MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

BRNO 2013

KRISTÝNA HOLCOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat

Reprodukce vybraných druhů ptáků chovaných v ZOO Bakalářská práce

Vedoucí práce: doc. Ing. Martina Lichovníková, Ph.D.

Brno 2013

Vypracovala: Kristýna Holcová

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Reprodukce vybraných druhů ptáků chovaných v ZOO vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. Dne………………………………… Podpis………………………………

PODĚKOVÁNÍ Děkuji doc. Ing. Martině Lichovníkové, Ph.D. za rady a připomínky při zpracování bakalářské práce, také RNDr. Libuši Veselé a vedoucímu úseku ptáků Lubomíru Veselému ze Zoologické zahrady Olomouc a pracovníkům ze zoologické zahrady ve Zlíně za poskytnuté informace. Dále děkuji své rodině za podporu při studiu.

ABSTRAKT Bakalářská práce je zaměřena na etologický pohled na reprodukci vybraných druhů ptáků ve volné přírodě a zoologické zahradě. Cílem práce je popsání námluvních tanců v přírodě a zhodnocení provádění tanců u těchto druhů ptáků chovaných v zoologické zahradě. V úvodu je zhodnocen význam zoologických zahrad. V další části je popsán život vybraných druhů ptáků ve volné přírodě a problémy spojené s chovem v zoologické zahradě. V závěru je shrnutí rozdílů reprodukce vybraných druhů ptáků žijících na svobodě a chovaných v zoologických zahradách.

Klíčová slova: reprodukce, etologie, ptáci, orel stepní, sovice sněžní, jeřáb královský, tukan bělolící

ABSTRAKT This thesis is focusing on ethological view of reproduction of selected species of birds in the wild and zoo. The aim of this thesis is to describe sexual behavior of these selected birds in nature and evaluate the implementation sexual behavior of those species in the zoos. In introduction of the thesis contains evaluation of the importance of the zoos. The next section of the thesis describes life of selected species of birds in the wild nature and the problems associated with breeding in zoos. In the end of the thesis is a summary of the differences of reproduction of these selected species living in freedom and reared in zoos.

Key words: reproduction, ethology, birds, steppy eagle, snowy owl, grey growned crane, channel-billed toucan

OBSAH 1 ÚVOD ............................................................................................................................ 9 1.1 Význam zoologických zahrad ................................................................................ 9 1.1.1 Hlavní prvky globální strategie ...................................................................... 9 2 CÍL PRÁCE ................................................................................................................. 11 3 LITERÁRNÍ PŘEHLED ............................................................................................. 12 3.1 Reprodukce .......................................................................................................... 12 3.1.1 Sexuální chování a výběr ............................................................................. 12 3.1.2 Sekundární pohlavní znaky u ptáků ............................................................. 13 3.1.3 Tok................................................................................................................ 14 3.1.4 Výběr partnera .............................................................................................. 15 3.1.5 Partnerské vztahy ......................................................................................... 15 3.2 Vybrané druhy...................................................................................................... 17 3.2.1 Život v přírodě .............................................................................................. 17 3.2.1.1 Orel stepní .......................................................................................... 17 3.2.1.2 Sovice sněžní ...................................................................................... 22 3.2.1.3 Jeřáb královský ................................................................................... 27 3.2.1.4 Tukan bělolící ..................................................................................... 31 3.2.2 Život v ZOO ................................................................................................. 35 3.2.2.1 Orel stepní .......................................................................................... 35 3.2.2.2 Sovice sněžní ...................................................................................... 36 3.2.2.3 Jeřáb královský ................................................................................... 37 3.2.2.4 Tukan bělolící ..................................................................................... 38 4 ZÁVĚR ........................................................................................................................ 39 5 POUŽITÁ LITERATURA .......................................................................................... 41 6 POUŽITÉ OBRÁZKY ................................................................................................ 46

1 ÚVOD 1.1 Význam zoologických zahrad Podle Wheatera (1994) probíhal vývoj zoologických zahrad od zvěřinců až do složitých profesionálních zoologických parků. Na jejich vývoji se podílely změny v lidské společnosti, jako je zvýšení množství volného času a zvýšení celkového vzdělání. V oblasti biologických věd došlo k obrovskému zisku znalostí všech aspektů života zvířat, ale zároveň došlo k nárůstu nebezpečných hrozeb pro živočišné druhy a jejich ekosystému ve volné přírodě. Iniciativou Světové zoologické organizace (IUDZG) je světová strategie ochranářské práce ZOO (WZCS), k ní přispěli odborníci z mnoha zoologických zahrad a vytvořili dokument zahrnující globální společenství zoologických zahrad. Tento dokument zahrnuje současné názory na roli zoologických zahrad v globální ochraně. V průběhu času se strategie vyvíjí podle měnící se potřeby ochrany přírody a filozofie. Při jejím zveřejnění, v říjnu 1993, bylo mnoho zoologických zahrad a souvisejících organizací daleko ve svých příspěvcích pro zachování druhu zvířat. Strategie předpokládá, že všechny odpovědné ZOO zvýší jejich záchovnou činnost a poskytnou poradenství a podporu pro tento účel. Základním principem Světové strategie ochranářské práce ZOO (WZCS) je podpora zachování druhů zvířat, přírodních návyků a ekosystému.

1.1.1 Hlavní prvky globální strategie Goulden (1994) vidí význam globální strategie v tom, že všechny zoologické zahrady mají úlohu ve společné snaze zachovat co nejvíce druhů zvířat. V budoucnu budou muset všechny ZOO usilovat o dosažení standardů, které již stanovily nejlepší zoologické zahrady. Mezi hlavní cíle Světové strategie ochranářské práce ZOO patří pomoc při zachování oblastí, kde rychle ubývá volně žijících živočichů a biologické rozmanitosti. K dalším cílům patří:

9

a) Identifikace oblasti, v nichž mohou zoologické zahrady přispívat a určit, jak zoo může podpořit procesy vedoucí k zachování přírody a využívání přírodních zdrojů b) Rozvoj porozumění a podpory pro zachování potenciálu zoologických zahrad od vnitrostátních, super-národních a globálních orgánů, jakož i jiné společenské a politické strany a organizace. c) Přesvědčit místní zoologické zahrady a agentury pro ochranu životního prostředí, že v současné době má největší smysl existence těchto institucí, které mohou přispět k ochraně přírody přímo či nepřímo d) Pro pomoc zoologických zahrad na formulování politiky, ve které jsou začleněny priority týkající se ochrany přírody (Wheater, 1994)

10

2 CÍL PRÁCE Cílem bakalářské práce je popis námluvních tanců v přírodě u vybraných druhů ptáků, které zahrnují orla stepního, sovici sněžní, jeřába královského a tukana bělolícího. Dále se práce zabývá zhodnocením způsobu provedení tanců u těchto druhů ptáků v zoologických zahradách a výsledným porovnáním rozdílů pářících rituálů jedinců žijících ve volné přírodě a v zajetí.

11

3 LITERÁRNÍ PŘEHLED 3.1 Reprodukce Většina živočichů se vyznačuje pohlavní diferenciací a pohlavním rozmnožováním. Pouze některé druhy nižších organizmů se rozmnožují nepohlavním způsobem, například pučením a prostým dělením. Zvláštním typem je množení pomocí neoplozených vajíček neboli partenogeneze. Je známa hlavně u korýšů, hmyzu, vířníků, ale i u ryb a plazů. Zároveň však bylo zjištěno i několik partenogenetických vajec u ptáků, ty však při inkubaci velmi brzy uhynuly. Pouze v případě krocanů se z vajec vylíhla mláďata (Veselovský, 2005). Při pohlavním rozmnožování dochází ke splynutí samčích a samičích pohlavních buněk, kdy se zároveň rozdělují dědičné vlohy obou rodičů (Veselovský, 2005). Uskutečňuje se pomocí specializovaných orgánů samčího a samičího pohlavního ústrojí, které se skládají z pohlavních žláz a vývodných pohlavních cest. Pohlavní buňky a specifické pohlavní hormony se vytvářejí v pohlavních žlázách. Ty určí exteriérový pohlavní dimorfismus a pohlavní chování. Vývodné pohlavní cesty slouží k páření samce se samicí, posunutí spermií do pohlavních cest samice, splynutí gamet, nitroděložní vývoj a následné narození nového jedince (Jelínek et al., 2003). Předpokladem pro normální rozmnožování je produkce plnohodnotných, oplození schopných pohlavních buněk, oplození a následný neporušený nitroděložní vývoj jedince. To znamená, že samec i samice musejí být plodní (Jelínek et. al., 2003).

3.1.1 Sexuální chování a výběr Mezi prvními kdo formuloval sexuální výběr, který ovlivňuje úspěch jednotlivců při rozmnožování, byl Charles Darwin. Při sexuální selekci rozlišoval intrasexuální a intersexuální neboli epigamní výběr. Podstata intrasexuálního výběru spočívá v přímém konkurování mnoha samečků o samici. Při epigamním výběru si samci konkurují a samice si vybírají. Avšak u menšího počtu druhů to může být i naopak (Veselovský, 2005).

12

Sexuální

chování

náleží

k nejvýznamnějším

základním

projevům

života.

Nezbytným zahájením vlastní kopulace je sexuální chování, které umožňuje oplodnění a které je nazýváno námluvami neboli tokem. Dalšími částmi sexuálního chování je uzavírání párů a mechanismy vedoucí k upevnění vytvořených svazků (Veselovský, 2005). Dříve bylo za hlavní funkci sexuálního chování bráno zachování druhu. V současnosti se za cíl sexuálního chování považují projevy jedince, který se snaží maximálně zvýšit svoji zdatnost a nalézt vhodného partnera.

K základním

předpokladům úspěšného sexuálního chování patří druhová stejnost obou partnerů, jinak nelze očekávat plodné potomstvo. Dále je důležité, aby došlo k odpovídající adaptaci na život ve stejných ekologických podmínkách, partneři by měli patřit ke stejné populaci. Uzavřený svazek musí být úspěšně obhájen proti jiným konkurentům. U jedinců musí dojít k synchronizaci po etologické a fyziologické stránce, aby bylo oplození úspěšné (Veselovský, 2005).

3.1.2 Sekundární pohlavní znaky u ptáků Sekundární pohlavní znaky jsou u ptáků rozmanitější a nápadnější než u jiných živočišných tříd. Někteří ptačí samci oslovují samici vokální nebo instrumentální hudbou. Při tom jsou zdobeni nejrůznějšími hřebínky, laloky, výrůstky, rohy, nafouklými vaky, chocholkami, holými ostny či ozdobnými pery. Při dvoření samci používají tyto své přívěsky, které slouží jako ozdoby. Ty jsou jasně zbarvené a při námluvách je sameček nafukuje. Obvykle je překrásně zbarvený i zobák, holá kůže na hlavě a peří (Darwin 2005). Pro vyjádření nejrůznějších emocí slouží ptákům jejich zpěv. Mohou takto vyjádřit úzkost, strach, vztek, velké nadšení nebo štěstí. Někdy ho mohou využívat k nahánění hrůzy, například sykavý zvuk vydávaný některými hnízdícími ptáky. Vzájemným švitořením se udržuje hejno pohromadě při přelétání ze stromu na strom. K signalizaci nebezpečí slouží některé vydávané zvuky, které jsou srozumitelné ptákům stejného i jiného druhu. Při námluvách samci využívají zpěv k okouzlení samice a k předstihnutí svých rivalů. Podle Huntera (Barrington in Darwin, 2005) mají samci pravých zpěvných ptáků svaly v hrtanu silnější, než samice a jsou tak jediní s mezipohlavními rozdíly ve 13

fyziologii zpěvného ústrojí. Ačkoli u většiny ptáků nenajdeme žádné rozdíly, zpívají samci mnohem lépe a vytrvaleji, než samice (Darwin, 2005). Zbarvení samců je nedílnou součástí procesu námluv. Dospělí samci jsou ozdobeni barevným peřím či ornamenty, které jsou buď stálé, nebo se pravidelně objevují pouze v průběhu léta a v období hnízdění. Sezónní změny ve zbarvení peří závisí na pelichání dvakrát do roka nebo na vlastní změně barvy samotného peří. Existují druhy, které nemají ve zbarvení mezidruhové rozdíly a svou barvu nemění po celý rok. Další variantou jsou takoví ptáci, u nichž jsou obě pohlaví barevně podobná. Avšak mají drobné nepatrné rozdíly ve zbarvení letního a zimního peří. Tato nepatrná změna se dá přičíst odlišností vnějších podmínek. U mnohých ptáků je to naopak, zbarvením jsou stejní, ale velké odlišnosti nacházíme mezi letním a zimním peřím. U samců ptáků s mezipohlavními rozdíly dochází u každého dalšího roku k větší změně barvy letního a zimního peří. Příčinou rozdílnosti letního a zimního peří může být ochrana (Darwin, 2005). Někdy můžeme pozorovat, jak se samec dvoří tancem či se před samicemi předvádí na zemi nebo ve vzduchu. V některých případech vylučují samci pižmovou vůni, sloužící pravděpodobně k okouzlení samic (Veselovský, 2005).

3.1.3 Tok Při toku a uzavírání párů má u většiny ptáků hlavní roli samec. Ten láká partnerku zpěvem nebo nápadnými pohyby či prezentuje svůj svatební šat. K námluvám patří i předávání darů u mnoha ptačích druhů. Jde o akustická i optická lákadla, která se vzájemně kombinují. Ptáci jako létající tvorové využívají schopnosti letu při námluvách. Mezi typické letové schopnosti patří akrobatické manévry dravců (Veselovský, 2001). Jinou formu námluv nazýváme skupinový tok. Při něm je několik samců na určitém místě neboli tokaništi, aréně či leku. Kde se snaží zaujmout samici, která čeká v povzdálí (Veselovský, 2005).

14

3.1.4 Výběr partnera Svého partnera si volí převážně samice. Ta dává přednost nejzdatnějšímu samci, který je zárukou nejlepšího potomstva. Bedlivým pozorováním tokajících samců a protahováním námluv se samice snaží co nejvíce dozvědět o svém budoucím partnerovi (Veselovský, 2001). Samice potřebuje k rozmnožování mnohem více energie, má menší počet pohlavních buněk oproti samci a tudíž i omezené množství potomků. Ty musí často sama nejen vysedět, ale i vychovat. Samci mohou oplodnit větší počet samic díky obrovskému množství pohlavních buněk. Výhoda samice při výběru spočívá v možnosti odmítnutí samce. Bez její aktivní účasti je často vyloučena i kopulace. Kromě menšího počtu výjimek dochází k páření vzájemným přitlačením kloak, které musí samice umožnit odtažením ocasu (Veselovský, 2001). Samice posuzuje zdatnost a kvalitu partnera podle intenzity toku a vývoje samčího zbarvení. Hodnocení nápadnosti svatebního šatu u ptáků je odlišné od vnímání člověka, jelikož mnozí ptáci vidí i v UV-oblasti. Toto nápadné ornamentální zbarvení svatebního šatu může být ovšem pro samice i rizikem, byť se sebevíce uplatnilo při námluvách, neboť může snadno dojít k upoutání nepřítele. J. R. Krebs a N. B. Davis (1982) uvažují, že když se samec prosadí v námluvách i s nápadným zbarvením, což je pro něj obrovský hendikep, svědčí to o jeho zdatnosti (Veselovský, 2001). Za další určení zdatnosti u samce se považuje kvalita teritoria i příznivé umístění hnízda, kvalita zpěvu a jeho intenzita (Veselovský, 2001). Vliv na rozhodnutí samice má i zdravotní stav samce. Samice odmítají samce s nedokonalým přepelicháním, vybarvením, špatnou tělesnou kondicí či s peřím poškozeným všenkami (Veselovský, 2001).

3.1.5 Partnerské vztahy Variabilita partnerských vztahů odpovídá různým ekologickým podmínkám, potravní nabídce a délce hnízdění. Některé druhy či celé skupiny mohou mít několik typů svazků, jako je monogamie, polygamie, polyandrie nebo promiskuita (Veselovský, 2001). 15

Monogamie je svazek jediné samice a samce. Toto spojení je typické pro 90 % ptactva. Vysoké energetické nároky spojené s péčí o mláďata a získáváním potravy, se mohou výhodně rozdělit mezi oba rodiče. Pro lepší přežití potomstva, obraně proti nepřátelům a reakci na změny prostředí, je výhodné rozdělení povinností, jako je sezení na vejcích, zahřívání a krmení, mezi oba rodiče. Tento typ soužití je předpokladem vzájemného poznání a synchronizace, která zabraňuje mezidruhovému křížení. Uzavřené páry mohou vydržet i celý život, avšak i dlouhotrvající svazky se mohou rozpadnout (Veselovský, 2001). Po monogamii je druhým nejčastějším způsobem rozmnožování u ptáků polygamie, ke které dochází, když jeden samec zformuje dlouhodobý vztah s více samicemi, jak se ve své práci zmiňuje Wittenberger (1979). Polygamii může tvořit i jedna samice ve svazku s několika samci. Tento typ spojení najdeme jen u 3 % ptačích druhů. Pokud se samec páří s dvěma a více samicemi, mluvíme o polygynii. Ta je rozdělena na harémový typ, při něm je samec spářen s několika samicemi najednou, a sukcesivní, u níž se samec páří postupně s několika samicemi. Do polygynie lze zařadit námluvy, kdy si samice volí samce podle jeho hodnostního postavení (Veselovský, 2001). Polyadrie představuje svazek, v němž se samice páří se dvěma nebo i více samci, a který je u ptáků poměrně vzácný (Wesolowski, 1994). Samice s několika samci uzavře tento svazek postupně nebo může dojít k páření současně. Tyto samice jsou pestřeji zbarvené a jsou zdatnější než samci. Také mohou být vůdčím typem při obhajobě teritoria. Při tomto svazku dochází ke snesení vajec samicí do hnízd jednotlivých samců v jejím teritoriu. Samci musejí snesená vejce inkubovat. Ochranu mláďat před nepřáteli zajišťuje pouze samice (Veselovský, 2001). U některých případů lze hovořit o kooperativní polyandrii, kdy se na sezení i výchově mláďat účastní samice s více samci. Polyandrie zlepšuje úspěšnost rozmnožování u samic (Veselovský, 2001). Promiskuita je velmi krátký a volný sexuální vztah. Dochází k páření samce bez individuálního vztahu s kteroukoliv příchozí samicí připravenou k páření. Samice se samy starají o potomstvo. Většina druhů ptáků s arénovým typem toku patří mezi promiskuitní. Samci v tomto vztahu pouze předají svůj genotyp. O další výchovu, osud

16

potomstva a hlídání teritoria s důležitou potravní nabídkou, se již nestarají (Veselovský, 2001).

3.2 Vybrané druhy Pro další zpracování bakalářské práce byl vybrán orel stepní, sovice sněžní, jeřáb královský a tukan bělolící. Všechny tyto druhy řadíme do: Říše: Živočichové (Animalia) Kmenu: Strunatci (Chordata) Podkmenu: Obratlovci (Vertebrata) Třídy: Ptáci (Aves) Podtřídy: Letci (Neognathae)

3.2.1 Život v přírodě 3.2.1.1 Orel stepní Zařazení orla stepního je následující: Řád: Dravci (Accipitriformes) Čeleď: Jestřábovití (Accipitridae) Rod: Orel (Aquila) Druh: Orel stepní (Aquila nipalensis)

Výskyt orla stepního Oblast výskytu orla stepního je rozsáhlá, od Černého moře přes střední Asii až po Mongolsko. Na zimu migruje do jižní Afriky a Asie (Shirihai, 1996). Grimmet et al. (1998) zjistil, že orel stepní preferuje zalesněné kopce, otevřené krajiny a jezera.

17

Migraci těchto ptáků studoval Meyburga et al. (2012), kdy skupinka šestnácti orlů stepních byla vybavena satelitními přijímači, které snímaly jejich migraci ze zimovišť v Saúdské Arábii. Výsledek prokázal rozdílnost v době návratu mezi dospělými a mladými jedinci. Dospělí orli se vrátili ze svého zimoviště do Ruska a Kazachstánu na přelomu března a dubna, zatímco mladí jedinci až v polovině května, jelikož odlétají ze svých zimovišť až o měsíc později než dospělí jedinci.

Popis orla stepního Graighead a Bedrosian (2008) zjistili u těchto ptáků pohlavní dimorfismus, kdy je samice vždy větší než samec. Délka těla u orla stepního se pohybuje od 60-81 cm. Podle Watsona (1997) má samice o 10% větší rozpětí křídel, což je 180-200 cm, než samec, u kterého dosahuje rozpětí 165-180 cm. Samice s hmotností 3-4,8 kg je také o 40% těžší, na rozdíl od samce s váhou 2,2-2,8 kg, jak zaznamenali Edwards a Kochert (1986). Clark (1996) popsal orla stepního jako tmavě hnědého ptáka se světlým hrdlem (viz obr. 1). Na křídelních krovkách mají výrazné červené skvrny. Méně výrazné, ale patrné jsou tmavší sekundární letky, na kterých se může často objevit bělavý okraj. Konec ocasu lemuje tmavě hnědý široký pruh. Nejvíce jsou u orlů vyvinuty oči, díky kterým dokáží vidět pohybující se kořist do kilometrové vzdálenosti. Velikost oka dává orlovi schopnost co nejrychleji rozlišit kořist a překážky v cestě. Pokud je orel oslněn sluncem speciální olej pokryje oko a tím sníží intenzitu světla a zvýší kontrast. Proti úrazu chrání oko průsvitná vrstva kůže, takzvané třetí víčko (Warhol, 2004).

18

Obr.1: Dospělý jedinec orla stepního (Holcová)

Popis letu a potrava Při letu drží orel křídla i ocas v jedné rovině (viz obr. 2). Využívá vzdušné proudy pro plachtění. Při lovu prudce klesají, tím že přikrčí křídla dolů a dozadu. To jim umožňuje zaútočit na kořist rychle pomocí drápů. Při zachycení kořisti otevřou svá křídla a využijí vzdušné proudy na zpomalení a nabrání výšky (Warhol, 2004). Dokážou letět rychlostí až 190 km za hodinu. Kromě útoků na kořist ze vzduchu dokáže lovit i na zemi. Podle Del Hoya (1994) orel rád konzumuje mršiny, ale nepohrdne ani hlodavci, králíky, veverkami či liškami a kočkami. Jen občas uloví ještěrku, hada nebo želvu.

Obr. 2: Let orla stepního (Foto: Kadeřábek, Zdroj: http://www.fotoaparat.cz/index.php?r=25&gal=photo&rp=467997 ) 19

Námluvy Orli jsou obvykle monogamní, tudíž mají jednoho partnera na celý život. Při námluvách provede samec až dvacet strmých náletů dolů a nahoru. Poté se otočí a vrací se zpět stejnou cestou. Páry mohou zapojit do letecké hry i předměty, jako jsou mrtvé kořisti. Ty nesou vysoko do nebe a potom střemhlav dolů. Kořist slouží jako propagace své síly pro zaujmutí samice. Samci přináší potravu i během inkubace a období opeřování. Cílem dvoření pro samce i samice je zisk silného partnera a tím zdravého potomstva (Warhol, 2004). Po námluvách se pár soustředí na stavbu hnízda. Většinou je vyrobeno z větví ze stromů. Orli neberou větve ze země, jelikož můžou být vyschlé či shnilé. Podle Baicicha a Harrisona (1997) využívají větvičky listnatých stromů nebo chomáče jehličí na vystlání hnízda, která si staví na stromech. Hnízdní sezóna, to je doba od snášky po vývoj nezávislého jedince, trvá déle než šest měsíců (Kochert, 2002).

Líhnutí Mláďata se líhnou za čtyřicet až padesát dnů. Hmotnost vejce dosahuje 142 g. Během této doby sedí samice i samec na vejcích a udržuje je v teple. Samice je lépe přizpůsobena k zahřívání vejce. V oblasti břicha má kůži s hustou koncentrací krevních cév, které udržují tuto oblast teplejší než zbytek těla. Vejce musí být udržováno v přesné teplotě, ideálně 36,7 – 39,5 oC. Vyšší nebo nižší teplota vejce může mít negativní vliv na jeho vylíhnutí. V chladném podnebí musí samice sedět na vejcích téměř neustále oproti podnebí teplejšímu, kde může hnízdo na krátkou dobu opustit, aniž by došlo k poklesu teploty. Samice musí vejce jednou za čas obrátit, aby nedošlo k přilepení embrya ke skořápce. Při líhnutí z vejce používají mladí orli zub na špičce zobáku, kterým naklovou skořápku.

20

Mláďata Mláďata jsou po narození slepá. Na povrchu těla mají vrstvu peří, které však neudržuje stálou teplotu (viz obr. 3). Potřebují ještě pár týdnů, aby došlo k vytvoření tepelné izolace. Mladí orli mají oproti tělu velký zobák a nohy. Rodiče své potomky pravidelně krmí někdy až do jednoho roku. Způsob krmení je uveden na obr. 4.

Obr. 3: Mládě orla stepního (Foto: ZOO Olomouc)

Obr.4: Krmení mláděte (Foto: Stejskal, Zdroj: http://www.petr-stejskal.cz/clanek/pribeh-fotografie/)

21

Ve třech měsících jsou mladí orli připraveni opustit hnízdo. Při prvním pokusu letět jedinec hodně mává křídly. Pak klesne v končetinách a začne plachtit. Mláďata orla stepního jsou schopna letu už za dva týdny od jejich prvního pokusu (Warhol, 2004). Kvalitní peří jim naroste až po pátém roce života. Pohlavní dospělosti dosahují ve čtvrtém roce (Watson, 1997). Orel stepní se v divočině dožije 50 až 60 let.

3.2.1.2 Sovice sněžní Sovice sněžní má následující taxonomické zařazení: Řád: Sovy (Strigiformes) Čeleď: Puštíkovití (Strigidae) Rod: Výr (Bubo) Druh: Sovice sněžní (Bubo scandiacus)

Výskyt sovice sněžní Podle Campbella a Prestona (2009) je sovice sněžní migrujícím ptákem, který se vrací zpátky na svá hnízdiště i následující roky. Proto tento druh můžeme najít v Severní Americe od oblasti severní Aljašky, v severovýchodní Manitobě až ke kanadským Arktickým ostrovům. Svá hnízdiště má také na severu Grónska, Skandinávie, Ruska a na severní a jižní Sibiři. Občas se objeví na severu spojených Států, v Asii, Evropě, na Britských ostrovech či v Číně. Její výskyt závisí na hojnosti potravy. Pokud není dostatek kořisti, dostává se sovice hlouběji do vnitrozemí. Sama vyhledává vyvýšená místa na zemi ve volné a otevřené krajině, takzvané tundře.

22

Popis sovice sněžní Samec sovice sněžní dosahuje hmotnosti 1,28-2,3 kg a samice 1,7-2,95 kg. U obou pohlaví je rozpětí křídel 160 cm. Délku těla příliš pohlaví neovlivňuje, samec je velký 52-64 cm a samice 59-65 cm. Campbell a Preston (2009) definovali sovici sněžní jako nezaměnitelného, velkého, bílého ptáka s kulatým čelem a žlutýma očima umístěnýma na přední straně hlavy. Oproti dalším druhům sov vykazuje sovice pohlavní dimorfismus. Samci jsou čistě bílí a menší na rozdíl od samic, které mají kromě bílé barvy i hnědé znaky (viz obr. 5 a 6). Barva peří je rovněž závislá od věku jedince. Podle Bortolottiho a dalších autorů (2011) není možné spolehlivě určit věk nebo pohlaví u jednotlivých jedinců. Avšak Campbell a Preston (2009) vystihli některé rozdíly mezi pohlavím: Dospělý samec je celý bílý, jen částečně má hnědé pruhy nebo skvrny na prsou, zádech, křídlech, hlavě nebo ocasu. Oči jsou velké a žluté. Na jeho ocase najdeme až tři příčné, hnědé pruhy.

Obr.5: Dospělý samec (Foto: Venzhofer, Zdroj: http://www.photoserver.eu/zobrazeni_fotky.php?cislo_fotky=303225&fotky_autora=10 05260 ) Dospělá samice se od samce liší větším počtem hnědých pruhů či skvrn na prsou, zádech, křídlech, hlavě a ocasu. Oči jsou velké a žluté a ocas je příčně rozdělen 4-6 hnědými pruhy.

23

Obr.6: Dospělá samice (Foto: Holcová)

Popis letu a potrava Během letu lze spatřit většinou celé bílé tělo bez viditelného krku. Let je přímý a silný, někdy překvapivě rychlý (viz obr. 7). Sovice má pomalejší klesání než stoupání vzhůru. Její křídla jsou široká, dlouhá se zaoblením na špičkách (Campbell a kol, 2009). Boxall a Lein (1982) zjistili, že sovice sněžní patří mezi denní dravce. Proto preferuje hledání kořisti během časných nebo pozdních denních hodin. Po zbytek dne prosedí na bidle ve svém úkrytu, jako jsou místa s nízkou vegetací, stromy či skalnaté oblasti, kde sleduje hlodavce prohrabávající se na povrch. Jak popsal Parry-Josen (2012) jakmile sovice spatří svoji kořist, dostane se klouzavým pohybem z bidélka a nízkým letem nad zemí uloví svou potravu. Hlavní složku potravy zahrnují hraboši, ale také různé druhy zvířat, včetně korýšů, hmyzu, obojživelníků, ryb, ptáků a savců (Parmelee, 1992). Podle Watsona (1957) se denní požadavky na stravu pohybují v rozmezí 150 až 350 g potravy. Později Gessaman (1972) uvádí vyšší požadavky a to 200 až 400 g denně. Avšak Parmelle (1992) naznačuje, že se zvýšenou aktivitou u volně žijících jedinců může denní požadavek na příjem potravy překročit i 400 g.

24

Obr. 7: Let sovice sněžní (Foto: Šimon, Zdroj: http://www.photosimon.cz/klicova-slova/sovice-snezninyctea-scandiaca-1060.html)

Námluvy Samec sovice sněžní využívá lov kořisti i pro námluvy samice, jak to již popsal Powell (2007). Protože se většinou kořist ukrývá pod sněhem, musí dokonale využít svůj sluch. Po úspěšném lovu se může samec ucházet o samici. Vznese se do vzduchu a při zvlněném letu drží svou kořist v zobáku nebo v pařátech. Poté sestoupí na zem, křídla drží ve tvaru písmene V. Kořist pokládá před samici, stoupne si vzpřímeně a pomalu sklání hlavu dolů. Poté čeká, jaká bude reakce samice. Podle Parmelee (2012) zůstává pár spolu až do příštího rozmnožovacího období. Při budování hnízda má pár rozdělené role, kdy samec vybere území a samice najde vhodné místo. Sovice dávají přednost nevětrným svahům, které jsou suché a bez nafoukaného sněhu. Do holé země vyhloubí mělkou prohlubeň a pomocí svého těla vytvaruje požadovaný tvar hnízda. Tento proces trvá několik dní a pár toto hnízdo využívá mnoho dalších let.

Líhnutí Jak již popsal Parmalee (1992) je hnízdní sezóna sovice sněžní od května do září. Snáška může začít v polovině května a je ukončena na začátku června. Inkubace trvá

25

v průměru 31 až 33 dnů. Powell (2007) udává, že počet snesených vajec závisí na množství potravy. Při dostatku potravy snese samice tři až pět vajec. Toto potvrdil i Parmelee (2012), kdy zjistil, že při nedostatku potravy dochází k zastavení reprodukce i na dobu jednoho i více let. Podle Powella (2007) se samice stará o vejce a samec poskytuje potravu. Díky nízkým teplotám okolí jsou vejce zcela závislá na tělesné teplotě samice. Ta chrání svá vejce pomocí dlouhého, pružného peří. To obklopí vejce a efektivně odvádí teplo od samice na vejce. Na vzduchu a bez ochrany samice mohou být ponechána vejce pouze pár minut, poté dochází k úmrtí mláděte vlivem velmi nízkých teplot (Attenborough, 1998). Hnízdo ochraňují oba jedinci. Pokud se objeví potencionální hrozba, jako jsou lišky, vlci nebo lidé v blízkosti vajec může jeden z rodičů předstírat zranění. Začne táhnout křídlo za sebou a tím dokáže zmást dravce, který v něm uvidí snadnější kořist. Rodič tudíž odvede dravce co nejdál od hnízda (Burton, 1992).

Mláďata Parmalee (1992) uvádí, že mláďata jsou po narození pokryta prachovým peřím šedé barvy, postupně s přepeřováním mění na šat mladých s převažující tmavou barvou (viz obr. 8). Mláďata mohou chodit ve dvou týdnech života a hnízdo opouští ve věku 20-30 dnů. O své první lety se pokoušejí po 35 dnu, ale teprve po 50 dnech dokážou správně létat. Oba rodiče se však o ně i nadále starají a krmí je až do věku 10 týdnů (viz obr. 9). V druhém roce se stávají pohlavně dospělými jedinci, a tudíž přepeřují do šatu dospělých. Dospělý jedinec se dožívá 10 let.

26

Obr. 8: Mláďata sovice sněžní (Foto: ZOO Olomouc)

Obr.9: Krmení mláďat (Zdroj: http://www.zoo-hodonin.cz/par-sovice-snezni-mile-prekvapil-dvema-mladatky/)

3.2.1.3 Jeřáb královský Jeřába královského řadíme do: Řádu: Krátkokřídlí (Ralliformes) Čeledi: Jeřábovití (Gruidae) Rodu: Jeřáb (Balearica) Druhu: Jeřáb královský (Balearica regulorum) 27

Výskyt jeřába královského Johnsgard (1983) zjistil, že jeřábi obývají východní a jižní Afriku a to od východního Zairu, Ugandy, Keni do jihovýchodní Afriky. Vyžadují smíšené mokřadní biotopy, louky a pastviny. Hnízdí uvnitř nebo na okrajích mokřadů, kde je vegetace dostatečně vysoká na skrytí hnízda. Avšak jeřáb královský si staví také hnízda na stromech. Podle Gola (1989) si jeřáb snaží udržet vzdálenost alespoň několik kilometrů od oblastí s lidskou činností, dokáže se však také aklimatizovat na jeho přítomnost. Pro některé jeřáby je příznivější zvolit si své hnízdiště kolem obydlí lidí v nedotčené oblasti. Obecně platí, že druhy, které žijí poblíž zemědělských oblastí, si vedou lépe než ty, které sídlí výlučně na mokřadech v průběhu celého roku.

Popis jeřába královského Jeřáb královský dosahuje hmotnosti 3-4 kg, při délce těla 100-110 cm. Jejich rozpětí křídel je 50,5 až 61,5 cm. Johnsgard (1983) popsal jeřáby jako velké ptáky s dlouhýma nohama a krkem, dlouhými zaoblenými křídly, žlutohnědým hřebenem a holými tvářemi (viz obr. 10). V přírodě jdou snadno poznat podle impozantních a elegantních proporcí. Samice a samci mají totožné vnější znaky, samci jsou jen o trochu větší. Niemeier (1983) také zjistil, že jako jediný druh jeřába má jeřáb královský dlouhý, chápavý prst, který mu umožňuje hnízdit na stromech. Jeřábi mají deset funkčních letek černého zbarvení. Tmavý pigment zřejmě posiluje strukturu peří a tím zlepšuje jejich účinnost při dlouhých migracích. Každoročně u nich dochází k pelichání, při kterém ztratí jeřáb hlavní letky. Po dobu tohoto období je jedinec neschopný letu (Meine a Archibald, 1996). Gaunt a spol. (1987) prozkoumali volání jeřábů, které lze slyšet i několik kilometrů daleko. Toto volání umožňují prstence průdušnice a jejich spojení s hrudní kostí, které tvoří tenké desky. Při vzniku tónu dochází k vibraci desek.

28

Obr.10: Dospělý jedinec jeřába královského (Holcová)

Popis letu a potrava Jeřábi musí vzlétnout s rozběhem, při kterém naberou rychlost a před zvednutím do vzduchu mávnou křídly. Pohyb křídel má pravidelný rytmus. Krk drží při letu vodorovně a nohy nesou v jedné ose s tělem (viz obr. 11). V chladném počasí, táhnou nohy proti jejich tělu pod sebou. Při přistání se jeřábi přiblíží k zemi s hlavou polovztyčenou, roztaženými křídly a visícíma nohama. Po dotknutí nohama země naposledy zamávají křídly, než je složí na své tělo (Meine a Archibald, 1996). Potrava podle Alonsa a spol. (1987) zahrnuje širokou škálu rostlinných a živočišných potravin. Z mokřadu získávají kořeny, cibule, oddenky, hlízy, stonky a semena rostlin, také však měkkýše, korýše, malé ryby a žáby. Jeřábi snadno přizpůsobí způsob krmení dle denní či sezónní rozdílnosti.

29

Obr.11: Let jeřába královského (Foto: Auer, Zdroj: http://www.naturfoto.cz/jerab-kralovsky-fotografie-9473.html )

Námluvy Nesbitt (1989) zaznamenal monogamii u jeřábů královských. Páry zůstávají spolu po celý život, dokud jeden jedinec nezemře. Podle Eena (1966) slouží tanec mezi páry k udržení párové vazby. U mladých jedinců pomáhá k vytvoření páru na celý život. Skládá se z dlouhé a složité sekvence koordinovaných skoků, běhů a krátkých letů. V průběhu tance jeřábi často, pomocí zobáku, vyhodí do vzduchu malé předměty jako je mech, tráva, peří. Jeřáb královský tančí nejvýrazněji. Houpá hlavou nahoru a dolů a poté následuje úklona. Roztáhne křídla a vyskočí, při výskoku mává křídly. Po přistání začnou kroužit kolem sebe. Samice roztáhne křídla a samec se přiblíží. S mávajícími křídly skočí na záda samice. Ta zvedá ocas a samec se skloní, aby došlo ke spojení jejich kloak. Na stavbě hnízda se podílejí oba jedinci z páru. Vybírají odlehlé místo, které si zvolí jednohlasně. Jako materiál na stavbu hnízda využívají stonky a listy mokřadních rostlin (Meine a Archibald, 1996).

30

Líhnutí Podle Kashentseva (1995) jsou vejce jeřába královského špičatá a namodralé barvy. Samice klade tři až čtyři vejce většinou v noci. Inkubační doba je 28 až 31 dnů. V sezení na vejcích se střídají oba jedinci. Mláďata se klubou ve stejnou dobu, a tudíž nejsou mezi jedinci velké rozdíly.

Mláďata Mláďata se rodí hnědá. Po vylíhnutí přispívají oba rodiče ke krmení mláďat. Potravu buď položí přímo před mládě a nebo potravu drží na špičce zobáku. Nakonec začínají mladí jedinci následovat své rodiče při cestě za potravou. I když v některých případech budou rodiče i nadále přinášet potravu, dokud nebudou mláďata několik měsíců stará. Nohy u mláďat rostou rychleji v prvních šesti týdnech a dále následuje další rozvoj křídel. Během druhého roku růstu dochází k postupné výměně peří mláďat za peří dospělých jedinců. Proto je do konce druhého roku obtížné odlišit mláďata od dospělých. Pohlavní dospělost nastává ve třetím až čtvrtém roce života (Meine a Archibald, 1996).

3.2.1.4 Tukan bělolící Taxonomické zařazení tukana bělolícího do systému je následující: Řád: Šplhavci (Picifomes) Čeleď: Tukanovití (Rhamphastidae) Rod: Tukan (Ramhastos) Druh: Tukan bělolící (Ramphastos vitellinus)

31

Výskyt tukana bělolícího Restall (2007) zjistil, že tukan bělolící obývá celou Jižní Ameriku a část střední Ameriky včetně Venezuely, Brazílie, Trininadu a Francouzské Guyaney. Podle Shauenseena (2003) obývají deštné pralesy ve výškách 1100 metrů v těsné blízkosti vodních toků. Ze studie O’Neilla a Schulenberga (2010) vyplývá, že tukanovi bělolícímu také vyhovují k životu lesní hranice a vlhké nížinné lesy.

Popis tukana bělolícího Tělesná hmotnost u tukana bělolícího dosahuje 286-455 g, při délce těla 46-56 cm. Restall (2007) popsal pohlavní dimorfismus u tukana bělolícího. Hlavní rozdíl je pouze v délce zobáku. Kdy samice mají kratší zobák než samci. Barva dospělého tukana je převážně černá, avšak pod ocasem a na prsou najdeme červené peří, na krku má žluté peří, které je obklopeno bílými pery. Kůže kolem očí je bledě modré barvy. Takto ho popsal French (2004) ve své studii (viz obr. 12) Podle Horna a Shorta (2001) je tukan pojmenován z důvodu dvou hlubokých zářezů umístěných po stranách zobáku. Ten se skládá z mnoha vzduchových dutin rozmístěných po síťovině kostí a tudíž má nízkou hmotnost i přes svoji velikost. Tukan patří do řádu šplhavců k tomu má také uzpůsobené nohy. Jsou složeny ze čtyř prstů, z toho dva jsou otočeny směrem dopředu a druhé dva dozadu. French (2004) popsal komunikaci mezi tukany jako hlasitou, velmi nápadnou a opakovanou. Podle Restalla (2007) se jedná o zaskřehotání nebo kňučení, „kiok kiok“.

32

Obr. 12: Dospělý jedinec (Foto: Reková, Zdroj: http://www.ifauna.cz/archiv/rocnik/16/cislo/8/clanek/3324/tukan-belolici-ramphastosvitelinus/?r=okrasne-ptactvo)

Popis letu a potrava Horn a Short (2001) poznamenali, že tukan patří mezi denní ptáky a vyhledává potravu pouze přes den. Jejich letové dovednosti jsou omezené, jelikož jejich krátká křídla jim neumožňují létat za potravou dlouhé vzdálenosti (viz obr. 13). Proto skáče z větve na větev a živí se zralým ovocem a bobulemi. Často můžeme tukana vidět sedět na větvi v době krmení. Jeho dlouhý zobák mu umožňuje dostat se k potravě na druhé větvi. Tukan si také dokáže se svým žrádlem pohrát, jak popsal Likoff (2007) ve svém pozorování. Pokud je ovoce příliš malé, tak ho tukan opatrně oddělí od stonku pomocí zobáku a vyhodí do vzduchu. Poté ho obratně chytí do zobáku. Podle Horna a Shorta (2001) konzumují plody bohaté na lipidy. Ty najdeme na rostlinách jako je Virola či palma Enterpe. Jejich jídelníček také obsahuje papáju, mango, avokádo a papriku. Jennings (2007) zjistil, že během hnízdění se tukani živí hmyzem, vejci ostatních ptáků a dokonce i menšími obratlovci, i když nejvíce preferují ovoce. Vědci se domnívají, že dlouhý zobák slouží ke kradení vajec a kuřat z cizích hnízd ve štěrbinách stromu (Sigrist, 2006).

33

Obr.13 : Let Tukana bělolícího (Foto: Rueda, Zdroj: http://ibc.lynxeds.com/photo/channel-billed-toucan-ramphastos-vitellinus/bird-flyingaway)

Námluvy Hilty (2005) popsal tukany jako monogamní druh, který má jednoho partnera na celý život a období rozmnožování je od března do června. Během námluvy si dospělí jedinci navzájem hravě hází s ovocem. Společně také vydávají hlučné zvuky. Poté si navzájem uhladí svá pera. Jakmile se z dvojice jedinců stane pár, začnou hledat hnízdiště. Výběr oblasti pro hnízdění zaznamenali Horn a Shorte (2001) ve svém pozorování. Pár dává přednost opuštěným hnízdům po datlovi nebo žluvě, které se nachází vysoko v dutém kmeni stromu. Pokud bude toto místo vyhovující, budou ho využívat po mnoho let pro další potomstvo. Hnízdo je obvykle 30-45 cm hluboké a vstupní otvor má průměr 10 cm. Během noci najdeme tukany v hnízdě se zobákem pod křídly a ocasem s hlavou otočenou, takže Perrins (2009) je nazval jako koule peří.

Líhnutí a vývoj mláďat Podle Horna a Shorta (2001) snáší samice dvě až čtyři bílá vejce. V době inkubace, která trvá 16-18 dní, oba rodiče se střídají při sezení na vejcích. Po narození krmí rodiče svá mláďata hmyzem a drobnými obratlovci. Mladí tukani se rodí se speciálními 34

polštářky na nohou, aby se nezranili na pevném podkladu hnízda. Oči mláďat se otevírají po 15-20 dnech. Po sedmi týdnech jsou plně osrstěné a mají vytvarovaný zobák. Dospělí jedinci musí svá mláďata chránit před predátory, jako jsou hadi, oceloti, jaguáři, jeřábi a kapucínské opice. Patsalidesa (2012) se domnívá, že velký zobák u tukanů slouží k zastrašení predátorů. Také jejich zbarvení jim pomáhá v maskování mezi větvemi s tropickým ovocem. Kaplan a Kemp (2001) provedli výzkum u kosmanů, kdy viděli, jak tukan agresivně odháněl kosmana od hnízda. Toto tedy může být další způsob zbavení se predátorů.

3.2.2 Život v ZOO Všechny výše popsané druhy jsou chovány ve většině zoologických zahrad, ale pouze v některých se zaměřují na jejich rozmnožování spojené s líhnutím a odchovem. 3.2.2.1 Orel stepní Podle slov RNDr. Libuše Veselé a vedoucího úseků ptáků Lubomíra Veselého se orel stepní v zoologické zahradě Olomouc rozmnožuje pravidelně. Své námluvní rituály však neprovádí, z důvodů obývání malé voliéry. Tato voliéra je zastaralá a má rozměry 4 x 8 x 2,5 metrů. To ale orlům nezabránilo v každoročním odchovu mláďat. Jednou z nejdůležitějších věcí je sestavení páru. Protože si orli pár netvoří sami, může dojít k tomu, že jim zvolený partner nevyhovuje a tudíž potom nebudou odchovávat mláďata. To se však nestalo v zoologické zahradě Olomouc, tam se vytvořilo mezi jedinci silné pouto, a proto mají takové úspěchy s chovem. V minulém roce snesl chovaný pár tři oplozená vejce, ze kterých se vylíhla mláďata. Všechna byla přemístěna do líhně, ale jakmile se začala klubat, tak je opět ošetřovatelé přemístili zpátky do hnízda k rodičům. Všechna vejce se ale k rodičům nedávají. V přírodě přežije pouze nejsilnější mladý jedinec a to platí i pro odchov v ZOO. A tak se zpátky do hnízda k matce vrací pouze jedno mládě a ostatní se vylíhnou v líhni a musí být uměle odchována ošetřovateli (viz obr. 14).

35

Obr. 14: Umělý odchov mláděte (Foto: ZOO Olomouc) Mezi zajímavosti patří chování orlů. Těm nevadí přítomnost návštěvníků chodících kolem voliéry, ale samotní ošetřovatelé. Jakmile projde ošetřovatel kolem voliéry, orel se začne chovat agresivně. Jako by věděl, že právě ošetřovatelé jim mohou vzít mládě.

3.2.2.2 Sovice sněžní V zoologické zahradě Olomouc poprvé odchovali mládě v roce 2009, jak jsem se dozvěděla od RNDr. Libuše Veselé a vedoucího úseků ptáků Lubomíra Veselého. Své námluvní rituály neprovádí, protože samec má přistřižená křídla a jejich voliéra není příliš velká. Jediné co tedy můžeme zaznamenat v době páření je hlasitá komunikace. Poprvé samice snesla šest vajec, vylíhla se dvě mláďata, ale pouze jedno se odchovalo do dospělosti. V roce 2010 bylo do dospělosti odchováno pět mláďat. Během jejich chovu měli problémy s aspergilózou. Ta zapříčinila úmrtí ročního mláděte. Aby této nákaze předešli v budoucích letech, rozhodli se ošetřovatelé odchovat mláďata pouze uměle. Také v zoologické zahradě v Brně mají s odchovem sovice sněžní značné zkušenosti, jak uvádí Bc. Bergmannová (2007). Poprvé se jim povedlo odchovat tento druh ptáka v roce 1985, kdy se pár samostatně postaral o jedno mládě. V dalších letech sice samice seděla na vejcích, ale narozená mláďata vyhazovala ven z hnízda. Proto se

36

přistoupilo na umělý odchov. Když v roce 1994 snesla samice jedenáct vajec, tak se pět vajec dalo do hnízda kvočně kura domácího. Ta se však nestihla včas odebrat a po vyklubání je kvočna uklovala. V roce 1996 po snesení sedmi vajec ošetřovatelé nezasahovali do průběhu hnízdění. Mláďata však byla po dnu života nalezena mrtvá nebo zmizela. V dalším roce proto byla polovina mladých jedinců odchovaná uměle. Také v zoologické zahradě v Brně se potýkali s nákazou aspergilózy, kdy z šesti mláďat přežilo pouze jedno. Celkem se odchovalo 24 mláďat od jedné samice, která v roce 1999 uhynula.

3.2.2.3 Jeřáb královský Od RNDr. Libuše Veselé a vedoucího úseků ptáků Lubomíra Veselého jsem se dozvěděla, že zoologická zahrada Olomouc chová jeřáby královské už od roku 1986. Tehdy se chovali ve velké patnáctičlenné skupině ve výběhu spolu s antilopami. V té době pravidelně tokali a prováděli námluvní tance, i když přizpůsobené přistřiženým křídlům. V roce 1995 byli rozděleni do párů a umístěni do menších, samostatných výběhů. O rok později jeden z párů snesl tři vejce, z kterých dvě byla oplozená. Tato vejce byla nasazena do líhně. Po vyklubání jsou mláďata značně choulostivá a musí se chránit antibiotiky. I přes tento úspěch měla zoologická zahrada v minulých letech problémy s liškou, která jim zlikvidovala skoro celé hejno. Od té doby se odchov jeřába královského nedaří. Dnes mají v ZOO Olomouc tři jedince, jednoho samce a dvě samice. I když tato skupina naznačuje mírné projevy náklonnosti a pomalu krouží kolem sebe, ale nikdy u nich nebyly spatřeny řádné námluvní tance a tato skupina se tedy nerozmnožuje. Tento problém může být způsoben umělým odchovem těchto mláďat. Ta jsou dost fixovaná na člověka a zajímají se spíše o něj než o sebe navzájem. Také nikdy nebyla v kontaktu s jinými jeřáby. Avšak vliv návštěvníků můžeme vyloučit. Tato skupina chodí až na okraj voliéry a snaží se návštěvníky klovnout. Tento druh jeřába může najít i v zoologické zahradě ve Zlíně, kde se také snaží o rozmnožení, ale odchov se moc nedaří.

37

3.2.2.4 Tukan bělolící Tento druh tukana bělolícího je náročný na chov a proto ho podle slov RNDr. Libuše Veselé a vedoucího úseků ptáků Lubomíra Veselého zoologická zahrada Olomouc neodchovává. Jejich pokusy o odchov nebyly bohužel úspěšné. Mohlo to být z důvodů sestavení špatného páru. Měli vlastního samce, a i když přidali samici, nejevili žádný zájem o páření. Mají veliké nároky na prostředí a krmení. Tukani jsou velmi citliví na železo v potravě. To se jim ukládá v játrech, jakmile se jeho hodnota dostane do kritické úrovně, dochází k úhynu. Toto onemocnění nazýváme Hemochromatóza. Tento problém se ošetřovatelé snaží vykompenzovat podáváním černého čaje. Tukana bělolícího odchovali v zoologické zahradě ve Zlíně, ale v dnešní době ho již neodchovávají.

38

4 ZÁVĚR Všechny výše vybrané druhy ptáků jsou monogamní a tak si hledají partnera na celý zbytek života. Námluvní chování hraje v jejich životě velkou roli. Převážně samice si volí svého partnera, který ji musí nejvíce zaujmout svým tancem. Ve volné přírodě bojuje o samici více zdatných samců. Každý druh má svůj originální tanec. U predátorů jako je orel stepní a sovice sněžní dochází při námluvách k ukázkám letových schopností samce. V případě tukana bělolícího a jeřába královského zase převládají tance na zemi nebo stromech. Sice uvidíme u jeřába vysoké výskoky do vzduchu, nejedná se však o let. V zoologické zahradě mají výše vybrané druhy výběr partnera omezen a to přesně na jednoho. Rodičovské páry se totiž sestavují uměle. Tento proces je pro zoologickou zahradu rozhodující. Pokud dojde k sestavení páru, který si navzájem nevyhovuje, nedojde u těchto jedinců k odchovu mláďat. Partneři jsou schopni spolu žít do konce života, ale mladé jedince nemůžeme od nich očekávat. Jakmile, ale dojde u nově vytvořeného páru k vzájemným sympatiím, nezáleží ani na velikosti voliéry. Můžeme se o tom přesvědčit v zoologické zahradě v Olomouci u orlů stepních. I když mají k dispozici voliéru malých rozměrů, pravidelně každý rok odchovávají svá mláďata. Námluvní tance jsou u jedinců chovaných v zoologické zahradě značně omezeny. Samec orla stepního a sovice sněžní nemůže předvádět své letové námluvní rituály před samicí. Ať už z důvodů nedostatku prostoru ve voliéře, ale hlavně kvůli zastřihnutí křídel, kdy ptáci přicházejí o schopnost létat. Dokázali se však přizpůsobit tomuto životu. U sovice sněžní můžeme v době námluv poslouchat hlasitou komunikaci mezi partnery. Jeřáb královský má nižší skoky než ve volné přírodě. Jedině u tukana bělolícího nejsou problémy s předvádění námluvních tanců. Tento druh, ale moc zoologických zahrad neodchovává, kvůli jejich vysokým potřebám na podmínky prostředí a kvalitu potravy. Průchod návštěvníků kolem voliér během námluv nemá žádný vliv. Ptáci jsou zvyklí a námluvní chování předvádějí i před lidmi. Pokud nedochází u jedinců k páření, může být příčinou špatná strava, nevyhovující partner nebo nemoc. U uměle odchovaných jedinců jsou na prvním místě většinou lidé, a proto nemají pak velký zájem o jedince svého druhu, odchov je problematický.

39

Základem dobrého odchovu je tedy sestavení páru, vyhovující podmínky prostředí, kvalita potravy a ochrana před nemocemi.

40

5 POUŽITÁ LITERATURA ALONSO, J. C., CANTOS, F. J., BAUTISTA, L. M., 1987: Spring crane migration through Gallocanta, Spain. I. Daily variations in migration volume. II. Timing and pattern of daily departure. Ardea, 78: 365-388. ATTENBOROUGH, D., 1998: Nature. Databáze online [cit. 2012-05-15]. Dostupné na: http://www.bbc.co.uk/nature/life/Snowy_Owl#p00ctlnv BAICICH, P. J., HARRISON, C. J. O., 1997: A guide to the nests, eggs and nestlings of North American birds. Natural World Academic Press, San Diego, 347 s. BERGMANOVA, B., 2007: Sovice sněžní aneb Poznámky o jednom dlouho chovaném druhu v Zoo Brno. Zoo report profi Brno,7 (2): 1-4. BORTOLOTTI, G. R., STOFFEL, M. J., GALVAN, I., 2011: Wintering Snowy Owls, Bubo scandiacus, integrate plumage colour, behaviour and thein environment to maximize efficacy of visual displays. Ibis, 153 (142): 213. BOXALL, P. C., LEIN, R. M., 1982: Feeding ecology of Snowy Owls (Nyctea scandiaca) wintering in southern Alberta. Arctic., 35: 282-290. BURTO, J. A., 1992: OWLS OF THE WORLD: THEIR EVOLUTION, STRUCTURE AND ECOLOGY. E.P. Dutton, New York, 216 s. CAMPBELL, R. W., PRESTON, M. I., 2009: Featured species-Snowy Owl, Wildlife Afield, 6 (2): 173-255. CLARK,W. S.,1996: Ageing Steppe Eagles. Birding World, 9: 269-27. CRAIGHEAD, D., BEDROSIAN, B., 2008: Blood lead levels of Common Ravens with access to big -game offal. Journal of Wildlife Management, 72: 240–245. CURT, D. M., ARCHIBALD, G. W., 1996: The Crane, M.O.M. Printing, Ottawa, Canada, 282 s. DARWIN, CH., 2005: O pohlavním výběru, Akademie věd, Praha, 470 s. 41

EDWARDS, T. C., KOCHER, M. N., 1986: Use of body weight and length of footpad as predictors of sex in Golden Eagles. Journal of Field Ornithology, 57: 317-319. FFRENCH, R., 2004: Birds of Trinidad and Tobago Second Edition. Macmillan Publishers, Trinidad, 125 s. GAUNT, A. S., PRANGE, H. D., WASSER, J. S., 1987: The effects of tracheal coiling on the vocalizations of cranes. J. Comp. Physiol, 161: 43-58. GESSMAN, J. A., 1972: Bioenergetics of the Snowy Owl (Nyctea scandiaca). Arctic and Alpine,. 4: 223-238. GOLE, P., 1989: The Status and Ecological Requirements of Sarus Crane: Phase I., Pune, India, 45 s. GOULD, N., 1994: Editorial. Int. Zoo News, 41-2 (251): 1. GRIMMETT, R., INSKIPP, C., INSKIPP, T., 1998: Birds of the Indian Subcontinent. Oxford University Press, New Delhi, 384 s. HILTY, S., 2005: Birds of Tropical America. University of Texas Press, Texas, 312 s. HORNE, J., SHORT L., 2001: Toucans, Barbets and Honeyguides. Oxford University Press, New York, 526 s. HOYO, J., ELLIOTT A., SARGATAL, J., 1994: Handbook of the birds of the world. New World vultures to guineafowl. Lynx Edicions, Barcelona, 638 s. JELÍNEK, P., KOUDELA, K., DOSKOČIL, J., ILLEK, J., KOTRBÁČEK, V., KOVÁŘŮ, F., KROUPOVÁ, v., KUČERA, M., KUDLÁČ, E., TRÁVNÍČEK, J., VALENT, M.,2003: Fyziologie Hospodářských zvířat. Brno, 409 s. JEMIMA, P. J., JERYAN, CH., 2004: Owls (Strigidae). GRZIMEK’S ANIMAL LIFE ENCYCLOPEDIA.

Databáze

online

[cit.

2012-05-09].

Dostupné

http://go.galegroup.com.ezproxy.spl.org:2048/ps/ i.do?id=GALE%7CCX3406700596&v=2.1&u=spl_main&it=r&p=GVRL&sw=w

42

na:

JENNINGS, J,. 2007: Channel Billed Toucans: A Beginner's Delight. Bird Breeding Report, Avicultural Society of America, California JOHNSGARD, P. A., 1983: Cranes of the World. Indiana University Press, Bloomington, Indiana, 257 s. KAPLAN, G., KEMP, C., 2011: Individual Modulation of Anti-Predator Responses in Common Marmosets. International Journal of Comparative Psychology, 112-136. KASHENTSEVA, T. A., 1995: Morphology and development of the juvenile plumage in cranes. Crane Research and Protection in Europe, 51-69. KENSINGER, K. M., REINA, R. E., 1991: The Gift of Birds:Featherwork of Native South American Peoples. Cypher Press, Pennsylvania, 137 s. KOCHER, M. N., STEENHOF, K., MCINTYRE, C. L., CRAIG E. H., 2002: Golden Eagle (Aquila chrysaetos). In: POOLE, A., GILL, F., The Birds of North America, Inc. Philadelphia, Pennsylvania, 684 s. KREBS, J. R., DAVIES, N. B., 1982: An Introduction to Behavioural Ecology, Sinauer Associates Incorporated, 292 s. MEYBURG, B. U., MEYBURG, CH., PAILLAT, P., 2012: Steppe Eagle migration strategies—Revealed by satellite telemetry. British Birds, 105(9), 506. NESBITT, S. A., 1989: The significance of mate loss in Florida Sandhill Cranes. Wilson Bull, 101(4): 648-651. NIEMEIER, M. M., 1983: Tracheal and syringeal development. s. 29-34. In: JOHNSGARD, P. A., Cranes of the World. Indiana University Press, Bloomington, Indiana, 257 s. PARMELEE, D. F., 1992: Snowy Owl, The Birds of North America., 10: 20.

43

PARMELEE, D. F., 2012: Snowy Owl. THE BIRDS OF NORTH AMERICA., DATABÁZE ONLINE [cit. 2012-10-15]. Dostupné na: http://bna.birds.cornell.edu/bna/ species/010 PATSALIDES, L., 2012: Study the Toucan: More Than Your Average Cereal Box Character.

Databáze

online

[cit.

2012-10-04].

Dostupné

na:

http://www.brighthub.com/environment/science-environmental/articles/19278.aspx PERRINS, CH., 2009: The Princeton Encyclopedia of Birds. Princeton University Press, New Jersey, 656 s. PORTENKO, I., 1972: Die Schmee-Eule. DieNeune Brehm-Bücherei, Ziemsen Verlag, Wittenberg, Lutherstadt, 454 s. POWELL, H., 2007: Snowy Owls. ALL ABOUT BIRDS. Databáze online [cit. 201209-20]. Dostupné na: http://www.birds.cornell.edu/AllAboutBirds/owlp/snowy. RESTALL, R., 2007: Birds of Northern South America. Yale University Press, London, 880 s. SCHULENBERG, T. S., STOTZ, D. F., LANE, D. F., O 'NEILL, J. P., PARKER, T. A. III., 2010: Birds of Peru: Revised and Updated. Princeton University Press, Wiltshire, 664 s. SHAUENSEE, R. M., 2003: Birds of Venezuela. Princeton University Press, New Jersey, SHIRIHA, H. CH., HARRIS, D., 1996: The Masmillan birder’s guide to European and Middle Eastern birds. London SIGRIST, T., 2006: Birds of Brazil: An Artistic Approach. Avis Brasilis, Brazil, 672 s. VESELOVSKÝ, Z., 2005: Etologie: biologie chování. Academi, Praha, 407 s. VESELOVSKÝ, Z., 2001: Obecná ornitologie. Academi, Praha, 356 s. WARHOL, T., REITER, CH., 2004: Eagle. Marshall Cavendish, 112 s.

44

WATSON, A., 1957. The behaviour, breeding, and food-ecology of the Snowy Owl Nyctea scandiaca. Ibis,. 99: 419-462. WATSON, J., 1997: The Golden Eagle. T & AD Poyser, London, 24 s. WHEATER, R. J., 1994: Preface In Proc. Symp. Learning ,for Life: Environmental Education in Scotland. Royal Society of Edinburgh, Edinburgh, 3 s. WITTENBERGER, J. F., 1979: The evolution of mating systems in birds and mammals. In: Handbook of Behavioral

Neurobiology, Social Behavior and

Communication (Marler P, Vandenbergh JG, eds). New York: Plenum Press; 271-349.

WESOLOWSKI, T., 1994: On the origin of parental care and the early evolution of female and male parental roles in birds. Am Nat,. 143:39-58.

45

6 POUŽITÉ OBRÁZKY Obrázek č. 1: Dospělý jedinec orla stepního Obrázek č. 2: Let orla stepního Obrázek č.3: Mládě orla stepního Obrázek č. 4: Krmení mláděte Obrázek č. 5: Dospělý samec Obrázek č. 6: Dospělá samice Obrázek č. 7: Let sovice sněžní Obrázek č. 8: Mláďata sovice sněžní Obrázek č. 9: Krmení mláďat Obrázek č. 10: Dospělý jedinec jeřába královského Obrázek č. 11: Let jeřába královského Obrázek č. 12: Dospělý jedinec, Obrázek č. 13: Let Tukana bělolícího Obrázek č. 14: Umělý odchov mláděte

46