Mendelova univerzita v Brně Institut celoživotního vzdělávání. Poruchy příjmu potravy u žáků středních škol. Bakalářská práce

Mendelova univerzita v Brně Institut celoživotního vzdělávání

Poruchy příjmu potravy u žáků středních škol Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce:

Mgr. Ivona Skalická

Vypracovala:

Ing. Eliška Kabourková Brno 2014

Prohlášení o autorství Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem práci Poruchy příjmu potravy u žáků středních škol vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace uvádím v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s§47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše.

V Brně dne:

................................... podpis

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí práce, Mgr. Ivoně Skalické, za pomoc a věcné připomínky k práci. Můj dík patří také Anně, dívce s mentální bulimií, její rodině a kamarádce za odvahu a ochotu podělit se o svůj životní příběh. V neposlední řadě děkuji své rodině, která vždy stála při mně. Všem Vám děkuji.

Abstrakt V bakalářské práci je formou kvalitativního výzkumu řešena problematika poruch příjmu potravy u žačky střední školy. Práce se v teoretické části zabývá poruchami příjmu potravy (PPP), jejich rozdělením, specifikací, příčinami vzniku, diagnózou, možnostmi léčby a prevencí. Důraz je zde kladen také na přístup školy a rodiny k žákovi trpícímu PPP. Metodu teoretické části práce představuje vyhledání a studium odborných literárních zdrojů a zpracování literárního podkladu k dané problematice. Cílem práce je získat informace přímo od žáka trpícího PPP o tom, jak on sám hodnotí vliv PPP na jeho vztah ke škole, rodině a svému okolí vůbec. Metodou praktické části je kazuistika žačky odborné střední školy, která trpí PPP, konktrétně mentální bulimií. Data jsou zpracována kvalitativní analýzou pomocí kazuistiky. Z výsledků je navrženo doporučení pro pedagogicko-psychologickou praxi. Klíčová slova: poruchy příjmu potravy, mentální bulimie, prevence

Abstract The bacherol thesis deals with eating disorders of a high school pupil based on the qualitative research. The theoretical part describes the current knowledge of eating disorders, the segmentation, the specification, the causes, the diagnosis, the possibilities of the treatment and the prevention of eating disorders. The attitude of the pupil´s high school and the family is pointed out as well. The method of the practical part is based on the searching and studying of the professional literary sources and the information is handling into the review abstracting. The aim of the thesis is to get the details from the high school pupil who suffers by eating disorders and find out her relation approaches to her school, her family and her neighbourhood influenced by the eating disorders. The method of the practical part is the case study of the high school pupil who suffers by the bulimia nervosa. The data are processed by the qualitative analysis using the casuistry. The recommendations for the educational and psychological practice are suggested following the research results.

Keywords: eating disorders, bulimia nervosa, prevention

OBSAH 1 ÚVOD______________________________________________9 2 CÍLE________________________________________________10 3 MATERIÁL A METODIKA ZPRACOVÁNÍ_____________11 3.1 Kazuistika

11

4 SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY_________13 4.1 Poruchy příjmu potravy (PPP)

13

4.1.1 Mentální anorexie

13

4.1.1.1 Body mass index (BMI)

13

4.1.2 Mentální bulimie

15

4.1.2.1 Sebepoškozování

16

4.1.3 Záchvatovité přejídání (ZP)

17

4.1.4 Subklinická forma PPP

18

4.1.5 Příčiny vzniku PPP

19

4.1.5.1 Příčiny vzniku MA

19

4.1.5.2 Příčiny vzniku MB a záchvatovitého přejídání

20

4.1.6 Diagnóza PPP

20

4.1.7 Léčba PPP

21

4.1.7.1 Ambulantní léčba

22

Rodinná terapie

22

Vícerodinná terapie

22

Individuální terapie

23

Skupinová terapie

23

Motivační terapie

23

4.1.7.2 Hospitalizace

23

4.1.7.3 Psychofarmaka

24

4.1.8 Prevence vzniku PPP

25

4.1.8.1 Prevence vzniku PPP a škola

25

4.1.9 Jak se chovat k dívkám trpícím PPP

25

4.1.9.1 Zásady při komunikaci s dívkou trpící PPP

26

8

4.1.9.2 Čemu se vyvarovat v komunikaci s dívkou trpící PPP

26

4.1.10 PPP a rodina dívky trpící PPP

27

Rodina s výskytem PPP

28

Rodiny s výskytem MA

28

Rodiny s výskytem MB

28

4.1.11 Škola a PPP

29

4.1.12 Spolupráce rodiny a školy

29

4.1.13 Opatření školy vzhledem k žákovi s PPP

29

4.1.14 Preventivní programy proti vzniku PPP realizované školou

30

5 PRAKTICKÁ ČÁST, VÝSLEDKY PRÁCE____________31 5.1 Kazuistika

32

5.1.1 Osobní anamnéza

32

5.1.1.1 Rodinná anamnéza

33

5.1.1.2 Školní anamnéza

35

5.1.1.3 Současný stav a blízká budoucnost

36

5.1.1.4 Výchova v rodině

36

5.1.1.5 Důležité milníky v rodině

37

5.1.1.6 Propuknutí mentální bulimie

37

5.1.1.7 Mentální bulimie a škola

38

5.1.1.8 Mentální bulimie a rodina

39

5.1.1.9 Mentální bulimie a okolí

40

6 DISKUSE_______________________________________ _41 7 ZÁVĚR_________________________________________ _44 8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY___________________46 9 SEZNAM PŘÍLOH_________________________________50 10 PŘÍLOHY________________________________________51

9

1 ÚVOD V současné době je západní společností glorifikován kult štíhlosti. Mass média vyobrazují současnou moderní ženu jako osobu s dokonale štíhlými křivkami. Být štíhlá se pro dnešní dobu stává synonymem být úspěšná, žádaná a šťastná. Být tlustá naopak značí nedostatek sebekázně, neúspěch, neštěstí. Jen štíhlé herečky jsou obsazovány do rolí hlavních hrdinek a jen štíhlým modelkám je povoleno ovlivňovat zákazníkovo nákupní chování v televizních reklamách. Mass média tímto předkládají jakýsi vzor, který chce mnoho žen a dívek napodobit co nejvěrohodněji. Bohužel ne vždy je to možné. A ne vždy je ušetřeno jejich zdraví. Aby své tělesné proporce přiblížily proporcím předkládaným mass médii, musí mnohdy razantně omezit denní příjem kalorií.

Avšak opakované držení redukčních diet nemá dobrý vliv na lidský

metabolismus. V ohrožení není pouze zdraví fyzické, ale dokonce i zdraví psychické. Jde právě o poruchy příjmu potravy – o psychická onemocnění, která ohrožují především mladé dívky, které teprve hledají svou identitu. Hledají samy sebe. Pod pojmem poruchy příjmu potravy se skrývá hned několik psychických onemocnění. Mezi ty nejzákladnější patří mentální anorexie, mentální bulimie a záchvatovité přejídání. Důležité je tato onemocnění u člověka rozpoznat a vyhledat odbornou pomoc, jelikož se může jednat o onemocnění končící smrtí.

10

2 CÍLE Cílem teoretické části této bakalářské práce je seznámení s PPP, jejich rozdělením, specifikací, příčinami vzniku, diagnózou, možnostmi léčby a prevencí. Prostor je zde věnován také doporučenému přístupu školy a rodiny k žákovi trpícímu některou z PPP. Metodu teoretické části práce představuje vyhledávání a studium odborných literárních zdrojů a zpracování literárního podkladu k dané problematice. Praktická část práce si klade za cíl získat náhled přímo od konkrétního žáka trpícího některou z PPP a zjistit, jaký postoj on a jeho okolí, ke svému onemocnění zaujímá a jak žák hodnotí vliv PPP na jeho vztahy ve škole, rodině a ve svém okolí. Metodou praktické části je kazuistika žačky střední odborné školy, která trpí PPP, konktrétně subklinickou formou mentální bulimie. Data jsou zpracována kvalitativní analýzou. Z výsledků je navrženo doporučení pro pedagogicko-psychologickou praxi.

11

3 MATERIÁL A METODIKA ZPRACOVÁNÍ Praktická část bakalářské práce na téma Poruchy příjmu potravy u žáků středních škol je založena na kvalitativním výzkumu. Konkrétně se jedná o kazuistiku osmnáctileté žačky střední odborné školy, která trpí subklinickou formou mentální bulimie. Kazuistika byla sepsána na podkladě rozhovoru se samotnou dívkou, její matkou, babičkou a nejlepší kamarádkou, která je zároveň spolužačkou dívky trpící mentální bulimií. Rozhovor s dívkou probíhal ústní formou jako polostrukturovaný rozhovor. Dotazovaná byla tázána a částečně směrována pomocí předem připravených otázek (viz Příloha č. 1). Rozhovor s babičkou, matkou a kamarádkou byl obdobný. Zároveň byl všem dotazovaným ponechán prostor se volně k tématu vyjádřit. Připravené otázky byly pouze orientační. S každou dotazovanou osobou, kromě dívčiny spolužačky, byla sjednána individuální schůzka v klidném domácím prostředí přímo v bytě nemocné dívky. Dotazované tak byly ve svém přirozeném prostředí a tím byly eliminovány vlivy cizího prostředí. Rozhovor s kamarádkou nemocné dívky proběhl u ní v rodinném domku, kde bydlí se svými rodiči. Průzkum probíhal dle etického kodexu. Každý z respondentů se zapojil zcela dobrovolně, což potvrdil podpisem Informovaného souhlasu (viz Příloha č. 2). Všechna jména a osobní údaje, které by mohly sloužit k identifikaci totožnosti dotazované a její rodiny byly změněny.

3.1 Kazuistika Kazuistika - neboli případová studie - představuje souhrn klinických pozorování průběhu určité nemoci u několika nemocných (Janderková, 2012). Jedná se tedy o detailní studium několika málo nemocných nebo se také může jednat o podrobné studium pouze jednoho nemocného (Hendl, 2005). Účelem kazuistiky je ověřit nějaký nález nebo přinést novou představu (Mihál, 2003); zachytit složitost případu a popsat jednotlivé vztahy v celistvosti (Hendl, 2005). Jde o jednu ze základních výzkumných metod pomáhající pochopit komplikované sociální jevy (Švaříček a Šeďová, 2007). Funkcí kazuistik je přínos nových informací a také mají vzdělávací funkce. Dokonce díky jednotlivým kazuistikám byla popsána elementární funkce štítné žlázy a mnoho jiného (Mihál, 2003). Předpokladem případové studie je, že podrobné prozkoumání 12

konkrétního případu osvětlí podobné případy. Proto na závěr samotné kazuistiky se daný případ vkládá mezi širší spojitosti. Nelze ji ovšem zevšeobecnit. Osobní případová studie pak přináší detailní výzkum určitého aspektu u určité osoby (Hendl, 2005).

13

4 SOUČASNÝ STAV ŘEŠENÉ PROBLEMATIKY 4.1Poruchy příjmu potravy (PPP) Mezi nejznámější poruchy příjmu potravy mezi laickou veřejností patří anorexia nervosa, česky mentální anorexie (MA), bulimia nerovosa, česky mentální bulimie (MB) a záchvatovité přejídání (ZP). Podle Krcha (2008) jsou si mentální anorexie a mentální bulimie podobné, neboť je spojuje strach z tloušťky a přílišná pozornost nemocného směřovaná na vzhled a tělesnou hmotnost svého těla. Nemocný se snaží nepřibrat a ještě lépe, zhubnout. 4.1.1 Mentální anorexie Mentální anorexie je porucha, nemoc zařazená mezi PPP, charakterizována především záměrnou snahou nemocného člověka snižovat svou tělesnou hmotnost (Krch, 2008). Shepphird (2010) vidí anorexii jako vážné a komplexní psychické onemocnění. Pod psychickým onemocněním si autorka představuje diagnostikovatelné onemocnění, které vede ke zhoršení sociálních, kognitivních schopností, emocionálního zdraví nebo interpersonálních vztahů. Ačkoliv lidé s mentální anorexií mají podváhu a jsou extrémně štíhlí, mohou věřit tomu, že mají nadváhu a sami sebe mohou vnímat jako obézního člověka. Stejně jako řada jiných mentálních onemocnění, tak také symptomy spojené s MA mohou být matoucí (Shepphird, 2010). Lidé trpící MA jsou apatičtí, neschopni se radovat. Co se týče jejich fyzického vzhledu, kromě vyhublosti lze pozorovat vyschlou kůži, kruhy pod očima a tito lidé také zmenšují svůj rukopis (Claude-Piere, 2001). Důsledky této nemoci mohou být extrémně nebezpečné a dokonce smrtelné (Shepphird, 2010). Avšak Greenblatt (2010) popisuje anorexii jako ne primárně psychickou nemoc, ale spíše biologickou nemoc vyhladověním. Kdy vyhladovění vede k podvýživě. K podvýživě, která produkuje psychologické symptomy, které jsou spojovány s mentální anorexií. Korekci podvýživy tak Greenblatt (2010) spatřuje jako klíč k úspěšnému léčení anorexie. Anorektičky však odmítají potravu proto, že nechtějí jíst. Nikoliv, že nemají na jídlo chuť (Krch, 2008). MA může mít devastující dopad na fyzickou, psychickou i sociální pohodu člověka. Boj a porozumění MA je prvním

14

krokem k léčení a uzdravení. Uzdravení se je možné a léčení je dosažitelné (Shepphird, 2010). Nemoc se v převážné většině vyskytuje u žen a dívek (Treasure, 1997). Intencí nemocné mentální anorexií je snížit svou tělesnou hmotnost pomocí hladovění, avšak oproti lidem, kteří pouze drží redukční dietu, je tu ten rozdíl, že lidé redukující svou váhu s hubnutím končí v okamžiku, kdy dosáhnou požadované tělesné hmotnosti. Ovšem pro ženu či dívku s mentální anorexií se redukce tělesné hmotnosti stává životním, nikdy nekončícím, cílem (Treasure, 1997). Krch (2008) shrnuje diagnostická kritéria pro mentální anorexii do tří bodů. Prvním bodem je aktivní snaha dívky trpící MA udržet si nízkou tělesnou hmotnost. Čímž je myšleno, že žena či dívka dosahuje tělesné hmotnosti, která je o patnáct a více procent nižší než je normální tělesná hmotnost. Vyjádříme-li toto tvrzení pomocí tzv. body mass indexu, žena trpící mentální anorexií má index BMI nižší než sedmnáct a půl. Druhým bodem je strach z tloušťky, a to i přes již zmíněnou nízkou tělesnou hmotnost. Posledním bodem je amenorea, kdy se jedná o ztrátu menstruace. Autor dále upozorňuje, že strach z tloušťky může být těžké odhalit. Nemocné dívky se často snaží přesvědčit své okolí, že se pouze snaží o zdravé stravování, že se u nich vyskytla alergie na určité druhy potravin nebo že se snaží dostatečně sportovat. Navíc jsou-li ženě podávány hormonální přípravky, nedochází k amenorei. Rozhodujícím kritériem je tedy vyhublost ženy. Je-li žena vyhublá a současně se opakovaně přejídá, jde dle Krcha (2008) o tzv. bulimický typ mentální anorexie. Dívky trpící mentální anorexií jsou různé typy osobností. Okolí si může myslet, že pouze mentální anorexie je to, co nemocné dívky trápí. Pro okolí je také velmi těžké chápat, jak moc intenzivní je strach z jezení a případného přibírání na hmotnosti. Avšak nemocné dívky jsou ochotné podstupovat fyzickou bolest, úzkost a utrpení spojené s hladověním (Treasure, 1997), jelikož mentální anorexie je založená na sebetrýznění hladem pomocí diet a tělesného cvičení (Epling a Pierce, 1996). Pro člověka žijícího v zemích světa poskytující blahobyt, je typ stravy a cvičení determinováno sociokulturními faktory. Mentální anorexii je diagnostikována u dívky tehdy, když příjem potravy klesá a tím dochází i k poklesu příjmu kalorií a zvyšuje se fyzická aktivita. Zvyšující se tělesná aktivita zapřičiňuje další pokles příjmu potravy, který dále zvyšuje aktivitu a tak dále. Anorexie se vyskytuje také u některých druhů zvířat. Mnoho zvířat se snižujícím se příjmem kalorií zvyšují svou fyzickou aktivitu. Na první pohled se toto může zdát nesmyslné. Některá zvířata zase redukují výdej energie, pokud 15

nemají dostatečný příjem energie. Příkladem toho může být hibernace (Epling a Pierce, 1996). Jednou z hlavních překážek k uzdravení dívek je pronikavá zaměřenost na přibírání na váze, které je charakteristické pro většinu programů k léčbě poruch příjmu potravy. Hmotnostní přírůstek se stal jediným signifikantním a objektivním měřením pokroku dívek s MA. Je to primární cíl léčby a primární měřítko úspěchu (Greenblatt, 2010). 4.1.1.1 Body mass index (BMI) BMI je index tělesné hmotnosti, statistický ukazatel srovnávající výšku a hmotnost člověka. Systém BMI byl vynalezen v 19. století Belgičanem Adophe Queteletem. Index udává, jaká je hmotnost člověka v kg člověk v přepočtu na m2. Vzorec pro výpočet je následující: tělesná hmotnost v kg je dělena výškou osoby v cm. Index, který z výpočtu vzejde, by se měl u člověka s optimální hmotností pohybovat mezi 18,5 -25,0. Je-li index nižší než 18,5, jedná se o podvýživu. Je-li index nad 25,0, jedná se o nadváhu a nad 30,0 jde o obezitu (Index-bmi, 2014). 4.1.2 Mentální bulimie Stejně jako MA, tak i MB je charakteristická strachem z tloušťky. I přesto, že tento strach je typickým příznakem MB, hraje strach z tloušťky důležitou pozitivní úlohu v životě a jídelních zvyklostech všech zdravých lidí. Strach vytváří mantinely našemu chování, jednat zcela beze strachu bývá mnohdy nebezpečné. Je proto dobře, že se bojíme nemocí, policie a také i zmíněné tloušťky. Kdybychom se nebáli tloušťky, jen stěží bychom se přiměli k sebekontrole. Strach z tloušťky nám za normální situace pomáhá se nepřejídat a vyvarovat se závažným stravovacím chybám. Naučí-li se dívka záměrně po jídle zvracet, odvrací tím negativní dopady přejídání se a tím vzrůstá riziko, že se bude chovat nebezpečně, čili přejídat se (Krch, 2008). Profesor Russell (1979, in Cooper, 1995) charakterizuje bulimii třemi znaky: silné nutkání přejíst se, snaha zamezit zvýšení tělesné hmotnosti vyvoláním zvracení, zneužitím purgativ a jako poslední znak uvádí již zmíněný chorobný strach z tloušťky. Spouštěcí mechanismy pro přejídání lze rozdělit do tří kategorií. První kategorie se týká těch mechanismů, které souvisejí s jídlem. Může se jednat o případ, kdy bulimička poruší pravidlo stravování, které si sama předurčila plnit nebo přístup 16

k nedietním potravinám, myšlenky na jídlo atd. Druhou kategorii tvoří obavy o tělesnou hmotnost a tělesné proporce. Bulimička může vážením zjišťovat svou aktuální tělesnou hmotnost, která neodpovídá jejím požadavkům, které bývají mnohdy nereálné. Nebo může zažívat pocity, že je tlustá, že je jí malé oblečení apod. Do poslední kategorie spadají negativní nálady, jako je deprese, osamělost, nervozita, strach aj. Po přejedení se bulimička prožívá různorodé pocity. Prvé pocity jsou kladné. Tělo touží po jídle. Avšak tento pocit je brzy vystřídán negativními emocemi a zoufalstvím ze selhání, z toho, že bulimička nedokázala jídlu odolat. Tyto emoce jsou ještě doprovázeny fyzickými obtížemi, jako je bolest břicha, hlavy, pocity nadmutosti (Cooper, 1995). Co je pro bulimičky typické, jsou metody kompenzace přejídání. Cílem těchto kompenzací je zabránit zvýšení tělesné hmotnosti. Může se jednat o vyvolané zvracení, zneužívání laxativ, diuretik či jiných léků, hladovky, nepřiměřenou fyzickou aktivitu. Pro diagnózu MB je potřeba, aby dívka trpěla opakujícími se epizodami záchvatovitého přejídání, nepřiměřeně a opakovaně toto přejídání kompenzovala, během týdne u ní musí dojít alespoň ke dvěma záchvatům přejedení se po dobu minimálně tří měsíců, její sebehodnocení je přespříliš závislé na tělesných proporcích a tělesné hmotnosti a porucha se nevyskytuje pouze při mentální anorexii. Rozlišit pak můžeme purgativní typ dívek trpících MB, které jako kompenzační mechanismy využívají vyvolané zvracení, laxativa či diuretika. A nepurgativní typ dívek, které využívají ke kompenzaci přísné redukční diety, hladovky, intenzivní fyzické cvičení (Americká psychiatrická komora, 1991; in Cooper, 1995). Užívá-li bulimička purgativní metodu zvracení, poznáme ji lehce tak, že vždy po obědě odchází na toaletu, kde se chce zkonzumovaného jídla touto metodou zbavit. Z tohoto důvodu ji neuvidíme sedět po jídle u stolu a povídat si s ostatními. Dalším aspektem zvracení jsou zažloutlé zkažené zuby od žaludečních šťáv. Také mohou mít poraněné hřbety rukou od zubů, způsobené strkáním si prstů do krku při vyvolávání zvracení. V rodině se mohou ztrácet peníze, dokonce může propuknout kleptománie, jelikož bulimičky potřebují hodně finančních prostředků na jídlo. Typická je i neustálá nervozita (Claude-Pierre, 2001). Velmi často se u bulimiček také vyskytuje závislost na návykových látkách (Kocourková, Koutek, 2002). 4.1.2.1 Sebepoškozování Sebepoškozování je záměrné poškození tělesné integrity těla, které se u osob trpících PPP objevuje až v 55 % případů a na druhou stranu PPP se vyskytují až u 61 % 17

sebepoškozujících se. Cílem tohoto chování jedince má být řešení negativních pocitů, avšak hrozí riziko dostavení se ještě negativnějšího pocitu a následného sklonu k suicidálnímu chování, ačkoliv sebepoškozování jako takové je bez záměru oběti zemřít (Bednářová, Yamamotová, Papežová, 2010). 4.1.3 Záchvatovité přejídání (ZP) Cooper (1995) charakterizuje ZP jako jídelní epizodu, která je charakteristická nejen konzumací nepřiměřeně velkého množství jídla, ale také subjektivním pocitem ztráty sebekontroly nad jídlem. Může se jednat o stav podobný nervovému záchvatu, který není vůlí ovlivnitelný (Krch, 2000). Dalším charakteristickým znakem je, že přejídání je prováděno tajně, v ústraní, kdy okolí je drženo v nevědomosti, a to i za cenu lstivosti a podvádění. Záchvat přejídání je uskutečňován v místě výskytu jídla, většinou v kuchyni. Může k němu však dojít i po cestě z obchodu. Jídlo je při záchvatu konzumováno rychle. Mnohdy není ani řádně rozžvýkáno. První pocity jsou popisovány jako pocity úlevy a jako velmi příjemné. Avšak nemají dlouhého trvání. Řada dívek trpících ZP popisuje záchvaty jako něco zoufalého a to je nutí chovat se způsobem, který je jejich povaze cizí. Může se tak stát, že kradou potraviny v obchodech, vybírají jídlo z odpadkových košů či kradou jídlo, které patří jejich přátelům. Kalorická hodnota zkonzumovaných potravin během jednoho záchvatového přejedení se pohybuje okolo 1500 – 3500 kalorií (Cooper, 1995) nebo až 4000 kalorií (Krch, 2000), avšak některé osoby uvádějí i 20 000 a více snězených kalorií (Cooper, 1995). Nemocné dívky dokáží jíst nejen potraviny, ale také suroviny jako je mouka či máslo (Krch, 2000). Dalším typickým znakem ZP je, že je konzumováno tzv. zakázané jídlo. Tedy to, co si bulimičky zakazují. Jedná se o jídla nedietní, tučná, sytá, jako jsou sladkosti, tučné salámy, sladké pečivo atd. Některé jídelní epizody nemusí korelovat s výše uvedeným. Krch (2000) přejídání označuje jako velmi relativní pojem. Přesto však dívky, které je prožily, je pociťují jako ZP a jsou pro ně skličujícím zážitkem doprovázeným ztrátou kontroly nad jídlem. Takové případy jsou označovány jako subjektivní přejídání na rozdíl od objektivního, kdy se jedná o skutečně nepřiměřené množství zkonzumovaného jídla (Cooper, 1995). Sní-li dívka trpící ZP více jídla, než chtěla nebo sní-li něco jiného, než je zvyklá, či v neobvyklé kombinaci, jedná se o normální součást života, která nastane, drží-li jedinec nějakou dietu. V tomto případě se pak nejedná o problém s nadměrným 18

energetickým příjmem, ale o problém vzhledem k očekávání jedince. Jde tak o nereálnost očekávání daného jedince. Nějaká jídla, která si člověk vědomě zakázal konzumovat a tento zákaz porušil. Nevolnost se může dostavit z důvodu, že žaludek, který nebyl zvyklý na jiné druhy pokrmů, musí nyní zpracovávat tučná, kalorická jídla (Krch, 2000). Mnohé dívky se přejídají sezónním ovocem a zeleninou. Jelikož ovoce a zelenina má nízký kalorický obsah, nejsou zde obavy z přibývání na hmotnosti a jsou konzumovány ve velkém množství. Problémem je přizpůsobení se žaludku na velký objem jídla, což později vede ke konzumaci velkého množství potravin. Proto lze říci, že před samotným přejídáním se, může stát vegetariánská dieta či pojídání ovoce a zeleniny ve velkém množství (Krch, 2000). Důvody k ZP Krch (2000) rozděluje na vnitřní a vnější.

Hlavním vnitřním

důvodem k přejezení se je hlad. Důležitá je hladina glukózy v krvi. Klesne-li pod určitou hranici, dívka pocítí hlad. Tělo z přijaté potravy vytvoří glukózu. Její hladiny v krvi stoupne a za dvacet minut po jídle se pocit hladu utlumí. Inzulín pak zpracuje glukózu z krve, kdy zvýšená produkce inzulínu způsobuje rychlejší zpracování glukózy. Potraviny, které obsahují cukry a škroby zvyšují hladinu glukózy v krvi nejrychleji. Tělo na zvýšenou hladinu glukózy reaguje zvýšenou produkcí inzulinu, který glukózu zpracuje. Proto při přejídání se potravinami bohatými na cukr a škroby tělo vytváří velké množství inzulinu a rychle klesá hladina glukózy v krvi. Permanentně vyšší produkce inzulinu způsobuje hypoglykémii neboli nízkou hladinu glukózy v krvi. Hypoglykémie se projevuje intenzivním pocitem hladu, neschopností se soustředit, depresí, úzkostí a pocitem neschopnosti se ovládat. Mezi další vnitřní důvody patří také deprese, pocit osamělosti, úzkost, vztek a všechny ostatní negativní nálady. Vnějšími důvody k přejezení se je snadný přístup k jídlu (plná lednice, nadbytek jídla), nevhodné stolování, reakce okolí, hádky s rodinnými příslušníky apod. (Krch, 2000). 4.1.4 Subklinická forma PPP V populaci se neobjevují pouze plně klinicky rozvinuté případy PPP u žen a dívek. Existuje také tzv. subklinická forma PPP (Kocourková a Koutek, 2012). Při této variantě nemoci může jeden nebo více základních příznaků poruchy chybět, ovšem nemocné dívky vykazují téměř typický klinický obraz (Žáčková a Theiner, 2004). Touto formou se u mentální bulimie rozumí stav, kdy se dívka často nebo i trvale v příjmu 19

potravy omezuje, čili drží redukční diety, přejídá se a toto přejídání kompenzuje zvracením. Avšak její potíže nevygradují natolik, aby byly diagnostikovány a poté léčeny (Kocourková a Koutek, 2012). Subklinické formy se však mohou rozvinout v kompletní příznaky onemocnění (Žáčková a Theiner, 2004). Touto variantou PPP trpí až 80 % žen (Kocourková a Koutek, 2012). Praktiční lékaři odhalí pouhých 12 % pacientů trpících MB a 45 % pacientů trpících MA (Žáčková a Theiner, 2004). Velkou překážkou v diagnostice a léčbě je stud dívky trpící subklinickou formou PPP. Negativní roli může hrát i stud jejich rodičů. Ten je spojen s možnou stigmatizací zapříčiněnou obezitou, stejně tak i psychickým onemocněním. Dochází tak k zatajování nemoci a odmítání léčby. Také rodiče sami mohou trpět subklinickou formou nemoci (Papežová, 2014). Papežová (2014) varuje, že takoví rodiče mnohdy negativně ovlivňují stav PPP u svých potomků. 4.1.5 Příčiny vzniku PPP Krch a Richterová (1998) nevidí počátky příčiny vzniku PPP v tom, že mladá dívka se chce líbit chlapci, že jí někdo řekl, že je tlustá nebo že jednoduše přibrala na tělesné hmotnosti. Samotnou příčinu autoři vidí mnohem hlouběji. Počátky rozvoje PPP přisuzují prvotní snaze získat sebedůvěru. Sebevědomí mladých dívek, jejichž tělo se s dospíváním morfologicky mění, je velmi labilní. Držení diet a hladovění se tak nabízí jako nejjednodušší řešení. Cooper (1995) jako hlavní predispoziční psychologický faktor uvádí kombinaci perfekcionismu a pocitu neschopnosti. Sklony k depresi zvyšují riziko propuknutí PPP. Cooper (1995) připouští možnost, že by PPP mohly být zčásti vrozené. Argumentuje velkou pravděpodobností onemocnění PPP druhého

jednovaječného

dvojčete,

jestliže

první

z dvojčat

PPP

trpí

oproti

pravděpodobnosti, jsou-li dvojčata dvojvaječná a dodává, že druhým důkazem je to, že PPP se v některých rodinách vyskytují opakovaně. 4.1.5.1 Příčiny vzniku MA Claude-Pierre (2001, str. 80) o anorexii říká, že:“ Anorexie je vedlejší produkt společnosti, která si štíhlosti cení nadevše“. Autorka nevidí kult štíhlosti jako samotnou příčinu MA. Podle ní se jedná jen o spouštěcí mechanismus. Jelikož mladé dívky drží redukční diety, aby se zalíbily mužům, zatímco dívky trpící MA nestojí o mužskou 20

pozornost. Ani se nesnaží dosáhnout určité tělesné hmotnosti. Dívka trpící MA nechce vůbec žádnou tělesnou hmotnost. „Anorexie spočívá v sebenenávisti způsobené neschopností dosáhnout dokonalosti“ (Claude-Pierre, 2001, str 83). 4.1.5.2 Příčiny vzniku MB a záchvatovitého přejídání Podle Coopera (1995) je pochopení příčin vzniku MB a ZP komplikovaný proces. Podle něj jsou tyto poruchy výsledkem spolupůsobení fyzických, psychologických a sociálních faktorů.

Většina dívek trpících MB má mírně vyšší hmotnost, než je

průměrná přirozená hmotnost a polovina bulimiček má před vznikem PPP nadváhu. Čili fyzický faktor nadváhy, ve spojení s dalšími psychologickými a sociálními faktory, může vést ke vzniku PPP. Kdy psychologickým faktorem je nízké sebehodnocení a hluboký pocit neschopnosti. Dalším faktorem je sklon k perfekcionismu, kdy dívka klade na svou osobu vysoké požadavky a vytyčuje si příliš vysoké cíle. ZP a MB byla zjištěna pouze v některých kulturách a navíc, výlučně u žen. Tímto výrokem Cooper (1995) demonstruje významnost sociálních faktorů pro vznik MB a ZP. Tento jeho závěr ještě doplňuje fakt, že PPP jsou běžnější u některých sociálních skupin, jako jsou např. baletky a modelky. Krch (in Krch, Richterová, 1998, str. 12) zase vidí PPP jako „srozumitelný problém s určitým obdobným vývojem“, avšak také přiznává, že samotná příčina vzniku PPP není téměř nikdy jednoznačná. Autor se tak shoduje s Cooperem (1995) v tom, že vznik PPP je spojen se vzájemnou konstelací biologických, sociálních a psychických faktorů. MA a MB si nejsou až tak cizí, jedna nemoc může přecházet v druhou. Zhruba třetina bulimiček trpěla v minulosti MA (Cooper, 1995). 4.1.6 Diagnóza PPP Podle Papežové (2010) je velmi snadné stanovit diagnózu PPP v případě, že dívka trpící PPP sama a její příbuzní spolupracují. Problémem jsou případy utajování symptomů, nedostatečná motivace k léčbě, která se často pojí se studem a obavami ze stigmatizace. Může se také objevit strach z případného podceňování nemoci okolím (Papežová, 2011). Proto Kocourková a Koutek (2002) upozorňují na obtížnost diagnostiky právě v samotném počátku rozvoje jídelní poruchy. Dívky trpící PPP popírají záměrné snižování vlastní tělesné hmotnosti a uvádějí své okolí v omyl tím, že 21

naříkají na různé somatické komplikace, které jim mají údajně bránit v příjmu potravy. Příkladem je stěžování si na nemožnost polykání přijaté potravy, zácpu či bolest v oblasti břicha. Další překážkou může být také častá psychická komorbidita. Samotné stanovení diagnózy a zahájení adekvátní léčby tak může trvat až několik let (Papežová, 2010). Přesto je nutné mít na paměti, že v případě PPP se jedná o onemocnění podmíněné více faktory. Je tak nezbytné, aby diagnostický proces byl prováděn v širším biopsychosociálním kontextu (Papežová, 2011). 4.1.7 Léčba PPP Léčba dívek trpících PPP směřuje primárně k eliminaci příznaků jídelní poruchy. Prakticky to znamená změnu nevhodných stravovacích zvyklostí; zahnat strach z přibývání na hmotnosti či dokonce tloušťky a u případů dívek v ohrožení života, v důsledku vyhublosti, pak nárůst tělesné hmotnosti; zamezit strachu z jídla a v neposlední řadě utlumit posedlost štíhlou figurou a jídlem (Sladká-Ševčíková, 2004). Kulhánek (2009) toto formuluje do třech důležitých cílů, které jsou nezbytné pro dosažení úspěšné léčby naplnit. První cíl směřuje k léčbě dlouhodobé malnutrace a somatických obtíží zapříčiněných zvracením aj. Druhý cíl představuje psychoterapii jako cestu k porozumění důvodům vzniku onemocnění a také pochopení role, kterou jídelní porucha v životě nemocné dívky sehrává. Poslední cíl opět souvisí s psychoterapií, tentokrát zaměřenou na změnu nevhodných stravovacích návyků a životního stylu dívky trpící PPP vůbec. Dívka se musí naučit vážit si sáma sebe, snažit se o inkluzi do společnosti, posílit své sebevědomí a mít ráda sama sebe. Jde o složitý, nejednoduchý, vleklý proces, který vyžaduje několikaleté úsilí. Samotná léčba v průměru trvá tří až pět let (Sladká-Ševčíková, 2004). Nejdůležitější při řešení PPP je podle Krcha (in Krch, Richterová, 1998) dialog mezi terapeutem a léčící se dívkou s PPP. Tyto dívky, po několika neúspěšných pokusech vyléčit se, velmi lehce podléhají pocitu zoufalství, že se jim vyléčit nikdy nepodaří. Avšak PPP jsou dlouhodobá onemocnění ovlivňující jak osobní, tak i sociální život jedince. Neexistuje tak žádná jednoduchá cesta ke zbavení se přejídání, závislosti na laxativech, hladovkách a navozovaném zvracení. Vůbec prvním krokem je rozhodnutí nemocné dívky se léčit. Terapeut nemocnou pomocí rozhovorů směruje k řešení problémů, nabízí ji dílčí řešení a nemocná dívky si zvyká na fakt, že PPP není možné vyléčit okamžitě. Mnohdy je nutné, aby také rodina 22

dívky trpící PPP konzultovala s terapeutem a nebyla zbytečně netrpělivá (Krch, Richterová, 1998). 4.1.7.1 Ambulantní léčba Ambulantní péče je určená dívkám s chronickým průběhem PPP. Tento druh léčby směřuje k somatické a psychologické vyrovnanosti. Prostředkem k dosažení jsou pravidelné kontroly tělesné hmotnosti, elektrolytů a životních funkcí. Nemocné dívce může být v rámci ambulantní péče také doporučen specialista (Stopstigma, 2013). Rodinná terapie Rodinná terapie se provádí nejčastěji u dívek ve věku patnáct až dvacet let a u dětí (Kocourková, 1996). Rodina je terapeutem směřována k nalezení vlastního způsobu boje s PPP a také k objevení účinných postupů k realizaci zápolení. Většina rodin totiž již mnoho neúspěšných metod vyzkoušela předtím, než vyhledala odbornou pomoc. Rovněž je důležitý přístup samotného terapeuta směrem k rodině. Je důležité si uvědomit, že rodina není původcem problémů, ale žádaným asistentem, neboť ani dívka trpící PPP, ani terapeut sám není sto PPP vyřešit bez kooperace (Hadaš, 2007). Vícerodinná terapie Vícerodinná terapie je novým terapeutistickým přístupem v České republice. Tato terapie má vymezenou strukturu a probíhá v podobě jednoletého kurzu. Na jednom sezení participuje pět až šest rodin, jejichž členem jsou dívky trpící MA. O každou rodinu se starají čtyři až pět terapeutů specializujících se na PPP. Terapeuti jsou v minoritě, to znamená, že větší počet členů terapeutické skupiny tvoří rodiny a jejich členové. Každá dívka trpící MA nebo celá rodina pak je v dlouhodobé péči konkrétního terapeuta. Kurz je koncipován jako úvodní čtyřdenní blok a poté jednodenní setkávání každý měsíc. V úvodním kurzu jsou účastníci seznámeni s potřebnou teorií a následně probíhá praktická část, kdy terapeuti pracují s rodinami (Tomanová, 2009).

23

Individuální terapie Při individuální terapii se terapeut věnuje v daném čase pouze jedné konkrétní nemocné dívce s tím, že každé setkání navazuje na setkání předešlé (Kulhánek, 2009 b). Takováto setkání jsou realizována jednou týdně během delšího časového období. Účelem individuální terapie je senzitivně provázet dívku trpící PPP při proceduře osobní změny a pomoci ji při hledání alternativních způsobů řešení životních stavů (Anabell, 2012). Individuální způsob terapie je volen v případě, že rodinná terapie nepřináší požadované výsledky (Krch, 2005). Skupinová terapie V případě skupinové terapie se může jednat o sezení určená pro adolescenty trpící PPP nebo pro rodiče dětí trpících PPP. V prvním případě se jedná o to, že adolescentní dívky trpící PPP mají při této terapii prostor hovořit o oblastech, o kterých chtějí. Ve druhém případě, u skupinové terapie určené pro rodiče, je ponechán prostor pro sdílení zkušeností rodičů ohledně role rodiče dítěte nemocného PPP. Jako podpora zde slouží rady ostatních rodičů, kteří jsou v obdobné situaci (Krch, 2005). Motivační terapie Motivační terapie je nový přístup k léčbě PPP založený na faktu, že pacientky trpící PPP nastupují k léčbě s rozdílnou mírou motivace. Málo úspěšné jsou pak ty pacientky, které nebyly k léčbě dostatečně motivovány. Mnohdy při terapii nekooperují a mohou skrytě i otevřeně léčbu odmítat. Proto je v tomto typu terapie vyzdvihována motivace a je zdůrazňován fakt, že motivace není modifikována pouze osobností pacientky. Motivaci lze ovlivňovat multifaktoriálně (Papežová, 2001).

4.1.7.2 Hospitalizace Je-li ambulantní péče neúspěšná, přistupuje se k hospitalizaci dívky trpící PPP na psychiatrickém oddělení. Jedná se většinou o jeden až dva měsíce, kdy se nemocné dívce dostává tzv. režimové léčby (Marková, Venglářová a Babiaková, 2006). Rozhodnutí pro hospitalizaci předchází fakt, že tělesná hmotnost dívky klesla pod 75 % 24

průměrné tělesné hmotnosti, která odpovídá věku a výšce dívky; u dívky se objevují vážné poruchy nálady nebo zde působí nevhodné sociální faktory. Stejně tak může být rozhodující nedostupnost jiné adekvátní péče (Uhlíková, 2010 in Papežová, 2010).

4.1.7.3 Psychofarmaka Psychofarmaka neléčí PPP, avšak mohou dívce trpící PPP ulehčit stavy úzkosti, depresí a eliminovat vtíravé, stále se opakující, myšlenky na jídlo a tělesnou hmotnost. Jsou vždy předepisovány pouze psychiatrem (Kulhánek, 2009 b).

4.1.8 Prevence vzniku PPP Bovey (1995) upozorňuje na nutnost budování velmi dobrého vztahu mezi rodiči a dětmi; zvláště pak mezi rodiči a dcerami. Bovey (1995) se snaží varovat před přílišnou snahou matek, které samy trpěly kvůli tloušťce. Takové matky pak, podle autorky, mohou na své dcery vyvíjet nepřiměřený tlak a kontrolu, aby dcery nejedli příliš mnoho a nevhodné potraviny. Dcery se pak mohou až příliš zaměřit na své tělo a jídelní zvyklosti. Matky tak ve finále mohou vychovat anorektičku. Opatrnost, zvláště pak ve výrocích směrem k dospívajícím dívkám, doporučuje také Cassuto a Guillou (2008). Poznámky, které se týkají apetitu dívek, například když si dívka přidá porci dobrého jídla na večeři, jejich tělesných proporcí, když si všimneme, že se jí začínají rýsovat ženské tvary, nebo její neschopnosti držet dietu, o jejíž nezbytnosti své okolí přesvědčuje. Jakékoliv ironické komentáře směrem k dospívající dívce mohou být velmi nebezpečné a dívka si je může pamatovat celý život. Nemusí dojít pouze k uražené ješitnosti, ale mohou podrýt její sebevědomí. Cassuto a Guillou (2008) pojednávají o nutnosti, aby rodiče zprostředkovali dceři objektivní pohled na sebe samu, připadá-li si dcera příliš tlustá. Např. kladením otázek typu: vzhledem k čemu a komu si připadá tlustá? Jako stěžejní záležitost popisují fakt, že je důležitá objektivita. Dcera může být skutečně tlustá. Proto autoři doporučují rodičům spočítat index tělesné hmotnosti (BMI). Z něj pak objektivně usuzovat, zda dcera potřebuje zhubnout nebo zda se jen stala obětí ideálu krásy.

25

4.1.8.1 Prevence vzniku PPP a škola Prevence PPP ve škole spočívá ve vhodném výchovném působení na dívku, ať už ze strany školy, tak i rodiny. Škola, v rámci programu výchovy ke zdravému životnímu stylu, je zodpovědná za zprostředkování informací o PPP, vedení nejen dívek, ale všech žáků ke zdravým stravovacím návykům, vytváření pozitivního sociálního klima v prostorách školy a umožnění osobnostního rozvoje žáků za účelem posilování sebedůvěry vedoucí k eliminaci projevů sebedestruktivního chování. Žádoucí jsou metody aktivního sociálního učení, kdy žáci plní úlohy, jejichž cílem je výchova ke zdravým jídelním zvyklostem (O drogách, 2007). 4.1.9 Jak se chovat k dívkám trpícím PPP Claude-Pierre (2001) vidí jako stěžejní převzít od nemocné dívky její zodpovědnost za léčbu PPP. Protože dívka trpící PPP potřebuje vědět, že její blízcí tu jsou pro ni. Je důležité za ni zařizovat a plánovat její návštěvy u lékaře a starat se o její stravu. Úskalím je však negativismus nemocné dívky, která pomoc odmítá. Může okolí tvrdit, že vše zvládne sama nebo že si pomoc nezaslouží. Je pak důležité dívce trpící PPP znovu a znovu zdůrazňovat, jak je jako lidská bytost důležitá a že se jí dostane pomoci s následným uzdravením se. Dobré je se také připravit na dívčin strach, že ztloustne, bude-li se ji starat o stravu druhá osoba. Je nutné ji informovat, že neztloustne, že se jí jen dostane pomoci k uzdravení se. Osoba trpící PPP musí být neustále přesvědčována o náklonosti svého okolí k ní. Jako další nezbytnost autorka vidí umět vnímat dívku trpící PPP samotnou zvlášť od jejího chování. Jelikož dívčino chování je v područí její negativní mysli. Dokonce touto myslí může být vnitřně nucena až k bizarnímu chování. Stěžejní je negativismus nepodporovat. K podpoře dojde právě tím, když se na nemocnou dívku její okolí rozzlobí. Tím dívku utvrzuje v její údajné bezcennosti, o které je přesvědčena. Musí s ní být jednáno klidně a musí být ubezpečen, že její blízcí vědí, že to není ona, ale projev dívčina negativní mysli, proti které s ní její blízcí budou společně bojovat. Nemocná dívka nesmí být nikdy odsuzována. Naopak, příbuzní potřebují přípravu na její iracionální jednání a chování a přesvědčovat ji o svém kladném vztahu k ní samotné. Nedojde-li k porozumění principu fungování negativní mysli, bude se dívčina chování pouze zhoršovat. Pomáhá snaha odvést pozornost nemocné dívky různými hrami apod. Běžné je totiž pro dívky trpícími PPP

26

ukrývání potravy a tajné cvičení, kdy se dívka snaží spálit kalorie, které byla nucena přijmout ve stravě. 4.1.9.1 Zásady při komunikaci s dívkou trpící PPP Součástí léčby je neustálé opakování logiky a rozumného chování. Na každý negativní výrok nemocné dívky je třeba reagovat výrokem pozitivním. „Jsem jen na obtíž.“ „Ne, nejsi. Jsi skvělá. Nikdy jsi neudělala nic špatného. Kdybys nebyla tak hodná, laskavá a ohleduplná, nikdy by tě ani nenapadlo trápit se tím, že jsi na obtíž. Sobcům je to jedno.“ (Claude-Pierre, 2001). Dívky v rolích obětí PPP si vše vykládají negativně, proto je nutné dodržovat jisté zásady při komunikaci s nemocnými dívkami. Nikdy není dovoleno komentovat jejich vzhled. Běžná pochvala, jako konstatování dnes ti to sluší, může vyvolat v hlavě nemocné dívky pocit, že jiné dny vypadá příšerně. Jediná situace, kdy se smí mluvit o jejím vzhledu je, když se nás sama zeptá na to, jak vypadá. Hlavně dívky trpící mentální anorexií chtějí znát názor svého okolí na svůj vzhled. V tomto případě je nezbytné komentovat pouze barvu očí nebo vlasů (Claude-Pierre, 2001). 4.1.9.2 Čemu se vyvarovat v komunikaci s dívkou trpící PPP Dívku trpící PPP bychom měli vyvarovat číslům, především číslům udávající její tělesnou hmotnost. Ani u lékaře při vážení, by dívka neměla slyšet žádná čísla. Anorektičky v číslech vidí svou cenu. Jde tak ve své podstatě o jakési měřítko jejich osobní hodnoty (Claude-Pierre, 2001). Autorka radí poslat dívku s PPP na školu, kde se nedává číselné hodnocení výkonu žáka, ale slovní hodnocení. Pro nemocnou není vhodné žádné soutěžení, proto dívku trpící PPP není dobré, v roli žáka, srovnávat se spolužáky a jejich výsledky. Zrovna tak není dobré před touto žačkou zmiňovat vlastní úspěchy učitele nebo rodiče, které mohou evokovat to, že od nemocné dívky jsou očekávány úspěchy přinejmenším takové. Doporučuje se rozhovor s učitelem nebo ředitelem školy na téma, jak zabránit pocitu soutěžení u dívky s PPP. Důležitá je seberealizace trpící dívky PPP. Proto nikdo nesmí nutit nemocnou, aby souhlasila v některých názorech svého okolí. Jako dobrý způsob seberealizace je využít malování a psaní poezie. Při léčbě není klíčová strava dívky trpící PPP, ale vytvoření vlastní identity. Nepostradatelná je spolupráce s ošetřující lékařem, kdy je nutné vymyslet pro 27

dívku s PPP šest malých výživných porcí, které jsou pro ni menším zlem, než je tomu u třech větších porcí (Claude-Pierre, 2001). 4.1.10 PPP a rodina dívky trpící PPP Rodina je nezbytné společenství, které je uvnitř i navenek spjato nejrůznějšími vztahy. Směrem k okolnímu světu se otevírá či zavírá, a to vždy dle konkrétní potřeby. Je tak chápána jako jakýsi samostatný svět, jehož primárním úkolem je péče a ochrana o její členy (Lovasová, 2006). Jde o sociální prostředí, kde je jedinec od narození socializován a zároveň se jedná o součást společnosti (Reichel, 2008). Rodina zastává několik funkcí. Jednotlivé funkce však od sebe nelze oddělit; vzájemně se doplňují a podmiňují. Nelze tak ani jednotlivé funkce hodnotit z hlediska jejich důležitosti. Funkce rodiny mohou být rozděleny na funkci sociálně-reprodukční, kulturně-reprodukční,

biologicko-reprodukční,

ekonomickou,

terapeuticko-

PPP mohou mít dopad také na sourozence nemocné dívky.

Může dojít ke

pečovatelskou a obrannou (Reichel, 2008). zhoršení zdravotního stavu jejích sourozenců v důsledku úzkosti. Všichni sourozenci nemocné dívky potřebují být ubezpečeni, že za PPP nejsou u jejich nemocné sestry nějak zodpovědní. Nemocná dívka vyžaduje, aby rodina fungovala jako celistvá jednotka. Pro zachování duševního zdraví všech je dobré mít na paměti, že nikdo není zodpovědný za vznik nemoci dívky (Claude-Pierre, 2001). Rodina s výskytem PPP V rodinách, kde jeden ze členů trpí PPP, dochází k více neshodám. Takovéto rodiny jsou nepříliš organizované, málo soudržné, nemají tak velkou otcovskou či mateřskou péči jako rodiny, kde žádný z členů netrpí PPP. Avšak tyto rodiny disponují zvýšenou ochranitelskou tendencí vůči svým členům. Emoce nejsou příliš dávány najevo, naopak, jsou spíše skrývány. Tyto rodiny jsou více zaměřeny na úspěch a více své potomky kontrolují. Děti z takových rodin nahlíží na matku pozitivněji ve srovnání s pohledem na otce.

Rodina dívky trpící MA se liší od rodiny dívky trpící MB

(Kocábová, 2006).

28

Rodiny s výskytem MA Rodiny, ve kterých se objevuje dcera trpící MA, bývají strnulé a neschopné přijmout fakt, že jejich dcera dospívá, že je nezávislá. Anorektické rodiny se zapříčiňují o vytvoření zdání perfektní rodiny. Snaží se zcela eliminovat hádky a negativní emoce. Je zde přehnaná péče o členy a vztahy mezi nimi jsou úzkostné. Dívky vnímají otce jako nedostupného, bez zájmu o ně samotné a neschopného přijmout je takové, jaké jsou. Což vede k pocitům lítosti u dívek s MA. U matek zase dívky popuzuje přehnaná starostlivost o jejich osobu (Kocábová, 2006).

Rodiny s výskytem MB Rodiny lidí trpících MB jsou neuspořádané, méně organizované. Potomci zde nemají jasně stanovené mantinely, výchova je nedůsledná. Dítě žije v chaosu a neví, zda bude po určitém chování potrestáno či nikoliv nebo zda bude dokonce pochváleno. Takový stav nejistoty pak v dítěti vyvolá pocity úzkosti. Oproti rodinám s výskytem MA jsou zde emoce vítány a je jim dán volný průchod. Z tohoto důvodu bulimické rodiny mohou působit jako rodiny konfliktní. Dívky s MB vidí otce jako kritika. Popisují ho jako chladného a nedostupného. Problém představuje nevyzpytatelnost v jeho jednání. Matku dívky s MB popisují jako chladnou, kritizující a jako osobu nenabízející dostatek opory (Kocábová, 2006). 4.1.11 Škola a PPP Učitel mnohdy bývá první, kdo si všimne známek mentální anorexie, mentální bulimie či záchvatového přejídání u žáka. Dívka trpící PPP může mít kolísavou tělesnou hmotnost, hubnout nebo naopak nápadně přibírat. U žáků s PPP si také učitel může všimnout lability, podrážděnosti a stranění se kolektivu. U MA je typické nošení více vrstev oblečení, kdy se dívka snaží maskovat vyhublost. Dívka trpící PPP se různými metodami snaží zvládat pocity hladu, může se zdržovat nápadně často v blízkosti radiátorů. Co se týče ZP, taková dívka se může snažit vyhýbat sportovním aktivitám a často se stydí před ostatními převlékat, stejně jako žáci s MA. Žáci trpící PPP zpravidla nekonzumují jídlo ve škole (Papežová a Hanusová, 2012). 29

4.1.12 Spolupráce rodiny a školy Spolupráce školy a rodiny je zcela namístě. Avšak ještě než učitel kontaktuje rodiče žáka, měl by předem informovat žáka samotného. Ten by v opačném případě mohl ztratit důvěru k takovému pedagogovi. S rodiči je nezbytné hovořit a zaměřit se na pomoc žákovi. Avšak nelze stanovovat diagnózu. Ta spočívá na praktickém, popř. dětském lékaři. Proto prvním krokem, který by měl učitel učinit při rozhovoru s rodiči, je doporučit návštěvu příslušného lékaře. Pokud rodiče nespolupracují či jsou v tzv. fázi popření, kdy jakýkoliv problém s PPP u svého dítěte popírají a je zároveň zdraví žáka v ohrožení, je dalším krokem kontaktovat sociální pracovnici (Papežová a Hanusová, 2012). 4.1.13 Opatření školy vzhledem k žákovi s PPP Vzhledem k rizikům, která mohou vzniknout při nízké tělesné hmotnosti, zvracení, užívání laxativ atd. v kombinaci s tělesnou námahou, měla by škola zabránit žákovi s PPP v provozování sportovních aktivit jak v rámci výuky, tak i volnočasovým sportovním aktivitám. Rodičům by mělo být o tomto podáno vysvětlení. Rozvrh hodin, povinných a volitelných předmětů i kroužků, by měl být upraven tak, aby měl žák přestávku na oběd a svačiny. Měl by být vybrán spolužák, který bude s žákem trpícím PPP sedět v jedné lavici a bude zajišťovat, aby žák své svačiny jedl. Dalšími alternativami může být společné jezení s učitelem; zajistit žákovi oddělenou místnost na jezení; jezení u učitelského sboru nebo jezení mimo jídelnu se spolužákem, který na jezení dohlíží (Papežová a Hanusová, 2012). Žák trpící PPP může mít oslabeny kognitivní funkce v důsledku podvýživy. Je nutné, aby učitel na toto bral zřetel. Žáci se sklony k perfekcionismu, hlavně žáci trpící MA, mohou věnovat nepřiměřené množství času domácím úlohám. Pedagog tak může stanovit limity času stráveného nad učením a psaním domácích úloh. Při zkoušení žáka s anorexií je někdy vhodná přestávka s umožněním přístupu k teplému nápoji nebo svačině. Dbát musí učitel i na to, že žákovi s MA je velmi často zima (Papežová a Hanusová, 2012). Vrátí-li se žák po léčbě zpět do školy, musí se učitel snažit o dobré klima třídy. Riziko představuje takové školní prostřední, kde žáci nechodí na obědy nebo drží diety. V takovém případě hrozí relaps (Papežová a Hanusová, 2012). 30

4.1.14 Preventivní programy proti vzniku PPP realizované školou Potenciální nebezpečí představují samotné preventivní programy PPP. Žáci následují příklad, proto není vhodné, aby o PPP přednášel člověk, který má evidentní podváhu nebo člověk, který je nepřiměřeně orientován na zdravou stravu. Nedoporučuje se ani propagace tabulek udávajících doporučenou tělesnou hmotnost. Stejně tak není vhodné veřejné vážení. Preventivní programy nemají za účel propagovat ideální hmotnost jedince, ale zdravý životní styl (Papežová a Hanusová, 2012). Ze strany učitele je vhodná včasná intervence vzhledem k žákovi, dále se u žáků obecně soustředit na prevenci držení redukčních diet. Žáci by měli být informování hlavně o neúčinnosti redukčních diet a prostředků na hubnutí, nikoliv pouze o jejich nepříznivých vlivech na zdraví. Pozor je třeba dát při podávání informací o PPP a o jejích protagonistech, kdy se žáci mohou snažit o nápodobu slavných osobností. Bez pozitivního efektu je také mechanické sdělení informací o PPP. Učitel má pomáhat vyvarovat se šikaně kvůli tělesným proporcím a výkonu v hodinách tělesné výchovy. Učitel musí žáky o zdravé výživě a redukci hmotnosti informovat velice opatrně, neboť žáci si mohou vše vyložit jednostranně a přehnaně sdělení interpretovat (Metodické doporučení, 2010).

31

5 PRAKTICKÁ ČÁST, VÝSLEDKY PRÁCE Praktická část práce se zaměřuje přímo na konkrétní dívku trpící subklinickou formou mentální bulimie. Účelem je zjistit, jaký postoj tato dívka, žačka střední odborné školy, zaujímá ke svému onemocnění. Metodou praktické části je kazuistika této žačky. Kazuistika obsahuje informace získané z rozhovorů s rodinou, kterou zde představuje matka s babičkou, a dále informace od spolužačky dívky. Z výsledků je navrženo doporučení pro pedagogicko-psychologickou praxi.

32

5.1 Kazuistika 5.1.1 Osobní anamnéza Anna, narozena 20. ledna 1996, bydlištěm Jeseník studuje na Hotelové škole Vincence Priessnitze Jeseník ve třetím ročníku maturitního oboru Hotelnictví a cestovní ruch. Dívka bývá často nemocná, nemá dobrou imunitu. Objevuje se u ní atopickým ekzém, a to převážně v zimním období, se kterým se léčí u dermatologa. Dále trpí astmatem; navštěvuje tak pravidelně alergologa. Denně užívá Ventolin. I přesto občasně kouří. V tělesné výchově je osvobozena od běhání delších úseků a od další případné velké fyzické zátěži. Úrazy nejsou příliš časté. Pouze ve druhé třídě si zlomila levou ruku. Léčba probíhala standardně. Následovaly rehabilitace. Nyní bez komplikací. Tělesný vývoj dívky je normální. Nevyskytují se žádné anomálie. Avšak oproti spolužákům bývala vždy trošku vyšší. Na základní škole byla postavou nejvyšší z děvčat a také vyšší než někteří chlapci ze třídy. Na střední škole je třetí nejvyšší z děvčat. Problém pro ni představovaly kilogramy navíc. V současnosti je její tělesná hmotnost 76 kg. Dívka ráda sportuje. Hlavní oblastí zájmu jsou míčové hry. Astma má negativní vliv na její výdrž při sportu. Musí mít častější přestávky. Rychle se zadýchá a zčervená. I přesto je členem basketbalového týmu. Lateralita je vyhraněná, píše pravou rukou. Levou ruku používá jen v případě, že potřebuje obě ruce. Jinak vše zastává pravá ruka. Ve třídě je oblíbená a dobře zařazená mezi vrstevníky. Ničím zvláštním na sebe neupoutává pozornost. Podle matky: „Nikdy na ní na třídních schůzkách učitel nenadává ani si nestěžuje. Je fakt hodná holka a aji se dobře učí.“ Kamarádka Jana ji vidí jako průměrnou holku, ale „ někdy je trochu našrocená víc, než by musela.“ Doma je veselá. Pomáhá mladšímu bratrovi s úkoly, když matka s babičkou nemají čas. Někdy dokonce sama uvaří oběd. Stará se samostatně o psa, kterého ji dal otec k narozeninám. Je zodpovědná a spolehlivá. Snadno se skamarádí, ve třídě není nikdo, s kým by vyloženě soupeřila nebo koho by neměla ráda. Přiznává se, že závidí jedné spolužačce štíhlou postavu. Nemá přiměřené sebehodnocení; podceňuje se a nevěří si. Trpí depresemi: „Někdy nám pocit, že mi vůbec nic nejde a všechno je na nic a to mě štve. Musím se zavřít do 33

pokoje a vyhodit Martina k babi. Pouštím si pak nehlas muziku a brečím.“ Anna nemá ráda soutěživost a jakoukoliv zátěž. Je hodně citlivá. Jana: „ Někdy ji učitelka v těláku něco řekne, třeba ať dá zadek vejš při kotoulu a ona z toho nadělá a řeší to.“ Matka: „ Nesmí se na ni křičet. To pak práskne dveřama a zamkne se v pokoju a nevyleze ani na večeřu.“ 5.1.1.1 Rodinná anamnéza Otec, narozen 13. března 1964, bydlištěm Jeseník, je vyučen jako obráběč kovů, ale nikdy tuto profesi nevykonával. Dříve pracoval jako řidič autobusu. V současné době je osobou samostatně výdělečně činnou. Hraje rekreačně tenis. Má sportovní postavu. Před osmi lety prodělal protialkoholní léčbu. Nyní je abstinující alkoholik. Podruhé se oženil a právě žije se svou novou rodinou tvořenou jeho současnou manželkou, dítětem nové manželky z předchozího manželství – osmiletým Jakubem a společným potomkem – asi jedenáctiměsíční dcerou Jolanou. Se svou první dcerou Annou má, stejně jako s oběma syny z prvního manželství, kladný vztah. Často s ní chodí hrát tenis. V létě ji i jejího mladšího bratra pravidelně bere k moři. Matce Anny platí řádně výživné. Zajímá se o dceřin prospěch ve škole. Financuje jí veškeré kroužky. Matka, narozena 4. dubna 1969, bydlištěm Jeseník, je vyučená švadlena. Šitím se dříve dlouhá léta živila. Dnes šije pouze pro rodinu a své přátele. Pracuje jako účetní v malé firmě svého současného manžela. Mezi její koníčky patří zmíněné šití, dále pak pletení, vyšívání a další ruční práce. Matka je plnější postavy. Tělesná hmotnost matky je 87 kg. Od mládí experimentovala s dietami. Dříve se několikrát týdně věnovala sportovním aktivitám. Avšak jak sama uvádí, nikdy nedosáhla vytoužené štíhlé postavy. Sport ji nikdy nebavil, byl pro ni „nutným zlem“. “Ať sem dělala, co sem dělala, byla sem pořád s celulitidou a bez svalů. Bývalý [manžel] sportoval dost, sem se mu jako snažila vyrovnat, aby mi neutekl za ňákou jinou, jenže jenom sem se dřela a nic z toho.“ V současnosti již nesportuje. Dlouhá léta se pro svou nadváhu trápila. Nyní je s ní smířena, a to především díky podpoře svého nového manžela, který ji neustále skládá komplimenty a považuje ji za dokonalou. Podruhé se vdala za bezdětného padesáti pěti letého Aleše, se kterým vychovává osmnáctiletou dceru Annu a jedenáctiletého syna Martina z prvního manželství. Nejstarší syn, dvaceti čtyř letý Lukáš, s rodinou ve společné domácnosti již nežije.

34

Mladší bratr Martin, narozen 7. dubna 2003 navštěvuje Základní školu v Jeseníku. Hraje florbal a počítačové hry. Jako nejmladší člen rodiny bývá někdy protěžován, což sama matka přiznává „Měla jsem ho dost pozdě,no. Je to takové to děcko na rozmazlování.“ Bývá často nemocen a trpí pylovými alergiemi. Užívá přes sezónu pilulky Zodac. Je veselý, kamarádský a oblíbený v kolektivu. Starší bratr Lukáš, narozen 20. října 1989, vystudoval Střední průmyslovou školu v Šumperku. Pracuje jako číšník v Praze, kde žije se svou dlouholetou přítelkyní. S rodinou se vídá jen jednou čtvrtletně a o svátcích. Vztahy s rodinou má dobré, ale volný čas tráví na venkově v jižních Čechách s rodinou své přítelkyně. Babička Tereza, narozena 1. července 1947 je toho času ve starobním důchodu. Dříve pracovala jako učitelka v mateřské škole. Před dvanácti lety ovdověla a žije s rodinou ve společné domácnosti, kde vaří a pomáhá s domácími pracemi. Ráda vymýšlí nové recepty. Mentální bulimii neuznává jako psychické onemocnění, ale jako manýr rozmazlených dětí a nevyzrálých dospělých. Sama dietu držela jen jako mladá dívka, kdy podle svých slov „ ještě neměla rozum“. Její tělesná hmotnost je zhruba 90 kg, v zimě pak i 100 kg. Přes léto chodí manuálně pracovat na svou zahradu, kterou si pronajímá. V zimě se věnuje luštění křížovek a sledování pořadů o vaření. Současný manžel matky, Aleš, narozen 13. května 1958, pracuje jako ředitel malé soukromé firmy. Rád čte detektivky a cestuje po hradech a zámcích. Vlastní děti nemá. Ženatý je poprvé. Do výchovy Martina a Anny se snaží nezasahovat. Má strach, že pro ně není autoritou a bojí se konfliktů. Organizuje pro rodinu výlety na každou sobotu. Anna se výletů zúčastňuje jen sporadicky, doma tvrdí, že ji výlety nebaví a že už je na ně velká a čas využívá k přejídání se. “Vždycky, když Aleš vymyslí někam jet, tak zůstanu doma, objednám si pizzu nebo i dvě a sem schopná celý den prožrat a prozvracet.“ Věkové rozdíly mezi všemi třemi sourozenci jsou značné. První syn byl neplánovaným dítětem. Zpočátku nebyl mladými rodiči chtěný. Matka uvažovala o přerušení těhotenství. Druhorozená, dcera Anna, byla dlouho očekávaným a vytouženým potomkem. Rovněž nejmladší syn Martin byl chtěným, jelikož se manželé snažili zachránit rozpadající se manželství. Avšak vzhledem rozličným zájmům a povahám obou manželů se manžel uchýlil ke konzumaci alkoholu; došlo k rozvodu manželství. Nový manžel má k dětem kamarádský vztah. Děti ho oslovují křestním jménem. Rodina bydlí v panelovém bytě o velikosti 4+1. Oba sourozenci sdílí spolu

35

dětský pokoj. Manželé obývají ložnici, babička svůj pokoj a společně mají obývací pokoj. Děti mohou využívat také nedalekou zahradu, kterou má babička v nájmu. 5.1.1.2 Školní anamnéza Anna je podle svých slov v kolektivu nevýrazná a nezapadá. Někdy by chtěla změnit školu, přestěhovat se do jiného města, kde ji nikdo nezná. „Chcu zhubnout, změnit účes, být prostě úplně jiná a chovat se jinak. Chcu být oblíbená a mít lepší známky.“ Její kamarádka Jana ovšem uvádí, že Anna je v kolektivu oblíbená. Jana o Anně říká: „ Jako ona je fajn, lidi ji mají rádi. Snad asi každej ji má rád. Jsme aji dobrej kolektiv ve třídě. Problém je její náladovost. Jak ji něco přeletí přes nos, tak s nikým moc nemluví, až se mnou venku a pořád si hraje na ublíženou chudinku.“ Anna navštěvovala mateřskou školu, kde se těžko se přizpůsobovala kolektivu dětí. Rodiče si toto vysvětlovali tím, že se přestěhovali a Anna tak musela začít chodit do jiné mateřské školy. Často ráno plakala a odmítala jít do mateřinky. Po nástupu do první třídy se dívčina nechuť zmírnila, ale ani sem nechodila příliš ráda. Nejraději si hrála sama doma. Jednou, když měla jít Anna sama ráno do školy, nikam nešla a hrála si doma s panenkami. Když se otec vrátil domů, vzal ji na zmrzlinový pohár do restauračního zařízení. Po příchodu matky z práce následovala velká hádka. I přes svou nechuť se Anna postupem času adaptovala na roli žáka a začala se do školy těšit, jelikož ji rodiče přihlásili do zábavních kroužků. Annin prospěch se pohyboval v lepším průměru. Nikdy neměla samé jedničky, ale ani špatné známky. Největší potíže představovala matematika a fyzika. Proto Annina třídní učitelka rozmluvila matce gymnázium, kam chtěla dceru poslat studovat. Anna si přála jít na gymnázium, ale na současné odborné střední škole, kde studuje, je celkem spojená. Má velmi dobré známky. Podle matky se Anna učí doma hodně. Anna uvádí, že se učí přiměřeně a to především před ohlášenými písemkami. Jinak se prý neučí, pouze si látku opakuje. “Někdy chcu mít jenom klid, tak řeknu, že se musím učit a Martin musí jít pryč z pokoje a nechat mě se učit. Přitom si třeba chci jenom sníst sladkosti, co jsem si donesla z Billy a přejíst se.“

36

5.1.1.3 Současný stav a blízká budoucnost Volný čas tráví každou středu v basketbalovém týmu. Ráda maluje a vyšívá. Také vyrábí vlastní bižuterii s kamarádkou. Někdy uspořádávají společně prodejní akce a šperky prodávají ostatním dívkám. Matka ji doma učí šít na šicím stroji, jelikož Anna plánuje začít vyrábět i plyšové hračky. Anna je velmi zručná, o její výrobky je v jejím okolí zájem. Každý den pak chodí venčit fenu Astu. Hodně času tráví s nejlepší kamarádkou Janou, která je zároveň její spolužačka. Dříve chodila do Základní umělecké školy v Jeseníku a učila se hrát na klavír. Avšak příliš ji to nebavilo. Matka ji dovolila přestat chodit, ale i poté musela nauku ještě čtyři měsíce navštěvovat kvůli babičce, která s ukončením nesouhlasila. Cílem Anny je dokončit školu a pracovat v zahraničí v hotelu u moře společně se svou kamarádkou Janou. V budoucnu by pak chtěla vlastnit svůj hotel na pláži někde v Itálii. Nic z toho si nedovede představit bez dokonale štíhlé postavy.“ K čemu by mi to všechno bylo, když budu mít špeky na břichu a celulitidu.“ 5.1.1.4 Výchova v rodině Oba dva sourozenci, Anna a Martin, jsou vychováváni liberálním stylem výchovy ze strany matky. Děti mohou být venku tak dlouho, jak chtějí, nemusejí dokonce ani říkat, kam jdou a s kým. Tento styl výchovy se příliš nezamlouvá babičce, která by chtěla přísnější režim a systém zákazů za špatné známky. Také se jí nelíbí vysoké kapesné ze strany biologického otce. „Ty peníze má dávat Aleně, jako mojí dceři, a ne děckám. Ty to utratijou za kraviny.“ Výchovné snahy směrem k dětem vycházejí pouze ze strany matky a babičky. Avšak hlavní slovo má v rodině matka, které se příliš nezamlouvá, když babička do výchovy zasahuje: „Babička má rozmazlovat a ne je furt peskovat. Jsou to moje děcka, tak si je vychovám po svým.“ Biologický otec se spíše snaží děti hýčkat a vynahradit jim svou nepřítomnost v rodině. Oba rozvedení rodiče společně vychází velmi dobře. Matka jejich vztah charakterizuje jako přátelský. I přesto společný kontakt vyhledávají co nejméně. Děti mohou otce kdykoliv kontaktovat. V zimě otec bere všechny své děti na hory lyžovat, v létě pak k moři. Během roku s otcem chodí hrát tenis nebo provozovat jinou sportovní aktivitu. Domů k biologickému otci chodí jen syn Martin. Anna novou rodinu navštěvovat nechce.

37

5.1.1.5 Důležité milníky v rodině Rok poté (2004), co se narodil nejmladší syn Martin (2003) se manželé rozvedli. Anně bylo tehdy osm let. Rozvod rodičů probíhal podle matky před dětmi v klidu. „ Před děckama jsme se nikdy nehádali. Roman [první manžel] pil, takže hodně přespával u svýho bráchy a nebyl tu. My jsme si nikdy moc nerozuměli a vlastně jsme se brali jen kvůli Lukášovi [ první syn], kterýho jsem čekala.“ Anna si na toto období vzpomíná matně: „ Už si to moc nepamatuju. Tenkrát se k nám nastěhovala babička a byla jsem hlavně s babičkou. Mamka se starala o Martina, byl ještě mimino.“ Otec asi o dva roky později (2006) nastoupil do protialkoholní léčby. V roce 2011 se seznámil se svou současnou manželkou. Anna toto zjištění nesla velice těžce. Podle slov její matky: „ Hodně na něj [otce] žárlila, kolikrát tu doma řvala jak tur. Trvalo ji dlouho, než se s tím smířila. Ale asi se jí to povedlo, protože jednou s nima dokonce byla i na chatě a líbilo se jí tam.“ 5.1.1.6 Propuknutí mentální bulimie V devátém ročníku základní školy začala mít Anna pocit, že je tlustá. Její hmotnost se pohybovala okolo 72 kilogramů. „ Začaly jsme s kámoškou držet dietu. Nebo spíš takovou hladovku.“ Anna a její kamarádka Eva se snažily nesníst za den jediné sousto, aby hmotnostní úbytek byl co největší a nejrychlejší. Jídlo konzumovaly jen o velké přestávce. „Zhubla jsem asi tak 8 kilo. Bylo to super. Dokonce i tělocvikářka mě pochválila. Jenže pak jsem hodně podváděla. Tajně jsem doma večer jedla a kámošce jsem pak ve škole tvrdila, že nejím. Ona hubla a já ne. To mě štvalo.“ Anna se postupně začala vracet na původní tělesnou hmotnost a to ji vyděsilo: „ Řekla jsem si, že se radši zabiju, než být zase tlustá. Dost jsem to obrečela. Pokaždé, když jsem to večer nevydržela a nažrala se.“ Když nastoupila na střední školu, dala si předsevzetí, že nikdy nebude znova tlustá. Avšak její tělo bylo vyhladovělé a toužilo po jídle: „Prostě to nešlo. Lákalo mě jíst i to, co jsem neměla ráda.“ Brzy přišla na možnost kompenzace přijaté potravy vyvolaným zvracením. Anna se tak přes držení hladovek dostala k subklinické formě mentální bulimie. „Bylo to super. Konečně sem mohla všechno, co chcu sníst.“

38

5.1.1.7 Mentální bulimie a škola O Annině nemoci ve škole nikdo, kromě její nejlepší kamarádky Jany, neví. Jako důvod Anna uvádí fakt, že vůbec neví, jak by ji přiznání ve škole mohlo pomoci. Avšak hlavní roli hraje stud. „Už bych se tam pak nemohla vrátit. Všichni by se na mě dívali jako na magora.“ A strach. „Nejhorší je, že to pak nejde vzít zpátky, když to člověk jednou řekne, tak už je zaškatulkovanej.“ Přesto připouští, že někdy mívá nutkání se na mentální bulimii vymluvit. „Třeba když mě to chytne a jen žeru a zracím, tak pak třeba se stane, že nestihnu úkol. Učitelé na to nejsou u mě zvyklí. Pak se vyptávají a to mám chuť jim říct, že jsem prozvracela celý večer a prostě jsem neměla sílu něco dělat.“ Jindy zase mívá stavy, kdy touží po pochopení a po svěření se další osobě, klidně i učiteli ve škole.“ Stává se mi, že prostě chcu zajít do kabinetu, rozplakat se tam a vypovídat se. Aby ten učitel věděl, že mám těžkej život. A taky by to mohl říct ostatním učitelům a povídat si o mě a pak zavolat otci, že jsem na dně a že se o mě musí starat.“ K lékaři však jít nechce. Neboť se bojí léčebných procedur a i možného uzdravení, které ji děsí především proto, že si myslí, že by přibrala na tělesné hmotnosti. „To k doktorovi nepůjdu. Nechci brát žádné léky a tak. A zvracet musím. Nechci zvracet. Bolí mě to a tak. Ale nekážu se ovládat. Zvracet prostě musím.“ Anna touží po pozornosti svého okolí. Láká ji vyvolávat lítostné emoce u ostatních vůči její osobě. „ Prostě mám chuť, aby mě ostatní litovali. Aby viděli, jak moc trpím. Mám prostě chuť křičet o pomoc, všechno někomu říct a dostat nějaké utěšení nebo tak něco. Prostě chci třeba ležet v posteli a umírat, a aby ti lidi stáli okolo a uvědomili si, jak moc mě chtějí.“ Sama však neví, proč takové touhy má ani k čemu tím směřuje. „ Nevím, prostě někdy cítím, že to potřebuju a pak zase si říkám, jako když to přejde, že sem ráda, že sem to nikomu neřekla a že hlavně ve škole to nikdo neví.“ Anně hodně záleží na tom, co si o ní ve škole učitelé myslí a jak na ni nahlíží. Chce být v jejích očích dokonalá. Když se jí něco nedaří, má chuť se přejíst a všechen neúspěch vysvětlit svou jídelní poruchou. Jako jedinou okolnost, kdy by byla ochotna se svěřit s mentální bulimií třídnímu učiteli, uvádí: „Kdybych se mohla vypovídat, všechno říct a pak bych luskla prsty a on by na všechno zapomněl.“ Anna nevěří, že by její problém s PPP zůstal jen mezi ní a jejím třídním učitelem. „Oni [učitelé] se smějou, dělají, že sou kámoši, ale přitom všecko vyzradijou, aby si měli o čem v kabinetu povídat a aby byli zajímavý. Už hodněkrát nás tříďas podrazil. Tváří se jako tak, že se mu můžem i vyzpovídat, ale pak všecko řekne v kabinetu.“ Co se týče možnosti svěřit se výchovnému poradci, Anna 39

vůbec netuší, že takovou funkci někdo na škole zastává. „Tak to u nás nikdo takovej ani není. To u nás nemáme.“ Jako adekvátní pomoc ze strany učitele si Anna představuje rozhovor, kdy by měla možnost se učiteli diskrétně svěřit se svým jídelním problémem. Zároveň by však požadovala zvýhodnění oproti ostatním žákům. „Jako svěřila bych se, ale jen jemu. To by nesměl vykecat. Prostě bych ráda řekla, jak moc trpím a že to prostě nedávám. Taky by měl brát ohled, že třeba půl noci prozvracím a nemůžu se učit. Tak aby mě hodnotil líp. Protože někdy se přežeru i kvůli známkám, když to nedávám.“ Konktrétně by pak Anně vyhovovalo dostat rady, kterými se má řídit. „Jako třeba bych aji chtěla, aby mi řekl, co mám konkrétně dělat. Protože někdy proste fakt nevím a mám pocit, že to jezení a zvracení nikdy neskončí. A to bych chtěla vědět, ať mi řekne. Ale k doktorovi chodit nechcu.“ 5.1.1.8 Mentální bulimie a rodina Po nějaké době matka Annu přistihla, jak doma zvrací na toaletě. „Vymlouvala se, že je jí blbě a že je nemocná. Tak jsem ji napsala omluvenku a nechala ji celý druhý den doma samotnou.“ Anna však byla po fyzické stránce zdravá: „ Nic mi nebylo, ale potřebovala jsem se rychlo vymluvit. Strašně jsem se styděla, že mě načapala. Ale stejně, hned jak ráno odešla do práce, začala jsem jíst, co bylo doma a pak jsem to vyzvracela. Nechtěla jsem přibrat.“ Anna se s mentální bulimií neléčí, neboť má strach, že když přestane zvracet, přibere. “Když vidím jídlo, nedokážu se ovládnout. Musím se na něj vrhnout a sežrat úplně všecko. A je mi jedno, jestli je to slané nebo sladké. Klidně i kyselé okurky sním. Nejde to ovládnout. Kdybych nezvracela, měla bych metrák. Stejně ještě musím zhubnout. Jsem tlustá a bude léto.“ Otec o dceřině jídelním problému neví. Matka zastává názor, že každá mladá dívka touží zhubnout a že až si najde partnera, který ji budu mít rád takovou, jaká je, přestane zvracet. Navíc mají s matkou dohodu, že Anna smí v omezené míře kouřit, když nebude zvracet: „Je plnoletá, tak co. Stejně s tím nic nenadělám, a když si chce zapálit, ať si zapálí. Vyjde mě to i levněji, než když tady vyjí půl spíže.“ Anna: „ Zapálím si jen sem tam. Dost mi to pomáhá ve škole, když se jde na oběd, tak si místo oběda s kámošema zapálíme.“ Babička Anninu mentální bulimii popisuje jako: „manýr, kterej zas viděly někde v televizi, ty holky. Já sem Aleně [matce] říkala, seřež ju a hotovo. Nebo ji nedat nic a hotovo.“ Podporu rodiny cítí hlavně z matčiny strany, kde oceňuje matčinu 40

důvěru: „ Sem ráda, že už to [matka] nějak neřeší. A že mě nenutí chodit k doktorovi nebo tak. Ale zas je blbý, že za ní nemůžu přijít, když si o tom chci mluvit. Protože jí říkám, že už skoro nezvracím.“ Nějaké razantní změny Anna od propuknutí nemoci nepociťuje. Jediné, co dívce zřejmě chybí, je větší zájem otce. „Chcu, aby taťka věděl, že můžu umřít a aby se o mě bál.“ Avšak podle matky se biologický otec oběma dětem vzorně věnuje. Anna otci o své nemoci neřekla ze strachu, že by jí přestal dávat kapesné: „Když se to dozví, tak nebudou žádné penízky od něj. Protože by mu bylo jasné, že to utrácím za jídlo. Pak bych nemohla zvracet a byla bych tlustá. Teda ještě tlustší než jsem teď.“ Anna přiznává, že doma často lže. Převážně o penězích, které dostává od otce. Buď obnos zcela zatají, nebo přizná menší částku, než kterou skutečně ona a její mladší bratr dostali. Jako největší strach ve svém životě Anna popisuje možnost, že by někdy mohla vážit 80 kg. „To se raději zabiju. Nebo nebudu jíst. Fakt už nikdy.“ Nedokáže si představit, že by její život pak mohl mít ještě nějakou hodnotu nebo ji nějak těšit: „Pro mě by asi už život neměl cenu.“ Stravování v rodině je nepravidelné. Děti dostávají peníze, aby si kupovali svačiny sami „Nebudu se s ničím mazat, když to pak vyhodí. Ať si koupí, na co mají chuť.“ Rodina stoluje společně jen o svátcích. „Babička uvaří a každý si nabere, když má hlad.“ 5.1.1.9 Mentální bulimie a okolí Kromě rodiny a kamarádky Jany o Annině jídelní poruše nikdo neví. Anna žádné reakce z okolí proto nezaznamenává a ani neuvádí žádné možné změny, které by v jejím okolí mohly nastat v souvislosti s propuknutím subklinické mentální bulimie.

41

6 DISKUSE Žačka Anna si nemyslí, že by její jídelní porucha měla nějaký vliv na vztahy ve škole. Naopak, onemocnění tají, jelikož má obavy, aby se názor učitelů na její osobu nějak nezměnil. Myslí si, že třídní učitel by její problém s jídlem vyzradil ostatním členům učitelského sboru, s čímž nesouhlasí. Aby se dívka třídnímu učiteli svěřila, potřebuje si být jistá jeho loajálností. Kohoutek (2009) vidí jako hlavní úkol pedagoga umět adekvátně jednat s žáky; umět s nimi navázat kontakt a vyhnout se neshodám mezi svým verbálním projevem a chováním. V případě třídního učitele Anny dochází právě k nesouladu toho, co pedagog činí a co říká. Na základě předchozích negativních zkušeností nemá tento kantor její důvěru. Jako optimální Kohoutek (2009) uvádí stav, kdy učitel je žákovi vzorem a příkladem k napodobování a k identifikaci. Vztah žáka k pedagogovi je v adolescenci v přímé závislosti na žákově oblíbenosti vyučovaného předmětu (Kohoutek, 2009). Učitel neprovádí terapii žáka, ale zprostředkovává žákovi i rodině zpětnou vazbu o jídelních zvyklostech žáka. Může také zprostředkovat kontakt s psychologem nebo lékařem (Krch, 2011). Toto si však Anna nepřeje. Avšak nechala se slyšet, že by mnohdy uvítala rozhovor s učitelem v přátelském duchu. Právě při této příležitosti by měl Annin třídní učitel nenásilnou formou dívku informovat o zdravé výživě. Důraz by měl být kladen na to, aby nedošlo k jednostranné a přehnané interpretaci ze strany žáka (Krch, 2011). Třídní učitel zatím o Annině jídelní poruše neví, ale právě pedagog bývá velmi často první, kdo projevy PPP u žáka zaznamená. Učitel by si tak měl všímat kolísavé tělesné hmotnosti dívky, různých aktivit, kterými se snaží potlačit pocity hladu (v jejím případě konkrétně kouření za školní budovou v době polední pauzy, hraní si s mobilním telefonem o velké přestávce apod.) a hlavního znaku PPP, že Anna ve škole nesvačí (Papežová a Hanusová, 2012) a podle ní ji učitel nikdy neviděl jíst. Všimne-li si vyučující některých těchto znaků, je jeho úkolem obeznámit školního metodika prevence. Učitel, který je v roli školního metodika prevence, pak provede rozhovor s tímto žákem. Žádoucí je se na takovýto rozhovor dobře nachystat a zajistit jeho průběh v nerušeném, klidném prostředí. Žák by měl sedět blízko, avšak v mírném úhlu, aby měl možnost vidět jak na učitele, tak mimo něj. Pro přesnost a správné pochopení, by měl učitel parafrázovat žákovu odpověď a vyžadovat od žáka potvrzení správnosti tvrzení. Cílem je, aby učitel žákovi vysvětlil, že existuje řešení žákova 42

problému. Žákovi by měly být předloženy zdravější alternativy benefitů, které ho na PPP lákají. Záměrem učitele je změna žákova jídelního chování a motivovat žáka k akceptování pomoci. Důležitá je také spolupráce rodiny. Pokud by učitel narazil na nezájem rodičů o spolupráci v případě, že by žákovo zdraví bylo v ohrožení, musí kontaktovat sociální pracovnici (Papežová a Hanusová, 2012). Přistihne-li učitel žáka zvracet, ať už toto žák vysvětluje jakkoliv, je důležitá včasná intervence formou interaktivních programů nebo pomocí rozvoje všeobecných zájmů (Krch, 2011). Anna však byla při zvracení přistižena pouze doma. Bohužel, matka je v přístupu k Annině nemoci velmi laxní a PPP vidí pouze jako dočasný stav, který se sám vyřeší spolu s časem. Snaží se s dcerou vycházet kamarádsky. Naproti tomu Kocábová (2006) tvrdí, že dívky trpící mentální bulimií popisují matku jako chladnou, kritizující a jako osobu nenabízející dostatek opory. Podle Bartákové (2009) by měla Annina matka empaticky s dcerou o PPP pohovořit, zjistit co nejvíce detailů o její jídelní poruše a vyhledat pomoc odborníka. Žádoucí je také aktivně trávit s Annou volný čas, dát ji najevo její důležitost a přispívat k jejímu zdravému sebevědomí. Důležité je také společné pravidelné stolování v rodině. V současné době s Annou aktivně tráví čas otec, avšak tím, že je Anna v péči matky, je tato doba časově omezena. Dívka se může účastnit výletů společně s matkou, jejím druhým manželem a mladším bratrem. Tuto možnost Anna nevyužívá. V době výletu většinou zůstává doma a přejídá se. Annina rodina má všeobecně špatné stravovací návyky. Krch (2011) uvádí právě špatné stravovací návyky jako jeden ze specifických rizikových faktorů pro vznik PPP v rodině. Kromě tohoto jsou dalšími faktory také redukční diety, obezita rodinných příslušníků atd. V Annině rodině se vyskytuje právě faktor obezity ze strany matky a babičky. Co se diet týče, matka v minulosti velmi často držela redukční diety a snažila se hodně sportovat, jelikož nebyla spokojená se svým tělem. Bovey (1995) varuje před nepřiměřeným úsilím matek, které samy trpěly kvůli tloušťce a mohou tak vyvíjet bezděčně tlak na dceru, aby nejedla příliš mnoho nebo nevhodné potraviny. Což může vést k nepřiměřenému zaměření se na své tělo a jídelní zvyklosti. Mezi obecné rizikové faktory Krch (2011) řadí přeceňování fyzického vzhledu, přílišné soustředění se na sebekontrolu a výkon, nebo žádnou sebekontrolu, nedostatek rodičovské kontroly a alkohol v rodině. Rovněž tato kritéria, zvláště pak poslední dvě, korespondují, s Anninou rodinou. Anna i její mladší bratr jsou vychováváni v liberálním výchovném stylu a biologický otec dětí se v minulosti léčil se

43

závislostí na alkoholu. Autor doporučuje výchovu směřovat k přiměřenosti v postojích a informovat dítě o neúčinnosti redukčních diet. Spolužačka Anny uvedla, že je Anna velice háklivá na jakékoliv zmínky o jejím vzhledu či tělesných proporcí. Okolí dívky by se mělo vyvarovat komentářů vzhledu dívky. Mluvit o vzhledu nemocné dívky není zakázáno pouze v tom případě, že se sama nemocná dívka zeptá. Pak je doporučeno komentovat pouze barvu očí nebo vlasů (Claude-Pierre, 2001). Claude-Pierre (2001) popisuje převzetí zodpovědnosti za léčbu dívky jako stěžejní. Blízkému okolí nemocné dívky radí starat se kompletně o její stravu a také plánovat dívce návštěvy u lékaře. Zatímco Černá (2008) doporučuje nechat dívku trpící PPP nakládat s jídlem samotnou, rozhodovat si o něm a chystat si ho. Matka Anny preferuje druhý způsob, kdy dceři nechává naprostou volnost v tom, co dívka jí a kdy. Avšak v tomto případě je dívce ponecháno až příliš volnosti a Anně tak chybí „mantinely“.

44

7 ZÁVĚR Anna, dívka trpící subklinickou formou mentální bulimie, zaujímá ambivalentní postoj vůči svému onemocnění. Přejídání se a následné zvracení popisuje jako fyzicky bolestivý proces. Na druhou stranu nechce přestat kvůli strachu z tloušťky. Dívka je přesvědčena, že musí zvracet, jelikož se v jídle nedokáže ovládat. Majoritní část Annina okolí o jejím onemocnění neví a ti, kterým se svěřila, se k jejímu onemocnění staví spíše lhostejně. Anna nedokáže zhodnotit vliv PPP na vztahy ve škole, jelikož spolužáci, až na nejlepší kamarádku, a učitelé o její jídelní poruše nevědí. Dívka se nechce třídnímu učiteli svěřit, jelikož v něj nemá důvěru. Přesto by si přála, aby s ní její třídní učitel vedl přátelský rozhovor o její formě mentální bulimie. Anna nemá tušení, kdo je výchovný poradce na její škole, ani že někdo takový vůbec existuje. Vztahy v rodině nejsou poruchami příjmu potravy u Anny, podle Anny samotné, narušeny. V rozhovoru ovšem uvedla, že rodině často lže v oblasti financí, aby mohla utrácet více peněz za jídlo. Matka dceřinu nemoc nepovažuje za závažnou. Důvodem by mohl být fakt, že matka dívky sama prožívala v minulosti pocity nespokojenosti se svými tělesnými proporcemi a věří, že toto onemocnění brzy vymizí a biologický otec není o jídelní poruše dcery obeznámen. Okolí Anny, čili její spolužáci a kamarádi dívce bezděčně ubližují, pokud se zmíní o jejím vzhledu. Zvláště citlivě dívka vnímá komentáře na její tělesné proporce. Doporučení pro pedagogicko-psychologickou praxi plyne takové, že Annin učitel by si měl získat důvěru svých žáků a více si všímat jejich chování, které může signalizovat právě jídelní poruchu. Důležité je také žáky informovat o možnosti vést diskrétní rozhovor se školním metodikem prevence, výchovným poradcem popř. školním psychologem, disponuje-li jím škola. Škola by také měla zajistit lepší informovanost rodičů o PPP a seznámení s možnými riziky těchto poruch, aby rodiče v případě zjištění výskytu PPP u jejich potomka, popřípadě při podezření na výskyt těchto poruchu, vyhledali pomoc odborníka. Spolupráce rodiny a školy je klíčová. Neméně podstatné je i to, aby si dívka uvědomila závažnost svého onemocnění a rozhodla se pro léčbu. V Annině rodině je nezbytné začít s pravidelným společným stolováním, které doposud chybí. Anna touží po pozornosti, proto je žádoucí, aby rodiče s dívkou více 45

trávili volný čas, více s ní hovořili a podporovali její zdravé sebevědomí. Žádoucí je v tomto případě také důraznější rodičovská kontrola. Učitel by měl dbát o dobré sociální klima ve třídě. Vhodné je také zajistit žákům besedy zaměřené na téma PPP. Nebo kantor, ve snaze takovéto klima vytvářet, má informovat spolužáky Anny, čemu se při komunikaci s člověkem trpícím PPP vyhnout. Avšak jak již bylo zmíněno výše, o subklinické formě mentální bulimie u Anny okolí neví, jelikož nebyly pedagogem vytvořeny takové podmínky, za kterých je dívka ochotna se s problémem svěřit. Annin případ názorně poukazuje na důležitost primární prevence o problematice PPP ve školách.

46

8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Anabell

[online].

2012,

[cit.

2014-04-18].

Dostupné

na:

http://www.anabell.cz/index.php/anabell-kladno/nase-sluzby/individualni-terapie BARTÁKOVÁ, Michaela. Poruchy příjmu potravy…a co s tím? In Anabell.cz [online]. Praha: Občanské sdružení Anabell, 2009 [cit. 2014-05-13]. Dostupné z: http://www.anabell.cz/images/stories/dokumenty/plakat_rodice.pdf BEDNÁŘOVÁ, Bibiána, Anna YAMAMOTOVÁ a Hana PAPEŽOVÁ. Sebepoškozování u poruch příjmu potravy. Psychiatrická společnost ČLS JEP a Psychiatrickej společnsti SLS [online]. 2010, roč. 3, č. 106, 173-178 s. [cit. 2014-0416]. Dostupné na: http://www.cspsychiatr.cz/detail.php?stat=67 BOVEY, Shelley. Zakázané tělo: Být tlustý není hřích. 1. vydání. Olomouc: Votobia, 1995, 267 s. ISBN 80-85885-61-1. CASSUTO, Dominique-Adele, Sophie, GUILLOU. Když chce dcera hubnout: Rady pro rodiče dospívajících dívek. 1. vydání. Praha: Portál, s. r. o., 2008, 120 s. ISBN 978-80-7367-357-4. CLAUDE-PIERRE, Peggy. Tajná řeč a problémy poruch příjmu potravy. 1. vydání. Praha: Pragma, 2001. 264 s. ISBN 80-7205-818-5. COOPER, Peter, J. Mentální bulimie a záchvatovité přejídání. 1. vydání. Olomouc: Votobia, 1995, 207 s. ISBN 80-85885-97-2. ČERNÁ, Ria. O poruchách příjmu potravy pro otce a partnery. In Anabell.cz [online]. Praha: Občanské sdružení Anabell, 2008 [cit. 2014-05-13]. Dostupné z: czhttp://www.anabell.cz/images/stories/dokumenty/oporuchachprijmupotravy3.pdf EPLING, Frank, W., W., David, PIERCE. Activity Anorexia: Theory, research, and treatment. 1. vydání. NY: Psychology Press, 1996, 256 s. ISBN 0-8058-1929-0. GREENBLATT, J. M. Answers to Anorexia: A Breakthrouhg Nutritional Treatment That Is Saving Lives. 1. vydání. MN: Sunrise River Press, 2010, 224 s. ISBN-10: 1934716073. HADAŠ, Lubomír. Poruchy příjmu potravy: Psychosociální přístup rodinné terapie. Brno, 2007. Disertační práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Jiří Mareš. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. 1. vydání. Praha: Portál, 2005, 407 s. ISBN 80-7367-040-2.

47

Index-bmi

[online].

[cit.

2014-04-07].

Dostupné

na:

http://www.index-

bmi.cz/bmi-vypocet/ JANDERKOVÁ, Dita. Speciální pedagogika v příbězích (kazuistikách). 1. vydání. Brno: Mendelova univerzita v Brně, 2012, 94 s. ISBN 978-80-7375-658-1. KOCÁBOVÁ, Zuzana. Rodina: Výzkum: Rodinné prostředí dívek s poruchami příjmu potravy. Zpravodaj Anabell [online]. 2006, č. 4, s. 3-4 [cit. 2014-04-16]. Dostupné z: http://www.anabell.cz/images/stories/zpravodaj/cislo_04.pdf KOCOURKOVÁ, Jana. Mentální anorexie se zaměřením na raný začátek onemocnění. Československá psychologie, 1996, roč. 1, č. 40, s 62-68. KOCOURKOVÁ, Jana, KOUTEK, Jiří. Úvodní slovo odborníků. Poruchy příjmu potravy In: Potral.cz [online]. Praha, 2012 [cit. 2014-05-07]. Dostupné z: http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=2569 KOCOURKOVÁ, Jana, KOUTEK, Jiří. Specifika poruch příjmu potravy u dětí a adolescentů – diagnostické a terapeutické otázky. Pediatrie pro praxi [online]. 2002, roč.

3,

s 98-100

[cit.

2013-04-15].

Dostupné

z:

http://www.solen.cz/pdfs/ped/2002/03/02.pdf KOUHOUTEK, Rudolf. Vztahy mezi učitelem a žákem. In: Psychologie v teorii a praxi

[online].

Praha,

2009

[cit.

2014-05-13].

Dostupné

z:

http://rudolfkohoutek.blog.cz/0911/vztahy-mezi-ucitelem-a-zakem KRCH, František, David. Bulimie: Jak bojovat s přejídáním. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a. s., 2000, 120 s. ISBN 80-7169-946-2. KRCH, František, David. Bulimie: Jak bojovat s přejídáním. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008, 200 s. ISBN 978-80-247-2130-9. KRCH, František, David. Poruchy příjmu potravy. 2. vydání. Praha: Grada Publishing, 2005. 256 s. ISBN 80-247-0840-x. KRCH, František. Poruchy příjmu potravy: Rizikové chování ve školním prostředí – metodická doporučení k primární prevenci. [online] 2011 [cit. 2014-05-12]. Dostupné z: http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=1&ved=0CCoQFj AA&url=http%3A%2F%2Fwww.msmt.cz%2Ffile%2F17703%2Fdownload%2F&ei=G OZwU9mAGaH17AaDhYGACA&usg=AFQjCNH5hFWAtQCtacGkQglsUo0f1ArMQ&bvm=bv.66330100,d.bGE

48

KRCH, František, David, Ivana, RICHTEROVÁ. Chci ještě trochu zhubnout: Jak poznat a zvládnout bulimii a anorexii. 1. vydání. Praha: Motto, 1998, 96 s. ISBN 8085872-86-2. KULHÁNEK, Jan. Poruchy příjmu potravy in Idealni.cz [online]. 2009 [cit. 201404-18]. Dostupné z: http://www.idealni.cz/clanek_show.asp?id=22 KULHÁNEK, Jan. Základní druhy terapie in Idealni.cz [online]. 2009 b [cit. Dostupné

2014-04-18].

z:

http://www.idealni.cz/zakladni-druhy-

terapie+terapie_show.asp?id=1624 LOVASOVÁ, Lenka. Rodinné vztahy. 1.vydání. Praha: Květoslav Zaplatílek, 2006, 32 s. ISBN 80-86991-66-0. MARKOVÁ,

Eva,

Martina,

VENGLÁŘOVÁ

a

Mira

BABIAKOVÁ.

Psychiatrická ošetřovatelská péče. 1. vydání. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, a. s., 2006, 352 s. ISBN 80-247-1151-6. Metodické doporučení k primární prevenci rizikového chování u dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních [online]. 2010 [cit. 2014-04-07]. Dostupné na:

http://www.prevence-

praha.cz/attachments/article/123/Metodicke%20doporuceni%20k%20primarni%20prev enci%20rizikoveho%20chovani.pdf MIHÁL, Vladimír. Proč a jak psát kazuistiku? Pediatrie pro praxi [online]. 2003, roč. 3, s 149-151 [cit. 2013-04-11]. Dostupné z: https://mefanet.upol.cz/res/file/Kurzymultizdrojoveho-vyhledavani-informaci/Kazu_Mihal.pdf O drogách [online]. Praha: Sananim o.s., 2007, [cit. 2014-04-07]. Dostupné z: http://www.odrogach.cz/skola/poruchy-prijmu-potravy1/dospivani-jako-rizikoveobdobi-pro-rozvoj-poruch-prijmu-potravy.html PAPEŽOVÁ, Hana. Poruchy příjmu potravy in Zdravie15.cz: Postgraduální medicína.

[online].

2001,

2011

[cit.

2014-04-18].

Dostupné

z:

http://zdravi.e15.cz/clanek/postgradualni-medicina/poruchy-prijmu-potravy-135760 PAPEŽOVÁ, Hana. Poruchy příjmu potravy a obezita – rozvoj nových diagnostických a terapeutických přístupů. In Zdraví.e15.cz [online]. Praha: Mladá fronta,

a.s.,

2011

[cit.

2014-04-16].

Dostupné

http://zdravi.e15.cz/clanek/postgradualni-medicina/poruchy-prijmu-potravy-a-obezitarozvoj-novych-diagnostickych-a-terapeutickych-pristupu-457927 49

z:

PAPEŽOVÁ, Hana. Spektrum poruch příjmu potravy: Interdisciplinární přístup. 1. vydání. Praha: Grada Publishing, a. s., 2010, 424 s. ISBN 978-80-247-2425-6. PAPEŽOVÁ, Hana. Poruchy příjmu potravy jsou závažné psychiatrické onemocnění. In Hledamzdravi.cz [online]. Brno: Listy jižní Moravy, 2014 [cit. 2014-0507]. Dostupné z: http://www.hledamzdravi.cz/clanek/620-poruchy-prijmu-potravy-jsouzavazne-psychiatricke-onemocneni PAPEŽOVÁ, Hana a HANUSOVÁ, Jana. Poruchy příjmu potravy: Příručka pro pomáhající profese [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze a Všeobecná fakultní nemocnice

v Praze,

2012,

ISBN

978-80-87258-98-9.

Dostupné

na:

https://www.proyouth.eu/csfiles/prirucka-pro-skolni-praxi.pdf REICHEL, Jiří. Kapitoly systematické sociologie. 2. vydání. Praha: Grada Publishing, a. s., 2008, 240 s. ISBN 978-80-247-2594-9. SLADKÁ-ŠEVČÍKOVÁ, Jana. Tři pé aneb poruchy příjmu potravy od a do z. In Anabell

[online].

Praha,

2004[cit.

2014-04-18].

Dostupné

z:

http://www.anabell.cz/index.php/clanky-a-vase-pribehy/poruchy-prijmu-potravy/10obecn-o-poruchach-pijmu-potravy/91-ti-pe-aneb-poruchy-pijmu-potravy-od-a-do-zet Stopstigma [online]. Praha: Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví, 2013 [cit. 2014-04-18]. Dostupné z: http://www.stopstigma.cz/poruchy-prijmu-potravy-lekarskapece.html ŠVAŘÍČEK, Roman a ŠEĎOVÁ, Klára. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. 1. vydání. Praha: Portál, 2007, 377 s. ISBN 978-80-7367-313-0. TREASURE, Janet. Anorexia nervosa: A survival Guide for FAmilies, Friends and Sufferers. 1. vydání. NY: Psychology Press, 1997, 161 s. ISBN 978-0-86377-760-8. TOMANOVÁ, Jana. Vícerodinná terapie mentální anorexie v Čechách. In Idealni.cz

[online].

Praha,

2009

[cit.

2014-04-18].

Dostupné

z:

http://www.idealni.cz/vicerodinna-terapie-mentalni-anorexie-vcechach+clanek_show.asp?id=1463 ŽÁČKOVÁ, Markéta a Pavel TREINER. Poruchy příjmu potravy [online]. Brno: Psychiatrická klinika LF MU a FN Brno, 2004, 28. 9. 2004 [cit. 2014-05-07]. Dostupné z: http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&source=web&cd=2&ved=0CDEQFj AB&url=http%3A%2F%2Fwww.med.muni.cz%2Fpsych%2Fvyuka_bak_a_mag_poruc hy_prijmu_potravy.ppt&ei=FTZqU6OdLMqp7Qbg1YGQCA&usg=AFQjCNEDgi6sPq gYwx3oxCPXyT0YFoqx0A&bvm=bv.66111022,d.ZWU&cad=rja 50

51

9 SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1 Polostrukturovaný rozhovor Příloha č. 2 Informovaný souhlas

52

10 PŘÍLOHY Příloha č. 1 Polostrukturovaný rozhovor OBLAST ŠKOLY - Jak PPP u žáků SŠ ovlivňují jejich vztah ke škole a vztahy v ní? 

Svěřila jste se nějakému učiteli s PPP? →ANO Z jakého důvodu jste se svěřila? Co jste od toho očekávala/očekáváte? Jak si myslíte, že by se k Vám pedagog zachoval (popř. jak se zachoval), kdyby jste k němu přišla s žádostí o pomoc v oblasti PPP? →NE Z jakého důvodu ne? Za jakých podmínek byste se svěřila?



Má výchovný poradce/ metodik primární prevence na škole Vaši důvěru?



Jak učitelé reagují na Vaše PPP? Ví Váš třídní učitel o PPP? Změnilo se nějak chování učitele vůči Vám? Cítíte oporu u učitelů?



Jak si představujete adekvátní pomoc ze strany pedagoga? Dostalo se Vám takové pomoci?



Mají PPP nějaký vliv na Vaše studijní výsledky? OBLAST RODINY – Jak PPP u žáků SŠ ovlivňují jejich vztah k rodině a vztahy

v ní? 

Jak na PPP reaguje Vaše rodina? Ví o Vaši nemoci? Cítíte jejich oporu?



Jakou pomoc od rodiny očekáváte? A jakou skutečně dostáváte? /A jakou si myslíte, že skutečně dostanete?



Změnilo se s propuknutím PPP v rodině něco? OSTATNÍ – Jaké další oblasti PPP u žáků SŠ ovlivňují?



Kdo je Vám oporou? 53



Komu jste ochotná se svěřit?



Jaké změny pociťujete od doby, kdy u Vás propukla PPP?



Věnujete se stále stejným koníčkům (před i po PPP)?



Co si přejete? Co je Vaším cílem?



Kdo nebo co Vám nejvíce pomáhá?

54

Příloha č. 2 Informovaný souhlas Informovaný souhlas se týká svolení respondenta k poskytnutí výzkumného materiálu ve formě rozhovoru za účelem sepsání bakalářské práce na téma: „Poruchy příjmu potravy u žáků středních škol“. Všem respondentům je zajištěna anonymita, a to tak, že ve všech přepisech budou odstraněna jména a všechny další možné identifikační údaje. Autorka BP, studentka Institutu celoživotního vzdělávání Mendelovy univerzity v Brně, Ing. Eliška Kabourková, se zavazuje k mlčenlivosti a k tomu, že s výzkumným materiálem bude pracovat pouze ona osobně. Po přepsání rozhovoru máte právo text vidět a popřípadě údaje doplnit, upravit. Konečná verze bakalářské práce bude k nahlédnutí u autorky, v případě zájmu bude zaslána elektronickou poštou. Jako respondent máte právo kdykoliv bez udání důvodů od výzkumné aktivity odstoupit. Podle zákona 101/2000, Sb. o ochraně osobních údajů ve znění pozdějších předpisů uděluji svým podpisem souhlas s účastí, jako respondent, ve výše uvedené bakalářské práce a s poskytnutím výzkumného materiálu. V …………… dne ……………………… Respondent: Podpis: ………………………

Autorka BP: Ing. Eliška Kabourková

Podpis: ………………………

Ústav Morfologie, fyziologie a genetiky zvířat, Mendelova univerzita v Brně Zemědělská 1 613 00 Brno [email protected]

55