Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici Ústav plánování krajiny
VODNÍ PRVKY V KRAJINĚ
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce
Vypracovala
Ing. Vladimír Láznička, Ph. D.
Bc. Jana Petruchová
Lednice 2014
ZADÁNÍ
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci: VODNÍ PRVKY V KRAJINĚ vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 ods. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše.
V Lednici, dne 9. 5. 2014
Podpis:
Poděkování Chtěla bych poděkovat vedoucímu mé práce Ing. Vladimíru Lázničkovi, Ph. D. a také Ing. Davidu Veselému za ochotu a pomoc při zpracování diplomové práce. Dík patří také mým nejbližším – sestře Pavlíně Piętoňové a příteli Petru Košťálovi, ale také mým rodičům a přátelům, kteří mne podporovali a pomáhali přiblížit se ke zdárnému ukončení studia a získání inženýrského titulu.
OBSAH
1
ÚVOD ................................................................................................................. 1
2
CÍL PRÁCE ......................................................................................................... 2
3
METODIKA ........................................................................................................ 3
4
4.1
Studium literárních pramenů ....................................................................... 3
4.2
Přednášky, kurzy, konzultace ...................................................................... 3
4.3
Terénní průzkum .......................................................................................... 3
4.4
Fotodokumentace ......................................................................................... 4
4.5
Tvorba mapových podkladů ........................................................................ 4
VODA ................................................................................................................. 6 5.1
Malý a velký koloběh vody ......................................................................... 6
5.2
Voda v krajině.............................................................................................. 7
5.3
Voda z pohledu krajinářské architektury ..................................................... 8
5.3.1 Historie využití vodních prvků .............................................................. 9 5.3.2 Voda v zahradní a krajinářské architektuře dnes ................................. 11 5.4
Charakteristika funkcí vody v krajině ........................................................ 11
5.5
Metodiky dělení vody v krajině ................................................................. 14
5.6
Tekoucí voda ............................................................................................. 15
5.6.1 Pramen ................................................................................................. 15 5.6.2 Tok ....................................................................................................... 18 5.7
Stojatá voda ............................................................................................... 20
5.7.1 Jezera.................................................................................................... 22 5.7.2 Rybníky ................................................................................................ 23 5.7.3 Údolní nádrže ....................................................................................... 25 5.7.1 Rašeliniště ............................................................................................ 25 5.8
Ekologie vodního prostředí ........................................................................ 26
5.9
Problémy s vodou v krajině ....................................................................... 28
5.9.1 Regulace toků....................................................................................... 28 5.9.2 Redukce vodní složky prostředí ........................................................... 30 5.10
Revitalizace řek ...................................................................................... 31
5.10.1 Možnosti a metody revitalizace řek ................................................... 32 5.10.2 Renaturace povodněmi ....................................................................... 33
5.11
Ochrana vody v krajině .......................................................................... 34
5.11.1 Evropská úmluva o krajině ................................................................ 34 5.11.2 Ramsarská úmluva ............................................................................. 34 5.11.3 Krajinotvorné programy ..................................................................... 35 5.11.4 Zákony a legislativa ........................................................................... 36 5.12
Povodně.................................................................................................. 37
5.12.1 Povodně v České republice ................................................................ 38 5.12.2 Povodeň v roce 1997 a její následky .................................................. 39 5.13
Podklady pro studium vývoje krajiny .................................................... 40
5.13.1 Historické mapy ................................................................................. 40 5.13.2 Vodní složka na starých mapách ........................................................ 41 5.14 6
Štěrkonosné řeky .................................................................................... 42
PŘÍPADOVÁ STUDIE ŘEKA BEČVA........................................................... 43 6.1
Lokace a obecná charakteristika toku ........................................................ 43
6.2
Historické souvislosti................................................................................. 45
6.2.1 Regulace koryta řeky Bečvy ................................................................ 46 6.2.2 Bečva ke konci 20. století .................................................................... 47 6.3
Hydrologické poměry v povodí Bečvy ...................................................... 47
6.3.1 Povodí Bečvy na Přerovsku ................................................................. 47 6.3.2 Povodí Bečvy na Vsetínsku ................................................................. 47 6.4
Přírodní poměry v povodí .......................................................................... 48
6.4.1 Geologie a geomorfologie povodí ........................................................ 48 6.4.2 Klimatické podmínky povodí............................................................... 49 6.4.3 Půdní charakteristika ............................................................................ 50 6.4.4 Rostliny a živočichové v povodí Bečvy ............................................... 50 6.4.5 LAND USE v povodí Bečvy ................................................................ 51 6.5
Ochrana přírody v povodí Bečvy ............................................................... 51
6.5.1 Maloplošná zvláště chráněná území .................................................... 51 6.5.2 Evropsky významné lokality ................................................................ 53 6.5.3 CHOPAV ............................................................................................. 54 6.5.4 ÚSES .................................................................................................... 54 6.6
Renaturace Bečvy po povodni v roce 1997 ............................................... 54
6.6.1 Bečva u Lhotky .................................................................................... 55 6.6.2 Bečva pod Choryní............................................................................... 55 6.6.3 Bečva pod Miloticemi .......................................................................... 56
6.6.4 Bečva u Familie ................................................................................... 56 6.6.5 Osecká Bečva ....................................................................................... 56 Porovnání historického koryta řeky se současným stavem ....................... 60
6.7
6.7.1 Troubky ................................................................................................ 60 6.7.2 Přerov ................................................................................................... 61 6.7.3 Prosenice .............................................................................................. 62 6.7.4 Lipník nad Bečvou ............................................................................... 63 6.7.5 Hustopeče ............................................................................................. 64 Terénní průzkum ........................................................................................ 65
6.8
6.8.1 Rožnovská Bečva ................................................................................. 65 6.8.2 Spojená Bečva ...................................................................................... 65 Výzkum vegetace povodňového koryta Osecké Bečvy ............................. 66
6.9
6.9.1 Vlastní pozorování ............................................................................... 68 6.10
Představení studií protipovodňové ochrany na řece Bečvě ................... 69
6.10.1 Studie A: „Živá Bečva“...................................................................... 69 6.10.2 Studie B: Povodí Moravy, s.p. ........................................................... 70 7
VÝSLEDKY PRÁCE........................................................................................ 71 7.1
Literární rešerše ......................................................................................... 71
7.2
Výsledky porovnání historického koryta řeky se současným stavem ....... 71
7.3
Výsledky terénního průzkumu ................................................................... 71
7.4
Zhodnocení pozorování rostlinných společenstev řeky Bečvy u Oseku ... 72
7.5
Zhodnocení představených studií protipovodňové ochrany řeky Bečvy ... 72
8
DISKUZE .......................................................................................................... 74
9
ZÁVĚR .............................................................................................................. 76
10
ABSTRAKT .................................................................................................. 77
11
KLÍČOVÁ SLOVA ....................................................................................... 77
12
ABSTRACT .................................................................................................. 78
13
KEY WORDS................................................................................................ 78
14
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................... 79
15
14.1
Internetové prameny .............................................................................. 80
14.2
Legislativa .............................................................................................. 81
PŘÍLOHY ...................................................................................................... 82
SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1 – Barokní fontána v zahradě zámku Buchlovice Obr. 2 – Střiky ve Westparku – Mnichov Obr. 3 – Voda jako zrcadlo u Gloriette – zámek Schönbrunn, Vídeň Obr. 4 – Fontána Hochstrahlbrunnen na náměstí Schearzenbergplatz – Vídeň Obr. 5 – Fontána na ostrově sv. Markéty, Budapešť Obr. 6 – Ve vodě se zrcadlící palác Taj Mahal, Indie Obr. 7 – Zahrada tisíce střiků - Generalifé, Alhambra, Španělsko Obr. 8 – Vodní kaskáda se schodištěm v obci Kuks Obr. 9 – Bazén s vodními střiky a sousošími - zámek Belvedere, Vídeň Obr. 10 – Zámek Schönbrunn s vodními střiky a bazény, Vídeň Obr. 11 – Zámecký park v Lednici na Moravě, typický anglický krajinářský park s mnoha vodními plochami přirozených tvarů Obr. 12 – Jezírko v zahradě Tiger Hill, Suzhou, Čína Obr. 13 – Zahradní jezírko, botanická zahrada zámku Késthely, Maďarsko Obr. 14 – Koupací jezírko – ukázka použití v Přírodních zahradách Tulln Obr. 15 – Reálný příklad použití zahradního jezírka u rodinného domu s detailem rostlinné skladby Obr. 16 – Použití vody ve formě potůčku v zahradě Obr. 17 – Přírodní vodní prvek v zahradě Obr. 18 – Detail drobného vodního prvku Obr. 19 – Detail usazenin solí po odpaření vody v okolí prameniště, NP Abijatta-Shalla, Etiopie Obr. 20 – Horký pramen také může být biotopem pro různé organismy, např. sinice Obr. 21 – Prameniště v NP Abijatta-Shalla, Etiopie Obr. 22 – Pramen řeky Vltavy, NP Šumava Obr. 23 – Studánka Džberka v PR Maštale Obr. 24 – Ukázka studánky ve smrkovém lese nedaleko obce Zadov, Šumava Obr. 25 – Ledovcová jezera v pohoří Romsdal, Norsko Obr. 26 – Ledovec Jostadelsbreen a jeho splaz v roce 2010 Obr. 27 – Ledovec Jostadelsbreen a jeho splaz v roce 2013 Obr. 28 – Jezero v Boubínském pralese, Šumava Obr. 29 – Jezero v severním Finsku Obr. 30 – Jezero v severním Norsku Obr. 31 – Brněnská přehrada Obr. 32 – Rašeliniště v Národním parku Helvetinjärvi, Finsko Obr. 33 – Typičtí zástupci zooplanktonu Obr. 34 – Mapa ČR zobrazující úhrn srážek při povodních v roce 1997 Obr. 35 – Železniční trať z Hranic do Valašského Meziříčí Obr. 36 – Letecký snímek, přerovský okres Obr. 37 – Obec Troubky, 9. 7. 1997
Obr. 38 – Jez v Oseku nad Bečvou, 9. 7. 1997 Obr. 39 – Bečva u Lhotky; vytvořený ostrůvek Obr. 40 – Bečva u Lhotky, letecký snímek Obr. 41 – Bečva u Lhotky Obr. 42 – Bečva u Choryně Obr. 43 – Bečva u Choryně Obr. 44 – Bečva u Choryně Obr. 45 – Bečva u Milotic Obr. 46 – Bečva pod Miloticemi Obr. 47 – Bečva u Familie Obr. 48 – Bečva u Familie Obr. 49 – Bečva u Familie Obr. 50 – Bečva u Familie Obr. 51 – Letecký měřičský snímek řeky Bečvy u Oseku nad Bečvou Obr. 52 – Současný stav Osecké Bečvy Obr. 53 – Bečva u Oseku, rok 1997 Obr. 54 – Bečva u Oseku, rok 1997 Obr. 55 – Štěrkové lavice na Bečvě u Oseku v roce 1999 Obr. 56 – Bečva u Oseku v roce 1999 Obr. 57 – Bečva u Oseku v roce 2000 Obr. 58 – Bečva u Oseku v roce 2001 Obr. 59 – Bečva u Oseku v roce 2001 Obr. 60 – Bečva u Oseku v roce 2001 Obr. 61 – Bečva u Oseku v roce 2005 Obr. 62 – Bečva v Oseku v roce 2005, po směru toku Obr. 63 – Bečva u Oseku, rok 20017, po proudu Obr. 64 – Bečva u Oseku, rok 2007, foceno proti proudu Obr. 65 – Srovnání dvou snímků stejného území Osecké Bečvy Obr. 66 – Současný letecký snímek renaturované oblasti u Oseku nad Bečvou Obr. 67 – Jez v Oseku nad Bečvou Obr. 68 – Štěrkové lavice renaturovaného úseku u Oseku nad Bečvou Obr. 69 – Koryto řeky u Oseku n. Bečvou Obr. 70 – Štěrkové splaveniny po povodni 1997 Obr. 71 – Štěrkové lavice renaturovaného úseku Obr. 72 – Druhý osecký jez na řece Bečvě Obr. 73 – Pobřežní vegetace na štěrkových lavicích Obr. 74 – Naplaveniny plné života Obr. 75 – Nová rostlinná společenstva Obr. 76 – Široké koryto řeky Bečvy Obr. 77 – Břehové nátrže, tzv. „břehulí břeh“
Obr. 78 – Břehové porosty topolů Obr. 79 – Břehové nátrže s vegetací Obr. 80 – Štěrkové naplaveniny Obr. 81 – Sukcesní vegetace v nivním stupni Obr. 82 – Místo je biotopem nejen rostlinných společenstev, ale také netradičních druhů živočichů Obr. 83 – Na štěrkových lavicích se postupem času rozvinulo sukcesní společenstvo Obr. 84 – Povodně přetvořily celou morfologii koryta, zvláštně je to patrné na šířce koryta Obr. 85 – Pramen Bečvy u Bumbálky Obr. 86 – Potůček v upraveném korytě na Horní Bečvě Obr. 87 – Upravené koryto toku na Horní Bečvě Obr. 88 – Pokračující tok pod přehradou Horní Bečva Obr. 89 – Přehrada Horní Bečva Obr. 90 – Pokračování toku na Prostřední Bečvě Obr. 91 – Tok v obci Dolní Bečva Obr. 92 – Jezy na Rožnovské Bečvě v intravilánu města Rožnov pod Radhoštěm Obr. 93 – Řeka u obce Zubří Obr. 94 – Řeka u obce Zašová Obr. 95 – Řeka u obce Zašová Obr. 96 – Řeka Bečva ve Valašs. Meziříčí Obr. 97 – Rameno Vsetínské Bečvy ve Valašském Meziříčí Obr. 98 – Soutok Vsetínské a Rožnovské Bečvy Obr. 99 – Stavba úseku cyklostezky podél Bečvy ve Valašském Meziříčí Obr. 100 – Řeka Bečva u mostu v Choryni Obr. 101 – Široké koryto toku u Choryně Obr. 102 – Most u Hustopečí nad Bečvou Obr. 103 – Pod mostem u Hustopečí nad Bečvou - štěrkové splaveniny s vegetací Obr. 104 – Železniční trať podél řeky Bečvy u Černotína Obr. 105 – Bečva před Teplicemi nad Bečvou Obr. 106 – Dřevinná vegetace podél toku před Teplicemi nad Bečvou Obr. 107 – Široké koryto řeky Bečvy za Hranicemi na Moravě Obr. 108 – Jez v Hranicích na Moravě Obr. 109 – Řeka Bečva v Hranicích na Moravě Obr. 110 – Řeka Bečva za Hranicemi na Moravě Obr. 111 – Bečva u Lipníku n. Bečvou Obr. 112 – Bečva před Osekem n. Bečvou Obr. 113 – Bečva před Osekem n. Bečvou Obr. 114 – Bečva u Jadranu
Obr. 115 – Bečva před renaturovaným úsekem Obr. 116 – Zpřírodněný úsek Osecké Bečvy Obr. 117 – Zpřírodněný úsek Obr. 118 – Zpřírodněný úsek Osecké Bečvy Obr. 119 – Řeka Bečva v Přerově Obr. 120 – Bečva u Troubek Obr. 121 – Bečva u Tovačova Obr. 122 – Ústí řeky Bečvy do řeky Moravy Obr. 124 – Exemplář vrby v břehovém porostu pozorovaného území Obr. 125 – Břehový porost pozorovaného území Obr. 126 – Vysýchající laguna zarostlá vegetací Obr. 127 – Ukázka pokryvnosti vegetace na štěrkopísku Obr. 128 – Raritní výskyt křídlatky japonské na štěrkových lavicích Obr. 129 – Experimentální plocha na štěrkopíscích Obr. 130 – Autorka provádí fytocenologické snímkování Obr. 131 – Exemplář slíďáka břehového Obr. 132 – Hlinité břehy s rostlinnou vegetací
SEZNAM MAP Mapa 1 – Vymezení povodí řeky Bečvy Mapa 2 – Hydrologická mapa povodí Bečvy Mapa 3 – Geologická mapa povodí řeky Bečvy Mapa 4 – Klimatologická mapa povodí řeky Bečvy Mapa 5 – Pedologická mapa povodí řeky Bečvy Mapa 6 – LAND USE v povodí řeky Bečvy Mapa 7 – Renaturované úseky na řece Bečvě Mapa 8 – Historické srovnání koryta řeky Bečvy Mapa 9 – Lokace fytocenologického snímkování
SEZNAM SCHÉMAT Schéma 1 – Změny v morfologii koryta a procesy v povodí Schéma 2 – Změny vlastností koryta v jednotlivých zónách dle Schumma Schéma 3 – Průřez obvyklé říční krajiny Schéma 4 – Popis horizontálního a vertikálního členění teplotní stratifikace stojaté vody Schéma 5 – Příčné revitalizační objekty – pásy (klády ve dně) Schéma 6 – Příčné objekty – prahy z kulatiny Schéma 7 – Příčné objekty – prahy z kamene Schéma 8 – Příčné objekty – kamenný práh ve dně Schéma 9 – Příčné objekty – kamenný skluz Schéma 10 – Příčné objekty – stupeň s tůní z kamene a dřeva
Schéma 11 – Výzkumný profil koryta řeky Bečvy u Oseku nad Bečvou v roce 1997 Schéma 12 – Výzkumný profil koryta řeky Bečvy u Oseku nad Bečvou v roce 1998 Schéma 13 – Výzkumný profil koryta řeky Bečvy u Oseku nad Bečvou v roce 2002 Schéma 14 – Výzkumný profil koryta řeky Bečvy u Oseku nad Bečvou v roce 2004
SEZNAM TABULEK Tabulka 1 – Živočišné taxony žijící v pramenech Tabulka 2 – Charakteristika říčních a nivních biotopů Tabulka 3 – Další studie týkající se protipovodňové ochrany na řece Bečvě Tabulka 4 – Výsledky pozorování rostlinných společenstev v okolí Osecké Bečvy
SLOVNÍK CIZÍCH POJMŮ AGENTURA OCHRANY PŘÍRODY A KRAJINY (AOPK ČR) – je specializovaná organizační složka České republiky, která zajišťuje odbornou i praktickou péči o přírodu, zejména o chráněné krajinné oblasti, maloplošná chráněná území a ptačí oblasti. ALUVIUM – usazeniny říčního původu o různé zrnitosti; z tohoto vznikl konkrétnější výraz aluviální sedimenty BIOTOP – prostředí ovlivněné a pozměněné živou složkou přírody (biotou); vztahuje se k určitému druhu organismů; synonymem je stanoviště; klasifikační jednotka, která je definována pomocí vegetačních typů (rostlinných společenstev), tyto biotopy definuje Katalog biotopů České republiky. DEGRADACE – znehodnocení, pokles, zhoršení kvality; degradace půd – proces snížení úrodnosti půdy, znehodnocení ekologických funkcí půdy DEVASTACE KRAJINY – narušení krajiny způsobené člověkem přímo (povrchová těžba) nebo nepřímo (eroze vyvolaná např. odlesněním nebo pastvou) DIVERZITA, BIODIVERZITA – rozrůzněnost života, rozmanitost biologických druhů rostlin a živočichů. Existují tři úrovně diverzity – genetická (genová variabilita v rámci populace nebo celého druhu), druhová (rozmanitost na úrovni druhů), ekosystémová (rozmanitost na úrovni společenstev a ekosystémů). EROZE – přirozený proces rozrušování a transportu částic na Zemi (půda, horniny, skály). Příčinou je mechanické působení okolních vlivů: -
větru = větrná eroze; koraze/abraze = obrus třením větrem transportovaného materiálu; deflace = větrný odnos sypkého zvětralého povrchu;
-
vody = vodní eroze; způsobená deštěm – povrchový ron, splach proudící vodou;
-
sněhu a ledu = působení ledovcových splazů, modelace údolí před ledovcem a vnik tzv. trogů = ledovcových údolí ve tvaru U.
EVROPSKY VÝZNAMNÁ LOKALITA (EVK) – je typem chráněných území v rámci soustavy NATURA 2000; český ekvivalent pro výraz Sites of Community Importance (SCI). V rámci těchto lokalit jsou chráněny evropsky významná stanoviště a evropsky významné druhy. EVK je legislativně podložena v zákoně O ochraně přírody a krajiny (114/1992). EXPLOATACE – hospodářské zužitkování, vykořisťování. HABITAT – místo výskytu určitého organismu; též biotop
INVAZIVNÍ NEOFYT – je rostlinný nebo živočišný druh na daném území nepůvodní, který se zde nekontrolovaně šíří, přičemž agresivně vytlačuje původní druhy, které mají podobnou funkci v přírodě, jako on. JESEP – ploché lavice usazeného materiálu, vytvořené sedimentací ve vnitřní straně oblouku přirozenou činností toku. MEANDR (MEANDROVÁNÍ) – obloukovitá trasa vodního toku, střídání oblouků s opačnou amplitudou. Jev se nejčastěji spojuje s přirozeným tvarem trasy toku, může být ale vytvořen i uměle. MELIORACE – soubor různorodých opatření vedoucích ke zlepšení půd, které jsou přirozeně málo úrodné nebo u kterých došlo v důsledku nevhodných zásahů či působením vnějších činitelů ke snížení jejich produkční schopnosti. Meliorací může být například odvodnění zamokřené půdy nebo naopak zavlažování půd s nedostatkem vláhy, vápnění silně kyselých půd či vylehčování těžkých půd. Do melioračních úprav se řadí i protierozní ochrana půd a lesnické meliorace (vysazování melioračních dřevin atd.). MOKŘAD – biotop se specifickým výskytem organismů vyžadujících ke své existenci a prosperitě stálý účinek povrchové vody nebo velmi vysoké hladiny podzemní vody. Tvoří přechod mezi suchozemským a vodním ekosystémem. Jako český ekvivalent k anglickému názvu wetland, zavedl Dr. Jan Květ z Jihočeské univerzity v 70. letech 20. století. NIVA (údolní niva, říční niva) – část údolí, která je pravidelně zaplavována, ovlivňována a formována povodněmi. Z geomorfologického hlediska se jedná o ploché říční dno, které je tvořeno říčními nánosy. V nivě řeka meandruje, pokud není regulována. Dle zákona je údolní niva rovinné údolní dno, aktivované při povodňovém stavu vodního toku; tvoří ji štěrkovité, písčité, hlinité nebo jílovité naplaveniny, jejichž úložné poměry často vykazují nepravidelnosti způsobené větvením toku, vznikem ostrovů, meandrů, náplavových kuželů a delt, sutí, svahových sesuvů apod. POVODÍ – je oblast, ze které voda odtéká do jedné konkrétní řeky či jezera. Hranice mezi dvěma povodími se nazývá rozvodí. Správa a údržba toků včetně protipovodňových opatření se provádí dle jednotlivých povodí. PTAČÍ OBLAST - je chráněné území vyhlašované za účelem ochrany ptáků. Ptačí oblasti vznikají na základě směrnice 2009/147/ES a společně s EVK tvoří soustavu NATURA 2000. Česká republika implementovala tuto směrnici do zákona (114/92 Sb.) a jednotlivá ptačí území jsou v ČR vyhlašována samostatně formou nařízení vlády.
REGULACE TOKU – lidský zásah do přirozené morfologie vodního toku. Může se jednat buď o protipovodňové opatření – zvyšování břehů, stavba protipovodňových valů a hrází, napřímení toku, nebo o splavení toku – napřímení toku a prohloubení dna. RENATURACE - proces rozpadu vodních děl, díky němuž se zlepšuje ekologický stav vodních toků. Jedná se o samovolný proces, řízený korytotvornými procesy a rozpadem technických struktur příslušného vodního díla. Narušování či destrukce regulací vodních toků, jako je opevnění břehů a dna, příčných překážek – jezů, hrází a podobně, je doprovázeno erozně akumulačními procesy, jako je zanášení koryt, změna jejich trasy, vznik nátrží, písečných a štěrkových lavic apod. RETENCE, RETENČNÍ SCHOPNOST – schopnost půdy, krajiny zadržovat vodu REVITALIZACE TOKŮ – proces nápravy nevhodně provedených úprav (regulace toku) směrem k původnímu, přírodě blízkému stavu s cílem obnovy přirozené funkce vodních ekosystémů. SEDIMENTACE – proces usazování (ukládání) pevných látek na dolních tocích řek, v jezerech a oceánech. Vzniklé usazeniny jsou nazývány sedimenty. ŠTĚRKOVÁ LAVICE – plochý tvar v korytě, vzniklý usazováním štěrkových splavenin. Za menších průtoků vystupuje nad hladinu. Lavice vznikají zpravidla v poklesových fázích povodní, kdy proud ztrácí energii. TŮŇ – hlubší místo v korytě, které nejčastěji vzniká při nárazovém břehu, kde zejména příčné složky proudění nejvíce erodují koryto stranově i hloubkově. Tůň tlumí erozní proudění a tak obvykle zpomalí další zahlubování koryta. VÝZNAMNÝ KRAJINNÝ PRVEK (VKP) - je ekologicky, geomorfologicky nebo esteticky hodnotná část krajiny, která utváří její typický vzhled nebo přispívá k udržení její stability. VKP jsou lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera, údolní nivy. Dále jsou jimi jiné části krajiny, které zaregistruje příslušný orgán ochrany přírody jako VKP (mokřady, stepní trávníky, remízky, meze, trvalé travní porosty, naleziště nerostů a zkameněliny, umělé i přirozené skalní útvary, výchozy a odkryvy). Mohou to být i cenné plochy porostů, sídelních útvarů, včetně historických zahrad a parků. VKP jsou chráněny před poškozováním a ničením.
1 ÚVOD „Řeky a jejich nivy zahrnují širokou škálu různých biotopů pro volně žijící živočichy a rostliny. Úpravy řek s cílem tlumit povodně nebo zlepšit odvodnění krajiny mohou mít velmi nepříznivý vliv, který může snížit ekologickou hodnotu hlavního toku i přilehlých nivních lokalit“ (KRÁLOVÁ, 2001).
Meandr řeky Odry na Polském území (foto:Piotr Nieznański, zdroj:www.euroregion-silesia.cz)
Tato práce pojednává o výskytu vody v krajině jako takové, rozděluje a třídí vodní prvky dle původu, charakteru a dalších faktorů. Zabývá se především vývojem podzemních, ale převážně povrchových vod na našem území, s přihlédnutím k melioracím a regulacím toků. Poukazuje na důsledky těchto aktivit, rozebírá historická a současná opatření – revitalizace a renaturace vodních toků a navrácení vody zpět do krajiny. Případová studie se zabývá modelovým vodním prvkem – řekou Bečvou na území Moravy, od pramene až po ústí. Rozebírá problémové úseky řeky a především následky, které zanechala povodeň v roce 1997. Koryto řeky bylo nenávratně pozměněno (renaturováno), začaly se zde objevovat nová rostlinná a živočišná sukcesní společenstva, která jsou z ekologického hlediska velmi hodnotná. Otázkou zůstává, zda řeku uvést do původního stavu, jakou byla před povodní (regulovaný tok), či se snažit o opatření, která povedou k ponechání několika renaturovaných úseků v přírodním stavu.
–
1–
2 CÍL PRÁCE Cílem této práce je vytvořit ucelený přehled o výskytu vody v krajině, nastínit použití vody v historii zahradní a krajinářské architektury a analyzovat jednotlivé vodní prvky z pohledu krajinářské architektury, jejich funkční, estetickou a ekologickou stránku. Dále je potřeba se zabývat problematickou ústupu vody v krajině na našem území, příčinou a důsledky tohoto jevu a také popsat opatření pro nápravu, tedy revitalizaci a renaturaci vodních systémů. Součástí této problematiky je také popis státní legislativy a institucí, vytvářející krajinotvorné programy, které napomáhají návratu vody do krajiny, zvýšení ekologické hodnoty vodních prvků a obnovu biotopů. Ústředním tématem této práce je případová studie – řeka Bečva, kde na modelovém území – povodí řeky Bečvy a na jeho konkrétním toku autorka popisuje jednotlivé části toku od pramene po ústí řeky. Zmiňuje se o důležitém milníku v historii toku, a to povodně v roce 1997, které nenávratně pozměnily na některých úsecích charakter řeky a koryto bylo renaturováno (zpřírodněno). Posuzuje studie protipovodňových opatření na části Spojené Bečvy a hodnotí prognózy, ale také možné důsledky těchto studií či dalších opatření. Opírá se také o historické podklady a hodnotí charakter řeky v dobách minulých a dnešních. Práce je doprovázena širokou fotografickou dokumentací, převážně z autorčina archivu, schématy převzatými z dostupné literatury, také mapkami, plány území a historickými podklady.
Kaplický potok – Boubínský prales, Šumava (foto: autor, 06/2011)
–
2–
3 METODIKA 4.1
Studium literárních pramenů
Autorka vypracovává literární rešerši na téma vody a vodních prvků v krajině, která je poměrně obsáhlá díky velmi obecnému tématu. Věnuje se tedy různým podkapitolám zvlášť a rozebírá vztahy v přírodě provázané s vodou, jmenuje různé metodiky dělení vodních prvků a vysvětluje jejich charakteristiky. Dále se zajímá o problémy s vodou v krajině, popisuje průběhy regulací vodních toků a vznik revitalizací. Přidává také podkapitolu, kde uvádí možnosti ochrany vody v krajině. Všechnu dostupnou knižní, ale i internetovou literaturu autorka řádně cituje a seznam citací uvádí v zadní části práce. K množství odborných publikací přispěly k vytvoření této práce také rozsáhlé studie a koncepce protipovodňových opatření, získané jak na Povodí Moravy, s.p., také z internetových zdrojů. Stěžejní literaturu poskytlo sdružení Unie pro řeku Moravu.
4.2 Přednášky, kurzy, konzultace Autorka se tématem vody v krajině zajímala již dříve před vypracováním diplomové práce. Pro příklad absolvovala kurz Regenerace krajiny, konaný v letech 2012/2013, který, mimo jiné, obsahoval přednášky a diskuze na téma vody v krajině, ztráta vody a její opětovný návrat, možnosti revitalizace a renaturace území, příčiny ztráty vody, apod. Ke kurzu patřila nejen teoretická cvičení, ale také praktické ukázky na mnohých místech na Moravě. Také přednáška na téma Živá Bečva, kterou realizoval pan Sucharda ze společnosti ŠINDLAR, s.r.o. v roce 2012, byla velmi prospěšná pro doplnění a ucelení možností návrhů opatření v povodí řeky Bečvy. Pro objasnění problémů na řece Bečvě se autorka účastnila konzultací s osobou na slovo vzaté, tedy s panem Ing. Davidem Veselým, který je projektovým inženýrem pracujícím na Povodí řeky Moravy. Pan Veselý autorce poskytl množství studijní literatury a také fotodokumentaci nezbytnou k popisu změn na řece Bečvě.
4.3 Terénní průzkum V létě roku 2012 byl poprvé realizován terénní průzkum na lokality Osecké Bečvy, což je důležité území pro zpracování kapitoly 6. Průzkum byl zopakován také na podzim
–
3–
toku 2012. Na jaře roku 2014 byly provedeny další terénní pochůzky, tentokrát už i s provedením fytocenologického snímkování v oblasti Osecké Bečvy. Úsek Rožnovské Bečvy a poté úsek Spojené Bečvy byl zkoumán v období dubna roku 2014. V této době byly pořízeny také fotografie, které tento terénní průzkum dokládají. Z tohoto průzkumu je pak sepsána podkapitola 6.9. Pozorování rostlinných společenstev na březích Osecké Bečvy spočívalo v průzkumu lokality a roztřízení jednotlivých ploch především dle hydrického režimu (ovlivnění stanoviště řekou) a půdního profilu. Na jednotlivých stanovištích byla pozorována rostlinná společenstva, autorka v příloze uvádí jednotlivé nalezené taxony. Také je u každého taxonu uvedena pokryvnost v procentech. Z pozorování autorka vyhodnocuje, jaká rostlinná společenstva se vyskytují na odlišných, ale také podobných stanovištích regulovaného a renaturovaného úseku. Zajímá se především o výskyt a pokryvnost invazivních neofytů, především křídlatky japonské (Reynoutria japonica).
4.4 Fotodokumentace Autorka v práci využívá převážně vlastního fotografického archivu, který pořídila na různých soukromých, ale i studijních cestách po České republice, ale také do vzdálených zemí a krajin. Do textu tedy vkládá odkazy na ukázky fotografií, které pak uvádí v příloze. Všechny fotografie uvedené takto v příloze také uvádí v seznamu obrázků v přední části práce. Dále autorka využívá podkladů, které ji poskytlo Povodí řeky Moravy, s.p., převážně rozsáhlé fotodokumentace o stavu koryta Osecké Bečvy v různých obdobích po povodni roku 1997. Autorka také předkládá do příloh četné fotografické snímky z terénních průzkumů, které proběhly v roce 2012 a 2014, viz kap. 4.3.
4.5 Tvorba mapových podkladů Autorka využila již hotových mapových děl, převážně ze studie firmy EKOTOXA (viz. EKOTOXA, 2007). Zde přebírá mapu pedologickou, mapu využití území (land use), hydrologickou mapu. Ze studie firmy ŠINDLAR, s.r.o. autorka přebírá obrázek znázorňující povodí řeky Bečvy s podstatnými rameny toků a také většími městy, kterými vede koryto řeky. Ostatní mapová díla získává z veřejných mapových portálů, převážně ČÚZK a INSPIRE, kde v prostředí GIS zpracovává geologickou mapu pro plochu povodí řeky Bečvy. Pouze klimatickou mapu autorka přebírá z publikace Atlas krajiny České republiky, konkrétně z jeho elektronické podoby, uvedené na webových stránkách Ministerstva
–
4–
životního prostředí. Všechna mapová díla, či výřezy, jsou opatřena legendou, měřítkem a také zdroj, ze kterého bylo dílo přejato, či čerpáno. Na podkladech historických map provedla autorka porovnání minulého stavu a délky koryta toku řeky Bečvy se stavem současným. S využitím GIS byly vytvořeny trasy toků z různých období a posléze byly vrstvy položeny na sebe. Tak bylo možné konkrétně určit, kde byla přesně změna trasy. Také je možné z programu vypočítat kilometrovou délku celého toku a porovnat, o jakou část byl tok zkrácen díky jeho regulaci a vodohospodářským úpravám. Byla tedy vyexportována mapa s těmito trasami z období 1. poloviny 19. stol. (II. vojenské mapování) a ze současnosti.
–
5–
4 VODA 5.1
Malý a velký koloběh vody
Existence hydrosféry a vodního koloběhu je jednou z největších zvláštností naší planety. Voda nikam nemizí, pouze neustále cirkuluje. Je pozoruhodnou skutečností, že oceány obsahují asi 97% světových zásob vody. Další 2% jsou zmrzlá v polárních ledovcích. To znamená, že pouze 1% z celkového množství vody na Zemi se v dané chvíli podílí na uvedeném koloběhu. Celý koloběh vody na Zemi popisuje schéma níže.
Koloběh vody na Zemi (zdroj: Hydrosféra...)
Koloběh vody je nepřetržitá cirkulace vody na zemském povrchu a v ovzduší způsobená sluneční energií a působením gravitačních sil. Vodní cyklus je hlavním předmětem zkoumání hydrologie. Zahrnuje vypařování, přenos vodní páry, kondenzaci, atmosférické srážky a odtok. Malý koloběh vody probíhá neustále nad hladinou oceánu, při velkém oběhu vody dochází k výměně vody mezi oceánem a souší. Většina vody, která v podobě dešťových srážek díky gravitaci dopadá na zemský povrch, poměrně rychle odtéká do moře potoky a řekami. Část vody, která se vsákne do půdy, buď vytryskne na povrch jako pramen, z potůčku se stane řeka a po určité době opět dospěje až k moři, nebo prosákne přímo do řek či do moře. Určitá část přetrvává po dlouhou dobu v pevném skupenství jako sníh a led, ale posléze roztaje a také vteče do moře. Sluneční teplo odpařuje vodu z moře, řek a jezer, ale také z biosféry. Voda ve skupenství plynném, vodní pára, je –
6–
součástí ovzduší. Vzduch je v neustálém pohybu. Vystoupá-li vysoko v atmosféře, nebo pokud se dostane do styku s chladným prouděním, ochladí se. Studený vzduch způsobuje srážení (kondenzaci) vodní páry, takže vzduchem cirkulují drobounké kapičky vody. Na obloze drobounké vodní kapky vytvoří mraky (blízko nad povrchem země je to mlha, opar nebo rosa). Narážením do sebe se kapky neustále zvětšují a nakonec vlastní hmotností a působením gravitace dopadají na zem v podobě dešťových srážek. Molekuly vody se pohybují spojitě přes celou hydrosféru různými fyzikálními procesy a nemusí nutně absolvovat všechny etapy cyklu. Koloběh vody nemá jasně definovaný start a konec. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Voda)
5.2 Voda v krajině Voda plní v kulturní krajině celou řadu produkčních a mimoprodukčních funkcí. Vhledem k tomu, že vodní plochy a toky vždy patřily mezi nejvýznamnější krajinotvorné prvky, byly člověkem významným způsobem v průběhu historie ovlivňovány. Pochopení hlavních hybných sil majících vliv na historické změny ve vývoji vodních prvků v krajině může napomoci k porozumění a lepší ochraně krajiny a životního prostředí. Zhruba od konce 19. století začali lidé velkoplošně odvádět vodu z krajiny. Ze začátku v rámci protipovodňových opatření, později pro rozšíření plochy zemědělské půdy. V posledním období meliorací v 70. a 80. letech 20. století pak rozumné důvody většinou chyběly. Řeky byly regulovány, koryta toků byla napřímena a prohloubena – tím pádem se zvýšila se jejich kapacita a zrychlil odtok. Podmáčené louky byly odvodněny (a často obdělány, i když ne vždy úspěšně), krajina se vysušila a začalo intenzivní zemědělství na rozlehlých polích.
(CÍLEK, 2004)
Jenže pomalu začalo být zřejmé, že ta zdánlivě přebytečná voda tu přece jen měla svůj význam. Malý vodní oběh, kdy byla voda zadržena v krajině v přirozených zásobnících (například v lesích, mokřadech, meandrujících tocích), odpařila se tu a ve srážkách opět spadla na stejném místě, byl nahrazen velkým oběhem, kdy jsou vodní srážky odvedeny pryč rychleji, než se stačí odpařit. Odtékající voda s sebou mnohdy odnáší i půdu a to je nenahraditelná ztráta. Cenné složky půdy jsou vyplavovány a kdysi bohatá ornice se stává chudou polní oranicí bez života, která má sníženou schopnost udržet vodu při srážkách a ukládat ji do podzemních zásob. Lužní lesy a jiné mokřadní ekosystémy s úbytkem vody degradují. Bezvodá krajina se rychleji prohřeje, začne docházet k rychlejším zvratům počasí a snad právě zde lze hledat příčinu častějších a výraznějších klimatických extrémů.
–
7–
„Bez vody není života“ (prastaré moudro)
Ukázka působení eroze na náhorní plošině poblíž města Awassa, Etiopie (foto: autor, 11/2012)
V poslední době se lidé snaží vracet vodním tokům jejich přirozenou podobu, často za cenu značného úsilí a nemalých finančních prostředků. Revitalizace vodního prostředí znamená hlavně vytváření členitějších a mělčích koryt, obnovu nebo tvorbu tůní a dalších vodních nádrží, na jejichž břehy patří i přirozené vlhkomilné porosty. Voda se v revitalizovaných tocích pohybuje pomaleji a po delší trase. Průběh velkých vod je tlumen přirozeným rozlivem v nivě. Samočisticí schopnost toků se zvyšuje. Tímto směrem asi vede (CÍLEK, 2004)
cesta, jak krajinu uzdravit.
Přirozená voda v krajině má ještě jeden význam: je krásná. Bez potůčků, říček a řek, tůněk a rybníků si Čechy ani neumíme představit. Proudící voda nebo hladina rybníka zčeřená větrem oživí nehybné okolí a pohled na ně podvědomě přitahuje lidské oko.
5.3 Voda z pohledu krajinářské architektury Voda má mnoho funkcí, např. kompoziční, mikroklimatickou, ekologickou, estetickou. Přináší teplotní kolísání vypařováním z povrchu, zosobnění přírody, upoutává pozornost zvukem, vůní, ale i vzhledem. Voda v přírodě představuje několik základních forem: má dynamickou vlastnost (pohyb shora dolů) spojenou s typickými zvuky vody; voda jako klidná hladina nebo také barevný vodní svět plný rostlin a živočichů, kde vodní prvek přestavuje biotop. Voda je nejsvětlejší plochou, nejhladším, průzračným a průhledným materiálem v komponovaném prostoru. Má širokou škálu barev – bezbarvá jako křišťál, modrá – odraz oblohy, –
8–
žlutozelené, hnědé odstíny – dle množství organismů a chemických látek. S obrazem vodní krajiny jsou spojeny kameny, břehy, ostrovy, hráze, mosty, lodě. Do umělého urbánního prostoru vnáší voda kromě plynutí a pohybu také přirozené tvary, rytmy a formy přírodní krajiny. Voda je nejlákavější a nejpřitažlivější element prostoru, atraktivní jsou všechna skupenství, zvláště ve spojení se zvukem a světlem. Voda působí na psychiku člověka, uklidňuje, inspiruje a působí proti negativním podnětům. V kompozici působí voda jemnými střiky (Obr. 1, Obr. 2 v příloze), také může mít podobu klidného zrcadla (Obr. 3), ve kterém se odráží nebe a vytváří tak ještě větší prostor, či ukazuje divokost a nespoutanost bouřícími fontánami (Obr. 4, Obr. 5).
Jezero s vodním prvkem v parku Westpark – Mnichov (foto: autor, 04/2011)
5.3.1
Historie využití vodních prvků
V zahradním umění byla voda používána od již od starověku. Ve starověkém Egyptě využívali bazény v zahradách faraónů pro tvorbu mikroklimatu, některé bazény byly také pro chov ryb či vodního ptactva. Ve starověkém Římě byla voda nezbytnou součástí atria. Menší bazény zachytávaly dešťovou vodu z kompluvia. Byly postaveny akvadukty pro vedení vody na velké vzdálenosti. Ve středověkých zahradách byla voda především ve studních ve středu zahrady, ke které vedly 4 cesty jako symbol 4 řek z Ráje. Zajímavé také bylo postavení vody v islámských zahradách. Arabský sloh se vyznačuje lehkostí a bohatým ornamentem mozaiky. Tato ornamentika pochází z geometrických a stylizovaných rostlinných motivů. Na jejím základě se vytvořily a
–
9–
rozvíjely orientální zahrady. Z kompozičních prvků se nejvíce a nejvýrazněji uplatňovala právě voda jako symbol života. Bazény, chrliče, fontány, kanály, kaskády ochlazovaly vzduch a vytvářely rozmanité efekty. Nejznámější jsou zahrady v Alhambře, pocházející ze 13. – 14. století, kde byla voda nezbytná pro mikroklima - bazény naplněné po okraj, kde se voda přelévala na dlažbu a následně se odpařovala. Byly zde použity také trysky. Formou kanálů prostupuje celý dům, byly zde vedeny dálkové vodovody. Jako příklad lze uvést zahradu tisíce střiků v paláci Generalifé (Obr. 6), či obrovský bazén v Taj Mahalu (Obr. 7). (HÁJKOVÁ, 2005) V italské renesanční zahradě bylo využíváno vody v pohybu – drobné pramínky či celé vodní programy se symbolikou vody a oceánu. Jako ukázka použití vody může být kamenné kaskádovité schodiště (Obr. 8), kde po stranách teče voda, a prameny vytékají z lastur v rukou Tritonů. Ve francouzských barokních zahradách dominuje voda v podobě monumentálních vodních střiků a gejzírů, také je charakteristická svými obrovskými vodními plochami, které slouží jako zrcadlo a v nichž se odráží lesk a sláva sídel panovníků. Také se zde odráží oblaka a zahrada se pak zdá být nekonečná. Baroko znamenalo veliký rozkvět a mnohočetné využití vody v zahradě jako jedno ze stěžejních prvků. Také jsou zde typická spojení vody – fontány se sousošími, např. na Obr. 9 či Obr. 10 v příloze. Anglický krajinářský park byl, co se týče vodních prvků, bohatý na přirozené vodní plochy a říční krajinu s antickou symbolikou. Jako ukázka postačí Lednický zámecký park, který byl navržen v anglickém stylu a velkou část plochy vyplňují rybníky (Obr. 11). V zahradách východní Asie bývá voda jedním z ústředních prvků tvorby. Čínské zahrady obvykle mívají centrální rybník a několik mimo plynoucích toků. Měkkost vody zjemňuje pevnost hornin a zároveň odráží stále se měnící nebe, architekturu a okolí. Zlaté rybky, kapři a kachny jsou tři nejčastější druhy fauny. Cílem návrhu je vytvořit nádherné scenérie, klidné prostředí, a okouzlující krajinu (jako příklad autorka uvádí Obr. 12 – pohled na vodní prvek v zahradě Tiger Hill ve městě Suzhou poblíž Šanghaje). Chrámy, pavilonky a krátké mosty jsou v okolí rybníčků a vodních toků běžné. V japonských zahradách také představuje voda velmi důležitý architektonický i myšlenkový prvek. V karesansui (suché zahradě) uhrabaný štěrk představuje vodu. Ploché kameny, uložené těsně vedle sebe, symbolizují řítící se proud. V čajové zahradě voda hraje nejdůležitější roli - je potřebná k provedení rituální očisty v chozubachi nebo vodní nádrži. Voda napouštěná a vyprazdňovaná ze shishi-odoshi (vodní prvek – fontánka s bambusovou
–
10 –
trubicí) pomáhá označit plynutí času. Voda v japonské zahradě má hlubší význam. Pohled a zvuk plynoucí vody neúprosně připomínají tok času. Mosty jsou symboly, které často prochází přes vodu a naznačují cestu přechodu z jednoho světa do druhého. Toto téma prochází celým japonským uměním.
5.3.2
Voda v zahradní a krajinářské architektuře dnes
Každá doba je něčím charakteristická a stejně tak, jako se mění ona sama, projevují se tyto změny a vlivy i v architektuře. V současnosti je moderní zástavba často doprovázena vodou, a to v nejrůznější podobě. Ve velké většině má voda za úkol moderní zástavbu umocnit a podtrhnout, a proto se snaží kopírovat linie stavby. Voda sama vytváří pozoruhodný kontrast k různým moderním stavebním materiálům, jakými jsou např. různé druhy skla, kovy a beton, dlažby. Spolu s těmito materiály vytváří voda netradiční efekty při zrcadlení.
(HÁJKOVÁ, 2005)
Využití dnešních vodních prvků v zahradní a krajinářské tvorbě spočívá v požitku tohoto média, které v sobě nese pocit klidu, uvolnění, krásu a vnitřní sílu, která do zahrad vnáší nezapomenutelnou atmosféru. V současnosti jsou zřejmě nejoblíbenější zahradní jezírka, která v sobě evokují přirozenost jezer v krajině, klidnou hladinu stojaté vody a jedinečnou flóru a faunu, která je s těmito vodními prvky spjata. Ukázkou takovýchto kompozičních prvků může být Obr. 13 – vodní jezírko, neobvykle vybudované nad terénem a Obr. 14 zobrazující koupací jezírko, využitelné především pro rekreaci. Obr. 15 zobrazuje zahradní jezírko, kde je možné vidět použití vodních a bahenních rostlin. Dále to mohou být různé potůčky, které návštěvníkovi dávají pocit, že je obklopen divokou přírodou. Tekoucí voda nese kromě vizuální stránky také zvukové efekty ve formě bublání a šumění vody (Obr. 16, Obr. 17). Kdo si nemůže většinou z prostorových možností vytvořit tyto rozlehlejší vodní prvky, sáhne po použití drobných vodních radovánek v podobě pítek, minijezírek (dřevěná vědra, kamenné žlaby), kamenných zřídel a chrličů, studen, studánek a v neposlední řadě také kašny, čili fontány jsou k vidění stále častěji. Na Obr. 18 lze vidět detail drobného vodního prvku z kamene s námětem vodní říše.
5.4 Charakteristika funkcí vody v krajině Voda působí v horách jako erozní činitel, v důsledku toho vznikají hluboká říční údolí. V podhorských oblastech se zpravidla vyrovnává eroze se sedimentací. Řeka tvoří boční ramena, která se vinou mezi ostrůvky naplavenin. Ty jsou zpevněny hlinitým –
11 –
materiálem a také vegetačním krytem. Mohou zde být také odstavená ramena a tůně. Transport látek nabírá na síle. V nížinách převládá proces sedimentace. Usazeniny postupně vyplňují ploché okolí řeky, čímž vzniká aluvium, tedy říční niva. Voda má tedy funkci geomorfologickou. Voda má funkci hydrologickou – prostupuje krajinou, vsakuje se do podzemních vrstev a tvoří zde zásoby podpovrchové a podzemní vody. Je důležité, aby tento jev byl využíván správně. Jen tehdy bude podzemní voda dostatečně kvalitní, neznečištěná. Závisí na tom zdroje pitné vody. Do této kategorie můžeme zařadit také funkci protipovodňovou. Protipovodňovou ochranu krajiny bychom mohli rozdělit na dvě sekce – technickou a ekologickou ochranu. Do technické ochrany spadají regulace, hráze, nádrže a poldry, jezy a jiná technická díla. K ekologickým metodám ochrany krajiny před povodněmi můžeme zařadit tři hlavní směry, kam je možné se ubírat. K prvnímu z nich patří zvýšení půdní jímavosti vody. Tedy doporučení změny půdního krytu a využívání území ze zemědělsky obhospodařovaného (pole, tedy orná půda) na trvalé travní porosty (tedy louky, pastviny). V současnosti bylo již dosáhnuto značné části změny využití půdy ve prospěch luk, bohužel už méně se to týká území kolem řek. Druhou metodou je zvýšení povrchové drsnosti krajiny v povodí, která zpomalí povrchový odtok vody a sníží rychlost povodňové vlny. Prostředkem může být větší lesnatost krajiny. Tato metoda je ale časově a finančně náročná, avšak ani jeho realizace zcela nevyloučí existenci povodní. Třetí metodou je rozlévání části povodně do říční krajiny, tedy „metoda povodňových rozlivů“. Ideálním případem jsou lužní lesy v oblastech řek, kde les zpomalí postup povodně a zachytí největší množství vody. V lužních lesích je vždy bujné keřové patro, četné mokřadní louky a zvodnělé říční mokřady. Tato krajina má vysokou povrchovou drsnost, což opět přispívá k dočasnému zadržení vody a ke zpomalení jejího odtoku. Nejhorší podmínky pro přijetí povodňových vod jsou na orné půdě. Má minimální povrchovou drsnost, zároveň se z polí vymývají živiny a hlinité částice. Louky jsou v tomto ohledu výrazně prospěšnější – povodně jim neškodí, ale oproti lesu zachytí méně vody. Princip metody povodňových rozlivů je přesně opačný, než regulace a ohrázování řek. Ovšem se stále se rozrůstající urbanizací, zvětšování měst, stavění satelitů v suburbiích je volné půdy pro povodňové rozlivy méně. Ovšem ekologickou metodou je možné ušetřit více financí, než putuje do technických opatření – dokazuje to mnoho výzkumů a studií. K dalším důležitým funkcím, které voda a primárně říční systémy mají, je např. voda jako zdroj. V České republice je 42 % obyvatelstva zásobováno pitnou vodou z podzemních zdrojů, 30 % z povrchových a 23 % ze smíšených zdrojů (ŠTĚRBA, 2008). S rozvojem vodovodní sítě úzce souvisí problém kanalizační sítě. V posledních letech se –
12 –
tento problém zlepšuje, problém s čištěním odpadních vod se minimalizuje a do řek se opět navrací voda pouze se „zbytkovým“ znečištěním. Dobrý ekologický stav řek je ale třeba hlídat a kontrolovat. Další funkcí je například funkce napajedla, tedy převážně zdroj vody pro volně žijící živočichy. Jedná se o důležitou funkci, hlavně v oblastech s výskytem sucha. Také v některých případech slouží voda jako refugium pro drobné živočichy, kteří přečkají nepříznivé období právě ve vlhkém prostředí ve vysychajícím korytě řeky. (ŠTĚRBA, 2008) Ve vodě dochází k transformaci sluneční energie, která úzce souvisí s klimatickou funkcí. Ovlivňování mikroklimatu lidskou činností, především změnami ve využívání krajiny je velmi důležité. Je-li v krajině dostatečné množství vody a rostlin, je vedení energie rovnoměrné. Pokud je v půdě dostatek vody a jsou-li zde funkční porosty rostlin, potom se sluneční energie spotřebovává na výpar, tedy váže se do vzniklé vodní páry. Tato energie se roznáší po krajině a při kondenzaci zpět na vodu se opět uvolňuje. Tím se ohřívají chladnější místa a zmírňují se tepelné rozdíly, které se naopak vyskytují všude tam, kde nejsou rostliny a dostatek vody na odpařování. Zde se sluneční záření mění přímo na teplo s následnými tepelnými rozdíly, které podmiňují vznik prudkých větrů a prudkých lokálních srážek.
(ŠTĚRBA, 2008)
Za funkci půdotvornou považujeme proces, kdy v krajině, např. po povodních, vznikají půdy pokrývající štěrkopískové aluvium. Tyto hmoty z povodňových vod se usazují na povrchu nivy a jsou dále zpracovány edafonem a dalšími činiteli do konečné podoby fluvizemí, glejů, organozemí nebo černic (ŠTĚRBA, 2008). Produkční funkce je nejvíce zřejmá na rybolovu, tedy rybí produkce má stále hospodářský význam. Biologická funkce, tedy poskytování životního prostředí pro mnoho organizmů, je funkcí nepopiratelnou. Vodní ekosystémy jsou druhově velmi pestré. S ní souvisí také migrační funkce, kdy řeky bývají frekventovanými tahovými a migračními cestami, jimiž se stěhují zvířata, rostliny, ale i lidé (lodní doprava) na velké vzdálenosti. V této souvislosti, hlavně co se týče lidské populace, se mluví o plavební funkci, tedy o funkci přepravy potravin, materiálu pro průmysl a obchod, v podstatně o přepravě čehokoliv. U lidské populace je zřejmá také rekreační funkce vodních systému, kdy lidé využívají vodní plochy a toky ke koupání, kempování, chataření, vodním sportům, ale také na řekách staví nová města. Zde se tato funkce kombinuje s funkcí obytnou. Lidská sídla byla na řekách budována nejenom proto, že zde byl dostatek lehce přizpůsobitelného prostoru a snadný přístup, ale také proto, že v řekách měli jako zdroj vody, tak recipient pro svoje odpadní vody komunální a později i průmyslové.
(ŠTĚRBA, 2008)
–
13 –
5.5 Metodiky dělení vody v krajině Obecně vypadá rozdělení sladkých vod následovně:
Tekoucí vody (lotické) – faktory, které charakterizují typ vodního prvku, jsou spádové poměry, šířka toku, rychlost proudu, teplota vody a obsah kyslíku. Rozlišují se úseky toků dle různých metodik popsaných níže.
Stojaté
vody
(lenitické)
–
jsou
charakteristické
teplotní
zonací
s pravidelnou letní a zimní stagnací. Také je zde významná jarní a podzimní cirkulace. Tyto jevy jsou popsány v kapitole 5.6.1 Jezera. ŠTĚRBA rozděluje vodu v krajině na vodní a suchozemské ekosystémy. K těm nejdůležitějším patří: prameny, toky, hyporeál, aluvium, stojaté vody, suchozemská niva, ekosystémy břehů, agradačních valů a ostrovů. Říká jim „stavební kameny“ říční krajiny. Schématický průřez říční krajiny dle ŠTĚRBY se nalézá v příloze (Schéma 3). HARTMAN rozdělují vnitrozemské vody na tyto základní typy:
POVRCHOVÉ VODY o Stojaté vody – mohou být dva typy: eustatické, čili vyznačující se vysokou stálostí životních podmínek, a to jsou jezera; astatické – mezi ně patří rybníky, drobné vody, bažiny, slatiny a tůňky, rašeliniště. Vody v těchto lokalitách se vyznačují proměnlivostí životních podmínek v závislosti na přírodních faktorech a činnosti člověka. o Tekoucí vody – taktéž se dělí na dva typy podle stálosti: eustatické – prameny a studánky, bystřiny a horní toky řek; veletoky, dolní toky řek; astatické – potoky a řeky; střední toky v nížinách.
PODZEMNÍ VODY – do těchto vod autoři řadí podzemní a jeskynní jezírka, podzemní potoky a také skalní a půdní vody. Kromě těchto uvedených typů se mohou vyskytovat přechody mezi jednotlivými
typy, nebo mohou měnit svůj typologický charakter zásahem člověka, např. výstavbou vodních děl – přehrad, kanálů. Některé typy vod stárnou vlivem nevhodných zásahů lidí do přírody. To se projevuje zejména u rybníku jejich zanášením (zazemňováním) a zarůstáním, tzv. vyrůstáním z vody.
(HARTMAN, 1998)
–
14 –
5.6 Tekoucí voda Jedním ze znaků tekoucích vod je jednosměrné proudění, jehož síla je závislá především na spádu. Tato skutečnost neumožňuje teplotní vrstvení vůbec, nebo jen velmi přechodně. Proud vody nepřetržitě odnáší a odstraňuje rozpuštěné nebo suspendované látky, které ukládá na jiných místech, ovšem tak, že nezpůsobí nikdy zazemnění toku, jako to známe ze stojatých vod. Životní podmínky na různých místech téhož toku jsou rozdílné, přestože fyzikální, chemické a biologické vlastnosti vody se mění plynule od pramene až po ústí. Níže popsané fyzikální podmínky mají zásadní vliv na charakter a kvalitu tekoucí vody. Konkrétně se jedná o:
Průtok – základní geomorfologickým faktorem je variabilita a absolutní velikost průtoku. Minimální i maximální průtoky mají zásadní vliv na druhovou skladbu oživení. Maximální průtok zajišťuje přenos vody a živin mezi tokem a nivou, u minimálního průtoku dochází ke zvýšení teploty, zarůstání toku a stres pro organismy žijící ve vodě.
Proudění – má vliv na rozdělení substrátu. Směr proudění může být přímočarý (laminární) nebo vířivý (turbulentní). Zvláštním případem proudění je evorze, tedy krouživý pohyb vody.
Hloubka toku – má vliv na teplotní režim
Šířka toku – u tohoto faktoru je významné zastínění břehovou vegetací (čím širší tok, tím zastínění klesá)
Substrát – tento faktor ovlivňuje zejména bentické organismy. Rozdělení substrátu je podmíněno prouděním.
Teplotní režim – teplota vody se po proudu zvyšuje. Výrazný vliv na teplotu vody mají lokální podmínky (hloubka, zastínění, apod.)
Kyslíkový režim – obsah kyslíku závisí na teplotě a na turbulenci.
Vegetace – břehová vegetace poskytuje habitaty některých organizmů, poskytuje také zastínění, které má vliv na teplotní režim vod. Mokřadní vegetace poskytuje habitaty, místa výtěru některých ryb a také se zde ukládají sedimenty díky nižší či minimální rychlosti proudění. Vodní vegetace se nachází v klidných nezastíněných úsecích toku, vytvářejí proudové stíny, ale také zapříčiňují zarůstání koryta.
5.6.1
Pramen
Dle informací získaných z webového portálu geoweb.cz je pramen „část vody, která se dostane v podobě srážek na zemský povrch, po něm odtéká a část se vsakuje do země. V –
15 –
zemi voda protéká porézními či rozpukanými horninami dolů, dokud nedosáhne hladiny podzemní vody nebo nepropustné vrstvy. Pokud není hladina podzemní vody vodorovná, dochází dále k proudění vody bočním směrem, stejně jako pokud narazí na nakloněnou nepropustnou vrstvu. Prosakující voda i hladina podzemní vody se může v určitých místech dostat na zemský povrch - taková místa se nazývají prameny. Jako pramen se tedy označuje vývěr podzemní vody na zemském povrchu ale také pod hladinou vody v řekách, jezerech či mořích“ (BOKR, 2004). Podle BOKRA podzemní voda může sestupovat propustnými horninami a na nižších místech povrchu může volně vytékat, může na povrch přetékat v místech, kde naráží na nepropustné horniny, anebo vystupuje k povrchu působením tlaku. Podle toho se také prameny dělí na sestupné a vzestupné. Sestupné prameny vznikají na místech, kde se nepropustná vrstva nebo hladina podzemní vody sklání ve směru vývěru vody a voda tak vytéká samospádem. (BOKR, 2004) Podle českého hydrotechnického názvosloví je pramen „přirozený soustředěný vývěr podzemní vody na zemský povrch nebo pod hladinu povrchového vodního útvaru“. „Prameniště“ pak představuje skupinu pramenů odvodňujících stejné souvrství společným odtokem. Krenologie je nauka zabývající se prameny (krenos = pramen). Mezi hydrobiology je možné zaslechnout termín krenal, zahrnující vlastní pramen = eukrenal a pramenitou stružku = hypokrenal. (ŠTĚRBA) Prameny vznikají za určitých geologických, morfologických a hydrobiologických podmínek v daném území. Nejběžnější jsou vývěry vody na výchozech nepropustných vrstev překrytých horninami nebo na puklinách a zlomech sahajících až k povrchu. Mohou vznikat také na úpatích sutí, na okrajích sněhových polí, okrajích morén a ledovců. Povrchové prameny tvoří počátek toku. Existují také skryté prameny, tedy přírony podzemní vody daného povodí, které dotují velkou část průtoku daného toku. (ŠTĚRBA) Odborná literatura uvádí, že v české republice je okolo 90 tisíc „viditelných“ pramenů. Zvláštním druhem pramenů jsou „vyvěračky“, typické pro krasové území. 5.6.1.1
Dělení pramenů
Dle Schoellera (1955) můžeme prameny klasifikovat na kontaktní prameny, které mohou být soukloně přelivné, protiklonně přelivné nebo je pramen na lomu svahu. Druhá skupina jsou depresní prameny, které mohou dále dělit na prameny výlevné, souklonně přelivné, protiklonně přelivné a údolní. Grafické znázornění této klasifikace představuje Schéma 1 v příloze.
–
16 –
Dle ŠTĚRBY můžeme prameny klasifikovat dle polohy v terénu (údolní, svahové, vrcholové), nebo podle kvality horninového podloží (křídové, krasové). Dále mohou být děleny dle teploty vody na studené prameny (akratopegy) do výstupní teploty 24°C a teplé prameny (akratotermy) nad 25°C. Teplé prameny zpravidla mívají vyšší salinitu. Na Obr. 19 je možné vidět usazeniny solí, které zůstávají na povrchu země po odpaření horkých pramenů, konkrétně v národním parku Abijatta-Shalla v Etiopii. Obr. 20 ukazuje horký pramen vyvěrající na povrch, kde je patrné, že pramen má vyšší teplotu než okolí – voda se vypařuje a na povrchu jsou viditelné bublinky varu. Obr. 21 ukazuje celé prameniště těchto horkých slaných pramenů, které posléze odtékají do jezera Abijata. Dále můžeme prameny dělit dle množství rozpuštěných pevných látek a plynů, tedy podzemní vody prosté a minerální. U minerálních pramenů je obsah těchto látek nad 1000 mg na litr vody. Prameny mohou být stálé – vykazují vodnatost po celý rok. Periodické prameny (občasné) mají vodu jen po omezenou dobu roku nebo sezóny. Vodnatost je tedy nepravidelná. Může se stát, že ve srážkově suchých letech některé prameny nevyvěrají vůbec, jsou označovány jako „hladové prameny“. (ŠTĚRBA, 2008) Ekologové třídí prameny dle metodiky německého hydrobiologa Augusta Thienemanna do několika kategorií. Rheokren je voda vyvěrající na povrch hned odtéká stružkou do vodoteče. Limnokren je pánevní pramen, studánka, tůňka (voda se na začátku zdrží v terénní depresi, má tendenci se zahřívat, to umožňuje růst sporé vegetace a zlepšuje se kyslíková bilance); existují také tzv. hrazené prameny, které jsou na kraji olemovány hrázkou ze slatinné rašeliny nebo směsi hlín a písku. Helokren je mokřadní pramen (vzniká nad mělkou podzemní vodou, která prosakuje přes podloží na povrch, kde vytváří mokřinu s porosty hydrofilní vegetace). Pramenné stružky jsou krátkým přechodem mezi prameny a začínajícím říčním tokem (voda pramenné stružky někdy zasakuje do dna a znovu se vynoří až po delší vzdálenosti od pramene; znovu vynořená se označuje jako „falešný pramen“). (ŠTĚRBA, 2008) Prameny, které vyvěrají na zemský povrch, odedávna sloužily lidem jako nezávadný zdroj pitné vody, případně měly léčebné účinky. Znečištění či poničení místa vývěru vody se odsuzovalo a trestalo. Tato území mohou být uctívána a mohou být duchovním místem, místem setkání lidí, nebo také inspirací pro umělecká díla. Tato místa mají silný vliv na psychiku člověka. (ŠTĚRBA). Ukázku pramenů zařadila autorka do přílohy. Např. v Čechách dobře známý pramen řeky Vltavy, což je velmi oblíbené a turisticky navštěvované místo na Šumavě, kde pramení jedna z našich nejvýznamnějších řek (Obr.
–
17 –
22). Další typické prameny, které lze najít v českých lesích jsou vyobrazeny na Obr. 23 a Obr. 24.
5.6.2
Tok
V prudce tekoucích úsecích dochází k silné erozi podloží, v následujícím úseku se postupně vyrovnává transport a sedimentace. Řeka je důležitým životním prostředím pro svoji říční biotu, která je nejvíce formována jednosměrným prouděním vody. Neustále proudící voda modeluje svoje koryto. V úsecích velkého spádu eroduje pod sebou matečnou horninu a přispívá tak k neustálému prohlubování celého údolí. Erodovaný nerostný materiál se postupně mění ve štěrk a písek nebo až v jemná zrna, která se stávají součástí tavenin. Transport a neustálé překládání tohoto materiálu jsou příslovečné pro přechodné území, kde eroze a sedimentace jsou více méně v rovnováze. Potom následuje velmi dlouhý úsek sedimentace, díky které se po obou stranách řeky vyvíjí mohutné štěrkopískové aluvium a na jeho povrchu suchozemská niva. Interakce říčního toku a podzemní aluviální vody je zase rozhodující pro hladinu podzemní vody pod povrchem nivy. Pravidelné říční povodně rozhodují o transportu i sedimentaci říčních usazenin. Povodně také podmiňují tvorbu bočních ramen řeky, vznik a plnění periodických tůní a vůbec celého poříčního mokřadu v okolí přírodní řeky.
(KRÁLOVÁ, 2001)
Říční procesy je možné popsat na Schématu 1 v příloze, kde je tok rozdělen do tří zón dle Schumma a ukazuje produkci, transport a usazování splanevin. Dále v příloze je vloženo Schéma 2, které graficky popisuje změny vlastností koryta v jednotlivých zónách dle Shumma, ukazuje křivku objemu ukládání splavenin, která je závislá na dalších veličinách, jako je šířka koryta, rychlost proudění, podélný sklon koryta, atd. 5.6.2.1
Dělení toků
Dle vodohospodářského členění (ADÁMEK, 1995) se tekoucí vody dělí na:
bystřiny – krátké horské toky s malým povodím (nejvýše 50 km2) a velkým spádem;
horské potoky – toky horských a podhorských oblastí, často ještě s velkým spádem, koryto je již stabilizované a v širších údolích tvoří meandry. Průtoky bývají často ještě rozkolísané.
potoky – vodní toky pahorkatin, někdy i nížinné potoky se spádem do 10 promile. Často jsou meandry. Průtoky jsou relativně vyrovnané, za přívalových dešťů se však často značně rozvodní.
–
18 –
říčky – toky o středně velkém povodí (100 i více km2), tvoří přechod mezi potokem a řekou;
řeky – převážně nížinné toky s větším až velkým povodním (150 – 2000 km2). Vyznačují se malým spádem koryta. K průtokové rozkolísanosti dochází hlavně při déletrvajících deštích.
Změny společenství organismů v podélném profilu toku si hydrobiologové uvědomovali už dávno. Průkopnická byla práce českého hydrobiologie A. Friče, který podle převládajícího druhu ryb rozčlenil toky na několik pásem. Později se tato klasifikace ustálila na pásma čtyři (pásmo pstruhové, lipanové, parmové a cejnové). Podobné klasifikace byly zpracovány pro další skupiny živočichů. Syntetickou klasifikaci dnes uznávanou a používanou publikovali roku 1963 Illies a Botosaneanu. Rozčlenili toky na tři základní zóny - kreon , ritron a potamon, v rámci kterých lze vyčlenit další podzóny. Jednotlivé zóny jsou charakterizovány jistým souborem fyzikálních činitelů a na ně vázaným výskytem charakteristických druhů organismů. Důležitým je zejména výskyt charakteristických bentických bezobratlých.
(HARTMAN, 1998)
Kreon - zahrnuje vlastní pramen (eukrenál) a pramenný žlábek (hypokrenál). Většinou jde o málo vodnaté potoky, průtok do 20 l.s-1 , s poměrně stálou teplotou vody a dostatkem kyslíku. Komunity těchto úseků toků jsou tvořeny stenotermními organismy, náročnými na vysoký obsah kyslíku a čistotu vody, které obvykle nesnášejí větší kolísání teploty. Rhitron vzniká spojením několika pramenů žlábkem. Člení se na tři podzóny:
Epirhitron (bystřina) je vodnatější tok s kamenitým dnem, často velkým spádem a letní teplotou vody do 16°C . Maximální teplota vody je důležitým ekologický faktor, který limituje výskyt druhů a tím determinuje společenství vodního toku. Charakteristickou rybou je pstruh, vranka, někdy střevle a mihule.
Metarhitron (potok) – do této oblasti patří toky s průtokem v průměru kolem 1 m3.s-1. Mezi rybami převládá pstruh potoční, z nižších úseků zde může zasahovat lipan podhorní.
Hyporhitron (říčka) – řadíme sem vodnatější toky, které vznikly soutokem několika pstruhových potoků. Dno je tvořeno menšími kameny s hojným výskytem písčitých a štěrkovitých ploch. Letní teploty vody mohou být nad 20°C. Charakteristickou rybou je lipan podhorní, ale se postupně objevuje i ploska, jelec tloušť a další druhy.
–
19 –
Potamon – tato část toku opět člení na tři podzóny:
Epipotamon (řeka) – jsou to podhorské řeky s širokým, mělkým korytem, kde se střídají úseky tišin a prahů. Dno je kamenité až štěrkovité s vyšším podílem detritu. Letní teploty vody vystupují až na 25°C. Charakteristickou rybou je parma severní, patří sem i vzácná hlavatka euroasijská. Zasahují sem ryby z vyšších i nižších pásem. Bentos je druhově velmi bohatý, vyskytuje se zde více druhů pijavic, korýšů. Vyskytují se zde i larvy vážek.
Metapotamon (veletok) – jsou to nížinné úseky řek v širokých údolích a na nížinách, s velkým průtokem, značnou hloubkou a malým spádem. Často vytvářejí různé typy ramen, kde jsou životní podmínky velmi různorodé, obvykle odlišné od hlavního toku, v důsledku čehož se zde formují specifické biocenózy. Dno je převážně písčité, u břehů hlinito - písčité. Letní teplota vody může převyšovat 25°C, kyslíkové poměry jsou velmi variabilní. V metapotamonu se výrazněji projevuje vodní makrovegetace. Druhové složení a množství zooplanktonu je bohatší zejména v ramenních systémech. Podobná charakteristika platí i pro bentos, při kterém druhová pestrost sice postupně klesá, naproti tomu se však zvyšuje počet jedinců. Z ryb převládajícím druhem je plotice červenooká, ježdík a bělička evropská. Charakteristickými druhy jsou cejni, z dravců sumec západní, štika holoarktická a candáti.
Hypopotamon (delta) je úsek toku před ústím do moře, převážně ovlivňován mořskou vodou. Na území České republiky se tato kategorie toku nevyskytuje. (HARTMAN, 1998)
5.7
Stojatá voda
Životní prostor stojaté vody rozčlenit na oblast volné vody - pelagiál a na oblast dna - bentál. Organismy pelagiálu plavou ve volné vodě (plankton) a pouze některé sestupují pravidelně nebo občasně na dno. Naproti tomu organismy bentálu - bentos - žijí během celého života nebo části vývojového cyklu na dně. Obě oblasti se vertikálně i horizontálně člení podle světelného gradientu. Ve vrchní, prosvětlené vrstvě vody - epipelagiále převládá fotosyntetická asimilace (trofogenní vrstva), ve spodních vrstvách s nedostatkem světla - batypelagiále - fotosyntetická produkce chybí. Hranicí mezi těmito vrstvami je hloubka, ve které se produkce a respirace vyrovnávají - kompenzační hladina. Schéma 4 v příloze graficky popisuje členění vrstev u stojatých vod.
–
20 –
(HARTMAN, 1998)
Oblast dna (bentál) se člení na litorál, čili příbřežní prosvětlené pásmo, sublitorál (přechodové pásmo), profundál (pásmo, kde převládají disimilační přechody) a abysál (pásmo nejhlubší, na dně). Rozsah jednotlivých vrstev je dán faktory, které snižují propustnost vodního sloupce pro světlo. Charakter a rozsah jednotlivých částí bentálu je určen morfologií nádrže a propustností vody pro světlo. V oligotrofních (na živiny chudých) nádržích zasahuje litorál až do hloubky několika desítek metrů, v eutrofních (na živiny bohatých) nádržích pouze do hloubky několika decimetrů, případně metrů. Mnohé přirozené nádrže jsou mělké, takže nemají vyvinutý profundál a celá plocha dna je litorál. Takové nádrže se obvykle vyznačují vysokou produkcí, což je dáno dostatkem světla a přehříváním vody. (HARTMAN, 1998) Mělké přirozené vody jako močály, stará říční ramena, tůně a rybníky nemají pravý profundál a celá plocha dna je pokračování litorálu. Stojaté vody se od sebe odlišují i teplotním režimem. Hlavním zdrojem tepla je pro většinu nádrží sluneční radiace. Ta prohřívá povrchovou vrstvu vody, přičemž směrem do hloubky teplota klesá. Termální rozvrstvení je způsobeno odlišnou hustotou a viskozitou vody při různých teplotách. Denním přehříváním a nočním ochlazováním vrchních vrstev vody vzniká konvekční vertikální proudění, kterým se tyto vrstvy promíchávají. Dalším zdrojem promíchávání je vítr, který vytváří horizontální proud, jenž se u břehů stáčí do hloubky a do protisměru. Takové promíchávání povrchových vrstev lze pozorovat prakticky u všech stojatých vod. Jiné je to ale v případě promíchávání hlubších oblastí vodního sloupce, ve kterých se voda promíchává v pravidelných intervalech během roku. Sem patří i většina našich jezer.
(HARTMAN, 1998)
U nich se voda promíchává konvekčním a horizontálním prouděním pouze v povrchových vrstvách, čímž vznikne na hranici studené vrstvy teplotní skočná vrstva termoklina, ve které dochází k náhlému poklesu teploty až o několik stupňů na 1 m. Povrchová teplá vrstva tvoří epilimnion, chladná spodní vrstva hypolimnion. V něm teplota směrem ke dnu klesá, u dostatečně hlubokých nádrží až na 4° C. Tento stav se nazývá letní stagnace. Na podzim se voda postupně ochlazuje, termoklina se posouvá více do hloubky, až se povrchová vrstva ochladí na 4° C a celý vodní sloupec se promíchá. Jde o úplnou podzimní cirkulaci. Během následujícího ochlazování se vytvoří opačná stratifikace se studenou vodou při hladině a teplou (4° C) vodou v hloubce - zimní stagnace. S jarním oteplením povrchové vrstvy vody na 4° C dojde opět k úplnému promíchání vodního sloupce - jarní cirkulaci a následné tvorbě nové termální stratifikace. Tento cyklus vytváří speciální fyzikálně - chemické podmínky ve vodních ekosystémech. Při cirkulaci se dostává
–
21 –
okysličená voda do hloubek, až hlubších oblastí jsou vynášeny živiny do trofogenní vrstvy, kde jsou zužitkovány primárními producenty.
5.7.1
Jezera
Jezera a jejich člověkem vytvořené napodobeniny - umělé vodní nádrže (přehrady, rybníky) se od tekoucích vod odlišují především nepřítomností permanentního proudění vody, z čehož vyplývají principiálně rozdíly ve fungování ekosystémů jezer a vodních toků. Navíc jsou jezera v porovnání s vodními toky pouze krátkověkými strukturami, protože podléhají postupnému procesu zazemňování. Jezera se od sebe odlišují rozměry, teplotním režimem, chemismem vody atd. Vysokohorská jezera jsou často velmi chudá na rozpuštěné chemické látky, naopak v Mrtvém moři je obsah solí tak vysoký, že umožňují existenci pouze extrémně odolných organismů. Co se týče rozměrů jezer, důležité jsou hloubkové poměry a morfologie dna, jakož i tvar a délka pobřežní čáry. Vodní plocha se pohybuje od několika desítek čtverečních metrů, až po tisíce čtverečních kilometrů. Podobně kolísá také hloubka (od několika až po stovky metrů). Koloběh látek v jezerech je do značné míry uzavřený. Převládají importy z přítoků, atmosféry a pobřežní zóny nad exportem hmoty odtékajícími řekami a aktivitami organismů. Proto dochází k postupnému hromadění organických i anorganických látek na dně nádrže a k jejímu postupnému zanášení. V závěrečné fázi když je hloubka tak malá, že makrofyty koření po celé ploše dna, proces se rapidně zrychluje, jezero se mění na močál a nakonec přechází na terestrický vývojový stupeň. 5.7.1.1
Dělení jezer
Z biologického hlediska je dělíme na jezera úživná – eutrofní, s významnou produkcí rostlinného planktonu, která vyplývá z dostatku živin, z příznivých fyzikálně chemických vlastností vody a klimatických podmínek. Dalším typem jezer jsou jezera málo úživná – oligotrofní, s nízkým obsahem živin a nízkou produkcí rostlinného planktonu a obvykle i s nízkými teplotami vody. Jezera vznikají různými procesy, podle toho rozeznáváme jezera původu:
tektonického - vznikají při pohybech zemské kůry (např. jezero Bajkal, Tanganika, Mrtvé moře, Velké solné jezero v Utahu, Kaspické moře, jezero Titicaca);
vulkanického - vznikají buď zatopením sopečného kráteru (v tomto případě mívají často extrémně chemické složení) nebo přehrazením údolí proudy lávy (např. jezero Atitlán v Guatemale s hloubkou 340 m);
–
22 –
vytvořeno sesuvy půdy - tímto způsobem vznikají spíše menší jezera, časté jsou v tropech; obvykle mají krátkou životnost, což souvisí s nízkou stabilitou hrází.
ledovcového - vznikly na severu Evropy a Severní Ameriky po ústupu kontinentálního ledovce nebo ve vysokých pohořích světa následkem činnosti horských ledovců. Příkladem je Obr. 25, kde je možné vidět různě výškově položená jezera vytvořená ledovcem. Tento snímek je pořízen v horách středního Norska, kde je stále možné spatřit poslední zbytky pevninských ledovců. Na Obr. 26 je ukázka jednoho takového ledovce nazývaného Jostadelsbreen, a jeho jeden z mnoha splazů – Briksdalsbreen. Snímek byl pořízen v roce 2010. Po následné návštěvě tohoto přírodního úkazu v roce 2013 již patrná část ledovce odtála (Obr. 27). Toto je tedy důkaz tání ledovců poměrně velkou rychlostí. Dále je možné poukázat na horský tok vytvořený odtáváním ledu z ledovců, kde si voda hledá svoji cestu, kumuluje se a odtéká s horských vrcholů směrem do údolí, většinou ledovcového původu, tedy i s charakteristickým zakřivením do písmene U.
vytvořené rozpouštěním substrátu - vznikají v oblastech s rozpustným karbonátovým podložím.
vytvořeno akumulací organické hmoty - především stromů a jiné vegetace, která blokuje výtok vody (jezero Okeechobee na Floridě);
vytvořeno činností živočichů, zejména bobrů (Castor fiber a C. canadensis), známých budováním hrází z kmenů a větví stromů a jiných zbytků vegetace;
přehrady a jiné nádrže vytvořené člověkem;
jiné (vzniklé dopadem meteoritu, činností větru, řek, atd.) Pro ukázku autorka zařadila do přílohy různé typy jezer dle výskytu. Obr. 28
zobrazuje jezero na území ČR, konkrétně Jezírko v Boubínském pralese. Obr. 29 a 30 zobrazují skandinávská jezera, která se vyskytují nad polárním kruhem. Přehrady jsou jedním typem vodním prvků se stojatou vodou. Ukázkou přehrady může být Brněnská přehrada, ležící západně od města Brna, kam obyvatelé tohoto města směřují především za rekreací (Obr. 31). Tato přehrada slouží především jako zásobárna vody pro město Brno a přilehlé okolí.
5.7.2
Rybníky
Rybníky jsou uměle hrazené, většinou mělké, zcela vypustitelné nádrže, určené k chovu ryb. Základním rysem jejich biotypologického rozdělení je opět jejich úživnost –
–
23 –
trofie rybničních vod, která kromě geologických (pedologických), hydrologických a klimatických vlivů určována též rybnikářským obhospodařováním. Kritériem dělení je dosud přirozená produkce rybníků.
(SLÁDEČEK, SLÁDEČKOVÁ, 1995)
Dělení rybníků
5.7.2.1
Dle úživnosti se rybníky rozdělují na:
velmi dobré, velmi úživné – s přirozeným přírůstkem ryb 200 až 400 kg.ha-1.rok-1;
dobré, úživné – s přirozeným přírůstkem ryb 100 – 200 kg.ha-1.rok-1;
málo úživné s přirozeným přírůstkem ryb do 100 kg.ha-1.rok-1. Rybníkáři (ČÍTEK, KRUPAUER, KUBŮ, 1998) rozdělují rybníky z pohledu
zákona č. 138/1973 Sb., o vodách a z něho vyplývající vyhlášky na dvě kategorie:
rybníky extenzivního charakteru, bez intenzifikačních opatření (organické hnojení, přikrmování apod.), jejichž roční produkce ryb z 1 ha nepřesáhne 0,5 t (obvykle kolem 0,1 t . ha-1 . rok-1)
rybníky polointenzifikační až intenzifikační, na kterých jsou uplatněna určitá vymezená intenzifikační opatření směřující k přírůstku ryb od 0,5 do 1,5 t . ha-1 . rok-1, popř. i více. K velmi úživným rybníků patří rybníky nížinné – polabské, východočeské,
jihomoravské a menší část rybníků jihočeských – hlubocké. K dobrým úživným rybníků patří většina jihočeských rybníků – třeboňské, jindřichohradecké a blatenské, dále rybníky západočeské – klatovské a plánské. Do skupiny málo úživných rybníků se řadí některé rybníky horáckého typu – žďárské, telečské a rybníky jezerního typu – dolanské, které jsou i významně průtočné. Trofie rybniční vody je ovlivňována také polohou rybníka v krajině a charakterem povodí. Podle těchto kritérií rozeznáváme rybníky polní, lesní, luční, návesní, podvesní apod. Velikost, hloubku, hydrologické poměry, úživnost a další vlastnosti (vzdálenost od hospodářství) rozhodují o hospodářském zařazení rybníka pro chov ryb. Z tohoto pohledu dělíme rybníky na:
průdkové výtažníky,
násadové výtažníky
hlavní rybníky k odchovu tržních ryb
–
24 –
5.7.3
Údolní nádrže
Jsou uměle hrazení, většinou hluboké a zpravidla značně průtočné vodní nádrže na tocích. Nebývají obvykle zcela vypouštěny a voda z nich je většinou pravidelně odebírána k různým účelům (energetickým, vodárenským, splavnosti, závlahám apod.). Voda může být odebírána z různých hloubek, nejčastěji ze dna. Dodávají pitnou vodu pro domácnosti, pro zavlažování i rekreační účely. Regulují vodní toky a zabraňují povodňovým katastrofám. Voda z nich také pohání turbiny elektráren. Chov ryb v údolních nádržích je orientován většinou na sportovní rybolov. Trofie vody, která bývá u přehrad nízká, je určována řadou vnějších faktorů, a to stálých – poloha, nadmořská výška, tvar dna, charakter povodí (lesy, louky apod.), nebo měnících se – počasí, hydrologický režim apod. K vnitřním faktorům trofie patří různé biotické vlivy (rozvoj vodní vegetace, stáří přehrady apod.). Údolní nádrže jsou přechodným typem stojatých a tekoucích vod, to znamená, že spojují některé vlastnosti obou těchto typů vod.
5.7.1
Rašeliniště
Rašeliniště (též blata nebo slatě) jsou mokřadní biotopy se značnou produkcí rostlinné biomasy, která se však v důsledku nadměrného zamokření a nepříznivých podmínek pro rozkladné organismy (dekompository) nedostatečně rozkládá. V rašeliništi proto dochází k hromadění rostlinné organické hmoty. Odumřelé části rostlinného společenstva se vrší a ve spodních vrstvách za nepřístupu vzduchu se přetvářejí v procesu rašelinění na rašelinu.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Rašeliniště)
Podmínky pro vznik rašelinišť tvoří zejména nepropustné podloží, které dokáže na povrchu trvale zadržet velké množství vody. Jedná se zpravidla o oblasti s vysokými srážkami, mělké ploché sníženiny, okolí pramenů apod. Další podmínkou je nízký obsah živin v prostředí. Trvalé zamokření podporuje růst zejména mechů. Při rozkladu organických zbytků ve stagnující vodě se spotřebovává kyslík a další organické zbytky se ukládají nerozložené ve formě humolitu. Nízký obsah živin má za následek zpomalení až zastavení aktivity dekompozitorů a to vede k ukládání humolitu. Rašeliniště vzniká velice dlouho, proto je téměř nemožné vytvořit ho uměle. Za rok se vytvoří pouze 1-2 milimetrový sloupec rašeliny. Rašeliniště v ČR dosahují výšky zhruba osmi metrů. Podle vyskytujících organismů, polohy, chemického složení apod. rozeznáváme tři ekologické typy rašelinišť:
–
25 –
rašeliniště vrchovištní (vrchoviště) - vzniká v prostředí oligotrofním postupným růstem mělkých rašelinišť, růst je podpořen snahou vegetace neztratit kontakt s kyslíkem na povrchu ložiska, název vrchoviště je dán mírně vyklenutým, čočkovitým tvarem, povrch je zásoben převážně srážkovou vodou, proto jsou minerálně chudá, sedimentuje zde pravá rašelina
rašeliniště slatinné (slatě) - vzniká v prostředí eutrofním, v zamokřených terénních sníženinách (mrtvá ramena, okraje vodních ploch) a v okolí pramenů, s reakcí neutrální, vyššími teplotami, početnější mikroflórou a se značně mineralizovanými podzemními vodami, zadržuje menší množství vody, jeho rašelina obsahuje více huminových kyselin, bílkovin, méně hemicelulózy, sedimentuje zde slatina nebo slatinná zemina
rašeliniště přechodné - je smíšeného původu, tzn. syceno srážkovou i podzemní vodou a vzniká buď samovolně, nebo vývojem ze slatinišť. Postupným ukládáním humolitu dochází ke zvyšování ložiska vzhledem k vodní hladině, díky čemuž jsou minerálně chudší.
Rašelina byla a je využívána jako palivo, k léčebným účelům a v dalších odvětvích průmyslu. V minulosti se těžila ručně, v posledních desetiletích s vývojem strojů se přešlo na mechanizovanou těžbu, která je méně šetrná k celému ekosystému rašeliniště. Oproti ruční těžbě, kdy se před samotnou těžbou vykopal odvodňovací kanál a celý proces byl dlouhodobý, takže rašelina se postupně mohla dále vytvářet a obnovovat, průmyslová těžba vede k trvalému poškození, rašelina se neobnovuje a rašeliniště je třeba rekultivovat.
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Rašeliniště)
Všechna rašeliniště jsou dle zákona 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny významným krajinným prvkem. To znamená, že jsou chráněna před poškozováním a ničením. Využívají se pouze tak, aby nebyla narušena jejich obnova a nedošlo k oslabení nebo ohrožení jejich ekostabilizačních funkcí. V příloze je vyobrazena ukázka rašeliniště v Národním parku Helvetinjärvi v západním Finsku – Obr. 32.
5.8
Ekologie vodního prostředí
Prameny všech možných typů bývají osídleny mikroorganismy (houby, bakterie, prvoci), zelenými rostlinami a makroskopickými živočichy. Hlavní skupinou vegetace jsou obvykle mechorosty, játrovky a kapradiny. Z typických vodních mechů to bývá nejčastěji pramenička (Fontinalis), v rašeliništích zase různé druhy rašeliníků (Sphagnum). Z dalších
–
26 –
druhů rostlin to mohou být zástupci rodu hvězdoš (Callitriche), rozrazil (Veronica), zblochan (Glyceria). Zpravidla tyto rostlinné druhy provází i další pokračující část, tedy pramenné stružky, případně horní úseky toků. Ve studených a zastíněných pramenech se mohou objevovat různé druhy fytobentosu, jako například rozsivky a ruduchy. V osvětlených místech se mohou vyskytovat zelené a vláknité různobrvé řasy a také některé druhy sinic. Co se týče výskytu živočichů, je to trochu složitější. Výlučné pramenné druhy se nazývají souhrnně krenobionti. Krenofilové jsou druhy tolerantní a v pramenné prostředí obvyklé a třetí skupinou jsou krenoxenové, tedy druhy náhodné, které v pramenech běžně nežijí. Mohou se vyskytovat některé endemické druhy. Tabulka 1 v příloze pojednává o konkrétních taxonech žijících v tomto typu ekosystému.
(ŠTĚRBA, 2008)
V helokrenu jsou dominantní druhy živočichů ze stojatých zarostlých vod a z mělkých bažinatých biotopů. Mohou zde žít i druhy planktonní a také zástupci bentosu různých systematických skupin. Helokreny
mohou sloužit jako kaliště pro černou a
vysokou zvěř (ŠTĚRBA, 2008). Obr. 33 v příloze zachycuje vyobrazení zástupců zooplantkonu, který žije ve většině stojatých vod. Teplé prameny jsou charakteristické vyšší teplotou (až do 90°C) a obvykle vyšší salinitou. Zde je možný život pro živočišné druhy s širokou ekologickou valencí, které extrémní podmínky vydrží. Nejodolnější jsou bakterie, sinice. Hmyz a ryby snesou teplotu do 50°C, kroužkovci tolerují teplotu kolem 40°C.
(ŠTĚRBA, 2008)
Prameny fungují jako napajedla, koupaliště lesní a polní zvěře, ptactva i hmyzu, bývají místem rozmnožování obojživelníků. Mnohé druhy vodního hmyzu do pramenů kladou vajíčka a další stádia vývoje těchto druhů pak osidlují další části vodoteče. V zimě, když prameny nezamrznou, stávají se refugiem přezimujících obojživelníků a některých bezobratlých z blízkých tekoucích vod.
(ŠTĚRBA, 2008)
V přirozených říčních systémech nalezneme širokou škálu biotopů. Říční peřeje jsou trdlišti pro rybí druhy (bělice, pstruh). Štěrkové úseky mohou být domovem velkého množství druhů bezobratlých (brouci přizpůsobení povodním, ale také nízkým letním průtokům). Erodované srážky řek poskytují hnízdní možnosti pro celou řadu ptáků (břehule říční, ledňáček říční). Tabulka 2 v příloze shrnuje charakteristické biotopy řek a jejich údolních niv.
(KRÁLOVÁ, 2001)
Okraje řek, stojaté vody a nížinné vlhké louky s vysokou hladinou podzemní vody jsou zvláště hodnotnými stanovišti mokřadních rostlin. Nížinné mokřadní louky jsou druhově velmi bohaté. Mnohé z těchto lokalit byly nepříznivě ovlivněny provedením vodohospodářských úprav.
(KRÁLOVÁ, 2001) –
27 –
Stojaté vody jsou důležité jak pro rostliny, tak i pro ryby, ptáky, savce, bezobratlé a obojživelníky. Jsou útočištěm v období povodní či v případech znečištění řeky, zvláště významné jsou pro mladé ryby jako útočiště před silným proudem v hlavním korytě. Technické úpravy toků nebo regulace průtoku mívají za následek zhoršení či dokonce přerušení hydrologického spojení řeky s její nivou a bývají příčinou ztráty stojatých vod a významného snížení biomasy.
(KRÁLOVÁ, 2001)
Vlhké louky a lužní lesy v nivách poskytují rozsáhlé hnízdní a potravní možnosti pro celou řadu ptáků. Rostliny rostoucí ve stojatých vodách a na mokřadních loukách poskytují potravu i biotop pro bezobratlé živočichy, kteří jsou zase potravou pro různé vodní ptactvo. Obojživelníkům se daří v nivních tůních, které v suchém letním období vysýchají. Tento jev eliminuje rybí predátory, kteří by se jinak živili pulci a mladými obojživelníky.
(KRÁLOVÁ, 2001)
Rašeliniště jsou biotopem celé řady různých druhů hub, rostlin a živočichů, z nichž velká část je chráněna. Podmínky v rašeliništích jsou pro život mnohdy náročné (vysoká kyselost prostředí, relativně chladnější mikroklima, vysoká hladina podzemní vody atd.), proto se zde vyskytují pouze některé druhy živočichů a rostlin, z nichž část je na rašeliniště zcela vázána. Dominujícími rostlinami jsou rašeliníky a ploníky, kromě nich jsou zde keříčkovitá společenstva s borůvkou, brusinkou, vlochyní, klikvou bahenní, vřesem obecným, suchopýrem pochvatým atd. Rašeliniště bývají často domovem masožravých rostlin, v Čechách na nich roste například rosnatka okrouhlolistá, rosnatka dlouholistá, rosnatka prostřední a také tučnice obecná a tučnice česká. Zvířena blat není příliš rozmanitá. Zamokřené, vlhké a studené prostředí neláká mnohé druhy živočichů k pobytu. (www.toulkypocechach.com/raselina.php)
5.9
Problémy s vodou v krajině
5.9.1
Regulace toků
Vliv technických úprav a regulace řek na říční a nivní biotopy je obrovský. Regulace toků vedly ke změnám příčného profilu a také k opevnění břehů. Navíc změnily přirozený průběh transportu sedimentů a výměny živin v říčním systému. Oslabení spojení řeky s její nivou ovlivňuje vztah mezi povrchovou a podzemní vodou v aluviálním zvodněném horizontu.
(KRÁLOVÁ, 2001)
Již ve středověku probíhaly vodohospodářské zásahy v údolích potoků a řek, a to hlavně v souvislosti s budováním mlýnů, pil a hamrů. Doba největších technických zásahů
–
28 –
do vodního prostředí pak nastala ke konci 19. století. Rostoucím nárokům ochrany staveb a zemědělských ploch před zaplavováním a před zamokřením vycházely vstříc nové technické možnosti. Katastrofální povodně v 90. létech 19. století významně přispěly k rozvoji protipovodňových úprav vodních toků. Tyto úpravy byly prováděny převážně za účelem rychlého odvádění vody. Na protipovodňové regulace navázaly zemědělské úpravy drobných vodních toků, umožňující funkci plošných odvodňovacích soustav. Z krajiny se začaly ztrácet potoky a říčky a jejich místo zaujímaly upravené vodní toky, svodnice a kanály. Historie těchto zásahů do vodního prostředí zaznamenává několik vln zvláště silné aktivity. Další rozvoj těchto aktivit souvisel se zaváděním kolektivní zemědělské velkovýroby v 50. a 60. letech. Vyvrcholením pak byla 70. a 80. léta. Tehdy se velkoplošné odvodňování setkalo s mohutnou chemizací zemědělství, která se projevila mimo jiné výrazným zhoršením kvality vody. Hluboké a celoplošné změny vodního prostředí v naší krajině postupně přesáhly únosnou míru. Nastalé problémy začaly vyvolávat potřebu revitalizací. Obhospodařovatelé
zemědělských ploch a
uživatelé
ploch, ohrožovaných
povodněmi, pokládali technické zásahy do vodního prostředí za nezbytné a oprávněné. Ovšem tyto zásahy přinášejí též negativa. Ta jsou tím výraznější, že i samotná technická a ekonomická účelnost řady vodohospodářských úprav byla a je problematická. (JUST, 2003) Pro shrnutí této podkapitoly, území České republiky bylo v minulých desetiletích zatíženo negativními vlivy nadměrné exploatace, nerespektující její životně důležité funkce. Tyto negativní vlivy jsou charakterizovány zejména likvidací stabilizačních prvků krajiny, nadměrným zatížením až destrukcí přírodně významných a unikátních částí krajiny, erozí půdy, vysokým povrchovým i podpovrchovým látkovým odnosem živin, kontaminací povrchových a podzemních vod cizorodými látkami, fyzikálně-chemickými zátěžemi půdy, snížením biologické aktivity půdy, zátěží potravního řetězce cizorodými látkami, a dalšími. Důsledkem byly neúměrně rostoucí a stále vyšší vklady do území, které nahrazovaly narušené přírodní procesy a vedly k dalšímu znečišťování povrchových i podzemních vod, další erozi, další destrukci přírodně a ekologicky citlivých oblastí atd. Tato situace má vliv na zdravotní stav obyvatel, růst alergenních onemocnění, způsobuje degradaci přirozené produkční úrodnosti půdy, projevuje se snižující schopností území zadržet vodu a zpomalit její odtok, což zvyšuje rizika živelných pohrom (povodní) a ohrožuje nenarušené či málo narušené části přírody. To vše již způsobilo vážné změny v přírodní rovnováze v krajině. Během čtyřiceti let do roku 1990 bylo odvodněno přes jeden milion hektarů půdy. Z 1 300 tis. ha mokřadů, vykazovaných začátkem padesátých let, dnes zbývá 350 tisíc ha.
–
29 –
Ačkoliv vliv zemědělství na současný stav krajiny je po roce 1989 charakteristický nižším užíváním průmyslových hnojiv a pesticidů, což má nesporný význam ve kvalitě podzemních vod, téměř beze změny zůstaly následky hospodaření a prokazatelně pokračuje růst deficitu podzemních vod a růst erozních procesů. Odstranění mezí, remízků, mokřadů a mokřin vedlo k uniformitě krajiny.
5.9.2
(JUST, 2003)
Redukce vodní složky prostředí
Negativa vodohospodářských technických úprav lze nejobecněji popsat jako zmenšování rozsahu, členitosti a stability vodního a zvodněného prostředí, přičemž každý z těchto parametrů má rozměr vodohospodářský a ekologický. Hlavními aspekty prostorové redukce vodní složky prostředí jsou:
Zúžení meandračních a břehových pásem potoků a řek, která v minulosti bývala i několikanásobně širší než po provedených regulačních zásazích
Prostorová redukce koryt, tůní, ramen, mokřadů, a tedy zmenšení množství vody v nich přítomné a omezení rozsahu na ně vázaného prostředí
Omezení zásob mělké podzemní vody působením plošného odvodnění a soustavy regulovaných drobných vodních toků Úpravy koryt a niv přinesly řadu problémů. K nejvýznamnějším patří nepříznivé
změny průtokového a splaveninového režimu následkem zvětšení podélného sklonu, na to navazuje zrychlení odtoku velkých vod a větší škody v níže ležících územích v důsledku zvětšení hydraulické kapacity koryt a omezení rozlivu do nivních ploch. Regulované řeky mají větší nároky na pevnost koryt, resp. existuje větší riziko destabilizace v souvislosti s rychlejším prouděním. Dále se zmenšily zásoby podzemní vody v nivách jako následek plošného odvodnění niv a zahloubení koryt toků. Došlo ke ztížení až znemožnění migrace vodních živočichů zřizováním příčných staveb a vytvářením nevhodných průtokových poměrů v korytech; s tím souvisí také omezení příležitosti pro trvalý výskyt původních druhů vodních živočichů zmenšením členitosti koryt, v případě nejmenších toků zdůrazněním monotónních pasáží s nízkým sloupcem vody. Zhoršily se také podmínky pro přirozené samočištění a dočišťování vody, což souvisí opět se ztrátou podélné a příčné členitosti koryta a se zkrácením doby proběhu úsekem koryta. Zmenšila se biodiverzita na přilehlých odvodněných pozemcích – došlo ke změně až destrukci společenstev organismů a vymizení citlivých druhů. V neposlední řadě se také zhoršil vzhled koryta, což navazuje na změnu krajinného rázu a oslabení pozitivního vnímání vodní složky krajiny veřejností. (JUST, 2003)
–
30 –
Obecně vzato velmi vážným důsledkem nevhodných úprav je ochuzení malého vodního oběhu. Jedná se o cyklus srážky-odtok-výpar, odehrávající se nad pevninou. Součástí tohoto oběhu jsou zásoby vody v krajině. Jejich bohatost rozhoduje o kvantitě sycení oběhu vodou. Ochuzení malého vodního oběhu se může projevovat větší rozkolísaností srážkových poměrů a vysušováním klimatu. Škody na prostředí i ekonomické ztráty rostly v minulosti také díky tomu, že byla dlouho opomíjena otázka proč, pro jaký užitek se má ten který zásah dělat. Proč má mít koryto tak velkou kapacitu, komu nebo čemu vadí v lukách občasné vybřežování, jaký prospěch přinese odstraňování sedimentů, zda se skutečně jenom položením drenáže a zahloubením koryta přinutí oglejená půda k efektivním výnosům. Četné úpravy koryt a na ně navazující odvodňování ploch stejně nepřinášely kýžené efekty. Mnohé „meliorované“ nebo „náhradně rekultivované“ plochy v nivách sice ztratily přirozený ráz, oslabily se jejich původní vodohospodářské, přírodní a krajinné funkce, a přesto se nikdy nestaly hospodářsky hodnotnými.
(JUST, 2003)
5.10 Revitalizace řek Vodohospodářské revitalizace se v pokročilých zemích rozvíjejí zhruba od 70. let 20. století. Jako součást snah o rekonstrukci narušené krajiny a obnovení jejího přírodě blízkého stavu probíhají v Británii a USA. Zvláště v britském pojetí jsou silné biologické aspekty revitalizací. V tom se mimo jiné projevuje tradiční zájem o studium a ochranu ptactva. Nám nejbližší a do našich podmínek nejlépe přenosné příklady nacházíme v Německu, Rakousku a Švýcarsku. V blízkém Bavorsku patří revitalizace koryt a niv potoků, říček i větších řek, včetně podpory mokřadů, ke standardní činnosti Ministerstva pro otázky životního prostředí a územního rozvoje a jemu podřízených krajských vodohospodářských úřadů. Prolínají se s protipovodňovou ochranou, která zcela samozřejmě zahrnuje diferencované přístupy k vodním tokům a podporu tlumivého rozlivu povodní v nivách mimo zastavěná území. Revitalizace koryt a niv provádějí také města a obce, případně se na nich podílejí občanská sdružení.
(JUST, 2003)
V zemích Evropské unie nalézají revitalizační snahy oporu ve Směrnici 2000/60/ES Evropského parlamentu a Rady z 23. října 2000, stavující rámec pro činnosti Společenství v oblasti vodní politiky. Dle této směrnice je cílem uvést všechny vodní toky do dobrého stavu jednak po stránce ekologické, jednak z hlediska kvality vody. Známkou dobrého ekologického stavu jsou příznivé podmínky pro přirozené formy oživení, jeho vzorem jsou vodní toky nenarušené činností člověka. –
31 –
V Čechách se začaly revitalizace rozvíjet po roce 1990. Míra negativních vlivů
přesáhla únosnou mez. Proto vznikají snahy o nápravu. V plochách povodí jde o soubor opatření ke zlepšení srážkoodtokových poměrů a k protierozní ochraně. V síti vodních toků a nádrží se hovoří o revitalizacích. Vzniká Program revitalizace říčních systémů (PRŘS) jako program obnovy, stabilizace a péče o vodní režim krajiny v ČR. Je řazen do skupiny tzv. krajinotvorných programu Ministerstva životního prostředí ČR, podporujících ekologickou stabilitu krajiny. Základní cíle tohoto programu jsou podporovat a zvyšovat retenční schopnosti krajiny, systémově napravovat negativní důsledky dřívějších nevhodně provedených pozemkových úprav, obhospodařování půdy i velkoplošného odvodnění, ale také obnovovat přirozené funkce vodních toků a jejich koryt, zvyšovat odolnost břehů a koryt a podporovat samočistící schopnost vody.
(JUST, 2003)
Možnosti a metody revitalizace řek
5.10.1
Podle Směrnice 2000/60/ES pro oblast voda (Rámcová směrnice o vodách) je cílem revitalizací postupné dosažení dobrého chemického a ekologického stavu povrchových vod, případně pro silně ovlivněné vodní útvary dobrého ekologického potenciálu. Dobrý ekologický stav je stav útvaru povrchové vody, kde hodnoty biologických kvalitativních složek daného typu útvaru povrchové vody vykazují mírnou úroveň narušení vzniklého lidskou činností, avšak odlišují se pouze málo od těch, které se obvykle vyskytují u tohoto typu vodního útvaru v nenarušených podmínkách.
(Rámcová směrnice o vodách)
Dobrý ekologický potenciál je stav silně ovlivněného nebo umělého vodního útvaru, kde hodnoty fyzikálně chemických složek jsou v rozmezí stanoveném tak, aby se zabezpečily funkce ekosystému a byly dosaženy níže specifikované hodnoty pro složky biologické kvality. Revitalizace lze prakticky realizovat několika metodami:
obnova přirozeného charakteru koryt vodních toků
obnova či vytváření tůní a mokřadů
obnova starých říčních ramen a tůní
realizace opatření pro podporu vsakování vody a tvorby zásob podzemní vody, rehabilitací pramenišť
revitalizační obnova, rekonstrukce nebo výstavba malých vodních nádrží
Dle rozsahu můžeme dělit revitalizace na revitalizace částečné – realizují se pouze v korytě po břehovou hranu. Smyslem je nevhodně upravený, stabilizovaný průtočný profil přiblížit stavu „přírodě blízkému“, nejčastěji odstraněním nevhodných objektů a opevnění a –
32 –
realizací vhodného vegetačního doprovodu. Druhou skupinou jsou revitalizace úplné – jsou řešeny v celém rozsahu dílčího povodí revitalizovaného toku, nebo alespoň v oblasti aluvia. Plánují se zpravidla v souvislosti s dalšími krajinářskými opatřeními – realizace ÚSES, apod.
(KUPEC et al, 2009)
5.10.1.1
Úprava podélného a příčného profilu toku
Při takové možnosti revitalizace se provádí změny vedení trasy toku na základě sklonových a kapacitních poměrů. Přirozené je střídání protisměrných oblouků. Šířka koryta se přirozeně mění. Na toku se přirozenou cestou tvoří ostrovy, náplavy, v přirozených sníženinách mohou vznikat tůně – i toto je možné navrhnout při vytváření projektu revitalizace. Koryto lze upravit členěním – ostrůvky, balvany, umístěním břehové vegetace. Nezbytné je zajistit přirozený tvar koryta – šířka, tvar koryta. (KUPEC et al, 2009) 5.10.1.2
Příčné a podélné revitalizační objekty
U příčných objektů je podélná osa kolmá na osu toku. Pásy mají korunu v úrovni nivelety dna. Jsou vázané do svahu břehů. Délka je 3-5 m, ze dřeva či kamenného zdiva. Drsný povrch má sklon shodný se sklonem nivelety (Schéma 5). Prahy jsou objekty, jejichž přelivná hrana je umístněna ve dně nad objektem a jejichž výška nepřesahuje 30 cm. Přepad vody přes hranu bývá nedokonalý. Těleso prahu je vázané do břehu toku. Stupně jsou objekty, jejichž přelivná hrana je umístněna ve dně nad objektem a jejichž výška se pohybuje zpravidla v rozmezí 30 – 150 cm. Přehrážky jsou objekty, jejichž přelivná hrana je výše než niveleta dna nad objektem. U skluzů začíná těleso ve dně nad objektem, podstatou funkce objektu je snížení kinetické energie toku zvýšením drsnosti povrchu v tělese skluzu.
(KUPEC et al, 2009)
Podélné objekty mají podélnou osu rovnoběžnou s osou toku. Podélná opevnění břehů slouží ke stabilizaci břehů. Umisťují se v celém břehu, nebo pouze v patě břehů. Podélná opevnění koryta slouží ke stabilizaci dna. Usměrňovací stavby slouží k rozložení proudnice a podpoře meandrování.
5.10.2
(KUPEC et al, 2009)
Renaturace povodněmi
K procesu denaturace může dojít při extrémních povodních, kdy bývají překročeny veškeré návrhové parametry a může dojít k destrukci vodohospodářské úpravy a tvorbě povodňového koryta. V některých případech je původní koryto zcela či částečně opuštěno a vzniká nové paralelní koryto řeky. Výsledkem obou případů je většinou koryto s mnohem vyšší celkovou ekologickou hodnotou. Ukazuje se, že řeka má schopnost postupně se vracet –
33 –
do určitého přirozeného stavu. Důsledky takových procesů vedou k obnovení korytové morfologie, většímu biologickému oživení a nezřídka také k přirozené protipovodňové funkci. Kromě vlastního vlivu na říční koryto je možné identifikovat také pozitivní vlivy na celou poříční zónu včetně vegetační složky.
(KREJČÍ, 2012)
5.11
Ochrana vody v krajině
5.11.1
Evropská úmluva o krajině
Evropská úmluva o krajině (dále jen „Úmluva“), podepsaná dne 20. října 2000 ve Florencii, vstoupila v mezinárodní platnost dne 1. března 2004. Hlavním cílem Úmluvy je zajistit ochranu jednotlivých typů evropské krajiny jako takové. Pod její křídla spadá také ochrana podzemních o povrchových vod v krajině. Tato smlouva má sloužit jako efektivní nástroj mezinárodní spolupráce. Měla by zajistit ochranu jednotlivých typů evropské krajiny, aktivní péči o krajinu v souladu s principy jejího udržitelného využívání a koordinovat plánování činností v krajině. Jménem České republiky byla Úmluva podepsaná ve Štrasburku dne 28. listopadu 2002 a po ukončení ratifikačního procesu dne 1. října 2004 vstoupila v platnost. Přístup ČR k Úmluvě je logickým vyústěním české tradice ve vztahu k hodnotám krajiny a péči o její přírodní a kulturní dědictví. Zásadní úkoly vyplývající z naplňování Úmluvy jsou promítnuty ve Státním programu ochrany přírody a krajiny (SPOPK ČR), který byl schválen Vládou dne 30. listopadu 2009. (Ministerstvo životního prostředí)
5.11.2
Ramsarská úmluva
Úmluva o mokřadech, majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva, byla podepsána prvními státy 2. 2. 1971 v íránském městě Ramsar, v platnost vstoupila v r. 1975. Úmluva vytváří rámec pro celosvětovou ochranu a rozumné užívání všech typů mokřadů. Každá smluvní strana Ramsarské úmluvy je povinna zařadit alespoň jeden ze svých mokřadů na „Seznam mokřadů mezinárodního významu“ (tzv. List of Wetlands of International Importance) a zajistit adekvátní ochranu a rozumné užívání mokřadů na svém území. Do seznamu jsou zařazovány mokřady splňující přísná kritéria mezinárodního významu pro vodní ptactvo a mezinárodního významu z hlediska ekologie, botaniky, zoologie, limnologie nebo hydrologie. Seznam v současné době čítá 1995 mokřadů celého světa o celkové rozloze 192 mil. ha. Česká republika má na seznamu zapsáno celkem 12 mokřadů. V rámci Ramsarské úmluvy je veden také „Seznam
–
34 –
ohrožených mokřadů“. Jedná se o přehled mokřadů mezinárodního významu, v nichž došlo, dochází, nebo může dojít z nejrůznějších důvodů ke změnám jejich ekologického charakteru a tím k jejich ohrožení, případně zničení. V České republice zodpovídá za naplňování Ramsarské úmluvy Ministerstvo životního prostředí. Ramsarská úmluva se také postarala o definici mokřadu, tedy: „mokřad je území bažin, slatin, rašelinišť i území pokrytá vodou, přirozeně i uměle vytvořená, trvalá či dočasná, s vodou stojatou či tekoucí, sladkou, brakickou či slanou, včetně území s mořskou vodou, jejíž hloubka při odlivu nepřesahuje šest metrů“. Pro potřeby České republiky se mokřadem rozumí zejména: rašeliniště a slatiniště, rybníky, soustavy rybníků, lužní lesy, nivy řek, mrtvá ramena, tůně, zaplavované nebo mokré louky, rákosiny, ostřicové louky, prameny, prameniště, toky a jejich úseky, jiné vodní a bažinné biotopy, údolní nádrže, zatopené lomy, štěrkovny, pískovny, horská jezera, slaniska.
(Ministerstvo životního prostředí)
Krajinotvorné programy
5.11.3
Praktickým nástrojem ochrany přírody a krajiny jsou krajinotvorné programy. Tyto programy jsou vnímány jako soubory opatření, které revitalizují životní prostředí nebo napomáhají zachování stávajících přírodních hodnot v krajině. Mají za cíl napravovat nesprávné zacházení s krajinou a navrhovat takové využívání území, které i při nových hospodářských trendech zvýší nebo alespoň zachová ekologickou stabilitu a diverzitu společenstev.
(HEJNÁK, 2004)
PROGRAM PÉČE O KRAJINU
Tento program, vyhlášený Ministerstvem životního prostředí, předpokládá postupné naplňování a realizaci opatření, která povedou k udržení a systematickému zvyšování biologické rozmanitosti, a k takovému uspořádání funkčního využití, které zajišťuje ochranu přírodních i kulturních hodnot krajiny. Tento dotační program poskytuje neinvestiční prostředky až do výše 100 % vynaložených nákladů na vlastní realizaci opatření, přičemž se předpokládá postupné naplňování a realizaci opatření, která povedou k udržení a systematickému zvyšování biologické rozmanitosti (PETRUCHOVÁ, 2011).
PPK A – chráněná území: tento podprogram se věnuje naplňování opatření vyplývajících z plánů péče o zvláště chráněná území (ZCHÚ) a jejich ochranná pásma a zajišťování opatření k podpoře předmětů ochrany ptačích oblastí a evropsky významných lokalit
–
35 –
PPK B – volná krajina: tento podprogram slouží pro zlepšování dochovaného přírodního a krajinného prostředí. Zahrnuje také oblast ochrany vody a vodních prvků.
PPK C – handicapy: tento podprogram je důležitý pro zabezpečení péče o ohrožené a handicapované živočichy.
PROGRAM REVITALIZACE ŘÍČNÍCH SYSTÉMŮ
Cílem tohoto programu je retence povrchových vod v krajině, iniciování přírodních procesů, které pomohou dotvořit zasažené lokality k přírodě blízké formě. Program byl zahájen již v roce 1992, v roce 2008 byl ukončen příjem nových žádostí, platnost Programu byla prodloužena do roku 2010. Na regionální úrovni byly žádosti předkládány na územně příslušná střediska AOPK a posuzovány regionálním poradním sborem.
OPERAČNÍ PROGRAM ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ
Tento program nabízí v letech 2007 - 2013 z Fondu soudržnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj téměř 5 miliard euro. Cílem operačního programu je ochrana a zlepšování kvality životního prostředí jako základního principu trvale udržitelného rozvoje. Operační program Životní prostředí, který připravil Státní fond životního prostředí a Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Evropskou komisí, přináší České republice prostředky na podporu konkrétních projektů v sedmi oblastech. (PETRUCHOVÁ, 2011)
PODPROGRAM MŽP 215 199 Tento program zajišťuje obnovu území postiženého povodní v roce 2009, rekonstrukci břehových porostů napomáhajícím stabilizovat koryta vodních toků. (PETRUCHOVÁ, 2011)
PROGRAM OBNOVY VENKOVA (POV) Tento program, který vydává Ministerstvo pro místní rozvoj, věcně navazuje na Program obnovy vesnice. POV zásadně předpokládá participaci obyvatel venkova, občanských spolků a sdružení při obnově své obce v souladu s místními tradicemi a je zaměřen na hospodářský rozvoj obcí, stavební obnovu obytných a hospodářských objektů, obnovu a výstavbu občanské vybavenosti.
5.11.4
Zákony a legislativa
ZÁKON O OCHRANĚ PŘÍRODY A KRAJINY
–
36 –
Tento zákon nese název zákon č. 114/1992 Sb., který vyhlásila Česká národní rada 19. února 1992 a byl několikrát novelizován Parlamentem České republiky. Tento zákon určuje jednat obecné zásady ochrany přírody – ochranu rostlin, živočichů, geologických prvků, paleontologických nálezů, ale věnuje se také ochraně krajinného rázu. Definuje jednotlivé druhy zvláště chráněných území. Zvláštní část zákona je věnována soustavě chráněných území Natura 2000. Zákon stanovuje dva typy ochrany přírody a krajiny: -
Druhová ochrana – všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením. Pro zvláště chráněné druhy uvedené ve vyhlášce č. 395/1992 platí přísnější a konkrétnější ochrana. Tyto druhy se dle tohoto zákona dělí na kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené (dělení dle stupně ohrožení).
-
Územní ochrana – zákon charakterizuje a dělí zvláště chráněná území na velkoplošná a maloplošná chráněná území. Kromě zvláště chráněných území je do územní ochrany řazen územní systém ekologické stability, významný krajinný prvek, přírodní park, přechodně chráněná plocha, dřeviny rostoucí mimo les. (Ministerstvo životního prostředí)
5.12
Povodně
Povodeň by se dala definovat jako přírodní jev způsobený rozlitím nadměrného množství vody v krajině mimo koryta vodních toků. Jejími následky mohou být různě velké škody na majetku, ekologické škody či oběti na životech. Povodně se vyskytují většinou v přirozených záplavových územích. Lidé tradičně žili a pracovali v blízkosti vodního toku, protože země je zde většinou plochá a úrodná a řeky nabízí dopravní možnosti. Některé povodně se vyvíjejí pomalu, zatímco jiné – přívalové povodně – se mohou vyvinout během několika minut. Povodně mohou být lokální, ovlivňující blízké okolí vzniku, nebo velmi rozsáhlé, ovlivňující celé povodí toku. V některých oblastech (Egypt a Mezopotámie) byly nebo jsou pravidelné povodně očekávanou podmínkou zemědělství. Každoroční cyklus povodní měl velký význam v mnoha raných zemědělských kulturách, nejznámější jsou Starověký Egypt na řece Nil a Mezopotámie na řekách Eufrat a Tigris, velkou roli hrály povodně i ve staré Číně. (cs.wikipedia.org/wiki/Povodeň) Povodeň nebo záplava? Záplava je výraz používající se pro obecné vylití vody z koryta v důsledku povodně. Povodeň je pak výrazné přechodné zvýšení hladiny vodního
–
37 –
toku, ať už vniklé přirozenými jevy nebo zaviněné technickými závadami či havárií na vodním díle.
5.12.1
Povodně v České republice
Existuje několik typů povodňových situací, se kterými se území České republiky již v minulosti setkalo. Jsou to letní povodně způsobené déletrvajícími regionálními srážkami o velké intenzitě s vysokými úhrny, projevující se výraznými důsledky na středních a větších tocích. Dále to mohou být přívalové povodně způsobené krátkodobými srážkami s velkou intenzitou přesahující lokální ohrožení, jehož výskyt je možný na celém území státu s možnými katastrofálními důsledky na menších vodních tocích odvodňujících zejména sklonitá území.
(cs.wikipedia.org/wiki/Povodeň)
Dalším typem povodní jsou zimní a jarní povodně způsobené rychlým táním sněhové pokrývky, často v kombinaci s dešťovými srážkami. Tyto povodně zasahují nejčastěji podhorské vodní toky a při rozsáhlejším oteplení v kombinaci s dešti zasahují i velké nížinné vodní toky. Povodně způsobené ledovými jevy na vodních tocích v zimním období jsou způsobené ledovými nápěchy nebo zácpami, které mohou vzniknout na vodních tocích všech kategorií. Intenzitu povodně určují kombinace místních podmínek v korytech vodních toků a výskytu příčinných meteorologických jevů (dlouhá mrazová období střídaná teplotními inverzemi nebo prudkým oteplením). Netypickou skupinou povodní jsou zvláštní povodně, způsobené umělými vlivy, tj. situacemi, které mohou nastat při stavbě nebo provozu vodních děl, při narušení vzdouvacího tělesa, při poruše hradících konstrukcí výpustných zařízení, nebo při řešení kritických situací z hlediska bezpečnosti vodních děl. Na území České republiky dochází k rozvodnění vodních toků při povodňových situacích s 1 % pravděpodobností výskytu (tzv. stoletá voda) na celkové ploše 2 481,9 km² území v okolí vodních toků, z toho plocha 1 303,4 km² je nějakým způsobem chráněna na častěji se vyskytující povodně. Pro vznik povodní v podmínkách České republiky jsou v naprosté většině případů rozhodující meteorologické příčinné jevy, jejichž důsledky se projeví přímo na území státu.
(cs.wikipedia.org/wiki/Povodeň)
Povodně jsou přirozenou součástí koloběhu vody v krajině. Vedle meteorologických jevů je pro povodňové situace druhým hlavním určujícím faktorem i způsob využití a nakládání s pozemky v jednotlivých povodích.
–
(cs.wikipedia.org/wiki/Povodeň)
38 –
5.12.2
Povodeň v roce 1997 a její následky
Červencová povodeň roku 1997 měla neočekávaně rychlý a dravý průběh s obrovskou ničivou sílou, kdy na horních tocích došlo k téměř totální devastaci koryt vodních toků. Extrémní úhrny srážek byly v červenci v oblasti povodí horní Moravy (Jeseníky), v oblasti povodí řeky Bečvy (Moravskoslezské Beskydy) a pás srážek zasáhl ještě oblast Hostýnských vrchů a Českomoravskou vrchovinu. Extrémní intenzita srážek byla zaznamenána již v sobotu 5. 7. 1997 a vysoké srážky pokračovaly i v dalších dnech. Pro ukázku autorka uvádí dobové fotografie v příloze, konkrétně Obr. 35 ukazuje ničící povodeň u obce Černotín, kde se Bečva vylila z břehů a zaplavila mimo jiné také železniční stanici. Z vyjádření generálního ředitele Povodí Moravy, s. p. Ing. Radima Světlíka vyplývá, že za období od 4. 7. do 8. 7. 1997 napadlo na Lysé Hoře, která charakterizuje situaci v povodí Bečvy, 586 mm srážek. Přitom denní rekordní srážkový úhrn stanice byl 6. července 234 mm. V příloze je uvedena mapa České republiky zobrazující úhrn srážek při povodních v červenci roku 1997 (Obr. 34). V oblasti povodí Moravy při povodni 1997 zahynulo 25 osob. Nejhůře dopadla obec Troubky u Přerova, kde zahynulo 9 lidí a totálně bylo poškozeno více než 300 domů (Obr. 36, Obr. 37, Obr. 38). Celkové škody v povodí Moravy a Dyje byly odhadnuty na více než 20 miliard korun. Z téměř 4 tisíc kilometrů toků, které byly ve správě Povodí Moravy, byla červencovou povodní zasažena polovina – tedy dva tisíce kilometrů toků. Závod Horní Morava – Povodňovými rozlivy bylo v Olomouckém kraji postiženo 110 obcí a měst, evakuace proběhla ve 38 obcích a evakuováno bylo 7 850 osob, při povodni zahynulo v oblasti Olomouckého kraje 24 osob. Rozlivy zasáhly plochu 434 km2 a průměrná hloubka rozlivů dosahovala 2,5 až 3,0 m. Byly dosaženy průtoky přesahující výrazně hodnoty stoleté vody – tedy Q100, místy až vody osmisetleté Q800. Jednou z nejcitlivějších oblastí z hlediska ohrožení povodní je povodí Bečvy. Jedná se však o území, kde je řada střetů, ekologicky významných lokalit či NATURY 2000, územní limity v intravilánech měst (nábřežní zdi, inženýrské sítě, nekapacitní mosty atd). Plánů a studií bylo zpracováno od roku 1997 celá řada, ale nikdy se nepodařilo najít společné koncepční řešení. Proto se Povodí Moravy, s. p. rozhodlo zpracovat v úzké spolupráci s jednotlivými dotčenými samosprávami a dalšími subjekty, koncepční a především reálný návrh přírodě blízkých a technických opatření. Ta budou v souladu s územně plánovacími dokumentacemi, požadavky obcí. Především se minimalizuje riziko střetů zájmů, jak v oblasti technické (rozsáhlé až nereálné přeložky komunikací a inženýrských sítí), tak v oblasti ekologické. Jde o snahu maximálně neškodně využít –
39 –
potenciál údolní nivy Bečvy. Tento koncepční materiál byl v loňském roce zpracován a v červnu letošního roku i odsouhlasen vládou ČR a to včetně harmonogramu přípravy. (www.pmo.cz)
Podle ředitele Povodí Moravy Antonína Kurfürsta byla situace při červencových povodních abnormální, ale bezprostřední příčiny záplav se dají shrnout do několika bodů. Primárně šlo o extrémní srážky, kdy na některých místech Jeseníků a Beskyd napršelo za tři dny až 430 mililitrů srážek a deště navíc neustaly. Následkem této první vlny vydatných srážek došlo k nasycení terénu i povodí řek a další srážky již půda vůbec nevsakovala a přímo odtékaly do řek. Přívalové vlny přítoků Moravy se spojily s přívalovými vlnami z Jeseníků a Beskyd. Tato situace dosud nikdy nenastala. Došlo k úplnému naplnění hrázového systému, který již nedokázal pojmout vodu z dalších dešťů, a na několika místech následovala jeho destrukce. Došlo k narušení hrázového systému a odtoku vody mimo něj mělo za následek zatopení měst a obcí, navíc ze směrů (pole, lesy), ze kterých by záplavu nikdy neočekávaly. Obecně červencové záplavy roku 1997 mají své dlouhodobé příčiny, které souvisejí s neuváženou lidskou činností a zásahy do krajiny.
5.13
(www.pmo.cz)
Podklady pro studium vývoje krajiny
Geografické informační systémy umožňují analyzovat vývoj krajiny na základě georeference, vektorizace a interpretace starých mapových podkladů. Pro historicky mladší období existuje možnost využití leteckých snímků a dat dálkového průzkumu Země. Při územním zkoumání krajinných změn se především využívá historických mapových podkladů, ze kterých je možné analyzovat využití krajiny a její struktury v jednotlivých obdobích historického vývoje. Následně v prostředí GIS (geografického informačního systému) lze provádět analýzy změn struktury a využití krajiny v čase.
5.13.1
(KUKLA, 2007)
Historické mapy
Prvním a velice cenným historickým podkladem je II. vojenské mapování, tzv. Františkovo, z let 1819 – 1858 v měřítku 1:28 800. Jeho vzniku předcházela vojenská triangulace a katastrální mapování (Stabilní katastr), které se později použilo jako podklad pro vojenské mapování. Tomuto mapování předcházelo I. vojenské mapování, tzv. Josefské, v letech 1764 – 1783, které však nevzniklo na přesných geodetických základech. Podkladem tohoto mapování se stala Müllerova mapa z roku 1720 zvětšená do měřítka 1:28 800. Porovnání I. a II. vojenského mapování však umožňuje analyzovat vývoj krajiny –
40 –
v daném území v období téměř jednoho století. I. vojenské mapování zobrazuje krajinu před nástupem průmyslové revoluce, v době rozkvětu barokní krajiny, zatímco II. vojenské mapování již zachycuje krajinu v době nástupu průmyslové revoluce. Na tato dvě mapování navazovalo III. vojenské mapování, tzv. Františkovo – Josefské, z období 1870 – 1885, které vzniklo v měřítku 1:25 000. Toto mapové dílo se však zatím nepodařilo shromáždit pro území celé republiky, a tak alternativu představují reambulované mapy III. vojenského mapování z období po roce 1918. (KUKLA, 2007) Vzhledem k procesu zastarávání tohoto díla dospěli vojenští a civilní uživatelé ČSR po roce 1918 k rozhodnutí o zahájení nového, celostátního mapování republiky. Až do roku 1949 vznikala různorodá torza původních mapování, konjunkturálně uskutečňovaných v různých geodetických systémech a zobrazeních, v různých měřítkách a kladech mapových listů. V letech 1949 - 1952 byly jako první etapa unifikace kartografického díla ČSR zpracovány prozatímní topografické mapy měřítka 1 : 50 000 a z nich odvozené mapy měřítek 1 : 100 000 (S-1946) a 1 : 200 000 (S-1952). K jejich zpracování bylo využito všech existujících podkladů, včetně map III. vojenského mapování. Práce v terénu se omezily na zběžnou revizi komunikací a nových objektů.
5.13.2
(http://www.zememeric.cz/)
Vodní složka na starých mapách
Ve srovnání s II. vojenským mapováním nalezneme na mapách I. vojenského mapování mnohem více velkých i menších rybníků, podobně jako na starší Műllerově mapě Čech z počátku 18. století. Mapy I. vojenského mapování totiž zaznamenaly stav vodních ploch ještě v době jejich velkého rozšíření, těsně před hromadným rušením rybníků na konci 18. a v prvních desetiletích 19. století. II. vojenské mapování, které vzniklo o více jak půl století později, zachycují již několikanásobně menší rozlohu rybníků v české krajině než mapy I. vojenského mapování. Vodní složka krajiny prodělala v minulosti různě intenzivní zásahy, jako je vysušování rybníků a jejich převádění na zemědělskou půdu a zkrácení říční sítě
v důsledku napřimování
vodních toků. Zkracování
toků souviselo např.
s odvodňováním zemědělsky a lesnicky využívaných ploch nebo s protipovodňovou ochranou obyvatelstva či jako důsledek intenzivní urbanizace a industrializace krajiny. Při analýze historických mapových podkladů a jejich digitalizaci představuje prvořadý problém rozdílná kvalita dat. Jde především o nepřesnosti vyplývající z primární odlišné povahy dat – generalizace obsahu mapy, rozdílné kartografické projekce a zobrazení a přesnost zpracování mapy. Odstranění těchto chyb, tzn. zpřesnění výstupů je omezené a je tudíž nutné brát dosažené výsledky s rezervou a případné závěry konfrontovat
–
41 –
s mapovými podklady. Po zpracování dat je nutné přikročit k jejich korekci, protože výstupy poukazují na systémové chyby, které nereprezentují reálný vývoj říční sítě. Jedná se o systematické podhodnocování, resp. nadhodnocování výsledků měření. Je tedy vhodné získaná data upravit o koeficient k, který reprezentuje průměr relativních odchylek délek nezměněných úseků toků mezi historickým mapováním a současným přesným mapovým dílem. Užití koeficientů je však problematické, protože dochází k nevýběrovému zkreslení délek všech toků. Tzn., že jsou změněny i délky, které mohou být reprezentativní. (KUKLA, 2007)
5.14
Štěrkonosné řeky
Divočení vodního toku je pojmenování jevu, při kterém dochází k větvení, rozdělení vodního toku do více ramen. Tím se zvyšuje průtočný profil toku a snižuje se rychlost i unášecí energie vody. Následkem toho se usazují hrubozrnné naplaveniny a vytvářejí břehové nebo středové lavice a ostrůvky. Vzniká agradace, tedy ukládaní sedimentů v korytě, které zvyšuje polohu dna. Divočící část toku je většinou mělčí a širší než ostatní úseky. Koryta se postupně zanášejí a při dalších povodních břehy tvořené lavicemi z nánosů se pro svou nepevnost přesouvají erozí vody na jiná místa. Unášený substrát může mít charakter štěrku nebo písku. Pro podhorské bystřiny je charakteristickým materiálem štěrk, pro nižší části toků písek různé frakce. Divočící toky vznikaly na našem území v chladných obdobích pleistocénu, kdy vyšší intenzita přirozeného zvětrávání skalnatého podloží vedla k zanesení údolí mocnými vrstvami sedimentů. V dnešních podmínkách kulturní krajiny jsou takové vodní toky již vzácné. Tyto toky se nazývají štěrkonosné. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Divočení_vodního_toku) Štěrkonosné řeky jsou silně ovlivněny velkým množstvím sedimentů, které do nich z jejich povodí přivádějí přítoky, a jež pak tyto řeky dále sunou svým řečištěm. Tyto řeky jsou velice citlivé ke změnám svého povodňového a splaveninového režimu a při těchto změnách mohou během několika dekád úplně změnit charakter svého řečiště. Jak je na mnoha příkladech prokázáno, omezení přísunu sedimentů může znamenat, že štěrkonosné řeky změní svůj charakter a namísto větvení vzniká jedno přehloubené řečiště, které odvodňuje okolní krajinu a zpětnou erozí ohrožuje infrastrukturu (kontrakční fáze). Na druhé straně při destabilizaci povodí těchto řek dochází k nadměrnému přísunu sedimentů a řeky své řečiště rozšiřují na úkor kulturní krajiny (expanzivní fáze). Je proto nezbytné, aby při úpravách štěrkonosných řek došlo k hodnocení celého jejich povodí a zejména k hodnocení podmínek přísunu sedimentů a jejich pohybu řečištěm.
–
42 –
(UMPR ČR, 2010)
6 PŘÍPADOVÁ STUDIE ŘEKA BEČVA 6.1
Lokace a obecná charakteristika toku
Řeka Bečva je řekou horskou a pramení v Roztokách Beskyd na východní Moravě poblíž slovenských hranic. Má dva prameny, které již zakreslil J. A. Komenský na své mapě Moravy z roku 1627. Jeden tok – Dolní Bečva (Bečva Rožnovská), která protéká Rožnovem pod Radhoštěm (hist. Becwa inferiorit fons nedaleko Rosenau), je dlouhá 36 km a má plochu povodí 254 km2. Pramení pod Vysokou, nedaleko Bumbálky.
Rožnovská Bečva (foto: autor, 04/2013)
Druhý tok – Horní Bečva neboli Bečva Vsetínská, která protéká nedaleko obce Hovězí, pramení pod Trojačkou. Tento tok je větší, má délku 59 km a plochu povodí 734 km2. Tyto dva toky se stékají u Valašského Meziříčí.
Schematické znázornění ramen řeky Bečvy (zdroj: VÚV Praha, úprava: autor)
–
43 –
Od soutoku se dále řeka často nazývá Spojená Bečva, která pokračuje v pohoří západních výběžků Beskyd k Hranicím, odtud k jihozápadu údolím ohraničeným po pravém břehu nejjižnějšími výběžky Jeseníků a Oderskými vrchy. Tento kraj je pojmenován Němci jako Moravská brána (Mährise Pforte). Toto pojmenování se vžilo a používá se dodnes.
Vsetínská Bečva (foto: autor, 06/2013)
Řeka teče kolem Lipníku nad Bečvou, dále protéká Přerovem a u obce Troubky se odděluje od hlavního toku rameno, tzv. Malá Bečva, která teče k Chropyni. Hlavní tok řeky Bečvy pokračuje a za Troubkami se vlévá do řeky Moravy u Tovačova. Celý říční systém povodí řeky Bečvy má charakter horských toků. Plocha celého povodí je 1 626 km2. Spojená Bečva je 61,5 km dlouhá a celý úsek je vodohospodářsky upraven.
Soutok Rožnovské a Vsetínské Bečvy ve Valašském Meziříčí (foto: autor, 04/2013)
–
44 –
V příloze autorka uvádí Mapu 1, která zobrazuje celé povodí řeky Bečvy. Mapa je převzata ze studie řeky Bečvy, konkrétně z Návrhu strukturálního řešení protierozních a protipovodňových opatření v povodí Bečvy, kterou zpracoval autorský kolektiv několika firem (viz. EKOTOXA, 2007). Obě ramena řeky byla v třicátých letech 20. století regulována téměř po celé délce toku. Poklesem zemědělské a průmyslové výroby po roce 1989 došlo ke zlepšení kvality vody, takže řeka je dnes díky aktivitám českého rybářského svazu poměrně dobře zarybněná a vzácně se zde vyskytují další druhy živočichů, jako např. rak říční. Dle povrchového odtoku se území řadí k nejvodnatějším oblastem v ČR (s rostoucí nadmořskou výškou a zvyšujícím se ročním srážkovým úhrnem dosahuje specificky odtok přes 10 až 25 1/s . km2). Z toho důvodu je povodí až po soutok Rožnovské a Vsetínské Bečvy vyhlášeno jako CHOPAV (Chráněné oblasti přirozené akumulace vod) Vsetínské vrchy a Beskydy. Po celém toku řeky Bečvy je vystavěna cyklostezka Bečva. První myšlenky této stavby přišly v roce 1998, první úseky byly vystavěny v okolí města Lipník nad Bečvou. Od roku 2000 se řešily úseky v okolí Rožnovské a Vsetínské Bečvy. Cyklostezka má nyní celkovou délku kolem 160 km, dělí se na tři úseky, podobě jako řeka (Vsetínská, Rožnovská, Bečva). Jsou zde také úseky vhodné pro in-line bruslení, stezka je dobře značená a opatřená mobiliářem.
6.2
(www.cyklostezkabecva.com)
Historické souvislosti
Úzkým údolím Hranického krasu u Teplic nad Bečvou protékala Bečva jednotným korytem. Bez výraznějšího větvení řeka procházela i svým středním úsekem a to zejména mezi Hranicemi a Týnem nad Bečvou. Protékala jedním korytem z důvodu budování rybníků v říční nivě. U Lipníku nad Bečvou se tok opět výrazně větvil a vytvářel rozsáhlé štěrkové náplavy. U obce Oldřichov zhruba na rozhraní středního a dolního úseku se geomorfologie náhle změnila z větvícího se koryta na meandrující říční vzor. (UPRM ČR, 2010) Na dolním úseku řeka vytvářela volně meandrující koryto v širokém nivním pásu. Přerov před úpravou břehů trpěl dvakrát ročně záplavami. Široké řečiště, které bylo charakteristické nízkými břehy, porostlými vrbami a olšemi, vytvořilo zákruty a meandry, v nichž voda vymílala dno a vyhlubovala tůně. V korytě se vytvářely mělčiny a písčiny
–
45 –
s nánosy štěrky, kde se zachytávaly klády a kusy dřeva, které řeka přinesla z hor. (UPRM ČR, 2010) Řeka Bečva byla v 18. století využívána k plavení dřeva. Plavení začínalo ve Valašském Meziříčí, kde voraři vytvořili z klád vor (plť) a pokračovali se dřevem až k Přerovu. Tato činnosti byla tehdy prosperující, neboť v této době ještě nebyla rozvinutá železniční ani silniční síť. Řeka Bečva byla v této době hlubší, přeprava dřeva touto cestou byla tedy možná. V zátokách a tůních bylo mnoho ryb a raků. Pravděpodobně z té doby se zachoval i hostinec v Mostní ulici U Zlaté ryby (majetek rodiny Skřečků), kde se připravovala chutná rybí jídla. Je možné, že hospoda vznikla později, ale je dokladem bohatství ryb v Bečvě. Dokud nebylo umělé výroby ledu, lámal se led na Bečvě pro přerovský pivovar a také pro hostince. Tehdy ožila Bečva těžkými formanskými vozy, které led rozvážely po městě do lednic (byly to specielně upravené místnosti nebo sklepy). V zimním období zamrzlá Bečva sloužila i k zimním radovánkám. Na počátku minulého století si lidé nechtěli dát líbit rozmary Bečvy a spoutali ji pevnými břehy. Dno řeky se vyrovnalo a zároveň snížilo.
6.2.1
(http://www.rosmus.cz/)
Regulace koryta řeky Bečvy
S regulačními pracemi se začalo již v roce 1892. Je to patrné převážně z historických map II. a III. mapování, kde je jasně vidět rozdíly v charakteru a tvaru koryta řeky. Úprava Bečvy byla rozdělena na dvě etapy. V první etapě, době usměrňovacích prací, byly prováděny vegetační úpravy. Užívalo se hlavně ponorných válců, plůtků a vysazování vrbových sazenic. Velké vody měly zadržet či utlumit soustavy velkých či menších vodních nádrží. Tato soustava však nebyla nikdy vybudována. Soustředěním vody do jednoho koryta se prohlubovalo dno, čímž byly břehové stavby porušovány a vyžadovaly stále větší náklady na údržbu. Břehové porosty způsobovaly ukládání štěrků a písků, čímž se koryto řeky stále více zužovalo. Po povodních v roce 1902,1903 a 1907 bylo navržena druhá etapa úprav, a to definitivní regulaci, tedy zvětšení a rozšíření koryta, zesílení stavebních typů betonovými a kamennými stavbami. S těmito pracemi se započalo zřejmě v roce 1902 a trvaly až do roku 1932. Po dalších povodních v roce 1940 a 1941 bylo nutné některé tratě znovu opravovat a opevnění zesilovat. Regulované koryto mělo různou kapacitu, bylo napřímeno, upraveno do lichoběžníkového průřezu a došlo k rekonstrukci některých jezů. Vodohospodářskými úpravami se výrazně změnil krajinný ráz údolní nivy i charakter řeky. (KREJČÍ, 2012)
–
46 –
6.2.2
Bečva ke konci 20. století
Bečva byla také zahrnuta do plánu při stavbě kanálu Labe – Odra – Dunaj a v Přerově měl být velký přístav v návaznosti na železniční trať. Byly vpracovány podrobné studie a tato myšlenka se občas znovu objevovala. I když byla provedena regulace Bečvy a její tok byl upraven, dokázala řeka svou ohromnou sílu v červenci 1997, kdy Přerov a celou Moravu postihly ničivé záplavy. Město bylo z větší části zatopeno, byly zničeny domy a poškozen majetek.
6.3 6.3.1
Hydrologické poměry v povodí Bečvy Povodí Bečvy na Přerovsku
Známá jsou jezera v Hustopečích nad Bečvou. Jedná se o soustavu jezer, která vznikla už ukončenou těžbou štěrkopísků. Jezera leží podél cyklostezky Bečva mezi Hustopečemi a Němeticemi. Pro místní obyvatelstvo nabízí příležitost k rybaření a procházkám o volném čase. Dříve tato lokalita byla vyhledávána i ke koupání a campingu. Vyhledávaným místem letního sportovního využití je Plumlovská přehrada. Je to největší přehrada na Střední Moravě a je velmi vyhledávaným střediskem. Každý rok tuto přehradu navštíví tisíce turistů, jak rekreantů, tak sportovců. Poslední rozsáhlou vodní plochou jsou Tovačovská jezera. Tato tři jezera začala vznikat v padesátých letech stejně jako jezera v Hustopečích nad Bečvou, tedy po těžbě štěrkopísku. Ke koupání ale není žádné z nich oficiálně uvolněno. Jedno z jezer, konkrétně jezero severní, se využívá jako zdroj pitné vody. Celková výměra jezer činí 330 ha a každým rokem se zvětšuje. (NAVRÁTILOVÁ, 2011)
6.3.2
Povodí Bečvy na Vsetínsku
Oproti přerovskému okresu je zde poměrně málo vodních ploch. Zahrnují celkem jen asi kolem 180 ha. Plošně největší je vodní nádrž Stanovíce u Karolínky. Tato vodní nádrž zásobuje okres Vsetín pitnou vodou. Vodní nádrž, která byla vybudována jako zásobárna vody pro plánovaný průplav Odra-Dunaj, se jmenuje Bystřička. Tato přehrada slouží jednak pro rekreační účely, jednak pro zachycování menších povodňových vln. Další vodní plochou je soustava chorýňských rybníků, dále pak vodní nádrž Horní Bečva, která má stejný účel jako nádrž Bystřička a z menších vodních ploch jsou významné soustavy tří rybníků u Lačnova, dvou Hamerských rybníků u Zubří a na přelomu 80. a 90. let vznikla soustava dvou rybníků Chmelník u Kelče.
(NAVRÁTILOVÁ, 2011)
–
47 –
V okrese se ještě nacházejí četné menší vodní plochy. Z těch významnějších to jsou: v povodí Vsetínské Bečvy jezero ve Velkých Karlovicích - Jezerném, Balaton u Nového Hrozenkova, rybníček Provazné u Halenkova, rybníček pod Hrachovečkem v Huslenkách, rybníček v závěru údolí ve Valašské Bystřici, rybníčky v Semetíně u Vsetína, rybníček na vodárenském území jižně od Vsetína, Křivský rybník v Podlesí u Valašského Meziříčí a jiné. V příštích desetiletích se očekává vybudování dalších menších vodních ploch, které by sloužily zejména k zadržení vod v okolní v minulosti odvodněné krajině, např. nad Janovou u Bečvy, pod Francovou Lhotou, u Kunovic, nad Poličnou a jinde. (NAVRÁTILOVÁ, 2011) Hydrologické poměry v celém povodí zobrazuje Mapa 2 v příloze.
6.4
Přírodní poměry v povodí
6.4.1
Geologie a geomorfologie povodí
Oblast kolem řeky Bečvy leží v pásemném pohoří Karpaty (východní Karpaty a západní Karpaty). Je to mladé pásemné pohoří, v němž převládají druhohorní a třetihorní horniny s rozsáhlými oblastmi neovulkanismu. Západní Karpaty se dále člení na Vnější Karpaty (pás pahorkatin, vrchovin a hornatin), Vnitřní Karpaty, které ovšem do naší země nezasahují, dále pak Vněkarpatské sníženiny (pás plochého reliéfu na neogenní výplni) a Vnitrokarpatsné sníženiny. Do povodí Bečvy zasahují oblasti z vyjmenovaných dílčích částí Západních Karpat Vnější Karpaty a Vněkarpatské sníženiny. Ve studované oblasti je nejvyšším bodem Vysoká (1024 m) a nejnižší místo se nachází na soutoku řeky Bečvy s Moravou (195 m).
(DEMEK, 1965)
Vněkarpatské sníženiny tvoří velkou jihovýchodní část území republiky. Tvořily se zde tzv. čelní hlubiny, které byly vyplňované napřed paleozoickými sedimenty, poté mladotřetihorními a čtvrtohorními uloženinami. Tyto mladé usazeniny jsou na povrchu a starší usazeniny vyčnívají nad mladými jen místy. Patří sem úvaly Dyjskosvratecký, Hornomoravský a Ostravská pánev, navzájem spojené sníženinami Vyškovské a Moravské brány. Sem naše oblast spadá pouze do Moravské brány. Krajina Vněkarpatských sníženin je typická svým měkkým oblým reliéfem a zlomovými svahy.
(DEMEK, 1965)
Moravská brána je významnou sníženinou na severní Moravě, která byla vytvořena poklesem jihovýchodní části Nízkého Jeseníku. Tato brána má směr od SV k JZ. Na JZ přechází Moravská brána u Přerova plynule do Hornomoravského úvalu a na SV opět plynule do Ostravské pánve. Na SZ hraničí s Nízkým Jeseníkem, na JV s Kelečskou a
–
48 –
Příborskou pahorkatinou. Po geomorfologické stránce se Moravská brána rozděluje na část oderskou a bečevskou. Reliéf Moravské brány vznikl na málo odolných spodnotortonských a pleistocénních sedimentech. Je to mírně zvlněný nížinný reliéf s měkkými tvary. Jsou v ní rozsáhlé plošiny a nízké zaoblené hřbety. V severovýchodní části se nacházejí zbytky ledovcových sedimentů, mohou být vidět také mohutné sprašové pokryvy. (DEMEK, 1965) Vnější Karpaty mají poměrně jednotné geologické složení, které obsahuje mnohonásobně se střídající souvrství a opakující se vrstvy pískovců, slepenců, jílovců, jílovitých břidlic, místy i vápnitých, a slínovců. Tyto horniny se střídajícími vrstvami se geologicky označují jako flyš. Flyše tvoří příkrovy, které se skládají z vrás. Tyto flyšové horniny se ukládaly v hlubokomořském prostředí. V průběhu alpínského vrásnění byly vrstvy pískovců, jílovců a ostatních hornin vyzdviženy a vyvrásněny. V mladších třetihorách sem proniklo několikrát miocénní moře. V té době ještě neskončilo vrásnění flyšových hornin. V období čtvrtohor se projevila změna klimatu. Teplé moře z naší oblasti definitivně ustoupilo a podnebí se začalo ochlazovat. Na naše území v průběhu pleistocénu zasáhl dvakrát pevninský ledovec. Protože ledovec zaplnil Moravskou bránu, nemohly řeky odtékat a vytvořilo se jezero před čelem ledovce. Jezero zaplavilo i přilehlé pahorkatiny. (DEMEK, 1965) Krajina v tomto chladném období měla charakter tundry. Po ústupu ledovce se znovu utvářela říční síť. Bečva znovu ukládala materiál přenesený ledovcem a usazený v jezeře ještě před tím. Tak vznikly rozsáhlé říční nánosy. V nejmladším období čtvrtohor, tedy holocénu, se definitivně dotvořil obraz krajiny, jak ji známe dnes. Vznikly zejména široké nivy řek vyplněné jemnozrnným říčním nánosem. Tvorba těchto náplavů ale souvisí s činností člověka (kácení lesů, obhospodařování půdy).
(DEMEK, 1965)
Na Mapě 3 je patrné, jak vymezené území vypadá z hlediska geologie.
6.4.2
Klimatické podmínky povodí
Podnebí celého studovaného území lze charakterizovat jako podnebí mírného pásu mírně kontinentální, tedy se střídáním čtyř ročních dob. Velký vliv má pro charakteristiku klimatu v jednotlivých místech nadmořská výška a také terénní členitost území, která je hlavně v okrese Vsetín značná. Je zde velká rozdílnost podnebí v jednotlivých lokalitách vymezeného území. Oblast spadá do všech tří podnebných oblastí. Do chladné oblasti patří území Vsetínských vrchů, do mírně teplé oblasti se řadí Hostýnské vrchy, a do oblasti teplé pak spadá hlavně Moravská brána. Průměrná roční teplota vzduchu se pohybuje dle nadmořské výšky lokality od 4,0 °C do 7,9 °C. Co se týče srážek, území se řadí do tzv.
–
49 –
středoevropského typu chodu srážek. Srážky jsou v letních měsících maximální a v zimních minimální. Zastoupení klimatických oblastí je možné najít v Mapě 4 v příloze.
6.4.3
Půdní charakteristika
V západní oblasti povodí řeky Bečvy, která je nížinatá, se rozprostírají velmi úrodné půdy černozemě a hnědozemě. Kdežto ve střední a východní části jsou kambizemě, tedy hnědé lesní půdy nižších a vyšších poloh. Tyto půdy už jsou méně úrodné. Těsně podél obou břehů řeky Bečvy se pak vyskytují půdy nivní, tedy půdy na náplavech řek. Podrobnější pedologickou charakteristiku území zobrazuje Mapa 5 v příloze (převzato ze studie, viz EKOTOXA, 2007) 6.4.4
Rostliny a živočichové v povodí Bečvy
Složení vegetačního krytu je v naší oblasti podmíněno především geografickou polohou. Na území Moravské brány se v povodí řeky Bečvy můžeme setkat se zástupci nivní květeny jako je např. blatouch bahenní, čistec lesní, devětsil lékařský, hluchavky a další. Velmi bohaté na rostlinné druhy je vápencové území, a to zejména v lokalitách přírodních rezervací v okolí Hranic. Za vzácné a chráněné druhy jsou to především: sasanka hajní (Anemone nemorosa), hvězdnatec zubatý (Hacquetia epipactis), mateřídouška časná (Thymus praecox) a jiné. V současnosti co se týče lesů, je větší část Moravské brány odlesněná. Lesy s narušeným složením mají ostrůvkový charakter. V nivě Bečvy můžeme shledat lužní lesy. V nelesní vegetaci Moravské brány pomalu vyznívá náročnější teplomilná květena jižní Moravy. Pro střední Pobečví jsou typické především svahové pastviny a louky s luční vegetací. Pro Hostýnské vrchy jsou typické zejména květnaté bučiny a bukojedliny, podhorské lesní rostliny jako je měsíčnice vytrvalá (Lunaria rediviva), ječmenka evropská (Hordelymus europaeus) či udatna lesní (Aruncus vulgaris). Ve Vsetínských vrších rostou na lukách některé naše orchideje a šafrán Heufflelův (Crocus Heufflerianus). Na co bychom neměli zapomenout, jsou lesní plodiny, které rostou po celém našem vymezeném území, z nichž nejrozšířenějším je borůvka (Vaccinium myrtillus). Také zde v létě najdeme celou škálu hub jak jedlých, tak jedovatých. Původní faunu na tomto území charakterizovaly především lesní druhy. Jednotvárnou a poměrně chudší zvířenu nalezneme v nižších pahorkatinách v podhůří Hostýnských vrchů a v Moravské bráně, kde většina přirozených stanovišť už zanikla. V Moravské bráně je z vyšší zvěře početně zastoupen srnec obecný (Capreolus capreolus). Z drobné zvěře se zde nachází zajíc (Lepus europaeus), liška obecná (Vulpes Vulpes), kuna lesní (Martes martes), jezevec (Meles meles), hranostaj (Mustela erminea) a jiní. V Pobečví –
50 –
se vyskytují tůně, mrtvá ramena i zatopené materiálové jámy. V těchto oblastech můžeme vidět několik druhů kachen, potápek a lysek. Místy vznikly i větší kolonie racků chechtavých (Larus ridibundus). Tyto vodní plochy mají i pestřejší faunu ryb a vodního hmyzu. V rozsáhlejších lužních lesích hnízdí zpěvné ptactvo, jako je např. slavík obecný (Luscinia megarhynchos), žluva hajní (Oriolus obolus), sedmihlásek (Hippolais sp.) aj. Vápencový ostrůvek Hranického krasu se řadí k významným lokalitám měkkýšů. Kromě ryb a drobných bezobratlých zde žije na břehu řeky hmyzožravec rejsec vodní (Neomys fodiens) a také ondatra pižmová (Ondatra zibethicus). Je možné se setkat s ledňáčkem říčním (Alcedo atthis). V okolních srázech či pod mosty hnízdí skorec vodní (Cinclus cinclus) a konipas horský (Motacilla cinerea). Lze také pozorovat čápa černého (Ciconia nigra) a volavku popelavou (Ardea cinerea), oba tito vodní ptáci jsou uvedeni na seznamu chráněných živočichů. Byl zde zjištěn také výskyt vydry říční (Lutra lutra).
LAND USE v povodí Bečvy
6.4.5
Na Mapě 6 v příloze, kde je vyobrazení krajinného pokryvu v povodí řeky Bečvy, je patrné, že povodí jednotlivých ramen Rožnovské a Vsetínské Bečvy má charakter krajiny převážně zalesněné, naopak Spojená Bečva protéká krajinou spíše zemědělsky obhospodařovanou v kombinaci s hustší zástavbou. Tato mapa je opět převzata ze studie (viz EKOTOXA, 2007).
6.5
Ochrana přírody v povodí Bečvy
Následující podkapitola přibližuje současný stav ochrany přírody v rámci povodí Bečvy. Autorka se zmiňuje o maloplodých chráněných územích v této oblasti, dále v rámci NATURY 2000 popisuje evropsky významné lokality v tomto území. Povodí Bečvy také spadá do sítě Chráněných oblastí přirozené akumulace vod (CHOPAV).
Maloplošná zvláště chráněná území
6.5.1
Na území Spojené Bečvy se vyskytuje 6 maloplošných zvláště chráněných území.
PR Choryňský mokřad – představuje podmáčené území s několika uměle prohloubenými tůněmi, přímo sousedící s Velkým choryňským rybníkem a ležící mezi jeho hrází a silnicí I. třídy E442. Předmětem její ochrany je zachování přírodních hodnot mokřadních ekosystémů, které jsou ve středním Pobečví výjimečné. Jedná se o regionálně významné refugium
–
51 –
mokřadních společenstev s výskytem typických ale i zvláště chráněných druhů fauny a flóry.
(zdroj: Chráněná území Zlínského kraje)
NPP Zbrašovské aragonitové jeskyně – toto hydrotermální krasové území evropského významu je ale zmíněno proto, že do říční krajiny svou přilehlostí k toku Bečvy spadá a krasový režim s tím fluviálním úzce souvisí.
PP Týn nad Bečvou – je soustavou čtyř drobnějších tůní na dně nevelké štěrkovny, které vznikly zavodněním takto vzniklých depresí. Jejich výměra činí několik arů a hloubka kolísá okolo 1,5 m. Význam lokality spočívá v ochraně svinutce tenkého (Anicus vorticulus), jehož výskyt je zde v rámci povodí Bečvy unikátní a v České republice byl zaznamenán jen na cca deseti dalších lokalitách. Bez legislativní ochrany by možné výrazné změny v okolí mohly způsobit pokles hladiny spodní vody a tudíž likvidaci (zdroj: AOPK ČR)
lokality.
PR Skrabalka – je fragmentem luhu údolní nivy okolo mrtvého ramene Bečvy. Mrtvé rameno eviduje typická vodní a mokřadní společenstva, přilehlé okolí pak biotopy nivních vlhkých luk a lužních lesů a významná ptačí hnízdiště. Na ploše 7,5 ha se vyskytuje přes 220 druhů vyšších rostlin a 54 druhů ptáků, např. ledňáček říční (Alcedo atthis) či potápka malá (Tachybaptus rufwollis). Chráněným druhům rostlin zde dominuje bledule letní (Leucojum aestivum). Vyhlášení rezervace znamenalo zastavení intenzivní těžby štěrků, která způsobovala negativní změny hydrologických poměrů lokality.
(zdroj: Česká geografická společnost)
NPR Žebrácká – rozkládá se na severovýchodním okraji Přerova. Představuje zachovalý lužní les údolní nivy pravého břehu Bečvy, kde starý mlýnský náhon Strhanec vytváří svým vybřežováním periodické tůně. Předmětem ochrany jsou lesní ekosystémy, které však trpí regulací Bečvy a poklesem hladiny podzemní vody, což má za následek pozvolnou přeměnu měkkého luhu na druhově chudší luh tvrdý. Na jaře Žebrácká rozkvétá spolu s cennými jarními efeméry, jako jsou např. sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) či ladoňka karpatská (Scilla kladnii), které následují koberce česneku medvědího (Allium ursinum) a později i ohrožený druh lilie zlatohlávek (Lilium martagon).
–
(zdroj: AOPK ČR)
52 –
PP Malé laguny – byla vyhlášena v roce 2008, v těsné blízkosti Přerova, s cennými biotopy vodních ploch a jejich litorálů a druhotných lesních porostů s vrbami (Salix sp.), topolem bílým (Populus alba) a osikou (Populus tremula) či olší lepkavou (Alnus glutinosa). Zajímavá jsou společenstva ptáků, měkkýšů, evidence více než dvaceti druhů vážek a obrovského množství obojživelníků včetně kriticky ohroženého skokana skřehotavého (Rana ridibunda) nebo čolka velkého (Triturus cristatus). (zdroj: Statutární město Přerov)
Evropsky významné lokality
6.5.2
V rámci soustavy NATURA 2000 se zde vyskytují 4 evropsky významné lokality.
EVL Choryňský mokřad v sobě skýtá již stejnojmenné MZCHU, ovšem celkově území evropsky chráněné lokality jeho výměru přibližně desetkrát převyšuje a zasahuje do katastru hned tří obcí. Zahrnuje tak celý komplex lesních, lučních a mokřadních společenstev tamějšího širokého říčního aluvia Bečvy, v současnosti však od něj již bohužel zcela izolovaného zemědělskou půdou. Na mokřadní společenstva je vázána celá řada chráněných druhů.
(zdroj: AOPK ČR)
EVL Hustopeče-Štěrkáč je de facto jedinou lokalitou, která je zahrnuta v soustavě NATURA 2000, ale není zde vyhlášeno MZCHU. Předmětem ochrany jsou lesy měkkého i tvrdého luhu říčního aluvia Bečvy a okolních svahů. Jak dále vypovídá kap. 5 (ve druhém transektu hodnocení ekologické stability), typická společenstva tvoří dub letní (Quercus robur), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), lípa malolistá (Tilia cordata), vrby (Salix sp.) ale hojně bohužel také topol kanadský (Populus x canadensis). Lokalita je významná též pro výskyt lesáka rumělkového (Cucujus cinnaberinus). (zdroj: AOPK ČR)
EVL Týn nad Bečvou prakticky zcela kopíruje již charakterizované MZCHU a poslední EVL v říční krajině spojené Bečvy tak je dlouhý pás Bečva-Žebračka. Jak už je patrné z výměry, výše popsaná NPR Žebrácká představuje většinovou část na tomto území, kam ale navíc patří i tok Bečvy od Hranic po severovýchodní okraj Přerova (resp. od Oseku nad Bečvou náhon Strhanec) se zachovalými komplexy lužních lesů říční nivy Bečvy a typická společenstva měkkého i tvrdého luhu, sušších míst tvrdších luhů
–
53 –
střední části území, zamokřených terénních depresí a tůní či štěrkových náplavu a lavic.
6.5.3
CHOPAV
Říční krajina spojené Bečvy částečně spadá také do sítě Chráněných oblastí přirozené akumulace vod (CHOPAV), byť pouze ve své nej spodnější části - od Přerova po soutok s Moravou u Tovačova. Jedná se o CHOPAV Kvartér řeky Moravy. Rožnovská a Vsetínská Bečva spadají do CHOPAV Vsetínské vrchy resp. Beskydy, ale právě v místě jejich soutoku a vzniku Spojené Bečvy hranice CHOPAV Vsetínské vrchy končí. Řadí se sem území, která pro své přírodní podmínky vytváří významné akumulace podzemních vod, často využívaných jako zdroje pitné vody. Nejpříznivější podmínky pro akumulaci a oběh podzemních vod nabízejí právě kvartérní fluviální sedimenty údolních niv a terasových stupňů.
(zdroj: Olomoucký kraj)
6.5.4
ÚSES
Protože vodní toky téměř vždy představují ekologicky významné segmenty krajiny, vytváří také kostru ekologické stability krajiny podle koncepce ÚSES. Nejen samotné říční koryto, ale i ripariánní území s doprovodným stromovým a keřovým porostem slouží jako migrační koridor pro mnoho rostlinných a živočišných druhů. Z tohoto důvodu je Spojená Bečva od Choryně až po soutok s Moravou součástí územního systému ekologické stability jakožto biokoridor nejvyššího - nadregionálního významu.
6.6
Renaturace Bečvy po povodni v roce 1997
Při povodních v roce 1997 se na mnohých místech ukázalo, že ani sebevětší množství betonu nedokáže odolat silám přírody. Pomocí erozně-akumulačních procesů se upravená a regulovaná koryta přetvořila v relativně příroční řečiště. Řeky si hledají svou trasu, mají schopnost se navracet do svého rovnovážného stavu takovým způsobem, že protékají územím a vytvoří si zcela nové koryto. Nebo se navracejí do míst, kde před regulací toků bylo jejich přirozené meandrující koryto. Tyto procesy jsou souhrnně označovány jako samovolné zpřírodnění vodních toků neboli renaturace. Důsledky těchto procesů vedou k obnovení morfologie koryta, většímu biologickému oživení a k přirozené protipovodňové funkci. Na Bečvě byly projevy renaturačních procesů obzvlášť silné. Rozsahy destrukce regulovaného koryta byly často tak velké, že provedená úprava (stavba) byla prohlášena za
–
54 –
nenávratně zničenou a dotčený úsek byl přeřazen mezi neupravené vodní toky. Na celém průběhu řeky Bečvy je možno vyčlenit pět úseků, u nichž proběhlo samovolné zpřírodnění. Z celkové délky 61,5 km je tak 9,1 km (14,8 %) více či méně přirozeně revitalizováno, přičemž na mnoha dalších místech se lokálně narušilo koryto a vznikly náplavy. Jako první po směru toku se nachází úsek „Bečva u Lhotky“, který má délku 0,79 km (ř. km 56,610 – 57,400). Další úsek v pořadí je nejdelší ze všech pěti zpřírodněných úseků – „Bečva pod Choryní“, měří 2,4 km (ř. km 52,710 – 55,150). V oblasti zamýšleného poldru Teplice je to úsek „Bečva pod Miloticemi“ s délkou 1,9 km (ř. km 45,620 – 47,580). Dalším úsekem je „Bečva u Familie“ pod Hranicemi s délkou 2,0 km (ř. km 31,450 – 33,450). Posledním úsekem je „Osecká Bečva“ u Oseku nad Bečvou s délkou 2,0 km (ř. km 19,750 – 21,750). V Mapě 11 jsou uvedeny tyto zpřírodněné úseky v mapě povodí řeky Bečvy. Tato mapa byla převzata z prezentace Živá Bečva – samovolně zpřírodněné úseky Bečvy, kterou zpracovala Unie pro řeku Moravu spolu s Lukášem Krejčím.
6.6.1
Bečva u Lhotky
V úseku u Lhotky nad Bečvou vznikl centrální ostrov tím způsobem, že při povodni se koryto výrazně rozšířilo a postupně se při obou březích vytvořila dvě dílčí ramena. Nové rameno je přitom mnohem dynamičtější, než původní upravené. Zároveň můžeme identifikovat také rozsáhlý nivní stupeň při pravém břehu. Na Obr 39 je patrný zmiňovaný úsek toku. Jedná se o ortofoto snímek, který ukazuje nově vytvořený ostrůvek. To samé je patrné na Obr. 40. Obr. 41 ukazuje vegetaci kolem řeky u Lhotky.
6.6.2
Bečva pod Choryní
Úsek u Choryně se nachází v místech, kde bylo divočící řečiště Bečvy historicky nejširší. Regulacemi byl velice výrazně potlačen přirozený stav řeky. Renaturací se vytvořily nivní stupně a posunulo se celé koryto. Negativním projevem je pak nadměrné zahlubování koryta, kdy se dno dostává již na podloží tvořené jílovci a eroduje je. Okolní niva je zalesněná a jsou v ní patrné zbytky dřívějších říčních ramen. Odkrývají se tu dlouhé nárazové břehy, z nichž je intenzivní přísun říčního dřeva do koryta. V řečišti jsou velice dobře vyvinuty různé úrovně sukcesních společenstev, která odrážejí výšku záplavy při povodních. Na Obr. 42 a Obr. 43 jsou ukázkové pohledy na řeku v této oblasti. Obr. 44 ukazuje tok s břehovou vegetací.
–
55 –
Zajímavým prvkem zdejšího území je potok Mřenka, který je až po řečiště Bečvy opevněn. Před soutokem s Bečvou si však musí po každé povodňové události na Bečvě vytvořit nové koryto. Proud Bečvy totiž staré koryto vždy ve štěrcích zarovná.
6.6.3
Bečva pod Miloticemi
Úsek u Milotic je právě ten případ, kdy byl odnesen materiál nivy v celé mocnosti hloubky koryta. Dochází zde k nejvyšší migraci celého koryta, kdy posuny činí až desítky metrů za rok (např. při povodni v roce 2006, v roce 2010). Úsek je obklopen částečně lužním lesem a částečně se přimyká ke svahu Hluzovské pahorkatiny. Není výrazně přehloubený, a tak existuje velice dobrá komunikace mezi vodním tokem a nivou, což zvyšuje jeho přírodní hodnotu. Do významných morfologických interakcí vstupuje dřevní hmota, která činí koryto ještě pestřejší. Obr. 45 ukazuje štěrkové lavice u Milovic, Obr. 46 zase letecký snímek nad zmiňovaným úsekem toku.
6.6.4
Bečva u Familie
V úseku Familie jsou projevy povodně 1997 ze všech úseků nejmenší, avšak v dílčí části iniciovaly poměrně dynamickou břehovou erozi. Samotný vzniklý nivní stupeň erodován není, a proto je i v současnosti velice rozsáhlý. Také přechod mezi dnem a nivním stupněm je poměrně pozvolný, což přispívá k častějšímu zaplavování nivního stupně. Kromě chatové kolonie zde není žádný limitující faktor přirozeného vývoje úseku. Při povodni v roce 2010 se takřka zdvojnásobila délka výsepního břehu, jehož vývoj započala jarní povodeň 2006. Břehová výtrž s kolmými břehy, ve kterých hnízdí břehule říční, tak přesahuje délku 200 metrů. Obr. 47 a Obr. 48 ukazují letecké snímky nad daným územím. Obr. 49 a Obr. 50 zase zobrazují detailní pohledy na řeku a břehy.
6.6.5
Osecká Bečva
Úsek Osecké Bečvy leží kompletně v zemědělské krajině mezi velkými poli a postrádá významnější vegetační (dřevinný) doprovod. Ale právě na vzniklých nivních stupních proběhla sukcese dřevinné vegetace a koryto tak kromě morfologické pestrosti získalo i doprovodnou dřevinnou vegetaci. Boční posuny horní hrany renaturovaného koryta jsou minimální, kdežto eroze nivních stupňů je velice rychlá a pohybuje se řádově do 10 m za rok. V budoucnu tak budou nivní stupně povětšinou erodovány a vznikne velice široké koryto s velkým množstvím náplavů, v nichž bude potenciálně vodní tok při nízkých a středních průtocích větvit. Limitujícím faktorem samovolného vývoje je přítomnost cyklostezky vedoucí po levém břehu a zejména několik sloupů vedení vysokého napětí.
–
56 –
Obr. 51 ukazuje letecký snímek ze srpna roku 1997, těsně po povodni v červenci toho roku, kde je jasně patrné zanechání splavenin po povodni v okolních polích podél břehu. Obr. 52 zobrazuje současný stav vegetace podél toku Osecké Bečvy. 6.6.5.1
Štěrkopískové náplavy
Na Osecké Bečvě bylo při daném vodním stavu zjištěno celkem 8 výrazných náplavů (je patrné také ze schématu, viz níže). Jejich celková rozloha činí 2,48 ha. Vůči ploše koryta činí podíl štěrkových lavic téměř 13 %. Při porovnání leteckých snímků z různých časových období (Obr. 53 – 65) je zřejmé, že zdejší náplavy jsou velice dynamickým prvkem. Směrem po proudu toku je možné pozorovat jejich postupnou migraci a souvislost s nivními stupni. Mezi náplavy má často řeka bystřinný charakter, při vyšších vodních stavech může mít také i náznaky větvení.
Schéma koryta Osecké Bečvy z různých let ukazují dynamiku štěrkopískových náplavů (zdroj: UPRM, 2010)
Naprostým fenoménem zdejšího území je zformování nových „nivních stupňů“. Jedná se o jakýsi mezistupeň mezi úrovní současné říční nivy a dnem koryta. Tento říční
–
57 –
prvek vznikl při povodni v roce 1997 tím způsobem, že byly odneseny povodňové hlíny a část naplavených štěrkopísků. Postupem času jsou tyto nivní stupně do jisté míry stabilizovány rozrůstající se vegetací. V roce 2008 bylo zaznamenáno 5 nivních stupňů o celkové rozloze 5,49 ha. Téměř 42 % koryta je tedy tvořeno štěrkopísky (náplavy a nivní stupně). V období let 1998 – 2008 bylo zde zaznamenáno 9 povodňových stavů, jejichž kulminační průtok přesáhl úroveň jednoleté vody. Během těchto povodní docházelo k další erozi břehů, především pak břehů některých nových nivních stupňů. Na obrázku (viz výše) je patrné nejen tvorba náplavů, ale také značná změna nivních stupňů. Celý tento úsek má tedy velmi dynamický charakter, co se morfologie břehů a štěrkových lavic týče. Na Obr. 66 je uveden současný letecký snímek nad zrenaturovanou částí Osecké Bečvy. V důsledku tvorby nivních stupňů a štěrkových náplavů je zde oproti regulovaným vodním tokům zvýšená variabilita šířky koryta. Je možné předpokládat, že před uvolněním fluviálních procesů byla šířka konstantní pro celý úsek. Povodňové události měly tedy zásadní vliv na tento parametr koryta. Při červencové povodni vytvořila řeka Bečva morfologicky zajímavé a členité průtočné profily povodňových koryt. Erozivní a akumulační energie vodního toku se projevila jako tzv. přirozený revitalizační činitel. Obr. 67 zobrazuje první Osecký jez, tedy pomyslný začátek renaturovaného úseku řeky. Na Obr. 68, Obr. 69, Obr. 70 a Obr. 71 už lze vidět štěrkové lavice podél toku. Obr. 72 – druhý osecký jez uzavírá tuto oblast a dál řeka pokračuje jako regulovaný tok.
Příčné profily korytem řeky Osecké Bečvy, červen 2008 (zdroj: UPRM, 2010)
–
58 –
Na přirozené fluviální procesy je také vázána proměnlivost příčných profilů. Kromě výrazného zpestření korytové morfologie následkem povodně je důležitý i fakt, že došlo k významnému zvýšení kapacity koryta. Ve značné části úseku se plocha příčného profilu zvětšila na více než dvojnásobek upraveného stavu. Na obrázku (viz výše) autorka uvádí příčné profily koryta řeky s uvedením šířky koryta a objemu v různých místech Osecké Bečvy. Opět byl tento snímek převzat z prezentace Unie pro řeku Moravu – Živá Bečva (UPRM, 2010). Z výsledků měření morfologických charakteristik koryta ve zmíněném území vyplývá, že od úpravy Spojené Bečvy došlo k výraznému zahloubení koryta. Projekční zprávy udávají maximální hloubku regulovaného koryta na 3,5 až 4 metry. Dnes se v tomto úseku vyskytují místa s hloubkou koryta přes 6 metrů. Úsek těsně nad Oseckou Bečvou, tedy v místě oseckého jezu, patří mezi nejzahloubenější říční úseky na Bečvě vůbec. Dno koryta zde leží v hloubce 8-9 metrů pod úrovní říční nivy. 6.6.5.2
Výzkum vegetačního krytu
V důsledku povodně byla v říční nivě vytvořena pestrá škála biotopů, což představuje oproti uniformním korytům pozitivní změnu. Po dobu deseti let (1998-2007) zde byly na výzkumném profilu na řece Bečvě v u obce Osek nad Bečvou sledovány další změny říčního koryta a metodou každoročně opakovaných fytocenologických snímků sukcese vegetace. V průběhu povodně se zde technicky upravené koryto rozšířilo z 30 m na více než 100 m, po obou březích ohraničené strmými nátržovými břehy. Povodňové koryto se přitom rozšířilo směrem do levobřeží, zde byly povodní strženy dospělé břehové porosty topolů (Populus x canadensis), zatímco na pravém břehu zůstaly zachovány věkově a druhově pestré porosty domácích lužních dřevin. Během deseti let se vegetační kryt přirozeně vyvíjel v úzké závislosti na vlhkosti a zrnitosti substrátu a dalších fluviálních procesech. Nejdříve se dřeviny, byliny i trávy uchytily na vlhkých překryvech písků kolem laguny. Povodeň obnovila a vytvořila biotopy nejen pro návrat zaniklých rostlinných společenstev, ale i pro některé ptáky. V nátržových březích si vytvořily hnízdní kolonie břehule říční (Riparia riparia), častěji zde zahnízdil ledňáček říční (Alcedo atthis) a na štěrkových lavicích kulík říční (Charadrius dubius) a pisík obecný (Actitis hypoleucos). (LACINA, 2009) Schéma 11 – 14 zachycují průřez korytem řeky Bečvy v jednom místě, kde bylo možné pozorovat sukcesi dřevinné vegetace od roku 1997 před povodní až po rok 2004, kdy koryto řeky výrazně změnilo svůj profil a také se vytvořila nová pobřežní vegetace.
–
59 –
Autorem těchto schémat je pan profesor Jan Lacina, schémata jsou převzata z Atlasu krajiny České republiky. Pod schématy je legenda pro číselné body použité ve schématech.
6.7
Porovnání historického koryta řeky se současným stavem
Autorka dále uvádí některé zajímavé úseky, kde byla změna směru a charakteru toku, ale také celková změna rázu krajiny značná. Tyto změny souvisí s rozvojem obcí a měst, rozvojem infrastruktury (železnice, silnice) či hospodářských a průmyslových odvětví. Pro orientaci v mapách poslouží legenda: A – II. Vojenské mapování (1819-1858), B – III. vojenské mapování (1870-1885), C – letecké snímkování (1952-1956), D – 2013.
6.7.1
Troubky
Jako první autorka uvádí úsek řeky Bečvy u Troubek a také soutok s řekou Moravou. Na snímku A je patrné výrazné meandrování toku, zde se jednalo o typickou říční krajinu, kde se voda z koryta rozlévala do přilehlých luhů a hájů. Taktéž je možné vidět úsek řeky Moravy před úpravou. Snímek B zobrazuje již regulovanou řeku Bečvu, také řeku Moravu. Jedno z ramen, Malá Bečva však zůstala bez úprav.
A
B Na snímku C je možné vidět opět regulovaný tok, avšak zajímavější je pohled na
upravené koryto řeky Moravy, kde slepá ramena jsou stále patrná, vyvíjí se tam břehový a doprovodný porost. To se ale nedá říct o Malé Bečvě – koryto bylo lehce upraveno pro potřeby zdejších, ale je bez většího vegetačního doprovodu. Na snímku D lze vidět již scelené pozemky, rozšíření obce a založení rybníků.
–
60 –
C
D
6.7.2
Přerov
Na snímku A v okolí města Přerova lze najít koryto řeky široké a stále s přírodním charakterem. Historická mapa dokonce zobrazuje pozůstatky slepých ramen řeky Bečvy, které musely zaniknout již před rokem 1870. Tyto vodní útvary jsou patrné ještě na snímku C. Na snímku B je již koryto upraveno a napřímeno. Také je zde patrné rozšíření města. Snímek D už není tak rozdílný předchozímu, opět se ale městská zástavba rozrostla. V současnosti již tyto vodní prvky pohltila zástavba
B
A
–
61 –
C
D
6.7.3
Prosenice
Řeka Bečva u Prosenic měla ryze přírodní charakter a na tomto území došlo zřejmě o nejrozsáhlejší zkrácení toku – snímek A. Na většině snímků z období II. vojenského mapování je tok řeky znázorněn podstatně širší, než jak jej můžeme najít v zobrazení z pozdější doby. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že II. vojenské mapování zřejmě neposkytuje věrohodné kvalitativní informace o stavu toku. Na snímku B již v upraveném stavu.
A
B
Opět snímek C a snímek D nepřinášejí další výrazné změny, co se týče charakteru toku. Je zřejmé, že přilehlé toky v okolí na snímku C jsou ještě patrné a ponechané, na snímku D už se setkáváme jen se slepými rameny.
–
62 –
C
D
6.7.4
Lipník nad Bečvou
Řeka Bečva u Lipníku nad Bečvou kdysi výrazně meandrovala, ba i na některých místech lze rozpoznat několik dílčích ramen a mezi nimi výrazné ostrůvky – snímek A. Zde se řeka musela při větších průtocích vylévat z břehů a zaplavovat tak okolní nivní krajinu zřejmě často. Na snímku B je již koryto regulováno v jeden tok.
A
B
C
D
–
63 –
Přesto snímek C vypovídá, že koryto řeky Bečvy není v těchto místech stálé a řeka se zde v minulosti vylévala z koryta. Opět snímky C a D jsou si velice podobné, s rozdílem scelených pozemků v případě posledního snímku.
6.7.5
Hustopeče
Na snímku A je vidět řeka Bečva u obce Hustopeče nad Bečvou. I zde měla tendenci se rozlévat do širokého okolí. Koryto zde dosahovalo značných šířek a řeka se také větvila na více ramen. Snímek B je z pozdější doby, už po napřímení toku. Na dalších snímcích je pak vidět že ani napřímení toku nepomohlo k tomu, aby zde řeka vybíjela svou energii a aby nezaplavila okolní území. Na snímku je dále možné vidět železnici vedoucí z Rožnova pod Radhoštěm do Valašského Meziříčí.
B
A
C
D Na snímku C si tok snaží najít cestu ze svého přímého koryta i přes své původní
napřímení. Dobře viditelná je nová silnice spojující Rožnov s Valašským Meziříčím. Na snímku D je vystavěn rybník na pravém břehu řeky Bečvy. Řeka je na snímku opět napřímena a opevněna. Pouze čas ukáže, jestli současné technické úpravy řeku definitivně „spoutají“.
–
64 –
6.8
Terénní průzkum
V rámci terénního průzkumu byly zmapovány jednotlivé úseky řeky od pramene Bečvy až po ústí do řeky Moravy. Průzkum je podložen fotodokumentací a popisuje, jak se řeka vyvíjí na horním, středním, dolním toku. Zobrazuje regulované a také zpřírodněné úseky toku.
6.8.1
Rožnovská Bečva
Řeka Bečva pramení na severovýchodním úbočí kopce Vysoká v nadmořské výšce okolo 959 m n. m. v bukovém lese. Na Obr. 85 je zachyceno pokračování pramene u Bumbálky. Potůček pokračuje podél silnice R35 směrem k Rožnovu pod Radhoštěm. U obce Horní Bečva lze najít potůček v upraveném korytě s prahy z kulatiny (Obr. 86, Obr. 87). Po proudu lze nalézt v této obci přehradní nádrž Horní Bečva, která má 4 ha a hloubku až 7 metrů. Hráz je dlouhá 250 m (Obr. 89). Pod hrází opět pokračuje tok upraveným korytem (Obr. 88). Na Obr. 90 je zmapován tok na Prostřední Bečvě, kde koryto mírně rozšiřuje a hloubka zmenšuje. Totéž je možné říct o úseku na Obr. 91 – tok v obci Dolní Bečva. Na Obr. 92 se již Bečva dostává do zástavby města Rožnov pod Radhoštěm a zde je opevněna v obou březích. Poté se koryto řeky opět lehce rozšíří, je to patrné např. na Obr. 93 u obce Zubří. Na Obr. 94 zase lze spatřit hotový úsek cyklostezky v úseku u obce Zašová, na Obr. 95 je pohled z druhé strany mostu na řeku. Obr. 96 zobrazuje tok, který opouští město Valašské Meziříčí, Obr. 97 zobrazuje Vsetínské rameno řeky a na Obr. 98 se obě ramena potkávají. Tak vzniká Spojená Bečva, jejíž tok pokračuje až k Tovačovu. Na Obr. 99 je patrný rozestavěný úsek cyklostezky Bečva nad břehy řeky.
6.8.2
Spojená Bečva
Na Obr. 100 a Obr. 101 je už řeka dostává do úseku u Choryně, k mostu s opevněním. V úseku u Hustopečí nad Bečvou jsou patrné splaveniny štěrku, který řeka přinesla s horního toku. (Obr. 102, Obr. 103). Na Obr. 104 je vidět pohled nad železniční tratí u Černotína, kde řeka zanechala štěrkové lavice. Obr. 105 a Obr. 106 uvádí řeku Bečvu v úseku před Teplicemi nad Bečvou, zde je vidět čerstvě seřezané břehové porosty. Na Obr. 107 už je Bečva na svém rovném úseku za městem Hranice na Moravě. Obr. 108 ukazuje jez v Hranicích a Obr. 109 pohled na řeku za jezem. Obr. 110 vyobrazuje celé koryto řeky před jezem spolu s panoramatem města. Na Obr. 111 řeka Bečva opouští město Lipník nad Bečvou, na Obr. 112 a Obr. 113 se již přibližuje k obci Osek nad Bečvou. V tomto úseku je dobré si všimnout rozlehlých břehových ploch s vegetací křídlatky
–
65 –
japonské (aktuálně suché porosty z minulé vegetační sezony, na některých místech ale již nové zelené výhony). Obr. 114 zobrazuje ještě stále regulované koryto řeky, zde není již skoro žádný břehový porost. Na Obr. 115 zase naopak porosty křídlatky japonské jsou velmi zřejmé. Na Obr. 116 je pohled na zpřírodněný úsek Osecké Bečvy – břehová nátrž. Obr. 117 zase ukazuje dřevinnou vegetaci topolů na štěrkových lavicích. Obr. 118 zobrazuje koryto řeky mezi nátržemi a štěrkovými lavicemi, jak ho přetvořila povodeň v roce 1997 a následně další větší průtoky. Po zrenaturovaném úseku následuje opět napřímené koryto až do města Přerov. To zobrazuje Obr. 119. Další zmapovaný úsek je tok u obce Troubky s typickým břehovým porostem vrb a topolů – Obr. 120. Podobný je i snímek z úseku nedaleko Tovačova (Obr. 121). Obr. 122 ukončuje celé mapování, když se řeka Bečva vlévá do řeky Moravy, která pokračuje jižním směrem až do Dunaje.
6.9
Výzkum vegetace povodňového koryta Osecké Bečvy Povodně jsou také důležitým faktorem, který ovlivňuje celou dynamiku přirozených
ekosystémů říčních niv. Extrémní povodňové disturbance jsou jejich přirozenou součástí, vytvářejí nová stanoviště, na nichž probíhají intenzivní sukcesní a kolonizační procesy (MATĚJČEK 2009). Na povodněmi opakovaně zasažených místech je rozrůznění ekosystémů a vytváření pestrých mozaik biotopů zvláště patrné. MATĚJČEK (2009) se vedle šíření domácích druhů v údolních nivách zabývá také fenoménem invazních neofytů, které i v rámci říční krajiny zkoumaného úseku Bečvy představují poměrně vážný ekologický problém. Po katastrofální povodni z roku 1997 se výzkumu rostlinných společenstev podrobně zabývali LACINA (2000, 2003, 2007) a KLEČKA (2004, 2006), téma se objevuje také v závěrečných pracích VATOLÍKOVÉ (2004), SÁŇKOVÉ (2009), EHLA (2010) či BABEJE (2010, 2012). Výzkum v nivě dolního toku Bečvy dokázal, že povodeň v červenci 1997 vytvořila jedinečnou mozaiku biotopů: hlinito-písčité nátržové břehy, různě vysoké štěrkové lavice, místy překryté povodňovými písky a povodňovými kaly, laguny, periodické tůňky zavodňované jen při vyšších průtocích. Vytvořily se zde podmínky pro dynamickou fluviální sérii nivních biotopů. Šest takto přirozenou cestou revitalizovaných úseků toku Bečvy bylo navrženo jako chráněná území. Ve všech úsecích byly založeny trvalé výzkumné transekty. Během 5 let po povodni (1998-2002) bylo v povodňovém říčním
–
66 –
korytě zaznamenáno přes 200 druhů rostlin. Průběh adaptivní sukcese je diferencován podle charakteru substrátu a vlhkostního režimu. Povodeň obecně obnovila ekologické podmínky pro různé typy vrbin a olšových vrbin, které zde většinou v minulosti zanikly při vodohospodářských úpravách toku a jeho okolí (LACINA, 2002). Podle LACINY et al. (1998) se v povodňovém korytě Bečvy naopak oproti očekávání vyskytovaly invazní neofyty v raných sukcesních stádiích pouze roztroušeně, třebaže v sousedních břehových porostech vytvořily v uplynulých desetiletích (ještě před povodní) souvislé porosty. Na nově vytvořených stanovištích byl zaznamenán pouze ostrůvkovitý výskyt křídlatky japonské (Reynoutria japonica), slunečnice hlíznatá (Helianthus tuberosus) a netýkavky žláznaté (Impatiens glandulifera). KOPECKÝ (1967) popisuje rychlé šíření zlatobýlů (Solidago canadensis a S. gigantea) a netýkavky (Impatiens glandulifera) na středním a dolním toku Bečvy, kde se oba tyto druhy masově rozšířily po regulaci řeky následkem devastace přirozených pobřežních fytocenóz. Z výzkumů provedených v rámci tohoto projektu (viz samostatný příspěvek) vyplývá, že nejrozšířenějšími invazními neofyty v břehové vegetaci vodních toků v České republice jsou v současnosti netýkavky (Impatiens glandulifera a Impatiens parviflora), zlatobýly (Solidago canadensis a S. gigantea), trnovník akát (Robinia pseudacacia), turanka kanadská (Conyza canadensis), křídlatky (Reynoutria sp.), turan roční (Erigeron annuus) a slunečnice hlíznatá (Helianthus tuberosus). U některých dalších invazních neofytů – zejména bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), vlčí bob mnoholistý (Lupinus polyphyllus) a třapatka dřípatá (Rudbeckia laciniata) bylo zjištěno významné zastoupení v břehové vegetaci některých vodních toků.
(MATĚJČEK, 2009)
LACINA (2007) shrnuje poznatky z desetiletého sledování sukcese v povodňovém korytě Bečvy (u Oseku nad Bečvou v letech 1997–2007) v několika bodech. Povodeň v roce 1997 obnovila pestrou mozaiku biotopů, které zde předchozími vodohospodářskými úpravami zanikly. Velmi rychlá sukcese probíhala diferencovaně především v závislosti na zrnitosti substrátu a dynamice vlhkostního režimu. Nejdále pokročila kolem laguny, která byla v roce 2007 již zaniklá a nacházely se zde porosty s převahou vrb vysokých až 8 m. Rozvoj dřevin v sušším horním povodňovém korytě, který byl v prvních letech velice pomalý, stačil téměř vyrovnat porost zmíněný v předchozím bodě. Převládaly zde však topoly a akát, v bylinném podrostu se i 10 let po povodni výrazně uplatňovaly subxerofyty. Pokračoval zde velmi dynamický vývoj povodňového koryta. Řeka se v něm přemísťovala směrem k levému břehu a postupně abradovala horní povodňové koryto. Měnil se i rozsah a
–
67 –
umístění štěrkových lavic ve spodním povodňovém korytě. K většímu rozvoji invazních neofytů došlo teprve v posledních 2–3 letech a nejpatrnější byl v zazemněné laguně. V povodňovém korytě Bečvy se vytvořila soustava liniových společenstev, představujících různá stádia sukcese, navíc často dynamicky proměnlivých v těsné závislosti na fluviálních procesech. Vzhledem k tomu, že hranice mezi společenstvy jednotlivých sukcesních stádií jsou zde sice vesměs plynulé (tzn. kontinuum), ale společenstva jsou natolik úzká, že v nich vždy dochází k promísení druhů, z nichž mnohé jsou společné (tzn. ekoton), lze říci, že v povodňovém korytě došlo ke specifickému uspořádání liniových společenstev, které LACINA označuje jako „kontinuum ekotonů“.
6.9.1
Vlastní pozorování
Na jednotlivých stanovištích byla pozorována rostlinná společenstva, jejichž taxony jsou vypsány v Tabulce 4. Také je u každého taxonu uvedena pokryvnost v procentech. Nejprve autorka provedla pozorování v úseku regulovaného koryta. Na Obr. 123 je možné vidět úsek břehového porostu podél řeky, kde byl zjištěn výskyt křídlatky japonské. Poté se autorka soustředila na lokality povodňového koryta řeky. Obr. 124 ukazuje detail vrbových porostů se Salix fragilis, Salix purpurea a Populus x canadensis. Vtroušeně zde roste Acer negundo. Obr. 125 a Obr. 127 ukazuje břehový porost na štěrkopíscích s výskytem bylinných společenstev vysoké druhové diverzity. Na Obr. 126 je možné vidět vysýchající lagunu, kde kdysi před povodní vedlo koryto řeky Bečvy. Těsně po povodni z koryta zbylo rameno a dnes už jen periodicky zaplavovaná část břehu. Laguna je zarostlá bujnou vegetací Phalaris arundinacea a Urtica dioica. Na štěrcích je zjištěn drobný výskyt vegetace, především se jedná do druhy Barbarea vulgaris a Artemissia vulgaris, ale společenstvo není úplně vyvinuto vlivem působení proudu vody při vyšším průtoku. Co je zajímavé, nejen na hlinitých substrátech, ale také na štěrcích autorka pozorovala výskyt Reynoutria japonica - Obr. 128. Na Obr. 129 je zobrazena vegetaci štěrkopísků. Na Obr. 130 je vidět autorku při průzkumu společenstev. Při pozorování vegetačního krytu se také měla možnost setkat se zvířecími obyvateli této lokality. Především se jedná o výskyt ptactva, jako je volavka popelavá (Ardea cinerea) břehule říční (Riparia riparia), ale také drobných živočichů, jako je slíďák břehový – Obr. 131.
–
68 –
6.10
Představení studií protipovodňové ochrany na řece Bečvě
Stránek studií, koncepcí a záměrů, jak zabezpečit ochranu před povodněmi, ale zachovat tok řeky Bečvy přírodě blízký, již bylo popsáno mnoho. Z těchto dokumentů autorka vybrala dvě stěžejní studie, které mají velký potenciál být v budoucnu realizovány. Proč ale zatím k realizaci nedošlo? Všechny navrhované úpravy jsou samozřejmě velmi ekonomicky náročné a zatím se nepodařilo sehnat dostatek financí pro tyto práce. Druhý faktor je, jak jinak, lidský. Pozemky, které se rozléhají kolem toku, a které by bylo potřeba pro možné stavby a protipovodňové úpravy, patří jejich majitelům, u kterých by bylo potřeba dotčené pozemky odkoupit. Toto je většinou velký problém, majitelé nechtějí, ani za náhradu, pozemky vyměnit či prodat. Na těchto dvou faktorech stojí studie ve fázi projektové dokumentace.
6.10.1
Studie A: „Živá Bečva“
Celým názvem Koncepce ekologické správy a údržby toku, jeho revitalizace a samovolné denaturace řeky Bečvy v ř. km 0 – 42 (studie proveditelnosti) je studie projekční kanceláře Šindlar s.r.o., která navazuje na priority stanovené v Plánu hlavních povodí České republiky. Rozebírá možnosti dosažení dobrého stavu Bečvy a jejích hlavních přítoků současně s dostatečnou protipovodňovou ochranou sídel v Pobečví. Pro vyhodnocení stavu a zpracování navrhovaných opatření byla použita metodika dle Rámcové směrnice o vodách. Studie se věnuje Vsetínské, Rožnovské a Spojené Bečvě a dvěma jejím přítokům – Senici a Juhyni. Studie vychází z velmi podrobného zhodnocení hydromorfologie toků, které jsou roztříděny podle míry narušení (zpřírodnění). Na zhodnocení navazuje návrh přírodě blízkých protipovodňových opatření, která jsou analyzována z pohledu vlivu na morfologii toku. Cílem této studie je zpracovat ucelené ekologické koncepce správy a údržby toku Bečvy v ř. km 0 – 42, komplexní návrh její revitalizace, včetně využití samovolných denaturačních procesů. V souladu s ekologickou koncepcí Bečvy jsou zpracovány tři konkrétní projekční návrhy na úrovni studie proveditelnosti pro revitalizace vybraných úseků řeky Bečvy (úsek „Bečva pod Přerovem“ – ř. km 7,540 – 11,455; úsek „Bečva u Oseku“ – ř. km 21,730 – 24,730; úsek „Bečva u Familie“ – ř. km 30,320 – 33,460). Také jsou vypracovány konkrétní studijní návrhy na revitalizaci a zkapacitnění vybraných úseků řeky Bečvy (úsek v Přerově – ř. km 11,455 – 15,750; úsek v Lipníku nad Bečvou – ř. km 24,730 – 27,500; úsek v Hranicích – ř. km 36,440 – 41,380). Studie také obsahuje strategie obnovy podélného říčního kontinua. Objednatelem studie je Unie pro řeku Moravu, –
69 –
zastoupená Mgr. Michalem Krejčím, zodpovědným projektantem je pak firma ŠINDLAR, s.r.o.
Studie B: Povodí Moravy, s.p.
6.10.2
Cílem této studie je návrh souboru staveb pro obnovu přirozené hydromorfologie toku a nivy a přírodě blízkých protipovodňových opatření lokalizovaných na vodním toku Bečva. Záměr je v souladu s plánovanou výstavbou ochranné nádrže Teplice nad Bečvou, tzv. „poldr Teplice“, viz níže. Cílem záměru je obnovení přirozené hydromorfologie toku a nivy v ochranném prostoru nádrže. Tato studie je členěna do tří částí. První z nich zahrnuje přípravné práce (shromáždění územně analytických podkladů), druhá část stanovuje parametry, při kterých by mohla být stavba realizována a třetí část obsahuje návrh výsledných územně-technických parametrů stavby a zadání pro zpracování dokumentace pro územní řízení. 6.10.2.1
(Povodí Moravy, s.p.)
Poldr Teplice
Nápadem, jak vyřešit protipodňovou ochranu na řece Bečvě se zabývalo několik studií a investičnch záměrů:
Protipovodňová opatření v povodí řeky Moravy – lokalita Teplice (1999)
Bečva, Teplice – suchá nádrž (2003) – investiční záměr
Bečva, Teplice – suchá nádrž (2005) – studie přípravy stavby
Bečva – zkapacitnění toku (2006) – technická studie
Bečva – zkapacitnění toku – 1. a 2. etapa (2006/2007) – optimalizace
Bečva, Teplice – suchá nádrž (2008) – investiční záměr
Povodí Moravy, s.p. spolu s Olomouckým krajem připravuje od povodně z roku 1997 ochranu měst a obcí na řece Bečvě. Základním prvkem protipovodňové ochrany má být suchá nádrž – poldr Teplice. Poldr bude situován v levobřežní části údolní nivy řeky Bečvy mezi obcemi Černotín a Hustopeče nad Bečvou. Hráze budou sypané z převážně místních materiálů – aluviálních štěrků získaných v prostoru zátopy. Maximální výška čelní hráze nad okolním terénem je navržena na 12,5 m. Boční hráz poldru má být vedena podél stávající železniční trati a její výška se bude postupně snižovat od 9 m na počátku hráze k 5 m na úrovni obce Milotice nad Bečvou, ke konci hráze bude činit 0,5 m. Při naplnění poldru by měla maximální retenční hladina dosahovat kóty 234,0 m n. m. a bude tak zatopena 602 ha. Objem poldru bude činit 35 mil. m3. Suchá nádrž má být plněna od průtoku 650 m3.s-1, což představuje úroveň Q20 (dvacetiletá voda). Výstavbou a provozem nádrže by bylo dotčeno 1963 pozemků, které by bylo nutno vykoupit. –
70 –
(KREJČÍ, 2010)
7 VÝSLEDKY PRÁCE 7.1
Literární rešerše V přední části diplomové práce autorka uvádí rozsáhlou literární rešerši týkající se
výskytu a charakteristik vody v krajině, problematiky z krajiny. Také řeší metody jejího návratu zpět do krajiny prostřednictvím revitalizací a renaturací. S tím je spojena také ochrana přírody a postupy, jak je schopný náš stát, potažmo celá střední Evropa chránit a pečovat o vodní prvky. V další části autorka ukazuje na modelovém objektu – řece Bečvě – různé problémy, fenomény, zajímavosti ale také starosti, které může tok přinášet. U této štěrkonosné řeky je to především o zpřírodnění některých úseků, protipovodňová ochrana regulovaného koryta, zahlubování dna toku a možnosti revitalizace některých úseků upraveného toku.
7.2
Výsledky porovnání historického koryta řeky se současným stavem V kapitole 6.7 autorka představila výřezy z historických map a porovnala je
s výřezy leteckých snímků z 20. a 21. století na nejzajímavějších úsecích řeky Bečvy. V literární rešerši uvedla, jaké jsou možnosti studie vývoje krajiny, konkrétně studie vývoje vodních prvků a na kterých historických podkladech je možné studii provést. Dále autorka zpracovala mapu celého toku, kde změřila délky toku v jednotlivých historických obdobích a demonstruje tak rozdíly mezi přírodními a regulovanými koryty řek, jejich napřímení a tudíž zkrácení délky toku. Výsledky této dílčí studie uvádí v Mapě 8. Posuzování změny koryta řeky bylo provedeno na podkladech historické mapy II. vojenského mapování ve srovnání se současnými ortofotosnímky. Historické koryto řeky, i se všemi svými bočními rameny, mělo délku 233,04 km. Dnešní napřímené koryto je v délce 159,8 km. Koryto řeky zkrátilo o 73,24 km, tedy o 31,4 % délky celého toku. Ovšem toto posouzení má své komplikace a vyhodnocení výsledků není jednoznačné (viz. 8. Diskuse).
7.3
Výsledky terénního průzkumu Autorka provedla, dle zadání, průzkum celého úseku řeky Bečvy, od pramene
Rožnovské Bečvy, přes soutok se Vsetínským ramenem, až po ústí do řeky Moravy. Průzkum je podložen fotodokumentací a komentáři v kapitole 6.8. Charakterizovala řeku na horním, středním a dolním toku, uvedla rozdíly mezi jednotlivými úseky. Následně
–
71 –
v návaznosti na tuto kapitolu autorka uvedla další kap. 6.9, kde se věnovala průzkumu rostlinných společenstev, konkrétně v renaturovaném úseku Osecké Bečvy.
7.4
Zhodnocení pozorování rostlinných společenstev řeky Bečvy u Oseku V začátku kapitoly 6.9 autorka zmiňuje další studie věnované vývoji rostlinných
druhů na tomto území pozměněném vysokými průtoky za povodně. Především je zde cenné desetileté sledování sukcese v povodňovém korytě řeky Bečvy prof. Laciny, který zde prováděl na výzkumných profilech šetření a následně zpracoval studii, kde popisuje proměnu nivy a jednotlivých biotopů po povodni v roce 1997 až po rok 2007, kdy byla řeka ještě několikrát ovlivněna většími průtoky. Popisuje změnu morfologie i celého půdního profilu v tomto úseku a hydrologický režim, který panuje v jednotlivých stanovištích. Především tyto faktory ovlivňují výskyt vegetace na těchto stanovištích. Autorka provedla průzkum vegetace na jaře roku 2014 s přihlédnutím k výskytu invazivních neofytů. V této kapitole taktéž uvedla další studie zabývající se šířením invazivních neofytů v břehových porostech vodních toku v České republice, s důrazem na stavy po extrémních záplavách. Jednotlivé studie se liší ve svých výsledcích – uvádí různé taxony invazivních neofytů a různé procentuální zastoupení. Shodují se ale v těchto bodech: šíření těchto rostlinných druhů je velmi často špatně předvídatelné, charakter a průběh procesů sukcese a kolonizace těchto druhů se různí dle oblastí (horská, podhorská/nížinná), dle charakteru sedimentace unášeného materiálu a závisí na řadě dalších geografických a ekologických podmínek. Dle provedeného průzkumu podává výsledky o rozšíření invazivních neofytů, které jsou shrnutím závěrů z pozorování rostlinných společenstev na lokalitě Osecká Bečva na jaře roku 2014. Pro porovnání bylo ještě provedeno pozorování v blízkosti této lokality, ale již v úseku regulovaného koryta řeky Bečvy. Výsledky pozorování uvádí Tabulka 4 v příloze práce. Z těchto výsledků se však nedá odvodit jasný závěr a toto téma je přenecháno do další kapitoly 8 Diskuse.
7.5
Zhodnocení představených studií protipovodňové ochrany řeky Bečvy Kapitola 6.10 pojednává o nejrozsáhlejších provedených studiích na vodním toku
Bečva, jaké konkrétní návrhy autoři těchto studií uvádějí a jakou formou by se měla tato opatření uvést do praxe. Velkým překvapením a potěšením bylo zjištění, že se Povodí
–
72 –
Moravy snaží ve svých návrzích prosazovat množství revitalizačních opatření jakožto ochranu proti povodním. Nazývá se přírodě blízká protipovodňová opatření. Ty zanechají zpřírodněné úseky vlivem povodně v přírodním stavu. Poblíž měst však navrhuje ohrázování, tedy technická opatření proti povodni. Stěžejním bodem studie je výstavba suchého poldru Teplice, který by zajistil při povodni akumulaci vody, tím pádem na dalším úseku řeky by nehrozily extrémní průtoky. Na druhou stranu při výstavbě poldru zaniknou chráněná území, především evropsky významné lokality Hustopeče – Štěrkáč a Týn nad Bečvou. Podrobnější rozebrání obou studií je rozepsáno v kapitole 8. Diskuse.
–
73 –
8 DISKUZE Autorka provedla porovnání délek historického koryta řeky s korytem současným. Pro tyto potřeby si zajistila jako podkladovou mapu historické výřezy z II. vojenského mapování a ortofotomapu z roku 2013. Jelikož bylo mapované území značně rozsáhlé (1 626 km2), nemohla být přiložena do tištěné práce celá podkladová mapa. Došlo by ke značnému zkreslení a rozostření, i při velkém tiskovém formátu. Proto jsou tyto podkladové mapy přiloženy v souborech na CD. Autorka si z podkladů vybrala jednotlivé nejzajímavější části – detailní pohledy na koryto řeky – a zahrnula do kapitoly 6.7. U historického koryta není přesně jasné, v jakém stavu byla řeka při mapování. Každopádně autorka zahrnula do celkové délky toku také boční ramena řeky, která kdysi patřila k toku. Dnes prakticky na řece žádná boční ramena nejsou. Délka toku je měřena v podobě vykreslení střední osy koryta na podkladu historické mapy a ortofotomapy. U historického podkladu docházelo ke ztrátě výraznosti linií směrem od ústí k prameni. Převážně na horním toku již linie zanikaly, jelikož se tento úsek nachází v zalesněném terénu a na mapách tmavá barva lesů překrývá úzkou linii pramene. Oproti tomu byl střední a dolní tok vyl vyobrazen na mapě výraznými liniemi. Toto porovnání bylo jen ilustrační, aby potvrdilo už obecný fakt ztráty vody v krajině. Daleko lepší by byl výzkum nejen délky, ale i šířky koryta v daných obdobích. To by ale znamenalo se zaměřit přímo na výzkum příčných profilů historických koryt a porovnat je se stavem současného koryta. Tento aspekt řešila, mimo jiné, KORNELOVÁ (2004) ve své diplomové práce na Lesnické a dřevařské fakultě Mendelovy univerzity v Brně. Avšak výsledek pro potvrzení názorů, že v krajině vody ubylo vlivem regulací toků, je dostačující. V kapitole 6.8 autorka popisuje terénní průzkum v řešeném území. Podél celého toku je vystavěna cyklostezka, tedy pozorování nebylo problémem. Ovšem Vsetínské rameno řeky nebylo zahrnuto do průzkumu z časových důvodů. Tok je velmi rozsáhlý a autorka neměla takové časové možnosti. Vůbec nejdůležitější části je přece jen Spojená Bečva, kde se vyskytují zpřírodněné úseky. Také se v této většinové části toku dají pozorovat změny charakteru koryta a říčních procesů. V kapitole 6.9 se autorka věnuje studiu zpřírodněných částí, konkrétně v úseku Osecké Bečvy. Toto pozorování, ale také další výzkumy a studie v této části toku, byly provedeny v průběhu 17 let po velké povodni v roce 1997. Autorka zastává názor, že pro přesnější predikci vývoje společenstev v oblasti povodňového koryta je zapotřebí mnohem delší časové období (20 – 50 let po povodni), aby se prokázalo, zda tato forma revitalizace
–
74 –
toku je přínosná a bezpečná z hlediska rozšiřování invazivních druhů a podpora ruderálních společenstev. Také až po delším pozorování vývoje je možné vyhodnotit, zda je potřeba vytvořit management péče o břehové porosty a celou lokalitu na nově utvořeném korytě. A také, o jaký management se konkrétně bude jednat. Toto by mohlo být další téma pro budoucí diplomanty, potažmo doktorandy. Lokalita je přírodně velice bohatá, jak na rostlinné, ale i na živočišné druhy. Vyskytuje se zde mnoho různých půdních profilů, také celé koryto je neustále v pohybu. Štěrkové náplavy se stále přesouvají a další větší vodní průtoky mění charakter koryta. Po posouzení rostlinných společenstev autorka zjistila, že tyto lokality jsou druhově pestré. Naopak na regulovaných úsecích, kde povodeň nepozměnila charakter toků, bylo nalezeno menší množství rostlinných taxonů. Pokryvnost těchto taxonů byla sice vysoká, je to ale jen díky malému poštu zastoupených druhů, které rostou v rozsáhlých porostech. Především se ale na těchto plochách jedná o invazivní neofyty, či nepříliš oblíbenou kopřivu dvoudomou (Urtica dioica). Výskyt křídlatky japonské (Reynoutria japonica) byl ale potvrzen na většině sledovaných ploch. Nelze jednoznačně říci, kde je výskyt a rozšíření této rostliny možné. Však čím menší zrnitostní frakci substrát v půdním profilu má, tím lépe se křídlatka ujímá. Ovšem byly nalezeny exempláře na štěrkopíscích (pouze kusy), a také na samotných štěrkových lavicích (kusy do velikosti 0,5 m). Ovšem i takový výskyt by mohl ovlivnit rozšíření dále do dolního toku řeky. Toto ale není nic ve srovnání s hustým porostem křídlatky v úsecích regulovaného toku, kde křídlatka zaujímá většinové zastoupení a může se tedy snadněji. V kapitole 6.10 autorka uvádí dvě nejznámější a nejvýznamnější studie protipovodňové ochrany na řece Bečvě. Obě dvě studie se věnují jednomu z velkých problémů řeky Bečvy a to je postupné zahlubování koryta. Studie Povodí Moravy, s.p. má variantu, kde využít materiál z výstavby suchého poldru pro přetvoření koryta řeky v nejzahloubenějších úsecích. Šlo by o rozšíření profilu koryta a uložení materiálu do prostoru břehů a dna. Tím by dnová a břehová eroze mohla dále přirozeně pokračovat, ale nedocházelo by k tak velkému narušování koryta, zlepšila by se protipovodňová ochrana a celkově podmínky pro břehový a doprovodný porost. Tato varianta by byla velice efektivní a finančně nenáročná v porovnání s jinými. Co se týče finanční stránky oprav a rekonstrukcí technických staveb na toku, jedná se o závratné částky, které každý rok stát prostřednictvím Povodí Moravy, s.p. musí investovat. Autorku ale zaujal postoj Unie pro řeku Moravu, která shledává tento záměr nepřijatelný z hlediska ochrany přírody v místě stavby poldru.
–
75 –
9 ZÁVĚR Tato diplomová práce se zabývá výskytem vody v krajině v podobě různých vodních prvků, ale také problémy se ztrátou některých významných krajinných prvků, vymizením typické říční krajiny z našeho území. Autorka předkládá rozsáhlou literární rešerši, kde se zabývá historií použití vodních prvků v zahradní a krajinářské architektuře, jednotlivými typy vodních prvků vyskytujících se v naší krajině s uvedením základních metodik členění. Dále charakterizuje vodní prvky z hlediska ekologie a oživení. Zabývá se historickým vývojem krajiny s přihlédnutím na vodní složku, průběhem regulací a vodohospodářských meliorací v průběhu 20. století. Uvádí možnosti a formy revitalizací, tedy jak se člověk snaží do krajiny vodu opět navrátit, obnovit její funkce v krajině a jaké jsou možnosti ochrany vodních prvků na našem území. Přihlíží také k tragickým událostem v létě roku 1997, kde došlo k rozsáhlé povodni, která nejen že změnila život mnoha obyvatel vesnic a měst, ale také přetvořila charakter některých stanovišť. Autorka práce zastává myšlenku šetrného návratu vody zpět do krajiny, přitom rozebírá možnosti a formy, jak upravit vodní toky tak, aby došlo ke zpřírodnění řek s ohledem na okolní obyvatele, ale také na rostlinná a živočišná společenstva. Studuje ojedinělý fenomén renaturace řek prostřednictvím velkých povodní na modelovém území řeky Bečvy, kde povodeň v roce 1997 zasáhla tak silně, že přetvořila morfologii koryta a celé nivy řeky na rozsáhlém území a konkrétně na pěti úsecích uvádí a popisuje tento přírodní jev. Zároveň se opírá o množství studií, které byly zpracovány za různými účely, především za účelem zvýšení protipovodňové ochrany na toku, ale v „přírodním duchu“. Autorka se zabývá historickými podklady, dle kterých je možné studovat vývoj vodní složky krajiny. Provedla také posouzení délky historického koryta a koryta dnešní řeky, přičemž ve výsledku rozdíly mezi přírodními a regulovanými koryty řek. Tato práce by měla být hodnotná také z hlediska toho, že i na Zahradnické fakultě je možné řešit toto téma z pohledu ekologického a krajinářského a že podmět mezioborové spolupráce je důležitý v každém případě jakéhokoliv výzkumu či bádání. Lidé by si měli uvědomit významnost snah o návrat vody do krajiny. Také fakt, že je voda nesmírně důležitá z mnoha faktorů. Pokud se voda ztrácí, přispívá to k negativním změnám ve vodním a klimatickém režimu krajiny, jak již bylo popsáno v předchozích kapitolách.
–
76 –
10 ABSTRAKT Tato práce pojednává o výskytu vody v krajině jako takové, rozděluje vodní prvky dle různých metodik a popisuje jejich charakter a funkce. Dále se zabývá se především vývojem ztrátou vody z krajiny na našem území, ukazuje historii a problémy regulací řek. Poukazuje na důsledky těchto aktivit, rozebírá historická a současná opatření – revitalizace a renaturace vodních toků a navrácení vody zpět do krajiny. Zabývá se také historickým vývojem krajiny s přihlédnutím na vodní složku Případová studie se zabývá modelovým vodním prvkem – řekou Bečvou od pramene až po ústí. Popisuje tento zajímavý štěrkonosný tok. Rozebírá problémové úseky řeky a především následky, které zanechala povodeň v roce 1997, kdy došlo ke změně morfologie koryta řeky. Na těchto nových lokalitách probíhá sukcesní vývoj rostlinných společenstev a vytváří se nový půdní profil. Autorka práce se zabývá těmito lokalitami, především nátržovými břehy a štěrkovými lavicemi na Osecké Bečvě. V práci jsou popsány koncepce protipovodňové ochrany řeky Bečvy, návrhy technických a revitalizačních opatření. Autorka zhodnocuje tyto studie. Také uvádí rozdíly regulovaného a renaturovaného koryta.
11 KLÍČOVÁ SLOVA Vodní toky, řeka, koryto řeky, revitalizace, renaturace, povodně, protipovodňová opatření, štěrk, regulace toku, vodohospodářské úpravy, Povodí Moravy, s.p.
–
77 –
12 ABSTRACT This paper discusses the sources of water in the landscape, divides water features according to various methodologies and describes their nature and functions . It also deals primarily with the development of water loss from the landscape in our country and shows the history and problems of regulating rivers. It points out the consequences of these activities, discusses the historical and current measures - restoration and renaturation of watercourses and the return water back into the landscape. It also discusses the historical development of the country with regard to the aquatic The case study deals with a model water feature - Bečva river from the source to the mouth . It describes interesting gravel flow. It analyzes the problematic sections of the river and above all the consequences that left a flood in 1997, when there was a change in the morphology of the river bed. At these new locations carried successional development of plant communities and soil creates a new profile. The author 's thesis deals with these sites , especially ripping shores and gravel benches on Bečva in Osek. The paper describes the concept of river flood protection of the Bečva river, technical proposals and revitalization . The author evaluates these studies . It also shows the differences regulated and refolded channel.
13 KEY WORDS Streams, Bečva river, river bed, revitalization, annealing, flood, flood protection, gravel, flow control, water treatment,
–
78 –
14 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ADÁMEK, H. Kvalita povrchové vody v povodí Lužnice. Diplomová práce, Př.F UK, Praha, 1995, 115 s. CÍLEK, Václav. Vstoupit do krajiny: O přírodě a paměti středních Čech [online]. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2004 [cit. 2014-05-03]. ISBN 8086569586. ČÍTEK, J.; KRUPAUER, V.; KUBŮ, F. Rybnikářství. 2. aktual. vyd. Praha: Informatorium, 1998, 306 s. ČERMÁK, V. et al. Bečva pro život: Koncepce přírodě blízké protipovodňové ochrany Pobečví. Studie. Unie pro řeku Moravu, 2010 DEMEK J. a kolektiv pracovníků Geografického ústavu ČSAV v Brně. Geomorfologie Českých zemí. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha, 1965 GERGEL, J.; BENEŠOVÁ, J.; BŘEZINA, K. B.; EHRLICH, P. Metodická pomůcka – Revitalizace drobných vodních toků, Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy Praha. 1999. HÁJKOVÁ, M. Vodní zahrada. Vyd. 1. Brno: CP Books, 2005 HARTMAN, P.; ŠTĚDRONSKÝ, E.; PŘIKRYL, P. Hydrobiologie. 2., přeprac. vyd. Praha: Informatorium, 1998 HEJNÁK, J. Geologické podklady pro krajinotvorné programy. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2004 JUST, T., ET AL. Revitalizace vodního prostředí. Praha: AOPK ČR, 2003 JŮVA, K.; HRABAL, A.; TLAPÁK, V. Malé vodní toky, Státní zemědělské nakladatelství Praha, 1984 KORNELOVÁ, M. Bečva v Oseku, km 19,500 - 21,700 - popis a vyhodnocení aktivit po povodni v r. 1997. Brno, 2004. Diplomová práce. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. KRÁLOVÁ, H. (ed). Řeky pro život. Revitalizace řek a péče o nivní biotopy. Brno: ZO ČSOP Veronica, 2001 KUKLA, P. Analýza historického vývoje krajiny se zvláštním zřetelem na vodní složku krajiny In: DRESLEROVÁ, J., GROHMANOVÁ, L. (eds.): Venkovská krajina 2007. Sborník z 5. ročníku mezinárodní konference. CZ-IALE, Kostelec nad Černými lesy
–
79 –
KUPEC, P.; SCHNEIDER, J.; ŠLEZINGR, M.: Revitalizace v krajině. MENDELU v Brně, Brno. 2009 LACINA, J. (2007): Desetiletý vývoj vegetačního krytu povodňového koryta Bečvy se zvláštním zřetelem na ekotony. In: Říční krajina 5. Sborník příspěvků z konference. Univerzita Palackého v Olomouci, Přírodovědecká fakulta, Olomouc LACINA, J.; LACINOVÁ, Y. Vliv povodně na vývoj vegetace a říčního koryta řeky Bečvy. In: Atlas krajiny České republiky. 1. vyd. Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR; Praha: Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., 2009 MATĚJČEK, T. (2009): Rozšíření invazních neofytů v břehové vegetaci vodních toků. Dizertační práce, katedra fyzické geografie a geoekologie, Přírodovědecká fakulta UK, Praha NOVÁK, L.; IBLOVÁ, M.; ŠKOPEK, V. Vegetace v úpravách vodních toků a nádrží, Nakladatelství technické literatury. Praha. 1986 PETRUCHOVÁ, J. Břehové a doprovodné dřevinné porosty vodních toků. Lednice, 2011. Bakalářská práce. Mendelova univerzita v Brně REICHHOLF, J. Pevninské vody a mokřady – Ekologie evropských sladkých vod, luhů a bažin. Průvodce přírodou. Vyd. 1. IKAR s. r. o. Praha. 1998 SLÁDEČKOVÁ, A.; SLÁDEČEK, V. Hydrobiologie. Praha: Vydavatelství ČVUT, 1995, 141 s. ŠTĚRBA, O. Říční krajina a její ekosystémy. 1. vyd. V Olomouci: Univerzita Palackého, 2008 Živá Bečva: Koncepce ekologické správy a údržby toku, jeho revitalizace a samovolné renaturalizace řeky Bečvy v ř. km 0 – 42, Studie proveditelnosti, ŠINDLAR s.r.o., 2012
14.1
Internetové prameny
AOPK ČR [online]. [cit. 2014-05-07]. Dostupné z: http://www.ochranaprirody.cz/ Bezpečná stezka krásným koutem naší země. Cyklostezka Bečva [online]. [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://www.cyklostezkabecva.com/?q=node/1 BOKR, P.: Prameny a jejich základní klasifikace. GeoWeb [online]. 2004 [cit. 2014-03-03]. Dostupné z: http://www.gweb.cz/clanky/clanek-58/ Česká geografická společnost [online]. [cit. 2014-05-07]. Dostupné z: http://geography.cz/
–
80 –
Divočení vodního toku. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Divočení vodních toku. Chráněná území zlínského kraje: Vsetínsko. Český svaz ochránců přírody [online]. 19.04.2014 [cit. 2014-05-07]. Dostupné z: http://nature.hyperlink.cz/ Ministerstvo životního prostředí: Evropská úmluva o krajině. Ministerstvo životního prostředí [online]. 2008-2014 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/evropska_umluva_o_krajine_smlouva Ministerstvo životního prostředí: Ramsarská úmluva o mokřadech. Ministerstvo životního prostředí [online]. 2008-2014 [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://www.mzp.cz/cz/ramsarska_umluva_o_mokradech Národní přírodní rezervace Žebračka. Statutární město Přerov [online]. 05.07. 2008 [cit. 2014-05-07]. Dostupné z:http://www.prerov.eu/cs/magistrat/zivotni-prostredi/priroda-averejna-zelen/narodni-prirodni-rezervace-zebracka.html Povodeň. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Povodeň RAŠELINIŠTĚ A TĚŽBA RAŠELINY. Toulky po Čechách, Moravě, Slezsku i zahraničí [online]. [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://www.toulkypocechach.com/raselina.php Rašeliniště. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Rašeliniště TOMÍČKOVÁ, G.: 15 let po povodni 1997. Povodí řeky Moravy [online]. 2012 [cit. 201404-08]. Dostupné z: http://www.pmo.cz/cz/media/tiskove-zpravy/15-let-od-povodni-1997/ Voda. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Voda
14.2
Legislativa
Směrnice 2000/60/ES Evropského Parlamentu a Rady, 2000 („Rámcová směrnice o vodách“) Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů ve znění zákona č. 76/2002 Sb. a zákona č. 320/2002 Sb. („vodní zákon“)
–
81 –
15 PŘÍLOHY
–
82 –
