MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

BRNO 2013

HANA DOČKALOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat

Fytoterapie: možnosti posílení imunitního systému u hospodářských zvířat Bakalářská práce

Vedoucí práce: prof. MVDr. Zbyšek Sládek, Ph.D.

Vypracovala: Hana Dočkalová

Brno 2013

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Fytoterapie: možnosti posílení imunitního systému u hospodářských zvířat vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne ………………………………………. podpis diplomanta ……………………….

PODĚKOVÁNÍ Ráda bych touto cestou poděkovala prof. MVDr. Zbyšku Sládkovi, Ph.D. za velkou trpělivost a pomoc při vedení mé bakalářské práce. Chtěla bych mu taktéž poděkovat za podporu pro další studium tohoto tématu a umožnění pokusů. Rovněž bych ráda vyjádřila poděkování své rodině za podporu a zázemí, které mi umožnily studium na vysoké škole. Dále bych chtěla vzpomenout na svého otce, Jana Karase, který ve mně již od dětství budoval vztah k přírodě a léčivým rostlinám. Bohužel již není mezi námi, ale doufám a věřím, že by na mne byl hrdý.

ABSTRAKT Fytoterapie je alternativní metoda léčby mající velký potenciál. Léčivé byliny mají nesčetný rozsah účinků, je možno je používat v rámci prevence (fytoaditiva) i léčby, nemají vedlejší účinky jako syntetická léčiva, nehrozí riziko vzniku antibiotické rezistence a nedochází k ukládání zdravotně škodlivých reziduí v živočišných produktech. V této práci jsem se zaměřila na použití fytoterapie k posílení zvířecího imunitního systému. Mezi podpůrné účinky rostlin patří antimikrobiální, antifungální, antivirové, imunostimulační aj. V první části mé práce jsou popsány imunitní mechanizmy a vlivy, které je ovlivňují, v druhé části je definována fytoterapie, její metodika, účinné látky rostlin, přednosti a nedostatky. V další části je fytoterapie srovnávána s klasickou medicínou a popsáno použití ve veterinární medicíně. V poslední části práce jsou popsány účinky na zvířatech v praxi. Zajímavým zjištěním bylo, že fytoterapie v podobě krmných fytoaditiv nalezla uplatnění ve výživě zvířat zejména jako např. stimulátory růstu, kokcidiostatika, imunostimulantia aj. Klíčová slova: fytoterapie; fytoaditiva; veterinární medicína; prevence onemocnění; účinné látky; imunostlimulantia

ABSTRACT Phytotherapy is an alternative method of treatment with tremendous potential. Medicinal herbs have a wide range of effects: can be used for treatment and prevention (phytoadditives), have no side effects in comparison to synthetic drugs, do not store unhealthy residues

in

animal

products

and

pose

no

risk

of

antibiotic

resistance.

In this work I have focused on the use of herbal medicine to strengthen the animal immune system. The supporting effects of plants are antimicrobial, antifungal, antiviral, immunostimulating, etc. The first part of the thesis describes the immune mechanisms and factors that affect them, the second part defines phytotherapy - its methods, active substances of plants, strengths and weaknesses (merits and otherwise). The next section consists of a comparison between phytotherapy and Western, conventional medicine and the use of phytotherapy in veterinary medicine. The last part describes the effects on animals in practice. An interesting finding was that phytotherapy in the form of feed fytoadditives proved successful in animal nutrition especially as growth promoters, coccidiostats, immunostimulantia etc. Keywords: phytotherapy; phytoadditives; veterinary medicine; disease prevention; active substance; immunostimulantia

OBSAH 1 ÚVOD...................................................................................................................................... 7 2

LITERÁRNÍ PŘEHLED ..................................................................................................... 8 2.1

Imunitní systém ............................................................................................................ 8

2.1.1 Základní charakteristika ............................................................................................. 8 2.1.2 Imunitní systém a prostředí ......................................................................................... 9 2.1.2.1 Vliv vnitřních faktorů na imunitní funkce .......................................................... 10 2.1.2.2 Vliv vnějšího prostředí na imunitní funkce ........................................................ 10 2.1.2.3 Vliv výživy na imunitní funkce .......................................................................... 11 2.1.3 Imunostimulantia ...................................................................................................... 12 2.2

Fytoterapie ................................................................................................................. 14

2.2.1 Potenciál fytoterapie ................................................................................................ 14 2.2.2 Metodika fytoterapie ................................................................................................ 15 2.2.3 Aktivní látky ............................................................................................................ 17 2.2.3.1

Sacharidy ........................................................................................................ 17

2.2.3.2

Glykosidy ........................................................................................................ 18

2.2.3.3

Fenoly ............................................................................................................. 20

2.2.3.4

Alkaloidy ........................................................................................................ 22

2.2.3.5

Terpeny ........................................................................................................... 23

2.2.4 Účinnost a výsledky ................................................................................................. 24 2.2.5 Přednosti a nedostatky fytoterapie ........................................................................... 25 2.3

Srovnání fytoterapie a klasické medicíny .................................................................. 26

2.3.1 Příčiny rozmachu fytoterapie ................................................................................... 27 2.3.2 Rizika fytoterapie ..................................................................................................... 27 2.4

Fytoterapie ve veterinární medicíně........................................................................... 28

2.4.1 Historie používání bylin ........................................................................................... 29 2.4.2 Důvody používání fytoterapie u zvířat .................................................................... 30 2.5

Účinky fytoterapie ..................................................................................................... 31

2.5.1 Kardiovaskulární onemocnění ................................................................................. 32 2.5.2 Zažívání .................................................................................................................... 32 2.5.3 Působení bylin na patogenní bakterie ve střevech ................................................... 33 2.5.4 Kokcidiostatika ........................................................................................................ 33 2.5.5 Stimulátory růstu ...................................................................................................... 36 3

ZÁVĚR .............................................................................................................................. 38

4

SEZNAM OBRÁZKŮ ....................................................................................................... 40

5

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ............................................................................... 41

1 ÚVOD Použití fytoterapie u zvířat je velice zajímavým tématem. Ze své vlastní zkušenosti vím, že je fytoterapie v humánní oblasti velmi účinnou alternativní metodou léčby a zároveň možností prevence. Proto mne logicky napadlo, že by mohlo být a je možné fytoterapii využít i ve veterinární oblasti. Z tohoto důvodu jsem si jako téma bakalářské práce zvolila „Fytoterapie: možnosti posílení imunitního systému u hospodářských zvířat“. V současnosti je již použití antibiotik, kortikoidů a jiných syntetických léčiv omezeno. Jednou z největších hrozeb je riziko vzniku antibiotické rezistence, kdy by se lidstvo mohlo ocitnout v době před vynalezením Penicilinu sirem Alexandrem Flemingem. Dalším problémem jsou vedlejší účinky syntetických léčiv a tvorba reziduí v živočišných produktech. I když je snaha léčivy zabránit vzniku onemocnění, dochází také k narušení fyziologických pochodů a potlačení imunity jako takové. Proto je tak důležité hledat nové cesty v rámci prevence a léčby. Schopnost ubránit organizmus před patogeny a rozlišení vlastních a cizích látek je základním úkolem imunitního systému. K vývoji imunitního systému docházelo v rámci evoluce a probíhá neustále. Schopnost reagovat a uchránit organizmus před ataky neustále se vyvíjejících a zdokonalujících bakterií je stěžejní vlastností nutnou pro přežití. Na imunitní odpovědi je tedy závislá celá existence druhu. Imunitní systém patří mezi hlavní fyziologické adaptační systémy, řada vlivů však může jeho funkci vychýlit. Nepopiratelnou výhodou fytoterapie je absence vedlejších účinků a možnost posílení imunitního systému. U mnohých rostlin byly prokázány antibakteriální, kokcidiostatické, antifungální, antivirové, imunostimulační a jiné účinky, které přímo i nepřímo podporují imunitní funkce. Dobrý zdravotní stav se samozřejmě odráží i na užitkovosti hospodářských zvířat a patří mezi podmínky welfare zvířat, proto by měl být cílem chovatelů zvířat. Prevence onemocnění navíc souvisí i s ekonomickou stránkou. Cílem mé práce je zaměřit se na mechanizmy působení imunitního systému, prostudovat teoretické i praktické použití fytoterapie u zvířat, najít literární zdroje a nastínit způsoby účinků rostlinných látek na organizmus zvířat.

7

2 LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1 Imunitní systém Imunitní systém je adaptační a regulační soustava, která se spolu s nervovým a endokrinním systémem podílí na udržení fyziologických funkcí organizmu ve vitálních mezích, v tzv. homestázi. Tyto tři systémy jsou propojeny. Buňky imunitního systému reagují na hormony a neurotrasmitery, a dokonce je v některých případech i samy vylučují. Pro imunitní systém jsou typické signální molekuly zvané cytokiny, které se vazbou na receptory jiných buněk aktivují, nebo naopak tlumí jejich reakce, a vytvářejí tak velmi citlivě reagující regulační síť imunitního systému, tzv. cytokinovou síť (TOMAN et al., 2009). Základní funkcí imunitního systému je nejen obrana proti infekci, ale především schopnost rozlišovat mezi cizím a vlastním ( - buňky staré, mrtvé, poškozené buňky hynoucí nekrózou nebo nadbytečné buňky odstraněné fyziologickým procesem apoptózou, nádorové, nemocné…). Významnou část imunitních procesů tvoří reakce na molekuly patogenních mikroorganizmů (JELÍNEK et al., 2003).

2.1.1 Základní charakteristika Živočišné druhy na jednotlivých stupních fylogenetického vývoje mají vyvinuty různé imunitní strategie, které se pod selekčním tlakem dále rozvíjejí. Zatímco mikroorganizmy využívají především vysoké proměnlivosti, vyšší živočichové využívají možnosti svého genomu a budují komplexní obranné soustavy, vzájemně mezi sebou propojené (BOEHM et al., 2012). Molekuly, na které je organizmus schopen reagovat specifickou imunitní reakcí, se nazývají antigeny. Biochemicky je antigen látka pro daný organizmus cizorodá, vyvolávající specifickou imunologickou odpověď, tj. tvorbu protilátek a buněčné reakce (KRAUS, 2005). Imunitní systém rozeznává antigeny cizí a tělu vlastní. Při autoimunitních chorobách však dochází při těchto reakcích k poškození vlastních tkání. Imunitní systém monitoruje antigeny potravy, střevních bakterií, proteinů přítomných v prachových částicích a antigeny v kůži a sliznicích. Při překročení prvních bariér proti vstupu patogenů (kůže, sliznice vnějších a vnitřních povrchů …) dojde k rychlé aktivaci přirozené, nespecifické imunity (přítomné již u bezobratlých) s geneticky zakódovanými receptory rozpoznávajícími antigeny. Cizorodé substance jsou fagocytovány. Uvnitř buněk jsou antigeny buď degenerovány, nebo popřípadě (u obratlovců) zpracovány na peptidy určité velikosti pro prezentaci T-lymfocytům. K buňkám nespecifické imunity řadíme i lymfocyty zvané NK-buňky (přirozené zabíječe) 8

a γδT-lymfocyty (jejich název vychází z typu receptoru pro antigen TCR tvořeného řetězci gama a delta), které představují mezistupeň ke specifické imunitě (TOMAN et al., 2009). Každá imunitní reakce má tři fáze – rozpoznávání antigenního signálu, amplifikaci a eliminaci antigenu se zpětnou regulační vazbou. Imunitní reakce je možno podle způsobu rozpoznávání antigenu členit na specifické a nespecifické nebo humorální a buněčnou. Nespecifická imunita se vyznačuje schopností rychle reagovat bez závislosti na imunologické paměti. Kromě bariérové funkce neporušené kůže, sliznic a příslušejícím baktericidním působkům (lysozym ve slinách a slzách, kyselina chlorovodíková v žaludku atd.) sem patří zejména fagocytóza (nespecifická buněčná imunita) a komplementový systém (nespecifická humorální imunita). Po rozpoznání antigenu specifickými receptory se T-lymfocyty i Blymfocyty začnou intenzivně dělit a diferencují se v buňky efektorové, případně buňky paměťové. Imunologicky aktivní produkty B-lymfocytů – imunoglobuliny dělíme podle izotopů určujících jejich vlastnosti např.: IgA, IgM, IgG, IgE, IgD (specifická humorální imunita). Specifická buněčná imunita eliminuje zejména „odcizené“ buňky (po virové infekci, nádorové mutaci aj.). Efektorovými buňkami jsou T-lymfocyty. Receptorový způsob je poněkud složitější než u B-lymfocytů. Receptorem pro antigen je molekula TCR (SUNYER, 2012). Buňky imunitního systému mají na svém povrchu množství molekul, z nichž většina má charakter receptorů umožňujících vazbu jiných molekul (antigenu, imunoglobulinu, složek komplementu, cytokinů, adhezinů a dalších). Tyto receptory jsou transmembránové proteiny spřažené

s

aktivačním

systémem

(např.

proteinokinázami),

které

prostřednictvím

cytoplazmatických molekul aktivují příslušné transkripční faktory a způsobí přepis genů. Reakce povrchového receptoru s příslušným ligandem je součástí všech imunitních dějů (O´BRIEN, 2012). Pro jednotlivé typy imunitních buněk jsou určité povrchové receptory významnými fenotypovými znaky. Ty se mění v průběhu buněčného života stejně jako imunitní reakce a jsou odrazem diferenciace buněk. V současné době je zřejmé, že větší význam než dříve zdůrazňovaná reakce antigen – protilátka, mají v imunitní odpovědi právě tyto interakce buněk a jejich aktivace cytokiny a dalšími působky (TOMAN et al., 2009).

2.1.2 Imunitní systém a prostředí Imunitní systém patří mezi hlavní integrující systémy organizmu, jejichž úkolem je udržování homeostázy a adaptace na změny prostředí. Tyto úkoly zahrnují především vytváření stálých podmínek pro výkon ostatních fyziologických funkcí. Přes zásadní význam 9

imunitního systému v těchto adaptačních mechanizmech není sám uchráněn vlivu řady faktorů, které jej mohou různým směrem vychýlit (TOMAN et al., 2009). Zdravotní stav zvířat a tím i welfare je ovlivněno zootechnickými faktory, zejména šlechtěním zvířat, ustájením a výživou. Kontrola zdraví a welfare zvířat v organickém hospodářství, které poskytuje podmínky pro přirozené chování zvířat, se realizuje pomocí standardů pro organické hospodaření. Důležité faktory ovlivňující imunitní reakci zvířat jsou: genetický základ, metabolizmus, endokrinní soustava, výživa, prostředí, věk při odstavu a stres (SCHNEIDEROVÁ, 2007). Zjednodušeně se tyto faktory dají rozdělit na vlivy vnitřní, vnější a vlivy výživy.

2.1.2.1 Vliv vnitřních faktorů na imunitní funkce Mezi vnitřní faktory ovlivňující imunitní funkce patří zejména genetický základ, metabolizmus, endokrinní soustava a věk. Funkce imunitního systému jsou propojeny s ostatními systémy organizmu a jejich vzájemné ovlivňování je nesporné. Spolu s nervovým a endokrinním systémem tvoří trojici hlavních integrujících a vzájemně se regulujících systémů organizmu. U intenzivně využívaných hospodářských zvířat je významné i ovlivnění imunitního systému metabolickými poruchami (např. ketózy, acidózy, alkalózy aj.), neboť hospodářské využití zvířat zaměřené na co nejvyšší užitkovost trvale vychyluje parametry vnitřního prostředí mimo optimální normu. (TOMAN et al., 2009). I když všechny druhy rostlin i živočichů vznikly evolucí ze společného předka, gradualisticky, přesto existuje individuální variabilita. Každá individuální odchylka má svůj původ ve variabilitě na úrovni DNA, neboť jakákoliv vlastnost živočicha (tedy i imunita) je zapsána v DNA. Geny imunitní odpovědi jsou geny přežití a je na nich tedy závislá existence druhu. Hrají důležitou úlohu v obranných mechanizmech organizmu. Všechny tyto geny jsou vysoce polymorfní (ZIMA et al., 2004).

2.1.2.2 Vliv vnějšího prostředí na imunitní funkce Na imunitní systém hospodářských a domácích zvířat působí celá řada negativních vnějších vlivů. Mezi stresory patří nejen fyzikální vlivy, ale i řada chovatelských a technologických opatření vyplývajících ze snahy o dosažení maximálního hospodářského využití. Počet, koncentrace, a tím i vliv cizorodých látek na imunitní systém se neustále zvyšuje. Mezi tyto patří například cizorodé látky kontaminující krmivo, jako jsou těžké kovy 10

(olovo, kadmium, rtuť, chrom, měď…), mykotoxiny, aflatoxiny aj., pesticidy, uhlovodíky, ale i farmaka, jako některé druhy antibiotik, sedativa, narkotika, aj. (TOMAN et al., 2009).

2.1.2.3 Vliv výživy na imunitní funkce Výživa má na imunitní funkce významný vliv. Nedostatečný nebo nadměrný příjem živin může nepříznivě ovlivnit imunitní stav a citlivost vůči různým patogenům (SCHNEIDEROVÁ, 2007). Prostudovány jsou zejména účinky stopových biogenních prvků a vitaminů. Jejich nedostatek vyvolává výrazné poruchy funkcí imunitního systému na nejrůznějších úrovních. Saturace jejich fyziologické potřeby a v některých případech i jejich podávání v dávkách převyšujících fyziologické požadavky vede k posílení obranyschopnosti organizmu. Proto lze některé z těchto látek použít k cílené imunostimulaci (TOMAN et al., 2009). Vztah mezi výživou a odolností k infekci, známý již z dávné historie, byl

pokládán

za

důsledek

celkového

metabolického

stavu

organizmu.

Většina

experimentálních prací a klinických sledování prokázala úzký vztah mezi stavbou a funkční aktivitou imunitního systému a saturací organizmu základními živinami. Vitaminy jsou biogenní látky, z nichž mnohé jsou rovněž nezbytné k bezchybnému výkonu imunitního systému. Vitaminy A, E, C, ale i další, mohou v dávkách vyšších, než jsou fyziologické, působit jako imunostimulantia (TOMAN et al., 2009). Ve fytoterapii má velké množství bylin rovněž imunostimulační účinky a mohou být preventivně použity (ZENTRICH, 2008). Řada druhů zeleniny a ovoce vykazuje kromě antioxidačního také imunostimulační efekt (např. česnek, cibule, pohanka, zelený ječmen a oves, čekanka, celer, petržel a mnoho dalších); jejich použití jako aditivních komponent je proto velmi žádoucí. Pro drůbež se zdá být efektivním extrakt z listů Eucommia ulmoides (flavonoidy 23-30 %, polysacharidy 25-45 %). Zajímavé údaje existují v případě flavanových derivátů, resp. pyknogenolu: tato směs monomerů a oligomerních proanthocyanidinů může zvýšit imunitu a hemopoietické funkce u stárnoucích myší (OPLETAL, ŠIMERDA, 2007). Vitaminy A a E bývají ve vakcínách použity jako adjuvans. Vitamin A (retinol) podporuje potenciální proliferaci a diferenciaci lymfocytů i jejich cytotoxické aktivity, fagocytární, metabolickou a sekreční aktivitu makrofágů, tvorbu specifických protilátek. Ačkoliv zvyšování dávek samotného retinolu nad hranici fyziologické potřeby stimuluje imunitní funkce, jejich další zvyšování nad jistou mez má za následek jejich útlum (ArndtSchulzův zákon). Vitamin E podporuje tvorbu protilátek, zvyšuje proliferaci lymfocytů, 11

stimuluje fagocytární aktivitu aj. Jeho rezidua v mase hospodářských zvířat jsou dokonce žádoucí, neboť vitamin E je netoxický. Deficience vitaminů skupiny B (nejvíce B6 a B12) vede k poškození tymu a poklesu množství T-lymfocytů i zhoršení protilátkové odpovědi na některé antigeny. Deficience vitaminu C vede zejména u primátů a morčat k rozsáhlým poruchám imunity, zejména k větší náchylnosti k bakteriálním a virovým infekcím (TOMAN et al., 2009). Mezi stopové biogenní prvky mající vliv na imunitní systém patří zejména selen a zinek. Selen významně omezuje tvorbu volných radikálů, zvyšuje nespecifickou odolnost proti infekčním onemocněním (ovlivňuje baktericidní aktivitu neutrofilních granulocytů a zvyšuje tvorbu protilátek) a inhibuje řadu toxických účinků těžkých kovů (kadmium, arzen, rtuť, olovo), které by narušily chod imunitního systému. Při aplikaci je nutno počítat s relativně vysokou toxicitou. Zinek je dlouho znám svým protizánětlivým účinkem. Je nezbytný pro tvorbu leukocytů a jejich funkce (JELÍNEK et al., 2003). Stimuluje rovněž cytotoxickou aktivitu lymfocytů a NK-buněk, zvyšuje účinnost fagocytózy a podporuje tvorbu hormonů tymu. Nedostatek zinku u březích zvířat má za následek poruchy ve vývoji imunitního systému novorozených mláďat. (TOMAN et al., 2009)

2.1.3 Imunostimulantia Definice: „Imunostimulantia neboli imunomodulátory jsou látky, které různými mechanizmy modifikují biologickou odpověď organizmu a harmonizují činnost jeho jednotlivých složek, čímž vlastně podporují jeho vlastní obranné síly.“ (ZENTRICH, 2008) Rostlinná imunomodulancia působí na nespecifickou imunitu. Zmnožují se počty monocytů a NK-buněk a je zvyšována fagocytární schopnost makrofágů. Zároveň je stimulována syntéza

cytokinů

a

dochází

ke

zvýšení

množství

komplementu

a

stimulaci

retikuloendoteliárního systému. Tím jsou v napadených částech organizmu likvidovány bakterie, viry, prvoci a nádorové buňky (JIRÁSEK, 2009). Ve fytoterapii se pro tyto účely využívají zejména ženšen a eleuterok a z těchto hlavně kořen, který nespecificky zvyšuje odolnost vůči infekcím a působí regeneračně při fyzickém i psychickém vyčerpání. Dále mezi imunostimulantia patří byliny, jako jsou echinacea, maliník, ořešák vlašský, heřmánek, šišák bajkalský aj. a přírodní produkty jako např. mumio, propolis, včelí mateří kašička aj. Imunomodulační účinek podporují látky obsažené v bylinách, především alkaloidy, seskviterpenové laktony, diterpeny, fenolické látky, 12

třísloviny, proteiny, polysacharidy, glukany (kvasnice, hlíva ústřičná, houževnatec jedlý) a další (ZENTRICH, 2008).

Obrázek 1: Eleuterokok (zdroj: Biorenesance, 2013)

Někteří odborníci považují za skutečná imunostimulantia pouze rozvětvené β-glukany, které se navážou na receptory leukocytů, a tím je aktivují a současně podporují tvorbu nových leukocytů a protilátek. Lipopolysacharidy a peptidoglykany na rozdíl od rozvětvených βglukanů indukují tvorbu leukocytů jiným způsobem. Přenosem signálů ze střeva na imunitní buňky dochází ke zvýšení tvorby IgA. Od těchto účinků je odvozován jejich růstově stimulační efekt u zvířat (FRYDRICH, 2003).

Obrázek 2: Ženšen (zdroj: Janča, Zentrich, 1997)

13

2.2 Fytoterapie Jaký je vlastně význam slova fytoterapie? Fytoterapie ve farmaceutickém a medicínském pojetí znamená léčbu léky rostlinného původu. Fytoterapeutikum je lék, fytofarmakum (léčivo rostlinného původu) je synonymem KRAUS, 2005). Již z této definice je patrná souvislost i spjatost fytoterapie a klasické neboli konvenční medicíny. Téměř polovina všech léků, které jsou v dnešní době používány, včetně léků alopatických, je rostlinného původu. Navíc cca další čtvrtina léčiv obsahuje rostlinné výtažky nebo účinné látky získané z nejrůznějších léčivých bylin. Byliny tedy stále představují celosvětově nejrozšířenější způsob léčby, ať už jsou ve formě polysyntetických léčiv anebo v rámci fytoterapie (ANONYM, 2003). Mezi moderní léčiva, která mají svůj pravý původ v rostlinách či houbách, patří např. atropin (Atropa belladonna, jedovatá rostlina), valerian (kozlík lékařský), digitális (Digitalis purpurea; náprstník červený), penicillin (Penicillium spp.) a streptomycin (Streptomyces griseus) (SMITH-SCHALKWIJK, 1999). Fytoterapie je forma léčby, která se opírá o využití bylin jako takových, nebo ve formě získaných extraktů a esencí. Tato technika zahrnuje studii o rostlinách s cílem určit jejich vlastnosti a uplatnění rostlin k léčbě zdravotních problémů. Herbální medicína je formou fytoterapie, a mnoho z prostředků používaných v homeopatii jsou také fytoterapeutického původu. Extrakty z rostlin se také používají při přípravě některých komerčních léčiv. Již na přelomu tisíciletí bylo zřejmé, že je zapotřebí neustále studovat rostliny a hledat nové farmaceutické sloučeniny a potenciální aplikace pro ně (SMITH-SCHALKWIJK, 1999).

2.2.1 Potenciál fytoterapie Objevování nových látek a tvorba nových léků jsou i nadále nezbytnou nutností, protože si člověk s celou řadou nemocí neví rady a řada z nich se stává rezistentními. Rostliny tak představují jednu z nejcennějších základních surovin a nenahraditelný zdroj nových léků. Světová flóra zahrnuje statisíce různých druhů, z nichž zhruba 250 000 bylo popsáno a zařazeno. Přitom pouze dva až tři tisíce z nich byly vědecky prozkoumány. Navíc mnoho druhů bylin nám zůstává stále utajeno. Po celém světě se rozbíhají projekty na výzkum rostlinných zdrojů, avšak biodiverzita a s ní i potenciální bohatství rostlinných sloučenin využitelných v lékařství jsou vážně ohroženy. Již v roce 2003 bylo v encyklopedii Rostlinná medicína konstatováno, že bude-li kácení lesních porostů pokračovat tak intenzivním tempem, zmizí do roku 2025 cca deset procent všech rostlinných druhů. 14

2.2.2 Metodika fytoterapie Zvyk využívat léčivých vlastností rostlin má kořeny v nejstarších známých civilizacích, odkud se rozšířil a přenášel dál. Tak postupně vznikala moderní fytoterapie, která se rozvinula ve špičkovou lékařskou metodu. Byliny jsou podávány v nejrůznějších podobách. Lékař tak může předepsat nebo doporučit užívání rostlin jako doplňků stravy ve specifických formách jako jsou např. tekuté či suché extrakty nebo destilované výrobky (silice, esenciální či éterické oleje) aj. (ANONYM, 2003). Jednotlivé fytoterapeutické přípravky můžeme třídit dle rostoucí koncentrace od suspenzí přes prášky, nálevy a matečné tinktury až po tekuté a pevné výtažky neboli extrakty. Nejčastěji jsou používány tzv. čajové nápoje používané ve 3 nejčastějších formách: macerát (výluh ve vodě za studena), nálev (výluh ve vroucí vodě po dobu cca 15 min) a odvar (rostlinné části se vloží do studené vody a postupně přechází do varu, který může trvat i několik hodin). Byliny mohou být zpracovány i jinými způsoby na tzv. galenika: tinktury (výluhy získané extrakcí v alkoholu), extrakty (zahuštěné výtažky mající podle stupně koncentrace tekuté až pevné skupenství), sirupy (výluhy s koncentrovanými cukernými roztoky), prášek (pomletí usušené byliny či směsi), pasta neboli lektvar (smíchání prášku a medu v třecí misce do vytvoření husté, těstovité konzistence), pilulky (prášek spojený s viskózní pojivovou hmotou), masti, bylinná vína (macerace ve víně), aromatické roztoky (vodní nebo spíše alkoholové roztoky rostlinných silic), léčivé octy (macerace v octu) aj. (VALÍČEK, 2003). Fytoterapie tedy k léčbě používá celé rostliny nebo pouze rostlinné části. Léčebný účinek ovšem obvykle nevyvolává pouze jediná substance, ale jejich směs. Složky rostlinných extraktů mohou mít synergické nebo neutralizační účinky. Léčebné účinky jednotlivých rostlin nelze řadit pouze dle chemického složení dílčích látek. Fytofarmaka (extrakty) mají obvykle široké spektrum účinků, oproti tomu jediná látka bude mít intenzivnější vedlejší účinek. Nesmíme zapomínat, že i voda v určitém množství je pro jakýkoliv organizmus smrtelná. Záleží vždy na množství. Rostlinné preparáty se širokým spektrem účinných látek mohou být právě proto využívány při dlouhodobé léčbě chronických či metabolických onemocnění. (SUNILCHANDRA, VIJAYKUMAR, KOTRESH, 2010). Fytoterapie se zaměřuje na příčiny a symptomy nemoci i na celkový stav organizmu. Aplikací fytoterapeutických léků se organizmus pročišťuje a dochází k uvolnění toxických látek. Takto může být ovlivněna celá řada aspektů nemoci (ANONYM, 2003). Některé rostliny mají imunomodulační nebo hepatoprotektivní účinky a mohou být do určité míry kombinovány i se syntetickými léčivy (SUNILCHANDRA, VIJAYKUMAR, KOTRESH, 2010). 15

Ve fytoterapii je zásadní pojem totum. Moderní výzkum došel k poznání, že celkové působení aktivních látek obsažených v jedné rostlině převyšuje pouhý součet účinků těchto látek v izolovaném stavu. Totum, neboli celková účinnost, celkový extrakt, se značně sníží, budeme-li k sobě přidávat jednotlivé aktivní látky rostliny každou zvlášť. Důležité je i to, jaká část rostliny tzv. droga je použita. Účinky jednotlivých částí jedné byliny mohou být různé (BERDONCES, 2000). Gemoterapie se řídí hypotézou, že rozvíjející se zárodečné rostlinné pletivo (např. pupeny, rašící výhonky nebo kořínky) v sobě obsahuje látky, které rostlina potřebuje pro svůj růst. Pravdou je, že tyto části rostlin jsou bohaté na nukleové kyseliny a růstové činitele, jako jsou např. hormony a enzymy.

Pupeny či mladé části rostliny jsou v čerstvém stavu

rozdrceny a macerovány do alkoholu. Filtrací je získávána kapalina, která je ředěna. Gemoterapeutické maceráty jsou kvůli pročišťujícím účinkům často používány ke stimulaci vylučovacích orgánů a detoxikaci organizmu. Jsou využívány buď ve formě komplexních látek při samostatné terapii, nebo často jako doplněk homeopatické léčby (PEEV, et al., 2009). Aromaterapie

využívá

čistých

aromatických

olejovitých,

avšak

nemastných

rostlinných silic. Aromaterapeuti považují za základní ty silice, jež mají nejlepší antiseptické účinky. Silice jsou před použitím téměř vždy ředěny a je možné je aplikovat několika způsoby: rozptýlením ve vzduchu, koupelí, masáží inhalací nebo orálně. Protože koncentrace některých sloučenin v silicích je značně vysoká, je nutné se zejména při vnitřním použití řídit lékařským nebo aromaterapeutickým předpisem (ANONYM, 2003). Silice jsou ředěny nosnými oleji, např. avokádovým olejem. Bez přesných znalostí bychom měli silice užívat jen k inhalování a vnějšímu použití (masáže, obklady, omývání). Aromaterapeutické výpary silic jsou používány např. u koní. Silice pronikají přes kůži a sliznice do těla. Při vypařování se vonné molekuly dostanou do dýchacích cest, odkud se informace dostává do mozku. Tímto způsobem lze pozitivně působit na zdravotní stav zvířete. Aromaterapií je dosahováno v mnohých případech vynikajících výsledků (např. při dušnosti) (WITTEKOVÁ, 2008). Aromaterapie je využívána i ve veterinární dermatologii. U zvířat jsou aromaterapeutické preparáty nanášeny na tělo v podobě kolagenových masek a olejů nenasycených mastných kyselin s eukalyptem, nebo jsou součástí perličkové koupele. Fábiková (2009) uvádí, že bylo dosaženo kladného účinku aromaterapie u nepříjemně zapáchajících seboreí, chronických dermatóz a psychogenních dermatóz.

16

2.2.3 Aktivní látky Léčivé rostliny obsahují velké množství různých složek, z nichž jen malá část má přímé terapeutické účinky. Pokud jsou známy aktivní složky rostliny, je možné správně předpokládat léčebné působení (CHEVALLIER, 2008). Taxonomicky příbuzné rostliny většinou produkují podobné chemické látky, které ovšem nejsou naprosto shodné, a proto mají podobné farmakologické účinky, avšak jiným způsobem a jsou nenahraditelné, což svědčí o významu rozmanitosti druhů. Účinné látky nejčastěji patří do skupiny sekundárních metabolitů,

vytvořených

modifikací

produktů

primárního

metabolizmu

(sacharidy,

aminokyseliny a mastné kyseliny). Sekundární rostlinné metabolity mají různorodé chemické složení. Patří sem např. heterocyklické látky, alkaloidy, saponiny, terpeny, třísloviny, flavonoidy a mnoho dalších (DAVIDOVIĆ et al., 2011). Toto je jen výčet nejznámějších skupin chemických látek obsažených v léčivých bylinách. Kompletní seznam účinných látek by ani nebylo možné vypsat, neboť jich je nepřeberné množství a většina nebyla ještě ani objevena.

2.2.3.1 Sacharidy Monosacharidy jsou hydroxyderiváty aldehydů nebo ketonů - z tohoto důvodu se také nazývají aldózami nebo ketózami (VACÍK et al., 1999). U monosacharidů, byl prokázán

použitelný efekt např. u laktulózy, která snižuje produkci amoniaku a podporuje růst bifidobakterií, čímž má u selat a prasat ve výkrmu příznivý vliv na střevní prostředí (KAMPHUES, TABELING, STUKE, 2003). Monosacharid D-glukozamin je látka velmi perspektivní. Je v poslední době intenzivně používán při zmírňování autoimunitních reakcí revmatoidního typu, k reparaci pojivové tkáně oběhového systému (spolu s chondroitinsulfatem např. ve směsích pro domácí zvířata) (OPLETAL, ŠIMERDA, 2005). Oligosacharidy vznikají spojením dvou až deseti stejných nebo odlišných monosacharidů glykosidovými vazbami (VACÍK et al., 1999). U prasat mají příznivý vliv na metabolizmus xylooligosacharidy, které podporují intenzivní množení bifidobakterií a současně potlačují růst klostridií a jiných patogenů. Oligosacharidy mají příznivé účinky na gastrointestinální trakt a působí proti jeho onemocněním – např. inhibují adhezi Escherichia coli na mukózu střevní stěny (OPLETAL, ROZKOT, ŠIMERDA, 2007). Tyto hydrolytické produkty mají sladkou chuť, jsou nestravitelné, příznivě ovlivňují trávicí trakt (zlepšení konverze krmiva), imunitu zvířat (odolnost vůči chorobám), zlepšují růst a snižují mortalitu zvířat. Imunostimulační potenciál byl prokázán u masných brojlerů používáním 17

aditiv

získaných

z dekofeinizovaných

bobů.

Imunostimulační

efekt

mají

také

fosfooligosacharidy (OPLETAL, ŠIMERDA, 2005). Polysacharidy jsou zásobními či stavebními látkami rostlin a živočichů a některé mají i specifické biologické funkce. Od oligosacharidů se liší mnohonásobně vyšším počtem monosacharidových zbytků a jsou vesměs řazeny mezi makromolekulární sloučeniny (VACÍK et al., 1999). Manózové polysacharidy mají ve směsi s kyselými látkami (dochází k odštěpování oligo- až monosacharidů) výrazný inhibiční efekt na infekci Salmonella enteritidis. Upravený vláknitý chitin (obsažený např. v houbách) snižuje mortalitu narozených mláďat imunostimulačním efektem (aktivátor NK-buněk). Také snižuje hladinu cholesterolu a nadměrné ukládání tuku v tkáních (OPLETAL, ŠIMERDA, 2005). Polysacharidy, jejichž hydrolýzou vzniká glukoza, jsou nazývány jako glukany (VACÍK et al., 1999). Glukany s β1,3-spojením (např. oves, pivovarské kvasnice aj.) mají výrazný imunostimulační účinek a zlepšují růst a vývoj mláďat. Rovněž inulin, obsažený ve vysokém množství u mnoha obvykle pěstovaných rostlinách (např. agáve, oman, topinambur, čekanka aj.), stimuluje imunitu, působí preventivně proti rakovině, zlepšuje vstřebávání některých minerálních látek (např. Ca, Mg), čímž snižuje minerální resorpci z kostí a zlepšuje tak strukturu kostí aj. Tyto vlastnosti jsou výborně využitelné u produkčních hospodářských zvířat (OPLETAL,

ŠIMERDA, 2005).

2.2.3.2 Glykosidy Glykosidy vznikají reakcí alkoholů a monosacharidů v kyselém prostředí a jsou hojně rozšířeny v přírodě (VACÍK et al., 1999). U přirozeně se vyskytujících glykosidů jsou monosacharidy vázány ve formě homosidů nebo heterosidů. Glykosidy tak mohou být řazeny do alkoholové či fenolické hydroxylové skupiny (NUHN, 1981). Co se týče názvosloví, pokud jsou sacharidy v acetalové formě, jedná se o glykosidy, jejichž názvy jsou zakončeny příponou -oside (angl.), v češtině -osid. Např. glykosid, který váže glukózu, je nazýván glukosid (WADE, 2013). Glykosidy tvoří pestrou skupinu látek. Množství glykosidů se liší v různých částech rostlin a je silně závislé na půdních a klimatických podmínkách a stádiu zrání (VELÍŠEK, 2002). Vlastní působení glykosidů je dáno charakterem aglykonů. Např. fenolové glykosidy mají antirevmatické účinky, působí jako dezinfekce močových cest (vrbová kůra), antrachinové glykosidy jsou projímavé, kardioglykosidy výrazně působí na srdeční sval (náprstník, hlaváček jarní aj.) (JANČA, ZENTRICH, 1994). Kapsaicinoidy vykazují jisté antimikrobiální a antioxidační účinky, dále stimulují střevní peristaltiku 18

a tvorbu trávicích šťáv. Ve vysokých koncentracích mají i mutagenní účinky (VELÍŠEK, 2002). Vzhledem k tomu, že jednoduché cukry obsahují hydroxylové skupiny, jsou velmi dobře rozpustné ve vodě (špatně se rekrystalizují zpět) a téměř nerozpustné v organických rozpouštědlech. Pokud jsou hydroxylové skupiny alkylovány do formy éterů, stanou se snadno rozpustnými v organických rozpouštědlech a je možné je mnohem snadněji a v čisté formě analyzovat chromatografickými metodami (WADE, 2013). Saponiny tvoří různorodou skupinu heteroglykosidů a vyskytují se nejvíce v rostlinách. Opět množství saponinů závisí na druhu rostliny a klimatu. Nejvíce se saponiny vyskytují v kořenech, kůře a v rychle rostoucích částech rostlin. Mezi společné vlastnosti saponinů patří natrpklá, hořká chuť, detergenční a hemolytické účinky, reagují se žlučovými kyselinami, cholesterolem aj. Mají rovněž antibiotické účinky. Dříve byly saponiny obecně považovány za toxické a antinutriční. Ve skutečnosti většina z nich toxická není. Mnohé z nich vykazují dokonce příznivé účinky (např. fungicidní, antioxidační, antikarcinogenní nebo snižují hladinu cholesterolu v krvi, jako prevence kardiovaskulárních onemocnění) (VELÍŠEK, 2002). Expektoračně (usnadňující vykašlávání) působí květ prvosenky jarní, divizny velkokvěté, list jitrocele kopinatého či kořen lékořice lysé. Jako saponinové diuretikum s dezinfekčními účinky působí list břízy, nať přesličky rolní a průtržníku lysého. Některé saponiny mají výrazné fungicidní účinky (JANČA, ZENTRICH, 1994).

Jejich

toxický účinek spočívá v hemolýze erytrocytů, ve vysokých dávkách poškozují játra, mohlo by dojít až k selhání dýchání a kómatu, zejména pro poikilotermní organismy (VELÍŠEK, 2002). Kumariny jsou laktony kyseliny kumarinové. Jedním z nejznámějších kumarinů je lakton kyseliny cis-hydroxyskořicové, která má sedativní, spazmolytické a protitrombotické účinky. Ve vysokých dávkách způsobuje bolest hlavy a má hepatotoxické účinky. Kumariny jsou nejvíce rozšířené u rostlin z čeledi Apiaceae (JANČA, ZENTRICH, 1994). Glukosinoláty tvoří významnou skupinu sekundárních metabolitů mnoha rostlin (např. hořčice, křen, ředkev, řepka aj.). Samotné glukosinoláty jsou prakticky indiferentní a biologické účinky vykazují výhradně produkty jejich degradace. Degradací glukosinolátů vzniká nepřeberné množství látek. Mezi toxické účinky jsou řazeny např. strumigenní účinky (řepkový šrot) až poškození jater. Na druhou stranu epidemiologické studie potvrdily, že vykazují též antimikrobiální účinky a potlačují karcinogeny (VELÍŠEK, 2002). Kyanogenní glykosidy byly objeveny v různých částech rostlin cca 3000 druhů řazených do 110 čeledí. Jejich rozkladem na kyanovodík se rostliny snaží odpudit predátory. Mezi rostliny obsahující kyanogenní glykosidy patří např. maniok, fazol měsíční, štírovník 19

růžkatý, len setý, jetel plazivý, semena ovocných stromů (slivoň, meruňka, broskvoň, hrušeň, jabloň atd.), bez černý, čirok aj. (VELÍŠEK, 2002)

2.2.3.3 Fenoly Rostlinné fenoly sehrávají důležitou roli ve farmakologii, medicíně, výživě zvířat a v neposlední řadě i v oblasti rostlinné říše svými chemickými účinky. Rostlinné fenolické sloučeniny jsou jednou z významných skupin sekundárních metabolitů rostlin. Navíc je prokázáno, že různé druhy a genotypy téhož druhu vykazují odlišnou účinnost. Mezi biotické faktory, které se podílejí na aktivitě fenolických sloučenin, patří např. hustota porostu, růstová stádia, složení půdy či stáří rostliny (KLEJDUS, KUBÁŇ, 1999). V biologických testech s tkáňovými kulturami, v pokusech na zvířatech a s lidskými dobrovolníky a v klinických studiích se opakovaně prokazuje, že tyto látky nemají pouze aditivní, ale často synergistické účinky. Projevují se často antioxidační aktivitou, která převyšuje celkovou antioxidační kapacitu vitaminu C a E a karotenoidů (ZLOCH, 2003). Určité sloučeniny obsažené v rostlinných částech mohou vykazovat inhibiční efekt v druhových testech, ale ve výluzích a rostlinných extraktech tento účinek již vykazovat nemusí. Je tedy nutné věnovat pozornost médiu. Důležitá je koncentrace bioaktivních fenolických sloučenin, údaje o časovém působení,

statické

a

dynamické

účinnosti

fenolických

sloučenin,

synergických

nebo antagonistických aktivitách fenolických sloučenin a dalších látek (KLEJDUS, KUBÁŇ, 1999). Výzkum v posledních letech umožnil zpřesnit chemické znalosti a potvrdil i jejich jiné než antioxidační účinky. Působí tak, že blokují iniciační a progresní fáze karcinogeneze, indukují biotransformační enzymy, inhibují přeměny prekarcinogenů na karcinogeny in vivo, atd. Ověřuje se jejich působení zejména v oblasti aterogeneze a karcinogeneze. Předpokládá se možnost jejich využití v prevenci i terapii těchto chorob (ZLOCH, 2003). Flavonoidy (bioflavonoidy) tvoří rozsáhlou skupinu přírodních látek – derivátů difenylpropanu nebo látek odvozených od fenylchromanu. Mají dva substituované benzenové kruhy A, B a pyranový kruh C kondenzovaný s kruhem A. V přírodě jsou flavonoidy většinou vázány na celou řadu cukrů. Tyto sloučeniny nazýváme jako flavonoidní glykosidy. Flavonoidní sloučeniny se dělí na: flavonoly, flavony, flavanony (působí na kardiovaskulární nemoci nebo některé nádory), anthokyanidiny, izoflavony (fytoestrogeny- jsou přítomné hlavně v sóji a v luštěninách a to jako aglykony i glykosidy), proanthokyanidiny a flavan-3oly. Méně často se vyskytují dihydroflavonoly, flavan- 3,4 dioly, biflavanoidy, neoflavony 20

(kumariny), chalkony. Flavonoidy a fenolové kyseliny se nacházejí v plodech, listech a květech mnoha rostlin, kde mají řadu funkcí. Jako účinné antioxidanty ruší řetězové reakce vzniklých volných radikálů. Mohou blokovat tvorbu toxické formy radikály poškozených erytrocytů atd. Také jsou schopny in vivo modulovat aktivitu jednotlivých enzymů (cyklooxygenázy, lipoxygenázy, glutathionreduktázy aj), které jsou důležité v imunitním systému nebo v jiných oblastech a ovlivňují signální kinázy v buňce, které jsou důležité pro její

růst

a

apoptózu.

nebo intracelulárních pochodů.

Flavonoidy

mohou

tak

zasahovat

do extracelulárních

Mohou tedy působit jako ochrana proti různým druhům

onemocnění, např. kardiovaskulární onemocnění. Vykazují též protizánětlivý účinek, protinádorovou aktivitu, antitrombotický efekt, jsou účinné jako antivirové látky a tak dále. Mohou vykazovat ochranu proti různým typům nádorů - ovlivněním vývoje nádoru, signalizace buněk, regulací buněčného cyklu, angiogeneze atd. Některé epidemiologické studie a pokusy na zvířatech, jak uvádí VOLF (2012), prokázaly možnost inhibovat tvorbu určitých nádorů flavonoidy, i když jiné práce to nepotvrdily. Např. finské studie prokázaly nepřímý vztah mezi příjmem flavonoidu (flavonolu) a vznikem nádoru plic. Polyfenoly mohou inhibovat karcinogenezi nebo hrát důležitou úlohu při prevenci ovlivněním molekulové základny při vzniku i v pokročilém stadiu karcinomu. Obecně lze třísloviny (taniny) definovat jako rostlinné polyfenoly. Jsou rozpustné ve vodě, mají svíravou chuť a dokážou srážet bílkoviny. Rozlišujeme 2 druhy taninů a to hydrolyzovatelné a kondenzované. Hydrolyzovatelné taniny jsou polymery esterů gallové kyseliny (polygalloylestery). Kondenzované taniny neboli flavolany jsou polymery flavonoidních látek se strukturou 3-hydroxyflavanu. V přírodě se taniny vyskytují v libovolné kombinaci kondenzovaných a hydrolyzovatelných tříslovin a jsou nazývány jako komplexní třísloviny. Taniny jsou obsaženy v různých extraktech a nálevech (např. čaje z léčivých bylin, kůry stromů aj.). Jsou obsaženy v čeledích Ericaceae, Geraniaceae, Euphorbiaceae, Rosaceae, Fabaceae, Sapindaceae, ve všech druzích ovoce a zeleniny a nespočtu dalších rostlinných čeledí. Taniny mají různé fyziologické účinky. V současnosti je kladen důraz na jejich protizánětlivé a protialergické účinky (VELÍŠEK, HAJŠLOVÁ, 2009). Adstringentního účinku (zúžení cév a snížení vyměšování žláz) tříslovin je využíváno při zástavě krvácení, třísloviny mají i antiseptické a znecitlivující účinky (JANČA, ZENTRICH, 1994). Biologické vlastnosti tříslovin přímo souvisí s vlastnostmi chemickými. Tím, že dokážou denaturovat proteiny, inhibují mnohé enzymy, mohou reagovat s proteiny krmiva i střevní sliznicí, čímž mohou snižovat stravitelnost. Mnohé třísloviny ovlivňují metabolizmus lidí i zvířat a mají bakteriostatické účinky. Nalézají tedy své využití v prevenci i terapii řady 21

onemocnění u člověka a zvířat. Díky adstrigenčnímu účinku je lze použít při žaludečních a střevních katarech a zánětech trávicí soustavy. Mají též účinky potlačující průjmy, mají schopnost uvolnit křeče a snižují krevní tlak. Dále inhibují vznik kožních a plicních nádorů a mají antiseptické účinky (proti Streptococcus, Clostridium, Bacillus aj.). Třísloviny nalezly významné uplatnění ve veterinárním lékařství a výživě zvířat, neboť jejich perorální aplikace v krmivu má výborné preventivní i terapeutické účinky proti průjmům, zejména u mláďat, zvyšuje přírůstky hmotnosti a snižuje úhyn (SUCHÝ, 1998). Byly provedeny pokusy, jak uvádí KOELEMAN (2011), jejichž výsledky prokázaly ochranné a inhibiční funkce taninu. Střevní výstelka je tak chráněna před patogenními a zhoubnými bakteriemi. Pokus byl započat u jednodenních kuřat, kterým byl podáván tanin v množství 0, 250, 500 a 1000mg na 1kg krmiva, u kterých byl sledován vliv na užitkovost, mikrobiální a histologický stav střev. V 41dnech aplikace 250 a 500mg taninu jedlých kaštanů měla vliv: -

Na tělesnou hmotnost

-

Na konverzi krmiva (3,0 a 2,6 %) ve srovnání s kontrolní a pokusnou skupinou

-

Na zvýšení sušiny výkalů (7,7 a 8,8 %) ve srovnání s kontrolní a pokusnou skupinou U 28denních kuřat byly přídavkem taninu sníženy početní stavy E. coli a koliformních

bakterií v tenkém střevě (KOELEMAN, 2011).

2.2.3.4 Alkaloidy Alkaloidy jsou významnou skupinou biologicky aktivních aminů, syntetizovaných většinou rostlinami. Některé jsou považovány za produkty detoxikace, regulátory růstu či rostlinná antibiotika (přírodní pesticidy), neboť jsou součástí obranných mechanizmů rostlin proti virům, bakteriím, houbám a živočichům (hmyzu a býložravcům). Mnohé z alkaloidů jsou využívány v lékařské praxi (zejména léky proti bolestem hlavy). Bývají však zneužívány jako narkotika. Všechny alkaloidy jsou toxické, a pokud by byly pozřeny ve velkém množství, způsobily by smrt. V případě mírných otrav způsobují alkaloidy omámenost, euforii či halucinace. Jsou velice návykové (např. nikotin, kokain, pervitin aj.) (WADE, 2013). Alkaloidy se vyskytují v nejrůznějších částech rostlin (semena, listy, kořeny, kůra). Obsah alkaloidů v rostlinách je značně proměnlivý a závisí na celé řadě faktorů (např. druh rostliny, obsah dalších látek, klimatické podmínky aj.). Mezi zástupce rostlin obsahující 22

alkaloidy patří např. rostliny z čeledi Boraginaceae (kostival lékařský, brutnák lékařský, pilát lékařský, hadinec obecný, užanka lékařská aj.), Asteraceae (podběl obecný, devětsil lékařský, starček přímětník), Heliotropiaceae (otočník evropský), Fabaceae (vlčí bob), Rhamnaceae (řešetlák počistivý), Solanaceae (lilek brambor). Alkaloidy jsou i složkou různých bylinných nálevů a potravy hospodářských zvířat, nalezly též široké uplatnění ve farmacii a medicíně. Při přípravě čajů z léčivých bylin se většina alkaloidů vyluhuje do nálevu. O stabilitě jednotlivých sloučenin nejsou známy žádné informace. Alkaloidy bývají běžně řazeny do 3 základních skupin: pravé alkaloidy, pseudoalkaloidy, protoalkaloidy. Pravé alkaloidy tvoří heterocyklické dusíkaté báze odvozené od aminokyselin a mají široké spektrum fyziologických účinků. Pseudoalkaloidy jsou taktéž tvořeny heterocyklickými dusíkatými bázemi, ovšem aminokyseliny nejsou jejich prekurzory a jsou méně toxické nežli pravé alkaloidy. Protoalkaloidy jsou bazické aminy odvozené od aminokyselin. Dusík ale není začleněn do aromatického cyklu (VELÍŠEK, 2002).

2.2.3.5 Terpeny Terpeny představují přírodní látky odvozené ze spojení jednotek izoprenu různými způsoby. Biologická syntéza vychází z izopentenyldifosfátu a dimethylallyldifosfátu. Oba prekurzory vznikají kondenzací tří jednotek acetylkoenzymu A. Terpeny se dělí podle počtu izoprenových jednotek na monoterpeny (spojení 2 izoprenových jednotek), seskviterpeny (3 izoprenových jednotek), diterpeny (4 izoprenové jednotky), sesterterpeny (5 izoprenových jednotek), triterpeny (6 izoprenových jednotek) a polyterpeny. Monoterpeny a seskviterpeny jsou tvořeny především v rostlinných pletivech, vyšší terpeny se vyskytují v rostlinných pletivech i živočišných tkáních. Mnohé z nich mají významnou biologickou úlohu, jsou součástí rostlinných silic a pryskyřic (MUSILOVÁ, UHLÍK, MACKOVÁ, MACEK, 2012). Řada monoterpenů má pozitivní vliv na zdraví, naopak některé mohou být pro organizmus toxické. Silice bývají používány jako pomocné prostředky při léčbě fyzických i psychických nemocí a poruch (aromaterapie), ale rovněž i jako preventivní prostředky proti nachlazení a chřipce. Některé mají i protinádorové účinky, působí proti srdečním chorobám, předcházejí osteoporóze a vykazují protiplísňové a antibakteriální účinky. Monoterpeny vzniku rakoviny buď předcházejí, nebo rozvoj rakoviny inhibují (např. limonen, perillyl alkohol, karvon, geraniol, karveol, mentol, sobrerol) (DVOŘÁKOVÁ, VALTEROVÁ, VANĚK, 2011).

23

K ovlivnění vzniku nebo průběhu rakoviny používají monoterpeny nejrůznější mechanizmy: -

Inhibují syntézu ubichinonu a konverzi lathosterolu na cholesterol, čímž inhibují nádorové bujení.

-

Ovlivňují aktivitu klíčového enzymu mevalonátového metabolizmu tím, že inhibují jeho biosyntézu nebo urychlují jeho degradaci.

-

Zvyšují aktivitu enzymů v játrech sloužících k detoxikaci organizmu.

-

Ovlivňují expresi genů v tumoru.

-

Stimulují apoptózu (programovaná buněčná smrt), pokud je DNA buňky poškozena.

-

Inhibují post-translační izoprenylaci proteinů, neboť takto modifikované proteiny by jinak mohly podnítit nádorové bujení. Pro člověka jsou nepostradatelné jako chuťové a vonné látky, jež navíc pozitivně

ovlivňují naše zdraví (DVOŘÁKOVÁ, VALTEROVÁ, VANĚK, 2011). Silice (éterické oleje) jsou složité směsi těkavých látek obsažené v přírodních rostlinných materiálech. Jsou získávány z nejrůznějších částí rostlin (květů, stonků, plodů, semen, oplodí, dřeva, listů, oddenků, kořenů aj.) (VELÍŠEK, HAJŠLOVÁ, 2009). Silice mají široký rozsah účinků, např. stimulujících, sedativních, močopudných, dezinfekčních, antiseptických, protizánětlivých aj. účinků. Mají dráždivé účinky. Příkladem jsou esenciální oleje, tolik oblíbené v aromaterapii. Jsou velmi těkavé i při nízkých teplotách a jsou používány i při výrobě léčiv. Silice bývají rostlinami vytvářeny jako ochrana před býložravci. Silice jsou většinou kapalné a bezbarvé, na vzduchu mohou tuhnout a tmavnout. Mívají menší hustotu než voda. Jsou rozpustné např. v tucích, éteru a alkoholu, ale nemísí se s vodou (proto pojem olejovité, avšak nemastné látky). Obvykle se jedná o složité směsi látek. Nejčastěji jsou tvořeny terpeny a terpenovými deriváty, ale i uhlovodíky, alkoholy, aldehydy, ketony, karboxylovými kyselinami a dalšími látkami. (WIKIPEDIE, 2013). Terpeny tvoří převážnou část silic (95 % a více). Pro získání koncentrátů musí být uhlovodíkové terpeny odstraněny, protože zhoršují kvalitu a snižují trvanlivost. Terpenů prosté silice jsou souhrnně označovány jako deterpenované silice (VELÍŠEK, HAJŠLOVÁ, 2009).

2.2.4 Účinnost a výsledky Aby bylo možno plně využít účinných látek v rostlinách pro zlepšení užitkovosti a zdraví hospodářských zvířat, je nutné věnovat pozornost způsobu podání rostlin a jejich

24

preparátů. Tím, jakým způsobem fytoaditiva zvířata přijmou, souvisí s možností kontrovat, zda a v jakém množství zvíře fytoaditiva přijalo (GREATHEAD, 2003). V současnosti již existují metody schopné přesně určit koncentrace účinných rostlinných látek. Množství účinných látek ve fytoaditivech musí být přesně známo, teprve pak je možné využít fytogenní produkty ve výživě zvířat (LÁD, 2007). Kvalitativní a kvantitativní metody analýzy napomáhají objasnit molekulární mechanizmy odehrávající se v rostlinách. Při analýze je časově nejnáročnější extrakce a čištění rostlinného materiálu. Relativně rychlou, snadno čistící a levnou metodou je extrakce kapalina-kapalina. Pro plnou automatizaci se jako nejvhodnější jeví extrakce tuhou fází při použití hybridních sorbentů. Má však vysoké pořizovací a provozní náklady. Zavedení kombinovaných citlivějších technik hmotnostní spektrometrie (MS) a kapalinové (HPLC) nebo plynové (GC) chromatografie umožňuje kvantifikaci látek i v minimálním množství výchozího biologického materiálu. Imunochemické metody (RIA, ELISA) jsou levnější alternativou HPLC a GC, nejsou náročné na přístrojové vybavení, pokud není vyžadována plná automatizace. Jejich nevýhodou je však časová náročnost a potřeba alespoň gramového množství biologického materiálu. Biotesty (ve spojení s HPLC) jsou bezpochyby nejlevnější možností analýzy, avšak poskytují jen orientační hodnoty. V poslední době je v oblasti fytochemie velice oblíbené studium metabolického profilu (tzv. metabolic profiling). Metabolic profiling umožňuje kvalitativní i kvantitativní analýzu výskytu ohromného množství (i stovek) složek rostlinných extraktů během jediné GC/MS/MS analýzy. Extrahuje se do univerzálního extrakčního činidla, je používána jednoduchá (univerzální) nebo vícenásobná derivatizace a přesná chromatografická separace na kapilárních GC kolonách. Tímto způsobem mohou být analyzovány produkty desítek metabolických drah současně. Bezpochyby je takovýto přístup ve fytochemii velmi vhodný (TARKOWSKI, DOLEŽAL, STRNAD, 2004).

2.2.5 Přednosti a nedostatky fytoterapie Fytoterapeut může v léčbě kombinovat nejrůznější bylinné preparáty. Pacientovi mohou být podávány zároveň rostlinné léky, aromaterapeutické silice a maceráty z pupenů (gemoterapie) i bylinné čaje. Další předností fytoterapie je vysoká účinnost při léčbě benigních onemocnění. Osvědčuje se také jako výborná doplňková léčba u vážnějších či dlouhodobých onemocnění (ANONYM, 2003). Bylinné přípravky jsou často zředěné a jejich intenzitu lze individuálně přizpůsobit, navíc obvykle účinkují společně s fyziologickými procesy vlastními tělu. Díky výzkumu byla 25

stanovena bezpečnost i účinnost mnoha rostlinných léků. Mnohá fytofarmaka mohou být užívána dlouhodobě či preventivně (CHEVALLIER, 2008). Nedostatky: Je velmi obtížné zkoumat, jak rostlinný lék funguje, a také určit jednotlivé účinné látky (CHEVALLIER, 2008). Z dostatečného množství vzorků jsou pořizovány výtažky, ze kterých jsou izolovány jednotlivé chemické složky, jež jsou testovány a přísně selektovány na případnou toxicitu a biologickou účinnost. Odhaduje se, že z 10 000 analyzovaných sloučenin se vybere pouze jediná (ANONYM, 2003). O mnoho snazší je zaměřit pozornost na chemické látky, které mohou být extrahovány a destilovány z léčivých rostlin. Ty jsou náchylné k přirozeným změnám. Každý rok přináší různé klimatické podmínky a kvalita úrody je rovněž proměnlivá. Stejně tak je nutné se o léčivé rostliny pečlivě starat, sklízet ve správný čas a vhodně zpracovávat, aby bylo dosaženo pokud možno nejlepších výsledků (CHEVALLIER, 2008). Ve veterinární medicíně je použití některých rostlinných přípravků do jisté míry omezeno, protože na jedné straně pacient nemůže detailně vyjádřit své obtíže, na straně druhé v současné době ještě nejsou přímo stanovena ověřená podávání rostlinných léčiv u zvířat (RUSSO, AUTORE, SEVERINO, 2011). Mnozí odborníci i laici jsou vůči alternativním metodám skeptičtí. Pokud nejsou známy přesné mechanizmy účinku, jak potom mohou mít veterináři a jiní právo takovými metodami léčit zvířata? Podle některých by tyto metody měly být zakázány. Na druhé straně Směrnice EU 1804/1999 ukládá, že by fytoterapie a homeopatie měly být používány v ekologických chovech. Obecně by ovšem lékaři a veterináři měli pracovat na základě vědecky ověřených metod. Když se ovšem tzv. „akademická pravda“ liší od zkušeností mnoha lidí, měla by se kritika umírnit. Kritici alternativních metod by si měli uvědomit, že v historii mnohé všeobecně přijímané pravdy se časem ukázaly jako mylné. Závěrem by se dalo říct, že s ohledem na vlastní znalosti a moudrost je pokora velmi důležitá a zkušenosti ostatních lidí v praxi, i když nejsou prozatím vědecky ověřené, by neměly být automaticky zamítány (LØKEN, 2001).

2.3 Srovnání fytoterapie a klasické medicíny Fytoterapie je poměrně dobře přijímána při léčbě lidí i zvířat. Byliny vždy byly a stále jsou základní formou medikamentů, ačkoliv syntetická výroba léčiv je levnější. Výsledkem syntetické výroby je, že mnohé aspekty se naprosto vzdálily od jakéhokoliv bylinného původu a mají mnoho vedlejších účinků (LØKEN, 2001). 26

2.3.1 Příčiny rozmachu fytoterapie Od roku 1990 došlo k výraznému zlepšení zdravotní péče. Ovšem jak lidská populace stárne, stále se rovněž zvyšuje výskyt nevyléčitelných onemocnění a chronických zánětů. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že v roce 2008 ve světě zemřelo 36 milionů lidí následkem těchto onemocnění. Alternativní a doplňková léčba představuje řadu léčebných modalit pro podporu zdraví. I ve vyspělých zemích jsou akceptovány alternativní metody s nadějí, že tyto odstraní hlavní problém klasické medicíny – vedlejší účinky syntetických léčiv (SI-IUAN et al., 2012). Zájem o studium vlastností a fyziologických účinků fytochemikálií roste především proto, že by mohly být potenciálně využity i jako přírodní, k životnímu prostředí šetrné přírodní léčiva (kancerostatika, antipyretika aj.) a v řadě dalších oblastí (KLEJDUS, KUBÁŇ, 1999). Rostoucí popularita a výzkumy přivádějí vědce k debatě o integraci alternativních metod do hlavního proudu zdravotní péče. Začlenění fytoterapie, homeopatie a jiných alternativních metod může poskytnout nové možnosti pro další rozvoj lékařství ve prospěch lidského zdraví i zdraví a dobrých životních podmínek zvířat (SI-IUAN et al., 2012).

2.3.2 Rizika fytoterapie Výzkum na vědecké úrovni v oblasti veterinární fytoterapie je prozatím ve stádiu rozvoje, proto je tedy nutné uplatnit mnohem rozsáhlejší znalosti z oblasti humánní fytoterapie v oblasti výzkumu a praktického využití ve veterinární praxi (SUNILCHANDRA, VIJAYKUMAR, KOTRESH, 2010). Rostlinné substance mohou být používány bez omezení. Neukládají se rezidua, tudíž není zapotřebí žádných ochranných lhůt a nehrozí komplikace s rezistencí. Nevýhodou je, že se v jednotlivých rostlinách mění obsahy sekundárních metabolitů jak po kvantitativní, tak i po kvalitativní stránce v závislosti na prostředí (GREATHEAD, 2003). Právě variabilita koncentrace aktivních složek je jedním z největších problémů využití rostlinných produktů. Účinnost jakéhokoliv rostlinného produktu je spojena s určitým množstvím aktivních molekul, které musí být podáváno v přesně definované dávce. Variabilitu může ovlivnit velké množství vnějších činitelů, jako jsou např. oblast pěstování (složení půdy, množství srážek, intenzita slunečního záření aj.), období sklizně, zpracování atd. (RECOQUILLAY, 2006). Stabilita jednotlivých účinných komponentů silně závisí na struktuře směsí, pH a délce skladování (LÁD, 2007).

27

Při sestavování receptur je zapotřebí brát v potaz, že určité rostliny nebo jejich součást v jiné receptuře se nemusí slučovat navzájem nebo s alopatickou medicínou. Příkladem může být glukozamin sulfát, vitamín C a homeopatika. Přídavek všech těchto komponent má antikoagulační efekt. Pokud by tyto byly kombinovány s aspirinem, meloxicamem nebo fenylbutazonem, mohlo by dojít k fatálnímu krvácení v žaludku či v trávicím traktu (SMITH-SCHALKWIJK, 1999). Totožnost všech účinných rostlinných složek bývá neznáma a nebývají brány v úvahu možné interakce mezi analyzovanými či dosud neznámými rostlinnými složkami (GREATHEAD, 2003). Když je fytoterapie prováděna zodpovědně, jsou použité přípravky standardizovány. To znamená, že byliny jsou vypěstovány, sklizeny a zpracovávány způsobem, který je navržen tak, aby byly vytvořeny spolehlivé stabilní obsahy aktivních složek. Pak může být fytoterapie bez problémů použita v praxi. Mnozí zpracovatelé pravidelně testují, zda jsou účinné látky přítomny v dané koncentraci. Pro zvýšení spolehlivého výkonu jsou rostliny množeny, pěstovány, sklízeny a zpracovány jednotným způsobem (SMITH-SCHALKWIJK, 1999).

2.4 Fytoterapie ve veterinární medicíně Po tisíce let existence člověka jsou rostliny používány k medicínským účelům ve všech kulturách na celém světě. Bylo pozorováno, že skupinky divokých opic, koní i masožravců, si pečlivě vybíraly určité rostliny nebo byliny, aby si tak zmírnily problémy způsobené

parazity

nebo

jinými

onemocněními

(SMITH-SCHALKWIJK,

1999).

O medvědech je známo, že krátce před hibernací požírají velké množství kořínků a plodů bohatých na antioxidanty. Živočichové na celém světě konzumují rostliny se specifickým léčebným působením pouze v době, kdy je potřebují (CHEVALLIER, 2008). V nařízeních EU je uvedeno, že fytoterapeutika (rostlinné extrakty, esence atd.), homeopatika (rostlinné, živočišné nebo minerální látky), stopové prvky a produkty uvedené na seznamu v dodatku II směrnice EU č.889/2008 (v části C, sekce 3) se mají užívat přednostně před chemicky syntetizovanými veterinárními produkty nebo antibiotiky, pokud je jejich terapeutické působení účinné jak pro daný živočišný druh, tak pro danou situaci. Pokud užití výše uvedených výrobků nelikviduje účinně nemoc nebo poranění a pro vyloučení utrpení nebo bolesti zvířat je ošetření nezbytné, mohou být na zodpovědnost veterináře užity chemicky syntetizované léky nebo antibiotika (SCHNEIDEROVÁ, 2007). Nespornou 28

výhodou využití rostlinných preparátů je, že při jejich použití nemusí být dodržována ochranná

lhůta,

jako

např.

při

použití

antibiotik

a

jiných

syntetických

léčiv

(SUNILCHANDRA, VIJAYKUMAR, KOTRESH, 2010).

2.4.1 Historie používání bylin Jako prevence a léčba zvířat, stejně jako v humánní medicíně, byly fytoterapie a jiné formy lidového léčitelství používány odjakživa. Do konce osmnáctého a počátku devatenáctého století nebylo téměř nic známo o chemickém složení rostlin, které byly při prevenci a léčbě onemocnění používány na základě dlouhodobých zkušeností. Moderní vědecké výzkumy potvrdily účinnost mnohých aktivních látek rostlin používaných v tradiční medicíně. Záznamy o použití rostlin ve výživě, prevenci a léčbě lidí i zvířat sahají daleko do historie a u různých národů se lidová medicína vyvíjela odlišně. Člověk postupně začal účinky rostlin objevovat při jejich konzumaci. První písemné zmínky o léčivých rostlinách, jejich účincích a použití, byly nalezeny během výkopů hrobek a na stěnách chrámů starověkých civilizací. Africké, indiánské, arabské, egyptské, evropské, asijské aj. kultury si v průběhu staletí v závislosti na klimatických podmínkách, skladbě rostlinných druhů a filozofii vyvinuly vlastní způsoby použití fytoterapie (DAVIDOVIĆ et al., 2013). Jeden z nejstarších písemných zdrojů patrně pochází z čínského herbáře z roku 2 700 př. n. l., i když indické ájurvéda je považována za ještě starší (VALÍČEK, 2003). Tradiční indické lékařství ájurvéda, náležící do rozsáhlého komplexu textů véd, popisuje rostliny a jejich účinky, jakož i principy diagnostiky a léčby nemocí. Babylonské a asyrské klínové písmo popisuje velký počet používaných léčivých bylin (např. rulík, len, cypřiš, cedr, fíkovník aj.). Starověká egyptská medicína byla seznámena s nejrůznějšími léčebnými přípravky (anýz, moruše, blín, šafrán, tymián, skořice aj.) a své znalosti nechala zvěčnit na lékařských papyrech. Staří Slované znali a používali rozsáhlé množství bylin. Proti horečce používali absint a zeměžluč, jako dávidlo sloužila čemeřice a divoký zázvor, jako diuretika petržel s celerem a proti hlístům česnek (DAVIDOVIĆ et al., 2011). Starořecký lékař Dioskorides si vytvořil vlastní členění rostlin, do kterého zařadil cca 600 bylin a kromě popisu u některých uvedl i léčebné účinky (např. heřmánek, rebarbora, kozlík, zázvor aj.). Celý středověk byl ovlivněn spisy řeckého filozofa a lékaře Hippokrata, který v nich již v té době označil jako narkotika opium, blín a mandragoru. Další velice významnou osobou, jež ovlivnila vývoj dějin lékařství, byl Galenos, lékař římského císaře Aurelia. Proto jsou mnohé jednoduché léčivé prostředky nazývány jako galenika. Vliv na rozvoj lékařství měl též arabský přírodovědec, 29

lékař a filozof Avicenna. Německý lékař Paracelsus zjistil, že nositelem účinku není celá rostlina, a snažil se účinné látky izolovat (VALÍČEK, 2003).

2.4.2 Důvody používání fytoterapie u zvířat Podle zákona č.242/2000 Sb. a nařízení komise (ES) č. 889/2008 mají být uplatňovány chovatelské postupy, které zlepšují imunitní systém a posilují přirozenou obranyschopnost vůči nákazám. Používání chemicky syntetizovaných alopatických veterinárních léčiv nebo antibiotik k preventivní léčbě je zakázáno. Rovněž je zakázáno používání látek určených k stimulaci růstu nebo produkce (včetně antibiotik, kokcidiostatik a dalších umělých prostředků sloužících ke stimulaci růstu), jakož i používání hormonů nebo obdobných látek. Fytoterapeutika (rostlinné extrakty, esence atd.), homeopatika (rostlinné, živočišné nebo minerální látky), stopové prvky a produkty uvedené na seznamu v dodatku II směrnice EU č.889/2008 (v části C, sekce 3) jsou upřednostňovány před léčbou chemicky syntetizovanými

alopatickými

veterinárními

přípravky nebo

antibiotiky.

Chemicky

syntetizovaná alopatická léčiva je možno použít na zodpovědnost veterináře, pokud jsou výše uvedené přípravky neúčinné a je nutná léčba, aby bylo zvíře ušetřeno bolesti a utrpení (BIOKONT, 2009). Změna legislativy podnítila k vyššímu použití a zkoumání rostlinných produktů v rámci prevence a léčby hospodářských zvířat. Doplňkové látky (aditiva) ve výživě zvířat jsou definovány jako „látky používané ve výživě zvířat za účelem příznivého ovlivnění vlastností krmiv nebo živočišných produktů, uspokojení požadavků výživy zvířat, zlepšení živočišné produkce, zejména ovlivněním stravitelností krmiv, doplnění potřeby živin zvířat nebo zajištění specifických potřeb výživy zvířat v určitém období a zmírnění škodlivých vlivů

způsobených výkaly zvířat

nebo ovlivňující životní prostředí zvířat“. Množství doplňkových látek se řídí úrovní optimální potřeby pro jednotlivé druhy a kategorie zvířat. Smyslem nové legislativy je vyloučení antibiotik z výživy zvířat. Hlavní podstatou zákazu je zamezení vzniku antibiotické rezistence. Příkladem vzniku antibiotické rezistence je deklarovaná rezistence na humánní antibiotikum

Vancomycin,

vyvolaná

použitím

krmného

antibiotika

Avoparcinem

(FRYDRYCH, 2003). Je kladen velký důraz na bezpečnost spotřebitele, zvířat a životního prostředí. Ve výživě zvířat smí být použita jen aditiva s ověřenou bezpečností a účinností. Aditiva, schválená v rámci již existující legislativy (musí být registrována), budou muset být během příštích 7 let znovu schvalována. Krmná aditiva jsou přerozdělena do těchto kategorií: technická (konzervační prostředky, regulátory kyselosti a silážní přídavky), 30

senzorická (barviva a ochucovadla), nutriční (vitaminy, provitaminy, stopové prvky, aminokyseliny, močovina a její deriváty), zootechnická (stimulátory trávení, stabilizátory střevní flory, látky kladně ovlivňující živočišnou výrobu a další zootechnická aditiva), kokcidiostatika a histomonostatika (SCHNEIDEROVÁ, 2007). Jak je uvedeno níže, jsou fytoaditiva schopna do určité míry svými účinky veškeré tyto kategorie pokrýt.

2.5 Účinky fytoterapie Účinky rostlin mají velmi široké spektrum. Při podávání fytoaditiv v krmné dávce hospodářským zvířatům je prvotním cílem zlepšení welfare zvířat a ekonomiky podniku. Použití rostlinných produktů může být prostředkem pro zvýšení užitkovosti zvířat, zlepšení jejich zdravotního stavu a welfare, dodržení legislativních podmínek EU. Mezi způsoby, kterými se dá dosáhnout těchto cílů, patří např.: -

zvýšení chutnosti krmné dávky vonnými a chuťovými látkami

-

antioxidační vlastnosti

-

u některých i insekticidní či hmyz odpuzující vlastnosti využitelné při skladování krmiv

-

snížení hladiny cholesterolu v krvi

-

prevence zácpy a chronického průjmu

-

ovlivnění absorpce živin redukcí patogenů či selektivním podněcováním prospěšných mikroorganizmů

-

stimulace imunitního systému

-

antibakteriální, kokcidiostatické, antifungální a antivirové vlastnosti. Mezi další léčebné účinky, které by se daly využít jen v některých případech podle

onemocnění, patří digestivní, protinadýmací, vyvolávající pocení, proti žaludeční nevolnosti, odhleňující, usnadňující vykašlávání, diuretické, analgetické, narkotické, podporující tvorbu mléka, říji a libido, projímavé, chladivé, protiprůjmové, dezinfekční aj. (MAREŠ, ZEMAN, VEČEREK, 2008). V následujících odstavcích jsou uvedeny nejznámější oblasti využití fytoterapie u hospodářských zvířat v praxi.

31

2.5.1 Kardiovaskulární onemocnění Při analýzách bylin se potvrdilo, že všechny obsahují velké množství antioxidantů. Tyto antioxidanty chrání buňky na molekulární úrovni před poškozením oxidanty, ke kterému běžně dochází v rámci normálního metabolizmu. Dochází k uvolnění vysoce reaktivních volných radikálů, které narušují strukturu a funkci buněčných membrán, lipoproteinů i RNA a DNA. Antioxidanty reagují s oxidanty a ruší tak působení volných radikálů. Toto je obzvláště důležité u kardiovaskulárních onemocnění. Studie prokázaly přítomnost těchto látek např. u zázvoru, který přímo ovlivňoval metabolizmus cholesterolu. Podávání zázvoru hlodavcům, u nichž byla uměle indukována hypercholesterolemie, prokazatelně snížilo produkci cholesterolu (COLLIN, 2006).

Obrázek 3: Zázvor (zdroj: Janča, Zentrich, 1997)

2.5.2 Zažívání Mnoho rostlinných preparátů se i v klasické medicíně používá jako tonikum, lék proti nadýmání, proti křečím, pro lepší trávení a jako diuretikum. Rostlinné výtažky jsou součástí léčiv na onemocnění zažívacího traktu. Např. pepř, zázvor, hořec, paprika či hořčice stimulují sekreci slinných a žaludečních žláz. Rozsáhlé studie na zvířatech, jak uvádí Tassou, prokázaly, že stimulace trávení je dosaženo zvýšením sekrece žlučových kyselin (nezbytné pro trávení tuků a adsorpci). V návaznosti na tuto stimulaci dochází ke zvýšení sekrece 32

trávicích enzymů slinivky břišní a v menší míře i sekrece hlenu tenkého střeva. Celkově pak dochází ke zkrácení času potřebného na trávení, čímž dochází ke snížení rizika onemocnění gastrointestinálního traktu (TASSOU, 2006).

2.5.3 Působení bylin na patogenní bakterie ve střevech Bylinné látky mohou ovlivnit střevní mikroflóru v podstatě 2 způsoby. Buď působí antimikrobiálně, čímž redukují počty patogenů, nebo naopak podporují prospěšné mikroorganizmy, tedy selektivně, přičemž dochází k potlačení patogenních mikroorganizmů. Souhrnně pak dochází k účinnějšímu vstřebávání živin. Téměř veškeré rostlinné esenciální oleje inhibují růst patogenů. V literárních pramenech jsou uvedeny účinky proti grampozitivním bakteriím, jejich sporolujícím a nesporolujícím formám, a gram-negativním bakteriím, kvasinkám a plísním. Tyto účinky jsou dobře známy např. u těchto rostlinných druhů: pimentovník (jehož bobule jsou známy jako nové koření), mandle, bobkový list, pepř černý, skořice, kmín, hřebíček, koriandr, česnek, citrusy, muškátový květ, cibule, oregano, rozmarýn, šalvěj či tymián. Princip inhibice patogenů rostlinnými esenciálními oleji spočívá v inhibici enzymů uvolňujících energii a ve vyšší koncentraci dochází i k denaturaci bílkovin. Tímto způsobem dochází k postupnému poškozování struktur membrán mikroorganizmů, které ztrácejí svoji funkci. Známou účinnou látkou je karvakrol obsažený v některých rostlinných extraktech, který narušuje cytoplazmatické i vnější membrány mikroorganizmů. Po vyčerpání energetických zdrojů dochází k buněčné smrti mikroorganizmu. V případě narušení membrány nedochází k okamžité buněčné smrti, ale k narušení metabolizmu a k zabránění dalšímu dělení buněk. Výše uvedené efekty mají zpravidla dlouhodobý účinek (TASSOU, NYCHAS, SKANDAMIS, 2004).

2.5.4 Kokcidiostatika Kokcidióza patří mezi velmi časté parazitární onemocnění králíků. Původcem jsou jednobuněčné organizmy nejčastěji z rodu Eimeria. Jejich oocysty se dostávají do vnějšího prostředí s trusem hostitele. Citlivá jsou zvláště mláďata, pro která má kokcidióza ve většině případů letální průběh. Po prodělání nemoci získávají dospělí jedinci tzv. nesterilní imunitu, protože zůstávají přenašeči cizopasníka. Převážná část druhů cizopasí ve střevech, v menší míře se také vyskytuje kokcidie jaterní způsobující enormní zvětšení jater (LAŠTŮVKA et al., 2004). Kokcidióza králíků se vyskytuje i v chovech s dobrými hygienickými 33

podmínkami, proto musela být aplikována chemická kokcidiostatika, jejichž aplikaci Evropská unie od roku 2010 zakázala. Tudíž se chovatelé a výrobci krmných aditiv zaměřili na alternativní možnosti. Mezi alternativy patří esenciální oleje, které mají celou řadu kladných vlastností pro zlepšení zažívání a zdravotního stavu. Mají přírodní původ a jejich používáním tak nehrozí vznik rezistence vůči antibiotikům ani kokcidiostatikům. Ve spolupráci Parazitologického ústavu a Ústavu fyziologie hospodářských zvířat Slovenské akademie věd v Košicích se Slovenským centrem polnohospodářského výzkumu v Nitře a s Ústavem biologie Univerzity v Prešově byl proveden pokus na účinnost použití fytoaditiv na počty oocyst kokcidií v trusu pokusných králíků (VASILKOVÁ et al., 2008). Byly použity: -

extrakty oregana, které podporují trávicí trakt a mají antivirové, fungicidní, antioxidační, protizánětlivé, antiseptické, protiprůjmové, sedativní aj. účinky

-

extrakty

šalvěje

lékařské,

známé

svými

antibakteriálními,

antioxidačními,

antiseptickými, protizánětlivými, digestivními i antihelmintickými účinky -

extrakty eleuteroku ostnitého, majícím protizánětlivé a imunomodulační účinky.

-

komerční přípravek XTRAKT s obsahem přírodních silic. Pokus byl proveden na 120 samcích brojlerového plemene hilus ve věku 5 týdnů.

Zvířata byla rozdělena do 5 skupin v souladu s welfare. Aditiva byla podávána po dobu 21 dní, přičemž experiment trval 42 dní. Vzorky trusu byly odebrány před podáním aditiv, týden po užívání, 3 týdny po aplikaci aditiv, 2 týdny po zanechání aplikace a 3 týdny od zanechání aplikace aditiv. Tabulka 1: Vliv vybraných aditiv na počty oocyst kokcidií rodu Eimeria v exkrementech (v OPG/g)

0. DEN

7. DEN

21. DEN

35. DEN

42. DEN

OREGANO

116,7

566,7

250

246,7

183,4

ŠALVĚJ

116,7

216,8

600

84

635,2

ELEUTEROKOK 116,7

333,5

67*

16,5

216,5

XTRAKT

116,7

234

33,4*

133,3

1800

BEZ ADITIV

116,7

566,3

1306,7

833,5

1435,1

* statistický rozdíl mezi kontrolní a experimentální skupinou

34

Jak je patrné z tabulky 1, po 3 týdnech užívání fytoaditiv došlo u všech skupin k redukci počtu oocyst v porovnání s kontrolní (bez aditiv) skupinou, přičemž byl významný statistický rozdíl ve skupinách s použitím eleuteroku a XTRAKT (zde byl ale po vysazení vysoký početní nárůst oocyst). U skupin, kterým byly podávány oregano, šalvěj a eleuterok, byla patrná redukce oocyst i po 2 týdnech bez použití aditiv. U oregana byl zjištěn vyrovnaný a dlouhodobý účinek na snížení počtu oocyst (VASILKOVÁ et al., 2008).

Obrázek 4: Oregano (zdroj:Janča, Zentrich, 1994)

Obrázek 5: Šalvěj (zdroj: Janča, Zentrich, 1996)

35

2.5.5 Stimulátory růstu Princip účinku antibiotických stimulátorů růstu spočívá v tom, že v trávicím traktu do určité míry brání veškerému bakteriálnímu růstu. Probiotika naopak podporují růst prospěšných bakterií, čímž nepřímo inhibují množení patogenních mikroorganizmů, tzv. bakteriální kompetice. Ovšem způsob působení fytoaditiv je mnohem složitější, neboť součástí jednoho produktu bývá více komponentů s velkým množstvím aktivních látek. Přestože nejsou doposud známy veškeré pozitivní účinky léčivých rostlin, dají se některé hlavní účinky zjednodušeně popsat. Hořčiny jednotlivých léčivých rostlin stimulují produkci slin

a

žaludečních

šťáv.

Sekrece

těchto

žláz

je

stimulována

zpětnou

vazbou

pneumogastrického nervu (sekrece HCl a pepsinu). Taktéž dochází k stimulaci tenkého střeva a slinivky břišní. Díky tomuto dochází k lepší stravitelnosti živin. Byl proveden pokus na Ústavu živočišné výroby Polytechnické univerzity v Madridu na prasatech rozdělených do dvou skupin se stejným poměrem pohlaví a byla krmena stejnou krmnou směsí. Prasata z pokusné skupiny vykazovala vyšší denní přírůstky oproti prasatům z kontrolní skupiny (875,4g oproti 31,3g). Použití fytogenních doplňků mělo vliv především v konečné fázi výkrmu, kdy bylo vysoce průkazné (DEDL, ELSSENWENGER, 2001). Stimulátory růstu nabývají na významu především během kritických fází produkčního cyklu, během kterých na zvířata působí nejrůznější stresové faktory. Jedná se např. o období odstavu selat či první období života drůbeže. Krmná aditiva stimulující růst snižují do určité míry následky stresu a zvyšují stravitelnost živin v krmivu. Výsledky pokusů na prasatech nejsou zcela shodné, ale je patrný trend zlepšení růstu při použití fytogenních krmných aditiv (VÁCLAVKOVÁ, LUSTYKOVÁ, 2010). Jednou z nejčastěji testovaných bylin je oregano. V Rakousku byla provedena studie, která zahrnovala sledování výkrmu 120 selat po odstavu (o hmotnosti 8 kg při odstavu) rozdělených do tří skupin. Jedné skupině byla podávána jako krmný doplněk směs esenciálních olejů oregana, anýzu a citrusové kůry. Druhé skupině byl podáván klasický přípravek Avilamycin a třetí skupina byla kontrolní, které nebyla podávána žádná aditiva. Po 50 dnech pokusu u skupiny, které byla podávána jako doplněk směs esenciálních olejů, se oproti kontrolní skupině zlepšily sledované parametry: tělesná hmotnost o +5 %, příjem krmiva o +3 % a konverze krmiva o -1 %. Účinky Avilamycinu byly méně výrazné: +1 %, -1 %, -2 %. V 22. Den experimentu bylo poraženo 12 kusů zvířat každé skupiny. Obě doplňkové látky neměly vliv na krevní rozbor, ale došlo k redukci anaerobních a aerobních bakterií, těkavých mastných kyselin a amoniaku v chymu ilea (tenkého střeva), céka (slepého střeva), kolónu (tračníku). Došlo k poklesu obsahu biogenních aminů v chymu céka. Hodnota pH a sušiny obsahu v chymu zůstala téměř beze změny (mírně se zvýšil obsah 36

sušiny, jíž byla podávána směs esenciálních olejů). Tyto výsledky studie naznačují, že se testované

esenciální

oleje

vyrovnají

klasickému

stimulátoru

růstu

Avilamycinu

(KROISMAYR et al., 2008). Co se týče výživy drůbeže, zde jsou výsledky mnohem průkaznější. U většiny prováděných experimentů došlo ke zlepšení konverze krmiva. Pokusy u prasat a drůbeže dokládají, že fytogenní aditiva (např. oregano, anýz, citrusy) zlepšují ekosystém gastrointestinálního traktu (VÁCLAVKOVÁ, LUSTYKOVÁ, 2010).

Obrázek 6: Anýz (zdroj: Janča, Zentrich, 1994)

37

3

ZÁVĚR V bakalářské práci jsem se zabývala potenciálním i praktickým použitím fytoterapie

u zvířat. Imunitní systém a s ním související zdravotní stav působí přímo na produkci hospodářských zvířat. Teoretické použití fytoterapie a rostlinných doplňků je neomezené, neboť doposud nejsou známy veškeré účinky rostlinných látek, a zároveň je tento fakt i závažným problémem. Výzkum v této oblasti silně pokročil, přičemž je stále na začátku. Hlavním problémem je proměnlivost koncentrace rostlinných metabolitů v závislosti na podmínkách prostředí. Poměrně stabilní množství účinných metabolitů se nachází v bylinách pěstovaných i zpracovaných standardizovaným, profesionálním způsobem. Množství jednotlivých

účinných látek je

možné velmi přesně stanovit

pomocí

chromatografických metod. Ve výživě zvířat mohou být používána pouze aditiva s ověřenou bezpečností a účinností. Velice zajímavým zjištěním pro mne bylo, že je fytoterapie v rámci legislativy upřednostňována před alopatickými veterinárními léčivy. Hlavním důvodem je samozřejmě reálné nebezpečí vzniku antibiotické rezistence. Dalo by se říci, že fytoterapie je tedy v této oblasti ideální formou léčby, problémem je však nedostatečné ověření v praxi. Doposud vlastně veterinární lékaři nemají stanovené postupy použití bylinné léčby u konkrétních onemocnění zvířat. Hlavní příčina patrně spočívá ve skepticizmu vůči alternativním metodám. Byliny vždy byly a stále jsou základní formou medikamentů. Pouze použití v praxi vede k poznání, jak při léčbě fytoterapií ve veterinární medicíně postupovat. Zvířata to sama nepoví a zároveň je žádné placebo neovlivní. Začlenění fytoterapie a jiných alternativních metod může poskytnout nové možnosti pro další rozvoj veterinárního lékařství. Fytoterapie a alopatická léčba přece mohou spolupracovat v zájmu účinnější léčby a prevence. Podle legislativy mají být uplatňovány chovatelské postupy, které zlepšují imunitní systém a posilují přirozenou obranyschopnost vůči nákazám. Při podávání fytoaditiv v krmné dávce hospodářských zvířat je prvotním cílem zlepšení welfare a ekonomiky podniku. Fytoaditiva jsou schopna do určité míry veškeré kategorie krmných aditiv pokrýt. Mnohé byliny mají antioxidační, insekticidní či hmyz odpuzující vlastnosti, jejich extrakty by tedy mohly být použity v rámci skupiny technických aditiv. Rovněž je možné rostlinné preparáty použít jako senzorická aditiva pro zvýšení chutnosti krmné dávky vonnými a chuťovými látkami. Byliny přirozeně obsahují i nutriční látky (vitaminy, stopové prvky, aminokyseliny aj.), ale samy o sobě by nejspíš nebyly schopny pokrýt potřebu např. u vysokoprodukční

38

dojnice. Největší uplatnění nalézají rostlinné přípravky v rámci zootechnických aditiv jako stimulátory růstu, kokcidiostatika, imunostimulantia aj. Fytoaditiva již nalezla své uplatnění v praxi a jejich účinky mnohdy i předčí samotná antibiotika a syntetické chemické prostředky.

39

4

SEZNAM OBRÁZKŮ

Obrázek 1: Eleuterokok Obrázek 2: Ženšen Obrázek 3: Zázvor Obrázek 4: Oregano Obrázek 5: Šalvěj Obrázek 6: Anýz

40

5

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ANONYM, 2003: Rostlinná medicína. Reader's Diegest, Praha, 352 s. ISBN 80-8619673-9 BERDONCES, 2000: Complementary therapies. Phytotherapy. Revista de Enfermaria (Barcelona, Spain)., 23 (9): 631-634. BOEHM T.,IWANAMI N., HESS I., 2012: Evolution of the immune system in the lower vertebrates. Annu Rev Genomics Hum Genet.,13 (6):127-149. BIOKONT – Česká republika, inspekce a certifikace BIO, 2009: Úplné znění zákona č.242/2000 Sb., Nařízení rady (ES) č.834/2007, Úplné znění nařízení komise (ES) č.889/2008. Databáze online [cit. 2013-04-06]. Dostupné na: http://biokont.cz/images/z242nr834nk889-710_web1.pdf BIORENESANCE, 2013: Eleuterokok – Sibiřský ženšen. Databáze online [cit. 2013-0417] Dostupné na: http://www.biorenesance.cz/biorenesance/0/0/2/370 COLLIN H., 2006: Herbs, spices and cardiovascular disease. In Handbook of herbs and spices 3. Woodhead Publishing Limited, Abington, 537 s. DAVIDOVIĆ V. et al., 2011: A Review of Plants used in Ethnoveterinary medicine. Macedonian Journal of Animal Science. 2 (1): 377-382. DEDL H., ELSSENWENGER T., 2001: Fytogenní doplňky krmiv – možnost řešení. Krmivářství. 5 (2): 34-35. DVOŘÁKOVÁ M., VALTEROVÁ I., VANĚK T., 2011: Monoterpeny v rostlinách. Chem. Listy, 105 (11): 839-845. FÁBIKOVÁ

R.,

2009:

Nová

lokální

terapie

ve

veterinární

dermatologii.

In KOČIŠOVÁ A., PROKEŠ M. (eds.), ZBORNÍK príspevkov z odbornej konferencie konanej pri príležitosti 60. výročia vzniku UVL v Košiciach „Škola - Veda - Prax II.“ Univerzita veterinárskeho lekárstva v Košiciach, Košice, 262 s. FRYDRICH Z., 2003: Doplňkové látky ve výživě zvířat. Krmivářství, 7 (3): 15-19. GREATHEAD H., 2003: Plants and plant extracts for improving animal produktivity. Proceedings of the Nutrition Society., 62 : 279-290. CHEVALLIER A., 2008: Rostliny léčí. Slovart, s.r.o., Praha, 288 s. JANČA J., ZENTRICH J., 1994: Herbář léčivých rostlin, 1. Díl. Eminent, Praha, 288 s. Illustrations M. Martínková

41

JANČA J., ZENTRICH J., 1996: Herbář léčivých rostlin, 4. Díl. Eminent, Praha, 287 s. Illustrations M. Martínková JANČA J., ZENTRICH J., 1997: Herbář léčivých rostlin, 5. Díl. Eminent, Praha, 216 s. Illustrations M. Martínková JELÍNEK P., KOUDELA K. (eds.), 2003: Fyziologie hospodářských zvířat. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Brno, 409 s. JIRÁSEK R., 2009: Léčivé rostliny – zdroj imunomodulačních látek. Dostupné na: < http://www.edukafarm.cz/soubory/farminews-2009/4/lecivky-inunita.pdf> [cit. 2013-0125] KAMPHUES J., TABELING R., STUKE U., 2003: Untersuchungen zu möglichen diätetisch interessanten Effekten von Lactulose als Futterzusatz in der Schweinefütterung = Investigations on potential dietetic effects of lactulose as feed additive in pigs. DTW. Deutsche tierärzliche Wochenschrift. 110 (9): 365-368. KLEJDUS B., KUBÁŇ V., 1999: Rostlinné fenoly v allelopatii. Chem. Listy, 93 (4): 243– 248. KOELEMAN E. in KRMIVÁŘSTVÍ, 2011: Taniny kaštanů v krmivech. Krmivářství, 15 (1): 30. KRAUS J. (ed.), 2005: Nový akademický slovník cizích slov. Akademie věd České republiky, Ústav pro jazyk český, nakl. Academia, Praha, 879 s. KROISMAYR A. et al., 2008: Effects of antimicrobial feed additives on gut microbiology and blood parameters of weaned piglets. Die Bodenkultur. 59 (4): 111-120. LÁD F. et al., 2007: Využití fytogenních produktů ve výkrmu kuřecích brojlerů. Krmivářství, 11 (3): 36-37. LAŠTŮVKA Z. et al., 2004: Zoologie pro zemědělce a lesníky. Konvoj, Brno, 264 s. LØKEN T., 2001: Alternative Therapy of Animals - Homeopathy and Other Alternative Methods of Therapy. Acta vet. scand., Suppl. 95: 47-50. MAREŠ P., ZEMAN L., VEČEREK M., 2008: Využití fytogenních přípravků ve výživě zvířat. Krmivářství. 12 (1): 21-23. MARVAN F. (ed.), 1992: Morfologie hospodářských zvířat. Česká zemědělská univerzita v Praze v nakl. Brázda, Praha, 303 s. MUSILOVÁ L., UHLÍK O., MACKOVÁ M., MACEK T., 2012: Úloha sekundárních metabolitů rostlin v bakteriální degradaci organických xenobiotik. Chem. Listy, 106 (11): 1029-1033. 42

NUHN P., 1981: Chemie der Naturstoffe. Akademie – Verlag, Berlin, 660 s. O'BRIEN M., 2012: The reciprocal relationship between inflammation and coagulation. Top Companion Anim Med., 27(2): 46-52. OPLETAL L., ŠIMERDA M., 2005: Nové a potenciální doplňkové látky do krmiv přírodního původu. Zpráva výboru pro výživu zvířat při MZ, Praha, 55 s. OPLETAL L., ŠIMERDA M., 2007: Flavonoidy ve výživě zvířat. Zpráva výboru pro výživu zvířat při MZ, Praha, 83 s. OPLETAL L., ROZKOT B., ŠIMERDA M., 2007: Přírodní látky a strukturované přírodní systémy v prevenci a adjuvantní terapii infekčních onemocnění u prasat. Research in Pig Breeding, 1 (2): 12-21. PEEV C., et al., 2009: Tilia tomentosa foliar bud extract: Phytochemical analysis and dermatological testing. Vasile Goldis University Press, 19 (1): 163-165. RECOQUILLAY F., 2006: Fytogenní aditiva nahrazují antibiotické stimulátory růstu. Krmivářství, 10 (1): 21-26. RUSSO R., AUTORE G., SEVERINO L., 2009: Farmaco-Toxicological Aspects of Herbal Drugs Used in Domestic Animals. Natural Product Communication , 12 (4): 1777-1784. SCHNEIDEROVÁ P., 2007: Welfare hospodářských zvířat. Studie zabývající se legislativou v oblasti welfare. Databáze online [cit. 2013-04-06]. Dostupné na: http://zfppks.eu/statnice/zver/Trendy/Welfare.pdf SI-IUAN P. et al., 2012: New Perspectives on Complementary and Alternative Medicine: An Overview and Alternative Therapy. Alternative Therapies., 18 (4): 20-36. SMITH-SCHALKWIJK M. J., 1999: Veterinary phytotherapy: An overview. The Canadian Veterinary Journal, 40 (12): 891-892. SUCHÝ P., 1998: Farmakologicky významné vlastnosti tříslovin. Farmář, 4 (8): 47. SUNILCHANDRA U., VIJAYKUMAR M., KOTRESH A. M., 2010: Phytotherapy in Veterinary Practice. Livestock Line., 11 (3): 16-22. SUNYER JO., 2012: Evolutionary and functional relationships of B cells from fish and mammals: insights into their novel roles in phagocytosis and presentation of particulate antigen. Infect Disord Drug Targets, 12 (3):200-212. TARKOWSKI P., DOLEŽAL K., STRNAD M., 2004: Analytické metody studia cytokinů. Chemické listy, 98 (9): 834-841.

43

TASSOU C. C., 2006: Herbs, spices and gut health. In PETER K. V. (ed.), Handbook of herbs and spices 3. Woodhead Publishing Limited, Abington, 537 s. TASSOU C. C., NYCHAS G. J. E., SKANDAMIS P. N., 2004: Herbs and spices and antimicrobials. In PETER K. V. (ed.), Handbook of herbs and spices 2.Woodhead Publishing Limited, Ablington, 360 s. TOMAN M. (ed.), 2009: Veterinární imunologie. Grada, Praha, 392 s. VÁCLAVKOVÁ E., LUSTYKOVÁ A., 2010: Fytogenní krmná aditiva ve výživě monogastrů. Krmivářství. 14 (6): 9-10. VALÍČEK P., 2003: Léčivé rostliny a omamné drogy. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Brno, 94 s. VASILKOVÁ Z. et al., 2008: Využitie fytoaditív pri kokcidióze králikov. Krmivářství. 12 (1): 30-31. VELÍŠEK J., 2002: Chemie potravin 3. Ossis, Tábor, 343 s. VELÍŠEK J., HAJŠLOVÁ J., 2009: Chemie potravin 2. Ossis, Tábor, 623 s. VOLF K., ANDRS F. (eds), 2012: Flavonoidy a jejich biologické působení. Databáze online [cit. 2013-01-25]. Dostupné na: http://www.juwital.cz/Upload/Documents/FLAVONOIDY.pdf/ WADE L., 2013: Organic chemistry. Pearson, Boston, 1258 s. WIKIPEDIE, 2013: Silice. Encyklopedie online [cit. 2013-01-25]. Dostupné na: WITTEKOVÁ C., 2008: Přírodní léčba koní. Slovart, s.r.o., Praha, 170 s. ZENTRICH J. A., 2008: Encyklopedie moderního bylinářství I-O. Fontána, Olomouc, 844 s. ZIMA J., MACHOLÁN M., MUCLINGER P., PIÁLEK P. 2004: Genetické metody v zoologii. Univerzita Karlova. Praha, 239 s. ZLOCH Z., 2003: Zdravotní efekt polyfenolů z hlediska jejich příjmu a využitelnosti. Vojenské zdravotnické listy. Ústav hygieny Lékařské fakulty UK v Plzni, 72 (5): 226-229.

44