MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2013
MARTINA MINAŘÍKOVÁ
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Zoohygienické a preventivní opatření v chovu ovcí Bakalářská práce
Vedoucí práce: Dr. Ing. Zdeněk Havlíček Brno 2013
Vypracovala: Martina Minaříková
Brno 2013
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Zoohygienické a preventivní opatření v chovu ovcí vypracovala samostatně pod odborným vedením Dr. Ing. Zdeňka Havlíčka s pouţitím pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. V BRNĚ dne 23. dubna 2013
……………………………............ Martina Minaříková
Poděkování Tímto bych ráda poděkovala Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi, vedoucímu práce, za starostlivé, odborné vedení, rady a připomínky při zpracování této bakalářské práce.
Abstrakt Zoohygiena a preventivní opatření jsou velmi významným a důleţitým faktorem v chovu ovcí. Jedině díky správné zoohygieně lze dosáhnout zdravého, vysoce uţitkového chovu. Mezi zoohygienická opatření patří především mikroklima stájí, bezpečné ustájení a kvalitní krmivo. Ovce jsou typická pastevní zvířata, proto je nutné dbát preventivních opatření, která souvisí například s ošetřováním paznehtů, odčervováním či přípravou pastvin. Díky splnění těchto aspektů lze zabránit případné nákaze, ať uţ infekční, neinfekční nebo parazitární. Klíčová slova: Ovce, zoohygiena, ustájení, pastva, nemoci Abstract The zoohygiene and preventive measures are very significant and important factor in sheep-farming. Only through good hygiene can be achieved healthy, highly utilitarian sheep-farming. Between hygiene measures most of all include of stable microclimate, safe shed and quality feed. The sheeps are typical pasture animals, therefore is necessary see to preventive measures that are example related with a hoof modification, worm aside or preparation pastures. Fulfillment of a these aspects can be prevented potential infection, whether infectious, uninfectious or parasite-maladies. Key words: Sheeps, zoohygiene, shed, pasture, zoonos
OBSAH ÚVOD ...................................................................................................................7 CÍL PRÁCE ..........................................................................................................7 PŘEHLED LITERATURY ....................................................................................8 3.1 Ustájení a chovná zařízení v chovu ovcí ..........................................................8 3.1.1 Ovčíny a jejich řešení ...............................................................................8 3.1.2 Umístnění ovčína .....................................................................................9 3.1.3 Napájecí voda ..........................................................................................9 3.1.4 Velikost stáje ...........................................................................................9 3.1.5 Ustájení ovcí .......................................................................................... 11 3.2 Mikroklima stáje ........................................................................................... 12 3.3 Vnitřní vybavení stáje ................................................................................... 13 3.3.1 Zařízení pro krmení ovcí ........................................................................ 14 3.3.2 Zařízení pro napájení ovcí ......................................................................15 3.3.3 Zařízení pro bahnění ovcí ....................................................................... 15 3.4 Další zařízení ovčína ..................................................................................... 16 3.5 Venkovní zařízení ......................................................................................... 16 3.6 Skladovací prostory ....................................................................................... 17 3.7 Pastevní areály .............................................................................................. 17 3.8 Hygiena ovčína ............................................................................................. 18 3.9 Technika chovu ovcí ..................................................................................... 19 3.9.1 Výkrm ovcí ............................................................................................ 19 3.10 Hygiena krmiv ........................................................................................... 23 3.11 Pastva ovcí ................................................................................................ 23 3.11.1 Zatíţení pastviny .................................................................................... 25 3.11.2 Způsoby pastvy ...................................................................................... 25 3.11.3 Typy oplocení pastvin ............................................................................ 27 3.11.4 Technická zařízení pastvin ..................................................................... 28 3.12 Hygiena pastvin ......................................................................................... 29 3.13 Hygiena ošetřování .................................................................................... 30 3.13.1 Stříţ ovcí ................................................................................................ 30 3.13.2 Ošetřování paznehtů ............................................................................... 31 3.13.3 Kastrace ................................................................................................. 31 3.13.4 Kupírování ocásků ................................................................................. 32 3.13.5 Označování zvířat .................................................................................. 32 3.13.6 Ošetření narozených jehňat a bahnic po porodu ......................................32 3.14 Onemocnění ovcí ....................................................................................... 33 3.14.1 Nenakaţlivé nemoci ............................................................................... 33 3.14.2 Nakaţlivé nemoci ................................................................................... 36 3.14.3 Parazitární nemoci .................................................................................. 43 4 ZÁVĚR ............................................................................................................... 47 5 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY .................................................................. 48 1 2 3
1
ÚVOD
Ovce se na našem území chovají od 9. století. Za feudalismu se na šlechtických a církevních statcích zaváděl stádový chov ovcí a můţeme hovořit o ovčáctví, jako o odvětví zemědělské činnosti. K největšímu rozmachu chovu ovcí došlo u nás v 19. století, kdy se na dnešním území České republiky chovalo desetkrát více ovcí neţ nyní. Vstupem australské a novozélandské vlny na světové trhy, dochází v Evropě k prudkému poklesu početních stavů ovcí a začínají převládat malochovy. K oţivení chovu ovcí dochází za 2. světové války a v období kolektivizace. V 60. letech nastává úpadek a k opětovanému nárůstu počtu ovcí dochází v 70. a 80. letech. V průběhu posledního desetiletí minulého století dochází ke stagnaci a poklesu počtu ovcí. Od nového tisíciletí aţ po současnost nastupuje renesance českého ovčáctví a navýšení početního stavu ovcí. Podmínkou úspěšného chovu ovcí je dobrý zdravotní stav stáda, který zajistíme dodrţováním
základních
zoohygienických
zásad,
správnou
chovatelskou
péčí, dostatečnou výţivou a kvalitní veterinární péčí. Pro úspěšný rozvoj chovu ovcí je nezbytné
i
dosaţení
ekonomické
rovnováhy
mezi
vynaloţenými
náklady
a ekonomickými výstupy chovu. Je potřeba proto zváţit ekonomické moţnosti chovatele, klimatické a přírodní podmínky, ekologické aspekty, představy o konečném výsledku a poslání chovu a v neposlední řadě i marketingové faktory.
2
CÍL PRÁCE
Cílem této bakalářské práce je charakterizace poţadavků ovcí, týkající se ustájení s ohledem na welfare. V práci jsou popsány vyuţívané systémy chovu ovcí a preventivní opatření, zamezující vzniku úrazů a onemocnění ovcí, která uvádím v samostatné kapitole.
7
3
PŘEHLED LITERATURY
3.1 Ustájení a chovná zařízení v chovu ovcí V dnešních podmínkách, kdy jiţ vlna není hlavním produktem ovcí (obtíţná ekonomická realizace), je pozornost směřována na produkci masa a mléka. Tato změna se projevila v chovu odolnějších plemen s kombinovanou uţitkovostí, v podmínkách ustájení i v novém přístupu k celé technologii chovu, včetně nových technologií pastevních systémů. Ovce nyní dobře snášejí i poměrně nízké teploty, jsou však citlivé na průvan a vlhkost, proto jim více vyhovuje pobyt na pastvině. Nový přístup musí respektovat welfare ovcí (HORÁK a kol., 2012). 3.1.1 Ovčíny a jejich řešení Dle § 50 vyhlášky 268/2009 Sb., se v technických poţadavcích na stavby pro hospodářská zvířata mimo jiné uvádí, ţe pouţité materiály a povrchové úpravy staveb (zvláště krmné ţlaby a další zařízení), nesmí být z hlediska zdraví zvířat závadná. Stavba musí být řešena a udrţována tak, aby nedošlo ke zranění zvířat. Podlahy a stěny musí být snadno omyvatelné a dezinfikovatelné tam, kde se poţaduje zvýšená čistota (dojírny, sýrárny a místnosti pro provádění veterinárních zákroků). Musí být zabezpečeny siláţní ţlaby a sklady siláţe s obsahem sušiny méně neţ 30 %, zvláště v místech se zvýšenou ochranou vod. Podle bodu 19 vyhlášky 464/2009 Sb., mohou adaptovaná zvířata na prostředí rodit na pastvinách. V místech porodu mohou být pastviny oploceny pletivem, coţ bylo dříve zakázáno. V bezpečných extenzivních a příznivých klimatických podmínkách je moţné provádět podrobnou prohlídku zvířat a kontrolu zařízení jednou týdně. Kojícím ovcím a ovcím v laktaci musí být umoţněn přístup ke krmivu s dostatečným obsahem vody a k pitné vodě vůbec (HORÁK a kol., 2012). V posledních letech je v našich chovech trendem celoroční pobyt ovcí na pastvě. V našich
klimatickým
podmínkám
v zimním
období,
zejména
v horských
a podhorských oblastech, je často nutné zimní ustájení v ovčínech. Jako ovčíny jsou vyuţívány jiţ stojící adaptované, nevyuţívané stáje a nově postavené objekty. Nově postavené objekty, jejichţ výstavba je poměrně nákladná, mohou i na několik let ovlivnit ekonomiku konkrétního chovu. Z tohoto hlediska se doporučují stavby především jednoduché a dřevěné, které tolik nenarušují ráz krajiny a jsou relativně
8
méně finančně nákladné. Nové ovčíny jsou opodstatněné také v případě farem s mléčnou produkcí, kde na vlastní ovčín navazují technologické linky pro dojení, ošetření a zpracování mléka (KUCHTÍK a kol., 2007). 3.1.2 Umístnění ovčína Nové ovčíny musí být účelně situovány v návaznosti na pastevní areál, a také musí být zváţeny
moţnosti
napojení
na
sítě
technického
vybavení
(přístupovou
komunikaci, zdroj vody a elektrického proudu). Orientace objektu se doporučuje ve směru východ - západ, nejlépe na závětrné místo, kde se nenacházejí vlhké lokality. Pro hromadný chov je potřeba velkého, volně stojícího ovčínu s moţností ustájení v závislosti na ročním období (SKŘIVAN, 1999). U novostaveb je potřeba zajistit, aby nedocházelo k pronikání venkovní vlhkosti a spodní vody do stájového prostoru. Umístnění objektů volíme takové, aby splňovaly návaznost
na
tzv.
doprovodné
stavby,
jako
jsou
například
sklady krmiv
(HORÁK a kol., 2012). 3.1.3 Napájecí voda Pro zajištění zdravotně nezávadné vody je nutné nejprve provést komplexní vodohospodářský průzkum. Dále je nutné zajistit vydatnost vodního zdroje a tento zdroj porovnat se spotřebou vody na plánovaný počet zvířat a zbývající provoz. Jako vodní zdroj upřednostňujeme spodní vodu, například pramenitou nebo artézkou a v případě nedostatku takové vody lze pouţívat i upravenou povrchovou vodu, která je laboratorně ověřená, jako zdravotně nezávadná (ZEMAN, KUBÍČEK, 1986). 3.1.4 Velikost stáje Potřeba uţité plochy stáje je dána počtem a kategoriemi chovaných zvířat, nebo technologií krmení. Při dávkovaném krmení (ne samokrmení) musí kapacita stáje odpovídat počtu krmných míst u ţlabu. Z toho vyplývá, ţe kaţdé ustájené zvíře musí mít své místo u ţlabu a zajištěn přístup k zaloţenému krmivu. Pro zajištění pohody při krmení je třeba vycházet z tělesných rozměrů ovcí. Tělesné rozměry ovcí jsou ovlivněny pohlavím, plemennou příslušností, věkovou kategorií a rohatostí zvířat. Při samokrmení (ad libitum) vyuţívá přibliţně jedno krmné místo 5 aţ 6 ovcí. Spodní hrana oken musí být nejméně 1,0 m od předpokládané horní vrstvy podestýlky (HORÁK a kol. 2012).
9
Výška ovčína se předpokládá 3,3 aţ 3,5 m, s plochou oken 1/20 a 1/25 podlahové plochy chléva. Okna by měla být sklopená a vysoko poloţená (SKŘIVAN, 1999). Intenzita osvětlení má činit alespoň 30 luxů/m2 (KUCHTÍK kol., 2007). Vhodné je i zajistit moţnost volného průjezdu stájí mechanizačním prostředkům, s jejichţ pomocí zakládáme krmivo nebo vyklízíme podestýlku. Proto by měla být vrata široká 3 aţ 4 m a vysoká minimálně 3 m. Vhodnější jsou vrata bez prahů a taková vrata, která jsou ve střední části horizontálně půlená, aby mohlo docházet k intenzivnějšímu větrání. V extrémních klimatických podmínkách je vhodné opatřit vrata závětřím o 0,5 m širším a vyšším neţ jsou zárubně vrat (HORÁK a kol., 2012). Důleţitým faktorem ovlivňujícím welfare ovcí v ovčíně jsou poţadavky na plochu z pohledu jednotlivých kategorií, coţ znamená, jaké mají být maximální počty zvířat ve skupině. V tabulce č. 1. jsou uvedeny minimální potřeby na plochu ovčína, vzhledem k jednotlivým kategoriím ovcí a v tabulce č. 2. pak nalezneme maximální počty společně chovaných zvířat ve skupině. Tabulka č. 1. Potřeba ustájovací plochy podle kategorií ovcí Plocha ovčína (m2)
Kategorie ovcí Bahnice – jalové a ročky
1,2
Bahnice s 1 jehnětem do odstavu
1,5
Bahnice s 2 jehňaty do odstavu
2,0
Jehně do odstavu
0,2
Jehně – výkrm do 25 kg
0,4
Jehně po odstavu do 1 roku
0,8
Ovce – pastevní přístřešek
0,8
Beran – chovný (8 – 16 měs.)
1,5
Beran – individuální ustájení
4,0
Beran – skupinové ustájení
3,0
Zdroj: Kuchtík a kol., 2007
10
Tabulka č. 2. Maximální počty ovcí ve skupině dle jednotlivých kategorií Maximální počet
Kategorie
kusů
Bahnice
50
Ročky
50
Bahnice/jehnice
vysokobřezí
a
po
25
porodu do 3 týdnů věku Jehňata na MKS
12
Jehňata výkrm
50
Berani
3-5
Zdroj: Kuchtík a kol., 2007
Potřebná kapacita vzdušného prostoru stáje se dříve na jehnici, jalové ovce a aukční beránky uváděla 3 m3, na bahnici s jehnětem a berana 4, 5 m3. Vycházelo se z toho, ţe světelná výška stáje od horní vrstvy podestýlky do stropu by měla být alespoň 3,5 m. To byl také poţadavek i pro moţnost pouţití nakladače při vyklízení hluboké podestýlky. Dnes se jiţ u mnoha staveb zpravidla stropy v ovčíně nebudují. V současné
době
jsou
poţadavky
na
ustájovací
plochu
dány
vyhláškou
č. 464/2009 Sb. platnou od 1.1.2010, minimální standardy pro ochranu hospodářských zvířat jsou stanoveny ve vyhláškách č. 208/2004 Sb. a 425/2005 Sb. Podlahová plocha ve stáji pro ovce a kozy má mít tyto minimální rozměry:
0,15 m2 na 10 kg ţ. h. bahnice nebo kozy, popř. jehně nebo kůzle,
0,25 m2 na 10 kg ţ. h. u plemenného berana nebo kozla ve skupinovém kotci,
0,30 m2 na 10 kg ţ. h. u plemenného berana nebo plemenného kozla v individuálním kotci (HORÁK a kol., 2012).
3.1.5 Ustájení ovcí 3.1.5.1 Ustájení ovcí na hluboké podestýlce Ustájení ovcí na hluboké podestýlce za pouţití stelivové slámy, i sena hroší kvality je v současnosti v Evropě nejpouţívanější technologie v chovu ovcí. Vrstva podestýlky se při aplikaci stelivové technologie zvýší přibliţně o 0,6 aţ 1,2 m. Pro optimální stav
11
podestýlky je nutné přistýlat 0,5 aţ 1 kg slámy denně. Alespoň jednou za sezónu odstraňujeme podestýlku, většinou za pouţití čelního nakladače. Hluboká podestýlka nejlépe
zabezpečuje
poţadavky
na
welfare
a
etologii
ovcí.
Problémem
u hluboké podestýlky je poměrně nízká produktivita práce (potřeba času na ošetření podestýlky na jednu bahnici ročně činí 40 aţ 60 minut) a vyšší výskyt endoparazitů. 3.1.5.2 Ustájení ovcí na roštech – bezstelivová technologie Existují rošty betonové, dřevěné aj., přičemţ nášlapná plocha roštnice by měla být minimálně 50 mm. V závislosti na jednotlivých kategoriích ovcí by se měla mezera mezi roštnicemi pohybovat v rozmezí 18 aţ 22 mm. Rošty se pokládají kolmo k ose vrat. Na způsobu a frekvenci vyklízení výkalů závisí hloubka podroštových prostor. U kontinuálního odstraňování výkalů za pomoci šípové lopaty, je doporučená hloubka podroštových prostor 0,2 aţ 0,3 m. Při méně častém odklízení výkalů by měla být hloubka podroštových prostor v rozmezí 0,5 aţ 1 m. Kladem této technologie je hlavně její relativně vysoká produktivita práce a nízká spotřeba stelivové slámy. Z pohledu welfare
zvířat
ovšem
není
tato
technologie
povaţována
za
perspektivní
komplexním
působením
(KUCHTÍK a kol., 2007).
3.2 Mikroklima stáje Mikroklima
stájového
ovzduší
je
tvořeno
fyzikálních, chemických a biologických faktorů. Pro chovaná zvířata má největší význam tepelně vlhkostní reţim, který je charakterizován interní teplotou, vlhkostí vzduchu a teplotou vnitřních povrchů společně s prouděním vzduchu. Dalším významným faktorem, jeţ ovlivňuje uţitkovost a zdraví zvířat, je sloţení stájového vzduchu z hlediska koncentrace neţádoucích plynů, prachu, mikrobiálního znečištění a vodní páry (KLABZUBA, KUŢNAROVÁ, 2003). Ovčín můţeme povaţovat za dostatečně funkční pouze tehdy, kdyţ je ve stáji odpovídající mikroklima, a to především v zimě. Ovce sice snáší niţší teploty, ale je pro ně naprosto nevyhovující vlhkost a průvan. Obzvláště negativně tyto faktory působí v době bahnění a odchovu jehňat.
12
K zajištění optimálního mikroklimatu by měly být dodrţovány tyto limity:
teplota vzduchu by měla být ve smíšeném stádě v rozmezí 8-10 oC, při bahnění 10-14 oC. V případě bahnic nesmí teplota klesnout pod 5 oC a u jehňat pod 8 oC,
optimální vlhkost vzduchu by se měla pohybovat v rozmezí 60-80%, při odchovu jehňat do 75% a u stropu by hodnota měla být maximálně 85%,
maximální koncentrace plynů: CO2 - 0,35 %, H2S – 0,001% a NH3 – 0,0025%,
proudění vzduchu při větrání v zimě by mělo být 0,25 m/s. Při větrání je dovolen pokles teploty aţ o 5 oC. Účinné větrání ovšem nelze dosáhnout jen pouhým otvíráním
oken
a
vrat.
Nejspolehlivější
je
s ohledem
na
tuto
skutečnost, přirozený výtaţníkový systém větrání (HORÁK a kol., 2012).
3.3 Vnitřní vybavení stáje Vnitřní zařízení ovčína musí být vybaveno pro krmení (jesle, koryta, krmné ţlaby, koše na sůl), napájení (napájecí ţlaby, napáječky), bahnění (porodní kotce), stříţ (stříhací lavice,
třídící
stůl),
hrazení,
brodidlo
a
další
zařízení
(HORÁK a kol., 2012). V tabulce č. 3 jsou uvedeny rozměry technologických prvků ovčína podle vyhlášky č. 191/2002 Sb.
13
Tabulka č. 22. Rozměry technolog. prvků staveb (mm) podle vyhlášky č.191/2002 Sb.
Jesle
výška maximálně šířka maximálně vzdálenost příček
1 190 900 80
700 900 80
Jehňata do 6 měsíce 700 700 80
Ţlab
délka na kus šířka včetně podţlabnice min. šířka sdruţeného ţlabu hloubka ţlabu Výška hrany ze stáje výška hrany z chodby počet zvířat na 1 ks výška horní hrany výška nad krmnou hranou max.
500 550 600 250 500 550 10 500 300
350 550 600 250 500 550 40 500 300
150 400 500 150 250 550 40 250 150
1 500 250 250
1000 200 250
800 150 250
Zařízení
Napáječka Ţlabová zábrana Hrazení (lísy)
výška spodní mezera od země mezery mezi dalšími tyčemi Zdroj: Kuchtík a kol., 2007
Berani
Bahnice/ ročky
3.3.1 Zařízení pro krmení ovcí Z důvodu dávkovaného krmení ovcí, musí počet krmných míst odpovídat počtu ustájených ovcí, Při intenzivním výkrmu jehňat a ad libitním krmení (celoroční pastva), můţe být počet krmných míst třikrát niţší. Objemná krmiva se zkrmují z jeslí, krmelců, nebo kruhových jeslí. Jesle mohou být oboustranné nebo jednostranné a zavěšují se na stěnu nebo se umisťují okolo stěn stáje. Oboustranné jesle mají ve většině případů v horní části rozšířené ţebřiny. Jesle se umisťují do řad ve vzdálenosti 2,5 aţ 3,0 m od sebe, aby byl zachován volný průchod pro ovce, nebo se krmivo dalo zakládat z projíţdějícího potahu. Rozšířeny jsou téţ jesle kruhové, které jsou vhodné ke krmení balíkového sena nebo senáţe. V tomto případě je lepší, kdyţ nejsou příčky kolmé, ale pod úhlem 45 o, protoţe tak nedochází ke ztrátám mnoţství krmiva. S přibývající podestýlkou je třeba průběţně zvedat jesle a ostatní zařízení stáje pouţívané ke krmení a napájení (HORÁK a kol., 2012). Na některých farmách v zahraničí, je pouţíván systém krmení za pouţití krmného pásu, který umoţňuje poměrně snadné zakládání krmiva a jeho čištění od zbytků krmiv.
14
Délka pásu je doporučená do 40 m a rychlost posunu pásu by měla být 0,5 m/s (KUCHTÍK a kol., 2007). Jádro se zakládá jehňatům do krmítek v příkrmišti nebo tzv. školkách. Aby se zabránilo jehňatům v lehání do krmítek a znečištění krmiva výkaly, mělo by být korýtko v horní části opatřeno tyčí. Při výkrmu (i pastevním) mají opodstatnění samokrmítka, do kterých se zakládá především tvarované (granulované) krmivo. Bahnicím se jádro zakládá do korýtek, která jsou součástí jeslí. Kusová sůl a minerální liz se umisťují většinou do závěsných košů přibliţně do výšky 0,6 m nad podestýlkou. Často se pokládají i do jeslí nebo na volně přístupné vyvýšené místo v ovčíně. Aby nedošlo ke znečištění lizu, není vhodné jej umisťovat na podestýlku. Krmná sůl (minerální liz) musí být také neustále k dispozici ovcím i během pastvy (HORÁK a kol., 2012). Významnou roli hraje vlhkost. Jestliţe sůl nebo liz zvlhne, stává se křehčí a dochází i k rozpadání, zvířata pak mohou konzumovat více minerálních látek, neţ potřebují (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). 3.3.2 Zařízení pro napájení ovcí Pro zabezpečení welfare, musejí mít ovce ve stáji kromě krmiva i volný přístup k pitné vodě. Ovce se mohou napájet z věder, vaniček, napájecích ţlabů nebo napáječek. Jedna napáječka
napojí
10
beranů
nebo
40
ovcí.
Vhodné
jsou
miskové
i hubicové napáječky. Pouţívají se i napájecí ţlaby, coţ jsou vlastně koryta opatřená hlídačem hladiny (doporučuje se plovákový systém), na 1 m ţlabu se počítá s napájením 20 aţ 30 ovcí. Pro ovce a berany umisťujeme napáječku do výšky 50 cm nad podestýlku, pro jehňata 25 cm. V zimních měsících řešíme napájení tak, aby se předešlo zamrzání vodovodní sítě. V tomto případě jsou vhodné nezamrzající míčové napáječky, které se pouţívají í u pastevních systémů. V období pastvy je vhodné ovce napájet z přirozených vodních zdrojů. Pitnou vodu pro ovce je nutné dováţet na pastviny, kde tyto přirozené vodní zdroje nejsou (HORÁK a kol., 2012). 3.3.3 Zařízení pro bahnění ovcí V období bahnění je potřeba vytvořit pro ovce vhodné hygienické podmínky, protoţe bahnění probíhá v ovčíně. Před bahněním je nejprve nutné vydezinfikovat vnitřní zařízení ovčína a následně přistlat na podlahu suchou podestýlku, a to nejlépe z krátce řezané slámy (PARA a kol., 1992).
15
Od dobré reprodukce a kvalitního odchovu jehňat, se odvíjí úspěšnost kaţdého chovu ovcí.
Nutné
je
při
porodech
zabezpečit
klid
pro
zvířata
a
individuální
péči, proto je nejvhodnější pro bahnění ovcí vyuţívat individuálních choulů (KUCHTÍK a kol., 2007). Chouly o velikosti přibliţně 1,5 m2 se budují z lís. Průměrná délka, kdy matka zůstává v choulu s jehnětem (jehňaty) je 2 aţ 5 dnů, poté se jehňata převádějí do školek,
ze
kterých
jsou
pouštěny
k matkám
do
společného
kotce
pouze
na krmení. Jehňata mají ve škole k volně k dispozici prvotřídní seno a krmnou směs pro jehňata. Krmivo musí být denně čerstvé. Školka je od společného kotce oddělena průchodem, tzv. probíhačkou. Šíře spodního průchodu je 170 mm a výška 400 mm. Tento průchod v probíhačce je uzavíratelný. Podle srovnatelného termínu bahnění se matky ustájí do skupin, aby byla jehňata ve školce přibliţně stejně stará (HORÁK a kol., 2012).
3.4 Další zařízení ovčína Před vchodem do ovčína má být umístněno dezinfekční brodidlo hluboké 10 cm (ŠTOCL, 1993). Bývá většinou v podobě dřevěného koryta, které je dlouhé 4 aţ 5 m, široké 0,5 aţ 0,6 m a hluboké 15 cm (HORÁK a kol., 2012). Má šikmé stěny, aby byl moţný průjezd vozidel. Slouţí k dezinfekci paznehtů v rámci prevence proti chorobám paznechtů. Jako dezinfekční prostředky se nejčastěji pouţívají 10% modrá sklaice, 5% formalín a 5-10% roztok chlorového vápna (PARA a kol., 1992). Brodidlo se umisťuje kromě před vrata ovčína také do výběhu, případně i do pastevního oplůtku. Důleţitým faktorem brodidla je nepropustné dno. Do budoucna bude dobré zřizovat taková brodidla, aby v nich ovce musely zůstat předepsanou dobu, která je minimálně 5 minut. Mezi vnitřní vybavení patří i lísy (hrádě). Pro jehňata jsou vysoké 0,8 m, pro bahnice a ročky 1 m a pro berany 1,5 m. Délka lísů je různá a vyrábí se ze dřeva či kovu. Dalším významným zařízením jsou upevňovací kůly, lavice na stříhání ovcí, stůl na třídění vlny a jednoduchá fixační kolébka, která slouţí při ošetřování paznehtů a při veterinárních úkonech (HORÁK a kol., 2012).
3.5 Venkovní zařízení Při tradičním způsobu chovu by měl být součástí ovčína zpevněný oplocený výběh, který má odpovídající plochu k velikosti ovčína. V zimním období by měly ovce mít neomezený přístup do tohoto výběhu. Bahnice má mít k dispozici výběh o velikosti 16
minimálně 1 m2, plemenný beran 10 m2 a chovný beran 2 m2. V letním období se doporučuje pro plemenného berana zajistit aţ 100 m2 pastevního výběhu (ŠTOLC, 1993). Dojná stáda potřebují místo pro dojení a prostory pro hygienické zpracování nadojeného mléka. Z ekonomických důvodů, se v současnosti prevence ani léčba při výskytu ektoparazitů neřeší za pomocí vybudovaných stacionárních koupališť, ani mobilních koupacích van. Ovce se nyní ošetřují postřikem, koupáním v plastových nádobách nebo vhodnými veterinárními přípravky (HORÁK a kol., 2012)
3.6 Skladovací prostory Skladovací prostory na uskladnění krmiv musí být co nejblíţe k ovčínu tak, aby byla dodrţena protipoţární ochrana. Při tradiční technologii musíme počítat k zajištění zimního krmení senem a slámou se skladovacím prostorem o velikosti 2,8 m3 pro bahnici s jehnětem do odstavu, na jehnici a ročku s plochou 1,5 m3 . Jestliţe je seno a sláma lisované, sníţí se uvedené hodnoty aţ o polovinu. K uskladnění siláţe a okopanin je třeba na jednu ovci počítat s plochou 1 m3 a na jadrná krmiva s 0,3 m3 (HORÁK a kol., 2012).
3.7 Pastevní areály Většího významu dosahuje technologie celoročního pastevního chovu. Ustájení ovcí v zimě v ovčínech je finančně i pracovně náročné. Z těchto důvodu se snaţí oplůtkový systém tyto náklady minimalizovat. Řešením je celoroční chov ovcí na pastvě bez ovčína. Ten však vyţaduje vhodné plemeno a zavedení ad libitního krmení senem v zimním období a při jarním bahnění. Balíkové seno a objemná krmiva se skladují většinou pod fólií na volném prostranství. Před nepříznivými klimatickými vlivy chrání narozená jehňata jednoduché přístřešky. Technologie tohoto chovu vyţaduje vybudování komplexního pastevního areálu a je mimořádně náročná na odbornou úroveň chovatele, vytvoření vynikajících chovatelských podmínek, přísné dělení na dobré mateřské vlastnosti bahnic, ţivotaschopnost jehňat a důsledné dodrţení všech preventivních veterinárních opatření, které zajišťují výborný zdravotní stav celého stáda (HORÁK a kol., 2012). Vybavení pastevních areálů je popsáno na straně 28.
17
3.8 Hygiena ovčína Ovčín je většinou uzavřený prostor, který je limitován plochou a kubaturou. Díky tomu můţeme pro asanaci ustájovacích objektů vybírat z celé řady čistících a dezinfekčních prostředků registrovaných v České republice. Dodrţování
hygieny
v chovném
prostředí
je
základem
prevence
v chovech
hospodářských zvířat. Cílem dodrţování hygieny a obzvláště dezinfekce je sníţení infekčního tlaku a díky tomuto dodrţování dochází k omezení šíření nemocí. Jedině správným výběrem dezinfekčního přípravku (ovčín, dojící zařízení, mléčná ţláza aj.) je moţné dosáhnout účinného výsledku. Významným rezervoárem mikroorganismů v ovzduší ovčína jsou prachové částice, které jsou pro ně nosičem, jejich ochranou před nepříznivými vlivy prostředí a ţivným médiem. Nejproblematičtější jsou nejjemnější prachové částice polétavého prachu o velikosti do 2,5 µm, které se mohou dostat aţ do plícních sklípků. Biologický význam mají částice polétavého prachu o velikosti do 10 µm, které se nazývají aerosol. Při vdechnutí jsou z velké části zachyceny v horních cestách dýchacích, kde se usadí v hlenu, který je řasinkovým epitelem posouván směrem k nosohltanu a následně spolknut. Celkový počet mikroorganismů ve stáji narůstá s dobou ustájení. Mikrobiální kontaminace stájového vzduchu v ovčínech závisí na technologii chovu a technice krmení, pohybové aktivitě zvířat, počtu zvířat v ovčíně, úrovni hygieny chovu, kvalitě krmiv, druzích, kvalitě a mnoţství steliva. Výběr způsobu asanace ovčína závisí na analýze epizootologické situace v daném chovu. V chovech, kde je dobrá epizootologická situace lze povaţovat za dostačující systém suchého čištění ovčínu s následným letněním. Tento způsob asanace je nejlevnější a jeho účinnost se pohybuje od 95 do 98 %. Před opětovným nastájením ovcí je vhodné objekty vybílit, čímţ se zvýší účinnost asanace aţ na 99 %.
Naopak
v chovech ovcí s nepříznivou epizootologickou situací (výskyt zoonóz, infekčních a invazních onemocnění atd.) je nutné pouţít kromě mechanického čištění, ještě nízkotlaké, nebo pěnové mytí s následnou dezinfekcí před opětovným ustájením ovcí. Pouţití vysokotlakého mytí stájí není vhodné, neboť zvyšuje riziko kontaminace celého okolí ovčína mikroorganismy. V průběhu vysokotlakého mytí dochází ke zvíření částic
18
polétavého prachu s mikroorganismy, tím se vytváří viditelný aerosol a tento aerosol můţe
kontaminovat
aţ
do
vzdálenosti
3
km
například
přilehlé
prostory
ovčína, sklady krmiva, vodoteče, ale i farmy v okolí atd. Aerosol vydrţí ve vzduchu aţ pět hodin po vlastním mytí (AGROWEB, 2012).
3.9 Technika chovu ovcí 3.9.1 Výkrm ovcí Výkrm ovcí probíhá v několika formách: mléčný výkrm jehňat, intenzivní výkrm jehňat, polointenzivní (extenzivní) výkrm jehňat, dokrm vyřazených ovcí (HORÁK a kol., 2012). Mléčný výkrm jehňat Mléčný výkrm se provádí na bázi mateřského mléka, mléčných krmných směsí a doplňkovými krmivy, mezi které patří kvalitní seno a jadrná krmiva. Výkrm za pomocí mléčných krmných směsí je vyuţíván například ve Španělsku, Francii nebo v Itálii. Ve střední Evropě je aplikován především výkrm jehňat na bázi mateřského mléka a to především u dojných plemen. Jehňata jsou při této formě vykrmována do ţivé hmotnosti 12 aţ 18 kg. Této hmotnosti dosahují přibliţně v 8 aţ 10 týdnech věku. Spotřeba mléčných krmných směsí je na jedno jehně 17 aţ 20 kg za celé období výkrmu. Přesnou celkovou spotřebu mateřského mléka nelze zjistit, ale je odhadováno, ţe se pohybuje okolo 50 l/kus. Od 2. – 3. týdne se jehňata přikrmují jadrným krmivem a senem. Za celé mléčné období je spotřeba jadrných krmiv cca 5 kg a cca 3 kg sena. Mléčný výkrm jehňat se ve většině případů provádí v ovčíně na hluboké podestýlce. Intenzivní výkrm jehňat Intenzivní výkrm jehňat se v našich chovech v současnosti z ekonomických důvodů pouţívá velmi ojediněle. Hlavním důvodem intenzivního výkrmu je především ad libitní zkrmování jadrných směsí a sena. Při tomto způsobu výkrmu se vykrmují jehňata do ţivé hmotnosti 30 aţ 45 kg, kterou dosahují ve 3 aţ 5 měsíci věku.V rámci intenzivního výkrmu dosahují jehňata vysokého denního přírůstku (aţ 300g/den), ovšem jejich jatečné trupy jsou pak vysoce protučnělé. Z nejrůznějších studií vychází, ţe celková spotřeba jadrných krmiv a sena za celý intenzivní výkrm jehňat činí 60 aţ 100 kg/ks. Jako výhodné se jeví přimíchávat do jadrných krmiv krouhanou řepu nebo cukrovarské
19
řízky. V případě vyuţívání kompletních granulovaných krmiv je moţné sníţit spotřebu jadrných krmiv aplikací úsušků. Tento výkrm probíhá ve skupinách maximálně 50 ks jehňat,
kdy
se
dále
dělí
dle
pohlaví.
Probíhá
zpravidla
nehluboké
podestýlce, v zahraniční i za pomocí roštové technologie (KUCHTÍK a kol., 2007). Polointenzivní a pastevní výkrm jehňat V dnešní době má u nás polointenzivní a pastevní výkrm širší uplatnění u jehňat z jarního bahnění. Tento systém nachází uplatnění ve stádech, kdy jsou matky s jehňaty na společné pastvě a neodstavená jehňata mohou neomezeně sát mateřské mléko. Spíše neţ o výkrm, jde o přirozený odchov jehňat, obzvláště v případě oplůtkového systému chovu. Doba společného pobytu matek s jehňaty však musí být striktně dodrţena ve vztahu k beránkům, kdy by měli beránci ze společného stáda odejít do 5 měsíců věku (HORÁK a kol., 2007). Polointenzivní výkrm jehňat nejprve probíhá ve stáji na hluboké podestýlce, pak se přechází na pastevní výkrm s přídavkem jádra. V rámci tohoto systému jsou jehňata vykrmována do vyšších hmotností po dobu 4 aţ 7 měsíců. Průměrná denní spotřeba pastevního porostu činí 3 aţ 6 kg na jehně. Na počátku výkrmu je denní dávka přikrmovaných jadrných krmiv 0,25 kg/ks a postupně se zvyšuje aţ na 0,35 kg/ks. Celková spotřeba jadrných krmiv by však neměla překročit hranici 30 kg na jehně. Pastevní výkrm jehňat je zaloţen na principu společné pastvy jehňat s matkami na základě pastevního porostu a ad libitního příjmu mateřského mléka, bez přídavku jadrného krmiva. Za celé období výkrmu je průměrná denní spotřeba kvalitního pastevního porostu 4 aţ 6 kg na jehně. Tento systém je nejvhodnější při bahnění na počátku pastevního období a pro masná plemena, obzvláště jejich kříţence. Celková doba výkrmu je přibliţně v rozmezí 3,5 aţ 5 měsíců. Jehňata se opět vykrmují do vyšších ţivných hmotností. Nevýhodu systému je sezónní nadprodukce jehňat v období od srpna do září, coţ se výrazně odráţí na jejich trţních cenách. Ovšem z hlediska nákladů na krmení můţeme konstatovat, ţe je tento systém výhodný. Navíc systém pastevního výkrmu jehňat řeší efektivně a šetrně otázku údrţby trvalých travních porostů, zejména v nefavorizovaných oblastech. V případě pastevního výkrmu je nutné provádět pravidelné odčervování jehňat a to hlavně na základě předchozího koprologického vyšetření (KUCHTÍK a kol., 2007).
20
Dokrm dospělých ovcí V současných podmínkách se neprovádí dokrm vyřazených ovcí stájovým způsobem. Tento systém měl ekonomické opodstatnění u skopců nebo bahnic vlnařských plemen, pokud byla vlna hlavním ekonomických ukazatelem. Dokrm se prováděl po stříţi, asi po dobu dvou měsíců. Dnes je optimální realizovat jateční a vyřazené ovce buď v průběhu, nebo ihned po ukončení pastevního období. Vyřazené kus mají ještě dobrou kondici, proto je vhodné bez ohledu na délku vlny realizovat jejich prodej na jatky. Stájový dokrm ztratil na významu i tím, ţe se v současné době ve stádech jiţ nechovají skopci (HORÁK a kol., 2012). Odchov a výživa plemenných beranů Plemenní berani jsou ve většině případů celoročně chováni ve skupinách v ovčíně na hluboké podestýlce s přiměřeným výběhem. Ideální počet beranů ve skupině je 3 aţ 6 kusů. Během roku je potřebné u plemenných býků provádět pravidelné odčervování a ošetření paznehtů a minimálně jedenkrát do roka by měly být plemenní berani ostříháni. V přípravném období před připouštěním se postupně zvyšuje denní dávka jadrných krmiv na 1 aţ 1,5 kg/ks. Vhodné je zkrmovat i pšeničné otruby, luštěniny a luskoobilné směsi. V letním období je denní spotřeba pastevního porostu v rozmezí 4 aţ 7 kg/ks. V zimě je vhodné zkrmovat krmnou řepu nebo krmnou mrkev. Odchov a výživa bahnic V zimním období bývají z důvodu drsných klimatických podmínek bahnice ustájeny v ovčíně na hluboké podestýlce, ve skupinách o počtu maximálně 50 kusů. V ideálním případě jsou v kaţdé skupině přibliţně stejně staré bahnice. Potřeba ţivin pro bahnice je odvislá především od jejich ţivé hmotnosti, stádiu reprodukčního cyklu a vlastní uţitkovosti. V létě bahnice přijímají potravu ve formě ad libitní pastvě. Průměrná denní spotřeba pastevního porostu činí na jednu bahnici 7 aţ 12 kg. Celoroční potřeba pastvy dosahuje aţ 2,5 t/rok. Bahnice je také nutné připravit na zapouštění vydatným a kvalitním krmením. Často se u ovcí praktikuje flushing, coţ je technika krmení zaměřena na dosaţení co nejvýraznějších příznaků říje a hodnotné ovulace. Ve druhé polovině gravidity se přikrmuje jadrným krmivem, kdy na jednu bahnici denně připadá 0,2 aţ 0,3 kg tohoto krmiva. V týdnu po porodu je vhodné přejít zpět na normální krmnou dávku se šťavnatými krmivy, kdy je nutné v prvním měsíci laktace zvýšit mnoţství jádra aţ na 0,5 kg denně na bahnici. Spotřeba jádra se v dalších
21
měsících začíná sniţovat, především v závislosti na produkci mléka, a to aţ na 0,25 kg denně. Vhodné je dále bahnice krmit i pšeničnými otruby, extrahovanými šroty a horkovzdušnými úsušky. Nezbytné minerální látky se nejčastěji doplňují ve formě lizů. V zimním období denně bahnicím zakládáme objemná krmiva v mnoţství 1 aţ 2 kg/ks a 2 aţ 4 kg šťavnatých krmiv. Další moţností můţe být, pokud to klimatické podmínky dovolí, i zimní odchov bahnic na pastvě. V tomto případě spočívá krmení bahnic ve zkrmování předem umístěných balíků nebo pravidelným naváţením krmiv na stálá dopředu připravená místa na pastvině. U bahnic je v průběhu roku taktéţ odčervování, ošetření paznehtů a stříţ, která by měla být prováděna minimálně jedenkrát ročně, ideálně v letních měsících (KUCHTÍK a kol., 2007). Zimní krmení ovcí Po vyčerpání pastevních příleţitostí se musí ovcím stejně jako jiným druhům hospodářských zvířat zajistit adekvátní krmení. Základ krmné dávky při stájovém systému krmení tvoří seno. V některých chovech bývá v zimním období uplatňován ad libitní příjem sena, který kryje podstatnou část nutričních poţadavků ovcí., které tak přijímají 3 aţ 5 kg sena na kus a den. Při zimním výkrmu se do krmných dávek zahrnují také kvalitní siláţe a krmné okopaniny. Zařazení jadrných krmiv a krmné slámy do krmné dávky se odvíjí od fáze reprodukčního cyklu a uţitkovosti. Mezi zásady zimního krmení ovci patří: -
pravidelné krmení minimálně dvakrát za den a krmivo se nezakládá do nefunkčních zařízení.
-
základem zimní krmné dávky je kvalitní seno. Krmivo musí být čisté a případné změny v krmné dávce se provádí pozvolna. Ovce musí mít dostatek pitné vody a minerálních látek.
-
krmení musí probíhat v následném pořadí (pokud se nejedná o jednosloţkové krmivo): jadrná krmiva, šťavnaté krmivo, seno a sláma.
-
u stáda kaţdý den provádět zdravotní prohlídky a zajistit ovcím přístup do výběhu
s přihlédnutím
ke
konkrétním
(HORÁK a kol., 2012).
22
klimatickým
podmínkám
3.10 Hygiena krmiv Kvalitní konzervovaná krmiva přispívají ke zlepšení produkční účinnosti krmných dávek, zdraví a uţitkovosti zvířat. K nejzákladnějším předpokladům dobré hygieny patří čistota nejen krmiv, která je spojena se způsobem agrotechniky krmných pěstování krmných plodin, způsobem sklizně a technologií konzervace, ale téţ s čistotou sil při skladování. Nezbytné pro zabezpečení vysoké hygienické kvality krmiv je, aby byly sklady před jejich naplněním řádně vyčištěny a vydezinfikovány. Nebezpečná místa jsou především rohy skladů a nalepené zbytky konzervovaných krmiv na stěnách skladu. Nalepené zbytky nejsou typické jen pro siláţe, ale nalezneme je i ve skladech s jadrným krmivem Ke správné hygieně krmiv patří téţ dokonalý pořádek v bezprostřední blízkosti skladů a dobrý technický stav strojních linek z důvodu, aby nedocházelo k sekundární kontaminaci. Nepořádek v blízkosti skladů zvyšuje riziko kontaminace krmiv ve skladu. Kaţdé zvýšení teploty ve skladovaném krmivu se povaţuje za neţádoucí a podezřelé na mikrobiální znehodnocení. Konzervační prostředky, zejména organické kyseliny pouţívané pro zlepšení kvality fermentovaných krmiv, jsou důleţité i z pohledu zlepšení hygienické jakosti, neboť zamezují neţádoucím biochemickým přeměnám, degradaci ţivin, ztrátě energie a dalších nutričních látek. Výrazně zlepšují hygienickou jakost a prodluţují stabilitu krmiv (AGROWEB, 2012).
3.11 Pastva ovcí Pro úspěšný chov ovcí je nejdůleţitější kvalitní krmivová základná, coţ je především pastvina. Můţeme hovořit o úzkém vztahu půda - rostlina - zvíře, z čehoţ vyplývá, ţe k získání kvalitní píce je nutné zajistit potřebné optimální podmínky. Významnou roli hrají fyzikální, fyzikálně chemické a chemické vlastnosti, jako je zejména půdní reakce a zásoba přístupných ţivin (RYANT, 2005). Pastva je optimální zdroj plnohodnotné výţivy. Přirozený pohyb ovcí na čerstvém vzduchu podporuje jejich kondici, vývin svalstva a zpevňuje kostru. Selektivní spásání zvyšuje intenzitu růstu porostu a odnoţování trav, coţ vede k zahuštění porostu a tím i niţšímu zaplevelení. Ideální sloţení pastevního porostu by měly tvořit ze
23
70 % kvalitní traviny, 25 % leguminózy (jeteloviny) a asi 5 % byliny, především léčivé a aromatické rostliny. Ty na pasoucí ovce působí dieteticky a dodávají jim i minerální látky. Optimální doba pasení je krátká. Pastevní zralost porostu je optimální v období konce odnoţování a začátku stéblování trav při výšce 10 aţ 20 cm. Po přestárnutí porost ztrácí na kvalitě. Na svou regeneraci potřebuje asi 3 týdny. V květnu a červnu pastevní porost roste nejrychleji a vytvoří více neţ 50% celoroční produkce zelené hmoty. V srpnu a září se intenzita růstu travního porostu sniţuje a potřeba pastevní ploch se zvyšuje zhruba na dvojnásobek. Díky tomu, ţe se ovce pasou selektivně, dochází k intenzivnějšímu rozmnoţování rostlin, které rychle regenerují. Z tohoto důvodu je proto vhodné, aby se spojovala pastva s kosením nebo s pastvou vícedruhovou (HORÁK a kol., 2012). Většinu pastevních porostů tvoří přirozené pastevní areály. Pastvina by měla být suchá, nezamokřená (ve vlhkém prostředí dochází k většímu rozmnoţování cizopasníků a šíření nemocí), bez křoví a slunečná. Je prokázáno, ţe vyšší výskyt Escherichia Coli je na vlhkých místech, neţ na místech vyprahlých (HUSSEIN a kol., 2003). V našich chovech ovcí je aplikován pozvolný přechod ovcí na pastvu, coţ znamená, ţe před začátkem pastvy se pozvolna vyřazují z jejich krmné dávky šťavnatá krmiva a prodluţuje se jejich pobyt na pastvě. Součástí tohoto přípravného období je i odčervení a ošetření paznehtů. Odčervování probíhá podle zdravotního programu stáda, a to podle intenzity parazitárního napadení, ţivotního cyklu parazitů a na základě koprologického rozboru trusu. Preparáty určené k léčbě je nutné střídat. Tyto preparáty musí být téţ účinné i v případě výskytu tasemnice. (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Ovce jsou poměrně při pastvě poměrně vybíravé. Záleţí především na druhu rostlin, obsahu sušiny a obsahu vlákniny konkrétního porostu. I tak nalezneme plemena ovcí, především ta méně zušlechtěná, která jsou při výběru pastvy skromnější a i více odolná nepříznivým podmínkám daného prostředí (KUCHTÍK a kol., 2007). Pokud ovcím zároveň nabídneme různé pastviny s odlišnými charakteristikami drnu, obecně dají ovce přednost pastvině, kterou mohou jíst rychleji (BLACK, KENNEY, 1984).
24
3.11.1 Zatíţení pastviny Na zatíţení pastviny mají obecně vliv tyto faktory: produkce a kvalita píce, doba pastvy,
ovcí
kategorií
a
jejich
spotřebou,
dobou
pastvy,
klimatickými
podmínkami, sezónou, způsobem pastvy a podílem nedopasků. Všechny tyto faktory by se měli brát v úvahu při výpočtu optimálního zatíţení pastviny. Z dostupné domácí literatury můţeme zjistit, ţe při jedné seči na seno a při průměrné spotřebě 7 aţ 12 kg pastevního porostu na bahnici, by mělo zatíţení 1 ha celoroční pastviny činit 7 aţ 10 kusů bahnic. Zatíţení 1 ha průměrné pastviny 15 aţ 20 kusy bahnic je moţné, pokud nedojde k seči (KUCHTÍK a kol., 2007). V ekologickém zemědělství je intenzita chovu limitována nitrátovou směrnicí, kdy je přípustná produkce 170 kg dusíku na 1 ha zemědělské půdy.
Z toho vyplývá, ţe
maximální zatíţení je 13,3 ks bahnic/ha, přičemţ se samostatně neuvádí kategorie jehňat. Reálnost tohoto předpokladu odpovídá průměrnému výnosu asi 5 t sušiny/ha na trvale travních porostech, coţ v přepočtu znamená produkci 25 aţ 30 t zelené hmoty/ha (HORÁK a kol., 2012). 3.11.2 Způsoby pastvy Volná pastva ovcí Volná pastva je nejstarší způsob pastvy. Tato pastva můţe být prováděna i za přítomnosti ovčáckého psa, kdy je délka pracovní doby přibliţně 8 hodin. V letních měsících se ovce v době poledního odpočinku umístí na chráněné místo nebo do košáru. Volná pastva je nejméně náročná na zařízení pastvin, v podstatě potřebuje jen chytací ohrady (HORÁK a kol., 2012). Náleţí ke kontinuálnímu systému spásání. Dobytek se volně pohybuje po celé ploše pastviny bez omezení po celé pastevní období. Neprovádí se ošetřování plochy. Nevýhodou této pastvy je pošlapání a znečištění porostu, selektivní spásání druhů, rozšiřování méně hodnotných druhů, nadbytek píce v jarním období a degradace porostů. Vyuţití narostlé píce je 40 aţ 45 % (HRABĚ, BUCHGRABER, 2004). Dnes
tuto
pastvu
nalezneme
v méně
rozvinutých oblastech (Asie,
Afrika)
a v evropských oblastech, kde přetrvává v podobě tzv. transhumance, coţ je například stěhování
stád
ovcí
ve
Francii,
Německu,
(HORÁK a kol., 2012).
25
Španělsku
a
Rumunsku
Oplůtková pastva Oplůtková pastva je organizovanější způsob pastvy, kdy se vyuţívá přesně rozděleného pozemku. Její základem je pohyb zvířat omezený ohradou – oplůtkem. V této ohradě můţou být zvířata celoročně nebo mohou oplůtky střídat. Při kontinuální (nepřetrţité neusměrněné) pastvě na celé ploše pastevního areálu se volí ve většině případů zatíţení 1,0 aţ 1,4 VDJ/ha. Jednoopůtkový systém je polointezivní formou pastvy (HORÁK a kol., 2012). Vyšším stupněm je víceoplůtková pastva, kdy je pastvina rozdělena na 4 aţ 6 oplůtků. Při intenzivní rotační formě bývá rozdělena na 6 aţ 12, někdy i 18 oplůtků. V případě tohoto způsobu je doba pobytu ovcí v oplůtku maximálně 5 dnů. Na pastvině se provádí odpovídající ošetření porostu, jako pokosení nedopasků, rozhrnutí výkalů a pravidelné přihnojování dusíkem. Při odpovídající úrovni těchto ošetřovacích procesů činí roční zatíţení pastviny skotem 2,2 aţ 2,5 VDJ/ha. Vyuţití porostu je přibliţně 70 %. Doba spásání oplůtku je 2 aţ 3 dny v malochovech a 5 aţ 7 dnů ve velkochovech (HRABĚ, BUCHGRABER, 2004). Pásová pastva Pasová pastva patří k intenzivním druhům pastvy a je zaloţena na rotačním systému vyuţívání pastevních ploch. Jako i ostatní intenzivní pastvy, je pásová pastva také poměrně vysoce náročná na organizaci a vyuţívání ploch, materiálně-technické zabezpečení a odborné znalosti. Pasoucím se zvířatům, obvykle dojnicím je přidělen k pastvě pomocí elektrického ohradníku pás píce o šířce 60 aţ 80 cm. Po spasení vyhrazeného pásu je opakovaně přidělena další část porostu po dobu obvykle intenzivního půldenního spásání. Vyuţití porostu činí 90 %. Organizačně vysoce náročný systém, vhodný pro spásání písních porostů na orné půdě (HRABĚ, BUCHGRABER, 2004). Pastva v chráněných územích Tímto způsobem se udrţují společenstva rostlin a zvířat, které by ve vysoké rostlinné hmotě jinak vyhynuly. Kromě běţné pastvy dochází i ke spásání keřů a stromků. Terén pastvy se neupravuje, zůstávají mraveniště, bodláky, vřes atd. Pastva v CHKO nebo národních parcích je podporována dotacemi (HORÁK a kol., 2012).
26
Alternativní způsoby pastvy Alternativní
způsoby
pasty
jsou
prozatím
v našich
chovech
prováděny
ojediněle, především z organizačních a technických důvodů. Mezi nejznámější alternativní způsoby pastvy patří pastva v ovocných sadech, pastva po sklizni obilovin či okopanin a vypásání hrází rybníků (KUCHTÍK kol., 2007). 3.11.3 Typy oplocení pastvin Rozlišujeme oplocení trvalé (pevné) a dočasné (přenosné). Mezi trvalé oplocení patří dřevěné, kamenné nebo keřovité ploty. U nás převaţují ploty dřevěné. Dřevěné oplocení lze vybudovat také z odpadového dřeva (např. smrkového), tyčoviny nebo z dřevěných palet. Nevýhodou takového oplocení je nízká ţivotnost. V praxi se rozšířil trvalé ohrady s uzlíkovým pletivem. Jejich kvalita se odvíjí od kůlů, na které se nejčastěji pouţívá dřevo dubu nebo akátu, a to ze štípané kulatiny nebo opracovaných hranolů. Dále se rozšířily i kůly z recyklovaných plastů, které nejsou aţ tak pevné. Důleţitou součástí této ohrady je napínací drát, kterým se upevňuje pletivo a vede se v jeho horní a spodní části. Pozor se musí dát při zajištění rohů. Ţivotnost takového oplocení je přibliţně 20 let. Drátěné ohrady jsou elektrické, pevné nebo jejich kombinované. Pevné drátěné ohrady jsou nepropustné pro zvěř, coţ naráţí na odpor myslivců. Takové oplocení je však ţádoucí v případě oborového chovu. Elektrické ohrady jsou náročnější z hlediska údrţby. Zvláště při podsekávání drátů, kdy by mohlo dojít k uzemnění a ztrátě na účinnosti vyrůstající trávou. Tři aţ čtyři vodící dráty jsou upevněny na dvoumetrových dřevěných kůlech a jsou zatlučeny do hloubky 80 cm. Mezi jednotlivými kůly je vzdálenost 30 aţ 40 m a ve vzdálenosti 7 aţ 10 m se umisťují napínací lišty. Na elektrický ohradník bývá většinou napojen spodní a hrozní drát. Spodní drát je ve výšce 20 aţ 25 cm, horní v 90 aţ 100 cm. Ţivotnost systému je přibliţně 30 let. Pro menší oplůtky se vyuţívá elektrických sítí, neboť je s nimi poměrně snadná manipulace. Na větší oplůtky pro ovce se pouţívají elektrické ohradníky s dvěma aţ třemi vodivými lanky ve třech úrovních. Správná funkce elektrického ohradníku musí být zajištěna ochranou proti blesku a správným uzemněním. Funkčnost ohradníků je také důleţité zajistit tím, ţe se včas 27
odstraní
porost
pod
spodním
drátem.
Aby
ovce
elektrické
oplocení
respektovaly, musíme je na něj postupně navykat (HORÁK a kol., 2012). Funkce elektrického oplocení vychází z přímé a následné zpětné vazby, díky které zvíře oplocení respektuje. Šok z oplocení je tak nepříjemný (ale není nebezpečný), ţe po několika pokusech o dotek, se mu začnou zvířata vyhýbat. Proces učení je důleţitý, protoţe funkce elektrického oplocení je zcela závislá na respektu ze strany zvířat. (AKASKA, 2013) Mobilní ohrady jsou velmi náročné z hlediska lidské práce. I přesto fakt jsou v Česku pouţívané právě ohrady mobilní a dřevěné. Do budoucna však zvyšující se cena lidské práce tento poměr velmi rychle změní. Náklady na pevnou drátěnou elektrickou ohradu jsou vcelku vysoké, v současnosti při dodavatelským způsobu se cena 1 km oplocení pastviny pohybuje v rozmezí 35-45 tisíc Kč (HORÁK a kol., 2012). 3.11.4 Technická zařízení pastvin Dnešním trendem je, ţe pastviny mají být co nejjednodušší a tím i co nejlevnější. Výstavba přístřešků, salaší, zimovišť atd. je jiţ minulostí. I zvířata jsou dokonale přizpůsobena k přeţití naší středoevropské zimy. Košáry Košáry slouţí k ustájení ovcí na pastvě přes noc nebo i během dne. Košár je většinou postaven z dřevěných lís 4 m dlouhých a 1,2 m vysokých nebo z elektrických ohradníků. Jedna ovce má mít prostor o velikosti 0,8 aţ 1,2 m, a to podle toho, zda se bude košírovat přes den nebo i přes noc. Košáry se umisťují na suchá místa. Při přemisťování košár se nejčastěji přemisťují jen tři strany, které se posléze napojí na čtvrtou stranu, a tím postupně vzniká souvislá
intenzivně hnojená oblast
(VANĚK, ŠTOLC, 2002). Stín v košárech ovlivňuje také kvalitu ovčího masa. Ovce chované ve stínu mají například niţší počet lymfocytů (LIU, 2012). Venkovní chouly Narozená mláďata je moţné urýt v době nepříznivého počasí do speciálního krytu, a to hned, jakmile se ošetří a označí. V choulu jsou společně s matkou zhruba jeden aţ dva dny (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002).
28
Zimoviště Nejlepší moţností je zimoviště mobilní, které se při kaţdém návozu krmení můţe posunout na jiné místo. V jarním období je třeba urovnat terén a rozvláčet výkaly. Ovce se přesunou na jiné místo a sklidí se seno. Texaské brány Texaské brány jsou vlastně rošty, které umoţňují průjezd vozidel, cyklistu i průchod pěších, ale neumoţňují proniknutí zvířat. Průjezdné brány šetří kilometry vyplocování cest a problémy s otvíráním bran. Manipulační ohrada Manipulační ohrada je buď pevná, nebo mobilní. Je potřebná při veterinárních zákrocích, odčervení a evidenci. Vybudována můţe být z kovu či dřeva. Mobilní zařízení umoţňuje přestěhování na nerozbahněný terén a za zvířaty. Díky mobilní ohradě je moţný její rychlý převoz a postavení na místo, kde se nachází zvířata. Díky tomu se dá obslouţit více stád, coţ znamená úsporu času a peněz. Lizy Lizy musí být dobře upevněny. Taktéţ by měly doplňovat minerální látky, které jsou v dané oblasti potřebné. Nosným činitelem by měla být sůl, neboť lizy s příliš velkým mnoţstvím minerálů zvířata méně přijímají a tím přijmou také menší mnoţství poţadovaných látek. Napájení Součástí kaţdé pastviny musí být napajedlo. Nejlepším řešením je zpevněný přístup k přírodnímu zdroji vody (např. potok). Jestliţe není toto řešení moţné, je třeba zajistit napájení z vodovodní sítě nebo pomocí cisterny. U celoročních pastevních systémů se pouţívají nezamrzající napáječky (HORÁK a kol., 2012).
3.12 Hygiena pastvin Z důvodu chovu ovcí na pastvinách po větší část roku (od 140 do 210 dní) je nutné nepodceňovat dodrţování základních hygienických opatření. Základem je zamezit vstup ovcím na vlhké a zamokřené části pastviny za pouţití oplocení. Tato místa jsou totiţ méně kvalitní a jsou zdrojem endoparazitů, ektoparazitů,
29
jejich
mezihostitelů
nebo
jiného
hmyzu.
V místech,
kde
je
celoroční
zamokření, můţeme kromě oplocení vyuţít moţnosti vysoušení pomocí např. drenáţí. Dalším opatřením je zamezení devastace ploch likvidaci travního drnu. V tomto případě má rozhodující vliv především zatíţení pastvin a organizace pastvy. Větší zatíţení pastvin přispívá například k hlubokému spásání (pod 5 cm), které zvyšuje pravděpodobnost rizika parazitární invaze, neboť aţ 80 % parazitů ţije v přízemní vrstvě. K preventivním hygienickým opatřením slouţí pratotechnické úkony, a to především rozvláčení výkalů, sečení nedopasků a vláčení. Přirozenou asanací pastvy je střídání vyuţívaného pastevního porostu, kdy dochází k přerušení vývojových cyklů parazitů. Osvědčenou metodou je i společná pastva více druhů (např. ovce a skot). Umělou asanaci pastvin zajišťujeme na podzim aplikací kainitu v dávce 200 kg/ha, případně superfosfátem nebo ledkem amonným. Vápněním zneškodníme vajíčka parazitů, ovšem pouţití je doporučováno jen u kyselých půd, a to jednou za 3 nebo 5 let. Vápnit pastviny lze celoročně, ovšem pouze za předpokladu, ţe nebude pastva probíhat bezprostředně po aplikaci vápníku (AGROWEB, 2012).
3.13 Hygiena ošetřování 3.13.1 Stříţ ovcí Doba stříţe je ovlivněna především charakterem rouna (kvalitou rouna), pohlavím a technologií chovu. Samotné stříţi předchází důkladná příprava. Ta spočívá v odstranění předmětů, které mohou stříţ komplikovat (zvonce, ohlávky, poševní svorky, zbytky nevypratelné barvy). (HORÁK a kol., 2012) Stříhat se mají ovce lačné a se suchou vlnou. Připravit se musí i prostředí, kde bude stříţ probíhat. Toto místo musí být suché a čisté (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). V současné době se klasická stříţ prováděna specializovanými ručními nůţkami uskutečňuje pouze v nejnutnějších případech, neboť je velmi pracná, namáhavá, málo kvalitní a neproduktivní. V současnosti je nejpouţívanějším způsobem stříţ za pomocí elektrických stříhacích strojků (HORÁK a kol., 2012). Po ostříhání vlny se provádí váţení s přesností 0,1 kg a třídění vlny, kdy se z rouna odstraňují nečistoty, přestřiţená, krátká a defektní vlna (ŢIŢLAVSKÝ, 2005).
30
U jemnovlnných ovcí se provádí stříţ jedenkrát za rok, většinou 4 aţ 6 týdnů před bahněním. Ostříhaná a březí ovce se pak lépe pohybuje a i bahnění ostříhaných ovcí je hygieničtější. Stříţ se provádí co nejtěsněji u kůţe, ale tak, aby nedošlo k poranění. Po stříţi je vhodně ovce vykoupat v dezinfekčním roztoku, aby se zbavily moţných vnějších parazitů (ČERNOŠEK, 1989). Berani by se měli stříhat 4 aţ 6 týdnů před připouštěním a u chovných jehňat se stříţ provádí po odstavu (HORÁK a kol., 2012). Při kaţdé stříţi vlny se provádí i prohlídka ovcí, kdy kontrolujeme, zda se u nich nevyskytuje prašivina či kloše. Při zjištění jakéhokoliv nedostatku je třeba učinit taková opatření,
aby
se
zabránilo
dalšímu
šíření
ektoparazitů
nebo
nákazy
(MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol, 2002). 3.13.2 Ošetřování paznehtů Paznehty ošetřujeme při stříţi, odčervování a v případě, ţe se vyskytne akutní kulhání. Ošetření spočívá v odstranění nečistot z rohoviny a meziprstní štěrbiny, odřezání (odstřihnutí) přerostlé nebo poškozené rohoviny aţ na zdravou a dezinfekci ošetřeného paznehtu (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Paznehty musí být před ošetřením očištěny a omyty. Upravené paznehty nesmějí vybočovat a musejí být rovné. Pro úpravu paznehtů se pouţívá nůţ, tzv. škrabka, nebo zahnutý kopytní nůţ. Při vzniku poranění je vhodné pouţít dezinfekční prostředek (ČERNOŠEK, 1989). 3.13.3 Kastrace Kastrují se beránci, kteří zůstanou ve stádě déle neţ pět měsíců a nejsou určeny k dalšímu chovu. Nejvhodnější doba pro kastraci je kolem 2 týdnů věku, kdyţ je jehně dobře osvalené, zdravé a netrpí průjmovým onemocněním (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol., 2002). Kastrace se provádí nekrvavým způsobem pomocí gumových krouţků. Beránkům se nasadí kastračními kleštěmi kastrační gumička. Gumička se nasazuje nad staţená varlata v šourku, nikdy se nenasazuje na pastruky. Kastraci lze provádět taktéţ pomocí „burdizzo“
kleští
nebo
chirurgicky.
(HORÁK a kol. 2012).
31
Zákroky
provádí
veterinární
lékař
3.13.4 Kupírování ocásků Kupírování ocásků
jehňatům nekrvavým
způsobem se
provádí za pomoci
elastického, gumového krouţku. Jehněti ve věku 2 - 4 týdnů se kleštěmi upevní na ocásek krouţek, a to mezi 3. - 4. obratel. Do dvou týdnů po nasazení krouţku dojde k odumření tkání a odpadnutí ocásku. Ocásky se jehňatům kupírují především proto, ţe po odstranění se do vlny nezanáší nečistoty. Ocásky se většinou nekupírují skopcům a jehňatům určeným k jatečným účelům (MÁTLOVÁ, LOUČKA a kol. 2002). Kupírování chirurgickým zásahem se provádí výjimečně. Kůţe ocásku se shrne ke kořeni, odstraní se ocasní obratle a vzniklá rána se překryje zpět kůţí. Podle vyhlášky lze provádět kastraci a kupírování jehňat jen do osmi týdnů po narození (HORÁK a kol., 2012). 3.13.5 Označování zvířat Chovatelé ovcí a koz se od 1.7.2010 řídí platnou vyhláškou č. 136/2004 Sb., která řeší problematiku označování zvířat a jejich evidenci. Především se jich týkají § 22-24, které přiblíţily poţadavky na označování a evidenci ovcí a koz poţadavkům Nařízení Rady (ES) č. 21/2004 ze 17.12.2003 o stanovení systému identifikace a evidence ovcí a koz (HORÁK a kol., 2012). 3.13.6 Ošetření narozených jehňat a bahnic po porodu Porod končí odchodem lůţka (plodového koláče), který za normálních okolností odejde do 6 hodin po porodu. Pokud je doba delší nebo nebylo lůţko vypuzeno celé, je nutná pomoc veterinárního lékaře. Pro snazší kontrolu „zčištění“ se ovce po porodu umisťují do samostatného kotce, tzv. choulu. Chouly musí být udrţovány v čistotě a suchu. Z důvodu prevence před prionovými onemocněními je nutné důsledné likvidování lůţka a plodových obalů. Po přemístění ovce s jehnětem (jehňaty) se z choulu odstraní všechna podestýlka a provede se dezinfekce. Matky po porodu, obzvláště po těţkém, je nutné postavit na nohy, jinak hrozí nebezpečí výhřezu pochvy. Jestliţe matka po porodu zůstane u jehněte a líţe je, pak je to důkaz, ţe jehně přijala a bude se o něj starat. Z narozeného jehněte odstraníme zbytky plodových obalů, vyčistíme nosní otvory a ústní dutinu (BURDA a kol, 1980). Nejnutnějším opatřením je však provedení dezinfekce pupečního pahýlu jehněte, aby se zabránilo vstupu např. bakterií E. coli.
32
Bahnici po porodu předloţíme kvalitní seno a dostatek pitné vody a po několik dnů podáváme mírně osolený teplý nápoj z pšeničných otrub, šrotů nebo lněných výlisků. Samozřejmostí je přístup k lizu. Po omytí vemene matky následuje nejdůleţitější úkon, a to napití jehněte mlezivem, neboť je to základ pro přeţití jehňat po porodu a pro jejich zdárný vývoj (HORÁK a kol., 2012).
3.14 Onemocnění ovcí Nemoc (choroba) je chápána jako porucha ţivotní činnosti organismu, která vzniká na základě choroboplodných podnětů, porušuje jeho funkční rovnováhu, sniţuje produktivitu a ekonomickou hodnotu zvířete (KURSA a kol., 1986). 3.14.1 Nenakaţlivé nemoci 3.14.1.1 Metabolické poruchy Křivice (rachitis) Křivice se vyskytuje u mladých zvířat, která nemají dostatek vápníku, fosforu a vitaminu D anebo je jejich poměr v krmivech v nesprávném poměru. (LAX, 1956) Příznaky přicházejí
postupně.
Jehňata
nenastupují,
kulhají,
nedostatečně
se
pohybují, následně převáţně leţí, zduřují se jim bolestivě klouby, mají nefyziologický postoj a dostavují se i křeče. Úspěch léčby tkví v časném zahájení a úpravě krmných dávek. Prevence proti křivici je dostatek vitaminu D, optimální poměr kostitvorných minerálů v krmivu a příznivé účinky má pobyt gravidních bahnic spolu s jehňaty venku,
kde
dochází
k tvorbě
vitaminu
D
za
pomocí
solárního
efektu
(KURSA a kol., 1987). Ketóza bahnic Ketóza je akutní porucha látkové přeměny, která je způsobena větším mnoţstvím ketolátek v důsledku nedostatku ţivin, především uhlohydrátů (LAX, 1956). Ketolátky mají toxický vliv na zaţívací ústrojí, játra a vedou k nervovým poruchám. Prvním příznakem je nejdříve nechutenství, následují poruchy pohybu, křeče a ospalost. Zvíře vykazuje pach po acetonu ve vydechovaném vzduchu, výkalech, moči i mléce. Na závěr se výskyt ketózy projevuje skřípěním zubů a křečemi. Dostavuje se bezvědomí a následně můţe dojít i k úmrtí, které je při výskytu této nemoci vysoké. Pokud první příznaky odhalíme včas, co nejrychleji upravíme krmivo, je léčba nadějná. Prevence této nemoci je zaloţena na správném zastoupení základních ţivin, zejména uhlovodanů, v krmivu pro březí bahnice. Omezíme překrmování jadrnými krmivy
33
a
zmenšíme
zkrmování
siláţí
s vysokým
obsahem
kyseliny
máselné
(KURSA a kol., 1987). Pastevní tetanie Pastevní tetanie je způsobena nízkou hladinou hořčíku (hypomagnesemie), která se objevuje na jaře při zahájení pastvy. Příčinou pastevní tetanie je spásání mladých travních porostů, které mají nízký obsah hrubé vlákniny a jsou hnojeny dusíkatými a draselnými hnojivy. Z tohoto důvodu dochází v předţaludku ke zvyšování obsahu amoniaku, který způsobuje nevstřebávání hořčíku. Příznaky se projevují pomalu. Počátek nemoci začíná nekoordinovanou chůzí, následně dochází k třesu svalů, křečím a dostavuje se bezvědomí. Léčba je úspěšná, jestliţe zavčas rozpoznáme příznaky a změníme dosavadní krmivo. Prevence proti této chorobě spočívá v postupném návyku (v podobě přikrmování) na zelené krmení a pastvu (KURSA a kol., 1987). Nutriční svalová dystrofie Svalová dystrofie se vyskytuje u jehňat od špatně ţivených bahnic po zimním ustájení, kdy jsou ovce poprvé vyhnány na pastvu (LAX, 1956). Projevuje se hyalinní degenerací kosterních
svalů.
Příčinou
tohoto
onemocnění
je
nedostatek
vitaminu
E
a stopového prvku selenu. V důsledku nedostatku biologických antioxidantu dochází k funkční poruše a následnému degenerativnímu rozpadu svalových buněk, poškozeny jsou i jiné orgány. U vyspělých jehňat v dobré kondici se náhle objevují příznak strnulé chůze, zvíře je unavené, polehává, je neschopné postavit se či udrţet na nohách. Nadále je zachována chuť ke krmivu. Pokud nezačneme s léčbou včas, dochází k úhynu. Léčba spočívá v podání vitaminu E v krmivu a injekčně, oleje z pšeničných klíčků a za pomocí kyseliny fosforečné (LAX, 1956). Jako prevenci proti této chorobě dodáváme bahnicím dostatek vitaminu E a selen, který podáváme i jehňatům (KURSA a kol., 1987). 3.14.1.2 Orgánové nemoci Vypadávání srsti Vypadávání srsti se projevuje ztrátou vlny, aniţ by se projevovaly viditelné změny na kůţi. Můţe způsobit ekonomické problémy, pokud postihne větší počet zvířat. Příčin je mnoho. parazity,
Většinou
se
jedná
motoličnost, plicní,
o
následky
jiných
chorob
slézová a střevní červivost,
jako
je
napadení
infekční choroby
(mastitida), nedostatek vitamínů a minerálních látek. Způsobena můţe být také vlivem toxických látek, nebo poruchou ţláz s vnitřní sekrecí. Symptomem je vypadávání vlny
34
v rozličném stupni. Kůţe je hladká, neprojevuje se na ní ţádná změna. Výţiva ovcí je dostačující. Neţ začneme s léčbou, musíme nejdříve zjistit, jaká nemoc vypadávání způsobila. Preventivním opatřením proti vypadávání srsti je ochrana chovů před infekčními, parazitárními a metabolickými chorobami (KURSA a kol., 1987).
Chudokrevnost (anemie) Chudokrevnost znamená úbytek červených krvinek a hemoglobinu v krvi, doprovázený sníţenou uţitkovostí a celkovou odolností proti infekčním chorobám. Chudokrevnost ovcí má několik příčin. Nejčastěji se jedná o parazitární napadení, nedostatek vitamínů a působní toxinů. Příznakem je bledá aţ bílá barva sliznic, únava, dušnost a otoky. K léčbě je potřeba odstranit prvotní příčiny, následně podporujeme krvetvorbu. Prevence spočívá v plnohodnotné výţivě, léčbě a prevenci parazitárních chorob a infekčních onemocnění (KURSA a kol., 1987). Zánět plic Zánět plic není u ovcí vzácné onemocnění. Příčinou je oslabení organismu prochlazením, větší zátěţí, podvýţivou a napadení dýchacího ústrojí patogenními bakteriemi, viry a plísněmi. Velký význam na zánět plic má vlhkost v ovčírně, vdechování dráţdivých látek, prašnost krmiv a podestýlky atd. Mezi příznaky patří horečka, výtok z nosních otvorů, dále kašel, malátnost a dušnost. K léčbě přidáváme zlepšení zoohygienických podmínek, dietu a individuální péči o pacienty. Preventivním opatřením je ochrana ovcí před výkyvy počasí, zabránění prochladnutí, optimální klima v ovčírnách
a
zamezení
výskytu
škodlivých
a
predispozičních
faktorů
(KURSA a kol., 1987). Nechutenství – dysfunkce předžaludků Nechutenství je způsobeno nejčastěji poruchou trávící funkce předţaludků. Příčinou je nevhodná technologie krmení, nízký obsah strukturální vlákniny a špatný poměr sacharidů a dusíkatých látek v krmné dávce (HORÁK a kol., 2012). Mezi příznaky patří nechutenství, skleslost, průjmy a vyčerpání. Nechutenství se léčí pomocí preparátů ovlivňující funkci zaţívání a dietou. Jako prevence slouţí zamezení vyvolávajících příčin (KURSA a kol., 1987).
35
Prudké nadmutí – tympanie, meteorismus Prudké nadmutí je způsobeno náhlým zvětšením objemu předţaludků, coţ způsobila nadměrná tvorba a hromadění plynů v bachoru. Nadmutí způsobuje větší mnoţství lehce kvasících krmiv, které podléhají výrazné fermentaci. U jehňat se vyskytuje při příjmu mléčných náhraţek. Příznaky se objevují náhle, většinou najednou nebo rychle za sebou u více ovcí. Výrazně se zvětšuje břišní objem, slabinové jamky vykazují vyklenutí. U ovcí pozorujeme neklid, apatii, výtok slin a časté nucení na defekaci a močení. Závěrem nemoci ovce padají a hynou udušením. S léčbou musíme začít okamţitě.
Umoţníme
odchod
plynů
masáţí
břišní
stěny,
postavíme
ovci
„do sedu“, zavedeme jícní sondy a podáme Pretympan, Silibovon. Prevence tohoto onemocnění spočívá ve správné volbě pastevních porostů, pozvolným přechod mezi zimním krmením a pastvou, napojením a předkrmením objemným krmivem ovcí před pasením. Nepást na mokré a zapařené trávě (KURSA a kol., 1987). 3.14.2 Nakaţlivé nemoci Bruceloza Bruceloza je nakaţlivé onemocnění všech druhů domácích zvířat. U ovcí je nejčastějším původcem Brucella melitensis. Bruceloza je nakaţlivé onemocnení přenosné na jiná zvířata a ohroţuje i zdraví lidí (LAX, 1956). Původcem nákazy jsou nemocná zvířata, která vylučují zárodky mlékem, močí, výtoky z pohlavních orgánů, ejakulátem. K přenosu dochází přímým stykem nebo pozřením krmiva a pitné vody znečištěné výměšky nemocných zvířat. Další moţnost nákazy je přenos do oděrek na vemeni a na končetinách. Příznaky jsou nenápadné, nemoc probíhá nejdříve skrytě. V důsledku zánětu placenty vyvolaném brucelami dojde ke zmetání ovcí v posledním měsíci březosti. Potrat doprovází řada komplikací (zadrţení lůţka, záněty dělohy, záněty kloubů). V případě beranů se objevují záněty varlat a nadvarlat. Nákaza na člověka se nejčastěji přenese při ošetřování nemocných ovcí. Bruceloza se neléčí. Kdyţ dojde k potvrzení nemoci, celé stádo se likviduje. Prevence spočívá v trvalé kontrole, kdy se provádí komplexní laboratorní prověřování stád.
Dále bývá uplatňována karanténa
nově dovezených zvířat, u kterých se provádí další přísná veterinární opatření (KURSA a kol., 1987).
36
Sněť slezinná (antrax) Sněť slezinná je nákaza s rychlým průběhem u různých druhů zvířat. U nás vzácná. Je přenosná na člověka. Původce tohoto onemocnění je mikrob Bacillus anthracis. Spory tohoto mikrobu přeţívají několik let v půdě. Zdroj nákazy můţe být v krmivu z lokalit, kde dochází k zaplavování odpadními vodami, ale i z importovaného krmiva. Příznakem onemocnění je horečka, skleslost, nadmutí břicha, plynatost, agalakcie. Ve výkalech, moči a mléce můţe být přítomná krev. Nákaza je řízena veterinární sluţbou. Prevencí
je
vakcinace
skotu v ohroţených
lokalitách a
zamořeném
chovu
(KURSA kol., 1987).
Slintavka a kulhavka Jedná se o nebezpečnou virovou nákazu. Horečnaté a prudce probíhající onemocnění sudokopytníků. Původcem je virus, který se vyskytuje ve více typech. Díky tomuto mnoţství se ztěţuje spolehlivost imunizace a zvyšuje se náročnost boje proti nákaze. Zdrojem nákazy je nemocné zvíře. Přenos probíhá pomocí kontaminovaného krmiva, vodou, stelivem, dopravními prostředky a volně ţijícími zvířaty (HORÁK a kol., 2012). Příznakem je nechutenství, výtok slin, horečka skleslost. Chorobné změny pozorujeme na končetinách, na mezipaznehtní kůţi a na korunkové škáře, kde vznikají puchýřky a nekrózy. Projevuje se silné kulhání, můţe se objevit i vyzutí paznehtů. Vysokobřezí bahnice potrácejí a ţivě narozená jehňata hynou. Při propuknutí nákazy se probíhá okamţitá uzávěra obce, která obec izoluje od okolí, aby se zabránilo šíření viru z ohniska. Zřizují se ochranná pásma, která mají přísná opatření proti nákaze. Primárním opatřením proti slintavce a kulhavce, je zabránění moţnosti zavlečení viru přímým i nepřímým způsobem na území státu. Veterinární sluţba provádí plošnou vakcinaci na celém území České republiky. Pokud se tato nemoc objeví v některé zemi, neprodleně se nařizuje protinákazová pohotovost (KURSA a spol., 1987). Vzteklina Vzteklina je virové, nakaţlivé onemocnění, které se projevuje zánětem centrálního nervového systému, kdy dochází k poruchám vědomí, degeneraci nervových buněk, špatné pohyblivosti aţ ochrnutí a končí vţdy prakticky smrtelně. (LAX, 1956) Přenos zapříčiněn pokousáním nemocním zvířetem. U ovcí probíhá v takzvané tiché formě, coţ znamená, ţe zvíře trpí nechutenstvím, svalovou obrnou a v krátké době dojde k úhynu. Léčba se neprovádí, nakaţená zvířata se poráţejí. Prevencí proti
37
vzteklině je vakcinace a opatření vedoucí k znemoţnění kontaktu s nakaţenými šelmami (KURSA a kol., 1987). Záněty mléčné žlázy (mastitidy) Mastitidy jsou významným onemocněním ovcí s ekonomickým dopadem. Problémem je pozdní zjištění, kdy dochází ke ztrátě mléčnosti, které se projevuje také zaostáváním a i úhynem jehňat. Často dochází k rozvoji dále neléčitelných změn na vemeni a vyřazením takto nemocného zvířete (HORÁK a kol., 2012). Příčinou je infekce mléčné ţlázy, která je napadená různými typy zárodku (Stafylococcus aureus, Pasturella multocida, Corynebacterium pyogenes, Mycoplasma agalaktie). Patogenní zárodky se dostávají do mléčné ţlázy strukovým kanálkem nebo poraněnou kůţí. Patogenní původce šíří nemocná zvířata a nosiči zárodků. K rozšíření mastitid dochází při nesprávném dodrţování hygienických zásad a špatném ošetřování dojící techniky. Příznaky a průběh onemocnění jsou závislé na původu onemocnění. Většinou se zánět mléčné ţlázy projevuje určitými změnami na postiţené polovině vemene, kdy pozorujeme např. otok, bolestivost, zčervenání aţ zfialovění, někdy i odumření tkáně. Změny pozorujeme i na mléce, jeţ je zpočátku vodnaté, později zabarvené do šeda, následně krvavé s obsahem vločkového hnisu. Nakonec dochází k vymizení sekretu. Ovce s akutní mastitidou trpí horečkou, nechutenstvím, ztrátou koordinace, záněty kloubů a plic, změnami na očích,
hubnutím a sepsí
(KURSA a kol., 1987). Léčba spočívá v podání antibiotik (do vemene i celkově), přípravků podporující bachorovou činnost a vtíráním hojivých mastí. U všech mastitid provádíme opakované vydojování zanícené poloviny mléčné ţlázy (jednou za 2-3 hodiny). U těţkých zánětů zabezpečíme intravenózní hydrataci a přísun nesteroidních antiflogistik. Preventivním opatřením je zabezpečení vhodných zoohygienických podmínek v chovu, správná hygiena při dojení a kvalitní krmná dávka. Opakovaně provádíme kontrolu mléčné ţlázy,
kontrolu
provádíme
vţdy
při
zapuštění,
porodu
a
odstavu
jehňat
(HORÁK a kol., 2012).
Tetanus Tetanus, jehoţ původcem je bakterie Clostridium tetani, je častější onemocnění u ovcí neţ u skotu. Rozvíjí se po vniknutí zárodků do organismu v místě, kde došlo k poranění
38
kůţe nebo tkáně v důsledku chirurgických zákroků. Mezi takové chirurgické zákroky, při kterých dochází k poranění, patří: stříţ, porod, kastrace, kupírování a špatné ošetření pupku). V uzavřené ráně se přemnoţí bakterie a dochází k produkci škodlivých toxinů (HORÁK a kol., 2012). Příznaky onemocnění se projevují za 10 – 14 dnů po infikování. Nejdříve pozorujeme malátnost zvířete, strnulou chůzi s následným ulehnutím na bok s nataţenými končetinami. Hlava je otočena nazad a čelisti jsou sevřené. Pozorujeme křeče a ve většině případů dochází k úhynu zvířete (KURSA a kol., 1987). Léčba pomocí séra proti tetanu, uklidňujícími preparáty a antibiotiky je často bez výsledného uzdravení, obzvlášť pokud je onemocnění plně rozvinuto (HORÁK a kol., 2012). Prevencí je vakcinace bahnic a jehňat spolu s enterotoxemií, dodrţováním hygieny při porodech a desinfekce pupečního pahýlu a ošetření kaţdého poranění vzniklého při stříţi vlny (KURSA a kol., 1987). Salmonelóza Salmonelózy jsou nakaţlivá onemocnění, která vyvolávají různé typy bakterií z rodu Salmonella. Postiţeny bývají domácí i volně ţijící zvířata. Salmonelóza téţ ohroţuje zdraví člověka, a to díky kontaktu s infikovanými zvířaty, či poţitím kontaminovaných potravin. U ovcí se nakaţení salmonelózou vyskytuje ve dvou formách: a) Salmonelová sepse -
Původcem je Salmonella typhi murium, nebo Salmonella enteritidis. K přenosu dochází pomocí nemocných zvířat, bacilonosiči a často hlodavci. Infekce se šíří zaţívadly. Příznakem je horečka, průjem (můţe být i krvavý). Infikovaná zvířata se mohou stát bacilonosiči. Při výskytu nákazy se chov uzavírá, nemocná zvířata se izolují, léčí nebo poráţejí. Izolují se i zdravá zvířata, pokud vylučují salmonely. Provádí se přísná ohnisková asanace ve stájích a přilehlých provozech, zlepšují se podmínky chovu, hygieny a výţivy. Jako prevence salmonelózy se pouţívají opatření, které zamezují zavlečení infekce do chovu.
b) Salmonelový potrat -
Salmonelový potrat je nebezpečné onemocnění, které způsobuje potraty v druhé polovině březosti. Zdrojem jsou ovce bacilonosiči, nakaţené Salmonellou abortus ovis. Jediným zřejmým příznakem onemocnění jsou potraty v chovu, porody málo ţivotných jehňat a úhyny jehňat krátce po porodu. U bahnic
39
se vyskytují komplikace v podobě zadrţení lůţka a zánětů dělohy. Nutným opatřením v chovu je izolace ovcí, které zmetaly a u těchto ovcí provedeme epizootologické vyšetření. Neţ dojde k objasnění situace, povaţujeme kaţdý potrat jako infekční. Opatření proti nákaze vychází z platných veterinárních předpisů. Jako prevence slouţí dodrţování obecných protinákazových pravidel. V chovech, které jsou ohroţeny, provádíme vakcinaci (KURSA a kol., 1987). Listerióza Listerióza
je
infekční
onemocnění,
které
je
způsobováno
bakterií
Listeria
monocytogenes (LAX, 1956). Tato bakterie je součástí střeva zdravých ovcí a přeţívá dlouhodobě zvláště při nízkých teplotách ve vnějším prostředí. K rozvoji onemocnění dochází především v zimě, kdy jsou ovce krmeny siláţí nebo senáţí, především těmi,
jeţ
obsahují
málo
cukrů
a
velmi
vysokým
mnoţstvím
sušiny
(HORÁK a kol., 2012). U ovcí pozorujeme příznaky jako je teplota, malátnost, výtok z nozder a očí, pohublost, špatná pohyblivost a nervové poruchy (KURSA a kol., 1987). Listerióza napadá během pár hodin celý zaţívací trakt a nejméně 14 dní zůstává v bachoru zvířete (ZUNDEL, BERNARD, 2006). Úhyn zvířat postiţených tímto onemocněním je častý, dochází k němu během 10
–
14
dní.
Při
včasném
podání
antibiotik
můţe
být
léčba
účinná
(HORÁK a kol., 2012). Aujeszkého choroba Aujeszkého choroba je nakaţlivé onemocnění, jehoţ původcem je virus Herpes virus suis. Původcem jsou prasata, u ovcí se jedná o vzácné onemocnění (LAX, 1956). Virus se do chovu můţe dostat za pomocí potkanů a masoţravých domácích zvířat, kdy dojde k poranění kůţe ovce, nebo je do těla zavlečen dýchacími cestami, či zaţívadly. Příznakem je svědění, křeče a nekoordinovaný pohyb. Dochází k poškození CNS a úhynu zvířete. Preventivním opatřením je ochrana stád ovcí, obzvláště pokud se nákaza objevila v nedalekých chovech. Dále provádíme asanaci a deratizaci. (KURSA a kol., 1987) Nakažlivé kulhání ovcí Nakaţlivé kulhání je nejrozšířenější infekční příčinou kulhání ovcí. Toto onemocnění je velmi bolestivé Způsobuje ho baktérie Dichelobacter (Bacteroides) nodus, která mimo 40
zvíře vydrţí být infekční nanejvýš deset dní. Onemocnění se vyskytuje nejčastěji na jaře, kdy je teplé a vlhké počasí. Hlavním projevem je intenzivní kulhání ovcí. Nakaţlivé kulhání znemoţňuje pohyb, čímţ dochází i ke sníţení příjmu potravy u nemocných ovcí. U vyhublých bahnic dochází k ovlivnění plodnosti, k přerušení produkce kolostra a sníţení produkce mléka, objevuje se ketóza březích bahnic. Rodí se nevyspělá jehňata. U nakaţených beranů dochází ke značnému sníţení jejich plodnosti, které se výrazně projevuje úbytkem počtu narozených jehňat.
U všech
kategorií dochází v letních měsících k myázám. K přenosu onemocnění dochází kontaminovaným krmivem a podestýlkou, nebo prostřednictvím kontaminované pastvy. Přenašeči mohou být i nakaţené ovce nejevící příznaky onemocnění. Kulhání léčíme ošetřením, úpravou a koupelemi paznehtů, následně aplikujeme antibiotika a provedeme terapeutickou vakcinaci inaktivující vakcínou. Prevence spočívá v ochraně před zavlečením onemocnění do stáda (měsíční karanténa nových zvířat před zařazením do chovu) a ve správném ošetřování paznehtů, které pravidelně dezinfikujeme. Pokud
se
v okolí chovu
objeví
infekce,
preventivně
pouţijeme
vakcinaci.
(HORÁK a kol., 2012) Příměť pysková Příměť
pysková je nakaţlivé, virové onemocnění, jehoţ původce je z rodu
Parapoxvirus. Způsobuje postiţení sliznic a kůţi pysků, krajiny oční, nozder, někdy končetin a pohlavních orgánů. Na napadených místech se tvoří příškvary a krusty. Příměť má dvě formy – benigní a maligní. U zvířat postiţených benigní formou je ztíţená moţnost příjmu potravy, coţ způsobuje zhoršení celkového zdravotního stavu. Zdroj infekce pochází z uvolněných krust z postiţených loţisek. Maligní formy se na území Evropy nevyskytují. Projevují se záněty myokardu a dochází při nich k vysokým úhynům.
Léčba antibiotiky,
lokálním ošetřením
napadené tkáně
změkčujícími a hojivými mastmi, podáním vitaminu A, D a E. Postiţená jehňata mají dlouhodobou, často aţ doţivotní, postinfekční imunitu. Zabránit zavlečení nemoci napomáhá karanténa nově nakoupených zvířat, izolace, co nejrychlejší léčba nemocných kusů a ochranná vakcinace. K této vakcinaci se pouţívají ţivé vakcíny, které nejsou v České republice registrovány, vzhledem k nákazovým rizikům (HORÁK a kol., 2012).
41
Neštovice ovcí Neštovice ovcí jsou váţným nakaţlivým onemocněním, způsobené liotropním virusem (LAX, 1956). Onemocnění se přenáší přímým stykem, krmivem, stelivem a dalšími cestami. Neštovice propukají po osmi dnech inkubační doby. Prvními příznaky jsou horečka, malátnost a nechutenství. Po dvou aţ třech dnech se na kůţi objevuje neštovičná vyráţka, ovcím začne vypadávat vlna a u jehňat či oslabených jedinců dochází k úhynu. Léčba se neprovádí. Po potvrzení nákazy se vyhlašuje uzávěra objektu a celé stádo se s úředního příkazu likviduje poráţkou (KURSA a kol., 1987).
Maedi-Visna Původcem onemocnění Maedi-Visna je lentavirus, který je charakteristický svou dlouhou, mnohdy i několikaletou inkubační dobou. Klinickými změnami bývají postiţena především starší zvířata. Mezi změny zdravotního stavu patří záněty plic, mléčné ţlázy a klubů, někdy výskyt změn i ve funkci nervového sytému. Při klinické formě onemocnění zvířata postupně hubnou a následně hynou. Pitevní nález u uhynulých zvířat vykazuje výrazné změny především na plicní tkáni, která je šedá a tuhé konzistence. Proti původci onemocnění nebyla zatím vyvinuta účinná vakcína. Prevence zahrnuje opatření jako: zabránění nákupu zvířat ze stád séropozitivních nebo ze stád s neznámým nakaţlivým onemocněním a pravidelné kontroly tohoto onemocnění v chovech. Pro séropozitivní plemenná stáda jsou vypracovány ozdravovací a eliminační programy, jeţ jsou zaloţeny na eliminaci všech pozitivních zvířat
a
jejich
potomstva
z chovu
a
na
separovaném
odchovu
jehňat
(HORÁK a kol., 2012). Paratuberkulóza Paratuberkulóza patří v současné době v zemědělsky vyspělých zemích mezi nejzávaţnější a nejrozšířenější dlouhodobě probíhající bakteriální onemocnění přeţvýkavců. Onemocnění především střevního traktu (zejména sliznice tenkého střeva a přilehlých mízních uzlin) vyvolává původce Mycobacterium avium, který je infikovanými zvířaty masivně vylučován do okolního prostředí. Dospělé ovce mají lokální léze, které se však omezují pouze na lymfatické tkáně (DELAGO, GARCÍA MARÍN, 2013). Onemocnění
42
se vyznačuje dlouhou inkubační dobou (několik měsíců aţ několik let). Klinicky se onemocnění projevuje vyhublostí a končí poráţkou nebo úhynem zvířete (AGROWEB, 2002). 3.14.3 Parazitární nemoci Plicní červivost Plicní červivost je souhrnné označení pro parazitózy dýchacích cest. Způsobuje ji několik původců. Nejčastějšími zástupci je rody Müllerius (Müllerizs capillaris) a Protostronglus (Protostrongylus rufescens), které patří mezi malé plicníky. Jsou to malí, vláskovití 4 cm červi parazitující v průduškách plic. Jejich mezihostitelem jsou suchozemští plţi. Způsobují lokální záněty plicní tkáně, jeţ způsobuje u postiţeného zvířete kašel, ale i sekundární bakteriální onemocnění (především pasteurelózu jehňat). V trusu zvířat se při invazi nacházejí larvičky původce. Léčba spočívá v aplikaci benzimidazolových nebo ivermektinových přípravků (HORÁK a kol., 2012). Mezi příznaky patří stupňující se kašel, dušnost a hubnutí. Prevence je zaloţena na zdravotní kontrole přikupovaných ovcí, karanténování, na plánovitém profylaktickém odčerovování (nejméně dvakrát ročně – jaro, podzim), koprologické kontrole stád, asanaci pastvin a štípání pastevních ploch (KURSA a kol., 1987). Slézová a střevní červivost Slézová a střevní červivost má v našich chovech zásadní význam. Je způsobena především rody oblých červů, parazitujících ve slezu (Haemonchus contortus, Ostertagia circumcinacta), v tenkém střevě (Trichostrongylus vitrinus, T. rugatus, T. culumbriformis, Nematodirus battus a N. filicollis) a v tlustém i tenkém střevě (Chabetia ovina, Oespohagostomum columbianum, Trichuris ovis) ovcí. Jejich délka dosahuje 1 – 5 cm, jsou nitkovitého nebo vláskovitého tvaru. Vajíčka těchto uvedených oblých červů odchází trusem z těla zvířete a líhnou se z nich larvy schopné pohybu ve vnějším prostředí. Ty jsou poté spásány dalšími zvířaty. Vývoj je bez mezihostitelů (HORÁK a kol., 2012). Příznaky určuje intenzita napadení. Parazité odnímají ţiviny, dráţdí sliznice, porušují trávicí funkce. Dochází k dlouhotrvajícím katarům zaţívadel, které doplňují vysilující průjmy. Dochází k hubnutí, vysílení a uhynu ovcí. Prevence je stejná jako u plicní červivosti (KURSA a kol., 1987).
43
K léčbě
se
vyuţívají
benzimidizalové
nebo
ivermektinové
přípravky
(HORÁK a kol., 2012). Motoličnost Motoličnost se v současnosti u našich chovů ovcí nevyskytuje tak často, jako v minulosti. Původcem onemocnění jsou motolice Fasciola hepatica, Dicrocoelium dendriticum,
parazitující
ve
ţlučovodech
a
v játrech
a
Paramphistomum
spp., parazitujících v předţaludcích ovcí. Motolice potřebuje ke svému vývoji mezihostitele (vodní plţe, suchozemské plţe a mravence). Mezi příznaky motoličnosti patří průjem, narušení funkce jater, ţloutenka, anémie, otoky a zhoršení výţivného stavu.
Léčba
spočívá
v podání
preorálně
aplikovatelných
benzimidazolových
preparátech a i injekčních přípravků (na bázi avermektinu), které obsahují speciální sloţku zajišťující účinnost proti motolicím (clorsulon) (HORÁK a kol., 2012). Prevence zahrnuje systematickou kontrolu stád a pravidelné odčervování v ohroţených chovech.
K ničení
mezihostitelů
přispívá
i
odvodňování
luk
a
pastvin
(KURSA a kol., 1987). Tasemničnatost Tasemničnatost je nejčastější a nejzávaţnější helmintóza ovcí. Při pastevním odchovu jehňat je taktéţ ekonomicky nejzávaţnější parazitózou. Způsobují ji tasemnice rodu Moniezia (Moniezia expansa, M. benedeni), které cizopasí v tenkém střevě zvířete, dorůstají v něm aţ 8 cm denně a dosahují v dospělosti celkové délky aţ do 4 m. Zralé články s vajíčky parazita odcházejí trusem. Poté se vajíčka stávají potravou půdních roztočů čeledi Orobatidae, kteří slouţí jako mezihostitelé parazita. K nakaţení dalších ovcí (nejčastěji jehňat), na který aktivně vycestovali nakaţení roztoči. Klinickými příznaky tasemničnatosti jsou průjmy, značná ztráta uţitkovosti, náhlé hubnutí, křeče a častý úhyn. K léčbě se pouţívají benzimidazolové preparáty, které podáváme v dvojnásobných dávkách. Závaţnost invaze u jehňat někdy vyţaduje aplikaci přípravků v měsíčních intervalech. Injekční přípravky pouţívané proti oblým červům a ektoparazitům nejsou proti tasemnicím účinné (HORÁK a kol., 2012). Preventivním opatřením je odčervování třikrát v průběhu pastevního období a pást jehňata na suchých pastvinách, kdy tyto pastviny přeoráváme kaţdý rok (KURSA a kol., 1987).
44
Vrtohlavost (cenuróza) Vrtohlavost je většinou chronické, vzácné akutní onemocnění CNS, vyvolané vývojovým stádiem psí tasemnice Taenia coenurus, zvaným boubel mozkový (LAX, 1956). Ovce se většinou nakazí při pastvě vajíčky tasemnice, která se dostala trusem psa či lišky na trávu. Z vajíček se postupně uvolňují ekosféry, které proniknou přes střevní stěnu. Lymfou a krví jsou zanášeny do mozku, kde se vyvíjí měchýřkovitý boubel, který dosahuje
velikosti
aţ
slepičího
vejce.
Příznaky
se
projevují
chůzí
do
kolečka, vpřed, vzad, nekoordinovanými pohyby, křečemi, hubnutím a celkovým vysílením zvířete. Dochází k poškození CNS, posléze k úhynu zvířete. Léčba se neprovádí. Prevencí je pravidelné odčervování ovčáckých psů a likvidace hlav nemocných ovcí (KURSA a kol., 1956). Kokcidioza Kokcidioza je invazní onemocnění projevující se zánětem sliznic aţ krvavým zánětem střev z důvodu rozpadu buněk střevní sliznice po napadení vývojovými formami kokcidií. U jehňat se jedná o hromadné, prudce probíhající onemocnění, často s ekonomickým
dopadem.
Mezi
původce
patří
různé
druhy
kokcidií
(Eimeria arloingi, E. parva atd.). Zdrojem nákazy bývají starší zvířata, u nichţ probíhá invaze bez zjevných příznaků. Krmivo a voda znečištěny trusem těchto zvířat, obsahují sporulované oocysty, ze kterých se v zaţívadlech uvolňují sporozoiti vnikající do epiteliálních buněk střevní sliznice, které jsou rozrušovány. Příznaky se projevují za 12 – 20 dnů po invazi. Projevují se horečkou a krvavým průjmem. U jehňat je sníţena chuť ke krmivu, jsou dehydratovaná, objevuje se anemie a vyčerpání. Léčba musí být bezodkladná. Kromě antikokcidik podáváme i podpůrné vitaminy A a E. Bezpodmínečně asanujeme stáje a změníme pastviny. Prevence spočívá v dodrţování čistoty ve stájích, hygieny krmení a napájení. V případě ohroţených chovu střídáme pastiny pro jehňata a preventivně aplikujeme antikokcidika (KURSA a kol., 1987). Toxoplasmóza Toxoplazmoza je onemocnění způsobené parazitickým prvokem. Ovce se nakazí krmivem a vodou, které jsou kontaminované oocystami. Ovce dál do vnějšího prostředí pak původce šíří plodovými vodami, plodovými obaly, plody při potratech a i mlékem. Příznaky pozorujeme především u jehňat, kdy dochází k horečce, dechovým obtíţím,
45
výtoku z nozder, třesu a obrně. U dospělých ovcí se toxoplasmóza projevuje potraty a porody mrtvých mláďat. Prevence je obtíţná z důvodu mnoţství zdrojů a cest šíření. Opatření spočívají v zabraně pronikání zdrojů do chovu ovcí. Léčba se u zvířat neprovádí (KURSA a kol., 1987). Svrab (prašivina) Svrab je nakaţlivé a rychle se šířící koţní onemocnění, projevující se těţkým postiţením kůţe, kdy dochází k zánětu a svědění. Původcem onemocnění jsou zákoţky rodu Sarcoptes a Chorioptes (postihují zejména hlavu), Psoroptes (napadají krk, hřbet, boky a kořen ocasu), Chorioptes (výskyt zejména na krajině spěnek u beranů). Diagnostika je zaloţena na mikroskopickém vyšetření tkáně, získané seškrabem na okraji koţního loţiska. Léčbu provádíme ivermektinovými injekčními přípravky,
koupelemi,
nebo
lokálním
ošetřením
syntetickými
pyretroidy
(HORÁK a kol., 2012). Příznaky se objevují za 2 – 3 týdny po zavlečení nákazy. Projevují se neklidem, svěděním (ovce se drbou a otírají o předměty), vypadáváním vlny. Na odhalených místech vznikají mokvavé záněty, strupy, kůţe je hrubá a popraskaná. Prevencí jsou pravidelné zdravotní kontroly, bezpodmínečné dodrţování předpisů o přesunech a karanténě ovcí (KURSA a kol., 1987). Klošovitost Klošovitost je u ovcí poměrně časté onemocnění, které způsobuje 5 – 7 cm velký kloš ovčí (rod Melophagus), který celý svůj vývoj prodělává v rouně. K šíření kašovitosti dochází kontaktem mezi zvířaty. Kloši dráţdí zvířata, sají jejich krev a také přenáší i některá infekční onemocnění. K léčbě kašovitosti ovcí se pouţívají stejné přípravky jako při léčbě svrabu. Nejúčinnější bývají koupele ostříhaných ovcí. Dalším krokem tlumení výskytu kašovitosti je plošný postřik zvířat a celé stáje syntetickými pyretroidy, v co nejkratší době po provedení roční stříţe. Prevence je stejná jako u svrabu (HORÁK a spol., 2012).
46
4
ZÁVĚR
Obsahem bakalářské práce je zpracování základních zoohygienických opatření v chovu ovcí se zaměřením na prevenci. Správná zoohygiena a prevence je nezbytná pro dobrý stav stáda, uţitkovost a ekonomiku chovu. Jedním ze základních faktorů pro úspěšný chov ovcí je zajištění kvalitního ustájení, které respektuje welfare. Velikost stáje je dána počtem a kategoriemi chovaných zvířat nebo technologií krmení. Krmné místo
musí respektovat
pohlaví, plemennou příslušnost, věkovou kategorii a rohatost zvířat. Velmi důleţitou podmínkou je mikroklima
stáje, které se týká optimální teploty, vlhkosti
vzduchu, maximální koncentrace plynů a proudění vzduchu při větrání. Vnitřní vybavení stáje dle platné vyhlášky č. 192/2002 Sb. musí respektovat tělesné rozměry a počet chovaných zvířat. Dodrţování správné hygieny a dezinfekce výrazně sniţuje moţnost infekční nákazy. Asanace ovčína závisí na epizootologické situaci v daném chovu. Pro zdraví zvířat je nezbytné kvalitní, nezávadné, správně vyrobené a uskladněné krmivo. K preventivním
hygienickým
opatřením
na
pastvinách
slouţí
pratotechnické
úkony, pravidelné testování odebraných půdních vzorků na přítomnost parazitů a také kontrola zdravotního stavu zvířat. Přirozenou asanací pastvy je střídání vyuţívaného pastevního porostu a společná pastva více druhů zvířat. Výše uvedené faktory jsou v chovu ovcí důleţité, k nejvýznamnějším však patří kontrola nových zvířat přicházejících do stáda. Nová zvířata musí být zdravá a projít nezbytným vyšetřením a karanténou. Tato jednoduchá opatření ušetří chovateli nemalé starosti a finance související s případným nakaţením stáda. Nemalý podíl na úspěšném chovu má i samotný chovatel, který zodpovídá za správnou péči a zoohygienu a tím i kondici a uţitkovost zvířat. Za kvalitní a dostatečnou péči se ovce svému chovateli odmění nejen svými produkty, ale i přirozenou údrţbou pastvin.
47
5
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY
[1] BURDA, František. Hygiena chovu hospodářských zvířat: Učeb. pro 2., 3. a 4. roč. SZTŠ oboru veterinárního. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství Praha, 1980, s. 604. [2] ČERNOŠEK, Antonín. Zdraví zvířat v drobných chovech. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladatelství Praha, 2002, s. 360. [3] HOJOVEC, Jiří a Jaroslav ZEMAN. Hygiena hospodářských zvířat: část obecná. Brno: Vysoká škola veterinární, 1986, s. 114, ISBN 39424330. [4] HORÁK, František a kolektiv. Chováme ovce. 1. vyd. Praha: Brázda, 2012, s. 99-296. ISBN 978-80-209-0390-7. [5] HRABĚ, František a Karl BUCHGRABER. Pícninářství: Travní porosty. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2004, s. 133-139, ISBN 80-7157-816-9. [6] KUCHTÍK, Jan a kolektiv. Chov ovcí. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2007, s. 66-81, ISBN 978-80-7375-094-7. [7] KURSA, Jaroslav a kolektiv. Zoohygiena a prevence I. 1. vyd. Praha: Vysoká škola zemědělská Praha, 1986, s. 122. [8] KURSA, Jaroslav. Zoohygiena a prevence II. 1. vyd. Praha: Vysoká škola zemědělská Praha, 1987, s. 118-128. [9] LAX, Tibor. Nemoci ovcí. 1. vyd. Praha: Státní zemědělské nakladateství, 1956, s. 7-199. [10] MÁTLOVÁ, Věra a Radko LOUČKA. Pastevní chov ovcí a koz. 1. vyd. Praha: Agrospoj, 2002, s. 151, ISBN 80-239-4217-4. [11] PARA, Ľubomír a kolektiv. Zoohygiena. Košice: Univerzita veterinárského lékarstva v Košiciach, 1992, s. 210.
48
[12] RYANT, Pavel. Výživa a hnojení pastvin a luk (Je třeba hnojit louky a pastviny?) – Z domova, č.1, v ČR, Zpravodaj svazu chovatelů ovcí a koz 2005, s. 38-40. [13] VANĚK, Dušan a Ladislav ŠTOLC. Chov skotu a ovcí: (přednášky pro Bc). 1. vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2002. ISBN 8086642119. [14] ŢIŢLAVSKÝ, Jiří. Chov hospodářských zvířat. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2002, s. 208. ISBN 8071576158. [15] AGROWEB. Posuzování hygienické kvality krmiv [online]. 2012 [cit. 2013-04-16]. Dostupné z: http://www.agroweb.cz/Posuzovani-hygienicke-kvality-krmiv__s1708x61791.html. [16] AGROWEB. Vliv hygieny chovu na kvalitu produkce [online]. 2012 [cit. 2013-04-16]. Dostupné z: http://www.agroweb.cz/Vliv-hygieny-chovu-na-kvalitu-produkce__s1676x59909.html. [17] AGROWEB. Ozdravování skotu od paratuberkulózy v České republice [online]. 2012 [cit. 2013-04-16]. Dostupné z: http://www.agroweb.cz/Ozdravovani-skotu-od-paratuberkulozy-v-Ceskerepublice__s45x8566.html. [18] AKASKA, princip elektrického ohradníku. Elektrické ohradníky [online]. 2013 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.akaska.cz/sdruzeni-ms/ohradniky.php. [19] BLACK, J a P. KENNEY. Factors affecting diet selection by sheep [online]. 1984 [cit. 2013-04-16]. Dostupné z: http://www.publish.csiro.au/?paper=AR9840565. [20] DELAGO, L. J. F. GARCÍA MARÍN. Pathological Findings in Young and Adult Sheep Following Experimental Infection With 2 Different Doses of Mycobacterium avium Subspecies paratuberculosis [online]. 2013 [cit. 2013-04-16]. Dostupné z: http://vet.sagepub.com/content/early/2013/02/06/0300985813476066.abstract?maxtosho w=&HITS=10&hits=10&RESULTFORMAT=&andorexacttitle=and&andorexacttitleab s=and&fulltext=sheep&andorexactfulltext=and&searchid=1&FIRSTINDEX=0&resour cetype=HWCIT.
49
[21] HUSSEIN, S. a kolektiv. Verotoxin-Producing Escherichia coli in Sheep Grazing an Irrigated Pasture or Arid Rangeland Forages [online]. 2003 [cit. 2013-04-16]. Dostupné z: http://ebm.rsmjournals.com/content/228/4/358.abstract?maxtoshow=&HITS=10&hits= 10&RESULTFORMAT=&andorexacttitle=and&andorexacttitleabs=and&fulltext=shee p+shed&andorexactfulltext=and&searchid=1&FIRSTINDEX=0&resourcetype=HWCI T. [22] KLABZUBA, J. a V. KOŢNÁROVÁ. Biometereologické prostředí. Etext [online]. 2003 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://etext.czu.cz/php/skripta/kapitola.php?titul_key=64&idkapitola=160. [23] LIU, H. W. a kolektiv. Effects of shade on welfare and meat quality of grazing sheep under high ambient temperature1 [online]. 2012 [cit. 2013-04-22]. Dostupné z: http://www.journalofanimalscience.org/content/90/13/4764.abstract?maxtoshow=&HIT S=10&hits=10&RESULTFORMAT=&andorexacttitle=and&andorexacttitleabs=and&f ulltext=sheep&andorexactfulltext=and&searchid=1&FIRSTINDEX=10&resourcetype= HWCIT. [24] SKŘIVAN, Karel. Stavební katalog – objekty pro živočišnou a rostlinnou výrobu [online], 1999 [cit.2013-04-16]. Dostupné z: http://www.estav.cz/katalog/listy/K09499.pdf. [25] ZUNDEL, Etienne a Serge BERNARD. Listeria monocytogenes translocates throughout the digestive tract in asymptomatic sheep [online]. 2006 [cit. 2013-04-16]. Dostupné z: http://jmm.sgmjournals.org/content/55/12/1717.abstract?maxtoshow=&HITS=10&hits= 10&RESULTFORMAT=&andorexacttitle=and&andorexacttitleabs=and&fulltext=shee p+shed&andorexactfulltext=and&searchid=1&FIRSTINDEX=0&resourcetype=HWCI T
50
