MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

BRNO 2013

LUCIE PALÁSKOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

ZOOHYGIENICKÉ POŽADAVKY NA USTÁJENÍ KONÍ Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Dr. Ing. Zdeněk Havlíček

Lucie Palásková

______________________________________________________________________

Brno 2013

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Zoohygienické požadavky na ustájení koní vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

dne……………………………… podpis bakaláře…………………

PODĚKOVÁNÍ Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu bakalářské práce Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi, za ochotnou spolupráci, odbornou pomoc a cenné rady, díky kterým jsem bakalářskou práci mohla vypracovat. Dále bych chtěla poděkovat svým rodičům za umožnění studia na vysoké škole a jejich podporu.

ABSTRAKT Tato bakalářská práce se zabývá zoohygienickými požadavky na ustájení koní. Úvod se zaměřuje na historii a vývoj koní. Hlavní částí práce je popis pastevního chovu koní a stájového chovu koní. Pastevní chov koní se zabývá vybavením pastvin, kde je zahrnuto oplocení pastvin, ošetřování pastviny a přístřešky. Následuje stájový chov koní, který je zaměřen na popis jednotlivých stájových technologií a řadí se sem boxové ustájení, volné a vazné, kde nedílnou součástí je podestýlání. Na to navazuje mikroklima. V neposlední řadě je popsáno krmení a napájení ustájených koní. V závěru práce jsou popsány zásady správného ošetřování koní a vybavení koníren. Klíčová slova: koně, chov a péče o koně, chov hospodářských zvířat, ustájení koní

ABSTRACT This thesis deals with Zoohygienic Requirements for Stabling. Introduction focuses on the history and evolution of horses. The main part is the description of the pasture horse breeding and horse breeding stable. Grazing horse breeding deals with equipment pastures, included fencing pastures, grazing treatment and shelters. The following is a team-horses, which focuses on the description of stable technology and ranks here pit housing, free and tethered, where is an integral part of the litter. This is followed microclimate. Finally, it is described feeding and watering horses boarded. The conclusion describes the principles of proper horse care facilities and stables. Keywords: horses, breeding and care of horses, livestock, stabling

OBSAH

1.

ÚVOD ....................................................................................................................... 8

2.

CÍL .......................................................................................................................... 10

3.

LITERÁRNÍ PŘEHLED ........................................................................................ 11 3.1.

Vývoj koní ........................................................................................................ 11

3.2.

Domestikace koní ............................................................................................. 13

3.3.

Využití koní v současnosti ............................................................................... 14

3.4.

Početní stavy a rozšíření koní ve světě ............................................................ 15 Vývoj početních stavů koní v ČR ............................................................. 16

3.4.1. 4.

USTÁJENÍ KONÍ ................................................................................................... 18 4.1. 4.1.1.

Pastevní chov koní ........................................................................................... 18 Vybavení pastvin pro koně ........................................................................... 19

4.1.1.1.

Oplocení pastvin.................................................................................... 19

4.1.1.2.

Voda a přístřešek ................................................................................... 20

4.1.2. 4.2. 4.2.1.

Ošetřování pastvin ........................................................................................ 21 Stájový chov koní ............................................................................................. 21 Stájové technologie ...................................................................................... 22

4.2.1.1.

Boxové ustájení ..................................................................................... 22

4.2.1.2.

Volné ustájení........................................................................................ 23

4.2.1.3.

Vazné ustájení ....................................................................................... 24

4.2.2.

Podestýlka a její údržba ................................................................................ 24

4.2.3.

Mikroklima ................................................................................................... 26

4.2.4.

Krmení a napájení ustájených koní .............................................................. 28

4.2.4.1.

Krmení vysokobřezích a kojících klisen ............................................... 32

4.2.4.2.

Krmení hříbat ........................................................................................ 32

4.2.4.3.

Krmení plemenných hřebců .................................................................. 33

4.2.4.4.

Krmení pracovních (tažných) koní........................................................ 33

4.2.4.5.

Krmení dostihových koní ...................................................................... 34

5.

OŠETŘOVÁNÍ KONÍ ............................................................................................ 35

6.

PŘÍSLUŠENSTVÍ KONÍREN ............................................................................... 36

7.

ZÁVĚR ................................................................................................................... 38

8.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .................................................................... 40

9.

PŘÍLOHY ............................................................................................................... 44

1. ÚVOD Kůň je býložravý savec z řádu lichokopytníků, čeledi koňovitých, rodu Equus, do kterého kromě domácích koní a poníků patří také kůň Převalského, osli a zebry. Kůň je víceúčelové hospodářské zvíře s letitou tradicí, využívány nejen pro jejich sílu, ale i rychlost a vytrvalost. Život člověka a koně se spojil již před mnoha tisíci lety. Předchůdce moderního koně byl nejprve loven jako kterékoliv jiné divoké zvíře coby zdroj obživy. Proces domestikace započal v okamžiku, kdy kočovné kmeny začaly chovat koně stejným způsobem, tak jak to prováděly s kozami a dalšími zvířaty. Zdomácnění sebou přineslo selektivní šlechtění a v mnoha případech i kvalitnější potravu, což obojí vedlo k nárůstu velikosti nebo kvality koní. Kůň začal být nenahraditelným pomocníkem při práci, kterou lidé vyžadovali. Ti, kteří potřebovali nosit těžká břemena, šlechtili koně na sílu a ti, kteří spíše hledali koně jako rychlý dopravní prostředek, je šlechtili na rychlost. K popisu koní se používají termíny teplokrevník a chladnokrevník. Chladnokrevníci se označují za těžká tažná plemena a teplokrevníci jsou lehčím, jezdeckým typem koně. Od dob domestikace člověk postupně koním měnil jeho přirozené prostředí až po současné způsoby ustájení a to ve stájích. Je velice důležité, aby systémy ustájení byly v co nejmenším rozporu s přirozenými nároky koní a splňovaly zásady welfare. Z tohoto důvodu je potřeba vytvářet dostatečný prostor a naší povinností je hledat cesty k řešení vhodnějších způsobů ustájení koní. Při chovu sportovních, jezdeckých, pracovních, plemenných koní, klisen a hříbat je nutné splnit celou řadu různorodých požadavků na optimální ustájení. Ustájení zvířat je životně důležité pro zdraví i bezpečí koně, ať zde koně žijí většinu času, anebo jsou chováni kombinovaným systémem (částečně ve stáji, částečně volně), či zda jsou ustájeni jen příležitostně. Všechny stájové technologie mají jiné optimální využití. Vybavení stájí by mělo být dostatečné pro zajištění welfare. V současné době se využívají technologie ustájení boxové, vazné a volné. Při chovu koní je nutné dodržování kvalitní, zodpovědné a každodenní péče. Povinností majitele je zajistit koni dostatek pravidelného pohybu, potravy, ošetření a naučit se rozeznávat příznaky nemocí. Důležitým faktorem pro zdravý život koně je dodržování zoohygienických zásad. Pravidelné čištění kůže, srsti, hřívy, ohonu, očí, končetin a kopyt přispívá k upevňování jejich zdraví a výkonnosti. 8

Neměli bychom také zapomenout na fakt, že lidé v hojné míře neustále využívají koně pro svůj volný čas a celou řadu nejrůznějších sportovních aktivit. Hospodářské a praktické využití se v dnešní době spíše přeneslo do odvětví turistiky, trávení volného času nebo sportovních akcí jako jsou například dostihy. V dnešní době již poklesl význam koně a jeho hospodářského využití člověkem. Koně byly více méně nahrazeny moderními technologiemi a stroji. Ovšem stále jsou místa na světě, kam se stroje nedostanou, a kde je kůň neocenitelný pomocník. Proto i dnes jsou oblasti, kde byl zaznamenán nárůst populace koní. I přes snižování hospodářského významu koně je třeba si toto zvíře hýčkat a vědět jak se o něj dobře starat a správně jej ustájit. Tímto tématem se zabývá i má bakalářská práce.

9

2. CÍL Cílem

této

bakalářské

práce

je

zpracování

literárního

přehledu

o

zoohygienických požadavcích na ustájení koní. Sepsání požadavků na organizaci farmy spojených s chovem koní. Část práce bude věnována dostupným technologiím ustájení.

10

3. LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1. Vývoj koní Vývoj koní začal před více než šedesáti miliony let a promítly se v něm změny klimatu a životního prostředí, ke kterým v té době docházelo (WATSONOVÁ a kol., 2003). Nejstarší předchůdce dnešních koní zvaný Hyracotherium (dříve označovaný Eohippus) byl nalezen v Severní Americe ve zkamenělinách starých asi padesát miliónů let a podobné zkameněliny byly nalezeny i v Evropě (MCBANE, DOUGLASCOOPER, 2008). Hyracotherium, zvíře ne větší než pes, byl přizpůsoben k životu v lese a pohybu po měkké půdě. Měl čtyři prsty na předních nohách, tři na zadních a polštářky jako pes. Jeho zuby s nízkými korunkami se hodily na spásání měkkých listů pralesních rostlin (DRAPEROVÁ, 1999). Dalším výrazným vývojovým stupněm byl Mesohippus, který se objevil během oligocénu, tedy před čtyřiceti až dvaceti šesti miliony let. Mesohippus už neměl nášlapné polštářky jako Hyracotherium a místo nich měl na koncích prstů už opravdová kopýtka (WATSONOVÁ a kol., 2003). K nejvýznamnějšímu obratu došlo během patnácti milionů let v miocénu, kde pokračovaly výrazné změny klimatu a v závislosti na tom i životní prostředí. Pralesy ustoupily otevřeným savanám, podnebí se stávalo sušším a koně se začali pohybovat rychleji a do větších vzdáleností na stále delších končetinách. Počátkem miocénu nahradil Mesohippa o poznání větší Miohippus, který se velmi podobal dnešním poníkům. Měl tříprsté končetiny a k rozmělňování potravy mu sloužily stoličky s nízkými korunkami (WATSONOVÁ a kol., 2003). Životní prostředí se postupně měnilo a koně začali spásat trávu, což si vynutilo prodloužení krku a výrazné změny na zubech. Oči se jim přesunuly až téměř na vrchol hlavy a to jim zajistilo širší zorné pole, než měli dosud. Vznikla záhy celá řada koňovitých savců. Na území Severní Ameriky to bylo šest hlavních, dobře odlišených skupin a k nejvýraznějším patřil Merychippus, který žil před dvaceti miliony let (WATSONOVÁ a kol., 2003). Prvním koňovitým savcem, který měl na nohách už jen jediný prst, se nazývá Pliohippus. Vyvinul se během pliocénu, přibližně před šesti miliony let. Pliohippus byl bezprostředním předchůdcem rodu Equus, kam již patří všichni moderní koně. Rod Eguus, který zahrnuje všechny koně, zebry, osly a poloosly, se objevil asi před jedním milionem let. K revoluční specializaci lichokopytníků na rychlý běh došlo asi půl

11

milionu let předtím, než se na Zemi objevili první předchůdci člověka (MCBANE, 2008). Na počátku lidských dějin žily dva typy divokých koní: asijský kůň Převalského neboli kertak a tarpan se dvěma formami, lesní a stepní. Kůň Převalského je jediným žijícím předkem mnoha současných plemen. Obýval ještě před tisíci lety stepní oblasti východní a střední Asie. Jeho ústup zavinil lov, ale především pastevci, kteří potřebovali vodu a pastvu pro vlastní stáda. Divoký kůň byl před desítkami tisíc let lovnou zvěří pračlověka (KHOLOVÁ, HOŠEK, 2005). Vědci měli za to, že tento asijský divoký kůň vyhynul, ale v roce 1881 byl ,,znovuobjeven“ v horách Tachijn Šar nuruu na okraji pouště Gobi ruským cestovatelem plukovníkem N. M. Przewalským (DRAPEROVÁ, 1999). Ačkoliv je tento druh považován za předka mnoha domácích plemen koní, má ve srovnání s koněm domácím o jeden pár chromozomů více, tedy 33 proti 32. Kůň Převalského je velmi odolný proti chladu a nepříznivému počasí vůbec. Jeho základní zbarvení je pískově hnědé, má krátkou stojatou hřívu převážně černé barvy, černý ohon, výrazný úhoří pruh na hřbetě, tmavé končetiny a ,,moučný nos“. Měří od 122 do 132 centimetrů. Dnes tohoto divokého koně můžeme vidět v zoologických zahradách a vybraní jedinci jsou opět navrácení do volné přírody, kde dříve žili (MCBANE, 2008). Tarpan lesní obýval část západní a střední Evropy a byl postupně vybíjen přicházejícími zemědělci. Nejdéle se dochoval v lesích Litvy a Polska, kde byl zřejmě krocen. Tarpani žili ještě počátkem 19. století v oboře Zamoyských u Bilgoraje v jihovýchodním Polsku. V letech 1812 – 1813 jich hodně uhynulo a zbytek byl rozdán sedlákům. Poslední divoký tarpan byl zabit roku 1814 v Polsku, na Kavkaze v druhé polovině 19. století. Byl šedý s úhořím pruhem a neměl zebrování (KHOLOVÁ, HOŠEK, 2005). Měl velké široké kopyta přizpůsobena k rozložení tělesné hmotnosti při pobytu na měkkém podloží. Charakteristické bylo i pokrytí těla hustou srstí (VOGEL, 1996). Posledním typem divokých koní byl tarpan stepní. Ještě v minulém století obýval ve velkých stádech stepi jihovýchodní Evropy. Poslední volně žijící tarpan v zajetí uhynul roku 1889 v Moskvě. Tento divoký kůň byl šedý nebo plavý s úhořím pruhem, zebrovanýma nohama a černou hřívou i ohonem. Měl jemnou hlavu s rovným profilem a drobnější zuby než kertag (KHOLOVÁ, HOŠEK, 2005).

12

3.2. Domestikace koní Vztah člověka a koně je znám již od pradávna. Počátky domestikace koní lze klást do období přibližně před 5000 až 6000 lety (HARRIS, SWINNEY, 2011). Dříve než si člověk koně ochočil, panoval mezi nimi vztah lovce a kořisti. Jeskyní kresby na stěnách z konce doby ledové znázorňují, že člověk lovil divoké koně pro svou obživu. Velmi oblíbenou taktikou bylo zahánět stádo zvířat na útes, aby se pádem dolů zabila nebo zranila. Bylo to mnohem účinnější, než pronásledovat a zabíjet jednotlivá zvířata. Za zkrocení koně vděčíme pasteveckým kmenům Árjů, které kočovaly ve stepích kolem Černého a Kaspického moře a ve Střední Asii. Lidé původně koně jen pásli, jejich maso sloužilo jako potrava, z kůží se dělaly stany, oděvy i jiné potřeby a trus se sušil na topení. V době, kdy kmeny musely kočovat, sloužila klidnější zvířata k nošení domácích potřeb a klisny k produkci mléka (EDWARDS, 2008). Později si lidé uvědomili, jak by se daly výhodně využít vlastnosti koní, jako je síla a rychlost. Když se jim podařilo koně zkrotit, začali je používat podobným způsobem, jako dosud využívali voly a soby, tedy jako soumary či v zápřeži do smyků, saní a později i kolových vozů. Prvními jezdci na koních byli pravděpodobně nemocní, zranění či staří lidé, kteří byli na koně nakládáni, aby nebrzdili ostatní (MCBANE, 2008). Ke konci doby bronzové, cca před 3000 lety, používal člověk koně ve válkách a kůň se tak stával významnou součástí obrany státu. Zpočátku byli koně využíváni v bitvách především k tahání vozů. Použití koní a válečných vozíků v bitvách postupně upadalo. Bylo to způsobeno zavedením střelných zbraní, jako jsou luky a šípy. Tím byli jezdci na vozících daleko více vystaveni útokům pěšáků, a proto se způsob vedení války znovu změnil. Aby bylo možno se těmto novým zbraním s úspěchem postavit, bylo nutno vytvořit pružnější bojovou sílu. Koně se začali používat jako váleční oři ovládaní ozbrojenými vojáky. Tak vzniklo jízdní vojsko neboli kavalérie (REIDOVÁ, 1999). Jak se zdokonalovala výzbroj a výstroj, vyvíjela se i kavalérie, a tím došlo k jejich vyššímu prosazování se v bitvách nad protivníky zejména svou rychlostí a silou úderu. Jízda také měla výhodu v tom, že mohla být nasazena i v místech nevhodných pro válečné vozy. Pro těžce vyzbrojené jezdce byla potřeba stále silnějších koní a k jejich ovládání se začala používat udidla, otěže a ostruhy, aby jezdec udržel kontrolu nad rychlostí a směrem jízdy. Nejdříve se tyto postroje dělaly ze dřeva, kosti nebo kůže, ale kolem roku 1500 př. n. l. se již k jejich výrobě používal bronz, který později nahradil železo.

13

K mohutnému rozvoji sedel došlo až v dobách římského císařství (ve 4. až 5. století n. l.) a třmeny se objevily ještě později (WATSONOVÁ a kol., 2003). Se zdomácněním koní došlo k okamžitému zařazení na nejrůznější práce z důvodu usnadnění. Hlavním úkolem zpočátku bylo nosit břemena a tímto způsobem byli používání až do začátku 20. století. Nejprve byli k těmto účelům vybráni menší, lehčí koně, zatímco větší, výkonnější zvířata byla využívána k válečným účelům. K uvolnění těžkých koní došlo v první řadě po vynálezu střelných zbraní a odlehčení zbroje. K dalšímu masivnímu uvolnění a dokonce i šlechtění např. shirského koně došlo s rozvojem průmyslu a nutnosti přepravovat těžší a masivnější materiál. V 19. století byli koně využíváni také k tahání člunů po kanálech a přepravě uhlí. Důležitou roli hráli koně i v zemědělství. Nejdříve byl pluh tahán voly, protože byl pro lehčí plemena pracovních koní velmi těžký. V 18. století se objevilo mechanizované nářadí, k jehož tahání bylo zapotřebí rychlých zvířat a tak začali být v zemědělství používání tažní koně (MCBANE, DOUGLAS-COOPER, 2008). Hospodářský rozvoj zvyšoval poptávku po výkonně tažné síle pro přepravu osob a nákladů. V 19. století se začaly budovat lepší cesty a výroba kočárů dosáhla svého vrcholu a k jejich tahání byli vyšlechtěni elegantní koně, jako jsou klusáci (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001; MCBANE, DOUGLAS-COOPER, 2008). Technickým pokrokem ztratil chov koní dřívější význam v dopravě, později v armádě a nakonec i v zemědělství. Tato okolnost způsobila hlubokou krizi v chovu koní a byla příčinou prudkého poklesu jejich početních stavů zejména ve druhé polovině 20. století. Zdálo se, že kůň úplně ztratí svůj význam pro společnost a po roce 2000 se na něho budeme chodit dívat jen do zoologických zahrad. Naštěstí se tomu tak nestalo a ještě velmi dlouho budou mít koně své místo v životě moderního člověka (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001; VOLF, 2002).

3.3. Využití koní v současnosti Jak již bylo psáno, koně se měli stát pouze další atrakcí v zoologických zahradách či „koníčkem“ pro člověka. Ovšem tato verze se nestala skutečností. I po roce 2000 můžeme vidět koně, i když ne v tak hojném počtu v zemědělství. Zpravidla se nejedná o velká zemědělská či hospodářská družstva, ale spíše o drobné zemědělce, kteří dávají přednost kvalitě před kvantitou. Tím, že budou dřevo z lesů stahovat koňskými silami a ne silami schovanými pod kapotou traktorů, si uvědomují, že nejen že neznečisťují okolí výfukovými plyny, ale zároveň ani nepoškozují půdní povrch a 14

neničí mladé kultury, jako několikatunové kolosy. Navíc z ekonomického hlediska, pořizovací a udržovací cena koně a traktoru je taky trošku rozdílná. Moderní stroje dnes stojí spoustu peněz a ne každý zemědělec si to může dovolit. Proto, když obětujete kus svého času na každodenní údržbu koně, tak se mu opravdu takový kůň i v dnešní době může vyplatit a má z globálního hlediska podstatnou úlohu v dnešní době pro zemědělství. Významnou úlohu má kůň i ve zdravotnictví. Z koňské krve se vyrábějí séra proti vážným infekčním chorobám a hadím uštknutím (VOLF, 2002). Nejznámější oblastí využití koní ve zdravotnictví je tzv. hiporehabilitace – rehabilitace prostřednictvím koně, která se využívá hlavně u dětí. Tento způsob léčení se používá po úrazech pohybového ústrojí, při svalových onemocněních, následcích mozkových příhod, dětské obrny apod. V průběhu celého rehabilitačního procesu jde především o to, že pohyb koně vyvolává v pacientovi některé automatické reflexy a přispívá k zapojení svalových partií, které lze normálním postupem procvičit jen velmi obtížně. K úspěchu hiporehabilitace přispívá především psychická stránka, neboť spolupráce s koněm vyvolává v pacientovi pocit uspokojení a zvyšuje jeho sebevědomí, proto se u mnohých pacientů zvýší ochota ke spolupráci. Ve většině obvyklých zdravotnických způsobů používaných běžnou medicínou nebyl zaznamenán takový úspěch, jako právě při hiporehabilitaci (DUŠEK a kol., 1992). Chov koní má dnes velký význam i v oblasti sportu. Sportovní akce, zejména dostihy a s nimi spojené dostihové sázky, patří do velmi výnosného druhu podnikání. Dále zde máme soutěže jezdecké, kam patří například skoková soutěž parkur nebo drezurní soutěže. Mezi další oblíbené sporty spadají sporty zápřahové, které mají původ v pracovním a vojenském využitím koní. Poslední sportovní kategorií jsou soutěže jezdecké (STUPKA a kol., 2010). Zajímavostí je, že parkur je jedna z disciplín moderního pětiboje, ve kterém v roce 2012 získal David Svoboda zlatou medaili pro Českou republiku na Olympijských hrách v Londýně.

3.4. Početní stavy a rozšíření koní ve světě Rozšíření koní v počtu kolem 65 milionů (v posledním desetiletí) je po celém světě, s výjimkou pouští a Antarktidy. Zhruba polovina z nich je chována na americkém kontinentě, v Asii 17 milionů, v Evropě kolem 10 milionů, v Africe 3,7 milionů a v Austrálii s Oceánií 0,6 milionů (STUPKA a kol., 2010). 15

3.4.1. Vývoj početních stavů koní v ČR Tab. 1 Početní stavy koní v ČSR a ČR Rok

ČSR, ČSSR

1936 1947 1950 1960 1965 1970 1975 1980 1985 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

656 000 656 000 605 000 330 000 204 000 131 000 84 000 45 000 46 000 45 000 44 000 42 000 39 000 34 000

ČR

24 000 28 000 28 000 27 000 27 000 25 000 21 000 19 000 18 500 18 130 18 037 19 175 19 052 20 256 22 675 23 835 25 795

ČR Eurostat

ÚEK Slatiňany

21 631 20 891 20 140 20 371 20 564 22 883 24 009 27 274 28 030 29 887

52 800 56 911 61 423 63 673 67 036 72 040*

Zdroj: (STUPKA a kol., 2010). *Rozdíl mezi údajem statistiky Eurostat a ÚECHK (Ústřední evidence chovu koní) je dán metodikou EU – do Eurostatu se zahrnují koně majitelů s 1 ha zemědělské půdy a výše a ostatní jsou tzv. ,,podlimitní“ a ÚECHK podle zákona 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat, započítává všechny koňovité.

16

Změna politické a ekonomické situace, která nastala v roce 1989, vyvolala výrazné změny v oblasti chovu koní. V zemědělských podnicích byl chov koní brán spíše jako nadstavba, která nebyla chápána jako ekonomický přínos a to vedlo ke zrušení chovu koní, což bylo ze strany zemědělských podniků hned dalším opatřením po výměně dosavadního vedení zemědělského podniku za nové. Kvalitní koně byli prodáváni do zahraničí, pro vylepšení ekonomické situace podniku a méně kvalitní koně byli vydáni v restitučních řízeních za velmi nízké ceny a následně restituenty byli opět prodáváni. Z 25 000 koní registrovaných v České republice v roce 1990 se stav koní snížil do roku 1995 na pouhých 18 037 kusů (tab. 1). Což na uplynulou dobu byl dost silný pokles. V této době se ovšem situace v chovu koní opět začíná zlepšovat a to i ekonomická situace obyvatel i v rozvoji chovu koní. Začínají se zakládat plemenné knihy pro chovaná plemena koní a organizovat jednotlivé chovatelské svazky. V roce 2000 eviduje Statistický úřad v České republice 23 835 koní a v následujícím roce 2001 dosahuje počet koní 25 795. V roce 2002 se změnila pravidla evidence koní podle soupisu hospodářského zvířectva a objevují se přesnější údaje vycházející z předpokladů Ústřední evidence koní. Podle těchto údajů převyšuje počet koní v České republice v roce 2000 číslo 63 000 kusů. Toto ovšem není konečné číslo a stavy chovaných koní se stále zvyšují nejen vlivem dovozu plemen koní, která se zde v minulosti nechovala (westernová plemena, fríský kůň, pony plemena), ale i dovozem sportovních koní. Významným momentem zvyšování stavů je i téměř nulová selekce, která je způsobena v souvislosti, že nabídka koní převyšuje poptávku, jejímž důsledkem je tíživá ekonomická situace v chovu koní (zaplavení trhu méně kvalitními koňmi za nízké ceny a obtížnou prodejností kvalitních zvířat, často za cenu ekonomické ztráty). Počty chovaných koní se přibližují stavům v okolních státech např. Maďarsko asi 80, Rakousko asi 100, Polsko asi 320, Rumunsko asi 800 tisíc koní, Francie a Velká Británie okolo jednoho milionu a Německo cca 1,1 milionu koní. Pouze na Slovensku zůstává situace v chovu koní složitá a jejich počet přesahuje 8 000 kusů (MARŠÁLEK, 2008).

17

4. USTÁJENÍ KONÍ Kůň může být chován pastevně, ve stáji nebo kombinací obou způsobů. Koně jsou od přírody kočovná zvířata spásající trávu, a proto je daleko přirozenější, když je chováme ve výběhu, než ve stáji (DRAPEROVÁ, 1999). Avšak v našich klimatických podmínkách České republiky není možné počítat s celoročním chovem koně na pastvině. Stájový objekt je pro chov koní nezbytný a rozlišujeme několik typů stájí. Stáje boxové, volné stáje a stáje vazné (MISAŘ, JISKROVÁ, 1997).

4.1. Pastevní chov koní Kůň je svým původem stepní lichokopytník, pro kterého je dostatek pohybu životní nutností a z tohoto důvodu je dlouhodobý pobyt koně na pastvě nejvhodnějším prostředím pro jeho vývoj. Pohybem sílí kostra, vazy, šlachy a svalstvo. Dlouhodobý pobyt na pastvě a za každého počasí zesiluje jejich imunitní systém. Pastevní období v našich podmínkách začíná většinou po 20. dubnu a končí koncem října (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001). Na začátku pastevního období se musí koně pást velmi opatrně, protože mladý porost obsahuje hodně amidů (dusíkaté látky nebílkovinné povahy), takže může způsobit zažívací poruchy a vážná onemocnění (pastevní tetanus). Koně se musí připravit nejen dostatečným pohybem ve výbězích, ale i přikrmováním šťavnatými krmivy, aby přechod na mladý porost nebyl náhlý. V prvních dnech se pase asi jednu hodinu, potom se pasení prodlužuje na dvě hodiny a později se přechází na tři až čtyři hodiny před polednem a stejně tak dlouho i po poledni. Na extenzivních plochách se pase až 12 hodin a na vysoce výnosných 6 hodin. Koně se mohou pást i v noci. Doporučuje se to zvláště u starších koní kromě vysokobřezích klisen a klisen s hříbaty. Stádo koní nemá být větší než 40 – 60 kusů (ŠTRUPL a kol., 1983). Jeho pasení je vhodné doplnit stádem skotu. Doporučený poměr koní ke skotu je 2:1. Kombinace skotu s koňmi pomáhá lépe využít pastevní porost, mimoto zvyšuje kvalitu drnu rozdílným spásáním a sešlapáváním (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001). Koně jsou dobře přizpůsobeny ke spásání různých rostlinných druhů. Trávy jsou nejvíce preferované druhy vegetace a několik dalších druhů závisí na faktorech, jako je období pastvy a intenzity (GUDMUNDSSON, DYRMUNDSSON, 1994). V létě postačí jednomu koni při normálním vytížení potrava jen pastva na louce, kdežto v zimě musíme počítat s tím, že jeden kůň spotřebuje podle velikosti 8 až 10 kg kvalitního 18

sena, případně podle nároků i koncentrované krmivo obsahující málo vlákniny a hodně energie (BRIXNEROVÁ, 2012). Koně mají schopnost akumulovat mnoho tělesného tuku

v

létě,

které

mohou

být

mobilizovány

jako

zdroj

energie

v zimě

(GUDMUNDSSON, DYRMUNDSSON, 1994). Pastvina má velký význam z hlediska výživy. Obsahuje směsi trav a bylin, které vyhovují požadavkům koně na vitaminy a minerály (REIDOVÁ, 1999).

4.1.1. Vybavení pastvin pro koně Vybavenost pastvin pro koně není pouze vybudování oplocení a přístřešku, ale také zajištění dostatku vody a vhodného krmiva. 4.1.1.1.

Oplocení pastvin

Jestliže jsou koně chováni na pastvině, musí být bezpečně a dostatečně oploceny. Minimální výška oplocení by měla být 1,2 m (REIDOVÁ, 1999). Mezi nejúčinnější oplocení patří dřevěné kůly s elektrickým ohradníkem (obr. 1). Dřevěné kůly by měly mít alespoň 4 cm v průměru, které musí být v zemi dobře ukotveny. Plot by měl být postaven z kvalitního dřeva a opatřen ochranným netoxickým nátěrem, který má odradit koně od okusování a před nepříznivými vlivy počasí (DRAPEROVÁ, 1999). Často využívaným typem oplocení je živý plot, který nesmí obsahovat žádné jedovaté stromy nebo keře. Avšak tento typ oplocení vyžaduje pravidelnou údržbu, aby zůstal v dobrém stavu (DRAPEROVÁ, 1999). Mezi nejlevnější oplocení patří drátěný plot. Tento typ oplocení poskytuje dobrou ochranu za předpokladu, že je dobře postavený, zejména, jsou-li dráty mezi kůly náležitě vypnuty. Může se stát, že kůň tyto dráty přehlédne a narazí na ně. Proto se považuje za vhodné navlečení barevných pásků nebo dráty zvýraznit bílou barvou (VOGEL, 1996). K velmi účinnému oplocení se řadí elektrické ohradníky. Používáme je v případě, pokud potřebujeme rozdělit pastvinu na menší části (DRAPEROVÁ, 1999). Funkci oplocení také splňují vrata. Vrata jsou zavěšena tak, aby se snadno otvírala a pevně zavírala. Měla by být dostatečně široká, aby jimi pohodlně kůň prošel po boku jezdce (REIDOVÁ, 1999). Pro koňské výběhy můžeme využít dřevěná i kovová vrata. Dřevěná vrata by měla být pevná a opatřená ochranným nátěrem, kdežto kovová vrata vyžadují pravidelné obnovování nátěru. Z bezpečnostních důvodů je lepší 19

orientovat vstup na pastvinu mimo frekventovanou silnici. Vrata by měla být opatřena bezpečnostním zámkem, jestliže necháváme koně na pastvině i přes noc (DRAPEROVÁ, 1999).

4.1.1.2. Voda a přístřešek Koně chované ve výběhu musíme vybavit odpovídající formou ochrany před povětrnostními vlivy, tím máme na mysli přístřešky. Nejlépe by měl být postaven v rohu výběhu, zadní stranou proti směru větru (REIDOVÁ, 1999). Někdy pastviny poskytují přirozený úkryt, jako jsou stromy a keře, které koním poskytují přirozený stín nebo je chrání před větrem a deštěm. Za velmi vhodný přístřešek se považuje otevřená dřevěná kůlna. Jestliže se na podlaze vyskytne bláto, zakryjeme ji nastlanou slámou. Přístřešek není zvířaty využíván nepřetržitě, ale jen v době, kdy to potřebují. Vyskytujeli se na pastvě více zvířat, použijeme otevřený přístřešek. Tato otevřená stavba poskytuje ochranu v létě před silným sluncem, kam proudí lehký vánek a tím dochází k jejich ochlazování (VOGEL, 1996). Co se týče vody na pastvině, je pro koně velice důležitá. Na pastvině i ve výběhu je potřeba koním zajistit stálý přístup k pitné vodě. Musí být čerstvá, bez různých příchutí, jinak ji koně nepijí. Optimální teplota pitné vody je 10°C. Pokud chovatel nemá na pastvině k dispozici přírodní tekoucí vodu, musíme stále dodávat čerstvou (HERMSEN, 1999). Jako nejsnadnější je napajedlo, do kterého se voda napouští hadicí nebo se dokonce přináší ručně. Toto řešení je nutné brát spíše jako dočasné, do doby, než nainstalujeme jiný zdroj vody. Napájení koní tímto způsobem přináší plno nevýhod a jako hlavní se jeví časová náročnost. Za vhodnější se považují systémy, které jsou napojeny na vodovodní síť. V zimě může nastat problém se zamrzáním, proto je nutné pořídit vyhřívané napáječky (ŠIMONOVÁ, ZINK, 2008). Pokud nemáme k dispozici vodu z vodovodu, můžeme plnit žlaby hadicí nebo kbelíkem. Takové nádoby musíme jednou za týden vyprázdnit a znovu naplnit (DRAPEROVÁ, 1999).

20

4.1.2. Ošetřování pastvin Při zakládání nové pastviny je třeba půdu před založením ošetřit (zaoráním, vláčením) a celou plochu řádně odplevelit. Travní směs použitá na pastviny by měla obsahovat jílek anglický, ovsík žlutavý, lipnici luční, kostřavu luční a červenou, psárku luční, srhu laločnatou, štírovník růžkatý a tolici dětelovou (STEINITZ, 1957). Před vypuštěním koně na pastvu musíme zkontrolovat, zda se na ploše nevyskytují nějaké jedovaté druhy rostlin, mezi které patří např. pryskyřník, starček přímětník, náprstník, bolehlav a přesličky. Tyto nežádoucí rostliny musíme odstraňovat vyrýpáváním (DRAPEROVÁ, 1999; VOGEL, 1996). Mezi keře a stromy patří převážně rododendrony, oleandry, štědřenec, ptačí zob, vavřín a zimostráz (DRAPEROVÁ, 1999). Růst trav v letním období je závislý na intenzitě srážek a v období sucha musíme často přistoupit k zavlažování. Spasené plochy pastvin upravíme vláčením, kde dochází k rozmetání nashromážděných výkalů, a tím se snižuje i riziko ohnisek cizopasníků. Nespasená oddělení posekáme a trávu usušíme (VOGEL, 1996). Na konci pastevního období (říjen) ponecháváme pastvinu v klidu. Opravuje se oplocení a pastevně technická zařízení. Toto období je ideální pro zahájení radikální obnovy pastevního drnu (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001).

4.2. Stájový chov koní Stáj byla lidmi vymyšlena jako místo k odpočinku pro koně (STRASSER, 2007). Řada koní tráví mnoho času ve stájích, hlavně v zimních měsících, proto stáje musí být pohodlné, teplé, čisté a dobře odvětrané (REIDOVÁ, 1999). O uspořádání a použité stájové technologii rozhoduje použití koně (jezdečtí, tažní, dostihový), plemeno (speciální, sportovní, jezdecké, tažné) a do určité míry organizačně technologické jednotky hřebčína. Stavebním materiálem pro budování koníren jsou pálené cihly, ty by měly být odolné proti ranám způsobeným kopnutím koně. Vhodnou variantou je i postavení dřevěné stáje. Dřevo má výborné tepelně izolační schopnosti, proto se při budování ustajovacích prostor pro koně používá stále častěji. Pro zajištění dostatečné pevnosti vnitřních stěn dřevěné stáje by měla být tloušťka alespoň 4 cm (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001; HERMSEN, 1998). Stáj musí být dostatečně prostorná a zajišťovat maximální bezpečnost koní. Dalším základním parametrem stáje je výška stropu, ta by měla být alespoň 3 m. Vrata 21

do stáje jsou minimálně 1,5 m široké a 2,25 m vysoké (MISAŘ, JISKROVÁ, 1997). Vrata jsou rozdělena na dvě poloviny, které se otvírají směrem ven, a horní část by se měla nechat otevírat nezávisle, aby se zajistilo volné proudění vzduchu a aby kůň viděl ven (DRAPEROVÁ, 1999). Nepostradatelnou součástí stáje jsou okna, ta umožňují nejen dostatečný přístup světla, ale i čerstvého vzduchu. Okna nemusí být zasklená, stačí je opatřit ochranou mřížkou či použít odolnou průhlednou umělou hmotu (VOGEL, 1996). Podlaha stáje má být dostatečně pevná, nepropustná a nesmí být kluzká. K nejlepším podlahám se řadí speciální betonová podlaha s neklouzavou vrstvou (MISAŘ, JISKROVÁ, 1997).

4.2.1. Stájové technologie 4.2.1.1. Boxové ustájení Patří k nejvhodnějšímu způsobu ustájení koně. Stáj by měla být dostatečně velká, aby se v ní kůň mohl pohodlně pohybovat, lehat a opět vstávat (REIDOVÁ, 1999). Ustájení v boxech (obr. 2) je kompromisem mezi volným a vazným ustájením, používá se pro sportovní a plemenné koně a pro klisny před ohřebením a po něm – porodní box (STUPKA a kol., 2010). Porodní boxy mají rozměry 4 x 5 m i větší a jsou snadno dezinfikovatelné. Slouží k provádění porodů a jejich počet závisí zpravidla na počtu chovných klisen hřebčína (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001). Boxy pro chovné klisny jsou velké 4 x 4 m, oddělené plnou nebo kombinovanou stěnou (plná a mřížkovaná) mezi boxy a kombinovanou stěnou od manipulační chodby. Podlaha boxů je dusíkatý jíl, beton (méně vhodný), cihly, dubové špalíky, stájové dlaždice. V boxech se používají vyšší vrstvy podestýlky (15 – 20 cm), která má dostatečnou jímavost tekutin a je dobrou tepelnou izolací (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001). Velikost boxu pro sportovní a dostihové koně činí 12 m2 a pro plemenné koně 16 m2 (MISAŘ, JISKROVÁ, 1997). Každý box je vybaven žlabovou mušlí a automatickou napáječkou. Boxové stáje jsou zpravidla dvouřadé. Mezi řadami boxů je poměrně široká manipulační chodba. Některé stáje dostihových koní jsou jednostranné, s výhledem do dvora. Boxové stáje mají vybudovanou kanalizaci a vyřešen denní odkliz hnoje (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001).

22

Z hygienického hlediska není boxové ustájení pro koně vyhovující, protože část steliva zůstává v boxech delší dobu a stelivo prosákne močí. Rozkladem hnoje vznikají škodlivé zplodiny a v hnoji se shromažďují choroboplodné zárodky. Pokud nepřihlížíme k hygienickým nedostatkům, tak je tohle ustájení pro koně nejvhodnější. Kůň má v boxu dostatek pohodlí a klidu (DUŠEK a kol., 2011). Jako další alternativa boxového ustájení je venkovní box. Venkovní boxy pro koně jsou jednou z možností, jak také řešit ustájení. Lze je stavebnicově sesazovat do řady vedle sebe do tvaru písmene L, popřípadě do tvaru U. Jsou zateplené jako jednoboxy či dvojboxy s dělenými dveřmi a převisem střechy v čelní stěně, u boxů v řadě pak tvoří zastřešenou chodbu (STUPKA a kol., 2010). Tento typ ustájení je využíván hlavně v oblastech s teplejším klimatem. V našich podmínkách je potřeba koně v zimě dekovat. Předností venkovních boxů jsou nižší finanční náklady a rychlost výstavby oproti klasickým stájím a otužováním koní se zlepšuje i jejich zdravotní stav. Nevýhodou je větší pracnost při ošetřování koní, nemožnost použití mechanizace a horší pracovní prostředí pro personál (DRAŽAN, 2010).

4.2.1.2. Volné ustájení Jsou budovány zpravidla ve větších chovech nebo odchovných zařízeních. Slouží k ustájení chovných klisen nebo hříbat (obr. 3) v odchovu (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001). Společně je ustájeno přibližně 15 – 20 koní, přičemž jejich počet závisí na velikosti stáje a kategorii ustájených koní. Pro hříbata má plocha činit 5 – 6 m2, pro koně od dvou do tří let 7 – 10 m2, chovné klisny mají mít plochu 10 – 12 m2 a klisny s hříbaty 15 m2 (MISAŘ, JISKROVÁ, 1997). Složení skupiny koní by se nemělo příliš měnit, protože nově zařazení koně zpravidla vyvolávají hierarchické půtky, které narušují interní život stáda koní. Volné stáje mají na dlouhých stěnách kamenné nebo kameninové krmné žlaby, na krátkých stěnách žlaby z podobného materiálu pro napájení. Objemná krmiva se dávají doprostřed stáje na hlubokou podestýlku. Podlaha u tohoto typu ustájení je bez kanalizace (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001). Volné ustájení je nedostatečně hygienické, protože hnůj se vyváží pouze jednou za dva až tři měsíce. Moč se vsakuje do podestýlky, kdy se zároveň rozkládá s hnojem. Kromě škodlivých zplodin rozkladu, má tento typ stáje další nevýhodu v tom, že samozahřívací procesy v podestýlce zvyšují teplotu ve stáji. Pokud je podestýlka velmi 23

mokrá, má nepříznivý vliv na kopyta koní, neboť podporuje vznik hniloby střelky a v dalším pak rakovinu kopyt (DUŠEK a kol., 2011).

4.2.1.3. Vazné ustájení Tento typ ustájení se používá hlavně pro užitkové a pracovní koně (obr. 4). Prostor stáje rozděluje manipulační chodba na 2 části. Každá z nich má tzv. stání o šířce 150 – 180 cm a délce 300 – 350 cm (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001). Koně jsou odděleni prkennými nebo dřevěnými přívorami a hlavou k čelní zdi jsou uvázáni stájovou ohlávkou a vazákem nebo řetízkem. Vazák je provlečen kroužkem na žlabu a ukončen koulí ze dřeva (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001). To koni umožňuje určitou volnost pohybu a zároveň neustálým napnutím vazáku, což zabraňuje, aby kůň přes ně nepřehodil nohu a nezranil se (MISAŘ, JISKROVÁ, 1997).

4.2.2. Podestýlka a její údržba Jedním ze základních a nezbytných požadavků koně je čistá a teplá podestýlka. Poskytuje zvířeti nejen pohodlí, ale i teplou izolaci (VOGEL, 1996). Dostatečná podestýlka podněcuje koně k tomu, aby si lehl, a tím uvolnil zátěž nohou a kopyt. Podestýlka chrání koně před úrazy, když vstává nebo ulehá, snižuje možnost otoků nohou, které mohou vzniknout při dlouhém stání na tvrdé podlaze a povzbuzuje močení (zejména u hřebců). Existuje celá řada druhů vhodné podestýlky, z nichž každý má svá pro a proti (DRAPEROVÁ, 1999). Nejčastěji u nás používaná podestýlka je sláma. Patří k nejteplejším a nejpohodlnějším podestýlkám a umožňuje volný odtok tekutin. Pro koně je nejlepší pšeničná sláma, neboť je lehká a je méně prašná než ostatní (DRAPEROVÁ, 1999; REIDOVÁ, 1999). Méně vhodná podestýlka je z ječné slámy. Nejen, že je příliš ostrá a může dráždit kůži koně, ale navíc ji kůň rád požírá, což vede ke kolikovým onemocněním (REIDOVÁ, 1999). Nicméně slámu nemusí snášet všichni koně. Pokud kůň trpí prachovými alergiemi, je vhodné použít piliny nebo hobliny. Dřevěné hobliny sou čisté, nestravitelné a levné (REIDOVÁ, 1999). V mokrém stavu jsou mnohem těžší než sláma a hrozí zde nebezpečí cizích těles, jako jsou ostré kousky dřeva nebo hřebíky. U některých koní dochází k podráždění pokožky, pokud jsou hobliny ze dřeva opatřené chemickým nátěrem, a rovněž někdy k onemocnění kopyt. Podestýlka z hoblin je méně teplá, než podestýlka ze slámy, a na ležení méně pohodlná zvláště proto, že se v ní 24

vyskytují plochy holé podlahy (DRAPEROVÁ, 1999). Piliny jsou pohodlnou a levnou podestýlkou. Nevýhodou pilin je, že se špatně likvidují, protože pomalu hnijí (VOGEL, 1996). Hobliny jsou vhodnější, než piliny, protože jsou suché a více sají (ZINK, 2008). Oblíbenou alternativou k dřevěným produktům je recyklovaná, prachu zbavená lepenka a novinový papír (BROOKESMITH, 2006). Papírová podestýlka má velmi dobré sací schopnosti a vyžaduje řádnou péči, aby se předešlo jejímu zhutnění nebo provlhčení a ztěžknutí (PICKERALOVÁ, 2004). Jedna

z nejzajímavějších

komerčně

vyráběných

podestýlek

se

vyrábí

z ekologicky pěstovaných rostlin konopí. Tento houbovitý produkt vysušuje takovým způsobem, že nasává kapalinu (včetně jejich zápachů) tou nejspodnější vrstvou, která se odstraňuje jednou za 7 až 10 dní. Trus lze odstraňovat jen z vrchní vrstvy, která zůstává teplá a suchá. Spolu s trusem zetlí na užitečný kompost (BROOKESMITH, 2006). Jedinou nevýhodou, kromě pořizovacích nákladů je jeho polétavost, protože částice jsou menší než u hoblin a není možné vrstvu po krajích boxu navýšit (DRAPEROVÁ, 1999). Je nezbytnou součástí stáj udržovat stále čistou a hygienicky nezávadnou. K tomu je zapotřebí podestýlku pravidelně čistit a kydat. Každá stáj by se měla dvakrát ročně vybílit (PICKERALOVÁ, 2004). V létě jsou nutné pravidelné dezinsekce a podle potřeby dezinfekce a hlavně deratizace stáje (STUPKA a kol., 2010). Desinsekce zbavuje stáje a koně hmyzu. Provádí se nejčastěji bílením stájí, kdy se přidávají do roztoku vápna různé preparáty. Další způsoby dezinsekce jsou zadýmení prostoru speciálním prostředkem nebo kontaktní způsob dezinsekce. Jestliže použijeme kontaktní způsob, musíme opatřit bezpečné uložení prášku, aby se k němu nedostala žádná zvířata. Dezinfekcí se zničí původci nemocí. Provádí se fyzikálními prostředky, tj. slunečním zářením, vysušováním, pálením plamenem, horkým vzduchem, vařící vodou nebo horkou párou. Dezinfikovat lze i biologickým způsobem, např. kompostováním. Nejčastěji se používají chemické prostředky, které doporučuje veterinární lékař (DUŠEK a kol., 2011). Deratizace je nedílnou součástí údržby stáje, zbavuje nás myší a potkanů. Tito malí hlodavci nám ničí vybavení stáje, samostatnou stáj a vnáší nám do stáje různé parazity a nemoci. Likvidují se trávením nebo chytáním do pastí. Trávení se považuje za účinnější a je nutné, aby vnadidlo s jedem aplikoval odborník na vhodná a bezpečná místa (DUŠEK a kol., 2011). 25

Pro koně je velice nepříjemná mokrá podestýlka, stejně tak zápach z výkalů a moče. Musíme ji proto ze stáje pravidelně odklízet. Stání musíme čistit jednou denně, jestliže je na něm kůň celý den, pak třikrát. Vlhká podestýlka se může stát zdrojem infekce kopyt (VOGEL, 1996). Ve volných stájích se používá hluboká podestýlka. Doplňuje se pouze čerstvá sláma a přibližně jednou za čtvrt roku se celá podestýlka odstraní, podlaha se vyčistí, vydenzifikuje a založí nová. V boxových stájích se používá tzv. pokrývková podestýlka. Tvoří ji spodní vrstva z pilin a horní vrstva ze slámy. Doplňuje se pouze čerstvá sláma, denně se odstraňuje trus a mokré části. Jednou za měsíc se celá podestýlka odstraní, podlaha vyčistí, vydezinfikuje a založí se nová (MISAŘ, JISKROVÁ, 1997).

4.2.3. Mikroklima Mikroklima stájí je tvořeno komplexním působením fyzikálních, chemických a biologických faktorů. 1. Fyzikální faktory Do fyzikálních faktorů se řadí teplota, vlhkost vzduchu, proudění vzduchu, sluneční záření a osvětlení (KURSA a kol., 1986). • Teplota Optimální teplota pro odchov je 8 – 15°C, pro sportovní a dostihové koně 10 –18°C a v létě by teplota ve stáji neměla překročit 25°C. • Vlhkost a proudění vzduchu Kritériem pro volbu větracího systému je požadovaný počet výměn celkového obsahu vzduchu v uzavřené stáji během jedné hodiny při venkovní teplotě kolem 9°C. Větrání okny a dveřmi většinou nepostačuje (MISAŘ, JISKROVÁ, 1997). Nejúčinnější cirkulaci vzduchu ve stáji je možné zajistit odvodem teplého vzduchu stropními výparníky a přívod čerstvého vzduchu podstropními dřevěnými truhlíky (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001). Optimum relativní vlhkosti ve stáji je 60 – 80%, max. 85%, rychlost proudění vzduchu v létě max. 0,5 m/s, v zimě 0,25 m/s, max. koncentrace škodlivin CO2 = 0,25% obj., NH3 = 0,0025% obj., H2S = 0,001 % obj. (STUPKA a kol., 2010). Obecně platí, že vzduch přesycený čpavkem a vodními parami je horší, než větráním, když klesne teplota pod 6°C. Vzduch ve stáji se vyměňuje větráním, nikoli průvanem, který pokud je přesycen vodními parami, je pro zdraví škodlivý (DUŠEK a kol., 2011).

26

• Osvětlení Ve stájích pro koně je důležité dostatečné denní osvětlení, udávané poměrem plochy oken k půdorysu stáje. Okna k podlahové ploše jsou v poměru 1 : 10 až 1 : 16. Měla by být umístěna mimo dosah koní, aby jim světlo nešlo přímo do očí (DUŠEK a kol., 2011). 2.

Chemické faktory Stájový vzduch je směsí vzduchu atmosférického, zejména plynných produktů

stájového provozu a hlavně vlastního ustájení zvířat (vydechovaný vzduch, střevní plyny, plyny vznikající rozkladem organických látek resp. odpařováním z moře, trusu, ale také výfukové plyny dopravních vozidel). Jeho složení závisí na řadě faktorů, jako na počtu zvířat, hustotě obsazení, na hygienické úrovni a na intenzitě výměny vzduchu (ZEMAN, 1994). • Oxid uhličitý Ve stáji se vytváří především z dýchání zvířat a v malém množství i kvasnými pochody ve střevech a podestýlce. Maximálně přípustné koncentrace uváděné v normě jsou 0,20 – 0,30% obj. Tyto zvýšené koncentrace jsou ukazatelem nedostatečné výměny vzduchu ve stáji a proto je nutné dostatečné větrání (ZEMAN, 1994). • Amoniak Amoniak se uvolňuje bakteriálním a enzymatickým rozkladem organických dusíkatých látek, moče a trusu. Přípustná koncentrace je 0,0025%. Při překračování maximální přípustné koncentrace dochází k chronickému zatížení organismu zejména až k poleptání epitelu sliznic. Snížení obsahu čpavku ve stájovém ovzduší můžeme dosáhnout trvalým odklizením hnoje a zabezpečením odtoku močůvky do jímek (KURSA a kol., 1986). • Sirovodík Vzniká aerobním hnitím organických látek, zejména bílkovin (např. pod krustami neošetřené hluboké podestýlky) a také v zažívacím traktu a vylučuje se ve střevních plynech. Klinické příznaky jsou záněty očních spojivek, sliznic dýchacích cest a chronické poruchy nervové soustavy. Výskyt H2S je velmi vzácný a maximální přípustná koncentrace je 0,001% obj. (ZEMAN, 1994).

27

3.

Biologické faktory stájového ovzduší Prašnost a mikrobiologické znečištění stájového vzduchu jsou mikroklimatické

faktory, které působí na ustájená zvířata v těsné vzájemné součinnosti. Stájový vzduch je znečištěn prachovými částicemi, které podle svého složení, velikosti a množství v jednotce vzdušného objektu znamenají větší či menší nebezpečí pro zdraví zvířat. Biologická aktivita prachu je dána jeho dráždivým účinkem na sliznice, zejména dýchacích cest, dále pak na spojivku a kůži (ZEMAN, 1994). Stájový prach je složen z částeček suchého krmiva a steliva, odloupaných kožních epitelií a z vyschlého trusu. Za maximální přípustný obsah prachu ve stájovém ovzduší je 6 mg/m3 (KURSA a kol., 1986). Mikrobiologické znečištění stáje také přináší velká rizika onemocnění. Množství cirkulujících zárodků ve vzduchu by neměl přesáhnout 250 000/m3. Druhové zastoupení je velmi pestré od streptokoků, přes enterokoky až po viry a plísně (KURSA a kol., 1986).

4.2.4. Krmení a napájení ustájených koní Krmivo je zapotřebí nejen kvůli naplnění dietních potřeb, ale i kvůli správné činnosti zažívacího traktu a dobré duševní pohodě koně (BIRDOVÁ, PARELLI, 2010). Koně je třeba krmit pravidelně a dostatečnou dobu. Trávicí ústrojí je vzhledem k velikosti koně v porovnání s ostatními domácími zvířaty relativně malé, a proto je nutné krmit koně častěji (min. třikrát denně) v menších dávkách, aby nedocházelo ke kolikám (STUPKA a kol., 2010). Hlavními složkami potravy, které kůň potřebuje, jsou voda, vláknina, uhlohydráty, bílkoviny potřebné pro stavbu tělesných tkání a jejich hojení, tuky jako zdroj energie, vitaminy a minerální látky pro udržení správných funkcí těla. V ideálním případě je kůň těmito látkami dostatečně zásoben při jarní a letní pastvě na kvalitní trávě, takže bude zdravý celý rok. Ustájení koně nemají však dostatečný přísun všech potřebných živin z pastvy, a proto je musíme krmit s ohledem na jejich pracovní zatížení, kondici, velikost, věk a roční období (WATSONOVÁ a kol., 2003).

28

1. Typy krmiva Základní krmná dávka pro koně musí obsahovat objemovou píci – balastní, vláknitou část potravy, tvořenou zejména produkty z trávy a koncentráty. Koncentráty obsahují zejména zrniny, jsou zdrojem energie a dodávají potravě pestrost (WATSONOVÁ a kol., 2003). •

Objemná krmiva Základní formou objemového krmiva je zelená píce, zejména pastevní porost.

Hodnota zeleného krmení závisí na botanickém složení, což znamená na zastoupení jednotlivých rostlin v píci. Při krmení rozlišujeme čisté kultury, tj. vojtěškové, jetelové, kukuřičné. Dále sem patří krmné směsky, kam řadíme travní a pastevní porosty, jetelotrávy a vojtěškotrávy, ozimé a jarní směsky. Výživná hodnota se mění stářím rostlin, která je rozdílná v jednotlivých částech rostlin. V listech je vyšší obsah vody a lehce stravitelných živin než ve stéble, kde je zase více dřevnatých částí ve formě ligninu, celulózy apod. Velmi mladé rostliny mají daleko více lístků než starší a jejich stébla jsou taktéž velmi dobře stravitelná. Hnojí – li se půda vydatně dusíkatými hnojivy, zvýší se obsah bílkovin v krmivu, ale sníží se množství minerálních látek. Zelená píce se má více spásat než zkrmovat ve stájích. Při déletrvajícím uložení na hromadě ve stáji se zahřívá dýcháním a mikrobiálními procesy a způsobuje pak zažívací potíže (ŠTRUPL a kol., 1983). Seno je další běžnou formou objemového krmiva. Seno může být z první seče, které obsahuje jarní trávy a krmná hodnota je mnohem vyšší, než u sena z druhé seče, která se sklízí koncem srpna. Čerstvě sklizené seno se nesmí koním dávat ihned, nejdříve až po šesti týdnech, kdy se nechá uležet a v tuhle dobu ztrácí jedovaté látky svůj účinek (HERMSEN, 1998). Existují dva druhy sena, a to seno seté a luční seno. Seté seno je vhodné pro těžce pracující koně, neboť je výživnější než luční. Vzniká sušením trav, jako je bojínek luční a jílek vytrvalý. Kdežto luční seno se pořizuje z běžného porostu pastvin a je na dotek měkčí a zelenější. Novější typ objemného krmiva je ve formě silážovaného sena, což je seno neprodyšně uzavřené v plastikových pytlích. Má mnoho nutričních úrovní a hodí se pro koně s dýchacími problémy. Silážované seno se může míchat se senem nebo zcela nahradit objemové krmivo (DRAPEROVÁ, 1999). Koně lze krmit i řezankou, což je sláma nařezaná na kousky. Výhodou je, že u koní nezpůsobuje zácpu. Můžeme ji míchat s koncentrovanými krmivy, protože sama 29

má velmi nízkou výživnou hodnotu. Ke krmení se používá sláma jařin a to ječná nebo ovesná (VOGEL, 1996). •

Koncentrovaná krmiva Koncentrovaná krmiva dodávají koni energii a živiny potřebné pro jeho dobrý

zdravotní stav. Při krmení je důležité postupovat podle přesně stanovených instrukcí, zejména při použití minerálních a vitamínových přípravků musíme dbát na to, aby byly vzájemně vyvážené, protože jak jejich přebytek, tak i nedostatek, mohou být škodlivé (WATSONOVÁ a kol., 2003). Nejvyváženější stravu poskytuje koni oves. Má vysokou krmnou hodnotu a je lehce stravitelný. Je důležité, aby oves byl kvalitní, jednotlivá zrnka musí být suchá, lesklá a sypká. Nesmí být zatuchlý či načichlý zvláštním pachem. Nejlépe ho zkrmujeme v kombinaci s granulemi a senem. Oves se dává zvířatům, která musí podávat velký výkon. Dodává koním temperament a napomáhá vytvořit dobrou kondici (HERMSEN, 1998). Velmi vhodné krmivo pro koně je ječmen. Ječmen má vyšší energetickou hodnotu, než oves. Používá se mačkaný, ve formě vloček (tepelně upravený) nebo rozemletý na jemné částečky (šrot). Ječmen v původním stavu je pro koně špatně stravitelný, a proto bychom ho měli zalít vařicí vodou a nechat několik hodin dusit, dokud zrno nerozpukne, nenabobtná a nezměkne (DRAPEROVÁ, 1999). Kukuřičné vločky představují hodnotné krmivo. Koním se podává lisovaná nebo vařená. Neměla by se dávat samostatně, neboť obsahuje hodně škrobu a může některé koně nevhodně vybudit (REIDOVÁ, 1999). • Vitaminy a minerální látky Koně by denně měli dostávat některý druh šťavnatého krmiva, jako je zelené krmení, mrkev, jablka apod. Tyto druhy krmení jsou nejenže chutnými složkami krmiva, ale navíc dodávají vitaminy a minerální látky, zpestřují krmnou dávku a napomáhají uspokojovat přirozenou potřebu zeleného krmení, pokud není k dispozici (PICKERALOVÁ, 2004). Z hlediska praktického krmení je důležitý hlavně vitamin A. Vitamin A je obsažen v karotenech zelených rostlin, v dobře usušeném a uleženém seně a ve velkém množství v mrkvi. Podporuje růst, zdraví kůže, kvalitu kopyt, nervový systém, plodnost, výkonnost a umožňuje vidění. 30

Vitaminy skupiny B jsou obsaženy v zelených rostlinách a jsou produkovány střevní mikroflórou. Podporují růst, zužitkování bílkovin a plodnost. Při poruchách z nedostatku stopových prvků a minerálních látek mají schopnost tyto poruchy odstraňovat. Nejdůležitější jsou pro hříbata, která v postnatálním období nemají schopnost produkce vitaminů skupiny B, a proto často jako jejich zdroj požírají teplé výkaly matky, což lze zhruba do věku tří měsíců tolerovat a považovat za normální, ale později to ukazuje na různé nedostatky, zejména výživové. Vhodnější je samozřejmě jejich podání v krmivu. Vitamin D vytváří organismus při působení ultrafialového záření (denního světla), dostatečnou tvorbu zajišťuje u zdravých koní pobyt na pastvě. Ostatní vitaminy E, H a K jsou obsaženy v krmné dávce v dostatečném množství (STUPKA a kol., 2010).

2. Voda Voda tvoří kolem 60% váhy dospělého koně. Je obsažena ve všech tělních tekutinách a je rozhodující pro správné fungování krevního oběhu, trávení a vylučování. Kůň přežije i několik týdnů bez potravy, ale pouze jen pár dní bez vody. Množství vody, které kůň za den vypije, se liší podle stravy, převládajícího počasí, pracovního zatížení a celkového zdravotního stavu (DRAPEROVÁ, 1999). Kůň potřebuje přijímat vodu s potravou jako tekuté médium pro trávení a transport zaživatiny trávicím ústrojím. Obecně potřebuje 2 – 3 litry vody na 1 kilogram přijímané sušiny, což odpovídá dennímu příjmu 20 – 40 litrů vody (DUŠEK a kol., 2011). Také v horkém počasí a při práci se koně potí a klisny krmící hříbata vyprodukují denně až 20 litrů mléka – tekutiny, kterou musejí nahradit. Koně by měli mít neustálý přístup k vodě, ať jsou ve stáji nebo venku na pastvě, která by měla být čistá a nepříliš slaná (BROOKESMITH, 2006). Vodu ustájeným koním zajišťujeme buď v kbelících, nebo v automatických napáječkách. Kbelíky jsou výhodnější, neboť se snadno kontroluje množství vypité vody. Nevýhodou je, že se mohou převrátit, případně nejsou dost často doplňovány čerstvou vodou, takže zvíře zůstává bez vody. Aby se kbelík nepřevrhl, lze jej zavěsit nebo přimontovat na stěnu stáje (BIRDOVÁ, PARELLI, 2010; DRAPEROVÁ, 1999). Automatické napáječky jsou velice oblíbené ve velkých stájích, neboť šetří čas. Mají však několik nevýhod. Ve srovnání s kbelíky jsou menší a neposkytují koni se zhluboka napít. Rovněž neumožňují odhadnout, kolik kůň vypil, jelikož je spotřeba vody stejně 31

jako spotřeba krmiva známkou zdravotního stavu. Napáječky je však možné opatřit měřičem průtoku vody (DRAPEROVÁ, 1999).

4.2.4.1. Krmení vysokobřezích a kojících klisen V počáteční době březosti dostávají klisny dávky krmiv podle pracovního výkonu a ročního období. Ve druhé polovině březosti krmíme klisnu dobrým senem (ŘECHTA, 1944). Není vhodné krmit mladým senem nebo plesnivým senem. Nepoužíváme také špatně zkvašenou siláž, nahnilé okopaniny a žitné otruby. Krmná dávka má klisně i plodu v době březosti poskytnout dostatek bílkovin, kostitvorných minerálních látek, provitamín karoten, vitamíny skupiny B a vitamíny D a E. Březí klisny je nejlepší krmit třikrát denně. V pokročilém stupni březosti mívají trávicí poruchy, vyvolávané zácpou a proto v tomto období dvou až tří týdnů před porodem podáváme nápoj ze lněného semena, který působí mírně projímavě. Poslední dny před porodem se snižují dávky objemných krmiv, předkládá se dobré luční seno nebo můžeme použít i jetelotravní porost. Koncentrovaná krmiva se podávají jako mírně teplý nápoj. Velmi dobře se osvědčuje nápoj z pšeničních otrub a lněného semena nebo lněných pokrutin, což působí příznivě dieteticky. V době po porodu musíme přídavkem krmných okopanin podporovat tvorbu mléka. Velmi dobrá je i krmná mrkev, popřípadě kvalitní siláž. Sekreci mléka přispívá i zkrmování slunečnicových pokrutin v množství 0,9 – 1,5 kg (ŠTRUPL a kol., 1983). Nejlepší výživou pro klisnu a hříbě je pastva, neboť čerstvý vzduch, slunce a volný pohyb velmi prospívají nejen klisně, ale i hříběti. V době kojení je třeba pečovat o to, aby klisna byla stále v dobré kondici (ŘECHTA, 1944). Klisna spase denně 30 – 40 kg porostu, k čemuž se dvakrát denně přidává 1,5 – 3 kg ovsa (ŠTRUPL a kol., 1983).

4.2.4.2. Krmení hříbat Sající hříbě je po narození soběstačné, během 15 minut až dvou hodin může sát mateřské mléko. Mlezivo má vysoký obsah bílkovin a vysokou koncentraci vitaminu A a E, které chrání hříbě před infekcí (MEYER, COENEN, 2003). Pokud však hříbě jednu hodinu po porodu nemůže sát, musí se mlezivo oddojit. Chovatel může podávat jako náhražku za mlezivo kravské mléko, které se ředí vodou v poměru 1:3. V původním stavu se nedoporučuje zkrmovat proto, že je příliš koncentrované a obsahuje kasein, který je špatně stravitelný a může být příčinou trávicích poruch (DUŠEK a kol., 2011; 32

MEYER, COENEN, 2003). Použije-li se kozí mléko, musí se doplnit minerálními látkami, které obsahují železo, měď a kobalt (ŠTRUPL a kol., 1983). Mateřské mléko po několika týdnech nesplňuje nárok hříběte na živiny, tak je nutné zvíře přikrmovat. Ve stáji začíná hříbě ve 2. měsíci života napodobovat matku a zkouší poprvé požírat seno, oves, případně se pokouší pást. V tomto období se v jeho zažívacím traktu vytváří střevní mikroflóra umožňující trávení krmiv rostlinného původu, proto jsou hříbata po prořezání přikrmována a spotřeba krmiv rostlinného původu roste (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001; MEYER, COENEN, 2003). V 5. a 6. měsíci jsou hříbata připravována k odstavu. V době odstavu se na krátkou dobu omezí množství koncentrovaných krmiv z důvodu přizpůsobení trávicího ústrojí na novou technologii chovu. Dávkování koncentrátů je individuální podle vývinu hříbat (DUŠEK a kol., 2011).

4.2.4.3. Krmení plemenných hřebců Mladí hřebci určení k plemenitbě se krmí více než klisničky. Pro jejich správný vývin je důležitý pastevní odchov. Při krmení se bere na zřetel počet připouštění (skoků).

Nejvhodnější

je

luční,

vojtěškotravní

nebo

jetelotravní

seno,

z

koncentrovaných krmiv oves, pšeničné otruby a bob. Plemenný hřebec má dostat 6 – 8 kg koncentrovaných krmiv denně. Ze šťavnatých krmiv je nejlepší krmná mrkev, popřípadě krmná řepa. V době intenzivní pohlavní činnosti se hřebcům podávají i krmiva živočišného původu jako je odstředěné mléko (2 – 3 litry), krevní moučka (200 – 250 gramů) a čerstvá mrkev (ŠTRUPL a kol., 1983).

4.2.4.4. Krmení pracovních (tažných) koní Správnou výživu koní je nezbytné sladit s pracovním zatížením. Rozeznáváme práci lehkou, práci střední a těžkou. S větším pracovním zatížením by mělo být zastoupeno větší množství koncentrovaných krmiv a sena, se současným snížením šťavnaté píce a krmné slámy (KOLÁŘOVÁ, ČERMÁK, 1997). Pro koně v lehké práci (který asi šest hodin týdně provádí výcvik a lehkou práci) jsou vhodné dávky seno nebo oves či dávky ze sena a doplňkové směsi (DRAPEROVÁ, 1999; MEYER, COENEN, 2003). Pro středně zatíženého koně (který asi deset hodin týdně pracuje, včetně dvou hodin výcviku denně, drezury, parkuru a jízdy v terénu) je vhodný poměr 50%

33

koncentrovaného krmiva a 50% objemového krmiva. Pro těžce pracujícího koně (pracující více než 10 hodin týdně) by měl poměr tvořit 70% koncentrovaného a 30% objemného krmiva (DRAPEROVÁ, 1999). Koně, kteří pracují šest až osm hodin, musí být krmeni třikrát až čtyřikrát denně. Po namáhavých pracích se musí před krmením udělat přestávka (alespoň jednu hodinu) k normalizaci tělesné teploty a potom se i napájí. Při vysokých ztrátách potu musí být vždy k dispozici nejen liz, ale přidává se i kuchyňská sůl do koncentrovaného krmiva a to 20 – 30 g/100 kg živé hmotnosti (MEYER, COENEN, 2003).

4.2.4.5. Krmení dostihových koní Kůň, který je zařazen do sportu, má zvýšené nároky na příjem základních živin, minerálních látek a vitaminů. Jak potvrzuje řada prací zabývajících se výkonem koní a jejich metabolismem, to znamená, že je důležité zajistit v krmné dávce potřebné látky s jejich vysokou stravitelností (DUŠEK a kol., 2011). V přípravě na dostihy se krmí zvířata tak, aby byla schopna vysokého pracovního výkonu. Je třeba kromě sacharidů a tuků, které jsou zásadními zdroji energie pro svalovou práci, zajistit také větší množství bílkovin, než potřebují tažní koně. Přiměřenými dávkami bílkovin se zabraňuje tloustnutí koní a dosáhne se od nich žádoucího výkonu (ŠTRUPL a kol., 1983). Jeden z největších zdrojů energie představují rostlinné oleje. Doporučuje se kukuřičný, sójový, slunečnicový a olej ze lnu. Dalším vynikajícím zdrojem tuku jsou rýžové otruby. Obecná denní dávka by se měla pohybovat v množství 2 dl na kus s dlouhodobým návykem a to alespoň 10 týdnů (DUŠEK a kol., 2011). V krmné dávce se koním v menším množství dává kvalitní seno. Ve vyšší dávce se podává oves, který má mít hektolitrovou hmotnost přes 45 kg, ve směsi s bílkovinnými krmivy (bob, sója) a s glycidovými krmivy (sušené cukrovarské řízky). V den dostihu se může zkrmovat 1 – 1,5 kg sušených cukrovarských řízků. Koně je dobře přijímají, protože jsou dobře stravitelné. Po ukončení dostihové sezóny se snižují krmné dávky ovsa a zvyšuje se množství sena. Denně se dává přibližně 3 – 4 kg ovsa a 7 – 10 kg sena (ŠTRUPL a kol., 1983). V následující tabulce (tab. 2) nalezneme popsanou průměrnou roční spotřebu krmiv na jednoho koně.

34

Tab. 2 Průměrná roční potřeba krmiv na 1 koně (500 - 600 kg ž. hm.) Skladba krmné dávky

Množství

Seno + oves

22

14

Seno + oves + krmná sláma

11

11

Krmná směs + krmná sláma

26

25

Kukuřičná siláž + seno + oves + krmná sláma

55

7,3

10,8

Senáž + oves + krmná sláma

55

11,5

3,6

Potřeba stelivované slámy na 1 koně

Vazné ustájení boxy

Volné ustájení

21

30

63

3,6

Stáj + pastva Stáj celoročně Zdroj: (STUPKA a kol., 2010).

5.

OŠETŘOVÁNÍ KONÍ K racionálnímu využití krmiv přispívá kromě správného ustájení i náležitá péče

o koně po stránce hygienické, zejména tedy dokonalé čištění a přívětivé zacházení (ŘECHTA, 1944). Koně musí být zdraví a v dobré fyzické kondici, jestliže mají provádět práci, kterou po nich vyžadujeme. To vyžaduje každodenní péči a pozornost (DRAPEROVÁ, 1999). Ke každodenní péči o koně patří péče o kůži a srst. Kůže je velice důležitý orgán, který plní několik funkcí. Stav kůže poukazuje na zdraví a kondici koně. Pokud je srst matná, svědčí to o špatné kondici, či dokonce o nemoci. Lesklá srst je známkou dobrého zdraví. Pro koně ustájené ve stájích je čištění srsti velmi důležitou součástí péče o kůži. Naopak koně na pastvinách potřebují mít promaštěnou srst proti zimě a dešti, a proto čistíme pouze z estetických důvodů jen uschlé bláto. Při čištění kontrolujeme také možný výskyt infekcí nebo otoků (HERMSEN, 1998). Pozornost musíme věnovat také končetinám, zejména kopytům. Každodenní péče o kopyto spočívá v jeho pravidelném čištění pomocí kopytního háčku a zároveň pravidelnou kontrolou stavu kopyta. Největší význam čištění má po návratu z práce, kdy v kopytě mohou zůstat kamínky či ostré předměty. Po vyčištění, případně umytí kopyt mažeme koním kopyta speciálním tukem. Nejvhodnější tuk je Cornusán, rybí tuk, čistá vazelína nebo směs rybího tuku s vazelínou v poměru 1:3 (MISAŘ, JISKROVÁ, 1997; ŠTRUPL a kol., 1983). Nejpodstatnější složkou péče o kopyto je správné a pravidelné podkování. Doba, po které je třeba podkování obnovovat, je různá podle 35

práce, kterou kůň vykonává, podle půdy, na které pracuje, a podle rychlosti, s jakou roste rohovina. U zdravého kopyta se obnova podkování provádí po šesti týdnech (ŠTRUPL a kol., 1983). V létě při vysokých teplotách je velmi vhodné koně koupat. Voda musí být naprosto čistá, bez chemických a biologických nečistot. Kůň se koupe jedenkrát denně po dobu asi 10 – 15 minut. Chovatel musí dbát na to, aby kůň před koupáním nebyl uhřátý. Ve vodě se kůže tře houbou nebo kartáčem. Po koupeli setřeme stěrkou po směru srsti přebytečnou vodu a pak se koně vodí na slunci, aby dobře uschli a předcházelo se tím jeho nachlazení. Pokud je k dispozici vhodný brod, zvířata se po namáhavé práci brodí. K brodění a plavení je důležité vybírat místa s rovným, mírně skloněným a písčitým dnem. Koně se plaví bez postrojů a sedel. Zásadně neplavíme koně brzy po nakrmení, koně uhřáté, zpocené a nemocné. Rovněž březí a kojící klisny se neplaví. Plavení koní může být součástí tréninku dostihových koní. Plavení koní sportovních a dostihových můžeme kombinovat s tréninkem zaměřeným na utváření svalstva a zvyšování funkce dýchacího a oběhového systému. Kromě toho prospívá šlachám, brání jejich přílišnému napětí, ztuhlosti a drobivosti kopyt. Plavení koní má i relaxační význam. Není – li poblíž vhodné brodiště, stříkáme po práci koním nohy proudem vody, a tím je možno snadněji objevit různá poranění (ŠTRUPL a kol., 1983; DUŠEK a kol., 2011). Mezi další způsob ošetřování o koně patří stříhání. Ke stříhání se používá speciální mechanický nebo elektrický strojek. Stříhá se jednak z hygienických důvodů, když je srst příliš dlouhá, jednak při kožních onemocněních (ŠTRUPL a kol., 1983). Ostříhání umožňuje dokonalejší uvolňování tělesné teploty při zimní srsti. Jakmile se kůň zpotí, snižuje svou výkonnost a může se také snadno nachladit. Forma stříhání je odvozena od činnosti koně (VOGEL, 1996).

6. PŘÍSLUŠENSTVÍ KONÍREN Příslušenství koníren jsou prostory a jejich vybavení k provozu stájí a potřebám používání koní. Zahrnujeme tam: •

přípravny krmiv

•

skladovací prostory pro krmiva a steliva

•

sedlovny

•

postrojovny 36

•

box pro umývání koní (stříkací box)

•

převlékárny a umývárny pro ošetřující personál

•

sanitární místnosti

•

místnost po vedení prvotní evidence koní Vybavení koníren závisí na dispozici stavby, určení stáje (chov, odchov, trénink,

provozní stáj) a možné výši investice do ustájovací kapacity (MISAŘ, JISKROVÁ, 2001).

37

7. ZÁVĚR V závěru své bakalářské práce bych chtěla shrnout své poznatky o ustájení koní, které jsem získala, při vypracování této práce. Při psaní jsem měla možnost nastudovat mnoho materiálů, ze kterých jsem usoudila, co je pro ustájení koně nejlepší. Kůň původně žil jako divoké zvíře a také k tomuto životu byl přizpůsoben. Postupnou domestikací člověkem se měnily jeho přirozené podmínky v podmínky uměle vytvořené člověkem. K tomu, aby člověk mohl koně využívat pro práci či jiné potřebné účely, musel koně nějakým způsobem přimět zůstat na jednom místě. Jedním ze způsobů, jak koně udržet na jednom místě, je oplocení pastvin. Tento způsob je pro koně nejvhodnější, protože se nacházejí v prostředí, které je pro ně typické. Oplocení má ovšem své specifické zásady. Ty jsou navrhnuty jak pro bezpečnost člověka, tak i pro bezpečnost koně. Nejčastějším typem oplocení jsou dřevěné kůly s elektrickým ohradníkem. Později se nároky člověka měnily a už nešlo jen o udržení koní na jednom místě, ani o to, aby kůň byl využíván pouze pro těžkou práci. Člověk si začal uvědomovat důležitost koně, a proto o něj více pečoval a poskytoval mu vyšší standart života. To bylo například spojený s tím, že pro něj začal stavět místa, kde by se kůň mohl schovat před veškerými nepříznivými podmínkami. Po letech vývoje se vymezily 3 typy ustájení koní. Z informací, které jsem načerpala z prostudovaných materiálů vyplývá, že je pro koně nejvhodnějším řešením boxové ustájení. V tomto typu ustájení má kůň nejvíce pohodlí, dostatek prostoru pro pohyb a mají menší šanci utrpět jakékoliv poranění. Nevýhodou boxového ustájení je, že koně byli zvyklé žít pohromadě, což tento typ ustájení nedovoluje, a proto při setkání s jinými koňmi mohou reagovat velice agresivně. Kůň je velice citlivé a náročné zvíře pro chov ve stáji, kdy musí být přísně splňovány určité zásady, aby chovatel uchránil zdraví chovaných zvířat. Jednou ze zásad je optimální teplota vzduchu ve stáji, která by se měla pohybovat okolo 12°C. Proudění vzduchu musí zajistit dostatečnou výměnu vzduchu, nemělo by však být rychlejší než 0,5 m/s, protože koně jsou citliví na průvan. Stáj by měla zajišťovat dostatečné denní osvětlení a bezprašnost. Velice důležitým aspektem pro koně je samozřejmě potrava a četnost krmení, která je odvislá od toho, pro jaké účely je kůň používán a jaké výkony jsou od něj vyžadovány. Je důležité dbát na složení stravy. Musí být řádně vyvážena, aby kůň měl 38

dostatek všech potřebných nutričních hodnot. Pastva je pro koně přirozenou záležitostí a v pastevním období tvoří jeho kompletní stravu. Pokud dochází ke změně stravy, je nezbytné na ni koně postupně navykat. V zimním období tvoří převážnou část krmné dávky seno, které nahrazuje 40-50% celkové potřeby živin. Zbytek živin získávají koně převážně z koncentrovaných krmiv. Ošetřování koní se stalo nedílnou součástí chovu koní. Každý kůň potřebuje pravidelné veterinářské vyšetření a každodenní úkony, mezi které patří například hřebelcování, česání, čištění a kontrola kopyt, mytí a stříhání srsti. Chov koně je velmi náročný, a proto je potřeba si působení v této oblasti chovu zvířat důkladně rozmyslet. Mezi základní podmínky chovu patří nejen zázemí, ale i zvládnuté základy péče o koně jako je znalost krmení, ustájení a nutnosti každodenní péče. Údržba stájí, ve kterých kůň pobývá, je velmi finančně a časově náročná. Kůň je zvíře temperamentní a člověk, který ho chce vlastnit a ovládat si s ním musí v první řadě vytvořit přátelský vztah.

39

8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Knižní zdroje 1. BIRDOVÁ, J., PARELLI, P. Chov koní přirozeným způsobem: přirozený způsob chovu koní a péče o jejich zdraví a dobrou výkonnost. Vyd. 2. Praha: Slovart, 2010, 206 s. ISBN 978-80-7391-359-5.

2. BRIXNEROVÁ, S. Koně: plemena, základní péče. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 2012, 256 s. ISBN 978-80-242-3522-6.

3. BROOKESMITH, P. Péče o koně: základní dovednosti a profesionální tipy. Vyd. 1. Praha: Svojtka & Co., 2006, 192 s. ISBN 80-7352-078-8.

4. DRAPEROVÁ, J. Vše o koních: průvodce péčí o koně a poníky. Vyd. 1. Praha: Svojtka & Co., 2003, 256 s. ISBN 80-7237-969-0.

5. DUŠEK, J., HUČKO, V., KLEMENT J., PELLAROVÁ, A. Chov koní v Československu. Vyd. 1. Praha: Brázda, 1992, 173 s. ISBN 80-209-0168 – x.

6. DUŠEK, J. Chov koní. Vyd. 3. Praha: Brázda, 2011, 398 s., [15] s. obr. příl. ISBN 978-80-209-0388-4.

7. EDWARDS, E. Velká kniha o koních. Vyd. 4., rozš., (V Euromedia Group 1.). V Praze: Knižní klub, 2008, 272 s. ISBN 978-80-242-2197-7.

8. GUDMUNDSSON, O., DYRMUNDSSON, O.R. Horse grazing under cold and wet conditions: a review, Livestock Production Science. Vyd. 1., September 1994, Pages 57-63, ISSN 0301-6226, 10.1016/0301-6226(94)90265-8.

9. HARRIS, M., SWINNEY, N. Koně: původ a vlastnosti 100 plemen koní z celého světa. Vyd. 1. Praha: Svojtka & Co., 2011, 240 s. ISBN 978-80-256-0470-0.

40

10. HERMSEN, J. Encyklopedie koní. Praha: Rebo Productions, c1998, 312 s. ISBN 80-85815-86-9.

11. KHOLOVÁ, H., HOŠEK, J. Koně. Vyd. 4. Praha: Aventinum, 2005, 224 s. ISBN 80-86858-04-9.

12. KOLÁŘOVÁ, S., ČERMÁK, B. Zásady krmení koní. Vyd. 1. Praha: Institut výchovy a vzdělávání Ministerstva zemědělství ČR, 1997, 25 s. ISBN 80-7105147-0.

13. KURSA, J., FRAIS, Z., HERČÍK, J., KLEIN, Z., KOLÁŘ, P., SUCHÝ, P. Zoohygiena a prevence I. Vyd. 1. Praha: VŠZ, 1986, 165 s.

14. MARŠÁLEK, M. Chov koní: popis, posuzování, šlechtění = Horsebreeding: description, evaluation, breeding : vědecká monografie. Vyd. 1. České Budějovice: Jihočeská univerzita, Zemědělská fakulta, 2008, 109 s. ISBN 978-80-7394-101-7.

15. MCBANE, S., DOUGLAS-COOPER, H. Svět koní. Vyd. 1. Praha: Svojtka & Co., 2008, 160 s. ISBN 978-80-7352-965-9.

16. MCBANE, Susan. Ilustrovaná encyklopedie plemen koní. Vyd. 1. Praha: Svojtka & Co., 2008, 256 s. ISBN 978-80-7352-956-7.

17. MEYER, H., COENEN, M. Krmení koní: současné trendy ve výživě. Vyd. 1. Praha: Ikar, 2003, 254 s. ISBN 80-249-0264-8.

18. MISAŘ, D., JISKROVÁ, I. Chov a šlechtění koní. Vyd. 1. Brno: MZLU, 2001, 170 s. ISBN 80-7157-510-8.

19. MISAŘ, D., JISKROVÁ, I. Chov koní: Cvičení. Vyd. 1. Brno: MZLU, 1997, 63 s. ISBN 80-7157-246-2.

20. PICKERALOVÁ, T. Encyklopedie koní a poníků. V Praze: Slovart, c2004, 384 s. ISBN 80-7209-555-2. 41

21. REIDOVÁ, S. Kůň a pony: [úplný průvodce ježděním a péčí o koně a ponye]. Čes. vyd. 1. Praha: Svojtka & Co., 1999, 128 s. ISBN 80-7237-178-9.

22. ŘECHKA, Josef. Krmení hospodářských koní: praktická příručka pro zemědělce. Praha: Agrární nakladatelská společnost, 1944, 128 s.

23. STRASSER, H. Celostní ošetřování kopyt koní. České Budějovice: Růže, 2007, 112 s. ISBN 978-80-86975-18-4.

24. STUPKA, R. Chov zvířat. Vyd. 1. Praha: Powerprint, 2010, 289 s. ISBN 978-8087415-08-5.

25. ŠTRUPL, J., LERCHE, F., WAKSMUNDSKÝ, S. Chov koní: učební text pro učební obor 45-82-2 chovatel se zaměřením pro chov koní a jezdectví. Vyd. 1. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1983, 411 s.

26. VOGEL, C. Velká kniha péče o koně: [nenahraditelný praktický průvodce informující o všech pravidlech péče o koně]. Vyd. 2., V Ottově nakl. 1. Praha: Cesty, 2003, 192 s. ISBN 80-7181-810-0.

27. VOLF, J. Odysea divokých koní. Vyd. 1. Praha: Academia, 2002, 142 s., [8] s. barev. obr. příl. ISBN 80-200-0965-5.

28. WATSONOVÁ, M., LYON, R., MONTGOMERYOVÁ, S. Kůň: historie chovu, plemena, péče o koně, jezdecký výcvik. Vyd. 1. Havlíčkův Brod: Fragment, 2003, 256 s. ISBN 80-7200-486-7.

29. ZEMAN, J. Zoohygiena. Brno: [s.n.], 1994, 205 s.

42

Internetové zdroje 1. DRAŽAN, J., 2010: Požadavky na ustájení koní. Databáze online [cit. 2013-03-18]. Dostupné na: http://www.ifauna.cz/kone/clanky/r/detail/20/pozadavky-na-ustajenikoni/

2. ŠIMONOVÁ, J., ZINK, V., 2008: Napájení koní na pastvině a ve výběhu. Databáze online

[cit.

2013-03-18].

Dostupné

na:

http://www.agropress.cz/napajeni_pastviny.php

3. ZINK, V., 2008: Podestýlka. Databáze online [cit. 2013-03-18]. Dostupné na: http://www.agropress.cz/podestylani.php

43

9.

PŘÍLOHY

Obr. 1 Oplocení - dřevěné kůly s elektrickým ohradníkem

Obr. 2 Stájový chov koní – boxové ustájení 44

Obr. 3 Stájový chov koní – volné ustájení

Obr. 4 Stájový chov koní – vazné ustájení

45