MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2010
GABRIELA ŠKODOVÁ 1
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Vliv nadměrné tréninkové zátěže na pohybový aparát koně Bakalářská práce
Vedoucí práce: Ing. Dagmar Pospíšilová
Vypracovala: Gabriela Škodová
Brno 2010 2
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma vliv nadměrné tréninkové zátěže na pohybový aparát koně vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne …………………………………… podpis ………………………………….
3
Poděkování Mé hlavní poděkování patří vedoucímu této bakalářské práce, Ing. Dagmar Pospíšilové za cenné připomínky, ochotu a pomoc. Dále bych chtěla poděkovat trenéru dostihových koní, panu Josefu Vymazalovi, za poskytnuté informace, odborné rady a zapůjčené dokumenty.
4
ABSTRAKT Cílem této bakalářské práce je zpracovat studii o vlivu tréninkové zátěže na pohybový aparát koně. Nejprve popisuji pohybový aparát koně, jeho aktivní a pasivní složky. Práce popisuje složení kostí, kloubů, svalů a šlach. Samostatnou kapitolou je poté kopyto koně. V práci jsou stručně diskutovány patologické stavy na pohybovém ústrojí, které negativně ovlivňují výkon koně, mají mírné klinické příznaky a většinou způsobují subklinickou bolest, která se projeví pouze v extrémní zátěži. Jsou zde uvedeny klinické příznaky změn na kostech, kloubech a šlachovém ústrojí. Popsána je tendinitida, tendovaginitida, šinbajny, úponová desmopatie, exostosy, stresové zlomeniny, proximální sezamoidóza a aseptický zánět kloubu spěnkového.
Klíčová slova: kůň, pohybový aparát, trénink, zátěž, kosti, klouby, šlachy, šimbajny, exostosy, tendinitida
ABSTRACT
The aim of this thesis is to process the study about impact of training´s load at locomotive organs of horse. Firstly, I am describing the locomotive organs of horse, its active and passive components. The thesis is describing composition of bones, joints, muscles and sinews. Another chapter is dealing with a hoof of horse. Clinical signs on locomotive organs, which negatively affect the performance of horse are usually mild and induce pain only in extreme strain, are discussed in this thesis. Clinical signs of changes on bones, joints and tendon´s system are described. Tendinosis, tendovaginitis, bucked shins, desmopathies, exostosis, stress fractures, proximal sesamoidosis and an aseptic arthritis are described.
Key words: horse, locomotive organs, training, load, bones, joints, sinews, bucked shins, exostosis, tendinosis 5
OBSAH 1
ÚVOD........................................................................................................................8
2
CÍL PRÁCE............................................................................................................ 10
3
POHYBOVÝ APARÁT KONĚ..............................................................................11 3.1
Pasivní složky pohybového aparátu..............................................................11 3.1.1
Kosti .....................................................................................................11
3.1.1.1 Členění kostí.....................................................................................13 3.1.1.2 Povrch kostí......................................................................................14 3.1.1.3 Kostní dřeň........................................................................................14 3.1.1.4 Vývoj a růst kostí..............................................................................14 3.1.2
Klouby..................................................................................................15
3.1.2.1 Členění kloubů..................................................................................16 3.1.2.2 Chrupavka.........................................................................................17 3.1.3 3.2
Vazy.......................................................................................................18
Aktivní složky pohybového aparátu.............................................................19 3.2.1
Svaly....................................................................................................19
3.2.1.1 Kosterní svalovina............................................................................19 3.2.1.2 Povázka.............................................................................................23 3.2.2 4
5
KOPYTO.................................................................................................................25 4.1
Funkce kopyta
..........................................................................................26
4.2
Části kopyta
..........................................................................................27
OBDOBÍ VZNIKAJÍCÍ ADAPTACE K TRÉNINKU...........................................28 5.1
6
Šlachy..................................................................................................24
Druhy sportovní exploatace koní..................................................................29
VLIV NEADEKVÁTNÍ ZÁTĚŽE NA POHYBOVÝ APARÁT KONÍ...............30 6.1
6.2
Poškození šlachového aparátu z inadekvátní zátěže.....................................31 6.1.1
Lokální šlachová únava.......................................................................32
6.1.2
Tendinitida............................................................................................33
6.1.3
Tendovaginitida...................................................................................35
6.1.4
Úponová desmopatie...........................................................................35
Poškození kostí z inadekvátní zátěže............................................................35 6.2.1
Exostosy...............................................................................................36
6.2.2
Ligamentózní exostosy „lišty“ ...........................................................37 6
6.2.3
Periartikulární změny kloubu korunkového (kroužek) ......................38
6.2.4
Patologické změny na metakarpu - návní kosti...................................38
6.2.5
Proximální sezamoidóza.....................................................................39
6.3
Poškození kloubů z inadekvátní zátěže...........................................39
6.3.1
Aseptický zánět kloubu spěnkového...................................................39
6.3.2
Nitrokloubní zlomeniny.......................................................................39
7
ZÁVĚR....................................................................................................................41
8
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.....................................................................43
7
1 ÚVOD
Věda zabývající se koňmi se nazývá hipologie. Je to směs teorie a praxe a studuje hlavně zdraví koně, jeho chov, péči a využití. Nejvýznamnější čeští hipologové jsou František Bílek a Jaromír Dušek. Kůň domácí (Equus caballus) je domestikované zvíře, patřící do řádu lichokopytníků a čeledi koňovitých. Dále sem patří zebry, osli, poloosli. V českých zemích má chov koní bohatou tradici. Vyvíjel se - podobně jako v jiných státech - pod vlivem místních hospodářsko-politických podmínek, s dlouhodobým zaměřením na vojenskou potřebu, dopravu a poselské služby, ceremoniál a omezeně na zemědělství. V 16. století byl selský chov decimován válečnými taženími a utužením feudálního zřízení spojeným se zavedením robotních povinností. Do této doby patří významný mezník v českém chovu koní – založení dvorního hřebčína v Kladrubech nad Labem v roce 1579. Zřizování hřebčínů znamená novou éru chovu koní v Čechách. Výrazný pokrok v zemském chovu byl v 18. století. V tereziánské době byly položeny základy koncepčního šlechtitelského programu vydáním souhrnných nařízení a opatření plemenářského charakteru z roku 1763. Nejdůležitějším mezníkem v našem chovu koní bylo nařízení Josefa II z roku 1780, podle něhož byla organizací a řízením zemského chovu koní vojenská správa. Ta převzala všechny vhodné plemenné hřebce. Od koní byla požadována především ušlechtilost a rychlost. Hlavní motivací byla vojenská potřeba rakouské říše, jejíž nejvyspělejší částí byly právě země koruny české. Dalším historicky důležitým stimulem - tentokrát však již motivovaným potřebou koní pro zemědělství - byl rozvoj industrializace v 19. století. Promítl se zvýšenými nároky na produktivitu zemědělské výroby, tedy na vyšší výkonnost tažných koní. V teplokrevných
chovech
působili
hřebci
anglických
plnokrevníků,
Noniové,
starokladrubští koně, norfolkští hřebci, lipicáni atd. Na Moravě se vyvíjel teplokrevný chov pod silnějším vlivem kmenů anglického plnokrevníka a uplatnila se zde i
8
orientální krev. Moravský teplokrevník byl tedy ušlechtilejší, lehčích forem a pohyblivější než teplokrevník českého chovu. Se vznikem Československé republiky v roce 1918 došlo k určitým změnám v chovných cílech. Kvantitativní rozvoj chovu koní byl podmíněn zvyšující se úrovní plemenářské
práce
-
přísnějším
výběrem
plemenných
hřebců,
náročnějším
systematickým hodnocením jejich potomstva, zlepšením výživy a celé technologie chovu. Válečné události přirozeně ovlivnily chov koní negativně a to hlavně snížením počtu koní v zemědělství. Snižování početních stavů koní bylo sice nezbytné, neboť uplatnění mechanizace bylo určujícím faktorem dalšího vývoje ve všech hospodářsky vyspělých zemích, ale pokles počtu koní až na 4 procenta (ve srovnání s nejvyšším poválečným stavem), byl nejnižší v širokém mezinárodním měřítku. Chovaná plemena se nadále udržují a pokračuje jejich zušlechťování. Z hlavních záměrů chovu je patrný větší důraz na chov koní pro sportovní účely a v chovu anglického plnokrevníka snaha o zkvalitnění chovné základny. (Misař, Jiskrová, 2001). Pro genetické zdroje v České republice chováme koně starokladrubského, huculského, českomoravského belgika a slezského norika. Uznané jsou tři státní podniky, a to Národní hřebčín Kladruby nad Labem, Zemský hřebčinec Písek a Zemský hřebčinec Tlumačov.
9
2 CÍL PRÁCE
Bakalářská práce je zaměřena na téma vliv nadměrné tréninkové zátěže na pohybový aparát koně. V první části jsou popsány základní složky pohybového aparátu koně za použití odborné literatury a dalších zdrojů. Další část se zabývá konkrétními následky nadměrné tréninkové zátěže na pohybový aparát koně. Jsou zde uvedeny poškození šlachového aparátu, poškození kostí a poškození kloubů z inadekvátní zátěže. Zaměřila jsem se zejména na poškození pohybového aparátu vlivem tréninku u dostihových koní, v menší míře pak u sportovních koní.
10
3 POHYBOVÝ APARÁT KONĚ Podpůrně pohybový aparát je vlastním efektorem pohybové činnosti koní. Jeho funkční schopnost pro tuto činnost je závislá na stavu pasivní podpůrné složky pohybového aparátu (kosti, klouby, vazy) a složky aktivní (svaly se šlachovými úpony). Postižení jedné nebo druhé části patologickým procesem znamená různý stupeň narušení mechaniky pohybu koní, projevující se poruchou koordinace jednotlivých součástí pohybového aparátu až kulhání různého stupně. Ve všech těchto případech je negativně ovlivněna i výkonnost koně (Vogel, 1996).
3.1
Pasivní složky pohybového aparátu (kosti, klouby, vazy)
3.1.1
Kosti
Na kosterní soustavu koně připadá přibližně 30 % hmotnosti těla. Kosti jsou součástí podpůrně pohybového systému, který se podle funkce také někdy nazývá pasivní složkou. Kost však zcela pasivní není. Naopak je orgánem velmi aktivním, kde funkční vliv pohybu se odráží v čilém minerálním metabolismu. Pohyb vyvolává funkční uspořádání kostní trámčiny působením mechanických vlivů na kost (tahů, tlaků, případně rotací). To se zvláště významně uplatňuje v období růstu a vývoje kosti. Je tedy možno říci, že kost se přizpůsobuje své pohybové funkci jak po stránce architektonické, tak i funkční a metabolické. Vedle mechanických a funkčních vlivů působí na tvar a strukturu kosti další faktory, jako jsou dědičnost, růst, výživa apod. (Higginsová, 2009). Kost je živá tkáň protkaná nervy a krevními cévami. Obsahuje bílkoviny a minerály, např. vápník a fosfor (2/3 hmotnosti). Aby kůň zůstal zdravý, musí přijmout příslušné množství těchto minerálů. Po zubní sklovině jsou kosti nejtvrdší tkání koňského těla. I když je kost pevný útvar, je to živý orgán, který má bohatou látkovou výměnu a snadno reaguje na vnější podněty. Kost se skládá z tvrdého vnějšího obalu, který obklopuje dutinu vyplněnou houbovitou tkání. Povrch kosti pokrývá okostice, odolná ochranná blána, ve které se upínají vazy a šlachy. Kosti mají vysokou regenerační schopnost, nová kost vzniká z okostice (Hermsen, 2002). 11
Obr. 1 Pojmenování částí těla koně (Misař, Jiskrová, 1997)
Obr.2 Kosti nohy
12
3.1.1.1
Členění kostí
Kostra tvoří několik typů kostí, dělených podle tvaru. Každá kost má tři rozměry – délku, šířku a sílu.
Podle vzájemného poměru dělíme kosti na:
Dlouhé kosti
Tyto kosti obsahují kostní dřeň, probíhá v nich krvetvorba a na každém konci se nachází kloubní ploška. Díky svalům a kloubům fungují v kostře končetiny koně jako páky. Nacházejí se na kostře končetin. Např. třetí záprstní kost, stehenní kost, kost vřetenní, loketní kost a kost pažní.
Krátké kosti
Krátké kosti jsou silné a robustní. Mají všechny 3 rozměry stejné. Např. kost korunková, zápěstní kosti karpu, a zánártní kosti hlezna.
Ploché kosti
Mají široký, plochý povrch, obklopují a chrání orgány. Na jejich širokou plochu se upínají svaly. Patří k nim žebra, lebka, hrudní kost.
Sezamské kosti
Leží v blízkosti šlach nebo vazů a posilují je.
Členité kosti
Ze členitých kostí se skládá páteř. Chrání centrální nervovou soustavu (Higginsová, 2009).
13
3.1.1.2
Povrch kostí
Povrch kostí tvoří hladké, drsné plochy a výstupky. Hladké plochy slouží ke kloubnímu spojení, podle tvaru rozlišujeme kloubní hlavice, hrbolky, kladky a jamky. Drsné plochy a výstupky slouží k odstupu a úponu svalů a šlach. Podle tvaru rozlišujeme hrboly různých velikostí.
Okostice
Okostice je vazivová blána, která pokrývá vnější povrch kostí, je dobře prokrvená a inervovaná. Umožňuje výživu kostní tkáně, se kterou je pevně spojena a tvoří tak mechanickou ochranu před poškozením. Okostice zajišťuje cévní zásobení kosti, upínají se na ni svaly, umožňuje růst kostí do šířky a hojení zlomenin (Higginsová, 2009).
3.1.1.3
Kostní dřeň
Vyplňuje dřeňové dutiny dlouhých kostí i dutiny houbovité kosti. Rozlišujeme tyto typy kostní dřeně: U hříbat červenou kostní dřeň. Během dospívání ji nahrazuje žlutá kostní dřeň, neboť krvetvorné buňky jsou postupně nahrazovány tukovou tkání. U přestárlých a špatně živených jedinců se objevuje šedá kostní dřeň (Higginsová, 2009).
3.1.1.4
Vývoj a růst
Původní kostru embrya tvoří vazivo a chrupavky. Z nich pod vlivem endokrinních žláz vznikají osifikací kosti. Osifikace začíná v tzv. osifikačním bodě, do něhož proniknou cévy a rozmnoží se zde specifické buňky, tzv. osteoblasty, které enzymatickými pochody uvolňují fosforečnan vápenatý. Z vaziva vznikají především kosti ploché. Z chrupavky vznikají převážně dlouhé a krátké kosti. Po dobu osifikace přibývá kostní hmoty a kost roste. Růst kosti je závislý na délce osifikace a je ukončen s jejím závěrem (Dušek, 2001).
14
Pohybová zátěž působí přímo na kost. Zvýšené mechanické nároky vedou do určitého stupně působení sil ke kostní hypertrofii, strukturální a tvarové přestavbě kosti. Nejvíce působí mechanické vlivy v období růstu kosti. Jednostranné zatížení v tomto období pak může vyvolat tyto změny asymetricky a způsobit patologickou přestavbu kosti. Jsou to často zejména některé mechanické zevní i vnitřní inzulty - mikrotraumata (mikrofraktury), které jsou příčinou dalších změn v příslušné oblasti (jako např. exostózy nebo tzv. šimbajny na končetinách). Tyto vlivy se projeví nejen navenek, ale i ve vnitřním uspořádání kostí (Hanák, 1997).
3.1.2
Klouby
Kloub je oblast, kde se setkávají dvě nebo více kostí. Jejich spojení stabilizuje komplexní síť šlach, vazů a svalů. Pohyb závisí na stahování a povolování svalstva a příslušných skloubení v daném kloubu. Při pohybové zátěži koní mají klouby kromě mechanické funkce ještě úlohu propriorecepční. Ta umožňuje podávání přesných informací nejen o stavu kloubu, ale i především o postavení jednotlivých částí kloubu v klidu i za různých fází pohybu. Signalizují i kvalitu a rychlost změn v postavení končetin (Higginsová, 2009).
Obr.3 Příčný řez synoviálními spoji kloubu (Higginsová, 2009) 15
3.1.2.1
Členění kloubů
Vazivové, pevné Kosti jsou spojeny vazivovou pojivovou tkání. Není tu žádná kloubní dutina a
pohyb je velmi omezený. Vyskytují se například na lebce.
Chrupavčité Kosti spojuje chrupavka. Klouby mají jen malé kloubní spojení nebo možnost
pohybu. Důležitým příkladem je třeba pánev a větší kloubní plochy mezi těly obratlů.
Synoviální Plně pohyblivé, přizpůsobené tlumiče otřesů a nárazů. Tvoří je vazivové kloubní
pouzdro, vazy a kloubní výstelka produkující mazivovou synoviální tekutinu. Kloubní konce kostí jsou pokryty hladkou vrstvou hyalinní chrupavky, která je pružná a stlačitelná, a proto plní i funkci tlumiče nárazů, např. při výskoku nebo doskoku. Tento typ kloubu je nejpohyblivější, nejaktivnější, a tudíž také nejvíce náchylný ke zraněním. Příkladem tohoto kloubního spojení kostí je spěnkový kloub (Higginsová, 2009).
Synoviální klouby se dělí na dva hlavní typy:
● Kulový (hlavice a kloubní jamka) Kulatý konec jedné kosti dosedá do jamky druhé kosti a může se pohybovat takřka do všech stran. Příkladem je ramenní nebo kyčelní kloub.
● Kladkový Pohyb je možný jen ve směru ohybu. Patří sem loketní či spěnkový kloub (Higginsová, 2009).
16
3.1.2.2
Chrupavka
Chrupavka je hustá pojivová tkáň obsahující vazivová a elastická vlákna. U některých kloubů pokrývá kloubní plochy na konci kostí. Snižuje tření v kloubu a podílí se na tlumení nárazů. Neobsahuje ani cévy, ani nervy. Chrupavka je stavební strukturou kloubu, na níž se často projeví důsledky zatížení. Vzhledem k tomu, že kryje kloubní plochy, účastní se prakticky každého pohybu. Je tvořena základní hmotou a fibrilami. V průběhu stárnutí se mění vzájemný poměr základní hmoty a vláken. Ubývá základní hmoty a přibývá kolagenních vláken. Tyto změny se projevují porušením či uvolněním struktur a snížením chrupavčité matrix. Tím se odkrývají kolagenní vlákna a vznikají i na povrchu chrupavky (www.kopyta.com, 2009).
Rovněž opakovaná zátěž a zejména přetížení působí jak na chrupavčitou strukturu, tak na tvar a složení tkáně. Obecně je možno říci, že pohybová aktivita zpevňuje vazivovou a chrupavčitou tkáň, pokud je ve fyziologické kvalitě a kvantitě. Jejich poruchy vyvolávají jak pohyb nedostatečný, tak i pohyb nadměrný či neodpovídající stavu tkáně. Neadekvátní a jednostranná zátěž, jakož i mechanické inzulty, mohou vyvolávat rychlý nástup podobných změn jako v procesu stárnutí uvolnění struktur chrupavčité matrix, rozbrázdění chrupavky a dokonce při nejtěžším postižení může být chrupavka úplně zničena (arthritis, arthrosis) (Žert, 1999).
Tzv. růstové chrupavky (epifyzární štěrbiny) na epifýzách kostí mohou informovat o průběhu osifikačního procesu u rostoucích koní. Rentgenologicky je možné stanovit stupeň "dospělosti" jejich podpůrně pohybového aparátu. Zařazení koní, nemajících uzavřeny epifyzární štěrbiny, do intenzivního tréninku může záhy vést k výskytu onemocnění ve formě epifyzitid radiu, metakarpu, exostóz či periostitid. K osifikaci chrupavčitých růstových plotének dochází u plnokrevníků mezi 24. a 30. měsícem stáří, u polokrevníků ještě později. Toto je také období intenzivní přestavby struktury a tvaru kostí končetin a období laxnosti vazivového systému. Pro růst a vývoj mladého koně v začátcích tréninku tedy období nejkritičtější (Hanák, 1997).
17
3.1.3
Vazy
Vazy vznikají v místech vystavených velkému tlaku a jde o nahloučení fibrózních vláken. Vazy spojují sousedící kosti a vymezují pohyb kloubu. Od šlachy se liší tím, že nejsou součástí svalu (Higginsová, 2009).
Rozlišujeme čtyři typy vazů:
Vazy, které poskytují podporu nebo zavěšují, např. mezikostní sval. Prstencový, který obepíná kloub dokola. Tvoří jej široké vazivové pruhy, které řídí tah na šlachu. Mezikostní, které spojují dvě kosti, např. mezitrnové vazy spojují kloubní výběžky sousedních obratlů. Provazcový, který pomáhá držet kosti u sebe, např. párové provazce šíjového vazu.
Kloubní vazivo je nedílnou stavební součástí kloubů, která zpevňuje kloub a reguluje jeho ohyb. Vazy jsou součástí kloubního pouzdra, které kloub kryje. Obstarává cévní a nervové zásobení a je sídlem receptorů. Složení vazivové tkáně je příčinou pevnosti i jejích poruch. Pevnost vaziva zajišťují především kolagenní vlákna, kdežto elasticitu a protažitelnost vlákna elastická. V průběhu života se mění pevnost i elasticita kloubního vaziva tím, že se mění jeho složení. Procesem stárnutí se zmenšuje především elastická složka, přibývá vláken kolagenních, a vazivo je méně protažitelné a elastické. Kromě zákonitého procesu stárnutí je v životě koní období, kdy se zvětšuje roztažnost vazivového systému (období laxnosti). Toto spadá do období intenzivního růstu hříbat a mladých koní, až do doby jejich biologické dospělosti. Zvýšená laxnost vaziva umožňuje v této době často pohyb, který přesahuje fyziologický rozsah hybnosti a vede často k prodloužení vazivových elementů. Stárnutí, onemocnění, úrazy, ale i opakované jednostranné zatížení může vyvolat disproporci mezi stavem vaziva a nároky na něj kladenými, a tedy i větší možnost poruch celistvosti, tak jak se s tím setkáme u tzv.
profesionálních
chorob
sportovních
koní
(tendinitis,
podotrochlitis, sesamoiditis, distorisio atd.) (Hanák, 1997).
18
arthritis,
arthrósis,
3.2
Aktivní složky pohybového aparátu
Mezi aktivní složky pohybového aparátu koně patří svaly se šlachovými úpony. 3.2.1
Svaly
Svaly na těle koně poskytují sílu k pohybu zvířete, proto musejí být velké a silné. Jsou tvořeny tisíci vlákny, která se smršťují a roztahují, čímž vzniká pohyb. Každý sval je připevněn k té části těla, jejíž pohyb ovládá. Většina svalů pracuje ve skupinách nebo ve dvojicích. V těle rozlišujeme tři typy svalové tkáně:
Srdeční svalová tkáň Vyskytuje se pouze v srdci a není ovládána vůlí.
Hladká svalová tkáň Rovněž není ovládána vůlí, má svou roli v oběhové a trávicí soustavě.
Kosterní svalová tkáň Vytváří pohyb, má funkci stabilizační a zpevňuje klouby. Je ovládána vůlí, ačkoli ke smrštění dochází i při reflexivní reakci (Higginsová, 2009).
3.2.1.1
Kosterní svalovina
Kostra je obalena svalovinou a tvoří aktivní složku pohybového aparátu. Stavba kosterního svalu se dá demonstrovat na různých přiblíženích. Postup od vnějšího vzhledu svalů až k mikroskopickému uspořádání molekul. Pořadí je toto: kosterní sval > svalový snopec > svalový snopeček > svalové vlákno > myofibrila > sarkomera (www.wikipedia.cz, 2009).
19
Mikroskopická stavba Kosterní sval je tvořen dlouhými svalovými vlákny, tvořené v podstatě jednou, ale mnohojadernou buňkou, takzvaným rhabdomyocytem. Každé svalové vlákno uvnitř v cytoplazmě obsahuje myofibrily, které je ještě příčně rozdělena na přepážky, sarkomery. Díky těmto sarkomerám dostaly příčně pruhované svaly svůj název (www.wikpedia.cz, 2009). Vlákna jsou obalena řídkou vazivovou pochvou. Svalová vlákna se spojují ve snopečky a snopce (10-100 svalových vláken), které jsou kryté silným vazivovým obalem. Snopce se pojí ve svaly kryté pevnou a pružnou vazivovou blanou - fascií (povázkou). Na obou koncích svalu přechází fascie ve šlachy, které jsou pevně napojeny na kosti jako začátky a úpony svalů. Svalová i vazivová vlákna jsou elastická, umožňují až stoprocentní protažení své délky (www.wikipedia.cz, 2009). Pod mikroskopem můžeme na svalech pozorovat žíhání, které je způsobeno pravidelným střídáním aktinu a myosinu v myofibrilách. Jejich vzájemná interakce umožňuje svalový stah (Hanák, Olehla 2008).
Obr.4 Mikroskopická stavba svalu (wikipedia.org)
20
Makroskopická stavba Kosterní sval se na první pohled skládá z těchto částí: ● svalové bříško - masitá nejširší část ●ahlavaasvalu ●ašlacha ● mnoho specializovaných vazivových útvarů, které usnadňují a umožňují jeho funkci
Základní stavební jednotkou svalu je svalová buňka (vlákno). Podle jejího energetického režimu a obsahu červeného svalového barviva - myoglobinu - se rozlišují svalová vlákna na červená - aerobní a bílá - anaerobní. Podle rychlosti kontrakce pak na vlákna rychlá a pomalá. Na základě těchto kritérií lze ve skutečnosti rozlišit 3 základní typy svalových vláken:
1. vlákna pomalá - červená - aerobní (typ I.) 2. vlákna rychlá - červená - aerobní/anaerobní (typ II.A) 3. vlákna rychlá - bílá - anaerobní (typ II.B)
Jejich morfologická a funkční charakteristika je uvedena v následujícím tabelárním přehledu: Tabulka: Charakteristika jednotlivých typů svalových vláken (Hanák,Olehla, 2008). I.
Typ svalových vláken
II. A
II. B
kontraktilita (rychl.stahu)
pomalá
rychlá
rychlá
unavitelnost
pomalá
rychlá
rychlá
oxidativní kapacita
vysoká
vysoká
nízká
obsah myoglobinu
střední
vysoký
žádný
obsah mitochondrií
hodně
hodně
málo
glykolytická aktivita
nízká
vysoká
vysoká
obsah ATP a CP
málo
hodně
hodně
obsah glykogenu
nízký
vysoký
vysoký
obsah tuků (MK)
vysoký
střední
nízký
21
Jak vyplývá z uvedené tabelární charakteristiky, liší se jednotlivá svalová vlákna především svojí metabolickou kapacitou. Vlákna rychlá bílá (II B) jsou svým přizpůsobením zapojena do rychlých a silových, avšak krátkodobých pohybů (řádově několik sekund), které jsou vykonávány na kyslíkový deficit a při nichž jsou anaerobně odbourávány ATP, CP a glykogen (zátěže rychlostní a silové maximální intenzity). Vlákna rychlá červená (II A) jsou přizpůsobena a zapojována nejen do pohybů rychlých, ale i dlouhodobějších, trvajících řádově až několik minut (submaximální zátěže). Při nich je vedle anaerobního odbourávání AT, CP a glykogenu využíváno také aerobního způsobu získávání energie z glykogenu a tuků (mastných kyselin). Vlákna pomalá červená (I) jsou uzpůsobena pro statické a dlouhodobé pomalé stereotypní svalové kontrakce dynamické (zátěž mírné a střední intenzity - krok, klus, příp. pomalý cval třítaktní) trvající řádově až několik hodin. Jako energetického zdroje využívají především tuků, ale i glycidů aerobním způsobem a obdobně jako srdeční sval jsou schopna jako energetického zdroje využívat i kyselinu mléčnou, produkovanou ve vláknech typu II. Procentuální zastoupení jednotlivých typů svalových vláken ve svalu je standardní a geneticky dané. Tréninkem se poměry v procentuálním zastoupení nemění. U člověka je poměr mezi pomalými a červenými vlákny v m.vastus lateralis zhruba 50% : 50%, i když vynikající sprinteři mají větší převahu vláken rychlých a naopak maratonci mají větší převahu vláken pomalých. Obdobné poměry jsou v hýžďovém svalu (m.gluteus medius) chladnokrevníků. U plnokrevníka, po staletí šlechtěného na rychlost a ranost, je v kosterním svalstvu (m.gluteus medius) větší podíl zastoupení vláken rychlých (85%) než pomalých (15%). Stejně tak je tomu u koní sportovních a klusáků (70% : 30%). Plnokrevník je tedy podle svalových vláken svým genetickým založením sprinter. Rozdíl mezi letouny a vytrvalci u plnokrevníka je možný jen podle diferenciace vláken typu II - letouni mají větší podíl vláken II B, vytrvalci II A. Tyto poměry zůstávají po celý život zachovány a podle typu tréninku se mění jen velikost (tloušťka) svalových vláken (hypertrofie). Při rychlostním a silovém tréninku hypertrofují vlákna rychlá (II A, II B), při vytrvalostním a obratnostním tréninku vlákna pomalá (I) (Hanák, Olehla, 2008).
22
3.2.1.2
Povázka
Nepřerušená síť měkké tkáně, která prostupuje a obklopuje každý sval, kost nebo orgán v těle, poutá je k sobě a umožňuje jim fungovat jako jeden stejnorodý celek. Za svou sílu, pružnost a pevnost vděčí velmi hustým kolagenním vláknům, jimiž je tvořena (Higginsová, 2009).
Povrchová povázka Odděluje svaly od kůže a spodních struktur. Prochází jí lymfa, nervy a krevní cévy, které pak vstupují do svalů. Slouží také jako izolační vrstva, snižuje teplotní ztráty a tím, že svaly obaluje, je chrání před fyzickým poškozením (Hermsen, 2002).
Hluboká povázka Je hustá pojivová tkáň, která prostupuje, obklopuje a drží pospolu svaly, vazy, šlachy, kloubní pouzdra, okostici, kosti, nervy a krevní cévy. Každý svazek svalů je těsně obalen tenkou blánou až k místu, kde se setkávají, tam se počet svalových vláken snižuje, zmenšuje se obvod svalu a sval dále pokračuje jako vaz. Povázku tvoří několik vrstev překrývající se vzájemně protkané vazivové tkáně. její označení odpovídá místu, kde se nachází, např. hýžďová, spěnková. Na pohled je povázka neprůhledná, mírně elastická a těsně přiléhá (Higginsová, 2009).
Role povázky Povázka zajišťuje podporu a ochranu, zesiluje a absorbováním nárazů chrání svaly. V optimálním stavu je volná, vlhká a pohyblivá. Přispívá k pohybu svalů a svaly se do ní upínají. Umožňuje jednotlivým svalům, aby mohly jeden po druhém lehce klouzat (Higginsová, 2009).
23
3.2.2
Šlachy
Šlachy začínají tam, kde sval ztrácí na objemu. Jsou to svazky hustých, paralelních kolagenních vláken uspořádaných do dlouhých provazců. Mají velkou tažnou sílu, ale jen omezenou pružnost. Šlachy přirozeně shromažďují energii, proto se dokážou natáhnout a opět se smrštit. Šlachy upínají kosterní svalstvo ke kostem a jako součást celku se podílejí na pohybu (www.smart-web.cz, 2009).
Obr.5 Šlacha a svalová tkáň (Higginsová, 2009)
Vlastnosti šlach V porovnání se svaly jsou relativně nepružné, ale zato pružnější než vazy. Díky své vysoké tažné síle mohou odolat velké zátěži. Ke kosti se upínají přes okostici pomocí malých trnů, kterým se říká Sharpeyova vlákna. Jejich začátek je v původním svalu, bod úponu je místo, kde se upínají ke kosti. Mohou být krátké, např. šlachy trupu, nebo dlouhé jako třeba šlachy dolních částí končetin. Obaluje je ochranné šlachové pouzdro či tekutinou vyplněné váčky. Končetiny se skládají z kostí, svalů, šlach a vazů. Směrem od karpálního, resp. hlezenního kloubu nejsou na jeho končetinách žádné svaly a spojení kostí je zajišťováno 24
pouze šlachami a upínacími vazy. Rozhodující úlohu při pohybu koně má tedy horní část jeho končetin. Naopak na spodní část je soustředěna jeho vlastní hmotnost. Končetiny koně jsou vystaveny velké námaze. Klouby zabezpečují ohyb končetin a současně tlumí nárazy na ně. Šlachy, upínající svaly ke kostem, pak umožňují harmonický pohyb celé končetiny. Ohybače svalů a šlach končetiny ohýbají, zatímco natahovače je vracejí zpátky. Celkově vyvážená stavba těla koně však zabraňuje abnormalitám při pohybu, a tím předchází i jeho případnému zranění (www.smartweb.cz, 2009).
4 KOPYTO V průběhu vývoje koně se ze všech prstů utvořil jen jediný a vzniklo kopyto. Prst koně je velmi komplikovaná struktura, nesmírně odolná, s několika různými funkcemi. Zdravé kopyto je pro celkové zdraví nezbytně důležité (www.konicialbrechtice.blog.cz, 2009).
Kopyto je tvořeno měkkými tkáněmi a keratinovými strukturami. Prst koně je uzavřen keratinovým kopytem, které roste od korunkového okraje, jenž leží přímo nad kopytní stěnou, chráněný tlustou vrstvou kůže a srsti. Tmavší část horního okraje kopyta je obruba, zvláštní membrána, která kontroluje obsah vlhkosti v kopytě. Stěna, rozpěrky a měkký střel nesou hmotnost koně. S každým krokem se rozšiřují a stahují tak, jak se hmotnost přenáší z jednoho prstu na druhý. Kosti prstu jsou k sobě spojeny vazy (Higginsová, 2009). Kopyto je poslední článek prstu koně, který reprezentuje kost spěnková, korunková, kopytní a střelková a kloub spěnkový, korunkový a kopytní. Prst koně má neobyčejně pevnou a složitou soustavu vazů a šlach, která umožňuje spěnce a kopytu plnit hlavní úkol, tj. zachycovat jako pružné péro celou tělesnou váhu při došlápnutí. Náraz je tlumen v kloubu spěnkovém, což dodává chůzi pružnost. Pro zvýšení pružnosti jsou uzpůsobeny i zvláštní útvary v kopytě – kopytní chrupavky a pružná střelka (Hanák, 1997).
Rohová stěna je spojena s rohovým chodidlem měkčím rohem světlé barvy, označovaným jako bílá čára. Rohovina narůstá směrem od korunky dolů měsíčně asi o 25
8 mm. Posun rohu od korunkového okraje k nosnému okraji, tedy odrůst celého kopyta, trvá asi 1 rok. U normálního pravidelného kopyta svírá přední část rohové stěny se zemí úhel 50° u kopyta předního a 55° u kopyta zadního (Hanák, 1997).
Obr.6 Pravidelné kopyto (Hanák, 1997)
a) přední b) zadní
Vzhledem k tomu, že kopyto musí nést celou váhu jednoho těžkého zvířete, má pro koně zásadní význam. Jedny z nejkvalitnějších kopyt v koňském plemeni má Mustang. Je to dáno jeho životním prostředím, kdy se kopyta musela přizpůsobit opravdu těžkým podmínkám (www.kopyta.com, 2009).
●Vnější okraj chodidla je necitlivý. ●Kopyta hrudních končetin jsou kulatější a větší než kopyta pánevních končetin, protože nesou větší část hmotnosti koně.
Uvnitř kopyta Nižší část korunkové kosti zasahuje do kopytního pouzdra. Kopytní kost má tvar a pevnost ideální k nesení hmotnosti. Distální sezamská kost (člunková) leží těsně za kopytní kostí a před rohovinovými patkami. V kopytě se nacházejí také chrupavky, krevní cévy a nervy. Citlivá škára je hlavním zásobovačem krve uvnitř kopyta a spojuje kopytní pouzdro s kopytní kostí (Higginsová, 2009).
26
4.1
Hlavní funkce kopyta ● Poskytnout plochu, která ponese hmotnost a nebude se rychle opotřebovávat. ● Chránit citlivé vnitřní struktury prstu. ● Udržovat v kopytě vlhkost. ● Zajistit přilnavost k povrchu. ● Tlumit otřesy.
Obr.7 Kopyto koně (www.konicialbrechtice.blog.cz, 2010)
4.2
Části kopyta Chodidlo Chodidlo je konkávně vyklenuté a velmi stabilní. Správně tvarované chodidlo se
nedotýká země. Takzvaná "bílá čára", která chodidlo obkružuje, označuje místo, kde začíná vlastní stěna kopyta (www.konicialbrechtice.blog.cz, 2009).
Střelka Ve výši patky je kopytní stěna kopyta ohnuta dovnitř. Tam začíná střelka s rohovým střelem. Když kůň došlápne svou nohou na zem, má střelka kontakt se zemí. Nárazová vlna, která vzniká dopadem koňské nohy na zem, je částečně zachycena pružností střelky. Také při hmatových vjemech koně hraje střelka důležitou roli. Díky ní může kůň cítit půdu, po které jde (www.konicialbrechtice.blog.cz, 2009).
27
Stěna kopyta Stěna kopyta se skládá z nártní stěny, postranních stěn, patkových částí stěn a rohových patek. Odpovídá lidským prstům na rukou a na nohou. Kůň tedy vlastně běhá po nehtech. Vnitřek kopytní stěny se skládá z navzájem prokládaných vrstviček, které jsou spojeny s kostí kopytní. Tím je kopyto pevně drženo na svém místě (www.konicialbrechtice.blog.cz, 2009).
Korunka Je to vypouklý lem, proužek kůže nad kopytní stěnou, který obkružuje kopyto v místě, kde rohovina přechází v srst. Vylučuje cosi na způsob laku, který chrání rohovinu před přílišnou vlhkostí a před vysušením. Často se na ni nanášejí dodatečně i umělé laky, aby byla rohovina chráněna ještě lépe (www.konicialbrechtice.blog.cz, 2009).
5 OBDOBÍ VZNIKAJÍCÍ ADAPTACE K TRÉNINKU Počáteční trénink koní je velmi kritickým obdobím vývoje jedince, zejména v psychomotorické oblasti. Z období, kdy hříbě většinu času tráví v pohybu a hře na pastvinách, dostává se na začátek řady let, kdy v části dne je jeho přirozený pohybový pud tlumen a v druhé je naopak tréninkem intenzivně stimulován. Jestliže je systematický výcvik nedostatečně trenérem organizován, ať již z hlediska časového (urychlování výcviku) nebo obsahového (trénink neadekvátní – nadměrný nebo nedostatečný), mohou se objevit určité poruchy růstu a vývinu jedince. Tyto změny lze charakterizovat jako oslabení podpůrně pohybového systému.
Neadekvátní trénink po stránce kvality (tj. nadměrný i nedostatečný) i kvantity se projeví poškozením podpůrně pohybového aparátu (exostosy, šimbajny, myostidy a ruptury svalů, myopatie, artritidy, záněty šlach a ruptury vazů) (Hanák, 1997).
Volba optimálního pohybového zatížení, co do kvality i kvantity během tréninku koní, je jedním ze základních faktorů, které pozitivně ovlivňují stav a výkonnost podpůrně pohybového aparátu sportovních a dostihových koní v průběhu celého jejich života ( Halo, Maršálek, 2005). 28
5.1
Druhy sportovní exploatace koní Z hlediska neuromuskulárních koordinací a energetického metabolismu lze
sportovní exploataci koní rozdělit na: a) výkony vytrvalostního charakteru (jezdecký výcvik, military, kočárové soutěže) b) rychlostního charakteru (dostihy) c) obratnostního charakteru ( parkury, drezúra)
Dostihy: a) klusácké
- v sulkách - pod sedlem
b) cvalové
1. rovinové - letounské (800- 1399 m) - mílařské (1400 – 1899 m) - středotraťařské (1900 - 2199 m) - vytrvalecké (2200 – 2799 m) - supervytrvalecké ( 2800 m ...) 2. překážkové - proutěné překážky (2400 – 3200 m) - steeplechase (3200 – 6900 m)
Parkurové skákání: stupně Z (do 100 cm) stupně ZL (do110 cm) stupně L (do120 cm) stupně S (do130 cm) stupně ST (do140 cm) stupně T (do150 cm) stupně O - olympijský (do160 cm)
Drezúra: stupně Z, L, S, Sv.Jiří a Olympijská
Military: všestranná způsobilost v drezúře, parkuru, terénní jízdě (cross): stupně: Z, L, S, T a O (Hanák, 1997). 29
Trénink koně má své specifity a zvláštnosti v závislosti na požadavcích té které disciplíny. Rozdílný je trénink rovinového dostihového koně letouna, mílaře, středotraťaře či vytrvalce, více specifický je trénink překážkového dostihového koně nebo klusáka, jiné zvláštnosti má trénink koně pro parkur, drezúru nebo všestrannou způsobilost. Tyto specifyty vyplývají z rozdílnosti charakteru zatěžování koní v jednotlivých disciplínách (http://www.bodyskal.cz/).
6 VLIV NEADEKVÁTNÍ ZÁTĚŽE NA POHYBOVÝ APARÁT KONÍ Podpůrně pohybový aparát sportovních a dostihových koní bývá nejčastěji postižen následky inadekvátní zátěže. Ty se projevují jako akutní (traumata, úrazy) nebo jako dlouhodobě nastupující s chronickým průběhem (poškození z inadekvátní zátěže).
Adaptační změny na pohybovém aparátu koní v průběhu tréninku postihují nejen svaly, ale také kosti, chrupavky, vazy a šlachy. Během tréninku dochází v aktivních kosterních svalech ke zvětšení svalové hmoty (hypertrofie svalů) a ke změnám ve složení svalového vlákna. Zároveň dochází k úspornějšímu energetickému hospodaření, zlepšuje se nervosvalová koordinace a pohybová technika. Těmito adaptačními změnami se zvyšuje svalová síla, kontrakční rychlost, elasticita a pružnost svalu. V kostech dochází v průběhu tréninku ke změnám architektoniky kostní tkáně, přestavbě trabekulárního systému a tvarovým změnám. Dále dochází ke zvýšenému ukládání minerálních látek. Dochází ke zpevnění a zesílení kloubních chrupavek, vazů a šlach, čímž se zvyšuje jejich tahová odolnost (Hanák, Olehla, 2008).
Pestrost poškození podpůrně pohybového aparátu z neadekvátní zátěže je značná a závažnost pro další tréninkový proces i prognózu různá.
Jedním ze základních
principů optimálního průběhu adaptačních mechanismů je princip postupného narůstání kvantity i kvality pohybové zátěže. Druhým základním faktorem vedoucím ke vzniku chronického poškození je trvalé přetěžování pohybového aparátu nebo některých jeho částí. Třetím faktorem vydávajícím negativní následky na podpůrně pohybovém aparátu jsou mikrotraumata. Mezi ně počítáme drobné, často neregistrované úrazy (Wintzer, 1999). 30
Lokalizace mikrotraumat a místní změny jsou různé. Ve svalech vznikají drobná krvácení, záněty, dystrofické změny a ruptury. Vzniká předpoklad ke svalovým dysbalancím s narušením mechaniky pohybu, strnulostí až kulháním. Jiné změny se mohou objevit na kostech ve formě „šimbajnů“, exostóz či periostid, nebo na kloubech (nálevky, artrózy, artritidy a periartritidy – kroužky, špánek, apod.) a na šlachovém aparátu koní (tendinitidy, ruptury) (www.bodyskal.cz, 2009)
Onemocnění pohybového aparátu omezující vrcholnou výkonnost koní mají několik společných rysů. Způsobují nepříliš nápadné klinické potíže, zpravidla se nevyznačují typickým kulháním, ale vzhledem k tomu, že jsou většinou bilaterální, projeví se zkrácením kroku, neochotou k pohybu, odmítáním maximální rychlosti. Příčinnou těchto příznaků je většinou diskomfort pohybového ústrojí, který působí zpravidla bolestivost patologického procesu (Hanák, 1997).
6.1
Poškození šlachového aparátu z inadekvátní zátěže
Šlachovým aparátem rozumíme obecně šlachy, pochvy šlachové a vazy dolní části končetiny. Patří sem šlacha povrchového ohybače prstu a tzv. závěsný aparát spěnky. K přetížení ohybačů šlach při pohybu dochází ve fázi posuvné a k přetížení závěsného aparátu spěnky ve fázi podpěrné. Jednotlivé složky šlachového aparátu jsou postiženy také v závislosti na druhu sportovní exploatace koní. U skokanů je nejčastěji postižen mezikostní sval střední a u dostihových koní povrchový ohybač prstu.
Dispozice k poškození šlachového aparátu lze hledat v biomechanice přetížení, ale také v určitých profesionálních okolnostech, omezujících krevní cirkulaci ve šlachách, jakož i v procesech výměny látkové v disponovaných partiích šlachového aparátu v souvislosti s nadměrnou námahou. Zde je také důležitá připravenost koně pro požadovanou pohybovou zátěž, tedy stupeň celkové lokální adaptace k dané zátěži a z ní vyplývající faktor limitující napětí šlachy – faktor celkové lokální únavy (Hanák, 1997).
31
1 – mezikostní sval (tělo), 1a – místo odstupu, 1b – ramena, 1c – úpon na sezamskou kost (obrys přerušovanou čarou), 1d – podpůrná větev jdoucí dopředu ke společnému natahovači prstu, 2 – bodcové kosti, 3 – přímý vaz sezamských kostí, 4 – šikmé vazy sezamských kostí.
Obr.č.8 Závěsný aparát spěnky (Foto: Dominika Švehlová)
6.1.1
Lokální šlachová únava
Závažným onemocněním šlachového aparátu je lokální (šlachová) únava, která je vlastní primární příčinou šlachových lézí. Lokální únava vzniká jako následek přetěžování šlachového aparátu faktory z oblasti biomechaniky ale také jako následek malého krevního zásobování šlachové tkáně, zajišťujícího nedostatečný přívod živin a odsun rozpadových produktů výměny látkové (nedostatečná lokální adaptace šlachy k zátěži). Lokální únava se pak projevuje jako difusní bolestivost šlachového aparátu, zvýšení místní teploty a slabý otok celé postižené struktury. Ve šlaše samotné se v důsledku lokální únavy snižuje elasticita a kontraktilita šlachových vláken. Ještě více se omezuje krevní zásobení šlachy a vzniká dystrofický (degenerativní) proces, který snižuje odolnost šlachy k přepětí faktory biomechanickými. Všechny tyto okolnosti disponují šlachové partie k mikrotraumatům, tj. k fibrilárním, fascikulárním či parciálním rupturám a následnému reaktivnímu aseptickému zánětu postižené šlachy (Hanák, Olehla, 2008). Postižené místo se hojí procesem fibroblastické reparace, jehož výsledkem je granulační tkáň a vznik vazivové jizvy. Jizvou však není nikdy již plně obnovena původní síla, elasticita, kontraktilita a resistence šlachy, ať již byl použit jakýkoliv 32
léčebný prostředek. Toto místo ve šlaše zůstává nadále místem nejmenší odolnosti šlachy k přetížení. Je i místem dalšího a rozsáhlejšího poškození šlachového aparátu při opětovné inadekvátní zátěži. Jinými slovy, byla-li některá část šlachového aparátu jednou postižena následky inadekvátní zátěže, lze velmi těžko předpokládat, že po vyhojení šlacha jednou poškozená, bude k této zátěži resistentní. Poškození některé složky šlachového aparátu určitou zátěží většinou tedy znamená, že tato šlacha je pro danou zátěž trvale nebo v nejlepším případě dlouhodobě nezpůsobilá (Hanák, Olehla, 2008). 6.1.2
Tendinitida – poškození šlachy povrchového ohýbače prstu
Poškození
šlachy povrchového
ohýbače prstu
hrudních
končetin
patří
k nejčastějším profesionálním onemocněním dostihových koní. Toto onemocněni, je nazýváno trenéry „obloukem“ či „natažením“ šlachy, veterinární lékaři jej označují jako tendinitidu. V anglosaské literatuře je označována také jako tendinóza. Podle zahraničních statistik jí trpí až 43 % dostihových koní. Díky snížené výkonnosti, dlouhodobé rehabilitaci i vysokému riziku recidivy kolísajícímu mezi 43 – 93 % způsobuje tendinitida významné ekonomické ztráty. Závažná či opakovaná poranění často zapříčiní ukončení dostihové kariéry koně a mohou bránit i jeho dalšímu využití (Mezerová, 2009).
Tendinitida je chronický degenerativní proces podmíněný akutní intenzivní zátěží. V naprosté většině případů postihuje šlachy hrudních končetin. Vyskytuje se jak na jedné, tak na obou končetinách. Nejčastěji nastává v metakarpální oblasti šlachy. K poškození šlachy během vysokorychlostní zátěže dochází následkem vnitřních faktorů, které reprezentují přetížení, natržení nebo překročení mechanické pevnosti. Šlachy a vazy ve spodní části končetiny působí jako přenašeče síly pro zajištění dynamických změn na kloubech a jako elastické struktury vstřebávají energii dopadu a uvolňují ji při odrazu. Současně snižují spotřebu svalové energie potřebné pro zajištění pohybu ve vysokých rychlostech. Šlacha povrchového ohybače prstu je zatížena hlavně na počátku fáze podpěru a v tomto okamžiku se kůň pohybuje maximální rychlostí. Stupeň zatížení povrchového ohybače prstu je větší než zatížení hlubokého ohýbače. Při typickém zduření šlach bolestivost procesu neomezuje výkonnost, ale skutečnost, že 33
hrozí nebezpečné ruptury jednotlivých svazků vláken, které tvoří tkáň, rozvláknění šlachové tkáně a kolaps závěsného aparátu prstu (Mezerová, 2009). Typickým příznakem pro tendinitidu je zesílení šlachy, zároveň je také konečným výsledkem reparace dříve poškozené tkáně. U chronických stavů chybí podkožní otok. Prvním a nejcitlivějším příznakem poranění šlachy je zvýšené temperování kůže nad šlachou. Obloukovité zduření šlachy, temperace, palpační bolestivost jsou spíše kontraindikací zátěže, než by se sami o sobě způsobovaly snížení výkonnosti. Návrat původních mechanických vlastností šlachy při tomto zranění je nemožný, veškerá léčba vede pouze k podpoře fyziologického procesu hojení defektu. Důležitá je správná rehabilitace a dostatečně dlouhá doba rekonvalescence. Jen asi v 60 % případů se podaří koně se středně závažným postižením šlachy vrátit zpět do původní úrovně zátěže (Žert, 1999). Odpovědí proč tendinitidou, profesionálním onemocněním dostihových koní, trpí právě oni, je tato: Základním rizikovým faktorem je vysoká rychlost, případně rychlost v kombinaci s překonáváním překážek. Prokázána je také genetická predispozice, které byly prokázány u několika chovných plnokrevných koní. K dalším faktorům, které mohou koně predisponovat pro tendinitidu, patří vady postoje, způsob podkování, povrch, na němž kůň pracuje, metody tréninku a fyzická připravenost koně (Žert, 1999).
Obr.9ATendinitida - poškození šlachy povrchového ohýbače prstu (Foto:J. Mezerová) 34
6.1.3
Tendovaginitida
Tendovaginitida je poměrně častou komplikací tendinitidy, jde o poruchu funkce šlachové pochvy. Nejčastěji se s ní setkáváme při postižení spěnkové pochvy, vzácně v karpálním kanálu. Dochází k zúžení průchodu pochvou, které vede k narušení její funkce, pohyblivost šlachy v pochvě je mechanicky omezena. Klinicky se projeví nálevkou některé z výchlipek pochvy, zaškrcením kontury krajiny s omezením výkonu, který spíše souvisí s mechanickou překážkou něž s bolestivostí (Žert, 1999).
6.1.4.
Úponová desmopatie
Častým ortopedickým problémem u sportovních i dostihových koní, který může podstatně ovlivnit výkon, je bolestivé natržení odstupu mezikostního svalu z palmární plochy III.metakarpu, které může být komplikováno vytržením vazů z kosti společně s malými úlomky. Proces je velmi bolestivý, chronický a obtížně léčitelný. Projevuje se bolestivým kulháním po práci v hluboké půdě a palpační bolestivostí. Léčba vyžaduje několikaměsíční pohyb koně po rovných tvrdých cestách, který zajistí reparaci svalu (Žert, 1999).
6.2
Poškození kostí z inadekvátní zátěže
Mezi nejčastější poškození kostí z inadekvátní zátěže patří aseptický zánět okostice kostí metakarpálních (exostosy a “šimbajny“), osifikující zánět kostí sesamských (sesamoiditis), aseptický zánět okostice prstu (tzv. ligamentózní exostosy) a aseptický chronický zánět střelného bloku (podotrochlitis). Aseptický zánět okostice metakarpu (periostitis aseptica metacarpalis) se vyskytuje u koní velmi často. Je vyvolán buď ojedinělým přímým traumatem (akutní zánět periostu), častěji však opakovanými nepřímými mikrotraumaty (chronický zánět periostu) (Žert, 1999).
35
6.2.1
Exostosy, dorzální metakarpální osteopatie „šimbajny“
Akutní exostosy (návní kosti) jsou vesměs lokalizovány na vnější straně metakarpu. Jejich prognóza je příznivá, poměrně rychle se hojí, a pokud nedojde k jejich úplné resorpci, zůstávají dále jen jako vady exteriéru. Avšak exostózy, vyvolané nepřímým mikrotraumatizováním okostice, probíhají převážně ve formě subakutního a chronického osifikujícího zánětu (Žert, 1999).
Příčinou exostos je tlak nebo tah vydávaný přepínáním vazů a šlach při inadekvátní zátěži u neadaptovaného organismu, při nepravidelných postojích, vadách podkování a při práci na tvrdém a nerovném povrchu (Žert, 1999).
Aseptický zánět okostice na přední ploše metakarpu, tzv. šimbajny, postihuje koně v začátcích tréninku, nejčastěji 2-leté a 3-leté plnokrevníky. O zařazení dostihových koní do intenzivní zátěže dochází k adaptaci dlouhých kostí, hlavně metakarpu, na neobvyklou zátěž. (Žert, 1999). Může se však objevit i u starších koní, pokud nedošlo k lokální adaptaci metakarpu na požadovanou zátěž. V procesu adaptace kostí na pohybovou zátěž dochází postupně k přestavbě architektoniky kostí a trabekulárního systému tak, aby se zvýšila pevnost a odolnost kostí k zátěži. Tato tzv. kostní hypertrofie se projevuje i tvarovými změnami na metakarpu. Původně kruhový průřez metakarpální kostí u netrénovaných zvířat se v procesu lokální adaptace metakarpu mění na průřez příčně oválný (elipsovitý), který je odolnější k intenzivní zátěži. Při nedostatečné lokální adaptaci metakarpu je při inadekvátní zátěži, zejména na tvrdém
a
nerovném
terénu,
postižena
přední
plocha
metakarpu
drobnými
mikrofrakturami s rozsáhlým subperiostálním hematomem. Na toto opakované mikrotraumatizování metakarpu reaguje periost subakutním a chronickým osifikujícím zánětem, jehož následkem je tvrdé, bolestivé zduření na přední ploše metakarpu „šimbajny“. Při pohybu je typická chůze „jako na špendlíkách“ (zkrácení
kroku),
případně intenzivní kulhání. Osteopatický proces při snížení intenzity zátěže zpravidla odezní spontánně (Žert, 1999).
36
6.2.2
Ligamentózní exostosy „lišty“
Aseptický zánět okostice kosti spěnkové, tzv. ligamentózní exostosy, vzniká nepřímým mikrotraumatizováním okostice v místě úponu vazů, povázek a šlach, které jsou nepřiměřeně napínány při neadekvátní zátěži. Vznikají na vnitřní i vnější ploše. V ohbí spěnky bývají často záněty kůže, podlomy způsobující kulhání (Hanák, 1997).
Jako hlavní příznak vystupují různě velké exostosy („lišty“) na kosti spěnkové v místě úponu vazů, povázek a šlach. Kromě těchto míst se vyskytují u dostihových koní i exostosy na zadní straně spěnkové kosti v místech úponu distálních sesamských vazů. Ve většině případů nezpůsopbují tyto ligamentózní lišty kulhání, bývají však příčinou strnulé chůze (Olehla, Hanák, 1997).
Obr.10 Patologické změny na korunce a spěnce (Hanák, 1997) a) koronární flegmona b)zkostnatění chrupavek kopytních c) ligamentózní exostózy d) periartikulární změny kloubu kopytního e) periartikulární změny kloubu korunkového (kroužek) 37
6.2.3
Periartikulární změny kloubu korunkového (kroužek)
Kloub korunkový se normálně rýsuje neznatelně. Valovité zduření v krajině kloubu korunkového pozorujeme při tzv. kroužku (deformační artróza). Bolestivost kloubu korunkového na pasívní rotaci a akutní zduření bývá pozorováno při distorzích, akutních zánětech kloubu a nitrokloubních frakturáchkosti korunkové a spěnkové.
6.2.4
Patologické změny na metakarpu – návní kosti
Normální celistvost kostí metakarpu je porušena zlomeninami. Naštípnutí (fisury) metakarpu provází silná bolestivost. Hladkost povrchu kostí je porušena periostitidami. Na vnitřní a vnější ploše kostí záprstních (kosti bodcové a metakarpální) bývají často periostitidy, resp. jejich následky exostosy tzv. návní kosti (Hanák, 19997).
Obr.11 Patologické změny na metakarpu – návní kosti (Hanák, 1997)
Obr.12 Patologické změny na metakarpu – návní kosti (Foto: Dominika Švehlová)
38
6.2.5
Proximální sezamoidóza
Poměrně vážným onemocněním dostihových koní v intenzivním tréninku, které způsobuje podstatné ovlivnění výkonnosti bez jednoznačných a zřetelných klinických příznaků je degenerativní přitížení proximálních sezamských kostí.
Při proximální sezamoidóze jsou klinické příznaky většinou oboustranné, někdy mohou na jedné z končetin převažovat. Onemocnění se projevuje zkrácením kroku, neochotou k pohybu, výraznější jsou potíže na tvrdém povrchu dostihové dráhy. Může být spojeno se zduřením sezamských kostí, palpační bolestivostí a temperací. Ložiska se zvětšují, mohou se slévat do velkých bolestivých cyst proximálních sezamských kostí.
Léčba je obtížná, v mnoha případech je nezbytné vyřazení koně z dostihového provozu (Žert, 1999).
6.3
Poškození kloubů z inadekvátní zátěže
6.3.1
Aseptický zánět kloubu spěnkového
Aseptický zánět kloubu spěnkové se vyskytuje u dostihových koní. Koně bolí spěnkové klouby horních končetin, tudíž není možné jejich intenzivní zatížení. Jedná se o jednoduchou nekomplikovanou synovitidu a kapsulitidu, která je typická neochotou k pohybu, zkrácením kroku, zvýšenou náplní kloubu, temperací a bolestivostí při pasivních pohybech. Koně s tímto onemocněním nejsou schopni rychle cválat. K zánětu dochází po přetížení kloubních struktur při jejich nedostatečné adaptaci na zvolenou intenzitu zátěže. Onemocnění při omezení pohybového režimu spontánně odezní (Žert, 1999). 6.3.2
Nitrokloubní zlomeniny
Závažným problémem dostihových koní, který velmi rychle přechází v chronické onemocnění a může vést k podstatnému ovlivnění výkonnosti, jsou nitrokloubní zlomeniny karpálních kostí. Onemocnění se projevuje bezprostředně po dostihu nebo 39
intenzivnější práci výraznými pohybovými potížemi. Nitrokloubní zlomeniny způsobují destrukci kloubu a vylučují další zátěž (Žert, 1999). Karpální zlomeniny se vyznačují zduřením, bolestivostí při pasivní flexi a krepitací (praskání v kloubech). Nutná je následná operační léčba, při které dochází k odstranění fragmentu kosti. Z hlediska prognózy využití koně v dostihovém provozu závisí na včasnosti diagnózy a operační léčby (Žert, 1999).
40
7 ZÁVĚR Ke zraněním pohybového aparátu koně dochází nejčastěji u dostihových koní. Hlavní příčinou je nepoměr mezi objemem a intenzitou tréninku ku stupni adaptace na toto zatížení. Špatný vliv na vývoj a následné zranění pohybového aparátu má i časné zařazení plnokrevných koní do dostihového tréninku. Počáteční trénink dvouletých koní je velmi kritickým obdobím jedince. Nastává zde rozpor mezi spontánní potřebou pohybu mladého jedince a nutností systematického výcviku, který značně ovlivňuje buď kladně či záporně další pohybový vývoj jedince.
Vztah člověka ke koni se neustále vyvíjí. Lidé se stávají zodpovědnějšími v zacházení s koňmi. V naší zemi jsme byli konfrontováni s rozsáhlou vlnou odporu proti Velké pardubické. Byla kritizována přílišná obtížnost překážek, která zajisté přispěla k častým zraněním koní. „Ochránci zvířat“ dosáhli toho, že překážky byly upraveny a tím ubylo smrtelných zranění koní. Zvýšila se sportovní i kulturní atraktivita dostihu. Nejstarší dostih kontinentu byl zachráněn, stal se znovu zajímavým pro sponzory a dlouhou dobu bude cílem pro chovatele, trenéry a majitele dostihových koní.
Anglický plnokrevník byl vyšlechtěn na britských ostrovech během 18. století. Za tři prapředky současných dostihových koní jsou považováni orientální hřebci Byerley Turk, Darley Arabian a Godolphin Barb.
Těžiště tuzemského chovu anglického plnokrevníka leží na Moravě. Historicky nejvýznamnější hřebčín se nachází v Napajedlech u Zlína, další úspěšné chovy fungují například ve Střelicích, Doubravách, severočeské Mimoni či jihočeských Humňanech. Tam všude stojí plemeníci a chovné klisny, z jejichž spojení vzejde zhruba polovina zdejší populace dostihových koní. Zbytek majitelé dovážejí ze zahraničí, především z Německa, Velké Británie, Irska a Francie.
Současný plnokrevník se vedle rychlosti vyznačuje především raností – vrcholných sportovních výkonů je schopen ve věku, kdy koně jiných plemen teprve dospívají. Příslib budoucí dostihové kariéry se nad plnokrevníkem vznáší od jeho prvních krůčků. Nejvíce hříbat se obvykle rodí mezi lednem a dubnem. První měsíce 41
svého života tráví mladý plnokrevník ve výběhu, bezstarostné časy mu končí po dovršení prvního roku, kdy se o něj začínají zajímat kupci. Buď přímým prodejem, nebo prostřednictvím dražby mění majitele a dostává se do tréninku. V nové stáji se naučí nosit sedlo i jezdce a začíná se připravovat na dráhu dostihového koně. První starty absolvuje už jako dvouletý, klíčová část kariéry ale přichází ve třech letech. To je věk, kdy by kůň na rovině měl být na vrcholu svých sil, a právě tříletým jsou určeny takzvané klasické dostihy, tedy chovatelské zkoušky největšího významu. Je jich pět: Jarní cena klisen, Velká jarní cena, Derby, Oaks a St. Leger. Mezitím už trenér, majitel i stájoví jezdci na základě výkonů i rodokmenu vědí, jaké podmínky a tratě jejich koni vyhovují nejlépe. Na rovině rozlišujeme sprintery (optimální na tratích 1000 – 1400 m), mílaře (1600 – 1800 m) a vytrvalce (2000 m a více).
V rovinových dostizích může kůň závodit do svých pěti nebo šesti let, mimořádně kvalitní a odolní jedinci podávají dobré výkony i ve vyšším věku. Kolem čtvrtého až pátého roku věku však obvykle přichází klíčové rozhodnutí: kam směřovat koně dál? Ti nejlepší, často se jedná právě o vítěze zmíněných klasických dostihů, směřují do hřebčínů a naplňují tak původní poslání dostihů jako selekce nejlepších koní pro chov. Na dráze pak zůstávají čtyřnozí „dělníci“, kterým toho do nejvyšší výkonnosti více nebo méně schází. V jejich případě často přichází rozhodnutí prodloužit jim kariéru a přejít na skoky. Překážkoví koně zrají déle a nezřídka závodí do svých dvanácti třinácti let. Vedle nesporné popularity steeplechase v Česku hrají při podobných úvahách roli pragmatické pohnutky: stává se, že podprůměrný rovinový kůň najde na překážkách svou parketu a zařadí se mezi nejlepší. Příkladů je mnoho, za všechny jmenujme legendárního Železníka, trojnásobného vítěze Velké pardubické Peruána či dvojnásobné vítězky Registanu a Sixteen. Mezi koně s nejvyšším handicapem již několik let také patří Royal Mougins, Decent Fellow, Maskul, Juventus, Babie Lato či Moning Let.
Když dostihový kůň ukončí kariéru, je ve věku, kdy může ještě řadu let dělat radost při rekreačním ježdění či některé jezdecké disciplíně. Anglický plnokrevník je všestranným plemenem, a proto dostihoví vysloužilci často nacházejí domov v některé parkurové nebo westernové stáji. Mnozí rekreační jezdci si je nemohou vynachválit a s láskou o ně pečují (www.in.ihned.cz, 2010).
42
8 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1) DUŠEK, J. a kolektiv. Chov koní. 1.vyd. Praha: Nakladatelství Brázda, s. r. o., 2001. 352s. ISBN 80-209-0282-1
2) HALO, M. -- MARŠÁLEK, M. -- JACKOWSKI, M. Jazdectvo. 1. vyd. Nitra: Slovenská polnohospodárska univerzita v Nitre, 2005. 117 s. ISBN 80-8069-573-3.
3) Doc. MVDr. HANÁK JAROSLAV CSc. Základy diagnostiky u koní z aspektu sportovní veterinární medicíny, 1.vyd. Plzeň: Studentské nakladatelství, 1997. 251 s.
4) HERMSEN JOSÉE, Encyklopedie koní, 3.vyd. Dobřejovice: Rebo Productions CZ, spol. s.r.o., 2002. 312s. ISBN 80-7234-184-7
5) HIGGINSOVÁ GILLIAN, MARTINOVÁ S., Koně a jejich pohyb, unikátní vizuální průvodce biomechanikou koňského těla. 1.vyd. Praha: Metafora, spol. s.r.o., 2009. 153s. ISBN 978-80-7359-217-2
6) MVDr. MEZEROVÁ JANA, 2009, Zátěží indukované poškození šlachy povrchového ohýbače prstu – profesionální onemocnění dostihových koní, 1.část Padock revue, časopis o dostihovém sportu. Ročník VI (8): 30-31. ISSN 1801-6812
7) MVDr. MEZEROVÁ JANA, 2009: Zátěží indukované poškození šlachy povrchového ohýbače prstu – profesionální onemocnění dostihových koní, 2.část Padock revue, časopis o dostihovém sportu. Ročník VI (1): 27. ISSN 1801-6812
8) MISAŘ, D., JISKROVÁ, I. Chov koní, cvičení. MZLU v Brně, 1997. 66s. ISBN 807157-246-2
9) MISAŘ, D., JISKROVÁ, I. Chov a šlechtění koní. MZLU v Brně, 2001. 170s. ISBN 80-7157-510-0
43
10) VOGEL, C. Velká kniha péče o koně. 2. vyd. Praha: Ottovo nakladatelství - Cesty, 1996. 192 s. ISBN 80-7181-810-0.
11) WINTZER, H. Choroby koní: Sprievodcaštúdiom a praxou. Bratislava: H & H, 1999. 24 s. ISBN 80-88700-45-0.
12) MVDr. ŽERT ZDENĚK, 1999: Diferenciální diagnostika příčin syndromu zátěžové intolerance u koní, Veterinářství: odborný a stavovský měsíčník, ročník 49:283-286. ISSN: 0506-8231
Internetové zdroje:
1) http://cs.wikipedia.org/
2) NOVÁKOVÁ Hana, 2009: Kopyto koně, (cit. 15.3.2010). Dostupné na: http://konicialbrechtice.blog.cz/
3) Prof. MVDr. Jaroslav HANÁK, DrSc., MVDr. Čestmír OLEHLA, 2008: Fyziologie tréninku a diety sportovních a dostihových koní, (cit. 2.2.2010). Dostupné na: http://www.bodyskal.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1075
4) Prof. MVDr. Jaroslav HANÁK, DrSc., MVDr. Čestmír OLEHLA, 2008: Fyziologie tréninku a diety sportovních a dostihových koní, (cit. 2.2.2010). Dostupné na: http://www.bodyskal.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1200
5) SOUKUP Petr, 2009: Dostatek pohybu na čerstvém vzduchu, (cit.12.1.2010). Dostupné na: http://www.kopyta.com/chov/pohyb.html
6) 2009: Svaly a šlachy, (cit.12.1.2010). Dostupné na: http://www.smartweb.cz/carrie/index.php?nid=5968&lid=CZ&oid=1027399
7) CÁP Martin, 2009: Život dostihového koně (cit. 20.3.2010). Dostupné na: http://in.ihned.cz/c1-37467970-zivot-dostihoveho-kone 44
