MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Lesnická a dřevařská fakulta. Biometrická charakteristika hlavních edifikátorů lesních geobiocenóz v podhůří Šumavy

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ

Lesnická a dřevařská fakulta

Ústav ochrany lesů a myslivosti

Biometrická charakteristika hlavních edifikátorů lesních geobiocenóz v podhůří Šumavy

Diplomová práce

2012

Bc. Ludmila Netušilová

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Biometrická charakteristika hlavních edifikátorů lesních geobiocenóz v podhůří Šumavy zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny. Souhlasím, aby moje diplomová práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MENDELU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací. Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně dne:

podpis studenta

Poděkování: Na tomto místě bych ráda poděkovala především doc. Ing. Otakaru Holušovi, Ph.D., za odborné vedení, poskytnutí odborné literatury, doporučení při zpracování práce a ochotu zodpovídat dotazy. Dále Ing. Janu Pěstovi z Městských lesů Prachatice za poskytnuté mapy a hospodářskou knihu daného území. A především Janu Bucharovi a Karlu Netušilovi za pomoc při měření v terénu a podporu při psaní diplomové práce.

Jméno:

Ludmila Netušilová

Name:

Ludmila Netušilová

Název práce: Biometrická charakteristika hlavních edifikátorů lesních geobiocenóz v podhůří Šumavy Thema:

Biometric characteristics of the main edificators of forest ecosystems in the Šumava foothills

Abstrakt:

Cílem práce bylo zhodnotit ekologické a přírodní podmínky na vybraných lokalitách v podhůří Šumavy a to konkrétně v majetku Městských lesů Prachatice, jejíž část spadá do přírodní rezervace Libín. V oblasti bylo vybráno 15 vhodných lokalit, vždy po pěti od 4. do 6. vegetačního stupně, kde bylo hodnoceno složení porostu, druhové složení a procentické zastoupení rostlin. Dále bylo provedeno měření výšek hlavní úrovně zastoupených dřevin a výčetních tlouštěk. Následně byly zjištěné údaje zpracovány a výsledkem bylo zjištění ekologických nároků rostlin a zastoupení ekologických skupin druhů. Na základě průměrných výšek porostů v jednotlivých vegetačních stupních byl vytvořen graf porovnávající závislost výšky porostu na věku pro smrk ztepilý (Picea abies) a jedli bělokorou (Abies alba).

Klíčová slova: vegetační stupeň, lesnická typologie, geobiocenóza, fytocenologie, edifikátor, Městské lesy Prachatice Abstract:

The aim of this thesis was to asess the ecological and natural conditions in selected locations in the Šumava foothills, namely the estates of the Municipal Forestry Prachatice, whose parts are included in the Libín natural preserve. In this area 15 suitable locations were selected, always in groups of five from the 4th to 6th vegetation tier, where the stand composition, species composition and percentage representation of plants was assessed. Furthermore the upper stand height and thickness of represented trees was measured. The received data were then processed with the result of finding ecological requirements of the plants and the representation of ecological species groups. Based on the average stand

heights in particular vegetation tiers a graph was constructed comparing the relation between the stand height and the age for Norway Spruce (Picea abies) and silver fir (Abies alba). Keywords: vegetation tier, forest typology ecosystems, phytosociology, edificator, Municipal Foretry Prachatice

Obsah ÚVOD ....................................................................................................................... 9 CÍL .......................................................................................................................... 11 METODIKA ........................................................................................................... 12 3.1 Postup diplomové práce ................................................................................... 12 3.2 Seznam použitých zkratek................................................................................ 14 4 ZÁJMOVÉ ÚZEMÍ ................................................................................................ 15 4.1 Obecný popis stanoviště ................................................................................... 15 4.2 Přírodní podmínky ........................................................................................... 18 4.2.1 Poměry geomorfologické .......................................................................... 18 4.2.2 Poměry hydrografické............................................................................... 19 4.2.3 Poměry klimatické .................................................................................... 21 4.2.4 Poměry geologické ................................................................................... 24 4.2.5 Poměry pedologické ................................................................................. 25 4.3 Zastoupení souborů lesních typů a vegetačních stupňů ................................... 26 4.3.1 Zastoupení souborů lesních typů a vegetačních stupňů v PLO 13 ........... 26 4.3.2 Zastoupení souborů lesních typů a vegetačních stupňů v PLO 12 ........... 26 4.4 Biogeografické poměry .................................................................................... 28 4.4.1 Biogeografické členění - bioregiony......................................................... 28 4.4.2 Mapa přirozené potenciální vegetace ČR ................................................. 29 4.4.3 Geobotanická mapa ČSSR (MIKYŠKA et. al. 1968) .................................. 30 4.5 Historie oblasti ................................................................................................. 31 4.5.1 Historický vývoj v oblasti ......................................................................... 31 4.5.2 Historický vývoj prachatických lesů......................................................... 32 4.5.3 Zalesňování a původ semen ...................................................................... 34 4.6 Bližší vymezení studijní oblasti ....................................................................... 35 4.6.1 Schématické znázornění studijních ploch v oblasti Prachaticka .............. 36 4.6.2 Seznam lokalit........................................................................................... 37 4.6.3 Fotografie reprezentující daný VS ............................................................ 41 5 LITERÁRNÍ PŘEHLED ........................................................................................ 47 5.1 Systémy lesnické typologie a geobiocenologie ................................................ 47 5.1.1 Teorie vegetačních stupňů ........................................................................ 47 5.1.2 Teorie vegetačních stupňů zájmového území ........................................... 48 5.1.3 Poznámky k vegetačním stupňům ............................................................ 53 5.2 Ekologické řady a edafické kategorie .............................................................. 54 5.3 Skupiny typů geobiocénů, soubory lesních typů.............................................. 54 5.4 Systém lesnické typologie a geobiocenologie v České republice .................... 55 5.4.1 Historie...................................................................................................... 55 5.4.2 Lesnicko-typologický klasifikační systém ................................................ 55 5.5 Ekologie a vertikální rozšíření dřevin charakterizující VS .............................. 57 5.5.1 Jedle bělokorá (Abies alba)....................................................................... 57 5.5.2 Smrk ztepilý (Picea abies) ........................................................................ 57 5.5.3 Buk lesní (Fagus sylvatica) ...................................................................... 58 5.5.4 Dub letní (Quercus robur) ........................................................................ 58 5.5.5 Dub zimní (Quercus petraea) ................................................................... 58 6 VÝSLEDKY ........................................................................................................... 60 6.1 Fytocenologický průzkum ................................................................................ 60 6.1.1 Výzkumné plochy se zájmové oblasti 4.VS ............................................. 60 6.1.2 Výzkumné plochy se zájmové oblasti 5.VS ............................................. 66 1 2 3

6.1.3 Výzkumné plochy se zájmové oblasti 6.VS ............................................. 73 6.1.4 Srovnání výsledků fytocenologického průzkumu ..................................... 78 6.2 Dendrometrický průzkum ................................................................................ 79 6.2.1 Výzkumné plochy se zájmové oblasti 4.VS ............................................. 79 6.2.2 Výzkumné plochy se zájmové oblasti 5.VS ............................................. 79 6.2.3 Výzkumné plochy se zájmové oblasti 6.VS ............................................. 81 6.2.4 Srovnání výšek SM a JD ve všech třech vegetačních stupních ................ 81 7 DISKUZE ............................................................................................................... 84 8 ZÁVĚR ................................................................................................................... 88 9 SUMMARY ............................................................................................................ 90 10 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................... 91 10.1 Literární zdroje ............................................................................................. 91 10.2 Internetové odkazy: ...................................................................................... 93 11 SEZNAM PŘÍLOH................................................................................................. 95

SEZNAM OBRÁZKŮ: Obr. 1 Mapa PLO České republiky ................................................................................ 15 Obr. 2 Ukázka porostní struktury kmenoviny borovice s příměsí BK a JD ve 4.VS (lokalita č. 4, porostní skupina 24Gg11, majetek Městské lesy Prachatice, 560 m n. m., 5.8.2011, foto autor) ....................................................................................................... 41 Obr. 3 Ukázka porostní struktury kmenoviny borovice s příměsí BK a JD ve 4.VS (lokalita č. 5, porostní skupina 24Gg15, majetek Městské lesy Prachatice, 560 m n. m., 5.8.2011, foto autor) ................................................................................................ 41 Obr. 4 Ukázka porostní struktury kmenoviny borovice s příměsí dubu letního ve 4.VS (lokalita 1, porostní skupina 24Ee7, majetek Městské lesy Prachatice, 580 m n. m., 5.8.2011, foto autor) ....................................................................................................... 42 Obr. 5 Ukázka porostní struktury kmenoviny borovice s příměsí dubu letního ve 4.VS (lokalita 1, porostní skupina 24Ee7, majetek Městské lesy Prachatice, 580 m n. m., 5.8.2011, foto autor)............................................................................................ 42 Obr. 6 Ukázka porostní struktury kmenoviny smrku s příměsí BK a JD v 5.VS (lokalita 12, porostní skupina 13Dd11, majetek Městské lesy Prachatice, 830 m n. m., 12.8.2011, foto autor) ....................................................................................................................... 43 Obr. 7 Ukázka porostní struktury kmenoviny smrku s příměsí BK a JD v 5.VS (lokalita 11, porostní skupina 13Ee10, majetek Městské lesy Prachatice, 690 m n. m., 12.8.2011, foto autor) ....................................................................................................................... 43 Obr. 8 Ukázka porostní struktury kmenoviny smrku s příměsí BK, JD a LP v 5.VS (lokalita 8, porostní skupina 24Bb10, majetek Městské lesy Prachatice, 540 m n. m., 12.8.2011, foto autor) .............................................................................................. 44 Obr. 9 Ukázka porostní struktury kmenoviny smrku s příměsí BK a JD v 5.VS (lokalita 11, porostní skupina 13Ee10, majetek Městské lesy Prachatice, 690 m n. m., 12.8.2011, foto autor) ....................................................................................................................... 44 Obr. 10 Ukázka porostní struktury kmenoviny buku s příměsí jedle a smrku v 6.VS (lokalita 13, porostní skupina 14Bb17, majetek Městské lesy Prachatice, 980 m n. m., 12.8.2011, foto autor) ..................................................................................................... 45 Obr. 11 Ukázka porostní struktury kmenoviny buku s příměsí jedle a smrku v 6.VS (lokalita 14, porostní skupina 15Cc16, majetek Městské lesy Prachatice, 1000 m n. m., 12.8.2011, foto autor) ..................................................................................................... 45 Obr. 12 Ukázka porostní struktury kmenoviny buku a smrku s příměsí jedle a zmlazením buku v 6.VS (lokalita 15, porostní skupina 16Aa17, majetek Městské lesy Prachatice, 800 m n. m., 12.8.2011, foto autor) .............................................................. 46 Obr. 13 Ukázka zmlazení jedle v 6.VS (lokalita 15, porostní skupina 16Aa17, majetek Městské lesy Prachatice, 800 m n. m., 12.8.2011, foto autor) ........................................ 46

SEZNAM TABULEK: Tab. 1 Současné zařazení a navrhovaná změna lesních typů ......................................... 13 Tab. 2 Přirozená druhová skladba PLO 13 ..................................................................... 16 Tab. 3 Současná druhová skladba PLO 13 ..................................................................... 16 Tab. 4 Přirozená druhová skladba PLO 12 ..................................................................... 17 Tab. 5 Současná druhová skladba PLO 12 ..................................................................... 17 Tab. 6 Průměrná teplota vzduchu (oC) za období 1901-1950 ......................................... 22 Tab. 7 Průměrný úhrn srážek (mm) za období 1901-1950 ............................................. 22 Tab. 8 Přehled vegetačních stupňů dle ZLATNÍKA (1976a) a PLÍVY (1971) ................... 48 Tab. 9 Floristický soupis 4.VS se zastoupením životních forem a ekoelementů ........... 60 Tab. 10 Floristický soupis - ekologické skupiny druhů .................................................. 61 Tab. 11 Floristický soupis 5.VS se zastoupením životních forem a ekoelementů ......... 66 Tab. 12 Floristický soupis - ekologické skupiny druhů .................................................. 67 Tab. 13 Floristický soupis 6.VS se zastoupením životních forem a ekoelementů ......... 73 Tab. 14 Floristický soupis - ekologické skupiny druhů .................................................. 73 Tab. 15 Srovnání AVB dle taxačních tabulek a údaji uvedenými v OPRL.................... 82 Tab. 16 Srovnání AVB dle taxačních tabulek a údaji uvedenými v OPRL.................... 83

1

ÚVOD V naší zemi jsou místa, která mají zvláštní kouzlo. Už při vyslovení jejich jména

vyvstávají v člověku asociace, které se pojí s nádhernou přírodou, volností, neporušeností, ale v současné době také s množstvím odborných i laických debat. Takovým místem je i Šumava. Není jen pouhým pohořím na hranici naší země, ale místem, které je úzce spojené s naším národním cítěním, naší historií i kulturou. Pramení zde řeka Vltava, šumí zde lesy, na obzoru se tyčí Čertova stěna. Nejen tato místa inspirovala naše hudební a literární velikány Bedřicha Smetanu a Karla Klostermanna, ale i spoustu dalších. Šumava je jedním z nejkrásnějších míst naší vlasti, které je potřeba zachovat pro následující generace. Aby je také inspirovala, obohacovala a dodávala energii, jako to můžeme zažít i my. Šumava je velmi zajímavé pohoří, protože v minulých desetiletích byla velká část pohraničí v této oblasti uzavřenou zónou, kde byl zákaz vstupu, obyvatelstvo přesídleno a v lesích zaveden zvláštní režim pro hospodaření s ohledem na vojenské zájmy při střežení státní hranice. V devadesátých letech po změnách politického zřízení se otevřely do té doby uzavřené prostory, které skrývaly neuvěřitelně zachovalou přírodu, která se stala jádrem dnešního Národního parku Šumava. V lesích Šumavy i jejích předhůřích se setkáváme s mnoha přírodními podmínkami, které rozdílně modelují lesní porosty, jež na těchto lokalitách rostou. Můžeme zde pozorovat výškové členění prakticky od 4. vegetačního stupně, až po vrcholové partie hor, které jsou nad hranicí 1000 metrů nad mořem (Libín 1096m.n.m). V těchto různorodých přírodních podmínkách můžeme pozorovat lesy, které rostou na místech starých pralesů a jsou jen málo ovlivněny. Právě takové lokality jsou nesmírně cenné a je nutné chránit je před násilnými vlivy, které by vedly k jejich zničení. Příroda Prachaticka je nesmírně bohatou studnicí pro pozorování fytocenologických a lesnických ukazatelů, která je obhospodařována Městem Prachatice velmi citlivě. Právě takováto lokalita je velmi vhodná pro porovnávání hlavních dendrometrických ukazatelů dominujících dřevin. Vegetační stupňovitost není jen výrazem makroklimatu, ale je v přírodě podmíněna většinou mezoklimatem (lokálním klimatem), t.j. výsledným účinkem klimatu a polohy. Jde tedy o celý komplex podmínek ovlivňujících výsledný poměr (klimaxových) dřevin. Vegetační stupeň je nadstavbová jednotka skupin typů geobiocénů na regionální úrovni, závislá na výškovém a expozičním klimatu a vymezovaná induktivně podle 9

vlastností přirozených rostlinných společenstev. Druhové bohatství flóry klesá směrem k drsnějšímu klimatu (KOLEKTIV 1995). Důležité pro vylišení vegetačního stupně je poznání životních projevů edifikátorů v přirozených a přírodě blízkých lesních geobiocenózách. Tato práce se zabývá hodnocením biometrických charakteristik hlavních edifikátorů lesních geobiocenóz v podhůří Šumavy.

10

2

CÍL Cílem práce je popsat rozdíly mezi vegetačními stupni pomocí biometrických

charakteristik. Vybrat výzkumné plochy v jednotlivých vegetačních stupních v podhůří Šumavy, kde by v dřevinné skladbě byly zastoupeny charakteristické dřeviny pro daný vegetační stupeň. Na těchto plochách provést fytocenologický průzkum, vyhodnotit ekologické podmínky stanoviště a dendrometrické charakteristiky hlavních druhů edifikátorů dřevin. Revidovat lesnicko-typologické zařazení a zjistit rozdíly v charakteristikách edifikátorů vegetačních stupňů.

11

3

METODIKA

3.1 Postup diplomové práce Úkolem diplomové práce bylo vybrat a vytýčit výzkumné plochy v oblasti lesních porostů v Pošumaví, popř. vybrat MZCHÚ nebo zachovalejší lesní porosty v dané oblasti s ohledem na stupeň přirozenosti a vertikální zonálnosti. To znamenalo vybrat zájmová území minimálně ve třech vegetačních stupních, kde by v dřevinné skladbě byly zastoupeny charakteristické dřeviny pro daný vegetační stupeň. Jako zájmovou oblast jsem si vybrala Městské lesy Prachatice, neboť jejich majetek se rozkládá na území od nadmořské výšky 517 m n. m. do 1090 m n.m. V období zimy 2011 byly dle zapůjčené hospodářské knihy příslušné oblasti vybrány porosty tak, aby byly zastoupeny všechny vegetační stupně daného území (4., 5. a 6.VS) a v dřevinné skladbě dominoval buk lesní (Fagus sylvatica), jedle bělokorá (Abies alba), smrk ztepilý (Picea abies) a v nižších polohách dub sp. (Quercus sp.). Dále aby se jako přimíšené dřeviny vyskytoval javor klen (Acer pseudoplatanus) a i jiné listnaté stromy. Za vhodné porosty byly vybrány ty, které měly dostatečný věk (minimálně 100 let) a dostatečnou rozlohu (0,8ha). Vzhledem ke stanoveným podmínkám neodpovídal dostatečný počet porostů, a tak byly nakonec vybrány i méně vhodné, po terénní pochůzce a konzultaci s revírníkem. Celá práce spočívala v získání a zpracování potřebných informací, v terénním šetření, zpracování a následném vyhodnocení získaných údajů. Potřebné informace jsem získala z hospodářské knihy Městské lesy Prachatice, map a literatury uvedené v seznamu. V letním období 2011 jsem v daných porostech provedla fytocenologický a dendrologický průzkum. Dendrologický průzkum jsem prováděla na zkusné ploše reprezentující co nejvíce daný porost. V každé lokalitě jsem pořídila fotografie reprezentující příslušný porost. Dále jsem provedla měření výšek hlavní úrovně zastoupených dřevin pomocí výškoměru SILVA a výčetních tlouštěk pomocí průměrky a zapsala je do zápisníku. Informace o dané ploše jsem doplnila o floristický soupis, který sloužil jako podklad pro vyhodnocení ekologických nároků stanoviště. Zapsala jsem si do zápisníku přítomné druhy rostlin a jejich přibližnou pokryvnost v procentech. Po terénním šetření následovaly kancelářské práce. Vstupním krokem bylo přehodnocení zařazení lokalit 11 a 12 z 6.VS do 5.VS (viz. Tab. 1). Z údajů v porostní 12

mapě jsem zjistila a zapsala ke každé lokalitě katastrální území, ve kterém se porost nachází, dále číslo porostu a nadmořskou výšku. Ze zápisů z naměřených výšek a tlouštěk jsem vypočítala průměrné hodnoty k jednotlivým dřevinám a z hospodářské knihy jsem vypsala věk, ke kterému jsem přičetla 7 let, které uplynuly od začátku platnosti lesního hospodářského plánu. Z hospodářské knihy jsem taktéž vypsala plochu porostu. Dle lesnicko-typologických map vyhotovených ÚHÚL jsem zjistila zařazení do jednotek lesnicko-typologického systému. Na základě floristického soupisu a zastoupení bylin jsem zjistila ekologické nároky rostlin a ekologické skupiny druhů. Soupis rostlinných druhů jsem umístila do tabulky vždy pro celý příslušný VS. Ze zjištěných výsledků jsem sestrojila grafy pro každý vegetační stupeň a porovnala zjištěné hodnoty. Z naměřených výšek a tlouštěk jsem udělala průměrné hodnoty pro každou dřevinu a porost, dle objemových tabulek jsem zjistila ke každé dřevině podle výšky a věku objem a údaje jsem umístila do tabulek. Na základě zjištěných údajů jsem pro dřeviny smrk a jedle sestrojila grafy porovnávající závislost výšky a věku dřevin pro všechny tři VS. Pro buk nebyl graf sestrojen, protože se na daných plochách nevyskytoval v dostatečném zastoupení. Podle výšky a věku jsem z taxačních tabulek zjistila absolutní výškovou bonitu a relativní bonitu a dané údaje

jsem

porovnala

s hodnotami

uvedenými

v OPRL

podle

příslušných

hospodářských souborů. Výsledné hodnoty jsem porovnala s údaji v literatuře. Tab. 1 Současné zařazení a navrhovaná změna lesních typů Lokalita 11 12

Současné zařazení dle ÚHÚL 6S1 svěží smrková bučina šťavelová 6A1 klenová smrková bučina bažanková

Navrhované zařazení 5S1 svěží jedlová bučina šťavelová 5A4 klenová bučina kapradinová

Popis tabulky č. 1: V tabulce je navržená změna vegetačního stupně ze 6. na 5., protože v průběhu zpracování této diplomové práce byla zjištěna nápadná nesrovnalost v zařazení některých ploch do 6.VS, neboť se vyskytovaly v nízké nadmořské výšce. Jednalo se o lokalitu 11, která je dle MAJERA et. al (1999) v 6. VS, ale nachází se v nadmořské výšce pouze 690 m n. m. Dále se jednalo o lokalitu 12, která je taktéž zařazena do 6. VS, a nachází se v nadmořské výšce 830 m n. m. U lokality 12, byl změněn i lesní typ (původně klenová smrková bučina bažanková), protože se na dané ploše ve floristickém soupisu nenacházela bažanka vytrvalá (Mercurialis perennis). Oproti tomu se na daném území nacházela kapraď samec (Dryopteris filix-mas), proto je navrhovaný lesní typ klenová bučina kapradinová.

13

3.2 Seznam použitých zkratek AVB - absolutní výšková bonita BK – buk lesní (Fagus sylvatica) BO – borovice lesní (Pinus sylvestris) ČSR – Československá republika ČR – Česká republika DB – dub letní (Quercus robur) HS – hospodářský soubor CHOPAV – chráněné oblasti přirozené akumulace vod JD - jedle bělokorá (Abies alba) KL – javor klen (Acer pseudoplatanus) LHC – lesní hospodářský celek LT – lesní typ MD – modřín opadavý (Larix decidua) MMS – Mezera Mráz Samek MZe – ministerstvo zemědělství MZCHÚ – maloplošně zvláště chráněné území N – dusík (nitrogenium) NPP – národní přírodní památka OPRL – oblastní plán rozvoje lesa PLO – přírodní lesní oblast RB – relativní bonita SM – smrk ztepilý (Picea abies) SoLT – soubor lesních typů SRN – Spolková republika Německo TR – třešeň ptačí (Prunus avium) ÚHÚL – Ústav pro hospodářskou úpravu lesů USA – United States of America (Spojené státy americké) VS – vegetační stupeň (respektive LVS – lesní vegetační stupeň – viz. kapitola 5.1.1.) VVP – vojenský výcvikový prostor

14

4

ZÁJMOVÉ ÚZEMÍ

4.1 Obecný popis stanoviště Dotčené porosty v rámci diplomové práce se nachází na hranici PLO 13 Šumava a PLO 12 Předhoří Šumavy a Novohradských hor, proto budou nadále popsány obě oblasti. Obr. 1 Mapa PLO České republiky

http://www.uhul.cz/plotab/mapa.asp Výměra celé PLO 13 (Šumava): 140 378,4334 ha PUPFL Plocha porostní půdy: 134 506,86 ha Přibližná katastrální výměra: 211 301,9877 ha Lesnatost: cca 66,43 % což je nad republikovým průměrem Přibližná katastrální výměra okresu Prachatice: 86 592,7764 ha PUPFL: 58 169,3302 ha Lesnatost okresu Prachatice: 67,2%

15

Hranice: Šumava sousedí na severu s PLO 11- Český les. Celý další průběh hranice PLO Šumava je společný s PLO 12 - Předhoří Šumavy a Novohradských hor. Dále hranici PLO 13 v jižní části tvoří státní hranice s Německem a Rakouskem. Tab. 2 Přirozená druhová skladba PLO 13 Přirozená druhová skladba Jehličnaté stromy smrk ztepilý (Picea abies) jedle bělokorá (Abies alba ) borovice lesní (Pinus sylvestris ) ostatní jehličnany Listnaté stromy buk lesní (Fagus sylvatica) javor klen (Acer pseudoplatanus ) topol osika (Populus tremula ) bříza bradavičnatá (Betula verrucosa ) jasan ztepilý (Fraxinus excelsior ) rod olše (Alnus sp.) rod jilm (Ulmus sp. ) lípa srdčitá (Tilia cordata ) ostatní listnáče

zastoupení 63,10% 41,90% 17,30% 3,10% 0,80% 36,90% 27,00% 1,70% 1,40% 0,90% 0,30% 0,30% 0,30% 0,10% 4,90%

Tab. 3 Současná druhová skladba PLO 13 Současná druhová skladba: zastoupení Jehličnaté stromy 90,57% smrk ztepilý (Picea abies ) 77,99% borovice lesní (Pinus sylvestris ) 8,87% jedle bělokorá (Abies alba ) 2,76% modřín opadavý (Larix decidua ) 0,72% douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziessi ) – 0,11% borovice blatka (Pinus rotundata ) 0,06% jedle obrovská (Abies grandis ) 0,03% borovice kleč (Pinus mugo ) 0,02% borovice vejmutovka (Pinus strobus ) 0,01% Listnaté stromy 9,43% buk lesní (Fagus sylvatica ) 4,26% bříza bradavičnatá (Betula verrucosa ) 2,71% olše lepkavá (Alnus glutinosa ) 1,47% javor klen (Acer pseudoplatanus ) 0,34% topol osika (Populus tremula ) 0,22% jasan ztepilý (Fraxinus excelsior ) 0,15% (MAJER et.al. 1999)

16

Výměra celé PLO 12 (Předhoří Šumavy a Novohradských hor): 280 917 ha Plocha porostní půdy: 95 962 ha Lesnatost: cca 35,2 % což je nad republikovým průměrem Hranice: PLO 12 sousedí na západě s PLO 6 – Západočeská pahorkatina, dále s PLO 7 – Brdská vrchovina, na severu s PLO 10 – Středočeská pahorkatina, dále s PLO 15a – Jihočeské pánve- část Budějovická pánev, na východě s PLO 14 - Novohradské hory a zbytek hranice je s PLO 13 – Šumava. Tab. 4 Přirozená druhová skladba PLO 12 Přirozená druhová skladba: Jehličnaté stromy jedle bělokorá (Abies alba ) smrk ztepilý (Picea abies ) borovice lesní (Pinus sylvestris ) Listnaté stromy buk lesní (Fagus sylvatica ) dub letní a zimní (Quercus robur, petraea ) lípa srdčitá (Tilia cordata ) olše lepkavá (Alnus glutinosa ) bříza bělokorá (Betula pendula ) jasan ztepilý (Fraxinus excelsior ) javor mléč (Acer platanoides ) javor klen (Acer pseudoplatanus ) jilmy (Ulmus sp. ) topol osika (Populus tremula ) vrba jíva (Salix caprea )

Tab. 5 Současná druhová skladba PLO 12 Současná druhová skladba: Jehličnaté stromy smrk ztepilý (Picea abies ) borovice lesní (Pinus sylvestris ) jedle bělokorá (Abies alba ) modřín opadavý (Larix decidua ) douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziessi ) jedle obrovská (Abies grandis ) borovice černá (Pinus nigra )

17

zastoupení 34,20% 22,30% 9,50% 2,40% 65,80% 49,10% 9,30% 3,90% 0,80% 0,70% 0,70% 0,30% 0,30% 0,40% 0,20% 0,10%

zastoupení 87,30% 51,90% 30,20% 2,00% 2,60% 0,40% 0,10% 0,10%

Současná druhová skladba: Listnaté stromy buk lesní (Fagus sylvatica ) bříza bělokorá (Betula pendula ) olše lepkavá (Alnus glutinosa ) dub letní a zimní (Quercus robur, petraea ) lípa srdčitá (Tilia cordata ) javor mléč (Acer platanoides ) javor klen (Acer pseudoplatanus ) topol osika (Populus tremula ) jasan ztepilý (Fraxinus excelsior ) dub červený (Quercus rubra ) topol osika (Populus tremula )

zastoupení 12,70% 4,00% 3,70% 2,10% 1,50% 0,40% 0,10% 0,20% 0,30% 0,20% 0,10% 0,10%

(MELICHAR et.al. 2001)

4.2 Přírodní podmínky 4.2.1 Poměry geomorfologické Z hlediska geomorfologického členění se území PLO 13 Šumava řadí do systému Hercynského: Provincie - Česká vysočina Subprovince – Šumavská soustava Oblast – Šumavská hornatina Tato oblast se dále dělí na: Celek – Šumavské podhůří Podcelek – Prachatická hornatina Okrsek – Libínská hornatina (DEMEK a kol. 1987) Poměry geomorfologické PLO12 Z hlediska

geomorfologického

členění

se

území

a Novohradských hor řadí do systému Hercynského: Soustava – Předhoří Šumavy Podsoustava – a) Předhoří Šumavy b) Předhoří Novohradských hor c) Plánická vrchovina Předhoří Šumavy se dělí na : a) Svatoborská vrchovina b) Vimperská vrchovina 18

PLO

Předhůří

Šumavy

c) Českokrumlovská vrchovina d) Bavorovská kotlina e) Prachatická hornatina – Je velmi pestrá. Libínská hornatina patří již do PLO Šumava. Žernovická vrchovina je oddělena od Libínské hornatiny Živným potokem, protékajícím Prachaticemi. Středem vrchoviny teče Zlatý potok, který je pravostranným přítokem říčky Blanice. V severní části Žernovické vrchoviny dosahuje nejvyšší výšky Nebahov (788 m n.m.), na styku se Šumavskou hornatinou Klenovec (839 m n.m.) (MELICHAR et.al 2001). 4.2.2 Poměry hydrografické Šumava s četnými prameništi a rašeliništi je vodohospodářsky významnou horskou přírodní lesní oblastí (od roku 1978 jako chráněná oblast přirozené akumulace vod CHOPAV), kterou prochází hlavní evropské rozvodí mezi Severním mořem (povodí Vltavy) a Černým mořem (povodí Dunaje). Povodí řeky Vltavy - dílčí povodí tvoří: Úhlava, Otava, Volyňka, Blanice a Vltava po Malši. Zájmové území spadá do povodí Blanice. Řeka odvodňuje malou severní část PLO 13. Pramení ve VVP Boletice na severním svahu Lysé v nadmořské výšce přibližně 960 m. Na horním toku má velký spád. Od Arnoštova po Blažejovice chráněn tok a okolní společenstva jako NPP (výskyt perlorodky říční). Po celé délce v PLO 13 protéká Blanice více či méně zaříznutými, zčásti lesnatými údolími, pod Blažejovicemi až kaňonem. Před Záblatím opouští PLO 13. Patří mezi vodárenské toky. U Husince (mimo PLO 13) je vybudována přehrada, sloužící k odběru pitné vody. Hlavními přítoky jsou Zbytinský potok, Černý potok a Puchéřský potok. Povodí řeky Dunaje Zasahuje do PLO 13 pouze okrajově u hranic s Rakouskem a SRN a pouze pramennými částmi povodí. Dílčí povodí tvoří: Řezná, Čertova voda, Červený potok, Ilz, Wurmbrandbach, Scheidebach. Významným prvkem hydrologických poměrů jsou šumavská ledovcová jezera (Černé, Čertovo, Laka, Prášilské a Plešné), která dosahují až 40 m hloubky. Charakteristická pro Šumavu jsou rovněž rozlehlá rašeliniště (např. Tříjezerní slať, Jezerní slať, Chalupská slať, Rokytská slať aj.). 19

Zajímavostí jsou rovněž člověkem vytvořená vodní díla, dnes již jen jako technické památky, které zde reprezentuje Tetovský plavební kanál u Srní a Schwarzenberský plavební kanál v jižní části Šumavy. Na řece Vltavě byla v minulosti vybudována údolní nádrž Lipno. Hydrogeologicky lze propustnost horninového prostředí pro spodní vodu v území pokrytého lesy označit jako slabou až dobrou - puklinovou (krystalinikum, žuly), pouze zčásti příznivější je prostředí s propustností průlinovou (eluvia, sutě). Vysoké pohraniční hory se vyznačují vydatností srážek, charakteristická je proto tvorba četných rašelinišť a slatin, které se nacházejí v prameništních oblastech Vltavy a Otavy, včetně jejich četných přítoků. Odtok vody z oblasti mnohonásobně převyšuje její vsakování (MAJER et.al. 1999). Poměry hydrografické PLO 12 Celá PLO 12 patří do pomoří Severního moře a do povodí řeky Vltavy a jejích přítoků. Východní část území náleží do povodí řeky Malše s pravostrannými přítoky Tichou, Kamenicí, Dobechovským potokem, Černou a Stropnicí s přítokem Svinenského potoka, který přibírá Dluhoštský, Keblanský a Pašínovický potok. Prachaticko náleží do povodí řeky Blanice, přítoku Otavy, s pravostrannými přítoky Živným

potokem,

Zlatým

potokem,

Babím

potokem,

Stožickým

potokem

a s levostrannými přítoky Libotyňským potokem, Dubským potokem, Bavorovským potokem, Bílským potokem s přítoky Měkyneckým potokem, Netonickým potokem a Brnoušským potokem, zčásti Lidmovickým potokem. U Sirkovny se na Blanici nachází údolní nádrž Husinec. Z větších rybníků se v oblasti nachází Budkovský rybník (MELICHAR et.al. 2001). Nádrž Husinec (zpracováno dle ) K vybudování vodní nádrže vedla skutečnost, že řeka Blanice zaplavovala při pravidelných jarních a podzimních povodních dolní část Husince, stejně jako rozsáhlé území od Záblatí do Vodňan. Výstavba přehrady byla zvažována již v roce 1910. Ve 20. a počátkem 30. let probíhalo mnoho jednání o vybudování přehrady, ale stavba byla započata až v roce 1934. Stavební kámen byl dovážen z malého lomu na Kobylí hoře u Žernovic. Stavba přehradní hráze pokračovala v prostoru bývalé vojenské střelnice v údolí řeky Blanice

20

až do září 1938, přerušena byla mobilizací, pak se znovu v práci pokračovalo do dubna 1939 a konečně dne 23. června 1939 byla hráz předána do užívání. Výška hráze je 34 metrů, v koruně má délku 197 metrů. Vodní plocha činí 61 hektarů a maximální hloubka je zde 25,5 metru. Maximální objem přehrady se počítá na 6,55 miliónu m3 vody. 4.2.3 Poměry klimatické Klimatická klasifikace vychází z práce TOLASZE (2007). Klima je výslednicí dlouhodobého působení radiačních poměrů, všeobecné cirkulace atmosféry, vlastností podkladu (nadmořská výška, tvar terénu, jeho sklon a orientace, schopnost pohlcovat a odrážet záření) a lidských zásahů. Klimatické klasifikace souhrnně vyjadřují klimatické poměry s přihlédnutím ke vzájemným vazbám mezi jednotlivými meteorologickými prvky, případně k převládajícím typům atmosférické cirkulace. Quittova klasifikace - rozlišuje 23 jednotek ve 3 oblastech (teplá, mírně teplá a chladná), definovaných určitými kombinacemi hodnot 14 klimatologických charakteristik (počet letních, mrazových a ledových dní, počet zamračených a jasných dní, počet dní se sněhovou pokrývkou, počet dní se srážkami 1 mm a více, průměrná teplota vzduchu v lednu, dubnu, v červenci a říjnu, srážkový úhrn za vegetační období (duben až září) a v zimním období (říjen až březen) a počet dní s průměrnou teplotou 10°C a více - původní klasifikace je založena na hodnotách vztažených ke čtvercům o straně 3 km - PLO Šumava náleží do CH7 - vnější, nejnižší část území PLO, charakterizovaná smrkovými bučinami (6.VS), CH6 - střední část PLO, která klimaticky odpovídá bukovým smrčinám (7.VS), CH4 - nejvyšší partie šumavských hřebenů a plání - zájmové území se nachází v CH7 (QUITT 1971) Köppenova klasifikace - z roku 1900 na základě rozdělení ročního průběhu teplot a srážek ve vztahu k vegetaci - klasifikace rozděluje světové klima na klimatická pásma A až E, v nichž se rozlišuje 11 typů a další podtypy na základě hodnot a vzájemných vazeb ročních a měsíčních úhrnu srážek a průměrů teplot - v Česku se vyskytuje podtyp podnebí listnatých lesů mírného pásma Cfb, boreální klima (Dfb a Dfc) a na hřebenech Krkonoš a Jeseníků i klima ET (tundra) - PLO Šumava náleží do klimatické oblasti Dfc, Dfb a částečně do Cfb 21

- zájmové území spadá do klimatické oblasti Dfb a Cfb a vrchol Libina do Dfc (TOLASZ 2007) Klasifikace atlasu podnebí ČSR 1958 - rozlišuje 3 hlavní oblasti: teplou, mírně teplou a chladnou, teplá oblast je ohraničena izočárou průměrného počtu 50 letních dní za období 1926-1950, resp. izočárou průměrného počátku žní ozimého žita 15. července za období 1926-1940. Mírně teplou oblast ohraničuje na jedné straně zmíněná hranice teplé oblasti, na druhé straně červencová izoterma 15°C. Tyto čáry jsou zároveň hranicí oblasti chladné. - PLO Šumava spadá do chladné oblasti, podoblasti C1 (mírně chladný) a C2 (chladný, horský), částečně náleží do mírně teplé oblasti, podoblasti B5 (mírně teplý, mírně vlhký, vrchovitý) a podoblasti B6 (mírně teplý, vlhký s mírnou zimou, pahorkatinový a rovinný) - zájmové území spadá do podoblasti B5 (VESECKÝ 1958) Údaje podle Atlasu podnebí ČSSR (1958) - klimatická stanice 1901-1950 Údaje se vztahují pro Prachatice: - nadmořská výška 600 m n. m. - průměrná roční teplota 6,8°C - průměrný roční úhrn srážek 691 mm - vegetační doba (počet dní 10°C+) 142 dní Tab. 6 Průměrná teplota vzduchu (oC) za období 1901-1950 Nadm. I výška Prachatice 600 -2,3 Stanice

II

III

IV

-1,4 2,4

6,3

V

VI

VII VIII

IX

X

XI

11,3 14,7 16,3 15,2 11,6 7,0

2,0

XII

Rok

-1,3 6,8

Dle Atlasu podnebí Česka (TOLASZ 2007) je průměrná roční teplota vzduchu pro danou oblast za období 1961- 1990 mezi 7 a 8 oC. Tab. 7 Průměrný úhrn srážek (mm) za období 1901-1950 Stanice Prachatice

Nadm I výška 600 35

II 37

III 38

IV 55

V 79

VI 87

VII 100

VII IX I 76 53

X 51

XI 40

XII 40

Rok 691

Hodnota Langova dešťového faktoru (poměr průměrných ročních srážek v mm a průměrné roční teploty v °C) jako hrubého ukazatele vláhové charakteristiky je 102, což znamená, že území spadá do oblasti humidní.

22

Srážkoměrná stanice 1961-1990 - nadmořská výška 601 m n. m. - průměrný

roční úhrn srážek 645 mm (MAJER et.al. 1999)

Poměry klimatické PLO12 Území lesní oblasti je vertikálně značně členité. Poměrně velké výškové rozdíly ovlivňují klimatické poměry jednotlivých částí území. Vedle nadmořské výšky má vliv na utváření podnebí i orientace svahů ve vrchovině vůči světovým stranám, vůči větrům, které přinášejí srážky a pod. Průměrná roční teplota vzduchu se na většině území pohybuje v rozmezí od 7,2 oC do 5,8 oC. Roční izoterma 7,0 oC sleduje zhruba vrstevnici 500 m n.m. Na stycích s hornatinou Šumavy a Novohradských hor klesá průměrná roční teplota pod hodnotu 5,8 oC. Podobně je tomu i v izolovaných ostrovech hornatiny uvnitř Předhoří Šumavy v komplexu Klenovce, Buglaty, Kletě, Polušky a ve Slepičích horách. Vrchol Kletě má průměrnou roční teplotu 4,8 oC. Průměrný teplotní úbytek na 100 m výšky činí zhruba 0,4 oC. Množství srážek se zlepšuje s přibývající nadmořskou výškou. Je však výrazně modifikováno exponovaností krajiny vůči větrům, přinášejícím srážky a dalšími faktory. Izohyeta 700 mm vymezuje výše položené části Plánického hřbetu a v západní části území přibližně sleduje hranici mezi hornatinou Šumavy a Předhoří Šumavy. Od Prachatic obchází ze severu masiv Klenovce a Blanského lesa a podél potoka Polečnice zabíhá směrem k Lipenské přehradě, podél Vltavy k Rožmberku a Hornímu Dvořišti. Rozhodující část území lesní oblasti Předhoří Šumavy a Novohradských hor patří do mírně teplé oblasti - B: okrsek B 5 - mírně teplý, mírně vlhký s mírnou zimou, vrchovinný - zaujímá pahorkatinu a nižší část vrchoviny vlastního Předhůří Šumavy, která přiléhá k Českobudějovické pánvi a dále pak převážnou část Plánického hřbetu. okrsek B 8 - mírně teplý, vlhký, s mírnou zimou, vrchovinný - zaujímá výše položenou část vrchoviny vlastního Předhůří Šumavy a Plánického hřbetu a dále pak výběžek Stropnické pahorkatiny na sever od Todeňské hory. okrsek B 10 - mírně teplý, velmi vlhký, vrchovinný - zaujímá převážnou část Českokrumlovské vrchoviny, Kaplické brázdy. Soběnovské vrchoviny a převážnou část Stropnické pahorkatiny. 23

Nejvýše položené části území patří do chladné oblasti - C: okrsek C 1 - mírně chladný - zaujímá výše položené části Blanského lesa, Polušky, v Krumlovské vrchovině pak styky s oblastí Šumavy v okolí Hořic a Ostrova (MELICHAR et.al 2001). Quittova klasifikace - zájmové území spadá do MW7 (QUITT 1971) 4.2.4 Poměry geologické Naše území patří z regionálního hlediska dvěma velkým celkům s odlišnou geologickou minulostí: Čechy, většina Moravy a Slezska jsou součástí Českého masivu, východní část Moravy a Slezska patří vnější okrajové části Západních Karpat (CHLUPÁČ et. al. 2002). PLO 13 - Šumava náleží do Českého masivu, který je zbytkem rozsáhlého hercynského horstva, které bylo vyvrásněno při hercynském vrásnění hlavně v době před 380-300 miliony let. Příčinou vzniku horstva byla srážka desek zemské kůry – staré pevniny Gondwany na jihu a Severoatlantského kontinentu na severu. V SZ části převládají svory (Královský Hvozd), střední část je budována rulami a pararulami. Významně jsou zastoupeny žuly a granodiority (v prostorech Nová Hůrka-Velký Bor, Modravsko, Bučina-Nová Pec, Arnoštov). Skupinu Knížecího Stolce tvoří bazičtější syenodiority Ve východní části u Lipenské přehrady se vyskytují v malých pruzích živnější amfibolity a krystalické vápence. Na plošinách se místy vyskytují staré třetihorní zvětraliny. Z překryvů převládají různé typy svahovin, od smíšených v údolí Vltavy po hrubé sutě a kamenná moře. Fluviální písky a štěrky se uplatňují podél Vltavy, rozsáhlé jsou rašeliny údolní v luzích i náhorní ve vrchovištích (MAJER et.al. 1999). Poměry geologické PLO 12 Základními stavebními jednotkami PLO 12 Předhoří Šumavy jsou moldanubikum, moldanubický pluton a mladé pokryvové útvary. Moldanubikum je pravděpodobně starohorního stáří. Tvoří je přeměněné (metamorfované) horniny (krystalické břidlice). Při assyntském a hlavně pak variském vrásnění v prvohorách vznikly poruchové linie, kterými pronikly hlubinné vyvřeliny plutonu. Většinou utuhly pod povrchem a byly obnaženy po odnosu povrchových vrstev, tvořených metamorfovanými

24

horninami

krystaliniku.

Mladší

pokryvné

útvary

jsou

hlavně

třetihorního

a čtvrtohorního stáří (MELICHAR et.al 2001). 4.2.5 Poměry pedologické Půdní poměry jsou závislé na průběhu půdotvorných procesů podmíněných především geologickým podložím, klimatem, reliéfem terénu, vodním režimem půdy a porostem. Vliv půdotvorných činitelů se projevuje v celém tělese půdy uspořádáním vrstev horizontů, vymezujících půdní typ, popř. nižší systematické jednotky (subtyp, varieta). Mechanické složení půdy (zrnitost, skelet) je základem pro vymezení půdního druhu (NĚMEČEK a kol. 2001). V PLO Šumava založil ÚHÚL během posledních 40 let rozsáhlou síť 1219 typologických ploch většinou s půdními sondami, jejichž hlavní diagnostické horizonty byly podrobně popsány a zařazeny do příslušného půdního typu, který byl významným znakem pro charakteristiku lesního typu. Převažují půdy vodou neovlivněné (71,2%), z nichž nejvýznamnější podíl zaujímá kryptopodzol (horská hnědá půda) a humusový podzol, kambizem (hnědá lesní půda) a rankery jsou zastoupeny jen omezeně. Půdy vodou ovlivněné (28,8%) charakterizují plošně hlavně gleje a pseudogleje, charakteristické pro PLO je zastoupení organozemě (rašeliny), jen nepatrně jsou zastoupeny fluvizemě (potoční náplavy). Protože na Šumavě zcela převažují pouze kyselejší silikátové horniny, souvisí rozdílnost zastoupených půdních typů a jejich minerální síly převážně s odpovídajícími horskými klimatickými poměry (M AJER et.al. 1999). Poměry pedologické PLO 12 Kambizem je nejčastějším půdním typem v níže položené části území, zhruba do nadmořské výšky 750 až 800 m, s průměrnou roční teplotou nad 6 oC a s průměrným úhrnem srážek do 820 mm. Kryptopodzol je převažujícím půdním typem ve výše položené části území s nižší teplotou a vyššími srážkami. Vlivem klimatických podmínek a přirozeného zastoupení smrku se začíná uplatňovat podzolizace, projevující se vybílením části zrn písku (MELICHAR et.al 2001).

25

4.3 Zastoupení souborů lesních typů a vegetačních stupňů 4.3.1 Zastoupení souborů lesních typů a vegetačních stupňů v PLO 13 Podle rozboru vegetačních stupňů a souborů lesních typů je v PLO 13 nejvíce rozšířen 6.VS - smrkobukový (56,5%), který charakterizuje horské poměry PLO a na druhém místě je 7.VS - bukosmrkový (29,2%). 8. VS - smrkový (8,6%) zaujímá nejvyšší a nejchladnější partie horské části PLO. 5. VS - jedlobukový (4,4%) je zastoupen pouze v nejnižších částech PLO na přechodu do vrchoviny. Nejméně je zastoupen 9.VS - kleč (1,3%), který představuje azonální společenstvo vrchovišť (včetně blatkových borů). Ze stanovištních řad je nejvíce zastoupená kyselá řada (50,2 %), kde největší podíl tvoří kyselá kategorie K (41,7%), kamenitá kategorie N zaujímá 6,9%, uléhavá kategorie I zaujímá 1,0 % a chudá kategorie M 0,6 %. Na druhé místo se řadí řada živná (15,6 %), kde přechodná kategorie svěží S tvoří 12,6%, bohatá kategorie B 2,2%, svahová kategorie F 0,5 % a hlinitá kategorie H zaujímá 0,2% z celé plochy. Na třetím místě je řada obohacená vodou (11,4%), kde kategorie V vlhká zaujímá 11,2% a kategorie L lužní 0,2%. Dále následuje řada oglejená (8,7%) kde kategorie O středně bohatá zaujímá 5,4 %, kategorie P kyselá zaujímá 2,5 % a kategorie Q chudá zaujímá 0,8 % celkové plochy. Řada podmáčená je také zastoupena z 8,7%, přičemž řada R zaujímá 3,9%, řada G 4,3% a řada T 0,5%. Na předposledním místě v zastoupení stanovištních řad je řada obohacená humusem, kde největší podíl zaujímá kategorie A kamenitá a to 2,1%, pak kategorie D hlinitá 0,9% a kategorie J suťová 0,5%. Nejméně je zastoupena ekologická řada extrémní (1,9%), kde kategorie Y skeletovitá zaujímá 1,6% a kategorie Z zakrslá 0,3% z celkové plochy PLO. Mezi nejrozšířenější soubory lesních typů patří 6N- kyselá smrková bučina (4,5 %), dále SoLT 7G- podmáčená jedlová smrčina (3,2 %), SoLT 7O- svěží jedlová smrčina (3,2%), SoLT 7S- svěží buková smrčina (2,6%), SoLT 7V- vlhká buková smrčina (2,4%), SoLT 6B-bohatá smrková bučina (2,1%) a SoLT 6A- kleno-smrková bučina (2,1%). Ostatní soubory jsou zastoupeny jen nepatrně (MAJER et.al. 1999). 4.3.2 Zastoupení souborů lesních typů a vegetačních stupňů v PLO 12 VS 5 – jedlobukový (54,6%) je nejrozšířenějším a určujícím vegetačním stupněm oblasti a zahrnuje rozsáhlé území v rozmezí nadmořských výšek přibližně od 600 m do 900 m. Základní dřevinou v přirozené skladbě byl buk s příměsí jedle. Nevyskytuje se zde habr a až na výjimky i dub (severní svah Kletě). Smrk nebyl přirozeně zastoupen, 26

případně se tu vyskytoval jen slabě. Jedle měla převahu nad bukem především na půdách těžších a oglejených. V kulturních lesích je hlavní hospodářskou dřevinou smrk, na nejchudších stanovištích borovice a významný podíl zde má i buk, který v masivu Kletě tvoří rozsáhlé porosty. V prostoru mezi Lhenicemi a Boleticemi se nacházejí porosty s větší příměsí jedle. Druhým nejvíce zastoupeným vegetačním stupněm je 4. – bukový (30,1%) tvořící přechodovou zónu k převládajícímu stupni jedlobukovému. V původní dřevinné skladbě převažoval buk, který někdy tvořil nesmíšené porosty. V bukovém vegetačním stupni doznívá zastoupení dubu (převážně zimního) a habru, vtroušená bývá lípa (většinou velkolistá) a je zastoupena jedle. V oglejené řadě buk ztrácí svou vitalitu a místy chybí, převládající dřevinou zde byla jedle, která tvořila směsi s dubem, někdy s borovicí, v inverzních polohách i se smrkem. V kulturních lesích je hlavní hospodářskou dřevinou smrk, místy i buk, na chudších stanovištích borovice. Třetím nejčastějším vegetačním stupněm je 3. – dubobukový (8,3%), který se objevuje v nejnižších polohách pahorkatiny při styku s Budějovickou pánví a v kaňonu řeky Vltavy. V přirozených lesích převažoval buk, přimíšen byl dub zimní, většinou i habr, případně lípa, byla zde zastoupena i jedle, a to i na neoglejených půdách. V kulturních lesích je na úrodnějších stanovištích hlavní dřevinou smrk, na sušších, kamenitějších a celkově chudších (případně ochuzených) stanovištích borovice. Posledním nejzastoupenějším stupněm je 6. – smrkobukový (5,7%), který se vyskytuje v nejvýše položených částech Slepičích hor, Blanského lesa a při styku s PLO Novohradské hory a Šumava. Klimaxovým společenstvem je smíšený les, tvořený bukem, jedlí a smrkem. Buk je dostatečně vitální a udržuje se v úrovni. Vtroušený bývá javor klen. V kulturních lesích je hlavní hospodářskou dřevinou smrk, místy i buk, který vystupuje až na vrchol Kletě, kde tvoří porosty s příměsí smrku, klenu a jedle. Zbývající vegetační stupně se vyskytují již okrajově. Ze stanovištních řad je nejvíce zastoupená kyselá řada (51 %), kde největší podíl tvoří kyselá kategorie K (40,5%), kamenitá kategorie N zaujímá 5,4%, uléhavá kategorie I zaujímá 3,3 % a chudá kategorie M 1,8 %. Na druhé místo se řadí řada živná (24,7%), kde přechodná kategorie svěží S tvoří 20,2%, citlivá kategorie C 1,5%, bohatá kategorie B 1,3%, hlinitá kategorie H 0,9% a svahová kategorie F zaujímá 0,4 % z celé plochy. Na třetím místě je oglejená (12,3%), kde kategorie O středně bohatá zaujímá 7,9%, kategorie P kyselá zaujímá 4,0% a kategorie Q chudá zaujímá 4,0% celkové plochy. Dále řada obohacená vodou (6,2%), kde kategorie V vlhká zaujímá 4,7% 27

a kategorie L lužní 1,5%. Dále v zastoupení stanovištních řad je řada obohacená humusem (2,8%), kde největší podíl zaujímá kategorie A kamenitá a to 2,31%, pak kategorie J suťová 0,3% a D hlinitá 0,2%. Nejméně jsou zastoupeny řady podmáčená (2,1%) a extrémní (0,9%). Mezi nejrozšířenější soubory lesních typů patří 5K- kyselá jedlová bučina (23528ha), SoLT 4S- svěží bučina (8538ha), SoLT 5S- svěží jedlová bučina (8208ha), SoLT 5Osvěží jedlina (4017ha), SoLT 5N- kamenitá jedlová bučina (3324ha), SoLT 5V- vlhká jedlová bučina (3072ha), SoLT 3K- kyselá dubová bučina (2885ha) a SoLT 3S- svěží dubová bučina (2019ha) (MELICHAR et.al. 2001).

4.4 Biogeografické poměry 4.4.1 Biogeografické členění - bioregiony PLO 13 Šumava je zařazena podle biogeografického členění České republiky (C ULEK 1996) do biogeografické provincie středoevropských listnatých lesů, podprovincie Hercynské, Šumavský bioregion 1.62. Bioregion se nachází na jihozápadě jižních Čech, na hranici s Bavorskem a Horním Rakouskem a zaujímá geomorfologický celek Šumava a přiléhající okraje Šumavského podhůří. Převážná část bioregionu se nachází na území České republiky a zaujímá 2051km2. V bioregionu převládají horské biocenózy, zastoupen je 5. až 7. vegetační stupeň. Reliéf má především charakter hornatiny s výškovou členitostí 300 - 600 m, na části bioregionu velehornatiny s členitostí 600 - 720 m a ve sníženinách mezi horskými skupinami členité vrchoviny s členitostí 200 - 300 m. Nejnižším bodem je okraj bioregionu u Nýrska – asi 470 m, nejvyšším v ČR je Plechý 1378 m. Typická výška bioregionu je 730 – 1330 m. Bioregion se nachází z velké části v oreofytiku a mírně přesahuje do mezofytika, kde je jeho součástí celý fytogeografický podokres 37g. Libínské předšumaví. Potenciální vegetaci tvoří převážně květnaté bučiny (Dentario enneaphylli-Fagetum, Festuco-Fagetum), v severozápadní části i květnaté jedliny (Abietetum hercynicum). Přechodný stupeň tvoří acidofilní horské bučiny (Calamagrostio villosae-Fagetum). Nad 1200 m se objevují přirozené smrčiny (Calamagrostio villosae-Piceetum) a v okolí rašelinišť a kolem toků jsou to podmáčené smrčiny (Mastigobryo-Piceetum a SphagnoPiceetum). Na skalách jsou zachovány reliktní bory (Betulo carpaticae-Pinetum).

28

V šumavské květeně převládají především středoevropské montanní a supramontánní druhy, dále jsou zastoupeny boreo-kontinentální, boreo-montánní a na okrajích Šumavy i teplomilnější druhy. 4.4.2 Mapa přirozené potenciální vegetace ČR Dle potenciální mapy přirozené vegetace (NEUHÄSTLOVÁ et. al. 1998) je na území Prachatických lesů zastoupená přirozená vegetace 18. Bučina s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum), 24. Biková bučina (Luzulo-Fagetum) a přirozená vegetace 36. Biková a/nebo jedlová doubrava (Luzulo albidae-Quercetum petraeae, Abieti-Quercetum). Bučina s kyčelnicí devítilistou Bučina s kyčelnicí devítilistou je tvořena stromovým a bylinným patrem, přičemž keřové a mechové patro chybí. Ve stromovém patru převládá buk (Fagus sylvatica), s vyšší stálostí bývají přimíšeny klen (Acer pseudoplatanus), jedle (Abies alba) a smrk (Picea abies, ve vyšších polohách pravděpodobně původní). Bylinné patro bývá většinou souvisle zapojené, s pokryvností kolísající podle zápoje stromového patra. Je vázána hlavně na montánní stupeň. Vyskytuje se převážně v nadmořských výškách 500 -1 000m, kde osidluje zejména svahové polohy bez ohledu na orientaci svahů. Na mezoklimaticky

(často

reliéfem)

podmíněných

stanovištích

(severní

až

severovýchodní svahy, svahy údolí, inverzní polohy) sestupuje až pod 400m. Biková bučina Charakteristická je jednoduchá vertikální struktura – je tvořena většinou jen stromovým a bylinným patrem. Keřové patro vzniká jen zmlazením buku. Mechové patro je potlačeno bohatým opadem bukového listí, které se obtížně rozkládá, vytváří se jen na místech exponovaných větru, kde je odpad odvíván. Stromové patro bývá často tvořeno pouze bukem (Fagus sylvatica). Jako příměs se vyskytuje v nižších polohách dub zimní, řidčeji letní (Quercus petraea, Quercus robur), popř. lípa srdčitá (Tilia cordata). Dříve tvořila příměs stromového patra i jedle (Abies alba), která však v posledních desetiletích většinou vyhynula. V bylinném patru se v roli dominanty v závislosti na půdních podmínkách a nadmořské výšce střídají Luzula luzuloides, Deschampsia flexuosa, řidčeji Calamagrostis arundinacea, Vaccinium myrtillus nebo Poa nemoralis. Vyskytuje se v rozpětí nadmořských výšek od 450 do 850 m. 29

Biková a/nebo jedlová doubrava Mapovací jednotka sdružuje acidofilní bikové a jedlové doubravy blízkého druhového složení a obdobných stanovištních poměrů. Biková doubrava s dominantním dubem zimním (Quercus petraea) se vyznačuje slabší příměsí až absencí méně či více náročných listnáčů – břízy (Betula pendula), habru (Carpinus betulus), buku (Fagus sylvatica), jeřábu (Sorbus aucuparia), lípy srdčité (Tilia cordata), na sušších stanovištích i s přirozenou příměsí borovice (Pinus sylvestris). Dub letní (Quercus robur) se objevuje jen na relativně vlhčích místech, zejména v jižní polovině Čech. Podobná druhová garnitura je typická i pro jedlové doubravy, indikované kromě výskytu dubů (Quercus robur a petraea) i přítomností jedle (Abies alba). Z bylin se zde vyskytují Galium rotundifolium, Luzula pilosa, Carex digitata, Oxalis acetocella aj. Častý je též výskyt Sambucus racemosa v keřovém a bylinném patru (NEUHÄSTLOVÁ et. al. 1998). 4.4.3 Geobotanická mapa ČSSR (MIKYŠKA et. al. 1968) Květnaté bučiny Jádrem této jednotky představují klimaxové bučiny a jedlobučiny s bohatým bylinným patrem. Společenstva této jednotky jsou u nás zastoupena velkoplošně hlavně v submontánním až montánním stupni. Ve stromovém patře dominuje buk lesní – Fagus silvatica, nejčastěji je doprovázen jedlí bělokorou – Abies alba, javorem klenem – Acer pseudoplatanus, řidčeji jilmem horským – Ulmus glabra. Bylinné patro květnatých bučin je zpravidla bohatě vyvinuto. Základ tvoří stínomilné druhy s vyššími požadavky na obsah přístupných živin, na kvalitu humusu a příznivou půdní vlhkost. Náleží k nim např. mařinka vonná – Galium odoratum, kyčelnice cibulkonosná – Dentaria bulbifera, hluchavka pitulník – Lamium galeobdolon, bažanka vytrvalá – Merculialis perennis, šťavel kyselý – Oxalis acetosella. Po stránce ekologické představují květnaté bučiny jako klimaxová společenstva jednotku velmi plastickou. Vyskytují se v nadmořské výšce od 300 do 1130 m n. m. Bikové bučiny Tato jednotka představuje druhově chudé, acidofilní bučiny kolinních až submontánních poloh na chudých silikátových půdách, zařazovaných do svazu Luzulo – Fagion. 30

Stromové patro je tvořeno převážně bukem lesním, roztroušena bývá jedle bělokorá, v nižších polohách dub letní a zimní. V bylinném patře nejčastěji převládá třtina rákosovitá – Calamagrostis arundinacea, lipnice hajní – Poa nemoralis a regionálně brusnice borůvka – Vaccinium myrtillus. Z dalších druhů nutno uvést rozrazil lékařský – Veronica officinalis, pstroček dvoulistý – Maiantemum bifolium, biku chlupatou – Luzula pilosa. Bikové bučiny se vyskytují v nadmořských výškách přibližně od 300 do 850 m n. m. Acidofilní horské bučiny Zahrnují společenstva nejvyššího stupně bučin, které jsou význačně ovlivněny prvky smrčin. Stromové patro je tvořeno přibližně rovným dílem buku lesního, smrku ztepilého a jedle bělokoré. Bylinné patro je druhově chudé, zpravidla ne příliš zapojené. Převládajícím druhem bývá třtina chloupkatá – Calamagrostis villosa, borůvka – Vaccinium myrtillus, popř. šťavel kyselý – Oxalis acetosella. Acidofilní horské bučiny představují klimaxové společenstvo, rozšířené obvykle na kyselých silikátových horninách v nadmořských výškách nad 800 m n. m. Jejich horní hranice dosahuje nejvýše do 1200 m n. m (MIKYŠKA et. al. 1968).

4.5 Historie oblasti 4.5.1 Historický vývoj v oblasti Nejstarší dochované zprávy o tomto území, kdysi doslova panenském a divokém, s nepropustnými pralesy, močály a rašeliništi, jsou zaznamenány v latině. Toto území, zahrnující i dnešní Šumavu, je nazýváno „Silva Hercinia“. Na vznik a význam dnešního názvu „Šumava“ existují dva názory, buď je odvozen od šumění lesů a vod, nebo se jedná o staroslovanský výraz, kde slovo „šuma“ znamená les. Šumavu nezasáhlo pravěké ani raně středověké odlesňování, kolonizace probíhající do r. 1200 se zastavila v údolích velkých řek a nepostoupila nad 700 m nad mořem. Sídla navazovala na stezky vedoucí radiálně přes pohoří Šumavy. Kompaktněji osídlené území leželo v prostoru dnešní Sušice u Otavy. Územím procházely obchodní stezky mezi Zwieselem a Plzní, Strážným a Vimperkem a Zwieselem a Sušicí. Šumava měla do té doby výrazný periferní význam. Do r. 1500 dochází k zahuštění sídelní sítě v předpolí Šumavy a k její stabilizaci. Kolonizací

docházelo k zvyšování

integrity osídlení, postupné

intenzifikaci

hospodářských činností a plošně rovnoměrnému sídelnímu zatížení. Do okraje území 31

začala pronikat těžba rud a sklářství. Středověké osídlení, přestože zasáhlo do hloubky, neovlivnilo krajinný ráz vyšších partií Šumavy. Do r. 1700 proniklo osídlení na několika místech až do nitra Šumavy, především podél bývalých zemských stezek, jádrová území však zůstávala nedotčena. Kolonizace vlastní Šumavy proběhla relativně pozdě, závěrečná vlna osídlení proběhla přibližně v polovině 18. století, v souvislosti s rozvojem sklářství a těžby dřeva. Zde musíme hledat příčiny vzniku sekundárního bezlesí. Celkové odlesnění na mnoha místech dospělo až tak daleko, že v 19. století se začalo s plánovitou obnovou a regenerací šumavských lesů. Také došlo k výrazné druhové změně v zastoupení dřevin, zejména k ústupu bučin, a to z důvodu pastvy v lese a využívání tvrdého dřeva ve sklářství. Již v průběhu a zejména ke konci 19. století došlo v periferní, tzv. vyšší části Šumavy, k výraznému odlivu obyvatelstva. I přesto na počátku 20. století bylo území silně propojeno sítí vesnic a samot. Zdejší obyvatelstvo se živilo především dřevařstvím, zemědělstvím, doznívajícím sklářstvím a obchodem. Další vlna odlivu obyvatelstva ze Šumavy byla velmi urychlena přesuny národů v době 2. světové války (odsun Čechů před válkou a Němců po 2. světové válce). V tomto období a také v důsledku tzv. studené války došlo na Šumavě k vytvoření hraničního pásma a vojenských újezdů. Na tomto území byla stávající sídelní struktura prakticky zlikvidována. Osídlení bylo z těchto prostor vytlačeno do vzdálenosti 8 - 10 km od státní hranice, v podstatě na úroveň sídelní kolonizace z 15. a 16. století. Tyto všechny události měly výrazný vliv na utváření vlastní sídelní struktury i navazujících činností, paradoxně pak i na přírodní prostředí (MAJER et.al. 1999). 4.5.2

Historický vývoj prachatických lesů

Lesy obklopující město získaly Prachatice do trvalého vlastnictví postupně v průběhu několika staletí. První část lesů /Zdenice, Libín a Oseky/ dal městu s právem k lovu v horách a rybolovu v potocích roku 1370 vyšehradský probošt Jan Soběslav jako náhradu za odebrané právo vybírání mýta na Zlaté stezce. V 16. století získalo město od svých tehdejších pánů Rožmberků další lesy /Probošt, Hvozdovec (dnešní Vevovec) a Pěnkavov (dnešní Pinkov)/. Rožmberkové ve snaze osídlit rozsáhlá nezalidněná území na pomezí Čech dávali poddaným rozmanitá práva obvykle na úkor lesů, mezi která patřila pastva dobytka, hrabání steliva v lesích, kosení 32

trávy na pasekách a kácení dříví. I když později docházelo k omezování původních privilegií, jako ku příkladu výslovný zákaz pastvy dobytka v mlazinách (z r. 1560), nebo zavedení jednorázového hospodářského poplatku za odběr dříví, patrně na přelomu 16. a 17. století obyvatelům města Prachatic zůstala výsada bezplatného odběru dříví z městských lesů v neztenčené míře zachována. Roku 1601 prodal Petr Vok panství Krumlov, Netolice a Prachatice s městysem Volary císaři Rudolfu II., který v roce 1607 potvrdil Prachaticím městské výsady, a dva roky na to se staly městem královským. V roce 1719 přechází panství spolu s Krumlovem na Schwarzenbergy. V roce 1817 dochází k systematizaci lesů. Od začátku 19. století podléhá řízení lesů po odborné stránce přímému dozoru schwarzenbergských lesních úředníků, dochází ke stanovení a zaměření hranic majetku, plošnému rozdělení, výpočtu zásob dřeva a stanovení těžeb. Dále se kromě zdůrazňovaného zákazu pastvy doporučuje včasné uvolňování nadějných nárostů od útlaku mateřského porostu. Sled mýtních těžeb má zachovávat víceletý odstup a zaujímat ve zmlazujících se porostech širší pasečnou plochu, aby nárosty mohly rychleji odrůstat škodlivým vlivům nejvíce ohrožované přízemní zóny. K řádnému zařízení lesů města Prachatice došlo teprve v devadesátých létech 19. století. Provedl je schwarzenbergský lesní inženýr A. Saitz. Plán byl vypracován na období 1886-1895. Všeobecně lze konstatovat, že se těžilo dle potřeby. Tedy asi až do roku 1856 se hospodařilo toulavě, hrabalo se stelivo, umělá obnova se omezovala prakticky na smrkové a borové síje. Z celkové rozlohy lesů (1 090 ha) tvořily celou jednu třetinu porosty mýtní, silně prosvětlené se slibnými nárosty – pravděpodobně smrku. Jedlové porosty vesměs přes 200 let staré bylo doporučeno mýtit na holo a paseky osévat borovým semenem – s výjimkou Libína a Černé hory. Na Libíně se měl zachovat přirozený způsob obnovy SM, JD a BK. Převládajícími dřevinami na Libíně byl smrk s jedlí a jednotlivě vtroušeným bukem. Pruh lesů na západní straně města tvořily jedle s jednotlivou příměsí smrku a borovice. Ojediněle se vyskytovaly i staré duby pomístně podrostlé borovicí. Posléze po tomto období se přechází na rozsáhlé holoseče ve stejně starých porostech. Porosty, které po těchto těžbách vznikaly, byly většinou nekvalitní. To vedlo

33

k potřebě vytvoření lesního hospodářského plánu, kterým byl pověřen právě inženýr Saitz. Po staletí obhospodařovaný městský lesní majetek v celkové tehdejší výměře 1285 ha roku 1960 přechází pod správu LZ Prachatice. Po změně společenských poměrů po roce 1989 byl historický majetek navrácen zpět městu. Lesnické hospodaření se město znovu ujímá prostřednictvím své organizace – Městské lesy Prachatice od 1. 1. 1992, od roku 1995 spol. s.r.o. K původnímu historickému majetku města přibývají obecní lesy obcí Libínské Sedlo, Staré Prachatice, Kahov - Oseky a konfiskáty. (zpracováno dle) 4.5.3 Zalesňování a původ semen Ojedinělé písemnosti dochované z let 1819 a později dosvědčují, že se v prachatických lesích uměle zalesňovalo (i když v omezené míře) už počátkem 19. století. Kultivace se prováděla povětšinou síjí smrku, semeny získanými nejprve vlastním sběrem, nebo výkupem od vlastních sběračů i u okolních panství (jak bylo tehdy obvyklé) a od poloviny 19. století nákupem i od cizích dodavatelů. Lze tak pouze usuzovat ze zlomkovitých zpráv a skoupých záznamů, neboť účetní knihy se dochovaly v omezeném počtu a to z roku 1876 a pak až do roku 1902 a do r. 1910. Z dochovaného materiálu lze zjistit občasný nákup sadebního materiálu od cizích velkostatků, kupř. 31. 3. 1886 dodal lesní úřad v Žatci 8000 sazenic modřínu opadavého a 1000 sazenic borovice černé. Nákup semen vyplývá také z objednávek nebo potvrzení dodávek semen i ze zahraničních zdrojů, jako byly Jenewein, Insbruck, Seckel-Weiner Neustadt a další. Soustavná účetní evidence, z níž by bylo možno zjistit průkazně původ dnešních porostů bývalého lesního majetku města Prachatic, bohužel chybí. Lze jen předpokládat, že stanoviště, kde se nejčastěji vyskytuje smrk s jedlí, resp. s ojedinělým bukem, jsou autochtonní, neboť se přirozeně zmlazovaly na většině území, takže občasná umělá obnova nemohla místní odrůdy podstatně ovlivnit. Jinak je tomu však u modřínu opadavého, který má nesporně cizí původ. Kultivací cizích sort byla vytlačena zdejší autochtonní šumavská borovice, která se zachovala jen v několika málo exemplářích. (zpracováno dle )

34

4.6 Bližší vymezení studijní oblasti Městské lesy Prachatice s.r.o. v současné době obhospodařují 1600 ha lesa v náročných a těžko přístupných terénech na svazích hor přivrácených k městu ze všech světových stran. Díky značným výškovým rozdílům (od 517 do 1090 m n. m.), rozmanitosti podloží (granodiority, ruly, amfibolity aj.) a rozdílnému zásobení spodní i povrchovou vodou se zachovala rozmanitá skladba lesů. V dřevinné skladbě převládá smrk (65%) s borovicí (20%). Dříve hojně zastoupená jedle zaujímá dnes už jen menší podíl (5%). Z dalších dřevin je zastoupen buk (6%), javor (2%), modřín (1%), bříza (1%). Přimíšené jsou dále olše, osika, jasan, douglaska, dub, lípa a jeřáb. Celé území prachatických lesů je významnou pramennou oblastí a zásobárnou jak povrchových vod (Husinecká vodní nádrž), tak i spodních vod (oblast Libína a Černé hory). Na území se nachází cenný zbytek suťového horského lesa s pramenem a kaplí sv. Patriarchy, který byl vyhlášen chráněným územím –„Přírodní rezervací Libín“. Díky klimatu zdejších lesů a kvalitě vodních pramenů pod Libínem se tu dříve nacházely lázně. Lázeňské vycházkové stezky jsou návodem k posílení plnění rekreačních funkcí příměstské části lesů.

35

4.6.1

Schématické znázornění studijních ploch v oblasti Prachaticka

http://www.mapy.cz/#x=14.013916&y=49.008454&z=11&d=muni9251&t=s&l=2&c=t

36

4.6.2 Seznam lokalit Lokalita 1 porost věk PLO nadmořská výška plocha katastrální území dřevinná skladba a % zastoupení lesní typ

24Ee7 76 let 12 580 m n. m. 0,93 ha Prachatice BO 85, SM 14, DB 1 4N4

Lokalita 2 porost věk PLO nadmořská výška plocha katastrální území dřevinná skladba a % zastoupení lesní typ

24Ee15 151 let 12 600 m n. m. 4,12 ha Prachatice BO 89, JD 9, SM 2 4K6


24Ee9 97 let 12 640 m n. m. 1,44 ha Prachatice SM 90, JD 10 4S2


24Gg11 111 let 12 560 m n. m. 4,54 ha Prachatice BO 54,SM 35, DB 1, JD 8,BK 2 4K6

37

Lokalita 5 porost

24Gg15

věk

156 let

PLO

12

nadmořská výška

560 m n. m.

plocha

0,83 ha

katastrální území

Prachatice

dřevinná skladba a % zastoupení BO 57, JD 30, SM 10, BK 3 lesní typ 4K6 Lokalita 6 porost věk PLO nadmořská výška plocha katastrální území dřevinná skladba a % zastoupení lesní typ

24Dd12 121 let 12 560 m n. m. 0,86 ha Prachatice SM 95, JD 5 5S2


24Dd14 146 let 12 560 m n. m. 5,41 ha Prachatice BO 78, SM 5, JD 17 5S2


24Bb10 107 let 12 540 m n. m. 1,40 ha Prachatice SM 87, JD 10, LP 2, TR 1 5K7 38

Lokalita 9 porost věk

24Bb14 147 let

PLO nadmořská výška

12 540 m n. m.

plocha katastrální území

2,66 ha Prachatice

dřevinná skladba a % zastoupení SM 58, BO 37, JD 5 lesní typ 5K7 Lokalita 10 porost věk PLO nadmořská výška plocha katastrální území dřevinná skladba a % zastoupení lesní typ

24Cc15 152 let 12 580 m n. m. 6,67 ha Prachatice BO 50, SM 35, JD 15 5S2


13Ee10 106 let 13 690 m n. m.- přeřazen do 5. VS 1,84 ha Prachatice SM 95, JD 3, BK 2 6S1


13Dd11 117 let 13 830 m n. m.- přeřazen do 5. VS 16,61 ha Prachatice SM 94, JD 2, BK 2, KL 1, TR 1 6A1

39


14Bb17 169 let 13 980 m n. m. 1,33 ha Prachatice BK 50, JD 30, SM 20 6A1


15Cc16 167 let 13 1000 m n. m. 21,03 ha Prachatice BK 50, JD 15, SM 35 6F1 (6F,6A,5J)


16Aa17 176 let 13 800 m n. m. 3,80 ha Prachatice SM 59, BK 20, JD 15, KL 5, TR 1 6A3

40

4.6.3 Fotografie reprezentující daný VS Porosty ve 4.VS Obr. 2 Ukázka porostní struktury kmenoviny borovice s příměsí BK a JD ve 4.VS (lokalita č. 4, porostní skupina 24Gg11, majetek Městské lesy Prachatice, 560 m n. m., 5.8.2011, foto autor)

Obr. 3 Ukázka porostní struktury kmenoviny borovice s příměsí BK a JD ve 4.VS (lokalita č. 5, porostní skupina 24Gg15, majetek Městské lesy Prachatice, 560 m n. m., 5.8.2011, foto autor)

41

Obr. 4 Ukázka porostní struktury kmenoviny borovice s příměsí dubu letního ve 4.VS (lokalita 1, porostní skupina 24Ee7, majetek Městské lesy Prachatice, 580 m n. m., 5.8.2011, foto autor)

Obr. 5 Ukázka porostní struktury kmenoviny borovice s příměsí dubu letního ve 4.VS (lokalita 1, porostní skupina 24Ee7, majetek Městské lesy Prachatice, 580 m n. m., 5.8.2011, foto autor)

42

Porosty v 5.VS Obr. 6 Ukázka porostní struktury kmenoviny smrku s příměsí BK a JD v 5.VS (lokalita 12, porostní skupina 13Dd11, majetek Městské lesy Prachatice, 830 m n. m., 12.8.2011, foto autor)

Obr. 7 Ukázka porostní struktury kmenoviny smrku s příměsí BK a JD v 5.VS (lokalita 11, porostní skupina 13Ee10, majetek Městské lesy Prachatice, 690 m n. m., 12.8.2011, foto autor)

43

Obr. 8 Ukázka porostní struktury kmenoviny smrku s příměsí BK, JD a LP v 5.VS (lokalita 8, porostní skupina 24Bb10, majetek Městské lesy Prachatice, 540 m n. m., 12.8.2011, foto autor)

Obr. 9 Ukázka porostní struktury kmenoviny smrku s příměsí BK a JD v 5.VS (lokalita 11, porostní skupina 13Ee10, majetek Městské lesy Prachatice, 690 m n. m., 12.8.2011, foto autor)

44

Porosty v 6.VS Obr. 10 Ukázka porostní struktury kmenoviny buku s příměsí jedle a smrku v 6.VS (lokalita 13, porostní skupina 14Bb17, majetek Městské lesy Prachatice, 980 m n. m., 12.8.2011, foto autor)

Obr. 11 Ukázka porostní struktury kmenoviny buku s příměsí jedle a smrku v 6.VS (lokalita 14, porostní skupina 15Cc16, majetek Městské lesy Prachatice, 1000 m n. m., 12.8.2011, foto autor)

45

Obr. 12 Ukázka porostní struktury kmenoviny buku a smrku s příměsí jedle a zmlazením buku v 6.VS (lokalita 15, porostní skupina 16Aa17, majetek Městské lesy Prachatice, 800 m n. m., 12.8.2011, foto autor)

Obr. 13 Ukázka zmlazení jedle v 6.VS (lokalita 15, porostní

skupina

16Aa17,

majetek

Městské

Prachatice, 800 m n. m., 12.8.2011, foto autor)

46

lesy

5

LITERÁRNÍ PŘEHLED

5.1 Systémy lesnické typologie a geobiocenologie 5.1.1 Teorie vegetačních stupňů Biocenóza se skládá z fytocenóz (rostlinných společenstev), zoocenóz (živočišných společenstev) a půdních mikroorganismů (bakteriocenóz a mykocenóz) (MORAVEC et.al. 1994). Vegetační stupně vyjadřují vztahy mezi klimatem a biocenózou, v níž vedle kombinace rostlinných druhů (většinou málo výrazné) je rozhodující složení přirozené dřevinné složky (edifikátoru) (PLÍVA 1984). Vegetační stupňovitost není jen výrazem makroklimatu, ale je v přírodě podmíněna většinou mezoklimatem (lokálním klimatem), t.j. výsledným účinkem klimatu a polohy. Jde tedy o celý komplex podmínek ovlivňujících výsledný poměr (klimaxových) dřevin. Vzhledem k tomu tvoří jednotlivé stupně vymezené příslušnými soubory lesních typů mozaikovité uspořádání. V mozaice udávají základní stupeň společenstva živné, popř. kyselé řady (pokud kyselejší prostředí neovlivňuje poměr klimaxových dřevin) (PLÍVA 1984). Pod pojmem stupňovitost vegetace se rozumí jev změn druhové skladby přírodních fytocenóz včetně jejich edifikátorů se změnou makroklimatu ve vertikálním směru v určitém geografickém celku. Často se výšková stupňovitost vyjadřuje podle orografie terénu v tzv. geografických stupních. Pokud se bere v úvahu souvislost sledu rozdílů vegetace se sledem rozdílů výškového a expozičního klimatu, jedná se o vegetační stupeň (ZLATNÍK 1975, 1976). Vegetační stupňovitost je podmíněna změnou druhové skladby a vlivem mezoklimatu a mikroklimatu ve vertikálním směru v daném území. ZLATNÍK (1976) uvádí přehled vegetačních stupňů pro území bývalého Československa. Rozlišuje 8 lesních vegetačních stupňů, dále jeden vegetační stupeň alpínský a jeden subnivální (oblast Vysokých Tater). Názvy VS byly stanoveny podle názvu hlavních dřevin přírodních geobiocenóz. Pro účely této práce je dále v textu používán termín vegetační stupeň (VS). PLÍVA (1971) vychází ze Zlatníkova členění VS s tím rozdílem, že předmětem zájmu jsou jen lesní VS (Zlatník zařazuje i nelesní půdy). Rozdíl obou systematik je v tom, že Plíva člení Zlatníkův 6.VS (smrko-jedlo-bukový) na dva VS: 6.VS (smrko-bukový) a 7.VS (buko-smrkový).

47

Tab. 8 Přehled vegetačních stupňů dle ZLATNÍKA (1976a) a PLÍVY (1971)

X

- název dle (HOLUŠA & HOLUŠA 2008) Nositeli vegetační stupňovitosti v ČR jsou dřeviny: dub zimní (Quercus petraea),

buk lesní (Fagus sylvatica), jedle bělokorá (Abies alba), smrk obecný (Picea abies) a kleč horská (Pinus mugo), podle nichž byly jednotlivé VS nazvány, a to z důvodu dominance v určitých stupních. V jednotlivých VS se vyskytují i další druhy dřevin, jejichž výskyt a zastoupení pomáhá příslušný VS identifikovat: dub pýřitý (Quercus pubescens), dub cer (Quercus cerris), dub letní (Quercus robur), habr obecný (Carpinus betulus), javor mléč (Acer platanoides), lípa malolistá (Tilia cordata), lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), babyka obecná (Acer campestre), modřín opadavý (Larix decidua), břek obecný (Sorbus torminalis), třešeň ptačí (Prunus avium). Naopak některé euryekní druhy dřevin nemají vazbu na určité VS a vyskytují se v širokém rozpětí VS - javor klen (Acer pseudoplatanus), jilm horský (Ulmus glabra) a samozřejmě dřeviny patřící do skupiny r-stratégů: bříza bělokorá (Betula pendula), borovice lesní (Pinus sylvestris), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) (HOLUŠA & HOLUŠA 2003). Vegetační stupňovitost je závislá především na teplotách ovzduší a půdy, na množství a časovém rozložení atmosférických srážek, včetně srážek horizontálních. Do vegetační stupňovitosti jsou řazeny všechny typy geobiocenóz, tedy i tzv. azonální společenstva, která jsou svým druhovým složením bioty výrazně odlišná od vůdčích geobiocenóz jednotlivých VS (HOLUŠA & HOLUŠA 2003). 5.1.2 Teorie vegetačních stupňů zájmového území Popis vegetačních stupňů na zájmovém území dle (CULEK et. al. 2003)

48

4. Bukový vegetační stupeň Je pro něj typická dominance druhů středoevropského listnatého lesa a již sem nevstupují teplomilné druhy ponticko-panonského geoelementu. Bukový vegetační stupeň má poněkud odlišný charakter společenstev bukového stupně v hercynské a karpatské části ČR. Zatímco v karpatské části převládají společenstva živnějších substrátů s dominancí mezofilních až nitrofilních druhů, v hercynské části se významněji uplatňují společenstva minerálně chudších substrátů s acidofilními druhy, v nichž i kompetiční schopnost buku je menší. Vyskytuje se zde celá řada submontánních druhů, často náležejících k subboreálnímu až boreálnímu geoelementu. Vzhledem ke zvláštnostem klimatu rozlišujeme variantu oceanickou a kontinentální. Tento vegetační stupeň je v ČR nejrozšířenější, zaujímá 42,6 % území. A. OCEANICKÁ VARIANTA 4. VEGETAČNÍHO STUPNĚ Oceanická varianta se vyskytuje ve vrchovinách zpravidla v rozmezí nadm. výšek 400 až 700 m. Ale na některých místech (Doupovské hory, České středohoří a karpatská část jižní Moravy) zasahuje až k 840 m n. m. a naopak v inverzích kaňonech Děčínského bioregionu klesá až k 120 m n. m. Převažujícím půdním typem jsou kambizemě, které se vyvinuly na nejrozmanitějších půdotvorných substrátech. Souvislý výskyt stupně je vázán na mírně teplé klimatické oblasti, především MT3, MT5 a MT7. Průměrná roční teplota v letech 1901-1950 dosahovala 7,5-6,1°C, ve vlhkých oblastech až 8,2-6,6°C (úpatí Beskyd); v suchých postačovalo 7,0-5,0 °C (Milešovka, Doupovské hory). Průměrné roční srážky jsou kolem 700 mm. Na hydricky normálních mezotrofních ekotopech oceanické varianty je velká kompetiční schopnost buku (Fagus sylvatica), vznikají tam přirozené čisté bučiny, které jsou typické především pro Karpaty. Na minerálně chudších půdách se uplatňují další dřeviny, především dub zimní (Quercus petraea) a jedle bělokorá (Abies alba). Na bohatších půdách se zvýšeným obsahem skeletu a na sutích je dřevinné patro pestřejší, s bukem se zde vyskytují, až převládají javor klen (Acer pseudoplatanus), javor mléč (Acer platanoides), lípa velkolistá (Tilia platyphyllos), jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) a jilm horský (Ulmus glabra). Pomístně, především na svazích se ještě vyskytuje habr (Carpinus betulus). Na skalních ostrožnách jsou typické porosty borovice lesní (Pinus sylvestris), považované za reliktní.

49

B. KONTINENTÁLNÍ VARIANTA 4. VEGETAČNÍHO STUPNĚ Vyskytuje se převážně v rovinách nebo mírně zvlněných pahorkatinách na dně pánví, zpravidla v nadmořské výšce přes 450 m, v Ralské pahorkatině i pod 300 m. Nejčastějšími půdními typy jsou díky zpravidla vysoce položené hladině podzemní vody a převládajícím chudým kyselým podložím pseudogleje a gleje (s výjimkou niv). Často se vyskytují hluboké rašeliny s organozeměmi. Na suchých písčitých terasách se vyvinuly kyselé arenické kambizemě i podzoly. Na podružných plochách se vyskytují sušší kyselé kambizemě na krystalinickém podkladě. Výskyt stupně je vázán především na mírně teplé oblasti MT10, částečně též MT9. Projevuje se zde zvýšení kontinentality klimatu, jedná se o rozsáhlé inverzní oblasti s extrémně velkými výkyvy teplot a s častějšími pozdními mrazy. V hercynské části ČR se vymezuje kontinentální varianta 4. vegetačního stupně v územích, kde kompetiční schopnost buku (Fagus sylvatica) je výrazně snížena zvláštnostmi klimatu. V synusii dřevin převládají dub letní (Quercus robur) a jedle bělokorá (Abies alba). Dále se v závislosti na hydrických podmínkách půd uplatňují borovice lesní (Pinus sylvestris) a smrk ztepilý (Picea abies). Na hlubokých rašelinách Třeboňska je dominantní dřevinou borovice blatka (Pinus rotundata), jinde borovice lesní. Jako přimíšená dřevina se může vyskytovat bříza pýřitá (Betula pubescens), a v keřovém patře krušina olšová (Frangula alnus) (CULEK et. al. 2003). Popis 4.VS dle (HOLUŠA & HOLUŠA 2010) Ve 4.VS má buk lesní (Fagus sylvatica) své optimum a je zde dominantní dřevinou. Může dosáhnout výšky až 50 m. Jedle se vyskytuje v kodominantní úrovni, ojediněle zasahuje do nadúrovně, může dorůst až 50 m. Duby se vyskytují pouze jednotlivě. Lípy (Tilia cordata), (Tilia platyphyllos) a javor mléč (Acer platanoides) zde mají své ekologické optimum. 4.VS zaujímá místa vrchoviny a nejnižších částí hor. Vyskytuje se v nadmořských výškách 300-640 m n. m., s centrem výskytu v intervalu 380-440 m n. m., lokálně až 680 m. Oblast 4. VS spadá do klimatického regionu MW7 a MW2. 5. Jedlobukový vegetační stupeň 5. vegetační stupeň lze označit též jako první horský, neboť se v něm pravidelně vyskytují montánní druhy. Podíl druhů boreálního a subboreálního geoelementu je ovšem menší než zastoupení druhů středoevropského listnatého lesa. Souvislý výskyt 50

biocenóz jedlobukového vegetačního stupně je ve všech vyšších hraničních hercynských pohořích ČR (Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Králický Sněžník, Hrubý Jeseník). Jedlobukový stupeň zaujímá celkem 12,9 % území ČR. Tento stupeň zaujímá vyšší polohy vrchovin a střední polohy hornatin hlavně v rozmezí nadmořských výšek (500) 700-900 (1000) m. Na různých horninách krystalinika a karpatského flyše převládají kambizemě (zpravidla kyselé), v nejvyšších polohách se již začínají vyskytovat kambizemě podzolované, označované jako kryptopodzoly a ojediněle na hřbetech i pravé podzoly. Typicky vysoký podíl v hercynské části ČR mají oglejené kambizemě, pseudogleje, gleje a rašelinné půdy. Tento vegetační stupeň je prvním, který má těžiště rozšíření v chladné klimatické oblasti, a to především v oblasti CH7. Zasahuje též do chladnějších a srážkově vydatnějších částí mírně teplé oblasti MT3. Průměrná roční teplota v letech 1901-1950 byla v rozmezí 4,7-6,1°C. Hlavními složku porostu tvoří buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba). Jako příměs se pravidelně vyskytuje smrk (Picea abies), jehož podíl stoupá na lokalitách s přídatnou vodou, kde může být i hlavní dřevinou (CULEK et. al. 2003). Popis 5.VS dle (HOLUŠA & HOLUŠA 2010) Buk (Fagus sylvatica) má zde dominantní postavení, tvoří hlavní úroveň porostu a zasahuje i do nadúrovně. Dosahuje výšky 47-48 m. Významným edifikátorem je jedle (Abies alba), která má zde své optimum. Může dorůst až výšky 55 m. V přirozených lesích se smrk (Picea abies) vyskytoval pouze jednotlivě. Jednotlivě jsou přimíšeny lípy (Tilia cordata), (Tilia platyphyllos), javor mléč (Acer platanoides) a také třešeň ptačí (Prunus avium). V tomto VS jejich výskyt končí. Od 4.VS se odlišuje tím, že se zde již nevyskytují duby (Quercus robur a Quercus petrae). 5.VS zaujímá nadmořskou výšku 460-920 m n. m. se středem výskytu v nadmořské výšce 640-660 m n. m., místně vystupuje až nad 950 m. Oblast 5. VS spadá do klimatického regionu MW1 a C6. 6. Smrkojedlobukový vegetační stupeň V tomto vegetačním stupni začínají převažovat horské druhy, náležející často k subboreálnímu, boreálnímu, výjimečně i subarktickému geoelementu. Vyznívá zde rozšíření druhů středoevropského listnatého lesa. Biocenózy 6. vegetačního stupně se

51

vyskytují ve vyšších polohách hraničních hercynských pohoří a také ve vysokých polohách Moravskoslezských Beskyd. Souvisle se vyskytují ve vyšších polohách hornatin, v rozmezí nadmořských výšek (750) 900 až 1200 (1300) m. Na různých horninách krystalinika a karpatského flyše převažují půdní typy ze skupiny půd podzolových (humusové podzoly, rašelinné podzoly, kryptopodzoly), v hercynské části ČR jsou též na velkých plochách zastoupeny pseudogleje a rašelinné půdy. Výskyt je vázán na chladné horské oblasti; převažuje oblast CH6. Průměr ročních teplot v letech 1901-1950 byl nejčastěji 2,9-4,7°C. Průměrný roční úhrn srážek činí (750) 900 až 1100 (1500) mm. Na hydricky normálních stanoviších se v přirozené dřevinné skladbě společně uplatňují buk (Fagus sylvatica), jedle (Abies alba) a smrk (Picea abies). Vzrůst buku je nižší než v 5. VS, má omezenou kompetiční schopnost a při horním okraji stupně končí výskyt buku jako hlavní porostotvorné dřeviny. V suťových lesích je hlavní dřevinou javor klen (Acer pseudoplatanus). Ve výšce 980 m končí v ČR výskyt porostů s jasanem (Fraxinus excelsior) a nahrazuje ho jilm horský (Ulmus glabra) (CULEK et. al. 2003). Popis 6.VS dle (HOLUŠA & HOLUŠA 2010) Tento vegetační stupeň se nachází v nadmořské výšce 860–1100 m n. m. Dle práce (BUČEK & LACINA 1999) zaujímá nadmořskou výšku od 900 do 1200 m n. m., ale dle (ZLATNÍK 1976a, b; BUČEK & LACINA 1999) 6. VS v geobiocenologickém systému zahrnuje i 6. a 7. VS v pojetí lesnicko-typologického systému (PLÍVA 1971,1991). Nicméně je to možné srovnat pouze na „nižší“ hranici VS. Oblast 6. VS spadá do klimatického regionu C4 a C6. V druhové skladbě je dominantní dřevinou buk (Fagus sylvatica), tvoří hlavní úroveň porostu a dosahuje maximální výšky 32-33m. Smrk (Picea abies), který má zde své optimum se vyskytuje v úrovni porostu a dosahuje výšky až 55m. Také má zde velmi dobré podmínky pro přirozenou obnovu a jeho zmlazování je velmi časté. Další dřevinou druhové skladby je jedle (Abies alba), která dosahuje hlavní úrovně a výšky až 40 m. Javor klen (Acer pseudoplatanus), tis červený (Taxus bacatta) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) jsou zde pouze jako přimíšené dřeviny. V bylinném patře se vyskytují submontánní a montánní druhy. V keřovém patře se vyskytuje Lonicera nigra, Sambucus nigra, Ribes alpinum a Salix silesiaca. 52

5.1.3

Poznámky k vegetačním stupňům

Ve středoevropském prostoru je vymezení vegetační stupňovitosti značným problémem, protože jde o území geomorfologicky členité, v němž se vyskytují různé klimatické zvláštnosti na úrovni mezoklimatu i mikroklimatu. Díky geomorfologické pestrosti dochází k tomu, že zejména ve středních polohách dochází k vzájemnému promíchávání prvků různých vegetačních stupňů v závislosti na světle a teplotě, potažmo v závislosti na lokálních rozdílech v délce vegetační doby. Další zvýšení diverzity vegetace ještě umocňuje vedle geomorfologické diverzity také diverzita geologisko-pedologická. Hlavní problémy: (dle (CULKA et. al. 2003) 1. U 4. a 5. vegetačního stupně se vyskytuje problém nevyhraněnosti a nejasnosti, a to zejména v oblasti Hercynika. 2. Na území se strmým reliéfem není rozlišování vegetačních stupňů jednoduché vlivem omezených hydrických řad a není ani jisté, zda je zcela smysluplné. 3. Také je složité charakterizovat vegetační stupně podle druhů. Většina druhů je vázána na určité typy vegetace nikoli proto, že by v nich měla produkční optimum, ale proto, že tam panují pro ně nejlepší konkurenční vztahy ve vegetaci. 4. Lesní vegetace je ovlivněna dlouhodobým odlesněním okolí, někdy i samotné zkoumané lokality. Na okrajích malých a středně velkých lesů se často nachází vegetace náležející o vegetační stupeň níže než v sousedních lesních komplexech. 5. Značným problémem geobotanických rekonstrukcí je stanovení doby, ke které je vegetace rekonstruována. Dále bude nutné odlišit kontinentální (suchou) variantu od oceánické nejen v orograficky

výrazných

oblastech

(České

středohoří:

stepní

Lounsko),

ale

i v plošinatém terénu oblastí, kde vlivem kontinentálnějších variant nedocházelo k vývoji typické klimaxové skladby lesa. To často vede ke špatnému hodnocení přirozených smrčin a VS, zejména v podílu buku a dubu. Rozdíl suché varianty lze rozpoznat u 2. - 4. VS hercynské a panonské (i subpanonské) oblasti a může přispět k zpřesnění při vymezení těchto stupňů hlavně tam, kde dochází k překryvu vlivu suššího klimatu a chudšího podloží (kontinentální varianty, stejně jako edafické, nelze vyřešit pouze posunem VS). Proti tomu ve vyšších polohách vyhraněných oblastí je vazba VS na klima jednoznačnější a existuje tím i zpětný vztah VS k vymezení oblasti.

53

To znamená, že od 5. VS je prvořadým kritériem ohraničení lesní oblasti ČR klima a suché varianty se zde neuvažují (PLÍVA 1999).

5.2 Ekologické řady a edafické kategorie Rozdílné podmínky ekotopu, které se odrážejí v obsahu živin a půdní reakce, vedly k vytvoření trofických řad a meziřad (ZLATNÍK 1959, BUČEK & LACINA 1999). V geobiocenologickém systému jsou použity trofické řady: A - oligotrofní (chudá a kyselá), B - mezotrofní (středně bohatá), C - nitrofilní (obohacená dusíkem), D bazická (živinami bohatá na bazických horninách) a pro přechodný charakter geobiocenóz byly vytvořeny meziřady: AB - oligotrofně mezotrofní, BC - mezotrofně nitrofilní, BD - mezotrofně bazická a CD - nitrofilně bazická. Jednotlivé řady jsou dány dominancí význačných ekoelementů, meziřady pak rovnovážným zastoupením druhů z daných základních řad. Vlhkostní režim půd byl zohledněn hydrickými řadami. 1 zakrslá (suchá), 2 - omezená, 3 - normální, 4 - zamokřená, 5 - mokrá (5a - s proudící vodou, 5b - se stagnující vodou) a 6 - rašeliništní (BUČEK & LACINA 1999). V systému lesnické typologie (PLÍVA 1991) jsou podle trvalých půdních podmínek použity ekologické řady, které tvoří širší rámec pro edafické kategorie. Edafické kategorie vycházejí z konkrétní vlastnosti půdního prostředí a jsou dány převládajícím půdním typem.

5.3 Skupiny typů geobiocénů, soubory lesních typů Základem obou systémů je jednotka lesní typ (LT), který definoval Z LATNÍK (1957) jako soubor lesních biogeocenóz vývojově k sobě náležících, tedy soubor zahrnující všechny biogeocenózy a stádia biogeocenóz, které se mohou vytvořit (popřípadě i pod vlivem člověka) na místech s určitými ekologickými podmínkami a které se tam v minulosti za tehdejšího klimatu vytvořily. LT je produkční jednotkou tzn. jednotkou se stejnými trvalými produkčními podmínkami. Soubory lesních typů (SoLT) jsou základními jednotkami schváleného a používaného typologického systému (příloha č. 2 k vyhlášce MZe č. 83/96 Sb.). Soubor lesních typů je vymezen kombinací půdní (edafické) kategorie a vegetačního stupně. Edafické kategorie příbuzné vegetací, popřípadě stanovištěm, tvoří ekologické (stanovištní) řady (TRNČÍK et.al. 2001).

54

5.4 Systém lesnické typologie a geobiocenologie v České republice 5.4.1 Historie Typologie lesů v bývalé Československé republice se zpočátku vyvinula jako součást sociologie lesa a ekologie lesních dřevin, protože skloubení typologie s těmito vědami bylo obtížné, je od počátku spojována s rámcem fytocenologie, rozšířené o poznatky ekologické charakteristiky nebo budována na základech pedologie, doplněné o poznatky fytosociologie, při rekonstrukci společenstev, jako tzv. stanovištní typologie. O typologii lesů jako o disciplíně, se u nás dá uvažovat až v době, kdy začíná systematické mapování typologických jednotek. Počátky mapování spadají do doby německé okupace. Samostatnou poválečnou akcí před začátkem systematického mapování byl povšechný stanovištní průzkum, jehož výsledky byly málo využitelné. První práce na podrobném stanovištním průzkumu vycházejí z metodik geobotaniky a pedologie (autorem metodik byl prof. KLIKA). Ani při využití pozdějších metodik nebylo dosaženo jednotného postupu, definování a označení mapované jednotky, výsledkem byly definované kompromisní jednotky - stanovištní a lesní typ. Systematické typologické mapování při Hospodářské úpravě lesů zvýšilo aktivitu vědeckých pracovníků, došlo k porovnání metodiky a hodnocení jednotlivých směrů, k vyhranění dvou pojetí označovaných jako pražská (MEZERA-MRÁZ-SAMEK) a brněnská (ZLATNÍK) škola. Zlatník pak publikoval své geobiocenologické pojetí lesního typu a systematiku skupin lesních typů. Kolektiv Mezera-Mráz-Samek (MMS) zpracoval tzv. „Stanovištně typologický přehled lesních společenstev“. Oba směry byly použity při typologických prací 2. cyklu obnov LHP (1956-70), přičemž pro oblast hercynskou se použila „stanovištní systematika MMS” a pro karpatskou oblast „systematika ZLATNÍKOVA” - Geobiocenologický klasifikační systém. Zlatník kladl hlavní důraz na diferenciální druhy a druhové kombinace v duchu tradiční fytocenologie (VOKOUN 2007). Porovnání výsledků bylo značně obtížné, neboť se jednalo o dvě odlišné systematiky. Další problém nastal při vzniku federativního uspořádání lesů v roce 1968, kdy se územně rozdělily lesy a Slovensko a část moravského karpatika byly zpracovány metodikou Zlatníkovou a převážná část Čech metodikou MMS. Proto bylo nutné vypracovat jednotnou lesnickou typologii (VIEWEGH 1999). 5.4.2 Lesnicko-typologický klasifikační systém Lesnicko-typologický klasifikační systém (též označovaný pracovním názvem Typologický systém ÚHÚL) vznikl na základě prohloubení a sjednocení metodického 55

postupu a mapovacích jednotek. Jeho autory jsou pracovníci Lesprojektu v Brandýse nad Labem – lesničtí typologové ing. Karel Plíva a ing. Eduard Průša, CSc. V roce 1971 byla vydána podrobná metodika rozlišení jednotlivých lesních typů. Jsou v ní shrnuty zásady nového lesnicko-typologického systému ÚHÚL, charakterizovány soubory lesních typů a lesní typy, pro SoLT byly doporučeny zásady hospodaření. Také byly vymezeny a charakterizovány přírodní lesní oblasti a podoblasti. Došlo k vytvoření ekologických skupin rostlin, které sdružují lesnicky významné rostliny s obdobnými ekologickými nároky. V roce 1971 vydal Plíva publikaci „Typologická klasifikace lesů ČSR“, kde charakterizoval vegetační stupně, ekologické řady, edafické kategorie a upřesněné SoLT. V poslední úpravě Typologického systému bylo vylišeno 738 LT, které byly sdruženy do 166 SoLT. Jiným tématem byl návrh na rozdělení edafických kategorií na subkategorie, jak zmiňuje MIKESKA (2009). Navíc jsou vylišeny typologické jednotky, které nebyly zařazeny do přehledu LT ČR. Některé už nově vylišené typologické jednotky jsou nevýrazně diferencovány půdními vlastnostmi, výskytem v terénu, potenciální bonitou, přirozenou i cílovou druhovou skladbou, a tak jsou do lesnicko-typologického systému ÚHÚL těžko zařaditelné. Často ani fytocenologické odlišnosti nejsou dostačující pro vylišení samostatného typu, mnohdy jsou to jen stadia LT. Na druhé straně je potřeba do systému začlenit dosud nezařazené jednotky. Kromě normální klimaticko-vegetační stupňovitosti se vyskytují odchylky, které se projevují jako chorologicko-ekologické varianty vegetační stupňovitosti. Jsou vyvolány geograficky, odlišnostmi makroklimatu a jinými vlivy. Navržená úprava lesnicko-typologického systému umožňuje zařadit do systému všechny dobře charakterizované jednotky a označit je jednotným názvem a symbolem, na úpravu musí navázat revize typologického mapování. Zejména je třeba: 1. Sjednotit mapování VS a zpracovat přehledovou mapu VS, hlavně u 4. VS v hercynské oblasti, vymezit varianty vegetační stupňovitosti. 2. Odstranit chyby způsobené nesprávným mapováním porostních, věkových a světlostních stádií LT a tím zvýšit přehlednost a praktickou využitelnost typologických map. 3. V mapách odlišit degenerační stadia LT, která mají vliv na změnu hospodaření. 4. Ověřit správnost zákresu hranic LT, které jsou současně hranicí cílových HS. 5. Odstranit špatně charakterizované LT a vytvořit chybějící (VOKOUN 2007).

56

5.5 Ekologie a vertikální rozšíření dřevin charakterizující VS 5.5.1

Jedle bělokorá (Abies alba)

Jedle je dřevina, která snese dlouhotrvající zástin, aniž by ztratila na vitalitě. Je značně náročná na vláhu a její rozložení během roku, neroste na suchých stanovištích. Jedle potřebuje stejnoměrnou, přiměřenou půdní vlhkost po celou vegetační domu a snese i půdy podmáčené. Oproti smrku vyžaduje půdy hlubší a s vyšším obsahem živin. Mnohde má optimum na vápencích a proti tomu chybí na hlubokých rašelinných půdách. Nejlépe jí vyhovují hluboké čerstvé půdy a oceánické klima s mírnými zimami. V oblastech s teplejším klimatem je vázána na hory. Špatně snáší silné mrazy. Po dlouhotrvajících nízkých teplotách dochází k tvorbě nepravého jádra a vznikají praskliny v dřevním válci (ÚRADNÍČEK et. al. 2001). Jedle je u nás dřevinou nižších horských oblastí a hor, optimum rozšíření je 5001100 m n. m. V našich podmínkách zaujímá přibližně tu samou oblast co smrk ztepilý (ÚRADNÍČEK & CHMELAŘ 1998). V polohách svého optima ve středních horských polohách roste jedle nejčastěji s bukem a vzniká tak směs těchto dvou stinných dřevin. Tato směs byla nejobvyklejší v přirozených porostech našich středních horských poloh. Směs jedle a buku vyhovuje oběma dřevinám a dokladem toho jsou zbytky těhto porostů s velmi starými a obrovskými jedlemi, dosahující výšky 40-50 m (SVOBODA 1953). 5.5.2

Smrk ztepilý (Picea abies)

Smrk je dřevina světlomilná, snášející zástin v mládí, takže snadno vniká do porostů jiných dřevin a postupně zaujímá jejich místo. Porosty smrku bývají značně semknuté a silně zastiňují půdní povrch. Má povrchový kořenový systém a proto je náročný na půdní vlhkost. Snáší dobře nadbytečnou vlhkost a vydrží i stagnující vodu bažin a rašelinišť. Ale nedostatek vláhy se stává limitujícím faktorem dobrého růstu. Smrk je nenáročný na půdu a geologické podloží; na vápencových horninách ustupuje buku. Pokud má dostatečnou vlhkost osídluje i docela mělké půdy, kryté trochou humusu, např. horní hranice lesa. Smrk je na klima nenáročná dřevina, citlivější je k vysokým teplotám a nesnáší nízkou relativní vlhkost vzduchu. Je náchylný na poškození sněhem a námrazou, které způsobují vrcholové zlomy. Také je málo odolný vůči působení větru, následkem bývají vývraty. Smrk je choulostivý na znečištěné ovzduší a je velmi citlivý k imisím, hlavně na oxid siřičitý. V posledních 200 letech byl rozšířen po celé střední Evropě a tak vytlačil většinu původních dřevin (ÚRADNÍČEK et. al. 2001). 57

Optimální polohy pro růst smrku jsou ve střední Evropě ve výškách 600-1000 m n. m. Hercynský smrk u nás roste nejčastěji ve výškách 550-1000 m n. m. a vystupuje k hranici lesa až 1350 m. Ojediněle může vlivem klimatické inverze sestupovat až na 200 m n. m (ÚRADNÍČEK & CHMELAŘ 1998). 5.5.3

Buk lesní (Fagus sylvatica)

Buk snáší silný zástin, proto mohou mít čisté bučiny i několik pater, protože potlačení jedinci dlouho přežijí v podrostu. Z toho důvodu na nepříznivých stanovištích buk vytlačuje většinu ostatních dřevin, což vede k vytváření čistých bučin. Buk má střední nároky na půdní vláhu, vyžaduje dostatek srážek a hlavně v letním období musí mít dostatečnou relativní vlhkost vzduchu. Kde má buk optimální rozšíření, je celkem indiferentní ke geologickému podkladu. Roste skoro na všech druzích hornin, kromě suchých písků, těžko nepropustných jílů, bažinatých a rašelinných půd. Nejlepší podmínky pro buk představují dobré humózní půdy bohaté na vápník. Nároky na půdu stoupají tam, kde již klima a jiné faktory nejsou optimální. Buk je citlivý na pozdní mrazy a vyhovuje mu mírné oceánické klima (ÚRADNÍČEK et. al. 2001). Ve střední Evropě je buk druhem nižších horských poloch s optimem mezi 400-1000 m n. m. (ÚRADNÍČEK & CHMELAŘ 1998). 5.5.4

Dub letní (Quercus robur)

Dub letní je dřevina světlomilná, o něco málo náročnější než dub zimní. Z pohledu nároků na vláhu rozlišujeme dva ekotypy. První, běžněji rozšíření ekotyp nalezneme hlavně v lužních lesích, má značné nároky na vláhu a snáší i jarní záplavy. Druhý ekotyp najdeme na lesostepních lokalitách, vyznačuje se schopností růst na mělkých, v létě vysychavých půdách. Spodní voda musí být v dosahu kořenů. Dub je náročný na půdu a vyhovují mu nejlépe hluboké, hlinité půdy, jaké nacházíme v lužních lesích nebo na spraších. Z hlediska klimatických podmínek je celkem lhostejný. Citlivý je k pozdním mrazům. Dub letní je odolný k imisím (ÚRADNÍČEK et. al. 2001). 5.5.5

Dub zimní (Quercus petraea)

Dub zimní je také dřevina světlomilná. Většinou roste v podmínkách s nedostatkem vláhy a vydrží na podkladech v létě silně vysýchavým, až po výrazně suchá stanoviště lesostepní na spraších nebo skalnatých podkladech. Nesnáší stoupnutí hladiny spodní vody na půdní povrch. Z hlediska nároků na půdu je nenáročný. Roste i na chudých

58

kyselých a mělkých půdách krystalinika, ale vyskytuje se i na andesitech nebo vápencích. Vzrůst dubu zimního je závislý spíše na množství přístupné vody než na živnosti půdy. Poškozují ho zejména silné mrazy, které způsobují trhliny v dřevním válci a poškození jádra. Je odolný ke kouřovým plynům (ÚRADNÍČEK et. al. 2001).

59

6

VÝSLEDKY

6.1 Fytocenologický průzkum 6.1.1 Výzkumné plochy se zájmové oblasti 4.VS Ekologické nároky stanovišť jsou vyhodnoceny podle metody AMBROS & ŠTYKAR (1999) Tab. 9 Floristický soupis 4.VS se zastoupením životních forem a ekoelementů Název taxonu

Mycelis muralis (L.) Dumort. Vaccinium myrtillus L. Impatiens noli-tangere L. Viola odorata L. Dryopteris filix-mas (L.) Schott Oxalis acetosella L. Geranium robertianum L. Festuca ovina L. Urtica dioica L. Fragaria vesca L. Asarum europaeum L. Luzula pilosa (L.) Willd. Rubus idaeus L. Mercurialis perennis L. Rubus fruticosus agg. Luzula sylvatica (Hudson) Gaudin Maianthemum bifolium Lathyrus vernus (L.) Bernh. Calamagrostis epigeios (L.) Roth

ŽF

H Cd T1 H H H,G T1,H H H H H,G H F,Cd H,G F H G. H,G H,G

T=teplo S=světlo V=voda R=reakce půdní N=dusík

3 3 3 0 3 3 0 0 0 3 3 3 3 3 3 2 3 3 0

1 3 1 3 1 4 1 3 1 3 1 3 0 3 4 1 0 3 2 3 1 3 1 3 1 3 1 3 2 3 1 3 (L.) 1 F.W.Schmidt 3 1 3 3 2

0 1 3 3 3 0 0 2 3 0 3 0 0 4 0 2 2 3 0

5 2 4 4 3 3 4 1 5 5 3 2 5 5 4 3 2 3 3

pokryvnost(%)

4,1 7,7 0,5 0,5 3 10 0,5 6,5 3 3 0,5 0,5 10 15 10 10 3 3 3

Popis tab. 9 Tabulka zobrazuje všechny rostliny zaznamenané ve 4.VS, jejich životní formy a jednotlivé hodnoty ekoelementů. V posledním sloupci jsou hodnoty průměrných pokryvností, určených dle kombinace stupnice abundance-dominance dle Zlatníka.

60

Tab. 10 Floristický soupis - ekologické skupiny druhů Název taxonu

Mycelis muralis (L.) Dumort. Vaccinium myrtillus L. Impatiens noli-tangere L. Viola odorata L. Dryopteris filix-mas (L.) Schott Oxalis acetosella L. Geranium robertianum L. Festuca ovina L. Urtica dioica L. Fragaria vesca L. Asarum europaeum L. Luzula pilosa (L.) Willd. Rubus idaeus L. Mercurialis perennis L. Rubus fruticosus agg. Luzula sylvatica (Hudson) Gaudin Maianthemum bifolium Lathyrus vernus (L.) Bernh. Calamagrostis epigeios (L.) Roth

VS III

TŘ C

HŘ 3

SS S

III

A

3

S

III

C

4

S

X

C

3

S

III

B

3

S

III

X

3

S

X

C

3

(S)

X

A

1

O

X

C

3

(S)

III

C

3

S

III

B

3

S

III

X

3

S

III

C

3

S

III

C

3

S

III

C

3

S

II

A

3

S

III

A

3

S

III

B

3

S

X

X

2

(S)

6.1.1.1 Zhodnocení celkového zastoupení ekoelementů v celém 4.VS Graf č. 1: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu dusík Ekoelement dusík

8% 10% 0 1

38%

2 3 4 5 6 39% 5%

Popis grafu č. 1: Ve 4.VS jsou nejvíce zastoupeny druhy s těžištěm výskytu na půdách středně bohatých dusíkem (39%), dále jen s neparně menším zastoupením druhy s těžištěm výskytu na půdách velmi bohatých dusíkem (38%), druhy s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem (10%) a nejméně jsou zastoupeny druhy s těžištěm výskytu na půdách velmi slabě zásobených dusíkem (8%) a druhy s těžištěm výskytu na půdách bohatě zásobených dusíkem (5%). 61

Graf č. 2: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu půdní reakce Ekoelement půdní reakce

8% 0 18%

1 2 52%

3 4 5

13%

6 9%

Popis grafu č. 2: Ve 4.VS jsou nejvíce zastoupeny druhy indiferentní (52%), dále druhy rostoucí na mírně kyselých půdách (18%), druhy rostoucí na kyselých půdách (13%0), nejméně jsou zastoupeny druhy rostoucí na silně kyselých půdách (9%) a druhy rostoucí na slabě kyselých až neutrálních půdách (8%). Graf č. 3: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu vlhkost Ekoelement vlhkost

8%

0 1 27%

2 3 4 5

65%

6

Popis grafu č. 3: Ve 4.VS zcela dominují druhy nesnášející vysýchání ani zamokření (65%), dále jsou zastoupeny druhy vysýchavých půd (27%) a nejméně, pouhými 8%, druhy silně vysýchavých půd.

62

Graf č. 4: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu světlo Ekoelement světlo

8%

2% 0 1

23%

2 3 4 61%

6%

5 6

Popis grafu č. 4: Ve 4.VS převládají druhy hlubokého stínu (61%), dále jsou nejvíce zastoupeny druhy polostinné, přizpůsobivé (23%) a nejméně se vyskytují poloslunné druhy, též v mírném zástinu (8%), stinné druhy, též na světlejších místech (6%) a druhy indiferentní (2%). Graf č. 5: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu teplo Ekoelement teplo

18% 0 4%

1 2 3 4 5 6

78%

Popis grafu č. 5: Ve 4.VS zcela převládají středních poloh (78%), dále jsou zastoupeny druhy indiferentní (18%) a nejméně se vyskytují druhy chladných poloh (4%).

63

6.1.1.2 Zhodnocení celkového zastoupení ESD v celém 4.VS Graf č. 6: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD vegetační stupně Vegetační stupeň

4%

18%

II III X

78%

Popis grafu č. 6: Ve 4.VS zcela převládají druhy převážně submontánní, sestupující ve vůdčích řadách nejníže do 3., případně do 2. vegetačního stupně (78%). Dále jsou zastoupeny druhy indiferentní, vystupující do 7., případně do 8. a 9. vegetačního stupně. Nejméně jsou zastoupeny druhy převážně montánní, sestupující ve vůdčích řadách nejníže do 5. VS, v inverzních polohách i do 4. VS. Graf č. 7: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD trofické řady Trofické řady

22%

28%

A B C 7%

X

43%

Popis grafu č. 7: Ve 4.VS jsou nejvíce zastoupeny druhy převážně nitrofilní nebo heminitrofilní, s těžištěm výskytu v řadě C, příp. meziřadě B/C (43%). Dále jsou 64

zastoupeny druhy euryekní se širokým ekologickým rozpětím, s výskytem od řady A až po řadu D (28%). Druhy acidofilní, většinou oligotrofní, s těžištěm výskytu v řadě A, případně meziřadě A/B (22%). A nejméně se vyskytují druhy převážně mezotrofní, příp. mezotrofně-bazifilní s těžištěm výskytu v řadě B, příp. meziřadě B/D (7%). Graf č. 8: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD hydrické řady Hydrické řady

1%

8%

8% 1 2 3 4

83%

Popis grafu č. 8: Ve 4.VS zcela převládají druhy čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách (podřady normální a svěží) 83%, dále jsou zastoupeny stejně 8% druhy s těžištěm v omezených řadách (snášející dlouhodobé proschnutí rhizosféry s těžištěm v omezených řadách – podřady zakrslé a skromné) a druhy s těžištěm v omezených řadách (snášející dočasné proschnutí rhizosféry), víceméně přechodného charakteru, časté v omezených, ale i vůdčích řadách - tzv. „polozakrslé“. Nejméně jsou zastoupeny druhy snášející dočasné zamokření rhizosféry, s těžištěm v zamokřených řadách (1%).

65

Graf č. 9: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD světelné poměry Světelné poměry

10%

8%

S (S) O

82%

Popis grafu č. 9: Ve 4.VS dominují druhy stinné, převážně lesní, snášející plný zástin lesních dřevin nad druhy poloslunnými a slunnými, převážně nelesními, nesnášející zástin lesních dřevin a druhy polostinnými, převážně lesních ekotonů, tzv. přizpůsobivé nebo indiferentní. 6.1.2 Výzkumné plochy se zájmové oblasti 5.VS Tab. 11 Floristický soupis 5.VS se zastoupením životních forem a ekoelementů Název taxonu

Vaccinium myrtillus L. Calamagrostis epigeios (L.) Luzula pilosa (L.) Willd. Dryopteris filix-mas (L.)Schott Rubus idaeus L. Oxalis acetosella L. Melampyrum sylvaticum L. Fragaria vesca L. Maianthemum bifolium Asarum europaeum L. Urtica dioica L. Chelidonium majus L. Senecio fuchsii C.C.Gmelin Luzula sylvatica (Hudson) Geranium robertianum L. Galeobdolon luteum Hudson Polypodium vulgare L. Festuca ovina L. Mycelis muralis (L.) Dumort.

ŽF Cd H,G

T=teplo S=světlo V=voda R=reakce půdní N=dusík pokryvnost(%) 3 1 3 1 2 3 0 3 2 0 3 5,3

H

3

1

3

0

2

11,1

H

3

1

3

3

3

1,1

F,Cd

3

1

3

0

5

12

H,G

3

1

3

0

3

6,2

T1

2

1

3

2

2

3

H

3

2

3

0

5

0,5

G.

3

1(L.) F.W.Schmidt 3

2

2

0,5

H,G

3

1

3

3

3

3

H

0

0

3

3

5

0,5

H

4

0

3

3

5

3

H

3

1

3

0

5

3

H

2

1

3

2

3

0,5

T1,H

0

0

3

0

4

0,5

H,Cb

3

1

3

3

3

0,5

H

0

0

3

2

2

0,5

H

0

4

1

2

1

30

H

3

1

3

0

5

3

Popis tab. 11 Tabulka zobrazuje všechny rostliny zaznamenané ve 5.VS, jejich životní formy a jednotlivé hodnoty ekoelementů. V posledním sloupci jsou hodnoty 66

průměrných pokryvností, určených dle kombinace stupnice abundance-dominance dle Zlatníka. Tab. 12 Floristický soupis - ekologické skupiny druhů Název taxonu

Vaccinium myrtillus L. Calamagrostis epigeios (L.) Luzula pilosa (L.) Willd. Dryopteris filix-mas (L.)Schott Rubus idaeus L. Oxalis acetosella L. Melampyrum sylvaticum L. Fragaria vesca L. Maianthemum bifolium Asarum europaeum L. Urtica dioica L. Chelidonium majus L. Senecio fuchsii C.C.Gmelin Luzula sylvatica (Hudson) Geranium robertianum L. Galeobdolon luteum Hudson Polypodium vulgare L. Festuca ovina L. Mycelis muralis (L.) Dumort.

VS III

TŘ A

HŘ 3

SS S

X

X

2

(S)

III

X

3

S

III

B

3

S

III

C

3

S

III

X

3

S

II

A

3

S

III

C

3

S

III .

A

3(L.) F.W.Schmidt S

III

B

3

S

X

C

3

(S)

IV

C

3

(S)

III

C

3

S

II

A

3

S

X

C

3

(S)

III

B

3

S

X

A

3

(S)

X

A

1

O

III

C

3

S

67


13% 0 10%

1 2

45%

3 4 5 6 32%

Popis grafu č. 10: V 5.VS převládají druhy s těžištěm výskytu na půdách velmi bohatých dusíkem (45%), z 32% jsou zastoupeny druhy s těžištěm výskytu na půdách středně bohatých dusíkem, z 13% druhy s těžištěm výskytu na půdách velmi slabě zásobených dusíkem a nejméně druhy s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem (10%). Graf č. 11: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu půdní reakce Ekoelement půdní reakce

9% 3% 0 1

16%

2 3 4 5 72%

6

Popis grafu č. 11: V 5.VS převládají druhy indiferentní (72%), dále jsou zastoupeny druhy rostoucí na silně kyselých půdách (16%), druhy rostoucí na mírně kyselých půdách (9%) a nejméně jsou zastoupeny druhy rostoucí na kyselých půdách (3%). 68

Graf č. 12: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu dusík Ekoelement vlhkost

13% 7%

0 1 2 3 4 5 6

80%

Popis grafu č. 12: V 5.VS dominují druhy nesnášející vysýchání ani zamokření (80%) a dále jsou zastoupeny druhy silně vysýchavých půd (13%) a druhy vysýchavých půd (7%). Graf č. 13: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu světlo Ekoelement světlo

13%

4% 0

7%

1 2 3 4 5 6 76%

Popis grafu č. 13: V 5.VS jsou nejvíce zastoupeny druhy hlubokého stínu (76%), dále poloslunné druhy, též v mírném zástinu (13%), druhy polostinné, přizpůsobivé (7%) a nejmíně jsou zastoupeny druhy indiferentní (4%).

69

Graf č. 14: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu dusík

Ekoelement teplo

3% 22% 0 1 2

3%

3 4 5 6 72%

Popis grafu č. 14: V 5.VS převládají druhy středních poloh (72%), dále jsou zastoupeny druhy indiferentní (22%) a nejméně 3% jsou zastoupeny druhy chladných poloh a druhy teplých poloh. 6.1.2.2 Zhodnocení celkového zastoupení ESD v celém 5.VS Graf č. 15: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD vegetační stupně Vegetační stupně

3%

8%

3%

II III IV X

86%

Popis grafu č. 15: V 5. VS zcela dominují druhy převážně submontánní, sestupující ve vůdčích řadách nejníže do 3., případně do 2. vegetačního stupně (86%). Dále jsou zastoupeny druhy indiferentní, vystupující do 7., případně do 8. a 9. vegetačního stupně. Nejméně jsou zastoupeny druhy převážně montánní, sestupující ve vůdčích řadách 70

nejníže do 5. VS, v inverzních polohách i do 4. VS a druhy převážně kolinnní, vystupující ve vůdčích řadách do 4., případně na vápnitých substrátech až do 5., resp. do 6 vegetačního stupně. Graf č. 16: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD trofické řady Trofické řady

19% 29% 6%

A B C X

46%

Popis grafu č. 16: V 5.VS jsou nejvíce zastoupeny druhy převážně nitrofilní nebo heminitrofilní, s těžištěm výskytu v řadě C, příp. meziřadě B/C (46%). Dále jsou zastoupeny druhy euryekní se širokým ekologickým rozpětím, s výskytem od řady A až po řadu D (29%). Druhy acidofilní, většinou oligotrofní, s těžištěm výskytu v řadě A, případně meziřadě A/B (19%). A nejméně se vyskytují druhy převážně mezotrofní, příp. mezotrofně-bazifilní s těžištěm výskytu v řadě B, příp. meziřadě B/D (6%).

71

Graf č. 17: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD světelné poměry Hydrické řady

13% 7% 1 2 3

80%

Popis grafu č. 17: V 5.VS zcela převládají druhy čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách (podřady normální a svěží) 80%, dále jsou zastoupeny druhy s těžištěm v omezených

řadách

(snášející

dlouhodobé

proschnutí

rhizosféry

s těžištěm

v omezených řadách – podřady zakrslé a skromné) a druhy s těžištěm v omezených řadách (snášející dočasné proschnutí rhizosféry, víceméně přechodného charakteru, časté v omezených, ale i vůdčích řadách - tzv. „polozakrslé“. Graf č. 18: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD světelné poměry Světelné poměry

13% 11% S (S) O

76%

Popis grafu č. 18: V 5.VS převládají druhy stinné, převážně lesní, snášející plný zástin lesních dřevin nad druhy poloslunnými a slunnými, převážně nelesními, nesnášející zástin lesních dřevin a druhy polostinnými, převážně lesních ekotonů, tzv. přizpůsobivé nebo indiferentní. 72

6.1.3

Výzkumné plochy se zájmové oblasti 6.VS

Tab. 13 Floristický soupis 6.VS se zastoupením životních forem a ekoelementů Název taxonu

Oxalis acetosella L. Luzula pilosa (L.) Willd. Galium odoratum (L.) Mycelis muralis (L.) Dumort. Rubus fruticosus agg. Senecio fuchsii C.C.Gmelin Veronica officinalis L. Dryopteris filix-mas (L.) Rubus idaeus L. Galium odoratum (L.) Scop. Impatiens noli-tangere L. Aegopodium podagraria L. Mercurialis perennis L. Symphytum officinale L. Galeobdolon luteum Hudson Asarum europaeum L.

ŽF H,G H

T=teplo S=světlo V=voda R=reakce půdní N=dusík pokryvnost(%) 3 1 3 0 3 10 3 1 3 0 2 10

H,G

3

1

3

3

3

H

3

1

3

0

5

3

F

3

2

3

0

4

10

2,2

H

3

1

3

0

5

4,3

Cb

0

2

3

2

2

0,5

H

3

1

3

3

3

4,8

F,Cd

3

1

3

0

5

10

H,G

3

1

3

3

3

2,2 3

T1

3

1

4

3

4

H,G

3

0

4

3

4

3

H,G

3

1

3

4

5

10

H,G

0

3

4

3

3

3

H,Cb

3

1

3

3

3

3

H,G

3

1

3

3

3

3

Popis tab. 13 Tabulka zobrazuje všechny rostliny zaznamenané ve 4.VS, jejich životní formy a jednotlivé hodnoty ekoelementů. V posledním sloupci jsou hodnoty průměrných pokryvností, určených dle kombinace stupnice abundance-dominance dle Zlatníka. Tab. 14 Floristický soupis - ekologické skupiny druhů Název taxonu

Oxalis acetosella L. Luzula pilosa (L.) Willd. Galium odoratum (L.) Mycelis muralis (L.) Dumort. Rubus fruticosus agg. Senecio fuchsii C.C.Gmelin Veronica officinalis L. Dryopteris filix-mas (L.) Rubus idaeus L. Galium odoratum (L.) Scop. Impatiens noli-tangere L. Aegopodium podagraria L. Mercurialis perennis L. Symphytum officinale L. Galeobdolon luteum Hudson Asarum europaeum L.

VS III

TŘ X

HŘ 3

SS S

III

X

3

S

III

B

3

S

III

C

3

S

III

C

3

S

III

C

3

S

X

A

3

S

III

B

3

S

III

C

3

S

III

B

3

S

III

C

4

S

III

C

3

(S)

III

C

3

S

X

B

4

(S)

III

B

3

S

III

B

3

S

73


20% 29%

0 1 2 3 4 5 29%

6

22%

Popis grafu č. 19: V 6.VS jsou zastoupeny nejvíce druhy s těžištěm výskytu na půdách středně bohatých dusíkem a druhy s těžištěm výskytu na půdách velmi bohatých dusíkem. Dále se zde vyskytují druhy s těžištěm výskytu na půdách bohatě zásobených dusíkem a druhy s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem. Graf č. 20: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu půdní reakce Ekoelement půdní reakce

11% 0 1 2 26%

3 4 63%

5 6

Popis grafu č. 20: V 6.VS dominují druhy indiferentní, dále jsou zastoupeny druhy rostoucí na mírně kyselých půdách a druhy rostoucí na slabě kyselých až neutrálních půdách. 74

Graf č. 21: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu vlhko Ekoelement vlhko

8% 0 1 2 3 4 5 6 92%

Popis grafu č.21: V 6.VS zcela dominují druhy nesnášející vysýchání ani zamokření a dále jsou zastoupeny druhy vlhkých půd. Graf č. 22: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu světlo Ekoelement světlo

2%

2%

17% 0 1 2 3 4 5 6 79%

Popis grafu č. 22: V 6.VS převládají druhy hlubokého stínu, dále jsou zastoupeny stinné druhy, též na světlejších místech a nejméně se zde nacházejí druhy indiferentní a druhy polostinné, přizpůsobivé.

75

Graf č. 23: Procentické zastoupení druhů dle hodnot ekoelementu teplo

Ekoelement teplo

2% 0 1 2 3 4 5 6 98%

Popis grafu č. 23: V 6.VS zcela dominují druhy středních poloh nad druhy indiferentními. 6.1.3.2 Zhodnocení celkového zastoupení ESD v celém 6.VS Graf č. 24: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD vegetační stupně Vegetační stupně

2%

III X

98%

Popis grafu č. 24: V 6. VS zcela dominují druhy převážně submontánní, sestupující ve vůdčích řadách nejníže do 3., případně do 2. vegetačního stupně (98%) nad druhy indiferentními, vystupujícími do 7., případně do 8. a 9. vegetačního stupně.

76

Graf č. 25: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD trofické Trofické řady

21%

28%

B C X

51%

Popis grafu č. 25: V 6.VS jsou nejvíce zastoupeny druhy převážně nitrofilní nebo heminitrofilní, s těžištěm výskytu v řadě C, příp. meziřadě B/C (51%). Dále jsou zastoupeny druhy euryekní se širokým ekologickým rozpětím, s výskytem od řady A až po řadu D (28%) a nejméně druhy převážně mezotrofní, příp. mezotrofně-bazifilní s těžištěm výskytu v řadě B, příp. meziřadě B/D (21%). Graf č. 26: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD hydrické řady Hydrické řady

6%

3 4

94%

Popis grafu č. 26: V 6.VS zcela převládají druhy čerstvých až svěžích půd s těžištěm ve vůdčích řadách (podřady normální a svěží) nad druhy snášející dočasné zamokření rhizosféry, s těžištěm v zamokřených řadách. 77

Graf č. 27: Procentické zastoupení druhů dle zastoupení ESD světelné poměry Světelné poměry

4%

S (S)

96%

Popis grafu č. 27: V 6.VS zcela převládají druhy stinné, převážně lesní, snášející plný zástin lesních dřevin nad druhy polostinnými, převážně lesních ekotonů, tzv. přizpůsobivé nebo indiferentní. 6.1.4 Srovnání výsledků fytocenologického průzkumu Z porovnání výsledků fytocenologických snímků dle ekoelementu dusík vyplývá, že se ve všech 3 vegetačních stupních vyskytují nejčastěji druhy s těžištěm výskytu na půdách velmi bohatých dusíkem. Dle ekoelementu půdní reakce se na všech plochách nejvíce vyskytují druhy indiferentní, přičemž na plochách 4. VS se vyskytují i druhy s větší variabilitou půdní reakce. Při porovnání ekoelementu vlhko jsou jednoznačně zastoupeny druhy nesnášející vysýchání ani zamokření. Z porovnání grafů dle ekoelementu světlo vychází, že nejzastoupenější jsou druhy hlubokého stínu, a to u všech 3 VS. Důvodem může být pořizování floristického soupisu uvnitř porostu. Ekoelement teplo ukazuje na druhy středních poloh, přičemž v 5. VS se vyskytují okrajově i druhy chladných, což poukazuje na skutečnost, že většina lokalit tohoto VS se nachází na severní expozici a poblíž vodní nádrže. Dále byly mezi sebou porovnány snímky také na úrovni ekologických skupin druhů. Dle porovnání výskytu druhů podle vegetační stupňovitosti převládají druhy převážně submontánní, sestupující ve vůdčích řadách nejníže do 3., případně do 2. vegetačního stupně. Dle ekoelementu trofické řady převládají druhy převážně nitrofilní nebo heminitrofilní, s těžištěm výskytu v řadě C, příp. meziřadě B/C. Dle ekoelementu hydrické řady převládají ve všech VS druhy čerstvých až svěžích půd s těžištěm 78

výskytu ve vůdčích řadách. Na základě porovnání světelných poměrů ve všech VS převládají druhy stinné, převážně lesní, snášející plný zástin lesních dřevin.

6.2 Dendrometrický průzkum 6.2.1


Porost 24Ee7 Věk 76 LT 4N4 dřevina výška d1,3 objem tab. BO 23 26 0,55 DB 21 23 0,44 SM 22 40 1,26

LT 4N4: kamenitá kyselá bučina borůvková Porost 24Ee15 Věk 151 LT 4M3 dřevina výška d1,3 objem tab. BO 27 47 2,06 SM 30 55 2,94 JD 34 46 2,8

LT 4M3: chudá jedlová bučina borůvková Porost 24Ee9 Věk 97 4S2 dřevina výška d1,3 objem tab. SM 24 30 0,82 JD 25 37 1,41

LT 4S2: svěží bučina se svízelem drsným Porost 24Gg11 dřevina výška BO DB SM JD BK

23 25 25 30 26

Věk 111 LT 4K6 d1,3 objem tab. 32 0,83 53 2,96 49 2,02 48 2,71 55 3,22

LT 4K6: kyselá bučina borůvková Porost 24Gg15 dřevina výška BO SM JD BK

25 31 35 25

Věk 156 LT 4K6 d1,3 objem tab. 42 1,53 52 2,77 50 3,35 57 3,33

LT 4K6: kyselá bučina borůvková 6.2.2


Porost 24Dd12 Věk 121 LT 5S2 dřevina výška d1,3 objem tab. SM 33 57 3,42 JD 33 52 3,43

LT 5S2: svěží jedlová bučina se svízelem drsným 79

Porost 24Dd14 Věk 146 LT 5S2 dřevina výška d1,3 objem tab. BO 29 52 2,69 SM 35 56 3,53 JD 37 55 4,2

LT 5S2: svěží jedlová bučina se svízelem drsným Porost 24Bb14 Věk 147 LT 5K7 dřevina výška d1,3 objem tab. BO 29 43 1,85 SM 35 58 3,73 JD 38 64 6,17

LT 5K7: kyselá jedlová bučina se šťavelem Porost 24Bb10 dřevina výška SM JD LP TR

30 32 28 30

Věk 107 LT 5A1 d1,3 objem tab. 49 2,43 44 2,45 40 1,86 25 0,73

LT 5A1: klenová bučina bažanková Porost 24Cc15 Věk 152 LT 5S2 dřevina výška d1,3 objem tab. BO 28 52 2,6 SM 37 60 4,16 JD 40 56 4,66

LT 5S2: svěží jedlová bučina se svízelem drsným Porost 13Ee10 Věk 106 LT 6S1 dřevina výška d1,3 objem tab. SM 38 58 4,05 JD 34 63 4,47 BK 35 54 4,26

LT 6S1: svěží smrková bučina šťavelová Porost 13Dd11 dřevina výška SM JD BK KL TR

39 35 38 27 22

Věk 117 LT 6A1 d1,3 objem tab. 70 5,7 55 4 74 8,98 78 6,95 24 0,48

LT 6A1: kleno-smrková bučina bažanková

80


6.2.3

Porost 16Aa17 dřevina výška SM JD BK KL TR

45 46 46 27 22

Věk 176 LT 6A1 d1,3 objem tab. 59 5,05 69 7,9 63 8,2 78 6,95 24 0,48

LT 6A1: kleno-smrková bučina bažanková Porost 14Bb17 Věk 169 LT 6A1 dřevina výška d1,3 objem tab. SM 42 68 5,66 JD 41 57 5,7 BK 41 74 9,6

LT 6A1: kleno-smrková bučina bažanková Porost 15Cc16 Věk 167 LT 6F1 dřevina výška d1,3 objem tab. SM 42 62 5,45 JD 39 56 4,55 BK 35 54 4,26

LT 6F1: svahová smrková bučina kapradinová Srovnání výšek SM a JD ve všech třech vegetačních stupních

6.2.4

Graf č. 28: Porovnání výšek smrku ztepilého Porovnání výšek smrku ztepilého 50

výška [m]

45 40 4.VS

35

5.VS

30

6.VS

25 20 15 70

90

110

130

150

170

190

věk [roky]

Popis grafu č.28: Graf zachycuje srovnání výšek smrku ztepilého ve 4., 5. a 6.VS. Jedná se o závislost hodnot věku (roky) a výšky (m).

81

Tab. 15 Srovnání AVB dle taxačních tabulek a údaji uvedenými v OPRL SM 4.VS

5.VS

6.VS

věk [roky] výška [m] AVB 76 22 97 24 111 25 151 30 156 31 106 38 107 30 117 39 121 33 146 35 147 35 152 37 167 42 169 42 176 45

RB 24 24 24 28 28 36 28 36 32 32 32 34 36 36 36

6 6 6 4 4 +1 4 +1 2 2 2 1 +1 +1 +1

OPRL 18-36 24-32 22-28 22-24 22-28 28-34 26-34 26-30 30-32 30-32 26-30 30-32 26-30 26-30 26-30

Graf č. 29: Porovnání výšek jedle bělokoré Porovnání výšek jedle bělokoré 50

výška [m]

45 40 4.VS

35

5.VS

30

6.VS

25 20 15 70

90

110

130

150

170

190

věk [roky]

Popis grafu č.29: Graf zachycuje srovnání výšek jedle bělokoré ve 4., 5. a 6.VS. Jedná se o závislost hodnot věku (roky) a výšky (m).

82

Tab. 16 Srovnání AVB dle taxačních tabulek a údaji uvedenými v OPRL JD 4.VS

5.VS

6.VS

věk [roky] výška [m] AVB 97 25 111 30 151 34 156 35 106 34 107 32 117 35 121 33 146 37 147 38 152 40 167 39 169 41 176 46

RB 26 30 30 30 34 32 34 30 34 34 36 34 36 38

6 4 4 4 2 3 2 4 2 2 1 2 1 +1

OPRL 24-32 22-28 22-24 22-28 28-34 26-34 26-30 30-32 30-32 26-30 30-32 26-30 26-30 26-30

Z uvedených grafů vyplývá, že se výška měřených stromů zvyšuje v závislosti na věku. Z grafu č.28 vyplývá, že smrk dosahuje nejnižších výšek ve 4.VS (22-31 m) a nejlepších výšek v 6.VS (42-45 m). Jedle dosahuje nejnižších výšek také ve 4.VS (2535 m). Z grafu č. 29 zobrazující změnu výšky s věkem lze vyvodit, že jedle dosahovala nejlepších hodnot v 5.VS, v 6.VS sice byla naměřena vyšší čísla, ale tam se jednalo o přestárlé porosty. Geometrická řada 6.VS zobrazovala, že růst jedle stoupl až v oněch přestárlých porostech. U buku lesního nebyl vyhotoven graf závislosti výšky a věku, protože se ve 4.VS nevyskytoval, nebo pouze v zastoupení 2%, taktéž tomu bylo v 5.VS. V 6.VS se vyskytoval na třech zájmových lokalitách v zastoupení 20, 50 a 50%, ale zjištěné hodnoty nebylo možno porovnat s dostatečným množstvím údajů.

83

7

DISKUZE

Na začátek diskuze bych chtěla popsat důvody vedoucí k vytvoření této diplomové práce. VOKOUN (2007) ve své práci zabývající se Typologickým systémem dle ÚHÚL uvádí, že je třeba sjednotit mapování VS a zpracovat přehledovou mapu VS, odstranit chyby způsobené nesprávným mapováním porostních, věkových a světlostních stádií LT, tím zvýšit přehlednost a praktickou využitelnost typologických map a ověřit správnost zákresu hranic LT, které jsou současně hranicí cílových HS. CULEK et. al. (2003) uvádí, že ve středoevropském prostoru je vymezení vegetační stupňovitosti značným problémem, protože jde o území geomorfologicky členité, v němž se vyskytují různé klimatické zvláštnosti na úrovni mezoklimatu i mikroklimatu. Dále uvádí, že na území se strmým reliéfem není rozlišování vegetačních stupňů jednoduché vlivem omezených hydrických řad a není ani jisté, zda je zcela smysluplné. Složité je charakterizovat vegetační stupně podle druhů, většina druhů je vázána na určité typy vegetace nikoli proto, že by v nich měla produkční optimum, ale proto, že tam panují pro ně nejlepší konkurenční vztahy ve vegetaci a také, že lesní vegetace je ovlivněna dlouhodobým odlesněním okolí . Úkolem této práce bylo využít poznatků lesnické typologie pro srovnání stávajícího zařazení do souborů lesních typů a vegetačních stupňů, provést fytocenologický a dendrometrický průzkum v oblasti Městských lesů Prachatice . V průběhu zpracování této diplomové práce bylo zjištěno na první pohled chybné zařazení některých ploch do 6.VS, neboť se vyskytovaly v nízké nadmořské výšce. Jednalo se o lokalitu 11, která je dle MAJERA et. al. (1999) v 6. VS, ale nachází se v nadmořské výšce pouze 690 m n. m. Dále se jednalo o lokalitu 12, která je taktéž zařazena do 6. VS, a nachází se v nadmořské výšce 830 m n. m. CULEK et. al. (2003) uvádí, že 6. VS se souvisle vyskytují ve vyšších polohách hornatin, v rozmezí nadmořských výšek (750) 900 až 1200 (1300) m. HOLUŠA & HOLUŠA (2010) popisuje, že 6.VS se nachází v nadmořské výšce 860–1100 m n. m. Proto bych na základě nízké nadmořské výšky navrhovala při dalším lesnicko-typologickém mapování změnu současných lesních typů na mnou navrhované – viz. Tab. 1. Dále se jednalo o popis vegetačních stupňů pomocí dendrometrických charakteristik. Výstupem byly grafy č. 28 a č. 29, ze kterých vyplývá, že smrk ztepilý dosahuje nejvyšší výšky, v porovnání výška, věk a VS, v 6.VS, a jedle bělokorá nejvyšších výšek v 5.VS. 84

Na základě naměřených hodnot byla zjištěna výška stromů nacházejících se na lokalitách ve 4.VS. Jedle dosahovala výšek 25-35 m, smrk 22-31 m, dub 21 a 25 m, buk se vyskytoval pouze v několika exemplářích o výšce 25 a 26 m a jako hlavní dřevina se vyskytovala borovice s výškou 23-25 m. HOLUŠA & HOLUŠA (2010) uvádí ve své práci vycházející z výzkumných ploch na severní Moravě a ve Slezsku, že ve 4.VS má buk (Fagus sylvatica) své optimum a je zde dominantní dřevinou. Může dosáhnout výšky až 50 m. Jedle se vyskytuje v kodominantní úrovni, ojediněle zasahuje do nadúrovně, může dorůst až 50 m. Duby se vyskytují pouze jednotlivě. Dub zimní (Quercus petrae) je nahrazen dubem letním (Quercus robur). Lípy (Tilia cordata), (Tilia platyphyllos) a javor mléč (Acer platanoides) zde mají své ekologické optimum. Podle CULKA et. al. (2003) spadá území do kontinentální varianty 4. VS a uvádí, že v hercynské části ČR se vymezuje kontinentální varianta 4. VS v územích, kde kompetiční schopnost buku (Fagus sylvatica) je výrazně snížena zvláštnostmi klimatu. V synusii dřevin převládají dub letní (Quercus robur) a jedle bělokorá (Abies alba). Dále se v závislosti na hydrických podmínkách půd uplatňují borovice lesní (Pinus sylvestris) a smrk ztepilý (Picea abies). V porovnání s naměřenými hodnotami lze konstatovat, že buk (Fagus sylvatica), i když má ve 4.VS své optimum a má zde být dominantní dřevinou, tak zde tomu tak není, neboť se na uvedených plochách skoro nevyskytoval, a tak nešlo provést měření v dostatečném rozsahu a následné vyhodnocení údajů dle jednotlivých vegetačních stupňů. Podle HOLUŠI & HOLUŠI (2010) zde může jedle dorůst až 50 m, což částečně odpovídá, protože jedle zde dosahovala až 35 m a v daných porostech se nacházela v úrovni i nadúrovni porostu. Smrk a borovice dosahovaly úrovně porostu. Dub letní, který se zde má přirozeně vyskytovat, byl také jako buk zastoupen jen v několika exemplářích. Dále z mého šetření vyplývá, že v 5.VS dosahují jedle výšky až 40 m, buk 38 m a smrk 39 m. Jak uvádí HOLUŠA & HOLUŠA (2010) v 5.VS má buk (Fagus sylvatica) dominantní postavení, tvoří hlavní úroveň porostu a zasahuje i do nadúrovně, dosahuje výšky 47-48 m, významným edifikátorem je jedle (Abies alba), která má zde své optimum a může dorůst až výšky 55 m. V přirozených lesích se smrk (Picea abies) vyskytoval pouze jednotlivě. Jednotlivě jsou přimíšeny lípy (Tilia cordata), (Tilia platyphyllos), javor mléč (Acer platanoides) a také třešeň ptačí (Prunus avium). CULEK et. al. (2003) popisuje 5.VS takto: hlavními složku porostu tvoří buk lesní (Fagus sylvatica) a jedle bělokorá (Abies alba). Jako příměs se pravidelně vyskytuje smrk (Picea abies), jehož podíl stoupá na lokalitách s přídatnou vodou, kde může být i hlavní 85

dřevinou. Na lokalitách v 5.VS převažoval v dřevinné skladbě smrk, a to v zastoupení na jednotlivých plochách 5-95%. Buk se vyskytoval pouze v zastoupení 2% a to pouze na dvou plochách. Jedle rostla na každé ploše, a to v zastoupení 2-15%. Podle mého měření, zde smrk dosahuje výšek 30-39 m. Jak je zřejmé ze složení dřevinné skladby, nejedná se o přirozený nebo přírodě blízký les, i když se zde vyskytují významné edifikátory VS. Tento les byl zakládán především za účelem rychlého získání dřevní hmoty, k čemuž mělo posloužit vysazování smrku jako hlavní dřeviny v převážném zastoupení v dřevinné skladbě. Jak vypovídají hodnoty naměřené v 6. VS, buk zde dosahuje výšek 35-46 m, smrk 42-45 m a jedle 39-46 m. Jedná se o přestárlé porosty v rozmezí věků 167-176 let. Porostní skupiny 14Bb17 a 15Cc16 jsou součástí přírodní rezervace Libín, která je vyhlášena z důvodu ochrany přirozeného horského suťového lesa s místy až pralesovitými zbytky. Z toho důvodu se zde nacházejí porosty vysokého věku a těžba je možná pouze v souladu s plánem péče. HOLUŠA & HOLUŠA (2010) uvádí, že v 6. VS je v druhové skladbě dominantní dřevinou buk (Fagus sylvatica), tvoří hlavní úroveň porostu a dosahuje maximální výšky 32-33m. Smrk (Picea abies), který má zde své optimum, se vyskytuje v úrovni porostu a dosahuje výšky až 55m. Také má zde velmi dobré podmínky pro přirozenou obnovu a jeho zmlazování je velmi časté. Další dřevinou druhové skladby je jedle bělokorá (Abies alba), která dosahuje hlavní úrovně a výšky až 40 m. Javor klen (Acer pseudoplatanus), tis červený (Taxus bacatta) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) jsou zde pouze jako přimíšené dřeviny. Také CULEK et. al. (2003) uvádí, že na hydricky normálních stanoviších se v přirozené dřevinné skladbě společně uplatňují buk (Fagus sylvatica), jedle (Abies alba) a smrk (Picea abies). Vzrůst buku je nižší než v 5. VS, má omezenou kompetiční schopnost a při horním okraji stupně končí výskyt buku jako hlavní porostotvorné dřeviny. V porovnání s uvedenou literaturou vyplývá, že na mnou měřených plochách v 6.VS je buk zastoupen 50% na plochách spadajících do přírodní rezervace a na ploše mimo rezervaci je buk v zastoupení 20% a dosahuje výšek 35-46 m. Proti tomu literatura uvádí, že buk by zde měl mít dominantní postavení a dosahovat výšek pouze maximálně 32-33m. Ze zastoupení buku je zřejmé, že na plochách v přírodní rezervaci se zachovalo dominantní postavení buku a mimo rezervaci převládá v zastoupení smrk pěstovaný jako hlavní hospodářská dřevina. Smrk se v přírodní rezervaci vyskytoval v zastoupení 20-30% a mimo rezervaci 60% a dosahoval výšek 42-45 m. Jak uvádí literatura smrk, má zde své optimum a může dosáhnout výšky až 55m. Jedle zde dosahuje výšky až 46 m a dobře se 86

zmlazuje, i když HOLUŠA & HOLUŠA (2010) uvádí, že může v 6.VS dosáhnout až 40 m. To, že jsem naměřila jedle až o výšce 46m, může být způsobené tím, že se jedná o porosty v přírodní rezervaci dosahující věku podle hospodářské knihy až 176 let. Co se týká porovnání AVB se zjištěných hodnot s údaji v OPRL, byly u jedle použity hodnoty pro smrk, protože v OPRL pro tuto dřevinu nebyly uvedeny. Srovnání byly uvedeny v tabulkách č. 15 a 16. Ve většině případů byly obě hodnoty shodné, ale protože OPRL uvádí hodnoty ve velkém rozmezí výšek (např. 24-32 m), není porovnání těchto hodnot až tak významné. Smysl vylišení vegetačních stupňů tkví v tom, mít představu o produkci dřevin v jednotlivých vegetačních stupních, protože životním projevem stromů je objem dřeva.

87

8

ZÁVĚR Úkolem diplomové práce bylo stabilizovat výzkumné plochy v oblasti lesních

porostů v Pošumaví, popř. vybrat MZCHÚ nebo zachovalejší lesní porosty v dané oblasti s ohledem na stupeň přirozenosti a vertikální zonálnosti. Cílem této práce bylo popsat rozdíly mezi vegetačními stupni pomocí biometrických charakteristik. Vybrat výzkumné plochy ve 3 vegetačních stupních v podhůří Šumavy, kde by v dřevinné skladbě byly zastoupeny charakteristické dřeviny pro daný vegetační stupeň. Jednalo se o buk lesní (Fagus sylvatica), jedli bělokorou (Abies alba), smrk ztepilý (Picea abies) a v nižších polohách dub sp. (Quercus sp.). Za zájmovou oblast byly vybrány Městské lesy Prachatice, protože jejich majetek se nachází v nadmořské výšce od 517 m n. m. do 1090 m n. m, a na jejich území se nalézá přírodní rezervace Libín o rozloze 68,99 ha. Na vybraných plochách byl proveden fytocenologický průzkum, na jehož základě byly vyhodnoceny ekologické nároky rostlin a ekologické skupiny druhů pro jednotlivé vegetační stupně a porovnání výsledků bylo umístěno do přehledných grafů. Následovalo dendrometrické měření. Z naměřených výšek a tlouštěk byly vypočteny průměrné hodnoty pro každou dřevinu a porost. Na základě zjištěných údajů byly pro dřeviny smrk a jedli sestrojeny grafy porovnávající závislost výšky a věku dřevin pro všechny zastoupené vegetační stupně. Následovala revize lesnickotypologické zařazení a zhodnocení rozdílů v charakteristikách edifikátorů vegetačních stupňů. V průběhu vypracování diplomové práce byly přeřazeny plochy nacházející se v neodpovídající nadmořské výšce ze 6. do 5.VS a navržena změna lesního typu. Z fytocenologického průzkumu vyplývá, že na lokalitách převažují druhy s těžištěm výskytu na půdách velmi bohatých dusíkem, z hlediska nároků na půdu indiferentní, nesnášející vysýchání ani zamokření a druhy hlubokého stínu. Z naměřených hodnot vyplývá, že se na území nachází jedle o výšce až 46 m a smrky až 45 m. Z grafu zobrazující změnu výšky s věkem lze vyvodit, že jedle dosahovala nejlepších hodnot v 5.VS, v 6.VS sice byla naměřena vyšší čísla, ale tam se jednalo o přestárlé porosty. Geometrická řada 6.VS zobrazovala, že růst jedle stoupl až v oněch přestárlých porostech. Proti tomu smrk vykazoval plynulou řadu růstu v 6.VS. Z toho lze vyvodit ekologické optimum těchto dřevin v uvedených vegetačních stupních a uplatnit je v cílové druhové skladbě.

88

Praktický význam vegetačních stupňů je využit při přenosu reprodukčního materiálu, v zalesňování a s tím i spojených ekonomických nákladů. Správnost vylišení je rámcem pro hodnocení produkce. Dále může také sloužit výzkumu, jako srovnávací báze pro studium zoocenóz. Z důvodu, že o výškách dřevin v jednotlivých vegetačních stupních se ví konkrétně velice málo, a HOLUŠA & HOLUŠA (2010) se zabývali touto problematikou v jiné části naší republiky, nešlo zjištěné údaje srovnat s dostatečným množstvím zdrojů. Tato problematika vyžaduje další výzkum a to i v Hercynské časti ČR. Z výsledků mojí práce vyplývá potřeba revize lesnicko-typologického zařazení, a tím i případná změna některých souborů lesních typů, což by následně vedlo ke změně cílové druhové skladby. S ohledem na změny klimatu se změna bude v určitých vegetačních stupních projevovat různě. Zatím se touto problematikou nikdo nezabýval a nelze ji ani přesně předvídat.

89

9

SUMMARY The objective of the thesis was to stabilize research areas of forest stands in the

Šumava region, or alternatively choose some protect area or better preserved forest stands in this region with a view to naturalness level and vertical zonality. The aim of this thesis was to describe the differences between vegetation tiers using biometric characteristics, to choose research areas in 3 vegetation tiers in the Šumava foothils, where characteristic tree species for the particular vegetation tier would be represented in the species composition. The species in question were the European beech (Fagus sylvatica), the silver fir (Abies alba), the Norway Spruce (Picea abies) and in lower altitudes the oak sp. (Quercus sp.). As a region of interest the Municipal Forestry. A phytocenological research was done on the selected areas, based on which the ecological requirements of the plants and ecological species groups for particular vegetation tiers were evaluated and the results were compared in synoptical graphs. From the measured heights and thicknesses the average values for each species and forest stand were calculated. Based on the measured data for the spruce and the fir graphs were constructed comparing the relation between the stand height and the age for all represented vegetation tiers. Then a revision of forest typology classification followed and an assessment of differences in vegetation tiers edificators characteristics. During elaborating this thesis the locations in nonconforming altitudes were transferred from the 6th to the 5th vegetation tier and a change of forest type was suggested. The collected data indicate that firs up to 46 m high and spruce up to 45 m can be found on the territory. From the graph showing the change of height in relation to the age a conclusion can be drawn that the fir reached the best figures in the 5th VT. In the 6th VT higher figures were measured due to the overmature stands. The 6th VT geometric progression showed that the fir growth only rose in those overmature stands. Thus an ecological optimum for these trees in respective vegetation tiers can be set and use it in the target species composition. The results of my thesis show the need to review the forest typology classification, and thus a relevant change of some forest type groups, which would then lead to changing the target species composition.

90

10 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 10.1 Literární zdroje AMBROS Z. (2003): Praktikum geobiocenologie. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 97 s. AMBROS Z., ŠTYKAR J. (1999): Geobiocenologie I. [Scripta]. Brno, MZLU, LDF, 63 s. BUČEK A., LACINA J. (1999): Geobiocenologie II. [Scripta]. Brno, MZLU, LDF, 240 s. CULEK M. [ed.] (1996): Biogeografické členění České republiky, Enigma, Praha, 347 s. CULEK M., BUČEK A., GRULICH V., HARTL P., HRABICA A., KOCIÁN J., KYJOVSKÝ Š., LACINA J. (2003): Biogeografické členění České republiky II. díl, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 589 s. CHLUPÁČ I., BRZOBOHATÝ R., STRANÍK Z. (2002): Geologická minulost České republiky, Academia, Praha, 436 s. DEMEK J. [ed.] (1987): Hory a nížiny, Zeměpisný lexikon ČSR, Academia 1987, 584 s. HEYDA J. (2005): Textová část Lesního hospodářského plánu Městské lesy Prachatice, platnost od 1.1.2005 do 31.12.2014, LESNÍ PROJEKTY České Budějovice, a.s, České Budějovice HOLUŠA O. (2003): Vegetační stupňovitost a její bioindikace pomocí řádu pisivek (Insecta: Psocoptera). [Disertační práce], LDF MZLU Brno, 258 s. MIKYŠKA R., NEUHÄUSL R., DEYL M., NEUHÄUSLOVÁ Z., HUSOVÁ M., MORAVEC J., HOLUB J. (1968): Geobotanická mapa ČSSR 1. České země – Vegetace ČSSR, Ser. A, Vol. 2, Praha, Acamedia, 204 s. + 21 mapových listů KOLEKTIV (1995): Lesnický naučný slovník I. a II. díl, Praha, MZe, 743 a 683 s. KRIŽOVÁ E. [ed.] (1998): Fytocenológia a lesnická typológia, Technická univerzita ve Zvoleně, 202 s. MAJER J., BARTOŇ R., ROUBÍK J. (1999): Textová část oblastního plánu rozvoje lesů: Přírodní lesní oblast č. 13 Šumava (platnost 2001 – 2020), Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka České Budějovice, 270 s.

91

MELICHAR M., SAMEC P., HLADILIN V., KŘIŠŤAN J., NEBÁZLIVÝ P., STANĚK V., MAJER J., ZELENKOVÁ K. (2001): Oblastní plán rozvoje lesů: Přírodní lesní oblast č. 12 Předhoří Šumavy a Novohradských hor (platnost 2001 – 2020), Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka České Budějovice, 346 s. MORAVEC J., BLAŽKOVÁ D., HEJNÝ S., HUSOVÁ M., JENÍK J., KOLBEK J., KRAHULEC F., KREČMER V., KROPÁČ Z., NEUHÄUSL R., NEUHÄUSLOVÁ-NOVOTNÁ Z., RYBNÍČEK K., RYBNÍČKOVÁ E., SAMEK V., ŠTĚPÁN J. (1994): Fytocenologie, Academia, Praha, 403 s. NĚMEČEK J., MACKŮ J., VAVŘÍČEK D., NOVÁK P. (2001): Taxonomický klasifikační systém půd ČR, Praha, 79 s. NEUHÄUSLOVÁ Z., BLAŽKOVÁ D., GRULICH V., HUSOVÁ M., CHYTRÝ M., JENÍK J., JIRÁSEK J., KOLBEK J., KROPÁČ Z., LOŽEK V., MORAVEC J., PRACH K., RYBNÍČEK K., RYBNÍČKOVÁ E., SÁDLO J. (1998): Mapa potenciální přirozené vegetace ČR, Academia, Praha, 341 s., 1 mapa PLÍVA K. (1984): Typologická klasifikace lesů ČSR, ÚHÚL, 92 s. PLÍVA K. & ŽLÁBEK I. (1985): Přírodní lesní oblasti ČSR, SZN, Praha, účelová publikace MLVH ČSR, 315 s. PLÍVA K. (1971): Typologický systém ÚHÚL. Brandýs nad Labem, ÚHÚL, 90 s. PLÍVA K. (1991): Funkčně integrované lesní hospodářství. 1 – Přírodní podmínky v lesním plánování. Brandýs nad Labem, ÚHÚL, 263 s. QUITT E. (1971): Klimatické oblasti Československa. Brno. Geografický ústav ČSAV, 73 s. SVOBODA P. (1953): Lesní dřeviny a jejich porosty, SZN, Praha, 411 s. TOLASZ R. [ed.] (2007): Atlas podnebí Česka. Český hydrometeorologický ústav, Univerzita Palackého v Olomouci, Praha, Olomouc, 255 s. TRNČÍK P. [ed.] (2001): Textová část oblastního plánu rozvoje lesů: Část A Přírodní lesní oblast 10 Středočeská pahorkatina (platnost 2001 – 2020), Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka Stará Boleslav, 468 s. ÚRADNÍČEK L, CHMELAŘ J. (1998): Dendrologie lesnická, 1. část, Jehličnany [Scripta]. Brno, MZLU, 246 s. ÚRADNÍČEK L, CHMELAŘ J. (1998): Dendrologie lesnická, 2. část, Listnáče I [Scripta]. Brno, MZLU, 167 s. 92

ÚRADNÍČEK L., MADĚRA P., KOLIBÁČOVÁ S., KOBLÍŽEK J., ŠEFL J. (2001): Dřeviny České republiky, Matice lesnická, s.r.o., Písek, 333 s. ZLATNÍK A. (1957): Využití generálních typologických map k vytvoření územních celků a jejich význam pro lesnickou praxi. Sborník Vysoké Školy zemědělské lesnické fakulty (Brno), C-26: 75-90. ZLATNÍK A. (1959): Přehled slovenských lesů podle skupin lesních typů. Spisy Vědecké Laboratoře Biocenologie a typologie lesa Lesnické fakulty VSŽ v Brně, č. 3: 1-159 ZLATNÍK A. (1975): Ekologie krajiny a geobiocenologie. [Skripta.] Brno, VSŽ: 172 s. ZLATNÍK A. (1976a): Lesnická fytocenologie. SZN, Praha, 495 s. ZLATNÍK A. (1976b): Přehled skupin typů geobiocénů původně lesních a křovitých v ČSSR. Zprávy Geografického Ústavu ČSAV (Brno), 13: 55-65 VESECKÝ A. [ed.] (1958): Atlas podnebí Československé republiky. Ústřední správa geodesie a kartografie, Praha. 13 s VIEWEGH J. (1999): Klasifikace lesních rostlinných společenstev. Praha. 190 s. VOKOUN J. (2000): Úprava typologického systému ÚHÚL – podsoubory LT. Manuscript. ÚHÚL Brandýs n. L.

10.2 Internetové odkazy: HOLUŠA J., st., HOLUŠA O. (2008): Characteristics of 3rd (Querci-fageta s. lat.) and 4th (Fageta (abietis) s. lat.) vegetation tors of north-eastern Moravia and Silesia (Czech Republic), JOURNAL OF FOREST SCIENCE. s. 439–451. HOLUŠA J., st., HOLUŠA O. (2010): Characteristics of 5th (Abieti-fageta s. lat.) and 6th (Picei-fageta s. lat.) vegetation tiers of northeastern Moravia and Silesia (Czech Republic), JOURNAL OF FOREST SCIENCE. s. 49-62. MIKESKA M.: Soubory a podsoubory lesních typů jako základní a stálá jednotka diferenciace hospodaření. [online]. c1999. [cit. 2012-02-04]. Dostupné na World Wide Web: . VOKOUN J. Typologický systém ÚHÚL a cesty k jeho dalšímu rozvoji. [online]. c1999. [aktual. 2007-07-31]. [cit. 2012-03-01]. Dostupné na World Wide Web: . 93

PLÍVA K. Náplň typologie lesů. [online]. c1999. [aktual. 2007-12-09]. [cit. 2012-0326]. Dostupné na World Wide Web: . Městské lesy Prachatice Historie hospodaření [online] [cit. 2012-4-6] Dostupné naºWWW: Městské lesy Prachatice Městské lesy Prachatice [online] [cit. 2012-4-6] Dostupné naºWWW: Město

Husinec

Husinecká

přehrada

[online]

[cit.

2012-4-6]

Dostupné

naºWWW: MAPY.CZ Prachatice [online] [cit.2012-4-1] DostupnéºnaºWWW: Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem [online] [cit.2012-3-16] DostupnéºnaºWWW:

94

11 SEZNAM PŘÍLOH 1. Ekologické nároky a zastoupení životních forem Lokalita 1 Ekologické nároky N

1

2

3

4

5 0

R

0

1

2

1

3

2 V

1

3

4

3 4

S 0

1

4

5 6

T

0 0%

10%

3 20%

30%

40%

50%

60%

70%

80%

90%

100%

Lokalita 2 Ekologické nároky N

3

4

5 0

R

0

1

3

2 V

2

3

3 4

S

0

T

0

1

2

5 6

0%

3 10%

20%

30%

40%

50%

60%

70%

80%

90%

100%


2

3

5 0

R

0

1

3

2 V

3

S

1

T

3

3 4 5 6

0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

Lokalita 4

95

70%

80%

90%

100%

Ekologické nároky N

2

3

4

5 0

R

0

1

2

3

4

1 2

V

3

3 4

S 0

2

3

T 0

2

3

5 6

0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

70%

80%

90%

100%


1

2

R

3 0

5 1

2

0 1

3

2 V

1

2

3

3 4

S

1

3

0

T 0%

20%

4

5 6

3 40%

60%

80%

100%

Lokalita 6 Ekologické nároky 2

N

3

5 0

R

0

1

2

3

1 2

V

2

3

3 4

S

1

T

0 0%

3

2

5 6

3 20%

40%

60%

Lokalita 7

96

80%

100%


2

3

5

0

0

R

1 2

1 2

V

2

3

3 4

S

1

T

0

2

2

0%

3

5 6

3

20%

40%

60%

80%

100%


2

3

R

5

0

0

1 2

1 2

V

2

3

S

3

1

T

2

0 0%

4

3

5 6

3 20%

40%

60%

80%

100%

Lokalita 9 Ekologické nároky 1

N R

2

0

3

5

1

0 3

1 2

V

1

S

1

T 0%

20%

2

3

2 3

4

0

2 40%

60%

Lokalita 10

97

3 4 5 6

3 80%

100%


2

3

5 0

R

0

1

3

2 V

3

S

1

T

3

3 4 5 6

0%

10%

20%

30%

40%

50%

60%

70%

80%

90%

100%

Lokalita 11 Ekologické nároky

N

2

3

4

5 0

R

0

1 2 3

1 2

V

3

3

4 S

1

5

2

6 T 0 0%

3 20%

40%

60%

80%

100%


2

3

5 0

R

0

1

3

2 V

3

S

1

T

3

3 4 5 6

0%

20%

40%

60%

Lokalita 13

98

80%

100%

Ekologické nároky

N

2

3

4

5 0

R

0

3

1 2

V

3

3 4

S

1

5

2

6 T

3 0%

20%

40%

60%

80%

100%


3

4

5 0

R

3

4

1 2

V

3

4

3 4

S

0

T

0

1

3

5 6

0%

3 20%

40%

60%

80%

100%


3

R

4

0

5

3

0 1

4

2 V

3

4

3 4

S

1

T

2

5 6

3 0%

20%

40%

60%

80%

100%

Vysvětlivky: 1) Symboly používané při hodnocení ekologických nároků dle (AMBROS & ŠTYKAR 1999): N - dusík: 1 - druhy s těžištěm výskytu na půdách velmi slabě zásobených dusíkem, 2 druhy s těžištěm výskytu na půdách slabě zásobených dusíkem, 3 - druhy s těžištěm výskytu na půdách středně bohatých dusíkem, 4 - druhy s těžištěm výskytu na půdách 99

bohatě zásobených dusíkem, 5 - druhy s těžištěm výskytu na půdách velmi bohatých dusíkem R - reakce půdní: 1 - druhy rostoucí na silně kyselých půdách (< 4,3 pH), 2 - druhy rostoucí na kyselých půdách (< 5,6 pH), 3 - druhy rostoucí na mírně kyselých půdách (4,3 - 6,8 pH), 4 - druhy rostoucí na slabě kyselých až neutrálních půdách (>5,6 pH), 5 druhy rostoucí na neutrálních až zásaditých půdách (> 6,8 pH), pH - aktivní reakce půdy (v H2O) ve svrchní vrstvě půdy (5 - 15 cm), V - vlhkost: 1 - druhy silně vysýchavých půd (< 40% W), 2 - druhy vysýchavých půd (< 80% W), 3 - druhy nesnášející vysýchání ani zamokření (40 - 100% W), 4 - druhy vlhkých půd (> 80% W), 5 - druhy mokrých půd (> 100% W), W - relativní podíl využitelné zásoby vody v půdě do 80 cm S - světlo: 1 - druhy hlubokého stínu (< 30% RS), 2 - stinné druhy, též na světlejších místech (< 50% RS), 3 - druhy polostinné, přizpůsobivé (> 30% RS), 4 - poloslunné druhy, též v mírném zástinu (> 50% RS), 5 - slunné druhy, s optimem na plném světle (> 50% RS), RS = relativní světelnost vzhledem k světlosti na volném prostranství T - teplo: 1 - druhy nejchladnějších poloh, 2 - druhy chladných poloh, 3 - druhy středních poloh, 4 - druhy teplých poloh, 5 - druhy nejteplejších poloh, ST - suma průměrných denních teplot nad 80 ºC

100

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ. Lesnická a dřevařská fakulta. Biometrická charakteristika hlavních edifikátorů lesních geobiocenóz v podhůří Šumavy

Recommend Documents