MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2011
ANNA MACHÁŇOVÁ 1
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, anatomie a genetiky zvířat
Onemocnění dýchacího aparátu u koní Bakalářská práce
Vedoucí práce: Dr. Ing. Zdeněk Havlíček Brno 2011
Vypracovala: Anna Macháňová
2
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Onemocnění dýchacího aparátu koní vypracovala samostatně a pouţila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloţeném seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a můţe být pouţita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
dne ………………………………. Podpis.…...………………………. 3
PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu bakalářské práce Dr. Ing. Zdeňkovi Havlíčkovi pedagogickou a odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat svým rodičům za umoţnění studia na VŠ a jejich podporu.
V Brně dne 27. 4. 2010
............................................ podpis autora
4
ABSTRAKT Tato bakalářská práce se zabývá onemocněním dýchacího aparátu koní. Úvod se zaměřuje na stručnou anatomii a fyziologii jednotlivých částí dýchacího aparátu. Hlavní částí práce je popis jednotlivých nemocí, který se zabývá popisem, příčinami, projevy, léčbou a případně prevencí. Protoţe je u koní spousta onemocnění dýchacího aparátu, jsou v práci vybrány pouze ty, se kterými se často setkáváme v praxi. Jedná se například Idiopatická hemiplegie laryngu (IHL), čili ochabnutí abduktorů levé strany hrtanu, chronické obstrukční onemocnění plic (COPD), equinní influenza - chřipka koní, hříběcí a parazitární nemoci plic a další. Závěr práce klade důraz na zdravý dýchací aparát koně, vyšetření dechu apod. Klíčová slova: dýchací aparát, nemoci koní, koně
ABSTRACT .
This thesis deals with the equine bagassosis. The introduction focuses on brief anatomy and physiology of individual parts of the respiratory system. The main part of the thesis describes causes, symptoms, treatment and relevant prevention of individual disorders. Because there are various types of equine bagassosis I have chosen only those, which we often practically come in contact with. For example it concerns idiopathic laryngal hemiplegia (ILH) - the slack of abductors of the left side of larynx, chronic obstructive lung disease, equine influenza, foal bituminosis, bituminosis caused by parasites etc. The conclusion emphasizes the healthy equine respiratory system, breath examination, hoof examination and others.
Key words: breathing apparatus, disease of horses, horses
5
Obsah 1
ÚVOD ................................................................................................................................. 7
2
CÍL PRÁCE ........................................................................................................................ 8
3
LITERÁRNÍ PŘEHLED .................................................................................................... 9 Anatomie dýchací soustavy ........................................................................................ 9
3.1
Dýchací cesty. ..................................................................................................... 9
3.1.1 3.2
Obranný systém ........................................................................................................ 13
3.3
Činnost dýchací soustavy.......................................................................................... 14
3.3.1
Ventilační funkce .............................................................................................. 14
3.3.2
Respirace ........................................................................................................... 16
3.3.3
Plicní objemy a kapacity ................................................................................... 17 Nemoci dýchacího aparátu........................................................................................ 18
3.4 3.4.1
Idiopatická hemoplegie laryngu (IHL) ............................................................. 18
3.4.2
Chronické obstrukční onemocnění plic (COPD) .............................................. 22
3.4.3
Equinní influenza - Chřipka koní...................................................................... 27
3.4.4
Hříběcí .............................................................................................................. 30
3.4.5
Parazitární nemoci plic ..................................................................................... 34
3.4.6
Bronchopneumonie ........................................................................................... 35
3.4.7
Mykóza vzdušných vaků .................................................................................. 38
3.4.8
EIPH - Zátěţí podmíněné plicní krvácení......................................................... 40
3.4.9
Plicní edém ....................................................................................................... 42 Posouzení dýchacího aparátu a prevence.................................................................. 44
3.5 3.5.1
Posouzení dýchacího aparátu ............................................................................ 44
3.5.2
Prevence ............................................................................................................ 46
4
Závěr ................................................................................................................................. 48
5
Seznam pouţité literatury ................................................................................................. 49
6
1
ÚVOD Plíce a celý dýchací aparát koně hraje velmi důleţitou roli v ţivotě koně. Svou
funkcí jsou důleţité pro celkový dobrý zdravotní stav koně i jeho kondici, která je bezpochyby velmi důleţitá nejen pro koně závodní, ale i pro koně, kteří jsou vyuţívání k běţné práci i k chovu. Onemocnění dýchacího aparátu koně je ve většině případů váţnou hrozbou nejen pro jednotlivce, ale dokonce pro celé stádo, jeţ přichází do styku s nemocným koněm, coţ je zejména pro chovatele mladých závodních a plemenných koní problémem, kterému je třeba předejít všemi moţnými a dostupnými opatřeními. Není-li chovatel či majitel koně, postiţeného onemocněním dýchacího aparátu, schopen zajistit dostatečnou a odbornou pomoc, pak musí počítat s nástupem dalších komplikací, které se k onemocnění mohou připojit. Koně ţijící ve volné přírodě, člověkem ovlivněni jen minimálně, jsou velmi zřídka postiţení těmito onemocněními, jelikoţ jsou konstitučně tvrdší a lépe snáší horší klimatické podmínky. Hlavním důvodem proč jsou tito koně méně postihování onemocněním dýchacího aparátu, ale není jejich konstituční tvrdost, ale právě minimální vliv člověka na jejich přirozený způsob ţivota. Domácí koně jsou často chováni v prašných stájích s minimálním počtem větracích otvorů, takto chovaní koně začnou dříve či později mít problémy s dýcháním. I rozkladné procesy výkalů a hlavně moči v takových to stájích, přispívají ke zhoršení zdravotního stavu. Kaţdý chovatel by si měl uvědomit, jak jsou tyto onemocnění závaţné a proto je třeba zajistit vţdy správně zoohygienické podmínky, kterými lze onemocněním předejít. Léčba onemocnění dýchacího aparátu, je záleţitostí veterinární a proto vţdy kdyţ odhalíme jakékoli příznaky, voláme veterináře. Pokud bychom se snaţili tyto onemocnění řešit sami, mohli bychom koni ještě více uškodit. Jediné, čím můţeme v takovýchto případech pomoci, je zajistit koni pobyt na čerstvém vzduchu, nebo v dobře větrané stáji bez průvanu! Je třeba si uvědomit, ţe čím méně umoţňujeme koním pobyt v jejich přirozeném prostření a hlavně na čerstvém vzduchu, tím více se mohou objevovat problémy. Je zcela jasné, ţe ve většině případů onemocnění je příčinou člověk v negativním slova smyslu.
7
2
CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce je zpracování literárního přehledu o problematice
onemocnění dýchacího aparátu koní. Popsat stručně anatomii a fyziologii dýchacího aparátu s popisem vybraných chorob a jejich prevence.
8
3
LITERÁRNÍ PŘEHLED
3.1 Anatomie dýchací soustavy Dýchací soustava je orgánovým systémem těla hospodářských zvířat, který je strukturálně přizpůsobený pro výměnu plynů, a to pro přívod kyslíku do krve a odvod oxidu uhličitého z krve. Odpařováním vody se také podílí na regulaci tělesné teploty, a tím i na udrţení stálosti vnitřního prostředí. Dýchací soustava se skládá z dýchacích cest a plic jako vlastního dýchacího orgánu (MARVAN et al., 1992).
3.1.1
Dýchací cesty
Kostní nebo chrupavkový skelet umoţňuje, aby dýchací cesty byly stále otevřené pro proudění vzduchu. Vdechovaný vzduch se zde zbavuje větších i drobných prachových částic, ohřívá se a zvlhčuje. V dýchacích cestách je také uloţeno čichové ústrojí a dále se zde nachází i hlasové ústrojí. Podle původu se dýchací cesty dělí na horní a dolní (MARVAN et al., 1992).
3.1.1.1 Horní cesty dýchací Horní dýchací cesty vznikly oddělením z primitivní ústní dutiny a patří k nim párová nosní dutina, komunikující s vedlejšími nosními dutinami a nosní část hltanu (MARVAN et al., 1992). Nozdry: Cestou do plic se vzduch zahřívá, zvlhčuje a čistí. Kůň při tom dýchá pouze nosem, protoţe jeho dlouhé měkké patro mu znemoţňuje dýchání hubou. Při nádechu se proudící vzduch ohřívá. Nozdry jsou při klidném dýchání štěrbinovité, při velkém rozrušení nebo zátěţí se však mohou roztáhnout. Kůţe v okolí nozder je jemně ochlupená a působí jako filtr proti vniknutí cizích těles. Okolo nozder a horního pysku se také nacházejí hmatové chlupy. V přední části nozder chybí koni chrupavčitý podklad, takţe se jeho nos na rozdíl od jiných domácích zvířat, například psů nebo koček označuje jako nos koţní. Nozdry koně jsou za vstupním otvorem rozdělené křídlatou řasou nosní sliznice na takzvané pravé a nepravé (falešné) nozdry. 9
Horní falešné nozdry končí slepě, vytvářejí jakýsi koţní vak. Vdechovaný vzduch proudí nosní dutinou a hrtanem do průdušnice. Nosní dutina: Pravá a levá nosní dutina jsou rozdělené nosní přepáţkou. Dvě nosní skořepy rozdělují kaţdou polovinu nosní dutiny na tři průchody: horní nosní průchod (čichový) vede vzduch do otvorů čichové kosti, střední nosní průchod (sinusový) je propojený s vedlejšími dutinami, dolní nosní průchod (dýchací) vede vzduch do nosohltanu, kde se všechny tři nosní průchody spojují. V poměru k obrovské lebce je nosní dutina koně menší, neţ by se předpokládalo. Většinu místa zde zabírají nosní skořepy, kromě toho zaberou hodně místa také velké kořeny stoliček a vedlejší nosní dutiny (HEÜVELDOP et al., 2009). Vedlejší nosní dutiny: Vedlejší nosní dutiny (sinus paranasales), vzniklé prenatálně, se po narození s růstem obličejové části lebky zvětšují, pneumatizují, získávají rozdílný tvar a postupně obklopují nosní dutinu a očnici (MARVAN et al., 1992). U koně je vytvořeno šest vedlejších dutin: čelní dutina, dutina horní skořepy, čelistní dutina, dutina patrová a kosti klínové, dutina střední skořepy, dolní dutina skořepy. Vzdušné vaky: Vzdušné vaky, které se vyskytují pouze u koní, leţí pod ţuchvami a jsou to oboustranné výchlipky Eustachovy trubice, která spojuje nosohltan a střední ucho. Funkce vzdušných vaků není dodnes zcela jasná. Jisté však je, ţe mění svou velikost během polykání, protoţe v nich přitom dochází k velkým změnám tlaku a probíhá v nich i výměna vzduchu (HEÜVELDOP et al., 2009).
3.1.1.2 Dolní cesty dýchací Dolní cesty dýchací zahrnují nepárový hrtan, průdušnici, párová průdušky a plíce s rozvětvením průdušek na průdušinky, alveolární chodbičky a alveoly. Hrtan: Hrtan (larynx) se nachází mezi hltanem a průdušnicí. Je to krátký trubicovitý, mírně rozšířený orgán, v němţ je uloţeno hlasové ústrojí (MARVAN et al., 1992). Hrtan reguluje objem vzduchu, podílí se na mechanice kašlacího reflexu a na tvorbě hlasu (HEÜVELDOP et al., 2009). Hrtanové chrupavky: Podklad hrtanu tvoří hrtanové chrupavky, jejichţ kloubní nebo vazivové spojení umoţňuje jejich pohyblivost. Jsou to nepárová štítná chrupavka, prstencovitá chrupavka, příklopka a párové chrupavky konvicovité a růţkovité. Příklopka a růţkovité chrupavky jsou z elastické chrupavky, ostatní jsou hyalinní a 10
věkem osifikují. Štítná chrupavka (cartilago thyroidea) je největší nepárová hrtanová chrupavka. Skládá se z levé a pravé ploténky, které ventrálně srůstají v tělo. Z plotének vybíhají rostrální a kaudální rohy. Prstencovitá chrupavka (cartilago cricoidea) se nachází na kaudálním konci hrtanu, kde hraničí s průdušnicí. Skládá se z oblouku a z dorzální ploténky. Konvicovitá chrupavka (cartilago arytenoidea) je párová chrupavka lokalizovaná na rostrálním konci štítné chrupavky. Má tvar trojbokého hranolu. Kaudální úhel se kloubí s prstencovitou chrupavkou a na rostrální úhel nasedá růţkovitá chrupavka (cartilago corniculata). Ventrální úhel je prodlouţený v hlasivkový výběţek. Příklopka (epiglottis) se nachází na rostrálním konci těla štítné chrupavky, kde vytváří pohyblivý listovitý uzávěr hrtanu. Hrtanová plocha příklopky je konvexní a hltanová konkávní. Hrtanové chrupavky jsou mezi sebou, s průdušnicí a s jazylkou spojeny klouby a vazy. Na kostru hrtanu se upíná skupina hrtanových svalů, které svou kontrakční činností mění polohu jednotlivých chrupavek, čímţ se mění napětí hlasivek a výška vydávaného hlasu (krátké svaly hrtanu) a mění se také poloha hrtanu jako celku (staţení hrtanu kaudálně jako součást polykacího aktu - dlouhé stahovače hrtanu a jazylky). Hrtanová dutina: Hrtanová dutina (cavum laryngis) má nepravidelný tvar. Začíná hrtanovým vstupem, který je ohraničen ventrálně příklopkou, po stranách řasami sliznice a dorzálně růţkovitými chrupavkami. Za hrtanovým vstupem je rozšířená hrtanová předsíň, která je ohraničená předsíňovými řasami. Hrtanová dutina je pokryta sliznicí, která je na některých místech s chrupavkami a svaly hrtanu spojena pevně a na některých místech volně řídkým vazivem. Sliznice je pokryta víceřadým cylindrickým epitelem s řasinkami, obsahujícím pohárkové buňky. Hrtanové ţlázy se ve velkém mnoţství nacházejí na předsíňových řasách, kde jejich sekret zvlhčuje hlasivkové řasy. Hlasivka: Hlasivka (glottis) se nachází za předsíní. Tvoří ji hlasivková štěrbina. Ventrálně je hlasivková štěrbina ohraničena hlasivkovými řasami (plicae vocales) a v dorzální části hlasivkovými výběţky konvicových chrupavek. Podklad hlasivkové řasy tvoří hlasivkový vaz a hlasivkový sval. Dorzální oddíl hlasivkové štěrbiny plní funkci vzduchové cesty a ventrální oddíl má funkci hlasového orgánu. Prostor za hlasivkou tvoří podhlasivková dutina, která kaudálně končí hrtanovým východem (MARVAN et al., 1992). Průdušnice: Průdušnice (trachea) vypadá jako hadice od vysavače, protoţe se skládá z 48 - 60 chrupavčitých prstenců navzájem spojených vazy. Díky tomu jsou dýchací cesty stále otevřené a vzduch jimi proudí s co nejmenším odporem, takţe 11
proces dýchání je energeticky úsporný. Jde po spodní straně krku a dá se dobře nahmatat, po vstupu do hrudního koše se rozdělí asi na úrovni 5. ţebra na dvě průdušky. Chrupavčité prstence nejsou nahoře uzavřené, ale přemostěné svalem, který ovlivňuje průsvit trubice (ŠVEHLOVÁ, 2010). Průdušky: Průdušky (bronchi) jsou pokračováním průdušnice. Dělí se na hlavní průdušky (bronchi principales), lalokové průdušky (bronchi lobares) a segmentové průdušky (bronchi segmentales). Ty se dále větví v plicních segmentech aţ na koncové průdušinky (bronchioly terminales) (MARVAN et al., 1992). Při vstupu do hrudníku se průdušnice rozdvojí na dvě hlavní průdušky, hlavní bronchy. Celá tato konstrukce připomíná svými větvemi a jemnými větvičkami strom, a proto se také nazývá bronchiální strom (HEÜVELDOP et al., 2009). Plíce: Plíce (pulmo) jsou vlastní dýchací orgány, uloţené v hrudní dutině (MARVAN et al., 1992). Vyplňují celý prostor hrudníku koně (HEÜVELDOP et al., 2009). Plíce jsou dvě (pravá a levá), spojené rozdvojenou průdušnicí. Jsou houbovitě elastické, naplněné vzduchem a vyplňují hrudní dutinu vystlanou pohrudnicí. Jsou obalené poplicnicí, mezi ní a pohrudnicí je štěrbina vyplněná serózní tekutinou, která sniţuje tření během dýchání (ŠVEHLOVÁ, 2010). Pravá plíce je větší neţ levá. Mají růţovou barvu, která podle obsahu krve přechází v tmavočervenou aţ hnědočervenou. Tvar a modelace plic jsou poměrně jednoduché. Plíce mají tvar trojbokého jehlanu. Zúţený kraniální konec plic se označuje jako plicní hrot a rozšířený kaudální konec jako základna plic. Na mediální ploše je místo, kde vstupují do plic průdušky, cévy a nervy, které nazýváme plicní branka. Plíce jsou zářezy rozděleny na plicní laloky (lobi pulmonis). Levá plíce domácích savců je srdečním zářezem rozdělena na kraniální a kaudální lalok. Kraniální lalok je ještě sekundárním zářezem rozdělen na kraniální a kaudální lalok. Větší pravá plíce má kraniální lalok, mediální lalok a za ním kaudální lalok. Na pravé plíci se nachází ještě přídatný lalok, který vzniká tím, ţe zadní dutá ţíla se zařezává z ventrální strany do pravého pleurálního vaku, a tím i do plic. Plicní laloky se skládají ze sekundárních plicních lalůčků, spojených navzájem vmezeřeným vazivem. Jednotlivé sekundární plicní lalůčky mají tvar pyramid, jejichţ základna má na povrchu plic podobu nepravidelných políček, zatímco hroty plicních lalůčků směřují k plicní brance. Kaţdý sekundární plicní lalůček se skládá asi z 50 primárních plicních lalůčků. Primární plicní lalůček se skládá z dýchací průdušinky, alveolárních chodbiček, alveolárních váčků a plicních sklípků - alveolů (MARVAN et al., 1992). Sklípky mají stěnu jen z jedné vrstvy buněk, aby jimi snáze pronikal kyslík a oxid uhličitý. Jsou 12
navzájem oddělené pojivem, v němţ se nacházejí krevní a mízní cévy a nervy. Jsou obalené hustou sítí droboučkých krevních vlásečnic, opět tvořených pouze jednou vrstvou buněk. Tak můţe probíhat výměna dýchacích plynů mezi vzduchem v plícních sklípcích a krví vlásečnic (ŠVEHLOVÁ, 2010)
3.2 Obranný systém Zdravé průdušky a průdušinky jsou vystlány epitelem s funkčními řasinkami. Řasinky (cilie) jsou drobné kmitající vlásky, které pod elektronovým mikroskopem vypadají jako obilné pole (HEÜVELDOP et al., 2009). Na epiteliální buňce bývá aţ 250 řasinek, jejichţ pohyby se odstraňují drobné cizí součásti. Zachycené součásti jsou fagocytovány, nebo jsou posouvány směrem k průdušnici (JELÍNEK et al., 2003). V hlubokých tkáních vytvářejí buňky řídký, průhledný hlen, který je stálým stejnosměrným pohybem řasinek posouván směrem k hubě. Společně s tímto zdravým, vodnatým hlenem se odstraňují pryč i škodliviny, jako viry, bakterie a cizí částečky. Po silné virové infekci vypadají řasinky jako posekaný trávník. Protoţe v tomto stavu jsou příliš krátké a neuspořádané, nemohou nadále transportovat cizí tělesa z dýchacích cest. Místo toho odumírají a nenarostou uţ ve stejné míře jako u zdravého jedince. Koně s takto poškozenou sliznicí jsou ještě náchylnější na virová nebo bakteriální infekce nebo na podráţdění prachem a sporami plísní ze sena nebo slámy (HEÜVELDOP et al., 2009). V plicích se nachází vysoký počet makrofágů, granulocytů a lymfocytů. Mimořádně velká je přítomnost makrofágů, které vznikají z monocytů pronikajících z krve do plicní tkáně. Makrofágy jsou bohaté na lyzosomy a lysozym, proto mají významnou úlohu při rozrušování bakterií a virů i helmintů (JELÍNEK et al., 2003). Často dochází k přehnané reakci ve formě nadměrné tvorby hlenu, která znamená začátek alergie a také otvírá cestu k chronickému onemocnění. Alveoly jsou přitom chráněné tenkým filmem sekretu, který obsahuje speciální buňky (makrofágy) schopné pohlcovat mikroskopické cizí částice, například viry a zneškodnit je (HEÜVELDOP et al., 2009). V plicním parenchymu jsou přítomny také granulocyty, a to velké mnoţství neutrofilů a eozinofilů. V plicích jsou rovněţ mastocyty, které obsahují serotonin a heparin. Z lymfocytů převaţují T-lymfocyty, B-lymfocyty se mnoţí dotykem s 13
antigenem a procházejí několikerým dělením aţ na plazmatické buňky, ve kterých se mnoţí především imunoglobuliny IgG a IgGA, a to výrazně v místech infekce. Specifické uplatnění mají endotelové buňky plicních kapilár. Endotelové buňky se podílejí na obstarávání bradykininu a enzymatické přeměně angiotenzinu I na angiotenzin II. V endotelových buňkách se rovněţ odbourává noradrenalin a serotonin (JELÍNEK et al., 2003).
3.3 Činnost dýchací soustavy Základní funkce spočívá ve ventilaci plic (výměně vzduchu v plicích) a respiraci (výměně plynů při dýchání) (JELÍNEK et al., 2003) 1. Ventilační funkce 2. Respirace
3.3.1
Ventilační funkce
Výměnu vzduchu v plicích (ventilace plic) umoţňují změny tlaku v dýchací soustavě. Při poklesu tlaku je vzduch při vdechu do plic nasáván, naopak při výdechu se po zvýšení tlaku vzduchu nad hodnoty tlaku atmosferického vdechnutý vzduch z plic vypuzuje. Při vdechu (inspiriu) a výdechu (expiriu) se mění objem hrudníku, objemové změny se přenášejí na plíce. Na vdechu i výdechu se plíce aktivně nepodílejí. Změny objemu plic umoţňuje jednak pruţný tah plic (tzv. retrakční síla plic), jednak záporný tlak v pohrudničním vaku. Pruţný tah plic je odvozen od jejich elasticity a od povrchového napětí mezi vrstvičkou tekutiny na výstelce alveolů a vzduchem v plicních sklípcích. Retrakční síla plic způsobuje, ţe v pohrudničním vaku je o něco niţší tlak neţ atmosferický tlak, tzn., ţe je příčinou tzv. záporného nitrohrudního tlaku (JELÍNEK et al., 2003). Při nádechu se do plic dostane vzduch tak, ţe dýchací svaly rozšíří hrudník, s ním se roztáhnou i plíce. Ve sklípcích tak vznikne podtlak a můţe do nich proudit z okolí vzduch. Nádech je děj aktivní, protoţe vţdy při něm musí pracovat dýchací svaly. Nejdůleţitějším dýchacím svalem je přitom bránice, která odděluje hrudní dutinu od 14
břišní a při nádechu se stáhne směrem do břicha. Pomáhají jí mimo jiné i vnější meziţeberní svaly, které roztahují ţebra a hrudník rozšiřují do stran. Při výdechu bránice ochabne a vyklene se zpět do hrudníku. Hrudní koš se díky své pruţnosti "smrští" do původní velikosti a to vše "vyţdímá" vzduch z plic. V některých situacích, například při fyzické námaze, psychickém rozrušení, některých dýchacích onemocněních nebo z vlastní vůle pracují další svaly, například vnitřní meziţeberní či břišní svaly, které aktivně zmenšují hrudní dutinu a pomáhají výdechu, říkáme mu pak usilovný výdech. Při velmi usilovném dýchání, například i u velmi intenzivní námahy, jsou změny tlaku v hrudníku a dýchacích cestách tak velké, ţe můţe dojít aţ k popraskání drobných cév a ke krvácení do plic či například do nosu (ŠVEHLOVÁ, 2010) Při klidném dechu u koně převaţuje ţeberní typ dýchání. Frekvence a hloubka dechu: závisí na věku, pohlaví, velikosti, březosti, denní době, tělesné práci, teplotě i tlaku vzduchu (JELÍNEK et al., 2003). Pokud kůň pracuje a jeho svaly potřebují více kyslíku, můţe ho ze vzduchu získat dvěma způsoby: buď bude dýchat rychleji, nebo budou jeho nádechy hlubší. Obecně platí, ţe pokud kůň dýchá příliš rychle, stihne se do plic s kaţdým nádechem dostat menší mnoţství vzduchu, a protoţe nádech a výdech po sobě velmi rychle následují, nemají kyslík a oxid uhličitý v plicních sklípcích dost času, aby se řádně vyměnily mezi vzduchem a krví. Pro pracujícího koně je proto rychlé dýchání nevýhodné. A praxe nám dává za pravdu: koně, kteří podávají dobré sportovní výkony, dýchají zhluboka a pomaleji, neţ koně, kteří jsou ve stejné práci méně úspěšní. Také kůň, který získal tréninkem kondici, čili se "nadýchal", dýchá pomaleji a hlouběji, neţ v době, kdy byl ještě před začátkem tréninku bez kondice. Následující tabulka 1 ukazuje, jak rychle kůň dýchá a kolik litrů vzduchu vdechne při různě intenzivní zátěţi: Tab 1: Charakteristické údaje dechu koní (ŠVEHLOVÁ, 2010) Hodnota Rychlost (m/min)
Klid
Krok
Klus
Cval
-
80–220
180–800
450–1100
Dechová frekvence (dechy/min)
8–16
60–90
80–130
110–140
Dechový objem (l)
4–8
6–10
8–14
12–18
30–90
80–250
250–1500
800 - 2200
Minutová ventilace (l/min)
15
Ventilace plic má různé stupně: klidné dýchání je eupnoe, zástava dechu se označuje jako apnoe, prohlubování dechu se nazývá hyperpnoe, zrychlení dechu je polypnoe, zpomalení dechu se označuje jako oligopnoe a dyspnoe je ztíţené namáhavé dýchání (JELÍNEK et al., 2003). 3.3.2
Respirace
Výměna plynů v plicích probíhá na několika úrovních. Schematicky lze rozlišit: Dýchání vnější (výměna plynů mezi vnějším prostředím a plícemi), dýchání vnitřní (výměna plynů mezi vzduchem v plicních sklípcích a krví), dýchání tkáňové (výměna plynů mezi krví a tkáněmi), dýchání nitrobuněčné. Vnější dýchání: Vdechovaný vzduch obsahuje u hladiny moře zpravidla 20,98 % kyslíku, 0,04 % CO2 a zbývajících 78,06 % dusíku a 0,92 % vzácných plynů (argon, hélium, krypton, neon, xenon). Ze vdechovaného vzduchu se v organismu zachycuje asi 5 % kyslíku, naopak s vydechovaným vzduchem odchází z organismu přibliţně stejný podíl CO2. Vydechovaný vzduch se skládá z 16,3 % kyslíku, 4,2 % CO2 a 79,5 % dusíku. Vydechovaný vzduch je směsí vzduchu z mrtvého prostoru a sklípkového vzduchu, jeho sloţení u koně je průměru 16,20 % O2 a 4,56 % CO2. Vnitřní dýchání: vdechnutý kyslík difunduje z plicních sklípků do krevní plazmy, v nichţ se z menší části fyzikálně rozpouští, většina kyslíku však prochází stěnou erytrocytů, v nichţ se váţe na hemoglobin a vytváří oxyhemoglobin (HbO 2). Rychlost výměny plynů mezi sklípkovým vzduchem a krví ovlivňuje: tloušťka vrstvy oddělující sklípkový vzduch od krve; velikost dýchací plochy plic, na níţ se stýká krev se sklípkovým vzduchem; rozpustnost plynů v tělních tekutinách; molekulová hmotnost plynů; rozdíl parciálních tlaků plynů ve sklípkovém vzduchu a v erytrocytech; rychlost difuze dýchacích plynů; tlakový spád (gradient) dýchacích plynů. Intenzita výměny plynů mezi plicními sklípky a krví v plicních vlásečnicích je značná. Kyslík a oxid uhličitý jsou přenášeny přes membrány plicních vlášečnic difuzí, jejichţ intenzitu lze hodnotit podle tzv. difuzního koeficientu plynu. Přestup O2 z alveolárního vzduchu do krve a naopak CO2 z erytrocytů do sklípkového vzduchu se uskutečňuje difuzí a závisí na parciálním tlaku (JELÍNEK et al., 2003).
16
3.3.3
Plicní objemy a kapacity
Funkční schopnosti a adaptabillitu plic lze definovat především podle vitální kapacity a celkové kapacity. Jednotkou ventilace plic je minutový objem, který představuje mnoţství vzduchu, vyměněné v plicích za 1 minutu. Hodnota minutového objemu u koně je 115+35 l při chůzi, 270+44 ve cvalu, 290+40 u koně v zápřeţi v kroku, 450+62 u koně v zápřeţi v cvalu, takţe z klidových hodnot se minutový objem zvýší aţ desetkrát. Respirační (dechový) plicní objem představuje mnoţství vzduchu, které se v plicích vymění s kaţdým vdechem a výdechem při klidném dýchání, u koně 4-6 litrů. Inspirační rezervní objem je mnoţství vzduchu, které můţe organismus po normálním nadechnutí ještě dále dostat do plic aktivním prohloubením dechu, u koně je to 10-12 litrů. Expirační rezervní objem. Po klidném výdechu lze dalším aktivním výdechem vypudit z plic u koně ještě dalších asi 10 litrů. Uvedené tři plicní objemy (respirační, inspirační rezervní a expirační rezervní) tvoří tzv. vitální kapacitu plic (JELÍNEK et al., 2003). Dechový objem se u koně s rostoucí intenzitou zátěţe postupně zvyšuje aţ na přibliţně 20 litrů. Mluvíme o takzvané vitální kapacitě plic. Trénovaný kůň, který má trénované plíce, je schopen vyuţít více plicních sklípků, takţe na jedno nadechnutí je dokáţe lépe naplnit, má větší vitální kapacitu plic (u koně je to asi 30 l). Ta samozřejmě roste i s celkovou velikostí koně a naopak klesá s věkem nebo s případným poškozením plic následkem různých nemocí či nesprávného ustájení. Čím větší vitální kapacita plic, tím lépe bude kůň provádět jakoukoli práci. Na to je třeba myslet uţ při odchovu hříbat, protoţe hříbata vyrůstající na pastvinách s moţností pohybu po členitém terénu ji budou mít vţdy větší, neţ hříbata trávicí část dne v boxech nebo omezených výbězích. I u nejzdravějšího a nejtrénovanějšího koně zůstane část plic nevyuţita, jedná se o takzvaný reziduální objem, který u dospělého velkého koně představuje asi 12 litrů (ŠVEHLOVÁ, 2010). Reziduální objem se skládá z objemu kolapsního (z plic je vypuzen při kolapsu, tj. splasknutí plic po otevření hrudní dutiny) a objemu minimálního, který v plicích zůstává od prvního vdechu stále a z plic se dá pouze z části vytlačit (JELÍNEK et al., 2003).
17
3.4 Nemoci dýchacího aparátu 3.4.1
Idiopatická hemiplegie laryngu (IHL)
Ochabnutí abduktorů levé strany hrtanu je bezesporu nejdůleţitějším neinfekčním onemocněním horních cest dýchacích, kterým můţe trpět kůň (WINTZER, 1999). V klidu se onemocnění nijak neprojevuje. Pouze při velmi intenzivní zátěţi je slyšitelný charakteristický pískavý zvuk objevující se při nádechu koně (VOGEL, 2003). Jedná se o ochrnutí jedné (většinou levé) hlasivky, takţe tato se při zátěţi nebo po podání speciální látky (lobelin) neúplně otevře. Toto onemocnění je známo také pod názvem pískání, přestoţe jen něco málo přes polovinu postiţených koní skutečně vydává při dýchání pískavé nebo chroptivé zvuky (ŠVEHLOVÁ, 2004). Při obrně nervu jsou zřetelně postiţeny abduktory přiklopky, svaly atrofují. Larynx ztrácí moţnost dilatace, epiglotis se otvírá jen neúplně a vzniká inspirační šelest. Při obrně abduktoru (často v kombinaci) se ztrácí nebo omezí moţnost vydávat zvuky, řehtat. Jsou pak slyšet expirační šelesty (ZAKOPAL et al., 1985). Tímto onemocněním jsou postiţeni převáţně velcí teplokrevní koně s dlouhým a vysoko nasazeným krkem. Postiţeni mohou být i plnokrevníci, toto onemocnění se nevyskytuje u poníků (ŠVEHLOVÁ, 2011). Spíše jsou postiţeni také hřebci a valaši neţ klisny. Postiţeni bývají zejména mladí koně mezi 3. - 6. rokem (ZAKOPAL et al., 1985). Toto onemocnění má dědičné predispozice a uţ u malých hříbat lze někdy endoskopem zjistit, ţe jejich hrtan není symetrický. To, kdy a zda se vůbec navenek projeví, závisí kromě stupně ochrnutí hlasivky i na způsobu vyuţití koně (u dostihových plnokrevníků je to ve dvou letech, u teplokrevníků mezi 4 a 5 lety věku) i na všímavosti majitele nebo jezdce (ŠVEHLOVÁ, 2004). Mnohem častěji je postiţen nerv levý, snad i proto, ţe je mnohem delší (táhne se aţ okolo srdečnice). Poškozený nerv ztrácí svoji funkci a není schopen zajistit práci příslušných hrtanových svalů a tím i roztaţení hlasivkové štěrbiny při nádechu. Prostor pro vzduch je tak zúţen. Podle toho, do jaké míry zůstane konvicovitá chrupavka a hlasivka „viset“ v hrtanu, můţe být kůň bez vnějších příznaků onemocnění, můţe mít „pouze“ sníţenou výkonnost, ale můţeme také slyšet charakteristický „pískavý“ zvuk (v zátěţi nebo i v klidu), kůň můţe být postiţen i dechovou nedostatečností (inspirační dyspnoe) (ŠVEHLOVÁ, 2011). Nervové změny v n. recurrent jsou při IHL připisovány abnormálně energetickému metabolismu axonu (CAHILL a GOULDEN, 1987). Axonopatie v 18
distální části levého n. recurrens vede k atrofii levostranné svaloviny hrtanu (s vyjímkou m. cricopharyngeus). IHL vede podle stupně závaţnosti a poţadované pracovní výkonnosti k měřitelnému ovlivnění kardiorespiratorních a metabolických parametrů. Nemocní koně jsou zvěrolékaři předváděni se stenotickým šelestem nebo sníţením výkonnosti. Podivné je jakou intenzitu pískání tolerují různí jezdci. Šelest je inspirační, méně často smíšený stenotický zvuk, který je podle stupně postiţení slyšitelný často jiţ v klusu, ale většinou aţ ve cvalu. V těţkých případech postřehneme při pozorném poslechu šelest jiţ v kroku nebo v klidu. Kvalita šelestu je u kaţdého koně jiná a i u jednoho pacienta se mění v závislosti na rychlosti - od tichého sípání, měkkého pískání přes řezání (kůň jako by řezal pilou v lese - le cheval qui scie du bois) po hlasité chrčení aţ troubení. U většiny koní klesá intenzita šelestu po adaptaci na zátěţ několika vdechy. Takto postiţení koně tiše a chraplavě řehtají. Při práci vykazují časté potíţe při synchronizaci dechu (normální: výdech koně v galopu při dopadu hrudních končetin), zakuckávají se a někdy i kašlou. Silně postiţení koně vykazují výrazně sníţenou pracovní výkonnost, rychle se dostávají do stavu inspirační dyspnoe (WINTZER, 1999). Jiţ v klidu ve stáji potvrdí diagnózu laryngoskopie, při níţ jsou patrny anatomické změny s asymetrií laryngu a znehybnění hlasivky (ZAKOPAL et al., 1985). Měla by se provádět bez donucovacích prostředků a bez sedace, endoskopie bezprostředně po práci má svůj nezastupitelný význam (WINTZER, 1999). Obr. 2: Hemiplegia laryngis, obrna levé hlasivky (na obrázku vpravo). 1, 2, 3 – viz obr. 2; 4 – neochrnutá pravá hlasivka; 5 – ochrnutá levá hlasivka vpadlá společně se svojí chrupavkou (2) do dutiny hrtanu (ŠVEHLOVÁ, 2011).
Stejně jako u všech ostatních příčin stridoru, i zde můţe veterinář stanovit diagnózu aţ po vyšetření endoskopem, kterým se jednoduše podívá do dýchacích cest koně. V mnoha případech je však nutné koně vyšetřit endoskopicky i při zátěţi (protoţe 19
v klidu se problém neprojeví), coţ, bohuţel, není bez zátěţového pásu, moţné, proto se provádí alespoň endoskopické vyšetření bezprostředně po zátěţi, kdy ještě mohou být změny patrné (ŠVEHLOVÁ, 2011). Obr 3: Tři různé stupně hemiplegie laryngis (ŠVEHLOVÁ, 2011).
Vyšetření při práci se provádí pod sedlem nebo při lonţování. Jsou slyšet inspirační (mnohdy i expirační) šelesty. Je třeba pozorovat také pohyb nozder při chladném počasí také páru vydechovaného vzduchu. Všeobecně šelest není hlasitý. Jestliţe slyšíme troubení, jde o hemiplegii laryngu. Ihned po pohybu posloucháme s uchem v blízkosti nozder, zda je ještě slyšet šelest. Lokalizaci upřesňujeme střídavým uzavíráním nosních otvorů. Jestliţe se síla šelestu zmenšuje jednostranně, pak je překáţka v nose, jestliţe se zeslabuje stejně při uzavření kterékoliv nozdry, pochází šelest za dutinou nosní. Jestliţe vznikají pochybnosti i po takovém vyšetření je vhodné medikamentózní poloţení pacienta a znovu vyšetřit v leţe laryngoskopií. Kůň leţí na boku, dýchání je prohloubeno a pohyblivost nebo nepohyblivost hlasivky je zřetelnější Probatorní laryngotomie můţe eventuelně vést k odkrytí zánětlivých procesů v laryngu a na hlasivkách, mnohdy s fibrózou a parciální obliterací (ZAKOPAL et al., 1985). Hemiplegie
můţe
být
nejen
idiopatického
původu,
tzn.
etiologicky
nedefinovatelné povahy. Po virových infekcích horních cest dýchacích a ještě častěji po streptokokových infekcích a po otravách (olovem, přesličkou), při mykóze vzdušného vaku, tumorech, které poškozují n. recurrens apod. jsou pozorovány jednostranné a bilaterální obrny: levostranná hemiplegie se nedá od IHL odlišit. Pravostranná a bilaterální obrna se nemohou s IHL spojovat. Spontánní nebo medikamentózně ovlivněné zhojení IHL nemůţeme očekávat. Majitel se musí upozornit na skutečnost, ţe potíţe se budou u koně progresivně 20
prohlubovat. Prognóza závisí na typu nezbytné operační korekce. Proto ji stavíme opatrněji u koní, na které jsou kladeny vyšší rychlostní nároky (WINTZER, 1999). Závaţnost onemocnění se hodnotí podle čtyřstupňové klasifikace, podle toho můţe také veterinární lékař zvolit léčbu (operaci) a stanovit prognózu (ŠVEHLOVÁ, 2011). Terapie je jen chirurgická. Dnes jsou k dispozici různé operační techniky. Základem některých neúspěchů je často nedostatečné pooperační zabezpečení (ZAKOPAL et al., 1985). Ventrikulektomie dle Hobdaye je nejstarší metoda, která v části případů vede k vymizení šelestu nebo k funkčnímu zlepšení (podle poţadované pracovní rychlosti). Zúţení hrtanu ochrnutou arytenoideou není touto operací ovlivněno. Ventrikulektomie se však dosud provádí téměř výhradně s plastikou hrtanu. Spočívá v odstranění sliznice hlasivkového (Morganova) váčku po laryngotomii. Přestoţe někteří autoři běţně provádějí primární uzávěr laryngotomické rány, řada chirurgů upřednostňuje ponechat ránu otevřenou sekundárnímu hojení. Moderní atraktivní modifikací je ventrikulektomie za pouţití Nd-YAG laseru. Aparatura je drahá, ale její rutinní pouţití se prosazuje. Trasendoskopickou laserovou operací se resekuje plica vocalis a dodatečně také hlasivkový váček. Takzvaná laryngoplastika poskytuje ve svých novějších modifikacích bezesporu nejlepší funkční výsledky, coţ se prokázalo zátěţovými testy. Funkce ochabnutých abduktorů (m. cricoarythenoideus) se stimuluje protetickým neelastickým vláknem, které se připojí k zadnímu okraji krikoidey a provlékne se skrz processus muscularis arytenoidey (např. dvojité vlákno Mersilene 5 metric). Napětí vlákna a tím i roztaţení postiţené strany hrtanu by se mělo prověřit endoskopicky, protoţe překorigování je nebezpečné. Většina operujících provede po primárním uzávěru laryngoplastické rány ještě ventrikulektomii. Tato kombinovaná operace zlepšila prognostické vyhlídky dokonce i pro dostihové koně s IHL. Postoperativně se mohou vyskytnout komplikace, zvláště po nadměrné abdukci, mající podobu chronického kašle, dysfagie a dokonce i aspirační pneumonie (WINTZER, 1999). Subtotální arytenoidektomie je novější metoda, jejíţ účinnost a následky jsou posuzovány kontraverzně (LUMSDEN et al., 1994). Jako poslední chirurgická moţnost ošetření hemiplegia laryngis idiopatica je reinervace hrtanu. Metoda se však dosud nedostala z experimentálního stadia ověřování. Je povaţována za vhodnou i za neúčinnou (WINTZER, 1999). 21
Prevence pro tuto nemoc neexistuje (VOGEL, 2003).
3.4.2
Chronické obstrukční onemocnění plic (COPD)
Dušnost - oficiálně chronické obstruktivní onemocnění plic (mezi veterináři je vţitá zkratka COPD z anglického originálu "chronic obstructive pulmonary") (DRAŢAN, 2000). Je nejčastější příčinou ztrát v chovu koní (ZAKOPAL et al., 1985). Dušnost
je
definována
jako
dýchací
potíţe,
zapříčiněné
chronickým
neléčitelným stavem onemocněním plic nebo srdce anebo obou orgánů společně. Dušnost je příčinou nejdříve jen sníţené výkonnosti koně, později i zhoršení výţivného stavu a můţe končit vyřazením - utracením koně (DRAŢAN, 2000). Kůň musí vyvíjet vědomé úsilí na to, aby vypudil při výdechu z plic věškerý vzduch (výdech tedy neprobíhá automaticky, jako je tomu u zdravého koně). Onemocnění můţe být provázeno výtokem z nozder a kašlem. Od trvalého napínání břišních svalů při výdechu se vyvíjí za posledním ţebrem tzv. dýchavičná struţka (VOGEL, 2003). Jiţ není pochyb, ţe většina chronických bronchiolitid koní má alergickou příčinu. Bazální mechanismy nejsou objasněny, ale pravděpodobná patogeneze se dá vysvětlit následujícím způsobem: koně mohou být inhalačně senzibilizováni různými potencionálními alergeny z jejich okolí. Nejzávaţnější antigeny představuje při ustájení ve stáji znečišťování krmiva a steliva, zatímco při tzv. letní pastevní dušnosti je třeba myslet na pyly. Mezi těmito nečistotami mohou hrát hlavní roli spóry různých plísní a termofilních aktinomycet, např. Faenia rectivirgula. Nacházejí se ve velkém mnoţství v nekvalitním seně sklizeném za vlhka a znečištěné slámě. Jako alergeny mohou přicházet v úvahu také v krmivu obsaţení roztoči (WINTZER, 1999). Nesmíme zapomenout, ţe i kryté jízdárny, které nemají zabezpečené vlhčení, mohou být významným zdrojem těchto částic, které kůň při intenzivním tréninku vdechuje. Ale i nevhodně umístěné otevřené boxy v blízkosti průmyslové koncentrace, produkující prachový spad, nebo v blízkosti stavebních firem, mohou být potencionálním zdrojem vzniku dušnosti. S tímto problémem se potýkají např. na západě jezdecká centra ve velkých městech situovaná v tzv. průmyslových zónách (DRAŢAN, 2000). Onemocnění má tendenci se časem horšit, zejména kdyţ je kůň trvale zatěţován nevhodným prostředím. Staré a nízké stáje jsou nejhorší i vzhledem k hromadění čpavku, na který je kůň velice citlivý. Čpavek intenzivně dráţdí i zdravé dýchací cesty (ANONYM 1, 2011). 22
Jiţ dlouhou dobu platí, ţe dušnost je dědičná. Je zjištěno, ţe trpí-li jeden z rodičů COB (chronická obstrukční bronchitida), jeho potomci onemocní s třikrát větší pravděpodobností, jestliţe jsou nemocní oba rodiče, pak se riziko zvyšuje na čtyř aţ pětinásobek (MARTI et al., 1991; 1995). Nemocný kůň kašle, při akutním záchvatu opravdu silně a paroxyzmálně, při chronické bronchitidě však povrchně, tiše a potlačeně: pokašlává. Dalším hlavním příznakem je dyspnoe. Jedná se převáţně o expirační fenomén (WINTZER, 1999). Mírný stupeň se projeví prodlouţením výdechu, výdech můţe mít dvě fáze, kůň si trochu pomáhá břišními svaly. Střední stupeň se projeví očividným zapojením břišního lisu (břišních svalů) do výdechu, objevuje se dýchavičná struţka (prohlubeň za posledním ţebrem). Těţká exspirační dyspnoe je charakteristická pumpováním břicha při výdechu, kůň z plic vytlačuje vzduch „celým tělem“, vtahuje se mu řiť (ŠVEHLOVÁ, 2011). Takto postiţení koně mají jiţ v klidu a nápadně za pohybu roztaţené nozdry při výdechu (WINTZER, 1999). Dalším příznakem je bílý zpěněný výtok z nosu a chronický nebolestivý kašel, který se zhoršuje během krmení nebo krátce po zátěţi. Koně nemocní COPD se nikdy nevyléčí a pouze prevence je jedinou spolehlivou cestou jak se tomuto onemocnění vyhnout (DRAŢAN, 2000). Veterinář při poslechu koně uslyší šelesty na plicích různé intenzity, někdy mohou být velmi nevýrazné, jindy velmi bouřlivé. Při poklepu můţe zjistit „větší plíce“, neţ je obvyklé. Měl by se podívat do dýchacích cest také endoskopem, především proto, aby zjistil stupeň zánětu horních cest dýchacích, mnoţství hlenu, popřípadě aby vyloučil jiná onemocnění s podobnými příznaky. Důleţité pro stanovení přesné diagnózy je provedení výplachu z průdušnice nebo průdušek; veterinář tak můţe zjistit nejen moţné přítomné bakterie, ale podle buněk, které vypláchnul, lze celkem spolehlivě říct, zda je kůň skutečně postiţen COPD. Většinou mu však postačí anamnéza, klinické vyšetření celkového zdravotního stavu a poslech plic (ŠVEHLOVÁ, 2010). Obr. 4: Transtracheální výplašek koně zdravého (vlevo) a postiženého COPD (vpravo). Přítomné buňky mají jiný charakter a zkušený veterinář podle toho pozná, jaký problém s dýchacím aparátem vyšetřený kůň má ŠVEHLOVÁ, 2011). 23
Klinickým vyšetřením lze onemocnění odhalit pouze v pokročilých stádiích, kdy jsou nad plicním polem slyšitelné pískavé a vrzavé průduškové šelesty. Přesnou informaci o funkčnosti plic dává pouze vyšetření krevních plynů z tepenné krve. Doplňkovým vyšetřením je posouzení krevního obrazu. Většinou je krevní obraz v normálních parametrech nebo se zvyšují absolutní počty určitého typu bílých krvinek. Dobrou informaci dává i vyšetření výplašku průdušnice a průdušek, kde se v laboratoři potvrdí zánětlivá reakce s velkým počtem eosinofilních bílých krvinek jako důsledek alergického dráţdění (ANONYM 1, 2011). Ve vztahu k léčbě je zjištěno: Neexistuje léčebná alternativa k eliminaci alergenu!, alespoň ne taková, kterou by se dosáhlo dlouhodobého úspěchu (WINTZER, 1999). Ochrana před prašností ve všech moţných formách, zvláště je nutné přezkoušet kvalitu sena (ZAKOPAL et al., 1985). V praxi se osvědčila eliminace sena nejdůleţitějšího zdroje alergenů. Nemocní koně se při tom přemístí do samostatných, od hlavní stáje oddělených venkovních boxů, protoţe by nemělo význam nekrmit senem postiţeného koně a okolní zvířata ano; tím bychom nezredukovali účinné mnoţství alergenů v okolním vzduchu. Za příznivých okolností je moţné jako dodatečné opatření eliminovat seno z krmení v celé stáji. Koně dostanou takovou krmnou dávku, která musí pokrýt potřebu vlákniny z jiných zdrojů, například zařazením čerstvé trávy nebo senáţe, v současné době existuje také kompletní peletované krmivo se zvýšeným obsahem vlákniny. Vedle sena jako zdroje alergenů hraje podstatně méně důleţitou roli sláma. Odstranění tohoto faktoru a převedení stáje na stlaní rašelinou, hoblinami nebo odřezky papíru je velmi efektivní dodatečné opatření. I kdyţ zmíněná krmná dávka obsahuje teoreticky dostatek vlákniny, způsobuje odstranění slamnatého steliva nedostatečné zaměstnání koně, který pak můţe velmi rychle okousat a zničit dřevěné stěny boxů. Empiricky se velmi dobře osvědčilo vysazení sena, stlaní rašelinou nebo hoblinami, doplněné denním přídavkem tří aţ čtyř kilogramů bezvadné neprašné krmné slámy. Léčba vysazením sena vede v mnoha případech ke klinickému vyléčení, u některých koní - jak jiţ bylo zmíněno - k desenzibilizaci a ztrátě náchylnosti k určitým alergenům (senný prach). Je jasné, ţe se sníţí hyperreaktivita bronchiol. Není vţdy lehké alergickému koni zajistit takové prostředí, které samo o sobě zabezpečí dlouhodobé zlepšení nebo klinické uzdravení. Koně pak podstupují různé reţimy imunologické a medikamentózní léčby s rozličným efektem (WINTZER, 1999). 24
Farmakoterapie: Pouţitá léčiva musí ovlivnit tři základní příčiny onemocnění: zahlenění, spasmus dýchacích cest, zánět a imunoreakci. Sekretolytika - vyloučení hlenu: U COPD se vţdy zvětšuje sekrece hlenu. Je proto nutné zlepšit jeho vylučování a na druhé straně omezit jeho sekreci. Mezi tyto preparáty patří bromhexin, dembrexin (Sputolysin). Jako účinné sekretolytikum je acetylcystein, který můţeme podávat poměrně dlouhou dobu krmivem, aniţ bychom se obávali vedlejších negativních účinků. Tyto preparáty jsou sice pro koně dostupné, ale speciálně pro zvířata nevyráběné, proto si musíme pomoci humánními výrobky. Rovněţ inhalace (mlţení) solného roztoku (sterilního) má stejný účinek. Bronchospasmolytika: Jako spasmolytikum dýchacích cest je atropin. Vedle svého silného účinku není však vţdy pouţitelný, protoţe musí být transportován přímo do plic. U koní se dá vyuţít Ipatroiumbromid Spray, pouţívaný v humánní medicíně, jeho aplikace však vyţaduje respirační masku na koně, přes kterou tento medikament vdechuje. Druhou skupinou léčiv, která uvolňuje dýchací cesty, jsou mimetika, která stimulují receptory dýchacích cest. Tyto medikamenty omezují produkci hlenu, usnadňují vylučování a brzdí produkci zánětlivých látek. Sem patří Clenbuterol (Ventipulmin), který se můţe podávat krmivem. I zde můţeme pouţít řadu preparátu z humánní medicíny, hlavně ve formě inhalačních sprejů (Theophylin, Salmeterol). Protizánětlivé preparáty: Tato skupina je zaloţena na účincích mobilizace imunitního systému. Tyto zánětlivé a imunodepresní procesy souvisí s uvolňováním histaminu, které jsou příčinou spasmu bronchů. Současně dochází k otoku sliznic, takţe dýchání je velmi ztíţeno a dochází k rozvoji COPD - abdominálního dýchání - dušnosti. Kortisonové preparáty mají účinek jak protizánětlivý, tak ochranný. Omezují produkci zánětlivých buněk a podporují průnik protizánětlivých látek, ochraňují receptory dýchacích cest, zabraňují spasmu a redukují produkci sekretu. Nesteroidní protizánětlivé látky - Equipalazone - preparát, který se rovněţ můţe aplikovat krmivem. Jeho účinek na terapii COPD je však malý. Brzdí sekreci prostaglandinu E2, které působí jako spasmolytikum a proto jeho vliv je spíše negativní. Antalergika - Cromolyn (Dinatriumcromoglycáte) má vliv pouze ve formě spreje nebo inhalační, protoţe musí působit přímo na plicní epitel a sliznice. Klasická antihistaminika jsou při COPD neúčinná. Antibiotika - u COPD se bakterie mohou nacházet pouze jako sekundární infekce v hlenu, ale nejsou jeho primární příčinou. Proto, pokud máme koně pod 25
bakteriologickou kontrolou s negativním výsledkem - můţeme se bez jejich aplikace obejít. Inhalace - problém převedení účinných látek do aerosolové formy je hlavně ve velikosti partikulí v kapičkách. Pokud jsou malé, jsou hned výdechem opět vylučovány. Pokud jsou velké, zůstávají v horních dýchacích cestách a nedostanou se do spodních cest. Vývojem respiračních masek je moţné rozšířit spektrum o humánní preparáty. Ty mají odpovídající velikost partikulí a ţádaný průnik do dýchacích cest. Délka aplikace se pohybuje od 2-5 min. Inhalační preparáty by měly obsahovat kombinaci účinných látek (kortison, bronchodilatans a antialergikum) a mít co nejméně vedlejších účinků. Tyto preparáty jsou zatím však pouze v humánní praxi a proto pro léčbu koní neúměrně drahé (DRAŢAN, 2000). V zásadě přináší aerosolová aplikace podstatnou výhodu v tom, ţe medikamenty působí v místě defektu a ţe tím dosahujeme sníţení dácky na kg hmotnosti a stejného někdy i lepšího účinku, neţ kdyţ jsou preparáty podávány celkově (WINTZER, 1999) Výplach plic - u extrémně zahleněných plic se nabízí výplach dýchacích cest. Nejedná se však o vlastní průplach dýchacích cest, ale o infúzi aţ 30 l tekutin do krevního oběhového systému. Takto zavodněný organismus se snaţí vyloučit nadbytečnou tekutinu všemi moţnými cestami. Proto se také rozpouští hlen a volně odtéká z dýchacích cest. Přestoţe se koni asi na 3 dny uleví, COPD to nevyléčí a pouze dojde ke krátkodobému zklidnění procesu. Pohybování - hraje při terapii COPD významnou roli. Naproti akutním onemocněním dýchacích cest, kdy koně naopak potřebují klid, u COPD je aktivní pohyb a tím i dýchacích cest nutný! Pokud kůň není pohybován, ztěţuje se vylučování hlenu a tím kůň je nucen aktivněji zapojit dýchací svaly hrudního koše. Klesá tak výměna vzduchu v plicích a ty postupně kolabují. U koní, kteří jiţ mají dýchavičnou struţku, je jejich zátěţ samozřejmě limitována. Alternativní metody - také tzv. alternativní medicína při terapii COPD můţe sehrát pozitivní roli. Homeopatika a tradiční čínská akupunktura můţe být úspěšná, Je nutné však říci, ţe reakce pacientů je individuální a limitovaná (DRAŢAN, 2000). Prevence: Je moţno pouţít alternativní bezprašné formy podestýlky. Na místo běţného sena lze koni podávat vakuově balenou píci (VOGEL, 2003).
26
3.4.3
Equinní influenza - Chřipka koní
Chřipka je běţnou infekcí dýchacích cest koní. Přestoţe je velmi nakaţlivá, nebývá smrtelná. Můţe však negativně ovlivnit jejich zdraví a pohodu a nemocný kůň bude potřebovat několikatýdenní aţ několika měsíční přestávku v tréninku a závodění, aby se uzdravil (ŠVEHLOVÁ, 2008). Ze všech virových respiračních chorob u koní pravděpodobně své oběti nejvíce vysiluje. Jakmile prinikne mezi vnímavou populaci, šíří se nesmírně rychle a úmrtnost se blíţí sto procentům. Podle znalostí Brenta Kelleye ţádný kůň nikdy na nekomplikovanou koňskou chřipku neuhynul (KELLEY, 2002). Původci
equinní
influenzy
jsou
dca
ortomyxoviry:
influenzavirus
A/equi/Praha/1/56 (H7N7) a influenzavirus A/equi/Miami/2/63 (H3N8) (WADEL et al., 1963). Tyto viry způsobily od roku 1956, popř. 1963, četné více či méně lokalizované epizoocie. Nyní je - jako obecně u všech influenzavirů - jejich antigenní struktura částečně změněna (antigenic drift), coţ je velice významné z hlediska imunoprofylaxe. V roce 1956 bylo poprvé zjištěno, ţe za onemocnění respiračního aparátu koní můţe být odpovědný právě myxovirus influenzae. Influenzavirus A/equi-1 se v naší populaci usídlil jistě uţ dávno, kdy vyvolával pouze mírná onemocnění. Jen příleţitostně se enzooticky rozšířil ve stádech, kde onemocněla pouze mladá zvířata. Infekce virem A/equi-1 se však uţ několik let nevyskytla, předpokládá se, ţe tento virus uţ z celosvětové populace koní vymizel. O viru influenzy A/equi-2 se do roku 1963 nevědělo. V roce 1963 byl izolován na Floridě. Ve stejném roce se infekce rozšířila v USA, v roce 1964 postihla Jiţní Ameriku a koncem roku také Evropu. Rozšíření nákazy v letech 1963 aţ 1965 bylo označeno za panzoocii. Od té doby byly pozorovány pouze více či méně lokalizované výskyty. Infekce virem A/equi-2 má výraznější klinickou manifestaci neţ infekce virem A/equi-1 (WINTZER, 1999). Nákaza je přenosná kapénkovou infekcí stykem s nemocnými koňmi, zejména při hromadných svodech a soutěţích koní, výstavách. Také import koní je nebezpečný pro přenos. Nákaza se šíří i vzduchem a mohou být postiţeny stáje i na vzdálenost 1 - 2 km. Nepřímý přenos lidmi, kontaminovanými předměty apod. je řídký a zanedbatelný.
27
Dokud nebyla moţná preventivní vakcinace, byla infekce stálým a opakovatelným nebezpečím v chovech koní a na dostihových závodištích. V současné době dochází čas od času k propuknutí v některých oblastech a rychlost rozšíření je závislá na tom, zda část nové populace koní je chráněna imunitou proti šířícímu se viru. Morbidita u koní můţe být 100 %. Vysoká bývá tehdy, kdyţ je zanedbána vakcinace. Na jiná zvířata není infekce přenosná. Infekciozita nakaţeného koně netrvá obyčejně dlouho. I kdyţ pacient ještě kašle, za 3 - 6 dnů nebývá virus jiţ izolován. Není však jisté, zda není dále roznašečem (ZAKOPAL et al., 1985). Kašel vzniká následkem zánětu dýchacích cest. Při influenze se pouze někdy vyskytuje rinitida, mízní uzliny mohou být mírně zvětšené, mandibulární mízní uzliny však bývají během několika prvních hodin trochu bolestivé. Při influenze je patrný mírný vodnatě- serózní výtok z nosu. Ten se později můţe změnit na mucinózní nebo mukopurulentní (sekundární infekce). Často je přítomna také laryngitida probíhající v mírné formě. Změny ve faryngu a vzdušných vacích lze zjistit pouze v sekundárně komplikovaných případech. Trachea je v prvních hodinách onemocnění citlivá na tlak. Influenza výrazně ovlivňuje mukocilární clearance. Infekce se lokalizuje především do bronchiálního stromu. A/equi-1 má oproti A/equi-2 mnohem menší broncho- a pneumotropní vlastnosti. Dochází k bronchiolitidě, nezřídka se vyvine výrazná difuzní bronchitida, někdy dokonce virová pneumonie (rentgen). Onemocnění můţe probíhat také za příznaků lehkého edému plic, zimnice a náhlých horeček. U koní bez imunologické ochrany vystoupí horečka na 40 °C, někdy dokonce i na 41 °C. Velice často má horečka strmý nástup a rychle poklesne, mezi jednotlivými teplotními vrcholy dochází k větším či menším intermisím. Pokud při influenze trvá horečka kontinuálně déle neţ 3 aţ 4 dny je třeba počítat s tím, ţe se přidruţila sekundární bakteriální infekce. Během influenzy se můţe objevit jeden, dva nebo více vysokých teplotních vrcholů, které jsou často vyvolány samotnou virovou infekcí (WINTZER, 1999). Klinické příznaky: Prvním příznakem je vysoká horečka, brzy následovaná drásavým kašlem a nosními sekrety. K dalším symptomům patří sníţená nebo ţádná chuť k jídlu, pokles výkonnosti, letargie, deprese, bolest svalů, otok nohou a (nebo) zduření lymfatických uzlin pod čelistí, ale také se nemusí objevit ţádný z nich. V důsledku druhotné bakteriální infekce se můţe rozvinout zápal plic. Stres, cvičení,
28
špatné počasí a transport jsou patrně ty nejhorší věci přispívající k posílení nemoci (KELLEY, 2002) Terapie: Ţádná účinná specifická terapie neexistuje. V první řadě musí být všichni koně ihned a dostatečně dlouho v klidu. Důsledně zabezpečíme zoohygienu stáje (ZAKPAL et al., 1985). Obzvláště je třeba zabránit jakékoli expozici prachu (WINTZER, 1999). V sezóně nahradíme seno zelenou pící a můţeme dotovat vitamín C. Při nastupujících komplikacích naordinujeme masové dávky protizánětlivých prostředků - chemoterapie; podle potřeby infúzní roztoky i. v., komplex vitamínů, kardiaka (ZAKOPAL et al., 1985). V případech, kdy mají koně horečku, která trvá déle neţ 3 - 4 dny, je přítomný výrazný nález na plicích, nebo byl zjištěn purulentní výtok z nosu, doporučuje se podávat penicilin, kombinace penicilinu a streptomycinu nebo penicilinu a gentamicinu (WINTZER, 1999). Je pravděpodobně dobré neočkovaným koním podávat antibiotika. Na sníţení horečky lze pouţít nesteroidní protizánětlivé léky, zejména fenylbutazon. Velmi důleţité je zacházení s nemocným koněm. Je nutné přerušit trénink a přípravu. Obvyklým pravidlem je týden odpočinku na kaţdý den horečky. Návrat do práce musí být postupný (KELLEY, 2002). Pokud nezačne léčba včas, mohou nastat komplikace, zejména u pracujících koní, vyúsťujících aţ v těţké záněty horních a dolních dýchacích cest (DUŠEK et al., 1999). Nejlepší profylaxí je, i přes veškeré její nedostatky, vakcinace (WINTZER, 1999). Na trhu jsou různé účinné vakcíny proti influenze koní (ZAKOPAL et al., 1985). Dobrý program očkování buď chřipce zabrání, nebo sníţí její nebezpečnost a zákeřnost. Měl by být zahájen před příchodem hříběte na svět. Klisnu je nutné očkovat v posledním trimestru její březosti. To poskytne hříběti ochranu v kolostru (KELLEY, 2002). Způsob vakcinace koní a lidí proti chřipce je stejný: před nakaţením je chrání protilátky namířené proti virovým bílkovinám. Jednou z nich je tzv. hemaglutinin, který se nachází na povrchu viru; a ten je podstatou inaktivovaných vakcín (čili oněch běţně pouţívaných vakcín, které se aplikují do svalu). "Mrtvé" vakcíny, v nichţ je virus usmrcen, čili inaktivován, formaldehydem, nezpůsobí onemocnění, ale hostitel si proti němu přesto vytvoří protilátky. Navíc je smíchán s nosičem (adjuvans), který pomáhá zvýšit imunitní odpověď. Díky němu zůstane po očkování virus ve svalu. S tím se pojí jedna z nejběţnějších postvakcinačních "komplikací": otok a zánět v místě vpichu. Ve skutečnosti je to známka toho, ţe imunitní systém rozpoznal antigen a byla zahájena imunitní reakce. B29
a T-lymfocyty (=bílé krvinky) migrují do místa vpichu, tam rozpoznají virus a vrátí se do krevního oběhu. B-lymfocyty pak proti němu tvoří protilátky a tím chrání organismus koně před infekcí. Tyto vakcíny však vyvolají pouze tvorbu protilátek proti určitému typu hemaglutininu, který tento virus nese na svém povrchu. Jenţe chřipkový virus mutuje, mění se! Pokud naočkujete koně proti jedné formě viru a mezitím dojde k mutaci jeho hemaglutininu, protilátky které si kůň vytvořil proti vakcíně, nemusí být účinné proti zmutovanému viru z prostředí a můţe se chřipkou nakazit. Proto je nutné vakcíny pravidelně aktualizovat (ŠVEHLOVÁ, 2008). Šíření nemoci u očkované populace koní je mnohem pomalejší a výskyt sekundárních bakteriálních infekcí méně pravděpodobný (KELLEY, 2002). Relativně novou zbraní v boji proti chřipce je vakcína s modifikovaným (atenuovaným) ţivým virem. Její výhodou je, ţe chrání proti širšímu spektru chřipkových kmenů. Je to proto, ţe vyprovokuje imunitní odpověď nejen proti hemaglutininové molekule na povrchu viru, ale je namířená proti všem virovým bílkovinám, tedy i těm "vnitřním". Kromě toho, ţe stimuluje tvorbu protilátek, zaktivuje i buněčnou imunitní odpověď - právě ta totiţ rozpozná ony vnitřní bílkovinné molekuly viru. Díky tomu chrání "ţivá" vakcína proti různým chřipkovým kmenům najednou. Ţivá vakcína se - na rozdíl od inaktivované - aplikuje přímo do dýchacích cest, konkrétně do nosu (= intranazálně), takţe stimuluje imunitní systém přímo v té části těla, kde se chřipkový virus bude vyskytovat i po infekci (ŠVEHLOVÁ, 2008). Mezinárodně rozšířené vakcinační schéma říká: Po první vakcinaci následuje za 21 aţ 93 dní druhá. Předepsaná nebo doporučená je třetí vakcinace za 150 aţ 210 dní po druhé. Dále je předepsaná kaţdoroční revakcinace, která se má uskutečnit nejpozději za 365 dní po poslední vakcinaci (WINTZER, 1999). Sající hříbata se poprvé očkují ve věku 6 měsíců. Do té doby mohou s vakcínou interferovat mateřské protilátky (VAN MAANEN et al., 1992).
3.4.4
Hříběcí
Hříběcí, tzv. chřípěcí (coryza contagiosa equorum) (DUŠEK et al., 1999). Hříběcí je akutní, velmi nakaţlivé onemocnění horních cest dýchacích (KELLEY, 2002). Jedná se o infekční onemocnění, vyvolané baktérií Streptococcus equi poddruh
30
equi, jehoţ správný název zní v překladu „zánět mízních uzlin koní“ (ŠVEHLOVÁ, 2010). Hříběcí je rozšířené po celém světě, je to onemocnění mláďat všech equidů (DALGLEISCH et al., 1993). Můţe samozřejmě postihnout také dospělé jedince, kteří jsou drţení relativně izolovaně a nemají vytvořenou ţádnou imunitu (WINTZER, 1999). Náchylní na toto onemocnění jsou koně kaţdého věku, ale mladí koně (do čtyř aţ pěti let) jsou nejnáchylnější (KELLEY, 2002). Jestliţe se vyskytne nemocný jedinec s infekcí Strept. equi v porodně, pak s určitostí onemocní převáţná část hříbat. Přenos se děje kapénkovou infekcí, stykem s infekčními sekrety, které potřísní ţlaby, napáječky, vědra, nářadí, postroje i obuv a oděv ošetřovatele. Zárodek můţe proniknout i poraněnou pokoţkou. Sající hříbata se mohou infikovat i mlékem (ZAKOPAL et al., 2002). Většinou však musí být uţ nějak narušen zdravotní stav koně, aby onemocněl hříběcí, hříběcí často navazuje na prošlé virové onemocnění dýchacích cest, na přetrénování, dlouhé transporty a hromadné akce či jiné stresové situace (ŠVEHLOVÁ, 2010). Po inkubační době, která trvá 2 - 7 dnů, onemocní hříbata preakutně nebo akutně (ZAKOPAL et al., 2002). Prvními příznaky jsou skleslost, horečka okolo 40 °C, inapetence, serózní rinitida, která se rychle mění na hnisavou, bolestivá faryngitida se strnulým a napnutým drţením hlavy, regurgitace, lokální edematizace a palpační bolestivost (WINTZER, 1999). Obr. 5: Charakteristický postoj při hřiběcí: kůň natahuje hlavu a krk, aby si ulevil od bolestivého tlaku v oblasti hltanu / hrtanu (vyholené) (ŠVEHLOVÁ, 2010).
Obvykle odmítají potravu. Krátce po té se dostavuje mírný kašel a rýma (KELLEY, 2002). Uţ v iniciálních stadiích onemocnění je patrný otok mandibulárních mízních uzlin. Při postiţení retrofaryngeálních mízních uzlin lze zjistit pouze bolestivost v oblasti hltanu. Velký význam má rentgenový snímek této krajiny; především informuje o tom, zda nedošlo ke zúţení hrtanu. Endoskopií vzdušných vaků 31
je moţné v těchto stadiích zjistit kulovité vyklenutí jejich dorzální a kaudální stěny (WINTZER, 1999). Nebezpečí hříběcí spočívá především v situaci, kdy se abscesy mízních uzlin provalí do těla - do vzdušných vaků, do průdušnice, do vedlejších nosních dutin, do příušní slinné ţlázy, a uvolněný hnis tam vyvolá další záněty. Někdy se abscesy neprovalí, hrdlo je zduřelé a ztěţuje dýchání koně. Můţe dojít i k udušení. Jindy se abscesy po provalení ven nemusejí zhojit a vzniknou píštěle vedoucí například do hltanu (ŠVEHLOVÁ, 2010). Jako
komplikace
mohou
vzniknout
metastázy
v
mízních
uzlinách
mediastinálních v dutině hrudní, ale i v dutině břišní v mezenteriálních uzlinách. Metastatické abscesy v mezenteriálních mízních uzlinách mohou dosáhnout i značné velikosti, aţ dětské hlavy a mohou být příčinou opakovaných kolik s kolikovými bolestmi (ZAKOPAL et al., 1985). Další komplikace a sekundární příznaky: Navzdory očekávání je hnisavá pneumonie velice vzácnou komplikací hříběcího, ještě vzácnější je pleuritida, nefritida a peritonitida. Přesto je na ně třeba vţdy pamatovat, protoţe abscesy se mohou tvořit kdekoli v organismu. Při akutním hříběcí se mohou na EKG vyskytnout změny, které pokazují na poškození myokardu. Tyto změny setrvávají ještě dlouhou dobu po vyléčení primárního onemocnění a mohou mít nepříjemné následky pro koně, kteří se vracejí do práce nebo do tréninku. Ve spojení s hříběcí se mohou vyskytovat také endokarditidy. Poměrně častými sekundárními příznaky jsou exantém a urtikarie, vzácněji potom dermatitida (vesikulární nebo pustulózní na hrudníku a krku). Objeví-li se krvácení z nosních sliznic nebo spojivek, je třeba uvaţovat o moţnosti komplikace petechiální horečkou. Dále se můţe vyskytovat empyem vedlejších nosních dutin, nekrózy konch, septikemie a pyemie, postihující především mladá hříbata. V ojedinělých případech můţe hříběcí poškodit hlavové nervy, nervus reccurens, a tím způsobit hemiplegii laryngis (WINTZER, 1999). Diagnóza hříběcí je dost snadná (KELLEY, 2002). Klinické příznaky můţeme stanovit jiţ podle typických hromadných projevů a enzootického průběhu. Diagnózu nám potvrdí průkaz zárodku strept. equi z hnisavého sekretu z nosu nebo z mízních uzlin. Typický je také pokračující výskyt abscedací mízních uzlin. Charakteristické můţe být i to, ţe zároveň s hříbaty onemocní mnohé klisny-matky stejným obrazem, více nebo méně akutně (ZAKOPAL et al., 1985). Nejdůleţitějším léčebným opatřením, které je třeba zavést co nejdříve, je klid ve stáji. Ten musí trvat ještě pět dní po poklesu teploty na normál. Doporučuje se udrţovat 32
koně v klidu ještě celý týden po ustoupení horečky, nedávat je ani do výběhu, protoţe můţe dojít k recidivě a ke vzniku metastáz. Je dobré hyperemizovat postiţené mízní uzliny, aby rychle abscedovaly. Po nanesení hyperemizující masti se na postiţené místo přikládají obvazy. Incize mandibulárních mízních uzlin se provádí teprve tehdy, kdyţ výrazně fluktuují. Nevadí ani to, kdyţ se absces provalí sám; v takovém případě se pouze skalpelem rozšíří otvor. Incizi abscesu provádíme nejlépe na zvířeti s nosním skřipcem. Skalpel je třeba jistit prstem, lepší je pouţít knoflíčkový. Incize má být dlouhá nejméně 4 cm a nacházet se v místě nejniţšího vyklenutí. Nakonec je třeba prstem vyprázdnit všechna oddělení abscesu. Potom se absces vypláchne a popřípadě drénuje. Ránu je třeba denně čistit. Většinou se hojí rychle a bez komplikací. U retrofaryngeálních otoků nelze čekat, aţ budou fluktuovat, protoţe by se nemusely provalit směrem ven. Tyto abscesy se mají otevřít, dokud ještě kůţe není příliš napnutá. Ztvrdlé otoky je moţno ošetřovat hyperemizujícími mastmi, to platí také v případě tzv. studeného hříběcí. Chirurgické odstranění postiţené mízní uzliny se doporučuje v případě, ţe jí otok perzistuje a zároveň se objevily výrazné změny v krevním obraze. Chemoterapie se doporučuje v těchto případech: nedostavují se ţádné jisté příznaky abscedace (otoky do velikosti vlašského ořechu); po otevření abscesu teplota nepoklesne; prevence bakteriemi po otevření abscesu; při vleklém hříběcí; při latentní fatální streptokokové infekci (přetrvávající anemie a leukocytóza, subfebrilní teploty). U kaţdého postiţeného zvířete je třeba se znovu rozhodnout, zda je chemoterapie vhodná či ne, zde nejsou stanovena ţádná obecná pravidla (WINTZER, 1999). Penicilin je nejvhodnější antibiotikum na hříběcí, ale měl by být pouţit v průběhu nemoci co nejdříve (po rýmě a horečce), neţ se v lymfatických uzlinách vytvoří abscesy. Antibiotická léčba potom, kdy se absces uţ začal tvořit, zpomaluje průběh nemoci, a tím ji prodluţuje. Vzhledem k obtíţnému rozpoznání, zda se uţ absces vytváří, je pravděpodobně nejlepší antibiotika nepodávat a nechat nemoc probíhat samovolně (KELLEY, 2002). Zde je pár tipů: -
vyhýbejte se kontaktu s koňmi, které neznáte;
-
nepřeplňujte stáje/ustajovací zařízení koňmi; pokud přijde do stáje nový kůň, dejte ho do karantény (doporučuje se aţ 6 týdnů) a sledujte, zda nemá klinické příznaky jakéhokoli onemocnění 33
-
nepohybujte se volně mezi izolovaným koněm a ostatními koňmi stáje
-
nepůjčujte si výstroj či jiné předměty od neznámých koní
-
omezte vstup lidí do své stáje, především těch, kteří pocházejí z postiţených stájí/oblastí; snaţte se, aby vaši koně nepřišli do kontaktu s koňmi ze sousedních stájí, jejichţ nákazová situace není známá (ŠVEHLOVÁ, 2009).
3.4.5
Parazitární nemoci plic
Dýchací trakt koní v našich podmínkách parazité příliš nenapadají, přesto se můţeme – především ve spojitosti s mezinárodními převozy koní – s některými z nich setkat (ŠVEHLOVÁ, 2010). Paraziti u koní vyvolávají mírný občasný kašel. Protoţe současné odčervovací prostředky jsou velmi účinné, bývá parazitární infekce plic velmi vzácná. Přirozenými hostiteli těchto parazitů jsou osli, na nichţ však nejsou viditelné ţádné známky zamoření. Koně pasoucí se v podmínkách, kde pobývali osli, mohou začít kašlat (O´BRIEN, 2007). Červivost plic (Dictyocaulus): S plicní červivostí se v našich podmínkách nesetkáváme. Je moţná u koní, kteří jsou drţení s osli. V úvahu přichází dictyocaulus arnfieldi (ZAKOPAL et al., 1985). Dictyocaulus arfieldi patří ke specifickým plicním hlísticím equidů a je tedy nejdůleţitějším parazitem jejich respiračního traktu. U domácích koní dochází k patentním infestacím, a tedy i vylučování vajíček, jen vyjímečně. Naproti tomu však většina koní onemocní chronickou bronchitidou (WINTZER, 1999). Příznakem je chronický kašel, který se objeví během letního období, kdyţ je kůň na pastvě (VOGEL, 2003). Dyctyocaulem manifestuje jako makrobronchitida s paroxysmálními záchvaty kašle a výraznými inspiračními a expiračními chropy bez zjevné dyspnoe. V tracheobronchiálním sekretu postiţených koní je zjevné zvýšené mnoţství eozinofilů a mohou se zde vyskytnout i exempláře parazita (WINTZER, 1999). Echinokokóza: (echinococcus granulosus equinus) je obyčejně bez příznaků a je více či méně záleţitostí hygieniků (ZAKOPAL et al., 1985). Micronema deletrix: Vzácně se v dýchacích cestách koní mohou nalézat boubele některých tasemnic i hlístice Micronema deltrix (ŠVEHLOVÁ, 2010). Patří k 34
nematodům a způsobuje granulomatózní změny v nosní dutině. Kromě toho se její nález spojuje také s granulomy v ledvinách a s vaskulitidou v mozku (WINTZER, 1999). Škrkavka koňská (Parascaris equorum): Závaţnou otázkou v patologii plic, tak jako v jiných orgánech u koní, mohou být migrující larvy hlístic, a to Parascaris Larvy pravidelně nebo náhodně migrují
equorum (ZAKOPAL et al., 1985).
plícemi.Věškeré zprávy o klinických důsledcích této migrace jsou však nehodnověrně a nedostatečně vědecky podloţené (WINTZER, 1999). Vyskytuje se především u starších sajících hříbat a odstavčat. Její larvy migrují plícemi a mohou vyvolat dýchací potíţe, popřípadě aţ hubnutí a celkovou apatii. Pro zjištění příčiny je třeba provést vyšetření sekretu dýchacích cest postiţeného koně a je třeba také vyšetřit trus ostatních koní ve stádě nebo stáji (ŠVEHLOVÁ, 2010). V našich podmínkách mají prvořadý význam právě migrující larvy škrkavek v souvislosti s velmi častými invazemi v chovu koní. Jejich význam pro onemocnění a kliniku plic není zanedbatelný a musí být respektován. Není totiţ bez významu jejich souvislost s infekcemi plic, zejména u hříbat. Migrující larvy poškozují i výstelku a ostatní tkáň plic a umoţňují proniknout patogenním zárodkům. Predisponují proto plíce ke vzniku infekčních onemocnění (ZAKOPAL, et al., 1985). Rhinoestrus purpureus: Vyskytuje se v jiţní Evropě, severní Africe a na Blízkém Východě. Napadá nosní dutinu a hltan koní a oslů (ŠVEHLOVÁ, 2010). Je jasné, ţe tento parazit můţe, obzvláště v nosním průchodu a ve faryngu způsobit poškození nebo dokonce obstrukce dýchacích cest (WINTZER, 1999). Střečci: Larvy střečků rodů Gastrophilus i Hypoderma se mohou dostat do plic a tam svojí přítomností způsobit škody (ŠVEHLOVÁ, 2010). Postiţená zvířata se léčí ivermectinem, ten je bohuţel právě v těchto problematických oblastech (v jiţní Evropě, severní Africe a na Blízkém Východě) příliš drahý (WINTZER, 1999). Léčení plicních parazitóz: Plicní parazitózy lze léčit ivermectinem a jemu podobnými preparáty (ŠVEHLOVÁ, 2010).
3.4.6
Bronchopneumonie
Jedná se o zánět průdušek a plic, který často nelze podle příznaků odlišit od bronchitidy (SVEHLOVÁ, 2010). Je charakterizována povrchním zánětem výstelky
35
bronchů a alveol, obyčejně s mírným, převáţně serózním výpotkem a kašlem (ZAKOPAL et al., 1985). Původce vzniku tohoto onemocnění je různorodý (DUŠEK et al., 1999). Virus nebo bakterie, které napadnou plicní tkáň (VOGEL, 2003). Hlavní příčinou jsou virové infekce; mnohem méně časté je dráţdění kouřem (poţár ve stáji!) nebo prachem. Iatrogenně můţe bronchopneumonie vzniknout tehdy, kdyţ se nosojícnová sonda zavede do trachey a medikamenty určené pro trávicí trakt se aplikují do plic (odborná chyba!) (WINTZER, 1999). Bronchopneumonie můţe vzniknout i následkem vdechnutí potravy a tekutin. K tomu můţe dojít při ucpání jícnu nebo obrnách mozkových nervů, při narušení funkce hltanu a hrtanu, například po operaci hemiplegie hrtanu (ŠVELOVÁ, 2010). Klinické příznaky: Jsou stejné jako při akutní bronchitis, především jsou-li ještě doprovázeny mírným edémem plic. Odlišení není často dost dobře moţné. Pro pneumonické změny můţe svědčit trvalejší a urputnější vysoká teplota a zřetelnější poruchy všeobecného stavu, ohraničené ztemnění při perkusi hrudníku, nad nímţ není slyšet dýchací šelest bronchiální, resp. sníţený. K diagnóze můţe přispět Rtg. Výrazná je dušnost
(ZAKOPAL et
al., 1985). Naznačený obraz
akutní
nehnisavé
bronchopneumonie je zpravidla pozorován do jednoho aţ tří dnů (WINTZER, 1999). Zanícená tkáň je dobrou „ţivnou půdou“ pro baktérie, které se mohou neškodně nacházet ve zdravých dýchacích cestách. Pokud nejsou tyto nehnisavé neinfekční nebo virové bronchopeumonie včas správně přeléčené (vhodnými antibiotiky), po jednom aţ třech dnech se z nich vyvinou bronchopneumonie bakteriální. Ty bývají velmi závaţné a jsou spojené s tvorbou abscesů (loţisek hnisu) v plicích. Mluvíme o hnisavé bronchopneumonii, která se projevuje vysokými horečkami, apatií, nechutenstvím, ztíţeným dýcháním (hlavně při výdechu), kašlem, výtokem z nosu; plíce nejsou schopné zajistit tkáním dostatek kyslíku (ŠVEHLOVÁ, 2010). Napomáhají tomu srazy mladých koní (prodejní stáje), transporty jiţ postiţeného koně s vysoko přizvednutou hlavou, nedostatečná stájová hygiena a především opoţděná intervence zvěrolékaře (RACKLYEFT et al., 1992). Z tracheobronchiálního
aspirátu,
nebo
výplachu se nejčastěji
izoluje
Streptokokus equi subsp. zooepidemicus, mnohem méně často je to spíše u hříbat subsp. equi. Poměrně často zní bakteriologický nález Actinobacillus equuli, kmen, jehoţ 36
význam se musí hodnotit kriticky. Nezřídka se nachází Pasteurella sp. (ale většinou jen kmeny obvyklé i u zdravých koní!) a příleţitostně salmonely, bordetella bronchiseptica při preakutním průběhu a pseudomonas sp. - problematicky signifikantní. Rhodococcus equi můţe vyvolat u mladých hříbat akutní bronchopneumonii, typický je její chronický abscedující průběh. Streptococcus pneumoniae v Evropě zatím nečiní velké potíţe. Vzácné mykotické pneumonie probíhají chronicky (mnohdy jako následek plicních infarktů) a jako náhodný nález se zjišťují echinokokové granulomy.
(WINTZER,
1999). V případě výše popsaných příznaků je třeba koni zajistit naprostý klid, izolovat ho od ostatních koní, dopřát mu čerstvý vzduch (ŠVEHLOVÁ, 2010). Onemocnění vyţaduje vţdy odbornou léčbu za přítomnosti veterináře (DUŠEK et al., 1999). Ten provede další patřičná vyšetření (poslechne plíce, odebere krev, provede endoskopické vyšetření jeho dýchacích cest a provede jejich výplach, z něhoţ můţe zjistit přítomnost příznaků zánětu, baktérií i jejich citlivost na různá antibiotika (ŠVEHLOVÁ, 2010). Vyhlídky jsou dobré pro včas ošetřené koně, tzn. pro zvířata, která jsou ošetřena ještě před tím, neţ se rozvinou výrazné pneumonické změny. Hepatizující nebo karnifikující okrsky se jiţ nezotaví (WINTZER, 1999). Pokud se koně nezačnou léčit včas, hrozí jim nevratné změny v plicích, které je mohou úplně vyřadit z dalšího vyuţití. Ani včasná a správná léčba nezaručí plnohodnotný návrat koně do sportu nebo větší zátěţe. Důleţitý je dlouhodobý klid (i po mnoho týdnů) a podávání vhodných antibiotik (ŠVEHLOVÁ, 2010). Při podezření na pneumonické změny zahájíme masívní chemoterapii, která se končí minimálně 3 dny po odeznění teploty. Indikován je zpravidla Penstrepten s minimální dávkou penicilinu 6 miliónů I. E. pro koně 500 kg ţ. hm. Dávku raději zvýšíme na 12 - 18 i více miliónů I. E. Dobře účinkují také sulfonamidy. U koní jsou zřídka indikovína jednotlivá širokospektrální antibiotika. Musí být opatrně aplikována, protoţe mohou vyvolat u koní i smrtelné komplikace. Rychle injikovaný roztok chloramfenikolu můţe způsobit okamţitou smrt za projevů edému plic. Tetracykliny vyvolají u zeslabených pacientů akutní hemorrhagický zánět tlustého střeva (ZAKOPAL et al., 1985). Jako dodatečné opatření - u sporných případů - je vhodné symptomatické ošetření sekretolytiky a expektorancii. Především jsou doporučována nesteroidní antiflogistika, jejich účinek často zklame. Jestliţe jsou 37
vzdušné cesty zbaveny překáţek, které tvoří sekret, můţeme se pokusit o inhalační léčbu, pouţívat musíme přístroj, který je schopen vytvořit částice kolem 6 mikrometrů (WINTZER, 1999).
3.4.7
Mykóza vzdušných vaků
Vzdušné vaky jsou jedinečnou strukturou vyskytující se pouze u koní. Jsou to velké dutiny vystlané krevními cévami a nervy, na zadní straně hrdla se na kaţdé straně spojují s jedním uchem. Mykóza vzdušného vaku je vzácné, ale potencionálně smrtelné onemocnění (O´BRIEN, 2007). Mykóza postihuje strop vzdušných vaků a díky erozi stěny arterií (hlavně a. carotis interna, občas a. carotis externa, a. maximalis interna a externa) můţe způsobit velmi rychlé vykrvácení koně. Nejčastěji nacházíme léze stropu mediální výchlipky a krvácení z poškozené a. carotis interna (WINTZER, 1999). Mykózy jsou plísňové infekce, nejčastějšími plísněmi, které mohou napadat vzdušné vaky koní, jsou plísně rodu Aspergillus (ŠVEHLOVÁ, 2010). Je nápadné ţe častěji onemocní koně drţení ve stáji neţ na pastvě. Průkaz plísní ve vzdušném vaku není etiologicky rozhodující. Spolehlivý závěr umoţňuje jen histologický průkaz mycelia plísní vrostlého do sliznice (WINTZER, 1999). Mykóza můţe u koní postihovat jeden nebo oba vzdušné vaky. Při oboustranném postiţení dochází k destrukci membrány oddělující oba vzdušné vaky následkem plísňové infekce a jejímu rozšíření do druhostranné dutiny (DOBEŠOVÁ et al., 2010). Mykóza vzdušného vaku probíhá bez zvláštních symptomů do té doby, neţ plísně erodují některou z arterií nebo poškodí nerv (WINTZER, 1999). Klinické příznaky onemocnění závisí na tom, které anatomické struktury jsou postiţeny. Při narušení cév bývá typickým klinickým příznakem mykózy vzdušného vaku u koní epistaxe (jednostranná či oboustranná s převahou na straně postiţeného vzdušného vaku) bez návaznosti na zátěţ. Krvácení se projevuje zabarvením nosního výtoku, nebo přítomností čerstvých či zaschlých kapek krve v nozdrách. Pokud je stěna cévy erodována masivně, můţe dojít aţ k chrlení velkého mnoţství světlé tepenné krve vedoucí k hemoragickému šoku a úhynu pacienta. Dalším běţně se vyskytujícím příznakem bývá výtok z nozder různého charakteru (serózní aţ purulentní, u koní s dysfágií můţe být s příměsí krmiva) (DOBEŠOVÁ et al., 2010). Často teprve následně 38
z anamnézy zjistíme, ţe pacient trpěl sníţenou chutí nebo polykacími potíţemi. Mykóza vzdušného vaku nevede jen k erozi stěny arterií, ale také k lézím zde procházejících hlavových nervů (Hornerův syndrom; obrny hltanu a jazyka, bulbární paralýza atd.). Arteriální aneuryzmata ve vzdušném vaku končí velmi rychle smrtelně (WINTZER, 1999). Vzácné vedlejší klinické příznaky doprovázející mykózu vzdušných vaků u koní zahrnují ztuhlost krku, otorrheu, epiforu, fotofobii a při poškození atlanto-occipitálního kloubu abnormální pozici hlavy (DOBEŠOVÁ et. al., 2010). Diagnostika mykózy vzdušného vaku není obtíţná. Podezření vyslovíme na základě krvácení z nozder a/nebo obrny mozkových nervů (WINTZER, 1999). Stanovení diagnózy je zaloţeno na posouzení klinických příznaků onemocnění a endoskopickém, či rentgenologickém vyšetření vzdušných vaků. (DOBEŠOVÁ et al., 2010). Prognóza mykózy vzdušných vaků je v zásadě nejistá. Zhojení je moţné, nedojde-li k váţnému poškození mozkových nervů, pokud se udrţí poškození arterií v únosných mezích, coţ se dá zjistit pokusným ošetřením. Obrny mozkových nervů mají z pravidla nepříznivou prognózu (WINTZER, 1999). Léčba takto postiţeného koně závisí na jeho stavu a míře poškození. Obvykle je ho třeba hospitalizovat, protoţe je třeba provést ošetření jak vzdušného vaku, popř. cév, tak i celkového stavu koně (náhrada krve, infuze, umělá výţiva v případě neschopnosti polykat) (ŠVEHLOVÁ, 2010). Kůň v dobrém celkovém stavu, bez anemie a hypovolemie, bez příznaků poškození mozkových nervů, jen s mírným krvácením z nosu, je vhodným objektem pro konzervativní léčbu, i kdyţ její výsledky nemusí být vţdy úspěšné. Terapie spočívá v kaţdodenních výplaších dostatečně velkým objemem (500 ml) roztoku Jodoformu. Tímto způsobem je moţné dosáhnout odhojení mykózy, i kdyţ jsou plísně usazené na stropu obtíţně zasaţitelné. Vlastní fungicidy nebo fungostatika (jako je amfotericin B, ketokonazol nebo griseofulvin či thiabendazol) nepůsobí účinněji neţ jod. Přitom je velmi důleţité, aby byl vzdušný vak při opakovaných vyšetřeních a výplaších dostatečně provzdušněn! Větrání vzdušného vaku vede pravděpodobně k vymizení nálepů plísní (WINTZER, 1999). Konzervativní léčba spočívá v celkovém podání NSAID, topické aplikaci antimykotik, insuflaci vzdušného vaku kyslíkem a výplaších vzdušného vaku antimykotickými roztoky pomocí trvale zavedeného katetru. Podle posledních literárních informací i našich zkušeností však není ve srovnání s chirurgickou léčbou dostatečně efektivní. Celková aplikace antimykotik je neúměrně nákladná a její účinnost také nebyla klinicky prokázána. 39
Chirurgický zákrok spočívá v okluzi postiţené arterie, čímţ se omezí ţivná půda pro plíseň a ta má tendenci odumírat. V současné době existuje několik chirurgických metod. Ve stručnosti lze zmínit ligaci plísní pokryté arterie po předchozí endoskopické identifikaci. Ligatura bývá zakládána z kardiální strany arteria carotis interna (popř. arteria carotis externa, pokud je plísní postiţena). Zaloţení ligatury z cerebrální strany (z důvodu úplné okluze arterie) je technicky téměř nemoţné, a proto se k ní nepřistupuje. Zaloţení ligatury z kardiální strany arterie se provádí v celkové anestezii v oblasti Viborgova trojúhelníku. Ligací cévy dojde k redukci arteriálního tlaku a následnému vzniku trombu. Arteria carotis communis, ani její větve, nejsou konečné arterie, proto jednostranná okluze pouze z kardiální strany nemusí být vzhledem k retrográdnímu toku krve do mykózou postiţeného místa dostačující. Okluze arterie ligací je však proveditelná na většině klinických pracovišť bez nutnosti speciálního vybavení. Další chirurgickou metodou, která se v minulosti často prováděla, bylo umístění balónkového katetru do arteria carotis interna pod angiografickou kontrolou. Odpověď na zvolenou terapii je monitorována pravidelnými endoskopickými revizemi vzdušného vaku. Pozitivní efekt terapie je prokázán postupným odloučením mykotického plaku od stěny vzdušného vaku (proces trvá i několik týdnů). Koně je v této době vhodné krmit ze země, aby byla usnadněna drenáţ sekretu ze vzdušných vaků. (DOBEŠOVÁ et al., 2010). Plísňový povlak ve vzdušném vaku se neošetřuje. Po operaci dojde většinou k vymizení plísně. Koně s výrazným poškozením hlavových nervů raději neoperujeme; vyhlídky na úplné funkční zhojení jsou tak špatné, ţe by se měla majiteli doporučit poráţka zvířete (WINTER, 1999).
3.4.8
EIPH - Zátěţí podmíněné plicní krvácení
Pod zkratkou EIPH rozumíme exercise induced pulmonary hemorrhage (WINTZER, 1999). Konkrétně se jedná o poškození plicních kapilár a prostupu krve do plicních sklípků a konečných průdušinek (ŠVEHLOVÁ, 2010). Krvácení z obou nozder se často vyskytuje u koní v rychlé práci. Postihuje mnoho typů koní, včetně rovinových i překáţkových dostihových koní, koní na pólo, koní trénovaných na všestrannou způsobilost a klusáků (O´BRIEN, 2007).
40
Zatím nebylo nijak dokázáno, ţe se na vzniku tohoto onemocnění podílí typ dráhy, ustájení nebo tréninku koně. Zdá se však, ţe rozhodujícím faktorem je rychlost a to rychlost přes 14 m/s = 840m/min (ŠVEHLOVÁ, 2010). Různé studie se soustředily na odhalení příčin. V současné době známe tři teorie: 1.) Kdyţ přední nohy ve cvalu udeří o povrch, účinek dopadu přenese tlakovou vlnu do hrudníku a poškodí malé krevní cévky (kapiláry) v plicích, které začnou krvácet. 2.) Při cvalu srdce zvýší výstupní objem krve, čímţ v plicních cévách vysoko stoupne tlak. Kapiláry nedokáţou tomuto tlaku, který můţe přesáhnout jejich kapacitu, odolat. 3.) Choroba v průdušinkách, způsobená zejména prašným stájovým prostředím, které je činí křehčími (O´BRIEN, 2007). Symptomy nastupují v typických případech jiţ u dvouletých. Koně zpravidla nekrvácejí viditelně z nozder (WINTZER, 1999). Diagnózu lze potvrdit pouze endoskopem, kterým se najde krev na dně průdušnice. Vyšetření musí proběhnout do 90 minut po zátěţi, protoţe krev (které není mnoho) je pak řasinkami dýchacích cest posouvána směrem k tlamě a kůň ji polkne. Zatím se ani neví, do jaké míry můţe EIPH ovlivňovat výkonnost koně (ŠVEHLOVÁ, 2010).
Obr. 6: Endoskopický pohled do průdušnice koní postižených různým stupněm EIPH (ŠVEHLOVÁ, 2011).
41
Četnost EIPH u 270 endoskopicky vyšetřených rovinových dostihových koní ihned po dostihu: Všeobecný výskyt - 55 %, dvouletí - 40 %, tříletí - 64 %, starší - 81 % (O´BRIEN, 2007). Terapie EIPH je mimořádně kontroverzní nejen proto, ţe se jedná o ošetření chronického onemocnění, jehoţ patogeneze není jasná, ale také proto, ţe furosemid, který je coby nejčastěji pouţívaný lék v Severní Americe na mnoha místech povaţován za dovolenou medikaci, je jinde označován za doping. V USA je dovolená dávka 0,5 mg/kg i. v. nebo i. m. nejpozději 3 hodiny před dostihem. Přes jeho poměrně jistý profylaktický účinek není prokázán jeho pozitivní vliv na výkon. Furosemid vede k poklesu tlaku v plicních kapilárách. Také další metody ošetření estrogeny, flavonoidy a vitaminy (C a K) se ukázaly neúčinné nebo byly prověřeny kontrolovanou studií (WINTZER, 1999). Zde je několik návrhů, které mohou problém zmírnit: 1.) Omezit intenzivní cvalový trénink na jednou týdně. 2.) Nosní dilatační pásky sníţily výskyt EIPH. Sniţují odolnost dýchacích cest proti proudícímu vzduchu, a tudíţ mírní změny tlaku v plicích. Tím se sníţí i tlak na plicní krevní cévy. Nosní dilatační pásky se smějí pouţívat v tréninku nebo při sportovních závodech, ale nejsou povoleny při dostizích plnokrevníků ve Velké Británii, Evropě a některých státech USA. 3.) Zajistit, aby stájové prostředí bylo tak bezprašné, jak je to moţné. Ideální by bylo koně nemít ve stáji vůbec. Někdy se inhalačně podávají kortikosteroidy, ale je nutno dbát, aby mezi jejich podáním a dostihem uplynula dostatečně dlouhá doba. 4.) Zajistěte endoskopické vyšetření po zátěţi (30 - 60 minut) a výplach průdušnice, zda se nenajde souběţná infekce dýchacích cest nebo jiné onemocnění, které jej třeba vyléčit. 5.) Vyhýbejte se trénování a závodění na tvrdém povrchu. Kůň, který opakovaně trpí krvácením z nosu, by moţná měl odejít na odpočinek (O´BRIEN, 2007). 3.4.9
Plicní edém
Hyperémie a edém plic je zřídka samostatným onemocněním, ale prakticky vţdy symptomem (ZAKOPAL et al., 1985). Hyperémie plic a nakonec i jejich edém jsou často počáteční stádia zánětlivých procesů. Plicní edém charakterizuje akutní průběh 42
afrického moru koní! Zcela jasné oddělení nezánětlivých stavů je často nemoţné, ale existují hyperemie a edémy, které jsou podřízeným symptomem jiného nezánětlivého onemocnění. Dobrým rozlišovacím kritériem můţe být teplota (WINTZER, 1999). Jde o nahromadění tekutiny, prosáklé z krve v plicích, a to buď přímo v plicních sklípcích, nebo v plicní tkáni (SVEHLOVÁ, 2010). Můţeme rozeznávat aktivní a pasivní hyperémii. Aktivní hyperémie vznikne po vdechnutí dráţdivého plynu, například při poţáru, bojového plynu, SO2, ale také při nevydařeném nálevu do ţaludku. Aktivní hyperémie se dostaví i se zřetelným edémem také při influenze koní v těţkém akutním případě. Velmi výrazný edém přichází také při šoku. Aktivní hyperémie je často také představitelem pneumonie, jak se můţe vyvinout při influenze a především také pře edémové formě afrického moru koní. Pasívní hyperémie, stagnační hyperémie přichází u koní nejčastěji po přepětí a přetíţení v rekonvalescenci nebo u málo trénovaných koní, zvláště jak při insuficienci levé srdeční komory, u koně s jizvami myokardu. Můţe být pozorována i u koní, kteří přejdou z vysokých poloh. Chronická stagnace v plicích vznikne také při vadách mitrální chlopně (při stenóze). Vznik podporuje také hypostáze při delším ulehnutí (ZAKOPAL et al., 1985). Jak se projevuje: 1.) Kůň se často třese a jinak projevuje strach. 2.) Jeho sliznice jsou cihlově červené nebo namodralé (cyanotické). 3.) Špatně se jim dýchá (dyspnoe). 4.) V jugulární ţíle se můţe hromadit krev. 5.) Tepová frekvence jde často aţ nad 100 tepů/minutu. 6.) Veterinář při poslechu plic slyší charakteristické praskoty. 7.) V konečném stádiu lze pozorovat bílý nebo načervenalý (krev) pěnovitý výtok z nosu (ŠVEHLOVÁ, 2010). Terapie: Okamţitý a absolutní klid. Je-li to nutné, studené obklady a sprcha. Indikována je venesekce (3 - 6 l krve) (ZAKOPAL et al., 1985). Prognóza a terapie závisí na základním onemocnění a stupni plicního edému. Přetíţené a přehřáté koně postavíme do klidu a snaţíme se je ochladit. Srdeční insuficience se potlačí rychle působící digitalizací (g-strofantin 0,25 - 0,375 mg/100 kg i. v.). Počínající kardiogenní plicní edém představuje asi jedinou podstatnou indikaci pro "puštění ţilou" (10 - 15 % tělesné hmotnosti v litrech; kontraindikované při hypovolemickém šoku. Další léčba závisí na původním onemocnění (WINTZER, 1999). 43
3.5 Posouzení dýchacího ústrojí a prevence
3.5.1
Posouzení dýchacího ústrojí
Dechová frekvence, tělesná teplota a pulz informují o zdravotním stavu koně a lze je jednoduše kontrolovat. Přitom je třeba znát normální hodnoty svého koně, protoţe zvláště dechová a tepová frekvence jsou závislé na jeho stavu a s ním se také mění. To, jak kůň dýchá, mluví o momentálním stavu dýchacího aparátu. Jenţe ten je ovlivněn mnoha dalšími faktory. Jeho úkolem je přinášet ze vzduchu do krve kyslík, potřebný pro veškeré ţivotní funkce, a odvádět z krve do vzduchu oxid uhličitý. Jakékoli zvýšené nebo změněné poţadavky na přísun kyslíku, ať uţ fyziologické nebo patologické, proto způsobí změny dýchání, které můţeme na koni pozorovat (ŠVEHLOVÁ, 2010). Všeobecný stav dýchacího ústrojí koně můţeme posoudit: 1.) Změřením rektální teploty. 2.) Pozorováním dechové frekvence. Podívejte se, jak kůň dýchá, jestliţe v klidu stojí (O´BRIEN, 2007). Kontrola dechu: Dechovou frekvenci lze zjistit buď pozorováním pohybů slabiny, nebo přiloţením ruky na slabinu koně za ţeberní oblouk a počítáním dýchacích pohybů, 8 aţ 16 hlubokých, pravidelných dechů za minutu se povaţuje za normální. Nejen zrychlené, ale i namáhavé dýchání s roztaţenými nozdrami jsou příznakem moţného onemocnění (HEÜVELDOP et al., 2009). Také je moţné přiloţit na několikacentimetrovou vzdálenost od nozder hřbet ruky. Ucítíte tak proud vydechovaného vzduchu a budete počítat výdechy. Při tomto způsobu však jiţ mohou být někteří koně rozrušení a výsledky nebudou věruhodné. Spolehlivou metodou je poslouchání proudění vzduchu fonendoskopem v místě přechodu hrtanu v průdušnici. Opět je třeba si uvědomit, ţe uslyšíme nádech i výdech, takţe je přitom třeba sledovat i pohyb slabiny a počítat buď jen nádechy, nebo výdechy. V klidu je normální, ţe je výdech delší neţ nádech (doba trvání výdech: nádech asi 1,8 : 1), po výdechu je chvilku pauza a poté zase následuje nádech (ŠVEHLOVÁ, 2010). Onemocnění dýchacích cest nedovolí dostatečnou absorbci kyslíku z plic - při snaze o kompenzaci se dechová frekvence zrychlí (O´BRIEN, 2007). Kdy dochází ke zvýšení dechové frekvence (ať uţ v rámci fyziologického rozmezí nebo nad jeho horní hranici): rozrušení, strach, vzrušení, nevhodná pozice hlavy; fyzická práce (i obejití boxu dokola můţe tuto 44
hodnotu ovlivnit); naplněné břicho (po naţrání, březost, patologické stavy – plynatost, zácpa); bolest (kdekoli na těle); horečka; zvýšená teplota vzduchu, přehřátí; onemocnění dýchacího systému, srdce, cév, trávicího systému, krve (chudokrevnost); dušnost jakékoliv příčiny; nedostatek kyslíku ve vzduchu (vydýchaný vzduch, vyšší nadmořská výška apod.); jinak nekvalitní vzduch (nadbytek oxidu uhličitého nebo přítomnost jiných plynů či pevných nebo kapalných částic); menší plemena koní, mladí koně, malí koně (menší plíce) a staří koně (plíce často uţ zčásti nefunkční). Zvýšená dechová frekvence jde často ruku v ruce s povrchním nebo ztíţeným dýcháním. Ke sníţení dechové frekvence dochází nejčastěji: ve spánku, při odpočívání; při některých poruchách mozku nebo poruchách látkové přeměny, při bezvědomí; trénovaní koně mohou mít v klidu normálně niţší hodnoty dechové frekvence (ŠVEHLOVÁ, 2010). 3.) Posouzení námahy při dýchání. V klidu by měl být pohyb hrudníku při dýchání takřka nepostřehnutelný. U některých koní se při výdechu lehce zdvihne břicho. Zdvihá-li se břišní stěna znatelně s kaţdých výdechem, je jasné, ţe kůň vzduch z plic vytlačuje silou. To znamená, ţe se z pasivního výdechu stal aktivní proces, coţ se obvykle děje při křeči průdušek a/nebo při zahlenění průdušinek. 4.) Kontrolou pohybu nozder při dýchání. V klidu není při dýchání na nozdrách patrný ţádný pohyb. Rozšiřování nozder u klidného koně naznačuje namáhavé dýchání (O´BRIEN, 2007). Pokud kůň při nádechu široce otevírá nozdry, snaţí se dýchat tlamou, stojí s hlavou nataţenou dopředu a dolů a lapá po dechu, vtahuje do sebe řiť („dýchá řití“) nebo při výdechu lze vidět, jak mu pracují meziţeberní svaly, za posledním ţebrem se dělá rýha („dýchavičná struţka“) nebo do výdechu zapojuje břišní svaly, je postiţen dýchavičností (dušnost, dyspnoe), jejíţ příčiny mohou být různé (ŠVEHLOVÁ, 2010). 5.) Kontrolou výtoku z nozder. Pozorujete výtok? Vytéká z jedné nebo obou nozder? Je to hlen, hnis, krev nebo kombinace uvedeného? Páchne? (Infekce horních stoliček, která se dostala do dutin, obvykle produkuje silně zapáchající výtok.) Jsou ve výtoku patrné zbytky krmiva? (To by naznačovalo problémy s polykáním.) 6.) Prohlídkou očí. Některé záněty dutin mohou způsobit ucpání slzných kanálků, jakmile zánět pronikne přes stěnu dutin. Oko můţe nadměrně slzet, můţeme pozorovat výtok. Některé infekce dýchacích cest (například viry EHV nebo EVA) způsobují výtok z obou očí.
45
7.) Prohmatáním lymfatických uzlin na čelistní kosti. Uzliny se při infekcích a zánětech v oblasti hlavy a hrdla zvětší a začnou být citlivé ne dotek. Při hříběcí mohou uzliny nakonec prasknout a vyteče z nic ţlutý hnis. 8.) Stisknutím průdušnice v místě, kde navazuje na hrtan. Stiskněte a po dobu několika sekund drţte. Má-li kůň kašel, tento hmat obvykle vyprovokuje záchvat kašle. Jediné zakašlání však pravděpodobně nic neznamená. 9.) Zjištěním nevyskytuje-li se výtok někde jinde. Koně s opakující se rekurentní obstrukcí dýchacích cest často vykašlávají kousky šedoţlutého hlenu na podlahu stáje, v okolí věder s vodou a zejména na zem venku před stájí. 10.) Je kůň jinak v pořádku? koně trpící rekurentní obstrukcí dýchacích cest jsou obvykle bystří a normálně ţerou, kdeţto koně s infekcí dýchacích cest, zejména v počátečních stadiích mají zvýšenou teplotu, mohou být posmutnělí a mít sníţenou chuť k ţrádlu (O´BRIEN, 2007). Jedním z hlavních příznaků dýchacích potíţí je kašel. Kašel je obranný mechanismus chránící dýchací cesty před nahromaděním hlenu. Při zjištění tohoto příznaku by se mel veterinář zaměřit spíš na odstranění jeho příčiny neţ na jeho potlačení. U všech koní se kašel čas od času objeví, ale zakašle-li kůň více neţ třikrát nebo čtyřikrát za sebou, měla by mu být věnována zvýšená pozornost. Kašel vede k šíření infekce rozprašováním drobounkých kapének hlenu s bakteriemi do okolního vzduchu. Ne kaţdý kašel je infekční, a tedy ne kaţdý kašlající kůň představuje riziko infekce pro své okolí (VOGEL, 2003).
3.5.2
Prevence
Onemocněním dýchacího traktu lze předcházet, a to vhodnými podmínkami ustájení (minimální prašnost, dostatek čerstvého vzduchu, ţádné dráţdivé plyny). Koně se po celá tisíciletí vyvíjeli na rozlehlých pláních, kde se nikdy nenahromadily ani dráţdivé plyny ani prach, spóry či mikroorganismy. Jejich dýchací trakt je proto velmi citlivý na jakkoli zvýšenou koncentraci těchto dráţdidel, coţ se velice rychle (a bohuţel často nepozorovaně) projeví poškozením epitelu dýchacích cest. Následkem neustálého dráţdění a poškozování dýchacích cest, nedostatečného léčení a rehabilitace po infekcích dochází k nevratným změnám na dýchacím traktu, které známe a často
46
označujeme jako „chronická dušnost“. Tento stav se časem stává nevratným a napořád vyřadí koně z jezdeckého vyuţití a dokonce i z „normálního“ ţivota. Virovým onemocněním lze předejít také vakcinací. Na rozdíl od vakcín například proti vzteklině či tetanu, jsou však tyto vakcíny velmi „nedokonalé“. Nedokáţou navodit dlouhodobou imunitu – to znamená, ţe uţ za poměrně krátkou dobu po naočkování ztrácí svůj účinek a koně se mohou nemocí nakazit. Druhou nevýhodou je to, ţe kdyţ koně očkujeme poprvé, je potřeba mu dát v určitém časovém rozmezí několik dávek (takzvaná primovakcinace). Podle současných výzkumů „obvyklé“ vakcíny proti chřipce či RPK „drţí“ spolehlivě pouze 3 – 4 měsíce (přestoţe výrobci doporučují přeočkovávat v mnohem delších intervalech)! Přesto i méně častá vakcinace je lepší, neţ ţádná (ŠVEHLOVÁ, 2010).
47
4
ZÁVĚR Z poznatků uvedených v této bakalářské práci lze usoudit, ţe dýchací aparát je
velmi důleţitý pro ţivot koně. Pokud je něco v nepořádku, téměř okamţitě se to odrazí na výkonnosti koně. Podstatou je odhalit onemocnění včas, správně jej určit a zajistit vše potřebné pro správný průběh léčby. U nakaţlivých chorob je důleţité izolovat nemocného jedince od stáda a ostatní koně ve stáji podrobit vyšetření. Mimo jiné je důleţité dbát pokynů veterináře a koně nemocné či koně pocházející ze stáje, kde se nemocný kůň nachází nebo nacházel, nikam nepřeváţet. Není nutné být příliš pečlivý a při kaţdém zakašlání volat veterináře, zároveň se ale nesmí nic podcenit. Onemocnění dýchacího aparátu je třeba odhalit včas, pak je šance na uzdravení a plné vyuţití koně mnohem vyšší. Základními chybami v chovu je především častý pobyt koně v zaprášeném prostředí či prostředí zamořeném škodlivými plyny - tím se přispívá k oslabení imunity dýchacího aparátu a pravděpodobnost nakaţení respiratorními chorobami je vyšší. Proto je třeba dbát na správné zoohygienické podmínky jiţ od raného věku hříbete. Nejlepším opatřením pro zajištění takovýchto podmínek je odchov hříbete na pastvě a v pozdějším věku jeho pobyt na čerstvém vzduchu co nejčastěji. V dnešní době jsou koně často uzavíráni do stájí a jejich pobyt na pastvě je výrazně omezen, díky tomuto se také značně zvýšit počet onemocnění dýchacího aparátu. Také se více pořádají, ať uţ oficiální nebo neoficiální srazy koní (výstavy, závody, apod.), kde je moţnost nákazy také velmi vysoká, stačí k tomu pouze jeden nespolehlivý chovatel, který podcenil prevenci. Z této bakalářské práce zároveň plyne, ţe chceme-li zdravého koně bez dýchacích potíţí, musíme zajistit prevenci. Nejvhodnější prevencí je nechat koně pravidelně očkovat a odčervovat a zároveň ho chovat na pastvě a v prostorné dobře větratelné stáji bez průvanu. Je sice špatné, ţe se čas od času tato onemocnění v chovech vyskytnou a ještě horší, ţe někteří koně jim podlehnou, pozitivem však stále zůstává, ţe pokud se toto chovateli stane je ponaučen do budoucna a je téměř jisté, ţe příště uţ bude opatrnější.
48
5
SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY
ANONYM 1, vedilab.cz [online]. 2004 [cit. 2011-02-16]. COPD u koní. Dostupné z WWW: < http://www.vedilab.cz/clanekd.php?clanek=31 >. CAHILL J., GOULDEN B. E. (1987): The pathogenesis of equine laryngeal hemiplegia - a review. New Zealand Vet. J. 35, 82 – 90. DALGLEISCH R., LOVE S., PIRIE H. M., PIRIE M, TAYLOR D. J., WRIGHT N. G. (1993): An outbreak of strangles in young ponies. Vet. Rec. 132, 528 – 531. DOBEŠOVÁ ,O.; BEZDĚKOVÁ, B.; ŢERT, Z.; JAHN, P., vetweb.cz [online]. 2010 [cit. 2011-03-20]. Mykóza vzdušných vaků u koní. Dostupné z WWW:
. DRAŢAN, J., ifauna.cz [online]. 2000 [cit. 2011-02-25]. Pomoc při kašlání koní COPD. Dostupné z WWW: < http://www.equichannel.cz/pomoc-pri-kaslani-konicopd>. DUŠEK, J., et al. Chov koní. Praha : Brázda, 1999. 352 s. ISBN 80-209-0282-1. HEÜVELDOP, S.; BOENING, J. První pomoc pro koně. Praha : Brázda, 2009. 159 s. ISBN 978-80-209-0371-6. JELÍNEK, P.; KOUDELA, K., et al. Fyziologie hospodářských zvířat. Brno: MZLU v Brně, 2003. 414 s. ISBN 80-7157-644-1. KELLEY, B. Koňský doktor na návštěvě: Veterinář z Kentucky radí, jak se starat o koně a jejich zdraví. Praha : PRAGMA, 2002. 389 s. ISBN 80-7205-133-4. LUMSDEN J. M., DERKSEN F. J., STICK J. A., ROBINSON N. E., NICKELS F. A. (1994): Evalution of partial arytenoidectomy as a treatment for equine laryngeal hemiplegia. Equine vet. J. 26, 125 - 129. MAANEN C. VAN, BRUIN G., DE BOER - LUUTZE E., SMOLDERS G., DE BOER G. F. (1992): Interference of maternal anti bodies with the immune response of foals after vaccination against equine influenza. Vet. Quarterly 14, 13 - 17 49
MARTI E., GERBER H., ESSICH G., OULEHLA J., LAZARY S., (1991): The genetic basis of equine allergic diseases. 1. Chronic hypersensitivity bronchitis. Equine vet. J. 23, 457 – 460. MARTI E., GERBER H., ESSICH G., OULEHLA J., LAZARY S., (1995): Genetic basis of chronic hypersensitivity bronchitis. Swiss vet. 11-S, 126 – 128. MARVAN, F., et al. Morfologie hospodářských zvířat. Praha : Brázda, 1992. 303 s. ISBN 80-209-0319-4. O´BRIEN, K., Zdraví koně : Základní péče. Praha : Metafora, 2009. 160 s. ISBN 97880-7359-184-7. RACKLYEFT D. J., LOVE D. N., BAILEY G. D. (1992): Influence of head posture on respiratory tract of healthy horses. In: PLOWRIGHT W., ROSSDALE P. D., WADE J. F:, (eds.): Equine Infectious Diseases VI, 331 - 332 ŠVEHLOVÁ, D. ifauna.cz [online]. 2010 [cit. 2011-03-20]. Malá encyklopedie koní Mykóza vzdušného vaku. Dostupné z WWW: < http://www.ifauna.cz/clanek/kone/mala-encyklopedie-nemoci-koni-m/3114/ >. ŠVEHLOVÁ, D. ifauna.cz [online]. 2010 [cit. 2011-02-10]. Malá encyklopedie koní Hříběcí. Dostupné z WWW: < http://www.ifauna.cz/clanek/kone/mala-encyklopedienemoci-koni/3008/ >. ŠVEHLOVÁ, D. ifauna.cz [online]. 2010 [cit. 2011-02-11]. Malá encyklopedie koní Idiopatická hemiplegie hrtanu. Dostupné z WWW: < http://www.ifauna.cz/clanek/kone/mala-encyklopedie-nemoci-koni-h/2970/ >. ŠVEHLOVÁ, D. ifauna.cz [online]. 2010 [cit. 2011-02-15]. Malá encyklopedie koní Bronchopneumonie. Dostupné z WWW: < http://www.ifauna.cz/clanek/kone/malaencyklopedie-nemoci-koni/2822/ >. ŠVEHLOVÁ, D. ifauna.cz [online]. 2010 [cit. 2011-03-22]. Malá encyklopedie koní Edém plic; EIPH. Dostupné z WWW: < http://www.ifauna.cz/clanek/kone/malaencyklopedie-nemoci-koni/2888/ >.
50
ŠVEHLOVÁ, D. ifauna.cz [online]. 2010 [cit. 2011-02-18]. Malá encyklopedie koní Parazitární onemocnění dýchacích cest. Dostupné z WWW: < http://www.ifauna.cz/clanek/kone/mala-encyklopedie-nemoci-koni/3177/ >. ŠVEHLOVÁ, D. ifauna.cz [online]. 2010 [cit. 2011-03-28]. Malá veterinární příručka pro milovníky koní - díl 2. - Vyšetření dechu. Dostupné z WWW: < http://www.ifauna.cz/clanek/kone/mala-veterinarni-prirucka-pro-milovniky-koni-dil2/3939/ >. ŠVEHLOVÁ, D. ifauna.cz [online]. 2010 [cit. 2011-02-15]. Jak funguje kůň - část 19.: Hrtan, průdušnice, plíce. Dostupné z WWW: < http://www.ifauna.cz/clanek/kone/jakfunguje-kun-cast-19-hrtan-prudusnice-plice/4753/ >. ŠVEHLOVÁ, D. ifauna.cz [online]. 2010 [cit. 2011-02-15]. Jak funguje kůň - část 20.: Jak kůň dýchá. Dostupné z WWW: < http://www.ifauna.cz/clanek/kone/jak-fungujekun-cast-20-jak-kun-dycha/4771/ >. ŠVEHLOVÁ, D. equichannel.cz [online]. 2009 [cit. 2011-02-25]. "Hříběcí není jen jiná rýma". Dostupné z WWW: < http://www.equichannel.cz/hribeci-neni-jen-jina-ryma/ >. ŠVEHLOVÁ, D. Dominika-svehlova.cz [online]. 2010 [cit. 2011-02-20]. Veterinární příručka - Prevence. Dostupné z WWW: < http://www.dominika-svehlova.cz/prirucka14.asp/ >. ŠVEHLOVÁ, D. Dominika-svehlova.cz [online]. 2010 [cit. 2011-02-20]. Veterinární příručka - Ztíţené dýchání = dyspnoe. Dostupné z WWW: < http://www.dominika-svehlova.cz/prirucka13.asp/ >. ŠVEHLOVÁ, D. Dominika-svehlova.cz [online]. 2010 [cit. 2011-02-22]. Veterinární příručka - Hemiplegia laryngis. Dostupné z WWW: < http://www.dominika-svehlova.cz/prirucka12.asp/ >. VOGEL, C., Velká kniha péče o koně. Praha: CESTY, 2003. 192 s. ISBN 80-18-810-0. WADEL G. H., TEIGLAND M. B., SIGEL. M. M. (1963): A new influenza virus associated with equine respiratory disease. J. Am. Vet. Med. Ass. 155, 387 - 390.
51
WINTZER, H. J., et al. Choroby koní Nemoci koní. Bratislava: H&H, 1999. 538 s. ISBN 80-88700-45-0. ZAKOPAL, J., et al. Nemoci koní 1. část. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 201 s. 17-060-85.
52
