MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

BRNO 2010

BARBORA DUDYCHOVÁ

Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav zoologie, rybářství, hydrobiologie a včelařství

Denní motýli Brna a okolí se zaměřením na jejich bioindikační schopnosti Bakalářská práce

Vedoucí práce:

Vypracovala:

Ing. Vladimír Hula, Ph.D.

Barbora Dudychová Brno 2010

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci s názvem „Denní motýli Brna a okolí se zaměřením na jejich bioindikační schopnosti“ vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana AF MZLU v Brně.

Dne.....…………………………… Podpis……...............……………

Děkuji vedoucímu bakalářské práce Ing. Vladimírovi Hulovi, Ph.D., za cenné rady, připomínky, za ochotu trpělivě odpovídat na otázky a odborné vedení při řešení bakalářské práce.

ABSTRAKT Předkládaná bakalářská práce se věnuje denním motýlům severního okraje města Brna a jeho nejbližšího okolí se zaměřením na jejich bioindikační schopnosti. Motýli s denní aktivitou jsou převážně nápadní tvorové se schopností osidlovat nejrůznější biotopy. Práce se z velké části skládala z terénního průzkumu v době největšího výskytu motýlů (od dubna do září 2009) a vyhodnocení získaných dat. Sledovala jsem tři lokality a to v okolí Brněnské přehrady, Medláneckých kopců a Brno-Obřany. Z výsledků vyplynulo, že druhově nejbohatší jsou lokality s jemnou mozaikou biotopů na rozdíl od intenzivně obhospodařovaných ploch. Bylo zjištěno devět druhů z Červeného seznamu bezobratlých České republiky. Nejvíc jich bylo zjištěno v okolí Medláneckých kopců (36 druhů). Celkem jsem zjistila 51 druhů.

Klíčová slova: denní motýli, vřetenušky, biotopová vazba, hostitelská rostlina, stupeň ohrožení

ABSTRACT Introduced bachelor´s work is addicted to day butterflies of the north side of the city called Brno and his neighbourhood specialy to their bioindicating abilities. Butterflies with the day activity are mainly prominent beings with the ability to populate different biotopes. The work consists of field survey in the period of their biggest occurrence (from apríl to september 2009) and evaluation of acquired data. I was watching three habitats: Surroundings of the Brno´s dam, „Medlánecké kopce“ and Brno – Obřany. From the results followed on that the most richest generic occurrence are the habitats with the soft mosaic of biotopes. On the other side there are habitats with intensive farming areas. I founded out nine species from The Red List of the Invertebrates species of the Czech Republic. The most species was founded out in the habitat: “Medlánecké kopce“( 36 species). I founded 51 species at all.

Key worlds: Butterflies, Burnets, biotope affinity, host plant, degree of endenger

OBSAH 1

Úvod a cíle................................................................................................................ 7

2

Literární přehled..................................................................................................... 8

2.1 Zařazení denních motýlů .......................................................................................... 8 2.2 Morfologie řádu Lepidoptera .................................................................................... 8 2.3 Proměna dokonalá................................................................................................... 10 2.3.1

Vajíčko ...................................................................................................... 10

2.3.2

Larva ......................................................................................................... 11

2.3.3

Kukla ......................................................................................................... 12

2.4 Bioindikační schopnosti .......................................................................................... 12 2.5 Management a ochrana (dle Beneše et al., 2002, pokud není uvedeno jinak) ........ 14 2.5.1 Management a ochrana nelesních stanovišť .................................................. 15 2.5.2 Management a ochrana lesních stanovišť ...................................................... 16 3

Metodika ................................................................................................................ 16

3.1 Popis lokalit ............................................................................................................ 17 3.1.1 Okolí Brněnské přehrady ............................................................................... 17 3.1.2 Okolí Medláneckých kopců ........................................................................... 20 3.1.3 Zastávka Obřany-Babická směrem na Hádeckou planinu ............................. 21 4

Výsledky a diskuze ................................................................................................ 22

4.1 Charakteristiky zjištěných druhů motýlů (Beneš et al., 2002, pokud není uvedeno jinak, ohrožení je dle Beneš et al., 2005) ........................................................................ 22 4.1.1

Čeleď Pieridae .......................................................................................... 22

4.1.2

Čeleď Papilionidae.................................................................................... 26

4.1.3

Čeleď Nymphalidae .................................................................................. 27

4.1.4

Čeleď Lycaenidae ..................................................................................... 35

4.1.5

Čeleď Hesperiidae .................................................................................... 41

4.1.6

Čeleď Zygaenidae ..................................................................................... 42

4.2 Shrnutí ..................................................................................................................... 44 5

Závěr ...................................................................................................................... 47

6

Použitá literatura .................................................................................................. 48

PŘÍLOHY ...................................................................................................................... 50

1

ÚVOD A CÍLE Tématem této bakalářské práce jsou denní motýli a jejich bioindikační schopnosti.

Denní motýli od pradávna na sebe přitahují pozornost díky své rozmanitosti a pestrosti, což vedlo ke zkoumání jejich života. V současnosti v České republice patří denní motýli k jedné z nejvíce probádaných skupin hmyzu. Vlivem přetváření krajiny docházelo ke změnám původního ekosystému. Původní stanoviště byla nahrazována umělými, což vedlo k neblahému ohrožení či vymření některých druhů. Díky mapování nejen odborníků, ale i amatérských lepidopterologů známe jejich rozšíření, současné i historické. Pokud si tedy spojíme všechna dostupná data, lze je využít k hodnocení změn areálu a k ochranářským záměrům. V naší přírodě hrají motýli důležitou roli a to nejen zvyšováním biodiverzity. Jsou součástí potravního řetězce, podílejí se na opylování a jejich larvy urychlují přeměnu zelené hmoty v humus. Z jiného hlediska se najde i několik zástupců, kteří jsou považováni za škůdce kulturních plodin, proti kterým se provádí ochranné zásahy. Motýli jsou také využíváni jako subjekty pro mnohé biologické studie. Bezesporu je proto nutné tyto klenoty naší fauny chránit. Cílem této práce bylo zmapovat a nashromáždit co nejvíce informací týkajících se výskytu našich motýlů z nadčeledí Hesperioidea, Papilioniodea a čeledě Zygaenidae na severním okraji města Brna. Volba biotopů probíhala tak, aby obsáhla pokud možno, co nejvíce různorodost krajiny. Sledovaly se tyto biotopy – les, okraj lesa, agroceóza, výslunné stanoviště, antropogenně přeměněné stanoviště (např. železnice) a intravilán města. Úkolem bylo i posoudit početnost pozorovaných druhů na dané lokalitě a zjistit limitující faktory výskytu motýlů. Mimo hmyzí svět se také sledovalo druhové spektrum vegetace jakožto zdrojů potravy pro larvy i imaga.

7

2

LITERÁRNÍ PŘEHLED

2.1 Zařazení denních motýlů Motýli (Lepidoptera) jsou řádem hmyzu (Insecta). Tato třída je součástí kmene členovců (Arthropoda). Za denní motýly jsou všeobecně považovány dvě nadčeledě – Hesperioidea a Papilioniodea. Od ostatních skupin řádu Lepidoptera se liší především způsobem života. Jedná se totiž o živočichy heliofilní a orientující se zrakem. Do první uvedené nadčeledi Hesperioidea řadíme v České republice jedinou čeleď soumračníkovití (Hesperiidae). Nadčeleď Papilioniodea je v České republice zastoupena druhy čtyř čeledí. Nazýváme je otakárkovití (Papilionidae), běláskovití (Pieridae), modráskovití (Lycaenidae) a babočkovití (Nymphalidae). Podle nejnovějších poznatků evoluční biologie řadíme dříve uznávanou čeleď pestrobarvců mezi modráskovité, nicméně došlo ke sloučení také v rámci jiných čeledí. Okáči jsou tak v současnosti příslušníky monofyletické čeledi babočkovití. (Beneš et al., 2002). Dále byly sledovány tzv. vřetenušky patřící do čeledi vřetenuškovití (Zygaenidae) z nadčeledi Zygaenoidae, které tak též vykazují denní aktivitu. Na území našeho státu se prokazatelně vyskytovalo a vyskytuje celkově 161 druhů denních motýlů. Tento výčet zahrnuje i druhy pro náš stát již vyhynulé. Čeleď vřetenuškovitých je u nás zastoupena 22 druhy.

2.2 Morfologie řádu Lepidoptera Všeobecně se hmyzí tělo skládá ze tří článků – hlavy (caput), hrudi (thorax) a zadečku (abdomen). Motýli se od zbylých řádů hmyzu liší na první pohled dvěma páry nápadných křídel a sacím ústním ústrojím. Křídla vývojově vznikla jako dvouvrstevná vychlípenina pokožky po stranách hrudi. Jsou hustě pokryté překrývajícími se barevnými šupinkami. Zbarvení těchto drobných útvarů může být pigmentové (pterin, karotenoidy, ommochromy, tetrapyrroly, méně melaniny a flavonoidy), nebo strukturální (fyzikální). Některé šupinky mají speciální funkci a stavbu, nazývají se voničky (androkonie) a umožňují uvolňování feromonů (Šefrová, 2006). Ke zpevnění křídla slouží žilky. Žilky jsou duté, po vylíhnutí motýla vyplněné hemolymfou, později vzduchem. U jednotlivých čeledí je počet žilek v křídlech a jejich uspořádání důležitých systematickým znakem.

8

Co se týče sosáku, tak se jen zdánlivě jedná o jednolitou trubici. Jedná se o párový orgán. Kusadla chybí. Vznikl přeměnou části ústních orgánů (vnějších sanic čelistí). K bázi sosáku přiléhají dva páry ústních makadel- čelistní a pysková, z nichž nápadnější jsou obvykle přečnívající pysková makadla (palpi labiales). Jejich tvar a délka slouží i jako determinační znak jednotlivých čeledí. Toto ústní ústrojí umožňuje motýlům přijímat tekutou potravu, především květní nektar. Je připojen ke svalovině hltanu, který působí jako sací pumpa. V klidu je sosák spirálovitě stočený. Na hlavě se kromě ústního ústrojí nacházejí složené oči (oculi compositi), u primitivnějších motýlů jsou na temeni hlavy vyvinuta i jednoduchá očka (ocelli), článkovaná tykadla rozmanitého vzhledu, různé délky a tvaru. Délka tykadel nemusí být pro samce a samici stejná. Rozlišujeme tykadla na nitkovité, hřebenité, keříčkovité, štětinovité, paličkovité, vřetenovité, kyjovité, pilovité, (Novák a Pokorný, 2003). Denní motýly charakterizují tuhá paličkovitá či kyjovitá tykadla. Hruď motýlů se skládá ze tří na sebe přiléhajících článků – předohruď (prothorax), středohruď (mesothorax) a zadohruď (metathorax). Na každém článku hrudi lze nalézt po jednom páru končetin, tj. tři páry. Článkovaná noha se skládá z kyčle (coxa), příkyčlí (trochanter), stehna (femur), holeně (tibia) a chodidla (tarsus). Končetiny jsou zpravidla tenké a dlouhé. Výjimku tvoří babočkovití (Nymphalidae), kteří mají první pár končetin zakrnělý. Nohy u většiny druhů neslouží k aktivnímu pohybu, ale jako opora k přisednutí či přichycení. Blanitá křídla se nacházejí na druhém a třetím článku hrudi. První pár křídel připadá na středohruď, druhý pár křídel je na zadohrudi. Současný pohyb obou párů křídel umožňují tzv. koaptační struktury. Podle spojení předního a zadního křídla lze motýly dělit na uzdokřídlé (Jugata) a hřebenokřídlé (Frenata). Uzdička (jugum) se vyvinula u nejprimitivnějších motýlů. Mezi uzdokřídlé patří zástupci čeledí: drobnokřídlíkovití (Eriocraniidae), chrostíkovníkovití (Micropterigidae) a hrotnokřídlecovití (Hepialidae). Do hřebenokřídlých řadíme ostatní motýly. U nich se vyvinul tzv. hřebínek (frenulum). Představuje důmyslný mechanizmus propojení předního a zadního křídla. Toto spojení se skládá z jedné nebo více tuhých brv, nacházejících se na předním okraji zadního křídla, a tzv. zádržky (retinaculum) na spodu předního křídla. U samců se vyvinula jediná tuhá brva, která se zasouvá ve tvaru tupé chlopně. Tři tenčí brvy nalezneme u opačného pohlaví. Svazeček brv je zasunutý do jakéhosi tunelu, vytvořeného z tuhých, ze dvou stran se překrývajících dlouhých chlupů. U většiny motýlů najdeme fremulum a

9

retinakulum. Odlišné koaptační struktury nacházíme u denních motýlů. Ke spojení křídel slouží humorální lalůček. Ten vyrůstá na místě brv na zadním křídle. Občas bývá vyztužen přídatnou přední žilkou a zapadá tak daleko pod přední křídlo. Potom nemůže dojít k přesmyknutí křídel (Novák a Pokorný, 2003). Zadeček motýlů je válcovitého tvaru. Vývojově se skládá z deseti článků, z nichž prvních 7-8 má stejný tvar i vnitřní uspořádání. Poslední články jsou přeměněny v kopulační orgány – a to u samic 3 články a u samců se jedná o poslední 2 články. Kopulační ústrojí se tvarově liší od ostatních zadečkových článků. Mezidruhově je velice rozmanité a naopak vnitrodruhově velmi málo proměnlivé, proto se stává důležitým determinačním znakem u druhů na prvních pohled stejných či u poškozených, tzv. olétaných jedinců.

2.3 Proměna dokonalá Motýli prochází proměnou dokonalou (Holometabola). Vývoj jedince v dospělce tedy probíhá přes stadia vajíčka, larvy a kukly. 2.3.1 Vajíčko Vajíčkem začíná nový životní cyklus. Povrch vajíčka je kryt dvouvrstevným chorionem. Vnější vrstva tzv. exochorion je slabý a většinou voskový. Druhou vrstvu nazýváme endochorionem. Ten je tvořen hlavně lipoproteiny. Pod chorionem je jemná povrchová membrána. Povrch vajíčka má různou strukturu. Zároveň se zde nachází mikroskopické otvůrky k dýchání. Dále struktura vajíčko chrání proti vyschnutí či mechanickému poškození. Průnik spermie do vajíčka umožňuje mikropyle. Obvykle je umístěna na předním pólu vajíčka (Šefrová, 2006). Motýlí vajíčka se velikostně, tvarově i barevně liší. Většinou se ovšem jedná o vajíčka kulovitá a polokulovitá s kruhovým půdorysem. Těsně po nakladení jsou vajíčka měkká. Základní zbarvení získávají po určité době. Samičky kladou vajíčka jednotlivě nebo ve skupinkách. Z vnějších vlivů hraje při vývoji vajíčka nejdůležitější roli teplota. Změna teploty o několik stupňů dokáže vývoj podstatně urychlit, nebo naopak několikanásobně pozdržet. Důležitou úlohu hraje samozřejmě i vlhkost. Většinou vajíčka nesnášejí sucho i vysokou vzdušnou vlhkost. Ke konci vývoje často zevnitř prosvítá tělo larvy.

10

2.3.2 Larva Další vývojové stadium představuje larva. Larvu motýla označujeme jako housenku. Jedná se o aktivní stádium, kdy dochází k příjmu potravy a tudíž i růstu. Tělo housenky je válcovité. Skládá se z hlavy a třinácti článků, z nichž tři připadají na hruď a zbylých deset na zadeček. Housenčí hlava je složena ze dvou neúplných polokoulí doplněných o trojúhelníkové čelo a temeno. Nejnápadnějším orgánem hlavy je silně vyvinuté ústní ústrojí kousací. To se skládá ze dvou mohutných kusadel (mandibulae) lžicovitého tvaru. Běžně mají po okrajích několik zubovitých výběžků. Kusadla jsou ze shora kryta horním pyskem (labrum), zespod je spodní pysk (labium). Na spodním pysku je pár nenápadných pyskových makadel (palpi labiales). Dále je na hlavě velmi nápadná snovací trubice. Nalézt ji můžeme pouze ve stádiu housenky. Imago ani vajíčko tento specifický orgán nemají. Vyúsťuje ve snovací žlázy (Novák a Severa, 2005). Housenky řadíme mezi larvy polypodní. Na každém článku hrudi se nachází pár článkovaných hrudních končetin. Nohy zadečku, tzv. panožky, jsou svalnaté a měkké. Na rozdíl od hrudních končetin nejsou článkované. Počet panožek se podle jednotlivých čeledí liší. Na desátém zadečkovém článku se nacházejí tzv. pošinky. Na hrudi je možno vidět ještě jeden pár dýchacích otvorů (stigmat), (Novák a Severa, 2005). Povrch těla housenky je buď téměř lysý nebo více či méně chlupatý. I na první pohled lysé housenky mají po celém těle rozmístěny solitérní jemné brvy. Umístění těchto brv je stálé a zákonité. Zbarvení a kresba motýlích larev jsou velmi proměnlivé. Velikost housenek je druhově specifická. Velmi rozmanitým lze označit i způsob života housenek. Žijí buď volně na živné rostlině nebo se přes den ukrývají. Převážná většina housenek je fytofágních, přičemž často upřednostňují určité části rostlin. Housenky přijímající listy označujeme jako fylofágní, anthofágní požírají květy, pollivorní pyl atd. Pouze v ojedinělých případech narazíme na zoofágy, přijímající živočišnou potravu. Housenky lze také rozdělit na monofágní, oligofágní a polyfágní. Monofágní druhy se živí jedním druhem rostlin. Takovéto larvy mají často i velmi specifické požadavky na prostředí. Mnohem pestřejší strava (tvořená více druhy) je typická pro oligofágní a polyfágní housenky (Čechmánek a Hrabák, 2006). Bylo prokázáno, že housenky denních motýlů nežijí na dominantních druzích vegetace, ale na rostlinách krátkověkých, malých vzrůstem a povětšinou vázaných na raně sukcesní plochy. V průběhu svého života se larva několikrát svléká (zpravidla 4 – 5x). V posledním larválním stadiu si ke kuklení vyhledává chráněné místo. Larvy denních motýlů se kuklí volně.

11

2.3.3 Kukla Kukla (pupa) je klidovým stádiem, nacházejícím se pouze u hmyzu s proměnou dokonalou. Jedná se o bezbranné stadium, které nemá jak uniknout před nebezpečím. Vyvinulo se proto nejrůznější maskování. Během tohoto období dochází k zásadní přeměně vnější i vnitřní stavby mezi housenkou a dospělcem. Není schopna přijímat potravu. Vývojově nejpokročilejší a zároveň nejčastější je kukla mumiová (pupa obtecta). Tento typ kukly nemá volné tělní přívěsky, proto připomíná jednolitou schránku. Povrch kukly je hladký. Kukly denních motýlů bývají opatřené nápadnými výběžky nebo ostrými hroty. Na povrchu kukly se rýsují některé orgány budoucího imaga. Nejnápadnější orgánem je bezesporu zadeček. Na hřbetní straně kukly je zadeček vidět od prvního článku. Na straně břišní až od pátého zadečkového článku, protože předchozí jsou kryty protaženými sklerity křídel a hrudi. Některé zadečkové články mohou být pohyblivé nejvýše ovšem 5. - 6. článek. Nemusí být ovšem pohyblivý žádný zadečkový článek. Na bocích zadečku bývají naznačeny dýchací otvory. Nejvýznamnějším útvarem kukly je desátý článek, jenž je přeměněn v tzv. kremaster. Tento kremaster je tvrdý, protažený, zakončen háčky a charakteristický pro každý druh. Jejich úkolem je pevně ukotvit kuklu ve vláknech kokonu nebo předivu. U denních motýlů je zbarvení kukel dosti pestré a poměrně uniformní. Kukly denních motýlů bývají nejčastěji zelené nebo žlutavé, s černými skvrnami či kovově lesklými ploškami. Kukla potom splývá s okolním prostředím. Vyvinula se i jiná strategie v napodobování nejrůznějších přírodnin např. listů, ptačího trusu či exuvií (Čechmánek a Hrabák, 2006). Kuklení probíhá tak, že si housenka nejprve upřede z vláken na podložce podušku, na kterou se pevně přichytí pošinkami. A právě na místě pošinek se po zakuklení objevuje zmíněný kremaster. Larvy denních motýlů se kuklí dvěma různými způsoby. Kukly mohou viset za kremaster hlavou dolů. Nebo jsou o kremaster opřeny, potom jsou navíc opásány svazkem vláken kolem hrudi (Novák a Severa, 2005). U kukel některých druhů lze rozeznat samečka od samičky.

2.4 Bioindikační schopnosti Chceme-li přímo sledovat negativní dopady civilizace na životní prostředí, musíme brát v úvahu složitost ekologických vztahů. Ekosystém tvoří dvě složky, biocenóza a biotop. Biocenózou rozumíme společenstvo všech živých organismů (bakterie, rostliny, živočichy). Biotop představuje danou lokalitu, stanoviště, ve kterém tyto organismy

12

žijí. Biotop spolu s biocenózou tvoří ucelený funkční celek. Obě složky ekosystému se navzájem významně ovlivňují. Dojde-li k narušení ekosystému např. znečištěním, můžeme změnu zaregistrovat rychleji pomocí změny v biocenóze. Proto zaměřujeme pozornost na druhy, které označujeme jako bioindikátory. Takovéto druhy jsou citlivé ke znečištění nebo mají úzkou ekologickou valenci ke sledovanému faktoru. Nejčastěji sledujeme coby bioindikátory vyšší rostliny, pavouky a mezi dalšími právě i denní motýly (Laštůvka, 2008). Motýli jako fytofágové jsou proto na změny v životním prostředí citliví. Mnozí z nich odpovídají požadavkům na funkci ekologických indikátorů. Význam denních motýlů je v tomto směru obrovský a to hned z několika důvodů. Jsou nápadní, různě citliví a snadno identifikovatelní přímo v terénu. Také známe, jak jejich historické, tak i současné rozšíření. Dojde-li ke změně, můžeme poté snadněji analyzovat příčiny (Čechmánek a Hrabák, 2006). Denní motýli nevyužívají jen zdroje lokalizované na jednom místě (biotopu), ale také zdroje z biotopů přilehlých. Výskyt živné rostliny je pro motýly nutnou podmínkou, nikoli však jedinou. Dospělá imaga jsou mnohem náročnější než rostliny. Jejich další nároky ovšem s druhovým složením vegetace příliš nesouvisí. Motýlům jde také o prostorovou strukturu stanovišť, možnost úkrytů či slunění, zapojení porostu a v neposlední řadě i nabídku nektaru. Velmi často se liší i nároky nejen larev a imag, ale i pohlaví. Výskyt motýlů proto nekoresponduje s definovanými fytocenologickými jednotkami. Zvláštní potřebou mezi denními motýly je tzv. myrmekofilie. Setkáváme se s ní u zástupců čeledi Lycaenidae. Život těchto motýlů je spojen s mravenci. Nejedná se o myrmekofilii v pravém slova smyslu. Motýl nevyhledává mravence, ale mravenci vyhledávají housenky modrásků. Vztah k mravencům může být dvojího typu. Pokud mravenci poskytují housence ochranu před parazitoidy či predátory označujeme toto soužití jako obligátní myrmekofilii. V případě, že motýl není schopen dokončit vývoj bez přítomnosti mravenců, jedná se o myrmekofilii fakultativní. I obligátní myrmekofilie je různě úzká. Konkrétní druh motýla může využívat hned několik druhů mravenců nebo může být vázán čistě na jediný druh mravence. Housenka poskytuje mravencům sladké šťávy bohaté na bílkoviny (Beneš et al., 2002). Je proto jasné, že výskyt těchto myrmekofilních druhů indikuje přítomnost mravenců. Na základě porovnávání dat výskytů došlo k roztřídění denních motýlů do skupin definujících jejich stupeň ohrožení. Dle Beneše et al. (2002) je členíme na druhy:

13

A) Vyhynulé (EX) – V České republice se prokazatelně vyskytovali do roku 1994. Týká se 18 druhů. B) Vymírající (NE) – Všechny druhy v této skupině jsou odsouzeny k vyhynutí. Pro jejich záchranu jsou vypracované ochranné programy, jejichž cílem je zabránit vymizení druhů z fauny České republiky. Týká se 16 druhů. C) Kriticky ohrožené (CE) – tak jako u předchozí skupiny i zde jsou vypracované plány na záchranu druhů. Ochrana je zaměřena alespoň na zachování současných populací. Týká se 14 druhů. D) Ohrožené (E) – cílem ochrany je odvrácení ústupu, důsledný monitoring a ochrana významných populací. Management se spojuje s ochranou druhů kriticky ohrožených a téměř vyhynulých druhů. Dnes se týká 43 druhů. E) Doposud neohrožené (LI) – týká se 70 druhů. Ochrana těchto druhů není speciálně vypracovaná. Předpokládá se, že postačuje ochrana zaměřená na ohroženější druhy. Toto hodnocení ohroženosti ovšem úplně nekoresponduje s kategorizací uvedenou v červeném seznamu ohrožených druhů České republiky. Kategorie druhů vyhynulých je zde označena jako druhy pro území České republiky vymizelé (RE). V práci Beneše et al. (2002) druhy vymírající jsou v červeném seznamu uvedeny jako kriticky ohrožené (CR), kategorie CE odpovídá kategorie ohrožených druhů (EN). Skupina druhů ohrožených je v červeném seznamu označena za zranitelné druhy (VU). Nejnižší kategorií uváděnou v červeném seznamu ohrožených druhů České republiky je uvedena jako téměř ohrožené druhy (NT).

2.5 Management a ochrana (dle Beneše et al., 2002, pokud není uvedeno jinak) Motýli jsou závislí na rostlinstvu, a proto základem péče je péče o stanovištní vegetaci. Většina dnes ohrožených motýlů byla po staletí úzce spjata s tradičními postupy hospodaření. Se zánikem tradičních forem zemědělského a lesnického hospodaření tudíž zanikly i dříve hojné biotopy. Jak už z bioindikačních schopností motýlů vyplynulo, chceme-li ochránit motýly, musí se ochranářské programy zaměřit především na péči o jejich biotopy.

14

2.5.1 Management a ochrana nelesních stanovišť Všechny typy nelesních stanovišť na našem území vyžadují péči, tudíž je nutné věnovat pozornost vypracování vhodné ochrany pro daný biotop. Z dlouhodobějšího hlediska zkrátka neexistuje nelesní stanoviště, které se obejde bez managementu. Ten je zaměřen na napodobování tradiční formy zemědělského hospodaření. Každý zásah do biotopu zapříčiňuje mortalitu bezobratlých, proto nesmí být lokalita udržovaná uniformně. Zásahy je potřeba rozložit časově. Práce by proto měla probíhat šachovnicově nebo v pásech (Konvička, Beneš & Čížek, 2005). K hlavním zásahům patří pastva, sečení, řízené vypalování, redukce dřevin, narušování drnu a likvidace invazních rostlin. A)

Pastva – je nutné rozlišovat vhodnost různých zvířat a dobu, po kterou se na sta-

novišti budou nacházet. Pro pastvu a současně narušování drnu se využívá skot. Nebezpečí ale představuje možná eutrofizace prostředí při delším pobytu. Jako vhodné na spásání křovin a výmladků se ukázaly kozy. Dále se k pastvě využívají také ovce. Ty mají ovšem několik nevýhod: preferují bobovité rostliny, nespásají dřeviny a vytváří příliš rovnoměrný drn. B)

Sečení – mělo by probíhat mozaikovitě, nikoli naráz. Mozaikovitým posekáním

se zajišťuje heterogenita stanoviště a dostatek potravy pro motýlí imaga. Problémem v dnešní době je, že se sečou během krátké doby velké plochy, čímž dochází k homogenizování stanoviště. Seče se buď ručně kosami, nebo pomocí traktorových sekaček. V případě kosení sekačkami je lepší použít sekačku lištovou s žacími prsty. Beneš et al. (2002) uvádí, že lokality ohrožených druhů motýlů mohou být koseny jen jednou ročně. C)

Redukce dřevin – nutný zásah na všech nelesních stanovištích. Zásah se nepro-

vádí proti starým solitérním stromům. D)

Narušování drnu – ukázalo se, že je vhodné pro druhy vyžadující pestrou mozai-

ku sukcesních stanovišť. Provádí se maloplošně (rýčem, krumpáčem či vyoráním brázd) a velkoplošně. U velkoplošného zásahu dochází k obnažení matečné horniny nejlépe buldozerem. Přebytečnou půdu a pařezy je nutno odvést. E)

Řízené vypalování – vypaluje se vždy v zimě (od zámrzu po tání). Prospívá celé

řadě druhů vázaných na raně sukcesní písčité, skalnaté stepní biotopy. Nutno zajistit veškerá bezpečnostní opatření.

15

2.5.2 Management a ochrana lesních stanovišť Motýlů schopných obývat zapojené lesní porosty se v našich podmínkách příliš nevyskytuje. Jejich přežití tedy silně závisí na otevřené struktuře porostů, což je v rozporu s lesním hospodařením. Proto vysokokmenné stinné porosty s dlouhou dobou obmýtí jsou pro lesní motýli zcela nevhodné. Zcela nepřípustné jsou potom jehličnaté monokultury. Pokud chceme danou lokalitu chránit pro výskyt některého druhu, musí být tato funkce lesa nadřazena nad všechny ostatní nebo alespoň celkově prosvětlit porost. Dříve byla řídká struktura lesů zajišťována tradičními formami lesního hospodaření nebo „samotnou přírodou“. Docházelo k sesuvům půd, požárům, pádům stromů, přemnožení škůdce či likvidaci vysokou zvěří. Právě na takto vzniklých ploškách přežívaly lesní druhy motýlů. A právě tyto světliny a pařeziny je potřeba ochraňovat. Patří vůbec k druhově nejbohatším biotopům. Pařeziny obnovujeme v průběhu několika let. Oblast, kterou chceme obnovit v pařezinu, se rozčlení na 10-25 ploch. Tyto plochy o velikosti do jednoho hektaru se postupně vymýtí a ponechají výmladkovému obrůstání. Dle Beneše et al. (2002) poslouží jako náhradních řešení hned několik možností. A)

Rozšířit lemy lesních cest a to alespoň o 4-5 metrů na každou stranu. Tyto lemy

se potom obhospodařují jako pařeziny. B)

Linie kolem a pod elektrickým vedením pravidelně mýtit, což simuluje tradiční

pařezinové hospodaření. C)

Udržovat členité lesní lemy a nedovolit zarůstání tzv. pionýrskými dřevinami.

Nejbohatší jsou lemy tvořené z pásu nízko zavětvených listnatých stromů, následuje pás tvořený keři, na který navazuje louka či xerotermní trávník.

3

METODIKA Tato práce z velké části vyžadovala především průzkum v terénu. Ten probíhal na

několika lokalitách v okolí města Brna od druhé poloviny dubna do první dekády měsíce září roku 2009. Pro sledování denních motýlů jsem si vytvořila formulář, do kterého jsem zapisovala tyto údaje: datum pozorování, lokalitu, převažující kvetoucí rostliny, výskyt a počet pozorování konkrétního motýlího druhu a změny na biotopu (provedená sklizeň, seč apod.). Hodnocení jsem prováděla mezi 9. a 17. hodinou za jasného či polojasného počasí. Snažila jsem se obsáhnout pokud možno všechny typy biotopů na dané

16

lokalitě. Pozorování vždy probíhala procházením mnou určené trasy. U obtížněji určovatelných druhů jsem užila k odchytu entomologickou síťku. Po určení motýla opět vypustila. V případě druhů, kde je determinace možná pouze pomocí preparace genitálií či v laboratoři (rody Cupido, Plebejus, Leptidea, Colias, Zygaena a některé „olétané“ nedeterminovatelné jedince dalších druhů – viz výsledky), jsem některé jedince usmrtila, pečlivě uložila do pytlíku s přesným označením lokality a datumu odchytu. Dále jsem sbírala některé jedince jako dokladový materiál. Tento materiál jsem zpreparovala, důkladně označila lokalizačním a determinačním štítkem a uložila do entomologické krabice. Tento materiál je deponovaný v mé sbírce (vše Barbora Dudychová det. a coll., revid. Vladimír Hula). V měsíci říjnu 2009 probíhalo určování pomocí preparace genitálií některých druhů. Byly využity následující pomůcky: voda, hydroxid draselný (KOH), zkumavky, vařič, preparační jehly, nůžky, mikroskop a Petriho misky. Oddělený zadeček motýla se nechal deset minut povařit v roztoku hydroxidu draselného. Rozvařený zadeček se přenesl do Petriho misky s vodou a pomocí preparačních jehel se z něho vypreparovaly kopulační orgány a podle nich byl determinován druh. V rámci terénní práce jsem k hodnocení početnosti výskytu druhu užila následovnou stupnici: 1 Pozorován 1 jedinec 2 2-5 jedinců 3 6-15 jedinců 4 16-25 jedinců 5 Nad 25 jedinců

3.1 Popis lokalit Terénní průzkum byl prováděn na lokalitách v okolí Brněnské přehrady, Medláneckých kopců, zastávky Brno-Obřany směrem na Hádeckou planinu. 3.1.1 Okolí Brněnské přehrady Se sledováním denních motýlům jsem začala již od zastávky Zoologická zahrada směrem na hráz a dál k Rozdrojovicím. Na této trase jsem vytyčila 6 biotopů. (viz mapy v příloze)

17

A)

Zastávka Zoologická zahrada a její nejbližší okolí – jde o malý výslunný biotop,

pravidelně sešlapávaný a sečený (přibližně jednou za měsíc). Hranici tvořil na jedné straně tok řeky Svratky a straně druhé silnice č. 384 s tramvajovou tratí. Vegetaci tvořily převážně trávy jako jílek vytrvalý (Lolium perene, L.), lipnice roční (Poa annua, L.), srha laločnatá (Dactylis glomerata, L.). Mezi pravidelně kvetoucími rostlinami byly zaznamenány tyto druhy: jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata, L.), jetel plazivý [Trifolium repens, (L.) C.Presl], štírovník růžkatý (Lotus corniculatus, L.), mochna plazivá (Potentilla reptans, L.), pastinák setý (Pastinaca sativa, L.), pilát lékařský (anchusa officinalis, L.) a silenka (Silene spp.). Při okrajích podél tramvajové tratě navíc rostly vojtěška setá (Medicago sativa, L.) a jetel luční (Trifolium pratense, L.). B)

Louka k zahrádkářské kolonii – Výslunný biotop mozaikovitě sečený, protkaný

několika vyšlapanými cestami. Hranice tvořeny řekou Svratkou, tramvajovou tratí, fotbalovým hřištěm a zahrádkářskou osadou. U fotbalového hřiště spíše rumištní stanoviště s převažujícím výskytem kopřivy dvoudomé (Urtica dioica, L.) a lopuchu (Arctium spp.). Zbytek lokality velmi bohatý na byliny z čeledi bobovitých (Fabaceae) a to především na vojtěšku setou (Medicago sativa), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), čičorku pestrou (Securigera varia, L.), hrachor (Lathyrus spp.) a jetel luční (Trifolium pratense). Z ostatních čeledí zde ve větším množství rostly tyto byliny: mrkev obecná (Daucus carota, L.), pastinák setý (Pastinaca sativa), turanka kanadská [Conyza canadensis, (L.) Cronquist], hadinec obecný (Echium vulgare, L.), nejrůznější pcháče (Cirsium spp.), bodláky (Carduus spp.), pampelišky (Taraxacum spp.), jestřábníky (Hieracium spp.), mléče (Sonchus spp.) a šťovíky (Rumex spp.). C)

Cyklostezka na hráz přehrady – tento biotop byl ohraničen řekou Svratkou a

lemem listnatého lesa. Malá část této lokality hraničí s přírodní památkou Skalky u Přehrady. Podél celé cyklostezky rostou keře slivoně trnky (Prunus spinosa, L.). Po celou dobu sledování zde byla provedena seč jednou na přibližně 1/5 území. K dalším zpozorovaným zásahům patřila úprava koryta řeky Svratky těžkou technikou a pokácení vzrostlého kvetoucího trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia, L.). K převažujícím kvetoucím bylinám patřily: čičorka pestrá (Securigera varia), vojtěška setá (Medicago sativa), tolice srpovitá [Medicago falcata, (L.) Arcang.], jetel luční (Trifolium pratense) a zlatý (Trifolium aureum, Pollich), komonice bílá (Melilotus albus, Med.), kyprej vrbice (Lythrum salicaria, L.), kakost luční (Geranium pratense, L.), mrkev obecná (Daucus carota), locika kompasová (Lactuca serriola, L.), jitrocel prostřední (Plantago media,

18

L.) a větší (Plantago major, L.), chrpa čekánek (Centaurea scabiosa, L.), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), mléče (Sonchus spp.), pcháče (Cirsium spp.) a divizna (Verbascum spp.). D)

Výhřevná stráň – toto stanoviště se nachází na levé straně těsně za hrází. Jedná

se o malý svažitý, výhřevný biotop u silniční komunikace. V jeho těsně blízkosti se opět nachází zahrady s rodinnými domky. V průběhu léta nedošlo k seči. Lokalita byla výrazně ovlivněna počasím, tudíž během července byla úplně vysušena a téměř bez života. Biotop je hustě lemován keři slivoně trnky (Prunus spinosa), přes silnici rostly hloh jednosemenný (Crataegus monogyna, Jacq.), dub zimní [Quercus petraea, (Mattuschka) Liebl.] a javor babyka (Acer campestre, L.). Kvetly zde tyto rostliny: jetel plazivý (Trifolium repens), ve větší míře jetel rolní (Trifolium arvense, L.), čičorka pestrá (Securigera varia), vojtěška setá (Medicago sativa), svízel syřišťový (Galium verum,

L.), jitrocel prostřední (Plantago media), mrkev obecná (Daucus carota), hvozdík kartouzek (Dianthus carthusianorum, L.), jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella, L.), bělotrn (Echinops spp.), mateřídouška (Thymus spp.) a divizna (Verbascum spp.). E)

Lesní biotop a jeho ekoton – Ohraničen levým břehem přehrady a ulicí Hrázní až

po Sokolské koupaliště. Jedná se převážně o porost dřevin a keřů. Ve stromovém patře se nacházeli např. duby (Quercus spp.), javory (Acer spp.), trnovník akát (Robinia pseudoacacia), břízy (Betula spp.), habr obecný (Carpinus betulus, L.) a topoly (Populus spp.). V patře keřovém se vyskytovaly bez černý (Sambucus nigra, L.), hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), brslen (Euonymus spp.) a líska obecná (Corylus avellana, L.). Byliny zastupovaly především společenstva kopřivy dvoudomé (Urtica dioica), chmele otáčivého (Humulus lupulus, L.) a ostružiníků (Rubus spp.). Silně ovlivněno rekreační činností člověka. F)

Staré vojtěškové pole – lokalizováno nedaleko Rozdrojovic. Sama autorka ozna-

čila tuto lokalitu za dnes již nevyužívané vojtěškové pole. Z celkové vegetace tvořila vojtěška setá (Medicago sativa) přibližně 40%. K dalším významně zastoupeným rostlinám patří jetele Trifolium pratense, T. repens a T. aureum, čičorka pestrá (Securigera varia), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), pastinák setý (Pastinaca sativa), mrkev obecná (Daucus carota), pcháč oset [Cirsium arvense, (L.) Scop.]. Při okrajích a v příkopech rostly v menším měřítku komonice bílá (Medicago albus) a lékařská [Medicago officinalis, (L.) Pallas], svlačec rolní (Convolvulus arvensis, L.), svízele (Galium spp.), violky (Viola spp.) a silenky (Silene spp.).

19

3.1.2 Okolí Medláneckých kopců Tato lokalita je členěna na čtyři stanoviště, do kterých je zahrnuto i nejranější antropogenně vzniklé stanoviště u zastávky Technologický park. A)

Stanoviště s ranně sukcesním stadiem vegetace – jedná se o vlhčí stanoviště

s navážkou hlíny a cihel. V sousedství se nachází zahrádkářská kolonie a obilné pole. Pravděpodobně se zde v minulosti nacházel švestkový sad, usuzováno dle většího množství švestkových výmladků. Z dalších stromů a keřů se zde nachází několik mladých stromků pajasanu žláznatého [Ailanthus altissima, (Miller) Swingle] a lísky obecné (Corylus avellana). V bylinném patře byly zastoupeny především hadinec obecný (Echium vulgare), hluchavka nachová (Lamium purpureum, L.), měrnice černá (Ballota nigra, L.), čistec bahenní (Stachys palustris, L.) a č. přímý (Stachys recta, L.), rdesno červivec (Persicaria maculosa, S.F.Gray), truskavec ptačí (Polygonum aviculare, L.), pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris, L.), šedivka šedá [Berteroa incana, (L.) DC.], mák vlčí (Papaver rhoeas, L.), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), lopuch (Arctium spp.) a divizna (Verbascum spp.). Ze zahradních rostlin na jednom místě rostou tulipány (Tulipa spp.). B)

Od areálu VUT k hranici PP Medlánecké kopce – V areálu VUT se nachází na

pravidelně sečený trávník s místy rostoucí sedmikráskou obecnou (Bellis perennis, L.). Z okrasných keřů stojí za zmínku určitě, motýly často navštěvovaná, komule Davidova (Buddleja davidii, Franchet), přezdívaná „letní šeřík“. Část úseku k hranici PP Medlánecké kopce vede dřevinným porostem s převahou trnovníku akátu (Robinia pseudoacacia), třešňe ptačí (Prunus avium, L.), bezu černého (Sambucus nigra) i b. chebdího (Sambucus ebulus, L.), lísky obecné (Corylus avellana), růže šípkové (Rosa canina, L.) a brsleny (Euonymus spp.). V podrostu převládaly hlavně ostružiníky (Rubus spp.), válečky (Brachypodium spp.), vlaštovičník větší (Chelidonium majus, L.), dymnivka (Corydalis spp.) a podražec křovištní (Aristolochia clemantis, L.). C)

PP Medlánecké kopce – Rozsáhlá plocha teplomilných rostlinných společenstev

s roztroušenými dřevinami. Vyskytují se zde zvláště chráněné druhy květeny jako koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis, Wenderoth), čilimník řezenský [Chamaecytisus ratisbonensis, (Schaeffer) Rothm.], rozrazil rozprostřený (Veronica prostrata, L.), černýš rolní (Melampyrum arvense, L.), podražec křovištní (Aristolochia clemantis) a zvonek klubkatý (Campanula glomerata, L.). Po půdní stránce jsou vlastní svahy a vrchol kopce tvořeny kyselou varietou kambizemě. Chráněné území je významnou lokalitou

20

pro rozvoj společenstev bezobratlých živočichů, především hmyzu. Na začátku července byl druhý nižší kopec celý posekán. V měsíci srpnu došlo ke sklizni přilehlého obilného pole. D)

Směr Řečkovice – Jedná se o lokalitu podobnou agrocenóze. Pozorování probí-

halo pouze podél panelové cesty, která od sebe oddělovala pole s kukuřicí na zrno (Zea mays, L.), pšenicí (Triticum aestivum, L.) a zahradnickou osadou. Pole byla v takřka bezplevelném stavu, proto se výčet rostlin bude týkat jen jejich okrajových částí. Rostly zde především významné plevele jako kokoška pastuší tobolka [Capsella bursapastoris, (L.) Med.], hrachor hlíznatý (Lathyrus tuberosus, L.), hadinec obecný (Echium vulgare), mrkev obecná (Daucus carota), srpek obecný (Falcaria vulgaris, Bernh.), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), pcháče (Cirsium spp.), bodláky (Carduus spp.), lopuch (Arctium spp.) a svízele (Gallium spp.). 3.1.3 Zastávka Obřany-Babická směrem na Hádeckou planinu Tuto oblast jsem se snažila rozdělit na několik menších biotopů vzhledem k velké rozloze. Nakonec došlo ke sledování čtyř vytyčených míst. A)

Zastávka Obřany-Babická a přilehlé okolí – šlo o lokalitu silně ovlivněnou pří-

tomností člověka. Zastávka se nachází uprostřed městské zástavby nedaleko řeky Svitavy. Okolní trávníky jsou pravidelně sečené a udržované, ale lákadly pro motýly byly rozkvetlé předzahrádky domů v ulici Babická a Mlýnského nábřeží. Z velké nabídky patřily k nejnavštěvovanějším hlavně květy nejrůznějších hvězdnic (Aster spp.), ibišků (Hibiscus spp.), rozchodníků (Sedum spp.), šalvějí (Salvia spp.), komule Davidovy (Buddleja davidii) a mnoho dalších. B)

Okolí železniční stanice Maloměřice po PP Obřanská stráň – jedná se o lokalitu

přilehlou k ulici Babická. Antropogenní výslunné suché stanoviště s odpovídající nezapojenou vegetací a místy vhodnými ke slunění motýlů. Na hranici ulice a železničního náspu roste ve stromořadí několik topolů (Populus spp) a bříz (Betula spp.). Herbicidně se ošetřuje evidentně pouze hlavní žíla stanice. Z bylin stojí za zmínku především čičorka pestrá (Securigera varia), jetel plazivý (Trifolium repens) a j.rolní (Trifolium arvense), štírovník růžkatý (Lotus corniculatus), tolice dětelová (Medicago lupulina, L.), vojtěška setá (Medicago sativa), lnice květel (Linaria vulgaris, Mill.), hadinec obecný (Echium vulgare), mrkev obecná (Daucus carota), turanka kanadská (Conyza canadensis), bělotrn (Echinops spp.), zlatobýl (Solidago spp.), sedmikráska obecná (Bellis

21

perennis), silenka (Silene spp.), srpek obecný (Falcaria vulgaris), turan roční [Erigeron annuus, (L.) Pers.], mochna husí (Potentilla anserina, L.), jitrocel prostřední (Plantago media) a bytel metlatý [Kochia scoparia, (L.) Schrader]. C)

Suché stanoviště v pozdějším stadiu sukcese – tato lokalita byla pomyslně vyty-

čena nad železniční stanicí Maloměřice v prudkém svahu. Jedná se o sušší křovinatý svah porostlý hlavně hlohem (Crateagus spp.), slivoní trnkou (Prunus spinosa), javorem babykou (Acer campestre), řešetlákem počistivým (Rhamnus cathartica, L.) a mladšími stromy ořešáku (Juglans spp.), topolů (Populus spp.) a javorů (Acer spp.). V území se nacházejí antropogenní tvary, okolo kterých docházelo k posečení vegetace. Z bylin se zde nalézaly ve velkém zlatobýly (Solidago spp.), kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), chmel otáčivý (Humulus lupulus), čekanka obecná (Cichorium intybus, L.), divizny (Verbascum spp.), komonice (Medicago spp.), řebříček (Achillea spp.), dobromysl (Origanum spp.), šťovíky (Rumex spp.), vojtěšky seté (Medicago sativa), jetel luční (Trifolium pratense) a zvonky (Campanula spp.). D)

Zapojený lesní porost podél řeky Svitavy – do tohoto biotopu je zahrnut pravý

břeh řeky Svitavy směrem Bílovice nad Svitavou. Břeh řeky byl kompletně zarostlý nepůvodní netýkavkou žláznatou (Impatiens glandulifera, Royle). Porost tvoří nejrůznější dřeviny především duby (Quercus spp.), javory (Acer spp.), jeřáb břek [Sorbus torminalis, (L.) Crantz], místy břízou (Betula spp.) jako náletovou dřevinou. V keřovém patře významnou část tvořil hloh jednosemenný (Crataegus monogyna), klokoč zpeřený (staphylea pinnata, L.), bez černý (Sambucus nigra), líska obecná (Corylus avellana), růže šípková (Rosa canina, L.). Tento biotop byl v poslední době lehce poznamenán stavbou cyklostezky do Bílovic nad Svitavou.

4

VÝSLEDKY A DISKUZE

4.1 Charakteristiky zjištěných druhů motýlů (Beneš et al., 2002, pokud není uvedeno jinak, ohrožení je dle Beneš et al., 2005) 4.1.1 Čeleď Pieridae Bělásek hrachorový – Leptidea sinapis (Linnaeus, 1758) Jedná se o našeho nejmenšího běláska (Severa a Zahradník, 1997). Délka předního křídla dosahuje až 23 mm. Preferuje xerotermní a subxerotermní biotopy teplejších 22

pahorkatin a oblasti nížin. Setkáváme se s ním na výslunných pasekách, suchých křovinatých stráních a na světlinách listnatých lesů. Vlhkým a studeným stanovištím se vyhýbá. V průběhu roku vytváří dvě pokolení. Obě generace se poněkud liší ve zbarvení. Pozorovatelný je i jistý pohlavní dimorfismus. Šedou až černou skvrnou při horním okraji předních křídel se vyznačují samci. Druhé pohlaví je téměř čistě bílé (Novák a Severa, 2005). Samci vyhledávají samice patrolováním. Samice jsou monogamní. Vajíčka jsou kladena na jakoukoliv část živné rostliny krom korunních lístků. Samice přednostně vybírá jednotlivě rostoucí rostliny těchto bylin: čičorka pestrá (Securigera varia) a štírovníky (Lotus spp.). Housenky nežijí pospolitě. Přezimuje kukla poslední generace. Na našem území do poloviny 90. let 20. století nebyl rozlišován od příbuzného druhu Leptidea reali (Reissinger, 1989), proto jeho současné rozšíření není dokonale známo. Bezpečně se však ví, že se jedná o lokálnějšího motýla. Je ohrožen zarůstáním přirozených stanovišť. Ochrana musí proto spočívat v bránění sukcese na lesostepních stanovištích. Klasifikován jako zranitelný druh (VU). Bělásek Realův – Leptidea reali Reissinger, 1989 Podle současných znalostí je druh rozšířen od pobřeží Atlantského oceánu přes Evropu až po střední Sibiř. V České republice rozšířen po celém území od nížin do hor. Na rozdíl od běláska hrachorového (Leptidea sinapis) se vyskytuje na vlhčích lokalitách – lužní lesy, vlhké louky, břehy řek, nivní louky a lesní okraje. Housenky žijí především na hrachoru lučním (Lathyrus pratensis, L). Vytváří dvě generace, ve vyšších polohách pouze jedna. Od svého příbuzného b. hrachorového ho lze rozeznat pouze na základě preparací genitálií. Není ohrožen. Potenciální nebezpečí pro druh představuje zarůstání a zalesňování luk a mokřadů. Bělásek rezedkový – Pontia daplidice (Linnaeus, 1758) Druh rozšířený od severní Afriky přes celou Evropu po východní Sibiř. Typický migrant. Na území našeho státu jeho početnost závisí na migracích. Vyskytuje se častěji v nížinných oblastech. Dokáže využívat raně sukcesní stanoviště, opuštěná a zaplevelená pole, lomy, železniční a silniční náspy. Vajíčka jsou kladena jednotlivě na květy živných bylin. Housenky žijí na úhorníku mnohodílném [Descurainia sophia, (L.) Prantl], resedách (Reseda spp.) a nejrůznějších řeřichách (Lepidium spp.). Motýl má výrazně pestrý rub křídel. Rozdíly ve zbarvení jsou mezi pohlavím i generacemi. Samice mají

23

více černé kresby (Novák a Severa, 2005). Přezimuje stadium kukly, ale často nepřežije mrazivé zimy. Druh není ohrožen. Bělásek řepkový – Pieris napi (Linnaeus, 1758) Velmi proměnlivý druh běžný v celé České Republice. Motýla bezpečně poznáme podle spodní strany křídel. Žilky na rubu spodního křídla jsou výrazně zelenošedě poprášené (Šefrová, 2006). Vytváří dvě až tři pokolení. Samice kladou vajíčka jednotlivě na různé divoce rostoucí brukvovité rostliny. Preferuje především řeřišnici luční (Cardamine pratensis, L.), hořčici rolní (Sinapis arvensis, L.), česnáček lékařský (Alliaria petiolata, M.Bieb.) a mnoho dalších. Motýl není ani potenciálním škůdcem. Je schopen rychle osidlovat ruderály, městské zástavby a různá přechodná stanoviště. Není ohrožen. Bělásek řepový – Pieris rapae (Linnaeus, 1758) Areál výskytu původně palearktický od severní Afriky po Japonsko. Byl introdukován do severní Ameriky, na Nový Zéland a do Austrálie. Dnes je rozšířen kosmopolitně. Setkáme se s ním po celém území našeho státu. Obě pohlaví mají tmavou špičku na předním křídle. Tato rohová skvrna nezasahuje dál než do 1/3 vnějšího okraje křídla. Samička má na předním křídle ještě dvě černé skvrny (Šefrová, 2006). Druh je přizpůsobený pro život v intenzivně obdělávané krajině. Velmi hojný v zahradách, ruderálech, agrocenózách, opuštěných polích. Hostitelskou rostlinou jsou různé druhy z čeledi brukvovitých. Škodí na řadě pěstovaných plodin ale především na brukvi zelné (Brassica oleracea, L.). Řadí se mezi potenciální škůdce. Z plevelných rostlin využívá česnáček lékařský (Alliaria petiolata), hořčici rolní (Sinapis arvensis) a rezedu žlutou (Reseda lutea, L.) aj. Ročně stihne dvě až tři generace, které se mohou prolínat. Vajíčka jsou kladena na spodní stranu listů jednotlivě. Stadium larvy trvá přibližně 20 dní. Přezimuje kukla. U samic se vyvinulo zvláštní odmítací chování samců. Křídla svěsí směrem k zemi a zvedne zadeček. Samci vyhledávají samice patrolováním. Hojný druh. Bělásek zelný – Pieris brassicae (Linnaeus, 1758) S rozpětím až 58 mm je to jednoznačně náš největší bělásek (Šefrová, 2006). Vyznačuje se černou rohovou skvrnou na předním křídle, která přesahuje polovinu délky vnějšího okraje křídla (obr. 9). Jako u výše zmíněných bělásků se samice chlubí více černými skvrnami než samec. Vyskytuje se na celém území našeho státu. Patří

24

k nejběžnějším denním motýlům. Setkáme se s ním v zahradách, ve městech a na polích. Velmi dobře se přizpůsobil životu v agrocenózách. Samice klade vajíčka ve shlucích na spodní stranu listů, kde jsou chráněny před přímým slunečním svitem. Larvy zpočátku žijí ve skupinách. Jako živných rostlin často využívá pěstované druhy brukvovitých. Patří k významným škůdcům především na kedlubně, kapustě, brokolici, květáku a ředkvích (Severa a Zahradník, 1997). Housenka se ovšem také spokojí s brukvovitými plevely. Při silném napadení mohou způsobovat až holožíry. Dosti často jsou housenky napadány parazitoidy z řádu blanokřídlých (Hymenoptera). Napadené housenky mají sníženou pohyblivost (Šefrová, 2006). Larvy v posledním instaru se kuklí daleko od živné rostliny. Kukly nejčastěji nacházíme na domech, zdech, plotech a hromadách dříví. Přezimuje kukla poslední generace. Běžně vytváří dvě pokolení, v teplých oblastech stíhá i třetí. Druh není ohrožen. Žluťásek čičorečkový – Colias hyale (Linnaeus, 1758) Všeobecně rozšířený druh schopný dálkových migrací. Nepatří k ohroženým druhům. Motýl obzvláště hojný v agrocenózách, na opuštěných polích a na kulturních loukách. Přizpůsobil se životu ve velmi intenzivně obhospodařované krajině. Jako živnou rostlinu využívá i některé kulturní zemědělské plodiny z čeledi bobovitých (Fabaceae) a to především vojtěšku setou (Medicago sativa) a jetel luční (Trifolium pratense). Z volně rostoucích bylin probíhá vývoj na čičorce pestré (Segurigera varia), tolici dětelovou (Medicago lupulina), štírovníku růžkatém (Lotus corniculatus) a na různých vikvích (Vicia spp.). Vystupuje až do 2000 m n. m. (Čechmánek a Hrabák, 2006). Jak už tomu u druhů rodu Colias bývá, vyhledává samec samici patrolováním. Samička klade vajíčka jednotlivě na listy hostitelských rostlin. Přezimují housenky ve třetím instaru a vývoj dokončí až na jaře (Novák a Severa, 2005). Během roku vytvoří dvě až tři generace. Od dubna do června žije první, druhá od července do srpna. V teplých letech se vylíhne i částečná třetí generace od září do října. Generace se překrývají. Žluťásek jižní – Colias alfacariensis Ribbe, 1905 Od předešlého druhu nebyl dlouhou dobu odlišován, a proto byl popsán až roku 1905 (Novák a Severa, 2005). Je velmi podobný žluťásku čičorečkovému. Liší se od něho jasnější žlutou barvou křídel a oblejším vnějším okrajem předních křídel. Spolehlivě se dají určit podle housenek. Za slunných dnů samice kladou vajíčka na čičorku pestrou (Securigera varia). Housenky jsou závislé na slunění. Kombinaci zimy a vlhka 25

nesnesou. Populace preferují stepní lokality jako stepi, lesostepi, vyprahlé svažité pastviny. Je schopen osidlovat i sekundární stanoviště – lomy, náspy podél silnic, železnic a pískovny. Na takovýchto biotopech by se mělo zabránit zemědělské a lesnické rekultivaci. V místech výskytu se doporučuje blokování sukcese a extenzivní pastva. V moravském i českém termofytiku je poměrně rozšířený. V porovnání s ostatními xerotermními motýly není tolik ohrožen. Žluťásek řešetlákový – Gonepteryx rhamni (Linnaeus, 1758) Palearktický druh rozšířený po celé Evropě, kromě nejsevernější Skandinávie. V České republice je hojný po celém území. Je vázán na okraje listnatých, jehličnatých i smíšených lesů. Dále se s ním můžeme setkat na pasekách a lesních loukách. Samci zbarveni žlutě. Samice jsou nazelenale bílé. Na každém křídle najdeme oranžovou skvrnu. Křídla jsou velmi nápadně zašpičatělá. S tímto tvarem křídel se setkáváme pouze u tohoto druhu žluťáska. Samice klade vajíčka jednotlivě na řešetlák počistivý (Rhamnus cathartica) a krušinu olšovou (Frangula alnus, Miller). Stadium housenky trvá přibližně měsíc. Zelená kukla velmi dobře napodobuje list. V roce se vyvíjí pouze jedna generace. Přezimuje motýl. Imaga se dožívají téměř jednoho roku, tj. od července do června následujícího roku. Na jaře patří druh k nejčasnějším motýlům, které můžeme vidět (Novák a Severa, 2005). Po zimě se dříve probouzejí samci. K páření dochází v březnu až dubnu. Předcházejí mu náročné zásnubní lety. Ve střední Evropě se nachází poddruh Gonepteryx rhamni rhamni (Linnaeus, 1758). Velmi podobný mu je druh Gonepteryx cleopatra (Linnaeus, 1767), který je ovšem znám pouze z Jižní Evropy (Slamka, 2004). 4.1.2 Čeleď Papilionidae Otakárek fenyklový – Papilio machaon Linnaeus, 1758 Bezesporu jeden z nejkrásnějších motýlů naší fauny. Základní barva křídel je žlutá s černou kresbou. Imaga se vyznačují krátkou ostruhou na zadních křídlech. Na zadních křídlech si také můžeme povšimnout typických červených skvrn. U nás nejsou žádné podobné druhy. V rámci areálu výskytu vytváří několik geografických forem (Novák a Severa, 2005). Setkat se s ním můžeme prakticky kdekoliv mimo les. Osidluje louky, zahrady, opuštěná pole či raně sukcesní stanoviště. Je schopen překonat i horské polohy. Částečný migrant s otevřenou populační strukturou. Imaga se setkávají k zásnubním letům na vyvýšených terénních bodech např. kopce. Takové to chování označujeme jako tzv. hilltopping. V teplých oblastech vytváří až tři generace. Vajíčka jsou kladena 26

jednotlivě do okolíků planých i pěstovaných druhů miříkovitých (Apiaceae) rostlin. Toto tvrzení Beneše et al. (2002) lze považovat za mylné, sama autorka této bakalářské práce pozorovala vícekrát kladení samic na kulturách mrkve seté (Daucus carota subsp. sativa, Hoffm.) či bylo vícekrát pozorováno kladení např. na rostliny Meum athamanticum Jacq. (Hula, pers. comm.). Mladé housenky napodobují ptačí trus, starší jsou zbarveny výstražně. Přezimuje kukla poslední generace. V 80. letech 20. století druh značně vymizel. V současné době je ovšem opět velmi rozšířený a hojný. V České republice patří ke chráněným druhům. Otakárek ovocný – Iphiclides podalirius (Linnaeus, 1758) Tento druh se vyskytuje od Francie přes střední Evropu až po východní Kazachstán. Je teplomilnější než o. fenyklový (Papilio machaon). Základní barvou je světle žlutá až bílá s příčnými černými pásy. Délka předních křídel je přibližně 4 cm. Na zadních křídlech najdeme dlouhou ostruhu a dvě výrazné oranžové skvrny. Imago (obr. 11) létá ve dvou generacích od dubna. Motýli jsou mobilní a dobří letci. Samice klade vajíčka jednotlivě na listy hlohů (Crataegus spp.), hrušní (Pyrus spp.), jabloní (Malus spp.) a slivoní (Prunus spp.). Přednost dává spíše solitérním a plně osvětleným keřům. Přezimuje kukla. Vyhledává stanoviště s křovinatou vegetací. Nejčastěji se s ním setkáváme na výslunných stráních, skalních stepích a lesostepích a zanedbaných sadech. Je schopen usadit se i na druhotných stanovištích. Pro záchranu je potřeba ponechat lesostepní charakter jeho stanovišť. Omezit zarůstání dřevinami a především tzv. náletu. Legislativně chráněný. Klasifikován jako druh zranitelný (VU). 4.1.3 Čeleď Nymphalidae Babočka admirál – Vanessa atalanta (Linnaeus, 1758) Holaktický druh rozšířený na celém evropském kontinentu. Typický migrant z jihu, který k nám v květnu přilétá. Na našem území se namnoží a část těchto motýlů se vrací do Středomoří. Ti přes zimu založí generaci jarních migrantů. Severně od Alp přezimují imaga jen velmi vzácně (Čechmánek a Hrabák, 2006). Pokud motýl neodletí do začátku zimy, zahyne v našich podmínkách chladem. Tento druh patří k nápadným denním motýlům. Typické kryptické zbarvení rubu křídel ho dokonale ukryje na kmeni a větvích, kde se sluní. Samičky kladou vajíčka jednotlivě. Ihned po vylíhnutí housenky spřádají okraje listů k sobě. Pro některé jedince je velmi atraktivní pot zvířat a lidí

27

(Čechmánek a Hrabák, 2006). V podzimním období sedají imaga na hnijící ovoce, hlavně na hrušky a švestky. Druh není ohrožen. Babočka bílé C – Polygonia c-album (Linnaeus, 1758) Jedná se o motýla zbarveného oranžovohnědě s černými skvrnami na křídlech. Vnější okraj křídel je pravidelně vykrajovaný. Název dostal podle bílé skvrny na spodní straně zadních křídel. V průběhu roku vytváří dvě generace. První generace je zbarvena světleji (forma hutchinsoni), s druhou generací se setkáváme od srpna. Jedinci této podzimní generace nejsou pohlavně vyzrálí a až do příchodu zimy jen přijímají potravu. Na jaře se přezimující imaga páří a kladou vajíčka. Mezi živné rostliny patří kopřiva dvoudomá (Urtica dioica), chmel otáčivý (Humulus lupulus) a jilmy (Ulmus spp.). Housenka (obr. 1) má na hřbetě bílou skvrnu. Larva preferuje různé druhy živné rostliny. Tato preference je geneticky podmíněna a proto se motýl stal modelovým organismem pro výzkum potravních preferencí. Často saje mízu z poraněných stromů. Motýl je vázán na okraje lesů, lesní cesty a světliny. Běžně se s ním setkáváme v zahradách a sadech. Vyhýbá se ovšem intenzivně obhospodařovaným oblastem. Tato babočka je rozšířena po celé České republice tak i Evropě. Patří k našim nejběžnějším motýlům. Druh není ohrožen. Babočka bodláková – Vanessa cardui (Linnaeus, 1758) Typický tažný motýl, který k nám migruje z jihu. V jednotlivých letech početnost imag velmi kolísá podle počasí ve Středomoří i ve střední Evropě. Na našem území vytváří jednu až několik generací. Na podzim se motýli opět vrací do Středomoří. U nás není schopna přezimování. Hojně na nelesních teplých a výslunných biotopech jako jsou louky, ruderální biotopy, okraje polí, a zahrady. Housenka je polyfágní. Mezi živné rostliny patří pcháče (Cirsium spp.), bodláky (Carduus spp.), kopřivy (Urtica spp.), lopuch (Arctium spp.), sléz (Malva spp.) a další. Občas lze nalézt zprávy o škodách na zemědělských plodinách a léčivých rostlinách (Novák a Severa, 2005). Motýl je nezaměnitelný s jinou babočkou. Druh není ohrožen. Babočka kopřivová – Aglais urticae (Linnaeus, 1758) Vyskytuje se po celé Evropě. Zasahuje přes Sibiř až do Japonska V České republice motýl hojný na celém území. Osidluje především vyšší nadmořské výšky. V Alpách se tato babočka běžně vyskytuje při 3000 m. n m., v Himalájích byl motýl pozorován i

28

v 5000 m n m. (Novák a Severa, 2005). Nalézáme ji všude na loukách, lesních světlinách, příbřežní vegetaci, ve městech a parcích. Dvougenerační. Generace se překrývají. Housenky se živí listy kopřivy dvoudomé (Urtica dioica) a mohou způsobovat až holožíry. První instary žijí pospolitě, později se housenky rozlézají. Přezimují imaga v různých úkrytech, na půdách, ve sklepeních, stodolách a nejrůznějších jeskyních. Ke kopulaci dochází na jaře. Samice poté klade vajíčka ve shlucích na spodní stranu listů živné rostliny. Jedinci tohoto druhu s oblibou sají prýštící mízu z poraněných stromů. Experimenty bylo zjištěno, že tato babočka není poživatelná pro ptáky. V závislosti na počasí dosti kolísají její početní stavy. Druh není na našem území ohrožen. Babočka paví oko – Inachis io (Linnaeus, 1758) Motýl je rozšířen v celé palearktické oblasti kromě severní Afriky (Novák a Severa, 2005). V České republice patří k nejznámějším a nejrozšířenějším denním motýlům. Není ohrožen. Setkáváme s ním od nížin do hor a to prakticky všude v lesích, na lesních světlinách, loukách, parcích, zahradách a ruderálech. Zbarvení na svrchní straně křídel má typické čtyři skvrny ve tvaru očí. Tyto „oči“ jsou kombinací několika barev a to především černou, žlutou, červenou, a modrou (obr. 2). V průběhu roku vytváří dvě generace, které se v létě překrývají. Samice kladou shluky vajíček na spodní stranu listů. Živnou rostlinou je především kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) a chmel otáčivý (Humulus lupulus). Housenky žijí pospolitě. Gregarismus je pro ně velmi důležitý z hlediska termoregulace. Před kuklením se larvy rozlézají. Kukly jsou zbarvené podle podkladu. Přezimuje dospělec v různých úkrytech, v dutinách stromů, na půdách a v nevytápěných místnostech (Novák a Severa, 2005). Jako jeden z mála druhů se může objevit v průběhu zimy při slunečném počasí. Babočka síťkovaná – Araschnia levana (Linnaeus, 1758) Je to nejmenší evropská babočka (Novák a Severa, 2005). Motýl známý především svým sezónním polyfenismem. Housenky ovlivněné různou délkou fotoperiody vytváří generace s odlišným zbarvením. Imaga první generace jsou hnědorezavá s černými a bílými poli. Zbarvení druhé generace je téměř černé s bílými poli na křídlech. Vzhled křídel letní generace zapříčiňují nízké teploty v době kuklení. Obě generace mají na rubu křídel výraznou bílou kresbu, která připomíná síťku. Jarní generace žije v uzavřenějších populacích mimo intenzivně obhospodařované plochy. Jedinci druhé generace mají více vyvinutou křídelní svalovinu. Většinou na tuto malou babočku nara29

zíme na okrajích luk, lesů a na lesních světlinách, kde se vyskytuje živná rostlina. Samičky kladou vajíčka v řetízcích na spodní stranu listů kopřivy dvoudomé (Urtica dioica). Larvy žijí hromadně a teprve v posledním larválním instaru se rozlézají. Při vyrušení či otřesu kopřivy padají housenky na zem (Čechmánek a Hrabák, 2006). Přezimuje kukla. V současné době rozšířen po celém území republiky. Motýl není ohrožen. Batolec červený – Apatura ilia ([Denis & Schiffermüller], 1775) Areál výskytu se pohybuje od pyrenejského poloostrova přes Francii, Itálii, střední a východní Evropu až po severozápadní Kazachstán. V České republice se nachází na celém území do přibližně 600 m n. m., kde je vzácný. Jedná se o druh žijící v lesních biotopech. Tudíž na něho narazíme podél lesních cest, v průsecích a lemech v údolí řek a v okolí vodních ploch. Podmínkou je výskyt živných rostlin. Imaga létají od června do srpna. Vajíčka jsou kladena na líc listů do polostínu. Housenka požírá listy topolu osiky (Populus tremula, L.), topolu černého (Populus nigra, L.) a vrby jívy (Salix caprea, L.). S žírem začíná už na podzim. Přezimuje stadium larvy. Imaga často přistihneme sající na bahně, loužích, zdechlinách, exkrementech a květech. Samci jsou teritoriální. Na území našeho státu je legislativně chráněn zákonem č.114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny a navazující vyhláškou č. 395/1992 Sb. ve znění vyhlášky 175/2006 Sb. druhy ohrožené. V oblastech výskytu je nutné se vyhnout zbytečné likvidaci křovinatých lesních plášťů. Naopak se doporučuje ponechávat široké a prosluněné okraje lesních cest. Není ohrožený. Batolec duhový – Aparatura iris (Linnaeus, 1758) Tento druh je rozšířen prakticky po celém území naší republiky. Vystupuje až do 1000 m n.m. Zdržuje se ve vlhkých lesních údolích, na lesních cestách podél vodních toků. Často ho lze zastihnout i kolem umělých vodních nadrží. Jak samci, tak samice přijímají potravu. Samce ale také přitahují mršiny, exkrementy. Také sají na půdě, čímž získávají minerální soli. Se samicí se můžeme na zemi setkat výjimečně. Páření probíhá vysoko v korunách stromů. Housenky se vyvíjí na různých vrbách (Salix spp.). Starší instary larvy a kukla přesvědčivě napodobují vrbový list. Přezimuje housenka v hibernakulech. U nás není ohrožený. Tak jako blízký příbuzný je i tento druh v České republice legislativně chráněn.

30

Hnědásek jitrocelový – Melitaea athalia (Rottemburg, 1775) Palearktický druh rozšířený v celé Evropě. V České republice doposud velmi rozšířený od nížin do hor. Populace sídlí na okrajích lesů, lesních loukách a světlinách. Vyhovují mu i ekotony les louka. Eventuelní ohrožení pro populaci představuje likvidace lesních lemů, výsadby na lesních loukách a světlinách. Obvykle vytváří jednu generaci od května do července, ale v teplých oblastech je možná i generace druhá. Imaga nejsou příliš mobilní, nelétají dál jak 150 m. Samice se páří ihned po vylíhnutí a vajíčka kladou pouze za slunečna. Po vylíhnutí housenky spořádají nejdříve prázdnou vaječnou skořápku. Poté začínají žírem na hostitelských bylinách. Jsou gregarické do třetího instaru. Tento druh není u nás dosud ohrožen na rozdíl od ostatních hnědásků. Okáč bojínkový – Melanargia galantha (Linnaeus, 1758) Tento západopalearktický druh se vyskytuje v celé Evropě kromě Skandinávie po jižní Ural. V České republice se jedná o běžný druh rozšířený na lučních biotopech kromě vysokých hor. Obývá různé typy luk od stepních trávníků až po vlhké nivy. Méně často ho najdeme v řídkých lesích a na lesních loukách. Je schopen osidlovat i druhotná stanoviště vzniklá lidskou činností. Druh nelze zaměnit s jiným motýlem. Jeho typické zbarvení křídel je černá s bíložlutými skvrnami. Motýl vytváří jedinou generaci za rok. Velmi zajímavé je chování samice při kladení vajíček. Nejprve samička sedí na vyvýšené vegetaci a ohýbá zadečkem. Ve chvíli kdy se vajíčko dostane na konec zadečku, samička prudce vzlétne a vypustí ho na zem. Housenka je graminivorní a vykazuje noční aktivitu (Čechmánek a Hrabák, 2006). Přezimuje stadium larvy. Druh není ohrožen a místy se dokonce šíří. Okáč luční – Maniola jurtina (Linnaeus, 1758) Západopalearktický druh s areálem výskytu od severozápadní Afriky přes celou Evropu po západní Sibiř. Jeden z našich nejběžnějších motýlů. U nás od nížin do hor všeobecně rozšířený druh. Obývá louky, remízky, lesy, zahrady, nesekané sady, silniční a železniční náspy. Na jednom stanovišti můžeme objevit velký počet jedinců najednou (ve Velké Británii až 2000 imag na hektar). Stal se modelovým druhem pro výzkum populační genetiky (Čechmánek a Hrabák, 2006). Létá velmi pomalu. Letový dosah nesahá dále než 100 metrů od místa vylíhnutí. Vytváří jednu generaci od června po září. Imaga jsem krátkověká, žijí pět až dvanáct dní. Motýl je aktivní i během zataženého

31

počasí. Samice se páří pouze jednou za život. Housenky žijí na řadě druhů trav: psárka luční (Alopecurus pratensis, L.), lipnice luční (Poa pratensis, L.), sveřep vzpřímený (Bromus erectus, Huds.) a kostřavy (Festuca spp.) aj. Larvy neopouštějí trsy trav. Do třetího instaru jsou aktivní housenky ve dne, poté v noci. Druh není ohrožený. Okáč ovsový – Minois dryas (Scopoli, 1763) Eurosibiřský areál výskytu. V minulosti lokálně rozšířený v teplých oblastech Moravy i Čech. Dnes patří k ohroženým druhům. Motýl má v rozpětí až 60 mm. Vyznačuje se dvěma jasně modrými oky na křídlech. Imaga létají od července do září v jediné generaci. Během dne se zdržují kolem vysokých keřů. Páření trvá i několik hodin. Při vyrušení motýli přeletují a nerozpojují se. Samice vajíčka volně vypouští na zem. Světloplachá housenka žije skrytě. Beneš et al. (2002 uvádí, že hostitelská rostlina v České republice není prozatím známa. Bělín (1999) jako živné rostliny udává sveřepy (Bromus spp.), jílky (Lolium spp.) a srhu (Dactylis spp.). Přezimuje stadium larvy. Kuklí se v předivu na povrchu půdy. Vyskytuje se na xerotermních stanovištích převážně pozdějších sukcesních stádií. Pro jeho ochranu by nemělo docházet k zalesňování nevyužívaným stepních lad, pařezin a lučních lemů. Postačuje mu jen občasné kosení. Podle červeného seznamu ohrožených druhů je řazen do kategorie zranitelný (VU). Okáč pohaňkový – Coenonympha pamphilus (Linnaeus, 1758) Jeden z našich drobných okáčů (obr. 10). V rozpětí křídel má přibližně 30 mm (Novák a Severa, 2005). Zbarvení obou pohlaví je světle okrové s tmavým lemem podél okrajů křídel. Na rubu křídel očka zcela chybí. Někdy místo nich nacházíme drobné bílé tečky. Za rok vytváří dvě až tři generace, které se prolínají. Samička klade vajíčka jednotlivě. Larvy žijí na běžných lučních travách jako kostřavě červené (Festuca rubra, L.), lipnici luční (Poa pratensis), psinečku obecném (Agrotis capillaris, L.) aj. Stadium kukly trvá přibližně tři týdny. Samice se páří jednou za život. Samci jsou teritoriální. Tento druh se běžně vyskytuje na loukách všech typů a periferiích měst. Je schopen osidlovat i trvalé travní porosty. Druh není ohrožen. Okáč prosíčkový – Aphantopus hyperanthus (Linnaeus, 1758) Palearktický druh rozšířený na celém evropském kontinentě. U nás všeobecně rozšířen krom nejvyšších hor. Imaga bezpečně poznáme podle žlutě vroubených ok s bílým středem. Upřednostňuje otevřené biotopy, jako např. louky nejrůznějších typů,

32

luční mokřady, křovinaté stráně, lesní paseky, okraje lesních cest a vlhčí rumištní stanoviště. S motýly se setkáme v jediném pokolení od června po srpen. Vajíčka jsou kladena jednotlivě k bázím trsů živných rostlin. Housenka se vyvíjí na běžných druzích trav. Přezimuje larva ve třetím instaru a kuklí se při zemi v lehkém kokonu. Jako u jiných okáčů i u tohoto druhu se samice páří jen jednou. Odpářené samičky se samcům vyhýbají. Není ohrožený. Okáč pýrový – Pararge aegeria (Linnaeus, 1758) Západopalearktický areál výskytu. Rozšířen od severní Afriky až do střední Asie. Na území našeho státu hojný ve všech lesnatých lokalitách. Žije právě v listnatých i smíšených lesích. Smrkovým monokulturám se vyhýbá. Jako jeden z mála denních motýlů je schopen obývat zapojené lesní porosty. Jeho tmavě hnědá křídla jsou výrazně žlutavě skvrnitá. Dvougenerační, ve vyšších polohách vytváří generaci jednu. Ve střední Evropě vystupuje do 1000 m n.m. (Novák a Severa, 2005). Samice klade vajíčka jednotlivě. Housenky se živí na lesních travách, zvláště na válečce prapořité [Brachypodium pinnatum, (L.) P.B.], válečce lesní (Brachypodium sylvaticum, Huds.) a pýru plazivém [Elytrigia repens, (L.) Nevski] aj. Přednost dává trsům na osluněných místech. Přezimují housenky ve třetím instaru nebo kukly. Imaga sají nektar výjimečně. Energii získávají ze sladkých exudátů z listů stromů. Nepatří k ohroženým druhům. Dokonce se v důsledku rozšiřování lesních ploch zvětšil rozsah lokalit s nálezem tohoto okáče. U nás se vyskytuje poddruh Pararge aegeria tircis (Butler, 1868). Okáč strdivkový – Coenonympha arcania (Linnaeus, 1761) Rozpětí křídel přibližně 30 mm. Poznávacím znakem je typický bílý pás na rubu spodních křídel. Ten mají obě pohlaví. Druh se vyskytuje v Evropě od severního Španělska po Kavkaz a jižní Ural. V České republice hojný do 500 m n. m., v horách chybí. Mizí z intenzivně obhospodařované krajiny. Typický druh křovinatých lesostepí, řídkých listnatých lesů, výslunných pasek a okrajů lesů. Vyhovují mu na sebe navazující paloučky s keři. S motýly se setkáváme od května po srpen v jediném pokolení. Housenky žijí solitérně. Přezimuje ve čtvrtém instaru. Kuklí se na stéblech. Samci vyhledávají samice patrolováním. Jsou teritoriální, často je zle pozorovat při souboji o teritoria. Stává se, že napadají i jedince jiných druhů. Pro udržení populací okáče strdivkového je předpokladem pestrá mozaika biotopu. Není bezprostředně ohrožen.

33

Okáč voňavkový – Britesia circe (Fabricius, 1775) Jeden z velkých okáčů, délka předního křídla je kolem 35 mm. Na křídlech má bílé pásy. Rub křídel je velmi pestrý. Umožňuje mu splynout s kůrou stromů (Novák a Severa, 2005). S motýlem se setkáme na stepích, lesostepích, v pískovnách, lomech a v suchých dubových lesích. Imaga létají od konce června do září v jedné generaci. Motýli jsou relativně dlouhověcí. Plachý, při setkání s predátorem mění let přímý v klikatý (Čechmánek a Hrabák, 2006). Samci se líhnout o dosti dříve než opačné pohlaví. Samice se vylíhne s nedostatečně vyvinutými vaječníky. Relativně drobná vajíčka ji dozrávají po několika týdnech. Samice se páří jednou, vajíčka vypouští na zem za letu. Larvy jsou pruhované. Housenky požírají různé druhy trav především sveřep vzpřímený (Bromus erectus) a kostřavu ovčí (Festuca ovina, L.). Přezimuje larva. V České republice je severní hranice jeho výskytu v Evropě (Novák a Severa, 2005). V současnosti v Čechách na jihu a jihovýchodě, odkud se rozšiřuje na sever. Na Moravě je častější, zasahuje opět i do podhůří Nízkých Jeseníků. Vzhledem k dřívějšímu rozšíření není již tolik ohrožen. Kategorie zranitelných druhů (VU). Okáč zední – Lasiommata megera (Linnaeus, 1767) Vyskytuje se od severní Afriky přes celou Evropu po západní Sibiř. V našem státě druh běžný především v nižších polohách. Nejčastěji ho zahlédneme na skalách, u plotů a zídek, na výsypkách a různých rozvalinách, na hřbitovech. Z intravilánů měst v současnosti začíná mizet. Nevyhovují mu pečlivě udržované, sečené trávníky. Samice střídají slunění s kladením. Samci zase střídají patrolovací a vyčkávací strategii. Relativně veliká vajíčka jsou kladena na extrémně teplá místa. Housenky žijí na celé řadě trav a žerou pouze v noci. Vytváří dvě až tři pokolení. Není ohrožen. Perleťovec malý – Issoria lathonia (Linnaeus, 1758) Západopalearktický areál výskytu. V podstatě všudypřítomný migrant, který je schopný překonat i velké vzdálenosti a vysoké hory. Druh se nejčastěji vyskytuje na kamenitých stráních s jižní expozicí, ale také na květnatých loukách, v agrocenózách, lemech polních cest, intravilánech obcí, lomech a průmyslových zónách. Běžně vytváří dvě generace, v teplejších oblastech i třetí. Živnou rostlinou je violka rolní (Viola arvensis, Murray). Larva žere pouze za slunečného počasí. Vývoj housenek probíhá různě

34

rychle. Přezimují larvy i kukly. Imaga mají mírně vykrojený vnější okraj předních křídel. Hojný. Perleťovec nejmenší – Boloria dia (Linnaeus, 1767) Eurosibiřský areál. Od severního Španělska přes střední Evropu až po Bajkal. Chybí v jižním Řecku, Itálii a na Britských ostrovech. Jeden z našich nejmenších perleťovců (Novák a Severa, 2005). Vázán je na lesostepi a výslunné mezofilní louky. Setkáme se s ním ovšem i ve starých sadech a vyprahlých úhorech. Je schopen osidlovat i antropogenní stanoviště jako lomy a náspy železnic a silnic. Vyhovují mu lokality s vyšší bylinnou vegetací doplněnou o nezarostlá místa, kde se vyhřívají imaga. Dvougenerační. Housenka žije na různých violkách (Viola spp.). Larva je relativně pohyblivá a přezimuje. Hojný druh mimo intenzivně obhospodařované plochy. Perleťovec stříbropásek – Argynnis paphia (Linnaeus, 1758) Eurosibiřský areál výskytu. Na území našeho státu hojný v lesnatých oblastech od nížin do hor. Výrazný pohlavní dimorfismus. Samec se vyznačuje čtyřmi voničkovými pruhy na předním křídle, u samic chybí. Základní barva samce je světle okrová. Naopak samičky se vyznačují tmavě okrovou. Obě pohlaví přijímají nektar a medovici mšic. K páření dochází na stromech a keřích. Vajíčka jsou kladena na kmeny stromů v blízkosti živných rostlin. Vývoj housenky probíhá na různých violkách (Viola spp.). Larva se líhne již na podzim a přezimuje. Jednogenerační. Motýl je vázán na lesní světliny a louky, okraje lesních cest podél vodotečí. Úbytek je způsobován hustou výsadbou smrkových monokultur a zalesňováním květnatých lesních lemů. Není ohrožen. 4.1.4 Čeleď Lycaenidae Modrásek černolemý – Plebejus argus (Linnaeus, 1758) Palearktický areál výskytu. Je rozšířený a lokálně hojný ve velkých částech Evropy. Zcela chybí na severu Evropy. Zasahuje až po Japonsko. V Holandsku žije pouze na chráněných lokalitách (van Swaay et al., 2009). V minulosti u nás dosti rozšířený. Dnes vymizel z některých oblastí, což vypovídá o narůstajícím ohrožení. Rozpětí křídel až 27 mm. Výrazný je pohlavní dichroismus. Samec (obr. 3) je zbarven modře s širokým tmavým lemem podél okrajů křídel. Rub křídel zbarven šedomodře, kořenová očka vždy chybí. Dále chybí i oranžová skvrna ve špičce předního křídla. Samice je

35

tmavě hnědá. V průběhu roku vytváří až dvě generace. Druh vyskytující se hlavně na stepích, kamenitých drolinách, písčinách a suchých úvozech. Porost nesmí být zapojen, půda musí být místy obnažená. Samice klade vajíčka právě na obnaženou zeminu v blízkosti živných rostlin. Vajíčka přezimují. Housenky se vyvíjejí na štírovníku růžkatém (Lotus corniculatus) a čičorce pestré (Securigera varia). Populace vřesovišť potravně preferují vřes obecný [Calluna vulgaris, (L.) Hull]. Zprvu žijí housenky na květech a mladých výhoncích. Larvy jsou obligátně myrmekofilní. Mravencům rodu Lasius poskytují sladký a na aminokyseliny bohatý sekret. Mravenci na oplátku chrání housenky před útoky blanokřídlého a dvoukřídlého hmyzu. Pro podporu výskytu se musí zamezit lesnickým a zemědělským rekultivacím a sukcesi. Pro přežití jsou klíčové plochy s nezapojenou vegetací a zároveň přítomností mravenců rodu Lasius. Modrásek jehlicový – Polyomnatus icarus (Rottemburg, 1775) Jako i jiní modrásci i tento se vyznačuje pohlavním dichroismem. Samec je zbarven do fialově modré. Samice je hnědá. Obě pohlaví mají minimálně jedno kořenové očko na křídlech. Všudypřítomný druh mimo nejvyšší polohy. Vyskytuje se na různých otevřených biotopech, v zemědělské krajině, ruderálních stanovištích, sešlapávaných trávnících a intravilánů obcí. V našich podmínkách vytváří dvě až tři pokolení. Nejpočetnější je druhá generace. Vajíčka jsou kladena na listy jednotlivě na listy. Hostitelskými rostlinami jsou opět nejrůznější rostliny z čeledi bobovitých (Fabaceae) např: tolice (Medicago spp.), jetele (Trifolium spp.), čičorka pestrá (Securigera varia) aj. Larvy jsou fakultativně myrmekofilní. Mravenci opět poskytují housence ochranu před parazitoidy a na zimu ji zahrabávají. Přezimují housenky třetího instaru v hrabance. Samci jsou silně teritoriální, vyhánějí i samce jiných druhů modrásků. Obě pohlaví získávají ze živných rostlin flavonová barviva. Není ohroženým druhem. Modrásek jetelový – Polyomnatus bellargus (Rottemburg, 1775) Areál výskytu se táhne od Španělska přes teplejší oblasti Evropy po Zakavkazsko. V minulosti v České republice patřil k nejhojnějším modráskům, ale z mnoha lokalit zcela vymizel. Více je rozšířen na Moravě než v Čechách. Je vázán na vyprahlé krátkostébelné stepi, suché skalnaté svahy. Pro jeho ochranu je nezbytně nutné zachovat či obnovit xerotermní krátkostébelné stanoviště. I tento modrásek se vyznačuje pohlavním dichroismem. Samec je zbarven do blankytně modré. Dvougenerační. Na našem území se housenky živí především čičorkou pestrou (Securigera varia) a podkovkou chochola36

tou (Hippocrepis comosa, L.). Housenky jsou fakultativně myrmekofilní a to s mravenci rodu Lasius a Myrmica. Larvy přes den žerou na rostlinách a v noci se uchylují do blízkosti mraveniště nebo přímo dovnitř. Kuklí se na zemi do zámotku. Kuklu zahrabávají často do země mravenci. Ohrožený druh patřící do kategorie zranitelní (VU). Modrásek krušinový – Celastrina argiolus (Linnaeus, 1758) Holarktický areál výskytu. Od Severní Afriky přes téměř celou Evropu po Japonsko. Dokonce je už i v Severní Americe. Obývá lesní světliny, lemy, lesní cesty, křoviny, ekotony a okraje akátových porostů. Díky širokému spektru hostitelských rostlin může žít prakticky všude. Je rozšířen od nížin do hor. Polyfágní housenka žije na chmelu otáčivém (Humulus lupulus), tužebníku jilmovém [Filipendula ulmaria, (L.) Maxim], krušině olšové (Frangula alnus, Miller), vrbici kypreji (Lythrum salicaria), tolici vojtěšce (Medicago sativa), komonici bílé (Melilotus albus) a trnovníku akátu (Robinia pseudacacia). Vytváří dvě generace, v teplých oblastech i částečnou třetí. Výrazný je pohlavní dimorfismus. Samice má na rozdíl od samce široký tmavý lem na předních křídlech. Obě pohlaví jsou na rubu bělomodrá. Dospělci (obr. 4) se rádi sluní. Sají nektar a medovici mšic. Samci navíc sají půdní vlhkost. Starší larvy jsou fakultativně myrmekofilní. Nemají však specifické požadavky na druh mravence. Kuklí se na zemi v hrabance nebo na spodní straně listů. Není ohrožen. Modrásek podobný – Plebejus argyrognomon (Bergsträsser, 1779) Tento motýl se roztroušeně nalézá v celé Evropě až po Turecko. U nás rozšířen především v nejteplejších oblastech Čech a Moravy. Dosti rozšířený je v okolí hlavního města Prahy a na jižní Moravě. Vymizel pravděpodobně z východních Čech. Najdeme jej na stepních biotopech, železničních a silničních náspech, ve starých vinicích. Schopen osidlovat i opuštěné pískovny a lomy. Vytváří dvě generace od května do začátku září. Imaga mají v rozpětí až 31 mm. Samice klade na listy i květy čičorky pestré (Securigera varia) a kozinci sladkolistém (Astragalus glycyphyllos, L.). Housenky jsou fakultativně myrmekofilní a to s mravenci rodu Lasius a Myrmica. Přezimují larvy. Samci vyhledávají samice patrolováním. V rámci jeho ochrany bychom neměli dopustit zarůstání či rekultivace stepních biotopů. Druhy Plebejus argyrognomon a P. idas (Linnaeus, 1761) se spolehlivě určí jen podle zpreparovaných genitálií. Není ohrožen.

37

Modrásek štírovníkový – Cupido argiades (Pallas, 1771) Tento druh motýla není prozatím příliš prozkoumaný. Motýl vyskytující se od Pyrenejí před střední Evropu a jižní Finsko po Japonsko. V České republice v teplých oblastech, šíří se. Schopen migrací. Setkáme se s ním na vyprahlých svazích, stepních lokalitách, ruderálech, náspech, v lomech a pískovnách. Preferuje místa vystavená přímému slunečnímu svitu. Vytváří dvě až tři generace, které se prolínají. Housenky žijí na tolici vojtěšce (Medicago sativa), jeteli lučním (Trifolium pratense) a štírovníku růžkatém (Lotus corniculatus). Larvy jsou fakultativně myrmekofilní. Housenka přezimuje. Kuklí se v těsné blízkosti hostitelské rostliny. Imaga mají ostruhu. Není ohrožen. Modrásek tolicový – Cupido decoloratus (Staudinger, 1886) Délka předního křídla kolem 12 mm. V rozpětí dosahuje přibližně 24 mm. Druh se vyznačuje pohlavním dichroismem. Jedná se modráska s ostruhou na zadních křídlech. Na rubu křídel chybí veškeré oranžové skvrny, občas se může vyskytnout jedna drobná žlutavá skvrna. V České republice má tento druh severní hranici areálu výskytu. U nás je lokálně rozšířen. Na Moravě na vhodných biotopech hojný a dokonce se i šíří směrem na sever. V roce 2008 poprvé uveden z Čech (Hula, 2008). Setkat se s ním můžeme na vyprahlých stepích, v lomech a vojenských cvičištích. Poslední dobou obývá i výslunné lesní lemy a paseky. Je schopen osidlovat ruderální stanoviště vzniklá lidskou činností. Vytváří dvě generace. Samice klade vajíčka na květy různých bobovitých (Fabaceae) bylin. Ve volné přírodě ovšem bylo pozorováno kladení pouze na tolici dětelovou (Medicago lupulina). Larvy jsou fakultativně myrmekofilní. Přezimuje housenka. Imaga bývají často zaměňována s Cupido argiades (Pallas, 1771) a Cupido alcetas (Hoffmannsegg, 1804). Bezpečně je lze určit pouze pomocí preparace genitálií. Klasifikován jako druh téměř ohrožený (NT). Modrásek vikvicový – Polyomnatus corydon (Poda, 1761) V rozpětí křídel dosahuje motýl až 37 mm. Samec je zbarven do šedomodré a třásně na konci křídel jsou tmavě skvrnité. Obě pohlaví mají kořenová očka na rubu křídel. Samice je hnědá. Rub svrchního křídla samic je světlejší než základní barva křídla spodního. Imaga létají od července do září v jediné generaci. Vajíčka jsou kladena na stonky živných rostlin, jimiž jsou čičorka pestrá (Securigera varia) a podkovka chocholatá (Hippocrepis comosa). Přezimuje vajíčko. Na jaře se líhnou housenky, které jsou

38

opět fakultativně myrmekofilní. Mravenci pečují o larvy tak i kukly. S druhem se můžeme setkat na stepních biotopech, náspech silnic a železnic, v lomech a pískovnách a vyprahlých pastvinách. Z intenzivně obdělávané krajiny vymizel. Dříve hojný a všeobecně rozšířený druh. Dnes v některých částech státu vyhynul. Nesetkáme se s ním už v nejsevernější Moravě a v některých oblastech sudetského podhůří. Nepatří mezi ohrožené druhy. Ohniváček černočerný – Lycaena dispar (Haworth, 1803) Náš největší ohniváček (obr. 7). Samci mají líc křídel leskle oranžový téměř bez skvrn. Křídla samic jsou tmavější s více skvrnami. Vytváří dvě generace. Housenka se živí širokolistými šťovíky (Rumex spp). Jedná se o druh podmáčených a bažinatých luk. Místy osidluje i ruderální stanoviště jako dna lomů, průmyslové areály, meliorační kanály, břehy hlinišť a pískoven. Motýl je roztroušen v celé Evropě. Souvislejší populace je tvořena od jižní Moravy po severní Řecko. V rámci areálu výskytu vytváří několik poddruhů. V České republice se nachází Lycaena dispar ssp. rutilus (Werneburg, 1864). V současné době se prokazatelně přirozeně šíří z jižní Moravy směrem na sever. Pravděpodobně k tomu vede expanze šťovíků na dříve relativně oligotrofní stanoviště. Na Moravě druh není ohrožen. V České republice i Evropské unii je legislativně chráněn vyhláškou 395/1992 Sb. ve znění vyhlášky 175/2006 Sb. Tohoto ohniváčka sleduje soustava NATURA 2000 v rámci evropsky významných lokalit. Ostruháček březový – Thecla betulae (Linnaeus, 1758) Náš největší ostruháček (obr. 8). V rozpětí křídel má až 37 mm. Obývá palearktický areál. Pohlaví se od sebe výrazně liší oranžovými skvrnami na křídlech. Samice na předních křídlech velkou oranžovou skvrnu, která u samce chybí. Na křídel je žlutooranžovohnědý se dvěma bílými pruhy. Nelze si ho splést s jiným ostruháčkem. Motýl osidluje křovinaté stráně, listnaté lesy, prosluněné paseky a různé křovinaté lemy. Za celý rok vytváří jednu generaci, která létá od konce července do začátku září. Samice klade poměrně nápadná vajíčka na větve trnkových keřů. Larva se líhne během měsíce dubna a prokusuje se do pupenů. Žije jednotlivě. Housenka se živí téměř výlučně na slivoni trnce (Prunus spinosa). Kuklí se na zemi v listí. K páření dochází na nápadných místech v biotopu např. solitérní stromy či nejvyšší strom na okraji lesa. Toto chování označujeme jako treetopping (Čechmánek a Hrabák, 2006). Imaga létají jen za slunečného počasí a většinu dne tráví sluněním na větvích a kamenech. I přes svou nápadnost 39

tento nádherný motýl uniká pozornosti. Rozšířen je na celém území republiky mimo horské oblasti. Podmínkou pro výskyt je přítomnost živné rostliny. Nedoporučuje se proto totální likvidace trnkových keřů. Je-li asanační zásah keřů nutný, měl by se rozložit do několika let. Mezi ohrožené druhy nepatří. Ostruháček jilmový – Satyrium w-album (Knoch, 1782) Jedná se o druh vyskytující se v celé Evropě. V České republice rozšířený skoro na celém území, ale nikde není hojný. Podmínkou jeho výskytu je přítomnost jilmů. Ti ovšem bývají napadány grafiózou, pod nátlakem patogena jilmy odumírají. Nebezpečí pro motýla proto představuje úbytek živné rostliny. Křídla jsou tmavě hnědě zbarvena. Od ostatních ostruháčků ho bezpečně poznáme podle charakteristické bílé kresby na rubu spodních křídel ve tvaru „w“, podle níž dostal název. Samec má na předních křídlech voničkovou skvrnu. Samice se líhnou později než samci. Imaga sají nektar a s oblibou vyhledávají medovici. Páří se v korunách stromů. Motýli létají od poloviny června do konce července. Přezimuje tmavohnědé vajíčko. První larvální instar se vžírá do květních pupenů, další instary se živí jilmovými listy. Housenka je mírně myrmekofilní. Kuklí se ve spodní části kmene hostitelského stromu. Patří k ohroženým druhům naší fauny. Kategorizován ve skupině zranitelných druhů (VU). Ostruháček kapinicový – Satyrium acaciae (Fabricius, 1787) V rozpětí křídel dosahuje až 28 mm. Jedná se o druh rozšířený od jihovýchodní Evropy po jižní Ural. Na území našeho státu obývá oblasti nížin a teplejších pahorkatin. Zcela vymizel ze západních a východních Čech. Žije na teplých a suchých křovinatých stráních, prosluněných okrajích lesů na svazích s jižní expozicí většinou svažitého charakteru. Je schopen osídlit i druhotná stanoviště. Jednogenerační. Imaga létají v červnu a červenci. Samice klade vajíčka na keře slivoně trnky (Prunus spinosa) a ihned je zakrývá šupinkami z posledního zadečkového článku. Přezimuje stadium vajíčka. Housenka se na jaře vžírá do pupenů. Starší larvální stádia žerou na listech. Kuklí se na zemi. Motýli se příliš nevzdalují ze svého biotopu. Mají omezenou schopnost migrace. S oblibou sají na květech bezu chebdí (Sambucus ebulus, L.) a různých miříkovitých rostlinách (Apiaceae). Druh je na ústupu. Ochrana by měla směřovat k zachování přirozených stanovišť. Ohrožený. Řazen mezi druhy zranitelné (VU).

40

4.1.5 Čeleď Hesperiidae Soumračník čárečkovaný – Thymelicus lineola (Ochsenheimer, 1808) Druh původně rozšířený od severozápadní Afriky, přes celou Evropu po Amur. Dnes zavlečen i do Severní Ameriky, kde škodí na pícninách. Je to jeden z našich nejhojnějších soumračníků. Setkat se s ním můžeme na všech typech luk, mezích, na okrajích polí i intravilánech měst. Všeobecně rozšířen od nížin do hor. Jednogenerační od černa do počátku září. Samice klade vajíčka na nejrůznější druhy vyšších trav např.: bojínek luční (Phleum pratense,L.), třtina křovištní [Calamagrostis epigejos, (L.) Roth], jílek vytrvalý (Lolium perene) a mnoho dalších. Samci jsou silně teritoriální. Velmi důležité je pro ně slunění. Rychlost vzletu záleží na prohřátí hrudní svaloviny. Přezimují vajíčka na vnitřní straně pochev praporcových listů trav. Housenka si spřádá „trubičkovitý úkryt“ z listu, ze kterého vylézá jen kvůli příjmu potravy. Není ohrožen.

Soumračník čárkovaný – Hesperia comma (Linnaeus, 1758) Druh rozšířený od Severozápadní Afriky, většinu Evropy až na Dálný východ. Zasahuje i na severnější část Severní Ameriky. V našem státu rozšířen po celém území od nížin do podhůří. Dříve byl považován za jednoho z nejhojnějších soumračníků, v současnosti ustoupil. Vyskytuje se spíše lokálně. Setkáme se s ním na osluněných, suchých lokalitách s nezapojenou vegetací. Není schopen osidlovat nejranější antropogenně vzniklá stanoviště. Vynikající letec, který dokáže během letu velmi rychle změnit směr. V rozpětí křídel dosahuje 30-33 mm. Samci jsou teritoriální. Zajímavé je chování samice při kladení, usedne na holou zem (místo bez vegetace) a hmatem zkouší rostliny po obvodu. Pokud najde vhodnou bylinu, naklade na ni jedno nebo i více vajíček. Hostitelskými rostlinami jsou kostřava ovčí (Festuca ovina) a jílek vytrvalý (Lolium perene). Přezimuje vajíčko. Pro jeho ochranu je potřeba obnovit extenzivní pastvu v krajině. Mizející druh. Zranitelný. Soumračník máčkový – Erynnis tages (Linnaeus, 1758) Eurosibiřský areál výskytu. Kromě středomořských ostrovů a Fennoskandie se vyskytuje po celé Evropě až po povodí Amuru. Velmi hojný na celém území našeho státu. Jedná se o typického motýla nejranějších, výhřevných sukcesních biotopů bez souvislé vegetace. Vyznačuje se hnědou barvou na spodních křídlech, na vrchních hnědošedou a jednou řadou bílých teček po obvodu obou párů křídel. Není mu podobný 41

žádný jiný druh soumračníka. Osidluje antropogenní stanoviště jako lomy, kamenité terasy, silniční a železniční náspy, okraje skládek a výsypek. Je schopen přežít i na malých lokalitách. Imaga létají sát na vlhkou půdu kvůli příjmu vody s rozpuštěnými solemi (Čechmánek a Hrabák, 2006). Housenky se vyvíjejí na hojných živných bylinách: čičorce pestré (Securigera varia), podkovce chocholaté (Hippocrepis comosa), štírovníku růžkatém (Lotus corniculatus) a štírovníku bažinném (Lotus uliginosus, Schkuhr.). Ve vyšších polohách vytváří jednu generaci, v teplejších oblastech pokolení dvě. Vajíčka jsou kladena na svrchní stranu listů hostitelských rostlin. Přezimuje housenka v hibernakulu, ve kterém se na jaře kuklí. Imaga létají nízko nad zemí. S oblibou usedají na osluněné plochy. Samci jsou teritoriální. Druh není bezprostředně ohrožen. Soumračník rezavý – Ochlodes sylvanus (Esper, 1777) Druh vyskytující se v celé Evropě kromě nejsevernější Fennoskandie, Irska a nejjižnějších oblastí středomoří. Na území našeho státu hojný a běžný motýl. Vyskytuje se od nížin prakticky všude krom rozsáhlých agrocenóz a smrkových monokultur. Do hor vystupuje až do 2000 m n.m. (Novák a Severa, 2005). Větší početnosti dosahuje v krajině skýtající nejrůznější biotopy. Imaga můžeme vidět od května do srpna v jediné generaci. Jako u jiných soumračníků i zde jsou samci silně teritoriální. Svá teritoria si urputně hájí na osluněných a nápadných místech v porostu. Samice klade vajíčka na trsy vysokých trav jako bojínek luční (Phleum pretense), třtina křovištní (Calamagrostis epigejos), srha laločnatá (Dactylis glomerata) aj. První instary housenek žijí skrytě v rource z částečně spředeného listu. Přezimuje larva v zápředku z listů. Velmi podobný mu je soumračník čárkovaný (Hesperia comma). Samce lze rozlišit podle voničkových pruhů. Nepatří k ohroženým druhům. 4.1.6 Čeleď Zygaenidae Vřetenuška kozinková – Zygaena loti ([Denis & Schiffermüller], 1775) Motýl s délkou předního křídla 12-16 mm. Jedná se o typicky červenočerně zbarvenou vřetenušku. Spodní křídla jsou úzce lemována tmavým pruhem. Vyznačuje se splynutím 5. a 6. červené skvrny na předních křídlech. Vytváří tak ledvinovitou skvrnu. Na křídlech samce nacházíme modravý až zelenavý lesk s šedým popraškem. U samice najdeme poprašek žlutobílý až skoro bílý. Létá v jedné generaci od června do srpna za slunečného počasí. Přizpůsobivý druh vyskytující se spíše lokálně (Bělín, 1999). Žije

42

téměř v celé střední Evropě, v Malé Asii až po Kavkaz. Preferuje teplé travnaté stepní lokality, květnaté a suché stráně a paseky. Housenky žijí na čičorce pestré (Securigera varia), štírovníku růžkatém (Lotus corniculatus) a podkovce chocholaté (Hippocrepis comosa). Housenka se kuklí do nahnědlého kokonu (Novák a Severa, 2005). Vřetenuška ligrusová – Zygaena carniolica (Scopoli, 1763) Délka předního křídla imaga je 11-15 mm. Křídla nejsou průsvitná. Typické červené skvrny jsou obvykle žlutě lemované. Velmi často se u jedinců objevuje i červený proužek přes zadeček. Zbarvení je variabilní. Existuje velké množství barevným forem (Bělín, 1999). U nás nežijí žádné podobné druhy, nelze ji proto s ničím zaměnit. Teplomilná vřetenuška (obr. 6). Setkáváme se s ní u nás tudíž v teplých suchých vápencových a hadcových lokalitách (Bělín, 1999). Létá v jediné generaci od června do srpna. Samice klade vajíčka na štírovník růžkatý (Lotus cornitulatus), vičenec ligrus (Onobrychis viciifolia, Scop.) a bílojetel (Dorycnium spp.). Larva se kuklí při zemi do žlutého kokonu. Dříve u nás byla hojnější, dnes se stává stále vzácnější. Těžko se vyrovnává se zemědělskou činností v krajině, a proto na mnohých místech vymizel (Novák a Severa, 2005). Vřetenuška obecná – Zygaena filipendulae (Linnaeus, 1758) Naše nejhojnější vřetenuška (obr 5). Vyskytuje se od nížin do hor skoro v celé Evropě až po střední Asii. Oproti předchozímu druhu nevyniká velkou variabilitou ve zbarvení, ale zcela výjimečně se může objevit jedinec žlutě zbarvený (Bělín, 1999). Na předním křídle se nachází šest skvrn. Spodní křídlo je černě lemované. Imaga létají od června do září v jednom pokolení. Setkat se s ní můžeme na nejrůznějších travnatých biotopech, pasekách a loukách, okrajích lesů a lesních světlinách. Hostitelskými rostlinami jsou štírovník růžkatý (Lotus corniculatus) a čičorka pestrá (Securigera varia). Přezimuje larva, která se kuklí v podlouhlém bíložlutém kokonu. Ten je podélně přilepen na lodyhy a stébla trav (Novák a Severa, 2005). Jako i jiných vřetenušek obsahuje její tělo jedovaté kyanidové deriváty. Nejvyšší obsah těchto chemických látek byl zjištěn právě u vřetenušky obecné. Větší koncentrace látek byla nalezena v tělech samiček, protože část derivátů přechází i do vajíček. Imaga, vajíčka i housenky jsou nepoživatelné. Motýli létají pomalu a nesnaží se před predátorem nijak uniknout. Na svou jedovatost upozorňují výstražným zbarvením (Čechmánek a Hrabák, 2006).

43

4.2

Shrnutí Během terénního průzkumu lokalit bylo celkem determinováno 51 druhů motýlů

z čeledí otakárkovití (Papilionidae), běláskovití (Pieridae), modráskovití (Lycaenidae), babočkovití (Nymphalidae) a vřetenuškovití (Zygaenidae). Bylo zjištěno devět druhů z Červeného seznamu bezobratlých České republiky. Jedná se o tyto druhy: Rod + druh

Stupeň ohroženosti

Brithesia circe

Okáč voňavkový

zranitelný

Iphiclides podalirius

Otakárek ovocný

zranitelný

Hesperia comma

Soumračník čárkovaný zranitelný

Leptidea sinapis

Bělásek hrachorový

zranitelný

Minois dryas

Okáč ovsový

zranitelný

Polyomnatus bellargus Modrásek jetelový

zranitelný

Satyrium acaciae

Ostruháček kapinicový zranitelný

Satyrium w-album

Ostruháček jilmový

zranitelný

Cupido decoloratus

Modrásek tolicový

téměř ohrožený

Dalším významným druhem nalezeným na sledovaných lokalitách byl ohniváček černočerný – Lycaena dispar. K nálezu došlo na všech třech lokalitách avšak nejpočetněji v okolí Brněnské přehrady podél toku řeky Svratky. Zajímavý byl nález okáče ze dne 21.7.2009 pod Medláneckými kopci, kterému chyběly na křídlech jakákoliv „oka“ či jejich náznaky. Tento jedinec byl determinován pomocí preparace genitálií v laboratoři a určen jako okáč luční – Maniola jurtina. Tato odchylka byla pravděpodobně způsobena vlivem extrémními rozdíly teplot či vlhkosti, která může u motýlů zapříčinit barevné formy. K druhům zpozorovaným pouze jediným imagem po celou dobu sledování patřili: -

Satyrium w-album (stanoviště 3.1.3 D dne 10.7.2009) pravděpodobně pro skrytý

způsob života -

Melitaea thalia (stanoviště 3.1.1 C dne 9.7.2009) imaga jsou velmi sedentérní a

nevzdalují se příliš od místa vylíhnutí -

Zygaena loti (stanoviště 3.1.2 C dne 18.6.2009)

-

Apatura ilia (stanoviště 3.1.2 B dne 18.6.2009) chybí v intenzivně obhospodařo-

vané krajině

44

Naopak mezi druhy pravidelně se vyskytující na téměř všech (mimo jednu až dvě) lokalitách patří Issoria lathonia, Melanargia galanda, Maniola jurtina, Iphiclides podalirius, Vanessa cardui, Pieris brassicae, Pieris napi a Pieris rapae. Tyto druhy se většinou nenacházeli pouze v zapojeném dřevinném porostu. Celkový výskyt na biotopech a hodnocení početnosti se nachází v tabulce č. 1-3 v přílohách. K porovnání druhového spektra motýlů na jednotlivých biotopech slouží graf č. 1. Jak je z uvedeného grafu patrné, nejvíce druhů bylo nalezeno v PP Medláneckých kopců a jejím blízkém okolí. Tato lokalita se vyznačuje oproti jiným drobnou mozaikou. Nalezneme zde bylinné, keřové i stromové patro, plochy vhodné ke slunění a nepřeberné množství hmyzosnubných rostlin. Naopak nejméně motýlích druhů se nalezlo na bitopech klasifikovaných jako lesní. Dalším nejméně druhově početným stanovištěm je pravidelně sečená vegetace v zastavěné oblasti přímo u zastávky Zoologická zahrada. Zde se nacházelo pouhých 14 druhů.

Graf č. 1 Porovnání počtu druhů na jednotlivých biotopech

Biotop

Pozn.: v uvedeném grafu jsou bělásci rodu Leptidea uvedeni jako jeden druh. Vysvětlivky biotopů: 3.1.1 A

Zastávka Zoologická zahrada a její nejbližší okolí

3.1.1 B

Louka k zahrádkářské kolonii

3.1.1 C

Okolí cyklostezky na hráz přehrady

45

3.1.1 D

Výhřevná stráň

3.1.1 E

Lesní biotop a jeho ekoton

3.1.1 F

Pravděpodobně staré vojtěškové pole

3.1.2 A

Stanoviště s ranně sukcesním stadiem vegetace

3.1.2 B

Od areálu VUT k hranici PP Medlánecké kopce

3.1.2 C

PP Medlánecké kopce a její nejbližší okolí

3.1.2 D

Po panelové cestě směr Řečkovice

3.1.3 A

Zastávka Obřany-Babická a přilehlé okolí

3.1.3 B

Železniční stanice Maloměřice – PP Obřanská stráň

3.1.3 C

Suché stanoviště v pozdějším stadiu sukcese

3.1.3 D

Zapojený lesní porost podél řeky Svitavy

Při shrnování výsledků tudíž docházím k závěru, že hlavním limitujícím faktorem pro výskyt motýlů mimo lesní stanoviště, je činnost člověka. Jak vyplývá z grafu č.1 na takových to stanovištích se nevyskytovalo příliš druhů. Blíže se věnuji stanovištím, kde uvádím pod 20 druhů mnou zjištěným. -

Biotop 3.1.1 A ovlivněn pravidelným přibližně měsíčním sečením na nízké str-

niště a intenzivní silniční dopravou -

Biotop 3.1.1 E u tohoto biotopu bych očekávala více zjištěných druhů, protože

se nejednalo o zcela zapojený porost stromů. Pravděpodobnou chybu přičítám příkrému svahu místy zcela nepřístupnému a tudíž mnou méně prozkoumanému. -

Biotop 3.1.2 A ovlivněn především částečnou navážkou hlíny s cihlami

-

Biotop 3.1.3 A ovlivněn pravidelným sečením městské zeleně na nízké strniště.

Oproti biotopu 3.1.1 A ovšem zvýhodněn kvetoucími předzahrádkami domů. -

Biotop 3.1.3 D zapojený lesní porost bez téměř žádného lemu s bylinným patrem

kolem nově postavené cyklostezky. Hranice lesa s řekou Svitavou zarostlá invazivní a pro motýly neatraktivní netýkavkou žláznatou (Impatiens glandulifera).

46

5

ZÁVĚR Odjakživa hmyz představoval pro člověka nevyčerpatelný zdroj inspirace. Právě

motýli pro svou rozmanitost ve všech ohledech a křehkost byli významnou inspirací pro lidskou společnost. Jako nedílná součást přírody provázeli člověka až do současnosti. Dnes je tomu trochu jinak. Člověk svou neuvážeností a bezohledností k přírodě vede mnohé druhy k záhubě. Nejedná se teď pouze o výhrůžku, ale o důkazy podložený fakt. Jak už bylo v úvodu řečeno denní motýli, patří k jedné z nejprostudovanějších skupin hmyzu. Čímž nechci domnělého čtenáře přivést k myšlence, že už není co studovat. Stále existují málo probádané druhy, o kterých je potřeba zjistit mnohem více informací. Pokud chceme druh ochránit pro budoucí generace, je nutné věnovat pozornost nejen motýlům jako jedincům, ale i lokalitám, na kterých se vyskytují. S neustále se rozrůstající lidskou civilizací je takováto ochrana čím dál problematičtější. Dochází ke střetům zájmů, a pokud se nejedná o lokalitu chráněnou, mnohdy vítězí civilizační potřeba. Avšak vše nekončí katastrofou. Snažíme se o kompromisy. Asi těžko se bude člověk vracet k tradičním způsobům hospodaření, a proto dnes užíváme pojmy jako ekologie, ekologické zemědělství či ochranářské programy. Pod těmito slovy se často ukrývá lidské uvědomění si ovlivňování krajiny. Dochází-li k pozměnění krajiny, mění se lokality a jejich podmínky. A člověk se naučil k indikaci změn využívat mnohé druhy, mezi kterými jsou i zástupci denních motýlů. Úlohu bioindikátorů jsme jim přidělili nejen pro nápadnost, ale i pro znalost historického a momentálního rozšíření. Čímž se opět dostávám na začátek. Zkrátka nápadnost a pestrost motýlích druhů tvoří pro mnohé pomyslnou vstupní bránu do světa živočichů. A tento článek je potřeba pro budoucí generace chránit jako oko v hlavě.

47

6

POUŽITÁ LITERATURA

BENEŠ J., KONVIČKA M., DVOŘÁK J., FRIC Z., HAVELDA Z., PAVLÍČKO A., VRABEC V. & WEIDENHOFFER Z. (eds.), 2002: Motýli České republiky: rozšíření a ochrana I, II. Společnost pro ochranu motýlů, Praha, 857 s. BĚLÍN V., 1999: Motýli České a Slovenské republiky aktivní ve dne. Tagfalter, Widderchen und Glasflügle der Tschechischen und Slowakischen Republik. Kabourek, Zlín, 95 s. ČECHMÁNEK Z., HRABÁK R., 2006: Život motýlů střední Evropy: Populace, ekosystémy, význam. Granit, s.r.o., Praha, 136 s. BENEŠ J., KONVIČKA M., DVOŘÁK J., FRIC Z., HAVELDA Z., PAVLIČKO A., VRABEC V. & WEINDENHOFFER Z. Hesperioidea & Papilionoidea (denní motýli). 219-223 s. In: FARKAČ J., KRÁL D. & ŠKORPÍK M. (eds.), 2005: Červený seznam ohrožených druhů České republiky. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha, 758 s. HULA, V., 2008: Faunistic record from the Czech Republic – 241. Lepidoptera: Lycaenidae. Klapalekiana, 44(1): 26 KONVIČKA M., BENEŠ J. & ČÍŽEK L., 2005: Ohrožený hmyz nelesních stanovišť: ochrana a management. Sagittaria, Olomouc, 127 s. KUBÁT K. (ed.), 2002: Klíč ke květeně České republiky. Academia, Praha, 927 s. LAŠTŮVKA Z., 2008: Denní motýli (Rhopalocera) zemědělské krajiny: Metodika hodnocení biodiverzity a zdravého prostředí. Biocont Laboratory, Brno, 52 s. LAŠTŮVKA Z. & LIŠKA J., 2005: Seznam motýlů České republiky (Checklist of Lepidoptera of the Czech Republic). Databáze online [2010-04-23]. Dostupné na: http://www.lepidoptera.wz.cz NOVÁK I., POKORNÝ V., 2003: Atlas motýlů. Paseka, Praha, 85 s. NOVÁK I., SEVERA F., 2005: Motýli. Aventinum, Praha, 367 s. SEVERA F., ZAHRADNÍK J., 1997: Naši motýli. Albatros, Praha, 458 s. SLAMKA F., 2004: Die Tagfalter Mitteleuropas – östlicher Teil: Bestimmung - Biotope und Bionomie - Verbreitung - Gefährdung. Slamka, Bratislava, 288 s. VAN SWAAY C., WYNHOFF I., VEROVNIK R., WIEMERS M., LÓPEZ MUNGUIRA M., MAES D., SASIC M., VERSTRAEL T., WARREN M. & SETTELE

48

J., 2009: IUCN Red List of Threatened Species – Plebejus argus. Vers. 2010.1. Databáze online [2010-04-09]. Dostupné na: http//www.iucnredlist.org ŠEFROVÁ H., 2006: Rostlinolékařská entomologie. Konvoj, Brno, 257 s.

49