MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

BRNO 2010

MICHAELA MACHEROVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Původ, centra, stáří a průběh domestikace důležitých domácích druhů savců

Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. Michaela Malcherová Brno 2010

Mendelova univerzita v Brně Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Agronomická fakulta 2009/2010

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Autorka práce: Studijní program: Obor:

Název tématu:

Michaela Malcherová Agrobiologie Všeobecné zemědělství

Původ, centra, stáří a průběh domestikace důležitých domácích druhů savců

Rozsah práce:

30 stran textu + 10 stran příloh

Zásady pro vypracování: 1. Shromáždit a prostudovat naši a dostupnou zahraniční literaturu pojednávající o procesu domestikace savců. 2. Zaměřit se na důležité druhy domácích savců (koza, ovce, prase, tur domácí, kůň, pes, kočka) a provést literární rešerši poznatků o celém průběhu domestikace těchto druhů. 3. Vypracovat ucelený přehled informací, který bude zahrnovat údaje o místech a době domestikace jednotlivých druhů, o názorech na jejich divoké předky, o vzniku, rozšíření a významu plemen vyšlechtěných během procesu domestikace. 4. Závěrem zhodnotit, případně diskutovat, do jaké míry jsou stávající poznatky o průběhu domestikace jednotlivých druhů ucelené, zda se v názorech různých autorů objevují rozpory a na které druhy nebo problémy je nutné v této oblasti soustředit pozornost.

Seznam odborné literatury: 1. BRENTJES B., 1979: Jak zvířata zdomácněla. Horizont, Praha. CLUTTON-BROCK J., 1989: A natural history of domesticated mammals. Cambridge Univ. Press, 2. British Museum (Natural History), London. 3. GAISLER J., ZEJDA J., KNOTEK J. & KNOTKOVÁ L., 1995: Savci. Aventinum, Praha. 4. HERRE W. & RÖHRS M., 1973: Haustiere – zoologisch gesehen. G. Fischer Verlag, Stuttgart. LONG J. L., 2003: Introduced mammals of the world. Their history, distribution and influence. CABI 5. Publishing, Wallingford. 6. POVOLNÝ D., 1973: Série článků o domestikaci. Chovatel, ročník 12, č. 1–9. REICHHOLF J. H. & STEINBACH G. (eds), 2001, 2002: Zoologická encyklopedie. Savci, 2, 3. 7. Knižní klub, Praha.

Datum zadání bakalářské práce:

říjen 2008

Termín odevzdání bakalářské práce: duben 2010

Michaela Malcherová Autorka práce

prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. Vedoucí práce

prof. RNDr. Zdeněk Laštůvka, CSc. Vedoucí ústavu

prof. Ing. Ladislav Zeman, CSc.

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem „Původ, centra, stáří a průběh domestikace důležitých domácích druhů savců“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MENDELU v Brně.

dne .....………………………………………............... podpis autora ..............………………………...............

Poděkování Chtěla bych poděkovat svému vedoucímu bakalářské práce, panu profesorovi RNDr. Zdeňkovi Laštůvkovi, CSc., za odbornou pomoc, poskytnuté konzultace, odborné vedení a za cenné rady připomínky k bakalářské práci. Děkuji panu RNDr. Bohumilovi Královi, CSc. za důležité informace a osobní seznámení s koňmi Převalského v zoologické zahradě v Brně.

Abstrakt Obsahem bakalářské práce je shrnutí dosavadních poznatků o domestikaci vybraných druhů zvířat. Věnuje se popisu stáří a důležitých center domestikace savců. Celá práce je orientovaná na mnou vybrané tři druhy savců – psa, tura a koně, kterým se také věnuji. Jsou zde uvedeny hlavní podmínky, za kterých domestikace proběhla a důležité změny, které se odehrály v průběhu zdomácnění, a kterými vybraná zvířata prošla. Uvádí stručný popis osudů divokých forem předků zvířat a místa, ve kterých je možné žijícího divokého předka ještě spatřit. Zabývá se také vznikem mnoha různých plemen z původních prapředků. Jsou zde probrány důležité odlišnosti a zvláštnosti nových vyšlechtěných plemen v porovnání s původním předkem. Práce pojednává také o významu a o současném využití a uplatnění vybraných domácích plemen. Všechna témata jsou probrána zvlášť od každého z druhu. Klíčová slova: domestikace, savci, průběh, stáří, centra, pes, tur, kůň

Abstract Summarizing the to-date knowledge of domestication of selected animal species, my bachelor thesis describes the age and important centers of domestication of mammals and focuses on three mammal species selected by me - a dog, ox and horse which I also go in for myself. Three main conditions under which the domestication occurred are presented, as well as important changes which occurred in the course of the domestication and which the selected animals went through. A brief description of destinies of the wild forms of the animals’ ancestors is provided, as well as places where the wild ancestor can still be sighted living. The thesis also deals with origin of many different breeds from the primordial progenitors. The thesis discusses important differences and particularities of the newly bred domestic breeds compared with their ancestors. Importance and present utilization and application of the selected domestic breeds are explained. All the topics are discussed individually for each of the breeds. Keywords: domestication, mammals, course, age, centers, dog, ox, horse

OBSAH 1 ÚVOD ............................................................................................................................ 8 2 CÍL PRÁCE.................................................................................................................. 9 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED .......................................................................................... 10 3.1 Průběh domestikace savců ..................................................................................... 10 3.1.1 Stáří a centra domestikace ................................................................................ 10 3.1.2 Postup a podmínky domestikace....................................................................... 10 3.2 Pes domácí (Canis familiaris Linnaeus, 1758) ...................................................... 11 3.2.1 Nejstarší psi a centra domestikace ..................................................................... 11 3.3.2 Předci psa a z nich pocházející rasy................................................................... 14 3.3.2.1 Pes bažinný (Canis familiaris palustris)..................................................... 14 3.3.2.2 Pes Inostrancevův (Canis inostranzewi)..................................................... 16 3.3.2.3 Pes Canis familiaris matris optimae – pes bronzový .................................. 17 3.3.2.4 Pes popelištní (Canis familiaris intermedius) ............................................ 18 3.3.2.5 Pes Canis familiralis leineri ....................................................................... 19 3.3.3 Domestikační změny.......................................................................................... 20 3.3.4 Význam a využití psů – rozdělení do skupin ..................................................... 25 3.4 Tur domácí (Bos taurus Linnaeus, 1758) .............................................................. 25 3.4.1 Předci tura a centra domestikace ...................................................................... 25 3.4.2 Plemena ............................................................................................................. 28 3.4.3.1 Typ skotu praplemene ................................................................................ 28 3.4.3.2 Krátkorohý skot.......................................................................................... 31 3.4.3.3 Nová plemena skotu ................................................................................... 32 3.4.2 Domestikační změny......................................................................................... 32 3.4.4 Význam a využití tura domácího ...................................................................... 33 3.2 Kůň domácí (Equus caballus Linnaeus, 1758)...................................................... 34 3.2.1 Nejstarší domácí koně a centra domestikace .................................................... 34 3.2.2 Předci domácího koně a plemena ...................................................................... 35 3.2.2.1 Západní kůň ............................................................................................... 36

3.2.2.2 Tarpan ........................................................................................................ 39 3.2.2.3 Kůň Převalského (Kertak) ......................................................................... 43 3.2.2.4 Američtí koně ............................................................................................. 47 3.2.2.5 Australští koně ........................................................................................... 48 3.2.3 Domestikační změny......................................................................................... 49 3.2.4 Význam a využití koně ..................................................................................... 49 4 METODIKA ............................................................................................................... 51 5 VÝSLEDKY, DISKUSE A ZÁVĚR ......................................................................... 52 6 POUŽITÁ LITERATURA........................................................................................ 54

1 ÚVOD V dobách, kdy člověk sbíral rostlinky, kořínky a byl odkázán na nejistý lov, zatoužil po lepším životě a po větší existenční jistotě. Lidské tlupy se časem snažili opatřit potravu do zásoby. Hlízy, trávy a plody se uchovávaly poměrně snadno, ovšem zásoby masa velmi brzy podléhaly zkáze a bylo možné je uchovávat pouze zmrzlé, lépe živé. A tak se začala odchytávat živá zvířata, které měla sloužit jako živé „konzervy“ masa. S přibýváním odchycených zvířat je člověk dále rozmnožoval, zvyšoval jejich stav a nemusel být odkázán na nejistý lov. Domestikace zvířat zahrnuje postupné přetváření divoce žijícího předka ve formy vhodné k chovu – zvířata domácí. K nejstarším domácím zvířatům patří pes, který byl domestikován v době kolem 10 000 let př. n. l., následovali ho ovce, koza, prase (8 000 př. n. l.), tur domácí (6 000 př. n. l.), kůň (4 000 př. n. l.) a postupně se domestikovala další a další zvířata. Člověk si vhodným křížením typů zvířat vytvořil takou podobu zvířete, která mu přinášela stále větší a větší užitek. Celkem bylo domestikováno kolem 35 významnějších druhů zvířat, z toho připadá přibližně dvě třetiny na savce. Proces domestikace jednotlivých druhů dosáhl různého stupně. Stejně tak uplatnění a rozšíření jednotlivých druhů domácích zvířat je velmi rozmanité, kolem 15 druhů doznalo více méně celosvětového využití a mají rozhodující význam při výživě lidstva, další druhy jsou chovány regionálně. Téma bakalářské práce se zabývá původem, centry, stářím a průběhem domestikace důležitých druhů savců a vybrala jsem si ho z důvodu mého kladného vztahu ke zvířatům a také proto, že jsem zaměstnaná v ZOO PARKu ve Vyškově, který ve svých expozicích představuje návštěvníkům rozmanitá domácí zvířata z celého světa. Vystavovány jsou zejména různá plemena skotu, ovcí a koz, prasat, koní i drůbeže. Zvláště děti se mohou na vlastní oči přesvědčit, že kráva není fialová, smějí si v zoo pohladit ovečky, kozy a udělat si představu, jaká zvířata se běžně mohla vyskytovat na dvoře jejich babičky. Každodenní pohled na tato úchvatná zvířata a styk s nimi, zvýšil můj zájem o ně samotné. Celý proces domestikace savců probírám v práci v obecné rovině. Konkrétně je tato problematika pojednána u tří modelových druhů – psa, koně a tura domácího.

8

2 CÍL PRÁCE Cílem práce bylo shromáždit dostupné informace o průběhu domestikace savců, porovnat názory různých autorů i jejich vývoj v průběhu let s růstem objemu vědeckých poznatků. Podstatné bylo splnění následujících dvou bodů: 1. Popsat základní principy domestikace savců, domestikační centra a postupné kroky domestikačního procesu. 2. Na příkladu tří druhů – psa, koně a tura domácího podchytit stáří a průběh jejich domestikace, vymezit domestikační centra a vliv divokých předků na současnou rozmanitost a využití plemen.

9

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Průběh domestikace savců 3.1.1 Stáří a centra domestikace Počátky domestikace spadají do období nejstarších civilizací. Před 10-15 tisíci lety v oblasti Přední Asie došlo k prvním pokusům chovu zvířat společně s pokusy pěstování rostlin. Lidé přešli od způsobu kočovného života k životu usedlejšímu. K nejstarším domestikovaným zvířatům – savcům, se řadí pes, u kterého počátky domestikace sahají do doby 10 000 př. n. l. Krátce po psovi započala domestikace u kozy a ovce v době 8 000 př. n. l., ovšem není vyloučené, že jejich zdomácnění začalo ještě dříve. Ve stejné době bylo domestikováno prase v jihozápadní Asii i východní Indii. Následoval tur roku 6 000 př. n. l. v maloasijsko-předoasijském civilizačním centru. Po turu přišel na řadu kůň, který byl domestikován v době 4 000 př. n. l. nejen v Přední Asii, ale také východní Evropě i v Číně. Osel a kočka byli domestikovaní ve stejném tisíciletí, ovšem centrum domestikace oslů byla Afrika, z níž se rozšířil do Evropy a Asie. Kočka zdomácněla v Přední Asii (GAISLER, 1983). 3.1.2 Postup a podmínky domestikace Nalezení trvanlivého zrna divokého obilí, které mohli lidé skladovat přes zimní měsíce, pozvedlo dějiny lidstva na nový stupeň. Brzy zjistili, že je mohou sami vysévat, a tak se začalo rozvíjet zemědělství. Především ženy zůstávaly u polí a muži putovali za stády zvířat. Hlídačům polí posílali lovci zásobu masa i v podobě chycených mláďat. A tak člověk objevil novou možnost – zdomácňování zvířat. Nechával k sobě některá zvířata přilákat až k obydlí nebo lovil mláďata, vytvořil si z nich stáda a ta se postupně s člověkem sžívala, dále se rozmnožovala, až nakonec zdomácněla. K samovolné domestikaci docházelo u druhů zvířat, kteří žili s člověkem v těsném kontaktu jako například u psa a kočky. Násilná domestikace byla častější, a proběhla u kozy, skotu, koně a další většiny savců (BRENTJES, 1975). Vše se odehrálo v dobách, ze kterých se nedochovaly věrohodné doklady. Archeologické nálezy z lidských sídlišť jsou jediným klíčem při rekonstrukci původu. Zdomácnění zvířat zahrnuje 4 hlavní etapy, při kterých člověk zvířata „přetvořil“ podle vlastních představ: 10

1) počáteční držení zvířat v zajetí, 2) postupné ochočování či krocení, 3) rozmnožování 4) selekce (řízená reprodukce). Lidé se starali o výživu zvířat, o životní podmínky a usměrňovali jejich rozmnožování. Chovem v zajetí se podařilo vyšlechtit různé formy s odlišnou barvou či kvalitou srsti, pohlavní aktivitou, velikostí a tvarem, zejména rozdílnost lebek. To vše jsou základní domestikační znaky (LAŠTŮVKA, 2004). Rozdíl mezi domácím a ochočeným zvířetem je v tom, že za domácí zvíře se označuje zvíře chované v zajetí po řadu generací, z něhož člověk úmyslně prováděl výběr – šlechtění – a upevňoval tak celou řadu žádoucích vlastností. Ochočené zvíře je zvíře zkrocené, které se v zajetí pravidelně nerozmnožuje (KHOLOVÁ, 1987).

3.2 Pes domácí (Canis familiaris Linnaeus, 1758) 3.2.1 Nejstarší psi a centra domestikace Pes je nejvíce zkoumající savec z pohledu domestikace. To může být způsobeno zvláštní pozicí mezi domácími zvířaty, kterou pes obýval během historie, a stal se tak blízkým modernímu člověku. Množství rozdílných forem psů v moderních dobách (tuto vlastnost mohou snad překonat jen domácí králíci) možná vzbudil zájem výzkumných pracovníků, jejichž podněcování vedlo k hledání původu této skutečnosti. Tato zajímavost pramení z faktu, že pes je druhem z domácích zvířat, z nichž jsou nalezeny nejbohatší sbírky lebek a kostí. Pes nepatřil mezi ta domácí zvířata, která byla důležitá z ekonomického hlediska, ani mezi ně nemusí patřit ještě dnes. Tam byl také cíl ve své počáteční domestikaci. Existují autoři, kteří věří, že domestikace psů byla ve skutečnosti samodomestikace, v níž člověk neúmyslně hrál roli. První kosterní pozůstatky skutečně domácích psů pochází z různých míst celého světa – Turecka, Izraele, Japonska, Íránu, Dánska, Anglie i Německa. Toto tvrzení potvrzuje nejstarší nález domácího psa z hrobu starého téměř jedenáct tisíc let, v němž pochovaný člověk objímá rukama štěně. Byl nalezen v severním Izraeli v osadě Ein Mallaha. Na Americký kontinent se psi dostali až s člověkem, ještě před jeho oddělením od Asie. To je dokládáno analýzou DNA (KHOLOVÁ, 1987).

11

Četné nálezy kostí z prehistorických zvířat byly objeveny při průzkumu sídlišť, na našem území například u Předmostí a u Dolních Věstonic. Bohužel nic nenasvědčuje tomu, že by už tehdy člověk choval nějaká domácí zvířata. Teprve někdy v mladší době kamenné nastalo pro ochočování divokých psovitých šelem významné období. Zlepšily se životní podmínky pro člověka jako lovce, začal používat dokonalejších, ale stále primitivních zbraní. V blízkosti lidských sídlišť si začali libovat šakali a vlci, kteří nacházeli na zbytcích zvířat z táborů snadnou obživu. Zatoulalo-li se nějaké mládě z těchto šelem do obydlí člověka, ujal se ho a vychoval. Pokud zůstala tato poloochočená zvířata i nadále v zajetí u člověka plodná, dali tak základ k řízenému chovu lidskou rukou. Vědci se přiklání k názoru, že se domácí psi vyvinuli z jediného druhu psovité šelmy, která se vyvinula už v době diluviální. Odhaduje se, že tento divoký druh přešel domestikací do dnešních psích plemen nebo vymřel. Jiné názory tvrdí, že se tento pes jako samostatný druh vůbec v diluviální době nevyskytoval a jeho předci jsou mezi jinými žijícími psovitými šelmami. V tomto případě by pes byl výsledkem lidské kultury a neměl tak předka ve vlastním divoce žijícím druhu. Pokud se vědci nemýlí, můžeme první stopy domácího psa hledat v kulturních vrstvách v době deset až čtrnáct tisíc let před naším letopočtem, což odpovídá střední a mladší době kamenné. Toto tvrzení se zdá být pravděpodobné, jelikož se i dnes vlk a šakal ze všech psovitých šelem dají nelépe ochočit a oba zůstávají plodnými i v zajetí. Lehce se dají křížit s různými plemeny domácích psů a jejich potomstvo je plodné i v dalších generacích (HANZÁK a kol., 1965). Ovšem je velmi obtížné zjistit, kde poprvé došlo k ochočení a ke zdomácnění divokých šelem. Patrně se tak stalo současně a na sobě nezávisle více místech. Původ některých plemen vyvinutých během tisíciletého soužití s člověkem je bohužel nejasný. Mezi ně patří vlk (Canis lupus), který byl rozšířen v celé Evropě, v Severní a Střední Americe, a v Asii, Sibiři, Japonsku a Indii. Vlk měl četné poddruhy, ze kterých severní jedinci byly větší a jižní mnohem menší. S rozšířeným odlesňováním a zvýšením hustoty obyvatel se vlci značně stáhli a dnes je lze nalézt v Evropě pouze na Pyrenejském a Apeninském poloostrově, v Severní, Východní a Jihovýchodní a střední Evropě. Šakal (Canis aureus) žije jižně od rozdělených oblastí vlka, v oblasti rozpínající se ze Sumatry do Indie, Kavkazu, Blízkého východu a Malé Asie do jihovýchodní Evropy. Objevené kosterní nálezy z vlků, někdy i s kompletními lebkami, byly více než 12

jednou objeveny v prehistorických lokalitách ve Střední Evropě. Rozšířené oblasti z obou druhů se překrývají v širokém pásmu, ačkoli v přírodě jejich vzájemné křížení nikdy nenastane. Vlk a šakal patřili mezi dva druhy, ze kterých se usuzovalo, že z nich pochází pes domácí. Ale dnes, na základě srovnávací analýzy z morfologie, fyziologie a křížení, je potvrzeno, že vlk byl divokým předkem všech domácích psů. Většina moderních autorů považuje za divoké předky nejstarších domácích psů malý jižní poddruh Canis lupus pallipes Sykes (rozšířený v oblasti Iráku a Indie) a Canis lupus arabs Pocok (v Arábii). V posledních experimentech bylo také dokázáno, že z velkých severních poddruhů vlka pochází také někteří první domácí psi (BRENTJES, 1979). Středisek domestikace psa bylo mnoho a většina z nich není známá. Předpokládá se, že jedno či více středisek se nachází v jižní a jihovýchodní Asii. Mohou být také na Ukrajině či na Sibiři, v Evropě, ale taktéž v Mezopotámii, jelikož ta měla poměrně brzy prošlechtěná mohutná plemena loveckých i válečných psů. Z Egypta známe plemena stará 6 000 let. V Číně se vyskytují velmi početná a starobylá a zajímavě pozměněná plemena, jelikož pes patří mezi jediné domácí zvíře, které je nepředstavitelně proměnlivé a nejrozšířenější na této planetě. Stačí se jen podívat na rozdíly různých plemen. Maličká čivava, obrovitá tibetská doga, lysý naháč, chlupatý novofundland, křivonohý jezevčík či dlouhonohý chrt, dokonce i šarpej ztracen ve vlastní kůži. Ti všichni jsou tak rozdílní, a proto nemají ve světě konkurenci a přitom jde o plemena jediného domácího zvířete. Prvenství tohoto psa před ostatními domácími zvířaty spočívá v tom, že je jediným zvířetem, kterého člověk nešlechtil jen pro pracovní schopnosti a vzhled, ale také pro povahu (KHOLOVÁ, 1987). Bohužel jde velmi špatně zjistit počet vymřelých plemen uplatněných při domestikaci, jelikož kosterní podklady nejsou směrodatné a klamné jsou také literární a obrazové památky. Je zajímavé, jak nás dovedou psi pěkně balamutit svým tělem. Některá plemena z různých koutů světa jsou si tak podobná, i když jejich historie je tak odlišná. Žili totiž v podobných podmínkách a chovaní ke stejným účelům. Jako dobrý příklad můžu uvést vzájemnou podobnost bílých pasteveckých psů. Nezkušené oko od sebe nerozezná bílého kavkaze, pyrenejského ovčáka, italské plemeno maremma, abruzského ovčáka, polského ovczarka podhalaňského… Všichni uvedení jsou bílí, huňatí, mají mohutnou postavu, poměrně dlouhé nohy. Jak k tomu došlo? Když žili na různých místech, ale ve stejných podmínkách, na mohutnosti a delších nohou se podepsal horský terén, masivní 13

lebka s velkou silou a plným chrupem byla důležitá pro boj s velkými šelmami, dlouhou srst má na svědomí drsné podnebí a celoroční pobyt venku v přírodě. Bílé zbarvení je zřejmě již od středověku, možná i déle, požadavkem pastýřů. Bílá barva psů byla ve tmě snáze rozeznatelná od vlků a dalších lupičů. 3.3.2 Předci psa a z nich pocházející rasy Průzkumem prehistorických lidských sídlišť na území východní pobřeží dánského poloostrova byly nalezeny pozůstatky lebek poměrně malého psa, který žil s člověkem jako poloochočené zvíře. Obyvatelé těchto sídlišť se převážně živili drobnou zvěří a ústřicemi. Prapředek psa jim však v době nouze poskytoval i obživu včetně využití psí kůže. První chovatelé psů, dle materiálu a způsobu opracování objevených zbraní bývali právě lovci ústřic a jsou zařazování do střední doby kamenné, respektive jejich stáří je odhadováno na 10 000 až 12 000 let před naším letopočtem. Pravdivost výše uvedeného tvrzení prokázaly nálezy v totožně starých geologických vrstvách nedaleko Moskvy na statku Bologoje. Zbytky nalezených pravěkých psů byly pojmenovány po někdejším majiteli statku Canis poutiatini. Zdali byl pes ochočen a chován jako domácí zvíře, nebo jen polodivoký držen v zajetí, nám bohužel nálezy neobjasňují (KHOLOVÁ, 1987). I v dnešní rozmanité a pestré směsi současných plemen domácích psů můžeme rozlišit skupiny, charakteristické určitou kosterní stavbou včetně lebky. Ale jejich chování je odlišné. Všechny skupiny odvozujeme od určitého starého druhu psa. 3.3.2.1 Pes bažinný (Canis familiaris palustris) Řadí se k neolitickému psu, z něhož je odvozena nejpestřejší skupina plemen. Byl popsaný v roce 1862 ve Švýcarsku. V kolových stavbách švýcarských a jiných evropských nalezišť z mladší doby kamenné byly nalezeny zbytky tohoto psa, starých asi 8 000 – 10 000 let. Pro vysvětlení, kolové stavby nestály na kůlech nad vodou, ani nad zemí, ale jen na mělké půdě u břehu jezera. Tyto stavby byly vyztuženy zatlučenými kůly. Podle domněnek některých autorů, právě tehdy došlo ke sblížení člověka a psa, ovšem pravdou je, že toto tvrzení mělo k pravdě daleko. V té době byl vztah neolitických zemědělců ke psu bez citů. To dokazují další četné objevy psích lebek, které byly rozpolcené, s useknutou týlní částí či dokonce naprosto rozdrcené

14

pravděpodobně lidskou rukou. Mohla za to lidská mlsnost, jelikož byl mozek zvířat již od dávného pravěku vyhledávanou pochoutkou. Psi zřejmě sloužili jako uklízeči a z části jako živé konzervy. V literatuře: Historie psího rodu od Heleny Kholové se píše, že tento pes dle některých názorů vznikl ochočením šakala v severoafrických krajích. Přes španělský poloostrov se dostal do Evropy s pravěkými mořeplavci nebo kočovnými lovci už v podobě domácího psa. Dle nejnovějších poznatků vznikl tento pes z malých ras vlků v Přední a jihovýchodní Asii. Původní podoba bažinného psa připomínala malého špiclíka a bohužel už vymřel. Pozůstatky tohoto psa se špičatým čumáčkem a poměrně dosti klenutou lebkou jsou objevovány po celé Evropě. Ve Velké Británii, Francii, středním Rusku a na březích Ladožského jezera a ještě na mnohých místech se stále nachází. U tohoto starobylého typu psa se nám zachoval dostatečný počet kosterních materiálů, které nám ukázaly, že tento pes byl velmi proměnlivý a nemůže představovat jednotné plemeno, neboť poznat špice podle kostry je velký problém. (Potřebovali bychom k tomu věrohodné vyobrazení nebo zachovalou mumii, jelikož špice dělá špicem nejen špičatá tlamička, ale také výraz tváře, špičaté uši, bohatá odstávající srst a spirálně zatočený ocásek.) Z jeho žijících potomků mu je nejpodobnější pes Pataků, který se chová na Sumatře. Již na konci doby kamenné vykazoval pes bažinný několik odlišných typů a velkou rasovou variabilitu, která se tisíciletou domestikací a křížením s dalšími plemeny vyvíjela a vznikla tak obrovská rodina špiců, pinčlů a teriérů, kníračů, grifonků, čivav i severských psů. Příslušníci této skupiny jsou menší až střední velikosti. U těchto psů se zachovala schopnost k vytváření zakrslých druhů, naopak obrovské typy se zde nevyskytují. Společným znakem této skupiny je obvykle rychlý pohyb, živý temperament, nebojácnost a neúnavnost. Mají pronikavý štěkot. Velcí knírači, dobrmani a erdelteriéři mají nejmohutnější stavbu a patří mezi vývojově nejmladší plemena, pocházející z 19. století.

15

Obr.1: Bruselský grifonek - fena 3.3.2.2 Pes Inostrancevův (Canis inostranzewi) Byl pojmenován dle ruského geologa Inostranzewa, ten v usazeninách Ladožského jezera nalezl jeho ostatky hned vedle pozůstatků psa bažinného. Mohutně vyvinutá kostra společně s lebkou nám připomínají spíše vlka. Z toho důvodu je za jeho předka považován asijský nebo severoevropský vlk. Nelze ovšem vyloučit, že se na jeho vývoji podílel pes bažinný, který byl záměrně křížen s vlkem.

Obr.2: Německá doga - pes 16

Inostrancevův pes se vyskytoval hlavně ve střední a severní Evropě. Od psa Inostrancevova odvozujeme severské tažné psy husky, buldoky, buldočky, boxery, novofundlandy, dogy a psy pastýřské (maďarský komodor, leongerger, angický bobtail, bernardýn a salašnický pes). Jsou to robustní psi s poměrně širokou lebkou. Jejich hrudník je dobře vyklenutý. Jejich povaha je klidná, mnozí zástupci dokonce neštěkají, pouze vyjí (podoba s vlkem). Ovšem vyskytují se občas výjimky, které neodpovídají výše uvedenému popisu. Poměrně malá rasová proměnlivost dokazuje původ z primitivních plemen. Právě dogy se nejvíce odchylují od této skupiny společně s dalšími jimi příbuznými psi, jejichž původ je často odvozen od jediného prehistorického předka, jehož pozůstatky byly objeveny v blízkosti Berlína a později na jiných místech Evropy. Bernardýni, newfoundlandští psi a bernští salašničtí psi tvoří přechod mezi severskými psy a psy dogovitými. Ač jsou tito psi tvarově rozdílní, zachovali si mnoho společných znaků právě s dogami, zejména klidnou povahu, přítulnost a samozřejmě oddanost. Přesto jsou velmi ostražití a bojovní.

Obr.3: Boxer – fena

Obr.4: Bordeauxská doga - pes

3.3.2.3 Pes Canis familiaris matris optimae – pes bronzový Řadí se mezi psy doby bronzové, je vývojově nejmladším prapředkem a pochází z oblasti střední Evropy z doby 4 – 5 000 let př. n. l. v naší oblasti. Řadil se mezi středně velké psy, jejichž stavba těla a lebka byla značně odlišná od předešlých dvou 17

skupin. Právě okolí města Olomouce se může pyšnit prvními nálezy tohoto psa, v jejichž vykopávkách se našly jeho zbytky. Tento pes se velmi podobal dnešnímu německému ovčákovi. Prokazatelně starší je původ psa z doby bronzové. V oáze Anan u Askabádu byly objeveny ve vrstvách zbytky psa, jejich stáří se odhaduje přibližně na 8 000 let. Dle archeologických domněnek se sem pes z doby bronzové dostal už v podobě domácího zvířete ze severu, patrně ze severozápadních oblastní evropského Ruska. K nám pronikl z východní Evropy podél toku Dunaje a odtud se rozšířil různými směry na západ. Mezi přímé potomky psa z doby bronzové patří dnešní plemena německých, skotských, belgických, holandských, francouzských, švýcarských a anglických ovčáků. Jejich tělesná stavba je štíhlejší než u psů dogovitých. Jejich hrudník je plochý a lebka protáhlá. Jsou to psi temperamentní a vytrvalí.

Obr.5: Švýcarský ovčák – fena

Obr.6: Německý ovčák - pes

3.3.2.4 Pes popelištní (Canis familiaris intermedius) Byl objeven českým zoologem, archeologem a současně paleontologem Janem Voldřichem v prehistorických hliništích doby bronzové v Čechách a v Rakousku, nedaleko hranic u Pulkavy a Weizersdorfu. Jeho pozůstatky byly nalezeny také

18

v Bavorsku a ve Švýcarsku. Tento psík byl středně velký, s lebkou připomínající dnešního psa brakýře a pocházející skutečně z doby bronzové. Je považován za prapředka dnešních loveckých psů, k nimž řadíme vedle brakýřů také ohaře, křepeláky, španěly a pudly. Pravděpodobně vznikl pozitivním výběrem jedinců k hlídání sídlišť a stád. To, že tento pes je prapředkem loveckých psů není zcela jisté, je však pravděpodobné, že to byl lovecký pes a možná se i podobal starobylým plemenům brakýřům,v nichž dokonce patrně koluje nějaká jeho kapka krve. Všichni psi odvození od psa popelištního mají typickou stavbu lebky s výrazně klenutou mozkovnou, jejich čumák je poněkud kratší a čelo široké. Bezmála všichni příslušníci této skupiny mají převislé uši. Jejich postava je střední nebo malá. Každý z těchto psů má vrozený lovecký pud, chápavost a učenlivost. Je patrná i jejich schopnost samostatného jednání. Příkladem potomků psa popelištního jsou retrieveři, ohaři, setři, pekinézi, maltézáci a další…

Obr.7: Zlatý retriever - fena 3.3.2.5 Pes Canis familiralis leineri Představuje skupinu, se kterou si historici nevědí moc rady. Patří k nim propletenci a jednotné příbuzenstvo chrtů. Chrti nejsou rozšířeni jen v Africe, naopak, jejich původním domovem je pravděpodobně Asie. Zde žije velké množství starobylých

19

plemen chrtů, jejich vzhled se pohybuje od poměrně těžkých, vysokých 55 cm s váhou 18 kg – Phu-Quoc ze Zadní Indie přes Rampura, pocházející z Indie, který dosahuje výšky i 75 cm a váhy 35 kg, přes další rozmanité druhy. Tohoto psa objevil Studer v neolitické osadě na břehu Überlingského jezera (Švýcarsko). Studer ho považoval za předka původních chrtovitých psů z britských ostrovů – zejména za předka irského vlkodava a skotského jeleního psa řečeného deerhounda, kteří byli proslulí angličtí chrti. Objevitel uvažoval logicky, jelikož ve Švýcarsku nežili jen prvotní zemědělci, ale později se zde nacházeli Keltové, o kterých římští spisovatelé s úctou psali, že chovali psy. Je docela pravděpodobné, že Canis familiaris leineri může být také předkem starobylých skotských psů jeleních, irských vlčáků, kteří jsou chrtům podobní, ovšem liší se tvarem lebky. Na druhé straně, ve starověké Evropě se nacházelo mnoho psů chrtovitého typu, kteří zmizeli beze stopy, a zůstalo nám po nich jen označení slovem vyžle. Toto slovo nám charakterizuje něco vychrtlého a hubeného. Pro změnu egyptští faraóni cvičili chrty v době asi 4 000 let př. n. l. Předpokládá se, že jejich předkem byl severoafrický šakal. Je ovšem jisté, že chrti v sobě mají i severoevropskou větev. Jsou také názory, že evropská větev chrtů se vyvinula samostatně a s africkou má společný jedině vzhled. Typickým znakem chrtů je štíhlá a lehká stavba těla, úzký a hluboký hrudník se vztaženým břichem. Jejich hlava je dlouhá, úzká a klínovitá. Tato skupina psů se orientuje zejména zrakem, jelikož mají poměrně špatný čich.

Obr.8: Vipet - pes 20

3.3.3 Domestikační změny V průběhu domestikace chov a odchov psů v zajetí na své kostře zanechaly zřetelné znaky. Za určitých podmínek se během několika generací začaly kosti zřetelně odlišovat od volně žijících předků. Psi v zajetí měli nedostatek pohybu, nebyli nuceni vyhledávat potravu na rozsáhlých územích, jelikož jim člověk dle svých možností potravu zajistil. Dále jim zajišťoval bezpečí a zvířata nemusela prchat před nepřáteli a neustále být ve střehu. Z toho důvodu se jim zmenšila mozkovna, mozek a s tím spojené i ztrácení dokonalosti svých smyslů. Mezi nejvýraznější změny způsobené domestikací je zmenšení velikosti a zkrácení řady zubů. (To je průvodním jevem zkrácení obličejové části lebky, což je proces, který se může vyvinout do typických mopsích hlav.) Některé zuby se natěsnaly – to je průvodní změnou již z doby neolitu. Úloha určitých zubů se změnila a souběžně s tímto vývojem prošly změnou. Tak například u vlků, kteří jsou čistě masožraví, horní trhák je všeobecně delší, než celková délka dvou stoliček. U domácích psů, kteří jsou krmeni rostlinnými krmivy, je tato proporce zubů obrácená. Tam je také výrazné zmenšení mozku u domácích psů, které může být až o 20 – 30 %. Toto zmenšení je obzvlášť výrazné v mozku v centru pachu, zraku a sluchu, které mají za následek ztrátu jejich síly. Zkrácení čelistí je typický znak domestikace. Bylo dosaženo takovému zkrácení, jakého nemá v živočišné říši obdoby. Například pekinéz, mops, grifonci, buldočci, buldoci i boxeři mají zkrácenou čelist opravdu dokonale.

Obr.9: Nákres lebek:

horní řádek – vlk, dingo, německý ovčák dolní řádek – chrt, boxer, pekinéz

Domestikace je spojena také s poklesem tělesné velikosti, která v počáteční fázi byla hodně zřetelná. Rozdílné velikosti domácích psů oproti volně žijícím předkům vznikaly následovně. Výživa psů v počátcích chovu člověkem byla méně kvalitní, než 21

přirozené potravní zdroje. Psi konzumovali převážně odpadky a masa se jim dostávalo velmi málo. Na rozdíl v přírodě se psovité šelmy živý ulovenými zvířaty a konzumují je se srstí, kostmi i vnitřnostmi. Z toho vyplývá, že důvod malých rozměrů starobylých domácích zvířat tkví v jednotvárné a nedostatečné výživě. Na druhou stranu, správnou výživou se dala ovlivnit větší velikost. Například náramná síla a velikost pasteveckých psů mohla vzniknout tak, že se štěňatům dostalo velké množství mléka a mléčných výrobků. V časném neolitu se psi téměř rovnali poloviční velikosti vlků. Po zahájení vědomého chovu zvířat se vyvinula i velká plemena psů, ačkoli nikdy nedosáhla velikosti vlků. V této souvislosti stačí poukázat na velké rozdíly v tělesné proporci a postavy zhruba u 400 plemen psů, kteří dnes žijí. Další podivuhodnou vlastností je zkracování končetin. Něco z toho se může svést na pozůstatky z mládí. Krátké končetiny jsou výrazné u basetů, teriérů, některých španělů a maltézáků, pekinézů, špiců…zkřivené a pokroucené kolem své podélné osy můžeme pozorovat například u jezevčíka. Oproti tomu dlouhé štíhlé nohy jsou typické zejména u stepních běžců. Některé tyto změny se objevily docela brzy. Nejstarší chrti se například objevili ve starověké Mezopotámii a v období římské říše se rozšířili do Evropy. Jezevčíci se objevili i v římském období a to prostřednictvím procesu mutace. Stočený ocas nahoru směrem k zádům je zajímavý symptom domestikace. Vzhledem k tomu, že se nikdy nevyskytl u vlků, můžou být domácí psi docela dobře identifikováni v časném zastoupení. Stočený ocas má ještě jedno domácí zvíře – prase. Mnoho psů má ocas delší než jejich praotec vlk, ale jsou i plemena, která mají ocas kratší a zakrněný. Různě utvářené ušní boltce jsou jiným typickým znakem různých psích plemen. Psovité šelmy mají značně proměnlivý tvar uší. Uplatňuje se zde pravidlo o zvětšujících se rozměrech boltců a jiných tělesných částí. V chladných a drsných podmínkách, v nichž zvíře žije, se zvětšovaly jeho tělesné rozměry a zmenšovalo vše, co by chladem trpělo. V horkých oblastech se vyvinuly velké ušní boltce, aby plnily úlohu chladiče a odváděly přebytečné teplo těla. Klopené ucho je další z juvenilních znaků a řadí se k symptomům domestikace, jako je tomu i u jiných domácích zvířat, ale není známo, kdy se poprvé objevily. Ušní chrupavka „nedozraje“ a i dospělému psovi zůstane ucho mláděte. Velké převislé boltce, pokryté hedvábnou a různě dlouhou srstí jsou „chloubou“ mnohých plemen. Takové ucho ke svému dokonalému účelu nemůže zachycovat a zjišťovat směr, odkud zvuk přichází. Tyto uši má například kokršpaněl.

22

Psi s převislýma ušima mají častější problémy s ušními parazity a onemocnění zvukovodu. Domestikace přinesla podstatné změny ve zbarvení, tvaru a kvalitě srsti. Znaky divokých rodičů se velmi brzy ztrácejí. Dokonce se neuchovají ani u poddruhů, proto není možné odvodit původ domácích psů z poddruhů například vlka. Během několika generací se mezi nimi rozdíly stírají, a tudíž nelze určit, zda jejich znaky jsou skutečně zděděny od vlka či jsou výsledkem zdomácnění. To je důvod, proč i nadále mezi zoology trvá spor o praotce původních amerických plemen. Divoké barvy vlků byly ponechány u některých plemen psů – například u československého ovčáka, ale vedle toho se objevilo i velké množství barevných variant a typů. Podobně také kvalita srsti ukazuje na všechny druhy změn, z neosrstěných (lysí psi z Číny, Ameriky a Afriky) na dlouhou kudrnatou srst (například komondor). Bohužel jsou zde velké potíže při zjišťování změn v srsti způsobené domestikací. Nejsou žádné organické historické důkazy o původních typech a barvách srstí. Velmi oblíbenými se stala vyšlechtěná plemena s juvenilními znaky. Těch je mnoho. Mezi ně se například řadí zkrácení lebky, větší oči, vyklenuté čelo, zkrácení končetin, baculaté tělo, měkká a chlupatá srst … to vše patří k typickým znakům pro mláďata. Juvenilní znaky můžeme vidět zejména u některých společenských plemen, mezi která můžeme zařadit: španěly, japonské činy, pekingské palácové psíky, mopsy, buldočky, grifonky… Tato plemena jsou velmi oblíbená, protože lidé mají v sobě pevně vtištěny znaky mláďat a k nim tak vzbuzují sympatie. To jim brání, aby se k těmto tvorečkům chovali stejně tvrdě, jako k dospělým. Tento přírodní patent měl nemalou úlohu při ochočování zvířat. Lidem se to líbilo a z toho důvodu jsou po celém světě plemena psů zakrslá, s bohatou a měkkou srstí, vykulenýma očima, kulatou hlavou a plochým obličejem. Svým způsobem je u těchto psů zachování těchto štěněcích znaků často na úkor životaschopnosti, jelikož by v tvrdé konkurenci ve volné přírodě neměli šanci přežít. Ovšem člověk je mocný ochránce, díky němuž se juvenilní znaky nadále dědičně upravovaly, až se vyvinuli psi, kteří se v mnohém podobají dítěti, a mnozí lidé jej za dítě i berou. Již Caesar vyčítal římským matronám, že místo toho, aby rodily a vychovávaly řádné vojáky, raději hýčkají psy! První špicovití psíci byli oběti nedostatečné výživy v mládí. Upevnily se u nich juvenilní znaky, mezi které řadíme například černou masku, která se považuje za jeden z nejnápadnějších znaků. Ta je obvyklá u malých štěňat většiny psů, ovšem během dospělosti tento znak mizí. V dospělosti zdobí jen výjimečně psy s dlouhou lebkou, 23

například německé ovčáky, briarda či afgánské chrty. Velmi často se objevuje u psů se zkrácenou lebkou – převážně u psů dogovitých, ale také u „trpaslíčků“. Krásně vyvinutá je u pekinéze, mopse, brabantského a bruselského grifonka a dalších.

Obr.10: vlevo - maska u štěněte

Obr.11: vpravo - maska u dospělého

bruselského grifonka

francouzského buldočka

Mutace neboli genetické skoky také hrají podstatnou úlohu při vývoji plemen domácích zvířat. Tito mutanti přežívají jen díky ochraně člověka, v přírodě by jinak zahynuli (zejména bíle zbarvení, krátké či křivé končetiny). U některých mutací, které člověk chránil a cíleně rozmnožoval, je životaschopnost velmi malá. To se týká zejména psů bez srsti – tzv. naháči. Nezávisle na sobě se objevili v Číně, Egyptě, Mexiku, v Jižní Americe a na Cejloně. Jsou velmi křehoučcí, jejich kůže je růžová či šedá, ovšem nejhorší je kůže všelijak skvrnitá. Někteří se mohou pyšnit řídkou chocholkou chlupů na ocase nebo na hlavě, či na obou místech. Naháči mají ještě jednu vlastnost, kterou patrně využívali staré národy. Tělesná teplota naháčů je kolem 42 °C, která je vyšší než u jiných psů. Zimomřivý pánové si brali naháče do postelí místo nahřívacích lahví, dokonce je i přikládali na chorá místa, přičemž věřili, že nemoc přejde do těla psa a nemocný člověk se uzdraví. Mutací jsou také ovlivněny různé změny srsti. Vyskytují se tak psi dlouhosrstí, krátkosrstí, hrubosrstí, s kadeřavou, zvlněnou, hedvábnou, odstávající, stočenou do šňůr, praménků či kudrn, splývající, zplstnatělou ba dokonce superdlouhou. Grónští eskymáčtí psi mají srst v zimě dlouhou kolem 30 cm, plní zahřívací funkci a jejich kožich je nejteplejší ze všech kožichů. Jorkšírský teriér má srst stejně dlouhou, ovšem tento kožíšek neplní žádnou svoji funkci – snad jen estetickou (KHOLOVÁ, 1987). 24

3.3.4 Význam a využití psů – rozdělení do skupin Pes se podle svého poslání dělí do deseti skupin. Jsou to: I. plemena ovčácká, pastevecká a honácká, II. pinčové, knírači, plemena molossoidní a švýcarští salašničtí psi, III. teriéři, IV. jezevčíci, V. špicové a tzv. primitivní plemena, VI. honiči a barváři, VII. ohaři VIII. slídiči, retrieveři a vodní psi, IX. plemena společenská, X. chrti. Hranice mezi skupinami nejsou přesné. Například pastevecký pes se může použít jako služební. Přešlechtěním a módou přešly některé rasy psů do kategorie psů společenských. Psi nejvíce zaujímají své místo opět ve společnosti člověka, ve které mají mnohostranné použití. Někteří lidé využívají schopností psů jako dobrých hlídačů, jiným nahrazují přítele, nebo dokonce člena rodiny. Stojí při člověku už mnoho tisíciletí a lidé se za tu dlouhou dobu naučili využívat i jejich dovedností. Speciálně vycvičení služební psi, např. psi slepečtí, umí ve své podstatě nahradit zrak, další psi dovedou vyčmuchat různé předměty či látky a dokonce vyhledat i lidi na vymezených lokalitách. Je toho skutečně mnoho, co může člověk psa naučit. Uplatňují se i jako vojenští, tažní, pastevečtí, policejní, záchranáři, hledači drog, psi pokusní i závodní. Pes stojí při člověku už opravdu velmi dlouho a ještě dlouho mu bude odhodlaným přítelem, pomocníkem, zachráncem a kdo ví, možná za mnoho a mnoho let i něco víc.

3.4 Tur domácí (Bos taurus Linnaeus, 1758) 3.4.1 Předci tura a centra domestikace Tato zvířata poskytují člověku již od nepaměti mnohostranný užitek. Uplatnili se jako tahouni, soumaři a v neposlední řadě byla chovaná pro maso a mléko. K nejstarším předkům skotu řadíme tura domácího, který je v mnoha literárních spisech označován jako pratur. Tur divoký obýval řídké listnaté lesy a jejich okraje, částečně přecházel do otevřené krajiny. Člověkem byl často loven a příležitostně zobrazován na jeskynních malbách z mladší doby kamenné. Nejkrásnější malby se nacházejí ve francouzské jeskyni Lascaux, v níž je zachyceno pět velkých obrazů, z nichž se mezi nejvýznamnější považuje pět a půl metru dlouhý obraz, znázorňující velkorohého pratura, na jehož hlavu míří magický šíp. Když už měli lidé téměř 2 000 let zkušenosti s domestikací ovce a kozy domácí, na dnešním území Uzbekistánu a Turkestánu byl pravděpodobně tur divoký prvně zdomácněn. V těchto místech byly nalezeny kostry patrně již zdomácnělého skotu z dob 25

ze 3. tisíciletí, nebo dokonce 4. tisíciletí př. n. l. Ovšem míst, kde proběhla domestikace, bylo pravděpodobně mnohem víc, jako například v Mezopotámii, Egyptě a ve Španělsku. Ke zdomácnění vedl i náboženský kult, jako tomu bylo například v Egyptě. Tam se věřilo, že bůh Osiris je převtělen do posvátného býka Apise. Důvody náboženské mohly mít za následek první zdomácnění tura divokého. V mnoha starověkých civilizacích představovali divocí turové symbol plodnosti, vznešenosti, síly a moci, a také byli významnými obětními zvířaty. Nepřirozené uctívání turů je dodnes známo z Indie (ČERVENÁ a kol., 2001). Zdomácňování a ochočování tura divokého bylo prováděno podobnými metodami jako u ostatních zvířat. Odchyt mladých turů byl bezpečnější a rychlejší a mláďata si na člověka velice rychle zvykla a přizpůsobila se novým životním podmínkám. V hrobě jednoho z panovníků 5. dynastie (3 000 – 2 800 př. n. l.) je názorně ukázán tento způsob zdomácnění na staroegyptském reliéfu, na kterém je vyobrazen muž, vedoucí na lase tři chycené mladé tury divoké. V hrobě nedaleko starořeckého města Sparty byl objeven pohár s reliéfem znázorňující dospělého tura divokého, který se zmítá v silné síti, druhý pohár ukazuje poutání odchyceného zvířete. To nasvědčuje tomu, že byla odchytávána i dospělá zvířata (HANZÁK a kol., 1965). Stejně jako u starých Egypťanů, v Mezopotámii u Sumerů našli ochočení zdomácnělí tuři uplatnění jako tažná zvířata. Až později se stali tuři všestranně užiteční a řazeni mezi domácí zvířata. Egypťané rozlišovali divoké a domácí formy skotu. Egyptský král Sahura (2 650 př. n. l.) má ve svém hrobu malbu, na které je vyobrazeno stádo domácího skotu. Ve hrobě 12. dynastie (cca 2 000 př. n. l.) se nachází reliéf, ukazující spřežení býků, vedle nichž je stařec, který nese dlouhou hůl. Rostoucí obliba využívání tura divokého jako domácí zvíře v Egyptě měla za následek úbytek těchto zvířat v okolní přírodě. Vzácnými se stali divocí tuři v Egyptě již v 15. století př.n. l. a vyhynuli kolem 12. – 11. století př.n. l. V Mezopotámii byla potvrzena přítomnost tura divokého také díky reliéfu (lev vrhající se na vzpínajícího se býčka a zakusující se mu do šíje) na číši, která je minimálně 5 000 let stará. Zoologickou zahradu s tury divokými, ale i jinými vystavovanými zvířaty založil král Assurnassipal, který byl také náruživým lovcem. Kromě jiných zvířat zabil i 257 turů divokých. Z těchto čísel se usuzuje, že divoký tur byl v Mezopotámii velmi hojný. Z této země nevymizel jen zásahem člověka, ale také následkem změny životního 26

prostředí. Kvůli teplému a suchému podnebí se z lesních porostů stala step, které se ani pratur ani zubr nedokázali včas přizpůsobit. Tur divoký byl rozšířen také v Sýrii a v celé Malé Asii, ale zejména i se zubrem v horách jižního Řecka, což zaznamenal i historik Hérodot kolem roku 450 př. n. l. O praturech se zmínil i slavný vojevůdce Caesar (v době 1. stol. př. n. l.) v Zápiscích o válce galské. Jako trofejní zvířata lovili tury jak Římané, tak i Germáni i Britové. Cenné byly zejména rohy, které sloužily ve vojsku jako signální nástroje. Uplatňovaly se také zasazené do stříbra jako poháry vysokých státních hodnostářů. Tur divoký se udržel mnohem déle v zemích severně od Alp, tam civilizace pronikla pomaleji. Písemné zprávy ze 12. století potvrzují přítomnost turů v téměř celé západní, střední a severní Evropě. Poslední tuři divocí byli vyhubeni ve Francii ve 13. století, ovšem i na ostatním území Evropy stav turů divokých klesal a v 15. století se stali velmi vzácnými, proto byli od poloviny téhož století chováni převážně jen v oborách určených k lovu pro vysokou šlechtu. V Rusku, Východních Prusích, Bavorsku, Švédku, ale i Polsku se stal lov na tury divoké velmi oblíbenou zábavou, z toho důvodu se zvíře velmi rychle blížilo k vyhubení. Jen polští lesníci vybudovali velké rezervace u Jaktorova (50 km jihozápadně od Varšavy), ve kterých ještě kolem roku 1 550 žilo několik set kusů, a patřili k posledním na naší zemi. Když bylo Polsko zmítáno vnitřními nepokoji, stali se poslední žijící tuři divocí snadným zdrojem obživy pro hladové obyvatelstvo – pytláky. V roce 1564 se jejich stav snížil na 38 kusů, v roce 1599 na 24 kusů a roku 1602 zůstali poslední čtyři. Poslední kus zahynul v roce 1627. Nikdo z vymizení tura divokého nebyl zaskočen, jelikož v té době byl i odborníky považován zubr i tur divoký za jedno a totéž zvíře. Až o dvě stě let později (1827) anglický přírodovědec Hamilton Smith došel k překvapivému závěru, že tur divoký a zubr jsou dva zcela odlišné druhy divokých turů. Potvrdili to i paleontologové při podrobném srovnání lebky turů z doby ledové (HANZÁK a kol., 1965). Ve 20. století začaly zoologické zahrady zpětně šlechtit tura divokého. Nejvíce se při tomto procesu uplatnil černý andaluský skot (ze Španělska), který byl využíván k býčím zápasům. Dobrých výsledků s ním dosáhly zoologické zahrady v Mnichově a Berlíně. Po druhé světové válce – ve třicátých letech, se jim podařilo vyšlechtit silného černého krátkosrstého tura, který fenotypově téměř odpovídá divokému předku, až na rohy. 27

I České země byly odpradávna až do středověku také domovem tura divokého, o tom svědčí názvy měst začínající na tur, jako například Tursko, Turovka, Tuří, Turnov, Tuřany…, dále kosterní nálezy. Například lebka tura divokého byla nalezena u Dačic, která ležela patrně na dně vyschlého říčního koryta, jelikož v dutinách této lebky byly objeveny drobné ulity a lastury měkkýšů. Tato lebka patřila starému býkovi. Lebka s nápadně mohutnými rohy dlouhými přes 70 cm byla nalezena na pražské Šárce. Zbytky hned dvou turů divokých byly objeveny v cihelně v Dolní Liboci a staly se pravděpodobně kořistí lovců, jelikož jejich ostatky skončily v odpadové, takzvané kulturní jámě. V jiné takové jámě z hradiště stradonického, staré asi 2000 let pochází lebka tura divokého s odříznutými rohy. 3.4.2 Plemena Kostry objevených turů divokých byly dvou rozměrů. Jedny patřily mohutným dvoumetrovým zvířatům, druhé měly vzrůst mnohem menší. Tato rozdílnost velikostí se nedá vysvětlit tím, že větší kostry patřily dospělcům a menší mláďatům, jelikož stáří zvířat mohou odborníci docela dobře určit podle znaků na lebce. Pro rozdílnou velkost kostí není jiné vysvětlení než to, že patřily dvěma rasám tura divokého. Menší krátkorohé a větší dlouhorohé. Malá forma se vyvinula díky změněným podmínkám prostředí. Suché podnebí, lesy se změnily ve step a náročná zvířata se musela spokojit s tvrdým travním porostem, špatně se vyvíjela a zakrněla. Malá velikost stala za čas rasovým znakem. Základem dvou hlavních typů našeho domácího skotu se staly obě rasy, a to: typ krátkorohý a typ praplemene. Řadí se mezi evropská plemena (HANZÁK a kol., 1965). 3.4.3.1 Typ skotu praplemene Na našem území je poměrně málo nálezů domácího skotu typu praplemene. Za zmínku stojí jeden nález z Řivnáče u Žalova, tam v popelových jámách byly nalezeny zbytky zubrů, turů divokých a dalších zvířat s menšími rozměry kostí. To se vysvětluje nepříznivými vlivy domestikace, mezi které lze zahrnout omezení pohybu, špatná jakost a nedostatek potravy, předčasné zabřezávání či blízká příbuzenská plemenitba. Některá plemena skotu přes domácí prokřížení zřetelně připomínají výchozí dlouhorohý typ tura divokého. Nečistší stav je zachován ve stepním skotu. Ten byl zdomácněn na pobřeží Středozemního moře a rozšířil se i do starého Řecka, o čemž

28

svědčí zachycená jejich podobizna na mnohých antických obrazech a plastikách. O kráse a ladnosti bílých dlouhosrstých býků se zmiňují i římští básníci Vergilius a Ovidius. Zvířata se objevila později i v jižní Itálii, na Sicílii i přilehlých ostrovech. Řeckými kolonisty se z Balkánu stepní skot dostal do oblasti Černého moře, pak i do Podunajské nížiny, ve které je dodnes znám jako uherský stepní skot. Skot stepní uherský Už název napovídá, že tento skot žil v Uhrách a to už před příchodem Maďarů, když si tam podrobili usídlené kmeny slovanské a usadili se tam v roce 880. Tělo těchto zvířat je poměrně štíhlé a přední část je vyšší než zadní. To zvýrazňuje především nápadný kohoutek. Jejich hlava je dlouhá, úzká a mírně klabonosá s nápadně dlouhými rohy, které jsou na špičce černě pigmentovány. Dospělá zvířata mají srst zbarvenou do šedé, telata se rodí hnědočervená a v několika týdnech zesvětlí. Krávy a voli vybělují ve čtyřech až pěti letech. Býci jsou v dospělosti na hlavě a na předku těla tmavěji zbarveni a mohou se u nich na hlavě vyskytovat až černé znaky, kupříkladu kolem očí. Uherský skot se řadí mezi středně velké plemeno. Býci dosahují kohoutkové výšky přes 150 cm a váží 7 – 8 q, výška krav je kolem 140 cm a jejich váha činí asi 5 q. Tato zvířata byla užívána k práci. Jsou silní, rychlí a vytrvalí a osvědčují se zejména v suchém a horkém podnebí. Na potravu jsou nenároční, jelikož byli zvyklý na tvrdý odchov už od mládí. Díky jejich otužilosti vůči počasí jsou také odolní vůči nemocem. Jen výjimečně se u nich vyskytuje slintavka, kulhavka, sněť slezinná či tuberkulóza, a pokud se nějaká z nemocí projeví, probíhá velmi lehce. Výkrmnost uherského skotu je podprůměrná a mléčná produkce nízká, naproti tomu jejich mléko je velmi tučné. Pracovní krávy se vůbec nedojí a mléko se nechává telatům, která sají mléko skoro půl roku.

Obr.12: Vlevo skot stepní uherský - býk, vpravo vybělující mladý vůl

29

Uherský skot vyspívá pomalu a do tahu se může použít až ve 4 letech věku, tato zvířata jsou však velmi dlouhověká. Mezi další zvířata, mající předky v typu praplemene se řadí: Maremmanský skot, který je mohutnější než uherský a jejich barva je žlutohnědá. Chová se ve střední Itálii. Je to výborný tahoun, ale běžně se již chová pro produkci masa. Romagnolský skot, opět se nachází v Itálii má širší hlavu než čistý stepní skot. Je to jateční zvíře s pozoruhodně rychlým růstem, ale dá se využít i k práci, ovšem na mléčnou produkci se nehodí, dokonce i mláďata k dobrému vývinu musí být déle u matky. Za zmínku stojí i další druhy, například Chiantský skot, který se chová v Toskánsku a Iberský skot, který zdomácněl na Pyrenejském poloostrově a odtud se rozšířil i do jižní Francie na ostrovy Baleáry, Korsiku, Sicílii, Sardinii i do severní Afriky. Další skot, který svými tělesnými znaky odpovídá pratuřímu typu, nazývaný skot nížinný, je chován na pobřeží Atlandského oceánu a Severního i Baltského moře. Základem rozsáhlého chovu skotu je příznivé počasí, které umožňuje držet zvířata víc jak půl roku ve dne i v noci venku. Nížinný skot se uplatňuje k produkci mléka i jako jateční zvíře, nevyužíval se jako pracovní zvíře. Práci zastávali koně. Je velmi mnoho plemen nížinného skotu, mezi která stojí za zmínku: Skot východofríský pochází z Německa a Holandska. Jeho barva je červenostrakatá, nebo černo-strakatá. Řadí se k nejvýkonnějším dojným plemenům, ovšem často trpí nemocemi. Ayrshirský skot vznikl v jihozápadním Skotsku v polovině devatenáctého století. Je středně velký, červeno-bíle strakatý s delšími lyrovitými rohy. Skot skotský náhorní pochází ze severního a západního Skotska a Hebridských ostrovů. Je to velmi primitivní rasa, střední velikosti s nápadně dlouhou, hustou a vlnitou srstí, která je nejčastěji zabarvena do červena, z temene na čelo visí dlouhá kštice. Jeho široké lyrovité rohy odkazují opět na tura divokého. Velkou zvláštností je i to, že krávy mívají delší rohy než býci. Zvířata jsou obvykle chována po celý rok venku. Tento skot je už po několik století chován v čisté formě bez křížení s jinými rasami, ačkoli jeho užitkovost je velmi malá.

30

Obr.13: Skot skotský náhorní, vlevo býk, vpravo kráva – ze ZOO Vyškov Skot širokočelý se vyvinul v oblasti Alp. Má nápadně široké a vyklenuté čelo se zploštělými rohy. Rasy z této skupiny jsou všestranně užitečné. Ze Švýcarska je známý skot simenský. Vyskytuje se v různých barvách. Hodí se pro výkrm a brzy tělesně dospívá. Červenostrakatý skot český pochází ze skotu simenského a hanáckého. Je hlavním plemenem chovaný v Česku. Využívá se k produkci mléka s poměrně vysokou tučností. 3.4.3.2 Krátkorohý skot Kosterní nálezy dokazují, že krátkorohý tur obýval hojně naše česká území a stal se základem domorodého českého skotu. Starý typ byl tmavočervené barvy a křížením s cizími rasami ztratil mnoho ze svého původního typu, ale zachovávají si základní znaky krátkorohého skotu, mezi které řadíme nerovné čelo, mezi očima patrná jamka, nad níž čelní kost tvoří vypuklinu, další znak je val mezi rohy. Obličejová část je kratší, postava menší a hubenější než u ostatních ras pratuřího typu. Je většinou jednobarevný, občas se světlým pruhem na hřbetě (HANZÁK a kol., 1965). V západní části Balkánského poloostrova se udržel typický krátkorohý skot. Jeho váha je něco málo přes 100 kg, čím se řadí mezi nejmenší evropský skot. Dospívá pozdě, až šestým rokem, masná i mléčná produkce není vysoká. Uplatňuje se především v tahu, je nenáročný na potravu a odolný vůči nemocem. Domácněním se z něj vytvořily různé rasy, které se od sebe liší velikostí. Čím blíže k východu, tím byl více zatlačován skotem pratuřího typu. Mezi hlavní představitele tohoto plemene patří: červinka, chebský skot, švýcarský hnědý skot, jerseyský skot, skot pincgavský, opočenská mourka…

31

3.4.3.3 Nová plemena skotu Na rozdíl od předchozích plemen, která byla vyšlechtěna před mnoha lety, na základě až staletí trvajícího výběru, vznikají tato plemena skotu i dnes. Šlechtění se zaměřuje především na vysokoužitková zvířata. Příkladem je plemeno lebedinské, kostromské, kazašské bělohlavé, syčevské, kurganské či alatauské. 3.4.2 Domestikační změny Domestikační změny se odvíjí od vzhledu původního tura divokého, tak řečeného pratura. Z dřívější výšky kolem 200 cm, se vyšlechtila plemena mnohem nižší. Kupříkladu Jersey je vysoká pouhých 115 cm. Hnědá až černá barva tura divokého byla domestikací obohacena o barevnější rázy. Běžně se vyskytují strakatá plemena (černobílá, hnědobílá), ale také bílá, béžová, našedlá. Proměnlivost a délka rohů se řadí k dalšímu znaku, dokonce se vyšlechtila i plemena bezrohá (Aberdeen - Angus).

Obr.14: Holštýnský skot – kráva, v majetku AGROS Vyškov – Dědice a.s. K nejpodstatnějším změnám patří zvýšená a stále se zvyšující se užitkovost v produkci masa a mléka, na úkor snížení životaschopnosti, odolnosti a zdraví zvířat. Plemena se rozdělila podle užitkovosti na masná, mléčná a kombinovaná. 32

Dlouhodobým a správným křížením vznikla až nepřirozená zmasilost, u Bílo – modrého belgického skotu s výskytem hypertofie bederního a hýžďového svalstva (dvojbedří). Původní laktaci krav, která byla potřebná k odchovu telat, se podařilo zvýšit a prodloužit. Mléčná žláza se postupem času rapidně zvětšila a v současnosti dokáže vyprodukovat velké množství mléka. Například Holštýnský skot, který se řadí mezi nejlepší plemena mléčného skotu, nadojí přes 8 000 litrů mléka za jednu laktaci. 3.4.4 Význam a využití tura domácího Význam tura domácího spočívá v produkci mléka, masa a pracovní síly. Dále se zpracovává jejich kůže, zužitkovává se jejich rohovina z paznehtů i rohů a jako významné hnojivo je považován trus. Zezačátku se skot používal k nošení břemen a stal se prvním jízdním zvířetem. Jeho síly se využívalo při orání, později se zapřahali do vozů. Jako palivo a stavební materiál sloužil vysušený hovězí trus. Později se skot stal důležitým zdrojem masa a o něco málo později došlo i na využití mléka. Ze starého Egypta pocházejí první doklady o dojení. Jako cenný nápoj s léčivými účinky bylo považováno mléko v antickém Řecku a Římě. Až ve středověku se mléko začalo běžně využívat v Evropě. Společenské postavení rodiny (podle velikosti stáda) se dodnes hodnotí u afrických Masajů. Některé domorodé africké kmeny používají skot i nadále k jízdě. Skot se řídí za nosní kroužek, ke kterému jsou přivázané otěže (ČERVENÁ a kol., 2001).

Obr.15: Zavedený nosní kroužek u buvola 33

Za dlouhý proces šlechtění a správného křížení s různými typy skotu začala vznikat plemena specializovaná buď k vysoké produkci mléka či k dobré výkrmnosti a k tvorbě velkého množství svaloviny. Z toho důvodu se dnes dělí většina plemen skotu na mléčný a masný typ, popřípadě užitkový typ.

3.2 Kůň domácí (Equus caballus Linnaeus, 1758) 3.2.1 Nejstarší domácí koně a centra domestikace Kůň zaujímá speciální místo mezi domácí faunou. Ačkoli nepatří k nejstarším domácím zvířatům, koně domestikovali mnohem později než pět neolitických druhů, mezi které patří ovce, kozy, prasata, skot a samozřejmě psi. Na rozdíl od jiných domácích zvířat, koně domestikace tolik nezměnila a po celá tisíciletí si zachovali mnoho z původních vlastností svých předků. Domestikace koní byla mnohem složitější ve srovnání s jinými zvířaty, jelikož jejich zdomácnění přineslo zásadní převrat. Člověk si na hřbetě koně připadal mnohem silnější a jako jezdci se mu otevřely nové možnosti. Úspěšněji lovil a přemisťoval se na delší vzdálenosti. Na koni si podmaňoval národy a zmocňoval se bohatých kořistí. Bok po boku s koněm si otevřel cestu k bohatství a moci. To začalo hrát roli při formování historie (MAHLER, 2009). K prvnímu zdomácnění divokých koní pravděpodobně došlo někdy ve 4 000 př. n. l. Na východě Evropy a Střední Asie se nacházejí všechna střediska zdomácnění koní, svědčí tomu i archeologické nálezy s částmi prvních postrojů a kostí na Kazachstánu, Ukrajině i Mongolska. Za domestikační centrum se považuje oblast Přední Asie, střední Asie, východní Evropa i Čína. Jasné využití koní k dopravě bylo potvrzeno skutečně z doby čtyř tisíc let před naším letopočtem. Důkazem toho jsou vykopávky prastarých tábořišť, která zbyla po karavanách dávných poutníků a jejich zvířat. Archeologové z těchto míst vytáhli kousky opracovaných kostí a parohů, mezi nimiž byly rozpoznány součásti primitivní koňské uzdy. K dalším nálezům patří i koňské lebky, jejichž zuby byly po více jak 6 000 letech podrobeny vyšetření pod elektronovým mikroskopem. Výsledky zkoumání nám jasně ukázaly stopy po opakovaném působení pevných součástí či provazců, které sloužili jako první udidla (BÖKÖNYI, 1974).

34

Žádné zprávy se nám nezachovaly o způsobu zdomácnění, je ale pravděpodobné, že to byl podobný postup z pozdější doby jako při ochočování a zdomácňování koní ve Střední Asii nebo na Ukrajině. Tam si člověk při pronásledováním stáda ulovil malé hříbě. To si k sobě odvedl a postupně ochočil. Lepší výsledek byl, když se podařilo odchytit březí klisnu, která hříbě porodila v zajetí. Narozené hříbě nemělo strach z lidí, pravidelná péče, krmení a bezpečnost mělo za následek přilnutí hříběte k člověku. A když dorostlo, člověk mohl využít jejich tělesných vlastností jako jeho síly, vytrvalosti a rychlosti. Od drsného lovu koní pomalu přešli k držení koní. Člověk také zjistil, že od zdomácnělého zvířete může odchovávat mláďata a nemusí tak být odkázán na nejistý lov a vymýšlet léčky k ulovení zvířat. Poznal, že domácí chov koní pro maso je mnohem pohodlnější než lov. Člověk koně vzájemně křížil s jinými typy koní, aby lépe sloužily jeho záměrům, ale byl v té době ještě bez chovatelských předchozích zkušeností (HANZÁK a kol., 1965). První historická zmínka věnovaná zdomácňováním koně se nalézá ve starých čínských letopisech. Roku 3468 př. n. l. císař Fo-Hi přivedl do Číny domácí koně, kteří byli pravděpodobně potomky původních divoce žijících koní Převalského. Bohužel nevíme, jak rychle trvalo, než se chov těchto domácích koní rozšířil, je však jisté, že kolem roku 2000 př. n. l byl kůň v Číně už domácím zvířetem (HANZÁK a kol., 1965). Nejstarší historický doklad o zdomácnění divokého koně je napsaný chetitským jazykem na pěti hliněných tabulkách, které jsou uloženy v Orientálním ústavu v Berlíně. Jejich stáří se odhaduje na 3400 let. Bedřich Hrozný (1879 – 1952), který je považován za našeho světového znalce chetitského písma, rozluštit celý text na hliněných tabulkách, jež líčí výcvik koní a je napsán jako návod či příručka pro podkoní královského dvora. 3.2.2 Předci domácího koně a plemena Na euroasijské pevnině žili v podstatě tři typy koní. Tomu nasvědčují veškeré nalezené kostry a umělecké projevy člověka ze starší doby kamenné, v době před 30 000 až 60 000 lety. Vlivem přírodních podmínek a zásahů člověka – zejména zdomácněním – rozvinuli na velké množství ras, které se od sebe liší tělesnou konstitucí, barvou a pracovními schopnostmi, pro které je člověk vědomě pěstoval. Z Evropy pochází Západní kůň (Equus robustus), Tarpan (Equus gmelini) a kůň Převalského (Equus przewalskii) (ČERVENÁ a kol., 2001). 35

3.2.2.1 Západní kůň V západní Evropě ještě žil divoký kůň v prvních staletích našeho letopočtu. Podle římských letopisců je popisován z Hispánie (Španělsko), avšak z kosterních nálezů bylo potvrzeno, že byl rozšířen po přímořském pobřeží. Celou západní Evropu patrně obýval v poledové době, v níž dosáhl největšího rozšíření. Tento kůň byl neobyčejně vysoký (výška v kohoutku mnohdy dosahovala 180 cm) a vyskytoval se v několika typech, které se od sebe lišily hlavně mohutností. Těmto vysokým a mohutným koním se říká chladnokrevníci. Západní kůň měl poměrně dlouhé tělo, krátké silné nohy, které naspodu nesly delší chlupy. Srst byla hrubá a hustá. Jejich obličejová část lebky byla protažená s klabonosem. Díky mohutným znakům na kostře se lišil od koní skupiny kertačí i tarpaní. Povahově to jsou zvířata velmi klidná a vhodná do namáhavých těžkých zemědělských pracích a zapřahání do těžkých strojů a vozů. Tito koně mají velkou výhodu v tom, že dospívají dříve než teplokrevníci a tak mohou být dříve použitelní do tahu i do chovu. Obýval převážně lesy. Tento kůň byl domestikován zřejmě až Kelty v 7. století př. n. l. Krev tohoto koně koluje v těžkých rasách západních domácích koní, v divoké formě již vyhynul (HANZÁK a kol., 1965). Typickým zástupcem chladnokrevných koní mající na kostře mnoho společných znaků se západním koněm je NORIK. Ten dostal jméno od starořímské provincie Noricum (v Alpách jižně od Dunaje). Tam bylo patrně jedno ze středisek zdomácnění tohoto divokého koně. Norici byli po staletí zapřažení do normanských povozů a obstarávali spojení mezi přístavními městy při Středozemním moři a alpských zemí, převážejíc sůl ze Solnohrad po Zlaté stezce. Dalším zástupcem západního koně je HAFLING, který je kříženec noriků s arabskými plnokrevnými hřebci. Haflingové jsou oproti norikům menší a ušlechtilejší. BELGICKÝ KŮŇ vznikl ze západního koně prokříženého v různých stupních s araby. Takto vznikl kůň ardenský, vlámský, brabantský. Belgický kůň je dnes nejrozšířenější chladnokrevnou rasou na světě. PERCHERON vznikl opět přimísením orientální arabské krve, kteří se dostali počátkem 8. století do Francie. Po těchto koních zdědil svoji bílou barvu, ušlechtilou hlavu, lehký pohyb a větší rychlost při práci než jiná plemena západních koní. Tento kůň je nejrozšířenější ve Francii, byl pojmenován po králi La Perche.

36

SHIRSKÝ KŮŇ vznikl původně pro válečné účely. Patří mezi nejslanější plemeno Anglie. Charakteristickými rysy toho koně jsou mírně klabonosá hlava se širokým čelem a nohy s hedvábně jemnými rousy.

Obr.16: Shirský kůň – klisna v majetku ZOO PARK Vyškov Vedle vysokého a urostlého těžkého západního koně žila i jeho menší forma, která se stala základem severského ponyho. V dnešní době pony tvoří různorodou skupinu, ve které jsou přimíšeni více méně cizí krve. KŮŇ FJORDSKÝ pochází ze severního Norska, ve kterém i nadále chován. V kohoutku dosahuje výšky kolem 130 – 140 cm. Má plavou barvu, úhoří pruh od kštice až po kořen ocasu a zebrované končetiny. Je to vytrvalý a rychlý koník. Jsou označováni jako koně Vikingů.

37

Obr.17: Fjordský kůň – hřebec v majetku ZOO PARK Vyškov SHETLANDSKÝ PONY patří mezi nejprimitivnější zástupce severských koní. Kohoutková výška je kolem metru. Využíval se v úzkých štolách v dolech a dnes se využívá jako jezdecký kůň pro malé děti.

Obr.18: vlevo -Shetlandský pony

Obr.19: vpravo – Shetlandský pony

(vraný hřebec)

(strakatý valach)

HUCULSKÝ KŮŇ je oblíbeným koněm ve východních Karpatech. Jeho výška se pohybuje kolem 132 cm v kohoutku. Je to typický horský kůň a silný tahoun. Je skromný v potravě a velmi odolný.

38

Obr.20: Hucul – valach z ranče Rakovec 3.2.2.2 Tarpan Tarpan od nepaměti žil ve střední a východní Evropě. Byl mnohem menší než západní kůň a nepřicházeli spolu do styku. Na rozdíl od západních koní, kteří převážně pobývali v lesích, tarpani dávali přednost stepi. V Evropě se nacházel již v poslední době ledové. Při změně podnebí se kvůli ustupující stepi zčásti stáhl na východ do černomořských stepních oblastí a zčásti se přizpůsobil novému prostředí a zůstal ve střední Evropě. Tak se vyvinuly dvě formy. První forma pocházející z východní stepi (stepní) si uchovala téměř nezměněnou podobu a jeho barva byla tmavě šedá, druhá forma ze střední Evropy (lesní) poněkud zakrněla a jeho barva byla s příměsí plavé. Divocí koně byli člověku již za doby kamenné jako zdroj potravy. Ještě v 8. století se zde hojně konzumovalo koňské maso. Ze 13. století se zachovaly zmínky o divokých tarpanech na území německé říše v práci filozofa, teologa a přírodovědce Alberta Velského, který popsal přirozenou barvu těchto koní – popelavá s černou čárou od hlavy až k ocasu. Ve starogermánské písni o Nibelunzích je zmínka o těchto koních a nazývají se tu schelch. Roku 1574 je biskup Krasinskij uvádí jako divoké koně Polska.

39

Během středověku se tarpani stávali stále vzácnější, vytvářely se pro ně zvláštní rezervace a směli je lovit pouze výjimečně vládci či velmožové. Poledním útočištěm se pro tyto koně stalo území Litvy a severovýchodní oblast Polska, přičemž se předpokládá, že zde se udrželi až do druhé poloviny 18. století. Vymizení těchto koní způsobili lidé, kteří mladé koně lovili a staré ubíjeli. Poslední odchycené koně umístili do velkého zvěřince knížete Zamojského. Jelikož tito koně nepřinášeli žádný užitek, byly údajně na přelomu let 1812 až 1813 rozdáni sedlákům (MAHLER, 2009). Stepní tarpani z oblasti Černého moře byli v polovině 17. století popsaní cestovatelem Beauplanem jako divocí koně početných stád, z dálky pokládané za tatarské koně. Maso těchto koní bylo neobyčejně chutné. Jméno tarpan dostali tito divocí koně patrně od asijských kupců, kteří zprostředkovávali obchod mezi Ukrajinou a zakavkazskými národy. Stepní tarpan byl středního, spíš menšího vzrůstu. Hlava byla silná s rovným nosem a téměř až štičím profilem. Hříva byla krátká, vlnitá a stojící. Ocas byl kratší než domácích koní. Charakteristické zbarvení těchto koní bylo myší, neboli šedé. Kohoutková výška byla kolem 133 cm. Tito koně tvořily méně početná stáda, které sestávalo z několika klisen a vůdčího hřebce. Počet zvířat ve stádě se pohyboval v rozmezí 5 – 20 kusů. Opatrnost patřila vždy k základní vlastnosti tarpanů. Obývali rovné stepi s nízkým porostem. Lov těchto koní byl prováděn s důkladnou znalostí okolí i zvyků zvířat. Lovci se ale na otevřené planině k tarpanům nedostali blíž než na vzdálenost 5 km. I tak tarpany na domácích koních pronásledovali, ale jejich koně byli pomalejší, jelikož byli zatěžkáni jezdci. Jen v případě, když měli lovci ve stepi rozmístěné náhradní čerstvé koně na střídání, měli naději na úspěch. Lovilo se lasem, když i takto ulovený kůň dovedl způsobit mnoho nepříjemností, než se lovci podařilo dát koni smyčku kolem nohou a koně tak povalit a spoutat. Ochočování chycených tarpanů bylo prováděno tak, že byli lovci přivazování ke kůlům. Bohužel se stávalo, že takto uvázaný kůň se uškrtil, nebo sebou tak dlouho trhal, až si způsobil smrtelné zranění na hlavě. Proto byl tento způsob ochočování brzy zavržen. Tarpany pro maso lovili Kirgizové a pro kůži Tataři. Malá odchycená hříbata i při denním styku s člověkem svoji bojácnost nikdy úplně nepřekonala, a když dospěla, mohla vykonávat jen hrubou práci v hospodářství. Do tahu se nehodila, ale naučila se chodit pod sedlem (HANZÁK a kol., 1965).

40

Postupující civilizací a zhoršení přirozených životních podmínek a lovy vedly k neustálému ubývání těchto koní. Poslední volně žijící tarpan – klisna – zemřela, když lidé na vlastních domácích koních zkoušeli její rychlost a vytrvalost. V tu dobu byla step pokryta sněhem, a ačkoli klisna všechny nerovnosti a hrbolatou ledovku přeskakovala s neobyčejnou lehkostí, při jednom skoku zapadla do pukliny a zlomila si přední nohu. Byla i tak lovci na saních převezena a ošetřena, přesto po několika dnech uhynula a to 25. prosince 1879. Shodou okolností ve stejném roce, kdy byl objeven kůň Převalského. Vědecký svět si později uvědomil, jakou ztrátu způsobil vyhynutím posledních divokých koní tarpanů. Je smutné, že důsledkem rozvíjející se civilizace zmizelo z povrchu zemského zvíře, které ve svém zdomácnělém stavu pomáhalo tuto civilizaci budovat. Byli to koně velmi odolní, rychlí, vytrvalí a skromní. To je předurčovalo podílet se na vzniku nenáročných a všestranných koní. Sami se ale pro svou nezkrotnost plně využít nedali (HANZÁK a kol., 1965).

Obr.21: Nákres původního tarpana

Obr.22: Zpětně vyšlechtěný tarpan hřebec ze ZOO Vyškov

Po první světové válce přistoupili Poláci k takzvané regeneraci čili zpětnému vyšlechtění tarpana. Polsko bylo jedinou zemí, ve které se zachránili potomci tarpanů. Duší celé akce byl polský zoolog prof. Tadeusz Vetulani. Ten v oblasti Bilgoraje a Zamošce, kde se tarpan dlouho vyskytoval v divokém stavu, vykupoval hřebce a klisny podobající se svými znaky svých tarpanoidních předků. První skupina vybraných koní (dva hřebci a 5 klisen) přišla do Bialowiežské rezervace roku 1936. Tato zvířata se od sebe lišila barvou i růstem, proto různorodé potomstvo v dalších generacích muselo podstoupit selekci. Myší zbarvení se získalo poměrně snadno, ovšem obtížné, ba zcela 41

nemožné bylo získat u koní krátkou a stojatou hřívu, jež byla typická pro původní divoké tarpany. Do regenerace tarpana se v průběhu let zapojila i Polská akademie věd v Pipielně a další Polské zoologické zahrady. Ovšem v dalších generacích koní se často objevovaly nevhodné vnější znaky, jako vranost koní, světlé plavé zbarvení, hříva zůstávala dlouhá. Výjimečně se objevila u jednoletých či dvouletých hříbat v létě krátká stojatá hříva. Ve třicátých letech se mnichovské zoologické zahradě podařilo vhodným křížením získat koně, který se vnějšími znaky podobal více původnímu tarpanu než polský koník. Ovšem ti ke zpětnému křížení použili islandské i gottlandské koně a koně převalského. Polské a zejména mnichovské odchovy tarpanů se přibližují k původnímu divokému koni výlučně fenotypově (podle znaků), nikoli podle původu. I to má svojí cenu, můžeme si tak udělat představu, jak asi původní evropský kůň vypadal. Mezi nejznámější představitele domácích typů tarpana patří: ARABSKÝ KŮŇ se považuje za nejušlechtilejší a nejkrásnější plemeno koní ze všech. Jeho původ je nejasný, na Arabském poloostrově se objevil kolem roku 2 500 př. n. l. Je znám již od dob Mohamedových, tedy od 7. století našeho letopočtu. Před Mohamedem se koně nechovali. Dokonce ani řecký letopisec Herodot se nezmiňuje ve svých popisech o koních. Chudí kočovní arabové poznali, že je kůň spolehlivý společník jak z náboženských, tak z hospodářských důvodů začal tohoto koně prošlechťovat. Vybírali si nejvhodnější koně, které odpovídali potřebám obyvatelům pouště. Do Evropy se arab dostal až ve středověku v době křižáckých válek. Tito koníci jsou vysocí kolem 135 – 150 cm v kohoutku, mají ladnou stavbu těla, krátkou srst, vysoko zvednutou hlavu se štičím profilem. Jejich dlouhá a jemná hříva zdobí krk. Nejvíce se vyskytuje běloušů s tmavou kůží. Tato barva je velice výhodná, jelikož většinu slunečních paprsků a ty, které proniknou, pohltí černý pigment kůže. Mezi vynikající vlastnosti arabských koní patří vytrvalost a skromnost na potravu. BILGORAJSKÝ KŮŇ se řadí k polským plemenům. Tito koně jsou posledním zbytkem domácích potomků lesních tarpanů, kteří do konce 18. století žili v okolí Bilgoraje.

Jsou to koně velmi podobní tarpanům, po kterých také zdědili mnoho

tělesných znaků, vytrvalost a sílu v práci. KŮŇ STAROŠPANĚLSKÝ vznikl křížením arabů s těžkými domácími koňmi s dlouhou a úzkou klabonosou hlavou. Španělsko patřilo k jednomu ze středisek zdomácnění divokého západního koně. Tento španělský kůň tedy vznikl křížením dvou 42

původních plemen. Tito koně dosáhli největšího uplatnění v 15. a v 16. století v jezdeckých španělských školách, zejména v jižní Itálii, ta tehdy patřila Španělsku. LIPICÁN. Tento název vznikl podle jugoslávského hřebčína Lipica nedaleko Terstu, který byl založen v 16. století pro chov starošpanělských a silnějších severoitalských koní. Odchovali se zde výborní hřebci, a někteří z nich se stali zakladateli celých krevních linií. Začátkem 19. století se chovatelem těchto koní stal náš hřebčín v Kladrubech nad Labem a hřebčín Lipica. Nevýhodou těchto koní ale je, že poměrně pozdě dospívají a to v pátém či šestém roce. STAROKLADRUBSKÝ KŮŇ je stejného původu, jako lipicán. Jeho tělesná stavba je těžší, protože v něm koluje více krve divokého západního koně a méně arabského. Byl vyšlechtěn v hřebčínu v Kladrubech nad Labem, který založil císař Rudolf II roku 1579. V první polovině 18. století se zde chovalo přes tisíc španělskoitalských koní. Kladrubští koně se využívají zejména jako kočároví koně. Tito koně jsou naší kulturní památkou. ANGLICKÝ PLNOKREVNÍK. Opět se na vzniku této rasy podílel arabský kůň. Jelikož obyvatelé britských ostrovů od nepaměti milovali dostihy a rychlé koně, pokud se koně osvědčili na závodní dráze, mohli být použiti k plemenitbě s domácími koňmi a jejich potomstvo mělo vrozené vlohy pro rychlost. Ale i toto potomstvo bylo znovu zkoušeno na dostizích a dále vybíráno pro chov. Vzhled nehrál roli, nejdůležitější byla rychlost, a tak se vytvořilo v Anglii úplně nové plemeno koní, určitelné především pro dostihy. Anglický plnokrevník je vysoký od 160 cm do 180 cm. Je to dlouhý kůň s úzkou a rovnou hlavou. Díky upřednostňování pro rychlost, objevují se u těchto koní občas i vady, zejména v zaúhlení končetin – zejména předních kolen a zadních hlezen. Tato zvířata jsou často nervózní a těžko ovladatelná. V rychlosti tohoto koně se nevyrovná žádný jiný kůň, ovšem ve vytrvalosti tohoto koně porazí arabský kůň. V ČR se anglický kůň chová zejména v Napajedlech. Mezi další představitele pocházející z Tarpana stojí za zmínku také kůň východopruský, z něj vyšlechtěný kůň trakhénský, dále hannoverský kůň, holštýnský kůň a kůň oldenburský. 3.2.2.3 Kůň Převalského (Kertak) Ze Španělska a Francie nacházíme na plastikách, rytinách i na malbách člověka z doby kamenné vyobrazení koní zároveň s nálezy tisíce let starých koster, nápadně podobných dnešnímu koni Převalského, Kirgizy nazývaný „kertak“. U tohoto koně nám 43

chybějí k potvrzení jeho působnosti v západní Evropě jakékoliv literární údaje. Pravděpodobně to znamená, že zvíře vymizelo z tohoto území již v prehistorické době. V 18. stol se vyskytoval jak v Asii, tak i v nejvýchodnější části Evropy. V Kazachstánu a severovýchodě se ještě vyskytoval počátkem novověku. Tomu odpovídají kosterní nálezy, písemné památky i plastiky na náhrobcích. Na středoasijské stepi při hranicích Mongolska a Číny, přesněji v džungarské stepi byl poprvé objeven ruským cestovatelem, zeměpiscem a přírodovědcem Nikolajem Michaljovičem Převalským, jako jediný druh dosud žijícího divokého koně. Uloveného exempláře nedospělého samce tohoto koně dostal Převalský darem roku 1879 od velitele Zajsanské pohraniční vojenské stanice A.K. Tichonova. Samotný velitel jej zase dostal od kirgizského lovce. Lebku a kůži od tohoto koně poslal Převalský do Petrohradu zoologickému muzeu Akademie nauk a byly nejprve označeny jako tarpan. O dva roky později si všiml zoolog Poljakov, že zbarvení srsti i znaky lebky neodpovídají tarpanovi a tento exemplář prohlásil za neznámý nový druh a dostal jméno podle Převalského (HANZÁK a kol., 1965). Objevený nový druh byl vysoký kolem 130 cm, měl krátkou a širokou hlavu nasazenou na mohutném krku. Kůň měl nápadně cihlovou rudou barvu na horní části hlavy, rovně stojící hřívu, čelo bez čupřiny, na kolenou bylo rozeznatelné pruhování. Středem hřbetu se táhl široký tmavý pruh, u některých jedinců i pruh napříč lopatek. Objev nového druhu způsobil velikou senzaci a začaly se podnikat cesty za účelem pozorovat a ulovit divoké koně Převalského, které ne vždy končily úspěchem. Nejčastěji se lovila novorozená hříbata či hřebné klisny, které nemohli před lovci tak rychle utíkat, ovšem většina z nich cestu na místo určení nepřežila. Roku 1899 Assanov ulovil jednoho hřebečka a 6 klisen. Jeden pár pro špatný zdravotní stav musel zůstat v Kobdu, a 5 klisniček se dostalo do Bijska. Dodatečně uhynula jedna klisna, zbylé čtyři na podzim roku 1899 dorazily do stanice Askania Nova. To byli první divocí koně Převalského, kteří se dostali do Evropy. Na rozhraní 19. a 20. století se do Evropy dostalo do zajetí všeho všudy jen 54 jedinců. Dlouhodobé pozorování těchto koní ve volné přírodě bylo nemožné. Zjistilo se, že přes den se zdržují v bezvodé, neúrodné poušti a po západu slunce se scházejí na pastviny a k vodě do údolí, přičemž při rozednění se vraceli zase zpátky. Jako typická stádová zvířata mají silně vyvinuté společenské vztahy. Znalosti zvyklostí divokých koní byly základními předpoklady úspěšného lovu.

44

Během několika let po roce 1944 se počet divokých koní v důsledku pronásledování zmenšoval, až byli téměř vyhubeni. Poslední koně Převalského, kteří se dostali do mongolského zajetí, pocházeli ze severních výběžků a byli odchyceni v letech 1942 – 1947. Expedice pátrající po divokých koních po roce 1955 občas objevily známky přítomnosti kertaka. Dnešní areál koně Převalského leží v Džungarské Gobi. Bohužel zvlněný povrch této krajiny a stěhování koní znesnadňuje evidenci divokých koní. Navíc rozvoj pastevectví měl jednu nepříjemnou stránku a to, že se zvětšil počet zatoulaných domácích koní, kteří se mohli pářit právě s kertakem a jejich potomstvo narušilo čistokrevnost divokého stáda. To ale neznamená, že každý kůň Převalského ve volné přírodě má v sobě příměs krve domácích koní, ovšem vyloučit se to nemůže. Ze všech koní Převalského dovezených do zajetí, se jen 3 páry dožily vyššího stáří a měly hříbata. A tak docházíme k překvapivému zjištění, že dnes žijící koně v zajetí, pochází pouze ze tří původních párů (HANZÁK a kol., 1965). Dle podkladů od vedoucího plemenné knihy koně Převalského (RNDr. Evžena Kůse) se v naší zemi započal chov koní Převalského v roce 1923, kdy do tehdejšího Československa přišli první 3 koně z Halle, a přivezl prof. František Bílek. Toto původní trio bylo umístěno na školním statku plemenné biologie ČVTU v Netlukách u Prahy. Bohužel jedna klisna za krátko uhynula a zůstal hřebec Ali a klisna Minka, kterým se podařilo přivést na svět v letech 1928 – 1931 čtyři hříbata. Tři hříbata byla vyměněna v zahraničí samotným profesorem Bílkem za jiná zvířata určená pro vznikající zoo v Troji. V roce 1932 původní pár divokých koní Převalského přešel do pražské zoologické zahrady a 21. 3. 1933 se jim narodila klisnička – Heluš. V hipologickém muzeu Státního zámku ve Slatiňanech zůstala po smrti zachována těla Aliho a Minky. Bohužel Ali v dubnu 1933 uhynul a byl nahrazen za půldruhého roku krásným čtyřletým hřebcem Horymírem, který byl přivezen až z Washingtonu. V zoologické zahradě v Praze se stali Minka a Horymír základem světového chovu koní převalského. Do roku 1975 se v zoo narodilo nejméně 122 hříbat, která se dostala do nejrůznějších zoologických zahrad, jako například do Paříže, Londýna, Rotterdamu, Berlína a do znovu vybudované rezervace Askania Nova. A přesto jich v Praze zbylo ještě tolik, že dnes tvoří největší žijící stádo na světě. Každý kůň v Pražské zoo má svojí kartu, na které je uvedeno, kdy a komu se narodil, jací jsou jeho předci a pokud uhynul, také se na kartu píše důvod smrti, a kde jsou umístěny jeho ostatky, protože i po smrti jsou tito divocí koně tak cení, že se nespalují, ani nepohřbívají, ale většinou se preparují a vystavují v muzeích či v jiných vědeckých ústavech (KŮS, 2008). 45

Roku 1959 ZOO Praha uspořádala 1. Mezinárodní sympozium na záchranu koně Převalského, na kterou přijeli znalci divokých koní z celého světa. Z jejich poznatků vyplynulo, že je nutné věnovat pozornost chovu kertaků v zajetí, neboť divocí koně chovaní v zoologických zahradách patrně sehrají důležitou roli v boji za udržení tohoto divokého koně na světě. Usilovat o ochranu a rozmnožení těchto zvířat ohrožených vyhubením a ochrany přírody vůbec, se stalo jednou z nejdůležitějších poslání moderních zoologických zahrad. Dosavadní úspěchy chovu Převalských koní v Praze byly oceněny i v zahraničí. Na konferenci byla také zoo pověřena vedením mezinárodní plemenné knihy. V současné době obsahuje údaje o 4650 jedincích chovaných a narozených od roku 1899. Byla to i první mezinárodní kniha na světě, která byla převedena do internetové verze. Dle údajů z této knihy na konci roku 2005 žilo na celém světě 1860 koní Převalského, z toho necelých 300 koní žije volně v mongolských a čínských rezervacích. Zoo Praha již poslala na vypuštění do volné přírody do Mongolska celkem 4 koně, z toho 1 hřebce a 3 klisny. Dalších 7 koní bylo posláno do stepních rezervací na Ukrajině a Maďarsku. Téměř 70 % koní určených pro vypuštění do přírody má v rodokmenu některého z předků z pražské linie. V pražské zoologické zahradě během let 1928 – 2005 narodilo 231 hříbat (KŮS, 2008).

Obr.23: Kůň Převalského – klisna v majetku ZOO Brno Dodnes jsou rozšířeni v asijské části domácí koně typu Převalského. Na těchto koních Čingischán ve 13. století přepadal asijské okolní země a podmanil si také Rusko. 46

Tito koně také koncem starověku a začátkem středověku dovezly do Evropy Huny, Avary, Tatary, Uhry a Turky. Při chromozomových studiích bylo zjištěno, že kůň Převalského má o 2 chromozomy více v porovnání s ostatními koňmi. Hlavní představitelé jsou: KŮŇ KIRGSZKÝ patří k nejčistším a nejtypičtějším koním. Má 130 cm v kohoutku, je rychlý a vytrvalý. Chová se od Střední Asie až do Kaspického moře. Majitelé využívají z tohoto koně vše. KALMYCKÝ KŮŇ se chová na stepích mezi Kaspickým mořem a řekou Manyčem. BAŠKIRSKÝ KŮŇ se nachází na západních svazích Uralu. Tento kůň je silnější, než předchozí příbuzní, proto se využívá hodně při polních pracích. ALTAJSKÝ KŮŇ je výborný soumar ve vysokohorském terénu. KŮŇ GOBIJSKÝ je nejvíce podobný koni Převalskému. Chová se v jižní části Mongolské lidové republiky. 3.2.2.4 Američtí koně V době ledové zde vyhynuli původní divocí koně – Pliohipové. I Kolumbus po objevení Ameriky roku 1492 tu nenašel ani jediné zvíře, připomínající koně z Evropy. Všechny koně nacházející se dnes v Americe pocházejí z Evropy. Začátkem novověku byli s nájezdníky lodí přivezeni koně španělští, později i angličtí. Koním se začalo říkat čimmaroni a v této krajině se jim dařilo. Cestovatel Azara vypravuje, že v 16. století bylo opuštěno město Buenos Aires a zůstalo tam 5 potulných koní. Po znovu navštívení města v roce 1580 bylo v okolí už velké množství koní, potomků původních pěti. Zdivočelí koně působily člověku velké nepříjemnosti. Ničily úrodu, spásaly nejlepší louky a hřebci si také odváděli domácí klisny do svých stád (HANZÁK a kol., 1965). MUSTANG. Mustangové žili v severní Americe od řeky Rio Grande na sever k řece Atabaska a od řeky Mississippi na západ až k Tichému oceánu. Jsou to zdivočelí koně, kteří utekli španělský kolonizátorům. Za jeho předky jsou považovaní starošpanělští koně. V 17. – 19. století počet těchto koní kolísal mezi 2 – 4 000 000 kusů. Znovu ochočená zvířata se stala velmi oblíbená u indiánů. Dnes si jméno mustangů spojujeme s americkými pastevci dobytka – kovboji.

47

Pro maso byli mustangové stříleni v obou světových válkách i v anglo-búrské válce. Ve druhé světové válce bylo dle odhadu takto zabito přes 100 000 mustangů. V dnešní době je lov těchto koní omezen, nebo řízen. Při lovech se nesmí používat letadla či jiná motorová vozidla. INDIÁNSKÝ PONY byl prošlechtěn indiáni kmene Mohawk. Byl to kůň s výškou mezi 130 – 140 cm a vznikl zřejmě z různých malých koní Evropských plemen. Má velmi tvrdou rohovinu kopyt, dlouhou a hustou hřívu a vlnité žíně ocasu. AMERICKÝ KLUSÁK byl vyšlechtěn v Severní Americe. Jeho původ lze odvodit z anglických plnokrevníků, kteří byli do Ameriky přivezeni ke konci 18. století. Do chovu byli dále začleněni jiní koně, kteří se osvědčili v klusáckých dostizích. Z toho důvodu mají tito koně velmi rozmanitý vzhled, nicméně si zachovávají základní postavu dlouhých a vysokých anglických plnokrevníků, tenký svalnatý krk a vysokou záď. Tato zvířata jsou v porovnání s A1/1 mírná a snadno ovladatelná. V USA jsou považováni za „národního amerického koně“. Používají se jak pro polní práci tak do zápřahu v sulce, ve které dosahují obdivuhodné rychlosti.

Obr.24: Americký klusák - klisna 3.2.2.5 Australští koně V tomto světadílu se nevyvinuli žádní vyšší savci. Teprve kolonizace přivezla do tohoto kontinentu první koně, především z Anglie. Zdivočelým koním se tu díky 48

vhodným přírodním podmínkám dařilo a rychle se rozmnožovali. V roce 1888 zde žilo skoro 1 500 000 koní a v roce 1912 dokonce 2 400 000 ks zvláště v Queenslandu a v Novém Jižním Walesu. Majetní zlatokopové pořizovali nejlepší plnokrevníky z Anglie vhodné pro jezdectví i pro praktické využití v hospodářství. Pro angloindickou armádu se mnoho koní dovezlo do jižní Asie právě z Austrálie (HANZÁK a kol., 1965). 3.2.3 Domestikační změny Čistě původním znakem koní je jejich plavá barva, stojatá hříva, úhoří pruh a černé končetiny. Všechny odchylky, které známe u dnešních plemen, jsou projevy domestikace. Není vidět koně, který by neměl dlouhou hřívu, spadající přes krk. Tento znak je chloubou hřebců, ale mohou se jím pyšnit i klisny. Andaluským a fríským koním může hříva narůst i přes metr dlouhé délky. Barva koní je v dnešní době také rozmanitá. Setkáváme se s uhlově černou – vranou, bílou, hnědou, rezavou, ale i strakatou či grošovanou. Dokonce se objevují plemena se speciálním značením barev, jako například hermelín. Některá plemena se vyskytují jen ve svém charakteristickém zbarvení (např. starokladrubský vraník). Utváření lebek je také rozdílné, proto dnes známe klabonos, štičí profil, rovný profil či označení ovčí hlava. Výška je také variabilní. Známe nejmenší koně – falabelly, které svým vzrůstem připomínají středně velké psy, a za největší jsou považování koně shirští, u kterých někteří jedinci se dosahují výšky dvou metrů. Místo původních černých či zebrovaných nohou se objevuje bílé pigmentování - „ponožky“. Bílé tvary – lysiny jsou často ozdobou i koňského čela, mnohdy procházející až k hubě. 3.2.4 Význam a využití koně Původně nosil kůň jezdce bez sedla. Avaři, Uhři a Turci podnikali nájezdy koňmo do okolních zemí. Největší obliby dosáhl kůň v době rozmáhajícího rytířství, což bylo ve 12. a 13. století našeho letopočtu. Od 16. století se jízda vyzbrojovala bodnou braní, píkou, sečnou zbraní, pistolí a jezdeckou puškou. V 17. století bylo jezdectvo rozděleno na lehkou a těžkou jízdu. Těžká jízda byla císařská a bitevní jezdectvo používalo nejčastěji koně českého chovu. Lehká jízda sloužila k výzvědám a hlídkování, používali lehké a pohyblivé koně uherské. Dlouhověkou slávu rytířů a jezdectva ukončil vynález palných zbraní a střelného prachu. V druhé světové válce se při obranách prokázalo, že v moderním boji nemá 49

jezdectvo už žádný význam, proto se dále již nezřizovalo. Na vojenském poli tak skončila jezdecká úloha, která bývala v boji v minulosti nesmírně významná. K jezdeckému využití sloužil kůň hlavně v obchodu, lovu a válkám, v tahu sloužil zejména v dopravě a zemědělství. První zprávy, které se vztahovaly k použití koně, mluvily o koni jako o tahounovi. Kůň se nejprve zapřahoval do dvoukolových vozíků, které používali panovníci a velmožové k slavnostním jízdám a později i k závodům. V egyptských Thébách byl nalezen jeden z nejstarších vozů (kvadrig), který má kola se špicemi a pochází z doby kolem roku 1 500 př. n. l. a používal se k závodům. Postupem doby byly dvoukolové vozy nahrazovány čtyřkolovými, zvláště ve válečnictví (MAHLER, 2009). Teprve v zemědělství a v dopravě došlo k pravému využití koňského spřežení. Kůň tak významně usnadnil obdělávání pozemků. I ve vojenství se používali koně v zápřeži, dále se používali v uhelných a rudných dolech k přepravě vozíků v podzemních štolách. Pro reprezentační účely zakládali vlastní chovy koní panovníci a bohaté šlechtické rodiny. Rakousko-uherská monarchie založila k tomu účelu hřebčín v Kladrubech na Labem, který se zabýval chovem běloušů a vraníků španělského původu. Postupem modernizací a vynálezem parních strojů, benzínových motorů a elektřinou tento jezdecký a tažný kůň pozbyl uplatnění. Již omezeně se využívá v zemědělství a lesnictví. V dnešní době, přes veškerý technický pokrok se objevují i místa, ve kterých se kůň uplatní lépe než stroj. Nyní má hlavně společenské, zdravotní a zejména sportovní využití (western, drezúra, parkur, military, endurance,…).

50

4 METODIKA Ke studiu domestikace jsem přistupovala se zájmem. Snažila jsem se získat k prostudování literaturu, která mi byla doporučena vedoucím bakalářské práce. Bohužel se mi nepodařilo získat většinu cizojazyčných literatur, tak jsem se pohledala další publikace, ve které je zmínka o domestikaci. Přečetla jsem mnoho knih, které obsahovaly údaje o domestikaci (viz. Literární přehled). Kontaktovala jsem antropoložkou paní Mgr. Michaelou Raškovou Zelinkovou, která mi velmi ochotně doporučila a poslala literaturu spojenou archeologickými nálezy, které potvrzují fakta o domestikaci. I tuto literaturu jsem řádně prostudovala. V ZOO PARKu ve Vyškově jsem pozorovala výškové a barevné rozdíly u vybraných koních (fjordský, shetlandský, shirský) a turů, u kterých jsem měla možnost porovnat i utváření rohů (skot stepní uherský, skot skotský náhorní, jersey). V Brněnské Zoo jsem se osobně setkala s panem RNDr. Bohumilem Králem, CSc., který mi osobně ukázal koně Převalské. Dále jsme spolu probírali domestikaci, kdy probíhala a co přinesla, atak jsem si potvrdila svoje dosavadní získané poznatky a informace.

51

5 VÝSLEDKY, DISKUSE A ZÁVĚR Z dosavadních poznatků v bakalářské práci vyplývá, že domestikace zvířat prošla velmi dlouhým procesem, ve kterém zásah člověka postupně vytvořil z původních divokých forem takovou podobu, jakou známe dnes. V práci jsou studováni tři savci – pes domácí, tur domácí a kůň domácí. Zaměřila jsem se na jejich centra domestikace a předky a dobu zdomácnění. Centra domestikace se u všech tří druhů nejvíce orientují na Přední Asii. Doba zdomácnění se u každého z vybraných savců liší. Jako první byl zdomácněn pes, po něm přišel na řadu tur a poslední zkoumaný kůň byl zdomácněn nejpozději. U psa proběhla domestikace samovolně (pes sám přicházel ke člověku a žil s ním v těsném kontaktu), u koně a tura proběhla násilně (lidé tato zvířata záměrně chytali, drželi v zajetí a rozmnožovali). Nejrozmanitější počet vzniklých plemen se nachází u psa, v porovnání s koněm a turem domácím. To je zapříčiněno dobrou plodností, rychlým dospívám, kratší dobou březosti a větším počtem mláďat v jednom vrhu. Atak se psi velmi rychle mohli vzájemně křížit a správným šlechtěním vznikat různé typy psů. Oproti tomu tur a koně mívají ročně obvykle jen jedno mládě, mají dlouhou dobu březosti a jejich domestikace začala mnohem později v porovnání se psy. Také využití zvířat se v průběhu domestikace a tisíciletí změnila. Z původního zdroje masa, který zvířata poskytovala, se začalo využívat jejich předností. Psi už po řadu tisíciletí zůstávají společníky lidí. Lidé využívají jejich věrnosti a přirozené dovednosti a budoucnost psů opět ve společnosti lidí je více než jistá. Tur a kůň byli dříve využívání pro práci a jízdu, ale tuto schopnost postupem času nahradily stroje. Nyní se tur využívá k produkci mléka a masa a kůň našel svoje uplatnění jako sportovní a hobby zvíře. Je poměrně dostatek literatury věnující se domestikaci zvířat, ale daleko bohatší informace se nacházejí v cizojazyčných literaturách. České dostupné knihy mají jen stručný přehled o domestikaci.

V mnoha knihách není přesně sjednoceno období

započetí domestikace u vybraných druhů zvířat. Často se liší jedním i více tisíci lety. Další odlišnosti jsem objevila i v názvu původních předků. Během několika desetiletí se názvy prapředků výrazně měnily. Zvláště u koní byly odlišné názory na jejich původní divoké formy. Některé knihy tvrdí, že kůň má jen jednoho předka, a to koně Převalského, jiní autoři pokládají za předchůdce koně tři formy (kůň Západní, Tarpan, kůň Převalského). Nicméně na základě rozborů chromozomů bylo prokázáno, že kůň

52

Převalského je samostatný druh a nemůžeme ho považovat za předka všech koní. Má 66 diploidních chromozomů a současná plemena koní jen 64 diploidních chromozomů. Věřím, že úloha domácích zvířat ještě není u konce a v budoucnu budu neustále věrnými pomocníky a mnohdy i přátelé lidí.

53

6 POUŽITÁ LITERATURA BÖKÖNYI S.: History of domestic mammals in central and eastern Europe, Akadémiai Kiadó, Budapest 1974. BRENTJES B.: Jak zvířata zdomácněla, Horizont, 1979. 128 s. ISBN 40-052-79 ČERVENÁ A., ANDĚRA M. a kol.: Svět zvířat XII – Domácí zvířata, Albatros, 2001. 183 s. ISBN 80-00-00974-9 EDWARDS E. H.: Velká kniha o koních, Media klub, 1997. 240 s. ISBN 80-88772-389 GAISLER J.: Zoologie obratlovců, Československá akademie věd, 1983. 534 s. ISBN 104-21-857 HANZÁK J., VOLF J., DOBRORUKA L.: Světem zvířat III. díl – Domácí zvířata, Albatros, 1965. 533 s. ISBN 13-656-KMČ-77 HROUZ J., ŠUBRT J.: Obecná zootechnika, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2007. 207 s. ISBN 978-80-7375-115-9 KHOLOVÁ H.: Historie psího rodu, Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH v Praze, 1987. 327 s. ISBN 24-007-87 KRATOCHVÍL J.: Použitá zoologie 2 - Obratlovci, Státní zemědělské nakladatelství v Praze, 1973. 318 s. ISBN 07-038-73 KŮS E.: Trojský koník, časopis pražské zoo – Mimořádné číslo „Kůň Převalského“, Zoologická zahrada hl. m. Prahy, 2008. 60 s. LANGRISH B., SINNEYOVÁ N. J.: Duch koní, nakladatelství Slovart, 2005. 256 s. ISBN 80-7209-714-8

54

LAŠTŮVKA Z., GAISLER J., ŠŤASTNÁ P., PELIKÁN J.: Zoologie pro zemědělce a lesníky, KONVOJ, spol. s r.o., 2004. 264 s. ISBN 80-7302-065-3 MAHLER Z.: Pocta koním, nakladatelství Jan Krigl Praha, 2009. 177 s. ISBN 978-80904372-0-3 MIKŠÍK J.: Chov hospodářských zvířat I, Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně,1994. 202 s. ISBN 80-7157-106-7 WATSONOVÁ M. G., LYON R., MONTGOMERYOVÁ S.: Kůň, Fragment, 2003. 256 s. ISBN 80-7200-486-7

55