Mendelova univerzita v Brně. Zeleň kolem silničních komunikací

Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici

Zeleň kolem silničních komunikací Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce

Vypracovala

doc. Dr. Ing. Petr Salaš

Marie Horká

Lednice 2013

Mendelova univerzita v Brně Ústav šlechtění a množení zahradnických rostlin

Zahradnická fakulta 2012/2013

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor:

Marie Horká Zahradnické technologie Zahradnictví

Název tématu:

Zeleň kolem silničních komunikací

Rozsah práce:

Dle dispozic děkanátu ZF

Zásady pro vypracování: 1. Cílem bakalářské práce bude ucelené zvládnutí tématu zeleně u silničních komunikací. Tato problematika je dnes často diskutována zejména v souvislostí s požadavkem výsadby stromů do bezpečné vzdáleností od okrajů silničních těles. 2. Bakalářská práce bude zpracována jako rešerše ze zadané oblasti. Bude popsán význam zeleně u silničních komunikací, historický vývoj těchto typů výsadeb, zásady realizace výsadeb a následná údržba dřevin, sortiment vhodných druhů a případná legislativní omezení. Pozornost bude věnována také perspektivě těchto typů výsadeb z hlediska zvyšujících se nároků na bezpečnost provozu. 3. Závěrečná práce musí být zpracována ve struktuře, obvyklé pro závěrečné práce na Zahradnické fakultě (s dodržením pokynů studijního oddělení ZF). Totéž platí i pro stanovení rozsahu závěrečné práce. Seznam odborné literatury:

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.

STROM PRO ŽIVOT ŽIVOT PRO STROM VII. Aleje v krajině. 1. vyd. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářkou tvorbu, 2008. ISBN 978-80-86950-04-4. KAMENICKÝ, K. Ovocná a okrasná stromořadí : Pojednání o stromořadích silničních, výsadbách podél železničních tratí a vodních toků, o osazování pustých míst a neplodných strání. Praha: Ministerstvo zemědělství republiky Československé, 1932. 101 s. Sborník výzkumných ústavů zemědělských RČS. POLIŠENSKÁ, M. Solitérní strom v krajině. Diplomová práce. MZLU v Brně, 2002. ESTERKA, J. Silniční stromořadí v české krajině - koncepce jejich zachování, obnovy a péči o ně. Praha: Arnika, 2010. 64 s. ISBN 978-80-904685-2-8. LADRA, D. Technická a normativní specifika silničního stromořadí jako vegetačního doprovodu komunikací. Bakalářská práce. Brno: MENDELU Brno, 2011. 59 s. TETERA, V. a kol. Ovoce Bílých Karpat. 1. vyd. Veselí nad Moravou: Základní organizace ČSOP Bílé Karpaty, 2006. 309 s. ISBN 80-903444-5-3. ŽĎÁRSKÝ, M. a kol. Arboristika : pro další vzdělávání v arboristice.. Řez stromů, konzervační ošetření, vázání korun, stromolezení, kácení, pnoucí dřeviny. III. 1. vyd. Mělník: Vyšší odborná škola zahradnická a střední zahradnická škola, 2008. 176 s. KUBEŠA, P. Historie a současnost alejí v krajině a urbanizovaném prostředí. Olomouc: Národní památkový ústav, 2007. ISBN 978-80-86570-11-2. HORÁČEK, P. Encyklopedie listnatých stromů a keřů. 1. vyd. Brno: Computer Press, 2007. 747 s. ISBN

978-80-251-1708-8.

Datum zadání bakalářské práce:

prosinec 2011

Termín odevzdání bakalářské práce:

květen 2013

Marie Horká Autorka práce

doc. Dr. Ing. Petr Salaš Vedoucí práce

doc. Dr. Ing. Petr Salaš Vedoucí ústavu

doc. Ing. Robert Pokluda, Ph.D. Děkan ZF MENDELU

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Zeleň kolem silničních komunikací vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne ………………… Podpis ………………………….

Poděkování

Děkuji vedoucímu bakalářské práce panu doc. Dr. Ing. Petru Salašovi za jeho pomoc, cenné rady a připomínky, metodické vedení práce a za jeho čas na konzultace.

OBSAH 1. ÚVOD ....................................................................................................... 8 2. CÍL PRÁCE .............................................................................................. 9 3. LITERÁRNÍ PŘEHLED .......................................................................... 10 3.1 Význam a funkce zeleně kolem silnic .......................................... 10 3.1.1 Vliv vegetace na okolní prostředí ........................................... 12 3.1.1.1

Pozitivní vlivy ............................................................... 12

3.1.1.2

Negativní vlivy ............................................................. 17

3.1.2 Vliv prostředí na vegetaci ....................................................... 17 3.2 Historický vývoj ............................................................................. 19 3.2.1 Pravěk a starověk................................................................... 19 3.2.2 Středověk ............................................................................... 19 3.2.3 Renesance a baroko .............................................................. 20 3.2.4 19. a 20. století ....................................................................... 22 3.3 Současný stav zeleně kolem silničních komunikací .................. 26 3.3.1 Konec 20. a začátek 21. století .............................................. 26 3.3.2 Legislativa .............................................................................. 29 3.4 Výběr druhů vhodných k silničním komunikacím ...................... 31 3.4.1 Rajonizace.............................................................................. 31 3.4.2 Zóny mrazuvzdornosti ............................................................ 33 3.4.3 Sortiment dřevin vhodných do silničních stromořadí .............. 34 3.4.3.1

Okrasné a lesní dřeviny ............................................... 34

3.4.3.1.1 Listnaté dřeviny.................................................... 34 3.4.3.1.2 Jehličnaté dřeviny ................................................ 38 3.4.3.2

Ovocné dřeviny............................................................ 38

3.5 Výsadba dřevin .............................................................................. 40 3.5.1 Umístění dřevin a spon výsadby ............................................ 40 3.5.2 Zásady výsadby ..................................................................... 41 3.6 Údržba dřevin ................................................................................. 47 3.6.1 Povýsadbová (rozvojová) péče ............................................. 48 3.6.2 Udržovací péče ...................................................................... 52 6

4. VLASTNÍ KOMENTÁŘ .......................................................................... 56 5. ZÁVĚR ................................................................................................... 59 6. SOUHRN a RESUME............................................................................. 60 7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................ 61 8. PŘÍLOHY ............................................................................................... 67

7

1. ÚVOD Mnoho silnic a cest v krajině je lemováno stromy, tzv. alejemi nebo stromořadími. Slovo alej pochází z francouzského slova „allée“, což je cesta, chůze, stezka nebo vycházka. V přeneseném slova smyslu se může jednat o stromy vysázené podél cest. Alej znamená dvouřadý vegetační doprovod cesty, kdežto stromořadí představuje pouze jednoduchou linii stromů. Odjakživa byly aleje spojeny se třemi základními místy našich životů. Obživa – obydlí – božstvo. (Velička, 2010) Společně s vývojem společnosti docházelo i k vývoji alejí a stromořadí. Od dob, kdy ovocné stromy podél cest sloužily jako poskytovatelé stínu nebo jako obživa pro cestující a jejich zvířata, uběhlo již mnoho let. Dnes se již aleje netěší takovému úspěchu jako dříve. Přestože v zámeckých parcích patří mezi oblíbené prvky, o využívání kolem pozemních komunikací to nelze říci. Každý rok je velké množství dopravních nehod, při kterých přijde mnoho lidí o život. Při případné srážce se stromem dochází k těžkým poraněním nebo smrti. Z důvodu bezpečnosti silničního provozu jsou dnes aleje ve velkém káceny a mnoho lidí se stalo jejich odpůrci.

8

2. CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce je uceleně pojednat o zeleni kolem silničních komunikací. Bude popsán význam zeleně u silničních komunikací a jejich historický vývoj, zásady realizace výsadeb vzhledem k legislativním omezením, stanovena

následná

údržba

dřevin

komunikacím.

9

a

sortiment

druhů

vhodných

ke

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Význam a funkce zeleně kolem silnic Zeleň kolem nás vytváří polyfunkční celek, který se formoval spolu s kulturním vývojem, způsoby využívání a přírodními podmínkami. (Kolařík, 2003) Každé stromořadí nebo alej má svou typickou funkci, tak jako mají své funkce všechny rostliny. Nejenže jsou nositelem krajinného rázu a typickým prvkem naší krajiny, ale také utváří její harmonický charakter. (Esterka, 2010) Vhodně umístěná zeleň podél komunikace příznivě působí na zrak řidiče, ale i cestujících, čímž ovlivňuje jejich psychický i fyzický stav. Stromořadí (aleje) mají ještě mnoho dalších nezastupitelných funkcí, které se postupem času proměňovaly a proměňují. (Esterka, 2010) Mají význam pro orientaci a zabezpečení správného směru jízdy či chůze, hlavně v noci, při vánicích, v mlze, apod. (Kamenický, 1932) Tyto funkce a mnohé další (např. zpevnění svahů, zlepšení hygienických poměrů a snížení negativních projevů silničního provozu atd.) jsou zmíněny i v článku 13.7.1 ČSN 73 6101 Projektování silnic a dálnic. (Švédová, 2008) Již v době starého Říma bylo vyžadováno plnění jistých požadavků alejemi. Jednalo se o funkci orientační, maskovací, ale určitý vliv měly i na změnu mikroklimatu. Změna podmínek v aleji vyhovovala vojákům, kteří museli chodit dlouhé vzdálenosti, ve stínu alejí byli chráněni před přímými slunečními paprsky. V době renesance se jednalo především o architektonicko-estetické požadavky, které se postupem času a změnou stylů a slohů také proměňovaly. U formanských cest se jednalo spíše o stínění v letním žáru, u selských alejí byla na prvním místě produkce ovoce. (Esterka, 2010) Funkčnost dřevin závisí především na jejich umístění a prostorovém uspořádání, druhové a věkové skladbě, výškové struktuře, kvalitě i množství. (Kolařík, 2003) Jako celek mají zásadní význam pro udržení příznivého vodního režimu, výrazně tím přispívají ke snížení eroze půdy. Mohou ochlazovat či naopak oteplovat vzduch, sloužit jako účinné přírodní větrolamy, zvláště hlubokokořenící stromy s houževnatým dřevem. (Horáček, 2007)

10

Podle Kolaříka (2003) můžeme funkce dřevin rozdělit do tří úrovní: 

Prioritní (primární) funkce – potřeba této funkce vedla k umístění konkrétního porostu



Sekundární funkce, tj. soubor dalších požadavků – tato funkce řeší případný souběh funkčních požadavků na daném místě



Terciární funkce, tj. komplex pozitivních účinků – těmito účinky působí zeleň na své okolí bez zásahu člověka

Obr. 1: Funkce alejí (Esterka, 2010) Funkce dřevin v krajině se dá rozčlenit pro jejich lepší pochopení na funkce: o Biologické – posílení a stabilizace ekologických segmentů v krajině, tvorba biotopů a přírodních útočišť o Meliorační – zlepšení mikroklimatických a biologických poměrů úpravou vodního nebo tepelného režimu, ale také snižováním větrné eroze o Izolační – optické oddělení ploch a objektů, ochrana okolí před nepříznivými účinky výfukových plynů, prachu, atd. a negativními vlivy okolí o Asanační – plošné zlepšení negativních vlivů – zlepšení hygienických poměrů ovzduší a mikroklimatu o Kulturní – uchování a zvýraznění kulturního charakteru krajiny s použitím dřevin typických pro danou oblast o Estetická – zvýraznění přírodního charakteru, odstínění nevhodně 11

situovaných objektů a zásahů do krajiny o

Naučná – zprostředkování a umocnění výchovného efektu přírodního prostředí

o

Rekreační - zvýšení rekreačního potenciálu území

o

Produkční – hospodářská výroba určitého produktu (Kolařík, 2003)

3.1.1 Vliv vegetace na okolní prostředí Tak jako zeleň nějakým způsobem ovlivňuje člověka, tak má i vliv na okolní prostředí. Tyto vlivy mohou mít jak pozitivní působení, kdy dochází ke snižování prašnosti, hlučnosti apod., tak i negativní působení, kdy stromy např. rozrušují stavby ve své bezprostřední blízkosti nebo znečišťují okolí pylovými částicemi či opadem dužnatých plodů. 3.1.1.1 Pozitivní vlivy Vliv na snižování prašnosti Významnou schopností zeleně je zachytávání prachu, který se může šířit od silnic nebo z průmyslových závodů. (Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Listy jsou schopné zachycovat velké množství prachu a různých nečistot, proto je tato funkce velice významná. (Kavka, Šindelářová, 1978) Nejvíce prachových částic se vyskytuje v úrovni okolo 2,25 m a 55-60 m nad zemí. (Suchara, 1977 in Kolařík, 2003) U listnatých stromů se odhaduje snížení prašnosti o 27 %, u jehličnanů dokonce až o 38 %. (Dochinger, 1980 in Dawe, 2011) Velké stromy s větším povrchem listů se pro zachytávání prašných částic ukázaly stejně účinné jako stromy mladé. (Dawe, 2011) Jak je již zmíněno, hlavní vliv na zachytávání prachových částic mají listy, které mohou zvětšit povrch půdy pod korunou až desetinásobně. (Lewińska, 2000 in Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Například u volně rostoucího buku, s průměrem koruny 15 m, může povrch listové plochy dosahovat až k 1600 m2. (Kavka, Šindelářová 1978) K redukci prašnosti zelení dochází dvěma způsoby: -

zachytáváním prachu na nadzemních orgánech (hlavně listy)

-

snížením rychlosti větru dochází i ke snížení rychlosti prachových částic a jejich lepšímu zachycení na listové čepeli (Kolařík, 2003) 12

Při opakovaném větrném proudění se prachové částice mohou dostat zpět do koloběhu, nebo při případném dešti může dojít k jejich spláchnutí do půdy. (Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Zachycování

prachových

částic

nezávisí

pouze

na

fyzikálních

vlastnostech, např. velikosti listů, jejich tvaru a pohyblivosti, ale také na chemických vlastnostech, jakou je např. zvýšený obsah pryskyřice. Podle Kavky a Šindelářové (1978) závisí účinnost dřevin na těchto faktorech: a) absolutní povrch listů – větší listové plochy se dosáhne hustší korunou b) sklon listů – největší účinek mají vodorovně položené listy c) pohyblivost listů – vyšší účinnost mají dřeviny s krátkým řapíkem d) proudění vzduchu kolem a uvnitř koruny – větší účinek mají dřeviny s kulovitou korunou než dřeviny s korunou jehlancovitou e) vlhkost, příp. lepkavost listů f) charakter sedimentu – lépe ulpívají částice jemnější Tab. 1: Schopnost listnatých stromů vázat prach (Höppler, 1993 in Kolařík, 2003)

Objem koruny (m3) 1000 750 500 250 5

Vázání prachu (kg/rok) 2 500 1 900 1 300 650 80

Vliv na složení atmosféry Obecně známým faktem je, že dřeviny při fotosyntetické reakci poutají oxid uhličitý a produkují kyslík, čímž pozitivně ovlivňují chemické složení vzduchu. Tímto procesem se dosáhne neustálého doplňování kyslíku zpět do ovzduší. Łukasiewicz a Łukasiewicz (2009) uvádí, že jeden dospělý strom za 10 let vyprodukuje tolik kyslíku, kolik by stačilo jednomu člověku na 20 let života. Spotřeba oxidu uhličitého za život jednoho průměrného stromu je asi 24 milionů m3. (Esterka, 2010) Například u stoletého buku se za hodinu spotřebuje 2,350 kg oxidu uhličitého a vyprodukuje 1,710 kg kyslíku. (Bernatzky, 1969 in Kolařík, 2003)

13

Zeleň pozitivně ovlivňuje prostředí nejen dodáváním kyslíku, ale také tím, že zbavuje vzduch škodlivých plynů, i když pouze v omezeném množství. Jedná se především o oxidy síry, dusíku, oxid uhelnatý, sirovodík, páry kyseliny sírové, chlorovodíkové a dusičné. Stromy mohou tyto škodliviny dále rozptylovat nebo je mohou zachycovat do svých nadzemních částí. Středně velký strom může za vegetaci vstřebat spaliny produkující auty, které odpovídají 130 kg benzínu. (Graffstein, 1980 in Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Nejvíce stromům škodí ozón, který je spolu s oxidem dusičitým a oxidy dusíku spojován hlavně s automobilovou dopravou. (Dawe, 2011) Stromy jsou schopné na sebe poutat i těžké kovy, jako jsou olovo, zinek, měď,

železo,

molybden a

chrom.

Z tohoto

důvodu

se nedoporučuje

u frekventovaných silnic vysazovat stromy určené k produkci ovoce. Hlavním důvodem je zamořený pozemek někdy až do vzdálenosti 100-150 m od silnice, nejvyšší intenzita zamoření je do 30 m od silnice. (Szczepanowskiej, 1984 in Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Ovšem již řada nízkých keřů dokáže snížit obsah olova o polovinu a pás dřevin vysokých 6 m dokáže na vzdálenost 10 m od krajnice snížit obsah olova v rostlinách na 10%. (Kavka, Šindelářová, 1978) Vliv na snižování hlučnosti Automobilová doprava je největším producentem hluku, tvoří ho až z 80 %. (Tomášová a kol., 2000 in Kolařík, 2003) Kromě technických zábran (náspy, protihlukové stěny, apod.) a urbanistického řešení se mohou také uplatnit účelně umístěné výsadby zeleně. (Kavka, Šindelářová, 1978) Úspěšnost tlumení hluku se dá ovlivnit viditelností, šířkou, výškou a délkou výsadby stromového pásu. (Fang, Ling, 2002) Podle Dawe (2011) se snižování hluku pohybuje okolo 1,5-30 dB na 100 m, kdy optimum leží mezi 2-3 dB, u jehličnanů mezi 5-10 dB na 100 m. Metr široký pás zeleně tlumí hluk o 0,2-0,4 dB, umístěním pásu 15 m širokého a 5 m vysokého se docílí ztlumení až o 10 dB. Tyto hodnoty se mohou lišit podle ročního období, v létě se dosáhne snížení o 7-9 dB, v zimě pouze o 34 dB. (Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Nejvyšší účinnosti tlumení hluku se dosáhne, je-li frekvence zvuku 4-8000 Hz. (Kolařík, 2003) Nejlepší je využití zapojených pásů vegetace, které dosahují výšky 1320 m a šířky 20-30 m. U pozemních komunikací by se tyto hodnoty měly 14

pohybovat okolo 7-10 m. (Kolařík 2003) U dálnice se výrazného snížení hluku dosáhne umístěním pásu zeleně širokého 33 m. (Kavka, Šindelářová, 1978) Jako nejúčinnější se ukázaly rody Acer, Platanus, Prunus, Quercus, Tilia a Populus. Umístěním pásů o určité šířce, tvořenými především těmito rody, lze dosáhnout účinnějšího tlumení hluku než betonovou zdí. (Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Vzhledem k náročnosti na finance a prostor jsou stále upřednostňovány technické zábrany před vegetačními protihlukovými stěnami. (Kolařík, 2003)

Vliv na teplotu vzduchu Největší význam má zeleň na snižování teploty vzduchu ve svém okolí, ocení to nejen řidiči aut, ale i pěší a cyklisté, protože nedojde jen ke snížení teploty, ale zároveň koruna stromu brání prostupu slunečního záření, tudíž dochází k částečnému odstínění cesty nebo objektu. (Esterka, 2010) Odstínění se dá regulovat výběrem dřevin, hustotou výsadby, absorbcí, propustností

a

odrazivostí

listové

plochy,

tzv.

albedo.

(Łukasiewicz,

Łukasiewicz, 2009) Propustnost se pohybuje podle úhlu dopadu slunečních paprsků od 35 do 60 %. (Bergez, Dupraz, 2008) Odrazivost je menší než propustnost a pohybuje se okolo 10-35%. Odrazivostí je také dána maximální teplota povrchu listů, která dosahuje teplot okolo 25-30 °C (Suchara, 1977 in Kolařík, 2003), a mění se podle oslunění. Vyšší teploty dosáhne povrch pouze při přímém oslunění. (Bergez, Dupraz, 2008) Část záření je pohlcena (absorbována) stromem, jedná se především o fotosynteticky aktivní záření (FAR). Např. Populus, Alnus a Betula pohltí okolo 50 % FAR, Tilia 72 % a Aesculus až 95 %. (Łukasiewicz, Łukasiewicz , 2009) Skupina zeleně dokáže snížit teplotu ve stínu o 0,9°C oproti teplotě na slunci a o 1,4 °C oproti teplotě vzduchu v okolí. (Armson, Stringer, Ennos, 2012) Vliv na větrné proudění Vhodně umístěná liniová výsadba stromů může sloužit jako větrolam na zmírnění rychlosti větru, zejména nárazového, který by mohl ohrozit bezpečnost silničního provozu. V zimním období může sloužit jako zábrana před zavátím vozovky sněhem. (Esterka, 2010)

15

Nejvhodnější jsou z tohoto pohledu polopropustné pásy tvořené stromy a keři různých výšek. (Kavka, Šindelářová, 1978) Velice účinné jsou v tomto systému dřeviny odolné proti působení větru, tj. dřeviny s pevným dřevem (Kolařík, 2003) nebo větrolamy se střední pórovitostí (okolo 50 %). (Coppin, Richards, 1990 in Dawe, 2011) Nejlepších účinků se dosáhne, když se použije 2 a více pásů stromů, které jsou orientovány kolmo ke straně převládajících větrů. (Łukasiewicz, Łukasiewicz , 2009) Vysoké stromy jsou schopny redukovat rychlost větru o 20-80 %. (Bialobok, 1985 in Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Hodnota je proměnlivá v závislosti na výšce a šířce pásu a jeho vzdálenosti od daného místa. Pás stromů vysoký 16-20 m dokáže snížit rychlost větru až na vzdálenost 200 m. (Curzydlo i in, 1975 in Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Uvádí se, že se na návětrné straně snižuje rychlost větru až o 30-50 % na vzdálenost rovnající se 5-10 násobku výšky porostu. Na straně závětrné se tato rychlost snižuje až o 40-70 % na vzdálenost 15-20 násobku výšky porostu. (Kavka, Šindelářová, 1978) Podle Grey, Deneke (1978) se může snížit rychlost větru v závislosti na výšce stromu o

2-5 násobek na straně návětrné a do vzdálenosti 30-40

násobku jeho výšky na straně závětrné. (Dawe, 2011) Březový pás dokáže v době vegetace snížit rychlost o 20-70 % a v období vegetačního klidu o 1020 %. (Niemirski, 1973 in Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Tab. 2: Inhibiční účinek větrolamu na rychlost větru (Ptaszycka, 1950 in Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Vzdálenost od větrolamu (m)

Snížení rychlosti větru (v závislosti na počáteční rychlosti)

0

do 95%

10

do 75%

20

do 40%

40

do 5%

16

3.1.1.2 Negativní vlivy Nejčastějším problémem u výsadeb stromů je nesplnění nároků na provozní bezpečnost, kdy může docházet k odlomení částí větví nebo koruny, které mohou poškodit projíždějící vozidla nebo poničit stavby v okolí, v horším případě poranit člověka. Týká se to především stromů ve vyšším věku, kdy už nejsou schopny odolávat náporům větru. Provozní bezpečnost by se měla kontrolovat alespoň jednou za rok nebo po extrémních povětrnostních událostech a případně upravit pěstebními zásahy. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Dalším významným problémem by mohlo být narušení staveb v okolí stromu. Může docházet k jejich praskání nebo k poškozování vozovky kořeny, např. nadzvedávání povrchu vozovky nebo k jeho propadávání, které způsobují především stromy umístěné na krajnici. Většina těchto problému nastává po nevhodném umístění stavby na objemově nestálých zeminách, tzn. strom rostoucí v blízkosti stavby odčerpává vodu z půdy, čímž dochází k výrazným objemovým změnám (především na jílovitých půdách). (Kolařík, 2003) Mezi negativní působení se zařazuje i produkce pylu a znečišťování okolí, především opadem dužnatých plodů a listů, které nejsou v krajině tak významné jako ve městech. Pyl zvyšuje prašnost prostředí, ale ne v takovém množství, aby to výrazně ovlivnilo ovzduší v našem okolí. Tento jev nejvíce pocítí alergici a to pouze na jaře, kdy je produkce pylu nejvyšší. Tyto vlivy lze eliminovat použitím dvoudomých dřevin nebo sterilních jedinců, případně pravidelnou údržbou (seřezávání korun, apod.) (Pejchal, 1992 in Kolařík, 2003) 3.1.2 Vliv prostředí na vegetaci Nejenže stromy ovlivňují své okolí, také jím jsou ve svém okolí zpětně ovlivňovány. Nejvíce jsou ovlivňovány změnami teploty, vlhkostí prostředí, vodním režimem půdy, jejím pH, zasolením apod. U silničních stromořadí je největším rizikem právě zasolení půdy a případné poškození stromů auty při nehodách nebo parkování. Zasolení půdy kolem silnic vzniká při zimní údržbě komunikací, kdy se na povrch vozovky aplikují směsi solí. Tyto směsi mohou být tvořeny pouze solemi, jako je chlorid sodný nebo chlorid vápenatý, nebo ještě smíchány s pískem, 17

jemným štěrkem nebo hrubou hlušinou. (Marcotullio, 2011) Rostlinám škodí především ionty chloru, které se do nich dostávají přímo (přes nadzemní orgány) nebo nepřímo (přes kořeny). Při působení posypové soli na dřevinu můžeme rozlišit odolnost na kontakt se solí nebo na zasolení půdy. Nejodolnější k zasolení jsou dřeviny s malými nároky na živiny, snášející alkalické půdy nebo dřeviny v symbióze s mikroorganismy nebo houbami. Táním sněhu se soli dostávají do půdy, kde způsobují zvýšení osmotického tlaku půdního roztoku, snížení kyselosti půdy a zhoršení jejích fyzikálních i chemických vlastností. (Kolařík, 2003) Největší škody na dřevinách způsobuje solná břečka, která se dostane na mladé větve, pupeny a na listy. (Craul, 1992 in Marcotullio, 2011) Poškozené rostliny mohou později rašit, listy mohou být deformované s okrajovými nekrózami a předčasně opadávat. Výhony nebo celé rostliny

vlivem

poškození

zasychají

(Łukasiewicz,

Łukasiewicz,

2009)

a kambium odumírá. (Kolařík, 2003) Značný vliv na zeleň kolem silnic má motorová doprava, která produkuje škodlivé zplodiny spalováním pohonných hmot. I když jsou dřeviny do značné míry schopné škodliviny vstřebat, vždy to na ně má negativní dopady. Poškození zplodinami se projevuje odumíráním pletiv v listech a jejich zbarvením, růstovou depresí, předčasným opadem listů nebo starších jehlic, změnami ve struktuře koruny a redukcí celkové listové plochy, omezení kvetení a tím i tvorby plodů, v konečném stádiu odumírání trpí stromy nekrózami. (Kolařík, 2003) Ke značnému poškození stromů přispívá kontakt s vozidlem, ať už je to při špatném parkování, dopravní nehodě (Obr. 2) nebo jen při průjezdu kolem stromu (Obr. 3). Nejčastěji dochází k úniku olejů a pohonných hmot v bezprostřední blízkosti stromů, nebo k poranění báze kmene odtrhnutím borky nebo olámáním výhonů. (Łukasiewicz, Łukasiewicz, 2009) Zabránit těmto poškozením by se dalo vhodně zvolenou zábranou.

18

3.2 Historický vývoj 3.2.1 Pravěk a starověk S prvními komunikacemi se lze setkat již v období prvobytně pospolné společnosti, kde vytvářel pračlověk pěšiny za účelem obstarávání potravy a vody. Často musel klestit průchody v lesnaté krajině, kterými se pohyboval a častým procházením je udržoval. Se vznikem směnného obchodu se vyšlapávaly další pěšiny, které sloužily různým kmenům k přepravování a přenášení různých nákladů. Tyto pěšiny vedly většinou na velké vzdálenosti. (Bulíř, 1988) Z přelomu 2. a 1. tisíciletí před naším letopočtem jsou doloženy první obchodní stezky, které spojovali české země s Evropou. (Rousová, 2007) V římské době se na našem území již nacházela velká síť obchodních cest, které ve velké míře následovaly toky velkých řek. Bylo to dáno hlavně tím, že i osady se nacházely podél těchto toků. (Sklenička, 2003) Obchodní cesty se nejčastěji pojmenovávaly podle přepravovaného zboží nebo podle jejího směru, např. Jantarová, Zlatá, Prachatická, Kladská apod. (Bulíř, 1988) Většinou se jednalo o úzké pěšiny vysekané v porostech dřevin (lesích). (Rousová, 2007) Dané to bylo především faktem, že v této době byla krajina pokryta z 80-90 % lesy. Tyto cesty nebyly moc udržované, proto byl jejich stav relativně špatný. (Bulíř, 1988) V 2. polovině 1. tisíciletí přišli na naše území Keltové, kteří síť obchodních stezek doplnili o spojnice správních středisek. (Rousová, 2007) Na rozšíření cest měl vliv zejména starověký Řím. V této době byly vybudovány dlážděné silnice, které sloužily pro obchodování, ale i pro přesun vojsk. Důležitá místa v krajině byla pro lepší orientaci osázena dřevinami se zvláštní barvou nebo tvarem a také se kolem cest osazovaly milníky, které udávaly vzdálenosti do Říma. (Rousová, 2007) 3.2.2 Středověk Po příchodu Slovanů na naše území vznikla velice hustá síť dálkových cest, tzv. zemské stezky. Způsobeno to bylo hlavně vzrůstem obchodních styků mezi Čechami a ostatními zeměmi. (Bulíř, 1988)

19

V období 13. a 14. století docházelo k rozvoji řemeslné výroby a tím i k budování a rozkvětu měst. Díky tomuto rozvoji docházelo k podstatnému zlepšení stavu a zvýšení počtu zemských stezek. V této době se stezky dělily do dvou skupin, na stezky hlavní (spravedlivé), na kterých se za průchod vybíralo clo, a na stezky postranní (travnaté), které sloužily místnímu obyvatelstvu na kratší vzdálenosti. (Bulíř, 1988) Zpočátku byly tyto hlavní stezky jen úzké lesní průseky, které rychle zarůstaly vegetací. Na těchto stezkách docházelo k odstraňování překážek (kameny, stromy, křoviny). Staročesky nazývané cěstění (čištění), odtud je odvozeno slovo cěsta, dnes cesta. Pro označení horších cest se používalo slovo draha, které se odvodilo od slova dražání, což znamenalo mýcení a klučení dřevin. (Bulíř, 1988) Ve 14. století pokrývaly husté lesní porosty bez péče asi 60 % území. Okolí kolem cest bylo díky tomu pochmurné a poskytovalo možnost úkrytu lapkům a zlodějům. Z bezpečnostních důvodu bylo v roce 1361 nařízeno vrchnostem vyklestit křoviny a stromy po obou stranách stezek ve vzdálenosti „co by kamenem dohodil obepjatými prsty“. (Kubeša, 2007) V období vlády Karla IV. se začali stavět silné cesty (silnice) se zpevněným povrchem o šířce 5 m. (Vysloužil, 2006) Již najdeme zmínky o vědomě vysazovaných ovocných stromech, ale jedná se spíše o výjimku než pravidlo. (Švédová, 2008)

3.2.3 Renesance a baroko Bezpečnostní poměry nebyly vyhovující ještě ani v 16. a 17. století. Dokazují to usnesení sněmu z let 1541, 1557 a 1559, která nařizují vymýtit lesy po obou stranách silnic ve vzdálenosti jednoho až půl druhého provazce. V roce 1578 byla tato usnesení nahrazena novým příkazem, kde se nařídilo vykácení stromů na šířku lesního provazce (32 m). V 17. století se vzdálenosti určovaly slovně: „jak dalece by ranou z pistole dosáhnouti aneb vůz se šesti koňmi volně obrátiti se mohl“. (Švédová, 2008) Nicméně tyto rozkazy nebyly zřejmě příliš plněny, stejně jako hlídání silnic poddanými a jímání lapků. (Kubeša, 2007) Významný převrat ve vztahu člověka k cestě a stromu nastal koncem 17. století. Dříve byly stromy a keře spíše odstraňovány než vysazovány a to

20

vše díky rozšiřování cest a udržení jejich sjízdnosti, ale také kvůli ochraně cestujících. (Švédová, 2008) O cílevědomé tvorbě zeleně u cest a silnic můžeme hovořit až v 18. století v období baroka. Tento sloh měl značný vliv na krajinu, kdy jí přiřazoval nové charakteristické znaky, mezi nimiž bylo i zakládání alejí. Nově založené aleje doprovázely příjezdové cesty k panským sídlům a dodávaly jim na velkoleposti a důstojnosti. Ovšem i v církevním a lidovém krajinářství nalezly aleje své místo a postavení. (Vysloužil, 2006) Počátek období cílevědomého vysazování alejí lze vymezit panováním Karla VI., kdy započala výstavba císařských (státních) silnic. Podle císařského mýtného patentu z roku 1736 lze tyto silnice rozlišit na hlavní (povinné), které měly mít šířku 5-7 sáhů (9-12,5 m) a nejvyšší stoupání 3 coule na 1 sáh (asi 8%). Za používání těchto silnic se platilo clo, kterému se obchodníci všemožně snažili vyhýbat. Druhým typem byly silnice vedlejší (spojovací), u nich byla předepsaná šíře 9 m. K těmto silnicím se nejspíše vysazovaly stromy, protože nařízení panovníka z roku 1740 říká, že užitek z těchto stromů si smí nechat vrchnost sousedící se silnicí. Současně s tím je povinna pečovat o jeho dobrý zdravotní stav a vzhled, popřípadě tyto stromy kácet a provádět nové výsadby, při kterých se dávala přednost vrbám. (Bulíř, 1988) Rozmach v budování silniční sítě nastal za vlády Marie Terezie a později jejího syna Josefa II. V této době se začala prudce rozvíjet manufakturní výroba a tím vzrůstala potřeba přepravy zboží a lidí. V důsledku rozvoje bylo nutné silnice zpevňovat, k tomu sloužily hatě, kamení nebo písek. (Kubeša, 2007) Na základě těchto okolností dochází i k rozvoji silniční zeleně, která sloužila ke zpevnění okrajů. Přípis z roku 1752 nařizuje výsadbu nových stromů, hlavně z důvodů hospodářských (dřevo), estetických, orientačních i bezpečnostních. Kolem vznikajících císařských silnic se nejčastěji vysazovaly lípy, moruše, jeřáby, jasany, ořešáky, buky, jilmy, ale také ovocné stromy, které měly hospodářský užitek. Vzdálenosti mezi stromy byly určeny na 6 sáhů (11,4 m). (Vysloužil, 2006) V této souvislosti se vydávaly různé zákony a normy, které upravovaly nejen podobu silnice, ale i výsadby alejí. (Kubeša, 2007) Například v Tereziánském patentu z roku 1778 jsou uvedeny pěstitelské zásahy a instrukce o stromech a keřích. „Jestliže blízko silnice stojící stromy a keře 21

vrhajícím stínem překážejí jejímu vyschnutí, nařizujeme a každému k zachování ukládáme, aby ve vzdálenosti 2 sáhů (3,8 m) od patníků nebo hrany silnice nově nevsadil žádný strom, ať se jmenuje jakkoli, veškeré pak nyní v této vzdálenosti stojící stromy, vyjma stromy ovocné, pokud jsou ještě 3 stopy (0,95 m) daleko od hrany silnice a tedy spádu příkopu nepřekážejí, aby byly ihned poraženy a odstraněny s dalším rozkazem, že i zmíněné ovocné stromy na straně silnice zcela oklestiti se mají. Oplocení a živé ploty smějí státi blíže, a sice 1 sáh (1,9 m) od silnice, nemají však býti vyšší než 5 střevíců (1,58 m). Jednotlivé keře buďtež ale do této vzdálenosti úplně vykopány a má toto vyklizení a odstranění ode dne prohlášení této Naší vůle během 6 týdnů jistě býti vykonáno, jelikož by jinak provedeno bylo vojenskou exekucí na útraty vzdorujících“. (Bulíř, 1988) V roce 1791 došlo k obnovení patentu, který se zabýval výsadbami stromů kolem silnic, zejména jejich poškozováním a trháním, odcizováním i dalším prodejem ovoce. Dopadenému pachateli podle tohoto nařízení hrozil přímý trest. (Kubeša, 2007) V roce 1792 byl vydán dvorní dekret, podle kterého měly obce ležící na císařské silnici za povinnost k nim vysazovat stromy. (Kubeša, 2007) V 18. století se v alejích objevují nejen doporučované lípy, ale i jírovce a na tu dobu vzácné platany. Nejvíce se vyskytovaly v blízkosti významných šlechtitelských sídel. Podle francouzských vzorů navazovaly na zámeckou budovu, park, zahradu nebo kostel a propojovaly je tak se vzdálenější krajinou. Naopak sedláci podél cest kolem svých pozemků začali vysazovat ovocné stromy, které u méně významných silnic tvořily velké procento výsadeb. (Bulíř, 1988) 3.2.4 19. a 20. století Značný vliv na silniční zeleň měl počátek 19. století a hlavně Napoleonova tažení Evropou. V této době docházelo nejen k velkému ničení a poškozování stávajících stromů, ale začaly se objevovat do té doby neznámé pyramidální topoly. Pro jejich rychlý růst, nezvyklý tvar a velikost usnadňovaly orientaci nejen v krajině, ale i na silnici a staly se díky tomu velmi oblíbené i v pozdější době. (Vysloužil, 2006) V polovině

19.

století

docházelo

k systematické

výstavbě

silnic,

způsobenou rozmachem průmyslu. Již byly dokončeny silnice státní (císařské) 22

a započala se výstavba silnic vedlejších. (Rousová, 2007) V tomto období se kolem nových silnic vysázelo velké množství stromů, které zpevňovaly základy, tvořily stín, a byly hospodářsky prospěšné. (Bulíř, 1988) V roce 1831 bylo vysázeno 56 623 stromů. O rok později bylo vysázeno již 544 014 stromů, přičemž chybělo vysadit dalších 224 063 stromů. (Kubeša, 2007) Podle údajů z roku 1846 bylo v Čechách asi 2 410 km ovocných alejí. (Chaloupka, 2008) Z roku 1837 pochází nařízení, od Státní ochrany přírody, o povinném udržování stromů a stromořadí u veřejných cest. Výnos z roku 1852 nařizuje vysazování stromořadí, nejlépe ovocných, u všech nových silnic. (Bulíř, 1988) Stát budoval a udržoval státní silnice, výstavbu a péči o méně významné komunikace předal jednotlivým zemím, okresům a obcím. Obdobně tomu bylo i se silniční zelení. V zákoně pro království České se dá zjistit: „Na všech zemských silnicích má každá politická obec na svém území obstarávati vysazování stromořadí. Totéž se má díti na okresních silnicích. Sázet se má za příkopy. Užitek náleží obcím, které stromořadí sázely a udržují. K vysazování použíti se má vždy podle povahy půdy a podnebí obzvláště stromů ovocných a morušových. Sazenice mají být zdravé, silné, s vysokým kmenem, aby neobtěžovaly průchod, přiměřeně zajištěné proti povětří a poškození“. V dalším českém zemském zákoně z roku 1884 („V příčině vysazování a ochrany alejí nebo jednoduchých stromořadí podél cest“) se uvádí, že aleje nebo jednoduchá stromořadí musí být všude, kromě osad uzavřených stromy nebo lesy. (Bulíř, 1988) V tomto zákoně je stanovena vzdálenost mezi stromy, která se lišila podle typů stromů. Stromy vysokokmenné se měly vysazovat na vzdálenost do 10 m, stromy s nízkou korunou do 6 m a stromy okrasné (divoké) na vzdálenost až 12 m. K výsadbám byly doporučovány jabloně, třešně, višně, hrušně, švestky, lípy, jírovce, topoly a jilmy. V blízkosti lesů se jednalo o stromy jehličnaté, jako jsou modříny, jedle a smrky. (Rousová, 2007) Základy

plánovité

výstavby

silnic

byly

položeny

v tereziánské

a josefínské době, tím se dosáhlo k cílevědomým výsadbám stromů kolem těchto silnic. Mnoho dřevin z této doby se stalo typickými pro dané oblasti, jako jsou např. lípy pro Čechy, jeřáby pro Českomoravskou vrchovinu a topoly pro jižní Moravu. (Bulíř, 1988)

23

U významných silnic se dávalo přednost estetickým, orientačním i jiným důvodům před důvody hospodářskými. Důkazem mohou být mohutné aleje rostoucí na krajnicích, tvořené především lípami, jírovci nebo javory. (Bulíř, 1988) Vytvoření automobilu v roce 1886 vedlo ke změně názoru nejen na konstrukci a šířku komunikace, ale také na způsob trasování silnic a jejich začlenění do krajiny. Se stoupajícím počtem motorových vozidel a zhoršujícím se stavem silnic došlo k rozhodnutí o zřízení státního silničního fondu podle zákona č. 116/1927 Sb. Fond měl za úkol poskytovat prostředky pro úpravu silnic, ale financoval i výsadby a dosadby ovocných stromů. Menší důraz se kladl na stromy okrasné, jako byly lípy, javory, jasany, břízy, jilmy, jeřáby a topoly, které se vysazovaly spíše v podhorských a horských oblastech. Výsadby se prováděly převážně do tvaru pravidelných alejí, které byly umístěny po jedné straně nebo po obou stranách silnice. (Bulíř, 1988) V roce 1931 začlenilo Ředitelství pošt a telefonů do svých směrnic ochranu stromů, poté co je Svaz českých spolků okrašlovacích upozornil na poškozování alejí. Svaz mohl také zasahovat do kácení stromořadí. (Kolařík, 2003) Z roku 1924 pochází výnos Ministerstva veřejných prací, který uvádí: „Stromořadí při veřejných silnicích a cestách jest důležitým orientačním prostředkem k označení směru silnic a cest za doby noční, při vánicích sněhových, při záplavách apod., a bezpečnostním opatřením na silnici, které chrání povozy a chodce na vysokých hrázích podél rybníků, potoků, řek a roklí před sjetím, respektive před pádem. Při novostavbách a rekonstrukcích silnic budiž pamatováno na vysázení stromořadí na pozemku silničním buď na banketech (krajnice), je-li silnice širší v koruně než 6 m, nebo na pruhu pozemku za příkopem, je-li silnice užší“. (Švédová, 2008) Postupně se z krajiny začaly vytrácet ovocné výsadby, pro podporu jejich výsadeb vydalo Ministerstvo zemědělství

v roce

1932

knihu

„Ovocná

a

okrasná

stromořadí“

od

K. Kamenického. (Bulíř, 1988) Zákonem č. 147/1949 Sb. se zestátnily veřejné silnice, tím státu připadlo i příslušenství a součásti silnic, včetně silniční zeleně, která slouží k ochraně a zabezpečení silničního tělesa nebo k zajištění, usnadnění, úpravě a ochraně dopravy. (Rousová, 2007) Krajské správy silnic v roce 1949 zřídily samostatnou funkci pomologa, který obstarával péči o stromy, a postavila ho na úroveň 24

ostatních techniků. O rok později se toto označení přeměnilo a bylo nazváno silniční sadovník, protože pracovník nepečoval pouze o ovocné stromy, ale o veškerou zeleň kolem silnic. Zpracovávaly se dlouhodobé plány výsadeb, zakládaly se školky a začaly se objevovat příručky popisující zásady o technice výsadby dřevin. (Kolařík, 2003) Předpis z roku 1924 platil poměrně dlouhou dobu a byl pozměněn až v roce 1957 v ČSN 73 6101 Projektování silnic, kde je v článku 138 uvedeno: „Stromořadí se zásadně vysazují za příkopem nebo rigolem v nejmenší vzdálenosti 2,5 m od hrany silniční koruny podél silnic, jejichž niveleta vykazuje jen mírné výškové rozdíly oproti terénu.“ Zároveň článek 139 této normy dokumentuje začátek odlišného přístupu k výsadbě: „Stromořadí má sledovat silniční niveletu, od níž se nemá odchylovat více než o 1,0 m. U silnic vyšších kategorií se však nedoporučuje vysazování pravidelných stromořadí, zvláště ne z ovocných stromů.“ Norma tímto reagovala na názory odborníků, kteří doporučovali výsadbu ovocných stromů pouze k silnicím s nízkou intenzitou provozu a v oblastech vhodných pro pěstování ovocných druhů. Postupně se začala upřednostňovat výsadba skupinová, tvořená především z okrasných stromů a keřů. (Švédová, 2008) Důraz se kladl na biologické a krajinářské principy, např. respektování terénu, půdy a klimatu. V praxi se však dávala stále přednost ovocným stromům, které podporoval zákon č. 135/1961 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Zákon se snaží upozornit na pokračování tradice, kdy byli v 50. letech silniční správci významnými dodavateli ovoce do obchodní sítě. Utržené peníze za ovoce se zpětně investovaly do oprav a údržby silnic. (Švédová, 2008) Stát svěřil péči o silniční zeleň do pravomocí okresních národních výborů, po praktické stránce okresním správám silnic. V ČSN 73 6101 Projektování silnic a dálnic, platné od roku 1963, je uveden článek o umístění výsadby: „Stromoví se zásadně vysazuje pouze za příkopem nebo rigolem v tzv. silničním pomocném pozemku, pokud nebrání potřebnému rozhledu“. Norma též nedovolovala výsadbu souvislých stromořadí u silnic, které nebyly vybaveny záchytnými zařízeními. (Bulíř, 1988) V roce 1968 se uskutečnilo sčítání a podle výsledků rostlo v ČSR 2 979 250 ovocných stromů, v přepočtu to činilo 55 ks/km silnice. Ovocné 25

dřeviny absolutně převládaly nad okrasnými. Mnoho alejí bylo v této době předáno do péče okolních zemědělských podniků. Důvodem tohoto kroku byl nedostatek odborných pracovníků u okresních správ silnic. (Bulíř, 1988) V 70. letech začala prudce stoupat motorizace, což vedlo ke změnám názorů na význam a tvorbu vegetačních doprovodů, především v případě dřevin. Došlo k upravení ČSN 73 6101 Projektování silnic a dálnic (1977), která se zabývala druhovou skladbou, umístěním stromů i způsoby kompozičního řešení z hlediska bezpečnosti. Ovocné stromy u frekventovaných silnic rychle mizely a byly nahrazovány okrasnými stromy. (Bulíř, 1988) K největšímu kácení docházelo v 80. letech, kdy se rušila švestková stromořadí ve snaze potlačit virus šarky švestky a třešňové aleje, které byly značně poškozovány solením vozovek. (Chaloupka, 2008) Pro potřeby silničních sadovníků byla v roce 1976 vydána metodická pomůcka „Pokyn pro vysazování a ošetřování vegetace“, která nahradila metodiku z roku 1972. Nová metodika doporučovala sázet zeleň do skupin bez použití ovocných dřevin. (Bulíř, 1988) Zákon č. 136/1961 Sb., byl změněn a doplněn zákonem č. 27/1984 Sb. Tento zákon stanovoval správním orgánům výběr vhodné silniční zeleně, která by měla být umístěna na silničních pomocných pozemcích nebo na jiných vhodných pozemcích (např. svahy, odpočívky, apod.). Vhodný druh a způsob výsadby se volil s ohledem na zajištění bezpečného a plynulého provozu, zlepšení životního prostředí a rázu krajiny. Důležitým hlediskem byly i možnosti údržby zeleně. Zákon již vynechával nařízení, co by se mělo vysazovat, a nechával výběr na daném správním orgánu. (Švédová, 2008)

3.3 Současný stav zeleně kolem silničních komunikací 3.3.1 Konec 20. a začátek 21. století Před listopadem 1989 docházelo k plynulé obnově stromořadí, péči o ně zastávali odborní pracovníci (sadaři). Zákonem se rozdělily aleje na rostoucí na krajnici

a

za

příkopem.

Stromy umístěné

na

krajnici

se

opatřovaly

bezpečnostními bílými pruhy a odrazkami (Obr. 4 a 5). (Esterka, 2010)

26

Doplněním zákona č. 27/1984 Sb. vyhláškou č. 35/1984 Sb., se musely všechny stromy rostoucí na krajnici odstranit, zároveň v ní byla stanovena lhůta pro jejich odstranění od komunikace do 31.12.1990. Ovšem ve většině případů se však tyto lhůty nedodržely. Přednostně došlo na odstranění stromů rostoucích v komunikaci, u ostatních stromů se rozhodovalo podle potřeby údržby a aktuálního stavu. (Švédová, 2008) Až vydání zákona č. 13/1997 Sb., platného od roku 1998, stanovilo možnost odstranění stromů podle rozhodnutí silničních úřadů. (Esterka, 2010) Odstraňování stromů jako pevných překážek se dostalo v roce 1992 do rozporu s nově vydaným zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Tento zákon má na starost chránit stromy rostoucí mimo les, což se týká i jejich kácení. Po dlouhých jednáních byla v roce 1995 podepsána meziresortní dohoda o postupu kácení dřevin. Dohoda se týkala Ministerstva vnitra, Ministerstva dopravy a Ministerstva životního prostředí. V dohodě bylo uvedeno, že správce komunikace musí kácení oznámit příslušnému orgánu ochrany přírody, ten rozhodne o tom, zda se smí kácet nebo ne. Ve většině případů orgán ochrany přírody dá souhlas k pokácení dřeviny, zvláště na krajnici. Pouze ve výjimečných a odůvodněných případech dochází k zamítnutí. (Švédová, 2008) Povinnost vysazovat dřeviny ke komunikacím není stanovena ani v platném znění zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Naopak se vyjadřuje k zeleni spíše negativně. Zákon je doplněn o vyhlášku č. 104/1997 Sb., která řeší výsadby, ty by měly být prováděny u všech nových staveb. (Švédová, 2008) Pozitivní vliv na vývoj krajiny na počátku 21. století měla hlavně listopadová revoluce v roce 1989. Po ní probíhaly restituce, privatizace, utvářely se nové formy pozemkových úprav a územního plánování, krajinotvorné programy a další, které se významně podílely na tomto zlepšení. (Sklenička, 2003) Největší vliv na stromořadí kolem silnic na našem území měly roky 2003–2010, kdy probíhalo rozsáhlé kácení stromů u silnic I. a II. třídy. (Hubertová, 2013) Hlavním důvodem tohoto rozsáhlého kácení byla bezpečnost silničního provozu. Jen od listopadu 2006 do dubna 2007 bylo podle odhadů České inspekce životního prostředí vykáceno přes 3 000 stromů kolem silnic. 27

(Hrušková, Větvička a kol., 2012) V letech 2008 a 2009 docházelo k dalšímu kácení. Způsobeno to bylo zejména výjimkou pro silničáře, kteří mohli kácet bez povolení. Sdružení Arnika proto založila kampaň Zachraňme stromy!, jejímž cílem bylo chránit stromy kolem silnic před bezdůvodným kácením. Na základě této petice byla v roce 2009 schválena novela zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ze které se vyškrtla výjimka týkající se kácení dřevin bez povolení. (Hrušková, Větvička, 2012) V již zmíněných letech 2003-2010 bylo podél silnic I. a II. třídy vykáceno 106 670 stromů. Vysázeno bylo pouze 63 196 stromů. (Hubertová, 2013) Největším problémem pro obnovení stromořadí v bezpečné vzdálenosti od komunikace jsou majetkové poměry. Pozemky v požadované vzdálenosti jsou již majetkem soukromých osob a vyjednávání s nimi má nejistý výsledek. (Velička, 2010) Z tohoto důvodu se většina nově vysázených stromů neumístila na původní místo. (Hrušková, Větvička a kol., 2012) V roce 2007 vstoupila ČR v rámci EU do plánovacího období pro roky 2007-2013. V tomto období jí je umožněno čerpat 600 milionů Eur z fondů EU. Z těchto fondů by se mohla obnovovat potřebná území i stromořadí, ať už v krajině nebo ve městě. (Velička, 2010) Do dnešní doby se dochovaly některé aleje rostoucí na krajnici, což svědčí o nedodržení termínů k jejich odstranění. (Švédová, 2008) Na takovýchto místech je možné aleje osázet svodidly. Ovšem vzdálenost stromů od komunikace je mnohdy tak malá, že není k dispozici ani minimální účinná šířka pro svodidla. (Vafek, 2010) Deformační zóna svodidla je 1,10 m, jeho osazením by se zúžila vozovka a zůstal by pouze malý prostor pro obousměrný provoz. Ale ani umístění svodidla není stoprocentní. Při nehodě se může vozidlo od svodidla odrazit do protisměru, kde se srazí s dalším vozidlem, které nestihne případné srážce zabránit. (Švédová, 2010) Aleje rostoucí za příkopem nepředstavují takový problém, jako ty na krajnici. Odstranění těchto alejí není dané zákonem ani v případech, že se nachází blíže k okraji vozovky, než je dané normou. Tyto stromy se kácí pouze v případech, kdy je snížena provozní bezpečnost. (Švédová, 2010)

28

Co se týká bezpečnosti silničního provozu, tak se Česká republika nachází na samém chvostu Evropské unie. Ve většině států EU není stromořadí rozšířené tak hojně jako u nás. Například ve Švédsku, Finsku a Dánsku jsou výsadby stromořadí kolem silnic zakázané, právě kvůli bezpečnosti provozu. Rakousko s Německem jsou rozděleny do několika správních celků, které si sami stanovují požadavky, v některých jsou stromořadí také zcela zakázána. (Vafek, 2010) 3.3.2 Legislativa Problematikou stromořadí (alejí) jako doprovodu silničních komunikací se zabývá celá řada norem a zákonů. Z tohoto pohledu je důležitý zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích a zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Nejdůležitější normou týkající se vegetačních doprovodů je ČSN 73 6101 Projektování silnic a dálnic. Norma se vztahuje na projektování silnic, dálnic a veřejně přístupných komunikací ve volné krajině, naopak je neplatná pro polní cesty. Jsou v ní uvedeny vzdálenosti vegetace od silničních komunikací, podle kterých se řídí i nové výsadby u stávajících komunikací. (Ladra, 2011)

Obr. 6: Vzdálenost pevné překážky (Obr. 18, ČSN 73 6101) Další ČSN dotčené silniční zelení: 73 1031, 73 3050, 73 6005, 73 6056, 73 6100, 72 6102, 73 6109, 73 6110, 73 6200, 73 6201, 73 7001 (EN 1317-1, 29

1317-2), 73 7010, 73 7030, 73 7507, 36 0411. Samostatnou skupinou jsou normy vegetačních úprav: 83 9001, 83 9011, 83 9021, 83 9031, 83 9041, 83 9051, 83 9061. Stromořadími jsou ovlivněny i technické podmínky, technické kvalitativní podmínky a technické kvalitativní podmínky pro dokumentace staveb pozemních komunikací. (Ladra, 2011) § 11 zákona č. 13/1997 Sb., se zabývá silničními pozemky, na kterých jsou umístěna tělesa dálnice, silnice nebo místní komunikace. Silniční pomocný pozemek, který slouží k účelům ochrany a údržby dálnice, silnice a místní komunikace. Jedná se o pruh pozemku na obou stranách komunikace, na který se smí umisťovat doprovodná vegetace. (Obr. 7) § 13 stanovuje, že silniční vegetace je příslušenstvím silnice, dálnice nebo místní komunikace. Zásadní je § 15, který se zabývá silniční vegetací. Odstavec 1 říká: „Silniční vegetace na silničních pomocných pozemcích a na jiných vhodných pozemcích tvořících součást dálnice, silnice nebo místní komunikace nesmí ohrožovat bezpečnost užití pozemní komunikace nebo neúměrně ztěžovat použití těchto pozemků k účelům údržby těchto komunikací nebo neúměrně ztěžovat obhospodařování sousedních pozemků.“ (Švédová, 2008) Podle § 29 by neměly stromy (a další vyjmenované předměty) tvořit pevnou překážku. V případě, že strom vytváří pevnou překážku, musí být odstraněn. Kácení probíhá podle § 8 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Zvláštní oprávnění ke kácení je vymezeno ustanovením § 15 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, kdy se na návrh Policie ČR nebo po projednání s ním, na návrh silničního správního úřadu nebo po projednání s ním je vlastník dálnice, silnice a místní komunikace oprávněn provést kácení v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny. (Knotek, 2008) Zákon č. 500/2004 Sb., o správním řízení, může žadateli uložit náhradní výsadbu za pokácené dřeviny, případně i následnou péči po nezbytně nutnou dobu, nejvýše však 5 let. (Knotek, 2008) § 33 zákona o pozemních komunikacích se vyjadřuje k silničnímu ochrannému pásmu, ve kterém nesmí být vysázeny žádné stromy.

30

3.4 Výběr druhů vhodných k silničním komunikacím Základním předpokladem pro správný růst a pro dosažení co nejlepších výsledků, je výběr vhodných dřevin. Vhodným výběrem lze dosáhnout, co nejrychlejší, nejvyšší a dlouhodobé funkčnosti dřeviny na daném stanovišti. Volba dřevin by měla vycházet z jejich nároků na prostředí, ale i nároků na optimální stanoviště, kdy se optimálním stanovištěm rozumí místo, kde se bude dřevina nejlépe vyvíjet. (Kolařík, 2003) Ovšem mezi hlavní a nejdůležitější podmínky výběru patří účel, za kterým budou dřeviny vysazovány. Od tohoto by se měl vyvíjet sortiment rostlin vhodných danému účelu. Při výběru stanoviště se nelze soustředit pouze na účel a funkčnost dané výsadby. Musí se přihlížet i ke klimatickým a půdním podmínkám daného stanoviště. Je třeba si uvědomit, že půdní podmínky se dají ovlivnit činností člověka, ale toto opatření je pouze krátkodobé a částečné. Z toho vyplývá, že by se jako základ měly využívat dřeviny vhodné na dané stanoviště nebo dřeviny tvořící hlavní složku v kompozici. (Souček, Krejčiřík, Viewegh, 2008) Pomůckou pro správný výběr dřevin může být rajonizace, přehled vegetačních stupňů dle jejich výskytu na našem území a v neposlední řadě také zóny mrazuvzdornosti.

3.4.1 Rajonizace Jedná se o písemné a mapové materiály s údaji o vhodnosti či použitelnosti jednotlivých taxonů dřevin dle jejich nároků a požadavků do určitých typů stanovišť. (Kolařík, 2003) Pro podmínky ČR byly zpracovány dva typy rajonizace. Rajonizace podle zemědělských výrobních typů a podtypů Tato rajonizace byla poprvé uveřejněna Scholzem v roce 1967, proto se může někdy objevovat název Scholzova rajonizace. Tento typ byl vypracován podle genomických map pro rajonizaci zemědělských plodin pro účely plánování zemědělské výroby. Následně se tyto údaje využili i pro rajonizaci okrasných dřevin. (Souček, Krejčiřík, Viewegh, 2008)

31

Vychází se především z pěti výrobních typů, které jsou vymezeny nadmořskými výškami. Prvním typem je kukuřičný výrobní typ (do 200 m n. m.), poté následuje typ řepařský (do 350 m n. m.), bramborářský (do 600 m n. m.), horský (do 800 m n. m.) a nakonec typ vysokohorský (nad 800 m n. m.). Podle charakteru půdy se dále tyto typy dělí na podtypy, které jsou nazývány podle obilovin (a – žitný, b – ječný, c – pšeničný, d – lužní). (Kolařík, 2003) Rajonizace podle vegetačních stupňů vůdčích dřevin Používat se může také název Hurychova rajonizace, protože byla prvně publikována Hurychem v roce 1985 (učebnice Sadovnictví 2 – okrasné dřeviny). Cílem tohoto typu rajonizace bylo zjednodušení a zpřehlednění systému pro lepší zpřístupnění problému žákům zahradnických škol. Výhodou je užší návaznost na lesnickou typologii a geobotanickou klasifikaci vegetace. (Souček, Krejčiřík, Viewegh, 2008) Dřeviny jsou rozděleny do čtyř vegetačních stupňů (VS), které jsou pojmenované podle vůdčích dřevin. VS dubový (do 400 m n. m.), bukový (do 800 m n. m.), smrkový (do 1350 m n. m.) a klečový (nad 1350 m n. m.). Hranice mezi těmito stupni nejsou ostré, ale přirozeně se prolínají. (Hurych, 2003) Tab. 3: Srovnání výrobních zemědělských typů a vegetačních stupňů (Hurych, 2003) Zemědělský výrobní typ

Nadmořská výška v metrech

Vegetační stupeň Klečový (VSK)

V. vysokohorský

1400 Smrkový (VSS) 800

800-900

IV. horský Bukový (VSB)

500 III. bramborářský II. řepařský

350

400 Dubový (VSD)

200 I. kukuřičný

32

Do skupiny lze zařadit rajonizaci dle klimatických oblastí, kterou poprvé publikoval Benčať. Tento typ je vypracován především na podmínky SR, ale v omezené míře se dá využít i v ČR. Tímto typem je území rozděleno do tří oblastí (teplá, mírně teplá a chladná). Práce s ní je usnadněna mapovými podklady. (Souček, Krejčiřík, Viewegh, 2008) Tab. 4: Porovnání jednotlivých rajonizací (Benčať a Tábor 1987 in Arboristika, 2008) Zemědělský výrobní typ

Klimatická oblast

Výškový stupeň

teplá

dubový

kukuřičný řepařský bramborářský

mírně teplá

horský chladná

vysokohorský

bukový smrkový klečový

3.4.2 Zóny mrazuvzdornosti Podkladem pro vytvoření zón mrazuvzdornosti byla roční střední minima teploty ovzduší. Celkem je vytvořeno 11 zón (celý svět), přičemž zóny 2-10 jsou rozděleny na podzóny a + b. Ve střední Evropě jsou zóny 5-8, tyto zóny jsou dále děleny na podzóny a + b. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Tab. 5: Členění zón mrazuvzdornosti pro střední Evropu (dle Heinze a Schreibera in Arboristika, 2008) Zóna 5b 6a 6b 7a 7b 8a 8b

Střední roční minimální teploty (°C) -26,0 až -23,4 -23,3 až -20,6 -20,5 až -17,8 -17,7 až -15,0 -14,9 až -12,3 -12,2 až -9,5 -9,4 až -6,7

33

Pomocí tohoto systému lze Českou republiku rozložit do zón 5-7. V naší geografické poloze na přechodu mezi oceánským a kontinentálním klimatem je toto členění méně přesné než v západní Evropě nebo ryze kontinentálních oblastech. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Mapa zón pro ČR byla upravena podle mapy pro střední Evropu od Heinze a Schreibera a mapy Průměr ročních minim (Obr. 8). (Souček, Krejčiřík, Viewegh, 2008) 3.4.3 Sortiment dřevin vhodných do silničních stromořadí V současné době se k silnicím v krajině vysazují spíše neovocné dřeviny, jako jsou např. Acer, Tilia, Aesculus, v omezené míře se lze i setkat s jehličnany, hlavně Larix a Ginkgo (nejnižší polohy). Vyskytovat se mohou i ovocné dřeviny, především Prunus, Malus a Pyrus. Vědecké názvy byly kontrolovány a upraveny podle stránek Biolib.cz. 3.4.3.1 Okrasné a lesní dřeviny 3.4.3.1.1 Listnaté dřeviny Acer – javor Javory jsou velmi oblíbeným alejovým stromem, je to dáno hlavně tím, že snáší i suché a kamenité půdy. (Horáček, 2007) Vhodnější jsou pro ně především střední, od 400 do 800 m n. m., a vyšší polohy, nejvýše však 1000 m n. m. Acer pseudoplatanus může být umístěn i v nižších polohách do 400 m n. m., ale ne na jižních svazích. (Hurych, 2003) Acer campestre, var. austriacum Acer platanoides Acer pseudoplatanus, ´Erectum´, ´Negenia´, ´Rotterdam´ Aesculus – jírovec Pro jírovce jsou nevhodné vápenité a přemokřené půdy. (Kamenický, 1932) Vhodnější jsou půdy hluboké, živné a vlhké. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Ideální jsou nízké polohy do 400 m n. m., snese i střední polohy, ale tam je již teplomilný. (Hurych, 2003) Neměl by se umisťovat k frekventovaným silnicím kvůli opadu plodů. Možné je použití plnokvětého kultivaru, který neplodí. Aesculus hippocastanum, ´Baumannii´, ´Pyramidalis´ 34

Alnus – olše Ve stromořadích se olše vyskytují spíše na vlhčích nebo bažinatých stanovištích, kde se nedaří ostatním druhům. (Horáček, 2007) Druhy vhodné do stromořadí vysazujeme od nejnižších poloh až do vyšších nadmořských výšek okolo 1000 m n. m. (Hurych, 2003) Alnus incana je odolnější vůči suchu. (Horáček, 2007) Alnus glutinosa Alnus incana Betula – bříza Břízy jsou využívané především pro svou nenáročnost. Nejvíce jim ovšem vyhovují slunná stanoviště s vlhčí, propustnou zeminou. (Horáček, 2007) Optimální polohy pro břízy jsou nízké až střední, Betula pendula snáší polohy do 1200 m n. m. (Hurych, 2003) Betula pendula, ´Fastigiata´ Betula pubescens Carpinus – habr Habry jsou vhodné dřeviny na zpevňování svahů, hojně jsou využívány jako větrolamy. Jsou nenáročné na půdu, nejlepší jsou však půdy propustné a živné (Horáček, 2007) v nízkých a středních polohách. (Hurych, 2003) Carpinus betulus, ´Fastigiata´ Celtis – břestovec Do stromořadí jsou vhodné vysokokmeny, ovšem podmínkou je pravidelné seřezávání koruny. Využívá se v nižších polohách, do 400 m n. m. Jeho výhodou je odolnost vůči exhalátům. (Hurych, 2003) Celtis occidentalis Crataegus – hloh Ve stromořadích se hlohy uplatňují v kmenné formě a pro odolnost vůči suchu a imisím. Na půdy nejsou náročné, ale nejvíce jim vyhovují hlinité a vlhké půdy, ne příliš zamokřené. (Horáček, 2007) Pro hlohy jsou vhodné nižší až střední polohy, Crataegus monogyna a laevigata se mohou vyskytovat až do 35

nadmořské výšky 1000 m. Nevýhodou a rizikem jejich použití je, že jsou mezi prvními napadány spálou růžovitých. (Hurych, 2003) Crataegus monogyna Fagus – buk Půdy suché, písčité, těžké a nepropustné nejsou pro buky vhodné, jinak snáší všechny druhy půd. Vyhovují mu stanoviště s plným sluncem (výjimkou jsou žlutolisté kultivary používané ve městech) od poloh nejnižších až do poloh okolo 1000 m n. m. V nejnižších polohách by se neměl dávat na jižní svahy. (Hurych, 2003) Fagus sylvatica, ´Dawyck´ Fraxinus – jasan Jasany se řadí mezi nenáročné stromy, snáší vlhké i suché nebo vápenité půdy. Do stromořadí se dává přednost neplodícím kultivarům. (Horáček, 2007) Vyskytují se od nejnižších poloh do vyšších poloh, nejvýše však 1000 m n. m. (F. excelsior). (Hurych, 2003) Fraxinus angustifolia Fraxinus excelsior, ´Altena´, ´Atlas´, ´Westhof´s Glorie´ Fraxinus pennsylvanica Platanus – platan Nejvhodnější stanoviště pro platany je na hlubokých, živných, dostatečně vlhkých a propustných půdách v nejnižších oblastech. Jejich výhodou je snášenlivost přísušků a znečištěného prostředí. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Do stromořadí se vysazují především vysokokmeny. (Horáček, 2007) Platanus x hispanica, ´Huissen´, ´Pyramidalis´, ´Tremonia´ Platanus occidentalis ´Obelisk´ Populus – topol Nároky na půdu se liší podle skupin. Bílé topoly snáší suché i kyselé půdy, naopak černé topoly vyžadují vlhčí stanoviště. Nejvhodnější výsadba je v nízkých a středních polohách, ovšem zde je již většina topolů teplomilná. Populus tremula se vyskytuje až do 1200 m n. m. (Hurych, 2003) Po 30. roku je 36

třeba jejich pravidelná kontrola, protože koruna již křehne a hrozí nebezpečí pádu větví, zvláště při silném větru. (Kolařík, 2003) Populus alba ´Pyramidalis´ Populus nigra, ´Italica´ Populus tremula ´Erecta´ Quercus – dub Pro duby jsou nejlepší hluboké, živné a vlhké půdy, ale snáší i sucho a znečištěné ovzduší. Rostou od poloh nejnižších až po střední, které jsou vhodnější pro Q. petraea, robur, rubra, velutina. Quercus coccinea a palustris jsou v těchto polohách teplomilnější. Quercus palustris Quercus petraea Quercus robur, ´Fastigiata´ Quercus rubra Sorbus – jeřáb Nenáročné druhy, snášející slunce i polostín, vlhké i sušší půdy. (Horáček, 2007) Vyskytují se ve středních polohách, Sorbus aria roste do 1000 m n. m. a S. aucuparia až do 1300 m n. m. Patří sem i ovocné druhy, které jsou popsány v kapitole 3.4.3.2. Sorbus aria Sorbus aucuparia Sorbus intermedia Tilia – lípa Lípy patří mezi nejvýznamnější alejové stromy. Vyhovují jím živné, vlhčí půdy, ale velmi dobře snáší i sucho. Domácí druhy snáší hůře znečištěné ovzduší a zasolení. Využívají se v nižších a středních výškách. Tilia americana, petiolaris a tomentosa jsou ve středních polohách již teplomilné. (Hurych, 2003) Tilia cordata, ´Greenspire´, Tilia platyphyllos, ´Fastigiata´ Tilia tomentosa ´Brabant´

37

3.4.3.1.2 Jehličnaté dřeviny Ginkgo – jinan Jinan patří mezi nenáročné dřeviny. Dobře snáší znečištěné prostředí i suché půdy. Nejvhodnější pro něho jsou ovšem půdy lehčí, propustné a hlubší. (Hieke, 2008) Vyžaduje nižší, teplé polohy. I v těchto polohách je jejich použití značně omezené. (Hurych, 2003) Nevýhodou mladých výsadeb je okus od zvěře a vytloukání. (Hieke, 2008) Ginkgo biloba, ´Fastigiata´, ´Tremonia´ Larix – modřín Modříny celkem dobře snáší i znečištěné ovzduší. Stanoviště vyžadují vzdušné s dostatkem světla, na půdu nenáročné. Larix decidua je schopný růst i v chudých, písčitých až štěrkovitých půdách. Optimální je půda propustná, živná a vzdušná. (Hieke, 2008) Vyskytuje se od nejnižších poloh až do výšky 1300 m n. m. (Hurych 2003) Larix decidua, ´Fastigiata´ 3.4.3.2 Ovocné dřeviny Juglans – ořešák Jako alejové stromy se používají především vysokokmeny. (Horáček, 2007) Na místech, kde vysazujeme ořešáky, by neměla být vysoká hladina spodní vody. (Chaloupka, 2008) Vyžadují středně vlhké, živné, hluboké půdy na slunném stanovišti v nejnižších polohách. Roste i ve středních polohách, kde je značně teplomilný. (Hurych, 2003) Juglans nigra Juglans regia Malus – jabloň Jabloně všeobecně nesnáší zamokřené půdy. Naopak jim vyhovují světlá stanoviště a středně těžké půdy. (Horáček, 2007) Nároky na půdní podmínky se liší podle druhu použité podnože, bujně rostoucí snáší i suché, kamenité půdy. Jabloně se mohou vysazovat až do 700 m n. m. (Chaloupka, 2008) Do silničních stromořadí se nejčastěji používají generativní podnože, které poskytují bujnější růst a mohutnější kořenový systém. Z vegetativních 38

podnoží jsou vhodné bujně rostoucí. Nevhodné jsou naopak podnože středně a slabě vzrůstné. Vhodné odrůdy jsou ty, které jsou určené spíše pro extenzivní pěstování. Jelikož jsou jabloně cizosprašné, tak je třeba do výsadeb nakombinovat více odrůd, aby došlo k opylení. (Chaloupka, 2008) Morus – moruše Do stromořadí jsou vhodné vysokokmeny, ale jen v nejnižších polohách. Vyhovují jim propustné, lehké hlinitopísčité půdy. (Horáček, 2007) Morus alba je mrazuvzdornější a může se vyskytovat i v nadmořské výšce nad 400 m. Jejich výhodou je, že netrpí okusem zvěří. (Chaloupka, 2008) Morus alba Morus nigra Prunus – třešeň, višeň, slivoň Třešně vyžadují půdy hluboké, písčito-hlinité až hlinité a propustné. Velmi dobře také snáší sucho. Mohou se vysazovat až do 900 m n. m. (Chaloupka, 2008) Višně snáší i horší půdní podmínky než třešně. Vysazovat se mohou až do 600 m n. m. (Hurych, 2003) Slivoně snáší jakékoliv půdy, pokud se nejedná o půdy příliš jílovité či suché. (Horáček, 2007) Vyskytují se v nižších a středních polohách. (Hurych, 2003) Mahalebka a myrobalán nejsou náročné na půdu, snáší i velmi suchá stanoviště. Vhodné jsou polohy do 800 m n. m. (Hurych, 2003) Prunus avium Prunus cerasifera Prunus cerasus Prunus domestica Prunus mahaleb Pyrus – hrušeň Hrušně se řadí mezi náročnější druhy. Nejlépe se jim daří na hlubších a sušších stanovištích. Některé druhy jsou odolné většímu suchu, na takovýchto stanovištích mají keřovitý habitus. (Horáček, 2007) Dobře snáší 39

i znečištěné ovzduší. Pěstuje se v nižších polohách do 400 m n. m. (Hurych, 2003) Stejně jako u jabloní se preferují podnože generativní (českoslovenští nebo američtí kříženci). Vegetativní (kdouloňové) podnože se nevyužívají. Využívá se velké množství odrůd, převážně se jedná o odrůdy tvořící pyramidální tvar koruny. (Chaloupka, 2008) Pyrus communis Sorbus – jeřáb, oskeruše Oskeruše má podobné nároky jako hrušeň, vyhovují jí teplé, hluboké půdy s vyšším obsahem vápníku. Vhodný je do nižších a středních poloh. (Chaloupka, 2008) Pro jeřáb jsou optimální mírně vlhké, propustné půdy. Může růst až do nadmořských výšek kolem 1000 m. (Hurych, 2003) Sorbus aucuparia subsp. edulis Sorbus domestica Přehled dřevin je zpracován v tabulce 6, kde jsou zaznamenány klimatické zóny, rajonizace, odolnost vůči zasolení a životnost dřeviny.

3.5 Výsadba dřevin Výsadba patří mezi základní a velmi důležité sadovnické činnosti. (Kolařík, 2003) Její kvalita výrazně ovlivní další vývoj dřevin a jejich provozní i ekonomickou náročnost. Výhodou je provedení odborně kvalifikovanými a zkušenými lidmi. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) 3.5.1 Umístění dřevin a spon výsadby Při

výsadbě

v okolí

silničních

komunikací

se

musí

vycházet

z legislativních omezení. Výsadba by měla dodržovat vzdálenost od silničních komunikací podle ČSN 73 6101 Projektování silnic a dálnic (Přílohy ČSN 73 6101).

40

V rovině by tato vzdálenost měla být minimálně 4,5-5 m, v této vzdálenosti je poskytnuta dostatečná pasivní bezpečnost (Obr. 9). (Esterka, 2010) Jedná-li se o alej umístěnou v zářezu nebo na náspu, tak by měla kopírovat horní hranu zářezu. V náspu se musí instalovat svodidlo a vzdálenost je stanovena na maximální poloměr koruny, aby nezasahovala do vozovky, protože je níže (Obr. 10). (Esterka, 2010) V zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je popsáno umístění dřeviny, tak aby nebránila silničnímu provozu. Měla by být na silničním pomocném pozemku (viz. Legislativa), tedy za příkopem. Při výsadbách dřevin se musí dodržovat vzdálenosti od inženýrských sítí. Minimální vzdálenosti jsou 5 m od veřejného osvětlení, nejméně 2 m od teplovodů a plynovodů a 1 m od kanalizace, vodovodů a elektrických kabelů. (Kolařík, 2003) Stromy se při výsadbě umisťují již do konečných sponů (vzdálenost mezi stromy). Minimální vzdálenosti pro malé stromy jsou 8 m od sebe, pro stromy středních velikostí alespoň 12 m a pro velké stromy 18 m. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) 3.5.2 Zásady výsadby Samotnou výsadbou a jejími náležitostmi se zabývá ČSN 83 9021 Technologie vegetačních úprav v krajině – Rostliny a jejich výsadba (ČSN DIN 18 916). Rozsah a provedení jednotlivých prací při výsadbě je stanoveno především stanovištními

podmínkami,

druhem,

dobou

výsadby,

typem

a kvalitou sazenice. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Příprava stanoviště před výsadbou První operace při přípravě pozemku spočívá ve zpracování půdy a vytyčení výsadby. (Bulíř, 1988) Samotná výsadba dřevin se může provádět jak na orné půdě, tak i na zatravněném pozemku. Na orné půdě by se měla nejprve provést orba nebo prokypření půdy, tím se zároveň odstraní nežádoucí plevele. U zatravněných pozemků by se měla tráva posekat co nejníže, celé drny se odstraňují pouze v místech budoucí výsadby. (Čížková, Šarapatka, Kulišťáková, 2008) Odplevelovat se nemusí pouze mechanicky, možné je 41

i použití herbicidů, jejich aplikace se provádí celoplošně, liniově nebo pouze bodově. Po orbě se provede urovnání povrchu vláčením, na malých plochách nebo na nedostupných pozemcích pro velkou mechanizaci se tato práce provede s využitím ručního nářadí či malou mechanizací. (Kolařík, 2003) Do přípravy stanoviště lze zahrnout i případné zlepšení kvality půdy, které se provádí dodáním ornice, vápence, písku, minerálních hnojiv a dalších. Doplnění hnojiv se provádí na základě laboratorního zjištění zásobenosti živinami. K udržení bezplevelného stavu je vhodné vyset málo vzrůstné druhy, např. jetel plazivý. Podsev ovšem stěžuje vykopávání jam při výsadbě, ale při jeho využití je snadnější následná údržba. (Čížková, Šarapatka, Kulišťáková, 2008) Na těžce přístupných místech se obdělání půdy omezí pouze na místo budoucí sazenice, které se provádí současně s výsadbou. (Kolařík, 2003) Doba výsadby Nejvýznamnější vliv na dobu výsadby má typ sazenice, nadmořská výška, ale také aktuální průběh počasí. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Prostokořenné sazenice se vysazují v době vegetačního klidu, buď na podzim po opadu listů, nebo v předjaří před rašením. Vhodnější je podzimní výsadba, kdy je půda ještě prohřátá, a kořeny jsou schopny intenzivního růstu. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Opadavé dřeviny s kořenovým balem, stejně tak dřeviny kontejnerované lze vysazovat celoročně. Výjimkou jsou období suchá s vysokou intenzitou slunečního záření či mrazové období. Přesto i tady se upřednostňuje výsadba podzimní nebo jarní. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Při případné letní výsadbě je potřeba zajistit zálivku. Dřeviny stálezelené a jehličnany s baly se mohou vysazovat celoročně, kromě doby rašení letorostů. Ovšem nejlepší dobou pro jejich výsadbu je podzim, protože dřeviny stihnou do zimy zakořenit a budou moci přijímat vláhu, jinak by přes zimu došlo k jejímu uschnutí. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Příprava a úprava sazenic před výsadbou Účelem úpravy sazenic před výsadbou je vyrovnání poměru mezi nadzemní částí a kořenovým systémem a omezení stresu po výsadbě. (Smýkal, 42

Ondřejová, Švédová, 2008) Řez prováděný při výsadbě je řez srovnávací (komparativní), a spolu s řezem výchovným (viz. Povýsadbová péče) ho řadíme k základním řezům. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Nadzemní část je nutné zredukovat, aby odpovídala velikosti kořenového systému. Upřednostňuje se odstranění poškozených, deformovaných, křížících, zahušťujících a kodominancích výhonů, tlakových větvení. Doporučené zkrácení výhonů je o 1/3 délky. (Čížková, Šarapatka, Kulišťáková, 2008) Při jarní výsadbě se doporučuje radikálnější zakrácení nadzemní části, protože než dřevina na jaře vytvoří novou síť kořenů, jsou již vytvořeny asimilační orgány, k čemuž je potřeba dostatečné množství vody, které nejsou kořeny schopny přijímat. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Zkrácením nadzemní části se podpoří větvení,

výjimkou

jsou

terminální

výhony.

Hluboké

zakrácení

terminálního výhonu a vytvořených kosterních větví patří mezi nejčastější chyby tohoto řezu. (Wágner, Žďárský, 2008) Řez kořenů se provádí u prostokořenných sazenic i u dřevin s balem, případně kontejnerovaných. Prostokořenné sazenice vyžadují radikálnější ošetření, protože se musí odstranit kořeny zaschlé, poraněné, zlomené a kořeny poškozené při dobývání dřeviny ve školce. U kontejnerovaných dřevin je potřeba proříznou kořeny na dvou až třech místech, zabrání se tím tvorbě rotujících kořenů a zároveň dojde k podpoře tvorby nových kořenů. U dřevin s balem by se měly kořeny zakrátit na velikost balu. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Kořeny by se měly seřezávat těsně před výsadbou, jinak by mohlo dojít k jejich zaschnutí. Po dobytí sazenic ze školky je potřeba provést ošetření kořenů, při kterém se zabrání dehydrataci sazenic od doby vyzvednutí sazenic až po dobu výsadby. K ošetření se používá máčení, kdy se kořeny máčí ve vodě, v jílorašelinové kaši nebo se ošetřují gelem z alginátů. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Samotná výsadba První prací při samotné výsadbě dřevin je vykopání jámy. Ta se vykopává nejčastěji ručně s využitím rýče nebo pomocí malé mechanizace. Její velikost by měla být 1,5 krát větší než je velikost kořenového systému či balu. V případě zhutnění půdy by měla být 3-5 krát větší než průměr kořenového 43

balu. Tvar jámy by měl být kónický a její hloubka shodná s výškou kořenového balu. Pro lepší prorůstání kořenů je vhodné strany zdrsnit rýčem. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Při vykopávání jámy je třeba si rozdělit vrstvy půdy na vrchní a spodní, obě tyto vrstvy by měly být použity při zasypávání jámy. Sazenice se uloží kolmo a do středu jámy, tak aby byl kořenový krček ve stejné výšce jako povrch půdy. Jestliže se jáma vykopala příliš hluboká je třeba její dno vysypat do určité výšky původní zeminou, použije se spodní vrstva. U prostokořenné sazenice musí být kořeny volně rozprostřeny v jámě. Po umístění dřeviny s balem se do jámy musí zatlouct kotevní kůly nebo jiné kotvící prvky, jedná-li se o prostokořenné sazenice, musí se kůly zatlouct ještě před umístěním stromu do jámy. Po umístění kotvících prvků se jáma zasype, je vhodné do jámy zpět dodat zeminu vykopanou na daném místě. V případě špatné kvality půdy je možná výměna, ale alespoň 50% z původního výkopu by se mělo zpětně použít. Zasypává se nejprve vrchní (kvalitnější) vrstvou a poté spodní vrstvou, ze které se vytvoří závlahová mísa. Po zasazení by se půda v okolí sazenice měla ušlápnout, aby zemina dostala až ke kořenům a nedocházelo k jejich vysychání. Závlahové mísy Pro optimální růst a vývoj dřeviny se kolem výsadbové jámy zhotoví závlahová mísa, která slouží ke správnému stékání vody k rostlině. Nejčastější tvar závlahové mísy je kruhový a měl by být asi o 1/3 větší než výsadbová jáma. Měla by se vybudovat asi 50-100 mm nad okolní terén, aby do ní nestékaly zbytky posypových solí, popř. olejů. Jestliže se výsadba provedla do zatravněné plochy, slouží závlahová mísa jako ochrana proti zarůstání trávy v okolí kmene. Pro lepší účinek je možné rozprostřít mulč. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Kotvení Od určitých velikostí je nutné dřeviny podle potřeby ukotvit. Nejčastěji se ukotvují vzrostlé alejové stromy. Jejich kotvení je důležité, protože strom postrádá velkou část kořenové soustavy a vlivem větru může díky špatné fixaci docházet k přetrhání nově vytvořených kořínků, může sloužit i jako ochrana 44

stromu před vandaly, silniční dopravou, stavebními pracemi a před poškozeními od sekaček a křovinořezů, při údržbě příkopů. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Konstrukce by měla být přiměřeně velká a její celkový vzhled, použitý materiál a provedení by mělo korespondovat s účelem, místem a dobou, po kterou má konstrukce zůstat na daném místě. Konstrukce se po splnění kotvící funkce často ponechává na místě jako mechanická ochrana dřeviny. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Podle Smýkala, Ondřejové a Švédové (2008) můžeme označit jako nejčastější způsoby kotvení (Obr. 11, 12 a 13): 

prostokořenných stromů -

jedním kůlem svisle

-

dvěma kůly svisle blízko kmene

-

dvěma kůly svisle s příčkou

-

dvěma kůly svisle bez příčky (na tah)

-

třemi a více kůly svisle, nebo mírně šikmo (holandské standardní a zkrácené)



kotvení lankové nadzemní stromů s balem

-

jedním kůlem šikmo

-

dvěma kůly šikmo

-

dvěma kůly svisle (s příčkou, bez příčky)

-

třemi a více kůly svisle, nebo mírně šikmo (holandské a standardní a zkrácené)

-

systém Optimal

-

podzemní kůly (anglické klasické)

-

lanky, popruhy za bal (anglické moderní)

-

hrotové

Vhodné materiály pro kotvení jsou stanoveny v ČSN 83 9021 Technologie vegetačních úprav v krajině – Rostliny a jejich výsadba. Ve většině případů se používají dřevěné kůly o průměru 60-100 mm, výška kůlu by měla zasahovat 100-150 mm pod větvení koruny. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012)

45

Kotvení slouží nejen jako mechanická opora stromu, ale může sloužit i jako ochrana kmene před posypovými solemi nebo větrem. Jestliže má kůl chránit kmen před solnou břečkou nebo odhrnovaným sněhem umisťuje se směrem do vozovky (Obr. 14). V případě, že se strom vyskytuje v blízkosti jízdních drah, zatlouká se kůl tak, aby byl nakloněn ve směru jízdy. Při případné nehodě se kůl lehce zlomí a tolik neohrozí jezdce. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Ochrana před korní spálou a okusem Ochrana před korní spálou (Obr. 15) se provádí zejména u dřevin s tenkou kůrou (Acer, Fagus, Tilia), vystavených přímému slunečnímu záření. Nejčastěji se používají jutová tkanina, rákosové nebo bambusové rohože. Ovšem obalové materiály mají své nevýhody, jednou z nich je udržovaní hustého stínu a vysoké vlhkosti na povrchu kmene, což může vést k rozvoji mikroflóry, houbových chorob nebo některých druhů korního hmyzu. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Obalové materiály mohou také sloužit jako ochrana proti okusu. Na místech, kde se nepoužívá ochrana proti korní spále, je nutné využít ochrany proti okusu samostatně. U kmenných tvarů listnatých stromů je nejvhodnější použití plastových, papírových nebo drátěných chráničů (Obr. 15). U ostatních tvarů listnatých stromů a jehličnatých stromů se používají ochranné nátěry nebo postřik repelentem. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Povolené přípravky na ochranu proti okusu jsou např. Pellacol, Aversol (účinná látka tetramethylthiuramdisulfid), Nivus (olej tálový surový), Trico (ovčí tuk), Morsuvin (destilační zbytky tuků, křemenný písek, olej tálový surový). Mohou se používat i ekologické přípravky na bázi křemenného písku (Cervecol extra, Repentol). Zálivka a hnojení Nedostatek vody u nově vysazených dřevin je významným stresovým faktorem, hlavně u dřevin prostokořenných, protože přišly o velké množství kořenů. U dřevin s balem nebo v kontejnerech není tento stres způsoben ztrátou kořenů, ale změnou zálivky, která nastala v době vysazení na trvalé

46

stanoviště. Vztahuje se to především na změnu dávky zálivky, než na kterou byly dřeviny zvyklé ve školce. (Kolařík, 2003) Z tohoto hlediska je nejvhodnější podzimní výsadba, protože do horkých dnů se alespoň částečně zregeneruje kořenový systém. Nejvhodnější je zálivka výsadbové jámy před a po umístění stromu, nebo po vytvoření závlahové mísy. Minimum je 0,5-1 m3 vody ke každému stromu. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Podle Čížkové, Šarapatky a Kulišťákové (2008) se optimální dávka zálivky pohybuje okolo 10 l k jednomu stromu, s tím, že bude provedena 2x. Hnojení při výsadbě se nedoporučuje, jelikož strom první dva roky po výsadbě žije ze svých energetických rezerv, než si vytvoří dostatečný kořenový systém. Pokud se při výsadbě hnojí, používají se velmi malé dávky zásobních, tabletovaných hnojiv, ze kterých se uvolňují minerální látky po dobu několika let. (Kolařík, 2003) Použití rozpustných hnojiv může zvyšovat koncentrace solí, s obdobnými dopady jako mají soli posypové. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Výhodnější je dodat hnojiva do bezprostředního okolí výsadbové jámy než přímo do ní. (Kolařík, 2003) Dokončovací péče a ujmutí Dokončovací péče se provádí podle ČSN 83 9021. Jedná se o dobu od dokončení výsadby do jejího předání, s cílem dosáhnout ujmutí dřevin. Společně s následnou péčí zaručuje další růst a vývoj vysázených dřevin. Všechny operace dokončovací péče mají za úkol co nejvíce omezit a potlačit povýsadbový šok. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Rychlost ujmutí je závislá na velikosti použitého výsadbového materiálu. Čím menší materiál použijeme, tím rychleji dojde k ujmutí výsadby. Po prokazatelném ujmutí se může přestat provádět dokončovací péče a výsadba se může předat. Na dokončovací péči navazuje následná rozvojová péče. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008)

3.6 Údržba dřevin Vývoj stromů u komunikací nelze považovat za samovolný. Chceme-li dosáhnout kvalitních rostlin, musí se jim věnovat náležitá péče. (Žďárský, 2003)

47

Ovšem hlavním důvodem pro provádění údržby dřevin je jejich provozní bezpečnost. Jedná se o stav, kdy stromy neohrožují lidské životy a zdraví ani majetkové hodnoty. (Kolařík, 2005) Odpovědnost za tento stav, jeho dosažení a udržování, připadá ze zákona vlastníkovi pozemku, protože dřevina na něm rostoucí je jeho součástí. (Mařík, 2008) V případě pádu stromu a poškození cizího majetku, může být vlastník obviněn za zanedbání údržby daného stromu. (Kolařík, 2005) Při údržbě dřevin je nejdůležitější činností řez. Pro jeho provedení je nutná práce v různých výškách. Podle místních podmínek musí pracovník zvolit adekvátní způsob provedení řezu. Velmi omezené je použití žebříků, které jsou nestabilní a doporučují se pouze do výšky 5 m. Vhodným a nejbezpečnějším způsobem je využití manipulačních plošin, ze kterých je přístupný celý obvod koruny. Nevýhodou tohoto způsobu je, že se pracovník nedostane do vnitřních částí koruny a zároveň při provádění ošetření dojde k zablokování větší části vozovky. Z hlediska omezení provozu je vhodnější stromolezecká technika. Její výhodou je důkladná prohlídka vnitřní části koruny. Ale i tento způsob ošetření má své nevýhody. Jedná se především o bezpečnost stromolezce při provádění ošetření za mokrého počasí, ale také nedostatečné ošetření okrajových částí koruny. Za ideální postup při řezu dřevin se považuje využití manipulačních plošin

společně

se

stromolezeckou

technikou,

kdy

dochází

ke

kvalitnímu ošetření celého stromu. (Wágner, Žďárský, 2008) Péče o dřeviny na trvalém stanovišti může být rozdělena do dvou období, které se vzájemně prolínají a navazují na sebe. Prvním obdobím je provádění povýsadbové (rozvojové) péče a druhým je období péče udržovací. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) 3.6.1 Povýsadbová (rozvojová) péče Jedná se o období intenzivní péče o dřeviny. Toto období může trvat několik týdnů, ale i několik let. (Kolařík, 2003) Podle Málka, Horáčka a Kiesenbaura (2012) by se měla provádět minimálně 5 let po výsadbě. Při jejím zanedbání se zásadním způsobem ovlivňuje další růst a vývoj dřeviny. Největší vliv má povýsadbová péče na provozní bezpečnost stromů v budoucnosti. (Esterka, 2010) Čím pravidelnější a důkladnější péče je, tím je dřevina schopna překonat přesazovací stres rychleji. (Málek, Horáček, 48

Kiesenbauer, 2012) Doba jeho odeznívání se dá odhadnout podle velikosti kořenového krčku. Povýsadbový šok se prodlužuje o jeden rok s nárůstem průměru krčku o 2,5 cm. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Do povýsadbové péče řadíme tato opatření: -

zálivka

-

udržování závlahové mísy, kypření a odplevelování výsadeb

-

výchovný řez korun

-

odstranění obrostu na kmeni nebo kořenovém krčku

-

pravidelná kontrola kotvení, případně jeho odstranění

-

ošetření mechanických poškození vzniklých při výsadbě a v prvních letech od ní

-

ochrana před chorobami a škůdci (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012)

Zálivka Zálivka patří mezi hlavní práce povýsadbové péče. Ve většině případů rozhoduje o celém ujmutí výsadby. Množství a dávka se především stanovuje podle místa a druhu výsadby. Její velikost by měla stačit k provlhčení celé prokořenělé vrstvy. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Např. v letních měsících by na extrémních stanovištích neměla zálivka klesnout pod opakování 1x týdně. V suchých oblastech se doporučuje zálivka jednou za 3-5 dní. (Kolařík, 2003) Naopak nesmí dojít k přemokření výsadbové jámy, které může způsobit hniloby na kořenech, ale i úhyn jedince. Množství vody v půdě se musí pravidelně kontrolovat. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Po odeznění povýsadbového šoku se omezí zálivka pouze na období sucha. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) Mulčování Mulčování po výsadbě má mnoho výhod, např. omezuje růst plevelů v okolí vysazené dřeviny nebo ztrátu půdní vlhkosti. Nejčastěji se využívá borka a posekaná tráva, také je možné použít slámu nebo textilii. (Čížková, Šarapatka, Kulišťáková, 2008) Nejčastěji se provádí mulčování závlahové mísy, výhodou je, že závlahová mísa je o 1/3 větší než výsadbová jáma, stejně tak by to mělo být u plochy mulče. Vrstva by neměla být vyšší než 70-100(150) mm, 49

u báze kmene se doporučuje nechat volné místo do vzdálenosti asi 100-150 mm, jelikož by se v jeho blízkosti udržovala vysoká vlhkost a mohlo by to vést k rozvoji hnilob. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Vrstva mulče se musí pravidelně kontrolovat a doplňovat. Ochrana před chorobami a škůdci K ochraně před okusem a loupáním se používají ochranné pomůcky. Proti vytloukání se používají chemické přípravky, které se aplikují nad ochranné pletivo (viz. Ochrana před korní spálou a okusem). (Čížková, Šarapatka, Kulišťáková, 2008) Při instalaci chrániče proti okusu, je důležitá jeho pravidelná kontrola a včasné odstranění, aby nedocházelo k odírání borky nebo k jeho zarůstání do kmene stromu. (Obr. 16) Kypření a odplevelování Použitím mulče se dá zabránit zarůstání výsadeb plevelem, příp. trávou. Jejím využitím odpadá odplevelovaní a prokypřování půdy. U výsadeb bez mulčování se odplevelování provádí mechanicky nebo chemicky. U chemického způsobu je třeba zjistit, které přípravky jsou povolené. Současně s odplevelováním může probíhat prokypření, které musí být velice opatrné, aby se nepoškodily nově narůstající kořeny. (Kolařík, 2003) Kontrola kotvení Kontrola kotvení u mladých výsadeb by se měla provádět v pravidelných intervalech. Při zanedbání kontroly může docházet k poškození stromů. Mezi nejčastější poškození patří odírání kmene stromu, přirůstání ke kůlu nebo zarůstání úvazku do kmene (Obr. 17). Těmto poškozením se dá zabránit včasnou kontrolou a povolováním úvazku. Kůly se mohou na stanovišti nechat delší dobu jako mechanická ochrana před poškozeními způsobenými sekačkami a křovinořezy. Ale i zde platí, že kontrola se musí provádět pravidelně, aby nedošlo k poškození. Při jejich úplném odstranění se nevytahují ze země, ale odříznou se nebo odlomí u povrchu půdy. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012)

50

Výchovný řez Výchovný řez se provádí u mladých dřevin v prvních letech po vysazení na trvalé stanoviště s pravidelností 1x za 2-3 roky. Zpravidla se provádí 1015(20) let po výsadbě a postupně přechází do řezu udržovacího. Jeho hlavním cílem je dosáhnout charakteristického tvaru koruny a přizpůsobit její velikost a tvar funkčním požadavkům stanoviště, na kterém je vysazená (podchodná či podjezdová výška). (Wágner, Žďárský, 2008) Při řezu se odstraňují větve mechanicky poškozené, usychající (suché), křížící se, zlomené nebo nalomené,

kodominantní a tlaková větvení, větve

rostoucí souběžně a do koruny, případně větve poškozené od chorob nebo škůdců. (Wágner, Žďárský, 2008) Tímto řezem se dá bez rozsáhlých poranění zasáhnout až do kosterního větvení stromu. (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012) Zásady výchovného řezu: -

úprava se provádí citlivých prosvětlováním

-

bezdůvodně se neodstraňují terminální výhony

-

odstranit konkurenční (kodominantní) výhony a tlaková větvení

-

vytvořit kvalitní uspořádání větví v koruně

-

postupně upravit podchodnou či podjezdovou výšku

-

neodstraňovat najednou více než 20-25% stávajících větví

-

ideální je ponechat 30 cm bez poranění

-

řez se provádí v předjaří před rašením (Wágner, Žďárský, 2008)

Úprava podchodné či podjezdové výšky je specifickým případem výchovného řezu. Alejové stromy jsou distribuovány s výškou větvení koruny okolo 2-2,5 m. V případě výsadby k silnicím je potřeba podjezdovou výšku dostat a udržet ve 4,5 m. U naroubovaných kultivarů nasazení koruny již nelze zvyšovat a je potřeba uvést požadavek na výšku nasazení koruny při objednávce dřevin. (Kolařík, 2003) Vývoj koruny by se měl kontrolovat v pravidelných intervalech. Kontrola se provádí zejména u stromů alejových, umístěných na stanovištích s pěším provozem, nebo provozem motorových vozidel. Intervaly se prodlužují s dobou umístění stromu na stanovišti. U mladých stromů do 10 let na stanovišti je 51

interval 2-3 roky, u stromů 10-30 let na stanovišti 4-6 let, stromy 30-50 let na stanovišti mají interval 5-8 let a stromy déle jak 50 let na stanovišti 10 let. Tyto intervaly se nevztahují na kontrolu provozní bezpečnosti, jejíž kontrola by se měla provádět alespoň jednou za rok nebo po mimořádných událostech. (Smýkal, Ondřejová, Švédová, 2008) 3.6.2 Udržovací péče Cílem udržovací péče je zachování plné funkční účinnosti stromu a omezení jeho negativního působení na okolí. (Kolařík, 2003) Při provádění řezů je důležité znát dobře biologii stromu, aby se zabránilo poškozením s řezem spojených. Pro správné provedení řezu je potřeba znát místo a vedení řezu, doporučenou velikost řezné rány, termín a následné ošetření řezné rány. (Žďárský, 2003) Místo a vedení řezu se odvíjí od toho, jestli se provádí řez větve živé nebo mrtvé. Nejčastěji se řeže na větevní límeček (kroužek). Při řezu velkých a silných větví se využívá tzv. řez na třikrát. Velikost řezné rány by neměla přesahovat 100 mm. Přes tuto velikost se již jedná o velkou ránu, se kterou se dřeviny vyrovnávají hůře, a může dojít k napadení patogeny. Termín řezu se stanovuje podle typu zvoleného řezu, ale nejlepší je doba na začátku vegetace, kdy strom ještě neraší. Ošetření řezných ran spočívá především v začištění řezné rány, aby na ní nezůstala zatrhnutá kůra nebo dřevo. Řezné rány se mohou ošetřovat i chemicky, kdy se používají látky podporující kalusení a zároveň zabraňující proniknutí patogenu do dřeva. (Žďárský, 2003) Mezi udržovací řezy řadíme řez zdravotní, bezpečnostní a redukční. Patří sem i řezy prosvětlovací, rekonstrukční, tvarovací (řez na hlavu a na čípek) a přírodě blízký řez starých stromů, které se u silničních stromořadí většinou neprovádí. Specifickým řezem u komunikací je řez zajišťující podchodnou nebo podjezdnou výšku (světlý profil). Cílem tohoto řezu je udržet podjezdný profil minimálně ve výšce 4,5 m, u větších komunikací 6 m. Odstraňují se větve vyrůstající v podjezdové výšce a svěšující se, tyto větve se pouze zakrátí. (Hora, 2008b) Důležitá je také kontrola zdravotního stavu, kterou provádí majitel nebo správce dřevin. Samotnou údržbu a provádění řezů by měla zastávat 52

specializovaná firma, aby nedocházelo k neodbornému ošetření dřevin, které jejich stav ještě zhorší. (Mařík, 2008) Zdravotní řez Jedná se o komplexní a nejčastěji používaný udržovací řez. Jeho cílem je dlouhodobé zabezpečení vysoké funkčnosti stromu, při udržení dobrého zdravotního stavu, vitality a provozní bezpečnosti. Tento řez by se měl provádět v intervalu 1x za 8-10 let, s přihlédnutím na aktuální stav. (Wágner, Žďárský, 2008) U tohoto řezu jsou stejné zásady jako u řezu výchovného, s tím rozdílem, že řez zdravotní se provádí v předjaří nebo v první polovině vegetace. Seřezává se na pupen směrem ven, u sloupovitých kultivarů na pupen směrem dovnitř. (Wágner, Žďárský, 2008) V případě napadení dřeviny karanténní chorobou, jako jsou např. spála růžovitých nebo grafióza jilmů, se jedná o řez sanitární. Řez musí být proveden pod dohledem příslušného orgánu ochrany přírody nebo Státní rostlinolékařské správy. (Kolařík, 2003) Bezpečnostní řez Bezpečnostní řez je minimální variantou řezu zdravotního. Je zaměřen hlavně na plnění požadavků provozní bezpečnosti u dospělých a stárnoucích stromů. Jeho cílem je zredukovat či odstranit větve, které hrozí pádem na zem. Využívá se jako náhrada řezu zdravotního, díky levnějšímu provedení. (Kolařík, 2003) Přednostně se odstraňují větve hrozící pádem na komunikaci, kde by mohli ohrozit zdraví. Pokud je na stromě nalezeno větší poškození, které nejde odstranit řezem, je třeba přistoupit k pokácení celého stromu. Jedná-li se o alej historicky, ekologicky nebo dendrologicky významnou přistupuje se ke stabilizaci stromů. (Hora, 2008b) Provedení tohoto řezu je možné celoročně, jelikož se přednostně jedná o bezpečnost okolí než o samotný strom. (Wágner, Žďárský, 2008)

53

Redukční řez Redukční řezy se provádí k úplné nebo částečné redukci koruny stromu. Jedná se o stromy delší dobu neudržované, zejména v blízkosti staveb, dopravních značek, semaforů nebo elektrických vedení. (Wágner, Žďárský, 2008) Redukce koruny by měla být velmi citlivá, aby nedošlo k velkým řezným ranám a jejich následné infikaci patogeny nebo k zahuštění koruny přílišnou výmladností. Jestliže je potřeba redukce rozsáhlejší, je nutné ji realizovat postupně v intervalech od 2 do 5 let. Interval se odvíjí od intenzity reakce stromu na daný zásah. Stromy rostoucí pod vedeními nebo jinou výškovou překážkou se musí redukovat v kratších intervalech, 1x za 2-3 roky. (Wágner, Žďárský, 2008) Podle Kolaříka (2003) se dají redukční řezy dělit podle charakteru a zaměření redukce na řez: -

redukční vlastní – redukce koruny ve směru k překážce

-

prosvětlovací – prosvětlení koruny z hlediska revitalizace

-

symetrizační – symetrizace koruny vůči náporu větru

-

stabilizační – výšková redukce koruny vypočtená dle metody SIA (Static Integrated Assessment)

-

sesazovací – radikální výškové sesazení koruny

Likvidační řez (kácení) Jestliže se rozhoduje o kácení, je třeba brát v úvahu, že tento zásah je definitivní a nelze ho vrátit zpět. (Wágner, Žďárský, 2008) Jeho cílem je odstranit

strom

ze

stanoviště

z důvodu

pěstebního,

fytopatologického,

kompozičního a především provozně bezpečnostního. (Kolařík, 2003) Stromy lze kácet dvěma způsoby, využitím postupného kácení nebo kácení stromu v celku. Vhodnější je využití kácení postupného. Tento způsob kácení klade na arboristu značné nároky. Důležitá je jeho psychická a fyzická zdatnost, ale také zkušenost. Výhodou postupného kácení je, že všechny odřezané části stromu mohou být spuštěny na zem a neohrozí se ničí majetek. (Hora, 2008a) Kácení celého stromu se provádí pouze v místech, kde je dostatek místa pro pokácený strom. Při jeho pádu nesmí dojít k poškození cizího majetku. 54

V případě ohrožení majetku je třeba využít směrová lana nebo jiné mechanické pomůcky, které zajistí přesné navedení stromu na místo dopadu. Pro zmírnění poškození je možné strom nejprve z části odvětvit. (Hora, 2008a) Ve většině případů je nutné mít povolení ke kácení dřevin rostoucích mimo les, jak stanovuje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny.

55

4. VLASTNÍ KOMENTÁŘ Aleje a stromořadí v okolí cest jsou významným prvkem již od počátku své existence. Společně s vývojem lidské společnosti se měnily nároky a požadavky na jejich tvorbu. Největší vliv na rozvoj stromořadí na našem území měla hlavně renesance a baroko. Za vlády Marie Terezie, a později jejího syna Josefa II., se vysazování stromořadí nařizovalo. V té době ovocné aleje sloužily především jako obživa pro pocestné, mohutnější stromy mohly sloužit i jako ochrana před nepříznivými klimatickými podmínkami. Značný vliv na rozvoj stromořadí měla i druhá světová válka, kdy docházelo k rozšiřování silnic, a to hlavně z důvodu snadnějšího transportu vojenského materiálu. Silnice se rozšiřovaly i na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. Při tomto rozšiřování bylo vykáceno velké množství alejí, a většina z nich nebyla zpětně obnovena. Vliv na stromořadí v České republice měl i vstup do Evropské unie. Do té doby byla obnova alejí financována pouze z fondů Ministerstva zemědělství České republiky. V současné době se obnova může financovat ze dvou Evropských fondů. Jedním z fondů je Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EAFRD), který poskytuje dotace na obnovu a udržení krajinných prvků. Rozdělování poskytnutých finančních prostředků má za úkol MZ ČR. Další institucí poskytující finance na obnovu je Ministerstvo životního prostředí, které zřídilo Operační program Životní prostředí. Tento program je financován z Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF). V letech 2007-2013 byly OPŽP poskytnuty finanční prostředky ve výši téměř 600 miliónů Eur. Z těchto dotací bylo možno v rámci programu Obnovy krajinných struktur vysazovat nebo obnovovat stávající aleje. Pro obnovu sídelní zeleně byl zřízen program Podpora regenerace urbanizované krajiny. Realizace obnov je předmětem činnosti Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky (AOPK ČR). Z fondů EU jsou převážně dotovány nové ovocné výsadby, které se umisťují hlavně k polním cestám, kde jim nepřekáží silniční doprava. Myslím si, že tyto dotace jsou vhodně využité, protože v případě umístění ovocných výsadeb k frekventované silnici z nich nemůže být vcelku žádný užitek.

56

Důvodem je zamořený pozemek a zplodiny produkované automobily, které nejsou zdravé pro lidský organismus. Ovocné výsadby u polních cest nejsou vystaveny takovým extrémním podmínkám, tudíž konzumace plodů zdravému člověku neublíží. Jedná-li se o obnovu nebo výsadbu stromořadí k silnicím, nastává problém. Silniční stromořadí jsou dnes často diskutována a ve většině případů spíše kritizována. Je to způsobeno hlavně častými dopravními nehodami, při kterých přichází mnoho lidí o život. Příkladem může být statistika nehodovosti za rok 2011 (Obr. 7). V tomto případě představují největší nebezpečí stromy umístěné na krajnici, u kterých hrozí nebezpečí přímé srážky, protože velké množství těchto alejí není chráněno svodidly. Myslím si, že kdyby nové výsadby kolem silnic dodržovaly vzdálenosti předepsané v zákonech a normách, nenastala by situace, že se stromy stávají nechtěnými objekty. Důležitým aspektem hovořícím pro stromy u silnic může být i fakt, že mají mnoho pozitivních účinků, které ovlivňují prostředí kolem nás. Jedná se především o účinky hygienické, kdy může například docházet ke snižování prašnosti prostředí nebo i hlučnosti. Spousta těchto pozitivních účinků je zkoumána různými studiemi. Hlavními nevýhodami těchto studií je, že jsou prováděny především pro městská prostředí než pro krajinu a široká veřejnost se o výsledcích nedozví. Kdyby se veřejnost o těchto účincích dozvěděla, nebo se s nimi blíže seznámila, tak by se jistě našli tací, kteří by alespoň z části změnili názor. Významným problémem u silničních stromořadí je jejich údržba, která je nedostatečná a často neodborně prováděná. U nově vysazovaných stromořadí je vidět spousta nedokonalostí v údržbě, například se nedbá na odstraňování chráničů nebo prvků kotvení. Takže běžně dochází k jejich zarůstání do borky nebo dokonce do dřeva. Zanedbává se i výchovný řez, který je v počátečních měsících vývoje na trvalém stanovišti velice důležitý. Jednak pro dosáhnutí správného rozvětvení koruny, ale také pro vytvoření podjezdové výšky. V případě, že se tento řez neprovádí, dochází k poškozování stromů průjezdem nákladních automobilů, které osekávají větve zasahující buď do průjezdného profilu, nebo i do silnice. Vliv na podjezdovou výšku mají i ostatní řezy, kterými by se měla udržovat v potřebné výšce. 57

Dle mého názoru je hlavním problémem údržby svěřování stromů do péče nekvalifikovaným firmám v domnění, že se tím sníží finanční náklady. Opak je ale pravdou. Nekvalitní ošetřování není ani levnější ani bezpečnější. Stromořadí mají v dnešní krajině své místo, bez nich si snad ani krajinu nelze představit. V lidské společnosti lze najít rozdílné názory, stejně je tomu tak u stromořadí. Na jedné straně stojí ti, kteří je podporují, protože vědí, jaký význam pro nás mají, a na druhé straně se nachází ti, kteří budou i nadále jejich odpůrci.

58

5. ZÁVĚR V bakalářské práci jsme se seznámili s vývojem stromořadí kolem silnic. Od úplného začátku aleje plnily nějakou funkci, ať už se jednalo o funkci maskovací, orientační nebo estetickou. Ovocná stromořadí kolem cest měla především plnit funkci obživy pro cestující. Do dnešní doby se dochovalo jen malé množství těchto původních funkcí, ale i tak mají stromy kolem silnic značné pozitivní účinky na své okolí. Ovšem většina lidí dnes pozitivní účinky stromořadí nevidí nebo je raději přehlíží. Způsobeno je to hlavně faktem, že každoročně přijde velké množství lidí o život, právě při srážce se stromem. Z bezpečnostních důvodů je velké množství stromů skáceno a málokdy se nějaké stromy vrátí zpět na místo. Výsadby u nových silnic nebo obnovené aleje by měly být umístěny již do vzdálenosti, kterou předepisuje norma. Tato vzdálenost je stanovena na 4,55 m, minimálně. Údržba dřevin u silničních komunikací je pouze minimální, kdy se odstraňují větve překážející silničnímu provozu a větve ohrožující celkovou provozní bezpečnost. Velká část údržby sestává právě z kontroly provozní bezpečnosti, která by se měla provádět alespoň jedenkrát do roka. Nemalý podíl na údržbu má i výběr dřevin. U všech nově vysázených dřevin je ale nákladná počáteční údržba, kdy se dřeviny musí zapěstovat do výšky minimálně 4,5 m, aby se zamezilo poškozování koruny od projíždějících nákladních automobilů. Značná částka na obnovu stávajících alejí je čerpána především z fondů Ministerstva zemědělství ČR. Významnou částkou mohou přispívat fondy EU, které podporují i nové výsadby.

59

6. SOUHRN a RESUME Zeleň kolem silničních komunikací Bakalářská práce se zabývá zelení kolem silničních komunikací. Aleje již od svého vzniku zastávaly spoustu funkcí, a některé z těchto funkcí si udržely do dnešní doby, např. snižování prašnosti, hlučnosti, apod. U silničních komunikací je hlavním požadavkem bezpečnost silničního provozu. Vzhledem k tomu jsou kladeny značné nároky na údržbu a výsadbu dřevin. Výsadba by se měla provádět v souladu se zákony a normami, které stanovují vzdálenosti stromů od silničních těles. Kvalitním provedením výsadby a vhodným výběrem dřevin se dá značně ovlivnit i intenzita následné údržby. Klíčová slova: alej, komunikace, dřeviny, výsadba, údržba Vegetation along roads This bachelor thesis pays attention to the vegetation along roads. Alleys fulfill many functions since they were found, these functions are for example dust and noise reduction and they are still useful for the presence. Safety of the traffic is the most important issue on the roads which means that there are special demands for the plantation and maintenance of woody plants. Tree plantation process should be done accordingly to the law and standards which prescribe the distance of the trees from the edges of roads. Right choice of species and well done plantation has a big influence on the following maintenance of these trees.

Keywords: alley, roads, woody plants, planting, maintenance

60

7. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Literární zdroje 

BULÍŘ,

P. Vegetační

doprovody

silnic:

Aktuality

Výzkumného

a šlechtitelského ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích. Praha Průhonice: Výzkumný a šlechtitelský ústav okrasného zahradnictví, 1988, 198 s. 

ČÍŽKOVÁ, S., B. ŠARAPATKA a L. KULIŠŤÁKOVÁ. Nelesní dřevinná vegetace: návrhy, výsadba a údržba. Olomouc: Bioinstitut ve spolupráci s

Přírodovědeckou

fakultou

Univerzity

Palackého

v

Olomouci

a Ministerstvem životního prostředí České republiky, 2008, 39 s. Metodika pro praxi (Bioinstitut). ISBN 978-809-0417-403. 

DAWE, G. F. M. Street trees and the urban enviroment. In: DOUGLAS, I. Handbook of urban ecology. New York: Routledge, c2011, s. 424-450. ISBN 978-0-415-49813-5.



ESTERKA, J. Silniční stromořadí v české krajině - koncepce jejich zachování, obnovy a péče o ně: cesty udržitelného využívání krajiny. Praha: Arnika, 2010, 64 s. ISBN 978-80-904685-2-8.



HIEKE, K. Encyklopedie jehličnatých stromů a keřů. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2008, 246 s. ISBN 978-80-251-1901-3.



HORA, D. Kácení a postupné kácení stromů. In: ŽĎÁRSKÝ, M. a kol. Arboristika: další vzdělávání v arboristice III.: Řez stromů, konzervační ošetření, vázání korun, stromolezectví, kácení, pnoucí dřeviny. 1. vyd. Mělník: Vyšší škola zahradnická a střední zahradnická škola, 2008a, s. 122-125.



HORA, D. Specifika péče o stromy podél komunikací a její vliv na provozní bezpečnost. In: Strom pro život - život pro strom VII.: Aleje v krajině. 1. vyd. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2008b, s. 66-68. ISBN 978-80-86950-04-4.



HORÁČEK, P. Encyklopedie listnatých stromů a keřů. Vyd. 1. Brno: Computer Press, 2007, 747 s. ISBN 978-802-5117-088.



HRUŠKOVÁ, M. a V. VĚTVIČKA a kol. Aleje: krása ohroženého světa. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2012, 183 s. ISBN 978-80-204-2783-0. 61



HURYCH, V. Okrasné dřeviny pro zahrady a parky. 2. upr. a rozš. vyd. Praha: Květ, 2003, 203 s. ISBN 80-853-6246-5.



CHALOUPKA, R. Specifika ovocných alejí - zakládání a údržba. In: Strom pro život - život pro strom VII.: Aleje v krajině. 1. vyd. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2008, s. 24-34. ISBN 978-80-86950-04-4.



KAMENICKÝ,

K. Ovocná

a

okrasná

stromořadí:

Pojednání

o stromořadích silničních, výsadbách podél železničních tratí a vodních toků, o osazování pustých míst a neplodných strání. Praha: Ministerstvo zemědělství republiky Československé, 1932, s. 5-43. 

KAVKA, B. a J. ŠINDELÁŘOVÁ. Funkce zeleně v životním prostředí. 1. vyd. Praha: SZN, 1978, s. 67-125.



KNOTEK, J. Právní úprava dřevin v okolí pozemních komunikací. In: Strom pro život - život pro strom VII.: Aleje v krajině. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2008, s. 5-8. ISBN 97880-86950-04-4.



KOLAŘÍK, J. Péče o dřeviny rostoucí mimo les, I. díl. 2. doplněné vydání. Vlašim: ČSOP, 2003, 87 s. Metodika ČSOP. ISBN 80-86327-36-1.



KOLAŘÍK, J. a kol. Péče o dřeviny rostoucí mimo les, II. díl. 2. dopl. vyd. Vlašim: ČSOP Vlašim, 2005, s. 205-230. Metodika Českého svazu ochránců přírody, č. 6. ISBN 8086327442.



KUBEŠA, P. Historie a současnost alejí v krajině a urbanizovaném prostředí. Olomouc: Národní památkový ústav, 2007, ISBN 978-8086570-11-2.



LADRA, D. Technická a normativní specifika silničního stromořadí jako vegetačního doprovodu komunikací. Brno, 2011. Bakalářská práce. Mendelova univerzita.



ŁUKASIEWICZ A. a S. ŁUKASIEWICZ a Uniwersytet im. Adama Mickiewicza w POZNANIU.Rola i kształtowanie zieleni miejskiej: skrypt dla studentów ochrony środowiska. Wyd. 2 popr. i uzup. Poznań: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza, 2009, s. 13-19; 69-83. ISBN 978-83-232-2063-3.

62



MÁLEK, Z., P. HORÁČEK a Z. KIESENBAUER. Stromy pro sídla a krajinu. Olomouc: Baštan, 2012, 357 s. ISBN 978-80-87091-36-4.



MARCOTULLIO, P. J. Urban soils. In: DOUGLAS, I. Handbook of urban ecology. New York: Routledge, c2011, s. 164-187. ISBN 978-0-41549813-5.



MAŘÍK, T. Péče o dřeviny v krajině, jejich poškozování a ničení (zaměřeno na aleje a stromořadí). In: Strom pro život - život pro strom VII.: Aleje v krajině. 1. vyd. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2008, s. 19-24. ISBN 978-80-86950-04-4.



ROUSOVÁ, J. Aleje v zahradní a krajinářské tvorbě. Lednice, 2007. Diplomová práce. Mendelova univerzita.



SKLENIČKA, P. Základy krajinného plánování. Vyd. 2. Praha: Naděžda Skleničková, 2003, s. 103-109. ISBN 80-903206-1-9.



SMÝKAL, F., V. ONDŘEJOVÁ a D. ŠVÉDOVÁ. Výsadba dřevin. In: SMÝKAL, F. a kol. Arboristika: další vzdělávání v arboristice II.: Výsadby dřevin. 1. vyd. Mělník: Vyšší škola zahradnická a střední zahradnická škola, 2008, s. 92-145.



SOUČEK, J., P. KREJČIŘÍK a J. VIEWEGH. Metody výběru dřevin pro jednotlivé typy stanovišť. In: SMÝKAL, F. a kol. Arboristika: další vzdělávání v arboristice II.: Výsadby dřevin. Mělník: Vyšší odborná škola zahradnická a střední zahradnická škola, 2008, s. 146-242.



ŠVÉDOVÁ, D. Stromy jako doprovod pozemních komunikací a jejich postavení v právních předpisech. In: Strom pro život - život pro strom VII.: Aleje v krajině. 1. vyd. Praha: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2008, s. 9-17. ISBN 978-80-86950-04-4.



VELIČKA, P. Jak jsme k alejím přišli a jak o ně dnes přicházíme. In: Zachování alejí jako typického prvku české krajiny. Praha: Arnika, 2010, s. 16-33. ISBN 978-80-904409-7-5.



WÁGNER, P. a M. ŽĎÁRSKÝ. Technologie řezu. In: ŽĎÁRSKÝ, M. a kol. Arboristika: další vzdělávání v arboristice III.: Řez stromů, konzervační ošetření, vázání korun, stromolezectví, kácení, pnoucí dřeviny. 1. vyd. Mělník: Vyšší škola zahradnická a střední zahradnická škola, 2008, s. 23-35. 63



ŽĎÁRSKÝ, M. Technika řezu stromů. In: Strom pro život - život pro strom IV.: Řez dřevin z pohledu nového tisíciletí. Mělník: Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, 2003, s. 26-32. ISBN 80-902910-4-X.

Elektronické zdroje 

ARMSON, D., P. STRINGER a A. R. ENNOS. The effect of tree shade and grass on surface and globe temperatures in an urban area. Science Direct [online].

2012

[cit.

Dostupné

2013-03-19].

z:

http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1618866712000611



BERGEZ, J. E. a C. DUPRAZ. Radiation and thermal microclimate in tree shelter. Science Direct [online]. 2008 [cit. 2013-03-19]. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0168192308002311



FANG, CH. F. a D. L. LING. Investigation of the noise reduction provided by tree belts.Science Direct [online]. 2002 [cit. 2013-03-19]. Dostupné z: http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0169204602001901



HUBERTOVÁ,

K.

Aleje:

součást

české

krajiny,

nebo

zabiják

motoristů?. Česká televize: ČT24 [online]. 1996-2013 [cit. 2013-05-01]. Dostupné

z:

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/223244-aleje-

soucast-ceske-krajiny-nebo-zabijak-motoristu/ 

Registr

přípravků

správa [online].

na

ochranu

2009-2011

[cit.

rostlin. Státní

rostlinolékařská

2013-05-03].

Dostupné

z:

http://eagri.cz/public/app/eagriapp/POR/Tisk.aspx?stamp=13587815704 93 

Sbírka

zákonů. epravo.cz [online].

1999-2013

[cit.

2013-01-14].

Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/zakon-zedne-8-rijna-2009-kterym-se-meni-zakon-c-1141992-sb-o-ochraneprirody-a-krajiny-ve-zneni-pozdejsich-predpisu-17436.html 

Sbírka zákonů: Zákon o pozemních komunikacích. epravo.cz [online]. 1999-2013

[cit.

2013-01-14].

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-zakonu/zakon-o-pozemnichkomunikacich-13693.html 

Statistika: Statistika nehodovosti. Policie ČR [online]. 2010 [cit. 2013-0115].

Dostupné

z:

http://www.policie.cz/clanek/statistika-nehodovosti-

900835.aspx?q=Y2hudW09Mw%3d%3d 64



ŠVÉDOVÁ, D. Vegetační doprovod silnic, vliv na dopravní nehody a problémy s obnovou alejí. Zahrada-park-krajina [online]. 2010 [cit. 2013-02-16].

Dostupné

z:

http://www.zahrada-park-

krajina.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=273:vegetani -doprovod-silnic-vliv-na-dopravni-nehody-a-problemy-s-obnovou-alejidaniela-vedova-&catid=64:legislativa&Itemid=128 

ÚPLNÉ ZNĚNÍ ZÁKONA ZE DNE 19. ÚNORA 1992 Č. 114/1992 SB., O OCHRANĚ PŘÍRODY A KRAJINY... Epravo.cz [online]. 1999-2013 [cit. 2013-01-14].

Dostupné

z:

http://www.epravo.cz/top/zakony/sbirka-

zakonu/uplne-zneni-zakona-ze-dne-19-unora-1992-c-1141992-sb-oochrane-prirody-a-krajiny-ve-zneni-zakonneho-opatreni-c-3471992-sbzakona-2891995-sb-cr-nalezu-ustavniho-soudu-c-31997-sb-cr-zakona-c161997-sb-cr-zakona-c-1231998-sb-cr-zakona-c-1611999-sb-cr-azakona-c-2381999-sb-cr-ve-zneni-zakona-c-1322000-sb-s-ucinnosti-kedni-1-ledna-2001-3166.html 

VAFEK, M. ČR [online].

Útvary Policie ČR: Stromořadí kolem silnic. Policie 2010

[cit.

2013-03-04].

Dostupné

z:

http://www.policie.cz/clanek/stromoradi-kolem-silnic.aspx 

VYSLOUŽIL, M. Historické aleje - cesty do historických zahrad. Klub UNESCO Kroměříž [online]. 2006 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.unesco-kromeriz.cz/sbornik_zahrady2006/vyslouzil.html



O Agentuře ochrany přírody a krajiny ČR. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky [online]. [cit. 2013-05-06]. Dostupné z: http://webportal.nature.cz/wps/portal/cs/aopkcr/aopkcr/!ut/p/c5/DcrdEkJAGADQZkBmv3Ep1xaYixTs6nITbOr_JRplQo9febcHpKRyUN861K8a_UQDUlJZp6 3EbfQQwP8vY4QhAfdpgdnASsgjGRloQ0kzTvBlfZpRukVferoM3AqmXJebjxlR1LxfCqAD_6eR5Xw0uLGJNBSM VTa_MjM25A0V0oOhrcU50fNaOz5TjubutPXyyD8IKyF4WFequZqTZPCh kZtLc4eGPv_JanGWnvp9kfX59cnw!!/?sentByLeftNavigation=true



OPŽP - Prioritní osa 6. Operační program Životní prostředí [online]. 2013 [cit. 2013-05-05]. Dostupné z: http://www.opzp.cz/sekce/372/

65



Zemědělci už mohou čerpat z EU dotace na krajinné. Euroskop.cz: Věcně

o

Evropě [online].

2010

[cit.

2013-05-05].

Dostupné

https://www.euroskop.cz/8963/15271/clanek/zemedelci-uz-mohoucerpat-z-eu-dotace-na-krajinne-prvky/

66

z:

8. PŘÍLOHY Obrázky

Obr. 2: Poškození stromu po nehodě (Horká, 2013)

Obr. 3: Poškození stromu způsobené průjezdem vozidel (Švédová, 2010)

Obr. 4, 5: Označení stromů umístěných na krajnici bílými pruhy s odrazkami (Horká, 2013)

Obr. 7: Umístění silničního tělesa – komunikace v krajině (Esterka, 2010)

Obr. 8: Mapa klimatického členění ČR (Málek, Horáček, Kiesenbauer, 2012)

Obr. 9: Umístění aleje v rovině (Esterka, 2010)

Obr. 10: Umístění aleje v zářezu nebo na náspu (Esterka, 2010)

Obr. 11: Kotvení prostokořenných stromů: (Hlavatý, Smýkal, 2008) a – holandské standardní třemi kůly b - holandské standardní čtyřmi kůly c – holandské zkrácené třemi kůly

Obr. 12: Kotvení prostokořenných stromů: (Hlavatý, Smýkal, 2008) a – jedním kůlem svisle se dvěma úvazky b – dvěma svislými kůly na tah, blízko kmene c – dvěma svislými kůly blízko kmene

Obr. 13: Kotvení stromů s balem: (Hlavatý, Smýkal, 2008) a – holandské standardní třemi kůly b – holandské standardní čtyřmi kůly c – holandské zkrácené třemi kůly

Obr. 14: Kotvení stromu (Horká, 2013)

Obr. 15: Ochrana kmene před korní spálou a okusem (Horká, 2013)

Obr. 16: Zarůstání pletiva do kmene (Horká, 2013)

Obr. 17: Poškození kmene kotvícím kůlem (Horká, 2013)

Obr. 18: Nevhodné umístění výsadby ke komunikaci 2012)

- Písek (Sikorowská,

Obr. 19: Uzavřená alej umístěná na krajnici (Fraxinus excelsior) – Příhrazy (Horká, 2012)

Obr. 20: Otevřená alej umístěná na krajnici (Juglans regia) – Přestavlky u Čerčan (Horká, 2012)

Obr. 21: Stará lipová alej – Opočno (Horká, 2013)

Obr. 22: Dvouřadá alej (Tilia cordata) – Nový Bydžov (Horká, 2013)

Tabulky Tab. 6: Sortiment druhů vhodných do silničních stromořadí Okrasné a lesní dřeviny listnaté Acer campestre A. campestre var. austriacum Acer platanoides Acer pseudoplatanus A. p. ´Erectum´ A. p. ´ Negenia´ A. p. ´Rotterdam´ Aesculus hippocastanum A. h. ´Baumannii´ A. h. ´Pyramidalis´ Alnus glutinosa Alnus incana Betula pendula B. p. ´Fastigiata´ Betula pubescens Carpinus betulus C. b. ´Fastigiata´ Celtis occidentalis Crataegus monogyna Fagus sylvatica F. s. ´Dawyck´ Fraxinus angustifolia Fraxinus excelsior F. e. ´Altena´ F. e. ´Atlas´ F. e. ´Westhof´s Glorie´ Fraxinus pennsylvanica Platanus x hispanica P. x h. ´Huissen´ P. x h. ´Pyramidalis´ P. x h. ´Tremonia´ Platanus occidentalis ´Obelisk´ Populu alba ´Pyramidalis´ Populus nigra P. n. ´Italica´ Populus tremula ´Erecta´ Quercus palustris Quercus petraea Quercus robur Q. r. ´Fastigiata´ Quercus rubra Sorbus aria Sorbus aucuparia Sorbus intermedia Tilia cordata T. c. ´Greenspire´ Tilia platyphyllos T. p. ´Fastigiata´ Tilia tomentosa ´Brabant´

Klimatická zóna 5a 5a 4 4 4 4 4 4 4 4 3 2 2 2 2 5b 5b 5a 5a 5b 5b 6a 4 4 4 4 4 6a 6a 6a 6a 5b 4 4 4 2 5b 5 4 4 5b 5a 3 5a 4 4 4 4 6a

Rajonizace VSB VSB VSB VSB, VSS VSB, VSS VSB, VSS VSB, VSS VSD,VSB VSD,VSB VSD,VSB VSD, VSB, VSS VSD, VSB, VSS VSD, VSB, VSS VSD, VSB, VSS VSD,VSB VSD,VSB VSD,VSB VSD VSD, VSB,VSS VSD, VSB, VSS VSD, VSB, VSS VSD VSB, VSS VSB, VSS VSB, VSS VSB, VSS VSD, VSB VSD VSD VSD VSD VSD VSD,VSB VSD,VSB VSD,VSB VSD,VSB, VSS VSB VSB VSB VSB VSB VSB, VSS VSB, VSS VSB VSD, VSB VSD, VSB VSD, VSB VSD, VSB VSD, VSB

Odolnost vůči zasolení odolná odolná středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná citlivá citlivá středně odolná středně odolná citlivá citlivá odolná odolná odolná odolná odolná odolná odolná odolná odolná odolná odolná odolná středně odolná středně odolná středně odolná odolná odolná odolná odolná odolná citlivá citlivá citlivá citlivá citlivá citlivá citlivá citlivá

Životnost dlouhověká dlouhověká dlouhověká dlouhověká dlouhověká dlouhověká dlouhověká středněvěká středněvěká středněvěká středněvěká středněvěká krátkověká krátkověká krátkověká středněvěká středněvěká středněvěká krátkověká dlouhověká dlouhověká středněvěká dlouhověká dlouhověká dlouhověká dlouhověká středněvěká dlouhověká dlouhověká dlouhověká dlouhověká dlouhověká středněvěká středněvěká středněvěká krátkověká středněvěká dlouhověká dlouhověká dlouhověká středněvěká krátkověká krátkověká krátkověká dlouhověká dlouhověká dlouhověká dlouhověká středněvěká

Tab. 6 – pokračování: Sortiment druhů vhodných do silničních stromořadí Okrasné a lesní dřeviny jehličnaté Ginkgo biloba G. b. ´Fastigiata´ G. b. ´Tremonia´ Larix decidua L. d. ´Fastigiata´

Klimatická zóna 5b 5b 5b 4 4

5b 6a 3, 4, 5a 6a 6a 5a 5a 5a 5a 5a 5a 3 6b

VSD, VSB VSD, VSB VSD, VSB VSD, VSB, VSS VSD, VSB, VSS

Odolnost vůči zasolení odolná odolná odolná středně odolná středně odolná

dlouhověká dlouhověká dlouhověká dlouhověká dlouhověká

VSD,VSB VSD,VSB VSD,VSB VSD, VSB VSD VSB, VSS VSD VSB VSD VSD VSD VSB, VSS VSB

středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná středně odolná citlivá citlivá citlivá citlivá citlivá středně odolná citlivá citlivá

středněvěká středněvěká krátkověká krátkověká krátkověká krátkověká krátkověká krátkověká krátkověká středněvěká středněvěká krátkověká středněvěká

Rajonizace

Životnost

Ovocné dřeviny Juglans nigra Juglans regia Malus Morus alba Morus nigra Prunus avium Prunus cerasifera Prunus cerasus Prunus domestica Prunus mahaleb Pyrus communis Sorbus aucuparia subsp. edulis Sorbus domestica

Legenda: Klimatická zóna: Zóna 2: - 45,5 až – 40,1°C Zóna 3: - 40,0 až – 34,5°C Zóna 4: - 34,4 až – 28,9°C Zóna 5a: - 28,8 až – 26,1°C Zóna 5b: - 26,0 až – 23,4°C Zóna 6a: - 23,3 až – 20,6°C Zóna 6b: - 20,5 až – 17,8°C Rajonizace: VSD – vegetační stupeň dubový (do 400 m n. m.) VSB – vegetační stupeň bukový (400 – 800 m n. m.) VSS – vegetační stupeň smrkový (800 – 1350 m n. m.) Životnost: Krátkověká dřevina – dožívá se 50 až 100 let, někdy i více Středněvěká dřevina – dožívá se 100 až 200 let, někdy i více Dlouhověká dřevina – dožívá se 200 až 500 let, někdy i více

Tab. 7: Statistika nehodovosti za rok 2011 (Statistiská ročenka 2011, Policie ČR) Celkem nehod

Počet usmrcených

Počet těžce zraněných

Počet lehce zraněných

Nehody

75 137

707

3 092

22 519

s pevnou překážkou

18 134

159

597

3 832

z toho strom

2 668

105

trvalé vegetace

312

3

25

147

přechodné vegetace

39

2

5

23

Špatné rozhledové podmínky vlivem:

ČSN 73 6101 13.7.3 Výsadba stromů a keřů vyžaduje dodržení těchto zásad: a) v místech, kde vymezení rozhledových polí a volných výšek dopravního prostoru nestanovuje větší odstup větví keřů a stromů od hrany koruny silnice a dálnice, musí být dodrženy tyto minimální příčné vzdálenosti: aa) větví keřů do hrany silnice nebo dálnice: -

menší nebo rovnou 10 m

1,0 m

-

větší než 10 a menší nebo rovnou 15 m

1,5 m

-

větší než 15 m

2,0 m

u čtyř a vícepruhové silnice nebo dálnice s celkovou šířkou koruny: -

menší nebo rovnou 25 m

2,5 m

-

větší než 25 m

3,0 m

je-li za hranou koruny příkop nebo rigol, mohou být větve vzrostlé keřové výsadby nejblíže 1,0 m od jeho vnější hrany; ab) kmenů stromů ve vzdálenostech podle 13.1.2.2.11 f) v případě,

není-li navrženo na krajnici svodidlo. Větve stromů nesmí zasahovat blíže ke koruně silnice nebo dálnice než větve keřů podle odstavce aa); b) větve keřů a stromů musí být vzdáleny nejméně 1,0 m od všech součástí mostních objektů, tunelů, opěrných zdí, bezpečnostních zařízení apod.; tento odstup musí být rovněž dodržen na zářezových svazích od vnější temenní hrany zárubních zdí; c) keře a stromy se nesmějí vysazovat nad podzemními zařízeními v tělese silnice nebo dálnice, tj. zejména nad drenážemi, odvodňovacím potrubím, kabely apod., s ohledem na jejich prohlídky, obnovu a údržbu; d) výsadba souvislých stromořadí se nedovoluje: -

u kultivarů s průměrem kmene, který je rizikem pro bezpečnost dopravy (viz. 13.1.2.2.11 f));

-

u novostaveb dálnic, směrově rozdělených silnic a silnic I. třídy;

-

na novostavbách a rekonstrukcích silnic II. a III. třídy a u všech existujících silnic v úrovni terénu nebo na násypech a pod nimi bez osazení svodidel

g) keřový porost a stromy nesmí snižovat viditelnost svislých dopravních značek, signalizačních zařízení apod. 13.7.5 Účelně situovaná výsadba vhodných druhů keřů, popř. stávající keřovitý porost může posílit nebo i převzít úlohu záchytných bezpečnostních zařízení. Její funkce spočívá v pružném zadržení nezvládnutých vozidel neprůjezdným pásem nebo skupinou keřů v prostoru: a) dostatečně širokého středního nebo postranního pásu mimo rozhledová pole před vjetím do protisměru nebo sousedního jízdního pásu nebo před čelním nárazem do pevné překážky (mostní podpěry, stožáru apod.); b) za hranou koruny silnice nebo dálnice před sjetím z násypových svahů, vyžadujících osázení svodidla před čelním nárazem do pevné překážky včetně kmenů silných stromů. 13.7.6 Při vysazování stromů je třeba dát přednost cílené výsadbě, plnící specifickou funkci, např. snížení oslňování slunečními paprsky ochrany proti závějím apod. (Švédová, 2008)