MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
PARAZITÓZY ZAJÍCE POLNÍHO (Lepus eurapaeus) V MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2010
KAREL ŠTEFEK
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
PARAZITÓZY ZAJÍCE POLNÍHO (Lepus europaeus) V MORAVSKOSLEZSKÉM KRAJI Bakalářská práce
BRNO 2010
KAREL ŠTEFEK
Mendelova univerzita v Brně
Lesnická a dřevařská fakulta
Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství
2008/2009
ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE
Autor práce:
Karel Štefek
Studijní program:
Lesnictví
Obor:
Lesnictví
Název tématu:
Parazitózy zajíce polního (Lepus europaeus) v Moravskoslezském kraji
Rozsah práce:
35-40 stran textu, 5-10 stran příloh
Zásady pro vypracování:
1. Samostatné zpracování morfologie a biologie endoparazitů podle doporučené literatury 2. Provádění parazitologických rozborů exkrementů získaných na honech nebo sběrem v místech výskytu zajíce polního 3. Sledování prevalence jednotlivých druhů parazitů 4. Sledování sezónní dynamiky výskytu u významných druhů 5. Vyhodnocení výsledků pomocí statistických metod
Seznam odborné literatury:
1. CHROUST, K. A KOL. Veterinární protozoologie. Brno: VFU. 1998 2. DOGEL, V.A. Zoologie bezobratlých. Praha: SPN. 1961 3. JURÁŠEK, V., DUBINSKÝ, P. Veterinárna parazitológia. Bratislava: Príroda. 1993 4. KASSAI, T. Veterinary helminthology. Butterworth: Heinemann. 1999 5. KRATOCHVÍL, J. Použitá zoologie I, II. Praha: SZN. 1966
Datum zadání bakalářské práce:
říjen 2008
Termín odevzdání bakalářské práce:
duben 2009
Karel Štefek
Ing. Marie Borkovcová, Ph.D.
Autor práce
Vedoucí práce
prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc.
doc. Dr. Ing. Petr Horáček
Vedoucí ústavu
Děkan LDF MENDELU
Prohlášení:
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Parazitózy zajíce polního (Lepus europaeus) v Moravskoslezském kraji vypracoval samostatně a použil jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Souhlasím, aby moje bakalářská práce byla zveřejněna v souladu s § 47b Zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a uložena v knihovně Mendelovy univerzity v Brně, zpřístupněna ke studijním účelům ve shodě s Vyhláškou rektora MENDELU o archivaci elektronické podoby závěrečných prací.
Autor kvalifikační práce se dále zavazuje, že před sepsáním licenční smlouvy o využití autorských práv díla s jinou osobou (subjektem) si vyžádá písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity a zavazuje se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla dle řádné kalkulace. V Brně, dne........................................................ Podpis studenta..................................................
Poděkování:
Za vedení, odborné konzultace, trpělivost, ochotu a všestrannou pomoc velice děkuji své vedoucí práce paní doc. Ing. Marii Borkovcové Ph.d. Dále pak děkuji všem, kdo mi pomohli získat potřebný materiál pro vypracování této bakalářské práce.
ABSTRAKT
Název bakalářské práce: Parazitózy zajíce polního (Lepus europaeus) v Moravskoslezském kraji
Autor: Karel Štefek
Abstrakt: Cílem této bakalářské práce bylo podat kompletní informaci o infekčních a parazitárních onemocněních vyskytujících se u zajíce polního v České republice se zaměřením na onemocnění způsobená endoparazity. Základem práce jsou informace o zajíci a parazitech, jejich systematické zařazení, morfologie, anatomie, etologie a bionomie. Pro jednoduchost a lepší orientaci jsou parazité roztříděni podle části těla, ve které cizopasí. Zájmovým územím byl Moravskoslezský kraj, ze kterého pocházely rozborové vzorky. Těmi byly vnitřnosti získané z honů na drobnou zvěř a trus zajíce sbíraný měsíčně v období od září 2008 do dubna 2010. Vzorky byly prozkoumány a zjištění parazité determinováni dle dostupné odborné literatury. Výsledky zaznamenány, částečně statisticky zpracovány a porovnány s výsledky jiných krajů. Klíčová slova: kokcidie, motolice, tasemnice, tenkohlavec
Name of bachelor work: Parasitoses of brown hare (Lepus europaeus) in the MoravianSilesian region
Autor: Karel Štefek
Abstract: The main point of this bachelor work was to give complete information about infectious and parasitical diseases of brown hare in Czech republic pointed on diseases caused by endoparasites. The basis of this work are information about hare and parasites, their taxonomy, morphology, anatomy, ethology and bionomics. These parasits are sorted pursuant to part of body in which they parasite for simplicity and better orientation. The area of interest was Moravian-Silesian Region, where were collected specimens for analysis. Specimens were viscera from hunt of small game and excrements of brown hare collected every month in term
from September 2008 till April 2010. Specimens were analysed and realised parasites were determined according to available professional literature. Results were listed, partly statistically utilized and compared with results from other regions.
Key words: coccidia, fluke, flatworm, Trichuris
Obsah: 1
ÚVOD ................................................................................................................ 10
2
CÍL PRÁCE ....................................................................................................... 11
3
LITERÁRNÍ PŘEHLED ..................................................................................... 12
3.1
Obecná charakteristika zajíce polního (Lepus europeus, Pallas, 1778) ........................................... 12
3.1.1
Systém ............................................................................................................................................... 12
3.1.2
Původ a rozšíření.............................................................................................................................. 12
3.1.3
Anatomie a morfologie..................................................................................................................... 13
3.1.4
Biologie.............................................................................................................................................. 15
3.1.5
Etologie a bionomie.......................................................................................................................... 16
3.1.6
Choroby ............................................................................................................................................ 17
3.1.6.1
Obecně ..................................................................................................................................... 17
3.1.6.2
Systematické zařazení původců chorob způsobené baktériemi, viry a plísněmi............... 18
3.1.6.3
Onemocnění způsobená baktériemi ...................................................................................... 20
3.1.6.4
Onemocnění způsobená viry.................................................................................................. 24
3.1.6.5
Onemocnění způsobená plísněmi .......................................................................................... 25
3.1.6.6
Nepřenosné choroby ............................................................................................................... 25
3.2
Parazitologické pojmy .......................................................................................................................... 26
3.3
Morfologie a biologie parazitů............................................................................................................. 29
3.3.1
3.3.1.1
Systematické zařazení ektoparazitů...................................................................................... 29
3.3.1.2
Cizopasní roztoči .................................................................................................................... 33
3.3.1.3
Cizopasný hmyz ...................................................................................................................... 35
3.3.2
4
Ektoparazité ..................................................................................................................................... 29
Endoparazité .................................................................................................................................... 37
3.3.2.1
Systematické zařazení endoparazitů..................................................................................... 37
3.3.2.2
Protozoonózy........................................................................................................................... 40
3.3.2.3
Parazité dutiny břišní a jater................................................................................................. 43
3.3.2.4
Parazité žaludku ..................................................................................................................... 45
3.3.2.5
Parazité tenkého, tlustého a slepého střeva ......................................................................... 46
3.3.2.6
Parazité plic............................................................................................................................. 48
MATERIÁL A METODIKA ................................................................................ 50
5
VÝSLEDKY PARAZITOLOGICKÝCH ROZBORŮ ........................................... 52
5.1
Sledování prevalence jednotlivých druhů parazitů ........................................................................... 52
5.2
Sledování sezónní dynamiky výskytu parazitů s použitím statistiky................................................ 54
6
DISKUSE .......................................................................................................... 55
6.1
Porovnání výsledků s jinými kraji....................................................................................................... 55
6.2
Konfrontace výsledků s dostupnou literaturou a materiály.............................................................. 57
7
ZÁVĚR .............................................................................................................. 59
8
SUMMARY........................................................................................................ 61
9
LITERATURA ................................................................................................... 62
1 ÚVOD Početnost zajíce, jakožto jednoho z nejvýznamnějších druhů zvěře obhospodařované lovem, je v posledních letech často rozebíraným tématem. Čím to je, že rekordní stavy počátku sedmdesátých let minulého století jsou jakoby nenávratně pryč? Je samozřejmostí, že za snížení stavů nemůže jen jeden faktor, ale celý komplex činitelů vesměs souvisejících s lidskou činností. Úkolem této bakalářské práce není rozebírat jednotlivé faktory ovlivňující populační dynamiku zajíce polního, ale zamyslet se a zhodnotit problematiku jeho zdravotního stavu, která je s tím spojena. Zda se dokázal přizpůsobit tak závratným změnám, které přinesl industrializační proces komunistického režimu a přechod na intenzivní velkoplošné hospodaření se zemědělskou krajinou, jejíž nedílnou součástí je. Nejen změna životních podmínek, biodiverzity a potravních možností zajíce mohli mít za následek snížení odolnosti a tím predispozice k chorobám. Jelikož kulinářsky upravený zajíc není jen výsadou myslivců, ale dostal se do podvědomí širší veřejnosti, vzrůstá i význam chorob. Tím, že mají celospolečenskou závažnost, je zájem o jejich tlumení. Toto však není jednoduchou záležitostí. K úspěchu vede mnoho cest, základem jsou znalosti vzniku, přenosů, průběhů a šíření onemocnění, shromážděné právě v této práci. Průběh choroby vždy nemusí skončit úhynem nemocného jedince, jehož nalezení bývá spíše věcí náhody, ale souvisí spíše se snížením reprodukčních schopností, váhovém úbytku, kvalitou zvěřiny či opožďováním růstu. Tyto nepřímé ztráty mohou negativně ovlivnit celou populaci na určitém území (Páv a kol. 1981). Pokud se na problematiku parazitóz díváme z ekonomického hlediska, opět není možné její význam posuzovat pouze podle uhynulých kusů, ale měl by se brát v úvahu i silný brzdící efekt jak na vývoj jedince, tak i celé populace (Chroust, 2001). Choroby jsou velmi rozsáhlým tématem a je těžké stručně, přehledně a uceleně poskytnout o nich veškeré informace, proto je tato bakalářská práce zaměřena jen na jejich část. Tou jsou choroby způsobené vnitřními parazity, jinak řečeno endoparazitózy.
10
2 CÍL PRÁCE Cílem mé práce bylo: 1. Samostatné zpracování morfologie a biologie parazitů se zaměřením na parazity vnitřní podle doporučené literatury 2. Provádění parazitologických rozborů exkrementů získaných na honech nebo sběrem v místech výskytu zajíce polního 3. Sledování prevalence jednotlivých druhů parazitů 4. Sledování sezónní dynamiky výskytu u významných druhů 5. Vyhodnocení výsledků pomocí jednoduchých statistických metod
11
3 LITERÁRNÍ PŘEHLED
3.1
Obecná charakteristika zajíce polního (Lepus europeus,
Pallas, 1778)
3.1.1 Systém
Zpracováno podle Laštůvky a kol. (2004)
Říše: Živočichové - Animalia Podříše:
Mnohobuněční - Metazoa
Vývojová větev: Druhoústí - Deuterostomia Kmen: Strunatci - Chordata Podkmen: Obratlovci - Vertebrata Třída: Savci - Mammalia Podtřída: Živorodí - Theria Nadřád: Placentálové - Placentalia Řád: Zajíci - Lagomorpha Čeleď: Zajícovití - Leporidae Rod: Zajíc – Lepus Druh: Zajíc polní - Lepus europaeus (Linné, 1758) (Pallas, 1778)
3.1.2 Původ a rozšíření
Zajíc polní obývá nejčastěji stepi a lesostepi, proto se jeho rozšíření během geologických dob různě měnilo (Vach, 2010). Zásadním faktorem se staly změny vegetačního krytu, které umožňovali zajíci v době poledové osídlování nových vhodných oblastí. Lidská činnost také v mnohém pomohla jeho rozšíření. Rozvoj zemědělské činnosti, odlesňování a vytváření 12
kulturních
stepí
zajíci
umožňovalo
se
rozšířit
téměř
na
celou
Evropu
(Kučera a Kučerová 2002). V současné době se areál rozšíření zajíce neustále zvětšuje, hlavně na sever a východ (Semizorová a Švarc, 1987). Zajíc se stále ještě nevyskytuje v severní Skandinávii, Irsku a severním Skotsku. V Rusku hranice severního rozšíření probíhá od Archangelska po jižní Ural. Východně po Aralské jezero a Celinohrad. Introdukován byl na několika místech jižní Sibiře, na Novém Zélandu, v Austrálii a Severní a Jižní Americe (Kučera a Kučerová 2002). V našich zeměpisných šířkách se zajíc vyskytuje od nížin do pahorkatin, výjimečně po horní hranici lesa (Vach, 2010). V České republice nachází příznivé podmínky pro život do nadmořských výšek 500 m n. m., ideální srážkové úhrny okolo 450 mm s pravidelným ročním rozložením. Lepší životní podmínky nachází v polohách se slabší sněhovou pokrývkou
a
s menším
výskytem
námraz
(Semizorová
a
Švarc,
1987;
Kučera a Kučerová 2002).
3.1.3 Anatomie a morfologie
Hlavními vnějšími znaky zajíce jsou krátký silný krk, na hlavě jsou nejvýraznější dlouhé uši, které při přehnutí přes hlavu sahají za špičku nosu. Typická je také černobílá kresba na jejich koncích. Oči jsou umístěny na bocích hlavy, čímž umožňují téměř neomezené rozhledové pole (Vach, 2010). Dalším významným znakem zajíce jsou nohy. Přední jsou krátké slabé, zadní naopak dvojnásobně delší a lépe vyvinuté (Javůrek, 1955). Pohlavní dimorfizmus není patrný. Pohlavními orgány jsou u samců penis a šourek, pohlavní žlázy tvoří varlata. U samic jsou pohlavními orgány pochva a děloha, pohlavní žlázou vaječníky. Od ostatních savců se liší zajíc polohou samčích pohlavních žláz, varlat. Ty jsou umístěny před penisem. U kostry zajíce chybí klíční kost. Toto bývá znakem u dobrých běžců. Páteř je pevná a pružná, složená ze sedmi krčních, dvanácti hrudních, sedmi bederních, čtyř křížových a třinácti ocasních obratlů. Přední končetiny jsou vybaveny pěti prsty, kdežto zadní jen čtyřmi, se silnými drápy. Lebka se vyznačuje mimo jiné protáhlou obličejovou částí. Chrup zajíce je opatřen dlátovitými řezáky jak v horní, tak i ve spodní čelisti (Hromas a kol. 2000). V horní čelisti za prvním párem vyrůstá ještě jeden pár slabých řezáků, kterými se odlišují od chrupu hlodavců. Řezáky jsou pokryté z obou stran sklovinou, která je ze zadní strany slabší. Díky tomuto faktu vzniká na řezácích pravidelným obrušováním ostrá dlátovitá 13
hrana. Zajíc musí zuby neustále obrušovat tvrdou potravou, jelikož nemají kořeny a neustále dorůstají (Javůrek, 1955). V extrémních případech může tento fakt způsobit smrt hladem. Potrava je rozmělňována pomocí třenových zubů. Mezi řezáky a třenovými zuby se nachází mezera zvaná diastéma. Kůže zajíce je tenká, na níž z kožních bradavek vyrůstá srst. Ta je tvořena hustou podsadou z vlníků a osiníků, dále zde vyrůstají delší pesíky. Vach (2010) uvádí, že dalším typem chlupů jsou hmatové, vyrůstající v okolí očí a pysku, kterými se orientuje především v noci. Na chodidlech se nacházejí modifikované chlupy, které zabraňují podklouzávání při pohybu na hladkém terénu. K výměně srsti dochází dvakrát ročně a to na jaře v březnu až dubnu a na podzim v říjnu a listopadu. Zbarvení letní a zimní srsti se od sebe téměř neliší. Zimní bývá trochu světlejší. Na kůži se kromě chlupů nacházejí sekreční žlázy a to mazové mléčné a pachové. Potní žlázy se u zajíce nevyskytují (Semizorová a Švarc, 1987; Kučera a Kučerová 2002).
Zažívací ústrojí zajíce je přizpůsobeno k příjmu a zpracování rostlinné potravy. Skládá se z dutiny ústní, na ní navazuje jícen ústící do žaludku, následuje dvanáctník, tenké a tlusté střevo a řitní otvor (Geisel, 2002). Jak se potrava dostane do ústní dutiny, zajíc ji rozmělní pomocí třenových zubů a smísí s výměšky slinných žláz. Takto upravená potrava postupuje hltanem a jícnem do žaludku. Po průchodu dvanáctníkem, kde ústí vývody slinivky břišní a žlučového měchýře, se dostává do tenkého střeva. Zde dochází ke vstřebávání živin. Těžko stravitelná potrava je strávena pomocí mikroorganismů nacházejících se hlavně v slepém střevě. Slepé střevo je zevnitř vybaveno spirálovitou řasou, která zvětšuje jeho vnitřní povrch (Semizorová a Švarc, 1987). Zvláštní adaptací zajíce na poměrně krátký trávicí trakt a těžko stravitelnou potravu je cekotrofie (dříve koprofagie). Tento trávicí cyklus je pro zajíce životně důležitý. Výměšky polostrávené potravy slepého střeva obsahují výživné látky, vitamíny v neposlední řadě i bakterie rozkládající celulózu. Z těla vycházejí v podobě zeleného mazlavého trusu, který zajíc opět požírá. Tím jsou cekotrofní bobky vráceny do trávicího traktu, kde dojde ke vstřebání a nestravitelné části jsou vyloučeny ve formě tvrdého trusu (Semizorová a Švarc, 1987; Kučera a Kučerová 2002).
Vyměšovací ústrojí je tvořeno ledvinami, močovým měchýřem, žlučníkem a žlučovody. Zajíc přijímá vodu jak v potravě, tak i z vodních zdrojů. Její nedostatek, hlavně z přímého zdroje, bývá příčinou vzniku žlučových a ledvinových kamenů (Semizorová a Švarc, 1987; Kučera a Kučerová 2002).
14
Mezi smyslová ústrojí (receptory) zajíce umožňující vnímání patří hmat, čich, chuť, zrak a sluch. Hmatová ústrojí jsou umístěny v kůži po celém těle zajíce jako volná nervová zakončení. Mezi nejvýznamnější hmatové receptory patří dlouhé chlupy okolo očí, nad horním pyskem a na čele, umožňující orientaci za špatné viditelnosti. Čichové senzory v podobě čichových buněk umístěných na sliznici nosní dutiny, jsou chráněny pomocí čichových skořep. Pro zajíce je čich významným smyslem. Hraje úlohu jak při zajišťování potravy, bezpečnosti tak i ve společenském životě (Kolektiv, 1966). Zajíc je vybaven binaurikulárním sluchem, to znamená možnost poslechu oběma ušima. Oči zprostředkovávají barevné vidění v omezeném rozsahu, zato schopnost vidět za šera je veliká, z důvodu vyššího počtu světločivných buněk v oku. Zrak slouží především k zajištění bezpečnosti jedince (Kokeš, 1948). Dobře rozlišuje pohybující se předměty i na vzdálenosti několika set metrů. Sluch je důležitý hlavně v noci a to pro orientaci v prostoru. Zajišťuje také jeho bezpečnost. Velké dlouhé uši neslouží jen pro příjem zvukových signálů okolí, nýbrž i k termoregulaci nahrazující chybějící potní žlázy (Semizorová a Švarc, 1987; Kučera a Kučerová 2002).
3.1.4 Biologie
Stáří druhu, zajíc polní, se odhaduje na 40 – 50 miliónů let. Jeho hmotnost kolísá v rozmezí od 2 do 5 kg s délkou celého těla okolo 600 mm a výškou až 305 mm. Zbarvení srsti šedé až rezavohnědé, které má co nejlépe zajíce maskovat v jeho přirozených podmínkách (Kolektiv, 1966). Vzorec chrupu 2033/1023 celkem 28 zubů s dvojitými zuby a řezáky pokrytými oboustranně sklovinou. Oční duhovku má žlutohnědě zbarvenou, nehty jsou hlodavcovité, svalovina dlouhovláknitá, červená. Vyznačuje se dlouhým slepým střevem, které obsahuje spirálovité sklady (Semizorová a Švarc, 1987). Zaječka má dvourohou dělohu umožňující superfetaci. Počet chromozómů 2 n = 48. Od ledna do září je sexuálně aktivní s malými přestávkami. Podle Vacha (2010) páření může začít, při mírné zimě, již koncem prosince a čtyřikrát se do září opakuje. Narozená mláďata jsou na rozdíl od králíka vidomá a už ve třetím týdnu se osamostatňují. Potravou mu bývá měkká zeleň, pupeny, hlízy a dužnaté kořeny (Kučera a Kučerová 2002; Pikula a kol. 2002).
15
3.1.5 Etologie a bionomie
Chování zajíce na vnější podměty je velmi rozdílné. Převážná část reakcí vychází z vrozených instinktů, teprve potom ze získaných zkušeností. Jako většina savců se i zajíc věnuje tělesné hygieně. Patří sem hlavně péče o srst pomocí jazyku a zubů, nebo očista nasliněnými předními běhy či válení v prachu sněhu a trávě (Kokeš, 1948). Zajíc využívá k odpočinku loží, kterých má ve svém teritoriu několik (Kolektiv, 1966). Volí je tak aby byly v závětří, poměrně bezpečné s dostatečným rozhledem. Jelikož má zajíc celodenní aktivitu, potřebuje i odpočinek pro načerpání nových sil. K tomu mu slouží spánkové periody trvající ale jen krátkou dobu (Javůrek, 1955). Příjem potravy probíhá pastvením, při němž okusuje rostliny ve svém nejbližším okolí. Po spasení se posouvá na místo nové krátkým poskočením. Zajíc je věrný svému rodišti, s pomocí dobře vyvinutého orientačního smyslu se dokáže vrátit i z větších vzdáleností. Ve svém okrsku má vybudovány trvalé ochozy, které pravidelně udržuje, místa pro pastvu či odpočinek (Pikula a kol. 2002). Velikost domovského okrsku se pohybuje kolem 20 ha, ale akční rádius, ve kterém uplatňuje své životní potřeby, bývá i několik stovek hektarů. Rozmnožování probíhá několikrát do roka, nazývá se honcování (Kolektiv, 1966). K němu si vybírají volné prostranství, kde se nejprve shromažďují a vybírají partnera. Následuje běh, při kterém si zaječka partnera ozkouší, ten odhání přebytečné jedince a stimuluje samici k páření. Samotná kopulace trvá 5 až 10 sekund, může se však opakovat i vícekrát za sebou. Zajíc je schopen superfetace, která dokáže zkrátit období mezi dvěma vrhy ze 42 až na 25 dní. Ročně mívá 3 – 4 vrhy, ve kterých mívá od 2 do 5 mláďat v jednom vrhu (Semizorová a Švarc, 1987; Kučera a Kučerová 2002; Vach, 2010). Zvukové projevy zajíce vyvolávané proudem vzduchu vyráženým z plic rozechvívajícím hlasivek v hrtanu jsou do jisté míry omezeny. Rozhodně se nejedná jen o známé vřeštění, ale i o vzájemnou zvukovou komunikaci mezi jedinci (Vach, 2010). Pohybové schopnosti zajíce jsou velmi dobré. Jakožto původem lesostepní tvor, musel se na tyto podmínky adaptovat. Jeho rychlost a akcelerace jsou toho dokladem. Rychlost běhu na volném terénu může dosáhnout úctyhodných 70 km/hod. Zajíc je také dobrý plavec (Javůrek, 1955). Na souši jsou hlavní hnací silou zadní běhy, ve vodě je tomu naopak. Zadní běhy plní spíše funkci stabilizační. Zajímavostí je, že při plavání se běhy ve veslování střídají. Délka zaječího života se odhaduje na maximálně 12-13 let, při čemž se delšího věku dožívají zpravidla samice (Semizorová a Švarc, 1987; Kučera a Kučerová 2002).
16
3.1.6 Choroby
3.1.6.1
Obecně
Zajíc je součástí biocenózy, to je společenství živočichů a rostlin žijících na určitém území. Narušením nějaké její části se stává toto společenství náchylnější k vnějším vlivům. Vnějšími vlivy může být např. podnebí, počasí s jeho povětrnostními vlivy, jako jsou náhlé změny teploty, nadměrné či dlouhotrvající srážky, výška sněhové pokrývky, vlhkost vzduchu atp. Toto všechno má vliv na zdraví a odolnost (rezistenci) zvěře a její následnou náchylnost k chorobám. Vždy mějme na vědomí, že je nemocem lepší předcházet, než je léčit. Zvláště u volně žijící zvěře (Semizorová a Švarc, 1987; Erhardová a kol. 1953). Nepřenosné choroby bývají zapříčiněny mechanickými, chemickými, fyzikálními vlivy, zatím co přenosné mívají původce v říši rostlinné a živočišné. U nich většinou známe původce onemocnění. Přenosné choroby mohou být infekční nebo parazitární. Infekční bývají způsobeny viry, které napadají celý organismus, nebo jeho důležité orgány, šíří se převážně kapénkovou infekcí. Překonáním této infekce se stává organismus imunní. Baktérie jsou dalšími původci infekčních chorob, šíří se vlastním pohybem, nebo velice odolnými spórami. Mohou být i neškodné a dokonce i životně důležité, například druhy žijící v zažívacím traktu zvěře. Následují plísně, které prorůstají tkáněmi pomocí hif, šíří se spórami či přímým kontaktem. Onemocnění způsobené plísněmi mají dlouhodobější charakter, kromě toho jejich produkty různě ovlivňují funkce organismu. Leptospiry a spirochety žijí v orgánech a tělních tekutinách, jejich zárodky jsou vázány na rezervoárové hostitele, u kterých se onemocnění neprojevuje, ale stávají se přenašeči. Toto onemocnění je charakteristické ohniskovitým výskytem (Páv a kol. 1981). Parazity jsou cizopasní prvoci, červy a členovci. Drobnými jednobuněčnými organismy jsou prvoci. Parazitací poškozují tkáně a buňky hostitele. Pohybují se pasivně a aktivně, a to pomocí bičíků, brv či plazivě. Onemocnění se přenáší přímým kontaktem nebo jinými přenašeči (Ryšavý a kol. 1988). Červi mohou být ploší nebo oblí. Motolice jsou ploší hermafrodičtí tj. oboupohlavní červi s vyvinutým trávicím traktem. Mají složitý vývoj, k němuž potřebují plže. Tasemnice je opět plochý červ, jehož tělo se skládá z hlavičky opatřené přísavkami a článků obsahujících samčí a samičí pohlavní orgány. Jejich vývoj také potřebuje mezihostitele. Hlístice jsou oblí červi, 17
potřebující ke svému vývoji mezihostitele. Na rozdíl od předchozích řádů mají jedinci oddělené pohlaví. Dalšími oblými červi jsou vrtejši. Jedinci jsou opět pohlaví samčího a samičího s tím rozdílem, že jejich tělo neobsahuje trávicí trakt. Potravu přijímají pokožkou, jsou opatřeni chobotem s trny, kterým se uchycují v tkáních hostitele. Cizopasní členovci se zařazují do třídy hmyzu a pavoukovců, jsou převážně ektoparazity. Jejich vývoj má několik stádií tou je vajíčko, larva, nymfa nebo kukla a dospělec. Výskyt mívá ohniskovitý charakter (Páv a kol. 1981). Choroby způsobené ektoparazity nedělají zajíci významné potíže. Pro jejich úspěšný vývoj bývá potřeba trvalého stávaniště, které si zajíc nebuduje, proto je spíše jen náhodným hostitelem. Přesto na něm můžeme nalézt klíšťata, blechy a to hlavně blechu králičí. Dalšími vnějšími
parazity
bývá
bodavě
savý
hmyz,
jako
je
komár
či
muchnička
(Kučera a Kučerová 2002).
3.1.6.2
Systematické zařazení původců chorob způsobené baktériemi, viry a plísněmi
Zpracováno podle Laštůvky a kol. (2004) a internetového zdroje Biolib.cz (2010)
Soustava: živé organismy - Vitae Doména: bakterie - Bacteria (Haeckel, 1894) Woese, Kandler Wheelis, 1990 Kmen: Proteobacteria E.Stackebrandt,E.G.E.Murray & H.G.Trüper,1988 Třída: Gammaproteobacteria Garrity, Bell & Lilburn, 2006 Řád: Thiotrichales Garrity, Bell & Lilburn, 2005 Čeleď: Francisellaceae Sjöstedt, 2005 Rod: Francisella Dorofejev, 1947 Druh: Francisella tularensis Řád: Enterobacteriales Čeleď: Enterobacteriaceae Rahn, 1937 Rod: Yersinia van Loghem, 1944 Druh: Yersinia pseudotuberculosis (Pfeiffer, 1889) Smith & Thal, 1965 Druh: Yersinia enterocolitica (Schleifstein & Coleman, 1939) Rod: Salmonella Lignieres, 1900 18
Druh: Salmonella enterica (ex Kauffmann & Edwards, 1952) Le Minor & Popoff, 1987 Řád: Pasteurellales Garrity, Bell & Lilburn, 2005 Čeleď: Pasteurellaceae Pohl, 1981 Rod: Pasteurella Trevisan, 1887 Druh: Pasteurella multocida Třída: Alphaproteobacteria Garrity, Bell & Lilburn, 2006 Řád: Rhizobiales Kuykendall, 2006 Čeleď: Brucellaceae Breed, Murray & Smith, 1957 Rod: Brucella Meyer & Shaw, 1920 Druh: Brucella suis Kmen: Firmicutes Třída: Bacilli Řád: Bacillales Prévot, 1953 Čeleď: Staphylococcaceae Rod: Staphylococcus Rosenbach, 1884 Druh: Staphylococcus auerus Čeleď: Listeriaceae Rod: Listeria Pirie, 1940 Druh: Listeria monocytogenes Murray et al., 1926 Kmen: Spirochaetae Třída: Spirochaetes Cavalier-Smith, 2002 Řád: Spirochaetales Buchanan, 1917 Čeleď: Spirochaetaceae Swellengrebel, 1907 Rod: Spirochaeta Ehrenberg, 1835 Druh: Spirochaeta cuniculi Čeleď: Leptospiraceae Hovind-Hougen, 1979 Rod: Leptospira Noguchi, 1917 Druh: Leptospira interrogans
Soustava: živé organismy - Vitae Doména: jaderní - Eukaryota Whittaker & Margulis, 1978 Nadříše: Unikonta Opisthokonta Cavalier-Smith, 1987b 19
Říše: houby - Fungi Whittaker, 1959 Oddělení: houby vřeckovýtrusé - Ascomycota Caval.-Sm. 1998 Podkmen: Pezizomycotina O.E. Erikss. & Winka 1997 Třída: Eurotiomycetes Podtřída: Eurotiomycetidae Řád: kazirohotvaré - Onygenales Čeleď: Arthrodermataceae Rod: Trichophyton Malmsten Rod: mikrosporka - Microsporum Doména: Nucleacuea Oddělení: viry - Vira Kmen: ds DNA obalené viry - ds DNA encapsulated viruses Čeleď: poxviry - Poxviridae Podčeleď: chondropoxviry - Chondropoxvirinae Rod: leporipoxvirus - Leporipoxvirus Kmen: ss RNA obalené viry - ss RNA encapsualted viruses Podkmen: viry nepotřebují mezistupeň DNA - viruses does not need interstage DNA Čeleď: togaviry - Togaviridae Rod: alfavirus - Alphavirus
3.1.6.3
Onemocnění způsobená baktériemi
Brucelóza je infekční chronické onemocnění, přenosné na člověka. Původcem je Brucella suis, což je prasečí typ brucel. Dále pak Brucella melitensis, B. abortus (Kolektiv, 1966) Nejnáchylnější jsou zajíci bez rozdílu věku i pohlaví. Nakazit se může i černá zvěř. K šíření zárodků dochází močí, mlékem, plodovými vodami a obaly, poševním sekretem, semenem a to kontaminací potravy nebo pohlavním stykem. Kolektiv (1966) uvádí, že zdrojem infekce bývají drobní hlodavci. Inkubační doba se pohybuje mezi čtyřmi a pěti dny (Ljubašenko in Konrád, 1989) Nákaza není ve volné přírodě patrná, nedochází k úhynům ani změně chování. Lze ji zjistit až při prohlídce například ulovených zajíců na honech. Zde se brucelóza projevuje zduřenými varlaty u samců a záněty, výtoky z děloh samic 20
(Harnach, 1960). Podle Konráda (1989) je pro určení diagnózy potřeba bakteriologického a sérologického vyšetření.
Při pitvě lze zalézt, kromě zduřených pohlavních orgánů,
nekrotická žlutobílá či šedobílá ložiska, která se mohou vyskytnout i na játrech, ledvinách, slezině v plicích a dokonce i ve svalovině (Nejedlý, 1973; Páv a kol., 1981; Bukovjan a kol., 2008).
Infekční záňět očí (slepota zajíců), který je způsobován zatím neznámou primární příčinou. Toto hnisavé onemocnění je sekundárního původu, zapříčiněné některými baktériemi, např. Streptptococcus epidermis. Podle Kučery a Kučerové (2002) také běžnou baktérií Staphylococcus aureus. Nákaza se projevuje zejména na podzim, zaječí zvěř je dezorientovaná, nemotorná, klopýtá, lze chytit do rukou. Jedinec je často vyhublý, se zánětem na očích, často i v žaludku a střevech Staphylococcus aureus (Geisel, 2002).
Leptospiróza je skrytě probíhající infekce, způsobená zárodky leptospir s možností přenosu na člověka. Bukovjan a kol. (2008) se zmiňují o druzích Leptospira grippotyshosa a L. australis. Pohyblivé zárodky se přenášejí pomocí moči, která může kontaminovat potravu nebo vodu. Přenašečem jsou hlodavci a nakažená zvěř (Konrád, 1989). I při latentním výskytu a po jejím odznění jsou leptospiry ještě dlouhou dobu vylučovány do okolí. Nejčastějším obdobím výskytu je léto až podzim. Nákaza probíhá v několika formách od preakutní až po chronickou. Při pozvolnějším průběhu nákazy se vyskytují časté průjmy, pohybové poruchy, hubnutí, chudokrevnost, častý je i zánět spojivek. Nákaza většinou končí úhynem napadeného jedince. (Harnach, 1960; Páv a kol., 1981).
Listerióza je nákaza přenosná na člověka způsobená zárodky Listeria monocytogenes. U volně žijící zvěře se vyskytuje sporadicky. Beklová a kol. (1998) uvádí, že původce onemocnění je ve volném prostředí vysoce odolný. Onemocnění může probíhat jak akutně, tak i chronicky či latentní formou. I přes velké množství listérií, vyskytujících se v přírodě, potřebují pro nástup infekce oslabení organismu. Výskyt je tím soustředěn do jarních a podzimních měsíců, kdy jsou méně příznivé podmínky prostředí pro hostitele, častější výskyt parazitárních onemocnění, menší úživnost prostředí atp. Přenos zprostředkovávají nakažení jedinci přímým stykem nebo klíšťata či kontaminované krmivo (Harnach, 1960). Zárodky mohou způsobovat hnisavý zánět mozku, příznaky jsou poruchy centrálního nerovového systému, ochrnutí, malátnost a podobně. Při pitvě se ukáže překrvení plic, drobné nekrózy na játrech, v neposlední řadě zánět mozku. Člověk se může nakazit přímým 21
kontaktem s přenašečem, nebo kontaminovanou vodou či půdou, špatně tepelně upraveným masem (Bukovjan a kol., 2008). Po propuknutí nákazy se zvěřina stává nepoživatelnou (Páv a kol., 1981; Konrád, 1989).
Pasteurelóza (hemorrhagická septikaemie) je nákaza způsobená baktériemi Pasteurella multocida a P. haemolytica (Harnach, 1960). Bývá doprovodnou nákazou při virových infekcích zvěře. Nejčastějším obdobím, kdy dochází až k 80% ztrátám, je jaro a konec zimy. Tato nákaza mívá periodický charakter, po několika letech se objeví a opět náhle zmizí. Baktérie jsou přítomny jako neškodné organismy jak v zažívacím traktu, tak i na sliznici horních cest dýchacích. Nebezpečnými se stávají až při oslabení organismu, například vnějšími vlivy prostředí nebo parazity, obzvláště plic a střev (Nejedlý, 1973). Patogen vniká do krevního řečiště přes poranění způsobené právě cizopasníky. Tento nakažlivý, hnisavý zánět plic se může projevit i jako celková sepse organismu. Harnach (1960) uvádí, že příznaky jsou průjmy, zvracení, ztížené dýchání, ztráta plachosti. Nakažený jedinec je slabý, malátný, kýchá, z nosu mu vytéká hlen, lze chytit do rukou (Javůrek, 1955). Zajíci zanedlouho po propuknutí onemocnění hynou. Jako roznašeči onemocnění často působí dravci,
krkavcovití,
lišky
tím,
že
uhynulou
zvěř
zanášejí
na
jiná
místa
(Erhardová a kol. 1953; Páv a kol., 1981; Bukovjan a kol., 2008).
Salmonelóza je výjimečnou nákazou u zaječí zvěře, přenosnou na člověka způsobenou baktériemi ze skupiny Salmonella. Onemocnění probíhá méně často akutně, častěji chronicky, kdy se nakažené zvíře stává jejím šiřitelem. Podle Konráda (1989) bývají častými přenašeči drobní hlodavci. Infekce se nejčastěji dostává do těla přes zažívací trakt. Projevy onemocnění jsou průjmy, ospalost, vysoká teplota, výtoky z dělohy či předčasný porod, přičemž se stávají přeživší mláďata nositeli nákazy (Erhardová a kol., 1953; Páv a kol., 1981).
Spirochetóza (syfilis) způsobovaná spirálovitě stočenými zárodky Spirochaeta cuniculi, vyskytujících se v konečníku a pohlavních orgánech. Přenos je zprostředkován pohlavním stykem nakaženého jedince (Javůrek, 1955). Symptomy onemocnění jsou zduřené pohlavní orgány a hnisavý výtok. Tato nákaza je zaměnitelná s brucelózou (Páv a kol., 1981).
Stafylokokóza, jejímž původcem jsou zárodky Staphylococcus aureus, se nejčastěji vyskytuje z počátku jara, zejména po tuhých zimách. Přenáší se přímým kontaktem a to převážně pohlavním stykem, hmyzem a trávicím traktem (Javůrek, 1955). Nákaza 22
má opět dvě formy a to méně častou akutní, při které dochází k úhynům již během několika dní a chronickou. Tato forma je charakteristická postupným hubnutím s následkem smrti. Choroba se určuje pomocí pitvy a bakteriologického vyšetření, při níž se zjišťuje krvácení na sliznicích a orgánech. Podle Erhardové a kol. (1953) se zárodky baktérie dostanou do krevního řečiště, jímž jsou rozneseny do různých orgánů, ve kterých způsobují hnisavé záněty a sýrovité zduřeniny v mízních uzlinách. U chronické formy se téměř na všech orgánech a svalech nachází hnisavé abscesy (Harnach, 1960; Páv a kol., 1981).
Tularémie je nebezpečná ohnisková nákaza s možností přenosu i na člověka (Bukovjan a kol., 2008). Velmi odolný zárodek Francisella tularensis je jejím původcem. Erhardová a kol. (1953) uvádí, že je sezónním onemocněním, protože největší mortalita spadá do měsíců jarních a letních. Rezervoárem pro další šíření nákazy jsou živočichové, především drobní hlodavci, dále pak králíci a zajíci (Bukovjan a kol., 2008). Šíření probíhá kontaktem s nakaženým zvířetem nebo pomocí bodavého hmyzu (Hromas a kol., 2000). Po 2 – 7 denní inkubační době se na zvěři nákaza projevuje ztrátou plachosti, malátností, zježením srsti a při akutním průběhu onemocnění dochází k úhynům do desátého dne. Javůrek (1955) uvádí, že jsou u nakažených jedinců zřetelné boule pod kůží. Při chronickém průběhu nákazy jsou na plicích, játrech, slezině a mízních uzlinách žlutá nekrotická ložiska s tím, že slezina a uzliny jsou zvětšené. Pokud se nakazí člověk, nákaza propukne po dvoutýdenní inkubační době. Zprvu se objevují horečnaté stavy, bolesti hlavy, následuje nadměrné pocení a malátnost. V místě proniknutí onemocnění se vytvoří vřídek červené barvy a zduří příslušné mízní uzliny (Bukovjan a kol., 2008). Při vniknutí nákazy okem, dochází k zánětu spojivek. Po překonání onemocnění se člověk stává trvale odolným (Nejedlý, 1973; Páv a kol., 1981; Konrád, 1989).
Yersinióza (pseudotuberkulóza) je nákaza přenosná na člověka, kterou způsobují zárodky Yersinia pseudotuberculosis a Yersinia enterocolitica. Tato infekce se šíří přímým kontaktem s nakaženou zvěří, znečištěným krmivem, zraněním nebo dýchacími cestami (Geisel, 2002). Zárodky Yersinia jsou v hojném zastoupení ve volné přírodě, kde jejich odolnost pro přežití je vysoká, dále pak i ve střevech zdravých zajíců. Jejich patogenita se projeví většinou na jaře nebo v zimě, kdy klesá úživnost honiteb, stoupá konkurenční tlak, stres a predispozice k chorobám. Přenašeči bývají hlodavci, kteří jsou také náchylní (Javůrek, 1955). Nákaza může probíhat hromadně jako akutní infekce a to nejčastěji v jarních měsících, nebo chronicky jednotlivě. Příznaky bývá malátnost, vyhublost, ale k identifikaci 23
je zapotřebí pitvy (Harnach, 1960). Při ní se zjišťují velikost mízních uzlin, jater, zduření sleziny, střevní katar, zánět plic. U chronického průběhu nákazy lze nalézt šedobílé uzlíčky na veškerých orgánech a na střevní stěně. Touto infekcí se může nakazit lovná zvěř i ptactvo. U člověka se nákaza projevuje chronicky, při neléčení zpravidla končí smrtí (Erhardová a kol., 1953; Páv a kol., 1981; Konrád, 1989).
3.1.6.4
Onemocnění způsobená viry
Klíšťová encefalitida, kterou způsobují viry ze skupiny togavirů a podskupiny arbovirů alespoň v našich podmínkách. Tato ohniskovitě vyskytující se nákaza napadá nervové centra, především mozek a míchu, přičemž způsobuje jejich záněty. Důležitou roli v přenosu nákazy hrají rezervoárová zvířata, vektory, přenašeči a zvířata vnímavé pro nákazu. Nejčastějšími rezervoáry pro šíření jsou ptáci a savci, nevyjímaje člověka. Tzv. virémie, což je množení viru v těle a jeho kolování v krvi hostitele. Přenašečem jsou nejčastěji klíšťata. Nakažené jakékoli vývojové stádium klíštěte předává infekci do stádia následujícího. Dokonce i vajíčka nakladená napadenou samičkou jsou infikována, tím přechází vir do další generace (Bukovjan a kol., 2008). Člověk, který se dostane do ohniska infekce, může být nakažen klíštětem, či jeho vývojovými stádii nebo přímo od infikovaného zvířete. Kritickým obdobím bývá léto a podzim, kde se koncentruje nejvíce případů nakažených lidí. Průběh onemocnění připomíná chřipku alespoň zpočátku. Po inkubační době trvající jeden až dva týdny, se objevují bolesti hlavy, nevolnost, zvracení, světloplachost a horečka. Tyto příznaky trvají přibližně týden, pak následují příznaky těžšího postižení centrální nervové soustavy. Konečným stádiem je ochrnutí, v extrémním případě i smrt (Páv a kol., 1981).
Myxomatóza je infekční onemocnění vyskytující se převážně u králíků. U zajíců se vyskytuje zřídka. Onemocnění způsobují viry spadající do skupiny proxvirů, šířících se převážně pomocí bodavého hmyzu. Nákaza se projeví po 4 – 10 dnech a zvíře hyne do 14 dní po objevení příznaků. Těmi jsou otoky na hlavě, kolem řitního otvoru dále pak hlenovitý až hnisavý výpotek na spojivce oka (Páv a kol., 1981).
Papilomatóza je infekční onemocnění vyvolané papovaviry. Způsobuje změny podobné bradavicím na kůži, především nohou a nádorům na sliznicích zažívacího traktu, které mohou 24
v extrémním případě způsobit neprůchodnost a úhyn zvěře hladem (Konrád, 1989). Na nohou, omezují pohyb. Nejčastěji se objevuje v zimním období, při snížené obranyschopnosti organismu. Vstupní branou bývá poranění, bodnutí hmyzu či kontakt s nakaženou zvěří. Velký význam mívá zledovatělý sníh tvořící škraloupy (Geisel, 2002).
Virový zánět jater u zajíců označován také European Brown Hare Syndrom (EBHS) s nejčastějším výskytem v podzimním období, je způsobován viry ze skupiny calici - virů. Příznaky jsou podobné vzteklině jako je ztráta plachosti, orientace, agresivita, třes, horečka, apatie a ztráta chuti. Při akutním průběhu napadený jedinec hyne. Některá zvířata přežívají a stávají se přenašeči onemocnění. Pitvou zjišťujeme charakteristické žlutavé zabarvení podkoží, plic, jater, chrupavek, ale i sklivce oka. Játra jsou často zduřelá, křehká s granulovaným povrchem, lámající se. Plíce s častými krváceninami (Geisel, 2002).
3.1.6.5
Onemocnění způsobená plísněmi
Trichofytie (opar lysivý) je onemocnění způsobené plísněmi z rodů Trichophyton a Microsporon, vyvolávající na kůži okrouhlé záněty. O přenos se starají hlodavci i hospodářská zvířata. Výskyt je sezónní a to převážně od května do srpna. Tyto parazitické houby si udržují virulenci ve volném prostředí i dva roky. Projevem bývá vypadávání srsti s nepravidelným okrajem, holá pokožka je načervenalá, nebo se strupy. Toto plísňové onemocnění se vyskytuje ve dvou formách a to povrchové a hloubkové. Obě jsou přenosné na člověka (Harnach, 1960; Páv a kol., 1981; Konrád, 1989).
3.1.6.6
Nepřenosné choroby
Methemoglobinémie tzv. civilizační onemocnění způsobené nadměrným používáním dusíkatých hnojiv. Dusičnany přijímané v potravě se v organismu hromadí a způsobují přeměnu hemoglobinu na methemoglobin, který dokáže omezit přívod kyslíku do tkání (Kučera a Kučerová, 2002).
25
Zažívací poruchy se objevující zejména na podzim, kdy dochází k náhlé změně potravní nabídky například z důvodu sklizně, dále pak monodietickou stravou v předjaří. Bachorová mikroflóra zajíce se nedokáže tak rychle přizpůsobit, jedinec trpí dietetickými poruchami, které mohou skončit úhynem. Doprovodnými příznaky bývá řídký až vodnatý průjem. Na střevech,
žaludku
a
játrech
jsou
při
pitvě
nalezeny
krvavé
záněty
(Páv a kol., 1981; Konrád, 1989).
Zánět mléčné žlázy u kojících zaječek bývá vyvolán poraněním nebo úhynem zajíčků (Kučera a Kučerová, 2002).
3.2
Parazitologické pojmy
Definice základních parazitologických pojmů byly vypsány podle Jírovce (1960); Lýska (1966); Kotrlé a kol. (1984); Hausmanna a kol. (1985); Ryšavého a kol. (1988) a Juráška (1987).
Adoleskárie - cerkárie obalená několikavrstevným obalem vzniklým z cystotvorných žláz a uchycená na předmětu pod vodní hladinou, čekající na pozření většinou konečným hostitelem. Biohelmint - cizopasný červ, jehož vývojový cyklus se neobejde bez střídání mezihostitelů. Cerkárie - obrvené, pohyblivé, larvální stádium motolic, často s dobře vyvinutým lokomočním orgánem, čímž je ocásek. Cerkárie jsou schopné samostatného pohybu ve vodním prostředí. Jejich tělní pokryv obsahuje buď cystogenní žlázy, které jsou schopny vytvořit ochrannou cystu nebo penetrační (pronikací) žlázy, sloužící k narušení tělních tkání následného hostitele. Tyto cerkárie odvrhují byčík a v těle hostitele vytvorí metacerkárii. Cerkárie s cystotvornými žlázami se přichytí na různých předmětech ve vodě a vytvoří další stádium adoleskárii. Cysta – celistvý mimobuněčný obal, chránící před nepříznivými podmínkami nebo sloužící k rozmnožování. Je klidovým stádiem, často umožňující kosmopolitní rozšiřování druhu. Ektoparazité – cizopasníci vnější, žijící na povrchu těla hostitele. Endoparazité – cizopasníci vnitřní, žijící uvnitř hostitelského těla organismu.
26
Fakultativní parazit - živočich, který se stane parazitem jen za určitých podmínek, jeho normální život jinak paraziticky neprobíhá. Foréza - vzájemný vztah organismů (forontů), kteří spolu cestují. Většinou je jeden z forontů mnohonásobně menší a je přenášen na jeho těle. Příkladem mohou být rostoči nebo vývojová stádia parazitů, transportována hmyzem. Geohelmint - cizopasný červ, jehož vývoj probíhá bez mezihostitelů, k napadení konečného hostitele dochází pozřením vajíček či larev z volného prostředí. Helmint - parazitický červ často se složitým životním cyklem, při němž se střídá až několik mezihostitelů. Hostitel (definitivní hostitel) – jedinec, na nebo ve kterém se cizopasník vyvíjí, sexuálně rozmnožuje, či parazituje. Jinak řečeno, organismus, v němž dosahují parazité pohlavní dospělosti a reprodukce. Hyperparazit - parazit, parazitující na jiném parazitu. Infekce – způsob obsazení těla hostitele cizopasníky, v tomto případě se děje pasivně a to s potravou, vodou, hmyzem sajícím krev. Invaze – k obsazení těla hostitele dochází aktivně například larvami. Metacerkárie - z cerkárie vytvořené stádium motolic, umístěné v mezihostiteli. Mezihostileli mohou být živočichové drobní, od láčkovců až po živočichy velké, jimiž jsou obratlovci. Mezihostitel – organismus, ve kterém probíhá růst vývojových stádií cizopasníka, popřípadě jeho nepohlavní množení (Kotrlá a kol. 1984). Nikdy v něm neproběhne pohlavní množení, ani nedosáhne parazit pohlavní zralosti. Mezihostitel slouží většinou pro vývoj invazních stádií parazita. Miracidium - vývojové stádium motolic, které lze považovat za jejich první generaci larev. Dosahují jen mikroskopických rozměrů, z přední části vylučují sekret, který dokáže narušit tělní pokryv prvního mezihostitele, čímž bývají měkkýši. Miracidium obsahuje zárodečnou dutinu se zárodečnými buňkami. Z nich vznikají, po přeměně miracidia ve sporocystu, redie nebo dceřiné sporocysty. Obligátní parazit - živočich, který musí alespoň částí svého vývojového cyklu paraziticky. Podmínkou vyvolávající parazitaci může být např. pozření. Oocysta – cystová schránka větších rozměrů obsahující kromě zygoty, sporocysty a sporozoity. Parazit - živočich, od prvoků až po obratlovce, který je svým životním cyklem nebo jeho částí spjat s hostitelem, přičemž žije na jeho úkor.
27
Parazitismus (cizopasnictví) - vztah organismů, z nichž jeden žije na úkor druhého, většinou je na něj vázán. Tento faktor napomáhá dodržování ekologické stability v ekosystému. Parazitologie – věda zabývající se studiem cizopasníků. Parazitóza – choroba způsobená cizopasníky (parazity). Pernamentní (trvalý) parazit - živočich parazitující na povrchu nebo uvnitř svého hostitele po celou dobu své dospělosti. Protozoologie, helmintologie, arachnoentomologie – vědy zabývající se jednotlivými skupinami parazitů. Pseudoparazit - organismus s možností zaměnitelnosti s parazitem nebo jeho vývojovými stádii, např. trichomy (chlupy) rostlin záměnou za larvy hlístic, či spóry hub za vývojová stádia parazitických prvoků. Redie - vývojové stádium motolic druhé generace, vzniklé z miracidií. Jsou schopny přijímat aktivně potravu, tou bývá jaterní tkáň měkkýše. Obsahují opět partenogenetické zárodečné buňky, ze kterých se vyvíjejí cerkárie. Rezervoárový hostitel (paratentický nebo transportní hostitel) – jedinec zajišťující šíření parazita, u něj se koncentrují invazní stádia bez známek onemocnění a dalšího vývoje. Živočich postavený mimo vývojový cyklus parazita. Sporocysta – u motolic je jí oválný až červovitě protáhlý váček, v němž jsou uzavřeny partenogenetické (zárodečné) buňky. Z nich se vytvoří dceřiná generace redií nebo dceřiné sporocysty. Tato generace opouští sporocystu. U kokcidií je to útvar nacházející se v oocystě a obsahující sporozoity. Sporozoit – infekční buňka schopná pohybu. Temporální (dočasný) parazit - parazit, který napadá svého hostitele jen na kratší dobu. Příkladem jsou komáři, ovádi. Vektor (přenašeč) - mezihostitel, který se aktivně podílí na přenosu vývojových stádií parazita např. sáním krve. Zoonóza – parazitóza přenosná na člověka.
28
3.3
Morfologie a biologie parazitů
3.3.1 Ektoparazité 3.3.1.1
Systematické zařazení ektoparazitů
Zpracováno podle Laštůvky a kol. (2004) a internetového zdroje Biolib.cz (2010)
Soustava: živé organismy - Vitae Doména: jaderní - Eukaryota Whittaker & Margulis, 1978 Nadříše: Unikonta Opisthokonta Cavalier-Smith, 1987b Říše: živočichové - Animalia Linnaeus, 1758 Podříše: Eumetazoa Butschli, 1910 Oddělení: Bilateria Hatschek, 1888 Pododdělení: prvoústí - Protostomia Grobben, 1908 Kmen: členovci - Arthropoda Podkmen: klepítkatci - Chelicerata Třída: pavoukovci - Arachnida Podtřída: Micrura Infratřída: roztoči - Acari Nadřád: roztoči - Acariformes Řád: roztočovci: Astigmata Nadčeleď: Sarcoptoidea Čeleď: zákožkovití - Sarcoptidae Rod: zákožka - Sarcoptes Latreille, 1806 Druh: zákožka svrabová - Sarcoptes scabiei (Linnaeus, 1758) Čeleď: Psoroptidae Rod: Psoroptes Druh: prašivka králičí - Psoroptes cuniculi (Delafond, 1859) 29
Čeleď: Listrophoridae Rod: Listrophorus Pagenstecher, 1861 Druh: Listrophorus gibbus Řád: sametkovci - Prostigmata Podřád: Eleutherengona Nadčeleď: Cheyletoidea Čeleď: Cheyletidae Rod: Cheyletiella G. Canestrini, 1886 Druh: dravčík roztočí - Cheyletiella parasitivorax (Mégnin, 1878) Podřád: Anystina Nadčeleď: Trombidioidea Čeleď: sametkovcovití - Trombiculidae Rod: sametka - Neotrombicula Hirst, 1915 Druh: sametka podzimní - Neotrombicula autumnalis (Shaw, 1790) Nadřád: Parasitiformes Řád: klíšťata - Ixodida Podřád: Ixodina Čeleď: klíšťatovití - Ixodidae Murray, 1877 Podčeleď: Ixodinae Rod: klíště - Ixodes Latreille, 1795 Podrod: Ixodes Latreille, 1795 Druh: klíště obecné - Ixodes ricinus (Linnaeus, 1758) Čeleď: Amblyommidae Podčeleď: Rhipicephalinae Rod: piják - Dermacentor C.L. Koch, 1844 Druh: piják lužní - Dermacentor reticulatus Fabricius, 1794 Druh: piják – Rhipicephalus sanguineus Podčeleď: Rhipicephalinae Rod: Rhipicephalus C.L. Koch, 1844 Podrod: Rhipicephalus C.L. Koch, 1844
30
Druh:
piják
psí
-
Rhipicephalus
sanguineus
(Latreille,1806) Podkmen: šestinozí - Hexapoda Blainville, 1816 Třída: hmyz - Insecta Podtřída: křídlatí - Pterygota Infratřída: novokřídlí - Neoptera Martynov, 1923 Kohorta: Paraneoptera Řád: Phthiraptera Podřád: vši - Anoplura Infrařád: Atentoria Nadčeleď: Linognathoidea Čeleď: Polyplacidae Rod: Haemodipsus Enderlein, 1904 Druh: Haemodipsus lyriocephalus (Burmeister, 1839) Druh: Haemodipsus setoni Ewing, 1924 Kohorta: hmyz s proměnou dokonalou - Holometabola Řád: blechy - Siphonaptera Nadčeleď: Pulicoidea Čeleď: blechovití - Pulicidae Podčeleď - Spilopsyllinae Rod: blecha - Spilopsyllus Baker, 1905 Druh: blecha králičí - Spilopsyllus cuniculi (Dale, 1878) Řád: dvoukřídlí - Diptera Linnaeus, 1758 Podřád: dlouhorozí: Nematocera Berthold, 1827 Infrařád: Culicomorpha Hennig, 1948 Nadčeleď: Culicoidea Malloch, 1917 Čeleď: komárovití - Culicidae Stephens, 1829 Podčeleď: anofelové - Anophelinae Rod: anofeles - Anopheles Čeleď: komárovití - Culicidae Stephens, 1829 Podčeleď: Culicinae Tribus: Aedini Rod: komár - Aedes 31
Infrařád: Culicomorpha Hennig, 1948 Nadčeleď: Chironomoidea Čeleď: pakomárcovití - Ceratopogonidae Grassi, 1900 Podčeleď: Ceratopogoninae Kieffer, 1906 Tribus: Culicoidini Wirth,Ratanaworabhan & Blanton, 1947 Rod: pakomárec - Culicoides Latreille, 1809 Čeleď: muchničkovití - Simuliidae Rod: Muchničky - Simuliidae Podřád: krátkorozí - Brachycera Infrařád: Tabanomorpha Nadčeleď: Tabanoidea Čeleď: ovádovití - Tabanidae Podčeleď: Chrysopsinae Tribus: Chrysopsini Rod: bzikavka - Chrysops Meigen, 1803 Podrod: bzikavka - Chrysops Meigen, 1803 Druh: bzikavka slepoočka - Chrysops caecutiens (Linnaeus, 1758) Druh: Chrysops virgulatus Bellardi, 1859 Druh: bzikavka dotěrná - Chrysops relictus Meigen, 1820 Druh: bzikavka dešťová - Haematopota pluvialis (Linnaeus, 1758) Podčeleď: Tabaninae Tribus: Tabanini Rod: ovád - Tabanus Linnaeus, 1758 Druh: ovád hovězí - Tabanus bovinus Linnaeus, 1758 Druh: ovád bzučivý - Tabanus bromius Linnaeus, 1758 Druh: Tabanus maculicornis Zetterstedt, 1842 Rod: Hybomitra Enderlein, 1922 Druh: Hybomitra tropica (Linnaeus, 1758) Druh: Hybomitra bimaculata (Macquart, 1826) Druh: Hybomitra micans (Meigen, 1804) 32
3.3.1.2
Cizopasní roztoči
Dravčík roztočí - Cheyletilla parasitovorax bývá často nalezen u zajíců postižených prašivinou. Je asi 0,5 mm velký, žlutohnědě zbarvený s mohutnou hlavičkou s klešťovitými makadly. Tento dravý druh roztoče se živí lovem jiných roztočů žijících na hostiteli (Páv a kol. 1981).
Klíště
obecné
–
Ixodes
ricinus
je
nejčastějším
parazitem
z klíšťatovitých.
Kotrlá a kol. (1984) popisují nenasátou samičku jako 4 mm dlouhého a 3 mm širokého po nasátí až 11 x 7 mm velkého šedě zbarveného roztoče. Sameček se liší od hladové samičky tím, že jeho tmavý štítek zakrývá celé tělo, narozdíl od samičky, u které je vidět červená zadní část těla (Jírovec, 1960). Nymfy jsou zřetelně menší, tmavě až černě zbarvené. Ke svému zdárnému vývoji potřebují tři různé hostitele, takže se řadí mezi trojhostitelská klíšťata (Dogel, 1961). Po nasátí klade samička až 5000 vajíček, z nichž se líhnou šestinohé larvy napadající drobné hlodavce, savce, ještěrky či hmyzožravce. Po určité době cizopasení odpadají a vyvíjí se na zemi v nymfu. Ta je již podobná dospělému jedinci. Nymfa saje na středně velkých savcích, ptácích, může napadnout i člověka. Opět se pouští a dokončuje vývoj na zemi v dospělé klíště samčího nebo samičího pohlaví (Ryšavý a kol., 1988). Dospělci sají převážně na středně velkých až velkých savcích, nevyjímaje člověka. Poslední dvě vývojová stádia vylézají na rostliny a s vystrčenými dvěma páry předních noh čekají pro snadné přichycení na hostiteli. Z místa zachycení se rozlézají k chráněným místům nejčastěji v oblasti hlavy a na boltcích. Místo přisátí se často zanítí, je překrvená a svědí, což způsobuje neklid. Po odpadnutí se tvoří ztvrdlá ložiska, která mohou zpětně hnisat. Klíště může přezimovat v jakémkoli stádiu vývoje od vajíčka přes larvu, nymfu až po dospělce. Nejvhodnější podmínky pro svůj vývoj nachází v listnatých a smíšených lesích s dostatečnou vlhkostí (Erhardová a kol. 1953). Výskyt je charakteristický dvěma vrcholy a to z jara od dubna do konce května a na podzim. Klíště bývá často přenašečem původců chorob (Tenora, 1986). Pro zajíce je nebezpečná baktérie Francesella tularensis způsobující tularémii a viry z čeledě togavirů způsobující klíšťovou encefalitidu (Páv a kol.,1981). Kromě klíšťat rodu Ixodes mohou na zajíci parazitovat i další. U nás je známo šest druhů klíšťat. Další jsou z rodů Haemaphysalis a Dermacentor např. Klíšť lužní – Haemaphysalis concinna, Piják – Rhipicephalus sanguineus (rod Dermacentor) (Kotrlá a kol. 1984). Právě
33
piják stepní, piják lužní a klíšť lužní, vyskytující se v teplých oblastech České republiky, jsou daleko významnějšími přenašeči tularémie než klíště obecné (Erhardová a kol., 1953).
Listroforóza, jinak Leporakaróza způsobovaná především přibližně 0,5 mm velkým roztočem Listrohorus gibbus s výrazným pohlavním dimorfizmem. Samec je protáhlého tvaru, samička naopak zavalitější. Obě pohlaví mají na nohách přísavné terčíky a pro přichycení přeměněné části ústního ústrojí. Roztoči se živí výměšky maziva a tkání, jsou přichyceni na bázích chlupů a to především na krajině hřbetu, následuje krk a boky. Z postižených míst vypadává srst, pokožka je tmavě až černě zbarvená a šupinkovatá. Šíření probíhá kontaktem s napadeným jedincem. Výskyt je celoroční, ale nejlépe je pozorovatelná za časného podzimu, kdy bývají změny na srsti nejrozsáhlejší. Dalším roztočem způsobující listroforózu je L. brevicaudatus, který se projevuje stejnými příznaky (Kotrlá a kol., 1984).
Prašivina nebývá častým parazitickým onemocněním, pokud se vyskytuje, tak se objeví jen u několika málo jedinců, jak uvedli ve své publikaci Páv a kol. (1981) Původcem jsou drobní roztoči, žijící v srsti a kůži. Patří sem zákožka svrabová – Sarcoptes scabiei, Listrophorus (syn. Leporacarus) gibbus a L. brevicaudatus. Vaněk a Nováková (1959) uvádějí i nález rodu Psoroptes vyvolávající tzv. ušní svrab.
Sametka podzimní - Neotrombicula autumnalis je roztoč, jehož červeně zbarvená larva o velikosti 0,2 mm, vylíhnutá z vajíčka nakladeného do půdy, vylézá na její povrch a napadá živočichy, především obratlovce. V jejich kůži si vytváří kanálek, zvaný histiosifo, jímž nasává rozmělněný buněčný materiál a tělní tekutiny. Parazitace trvá 2 až 3 dny, poté larvy odpadnou
a
další
složitý
vývoj,
trvající
dohromady
1
rok,
probíhá
v zemi
(Bukovjan a kol., 2008). Dospělci a ostatní vývojová stádia žijí po celý svůj život v půdě, kde se živí jako dravci. Nejčastěji se vyskytuje na lukách a polích a to od července do srpna. V místě výskytu se napadení nevyhne ani člověku. Projevem je tzv. srpnová vyrážka (kopřivka) doprovázená silným svěděním (Ryšavý a kol., 1988).
Zákožka svrabová – Sarcoptes scabiei je poměrně malý asi 0,4 mm velký roztoč s trojúhelníkovitými zoubky na hřbetě a řitním otvorem vyúsťujícím na konci těla (Jírovec, 1960). Ryšavý a kol. (1988) uvádí, že nejčastěji se svrab vyskytuje v podzimních měsících. Samečci se vyskytují pouze na povrchu kůže hostitele, naopak samičky hloubí v jejich spodních vrstvách chodby, do kterých kladou vajíčka. Vylíhlé larvy zalézají 34
do vlasových váčků a živí se jejich mazem (Ryšavý a kol., 1988). Vývoj trvá u samců 2 a u samiček 3 týdny, probíhá přes jedno larvální a dvě nymfální stádia. Výživou jsou tkáně a tekutiny kožních buněk. Počáteční příznaky se objevují na pyscích, ušních boltcích a nohách. Na napadených místech kůže mokvá, vytvářejí se hnisající puchýřky, strupy a vypadává srst. Při silných napadeních rozšířených na většinu těla, jedinci hynou
(Kotrlá a kol., 1984; Konrád, 1989; Geisel, 2002).
3.3.1.3
Cizopasný hmyz
Blecha – Spolopsyllus cuniculi se nevyskytuje často, ale v ohniscích nákaz tularémie a stafylokokózy může mít zásadní význam jako přenašeč. Svým bodáním často zneklidňuje zvěř. Přenáší se kontaktem mezi jedinci (Páv a kol., 1981).
Komáři rodů Aedes a Anopheles, nejčastějšími zástupci jsou Aedes vexans, Ae. sticticus, Ae. cinereus, Ae. cantans, Anopheles maculipennis a A. clariger. Nepřehlédnutelnými znaky komárů je jejich dopředu směřující dlouhé bodavě sací ústní ústrojí a úzké tělo s dlouhýma nohama. Vajíčka jsou oválná kladená ve shlucích nebo jednotlivě na vodní hladinu (Ryšavý a kol. 1988). Larvy se vyvíjejí ve stojatých vodách, kalužích, tůních, okrajích rybníků a pod., živí se organickými zbytky a vodními řasami k životu potřebují vzdušný kyslík, stejně jako pohyblivá kukla jsou opatřeny dýchacími trubicemi. Po vykuklení dochází k páření, následně samička hledá hostitele, na kterém se potřebuje nasát krve pro zdárný vývoj vajíček (Jírovec, 1960). Naproti tomu sameček se živí rostlinnými šťávami. Dospělci se mohou dožívat až 2 měsíců. Bodáním a sáním jsou zvířata znepokojována a rušena, protože do ran vypouštějí jedovaté sliny, zabraňující srážení krve, způsobující rozklad krvinek a lokální záněty. Největší invaze se soustřeďují do brzkých ranních a pozdních večerních hodin, tzn. za šera, především v nížinách, lužních oblastech a za vlhkých let (Dogel, 1961; Kotrlá a kol., 1984).
Muchničky - Simuliidae jsou zavalité 3-5 mm velké mouchy s průsvitnými širokými křídly a okrouhlou hlavou opatřenou krátkým silným sosákem (Forst a kol., 1971). Napadající zvěř v okolí vodních toků. Samička přilepuje vajíčka jednotlivě na předměty ve vodních tocích. Vylíhlá larva se pomocí přísavky přichytí v proudící vodě k podkladu, kde filtruje organické částice z proudu (Ryšavý a kol., 1988). Na hlavě je opatřena snovacími žlázami, 35
ze kterých při uvolnění z podkladu, vypouští vlákno pro zabránění odnesení proudem. Kukla je nepohyblivá, pevně přilepena k podkladu (Dogel, 1961). Rojení probíhá v okolí líhnišť na rostlinstvu nebo ve vzduchu, při čemž dochází k oplodnění, samička následně saje krev a to i opakovaně, sameček jen rostlinné šťávy. Napadají především velké savce, ale to není pravidlem (Jírovec, 1960). Často nalétají do očí uší a nozder, jejich bodnutí je díky slině, kterou vypouští do rány, jedovaté, způsobuje svědící pupence až drobné modrofialové podlitiny (Forst a kol., 1971). Hromadná invaze se může projevit horečkami, slabostí, příznaky otravy, výjimečně úhynem. Nejčastější dobou aktivity jsou rána a večery, oproti komárům, s větší sluneční intenzitou (Kotrlá a kol., 1984).
Ovádi – Tabanidae tyto středně až velké mouchy jsou výbornými letci s polokruhovitou hlavou, z větší části zabranou složenými oky (Forst a kol., 1971). Krev sají jen samičky, samci se živí rostlinnými šťávami (Ryšavý a kol., 1988). V oblastech nížinných toků, rybníků, vlhkých luk, nejčastěji v poledních hodinách, napadají velké savce výjimečně pak zajíce. Menšími druhy jsou slepoočky – Chrysops caecutiens, Ch. viduatus a Ch. relictus. Dále pak bzikavky nejčastěji bzikavka dešťová – Haematopota pluvialis. Většími druhy, kterými jsou např. ovád hovězí – Tabanus bovinus, T. bromius, T. maculicornis, Hybomitra tropoca, H. bimaculata, H. micans. Larvy se vyvíjejí ve vodě nebo v půdě 1 až 3 roky. Ovádi při sání vypouštějí do ran jedovaté látky a mohou být přenašeči onemocnění, jako je tularemie nebo sněť slezinná (antrax) (Kotrlá a kol., 1984).
Pakomárci rodu Culicoides s nejčastějšími zástupci C. obsoletus, C. pulicaris, C. pllidicornis sají krev obratlovců na okrajích lesů a v okolí bažin. Narozdíl od komárů jejich sosák směřuje dolů a jsou poněkud drobnější. Samička po oplodnění saje krev, sameček jen rostlinné šťávy (Ryšavý a kol. 1988). Vajíčka jsou kladena jednotlivě na vlhkou půdu nebo do vody. Larvy jsou štíhlé bez výrazné hlavičky, živí se organickými látkami (Dogel, 1961). Kukla je drobná podobná komáří. Za snížené sluneční aktivity a to především ráno a večer napadají samičky teplokrevné živočichy, mezi které patří i zajíc. Působení pakomárců na zvěř je stejné jako u komárů (Kotrlá a kol. 1984).
Vši nebývají častým cizopasníkem zajíce, ale pokud je tomu tak, bývá hostitelem dvou druhů a to Haemodipsus lyriocephalus nebo H. setoni. Jsou kolem 2 mm velké, sameček o něco menší. H. lyriocephalus má protáhlejší a delší hlavu než širší zato H. setoni ji má téměř stejně širokou jako dlouhou. Podle Ryšavého a kol. (1988) se při výskytu vší 36
na organismu často nejedná o jeden druh, ale o několik druhů. Svým sáním krve způsobují podráždění kůže. Přenos probíhá stykem s napadeným zvířetem. Projevem napadení jsou hnidy a různá vývojová stádia v srsti zajíce (Kotrlá a kol., 1984).
3.3.2 Endoparazité
3.3.2.1
Systematické zařazení endoparazitů
Zpracováno podle Laštůvky a kol (2004) a internetového zdroje Biolib.cz (2010)
Soustava: živé organismy - Vitae Doména: jaderní - Eukaryota Whittaker & Margulis, 1978 Nadříše: Bikonta Corticata Říše: Chromalveolata Adl et al., 2005 Nadkmen: Alveolata Cavalier-Smith, 1991 Kmen: výtrusovci - Apicomplexa Třída: kokcidie: Coccidiasina Leuckart,1879 Řád: Eucoccidiorida Léger & Duboscq,1910 Podřád: eimerie - Eimeriorina Léger,1911 Čeleď: Eimeriidae Minchin, 1903 Rod: kokcidie - Eimeria Schneider, 1875 Druh: Eimeria robertsoni Druh: Eimeria europaea Druh: E. hungarica Druh: E. semisculpta Druh: E. septentrionalis Druh: E. stefanski Druh: Eimeria townsendi Čeleď: Sarcocystidae Poche,1913 Podčeleď: Sarcocystinae Poche,1913 Rod: svalovka - Sarcocystis Lankester,1882 37
Druh: Sarcocystis leporum Podčeleď: Toxoplasmatinae Biocca,1957 Rod: kokcidie - Toxoplasma Nicolle & Manceaux,1909 Druh: kokcidie kočičí - Toxoplasma gondii (Nicolle & Manceaux, 1908) Nicolle & Manceaux, 1909 Říše: houby - Fungi Whittaker, 1959 Oddělení: houby vřeckovýtrusé - Ascomycota Caval.-Sm. 1998 Podkmen: Taphrinomycotina O.E. Erikss. & Winka 1997 Třída: Pneumocystidomycetes O.E. Erikss. & Winka 1997 Podtřída: Pneumocystidomycetidae Řád: Pneumocystidales O.E. Erikss. 1994 Čeleď: Pneumocystidaceae O.E. Erikss. 1994 Rod: Pneumocystis P. Delanoë & Delanoë, 1912 Druh: Pneumocystis carinii P. Delanoë & Delanoë 1912 Nadříše: Unikonta Opisthokonta Cavalier-Smith, 1987b Říše: živočichové - Animalia Linnaeus, 1758 Podříše: Eumetazoa Butschli, 1910 Oddělení: Bilateria Hatschek, 1888 Pododdělení: prvoústí - Protostomia Grobben, 1908 Kmen: ploštěnci - Platyhelminthes Minot,1876 Podkmen: Neodermata Třída: motolice - Trematoda Podtřída: Digenea Řád: Echinostomida Infrařád: Echinostomatoidea Čeleď: Fasciolidae Rod: motolice - Fasciola Linnaeus, 1758 Druh: motolice jaterní - Fasciola hepatica Linnaeus, 1758 Řád: Plagiorchiida Infrařád: Plagiorchioidea Čeleď: Dicrocoeliidae Rod: motolice - Dicrocoelium Dujardin, 1845
38
Druh: motolice kopinatá - Dicrocoelium dendriticum (Rudolphi, 1819) Looss, 1899 Třída: tasemnice - Cestoda Podtřída: Nephroposticophora Nadřád: Eucestoda Řád: kruhovky - Cyclophyllidea Čeleď: Taeniidae Ludwig, 1886 Podčeleď: Taeniinae Stiles, 1896 Rod: tasemnice - Taenia Linnaeus, 1758 Druh: tasemnice mnohohlavá - Taenia serialis (Gervais, 1847) Baillet, 1867 Druh: tasemnice hrášková - Taenia pisiformis (Bloch, 1780) Gmelin, 1790 Rod: Andrya Railliet, 1893 Druh: tasemnice králičí - Andrya cuniculi (Blanchard, 1891) Railliet, 1893 Druh: Andrya rhopalocephala (Riehm, 1881) Railliet, 1893 Rod: Cittotaenia Riehm, 1881 Druh: tasemnice zubatá - Cittotaenia denticulata (Rudolphi, 1804) Stiles & Hassal, 1896 Rod: Ctenotaenia Railliet, 1893 Druh: Ctenotaenia ctenoides Kmen: hlístice: Nematoda Třída: Adenophorea Řád: Enoplida Podřád: Trichinellina Nadčeleď: Trichinelloidea Čeleď: Capillariidae Rod: Calodium Druh: Calodium hepaticum (Bancroft, 1893) Čeleď: Trichuridae Rod: tenkohlavec - Trichuris Roederer, 1761 Druh: tenkohlavec zaječí - Trichuris leporis (Froelich, 1789) Třída: Secernentea 39
Řád: měchovci - Strongylida Nadčeleď: Trichostrongyloidea Čeleď: Trichostrongylidae Rod: Trichostrongylus Looss, 1905 Druh: vlasovka zaječí - Trichostrongylus retortaeformis (Zeder, 1800) Nadčeleď: Metastrongyloidea Čeleď: Protostrongylidae Rod: Protostrongylus Druh: plicnivka zaječí - Protostrongylus commutatus (Diesing, 1851) Druh: Protostrongylus tauricus Schulz & Kadenazii, 1949 Čeleď: Dictyocaulidae Rod: Dictyocaulus Railliet & Henry, 1907 Druh: plicnivka jelení - Dictyocaulus viviparus (Bloch, 1782) Řád: Oxyurida Podřád: Oxyurina Nadčeleď: Oxyuroidea Čeleď: Oxyuridae Rod: Passalurus Dujardin, 1845 Druh: roup králičí - Passalurus ambiguus (Rudolphi, 1819)
3.3.2.2
Protozoonózy
Kokcidióza (eimerióza) u zajíců je parazitární onemocnění, napadající sliznici střeva, ojediněle jaterní žlučovody. Rod Eimeria patří mezi monoxenní kokcidie tzn., že jsou celým svým vývojem vázány na jednoho hostitele (Ryšavý a kol., 1988). Kotrlá a kol. (1984) uvádí, že jejími původci jsou různě patogenní druhy Eimeria leporis a Eimeria robertsoni vyznačující se vysokou patogenitou, zvláště u mladých zajíčků do stáří jednoho měsíce. U dospělých jedinců, i přes silnou invazi, k úhynům nedochází (Jírovec a kol. 1953). Méně nebezpečné jsou Eimeria europaea, E. hungarica, E. semisculpta, E. septentrionalis, E. stefanski a E. townsendi. Tacconi et al. (1995) tvrdí, že i tyto druhy byly nalezeny 40
u uhynulých kusů v oblastech s vyšším výskytem kokcidií. Rozšiřování probíhá trusem pomocí oocyst kontaminací potravy a vody. Oocysty prodělávají, mimo hostitelovo tělo určitý vývoj, dá se říci, že zrají (Javůrek, 1955). Zrání probíhá procesem zvaným sporulace jinak řečeno sporogonie (Ryšavý a kol., 1988). Z původně kulovitého útvaru uvnitř oocysty začnou vznikat čtyři sporocysty, které jsou oválné. V každé sporocystě se utvoří dva zárodky zvané sporozoity. Po ukončení tohoto vývoje (zrání) se stává oocysta invazní. Jelikož vývoj probíhá bez mezihostitele, říkáme, že je přímý (Jírovec a kol., 1953). Pozře-li zajíc s potravou oocystu, pohyblivé zárodky kokcidií (sporozoity) z ní uvolněné napadají sliznici střeva, kde se nepohlavně množí a šíří do dalších buněk. Následuje pohlavní dělení za vzniku samčích a samičích buněk (gamet). Jejich vzájemným splynutím se vytváří nová oocysta, která se uvolní, smísí s obsahem střeva a vyjde s trusem ven. Životní cyklus je velice krátký, trvá jen několik dní. Hausmann a kol. (1985) uvádějí, že oocysty mají dvojí obal, umožňující sporulaci již ve volném prostředí, který také chrání proti vysychání až několik měsíců, po které zůstávají infekční. Příznakem kokcidiózy bývá zježená, jakoby neupravená srst, vyklenuté břicho, vodnatý až krvavý průjem, nechutenství, malátnost, často bývá okolí konečníku potřísněno trusem. Ztrátou tělních tekutin organismus hubne, slábne a většinou dojde k úhynu. Podle Hromase a kol. (2000) dochází k největším ztrátám na mladé zvěři, u starší se projevuje chronickou formou. Pokud zajíc nákazu přežije, stává se vůči ní odolnější, ale zároveň jejím rezervoárem. Ve stěně střev, při pitvě, se nachází drobná světlá ložiska vyplněná mazlavou hmotou (Jírovec a kol. 1953). Střeva obsahují hlen a zánětlivá ložiska na sliznici (Geisel, 2002). Nejsilnější invaze se vyskytují v pozdním létě, chvíli po sklizni obilnin. Zajíci se koncentrují na vojtěšce a jetelích, kde může snadno dojít k šíření onemocnění (Erhardová a kol., 1953; Páv a kol., 1981).
Pseudomocystóza je zoonózou, kterou způsobuje prvok Pneumocystis carinii. Vyskytuje se převážně u hlodavců, dále u většiny domácích zvířat, méně u zajíců. Projevuje se zvětšením plic, ty jsou šedorůžové, pevné a těžké (Jírovec, 1960; Kotrlá a kol., 1984).
Sarkosporidióza je parazitární onemocnění způsobené prvokem Sarcocystis leporum česky nazývaným svalovka. Podle Odening a kol. (1996) se v sousedním Německu vyskytuje pouze jeden druh, ale v Polsku bylo zjištěno druhů pět.
Ke svému vývoji potřebují
mezihostitele, kterým může být právě zajíc (Odening a kol., 1994) V jeho svalovině vytváří drobné protáhlé bílé cysty, s velkým počtem cystozoitů, podélně uložených ve svalovině. Konečným hostitelem je masožravec, který takto napadenou svalovinu pozře. U něj proběhne 41
sexuální vývoj svalovek a trusem jsou vyloučeny oocysty. Vnější projevy napadení nejsou viditelné. Při prohlídce masa lze pouhým okem odhalit světlé vřetenovité útvary, hlavně na svalovině končetin a hrudníku (Kotrlá a kol., 1984).
Toxoplasmóza způsobovaná prvokem Toxoplasma gondii patřícím mezi cystotvorné kokcidie je onemocnění charakteristické poškozením nervového a lymfatického systému, zraku a parenchymózních orgánů jako jsou slezina, játra nebo plíce (Chroust, 2001). Nejčastějším obdobím výskytu onemocnění jsou chladné zimní a jarní měsíce, s rozmezím od listopadu do dubna (Erhardová a kol., 1953). Pro svůj vývoj potřebuje mezihostitele, kterými mohou být ptáci, savci i člověk. V hostitelském organismu se toxoplazmy nacházejí volně v buňkách jako srpkovité útvary, buď v cystách nebo sdružené do pseudocyst. Konečným hostitelem je kočkovitá šelma, u níž probíhá konečná sexuální část vývoje, při které jsou tvořeny oocysty. Ty jsou s trusem vyloučeny a po 1-2 denním dozrání, při pokojové teplotě, jsou schopny dalšího šíření. Oocysty si zachovávají, v přírodních podmínkách, infekčnost po několik měsíců. Podle Chrousta (2001) si ji, ve vnějším prostředí vysporulované oocysty, dokáží udržet i déle jak jeden rok. Zajíc je může pozřít s potravou nebo vodou. Podle Hausmanna a kol. (1985) se ve střevě z oocyst uvolní zárodky, tzv. sporozoity, které projdou střevním epitelem do krevního řečiště. Především invadují do buněk lymfatického systému, následuje dělení, při němž vzniká velký počet trachyzoitů v pseudocystách (vakuolách) v buňkách hostitele. Při konečné fázi napadení se tvoří v mozku a svalové tkáni tzv. tkáňové cysty, které mají zesílenou stěnu, čekající na konečného hostitele. Kotrlá a kol. (1984) se zmiňují o vnějších příznacích podobných příznakům tularémie. Zajíc ztrácí plachost, jeví známky ospalosti a neochotě k pohybu. Pitvou zjistíme zvětšenou slezinu, často oválného tvaru, překrvení jater někdy se žlutými nekrotickými ložisky, otok plic, hnisavé ložiska na mízních uzlinách a změny na mozku. Při napadení si organismus tvoří protilátky, které lze prokázat sérologickým vyšetřením krve. Jak už z textu vyplývá, toxoplazmóza je řazena mezi antropozoonózy tj. choroby přenosné na člověka. Nakazit se může oocystami od kočkovitých šelem nebo oocystami, pseudocistami či volnými toxoplazmami z masa a orgánů nakažené zvěře (Moore, 2002). Volné toxoplazmy mohou vniknout do těla drobným poraněním, jako jsou oděrky kůže nebo přes oční spojivku, přičemž vážně poškozují oční pozadí. Velké nebezpečí hrozí těhotným ženám. Při napadení plodu často dochází k potratům, v jiném případě dochází k nevratným změnám na mozku a očích dítěte, odrážejícím se na jeho následném vývoji (Bukovjan a kol., 2008). Proto rozlišujeme dvě formy onemocnění. Prenatální (vrozenou) způsobenou právě přenosem z matky na plod 42
a postnatální formu toxoplazmózy, která je získána až po narození (Ryšavý a kol., 1988). Z těchto důvodů je třeba dbát zvýšené opatrnosti při manipulaci se zvěřinou zvláště při stahování, vyvrhování, porcování (bourání) a kuchyňské úpravě zvěřiny. Onemocnění u dospělého
člověka
probíhá
nejčastěji
skrytě
nebo
s
chronickým
průběhem.
Ryšavý a kol. (1988) uvádí, že pokud je organismus oslaben může, dojít k projevům horečnatého onemocnění se zduřením mízních uzlin, především na krku a šíji. Nákaza zasahuje různé orgány a centrální nervový systém. Zvěřina a orgány jsou poživatelné po kvalitní tepelné úpravě. To platí i pro podávání loveckým psům (Páv a kol., 1981).
3.3.2.3
Parazité dutiny břišní a jater
Coenurus serialis - tasemnice mnohohlavá Tuto u zajíců vzácně se vyskytující tasemnici můžeme nalézt v dutině břišní a mezi svalovými vlákny jako boubel o velikosti až kuřího vejce. V ní se vyskytuje velké množství zárodků tasemnic, proto název mnohohlavá (Erhardová a kol. 1953).
Cysticerkózy (boubele tasemnic) jsou onemocnění způsobená tvorbou larvocyst tasemnic v tkáních mezihostitele (Chroust, 2001). Konkrétně Taenia pisiformis (Cysticercus pisiformis) – tasemnice hrášková, která u zajíců cizopasí v larválním stádiu (Dyk a Schanzel, 1957). V dospělosti
parazitující
v tenkém
střevě
psovitých
šelem.
Přičemž,
podle
Erhardové a kol. (1953), může dosáhnout délky až 2 m. Mezihostitel se nakazí vajíčky, která pozře s potravou kontaminovanou trusem nemocné šelmy (Javůrek, 1955). Ve vnějším prostředí proběhne krátký vývoj, při kterém se vyvine zárodek, který se s potravou dostane až do tenkého střeva. Zárodek osvobozený od vaječných obalů, pronikne přes střevní stěnu do krevního řečiště a je zanesen do jater, odtud se přesouvá na slezinu, žaludek či pobřišnici, zde
vytvoří boubel. Boubel připomíná měchýřek velikosti hrachu vyplněný průhlednou
tekutinou, ve které plave bílá hlavička se čtyřmi přísavkami a s háčky v dvojitém věnci. Kotrlá a kol. (1984) se zmiňují, že tato cysticerkóza může způsobit úhyn mezihostitele jen při velkých invazích a to zejména při cestování larválních stádií játry, kdy může dojít k vykrvácení (Páv a kol., 1981).
Kapilárie jaterní - Capillaria hepatica, hlístice ojediněle způsobující nákazu jater. Tento červ s nitkovitým zjevem parazituje na jaterní tkáni. Má velký pohlavní dimorfizmus, samečci 43
dosahují velikosti okolo 30 mm samičky až 98 mm. Tento cizopasník parazituje nejčastěji u hlodavců, masožravců, býložravců, výjimku netvoří ani člověk. Jeho vývoj je přímý, při pitvě připomíná nákazu kokcidií nebo pseudotuberkulosu (Páv a kol., 1981).
Motoličnatost způsobovaná dvěma druhy motolic a to Fasciola hepatica – motolice jaterní, Dicrocoelium dendriticum – motolice kopinatá. Způsobují onemocnění zvané podle jejich rodových jmen. Fasciolóza
a dikrocoelióza (Kotrlá a kol., 1984). Projevující
se poruchami trávení, průjmy, hubnutí až celkovým těžkým onemocněním, končícím úhynem (Chroust, 2001). Podle Páva a kol. (1981) se u zajíce vyskytují jen vzácně. Motolice jaterní je Kotrlou a kol. (1984) popisována jako plochý, červ listovitého tvaru kolem 25 mm dlouhý, 12 mm široký šedě, hnědě nebo zeleně zbarvený se dvěmi přísavkami a to
ústní a břišní v přední části těla, prodělávající složitý vývoj přes mezihostitele.
Hromas a kol. (2000) uvádějí nejčastější výskyt na jihu naší republiky. Parazitace probíhá v jaterních žlučovodech, v nichž může žít až 3 roky. Motolice je hermafrodit, jedinec má obojí pohlaví (Jírovec, 1960). Produkce vajíček je značná, ty se dostávají se žlučí do střev a s trusem vycházejí ven. Ve vlhkém prostředí se za příznivé teploty vyvine obrvené miracidium, které se musí během několika hodin zavrtat do těla plže bahnatky malé (Vach, 1993). V jejím těle vzniká sporocysta, ze které nepohlavním dělením vznikají redie a z nich cerkárie (Moore, 2002). Tyto mikroskopickým pulcům podobné zárodky se dostávají z těla mezihostitele dýchacím otvorem do vody, ve které plavou a uchycují se na travách či jiných předmětech (Dogel, 1961). Vyloučením na vzduchu tuhnoucího hlenu se zapouzdří a vytvoří bělavou 2-3 mm velkou, proti nepřízni počasí odolnou cystu tzv. adoleskárii. Podle Ryšavého a kol. (1988) si zachovávají životnost i na usušeném seně a to i po několik měsíců. Při spasení nebo vypití se v trávicím traktu hostitele uvolní mladá motolice, která se přes střevní stěnu a dutinu břišní dostane do jater. K poškození jaterní tkáně dochází při putování nedospělých stádií motolice do žlučovodu (Chroust, 2001). Mezitím motolice pohlavně dospěje a cyklus se může opakovat. Vývoj od vajíčka k pohlavně dospělé motolici trvá přibližně 5 měsíců, za příznivých podmínek. Průběh onemocnění je většinou chronický, jen při vysokém napadení se mohou projevit příznaky akutního zánětu jater (Dyk a Schanzel, 1957). Játra jsou prostoupená chodbičkami vyplněnými krví a drtí z jaterní tkáně. Podle Kotrlé a kol. (1984) bývají klinickými projevy především hubnutí, průjmy a slabost, dále pak otoky v hrudní a břišní krajině, zvířata trpí chudokrevností (Nejedlý, 1973; Páv a kol., 1981).
44
Motolice kopinatá je červ kopinatého tvaru s průsvitným 10 mm dlouhým a 2-3 mm širokým tělem. Na rozdíl od předchozí motolice pro vývoj potřebuje dva mezihostitele, kterými jsou teplomilní, vápnomilní, suchozemští plži a mravenci rodu Formica (Chroust, 2001). Výskyt této motolice je soustředěn na sušší stanoviště s vápnitým podkladem, jak už vyplývá z potřeby plžů vyskytujících se právě tam. Erhardová a kol. (1953) uvádí, že tato motolice sice nemá zásadní význam na zdravotním stavu zajíce, ale zajíc ji může zavléci do chovů ovcí či mezi zvěř. Tato motolice cizopasí v jaterních žlučovodech a žlučníku, kde dospělci produkují vajíčka. Žlučí unášená se dostávají do trávicího traktu a následně společně s trusem ven. Po pozření plžem se vylíhne miracidium, larva, která proniká do jaterní tkáně. Složitým vývojem přes několikeré nepohlavní dělení vznikají sporocysty, redie a nakonec cerkárie, které putují do plic plže, kde jsou vyvrhovány po desítkách v kapkách hlenu mimo tělo plže (Moore, 2002). Mravenci, jakožto druzí mezihostitelé, tyto shluky požírají a v jejich trávicím traktu se uvolní cerkárie, ze kterých se vyvíjejí metacerkárije. Tyto invazní larvy napadají nervová centra mravence, ten mění své přirozené reakce, vylézá na stébla trav, kde se křečovitě zakousne (Ryšavý a kol., 1988). Po spasení definitivním hostitelem se z cysty uvolní invazní larvy, které z dvanáctníku vývodem žluči putují žlučovody a dospívají. Průběh onemocnění je spíše chronický, při velmi silných invazích může jedinec hubnout nebo zaostávat ve vývoji (Hromas a kol., 2000). Pitvou lze zjistit zánět žlučovodů projevující se bělavými skvrnami na játrech (Páv a kol., 1981). Podle Kotrlé a kol. (1984) se z jednoho vajíčka se může vyvinout až 400 000 motolic.
3.3.2.4
Parazité žaludku
Trichostrongylóza je onemocnění způsobené bílým, 5-8 mm dlouhým nitkovitým červem vlasovkou králičí – Trichostrongylus retortaeformis. Tento hojný, parazit, mnohem menší než vlasovka zaječí, se kromě žaludeční sliznice a dvanáctníku vyskytuje i v tenkém střevě (Erhardová a kol., 1953). Invaze může dosáhnout až několika tisíc jedinců. Zajíc se nakazí pozřením invazních larev migrujících po trávě. Vajíčka a larvy jsou schopny přežívat téměř v jakýchkoli přírodních podmínkách, právě díky této jejich odolnosti patří k smrtelně nebezpečným parazitům zvláště pro mladou zaječí zvěř. Příznakem bývají průjmy,
45
malátnost, chudokrevnost, hubnutí, nahrbení, při pitvě hnisavé záněty, zduřeniny a masivní mazlavý hlen (Páv a kol., 1981).
Vlasovka zaječí – Graphidium strigosum je kolem 15 mm dlouhý, červeně zbarvený, nitkovitý parazitický červ, cizopasící na žaludeční sliznici (Javůrek, 1955). Areál rozšíření zabírá pouze Evropu a to zejména střední. Vývojový cyklus není složitý, vajíčka nakladená samičkami se s trusem dostávají ven, kde proběhne během několika dní ve volném prostředí vývoj, při kterém se larva dvakrát svléká až poté je schopna invaze. Podle Erhardové a kol. (1953) se častěji vyskytuje na vlhčích lokalitách, kde má příznivější podmínky pro vývoj. Napadení probíhá přímo, bez mezihostitelů a to pozřením invazních larev. Páv a kol. (1981) uvádí, že v jednom hostiteli může sát krev až 600 jedinců i přesto mívá onemocnění spíše průběh chronický. Příznakem bývá snížení pohyblivosti, nahrbení a vyhublost. Na žaludeční sliznici jsou charakteristické zduřeniny, tečkovité krváceniny či pokrytí sliznice hlenem (Kotrlá a kol. 1984). Tímto poškozením se vytvářejí vstupní brány pro sekundární infekce, především bakteriálního původu např. Pasteurelózu (viz. Onemocnění způsobená baktériemi). Záněty se mohou šířit až do střeva. Zvěřina nemocného kusu je poživatelná za předpokladu, že nebyl příliš vyhublý (Erhardová a kol. 1953).
3.3.2.5
Parazité tenkého, tlustého a slepého střeva
Andria ciniculi - tasemnice králičí, Cittotaenia denticulata - tasemnice zubatá (Erhardová a kol., 1953) Tyto tasemnice lze od sebe jen stěží rozeznat, determinaci provádí odborník na základě zvláště připravených preparátů. Obecně jsou to 20 až 100 cm dlouzí a okolo 8 mm širocí ploší červi s článkovaným tělem (Javůrek, 1955). Vepředu se nachází drobná hlavička se čtyřmi kulovitými přísavkami, za ní následuje krátký a tenký krček, na nějž navazují články (proglottidy), které se s postupující vzdáleností od hlavičky zvětšují. Články dávají dohromady útvar zvaný strobilum, který jest zakončen zralými články obsahující drobná vajíčka v nichž se nachází zárodky tzv. onkosféry. Obvyklým nálezem ve střevech je jen jeden druh a nejčastěji i kus tasemnice. Na vlhčích stanovištích však můžeme nalézt i několik kusů exemplářů (Erhardová a kol., 1953).
46
Andrya rhopalocephala je vzácně se vyskytující druh tasemnice s délkou do 800 mm a šířkou okolo 5 mm. Přibližně 1 mm velká kulovitá hlavička má čtyři přísavky bez háčků. Výrazně tenčí krček ji odděluje od zbytku těla složeného z téměř čtvercových tělních článků. Po jejich bocích se nacházejí nepárové pohlavní orgány. Vývoj probíhá stejně jako u předešlého druhu přes drobné půdní roztoče z čeledi pancířníkovitých (Oribatidae) (Kotrlá a kol., 1984).
Ctenotaenia ctenoides je spíše vzácně se vyskytující až 800 mm dlouhá a 10 mm široká tasemnice s obdobným vývojovým cyklem, jako u předešlých dvou druhů (Páv a kol. 1981).
Roup králičí – Passalurus ambiguus je podle Páva a kol. (1981) méně významným parazitem slepého a tlustého střeva vzácně se vyskytující u zajíců. Tato drobná bíle zbarvená hlístice, dosahující u samiček okolo 12 mm, samečků okolo 4 mm délky má na konci těla rovný ocásek vyskytující se u obou pohlaví. Erhardová a kol. (1953) uvádí, že samičky, na rozdíl od ostatních střevních parazitů, kladou vajíčka okolo řitního otvoru. Ty se rychle vyvíjejí v larvy, které zůstávají ve vaječných obalech. Při čištění srsti nebo požírání cekotrofních bobků je zvěř opětovně nakažena. Dokonce i při velkých nákazách nejsou pozorovatelné žádné projevy (Kotrlá a kol., 1984).
Tasemnice zaječí – Mosgovoyia pectinata Tato v ČR poměrně hojná tasemnice dorůstá délky 280 mm šířky až 14 mm. Její hlavička opatřená čtyřmi kulatými přísavkami je poměrně drobná okolo 0,4 mm bez háčků. Pohlavní orgány jsou uloženy na bocích jednotlivých článků vždy v páru. Pro svůj vývoj potřebuje mezihostitele, těmi jsou půdní roztoči (Javůrek, 1955). Vajíčka popřípadě celé články vycházejí společně s trusem z těla ven. Vajíčko je pozřeno roztočem. V jeho střevě se uvolní larva tzv. onkosfěra, která prostupuje stěnou střeva do těla roztoče, kde roste. Ze střední části těla vytvoří cystu, ve které se nachází hlavička budoucí tasemnice. Toto vývojové stádium zvané cysticerkoid je i s roztočem pozřeno zajícem, při čemž se v žaludku uvolní z roztoče a ve střevech přichytí na sliznici, kde dospívá. Vnějšími příznaky napadení jsou vyhublost, špatné trávení, zácpy, zpomalený vývoj, příznaky otravy jako jsou příznaky chudokrevnosti nebo epilepsie způsobené toxiny vylučované povrchem těla tasemnice. Na sliznici střeva se objevují katary, zanícená ložiska. Při větších invazích mohou snížit až zastavit průchodnost střev, v krajním případě může dojít k proděravění sliznice a následný zánět podbřišnice bývá smrtelný. Větší invaze jsou nebezpečné převážně pro mláďata (Erhardová a kol., 1953; Kotrlá a kol., 1984). 47
Tenkohlavec zaječí – Trichuris leporis (Trichuris unguiculatus, Trichocephalus sylvilagi) je popisován Kotrlou a kol. (1984) jako velmi častý parazit tlustého a slepého střeva s dlouhou nitkovitou přední, jícnovou částí a ztloustlou zadní částí obsahující ostatní orgány. Délka samičky se pohybuje okolo 40 mm, samců kolem 25 mm. Sameček je zřetelně odlišen od samičky, kromě velikosti, spirálovitě stočenou širší zadní částí těla (Chroust, 2001). Parazit je zavrtán do sliznice tenkého nebo tlustého střeva svou jícnovou, tenčí částí těla. Samička klade vajíčka, která vycházejí s trusem ven. I Forst a kol. (1971) uvádí, že se infekce šíří vodou a potravou. Ve volném prostředí se larva obklopena vaječnými obaly dále bez mezihostitelů vyvíjí a čeká na pozření hostitelem. V jeho trávicím traktu se osvobozuje z obalů a vývoj dokončuje v tlustém a slepém střevě. Napadení nebývá na vnějšek patrné. Jen při silných invazích může dojít ke zpomalení vývoje. Podle Erhardové a kol. (1953) způsobuje také chudokrevnost a průjmy. Dospělí jedinci narušují sliznici a mohou způsobit její záněty. Patogenita se projevuje jen při invazi jiných parazitů nejčastěji vlasovek. (Páv a kol., 1981)
Vlasovka
zaječí
–
Trichostrongylus
retortaeformis
viz
Parazité
žaludku
-
Trichostrongylóza
3.3.2.6
Parazité plic
Protostrongylóza
=
plicní
červivost
je v ČR
nejčastěji
způsobována,
podle
Páva a kol. (1981), Plicnivkou zaječí – Protostrongylus commutatus, ale dále se zmiňuje o možnosti výskytu jiných druhů vyskytujících se v sousedních zemích, jako jsou Protostrongylus pulmonalis, P. tauricus a P. oryctolagi. Plicnivka zaječí – Protostrongylus commutatus tmavohnědý, vlasovitý 45 mm dlouhý červ, napadající plicní průdušinky a průdušky. Erhardová a kol. (1953) uvádí, že při větším výskytu plicnivek se stávají i mechanickou zábranou pro zdárný průchod vzduchu. V plicích kladou samičky vajíčka, ze kterých se líhnou larvičky. Ty se zavrtávají do plicních tkání odkud jsou vykašlávány a polykány, po průchodu trávicím traktem vylučovány z těla. Pro další vývoj potřebují nalézt mezihostitele. Tím jsou různí slimáci, plzáci, do kterých se zavrtávají (Hromas a kol. 2000). Larva zde prodělává vývoj a po asi 30 dnech je schopna 48
další nákazy. Pro dokončení vývoje musí konečný hostitel pozřít napadeného plže. Ve střevech se uvolněné larvy provrtávají přes stěnu do lymfatických uzlin, kde jsou krví rozneseny do plic a dospívají. Vnějšími projevy nákazy jsou dusivý kašel, hubnutí, hlenový výtok z nosu (Geisel, 2002). Při pitvě zjišťujeme zánět plic projevující se zvětšením a šedožlutými nekrotickými ložisky vyplněnými hnisem. Zánět mimo jiné způsobuje srůsty pohrudnice s poplicnicí (Kotrlá a kol. 1984). Při poškození plicních tkání často vnikají sekundární infekce, které způsobují záněty končící často úhynem napadeného kusu. Invazivní larvy jsou velmi odolnými organismy, schopnými přežít i přes zimní období bez ztráty na vitalitě (Erhardová a kol., 1953). Plicnivka
jelení
–
Dictyocaulus
viviparus
může
představovat,
podle
Dvořákové a Baruše (1982), velké nebezpečí pro zaječí zvěř v honitbách, kde se tento parazit vyskytuje. Často se jedná o společnou invazi s plicnivkou zaječí, v tomto případě jedinci velmi často hynou. Tato poměrně velká bílá hlístice nepotřebuje, narozdíl od předešlého druhu, mezihostitele. Sameček dorůstá 50 mm a samička až 80 mm délky. Dospělci žijí v průdušnici a průduškách, kde samička klade velké množství vajíček, ze kterých se líhnou larvy. Kašláním napadené zvěře se larvy dostanou do ústní dutiny a trávicím traktem jsou s trusem vyloučeny. Ve volném prostředí, především vlhčím se dvakrát svlékají a migrují vertikálně na stébla travin, pro snazší příjem hostitelem. Páv a kol. (1981) uvádí, že nejvíce je zamořené okolí trusu asi do 3 cm, za předpokladu nedeštivého počasí, které by mohlo způsobit jejich rozplavení. Nejvyšší koncentrace invazních larev jsou na místech se stálou vlhkostí, jako jsou příkopy, kde se stahuje voda. Zvěř se může nakazit jak při spásání trávy, tak i pitím vody z kaluží obsahující larvy. Po pozření se dostávají přes zažívací ústrojí krví do srdce a následně do plic, kde dospívají. Klinickými projevy nákazy jsou suchý kašel, nižší hmotnost, mastná srst a hlen vytékající z nosu. Pitvou se zjišťuje otok plic, jejich zánět, tmavě červená až červeno hnědá ztvrdlá ložiska. Časté jsou i přidružené bakteriální infekce zhoršující zánět. (Kotrlá a kol., 1984)
49
4 MATERIÁL A METODIKA
Vzorky pro vyšetření na parazitární onemocnění byly shromažďovány od září roku 2008 do dubna roku 2010. Trus byl sbírán v okrese Nový Jičín a to konkrétně v okolí Veřovic, Rybího, Kopřivnice, Příbora, Mošnova a Skotnice. Vzorky byly zabaleny do mikrotenových sáčků, označeny datem a místem sběru a konzervovány mrazem. Pro komplexnější vyšetření byla nutná účast na honech, kde se okulárně hodnotil stav ulovené zaječí zvěře. Z honitby MS Svornost Skotnice se podařily získat vývrhy. Ty byly opět označeny a zamrazeny. Pro koprologické vyšetření trusu byla použita flotační metoda dle Brezy popsaná Hovorkou (1954), Juráškem, Dubinským (1993) a Kassaiem (1999). Je založena na odlišné hustotě roztoku a vývojových stádií helmintů či protozoí. Složení Brezova roztoku se specifickou hmotností 1,3 g/cm3 dle Juráška, Dubinského (1993) jsou 3 díly roztoku MgSO4 + 3 díly roztoku NaS2O3 + 1 díl H2O. K přípravě roztoků se do 1000 ml H2O přidává u NaS2O3 2000 g a MgSO4 1000 g látky. Při přípravě preparátu jsem postupoval následovně. Vzorek trusu o hmotnosti okolo 3 g se rozmíchá
v malém
množství
vody,
až
vznikne
roztok
kašovité
konzistence.
Ten se přefiltruje přes vhodný filtrační prvek, například gázu nebo sítko, pro odstranění hrubých nečistot. Nalije se do zkumavek, nejlépe čtyř pro případ prasknutí, ty se doplní asi 1,5 cm pod okraj vodou, všechny stejně. Takto připravené roztoky se vloží na 3 minuty do odstředivky při 3000 otáčkách za minutu. V ní se z důvodu odstředivé síly těžší vajíčka, oocysty, cysty, sporocysty dostanou do sedimentu na dně zkumavek. Přebytečný roztok se odlije tak aby sediment ve zkumavkách zůstal. Pro následující operaci nám postačí pouze dvě zkumavky, takže sedimenty spojíme a dolijeme připraveným roztokem Brezy. Opět vložíme na 3 min. do odstředivky s 3000 otáčkami za min. V tomto případě jsou vývojová stádia parazitů lehčí než roztok, a proto se soustředí v povrchové blance na roztoku. Blanku pomocí mikrobiologického oka sejmeme z každé ze zkumavek 2krát a naneseme na připravené čisté podložní sklíčko. Pokud se stane, že jedna zkumavka praskne, tak se provedou tyto odběry 3. Přiklopíme krycím sklíčkem a vložíme pod mikroskop. Na něm volíme zvětšení okuláru 10krát a 10krát zvětšení objektivu. Takto prohlédnuté vzorky byly označeny podle množství výskytu parazitů v zorném poli mikroskopu. Jako slabá infekce, do 5 nálezů, označená (*), střední infekce, 5-10 nálezů, označována (**) a silná infekce, nad 10 nálezů, byla označována jako (***). Vzorky bez infekce se označovaly (0). Následovala determinace parazitů. 50
Další použitou metodou pro zjištění nákazy především helminty, byla metoda promývací. Před jejím uskutečněním se provedlo okulární zhodnocení stavu vnitřních orgánů. Následovalo rozdělení na žaludek, tenké, tlusté, slepé střevo a ostatní orgány. Z ostatních orgánů se prohlíželi především játra a ledviny. U žaludku a střev se použila již zmiňovaná metoda promýváním, spočívající v odstranění natrávené potravy od parazitů. Jednotlivé části trávicího traktu se rozstřihly a promývaly ve sklenici, po sedimentaci se povrchová vrstva vody za okulární kontroly odlévala. Pro urychlení se použilo jemné sítko, které přesnost metody
výrazně
nezkresluje.
Po
selekci
pod mikroskopem.
51
parazitů
proběhla
jejich
determinace
5 VÝSLEDKY PARAZITOLOGICKÝCH ROZBORŮ Za již výše zmiňované období, bylo shromážděno 288 vzorků trusu a 19 vývrhů. Z trusu byla vyselektována vývojová stádia endoparazitů pomocí flotační metody, z vývrhů zase pomocí metody promývací. Podrobné výsledky za jednotlivé měsíce pro zájmové území jsou uvedeny pro flotaci v Tab. 1 (viz příloha) a pro metodu promýváním v Tab. 3 (viz příloha).
5.1
Sledování prevalence jednotlivých druhů parazitů
U zajíce polního za sledované období v Moravskoslezském kraji bylo zjištěno celkem pět druhů parazitů. Čtyři, flotační metodou a tři metodou promývací, z nichž dva již byly nalezeni při předchozí metodě. Druhové spektrum nalezených endoparazitů a jejich vzájemné prevalence jsou znázorněny v níže uvedených grafech. Z Obr. 1 je zřejmé, že flotací byly nejčastěji zjištěny kokcidie rodu Eimeria a to z 57%, následoval se 40% prevalencí tenkohlavec zaječí (Trichuris leporis), v téměř zanedbatelném množství se dvou a jednoprocentním výskytem, zárodky vlasovky králičí (Trichostrongylus retortaeformis) a tasemnic rodu Mosgovoyia. Zastoupení jednotlivých endoparazitů zjištěných flotací
2%
40%
1% Kokcidie rodu Eimeria Eimeria Mosgovoyia sp. Mosgovoyia sp. Trichostrongylus retortaeformis Trichostrongylus retortaeformis Trichuris leporis Trichuris leporis
57%
Obr. 1: Zastoupení jednotlivých endoparazitů v Moravskoslezském kraji zjištěných flotací 52
Při pitvě a následným promýváním se ukázal nejčastějším vnitřním parazitem tenkohlavec zaječí (Trichuris leporis) a to z 62% poté z 25% vlasovka králičí (Trichostrongylus retortaeformis) a nakonec larva tasemnice hráškové (Taenia pisiformis), která nebyla zjištěna flotační metodou viz. Obr. 2. Výskyt endoparazitů v Moravskoslezském kraji zjištěných pitvou
13%
Taenia pisiformis - larva 25%
Trichostrongylus retortaeformis Trichuris leporis
62%
Obr. 2: Zastoupení jednotlivých endoparazitů v Moravskoslezském kraji zjištěných promýváním
53
5.2
Sledování
sezónní
dynamiky
výskytu
parazitů
s použitím
statistiky
Pro sezónní dynamiku byla, ze statistických důvodů, upravena tabulka 1 s podrobnými výsledky (viz Příloha) na tabulku 2 tak, že výskyty jednotlivých parazitů ve flotacích za jednotlivé měsíce byly přepočteny na průměrnou hodnotu patnácti flotací za měsíc. Tento úkon byl důležitý pro grafické zpracování těchto tabulek (viz Obr. 3) Sezónní dynamika výskytu endoparazitů 60
prevalence [%]
50 40 30 20 10
/1 0 IV
0
III /1 0
0
II/ 1
I/1
9 II/ 0 X
I/0 9 X
/0 9 X
9
/0 9 IX
9
III /0 V
V
II/ 0
I/0 9 V
/0 9 V
/0 9 IV
9
III /0 9
II/ 0
9 I/0
8 II/ 0
I/0 8
X
X
/0 8 X
IX
/0 8
0
měsíc/rok Kokcidie Eimeria Kokcidie rodu roduEimeria
Obr.
3:
Graf
sezónní
Mosgovoyia sp. Mosgovoyia sp.
dynamiky
Trichostrongylus retortaeformis Trichostrongylus retortaeformis
výskytu
jednotlivých
Trichuris leporis Trichuris leporis
druhů
endoparazitů
v Moravskoslezském kraji zjištěných flotací
Z grafu je patrné, že se endoparazité vyskytují u zajíce více či méně po celý rok. Početnost kokcidií rodu Eimeria stoupala od září 2008, v listopadu tohoto roku početnost gradovala a v následujících měsících byl zaznamenán postupný pokles. Nejméně napadených jedinců bylo v květnu a v září, s tím že mezi těmito měsíci počet opět narostl. Zajímavá anomálie výskytu kokcidií nastala v prosinci, kdy početnost náhle vystoupala přes 50 % a opět poklesla o 30 %. Následující měsíce byly ve znamení zvyšování prevalence s maximem v dubnu. Výskyt helmintů, v tomto případě převážně tenkohlavce, vesměs kopíroval prevalenci kokcidií s tím, že nejmenší počet pozitivních nálezů byl soustředěn do letního období, kde nebyl dokonce ve dvou měsících zaznamenán vůbec. Z ostatních helmintů se sporadicky objevila vlasovka a tasemnice rodu Mosgovoyia.
54
6 DISKUSE
Z výše uvedených grafů jsou patrné tři vrcholy výskytu endoparazitů a jedna anomálie. Ve skutečnosti předpokládám pouze dvě gradace početnosti, které se vyskytly na přelomech roků v zimním a jarním období. Třetí gradace s vrcholem v srpnu roku 2009 je, podle mého názoru, způsobena nedostatečným počtem vzorků, které jsem pro rozptýlenost zaječí zvěře v prostředí a husté vegetaci, nezískal v dostatečném počtu. Tento fakt se, podle mého názoru, projevil při přepočtu na patnáct flotací.
6.1
Porovnání výsledků s jinými kraji
Pro komplexnější zpracování práce jsem využil možnosti získání vzorků a výsledků z jiných krajů. Vzorky jsem zpracoval a výsledky využil pro porovnání prevalence. V příloze jsou v tabulkách číslo 4, 5 zaneseny výsledky z flotací a pitev, které jsou níže graficky zpracovány. Následující obrázky v podobě grafů jsou přinejmenším zajímavé. Srovnání prevalence endoparazitů zjištěných flotací 100% 90% 80% 70%
prevalence
60%
Trichuris leporis Trichostrongylus retortaeformis
50%
Mosgovoyia sp. Kokcidie rodu Eimeria
40%
Graphidium strigosum Ctenotaenia sp.
30%
Andrya sp. 20% 10% 0% Moravskoslezský
Vysočina
Jihomoravský
Olomoucký
kraj
Obr. 4: Zastoupení endoparazitů v jednotlivých krajích zjištěných flotací 55
Z předchozího grafu je zřejmé, že kokcidie rodu Eimeria se podílely největším výskytem na pozitivních vzorcích a to víceméně u všech krajů podobně. Tenkohlavec byl zjištěn jako druhý endoparazit s největší prevalencí, ale ne ve všech krajích. Například v kraji Jihomoravském se na druhé místo dostala vlasovka králičí. Sporadicky byly zastoupeny tasemnice a to rody Andrya, Ctenotaenia a Mosgovoyia. V kraji vysočina byla navíc zjištěna vlasovka zaječí, ale opět jen v malém počtu. Pitvou a promýváním byly zjištěny údaje zanesené v tabulce 3 (viz příloha). Pro možnost porovnání opět graficky zpracovány. V následujících grafech je patrné, že oproti flotacím se výsledky již vzájemně odlišují. Srovnání prevalence endoparazitů zjištěných pitvou 100% 90% 80% 70% Trichuris leporis
prevalence
60%
Trichostrongylus retortaeformis 50%
Taenia pisiformis -- larva larva Passalurus ambiguus
40%
Graphidium strigosum 30% 20% 10% 0% Moravskoslezský
Vysočina
Jihomoravský
Olomoucký
kraj
Obr. 5: Zastoupení endoparazitů v jednotlivých krajích zjištěných pitvou
56
6.2
Konfrontace výsledků s dostupnou literaturou a materiály
Podle výzkumů, které byly provedeny v letech 2005-06 vyplývá, že zajíc je parazitován více či méně celoročně. Ani vliv antropogenní zátěže není zas tak významným faktorem, jak by se mohlo zprvu zdát. Podle Pláškové (2006) měl výskyt kokcidií periodický charakter s vrcholy v březnu a listopadu. Vrbová (2006) nalezla u zajíce sedm druhů endoparazitů, z nichž tři byly kokcidie rodu Eimeria, dále pak Graphidium strigosum s nejvyšší prevalencí, Trichuris leporis, Trichostrongylus retortaeformis a Protostrongylus commutatus. Při sledování sezónní dynamiky byl zjištěn u kokcidií nárůst početnosti od března do července další výraznou gradaci měli v říjnu. Naproti tomu výskyt helmintů měl vrcholy dva a to v květnu a listopadu. Pospíšilová (2006) zjistila, že endoparazit s nejvyšší prevalencí je Graphidium strigosum v těsném závěsu pak kokcidie rodu Eimeria, následoval Trichuris leporis. Trichostrongylus retortaeformis a Protostrongylus commutatus byli zjištěni jen s minimální prevalencí.
Dalšími, kdo publikoval své výsledky v literatuře, v periodiku, nebo ve sborníku jsou:
Páv a kol. (1981), podle něhož jsou kokcidiózy nejčastějšími nákazami u zajíců vůbec, které mohou způsobovat až 100% úhyny mladých zajíčků. Podle něj se vyskytují u 97 % populace. Nejsilnější invaze jsou obsaženy v pozdním létě, po sklizni. Důvodem je vyšší koncentrace zajíců na malém prostoru. Následným velmi častým parazitem jsou žaludeční červi. Jejich zamoření dosahuje 80-90 % populace s tím že k největším invazím dochází na podzim. Vlasovka Graphidium se podle něj vyskytuje na všech lokalitách s prevalencí 25 -42 %. Vlasovka Trichostrongylus patřící mezi nejzhoubnější a nejčastější parazity ve všech ročních obdobích a všech lokalitách, napadení se pohybuje mezi 62 a 86 %. Dalšími již o něco méně významnými druhy jsou Tenkohlavec Trichuris a Plicnivka Protostrongylus
s 28-63% prevalencí
s 30-35% prevalencí a rozdíly v jednotlivých letech
(Páv a kol. 1981) Kotrlá a kol. (1984) zase uvádí, že se vlasovka Graphidium vyskytuje v některých oblastech v 50 % populace. Podle ní se kokcidie vyskytují v závislosti na počasí (studené, vlhké léto, výskyt záplav) s vyšší vlhkostí stoupá infekčnost oocyst. Vlasovka
57
Trichostrongylus se vyskytuje u 30 % populace oproti Tenkohlavci Trichuris s prevalencí 36 %. Plicnivka Protostrongylus má prevalenci také 30 %. Štěrba (1993), který ve své práci zjišťoval závislost mezi infekcemi baktérií a invazemi parazitů, uvádí následující. Nejvýznamnějšími invazemi vnitřních parazitů při bakteriálních infekcích byli kokcidie spolu se střevními hlísticemi Trichostrongylus sp., přičemž ke gradacím docházelo v měsících březnu a listopadu. Zvýšený výskyt v těchto měsících přisuzuje oslabení organismu klimatickými faktory a nedostatky ve výživě v posklizňovém období. Výsledky
výzkumů,
prováděných
v horní
části
údolí
Rýna,
publikované
Allgowerem (1992), prokazují zamoření zajíce dvanácti druhy endoparazitů. Z nichž nejčastějším byly kokcidie rodu Eimeria a to s 95% prevalencí, Trichostrongylus nalezena v 92%, následoval Trichuris se 77% výskytem. Plicnivky Protostrongylus se účastnili 50 %, Graphidium v 43 %, s menším zastoupením se vyskytoval roup Passalurus v několika případech se objevily tasemnice Cestodes. Allgower (1992) zjistil rozdíly mezi parazity mladší a starší populace zajíce i mezi pohlavím. Mladší zajíčci a samice byli více napadeny kokcidiemi než starší zajíci a samci. Bockeler et all. (1994) zjistili 92% zamoření populace zajíce v severním Německu. Převážně se opět vyskytovaly kokcidie a vlasovka Trichostrongylus, méně již byl zastoupen tenkohlavec, zanedbatelně tasemnice, vlasovka Graphidium a roup. Při porovnání hmotnosti parazitovaných a neparazitovaných zajíců došli k závěru, že endoparazité pravděpodobně nemohou za snížení početnosti zajíce v jejich kraji. Z výše uvedených výsledků vyplývá, že je zajíc nejčastěji parazitován kokcidiemi rodu Eimeria, v čemž se shodují všichni autoři. Dále se již výsledky více či méně rozcházejí. Podle literatury by měl být dalším nejvíce zastoupeným endoparazitem Trichostrongylus retortaeformis, což v mém případě není pravdou. Tuto vlasovku jsem zjistil jen ve čtvrtině případů a flotací jen okrajově. Za to Trichuris leporis byl obsažen více jak v polovině vyšetřených vzorků. U sezónní dynamiky se mé výsledky zhruba shodují s výsledky zjištěné jinými autory. Nejednotnost výsledků může být způsobena lokalitou, klimatickými vlivy, použitou metodou, nebo snad výskytem mezihostitele.
58
7 ZÁVĚR Touto prací jsem chtěl shrnout základní poznatky o parazitech vyskytujících se u zajíce polního. Zjistit jejich prevalenci v jednotlivých ročních obdobích, srovnat ji mezi jednotlivými kraji, popřípadě shrnout možnosti, jak by se před nimi dalo bránit či s jejich výskytem bojovat. V období od září roku 2008 do dubna roku 2010 bylo shromážděno a vyšetřeno 288 vzorků trusu a 19 vývrhů. Nedestruktivní koprologickou metodou (flotací) byly zjištěny kokcidie rodu Eimeria s 57% prevalencí, následoval se 40% prevalencí tenkohlavec zaječí (Trichuris leporis), v téměř v zanedbatelném množství se dvou a jednoprocentním výskytem zárodky vlasovky králičí (Trichostrongylus retortaeformis) a tasemnic rodu Mosgovoyia. Pitvou a následným promýváním se ukázal nejčastějším vnitřním parazitem tenkohlavec zaječí (Trichuris leporis) s 62%
výskytem, poté s 25% výskytem vlasovka králičí
(Trichostrongylus retortaeformis) a nakonec larva tasemnice hráškové (Taenia pisiformis). Při porovnání vlastních výsledků s dostupnou literaturou je zřejmá shoda ve výskytu kokcidií a částečně v sezónní dynamice prevalence endoparazitů. Proti parazitárním onemocněním volně žijící zvěře se jen těžko bojuje. Vždy je však třeba eliminovat zdroje onemocnění, vést správně přikrmovací zařízení, lépe malé množství na více místech a častěji, než centralizované přikrmnování. Krmivo nerozhazovat po zemi, spíše umisťovat do korýtek, jejich rozmístění v honitbě, správná a včasná dezinfekce páleným vápnem, popřípadě předkládat medikamenty v lizech. Možná je také izolace nakažených jedinců, včasná diagnóza zdroje nákazy, zjištění jejího rozsahu a pravidelná kontrola. Dalšími možnými opatřeními, někdy hůře proveditelnými, směřujícími k ozdravení životního prostředí je hubení mezihostitelů chovem krůt či kachen, správné uskladnění krmiv, čistota okolo krmelců, jejich přenos, nejlépe každoroční, výběr suchých, osluněných míst. Jinými možnostmi je redukce stavů zvěře škodící myslivosti odstřelem, také sběr a asanace uhynulých kusů. Parazitární onemocnění bývá často jen jako důsledek snížení odolnosti organismu způsobené vnějšími vlivy. Parazité dokáží do jisté míry snížit přírůstky, či při spolupůsobení bakterióz i populaci, ale jako hlavní příčinu rapidního úbytku zaječí zvěře bych v nich nehledal. Paradoxně je právě úbytkem populace omezena i možnost přenosu onemocnění, toto tvrzení podporují i parazitologické rozbory ze 70 let minulého století. Snížení početnosti 59
zajíce ve volné přírodě by se mělo přisuzovat spíše změně podmínek způsobených lidskou činností. Snížením pestrosti potravy v důsledku nadměrného používání herbicidů, nezastavitelný pokrok v mechanizaci zemědělské výroby (široké záběry, vysoké pojezdové rychlosti...), silniční doprava nebo zvýšený predační tlak způsobený vakcinací, striktní ochranou převážně pernaté zvěře, nebo přemnožením zvěře černé. Záleží jen na nás, zda nám momentální stavy zaječí zvěře vyhovují, nebo se chceme dostat opět na vysoké stavy počátku 70 let.
60
8 SUMMARY This work summarize information about parasitical diseases of brown hare pointed on endoparasites. For the completeness, there are described other diseases which may range this species as well. The area of interest was Moravian-Silesian Region, in which was collected and examined 288 specimens of excrement and 19 specimens of gralloch in term from September 2008 till April 2010. There were detected coccidia genus Eimeria by nondestructive parasitological metod (flotation) with 57% prevalence, next was Trichuris sylvilagi with 40% prevalence, a little of Trichostrongylus retortaeformis was detected in nearly irrelevant amount of 1% and 2% and flatworms Mosgovoyia sp. By dissection and consecutive washing process was proved Trichuris sylvilagi as the most frequent endoparazite with 62% occurence, next was Trichostrongylus retortaeformis with 25% occurence and the last one was larvae of Taenia pisiformis. The term with the most occurence of endoparasites were winter and spring seasons and on the contrary, the term with the minimum prevalence was summer season. The ascertained results of this work were compared with available professional literature and there were summarized possibilities of precaution and action against these etiological agents.
61
9 LITERATURA BEKLOVÁ, M., et al., 1998. Lovná pernatá zvěř - ekologie, chov, choroby a veterinární zajištění chovu. Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, fakulta veterinární hygieny a ekologie, 177 s.
ALLGOWER, R., 1992. The parasitic infestation of field hares from the upper Rhine valley and its intraspecific significance. Zeitschrift fur jagdwissenschaft. 2, s. 116-127. ISSN 0044-2887
BIOLIB.CZ,
2010.
[online]
citováno
6.
dubna
2010.
Dostupné
z
WWW:
http://www.biolib.cz/
BOCKELER, W., et al. 1994. On the parasitic infections of hares (Lepus-europaeus) of Schleswig-Holstein. Zeitschrift fur jagdwissenschaft. 1, s. 22-29. ISSN 004-2887
DOGEL, V. A., 1961. Zoologie bezobratlých. 1. vyd. Praha, Státní pedagogické nakladatelství. 598 s.
DYK, V., SCHANZEL, H. 1957. O cizopasnících užitkových zvířat. 1. vyd. Brno, Krajské nakladatelství. 114 s.
DVOŘÁKOVÁ, L., BARUŠ, V., 1983. Findings of Dictyocaulus viviparus (Nematoda) in European hara (Lepus capensis L.) in Czechoslovakia. Helmintologia, 20: 39 – 44
ERHARDOVÁ, B., et al., 1954. Choroby lovné zvěře. 2. rozšířené vydání Praha, SZN, 118 s.
ERHARDOVÁ, KOTRLÝ, PÁV, RYŠAVÝ, 1953. Choroby lovné zvěře. 1. vyd. Praha, Publikace SZN č. 158. 106 s.
FORST, P. a kol., 1971. Lesnická zoologie. 1. vyd. Praha, SZN. 350 s.
62
GEISEL, O., 2002. Choroby zvěře – rozeznávání a posuzování. 1. vyd. Kostelec nad Černými lesy, Lesnická práce, s.r.o.. 239 s.
HARNACH, R., 1960. Nakažlivé nemoci hospodářských zvířat. 2. vyd. Praha, ČSAV ve spolupráci se SZN. 413 s.
HAUSMANN, K., HŮLSMANN, N., 1985. Protozoology. Přeložil JIŘÍ LOM, 2003. Academia Praha, 347 s. ISBN 80-200-0978-7
HORÁK, B., 1999. Anglicko-český a česko-anglický lesnický a dřevařský slovník. 1. vyd. Kostelec nad Černými lesy, Lesnická práce, s.r.o.. 343 s.
HOVORKA, J., 1954. Helmintologická diagnostika: I. Laboratorná diagnostika helmintóz. 1. vyd. Bratislava, Slovenská akadémia vied, 377 s.
HROMAS, J. a kol., 2000. Myslivost. Písek, Matice lesnická s.r.o.. 491 s.
HROMAS, J., HANZAL, V., 1987. Myslivost cvičení. 1. vyd. Praha, Státní pedagogické nakladatelství. 274 s.
CHROUST, K., 2001. Parazitární choroby spárkaté zvěře. Myslivecké listy, 1, 52 s. ISBN 8086494-004
JAVŮREK, J., 1955. Myslivost. 1. vyd. Praha, SZN. 355 s.
JÍROVEC, O., 1953. Protozoologie. Nakladatelství ČSAV Praha. 300 s.
JÍROVEC, O., 1960. Parasitologie für ärzte. VEB Gustav Fischer Verlag Jena. 684 s.
JURÁŠEK, V., 1987. Parazitológia a invazné choroby. Košice, Příroda. 133 s.
JURÁŠEK, V., DUBINSKÝ, P., 1993. Veterinárna parazitológia. 1. vyd. Bratislava, Příroda, 382 s.
63
KASSAI, T., 1999. Veterinary Helmintology. 1. vyd. Butelerworth Heinemann. 260 s.
KOKEŠ, O., 1948. Zajíc, jeho život, chov a lov - Divoký králík jeho život a lov. 1. vyd. Praha, Studentská knihtiskárna. 254 s.
KOLEKTIV, 1966. Myslivost v ČSR. 1. vyd. Praha, SZN. 492 s.
KONRÁD, J., 1989. Nemoci kožešinových zvířat. 1. vyd. Praha, SZN. 368 s.
KOTRLÁ, B., a kol., 1984. Parazitózy zvěře. 1. vyd. Praha, Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 192 s.
KUČERA, O., KUČEROVÁ, J., 2002. Zajíc v přírodě a chov v zajetí. 1. vyd. Písek, Matice lesnická, spol. s.r.o., 159 s. ISBN 80-86271-10-2.
LAŠTŮVKA, Z. a kol., 1996. Zoologie pro zemědělce a lesníky. Brno, Nakladatelství Konvoj. 266 s.
LÝSEK, H., 1966. Základy biologie parazitů, obecná a speciální parazitologie. Brno, Státní pedagogické nakladatelství. 183 s.
MOORE, J., 2002. Parasites and the Behavior of Animals. Oxford University, ISBN 0-19508441-1
NEJEDLÝ, J., 1973. Nemoci hospodářských zvířat. 1. vyd. Praha, SZN. 368 s.
ODENING, K., et al. 1994. European hare and european rabbit (lagomorpha) as intermediate hosts of sarcocystis species (protozoa) in central-europe. Acta protozoologica. 3, s. 177189. ISSN 0065-1583.
ODENING, K., et al. 1996. On the sarcocysts of two further Sarcocystis species being new for the European hare. Acta protozoologica. 1, s. 69-72. ISSN 0065-1583
PÁV, J., a kol., 1981. Choroby lovné zvěře. 1. vyd. Praha, SZN, 272 s. 64
PIKULA, J., a kol., 2002. Biologie a ekologie lovné zvěře České republiky. Praha, Agrospoj s.r.o., 552 s.
RYŠAVÝ, B., et al., 1989. Základy parazitologie, 1. vydání Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 215 s., ISBN 80-04-20864-9
SEMIZOROVÁ, I., ŠVARC, J., 1987. Zajíc. 1. vyd. Praha, SZN. 168 s.
ŠTĚRBA, F., 1993. Korelace roční a měsíční dynamiky výskytu pasteurelóz, yersinióz u zajíce polního v období jeho výrazného úbytku, s. 149-160. In: HELL, P., Folia ventoria, Myslivecký zborník 23, 1993. 1. vyd. Zvolen, Lesnický výzkumný ústav. 270 s. ISBN 80901167-3-6
TACCONI, G., 1995. Coccidia in hare (Lepus europaeus) reared in Umbria, Italy: Bioepidemiological study. Journal of protozoology. 5, s. 77-85. ISSN 0917-4427
TENORA, F. a kol., 1986. Zemědělská zoologie pro zootechniky. 1. vyd. Praha, Státní pedagogické nakladatelství. 279 s.
VACH, M. a kol., 2010. Vývoj myslivosti a lovectví v českých zemích. Příbram, Silvestris. 551 s.
VACH, M., 1993. Srnčí zvěř. 1. vyd., Silvestris. 408 s.
VRBOVÁ, L., 2006. Parazitézy vybraných druhů zvěře ve smýšených lesích bez antropogenní zátěže v Pardubickém kraji. Diplomová práce (in MS, dep. Knihovna Ústavu zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství), MENDELU v Brně, Brno, 79 s.
65
PŘÍLOHY
Seznam příloh:
Tab. 1: Nálezy endoparazitů v Moravskoslezském kraji za období září 2008 až duben 2010, zjištěných flotací Tab. 2: Statisticky zpracované nálezy endoparazitů v Moravskoslezském kraji za období září 2008 až duben 2010, zjištěných flotací Tab. 3: Nálezy endoparazitů v Moravskoslezském kraji za podzim roku 2008, zjištěných pitvou Tab. 4: Srovnání výskytu endoparazitů v Moravskoslezském kraji s některými kraji ČR, zjištěných flotací Tab. 5: Srovnání výskytu endoparazitů v Moravskoslezském kraji s některými kraji ČR, zjištěných pitvou Obr 6: Vývoj tasemnice hráškové (Taenia pisiformis) (HROMAS a HANZAL, 1987) Obr 7: Vývoj motolice kopinaté (Dicrocoelium dendriticum) (HROMAS a HANZAL, 1987) Obr 8: Vývoj motolice jaterní (Fasciola hepatica) (HROMAS a HANZAL, 1987) Obr 9: vlasovka králičí (Trichostrongylus retortaeformis) vajíčko, kokcidie rodu Eimeria Obr 10: vlasovka králičí (Trichostrongylus retortaeformis) Obr 11: Vývojový cyklus Toxoplasma gondii Obr 12: Invaze kokcidií rodu Eimeria, zjištěných flotací (zvětšení 10× okulár, 10× objektiv) Obr 13: Invaze kokcidií rodu Eimeria, zjištěných flotací (zvětšení 10× okulár, 40× objektiv) Obr 14: tenkohlavec zaječí - Trichuris leporis vajíčko, zjištěný flotací (zvětšení 10× okulár, 40× objektiv)
Tab. 1: Nálezy endoparazitů v Moravskoslezském kraji za období září 2008 až duben 2010, zjištěných flotací Kraj
Moravskoslezský
Měsíc/rok
IX/08 X/08 XI/08 XII/08 I/09 II/09 III/09 IV/09 V/09 VI/09 VII/09 VIII/09 IX/09 X/09 XI/09 XII/09 I/10 II/10 III/10 IV/10 počet %
Počet folotací
23
15
22
21
22
24
18
21
9
7
7
4
7
15
9
15
10
19
13
7
288
100
6
5
12
8
11
8
8
6
1
0
2
1
3
4
1
8
2
5
6
4
101
35
0
0
0
1
0
0
1
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
2
1
0
0
1
0
0
0
0
0
0
0
0
0
1
0
0
0
0
0
0
1
3
1
Trichuris leporis 5
5
7
6
8
5
5
5
1
1
0
1
0
0
2
3
3
5
7
3
72
25
178
62
Kokcidie
rodu
Eimeria Mosgovoyia sp. Trichostrongylus retortaeformis
Celkem
Celkem pozitivních vzorků
Tab. 2: Statisticky zpracované nálezy endoparazitů v Moravskoslezském kraji za období září 2008 až duben 2010, zjištěných flotací Kraj
Moravskoslezský
Měsíc/rok
IX/08 X/08 XI/08 XII/08 I/09 II/09 III/09 IV/09 V/09 VI/09 VII/09 VIII/09 IX/09 X/09 XI/09 XII/09 I/10 II/10 III/10 IV/10
Počet folotací
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
15
26
33
55
38
50
33
44
29
11
0
29
25
43
27
11
53
20
26
46
57
0
0
0
5
0
0
6
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
5
0
0
0
0
0
0
0
0
0
14
0
0
0
0
0
0
14
33
32
29
36
21
28
24
11
14
0
25
0
0
22
20
30
26
54
43
Kokcidie
rodu
Eimeria Mosgovoyia sp. Trichostrongylus retortaeformis
Trichuris leporis 22
Tab. 3: Nálezy endoparazitů v Moravskoslezském kraji za podzim roku 2008, zjištěných pitvou Moravskoslezský kraj Počet pitev
Podzim 2008 7+4+8
100%
19 zastoupení
Výskyt Taenia pisiformis - larva
v% 1
5
3 Trichostrongylus retortaeformis
2
11
2,2 Trichuris leporis
5 8,3,6,12, 7
26
Tab. 4: Srovnání výskytu endoparazitů v Moravskoslezském kraji s některými kraji ČR, zjištěných flotací Kraj
Moravskoslezský Vysočina Jihomoravský Olomoucký
Rok
2008-10
2008
2007-08
2007-08
Počet folotací
288
47
67
39
Počet vzorků s pozitivním nálezem z celkového počtu flotací Andrya sp.
0
0
0
1
Ctenotaenia sp.
0
0
1
0
Graphidium strigosum
0
1
0
0
Kokcidie rodu Eimeria
101
16
31
27
Mosgovoyia sp.
2
1
1
0
3
2
7
0
72
9
5
7
Trichostrongylus retortaeformis Trichuris leporis
Tab. 5: Srovnání výskytu endoparazitů v Moravskoslezském kraji s některými kraji ČR, zjištěných pitvou Kraj
Moravskoslezský Vysočina Jihomoravský Olomoucký
Rok
2008
2008
2007-08
2007-08
Počet pitev
19
12
38
6
Počet vzorků s pozitivním nálezem z celkového počtu pitev Graphidium strigosum
0
2
5
3
Passalurus ambiguus
0
2
1
1
Taenia pisiformis - larva
1
2
4
0
2
5
0
0
5
1
0
0
Trichostrongylus retortaeformis Trichuris leporis
Obr
6:
Vývoj
tasemnice
(HROMAS a HANZAL, 1987)
hráškové
(Taenia
pisiformis)
Obr
7:
Vývoj
motolice
(HROMAS a HANZAL, 1987)
kopinaté
(Dicrocoelium
dendriticum)
Obr 8: Vývoj motolice jaterní (Fasciola hepatica) (HROMAS a HANZAL, 1987)
Obr 9: vlasovka králičí (Trichostrongylus retortaeformis) vajíčko, kokcidie rodu Eimeria (http://www.kleintierpraxis-uhlenhorst.de/Images/Wurmei_Trichustronglyus_Kok.jpg)
Obr 10: vlasovka králičí (Trichostrongylus retortaeformis) (http://www.scielo.br/scielo.php?pid=S0101- 81752004000300023&script=sci_arttext)
Obr 11: Vývojový cyklus Toxoplasma gondii (http://data.wladik.net/get.php?f=Li4vYXJjaGl2ZS8vc2tvbGEvYmkvOS5wYXJheml0aX NtdXMucGRm)
Obr 12: Invaze kokcidií rodu Eimeria, zjištěných flotací (zvětšení 10× okulár, 10× objektiv)
Obr 13: Invaze kokcidií rodu Eimeria, zjištěných flotací (zvětšení 10× okulár, 40× objektiv)
Obr 14: tenkohlavec zaječí - Trichuris leporis vajíčko, zjištěný flotací (zvětšení 10× okulár, 40× objektiv)
