MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2013
KATEŘINA ALTMANOVÁ
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Přirozená a adaptivní imunita koně Bakalářská práce
Vedoucí práce: Ing. Dagmar Pospíšilová
Vypracovala: Kateřina Altmanová
Brno 2013
PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma ,,Přirozená a adaptivní imunita koně“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
dne…………………………………... podpis bakaláře…………………........
PODĚKOVÁNÍ Tímto bych ráda poděkovala paní Ing. Dagmar Pospíšilové, vedoucí bakalářské práce, za odborné vedení a pomoc, díky které jsem bakalářskou práci mohla vypracovat. Poděkování také patří paní MVDr. Markétě Sedlínské za věnovaný čas a cenné rady, které mi pomohly pro vypracování výsledků.
ABSTRAKT Tato bakalářská práce se zabývá přirozenou a adaptivní imunitou koně. Práce je členěna do několika bodů. Nejprve se zabývá imunologií jako vědou. Začátek této bakalářské práce seznamuje čtenáře s nejdůležitějšími imunitními pojmy. Po té je popsán imunitní systém, do kterého zapadá specifická a nespecifická imunita. Na to navazují primární a sekundární lymfatické orgány, které jsou pro imunitní systém neodmyslitelné. Pak se tato práce zaměřuje konkrétně na imunitní systém koně od jeho narození až po dospělost. Nejsou vynechány ani nemoci, které jsou pro koně typické. Konec práce je specializován na vakcinaci, které podporují imunitní systém proti různým chorobám. Klíčová slova: imunita, imunitní systém, kůň, nemoci, vakcinace
ABSTRAKT The thesis deals with the innate and adaptive immune of horses and is divided into several points. The first one introduces immunology as a science and describes used immune terms. The first part is followed by immune system description, including both specific and nonspecific immunities, and the primary and secondary lymphoid organs, which are inherent to the immune system. Then, the thesis focuses on the immune system of horses from their birth to adulthood. Horse typical diseases are not omitted there. Thesis concussion consists of vaccination measures, which enhance the immune system against various diseases. Keywords: immunity, the immune systém, horse, diseases, vaccination
OBSAH 1 ÚVOD .......................................................................................................................................... 8 2 CÍL PRÁCE ................................................................................................................................. 10 3 ZÁKLADNÍ IMUNOLOGICKÉ POJMY .................................................................................. 11 3.1 Antigen .............................................................................................................................. 11 3.2 Imunologická tolerance..................................................................................................... 11 3.3 Autoimunita ...................................................................................................................... 11 3.4 Alergen .............................................................................................................................. 12 3.5 Alergie ............................................................................................................................... 12 3.6 Anafylaktický šok ............................................................................................................... 12 4 IMUNITNÍ SYSTÉM .................................................................................................................... 12 5 NESPECIFICKÁ A SPECIFICKÁ IMUNITNÍ REAKCE ...................................................................... 13 5.1 Nespecifická imunita ......................................................................................................... 14 5.1.1 Fagocytóza.................................................................................................................. 14 5.1.2 Bílé krvinky nespecifické imunity ............................................................................... 14 5.1.3 Krevní destičky ........................................................................................................... 18 5.1.4 Zánět jako obranný mechanizmus ............................................................................. 18 5.1.5 Horečka ...................................................................................................................... 19 5.1.6 Ochranné bariéry ....................................................................................................... 19 5.2 Specifická imunita ............................................................................................................ 20 5.2.1 Lymfocyty ................................................................................................................... 20 5.2.2 Specifická humorální imunita..................................................................................... 21 5.2.3 Specifická buněčná imunita ....................................................................................... 22 6 LYMFATICKÉ ORGÁNY .............................................................................................................. 23 6.1 Primární lymfatické orgány ............................................................................................... 23 6.1.1 Brzlík (thymus)............................................................................................................ 23 6.1.2 Kostní dřeň (medulla ossea) ....................................................................................... 23 6.2 Sekundární lymfatické orgány ........................................................................................... 23 6.2.1 Slezina (lien) ............................................................................................................... 23 6.2.2 Mízní uzliny (lymphonodi) .......................................................................................... 24 6.2.3 Mandle (tonsillae) ...................................................................................................... 24 7 KŮŇ .......................................................................................................................................... 25 8 IMUNITNÍ SYSTÉM HŘÍBAT ....................................................................................................... 25 8.1 Imunologie plodu .............................................................................................................. 25
8.2 Imunologie hříbat .............................................................................................................. 26 9 IMUNITNÍ SYSTÉM KONĚ.......................................................................................................... 27 9.1 Buňky imunitního systému................................................................................................ 27 9.2 Cytokiny............................................................................................................................. 28 9.3 Imunoglobuliny ................................................................................................................. 28 9.4 Nemoci imunitního systému ............................................................................................. 28 10 NEMOCI KONÍ ......................................................................................................................... 28 10.1 Nakažlivé nemoci ............................................................................................................ 29 10.1.1 Bakteriální onemocnění ........................................................................................... 29 10.1.2 Virové onemocnění .................................................................................................. 30 10.1.3 Mykotické ................................................................................................................. 31 10.1.4 Parazitární ................................................................................................................ 32 10.2 Nenakažlivé nemoci ........................................................................................................ 33 10.2.1 Schvácení kopyt (laminitida) .................................................................................... 33 10.2.2 Kolika ........................................................................................................................ 33 11 DRUHY IMUNIZACE ................................................................................................................ 34 11.1 Pasivní imunizace ............................................................................................................ 34 11.2 Aktivní imunizace ............................................................................................................ 35 12 VAKCINACE ............................................................................................................................. 35 12.1 Typy vakcín ...................................................................................................................... 36 12.2 Aplikace vakcín ................................................................................................................ 37 12.2.1 Místo aplikace vakcíny ............................................................................................. 37 12.2.2 Časová závislost v imunizaci ..................................................................................... 37 12.3 Očkování koní v ČR .......................................................................................................... 38 13 VÝSLEDKY VLIVU VAKCINACE NA EKONOMIKU CHOVU ......................................................... 38 14 ZÁVĚR ..................................................................................................................................... 41 15 POUŽITÁ LITERATURA ............................................................................................................ 42 16 SEZNAM OBRÁZKŮ ................................................................................................................. 45 17 SEZNAM TABULEK .................................................................................................................. 45
1 ÚVOD Imunologie je věda, která se zabývá ochranou organizmu proti cizím škodlivým látkám. Správně fungující imunitní systém dokáže rozpoznat nepřátelské viry a bakterie, a po jejich označení je zlikvidovat pomocí bílých krvinek. Tuto funkci imunity si lidé uvědomovali už v dávných dobách středověku. Lidé, kteří přežili morovou epidemii, byli vybráni k ošetřování nemocných lidí, protože věřili, že už jsou proti nákaze imunní. Například v Číně si tehdejší lékaři všimli, že lidé, kteří se uzdravili z určité nemoci, získali zvláštní druh odolnosti, který je před další takovou nemocí ochránil. Proto tak začali v Číně provádět první ochranné očkování proti neštovicím. Avšak jako taková, je imunologie velice mladou vědou. K jejímu rozvoji došlo asi sto let zpět, jako tomu bylo u většiny biologických věd. Je nerozlučně spojena s lékařskou a veterinární mikrobiologií a biochemií. Imunologie spolu s hygienou tvoří jeden z několika zdravotních základů naší civilizace. Díky stálému poznávání této vědy jsme schopni vypracovat řadu léčebných a preventivních metod. O tom svědčí řada historických poznatků, které dostaly imunologii do dnešní podoby. Důležitým bodem v oblasti imunologie byl v roce 1796 objev Edwarda Jennera, který našel očkování proti neštovicím. Toto první bezpečné očkování je dodnes jedinou zbraní proti neštovicím. Po té následoval další významný objev. Francouzs Louis Pasteur zveřejnil své poznatky o přenosných původcích nemocí rostlin, zvířat a lidí. V letech 1860-1885 nabídl Pasteur trojí praktické očkování proti choleře drůbeže, anthraxu a vzteklině. V roce 1903 je poprvé Behringem použita aktivní imunizace proti záškrtu neutrální směsí antitoxinu s toxinem. V době, jako byla první světová válka, se do imunologie přinášely stále nové a nové poznatky. V době války se přišlo například na úspěšné očkování proti enterálním nákazám jako tyfu a paratyfům a také proti choleře. Velký význam mělo na bojištích očkování proti tetanu. Na začátku dvacátého století objevil Landsteiner antigenní rozdíly ve skladbě červených krvinek. O něco později, nezávisle na sobě, objevil Jan Jánský čtvrtou krevní skupinu dnes známou jako AB. Tím byla umožněna krevní transfuzi bez nebezpečí. Meziválečné období se moc nemohlo pochlubit novými objevy, za to se lékaři snažili prohlubovat vědomosti o vakcínách. Snažili se o zdokonalení očkovací látky,
8
která obsahovala důležité imunogenní antigeny. V roce 1904 byl zaveden doktorem Ramonem nový typ očkovací látky anatoxin. Tento objev vedl k vymýcení záškrtu a představoval prevenci v léčbě tetanu. Roku 1921 uvedli Calmette a Guérin vakcínu BCG do praxe. Jednalo se o vakcinaci proti tuberkulose, která byla první bakteriální živou očkovací látkou (WAGNER, 1959). Podíl na vývoji této vědy má i Česká republika. Neopomenutelným objevem je již zmíněný Jan Jánský a jeho objev krevních skupin. Dále musím zmínit brněnského mikrobiologa Tomáška, který přispěl k poznání sérologických reakcí při lues. Také je významná Kredbova práce o dynamice tvorby protilátek u pokusných zvířat. Do dnešní doby zaznamenala imunologie spoustu úspěchů a samozřejmě se stále rozvíjí jak do šířky, tak i do hloubky. Do budoucna bude její vývoj směřovat k dalším novým poznatkům a metodám, které budou vytvářet co nejpříznivější podmínky pro celou naši populaci.
9
2 CÍL PRÁCE Cílem práce je zpracování literárních materiálů o imunitě koně, onemocněních narušujících imunitní systém a také získání a zpracování dostupných informací a základních ekonomických ukazatelů v případě vakcinace či naopak léčby vybraných chorob.
10
3 ZÁKLADNÍ IMUNOLOGICKÉ POJMY 3.1 Antigen Antigen je látka, která má schopnost vyvolat imunitní opověď pomocí protilátek, výkonných a regulačních buněk imunity, a má za úkol specificky reagovat s produktem této odpovědi. Obvykle tedy bývá charakterizován jako látka působící v těle tvorbu protilátek. Každá protilátka se váže na specifický antigen (WAGNER, 1959). Antigen může být z vnějšího prostředí nebo vzniká v těle. Buňky imunitního systému se snaží zničit nebo neutralizovat jakýkoli antigen, který je rozpoznán jako cizí a potenciálně škodlivý. Aby taková, škodlivá látka mohla plnit funkci kompletního antigenu, musí splňovat určitý soubor biologických (cizorodost), fyzikálních (velikost) a chemických (přítomnost nosiče) vlastností. Existuje několik druhů antigenů. Máme přírodní antigeny, které se nacházejí v přírodě jako součást různých organismů. Syntetické alergeny, které jsou uměle vytvořené polypeptidy a polysacharidy se známou strukturou. Dále exogenní antigeny. Ty pocházejí z mikroorganismů a jejich produktů. Endogenní antigeny se mohou zase podílet na autoimunitní reakci, jelikož tyto antigeny se mohou stát autoantigeny (FERENČÍK, 2004).
3.2 Imunologická tolerance Je to stav, který se označuje jako neodpovídavost (útlum) imunitního systému na určitý antigen nebo antigeny, které by u stejného jedince ale za jiných podmínek mohly vyvolat imunitní odpověď. Díky tomu imunitní systém nepoškozuje tělní tkáně, tzn. je tzv. autotolerantní. V opačném případě by vznikaly autoimunitní choroby (FERENČÍK, 2004). Tato tolerance, je založena na snížené nebo potlačené reakci lymfocytů na daný antigen. Jedinec, který je tolerantní vůči některému nebo některým antigenům má samozřejmě zachovanou schopnost odpovídat na ostatní antigeny (TOMAN, 2009).
3.3 Autoimunita Autoimunita je proces, při kterém některá ze složek imunitního systému reaguje na určitou část vlastního organismu, a tím ho zpravidla poškozuje. Jedná se jinými slovy o imunitní odpověď na tělu vlastní antigeny. Takové autoimunitní reakce vznikají při nadměrné reaktivitě imunitního systému způsobené poruchami v imunitní homeostáze. Pak je nazýváme autoagresivní reakce, které vyvolávají autoimunitní choroby (FERENČÍK, 2004).
11
3.4 Alergen Alergen je antigen, který je schopen vyvolat imunitní (alergickou) reakci. Jde nejčastěji o přírodní látky, jako jsou složky pylových zrn trav, stromů a plevelů (TOMAN, 2009). V důsledku způsobuje alergická imunitní odpověď zánět v těle, čímž vyvolává určité alergické choroby (FERENČÍK, 2004).
3.5 Alergie Alergie je nepřiměřená reakce imunitního systému organizmu na látku (alergen), se kterými se můžeme běžně setkat v našem okolí. Je způsobena nesprávnou aktivací protilátek ze skupiny imunoglobulinu E (IgE) vlivem daného alergenu. Škála projevů alergických reakcí je velmi široká, od banální rýmy až po anafylaktický šok. Alergii můžeme usměrnit pomocí alergenové terapie, která snižuje imunitní reakce (FERENČÍK, 2004).
3.6 Anafylaktický šok Je to nejtěžší forma anafylaktické reakce, která se objevuje několik vteřin či minut po opakovaném setkání s alergenem (WAGNER, 1959). Mezi příznaky řadíme slabost, úzkost, bolesti hlavy a srdce, nepříjemný tlak na hrudníku. V nejhorších případech může tato reakce skončit smrtí (FERENČÍK, 2004).
4 IMUNITNÍ SYSTÉM Imunitní systém je adaptační a regulační soustava, která se s nervovým a endokrinním systémem účastní na zajištění jednoty mnohobuněčného živočišného organismu. Snaží se udržet jeho funkce ve zdravém stavu. Proto jsou tyto tři systémy navzájem propojeny. Pro imunitní systém jsou důležité molekuly cytokiny, které vazbou na receptory dalších buněk aktivují či tlumí jejich reakce a takto vzniká velmi citlivá cytokinová síť uvnitř imunitního systému (TOMAN, 2009). Jeho základní funkcí není jenom očkování organismu proti infekcím, ale jsou to především schopnosti, které rozlišují mezi vlastním a cizím, kterými rozumíme různé bakterie, viry, plísně a další cizorodé látky a mikroorganismy z vnějšího prostředí (JELÍNEK, 2003). Imunitní systém napomáhá odstraňovat staré, mrtvé, poškozené, nádorové, nemocné nebo organismu cizí buňky. Jeho významnou úlohou je reakce na molekuly parazitujících mikroorganizmů.
12
Celý imunitní systém je tvořen z molekul a buněk, které jsou rozptýleny po celém organismu a tvoří lymfatické orgány. Na povrchu těchto buněk se nachází stovky molekul. Většina z těchto molekul jsou receptory způsobilé vázat se a reagovat s ligandy jiných buněk či volných molekul. Molekuly, na které může organizmus reagovat specifickou imunitní reakcí, se nazývá antigen. Imunitní systém rozeznává cizí antigeny a antigeny tělu vlastní, na které je imunotolerantní. Existují také autoimunitní choroby, při nichž dochází k poškození vlastních tkání. Imunitní systém kontroluje antigeny i například potravy, střevních bakterií, proteinů v prachových částicích a antigeny v kůži a sliznicích (ŠTERZL, 1993). Jako první zábrana proti vstupu cizorodých látek a mikroorganizmů do organizmu jsou kůže a sliznice kryjící vnější a vnitřní povrchy, které jsou v kontaktu s vnějším prostředím. Po překonání těchto zábran začnou pracovat rychlé mechanizmy přirozené (nespecifické imunity) s geneticky zakódovanými receptory, které rozpoznávají antigeny. Nespecifickou imunitu najdeme již i u bezobratlých živočichů. Cizorodé antigeny jsou poté pohlcovány (fagocytovány). Uvnitř buněk jsou antigeny degradovány nebo například u obratlovců jsou zpracovány na peptidy o určité velikosti pro prezentaci T-lymfocytům. K buňkám nespecifické imunity řadíme i lymfocyty nazvané NK-buňky neboli přirozené zabíječe. Specifickou (adaptivní) imunitu mají obratlovci. Tento druh imunity je schopen antigen rozpoznat receptory, které jsou jedinými bílkovinami organizmu, které nejsou zakódovány v genomu, ale vytvářejí se teprve při diferenciaci klonů lymfocytů. U každého klonu najdeme receptory s jiným vazebným místem pro antigenní strukturu – epitop neboli antigenní determinantu. Proti každému etitopu se tvoří specifické protilátky (TOMAN, 2009).
5 NESPECIFICKÁ A SPECIFICKÁ IMUNITNÍ REAKCE Nespecifická
Specifická
starší
mladší
ne
ano
rychlost reakce
rychlá
pomalá
efektové buňky
monocyty, granulocyty,
T a B lymfocyty
Imunita fylogeneticky imunologická paměť
makrofágy Tab. 1. Srovnání specifické a nespecifické imunity (Jelínek, Koudelka, 2003)
13
5.1 Nespecifická imunita Nespecifická imunita je imunitou vrozenou, to znamená, že veškeré potřebné informace jsou neměnně zapsány v DNA (TOMAN, 2009). Její funkcí je rychlá reakce na cizorodé látky bez předchozího setkání s nimi a bez imunologické paměti. Pomocí kůže a sliznice plní také funkci bariérovou (JELÍNEK, 2003). Buňky, které zprostředkují nespecifickou imunitu, zahrnují granulocyty, monocyty a makrofágy. K důležitým mechanismům nespecifické imunity patří neodmyslitelně fagocytóza a baktericidní mechanismy. Nespecifická imunita odpovídá po každém setkání s antigenem stejnými mechanismy, protože nemá paměť (TOMAN, 2009). 5.1.1 Fagocytóza Fagocytóza je nejvýznamnější a nejstarším obranným mechanismem nespecifické imunity (JELÍNEK, 2003). Je to proces, při kterém buňka pohlcuje a ničí cizorodý materiál pomocí bílých krvinek, které fagocytují větší nebo menší částice bakterií, virů nebo vlastních, poškozených a odumřelých buněk. Fagocytovanou částici obklopí pohyblivé cytoplazmatické pseudopodium buňky, a tak se tato cizorodá částice dostane dovnitř vakuoly, neboli fagosomu v cytoplazmě buňky, kde je po té rozložena
(MARVAN, 1992).
Obr. 1. Schéma fagocytózy (Toman, 2009) 5.1.2 Bílé krvinky nespecifické imunity Bílé krvinky (leukocyty) plní v organismu funkci obrany. Na rozdíl od červených krvinek (erytrocytů) jsou odlišné funkcí, stavbou a počtem. Jsou to bezbarvé, kulovité buňky a ve svém nitru mají na rozdíl od erytrocytů jádro. Velikostí jsou leukocyty větší než erytrocyty, ale početně jich je méně. Podle specifických granul a tvaru jádra se leukocyty dělí na granulocyty a agranulocyty (MARVAN, 1992).
14
5.1.2.1 Granulocyty Granulocyty se vytvářejí v sekundárním lymfatickém orgánu, konkrétně v kostní dřeni z kmenových buněk. Po té vyzrálé granulocyty vstoupí do krevního oběhu. Dělí se podle jejich cytoplazmy, která obsahuje četná granula. Dle jejich barvitelnosti se dále dělí na neutrofilní, acidofilní a bazofilní granulocyty (TOMAN, 2009). a) Neutrofilní granulocyty Pro neutrofily je charakteristické segmentované jádro, a v cytoplazmě různě zbarvená granula. Ve stádiu promyelocytu se vyvíjí velká primární azurofilní granula a ve stádiu myelocytu a metamyelocytu se objevuje sekundární specifická granula. V konečném stádiu se vyvine terciální granula, která obsahuje gelatinázu a plazminogen. Tyto neutrofily tvoří 90% ze všech bazoidů v krvi, a tvoří se rychlostí kolem jednoho miliónu za sekundu. Při vzniku zánětu se může jeho počet i zvýšit. V krevním oběhu tráví asi 6 hodin. Po té vstupují do tkání, kde zůstávají 2 dny a čekají na zánětlivá ložiska, aby je mohli pohltit a zlikvidovat (TOMAN, 2009). Neutrofily mají možnost aktivního pohybu. Některé z nich působením bakterií zanikají, a spolu s rozpadlou tkání tvoří hnis v centru infekce (MARVAN, 1992).
Obr. 2. Neutrofil (Toman, 2009) b) Acidofilní (eozinofilní) granulocyty Eozofily se vyvíjejí v kostní dřeni 2-6 dní. Tvoří asi 1% krevních leukocytů. V krvi zůstávají 6-12 hodin, odkud potom putují do tkání, kde tráví 4-10 dní. Obsahují velká červená granula, která se barví kyselými barvivy. Po aktivaci produkují leukotrieny, které spouští kontrakce hladkého svalstva a zvýšenou produkci hlenu. Jejich funkcí je zlikvidovat mnohobuněčné parazity toxickými produkty a kyslíkovými metabolity (TOMAN, 2009). Jejich schopnost, na rozdíl od neutrofilů, je pomalejší, ale za to selektivnější (MARVAN, 1992).
15
Obr. 3. Eozinofil (Toman, 2009) c) Bazofilní granulocyty Bazofily jsou krátkověkým, terminálním stádiem v krvi. Vyvíjí se v kostní dřeni a jsou charakteristické velkou granulou obsahující histamin, proteoglykany a proteázy. Granula s těmito mediátory přecitlivělosti se uvolní z buněk multivalentním antigenemalergenem (TOMAN, 2009).
Obr. 4. Bazofil (Toman, 2009) 5.1.2.2 Agranulocyty Jsou to leukocyty bez specifických granul. Mají velké jádro, které je kulovitého nebo ledvinovitého tvaru. Dělí se na lymfocyty a monocyty. Na vrozené imunitě se podílejí hlavně monocyty (MARVAN, 1992). a) Monocyty Monocyty zcela jistě patří mezi největší buňky v krvi. Vzhledem k fagocytárním schopnostem se často nazývají makrofágy. Podobně i jako u mikrofágů se mohou pohybovat a procházet stěnou kapilár a pohlcovat větší cizorodé částice (MARVAN,
1992).
16
Obr. 5. Monocyt (Toman, 2009) b) Makrofágy Makrofágy se vyvíjejí z kmenových buněk kostní dřeně. Do krevního oběhu vstupují jako monocyty s ledvinovitým buněčným jádrem. V krvi zůstávají 8 hodin a pak dále putují do tkání, kde se zvětší a přemění v makrofágy. Jsou hlavními buňkami nespecifické imunity s důležitou regulační rolí. Jejich hlavní funkce spočívají v řízení hemopoézy, hemostázy, hojení ran a regulaci zánětů. Dále se snaží o odstranění mrtvých buněk a regeneraci tkání (TOMAN, 2009).
Obr. 6. Makrofág (Toman, 2009) c) NK buňky NK buňky, neboli přirození zabíječi byli objeveni začátkem 70. let. Představují populaci cytotoxických buněk vrozené imunity. Jsou schopni usmrtit cizorodé buňky bez předcházející antigenní stimulace. Jejich úkolem je především likvidace patogenů (konkrétně virů) a nádorových buněk. Dále regulují krvetvorbu, růst jater napomáhají k udržení úspěšné březosti (TOMAN, 2009). 17
5.1.3 Krevní destičky Krevní destičky (trombocyty) jsou bezjaderná tělíska (MARVAN, 1992). Po celý jejich desetidenní život zůstávají v cévním prostoru (TOMAN, 2009). Při poranění uvolňují faktory, které jsou nutné při složitém procesu srážení krve (krevní koagulace). Jejich významnou vlastností je přilnavost k povrchu a vzájemné shromažďování při srážení krve. V poslední době bylo zjištěno, že se trombocyty účastní procesu fagocytózy (MARVAN, 1992). 5.1.4 Zánět jako obranný mechanizmus Důležitou překážkou pro možné budoucí mikrobiální infekce jsou mechanické bariéry (kůže, sliznice). Pokud dojde například k fyzikálnímu nebo chemickému porušení bariéry, pak mohou proniknout cizorodé látky do organismu. Po té dochází k mnoha obranným a reparačním reakcím, které se označují jako zánět. Ten může být blahodárný (zhojení rány) nebo škodlivý (tkáňová destrukce). Do takových zánětlivých procesů se zapojuje jak nespecifická imunita prostřednictvím fagocytózy a koagulačních komponentů
zastavující
krvácení,
tak
i
specifická
imunita
prostřednictvím
imunoglobulinů a T-lymfocytů (JELÍNEK, 2003). Mezi hlavními projevy zánětu patří zarudnutí (rubor), otok (tumor), teplo (calor) a bolest (dolor). K těmto projevům se ještě přiřazuje horečka vyvolaná endogenními pyrogeny (TOMAN, 2009). Zánět může být dvojí typu, akutní a chronický. Akutní obvykle odezní bez následků a poraněná tkáň se kompletně zhojí. Je fyziologickou obrannou reakcí. Při chronickém zánětu dochází k určité destrukci tkáně a jejímu nahrazování vazivem. Chronický zánět se považuje za patologický (HOŘEJŠÍ, BARTŮŇKOVÁ, 2002). 5.1.4.1 Fáze zánětu a)První fází je akutní cévní reakce, ke které dochází již v prvních sekundách. Významným mediátorem jsou poškozené žírné buňky, z jejichž membránových fosfolipidů vznikají vazoaktivní metabolity kyseliny arachidonové a z jejich granulí se uvolňuje histamin. Výsledkem této reakce, je zvýšená propustnost cévních stěn a vznikající otok. b) Akutní buněčná reakce se objeví po několika hodinách při infekcích nebo déletrvajícím poškozením tkání. Je charakteristická prostupem leukocytů-neutrofilů do zánětlivého ložiska. Taková reakce může trvat několik hodin až dní. Je provázena
18
tvorbou fibrinu a krevními výrony. Pokud je v této fázi reakce odstraněn fibrinový exudát zkapalněním a fagocytózou, dochází většinou k regeneraci. c) K chronické buněčné reakci dojde tehdy, když indukující podnět infekce trvá několik dnů. Složení buněčného infiltrátu se při ní mění ve prospěch lymfocytů a makrofágů. d) Pokud se noxa neodstraní do několika týdnů, tak se tato poškozená či zničená tkáň nahradí méně hodnotnou pojivovou tkání v reparační fázi zánětu, kterou označujeme jako jizvu (TOMAN, 2009). 5.1.5 Horečka Horečka je označení pro dočasný stav organismu, jehož tělesná teplota je vyšší, než je normální hodnota. Horečka je vyvolána pyrogeny, které působí na centrum termoregulace v hypotalamu. Je to jeden z příznaků nemoci či jiného chorobného stavu. Považuje za léčebný proces, který zvyšuje rychlost a sílu imunitní odpovědi a omezuje účinnost množení některých patogenů. Horečka zvyšuje tepovou frekvenci a zrychluje látkovou výměnu, což představuje dodatečnou zátěž. Na druhou stranu vede k rychlejšímu odstranění infekce nebo jiného faktoru, které by mohl vyvolat zánět (FERENČÍK, 2004). Tělesná teplota Věková skupina
Průměrná hodnota ráno i večer
Hříbata do 5 dní věku
38,8-39,3 °C
Hříbata do 6 měsíců
38,5-38,7 °C
Odstávčata a ročci
38,2-38,6 °C
Rostoucí a dospělí koně
37,5-38,3 °C
Tab. 2. Tělesná teplota koní (Ende, Isenbügel, Wilkens, 2006) 5.1.6 Ochranné bariéry 5.1.6.1 Kůže Do kožní soustavy patří kůže a její deriváty, do kterých jsou zahrnuty například i kožní žlázy, chlupy, kopyta, paznehty, špárky a pašpárky, drápy, kaštany, a mléčná žláza (MIHOLOVÁ, 1976). Kůže je orgán, který má ochrannou funkci bariéry a zprostředkovává styk s vnějším okolím. Umožňuje výměnu látek, hydroregulaci a termoregulaci (KOMÁREK, 1964). Kůže pomocí zrohovatělé vrstvy a porostem plní 19
ochrannou funkci proti mechanickým, termickým a chemickým vlivům. Díky kyselému ph rohové vrstvy a kožnímu mazu zabraňuje proniknutí mikroorganismů do těla (MIHOLOVÁ, 1976). 5.1.6.2 Žaludeční sliznice V žaludeční sliznici není žádná organizovaná lymfatická tkáň, a přitom se dokáže celkem dobře bránit proti cizorodým látkám. V sekreční části žaludku se pomocí svých produktů vytváří kyselé prostředí (TOMAN, 2009). Nejvýznamnější je zde kyselina chlorovodíková (JELÍNEK, 2003). Proto zde najdeme jen velmi malé množství bakterií (TOMAN, 2009).
5.2 Specifická imunita Imunita
Humornální
Buněčná
Hlavní funkční buňky
B-lymfocyty
T-lymfocyty
Efektové mechanismy
solubilní působky imunoglobuliny komplement
především přímý kontakt buněk
Zajišťuje obranu proti
extracelulárním bakteriím a virům, toxinům
virově infikovaným buňkám, nádorům, intracelulárním bakteriím
Tab. 3. Srovnání humorální a buněčné imunity (Jelínek, Koudelka, 2003) Specifická imunita je vývojově dokonalejší než imunita nespecifická. Přitom fyziologicky mají stejný účel likvidace cizorodého materiálu. Při těchto specifických imunitních reakcí se rozeznávají struktury na povrchu molekul nebo korpuskálních elementů s následujícími reakcemi, jejímž závěrem je eliminace cizích látek a jejich následné zapamatování pro další možné setkání. Hlavními funkčními buňkami specifické imunity jsou lymfocyty (JELÍNEK, 2003). 5.2.1 Lymfocyty Lymfocyty specifické imunity se dají rozdělit do 2 skupin. Oba vyzrávají v primárních lymfatických orgánech, kterým je pro T-lymfocyty tymus a pro Blymfocyty savců kostní dřeň. T-lymfocyty rozpoznávají antigeny pomocí receptoru TCR, kdežto B-lymfocyty rozpoznávají antigeny pomocí receptoru BCR. K zahájení
20
imunitní odpovědi je zapotřebí, aby lymfocyt obdržel ještě potřebné potvrzující signály. Pomocné T-lymfocyty (Th) zajišťují funkce regulační a cytotoxické T-lymfocyty (Tc) zprostředkují cytotoxické aktivity. Takové imunokompetentní buňky můžeme najít v celém těle organizmu. Do celého těla se dostávají krví, odkud vycestovávají do tkání a z nich opět do krve lymfatickými cestami. Takto lymfocyty získávají imunitní dozor nad celým organizmem. Místem realizace specifické imunitní odpovědi jsou sekundární lymfatické orgány, kde ve specializovaných strukturách dojde k prezentaci antigenu. Mezi lymfatické sekundární orgány patří slezina, mízní uzliny a tonzily. Důležitou řídící složkou specifické imunitní odpovědi je pomocný Th-lymfocyt, protože po prezentaci antigenu a dalších signálů je tato buňka aktivována k produkci cytokinů dvou typů. První typ řídí její diferenciaci směrem k imunitě zprostředkované buňkami. Druhý typ napomáhá B-lymfocytům při tvorbě protilátek. Tak se mohou vytvářet buňky, které zajistí primární imunitní odpověď a současně i paměťové buňky, které při dalším setkáním s antigenem budou schopny reagovat rychlejší sekundární odpovědí. Některé klony zajistí i celoživotní imunitu (TOMAN, 2009). 5.2.2 Specifická humorální imunita Podstatnými buňkami tohoto způsobu imunity jsou B-lymfocyty. Pro ty, které se ještě nesetkaly s antigenem, jsou pro jejich rozpoznání vybaveny specifickými imunoglobulinovými receptory. Vlastní rozpoznání antigenu je prvním signálem spolu s pomocnými látkami, které vedou k proliferaci (hojné množení) daného buněčného klonu, kde cestou přeskupení částí jejich genů kódujících variabilní oblasti imunoglobulinových řetězců dochází ještě k afinitní maturaci, a následně rovněž k izotopovému přesmyku, při kterém se změní třída těžkého řetězce imunoglobulinů z původního IgM na nějaký jiný. Pokud dojde opět v budoucnu k setkání se stejným antigenem, pak jsou tyto buňky velice rychle aktivované a připravené zakročit. Imunoglobuliny dělíme podle izotopů, které mají určité vlastnosti (JELÍNEK, 2003). a) Imunoglobulin G IgG je velice účinný v neutralizaci bakteriálních toxinů. Tvoří se hlavně při sekundární imunitní odpovědi. Z celkového množství imunoglobulinů tvoří 70% právě IgG. U většiny živočichů tento typ imunoglobulinu přechází přes placentární bariéru.
21
Výjimku ale tvoří prasata, koně a přežvýkavci, kteří mají jiný typ placenty, a k přenosu nedojde. Proto je velice důležité, aby novorozenec měl přístup v prvních hodinách po porodu ke kolostru (JELÍNEK, 2003). b) Imunoglobulin M IgM mají největší relativní molekulovou hmotnost. Jejich molekula se skládá z 5 částí a dohromady tvoří pantér. Obsahuje 10 těžkých a lehkých řetězců a k tomu Jřetězec (FERENČÍK, 2004). Je typickým imunoglobulinem, který se vytváří po prvním styku s antigenem. To považujeme za primární protilátkovou odpověď. Tvoří ji 10% imunoglobulinů krevního séra (JELÍNEK, 2003). c) Imunoglobulin A Stejně jako u jiných savců je IgA důležitý u koní v roli pro imunitní obranu (LEWIS, WAGNER, IRVINE, 2010). IgA může mít molekuly ve dvou formách. Je to sérový monomer IgA nebo sekreční dimer IgA, jehož molekula obsahuje J-řetězec a sekreční komponentu (SC) (FERENČÍK, 2004). Je přítomen v séru a v tkáňových tekutinách (JELÍNEK, 2003). Molekuly IgA jsou ve velkých množstvích sekretovány na povrch sliznic, kde tvoří významnou součást ochrany proti mikroorganismům (HOŘEJŠÍ, BARTŮŇKOVÁ, 2002). IgA je také přítomen v séru a slizničním sekretu koně, a to hlavně v mléce a slzách (LEWIS, WAGNER, IRVINE, 2010). d) Imunoglobulin E Molekulu IgE tvoří monometr, který se skládá ze dvou identicky lehkých a těžkých řetězců bez pantové oblasti (FERENČÍK, 2004). V séru je ve velmi malé koncentraci. Slouží při obraně proti parazitárním infekcím (JELÍNEK, 2003). Pokud k nim dojde, jejich koncentrace bývá velmi vysoká a u alergických onemocnění obzvlášť (FERENČÍK, 2004). e) Imunoglobulin D Jeho zastoupení je v séru velmi nízké. Uplatňuje se jako membránový receptor Blymfocytů, které reagují s antigenem a kontrolují, zda je aktivní (JELÍNEK, 2003). 5.2.3 Specifická buněčná imunita Hlavním účelem je specifická eliminace odcizených buněk (po virové infekci či nádorové mutaci) s následnou imunologickou pamětí. Důležitými buňkami pro tuto 22
imunitu jsou B-lymfocyty, které vznikají z kmenových buněk v thymu. Rozpoznávání antigenu je o něco složitější než u B-lymfocytů. V tomto případě je receptorem molekula TCR. Její variabilní část je tvořena řetězci alfa a beta, nebo gama a delta. Strukturálně jsou velmi podobná lehkým a těžkým řetězcům imunoglobulinů (JELÍNEK, 2003).
6 LYMFATICKÉ ORGÁNY 6.1 Primární lymfatické orgány 6.1.1 Brzlík (thymus) Brzlík je lymfatickým orgánem. Nachází se podél průdušnic v podobě párových krčních laloků a nad osrdečníkem jako nepárový hrudní lalok (MIHOLOVÁ, 1976). Má žlutorůžovou barvu. Věkem se velikost brzlíku stále mění. Novorozenci ho mají výborně vyvinutý, a u starších se zmenší na tolik, že postupně vymizí a nahradí ho tuková tkáň. S tím samozřejmě ustupuje jeho funkční aktivita. V brzlíku dozrávají Tlymfocyty, které jsou nositeli imunity. Pokud jsou T-lymfocyty v organismu vybaveny v dostatečné míře, podléhá brzlík involuci (ČERVENÝ, 1999). 6.1.2 Kostní dřeň (medulla ossea) Kostní dřeň, lidově morek, je měkká tkáň, která vyplňuje vnitřky dlouhých a houbovitých kostí (MIHOLOVÁ, 1976). Po narození je červená kostní dřeň jediným orgánem erytropoézy. Později v dospělosti se přemění červená kostní dřeň v dlouhých kostech na kostní dřeň žlutou (tukovou). Hemopoetickou funkci po červené dřeni přebírají ploché kosti lebky, hrudní kost, lopatky, obratle a pánevní kosti, ve který dozrávají erytrocyty, granulocyty a trombocyty. V některých případech je možné, že se přemění zpět žlutá kostní dřeň na červenou. Stává se to hlavně při velkých ztrátách krve. U starých, vyhublých a dlouhodobě nemocných zvířat se kostní dřeň žlutá přeměňuje v šedou. Ta je rosolovité konzistence. Důsledkem této přeměny je omezená hemopoéza a mohou se objevit i příznaky anémie (KOMÁREK, 1964).
6.2 Sekundární lymfatické orgány 6.2.1 Slezina (lien) Je orgánem s největším objemem lymfatické tkáně. Může být odlišného tvaru. Kůň ji má plochou, trojúhelníkového tvaru. Své místo má slezina v dutině břišní pod žebry nalevo od žaludku (KOMÁREK, 1964). Je to orgán s útrobní a stěnnou plochou. Na
23
útrobní ploše najdeme branku (hilus), kterou prochází cévy a nervy sleziny. Tento orgán je šedo-karmínové barvy (ČERVENÝ, 1999). Je v pouzdře vazivových tkání a hladkosvalových vláken. Čím je zvíře rychlejší, tím je bohatší na svalové buňky. Tato svalová vlákna vytlačují krev ze sleziny směrem k játrům. Slezinová tkáň je dvojího typu. Je tvořena bílou a červenou pulpou. Bílá pulpa je tvořena mízní tkání, která se soustřeďuje v uzlíky nebo okrsky. Tyto uzlíky se nazývají Malpigiho tělíska. Červená pulpa zabírá větší část sleziny. Tvoří ji kapilární síť žilných splavů. Zajímavostí sleziny je její velká skladovací kapacita, která je schopna pojmout až 15% krve z organismu. Slezina plní spoustu funkcí. Například ve fetálním období se podílí na tvorbě erytrocytů a v postnatálním období tvoří v bílé pulpě lymfocyty. U koní plní důležitou funkci zásobárny erytrocytů. Tyto zásoby dokáže v případě nutnosti uvolnit do krevního oběhu. Většinou je to v situacích, kdy kůň trpí ztrátou krve, pocitem hladu nebo při zvýšeném pracovním výkonu. Její lymfoidní složka plní důležitou funkci v imunitních pochodech. Slezina není nepostradatelná, přesto zvířata po její odejmutí trpí sníženou odolností a více ze svého těla vylučují železo. Její činnost se poté snaží nahradit mízní uzliny, játra a kůže (KOMÁREK, 1964). 6.2.2 Mízní uzliny (lymphonodi) Nalezneme je v mízních cévách na takových místech, kde je nezbytná očista a kontrola protékající mízy (ČERVENÝ, 1999). Při této očistě je zároveň lymfa obohacena o lymfocyty a protilátky. Bakterie, které se při infekci dostanou do mízních cest, jsou dopraveny do příslušné mízní uzliny, kde jsou následně zneškodněny. Při hodně silné infekci mohou uzliny i zhnisat (KOMÁREK, 1964). Mízních uzlin je několik druhů a každá z nich má svůj odlišný tvar a velikost podle druhu zvířete. Jsou oválné, protáhlé i laločnaté a velikostí můžou dosahovat i několika centimetrů. Povrch uzlin je šedo-bílý a uvnitř narůžovělý. Soubor mízních uzlin tvoří dohromady mízní centrum (ČERVENÝ, 1999). 6.2.3 Mandle (tonsillae) Jsou párovým orgánem lymfatického systému (ČERVENÝ, 1999). Jejich funkcí je tvorba lymfocytů a představují pro organizmus přirozený imunizační orgán (MARVAN, 1992). Jde tedy o lymfatické tkáně ve sliznici trávicího ústrojí (ČERVENÝ, 1999). Jsou obklopeny hlenovými žlázami a své sídlo mají v místech, která jsou vystavena možné infekci. Epitel se na mandlích zanořuje dovnitř a vytváří na mandlech hluboké krypty.
24
Na kořenu jazyka se nachází jazyková mandle, na měkkém patru patrová mandle a na stropě hltanu vzniká hltanová mandle (MARVAN, 1992).
7 KŮŇ Vývoj koní začíná v třetihorách ve spodním eocénu před 55-60 miliony let formou zvanou Eohippus (ŠTOCL, 1999). Kůň zastupuje řád lichokopytníků a řadí se do čeledi koňovitých, do které patří také zebry, osli a poloosli (DUŠEK, 2007). Tato příbuznost dokazuje křížení používané z hospodářských důvodů mezi oslicí a hřebcem, jejichž potomek se nazývá mezek a také křížení mezi klisnou a oslem, kteří mají za potomka mulu (NAVRÁTIL, 1997). Plemena koní, která se chovají v dnešní době, jsou odvozena od divokých předků, a to od koně Převalského-karteka, tarpana, koně západního a koně severského (DUŠEK, 2007).
8 IMUNITNÍ SYSTÉM HŘÍBAT 8.1 Imunologie plodu Polovina genomu, kterou zdědí plod po otci je odlišná od matčina genomu. Plod je tedy ve vztahu k matce semi-alogenní. Tato genetická odlišnost buněk plodu je činí pro matku imunogenní. Matka tedy vnímá přítomnost plodu a rozpoznává ho jako geneticky odlišného. Proto jeho přežití musí být alespoň z části založeno na aktivní toleranci (TOMAN, 2009). Placenta je jedinou morfologickou strukturou, která odděluje matku a její plod. Koňská placenta je epiteliochoriální a má volné spojení mezi choriem a endometriem. Při porodu se odloučí chorion od děložní sliznice bez jejího porušení. Odchod plodových obalů je proto u klisny ve srovnání s ostatními druhy hospodářských zvířat mnohem rychlejší (MISAŘ, JISKROVÁ, 2008). Před formováním základů imunitních struktur je obrana embrya zajištěna mechanizmy přirozené imunity. Všechny buňky imunitního systému vznikají z jediného typu kmenové pluripotentní buňky krvetvorby. V časné embryogenezi se z imunitních buněk nejprve diferencují makrofágy a dendritické buňky. Pak granulocyty, T-buňky a NK buňky. Kostní dřeň je v prenatálním období hlavním orgánem krvetvorby. Nespecifická imunita zajišťuje přežití časných plodů. Infekce má za následek produkci antimikrobiálních látek, a nádorové a virem infikované buňky jsou 25
likvidovány NK-buňkami. Teprve ve fetálním období vyzrávají buňky specifické imunity. Na konci fetálního vývoje je plod schopen reagovat specifickou buněčnou a humorální odpovědí (TOMAN, 2009).
8.2 Imunologie hříbat Průměrná doba březosti klisny je 340 dnů a hříbě se rodí o hmotnosti kolem 40-50 kg. To ovšem záleží na plemeni koně (MISAŘ, JISKROVÁ, 2008). Novorozené hříbě je nutno co nejdříve po porodu přiložit k vemenu klisny. Takové vemeno je tvořeno dvěma podélně oválnými polovicemi s jedním mléčným souborem, ve kterém jsou dvě mléčné jednotky (MIHOLOVÁ, LIPSKÝ, 1976). Ochrana plodu je podpořena přenosem mateřských protilátek. Jelikož u koní nedochází k transplacentárnímu přenosu protilátek, musí se novorozencům umožnit dostatečný příjem mateřských protilátek přes kolostrum. To chrání mláďata před sepsí a generalizovanými infekčními chorobami. V období krátce před porodem se v mléčné žláze matky vytváří kolostrum, obsahující velké množství specifických protilátek, pronikajících sem aktivně z krevního oběhu. Tento transport se uskutečňuje pod vlivem estrogenů, jejichž hladina se před porodem výrazně zvýší (TOMAN, 2009).
Doba po porodu [hod] 1 10 16 24 48 300
Voda 70,8 77,5 81,8 87,4 88,1 88,5
Sušina 29,2 22,5 18,2 12,6 11,9 11,5
Složení mleziva klisny [%] Proteiny Tuk Sacharidy 23,8 0,8 3,7 16,0 1,6 4,2 11,0 2,0 4,6 3,5 2,5 5,9 3,0 1,8 6,4 3,2 1,8 6,0
Minerální látky 0,9 0,7 0,6 0,7 0,7 0,5
Tab. 4 Změny složení mleziva klisny v závislosti na počtu hodin po porodu (Misař, Jiskrová, 2008) Kolostrum neboli mlezivo, je hustá, nažloutlá, lepkavá tekutina hořkosladké chuti a s charakteristickým pachem (MIHOLOVÁ, LIPSKÝ, 1976). V prvních hodinách po porodu je velmi bohaté na proteiny (MISAŘ, JISKROVÁ, 2008). Jeho energetická hodnota je dvakrát větší než u zralého mléka. Bílkovin má čtyři až pětkrát více. Z těch nejvíce převládá albumin, který zaručuje lehkou stravitelnost, a globulin, který na sebe váže protilátky. Jeho obsah cukrů je oproti mléku nižší a v tuku obsahuje nenasycené
26
mastné kyseliny. Také obsahuje řadu vitamínů, jako jsou například vitamíny A a B (MIHOLOVÁ, LIPSKÝ, 1976). Kromě vyššího množství bílkovin, tuků a minerálních látek, obsahuje také vysoké množství kolostrálních tělísek. To jsou v podstatě bílé krvinky, které z interstisciálního vaziva pronikly do mleziva přes stěnu alveolů a naplnily se fagocytovanými kapénkami tuku (MARVAN, 1992). Leukocyty spolu s těmito kolostrálními tělísky se na sebe lepí, a tak vznikají morušová tělíska. Jejich vysoký obsah poměrně rychle v mlezivu mizí, takže je velice důležité, aby ho mládě dostalo co možná nejdříve po narození. Postupně se pak složení mleziva mění a asi po 3 týdnech začne mléčná žláza vylučovat zralé mléko (MIHOLOVÁ, LIPSKÝ, 1976).
9 IMUNITNÍ SYSTÉM KONĚ V současné době máme malý počet imunologů, kteří by se specializovali na imunitní systém koně. Proto jsou tyto poznatky v některých místech stále neucelené. Je ale zjištěno, že imunitní systém koní je v určitých oblastech odlišný oproti jiným druhům. Je vhodným objektem zkoumání vlivu sportovní zátěže na imunitní systém (TOMAN, 2009).
9.1 Buňky imunitního systému Zdravý dospělý kůň má asi 10 x 109 leukocytů v jednom litru krve. Počet neutrofilních granulocytů mírně převyšuje nad lymfocyty. Povrchové molekuly koní se označují zkratkou EqCD, nebo EqWC a k tomu přiřazeným příslušným číslem. Byly definovány EqCD 2, 3, 4, 5, 8, 11/18, 13, 28 a 44. U EqCD2 a 44 byla definována homologie s příslušnými CD znaky ostatních druhů. Byly definovány i takové molekuly, které prozatím nepatří do CD nomenklatury na lymfocytech (EqMHC I, EqMHC II, EqWc1, EqWC2), B-lymfocytech a makrofázích. Byly popsány i monoklonální protilátky, které definují tyto molekuly koňských NKbuněk nebo granulocytů. Charakteristickým rysem lymfocytů koní je exprese molekul MHC II na T-buňkách. Tyto buňky mohou opracovat a prezentovat antigen pomocí molekul třídy II. Tato akce je velice závislá na schopnosti internalizovat určitý typ antigenu (TOMAN, 2009).
27
9.2 Cytokiny Poznatky o cytokinech získali imunologové metodami molekulární biologie a genetiky. Avšak jejich funkční projevy jsou popsány v menším měřítku. Jsou hlavně významné pro jejich účast v zánětlivých procesech u koní, jako může být například septikémie hříbat (TOMAN, 2009).
9.3 Imunoglobuliny Imunoglobuliny jsou již v dnešní době dobře popsané. To svědčí o využívání hyperimunních koňských sér v humánní a veterinární medicíně. U koní byly popsány imunoglobuliny A, G, M a E. Nejsou však známy imunoglobuliny D. IgG se dále rozděluje na IgGa, IgGb, IgGc a pro koně specifický IgG (T). IgG (T) považujeme za velice významnou skupinu imunoglobulinů koně. Jsou hlavně určeny k přímé neutralizaci toxinů a potom méně u jiných imunologických reakcí. V séru bývají ve velkých koncentrací. Někdy mohou být příčinou falešně negativních výsledků sérologických vyšetření (TOMAN, 2009).
9.4 Nemoci imunitního systému Klinická imunologie koní je poměrně pokročilá. Bylo popsáno několik primárních imunodeficiencí, které mají praktický význam a slouží jako modelové pro další živočišné druhy. Je to hlavně kombinovaná imunodeficience arabských koní. Primární agamaglobulinemie nebo hypogamaglobulinemie se popisují jen vzácně. Častější je sekundární hypogamaglobulinemie z nedostatečného přenosu kolostrálních protilátek. Do častěji se vyskytujících alergických a autoimunitních chorob koní jsou zařazena alergická onemocnění respiračního traktu, zánět dolních cest dýchacích a autoimunitní hemolytická anemie. Z nádorových onemocnění je nejvýznamnější lymfosarkom a sarkoid (TOMAN, 2009).
10 NEMOCI KONÍ Zdravotní stav koně je soubor mnoha znaků. Z nichž na první pohled poznáme, jak zvíře přijímá potravu, jeho hladká a zdravá srst a pravidelné vyměšování výkalů, přičemž moč a výkaly mají obvyklé složení. Na tělních otvorech a kolem nich nemají známky výtoků (DUŠEK, 2007). Dále také, aby se choval klidně ve stáji, projev radosti
28
pod jezdcem i ve výběhu. Pokud se kůň začne chovat jinak a nepřirozeně, tak to znamená pro chovatele podnět k tomu, že s ním není něco v pořádku a je třeba zavolat odbornou lékařskou pomoc (ENDE, 2006).
10.1 Nakažlivé nemoci Při nakažlivých – infekčních onemocnění se dostanou bakterie a viry do organismu narušenou, přirozenou ochranou bariérou. Ochranou bariérou se rozumí kůže, vnější sliznice dutiny ústní, nosní, poševní a vnitřní sliznici jako jsou například střevní. Takové narušení bariéry vzniká například při poranění kůže parazity nebo při dlouhodobých průjmech. Pokud organismus není dostatečně zásoben vitamíny z krmiva, může se jeho obranyschopnost sliznic snížit tak, že kůň lehce nastydne. Mezi první příznaky nakažlivé nemoci patří nechutenství a horečka. Naměří-li se zvířeti zvýšená teplota, je třeba uvažovat o infekční nemoci a zajistit veterinární vyšetření. Takový kůň by se měl do příchodu veterináře oddělit od zdravých koní, aby nedošlo k přenosu na zdravé koně. Box pro nemocné koně by měl splňovat požadavky jako je vynikající tepelná izolaci, bezprašný vzduch, měl by mít svoje vědro na vodu a jeho ošetřovatel speciální pracovní plášť (ENDE, 2006). 10.1.1 Bakteriální onemocnění 10.1.1.1 Infekční metritida koní (metritis contagiosa equorum) Metritidu způsobuje kokabacil Taylorela equigenitalis, který se přenáší pohlavním stykem. Je to vysoce přenosné pohlavní onemocnění, které je typické zánětem sliznice dělohy, krčku, vagíny a poševním výtokem. Je velice nebezpečná, protože způsobuje sterilitu. Takové onemocnění se pozná u klisen tak, že za 24-48 hodin po zapuštění se objeví šedavý, zakalený, mukopurulentní výtok. Tyto symptomy mohou trvat 11-18dní. Klinické příznaky by měli vymizet během 14-24 dní. Tomuto onemocnění lze předcházet pomocí laboratorního vyšetření vaginálního stěru (DUŠEK, 2007). 10.1.1.2 Tetanus Tetanus je akutní nebezpečné infekční onemocnění. Jeho vyvolavatelem jsou toxiny produkované bakteriemi Clostridium tetani. Do těla koně se nejčastěji dostane přes poraněnou kůži či sliznici. Klinické projevy se nejčastěji dostavují za 1-2 týdny. Tetanus poznáme podle zvýšené citlivosti a hyperaktivitě. Projevuje se svalovými křečemi na hlavě a krku. Kůň tyto příznaky pociťuje hlavně při pojídání krmiva.
29
Nejprve potravu opatrně žvýká a hltá ji. Později dochází ke strnulosti pohybu a výjimečně ke křečím. Příjem potravy se neustále snižuje, až dojde k úplně neschopnosti polykat a k trismu (zavření úst). Nakonec dochází ke ztuhnutí celého svalstva a končetin a kůň není schopen pohybu. Jako prevence proti tetanu je každoroční vakcinace (DUŠEK, 2007). 10.1.1.3 Sněť slezinná (anthrax) Je to onemocnění způsobované baktérií Bacillus anthracis, která se nejvíce objevuje ve vlhkých místech, jako jsou například záplavové oblasti. Inkubační doba je velice krátká. Onemocnění se projevuje buď akutně, nebo chronicky. Mezi projevy onemocnění anthraxem patří neklid, horečka, záněty hrtanu, oteklým jazykem a zvětšenou slezinou. Mnohdy se dá zaměnit s kolikovým onemocněním nebo se zauzlením střev. Je důležité nepodávat koním krmivo ze zamokřených území (DUŠEK, 2007). 10.1.2 Virové onemocnění 10.1.2.1Chřipka koní (influenza equorum) Chřipka koní je virové onemocnění dýchacích cest (DUŠEK, 2007). Toto onemocnění má velice podobné příznaky jako virové zmetání, ale jen s tím rozdílem, že koně mají vysokou horečku (ŠTRUPL, 1983). Chřipka se projevuje výtokem z nosu, kašlem, malátností, slabostí s bolesti svalstva (DUŠEK, 2007). K nákaze, ve většině případů, dochází přímým kontaktem s nakaženým koněm a vzduchem, kapénkovou infekcí z kašle. Ve většině případů to je, když se přiveze do chovu nový, nakažený kůň (O'BRIEN, 2009). První příznaky se většinou dostaví mezi 1-10 dnem po styku s nemocným. Dostavuje se malátnost, vysoká teplota, kašel a výtok z nozder. U pracujících koní nakažených chřipkou se musí s léčbou začít co nejdříve, aby se nemoc nevyvinula v zánět horních a dolních cest dýchacích (DUŠEK, 2007). Nakažení koně musí mít při léčbě absolutní klid. Musí zůstat ve stáji, a pokud nenastanou komplikace, přejdou toto onemocnění bez následků (ŠTRUPL, 1983). Dozor a karanténní opatření se používají
k prevenci
nebo
k zamezení
šíření
nákazy
(PAILOT,
PROWSE,
MONTESSO, 2013). Tomuto onemocnění lze přecházet vakcinací (DUŠEK, 2007). U hříbat bývá většinou průběh nemoci těžší. Koně, kteří jsou chráněni očkováním proti chřipce, mívají pouze lehčí příznaky (O'BRIEN, 2009). U koní určených ke sportu je vakcinace ze zákona povinná (DUŠEK, 2007).
30
10.1.2.2 Zánět horních a dolních cest dýchacích (bronchopneumonia) Takový zánět může být virového, bakteriálního i parazitárního původu. Ve větší míře to však bývá spíše neinfekčního původu, jako je například pouhé prochladnutí či alergie. Projevuje se zhoršeným dýcháním se šelesty a kašlem. Kůň začne trpět malátností a nechutenstvím. Dostavuje se horečka a příznaky srdeční slabosti. Za takových okolností je důležité zavolat veterinárního lékaře (DUŠEK, 2007). 10.1.2.3 Vzteklina (lyssa) Vzteklina je infekční, většinou smrtelné virové onemocnění postihující centrální nervový systém. Je velmi nebezpečné a v současné době stále neléčitelné virové onemocnění, které způsobuje akutní encefalitidu, tedy zánět mozkové tkáně (DUŠEK, 2007). Tento virus se do zvířete dostává kontaminací otevřené rány slinami. Kousnutí infikovaným zvířetem je nejobvyklejší způsob přenosu, ale stačí k tomu i malá ranka (KELLEY, 2002). U koně vzniká do 3-9 týdnů po pokousání. Většina příznaků bývají u všech zvířat stejná (ŠTRUPL, 1983). Nemoc se projevuje změnami chování. Například zvýšenou dráždivostí koně, agresivitou i vůči vlastnímu tělu, silnou lekavostí, slinotokem a paralýzou. Jakmile nemoc propukne, končí téměř vždy smrtelně. Tomu se dá zabránit včasným očkováním. Doporučuje se hlavně pro pracující koně v lesním hospodářství (DUŠEK, 2007). 10.1.3 Mykotické 10.1.3.1 Mykóza vzdušných vaků Vzdušné vaky jsou párové, vzduchem naplněné vychlípeniny Eustachovy trubice, které se nacházejí za kaudálním okrajem mandibuly, ventrálně pod křídlem atlasu. Vzájemně spolu nekomunikují, ale naléhají na sebe. Pravý a levý vzdušný vak jsou odděleny tenkou membránou rostrálně a svaly kaudálně (DOBEŠOVÁ, 2009). Svou jedinečnou strukturou se vyskytují pouze u koní (O'BRIEN, 2009). Vzdušné vaky mohou být postiženy celou řadou patologických procesů jako je tympanie, tumory nebo mykóza (DOBEŠOVÁ, 2009). Právě mykóza, která byla poprvé popsána již v roce 1764, patří mezi vzácné ale potencionálně smrtelné onemocnění (O'BRIEN, 2009). Pro mykózu vzdušného vaku nejsou žádné věkové, plemenné ani geografické predispozice. Nejčastějším izolátem mykóz vzdušného vaku koní je Aspergillus ssp. Není doposud jasné, proč se jinak běžně se vyskytující plíseň
31
Aspergillus chová v této oblasti tak agresivně. Dostává do hlubších vrstev sliznice a působí erozi stěny cév s následným tepenným krvácením. Mykóza může u koní postihovat jeden nebo oba vzdušné vaky. Krvácení se projevuje zabarvením nosního výtoku, nebo přítomností čerstvých či zaschlých kapek krve v nozdrách (DOBEŠOVÁ, 2009). Dalším příznakem může být i hnisavo-hlenový výtok z jedné nozdry nebo poškození nervu kontrolujícího polykací svaly (O'BRIEN, 2009). Terapie mykózy vzdušných vaků by měla být zahájena co nejdříve po stanovení diagnózy. Využívá se chirurgické a konzervativní léčby. Konzervativní léčba spočívá v aplikaci antimykotik, insuflaci vzdušného vaku kyslíkem a výplaších vzdušného vaku antimykotickými roztoky pomocí trvale zavedeného katetru (DOBEŠOVÁ, 2009). 10.1.4 Parazitární 10.1.4.1 Svrab-prašivina Svrab koní způsobuje zákožka svrabová, která se vyskytuje ve 3 druzích. První typ svrabu se nazývá Sarkoptes. Tyto zákožky způsobují problémy tím, že se zavrtávají do kůže. Druhý typ svrabu je Psoroptes. Zákožky žijí na povrchu kůže a nabodávají ji. Třetí, Chrioptes, žije také na povrchu kůže, ale živí se odloupaným epitelem. Tyto zákožky se vyvíjejí z vajíček přes stádium larev a nymf. Po vylíhnutí napadají místa s krátkou srstí. Způsobují vypadávání srsti a žíní, jejichž následkem jsou holá místa, na kterých se tvoří šupinky, lupy a větší strupy. Proto se koně otírají o nejrůznější předměty a kůži si mohou prodřít až do krve (ŠTRUPL, 1983). K nákaze dochází bezprostředním kontaktem s nakaženým zvířetem (WINTZER, 1999). Léčí se ve speciálních plynových komorách s kysličníkem siřičitým (ŠTRUPL, 1983). 10.1.4.2 Vši Vši se u koní vyskytují jenom příležitostně. Většinou se drží na koních, kteří se chovají mimo stáje, nebo když je o ně špatně pečováno (WINTZER, 1999). Veš koňská je velká kolem 5 mm. Žije nejvíce na krku, hřívě, pleci a ocasu koně. Škodí tím, že nabodává kůži a saje krev, což vede k zánětům kůže a vypadáváním srsti. Takto napadená kůže může silně svědět. Zavšivený kůň se natírá 2% roztokem kreolinu nebo tabákovým odvarem. Jako prevence funguje důkladné čištění koně a udržování a dezinfekce stájí (ŠTRUPL, 1983).
32
10.2 Nenakažlivé nemoci Mezi neinfekční nemoci patří hlavně takové choroby, které vznikly důsledkem nesprávného krmiva či špatnou péčí. Taková onemocnění se pak projevují na snížené výkonnosti a užitkovosti koně. Po té se mohou vyvinout až v závažná onemocnění (DUŠEK, 2007). 10.2.1 Schvácení kopyt (laminitida) Je to akutní nebo chronický zánět stěnové škáry kopytní kosti, respektive zánět škárových lístků. Objevuje se hlavně na hrudních končetinách a hlavním symptomem je kulhavost (ENDE, 2006). Příčinou tohoto onemocnění může být překrmení jádrem, na které kůň není zvyklý nebo pastvou, která je bohatá na vojtěšku a jetel. Další příčinou laminitidy mohou být i hormonální změny v organismu koně (ŠVEHLOVÁ, 2010). Dokonce i obezita může přispět k tomuto onemocnění díky uvolňování zánětlivých citokinů a adipokinů (TADROS, FRANK, 2013). Pro akutní zánět je typická velká bolest a teplota kopyta s pulzujícími prstními tepny. Kůň kulhá, ale pro velkou bolest může i polehávat. Tento stav většinou doprovází i velká nervozita, zrychlený puls, teploty, průjmy a třes. Za chronickou ji považujeme tehdy, pokud kulhání neustoupí do 48 hodin nebo pokud dojde k rotaci kopytní kosti. Tento chronický stav může trvat i několik týdnů i let. Projevuje se občasným či trvalým kulháním a změnou tvaru kopyt (ŠVEHLOVÁ, 2010). Laminitida se léčí studenými obklady, které se stále musí polévat studenou vodou. Ideální jsou třeba bahnité lázně, kam stačí koně postavit hrudní končetinou (ENDE, 2006). 10.2.2 Kolika Kolika je všeobecné označení pro stav, kdy klinické příznaky poukazují na bolest v jakékoliv části trávicího traktu. Taková bolest může být přerušovaná, ale obvykle bývá souvislá (O'BRIEN, 2009). Kolika patří k nejrozšířenějším onemocněním u koní. Může přijít z ničeho nic. Během chvíle se může zcela zdravého zdravotního stavu koně vyvinout zdraví ohrožující stav. Proto je velice důležité, abychom co nejdříve zavolali veterináře. Koliky, které postihnou trávicí trakt, nazýváme pravými kolikami. Kůň si zpočátku kouká směrem dolů na břicho, nervózně přešlapuje a kope nohama. Po zhoršení se stavu začíná skřípat zuby, třást se po celém těle a má snahu chodit dokola kvůli své podrážděnosti (DUŠEK, 2007). Má bolestivé křeče, při kterých bývá kůň
33
velice neklidný, válí se a zase vstává (ŠTRUPL, 1983). Koliky můžeme rozdělit dle různých symptomů (DUŠEK, 2007). a) Změna funkce střev Střeva přestávají správně pracovat, díky peristaltice, která může být zrychlená nebo zpomalená. Jako následek může nastat plynatost a zácpa. Tento typ kolik patří k těm méně nebezpečným. Dá se vyléčit přímo ve stáji. Nechá-li se ovšem být, může se z něj vyvinout mnohem závažnější problém (ŠVEHLOVÁ, 2010). b) Změny polohy střeva Tyto koliky jsou následkem přemístění nebo otočení střeva. V takových případech může dojít k zauzlení nebo ke střevní kýle. Tento typ kolik bývá velice nebezpečný a potřebuje chirurgické ošetření (ŠVEHLOVÁ, 2010). c) Záněty střeva, nedokrvení a vředy Do této skupiny kolik patří záněty střev infekční, parazitární či neinfekční, žaludeční či střevní vředy a ischémie (nedokrvení) střeva. Časté jsou i projevy průjmu (ŠVEHLOVÁ, 2010).
11 DRUHY IMUNIZACE 11.1 Pasivní imunizace Takovou imunizací se rozumí léčebné nebo preventivní podání už hotových protilátek. Jednou z předností tohoto způsobu pasivní imunizace je stav chráněnosti organismu, kterého lze dosáhnout krátce po aplikaci. Naopak z té druhé strany, je její trvání jen krátkodobé (TOMAN, 2009). Zvláštním typem přirozené pasivní imunity je taková imunita, která je předána mláďatům transplacentárně, kolostrem neboli mlezivem. Jelikož u koní k transplacentárnímu přenosu protilátek nedochází, je proto velice důležité, aby bylo mláděti podáno kolostrum co nejdříve po porodu (HOŘEJŠÍ, BARTŮŇKOVÁ, 2002). K této imunizace se používají přednostně 2 typy séra. Jsou to séra homologní a heterologní. U heterologního séra je doba chráněnosti kratší, protože příjemce na něj reaguje jako na cizorodý antigen. Vytvoří proti jeho proteinům protilátky a rychle je eliminuje (TOMAN, 2009).
34
11.2 Aktivní imunizace Aktivní imunitu lze navodit pomocí aplikace vakcín, které vyprovokují tvorbu ochranných protilátek proti původci nákazy. Do těla se vpraví oslabený nebo upravený patogen, který vyvolá odezvu imunitního systému. Ten začne mobilizovat své síly proti podanému patogenu tvorbou protilátek, a pokud se v určité době dostane do vakcinovaného organismu pravý patogen, tak neudělá tolik škody, protože tělo na něj bude již připravené. U aktivní imunizace chvíli trvá, než imunitní systém na vakcínu zareaguje. To bývá většinou kolem 10-14 dní. Taky je důležitá revakcinace, protože působení vakcín není trvalé a časem ochabne (ŠVEHLOVÁ, 2013). Předpokladem úspěšné imunizace je nejen kvalitní vakcína, ale i její správné podání a imunitně vyzrálý jedinec se správnými genetickými předpoklady pro odpověď na daný antigen (TOMAN, 2009).
12 VAKCINACE Úspěšnost vakcinace je významně ovlivněna volbou způsobu a doby její aplikace. Z patagoneze infekčních chorob vyplívá, kdy je potřeba začíst s imunizací a zda je potřeba potencovat celkovou nebo lokální imunitu. Také je důležité zjistit, jestli ochranu zajistí protilátková, nebo spíše buňkami zprostředkovaná imunita (TOMAN, 2009). Základem správné vakcinace je dodržování vakcinačních schémat. Většinou se vakcíny aplikují opakovaně, aby se navodila intenzivní sekundární imunitní odpověď. Proto je důležité volit správný revakcinační kalendář. Přeočkování by nemělo být v kratším intervalu, než je 9 měsíců. Pak může imunita slábnout a dojít k propuknutí onemocnění (DRAŽAN, 2010). Z předpokladu úspěšné imunizace je pro každý imunizační zákrok důležité, aby byla zvolena určitá vakcinační strategie. Platí tři důležité zásady, aby byla vakcinace úspěšná. Jde o to, aby přišla požadovaná imunitní odpověď ve správný čas, ve smyslu očekávaného infekčního období. Dále je důležité, aby se imunita vytvořila v organismu na správném místě. Proto je třeba vybrat správný způsob imunizačního zásahu tak, aby přerušil infekční proces na nejvhodnějším místě. A poslední důležitou zásadou je ta, že imunitní odpověď musí být určitého typu požadované kvality. (TOMAN, 2009). Vakcinace koní se provádí jednou nebo dvakrát ročně s kombinovanými nebo jednoduchými vakcínami. Tento postup zabraňuje infekci například proti vzteklině, chřipce nebo herpes virům (GERSHWIN, NETHERWOOD, NORRIS, 2012).
35
12.1 Typy vakcín Vakcíny vyrobené tradiční technologií
Rekombinantní vakcíny
živá vakcína
virulentní heterologní atenuovaná inaktivovaná vakcína celobuněčná toxoidová subjednotková s purifikovaným antigenem se syntetickým antigenem ribozomální subjednotková s deletovaným genem vektorová
DNA vakcíny
Tab. 5 Přehled hlavních typů vakcín (Toman, 2009). Mezi základní předpoklady vakcín patří jejich účinnost a neškodnost. Dalším důležitým předpokladem je výběr vhodného antigenu, který navodí účinnou imunitu. Dobrá vakcína v sobě zahrnuje nejen aspekty správné konstrukce, ale i jeho kvalitní výrobu odpovídajícím zásadám správné výrobní praxe. Tyto aspekty se sledují jak při vývoji vakcíny, tak i při její registraci, která je nezbytná pro její zahájení výroby (TOMAN, 2009). Živá atenuová vakcína v sobě obsahuje virus, který dlouhodobým pasážováním na tkáňových kulturách ztratil virulenci. Proto nevyvolá klinické příznaky onemocnění, jen se omezeně replikuje v těle imunizovaného zvířete. Inaktivovaná vakcína vzniká umrtvením mikroorganizmu, který tím zcela ztratí svoji schopnost vyvolat infekční onemocnění. Subjednotková vakcína obsahuje jeden nebo několik podstatných antigenů, které jsou navázané na vhodném nosiči. Jejich výhodou je indukce imunitní odpovědi proti klíčovému antigenu, který navodí imunitu a odstraní řady balastních komponent. Subjednotková rekombinantní vakcína je vakcínou, kde jeden nebo několik genů vnesených do správného bakteriálního mikroorganizmu produkuje žádoucí antigen. Výhodou je její snadná produkce ve velkovýrobní technologii. DNA vakcíny neobsahují antigenní proteiny, ale přímo nukleovou kyselinu, která příslušné proteiny kóduje. Navozuje imunitní reakci proti produkovaným proteinům (TOMAN, 2009).
36
12.2 Aplikace vakcín 12.2.1 Místo aplikace vakcíny Důležitým faktorem pro aplikaci vakcín je místo aplikace, které může ovlivnit typ imunitního systému. Většina se aplikuje intramuskulárně nebo subkutánně. Mezi těmito podání není rozdíl, ačkoliv se někdy uvádí, že podání vakcíny do hojně vaskularizované svalové tkáně má za následek výraznější a rychlejší imunitní odpověď. Významnou roli také hraji nebezpečí nežádoucích vedlejších reakcí. Proto je důležité dbát na pokyny výrobce, protože v některém případě může být místo aplikace skutečně významné. Intravenózní aplikace antigenu je obvyklá pouze v hyperimunizačních postupech, kde je žádoucí dosáhnout systémové imunitní odpovědi. Je zde možné nebezpečí anafylaktických reakcí po opakující se vakcinaci. Intradermální způsob podání antigenu se považuje za velice perspektivní. Výhodou u těchto vakcín jsou nižší vakcinační dávky a dobrá stimulace imunity buněčného typu. Snahou dosáhnout výkonnou imunitní odpověď na sliznicích jsou motivovány postupy lokální aplikace vakcín. Nejrozšířenější je perorální vakcinace živými vakcínami. Dalším způsobem lokálního podání antigenu je jeho aplikace na sliznici respiračního traktu. Takové podání vakcíny nazýváme intranazální imunizace. Podobně jako u perorálního podání vakcíny bylo dosaženo dobrých výsledků při požití živých vakcín. Dalším možným lokálním podáním je intramamární aplikace antigenu, po které se protilátky tvoří intenzivněji. Tento postup je výhodný pro získání vysoké koncentrace specifických protilátek v kolostru (TOMAN, 2009). 12.2.2 Časová závislost v imunizaci Z hlediska vhodného zahájení imunizace je v imunizační praxi několik úskalí. Například mláďata, nacházející se v období, ve kterém koncentrace kolostrálních protilátek poklesne natolik, že už nemohou poskytovat účinnou ochranu a nejsou schopna aktivní ochrany, jsou vystavena zvýšenému nebezpečí infekce. K překonání tohoto období zatím neexistuje univerzálně účinný postup. V některých případech se zatím osvědčilo podávání vysokých dávek antigenu. V praxi je doba stanovení termínu imunizace obtížná, protože doba vymizení reziduálních kolostrálních protilátek je individuální (TOMAN, 2009). Vakcinace hříběte je možná po odstavu ve věku 6 měsíců. Provádí se pomocí polyvalentních sér, zvláště proti kmenům chřipky, tetanu a
37
virovému abortu. Očkovat lze pouze zdravá zvířata, jinak by mohlo dojít ke zdravotním komplikacím ( JURÁČKOVÁ, 2008). Aby mohlo být dosaženo optimální ochrany proti hrozícím infekcím, navrhují se vakcinační kalendáře, které respektují druhové, chovatelské a nákazové aspekty, stejně jako vlastnosti jednotlivých očkovacích látek. S problémem správného načasování imunizace souvisí i otázka doby vakcinace s ohledem na stádium vývoje daného infekčního onemocnění. K dosažení účinné a dlouhodobé imunity je ve většině vakcinačních schémat doporučována revakcinace. Revakcinace vyvolává aktivaci paměťových buněk vzniklých po primovakcinaci a nástup intenzivní sekundární odpovědi (TOMAN, 2009).
12.3 Očkování koní v ČR Dle zákona musí být kůň, který se účastní svodu nebo je přemístění na jiné místo, očkován proti chřipce dle vakcinačního schématu udaného výrobcem vakcíny. Poslední vakcinace musí být provedena nejpozději 7 dní před konáním svodu. Všechna ostatní očkování nejsou povinná, stejně tak i očkování koní proti chřipce, ale nesmí se účastnit žádného svodu ani nesmí být nikam přemísťován. V našich nákazových podmínkách se považuje za vhodné, aby se kůň nechal naočkovat pouze proti těmto třem infekcím: chřipce, tetanu a herpesvirové rhinopneumonii. Dále na zvážení veterináře v případě epidemie by bylo vhodné zvážit očkování proti hříběcí nebo trichofytóze (kožní plísni). Běžně se však takové očkování neprovádí. Jelikož je Česká republika od roku 2004 oficiálně prostá vztekliny, není ani na toto onemocnění nutná vakcinace (ŠVEHLOVÁ, 2010)
13 VÝSLEDKY VLIVU VAKCINACE NA EKONOMIKU CHOVU Tyto níže uvedené výsledky byly zjištěny za pomoci Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně a veterinární kliniky chorob koní za pomoci paní doktorky Sedlínské. Bylo zjištěno, že každé první čtvrtletí nového roku je spojeno u chovatelů koní se začátkem hřebení, sestavováním připouštěcího plánu a hlavně s profylaktickým opatřením zabezpečující zdraví koní. Je to hlavně období prevence infekčních onemocnění. Ta jsou významným problémem, který ohrožuje nejen ekonomiku chovu, ale v určitých případech i jeho samotnou existenci. Za zdraví koně a provádění důležitých očkování ve správných termínech je sice zodpovědný majitel zvířete, ale úkolem specialisty nebo ošetřujícího veterinárního 38
lékaře by měla být i preventivní činnost. Je běžné, že takový lékař upozorňuje majitele koně na dodržení vakcinačního kalendáře a kontroluje jeho dodržování. I přesto se bohužel lékaři setkávají s takovými majiteli koní, kteří očkování považují za zbytečné vyhazovaní peněz. Tento omyl a nesprávný pohled na tuto problematiku však stejně poznají, když budou chtít veterinární potvrzení například pro přesun zvířat k možnému prodeji, připouštění, na výstavu nebo k účasti na svod. Například chřipka koní není úplně životu nebezpečná, ale terapie a následná rekonvalescence může stát několikanásobně více než preventivní očkování. Také by se mohlo stát, že by propuklo onemocnění, které nazýváme tetanus koní. Tetanus už může nenaočkovaného koně ohrozit na životě. A proto by v imunitě proti tetanu měli být očkováni i ti nejobyčejnější koně pohybující se například celoročně na pastvě.
ONEMOCNĚNÍ
VAKCÍNA
Tetanus
Cloteid
Chřipka
Fluequin H
Herpesviry
Fluequin H
Vzteklina
Biocan
REVAKCINACE V 1 ROCE
CENA 1 VAKCÍNY
CENA DOHROMADY ZA 1 ROK
2
220,-
440-
2
270,-
540,-
1
80,-
80,-
REKONVALECENCE (TÝDNY)
CELKOVÉ PRŮMĚRNÉ NÁKLADY
Tab. 6 Průměrné ceny vakcinace za rok
LÉČBA ONEMOCNĚNÍ Tetanus Chřipka Herpesviry Vzteklina
LÉKY
NÁSLEDKY
antibiotika antipyretika, analgetika
uzdravení
nelze
potrat eutanásie
nelze
uzdravení
Tab. 7 Průměrné náklady za nenaočkované koně
39
3000,4 6 -
1500,dle plemene dle plemene
Injekční aplikace I.v. injekce Infuze Odběr krve Biochemické vyšetření krve základní 6 parametrů Vakcinace a preventivní prohlídka Gastroskopie Měření krevního tlaku Kontrolní vyšetření Konzultační poplatek Pohotovostní vyšetření Recept Kastrace Eutanásie
30,500,200,150,500,100,-
5000,100,150,250,500,100,4500,1000,10 Cestovné Kč/km Tab. 8 Průměrné ceny veterinárních úkonů Ceny jsou u veterinárního lékaře smluvní. To znamená, že nejsou nijak regulovány a jsou zcela v režii majitele praxe. Každý lékař si oceňuje svoji práci podle různých měřítek, respektive podle jím preferovaných kritérií. K této práci si připočítává i léčiva, která nemocnému zvířeti podá. Do ceny se také samozřejmě musí promítnout i nákladová stránka jeho praxe. Ceny za jednotlivé úkony se v rámci jednotlivých praxí někdy liší až několikanásobně. V České republice, jak již bylo uvedeno výše, není ze zákona dáno, aby se koně museli očkovat, pokud se neúčastní svodů nebo například pouhého přemísťování. Avšak každý majitel koně nebo chovu by si měl uvědomit, co je pro něj a jeho koně nejvýhodnější. Musí si porovnat rozdíl mezi cenou očkovacích vakcín a nákladnou léčbou, která následuje, pokud kůň onemocní. Na to upozorňuje tabulka 6 a 7. Pokud majitel využívá koně například pro podnikatelskou činnost, musí brát v úvahu dlouhodobou léčbu a rekonvalescenci nenaočkovaného koně po onemocnění. Dále by se také mohlo stát, že se nakazí více koní, a poté majitel nebude moci vykonávat svoji činnost a hrozí mu ztráta v podobě ušlého zisku. Existují také nemoci jako je například tetanus a vzteklina, které koně ohrožují přímo na životě. Takové ztráta pak může podnikatele ohrozit v jeho činnosti. Proto je daleko výhodnější a efektivnější nechat koně vakcinovat, než riskovat dlouhodobé onemocnění koní, ušlý zisk či ztrátu podniku. 40
14 ZÁVĚR Správně fungující imunitní systém dokáže rozpoznat a označit drobného cizího nepřítele v lidském těle, jako jsou nejčastěji viry nebo bakterie. Ti jsou po označení rychle zlikvidováni speciálními bílými krvinkami. Imunitu lze rozdělit na nespecifickou a specifickou. Nespecifická je imunitou vrozenou. Její funkcí je rychlá reakce na cizorodé látky bez předchozího setkání s nimi a bez imunologické paměti. Naopak specifická imunita je vývojově dokonalejší a setkání s cizorodými látkami si zapamatuje pro případné další setkání. Tyto druhy imunity zprostředkovávají lymfatické orgány, které se dělí na primární a sekundární. Imunita dospělého koně a hříběte se v určitých částech zcela jistě liší. U dospělého koně je imunita plně vyvinuta a podpořena protilátkami, které kůň získal po prodělání určitých onemocnění, nebo byla podpořena očkováním. Jelikož u koní nedochází k transplacentárnímu přenosu protilátek, rodí se hříbata nechráněna. Proto je velice důležité, aby se novorozencům umožnil dostatečný příjem mateřských protilátek přes kolostrum. Tato ochrana však není trvalá. Vydrží maximálně do prvního očkování v 6 měsících, které by měl prodělat každý zdravý kůň. To ale záleží na vůli majitele. V našich nákazových podmínkách se považuje za vhodné, aby se kůň nechal naočkovat pouze proti těmto třem infekcím: chřipce, tetanu a herpesvirové rhinopneumonii. Jsou to infekční onemocnění, které se mohou přenášet z nemocného koně na zdravého. Mezi nimi jsou i nebezpečné nemoci, jako například zmiňovaný tetanus. U tohoto onemocnění platí statistika, že každý třetí nenaočkovaný kůň může umřít. Pokud se kůň nakazí například vzteklinou, není žádné jiné východisko než utracení. To může pro chovatele představovat velkou ztrátu, protože v dnešní době je pořizovací cena koně docela nákladná záležitost. Proto se považuje za vhodné očkovat také proti herpes virům, které si mohou připsat na svůj účet potraty a novorozence, kteří se narodí mrtvé. Existuje hodně široká škála onemocnění, které mohou vážně ohrozit zdraví. Proto stojí za zvážení nechat koně naočkovat proti nim, nebo alespoň proti těm nejčastějším, které se vyskytují v našich podmínkách. Je to sice nákladná záležitost, která se odvíjí od množství zvířat v chovu, ale zcela jistě majitel ušetří spoustu času a hlavně financí, které by musel věnovat do léčebných úkon, kdyby koně naočkováni nebyli.
41
15 POUŽITÁ LITERATURA 1. TOMAN, Miroslav. Veterinární imunologie. 2., dopl. a aktualiz. vyd. Praha: Grada, 2009, 392 s. ISBN 978-80-247-2464-5. 2. DUŠEK, Jaromír. Chov koní. Vyd. 2., přeprac. Praha: Brázda, 2007, 400 s. ISBN 978-80-209-0352-5. 3. ENDE, Helmut, Ewald ISENBÜGEL a Helmut WILKENS. Péče o zdraví koně. Vyd. v češtině 1. Praha: Brázda, 2006, 279 s. ISBN 80-209-0340-2. 4. MARVAN, František. Morfologie hospodářských zvířat. 1.vyd. Praha: Brázda, 1992, 303 s. ISBN 80-209-0226-0. 5. JELÍNEK, Pavel a Karel KOUDELA. Fyziologie hospodářských zvířat. Vyd. 1. V Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2003, 409 s. ISBN 807157-644-1. 6. MIHOLOVÁ, Blanka a Dušan LIPSKÝ. Anatomie a fyziologie hospodářských zvířat. 1. vyd. Praha: SZN, 1976. 7. KOMÁREK, Vladimír. Anatomie a fyziologie hospodářských zvířat. 2.vyd /. Praha: SZN, 1964, 387 s. 8. ČERVENÝ, Čeněk, Vladimír KOMÁREK a Oldřich ŠTĚRBA. Koldův atlas veterinární anatomie. 1.vyd. Praha: Grada Publishing, 1999, 701 s. ISBN 807169-352-9. 9. NAVRÁTIL, Jan. Základy chovu koní. 1.vyd. Praha: Institut výchovy a vzdělávání Ministerstva zemědělství ČR, 1997, 60 s. ISBN 80-7105-158-6.
10. FERENČÍK, Miroslav, Jozef ROVENSKÝ a Vladimír MAŤHA. Ilustrovaný imunologický slovník. 1. české vyd. Praha: Galén, 2004, 288 s. ISBN 80-7262243-9. 42
11. WAGNER, Vladimír. Základy imunologie. 1.vyd. Praha: Státní zdravotnické nakladatelství, 1959, 244 s. 12. ŠTOLC, Ladislav. Chov hospodářských zvířat: (chov skotu, ovcí a koní). 2. přeprac. vyd. Praha: ČZU, 1999, 151 s. ISBN 80-213-0478-2. 13. ŠTRUPL, Jan, František LERCHE a Jan ZELENKA. Chov koní. 1. vyd. Praha: SZN, 1983, 411 s. 14. MISAŘ, Drahoslav, Iva JISKROVÁ. Chov a šlechtění koní. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2008, 170 s., ISBN 978-807157-510-8. 15. O'BRIEN, Kieran. Zdraví koně: základní péče. Vyd. 1. Praha: Metafora, 2009, 160 s. ISBN 978-80-7359-184-7. 16. WINTZER, Hanns-Jürgen. Choroby koní: Sprievodca štúdiom a praxou. Bratislava: H & H, 1999, 24538 s. ISBN 80-88700-45-0. 17. HOŘEJŠÍ, Václav a Jiřina BARTŮŇKOVÁ. Základy imunologie. 2. vyd. Praha: TRITON, c2002, 260 s. ISBN 80-7254-215-x. 18. KELLEY, Brent P a Jane THISSEN. Koňský doktor na návštěvě: veterinář z Kentucky radí, jak se starat o koně a jejich zdraví. Hodkovičky: Pragma, 2002, 389 s. ISBN 80-7205-133-4. 19. ŠTERZL, Jaroslav. Imunitní systém a jeho fyziologické funkce. Praha: Česká imunologická společnost, 1993, 480 s. 20. DOBEŠOVÁ. Olga., 2009: Mykóza vzdušných vaků u koní. Veterinářství. 59: 372-375 s. 21. PAILLOT. R., PROWSE. L., MONTESSO F., a kol., 2013: Whole inactivated equine vaccine: Efficacy against a representative clade 2 equine influenza virus, IFNgamma synthesis and duration of humoral immunity. Veterinary Microbiology. 162: 396-407.
43
22. TADROS. E. M., FRANK. N., 2013: Endocrine disorders and laminitis. Equine Veterinary Eduation. 25: 152-162. 23. LEWIS. M. J., WABER. B., IRVINE. R. M., a kol., 2010: IgA in the horse: cloning of equine polymeric Ig receptor and J chain and characterization of recombinant forms of equine IgA. Mucosal Immunology. 3: 610-621. 24. GERSHWIN. L. J., NETHERWOOD. K. A., NORRIS M. S., a kol., 2012: Equine IgE responses to non-viral vaccine components. Vaccine. 30: 7615-7620. 25. ŠVEHLOVÁ, Dominika. Veterinární příručka-vakcinace koní. [online]. 2013 [cit. 2013-04-09]. Dostupné z: http://www.distanc.cz/ index.php/zdravi/97serial-veterinarni-prirucka/1219-veterinarni-piruka-22-trochu-prevencevakcinace-koni.html 26. JURÁČKOVÁ, Veronika. Očkování koní. [online]. 2008 [cit. 2013-04-12]. Dostupné z: http://www.konicci.cz/clanky/veterinarni-prevence-81/ockovanikoni-2256/ 27. ŠVEHLOVÁ, Dominika. Jak na očkování koní. [online]. 2010 [cit. 2013-04-14]. Dostupné z: http://www.ifauna.cz/kone/clanky/r/detail/5320/jak-na-ockovanikoni/ 28. DRAŽAN, Jaroslav. Vakcinace koní - aktuální problematika. [online]. 2010 [cit. 2013-04-14].
Dostupné
z:
http://www.ifauna.cz/kone/clanky/r/detail/143/
vakcinace-koni-aktualni-problematika/ 29. ŠVEHLOVÁ, Dominika. Nemoci koní: Schvácení kopyt. [online] 2010. [cit. 2013-02-26]. Dostupné z: http://www.dominika-svehlova.cz/nemoci21.asp 30. ŠVEHLOVÁ, Dominika. Nejčastější příznaky onemocnění koní: kolika. [online] 2010.
[cit.
2013-02-26].
Dostupné
z:
http://www.dominika-
svehlova.cz/prirucka15.asp 31. MVDr. SEDLÍNSKÁ, Markéta. VFU Brno, Klinika chorob koní. Osobní sdělení a konzultace.
44
16 SEZNAM OBRÁZKŮ Obr. 1. Schéma fagocytózy (Toman, 2009) Obr. 2. Neutrofil (Toman, 2009) Obr. 3. Eozinofil (Toman, 2009) Obr. 4. Bazofil (Toman, 2009) Obr. 5. Monocyt (Toman, 2009) Obr. 6. Makrofág (Toman, 2009)
17 SEZNAM TABULEK Tab. 1. Srovnání specifické a nespecifické imunity (Jelínek, Koudelka, 2003) Tab. 2. Tělesná teplota koní (Ende, Isenbügel, Wilkens, 2006) Tab. 3. Srovnání humorální a buněčné imunity (Jelínek, Koudelka, 2003) Tab. 4 Změny složení mleziva klisny v závislosti na počtu hodin po porodu (Misař, Jiskrová, 2008) Tab. 5 Přehled hlavních typů vakcín (Toman, 2009). Tab. 6 Průměrné ceny vakcinace za rok Tab. 7 Průměrné náklady za nenaočkované koně Tab. 8 Průměrné ceny veterinárních úkonů
45
