MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2010
EVA MRÁZKOVÁ
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, anatomie a genetiky zvířat
Nemoci kopyt koní Bakalářská práce
Vedoucí práce: Dr. Ing. Zdeněk Havlíček
Vypracovala: Eva Mrázková
Brno 2010
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Nemoci kopyt koní vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
dne ………………………………. Podpis.…...……………………….
PODĚKOVÁNÍ Děkuji vedoucímu bakalářské práce Dr. Ing. Zdeněkovi Havlíčkovi za účinnou metodickou, pedagogickou a odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce. Dále bych chtěla poděkovat svým rodičům za umožnění studia na VŠ a jejich podporu.
V Brně dne 27. 4. 2010
............................................ podpis autora
ABSTRAKT Tato bakalářská práce se zabývá nemocemi kopyt koní. Úvod se zaměřuje na stručnou anatomii se soustředěním na vnitřní a vnější části kopyta, popis mechanismu kopyta a jeho jednotlivé funkce, které jsou zařazeny do čtyř hlavních skupin. Hlavní částí práce je popis jednotlivých nemocí, který se zabývá popisem, příčinami, projevy, léčbou a případně prevencí. Protože je u koní spousta nemocí kopyt, jsou v práci vybrány pouze ty, se kterými se často setkáváme v praxi. Jedná se například o Laminitis, čili schvácení kopyt, Pododermatitis – zánět škáry kopytní, hnilobu a rakovinu kopyt a další. Závěr práce klade důraz na zdravé kopyto a zásady správného ošetřování.
Klíčová slova: kopyta, nemoci koní, koně, péče o kopyta
ABSTRACT .
This Bachelor labour concerned by diseases of horse’s hoofs. The introduction address to brief anatomy with composure to inside and outside parts of hoof, description of mechanism of the hoof and its single functions, which are divided to four main groups. The primary objective of this labour is description of several diseases, which are dissembled to their description, reasons, symptoms, treatment and eventually prevention. Because there are a lot of diseases of horse’s hoof, I chose only that ones, which we often meet in praxes, for example – Laminitis, Pododermatitis, rot or cancer of hoof etc. The conclusion of labour accentuate to healthy hoof and principles of right cudiny.
Key words: hoofs, horse’s diseases, horses, care about hoofs
Obsah 1
ÚVOD.................................................................................................................................7
2
CÍL PRÁCE ........................................................................................................................8
3
LITERÁRNÍ PŘEHLED ....................................................................................................9 3.1 3.1.1
Anatomie kopyta.........................................................................................................9 U kopyta rozeznáváme vnější a vnitřní část. ......................................................9
3.2
Kopytní mechanismus...............................................................................................12
3.3
Funkce kopyta...........................................................................................................13
3.3.1
Ochrana a zachycení na podkladu ....................................................................14
3.3.2
Tlumení nárazů .................................................................................................14
3.3.3
Oběhové čerpadlo, podporující srdce ...............................................................15
3.3.4
Vylučovací orgán ..............................................................................................16
3.4
Nemoci kopyt............................................................................................................16
3.4.1
Laminitis – schvácení kopyt .............................................................................16
3.4.2
Pododermatitida – Zánět škáry kopytní ............................................................22
3.4.3
Hniloba střelu....................................................................................................25
3.4.4
Rakovina kopyt .................................................................................................26
3.4.5
Rozštěp..............................................................................................................27
3.4.6
Kopytní abscesy................................................................................................29
3.4.7
Doupě................................................................................................................30
3.4.8
Těsné kopyto.....................................................................................................31
3.4.9
Volná stěna .......................................................................................................32
3.5
Zdravé kopyto a jeho ošetřování...............................................................................33
4
Závěr .................................................................................................................................39
5
Seznam použité literatury .................................................................................................40
1
ÚVOD Kopyta jsou životně důležité orgány, které jsou ve své funkci různým způsobem
propojeny se všemi orgány těla. Onemocnění kopyt je vždy známkou onemocnění celého organismu koně. Nemá-li i nejlepší kůň končetiny a hlavně kopyta zdravá, není schopen žádné práce. Každý, kdo si přeje pochopit příčiny mnoha obvyklých zdravotních problémů a zkráceného věku, kterým jsou postiženi domácí koně, musí začít tím, že porozumí biologickým potřebám koně, tak, jak je určili miliony let evoluce. Těmto potřebám můžeme porozumět tím, že budeme studovat přirozené prostředí koně, prostředí, ve kterém se tyto zdravotní problémy neprojevují a ve kterém věk koně dosahuje své přirozené délky. Při pravidelné činnosti koně na rozličném půdním podkladu dochází k různému stupni opotřebení kopytní rohoviny a též dochází k jejímu poškození. To snižuje pracovní výkonnost koní a vyvolává jejich pracovní absenci. Takovému opotřebení zabraňuje řádné a správné podkování podkovou. Každý ošetřovatel zvířete by si měl uvědomit, kolik desetitisíců kroků musí kůň při své práci za den udělat a jak tyto kroky musí být bolestivé, koná-li je na kopytech špatně ošetřovaných nebo chorobně změněných. Léčba kopyt je stále ještě, nebo snad více než v minulosti nevlastním dítětem veterinárního lékařství. U volně žijících koní nebyly nikdy popsány bolesti kopyt jako příčiny jejich úmrtí, ačkoli se tato velmi plachá zvířata stahují do nehostinných lokalit se skalnatým suťovitým povrchem. Na druhé straně lidé od té doby co chovají koně jako domácí zvířata, mají problém s jejich zdravím. V případě odpovědi na otázku, co způsobuje nejobvyklejší zdravotní problémy a kulhání, které trápí domácí koně je, umělá porušování jejich přirozeného způsobu života. Jinými slovy, děláme to my.
2
CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce je zpracování literárního přehledu o problematice končetin
koní s důrazem na kopyta. Popsat zásady péče o končetiny s popisem vybraných chorob.
3
LITERÁRNÍ PŘEHLED
3.1 Anatomie kopyta Kopyto je posledním- třetím článkem prstu, který má tvar kolmého kužele. Základem kopyta je kopytní kost, dále se skládá z kosti střelkové, části kosti korunkové – jako tvrdé útvary - které tvoří kloub kopytní. Z ostatních tkání jsou zde dvě kopytní chrupavky a vazivový střel, které zajišťují pružnost kopyta. Kopytní chrupavky jsou tuhé pružné destičky v postranních částech kopyta. Vazivový střel probíhá jako klínovitý útvar středem kopyta. Šlachy hlubokého ohybače a společného natahovače prstu a mazový váček zajišťují funkční činnost kopyta (DUŠEK A KOL., 1999).
3.1.1 U kopyta rozeznáváme vnější a vnitřní část.
3.1.1.1 vnější části kopyta
Vnější části kopyta se označují jako rohové pouzdro. Chrání vnitřní části, které obklopuje, před škodlivými účinky půdy. Rozlišujeme u něj 5 části: 1. rohovou stěnu, 2. rohové chodidlo, 3. rohovou střelku (JÖCHLE, STOCKKKLAUSER, 1942), 4.Obrubu, 5. korunku Obruba: je několik milimetrů široký proužek hned vedle "normální" kůže nad kopytem. Na polštáři obruby, což je vlastně nejhlubší vrstva obruby a jedná se o pozměněné podkoží, se nachází škára obruby, které se formuje do několika milimetrů dlouhých papil. Na ně nasedají papily pokožky (epidermis) obruby, ze které vyrůstá rourkovitá rohovina, známá jako glazura, čili poleva. Ta těsně pod kůží tvoří nažloutlý val, který odrůstá jako našedlá "poleva" po povrchu kopytní stěny směrem dolů k nosnému okraji kopyta. Asi v polovině výšky kopytní stěny se glazura přirozeně obrušuje. Její zrohovatělé buňky se na sebe skládají jako střešní tašky. Mezibuněčná rohovina obsahuje hodně tuků, díky tomu glazura udržuje vlhkost kopytní stěny. Korunka: navazuje zespoda na obrubu, je široká až 15 mm. Úplně "vevnitř" je opět korunkový polštář (pozměněné podkoží), který tvoří základ viditelného korunkového valu. Na něm se nachází korunková škára, která vytváří až 8 mm dlouhé
papily, na něž nasedají papily pokožky korunky (epidermis). Z nich vyrůstá rourkovitá rohovina korunky, které také říkáme "ochranná vrstva" rohové stěny kopyta - tedy ta nejsilnější vrstva rohového pouzdra. Tato rohovina se podle tvaru rourek a tedy i podle své funkce, dělí na tři další vrstvy - vnější, střední a vnitřní. Vnější vrstvu tvoří rourky s příčně oválným průřezem, směrem dovnitř se rourky stávají kulatější, vnitřní vrstva má rourky kulaté. Zrohovatělé buňky vnější a střední vrstvy mají tvar slupek cibule a jsou velmi odolné vůči tlaku směřujícímu zvenku dovnitř. Zrohovatělé buňky vnitřní vrstvy jsou pak vřetenovité a uspořádané podélně, takže lépe odolávají tlaku působícího shora nebo zdola (jako tlumiče auta). Právě mezi střední a vnitřní vrstvou, kde se mění tvar buněk, dochází nejsnáze k tvorbě trhlin a tak vznikají "duté stěny"(ŠVEHLOVÁ, 2003). Rohová stěna: má v průměru tloušťku až 1 cm. Na palmárním a plantárním konci zahýbá na spodinu chodidla a táhne se podél rohové střelky jako rozpěrová část. Růst rohoviny rohové stěny je asi 8 -10 mm za měsíc. Rohové chodidlo: Má poloměsíčitý tvar a mezi jeho větvemi je uložena rohová střelka (MARVAN et al., 1992). Zespodu uzavírá rohové pouzdro. Je pomocí lístkového proužku kolem dokola srostlé se stěnou rohoviny a tvoří přibližně 1 až 1,5 cm silnou, dovnitř vyklenutou rohovou desku. Jelikož má chránit citlivé vnitřní části kopyt, proto nesmí být při úpravě kopyta zeslabeno nebo dokonce „vysekáváno“. Rozpěrky: tvoří vnitřní ohraničení rohového chodidla. Jejich hlavní funkcí je především omezit zúžení kopyta v jeho zadní části, proto nesmí být seřezávány při úpravě kopyta. Při zeslabení rozpěrek, se zkřiví s prodlouženými úhly rozpěrovými a stlačují
střelku
rohovou,
což
podporuje
vznik
těsného
kopyta
(JÖCHLE,
STOCKKKLAUSER, 1942). Rohová střelka: má trojboký tvar je velmi důležitou součástí kopyta (MARVAN et al., 1992). Plní funkci tlumící, napomáhá pohybu na tvrdém hladkém terénu a společně napomáhá k pumpování krve z kopyta zpět do srdce. Proto je důležité, aby se dotýkala země při dopadu. Měla by být pevná, zmozolnatělá a většího rozměru. Zadní část kopyta v patkové části spolu se střelkou jsou důležitou základnou, při chůzi by se tato zadní část měla země dotknout jako první, proto je nezbytné, aby byla silná a bez citlivosti. Je to nutné i pro správný kopytní mechanismus. Pokud je zadní část slabá a citlivá, kůň dopadá nejdříve na špici a to může způsobovat v konečném důsledku podotrochlózu, laminitidu atd. (VOSTATKOVÁ, 2010).
3.1.1.2 vnitřní části kopyta K vnitřním částem kopyta patří kosti, vazy a šlachy, pružné části, škára kopytní, krevní cévy a nervy (JÖCHLE, STOCKKKLAUSER, 1942). Kosti kopyta: základem je kost kopytní s kostí střelkovou a část kosti korunkové a spěnkové na které se přikládají měkké části kopyta (KRÁL, 1951). Všechny kopytní kosti jsou spojeny prostřednictvím sedlových kloubů. Kopytní kost má trojúhelníkoví nebo kuželovitý tvar, chodidlový povrch této kosti je vyklenutý, nebo vydutý. Pod kloubní plochou vstupují do kosti kopytní dvě větší tepny (digitální artérie) a spojují se do jednoho oblouku (terminální oblouk) uvnitř kosti a z něj se větví mnoho malých tepének směrem ven z kosti, které jsou viditelné na povrchu kosti kopytní. Tato kost jako jediná nemá okostici, jejíž funkci přebírá škára. Střelková kost, vytváří dodatečnou podporu a stabilitu kloubu (STRASSER, 2004). Mezi střelkovou kostí a šlachou ohybače leží podotrochleární burza (synoviální, tíhový, mazový - váček), který usnadňuje pohyb šlachy a tlumí nárazy (vytváří klouzavý polštář pro šlachy hlubokých ohýbačů). Podobné váčky jsou na většině míst, kde šlachy tlačí proti kosti, tedy i mezi sezamskou, spěnkovou kostí a ohybači (SOUKUP, 2010). Spěnková, korunková a kopytní kost tvoří prst. Spočívá na nich celá hmotnost koně. Osa prstu hrudní končetiny svírá se zemí ostřejší úhel, než u pánevní končetiny. I to souvisí s funkcí hrudní končetiny jako „brzdy“ a pánevní končetiny jako „pohonu“. Korunkový a kopytní kloub mají sedlový tvar a jsou, stejně jako spěnkový kloub, po stranách opatřené velmi silnými vazy. Jsou málo pohyblivé do ohnutí a natažení, do stran je jejich pohyb minimální a slouží k vyrovnání pohybu při došlapování na nerovný povrch. Právě proto trpí tyto klouby na končetinách při práci (ŠVEHLOVÁ, 2008). Kopytní škára: je rohovinotvorná tkáň, která spojuje jmenované části kopyta (veškeré kopytní kosti) s vytvořeným rohovým pouzdrem. Skládá se ze škáry hraniční, korunkové, stěnové, chodidlové a střelové. Škára hraniční je úzký proužek přechodové kůže mezi vlastní pokožkou a další škárou. Škára korunková je asi 12 – 18 mm val, probíhající kolem celé korunky, po celé ploše je pokryta nitkovitými papilami, tato škára má schopnost vytvářet rohovou stěnu. Škára stěnová představuje několik set podélně probíhajících lístků, v předu pokrývá stěnu kosti kopytní, v předu je nejvyšší,
směrem dozadu se lístky zkracují a přecházejí na rozpěrovou část kopyta. Lístky zajišťují pevné spojení vnitřní části kopyta s rohovým pouzdrem. Škára chodidlová pokrývá spodinu kopytní kosti a je pokryta drobnými papilami, které vytváří rohové chodidlo. Škára střelová vytváří a pokrývá rohový střel, na povrchu má také drobné papily. Prstní tepny: přivádějí krev do kopyta, kde se bohatě větví a zajišťují přísun krve, hlavně pro kopytní škáru (DUŠEK et al., 1999) a jsou dvě. Tyto tepny probíhají přibližně po stranách šlachy hlubokého ohybače prstu. Je jich četné větve se rozvětvují na korunce, patkách a ve všech částech kopyta. Jenom rohové pouzdro nemá cévy, a proto při poranění nemůže krvácet. Nejslabší větévky těchto tepen, vlásečnice, přecházejí v malé žilky, které vytvářejí mohutnou žilní pleteň, která přechází ve dvě prstní žíly, které odvádějí odkysličenou krev z kopyta. Ze všech částí kopyta je krví nejvíce zásobena škára kopytní, což je velmi důležité pro tvorbu rohoviny. Čím více krve přichází do škáry kopytní, tím více rohoviny se na ní tvoří. Krevní oběh v kopytě se zvýší při pohybu koně (KRÁL, 1959). Prstní nervy: díky těmto nervům je kopyto bohatě inervováno a proto při poranění nebo neodborném kování kopyto silně krvácí a kůň výrazně reaguje na bolest (KYSILKA, RAJMAN, VÍTEK, 2006). Celé kopyto je silně zásobeno nervy kromě rohového pouzdra, proto je každé onemocnění kopyta silně bolestivé, ale ošetřování rohového pouzdra bolestivé není, protože není inervováno (KRÁL, 1959).
3.2 Kopytní mechanismus Během pohybu došlapují koně, podle oblouku, který opisuje končetina, nejdříve na zadní část kopyta, tedy na patky. Přední část se zatíží až později při překlopení přes špičku kopyta. Během fáze podpěru a odrazu se zatížené kopyto následkem hmotnosti koně a jezdce trochu roztáhne, protože patky se lehce rozšíří. Po odrazu a během kmitu dopředu se vrací kopyto do svého normálního tvaru. Kopyto tedy působí jako pumpa krevního oběhu, který je důležitý pro růst a výživu všech částí kopyta. Protože kopyto roste nejrychleji v místě největšího zatížení, je špička kopyta u koní, kteří se pohybují většinou po měkkém povrchu, delší než u koní, kteří běhají na tvrdém povrchu.
Příliš dlouhé kopyto způsobuje změnu zaúhlení kloubů a průběhu osy prstu, čímž dochází poškození šlach. Při ježdění obvykle nedochází k přerůstání patek, protože se silně opotřebovávají, jelikož se patky při zatížení od sebe oddalují, neustále se obrušují více než špička kopyta. Kopyto se tedy za několik týdnů v přední části prodlužuje a na patkách zkracuje a stává se tak ostroúhlým (ENDE, ISENBÜGEL, 2006).
3.3 Funkce kopyta Úlohou kopyt je držení těla nad zemí a pohyb vpřed, a to kdykoliv nezávisle na teplotě a druhu podkladu či stáří zvířete. Konec končetiny tedy musí být chráněn proti teplotním a mechanickým vlivům. Kopytní pouzdro plní tuto funkci jako jakási stále dorůstající bota. Při pohybu se přitom neustále střídá zatížení (noha došlapuje) a uvolnění (noha se zvedá). Zadní nohy posouvají tělo dopředu, přední nohy „zachytávají“ váhu těla tím, že kůň udělá krok a jednou nohou došlápne. Váha tedy jaksi „dopadá“ na jednu přední nohu (STRASSER, 2007). Spíše než prostá hrouda mrtvé rohoviny na konci koňské nohy je kopyto, velmi složitým orgánem, který vykonává rozličné funkce, které jsou životně důležité pro celkové zdraví a přežití koně. V (neúmyslném) ochromení těchto funkcí leží příčina mnoha dnešních problémů s kulháním (STRASSER, 2004). Abychom rozpoznali a pochopili tyto příčiny, musíme nejprve podrobněji prozkoumat funkce kopyta a uvědomit si a poznat fyziologii a význam kopyta pro organismus jako celek.
Funkce kopyta je možné volně zařadit do čtyř hlavních skupin: 1. Ochrana a zachycení na podkladu 2. Tlumení nárazů 3. Oběhové čerpadlo, podporující srdce (STRASSER, 2004) 4. Vylučovací orgán (STRASSER, 2007)
3.3.1 Ochrana a zachycení na podkladu Mezi funkce, zařazené do této kategorie, patří ochrana před vnějšími mechanickými silami, tepelná izolace a zachycení na každém terénu (prostřednictvím rozpěrek jako protiskluzové brzdy, klínového působení přední části kopyta a přísavkového účinku chodidla a střelky). Kopytní pouzdro je možné přirovnat k lidské botě. To, co je však na botě našeho koně výjimečné, je to, že nejenom nepřetržitě roste a nikdy nemusí být vyměněna, nýbrž je také vhodná pro každý terén a funkci, kterou kůň od ní vyžaduje. Lidé používají různý druh obuvi v závislosti na situaci. Ale u koně, musí jeden a tentýž kus obutí být schopen sloužit veškerým potřebám. Tímto obutím je myšleno kopytní pouzdro. Toto pouzdro je dosti silné a pevné, aby chránilo vnitřní části kopyta před vnějšími mechanickými vlivy (jakými jsou kameny, klacky apod.) a odolat opotřebení při překonání 10 – 15 mil denně (nebo více) na jakémkoliv podkladě. Kopytní pouzdro je také pružné, a chodidlo je citlivé na tlak – jím tedy kůň může cítit, po čem šlape. Kopytní pouzdro musí taky mimo jiné udržovat teplotu uvnitř kopyta bez ohledu na vnější teplotu, tak aby metabolismus buněk (a tím, mimo jiné, tvorba rohoviny, což znamená odstraňování bílkovin z krevního řečiště), zůstal konstantní. Další funkce kopytního pouzdra je poskytovat jisté našlapování na všech druzích terénu, dokonce i ve vyšších rychlostech. Za toto zodpovídá značnou měrou profil chodidla. Správný tvar a profil kopyta, a obzvláště chodidla, je životně důležitý k tomu, aby kůň měl přirozenou, dobrou trakci a jisté našlapování. Kůň má také trochu jiný tvar u předních a u zadních končetin, a to v důsledku rozdílu ve funkci předku a zádě (STRASSER, 2004).
3.3.2 Tlumení nárazů
Na
spodní
části
nohy
koně
probíhá
přeměna
mechanické
energie
(síla) v energii deformační. Prst nohy je konstruován jako listové pero. Kosti zajišťují pružnost v tlaku, šlachový a vazový aparát spodní části nohy zajišťuje pružnost v ohybu, přičemž v tomto aparátu jsou kosti uloženy jako v houpací síti. Při nárazu se šlachy a vazy natahují a kosti se stlačují. Rohové stěny kopyt, které nesou váhu koně, jsou u zdravého kopyta postaveny šikmo, což představuje elastičnost a jednotlivé rourky rohové stěny jsou utvářeny jako spirálovité pružiny.
V rohovém pouzdře se střídá měkká rohovina s tvrdou a tak tvoří elastický útvar. Kopyto je schopné roztažení, a proto je rozepření konců ramen (patek) snazší, než kdyby to bylo uzavřené chrupavčité „bříško prstu“. Většina energie nárazu je spotřebována k roztažení kopytních stěn proti odporu podkladu (třecí síla), za současného zploštění, tj. natažení klenby chodidla, tedy ke změně tvaru. Při zatížení poklesne přední stěna kopyta směrem ke středu kopyta. Klenba chodidla se během zatížení zploští. Při odlehčení se kopytní pouzdro stáhne zpět. Tento pohyb kopytního pouzdra, při kterém se nejsilněji pohybuje do strany nosný okraj kopyta a nejméně korunka, nazýváme „mechanismem kopyta“. Váha těla nestojí v kopytě, ale je zavěšena pomocí měkkých elastických rohových lamel v kopytním pouzdře. K tomuto roztaženému pohybu
kopytního
pouzdra dochází pouze na tvrdé půdě, která kopytním stěnám poskytuje potřebný protitlak. Na měkkém podkladu však musí kopytní mechanizmus fungovat jiným způsobem. Stěny se zaboří do půdy a podklad tlačí proti chodidlu, což kopyto pouze zužuje (STARSSER, 2007).
3.3.3 Oběhové čerpadlo, podporující srdce
Životně důležitou funkcí kopyta je jeho čerpání krve a tím podpora srdce při každém kroku. Pokaždé kdy kůň zvedne nohu, kopytní pouzdro se zúží a vytlačí krev ze škáry. Když kůň položí nohu zpět na zem, kopytní pouzdro se rozšíří do svého většího tvaru a škára nabude svého normálního tvaru a znovu se naplní krví. S každým krokem se tento proces opakuje. Když kůň zvedne nohu, aby udělal další krok, zmenší kopytní pouzdro svou velikost a krev, která se nachází ve škáře, je vytlačována. Tato krev přechází do žilní soustavy (korunkový žilní plexus) uvnitř a lehce nad korunkovou škárou, která je v uvolněném stavu pokud na kopytě nespočívá žádná váha. Při zatížení tlačí šikmé vyklenutí korunkové škáry proti korunkovému cévnímu plexu a žene krev nahoru do končetiny. A znovu se naplní krví. Ve fázi, kdy kopyto není zatíženo, může krev dosáhnout oblouk tepny uvnitř kosti kopytní, ale nemůže dál, protože je rohové pouzdro zúžené a škára je tlačena proti stěně. Teprve během dalšího kroku může krev plnit kopytní škáru. Čerpací cyklus se opakuje při každém kroku, přičemž podporuje srdce.
Proto je pro koně velmi důležitý pohyb, a nucené klidné stání jen polovinu dne je škodlivé pro jeho srdce a oběhovou soustavu (SRASSER, 2004)
3.3.4 Vylučovací orgán
Rohovina, která je produkována během krevního průtoku se skládá z bílkovinných sloučenin. Ještě, něž byla tato bílkovina přeměněna v bílkovinu byla „odpadem“ vnitřních orgánů. Produkci rohoviny v kopytě musíme tedy vidět jako prostředek k odstraňování odpadu koňského organismu, který se děje souběžně s vylučováním látek přes ledviny, osrstěnou kůží nebo sliznice. U koně je měsíčně produkován asi 1cm rohové stěny, lístkové rohoviny, chodidlové rohoviny a rohoviny střelu. Tímto je tedy vyloučeno odpovídající množství již nepotřebných bílkovin. Pokud kopyta nebudou pumpovat krev 60.000krát za den, ale jen 12.000krát, pak se vytvoří jen 20% rohoviny, která by byla normálně produkována. 80% bílkovin tak zůstává v krvi. Může dojít k celkovému přetížení těla „odpadními bílkovinami“ což narušuje látkovou výměnu ve vnitřních orgánech. Především v srdečním svalu a kůži (STRASSER, 2007).
3.4 Nemoci kopyt 3.4.1 Laminitis – schvácení kopyt
Schvácení kopyt patří ve zvěrolékařské literatuře k velmi často popisovaným onemocnění koní (VINČÁLEK, 2007). Laminitis neboli schvácení kopyt, je vlastně „zánět kopytních lístků“, což však podle současných poznatků není pravda. Poslední výzkumy ukázaly, že následkem celkového metabolického onemocnění, které postihuje srdce a cévy, ledviny, endokrinní systém (= hormony), srážení krve a acidobazickou rovnováhu, dochází působením určitých látek ke snížení průtoku krve vlásečnicemi kopytní škáry v oblasti lístků, jejich následnému odumírání, bolesti a menšímu či většímu rozvolněním spojů mezi lístky škáry a pokožky s různými následky (ŠVEHLOVÁ, 2010). Kůň má laminitidu, když selže lamelární architektura vnitřní kopytní stěny, která normálně zajišťuje zavěšení kopytní kosti do vnitřní plochy rohového pouzdra. Bez
fungujícího závěsného aparátu kopytní kosti působí hmotnost koně a síly, které vznikají při pohybu, posun kopytní kosti distalním směrem, stlačení a poškození cév, pohmoždění škáry chodidla, což způsobí značnou bolest a charakteristické kulhání (ŽERT, 2007). Toto onemocnění postihuje koně všech plemen a obou pohlaví. Zvlášť často se vyskytuje u poníků, protože se v krmení a držení těchto malých koní dělají těžké chyby a zdá se, že poníci se v látkové výměně liší od jiných plemen koní. Přes mnohostranný výzkum v posledních letech se ještě nedospělo k jednotnému názoru na patogenezi této, na kopytě se projevující, celkové nemoci. Výzkumy ukazují, že vylučování vazoaktivních mediátorů vede ke vzniku sníženého prokrvení kapilár kopytní škáry, při současné paralýze a tím k rozšíření ateriovenózních anastomóz. Úbytek kapilární perfuse vede k agregaci trombocytů a tím k intravazálnímu srážení krve, které způsobuje ischemickou nekrózu škáry. Poškození kapilárních membrán umožňuje výstup plazmatické vody, což vek ke klinickým příznakům silné bolesti v dorsální části stěny a v přední části chodila. Ihned po vzniku nemoci zjištěná zvýšená teplota v rohovém pouzdru spočívá ve zvýšeném přítoku krve arteriovenózními shunty (WINTZER, 1999). Schvácení vždy předcházejí poruchy, které souvisí nepřímo nebo přímo s krmivem, kvantitou příjmu krmiva a s poruchami zažívání (WINTZER, 1999). Nadměrný přísun čerstvé trávy s vysokým obsahem rozpustných cukrů (fruktanů), obvykle zjara a na podzim (O´BRIEN, 2009). Jednotliví koně jsou na fruktany různě citliví; postiženi bývají především přetučnělí koně či poníci (ŠVEHLOVÁ, 2010). Krmná dávka s vysokým obsahem škrobu (obvykle z obilných zrn) u sportovních a závodních koní může mít stejný efekt (O´BRIEN, 2009). Jedná se o pozření velkého množství jádra, na které kůň není zvyklý. Nebezpečná je hlavně pšenice, kukuřice a ječmen. Škroby jsou rozložené na kyselinu mléčnou, ve velkém množství, které se nestihne vstřebat do krve, proto se prostředí střeva okyselí. Kyselé prostředí i endotoxiny naruší střevní stěnu a do krve se dostávají různé toxiny. Porušenou střevní stěnou se dostanou kdo krve a mohou ovlivnit průsvit cév, ať už přímo nebo nepřímo – tím, že stimulují uvolnění přirozeně se vyskytujících vazoaktivních látek, např. histaminu, noradrenalinu a především serotoninu. Vlásečnice
v kopytech jsou na tyto látky velmi citlivé – a dochází k akutní laminitidě (ŠVEHLOVÁ, 2010). Těžká otrava krve v důsledku např. koliky nebo těžké infekce dělohy po porodu, ale i těžký zánět plic a podobné závažné nemoci. Přetížení jedné končetiny z důvodu dlouhotrvajícího zánětu škáry (O´BRIEN, 2009), zlomeniny, těžkého poranění šlachy, svalu, kloubu apod. Je tedy nucen delší dobu více zatěžovat druhou končetinu, u které se často objeví laminitida. Samozřejmě, koně se silnými a vyváženými kopyty budou méně náchylní než jedinci s tenkým chodidlem, tenkou stěnou či nekorektním tvarem kopyta (ŠVEHLOVÁ, 2010). Mezi další příčiny zánětu škáry patří přílišné otřesy, například, při rychlé jízdě na asfaltových cestách u jezdeckých a kočárových koní (O´BRIEN, 2009), především u koní, kteří k tomu nejsou správně natrénovaní, popřípadě mají tenkou stěnu a chodidlo (ŠVEHLOVÁ, 2010). Metabolický syndrom, kterým trpí velmi obézní koně, u nichž nadměrné zásoby tuku mohou produkovat hormony podobné kortikosteroidům a zřídka jako vedlejší komplikace u léčby kortikosteroidy (O´BRIEN, 2009). Při velmi ztíženém pohybu v kroku dochází k typickému nastupování na patky s přenášením těžiště těla na pánevní končetiny. Zvířata s onemocněním všech čtyř končetin se zpravidla vůbec nemohou pohnout z místa a uléhají. Když jsou akutním schvácením postiženy pánevní končetiny, k jejich odlehčení se přenáší těžiště těla na končetiny hrudní (WINTZER, 1999). Postižená kopyta jsou teplejší a zvláště v přední části sině bolestivá. Postiženy jsou většinou přední končetiny, méně často i zadní končetiny nebo všechny čtyři končetiny najednou (KRÁL, 1951), nebo příležitostně za určitých předpokladů jen jedno kopyto, když bilaterální končetina není pro jiné onemocnění schopna plného zatížení tj. schvácení z přetížení (WINTZER, 1999). Podle toho, které končetiny jsou postiženy, zaujímá kůň charakteristický postoj (KRÁL, 1951). Ve výzkumných pojednání je laminitida dělena do těchto stádií: Vývojové stádium laminitidy – perioda mezi začátkem působení příčiny procesu a vznikem charakteristického kulhání - v experimentálním modelu a oligofruktózou trvá v průměru 40 hodin (CERT, 2007). Akutní stádium laminitidy – perioda mezi vznikem charakteristických příznaků kulhání a odezněním příznaků nebo dislokaci kopytní kosti v kopytním pouzdře -
následuje po vývojovém stádiu (CERT, 2007). Projevuje se silným kulháním, zvýšenou teplotou kopyt a jejich citlivostí na tlak, hlavně v dorzální (přední) části. Toto stádium má různou délku, záleží na rychlosti úpravy biochemických procesů a odeznění zánětlivých procesů v kopytě. Konec tohoto stádia nastane buď za 72 hodin od propuknutí klinických příznaků, nebo jako uvolnění kopytní kosti (VINČÁLEK, 2007) Subkutální stadium laminitidy – následuje po akutní fázi, pokud nedošlo k uvolnění kopytní kosti, může dojít k postupnému zlepšení až do stadia, kdy má minimální, nebo žádné klinické či morfologické známky schváceného kopyta. Tohle závisí na rychlém upravení metabolických procesů a odstranění příčiny vyvolávající schvácení. Pokud však nedojde k ústupu klinických příznaků, znamená to prodloužení akutní fáze a dojde k uvolnění kopytní kosti (VINČÁLEK, 2007). Chronické stádium laminitidy – začíná separací dermo-epidermálního spojení lamel a jeho výsledkem je dislokace distalního článku prstu ve vztahu k pouzdru kopytnímu následuje po akutní laminitidě (CERT, 2007) nebo až poté, co se nemoc stala subakutní. V momentu, kdy dojde ke ztrátě pevnosti spojení lamel v souvislosti se zatížením, které je na ně vyvíjeno, separují se a pokud se separuje velké množství lamel, dojde k uvolnění kosti kopytní. Takže, zda zůstane kost kopytní v kopytním pouzdře stabilní, nebo dojde k jejímu uvolnění, závisí na poškození lamel (VINČÁLEK, 2007). Akutní schvácení kopyt se projevuje poruchami celkového zdravotního stavu a místními příznaky onemocnění. K prvně jmenovanému komplexu patří zvýšení tělesné teploty, frekvence pulsu a dechu, pocení, inapetence a příznaky neklidu. Nejnápadnější je postavení končetin a chůze nejčastěji silně kulhajícího koně. V horších případech u koní dochází k ulehnutí a následné postavení je jen s námahou (WINTZER, 1999). Ve fázi rozvoje a v akutní fázi schváceného kopyta vede ischémie, zánět a trombóza k rozličným stupňům poškození lamel. V momentu, kdy dojde ke ztrátě pevnosti spojení lamel v souvislosti se zatížením, které je na ně vyvíjeno, separují se a pokud se separuje velké množství lamel, dojde k uvolnění kopytní kosti. Na množství uvolněných lamel a jejich orientaci v kopytním pouzdře se projeví uvolnění kopytní kosti rotací a poklesem. Při rotaci kopytní kosti dochází k největší separaci lamel v dorsální části, a to tak, že se nosný okraj kopytní kosti posouvá směrem dolů, a tím vytváří klasický obraz, kdy stěnový postranní povrch kopytní kosti oddělí od dorsální kopytní stěny. Uvolnění kopytní kosti lze klasifikovat buď jako kapsulární rotaci tj. oddělení kopytního pouzdra od stěnového povrchu kopytní kosti tak, že není porušena její pozice
ve vztahu ke korunkové a spěnkové kosti nebo rotaci kopytní kosti tj. uvolnění kopytní kosti ve vztahu k ose spěnkové a korunkové kosti – flexe kopytního kloubu. Vzácněji může dojít k asymetrickému oddělení lamel v jedné nebo druhé patkové části, co vede k jednostrannému distálnímu uvolnění, nebo medilaterální rotaci. Taková jednostranná rotace vzniká u kopyt s lateromediální nepravidelností (rozbíhavá nebo sbíhavá) a souvisí s jednostranným přetížením kopyt a nedostatečně vyvinutými lamelami na strmější straně (VINČÁLEK, 2007).
Závěsný aparát kopytní kosti, o který nám zde jde, tvoří dva typy lístků, které do sebe zapadají jako zuby zipu. Pokožkové lístky, zrohovatělé i nezrohovatělé, tvoří nejhlubší vrstvou rohové stěny kopyta. Do nich zapadají lístky stěnové škáry, která pevně nasedá na kopytní kost. Ty obsahují krevní cévy, které vyživují obojí lístky. Vazoaktivní látky v krvi a zvýšená srážlivost krve či mechanický tlak způsobí zúžení vlásečnic kopytní stěnové škáry a nedokrvení lístků. Nedostatek krve v živých tkáních kopytní stěny způsobuje kromě bolesti z nedokrvení a odumírání buněk i sníženou tvorbu keratinu, čili horší růst rohoviny. Postupně se odumírání lístků šíří i do škáry a způsobuje ztrátu mezilístkových spojů. V tuto chvíli zaniká rovnováha sil v kopytě. Tah šlachy hlubokého ohýbače prstu a rotační síly působící na hrot kopytní kosti mechanicky oddělují oboje lístky od sebe. Organismus má snachu poškozené spoje co nejrychleji obnovit, honem tvoří novou rohovinu, jenže ta není kvalitní. Pokožkové lístky jsou zbytnělé, předčasně rohovatí a nejsou dostatečně pevné. Tato jizvovitá rohovina negativně ovlivňuje růst kopytní stěny, protože se pod ni vsouvá jako klín a ještě více ji tlačí od kopytní kosti. Vytváří se takzvané schvácené kopyto (ŠVEHLOVÁ, 2010). Obecně platí, že čím dříve léčba začne, tím lepší je její výsledek, laminitida je bezodkladné onemocnění (CERT, 2002). Preventivně proti rozvinutí laminitidy působí umístění kopyt koně do ledové tříště na 48 hodin během vývojové fáze onemocnění, velmi podstatně omezuje histologické změny ve zchlazeném kopytě (EPS et POLLITT, 2004).
U akutní fáze se všichni shodují na tom, že je třeba zabránit další rotaci kopytní kosti a obnovit normální uspořádání osy prstu. V tom, jak toho dosáhnout, se však názory odborníků liší. Můžeme říct, že většina se snaží o: •
odstranění nekvalitní a zbytnělé rohoviny v přední části kopytní stěny a umožnění růstu rohoviny zdravé a plně funkční
•
ochranu chodidla před nadměrným tlakem, který vyvolává hrot rotované kopytní kosti
•
Nastolení původní rovnováhy sil v kopytě.
Obecně tedy jde o odlehčení špičky kopyta a zatížení patek. Toho lze dosáhnout speciální úpravou kopyta a někdy i speciálním podkováním či operativním zákrokem na šlaše hlubokého ohýbače prstu (ŠVEHLOVÁ, 2010). Základem podpůrné léčby je terapeutické podkování, které zahrnuje podepření střelky a chodidla, posunutí bodu překlápění palmárně a zvednutí patek dle potřeby. Tato léčba je navržena tak, aby zabezpečila prostředí, ve kterém můžou přirozené hojící procesy probíhat co nejefektivněji a s co nejmenším narušením, a také, aby zabezpečila zvířeti největší možné pohodlí (VINČÁLEK, 2007).
Tomuto onemocnění se dá předcházet několika způsoby a to, že: 1. Koně nepřekrmujte, dávejte mu energeticky a minerálně vyváženou krmnou dávku odpovídající jeho fyzickému zatížení. 2. Koně náchylné na laminitidu krmte především senem ze zralých travin a vojtěšky, dodatečnou energii jim dodávejte formou olejů a minimalizujte dávku jádra. 3. Na změnu krmení koně navykejte postupně, stejně tak na jarní pastvu. 4. Udržujte pastvinu v „dobré kondici“. 5. Krmte často a po trochách. 6. Vyhýbejte se ztučnění koní; to neplatí jen pro dobře krmitelné poníky. 7. Udržujte kopyta koní zdravá, silná, vyvážená. 8. Sledujte celkový zdravotní stav koně.
9. Vyhněte se náročnější práci na tvrdém povrchu. 10. Minimalizujte stres koní (ŠVEHLOVÁ, 1999).
3.4.2 Pododermatitida – Zánět škáry kopytní
Pododermatitida čili zánět kopytní škáry, především ve spojení s otlakem, je jednou z častých příčin kulhání bosých i okovaných koní. Nejvíce bývají postižená chodidla, méně často jiné části kopyta. Příčinou zánětu kopytní škáry jsou většinou otlaky. Působení vnější mechanické síly může způsobit, že se mezi tvrdým rohovým pouzdrem a ještě tvrdší kopytní kostí zmáčkne škára - bohatě prokrvená a protkaná citlivými nervy. Dojde k popraskání drobných krevních kapilár a krev z nich se vylije. Pokud se krváceniny stihnou rychle vstřebat, nemusí způsobit vůbec žádný problém, jestliže jsou však větší nebo je síla působící na škáru opakovaná, krevní výron se nemůže rozpínat a tlačí na citlivou tkáň. To bolí. Někdy tato vnější síla nemusí způsobit krevní výron, ale stlačí kapiláry natolik, že vyvolá nedokrvení škáry a její následné odumření. Na veškeré tyto změny reaguje škára zánětem – pododermatitidou. Při něm se mezi buňkami hromadí žlutavě zabarvený serózní zánětlivý výpotek (exsudát). Kromě tlaku hromadící se tekutiny způsobuje bolest i samotný zánětlivý proces (ŠVEHLOVÁ, 2010). Zánětlivé procesy dále vznikají po perforaci rohového pouzdra proniknutím cizího předmětu rohovým pouzdrem. Pokud se kromě mechanických, méně často termických účinků na zánětu podílejí mikroorganismy, vzniká infikovaná pododermatitida. Pododermatitida začíná vždy jako ohraničený proces, který se však při hnisavé formě může rychle rozšířit. Prostřednictvím zánětlivého exsudátu může být podminována větší plocha chodidla nebo stěny. Nakonec dochází k provalení hnisu na korunce nebo v nepříznivějších případech dojde až k exkungulaci (odloučení celého rohového pouzdra). Překonají-li obranné mechanizmy hnisavá ložiska, vytváří se kopytní absces (WINTZER, 1999).
Typy pododermatitidy •
Neinfekční či nehnisavou pododermatitidu, která je akutní nebo chronická a právě ona je spojována s otlakem; o té se budeme bavit dále.
•
Infekční pododermatitidu, nejčastěji hnisavou, kterou známe obvykle pod pojmem kopytní absces.
•
Trochu zvláštní průběh má takzvaný chronický hyperplastický zánět korunkové a obrubové škáry i
•
tak zvaná chronická verukózní pododermatitida známá jako rakovina kopyt.
•
Přestože se kdysi mezi pododermatitidy, tedy záněty, řadila i laminitida (schvácení kopyt), dnes se už ví, že toto závažné onemocnění není zánět, ale naopak nedokrvení škáry kopytní stěny (ŠVEHLOVÁ, 2010).
Při akutním zánětu kopytní škáry kůň začne náhle kulhat, při chronickém kulhání nastupuje pozvolna. V obou případech se zhoršuje během zátěže, především na tvrdém nebo nerovném povrchu. Pokud kůň nekulhá výrazně, pak aspoň chodí ztuhle nebo má „jen“ zhoršenou výkonnost. Obr. 1: Otlačená kopyta. Na
první
pohled
nerozeznání
k od
schvácení. (ŠVEHLOVÁ,
2007)
Pokud je zánět rozsáhlejší, bývá kopyto teplejší, pulzují prstní tepny. V tuto chvíli je možné splést si ho s laminitidou či kopytním abscesem.
Veterinář vyšetří kopyto diagnostickými kleštěmi. Při tlaku na postižené místo by měl kůň reagovat bolestivě; samozřejmě záleží na jeho individuální citlivosti i na lokalizaci zánětu. Na nepigmentovaných kopytech, především po důkladném vyčištění či snesení vrchní vrstvy rohoviny je možné vidět místo se změněnou barvou; od žluté přes hnědou, červenou až do modra. Říkáme tomu také suché kuří oko či podozoubek. Tuto změnu lze vidět na chodidle, patkách, někdy i na kopytní stěně. Poškození škáry v oblasti korunky (např. uhození do břevna) má za následek lineární tvar otlaku v kopytní stěně kolmý na růst kopyta, který se obvykle objeví hned. Někdy lze otlak najít v bílé čáře, a to až po dost dlouhé době, než odroste k nosnému okraji. Je to pak známka toho, že před nějakou dobou došlo k poranění kopytní škáry. Obr.
2:
Pododermatitis:
rozsáhlejší otlaky v přední části kopyta. (ŠVEHLOVÁ,
2007)
Veterinář si může také pomoct svodným znecitlivěním kopyta. V případě potřeby vyloučí jiné příčiny kulhání rentgenem (ŠVEHLOVÁ, 2007). Jako léčba při akutním onemocnění se přikládá na kopyto studený mokrý obvaz, který je možno za 3 – 5 dní sejmout a nahradit ho teplým obvazem. Pokud kulhání trvá již několik dní, pak je k uspíšení resorpce zánětlivého exsudátu indikován ihned teplý
obklad. Léčba pokračuje pracovním klidem koně ve stáji. Jestliže symptomy zánětu neodeznívají nebo se během léčby zesilují, onemocnělou škáru je nutné operativně obnažit. Obnažený okrsek kopytní škáry se chrání suchým vatovým obvazem tak dlouho, dokud se škára nepokryje jizvovitou rohovinou (WINTZER, 1999).
3.4.3 Hniloba střelu Postihuje předvším střední střelové rýhy (ŠVEHLOVÁ, 2006) zejména
u
přerostlého střelu nebo dyž se nechají přerůst patky a rýha se prohloubí (O´BRIEN, 2007). Vyvolávají ho “hnilobné” bakterie, které se pomnoží poté, co se pro ně v rýze vytvoří příznivé podmínky: vlhko, teplo, špína, zásaditější pH a pokud dojde k narušení celistvosti rohoviny (ŠVEHLOVÁ, 2006). Vzniká především u koní, kteří jsou ustájeni na znečištěné vlhké podestýlce nebo se dlouhodobě pohybují v bahnitém terénu (DRAHOŠOVÁ, 2010). Střelová rýha je měkčí až rozbředlá, hluboká a naplněná černou mazlavou odporně páchnoucí hmotou. Pokud se nezačne léčit, proniká do hloubky- do citlivých struktur (ŠVEHLOVÁ, 2006) a když, se hniloba rozšíří až na oblast patek, vzniká zánět obruby, po kterém zůstávají prstence v rohovině patkové části stěny, a kůň začne kulhat (WINTZER, 1999). Příčiny jsou všeobecné a neúplné, nepřesně určené. Hniloba kopyt je velmi častá nemoc, postihující především oblast střelky. Většinou ji způsobuje těsné kopyto. Přerostlá rohovina zabraňuje potním žlázám plnit jejich funkci (vytvářet kyselé prostředí, které ničí bakterie hniloby). Proto se občas hniloba kopyt vyskytne i u pastevních koní, kteří jsou špatně strouháni nebo kováni. Hniloba vzniká především u koní nacházejících se delší dobu ve špatně kydaném boxe - čpavek vysušuje kopyta a napomáhá vzniku hniloby (KLIMOVIČOVÁ, 2009). Při léčbě je důležité zajistit lepší stájovou hygienu a odstranění veškeré postižené rohoviny, důkladné vyčištění střelových rýh a aplikaci dezinfekčních a adstringenčních prostředků např. jodoforméter, dehet, chlumského roztok, metylenovou modř, antibiotika, modrou skalici aj. Hluboké a úzké střelové rýhy se vyplní vatou. Dezinfekce a tamponáda se provádí denně, dokud není rohovina střelu suchá (WINTZER,1999). Protože však uvedené láky buď rohovinu vysušují, nebo ničí i „potřebné“ bakterie je třeba jejich použití snížit na minimum. Navíc můžeme podávat
vhodné krmné doplňky pro podporu a růst kvalitní rohoviny. Důležitý je také pohyb (ŠVEHLOVÁ, 2006). Prevencí hniloby kopyt je řádně obměňovat podestýlku, aby kůň nestál ve vlhku, pravidelně čistit kopyta se zvláštní pozorností na středovou rýhu střelu (DRAHOŠOVÁ, 2010). Dále je to pravidelné a pečlivé ošetření střelu. Odstranění převislé části a oblasti kde se může zachytit podestýlka. U chronických případů je důležitá pravidelná aplikace a výměna desinfekčních prostředků na kopyta a především udržování čisté a suché podestýlky (O´BRIEN, 2007). Léčba by měla být svěřena odborným pracovníkům, podkováři či veterinárnímu lékaři, kteří zajistí případnou celkovou a chirurgickou léčbu (KYSILKA, RAJMAN, VITEK, 2006).
3.4.4 Rakovina kopyt
Je to onemocnění kopyt, které je takto nazýváno vzhleden k nesnadné léčbě. Ve skutečnosti se ale jedná, o specifický zánět škáry (KYSILKA, RAJMAN, VÍTEK, 2006) a nejedná se o karcinom (DUŠEK, et al., 1999). Začínající se obvykle projevovat na střelu a v tomto stádiu je snadně možné ji zaměnit s pokročilou hnilobou rohového střelu (KRÁL, 1951). Podobá se tedy hnilobě kopyta, ale je mnohem závažnější (ANONYM 1, 2010). V pokročilém stádiu se však rozšiřuje na chodidlo a stěnu. Ovšem to neznamená, že by rakovina nemohla začínat např. na rohové stěně (KRÁL, 1951). Příčiny nejsou zcela známi, a jsou podobné jako u hniloby kopyt a to předvším špatné hygienické podmínky, dále může jít o krmení, karence nutných látek či dědičné dispozice (KYSILKA, RAJMAN, VÍTEK, 2006). Rozdílem mezi hnilobou a rakovinou je takový, že u rakoviny nedochází k rozpadu střelky a jejího okolí, ale naopak k jejímu nadměrnému bujení (proliferaci). Ze střelky a jejich postranních rýh začne vyrůstat bělavá hmota a střelka za chvilku vypadá jako květák (bradavkovité výrustky), tato hmota je měkká, po poranění krvácí, je velmi citlivá a kúň tedy při pohybu kulhá. Pokud se neléčí, může postihnout celé kopyto a deformovat ho (ANONYM 1, 2010).
Choroba se projevuje zachvácením střelu, chodidla prípadně stěny kopytní formou a růstem květákovité, rozpadající se často nepříjemně páchnoucí tkáně (KYSILKA, RAJMAN, VÍTEK, 2006). Léčba je někdy problematická, pracná, nákladná a dlouhodobá. Spočívá v lokálním ošetření pomocí těchto přípravků: jodoforméter, dehet, chlumského roztok, metylenovou modř, antibiotika, modrou skalici aj. Radikální léčba spočívá v chirurgickém snesení patologické tkáně a následném ošetření tlakovými prostředky za použití krycí podkovy. Léčbu by měli provádět odborně zdatný podkovář a veterinární lékař. Prevence spočívá v pravidelném čištění, vysoušení, častější úpravě kopyt a práci v suchém a odpovídajícím prostředí (KYSILKA, RAJMAN, VÍTEK, 2006).
3.4.5 Rozštěp Jsou praskliny rohového pouzdra, které probíhají ve směru rohových rourek lístků (VINČÁLEK, 2007). Rozštěpy bývají běžné, zejména u přerostlých kopyt. Nejčastěji se vyskytují u špiček předních a po stranách zadních kopyt, protože ta jsou nejvíce zatížena hmotností koně (O´ BRIEN, 2009). Přímými příčinami jsou příliš tvrdá a drobivá rohovina, přílišné roztahování korunky pro větší zatížení jedné poloviny kopyta při nepravidelném postoji a rychlý pohyb na tvrdém podkladu, používání příliš krátké, příliš úzké nebo příliš široké podkovy, zeslabování rozpěrek jejich velkým seřezáváním nebo neošetřená poranění korunky - trvalé ovlivnění tvorby rohoviny na postiženém místě (WINTZER, 1999). Poranění korunkového okraje, tvrdá, nepoddajná rohovina, nestejný tlak na kopytní rohovinu, vadné podkování nebo nepřiměřené pracovní podmínky (KYSILKA, RAJMAN, VÍTEK, 2006). Přerostlá kopyta, špatné utváření a ošetřování kopyta, nekvalitní rohovina, Předchozí úrazy nebo infekce (O´ BRIEN, 2009). S poruchou souvislosti rohoviny související poranění a znečištění škáry vede ke vzniku různě silné zánětlivé reakce (pododermatitis). Jejím následkem je kulhání ve fázi podpěru a zesílená pulzace digitálních artérií. Stálý protilehlý pohyb ploch rohoviny v rozštěpu, ke kterým dochází vlivem mechanismu kopyta, způsobuje trvalé mechanické dráždění škáry a ztěžuje tak tvorbu
rohoviny. Rozštěp se nemůže zhojit ani srůstem obou okrajů rozštěpu, ale jen nárůstem ochranné vrstvy od korunky (WINTZER,1999).
Typy rozštěpů dle místa: Rozštěp korunkového okraje Rozštěp nosného okraje (O´ BRIEN, 2009) Rozštěp přední stěny Rozštěp postranní stěny Rozštěp patky Rozštěp rozpěrky
dle hloubky: povrchové pronikající
dle délky: neprobíhající probíhající
Jednotlivé typy rozštěpů se podle této klasifikace vyskytují v kombinované formě (VINČÁLEK, 2007). Je nutné s i uvědomit. Že rozštěp je následek přetížení kopyta v daném místě a porušení rohové schránky v důsledku nevhodných poměrů zatížení jednotlivých částí kopyta (VINČÁLEK, 2007). Naléhavou úlohou léčby je odstranění příčin a pak zvládnutí pododermatitidy. Při úpravě kopyta je nutné pamatovat na jeho pravidelné zatěžování. Podkováním s použitím zámkové podkovy se musí docílit potřebné podpory více zatížené stěny (WINTZER, 1999). Přetížená strana kopyta bývá vyšší a patka výrazně vytlačena nad úroveň druhé. Ideální je upravovat kopyto pod kontrolou rentgenových snímků tak, abychom zachovali rovnoměrnost kloubních štěrbin a paralelnost spodní plochy kopytní kosti s nosným okrajem rohového pouzdra. Při ošetření kopyta s rozštěpem je základ upravit rovnováhu kopyta. V případě že je rozštěp průběžný a pronikající je vhodné oddělené části kopyta vzájemně zpevnit například skobkami, svázáním drátem, sešroubováním pomocí plechu a samopřezných šroubků nebo použitím speciální stahovací svorky. Takto ošetřený rozštěp je vhodné překrýt vrstvou umělé rohoviny. Mezi novější metody patří slepení
rozštěpu pomocí plátku umělé hmoty a vteřinového lepidla nebo nanesením zpevňující vrstvy polyuretanového lepidla. Rozštěp začínající od nosného okraje stačí obvykle pouze přerušit v místě, kde končí, a to nejlépe vyvrtáním otvoru a průměru 8mm přes celou stěnu a na lístky bílé čáry. Malý rozštěp začínající od korunky je vhodné oddělit těsně pod korunkou krátkým řezem a porušenou korunku vyčistit až do konce rozštěpu, aby rovina od korunky rostla opět neporušena. S takovou úpravou a vhodným podkováním může kůň být dále sportovně využíván (VINČÁLEK, 2007)
3.4.6 Kopytní abscesy Absces je nahromadění hnisu ve vytvořené dutině; v případě kopyta se jedná o hnisavý zánět ve škáře, kde se hnis hromadící se mezi škárou a rohovinou nemá kam rozpínat, vytváří tak velký tlak a způsobuje bolest a kulhání. Podstatou je vniknutí baktérií z vnějšího prostředí do citlivé kopytní škáry, kde vzniká infekce. K tomu dojde buď primárně probodnutím rohoviny ostrým předmětem, čemuž říkáme nášlap, nebo častěji sekundárně průnikem infekce do kopytní škáry prasklinami či jinými otvory v kopytním pouzdře (ŠVEHLOVÁ, 2010).
Neléčený abces se pod chodidlem začne
zvětšovat. Abcesy si většinou hledají cestu směrem dozadu a provalí se v patkové části korunky. I když kopyto může na první pohled vypadat normálně, na korunce se vždy, den nebo dva dny před tím, než se hnis vyvalí ven, objeví citlivý bod. Hnis se většinou provalí chodidlem, stěnou nebo korunkou. Pokud nedojde k poškození měkkých částí, kulhání velmi rychle odstoupí. Infekce do kopyta vstupuje nejčastěji s nečistotou, která uvázla v bílé čáře, spojením mezi chodidlem a stěnou. Bílá čára může být při zánětu škáry širší než obvykle, čímž se zvyšuje riziko abcesů. Širší bílá čára se může objevit i u koní s nadměrně dlouhou špičkou (O´BRIEN, 2009). Ke snadnější lokalizaci abcesu se používají kopytní kleště. Léčbu určuje veterinární lékař, zda je kopytní abces dostatečně zralý, aby mohl být chirurgicky otevřen. Popřípadě může urychlit zrání abcesu, přiložením lehkého zapařovacího obvazu. Tento obvaz se ponechá asi tři dny, dle situace a veterinární lékař koni aplikuje antibiotika a protitetanové sérum (ENDE, ISENBÜGEL, 2006).
Po zjištění místa abscesu je nutné celé chodidlo, střelku a střelové rýhy pořádně vyčistit a umýt. V místě rány se kopytním nožem vyřízne otvor minimálně ¾ cm velký a zasahující až do místa, kde se absces nachází. Stěny drenážního otvoru nemají být kolmé, aby se otvor nezavíral. Hnis se uvolní a vyteče. Po této drenáži je třeba ránu vyčistit a zdezinfikovat; ideální je roztok povidon jodidu. Vzniklý otvor se pak vyplní tampónem namočeným do dezinfekce a na kopyto se přiloží kvalitní a pevný obvaz, který ho bude chránit před vlhkostí a nečistotou. Místo obvazu lze použít řádně čistou a zdezinfikovanou „botu“(ŠVEHLOVÁ, 2010). Nebezpečnému nášlapu se lze vyhnout tak, že se povrch výběhu, jízdárny a boxu bude stále kontrolovat, aby byl bez ostrých předmětů. Dále je potřeba udržovat kopyto zdravé, vyvážené a silné, aby mělo svoji přirozenou schopnost odolávat vnějším vlivům. Sem patří správné krmení, pohyb koně (ŠVEHLOVÁ, 2010) důkladné vyčištění kopyt především chodidla, střelové brázdy kopytním háčkem po každém ježdění (ENDE, ISENBÜGEL, 2006) i správný způsob upravování kopyt. Je třeba kopyto upravovat tak, aby se zabránilo separaci kopytní stěny či jejímu praskání (ŠVEHLOVÁ, 2010) a pravidelně prohlédnout, zda v něm nejsou cizí předměty nebo zda není jeho rohovina zabarvena (ENDE, ISENBÜGEL, 2006). Vhodným managementem je třeba zabránit přesušení i přemočení kopyta (ŠVEHLOVÁ, 2010).
3.4.7 Doupě
Na rozdíl u od rozštěpu probíhá porucha souvislosti rohoviny při doupěti napříč ke směru rohových rourek. Tento defekt stěny rohového pouzdra sahá buď jen do ochranné vrstvy, nebo dosáhne až na hranici škáry, čímž se škára stane součástí patologického procesu. V této souvislosti je obvykle následkem lokální zánět (WINTZER,1999). Důvodem této nemoci bývá poranění korunkového okraje (KYSILKA, RAJMAN, VÍTEK, 2006). To znamená, že na některém místě korunky je na nějakou dobu přerušena produkce rohoviny, kdežto vedle pokračuje růst dále. Nejčastěji tedy vzniká jako následek poranění korunky při zášlapu (JÖCHLE, STOCKKLAUSNER, 1942). Doupě má vždy své východisko na korunce, ať došlo k uvolnění obruby traumaticky nebo po provalení hnisu. V postiženém okrsku dochází k přerušení
kontinuální tvorby rohoviny. Po odeznění příčin se korunková škára pokryje tenkou vrstvou mladé rohoviny. Jestliže vznikne zánětlivá rekce korunkové a stěnové škáry, dochází ke kulhání a vznikají další symptomy vyplývající z akutní pododermatitidy (WINTZER, 1999). Růstem kopyta se poškozená rohovina posunuje směrem k nosnému okraji, díky čemuž často dochází k samo vyléčení. Hloubka doupěte se určuje pečlivou adspekcí nebo sondáží. Zasahuje-li doupě až na škáru, je třeba v okrsku doupěte udělat poloměsíčitou ablaci rohoviny, samotnou škáru opláchnout antiseptikem a překrýt gázou. Doupě nezasahující na škáru nevyžaduje žádné ošetření. Může se však vyplnit kopytním tmelem (WINTZER, 1999). Prevencí je zabránění zraňování korunky a podpoření zdravého růstu rohoviny (KYSILKA, RAJMAN, VÍTEK, 2006).
3.4.8 Těsné kopyto
Jako taková, popisujeme kopyta, jejichž vzdálenost hran patkovýchje menší než ½ obvodu nosného okraje. V některých případech, jsou k sobě patkové hrany téměř přiloženy (KYSILKA, RAJMAN, VÍTEK, 2006). Cokoliv, co brání řádné funkci mechanismu kopyta (rozšíření kopyta
při
zatížení), přispívá ke vzniku těsného kopyta nebo jej způsobuje. Některé nejběžnější případy jsou. a) hříbata s tvrdými kopyty, odchovaná na měkké půdě Plemena s tvrdými kopty (arabští koně, osli, quarterhorse aj.) potřebují tvrdou půdu, aby se jejich kopyta správně vyvinula a mechanismus kopyta fungoval. Měkká půda má pak za následek těsná a strmá kopyta. b) vynucený nedostatek pohybu či nuda Jestliže se kůň nehýbe, protože je uvázán nebo zavřený v boxu, mechanizmus kopyta nepracuje c) následkem zranění Bylo-li kopyto nebo noha zraněno do té míry, že kůň ji nebude po nějakou dobu pokládat na zem či na ni přenášet váhu, kopyto se stane těsným proto, že mu chybí mechanismus kopyta. d) zanedbání
Při nepřirozených životních podmínkách, pokud nejsou dostatečně často upravována – narostou rozpěrky a patky příliš dlouhé a chodidlo příliš silné. Toto způsobuje těsné kopyto a bolesti v patkách což brání mechanizmu kopyta. e) podkovy Špatné a neodborné podkování. f) nedostatek vody Nedostatek denního ponořování do vody je, v každém věku, hlavní z činitelů, přispívajících k těsnému kopytu. Celé kopyto se smršťuje a ztrácí elasticitu (SRASSER,2000).
Rozlišujeme kopyto těsné: a. v patkách – s posunutou patkou b. v korunce – stěna po obvodu je vmáčklá a tvoří prohlubeň stěny c. v nosném okraji – obvod nosného okraje a korunky je stejný – kopyto připomíná
válec
(KYSILKA,
RAJMAN,
VÍTEK,
2006).
Důležité je porozumět účinkům těsného kopyta. V první řadě sem patří omezený krevní oběh v důsledku blokovaného mechanismu kopyta, snížená tvorba rohoviny. U hříbat brání spravnému vývinu kopytní kosti. V důsledku bolestivosti patek, vede k chronické bolesti svalů a křečovému stažení apod. (STRASSER, 2000).
Cílem terapie musí být zmenšit při pohybu tlak na kopytní stěnu spoluúčastí celého chodidla. K tomu účelu přispívá podkování s elastickou vložkou pod podkovou (např. Kopytní polštářek). Ještě účelnější by bylo koně trénovat na měkké půdě. Pravidelné zkracování rohoviny v přední části a korektura podkování s podkovou se správnou délkou ramen mohou tuto těsnost pozvolna upravit. Pokud to dovoluje využití koně, je dobrý delší pohyb koně na pastvině bez podkov (WINTZER, 1999).
3.4.9 Volná stěna
Štěrbina mezi rohovým chodidlem a rohovou stěnou v bílé zóně se označuje jako volná stěna (WINTZER, 1999). Bílou čáru mohou napadnout bakterie a houby a způsobit degeneraci kopytní stěny. Bez kontroly se infekce z bodu vstupu
rozšíří všemi směry, čímž podryje a oslabí kopytní stěnu. Koně s vadnou stavbou kopyta, koně kteří již prodělali zánět škáry, s nevyváženými kopyty, ustájeni ve vlhkých podmínkách a nepravidelně nebo nedostatečně strouhaní. Tito všini jsou náchylní k onemocnění bílé čáry. Dlouhá špička a rotace kopytní kosti při zánětu škáry roztáhne bílou čáru ve špičče, čímž ji rozšíří a zeslabí, takže je poté snadněji přístupná mikroorganismům ničícím kopyta (O´BRIEN, 2007). Příčinou je drobivá, suchá rohovina, macerace bílé zóny a lze ji přičíst zvláště poruše vzájemných vztahů mezi chodidlem a stěnou. Do vzniklé dutiny vniká špína, kamínky a púevně se vkliňují a jiná cizí tělesa a mohou tlačit na škáru, případně ji i zraňovat (WINTZER, 1999). Při léčbě je důležité, aby podkovář nebo veterinář odstranil veškerou postiženou stěnu a následně ji očistil od práškovité hmoty. Dokud nenaroste nová rohová stěna (cca 1cm za měsíc) a defekt nezakryje, je nutno obnaženou oblast potírat dezinfekčními prostředky. Během léčby je nutné aby kůň stál v čistém a suchém prostředí. Než doroste nová stěna, lze kopyto podpořit rozšířenou podkovou. Není-li na kopytě dost rohoviny, lze použít podkovy nalepovací. Prevencí vzniku volné stěny je pravidelné strouhání a udržováním spravně vyváženého kopyta. Vyplachování starých děr, po předchozí podkově, dezinfekčními prostředky. Dále je to odstranění jakéhokoliv nedostatku ve výživě (O´BRIEN, 2007).
3.5 Zdravé kopyto a jeho ošetřování Kopyta divoce žijících koní a dalších equidů (koňovitých savců), jako zeber a oslů se ve své funkci a ve své výstavbě nijak neliší od kopyt našich sportovních koní. Toto platí rovněž i pro polodivoce ve stádech žijící chovná zvířata velkých hřebčínů, která rovněž žijí bez podkov. Zdravé kopyto divokého koně je beze vší pochybnosti výsledkem miliony let trvajícího evolučního procesu přizpůsobování životnímu prostředí. Kdyby se toto přizpůsobování koni nepodařilo, tak by byl dnes s velkou určitostí již vyhynulý. Je tomu však právě naopak, a protože se koním přizpůsobování podařilo, prosadili se velice
úspěšně téměř ve všech končinách Země s výjimkou tropických pásem (VINČÁLEK, 2009).
Kopyto je výborný (možná nejlepší) ukazatel zdravotního stavu koně, protože to je první místo, které organismus - reagující na nedostatky či přebytky ve stravě a na nemoci - ochudí kvůli záchraně ostatních tělesných orgánů. Bohužel dnes je více nemocných kopyt než těch zdravých, a proto nám různé nedostatky, vady a nemoci připadají jako naprosto normální, jako něco, co se nemusí řešit. Tvrzení, že bez kopyta není kůň, se nedá vyvrátit, přesto v praxi stále není zavedená úprava kopyt podle jejich individuálních potřeb, ale podle nějakých norem, které se ukazují jako nedostatečné (6-8 týdnů, a ani tyto časové úseky nejsou často dodržovány) a podle stavu naší peněženky. Pro tuto nedbalost není omluvy. Nejsmutnější je, že i v knihách jsou často uvedené obrázky a fotky kopyt deformovaných, s nepřirozeným tvarem – schvácených (ŠANTRŮČKOVÁ, 2010). •
1. linie spěnky a kopyta - má být rovná, přechod v korunce hladký
•
2. linie korunky - klesající k patkám bez výrazných výkyvů
•
3. kopytní stěna - hladká, bez prasklin, bez kroužků, neprohýbající se, nevybulující se (ŠANTRŮČKOVÁ, 2010).
obr.3 Záměrně byla vybrána „ošklivá kopyta" pro zdůraznění rozdílu, ale musíme si všímat i méně nápadných signálů (ŠANTRŮČKOVÁ, 2010).
Kopyto koně musí být dostatečně tvrdé, aby si kůň při rychlém běhu nezpůsobil žádné poranění, musí být odolné proti opotřebování, aby mohlo snášet neustálý pohyb nebo častý útěk. Protože rohové pouzdro musí dokonale sloužit i v nepříznivém počasí, je nutné, aby bylo zdravé a odolávalo různým teplotám prostředí, aby chránilo vnitřní části kopyta v zimě před omrznutím a v létě před přehřátím. (RAU, RAU, 2004) Pro podkováře je velice důležité zda je kopyto zdravé či nemocné a rozhodnout o tom je někdy velmi obtížné. Proto by měl podkovář úzce spolupracovat s veterinářem, který má k dispozici různé vyšetřovací pomůcky (RTG apod.). Přesto však můžeme odhadnout stav kopyta i podle vnějších příznaků a podle toho podkování a korekturu kopyt přizpůsobit. Jestli je kopyto zdravé nebo ne posuzujeme podle toho, zda kůň kulhá na určitou končetinu, jak končetinu drží v klidu, jaká je velikost vyšetřovaného kopyta i kopyta sousedního a zvláště – jaký je tvar vyšetřovaného kopyta. Posoudíme detailně průběh a povrch rohové stěny, rohového chodidla, rohového střelu, a snažíme se zjistit, v čem se posuzované kopyto liší. Vždy je zapotřebí znát velmi dobře vlastnosti zdravého kopyta (KYSILKA, RAJMAN, VÍTEK, 2006).
3.5.1.1 Znaky správně upraveného zdravého kopyta jsou: (Rozměry je třeba brát s ohledem na velikost kopyta) - Stěna ve špičce by měla svírat se zemí úhel 45° - 50°u předních a 55° - 60° u zadních kopyt. - Délka stěny ve špičce od korunky k zemi by měla být cca 8cm u malého až 9cm u velkého koně. - Váha koně by měla působit přibližně ve středu nosné plochy kopyta. (Nikoli těžiště sil působících na kopyto.) - Centrální čára protínající kopyto při pohledu na chodidlo středem střelky by měla rozdělovat kopyto na dvě téměř identické poloviny. - Při pohledu na kopyto z boku by měla korunková linie se zemí svírat úhel přibližně 30°. - Párová kopyta by měla být podobná.
- Nosná plocha, která na rovném tvrdém povrchu první došlápne na zem (u zdravého kopyta), je tvořena: kopytní stěnou včetně patkového úhlu s postranní (laterální) klenbou, někdy úzký mozol v přední části kopyta (max. 1 cm) a zadní částí střelky. - Toto rozložení zatížení nelze u podkovaných koní dodržet (SOUKUP, 2010)
3.5.1.2 Správné ošetřování kopyt koní
Ošetřováním koňských kopyt se uchovává kopytní rohovina zdravá a kopyto se udržuje v přírodním a správném tvaru. U podkovaného koně se ošetřování vztahuje hlavně na kopyto a jeho podkování. U hříbat má tato péče důležité úlohy ve vývoji kopyta. Z toho důvodu bude péče o kopyta dospělého koně odlišná od péče kopyt hříbat (JÖCHLE, STOCKKKLAUSER, 1942). Bez kvalitních a zdravých kopyt není plnohodnotný kůň. Má–li tomu tak být, musíme začínat tam, kde kopyto začíná růst a získává svoje vlastnosti a tvar. Důkladná péče tedy začíná po narození hříběte. Sledování kopýtek je tou nejzákladnější činností, protože usměrňováním růstu kopyt ovlivňuje i postoj – postavení končetin. Pro zdárný a kvalitní vývoj jedince je třeba vytvořit podmínky, které růst přímo ovlivňují. Hříbě musí stát na pevné podlaze, musíme mu dopřát hodně pohybu na tvrdém terénu. Dochází-li k nepravidelnostem, pak přistoupíme ke korektuře, a pokud to nestačí, musíme zvolit vhodnou ochranu. Lze využít částečnou podkovu, kopytní tmely, nebo nalepíme speciální botičku z umělé hmoty, která vyrovná vyosené zatížení kopyta (KYSILKA, RAJMAN, VÍTEK, 2006). Stále více jezdců a majitelů koní si uvědomuje význam zdravý kopyt a zajímají se o alternativní možnosti jejich ochrany. Na druhé straně to už dnes podkováři, ale ani jezdci a majitelé koní nemají tak snadné, protože mají možnost výběru. V mnoha případech jsou alternativy ochrany kopyt lepší volbou než klasické podkovy, někdy je tomu však naopak (u každého koně to bude jiné). Jaká ochrana kopyt je pro konkrétního koně nejvhodnější, závisí na mnoha faktorech (RAU, RAU 2004).
3.5.1.3 Péče o kopyta nepodkovaných koní I nepodkované koně musí každých šest týdnů prohlédnout podkovář, aby mohl provést potřebné korektury kopyt. Tito koně by měli mít dostatek pohybu, aby si trénovali kopytní mechanizmus. Dochází přitom k dobrému prokrvení celého kopyta, a to zajišťuje jeho zdravý růst (ENDE, ISENBÜGEL, 2006).
Výhody bosonožství
Zdravější a kvalitnější kopyta, která se o sebe musejí starat sama. Koně bez podkov mají silnější stěnu kopyt a lepší prokrvení kopyta. Funkce kopyta je plně využita, vstřebává nárazy, kopytní mechanismus pracuje tedy správně.výhodou je cenová dostupnost oproti podkovám (BŘUŠKOVÁ, 2009). 3.5.1.4 Péče o podkovaná kopyta Podkování je v mnoha případech nezbytné, a pokud je dobře provedené nijak neovlivňuje přirozený rozvoj kopyta. Přitom je, ale velmi důležité zajistit, aby se koně překovávali každých šest týdnů. Před ježděním je třeba vždy zkontrolovat, zda podkova sedí správně a především podkováky, které by mohli způsobit těžká poranění (ENDE, ISENBÜGEL, 2006).
Výhody podkování
Mezi jednotlivými podkováními (tj. 6-8 týdnů) se o kopyto nemusíme téměř starat (samozřejmostí je však běžné čištění). Podkova kopyto tak znecitliví, že je mu v podstatě jedno, na jakém povrchu se pohybuje. Zabraňuje sklouznutí na některém povrchu. Dále jsou podkovy využitelné jako zdravotní pomůcky u některých chorob kopyt (BŘUŠKOVÁ, 2009).
Nevýhody podkování
Právě již zmíněná necitlivost, může vést k přetěžování koně. Další nevýhodou jsou 30krát větší otřesy do živých tkání kvůli vibraci podkov. Deformace rohoviny
kopyt a omezení kopytního mechanismu (menší prokrvování). Také dochází k zeslabení kopytní stěny která se vylamuje a praská. Někdy může i dojít k nebezpečí poranění v případě utržení podkovy a v neposlední řadě je to vyšší cena kování (BŘUŠKOVÁ, 2009).
Kdy poprvé koně okovat záleží podle stavu končetin a následného zatížení kopyt zvolíme i dobu prvního podkování. Koně s pravidelnými kopyty okoveme, až když je to nezbytně nutné pro jeho využití. Některé koně s velmi špatnými postoji končetin jsme nuceni kovat již v druhém roce stáří. Podkování částečně omezuje kopytní mechanizmus, ale někteří jedinci nejsou schopni bez podkov existovat. Na první podkování je vhodné koně postupně navykat zvedáním končetin, čištěním kopyt a poklepáváním na ně (ŠVEHLOVÁ, 2006).
4
ZÁVĚR Ze zpracovaných poznatků lze usoudit, že péče o končetiny je velmi důležitá a úzce
spjatá se zdravotním stavem zvířete. Při nesprávné péči dochází k různým zdravotním komplikacím, které se týkají především kopyta. Podstatou je starat se o kopyta, již od narození hříběte, kdy kopyto začíná růst a získává své vlastnosti a tvar. Základními chybami správné péče je zanedbaná korekce kopyt už od ranného věku hříběte, kdy se jednotlivým nepravidelnostem kopyta dá ještě předejít. Protože mladý organismus je ještě dobře přizpůsobivý. Mezi další základní chyby patří
nepravidelná kontrola,
neodborné korekce kopyt případně podkování. Nejčastějšími příčinami nemocí kopyt koní je nesprávné chovatelské prostředí jako jsou výběhy či stáje, ve kterých se mohou nacházet různé nebezpečné předměty, díky kterým může dojít k poranění. Dále jsou to nepříznivé podmínky jako je nadměrná vlhkost nebo naopak sucho či stará neobměňovaná podestýlka ve které jsou různé mikroorganismy, které mohou narušovat kopytní stěnu. Mezi další příčiny patří nekvalitní, nevyvážená výživa a její nadměrné dávky. Nejzásadnější příčinou je nedostatek pohybu díky čemuž nemůže dostatečně dobře fungovat kopytní mechanismus. Přirozený mechanismus kopyta má ohromný význam pro správný růst rohoviny kopyt, prokrvení nohou a tlumení nárazů při pohybu po tvrdém povrchu. S podkovou je mechanismus kopyta silně narušen a střel, který je přirozeným čerpadlem krve v kopytu, nedosedá na podložku a v důsledku toho je nefunkční. Střel pak zakrní, kopyto je stále užší a problémy koně narůstají. Je mnoho nemocí kopyt a mnoho jich vymysleli lidé sami. Protože koně a jejich kopyta se na zemi vyvíjeli a vyvinuli do nějakého stavu a tvaru. Vše fungovalo než přišel člověk a změnil koním jejich přirozený život. Je dobré, že si to pomalu uvědomují přední výrobci podkov a nabízejí flexi podkovy, které umožní částečnou funkci kopyta. Špatná péče o kopyta může vést až ke ztrátě možnosti využít koně k účelu, pro který ho vlastníte. Řízeným chovem ztratil kůň možnost regenerovat svá kopyta na pastvinách a v řečištích, proto je důležité nahradit přirozenou vlhkost kopyt, která je důležitá pro elasticitu, pružnost a pevnost. Bez kvalitních a zdravých kopyt není plnohodnotný kůň.
5
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
ANONYM 1, Jezdectvi.ic.cz [online]. 2010 [cit. 2010-04-27]. Rakovina kopyt. Dostupné z WWW:
. BŘUŠKOVÁ, B. S podkovami nebo na boso?. Jezdectví Pražská vydavatelská společnost. Květen 2009. s. 66-69. CERT. E. O.: Klasifikace laminitidy. Schvácené kopyto. VFU. 2007.1-14. DRAHOŠOVÁ, M., Smart-web.cz [online]. 2010 [cit. 2010-04-27]. Končetin, kopyt a kloubů. Dostupné z WWW: . DUŠEK, J., et al. Chov koní. Praha : Brázda, 1999. 352 s. ISBN 80-209-0282-1. ENDE, H.; ISENBÜGEL, E. Péče o zdraví koně. Praha : Brázda, 2006. 280 s. ISBN 80209-0340-2.
EPS, A.W. et POLLITT, C.C. (2004): Equine laminitis: cryotherapy reduces the Severiny of the acute lesion. Eq. Vet. J.36:255-260.
JÖCHLE, H.; STOCKKKLAUSER, F. Péče o kopyta a paznehty. Praha : Orbis, 1942. 104 s.
KLIMOVIČOVÁ, A. Konicci.cz [online]. 2009 [cit. 2010-04-27]. Nemoci kopyt. Dostupné z WWW: . KRÁL, E. Péče o kopyta a paznehty. Praha : Brázda, 1951. 87 s.
KYSILKA, K.; RAJMAN, J.; VÍTEK, Z. Podkovářství. Praha : Grada Publishing, 2006. 136 s. ISBN 80-247-1592-9. MARVAN, F., et al. Morfologie hospodářských zvířat. Praha : Brázda, 1992. 303 s. ISBN 80-209-0226-0.
O´BRIEN, K., Zdraví koně : Základní péče. Praha : Metafora, 2009. 160 s. ISBN 97880-7359-184-7. RAU, G.; RAU, B. Jak chránit kopyta koní. Praha : Brázda, 2004. 203 s. ISBN 80-2090326-7. STRASSER, H. Život se zdravými kopyty. 3. doplněné vydání. České Budějovice : Růže, 2004. 151 s. ISBN 80-903485-0-5.
STRASSER, H. Celostní ošetřování kopyt koní. Praha : Růže, 2007. 112 s. ISBN 97880-86975-18-4.
SOUKUP, P. Kopyta.com [online]. 2010 [cit. 2010-04-27]. Ošetřování kopyt domácích koní - korektury . Dostupné z WWW: .
ŠVEHLOVÁ, D. Dominika-svehlova.cz [online]. 2010 [cit. 2010-04-27]. Nemoci koní. Dostupné z WWW: .
ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne kopytní abces. Jezdectví Pražská vydavatelská společnost. Říjen 2006. s. 78-81. ŠVEHLOVÁ, D. Když se řekne laminitida. Jezdectví Pražská vydavatelská společnost. Duben 2007. s. 76-77. ŠVEHLOVÁ, D. Hniloba střelu. Jezdectví Pražská vydavatelská společnost. Květen 2006. s. 78. ŠVEHLOVÁ, D. Vše co byste měli vědět o podkování. Jezdectví Pražská vydavatelská společnost. Duben 2006. s. 10-15. VINČÁLEK, Jindřich. Zdravé kopyto. Jezdectví. Pražská vydavatelská společnost. Prosinec 2009, 12, s. 68-71. ISSN 1210-5406.
VINČÁLEK, Jindřich. Podpůrná podkovářská léčba. Schvácené kopyto. VFU. 2007. s. 1-38. VINČÁLEK, Jindřich. Schvácené kopyto. Schvácené kopyto. VFU. 2007. s. 1-38. VINČÁLEK, Jindřich. Rozštěp kopyta. Rozštěp kopyta, Zkostnatělé chrupavky, Kolaterální vazy. VFU. 2007. s. 1-19. VOSTATKOVÁ, A. Equichannel [online]. 2010 [cit. 2010-04-28]. Zdravý střel zdravé kopyto. Dostupné z WWW: . WINTZER, H. J., et al. Choroby koní Nemoci koní. Bratislava : H&H, 1999. 538 s. ISBN 80-88700-45-0. ŽERT, Z., Fáze laminitidy, Schvácené kopyto. VFU. 2007. s. 1-14.
