MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA ÚSTAV CHOVU A ŠLECHTĚNÍ ZVÍŘAT

Zhodnocení úrovně reprodukce králíků v podmínkách středně velkého chovu Diplomová práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Ing. Martin Hošek, Ph.D.

Bc. Zuzana Tesařová Brno 2014

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci na téma „Zhodnocení úrovně reprodukce králíků v podmínkách středně velkého chovu“ vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č.111/1998 Sb. o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 Autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko unovezity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše

V Brně dne: …................................. Podpis autora: .................................

.

PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu své diplomové práce panu Ing. Martinu Hoškovi, Ph.D. za jeho vstřícný přístup, prostor pro tvorbu a cenné rady. Děkuji doc. Ing. Radku Filipčíkovi, Ph.D. za pomoc při zpracování statistiky. Děkuji svým rodičům za slovy neocenitelnou psychickou a finanční podporu po celou dobu studia a taktéž děkuji svému příteli Vlastimilu Šimkovi a naší dceři Aničce, kteří mi dodávali elán a životní sílu pro zdárné dokončení magisterského studia.

ABSTRAKT TESAŘOVÁ Z., 2014: Zhodnocení úrovně reprodukce králíků v podmínkách středně velkého chovu, AF MENDELU, Brno, 81 s. V práci byla zhodnocena úroveň reprodukce králíků ve středně velkých chovech extenzivního charakteru. Výchozími plemeny pro statistické zhodnocení bylo neuznané plemeno zakrslý teddy, hermelín, zakrslý barevný a zakrslý beran a zjišťoval se vliv různých faktorů na počet vrhů, zabřezávání, délku březosti, počet narozených a odchovaných mláďat, u kterých byl vyhodnocen poměr pohlaví. Vysoce průkazné hodnoty byly zjištěny mezi narozenými a odchovanými mláďaty plemen hermelín a zakrslý barevný, přičemž po rozdělení do kategorií kvalit králíka bylo docíleno závěru, že samice s vyšší hmotností a nižší exteriérové kvality dosahují statisticky vysoce významných rozdílů v počtu narozených a odchovaných mláďat, i v jejich podílu. Dále byl vyhodnocen vliv technologie a pořadí vrhu na reprodukční ukazatele. Klíčová slova: králík domácí, zakrslý králík, zakrslý beran, reprodukce, březost, samice králíka, mláďata, kvalita samice

ABSTRACT TESAŘOVÁ Z., 2014: Rabbit reproduction assessment in medium-sized breed, AF MENDELU, Brno, 81 p. Thesis is focused on assessing the reproduction levels of rabbits in middle-sized extensive holdings. For statistical analysis were used breeds Dwarf Teddy (unrecognized breed), Hermelin, Netherland Dwarf and Dwarf Lop. Factors influencing the litter count, fertilization, gestation length, count of rabbits born and reared and male-to-female ratio of young rabbits. Highly significant values were reported for variance in born and reared counts for Hermelin and Netherland Dwarf breeds, while after categorizing into quality groups was concluded that higher-weight and lower-exterior-quality doe reach statistically highly-significant differences in born-and-reared youngling count. Furthermore, the used breeding technology and litter order influence on reproductive indexes was evaluated. Key words: rabbit, Netherland Dwarf, Dwarf Lop, reproduction, gravidity, rabbit doe, youngs, doe quality

OBSAH 1 ÚVOD...............................................................................................................................10 2 LITERÁRNÍ PŘEHLED................................................................................................11 2.1. Chov králíků................................................................................................................11 2.1.1 Domestikace králíka....................................................................................................11 2.1.2 Historie a současnost chovu králíků v ČR...................................................................11 2.1.3 Dělení chovů králíků a jeho směry..............................................................................15 2.1.4 Porovnání proporcionalit králíků brojlerového a zakrslého........................................19 2.2 Plemena králíků............................................................................................................20 2.2.1 Dělení plemen..............................................................................................................20 2.2.2 Hermelíni....................................................................................................................22 2.2.3 Zakrslí barevní.............................................................................................................25 2.2.4 Zakrslí berani...............................................................................................................28 2.2.5 Zakrslí teddy králíci.....................................................................................................31 2.2.6 Ostatní zakrslá plemena...............................................................................................34 2.3 Reprodukce králíků.....................................................................................................38 2.3.1 Anatomie a fyziologie pohlavní soustavy samců........................................................38 2.3.2 Anatomie a fyziologie pohlavní soustavy samic.........................................................40 2.3.3 Organizace rozmnožování ..........................................................................................44 2.3.4 Možnosti ovlivnění plodnosti králíků..........................................................................46 2.3.5 Genetika zakrslosti .....................................................................................................51 3 CÍL PRÁCE.....................................................................................................................53 4 MATERIÁL A METODIKA.........................................................................................54 5 VÝSLEDKY A DISKUZE..............................................................................................57 6 ZÁVĚR ............................................................................................................................66 7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ..........................................................................68 8 SEZNAM PŘÍLOH ........................................................................................................77

1 ÚVOD Chov králíků je jedním z mladších odvětví chovu zvířat. Jako hlavní produkt králíků bylo vnímáno maso, angorská srst a kožešiny, ovšem novodobé směry dokazují, že králík se výborně uplatňuje v mnoha odlišných oblastech souvisejících se zájmy a potřebami lidské společnosti. Díky svým povahovým vlastnostem se stává stále oblíbenější i jako zvíře společenské. Pro tyto účely je nejvhodnější zakrslý králík, který svou velikostí vyhovuje i lidem, kteří vlastní pouze malý byt ve městě. Současná plemena zakrslých králíků nabízejí jejich zájemcům široký výběr barev, typů srsti a stavby těla, hlavy a uší, ovšem důsledkem změněné proporcionality těla zakrslého králíka došlo ke zhoršení jeho reprodukčních vlastností a pro chovatele není snadné odchovávat dostatečný počet kvalitního potomstva. Reprodukční vlastnosti králíka jsou dány jeho anatomickým a fyziologickým založením, ze kterého vychází způsob plemenitby, intenzita využívání králíků a odchov jejich potomstva. Jako primární vlastnost je označována plodnost, která určuje úroveň reprodukce králíků, a to především počet a kvalitu odchovaných mláďat. Jde o vlastnost s nízkým koeficientem heritability, která je z velké části ovlivňována prostředím. Působí na ni celá řada faktorů, které může chovatel využít k dosáhnutí vytyčených výsledků ve svém chovu. Vhodným využíváním znalostí z oblasti reprodukce docílí chovatel vyšší produkce mláďat, a tím i větší radosti z chovu králíků.

8

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Chov králíků 2.1.1 Domestikace králíka Králík domácí (Oryctolagus cuniculus forma domestica) patří mezi relativně pozdě domestikovaná zvířata (LAŠTŮVKA, 2004). Z archeologických nálezů se usuzuje, že předkové králíka žili na Pyrenejském poloostrově již na konci třetihor, odtud se králík divoký (Oryctolagus cuniculus) šířil do dalších částí Evropy a ostatních kontinentů (BARÁT, 1986). MALÍK aj. (1985) uvádí, že králík pochází z Asie a až poté začal osídlovat Pyrenejský poloostrov, Evropu a Afriku. HANZÁK aj. (1965) se domnívá, že mohlo být i druhé domestikační centrum - Čína. Domestikace králíka Féničany proběhla dle VESELOVSKÉHO (1998) již 3000 let př. n. l. a dle RAFAYE (1993) 1100 let př. n. l. Pro Féničany byli králíci zdrojem čerstvého masa při námořních cestách. Jiný časový pohled uvádí ŠTĚTKA (2013), který datuje vlastní domestikaci až na období 1000 – 1400 n. l. Ovšem z nalezených záznamů je patrno, že již kolem začátku našeho letopočtu byl králík jako domácí zvíře známý u Římanů, kteří jej chovali k produkci masa pro římské vojsko a zřizovali speciální chovná zařízení, tzv. leporária (TÁBORSKÝ - ROSICKÝ, 1948; RAFAY, 1993; ZADINA 2004; ŠTĚTKA, 2013). Králík je zvíře, které je v dnešní době rozšířeno po celém světě a např. v Austrálii, kam byl přivezen v roce 1859 a po čase došlo k jeho přemnožení (JIŘÍK aj., 1996). V Evropě se však králík nikdy nepřemnožil (HELL, 1972).

2.1.2 Historie a současnost chovu králíků v ČR I. období KÁLAL (1940) uvádí chov králíků jako nejmladší odvětví chovu hospodářských zvířat. Dělí jej do tří vývojových období, přičemž první popisuje jako chov tzv. ”českého stájového králíka” a datuje ho zhruba do roku 1870. DVOŘÁK (1973) se zmiňuje o stagnaci chovu králíků minimálně do roku 1950 a stejně jako ZADINA (2003) popisuje výrok českého hospodáře Fusche o škodlivost chovu králíků ve velkém množství. Fuschův názor byl zřejmě v tehdejší době akceptován a více se o králíkářství nepsalo. Do této doby byli králíci v Čechách chování pouze jako doplňková zvířata ve chlévech a jejich potravou

9

byly zbytky krmiva od velkých hospodářských zvířat (KÁLAL, 1940; DVOŘÁK, 1973; ZADINA, 2003 ; ŠTĚTKA, 2013;). II. období První vystavení králíků na veřejnosti se uskutečnilo v roce 1863 na výstavě píseckého kraje, kde představil své svěřence Václav Fürst. (ZADINA, 2004; ŠŤÉTKA, 2013). Následovalo několik chovatelů, kteří se o králících začali zmiňovat ve svých publikacích, jmenovitě F. Špatný v roce 1864 a Dr. F. S. Kodym v roce 1869 (KÁLAL, 1940; ZADINA, 2003). Konec německo-francouzské války v letech 1870 – 1871 mělo největší vliv na rozvoj chovu králíků v Čechách, zde začíná druhé vývojové období králíkářství trvající přibližně do roku 1890. Pruští vojáci měli za války možnost poznat vyspělé králíkářství ve Francii a tamější způsob chovu si osvojili (KÁLAL, 1940). Králíci se začali dovážet ve velkém i do zemí tehdejšího Rakouska-Uherska (HANZÁK aj., 1965) a to nejen z Německa, ale i z Francie, Belgie a Anglie (ZADINA, 2004). Králíci se již nechovali pouze ve chlévech a stájích, ale začaly se využívat první dřevěné králíkárny (BARÁT, 1986; ZADINA, 2004). Na výstavách v různých krajích Čech a Moravy se objevovali stále častěji, ovšem pouze v rámci výstav hospodářských zvířat (ZADINA, 2004), např. výstava v Praze Bubenči v roku 1874. Změna nastala po roce 1877, kdy se začalo na králíka pohlížet jako na drobné hospodářské zvíře a byl založen prvního spolek věnující se chovu drobného hospodářského zvířectva (ŠTĚTKA, 2013). Touto dobou vychází již první samostatné publikace o chovu králíků od E. A. Meliše a V. Šíra. III. období Třetí období popisuje KÁLAL (1940) jako “racionální králíkářství” a trvalo až do začátku 2. světové války. Jedním z nejvýznamnějších propagátorů králíkářství tehdejší doby a autor mnoha publikací byl J. V. Kálal, žijící v letech 1865 – 1927. (KÁLAL, 1940; DVOŘÁK, 1973; ZADINA, 2004). Od roku 1885 se pořádali již samostatné výstavy spolků pro chov drobného hospodářského zvířectva. V roce 1903 byla ustanovena “Ústřední jednota králíkářů českoslovanských”. Na první samostatné výstavě králíků konané téhož roku bylo vystaveno téměř třista králíků deseti plemen (KÁLAL, 1945; ŠTĚTKA, 2013). Králíkářství chyběl řád pro zvelebování chovu a tak byla roku 1906 zvolena komise pro vypracování prvního vzorníku pro hodnocení králíků, který vznikl v roce 1907. V roce 1925 byl ustanoven Sbor soudců hodnotící králíky dle bodového systému a nejen “od oka” (ŠTĚTKA, 2013). V roce 1927 vyšel vzorník plemen králíků

10

jako samostatná publikace od autora S. Komzáka (JAHODA, 2007). Od roku 1937 byl chov výrazně rozšířen na venkov a chudšímu obyvatelstvu se králíci stali významným zdrojem masa. V roku 1938 bylo provedeno sčítání drobného zvířectva v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, na Slovensku a v Karpatské Ukrajině. Králíků bylo napočítáno 3,7 milionů kusů, ale odborníci se domnívali, že počty byly i výrazně vyšší (ŠTĚTKA, 2013). Válečné a poválečné období Druhá světová válka přispěla k dalšímu nárůstu počtu chovaných králíků (DVOŘÁK, 1973). Podle dlouhodobějších statistik z období 1939 – 1945 se odhaduje, že se chovalo až 30 milionů kusů (RAFAY, 1993; ŠTĚTKA, 2013). Převažoval chov kříženců nenáročných na krmivo a dobře rostoucích. Králík byl prioritně chován pro produkci masa, popř. kožek, k čemuž se nejčastěji chovali kříženci. V poválečném období byla snaha regenerovat plemena zpět a navrátit do chovu čistokrevnou plemenitbu (DVOŘÁK, 1973). Králíci se tak začali chovat opět i pro potěšení a snahu dosáhnout s odchovy co nejlepších výsledků na výstavách (ZADINA, 2004). Roku 1946 byla založena “Jednota chovatelů drobného zvířectva” a byla uspořádána Celostátní výstava drobného zvířectva, na které bylo vystaveno přes 1300 ks králíků. Na podzim roku 1957 byl založen jednotný “Československý svaz chovatelů drobného zvířectva” (ŠTĚTKA, 2013). ZADINA (2004) uvádí výrazné zvýšení počtu chovaných zvířat v poválečném období, ale ŠŤETKA (2013) mu oponuje tvrzením, že počty zvířat se naopak snižovaly a v roce 1972 byl kvalifikovaný odhad kolem 12 milionů kusů. V názoru o zvýšení počtu chovaných plemen se oba autoři shodují. Chovatelé králíků svou soběstačností v produkci masa odlehčovali nároky na zemědělský trh, což ministerstvo zemědělství podporovalo jak finančně, tak dovozem rodičovských párů masných plemen z Anglie. Roku 1966 byly díky zvýšeným nárokům spotřebitelů založeny první faremní chovy králíků v socialistických zemědělských závodech, které měli doplnit produkci masa malochovateli (DVOŘÁK, 1973). V roce 1972 se uskutečnila při výstavě v Brně první mezinárodní soutěž králíků “Interkanin”, kde byli králíci klasifikováni dle jednotného standardu, jehož podkladem se stal československý vzorník z roku 1973 (FINGERLAND, 1973). Období po sametové revoluci Po sametové revoluci se otevřely možnosti českých chovatelů spolupracovat se západními zeměmi. Mohli předvádět svá zvířata na mezinárodních výstavách a vozit si ze 11

zahraničí nepříbuzný chovný materiál. Chovatelé organizovaní v Českém svazu chovatelů (ČSCH) chovají své králíky pro “krásu, radost a užitek”. Vystavují své odchovy na výstavách různého typu, zajímají se o problematiku plemenitby, reprodukce, výživy a o mnohé další, oslovují se přátelé a scházejí se ve svých “mateřských” základních organizacích, aby si vzájemně vyměnily své poznatky a zkušenosti ze svých chovů. Výstavy se v ČR rozdělují na místní, okresní, krajské, speciální, národní a mezinárodní a všechny jsou chovateli i laickou veřejností stále relativně hojně navštěvovány (KRATOCHVÍL, PETRŽÍLKA, 2004). Vrcholnou akcí pro vystavovatele je Celostátní výstava mladých králíků (CVMK), dříve nazývána Národní výstava mladých králíků, která se poprvé konala v Chotěboři v roce 1970 a vystaveno bylo 1693 králíků, ovšem rekordní počet králíků – 4560 bylo vystaveno ve Šternberku v roce 2000 (ZADINA, 2012). V roce 1988 se výstava z veterinárních důvodů nekonala, ale kromě této výjimky se jedná o každoroční akci (ŠTĚTKA, 2013). ZADINA (2004) uvádí, že počty zvířat na této akci dosahují 3000 – 4500 ks králíků, ovšem počet králíků vystavených v loňském roce (2154 ks) jsou jasným důkazem značného úbytku obesílanosti výstavy. To je zapříčiněno mimo jiné i náklady na dopravu do vzdálenějších míst konání CVMK, kdy chovatelé raději upřednostní vystavování svých odchovů na výstavách regionálního či nadregionálního charakteru. Za zmínku stojí Výstava Moravy a Slezska pořádaná v Přerově, Výstava Vysočiny v Bohdalově nebo Středočeská výstava v Lysé nad Labem. Zde lze sledovat opačný trend, tedy nárůst jak počtu vystavených kusů králíků, tak oblíbenosti. Počty vystavených zvířat na CVMK za posledních 42 let jsou uvedeny v tabulce 1. Celkové stavy králíků v chovech v ČR jsou uvedeny v tabulce 2. Ministerstvo zemědělství vyhlásilo v roce 1997 národní program ochrany a využití genetických zdrojů hospodářských zvířat, ryb a včel na podporu chovu některých národních plemen pro jejich využití v budoucnosti. Jedná se o plemena králíků – český strakáč, český červený, český albín, český luštič, český černopesíkatý, moravský bílý hnědooký a moravský modrý (ŠTĚTKA, 2013). Chov zakrslých králíků v ČR Chov zakrslých králíků je úzce spjat s plemenem hermelín, které se dostalo do tehdejšího Rakouska – Uherska počátkem 20 stolení (SCHÖNFELDER, 2009). Více o hermelínech v kapitole 2.2.2. Zakrslí králíci se v současnosti těší velké oblibě, což

12

dokazují i stavy vystavených zakrslých králíků na CVMK, které jsou uvedeny v tabulce 1. Z grafu 1 je patrné, že hlavně v posledních 15 letech se procentuální podíl zakrslých králíků z celkového počtu králíků vystavených na CVMK významně zvýšil, což je dáno vzrůstající oblibou těchto plemen. Příznivci chovu uznaných plemen zakrslých králíků mají možnost se sdružovat v Klubu chovatelů zakrslých králíků (KCHZK), který byl založen začátkem roku 1958 (KNÉSL, 2004) a je jedním z nejstarších klubů chovatelů králíků u nás. Významnými osobnostmi při zakládání klubu byli Václav Bradna, Miloš Soukal a dále dle HEŘMANSKÉ (2009) Antonín Červinka a Jiří Schonfelder. Význam klubové činnosti spočíval ve zdokonalování plemene jak po stránce exteriérové, tak chovné a účast ve speciálních klubech byla hojně propagována. Klub pořádá každoročně speciální klubovou výstavu, na které předvádí své odchovy nejen členové KCHZK, ale i ostatní organizovaní chovatelé.

2.1.3 Dělení chovů králíků a jeho směry Dělení chovů králíků Chovy králíků lze dělit dle různých kritérií. Zásadní je dělení chovů dle jejich velikosti a účelu. Již KÁLAL (1940) rozděluje chovy na malochovy a velkochovy, které byly pro chovatele činností vedlejší a králičí farmy zaměstnávající chovatele na plný úvazek. Zmiňuje se o tehdejších kolchozních a sovchozních farmách, které se nazývali malé, když měli 50 – 100 ks chovných ramlic, středně velké 200 – 500 ks a ve velkých chovech počty ramlic dosahovali až 5000 ks. Chovy v dnešní době můžeme dělit dle velikosti a charakteru následovně: 1. Králičí farmy (velkochovy) – intenzivní chovy s 50 a více chovnými samicemi. Jedná se o chovy v uzavřeném prostoru s řízenou teplotou, světelným režimem, automatickým či poloautomatickým krmením, napájením a odklizem exkrementů. Chovy jsou prarodičovské, rodičovské a užitkové. Na farmách se nechovají čistokrevná plemena, ale brojleroví králíci vyšlechtění na výborný růst, zmasilost, zdraví a adaptabilitu vůči klecovému prostředí. Chov je pro chovatele hlavním pracovním úvazkem, 2. Středně velké chovy – přejímají některé prvky s chovů intenzivních, ale převážně mají extenzivní charakter. Počet ustájených chovných samic je do 50 ks. Jsou zde chována čistokrevná plemena králíků nebo jejich kříženci. V poslední době se lze setkat na této úrovni chovu i s chovem speciálních masných hybridů, tzv. 13

brojlerových králíků. Tyto chovy většinou nebývají jediným zdrojem příjmu chovatele. 3. Malé chovy – v dnešní době často označovány jako “hobby” chovy mají nejčastěji do 10 – 15 samic a jsou ryze extenzivního charakteru. Někdy se jedná i o chovy provozované v bytech či na balkónech paneláků. Účel těchto chovů může být výstavnictví, produkce kvalitního masa pro domácí spotřebu nebo volnočasová aktivita spočívající v péči o samice a jejich občasné odchovy (VEJČÍK, aj. 2001). 4. Pet chovy – jedná se zde o chov 1 – 3 králíků, ve většině případů zakrslých, nebo jejich kříženců. V dnešní době vlastní jednoho nebo malé množství králíků daleko větší část městských obyvatel, než bývalo zvykem v dobách dřívějších. Typ chovu Ob sádkacho vu Po známka Umělá insemac e,halový chov, Velk ochvyk rálíků Sp eciálníma sníhybrid i rychlý růst Chovn avýstn íúčely,př ípadně Orga nizovaý drobnc hovČi stokrevná plemna užitek, čistokrev náplem itba Chovn avlstní amozás bení, Trad ičnídrob nochv Kř ížencičst okrevnýc hplemn využití kuchyňs ýchzbytk ů Využití provýzk um, přísná zohygien a Většino u1až2 kusy, Ze jménazk rslápem ena chovp roptěše ní Labo ratoníc hovy Sp eciální ie „Pet “chovy

5. Registrované ekologické chovy – chovy upravuje zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (ŠARAPATKA, aj. 2005). Chov musí naplnit mezinárodní zásady ekologického zemědělství IFOAM, Nařízení rady (EHS) č. 2092/91 a podmínky národní legislativy, dále pak soubor omezení stanovených certifikačním orgánem příslušné organizace ekologického zemědělství (ČECHOVÁ aj., 2013). V těchto chovech jsou definovány a kontrolovány podmínky ustájení, výživy, krmení a reprodukce, např. je stanovena doba odstavu, plocha kotce a výběhu nebo použitelná krmiva při výživě králíků. Další dělení chovů podle ŠIMKA (2012a) je uvedeno v tabulce 3. Autor rozděluje

chovy na základě jejich obsádky, cílového využití králíků a míry jejich reprodukčních schopností do pěti kategorií. Směry v chovu králíků Králík byl znám již tisíciletí před Kristem a archeologické nálezy ukazují, že byl v dávných dobách obětním zvířetem při náboženských obřadech v Japonsku. K tomuto účelu zřizoval jejich chovy i Konfucius (KÁLAL, 1940; DVOŘÁK, 1948; MUCHA a ZELNÍK, 1970). Králík byl chován v oborách také jako lovné zvíře pro zábavu především žen, pro které byl lov králíka pohodlný, nenamáhavý a bezpečný (KÁLAL, 1940; MALÍK aj. 1985). GENDRON (2000) se zmiňuje o králíkovi používaném jako živé návnadě pro psí dostihy. Počátkem 19. stol n. l. se místo králíka začala využívat návnada mechanická. ZADINA (2003) se domnívá, že než se králík stal producentem masa, tak byl

14

chován převážně pro zábavu dětí a služebných. Od počátku domestikace králíka bylo jeho hlavním využitím produkce masa. KÁLAL (1940) uvádí, že pochoutkou Římanů byly narozená i nenarozená mláďata, která se konzumovala celá a nevykuchaná, pouze kuchyňsky upravená. Nejčastější historické zmínky o chovu králíků jsou z klášterů, kde zajišťoval králík kvalitní výživu člověka (ŠTĚTKA, 2013), avšak SKŘIVAN aj. (2008) uvádí, že se zpočátku králičí maso nekonzumovalo a ke kuchyňskému zpracování lidi donutili až krizové doby. Produkce králičího masa může být v dnešní době prioritní záměr chovu nebo jen vedlejší produkt při chovu čistokrevných králíků pro výstavnictví, o něm více v kapitole 2.1.2. Králík má maso dietní, s vysokým obsahem bílkovin a nízkým obsahem tuku a cholesterolu, proto je v novodobým trendem, že v rámci racionální výživy konzumace králičího masa zvyšuje a na trhu je velmi žádané (SKŘIVAN aj., 2008), ovšem novodobé statistiky ukazují, že v posledních 10 letech spotřeba králičího masa klesla o více než 50 %. Více v tabulce 4. Za zmínku stojí farmy na výkrm králíků, které začali vznikat po revoluci (ŠTĚTKA, 2013). V důsledků snižování poptávky po králičím mase a snižování jeho výkupních cen některé z farmových chovů králíků omezili nebo dokonce ukončili svoji činnost a v současnosti je jich pouze kolem 40 (ROUBALOVÁ, MACH, 2013). Malochovatelům se však stále daří své odchovy odprodávat “na maso”. Lidé z měst ocení maso z králíků odchovaných na venkově, a ač nemá formální značku „biomaso“, je takto okolím vnímáno. Plemena vhodná pro intenzívnější produkci masa jsou – velký světlý stříbřitý, francouzský stříbřitý, kalifornský, kuní velký, novozélandský bílý a červený, nitranský a vídeňský ve všech barvách (RAFAY, 1993). ŠTĚTKA (2013) se zmiňuje o tzv. “lidové tvořivosti”, kdy se chovatelé stávají domácími výzkumníky a lidovými tvořiteli a bez znalosti genetiky využívají heterózní efekt při křížení, přičemž při některých kombinacích plemen králíci první F1 generace lépe rostou, např. burgundský samec a samice českého albína, nebo kalifornský samec a samice velká světlá stříbřitá (ČECHOVÁ aj., 2013). Kromě masa králík produkuje kvalitní kožku. ZADINA (2004) uvádí, že výkupní cena kožky je 3,50 – 10,50 Kč. V současnosti je kožka vykupována za 20 - 30 Kč (ŠIMEK, 2012b). To je několikanásobný nárůst její ceny. Chovatelům se vyplatí prodávat kožky do výkupu a tak alespoň částečně kompenzovat náklady vložené do svého chovu. Králičí kožešina slouží jako imitace vzácných kožešin nebo pro produkci kloboučnické plsti (ZADINA, 2004). V ČR se ročně zpracuje 8 – 9 mil. kožek, z toho je minimálně 50% ze zahraničního dovozu. Nejžádanější je kožka bílých plemen králíků, ale vykupují se

15

všechny barvy. Důležitým kritériem při stanovení ceny je vyzrálost králičí srsti před stažením králíka a kvalita zpracování kožky před výkupem (SKŘIVAN aj., 2008). Dalším produktem králíka je angorská vlna. Angora patří mezi nestarší kulturní plemena králíků (WHITMAN, 2004, ŠIMEK, 2014b). Jejich vlna patří mezi nejcennější textilní suroviny díky své jemnosti a lehkosti. Angory se od roku 1990 chovají jen minimálně, jelikož výkupní cena vlny je pro chovatele nezajímavá. Plemeno je v současnosti vnímáno spíše jako sportovní, jehož účelem chovu je výstavnictví (SKŘIVAN aj., 2008). Nezanedbatelným produktem králíka je králičí hnůj. Jako hnůj můžeme chápat směs bobků, moči a podestýlky. Množství produkovaného hnoje závisí na velikosti plemene, podávaném krmivu a hlavně na intenzitě podestýlání a vyklízení ustajovacích prostorů. Hermelín ročně vyprodukuje 33 kg bobků, velké plemeno ale až 110 kg (KÁLAL, 1940). Při připočtení hmotnosti podestýlky a moči se jedná o opravdu velké množství materiálu, s jehož likvidací či využitím se musí vypořádat každý chovatel. Dobře vyzrálý hnůj ocení hlavně zahrádkáři (FINGERLAND, 1991). Králík se využívá již přes sto let jako modelové zvíře při experimentálních a praktických aplikacích (RAFAY aj., 2013; EKNIGK, 2011). Velkou předností je jeho dostačující velikost, která umožňuje provádět chirurgické pokusné operace, které by u myší a potkanů byly jen obtížně proveditelné. Z králíka se dá odebrat dostatek krve i mléka pro výzkum. Zároveň je oproti ovci a praseti malý, takže nepotřebuje mnoho prostoru. Výhodou je krátký generační interval a vynikající plodnost. Využívá se ve výzkumu pro humánní medicínu, např. při stanovování diagnóz, léčení neprobádaných onemocnění vč. rakoviny, získávání protilátek a nezanedbatelný je jeho význam v kosmetickém průmyslu, jelikož vlastnosti lidské a králičí kůže jsou si podobné. Jde o kůži citlivou na chemické látky a UV záření (EKNIGK, 2011). Dále se králíci využívají pro tvorbu transgenních zvířat, detekci funkce genů a využití nukleotidového polymorfismu pro geneticko-populační studie, což umožňuje rozvíjet biotechnologické metody v živočišné výrobě (RAFAY aj., 2013). V současné době vzniká mnoho moderních směrů chovu králíků. Králičí hop (obrázek 3) patří jistě mezi směry s největší propagací a viditelnosti i pro nechovatelskou veřejnost. Jedná se přeskoky králíků přes překážky – rovinná dráha, parkur, skok vysoký a skok daleký ve výkonnostních třídách – lehká, středně těžká, těžká a elitní. Králičí hop vznikl jako sport koncem 70. let min. stol. ve Švédsku. V ČR jsou zvířata a jejich majitelé sdružováni v Klubu Králičího hopu, který vznikl 17. 4. 2011 jako nemladší ze speciálních

16

klubů ČSCH. (ŠÍPOVÁ KREJČOVÁ, 2011). O rok později proběhly v ČR i první oficiální závody. Na Mistrovstvích Evropy si stojí česká reprezentace velice dobře a již nasbírala několik titulů (ŠÍPOVÁ KREJČOVÁ, 2013). Dalším významným směrem je využití králíka v zoorehablitaci. Tento pojem označuje veškeré interakce mezi zvířetem a člověkem, bez ohledu na vzhled či společenské postavení klienta. Terapie pomocí zvířat je záměrná pedagogická, psychologická a sociálně-integrační intervence se zvířaty, zaměřená na kognitivní, sociálně-emoční, motorické postižení a na poruchy chování. Terapie pomocí králíků se provádí v nemocnicích, domovech důchodců, psychiatrických léčebnách apod. (ZITA aj., 2013). Vhodný králík pro tuto činnost musí být klidné a nekonfliktní povahy. Velmi často se využívá díky šlechtění na povahu zakrslý teddy králík (TESAŘOVÁ, 2014). Novodobým trendem se zvyšující se chovatelskou základnou se stává chov zakrslých králíků zajímavých plemen dovezených ze zahraničí, popř. ve šlechtění v ČR.

Tato

plemena jsou vždy něčím zajímavá a většinou se nejedná o plemena uznaná v ČR, mnohdy ani v zahraničí. Obecně se jedná o tzv. pet chovy zakrslých králíků. Králík se stává inteligentním ochočeným rodinným mazlíčkem obdobně jako pes nebo kočka, ovšem jeho výhodou je, že nepotřebuje tak zásadní péči, prostor a financování. ZADINA (2006) uvádí, že králík má zpestřit život v bytě, do kterého přinese přírodu a naučit děti zodpovědnosti za živého tvora, upevnit jejich vztah k živým tvorům (obrázek 4). Zakrslý králíci uznaných i neuznaných plemen se chovají nejen v pet chovech, ale i v malochovech, středně velkých chovech a dokonce ve farmových chovech, kde je využito technologické zázemí po zrušených intenzivních chovech brojlerových králíků. Účelem těchto chovů může být uznání daného plemene či barevného rázu, dále určitá ekonomická výhodnost chovu, který získává finanční prostředky odprodejem králičích mláďat do rodinných domácností a tak financuje nejen vlastní chov, ale mnohdy i jeho majitele. Častokrát jde jen o zálibu ve sledování zdravých odrůstajících mláďat, které dokáží aktivně skotačit, a tak chovatele po náročném pracovním dni přivítají a rozveselí. Králíkářství ať již v jakékoli podobě krásná, zábavná a užitečná volnočasová aktivita.

2.1.4 Porovnání proporcionalit králíků brojlerového a zakrslého Brojlerový králík je šlechtěn za účelem maximálního využití jeho produkčních a reprodukčních vlastností (RAFAY, 1993; ZADINA, 2004) Efektivně využívá krmivo, intenzivně roste, dosahuje výborné jatečné užitkovosti, rodí a odchovává vysoký počet

17

mláďat a je adaptován na klecový systém chovu (DOUSEK, 1994). Jatečná výtěžnost u nejčastěji využívaných brojlerových králíků HYLA a HYPLUS je kolem 57 % (ZIKA aj., 2011). Prarodičovské linie byly vyšlechtěny ze současných masných plemen a brojlerový králík se tak podobá skupině středně velkých plemen o hmotnosti 4 – 5 kg (ZADINA, 2004). Průměrná hmotnost brojlerového králíka určeného pro porážku je 2,7 kg (ROUBALOVÁ, MACH, 2013). Zakrslý králík se vyznačuje hmotností od 0,70 do 1,50 kg, optimálně však 0,90 – 1,25 kg (ZADINA, 2003), což je hmotnost často i pětkrát nižší oproti brojlerovému. Tělo zakrslého králíka je silně zavalité a má tlustou kůži. Brojlerový králík má tělo válcovité a kůži má tenčí, kolem 15 % z ž. hm (ZIKA aj., 2011) Zakrslý králík má krátké uši, které měří ideálně 5,0 – 5,5 cm, hlavu má v poměru k tělu značně velkou, krátkou a širokou a výraznými lícními partiemi a tupou tlamičkou. Krk je téměř neznatelný (ZADINA, 2003). Králík brolerový má uši dlouhé 12 – 14 cm. Hlava je v poměru k tělu menší, protáhlá a u samic výrazně užší, tlamička bývá téměř špičatá. Pro názornost je uveden na obrázku 1 schématický nákres králíka brojlerového a zakrslého s uvedením základních rozdílů v proporcionalitě těla.

2.2 Plemena králíků 2.2.1 Dělení plemen Plemeno je skupina zvířat vytvořená člověkem za určitých podmínek, má společné znaky a vlastnosti, které při shodných životních podmínkách přenáší na své potomstvo. Skupina je natolik početná, že nevyžaduje úzkou ani blízkou příbuzenskou plemenitbu, popř. páření s jiným plemenem. Udržuje se výběrem, připařováním a vyhovujícím odchovem. Plemeno je uniformní na různé úrovni a liší se od dalších plemen ve znacích morfologických a vlastnostech fyziologických a psychických (GEDRON, 2000; ŠUBRT, HROUZ, 2011). Plemena králíků na výstavách v ČR se posuzují podle Vzorníku plemen od Ing. Josefa Zadiny. Tento vzorník je i základní příručkou každého registrovaného chovatele ČSCH, jelikož v něm nalezne podrobný popis každého uznaného plemene, které chová on sám, nebo o jehož chov má zájem. V současnosti je uznáno 68 plemen králíků. ZADINA (2003) dělí plemena dle velikosti a typu srsti na: Velká plemena – jsou to králíci s impozantně velkým tělesným rámcem a charakteristickýma dlouhýma a výraznýma ušima. Mají hmotnost nad 5,0 kg, mnohdy i přes 10,0 kg, ovšem horní hranice není omezena. Jejich vývoj a růst je oproti jiným plemenům značně pomalejší, proto se na intenzivnější produkci masa nevyužívají. Maso 18

z velkých plemen má delší a tužší svalová vlákna. V ČR je uznáno 5 velkých plemen, např. belgický obr, francouzský beran, moravský modrý. Střední plemena – je skupina nejobsáhlejší, do které je zařazeno 35 uznaných plemen o živé hmotnosti 3,0 – 5,5 kg (DVOŘÁK, 1973). Součástí skupiny jsou i tzv. “masná plemena” vhodná pro intenzivní výkrm nebo tvorbu brojlerových králíků. “Masní” králíci mají výborně osvalený hřbet, trup a končetiny, výbornou plodnost a dobrou konverzi živin přijatých z krmiva. Plemena vhodná pro intenzivní výkrm rozepisuji v kapitole 3.1.4, ovšem patří sem ještě např. anglický beran, hototský bílý, zaječí. Malá plemena – mají hmotnost 2,50 – 3,25 kg, s výjimkou malého berana, jehož hmotnost je až 3,5 kg anebo ruského králíka, který má vážit do 3 kg (ZADINA, 2004). Plemena jsou oblíbená v drobnochovu, jelikož i přes svůj menší tělesný rámec vykazují dobrou masnou užitkovost (MALÍK aj., 1985). Výborně rostou a využívají krmivo a jejich maso je křehké a šťavnaté. Patří sem např. kuní, perlový, dailenár. Zakrslá plemena s normální srstí – podle ZADINY (2004) se zakrslí králíci rozdělují na zakrslé berany s maximální hmotností 2,0 kg a na klasická zakrslá plemena, která v dospělosti dosahují až 1,5 kg, optimálně však 1,0 – 1,25 kg. Vzorník plemen králíků stanovuje rozmezí hmotnosti zakrslých králíků barevných a hermelínů 0,8 - 1,5 kg, zakrslých strakáčů 1,0 – 1,8 kg a zakrslých beranů 0,9 – 2,0 kg (ZADINA, 2003). DVOŘÁK (1973) ve své knize udává podobnou hmotnost “zakrslíků”, a to 1,0 – 1,24 kg. HAVLÍN aj. (1983) se zmiňuje o přípustné hmotnosti 0,7 – 1,5 kg, u beranů udává taktéž maximální hranici 2,0 kg. HAVLÍN aj. (1983) i DVOŘÁK (1973) publikovali své knihy v době, kdy ještě nebyl uznán zakrslý strakáč, proto se o vyšší hmotnosti tohoto novějšího plemene nezmiňují. Do skupiny zakrslých králíků by se velikostně dali zařadit i další uznaná zakrslá plemena, a to zakrslý liščí, který se však řadí mezi plemena dlouhosrstá. Dále zakrslý rex, který je situován do skupiny krátkosrstých králíků, a nakonec i nejnověji uznaný zakrslý saténový králík s krásnou lesknoucí se srstí, který taktéž není řazen do plemen zakrslých, ale do plemen se zvláštní strukturou srsti. Jednotlivé skupiny plemen se vzájemně prolínají a bylo nutné rozhodnout, zda upřednostnit dělení dle velikosti plemene, nebo spíš dle struktury jeho srsti. DVOŘÁK (1973) se zmiňuje, že hlavním účelem zakrslých králíků bylo dělat radost dětem. HAVLÍN aj. (1983) uvádí největší rozšíření zakrslíků právě mezi mládež, která si pomocí těchto malých pohledných králíčků získává vztah k chovatelství. Mladí chovatelé ČSCH se i v dnešní době nejčastěji zaměřují na plemena zakrslá. Tato skupina plemen má pramalý význam v produkci masa, ač např.

19

zakrslý beran má podíl masa na hřbetě a stehnech nezanedbatelný. Skupina je spíše vnímána jako čistě sportovní, vhodná pro zájmové chovatelství a výstavnictví. Dnešní rapidní rozšíření zakrslých králíků v ČR, ale i ve světě přispívá ke šlechtění dalších nových a zajímavých zakrslých plemen nebo barevných rázů. Krátkosrstá plemena – je skupina rexů, jejichž nejstarším zástupcem je kastorex. Rexi se dělí na střední, malé a zakrslé. Produkují kvalitní kožku, z které se dříve vyráběly velmi žádané kožešiny (DVOŘÁK, 1973). Jsou významní pro svou specifickou srst, která roste pod kolmým úhlem a chlupy neleží na sobě (ZADINA, 2003; ŠIMEK, 2014a) Rexovitá srst vznikla na počátku 20. století mutací a byla následně cíleně ustálena (FINGERLAND, 1998). Dlouhosrstá plemena – zde je zařazena angora, králík liščí a jeho zakrslá forma. Angora se dříve využívala pro produkci velice kvalitní vlny (SKŘIVAN aj., 2008). Rouno angory má zmnožené a prodloužené podsadové vlníky, což způsobuje, že je srst na dotek velice jemná (HANZÁK et al., 1965). Plemena se zvláštní strukturou srsti – saténový králík a zakrslý saténový králík jsou nejmladší uznaná plemena v ČR. Dříve se o saténových králících zmínil HAVLÍN (1983), který napsal, že jde o králíka chovaného v západních zemích, který má normálně dlouhou srst, ovšem ta je neobyčejně jemná, pružná a s mimořádným leskem. Dalším dělením plemen je rozdělení dle užitkovosti na masná, vlnařská a kožešinová plemena (HAVLÍN, 1983). Zakrslí králíci se mohou dělit také podle různých kritérií, podrobnější dělení je vypracováno v tabulce 7. Králíky na výstavách hodnotí proškolení posuzovatelé podle stobodové hodnotící stupnice. Standard každého králíka je rozdělen do sedmi pozic, přičemž odchylky od standardu jsou v každé pozici rozděleny na vady přípustné a nepřípustné. Každý králík na výstavě obdrží oceňovací lístek s klasifikací, viz tabulka 5. Králíci se oceňují vždy jako jednotlivci, a často se z jednotlivců skládají kolekce 3 nebo 4 králíků, které obdrží vlastní oceňovací lístek kolekce. Druhy kolekcí uvedeny v tabulce 6.

2.2.2 Hermelíni Původ Hermelín, původním názvem Polish (polský králík), je nejstarším známým zakrslým plemenem. První zmínky o zakrslých králících a o jejich veřejném předvedení se datují od 20

roku 1858, kdy se na výstavě v Nottinghammu představilo několik králíků s malým tělesným rámcem a červenýma očima, kteří byli nazýváni jako králíci pruští (WHITMAN, 2004). Od roku 1860 jsou tito králíci známí jako polští a v anglickém vzorníku byli uznání v roce 1884 (KÁLAL, 1940; WHITMAN, 2004; SCHÖNFELDER, 2009; ŠIMEK, 2012b). WHITMAN (2004) se zmiňuje, že polský králík nemusí být do Anglie dovezen právě z Polska, ač to z názvu tohoto plemen vyplývá. Původní polští králíci byli jiného typu, než jak je známe z dnešních výstav, měli hmotnost okolo 2 kg, byli štíhlejší a měli delší uši (ŠIMEK, 2012b). Aktivním propagátorem hermelínů byl dle SCHÖNFELDERA (2009) anglický chovatel Hohn Meynell z Darlingtonu. Po importu zakrslých králíků z Anglie do Německa byli polští králíci přejmenováni na králíky hermelínové. Název hermelín vznikl odvozením od hranostaje neboli hermelína. Kožešina hranostaje je velice nákladná a již v dávné historii byla využívána na slavnostní roucha. Imitací této kožešiny se stali právě kožky s původních polských králíků, které chovatelé prodávali za výhodné částky. S příchodem 1. světové války a potřebou výživného masa se chov hermelínů velice snížil. Po skončení války začali zastánci hermelínového králíka opět zvelebovat a zdokonalovat tvar a typ. Hermelíni prodělali významný vývoj v jejich typovosti (WHITMAN, 2004). Požadavek na hmotnost hermelína se ustálil na horní hranici 1,5 kg, králíci byli prošlechtěni na krátké a pevné ucho, velké oči, téměř neznatelný krk a silně zavalitý a krátký tělesný rámec. Tito kulatí zakrslí králíci byly v Německu populárními a začali se šířit do okolních zemí (SCHÖNFELDER, 2009). VERHOEF-VERHALLENOVÁ (1999) se zmiňuje o šlechtění hermelína, ke kterému se přidávali co nejmenší zakrslí králíci a tak vznikly linie, které měly hmotnost i pod 0,7 kg, což vedlo následně k velkým poruchám plodnosti. Z tohoto důvodu je obecně uznávaná nejnižší hmotnost zakrslého králíka pro zařazení do chovu 1,0 kg. Historie chovu v ČR Hermelíni

se dostali

počátkem

20

stolení

i do

k

nám

do

tehdejšího

Rakouska - Uherska. Chovu zakrslých králíků se věnovala převážně německá a později i česká šlechta. K prvním chovatelům v Čechách patřili němečtí králíkáři, kteří představili své odchovy hermelínů na výstavě ve Cvikově roku 1904 (SCHÖNFELDER, 2009). Od roku 1909 začali hermelíny chovat i čeští chovatelé, např. prof. dr. V. Bouchal ze Znojma a L. Paul z Parníku (KÁLAL, 1940; SCHÖNFELDER, 2009). Hermelín pod názvem plemene “králík hermelínový” byl zařazeni do vzorníku již v roce 1927 (KOMZÁK, 1927).

21

Standard v ČR Hermelín má ideální hmotnost 1,0 – 1,25 kg, přičemž uznatelné váhové rozpětí je 0,8 – 1,5 kg. Králík s hmotností mimo toto rozpětí není klasifikován. Tvar králíka je posuzován v pěti kritériích – průběh hřbetní linie, poloha končetin, poloha pírka, kůže králíka a vnější pohlavní orgány. Hermelín má zavalité a rovnoměrně široké tělo, neznatelný krk a vzpřímený postoj. Končetiny jsou středně středně dlouhé a přiměřeně silné. U všech zakrslých králíků je požadováno pírko působící krátkým dojmem. Srst hermelína je velice hustou, měkká a elastická a má délku 1,8 – 2 cm, delší srst mezi ušima je vítána. Hlava hermelína je velká, široká u samic alespoň 5,0 cm, u samců 5,5 cm, má výrazné lícní partie a tupou tlamičku označovanou jako “žabí tlama”. Krk je málo znatelný. Oči jsou značně velké a vypouklé. Uši jsou vzpřímené, položené těsně u sebe a nesené zpříma. Délka uší je stanovena na 5,0 – 5,5 cm. Ovšem kratší ucho do 4,0 cm nevadí. Vadou je ucho kratší než 4,0 cm nebo delší než 7,0 cm. Srst je čistě bílá a lesklá. Drápy jsou bílé (ZADINA, 2003). Barevné rázy Hermelín je v ČR uznaný ve dvou barevných rázech, a to hermelín červenooký (Heč) s růžovýma očima a karmínovou panenkou (obrázek 2) a hermelín modrooký (Hem), který má světle modré oči s tmavou panenkou (ZADINA, 2003). Hermelín modrooký byl vyšlechtěn v Německu v roce 1918 Klugem z Hohndorfu a Lohsem z Dippolswaldenu křížením hermelínů červenookých s holandskými králíky a s vídeňskými bílými králíky. Poprvé byla modrooká varianta hermelína vystavena v roce 1919 v Lipsku pod názvem “saský

hermelín”

(WHITMAN,

2004).

SCHÖNFELDER

(2009)

se

zmiňuje

i o hermelínovi hnědookém, kterého chovali někteří chovatelé v Německu, Švýcarsku a Rakousku. Ovšem do Českých zemí se tato varianta nikdy nedostala a ani dnes není v žádném vzorníku známá. Zakrslý králík bílý s hnědýma očima je v ČR znám jako zakrslý bílý hnědooký, barevný ráz zakrslého barevného, který je odvozen od moravského bílého hnědookého. Ovšem tato barevná varianta se v ČR zatím nechová. Velmi světlý zakrslý černopesíkatý by mohl být se zakrslým bílým hnědookým zaměněn. Ještě v roku 1946 bylo v našem tehdejším vzorníku uvedeno, že hermelín modrooký může mít vyšší hmotnost a nejedná se o vadu. Od roku 1952 byla stanovena jednotná hmotnostní stupnice pro oba barevné rázy a optimální hmotností 0,75 – 1,15 kg. V aktuálním vzorníku je minimální i optimální hmotnost uvedena vyšší (ZADINA, 2003).

22

Plemeno v zahraničí Hermelín je plemeno uznané ve všech evropských králíkářských zemích, a to ve variantě albinotické i leucistické (EKNIGK, 2011). Stejné rozmezí optimální hmotnosti jako v ČR je uvedeno ve francouzském vzorníku (FFC, 2000). Evropský vzorník pro posuzování králíků na výstavách mezinárodního charakteru uvádí narozdíl od našeho českého vzorníku, že je optimální hmotnost králíka 1,0 - 1,35 kg a délka ucha pod 4,5 cm výlukovou vadou (EARB, 2012). Vyšší optimální hmotnost je požadována i v Německu, kde je v rozmezí 1,1 – 1,35 kg (ZDRK, 2004). Nejvyšší optimální hmotnosti plemene jsou stanoveny v Belgii 1,20 – 1,35 (RUFF, 2003) a v Rakousku 1,25 – 1,40 kg (RÖK, 2003). Široké rozmezí uvádí skandinávský vzorník, a to přípustnou hmotnost 0,61 – 1,40, optimálně však 0,81 – 1,30 (SKAF, 2010). V Rakousku a na Slovensku je rozmezí stejně široké, ale začíná na 0,70 kg, přičemž nejvyšší povolená hmotnost je 1,50 kg (RÖK, 2003; SUPUKA aj. 2009). Ve většině zemí se požaduje délka uší do 7 cm, tak jako v našem vzorníku (RUFF, 2003; ZADINA, 2003; ZDRK, 2004; SUPUKA aj., 2009; SKAF, 2010; EARB, 2012). Pouze v Rakousku jsou uši na 6,5 cm výlukovou vadou (RÖK, 2003). Nejdelší optimální délku uší má Švýcarsko, které uvádí 5,9 – 6,1 cm (SRKV, 2003). Zbytek Evropy považuje za optimální délku ucha 5,0 – 5,5 cm (RÖK, 2003; RUFF, 2003; ZADINA, 2003; ZDRK, 2004; SKAF, 2010; EARB, 2012). Hermelín ve Skandinávii je plemeno zahrnující i zakrslého barevného, takže má hermelín širokou škálu barevných rázů (SKAF, 2010). Podobně je tomu i v Anglii, kde se naopak hermelín nevyskytuje samostatně, ale je barevným rázem tamního zakrslého barevného, popř. může být chápán i jako plemeno Polish s hmotností do 1,588 kg, ideálně však 1,134 kg (BRC, 2011). Jedná se o amerického Polish králíka, přičemž dalším plemenem je Britania Pettite (WHITMAN, 2004). V ČR se Polish nazývá zakrslý zaječí. Zahraniční zvláštností je tzv. “Lutterbach Ermine”, neboli Luterbašský hermelín. Jedná se o plemeno uznané ve francouzském a evropském standardu (FFC, 2000; EARB, 2012). 2.2.3 Zakrslí barevní Původ Zakrslý králík je plemeno vyšlechtěné v Nizozemsku z hermelínů červenookých a divokých králíků (VERHOEF-VERHALLEN, 1998; WHITMAN, 2004; AHRENS, WOLTERS, 2007; SCHÖNFELDER, 2013). SCHÖNFELDER (2009) uvádí, že právě divoký králík narušoval typičnost hermelína nejméně, každopádně se k hermelínům

23

přidávali i další malá a střední různobarevná plemena. Proto je dnes zakrslý barevný znám ve všech barevných rázech. Šlechtění králíka zakrslého barevného začalo ve 30. letech minulého holandskými chovateli - J. Meyering, H. Andrea, J. A. Schippers, S. Hoefman a C. Calcar (VERHOEF-VERHALLEN, 1999; WHITMAN, 2004; SCHÖNFELDER, 2013). Poprvé bylo toto plemeno vystaveno v roce 1937 v Haarlemu. Na výstavě se tehdy představilo deset divoce zbarvených králíků, tři modří a jeden stříbřitý černý (SCHÖNFELDER, 2013). Plemeno bylo přidáno do holandského standardu 1. 5. 1940 (WHITMAN, 2004). VERHOEF-VERHALLEN (1999) uvádí, že nizozemský svaz povoloval téměř všechny barevné rázy, ovšem pouze celobarevné, bez kresby. Později byla povolena ruská kresba a následovali ostatní známé kresby a strakatosti. Ovšem 2. světová válka zasáhla vývoj nejen hermelína, ale i zakrslého barevného. Na konci války se několik chovatelů pokusilo zakrslého barveného jako plemeno obnovit. Úspěšná obnova proběhla ze 17 nalezených kusů tohoto plemene. Významnou chovatelkou zakrslých barevných byla Joyce Taylor, která importovala toto plemeno do Anglie a 13. 10. 1949 byl založen speciální klub sdružující anglické chovatele zakrslých barevných králíků (WHITMAN, 2004). Nezávisle vznikli zakrslí barevní i v Německu, kde byly poprvé předvedeni na výstavě v Oscherslebenu v roce 1957 (DORN, 1985). Do Ameriky se plemeno dostalo až v roce 1969 (VERHOEF – VERHALLENOVÁ, 1999). Historie chovu v ČR Plemeno zakrslý barevný bylo poprvé v Československém vzorníku uvedeno a uznáno v roku 1966. V poválečné době se jeho šlechtění věnovalo nezávisle na sobě několik chovatelů z Čech a Moravy. O vyšlechtění se pokoušeli, stejně jako v Nizozemsku, křížením hermelínů s jinými barevnými plemeny králíků, popř. s králíkem divokým. První ukázka zakrslých barevných se uskutečnila na brněnské výstavě v roku 1962 a bylo zřejmé, že šlechtění se zdařilo. Následně se uskutečnily první dovozy ze zahraničí, kde bylo toto plemeno známo již od roku 1938. První odchovy po importovaných zvířatech nebyly jednotné a vyštěpovalo se více barevných rázů, proto bylo plemeno uznáno až po další vlně dovozů, která proběhla v roce 1965 (SCHÖNFELDER, 2013). Standard Standard zakrslého barevného je totožný se standardem hermelína. Odlišnosti jsou pouze v barvě srsti, drápů a očí, které jsou vždy shodné s výchozím plemenem (ZADINA, 2004). 24

Barevné rázy Zakrslý králík je v ČR uznán ve všech barevných rázech a kresbách všech v ČR uznaných králíků s normální srstí, kromě bílé barvy s červenýma a modrýma očima a strakatosti tříbarevného strakáče, českého strakáče a anglického strakáče. Název zakrslých barevných králíků se odvozuje od jejich barvy a kresby. K plemeni zakrslý (Z) se připojí rovnou název barvy či kresby a slovo “barevný” je pouze nadřazeným označením pro celou skupinu barevných rázů. Uznané barevné rázy – divoce zbarvený neboli divoký (div), železitý (žel), žlutý (ž), červený (červ), modře divoce zbarvený (divm), černý (č), železitě černý (čžel), modrý (m), marburský (ma), havanovitý (hav) uvedený na obrázku 5, činčilový (či), madagaskarový neboli durynský (Du), stříbřitý černý (Sč), stříbřitý divoce stříbřitý (Sdiv), stříbřitý žlutý (Sž), stříbřitý modrý (Sm), stříbřitý havanovitý (Shav), meklenburský strakáč černý (MSč), meklenburský strakáč modrý (MSm), meklenburský strakáč červený (MSčerv),

meklenburský strakáč havanovitý

(MShav), meklenburský strakáč durynský (MSdu) (ZADINA, 2003). Meklenburský strakáč divoce zbarvený je nejnověji uznaný barevný ráz (MSdiv) (ŠÍP, 2014). Dalšími rázy jsou hototský bílý (Hb), kuní hnědý (Kuh) uvedený na obrázku 6, kuní modrý (Kum), kuní bílopesíkatý hnědý (KuBíh), kuní bílopesíkatý modrý (KuBím), ruský černý uvedený na obrázku 7, (Rč), ruský modrý (Rm), ruský havanovitý (Rhav), siamský žlutý (Siž), siamský modrý (Sim), český luštič (ČL), bílopesíkatý černý (Bíč), bílopesíkatý modrý (Bím), bílopesíkatý havanovitý (Bíhav), bílý hnědooký (bho), divoce zbarvený ohnivý neboli dailenár (Dl), rhönský (Rh) na obrázku 8, rys neboli veveří (Rys), perlový (Pe), holandský černý (Hoč), holandský modrý (Hom), holandský divoce zbarvený (Hodiv), holandský madagaskarový (Homad), holandský žlutý (Hož), holandský havanovitý (Hohav), holandský japanovitý (Hoj), holandský marburský (Homa), holandský činčilový (Hoči), holandský železitý (Hožel), holandský želvovinový neboli isabella (Hoželv), holandský perlový (Hope), holandský rys (Horys), holandský divoce havanovitý (Hodivhav), dále tříslový černý (Tč), tříslový modrý (Tm), tříslový havanovitý (Thav), černopesíkatý (čp) (ZADINA, 2003). Celkem je tedy v ČR uznáno 60 barevných rázů a více než polovinu těchto rázů čeští chovatelé drží ve svých králíkárnách a odchované potomstvo předvádí na výstavách po ČR a v zahraničí. Plemeno v zahraničí Zakrslý barevný má stejnou hmotnost a rozmezí délky uší jako plemeno hermelín

25

v Německu, Rakousku, Švýcarsku, také v Evropském vzorníku jsou obě plemena hmotnostně a typově podobná. Rozdíly jsou pouze v barevných rázech (RÖK, 2003; SRKV, 2003; ZDRK, 2004; EARB, 2012). V Belgii je zakrslý barevný narozdíl od hermelína poněkud drobnější králík. Jeho hmotnost dosahuje rozmezí 0,8 – 1,1 kg, optimálně však 0,95 – 1,05 kg. Uši nad 6,0 cm jsou výlukovou vadou (RUFF, 2003). V Anglii a Americe se plemeno nazývá “Netherland Dwarf”, přičemž obě země považují za optimální plemeno s uchem dlouhým 5,1 cm (ARBA, 1996; BRC, 2011). V Anglii je optimální hmotnost plemene 1,134 kg (BRC, 2011). V Americe je toto plemeno ještě menší a za optimální se považuje hmotnost pouze 0,907 kg, přičemž maximum je 1,134 kg. Anglickou zajímavostí jsou dva u nás neuznané barevné rázy “otter”, neboli vydří barva a “orange” (BRC, 2011). Americkou odlišností je barevný ráz v ČR známý jako hototský bílý, který se v tomto státě posuzuje jako odlišné plemeno a namísto Netherland Dwarf se označuje jako Dwarf Hotot Rabbit s ideální hmotností 1,134 kg a maximální hmotností 1,361 kg (ARBA, 1996). Ve Francii je národním plemenem Nain de Couleur Cendré Ecru s hmotností 1,25 kg, který by byl v ČR patrně známý jako zakrslý černopesíkatý (FFC, 2000).

2.2.4 Zakrslí berani Původ Zakrslý beran je plemeno vyšlechtěné v Nizozemsku v 50. - 60. letech minulého století

(VERHOEF-VERHALLEN,

1999;

AHRENS,

WOLTERS,

2007;

SCHÖNFELDER, 2012; ŠIMEK, 2012a). Ovšem ŠIMEK (2012a) nalezl ve starých periodikách zmínky o trpasličích beranech o hmotnosti 2,0 kg již z roku 1937, kteří byli importováni z Německa i do tehdejšího Československa B. Folprechtem, velkým propagátorem beranovitých plemen. Ovšem po jeho úmrtí již o tomto plemeni nejsou zmínky, a to až do roku 1949, kdy započal jeho šlechtění A. Cock, který je označován za předního tvůrce prvních zakrslých beranů. Důvodem, proč se rozhodl vyšlechtit zakrslého berana bylo vytvořit plemeno, které je oblíbené a zajímavé pro své svěšené uši, ale nemá tak

velké

nároky

na

prostor

a

množství

krmiva

(WHITMAN,

2004).

VERHOEF-VERHALLEN (1999) a SCHÖNFELDER (2012) uvádějí, že se šlechtění začal až v roce 1952. Křížil mezi sebou hermelíny a francouzské berany, potomci ovšem neměli svěšené uši. Na F1 generaci zkusil použít anglického berana a již se začali vyskytovat králíci s ušima dolů, popř. jedním uchem nahoru, jedním dolů. Po ustálení

26

znaků svěšených uší používal opět zakrslé králíky, aby se snížila hmotnost zakrslých beranů (WHITMAN, 2004). Až v roce 1964 byl se svou prací spokojen a poprvé vystavil čtyři zvřata tohoto plemene na výstavě v Nizozemsku, kde došlo k jeho uznání (SCHÖNFELDER, 2012; ŠIMEK, 2012a). Podle VERHOEF-VERHALLEN (1999), AHRENSE, WOLTERSE (2007) a SCHÖNFELDERA (2012) nekřížil A. Cock francouzské berany a anglické berany s hermelínem, nýbrž se zakrslým kuním modrým, resp. zakrslým barevným. Dalším významným šlechtitelem byl E. J. Schrey, který začal plemeno šlechtit v roce 1962 podobným způsobem jako A. Cock. Výsledek své práce předvedl o čtyři roky později na výstavě v Utrechtu. V roce 1969 se plemeno dostalo do Anglie a v roce 1974 do Ameriky (ŠIMEK, 2012). VERHOEF-VERHALLEN (1999) a SCHONFELDER (2012) uvádí, že bylo plemeno do Ameriky importováno již v roce 1969 a do Anglie již v roce 1968, a tamní svaz jej uznal roku 1976. V Německu bylo plemeno uznáno v roce 1973 (LUTTER, 2008). Zpočátku byl zakrslý berani v rázech divoký, železitý a madagaskarový, další barvy vč. plášťových strakáčů vznikly později (SCHÖNFELDER, 2012), např. oblíbený bílý modrooký, kterého vyšlechtil veterinární lékař Wein a v roce 1985 poprvé předvedl na výstavě ve Schwenningenu (LUTTER, 2008). Historie chovu v ČR V 70. letech 20. století byly provedeny pokusy o vyšlechtění zakrslého berana J. Schönfeldrem z Olovnice. Při šlechtění využíval francouzské berany, zakrslé divoce zbarvené, černé a činčilové. Roku 1976 dodal na CVMK první dva divoce zbarvené zakrslé berany (SCHÖNFELDER, 2012). S chovem zakrslých beranů v roce 1985 skončil a všechny dnešní linie zakrslých beranů v ČR pocházejí z dovezených zvířat po roku 1989, kdy se chovatelům a naskytly možnosti importovat nová zahraniční plemena (ŠIMEK, 2012b). Zakrslý beran byl do vzorníku plemen králíků poprvé zařazen v roce 1973 (FINGERLAND, 1973) a v současnosti je uznán v široké škále barevných rázů. Standard Zakrslý beran je plemeno s optimální hmotností 1,50 – 1,75 kg. Hraniční hmotnosti jsou 0,90 kg a 2,00 kg. Tělo berana je zavalité s neznatelným krkem. Končetiny jsou střední délky a velmi silné. Hlava je výrazně široká a klabonosá. Oči jsou velké a mírně vystouplé. Důležitým parametrem je rozpětí uší v rozmezí 22 – 28 cm. Rozpětí uší se měří

27

přes hlavu. Hrbolům u kořene uší se říká “korunky” a jsou žádány co nejvýraznější. Uši jsou zavěšeny po stranách hlavy a vytváří tzv. “podkovu”. K hlavě přiléhají co nejtěsněji a jsou obráceny k otvory k hlavě. Uši jsou masité, dobře osrstěné, bez záhybů a na koncích zaoblené. Srst je hustá, elastická a dlouhá 2,0 - 2,5 cm (ZADINA, 2003). Barevné rázy Barevné rázy jsou uznané stejné jako u zakrslého barevného, viz kapitola 3.1.4. Výjimku tvoří neuznaná holandská kresba. Strakatost je uznaná pouze v plášťové kresbě nejen v barevných rázech meklenburského strakáče, ale vyskytují se i strakáči v barvách činčilový, žlutý, marburský atd. (ZADINA, 2003). Na obrázku 9 je uveden zakrslý beran divoce zbarvený a na obrázku 10 zakrslí berani strakáči činčiloví. Plemeno v zahraničí Zakrslý beran je plemeno uznané ve všech králíkářských zemích (ARBA, 1996; FFC, 2009; RÖK, 2003; RUFF, 2003; SRKV, 2003; ZDRK, 2004; SUPUKA aj., 2009; SKAF, 2010; BRC, 2011). V evropském a německém vzorníku plemen je uveden jako “Zwergwidder” s optimální hmotností vyšší než v ČR, a to 1,50 – 1,90 kg, přičemž rozmezí povolené hmotnosti je 1,25 – 2,20 kg, ideální rozpětí uší je nastaveno stejně jako u nás (ZDRK, 2004; EARB, 2012). Rakousko uznává berana s ideální hmotností 1,5 – 1,9 kg a ušima s rozpětím 24 – 28 cm. Rozpětí povolené hmotnosti je 1,0 – 2,0 kg (RÖK, 2003), což je velice podobné jako ve Skandinávii, kde je rozpětí jen nepatrně vyšší, a to 1,01 – 2,20 kg. Skandinávský vzorník uvádí také širší rozptyl rozpětí uší, které měří od 22 do 30 cm (SKAF, 2010). Ve Švýcarsku je zakrslý beran s nevyšší hmotností a rozpětím uší. Optimálně váží 1,9 – 2,1 kg, přičemž povolené rozmezí je od 1,7 – 2,3 kg. Rozpětí uší je ideálně 26 – 30 cm (SRKV, 2003). V Belgii je naopak plemeno uznáno s výrazně nižší hmotností, jejíž rozmezí je 1,25 – 1,65 kg, optimálně však 1,35 – 1,55 kg, přičemž uši měří 21 – 26 cm, optimálně 22 – 25 cm (RUFF, 2003). V Anglii jsou uznány dva typy zakrslých beranů, kteří se od sebe liší povolenými hmotnostmi, přičemž podobnější plemenu uznanému v ČR je tamní “Miniature Lop” s maximální hmotností 1,6 kg, ideálně však 1,5 kg. Druhé anglické uznané plemeno je “Dwarf Lop”, jehož hmotnost činí 1,93 – 2,381 kg (BRC, 2011). V Americe se zakrslý beran nazývá “Holland Lop” a váží do 1,814 kg, ideálně však 1,361 kg (ARBA, 1996). Slovenský vzorník uvádí stejné rozpětí hmotnosti i uší, ovšem v ideální hmotnost na plný počet bodů je snížena na 1,4 kg. Slovenskou zajímavostí je dělení zakrslého barana na na tři samostatná plemena, a to zakrslý beran 28

bílý, celobarevný a strakáč (SUPUKA aj., 2009).

2.2.5 Zakrslí teddy králíci Původ Plemeno zakrslý teddy pochází ze západní Evropy (KCHTD 2007, PODZEMSKÁ, 2007; KADEŘÁBKOVÁ, 2008, TESAŘOVÁ, 2014). Základy šlechtění plemene byly položeny s největší pravděpodobností v Německu a Holandsku, kde jsou zakrslí teddy králíci na vysoké úrovni (PODZEMSKÁ, 2007). Podle KADEŘÁBKOVÉ (2008) se vznik plemene datuje do roku 1999 až 2000. Při šlechtění se vycházelo z plemen - angora, zakrslý liščí a zakrslý barevný, popř. hermelín (KCHTD, 2007; KADEŘÁBKOVÁ, 2008; TESAŘOVÁ, 2014). Podle KCHTD (2007) se plemeno podařilo vyšlechtit i v ČR, ale dnešní tuzemské chovy vlastní většinu chovné základny po předcích ze zahraničních importů. Plemeno je zvláštní nejen svým vzezřením připomínajícím plyšového medvídka, ale jako u jediného z plemen, jsou u něj důležitější povahové vlastnosti před vlastnostmi exteriérovými, protože plemeno bylo vyšlechtěno s cílem stát se společníkem lidí, především dětí (KCHTD, 2007; TESAŘOVÁ, 2014). Historie chovu v ČR První jedinci náležící k plemeni zakrslý teddy byli dovezeni do ČR v letech 2005 - 2006 (KADEŘÁBKOVÁ, 2008). KCHZT (2007) uvádí první dovozy uskutečněné chovatelkou J. Reichhartovou ze SRN, a následně i z Holandska a Belgie. PODZEMSKÁ (2007) uvádí, že první importy započali až začátkem roku 2006 a králíci tohoto plemene se dováželi mimo jiné i z Rakouska. Plemeno si díky svému vzhledu ihned získalo velikou oblibu a chovatelská základna se začala úspěšně rozšiřovat (KADEŘÁBKOVÁ, 2008; PODZEMSKÁ, 2007). V roce 2007 byl založen Klub přátel zakrslého teddyho (KPZT), za jehož vznikem stojí zeména J. Reichhartová a I. Smržová. Klub byl pouze virtuální, neregistrovaný a představoval zájmový projekt s cílem představení a propagace plemene širší veřejnosti a prošlechtění plemene do podoby, která by vedla k uznání ČSCH (KADEŘÁBKOVÁ, 2008; KCHTD, 2007). V dubnu roku 2009 proběhla ustanovující schůze a následně byl založen “Klub chovatelů králíků Zakrslých teddy a Teddy beránků” (KCHZT, 2007), který je formálně registrovaný pod ČSCH (ČSCH). V zápise ÚOK č. 2/2009 byly schváleny zkratky názvů plemen, které se budou formálně používat zakrslý teddy (ZTd) a zakrslý beran teddy (ZBTd) (VILHELM, 2009). Klub nadále

29

pokračuje v cílech vytyčených KPZT, přičemž dalšími úkoly Klubu se stalo novošlechtění, hobby program, organizování odborných seminářů a speciální projekty (KCHZTD, 2007). V rámci novošlechtění, které by mělo vést k následnému uznání plemen, je v roce 2014 uznáno 7 chovů, ovšem všechny nejsou ve své šlechtitelské a chovatelské práci plně aktivní (ČSCH, 2013). Novošlechtění je řízeno podle Směrnice pro novošlechtění a regenerační křížení králíků, která ÚOK ČSCH v roce 2005 (ČSCH, 2005). V únoru 2008 se konal v Praze pod vedením J. Šípa seminář věnující se ZTd a ZBTd (HODOVÁ, 2007; PODZEMSKÁ, 2007). V dubnu roku 2009 následovala přednáška týkající se problematiky chovu s příspěvky J. Šípa, S. Kulandy a P. Sirotka. Mezi speciální projekty KCHZTD patří především animoterapeutické programy, pro jejichž potřeby je plemeno ZTd díky své povaze ideální (KCHZTD, 2007). Více o animoterapii prostřednictvím králíků je uvedeno v kapitole 2.1.3. KCHZTD má v současnosti 20 členů, kteří aktivně chovají ZTd a ZBTd. Plemeno se v rámci novošlechtění může vystavovat na výstavách pořádaných ČSCH (PROKŠOVÁ, 2009). Výsledné hodnocení se nazývá jako novinka (ZADINA, 2003). Na speciálních výstavách teddy králíků se králíci hodnotí podobně, ale hodnocení se zapisuje do jednotných oceňovací lístků vytvořených pro potřeby výstav teddy králíků, přičemž konečné hodnocení uděleno stejně jako u výstav ČSCH (TESAŘOVÁ, 2014). Králíci, kteří splnili určitou bodovou úroveň, mohou obdržet kartičky čekatelství na Šampiona ČR. Tento titul je přidělen zvířeti se čtyřmi kartičkami (KCHZTD, 2007). V dubnu roku 2009 se uskutečnila 1. Speciální výstava teddy králíků v České lípě (PROKŠOVÁ, 2009) a v září téhož roku následovala 1. Klubová výstava (ŠMRHOVÁ, 2009). Do února 2014 proběhlo celkem 22 speciálních výstav pořádaných většinou při příležitosti výstav ČSCH (KCHZTD, 2007). Zakrslý teddy si i nadále drží svou oblíbenost mezi příznivci chovatelství, ale i mezi širokou veřejností jako oblíbené pet zvíře českých domácností. Standard Po importech plemene do ČR byl zakrslý teddy chovateli hodnocen podle německého standardu (LANGEROVÁ, PODZEMSKÁ). V roce 2007 navrhl KPZT první český standard, podle kterého je plemeno v současné době posuzováno (KCHZT, 2007; KADEŘÁBKOVÁ, 2008). Jelikož se jedná o plemeno neuznané, jde pouze o “návrh” standardu (KCHZTD, 2007; VÁVROVÁ, 2008). Optimální hmotnost králíka je stanovena na 1,20 – 1,40 kg, přičemž nepřípustnou vadou se stává hmotnost pod 0,80 a nad 1,60 kg.

30

Hřbetní linie má být ladná a pěně zaokrouhlená (KCHZTD, 2007). PROKŠOVÁ (2009) uvádí, že nežádoucí vystouplé hrboly kyčelních kostí jsou, až na pár výjimek, přítomné u většiny zvířat. Dále se zmiňuje o problému s delším tělem, které je požadováno krátké a zavalité. Nápravu tohoto stavu vidí ŠMRHOVÁ (2009) v oživení plemene přikřížením vhodně zvoleného a dobře posouzeného hermelína. Typ zakrslého teddy vychází ze standardu hermelínů, viz kapitola 2.2.2 (KCHZTD, 2007). V typu je hodnoceno tělo, krk, končetiny, postoj a pírko. Hlava a uši jsou hodnoceny stejně jako 5. pozice u hermelína (ZADINA, 2004; KCHZTD, 2007). Narozdíl od hermelína jsou uši dobře osrstěné (KCHZT, 2007), ale nesmí tvořit praporky, což je plemenný znak angor (ŠMRHOVÁ, 2009). Srst je hustá a jemná, rovnoměrně dlouhá po celém těle. Strukturou se podobá angorské srsti od níž se liší vyšším zastoupení pesíků. Je delší než 5 cm, optimálně 5,0 – 8,0 cm. Srst musí být dobře udržovatelná (KCHZTD, 2007), tzn. že narozdíl od angory nevyžaduje úpravu stříháním (KADEŘÁBKOVÁ, 2008). Na hlavě vytváří srst tzv. čelenku, kterou je označena dlouhá, hustá a rovnoměrně osrstěná hlava, mimo čumák, uši a okolí tlamičky. Plemeno je jedinečné v barvě, ve které je značně neustálené a chovatel nikdy předem neví, jaké barvy se mu vyskytnou v narozených vrzích (VÁVROVÁ, 2008; TESAŘOVÁ, 2014). Vrh s ustálenou barvou je velkou výjimkou, viz obrázek 14. Za další důležitý plemenný znak by mohl být označen specifický růst srsti po narození. Srst naroste nejprve na zádech a vytvoří tzv. “klín”, teprve o pár dnů později dorostou ostatní části těla, viz obrázek 15 (VÁVROVÁ, 2008; TESAŘOVÁ, 2014). V roce 2014 byl pod novým vedením KCHZDT vytvořen Nový návrh standardu ZTd, ve kterém je upravena hmotnost na 0,8 – 1,55 kg, přičemž optimální je stanovena na 1,16 - 1,35 kg. Dále se povolují rozkleslé uši v důsledku existence čelenky. Srst může být na břiše polodlouhá. Na uších je v horní třetině krátká, ve spodních dvou třetinách je polodlouhá a plynule přechází v čelenku. Byly zkráceny uši tak, že vadou nepřípustnou se stává ucho delší než 6,5 cm (BUREŠOVÁ, GLAUBAUFOVÁ; 2014). Barevné rázy Zakrslý teddy je chován jako bílý červenooký a modrooký, a dále ve všech barevných rázech a kresbách, např. žlutý na obrázku 11 nebo holandský madagaskarový na obrázku 13, které se vyskytují u králíka zakrslého barevného, ale i v barvách v ČR neuznaných, např. hototský bílý se žlutým očním kroužkem na obrázku 12. Barva je u zakrslého teddy

31

králíka v současnosti neuchopitelná dle výchozích plemen a při posuzování teddy králíků na speciálních výstavách je na tento fakt brán zřetel (ŠMRHOVÁ, 2009). Při posouzení je upřednostňována barva a kresba nejpodobnější uvedeným v českém Vzorníku plemen králíků (TESAŘOVÁ, 2014). Důležitá je barva očí králíků, která musí být shodná s barvou oka u výchozího barevného rázu. ŠMRHOVÁ (2009) upozorňuje na častou chybu v podobě dvoubarevných očí, kdy se barva, které je v oku menší část, označuje jako klínek (obrázek 16). Plemeno v zahraničí Plemeno není uznáno v žádné z králíkářských zemí (ARBA, 1996; RÖK, 2003; RUFF, 2003; SRKV, 2003; ZDRK, 2004; SKAF, 2010; BRC, 2011). Je však chováno a velice oblíbeno v Německu, Belgii, Nizozemí, Francii, Rakousku, Polsku a Holandsku. V Německu vznikl Klub chovatelů plemene s názvem “Teddykaninchen Club” (TDKC). Tento klub má nejstarší návrh standardu plemene, který uvádí rozpětí hmotnosti 0,80 – 1,70 kg, přičemž optimální jsou samičky kolem 1,35 kg a samečkové 1,0 – 1,35 kg. Uši nesmí být příliš blízko u sebe, aby bylo dostatek prostoru pro hustou srst a jejich délka by měla být 5,0 – 6,3 cm (HODOVÁ; LANGROVÁ; PODZEMSKÁ). V Německu se o uznání jednotlivých barevných rázů nesnaží (VÁVROVÁ, 2008). PODZEMSKÁ se zmiňuje o tom, že se tamní chovatelé nesnaží ani o uznání samotného plemene, jelikož by plemeno jednotností barev ztratilo na atraktivitě. Platí zde krédo “Co kus, to originál”. I v zahraničí se jedná o plemeno, u kterého je prioritní povaha (VÁVROVÁ, 2008).

2.2.6 Ostatní zakrslá plemena Zakrslý rex Zakrslý rex patří mezi krátkosrstá plemena uznaná současným Vzorníkem plemen králíků (ZADINA, 2003). Podle WHITMANA (2004) a AHRENSE, WOLTERSE (2007) vznikli zakrslí rexi v Nizozemsku, přičemž do současné podoby byly prošlechtěni v Německu (WHITMAN, 2004). Vyšlechtěni byli z menších jedinců malých a středních rexů, kteří se křížili se zakrslými barevnými (SUPUKA, 2009). Do vzorníku plemen králíků byli poprvé zařazeni v roce 1973 ve všech tehdy uznaných barevných rázech zakrslých králíků s normální srstí (FINGERLAND, 1973). Toto plemeno má hmotnost 1,20 – 1,40 a typové požadavky odpovídají hermelínovi a zakrslému barevnému. Délka srsti je 14,0 – 15,0 mm. Jsou uznány všechny barevné rázy jako u středních a malých rexů,

32

dále v barvě kastorexe a slovenského sivomodrého rexe (ZADINA, 2003). KOZUBÍK (2007) uvádí jako nejstarší barevný ráz zakrslého rexe dalmatinského strakáče, který byl šlechtěn kolem roku 1976 v NDR, následoval zakrslý rex černý vyšlechtěn v NDR v roku 1980. Mnoho barevných rázů jako černý, kastorex, oranžový, dalmatinský strakáč se šlechtilo i u nás. Podle ŠIMKA (2014a) jsou v ČR nejvíce chovány barevné rázy oranžový a bílý červenooký. Na Slovensku jsou jako národní plemena uznána zakrslý slovenský sivomodrý rex a zakrslý slovenský pastelový rex (SUPUKA, 2009). Zakrslý liščí Zakrslý liščí byl vyšlechtěn kolem roku 1970 v Německu z hermelínů a liščích králíků (AHRENS, WOLTERS, 2007), zatímco VERHOEF-VERHALLEN (1999) a WHITMAN (2004) uvádějí, že šlechtění bylo prováděno i v Nizozemsku, kde bylo uznáno v roce 1994. PAROBEK (2002) se zmiňuje o vyšlechtění plemene německým chovatelem H. Wiessebachem, kdy v NDR bylo uznáno v roce 1980. U nás bylo poprvé zařazeno do vzorníku v roce 1986 (FINGERLAND, 1986). Mezi další evropské země, které jej uznávají, patří Rakousko, Francie a Belgie (FFC, 2000; RÖK, 2003, RUFF, 2003). Hmotnost má toto plemeno 1,20 – 1,40 kg, typové požadavky jsou shodné s hermelínem. Délka srsti je 3,0 – 5,0 cm. Struktura srsti odpovídá plemenům s normální srstí, avšak převládají prodloužené pesíky. Srst na hlavě, uších a končetinách je normální. Chová se v barevných rázech uznaných u králíka liščího (ZADINA, 2003). Zakrslý strakáč Zakrslý strakáč je uveden ve vzorníku od roku 2003 (ZADINA, 2003). V německém a evropském vzorníku je jeho název “Zwergschecken” (ZDRK, 2004; EARB, 2012), ve skandinávském “Dvärgscheck”. Za zemi původu se považuje Československo a Německo (ŠIMEK, 2013). Hmotnost plemene je stanovena na 1,40 – 1,60 kg. Délka uší je 6,5 cm. Kresba odpovídá českému strakáči. Jsou uznány stejné barevné rázy jako u českého strakáče (ZADINA, 2003). Kresba se skládá z kresby hlavy – motýlek, oční kroužky, skráňové skvrny, pigmentované uši a z kresby těla – úhoř a boční kresba s 3 – 5 skvrnami (ŠIMEK, 2013). V chovu zakrslých strakáčů se vyskytují stejně jako u českých strakáčů tzv. “kominíci” a “mlynáři. Kominíci jsou celobarevná zvířata, která se do chovu dále používají, ale nevystavují se. O mlynářích se tvrdí, že jsou neživotaschopní a většinou je ještě v hnízdě chovatel utratí.

33

Zakrslý saténový Zakrslý saténový byl vyšlechtěn v Německu chovatelem J. Walterem již ve 30. letech 20. století (SUPUKA, 2010). Plemeno vzniklo z králíka saténového a zakrslého barevného. V ČR byl uznán v roce 2009 (ŠIMEK, 2010), uznává jej také evropský vzorník (EARB, 2012). Plemeno má hmotnost 1,0 – 1,25 kg. Požadavky na typ odpovídají hermelínovi. Srst je velmi hustá a pružná, přičemž všechny chlupy mají menší průměr, což vytváří specifický výrazný saténový lesk Barevné rázy odpovídají saténovému králíkovi (ZADINA, 2003). Zakrslá plemena neuznaná v ČR Mezi plemena neuznaná ČSCH chovaná v ČR patří zakrslý zaječí, zakrslý lvíček, zakrslý beran hřivnatý, zakrslý beran rex, zakrslý beran saténový, zakrslý beran saténový rex a zakrslý teddy beran. Zakrslý zaječí se nazývá v některých státech jako Polish. Do ČR byl importován v roce 2008 (ŠIMEK, 2012b). Plemeno Polish chované v Anglii se koncem 19. století se rozdělilo na dva šlechtitelské směry. Z populace importované do Evropy se vyšlechtil hermelín a původní Polish, který zůstal na kontinentu, byl prošlechtěn na atletickou stavbu těla, zaječí postoj a stal se jedním z nejmenších zakrslých plemen (WHITMAN, 2004). Polish je plemeno uznané v Anglii, Americe, Skandinávii a dále jej uznává Evropský vzorník v různých barevných rázech, podle něhož má plemeno optimální hmotnost 0,9 – 1,0 kg (ARBA, 1996; SKAF, 2010; BRC, 2011; EARB, 2012). V ČR se chová nejčastěji v bílém červenookém barevném rázu (ŠIMEK; 2012b). Zakrslý lvíček má charakteristické 5,0 – 7,5 cm dlouhé osrstění okolo hlavy, které tvoří tzv. “lví hřívu” (BRC, 2011). Prvním chovatelem zakrslých lvíčků v ČR byl V. Bradna. Plemeno je chováno především jako domácí mazlíček v široké barevné škále (ZADINA, 2001). Hmotnost je vyšší než u klasického zakrslého králíka, a to 1,36 – 1,70 kg. Králíci jsou uznaní ve Velké Británii, Skandinávii a uznává je i Evropsý vzorník (SKAF, 2010: BRC, 2011; EARB, 2012). U nás se chová převážně v pet chovech v různých barevných rázech, které se mezi sebou libovolně kombinují. V posledních letech toto plemeno vytlačil zakrslý teddy králík, více v kapitole 2.2.5. Zakrslý beran hřivnatý je beranovitá podoba zakrslého lvíčka (ZADINA, 2001). Plemeno je uznáno v Anglii, Skandinávii a také Evropským vzorníkem, podle něhož má ideální hmotnost 1,50 – 1,90 kg (SKAF, 2010: BRC, 2011; EARB, 2012). ZADINA (2001) uvádí obvyklou hmotnost 1,6 – 1,8 kg. Moderním trendem dnešní doby je zakrslý beran rex, zakrslý beran saténový a zakrslý

34

beran saténový rex. Zakrslý beran rex plemeno vyšlechtěné P. Periquetem ve Francii a uznané v roce 2005 (FFC, 2000). Vznikl křížením zakrslých beranů a zakrslých rexů. V ČR je šlechtil v letech 1993 – 2001 J. Polanecký a v letech 1997 a 1998 bylo plemeno hodnoceno jako novinka velmi nadějná (KOZUBÍK, 2007). Zakrslý beran saténový byl vyšlechtěn v nedávné době v Americe z malých beranů a saténových králíků, chová se nejvíce v červené barvě (WHITMAN, 2004). Obě plemena jsou v ČR zastoupena výhradně mezi neorganizovanými chovateli pro potěšení, přičemž se mezi sebou mohou kombinovat. Tak vzniká plemeno zakrslý beran saténový rex. Chovají se v různých barevných rázech, které neorganizovaní chovatelé mezi sebou nekoordinovaně kříží. Velmi populární jsou beránci s holandskou kresbou a bílýma ušima. Zajímavým zakrslým plemenem chovaným v ČR je zakrslý teddy beran (ZTd), který byl importován současně se zakrslým teddy králíkem v letech 2005 nebo 2006. Jedná se o dlouhosrsté plemeno, které má stejnou strukturu srsti jako ZTd, více v kapitole 2.2.5. Častou vadou je u ZBTd angorovitá, špatně udržovatelná srst. V typu a tvaru jsou požadavky stejné jako u zakrslého berana (viz kapitola 2.2.4), takže se jedná o králíka většího než ZTd a možná z tohoto důvodu si v ČR nezískal tolik příznivců jako ZTd. V posledních dvou letech se však chov tohoto plemene výrazně omezil a jeho prošlechťování se velmi zpomalilo. Zakrslý teddy beran by měl mít stejnou strukturu srsti jako zakrslý teddy, ovšem reálně je srst stále více angorovitá. Barevné rázy povolené vzorníkem plemen králíků jsou na výstavách upřednostňovány Mezi zakrslá plemena, která se v ČR zatím nechovají, patří zakrslá angora a zakrslý beran kašmírový. Zakrslou angoru vyšlechtil belgický chovatel Born. Plemeno je uznáno v Belgii a ve Francii (ZADINA, 2007). Dále ve Švýcarsku, Francii a uvádí ho i Evropský vzorník s ideální hmotností králíka 1,45 – 1,65 kg. Struktura srsti je totožná jako u angory – zmnožené a prodloužené podsadové vlníky (SKŘIVAN aj. 2008), přičemž rouno má minimální délku 5 cm (EARB, 2012). Podle WHITMANA (2004) se na vzniku zakrslé angory podíleli zakrslí barevní, Polish a malí jedinci angor. ZADINA (2007) poukazuje na větší rozmanitost barevných rázů než u klasických angor. Zakrslý beran kašmírový pochází z Anglie, přičemž v USA se nazývá American Fuzzy Lop (WHITMAN, 2004). Plemeno je uznáno i ve skandinávském vzorníku (SKAF, 2010). Typickým znakem plemene je hustá rovnoměrně rozmístěná vlna s převládajícími pesíky. Na hlavě mají králíci delší srst v linii čelisti a chlupy na čele tvoří čelenku (BRC, 2011). Yersey Wooly je králík o hmotnosti do 1,6 kg, který je uznán pouze v USA, a to ve všech povolených tamních barvách (GENDRON, 2000). Plemeno vyšlechtila chovatelka B. Seeley za účelem

35

vytvoření malého dlouhosrstého plemene se snadnou údržbou srsti pro účely pet chovů (WHITMAN, 2004). Americký vzorník uvádí optimální hmotnost králíka 1,361 kg a délku srsti 5,1 – 7,6 cm (ARBA, 1996). Existují další dvě plemena, jejichž hmotnost je na hranici mezi skupinou plemen zakrslých a malých. Jedná se o plemeno jamora a mini rex. Jamora je dlouhosrsté plemeno, které vzniklo nedávno v Německu křížením angory a japonského králíka s cílem přenést vzor kresby japonského králíka na srst angory (WHITMAN, 2004). EKNIGK (2011) uvádí použití hermelínů ke zmenšení tělesného rámce. Srst je středně jemná, dlouhá 5 – 6 cm a neměla by se plstit. Jamora má hmotnost 2,0 – 2,5 kg (EKNIGK, 2011; WHITMAN, 2004). Mini rex je americké plemeno vyšlechtěné v Texasu (WHITMAN, 2004). Králíci mají hmotnost 1,70 – 2,04 kg (BRC, 2011). V ČR plemeno chová jen pár chovatelů, a to především v atraktivním „leopardím“ zbarvení (ŠIMEK, 2014a).

2.3 Reprodukce králíků 2.3.1 Anatomie a fyziologie pohlavní soustavy samců Pohlavní ústrojí samce Schéma pohlavních orgánů je uvedeno na obrázku 17, vnější pohlavní orgány samce na obrázku 19. Varle je pohlavní žláza, ve které se tvoří spermie a samčí pohlavní hormon testosteron. Velikost je dána plemenem (ZADINA, 2003). Je tvořeno sítí stočených, přímých a vývodných kanálků. Spojením vývodných kanálků je vytvořena další žláza – nadvarle, které vylučuje sekret napomáhající výživě spermií. Pokračováním nadvarlete je chámovod, který je spolu s příslušnými krevními a lymfatickými cévami součástí semenného provazce (NEJEDLÝ, 1965). Každé varle má samostatný šourek, což je vak vytvořený vychlípením břišní stěny. Na povrchu je jemná kůže s chloupky a uvnitř jsou svaly, které varle smršťují dle okolní teploty, aby se ve varleti udržela optimální teplota, která je o 3 – 4 °C nižší, než tělesná teplota. Přídatné

pohlavní

žlázy

jsou

zastoupeny

semenným

váčkem,

prostatou

a bulbouretrálními žlázami. Lepkavé sekrety vylučované semenným váčkem a prostatou zabraňují výtoku spermatu z pochvy. Sekret prostaty sperma ředí a aktivuje. Sekret bulbouretrálních váčků neutralizuje kyselé pH pochvy a poševního slizu (KNOTEK, MÍŠEK aj. 1999). Výrazným pohlavním orgánem je samcův pyj tvořený párovým topořivým tělesem pyje a nepárovým topořivým tělesem močové trubice. Topořivá tělesa

36

jsou složena ze systému štěrbin, které se při vzrušení naplní krví a dojde ke ztopoření. Pyj je ukončen žaludem, jehož středem prochází ústí močová trubice. Na části penisu je zdvojená kůže vytvářející předkožku, v které jsou uloženy předkožkové žlázy. Sekret těchto žláz ulehčuje proniknutí pyje do pochvy samice (NEJEDLÝ, 1965). Tvorba spermatu a jeho vylučování Ejakulát je tvořen spermiemi a výměšky přídatných pohlavních žláz. Při prvním skoku samce je množství i koncentrace spermií vyšší, než ve skocích následujících. RAFAY (1993) uvádí objem ejakulátu 0,3 - 0,6 ml, KÁLAL (1940), NEJEDLÝ (1965), DOUSEK (1994) a MACH (2000) se shodují na hodnotě 1 ml. ZADINA (2004) se zmiňuje, že objem ejakulátu může dosáhnout až 6 ml a obsah spermií v něm je 0,7 mil. - 2 mld. Kvalita ejakulátu je hodnocena laboratorně makroskopickým, mikroskopickým, speciálním a mikrobiologickým vyšetřením (LOUDA aj., 2001). Sperma je tvořeno spermatogenezí, která začíná mezi 40. - 50. dnem věku samce. Zralé spermie jsou však přítomny až od 80. dne (RAFAY, 1993). Spermatogeneze probíhá v pravidelných cyklech po celé období života samce (JELÍNEK aj., 2003). Samec je schopen skoku i vícekrát denně, jelikož jsou ve varlatech přítomny kromě hotových spermií i všechny buňky, které jsou k jejich vývoji potřebné, a to spermatogonie, spermatocyty I. řádu, spermatocyty II. řádu a spermatidy (MARVAN, aj. 1998). Zasunutí penisu samce do pochvy samice se označuje jako pohlavní akt.. Ten je podmíněn mnoha reflexy, jak vrozenými, tak podmíněnými. Pokud je samice v říji, tak páření probíhá velice rychle, samice nadzvedne pánev, samec k ní přiběhne, přičichne, skočí na ni, erigovaný penis zasune do pochvy a po několika velmi rychlých kopulačních pohybech dojde k ejakulaci. Poté se samec se vyvrátí na bok, někdy i se samicí a zabručením, dá najevo, že ejakuloval, následně se zvedne, začne kolem samice pobíhat a dupat. Proces, při kterém dojde k uvolnění spermatu, se označuje jako ejakulace. Ta nemusí proběhnout pouze při pohlavním aktu. U mladých zvířat k ní může dojít pouze třením o samici nebo nějaký předmět. Tohoto se využívá při inseminaci (LOUDA aj., 2001). První ejakulace se objevuje kolem 110. dne věku (RAFAY, 1993). Dospělost samce Dospělost zvířat dělíme ze zootechnického hlediska na pohlavní, chovatelskou a tělesnou. Pohlavní dospělost začíná tvorbou a pravidelnou produkcí ejakulátu. Spermie

37

jsou v něm v dostatečné koncentraci, jsou přežitelné a pohyblivé natolik, aby mohlo dojít k zabřeznutí samice při připuštění samcem (RAFAY, 1993). Samec začíná projevovat sexuální libido (MARTINEC, 2010b). Nástup pohlavní dospělosti závisí na velikosti a plemenu králíka. Chovatelská dospělost je charakteristická začátkem využívání samce k reprodukci a samec dosáhl předepsané hmotnosti pro zařazení do plemenitby (ZADINA, 2004), a to přibližně 80 % z konečné hmotnosti dospělého králíka (RAFAY, 1993). U brojlerových králíků se samci zařazují do chovu v 5 - 6 měsících a hmotnosti 4 kg (MACH, MAJZLÍK, 2000), u ostatních plemen je možno samce zařadit v 6 - 8 měsících věku, ale za podmínky dobrého vývinu samce. MARTINEC (2010b) doporučuje některá později dospívající plemena, např. berany a vídeňští modří, zařazovat do chovu až v 9 měsících. Tělesná dospělost značí plný vývin samce s předepsanou tělesnou hmotností.

2.3.2 Anatomie a fyziologie pohlavní soustavy samic Pohlavního ústrojí samice Schéma pohlavního ústrojí je uvedeno na obrázku 18, vnější pohlavní orgány na obrázku 20. Vaječník je párový orgán. Tvoří se v něm pohlavní hormony a folikuly, které po ovulaci praskají a uvolňují se z nich vajíčka. Během vývoje samice mění svou polohu. V dospělosti se umístí levý vaječník pod ledvinou a pravý u čtvrtého bederního obratle. Vaječník je upevněn na závěsných vazech. Pokračováním ústrojí je vejcovod začínající nálevkovitým rozšířením volně otevřeným do břišní dutiny. Vniknutí vajíčka do vejcovodu umožňuje překryv nálevky vejcovodu přes část vaječníku. Pohyb vajíčka je usnadněn peristaltickými pohyby a řasinkami epitelu sliznice, které se pohybují směrem k děloze (NEJEDLÝ, 1965). Následuje dvojitá děloha, tzn. že jsou vyvinuty dvě zcela samostatné trubicovité dělohy, které jsou zároveň děložními rohy a každá má samostatný krček. Jsou zavěšeny v hřbetní části břišní dutiny (KNOTEK, MÍŠEK, 1999; ZADINA, 2003). Vnějším pohlavním orgánem samice je pochva, která je dle ZADINY (2004) a NEJEDLÉHO (1965) dlouhá 7-8 cm a široká 0,5 – 1,0 cm. KNOTEK, MÍŠEK aj. (1999) uvádějí rozměr větší, a to 10-12 cm. Kraniálně je spojena s dělohou, z které vyčnívají dva růžicovité čípky, kaudálně končí společným oddílem cest močových, tj. vyústěním močové trubice a pohlavních cest, které ústí do vulvy. Vulva je složena z velkých a malých stydkých pysků. Velké stydké pysky jsou zevně pokryty jemnými hmatovými chlupy, jsou zřasené a spojeny v řasu, která kryje velký klitoris. Jeho rozměr je 2 cm, stavbou a tvarem připomíná penis. U mladých zvířat se může stát, že chovatel zamění klitoris s penisem 38

a tak špatně určí pohlaví (NEJEDLÝ, 1965). Tvorba vajíčka a jeho uvolňování K tvorbě samičích pohlavních buněk dochází při trojfázovém procesu oogeneze. V první rozmnožovací fázi je vytvořen základ vaječné buňky a dojde k mnohonásobnému dělení oogonií. Z některých dále rostoucích vznikají oocyty I. řádu, které se obklopí jednou vrstvou epitelových buněk a vytvoří primární folikuly. Proces probíhá během intrauterinního vývoje samice. Druhá růstová fáze začíná při pohlavním dospívání samice. Dochází k přeměně primárních folikulů ve folikuly sekundární a terciální (Graafovy). Třetí zrací fáze je typická dvěma po sobě následujícími děleními. Při redukčním se oocyt I. řádu s diploidním počtem chromozomů rozdělí na větší oocyt II. řádu a menší první pólové tělísko. Obě buňky nyní mají haploidní počet chromozomů. Ekvační dělení začíná ihned po redukčním a k jeho dokončení dochází až po ovulaci a styku se spermiemi. Poté vzniká větší vajíčko a menší druhé pólové tělísko. Uvolnění oocytu II. řádu se nazývá jako proces ovulace. Samice králíka má tzv. provokovanou ovulaci. Jedná se o specifický druh ovulace odlišný od většiny ostatních savců. K ovulaci nedochází při říji, ale až 9 - 14 hodin po páření (KÁLAL, 1940; DOUSEK aj., 1994; MACH, MAJZLÍK, 2000; EASSON, 2001; ZADINA, 2003; SKŘIVAN aj., 2008), neboli kontaktem pyje samce s vulvou samice, popř, jiným stimulem, čehož se využívá při inseminaci (RAFAY, 1993). K hormonálnímu vyvolání ovulace před inseminací se používá 0,1 ml Supergestranu, popř. mechanické dráždění děložního krčku (SKŘIVAN aj., 2008). Po páření dochází k uvolňování luteinizačního hormonu, který zajišťuje vznik žlutého tělíska na místě prasklého folikulu. Žluté tělísko (corpus luteum) je přítomno po celou dobu březosti a produkuje hormon progesteron. Produkce luteinizačního hormonu vrcholí 90 - 120 minut po páření a ustaluje se do normální úrovně po následujících šesti hodinách (EASSON, 2001). Říje Říje (estrus) je definice období ochoty samice k páření. Projevuje změnami chování a vzhledu vulvy samice, viz obrázek 20. U klidnější samice může říje způsobit neklid a nervozitu. U temperamentnější může dojít ke zklidnění. Samice v říji může třít bradou o vybavení kotce, dupat, hrabat, pobíhat po kotci a stavět si hnízdo. Vulva samice je i mnohonásobně zvětšená a má načervenalou až namodralou barvu (SKŘIVAN aj., 2008).

39

McNITT a MOODY (1989) zjistili lepší zabřezávání u samic s růžovou a červenou vulvou, oproti vulvě anemické anebo fialové. Dříve byl často slýcháván mylný názor, že samici je možno nakrýt kdykoliv, že má říji stále. O permanentním estru se zmiňuje i RAFAY (1993), který však uznává, že v některém období samice není svolná k páření. VAVROUCH (2008; 2009a) klade důraz na důležitost krytí samice v době říje a selekci samic na znak výrazně se projevujících říjí. Říje je dlouhá 2 - 5 dnů (ZADINA, 2004; SKŘIVAN, 2008). MACH, MAJZLÍK (2000) uvádějí, že takto dlouhá říje se dostavuje v intervalech tří týdnů, ale může být vyvolána i mimo tento interval různými metodami. EASSON (2001) a DOUSEK (1993) po zkoumání samic v intenzivních chovech uvedli, že jsou samice svolné ke krytí vždy 7 - 10 dní s následnou 1 - 2 denní pauzou. SKŘIVAN aj. (2008) uvádějí opakující se interval říje mezi 5 – 7 dny. SKŘIVAN aj. (2008) uvádějí téměř 100% králíc má říji za 24 hodin po porodu a nejnižší procento králíc je v říji 3 – 6 dní po porodu. Vysoké procento říjících králic bylo zaznamenáno 2. - 5. den po odstavu mláďat. Vyvolání říje je možné podáním hormonální látky 38 – 48 hodn před pářením nebo inseminací. Využívá se injekční aplikace sérového gonadotropinu v dávce 50 m.j. Prvničky se hormonálně nestimlují. Podle FIKA a FIKOVÉ (2009) je nejproblematičtější skupinou k synchronizaci říje skupina laktujících králic. Březost a její délka Březost je období od oplození do porodu, které trvá 28 - 35 dní (ZADINA, 2003; FRANKLOVÁ, BULANTOVÁ, 2009), nejčastěji však 29 - 31 dní. Při porodu 28. den plody většinou nepřežijí, 29. den mohou rodit samice, jež čekají početný vrh, při porodu 34. den a později dochází k porození mrtvých mláďat (ZADINA, 2003). Samice se během březosti chová jinak, většinou bývá klidnější a při rozrušení vrčí, ale může se projevovat podobně jako při říji. Březost je možné zjistit kontrolním připuštěním po 2 – 6 dnech, kdy samice odmítá samce, dupe a vrčí,tato metoda však není spolehlivá a někteří chovatelé ji nedoporučují z důvodu superfetace, neboli přeoplodnění, specifického jevu vyskytujícího se pouze u čeledi zajícovitých (Leporidae). Hormon progesteron produkovaný během březosti zastavuje říji, ale může dojít k ovulaci (VAVROUCH, 2009a). Spojení placenty plodu s dělohou je u králíků velmi intimní, což umožňuje přenos většiny protilátek z krve matky již během intrauterinního vývoje (DOUSEK, aj. 1994). Spolehlivější metodou diagnostice březosti je palpace dutiny břišní. Plody jsou hmatné od 10. - 14. dne po zapuštění. Chovatel položí samici na tvrdou podložku čelem k sobě a jemně nahmatá měkké plody o velikosti třešně až menšího ořechu (MACH, aj. 2000; ZADINA, 2003; 40

VAVROUCH, 2009a). Od 18. dne březosti se plody dají nahmatat spolehlivěji (DOUSEK, aj. 1994). Porod a počty narozených, odchovaných a registrovaných mláďat Březost je ukončena porodem, při kterém je plod vypuzen z těla samice a stává se samostatným jedincem. S blížícím se porodem začíná být samice neklidná, zvětšují se ji bradavky a mléčná žláza a často běhá do hnízda (obrázek 21). Porod trvá 10 - 30 minut a probíhá většinou v noci, popř. časně ráno, ale ani porod během dne není výjimkou. Samice kojí mláďata jednou denně (MACH, MAJZLÍK, 2000; ZADINA, 2003; SKŘIVAN aj., 2008). Délka kojení je 5 - 15 minut (RAFAY, 1993). VAVROUCH (2013) uvádí 3 – 4 minuty, přičemž samice kojí mláďata zpravidla pouze jednou denně. Nejčastěji mezi sedmou a devátou hodinou ranní. Užitkoví hybridi rodí 8 - 10 mláďat, velká a obří plemena 8 - 12 mláďat, střední plemena 6 - 8 mláďat, malá a zakrslá plemena 2 - 6 mláďat (ZADINA, 2004), přičemž FRANKLOVÁ, BULANTOVÁ (2009) uvádějí, že je to 5 – 9 ks. MARTINEC (2013) uvádí 6 – 12 mláďat u velkých plemen. 6 – 10 mláďat u středních a 4 – 7 u malých. Zakrslí králíci mají 2 – 4 mláďata. Samice králíka má 6 - 10 struků, proto je optimální počet mláďat dán individuálním počtem struků samice (ZADINA, 2003). JEDLIČKA (2013) se zmiňuje o inseminaci zakrslých králíků, kteří při přirozené plemenitbě měli pouze 1,27 mláďat, při přirozené plemenitba a stimulaci samic to bylo 1,84 a při inseminaci a zároveň hormonální stimulaci 3,08 mláďat. Zmiňuje se i o průměrném počtu mláďat ve vrhu intenzivně chovaných brojlerových králíků, a to 8,8 – 9,2. Dospělost samice Dospělost samice se rozděluje na stejné typy jako u samce. Pohlavní dospělost je dána schopností ovulovat a zabřeznout (MACH, MAJZLÍK, 2000). Věk dosažení pohlavní dospělosti je individuální a závislý především na plemenu samice (RAFAY, 1993), ale ovlivňují ho i podmínky chovu, výživa a roční období. Samice rodičovských populací brojlerových králíků jsou schopné oplodnění již kolem věku tří měsíců (DOUSEK aj., 1994), u ostatních plemen ve 3 - 5 měsících. V této době se samice ještě nezapouští, protože by pro ni byla gravidita velkou zátěží. Chovatelská dospělost je období, kdy samice dosáhla předepsané hmotnosti pro zařazení do plemenitby (ZADINA, 2003), a to přibližně 80 % z konečné hmotnosti plemene (RAFAY, 1993). U samic mateřských linií

41

brojlerových králíků se začíná zapouštět ve stáří 14 - 16 týdnů (DOUSEK, aj. 1994). U samic v zájmových chovech až v 6 - 10 měsících věku samice, přičemž zakrslá plemena mají mít 6 měsíců a hmotnost nad 1,0 kg, zakrslí berani nad 1,5 kg. Malá plemena se zařazují v 6 měsících při hmotnosti 2,5 kg, střední plemena v 6 - 10 měsících při hmotnosti 3,5 - 4,5 kg a obří plemena v 10 měsících při hmotnosti asi 6,0 kg (ZADINA, 2004). VAVROUCH (2008) s tímto tvrzením nesouhlasí a uvádí, že čekání na vhodnou hmotnost může vést k poruchám při zapouštění. Tělesná dospělost je dána plným vývinem samice a dosáhnutím předepsané tělesné hmotnosti, ovšem uvádí také, že optimální je zapouštět při nejnižší hmotnosti stanovené vzorníkem pro dané plemeno, aby zvíře obdrželo plný počet bodů (VAVROUCH, 2013).

2.3.3 Organizace rozmnožování Metody plemenitby Plemenitba je cílevědomé rozmnožování zvířat (DVOŘÁK, 1973). V praxi se rozlišují čtyři typy. Prvním je plemenitba individuální, kdy se zapouští jedna samice jedním samcem. Jde o pracnější způsob plemenitby, ale známe termín porodu i otce mláďat. Druhým typem je plemenitba skupinová, kdy se k jednomu samci umístí na dobu jednoho týdne až šest samic. Výhodou jsou dobré výsledky a malá pracnost ošetřovatele, nevýhodou je nadměrné vyčerpání samce (DOUSEK, aj. 1994; ZADINA, 2003).Třetím typem je volná plemenitba, při které je jeden nebo více samci se skupinou samic neustále, a to i v době porodů. Nevýhodou je nekontrolovatelnost procesu a náročnost na prostor ustájení králíků (ŠUBRT, HROUZ, 2011). Posledním typem je umělý způsob plemenitby, neboli inseminace. Její výhodou je zintenzivnění šlechtitelské práce, protože semeno kvalitních samců může být využito pro větší skupinu samic a tím je dosaženo většího selekčního tlaku ve šlechtitelském procesu. V chovu masných plemen umožňuje zefektivnění, možnost turnusového zapouštění a snížený počet chovaných samců. Nemalou výhodou je snížení možnosti přenosu nákaz (DOUSEK aj., 1994; MORELL, 1995). Poměr chovných samců a samic v chovech Podle MARTINCE (2010) se v malochovech využívá poměr 1:2 až 1:4. KÁLAL (1940), HAVLÍN (1983), DOUSEK, aj. (1994) a MACH, MAJZLÍK (2000) uvádějí optimální poměr samce k samicím 1:10, ale jsou zmiňovány i možnosti využít pouze pět nebo naopak i patnáct samic na jednoho samce. V organizovaných chovech může být

42

poměr daleko užší, a to 1:1. Podle KÁLALA (1940) je deset samic na samce hodně, tudíž dochází k jeho rychlému opotřebování. Ve velkochovu využívajícím přirozené plemenitby individuální připadá na jednoho samce 8 - 15 samic (RAFAY, 1993; DOUSEK, aj. 1994; MACH, MAJZLÍK, 2000; ZADINA, 2004), přičemž RAFAY (1993) se přiklání spíše k použití samce pouze na 8 - 9 samic. Při použití inseminace je jednomu samci přiděleno cca 50 samic (DOUSEK, aj. 1994; ZADINA, 2004). Frekvence využívání samců v plemenitbě V malochovech

je

využívání

samců

často

nepravidelné.

KÁLAL

(1940)

a MARTINEC (2010c) doporučují, aby byl samec ke skoku používán 2x - 3x týdně, přičemž pokud je samec v dobré kondici, může krátkodobě (2 - 3 dny) připouštět každý den dvě samice. MACH, MAJZLÍK (2000) doporučují intenzivnější využívání samce, kdy samec připouští 1 - 2 samice denně a po týdnu připouštění je zařazena 1 - 2 denní pauza. DOUSEK, aj. (1994) se zmiňují o skupinovém připouštění, kdy se po pěti dnech připouštění dává samci dvoudenní přestávka. Ve velkochovu je možné samce použít k připouštění 2x ráno a 2x večer během dvou dnů, třetí den by měl mít pauzu. Frekvence využívání samic v plemenitbě Samice má v menších extenzivních chovech 2 - 4 vrhy ročně (HAVLÍN, 1983; RAFAY, 1993; MACH, MAJZLÍK, 2000; ZADINA 2004). Ve 3. až 4. týdnu po porodu se u samic často objevuje intenzivní říje a té je vhodné využít, především pokud jde o druhé zapouštění v roce. Samice v této době velice dobře zabřezávají (MARTINEC, 2010b). Nejčastěji se samice zapouští po odstavu uskutečněném v 6 - 9 týdnu (HAVLÍN, aj. 1983; RAFAY, 1993; MARTINEC, 2010b). Pokud je samice v dobré kondici, zapouští se 2 - 5 dnů po odstavu mláďat. V této době se projevuje intenzivní říje. V případě horší kondice se zapouští nejdříve 14 dní po odstavu (MARTINEC, 2010b). Při úhynu mláďat po porodu je vhodné samici zapustit hned následující den po ztrátě vrhu. V této době je velká pravděpodobnost zabřeznutí a pomůže samici ukončit laktaci po nevydařeném vrhu (HAVLÍN, 1983; DOUSEK, aj. 1994; ZADINA, 2004). Samice králíka je díky rychlé involuci dělohy fyziologicky schopná porodit každých 32 dní, což odpovídá potenciálu 11 vrhů ročně (DOUSEK, aj. 1994). Z toho vychází intenzita využívání samice ve velkochovech. Podle MARTINCE (2000a) je nejčastěji využíván tzv. polointenzivní reprodukční cyklus. Samice rodí v intervalu 42 dnů, přičemž

43

zapouštění probíhá 11. den po porodu. O polointenzivním způsobu reprodukce se zmiňuje i RAFAY (1993), který uvádí, že se samice připouští 10. - 25. den, kdy ještě kojí. Mláďata se odstavují 31. - 46. den, pár dní má pauzu a opětovně porodí 38. - 52. den. Při intenzivním způsobu reprodukce je využíváno již první říje samice, která se připouští hned druhý den po porodu, takže porody probíhají v intervalu 32 - 35 dnů (MARTINEC, 2010c). RAFAY (1993) uvádí tři typy intenzivní reprodukce. Prvním je zapuštění samice 1. nebo 2. den po porodu. Druhým typem je zapuštění 3. nebo 4. den po porodu a posledním způsobem je adlibitní zapouštění samic v klecovém chovu, podobně jako u činčil s použitím límce u samic, které nemohou opustit klec, ale samec se k nim dostane. Odstav mláďat Mláďata jsou v tradičním chovu odstavována v 6 - 8 týdnech (HAVLÍN, 1983; MARTINEC, 2010c; ZADINA, 2003). KÁLAL (1946) doporučuje odstav v 8 - 10 týdnech, přičemž odstav až ve 12 týdnech již není prospěšný. HAVLÍN, aj. (1983) doporučují nepřekročit dobu pobytu mláďat u samice nad devět týdnů. MARTINEC (2010b) uvádí odstav rozložit na dvě fáze, kdy slabší mláďata se u samice ponechají až do 10 - 12 týdnů. Dle ZADINY (2004) nové výzkumy ukazují jako optimální odstav králíčat ve 40. - 45. dnu věku. Ve velkochovech se mláďata odstavují podle používané technologie ve věku 28 - 35 dní (DOUSEK aj., 1994; MACH, MAJZLÍK, 2000; RAFAY, 1993; ZADINA, 2003). Nejčastěji však ve 35 dnech v návaznosti na zapouštění samice v 11. dnu po porodu. Stejný cyklus se vyskytuje u populace divokého králíka (ZADINA, 2004). Mláďata přijímají krmivo od 18. - 20. den věku, čehož se využívá při časném odstavu, prováděném do 26. dne věku (ZITA, TŮMOVÁ, 2005).

2.3.4 Možnosti ovlivnění plodnosti králíků Plodnost je jedna z nejdůležitějších vlastností zvířat, která umožňuje v přírodě zachování druhu a v chovech dosáhnutí pozitivního hospodářského výsledku. Je to vlastnost s nízkým koeficientem heritability, což znamená, že k dosáhnutí optimální plodnosti je potřeba zabezpečit především vhodné podmínky prostředí, i když zanedbatelné není ani genetické založení zvířete. VAVROUCH (2013) dokonce uvádí, že počet narozených mláďat a mateřské vlastnosti se dědí velmi významně. Faktory, které plodnost ovlivňují můžeme rozdělit na vnitřní a vnější (ŠUBRT, HROUZ, 2011).

44

1. Vnitřní vlivy působící na plodnost Do této skupiny řadíme genetické založení zvířat – druh, plemeno a užitkový typ. Jsou ovlivnitelné šlechtěním, tj. selekcí zvířat na pozitivní reprodukční vlastnosti. Druh zvířete Králík má reprodukční vlastnosti oproti jiným hospodářským zvířatům na vysoké úrovni. V průběhu evoluce se musel přizpůsobit přirozeným predátorům, kteří v přírodě způsobují vysoké ztráty nedospělých mláďat (RAFAY, 1993). Využívá r-strategii, což znamená, že má ročně několik vrhů s větším počtem mláďat (MACH, 2000). Prvotním významem vysoké plodnosti bylo zachování druhu, po domestikaci králíka se však stala nejdůležitější hospodářskou vlastností králíka (ŠUBRT, HROUZ, 2011). Plodnost samce je dána dobře utvářeným pohlavním ústrojím, které samci umožní realizovat páření se samicí a oplodnit ji ejakulátem, který je v dostatečném množství a kvalitě. Plodnost samice je dána schopností ovulovat dostatečné množství kvalitních oocytů, pravidelně zabřezávat a rodit velký počet životaschopných mláďat (HROUZ, ŠUBRT, 2007; MACH, MAJZLÍK, 2000; ZADINA, 2004). Plemeno a užitkový typ Králičí plemena jsou značně různorodá a např. zakrslý králík má až 10x nižší hmotnost, než belgický obr, což se projevuje např. v počtu mláďat (ZADINA (2003). Dle JEDLIČKY (2013) má zakrslý králík průměrně 1 – 3 králíčata ve vrhu, naproti tomu samice belgického obra je schopná porodit až 14 králíčat. Při pohledu na typického brojlerového králíka šlechtěného na vysoké reprodukční schopnosti je patrno, že jeho užitkový typ je jiný než u králíka zakrslého, více v kapitole 2.1.4. Rozdílnost vlastností u různých skupin plemen je definována v kapitolách 2.1.3 a 2.2.1. Ovlivnění plodnosti selekcí Selekce se provádí v několikrát s ohledem na věk a využití králíků. Je jednou z nenáročnějších, ale i nejzajímavějších dovedností chovatele. Selekci můžeme rozdělit na přírodní, která probíhá bez zásahu chovatele a umělou, prováděnou chovatelskými zásahy. Selekce se provádí buď na výběr zvířat se znaky žádoucími, tzv. pozitivní, nebo vyřazení zvířat se znaky nežádoucími, tzv. negativní (NOVÁČKOVÁ, 2008; VAVROUCH, 2013). První selekce probíhá často již po porodu v hnízdě samice, kdy se u zakrslých králíků vyřadí neživotaschopná mláďata s letálním faktorem (ONDRÁKOVÁ, 2013), více 45

v kapitole 2.3.5. U ostatních králíků se v některých organizovaných chovech vyřazují nadbytečná slabší zvířata, aby neubírala mléko silnějším, u kterých je větší pravděpodobnost, že dorostou do kvality hodné výstav. Další výběr se provádí zpravidla kolem dvou měsíců věku, kdy jsou mláďata schopná samostatného života. Hodnotí se zdravotní stav, exteriér a přírůstky mláďat. U zakrslých králíků se nevhodná mláďata prodají na mazlíky do pet chovů, ale někdy se nechají dorůst a kuchyňsky upotřebí, např. zadní partie těla zakrslého berana má nezanedbatelný podíl masa. U ostatních králíků se většinou nadbytečná zvířata vykrmí. Další výběr se většinou provádí až po zařazení zvířat do reprodukce s ohledem na výsledky jejich reprodukčních schopností a kvality potomstva (ZADINA, 2004). 2. Vnější vlivy působící na plodnost Ovlivnění reprodukce technikou a technologií ustájení U některých zvířat stále přetrvává atavismus po divokých předcích, který utlumuje rozmnožování v nevhodných přírodních podmínkách. U velké části samic ušlechtilých plemen

však

nejsou

reprodukční

schopnosti

vlivem

ročního

období

sníženy

(VAVROUCH, 2013). Významnými vnějšími vlivy jsou teplota prostředí, relativní vlhkost vzduchu a koncentrace plynů ve vzduchu, hlavně dostatek kyslíku a omezené množství amoniaku a sirovodíku. U králíků chovaných venku a podléhajícím změnám světelného režimu, teploty a dalším faktorům závislým na ročním období se projevuje tzv. sezónnost. Ovlivňuje u samic říji a zabřezávání, následně počet vrhů i životaschopnost mláďat, u samců schopnost připuštění samice. Říje se nejlépe projevuje na jaře a v zimních měsících, když dojde k oteplení po velkých mrazech. Útlum nastává především na podzim. Říje bývá velice slabá, nebo není vůbec, popř. zapouštěná samice nezabřezne. SKŘIVAN aj. (2008) se ovšem domnívají, že králík vlivu sezónnost výrazněji nepodléhá. HAVLÍN (1983), DOUSEK (1994) a ZADINA (2003) uvádějí, že je období klid dlouhé 4 - 6 týdnů, někdy i 10. ZADINA (2003) tvrdí, že ve výborných podmínkách chovu k tomuto období klidu vůbec nedochází. Významný vliv klimatu – vyšších letních teplot na vnímavost králic k synchronizaci říje zjistil i ZAPLETAL (2006), kdy u nich docházelo k poklesu. Pro farmové chovy je délka světelného dne důležitým parametrem při obsluze chovu, protože jeho regulací je možné užitkovost králíků zvýšit. U malých extenzivních chovů je zásadním obdobím zkracování a prodlužování dne. Na podzim se obecně králíci připouští hůře, než třeba na jaře, kdy se vlivem oteplení a delšího dne vyskytují velice intenzivní

46

říje. Králík je v našich podmínkách zvíře sezónní, obzvlášť při venkovním odchovu a nepřízeň počasí se může projevit na umrznutí mláďat, čemuž se dá předejít chovem v uzavřených stájích. V malochovech se k chovu králíků se využívají nejčastěji dřevěné králíkárny, které mohou být opatřeny rošty (FINGERLAND, 1998; ZADINA, 2004). Ve velkochovech jsou aplikovány klecové technologie s automatickým způsobem napájení, krmení a odklizu hnoje (RAFAY, 1993; MARTINEC, 2010a). Na reprodukci má vliv velikost ustájovacího zařízení. Příliš přeplněné klece jsou původcem stresu zvířat a tím zhoršeného zabřezávání. Použití kotiště v králikárnách může pomoci samicím, které rodí poprvé, aby hnízdo nerozházely. ZADINA (2004) se zmiňuje o využívání vyhřívaných kotišť v zahraničních chovech. Podlaha kotce musí zabránit prochladnutí mláďat po porodu. Samice si někdy staví hluboké hnízdo, a i když je hnízdo dobře vystlané, mláďata mohou ležet na podlaze kotce. Misky a napájecí technika by měla mít takové rozměry a výšku umístění, aby umožňovala mláďatům včasný příjem krmiva, čímž je umožněno zrychlení odstavu a zlepšení celkové ekonomiky chovu. Vhodným zařízením jsou jesle, díky nímž se neznečišťuje seno, takže ho králíci mohou přijímat čisté nepřetržitě a zajistit si tak správnou výživu, a tím i zdárnou reprodukci. Ovlivnění reprodukce zootechnickými zásahy Přítomnost samce v blízkosti samice má prokazatelný vliv na nástup a délku říje u samice. Funguje i obráceně. Pokud má samec v blízkosti samice, jeho sexuální chování se zkvalitňuje. FIKOVÁ (2009) dále prokázala pozitivní vliv 15-ti minutového společného ustájení králic před inseminací na následnou receptivitu. V rámci synchronizace říje v malochovatelských podmínkách u zakrslého berana prokázalo dobré výsledky i společné ustájení 8 až 10 králic po dobu 30 minut před inseminací. Mezi tímto alternativní způsobem synchronizace říje a tradiční metodou (hormonálním ošetření PMSG 48 hodin před inseminací) sice nebyl zjištěn statisticky významný rozdíl, nicméně u alternativní metody není potřeba použít aplikaci hormonálního přípravku do organismu králíka (FIK, 2010). Věk při prvním zapouštění má vliv na následující použitelnost plemenných zvířat v reprodukci a jejich užitkovost. Samice se vždy dává k páření do místa, kde žije samec, kde je zvyklý, cítí se jistě a tak nemá problém se skokem. Samec přemístěný k samici nemusí být schopen skoku, nebo je nutný dlouhý interval na to, aby si samec zvykl na nové

47

prostředí a na samici skočil, čímž chovatel ztrácí čas (MARTINEC, 2010b). Pokud má samice velké množství mláďat, je dobré část předložit jiné samici se stejně starým vrhem. Pokud má naopak samice mláďat málo, lze je všechny odebrat a předložit jiné samici, která má v tu samou dobu přiměřený počet mláďat a je v dobré kondici. Samici, které byla mláďata odebrána, je možno opětovně zapustit následující den a tím zvýšit počet mláďat, které od ní chovatel dostane za rok (ZADINA, 2004). Úspěšnost připouštění závisí na roční době, počasí, aktivitě a kondici samce. V létě, když jsou venku vysoké teploty, je vhodné dávat samici k samcovi brzy ráno nebo večer, kdy klesá venkovní teplota. V zimě je naopak doporučováno samce připouštět na samici kolem poledne, když vysvitne slunce a je mírně tepleji (MARTINEC, 2010c). Ovlivnění reprodukce technikou krmení a napájení Králíčata mají schopnost přijmout najednou množství mléka rovnající se třetině jejich hmotnosti. Tohoto se využívá ve velkochovech př řízeném kojení mláďat, kdy se samice k mláďatům pouští pouze 1x denně. Produkce mléka se dá ovlivnit složením krmné dávky. Podstatné je omezit množství krmiva na konci březosti, v době porodu a bezprostředně po něm, poté množství opět navyšovat. Na množství doporučené pro kojící samice se dostaneme až za 7 – 10 dní. Na povzbuzení produkce mléka se dá využít mléko, míchanice, spařené otruby, listy pampelišky a zeleného krmení nebo lněné semínko. Vhodné je doplňování minerálních látek, vitamínů a soli přídavkem vhodných preparátů (MARTINEC, 2010a). VAVROUCH (2013) se zmiňuje o krmení králíků zelenou pící, hlavně s velkým obsahem vojtěšky, která obsahuje tzv. fytoestrogeny, tj. rostlinné látky působící obdobně jako pravé estrogenní hormony vylučované vaječníky samic a negativně stimulující jejich funkci. Vitamín E se uvádí jako vitamín plodnosti a antisterilní faktor, ale je to částečně mylné tvrzení, jelikož stejně důležitý je vit. A a další biologické faktory. Na plodnost má velmi dobrý vliv naklíčené obilí. K zvýraznění říje a sexuálního libida samice se dá využít i krátkodobé překrmení kvalitním ovsem, známé také v chovu prasat (VAVROUCH, 2009a). Králíčata po odstavu ztrácejí kolostrální imunitu z mateřského mléka, zažívají potravinový stres, přelínávají a dochází k růstu trvalých zubů a ještě nemají plně rozvinuto trávení škrobu enzymem amylázou. Jako prebiotikum lze využít topinambur, který obsahuje inulín, což je zásobní látka v topinamburu v množství až 20% (KVAČEK aj.,

48

2013). Dalším vhodným opatřením je restrikce krmiva, která může omezit zdravotní potíže po odstavu a zlepšit konverzi krmiva (CHODOVÁ aj., 2013). Veterinární problematika a zásahy ovlivňující plodnost U kojících samic se někdy může objevit paréza kojících králic. Jedná se o nemoc způsobenou nedostatkem minerálních látek a vlákniny v krmné dávce. Samice přestane přijímat krmivo, je apatická, hubne a někdy se mírně nadme nebo má zácpu. Prevencí této nemoci je kvalitní výživa (MARTINEC, 2010a). Významnými preventivními opatřeními v chovech králíků je přeléčování mláďat proti kokcidióze, pokud se nekrmí směsí s obsahem antikokcidik. Přeléčuje se minimálně 2x, lépe však vícekrát, poprvé v 5. týdnu a následně při odstavu. V 8. - 10. týdnu je vhodné mláďata vakcinovat proti králičímu moru a myxomatóze. V nákazové oblasti se provádí dvojí vakcinace, v 6 týdnu a následně přeočkování v 10. týdnu věku (VAVROUCH, 2009b). Z chovu je vhodné vyřazovat samce a samice, které mají opakovaně problémy při porodu, o mláďata se nestarají, mají málo mláďat nebo jsou mláďata špatně vyvinutá, slabá a pomalu rostou. Samci by měli být aktivními skokany a při vhodných podmínkách zvládnout oplodnit samici, přičemž zpětnou vazbou na mláďatech chovatel zjišťuje, jak kvalitní je samcova genetická výbava. Další kritériem výběru chovných králíků je vyvinutost pohlavního aparátu. Samci s anomáliemi by měli být zavčas s chovu vyselektováni. 2.3.5 Genetika zakrslosti Genetické založení Specifikum u zakrslých králíků je jejich “gen pro zakrslost”. Jedná se o vnitřní faktor, který významně ovlivňuje plodnost zakrslých králíků, především v počtu a kvalitě odchovaných mláďat. Tento gen je uložen na lokus Dw, jehož název vznikl z anglického Dwarf = zakrslík. Na lokusu Dw můžou být dvě formy genu, a to alela dominantní (Dw) a alela recesívní (dw). Mezi nimi platí zákony neúplné dominance a mohou se zkombinovat do třech forem alelických párů – dominantní homozygot (DwDw), heterozygot (Dwdw) nebo recesívní homozygot (dwdw). Podle Mendelova zákona je štěpný poměr mezi alelami Dw a dw 1 : 2 : 1. Takže se ve vrzích vyskytuje čtvrtina králíků s DwDw, polovina s Dwdw a čtvrtina s dwdw (FINGERLAND, 1998; ŠIMEK, 2009). 49

Projevy “genu zakrslosti” Z výstavního hlediska je požadován zakrslý králík heterozygot – Dwdw, označovaný jako pravý zakrslík. Jedná se o jedince s proporcionalitami vyobrazenými např. na obrázku 2. Tento králík odpovídá standardu, který je uveden v kapitole 2.2.2. Má krátké a zavalité tělo, neznatelný krk, kulatou a širokou hlavu s výraznými lícními partiemi a krátké uši. Tento vzhled je líbivý a na výstavách upřednostňovaný. Dalším typem je dominantní homozygot – DwDw, který je také zakrslým králíkem, ale vzhledově se liší. Má delší tělo, končetiny a uši. V angličtině se označují tito DwDw jako BUD (Big Ugly Doe), neboli velká ošklivá králice a jako BUB (Big Ugly Buck), neboli velký ošklivý králík. U nás jsou tito králíci někdy označováni jako falešní zakrslíci. Recesívní homozygot – dwdw je letální forma zakrslého králíka. Tento králík je v zahraničí označován jako Peanut, neboli buráček. Mláďata jsou postižena velikostí i tvarem. Mají poloviční, někdy pouze třetinovou hmotnost oproti ostatním dvěma formám mláďat, deformovanou zadní část těla, zvětšenou hlavu, vypouklé oči posazené na klenuté zduřelé lebce více dozadu a špičaté zkrácené uši. Porovnání tohoto letálního mláděte s životaschopným mládětem je na obrázku 8. Většinou se nedožívají déle než tři dny a poté hynou (ONDRÁKOVÁ, 2011). Formy zakrslosti DwDw a Dwdw jsou ve vyrovnaném vrhu jen stěží odlišitelné, většinou se poznají až v průběhu růstu mláďat (ŠIMEK, 2009). Spojení homozygotů a heterozygotů a jejich štěpné poměry jsou uvedeny v tabulce 8. Možnosti využití “genu zakrslosti” v praxi Zakrslý králík dominantní homozygot – DwDw se může v chovu využívat. Pokud takovéto zvíře splňuje hraniční podmínky standardu, může se i vystavovat, ovšem s horšími výsledky. Často se v plemenitbě používají samice DwDw, které jsou výborné matky, mají vyšší počet mláďat, častokrát i šest a při spojení se samcem Dwdw se nevyštěpí letální forma recesívního homozygota dwdw. Využívaná samců DwDw je v organizovaném chovatelství spíše výjimečné (ONDRÁKOVÁ, 2011). EKNIGK (2011) je zastánkyní využívání kombinovaného spojení typu DwDw a Dwdw, jelikož se domnívá, že moc krátké uši a narozená letální mláďata hraničí se zákonem o týrání zvířat. Švýcarsko z tohoto důvodu povoluje u zakrslých králíků delší ucho 5,9 – 6,1 cm (ONDRÁKOVÁ, 2011). Nejčastější kombinací, kterou chovatelé využívají je spojení dvou pravých zakrslíků DwDw, jejichž mláďata se následně štěpí dle zákonů Mendela (ŠIMEK, 2009).

50

3 CÍL PRÁCE Cílem mé práce bylo zhodnotit úroveň reprodukce ve středně velkých chovech králíků za pomoci reprodukčních ukazatelů. Podkladem pro jejich vyhodnocení byly údaje o plemeni, hmotnosti, kvalitě, délce březosti a porodech zapouštěných samic, počtu a kvalitě mláďat a dalších vytipovaných faktorech, které mohli plodnost ovlivnit. Údaje jsem získala z evidence čtyř středně velkých soukromých chovů různých plemen zakrslých králíků. V teoretické části práce jsem se snažila objasnit problematiku chovu králíků z pohledu jeho významu a historického zatřídění. Popsala jsem plemena zakrslých králíků, jejichž zástupci byli zařazeni do výzkumu. V oblasti reprodukce králíků jsem vysvětlila základní pojmy týkající se fyziologie, anatomie a organizace rozmnožování v chovech králíků s přihlédnutím k pravděpodobným vlivům a faktorům, které na úroveň reprodukce působí.

51

4 MATERIÁL A METODIKA Ke splnění cíle diplomové práce byly použity údaje ze čtyř středně velkých chovů zakrslých králíků, které se zabývají chovem jednoho, nebo více nejčastěji chovaných zakrslých plemen králíků v České Republice (tabulka 9). U každého chovu byly sledovány a zpracovány reprodukční ukazatele a následně se s jejich využitím zkoumala úroveň reprodukce zakrslých králíků v jednotlivých chovech a následně úroveň celková. U samic byl hodnocen počet vrhů, zabřezávání, délka gravidity, počet narozených a odchovaných mláďat s ohledem na faktor plemene, kvality, hmotnosti a věku samice s přihlédnutím k technologii odchovu. U odchovaných mláďat byl hodnocen poměr pohlaví. Celkově bylo vyhodnoceno 836 údajů o zapuštění 200 samic, které měli celkově 616 vrhů. V těch se narodilo 2158 mláďat, z kterých 1552 bylo odchováno. Z celkového počtu samic náleželo 73 samic (tj. 37 %) k plemenu zakrslý teddy, 38 samic (tj. 19 %) k plemenu zakrslý barevný, 44 samic (tj. 22 %) k plemenu hermelín a 45 samic k plemenu zakrslý beran (tj. 23 %), viz tabulka 10 a graf 2. Zakrslý teddy je plemeno neuznané Českým svazem chovatelů a jeho barevnost je značně neustálená. Králíci tohoto plemene zařazení do výzkumu byli nejčastěji v celistvé barvě bílé modrooké, červené, žluté, havanovité, černé a modré, nebo se strakatostí holandskou či hototskou. Zakrslý barevní byly zastoupeni v barevných rázech červený, rhönský, kuní hnědý, kuní modrý, ruský černý, havanovitý, činčilový, černý, divoce zbarvený a světlý stříbřitý. Hermelíni měli zastoupení z obou uznaných barevných rázů, a to červenookého i modrookého. Zakrslí berani byly zařazeni v barevných rázech divoce zbarvený, madagaskarový, siamský a strakáč činčilový. Ke třídění samic podle kvality byl předem vypracován klíč (tabulka 11). První část klíče náleží plemenům uznaným a byla zpracována na základě stobodové hodnotící stupnice, která se využívá pro hodnocení králíků na výstavách proškolenými posuzovateli. Chovatelé, kteří mají králíky registrované ČSCH a chtějí od nich odchovávat mláďata, jsou povinni nejprve nechat králíka ocenit na výstavě, kde obdrží oceňovací lístek s oceněním. Ocenění se může v závislosti na vývoji králíka a posuzující osobě mírně lišit. Druhá část klíče rozlišuje kvalitu neuznaných zakrslých plemen, mezi které patří zakrslý teddy. U tohoto plemen existuje pouze tzv. návrh standardu, který však prochází průběžnými úpravami, naposledy v letošním roce, kdy se změnila hmotnostní stupnice.

52

Majitelé zkoumaných chovů chovají králíky ve třech typech zařízení, což je i jeden z faktorů, který může mít vliv na výsledky úrovně reprodukce. Pro tyto účely byl vypracován klíč technologií chovu králíků (tabulka 12) zohledňující faktor teploty okolního prostředí, jelikož se předpokládalo, že mrazivé počasí v zimních měsících roku může mít vliv na počet odchovaných mláďat. Přehled technologií využitých v jednotlivých chovech je uveden v tabulce 13. Ve všech chovech se jako podestýlka využívala sláma nebo hobliny, popř. kombinace těchto materiálů. Vliv výživy v tomto výzkumu nebyl zohledněn, ovšem je vysoce pravděpodobné, že některé ze složek krmiv podávaných králíkům mohou úroveň reprodukce ovlivnit, viz kapitola 2.3.4. Majitelem chovu 1 byla Zuzana Tesařová, která poskytla údaje z chovu zakrslých teddy králíků, zakrslých barevných a hermelínů, umístěném na okrese Olomouc v obci Štarnov. Z tohoto chovu bylo vyhodnoceno 336 údajů o zapuštění 59 samic různé kvality, věku a hmotnosti a na základě údajů o jejich porodech bylo zhodnoceno 190 vrhů. V těch se narodilo 699 mláďat, z čehož 455 mláďat bylo odchováno. V chovu byly využity dvě různé technologie, a to klasické dřevěné králíkárny umístěné venku, kde teplota klesá pod 0°C a králíkárny umístěné vevnitř, kde teplota prostředí neklesá pod 0°C. Majitelem chovu 2 byla Alena Otrubová, která poskytla údaje z chovu zakrslých teddy králíků, umístěném na okrese Prostějov v obci Čechy pod Kosířem. Z tohoto chovu byly vyhodnoceny údaje od 32 samic různé kvality, věku a hmotnosti. Celkem bylo zhodnoceno 156 vrhů, v kterých se narodilo 538 mláďat, z čehož 497 mláďat bylo odchováno. V chovu byla využita technologie odchovu králíků v tzv. “pet klecích“ umístěných vevnitř, kde teplota prostředí neklesá pod 0°C. Majitelem chovu 3 byla Miroslava Valentová, která poskytla údaje z chovu hermelínů a zakrslých barevných, umístěném na okrese Jihlava v obci Batelov. Z tohoto chovu bylo vyhodnoceno 225 údajů o zapuštění 45 samic různé kvality, věku a hmotnosti a na základě údajů o jejich porodech bylo zhodnoceno 150 vrhů. V těch se narodilo 458 mláďat, z čehož 230 mláďat bylo odchováno a z nich 112 registrováno. V chovu byla využita technologie odchovu v klasických dřevěných králíkárnách umístěných venku, kde teplota klesá pod 0°C. Majitelem chovu 4 byl Vlastimil Šimek, který poskytl údaje z chovu zakrslých beranů, zakrslých barevných a hermelínů umístěném na okrese Uherské Hradiště v obci Vlčnov. Z tohoto chovu byly vyhodnoceny údaje od 64 samic různé kvality, věku a hmotnosti. Celkem bylo zhodnoceno 121 vrhů, v kterých se narodilo 463 mláďat, z čehož 370 mláďat 53

bylo odchováno. V chovu byla využita technologie odchovu v klasických dřevěných králíkárnách umístěných venku, kde teplota klesá pod 0°C. Sledování a zaznamenávání údajů trvalo dle jednotlivých chovů 4 – 11 let. Konečné údaje byly získány soupisem a vyhodnocením pečlivých záznamů jednotlivých chovatelů z evidenčních a záznamových sešitů, kalendářů, doplňujících zápisů a poznámek, dále pak z připouštěcích potvrzení, rodokmenů a výpisů předků. Podrobný soupis byl vložen do tabulkového procesoru Calc OpenOffice, rozdělen dle významných kritérií a faktorů a následně statisticky zhodnocen v programu Statistica, verze 9.0. Výsledky statistického šetření byly zkompletovány, vyhodnoceny a vloženy do tabulek a grafů vypovídajících o úrovni reprodukce v chovech zakrslých králíků.

54

5 VÝSLEDKY A DISKUZE Výsledky

výzkumu

jsem

řadila

systematicky

dle

sledovaných

ukazatelů

u jednotlivých chovů. Každý ukazatel je vyhodnocován zvlášť a v závislosti na faktorech, které dle předpokladů mohly mít vliv na úroveň reprodukce. Ukazatelé – hmotnost samice, věk samice, délka gravidity, počet narozených a odchovaných mláďat byly vyhodnocovány z pohledu jednotlivých chovů, mezi sebou a v závislosti na faktorech plemena, kvality samice, pořadí jejího vrhu a technologie odchovu samice a vrhu. Výsledné statisticky zpracované průměrné hodnoty jsou uvedeny v tabulkách a grafech směřujících ke zhodnocení reprodukce. Chovatelská dospělost a věk samic Chovatelské dospělost je charakterizována jako období, kdy chovatel začíná využívat samici k reprodukci (ŠUBRT, HROUZ, 2011). V chovu 1 jsou samice poprvé připouštěny ve věku 6 – 7 měsíců s přihlédnutím k jejich tělesnému vývinu. Pokud se jedná o samici dobře vyvinutou, dosahující 1,0 kg začíná se s připouštěním již v 6. měsíci. RAFAY (1993) uvádí, že samice zařazená do plemenitby by měla dosahovat alespoň 80% z konečné tělesné hmotnosti, ZADINA (2004) tvrdí, že by samice měla mít alespoň 6 měsíců a 1,0 kg, zakrslí berani 1,5 kg. MARTINEC (2010b) doporučuje berany připouštět až kolem 9 měsíců, ovšem zde pojednává obecně o beranech a nespecifikuje velikost plemene. VAVROUCH (2008) uvádí, že je vhodné zapouštět samice při nejnižší hmotnosti stanovené plemenem a zbytečně se zapouštěním neotálet (z důvodu možných poruch plodnosti). Nejnižší stanovená hmotnost u plemen zakrslých králíků na plný počet bodů je 0,9 kg, u zakrslých beranů 1,5 kg. SCHUMACHER (2012) se zmiňuje, že zakrslí králíci dosahují chovatelské dospělost v 5 – 6 měsících. V chovu 1 byli pouze králíci zakrslých plemen s ušima nahoru, kteří dle výsledků dosahovali v dospělosti průměrné hmotnosti 1,19 kg, 80 % z této hmotnosti je 0,95 kg. V chovu 2 se samice zařazovaly do plemeninby bez ohledu na věk samice, ovšem s přihlédnutím k jejich tělesnému vývinu po dosažení hmotnosti 1,0 kg, a to nejčastěji kolem 5 měsíců. V chovu 3 bylo obvyklé první připouštění kolem 6 měsíců. V chovu 4 se zařazovaly samice do plemenitby později, což bylo dáno především vlivem plemene, jelikož se obecně tvrdí, že berani, ať již jakékoli velikosti, dospívají později. S připouštěním se v tomto chovu začíná nejčastěji s ohledem na roční dobu a chovatelskou

55

sezónu, tj. v listopadu, přičemž samice měly minimálně 7 měsíců. U samice, která se obecně zapouští poprvé ve věku kolem 6 měsíců, bychom očekávali narození mláďat v 7. - 8. měsíci věku, ovšem výzkumem byl zjištěn odlišný výsledek (tabulka 14 a tabulka 15). U jednotlivých chovů byl sledován věk samic při 1. porodu, přičemž do statistického vzorku samic byly započítány pouze ty, které pocházely z odchovu chovatele, aby se zamezilo ovlivnění výsledného údaje nákupem starších chovných zvířat. Z výpočtů vyplynulo, že první porod samic probíhá průměrně v 11 měsících u zakrslých plemen se vzpřímenýma ušima a v 15 – 16 měsících u plemen se svěšenýma ušima. U zjištěných výsledků je zapotřebí zohlednit zabřezávání samic a výkyvy ovlivněné časovými možnostmi chovatele, popř. sezónnost zapouštění s ohledem na produkci mláďat pro výstavní sezónu. Pokud samice dosáhne 6 měsíců v červnu, tak ji chovatel nejprve vystaví na několika výstavách, a až po výstavní sezóně samici začne zapouštět. Zajímavý je názor, který jsem zaslechla od více chovatelů, že samice dosahuje nejlepších výsledků reprodukce, pokud je zapouštěná zavčas neboli tvrzení, že pozdní zapouštění samic vede ke snížení reprodukčních schopností a počtu mláďat, ovšem tato úvaha není statisticky průkazná. Skupinu chovných samic je potřeba pravidelně obměňovat, aby nebyla příliš stará a její reprodukční parametry dosahovaly optimální úrovně (BOŽEK, 2002). Průměrné hmotnosti samic zařazených do plemenitby jsem uvedla v rámci jednotlivých chovů a plemen v tabulce 16. Nejmladší chovné samice měl chov 2, ve kterém se pohyboval průměr věku samic kolem 15 měsíců, tj. 1,3 roku. Naopak chov 4 měl průměr věku samic nejvyšší ze sledovaných, a to kolem 27 měsíců, tj. 2,2 let. Průměrný věk samic v závislosti na pořadí jejich vrhů je uveden v tabulce 17 ve dnech a v tabulce 18 v měsících. V této části výzkumu je počítáno již s celým vzorkem samic chovatele, nejenom s jeho odchovanými samicemi takže dochází k odlišnostem průměrného věku samice při prvním vrhu oproti tabulkám 13. a 14. Samice zakoupené chovatelem na výstavách apod. mají často i kolem 2 let, a až v tomto věku jsou u nového majitele poprvé zapouštěny (přičemž předchozí údaje o zapouštění u těchto samic většinou není možné získat). Podle předpokladů se průměrný věk samic s postupujícím počtem vrhů mírně zvyšuje (graf 3). Odchylky jsou způsobené faktem, že mnoho samic odchová u chovatele pouze 1 - 3 vrhy a pak je vyřazena z důvodu neodpovídajících exteriérových kvalit potomstva, špatných výsledů zabřezávání, malého počtu mláďat, nevhodné povahy a jiných selekčních kritérií. Selekce samic je jednou z nejnáročnějších prací chovatele. VAVROUCH (2013)

56

a ŠUBRT, HROUZ (2011) popisují selekci pozitivní a negativní. Pozitivní selekce na reprodukční vlastnosti znamená, že si chovatel v chovu ponechává samice, které mají výrazný projev říje a bezproblémové porody, dobře se starají o mláďata, která jim zdárně rostou (znak mléčnosti samic). Naopak negativní selekce v rámci reprodukce je myšlena jako bezpodmínečné vyřazování samic, které mají špatný projev říje a samce dlouhodobě nechtějí přijímat, dále pak samice, které opakovaně nezabřezávají, opakovaně se o svá mláďata nestarají, popř. mají mláďat málo nebo mají mláďata neživotaschopná. Ovšem v praxi a v rámci zájmového chovu tato negativní selekce selhává a např. v chovu pro výstavnictví je nejdůležitějším znakem exteriérová hodnota odchovaných mláďat. I jedno kvalitní mládě odchované za dva roky života samice má pro chovatele velmi významnou hodnotu. Zařazení potomstva od samice s takovým výsledkem reprodukce vede k následnému snižování reprodukčních schopností králíků a nezdá se být šťastnou volbou pro budoucnost chovu. Hmotnost samic Hmotnost samic v jednotlivých chovech s ohledem na plemeno zakrslého králíka je uvedena v tabulce 19. Výsledné hodnoty byly velice podobné požadovaným hmotnostem standardů zakrslých plemen, které jsou rozepsány v kapitolách 2.2.2 – 2.2.5. V tabulce 20 jsou prezentovány průměrné hmotnosti samic zakrslých králíků v jednotlivých chovech, přičemž výrazně vyšší hmotnost je u chovu 4. To je dáno chovem zakrslých beranů, kteří jsou většího tělesného rámce. Dále jsou zde uvedeny minimální a maximální hodnoty hmotností samic zařazených do plemenitby. Nejnižší uvedená hmotnost samic zakrslých plemen zařazených do plemenitby byla 1,0 kg a nejvyšší 2,0 kg. V tabulce 21 je uveden vliv průměrné hmotnosti samic (určené v 6 – 9 měsících věku) na počet vrhů. U chovů 1 a 4 je patrný vliv hmotnosti samice na počet jejich vrhů. Čím byla samice těžší, tím dosáhla v chovu více vrhů, a současně se stala lepší matkou. Prostorné tělo samic pro zdárnou reprodukci je obecně známý fakt, který byl patrný i v tohoto výzkumu. Z tabulky je patrné, že samice s nejvyšším 6. vrhem (chovy 1, 2 a 3) jsou zároveň nejtěžší. U chovu 4 dosáhli samice 5 vrhů, ale i zde jsou tyto samice těžší než samice s menším počtem vrhů. Hmotnost samice je přímo úměrná s kvalitou samice. Čím je samice zakrslého králíka těžší, tím se zpravidla řadí do horší kategorie kvality. Průměrná hmotnost samic zařazených do jednotlivých stupňů kvalit je uvedena v tabulce 22 a odpovídá předpokládanému výsledku (dle klíče určování kvality samic).

57

Délka březosti FINGERLAND (1991) uvádí výzkumy na délku březosti s výsledkem 30 – 31 dní, což zcela odpovídá výsledkům sledování v tomto výzkumu. Délka březosti v jednotlivých chovech je uvedena v tabulce 23. Průměrná délka březosti byla 30,58 dní, přičemž průkazné hodnoty byly u délky březosti v chovu 1, kde se jednalo o průměrnou hodnotu 30,42 dní. Rozptyl hodnot délky březosti uvádějí HELL (1972), FINGERLAND (1991), GEDRON (2000) a ZADINA (2004) mezi 28 – 32 dny, popř. 33 dny, tento rozptyl je z tabulky patrný taktéž. Od některých českých chovatelů jsou doloženy i případy, že samice porodila po 33 dnech živá mláďata. V Německu se vyskytla samice králíka velkého plemene, která porodila po 40 dnech živá, již osrstěná mláďata, která byla vývojově napřed a už po 5 dnech viděla (FINGERLAND, 1991). ŠUBRT, HROUZ (2011) uvádějí, že délka březosti je vlastnost téměř neovlivnitelná. V některých pracích se však lze dočíst, že tuto vlastnost mohou ovlivnit u různých zvířat různé faktory, např. plemeno a pořadí porodu u krávy – prvničky jsou březí déle nebo naopak vícečetné porody dobu zkracují. U králíků jsou však informace o této problematice nedostatečné. Ve výzkumu této práce byla srovnána délka březosti s faktorem plemene (tabulka 24), přičemž významnější změny hodnot nebyly zaznamenány. Dále bylo zkoumáno, zda má na délku březosti vliv pořadí vrhu samice (tabulka 25), ale ani zde nebyly výrazné změny a prokazatelné výsledky. Zabřezávání samic Průměrné procento zabřezávání samic zakrslých králíků v závislosti na pořadí zapouštění (resp. pořadí vrhů) a chovu je uvedeno v tabulce 26. Údaje jsou získány z chovů 1 a 3, kde majitelé pečlivě zapisovali každé zapuštění samice, ať již zabřezla nebo nikoliv. Z tabulky je zřejmé, že od 6. zapuštění (cca 4. - 5. vrhu) se zabřezávání samic snižuje, což lze vidět i na grafu 4. Je potřeba zohlednit důvod, proč se od 9. - 10. zapuštění samic procentuální podíl březích opět zvyšuje. Tento fakt je pravděpodobně způsoben selekcí. Na více vrhů si chovatel ponechává pouze vynikající matky, které dobře zabřezávají a rodí. Zajímavým vlivem na zabřezávání samic bylo zkrmování krmných směsí s vojtěškovými úsušky v chovu 1, které obsahovaly vyšší podíl fytoestrogenních látek a v období zkrmování (cca 6 měsíců) došlo k výraznému zhoršení zabřezávání samic, které odmítali samce, popř. byly opakovaně kryty, ale na žádné z krytí neporodily.

58

Narozená, odchovaná a registrovaná mláďata ZADINA (2004) uvádí, že zakrslí králíci mají ve vrhu 2 – 4 mláďata. JEDLIČKA (2013) se zmiňuje o svém výzkumu, ve kterém samice zakrslých králíků porodily v průměru 1,27 mláděte ve vrhu, přičemž pokud se provedla hormonální stimulace, počet se zvýšil na 1,84. Při inseminaci s hormonální stimulací dosáhli samice průměrného výsledku 3,08 mláďat ve vrhu. Při vyhodnocení výsledků této práce bylo zjištěno, že průměrný počet narozených mláďat všech plemen zakrslých králíků je 3,52 a odchovaných 2,56 (tabulka 27). Ovšem bylo zapotřebí zohlednit několik důležitých faktorů, které mají vazbu na jednotlivé skupiny zakrslých plemen. Výsledky počtu narozených a odchovaných mláďat v jednotlivých skupinách jsou uvedeny v tabulce 28, přičemž v tabulce 29 je uveden i počet vrhů jednotlivých plemen, z kterých byly výsledky získány. U zakrslých plemen se vzpřímenýma ušima se vyskytuje gen zakrslosti (více v kapitole 3.5.5), který může způsobovat až čtvrtinové ztráty odchovaných mláďat. EKNIGK (2011) ve své knize popisuje negativní vliv geneticky zkráceného ucha zakrslých králíků, což má za následek porody letálních mláďat. Z hodnocení statistických údajů bylo zjištěno, že zakrslí králíci se vzpřímenýma ušima rodí v průměru 3,25 mláďata, z čehož 2,04 odchovají. Zakrslý beran je jediným zástupcem skupiny zakrslých králíků se svěšenýma ušima. Má vyšší hmotnost a prostornější stavbu těla, které ve spojení s absencí genu zakrslosti mohou vést k vyšší úrovni reprodukce. Po zhodnocení výsledů bylo zjištěno, že toto plemeno dosahuje nejvyššího počtu mláďat narozených (4,14) i odchovaných (3,45). Porovnání výsledků u plemen s ušima vzpřímenýma a svěšenýma je názorně zobrazeno v grafu 5. Na výslednou hodnotu má vliv i uznanost plemene. U plemene zakrslý teddy se předpokládalo, že vlivem jeho neprošlechtěnosti bude dosahovat vyšší úrovně reprodukce, která se projeví především na zvýšeném počtu narozených a odchovaných mláďat. Tato domněnka se statisticky potvrdila. Zakrslý teddy měl průměrný počet narozených mláďat 3,63 a odchovaných 2,89. Výsledné počty narozených a odchovaných mláďat v závislosti na plemeni jsou prezentovány v grafu 6. Nejvíce králíčat ve vrhu (9 ks) se narodilo v chovu 1 a 2 u samic plemen zakrslý teddy, přičemž všechna mláďata v chovu 1 samice odchovala. Jedno mládě u samic zakrslých králíků není výjimkou. Maximální a minimální počty narozených a odchovaných mláďat v jednotlivých chovech je uveden v tabulce 30. Procentuální podíl odchovaných a uhynulých mláďat v rámci jednotlivých chovů vypočítaný jak z celkového počtu mláďat narozených a odchovaných, tak z průměrného počtu je uveden v tabulkách 31 a 32,

59

a znázorněn na grafu 7. Na počet narozených a odchovaných mláďat má (v chovu 1, 2 a 3) prokazatelný vliv kvalita samice, která je dána její hmotností a dalšími exteriérovými znaky, např. délkou nebo rozpětím uší. V tabulce 34 jsou podrobně popsány výsledky počtu narozených a odchovaných mláďat jednotlivých zakrslých plemen za každý chov zvlášť. Z výsledku je prokazatelně patrné, že samice s méně zdařilým exteriérem a vyšší hmotností spadající do kategorie 3 měli prokazatelně vyšší počet narozených a odchovaných mláďat oproti samicím z kategorií 1 a 2. V kategorii 1 se nacházela exteriérově extrémně zdařilá zvířata. Tyto krásné samice však měli nejmenší počet narozených a odchovaných mláďat jak v porovnání s kategorií 3, tak ve srovnání s kategorií 2 a to i přes velmi těsný přechod mezi těmito dvěma kategorii v klíči určování kvality samic. Při porovnání kategorií kvalit samic s výsledným počtem narozených a a odchovaných mláďat v chovech 1, 2 a 3 vznikl statisticky vysoce průkazný výsledek (p < 0,001). V tabulce 33 jsou uvedeny výsledné procentuální podíly odchovaných mláďat z celkového počtu narozených a je zde patrné, že samice zařazené v kategorii 3 odchovají nejvyšší procentuální podíl narozených mláďat oproti kategoriím 1 a 2, stejně tak samice z kategorie 2 odchovají vyšší procentuální podíl mláďat oproti kategorii 1. Výsledky jsou zobrazeny v grafu 8 a byly statisticky vysoce průkazné u chovu 1, 2 a 3 (p < 0,01). Pro účely výstavnictví se odchovaná mláďata registrují. Ovšem registrovat a tetovat všechna odchovaná mláďata bývá pro chovatele zbytečné, jelikož již u několikatýdenních mláďat jsou vidět některé nepřípustné vady, projeví se zaostávání mláďat v růstu aj. Počty registrací i odchovaných mláďat jsou uvedeny v tabulce 35. Z výsledků bylo zjištěno, že v chovu 3 se registruje více než polovina z odchovaných mláďat a v chovu 4 jsou to téměř 4/5. Průměrně se tedy registruje více než 2/3 mláďat. V tabulce 36 byl sledován vliv pořadí vrhu na výsledný procentuální podíl odchovaných mláďat. Úhyny mláďat v chovech jsou způsobeny z vnitřních faktorů např. genem zakrslosti, z vnějších faktorů nedostatečnou péčí samice, která se o svá mláďata nestará nebo je dokonce roztahá po kotci a ušlape, což být způsobeno důsledkem stresu z porodu nebo nedostatečné laktace, ale velice často se ten to jev projevuje u nezkušených samic při 1. - 3. porodu a nemusí to nutně znamenat, že samice v budoucnu nebude vynikající matkou. Roztahání 1. vrhu se vyskytuje poměrně často ve všech sledovaných chovech, ovšem včasným zásahem chovatele se tento jev dá ovlivnit (posbírání roztahaných mláďat po kotci a jejich zahřátí, dostavění hnízda za pomoci slámy

60

a vyškubaných nebo vystříhaných chlupů samice nebo podložení mláďat zkušenější samici, která má podobně starý vrh. Názorné zobrazení procentuálního podílu odchovaných mláďat v závislosti na pořadí vrhu samice je v grafu 9. Nejlepších výsledků podílu odchovaných mláďat (nejmenší ztráty) dosahovali samice od 4. vrhu (s přihlédnutím k % zabřezávání samic již od 3. vrhu). Sledování vlivu technologie chovu samic využívaných v reprodukci na počet a procentuální podíl odchovaných mláďat je uvedeno v tabulce 37. Při srovnání venkovní technologie A a vnitřní technologie B bylo dle předpokladů vyšší procento ztrát u technologie A, což je chovatelské zařízení umístěné venku a podléhající vlivům nepřízně mrazů v zimních měsících roku. Hraje zde roli i fakt, že u chovu 3, jehož prioritním účelem je výstavnictví, docházelo k porodům často v těch největších mrazech a následně k umrznutí celých vrhů. Bohužel je pro chovatele nereálně, aby již při zapouštění samic věděl, jaké počasí nastane na měsíc v době porodu samic, i když by to byla informace velice výhodná a s předpokladem velkého mrazu v době porodu samic by jejich zapouštění odložil. Zimy jsou v podmínkách ČR velice variabilní. V některých letech je v mrazivých dnech teplota a – 20 °C a v jiných po celé období zimy nemrzne, nebo je jen několik dní kolem 0 °C (např. zima 2013). Poměr pohlaví mláďat Poměr pohlaví u mláďat je uveden v tabulce 38. Celkový počet mláďat zařazených do výzkumu byl 1174 ks, přičemž poměr samců a samic byl 1,06:1, což znamená, že se narodilo nepatrně více samců, ovšem rozdíl je zanedbatelný a můžeme tvrdit, že se rodí přibližně stejný počet samců jako samic. Pro názornost byl vypracován koláčový graf 10. Organizace rozmnožování Středně velké chovy jsou přechodným stupněm mezi chovy malými a velkými, je v nich do 50 samic a charakterem režimu chovu jsou spíše extenzivní. Ve zkoumaných středně velkých chovech měli chovatelé 20 – 40 chovných samic. U drobnochovatelů se intenzita produkce králíků odvíjí od chovného směru a cíle, finančních prostředků a dostupného vybavení. V chovech tohoto typu se využívá přirozená plemenitba individuální, výjimečně i skupinová. Toto tvrzení bylo chovateli potvrzeno. Inseminace a hormonální ovlivňování ovulace či říje se vyskytují pouze zřídka a ani v jednom z chovů zařazených do této práce nebyly nikdy použity.

61

Podle MARTINCE (2010) se v malochovech využívá poměr samců:samic 1:2 až 1:4. což odpovídá skutečnosti u všech 4 chovů. V chovu 1 se poměr pohyboval kolem 1:3 u plemene zakrslý teddy a 1:2 u plemene zakrslý barevný, v chovu 2 byl poměr 1:2, chov 3 měl poměr 1:1,5 u hermelínů a 1:1,5 až 1:2 u zakrslých barevných. Chov 4 využíval poměr 1:2 u hermelínů a zakrslých barevných a 1:3 u zakrslých beranů. HAVLÍN (1983), DOUSEK aj. (1994) a MACH, MAJZLÍK (2000) uvádějí optimální poměr samce k samicím 1:10, ale jsou zmiňovány i možnosti využít pouze 5 nebo naopak až 15 samic na jednoho samce, tyto informace se však v chovech zakrslých králíků nepotvrdily. KÁLAL (1940) a MARTINEC (2010b) doporučují, aby byl samec ke skoku používán 2x - 3x týdně, přičemž pokud je samec v dobré kondici, může krátkodobě (2 - 3 dny) připustit každý den dvě samice, což chovatelé potvrzují a tuto intenzitu dodržují, ovšem s ohledem na výstavní sezónu jsou samci využíváni mnohdy nárazově s následnou delší pauzou. Při připouštění dvou a více samic denně je vhodné nechat samci pár hodin mezi skoky pauzu. V chovech se využívalo opakovaných skoků (jednoho, dvou nebo tří pohlavních aktů) na jedno zapouštění samice. Chov 1 připouštěl samce dvěma skoky těsně za sebou. Chov 2 využíval 1 – 3 skoky v krátkém intervalu. V chovu 3 samec skákal taktéž opakovaně. V chovu 4 se většinou k jednomu zapouštění využíval pouze jeden skok. ZADINA (2003) uvádí, že samci mají stejně jako samice období sterility, kdy nechtějí skákat, nebo skáčou, ale nejsou schopni samici oplodnit. Toto období trvá 4 - 10 týdnů v roce. Uvedenou pravidelnost žádný z chovatelů nepotvrdil, ovšem každý z nich se zmínil, že někteří samci v roce mají podobné období, v kterém se jim skákat nechce, popř. samice nezabřezávají a je tudíž otázkou, zda z důvodu přechodné sterility samce nebo samice. Samice má v menších extenzivních chovech 2 - 4 vrhy ročně (HAVLÍN, 1983; MACH, MAJZLÍK, 2000; RAFAY, 1993; ZADINA 2003), s čímž chovaté souhlasili. Ve zkoumaných chovech měly samice velmi výjimečně i 5 vrhů za rok, nebo naopak např. u chovu 4 nebyl výjimkou pouze jeden vrh ročně. ZADINA (2004) uvádí, že samice je vhodné intenzivněji využívat v první polovině roku. Mají lepší říje a po zimě jsou odpočaté. Březnová mláďata jsou pro výstavnictví velmi cenná, proto chovatelé začínají samice zapouštět již v lednu nebo únoru, aby porod proběhl začátkem března. Toto tvrzení bylo částečně potvrzeno, ovšem pouze v případě využití technologie venkovního odchovu. Majitelé chovů 1, 3 a 4 potvrdili, že pokud chtějí získat mláďata na výstavu, začínají se zapouštěním již v listopadu, maximálně v prosinci. Ovšem toto období někdy nebývá pro

62

samice přijatelné a samice zabřezne často až v následujícím roce (leden – březen), kdy se začně prodlužovat světelný den a samice mají častější intenzivnější říje a lépe zabřezávají.

63

6 ZÁVĚR V diplomové práci byla zjištěna a prověřena úroveň reprodukce ve středně velkých chovech králíků. Statistickým zhodnocením se zjistilo, že se samice zakrslých králíků zapouštějí v období chovatelské dospělosti, které dosahují v průměru kolem 6 měsíců věku. První porod vrhu probíhá až kolem 11 měsíců věku u samic, které jsou zařazeny do plemen se vzpřímenýma ušima. Samice se svěšenýma ušima porodí o 3 – 5 měsíců později. Příčinou pozdějšího věku prvního porodu je vliv výstavní sezóny a částečně zabřezávání samic, které dosahuje hodnoty 81% při prvním zapouštění samice. Od 6. připuštění dochází ke snižování zabřezávání samic i k podstatné selekci ze strany chovatele, který chovná zvířata pravidelně obměňuje. V závislosti na chovu mají samice průměrně od 1,3 do 2,2 let. Délka březosti u zakrslého králíka byla zjištěna 30,42 dní, přičemž hraniční hodnoty věku jsou 28 a 33 dní. Výkyvy v důsledku předpokládaných vlivů nebyly prokázány. Průměrná hmotnost samic zakrslých králíků byla v průměru 1,35 kg, přičemž u hermelínů a zakrslých barevných dosahovala 1,16 kg, u zakrslých beranů 1,76 kg a u plemene zakrslý teddy 1,24 kg. Tyto výsledky zcela odpovídají standardům a požadavkům na plemena, podle kterých byl vytvořen klíč pro určování kvality samic. Samice porodily ve vrhu průměrně 3,52 mláďat, a z tohoto počtu 73 %, tj. 2,56 mláďat odchovaly. Z hodnocení statistických údajů bylo zjištěno, že zakrslí králíci s ušima nahoru rodí v průměru 3,25 mláďat, z čehož 2,04 odchovají. Lepšího výsledku dosáhlo méně prošlechtěné plemeno zakrslý teddy, které mělo 3,63 mláďat narozených a 2,89 odchovaných. Samice zakrslých beranů s absencí genu zakrslosti porodili průměrně 4,14 mláďat a 3,45 mláďat odchovaly. U chovu 4 byl zjištěn statisticky vysoce průkazný výsledek (p < 0,01) mezi počtem narozených a odchovaných mláďat při srovnání plemene hermelín (2,37 mláďat narozených, z toho 2,55 odchovaných) a zakrslý barevný (3,05 mláďat narozených, z toho 1,95 odchovaných). Vliv kvality samice na počet narozených a odchovaných mláďat byl v chovech1, 2 a 3 statisticky vysoce průkazný (p < 0,01). Těžší samice z kategorie kvality 3 měly prokazatelně vyšší počet narozených a odchovaných mláďat oproti samicím z kategorií 1 a 2. Exteriérově extrémně zdařilé samice z kategorie 1 měly nejnižší počet narozených i odchovaných mláďat, a to i v porovnání s kategorií 2. Nejvyšší podíl odchovaných mláďat měli samice z kategorie 3 (84,22 %), nejnižší z kategorie 1 (69,41%). Podíl 64

registrovaných mláďat v Českém svazu chovatelů byl velice rozdílný. Při srovnání vlivu technologie chovu samic na podíl odchovaných mláďat bylo zjištěno, že o 16 % vyššího podílu odchovaných mláďat dosáhly samice umístěné vevnitř budovy, kde nemrzne. U venkovní technologie docházelo v zimních měsících ke ztrátám celých vrhů v důsledku mrazu. Ze vzorku 1174 ks mláďat byl zjištěn poměr pohlaví odchovaných mláďat 1,06:1 ve prospěch samců. Chov zakrslých králíků může být perspektivním odvětvím nejen z hlediska zájmového. Zvyšující se počty chovů zaměřujících se na tuto skupinu plemen jsou jasným důkazem vzrůstající oblíbenosti. Zakrslí králíci ve srovnání s ostatními plemeny dosahují nižší úrovně reprodukce v závislosti na velikosti tělesného rámce a kvality. Pro chovatele by neměla být jediným selekčním kritériem exteriérová kvalita. Je velmi důležité pozorně sledovat i reprodukční ukazatele u chovných králíků a výběrem upevňovat žádané reprodukční vlastnosti zakrslých králíků, protože samice, která odchová o 2 mláďata více, přinese chovateli daleko větší radosti z úspěšné plemenitby.

65

7 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY AHRENS P., WOLTERS J., 2007: Kapesní atlas králíků. Víkend, Líbeznice, 128 s. ISBN 80-86891-49-6 AMERICAN RABBIT BREEDERS ASSOCIATION (ARBA), 1996, Inc.: Standard of Perfection - Standard Breed Rabbit and Cavies BARÁT E., 1986: Chováme králiky. Príroda, Bratislava, 164 s. BOŽEK I., 2002: Obnova chovného stáda. Zpravodaj KCHBK, Klub chovatelů brojlerových králíků, Zlaté hory, 10 (76): s. 8-12. BUREŠOVÁ M., GLAUBAUFOVÁ A., 2014: Nový návrh standardu zakrslého teddy. [online,

cit.

13.

března

2014].

Dostupné

na:


teddy.webnode.cz/zakrsly-teddy/novy-navrh-standardu-ztd/> ČECHOVÁ M., HADAŠ Z., NEVRKLA P., 2013: Ekologické systémy chovu zvířat. [online]. MZLU, 19. září 2013

[cit. 13. ledna 2014]. Dostupné na:

ČESKÝ SVAZ CHOVATELŮ (ČSCH): Chovatelské kluby králíků. [online, cit. 13. března 2014]. Dostupné na: ČESKÝ SVAZ CHOVATELŮ (ČSCH), 2005: Směrnice pro novošlechtění a regenerační křížení králíků. [online, cit. 13. března 2014]. Dostupné na: ČESKÝ SVAZ CHOVATELŮ (ČSCH), 2013: Seznam uznaných novošlechtění králíků. [online, cit. 13. března 2014]. Dostupné na: DARMOVZALOVÁ I., HRABALOVÁ A., DITTRICHOVÁ M. a KOUTNÁ K., 2010: Statistická

šetření

EZ

provedená

v roce

2009

[online].

Ministerstvo

zemědělství ČR, 16. června 2010 [cit. 15. března 2011]. Dostupné na: DOUSEK J., (ed.), 1994: Chov králíků pro masnou produkci, APROS, Praha, 174 s. ISBN 80-901100-3-7 DORN F. K., 1985: Rasselkaninchen-zucht, Neumann Verlag Leipzig, Radebeul, 376 s. DVOŘÁK L., 1973: Chov králíků. SZN, Praha, 290 s. 66

EASSON W., 2001: Review of rabbit and rodent production medicine, s. 131 - 139. In: Seminars in Avian and Exotic Pet Medicine [online]. Elsevier, 31. květen 2006 [cit.16. března 2014]. Dostupné na: EKNIGK H., 2011: Kaninchen – vererbung, Band 2: Einblick in die internetionale Rasselkaninchenzucht. Oertel + Spörer, Reutlingen, 128 s. ISBN 978-3-88627-749-0 EUROPEAN ASSOCIATION – SECTION RABBIT BREEDERS (EARB), 2012: Europa standrard 2012 FÉDÉRATION FRANÇAISE DE CUNICULI CULTURE (FFC), 2000: Les Lapins de Race – Specifictes Zoologiques Standards Officiels 2000. FIKOVÁ, M. 2009: Biostimulácia estra králikov a možnosti zvyšovanie produkcie mäsa. Doktorandská dizertační práce. Katedra fyziológie živočíchov, SPU, Nitra FIK, M., FIKOVÁ, M. 2009. Alternatívne biostimulačné metody v chove brojlerových králikov, Slovenský chov, (10): s. 9. FIK, M. 2010: Vplyv hormonálného ošetrenie a společného ustájenia králičíc pred insemináciou na sfarbenie lemov vagíny. Acta fytotechnica et zootechnica, SPU, Nitra, 13 (4): s. 92-95. FINGERLAND J., 1973: Vzorník pro posuzování králíků v Československé socialistické republice. SZN, Praha, 240 s. FINGERLAND J., 1986: Vzorník plemen králíků. SZN, Praha, 352 s. FINGERLAND J., 1991: Domácí chov králíků. Brázda, Praha, 56 s. ISBN 80-209-0184-1 FINGERLAND J., 1998: Králíkářská genetika. Chovatel, Praha, 111 s. ISBN 80-901837-1-9 FRANKLOVÁ M., BULANTOVÁ J., 2009: Králík zakrslý. Robimaus, Rudná u Prahy, 72 s. ISBN 978-80-87293-09-6 GENDRON K., 2000: The rabbit Handbook. Barron´s, New York, 136 s. ISBN 0-7641-1246-5 HANZÁK J., VOLF J., DOBRORUKA L. J., MOUCHA J. 1977: Světem zvířat III. díl – Domácí zvířata. Albatros, Praha, 532 s.

67

HAVLÍN J., (ed.), 1983: Domácí chov zvířat, SZN, Praha, 408 s. HELL P., 1972: Zajac a králik. Príroda, Bratislava, 324 s. HEŘMANSKÁ A., 2009: Historie klubu chovatelů zakrslých králíků, Chovatel, ČSCH, Praha, 43 (6): s. 4. HODOVÁ Z., 2008: Seminář. [online, cit. 13. března 2014]. Dostupné na: CHODOVÁ D., TŮMOVÁ E., VOLEK Z. 2013: Vlv doby začátku restrikce a věku při odstavu a užitkovost brolerových králíků, s. 97 – 101. In: Nové směry v intenzivních a zájmových chovech králíků – Sborník referátů XII. celostátního semináře 6. 11. 2013, VÚŽV, Praha-Uhříněves, 146 s. ISBN 978-80-7403-113-7 JAHODA J. 2007: Vzorník plemen králíků slaví 100. výročí, Chovatel – rádce, 8 (8): s. 8 – 10. JEDLIČKA M., 2013: Inseminace králíků nachází širší uplatnění, Chovatel, ČSCH, Praha, 52 (6): s. 12 – 13. JIRKŮ J., 2008: Zakrslý liščí a rostoucí poptávka po nich, Chovatel, ČSCH, Praha, 47 (2): s. 4. JIŘÍK K., MOTTL S., 1996: Atlas zvěře, Brázda, Praha, 208 s. ISBN 80-209-0263-5 KADEŘÁBKOVÁ L., 2008: Teddy králíci, Chovatelský magazín, Iveta Prombergerová, 1 (4): s. 4 – 5. KÁLAL V., 1940: ABC králíkáře, Domov, Předmostí, 224 s. KLUB CHOVATELŮ TEDDY KRÁLÍKŮ (KCHTD), 2007: Návrh českého standardu zakrslého teddy; O nás. [online, cit. 13. března 2014]. Dostupné na: KNÉSL L., 2004: Z činnosti klubu chovatelů zakrslých králíků, Chovatel, ČSCH, Praha, 48 (2): s. 4. KNOTEK Z., MÍŠEK I., (eds.), 1999: Chov a využití pokusných zvířat 2. díl, Společnost pro vědu o laboratorních zvířatech, Brno, 140 s. ISBN 80-85114-69-0 KOMZÁK S., 1927: Vzorník (standard) pro oceňování ušlechtilých králíků. Pardubice, 51 s. 68

KOZUBÍK M., 2007: Rexař. Tiskárna Reproprint, 148 s. KRATOCHVÍL J., PETRŽÍLKA S., 2004: Zásady pro pořádání a organizaci výstav a přehlídek ČSCH a řád ochrany zvířat při chovu, veřejném vystoupení nebo svodu. Číslo

jednací

24

969/2004-11020,

ČSCH,

Praha.

10

s.KVAČEK

DOKOUPILOVÁ A., MACH K., JANDA ., 2013: Dietetika výkrmových

J.,

směsí

pro odstavená králíčata s využitím prebiotické vodorozpustné vlákniny z topinamburu hlíznatého. s. 129 – 134. In: Nové směry v intenzivních a zájmových chovech králíků – Sborník referátů XII. celostátního semináře 6. 11. 2013, VÚŽV, Praha-Uhříněves, 146 s. ISBN 978-80-7403-113-7 LANGROVÁ J.: Standard Teddy. [online, cit. 13. března 2014]. Dostupné na: LAŠTŮVKA Z., 2004: Zoologie pro zemědělce a lesníky, Konvoj, Brno, 264 s. ISBN 80-730-2065-3 LOUDA F., (ed.), 2001: Inseminace hospodářských zvířat se zálady biotechnických metod, ČZU, Praha, 212 s. ISBN 80-213-0702-1 MACH K., MAJZLÍK I., 2000: Základy chovu králíků k masné produkci, Institut výchovy a vzdělávání MZe ČR, Praha, 48 s. ISBN 80-7105-212-4 MALÍK V., (ed.), 1985: 1000 rad drobnochovatelům. Príroda, Bratislava, 496 s. MARTINEC M., 2010a Ovlivnění reprodukce u králíků. Počet narozených a odchovaných mláďat, období porodu a kojení. CHOVATEL, ČSCH, Praha, 49 (3): s. 24. MARTINEC M., 2010b: Ovlivnění reprodukce u králíků tentkrát u chovného samce - plemeníka. CHOVATEL, ČSCH, Praha, 49 (4): s. 12-13. MARTINEC M., 2010c: Ovlivnění reprodukce u králíků. Opětovné zapuštění králice, odstav králíčat. CHOVATEL, ČSCH, Praha, 49 (5): s. 20-21. MARTINEC M., 2013: Atuální poznámka k reprodukci králíků. CHOVATEL, ČSCH, Praha, 52 (4): s. 15 – 16. McNITT J. I., MOODY L., 1989: The use of vulva colour as a breeding tool in the

69

rabbitry,. Journal Appl. Rabbit. Res., no. 12., s. 33-35 MORELL J. M., 1995: Artificial insemination in rabbits [online]. British Veterinary Journal,

9.

listopad

2007

[cit.

16.

března

2014].

Dostupné

na:

MUCHA R., ZELNÍK J., 1970: Chov králikov. Príroda, Bratislava, 274 s. NEJEDLÝ K., 1965: Biologie a soustavná anatomie laboratorních zvířat, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 634 s. NOVÁČKOVÁ J., 2008: Selekce v chovu králíků. CHOVATEL, ČSCH, Praha, 47 (12): s. 6 – 7. ONDRÁKOVÁ M., 2011: Peanut neboli buráček. CHOVATEL, ČSCH, Praha, 50 (5): s. 8 – 9.PAROBEK M., 2002: Králík zakrslý liščí a nový barevný ráz ruský černý, Chovatel, ČSCH, Praha, 48 (11):s. 4 – 5. PROKŚOVÁ J., 2009: Oslavy dne Země – IV. Českolipskká výstava morčat společně s I. speciální výstavou teddy králíčků. Chovatel, ČSCH, Praha, 48 (6): s. 32 – 33. PODZEMSKÁ J.: Standard Teddy; Seminář. [online, cit. 13. března 2014]. Dostupné na: RAFAY J., 1993: Intenzívny chov brojlerových králikov. Animapress, Povoda, 135 s. ISBN 80-85567-01-6 RAFAY J., PARKÁNYI V., ONDRUŠKA L., HEDEROVÁ J., CHOBOTOVÁ E., KOCINIEWSKA R., NAHÁCKY J., 2013: Králik ako modelové zviera v experimentálnych a praktických aplikáciách, s. 19 – 21. In: Nové směry v intenzivních a zájmových chovech králíků – Sborník referátů XII. celostátního semináře 6. 11. 2013, VÚŽV, Praha-Uhříněves, 146 s. ISBN 978-80-7403-113-7 ROUBALOVÁ M., 2006: Situační a výhledová zpráva králíci, Ministerstvo zemědělství ČR, Praha, 14 s. ISBN 80-7084-525-0 ROUBALOVÁ M., MACH K., 2013: Trh s králičím masem v ČR a Evropě, s. 8 – 10. In: Nové směry v intenzivních a zájmových chovech králíků – Sborník referátů XII. celostátního semináře 6. 11. 2013, VÚŽV, Praha-Uhříněves, 146 s. ISBN 978-80-7403-113-7 RASSELZUCHTVERBANDES ÖSTERREICHISCHER KLEINTIERZÜCHTER

70

(RÖK), 2003: Österreichischer Einheitsstandard RUFF G., V., 2003: Offizieller Standard für die in Belgien anerkannten Kaninchen- und Meerschweichen-Rassen, 524 s. ISBN 3-936762-04-X SCHÖNFELDER J., 2009: Králík hermelín, Chovatel, ČSCH, Praha, 48 (11): s. 10 – 11. SCHÖNFELDER J. 2009: Přehled počtu přihlášených zakrslých králíků na Celostátních výstavách mladých králíků ČR [online, cit. 30. března 2014]. Dostupné na: SCHÖNFELDER J., 2012: Zakrslý beran, Chovatel, ČSCH, Praha, 51 (8): s. 6 – 8. SCHÖNFELDER J., 2013: Zakrslý králík, Chovatel, ČSCH, Praha, 52 (3): s. 12 – 14. SCHUMACHER M. 2012: Úspěšný chov králíků. Víkend, Praha 143 s. SCHWEIZERISCHER RASSELKANINCHENZUCHT-VERBAND (SRKV), 2003: Standard

03SVERIGES

(SKAF), 2010:

KANINAVELSFŌRENINGARS

RIKSFŌRBUND

Nordisk Kaninstandard

SKŘIVAN M., TŮMOVÁ E., SKŘIVANOVÁ E., 2008: Chov králíků a kožešinových zvířat. ČZU, Praha, 248 s. ISBN 978-80-213-0955-5 SUPUKA P., SUPUKA M., ADAMEC Š., 2009: Vzorník plemien kralikov. SZCH, Nitra, 452 s. SUPUKA P.., 2009: Zakrslý rex, Chovatel, ČSCH, Praha, 48 (12): s. 8. - 9. ŠIMEK V., 2009a: Zakrslost u králíků a její praktické dopady v chovu. Chovatel, ČSCH,

Praha, 48 (6):

s. 8 – 11.

ŠIMEK V., 2009b: Beranovitá plemena králíků u nás – IV.: Zakrslý beran, Fauna, FAUNA, Brno, 23 (8): s. 50 – 52. ŠIMEK V., 2010: Zakrslí králíci aneb průřez zakrslými králíky v České republice – 4. část, Fauna, FAUNA, Brno, 21 (13): s. 46 – 47. ŠIMEK V., 2012a: Základy králíkářství v otázkách a odpovědích – I., Fauna, FAUNA, Brno, 23 (11): s. 48 – 49. 71

ŠIMEK V., 2012b: Zakrslí králíci. Plánujete chov „zakrslíka“? Fauna, FAUNA, Brno, 23 (14): s. 46 – 51. ŠIMEK V., 2012c: Zakrslý beran, Chovatel, ČSCH, Praha, 51 (8): s. 6 – 8. ŠIMEK V., 2013: Králíkářská barevná abeceda 21: Anglická strakatost I., Chovatel, ČSCH, Praha, 52 (9): s. 6 – 9. ŠIMEK V., 2014a: Plemena králíků se změněnou srstí 2: Rexi střední, malí a zakrslí, Fauna, FAUNA, Brno, 25 (1): s.52 - 53. ŠIMEK V., 2014b: Plemena králíků se změněnou srstí 3: Angorský králík, Fauna, FAUNA, Brno, 25 (2): s. 50 – 51.. ŠMRHOVÁ I., 2009: I. Klubová výstava zakrslých teddy a teddy beránků, Chovatel, ČSCH, Praha, 48 (11): s. 6. ŠÍP J., 2014: Uznání dvou nových barevných rázů králíků – tříslového marburského a meklenburského strakáče divoce zbarveného, Chovatel, ČSCH, Praha, 53 (3), s 17. ŠÍPOVÁ L. 2011: Králičí hop – Hobby nebo nová sportovní disciplína? s. 99 - 100. In: Nové směry v intenzivních a zájmových chovech králíků – Sborník referátů XI. celostátního semináře 16. 11. 2011, VÚŽV, Praha-Uhříněves, 108 s. ISBN 978-80-7403-083-3 ŠÍPOVÁ L. 2013: Králičí hop – Rozvoj a poznatky z prvních závodů v tomto novém sportovním odvětví v Čechách, s. 135 – 137. In: Nové směry v intenzivních a zájmových chovech králíků – Sborník referátů XII. celostátního semináře 6. 11. 2013, VÚŽV, Praha-Uhříněves, 146 s. ISBN 978-80-7403-113-7 ŠMRHOVÁ I., 2009: Směry v chovu pro rok 2009. [online]. Klub chovatelů králíků ZTd a ZBTd, 2008. [online, cit. 13. března 2014]. Dostupné na: ŠTĚTKA A., 2013: Chov králíků s ohledem na užitkový směr a plemennou příslušnost, s. 12 – 18. In: Nové směry v intenzivních a zájmových chovech králíků – Sborník referátů XII. celostátního semináře 6. 11. 2013, VÚŽV, Praha-Uhříněves, 146 s. ISBN 978-80-7403-113-7 ŠUBRT J., HROUZ J., 2011: Obecná zootechnika, MZLU, Brno, 206 s. ISBN 978-807375-115-9

72

TÁBORSKÝ – ROSICKÝ H., 1948: Praktický králikář. Zemědělsé knihkupectví A. Neubert, Praha, 232 s. TEDDYKANINCHEN CLUB (TDKC): Teddyzwerge. [online, cit. 13. března 2014]. Dostupné na: TESAŘOVÁ Z., 2014: O plemeni a standard plemen „zakrslý teddy“. [online, cit. 13. března 2014]. Dostupné na: THE BRITISH RABBIT CONCIL (BRC), 2011: Standards of Rabbit Breeds VILHELM J., 2009: Projednání otázek spojených se zakrslými teddy králíky. Zápis č. 2/2009 ze schůze ÚOK konané dne 21. června 2009 v ZO ČSCH Sedlčany. ČSCH, Praha. 3 s. VAVROUCH J., 2008: Potíže s připouštěním samic. CHOVATEL, ČSCH, Praha, 47 (1): s. 14. VAVROUCH J., 2009a: Reprodukce králíků. CHOVATEL, ČSCH, Praha, 48 (1): s. 5051. VAVROUCH J., 2009b: Reprodukce králíků. CHOVATEL, ČSCH, Praha, 48 (2): s. 12 – 13. VAVROUCH J., 2013: Aktuální poznámka k reprodukci králíků. CHOVATEL, ČSCH, Praha, 52 (4): s. 15 – 16. VÁVROVÁ L., 2008: Teddy králíci, Chovatelský magazín, Iveta Prombergerová, 1 (6): s. 15 – 16.VEJČÍK A., 2001: Chov hospodářských zvířat, JU, České Budějovice, 178 s. ISBN 80-7040-514-7 VERHOEF – VERHALLENOVÁ E., 1999: Encyklopedie králíků a hlodavců. Rebo, Čestlice, 320s. ISBN 80-7234-039-5 VESELOVSKÝ Z., 1998: Říše zvířat, Aventinum, Praha, 255 s. ISBN 80-7151-071-8 VESELOVSKÝ Z., 2008: Etologie: Biologie chování zvířat. Academia, Praha, 407 s. ISBN 978-80-200-1621-8 WHITMAN B. D., 2004: Domestic Rabbits & Their Histories: Breeds od the Word, Leathers, Leawood, 456 s. 73

ISBN 1-58597-275-4 ZADINA J. (ed.), 2004: Chov králíků. Brázda, Praha, 208 s. ISBN 80-209-0325-9 ZITA L., TŮMOVÁ E., 2005: Časný odstav u brojlerových králíků, s. 40 -41. In: Nové směry v chovu brojlerových králíků - Sborník referátů VIII. celostátního semináře 16. listopadu 2005, VÚŽV, Praha-Uhříněves, 103 s. ISBN 80-86454-63-0 ZITA L., FOLBRECHTOVÁ K., VOLEK Z., LEDVINKA Z., 2013: Využití králíka v zoorehabiltaci, s. 25 – 27. In: Nové směry v intenzivních a zájmových chovech králíků – Sborník referátů XII. celostátního semináře 6. 11. 2013, VÚŽV, Praha-Uhříněves, 146 s. ISBN 978-80-7403-113-7 ZITA L., LEDVINKA Z., BÍZKOVÁ Z., JANDA K., MACH K., KLESALOVÁ L., 2011: Porovnání užitkovosti brolerových králíků HYLA a HYPLUS, s. 70 – 75. In: Nové směry v intenzivních a zájmových chovech králíků – Sborníkreferátů XI. celostátního semináře 16. 11. 2011, VÚŽV, Praha-Uhříněves, 108 s. ISBN 978-80-7403-083-3 ZADINA J., 2001: Lvíčci. Chovatel, ČSCH, Praha, 40 (5): s. 2. ZADINA J., 2003: Vzorník plemen králíků, Print-Typia, Brno, 371 s. ZADINA J., 2006: Králík jako domácí mazlíček. Chovatel, ČSCH, Praha,

45

(6): s. 4. ZADINA J., 2007: Viděli jsme v Lipsku aneb zakrslá angora na scéně. Chovatel, ČSCH, Praha, 46 (3): s. 3. ZADINA J., 2012: Současné trendy a výhledy v zájmovém chovu králíků. Chovatel, ČSCH, Praha, 51 (2): s. 21. ZAPLETAL, D. 2006: Vliv aplikace některých exogenních hormonů na reprodukční ukazatele brojlerových králic,. In: Zborník prednášok z 23. konferencie Aktuálne smery v chove brojlerových králikov, Nitra, 2006 , 67 s. ISBN 80-88872-58-8 ZENTRALVERBAND DEUTSCHER KANINCHENZÜCHTER e.V. (ZDRK), 2004: Standard 2004

74

8 SEZNAM PŘÍLOH TABULKY- příloha 1 Tabulka 1: Početní stavy králíků a zakrslých králíků na CVMK v letech 1970 – 2013 (SCHÖNFELDER, 2009; ŠIMEK, 2012c; katalogy CVMK 2012 a 2013). Tabulka 2: Stavy králíků v tis. kusech (ROUBALOVÁ, MACH, 2013) Tabulka 3: ŠIMEK (2012a) rozděluje chovy na základě obsádky chovu, cílového využití králíků a míry jejich reprodukčních schopností do pěti oblastí. Tabulka 4: Spotřeba králičího masa v ČR v kg na obyvatele (ROUBALOVÁ, MACH, 2013). Tabulka 5: Klasifikace dospělců a mláďat na výstavách ČSCH v České Republice podle Vzorníku plemen králíků (ZADINA, 2003). Tabulka 6: Druhy kolekcí posuzovaných na výstavách ČSCH v České republice podle Vzorníku plemen králíků (ZADINA, 2003). Tabulka 7: Dělení zakrslých králíků dle různých kritérií. Tabulka 8: Připuštění samců Dwdw se samicemi DwDw a Dwdw – genotypy mláďat (ŠIMEK, 2009a). Tabulka 9: Tabulka zkoumných chovů definující majitele chovu,

sídlo chovu a

chovaná plemena. Tabulka 10: podíl plemen zařazených do výzkumu diplomové práce. Tabulka 11: Klíč k určování kvality samic uznaných a neuznaných plemen. Tabulka 12: Klíč technologií chovu králíků. Tabulka 13: Použité technologie chovu samic zařazených v reprodukci v jednotlivých chovech Tabulka 14: Průměrný věk samic zakrslých králíků při 1. vrhu s ohledem na chov a průměrně (ve dnech). Tabulka 15: Průměrný věk samic při 1. vrhu s ohledem na chov a plemeno samice zakrslého králíka (přepočet na měsíce a roky).

Tabulka 16: Průměrný věk samic zakrslých králíků v jednotlivých chovech a u jednotlivých zakrslých plemen Tabulka 17: Průměrný věk samic zakrslého králíka při 1. - 9. vrhu v jednotlivých chovech (ve dnech) Tabulka 18: Průměrný věk samic zakrslého králíka při 1. - 9. vrhu v jednotlivých chovech (v měsících) Tabulka 19: Průměrná hmotnost samic zakrslých plemen s ohledem na chov a kategorii zakrslého plemene (v kg) Tabulka 20: Průměrná, minimální a maximální hmotnost samic (v kg) v jednotlivých chovech Tabulka 21: Počet vrhů samic zakrslých králíků v jednotlivých chovech s ohledem na jejich průměrnou hmotnost Tabulka 22: Průměrná hmotnst samic zakrslých králíků s ohledem na jejich kvalitu. Tabulka 23: Minimální, maximální a průměrná délka březosti samic zakrslých králíků v jednotlivých chovech a celkem (ve dnech). Tabulka 24: Minimální, maximální a průměrná délka březosti samic zakrslých králíků v rámci jednotlivých plemen a celkem (ve dnech). Tabulka 25: Vliv pořadí vrhu samice zakrslého králíka na délku březosti (ve dnech). Tabulka 26: Zabřezávání samic zakrslých králíků v závislosti na pořadí zapouštění (vrhu) v chovu 1, 3 a průměrně. Tabulka 27: Průměrný počet narozených a odchovaných mláďat zakrslých králíků a % ztrát narozených mláďat Tabulka 28: Vliv plemene zakrslého králíka na průměrný počet narozených a odchovaných mláďat v jednotlivých chovech (v ks). Tabulka 29: Vliv plemene zakrslého králíka na počet narozených a odchovaných mláďat v průměru za všechny chovy s uvedeným výchozím počtem vrhů. Tabulka 30: Průměrný, minimální a maximální počet narozených a odchovaných mláďat na jednu samici v jedntlivých chovech a celkem (v ks). Tabulka 31: Procentuální podíl odchovaných a uhynulých mláďat zakrslých králíků v

jednotlivých chovech vypočítaný z celkového počtu narozených a odchovaných mláďat. Tabulka 32: Procentuální podíl odchovaných a uhynulých mláďat zakrslých králíků v jednotlivých chovech vypočítaný z průměrného počtu narozených a odchovaných mláďat. Tabulka 33: Vztah kvality samic a jejich hmotností na procentuální podíl narozených a odchovaných mláďat. Tabulka 34: Vztah kvality samic a jejich hmotností na počet narozených a odchovaných mláďat v jednotlivých chovech. Tabulka 35: Průměrný počet a procentuální podíl registrovaných mláďat v chovech. Tabulka 36: Procentuální podíl odchovaných mláďat v závislosti na pořadí vrhu samice v chovu 1. Tabulka 37: Vliv technologie ustájení samic zařazených do chovu na počet odchovaných mláďat. Tabulka 38: Poměr pohlaví (samci:samice) u odchovaných mláďat zakrslých králíků.

GRAFY- příloha 2 Graf 1: Graf zvyšujícího se procentuálního podílu zakrslých králíků z celkového počtu králíků na Celostátních výstavách mladých králíků (CVMK) v letech 1970 - 2013. V roce 1988 se z důvodu nákazové situace CVMK nekonala. Graf 2: Podíl zakrslých plemen z celkového počtu samic zakrslých králíků zařazených do výzkumu diplomové práce. Graf 3: Průměrný věk samic při 1. - 9. vrhu v jednotlivých chovech a průměrně. Graf 4: Zabřezávání samic zakrslých králíků v závislosti na pořadí vrhu/zapuštění Graf 5: Vliv postavení uší u zakrslých plemen králíků na počet narozených a odchovaných mláďat. Graf 6: Vliv plemene zakrslého králíka na počet narozených a odchovaných mláďat Graf 7: Procentuální podíl odchovaných a uhynulých mláďat zakrslých králíků v

jednotlivých chovech. Graf 8: Vliv kvality samic zakrslých králíků na procentuální podíl odchovaných mláďat. Graf 9: Procentuální podíl odchovaných mláďat v závislosti na pořadí vrhu samice. Graf 10: Poměr pohlaví u odchovaných králíků zakrslých plemen (vzorek 1174 mláďat).

OBRÁZKY- příloha 3 Obrázek 1: Schématický nákres zakrslého a brolerového králíka s uvedením základních rozdílů v proporcionalitě. Obrázek 2: Hermelín červenooký. První plemeno zakrslého králíka dovezené do ČR. Obrázek 3: Propagační ukázka králíčího hopu na Výstavě Vysočiny 2011 v Bohdalově Obrázek 4: Dětská radost s mláděte zakrslého teddy králíka z chovu Z. Tesařové. Obrázek 5: Zakrslý havanovitý z chovu Z. Tesařové. Obrázek 6: Zakrslý kuní hnědý z chovu Z. Tesařové. Obrázek 7: Zakrslý ruský černý. Samice s mláďaty z chovu Z. Tesařové. Obrázek 8: Recesívní homozygot dwdw je letální forma zakrslého králíka. Tito špatně vyvinutí drobní králíci několik dní po porodu hynou. Obrázek 9: Zakrslý beran divoce zbarvený z chovu V. Šimka Obrázek 10: Čtyřčlenná sourozenecká kolekce zakrslých beranů strakáčů činčilových z chovu V. Šimka (foto V. Šimek)Obrázek 11: Zakrslý teddy v barvě žluté s bílým znakem – pozůstatkem holandské kresby. Samice z chovu Z. Tesařové. Obrázek 12: Zakrslý teddy v barvě hototské bílé se žlutým očním kroužkem. Jedná se o neuznaný barevný ráz králíků v ČR. Samec z chovu Z. Tesařové. Obrázek 13: Nadějné pětitýdenní mládě zakrslého teddy králíka z roku 2013 s nepravidelnou holandskou strakatostí v barvě madagaskarové. Z chovu Z. Tesařové. Obrázek 14: Barevně vyrovnaný vrh je u zakrslých teddy králíků velkou výjimkou.

Odchov Z. Tesařové z roku 2013.Obrázek 15: U mláďat zakrslých teddy králíků vytváří rostoucí srst tzv. „klín“, který je znakem plemene. Obrázek 16: Dvoubarevné oko u zakrslého teddyho. Modrá barva vytváří tzv. „klínek“. Obrázek 17: Schéma pohlavních orgánů samce (NEJEDLÝ, 1965). Obrázek 18: Schéma pohlavních orgánů samice (NEJEDLÝ, 1965). Obrázek 19: Samčí pohlaví u třítýdenního mláděte zakrslého králíka / pyj dospělého samce v klidovém stavu / erigovaný pyj a varle u dospělého samce. Obrázek 20: Samičí pohlaví u třítýdenního mláděte zakrslého králíka / vulva dospělé samice v klidovém stavu / vulva dospělé samice na počátku říje. Obrázek 21: Velké hnízdo z chlupů. Obrázek 22: Venkovní králíkárna s prostornými kotci umístěná v závětří (chov Z. Tesařové). Obrázek 23: Vnitřní králíkárna umožňuje pemenitbu s dobrými výsledky i v zimních měsících (chov Z. Tesařové).