MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2013
PETRA PELANTOVÁ
Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat
Výcvik skokového koně a používané metody v tréninku koní Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Autor práce:
Ing. Eva Sobotková, Ph.D.
Petra Pelantová
Brno 2013
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Výcvik skokového koně a používané metody v tréninku koní“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkanem AF Mendelovy univerzity v Brně. V Brně dne ……………………………….. Popis ……………………………………...
Poděkování: Tímto bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské práce Ing. Evě Sobotkové, Ph.D. za odborné vedení a cenné rady při zpracovávání. Dále bych tímto způsobem ráda poděkovala celé rodině a svým blízkým přátelům, zvláště Mgr. Blance Potěšilové za podporu při zpracovávání této bakalářské práce.
Abstrakt: Bakalářská práce na téma „Výcvik skokového koně a používané metody“ je celkově rozdělena na pět kapitol, které popisují jednotlivou problematiku. První kapitola hovoří o historii skokového sportu, popisuje jeho vývoj sportu začínající v Řecku až po současnost. Následná kapitola pojednává o pravidlech skokového sportu, kterou by měl každý jezdec alespoň minimálně znát. Další kapitola pojednává o kritériích pro výběr skokového koně, jeho kvality, charakter a schopnosti pohybu. Ve čtvrté kapitole se seznamujeme s konkrétním výcvikem koní od prvních krůčků až k překonávání jednotlivých skoků. Poslední kapitola pojednává o metodách výcviku koní dle jednotlivých autorů, ale i zkušených trenérů. Klíčová slova: Výcvik koně, skoky, kůň, historie skokových soutěží, chov koní, pravidla, plemena koní
Abstract : Bachelor thesis "jump training horses and used method" is generally divided into five chapters, which describe the individual issues. The first chapter talks about the history of the sport jump, which describes the development of the sport in Greece beginning to the present. The following chapter discusses the rules jump sport that every rider should at least know the least. The next chapter discusses the criteria for selecting jump horses, quality, character and ability to move. In the fourth chapter already acquainted with the specific training of horses, from the first steps to overcoming individual jumps. The last chapter deals with the methods of training horses by various authors, but also for transmitted experienced trainers.
Keywords: Training horses, jumping, horse jumping competitions history, horse breeding, rules, horse breeds
OBSAH 1
ÚVOD........................................................................................................................ 9
2
CÍL PRÁCE ............................................................................................................. 10
3
LITERÁRNÍ PŘEHLED ......................................................................................... 11 3.1
Historie skokových soutěží .............................................................................. 11
3.1.1
Vývoj skokové techniky ........................................................................... 12
3.1.2
František Ventura a kůň Eliot ................................................................... 13
3.2
Pravidla skokových soutěží (Zpracováno podle pravidel ČJF – České jezdecké
federace, složené ze všeobecných a skokových pravidel) .......................................... 15 3.2.1
Všeobecná ustanovení............................................................................... 15
3.2.2
Postroj koně .............................................................................................. 15
3.2.3
Přehled skokových překážek .................................................................... 16
3.2.4
Penalizace ................................................................................................. 18
3.2.5
Měření času ............................................................................................... 21
3.2.6
Nedovolená pomoc ................................................................................... 21
3.3
Kodex chování ke koním ................................................................................. 21
3.4
Kritéria pro výběr skokového koně .................................................................. 22
3.4.1
Tělesná stavba ........................................................................................... 22
3.4.2
Mechanika pohybu .................................................................................... 24
3.4.3
Charakter ................................................................................................... 24
3.4.4 3.5
Plemeno .................................................................................................... 25
Výcvik skokového koně ................................................................................... 25
3.5.1
Lonžování ................................................................................................. 25
3.5.2
Skoky ve volnosti...................................................................................... 26
3.5.3
První sedlání ............................................................................................. 28
3.5.4
První uzdění .............................................................................................. 28
3.5.5
Obsedání koně........................................................................................... 29
3.5.6
Skoková drezura ....................................................................................... 29
3.5.7
Kavaletová práce....................................................................................... 32
3.5.8
Lonžování přes kavalety ........................................................................... 33
3.5.9
Skoková gymnastika ................................................................................. 34
3.5.10
Odskok ...................................................................................................... 36
3.5.11
Skokové kombinace .................................................................................. 37
3.6
Používané metody výcviku .............................................................................. 38
3.6.1
Cíl výcviku ................................................................................................ 38
3.6.2
Metody dle jednotlivých autorů ................................................................ 38
3.6.3
Přehled tréninkových plánů dle Paalmana, Dobeše a Klimkeho .............. 39
4
ZÁVĚR .................................................................................................................... 42
5
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ..................................................................... 43
6
SEZNAM OBRÁZKŮ ............................................................................................ 44
7
SEZNAM TABULEK ............................................................................................. 45
8
SEZNAM ZKRATEK ............................................................................................. 45
9
SEZNAM PŘÍLOH ................................................................................................. 45
10
PŘÍLOHY ............................................................................................................ 46
1
ÚVOD Vztah mezi člověkem a koněm trvá několik tisíc let. Mnoho z nás si dokáže před-
stavit dávného zástupce a předka koně – Eohippuse. Z tohoto drobného zvířete se v dlouhé době vyvíjel, až nakonec vyvinul kůň, jak jej známe z dnešní doby. Kůň byl věrným společníkem člověka jak při těžké práci, tak i ve sportu, který se k dnešnímu dni těší vcelku velké oblíbenosti. Jezdecký sport se dělí na mnoho zajímavých odvětví a disciplín. Ve své bakalářské práci „Výcvik skokového koně a používané metody“ se snažím shrnout jednotlivá pravidla, důležité cviky, metody výcviku a také přehled kritérií pro výběr skokového koně. Skokové soutěže se dynamicky rozvíjí, výkony se zlepšují a požadavky na jezdce a koně neustále zvyšují. Toto je jeden z mnoha důležitých faktorů, aby byli neustále cvičeni kvalitní jezdci, trenéři ochotni naslouchat a porozumět koni jako osobnosti a být jeho partnerem, nikoli jenom vlastníkem. Výcvik skokového koně je založen na správném tréninku, jeho rozložení, ale i náročnosti. Ovšem, co je správný trénink? Mnoho autorů se již snažilo popsat tuto problematiku, ale co člověk to názor. Obecně řečeno jde o správný fyzický růst skokových schopností koně, ovšem s důrazem na psychickou rovnováhu, kterou docílíme klidným, pozorným zacházením a také správným a vyváženým tréninkem. Jenom v případě dodržení těchto zásad lze získat kvalitního skokového koně s charakterem odvážného a nebojácného partnera na kolbišti v den vašich prvních závodů.
9
2
CÍL PRÁCE
Cíl bakalářské práce je: ● historie vývoje skokového ježdění ● pravidla skokových soutěží a charakteristika skokového materiálu ● kritéria pro výběr skokového koně ● výcvik skokového koně a používané metody v tréninku koní
10
3 3.1
LITERÁRNÍ PŘEHLED Historie skokových soutěží Anonym 2 (2006) uvádí že, počátky klasického jezdectví jsou spojovány
s Xenofónem, jenž žil v Řecku přibližně před 400 lety před naším letopočtem. Stal se autorem mnoha knih o chovu koní, ve svém výkladu zohledňuje psychiku zvířat, které jsou ve všem podstatném platné dodnes. Peplowová (1999) ve své knize říká, že první písemná zmínka o skokových soutěžích se objevila v jezdecké příručce roku 1788 ve Francii. Trvalo dalších 100 let, než skokové soutěže byly oficiálně uznány a následně se začaly rychle objevovat v různých koutech světa. Dle Gordon-Watsonové (2003) byl parkúr ve své nejjednodušší podobě představen až v roce 1865 na přehlídce koní v Dublinu. Zde koně překonávali prkenné překážky do výšky, tak do dálky. V prvopočátcích toto odvětví skokového sportu nebylo tak poutavé jako například vozatajství nebo jiná. Významným podnětem pro skokové soutěže bylo zařazení na každoročních Mezinárodních jezdeckých dnech v Olympii, konaných v Londýně roku 1876. Disciplína skoku do výšky a dálky byla zařazena do programu jezdecké přehlídky až v roce 1883 v New Yorku. Parkúr, jak jej známe dnes, se začal formovat až kolem roku 1990. Podle Peplowové (1999) v roce 1900 v Paříži byly do druhých moderních olympijských her poprvé zahrnuty tři soutěže ve skákání – skok do výšky, dálky a soutěžní skok. V následujícím roce se olympijské hry konaly v Turínu, kde svedli boj němečtí vojenští důstojníci se svými italskými protějšky. Jako první mezinárodní výstava byla konána v roce 1907 v Olympii, v Londýně a zahrnovala skoky do výšky společně se skoky do dálky. Gordon-Watsonová (2003) říká, že v počátcích skokových soutěží bylo penalizováno i shození lehké lišty, která byla položena na vrcholku překážky, přičemž penalizace byla jiná, jednalo-li se o shoz přední nebo zadní nohou. Body se mohly získat nebo ztratit také za čistotu předvedeného stylu jízdy a obtížnost překonávaných překážek. V jednotlivých zemích se pravidla značně lišila a někdy byla jiná i uvnitř státu. Pelowová (1999) praví, že v roce 1912 bylo na olympiádu posláno osm zemí (Belgie, Británie, Chile, Francie, Německo, Norsko, Rusko a Švédsko) o celkovém počtu 31 jezdců. Vítězem se stal kapitán Cariou z Francie. Německo si v dalším roce založilo 11
vlastní Olympijský výbor (Olympic Equestrian Committee), avšak vinou války se celý sport v Evropě zastavil. Podle Gordon-Watsonové (2003) obrat k lepšímu nastal po skončení 2. světové války. Vzestup popularity pramenil z Vítězného šampionátu, jenž se konal v létě 1945 ve White City v Londýně. Soutěž byla pořádána plukovníkem Mike Ansellem, který zavedl nové prvky. Použil nabarvené klády, keře, vyplněné překážky a také okrasné květiny. O dalších deset let později začala televize přenášet tento sport na obrazovky televizorů. Stal se oblíbeným mezi diváky, protože se odehrával na uzavřeném prostoru a měl jednoduchá a srozumitelná pravidla. Gordon-Watsonová (2003) uvádí, že jezdecký sport byl již v této době uznávaným sportem a částí olympijského programu, avšak neměl žádnou vlastní řídící instituci. Díky Francii a Švédsku, které se jako první zasloužily o založení Fédération Equestre Internationale v roce 1922. Tato vzniklá instituce vnesla do skokového sportu pevný řád a pravidla. Následně se přihlásili další členové - Belgie, Dánsko, Itálie, Japonsko, Norsko, Spojené státy, Švédsko. Německo se k FEI přidalo až v roce 1922. 3.1.1 Vývoj skokové techniky Dobeš (1997) uvádí, že koncem minulého století bylo mezi jezdci, i dostihovými, přesvědčení, že je možné na koni sedět pouze s dlouhými třmeny a hluboko v sedle. Tento styl byl využíván do doby, kdy dostihový kůň žokeje Tolda Sloana klopýtl a on byl vržen na koňský krk. Zachytil se koleny za kohoutek a s překvapením pozoroval, s jakou lehkostí jeho kůň zvýšil rychlost. Tato událost jej přivedla ke zkrácení třmenů. Tehdy tento sed zaujal i dva mladé italské důstojníky – Frederika Capriliho a Pietra Santiniho. Sledovali především soulad těžiště koně s jezdcem a přišli na myšlenku využití sedu při ježdění v terénu a při skákání. Do té doby jezdci používali hluboký sed se záklonem ve skoku, dlouhé třmeny a vysokou ruku. Všímali si přirozené práce hřbetu a krku při skoku ve volnosti bez jezdce. To je přivedlo k myšlence uvolnit koni hřbet a dovolit mu využít krk i s jezdcem v sedle. Využití nového sedu umožnilo přirozený styl skoku, šetření síly, lepší pokrčení nohou a skákání výše a pozorněji. Dobeš (1956) píše, že na základě těchto poznatků si jednotlivé národy přivlastnily vlastní systém výcviku. Někteří jezdci převzali italský způsob zcela a někteří jen zčásti s přidáním vlastních prvků, avšak všichni stavějí na základech Caprilliho. I v naší zemi 12
v období válek byl ve vojenských školách vybudován systém výcviku podle Caprilliho, který je používaný až do dnešní doby. K jeho rozmachu a rozšíření se zasloužil především kpt. R. Popler.
Obr. č. 1 – Vyobrazení sedu v 19. a 20. století a v současnosti. (Kapitzke, 2006) 3.1.2 František Ventura a kůň Eliot Velký význam v jezdectví měla především armáda a selská jízda. Byly založeny Ústřední ekvivalenční škola v roce 1919 v Pardubicích a Ústřední jezdecký ústav v roce 1920 v Hranicích na Moravě. Zde se věnovali výcviku důstojníků hipických zbraní na základě výcvikovému systému dle Caprilliho. Nový styl sedu a pohybu jezdce s koněm hrál velkou úlohu při získání olympijského zlata slavnou dvojicí Eliot a kpt. Ventura. (Trojan, K., Časopis Jezdectví, 2000) Dle Dobeše (1956) historicky největší úspěch ve skokovém sportu se konal v Amsterodamu na olympijských hrách v roce 1928. Hostitelem olympijských her bylo Holandsko. Konkurence byla zastoupena ze všech kulturních zemí převážně důstojníky hipických zbraní. O jezdcích a kavaleristech z malé a mladé ČSR se tehdy téměř nevědělo a také pochybovalo. Proto nebyla naše dvojice brána jako konkurence až do chvíle, než na kolbiště přijel kpt. Ventura s koněm Eliotem. Startovali s číslem osmnáct, všechny překážky překonali bez chyb s velkou elegancí a s krásným moderním stylem. (Trojan, K., Časopis Jezdectví, 2000)
13
V základním kole startovalo 47 jezdců, z nichž čistě šlo pouze sedm. Následné první rozeskakování vyřadilo čtyři dvojice. Pro nás to již znamenalo jistou medaili, ale konkurence byla stále vysoká. V souboji s naším jezdcem byl ještě Bernard s Papolonem (Francie) a Ch. Kuhn s Pepitoou (Švýcarsko). Poslední rozeskakování započala naše dvojice bez trestných bodů, jako jediná ze všech. Jejich výkon byl excelentní, překonali neuvěřitelný skok 160 cm vysoký a 2 m 10 cm široký a zavládlé nadšení bylo nepopsatelné. V tomto okamžiku bylo jasné, že Československá republika získala zlatou medaili. (Chroustová, J., Časopis Jezdectví, 2001) ● Neslavný osud vítězů Eliot byl kůň bez původu komisí a s velmi špatným posudkem. Byl hodnocen jako velmi dobře stavěný, tvrdé konstituce, těžce ovladatelný až vzpurný a vhodný jako nosný kůň. Jeho osud změnilo až první střetnutí s kpt. Františkem Venturou. Jednoho dne se Eliot odvázal a utekl, při honičce bez náznaku jakékoliv námahy přeskočil téměř z místa vysoký vůz. Až na pamlsek se nechal chytit npor. Venturou, od té chvíle se stali nerozlučnou dvojicí. Po úspěchu v roce 1928 byl kůň ještě dalších 10 let v aktivní službě. V roce 1938 byl vyřazen z armády a ubytován v laskavých rukou pana Erny Košťála. Bohužel zaslouženého důchodu si neužíval moc dlouho. Po popravě pana Košťála Němci padl dobře krmený Eliot do jejich rukou a byl utracen pro maso.(Trojan, K., Časopis Jezdectví, 2001) Npor. František Ventura pocházel z Vysokého Mýta a bylo mu 33 let. Za vítězství byl povýšen na hodnost kapitána a byl se zlatou medailí přijat samotným T. G. Masarykem. Později se pplk. Ventura věnoval organizačním pracím ve výchově vojenských i civilních jezdců a koní. Zaslouženého důchodu se bohužel nedočkal, byl propuštěn z armády v roce 1948 se ztrátou všech hodností. Následně pracoval ve Svazarmu, ale po čase mu byla i tato sportovní činnost odepřena. Rehabilitace v roce 1989 a navrácení hodnosti a vojenské penze se již nedožil, zemřel 2. 12. 1969 v Praze. (Trojan, K., Časopis Jezdectví, 2001)
14
Obr. č. 2 - Foto vítězů Olympijských her z roku 1928 (http://www.horses-online.cz/index.php?mmi=1&smi=253&bmi=E)
3.2
Pravidla skokových soutěží (Zpracováno podle pravidel ČJF – České jezdecké federace, složené ze všeobecných a skokových pravidel)
3.2.1 Všeobecná ustanovení Překážky by měly být svým vzhledem a tvarem lákavé, různorodé a ladící s okolím. Překážky a jejich jednotlivé prvky musí být postaveny tak, aby bylo možné je pobořit, avšak nesmí být natolik lehké, aby spadly při sebemenším dotyku nebo naopak těžké, aby zavinily pád koně či jeho zranění. Bariéry a ostatní části překážek musí být umístěny na hácích, které musí být natolik volné, aby se mohly potřebně otáčet. V případě prken, branek, plotů, válců apod. musí být podpěry otevřenější, či dokonce ploché. 3.2.2 Postroj koně Žádný kůň se nesmí v prostorách závodů pohybovat bez řádného nazdění. Uždění včetně druhu použitého nánosníku je předepsáno speciálními pravidly pro každou jednotlivou disciplínu. „Beránek“ na uzdečce na lícnicích je povolen pouze do šířky 3 cm. Při národních závodech je přiděleno identifikační číslo, které je všem zúčastněným koním povinné ve všech prostorách závodiště. Při skokových soutěžích není povoleno používat závažím zatížené kamaše nebo zvony. 15
3.2.3 Přehled skokových překážek ● Svislá překážka Překážka jakékoliv konstrukce může být nazývána svislou překážkou pouze tehdy, kdy se chyby počítají jen na horní bariéře. Překážka je složena z prvků, které jsou umístěny ve stejné svislé rovině na stranu skoku a bez odtokové bariery, proutěnky, zídky nebo příkopu.
Obr. č. 3 - Kolmý skok (http://www.ranch-bila-lysina.estranky.cz/clanky/parkur/typy-prekazek.html) ● Šířková překážka Za šířkovou překážku považujeme takovou, která je spojena způsobem vyžadujícím výkon jak ve skoku do výšky, tak do šířky. Alespoň na zadní straně bariéry šířkového skoku musí být použit FEI schválený bezpečnostní hák. Toto ustanovení se platí jak pro klasické národní soutěže stupně „S“ a vyšší, tak i pro „základní soutěže“. Ustanovení se vztahuje i pro pracoviště těchto soutěží.
Obr. č. 4 – Oxer (http://www.learn-about-horses.com/hanoverian-horse.html) 16
● Vodní příkop Jedná se o šířkovou překážku, která není doplněna žádnou překážkou před, nad nebo za vodní hladinou. Vodní příkop musí mít minimální šířku 200 cm a zapuštění, je-li jeho skákaná šířka více než 3,20 m. Pouze odskokové prvky, jako jsou proutěnka či malá zídka, musí být umístěny na odskokové straně překážky s minimální výškou 40 cm a maximální 50 cm.
Obr. č. 5 - Vodní příkop (http://www.telegraph.co.uk/sport/olympics/equestrianism/6812904/LondonInternational-Horse-Show-aims-to-end-bleak-show-jumping-year-on-a-high.html) ● Kombinované překážky (kombinace) Kombinace více skoků představují skupinu dvou, tří nebo několika překážek, tzv. dvojskok, trojskok nebo kombinace. Skoky jsou mezi sebou vzdáleny minimálně 7 m a maximálně 12 m u těch, které vyžadují dva či více následných skoků. Vzdálenost může být menší v případě honebních soutěží a stálých pevných překážek, kde vzdálenost jednotlivých skoků může být i menší než 7 m.
Obr. č. 6 - Kombinace – dvojskok (http://www.elik-elis.wbs.cz/Parkurove-prekazky.html) 17
3.2.4 Penalizace Soutěžící se v průběhu parkuru penalizují za: - poboření překážky, dotknutí se vodní hladiny nohou nebo podkovou - neposlušnost, vyběhnutí zastavení nebo odmítnutí poslušnosti - vybočení z prostoru kolbiště - pád jezdce nebo pád koně 3.2.4.1 Penalizace podle tabulky A Chyby jsou penalizovány trestnými body, sekundami či vyloučením v souladu s uvedenou tabulkou. Tab. 1 penalizace podle stupnice A Provedené chyby na parkuru
Trestné body
První neposlušnost
4
Druhá neposlušnost na NZ (na MZ)
4 (vyloučení)
Třetí neposlušnost NZ
vyloučení
Poboření překážky
4
Dotyk nohou vodní hladiny ve vodním příkopu či otisk na
4
ohraničující liště na straně doskoku Pád jezdce, koně či obou
vylučuje
Překročení stanoveného času v základním parkuru, za každé
1
započaté čtyři sekundy Překročení stanoveného času v rozeskakovaní, za každou za-
1
počatou sekundu ● Výsledky podle tabulky A Za výsledek, kterého dvojice dosáhla, se považuje součet trestných bodů za chyby na překážkách a trestné body za překročení stanoveného času. Trestné body za neposlušnost jsou sčítány na celém parkúru, ale i na téže překážce. V případě rovnosti výsledků na prvním či na dalších místech je možné vzít v úvahu čas, kterého bylo dvojicí dosaženo.
18
3.2.4.2 Penalizace podle tabulky C Chyby dle tabulky C jsou penalizovány v sekundách, jenž jsou přičítány k času soutěžícího nebo ho vylučují. Soutěže hodnoceny podle tabulky C nemají stanovený čas. Je používán přístupný čas, který při délce 600 m nebo méně je 2 minuty a při délce 600 m a více je 3 minuty. Překročení přístupného času dvojici vylučuje. Tab. 2 penalizace podle stupnice C Chyby na parkuru
Trestné body
První neposlušnost
bez penalizace
První neposlušnost s pobořením
6 sekund
Druhá neposlušnost na NZ
bez penalizace
Druhá neposlušnost s pobořením na NZ
6 sekund
Druhá neposlušnost na MZ
Vyloučení
Třetí neposlušnost na NZ
Vyloučení
První pád jezdce, koně či obou ve všech soutěžích
Vyloučení
NZ – Národní závody MZ – Mezinárodní závody
● Výsledky podle tabulky C Výsledky jsou uváděny v sekundách součtem času parkuru včetně korekcí a 4 sekund za každou pobořenou překážku. V rozeskakování je poboření penalizováno 3 sekundami. 3.2.4.3 Poboření překážky Všechny penalizace jsou uvedeny v tabulkách A a C (tabulka č. 1 a 2) Za pobořenou překáže je považováno, jestliže v důsledku chyby koně či jezdce celá překážka nebo její nejvyšší část kteréhokoliv svislého prvku spadne a alespoň jeden konec vodorovného prvku již nespočívá na své původní podpoře. Za poboření se nepovažuje dotknutí se nebo posunutí kterékoliv části překážky. Poboření nebo posunutí překážky či praporku po neposlušnosti koně je považováno a penalizováno jako zastavení před překážkou. V případě posunutí kterékoliv části překážky po odmítnutí poslušnosti je dáno znamení zvoncem a do uvedení překážky do původního stavu je pozastaven čas. 19
● Poboření svislé a šířkové překážky U svislé překážky či části překážky skládající se ze dvou a více prvků umístěných nad sebou v téže rovině se penalizuje pouze při shození nejvyššího prvku. V případě shození jednoho či více prvků skoku, které nejsou v téže svislé rovině, je penalizováno jako jedna chyba bez ohledu na počet a polohu těchto prvků. Proutěnky, stromky či jiné výplně překážek nepodléhají penalizaci. 3.2.4.4 Neposlušnost Za neposlušnost koně je považováno a penalizováno zastavení před překážkou, vybočení nebo odepření pohybu, uzavření kruhu či skupiny kruhů provedené na kterémkoliv místě parkúru z jakéhokoliv důvodu. Další skutečností, která je považována za neposlušnost, je kroužení po dobu maximálně 45 sekund po vybočení nebo zastavení. ● Zastavení před překážkou Za zastavení je považováno, jestliže se kůň zastaví před překážkou, kterou má skákat bez ohledu na to, zda ji poboří nebo posune. V případě, že se zastaví před překážkou, bez couvnutí či poboření překážky následuje skok z místa, dvojice není penalizována. Jestliže zastavení prodlužuje nebo udělá krok zpět, náhodně či nikoli, je soutěžící penalizován za zastavení před překážkou. ● Nedodržení předepsané dráhy Za nedodržení dráhy je považováno, když soutěžící nesleduje dráhu, jenž byla vyznačena na plánku parkúru, neprojede startovní či cílovou čárou ve správném směru nebo vynechá bod povinného průjezdu. Vyloučením je dvojice také penalizována, nedodrží-li předepsané pořadí překážek nebo směru na plánku parkúru s výjimkou speciálních soutěží. Omyl na parkúru, který nebyl opraven, je též penalizován vyloučením. ● Vybočení Jestliže se kůň vymkne kontrole jezdce a mine povinnou překážku nebo bod povinného průjezdu, jenž měl projet, jsou tyto chyby považovány za vybočení. Soutěžící musí překážku znovu skočit správným způsobem. Za vybočení je také penalizováno, jestliže kůň nebo jeho část mine prodlouženou linii překážky, kterou má skákat, cílovou čáru, prvek kombinace nebo bod povinného průjezdu.
20
3.2.4.5 Pád jezdce Za pád jezdce je považována situace, kdy se jezdec dobrovolně či nedobrovolně odpoutal od svého koně, dotknul se země nebo potřeboval nějakou podporu či cizí pomoc, aby se dostal zpět do sedla. Pád jezdce je penalizován vyloučením. 3.2.4.6 Pád koně Za pád koně se považuje, když se jeho plec nebo kyčel dotkly země nebo překážky. Pád dvojice jezdce s koněm je taktéž penalizován vyloučením. 3.2.5 Měření času Čas parkúru je měřen v sekundách a setinách sekundy. Jedná se o čas, po který musí dvojice absolvovat celý parkúr. Čas je počítán okamžikem, kdy je dán signál a jezdec na koni projede startovní čárou ve správném směru, nebo v okamžiku uplynutí 45 sekund od pokynu ke startu. Čas je ukončen v okamžiku projetí cílové čáry či překonání poslední překážky. 3.2.6 Nedovolená pomoc Jakýkoliv fyzický zásah jiné osoby poskytnutý mezi projetím startovní a cílové čáry, vyžadovaný či nevyžadovaný, s cílem pomoci jezdci či koni, je považován za nedovolenou pomoc, která je penalizována vyloučením. Pouze ve výjimečných případech může být jezdci povolen vstup na kolbiště pěšky či s pomocí jiné osoby, aniž by to bylo považováno za nedovolenou pomoc.
3.3
Kodex chování ke koním Mezinárodní jezdecká federace očekává od zainteresovaných v jezdeckém sportu, že
dodržují kodex chování ke koním a uznávají, že prvořadá je pohoda a zdraví zvířete. V každém stupni přípravy a výcviku na jezdecký sport má zdraví a pohoda koní přednost před dalšími požadavky. Toto pravidlo zahrnuje metody tréninku, kování, management koně, ale také pohodu při přepravě koní.
21
● Ochrana koní V případě poranění nebo zranění během závodů rozhodne sbor rozhodčích ve spolupráci s veterinárním delegátem, zda je kůň schopen pokračovat v této nebo následující soutěži. ● Zneužité koně Kterákoliv osoba, která se stala svědkem špatného zacházení s koněm, musí tuto záležitost nahlásit formou námitky. V průběhu závodů je tato skutečnost oznámena formou námitky kterémukoliv funkcionáři závodů. ● Barování Jedná se o výraz, který je používán pro umělé techniky, které nutí koně, aby v soutěži skákal výš a pozorněji. Obecně záleží na tom, že jezdec nebo jeho pomocník uhodí do nohy koně ručně čímkoliv nebo způsobí, že se kůň nedobrovolně o něco uhodí. V případě špatného zacházení nebo barování v době působnosti rozhodčích je dvojice diskvalifikována ze všech soutěží na 24 hodin.
3.4
Kritéria pro výběr skokového koně Pallman (2006) uvádí, že neexistuje přesná norma týkající se stavby těla dobrého
sportovního koně, ani pravidlo, podle nějž lze skokového koně vybírat. Avšak autor uvádí tři určité předpoklady, a to: vhodná stavba těla, dobrá a uvolněná mechanika pohybu a jako poslední je odvaha a chuť skákat. Navzdory krásnému vzhledu musíme dát přednost výkonu a charakteru. 3.4.1 Tělesná stavba Doležalová (2003) uvádí, že není žádná norma týkající se stavby těla kvalitního sportovního koně. Avšak je několik záchytných bodů, kterými se můžeme řídit při výběru skokového koně. Každé plemeno má podle standardu působit harmonicky. ● Hlava – Výraz hlavy nemá na výkon koně žádný vliv, sledujeme zejména nasazení. Špatně nasazená hlava se silnými žuchvami je předpoklad těžkého přeježdění. (Paalman, 1998) Dušek (1999) píše, že velikost hlavy je také jeden z velmi důležitých fakto-
22
rů při výběru skokového koně, zvláště z výkonnostního hlediska. Hlava by měla být optimálně veliká, aby tak vyrovnávala pohyb zvláště v obtížných terénech. ● Oko – Celkový výraz hlavy doplňují oči. Podmiňují svým uložením, velikostí a bystrostí výraz koně. Zrakové pole zaobírá zhruba 320°, avšak postranní vidění není tak ostré. (Dušek, 1999) ● Uši – Měly by být přiměřené velikosti a také pohyblivé. (Doležalová, 2003) Jak uvádí Dušek (1999), uši přispívají k ušlechtilosti hlavy. Intenzivní hra uší ukazuje často na psychické rozpoložení jedince, jako například sklopené uši naznačují agresivnější záměry jedince. Koně mají výborný sluch a při orientaci sluchem mohou boltce směřovat individuálně. ● Krk – Ideální krk skokana je vznosně nesený, pěkný, dlouhý a dobře nasazený. Krk a jeho nasazení je velmi důležité, protože skokový kůň pomocí hlavy a krku udržuje rovnováhu celého těla. (Paalman, 1998) ● Kohoutek – Doležalová (2003) uvádí, že nejvyšší bod kohoutku by měl být o něco vyšší než nejvyšší bod zádě. Při nízkém kohoutku se sedlo může snadno pohybovat do stran, naopak vysoký kohoutek je možnou příčinou odírání. ● Lopatka – Dle Paalmana (1998) je ideální lopatka skokového koně dlouhá a šikmá. Příliš strmá lopatka spojena se strmou spěnkou a mírně prohnutou pření nohou způsobuje vady chodu, kůň klopýtá a jezdci je sed nepohodlný. ● Hrudník – Paalman (1998) píše, že hruď má být v oblasti hrudníku hluboká a široká, aby byl velký prostor pro srdce a plíce. Stejně tak si i všímáme klenutí žeber, které by nemělo vytvářet sudovitý tvar hrudníku. ● Hřbet – Hřbet koně by neměl být příliš dlouhý, ani příliš krátký. Též příliš rovný hřbet je strnulý a vede k tvrdosti huby. Obecně můžeme říci, že špatně a slabě vyvinutý hřbet lze zlepšit pomalou a postupnou prací. (Paalman, 1998) ● Záď – Měla by být široká a dlouhá s dobře nasazeným ohonem a silnými kyčlemi. (Paalman, 1998) ● Nohy – Jsou jedna z nejdůležitějších věcí při výběru skokového koně. Selhání jedné končetiny může zmařit celý trénink. (Paalman, 1998)
23
Obr.
č.
7
-
Ideální
skokový
kůň
versus
neharmonický
kůň
(http://www.studbookcs.cz/plemenici13/1471%20AL%20CAMBERO.htm), (Neznámý autor) 3.4.2 Mechanika pohybu Dle Meiera (2001) parkurový kůň by měl být zejména vybaven dostatečnými skokovými schopnostmi a kvalitním cvalem. Všechno další – například okamžité reakce na pomůcky jezdce – se dostaví v průběhu tréninku. Jiskrová a kol. (2006) uvádí, že mechanika pohybu je pravidelné střídání končetin podmiňující výkonnost koně. Dobeš (1997) podotýká, že kůň není přirozeným skokanem, ale vynikající výkony jsou výsledkem jeho individuálního nadání, správného systematického výcviku a v nemalé míře též umění jezdce. 3.4.3 Charakter Paalman (1998) uvádí, že složitý a špatný charakter koně je v mnoha případech příčinou problémů, které se obtížně odstraňují. Je nezbytné pozorovat tuto stránku již při koupi. Je-li možné, sledujeme mladého koně i na pastvě ve stádě. Odvážný kůň s chutí do skoků bývá většinou vůdce stáda. Mahler (1995) zdůrazňuje, že zásada, ze které vychází, zní: kůň se většinou narodí s dobrou povahou, záleží na chovateli, aby ho svým zacházením nezkazil! Za „zkažené“ koně ve většině případů může člověk. Díky častému bití, přetahování apod. se může proměnit v předrážděné, útočné či neurotické zvíře.
24
3.4.4 Plemeno Hermsen (1997) praví, že výborné skokany najdeme mezi koňmi různých plemen, avšak neexistují zde žádné pevné míry. Mezi nejpoužívanější řadíme Anglického plnokrevníka, Hanoverského koně, Holštýnského koně, Holandského teplokrevníka, Angloarabského koně a mnoho dalších. Pro nejmenší jezdce jsou často využíváni Connemarský pony, Velšský pony, Shetlanský pony nebo také New Forest pony.
3.5
Výcvik skokového koně
3.5.1 Lonžování Anonym 1 (1995) píše, že s lonžováním se začíná až tehdy, když si je trenér jistým, že kůň je dostatečně fyzicky připravený podstoupit náročnější pracovní program. Kůň by v této fázi měl být chráněn bandážemi a chrániči nohou. Paalman (1998) uvádí, že mladého koně v prvních měsících výcviku ještě nejezdíme, ale je nutné jej připravit na ježdění lonžováním. Musí se nejprve vyrovnat s váhou jezdce, což je pro něj podstatně snadnější, když má potřebné svaly dostatečně silné a připravené. Při lonžování je nejdůležitější, aby mezi rukou trenéra a hubou koně byl stále stejný kontakt jako při ježdění. To je možné pouze tehdy, když trenér může použít pomůcku jako je bič, tak jako jezdec při ježdění pobídky holení. Dobeš (1997) píše, že ideální délka lonže je 10 m. Nejprve ji zapínáme do ohlávky s obnoskem. V dalším kroku ohlávku koni uzdíme. V dalších hodinách zapínáme již lonž do kroužků stíhla uzdečky. Důležité je se vyvarovat zapnutí do obou kroužků. Sevření lomeného udidla koni působí bolest a odrazuje jej od pozdějšího žádaného přilnutí. Nejvhodnější udilo při lonžování je pro mladého koně nelomené gumové udidlo, opatřené gumovými kotouči. Pallman (1998) píše, že není vhodně především pro mladého koně lonžovat ve volném prostranství. Lonžovací kruh nedovoluje vzniku zlozvyků jako je například pulování. Díky oplocení se kůň od začátku učí jít na všech čtyřech, aniž by ležel na ruce cvičitele a měl sklony k útěku. Jezdci své koně lonžují pro jejich rozptýlení, nebo aby je trochu provětrali. Lonžování však může prokázat velkou službu, když chceme zvíře navyknout na sedlo, udidlo 25
či jiné pomůcky. U mladých koní začínáme za pomocí asistenta, který je na kruh navede. První věcí je, aby si kůň zvykl na hlasové pomůcky. Bič, lonž a kůň vytváří na kruhu trojúhelník. Lonž je upevněna na ohlávce s obnosníkem nebo na uzdečce. Následně opatrně přecházíme ke zvýšení tempa za pomocí hlasových pomůcek či biče. (Verschure, 2004) 3.5.1.1 Pomůcky ● Chambon – Díky této pomůcce kůň cítí lehký tlak, způsobený nátylníkem chambonu. Reakcí je snížení hlavy koně a natažení krku směrem dolů. Tato pomůcka je velmi účinná zejména pro mladé zvíře, urychluje vývin svalstva, jenž je velice důležitý pro skok. Tím, že klene krk, zapojuje nejen hřbetní svalstvo, ale i zadek se více podsazuje a dochází k přirozené rovnováze. (Doležalová, 2003) ● Gogue – Jiskrová (2006) konstatuje, že gogue je další pomocná otěž, která jde použít nejen při ježdění, ale i při lonžování, stejně jako chambon. Je složen z nátylníku s kroužky, vidlice pomocných otěží procházejících kroužky nátylníku, stihlového udidla a podhrdelníku se smyčkou pro průvlek podbřišníkem. ● Bič – Pallman (1998) píše, že kůň musí respektovat bič stejně jako holeň jezdce. Při jízdě si zjednáváme respekt pomocí ostruh, je-li potřeba, totéž platí i u biče. Je důležité, aby kůň měl před bičem přiměřený respekt. Bič musí být tak dlouhý, aby bylo možné v případě potřeby na koně dosáhnout a zasáhnout ho tam, kam chtěl jezdec dát pobídku, což vyžaduje i jeho určité znalosti. ● Chrániče končetin – Jak uvádí Klimke (2005), před prací dáváme kamaše nebo bandáže na ochranu nohou. Ochranu končetin považujeme za velmi důležitou, protože brání poraněním, která se během práce mohou stát. Skokové zvony používáme pouze v případě, že koně mají sklon šlapat si na nohy. 3.5.2 Skoky ve volnosti Meier (1996) uvádí, že zkušenosti, jež koně získávají při skákání ve volnosti, vyplývají především z jejich vlastního chování. Pod jezdcem je může rušit nepřizpůsobivá ruka a také necitlivé přenášení váhy. Z tohoto důvodu patří skákání ve volnosti, zejména ze začátku skokového výcviku, k nejúčinnějším tréninkovým metodám. 26
Dobeš (1956) ve své knize píše, že kůň pomocí skoků ve volnosti se učí samostatnosti, pozornosti, plynulému odskakování, odhadu překážky a také obratnosti. Provádíme je zpravidla po předběžném výcviku na kavaletách pod jezdcem. Má velký význam pro koně mladého, tak i pro starší koně. Začínáme překážkami zcela malými, avšak vždy pevnými. Dle Paalmana (1998) by měl skokům předcházet výběr vhodné výstroje. Sedlo by mělo být bez třmenů, aby si kůň na něj při skoku zvykl. Uzdečku vyměníme za ohlávku nebo otěže uzdečky uvážeme tak, aby se za žádných okolností nemohly za nic zachytit. Neméně důležité jsou chrániče kloubů se společným použitím bandáží.
Obr. č. 8 – Kůň připravený na skákání ve volnosti. (Paalman, 1998) Doležalová (2003) konstatuje, že k nácviku skoku ve volnosti je zapotřebí alespoň dvou pomocníků, kteří jsou vybaveni dlouhým jízdárenským bičem a hlasovými povely. Jízdárna má ohraničené rohy, aby kůň neměl tendence zastavovat. Po celé délce středu jízdárny postavíme z kladin a stojanů zábrany, díky kterým se nebude kůň snažit zmenšovat obdélník. Jezdec navádí koně na dlouhou stranu obdélníku vždy jednotlivě. Koně rozklusá několik kroků před překážkou a následně jej vypustí. Za řadou překážek čeká pomocník s odměnou v případě, že je kůň překoná správně.
27
Obr. č. 9 – Vyobrazení pomocníku při skákání ve volnosti. (Paalman, 2006) 3.5.3 První sedlání Jak píše Mahler (1995), je nutné k prvnímu nasazení sedla koně připravit v několika fázích. V prvním kroku připneme kolem hrudi široký řemen, tzv. obřišník. Mladý kůň poprvé ucítí svíravý pocit přitaženého postroje. Později přidáváme další váhové zatížení na hřbet, obyčejně sedlovou podložku. Po každé správně vykonané práci remontu odměníme pochvalou a pamlskem. Se sedlem se kůň musí důkladně seznámit ještě předtím, než jej bude mít na hřbetě, proto mu cvičitel umožní, aby si sedlo důkladně očichal a prohlédl. Poté následuje opatrné nasazení a pozvolné přitažení. Poté, co kůň příjme sedlo ve všech chodech, opatříme ho další nezbytnou částí výstroje – uzdečkou s udidlem. 3.5.4 První uzdění Pallman (1998) uvádí, že mladí koně mívají zpočátku problém s nauzděním, který spočívá v tom, že nechtějí otevřít hubu, když chceme vložit udidlo. Koně můžeme přelstít tím, že máme v levé ruce před udidlem trochu mrkve či ovsa. Pak si vezme do huby pamlsek společně s udidlem. Stejně opatrně i uzdečku snímáme. Při odezdění vždy čekáme, až otevře hubu a udidlo vyklouzne ven. Plachost koně při oduzdění lze odstranit pouze trpělivostí, klidným hlasem a klidnými pohyby získáváme jeho důvěru.
28
3.5.5 Obsedání koně Dobeš (1956) říká, že mladého koně je nutno nejdříve zvykat na nezvyklé sedlání a váhu jezdce, které u něho ze začátku vyvolávají napětí a strnulost. Nezvyklé zatížení klade nezvyklé požadavky na jeho kostru a svalstvo, zvláště hřbetní, krční a břišní. Paalman (1998) píše, že obsedání mladého a nezkušeného koně bychom měli začít nejlépe na jaře. Pokud strávil zimu na pastvině, je uvolněný, má většinou malou výdrž a není obtloustlý. V tomto stavu nehrozí nebezpečí, že v průběhu práce začne v důsledku tloušťky pískat. Kromě toho si usnadníme práci, protože není většinou až tak vzdorovitý jako v létě nebo na podzim. Je velkou chybou koně ve stáji prvně vykrmit a pak začít sedlat a lonžovat. Čím bude syrový kůň silnější a více nažraný ovsem, tím více riskujeme, že při lonžování bude kozlovat a dovádět, což většinou vede k nepříjemným poraněním. Anonym 1 (1995) píše, že nejdůležitější věcí je zvyknout zvíře na sedlo i na jezdce postupně. Pro obsedání jsou velmi důležití alespoň dva pomocníci. Trenér drží koně u hlavy – dodává zvířeti pocit klidu a bezpečí, zatímco jeden z pomocníků nasedá na již osedlaného koně. Nejprve stojí pomocník těsně vedle remonty, zvedne ruku a pomalu ji položí na sedlo. Druhý pomocník mu pomůže nasednout a přidržuje ho, jezdec nenasedne přímo, ale pouze se na sedlo položí. Následně přehodí nohu a pomalu dosedá do sedla. Jakmile sedí, je nutné, aby byl jezdec absolutně v klidu, nohy nedává do třmenů a přidržuje se nákrčního řemenu kvůli bezpečnosti. Celou dobu obsedání trenér i pomocníci na koně mluví a chválí ho, dokud není obsedání dokončeno. 3.5.6 Skoková drezura Klasická drezurní práce není pro skokového koně tak produktivní jako skoková drezura. Drezurní kůň využívá posuvnou sílu zadku oproti skokovému koni, který posuvnou sílu podsazeného zadku využívá k pohybu vpřed a vzhůru do vysokého a dalekého skoku. Každá výuková hodina musí probíhat bez křečovitosti, která by výcvik rušila. (Paalman, 1998) Kapitzke (2006) píše, že určitý drezurní výcvik je velice důležitý pro každého jezdeckého koně a také jezdce, bez ohledu na cíl a typ jejich využití ve sportu. Drezurní jezdění především znamená gymnastické procvičování a posilování nosného ústrojí koně a nošení jezdce. Vedlejším, avšak účinným efektem je krásný a estetický vzhled, 29
zaoblené a hrdé nošení těla, které lze vyjádřit jako shromáždění. Pro koně je zpočátku obtížné vyrovnat se s váhou jezdce, díky pravidelné skokové drezuře se postupně učí hledat fyzickou, ale i psychickou rovnováhu. Schöfmann (2006) uvádí, že drezurní výcvik je možné rozdělit do dvou zásadních častí. První je základní práce a druhá nástavbová práce. Do první kategorie patří pojmy jako jsou takt, uvolnění a přilnutí, tedy základ ježdění, přičemž v pozadí je vždy prostupnost koně. Následná druhá část je složena z kmihu, narovnání a shromáždění. Vývoj a výcvik bez pevných základů skončí brzy na hranici možností, stejně jako krásný dům na špatně postavených základech. Kůň se sice nezhroutí, ale očekávaná elegance a lehkost se změní na boj a křeč. V tomto případě není jiná výchozí situace než znovu odkrýt základy, vylepšit je a obnovit. ● Takt Dle Jiskrové a kol. (2006) je takt souhrn činností charakterizující jezdeckou dovedností správně volit základní pomůcky a jejich souhrn, orientovat se bez chyb v pohybu koně pod jezdcem a volit optimální formy zesílení základních pomůcek. K tomuto pojmu zároveň patří i umění adekvátní odměny pro koně za vykonanou práci, správné určení důvodu jeho neposlušnosti či vzdoru a zvolení přiměřeného a hlavně účinného trestu. ● Uvolnění Schöfmann (2006) uvádí, že bez taktu není uvolněnost. V případě, že má kůň problémy s taktem, automaticky se mu stáhne svalstvo. Vypadnutí z taktu může tedy negativně působit na celé tělo a zdravotní stav koně. Uvolnění je dle definice Směrnic jezdectví a vozatajství psychické a fyzické uvolnění koně, tedy vnější i vnitřní. Je velice důležité mít na paměti, že uvolněnost je jeden z hlavních cílů výcviku. Mnoho jezdců své koně již od mládí nutí jezdit pod tlakem, za použití biče, ostruh a průvleček. Je tedy logické, že za těchto podmínek dochází ke strachu a odporu koně. ● Přilnutí Pod pojmem přilnutí si představujeme aktivní proces mezi rukou jezdce a hubou koně. V případě, že se kůň příliš opírá do otěže, znamená to, že si odlehčuje. Již tato skutečnost nám může napovědět, že jezdecká hodina se ubírá špatným směrem. Za ideální přilnutí je považováno, když se kůň jemně natáhne do lehce napnutých otěží, spokojeně překusuje udidlo a linie čela je v kolmici nebo trochu před ní. Kvalitní jezdec je 30
schopen jezdit tak, že otěže působí jako tenká gumová páska. Lehce napnutá, avšak ne tak moc, aby praskla. Přilnutí je stěžejním bodem celého jezdectví. (Schöfmann, 2006) ● Kmih Kmih je vícesložkový koncept, jenž neodmyslitelně k parkurovému ježdění patří a je vyjádřen mnoha autory různě. Základní surovinou kmihu je energie. Stejně jako mnoho důležitých pojmů má kmih fyzickou, ale také psychickou stránku. V psychické rovině je energie vyjádřena jako připravenost využít sílu k nesení jezdce. Kůň musí zvýšit svůj výdej energie, jenž začíná v jeho mysli a srdci, než se kmih projeví fyzicky. Ve fyzické rovině je vyjadřován jako určité svalové napětí či svalová vibrace. Svalstvo by mělo být jakoby nabité energií a čekající na náznak jezdce, aby mohlo vyprázdnit svoji energii. (http://www.equichannel.cz/uvahy-o-klasickem-jezdeni-iii-kmih) ● Narovnání Narovnáním koně rozumíme, když jeho nohy došlapují na úzké stopě rovně s kmihem ve směru těžiště a jeho přední i zadní končetiny jsou rovnoměrně zatíženy. Při narovnání v jezdeckém smyslu není důležité, jestli kůň jde či nejde v podélném ohnutí, zda je na rovné, zakřivené linii anebo když jde na jedné nebo více stopách. V těchto případech mluvíme o relativním narovnání. Opakem je křivost, ke které může docházet následkem špatného rozložení hmotnosti jezdce či ohnutí koně. Křivost je důsledek odporu, jednostranně ztuhlého krku, kulhání či nečistých chodů. (http://www.aukone.estranky.cz/clanky/drezura/narovnani.html) ● Shromáždění Kapitzke (2006) uvádí, že shromáždění je možné pouze tehdy, jestliže má k tomu kůň fyzické předpoklady a je v pokročilém stupni výcviku. Přílišné a nadměrné požadavky způsobují bolest a často i neposlušnost. Důležitým aspektem tohoto cviku je to, že na základě pomůcek holeněmi a sedem kůň přesune na podsazené a v hlezenních kloubech ohnuté pánevní končetiny více hmotnosti jezdce a odlehčí tím slabší předek. Záď se automatický sníží a předek vypadá vzpřímeněji. Dokonalé shromáždění mírní tempo pohybu a ukazuje vznosně zpomalené chody. Záď přebírá více zatížení, kroky se zkracují a končetiny došlapují méně dopředu. Posuvná síla se mění v sílu nosnou směřující dopředu a nahoru. Schöfmann (2006) dodává, že je nesmírně nutné neustále kontrolovat ostatní body stupnice vzdělání koně, než dvojice dojde k vrcholu – shromáždění. V případě problé31
mu v jakékoliv části je nejlepší se na čas vrátit k méně obtížným úkolům. Díky tomu se postupně vytvoří síla, kterou pro shromážděné tempo potřebuje. Stejná pravidla platí při výcviku mladého koně. Jestliže se jej pokusíme shromáždit v klusu či cvalu, s největší pravděpodobností dojde k tomu, že bude mít problémy s taktem, bude uspěchaný nebo bude se bránit proti ruce.
Obr. č. 10 - Jednotlivé komponenty stupnice vzdělání na sebe navazující (Schöfmann, 2006) 3.5.7 Kavaletová práce Weeksová (2008) uvádí, že kavalety přinášejí do výcvikových lekcí několik variací. Inteligentní koně potřebují zaměstnávat mysl a kavalety jim nabízejí něco, na co se mohou zaměřit. Jsou dobré nejen pro zaměstnání koně, ale i pro získání důvěry mezi koněm a jezdcem. Důležité pravidlo při práci je vždy začínat od nejjednoduššího a končit s nejvíce komplikovaným cvikem. Klimke (2005) konstatuje, že kavaletová práce je cennou podporou pro rozvoj svalstva díky tomu, že podněcuje k určitým kontrolovaným pohybům. Kůň je nucen zvedat nohy více než obvykle a tím také rozhodněji a pevněji došlapuje. Dynamické napínání a povolování různých svalových skupin se posiluje většina svalů důležitých pro průběh pohybu. Reinhard (1996) píše, že první krok je překročení bariéry na zemi. V případě více bariér je kůň pozornější. Začíná se učit pozorně došlapovat před bariéru. Jestliže na kavaletu šlápne nebo se jí dotkne, je to pro něj špatná zkušenost. Jestliže se kavalety nedotkne, získá zkušenost dobrou a pochopí, jak pracovat. 32
● Práce v kroku Kroková kavaletová práce začíná přidáváním kavalet do počtu čtyř ve vzdálenosti 1 až 1,10 m. U mladých koní přihlížíme i k délce kroku a vzdálenost mezi kavaletami můžeme přizpůsobit až na 0,9 m. Vzdálenost je optimální, jestliže stopy kopyt jsou uprostřed mezi kavaletami. Když je kůň překračuje beze strachu, s dlouhým krkem, nosem nízko a v poklidu, můžeme jednotlivé kavalety zvedat. Při tomto postupu se kůň učí zvedat nohy, posílí zádové a bederní svaly, učí se být pozorný a udržet tempo. (Paalman, 1998) Klimke (2005) dodává, že při prvním překonání necháváme koně na volné otěži a pro jeho podpoření je možné použití vedle pobídek i hlas. Kůň musí mít možnost, aby se sám nerušeně vyvážil a získal rovnováhu. ● Práce v klusu Jestliže jezdec nepodcení krokovou práci nad kavaletami, koni dá dostatečný čas a ten práci zvládá, může v klusu jezdit ihned několik kavalet postavených v odstupu od 1,30 do 1,50 m. Při nájezdu by měla dvojice udržovat pracovní tempo. Klus je pohyb ve dvoutaktu, při kterém se pravidelně střídají oba diagonální páry končetin. Čím více se nad kavaletami natáhne směrem dopředu a dolů, tím má více vyklenutý hřbet. Hluboké postavení krku, pravidelné tempo a uvolněnost nasvědčuje správně provedenému cviku.(Klimke 2005) ● Práce ve cvalu Klimke (2005) uvádí, že ježdění přes kavalety ve cvalu není nic jiného než skákání přes překážky, které jsou postaveny v řadě. Pravidelný cval se vyznačuje pružným odrazem se zřetelnou fází vznosu. Tím se docílí cvalového skoku, který je příčinou hezkého a živého pohybu. Pro úplnost je důležité říci, že kavaletovou práci ve cvalu zařazujeme až na konec výcvikové hodiny, pokud ji nevyužijeme jako přípravu na skokovou gymnastiku. Avšak i v tomto případě je důležité věnovat dostatek pozornosti uvolnění koně ve všech základních bodech. 3.5.8 Lonžování přes kavalety Švehlová (2003) uvádí, že nikdy nemůžeme začít lonžovat na kavaletách příliš brzy. Mladí koně, či obecně všichni koně, kteří mají problémy s vlastní rovnováhou se musí nejdříve naučit chodit po rovné zemi. Pro překonání kavalet už musí umět dobře ovládat 33
své tělo společně s končetinami, aby si neublížil a neodradil se. Zároveň je nutné, aby kůň byl absolutně poslušný na lonži, proto nedáváme kavalety do prvních výcvikových lekcí. Klimke (2005) ve své knize uvádí, že mladému koni musíme dříve kavalety ukázat. Proto mu na začátek stavíme kavaletu pouze jednu a necháme koně přes ni přejít v libovolném tempu. Po opadnutí napětí a strachu z nové práce můžeme přidat další kavalety a pozvolna zvýšit tempo, protože kůň většinou tempo zvyšuje sám, tím končíme práci v kroku. Po krátké přestávce, při které následuje odměna koni a přepnutí vyvazovací otěže na druhou ruku, můžeme pokračovat ve výcviku již s vyšším počtem kavalet. Je velice důležité koně pozorně sledovat, nepravidelné zvedání končetin po překonání kavalety ukazuje možné napětí či bolest svalů a je důvodem k tomu, abychom se okamžitě vrátili na střední kruh. Je dobré i bez známek námahy přejít na střední kruh, potom co kůň přešel kavalety pětkrát až osmkrát za sebou. Kromě toho každá jednotvárná práce bere radost z pohybu, na kterém závisí celé jezdectví. 3.5.9 Skoková gymnastika Skoková gymnastika je velice důležitá věc. Přináší koni sebedůvěru, rovnováhu i sed. Primárním účelem je zlepšení techniky, vytvoření gymnastické schopnosti a síly. Hodinu gymnastiky je potřeba přizpůsobit dovednostem, kterým se kůň prozatím naučil. Jako všechny části výcviku, které jsou přehnaně dlouhé nebo neuváženě obtížné, vedou ke kroku zpět. (Dillon, 2012) Klimke (2005) uvádí, že se jedná o procvičování koně nad kavaletami a břevny, překážkami a nad řadami překážek. Jde o pomocný prostředek, jenž zvíře vychovává k efektivnímu využití tělesných sil, aby se naučil samostatně spolupracovat. Koně jezdec přehnaně neruší a podporuje jej natolik, kolik je zapotřebí. V praxi dostačuje výška od 50 do 100 cm. Není zde kladen důraz na výšku překonaných překážek, ale na techniku skoku bez zbytečně velkého zatížení končetin. ● Skákání z klusu Klus koni brání využít při překonávání překážek rychlost, díky čemuž je nucen pracovat více zádí. Každý odskok vyžaduje rozevření sevřených kloubů zádi silou svalstva. Tato činnost následně usnadňuje práci hřbetu a krku a učí jej správně svalstvo používat.
34
Kůň nabývá sebevědomí nad skokem, poznává svou sílu a začíná si být vědom svých schopností. (Dobeš, 1956)
Obr. č. 11 – Gymnastická řada skládajících se z pěti překážek a a tří břeven na zemi. (Klimke, 2005) ● Skákání ze cvalu Svalstvo, které zesílilo skákáním z klusu, bude skákat mnohem lehčeji. Zvýšená rychlost při nájezdu na překážku zajistí jistější skákání s větší chutí. Skoky najížděné ze cvalu začínají nad kavaletami a následuje přikládání dalších obtížnějších a neznámých překážek, jakou jsou například zeď či příkop. (Dobeš, 1956)
Obr. č. 12 – Řady vyžadující pozornost a soustředění, kterou je možné najíždět z obou stran (Klimke, 2005) 3.5.9.1 Skoky bez meziskoku Tyto skoku se mohou najíždět z klusu či cvalu. Vzdálenost bez meziskoku je vzdálenost, při níž se kůň musí odrazit ke druhému skoku, aniž by udělal cvalový skok mezi překážkami. Tento efektivní způsob skákání rozvíjí myšlení koně, nutí jej rychle zvážit situaci a musí se velmi rychle pohybovat. Také zlepšuje jeho tělesnou kondici, avšak vyžaduje velké množství energie, síly a úsilí. Z technického hlediska si jeden takový skok můžeme představit jako složité soustrojí skládající se z pák, kladek a čepů, jenž musí pracovat velmi rychle a s posloupností. Při výcviku mladého koně nepoužíváme překážky vyšší než 0,45 – 0,6 m a vzdálenost mezi překážkami nesmí být kratší než 2,65 m. Opatrnost při skákání těchto cviků nesmíme podcenit, velké množství břeven může koně zmást a vystrašit. V případě panikaření či neposlušnosti snížíme překážky 35
tak, aby byly 15 cm nad zemí, trénink se pak stává jednodušší, zábavný a bezbolestný. Po získání opětovné důvěry výšku můžeme opět zvýšit. (Dillon, 2012) ● Odskokové bariéry Dillon (2012) píše, že odskokové pomocné břevno nutí koně soustředit se na základnu překážky a zabrání mu, aby se ke skoku přiblížil příliš blízko. Je však chyba si myslet, že břevno koně láká či ho aktivně nutí, aby se držel příliš daleko od překážky. Při kolmém skoku by mělo břevno ležet alespoň 30 cm před ním a čím vyšší skok, tím by mělo být dál. V případě oxeru jej používáme jen tehdy, když je potřeba koně trochu zbrzdit a zpozornět, jinak barieru pokládáme pod přední část skoku. Odskokovou bariéru podkládáme vždy jen před skok, nikoli za něj. V případě špatného umístění pomocného břevna mnohdy dochází ke zbytečným zraněním a ztrátě sebedůvěry dvojice. 3.5.10 Odskok Dle Dillona (2012) má každý kůň schopnost odhadnutí odskoku. Svědčí o tom skutečnost, že v přirozených podmínkách a bez jezdce na hřbetu je ve většině případů schopen správně odskočit - ve správném místě a ve správném čase. Jezdec, který jede rytmicky, s vyváženým pohybem a správnou rychlostí umožní koni odskočit ve správném místě a při pravidelném opakování si brzy zapamatuje, kde má odskakovat. Kůň má přirozeně lepší odhad vzdálenosti jak jeho jezdec, proto je důležité pamatovat, že se jedná o plaché zvíře, které při nesprávném nebo zmateném nájezdu zpanikaří a není schopno skok správně vyřešit. Dobeš (1956) doplňuje, že mezi dvojicí musí být vzájemná důvěra. Jestliže jezdec nevěří nebo panikaří, vše se přenáší i na koně. Platí zde pořekadlo, že „Klesá-li člověk na mysli, jeho kůň nemůže skákat“. Jezdec tedy na překážku najíždí připraven na jakoukoliv situaci, avšak bez rušení sedem, holeněmi, rukou či ostruhami branou jako prevenci vybočení či neposlušnosti. Mnozí trenéři se v minulosti dopouštěli chyb tím, že standardizovali bod odrazu podle ustálené formule: 1,25 vysoká překážka má bod odrazu ve stejné vzdálenosti od překážky. Koně jsou různí, jeden skládá přední nohy rychle a na zadní je líný a druhý naopak, proto je bod odrazu u každého jedince jiný. Z toho důvodu se nesnažíme dojet do bodu odrazu, ale do zóny odrazu. Ta může být 0,9 m na šířku, to znamená, že nejzazší body této zóny mohou být 0,9 m od sebe a tyto nejzazší body mohou být 0,3 m na 36
obě strany od ideálního bodu. Dalšími důležitými faktory jsou terén a povrch, které musí vzít jezdec a trenér v úvahu. (Dillon, 2012)
Obr. č. 13 – Vidění koně při nájezdu na skok (Dillon, 2012) 3.5.11 Skokové kombinace Doležalová (2003) uvádí, že skokovou kombinací je myšlen dvojskok, trojskok a kombinace více skoků představující skupinu dvou, tří nebo několika překážek. Jedná se o překážky, které pro překonání vyžadují dva, tři či čtyři cvalové skoky. Podle Dillona (2012) jsou nejčastější kombinace, se kterými se potkáváme, ve vzdálenosti nepřesahující 11 m. Téměř každý stavitel parkúru vytváří kombinace tak, aby koně a jezdci zvládli překážky co možná nejlépe, jinak může čelit napadení, že se pokusil koně zmrzačit. Při stavění distancí je nutné brát v úvahu i několik faktorů. Blátivý podklad, stoupání terénu, malé kolbiště mohou cvalový skok zkrátit až o 0,3 m. Opačně může fungovat pružný trávník, mírně svažitý terén i barevná kombinace překážek. Proto je důležité, když je možnost, sledovat ostatní dvojice, jak si s distancí poradí. Dobeš (1997) podotýká, že rovněž kladiny delší než 5 m jsou pro koně opticky lehčí než skoky složené z kladin krátkých. S tímto faktem je nutno počítat například při tréninku v halách, ve kterých se kladiny stavějí s užším průčelím. Skokové kombinace je velice důležité najíždět ve správném tempu. Jeden z největších omylů jezdců je ten, že čím rychleji do kombinace najedou, tím ji budou mít rychleji za sebou. Tento způsob většinou vede k vypadnutí z rovnováhy a následnému shození břevna. Proto je velice důležité, jak je kombinace najeta, není možné jí dokončit v rovnováze, jestliže stejně tak nebyla najeta. (Dillon, 2012)
37
3.6
Používané metody výcviku
3.6.1 Cíl výcviku Nejdůležitějším bodem a klíčovým pojmem celého procesu výcviku koně je vytvoření důvěry mezi ním a jezdcem. Potvrzením důležitosti tohoto faktu je, že se s ním setkáváme v každé výcvikové fázi. Důležité je také to, abychom získanou důvěru udrželi nejen během tréninku, ale po celou dobu práce. (Verschure, 2004) 3.6.2 Metody dle jednotlivých autorů Dle Paalmana (1998) můžeme výcvik rozdělit na dvě metody, první je založena na přesvědčení jezdců, že mají neomylné oko pro odskok, proto přebírají iniciativu a koni ho diktují. Autor se přiklání k takzvané přirozené metodě. Kůň je vychováván jako spolumyslitel a spolupracovník krok za krokem. Přirozená metoda výcviku je spjata s rovnováhou logicky sestaveného plánu tréninku, a to nejen během skokové drezury, ale také později i skákání. Díky přirozenému způsobu docilujeme vyvážení bez násilí, nezpůsobujeme tvrdost v hubě a nikdy nenarušíme schopnost přirozeného pohybu vpřed, což je pro skokového koně rozhodující. Kůň se touto metodou učí nalézt vlastní odskok, plně rozvíjí své skokové schopnosti a učí se skákat v pěkném, nenásilném stylu. Dobeš (1997) podotýká, že trénink jezdce a koně se velmi liší od tréninku v jiných sportech. Výkony jsou závislé na dvou jedincích rozdílné fyzické síly i inteligence. Sportovní úspěchy nejsou výsledkem jen jednoho z nich, ale celé dvojice. Talent jednoho není nic platný, v případě, že chybí druhému. Jezdecký výcvik je dlouhodobá záležitost závislá na systému a metodách výuky obou z partnerů. Tyto metody do určité míry závisejí i na vlastnostech koně. Lehčí je například výcvik irských či německých koní, těžší bývá u koní temperamentních jako třeba plnokrevníků, francouzských nebo i našich koní s přemírou krve plnokrevníka. Klimke (2005) upozorňuje, že plán výcviku není v zásadě ničím jiným než podněty k souvislému tréninku. Není možné tréninkové plány brát jako návod, zvláště pro různé nároky kladené na dvojici a také jejich individuální schopnosti. ● Trenér a jezdec Charaktery a schopnosti jednotlivých jezdců a cvičitelů jsou tak rozdílné, že je takřka nemožné sestavit obecně platné pravidlo, kterým by se měli tito lidé řídit. Špičkoví trenéři mohou být špatní jezdci a stejně tak talentovaní jezdci mohou být špatní 38
trenéři. Oba jsou specialisté ve svém oboru. Málokdy se najde osoba zastupující obě tyto role, avšak několik takových výjimek existuje. (Paalman, 1998) Avšak Dobeš (1997) uvádí, že pouze odborně vzdělaný učitel jízdy, který ovládá ježdění teoreticky tak i prakticky, může svým žákům pomoci nalézt a využít jejich jezdecký talent. Dobeš (1997) se shoduje s předchozím autorem v tom, že učitel jízdy, jenž umí jezdit, ale neumí své znalosti předat svému svěřenci je spíše jezdcem než trenérem, avšak podotýká, že musí sledovat jezdecké dění a příslušnou odbornou literaturu, avšak nesmí z přijatého systému vytvořit vlastní pojetí ježdění. 3.6.3 Přehled tréninkových plánů dle Paalmana, Dobeše a Klimkeho Významný a zkušený autor a také jezdec Paalman (1998) rozděluje tréninkový plán koně do tří let. V jednotlivých rocích tréninku popisuje cviky, kterými si kůň, jezdec i trenér musí projít. ● První rok výcviku Prvním krokem je obsedání, nasedlání, nazdění a zvykání si na váhu jezdce. Následné lonžování slouží k získávání důvěry a zvykání si na povely trenéra či jezdce, pomůcky a základní osvalení. Skoky ve volnosti prokazují talent koně a také zvykání si na sedlo při překonávání nenáročných překážek. Skokovou drezurou si kůň procvičuje jednotlivé cviky na drezurním obdelníku a učí se základní stupnici vzdělání koně. Následuje již skokový výcvik, který je založený na zvládnutí cviků na kavaletách a překážkových řadách. (Paalman, 1998) ● Druhý rok výcviku V druhém roce připravujeme koně již na skokovou sezónu a účast na prvních závodech, kde si zvyká na jiný povrch a přítomnost ostatních koní. Se závody je spojen transport, nakládání, vykládání a také výcvik mezi závody. ● Třetí rok výcviku V druhé závodní sezóně kůň postupuje ke stále vyšším překážkám, které musí přecházet jistě a v dobrém stylu. Pokud bylo dbáno na všechny důležité faktory, nedošlo ke zranění a zvíře má potenciál postupovat dále, plánujeme další nasazení v náročnějších a vyšších stupních závodů či můžeme uvažovat o specializaci koně. (Paalman, 1998)
39
Dobešův (1997) tréninkový plán je popsán až po skončení základního výcviku. Rozděluje jej na přechodné a přípravné období tréninku, který je ještě členěn do měsíčních kapitol a rozepsán po jednotlivých dnech pravidelně se opakujících v daném měsíci. Týdenní tréninkový plán je složen z drezurní práce, skokové gymnastiky, kondičního cvičení a alespoň dvou dnů odpočinku. Za odpočinek je považována procházka v roku pod jezdcem či na loži nebo ve výběhu. Není pro koně v aktivním výcviku vhodné, aby byl celý den zavřený. Pravidelné drezurní cvičení v přechodném i přípravném období je do tréninku zařazováno minimálně třikrát týdně. V druhé polovině přechodného období se autor zabývá kavaletovou prací a skoky do 1 m. Přípravné období je období pro intenzivní přípravu koně pro skokovou kariéru. Autor uvádí, že pobíhá-li trénink bez těžkostí, lze předpokládat, že kůň bude v prvním roce speciálního výcviku schopen úspěšně startovat v soutěžích stupně L a S. Celý výcvikový plán viz příloha. (Dobeš, 1997) L – Soutěžní stupeň L – skoky o výšce 1,20 m S - Soutěžní stupeň S – skoky o výšce 1,30 m Klimke (2005) podotýká, že jeho popsaný čtyř až šestitýdenní plán pro skokového koně přichází vždy na řadu až za předpokladu úspěšného zakončení základního výcviku. ● První týden Pracovní týden koně začíná jeho odpočinkem. Následný den se věnujeme kavaletové práci na přímých liniích v lehkém sedu a práci ve cvalu v lehkém sedu. Ve středu provádíme cviky na prostupnost a také skokovou gymnastiku společně s jedním až dvěma jednotlivými cviky. Následné dva dny pracujeme jen v lehké drezůře, jednotlivým skokům či vyjížďce terénu. Koncem týdne vyrážíme opět do terénu s klidným cvalem. Na poslední den tohoto týdne jezdíme distance na přímých liniích nebo na obloucích. ● Druhý týden Začátek týdne zahajujeme volným tempem bez tréninku. Následně provádíme několik lekcí ke zlepšení prostupnosti a cval v lehkém sedu přes kavalety a nízké překážky. Třetí den tohoto týdne autorka navrhuje dvě možnosti: buď práci s kavaletami ve volnosti nebo podobnou práci jako v úterý v prvním týdnu. Čtvrtek se věnujeme skokové gymnastice, pátek drezúře a sobotu již stavění a skákání celého parkúru. 40
● Třetí týden Pondělí provádíme delší uvolňovací práci s kavaletami v klusu a cvalu v lehkém sedu. V úterý pracujeme na gymnastice s vyššími požadavky. Do soboty se s koněm střídavě věnujeme cvikům zlepšující prostupnost, práci s kavaletami a zlepšování kondice. Na závěr týdne trénujeme úseky parkúru s barevným resp. neznámými překážkami. ● Čtvrtý týden Práci vyžadujeme po koni až v úterý, kde volíme pro lepší uvolnění projížďku v terénu s následnou drezúrou. Středeční den přijde na řadu skoková gymnastika se skákáním jednotlivých skoků. Ve čtvrtek přijde na řadu drezura, v pátek ježdění distancí na obloucích a v sobotu procházku v terénu. Poslední den tohoto týdne si zajistíme skákání na cizím místě pro získání zkušeností koně s jiným prostředím. ● Pátý týden Tento týden se převážně věnujeme drezurnímu cvičení, skákání ve volnosti a práci s kavaletami. Ve skokové gymnastice se soustředíme na závodní překážky, případně na cizích jízdárnách. ● Šestý týden Závěrečný týden opakujeme nejdůležitější cviky z prvních tří týdnů. Mezi jednotlivé skoky řadíme dvojkombinace a trojkombinace.
41
4
ZÁVĚR Jezdectví se vyvíjí po mnoho tisíc let a můžeme v něm vidět značné výsledky. Změ-
nil se sed, držení, pomůcky a hlavně celkový přístup člověka ke koni. Není možné ho brát jako movitou věc či dopravní prostředek, jak tomu bylo dříve. Při výcviku kvalitního, výkonného a sebevědomého skokana je zapotřebí ho mít jako rovnocenného partnera, ne-li člena rodiny. Výcvikem skokových koní se zabývá mnoho význačných trenérů, kteří své zkušenosti vtiskli na papír a tím umožnili vznik výborných knih, ze kterých jsem pro tuto práci čerpala. Každý jezdec, chovatel nebo trenér si musí uvědomit skutečnost, že výcvik není krátkodobá záležitost a není jednoduchý pro člověka ani koně. Jde o vybudování určité stavby znalostí obou stran, které musí mít pevné a jisté základy. Neméně důležité je získání důvěry mezi koněm a jezdcem, popřípadě trenérem, založené na laskavosti a zdravém rozumu. Každý tréninkový plán musí být přizpůsoben individualitě koně – věku, schopnostem a stupni výcviku, tak aby vyhovoval, nebyl příliš náročný či neúčinný. Stejně tak přizpůsobit trénink možnostem a schopnostem jezdce. Na domácím kolbišti či výcviku určeném místě chystáme koně na skokovou kariéru a simulujeme všechna možná úskalí, která jej na závodech mohou potkat. Vyšší skoková obtížnost ježděná ve výcviku je výhodou do závodů, kde se osvědčuje lidové rčení „Těžce na cvičišti, lehce na bojišti“. Závěrem bychom chtěli podotknout, že je velice důležité, aby každý jezdec, který chce vychovávat kvalitní koně a výborně jezdit, musí být otevřený všem novým inovacím, radám a pomůckám v jezdectví, které jsou neustále objevovány. Mnoho starých a zkušených autorů ve svých knihách píše, že všechny své poznatky sbírali celý život. Pojďme se tímto faktem inspirovat.
42
5
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
1. ANONYM 1, 1995, Velká kniha o chovu a výcviku koní, 1995, Cesty, 207 s., ISBN 80-7181-014-2 2. DILLON, E., 2012, Výcvik skokového koně, Brázda, Praha, 192 s. ISBN – 978-80209-0396-9 3. DOBEŠ J., 1956: S koněm přes překážky, Státní tělovýchovné nakladatelství, 235 s. 4. DOBEŠ J., 1997: Jízda na koni, Cesty, 200 s., ISBN 80-7181-169-6 5. DOLEŽALOVÁ L., 2003, Průvodce jezdectví, Rubico, Olomouc, 142 s., ISBN 8085839-86-5 6. DUŠEK, J., 2011, Chov koní., Brázda, Praha, 398 s. ISBN 978-80-209-0388-4. 7. GORDON-WATSON, a kol., 2003, Kůň: historie chovu, plemena, péče o koně, jezdecký výcvik, Fragment, Havlíčkův Brod, 256 s. ISBN 80-7200-486-7. 8. HARRIS C., SWINNEY J., 2010, Koně, původ a vlastnosti 100 plemen z celého světa, Svojka, Praha, 240 s. ISBN 978-80-256-0470-0 9. HARRISOVÁ C., CLEGGOVÁ L., 2006: Jezdectví, Slovart, Praha, 344 s., ISBN 978-80-7209-913-9 10. JISKROVÁ I. a kol., 2006, Jezdectví a vozatajství, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, Brno, 82 s. ISBN 80-7157-969-6 11. KAPITZKE, G., 2006, Kůň od A do Z, Brázda, Praha, 411 s. ISBN 978-80-2090363-1 12. KLIMKE R., 2005: Kavalety Drezura a skákání, Brázda, Praha, 143 s. ISBN 80209-0333-x 13. LESÁKOVÁ, A., 2008:Narovnání, Databáze online [cit. 2013-03-07]. Dostupné na: http://www.au-kone.estranky.cz/clanky/drezura/narovnani.html 14. MAHLER Z., 1995: Člověk a kůň, Dona, 183 s., ISBN 80-85463-52-0 15. MEIER R., 1996: Samostatně v sedle, Brázda, České Budějovice, 206 s., ISBN 80209-0300-3 16. PAALMAN A., 1998: Skokové ježdění, Brázda, Praha, 358 s., ISBN 80-209-0277-5 17. PEPLOWOVÁ E., a kol., 1999, Encyklopedie koní, Jan Vašut, Praha, 192 s. ISBN 80-7236-068-X 18. RITTER, T., 2009: Úvahy o klasickém ježdění III: Kmih, Databáze online [cit. 201303-05]. Dostupné na: http://www.equichannel.cz/uvahy-o-klasickem-jezdeni-iii-kmih 43
19. SCHÖFFMANN B., 2006, Stupnice vzdělání koně., Brázda, Praha 169 s. ISBN 80209-0343-7 20. ŠVEHLOVÁ D., 2003: Lonžování, MONTANEX, Ostrava, 254 s. ISBN 80-7225067-1x 21. TROJAN K., Jezdecké olympijské zlato, Časopis Jezdectví, 2000, roč. 48, s. 49. 22. CHROUSTOVÁ J., František Ventura řečí archívu, Časopis Jezdectví, 2001, roč. 49, s. 52-53. 23. VERSCHURE J., 2004, Trénink koně, Rebo Productions CZ, Dobřejovice, 127 s. ISBN 80-7234-303-3 24. VOLF J., 2002: Odysea divokých koní, Academia, Praha, 142 s. ISBN 80–200– 0965-5 25. WEEKSOVÁ J., 2009, Mistrovské lekce jezdeckého umění, Metafora, Praha, 153 s. ISBN 978-80-7359-200-4
6
SEZNAM OBRÁZKŮ
Obr. č. 1 – Vyobrazení sedu v 19. a 20. století a v současnosti – Kapitzke, 2006 Obr. č. 2 - Foto vítězů Olympijských her z roku 1928 – (http://www.horsesonline.cz/index.php?mmi=1&smi=253&bmi=E) Obr. č. 3 - Kolmý skok – (http://www.ranch-bila-lysina.estranky.cz/clanky/parkur/typyprekazek.html) Obr. č. 4 – Oxer – (http://www.learn-about-horses.com/hanoverian-horse.html) č.
Obr.
5
–
Vodní
příkop
–
(http://www.telegraph.co.uk/sport/olympics/equestrianism/6812904/LondonInternational-Horse-Show-aims-to-end-bleak-show-jumping-year-on-a-high.html) Obr. č. 6 - Kombinace – dvojskok – (http://www.elik-elis.wbs.cz/Parkuroveprekazky.html) Obr.
č.
7
–
Ideální
skokový
kůň
versus
neharmonický
kůň
(http://www.studbookcs.cz/plemenici13/1471%20AL%20CAMBERO.htm), (Neznámý autor) Obr. č. 8 - Jednotlivé komponenty stupnice vzdělání na sebe navazující (Schöfmann, 2006) 44
Obr. č. 9 – Kůň připravený na skákání ve volnosti. (Paalman, 1998) Obr. č. 10 – Vyobrazení pomocníku při skákání ve volnosti. (Paalman, 1998) Obr. č. 11 – Gymnastická řada skládajících se z pěti překážek a a tří břeven na zemi. (Klimke, 2005) Obr. č. 12 - Řady vyžadující pozornost a soustředění, kterou je možné najíždět z obou stran (Klimke, 2005) Obr. č. 13 – Vidění koně při nájezdu na skok. (Dillon, 2012)
7
SEZNAM TABULEK
1. Tab. 1 penalizace podle stupnice A 2. Tab. 2 penalizace podle stupnice C
8
SEZNAM ZKRATEK
1. ČJF – Česká jezdecká federace 2. MZ – Mezinárodní závody 3. NZ – Národní závody 4. Soutěžní stupeň L – skoky o výšce 1,20 m 5. Soutěžní stupeň S – skoky o výšce 1,30 m
9
SEZNAM PŘÍLOH
Příloha 1- Tréninkový plán – Dobeš
45
10 PŘÍLOHY Příloha 1 - Tréninkový plán - Dobeš ● Přechodné období tréninku První měsíc Pondělí: Odpočinek či procházka v terénu v kroku. Úterý: 10 až 15 minut v kroku na volné otěži, 10 až 15 minut uvolnění v lehkém klusu s volnou otěží v pracovním ruchu s pravidelnými změnami směru. Změny chodů z klusu do kroku a naopak společně s procvičováním obratu kolem předku. Následně asi 10 minut práce ve zkráceném lehkém klusu, na velkém kruhu s mírným sebráním. Na kruhu se věnujeme častému, klidnému zastavení společně s přechody do pracovního cvalu v plném sedu. Hodinu zakončíme přechodem na rovné linie, přezkoušení uvolněnosti a rovnováhy koně ve cvalu s vytažení otěže až na dlouhou a volnou. Středa: Obvyklá kroková práce s volnou otěží asi 10-15 minut s následným 10 až 15-ti minutovém klusání v lehkém sedu s občasným překonáním tří až čtyř 0,20 m vysokých kavalet se vzdáleností 1,30 – 1,40 m. Následně dopřejeme koni 10 minut oddechu s volnou otěží. Po krátké pauze s koněm procvičujeme přechody z klusu do cvalu a z kroku do cvalu. V případě uvolněného přejetí můžeme koni za řadu postavit ve vzdálenosti 2,80 m překážku složenou z břeven vysokou 0,90 m. Při nájezdu vkládáme do klusové práce obraty či zmenšování velkého kruhu, s pravidelným střídáním směru. Po uvolněném a neuspěchaném najetí jdeme řadu se skokem zhruba čtyřikrát. Čtvrtek: Tento den se vydáme na klusovou vyjížďku v terénu. Udržujeme tempo do 200 m/min ve dvou vložkách proložených 10-ti minutami kroku. Po návratu na jízdárnu cváláme asi 4 minuty s udržením tempa do 350 m/min. V průběhu druhého a třetího týdne prodlužujeme klusové části na 15 min a v posledním týdnu prvního měsíce výcviku až na 30 min. Pátek: Opakujeme úterní cvičení Sobota: Začínáme krokovou prací na volných otěžích, 10 – 15 min v lehkém klusu s občasnými přechody do pracovního cvalu. Ve cvalu objíždíme jízdárnu dvakrát dokola a přecházíme do pracovního klusu a z něj znovu necváláváme. Při cvalu v lehkém i plném cvalu po koni vyžadujeme vytažení otěží bez změny ruchu. Následně hodinu ukončujeme krokem s volnou otěží, dokud neoschne.
Neděle: První dva týdny uvolňujeme koně jako při práci v úterý. Po přestávce v kroku klušeme několikrát v lehkém sedu přes kombinaci čtyř kavalet s oxerem vysokým 0,90 m. Ve třetím a čtvrtém týdnu postavíme kombinaci dvou gymnastických dvojskoků až 1 m vysokých a mezi nimi i řadu kavaletů. Střídavě chodíme přes řadu kavaletu a dvojskoků. Druhý měsíc Pondělí: Vodění kroku na ruce či pod jezdcem v terénu. Úterý: 10-15 min. krokujeme, 10-15 min. práce v každém chodu. Po krátké pauze se věnujeme skokové drezuře – zastavení, obraty, ustupování na holeni. Na kruhu pracujeme v lehkém i pracovním cvalu, s prodlužováním a zkracováním otěží společně s přechody do cvalu z kroku a zastavení. Když se kůň zpotí, krokujeme, dokud neoschne. Středa: Asi 30 min. se věnujeme stejné práci jako v úterý. Následuje kroková pauza a práce stejná jako poslední den z prvního měsíce společně s jednotlivými skoky najížděnými z klusu ve výšce 1 m a ze cvalu 1,10 m. V druhém týdnu druhého měsíce skáčeme dva gymnastické dvojskly, například oxer a zeď do výšky a šířky 1,10 m společně s řadou kavalet. Ve třetím týdnu překážky vyměníme. Jako svislou překážku můžeme použít vrátka a jako šířkovou třeba zeď s kladinou do výšky 1,10 m. Čtvrtek: Vyjížďka do terénu se stejnou náplní jako v prvním měsíci. Pátek: Práce jako v úterý tohoto měsíce. Sobota: Dnešní den věnujeme 30 minut práce stejné jako v úterý. Potom bude následovat gymnastika skoku na malé řadě z kavaletů či různých překážek ve výšce 0,70 – 0,80 m najížděných z klusu. ● Přípravné období tréninku – Intenzivní práce Třetí měsíc Pondělí: Volný pohyb ve výběhu či kroková procházka pod jezdcem. Úterý: Věnujeme se drezurním požadavkům popsaným v druhém měsíci. Vyžadujeme časté zastavení, couvání a plynulé naskočení do cvalu. Na dlouhých stěnách pracujeme na zkracování a prodlužování cvalových skoků a také na letmých přeskocích při změně oblouku. Středa: Zhruba 30 min. pokračujeme v úterní práci. Následuje krokové oddechnutí a uvolnění koně, po kterém přichází gymnastika skoku na kombinaci do výšky 1,10 m. Ve druhém týdnu zařadíme gymnastiku podle obrázku č. 12 ve výšce a šířce 1,10 m.
Obr. č. 14 – Skokové řady (Dobeš, 1997) Ve třetím týdnu pracujeme se skokovou řadou čtyř překážek dle obrázku 118. K nim přidáme oxer do 1,10 m a šířky 1,20 m. V následném čtvrtém týdnu skáčeme skoky jako v předchozích týdnech, s přidáním dalších prvků jak je vodní příkop s odtokovou košatinou.
Obr. č. 15 – Skokové řady s jednotlivými skoky (Dobeš, 1997) Čtvrtek: Práce v terénu, většinou kroková. Pátek: V tento den se věnujeme kondičnímu ježdění. V prvním týdnu třetího měsíce až 20 min. krok, 15 min. lehký pracovní klus a po pauze zařazujeme na tento den asi 1500 m cvalu v tempu 375 m/min. V následných týdnech cváláme 2000 m, z toho 1500 m v tempu 375 m/min. a zbylých 500 m v tempu 400 – 450 m/min. Sobota: Práce stejná jako v úterý. Neděle: Provádíme drezurní práci stejnou jako v úterý po dobu 30 min. V prvním týdnu se věnujeme skokové gymnastice a to převážně skokům z klusu do 1,10 m výšky, nejdříve s odtokovou kavaletou. Skokovou hodinu ukončujeme skoky přes překážky bez odskokových bariér. V následném druhém týdnu se věnujeme skokové řadě čtyř skoků s poslední překážkou vysokou až 1,20 m vysokou. Také zde zařazujeme několik skoků
přes kombinaci nad příkopem. Ve čtvrtém týdnu zvyšujeme požadavky až na výšku 1,40 m a 1,50 m šířku společně se stavěním dílčího parkuru postavěného do tvaru hvězdy s drezurními požadavky. Čtvrtý měsíc Pondělí: Odpočinek, procházka či provádění. Úterý: Drezurní práce popsané v předcházejících kapitolách. Středa: Opět na začátku provádíme 30 minut drezurních prací společně s gymnastikou skoku na jednotlivých překážkách. Věnujeme se již dvojskokům a trojskokům postaveným do výšky 1,15 m a šířky 1,20 m a také příkopům širokým až 3 m. Druhý týden čtvrtého měsíce je věnován drezurním požadavkům, skoky jsme rozšířili až na 1,30 m a do dvojskoku přidáváme kombinaci vodního příkopu. Čtvrtek: Kroková vyjížďka s volnou otěží. Pátek: Věnujeme se kondičnímu ježdění. Sobota: Vyjížďka do terénu. Neděle: Jednotlivé skoky jsou stavěny do výšky 1,40 m a 1,60 m šířky a jsou používány i jiné překážky jako třeba zeď s kladinou. Pátý měsíc Pondělí: Volný režim, provádění či pasení. Úterý: Drezurní práce společně s prácí na dvou stopách. Letmá změna směru ve cvalu na obě ruce, v kruhu se stupňovitým zmenšováním. Bez další práce koně vykrokujeme s volnou otěží. Středa: Opět začínáme drezurní prací dlouhou asi 30 min. s následným krokováním před zahájením skokové práce. V druhém týdnu se věnujeme bariérovému skákání s poslední překážkou až 1,40 m. Do třetího týdne zahrnujeme dvojskoky složené z oxerů a kolmých skoků. Skáčeme i vodní příkop široký až 3,5 m, který můžeme zakomponovat do libovolného dvojskoku. Poslední týden tohoto měsíce procvičujeme nájezdy na překážky z klusu s výškou až 1,30 m společně s řadou oxerů. Výška posledního skoku může dosáhnout 1,20 m šířky i délky. Čtvrtek: Dopřejeme koni oddechu na krokové vyjížďce. Pátek: Tento den se věnujeme kondičnímu ježdění v klusu a cvalu. Sobota: Kroková vyjížďka do terénu.
Neděle: V prvním týdnu pátého měsíce trénink zahajujeme tradičně drezurní prací jako každý nedělní den tohoto měsíce. Následují jednotlivé skoky o maximální výšce 1,20 m. Potom postavíme kontrolní parkur o počtu 8-10 překážek, v němž je svislá překážka, oxer, trojskok složený ze svislé překážky se vzdáleností 10,5 m a 7,20 m, společně s příkopem širokým 3,50 m. Druhý týden s sebou nese gymnastiku, mechaniku i techniku skoku ve cvalu na řadu pěti překážek. Ve třetím týdnu se věnujeme parkuru o počtu 10 skoků. Do skoků zařazujeme „pravý oxer“ 1,20 m vysoký a 1,70 m široký.
Obr. č. 16 – Parkur o počtu 10 překážek. (Dobeš, 1997) Čtvrtý týden zkrátíme drezurní práci a věnujeme se řadě pěti trojbradlí s maximální výškou až 1,20 m.
