Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav geologie a pedologie

Mendelova univerzita v Brně Lesnická a dřevařská fakulta Ústav geologie a pedologie

Geologické, půdní a klimatické poměry PP Nedošínský háj Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Autor:

Mgr. Jindřich Kynický, Ph.D.

Jan Pokluda

2010/2011

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Geologické, půdní a klimatické poměry PP Nedošínský háj zpracoval sám a uvedl jsem všechny pouţité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uloţena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MZLU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, ţe před sepsáním licenční smlouvy o vyuţití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyţádá písemné stanovisko univerzity o tom, ţe předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne:........................................ podpis studenta

Poděkování V první řadě chci poděkovat Doc. Ing. Stanislavu Jelínkovi, který se vedení mé práce s chutí ujal a výrazně mi pomohl s terénním výzkumem a podpořil finančně analytickou část práce. Dále patří můj velký dík Mgr. Jindřichovi Kynickému, Ph.D. za jeho obětavý přístup k vedení mé práce, kterým dalece překročil své povinnosti. Děkuji také Ing. Alešovi Kučerovi, za pomoc s měřeními v laboratoři, panu doc. Ing. Dr. Dušanovi Vavříčkovi za konzultaci ohledně půdních sond, panu doc. Ing. Antonínovi Bučkovi, CSc. za konzultaci v oblasti geobiocenologie a Martinu Muchovi za pomoc při tvorbě map v programu ArcGis. Děkuji také všem svým přátelům a rodině, kteří mě podporují ve studiu a hlavně těm, díky kterým mi je umoţněno studovat

Abstrakt Jan Pokluda: Geologické, půdní a klimatické poměry Přírodní památky Nedošínský háj Předmětem této práce je popis území Přírodní památky Nedošínský háj. Tento popis se týká především tvorby geologického podloţí, geomorfologie území, zdejších pedologických a klimatických poměrů. Dále práce obsahuje botanický a dendrologický popis území, který je doplněn údaji o fytocenologii a geobiocenologii území. Práce také obsahuje podrobný popis metodiky, které bylo pouţito v praktické části. Praktická část práce se týká geologicko- pedologického popisu vybrané plochy území a následného vyhodnocení pomocí taxonomického klasifikačního systému půd České republiky zařazení půd do půdních typů. Celá práce je proloţena řadou tabulkových a mapových podkladů. Součástí praktické části je fotodokumentace půdních sond vybraného území. Klíčová slova: PP Nedošínský háj, geologické poměry, geobiocenologie, půdní typ

Abstract Jan Pokluda: Geological, soil and climatic conditions of Natural monument Nedošínský háj

The object of this bachelor thesis is a description of the area of Natural monument Nedošínský háj. This description concerns primarily formation of geological bedrock, geomorphology of the area and local paedological and climatic conditions. This work also contained botanical and dendrological description of the area which is supplemented with facts about phytosociology and geobiocenology of the area. A detailed description of methodology used in the practical part is also included in this paper. The practical part of this work is focused on the geological and paedological description of the selected area. It contains subsequent evaluation of obtained data using

the soil taxonomic classification system of the Czech Republic and classification of soil in soil types. The whole work is interspersed by an array of table and map materials. The soil probes photo documentation from the selected area is also included in the practical part. Key words: Natural monument Nedošínský háj, geological conditions, geobiocenology, soil types.

Obsah 1. Úvod .................................................................................................................... - 9 2. Zadání a cíl práce ............................................................................................... - 10 3. Rešerše ............................................................................................................... - 11 3.1.1. Administrativní dělení území ................................................................. - 11 3.1.2. Vymezení v systému geografických souřadnic ....................................... - 11 3.2. Lokalizace a historie Nedošínského háje ...................................................... - 12 3.3. Geomorfologie a geologie ............................................................................ - 13 3.3.1. Provincie: Česká vysočina ..................................................................... - 13 3.3.2. Subprovincie: Česká tabule .................................................................... - 14 3.3.3. Celek: Svitavská pahorkatina ................................................................. - 14 3.3.4. Podcelek: Loučenská tabule ................................................................... - 14 3.3.5. Okrsek: Litomyšlský úval ...................................................................... - 15 3.3.6. Geomorfologické a geologické poměry Nedošínského háje.................... - 15 3.3.6.1. Opuky ............................................................................................. - 16 3.3.6.1.1. Rozšíření opuk v ČR ................................................................. - 17 3.3.6.1.2. Petrologie opuk ......................................................................... - 17 3.3.6.1.3. Chemické sloţení opuk ............................................................. - 18 3.3.6.1.4. Fyzikální vlastnosti opuk .......................................................... - 19 3.4. Pedologie ..................................................................................................... - 20 3.4.1. Pedologické poměry Nedošínského háje ................................................ - 20 3.5. Dřeviny a rostlinstvo v Nedošínském háji .................................................... - 21 3.5.1. Fytocenologie bylin Nedošínského háje ................................................. - 24 3.6. Biogeografické členění................................................................................. - 27 3.7. Lesnická typologie ....................................................................................... - 28 3.8. Geobiocenologie .......................................................................................... - 28 3.8.1. Obecná charakteristika geobiocénu Fagi- querceta typica – typické bukové doubravy ......................................................................................................... - 29 3.8.2. Obecná charakteristika geobiocénu Fagi- querceta tiliae – lipové bukové doubravy ......................................................................................................... - 30 3.8.3. Obecná charakteristika geobiocénu Ulmi- fraxineta carpini superiora – habrojilmové jaseniny vyššího stupně .............................................................. - 31 -

3.8.4. Obecná charakteristika geobiocénu Fraxini- alneta inferiora – jasanové olšiny niţšího stupně.................................................................................................. - 32 3.8.5. Obecná charakteristika geobiocénu Querci roboris- fraxineta superiora – dubové jaseniny vyššího stupně ....................................................................... - 33 3.8.6. Trofické řady Nedošínského háje ........................................................... - 33 3.9. Hydrologie ................................................................................................... - 34 3.9. Klimatické poměry ....................................................................................... - 35 4. Metodika ............................................................................................................ - 39 4.1. Terénní výzkum ........................................................................................... - 39 4.1.1. Povolení výzkumu ................................................................................. - 39 4.1.2. Vlastní metodika terénního výzkumu ..................................................... - 40 4.2. Laboratorní výzkum ..................................................................................... - 40 4.2.1. Půdní reakce .......................................................................................... - 40 4.2.1.1. Pracovní postup ............................................................................... - 41 4.2.2. Stanovení zrnitosti ................................................................................. - 42 4.2.2.1. Princip ............................................................................................ - 42 4.2.2.2. Pracovní postup ............................................................................... - 43 5. Vlastní výzkum .................................................................................................. - 45 5.1. Geologicko- pedologické šetření .................................................................. - 45 5.1.1. Referenční třída kambisoly .................................................................... - 45 5.1.1.1. Půdní typ pelozem ........................................................................... - 45 5.1.1.2. Půdní typ kambizem ........................................................................ - 46 5.1.2. Referenční třída leptosoly ...................................................................... - 47 5.1.2.1. Půdní typ pararendzina .................................................................... - 47 5.1.3. Referenční třída fluvisoly ...................................................................... - 47 5.1.3.1. Půdní typ fluvizem .......................................................................... - 47 5.1.4. Referenční třída glejsoly ........................................................................ - 48 5.1.4.1. Půdní typ glej .................................................................................. - 48 6. Diskuze .............................................................................................................. - 68 6. 1. Srovnání s vybranými PP, NPP a NPR ........................................................ - 69 6.1.1. Srovnání s NPP Šipka ........................................................................... - 69 6.1.3 Srovnání s PP Cínová hora...................................................................... - 70 6.1.2. Srovnání s NPR Ţebračka ...................................................................... - 70 7. Závěr .................................................................................................................. - 72 -

8. Resume .............................................................................................................. - 73 9. Seznam pouţité literatury ................................................................................... - 74 10. Seznam příloh................................................................................................... - 77 -

1. Úvod V minulosti docházelo na našem území k intenzivním zásahům do ţivotního prostředí. Zpočátku tyto zásahy nebyly příliš drastické. S rozvojem techniky, s pokrokem industrializace a mechanizace, se ale začala naše krajina významně měnit a docházelo k pozvolnému ubývání ekosystémově stabilních, přírodních, přírodě blízkých a člověkem neovlivněných oblastí. S růstem počtu obyvatel docházelo ke vzniku velkých měst. Ve velkém se kácely lesní plochy a docházelo k masivnímu růstu zemědělských oblastí. V lesích se začaly vysazovat nepůvodní druhy dřevin za účelem větších zisků. U nás mají v tomto směru „tradici“ především smrkové monokultury. Zhruba od 19. století si lidé tohoto nedostatku začali všímat ve větší míře a projevili snahu některá území udrţet v nezměněném stavu. Tak vznikla první chráněné oblasti na území našeho státu. Pro oblast východních Čech jsou dnes typické rozlehlé lány polí s menšími remízky slouţícími většinou jako jediné vhodnější útočiště zvěře v místech bez přtomnosti lesa. Zvláštní pozornost zde proto zasluhuje kaţdý původní kousek přírody, který byl působením člověka pozměněn jen minimálně (na území ČR je nemoţné seriózně hovořit o místech bez zásahu a vlivu člověka). Tato v podmínkách centrální Evropy jedinečná území je potřeba nejen chránit, ale rovněţ se pokusit i o jejich trvale udrţitelný rozvoj v mezích přirozených moţností. Mohou a často jiţ také v současnosti slouţí jako biocentra ekologické stability a místa, která napomáhají ke zvýšení biodiverzity širšího regionu. Jedním z takovýchto unikátních míst je i Přírodní památka Nedošínský háj, který bývá označován za jednu z nejzachovalejších chráněných ploch na území celých východních Čech (Faltys, 1983).

-9-

2. Zadání a cíl práce Bakalářská práce mi byla zadána v listopadu 2008 a nese název Geologické, půdní a klimatické poměry PP Nedošínský háj. Hlavním cílem práce je popis půdních typů a geologického podloţí na území Nedošínského háje, dále i popis území z pohledu klimatologického, dendrologického, botanického a geobiocenologického. Dalším cílem je získání informací o zrnitosti a pH půdy u jednotlivých půdních typů v praktické části práce. A dílčí části práce nazvané diskuse i porovnání získaných dat s literaturou, dalšími zdroji a pracemi.

- 10 -

3. Rešerše 3.1. Lokalizace území 3.1.1. Administrativní dělení území [6] NUTS 0 – Česká Republika NUTS 1 – Česká Republika NUTS 2 – Severovýchod NUTS 3 (kraj) – Pardubický kraj NUTS 4 (okres) – Svitavy NUTS 5 (obec) – Litomyšl (místní část Nedošín) a Trţek Katastrální území – Nedošín, Trţek 3.1.2. Vymezení v systému geografických souřadnic [6] nejjiţnější bod: 49° 52' 46" s.š. nejsevernější bod: 49° 53' 5" s.š. nejzápadnější bod: 16° 15' 41" v.d. nejvýchodnější bod: 16° 16' 22" v.d.

Obrázek 1: Území Nedošínského háje na Základní mapě ČR 1:10000 [6]

- 11 -

3.2. Lokalizace a historie Nedošínského háje Nedošínský háj je tvořen lesními porosty, které leţí na severozápadě od města Litomyšl, coţ je zhruba na polovině cesty mezi obcemi Nedošín a Trţek. Sledované území se také nachází mezi řekami Loučnou a Desnou. Severní hranici háje tvoří náhon na Faulhammerův mlýn u Trţku, který odděluje Nedošínský háj od rybníka Malý Košíř, jiţní probíhá podél toku říčky Desné. Jedná se o zbytek přirozeného dubohabrového háje, který v severní části přechází v luh a olšiny“ (Urbánek, 1998). Urbánek (Urbánek, 1998) dále píše, ţe první písemný záznam nacházíme ve zmínce o zaloţení kartuziánského kláštera u Trţku v roce 1378, jehoţ území začínalo u bočního plotu obory. Tato obora, kterou zřídil biskup Albrecht ze Šternberka, byla někdy označována jako „Vrátnička“. Během 17. století se v háji hospodařilo tak, ţe co cca 10 let se les mýtil, šlo tedy o nízký les- pařezinu. V této době byl Nedošínský háj největším dubovým porostem Litomyšlského regionu (Urbánek, 1998). Na začátku 19. století došlo velkým změnám v Nedošínském háji. Nový majitel panství Jiří Josef, hrabě z Valdštějna- Vartenberka, se pustil do radikálních úprav zámeckých zahrad. Nedošínský háj byl upraven do parkové podoby a bylo v něm postaveno několik romantických staveb, pavilonů a chrámků. Úpravy se týkaly i všech přístupových cest k háji. Ze všech v té době vybudovaných staveb se do dnes zachovala jen kaplička svatého Antonína Paduánského (příloha 26) z roku 1809 a zbytek zdiva tzv. kočárové cesty, která je dnes nazývána jako „sklepní pramen“ (Urbánek, 1998). (viz příloha 25) Roku 1933 byl háj koupen městem Litomyšl a o jeho ochranu se začal starat Okrašlovací spolek v Litomyšli. 3.dubna roku 1940 byl háj na popud zastupitelstva osady města Litomyšl prohlášen za ptačí a bylinnou rezervaci. Německá správa bohuţel ustanovení o rezervaci příliš nerespektovala a soustředila se především na maximální těţbu. Ovšem hned po konci války v roce 1945 byl Nedošínský háj prohlášen Národním výborem města Litomyšl za částečnou rostlinnou a úplnou ptačí rezervaci (Urbánek, 1998). „Zákonné úpravy se lokalita dočkala 12.9.1949. Toho dne byl Nedošínský háj vyhlášen přírodní rezervací k ochraně porostní skladby, vegetačního krytu i fauny. Chráněné území má plochu 30,70 ha. V roce 1992 byl háj přeřazen z kategorie přírodní rezervace do kategorie přírodní památka. Územím dnes vede naučná stezka, která byla rekonstruovaná v roce 2001.“ (Urbánek, 1998) - 12 -

3.3. Geomorfologie a geologie Začlenění Nedošínského háje do geomorfologických jednotek podle Demka (Demek et al., 2006) Provincie: Česká vysočina Subprovincie: Česká tabule Oblast: Východočeská tabule Celek: Svitavská pahorkatina Podcelek: Loučenská tabule Okrsek: Litomyšlský úval

3.3.1. Provincie: Česká vysočina Jedná se o geomorfologickou provincii na východě hercynských pohoří, která se nachází ve středních a západních částech České republiky a přilehlých územích Polska, Německa a Rakouska. Nejvyšší horou je Sněţka, s nadmořskou výškou 1602 m. n. m. Základní rysy povrchových tvarů a uspořádání geomorfologických jednotek určily třetihorní a čtvrtohorní neotektonické pohyby,

které postihly mírně zvlněný

starotřetihorní zarovnaný povrch s hlubokými zvětralinami hornin. Okrajový oblouk hornatin je tektonicky nejvýše vyzdviţený a uzavírá níţe poloţený vrchovinný, pahorkatinný reliéf ve středních částech a na východě. Člení se na subprovincie Šumavskou, Českomoravskou, Krušnohorskou Krkonošsko-jesenickou, Poberounskou a Českou tabuli [3].

- 13 -

3.3.2. Subprovincie: Česká tabule

Česká tabule je geomorfologickou subprovincií na severu České vysočiny. Nejvyšší horou této subprovincie je Ralsko s nadmořskou výškou 696 m. n. m. Tabule je tvořena křídovými horninami, které jsou ve středních částech uloţeny horizontálně aţ subhorizontálně a které jsou na okrajích zdviţeny. V kvádrových pískovcích se nacházejí

skalní

města

s četnými

tvary

zvětrávání

a

odnosu

pískovců

a

s pseudokrasovými útvary (izolované skály, skalní mísy a mnoho dalších). Tabuli tvoří neogenní a kvartérní sedimentární strukturní stupňovina aţ kerný reliéf plošinného, kotlinného a pahorkatinného rázu, místy s neovulkanickými suky, tvary na kvádrových pískovcích a s akumulačními řekami a eolickými formami (říční terasy, sprašové pokryvy a závěje, přesypy vátých písků). Hydrografickou osou této subprovincie je tok Labe. Člení se na oblasti: Středočeskou, Severočeskou a Východočeskou tabuli (Demek et al., 2006).

3.3.3. Celek: Svitavská pahorkatina Svitavská pahorkatina je celek v jihovýchodní části Východočeské tabule o ploše 1712,77 km². Jde o pahorkatinu s členitějším vrchovinným územím na východě, převáţně v povodí Orlice, Loučné, Chrudimky a Svitavy a na severozápadě v povodí Labe. Území se nachází převáţně na slínovcích, prachovcích, spongilitech a pískovcích svrchní křídy, s lokalitami neogenních mořských říčních a pleistocenních říčních, proluviálních a eolitických sedimentů. Nejvyšším bodem Svitavské pahorkatiny je kóta Baldský vrch s výškou 692,5 m. n. m. v Kozlovickém hřbetu (Demek et al., 2006).

3.3.4. Podcelek: Loučenská tabule

Jedná se o podcelek ve střední části Svitavské pahorkatiny o ploše 550,35 km² a střední výšce 413 m. n. m. Jde o členitou pahorkatinu převáţně v povodí Loučné a Novohradky. Tabule se nachází na slínovcích, prachovcích, jílovcích a pískovcích

- 14 -

svrchní křídy, s pleistocenními říčními a eolitickými sedimenty. Nejvyšším bodem tohoto podcelku je Modřecký vrch s 657 m. n. m (Demek et al., 2006).

3.3.5. Okrsek: Litomyšlský úval

V minulosti býval litomyšlský úval jiţním zálivem druhohorního moře, jehoţ usazeniny dnes tvoří četné opukové skály a cihlářské jíly v celém okolí. Na vodní toky je Litomyšlsko poměrně chudé, protoţe se nachází na úplném okraji vodního předělu mezi Černým a Baltským mořem. Významnější řekou je zde Loučná, která Litomyšlí přímo protéká [8].

3.3.6. Geomorfologické a geologické poměry Nedošínského háje

„Z orografického hlediska náleţí Nedošínský háj do soustavy České křídové tabule, podsoustavy Svitavská pahorkatina na tzv. Loučenské tabuli. Jeho geologický podklad vytvářejí křemitovápnité jílovce svrchnoturonskoconiackého stáří. Tvrdé polohy jílovců se střídají s vrstvami rozpadavých vápnnitých slínovců. V severní nejníţe poloţené části území s nadmořskou výškou 310 metrů nad mořem jsou hlinité náplavy holocenního stáří. Směrem k jihu se terén poměrně prudce zvedá aţ na plochý hřbet o nadmořské výšce 348 m ve svém maximu. Hřbet na jiţní straně chráněného území spadá do úvalu Desné. Morfologie území byla vytvářena erozivní činností vodních toků v křídové tabuli. Na severním svahu jsou čtyři prameny, z nichţ je důleţitý pramen sv. Antonína vyvěrající z malé kapličky, a u východní hranice téţ „sklepní“ pramen, který vytéká zpod umělé sklepní klenby.“ (Faltys, 1983) Rozloţení tohoto geologického podkladu je znázorněno v geologických mapách 11 a 12. V období křídy prodělalo území dnešního Nedošínského háje poměrně sloţitý vývoj, který se projevoval opakovanými transgresemi moře (postupem mořské vody a záplavami). Transgrese moře do studovaného území pronikaly od severu. První takovouto významnou událostí byla svrchnocenomanská transgrese, která po sobě zanechala především písčité sedimenty Perucko-korycanského souvrství, které bývají - 15 -

označované jako souvrství 2. Na těchto písčitých sedimentech leţí spodnoturonské sedimenty vrstev 3 a 4. Poslední ze sedimentací, tzv. svrchnoturonská sedimentace byla výhradně pelitická (jemnozrnné jílovité a slínovité sedimenty Březinského souvrství). Na Litomyšlsku došlo k synsedimentačním pohybům, které se projevily redukcí mocností předchozích vrstev. Na rozmezí mezi druhohorami a třetihorami proběhlo rozlámání křídové tabule. Nedošínský háj se stal součástí mělkého vysokomýtskolitomyšlského koryta, které bývá někdy nazýváno Vysokomýtská synklinála [6]. Geomorfologická mapa dokladující tyto procesy je uvedena v příloze 13. Území kotliny mezi Vysokým Mýtem a Litomyšlí v níţ se Nedošínský háj nalézá, je sloţeno převáţně z opuk, jen podél jihovýchodního okraje kotliny jsou kaolinické pískovce, které jsou částečně kryty hlínami (ÚHÚL, 1999).

3.3.6.1. Opuky

Opuky jsou horniny křídového stáří, které vykazují řadu barev a širokou škálu odlišných ostínu od velmi světlé béţové aţ téměř k bílé, přes ţlutohnědou, ale i šedou aţ šedomodrou barvu a vyjímečně aţ k výraznější hnědé barvě. Jedná se o horniny s poměrně variabilním sloţením. Řadíme je do horninové řady silicit- vápenec- jílovec nebo prachovec- pískovec. Opuky se nacházejí přímo v nadloţí křemenných pískovců cenomanského stáří, od kterých jsou odděleny polohou illit-kaolinitových jílovců (Kotlík et al., 2000). Podle Encyklopedického slovníku geologických věd se pouţívá k označení křemičitých hornin termín spongilit, přeneseně pro některé opuky (písčité slínovce) České křídové pánve. Pro horninu jsou zcela typické vysoké obsahy jehlic křemitých hub (spongii), dle kterých je hornina s velmi vysokým obsahem jehlic nazývána spongilitem (Petránek, 1985).

- 16 -

3.3.6.1.1. Rozšíření opuk v ČR

Obrázek 2: Oblasti výskytu opuk v ČR (Kotlík et al., 2000) Jak je patrné z přiloţené mapky, značná část východních Čech leţí na opukách. Uloţení hornin křídového útvaru je zde velmi klidné a vrstvy jsou jen mírně zvrásněny. Na Litomyšlsku má opuka tradici především v lidové čí přesněji řečeno venkovské architektuře. Není sporu o tom, ţe v této oblasti byla opuka těţena jiţ ve středověku. Dokladují to především dochované stavby nejrůznějšího významu (od běţných kamenných domů aţ po zámecká sídla) v širokém okolí, u kterých je opuka pouţitá jako zdivo (Kotlík et al., 2000). Turónské opuky jsou usazeninami epikontinentálního moře, jehoţ hloubka nepřesahovala 200 metrů (Zahálka, 1935). 3.3.6.1.2. Petrologie opuk

Z petrologického hlediska nabývají opuky velmi rozdílného sloţení se značně variabilním obsahem různých forem kalcitu či autigenních minerálů SiO 2 (Scholle, Konta, 1987). Podle Čichovského se opuka dále skládá z detritického křemene, ţivců, slíd a dalších akcesorií. Dále jsou v nich přítomny i jílovité minerály jako je například

- 17 -

illit, kaolinit, glaukonit nebo minerály se smíšenou strukturou illit-montmorillonit (Čichovský, 1989). Kalcit je v opukách přítomen jak ve formě submikroskopických zrnek (tzv. mikritu), tak i jako reliktní biosparit (pozůstatek mikrofosílií i makroskeletů fosílií rodu inoceramus, Inoceramus je představitelem stratigraficky asi nejdůleţitějších mořských mlţů zejména střední a svrchní křídy; např. právě ve svrchní křídě Českého masívu) a či rekrystalizovaný mikrosparit nebo materiál starších čočkovitých útrţků neznámého původu. Podíl zrn klasického křemene o velikosti 0,3- 0,15 mm se obvykle pohybuje v rozmezí 5-10% z celkového obsahu (Kotlík et al., 2000). 3.3.6.1.3. Chemické sloţení opuk Chemické sloţení opuk je v jednotlivých oblastech České republiky značně promněnlivé. Dokladem toho jsou níţe uvedené tabulky 1 a 2.

Tabulka 1: Chemické sloţení některých zvětralých opuk [%] (Kotlík et al., 2000)

Tabulka 2: Výsledky přepočtu chemických analýz z Tabulky 1 na tzv. normativní minerály [%] (Kotlík et al., 2000) - 18 -

V tabulkách níţe jsou uvedeny údaje o chemickém sloţení opuky z lomu v Přibylově u Skutče, který je od Nedošínského háje vzdálen vzdušnou čarou 20,3km.

Tabulka 3: Chemické sloţení opuk z lomu Přibylov u Skutče [%] (Kotlík et al., 2000)

Tabulka 4: Výsledky přepočtu chemických analýz z Tabulky 1 na tzv. normativní minerály [%] (Kotlík et al., 2000) 3.3.6.1.4. Fyzikální vlastnosti opuk

Základní pojivovou sloţkou opuk jsou uhličitan vápenatý- kalcit a oxid křemičitý. Charakteristickou vlastností opuk je jejich vrstevnatost, která je dána sedimentárním původem těchto hornin. Opuky bývají značně porézní s velmi jemnými póry, z čehoţ plyne i jejich abnormálně vysoká nasákavost. Mají obvykle vysoký obsah rovnováţné vlhkosti, která je příčinou praskání (opukání – z čehoţ vychází i odborný název horniny) tohoto kamene vlivem mrazu, nebo v ohni za vysokých teplot. Stejně jako chemické vlastnosti se i fyzikální vlastnosti opuk liší podle lokalit výskytu. Opuka - 19 -

je navíc jako většina usazených hornin silně heterogenní a objevuje se u ní silná anizotropie, tzn. závislost některých vlastností na tom, zda jsou sledovány ve směru kolmém či rovnoběţném vzhledem k sedimentárním vrstvám horniny (Kotlík et al., 2000). Opuka je velmi dobře opracovatelná, snadno se řeţe, ale je jen velmi obtíţné respektive u většiny variet z území České republiky není moţné ji leštit. (Šedý, 1962, Syrový, 1984) Velmi dobře se hodí k sochařské práci nicméně vzhledem k velmi variabilní odolnosti vůči povětrnostním vlivům je vhodnější spíše pro interiérové účely (Kotlík et al., 2000). Údaje o ţivotnosti opuky se v literatuře poměrně různí. „Její trvanlivost

v současném

agresivním

prostředí

exteriérů

zahrad

a

nádvoří

s restaurovanými uměleckými díly vytvořenými z opuky je udávána okolo v řádu prvních desítek let.“ (Kotlík et al., 2000). Dříve se však trvanlivost odhadovala i na více neţ 70 let (Čichovský et al., 1990), ve starší literatuře je uvedeno dokonce i 200 let, coţ můţeme přikládat zejména neexistenci kyselých dešťů, přípdaně i častou záměnou s odolnějšími pískovci v České křídové tabule, se kterými se opuka velmi často vyskytuje (Šedý, 1962).

3.4. Pedologie Pro Přírodní lesní oblast 31 je uvedeno: „V závislosti na geologickém podloţí, orografických poměrech a vlivu vody vznikly různé půdní typy. Nejvíce jsou zastoupeny půdy kambizemního charakteru, hluboké, písčitohlinité, hlinitopísčité aţ hlinité na opukách, permu a krystaliniku. Na hlinitých překryvech jsou zastoupeny illimerizované půdy, oglejené půdy a pseudogleje. Na jílovitých sedimentech jsou to pararendziny a v blízkosti vodotečí jsou zastoupeny aluviální půdy.“ (ÚHÚL, 1999)

3.4.1. Pedologické poměry Nedošínského háje

„Výskyt půdních druhů v oblasti odpovídá v podstatě geologickému rozdělení území. Eutrofické fluvisoly jsou vyvinuty na hlinitých nivních sedimentech řeky Loučné na níţinné části území. V nejvyšších částech hřbetu lze narazit na polohy luvisolů, které jsou směrem k jiţnímu svahu, spadajícímu do údolí Desné, nahrazovány

- 20 -

pararendzinami (nezřídka nazývanými „calcarickými regosoly“, viz obr. 3), mělkými půdami, které jsou vázány na výchozy slínovců.“ [6]

Obrázek 3: Pedologická mapa sledovaného území 1: 50 000. Vyznačená přibliţná poloha sledovaného území. Výsledek místního pedologického mapování. [6] Další půdní mapy sledovaného území jsou uvedeny v příloze pod čísly 9 a 10.

3.5. Dřeviny a rostlinstvo v Nedošínském háji „Podle fytogeografického členění náleţí Nedošínský háj do oblasti České mezophyticum a okresu Litomyšlská pánev. Podle geobotanické rekonstrukce lze území charakterizovat jako luhy a olšiny (Alno-Padion, Alnetea glutinosae, Salicetea purpurae) a dubohabrové háje (Carpinion betuli). Při hodnocení současného stavu můţeme uvést formaci převáţně opadavého luţního lesa (Alno- Padion) a druhotné smrčiny jako lesnické kultury.“ (Faltys, 1983) „Vegetace Nedošínského háje napovídá mnohé o dřívější a de facto předpokládané přirozené skladbě lesů v litomyšlské pánvi. Přestoţe háj byl v dávné - 21 -

minulosti i parkem, jeho současný stav se opět přirozeným vývojem přiblíţil původnímu stavu dubohabrového háje, s celou řadou botanicky významných bylinných druhů.“ (Petraš, 2006) Bývalé parkové úpravy jsou dnes připomínány jen celkovým uspořádáním cest, podél kterých přeţívají poslední relikty exotických dřevin (v počtu 35 kusů). Jedná se například o borovici vejmutovku (Pinus strobus) nebo douglasku tisolistou (Pseudotsuga menziesii). Je paradoxní, ţe v daném území neexistuje výrazné zmlazení těchto dřevin, se kterými se potýká jinak řada významných národních parků (např. NP Šumava, NP České Švýcarsko). Dřívější parkové úpravy jsou nám dnes připomínány většinou uţ jen zbytky parkových staveb. Na území přírodní památky v minulosti nedošlo k rozsáhlým a intenzivním mýtním těţbám a k vysazování smrkových monokultur, jako tomu bylo ve velké části našeho území. Díky tomu byla většina ze stromového a bylinného patra háje zachována (Petraš, 2006). Na horní planině háje, která tvoří předěl mezi údolím Loučné a Desné, se nachází unikátní partie dubohabrových hájů, ve kterých většinou převaţuje habr, s celou řadou významných bylinných druhů. Z původní dubohabřiny se nám do dneška zachovalo několik kvalitních výstavků dubu letního, jejichţ stáří se odhaduje na 300 i více let. Rovněţ jsou zde i velmi staré exempláře buku atd. Ve spodní partii, napájené jednak 4 prameny na hraně plošiny, jednak spodní vodou mlýnského náhonu Loučné, přecházejí dubohabřiny pozvolna v luţní společenstvo s citelnou převahou jasanu. V podrostu se vyskytují další velmi vzácné bylinné druhy a díky uzavřenému křovinnému patru jsou v tomto místě hnízdiště ptactva i útočiště dalších významných ţivočichů (Faltys, 1983). V horní části háje můţeme nalézt významné partie dubohabrového háje, většinou s převahou habru a s celou řadou významných bylinných druhů. Botanický název

Latinský název

Baţanka vytrvalá

Mercurialis perennis

Bradáček vejčitý

Listera ovata

Brčál barvínek

Vinca minor

Bršlice kozí noha

Aegopodium podagraria

Krabilice chlupatá

Chaerophyllum temulum

- 22 -

Lilie zlatohlavá

Lilium martagon

Medovník meduňkovitý

Melittis melissophyllum

Netýkavka nedůtklivá

Impatiens noli - tangere

Okrotice bílá

Cephalanthera damasonium

Oměj vlčí mor

Aconitum vulparia

Ostřice chlupatá

Carex pilosa

Plavuň vidlačka

Lycopodium clavatum

Violka lesní

Viola sylvatica

Zvonečník klasnatý

Phyteuma spicatum

Tabulka 5: Seznam nejvýznamnějších bylinných druhů horní části háje (Petraš, 2006)

Botanický název

Latinský název

Brslen evropský

Euonymus europaeus

Bříza bělokorá

Betula pendula

Javor babyka

Acer campestre

Líska obecná

Corylus avellana

Modřín Kampferův

Larix campferii

Svída krvavá

Swida sanguinea

Zimolez pýřitý

Lonicera xylosteum

Tabulka 6: Seznam nejvýznamnějších dřevinných druhů horní části háje (Petraš, 2006)

V předělu horní a dolní části háje přecházejí dubohabřiny v luţní společenstvo s převahou jasanu. Tato luţní část je zásobována také spodní vodou z mlýnského náhonu na Loučné. Botanický název

Latinský název

Áron plamatý

Arum maculatum

Blatouch bahenní

Caltha palustris

Dymnivka dutá

Corydalis cava

Hrachor jarní

Lathyrus vernus

Jaterník podléška

Hepatica nobilis

- 23 -

Kokořík mnohokvětý

Polygonatum multiflorum

Kyčelnice cibulkonosná

Dentaria bulbifera

Orsej jarní

Ficaria verna

Plicník lékařský

Pulmonaria officinalis

Podbílek šupinatý

Lathraea aquamaria

Prvosenka vyšší

Primula elatior

Sasanka hajní

Anemone nemorosa

Sasanka pryskyřníkovitá

Anemone ranunculoides

Violka vonná

Viola odorata

Tabulka 7: Seznam nejvýznamnějších bylinných druhů luţní části háje (Petraš, 2006)

Botanický název

Latinský název

Bez černý

Sambucus nigra

Borovice vejmutovka

Pinus strobus

Buk lesní

Fagus sylvatica

Dub letní

Quercus robur

Jasan ztepilý

Fraxinus excelsior

Javor klen

Acer pseudoplatanoides

Jedle bělokorá

Abies alba

Jilm habrolistý

Ulmus carpinifolia

Lípa srdčitá

Tilia cordata

Olše lepkavá

Alnus glutinosa

Střemcha hroznovitá

Padus racemosa

Tabulka 8: Seznam nejvýznamnějších dřevinných druhů luţní části háje (Petraš, 2006)

3.5.1. Fytocenologie bylin Nedošínského háje

Podle Kroulíka (2007) se byliny, které se vyskytují v Nedošínském háji, dají poměrně rovnoměrně rozdělit na druhy mezotrofní, rostoucí na mírně kyselých půdách. Sem můţeme zařadit například hrachor jarní (Lathyrus vernus) nebo kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum). A pak jsou zde druhy eutrofně-nitrofilní, které vyţadují jen velmi mírně kyselé, či neutrální půdy bohaté dusíkem. Sem například patří

- 24 -

áron

plamatý

(Arum

maculatum)

a

sasanka

pryskyřníkovitá

(Anemone

ranunculoides)[6]. Většina bylin, které se v háji vyskytují má těţiště výskytu ve 3. výškovém stupni. Ale najdeme zde i byliny, které mají mnohem větší rozpětí těţiště výskytu. Převáţná část zdejších rostlin poměrně dobře snáší občasné zamokření a nouze není ani o ty, které mohou být zaplavovány i trvale. Příkladem takovéto rostliny je pro Nedošínský háj typická škarda bahenní (Crepis paludosa). Naproti tomu se, ţe vysychání půd hájovou květenu citelně ohroţuje. Pro většinu háje je typické také zamokření proudící nebo prosakující vodou, coţ dobře odpovídá podmínkám v nivě území. Zde totiţ dochází k zaplavování jak prameny, tak i prosakováním z přilehlého náhonu Loučné [6]. Převáţnou většinu rostlinných druhů háje řadíme mezi sciofyty. Najdou se zde ale samozřejmě výjimky. Jednou z nich je například typický heliosciofyt blatouch bahenní (Caltha palustris) [6]. Strategie přeţívání nepříznivých období nabývá u hájových rostlin 2 podob. Jedná se o geofyty a hemikryptofyty, které jsou zde zastoupeny zhruba 1:1[6]. Zhodnocení vegetačních pásů dopadlo poněkud překvapivě, protoţe značná část rostlin podle něj patří do pásu buku a jedle. Důkazem toho jsou například rostliny prvosenka vyšší (Primula elatior) nebo oměj pestrý (Aconitum variegatum)[6]. Největší část háje přísluší k evropskému geoelementu. Vyskytují se zde ovšem i příslušníci elementu sibiřského. Tím je kupříkladu prvosenka vyšší (Primula elatior). Rovněţ zde nalezneme zástupce submediterráního geoelementu, jakým je například violka vonná (Viola odorata). Ale jsou zde zastoupeni i zástupci Alpsko-karpatského geoelementu. Například je to Oměj vlčí mor (Aconitum lycoctonum)[6]. Pouţijeme-li pro klasifikaci areály dle Zlatíka (Zlatník, 1966), zjistíme, ţe poněkud převaţují druhy s areálem sub-mediterráním pod vlivem suboceánskám. Vyskytují se však i mnohé další obměny [6]. V Příspěvku ke květeně okolí Litomyšle (Faltys, 2000) jsou uvedeny pro území Nedošínského háje tyto ohroţené rostliny: Legenda: Původnost druhů: x- druh cizího původu, samostatně se šířící

- 25 -

xx- druh cizího původu, pěstovaný a výjimečně zplaňující (x)- druh domácí květeny, často pěstovaný nebo vysévaný bez znaménka - druh domácí květeny

Stupeň ohroţení a ochrany druhů C2 - druh Červeného seznamu květeny ČR v kategorii silně ohroţený C3 - druh Červeného seznamu květeny ČR v kategorii ohroţený C4 - druh Červeného seznamu květeny ČR v kategorii sledovaný § 2 - druh zvláště chráněný v kategorii silně ohroţený (Vyhl. Č. 395/92 Sb.) §3 - druh zvláště chráněný v kategorii ohroţený (Vyhl. Č. 395/92 Sb.)

Abies alba

jedle bílá

(x) C3

Aconitum variegatum

oměj pestrý

§3 C3

Aconitum vulparia

oměj vlčí mor

§3 C4

Arum maculatum

áron plamatý

§3 C4

Cephalanthera damassonium

okrotice bílá

§3 C3

Daphne mezereum

lýkovec jedovatý

C3

Epipactis purpurata

kruštík modrofialový

§3 C4

Isopyrum thalictroides

zapalice ţluťuchovitá

C4

Knautia drymeia

chrastavec křovištní

C4

Lilium mahagon

lilie zlatohlavá

§3 C3

Melittis melisophyllum

medovník meduňkolistý

§3 C3

Primula elatior

prvosenka vyšší

C3

Primula veris

prvosenka jarní

C3

Ranunculus cassubicus

pryskyřník kašubský

C4

Scrophularia umbrosa

krtičník stinný

C4

Ulmus laevis

jilm vaz

(x) C3

(Faltys, 1998)

- 26 -

Seznam všech rostlinných druhů pro Nedošínský háj podle výše zmíněného je uveden v příloze 28.

3.6. Biogeografické členění

Obrázek 4: Poloha Nedošínského háje na mapě biochor a bioregionů [6] Nedošínský háj spadá do provincie Středoevropských listnatých lesů, hercynské podprovincie a do Chrudimského bioregionu. Severnější luţní část háje patří do biochory 3Nh – uţší převáţně hlinité nivy. Zbytek území náleţí do biochory 3PB – pahorkatiny na slínech. Přestoţe na mapě biochor a bioregionů výše nejjiţnější cíp území spadá do biochory 3Nh, myslím, ţe jde pouze o nepřesnost a špatnou rozlišitelnost podkladové mapy. Vegetace této části háje je totiţ mnohem bliţší charakteristice biochoru 3PB (Culek, 2003).

- 27 -

3.7. Lesnická typologie 2H- hlinitá buková doubrava 2D-

obohacená

buková doubrava 2L- potoční luh 2B-bohatá buková doubrava

Obrázek 5: Mapa lesních typů 1:5000 [9]

3.8. Geobiocenologie V OPRL je uveden převod lesních typů do skupin typů geobiocénů u PLO 31. Lesní typy 2B3 (bohatá buková doubrava mařinková) a 2H7 (hlinitá (sprašová) buková doubrava oglejená) jsou převedeny do geobiocénu 2B3- FQt- typické bukové doubravy. Lesní typ 2D2 (obohacená buková doubrava hluchavková) je přiřazena ke geobiocénu 2BD3- FQtil- lipové bukové doubravy. A konečně lesní typ 2L1 (potoční luh pahorkatinný) je přiřazen ke geogiocénu 3BC5- UQ – pahorkatinný luh. Tomuto lesnímu typu v daném území však mnohem lépe odpovídá přechod mezi geobiocény 2BC-C (4)5a– QFr sup- dubové jaseniny vyššího stupně 2-3 BC-C (4)5a- FrAl infjasanové olšiny niţšího stupně a 2BC-C (3)4- UFr sup- habrojilmové jaseniny vyššího stupně (ÚHÚL, 1999).

- 28 -

3.8.1. Obecná charakteristika geobiocénu Fagi- querceta typica – typické bukové doubravy Typické bukové doubravy nalezneme především na svazích různé sklonitosti a na plošinách v pahorkatinách, ale i v niţších vrchovinách. Nacházejí se zejména v na mořské výšce 200- 400 metrů. Těţíštěm tohoto geobiocénu jsou teplé klimatické oblasti T2 a mírně teplé oblasti MT 11 a MT 10 (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Geologické podloţí typických bukových doubrav převáţně tvoří rozmanité mírně kyselé aţ neutrální horniny, především ruly, ţuly, fylity, amfibolity, diabasy, syenity, granodiority, droby, jílovce a pískovce, často s překryvy svahovin. Půdními typy jsou zde obvykle mezotrofní kambizemě typické a luvizemě. Půdy jdou zde mírně aţ středně skeletovité, převáţně písčitohlinité, s převládající humusovou formou moder aţ mulový moder (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Hlavní dřevinou přirozených geobiocenóz je dub zimní (Quercus petraea), stálou příměs tvoří habr (Carpinus betulus) a buk (Fagus sylvatica). Nepravidelně můţe být přimíšená lípa srdčitá (Tilia cordata) a jeřáb břek (Sorbus torminalis). Keřové patro nikdy není tvořeno souvislou vrstvou. Nalezneme v něm Svídu krvavou (Swida sanquinea), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), zimolez pýřitý (Lonicera xylosteum), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa) a další (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Pro synusii podrostu jsou typické druhy trávovitého charakteru. Dominantní v ní bývají především lipnice hajní (Poa nemoralis) a ostřice chlupatá (Carex pilosa). Dále se zde vyskytují téţ, lipnice úzkolistá (Poa angustifolia), srha hajní (Dactylis polygama), strdivky (Melica nutans, Melica uniflora), kostřava různolistá (Festuca heterophylla), ostřice horská (Carex montana), ostřice prstnatá (Carex digitata). Dále jsou zde zastoupeny mnohé mozotrofní hájové byliny. Například jsou to zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), marulka klinopád (Clinopodium vulgare), silenka nicí (Silene nutans), hrachor černý (Lathyrus niger), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), konvalinka vonná (Convalinaria majalis), jestřábník zední (Hieracium murorum), mařinka vonná (Galium odoratum), kyčelnice cibulkonosná (Dentaria bulbifera) a další (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Oblasti spadající do tohoto geobiocénu umoţňují nadprůměrnou zemědělskou produkci. Z tohoto důvodu byly uţ od neolitu silně ovlivněny zemědělstvím a

- 29 -

v současnosti jsou v těchto oblastech často rozlehlé lány polí (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999).

3.8.2. Obecná charakteristika geobiocénu Fagi- querceta tiliae – lipové bukové doubravy Lipové bukové doubravy nalezneme především na plošinách a svazích v pahorkatinách a niţších částech rovin, většinou v nadmořských výškách 250- 400 metrů. Tento geobiocén spadá především do teplých a mírně teplých klimatických oblastí (T2, T4 a MT11) (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Geologické podloţí je většinou tvořeno minerálně bohatými horninami jako jsou spraše, vápnité jílovce, slínovce a pískovce, vápence, opuky, hnědozemě, eutrofní kambizemě a pararendziny. Půdy jsou zde středně hluboké aţ hluboké, s mírně kyselou reakcí. Převaţují zde půdy hlinité, aţ písčitohlinité, humusovou formou je zde nejčastěji mulový moder (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). K dominantním dřevinám zde patří dub zimní (Quercus petraea), ale i dub letní (Quercus robur). Dále se tady vyskytuje lípy (Tilia cordata i Tilia platyphyllos), habr obecný (Carpinus betulus), javor babyka (Acer campestre) a jeřáb břek (Sorbus torminalis). Buk lesní (Fagus sylvatica) je zde zastoupen jako pravidelná příměs. Co se keřového patra týče, obvykle se zde nachází alespoň některý druh s kalcifilní tendencí, nejčastěji je to dřín obecný (Cornus mas). Dále zde bývá hojný ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), brslen bradavičnatý (Euonymus verrucosa), svída krvavá (Swida sanquinea), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), trnka obecná (Prunus spinosa) a další (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Pro synusii podrostu je charakteristický společný výskyt druhů mezotrofních a kalcifilních. Dominují zde druhy trávovitého vzhledu. Jsou to především lipnice hajní (Poa nemoralis), strdivky (Melica uniflora a M. nutans), srha hajní (Dactylis polygama), válečka lesní (Brachypodium sylvaticum), kostřava různolistá (Festuca heterophylla), ostřice chlupatá (Carex pilosa). Z travin s kalcifitní tendencí zde roste ostřice horská (Carex montana) a válečka prapořitá (Brachypodium pinnatum). Z lesních mezofytech bylin jsou to pak především mařinka vonná (Galium odoratum), ptačinec velkokvětý (Stellaria holostea), svízel lesní (Galium sylvaticum), hrachor jarní (Lathyrus vernus), jaterník podléška (Hepatica nobilis), černýš hajní (Melampyrum - 30 -

nemorosum) a další. Z hajních druhů s kalcifilní tendencí se zde vyskytují medovník meduňkolistý (Melittis melissophyllum), prvosenka jarní (Primula veris), violka srstnatá (Viola hirta), prorostlík srpovitý (Bupleurum falcatum) a další. Poměrně často v tomto geobiocénu rostou vzácné dekorativní byliny jako lilie zlatohlávek (Lilium mahagon), střevíčník pantoflíček

(Cypripedium calceolus), okrotice

bílá

(Cephalanthera

damasonium) a vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia) (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Ekologické podmínky tohoto geobiocénu jsou citelně ohroţeny zemědělskou produkcí. Kromě velkých ploch orné půdy se zde nalézají také četné ovocné sady, vinice nebo chmelnice (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999).

3.8.3. Obecná charakteristika geobiocénu Ulmi- fraxineta carpini superiora – habrojilmové jaseniny vyššího stupně Jedná se o relativně nejsušší části širokých říčních niv o nadmořských výškách 250- 280 m. Řadí se do klimatické oblasti teplé T2 (2. vs) a mírně teplé MT10 (2.-3. vs). Trvání záplav v těchto oblastech bývá jen krátké a dochází k nim jen vyjímečně při extrémních průtocích. Hladina podzemní vody je obvykle hlouběji neţ 150 cm a rhizosféra bývá obohacována kapilárním zdvihem. Převládají zde zrnitostně pestré fluvizemě (od jílovitých aţ po písčité). Půdy se vyznačují mírně kyselou aţ neutrální reakcí a příznivou humifikací (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Habrojilmové jaseniny jsou druhově bohatým společenstvem charakteru luţního lesa na přechodu do okolních listnatých lesů na hydridy normálních stanovištích. Na rozdíl od niţšího stupně zde chybí jasan úzkolistý (Fraxinus angustifolia) a naopak přibývají javory, zvláště javor klen (Acer pseudoplatanus) (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Synuzie podrostu bývá velmi bohatá, s dominancí mezofytů s nitrofilní tendencí a s hájovými druhy. Nejčastěji se zde vyskytuje ptačinec hajní (Stellaria memorum), šťavel kyselý (Oxalis acetosella), prvosenka vyšší (Primula elatior), knotovka červená (Silene dioica) a jiné (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999).

- 31 -

3.8.4. Obecná charakteristika geobiocénu Fraxini- alneta inferiora – jasanové olšiny niţšího stupně Jedná se o stanoviště údolních niv středních toků řek, potoční nivy a prameniště v pahorkatinách a vrchovinách v nadmořských výškách 300- 350 metrů. Tyto stanoviště spadají do teplých a mírně teplých klimatických oblastí (T2, MT10, MT11) (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Podloţí je obvykle tvořeno pleistocénními a holocénními štěrkopísky, které bývají překryty vrstvou písčitohlinitých aţ hlinitých nivních sedimentů. Z půdních typů se zde nejčastěji vyskytuje fluvizem typická a glejová. V jarním období obvykle dochází ke krátkodobému zaplavování. Později během roku hladina spodní vody kolísá mezi 0,5- 1,5 metru. Převládající humusovou formou je zde mul (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Ve stromovém patře se nejčastěji vyskytuje olše lepkavá (Alnus glutinosa) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), přimíšeny bývají vrby (Salix alba, S. fragilis) a topoly (Populus nigra, P. tremula). V poúrovni můţe růst střemcha hroznovitá (Prunus padus). Pro keřové patro jsou obvyklé výše zmíněné vrby, dále pak bez černý (Sambucus nigra), brslen evropský (Euonymus europaea) a další (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). V synusii podrostu se střídají druhy mokřadní a vlhkomilné s druhy mezofilními, dominantní zde bývají druhy s nitrofilní tendencí. Pro jarní aspekt je typický orsej jarní (Ficaria verna), sasanky (Anemone nemorosa, A. ranunculoides), blatouch bahenní (Caltha palustris), křivatec ţlutý (Gagea lutea), plicník lékařský (Pulmonaria officinalis), prvosenka vyšší (Primula elatior) a další. V letním aspektu jsou to pak bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), ostřice lesní (Carex sylvatica), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli- tangere), hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum) a mnohé další (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999). Značná část tohoto geobiocénu byla jiţ ve středověku odlesněna a dnes jsou tyto plochy vyuţívány jako louky. Zachovaly se většinou jen úzké lemy břehových porostů. Navíc díky častým změnám vodního reţimu došlo časem na mnoha místech ke změně původní druhové skladby (Buček, Lacina, 2007; Buček et al., 1999).

- 32 -

3.8.5. Obecná charakteristika geobiocénu Querci roboris- fraxineta superiora – dubové jaseniny vyššího stupně Tato území se nacházejí v širokých říčních nivách. Klimaticky spadají do teplé a mírně teplé oblasti (T2, MT10, MT11) a bývají obvykle v nadmořských výškách 200250m (Buček, Lacina, 2007). Hlavní dřevinou je dub letní (Quercus robur), a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), příměsí zde jsou jilmy (Ulmus laevis, U. minor), topoly (Populus alba, P. nigra), olše lepkavá (Alnus glutinosa) a v sušších oblastech i javory (Acer platanoides, A. pseudoplatanus, A. campestre). Dále zde roste lípa (Tilia cordata), střemcha hroznovitá (Prunus padus), z keřů pak bez černý (Sambucus nigra), svída krvavá (Swida sanquinea), ptačí zob obecný (Ligustrum vulgare), brslen evropský (Euonymus europaea) a hloh obecný (Crataegus laevigata) (Buček, Lacina, 2007). V synusii podrostu jsou nitrofilní a vlhkomilné druhy. Například jsou to knotovka červená (Silene dioica), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), popenec obecný (Glechoma hederacea) a další (Buček, Lacina, 2007). 3.8.6. Trofické řady Nedošínského háje [6] Kroulík (2007) uvádí, ţe dřeviny, které dominují v Nedošínském háji řadíme převáţné do trofické řady B. Jsou to například dub letní (Quercus robur) a habr obecný (Carpinus betulus). Trofická řada B značí druhy mezotrofní, které se vyskytují převáţně na půdách mírně kyselých (pH 5,0 – 6,2) s humusem formy typického moderu (C/N 1622). Část z nich ovšem snáší ještě větší rozpětí kyselosti půd (pH 4,2-7,0) a vyskytují se proto v řadách od A aţ po D. Řada druhů, především keřů patří spíše do mezotrofněnitrofilní meziřady B/C. Tyto druhy vyţadují podobnou kyselost půd jako ty výše zmíněné, humus zde však většinou nabývá podoby mulovitého moderu (C/N < 16) [6].. V nivní části háje se nacházejí druhy řady C. Kupříkladu jsou to jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) nebo javor klen (Acer pseudoplatanus). Druhy této řady jsou vázány na půdy mírně kyselé aţ neutrální (pH 5,7-6,8). Tyto půdy jsou velmi dobře zásobeny dusíkem, humus zde nabývá formy mul (C/N < 12) [6]. Na území háje jsou poměrně rovnoměrně zastoupeny druhy rostlin preferující různé textury půd (půdy štěrkové, písčité a jílovité) a to i z hlediska různých částí háje. Zdá se tedy, ţe textura půdy není určujícím faktorem [6]. - 33 -

Dřeviny háje mají obvykle těţiště výskytu ve 2. - 3. vegetačním stupni. K nejteplomilnějším patří luţní javor babyka (Acer campestre) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior). Naproti tomu zde nalezneme druhy pro háj nepůvodní, které zde byly vysazovány především v průběhu 19. století. Jedná se například o jedli bělokorou (Abies alba) nebo smrk ztepilý (Picea abies)[6]. Zhruba třetina dřevin, které se v háji vyskytují, snáší občasné či dokonce trvalé zamokření půdy ve vegetační době. Dočasné zamokření snáší například javor babyka (Acer campestre) a jasan ztepilý (Fraxinus excelsior), trvalé pak olše lepkavá (Alnus glutinosa) nebo střemcha hroznovitá (Padus racemosa). Zamokření ovšem snášejí i letité duby, které se vyskytují v nivní části háje [6]. Zamokření mimo vegetační dobu snáší mimo výše uvedených druhů také například habr obecný (Carpinus betulus) nebo bříza bělokorá (Betula pendula). Co se nároků na světlo týče, u dominujících dřevin nalezneme v háji především hemiheliofyty. Tedy druhy poloslané, které snášejí jen mírné zastínění. Konkrétně sem můţeme zařadit například dub letní (Quercus robur). V háji se četně vyskytují rovněţ hemisciofyty, tedy druhy, které nesnášejí přílišné osvětlení. Mezi takové dřeviny se řadí například habr obecný (Carpinus betulus)[6]. Podle areálů rozšíření můţeme dřeviny háje zařadit zejména mezi dřeviny mediterrání, respektive submediterrání se spíše oceáníckou tendencí [6].

3.9. Hydrologie Oblast Nedošínského háje tvoří rozvodí mezi řekami Loučnou a Desnou. Řeky se ve vzdálenosti zhruba 1,5 km od háje slévají v řeku Loučnou. Dříve tomu tak ale nebylo, soutok se totiţ nacházel aţ u vsi Cerekvice. Jiţ zhruba od 14. století byl zdejší hydrologický reţim výrazně ovlivňován člověkem. Byla zde vystavěna síť rybníků, která byla nejrozšířenější v 17. století. Z hydrologického hlediska jsou pozoruhodné 4 prameny, které pramení na svahu, který směřuje k nivě řeky Loučné. Největším z těchto pramenů je Pramen svatého Antonína, který dosahuje vydatnosti 7,331/s. Prameny díky své průtokovosti dokonce mohli v 19. století zásobovat místní lázně. Z hlediska zásobení lázní byl nejvýznamnější 2. Největší pramen, zvaný dnes jako Sklepní pramen.

- 34 -

Prameny jsou významné také proto, ţe v nich nachází útočiště řada různých ţivočišných druhů [6](Faltys, 1983).

3.9. Klimatické poměry V OPRL se uvádí, ţe podle Atlasu podnebí ČSSR z roku 1958 je charakteristika klimatických poměrů pro Přírodní lesní oblast 31, do které Nedošínský háj náleţí následující: Oblast spadá do Českomoravského mezihoří, kam zasahuje oblast mírně teplá B. Mírně teplá oblast se v tomto území dělí na několik okrsků: B2 - mírně suchý, převáţně s mírnou zimou B3 - mírně vlhký, s mírnou zimou, pahorkatinový; severní část B5 - mírně vlhký s mírnou zimou, vrchovinový; menší vyvýšené ostrůvky B6 - vlhký s mírnou zimou pahorkatinový a rovinný; menší lokalita ve střední části B8 - vlhký, vrchovinový; střední část, pruh severovýchod a jihozápad B10 - velmi vlhký, vrchovinový; malé území navazující na Českomoravskou vrchovinu. Zprůměrováním měření meteostanic v PLO 31 získáme tyto údaje uvedené v OPRL: „Průměrná roční teplota vzduchu se pohybuje od 6 do 8 o C (do 500 m n. m. nad 7o C, výše pod 7o C), ve vegetačním období od 12 do 14o C. Průměrné roční sráţky kolísají mezi 600 aţ 800 mm, ve vegetačním období mezi 350 - 450 mm. Maximum sráţek je koncem jara a začátkem léta. Délka vegetační doby je 140 aţ 160 dnů. Průměrný počet dnů se sněhovou pokrývkou je 60 – 80 dnů. Převládají větry Z směrů (Z, SZ). V zimě je teplejší JV proudění zdrojem námrazy. Na Hřebečovském hřbetu bývají časté mlhy.“ (ÚHÚL, 1999) „Celkové klima je citelně ovlivněno lokálními orografickými poměry. Území otevřené k jihu je ovlivněno teplejším klimatem, výběţky hřbetů v severní části (přechody do předhoří Orlických hor) jsou vlhčí a chladnější. Také otevřené polohy

- 35 -

proti západu (návětří Boskovické brázdy a údolní niva Sázavy) umoţňují přístup chladného vzduchu.“ (ÚHÚL, 1999) Podle Quitta je Nedošínský háj na rozhraní mezi Klimatickými oblastmi MT 9 a MT 10 (Quitt, 1975). Mapa klimatických oblastí zkoumaného území je uvedena v příloze číslo 8. V OPRL jsou u PLO 31 charakterizovány příslušné klimatické oblasti takto: V okrsku MT9 bývá dlouhé léto, které je teplé, suché aţ mírně suché. Přechodná období jsou krátká s mírným aţ mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem. Zima zde je krátká, mírná a suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky. Pro okrsek MT10 je typické dlouhé, teplé a mírně suché léto. Jsou zde krátká přechodná období s mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem. Zima je zde krátká, mírně teplá a velmi suchá, s krátkým trváním sněhové pokrývky (ÚHÚL, 1999).

Okrsek Počet letních dnů Počet dnů s průměrnou teplotou 10oC a více Počet mrazových dnů Počet ledových dnů Průměrná teplota v lednu Průměrná teplota v červenci Průměrná teplota v dubnu Průměrná teplota v říjnu - 36 -

MT9

MT10

40-50

40-50

140-160

140-160

110-130

110-130

30-40

30-40

-3 - -4

-2 - -3

17-18

17-18

6-7

7-8

7-8

7-8

Průměrný počet dnů se sráţkami 1mm a více Sráţkový úhrn ve vegetačním období Sráţkový úhrn v zimním období Počet dnů se sněhovou pokrývkou Počet dnů zamračených Počet dnů jasných

100-120

100-120

400-450

400-450

250-300

200-250

60-80

50-60

120-150

120-150

40-50

40-50

Tabulka 9: Klimatické charakteristiky dle okrsků MT9 a MT10 (ÚHÚL, 1999) V následující tabulce jsou uvedeny údaje ze 3 meteostanic. Meteostanice v České Třebové je od Nedošínského háje vzdušnou čarou vzdálena 12,1 km, meteostanice v Ústí nad Orlicí 13,9 km a meteostanice v Litomyšli 3,4 km.

Stanice

Nadmořská Průměrná

Průměrné

Vegetační

Langův

teplota oC

sráţky mm

doba dnů

faktor

roční

IV-IX

roční

IV-IX

347

7,7

13,9

729

454

158

95

368

7,2

13,3

802

469

154

111

394

7,1

13,3

809

453

149

114

výška Litomyšl Ústí nad Orlicí Česká Třebová

Tabulka 10: Údaje klimatických charakteristik z blízkých meteostanic (ÚHÚL, 1999)

- 37 -

Vladimír Faltys uvádí ve svém Průvodci státní přírodní rezervaci Nedošínský háj pro Nedošínský háj shodné informace, jako jsou u meteostanice Litomyšl: „Po stránce klimatické patří území do okrsku mírně vlhkého s mírnou zimou, pahorkatinného. Průměrná roční teplota je 7,7 °C (ve vegetačním období 13,9 °C, roční sráţky průměrně 729 mm.“ (Faltys, 1983) Počet letních dnů

40-50

Dní s teplotou 10°C a více

140-160

Počet mrazových dnů

110-130

Počet ledových dnů

30-40

Průměrná lednová teplota

-2 - -3°C

Průměrná červencová teplota

17-18°C

Průměrná dubnová teplota

okolo 7°C

Průměrná říjnová teplota

7-8°C

Počet dnů se sráţkami 1mm a více

100 - 120

Úhrn sráţek ve vegetačním období 400 – 450 mm Úhrn sráţek v zimním období

kolem 250 mm

Počet dnů se sněhem

kolem 60

Počet zamračených dnů

120-150

Počet jasných dnů

40-50

Tabulka 11: Základní meteorologické údaje o území Nedošínského háje.[6]

- 38 -

4. Metodika 4.1. Terénní výzkum 4.1.1. Povolení výzkumu Terénní výzkum byl povolen Krajským úřadem Pardubického kraje. Povolení se týká vstupu mimo turistické a stávající cesty a moţnosti vykopání několika půdních sond v PP Nedošínský háj. Nedílnou součástí souhlasu orgánu ochrany přírody jsou v návaznosti na bliţší ochranné podmínky následující podmínky rozhodnutí: 1. Povolen je vstup do PP mimo stávající cesty za účelem popisu krajiny, lesních porostů a floristického soupisu. 2. Při práci a pohybu v terénu musí být v maximální míře respektovány a šetřeny všechny přírodní sloţky a předměty ochrany dotčené PP Nedošínský háj. 3. Souhlas platí v době ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí do 30.6.2010. Po uplynutí doby platnosti budou pozorování ukončena nebo bude včas vyţádán další souhlas příslušného orgánu ochrany přírody. 4. Ţadatel předá výsledky své bakalářské práce po obhajobě pro další vyuţití OOP. 5. Umístění a způsob provedení zemních sond budou konzultovány před zahájením kopání s OOP. 6. Pozemek dotčený kopáním sond musí být ţadatelem uveden do přírodě blízkého stavu. 7. V případě neplnění podmínek tohoto rozhodnutí můţe být rozhodnutí zrušeno.

- 39 -

4.1.2. Vlastní metodika terénního výzkumu

Podle Rejška (1999) byla ve vybraném území provedena rekognoskace terénu a vytvořena síť vzorkovacích sond, která byla zakreslena do obrysové mapy (příloha 6). Síť byla zvolena tak aby v ní byla obsaţena co nejširší část spektra luhu v severní polovině háje. A zároveň i přechod z luhu aţ do náhorní části háje. Rozmístění sond bylo vytvořeno tak, aby místa výkopu sond nebyly zasaţeny erozí ani povrchovou akumulací. Při rozvrhování sítě sond byla zároveň věnována pozornost těmto čtyřem parametrům: Půdotvorný substrát daných lesních stanovišť Reliéf terénu daných lesních stanovišť Nadloţní humus daných lesních stanovišť Fytoindikace půdních poměrů daných lesních stanovišť Spolu s rozvrţením sítě sond, byl proveden v místech výkopu popis fytologický a botanický (dle Deyl, Hísek 1973) a popis reliéfu terénu. Výkop půdních sond byl prováděn ručně do hloubky 100 cm. Půdní profil byl popisován na čele půdní sondy. Čela sond v rovině jsou orantovy převáţně vůči severu, čela ve svahu kolmo na vrstevnici (Rejšek, 1999). Ze všech horizontů na čele sondy byly odebrány půdní vzorky, které byly následně

zkoumány

v laboratoři.

U

kaţdé

sondy

byla

zároveň

provedena

fotodokumentace (viz obrázková fotodokumentace v kapitole 5).

4.2. Laboratorní výzkum 4.2.1. Půdní reakce Základní vlastností lesních půd z hlediska fyzikálně chemického je půdní reakce. Je určována pomocí poměru mezi koncentrací hydroxoniových a hydroxylových iontů v půdní suspenzi. Tento poměr se vyjadřuje vodíkovým exponentem coţ je hodnota pH.

- 40 -

Půdní reakce ovlivňuje půdní procesy a procesy příjmů ţivin jednotlivých autotrofních organismů. U lesních půd má tato reakce velký význam hlavně proto, ţe odběr přijímaných forem ţivin je vázán na probíhající biochemické reakce, které jsou katalyzovány v prostředí specifických koncentrací vodíkových iontů. Projevuje se fenomén velké proměnlivosti pH ve vertikálním směru a také to, ţe forma nadloţního humusu je v závislosti na daném stanovišti velmi proměnlivá, coţ má za následek dosti odlišné hodnoty půdních reakcí (Rejšek, 1999). U většiny lesních půd v České republice převaţují volné radikály, coţ má za následek vysokou míru půdní acidity. Je pro ně typická poměrně vysoká časová heterogenita půdní reakce a to jak sezónní, tak i denní. Je způsobena především vysokou aktivitou povrchových horizontů a zároveň i dalšími komplexnějšími fyzikálně chemickými vlivy (Rejšek, 1999). U všech půdních vzorků byla měřena: Půdní reakce aktivní (pH/H2O). Půdní reakce potenciálně výměnná (pH/KCl)

„Co se týká půdní reakce aktivní, lze experimentálně prověřit, ţe dosaţení rovnováhy, kdy za dobu 5 sekund nenastane pokles hodnoty pH o více neţ 0,02, nenastává dříve neţ po dvou hodinách. Co týká půdní reakce potenciální výměnné, máli být její hodnota skutečně hodnotou potencionálně moţnou, potom musí být tato hodnota maximálně n í z k á (tj. hodnotou, charakterizující nejvyšší moţnou aciditu), tj. stanovitelná aţ po uplynutí 24 hodin.“ (Rejšek, 1999)

4.2.1.1. Pracovní postup

1.

„pH metr s kombinovanou skleněnou a kalomelovou (tj. s náplní chlorid rtuťného) elektrodou se nastaví na příslušnou venkovní teplotu. Poté se provede přesná kalibrace s pouţitím alespoň dvou tlumivých roztoků přesného pH.

2.

do 25 ml kádinky se naváţí 5 g jemnozemě;

- 41 -

3.

na vzorky se přilije 24 ml destilované vody a obsah se 5 minut míchá skleněnou tyčinkou. Do suspenze se po dvou hodinách vloţí kombinovaná elektroda pH-metru a po ustálení hodnoty se tato zapíše jako hodnota pH/H2O. Norma ISO/DIS 10390 (1992) připouští rozsah doby extrakce od 2 hodin do maximálně 24 hodin. Výsledná hodnota se udává s přesností na jedno desetinné místo;

4.

na druhou sadu vzorků se přilije 12,5 ml 1 mol.l-1 KCl. Obsah se promíchá skleněnou tyčinkou a nechá stát do druhého dne. Po přibliţně 24 hodinách se do suspenze vloţí kombinovaná elektroda pH-metru a po ustálení hodnoty se tato zapíše jako hodnota pH/KCl. Tato doba většinou nikdy nepřekročí 30-45 sekund – s těmito relativně dlouhými časy je nutné počítat zvláště při stanovování hodnot půdní reakce potenciální výměnné u alkalických půd.“ (Rejšek, 1999)

pH/ KCl

pH/H2O

Typ reakce

více neţ 7,0

více neţ 7,2

mírně alkalická

6,1 – 7,0

6,6 – 7,2

neutrální

5,1 – 6,0

5,6 – 6,5

mírně kyselá

4,1 – 5,0

4,5 – 5,5

středně kyselá

3,0 – 4,0

3,5 – 4,4

silně kyselá

méně neţ 3,0

méně neţ 3,5

velmi silně kyselá

Tabulka 12: Hodnocení půdní reakce (Rejšek, 1999)

4.2.2. Stanovení zrnitosti (Zbíral et al., 2004) 4.2.2.1. Princip

„Půdní částice se dispergují varem s alkalickým roztokem (NaPO3)6. Vzniklá suspenze se po zředění na jednotný objem (1000 ml) promíchá a nechá volně sedimentovat. Vlastní stanovení se provádí pipetovací metodou (viz dodatek) tak, ţe po uplynutí příslušného času rovnajícího se době usazování částic určité maximální velikosti se z dané hloubky odpipetuje konstantní objem suspenze do zváţené nádobky.

- 42 -

Po odpaření a vysušení se novým váţením zjistí hmotnost příslušné zrnitostní frakce.“ (Zbíral et al., 2004)

4.2.2.2. Pracovní postup Do kádinky 250 ml vysokého tvaru bylo naváţeno s přesností + 0,01 g 10 g vzorku. Naváţka 10 g se přelila 10 ml dispergačního činidla a 10 ml vody. Nádobka se překryla hodinovým sklíčkem a nechala se 24 hodin ustát. Potom se suspenze za stálého míchání skleněnou tyčinkou s gumovou botičkou vařila 1 hodinu od začátku varu. Ztráta vody v nádobě se doplňovala horkou vodou na původní mnoţství (Zbíral et al., 2004). Po vychladnutí byl obsah nádobky zředěn vytemperovanou vodou a slit do sedimentačního válce s objemem 1000 ml přes síto s oky o velikosti 0,25 mm, které bylo vloţené v nálevce. Zbytek, který ulpěl na sítě, byl důkladně smyt střičkou do porcelánové misky, kdy byl roztírán do té doby, dokud se dávka nové vody kalila. Jednotlivé podíly byly splachovány přes síto do válce, písčitá frakce byla nakonec sestříknuta do předem zváţené porcelánové misky ve které se nechá odpařit do sucha. Po odpaření vody byly misky po dobu jedné hodiny sušeny v sušárně při teplotě 105° C. Po tomto procesu byl vzorek zváţen a hmotnost odparku se dále pouţila při výpočtu (Zbíral et al., 2004). Suspenze zeminy v sedimentačním válci byla doplněna vodou po značku, pak se 1 minutu promíchávala v celé výšce válce. Ihned po ukončení míchání se měřil čas sedimentace, který byl stanoven pomocí Stokesova zákona: F  6 *  * * r * v odpor

F odpor v 6 *  * * r (r = poloměr částice, η = viskozita prostředí, v = rychlost částice) (Zbíral et al., 2004) Dále se provádělo pipetování pomocí speciální pipety o objemu 25 ml. Poté co byl naplněn celý objem pipety, byl její obsah vypuštěn do zváţené kádinky o obsahu 50 ml a pipeta byla propláchnuta střičkou aby v ní nic nezůstalo. Zváţené kádinky byly

- 43 -

ponechány v laboratoři do té doby neţ se z nich odpařila voda, poté byly znovu převáţeny, aby se zjistila hmotnost vyschlých vzorků. Procentuální stanovení jednotlivých frakcí se provádělo podle těchto vzorců: Pro frakci < 0,002 mm:

1000 *100 23 10

(mx  k ) * Fr1 =

%

Pro frakci 0,002 – 0,05 mm:

Fr2 =

1000   *100   (m x  k ) * 23    Fr1 % 10      

Pro frakci 0,05 – 2 mm: Fr3 =

m x *100 10

%

mx = hmotnost odparku frakcí < 0,002 mm, 0,002 – 0,05 mm a 0,05 – 2 mm [g] k = hmotnost odparku dispergačního činidla při slepém pokusu

[g]

(Zbíral et al., 2004) Nakonec proběhlo vyhodnocení jednotlivých vzorků pomocí trojúhelníkového diagramu zrnitosti půd (v příloze 14).

- 44 -

5. Vlastní výzkum 5.1. Geologicko- pedologické šetření Podle metodiky popsané výše byla vykopána síť deseti půdních sond, jejichţ rozmístění se nachází v příloze. Sondu číslo 1 a 5 jsem určil jako pelozem vyluhovanou, mělce melanickou, eubazickou, sondy 2 a 3 jako kambizemě pelické, vyluhované, mělce melanické. Půdní sonda 4 je pararendzina kambická mesobazická. Sondy 6, 7 a 8 jsou fluvizemě kambické, 9 fluvizem glejová eubazická. Poslední sonda 10 je glej fluvický eubazický. Nejdříve zde popíšu jednotlivé půdní typy s pro ně určujícími znaky. Níţe jsou pak fotodokumentace jednotlivých půdních sond spolu s popisem charakteristik sondy a s naměřenými hodnotami z laboratorního šetření.

5.1.1. Referenční třída kambisoly Jedná se o půdy, ve kterých převaţuje proces hnědnutí (braunifikace). Dochází v nich k oxidickému zvětrávání prvotních minerálů, které obsahují dvoumocné ţelezo. Při tomto zvětrávání se uvolňují sesquioxidy (Fe2 O3, Al2O3) a zároveň při něm dochází k tvorbě sekundárních jílových minerálů. Důsledkem tohoto procesu je obohacování půdní hmoty o jíl v místech jeho tvorby. Pro tyto půdy je typický kambický horizont Bv u kambizemí a pelický horizont Bp u pelozemí. Kambisoly často obsahují skelet, z něhoţ se v procesu zvětrávání uvolňují ţiviny a další látky. U kambisolů bývají obvykle přechody mezi jednotlivými horizonty poměrně pozvolné (Vokoun et al., 2002) [4].

5.1.1.1. Půdní typ pelozem Pelozemě jsou půdy jílovité a velmi těţké, vyznačující se vysokou bobtnavostí při přesycení vodou a naopak smršťováním a typickou tvorbou trhlin při vysýchání - 45 -

půdy. Tento půdní typ se vyskytuje převáţně v oblasti luvizemí a kambizemí. Diagnostickým znakem pro pelozemě je horizont Bp, který musí obsahovat u frakce jílu více neţ 35%, coţ jsou hodnoty charakteristické, pro velmi těţké půdy. Pelozemě jsou velmi dobře zásobeny ţivinami, ale fyzikální vlastnosti těchto půd nejsou nikterak příznivé. Rovněţ je pro tyto půdy typické nedostatečné provzdušnění (Vokoun et al., 2002) [4]. U subtypu pelozem vyluhovaná jsou horizonty uspořádány O- Ah- Bp- Ck. Půdotvorný substrát u pelozemě vyluhované sice obsahuje karbonáty, ty jsou ale v pelickém horizontu vylouţeny, tudíţ zde chybí. Mělce melanická varieta je podmíněna kritériem, ţe obsahuje melanický horizont do hloubky 0,25 m (Němeček et al., 2001, Vokoun et al., 2002).

5.1.1.2. Půdní typ kambizem Jsou to půdy, které se vyznačují braunifikovaným horizontem Bv. Od luvisolů je odlišuje absence argilanů (jílovitých povlaků) v kambickém horizontu. Půdotvorné substráty kambizemí bývají převáţně skeletnaté. Kambizemě mají těţiště výskytu v na poměrně rozmanitých půdotvorných substrátech a klimatických podmínkách. Výrazně se mezi sebou liší také co se úrodnosti, zrnitosti, fyzikálních a chemických vlastností týče. I přes takovouto rozmanitost kambizemí by se za těţiště jejich výskytu daly označit svaţité terény od teplých pahorkatin aţ po úpatí hornatin. V rovinách se vyskytují spíše výjimečně. Původně se kambizemě vyskytovaly v listnatých nebo smíšených lesích, ve kterých dominoval především buk s dubem (Němeček et al., 2001, Vokoun et al., 2002) [4]. Kambizem pelickou tvoří horizonty O- Ah- Bvp- BvpC- C. Hnědnutí je u tohoto subtypu poměrně nepatrné. Kambizem pelická vzniká na jílovitohlinitých půdách, které mají v hloubce do 0,6 m zrnitostní sloţení 4. Pro povrch půdních agregátů je typický lesk. Varieta vyluhovaná obsahuje karbonáty v půdotvorném substrátu. Subvarieta mělce melanická má horizont Am do hloubky 0,25 m od minerálního povrchu (Němeček et al., 2001, Vokoun et al., 2002) [4].

- 46 -

5.1.2. Referenční třída leptosoly Leptosoly se obvykle vyznačují převáţně velkou skeletovitostí, jiţ ve hloubce do 50 cm. Existují i vyjímky, jako například pararendzina na slínech (Vokoun et al., 2002). 5.1.2.1. Půdní typ pararendzina Jedná se o půdy obvykle skeletnaté (kromě slínů a vátých karbonátových písků), vzniklé na zvětralinách zpevněných karbonáto- silikátových hornin. Na rozdíl od rendzin jsou to půdy spíše hlubší s větší zásobou ţivin. Mají schopnost zadrţovat vodu. Pararendziny mohou tvořit přechod ke kambizemím, coţ dokládá horizont Bv. Oblast výskytu zahrnuje rozmanité klimatické podmínky, převáţně v oblastech křídových a flyšových zpevněných sedimentů níţin a pahorkatin (Němeček et al., 2001, Vokoun et al., 2002) [4]. Pararendzina kambická se vyznačuje kambickým Bv horizontem, který se nachází do hloubky 0,3 m od povrchu. Dále bývá tento subtyp hlubší, hlinitější, méně skeletovitý, vysýchavý, zrnitostně těţší s neutrální aţ mírně alkalickou reakcí. Mesobasická varieta je charakterizována nasyceností v kambickém horizontu menší neţ 50 % (Němeček et al., 2001, Vokoun et al., 2002) [4].

5.1.3. Referenční třída fluvisoly Proces akumulace humusu je u těchto půd rušen záplavami a aluviální akumulací. Pro tyto půdy je charakteristická zvýšená nebo alespoň periodicky zvýšená hladina podzemních vod. Zrnitost a sloţení sedimentů i obsah humusu jsou v profilu půdy poměrně proměnlivé v důsledku nestejné velikosti unášených částic a rovněţ rozdílnou rychlostí toku vody [4].

5.1.3.1. Půdní typ fluvizem Fluvizemě se vytvářejí na mladých fluviálních sedimentech v nivách řek. Hladina podzemních vod je většinu roku pod 80 cm hluboko, během roku však kolísá. Na jaře je často hladina aţ u povrchu, na podzim bývá naopak nejhlouběji. Mezi typické - 47 -

znaky fluvizemí patří vrstevnatost a nepravidelné rozloţení organických látek (Němeček et al., 2001, Vokoun et al., 2002) [4]. Horizonty fluvizemě kambické jsou O- Ah- Bv- M- C. Typický je pro ni Bv horizont s barvou hnědorezivou, který obvykle bývá oglejený. Těţiště jejího výskytu je dnes na zřídka zaplavovaných aluviích (Vokoun et al., 2002) [4]. Fluvizem glejová se skládá z horizontů Ot- Ahg-, Ahn- MGo- Mgor. Je pro ni charakteristické, ţe ve svrchní části profilu, do hloubky 60 cm se vyskytují výrazné reduktomorfní znaky. U variety eubazické je nasycenost VM větší neţ 50 % (Vokoun et al., 2002).

5.1.4. Referenční třída glejsoly Pro glejsoly je typický reduktomorfní půdotvorný proces, který je předurčen zpravidla trvalým nebo téměř trvalým převlhčením půdního profilu. U těchto půd dochází k masivnímu zaplnění pórů vodou, coţ má za následek deficit kyslíku [4].

5.1.4.1. Půdní typ glej Pro gleje je charakteristický reduktomorfní glejový horizont G, který se nachází v hloubkách do 0,6 m pod povrchem půdy. Je pro ně typický glejový půdotvorný proces, pro který je nezbytné trvalé zamokření podzemní vodou alespoň spodní části půdního profilu. Jsou zde velmi zpomaleny oxidační procesy, coţ vede k hromadění organických látek v půdě a k hromadění nadloţního humusu. Díky redukčním procesům, které jsou podněcovány mikroorganismy, získává Gr horizont zelené, modré aţ šedé zbarvení. Rezivě zbarvené oxidované části mívají rourkovitý tvar, obvykle se vyskytují v trhlinách či kolem kořenů jako novotvary. Mnoţství novotvarů narůstá v sušších obdobích, kdy se reoxidačnímu procesu lépe daří. Gleje vznikají nejčastěji v terénních depresích na plošinách a pánvích poblíţ vodních toků, pramenišť a rybníků (Vokoun et al., 2002) [4].

- 48 -

Horizonty gleje fluvického jsou Ot- Ahg- Gro M- Gor M. Tento subtyp vzniká z nivních sedimentů, ve kterých alespoň v minulosti docházelo k záplavám. Eubazická varieta se vylišuje nasyceností V vyšší neţ 50 % (Vokoun et al., 2002).

Obrázek 6: Sonda číslo 1 Referenční třída: Kambisoly - 49 -

Půdní typ: PE- Pelozem Subtyp: PEv- vyluhovaná Varieta: mělce melanická Subvarieta: eubazická Matečná hornina: opuka s příměsí polygenetických hlín Humusová forma: mull Lesní typ: 2D2 Soubor lesních typů: 2D GPS souřadnice: 49°53'0.776"s.š, 16°15'58.39"v.d. Nadmořská výška: 335 m. n. m. Expozice: severovýchodní Sklon svahu: 15° Dendrologické a floristické prvky: Galium odoratum, Impatiens noli - tangere, Carex pilosa, Tilia cordata, Acer pseudoplatanus Půdní reakce: Hloubka odběru 3 - 16 cm 16 - 42 cm 42 - 68cm 68 - 100cm

CAC02výměnná 6,826 7,29 7,437 7,604

H2O- aktivní 7,205 7,957 8,242 8,278

Zrnitost:

3 - 16cm 16 - 42cm 42 - 68cm 68 -100cm

<0,002mm (%) 43,52356 52,56196 58,30304 59,84348

0,002 - 0,05mm (%) 44,82044 36,82104 39,19296 38,01452

- 50 -

0,05 - 2mm (%) 11,656 10,617 2,504 2,142

půdní druh prachovitý jíl jíl jíl jíl

Obrázek 7: Sonda číslo 2 Referenční třída: KA-Kambisoly Půdní typ: Kambizem Subtyp: KAp- pelická Varieta: vyluhovaná Matečná hornina: polygenetické hlíny a slíny Subvarieta: mělce melanická Humusová forma: mull Lesní typ: 2D2 Soubor lesních typů: 2D GPS souřadnice: 49°53'2.513"s.š., 16°16'2.394"v.d. Nadmořská výška: 330 m. n. m Expozice: Severovýchod Sklon svahu: 5° Dendrologické a floristické prvky: Carex pilosa, Galium sylvaticum, Tilia cordata Půdní reakce: - 51 -

Hloubka odběru 4-22cm 22-48cm 48-70cm 70-100cm

H2O- aktivní 7,301 8,023 8,313 8,389

CAC02- výměnná 6,954 7,382 7,562 7,761

Zrnitost: <0,002mm (%) 4-22cm 36,93913 22-48cm 49,36812 48-70cm 57,73905 70-100cm 60,54719

0,002 - 0,05mm (%) 46,82387 38,87671 40,20178 37,45024

Obrázek 8: Sonda číslo 3 Referenční třída: Kambisoly Půdní typ: KA- Kambizem - 52 -

0,05 - 2mm (%) 16,23700 11,75517 2,05901 2,00257

půdní druh Prach. Jíl. hlína jíl jíl jíl

Subtyp: KAp- pelická Varieta: vyluhovaná Matečná hornina: opuka Humusová forma: mull Lesní typ: 2D2 Soubor lesních typů: 2D GPS souřadnice: 49°53'0.817"s.š., 16°16'9.516"v.d. Nadmořská výška: 335 m. n. m Expozice: severozápad Sklon svahu: 10° Dendrologické a floristické prvky: Carex digitata, Hepatica nobilis Půdní reakce: Hloubka odběru 4-21cm 21-45cm 45-74cm 74-100cm

CAC02výměnná 6,877 7,135 7,521 7,742

H2O- aktivní 7,236 7,743 8,194 8,265

Zrnitost: <0,002mm (%) 4-21cm 39,95652 21-45cm 48,98161 45-74cm 57,87153 74-100cm 58,87512

0,002 - 0,05mm (%) 46,71248 35,67819 38,98611 37,99123

- 53 -

0,05 - 2mm (%) 13,331 15,3402 3,14236 3,13365

půdní druh Prach. Jíl. hlína jíl jíl jíl

Obrázek 9: Sonda číslo 4 Referenční třída:Leptosoly Půdní typ: PR- Pararendzina Subtyp: kambická - 54 -

Varieta: mesobasická Matečná hornina:opuka Humusová forma: mulovitý moder Lesní typ:2D2 Soubor lesních typů:2D GPS souřadnice: 49°53'2.968"s.š., 16°16'8.169"v.d. Nadmořská výška: 325 m. n. m Expozice: sever Sklon svahu: 35° Dendrologické a floristické prvky: Tilia cordata, Sambucus nigra, Fraxinus angustifolia, Carex pilosa, Galium odoratum, Hepatica nobilis Půdní reakce: Hloubka odběru 2-25cm 25-37cm 37-60cm 60-100cm

CAC02výměnná 6,867 7,634 7,682 7,814

H2O- aktivní 7,452 8,005 8,386 8,413

Zrnitost: <0,002mm (%) 2-25cm 38,75192 25-37cm 51,82151 37-60cm 56,98651 60-100cm 58,21572

0,002 - 0,05mm (%) 46,98612 37,19862 37,96873 38,98565

- 55 -

0,05 - 2mm (%) 14,26196 10,97987 5,04476 2,79778

půdní druh Prach. Jíl hlína jíl jíl jíl

Obrázek 10: Sonda číslo 5 Referenční třída: Kambisoly Půdní typ: PE- Pelozem - 56 -

Subtyp: PEv- vyluhovaná Varieta: mělce melanická Matečná hornina: opuka Humusová forma: mull Lesní typ: 2D2 Soubor lesních typů: 2D GPS souřadnice: 49°53'0.114"s.š., 16°16'14.509"v.d. Nadmořská výška: 325 m. n. m Expozice: sever Sklon svahu: 20° Dendrologické a floristické prvky: Quercus robur, Carpinus betulus, Fraxinus excelsior, Carex pilosa, Chaerophyllum temulum Půdní reakce: Hloubka odběru 2-24cm 24-50cm 50-67cm 67-100cm

CAC02výměnná 6,849 7,154 7,369 7,585

H2O- aktivní 7,237 7,863 8,135 8,212

Zrnitost: <0,002mm (%) 2-24cm 48,94783 24-50cm 51,98612 50-67cm 56,10963 67-100cm 59,74131

0,002 - 0,05mm (%) 43,84717 37,92581 39,78193 37,91632

- 57 -

0,05 - 2mm (%) 7,20500 10,08807 4,10844 2,34237

půdní druh Prachovitý jíl jíl jíl jíl

Obrázek 11: Sonda číslo 6 Referenční třída: Fluvisily Půdní typ: FL- Fluvizem Subtyp: FLk- kambická - 58 -

Varieta: slabě oblejená Matečná hornina: povodňová hlína Humusová forma: mull Lesní typ: 2L1 Soubor lesních typů:2L GPS souřadnice: Loc: 49°53'4.248"s.š., 16°16'15.52"v.d. Nadmořská výška: 315 m. n. m Expozice: sever Sklon svahu: 5° Dendrologické a floristické prvky: Urtica dioica, Aegopodium podagraria, Senecio fuchsii, Lamium maculatum, Tilia cordata, Acer pseudoplatanus Půdní reakce: Hloubka odběru 3-10cm 10-22cm 22-45cm 45-70cm 70-100cm

H2O- aktivní 4,528 4,593 4,698 5,388 6,296

CAC02- výměnná 4,183 4,238 4,131 4,925 5,671

Zrnitost: <0,002mm (%) 3-10cm 24,19862 10-22cm 25,13795 22-45cm 26,53414 45-70cm 29,01487 70-100cm 30,86152

0,002 - 0,05mm (%) 55,95162 57,97512 56,08513 41,93175 42,09174

- 59 -

0,05 - 2mm (%) 19,84976 16,88693 17,38073 29,05338 27,04674

půdní druh Prachovitá hlína Prachovitá hlína Prachovitá hlína Jílovitá hlína Jílovitá hlína

Obrázek 12: Sonda číslo 7 Referenční třída: Fluvisily Půdní typ: FL- Fluvizem Subtyp: FLk- kambická - 60 -

Varieta: slabě oblejená Matečná hornina: povodňová hlína Humusová forma:mull Lesní typ: 2L1 Soubor lesních typů: 2L GPS souřadnice: 49°53'5.847"s.š., 16°16'8.495"v.d. Nadmořská výška: 320 m. n. m Expozice: severozápad Sklon svahu: 5° Dendrologické a floristické prvky: Urtica dioica, Lamium maculatum, Brachypodium sylvaticum, Pulmonaria officinalis, Tilia cordata, Fraxinus excelsior Půdní reakce: Hloubka odběru 10cm 25cm 45cm 85cm

H2O- aktivní 4,413 4,615 5,220 6,600

CAC02- výměnná 4,091 4,005 4,896 6,057

Zrnitost:

10cm 35cm 45cm 85cm

<0,002mm (%) 25,45652 25,26522 27,13043 29,16957

0,002 - 0,05mm (%) 55,73448 58,40278 55,58157 42,59443

- 61 -

0,05 - 2mm (%) 18,809 16,332 17,288 28,236

půdní druh Prachovitá hlína Prachovitá hlína Prachovitá hlína Jílovitá hlína

Obrázek 13: Sonda číslo 8 Referenční třída: Fluvisily Půdní typ: FL- Fluvizem Subtyp: FLk- kambická - 62 -

Varieta: slabě oblejená Matečná hornina: povodňová hlína Humusová forma: mull Lesní typ:2L1 Soubor lesních typů:2L GPS souřadnice: 49°53'4.354"s.š., 16°16'11.764"v.d. Nadmořská výška: 315 m. n. m Expozice: sever Sklon svahu: 5° Dendrologické a floristické prvky: Urtica dioica, Lamium maculatum, Dentaria bulbifera, Galium aparine, Tilia cordata Půdní reakce: Hloubka odběru 2-19cm 19-45cm 45-70cm 70-100cm

H2O- aktivní 4,625 4,324 5,559 6,265

CAC02- výměnná 4,312 3,998 4,995 5,770

Zrnitost: <0,002mm (%) 2-19cm 24,52174 19-45cm 26,43478 45-70cm 28,95652 70-100cm 30,56522

0,002 - 0,05mm (%) 55,35126 56,91122 62,47248 41,99178

- 63 -

0,05 - 2mm (%) 20,127 16,654 8,571 27,443

půdní druh Prachovitá hlína Prachovitá hlína Prach. Jíl. hlína Jílovitá hlína

Obrázek 14: Sonda číslo 9 Referenční třída: Fluvisily Půdní typ: FL- Fluvizem Subtyp: FLq- glejová - 64 -

Varieta: eubazická Matečná hornina: povodňová hlína (seskvioxidový horizont) Humusová forma: mull Lesní typ: 2L1 Soubor lesních typů: 2L GPS souřadnice: Loc: 49°53'3.466"s.š., 16°16'10.037"v.d. Nadmořská výška: 310 m. n. m Expozice: severovýchod Sklon svahu: 5° Dendrologické a floristické prvky: Urtica dioica, Asarum europeum, Cardamine amara, Fraxinus excelsior, Acer pseudoplatanus, Lamium maculatum Půdní reakce: Hloubka odběru 1-30cm 30-65cm 65-95cm 95-cm

H2O- aktivní 7,648 7,875 7,785 7,750

CAC02- výměnná 7,375 7,262 7,312 7,025

Zrnitost: <0,002mm (%) 1-30cm 27,86957 30-65cm 30,95652 65-95cm 32,95652 95-cm 25,6087

0,002 - 0,05mm (%) 62,50943 66,17248 51,73048 65,6053

- 65 -

0,05 - 2mm (%) 9,621 2,871 15,313 8,786

půdní druh Prach. Jíl. hlína Prach. Jíl. hlína Prach. Jíl. hlína Prach. Jíl. hlína

Obrázek 15: Sonda číslo 10 Referenční třída: Glejsoly Půdní typ: GL- Glej Subtyp: GLf- fluvický Varieta: eubazický Matečná hornina: povodňová hlína Humusová forma: mull Lesní typ: 2L1 Soubor lesních typů: 2L GPS souřadnice: 49°53'4.608"s.š., 16°16'6.258"v.d. Nadmořská výška: 310 m. n. m Expozice:sever Sklon svahu: 5° Dendrologické a floristické prvky: Fraxinus excelsior, Alnus glutinosa, Asarum europeum, Urtica dioica, Lamium maculatum - 66 -

Půdní reakce: Hloubka odběru 1-40cm 40-50cm

H2O- aktivní 7,892 8,105

CAC02- výměnná 7,418 7,359

Zrnitost:

1-40cm 40-50cm

<0,002mm (%) 0,002 - 0,05mm (%) 0,05 - 2mm (%) půdní druh 28,19673 63,97531 7,82796 Prach. Jíl. hlína 30,17852 65,98413 3,83735 Prach. Jíl. hlína

- 67 -

6. Diskuze Na základě terénního šetření tvoří půdotvorný substrát studovaného území (náhorní části Nedošínského háje) převáţně polygenetické hlíny a slíny, které směrem ke svahu prostupuje opuka. V luţní části háje naproti tomu tvoří matečnou horninu povodňové hlíny, v nejvíce podmáčené oblasti se vyskytovaly patrně naplavené akumulace rozpadlých reliktů opuky. Tato zjištění se shodují s tím, co o daném území uvádí literatura (Faltys, 1983) (ÚHÚL, 1999) [6]. Pedologická šetření provedená v minulosti na daném území nebyla příliš podrobná. Dle pedologických map [1] by se v převáţné části Nedošínského háje měly nacházet fluvizemě, směrem k náhorní části by se měla objevovat pararendzina kambická. Na nejjiţnější části území je popsán výskyt kambizemě luvické a hnědozemě oglejené, do této oblasti, uţ ale výzkum v rámci předkládané bakalářské práce nezasahuje a je předpokládán v rozšířené formě u plánované diplomové práce. Další autor [6] uvádí v severní části háje fluvisoly, které směrem na jih přecházejí v luvisoly a v nejjíţnější části fluvisoly. Na základě terénního šetření autora předkládané bakalářské práce se v náhorní části háje nacházejí převáţně pelozemě mělce melanické, které jsou pro dané území popsány a vědecky studovány vůbec poprvé, pelozemě směrem ke svahu přecházejí v kambizem pelickou, jeţ jako subtyp také nebyla v Nedošínském háji doposud popsána. Ve svaţité části háje jsem určil pararendzinu kambickou, ve shodě s výše zmíněným zdrojem. V severní (luţní) části háje převaţují fluvizemě kambické mírně oglejené, ale objevuje se zde i fluvizem glejová eubazická. Asi nejvýznamnějším zjištěním je v této části háje výskyt gleje fluvického eubazického, který v tomto území dostupné literární zdroje neuvádí. Kromě půdní sondy s pararendzinou, v níţ se nacházela opuka, v půdních sodnách prakticky chyběl skelet. V sondách z náhorní části háje převaţuje z hlediska zrnitosti jíl, v luţní části jsou to pak jílovité a prachovité hlíny. Půdní reakce je poměrně proměnlivá. Aktivní reakce dosahovala ve svém maximu v náhorní části háje hodnot

- 68 -

8,413 pH naproti tomu v luţní části byli minimální hodnoty pH 4,324. Výměnná reakce dosahovala hodnot pH 3,998- 7,814. Zařazení Nedošínského háje do přechodu klimatických oblastí MT 9 a MT 10 je odpovídající, neboť údaje z nejbliţších meteorologických stanic spadají do hodnot a kategorií, kterými jsou tyto dvě oblasti charakterizovány.

6. 1. Srovnání s vybranými PP, NPP a NPR Předkládaná bakalářská práce přináší aktuální údaje o přírodních poměrech maloplošného území PP Nedošínský háj a pohlíţí na ně z řady relativně nových hledisek. Pojetí předkládané bakalářské práce je v dobré shodě s dalšími aktuálně probíhajícími výzkumy, například bakalářskou prací šetřící poměry maloplošného chráněného území Národní přírodní památky Šipka (Mucha, 2011). Řada takovýchto prací je velmi úzce zaměřena, jako například práce o přírodních poměrech vybrané oblasti NPR Ţebračka (Polák, 2011).

6.1.1. Srovnání s NPP Šipka NPP Šipka se stejně jako PP Nedošínský háj nevyhnula určitým zásahům člověka. Dalo by se říci, ţe zásahy v NPP Šipka byly poněkud významnější, neboť zde v minulosti docházelo

k

intenzivní

těţbě

cementářských surovin

v místních

vápencových lomech. Přesto si ale NPP Šipka zachovala podobně jako PP Nedošínský háj některé ekosystémově cenné prvky, které nám ukazují přibliţnou podobu lokálních přírodních poměrů, jak asi vypadaly v minulosti (Mucha, 2011). NPP Šipka je hydrologicky ovlivněna poněkud méně neţ území Nedošínského háje, nachází se zde jen jedna studánka - Studánka míru. Území NPP Šipka je dnes z větší části svaţité, vzniklo převáţně sedimentací tělních schránek organismů ţijících v mělkém paleomoři. Území Šipky leţí podobně jako Nedošínský háj na sedimentárních horninách mořského původu a to konkretné na flyšových sedimentech vápnitých pískovců a pískovcových vápenců. Z geomorfologického hlediska je území NPP Šipka (s nadmořskou výškou kolem 500 m. n. m.) poloţeno o necelých 200 metrů výše neţ Nedošínský háj. Půdy jsou zde narozdíl od Nedošínského háje výrazněji skeletnaté - 69 -

(Mucha, 2011) a nachází se zde ranker, rendzina a stejně jako v PP Nedošínský háj jsou zde pararendziny a kambizemě. NPP Šipka spadá podobně jako mnou sledované území do klimatické oblasti MT 10. Průměrná roční teplota zde má 8,4 °C a roční sráţkový úhrn činí 700 mm (Mucha, 2011). Znamená to tedy, ţe Nedošínský háj, s průměrnou roční teplotou 7,7 °C a ročními sráţkami 729 mm, je území s poněkud chladnějším a deštivějším klimatem.

6.1.3 Srovnání s PP Cínová hora Území Cínové hory se nachází na severovýchodním okraji Znojma. Jedná se o antropogenně výrazně ovlivněný útvar dávného kamenolomu a jeho blízké okolí, tedy jiţ díky sukcesi zarostlý lom, který byl na rozdíl od Nedošínského háje prakticky celý uměle vytvořen. Nachází se zde řada teplomilných druhů rostlin a ţivočichů (Matuška, 2009) a území dnešní PP Cínová hora hraje klíčovou roli jako prvek zvyšující geodiverzitu i biodiverzitu širšího regionu. Skalní podloţí tvoří především granity a granodiority. Sedimentární pokryv je tvořen hlinitopísčitými sedimenty z mladších čtvrtohor. Nalézají se zde převáţně rendziny a kambizemě a je zde narozdíl od PP Nedošínský háj velké mnoţství hrubozrnného skeletu. Území se nachází v nadmořské výšce 320- 330 m. n. m., coţ je zhruba stejná nadmořská výška jako u mého zájmového území. Území bylo výrazně ovlivněno místním lomem, jehoţ činnost zanikla na konci 19. století (Matuška, 2009). Lokalita se nachází v mírně teplé oblasti MT11 s průměrnou roční teplotou 8,8°C a sráţkovým úhrnem 550 mm za rok (Matuška, 2009). Jedná se tedy o území s klimatem mírně teplejším a výrazně sušším neţ PP Nedošínský háj.

6.1.2. Srovnání s NPR Ţebračka NPR Ţebračka se rozkládá na rovinaté ploše v nivě řeky Bečvy a vyznačuje se celkově zvýšenou hladinou spodních vod, pravidelnými záplavami a luţními společenstvy, které mají mnoho společného s luţní částí PP Nedošínskéhý háj. NPR Ţebračce se rovněţ nevyhnuly zásahy člověka a do poloviny 20. století zde byly lesní porosty obhospodařovány jako tzv. střední les (Polák, 2011). - 70 -

Podloţí NPR Ţebračka tvoří převáţně naplavy a sprašové hlíny podobně jako v luţní části Nedošínského háje. Vyskytuje se zde rovněţ velmi malý podíl skeletu. NPR Ţebračka se rozkládá v nadmořské výšce okolo 200 m. n. m., takţe leţí zhruba o 100 metrů níţe neţ Nedošínský háj. Převaţují zde hlavně fluvizemě, vyskytují se zde ale i hnědozemě, kambizemě a luvizemě a nově zde byl popsán stejně jako na zkoumaném území v předkládané bakalářské práci výskyt gleje (Polák, 2011). Národní přírodní rezervace Ţebračka spadá do teplé klimatické oblasti T2, průměrná teplota je zde 8 °C a roční sráţkový úhrn činí 580mm (Polák, 2011). Jedná se tedy o teplejší území s výrazně menším sráţkovým úhrnem, neţ jakým je v PP Nedošínský háj.

- 71 -

7. Závěr Ve shodě s cíly byl v práci proveden celkový popis území z hlediska geologického podloţí a půdních typů na území PP Nedošínský háj pomocí dostupné literatury. Dále byl proveden rozbor území z pohledu klimatologického, botanického, dendrologického a geobiocenologického. Dalším cílem této práce byla praktická část týkající se zmapování území pomocí sítě půdních sond a laboratorní výzkum s následným porovnáním získaných dat s literaturou. V této praktické části šetření bylo zjištěno několik půdotvorných substrátů. V náhorní části háje se jedná převáţně o polygenetické jíly a slíny, směrem ke svahu postupně přecházejí v opuku. V severní nejníţe poloţené luţní části háje tvoří podloţí povodňové hlíny. Pozice konkrétních půdotvorných substrátů a celková morfologie území byla výrazně předurčena a modelována erozivní činnosti vodních toků v křídové tabuli. Z hlediska nadloţního humusu převaţuje ve sledovaném území mull, pouze místy je nahrazen mulovitým moderem. Dále zde bylo zjištěno celkem 5 půdních typů a 6 subtypů. Konkrétně se jedná o pelozem vyluhovanou, kambizem pelickou, pararendzinu kambickou, fluvizem kambickou, fluvizem glejovou a glej fluvický. Patrně nejvýznamnějším výstupem této práce je zjištění přítomnosti pelozemě vyluhované, kambizemě pelické a gleje fluvického, neboť na území Nedošínského háje doposud nebyly zaznamenány. U všech sond bylo ve shodě s cíly změřeno pH a zjištěno zrnitostní sloţení.

- 72 -

8. Resume In accord with objects this work describes geological bedrock and soil types of the area Natural Monument Nedošínský háj. This description was carried out using literature available. The area was also described from the point of view of climatology, botany, dendrology and geobiocenology. Another part of this work was the practical one connected with mapping the area using system of soil probes and laboratory research with subsequent comparing obtained data to literature. Some pedogenic substrates were established in the practical part. In the tableland of the area it is primarily the case of polygenetic clay and marl which gradually convert into marlstone towards the slope. Bedrock of north, the lowest-lying part of the area, is constituted by flood mud. The whole morphology of the area was created due to erosive activity of watercourse in the Cretaceous plateau. From the point of view of overlying humus mull prevail in this area, only in some places mull is substituted by moder. Five soil types and six subtypes were also established. Specifically it is the case of pelosols, cambisols, regosols, fluvisols and gleysols. Apparently the most significant finding of this work is presence of pelosols, cambisols and gleysols, because these soil types were not detected yet in this area. In accord with object pH and granularity of all probes were measured.

- 73 -

9. Seznam pouţité literatury

BUČEK, A. et al., 1999. Geobiocenologie II. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. BUČEK, A., LACINA, J., 2007. Geobiocenologie II, Geobiocenologická typologie krajiny České republiky. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. ISBN 978-80-7375-046-6. CULEK, M., et al., 2005. Biogeografické členění České republiky II. Praha : AOPK ČR. ČICHOVSKÝ, L., 1989. Changes of the pore system and the interstratification mode of the I-M layer structure weathered marlstones (historical building in Prague). Praha : Univerzita Karlova. ČICHOVSKÝ, L., et al., 1990. Horniny a minerály v agresivním prostředí, nepublikovaná zpráva, úkol č. VI-5-8/02. Praha : Univerzita Karlova. DEMEK, J., MACKOVČIN, P., et al., 2006. Hory a níţiny : Zeměpisný lexikon ČR. Brno : Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. ISBN 80-86064-99-9. DEYL, M., HÍSEK, K., 1973. Naše květiny I, II. Praha : Albatros. FALTYS, V., 2000. Příspěvek ke květeně okolí Litomyšle. In SKŘIVÁNEK, Milan. Pomezí Čech a Moravy. Litomyšl : Státní okresní archiv Svitavy. FALTYS, V., et al., 1983. Nedošínský háj, Průvodce státní přírodní rezervací. Litomyšl : Městský národní výbor v Litomyšli spolu se základní organizací Českého svazu ochránců přírody. KOTLÍK, P., et al., 2000. Opuka. Praha : Společnost pro technologie ochrany památek. ISBN 80-902668-5-1. MATUŠKA, P., 2009. Plán péče o PP Cínová hora pro rok 2009- 2018. Brno : AOPK ČR. MUCHA, M., 2011. Geologické, půdní a klimatické poměry Národní přírodní památky Šipka (Bakalářská práce). Brno : Medelova univerzita v Brně. (v tisku)

- 74 -

NĚMEČEK, J., et al., 2001. Taxonomický klasifikační systém půd ČR. Praha : ČZU, VÚMOP. ISBN 80-238-8061-6. PETRÁNEK, J., 1985. Encyklopedický slovník geologických věd. Praha : Akademia. PETRAŠ, M., 2006. Nedošínský háj u Litomyšle. Litomyšl : [s.n.]. POLÁK, J., 2011. Přírodní poměry vybrané plochy NPR Ţebračka (Bakalářská práce). Brno: Mendelova univerzita v Brně. (v tisku) QUITT, E., 1975. Klimatické oblasti ČSR. Brno : Geologický ústav ČSAV. REJŠEK, K., 1999. Lesnická pedologie: cvičení. Brno : Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně. ISBN 80-7157-352-3. SCHOLLE, T., KONTA, J., 1987. Der Golden Plänner, das haufigste Baumgestein im Mittelalterichen Prag. Praha : Univerzita Karlova. SYROVÝ, B., et al., 1984. Kámen v architektuře. Praha : SNTL. ŠEDÝ, V., 1962. Technika sochařské práce v kameni a dřevě. Praha : SNKLU. ÚHÚL, 1999. Oblastní plán rozvoje lesa, PLO 31 Českomoravské mezihoří. Olomouc : pobočka ÚHÚL Brandýs nad Labem. URBÁNEK, L., 1998. Přírodní památka Nedošínský háj. Svitavy : Okresní úřad Svitavy. VOKOUN, J., et al., 2002. Příručka pro průzkum lesních půd, Taxonomický klasifikační systém půd ČR v lesnické praxi. Brandýs nad Labem : Ústav pro hospodářskou úpravu lesů. ZAHÁLKA, B., 1935. Spongilitové horniny české křídy, díl I a II. Brno : Přírodověděcká fakulta Masarykovy Univerzity. ZBÍRAL, J., et al., 2004. Analýza půd III, jednotné pracovní postupy. Brno : Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský Brno. ISBN 80-86548-60-0. ZLATNÍK, A., et al., 1966. Biogeografie I. in: Atlas ČSSR. Praha : ÚSKG.

- 75 -

Internetové zdroje a mapové servery: [1] AOPK ČR. Digitální půdní mapa ČR 1:50 000, 2005. [on-line] citováno 19.3.2011. Dostupné na: [2] Česká geologická sluţba. Mapový server ČGS, 2003 [on-line] citováno 12.4.2011. Dostupné na: [3] Česká vysočina,14.3.2000. [online] citováno 7.3.2011. Dostupné na: [4] HRAŠKO et al. Elektronická podoba morfogenetického klasifikačního systému půd České republiky. [on-line] citováno 25.3.2011. Dostupné na: [5] Krajský úřad Pardubického kraje. Plán péče o zvláště chráněná území, 2008 [online] citováno 7.3.2011. Dostupné na: [6] KROULÍK, M. Biogeografické poměry území Nedošínského háje,17.9.2007. [online] citováno 2.3.2011. Dostupné na: [7] Portál veřejné zprávy ČR. Mapový server Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního, 2010 [on-line] citováno 10.3.2011. Dostupné na: [8] SEVEROVÁ, M. Poloha města Litomyšl. [online] citováno 15. 3. 2011. Dostupné na: [9] ÚHÚL. Mapový server Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů, 1.1.2011 [online] citováno 7.3.2011. Dostupné na:

- 76 -

10. Seznam příloh 1.

Přehledová mapa širšího okolí [7]

2.

Orientační mapa černobílá [5]

3.

Orientační mapa barevná [5]

4.

Lesnická mapa typologická [5]

5.

Lesnická mapa obrysová [5]

6.

Mapa rozmístění sítě půdních sond [5]

7.

Klimatická mapa [7]

8.

Mapa klimatických oblastí [6]

9.

Pedologická mapa [1]

10.

Pedologická mapa [7]

11.

Geologická mapa [7]

12.

Geologická mapa [2]

13.

Geomorfologie oblasti [6]

14.

Trojúhelníkový diagram zrnitosti půd (Němeček et al., 2001)

15.

Letecký pohled na území PP Nedošínský háj (Urbánek, 1998)

16.

Nákres parkové podoby háje v 19. Století (Petraš, 2006)

17.

Pozůstatek podezdívky tzv. Landhausu [6]

18.

Áron plamatý (Arum maculatum) [6]

19.

Jasanovo-olšový luh [6]

20.

Modřínová alej - pozůstatek výsadby v 19. Století [6]

21.

Bukodubový porost na východním okraji háje [6]

22.

Detail sondy č 3 rezivé skvrny

23.

Detail na podrost v náhorní části háje

24.

Říčka a podrost v luţní části háje

25.

Sklepní pramen

26.

Kaplička sv. Antonína z Paduy (Petraš, 2006)

27.

Lipová alej kolem severní cesty z lesa

28.

Seznam rostlin a dřevin Nedošínského háje (Faltys, 2000)

- 77 -