MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

BRNO 2012

MICHAELA BAUMRUKOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav chovu a šlechtění zvířat

Chov ovcí na ekologických farmách Bakalářská práce

Vedoucí práce: Ing. Libor Sládek, Ph.D.

Vypracovala: Michaela Baumruková

Brno 2012

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Chov ovcí na ekologických farmách vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně.

dne ………………………………………. podpis ……………………….

PODĚKOVÁNÍ Děkuji Ing. Liboru Sládkovi, Ph.D. za vedení mé bakalářské práce, za ochotu a čas, který mi věnoval při konzultacích. Děkuji také svým rodičům. Poskytli mi zázemí a podporu, nejen při studiu.

ABSTRAKT Tato práce pojednává o chovu ovcí na ekologických farmách. V úvodu popisuje význam jejich chovu. Převážná část je věnována chovu ovcí v ekologickém zemědělství s poukázáním především na způsoby ustájení, pastevní systémy, výživu a krmení. Dále charakterizuje užitkové typy ovcí, a také vybraná plemena, vhodná pro chov na ekologických farmách. Poslední část práce je o reprodukci a zdravotní problematice, stručně je shrnuta i ekonomika chovu ovcí. Ovce se chovají pro všestrannou užitkovost a spolu se zásadami ekologického zemědělství je jejich ekologický chov zajímavou alternativou pro odvětví živočišné výroby. Klíčová slova: ovce, chov, ekologický, ustájení, krmení, pastva, užitkovost, plemeno

ABSTRACT This work deals with the sheep breeding on organic farms. Its importance is described in the introduction. The predominant part is dedicated to sheep farming in the organic husbandry, referring first of all to particular forms of housing, grazing systems, nutrition and feeding. It also presents the types of utilitarian sheep breeds, and those selected for keeping on organic farms. The last part of the work is dedicated to reproduction and health issues. Sheep are bred for multilateral utility, and together with the principles of organic farming, the organic sheep breeding is an interesting alternative in the livestock sector.

Key words: sheep, breeding, organic, housing, feeding, grazing, utility, breed

OBSAH 1 ÚVOD ..................................................................................................................................... 9 2 CÍL PRÁCE........................................................................................................................... 10 3 TEORETICKÁ ČÁST........................................................................................................... 11 3.1 Význam chovu ovcí ........................................................................................................ 11 3.1.1 Ovčí produkty .......................................................................................................... 12 3.1.1.1 Maso .................................................................................................................. 12 3.1.1.2 Mléko ................................................................................................................ 12 3.1.1.3 Kůže .................................................................................................................. 13 3.1.1.4 Vlna ................................................................................................................... 13 3.1.1.5 Vedlejší produkty .............................................................................................. 13 3.2 Ekologický chov ovcí ..................................................................................................... 14 3.2.1 Ekologické zemědělství ........................................................................................... 14 3.2.2 Ustájení a chovná zařízení ....................................................................................... 15 3.2.2.1 Typy ustájení ..................................................................................................... 16 3.2.2.2 Vybavení stájí .................................................................................................... 18 3.2.3 Výživa a krmení ....................................................................................................... 22 3.2.3.1 Krmení bahnic ................................................................................................... 24 3.2.3.2 Krmení jehňat .................................................................................................... 25 3.2.3.3 Krmiva ............................................................................................................... 27 3.2.3.4 Krmení v zimě ................................................................................................... 27 3.2.3.5 Napájení ............................................................................................................ 28 3.2.4 Pastva ovcí ............................................................................................................... 29 3.2.4.1 Pastevní systémy ............................................................................................... 29 3.2.4.2 Rizika pastevních systémů ................................................................................ 30 3.2.4.3 Zatížení pastviny ............................................................................................... 30 3.2.4.4 Chování zvířat na pastvě ................................................................................... 31

3.2.4.5 Technika pastvy................................................................................................. 31 3.3 Užitkové typy ovcí a vybraná plemena .......................................................................... 32 3.3.1 Masný užitkový typ.................................................................................................. 33 3.3.1.1 Texel .................................................................................................................. 33 3.3.1.2 Suffolk ............................................................................................................... 34 3.3.1.3 Charollais .......................................................................................................... 34 3.3.2 Kombinovaný užitkový typ ...................................................................................... 35 3.3.2.1 Rommey marsh – kent....................................................................................... 35 3.3.2.2 Šumavská ovce .................................................................................................. 35 3.3.2.3 Zušlechtěná valaška........................................................................................... 36 3.3.2.4 Cigája ................................................................................................................ 36 3.3.2.5 Merinolandschaf ................................................................................................ 37 3.3.3 Plodný užitkový typ ................................................................................................. 37 3.3.3.1 Romanovská ovce ............................................................................................. 37 3.3.4 Mléčný užitkový typ ................................................................................................ 37 3.3.4.1 Východofríská ovce ........................................................................................... 38 3.4 Reprodukce ovcí ............................................................................................................. 38 3.4.1 Pohlavní aktivita ...................................................................................................... 38 3.4.2 Plemenitba................................................................................................................ 39 3.4.2.1. Přirozená plemenitba ........................................................................................ 39 3.4.2.2 Inseminace ......................................................................................................... 40 3.4.3 Zapouštění – bahnění ............................................................................................... 41 3.4.4 Březost a porod ........................................................................................................ 41 3.4.4.1 Hlavní zásady při bahnění ................................................................................. 42 3.4.4.2 Poporodní období .............................................................................................. 42 3.5 Zdraví ovcí ...................................................................................................................... 43 3.5.1 Veterinární opatření ................................................................................................. 43

3.5.2 Parazitální management ........................................................................................... 44 3.6 Ekonomika chovu ovcí ................................................................................................... 44 4 ZÁVĚR.................................................................................................................................. 46 5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................................................... 47 6 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ ........................................................................................ 50 6.1 Tabulky ........................................................................................................................... 50 6.2 Grafy ............................................................................................................................... 50 6.3 Obrázky .......................................................................................................................... 50

1 ÚVOD Ovce jsou nedílnou součástí zemědělství a patří k nejstarším a výrazně užitkovým druhům domácích zvířat. Na našem území se chovají od 9. století. Početní stavy chovaných ovcí podstatně ovlivňovaly životní úroveň a byly ukazatelem zámožnosti. Ovčí produkty byly zdrojem potravy a ošacení. Stav ovcí v naší zemi velmi kolísal podle životních podmínek, krmivové základny, tržních a zpracovatelských možností. K velkému rozvoji chovu došlo zhruba do poloviny 19. století, kdy se na území dnešní ČR chovalo kolem 4,5 milionů ovcí. Pak nastal nápadný úbytek, který trval v podstatě až do konce druhé světové války. Teprve po roce 1948 se u nás stavy ovcí opětně zvyšovaly a došlo k postupnému rozvoji jejich chovu. V dnešní době patří ovce mezi doplňková odvětví živočišné výroby. Jejich mnohostrannou užitkovost tvoří hlavní produkty, kterými jsou maso, vlna, mléko a kůže.

9

2 CÍL PRÁCE Cílem práce je shrnutí způsobů chovu ovcí na ekologických farmách. Úvodem popsat význam chovu ovcí se zaměřením na ovčí produkty. Převážnou část práce věnovat zásadám jejich chovu v ekologickém zemědělství s uvedením techniky, jako je způsob ustájení, pastva a pastevní systémy, výživa a krmení. Dále charakterizovat vybraná plemena vhodná pro chov na ekologických farmách, podat informace z oblasti reprodukce a zdraví, závěrem stručně shrnout ekonomiku v chovu ovcí.

10

3 TEORETICKÁ ČÁST 3.1 Význam chovu ovcí V současné době spočívá význam chovu ovcí v jejich mnohostranné užitkovosti. Chov ovcí v ČR není rozšířen v takové míře jako v jiných evropských státech. Po roce 1989 došlo v českém zemědělství k závažným změnám, podmínky tržního hospodářství výrazně ovlivnily chov ovcí a důsledkem je značný pokles početních stavů. Od roku 1991 se výrazně změnil systém výrobního zaměření chovu ovcí v ČR. Výrobní zaměření chovu ovcí na vlnařskou užitkovost bylo změněno a orientováno především na zvýšení plodnosti a masnou užitkovost (ŠTOLC et al., 2007).

Graf 1: Vývoj početních stavů ovcí (ČSU, 2011).

Chov ovcí má své přirozené opodstatnění a při správném pochopení jeho významu pro národní hospodářství může plnit svoji úlohu bez konkurence ostatním druhům hospodářských zvířat (ŠTOLC et al., 2007).

11

3.1.1 Ovčí produkty 3.1.1.1 Maso Je hlavní užitkovou vlastností ovcí. Má vysokou dietetickou hodnotu, vyznačuje se zejména specifickou vůní (někdy slabě čpavkovitou, která může být způsobena nevhodným ustájením) a chutí, lehkou stravitelností, vysokým obsahem esenciálních aminokyselin a příznivou skladbou nenasycených mastných kyselin, také vysokým obsahem kvalitních bílkovin, obsahem vitamínů skupiny B a zvýšeným obsahem minerálních látek (HORÁK, 2001). Celková spotřeba skopového a jehněčího masa na jednoho obyvatele u nás činí asi 0,18 kg na rok, v zemích EU – 15 je to 3,4 kg. Příčinu nízké spotřeby jehněčího masa můžeme spatřovat v nedůvěře spotřebitelů v kvalitu masa ještě z dob, kdy na trhu převládalo maso z vyřazených přestárlých kusů, protože se chovala vlnařská plemena ovcí. Další příčinou je jistě malá propagace a neznalost požadavků na kuchyňskou úpravu těchto mas (JEŽKOVÁ, 2008).

3.1.1.2 Mléko Ovčí mléko je vodnatá, bílá nebo lehce nažloutlá tekutina s mírně natrpklou chutí. Složením se ovčí mléko značně liší od mléka kravského. Obsahuje průměrně 5,5% bílkovin, 7 % tuku, 5 % cukru a 0,9 % popelovin. Vzhledem k vysokému obsahu tuku a bílkovin je výživná hodnota ovčího mléka téměř 2krát vyšší než mléka kravského (ŠTOLC, 1999). Má velké množství vitamínů A, B, C, D, E a železa. Ovčí mléko se převážně používá k dalšímu zpracování na různé mléčné výrobky. Vyrábějí se z něj měkké a tvrdé sýry (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Dojení může být buď ruční, nebo strojové. Zásadou je dodržování čistoty a hygieny. Může probíhat několika způsoby, nejběžnější je dojení zezadu. Mléko se cedí přes plachetky a filtry, při ručním dojení do dřevěných nebo filtračních gelet. Výhodou ručního dojení je dokonalé vydojení vemena, čímž se předejde různým nemocem, jako je např. zánět vemena, a zvyšuje se produkce mléka. Naproti tomu strojní dojení ušetří fyzickou námahu a zvyšuje hygienu i čistotu mléka. Při použití strojního dojení

12

se zvyšují požadavky na tvar vemena a struků. Dojí se dvakrát denně, vždy ve stejnou dobu (HAVLÍN, 1991).

3.1.1.3 Kůže Je cennou surovinou se širokým uplatněním. Podle charakteru a další použitelnosti dělíme ovčí kůže do tří skupin: kožichové, kožešinové a koželužské. Kožichové kůže získáváme od hrubovlnných plemen (např. romanovské ovce) a používají se hlavně na výrobu kožichů. Kožešinové kůže se používají na výrobu plášťů, čepic a podšívek. Koželužské kůže mají nejednotné složení rouna a nejsou vhodné na výrobu kožichů. Zhotovují se z nich rukavice, obuvnický semiš, apod. (ŠTOLC et al., 2007).

3.1.1.4 Vlna Vlna je dlouhý vlasovitý útvar epidermálního původu. Pro svou zvláštní strukturu a malou tepelnou vodivost keratinu je nejteplejší textilní vlákno pro lidské ošacení. Vlna je produktem kůže. Rouno je vlna na ovci před ostříháním, nebo vlna po ostříhání, která tvoří souvislý celek a nerozpadá se (ŠTOLC, 1999).

3.1.1.5 Vedlejší produkty Mezi vedlejší produkty řadíme především lanolín, což je produkt mazových a potních žláz. Chrání vlnu před nepříznivými vlivy. Získává se praním vlny a možno jej využít především v kosmetickém a farmaceutickém průmyslu. V masném i farmaceutickém průmyslu lze využít i střeva ovcí. Speciální použití mají žaludky mláďat z mléčného výkrmu – na výrobu syřidla (dnes vyráběno spíše mikrobiálně). Také některé žlázy k výrobě hormonů. Krev získaná při zpracování na jatkách se používá k výrobě cenných krevních šrotů, také v tiskárenství, barvířství a k výrobě léčiv. Rohovina má vysoký obsah keratinu a používá se na výrobu hřebenů, klihu, knoflíků, ozdobných rukovětí nožů, atd. Významným produktem je také hnůj, pro svůj obsah živin velmi kvalitní. Je to směs tuhých výkalů, podestýlky a moče. Hluboká podestýlka se vyměňuje 1-2krát ročně, 13

takže se šetří práce. Od ovce se získává denně 2-3 kg výkalů a kolem 0,4-0,5 l moče, ročně je to včetně podestýlky 0,9-10 t hnoje (HAVLÍN, 1991). Neméně důležitá je také mimoprodukční funkce chovu ovcí, kde má nezastupitelnou roli při ochraně krajiny, zachování krajinného rázu a jeví se jako perspektivní i v agroturistice.

3.2 Ekologický chov ovcí 3.2.1 Ekologické zemědělství Ekologickým zemědělstvím se rozumí zvláštní druh zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky stanovením omezení čí zákazů používání látek a postupů, které zatěžují, znečišťují nebo zamořují životní prostředí, nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a který zvýšeně dbá na vnější životní projevy chování a na pohodu chovaných hospodářských zvířat v souladu s požadavky právního předpisu. Ekologické zemědělství vychází z holistického pojetí ekologických, ekonomických a sociálních aspektů zemědělské produkce, a to jak z lokální, tak i z globální perspektivy (PETR a DLOUHÝ, 1992). Základní pravidla pro ekologické hospodaření v zemědělské krajině jsou v EU určena Nařízením Rady ES (NR) a jsou ještě blíže specifikována národními zákony jednotlivých členských zemí EU. V ČR to byl zákon 242/2000 Sb. o ekologickém zemědělství (ŠARAPATKA a NIGGLI, 2008), dne 1. 1. 2012 nahrazen zákonem č. 344/2011 Sb., o ekologickém zemědělství. Novela byla přijata především na základě nové evropské legislativy ekologického zemědělství, kterým je nařízení Rady (ES) č. 834/2007 a prováděcí nařízení Komise (ES) č. 889/2008. Tento zákon doplňuje vyhláška ministerstva zemědělství ČR č. 80/2012 Sb. (MZe, 2011). Tyto právní předpisy upravují v ČR nad rámec NR zejména registraci zemědělců, kontrolní systém a také sankční řád (ŠARAPATKA a NIGGLI, 2008). Ekologické zemědělství podle nového Nařízení Rady ES č. 834/2007 zavádí udržitelný systém řízení zemědělství, který: 

respektuje přírodní systémy a cykly a zachovává a zlepšuje zdraví půdy, vody, rostlin a živočichů a rovnováhu mezi nimi, 14



přispívá k vysoké úrovni biologické rozmanitosti,



odpovědným způsobem využívá energii a přírodní zdroje, jako je voda, půda, organická hmota a vzduch,



dodržuje přísné normy pro dobré životní podmínky zvířat a zejména uspokojuje jejich druhově specifické etologické potřeby (BIOKONT, 2011).

Integrace ovcí a koz do systému ekologicky hospodařícího podniku může zlepšit jeho ekonomiku, případně se stát hlavním zdrojem jeho příjmu.

3.2.2 Ustájení a chovná zařízení 

Zvířatům je nutné zajistit přiměřenou ochranu před klimatickými extrémy, dle klimatických podmínek volíme závětří z balíků slámy, jednoduchý přístřešek apod.



Při použití pevné stavby musí být zajištěn čistý a vzdušný prostor s možností asanace a dezinfekce. Pro odpočinek musí mít zvířata k dispozici suchý, dostatečně velký prostor, aby všechna mohla najednou ležet a měla dostatek místa.



I při pastevním způsobu chovu musí být kontrolováno, zda je zajištěn dostatek krmiva. To musí odpovídat fyziologickým požadavkům zvířat i požadavkům nezávadnosti. Technologie krmení a krmná dávka musí umožnit všem zvířatům současný příjem krmiva. Nutné je zajistit dostatek napájecí vody.

(ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Požadavky na ustájení vycházejí z organizace bahnění. Ovce, které se bahní v zimě, vyžadují alespoň jednoduché zimní ustájení v neizolované stáji. Je možné využít již existující objekty, které je však nutné pro ovce upravit, zejména zajištěním dostatečného osvětlení a vhodného mikroklima, musí být především suché a bez průvanu. Tyto prostory mají být levné a funkční, nejlépe univerzální, s celoročním využitím, přes letní období např. k ustájení jiného druhu zvířat. Z praktického hlediska požadavkům vyhovují nejlépe dřevěné stavby (HORÁK, 2004). Ovce bahnící se na pastvině v období duben – listopad, vystačí s přístřeškem nebo případně mimo extrémní horské podmínky a odpovídající výživě, i bez něj. Je ale nutné zajistit ochranu bahnicím s jehňaty po dobu prvních několika dnů po porodu. Ustájení musí umožňovat zvířatům péči o vlastní tělo, drbání se o vhodné předměty, kontakt s ostatními zvířaty a chování odpovídající sociální struktuře stáda. Musí 15

minimálně jedenkrát denně umožňovat kontrolu pohody zvířat, jejich zdravotního stavu a stavu technických zařízení. Na pastvině je nutné zřídit zastínění a ochranu proti intenzivnímu dešti, pokud nejsou k dispozici úkryty přirozené. Zimní přístřešek, chránící před navátým sněhem má mít alespoň dvě stěny. Pro menší stáda lze použít i posuvné, převozné nebo stavebnicové přístřešky (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Novostavby jsou opodstatněné v případě větších, specializovaných chovů, kde na ustájení navazují technologické linky, jejichž umístění do existujících objektů by mohlo přinášet technické problémy. Je třeba je umístit na závětrné místo, mimo mrazové kotliny, vlhké lokality, po vrstevnicích podélnou osou na převládající směr větrů, nejlépe sever-jih (HORÁK, 2004). U novostaveb nebo při adaptacích je třeba dodržovat vyhlášku č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Důležitým faktorem je podestýlka, v chovu ovcí se běžně využívá ustájení na hluboké podestýlce. 3.2.2.1 Typy ustájení V úvahu přichází pouze volné stlané ustájení, které odpovídá přirozeným potřebám zvířat a zásadám welfare. Volné ustájení v individuálních kotcích je nejobvyklejším typem ustájení plemenných beranů a bahnic s mláďaty po porodu. Pro poporodní péči je vhodné instalovat individuální boxy dočasné. Volné skupinové ustájení v kotcích vyhovuje všem kategoriím ovcí. Velikost skupin se řídí fází produkčního cyklu (zapouštění, bahnění, laktace), použitými technologiemi dojení a prostorovými požadavky jednotlivých kategorií zvířat (ŠARAPATKA a URBAN, 2006).

Tabulka 1: Minimální požadavky ovcí na ustajovací prostor (HORÁK, 2004). Kategorie

podlahová plocha v m2 na kus

jalová bahnice a ročka 0,7 - 0,9 bahnice s 1 jehnětem

1,2 - 1,3

bahnice s 2 jehňaty

1,3 - 1,5

plemenný beran

2,0 - 3,0

jehňata po odstavu

0,4 - 0,7

16

Jednoprostorová stáj Plocha není rozdělena na krmení a ležení, nastýlá se celá. Krmení se zakládá do jeslí nebo závěsných žlabů, ve velkých stádech je možné instalovat krmné pásy. Napájení společnými napáječkami, nebo žlaby. Prostor stáje se dělí hrazením na kotce, do kterých se zvířata umisťují dle potřeby. Hrazení je obvykle ze dřeva, nebo z ocelových trubek. Trámy dílů se vyplňují vodorovnými tyčemi. Mezery mezi nimi nesmí být širší než 8 cm. Rámy s kovovým pletivem, kdy oka mají v průměru 6-8 cm také vyhovují, nesmí být však použito u rohatých zvířat. Využití plochy je lepší, poměr ustájovacích a krmných míst je obvykle 1:1, tedy dostatečný. Přistýlá se slámou na hlubokou podestýlku, odkliz hnoje provádíme jednorázově 2-3krát ročně. Nevýhodou jednoprostorové stáje je náročnost na dostatek slámy, při krmení a podestýlání nutnost manipulovat se zvířaty a při odklizu hnoje potřeba vyklidit technologická zařízení (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Dvouprostorová stáj Plocha je rozčleněna na nestlaný prostor krmiště a stlaný prostor lehárny. Zařízení je typické pro průjezdné stáje. Hrazení je dřevěné nebo kovové, kolem krmných chodeb pevné, ostatní přenosné. Krmivo se zakládá do žlabů nebo na krmný stůl z krmné chodby, napájení společnými napáječkami. Odklízení hnoje 2-3krát ročně, podestýlání slámou na hlubokou podestýlku. Využití prostoru je horší, limitováno délkou krmného žlabu při nutnosti zachování poměru ustájovacích a krmných míst 1:1. Menší je spotřeba steliva a při krmení a podestýlání není nutné manipulovat se zvířaty (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Sklad sena spojený s možností ustájení Využívá se jednoduchý přístřešek, který řeší skladování sena, jeho zkrmování zvířatům i dočasné ustájení zvířat. Seno je naskladněno do zadní části, v přední části jsou posunovatelné šikmé krmné zábrany. Seno zvířata postupně užírají, zábrany se postupně posunují a krytý prostor pro zvířata se zvětšuje. S technologií obřích balíků, které se obalují samosmršťovací fólií a lze je skladovat venku, potřeba skladů klesá (MÁTLOVÁ a LOUČKA, 2002). 17

Obrázek 1: Sklad sena, žlab se posouvá ve směru ubývání sena (jak ho zvířata postupně „užírají“), tím se zvětšuje prostor pro ustájení zvířat. (MÁTLOVÁ a LOUČKA, 2002). 3.2.2.2 Vybavení stájí K vnitřnímu zařízení stájí patří vybavení pro krmení, napájení, bahnění, stříž apod. Krmná zařízení musí být vhodně řešena a umístěna, aby se zabránilo vzniku poranění. Řešení a umístění napáječek a držáků na lizy musí minimalizovat možnost kontaminace výkaly nebo močí, riziko zmrznutí nebo rozlévání vody. Musí být udržovány zcela čisté, kontrolovány alespoň jednou denně (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Zařízení pro krmení ovcí Objemná krmiva se zkrmují z jeslí. Jesle jsou buď jednostranné, (umísťují okolo stěn stáje nebo se na stěnu zavěšují), nebo oboustranné. Jsou obvykle konstruovány jako žebřinové se spodním korýtkem. Jesle se umisťují do řad 2,5-3 m od sebe, aby při krmení zůstal ovcím volný průchod, nebo se krmivo mohlo zakládat z projíždějícího povozu. Kromě klasických jeslí můžou být jesle kruhové, vhodné ke krmení balíkovaného sena. Úhel žebřin je ideální 450, což má vliv na snížení ztrát krmiva (HORÁK, 2004). Krmítko na koncentrovaná krmiva je stejné jako jesle na krmení sena, jen místo svislých nebo šikmých příček je plný plech. Využití prostoru stáje dle momentálních potřeb dobře umožní přenosná krmná zařízení, s jejich pomocí lze prostor rozdělit na menší kotce. Lze je využít i jako venkovní krmiště, pokud jsou opatřeny stříškou. Na pastvině je také možné využití upravených krmných vozů (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). 18

Do závěsných košů umisťujeme kusovou sůl, asi 0,6m nad podestýlkou. S přibývající podestýlkou je třeba průběžně zvedat jesle i ostatní zařízení stáje používané ke krmení a napájení (HORÁK, 2004).

Obrázek 2: Zařízení na zakládání krmiv pro ovce. A – nástěnné jednostranné jesle, B – oboustranné jesle (HORÁK, 2004).

Obrázek 3: Zařízení pro přikrmování na pastvině (ŠARAPATKA a URBAN, 2006).

19

Obrázek 4: Jednoduché a levné krmítko na kulaté balíky sena nebo siláže (MÁTLOVÁ a LOUČKA, 2002). Zařízení pro napájení Je třeba, aby ovce měly ve stáji volně k dispozici pitnou vodu. Mohou se napájet z věder, vaniček, napájecích žlabů nebo napáječek. Vhodné jsou napájecí žlaby opatřené plovákem (ŠARAPATKA a URBAN, 2006).

Tabulka 2: Rozměry technologických prvků linek krmení (v mm) (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Rozměry jehňata do 6 měsíců JESLE výška 1 000 šířka 400 vzdálenost příček 80 ŽLABY délka / 1 kus 200 - 300 šířka včetně požlabnice 400 - 450 hloubka maximálně 150 výška hrany ze stáje 250 - 400 výška hrany z chodby 500 NAPÁJEČKY výška horní hrany 250 - 400 počet zvířat na 1 napáječku 40 výška žlabové zábrany nad krmnou hranou 150 výška hrazení celkem 1 000

20

bahnice berani 1 500 600 80

1 500 600 80

400 500 250 700 550

500 600 300 700 550

700 30

700 10

300 1 200

300 1 500

Manipulační ohrady Manipulační ohrady slouží k třídění, případně fixaci zvířat pro různé zákroky. Většinou se skládají z ohrady shromažďovací, ohrady natlačovací, která se nálevkovitě zužuje do dlouhé, úzké pracovní uličky (šířka 0,5 m, délka 10 m), s třídícími vrátky. Součástí zařízení mohou být i menší ohrady na vytříděné kusy zvířat, nakládací rampa, nášlapná plošina váhy nebo fixační otočná klec. Tvar a velikost hrazení závisí na druhu zvířat a velikosti stáda (na jednu ovci by mělo být k dispozici 0,7 až 1 m2 plochy). Pro malochovy ovcí postačí úzká třídicí ulička, kterou může projít jedno zvíře (MÁTLOVÁ a LOUČKA, 2002).

Obrázek 5: Třídící ulička. Se dvěma brankami se mohou využít tři ohrady, s jednou brankou dvě ohrady (MÁTLOVÁ a LOUČKA, 2002).

Požadavky na stájové mikroklima Prostředí vhodné pro život zvířat i pro práci ošetřovatelů zajišťuje mikroklima s těmito hodnotami: 21

Teplota min. 8 až 10 0C, relativní vlhkost max. 80 %, nejvyšší proudění vzduchu v zóně zvířat v zimě 0,25 m s-1, nejvyšší koncentrace oxidu uhličitého (CO2) 0,3 %, amoniaku (NH3) 0,0025 %, sirovodíku (H2S) 0,001 % (HUČKO, 1987).

3.2.3 Výživa a krmení Správná výživa a technika krmení ovcí je jedním z rozhodujících faktorů ovlivňujících úspěšnost chovu. Má respektovat jejich plemennou příslušnost, užitkový směr, stáří a fyziologické vlastnosti zvířat. Cílem odchovu je intenzita růstu odpovídající dané vývojové fázi. Růst a vývin jehňat není rovnoměrný a potřeba živin je u jehnic vyšší, než u dospělých bahnic, které mají ukončený růst a vytvořeny tukové rezervy. Jejich růst by měl odpovídat dosažení 65-70 % dospělé živé hmotnosti při zapouštění, tj. v 8 měsících věku u raných a ve 12 měsících u pozdnějších plemen (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Ekofarma musí být ve výrobě krmiv maximálně soběstačná (minimálně 50 % krmiv musí pocházet z produkce ekofarmy). V případě, že ekofarma nemá nedostatek vlastních kvalitních krmiv musí nakoupit certifikovaná ekokrmiva, nebo krmivo pocházející z přechodného období. Krmiva z přechodného období mohou tvořit 30 % krmné dávky v průměru a v případě, že krmivo z přechodného období je z vlastní produkce může tvořit až 60 % krmné dávky. Podíl se stanovuje jako procento sušiny krmiv zemědělského původu. Ovce musí mít krmnou dávku složenou tak, aby nejméně 60 % tvořila objemná krmiva (pastva, zelená píce, seno siláž nebo senáž). První ekologická produkce z trvalých travních porostů vznikne až po dvouletém přechodném období. Přechodné období se počítá od data oznámení zahájení hospodaření v souladu s NR 2092/91. V ekologickém zemědělství je zakázáno krmit GMO plodiny (DAVID, 2008). Základním požadavkem na krmnou dávku je dodání potřebných živin a energie ve vhodném poměru energie k dusíkatým látkám. Zvláště v zimním období, kdy mají krmné dávky vyšší obsah škrobu, je pro vyrovnání tohoto poměru nutné přidávat odpovídající množství dusíkatých látek. Nesmí se překrmovat, neboť na vyloučení přebytečných dusíkatých látek je třeba velké množství energie a může tím docházet k jejímu deficitu. 22

Obsah proteinů v krmné dávce by v době pozdní březosti neměl překročit 15 %, u laktujících zvířat 20–25 %, obsah vlákniny by měl být maximálně 25 % v pozdní březosti, po porodu minimálně 17 % (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Nedoporučuje se přeceňovat dlouhodobé nesprávné tvrzení o skromnosti a nenáročnosti ovcí na výživu. Při stávajících požadavcích na vysokou plodnost a dobré růstové i jatečné parametry je tento názor škodlivý (HORÁK, 2001). Od roku 1994 v souladu s doporučením EAAP (Evropská zootechnická asociace) se potřeba živin a energie pro přežvýkavce udává v ukazatelích: Základní: 

NEL (netto energie laktace)



NEV (netto energie výkrmu)



PDI (Protein Digestibility Intestinal = skutečně stravitelný protein v tenkém střevě)



Ca (vápník) a P (fosfor)

Orientační: 

NL (dusíkaté látky)



sušina a vláknina



stopové prvky (Fe – železo, Mn – mangan, Zn – zinek, Cu – měď, I – jod, Co – kobalt, Se – selen, Mo – molybden, Mg - hořčík)



vitaminy – A, D, E

(HORÁK, 2001) Potřeba živin a energie přihlíží ke kategorii ovcí, živé hmotnosti, fyziologické zátěži a užitkovosti. Na začátku pastevního období je nutný dostatek hořčíku. Dojené ovce vyžadují přídavek vápníku, který je ve velkém množství vydáván mlékem. Důležité jsou i ostatní minerální látky, především kobalt, jód a selen. Ty se zařazují do minerálních lizů (povolených v EZ) (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). V některých lokalitách je sice dostatečná zásoba minerálních látek, ale v nevyváženém stavu (HORÁK, 2004).

23

3.2.3.1 Krmení bahnic Výživě této kategorie ovcí je třeba věnovat mimořádnou pozornost, neboť jsou z velké části roku březí, nebo kojící. Potřeba živin pro bahnice závisí na živé hmotnosti, užitkovosti a stadiu reprodukčního cyklu. Záchovná potřeba na jednotku metabolické velikosti těla je 0,209 MJ NEL, 2,50 g PDI a 4,75 g NL. Při pastvě, zejména v obtížném svahovitém terénu se potřeba energie zvyšuje až o 25 %. Z hlediska výživy je třeba rozlišit období přípravy na zapuštění, období březosti a kojení. V období březosti krmíme tak, abychom získali životaschopná a zdravá jehňata bez újmy na zdravotním stavu a jakosti vlny bahnic. Březí jehničky ještě rostou, mají proto vyšší potřebu živin než starší bahnice. Nároky na živiny rostou ve druhé polovině březosti a po obahnění dále vzrůstají. Na počátku laktace bahnice vydává ze svého organismu více živin, než stačí přijmout v krmné dávce. Zvíře čerpá z tělesných rezerv vytvořených v období gravidity. Nastává negativní energetická bilance a kvalitou krmiv se snažíme dosáhnout toho, aby byla co nejkratší. Na zapuštění připravujeme ovce vydatnějším krmením již několik týdnů předem, v tomto období by měl být porost obzvlášť kvalitní. Zhruba čtyři týdny předem je vhodné aplikovat tzv. flushing (krmný šok), který spočívá v náhlém přechodu na zelené krmení vyšší kvality, případně se mohou přikrmovat jadrná krmiva obohacená o minerální látky a vitaminy. Náraz hodnotnější výživy vyprovokuje intenzivnější reprodukční funkce a vyšší počet ovulovaných vajíček (ZEMAN, 2006). V zimním období po obahnění by matky měly prvních 24 hodin po porodu dostat jen vodu, potom 2 až 2,5 kg kvalitního sena, při jarním venkovním bahnění, při vysoké kvalitě pastevního porostu jsou bahnice schopny uhradit potřebu živin pastvou. Jadrná krmiva podáváme jen bahnicím ve špatné kondici a při vícečetných porodech, nebo nedostatečné produkci mléka. To jde ovšem při pastvě zorganizovat obtížně, proto se jádro často nedává ani těmto zvířatům (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Odstav jehňat je závislý na produkčním zaměření stáda. U dojených ovcí se provádí mezi 12–25. týdnem, u ostatních čtyři, nebo minimálně tři měsíce před dalším zapuštěním. V této době je výhodné použití i horších pastvin, protože bahnice nesmí příliš ztloustnout. 24

3.2.3.2 Krmení jehňat Jehňata se již velmi brzy po narození staví na nohy a reflexívně vyhledávají vemeno bahnice. Rodí se bez ochranných látek v krvi, proto je musí co nejdříve přijmout v mlezivu. To se vyznačuje vysokou koncentrací všech živin, vitamínů, zejména vitamínu A. Slouží také k pročištění trávícího ústrojí jehňat. Minimální dávka, kterou by mělo jehně přijmout ve 3–4 krmení v prvním dni života je 200 g, žádoucí je však větší příjem. Chovatel by měl v prvních dnech po porodu pravidelně kontrolovat, zda jehně skutečně saje, a zda má matka v případě vícečetných vrhů mleziva dostatek. Dojde-li k úhynu matky, nebo nedostatku mleziva je vhodné aplikovat čerstvé nebo zmrazené mlezivo od jiných matek, případně aplikovat kozí, nebo kravské mlezivo například láhví s cucákem. Bezprostředně na mlezivové období navazuje výživa mateřským mlékem, jímž se jehně živí první 2–3 týdny. Ustájená s matkami pijí 10-20krát za den a denní spotřeba se pohybuje mezi 1-1,5 litru mléka, později se snižuje (ZEMAN, 2006). Kojená jehňata musí mít přístup k napájecí vodě. U ovcí nastává vrchol laktace okolo 30-40 dnů po obahnění a následně začíná produkce mléka klesat. Potřeby jehňat je proto nutné uhradit kvalitním objemným krmivem. Proto je ideálnější bahnění jarní, protože tehdy má porost ideální složení, kvalitu a stadium zralosti, které nejlépe vyhovují ne zcela vyvinutým předžaludkům jehňat (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Výživa jehňat na ekofarmě je založena na mateřském mléce. Minimální období jejich kojení je 45 dní. Výkrm jatečných jehňat může probíhat v závěrečné fázi ve stáji, pokud období strávené uvnitř nepřesáhne pětinu života (DAVID, 2006).

25

Tabulka 3: Orientační potřeba krmiva (kg sušiny/den-1) během reprodukčního cyklu (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Jehnice a ročky Živá hmotnost (kg)

Po zapuštění

Raná březost

Pozdní březost

do 40

1,2

1,2

1,3

Bahnice Živá (kg)

hmotnost

Po Raná Po odstavu Flushing zapuštění březost

Pozdní březost

Laktace (1Laktace jehně) (2 jehňata)

40 - 50

1,0

1,6

1,4

1,2

1,7

1,6

2,1

50 - 60

1,1

1,7

1,5

1,3

1,8

1,7

2,3

60 - 70

1,2

1,8

1,5

1,4

1,9

1,8

2,5

nad 70

1,3

1,9

1,4

1,5

2,0

1,9

2,6

Tabulka 4: Potřeba živin pro bahnice (ž. h. 60 kg) (ŠARAPATKA a URBAN, 2006).

Ukazatel

Záchovná (na 1 kg H0,75)

Základní ukazatel NEL [MJ]x) 0,209xx) PDI [g] 2,5 Ca [g] 0,141 P [g] 0,113 Orientační ukazatel [g] NL 4,75 Sušina 58,2 Vláknina 17,5 Minerální látky [g] Mg 0,116 Na 0,087 K 0,291 S 0,128 Cl 0,095

Jalové Březí nad75 dnů do 75 1 2 dnů jeh. jeh.

Laktace do 60 dnů nad 60 dnů 1 jeh. 2 jeh. 1 jeh. 2 jeh.

4,51 53,9 3,0 2,4

4,73 69,0 3,5 2,7

11,3 173 8,5 6,9

14,1 206,0 11,1 8,9

9,5 140,0 7,6 5,4

10,9 160,0 10,0 7,8

108 1251 376

115 170 191 287 362 1277 1640 1743 2293 2569 371 436 445 565 617

233 2004 507

272 2085 516

2,0 1,5 6,0 2,6 1,9

2,6 2,1 6,5 2,8 2,1

4,0 3,2 10,0 4,2 3,4

4,2 3,4 11,2 4,4 3,7

6,54 97,5 6,3 3,7

3,2 2,5 8,0 3,4 2,7

7,28 107 8,1 4,8

3,4 2,8 8,5 3,6 3,2

4,5 3,4 11,0 4,7 3,6

x) MJ = megajouly xx) U pasoucích se bahnic je potřeba zvýšena o 25 %. 26

5,1 3,6 12,5 5,3 3,8

Tabulka 5: Potřeba živin pro výkrm jehniček a beránků (denní přírůstek – jehničky 250 g/ beránci 350 g) (HORÁK, 2001). Ukazate Živá hmotnost [kg] l 15 20 Základní ukazatel NEV [MJ] 5,20/6,77 6,20/8,22 PDI [g] 91,3/124,5 95,6/131,4 Ca [g] 5,0/6,6 5,2/6,8 P [g] 2,7/3,3 3,0/3,5 Orientační ukazatel [g] NL 128/166 138/180 Sušina 680/800 860/1020 Vláknina 110/108 135/134 Minerální látky [g/den] Mg 1,6/2,2 1,8/2,7 Na 0,7/1,7 0,8/1,8 K 3,4/4,2 4,2/5,8 S 1,6/2,5 2,1/3,0 Cl 0,8/1,8 0,9/2,0

25

30

35

40

7,15/9,64 99,8/137,0 5,5/8,2 3,2/3,9

8,05/11,03 103,9/142,1 5,8/7,4 3,4/4,0

15,4 146,2 7,6 4,1

13,75 151,8 7,8 4,3

147/193 1035/1210 162/160

156/203 1200/1400 184/189

215 230 1658 1860 217 240

2,0/3,0 0,9/1,9 5,0/5,6 2,3/3,2 1,1/2,2

2,3/3,2 1,0/2,0 5,8/5,7 2,5/3,4 1,1/2,2

3,2 2,1 5,8 3,6 2,3

3,6 2,6 6,0 4,0 2,4

3.2.3.3 Krmiva Pro ovce je nejvhodnější seno luční, nebo jetelotravní. Výborným doplňkem je také krmná sláma z jarního ječmene, pšenice i ovsa. Jako doplňkové krmivo se mohou použít okopaniny. V zimním období krmné okopaniny v dávce 0,1-0,5 kg na kus a den příznivě ovlivňují sekreci mléka. Jadrná krmiva se dávají na vyrovnání živin v objemných krmivech pouze jehňatům, bahnicím v období před a po porodu v dávce 0,1-0,5 kg na kus a den a plemenným beranům v přípravné době na připouštění v dávce do 1 kg a v době připouštění do 1,5 kg na kus a den. Starší zdravá zvířata dokrmování jádrem nepotřebují (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). 3.2.3.4 Krmení v zimě Ve stáji je možno krmivo zakládat na delší dobu, kdy si zvířata sami regulují jeho spotřebu. Nebo dávkovaně, při němž se denní dávka krmiv šťavnatých a jadrných rozdělí na dvě části a podává se ráno a odpoledne, večer se založí seno a krmná sláma do jeslí (MÁTLOVÁ, 2002). 27

Venku krmiště bývají většinou umístěna v rohu oplůtku, nebo v blízkosti příjezdové cesty. Někdy je výhodné začlenit je přímo do hrazení tak, aby bylo možné doplňovat seno zvenčí. Krmná zařízení by měla být umístěna tak, aby nevadila zvířatům, ani mechanizaci. Neměla by zbytečně narušovat ekosystém – zejména cestičkami, které ovce vyšlapaly kolem míst, kde je zařízení pro dokrm umístěno (LOUČKA, 2008). Stálá krmiště bývají vybavena krmným žlabem, nebo opatřena přístřeškem. Suchá krmiva se mohou zakládat na delší dobu, na rozdíl od krmiv silážovaných, pokud není možné vyloučit jejich zmrznutí. Možné je i krmení na pastvě přímo z obřích balíků rozvážených na různá místa. S tímto způsobem krmení lze, při vhodném rozložení pastevních ploch, počítat již při výrobě sena. Jednotlivé balíky se pak nechají přímo na místě, kde byly připraveny a postupně se zkrmují regulovaným přístupem zvířat pomocí „náhonových“ cest z mobilního hrazení (MÁTLOVÁ a LOUČKA, 2002). 3.2.3.5 Napájení Voda získaná z vodních toků, nádrží, ale i z vrtů nebo studní má být pravidelně sledována. Ovce a kozy vyžadují určitou kvalitu vody i co do obsahu solí, limitů toxických látek a mikroorganismů. Voda na pití by měla mít teplotu 4-18 0C a neutrální pH. Pro koncentraci herbicidů, pesticidů a noha dalších chemikálií ve vodě mají ovce a kozy stejné limity jako lidé (LOUČKA, 2008). Potřeba vody závisí na druhu a individualitě zvířete, krmivu a způsobu krmení, na klimatických podmínkách, chovném zaměření zvířete, jeho věku a kondici. Potřeba vody na 1 kg přijaté sušiny krmiva je 2-3 l. U dospělé nelaktující ovce, při pastevním způsobu výživy, je denní potřeba vody 3-5 l a ta bývá uspokojena požíráním šťavnatého krmiva o vlhkosti kolem 83 %. Potřeba se v horkých dnech zdvojnásobuje. V ovčíně je nutné napájet dvakrát denně, zvláště v horkých letních dnech. V období laktace je třeba kromě záchovné potřeby počítat ještě 1,5 l vody na každý nadojený litr mléka (ŠARAPATKA a URBAN, 2006).

28

3.2.4 Pastva ovcí 3.2.4.1 Pastevní systémy Organizace spočívá v optimálním využívání období pastvy a v regeneraci porostu. Karpatský systém Stádo se vyhání každý den na pastvinu pod dohledem ovčáka, večer, někdy i během dne se zahání do ovčína, kde tráví i zimní období. Nízké je měrné zatížení pastvin, a protože se ovce pasou většinou za chůze, zůstává po nich hodně nedopasků. Dnes se s tímto způsobem pastvy téměř nesetkáme, nahradil jej systém pasení v oplůtcích (MÁTLOVÁ, 2002). Oplůtkový systém V oplůtcích se zvířata pasou volně a mají velkou možnost výběru rostlin. Množství nedopasků závisí na kvalitě pastvy a délce pastevního cyklu (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Kontinuální pastva Zvířata jsou nepřetržitě umístěna na jedné pastvině, po celou dobu trvání pastevní sezóny. Jedná se o nejjednodušší a nejméně nákladný systém. Ovšem v období rychlého růstu většinou dochází k přebytku pastevního porostu, jindy k jeho nedostatku. O pastvinu je třeba pečovat s využitím mechanizace. Rotační pastva Střídání několika oplůtků, kdy jednotlivé oplůtky mají dobu pasení 2-20 dnů, podle velikosti, a období regenerace bez pasení 4-8 týdnů. Systém umožňuje kombinaci společné pastvy ovcí a skotu. Každý druh zvířete má vlastní způsob spásání a preferuje odlišné druhy a části porostu, vypásání je pak lepší (ŠARAPATKA a URBAN, 2006).

29

3.2.4.2 Rizika pastevních systémů Antinutriční faktory v rostlinách Některé pícniny, zejména byliny jsou méně chutné, stravitelné, mohou způsobit dietetické, zdravotní problémy, či dokonce smrt, nebo mohou mít i negativní vliv na reprodukci zvířete. U dojených zvířat mohou některé byliny způsobit nežádoucí příchuť, i toxicitu mléka (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Pastevní tetanie Příčinou vzniku je nedostatečný příjem hořčíku krmnou dávkou ovcí a jeho nízké využití v jejich organismu. Onemocnění bývá zjišťováno u zvířat krátce po zahájení pastevního období, kdy je v pastevním porostu vysoký obsah N a K (narušující vstřebávání hořčíku v trávícím traktu). U postižených zvířat je zjišťován třes svalstva, narušení koordinace pohybu, ulehnutí a výskyt křečí, často i selhávání srdeční činnosti. Je třeba okamžitá nitrožilní aplikace preparátu s obsahem hořčíku veterinárním lékařem (AXMANN a SEDLÁK, 2008). 3.2.4.3 Zatížení pastviny Počty zvířat v ekologickém zemědělství je nutné stanovit tak, aby se nepřekročilo množství 170 kg vneseného dusíku na 1 ha zemědělsky využívané půdy na rok. U ovcí tomu odpovídá 13,3 jedince (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Zatížení pastviny se udává v dobytčích jednotkách (DJ = 500 kg). V ekologickém zemědělství je nutné pastviny zatížit minimálně 0,15 DJ na hektar, maximálně 1,5 DJ na hektar (MÁTLOVÁ a LOUČKA, 2002). Pro orientační výpočet zatížení pastviny je možné vycházet z výnosu pastevního porostu a jeho denní potřeby: PZ = VP ˗ nedopasky / DPP ˟ délka pastvy PZ = počet zvířat (ks na ha pastviny), VP = výnos pastviny (kg na ha), nedopasky = hmotnost nespaseného porostu (kg na ha), DPP = denní příjem porostu (kg na kus), délka pastvy se uvádí ve dnech (HORÁK, 2004).

30

Ideálně by se na jednom místě nemělo pást déle než 3-4 dny, i z hlediska prevence druhotné infekce vajíčky parazitů z vlastních výkalů. 3.2.4.4 Chování zvířat na pastvě Je ovlivněno množstvím píce, jeho vegetačním stadiem a návykem na botanické složení porostu. V počátku pastvy je vypásání intenzivnější, postupně si zvířata více vybírají. Při dostatku, nebo přebytku hmoty intenzita vypásání klesá, větší množství je zašlapáno, nebo pokáleno a zvířata se k němu již nevrací. Ovce se pasou 6–10 hodin denně, rozložení pastvy bývá závislé především na povětrnostních podmínkách, zhruba ve dvou hlavních (ráno a v podvečer) a dvou vedlejších (dopoledne, odpoledne) periodách. Za vysokých teplot pastva často probíhá v nočních hodinách. Mezi dobou strávenou na pastvě zvířata většinou leží a přežvykují (MÁTLOVÁ a LOUČKA, 2002). 3.2.4.5 Technika pastvy Oplůtkový systém Pastviny s převahou vysokých trav (psárky, ovsíku, kostřavy lušní, srhy) a jetelovin (jetele červeného) by ovce měly spásat zhruba při výšce 10–15 cm a ukončit při vypasení na 4–5 cm. Taková intenzita při první jarní pastvě vytváří předpoklady pro rovnoměrné obrůstání a tvorbu maximálního množství nových listů, tedy vysokou kvalitu následné seče. Pastviny složené z jemnějších druhů trav (lipnice luční, jílku, jemnolisté kostřavy červené), jemných jarních druhů bylin a bílého jetele jsou v optimálním stavu pro zahájení pastvy při výšce 10–15 cm, vypásání by mělo skončit při výšce 3-4 cm. Na místech se sklonem k zamokření se ke snížení rizika rozbahnění a zadupání aktivních vegetativních částí rostlin doporučuje zahájit první cyklus pastvy až po dosažení výšky 20 cm (MÁTLOVÁ a LOUČKA, 2002).

31

Karpatský systém Cílem správné techniky pastvy tohoto systému je nakrmit ovce na pastvině tak, aby se vracely do ovčína syté, nezpocené a zdravé. Ovce je vhodné vyhánět na pastvinu a přihánět zpět vždy ve stejném tempu, volně a klidně. Při volné pastvě se střídají fáze příjmu potravy a odpočinku. Na středně úrodné pastvině se ovce pasou dohromady asi 9 hodin a přibližně 11 hodin odpočívají, přičemž přežvykují. Je-li pastva řízená ovčákem, musí s tím počítat a zajistit, aby se ovce přiměřeně dlouho pásly a odpočívaly. Ovce se pouštějí na pastvinu po sejití rosy či oschnutí deště. Velmi opatrně je třeba pást na porostech jetele, vojtěšky a na strništích, kde se mohou lehce nadmout. Tomu je možné předejít podáním sena nebo slámy ve stáji nebo částečném napasením zvířat na travním porostu, případně napájením zvířat, před jejich vypuštěním na pastvinu. Na takovou pastvu je třeba postupně navykat a nelze zde pást celý den (MÁTLOVÁ a LOUČKA, 2002).

3.3 Užitkové typy ovcí a vybraná plemena Plemeno je nejčastěji definováno jako skupina zvířat stejného fylogenetického původu, která byla vytvořena člověkem za určitých sociálně ekonomických a přírodně geografických podmínek. Oproti jiným skupinám /plemenům/ se vyznačuje určitými společnými znaky a vlastnostmi, které za předpokladu shodných životních podmínek přenáší na své potomstvo (HROUZ a ŠUBRT, 2007). Plemeno je základem pro dosažení určité žádoucí užitkovosti. Výběr plemene proto musí odpovídat užitkovosti požadované. Nejdůležitějšími znaky ideálního plemene jsou výborné reprodukční a mateřské schopnosti spolu s vysokou mléčností a růstovou intenzitou a vysokou kvalitou finálního produktu. Volba druhu a plemene, případně užitkového křížence, závisí na produkčním zaměření farmy. Ekologické zemědělství by mělo prioritně využívat původní plemena a jejich křížence (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Užitkovým typem se rozumí vzájemné vztahy mezi exteriérem a funkčními vlastnostmi ovcí, které představují určitý užitkový směr, tedy vhodnost jejich chovu 32

ke specifické hospodářské produkci či chovatelskému využití. Klasifikace domácích ovcí na základě užitkového typu a společenského významu je: typ kombinovaný, masný, mléčný, plodný, kožešinový a hobby plemena (LITERÁK et al., 2011). Divoké ovce žijí dodnes v mnoha druzích a poddruzích na všech kontinentech, některé jsou však již vyhynulé. Velké množství forem mají zvláště divoké ovce. Obvykle se dělí do 4 skupin, z nichž jen ovce tlustorohé, žijící na východní Sibiři a v Severní Americe, nebyly dosud zdomácněny. Ostatní skupiny – ovce skalní (mufloni), ovce zakaspické neboli stepní (archár) a ovce středoasijské neboli velehorské (argali) – se pravděpodobně všechny podílely na vzniku současných plemen domácích ovcí. Od muflona se odvozují především krátkoocasá plemena, jako ovce romanovská, finská vřesová apod. Od achara je to většina dlouhoocasých plemen, jako je např. merino a cigája, z divokých velehorských ovcí vznikla valaška (HORÁK, 2001). Na celém světě bylo vyšlechtěno mnoho plemen, která se navzájem liší přizpůsobivostí k vnějšímu prostředí, užitkovým směrem i jinými znaky. V ČR se chovají jednak plemena původní, jednak importovaná nebo vzniklá křížením s dovezenými berany (HAVLÍN, 1991). 3.3.1 Masný užitkový typ Představuje plemena využívaná především k produkci jehněčího, případně skopového masa. Jejich společným znakem je vysoká intenzita růstu, vynikající osvalenost a kvalita masa, s obvykle velmi dobrou plodností. Z důvodů poptávky po jehněčím mase a také velmi nízké ceny vlny se v současnosti chov těchto plemen rozrůstá (LITERÁK et al., 2011). 3.3.1.1 Texel Bílé bezrohé plemeno s typickým tmavým mulcem, středního až velkého tělesného rámce. Vlnou je obrostlá pouze část těla. Hlava je středně dlouhá, široká a plochá, uši pevné, středně dlouhé, vzpřímené, s často se vyskytujícími pigmentovými skvrnami. Krk je krátký a dobře osvalený, hruď hluboká, hřbet široký. Končetiny jsou relativně krátké a kostnaté, obrostlé vlnou na hlezno a zápěstí (SAMBRAUS, 2006). V současnosti se v Evropě chová ve dvou užitkových typech: holandský, stejný jako belgický nebo dánský - s výrazným osvalením, menšího tělesního rámce a francouzský, 33

anglický - většího tělesného rámce. Vhodnější pro naše podmínky je druhý užitkový typ, který je velkého tělesného rámce (SCHOK, 2009). Vyznačuje se vysokou jatečnou výtěžností. K plemenným znakům patří ranost, dobrá plodnost, vysoká mléčnost bahnic, dobré mateřské vlastnosti a sezónnost říje. Plemeno má velké předpoklady pro široké uplatnění v praxi zejména při užitkovém křížení zaměřeném na produkci kvalitního jehněčího masa (HORÁK, 2005). Nevyhovuje jim prostředí s krátkou vegetační dobou, horské oblasti s vysokými vodními srážkami a nadměrná stájová vlhkost, především v době zimního ustájení. Jsou náročné na celoroční vyrovnanou výživu. Plemeno je mírného temperamentu a vhodné především pro oplůtkový způsob pastvy, dobře respektují elektrický ohradník (SCHOK, 2009). 3.3.1.2 Suffolk Plemeno je většího tělesného rámce s dlouhým, rovným a širokým hřbetem, s hlubokým a prostorným hrudníkem. Záď je dobře osvalená, včetně středně dlouhých končetin. Hlava je celá lysá, černá, porostlá pouze černou lesklou krycí srstí a mírně klabonosá, zejména u beranů, s typickým pohlavním výrazem. Uši na úrovni očí jsou středně dlouhé, jemné, částečně svislé, směřující dopředu. Spodní část končetin až po loket a hlezno jsou černé a porostlé černou krycí srstí. Obě pohlaví jsou zásadně bezrohá (HORÁK, 2005). Mateřské vlastnosti a mléčnost bahnic dobrá. Ovce i berani se vyznačují dlouhověkostí, pevnou konstitucí a dobrým zdravím (SCHOK, 2009). Pohlavní aktivita je sezonní, dobré růstové schopnosti a kvalita masa (HORÁK a TREZNEROVÁ, 2010). Plemeno vhodné i do drsnějších klimatických podmínek podhorských oblastí. Pro své dobré užitkové vlastnosti se hodí k užitkovému křížení téměř se všemi plemeny. Vývinem a růstem se řadí mezi poloraná plemena (SCHOK, 2009). 3.3.1.3 Charollais Bílé masné bezrohé plemeno středního až velkého tělesného rámce. Části těla porostlé krycí srstí jsou růžovošedé s malými černými pigmentovými skvrnami. Spodní část končetin je pokryta nahnědlou krycí srstí. Uši jemné, dlouhé. Široké rovné čelo, oči 34

daleko od sebe. Trup dlouhý s dobře osvaleným hřbetem. Hruď široká a hluboká, dobře navazující na plec. Vlna jemná a krátká končetiny pevné, spíše krátké a silné (SAMBRAUS, 2006). Je dobře přizpůsobené oplůtkovému systému pastvy i společně se skotem, náročné na pastvu a zimní výživu. Vyhovují mu spíše teplejší a sušší klimatické podmínky (SCHOK, 2009). Ve srovnání s ostatními masnými plemeny je temperamentnější a chodivější. Stádový pud má nižší, shlukuje se pouze v případě nebezpečí (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). 3.3.2 Kombinovaný užitkový typ Plemena ovcí s kombinovanou užitkovostí mají užitkovost dvojstrannou (např. vlnařsko-masný typ), nebo trojstrannou (produkce masa, mléka a vlny) (LITERÁK et al., 2011). 3.3.2.1 Rommey marsh – kent Významné bezrohé anglické polojemnovlnné plemeno, středního tělesného rámce, harmonické stavby těla s výraznými masnými partiemi a korektním postojem. Mulec a paznehty tmavé, odolné proti nakažlivé hnilobě paznehtů. Plemeno se snadno přizpůsobuje a je vhodné k chovu v nížinných a podhorských oblastech. Má velmi dobré pastevní vlastnosti a je přizpůsobeno zejména k oplůtkovému i celoročnímu pastevnímu systému chovu (SAMBRAUS, 2006). Plemeno je velmi vhodné pro oplůtkový systém celoroční pastvy (HORÁK a TREZNEROVÁ, 2010). Dá se s úspěchem chovat jak v nížinných, tak podhorských a mírnějších horských oblastech. Mateřské vlastnosti a mléčná užitkovost jsou dobré (SCHOK, 2009). 3.3.2.2 Šumavská ovce Polojemnovlnné až polohrubovlnné plemeno, konstitučně pevné, vhodné k chovu v horských oblastech s vysokými srážkami a především k volné pastvě. Plemeno polorané, středního tělesného rámce a harmonické stavby těla. Hlava s mírným klabonosem. Berani zpravidla rohatí, bahnice výjimečně. Vlna bílá, lesklá, bílé je rouno i kůže na celém povrchu těla (SAMBRAUS, 2006). 35

Pro plemeno je vyhovující především technologie volného způsobu pastvy, kdy dobře využívá i méně kvalitní pastevní porosty. Typickým znakem plemene je přiměřená plodnost, snadné porody, dobrá mléčnost matek a mateřský instinkt umožňující bezproblémový odchov jehňat (HORÁK a TREZNEROVÁ, 2010). Šumavská ovce patří mezi nenáročná kulturní plemena v ČR. Plemeno bylo uznáno v roce 1986, v roce 1987 zařazeno do světového genofondu hospodářských zvířat a od roku 1992 tvoří genovou rezervu ovcí v ČR (HORÁK, 2001). 3.3.2.3 Zušlechtěná valaška Bílé

plemeno

s kombinovanou

užitkovostí,

převážně

polohrubovlnného

typu

s trojstrannou užitkovostí, středního tělesného rámce, přizpůsobené k salašnickému způsobu chovu i v drsných horských podmínkách. Harmonická tělesná stavba s korektním postojem. Berani mají zpravidla spirálovitě zahnuté rohy. Hlava po spojnici očí a spodní část končetin jsou prorostlé bílou krycí srstí. Plemeno je velmi vhodné pro užitkové křížení s berany masných plemen (SAMBRAUS, 2006). V současnosti chov valašských ovcí v ČR zaujímá malou početní populaci a z tohoto důvodu se přistoupilo k regeneraci plemene. Ovce jsou pozdní, a proto lze jehnice zapouštět ve věku 16-18 měsíců o hmotnosti okolo 32 kg. Plemeno zařazeno do genových zdrojů ohrožených druhů zvířat. Na jeho podkladě bylo vyšlechtěno plemeno zušlechtěná valaška a na Slovensku zošľachtená valaška (SCHOK, 2009). 3.3.2.4 Cigája Plemeno je středního tělesného rámce, odolné a dobře přizpůsobivé k salašnickému způsobu chovu i v obtížnějších podhorských a horských oblastech. V rámci skupiny cigájských ovcí se chovají dva samostatné typy. První typ má bílé zbarvení celého těla, druhý typ má černou krycí srst na hlavě a spodních částech končetin. U nás je rozšířen druhý typ (SAMBRAUS, 2006). Ovce se vyznačují temperamentem, dobrou chodivostí, nedostatečným osvalením hřbetu a kýty. Plemenným znakem je i výrazná asezonost říje. Pro své všestranné užitkové vlastnosti je mimořádně vhodné pro meziplemenné křížení k produkci jehňat na výkrm. Plemeno vyhovuje především salašnickému způsobu chovu. Mléko je kvalitní, vhodné k výrobě brynzy a ovčích sýrů (SCHOK, 2009). 36

3.3.2.5 Merinolandschaf Bílé bezrohé plemeno středního až většího tělesného rámce. Hlava středně dlouhá a nepříliš široká, porostlá jen krycí srstí. Uši dlouhé, široké a svislé mírně dopředu. Hřbet je pevný a široký, hruď prostorná (SAMBRAUS, 2006). Zvláštností je asezónnost říje (téměř celoroční plodné období). Jehnice lze při dobrém odchovu zapouštět již v deseti měsících věku. Předností plemene je nízký výskyt tuku v jatečných trupech vykrmovaných jehňat. Bahnice se vyznačují velmi dobrými mateřskými vlastnostmi a mléčnou užitkovostí. Ovce jsou vhodné jak pro oplůtkový, tak pro jiné způsoby pastvy. Zlepšení celkové zmasilosti jatečných jehňat lze docílit křížením s masnými plemeny. Plemeno je vhodné k chovu v nížinných a podhorských oblastech (SCHOK, 2009). 3.3.3 Plodný užitkový typ Bahnice plodných plemen mají schopnost rodit vyšší počty jehňat, obvykle také dosahují dříve pohlavní dospělost, jsou tzv. asezónní (mohou být zapouštěny celoročně bez závislosti na ročním období) a většinou mají také o něco kratší délku gravidity (LITERÁK et al., 2011). 3.3.3.1 Romanovská ovce Kožichové plemeno malého tělesného rámce. Směsí černých a bílých chlupů se dosáhne šedého zbarvení různých odstínů. Berani mají na krku a hřbetě hřívu. Hlava je malá s bílými odznaky, které jsou i na končetinách. Berani někdy rohatí, bahnice bezrohé. Ocas krátký, neobrostlý vlnou (SAMBRAUS, 2006). Vyznačuje se dlouhým plodným obdobím, dobrými mateřskými vlastnostmi a výbornou mléčností. Plemeno je nenáročné, odolné a dobře snášející velké teplotní rozdíly (HORÁK a TREZNEROVÁ, 2010). Výkrmnost a jatečná hodnota je relativně nižší, zlepšit se dá křížením s masnými, případně jinými plemeny (SCHOK, 2009). 3.3.4 Mléčný užitkový typ Mléčný užitkový typ zahrnuje plemena ovcí s vynikající dojivostí. Za účelem vyšší dojivosti byla vyšlechtěna plemena, která výší mléčné užitkovosti mnohdy několikanásobně převyšují dojivost plemen ostatních (LITERÁK et al., 2011). 37

3.3.4.1 Východofríská ovce Bílé mléčné dlouhovlnné plemeno velkého tělesného rámce. Hlava je dlouhá, mírně klabonosá, porostlá pouze krycí srstí, uši dlouhé, směřující dopředu. Vemeno je velké, široce nasazené. Typickým znakem je dlouhý, tenký ocas neobrostlý vlnou (SAMBRAUS, 2006). Plemeno je vhodné především do menších stád. Ovcím vyhovují všechny používané systémy pastvy. Dospělá zvířata snáší dobře i vlhčí přírodní podmínky (SCHOK, 2009).

3.4 Reprodukce ovcí Plodnost jako základní biologická a užitková vlastnost zvířat umožňuje jejich rozmnožování a tím i zachování rodu. Pojem plodnost vyjadřuje schopnost zvířat produkovat oplozenischopné pohlavní buňky. Pro samice to znamená schopnost pravidelného oplození, gravidity a narození životaschopného potomstva, pro samce schopnost páření a produkce kvalitního ejakulátu s udržením si dobré oplodňovací schopnosti do vysokého věku (KLIMENT, 1989). U ovcí je plodnost hodnocena dle počtu ovulovaných vajíček, procentem oplození, počtem narozených jehňat, mateřskými vlastnostmi a počtem odchovaných jehňat. U beranů je plodnost hodnocena dle pohlavní aktivity a kvantitativními a kvalitativními ukazateli ejakulátu. (KUCHTÍK, 2007) 3.4.1 Pohlavní aktivita Pohlavní dospělost u raných plemen ovcí nastupuje již ve 4-6 měsících, u pozdních v 912 měsících, plné dospělosti dosahují v 18-18 měsících. Průměrná délka březosti je 152 dnů (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). Postreprodukční období u ovcí nastává ve věku 10-12 let. Reprodukční funkce jsou řízeny neurohumorálně v návaznosti na délku světelného dne. Plodné období ovcí je v našich podmínkách od července do prosince. Berani jsou obecně plodní celoročně, avšak v plodném období se zvyšuje jejich pohlavní aktivita a kvalita semene (KUCHTÍK, 2007).

38

Pohlavní cyklus Pohlavní nebo také říjový, estrální cyklus je u ovcí v průměru dlouhý 18 dnů, s rozpětím zhruba 3 dny. Říje trvá 2-3 dny (ŠARAPATKA a URBAN, 2006), ovulace nastává před koncem říje v rozmezí 24-30 hodin od počátku říje (KUCHTÍK, 2007). 3.4.2 Plemenitba Podle způsobu zapouštění se u ovcí rozlišuje plemenitba na přirozenou a umělou (inseminaci) (KUCHTÍK, 2007). 3.4.2.1. Přirozená plemenitba V rámci přirozené plemenitby se používají následující způsoby zapouštění ovcí: volné (na divoko), skupinové, harémové a individuální (z ruky). Volné zapouštění Tento způsob také nazýváme připouštění na divoko, protože se jedná o nejjednodušší a nejprimitivnější způsob připouštění, který se vyskytuje v přírodě u volně žijících zvířat. Berani jsou volně vpuštěni do stáda a v době říje připouštějí ovce. Na jednoho dospělého berana počítáme kolem 30 ovcí, na mladšího méně, 15–20 ovcí (VANĚK a ŠTOLC, 2002). Nevýhodou tohoto způsobu je neznámý původ jehňat ze strany otce, neznámý termín připuštění jednotlivých ovcí a nutnost nejpozději po dvou letech vyměnit berany (KUCHTÍK, 2007). Skupinové zapouštění Při tomto způsobu zapouštění se skupině bahnic s určitým exteriérem nebo užitkovostí přidělí skupina 2-4 beranů, kdy se na jednoho mladého berana počítá s 20 až 25 ovcemi, v případě staršího berana s 30 až 40 ovcemi. Tento způsob zapouštění je vhodnější, z pohledu selekce, oproti volnému, avšak i v případě tohoto způsobu zapouštění není znám původ jehňat ze strany otce a není znám termín připuštění jednotlivých ovcí (KUCHTÍK, 2007).

39

Harémové zapouštění Je v současnosti nejpoužívanější způsob zapouštění ovcí v našich evropských chovech. V rámci tohoto způsobu zapouštění má každý beran, na základě ivdividuálního připouštěcího plánu přidělenou svoji skupinu bahnic. Hlavní výhody tohoto způsobu zapouštění jsou: známý původ jehňat po obou rodičích, období bahnění lze účinně zkoncentrovat, přičemž využití beranů je efektivnější, než u předchozích způsobů připouštění. Počet ovcí přiřazených jednomu beranovi by se měl pohybovat v rozmezí 20-50, v závislosti na připravenosti berana a jeho věku. Při aplikaci značkovacího postroje u berana je možno zajistit i přehled o zapouštěných ovcích. Harémové zapouštění je náročnější, především z pohledu organizace a potřebných prostor, přičemž nejvhodnější je jeho využití v oplůtkovém systému pastvy (KUCHTÍK, 2007). Individuální zapouštění (z ruky) V případě tohoto způsobu zapouštění je znám nejenom původ jehňat, ale i datum zapuštění, dá se tedy lépe organizovat bahnění. Nedochází také k přetěžování beranů, jejich využití je korigováno tak, aby každý beran připouštěl 3-4krát denně. Vzhledem k nevýrazným říjovým příznakům u ovcí je třeba říjící se ovce vyhledávat pomocí tzv. beranů prubířů (KUCHTÍK, 2007). 3.4.2.2 Inseminace Obecně se má rozmnožování zvířat realizovat přirozenou plemenitbou, umělá inseminace je však v ekologickém chovu přípustná (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). K inseminaci ovcí se používá čerstvý ejakulát, krátkodobě uchovaný ejakulát a dlouhodobě uchovávané inseminační dávky. Čerstvý je využíván bezprostředně po jeho získání a rychlém posouzení jeho kvality. Při krátkodobém uchování prodlužujeme využitelnost ejakulátu berana na několik hodin, což především umožňuje využití ejakulátu i v jiných chovech. Beraní sperma se uchovává také dlouhodobě mražené v tekutém dusíku. U nás jsou v současnosti vyráběny inseminační dávky – pejety v rámci programu uchování genových rezerv u národních plemen valaška a šumavská ovce (KUCHTÍK, 2007). 40

Díky inseminaci lze maximálně využívat potenciál plemeníků s nejvyšší plemennou hodnotou. Nicméně v našich chovech je inseminace ovcí využívána pouze ojediněle (KUCHTÍK, 2007). Navíc synchronizace říje, která se používá pro zvýšení efektu inseminace ve stádě, je v ekologickém zemědělství nepřípustná. Také ostatní způsoby umělé reprodukce (přenos embryí) jsou zakázány (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). 3.4.3 Zapouštění – bahnění Důležitým opatřením je termín zapouštění, v kombinaci s věkem prvního zařazení jehnic do reprodukce. V současnosti se používají následující termíny zapouštění: Zimní bahnění Probíhá v prosinci-únoru. Bahnice jsou od jara do podzimu paseny samostatně bez jehňat. Zapouštění na začátku připouštěcí sezóny má za následek mírně nižší plodnost, vzhledem ke skutečnosti, že ovce zabřezávají na první nebo druhé říji zpravidla s nižším počtem ovulovaných vajíček. Jarní bahnění Je v současnosti v našich chovech nejběžnější, jehňata narozená v jarních měsících se odchovávají na pastvě společně s matkami. Plodnost je vyšší oproti zimnímu bahnění, ovce se připouští na podzim v nejlepší kondici, maximálně se využívá pastva, snižuje se spotřeba zimního krmení vysokých počtů zvířat (jehňat). Letní a podzimní bahnění Je v našich chovech méně časté (KUCHTÍK, 2007). 3.4.4 Březost a porod U ovcí je gravidita dlouhá 150 dnů (143-157 dnů). Délka je ovlivněna kromě plemene i klimatickými podmínkami, počtem plodů v děloze atd. Děložní vývoj plodu končí porodem, ten musí být co nejsnazší, bez komplikací (KUCHTÍK, 2007). Ovce má dobře formované porodní cesty, ten proto probíhá většinou snadno, bez nutné pomoci. Příznaky blížícího se porodu nejsou příliš výrazné. Možno pozorovat zvětšení mléčné žlázy a oteklou, zarudlou vulvu. Příznaky otevíracího stádia 41

(předporodního) se objevují 2-10 hodin před porodem (KLIMENT, 1989) a trvá 2-6 hodin (HORÁK, 2001). Bahnice je bázlivá, vyhledává volné místo, straní se ostatních ovcí, často polehává a z pochvy jí vytéká hlen (HROUZ, 2007). Po něm se objeví plodový vak s plodovou vodou, za ním je do porodních cest vtláčen plod a plodová voda odtéká. Po té se ve stydké štěrbině objeví měkké paznechty. Nastupuje druhé, tzv. vypuzovací stádium (vlastní porod), které trvá dle počtu plodů 0,5-2 hodiny (KUCHTÍK, 2007). Poté následuje přestávka a při dvojčatech, nebo trojčatech následuje další fáze asi po půl hodině (KLIMENT, 1989). Při porodech je vhodné alespoň dohlížet na jejich průběh a v případě potřeby zasáhnout. 3.4.4.1 Hlavní zásady při bahnění 

zachování klidu a rozvahy,



do ovce sahat jen v nejnutnějším případě a zásadně s vydezinfikovanýma rukama a ostříhanými nehty,



zajistit čistotu prostředí a všech používaných pomůcek,



zabránit jakémukoli poranění matky a plodu,



používat pouze přiměřenou sílu při uvolňování plodu v době porodních tlaků,

při komplikovaných porodech (nepravidelné polohy, uzavřený děložní krček, předčasný odtok plodových vod, nedostatečné porodní stahy) je nutná včasná pomoc veterinárního lékaře (HORÁK, 2001). 3.4.4.2 Poporodní období Vlastní porod končí odchodem lůžka. Za normální se považuje odchod lůžka do 6 hod. po porodu.Vypuzené lůžko je třeba odstranit. Některé ovce po porodu část placenty pozřou, což nelze považovat za patologický jev. Matky po porodu, zvláště po těžkém je třeba postavit na nohy, jinak je nebezpečí výhřezu pochvy. Když matka po porodu zůstane u jehněte a líže je, je to důkaz, že jehně přijala a bude se o něj starat. Po odchodu placenty ještě 5-7 dnů trvá krvavý výtok z vulvy. Výtok lochií bývá běžně označován jako „zčišťování“. Vlastní involuce dělohy – návrat do fyziologické normy – trvá u ovcí v průměru 4 týdny.

42

Bahnici po porodu je třeba předložit kvalitní potravu, samozřejmý je přístup k pitné vodě a lizu. Jehně po narození musí dostat mlezivo. Sání a pobyt s matkou příznivě ovlivňuje psychiku jak matky, tak jehněte (HORÁK, 2001).

3.5 Zdraví ovcí 3.5.1 Veterinární opatření Veterinární opatření představují dvě úrovně. První je každodenní kontrola zdravotního stavu chovatelem a následné nutné, popřípadě preventivní veterinární opatření. Druhou úrovní je tzv. povinná kontrola zdraví. Rozsah kontroly zdraví stanovuje stát a je prováděna na náklady státu. Ekozemědělec upřednostňuje prevenci. Mezi důležité zásady patří volba vhodného plemene, volba vhodné technologie chovu a zajištění kvalitních krmiv. V ekologickém chovu mají přednost rostlinné homeopatické přípravky před antibiotiky. Podávání antibiotik je povoleno jen na základě doporučení veterináře. V ekologickém zemědělství je zakázáno používat stimulátory růstu a užitkovosti. Je zakázáno plošné používání hormonů (hormony mohou být použity v rámci léčení veterinárním lékařem individuálně). O léčbě jednotlivých zvířat se vede přesná evidence. Léčená zvířata musejí být zřetelně označená. V ekologickém zemědělství se při použití léčiv s ochrannou lhůtou tato lhůta zdvojnásobuje. Pokud se použije léčivo, které nemá stanovenou ochrannou lhůtu, je tato lhůta 48 hodin. Pokud zvíře je v jednom roce podrobeno více než dvěma či třem léčebným cyklům s podáváním veterinárních léčiv, musí být zvířata podrobena znovu přechodnému období. Kupírování ocásků se může provádět na ekofarmě na základě souhlasu inspekční organizace z důvodu zlepšení zdraví, hygieny a pohody chovaných zvířat. Kastrace se v případě produkce jatečných jehňat nedoporučuje (z důvodu neovlivnění kvality masa do stáří 9 měsíců) (DAVID, 2008). Specifikum ekologického chovu je v holistickém přístupu k řešení zdravotních problémů. Nemocné zvíře není jen pacient, je i symptom nemocné farmy. Každý použitý lék musí být proto použit nejen pro likvidaci momentálního stavu, ale se 43

zvážením jeho vlivu na celý systém farmy. Preventivní management má přednost před terapií, byť by byla i alternativní (ŠARAPATKA a URBAN, 2006). 3.5.2 Parazitální management Parazitární infekce ovcí představují v chovech problém, na jehož řešení závisí zdravotní stav stáda a ekonomické výsledky. Pastevní odchov s sebou nese přítomnost parazitů, jejichž dlouhodobá eliminace je problematická (SVOBODOVÁ, 2011). Nejcitlivější jsou mladá zvířata a nemocná, špatně živená dospělá zvířata. Zvíře v kontaktu s přiměřeným malým množstvím parazitů může rozvinout rezistenci a při náhlém vystavení jejich působení je pak méně zranitelné. Důležité je načasování porodů do období, kdy riziko kontaminace je nejnižší, mláďata mají šanci vybudovat si kvalitní imunitní výbavu před přechodem na pastvu, která bývá zpravidla kontaminovaná. Protiparazitární pastevní management spočívá v plánu uspořádání oplůtků, udržování hustoty zástavu. Střídání oplůtků by mělo být přizpůsobeno vývojovému cyklu parazitů (doba pobytu by neměla překročit 2-3 dny). 80 % parazitů žije v přízemní vrstvě a příliš hluboké spásání zvyšuje napadení. Po dešti a při rose je nutné počkat s pastvou, až porost oschne – paraziti se stáhnou do vlhka k zemi. Střídání pasených druhů nebo způsobu využití, který přerušuje vývoj infekčních stadií parazitů (na ploše se střídají jehňata – skot – sklizeň a sušení sena). Také složení pastvy ovlivňuje výskyt parazitů – vikvovité rostliny, čekanka a druhy s obsahem taninů jsou méně zasažené larvami (ŠARAPATKA a URBAN, 2006).

3.6 Ekonomika chovu ovcí Ekonomika chovu ovcí je přímo závislá na počtu odchovaných jehňat od jedné bahnice za rok. Rentabilita ovšem závisí na mnoha dalších faktorech, jako je např. sazba daně z příjmů, zadluženost podniku, objem prodeje, cenové vlivy, vývoj nákladů apod. Pro objektivní sledování ekonomických ukazatelů je důležitá evidence jednotlivých nákladových položek. Základní kalkulační jednotkou v živočišné výrobě je krmný den. Výše nákladů na krmný den a velikost produkce z něho dosažené rozhoduje o jednotkových nákladech finálního produktu. Z pohledu co možná největší objektivity

44

je možné ekonomiku chovu ovcí sledovat jen v rámci uzavřeného obratu stáda. Cílem každého podnikatelského subjektu by mělo být dosažení zisku. Faktory ovlivňující ekonomiku chovu ovcí 

užitkový typ, chované plemeno



reprodukční užitkovost,



dlouhověkost bahnice



výživa a technika krmení



odchov a ztráty zvířat,



velikost stáda,



zpeněžování produkce,



lidské zdroje.

(ŠTOLC et al., 2007)

45

4 ZÁVĚR Cílem této bakalářské práce bylo shrnutí způsobů chovu ovcí na ekologických farmách. Chov ovcí má v České republice bohatou historii a tradici. Důvodem rozvoje chovu u nás i ve světě je mnohostranná užitkovost a současné udržování a oživování krajiny. Ekologický chov ovcí je založen na pastevních chovech s menší intenzitou vypásání a využitím druhově bohatých pastevních směsí a organických hnojiv pro zachování úrodnosti půdy. Ustájení musí být volné a stlané, odpovídající přirozeným potřebám zvířat a veškerá zařízení je třeba vhodně řešit a umístit tak, aby se zabránilo vzniku poranění. Pro úspěšný chov ovcí je nutné zajistit kvalitní krmiva a v jejich produkci musí být ekofarma maximálně soběstačná. Minimálně 50 % musí pocházet z produkce ekofarmy, minimálně 60 % musí být objemných. V ekologickém zemědělství je zakázáno zkrmovat GMO plodiny a využívat jakékoliv chemické preparáty. Díky druhové rozmanitosti ovcí má chovatel možnost výběru z mnoha plemen, která se navzájem liší především přizpůsobivostí k vnějšímu prostředí a užitkovým směrem. Chovají se plemena původní, která by se měla v ekologickém zemědělství využívat prioritně, plemena importovaná, nebo vzniklá křížením s dovezenými berany. Úspěšnost chovu ovlivňuje správná organizace reprodukce a plemenitba, obecně se v chovu ovcí realizuje plemenitba přirozená. Co se týče veterinární péče, ekozemědělec upřednostňuje prevenci a v případě nutnosti raději použije rostlinné homeopatické přípravky. Ekologické zemědělství je dnes v ČR stabilizovaný zemědělský systém, který je státem podporován a je dobrou alternativou pro vývoj zemědělství v ČR do budoucna.

46

5 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY AXMANN, Radek a Jan SEDLÁK. Základy veterinární péče o ovce a kozy pro chovatele. Vyd. 1. Brno: Svaz chovatelů ovcí a koz v ČR, 2008, 47 s. ISBN 978-80904140-5-1. DAVID, P.: Rukověť chovatele ovcí. Brno: Spolek poradců pro ekologické zemědělství ČR, o.s., 2008, 16 s. FISCHER BOEL, Mariann. Zákony a nařízení [online]. 5.9.2008 [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://www.biokont.cz/images/z242nr834nk889-710_web1.pdf HAVLÍN, Jiří. Domácí chov zvířat. 3. vyd. Ilustrace Otakar Procházka. Praha: Brázda, 1991, 399 s. ISBN 80-209-0189-2. HORÁK, František. Ovce a jejich chov. Vyd. 1. Praha: Ve spolupráci se Svazem chovatelů ovcí a koz v ČR vydalo nakladatelství Brázda, 2004, 303 s. ISBN 80-2090328-3. HORÁK, František. Chov ovcí. Praha: Brázda, 2001, 176 s. ISBN 80-209-0284-8. HORÁK, František a Kamila TREZNEROVÁ. Světový genofond ovcí a koz. Brno: Svaz chovatelů ovcí a koz ČR, 2010, 226 s. ISBN 978-80-904140-6-8. HORÁK, František. Texel - významné masné plemeno ovcí. Vyd. 1. Brno: Svaz chovatelů ovcí a koz v ČR, 2005, 97 s. ISBN 80-239-6505-0. HORÁK, František. Suffolk: uznávané masné plemeno ovcí. Brno: Svaz chovatelů ovcí a koz v ČR, 2005, 97 s. ISBN 80-254-1413-2. HROUZ, Jiří. Etologie hospodářských zvířat. V Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2007, 185 s. ISBN 978-80-7157-463-7. HROUZ, Jiří a Jan ŠUBRT. Obecná zootechnika. Vyd. 2., nezměn. V Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2007, 205 s. ISBN 978-80-7375-115-9. HUČKO, Miroslav. Zemědělské stavby. Praha: Nakladatelství technické literatury, 1987, 527 s. ISBN 04-715-87. 47

JEŽKOVÁ, Alena. Diskuse o produkci a spotřebě masa [online]. 28. 11. 2008 [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://www.agroweb.cz/zivocisna-vyroba/Diskuse-o-produkci-aspotrebe-masa__s45x32241.html

KUCHTÍK, Jan. Chov ovcí. Vyd. 1. V Brně: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita, 2007, 110 s. ISBN 978-80-7375-094-7. KLIMENT, Jozef a kol. Reprodukcia hospodárskych zvierat. Bratislava: Príroda, 1989, 378 s. ISBN 80-07-00027-5. LITERÁK, Ivan, J. KLIMEŠ a D. ZAPLETAL. Evoluční historie ovcí (I). Náš chov. 2010, č. 11, s. 42-45. ISSN 0027-8068. LITERÁK, Ivan, J. KLIMEŠ a D. ZAPLETAL. Evoluční historie ovcí (IV). Náš chov. 2011, č. 2, s. 31-33. ISSN 0027-8068. LOUČKA, Radko. Chovatelské pomůcky VIII.: Napajedla a napáječky. Náš chov. 2008, č. 1, s. 52-53. ISSN 027-8068. LOUČKA, Radko. Chovatelské pomůcky XIII.: Krmení objemnými krmivy. Náš chov. 2008, č. 5, s. 53-54. ISSN 027-8068. MÁTLOVÁ, Věra a Radko LOUČKA. Pastevní chov ovcí a koz. Vyd. 1. Praha: Agrospoj, 2002, 151 s. Semafor. ISBN 80-239-4217-4. MEADOWCROFT, Dave Brown and Sam. The modern shepherd: the ecological system. repr. Ipswich, U.K: Farming Press, 1989, 353 s. Agronomy, no. 54. ISBN 08523-6188-2. PETR, Jiří a Josef DLOUHÝ. Ekologické zemědělství. Vyd. 1. Praha: Brázda, 1992, 312 s. ISBN 80-209-0233-3. SAMBRAUS, Hans Hinrich. Atlas plemen hospodářských zvířat: skot, ovce, kozy, koně, osli, prasata : 250 plemen. Vyd. v češtině 1. ISBN 80-209-0344-5. SVOBODOVÁ, Vlasta. Aktuální problematika gastrointestinálních helmintóz v chovech ovcí a koz. Veterinářství. 2011, č. 5, s. 320-323. ISSN 05068231.

48

ŠARAPATKA, Bořivoj a Jiří URBAN. Ekologické zemědělství v praxi. Vyd. 2., nezměn. Šumperk: PRO-BIO, 2006, 502 s. ISBN 80-870-8000-9. ŠARAPATKA, Bořivoj a Urs NIGGLI. Zemědělství a krajina: cesty k vzájemnému souladu. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2008, 271 s. ISBN 978802-4418-858. ŠTOLC, Ladislav, Lenka NOHEJLOVÁ a Jarmila ŠTOLCOVÁ. Základy chovu ovcí. 3., upr. vyd. Praha: Ústav zemědělských a potravinářských informací, 2007, 79 s. ISBN 978-80-7271-000-3. ŠTOLC, Ladislav et al. Chov hospodářských zvířat. Praha: Česká zemědělská univerzita a ISV Praha, 1999, 151 s. ISBN 80-213-0478-2. STAMP, Allan Fraser and John T. Sheep husbandry and diseases: the ecological system. repr. Oxford: BSP, 2009, 353 s. Agronomy, no. 54. ISBN 06-320-2662-6. VANĚK, Dušan a Ladislav ŠTOLC. Chov skotu a ovcí. Praha: Česká zemědělská univerzita a v Praze a ISV Praha, 2002, 199 s. ISBN 80-86642-11-19. ZEMAN, Ladislav a Jiří URBAN. Výživa a krmení hospodářských zvířat. 1. vyd. Praha: Profi Press, c2006, 360 s. ISBN 80-867-2617-7. Plemena ovcí. Svaz chovatelů ovcí a koz [online]. © 2009 2010 [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: www.schok.cz Co přinesla novela zákona o ekologickém zemědělství? [online]. 19. 12. 2011 [cit. 201204-11].Dostupné z: http://eagri.cz/public/web/mze/zemedelstvi/ekologicke-zemedelstvi/aktuality/co-prineslanovela-zakona-o-ekologickem.html

Český statistický úřad: Soupis hospodářských zvířat [online]. 5.12. 2011 [cit. 2012-0420]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2011edicniplan.nsf/p/2103-11

49

6 SEZNAM TABULEK A GRAFŮ 6.1 Tabulky Tabulka 1: Minimální požadavky ovcí na ustajovací prostor..........................................16 Tabulka 2: Rozměry technologických prvků linek krmení.............................................20 Tabulka 3: Orientační potřeba krmiva (kg sušiny/den-1) během reprodukčního cyklu...26 Tabulka 4: Denní relativní potřeba živin u bahnic (ž. h. 60 kg) v průběhu reprodukčního cyklu................................................................................................................................26 Tabulka 5: Potřeba živin pro výkrm jehniček a beránků.................................................27

6.2 Grafy Graf 1: Vývoj početních stavů ovcí................................................................,,,,,,,,,,,,,,,,,11

6.3 Obrázky Obrázek 1: Sklad sena.....................................................................................................18 Obrázek 2: Zařízení na zakládání krmiv pro ovce...........................................................19 Obrázek 3: Zařízení pro přikrmování na pastvině...........................................................19 Obrázek 4: Jednoduché a levné krmítko na kulaté balíky sena nebo siláže....................20 Obrázek 5: Třídící ulička.................................................................................................21

50