MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2011
VLASTA DOLÁKOVÁ
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Onemocnění trávicí soustavy psů Bakalářská práce
Vedoucí práce:
Vypracovala:
Dr. Ing. Zdeněk Havlíček
Vlasta Doláková
Brno 2011
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Onemocnění trávicí soustavy psů vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.
Dne ………………………………
podpis ……………………………
PODĚKOVÁNÍ
Chtěla bych poděkovat vedoucímu mé bakalářské práce Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi za pomoc při zpracování této práce a především za jeho ochotu a trpělivost. Dále děkuji svým rodičům za to, že mi umožnili studium na vysoké škole a za jejich podporu a svým přátelům, kteří mi také velmi pomohli.
ABSTRAKT Tato bakalářská práce se zabývá onemocněními trávicí soustavy psů. První část práce je zaměřena na popis anatomie jednotlivých orgánů trávicího traktu psa domácího (Canis lupus f. familiaris). Dále jsou v práci stručně popsány fyziologické funkce trávicí soustavy. Třetí část obsahuje vybraná onemocnění trávicího traktu, především infekční nemoci, proti kterým se v běžné praxi provádí vakcinace, parazitární onemocnění, která mohou představovat riziko i pro člověka a onemocnění, se kterými se setkáváme často v praxi, tj. onemocnění zubů, nebo torze žaludku. Je zde popsána etiologie jednotlivých onemocnění, klinické příznaky, diagnostika, terapie, prevence a prognóza léčby.
Klíčová slova: trávicí soustava, nemoci psů, psi, anatomie, fyziologie, infekční, parazitární, zuby, torze
ABSTRACT This Bachelor thesis deals with diseases of dog´s (Canis lupus f. familiaris) digestive system. First part is focused on description of the individual organs anatomy of dog´s digestive tract. Further are described physiological functions of the digestive system. Third part contains selected diseases of digestive tract, especially infectious diseases, against which is the current practice making vaccination, parasitic diseases, which may pose a risk for humans and diseases frequently occurred in practice, diseases of the teeth or stomach torsion. It describes the etiology of the disease, clinical symptoms, diagnosis, treatment, prevention and prognosis of the treatment.
Keywords: digestive system, diseases of dogs, dogs, anatomy, physiology, infectious, parasitic, teeth, torsion
OBSAH 1
ÚVOD ......................................................................................................................... 8
2
CÍL PRÁCE ................................................................................................................ 9
3
ANATOMIE TRÁVICÍ SOUSTAVY PSA DOMÁCÍHO ...................................... 10 3.1
Ústa (os) ............................................................................................................. 10
3.1.1
Ústní dutina (cavum oris) ........................................................................... 10
3.1.2
Jazyk (lingua) ............................................................................................. 12
3.1.3
Slinné žlázy (glandulae salivariae) ............................................................ 13
3.1.4
Zuby (dentes) .............................................................................................. 14
3.2
Hltan (pharynx) .................................................................................................. 19
3.3
Jícen (esophagus) ............................................................................................... 20
3.4
Žaludek (ventriculus) ......................................................................................... 20
3.5
Střevo (intestinum) ............................................................................................. 21
3.5.1
Tenké střevo (intestinum tenue) .................................................................. 22
3.5.2
Tlusté střevo (intestinum crassum) ............................................................. 22
3.6
Játra (hepar) ....................................................................................................... 22
3.7
Slinivka břišní (pancreas) .................................................................................. 23
4
FYZIOLOGIE TRÁVICÍ SOUSTAVY PSA DOMÁCÍHO .................................... 24
5
ONEMOCNĚNÍ TRÁVICÍ SOUSTAVY PSA DOMÁCÍHO ................................. 27 5.1
Infekční onemocnění.......................................................................................... 27
5.1.1
Virové infekce............................................................................................. 27
5.1.1.1
Koronavirové onemocnění psů…………………………………….. 27
5.1.1.2
Rotavirová infekce psů…………………………………………….. 28
5.1.1.3
Psinka……………………………………………………………… 28
5.1.1.4
Parvovirové onemocnění psů ……………………………………... 29
5.1.1.5 5.1.2 5.2
Infekční hepatitida psů…………………………………………….. 30
Bakteriální infekce ...................................................................................... 31
Parazitární onemocnění...................................................................................... 32
5.2.1
Škrkavky ..................................................................................................... 32
5.2.2
Tasemnice ................................................................................................... 34
5.3
Onemocnění zubů .............................................................................................. 35
5.3.1
Pseudopolyodoncie ..................................................................................... 35
5.3.2
Zubní kaz .................................................................................................... 35
5.3.3
Zubní kámen ............................................................................................... 36
5.3.4
Hypoplazie skloviny ................................................................................... 37
5.4
Jiná onemocnění trávicího traktu ....................................................................... 37
5.4.1
Přetočení žaludku ........................................................................................ 38
6
ZÁVĚR ..................................................................................................................... 40
7
POUŽITÁ LITERATURA ....................................................................................... 41
8
SEZNAM OBRÁZKŮ .............................................................................................. 44
9
SEZNAM TABULEK .............................................................................................. 45
1
ÚVOD Příjem potravy a s ní příjem vody, živin, minerálních látek a vitamínů je nezbytný
pro zajištění všech životních funkcí organismu, pro jeho správný růst a vývin. Živiny jsou základními stavebními složkami živočišných tkání a jsou zdrojem energie pro všechny metabolické procesy, proto je správná stavba a funkce trávicího traktu pro život psa životně důležitá. Stejně tak eliminace nestrávených zbytků a produktů metabolismu je pro život nezbytná. Při jakémkoli onemocnění trávicího traktu dochází k poškození jeho fyziologické funkce, což může mít za následek narušení homeostázy celého organismu, v extrémních případech až jeho smrt. Správná výživa umožňuje chovateli, jednak omezit vznik některých onemocnění, ale také do jisté míry ovlivnit exteriér zvířete. Kvalitní výživa je nejdůležitější hlavně u štěňat v období jejich největšího růstu a také v období výměny mléčného chrupu za trvalý. Při nedostatečné nebo nesprávné výživě může docházet k množství onemocnění nejen trávicího traktu. V této práci jsem se zabývala především onemocněními, se kterými se můžeme dnes nejvíce setkat u psů. Zejména se jedná o onemocnění zubů, která vychází ve většině případů z dnešního způsobu života domestikovaných psů s člověkem, z genetických změn způsobených šlechtěním různých plemen, a změnami ve složení potravy psa, jež se do značné míry liší od přirozené potravy jeho předků. Další důležitou skupinou onemocnění jsou infekční nemoci, proti kterým je velmi důležitá vakcinace a také jsem se zaměřila na vnitřní parazity psů, kteří mohou být rizikem i pro člověka.
8
2
CÍL PRÁCE Cílem této bakalářské práce je popsat anatomii a fyziologii trávicího traktu psa do-
mácího (Canis lupus f. familiaris) a zpracovat literární přehled o problematice vybraných onemocnění trávicí soustavy, jejich diagnostice, terapii a prognóze léčby.
9
3
ANATOMIE TRÁVICÍ SOUSTAVY PSA DOMÁCÍHO Trávicí aparát (apparatus digestorius) psa je součástí gastropulmonální soustavy.
Trávicí a dýchací soustava má společný embryonální základ, fylogenetický vývoj a podobnou funkci. Obě soustavy se vyvíjejí ze stejného zárodečného listu entodermu (začátek a konec trávicí soustavy je původu ektodermálního, svalovina a vazivo jsou původu mesodermálního) a obě zajišťují pro život nepostradatelnou výměnu látek mezi organismem a prostředím. Trávicí soustava zajišťuje výměnu látek pevných a kapalných – příjem vody a potravy, jejich zpracování a vyloučení nestrávených zbytků (KOMÁREK, ŠTĚRBA, 1999). Velký vliv na stavbu orgánů trávicí soustavy má kvalita a druh přijímané potravy (POPESKO, 1992). Trávicí soustava psa domácího je masožravého typu, což znamená, že trávicí trakt není schopen zpracovat a využít celulózu, jako je tomu u býložravců, a je přizpůsoben k trávení živočišné potravy (KOMÁREK, ŠTĚRBA, 1999). Trávicí soustava se skládá ze dvou hlavních celků, z hlavové části trávicího ústrojí a z trávicí trubice (canalis alimentarius). Hlavovou část tvoří ústa (os, stoma) a hltan (pharynx). Trávicí trubice zahrnuje jícen (esophagus), žaludek (ventriculus, gaster) a střevo (intestinum, enteron), které se dále dělí na střevo tenké (intestinum tenue) a střevo tlusté (intestinum crassum) a je zakončeno řitním otvorem (anus). K trávicí soustavě dále patří důležité žlázy. V hlavové části jsou to slinné žlázy (glandulae salivariae) a ve střední části trávicí trubice pro život nepostradatelná játra (hepar) a slinivka břišní (pancreas), (ČERVENÝ, 1998).
3.1
Ústa (os) Ústa jsou počátkem trávicí soustavy a zajišťují vůlí řízený vstup potravy do trávicí-
ho traktu. Mají však i další funkce, jsou nouzovou cestou dýchací a z etologického hlediska jsou velmi důležitá při modulaci a formování zvuku a mají významnou úlohu při obraně či agresi a mimickou úlohu v komunikaci. Zahrnují ústní dutinu (cavum oris), jazyk (lingua, glossa), zuby (dentes) a vývody slinných žláz (ČERVENÝ, 1998). 3.1.1
Ústní dutina (cavum oris)
Vstup do ústní dutiny tvoří ústní štěrbina (rima oris), kterou ohraničují pysky (labia oris) spojující se v ústním koutku (angulus oris). Po stranách je ústní dutina ohraničena 10
tvářemi (buccae), horní hranici tvoří tvrdé patro (palatum durum), které směrem dozadu přechází v měkké patro (palatum molle) a zároveň tvoří i dno dutiny nosní. Spodní hranici tvoří ústní spodina vyplněná z velké části jazykem. Vzadu přechází ústní dutina do hltanu ústím, které je ohraničeno jazykopatrovým obloukem nahoře a kořenem jazyka dole. Ústní dutina je horním a dolním zubním obloukem rozdělena na ústní předsíň (vestibulum oris) a vlastní ústní dutinu (cavum oris proprium). Velikost ústní dutiny je u psa značně variabilní a závisí na plemenné příslušnosti daného jedince (MIKYSKA, 1973). Horní pysk je u psa z části rozdělený brázdou (philtrum) a spolu s nozdrami vytváří čenich (planum nasale). Z vnější strany jsou pysky pokryté kůží s jemnými chlupy a mezi nimi hmatovými chlupy (pili tactiles). Vnitřní strana pysků je pokryta kutánní sliznicí, která přechází na dásně zubů a vytváří uzdičku (frenulum labii) horního a dolního pysku. Stěna tváří je tvořena mimickými svaly a je stejně jako pysky kryta zvnějšku kůží a zevnitř sliznicí. Tvrdé patro je tvořeno kostním podkladem a sliznicí připojenou přímo na periost, takže je oproti podkladu nepohyblivá. Sliznice je na povrchu členěna příčně valy a uprostřed podélně patrovým švem. Ve stěně měkkého patra kostní podklad není. Kutánní sliznice kryje stěny dutiny ústní, přechází na zubní lůžka a tvoří dáseň (gingiva), která pevně přiléhá ke krčku a korunce zubů (ČERVENÝ, 1998).
Obrázek 1: Dutina ústní a hltan psa (NAJBRT, ET AL., 1973) 11
3.1.2
Jazyk (lingua)
Jazyk je svalnatý orgán uložený na spodině ústní dutiny. Díky množství svalů je velmi pohyblivý, a proto je velmi důležitým orgánem při mechanickém zpracování přijaté potravy a při jejím polykání, je také pomocným orgánem hlasu a slouží též jako orgán hmatový. U psa má jazyk významnou úlohu při přijímání tekutin. Na jazyku se nacházejí chuťové receptory. Jazyk rozdělujeme na tři části – kořen jazyka (radix linguae), tělo jazyka (corpus linguae) a hrot jazyka (apex linguae). Ze spodiny hrotu jazyka vystupuje uzdička jazyka, která ho připojuje ke spodině ústní dutiny. Tělo a kořen jazyka jsou pevněji připojené ke spodině ústní a kořen jazyka je srostlý s jazylkou, která tvoří jeho kostěný podklad. Celý povrch jazyka je pokryt sliznicí, která je výrazně červené barvy. Na spodní straně jazyka je sliznice jemná a hladká, po stranách a na hřbetě jazyka jsou vytvořeny četné papily silně zrohovatělé. Tyto papily mají dvojí funkci. Mechanické papily napomáhají mechanickému zpracování potravy a chuťové papily nesou orgány chuti – chuťové receptory (MIKYSKA, 1973). 3.1.2.1
Mechanické papily
Funkce těchto papil je pouze mechanického charakteru, protože neobsahují chuťové pohárky. Rozlišujeme mechanické papily dvojího typu: •
Nitkovité papily (papillae filiformes) – vyskytují se na celém hřbetu jazyka, jsou jemné a vytvářejí na povrchu jazyka sametový vzhled
•
Kuželovité papily (papillae conicae) – měkké kuželovité papily se nacházejí u psa na kořeni jazyka
3.1.2.1
Chuťové papily
Chuťové papily nemají jen funkci mechanickou. Ve své stavbě zahrnují i orgány chuti – chuťové pohárky. Rozlišujeme tři typy chuťových papil: •
Houbovité papily (papillae fungiformes) – jsou méně početné, u psa jsou na hrotu jazyka menší, na těle jazyka se zvětšují, mají tvar zátky, jsou výrazně světlejší než okolní sliznice a proto je lze makroskopicky rozlišit a chuťové pohárky najdeme na celém povrchu těchto papil
12
•
Ohrazené papily (papillae vallatae) – jsou velké, světlé a od okolí oddělené kruhovou brázdou, na papilách se nacházejí chuťové pohárky a v jejich okolí serózní chuťové žlázy, které ústí do kruhové brázdy a jejichž sekret slouží k rozpouštění chuťových látek; u psa se nacházejí na přechodu těla a kořene jazyka v počtu 4–6
•
Lístkovité papily (papillae foliatae) – mají oválný tvar a brázdy, které vytváří podobu lístků, do kterých ústí chuťové žlázy podobně jako u ohrazených papil; u psa se nachází u kořene jazyka na každé straně jedna nevýrazná lístkovitá papila (ČERVENÝ, 1998)
3.1.3
Slinné žlázy (glandulae salivariae)
Slinné žlázy se vzdálily během svého vývoje od dutiny ústní a spojují je s ní pouze jejich vývody (POPESKO, 1992). Jsou to exokrinní žlázy vylučující sekret nazývaný slina (saliva), který chrání sliznici dutiny ústní před mechanickým nebo tepelným poškozením, obaluje přijatou potravu a spolu s ní vytváří sousto (bolus), usnadňuje polykání, ředí, rozpouští a svými enzymy začíná trávit některé složky potravy. Slinné žlázy dělíme podle jejich velikosti na malé a velké slinné žlázy (ČERVENÝ, 1998). 3.1.3.1
Malé slinné žlázy
Malé slinné žlázy se nacházejí v podslizničním vazivu na různých částech ústní dutiny a vylučují sliny do ústní předsíně i do vlastní ústní dutiny. Mezi malé slinné žlázy psa patří: •
Tvářové slinné žlázy (glandulae buccales) – nacházejí se ve stěně tváří ve dvou řadách; u psa je horní řada žláz posunuta daleko směrem dozadu pod jařmový oblouk, kde vytváří oválný útvar, nazývaný zvlášť jako žláza jařmová (glandula zygomatica)
•
Pyskové žlázy (glandulae labiales) – nacházejí se na vnitřní straně pysků, ale u psa jsou málo vyvinuté
•
Patrové žlázy (glandulae palatinae) – jsou uloženy v měkkém patře a u psa i na konci patra tvrdého
•
Jazykové žlázy – najdeme je na okrajích a na spodní ploše jazyka; zvláštními jazykovými žlázami jsou chuťové žlázy, které jsou součástí chuťových papil 13
3.1.3.2
Velké slinné žlázy
Velké slinné žlázy jsou velké žlázy, uložené často dále od ústní dutiny, v podkoží, mezi svaly nebo pod sliznicí, a proto mají vyvinuté dlouhé vývody, které ústí do dutiny ústní, stejně jako malé slinné žlázy. Mezi velké slinné žlázy psa patří: •
Sloučená podjazyková žláza (glandula sublingualis monostomatica) – je to žláza smíšeného typu (seromucinózní žláza), u psa tvoří spolu s podčelistní žlázou téměř jeden útvar a její vývod vyúsťuje před uzdičkou jazyka
•
Mnohočetná podjazyková žláza (glandula sublingualis polystomatica) – seromucinózní žláza, uložená na spodině dutiny ústní těsně pod sliznicí, která vyúsťuje několika drobnými vývody v řadě za sebou do dutiny ústní
•
Podčelistní žláza (glandula mandibularis) – poměrně velká seromucinózní žláza, má vejčitý tvar, žlutošedou až šedobílou barvu, je od ústní dutiny značně vzdálená a její dlouhý vývod vyúsťuje po stranách uzdičky jazyka
•
Příušní žláza (glandula parotis) – serózní žláza, nejvzdálenější od dutiny ústní, má šedorůžovou barvu; u psa je relativně malá a má trojúhelníkovitý tvar, vyúsťuje na zřetelné bradavce v úrovni třetího až čtvrtého premoláru (ČERVENÝ, 1998).
3.1.4
Zuby (dentes)
Zuby jsou velmi tvrdé útvary v dutině ústní, které slouží nejen k mechanickému zpracování potravy, ale pes je využívá i při obraně nebo agresi. Jsou vklíněné v zubních lůžkách tří lebečních kostí. Zuby zasazené v horní čelisti (maxilla) a řezákové kosti (os incicivum) tvoří horní zubní oblouk (arcus dentalis superior) a zuby v dolní čelisti (mandibula) tvoří dolní zubní oblouk (arcus dentalis inferior). Soubor zubů jedince nazýváme chrup nebo dentice (ČERVENÝ, 1998). 3.1.4.1
Stavba zubu
Z vnějšku na extrahovaném zubu rozlišujeme anatomickou korunku (corona dentis) – část zubu vně zubního lůžka, krček (cervix dentis), který odděluje korunku od kořene a kořen zubu (radix dentis) – část zubu uvnitř zubního lůžka. Na zubu zasazeném do zubního lůžka a uzavřeném dásní rozlišujeme klinickou korunku (corona clinica) – část 14
která je volná nad dásní a klinický kořen (radix clinica) – část zubu uzavřená v dásni a v zubním lůžku. Vnitřní strukturu zubu tvoří tři mineralizované vrstvy: •
Sklovina (enamelum, email) – bílá až namodralá, lesklá a tvrdá hmota na povrchu korunky zubu, její povrchová kutikula chrání zub před kyselinami a zásadami z potravy
•
Zubovina (dentinum) – žlutobílá tvrdá a relativně pružná hmota podobná svou stavbou kosti, tvrdší než kost, ale měkčí než sklovina, tvoří největší část zubu a uvnitř uzavírá dřeňovou dutinu
•
Tmelovina (cementum) – hnědobílá vláknitá kost, která pokrývá celý kořen zubu, nejsilnější je na vrcholu kořene, nejtenčí naopak na krčku zubu
Tyto vrstvy vytvářejí pevný obal kolem dutiny zubu (cavum dentis), kterou vyplňuje zubní dřeň (pulpa dentis) bohatá na cévy a nervy (ČERVENÝ, 1998).
Obrázek 2: Stavba zubu (NAJBRT, ET AL., 1973) 15
3.1.4.2
Rozdělení zubů podle tvaru
Chrup psa je heterodontního typu, což znamená, že můžeme v dentici rozlišovat různé tvary zubů. Rozdíly ve tvaru jednotlivých zubů heterodontního chrupu jsou ovlivněny rozdílným uložením zubů v zubním oblouku a jejich rozdílnou funkcí při získávání a zpracování potravy a závisí také na druhu přijímané potravy. Rozlišujeme čtyři typy zubů: •
Řezáky (dentes incisivi) – zuby kolíkovitého tvaru, korunka má tvar heraldické lilie s nejvyšším lalokem uprostřed, zubní lůžka jsou mělká, mají pouze jeden kořen, zřetelný krček a nacházejí se v přední části zubních oblouků, v každé polovině zubního oblouku jsou tři, v horním oblouku jsou větší, první řezáky od středu zubního oblouku se nazývají klíšťky, prostřední řezáky nazýváme střeďáky a vnější řezáky označujeme jinak jako krajáky, psovi slouží k uchopování přijímané potravy
•
Špičáky (dentes canini) – velké zuby hákovitě zahnuté, kónického tvaru, se špičatou korunkou a jedním mohutným kořenem, ze stran jsou mírně oploštělé, jsou to nejdelší zuby v zubním oblouku, nachází se v každé polovině zubního oblouku jeden vedle krajáků, mezi krajákem a špičákem v horním oblouku je mezera, do které při skusu zapadne spodní špičák
•
Třenové zuby (dentes premolares) – zuby tvaru hranolu s 1–3 kořeny, tvoří skupinu čtyř zubů uložených v zubním oblouku za špičáky, označujeme je čísly směrem zepředu dozadu, mají různou velikost – nejmenší je první třenový zub, který se prořezává až jako zub trvalý a u psů přešlechtěných plemen často chybí (oligodoncie), největší je čtvrtý třenový zub, v horní čelisti jinak označovaný u šelem jako trhák (dens sectorius)
•
Stoličky (dentes molares) – zuby podobného tvaru jako třenové zuby, ale jsou mohutnější a mají 2–4 kořeny, narůstají pouze jako zuby trvalé těsně za třenovými zuby a číslujeme je stejně jako zuby třenové, v horním zubním oblouku jsou dvě, v dolním zubním oblouku pak tři stoličky (ČERVENÝ, 1998).
3.1.4.3
Chrup psa
Vzhledem k délce růstu označujeme všechny zuby psa jako brachyodontní. Jsou to zuby s omezenou dobou růstu. Zub po dosažení své velikosti ukončuje růst a ani po 16
opotřebení nedorůstá. Třenové zuby a stoličky psa jsou secodontního typu. Na korunce mají hrboly a nerovné hrany velmi ostré a proti sobě postavené tak, že fungují jako nůžky. Sevřením čelistí pak dochází ke stříhání potravy. Chrup psa je difyodontního typu, to znamená, že se nejprve vytváří chrup dočasný, neboli mléčný (dentes decidui) a později je postupně vyměněn za chrup trvalý (dentes permanentes). Počet a polohu zubů psa můžeme vyjádřit zubním vzorcem, kde malými písmeny u dočasného a velkými písmeny u trvalého chrupu označíme typ zubu prvním písmenem jeho latinského názvu a arabskými číslicemi označíme pořadí zubu v dané polovině zubního oblouku. Dočasný chrup psa obsahuje celkem 28 zubů a zubní vzorec vypadá takto: 3i 1c 3p 3i 1c 3p Trvalý chrup psa obsahuje celkem 42 zubů a jeho zubní vzorec vypadá takto:
Obrázek 3: Horní a dolní zubní oblouk psa (ČERVENÝ, KOMÁREK, ŠTĚRBA, 1999) 17
Trhákový komplex je nejvýkonnější část chrupu psa, který stříhá potravu na sousta, aby mohla být polknuta. Je tvořen v dočasném chrupu třetím třenovým zubem horní čelisti a čtvrtým třenovým zubem v horní i dolní čelisti. V trvalém chrupu je zastoupen posledním čtvrtým třenovým zubem v horní čelisti a prvními stoličkami v obou čelistech. Stavba čelistního kloubu psovi nedovoluje pohyb čelistí do stran, proto se čelisti mohou pohybovat pouze proti sobě. Korunky spodních řezáků se při skusu těsně přikládají za korunky horních řezáků. Tento skus se nazývá nůžkový skus. Jako nůžky fungují i premoláry a moláry, především pak, jak už bylo zmíněno, trhákový komplex (ČERVENÝ,
1998). Postupný proces prořezávání jednotlivých zubů a proces výměny dočasných
zubů za zuby trvalé znázorňuje následující tabulka: Tabulka 1: Prořezávání a výměna zubů psa (ČERVENÝ, KOMÁREK, ŠTĚRBA, 1999) Zuby
i i
i
c
P
p p
p
M
M
M
Prořezávání
Zuby
ve 4–6 týdnech
I
ve 4–6 týdnech
I
ve 4–6 týdnech
I
ve 3–5 týdnech
C
v 5–7 měsících
ve 4–5 měsících
–
–
v 5–6 týdnech
P
v 5–6 týdnech
P
v 5–6 týdnech
P
v 5–6 měsících
ve 4–5 měsících
–
–
v 5–6 měsících
–
–
v 6–7 měsících
–
–
18
Výměna ve 3–5 měsících ve 3–5 měsících ve 3–5 měsících
v 5–6 měsících v 5–6 měsících
Obecně můžeme říct, že u štěněte se začínají zuby prořezávat ve 4 týdnech věku a v 7 měsících je u většiny plemen psů vyvinut kompletní trvalý chrup.
Obrázek 4: Chrup psa ve věku 8 měsíců (ČERVENÝ, KOMÁREK, ŠTĚRBA, 1999)
3.2 Hltan (pharynx) Hltan je dutý orgán nálevkovitého tvaru, ve kterém se kříží dýchací cesty s trávicím traktem. Svými otvory spojuje hltan dutinu ústní, nosní dutinu, jícen, hrtan a sluchové trubice. Sluchové trubice spojují hltanovou dutinu s bubínkovou dutinou ve středním uchu a slouží k vyrovnávání tlaku ve středním uchu s tlakem atmosférickým. Hltanová dutina je částečně rozdělena měkkým patrem, můžeme ji tak rozdělit na tři části – nosní, ústní a hrtanovou. Nosní část (nasopharinx), neboli nosohltan, přivádí vzduch z dutiny nosní přes nosní východy (choanae), který dál pokračuje přes hrtanovou část hltanu do hrtanu. Ústní část hltanu (oropharynx) přivádí zpracovanou potravu z ústní dutiny přes ústní úžinu (isthmus faucium), která dál pokračuje přes hrtanovou část hltanu do jícnu. V hrtanové části hltanu (pars laryngea pharyngis) se výše popsané cesty dýchací a zažívací kříží, protože v přední části hltanu jsou choany uloženy nahoře a ústní úžina dole, ale v zadní části hltanu je vstup do hrtanu uložen pod vstupem do jícnu. Ve stěně hltanu se nachází bariéra proti vstupu infekce jak do hrtanu, tak do jícnu. Jsou zde vytvořeny četné mandle, které tvoří lymfatický hltanový prstenec, nazývaný též Waldeyerův val (POPESKO, 1992).
19
3.3 Jícen (esophagus) Jícen je trubicovitý orgán spojující hltan s žaludkem. Po celé délce je jeho stěna tvořena příčně pruhovanou svalovinou, zevnitř ho vystýlá sliznice s jícnovými žlázami. Zvnějšku ho kryje adventicie, v hrudní a břišní části i seróza (POPESKO, 1992). Stěna jícnu je u psa v kraniální části slabší, kaudálním směrem zesiluje a zužuje tak vnitřní průměr jícnu (NAJBRT, 1973).
3.4
Žaludek (ventriculus) Žaludek je vakovitý, dutý orgán uložený mezi jícnem a tenkým střevem. Slouží jako
dočasný rezervoár přijaté potravy, která se v něm začíná trávit. Žaludek psa je jednokomorový – tvořený jedním vakem, a jednoduchý – je v celém rozsahu vystlaný žláznatou sliznicí (POPESKO, 1992). Potrava z jícnu přichází do žaludku česlovým otvorem (ostium cardiacum). Oblast žaludku kolem vstupního otvoru se nazývá česlo (pars cardiaca), nalevo je žaludek vyklenutý v dno žaludku (fundus ventriculi), střední část žaludku tvoří tělo žaludku (corpus ventriculi) a v pravé části se žaludek kuželovitě zužuje ve vrátník (pars pylorica). Z žaludku pokračuje jeho obsah výstupním otvorem (ostium pyloricum) a dostává se do dvanáctníku. Horní linie žaludku je konkávní a označujeme ji jako malé zakřivení žaludku (curvatura ventriculi minor). Spodní hranice žaludku je konvexní a označujeme ji jako velké zakřivení žaludku (curvatura ventriculi major).
Obrázek 5: Žaludek psa (REECE, 2011) 20
Žaludek psa má tvar písmene U, je relativně velký a roztažitelný. Objem žaludku velmi závisí na plemenné příslušnosti. Jícen do žaludku přechází nálevkovitě, ústí je široké a usnadňuje tak psovi zvracení. Žláznatá sliznice je rozdělená na tři části. V oblasti česla se nacházejí kardiální žlázy, fundus a přilehlá třetina těla žaludku je pokryta sliznicí s vlastními žaludkovými žlázami, zbylé dvě třetiny těla žaludku a vrátník zaujímají pylorické žlázy. Sekrety všech žláz dohromady tvoří žaludeční šťávu. Žaludek je v břišní dutině velmi pohyblivý a jeho umístění ovlivňuje stupeň jeho naplnění (ČERVENÝ, 1998).
3.5 Střevo (intestinum) Střevo je nejdelším úsekem trávicí trubice, navazuje na vrátník žaludku a je zakončeno řitním otvorem. Utváření střeva je přizpůsobeno trávení a vstřebávání potravy. Vychází z fylogenetického vývoje a stavba i rozměry střeva tudíž odpovídají druhu přijímané potravy. Proto je střevo psa poměrně krátké a dosahuje délky troj až pětinásobku délky jeho těla. Střevo se dělí na dvě hlavní části, tenké střevo (intestinum tenue) a tlusté střevo (intestinum crassum). V místě vyústění tenkého střeva vzniká slepá výchlipka tlustého střeva nazývaná slepé střevo (caecum), (ČERVENÝ, 1998).
Obrázek 6: Schéma GIT psa (KÖNIG, LIEBICH, 2002)
21
3.5.1
Tenké střevo (intestinum tenue)
Tenké střevo se dále dělí na tři části – dvanáctník (duodenum), lačník (jejunum) a kyčelník (ileum). Dvanáctník navazuje na vrátník žaludku a asi 3–6 cm za vrátníkem je na jeho spodní straně vytvořena papila, na které vyúsťují společně vývody velkých žláz trávicí soustavy, vývod jater a vývod pankreatu. V horní části sliznice vyúsťuje přídatný vývod pankreatu a dříve zmíněný hlavní vývod pankreatu nemusí být vytvořen. Lačník je nejdelší část tenkého střeva a také nejdůležitější část trávicí trubice pro trávení a vstřebávání. Tvoří 6–8 dlouhých kliček zavěšených na dlouhém mesojejunu, volně pohyblivých v břišní dutině a uložených mezi ostatními orgány. Ileum je krátký koncový úsek tenkého střeva. Ve sliznici a podslizničním vazivu lačníku a kyčelníku se nacházejí početné lymfatické uzlíky (ČERVENÝ, 1998). 3.5.2
Tlusté střevo (intestinum crassum)
Tlusté střevo se dělí také na 3 hlavní části, slepé střevo, tračník (colon) a konečník (rectum) zakončený řitním otvorem (anus). Slepé střevo je krátký, slepě zakončený úsek tlustého střeva v místě napojení kyčelníku. Má 2–3 závity a rozlišujeme na něm tělo a hrot slepého střeva. Tračník má u psa tvar písmene J. Kratší rameno představuje vzestupný tračník, který přechází pravým ohbím v příčný tračník procházející napříč břišní dutinou na levou stranu a druhým ohbím přechází v sestupný tračník, který prochází dál do pánevní dutiny, kde přechází v konečník. Konečník je uložen na stropu pánevní dutiny a je zakončený řitním otvorem. Po stranách řitního otvoru vyúsťují vývody paranálních váčků (sinus paranales). Ve stěnách těchto váčků se nacházejí aromatické žlázy, jejichž sekret má typický pach a slouží psovi ke značkování (ČERVENÝ, 1998).
3.6 Játra (hepar) Játra jsou největší žlázou v těle, funkčně i vývojově propojenou s trávicí soustavou. Kromě produkce žluči mají játra významnou funkci při látkové výměně, krvetvornou funkci v embryonálním období, regulační a detoxikační funkci. Játra jsou uložena za bránicí, a proto na nich rozlišujeme brániční plochu (facies diaphragmatica) a útrobní plochu (facies visceralis). Přibližně ve středu útrobní plochy se nachází brána jater (porta hepatis), kterou do jater vstupuje jaterní tepna (arteria hepatica) a jaterní žíla vrátnice (vena portae) a vystupují žlučové vývodné cesty a lymfatické cévy. Vpravo dole od 22
jaterní brány je vytvořena žlučníková jáma, ve které je vrostlý žlučový měchýř (vesica fellea), který je hruškovitého tvaru a slouží jako rezervoár žluči. Žlučové vývody jater se spojují ve společný jaterní vývod, který se v úrovni brány jater spojí se žlučníkovým vývodem a dále pokračuje jako žlučovod (ductus choledochus), který ústí do dvanáctníku (MARVAN, 1998). Játra psa jsou poměrně velká, u velkých plemen psů váží asi 1 kg a mají hnědočervenou barvu. Hlubokými zářezy jsou rozdělena na 6 laloků. Levý jaterní lalok (lobus hepatis sinister) a pravý jaterní lalok (lobus hepatis dexter) jsou rozděleny na laterální a mediální laloky. Střední část jater je rozdělena na čtyřhranný lalok (lobus quadratus) v dolní části a ocasatý lalok (lobus caudatus) nahoře (ČERVENÝ, 1998).
Obrázek 7: Játra psa (HILL'S PET NUTRITION, INC., 2004)
3.7 Slinivka břišní (pancreas) Slinivka břišní je druhou důležitou velkou žlázou náležející k trávicímu traktu. Je to žláza s vnitřní i vnější sekrecí. Její exokrinní tkáň produkuje pankreatickou šťávu, která je odváděna slinivkovým vývodem, který ústí společně se žlučovodem a přídatným slinivkovým vývodem do dvanáctníku. Pankreatická šťáva obsahuje enzymy hydrolázy, které štěpí bílkoviny, lipidy a sacharidy. Je proto velmi potřebná při trávení potravy. Endokrinní tkáň tvoří pouze 2–3 % tkáně slinivky, je roztroušena v podobě ostrůvků mezi exokrinní tkání a vylučuje do krve hormony insulin a glukagon (MARVAN, 1998). Slinivka břišní psa má temně červenou barvu díky velkému obsahu krve (NAJBRT, 1973). 23
4
FYZIOLOGIE TRÁVICÍ SOUSTAVY PSA DOMÁCÍHO K zachování života a tím všech životních funkcí organismu je nezbytný příjem po-
travy z vnějšího prostředí. Každý organismus vydrží bez potravy jen po určitou dobu, po kterou spotřebovává své energetické zásoby. Poté biochemickými přeměnami metabolizuje i vlastní tkáně a při dalším hladovění nastává smrt (REECE, 2011). Potrava přijatá z vnějšího prostředí je vystavena v trávicím traktu fyzikálním a chemickým vlivům, postupně se mění v tráveninu (chymus), ze které si organismus bere pro život nezbytné látky a zbytek opouští trávicí trakt jako stolice (faeces). Trávicí trakt (GIT) má několik hlavních funkcí – trávení, vstřebávání, skladování, ochranu a endokrinní funkci. Trávením nazýváme mechanické a chemické zpracování přijaté potravy. Vstřebávání, neboli resorpce, zahrnuje přestup selektovaných látek přes stěnu GIT do krve. Skladováním se rozumí vyrovnávání nárazovitého příjmu potravy. Vlastní imunitní systém spolu s trávením likvidují mikroorganismy a rozrušují antigenní strukturu látek, čímž zajišťují organismu ochranu. Při zpracování a vstřebávání potravy se uvolňují do krve endokrinně aktivní látky. Činnost GIT je řízena nervově, humorálně a přímo mechanickým a chemickým působením jeho obsahu (MAREŠ, 2003). Pes patří mezi masožravce (carnivora) a nejen morfologie jeho trávicího traktu, ale i jeho funkce je přizpůsobena druhu přijímané potravy. K vlastnímu příjmu potravy do dutiny ústní slouží pysky, zuby a jazyk. Pes využívá k příjmu potravy především zuby a někdy si pomáhá předními končetinami. Při příjmu tekutin pes využívá jazyk, kterým vmetá tekutinu do ústní dutiny. V ústní dutině začíná mechanické i chemické zpracování přijaté potravy. Koordinovanou činností čelistí, zubů, žvýkacích svalů a jazyka dochází k rozmělňování potravy. Tento proces se nazývá žvýkání (mastikace). Rozmělněná potrava se mísí se slinami a vzniká sousto, které je připraveno k polknutí (DOSKOČIL, 2003). Rozmělněním potravy dochází ke zvětšení jejího povrchu a usnadnění její degradace (REECE, 2011). Sliny zvlhčují dutinu ústní, chrání její sliznici před mechanickým poraněním potravou, usnadňují polykání sousta, umožňují chuťové vjemy, pomocí nárazníkových systémů neutralizují přebytečné kyseliny a zásady v potravě a chrání tak povrch zubů, mají významný antibakteriální a antivirový účinek a u psa mají i významnou funkci termoregulační (DOSKOČIL, 2003). Polknutím se sousto dostává z dutiny ústní jícnem do žaludku. Polykání začíná jako proces vědomý – fáze ústní, a pokračuje 24
jako reflexivní děj vůlí neovladatelný – fáze hltanová a jícnová. Právě díky vědomé fázi polykání u psa v bezvědomí hrozí nebezpečí, že dojde k aspiraci zvratků a k udušení. Sousto je nejprve vědomě posunuto do ústní úžiny, kde dojde k podráždění receptorů na kořeni jazyka a následuje sled reflexů. Nejprve se zastaví dýchání, uzavře se vstup do hrtanu hrtanovou příklopkou a nosní dutiny se uzavřou zvednutím měkkého patra. Dojde ke kontrakci hltanu a sousto je vtlačeno do jícnu. Poté je vstup do jícnu opět uzavřen a jsou otevřeny vstupy do nosní dutiny a hrtanu a je obnoveno dýchání. Peristaltickou vlnou se sousto posouvá jícnem směrem k česlu žaludku (REECE, 2011). V klidu je kardiální svěrač uzavřen. Když peristaltická vlna dojde k česlu, jeho svalovina ochabne a sousto se dostane do žaludku. Při pití se kardie otevírá na celou dobu pití. V žaludku se polknutá potrava shromažďuje, promíchává se s žaludeční šťávou, dál se mechanicky a chemicky zpracovává a je postupně vydávána dál do tenkého střeva. V žaludku se tvoří hlen, který chrání sliznici žaludku před vlivem jeho obsahu. Dál se do žaludku vylučuje kyselina chlorovodíková a enzymy, z nichž nejdůležitější je pepsin. Pepsin je produkován nepřímo jako neaktivní pepsinogen, který je aktivován v kyselém prostředí žaludku na pepsin (DOSKOČIL, 2003). Žaludek mění svůj objem podle množství přijaté potravy. Tekutiny opouštějí žaludek rychleji než pevná složka potravy, která se v žaludku začíná trávit účinkem enzymů. Zvracení (vomitus) je ochranná funkce organismu, která zabraňuje vstřebávání toxických látek. Při zvracení reflexivně dochází ke vzniku antiperistaltické vlny a vyprazdňuje se tak žaludek a počáteční úsek dvanáctníku přes dutinu ústní. Stejně jako při polykání dochází k uzavření nosních dutin a vstupu do hrtanu (REECE, 2011). Motorika tenkého střeva umožňuje jednak další promíchávání tráveniny a jednak její posunování kaudálním směrem. Ve dvanáctníku se trávenina z žaludku promíchává s pankreatickou šťávou a žlučí. V tenkém střevě dochází k trávení sacharidů, bílkovin i tuků a k vstřebávání konečných produktů přes střevní epitel do krve. Nejdůležitější trávicí šťávou je pankreatická šťáva. Obsahuje velké množství anorganických i organických látek, z nichž nejdůležitější jsou hydrogenuhličitan sodný a enzymy štěpící polysacharidy, bílkoviny a tuky. Hydrogenuhličitan sodný zajišťuje neutralizaci kyselé žaludeční tráveniny a umožňuje tak působení trávicích enzymů. Z proteolytických enzymů je to trypsin, chymotrypsin, karboxypeptidáza, elastáza a kolagenáza. Z dalších důleži25
tých enzymů pak ribonukleáza a deoxyribonukleáza, lipáza, fosfolipáza, cholesterolesteráza a alfa-amyláza. Žluč je důležitá pro trávení a vstřebávání tuků a současně slouží k vylučování některých látek z těla. Obsahuje anorganické látky, např. hydrogenuhličitan sodný, chlorid sodný, draselný a další. Z organických látek obsahuje především žlučové kyseliny a jejich soli, žlučová barviva, cholesterol, lecitin a další. Žluč se podílí také na neutralizaci kyselého žaludečního chymu, zajišťuje emulgaci tuku, zvyšuje aktivitu lipázy, umožňuje vstřebávání vitamínů rozpustných v tucích, zvyšuje motoriku střeva, má baktericidní a detoxikační účinky. Další trávicí enzymy jsou obsaženy ve střevní šťávě, kterou produkují Lieberkühnovy krypty nacházející se ve sliznici celého tenkého střeva a Brunnerových žláz. Střevní šťáva také obsahuje hlen, který je produktem pohárkových buněk sliznice a chrání ji před mechanickým poškozením. V tlustém střevě dochází ke vstřebávání vody a elektrolytů a tím zahuštění střevního obsahu. Intenzita fermentace je u psa vzhledem k druhu jeho potravy poměrně nízká. Peristaltické pohyby tračníku probíhají v obou směrech, což zpomaluje průchod střevního obsahu. Průchod potravy trávicím traktem je zakončen procesem kálení (defekace), kdy se výkaly dostávají z koncového úseku tračníku a z konečníku ven z těla. Tento proces je ovládaný vůlí (REECE, 2011).
26
5
ONEMOCNĚNÍ TRÁVICÍ SOUSTAVY PSA DOMÁCÍHO
5.1 Infekční onemocnění 5.1.1
Virové infekce
Primárními virovými patogeny GIT psů jsou koronaviry a rotaviry. Další viry způsobují systémová onemocnění, která zahrnují i vážné postižení GIT, především tenkého střeva. Jedná se o virus psinky, parvovirózy a infekční hepatitidy (SVOBODA, POSPÍŠIL, ET AL., 1996).
5.1.1.1
Koronavirové onemocnění psů
Koronavirové onemocnění psů (Coronavirosis canum) je akutní průjmové, vysoce nakažlivé onemocnění mladých psů, způsobené psím koronavirem CCV. Virus přežívá v prostředí v chladném období, proto se zvyšuje výskyt onemocnění hlavně v zimě. Zdrojem viru jsou infikované výkal. K nákaze pak dochází orální cestou kontaminovanou vodou, krmivem atd. Inkubační doba je 1–4 dny. Virus napadá enterocyty sliznice tenkého střeva zejména u štěňat a způsobuje tak několikadenní kašovitý až vodnatý průjem, někdy s příměsí hlenu a krve. Trus je zelené, žluté až oranžové barvy a silně zapáchá. Během této doby je virus vylučován ve velkém množství spolu s trusem a dále je vylučován ještě i několik dalších měsíců, takže se trus již zdravého zvířete může stát zdrojem další nákazy. Proti viru se ve sliznici střeva začnou tvořit protilátky IgA a následně dochází k regeneraci střevního epitelu. Nebezpečná může být dehydratace způsobená průjmem a současné napadení dalšími střevními patogeny. Onemocnění lze diagnostikovat podle anamnézy, klinických příznaků a prokázáním přítomnosti viru v trusu. Dále je nutné vyloučit jiné infekce. Terapie je symptomatická, důležitá je především rehydratace organismu. Prvních 12–24 hodin zvířeti nepodáváme žádné krmivo, pak následuje pozvolná dieta. Antibiotika se při mírném průběhu nepoužívají. Vakcinace se využívá hlavně na místech s velkou koncentrací psů, například ve velkých chovech nebo v útulcích. Prognóza onemocnění je dobrá, ve většině případů onemocnění samo odezní během krátké doby (SVOBODA, POSPÍŠIL, ET AL., 1996). 27
5.1.1.2
Rotavirová infekce psů
Rotavirové infekce psů (Rotavirosis canum) způsobují mírné průjmové onemocnění hlavně štěňat. Původcem infekce je rotavirus skupiny A sérotypu 12, velmi rezistentní vůči vnějšímu prostředí. Virus napadá pouze trávicí trakt. K infekci dochází orálně, napadený je obzvláště epitel dvanáctníku a lačníku. Hlavním příznakem je mírný vodnatý průjem způsobující dehydrataci. U štěňat, která nezískala pasivní imunitu z kolostra feny, může rotavirus způsobit těžký průjem. Diagnostikovat virus lze z výkalů sérologicky ELISA testem, elektronovým mikroskopem, nebo například gelovou elektroforézou. Je důležité především vyloučit jiné příčiny onemocnění. Léčba zahrnuje dietu, rehydrataci a úpravu elektrolytů. Vakcinace se neprovádí (SVOBODA, POSPÍŠIL,
ET AL.,
1996). 5.1.1.3
Psinka
Psinka (Febris canum contagiosa, FCC) je velmi nakažlivé onemocnění nejen psů. Ještě v nedávné době představovala velké riziko i v našich chovech psů. V současné době je riziko minimalizováno díky prevenci spočívající ve vakcinaci psů. Díky tomu se onemocnění již vyskytuje minimálně. Původcem onemocnění je virus z čeledi Paramyxoviridae. Virus není v prostředí příliš stabilní, je citlivý na vyšší teploty, UV záření i běžné desinfekční prostředky. Inkubační doba je 14–21 dnů. Hlavní cestou infekce je kontakt s infikovaným jedincem. K přenosu dochází zejména kapénkovou infekcí (BERNARDY, 2001). K přenosu viru může dojít i z feny na štěňata transplacentárně. Onemocnění se vyskytuje zvláště u štěňat a mladých psů, kteří nebyli očkováni (SVOBODA, POSPÍŠIL, ET AL., 1996).
Onemocnění může mít různý průběh závislý na mnoha faktorech, především na imunitní odpovědi jedince. Asi v polovině případů se neobjeví klinické příznaky vůbec. V ostatních případech se může rozvinout několik forem onemocnění – kožní, respirační, oční, gastrointestinální a nervová forma. Nervová forma je nejzávažnější a může se rozvinout ze všech ostatních forem. Gastrointestinální forma napadá žaludek a střevo, projevuje se zvracením a průjmem. Trus obsahuje větší množství hlenu případně i krev a silně páchne (BERNARDY, 2001). U štěňat, která byla virem napadena během výměny chrupu, vzniká hypoplazie zubní skloviny – tzv. psinkový chrup. 28
Diagnostika psinky je možná kombinací klinických příznaků a sérologického vyšetření. Terapie psinky je pouze symptomatická a její výsledek je nejistý. Antibiotika se používají k léčbě sekundární bakteriální infekce. Prognóza je nepříznivá, nervová forma končí téměř vždy úhynem, a i jiné formy psinky mohou později přejít v nervovou formu (SVOBODA, POSPÍŠIL, ET AL., 1996). 5.1.1.4
Parvovirové onemocnění psů
Parvoviróza (Parvovirosis canum) je akutní, vysoce nakažlivé onemocnění s rychlým průběhem. Infekci způsobuje virus z čeledi Parvoviridae, který je na rozdíl od viru psinky velmi odolný vůči vnějšímu prostředí, ve kterém může přežívat měsíce i roky. Stejně jako u psinky se jedná o onemocnění především štěňat. Virus způsobuje systémové onemocnění, ale hlavně napadá tenké střevo a myokard. K nákaze dochází orální cestou kontaminovaným krmivem nebo vodou. Virus se z organismu dále šíří výkaly, močí, slinami a zvratky. Střevní forma onemocnění se vyznačuje vysokou horečkou, nechutenstvím, apatií, zvracením pěnovitých žlutobílých zvratků a kašovitým až vodnatým průjmem s obsahem krve, který typicky páchne. Průjem rychle způsobuje dehydrataci organismu, dochází ke snížení imunity a k sekundární bakteriální infekci. Bez včasného zásahu zvíře uhyne během několika dnů díky dehydrataci a bakteriální sepsi (BERNARDY, 2001). Pro diagnostiku je důležitá anamnéza, rozpoznání typických klinických příznaků a výsledky laboratorních vyšetření. Ze sérologických metod se využívá především hemaglutinačně inhibiční test (SVOBODA, POSPÍŠIL, ET AL., 1996). Terapie spočívá hlavně v rehydrataci organismu, v počátečním stádiu onemocnění se podávají imunoglobuliny a dále pak antibiotika na potlačení sekundární bakteriální infekce. Nejlepším možným řešením je prevence parvovirového onemocnění vakcinací. Prognóza při napadení myokardu není příznivá. Při intestinální formě onemocnění hraje roli včasné zahájení léčby (BERNARDY, 2001).
29
5.1.1.5
Infekční hepatitida psů
Infekční hepatitida psů (Hepatitis contagiosa canis, HCC, Rubarthova choroba) je nakažlivý zánět jater způsobený virem z čeledi Adenoviridae, kmenem CAV-1. Virus při pokojové teplotě přežívá několik dní, při 4 ºC i několik měsíců, citlivý je na vyšší teploty. K infekci nejčastěji dochází oronazálně, nebo díky vektorům, kterými jsou vnější parazité psů, například blechy. Nepřímo je možný přenos viru i oděvy nebo chovatelskými pomůckami. Inkubační doba je 4–7 dní. Z organismu se virus šíří slinami, močí a výkaly. Virus napadá všechny tkáně, nejvíce však zasahuje ledviny a játra, proto je nejčastější příčinou úhynu náhlé selhání jater. Průběh onemocnění může být velmi variabilní, dokonce infekce nemusí mít žádné klinické příznaky. Závisí to na protilátkové odpovědi imunitního systému konkrétního jedince (SVOBODA, POSPÍŠIL, ET AL., 1996). Mezi první příznaky patří horečka, nechutenství, skleslost, vodnatý výtok z očí, dále zánět mandlí, ve kterých dochází k namnožení viru, zvětšené mízní uzliny, otoky přední části těla, zvracení, průjem a s ním spojená dehydratace organismu. Na poškození jater ukazuje zvýšená bolestivost při palpaci v jaterní krajině, žloutenka (ikterus) a také zvětšení jater a sleziny. V některých případech se objevují i příznaky poškození CNS (SOVA, 1987). Z hematologického a biochemického vyšetření můžeme usuzovat na poškození různých orgánů. Antigenní struktura viru CAV-1 způsobuje aglutinaci erytrocytů, čehož se využívá v sérologické diagnostice k určení definitivní diagnózy. Využívá se reakce vazby komplementu, nepřímá hemaglutinace a ELISA. Virus lze detekovat již pátý den po infikaci z většiny tkání a i několik měsíců po prodělání nemoci je vylučován v moči zvířete. Z hlediska diferenciální diagnostiky se mohou příznaky podobat psince nebo parvovirovému onemocnění. Terapie tohoto onemocnění musí být přizpůsobena konkrétním projevům v daném případě. Na prvním místě je zajištění základních životních funkcí. Základní terapie hepatitidy spočívá v aplikaci infuzních roztoků a úpravě elektrolytové rovnováhy. Léčba antibiotiky se používá kvůli výrazné imunosupresi. U tohoto onemocnění je ovšem mnohem důležitější prevence, která spočívá v aktivní imunoprofylaxi. Štěně je chráněno pasivní imunitou získáním kolostrálních protilátek. Pak by měla nastoupit vakcinace a nezbytná alespoň jedna revakcinace v rozmezí 3–4 týdnů. K vakcinaci se používají 30
živé atenuované očkovací látky. Po přirozeně prodělané infekci získává zvíře celoživotní imunitu. Klinicky projevené infekce končí úhynem asi ve 40 % případů. V přirozených podmínkách je mortalita nižší vzhledem k tomu, že velká část infekcí probíhá latentně, nebo není vůbec diagnostikována (SVOBODA, POSPÍŠIL, ET AL., 1996).
Obrázek 8: Kouřový zákal rohovky při HCC – tzv. "modré oko" (SVOBODA, POSPÍŠIL ET AL, 1996)
5.1.2
Bakteriální infekce
Bakterie většinou nebývají primární příčinou onemocnění trávicího traktu. Trávicí trakt je fyziologicky osídlen řadou bakterií, které za normálních podmínek nejsou pro organismus patogenní. Nebezpečí bakterií spočívá především v sekundární bakteriální infekci, ke které může dojít při jiném onemocnění, například při psinkce, parvoviróze nebo infekční hepatitidě. V těchto případech se pro organismus mohou stát patogenními bakterie, které jsou běžnou součástí střevní mikroflóry. Mezi tyto bakterie patří například Escherichia coli nebo Clostridium perfringens. K infekci dochází v důsledku poškození sliznice trávicího traktu, nebo výrazné imunosupresi, způsobené primárním onemocněním. 31
5.2
Parazitární onemocnění Nejčastějšími vnitřními parazity (endoparazity) psů jsou škrkavky a tasemnice. Dal-
šími parazity GIT psa mohou být měchovci, tenkohlavci, kokcidie, nebo prvok Giardia intestinalis. 5.2.1
Škrkavky
Napadení škrkavkami neboli toxokaróza (askaridóza) je nejčastější a nejvíce nebezpečné parazitární onemocnění psů. U psa parazituje druh škrkavka psí (Toxocara canis), která je běžně rozšířená. Její vajíčka jsou velmi odolná proti vlivům prostředí a mohou být zdrojem onemocnění i více než 3 roky. Jsou zdrojem nebezpečí především pro štěňata a vzhledem k možnému přenosu na člověka mohou ohrozit i děti. Škrkavky jsou na průřezu ovální červi dlouzí 6–18 cm bílé až nažloutlé barvy. K infekci může dojít třemi způsoby. Přímo orální cestou pozřením vajíček škrkavky, transplacentárním přenosem larev z feny na štěňata, nebo přenosem larev přítomných v mateřském mléce – galaktogenní přenos. Z vajíček se v trávicím traktu uvolňují larvy, které se přes střevní stěnu dostávají do krve, portálním krevním oběhem do jater a odtud do plic. Následným vykašláním se dostanou do dutiny ústní, kde jsou polknuty a cyklus končí znovu v trávicím traktu. Tomuto cyklu se jinak říká enterohepatopulmonální migrace. Ve střevě pak dospělé škrkavky produkují další vajíčka a vše se opakuje.
Obrázek 9: Životní cyklus škrkavky psí (HORÁK, VOLF, ET AL., 2007) 32
U mláďat vznikají respirační potíže – ztížené dýchání, pneumonie a kašel. Ve střevě využívají živiny z potravy psa, čímž způsobují hubnutí, dále zvracení, průjem a následnou dehydrataci. Při velkém množství škrkavek v trávicím traktu může dojít i k ucpání střeva a jeho ruptuře. V tomto případě je zvětšené a bolestivé břicho. V extrémních případech může dojít až k úhynu, díky intoxikaci neurotoxinem askaridinem, který produkují škrkavky. Neurotoxin také způsobuje křeče, někdy i ochrnutí. U dospělých psů migrují škrkavky do různých orgánů, kde se ukládají – somatická migrace (ŠTURSA, 2006). Diagnostika se provádí vyšetřením trusu – koprologickým vyšetřením. Aby byl výsledek objektivní, měly by být vyšetřeny tři vzorky odebrané nejlépe obden. Vzorky by měly být skladovány v plastové nebo skleněné nádobě v chladu a dopraveny do laboratoře (SVOBODOVÁ, 2008).
Obrázek 10: Škrkavky (BOČKOVÁ, 2007) Terapie spočívá v podání odčervovacího preparátu, což se dělá i v rámci prevence. Fena se odčervuje v době krytí a po porodu společně se štěňaty. Štěňata odčervujeme ve dvou týdnech věku a pak v dvoutýdenních intervalech do tří měsíců věku. Potom každé tři měsíce až do jednoho roku. U dospělých psů provádíme preventivní odčervení dvakrát do roka. Pokud se v trusu objeví škrkavky, tak vždy odčervení po dvou týdnech opakujeme, abychom postihli všechna vývojová stadia (ŠTURSA, 2006). Používají se preparáty ve formě pasty, tablet, nebo tzv. spot-on. Pasty a tablety se podávají perorálně. Pasta je vhodnější pro podávání malým štěňatům. Přípravek spot-on se aplikuje na 33
kůži v oblasti kohoutku. Všechny tyto přípravky je nutné dávkovat podle hmotnosti zvířete (LENSKÁ, 2008). Prognóza je velmi dobrá, k úhynům při pravidelném odčervení prakticky nedochází. 5.2.2
Tasemnice
Tasemnice jsou na rozdíl od škrkavek ploší červi. Mají tělo složené z článků a mohou dorůstat délky až několika metrů. Přední část těla tvoří hlavička s háčky, kterými se tasemnice přichycuje ke stěně střeva. Od škrkavek se liší také tím, že napadají dospělé jedince a pro svůj vývoj potřebují mezihostitele, kterým mohou být různá hospodářská zvířata, nebo blechy. V mezihostiteli se vyvíjí larvální stadium tzv. boubel. K infekci psa potom může dojít pozřením syrového masa, nebo vykusováním blech. Tasemnice žije ve střevě svého hostitele a uvolňuje koncové články těla plné vajíček, které odcházejí z těla spolu s trusem. Vajíčka v trusu jsou potom zdrojem další nákazy. Nejběžnější tasemnicí u psů je tasemnice psí (Dipylidium caninum), jejímž mezihostitelem je blecha. Dalšími tasemnicemi napadajícími psy jsou tasemnice liščí (Echinococcus multilocuralis), měchožil zhoubný (Echinococcus granulosus) a tasemnice rodu Taenia. Nebezpečí představuje možný přenos na člověka.
Obrázek 11: Životní cyklus škrkavky psí (HORÁK, VOLF, ET AL., 2007) 34
Obrázek 12: Tasemnice (BOČKOVÁ, 2007)
Diagnostika spočívá v pravidelné kontrole trusu psa, v němž lze pouhým okem identifikovat články tasemnice. Případně mohou být přilepené na chlupech v oblasti řitního otvoru. Články jsou pohyblivé a způsobují psovi svědění, proto je dalším příznakem napadení tasemnicí tzv. sáňkování (ŠTURSA, 2006). Terapie a prognóza je shodná s terapií popsanou u škrkavek.
5.3 Onemocnění zubů Mezi onemocnění zubů patří různé vývojové vady zubů, hypoplazie skloviny, zubní kaz a zánět zubní dřeně, zubní kámen a s ním spojený zánět dásní, zánět ozubice, nebo zubní váček (absces). Dále může docházet k poruchám v opotřebování zubů, nebo k frakturám zubů. K vývojovým vadám řadíme například snížení počtu zubů (oligodontia), zvýšení počtu zubů (polyodontia), změny tvaru zubů, nebo změny v postavení zubů a ve skusu zubů (HALOUZKA, 1999). 5.3.1
Pseudopolyodoncie
Pseudopolyodoncie se týká mladých psů v období výměny chrupu, kdy se prořezávají zuby trvalé dentice, ale původní zuby mléčného chrupu zůstávají v zubních alveolech. Nejčastěji k tomu dochází u špičáků. Tato vada výměny mléčného chrupu za trvalý je typická obzvláště pro miniaturní plemena psů, u kterých často dochází ke zdvojení všech zubů. Tyto perzistentní mléčné zuby, které nevypadnou spontánně do 7 měsíců věku psa, je nutné extrahovat v celkové anestezii, protože je třeba nejprve uvolnit kořen zubu. Pokud se zub trvalého chrupu prořezává špatně, musíme k extrakci přistoupit i dříve. Pokud bychom mléčné zuby ponechali, docházelo by k zachytávání potravy mezi zuby, a tím k rychlejšímu vzniku zubního kamene, nebo ke špatnému skusu zubů a bolestivosti (DUCHKOVÁ, 2006). 5.3.2
Zubní kaz
Zubní kaz (caries dentis) se u psů vyskytuje mnohem méně než u člověka, zhruba u 5–10 % populace. Jedná se o onemocnění tvrdých tkání zubu. Dochází k demineralizaci anorganické složky a enzymatickému rozkladu organické matrix, které způsobují zejména kyselé produkty bakterie Streptococcus mutans. Zubní kaz poté proniká až do
35
dřeňové dutiny, kde způsobuje zánět dřeně (pulpitis) a nakonec dojde k předčasnému vypadnutí zubu (FICHTEL, 2008). Nejčastěji bývají postiženy stoličky, nebo špičáky. Terapie spočívá v odstranění poškozené zubní tkáně a vyplněním vzniklé kavity výplňovým materiálem. Takto ošetřený zub je pak ale méně odolný vůči frakturám (DUCHKOVÁ, KOBLOVSKÁ, 2009). 5.3.3
Zubní kámen
Zubní kámen (cremor dentinum, odontolithiasis) vzniká ze zubního plaku, který se usazuje na povrchu zubů jeho mineralizací. Dochází ke shlukování krystalů uhličitanu hořečnatého a vápenatého, a vytvoření celistvé vrstvy zubního kamene (FICHTEL, 2008). Barva zubního kamene může být různá, světle žlutá, hnědá až hnědočerná. Vrstva zubního kamene se postupně zvětšuje a začíná tlačit na dáseň, způsobuje její podráždění, zánět (gingivitis) a její ústup. Hluboký zánět dásní přechází v zánět ozubice (periodontitis), dochází k uvolňování závěsného aparátu zubu a k jeho předčasné ztrátě. Tvorbou zubního kamene trpí ve větší míře malá a brachycefalická plemena psů.
Obrázek 13: Zubní kámen na chrupu jorkšírského teriéra Psi mají nižší práh bolestivosti zubů než člověk, proto i při silném zánětu dásní a parodontóze přijímají normálně potravu, aniž by si toho chovatel všiml. Důležitá je tedy pravidelná kontrola dutiny ústní (DUCHKOVÁ, KOBLOVSKÁ, 2009). Na zubní kámen často upozorní i zápach z tlamy zvířete, který je způsoben sirnými produkty bakterií zubního plaku a zánětlivé tkáně (FICHTEL, 2008). 36
Zubní kámen je nutné včas odstranit pomocí zubní škrabky, nebo lépe zubního ultrazvuku. Zákrok probíhá v celkové sedaci zvířete, což umožňuje důkladné odstranění zubního kamene, snížení rizika poškození dásní a zubní skloviny, a nezpůsobuje nadměrný stres psa. Velmi důležitá je prevence tvorby zubního kamene pravidelným čištěním chrupu nejméně dvakrát týdně pomocí zubního kartáčku a enzymatické pasty (DUCHKOVÁ,
KOBLOVSKÁ, 2009). Tím dochází k odstraňování měkkého zubního plaku, ze
kterého se zubní kámen tvoří. Čištění je vhodné doplnit podáváním potravy, pamlsků a hraček, které svým tvarem a strukturou při žvýkání také pomáhají odstraňovat zubní plak (FICHTEL, 2008). 5.3.4
Hypoplazie skloviny
Při hypoplazii skloviny dochází k poruše vývoje zubu. Sklovina nepokrývá celou korunku zubu, povrch zubu je nerovný, sklovina je nekvalitní, ztenčená a prosvítá pod ní žlutý až hnědý dentin. Dochází ve větší míře k ukládání zubního plaku a kamene, zvyšuje se riziko vzniku zubního kazu a zuby jsou méně pevné, proto častěji dochází i k frakturám takto postižených zubů. Toto onemocnění můžou vyvolat v období vývoje zubu například poruchy štítné žlázy, hormonální poruchy nebo infekční onemocnění jako je psinka, odtud potom název psinkový chrup (SVOBODA, ET AL., 2000).
5.4 Jiná onemocnění trávicího traktu Mezi další častá onemocnění trávicího traktu psů patří různá mechanická poškození způsobená cizími tělesy. Často dochází k zánětům sliznice dutiny ústní (stomatitis) v důsledku poranění ostrými úlomky kostí, nebo třísek při aportování kusů větví. Cizí tělesa v trávicím traktu mohou způsobit zánět a neprůchodnost (obstrukci) úzkých částí jako jsou hltan, jícen, nebo střeva. V souvislosti s jinými onemocněními může dojít k zánětu mandlí (tonzilitis). Další velkou skupinou onemocnění jsou nádorová onemocnění, která mohou postihovat prakticky kteroukoliv část trávicího traktu. Špatně zvolený způsob a druh krmení může vyvolat průjmové onemocnění nebo zácpu. Dlouhodobé překrmování způsobuje obezitu, která přímo ohrožuje zdravotní stav psa, především zatěžuje jeho kardiovaskulární systém a pohybový aparát.
37
5.4.1
Přetočení žaludku
Přetočení žaludku (torze, syndrom dilatace a volvulu žaludku) je velmi nebezpečné onemocnění psů především velkých a obřích plemen. Jeho nebezpečí spočívá ve velmi rychlém průběhu. Pokud není včas diagnostikováno a proveden chirurgický zákrok dochází k úhynu zvířete. Příčiny vzniku tohoto onemocnění nejsou přesně známé, ale hlavním faktorem vzniku je pohyb bezprostředně po příjmu potravy, zejména chůze ze schodů. Dalšími faktory jsou anatomická predispozice, genetické faktory, hltání při příjmu potravy a kvalita potravy. Prudkým pohybem naplněného žaludku dojde k jeho přetočení a zaškrcení obou konců. Potrava v žaludku začne kvasit, vznikají plyny, žaludek se zvětšuje. Zaškrcením cév dojde k nedostatečnému zásobení kyslíkem a snížení krevního tlaku. Následuje šok a selhání kardiovaskulárního systému. Dále se přeruší peristaltika a může dojít i k nekróze části žaludeční stěny. Pro diagnostiku je velmi důležité zpozorovat již první příznaky onemocnění. Jsou jimi zvětšené, ztuhlé břicho bolestivé při palpaci, neúspěšné pokusy o zvracení, nadměrné slinění a polykání, zrychlený dech, nadměrné pití, odmítání potravy, bledé sliznice, nahrbený postoj nebo nepřirozené polohy těla. Diagnóza se potvrdí jedině rentgenologickým vyšetřením (ROČKOVÁ 2010).
Obrázek 14: Rentgenový snímek – torze žaludku psa (SVOBODA, ET AL., 2000).
38
Prvním krokem terapie je oběhová stabilizace pacienta provedená infuzní terapií. Následuje dekomprese žaludku, buď zavedením sondy přes dutinu ústní do žaludku, nebo gastrocentézou – punkcí žaludku přes břišní stěnu. Třetím krokem je chirurgický zákrok, při kterém se provede repozice žaludku do jeho fyziologické polohy a její zajištění fixací k břišní stěně, tzv. gastropexe. Prognóza závisí především na čase. Čím později je onemocnění diagnostikováno a zahájena léčba, tím menší je šance, že bude úspěšná (SVOBODA, ET AL., 2000).
39
6
ZÁVĚR Vzhledem k úzkému vztahu trávicí soustavy k dalším tělním systémům, zejména
k dýchací soustavě a krevnímu oběhu, se mnoho onemocnění postihujících trávicí trakt psa neprojevuje pouze na něm, ale jde o onemocnění systémová, postihující celý organismus. Dýchací cesty jsou anatomicky propojené s trávicí soustavou a oběhová soustava umožňuje šíření patogenů z trávicí soustavy do jiných orgánů. U onemocnění postihujících trávicí trakt je velmi důležitá včasná diagnostika a včasné zahájení léčby. Podstatná je diferenciální diagnostika, kdy velmi záleží na rozlišení zejména infekčních onemocnění od dietetických poruch, případně otrav, protože klinické příznaky jsou často velmi podobné. Terapie spočívá v první řadě ve stabilizaci životních funkcí pacienta. V případě průjmových onemocnění to znamená hlavně dostatečnou rehydrataci organismu buď přirozenou cestou, nebo v těžších případech infuzní terapií. Většina onemocnění způsobuje imunosupresi organismu a narušení přirozené bariéry mezi obsahem trávicího traktu a vnitřním prostředím organismu, čímž umožní rozvoj sekundární bakteriální infekce. Tu je možné potlačit podáváním antibiotik, které ovšem musí být vždy uvážené a nejlépe cílené. V případě podávání antibiotik i při lehčích průjmových onemocněních dochází k vážnému a zbytečnému narušení přirozené bakteriální mikroflóry a rozvíjí se rezistence patogenů vůči antibiotikům, což způsobuje do budoucna neúčinnost další terapie pomocí antibiotik. Vzniku většiny onemocnění můžeme účinně předcházet jejich prevencí. To znamená především správným dodržováním zásad hygieny v chovu, pravidelnými prohlídkami u veterinárního lékaře, který provádí vakcinaci proti infekčním onemocněním, každodenním pozorováním změn v chování zvířat a tím včasným rozpoznáním prvních klinických příznaků.
40
7
POUŽITÁ LITERATURA
BERNARDY J., 2001: Psinka a parvoviróza. Veterinární internetový rádce pro chovatele psů a koček online [cit. 2011–04–27]. Dostupné na: http://www.veterina– info.cz/script/articledetail.asp?rid=37
BOČKOVÁ D., 2007: Vnitřní paraziti psa. Můj pes vše o psech online [cit. 2011–04– 27].
Dostupné
na:
http://www.muj–pes.cz/zdravi–a–nemoci/vnitrni–paraziti–psa–
111.html
ČERVENÝ Č., 1998: Apparatus digestorius, s. 7–49. In: ČERVENÝ Č., Veterinární anatomie – Splanchnologia. Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, Brno, 134 s.
DOSKOČIL J., 2003: Trávení a vstřebávání, s. 92–141. In: JELÍNEK P., KOUDELA K., et al., Fyziologie hospodářských zvířat. Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, Brno, 414 s.
DUCHKOVÁ D., 2006: Zadržené mléčné zuby. Vetcentrum Stodůlky online [cit. 2011– 04–27]. Dostupné na: http://www.vetcentrum.cz/stodulky/lekar/830/zadrzene–mlecne– zuby
DUCHKOVÁ D., KOBLOVSKÁ R., 2009: Péče o zuby a záchovná stomatologie u psů a koček. Můj pes moje kočka, 2 (2): 24–25.
FICHTEL T., ŽERTOVÁ H., 2008: Otevřete ústa, prosím! Zvířata & zdraví, 1 (1): 6– 10.
HALOUZKA R., 1999: Systémová veterinární patologie Díl II. – Trávicí systém, játra a žlučové cesty, pankreas, peritoneum. Veterinární a farmaceutická univerzita Brno, Brno, 112 s.
41
Hill's Atlas of Veterinary Clinical Anatomy. [s.l.] : Veterinary Medicine Publishing Company, 2004. 99 s.
KOMÁREK V., ŠTĚRBA O., 1999: Systema gastropulmonale – trávicí a dýchací soustava, s. 231–315. In: ČERVENÝ Č., KOMÁREK V., ŠTĚRBA, O., Koldův atlas veterinární anatomie. Grada, Praha, 704 s.
KÖNIG H. E., SAUTET J., LIEBICH H.–G., 2002: Trávicí ústrojí – apparatus digestorius, s. 15–80. In: KÖNIG H. E., LIEBICH H.–G., Anatomie domácích savců 2 – Splanchnologie, cévní a nervová soustava. Hájko & Hájková, Bratislava, 416 s.
LENSKÁ B., 2008: Odčervení. Můj pes moje kočka, 1 (9): 18–19.
MAREŠ J., 2003: Fyziologie trávení a vstřebávání, s. 321–390. In: TROJAN, S., et al., Lékařská fyziologie. Grada, Praha, 772 s.
MARVAN, F., 1998: Trávicí soustava, s. 135–161. In: MARVAN, F., et al., Morfologie hospodářských zvířat. Brázda, Praha, 304 s.
MIKYSKA E., NAJBRT R., 1973: Apparatus digestorius – soustava trávicích ústrojí, s. 293–372. In: NAJBRT R., et al., Veterinární anatomie 1. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 441 s.
POPESKO, P., 1992: Apparatus digestorius , s. 248–306. In: POPESKO, P., et al., Anatómia hospodárskych zvierat. Príroda, Bratislava, 693 s.
REECE, W. O., 2011: Trávení a vstřebávání, s. 313–360. In: REECE, W. O., Fyziologie a funkční anatomie domácích zvířat. Grada, Praha, 480 s.
ROČKOVÁ V., 2010: Torze žaludku. Můj pes vše o psech online [cit. 2011–04–27]. Dostupné na: http://www.muj–pes.cz/zdravi–a–nemoci/torze–zaludku–551.html 42
SOVA Z., 1987: Nemoci psů. Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 264 s.
SVOBODA M., POSPÍŠIL Z., et al., 1996: Infekční nemoci psa a kočky. Česká asociace veterinárních lékařů malých zvířat, Brno, 504 s.
SVOBODA M., SENIOR D. F., DOUBEK J., KLIMEŠ J., et al., 2000: Nemoci psa a kočky – I. díl. Noviko, Brno, 1014 s.
SVOBODOVÁ V., ŽERTOVÁ H., 2008: Vnitřní paraziti psů a koček Zvířata & zdraví, 1 (2): 6–8.
ŠTURSA J., 2008: Odčervení psů a koček – opatření proti vnitřním parazitům. Veterinární
klinika
Havlíčkův
Brod
online
[cit.
2011–04–27].
Dostupné
http://www.veterinahb.cz/odcerveni–psu–kocek/
VOLF P., HORÁK P., et al., 2007: Paraziti a jejich biologie. Triton, Praha, 318 s.
43
na:
8
SEZNAM OBRÁZKŮ
Obrázek 1: Dutina ústní a hltan psa (NAJBRT, ET AL., 1973) ........................................... 11 Obrázek 2: Stavba zubu (NAJBRT, ET AL., 1973) .............................................................. 15 Obrázek 3: Horní a dolní zubní oblouk psa (ČERVENÝ, KOMÁREK, ŠTĚRBA, 1999) ......... 17 Obrázek 4: Chrup psa ve věku 8 měsíců (ČERVENÝ, KOMÁREK, ŠTĚRBA, 1999) .............. 19 Obrázek 5: Žaludek psa (REECE, 2011) .......................................................................... 20 Obrázek 6: Schéma GIT psa (KÖNIG, LIEBICH, 2002) ..................................................... 21 Obrázek 7: Játra psa (HILL'S PET NUTRITION, INC., 2004) .............................................. 23 Obrázek 8: Kouřový zákal rohovky při HCC – tzv."modré oko" (SVOBODA, POSPÍŠIL ET AL,
1996) ......................................................................................................................... 31
Obrázek 9: Životní cyklus škrkavky psí (HORÁK, VOLF, ET AL., 2007) ............................. 32 Obrázek 10: Škrkavky (BOČKOVÁ, 2007)......................................................................... 33 Obrázek 11: Životní cyklus škrkavky psí (HORÁK, VOLF, ET AL., 2007) ........................... 34 Obrázek 12: Tasemnice (BOČKOVÁ, 2007) ...................................................................... 34 Obrázek 13: Zubní kámen na chrupu jorkšírského teriéra ............................................. 36 Obrázek 14: Rentgenový snímek – torze žaludku psa (SVOBODA, ET AL., 2000). ........... 38
44
9
SEZNAM TABULEK
Tabulka 1: Prořezávání a výměna zubů psa (ČERVENÝ, KOMÁREK, ŠTĚRBA, 1999)......... 18
45
