MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2010
ANNA MUSILOVÁ
1
Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat
Zdravotní problematika v pastevním chovu skotu Bakalářská práce
Vedoucí práce: Dr. Ing. Zdeněk Havlíček
Vypracovala: Anna Musilová Brno 2010
2
PROHLÁŠENÍ
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Zdravotní problematika v pastevním chovu skotu vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně.
dne……………………………………….. podpis…………………………………….
3
PODĚKOVÁNÍ
Děkuji Dr. Ing. Zdeňkovi Havlíčkovi za vedení bakalářské práce, za konzultace, pomoc a ochotu při poskytování rad a připomínek. Děkuji svým rodičům za umožnění studia, za pomoc a podporu při studiu a zpracování bakalářské práce.
4
ABSTRAKT Předmětem této bakalářské práce je literární přehled týkající se zdravotní problematiky v pastevním chovu skotu. Práce se skládá z několika částí. První část se zabývá významem pastvy a zmiňuje se o pastvě v ekologických a chráněných krajinných oblastech. Hlavní část je věnována přehledu chorob typických pro pastevní chov skotu s jejich popisem, léčbou a prevencí. Choroby jsou rozděleny podle orgánových soustav, na která působí. V této práci je podrobněji popsána katarální horečka ovcí, která je aktuálním problémem v pastevním chovu skotu i u nás. V závěru práce je popsáno ošetřování pastvin, technologické vybavení pastvin a problematika ohledně nedopasků a minerální potřeby.
Klíčová slova: skot, pastevní chov, pastva, choroby
ABSTRACT The subject of the bachelor thesis is processing of present literature relevant to evaluate health problems while the cattle – pasture breeding is carry out. The thesis is divided to several parts. First part deal with consequence of pasture, ecological grazers and pasture breeding in the preserved areas. The main parts deal with summary of typical diseases for cattle – breeding with their specification, treatment and prevention. Diseases are divided in accordance with the influence on the organs. The thesis is also supplemented by specification of the ovine catarrhal fever, which is the actual problem in the system of cattle – pasture breeding in the Czech Republic. At the end of this thesis are described tend pasture, technological equipments of range, barrens matters and mineral requirement.
Keywords: cattle, pasture breeding, pasture, diseases.
5
OBSAH
1
ÚVOD....................................................................................................................... 9
2
CÍL PRÁCE ............................................................................................................ 10
3
LITERÁRNÍ PŘEHLED ........................................................................................ 11 3.1
Pastva a její význam......................................................................................... 11
3.1.1
Pastva v chráněných oblastech ................................................................. 12
3.1.2
Pastva v ekologickém zemědělství ........................................................... 13
3.1.3
Zvířata vhodná pro využití pastvin ........................................................... 13
3.1.4
Společná pastva......................................................................................... 14
3.1.5
Organizace pastvy..................................................................................... 14
3.2
Zdravotní problematika v pastevním chovu skotu ........................................... 15
3.2.1
Ošetřování pastvin .................................................................................... 16
3.2.1.1
Smykování, válení a vláčení.............................................................. 16
3.2.1.2
Úplná obnova travních porostů ......................................................... 16
3.2.1.3
Přesev a přísev ................................................................................... 16
3.2.1.4
Hnojení .............................................................................................. 17
3.2.2
Technologické vybavení pastvin .............................................................. 17
3.2.2.1
Oplocení ............................................................................................ 17
3.2.2.2
Brány, branky, vstupy........................................................................ 17
3.2.2.3
Napájení zvířat................................................................................... 18
3.2.2.4
Příkrmiště .......................................................................................... 18
3.2.2.5
Manipulační zařízení ......................................................................... 18
3.2.3
Nedopasky ................................................................................................ 19
3.2.4
Minerální potřeba...................................................................................... 19
3.2.5
Veterinární opatření na pastvinách a během pastvy ................................. 20
3.3
Choroby kůže ................................................................................................... 22
6
3.3.1
Střečkovitost ............................................................................................. 22
3.3.2
Vši a všenky.............................................................................................. 23
3.3.3
Mouchovití................................................................................................ 24
3.3.4
Ovádovití .................................................................................................. 25
3.3.5
Klíšťovití................................................................................................... 25
3.3.6
Svrab ......................................................................................................... 26
3.3.7
Ekzém ....................................................................................................... 27
3.3.8
Úpal a úžeh ............................................................................................... 28
3.3.9
Popáleniny a omrzliny .............................................................................. 28
3.3.10
Alergie ...................................................................................................... 29
3.3.11
Fotosenzibilní onemocnění ....................................................................... 29
3.4
Choroby oka ..................................................................................................... 30
3.4.1
Infekční bovinní keratokonjunktivitida .................................................... 30
3.4.2
Telazióza................................................................................................... 30
3.5
Choroby trávicího aparátu................................................................................ 31
3.5.1
Akutní tympanie - nadmutí ....................................................................... 31
3.5.2
Hniloba bachorového obsahu.................................................................... 33
3.5.3
Traumatické onemocnění předžaludků ..................................................... 33
3.5.4
Moniezióza................................................................................................ 34
3.5.5
Echinokokóza............................................................................................ 35
3.5.6
Motoličnatost skotu................................................................................... 35
3.5.6.1
Fasciolóza .......................................................................................... 35
3.5.6.2
Dikrocelióza ...................................................................................... 36
3.5.6.3
Paramfistomóza ................................................................................. 36
3.5.7
Bunostomóza ............................................................................................ 37
3.5.8
Slezová a střevní červivost ....................................................................... 37
3.6
Metabolické poruchy........................................................................................ 38 7
3.6.1
Pastevní tetanie ......................................................................................... 38
3.6.2
Jednoduchá indigesce ............................................................................... 40
3.6.3
Alkalóza bachorového obsahu .................................................................. 40
3.6.4
Otravy jedovatými rostlinami ................................................................... 41
3.7
Choroby dýchacího aparátu.............................................................................. 41
3.7.1 3.8
Diktiokaulóza – Plicní červivost............................................................... 41
Choroby cévního aparátu ................................................................................. 42
3.8.1
Babezióza.................................................................................................. 42
3.8.2
Katarální horečka ovcí – BLUETONGUE ............................................... 43
3.8.2.1
Původce KHO.................................................................................... 43
3.8.2.2
Přezimování viru bluetongue............................................................. 44
3.8.2.3
Šíření viru KHO ................................................................................ 45
3.8.2.4
Entomologický monitoring................................................................ 46
3.8.2.5
Patogeneze a klinické příznaky ......................................................... 46
3.8.2.6
Léčba a vakcinace.............................................................................. 47
3.8.2.7
Prevence ............................................................................................ 48
4
Závěr ....................................................................................................................... 50
5
Seznam použité literatury ....................................................................................... 51
8
1
ÚVOD V letní době zajišťuje pastva původní a přirozený způsob výživy doplněné
pravidelným pohybem a otužováním zvířat na čerstvém vzduchu a slunci. Na pastvu nelze pohlížet jen jako na zdroj výroby levného jakostního krmiva, ale je třeba jí posuzovat jako komplex činitelů prostředí, v kterém má kromě pohybu význam hodnotný pastevní porost, bohatý na stravitelné živiny, minerální látky, stopové prvky a vitamíny. Zdraví je základní podmínkou úspěšného chovu všech druhů hospodářských zvířat, protože zdravá zvířata jsou vysoce plodná, výkonná a dlouhověká, což se příznivě promítne ve zlevnění nákladů. Pastevní chov má proto v zemědělství své ekonomické výhody. Při pastvě odpadá veškerá práce spojená s kosením, dopravou a rozvážením zeleného krmiva ve stáji. Dobře zajištěná a organizovaná pastva prodlužuje značně dobu zeleného krmení, a to již časně na jaře až dlouho do podzimu. Spásání porostu je možné už od výšky 8 -10cm, kdežto sečení porostu až při výšce 25 – 30cm. Pastvou zejména mladého dobytka, lze sklízet pastevní porost na příkřejších a vzdálenějších stráních, které se špatně sklízí strojem. Jde zejména o svahovité plochy v horských a podhorských oblastech. Ztráta chlévské mrvy během pastevního období (léta) se může do určité míry vyrovnat v období, kdy jsou zvířata ustájena (zima). Při pravidelném smykování po pastvě, na roztažení pevných výkalů v porostu, se zvýší hnojivý účinek a tím i výnos hnojeného porostu.
9
2
CÍL PRÁCE Cílem mé bakalářské práce je získání informací o možnosti výskytu, prevenci a
léčbě onemocnění, která jsou typická pro pastevní chov skotu. Součástí práce je popsání zásad péče o pastviny a veterinárních a zoohygienických opatření proti šíření chorob.
10
3
LITERÁRNÍ PŘEHLED
3.1 Pastva a její význam Pastva se řadí mezi nejstarší formy využívání travních porostů, je přirozeným způsobem výživy hospodářských zvířat a jako taková je uplatňována na celém světě. Zpravidla je organizována tak, aby zajistila vysokou užitkovost zvířat, dobré využití spásaných porostů, vysokou produktivitu práce a nízké náklady (VESELÝ, SKLÁDANKA, 2008). Spásání travních porostů je nejpřirozenějším způsobem konzumace píce travních porostů. Pastvou lze významným způsobem usměrňovat složení porostů tj. podpořit dominanci jemných výběžkatých druhů trav (lipnice luční, kostřava červená, psineček a z jetelovin jetel bílý) a snížit výskyt plevelných a málo hodnotných druhů trav a bylin (DOKTOROVÁ, 2004). Trvalé travní porosty jsou významným krajinotvorným prvkem, který kromě produkční funkce plní řadu mimoprodukčních úloh. Pozitivně ovlivňují vodní zdroje, jsou cenným rezervoárem geneticky různorodých společenstev a v neposlední řadě napomáhají zachovat přirozenou úrodnost zemědělské půdy. Dodává-li se travním porostům jen minimum energie jednou až dvěma sečemi bez zásahu do drnu, zůstanou ve formě stabilizovaných květnatých luk, u kterých nabývá na významu jejich mimoprodukční role. Při dodání většího množství energie vzniknou pícninářské, nutričně kvalitní a výnosné porosty. Stupeň a forma využití trvalých travních porostů (TTP) bude vždy závislá na jejich rozloze a potenciálním množství zvířat, která je mohou využívat. Význam pastvy roste především v méně příznivých oblastech, označovaných jako Less favoured areas (LFA), kde je chov skotu jinou formou agrární činnosti těžko nahraditelný. V těchto oblastech jsou trvalé travní porosty nejen potenciálním producentem objemné píce, ale významně se spolupodílí na vytváření kulturní krajiny a na zachování její biodiverzity. V ČR odpovídá kategorii LFA 45 % zemědělské půdy (VESELÝ, SKLÁDANKA, 2008).
11
Podíl TTP ze zemědělské půdy není v České republice zanedbatelný: pastviny
Rok
louky (ha)
1990
577 000
256 000
833 000
1999
665 000
285 000
950 000
*
/
/
972 000
*
/
/
974 000
2004 2005
(ha)
celkem TTP (ha)
( Podle údajů Českého statistického úřadu) *
( od roku 2000 se TTP nerozdělují na louky a pastviny a jsou vykazovány souhrně
3.1.1 Pastva v chráněných oblastech Význam ekosystémů travních porostů na chráněném území spočívá mimo jiné v tom, že mají zásadní význam pro zachování biodiverzity. Jsou to společenstva odpovídající přírodním poměrům, zachovávají cenné typy společenstev s chráněnými, ohroženými či fytogeograficky významnými druhy. V oblastech vyžadujících ochranu je proto
často
funkce travních
porostů
naprosto
nezastupitelná (VESELÝ,
SKLÁDANKA, 2008). Travní porosty plní řadu ekologických mimoprodukčních funkcí, které jsou v současné době společensky významnější než samotná produkce píce. Je to zejména funkce protierozní (vynikající účinek proti větrné i vodní erozi), hydrologická (zvýšená
zasakovací
schopnost,
omezování
lokálních
povodní),
hygienická (kvalita podzemních vod), kultivační (obohacování půd humusem), estetická (květnaté louky), krajinotvorná (vysoký podíl v horských oblastech má vliv i na turistiku) (BUCHGRABER ET AL., 1994; FIALA ET GAISLER, 1999; FIALA, 2001). Z hlediska aplikace pastvy v chráněných územích, je nejdůležitější stanovit optimální pastevní zatížení těchto ploch, a to tak, aby v důsledku neúměrného zatížení přepásané plochy nedocházelo k ochranářsky nežádoucím změnám vegetace. V dané souvislosti je třeba především zohledňovat skutečnost, že pastva zvířat v chráněných oblastech má specifický charakter, protože její prioritou je stabilizace stanovištně odpovídajících biocenóz. (VESELÝ, SKLÁDANKA, 2008). Pro všechny kategorie zvláště chráněných území přírody platí, podle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně 12
přírody a krajiny, ve znění změn a doplňků, ochranné podmínky. Mezi základní ochranné podmínky patří: •
zákaz zavádění intenzivních chovů zvěře
•
měnit současnou skladbu a plochu kultur, nevyplývá-li změna z plánu péče
•
hnojit, používat kejdu, silážní šťávy a ostatní tekuté odpady
•
musí být zpracovány plány péče (VESELÝ, 2005)
3.1.2 Pastva v ekologickém zemědělství Zemědělská výroba v rámci ekologického zemědělství dbá nejen na životní prostředí, ale i na kvalitu živočišných produktů a ve zvýšené míře zohledňuje vnější životní projevy hospodářských zvířat a dbá na jejich pohodu. Využití TTP v ekologickém zemědělství má svá pravidla. Podle nich: TTP se pravidelně nejméně jednou ročně sklízí nebo spásají. Travní hmota, pokud není spasena, se sklízí jako krmivo nebo se zpracovává do kompostu. Zatížen pastvin a výběhů zvířaty a organizace pastvy nesmí způsobovat devastaci ploch a likvidaci drnu. Je třeba dodržovat limity v hnojení neobnovovaných luk a pastvin. U napajedel, u ploch pro podávání krmiv a přikrmování, u odpočívadel nebo stájí musí být podloží upraveno tak, aby nedocházelo k rozbahnění terénu (VESELÝ, 2005).
3.1.3 Zvířata vhodná pro využití pastvin V podmínkách ČR hraje rozhodující roli ve využívání TTP především skot. V chovu skotu je v Evropě patrná tendence k poklesu počtu dojnic, k tvorbě větších a produktivnějších stád. Dá se předpokládat, že u této kategorie bude pastva (jako systém chovu) pozbývat na významu. Proto bude zvyšující se podíl TTP využíván především chovem masného skotu, ovcemi a jalovicemi, stejně jako jezdeckými koňmi, jejichž počet je na vzestupu ve většině zemí EU-15 (POZDÍŠEK et al., 2004). Další potenciál ve využití TTP je možno hledat v chovu ovcí a koz. Ministerstvo zemědělství uvádí, že vzhledem k příznivým půdně-klimatickým podmínkám v ČR i značné výměře dosud málo využívaných horských a podhorských oblastí lze
13
předpokládat nárůst početních stavů ovcí a koz i do budoucna (VESELÝ, SKLÁDANKA, 2008).
Početní stavy jednotlivých druhů zvířat (ks) :
Druh zvířete Rok
dojnice
KBTPM
kozy
ovce
2004
437 000
136 000
11 912
116 000
2005
433 000
141 000
12 623
140 000
2006
423 000
141 000
14 402
148 000
( Podle údajů Českého statistického úřadu)
3.1.4 Společná pastva Společná pastva skotu a ovcí je jednou z významných alternativ pro vhodný způsob hospodaření v tzv. marginálních oblastech. Jedná se především o využití pastevních a lučních porostů ve výše položených, zvláště příhraničních oblastech anebo v některých lokalitách méně vhodných k intenzivnímu hospodaření v oblastech níže položených, případně i vnitrozemských. Uplatnění zde má pastva skotu bez tržní produkce mléka, tj. současně u nás široce rozšířených masných plemen skotu, přičemž ovce jsou využívány především k dopásání porostů. Pastevní technika se zakládá na co nejdelším pobytu zvířat na pastvě. Společná pastva skotu a ovcí snižuje ve srovnání se samostatnou pastvou intenzitu a prevalenci gastrointestinálních helmintóz, zvyšuje hmotnostní přírůstky a zlepšuje využití pastevních porostů (CHROUST, HORÁK, ŽIŽLAVSKÁ, 2008).
3.1.5 Organizace pastvy Pastvu zvířat organizujeme tak, že jde o soustavný pobyt v průběhu dne a celého pastevního období s rozdílným zatížením na jednotku plochy pastevního porostu. Při 14
tomto zatížení pastevní plochy je zvířaty spásán porost o nízkém procentu vlákniny. Tato spásaná hmota v zažívacím traktu zvířat svým složením nedostatečně působí na mechanoreceptory v bachoru a u zvířete vyvolá pocit nenasycenosti, který zpětně působí tak, že zvířata se pasou a tím přijímají více spásané hmoty. Tato vzájemná provázanost příčin a následků způsobí to, že bachor je kontinuálně plněn spásanou hmotou a tato hmota průběžně odchází částečně upravená jeho činností k dalšímu zpracování v následném trávicím traktu (DOKTOROVÁ, 2004). Mezi extenzivní pastevní systémy patří permanentní pastva. Zvířata mají od jara až do konce vegetačního období k dispozici celou pastvení plochu. Může se jednat také o celoroční pobyt zvířat na pastvině (VESELÝ, SKLÁDANKA, 2008). Přechod mezi extenzivním a intenzivním způsobem pastvy může představovat střídavý systém využívání pastevních porostů, při němž je plocha rozdělena na dvě části. Polovina plochy je od jara využívána jako permanentní pastva. Na druhé polovině plochy je první seč využita ke konzervaci, a seč otavy potom přepásána až do konce vegetačního období (VESELÝ, SKLÁDANKA, 2008).
3.2 Zdravotní problematika v pastevním chovu skotu
Jedním ze základních pilířů úspěšného a ekonomicky prosperujícího chovu je dobrý zdravotní stav zvířat. Souhrn opatření, která směřují k omezení rizika průniku patogenních i podmíněně patogenních agens na farmu označujeme jako biosecurita. Musíme ji tedy chápat jako celý zooveterinární komplex opatření. Na prvním místě se vždy uvádí uzavřený obrat stáda, izolace nově nakoupených zvířat, využití diagnostických a vakcinačních programů pro zajištění dobrého zdravotního stavu zvířat. V případě chovu zvířat pastevním způsobem je tedy plné zajištění tohoto předpokladu minimálně problematické, neboť se nevyhneme přímému, či nepřímému kontaktu s volně žijícími organismy, které můžeme posuzovat jako vektory různých infekčních onemocnění - klíšťata, hmyz, hlodavci, ptactvo apod. (HAVLÍČEK, 2008).
15
3.2.1 Ošetřování pastvin Pastevní porosty jsou výrobním prostředkem, který je třeba adekvátně ošetřovat. Forma a intenzita jejich ošetřování je zpravidla ovlivňována řadou faktorů. Rozhodující bude produkční potenciál pastevního porostu, organizace pastvy a zatížení pasené plochy. Produkční potenciál pastevních porostů bude dán stanovištními a klimatickými podmínkami. Je ho možno ovlivnit především intenzitou využití a hnojením. Ošetřování pastviny bude záviset na stavu travního drnu a celkovém zatížení. Cílem je co nejvíce minimalizovat veškeré zásahy. Další opatření by měla směřovat k vytvoření hustého travního drnu, resp. podpoře odnožování. Jedním z nich je samotná pastva. Zvířata svojí činností (okus pastevní píce, sešlapávání) přispívají k vytvoření hustého a zapojeného travního drnu (VESELÝ, SKLÁDANKA, 2008). 3.2.1.1 Smykování, válení a vláčení Smykování je důležité zejména na jaře. Urovnává se povrch půdy, rozhrnují se výkaly. Válení obecně zvyšuje kapilární vodivost. Na jílovitých půdách jsou účinky spíše negativní. Snižuje se provzdušnění půdy. Významné je zejména u nově založených travních porostů. Vláčení u travních porostů je spíše škodlivé. Poškozovány jsou odnožovací uzliny kulturních trav. Naopak odnožovací uzliny méně hodnotných trav zůstávají takřka nepoškozené. Opodstatněné je při provádění přísevů. 3.2.1.2 Úplná obnova travních porostů Při obnově travních porostů můžeme zvolit radikální způsob obnovy, tj. zaorání nekulturního porostu a následnou úpravu stanovištních podmínek. Travní porost může být obnoven po krátkodobém polaření (1 – 3 roky). Výhodou obnovy porostů polařením je nejenom zisk biomasy vhodné pro konzervaci silážováním, ale také účinné potlačení výskytu plevelných druhů. Úplná obnova s polařením umožňuje úpravu stanovištních podmínek. 3.2.1.3 Přesev a přísev Kromě úplné obnovy se dá využít přesev a přísev. Pod pojmem „přesev“ se rozumí rozsívání vhodného osiva na více nebo méně mezerovitý drn, přičemž se půda nerozpracovává nebo se rozpracovává jen povrchově. Provádí se na jaře po vláčení. „Přísev“ se provádí speciálními stroji. Osivo je zapraveno do původního drnu, který je částečně narušen.
Vhodnější je přísev provádět na jaře, kde je dostatek vláhy
16
(ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Velmi vhodný je pro tento účel jílek vytrvalý (VESELÝ, SKLÁDANKA, 2008). 3.2.1.4 Hnojení Hnojení přímo ovlivňuje produkci a také obsah živin v píci, tzn. její kvalitu. Na produkci a obsah živin působí hnojení také nepřímo, protože ovlivňuje druhovou skladbu. Dávku dusíku aplikujeme podle předpokládané produkce sušiny. Dávky fosforu a draslíku podle zásoby přijatelných živin v půdě. Obsah P, K, Mg a Ca a hodnotu pH je možno zjistit agrochemickým rozborem půd (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Živiny se samozřejmě do ekosystému dostávají také díky pasoucím se zvířatům (VESELÝ, SKLÁDANKA, 2008).
3.2.2 Technologické vybavení pastvin Pastevní areál vzniká jako soubor stavebně technických prvků, které by měly svým provedením zajistit vhodné podmínky pro chov zvířat a zároveň maximálně zjednodušit a zlevnit související pracovní úkony. 3.2.2.1 Oplocení Oplocení je třeba vždy konstruovat tak, aby plnilo svou základní funkci. Tou je bezpečně zabránit úniku zvířat z oplocené plochy nebo naopak bránit vstupu zvířat do oplocených kultur. Každé oplocení se skládá ze svislých a vodorovných prvků. Jako svislé prvky slouží kůly z různých materiálů (dřevo, železné trubky apod.). Jako vodorovné prvky se nejčastěji používají pozinkované dráty různého průměru, dřevěné tyče, vodivá lanka nebo pásky, popř. drátěné pletivo. U elektrického oplocení vlastní elektrický šok vzniká propojením impulsů vysokého napětí v horizontálních vodičích s povrchem půdy. 3.2.2.2 Brány, branky, vstupy Brány, branky a vstupy jednak chceme mít dobře zajištěné, aby tam nikdo povolaný nemohl vjet, a zároveň je často potřeba nechat volný vstup pro veřejnost, protože pozemky křižuje veřejná nebo turistická cesta (ZAHRÁDKOVÁ, 2009).
17
3.2.2.3 Napájení zvířat Denní potřeba vody k napájení zvířat na pastvě je kolísavá v závislosti na počasí a pohybuje se od minimální potřeby až k sto litrům na jednu VDJ (DOKTOROVÁ, 2004). Zajištění dostatku kvalitní vody pro napájení zvířat je nezbytnou součástí vybavení pastevního areálu. Okolí napajedla je velmi silně zatěžováno a často dochází k jeho naprosté devastaci. Z toho důvodu je více než žádoucí okolní plochu vhodným způsobem zpevnit (panely, plastové rohože apod.). V lokalitách, kde není žádný zdroj vody, je jedinou variantou dovoz vody v cisterně a její gravitační napojení buď na řadu miskových napáječek, nebo k napájecímu žlabu většího objemu. Pokud se v pastevním areálu nachází zdroj použitelné vody, ale není zde dosah elektrického vedení pro připojení čerpadla, i přesto lze takový zdroj využít pomocí různých technických zařízení. Využití vodotečí (potoků, řek, rybníků) k přímému napájení je sice velmi snadno realizovatelný způsob, ale naprosto nepřípustný jak z pohledu nezávadnosti vody samotné, tak zejména z titulu ochrany vodních zdrojů. Technické řešení, kterým lze zabránit devastaci břehů a čerpat vodu do napájecího žlabu umístěného na pastvině, je navíc velmi jednoduché. Vodu lze přivést do místa spotřeby samospádem z odběrného místa umístěného výše po toku pomocí hadice či potrubí. Další možností je umístit do proudnice vodoteče čerpadlo s vrtulí. 3.2.2.4 Příkrmiště V průběhu pastevní sezóny je příkrm dospělých zvířat obvykle zbytečný. Pokud jsou zvířata do pastevního areálu vyháněna brzy na jaře ještě před vegetačním obdobím nebo tam naopak zůstávají i po vypasení porostu na konci sezóny, je třeba krmivo vhodně distribuovat, aby nedocházelo k jeho zbytečným ztrátám. Nejjednodušším způsobem jsou krmné kruhy. Luxusnější variantou je krmný kruh nebo krmelec se střechou. Kategorií zvířat, která se dokrmuje i v průběhu pastevní sezóny, jsou telata. K tomu účelu slouží pastevní příkrmiště, které je tvořeno nejčastěji lehkou kovovou konstrukcí se zásobníkem na jadrné krmivo. Konstrukce umožňuje průchod pouze telatům a větší kusy se dovnitř nedostanou. 3.2.2.5 Manipulační zařízení Manipulační zařízení pro veterinární úkony, vážení, značení, třídění nebo nakládání zvířat musí být dostatečně pevné a odolné pro tyto činnosti. Ohrada pro manipulaci se skotem musí mít shromažďovací prostor, do kterého lze uzavřít větší skupinu zvířat, nejlépe celé stádo. Odtud se pomocí pohyblivé branky zvířata postupně 18
natlačují do uličky, která je obvykle zakončena manipulační klecí nebo fixačním krčním držákem. Součástí manipulace se zvířaty je i jejich pravidelné vážení. Pro tento úkon je třeba v naháněcí uličce připravit odpovídající místo. V současné době se nejčastěji používají elektronické váhy (ZAHRÁDKOVÁ, 2009).
3.2.3 Nedopasky Zvířata mají obecně sklon stále přijímat nižší a mladou píci na již jednou spasených plochách, a tím posilují strukturu porostu založenou na ostrůvkovitém základu. Výsledkem je pastvina, kde se střídají nízké intenzivně spásané plochy s místy, která zvířata nespásají, tzv. nedopasky. Nedopasky vznikají i na místech depozice tuhých výkalů. Tento typ nedopasků však po rozložení výkalů, jež trvá zhruba jednu vegetační dobu, mizí. Bylo zjištěno, že skot se píci potřísněné výkaly vyhýbá hlavně pro její zápach, nikoliv z důvodu zvýšeného obsahu dusíkatých látek nebo draslíku (PAVLŮ, GAISLER, 2005). Nedopasky mohou snížit spásanou plochu až o 30 %. Sekání nedopasků organizujeme po celé vegetační období a to podle stavu pastevních porostů až třikrát. Uvedenou pravidelnou údržbou nastartujeme vzájemnou provázanost pasoucích se zvířat s harmonií zelené krajiny bez rušivých vlivů hnědých dozrálých trav a plevelů (DOKTOROVÁ, 2004). Odstraňováním nedopasků je možno snížit riziko zaplevelení pastevního porostu bezcennými druhy a zároveň podpořit hustotu travního drnu. Typickým příkladem je například šťovík, jehož vysemenění na pastvině zabrání jen jeho včasné odstranění (VESELÝ, SKLÁDANKA, 2008). Posekané nedopasky se odstraní do kompostů nebo se usuší a použijí se k podestýlání (NÁGL, RAIS, 1961).
3.2.4 Minerální potřeba Minerální krmiva by měla být pro pasoucí se zvířata nepřetržitě k dispozici. Mohou být ve formě sypké nebo pevné jako pastevní nebo zimní. Podstatný rozdíl ve složení je v koncentraci hořčíku. Pro pastevní se doporučuje používat minerální krmiva s vyšším obsahem hořčíku. Celková potřeba minerálních krmiv za jeden rok na VDJ se pohybuje v rozmezí 30 až 40 kg a to v poměru 60 % potřeby letní a 40 % pro období zimní. Nedostatek minerálních lizů vůbec a v průběhu vegetace zvláště způsobuje u zvířat ztráty v produkci a poškození zdravotního stavu až s možností úhynu. Dlouhodobý nedostatek snižuje reprodukci a u zvířat se znatelně manifestují známky 19
stárnutí a sešlosti. Vlastní aplikace lizů je možná několika způsoby, od volně položených lizů po pastevní ploše až po speciální krmítka umístěná u napajedla (DOKTOROVÁ, 2004). Každé zvíře má individuální požadavek na množství soli, která je závislá na mnoha faktorech: tělesná hmotnost a rychlost růstu, stáří, těhotenství, fáze kojení a dojivosti, pocení a výkonnost. Nedostatek soli se projevuje ve ztrátě chuti k jídlu, úbytek tělesné hmotnosti, snížení produkce mléka, chovatelské problémy, snížení růstu a poklesu přirozené odolnosti. Některá zvířata dokonce začínají lízat stěny v důsledku nedostatku soli (ANONYM 3, 2010). Nejefektivnější dávkování je formou premixů do produkčních jadrných směsí. Používanou formou aplikace zdrojů minerálních látek jsou i lizy. Jejich aplikace je však z hlediska potřeb dost nepřesná. Samoregulační teorie o tom, že zvířata si sama regulují přísun potřebných minerálních živin je jen teorií. V praxi často dochází k tomu, že liz má nevhodnou konzistenci, buď se na pastvinách, pro které jsou lizy určeny, rozpadají ještě před konzumací zvířetem a dochází tak ke ztrátám nebo jsou tak tvrdé, že stíhatelnost je velmi nízká (KUDRNA, 1998). Chovatel má v dnešní době velký výběr možností, jak zajistit dostatečný přísun mikro a makroelementů, které chybí v běžné krmné dávce. Makro i mikroelementy musí být podávány v přesných dávkách, aby nedocházelo k nemocem v důsledku nedostatku, nebo naopak přebytku některého prvku (PAPÁČEK, 2009).
3.2.5 Veterinární opatření na pastvinách a během pastvy Jedním z hlavních úkolů pastevního odchovu a chovu je ozdravení zvířat, zajištění jejich dobrého tělesného vývinu a zdravotního stavu pro vysokou, dlouhověkou a vyrovnanou užitkovost. Proto prvním úkolem je zajistit hodnotný pastevní porost. Zamokřené pastviny s nehodnotným kyselým porostem vyvolávají zdravotní poruchy a jsou zdrojem bakteriální a parazitární infekce jak trávicího, tak dýchacího ústrojí. Před výhonem zvířat na pastvu je proto třeba provést důkladný veterinárně zdravotní průzkum pastvin. Podle zjištění stupně zamoření pastvin je třeba zařídit postupnou asanaci pastvin na více let. Seno ze zamokřených pastvin se má uložit odděleně na seníku a zkrmovat teprve po jednom roce. Z pastvy hospodářských zvířat nutno vyloučit i ty plochy, na kterých se silně pase srnčí nebo jelení zvěř, která je zdrojem parazitární 20
infekce. Pro napájení skotu je třeba vybrat a určit místa s pramenitou nebo rychleji tekoucí vodou nebo studně s nezávadnou vodou. Nesmí se napájet ze stojatých vod, pomalu tekoucích potůčků, protékající zejména různými tůněmi, a také v místech, kde hodně pije zvěř. Stáje, přístřešky a výběhy a místa kolem napajedel se musí pravidelně před výhonem zvířat dezinfikovat suchým, čerstvým vápnem a stáj uvnitř umýt horkým 2% louhem. Z výběhu a v okolí stájí se musí odstranit nebezpečné předměty (hřebíky, dráty aj.) Pevné výkaly musí být ihned po spasení oplůtků nebo určité plochy důkladně rozetřeny, aby slunce a déšť zničili eventuální cizopasníky a choroboplodné zárodky přítomné ve výkalech zvířat. Pastviny je nutno každým čtvrtým až šestým rokem na podzim vápnit. Prohlubeniny na pastvinách je třeba vyrovnat, aby se v nich nevytvořili louže a nestaly se semeništěm parazitů. Močůvka, hnojůvka nebo dešťová voda od stájí nemá téci přímo na pastvinu, protože takové plochy jsou jednostranně přehnojovány a jednak mohou být zdrojem infekce. K první pomoci mají být pastevní objekty vybaveny nástroji pro první pomoc. Pro pastvu se vybírají zvířata prostá infekčních nemocí, zejména tuberkulózy, brucelózy a nezamořená parazity. Dospělý skot nesmí být zamořen chorobami pohlavních ústrojí a chorobami mléčných žláz. Psi používaní při honové pastvě musí být odčerveni. Všechna zvířata mají být před výhonem na pastvinu a několikrát během pastvy a po ukončení pastvy prohlédnuta veterinárním lékařem. Telata a mladý skot do jednoho roku stáří mají být zásadně paseny odděleně od staršího skotu. Nebezpečí šíření nákaz na pastvinách je vždy větší v pozdním vlhkém létě, kdy je stav vody v půdě nejvyšší a v prohřátých vrchních vrstvách půdy jsou příznivější podmínky pro udržení choroboplodných zárodků. Je správné podporovat hnízdění ptactva, které pomáhá odstraňovat cizopasníky a obtížný hmyz. Po ukončení pastvy se provedou opět zdravotní zkoušky. Přechod z pastevního chovu na chov stájový musí být pozvolný jak v krmení, tak v udržování klimatu ve stáji (NÁGL, RAIS, 1961).
21
3.3 Choroby kůže Kůže hospodářských zvířat je často postihnutá různými plísněmi. Takové ochoření kůže označujeme jako dermatomykózy. Hospodářsky nejvýznamnější je z nich trichofytóza. Celý řád kožních onemocnění způsobují paraziti. Z členovců mají největší význam zákožky svrabové z rodu Sarcoptes, Psoroptes a Chorioptes. Významné jsou také klíšťovití roztoči – klíšťata. Značná význam v dermatologii vši (Anoplura), všenky (Mallophaga), blechy (Aphaniptera) a dvoukřídlí hmyz (Diptera).
3.3.1 Střečkovitost Střečkovitost skotu je typické pastevní parazitární onemocnění skotu projevující se změnami na kůži (KURSA, 1987). Způsobuje velké ekonomické škody (KOVÁČ, 2001). Nejzávažnějším ekonomickým dopadem jsou ztráty v důsledku ireverzibilního poškození kůže a dále u krav na produkci mléka (10 až 25 %) a na přírůstcích u mladého skotu - 10 až 30 kg za pastevní sezónu (CHROUST, 2007). Chorobu vyvolávají larvy Hypoderma bovis – střeček hovězí a H. lineatum – střeček dobytčí (KOVÁČ, 2001). Podkožní pohlavně zralí střečci jsou aktivní v teplém období pozdního jara a začátkem léta, v Evropě zejména v letních měsících, červen – červenec. Samička H. bovis napadá pasoucí se dobytek a klade vajíčka jednotlivě na distální části končetin a v podbřiší, zatímco H. lineatum nalétává na odpočívající zvířata a klade vajíčka na distální části končetin do řad - cca 6 a víc (KOVÁČ, 2001). Během tří až pěti dnů se líhnou larvy, které vnikají do podkoží a dále putují v mezisvalovém pojivu podél směrem
nervových a
drah
postupně
dorzálním vnikají
do
páteřního kanálu, kde se na delší dobu usazují. Teprve v jarních měsících pronikají do podkoží ve hřbetní a bederní krajině a vytváří zde postupně Obr. č. 1 – Střečkovité boule u skotu (zootechnika.estranky.cz)
22
se zvětšující střečkové boule. V nich se dvakrát svlékají, dozrávají a asi po šesti až deseti týdnech pomocí enzymů doslova rozpouštějí kůži a vytváří si otvor, kterým vypadávají do vnějšího prostředí a kuklí se. Imaga se líhnou po 40 až 60 dnech, celý vývoj trvá jeden rok (CHROUST, 2007). Mezi první příznaky patří reakce zvířat na nalétávání střečků (H. bovis) (KOVÁČ, 2001). Akční radius samic je asi až 5 km, skot je velmi citlivý na vysokou frekvenci jejich zvuku a při nalétávání se plaší „střečkuje“, přičemž samičky zpravidla trvale pronásledují plašící se stádo, nikdy však nezalétávají do uzavřených prostorů stájí, přístřešků (CHROUST, 2007). V závislosti na klimatických podmínkách v druhé polovině zimy se začínají objevovat v hřbetní oblasti malé uzlíky, které se postupně zvětšují (až do velikosti vlašského ořechu) (KOVÁČ, 2001). Při migraci larev tělem a v podkoží vznikají v důsledku zanesené bakteriální infekce lokální záněty a hnisavé procesy a mohou se vytvořit i abscesy s mohutným edémem. V páteřním kanálu může docházet k poškození míchy s následným vážným poškozením pohybového aparátu (parézy až paralýzy). Otvory v kůži se hojí jizvami, které po kožedělném zpracování vypadávají a znehodnocují kůži v místech, kde je nejhodnotnější. Vliv na zdravotní stav skotu se projevuje mnohostranně, počínaje vyrušováním na pastvě, příp. i poraňováním, při silném napadení i celkovým onemocněním. Klinickou diagnózu je možno stanovit teprve na základě výskytu střečkových boulí. Hypodermóza byla v posledních desetiletích minulého století na našem území téměř zlikvidována, nicméně s importy masných plemen skotu (z Kanady a Francie) je opětovně disgnostikována především v některých oblastech západních, středních a severních Čech a na severní Moravě 6,9 (CHROUST, 2007). Léčba spočívá v použití moderních insekticidních přípravků po návratu zvířat z pastvy (na podzim). Prevence spočívá v důsledné kontrole a ošetření stád před jarním výhonem na pastviny (KURSA, 1987).
3.3.2 Vši a všenky Entomóza projevující se destrukcí srsti, šupinatěním, svrběním, strupovatěním kůže, mikrotraumaty a nepokojem zvířat. Slabší infekce jsou spojené jen s mírnou, 23
chronickou dermatitidou a jsou poměrně dobře tolerované. Silné napadnutí všenkami způsobuje výrazné svědění, lokální ztráty srsti po škrábání a otírání se o různé předměty, zatímco intenzivní napadení vešmi může způsobit anémii a také ztráty hmotnosti. Obě dvě skupiny jsou příčinou snížení užitkovosti (KOVÁČ, 2001). Mallofagóza - jejím původcem je u skotu jediný druh, a sice všenka tuří (Bovicola bovis). Má dorzoventrálně zploštělé tělo a stejně širokou hlavu s dobře vyvinutým hryzavým ústním ústrojím, velikost se pohybuje od 1,2 – 1,5 mm. Samičky přilepují vajíčka k bázi chlupů. Výskyt všenek vrcholí v zimních měsících. Všechna stadia je možno diagnostikovat adspekcí, k odlišení od vší je však nutná prohlídka pod lupou nebo mikroskopem. Anoplurózu (zavšivení) vyvolávají u skotu tři druhy vší. Jejich tělo je podobně jako u všenek dorzoventrálně zploštělé, avšak hlava je vždy výrazně užší než tělo. Samičky jsou větší než samci, ústní ústrojí je bodavé a savé. Vajíčka (hnidy) se zřetelným víčkem, velikosti až 0,5 mm jsou přilepována na srst. Linognathus vituli (veš telecí) měří 2 – 3 mm, napadá telata s nejčastější lokalizací na krku, hrudníku, břiše, ve slabinách a vnitřní straně stehen. Haematopinus eurysternus (veš dobytčí) dosahuje až 4,5 mm, napadá starší skot. Lokalizuje se převážně v okolí báze rohů, očí, mulce a na ocase. Solenoptes capillatus je nejmenší (1,5 mm) a vyskytuje se zpravidla v chumáčcích převážně na krku, bocích laloku a v bederní krajině (CHROUST, 2007). Léčba účinnými insekticidními prostředky se musí opakovat za 10 – 14 dnů. Prevence vychází z udržování čistoty ve stájích, v hygienické péči o zvířata, v provádění pravidelné desinfekce, v kontrole zdraví před turnusovými zástavy (KURSA, 1987).
3.3.3 Mouchovití Čeleď zahrnuje malé, středně velké a velké druhy dvoukřídlích s lízavobodavým ústními orgány (KOVÁČ, 2001). Přítomnost much v chovech hospodářských zvířat permanentním obtěžováním vede ke stresu zvířat, který se projevuje snížením produkce, a to vede k obrovským ekonomickým ztrátám. Prostřednictvím much jsou také šířena některá z ekonomicky významných onemocnění hospodářských zvířat. Mouchy přenášejí více než 50 různých 24
onemocnění, jako jsou například salmonelózy, záněty vemene, Coli infekce, kde mnoho těchto chorob je přenosných na člověka (HASMAN, 2009).
3.3.4 Ovádovití Ovádovití jsou dvoukřídlé mouchy, často nápadně pestře zbarvené s velkýma očima a ústním ústrojím tvořeným mohutným sosákem. Cizopasí pouze hematofágní samice. Z rodu Tabanus se vyskytuje několik druhů, nejčastěji napadá skot T. bovinus – ovád hovězí a T. autumnalis. Z rodu Haematopota je nejčastěji se vyskytujícím druhem H. pluvialis – bzikavka dešťová a z rodu Chrysops bzikavka slepoočka – Ch. caecutiens. Ovádi svým bolestivým vpichem ruší zvířata nejen na pastvě, ale i při odpočinku, nikdy však nezalétávají do stájí. Způsobují značné ztráty krve, samička rodu Tabanus vysaje až 0,2 ml krve a sání se opakuje každé tři až čtyři dny. U mladých kusů na pastvě dochází postupně k výraznému snižování hmotnostních přírůstků, u dojnic může pokles mléčné produkce dosáhnout 15 až 25 %. Ovádi mají dále značný význam v pasivním i aktivním přenosu původců infekčních a parazitárních onemocnění (CHROUST, 2007). Jsou důležitým mechanickým vektorem původců antraxu, pasteurelózy, trypanozomózy, ale i filariózy člověka (KOVÁČ, 2001). Ochrana pasoucích se zvířat je velmi obtížná, zejména pro velký akční radius samic (až několik km) a možnost střídání hostitelů - spárkatá zvěř (CHROUST, 2007).
3.3.5 Klíšťovití Klíště u dobytka způsobuje škody jednak sáním krve a zejména jako přenašeč tzv. transmisivních a jiných onemocnění. V našich podmínkách přenášejí babeziózu, Qhorečku, listeriózu, červenku, tularémii, lymskou boreliózu, klíšťovou encefalitidu. Patogenně působí i exkrementy jejich slinných žláz, které alergizují organismus. Při vysokém stupni klíšťovitosti vyvolávají anémii. Upřednostňovanými místy, kde se klíšťata přichytávají na dobytek je okolí uší a rohů, hříva, lopatky, kořen ocasu a perineum, lalok a slabiny, a to v závislosti na druhu. Nejrozšířenější a nejvýznamnější na celém našem území je klíště obecné – Ixodes ricinum – způsobuje svrbění kůže, při velkých invazích i zápaly kůže. Přenáší také krevní parazity (KOVÁČ, 2001). Boj proti 25
klíšťatům je nutno zaměřit především na pravidelné agrotechnické ošetřování pastvin, tj. odstraňování keřových porostů a nespasených trsů travin, příhodných pro vývoj klíšťat (CHROUST, 2007).
3.3.6 Svrab Svrab je přenosné kožní onemocnění, charakterizované zánětlivými změnami na postižených částech kůže, zhrubnutím a zvrásněním kůže, svěděním a vypadáváním srsti. Silné rozšíření svrabu v chovu skotu způsobuje pokles mléčné a masné produkce, snížení tržní hodnoty kůží a při silném napadení i hynutí. Svrab vyvolávají roztoči řádu Acarina, patřící do třídy pavoukovců (Arachnoidea). Zákožky jsou drobní, pouhým okem sotva viditelní cizopasníci (velikost je 0,2 – 0,8 mm), kteří pod drobnohledem připomínají svým vzhledem želvu. Odolnost zákožek ve vnějším prostředí závisí na teplotě a vlhkosti. Ve vlhkém prostředí přežívají delší dobu než v prostředí suchém a teplém. Také přímé sluneční teplo je ničí v krátké době. U skotu cizopasí tři druhy zákožek: zákožka svrabová (Acarus siro var. bovis), prašivka tuří (Psoroptes bovis) a strupovka tuří (Chorioptes bovis). Zákožky rodu Acarus jsou nejmenší ze všech. Vrtají v pokožce chodbičky, do kterých samičky kladou vajíčka. Živí se mízou a tkáňovým mokem. Samičky žijí v kůži hostitele 40 – 50 dní, samečci kratší dobu. Akarový svrab postihuje hlavně obličejovou část hlavy, lalok a krk, při silné invazi přechází na krajinu lopatky, hrudník, kořen ocasu a kaudální plochy stehen. Zákožky rodu Psoroptes měří 0,5 – 0,8 mm a jsou okem dobře viditelné. Cizopasí na povrchu pokožky, kterou nabodávají a sají tkáňový mok a zánětlivý výpotek kůže. Samečci žijí na kůži hostitele až 34 dní, neoplodněné samičky až 42 dní. Za nepříznivých životních podmínek upadají do klidového stádia (diapauzy), ve kterém přežívají značně dlouhou dobu (6 měsíců i déle). V té době jsou značně odolné vůči fyzikálním a chemickým vlivům. Psoroptový svrab se vyskytuje hlavně v místech s dlouhou, hustou srstí, nečastěji kolem kořenů rohů, na krku a před lopatkou. Při silné invazi postihuje také kůži břicha, stehen, popřípadě i jiná místa s výjimkou končetin.
26
Zákožky rodu Chorioptes žijí rovněž na povrchu pokožky a živí se odumřelými pokožkovými buňkami. Chorioptový svrab zůstává omezen na distální části končetin a kořenu ocasu. Napadená kůže je pokryta drobnými šupinkami a žlutým, lepkavým výměškem, slepující srst. Svědění je méně intenzivní než u obou předcházejících forem (NEJEDLÝ, 1973). Prvním klinickým příznakem u všech forem svrabu je svrbění, které se objevuje dříve, než se projeví první změny na kůži. Zvířata se otírají o různé předměty a v důsledku poraňování krevních kapilár jsou krusty a uvolňovaná srst prostoupeny krví. Onemocnění zpravidla propuká na podzim a vrcholí v zimě a v předjaří. Při generalizovaném průběhu je fyziologická funkce kůže těžce narušena, dochází k celkovému onemocnění a zejména ke ztrátám na produkci a přírůstcích. Klinická manifestace svrabu se může zlepšit v důsledku ultrafialového záření po příchodu zvířat na pastvu. U psoroptového svrabu se však jedná zpravidla pouze o přechodnou fázi, vzhledem k tomu, že pro tyto zákožky je typické, že za nepříznivých podmínek pro jejich vývoj se stahují na chráněná místa (kožní záhyby na krku, slabiny, oční víčka, šourek) a tak mohou ve stadiu tzv. diapauzy přežívat na těle déle než půl roku. Tato skutečnost vysvětluje častá vzplanutí svrabu ve stádech v zimním období, aniž by byl předpoklad zanesení infekce zvenčí. Je nutno dále zdůraznit, že svrab je vysoce kontagiózní onemocnění a původci se přenáší všemi způsoby, především vzájemným stykem zvířat, ale i nářadím, ošetřovateli apod. Každé podezření na svrab musí být laboratorně potvrzeno. K vyšetření se odebírají kožní seškraby (až na krvavou spodinu) z míst přechodu kožních změn v kůži zdravou, kde je koncentrace zákožek největší (CHROUST, 2007).
3.3.7 Ekzém Ekzém představuje povrchní zánětlivou reakci přecitlivělé kůže na dráždivé podněty velmi slabé intenzity. Ekzémy způsobují jedna vlivy vnější (antiseptické roztoky, mýdla, časté vlhčení kůže, nečistota kůže, dráždivý vliv močůvky, přítomnost ektoparazitů na kůži aj.), jednak vlivy vnitřní (toxické produkty porušené látkové výměny, parazitární toxiny). Ekzém začíná zarudlostí kůže a tvorbou drobných puchýřků, které po prasknutí zanechávají po sobě mokvavá místa. V dalším průběhu zasychající exsudát slepuje srst a tvoří na povrchu kůže strupy. Srst v místě ekzému 27
vypadává. Někdy je příznačné silné svědění, které se zvířata snaží zmírnit dřením postižených míst o okolní předměty (NEJEDLÝ, 1973). Léčba úzce souvisí s prevencí. Změna prostředí, tak jako krmné dávky, pravidelná dehelmintizace a léčba proti vnějším a vnitřním parazitům, adekvátní chovatelské podmínky jsou potřebné při předcházení onemocnění. Při výskytu ekzému se doporučuje krmná dávka bohatá na bílkoviny, aplikace antihistaminik a kortikosteroidů (KOVÁČ, 2001).
3.3.8 Úpal a úžeh Úpal a úžeh jsou stavy hypertermie, kdy organismus není schopný fyzikální termoregulací zabezpečit potřebný výdej tepla z těla do okolí, přičemž chemická tvorba tepla trvá. Úpal nastává v případě, kdy jsou zvířata vystavena delší dobu slunečnímu záření. Pro vznik úžehu je potřebná vysoká venkovní teplota a vlhkost vzduchu. Příčinou onemocnění je nadměrné termické dráždění povrchu těla a CNS, které vyvolává funkční poruchy tepelně-regulačních a vazomotorických center (KOVÁČ, 2001). Postižená zvířata zpočátku zrychleně dýchají, projevují velkou žízeň, potí se a slintají. Spojivky a ostatní viditelné sliznice jsou silně překrvené. Při pokračujícím vzestupu tělesné teploty projevují zvířata neklid, předráždění, až známky zuřivosti. Objevují se záškuby svalstva, srdeční činnost se zrychluje, tep slábne a stává se nehmatným. V dalším průběhu se dostavuje celková ochablost, silné rozšíření zornic, bezvědomí a uhynutí. Postižená zvířata ihned převedeme do stínu nebo je zaženeme do vody (potok, řeka, rybník). Nemáme-li takovou možnost, poléváme je nebo kropíme vodou tak dlouho, dokud jejich vnitřní teplota neklesne pod 40 °C. Účinné je rovněž přikládání studených obkladů na hlavu, krk a hrudník. Zvířata hojně napájíme studenou pitnou vodou (NEJEDLÝ, 1973).
3.3.9 Popáleniny a omrzliny Vnějším účinkem vysoké teploty na povrch těla vznikají popáleniny prvního až třetího stupně. Výskyt omrzlin se pozoruje u zvířat ve výbězích a na pastvinách při dlouhodobém působení nízkých teplot (KOVÁČ, 2001). 28
Popáleniny 1. stupně se projevuje mírným zánětem kůže, provázený zčervenáním a mírným ztluštěním kůže. Za 1 až 2 dny zánětlivá reakce ustoupí a odumřelé povrchové buňky pokožky se počnou odlupovat. Popáleniny 2. stupně jsou charakteristické tvorbou puchýřů vyplněných čirým exsudátem. Popáleniny 3. stupně představují odúmrť (nekrózu) všech vrstev kůže a jsou provázeny tvorbou hlubokých vředů, hojících se jizvou (NEJEDLÝ, 1973). Omrzliny se lokalizují na periferních částech těla (mulec, uši, struky, končetiny). Kůže je na těchto místech v počátečním stádiu bledá (KOVÁČ, 2001).
3.3.10 Alergie Alergie (přecitlivělost, hypersenzitivita) je stav, při kterém po opakovaném střetnutí s antigenem vzniká u senzibilovaného jedince imunitní odpověď, která nemá pozitivní, tj. obranný účinek, ale naopak zapříčiňuje poškození tkání. Klinický nález u zvířat postihnutých alergiemi je různorodý a závisí na typu alergie. Většinou se zjišťuje kýchání, slintání, edém sliznice a kůže, alterácie dechu a cirkulačního systému, zápal kloubů a škáry paznehtové, zchvácení paznehtů, průjmy a poruchy zraku. Prevence: Při aplikaci nových vakcín a biopreparátů respektujeme návod a místní podmínky (věková kategorie a druh zvířat, lokální a celková reakce zvířat, atd.). Postupně zavádíme nová krmiva do krmných dávek (bílkovinné koncentráty, pastva na mladém porostu). V maximální míře se snažíme eliminovat vlivy vnějšího prostředí na zvířata - průmyslové emise, výfukové plyny, atd. (KOVÁČ, 2001).
3.3.11 Fotosenzibilní onemocnění Fotosenzibilace nastane, při přítomnosti chemické látky, kdy se nepigmentovaná kůže stane citlivější na sluneční záření (zejména na UV délku). Existují tři druhy fotosenzibilace. Primární fotosenzibilace nastane u zvířat s vadou metabolismu jeho červených krvinek nebo častěji z rostlin. Sekundární fotosenzibilace se vyskytuje u zvířat s jaterním poškozením. Lokální fotosenzibilace může být jako reakce na šťávu určitých rostlin (ANONYM 2, 2010).
29
Nejčastěji jsou postihnutá zvířata po zkrmování jedovatých rostlin, plesnivých krmiv, po podání některých léčiv, které podmiňují přítomnost fotoaktivních sloučenin v organismu (KOVÁČ, 2001).
3.4 Choroby oka
3.4.1 Infekční bovinní keratokonjunktivitida Infekční
bovinní
keratokonjunktivitida
(IBK)
je
nakažlivé
bakteriální
onemocnění, které postihuje dobytek po celém světě. Onemocnění je charakterizované zánětem spojivky, vředy na rohovce a nadměrné slzení. V těžkých případech dojde k perforaci rohovky, což může vést k trvalé slepotě (RODRIGUEZ, 2010). Za původce jsou pokládány zárodky Moraxella bovis při spoluúčasti virů. Onemocnění přenášejí mouchy a komáři. Ve stádě se šíří přímým stykem (KURSA, 1987). Inkubační doba trvá 3 – 10 dní. I když se choroba lokalizuje jen na oko, ovlivňuje celý organismus. Při špatném vidění zvířata přijímají méně potravy a hubnou. Předcházení choroby se děje pomocí vakcíny obsahující inaktivované kultury (KOVÁČ, 2001). Výsledek náročné léčby (individuální opakované ošetření) je závislý na včasném zásahu. Nemocná zvířata je nutno izolovat. K zábraně šíření je žádoucí likvidace much (KURSA, 1987).
Obr. č. 2 – Příznaky keratokonjunktivitidy (farm4.static.flickr.com)
3.4.2 Telazióza Telazióza se vyskytuje zejména u mladých zvířat na pastvě. Je to choroba očí charakterizovaná keratokonjunktivitidou. Onemocnění vyvolávají nematody Telazia 30
rhodesi. Při migraci v oku svou pilkovitou kutikulou mechanicky dráždí spojivku a rohovku. Objevuje se výrazné slzení a opuchnutí sliznice spojivky. V centru rohovky vznikají vředy (KOVÁČ, 2001). Preventivním a kontrolním opatřením proti telazióze zahrnuje preventivní odčervení a v odstraňování much z pastvin (ANONYM 4, 2010).
Obr. č. 3 – Příznaky telaziózy (adoptiicaini.ro)
3.5 Choroby trávicího aparátu 3.5.1 Akutní tympanie - nadmutí Akutní nadmutí je charakterizované nadměrným roztáhnutím bachoru a čepce tlakem plynů, pěny a krmiva. Choroba může probíhat ve dvou formách jako plynová tympanie nebo pěnová tympanie (KOVÁČ, 2001). Jestliže se plyny hromadí pouze v dorzální části bachoru a nevytvářejí pěnu, jedná se o tympanii prostou (plynovou), která je méně častá a souvisí obvykle s poruchami eruktace (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Při pěnové tympanii se v bachorovém obsahu tvoří drobné pěnové bublinky, které nepraskají a postupně zaplňují celý prostor bachoru a čepce (KOVÁČ, 2001). U pasoucího se dobytka dochází častěji k nadmutí v průběhu jara, léta, když je růst píce rychlý (KOVÁČ, 2001). Nebezpečí nadýmání se zvětšuje zvláště u zvířat nedostatečně připravených pro pastevní odchov (NÁGL, RAIS, 1961) Nedostatek hrubé vlákniny nedostatečně stimuluje reflex eruktace a produkce slin, což má za následek 31
zvýšení povrchového napětí bachorového obsahu s následnou produkcí pěny Inhibiční činnost slin při formaci pěny se připisuje mucinu, který působí protipěnivě (KOVÁČ, 2001). Při nedostatku cukru v píci se v bachoru vytváří v nedostatečném množství kyselina mléčná nebo se nevytváří vůbec. Kyselina mléčná podporuje peristaltiku celého zažívacího ústrojí a tím rychlejší odchod plynů, lepší trávení a využití pastevní píce (NÁGL, RAIS, 1961).
Nejčastější příčinou je pastva na mladém porostu se
zastoupením jetelovin, zvláště jetele plazivého, pastva za rosy a deště a pastva namrzlého pastevního porostu. Po příjmu velkého množství píce obsahující značné množství rychle degradovatelných dusíkatých látek, sacharidů a saponinů dochází k bouřlivé fermentaci za tvorby velkého množství plynu (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Klinické příznaky se objevují velmi brzy, a to za 2 až 3 hodiny po příjmu pastevního porostu. Zvířata jsou neklidná, nežerou a nepřežvykují, podkopávají pod břicho, často uléhají a vstávají. Břicho je značně zvětšeno, zvláště pak jeho levá část, a dochází k vyklenutí levé slabinové jámy. Dýchání je zrychlené a namáhavé, s rozšířenými nozdrami a otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. V průběhu krátké doby se objeví cyanóza, později kolaps a zvířata hynou v křečích (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Současně se zvětšováním objemu se dostavují komplikace enormně
způsobené zvětšeného
velkým bachoru
tlakem směrem
kraniálním na diafragmu a na orgány dutiny hrudní. To se projevuje poruchou cirkulačního a dýchacího aparátu (KOVÁČ, 2001).
Obr. č. 4 – Akutní tympanie (2.bp.blogspot.com) Při plynové tympanii odstraníme plyny sondou nebo trokárováním (KOVÁČ, 2001). Do bachoru lze aplikovat přípravky, které brání tvorbě pěny nebo jí rozrušují (Pretympan), dále parafinový či stolní olej, a to v dávce 0,5 až 1 litr (ZAHRÁDKOVÁ, 2009).
32
Prevence spočívá v postupném návyku zvířat na pastvu. Nedoporučuje se zahajovat pastvu zvířat za rosy a deště, je nutné se vyvarovat spásání namrzlých porostů (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Nevyhánět na pastvu zvířata s prázdným žaludkem, aby se nepásla příliš hltavě (NÁGL, RAIS, 1961). Je mnohem efektivnější zabránit nadmutí, než léčit postižená zvířata (ANONYM 5, 2010).
3.5.2 Hniloba bachorového obsahu Hniloba bachorového obsahu je dysfunkce předžaludků charakterizována hnilobným rozkladem obsahu, při kterém normální bachorová mikroflóra je nahrazena bakteriemi typu E. coli a Proteus (KOVÁČ, 2001). Onemocnění vzniká při spásání zaplavených pastvin, napájení hygienický závadnou vodou nebo se onemocnění vyvine z alkalózy bachorového obsahu. Je omezen příjem krmiva a vyskytují se průjmy. V těžších případech se objevuje nechutenství, ulehnutí, vodnatý průjem, projevy zvýšené dráždivosti a křeče. Terapie spočívá v odstranění narušeného obsahu z bachoru, v okyselení a zředění bachorového obsahu, v aplikaci propionátů do bachoru a dle možností v aplikaci bachorové tekutiny zdravých krav. Prevence je založena na spásání kvalitních a nezávadných pastevních porostů a v napájení hygienicky nezávadnou vodou (ZAHRÁDKOVÁ, 2009).
3.5.3 Traumatické onemocnění předžaludků Do této skupiny onemocnění zařazujeme nejčastěji zranění čepce, pobřišnice, případně jiných orgánů spolknutými cizími ostrými předměty, zejména kovovými. Pro vznik onemocnění jsou predispoziční faktory, jako např. spolknutí nedostatečně přežvýkané potravy, zvláštní stavba jazyka a bukání papily, které zabraňují vyplivnout cizí předměty. Hovězí dobytek rád olizuje a polyká i různé nestravitelné cizí předměty, a to zejména když trpí deficitem (makro-, mikroprvky, vitamíny), resp. metabolickými poruchami. Ostré cizí předměty jsou zvláště nebezpečné, jako např. kousky drátu, plechy z konzerv apod. Už při průchodu dutinou ústní a jícnem mohou ostré předměty zranit jazyk, hltan, jícen, i když tyto případy jsou celkem vzácné. Po průchodu jícnem se cizí tělesa dostávají až v 98% do čepce a jen asi 2% do bachoru. Spolknuté cizí tělesa nejčastěji 33
zraňují čepec a jeho bezprostřední okolí. Nejčastěji se do sliznice a stěny čepce zapíchávají cizí předměty kovové, tenké, na obou koncích ostré (dráty, jehly), 4 – 7cm dlouhé. Takové předměty mohou stěnu čepce lehce probodnout, přejít do dutiny břišní nebo přes bránici do dutiny hrudní a zranit okolní orgány nebo orgány vzdálenější (KOVÁČ, 2001). Nemocné zvíře přestane náhle přijímat potravu a přežvykovat. Intenzita pohybu předžaludků, zvláště bachoru, se výrazně zmenší. Objeví se mírné nadmutí, které po 24h obvykle ustoupí. Intenzívní kolikové bolesti, při nichž zvíře přešlapuje z nohy na nohu, ohlíží se a kope pod břicho, bolestivě bučí, střídavě lehá a vstává, po několika hodinách ustávají, zvíře však nadále sténá, zvláště při výdechu, lehání, vstávání, kálení a při pohybu z kopce. Zvíře stojí nahrbené, s hlavou nataženou dopředu, s končetinami podsunutými pod tělo a s loketními klouby odtaženy od hrudníku. Konzervativní léčení záleží v zavedení diety a v aplikaci antibiotik do dutiny břišní po dobu 4-6 dnů. Léčení antibiotik lze vhodně doplnit zavedením magnetové sondy s cílem zachytit a vyjmout cizí předmět ze stěny čepce. Chirurgický zákrok – rumenotomie – je v současné době nejúčinnější léčebná metoda, neboť umožňuje přímé odstranění příčiny onemocnění – cizího předmětu. Prevence zahrnuje zvýšený dohled na pořádek bezprostředního okolí pro chov skotu, odstranění kovových předmětů pohozených v okolí a detekce a sběr kovových předmětů z krmiv (NEJEDLÝ, 1973).
3.5.4 Moniezióza Původcem choroby je Moniezia expansa a Moniezia benedeni. Přežvýkavci se nakazí na pastvě a prepatentní perioda trvá cca 5 – 6 týdnů. Vnímavé jsou zejména telata do věku 6 měsíců. Tasemnice škodí mechanicky, toxicky a odebírají potravu (KOVÁČ, 2001).
K invazi mladého skotu dochází hlavně na pastvinách přijetím
přijetím trávy obsahující mezihostitele (roztoč). V trávicím ústrojí hostitele jsou roztoči stráveni a uvolněné cystycerkoidy se v tenkém střevě dále vyvíjejí až do konečného stádia pohlavně zralých, hermafroditních tasemnic. Dospělé tasemnice žijí v organismu skotu 2-3 měsíce, potom spontánně odcházejí. Při silné invazi zvířata hubnou, objevuje se u nich střídání průjmu se zácpou, později se vyvine obraz chudokrevnosti, zpomalí se růst a sníží se váhové přírůstky. Z množství léků se u skotu osvědčuje vodný roztok modré skalice 1,25% čerstvě připravený, aplikovaný perorálně. Poněvadž k invazi telat 34
dochází hlavně na jaře, krátce po vyhnání na pastvu, je nutno první léčebný zákrok provést již v prvním týdnu po vyhnání telat a mladého skotu na pastvu. Doporučuje se léčbu během pastevního období několikrát opakovat. Onemocnění zabráníme nebo nebezpečí invaze alespoň snížíme, vyloučíme-li z pastvy trvale zamokřená místa a nepaseme-li zvířata před východem a po západu slunce, kdy jsou vodomilní roztoči nejaktivnější (NEJEDLÝ, 1973).
3.5.5 Echinokokóza Vyskytuje se ojediněle u telat, mladého skotu i dalších druhů hospodářských zvířat. Jedná se o napadení vnitřních orgánů (játra, srdce, ledviny) larvami tasemnice jaterní. Onemocnět může také člověk (KURSA, 1987). Dospělé formy tasemnic cizopasí v tenkém střevě psů, lišek, vlků a jiných masožravců.
Echinokokóza může vést k uhynutí napadeného zvířete v důsledku
jaterních funkčních poruch nebo úplného vyčerpání (NEJEDLÝ, 1973). Prevence spočívá v zabránění kontaminace krmiv a vody pro skot výkaly masožravců. Provádět pravidelné odčervení psů (KURSA, 1987).
3.5.6 Motoličnatost skotu 3.5.6.1 Fasciolóza Fasciolóza patří mezi ekonomicky nejvýznamnější parazitózy hovězího dobytka. Chorobu vyvolává motolice jaterní Fasciola hepatica (KOVÁČ, 2001). Onemocnění je charakterizované zánětem jater a žlučovodů a provázené hubnutím, chudokrevností a nezřídka i uhynutím nemocných zvířat. Nejvyšší výskyt motoličnatosti se zjišťuje v zaplavovaných oblastech povodí řek. K invazi zvířat dochází hlavně na pastvě. Onemocnění dosahuje největší frekvence na sklonku léta. Motolice kladou ve žlučovodech vajíčka, která jsou žlučí zaplavena do střeva a výkaly odchází do vnějšího prostředí. V teplém a vlhkém prostředí pastvin se z vajíček líhnou obrvené larvy – miracidia, která ve vodě čile plavou. Jakmile se miracidium setká s plžem bahnatkou, aktivně vnikne do jejího těla, kde se dále vyvíjí. Cerkárie opouštějí ve vodě bahnatku a zachycují se na stéblech trav. K invazi zvířat dochází pozřením trávy nebo vody 35
s obsahem cerkárií. Klinické příznaky se počnou objevovat hlavně na podzim a začátkem zimy. Dochází ke zhoršení výživného stavu dospělých zvířat, zpomalení růstu a zhoršení váhových přírůstků telat a mladého skotu i k hromadnému hynutí podvyživených telat. Charakteristickým nálezem při pitvě uhynulých zvířat je vazivové ztluštění žlučovodů, do jejichž stěn se později začnou ukládat minerální látky. Léčení nemocných zvířat je chloridem uhličitým. Provádí se v zimním období u všech zvířat ze zamořených pastvin, dvakrát po sobě v intervalu dvou měsíců (NEJEDLÝ, 1973). Terapie spočívá v cílené dehelmintizaci. S úspěchem se používá Helmisan v suspenzi jako přípravek do krmiva nebo v poslední době se používá přípravek Ivomec super (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Prevence představuje komplex opatření zaměřených na ničení dospělých parazitů, vývojových stádií a mezihostitelů, jako i na likvidaci přírodních ohnisek nákazy. Osvědčuje se meliorace a vysoušení zamokřených pastvin. Důležité je zřízení nezávadného napájecího zdroje. Význam má i biotermie hnoje, při kterém se vajíčka fasciol devitalizují. Hovězí dobytek se dehelmintizuje v období zimního ustájení, a to někdy i opakovaně a potom měsíc před vyhnáním na pastvu (KOVÁČ, 2001). 3.5.6.2 Dikrocelióza Dikrocelióza je vázána na suché, vápencové pastviny. Původcem onemocnění je motolička kopinatá. Cizopasí v jaterních žlučovodech a ve žlučníku. K invazi zvířat dochází na pastvě přijetím potravy s obsahem mezihostitelů - suchozemští plži a obyčejní, černohnědí mravenci (NEJEDLÝ, 1973). Klinické příznaky jsou závislé od množství motoliček v játrech. Zahrnují anémii, edémy, průjmy, pokles dojivosti. Mnoho případů (slabší nákaza) probíhá bez klinických příznaků. Ve žlučníku je zahuštěná žluč a v ní je velké množství parazitů (KOVÁČ, 2001). 3.5.6.3 Paramfistomóza Paramfistomóza je helmintózní onemocnění bachoru u skotu a ovcí. Původcem onemocnění je motolička jelení. Mezihostiteli jsou sladkovodní měkkýši (čeledi Planorbidae). K invazi skotu dochází obvykle na pastvě přijetím trávy nebo vody s obsahem larev motoliček (NEJEDLÝ, 1973). Postihnuté zvířata po 3 až 4 týdnech od nakažení projevují nechutenství, průjmy s nálezem krvavého hlenu ve výkalech, výrazný zápach a rychlé hubnutí (KOVÁČ, 2001). Při zjištění klinických příznaků onemocnění s pozitivním otoskopickém nálezu ve vyšetřovaném trusu se provede 36
dehelmintizace nemocných zvířat (NEJEDLÝ, 1973). Prevence je v podstatě stejná jako u fasciolózy, ale s přihlédnutím na ekologické zvláštnosti slimáků z čeledi Planorbidae. Ti žijí v hlubších, stojatých nebo pomalu tekoucích vodách. Dobytek nepaseme na nízko položených, nekultivovaných a zamokřených pastvinách a nenapájíme ho z přirozených vodních zdrojů, v kterých se nachází potenciální mezihostitelé (KOVÁČ, 2001).
3.5.7 Bunostomóza Onemocnění postihuje mladý skot, zvláště telata v prvním pastevním období. U skotu vyvolává onemocnění měchovec dobytčí. Larvy žijí na pastvinách nejdéle tři měsíce, potom zanikají. K invazi mladého skotu dochází hlavně na zamokřených pastvinách. Invazní larvy pronikají do organismu hostitele perorálně krmivem a vodou, ale také kůží. Cizopasní červi škodí hostiteli tím, že při sání krve mechanicky zraňují střevní sliznici a umožňují tím infekci ze střevního obsahu. Sáním krve vyvolávají u napadených zvířat příznaky anémie. Silně napadená zvířata hubnou a zaostávají ve vývoji a v růstu. Často se u nich objevuje průjem, nezřídka krvavý, příznaky chudokrevnosti a hydremické otoky v mezisaničí, na laloku a končetinách. Prevence záleží v častém střídání pastvin, ve vysušování zamokřených míst a v hygienické úpravě napajedel (NEJEDLÝ, 1973).
3.5.8 Slezová a střevní červivost Slezová s střevní červivost je souhrnný název pro onemocnění vyvolaná cizopasnými červi z čeledi vlasovkovitých (Trichostrongylidae). Invazní stádia larev opouštějí po ranní rose nebo po dešti výkaly a vylézají na stébla trav. Jakmile začne svítit slunce, slézají opět dolů a zalézají do svrchní vrstvy půdy. K invazi zvířat dochází hlavně na pastvě za ranní nebo večerní rosy, popřípadě po dešti. Invazní larvy, které se s přijatou potravou dostaly do trávicího ústrojí hostitele, zakončují svou pouť ve slezu a tenkém střevě, kde během 2 – 3 týdnů pohlavně dospějí a jsou schopny živit se krví svého hostitele. Napadená telata a mladý skot se opožďují ve vývoji, hubnou, mají tupý, bezvýrazný pohled a naježenou srst. Někdy se u nich objevuje střídání průjmu se zácpou (NEJEDLÝ, 1973).
37
Parazité způsobují změny na žaludečních a střevních sliznicích, ochuzují hostitele o živiny, vysávají krev, produkují toxické látky (KURSA, 1987). Terapie spočívá v aplikaci antihelmintik. U masného skotu je vhodné provádět odčervení na jaře před vyhnáním na pastvu, dále v průběhu června a na konci pastvy. Vhodné je použití přípravku Ivomec a Dectomax (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Efektivní je i systém, kdy se zvířatům aplikuje antihelmintikum začátkem července a hned se přesunou na jiné pastviny, které se v daném roce nespásali. Osvědčil se trojroční cyklus pasení: po hovězím dobytku ovce a v 3. roce kosení pastvy. Další systém je založený na tom, že mladé zvířata spásají jen horní část trávy a potom přejdou na novou plochu pastviny. Na částečně spasených plochách se potom pase starší dobytek, už relativně imunní, který porost vypase. Starší dobytek vylučuje jen velmi málo, respektive vůbec nevylučuje vajíčka, takže po dorostení může být porost spásaný zase mladým dobytkem (KOVÁČ, 2001).
3.6 Metabolické poruchy 3.6.1 Pastevní tetanie Pastevní tetanie je akutní až chronické onemocnění mladého skotu i krav charakterizované enormním snížením koncentrace hořčíku v krevní plazmě, zvýšenou nervosvalovou dráždivostí až vznikem tonickoklonických křečí. Vyskytuje se převážně na jaře v období zahájení pastvy (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Zvířata napadená pastevní tetanií mají abnormálně nízký obsah hořčíku v krvi (NÁGL, RAIS, 1961). Příčinou vzniku pastevní tetanie je nedostatečný obsah hořčíku v mladém pastevním porostu a působení faktorů, které významně snižují vstřebatelnost hořčíku v trávicím traktu (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Z faktorů, které negativním způsobem ovlivňují absorpci hořčíku, je to nadbytek vápníku, draslíku, strukturální vlákniny, NL v krmné dávce (JELÍNEK, 2003). Mladý pastevní porost intenzivně hnojený dusíkatými a draselnými hnojivy má vysokou koncentraci dusíkatých látek a draslíku, nízký obsah sušiny, vlákniny a sacharidů. Tento pastevní porost zvířata s chutí přijímají a v bachoru se rychle uvolní velké množství čpavku, který alkalizuje prostředí předžaludku, alteruje 38
sliznice trávicího traktu, vyvolává zánětlivé reakce na sliznicích a omezuje resorpci hořčíku (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Bachorové pH je základní faktor bachorovém resorpce hořčíku. Významný je antagonizmus Ca/Mg a P/Mg. V trávicím traktě Ca, P a Mg jsou antagonisti (KOVÁČ, 2001). Hořčík s čpavkem a fosforem vytvářejí nerozpustný fosfohořečnatoamnonný komplex, z kterého nemůže být hořčík využit a vylučuje se výkaly. Za těchto podmínek se míra resorpce snižuje z původních 30 až 40 % na 5 až 10 % a organismus trpí deficitem hořčíku, což se projeví snížením koncentrace hořčíku v krvi, tkáních, změnami v intermediálním metabolismu, sníženou aktivitou řady enzymů, dochází k projevům zvýšené neuromuskulární dráždivosti a křečím. U skotu se vyskytují 3 formy pastevní tetanie – Subklinická hypomagnezemie probíhá bez zjevných klinických projevů, koncentrace hořčíku v krvi je však snížená. Subakutní forma zpravidla vzniká v 1. až 3. týdnu pastvy. Prvními příznaky je průjem, nechutenství, mírná tympanie. Zvířata jsou předrážděná, vyhazují hlavou, je patrná zvýšená pohyblivost ušních boltců a oháňky. Při podrobném vyšetření lze pozorovat třes svalstva. Při akutní formě se zvířata přestanou náhle pást, objevu je chvění svalů a výraz ustrašenosti. Bezcílně se pohybují po pastvině, chůze je strnulá a vyskytují se záškuby svalstva. Zvířata často bučí, přežvykují naprázdno, vržou zuby a je patrná hypersalivace. Záškuby svalstva se zintenzivňují, až dojde ke vzniku křečí, kdy zvířata upadnou a po několik minut vykonávají hrabavé (plovací) pohyby, přičemž hlavu mají značně zakloněnou a tlamu křečovitě sevřenou. Nozdry jsou rozšířené, dech je prohlouben, oční bulvy vystouplé. V průběhu záchvatu křečí dochází k poranění končetin, může dojít k aspiraci zažitiny do plic a k náhlému úhynu, nebo se vyvine v krátké době aspirační pneumonie. Po překonání stadia křečí zvíře upadne do somnolence, ale po několika hodinách se záchvaty křečí mohou znovu objevit (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Léčbu volí veterinární lékař aplikací praparátů s Mg a Ca, většinou ve formě infuse (STANĚK, 2009). Aplikují se hořečnaté přípravky intra vénam, subkutánně a
39
perorálně podle stavu a stupně klinického syndromu onemocnění (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Prevence spočívá v pozvolném přechodu na pastvu a 1 až 2 týdny před zahájením pastvy je vhodné zkrmovat zvířatům 30 až 50 g síranu či oxidu hořečnatého, na pastvě pak předkládat zvířatům pastevní lizy a minerální směsi. Na počátku pastvy by měla mít zvířata přístup k balastním krmivům (sláma, seno), aby nedocházelo k indigesci. Je nutné nepřehnojovat pastviny dusíkatými a draselnými hnojivy a dbát na optimální skladbu pastevního porostu (ZAHRÁDKOVÁ, 2009).
3.6.2 Jednoduchá indigesce Mezi nejméně medicínsky závažnou dysfunkci předžaludku patří jednoduchá bachorová indigesce. Vyskytuje se však velmi často a bez výrazných klinických příznaků (MATĚJÍČEK, 2005). Vyvolávající příčinou je náhlá změna krmné dávky (přechod zimní krmné dávky na pastvu),
nevyrovnanost
živin, nedostatek
a nepoměr minerálních
látek,
neodpovídající obsah strukturální vlákniny, zkrmování narušených a kontaminovaných krmiv. V důsledku působení uvedených faktorů je mikrobiální činnost v bachoru snížená, vzniká menší množství TMK a mikrobiálního proteinu, proces trávení je nedokonalý (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). V bachoru se hromadí nestrávené zbytky krmiva, tvoří se toxické látky a motorika předžaludku se snižuje (MATĚJÍČEK, 2005). Prevence spočívá v postupném přivykání na pastvu, v přikrmování zvířat na počátku pastvy slámou, senem a zajištění dostatečného množství minerálních látek ve formě lizů či minerálních směsí v korytech na pastvině (ZAHRÁDKOVÁ, 2009).
3.6.3 Alkalóza bachorového obsahu Onemocnění je vyvoláno zkrmováním píce (pastevního porostu) bohaté na dusíkaté látky, při současném nedostatku lehce stravitelných sacharidů a vlákniny. Vyskytuje se především na začátku pastevního období a v období ke konci pastvy v měsíci září, kdy v důsledku větších srážek pastevní porost rychle obrůstá a má vysokou koncentraci rychle degradovatelných NL, nízký obsah sacharidů a vlákniny. 40
Bezprostřední příčinou vzniku bachorovém alkalózy je vznik velkého množství amoniaku v průběhu bachorovém fermentace. Klinické příznaky jsou zpočátku nevýrazné, dochází ke sníženému příjmu pastevního porostu, ke vzniku průjmu a mírné tympanie. Plně vyvinutá forma onemocnění je charakterizované nechutenstvím, ulehnutím zvířat, hypersalivací, výskytem třesu svalstva a křečemi. Těžká bachorová alkalóza vede často i k úhynu zvířat (ZAHRÁDKOVÁ, 2009).
3.6.4 Otravy jedovatými rostlinami Moderní způsob chovu snížil výskyt otrav rostlinnými jedy, nicméně při zkrmování zeleného krmiva nebo spásání porostů mohou zvířata přijmout jedovaté rostliny. Často jde o rostliny, které mohou způsobit zdravotní poruchy, příjme-li jich zvíře větší množství, dokonce i jen v určitém vegetačním období. Účinnými látkami v nich jsou ve většině alkaloidy, glykosidy, saponiny, organické kyseliny, různé pryskyřice a silice, které se v živočišném organismu uplatňují různým způsobem (KURSA, 1986).
3.7 Choroby dýchacího aparátu 3.7.1 Diktiokaulóza – Plicní červivost Diktiokaulóza je závažné parazitární onemocnění skotu, které se vyskytuje v průběhu pastvy v teplejších a vlhkých oblastech. U telat a jalovic má charakter akutního onemocnění, u krav je průběh většinou chronický. Původcem onemocnění je plicnivka jelení. Lokalizují se v trachei a bronších a vyvolávají bronchopneumonii (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Nákaza se děje krmivem nebo pitím. Spolknuté larvy procházejí slezem, vnikají do tenkého střeva a odtud do lymfatických drah a uzlin. Nakonec se dostávají do krve a odtud do plic, kde dosahují pohlavní dospělosti (NÁGL, RAIS, 1961). Samičky kladou vajíčka, z kterých se již v plicích vyvíjejí larvy. Po vykašlání jsou polknuty a trávicím traktem odcházejí do vnějšího prostředí, kde se dále vyvíjejí a po 5 až 7 dnech se stávají infekčními. Kontaminují pastevní porost a po dlouhou dobu na pastvinách přežívají.
41
Zvířata obtížně dýchají, mají nataženou hlavu, otevřenou tlamu, jsou odplecená a špatně se pasou. Vyskytuje se kašel a hlenohnisavý výtok z nosu. Zvířata mají zhoršenou kondici, srst ztrácí lesk, vyskytuje se anemie. Dochází ke zvýšení teploty, apatii, ulehnutí a při silném stupni infekce k úhynu. V trachei a bronších se nachází velké množství hlenu a červů, plíce jsou zvětšené s různým stupněm zánětu. Terapie je účinná při mírnějším stupni infekce a spočívá v aplikaci anthelmintik, antibiotik a nesteroidních antiflogistik. Prevence spočívá v preventivním odčervování a ve vakcinaci mladého skotu proti D. viviparus (ZAHRÁDKOVÁ, 2009). Velký preventivní význam má asanace a pravidelné střídaní pastvin, popřípadě zavedení dávkové nebo oplůtkové pastvy tak, aby zvířata nezůstávala na jednom místě déle než 5 dní (doba potřebná pro vývoj invazních larev) a nevracela se na stejné místo dříve než po 40 dnech. Okolí napajedel se musí vhodnou úpravou udržovat suché, vlhké okolí vodních struh protékající pastvinou a všechna zamokřená místa mají být ohrazena. Telata a mladý skot se mají pást odděleně od dospělého skotu na nezamořené pastvině (NEJEDLÝ, 1973).
3.8 Choroby cévního aparátu 3.8.1 Babezióza Onemocnění se vyznačuje sezónním charakterem s maximem výskytu v květnu a červnu. Původcem je klíštěnka tuří, parazitující v červených krvinkách napadených zvířat. Zdrojem babeziózy jsou nemocná zvířata, přenašeči četné druhy klíšťat, napadající skot na pastvě, z něhož sají krev. V klíšťatech se cizopasníci množí a při napadení zdravého zvířete vniknou do jeho krve a vyvolají onemocnění (NEJEDLÝ, 1973). Babezie napadají červené krvinky, kde se množí. Po namnožení dochází k poškození krvinky a infekci a poškození dalších krvinek (ANONYM 2, 2007). Inkubační doba je 8 – 14 dní. Průběh může být perakutní, akutní, chronický a inaparentní (KOVÁČ, 2001). Onemocnění začíná zvýšením tělesné teploty na 41 °C, skleslostí, nechutenstvím a poklesem dojivosti. Moč má zpočátku narůžovělou, později červenou až dehtovitě černou barvu. Dostaví se poruchy trávicího a srdečně oběhového 42
ústrojí, březí krávy mohou zmetat. Někdy se mohou objevit křeče svalstva, pokles tělesné teploty pod normál a v několika dalších hodinách dojde k uhynutí. Babezióza může probíhat také atypicky. Z epizootologického hlediska jsou tyto formy nejnebezpečnější, neboť představují skryté zdroje nemoci (NEJEDLÝ, 1973). Terapie je účinná, když se zahájí hned na začátku choroby. V prevenci je potřeba ničit klíště na dobytku akaracidy a použitím různých fyzikálních, chemických nebo biologických metod ničení klíšťat na pastvě (KOVÁČ, 2001).
3.8.2 Katarální horečka ovcí – BLUETONGUE Katalární horečka ovcí (KHO), nazývaná též modrý jazyk, je virová transmisivní choroba ovcí a dalších přežvýkavců přenášena pakomáry rodu Cullicoides (VRTIAK, 1986). Je to nekontagiózní onemocnění, což znamená, že nákaza se nepřenáší ze zvířete na zvíře, ale přenáší jí hmyz sající krev (SEIFERTOVÁ, 2006). Naprosto nečekaně se objevila v létě 2006 v zemích západní Evropy (Holandsko, Belgie, Německo, Francie). Byl zde identifikován sérotyp 8 (BTV-8), který se ještě nikdy předtím ještě v Evropě nevyskytl a který je obvykle zjišťován jen v Keni, Nigérii, ve státech jižní Afriky či ve střední a jižní Americe. Zmíněný sérotyp v západní Evropě navíc vyvolával závažné klinické projevy onemocnění nejen u ovcí, ale i u skotu. V zimě 2007 pak výskyt oznámily ještě dvě další evropské státy (Lucembursko) a na podzim roku 2007 Velká Británie, Dánsko, Švýcarsko a Česká republika. Zdroj infekce v těchto jmenovaných zemích Evropy je zatím nejasný. Předpokládá se, že virus mohl být do těchto míst zavlečen infikovanými importovanými zvířaty ve stádiu virémie a při šíření infekce se uplatnily domácí druhy tiplíků. Někteří autoři nevylučují ani vliv postupného globálního oteplování a s tím související posun tiplíků do severněji položených oblastí a vyšší vnímavost domácích druhů tiplíků k cirkulujícímu viru. Další z uvažovaných možností je zatím nepříliš objasněný tzv. „overwintering“ mechanismus, díky němuž mohou mít tiplíci i virus schopnos přežít chladná zimní období (ZENDULKOVÁ et al., 2008).
3.8.2.1 Původce KHO Původcem KHO je virus z čeledi Reoviridae a z rodu Orbivirus. Po stránce imunologické je velmi různorodý. Až dosud bylo identifikováno 24 sérotypů, 43
označovaných jako BTV-1 až BTV-24, z nichž dvacet je zjišťováno v jižní Africe. Všichni příslušníci toho rodu jsou velmi drobní, dosahují délky přibližně 1 mm a jejich štípnutí je pro všechny hostitele velmi bolestivé (ZENDULKOVÁ et al., 2008) Ze studenomilných tiplíků, například Culicoides absoletus, Culicoides pulicaris nebo Culicoides impactacus je u nás hojně rozšířený zejména prvně jmenovaný druh. Aktivně se rozšiřují do vzdálenosti dvou kilometrů, ale za pomoci větru mohou zdolat i stokilometrové vzdálenosti. Při přenosu větrem záleží na terénu, u členitého terénu jsou vzdálenosti pasivního přenosu kratší. Podmínky přenosu viru závisí na přítomnosti infekčního vektoru a vnímavého zvířete, na množství viru v krevním řečišti a na klimatických podmínkách ovlivňující aktivitu vektoru a přežívání vektoru (WOLF, VOTÝPKA, 2006). Samice potřebuje k dozrání zárodečných vajíček krev. Larva potřebuje ke svému vývoji vlhko (břehy potoků, rybníků, bláto, které může být v okolí farem). Larvy se živí malými organismy a nacházejí se v několika cm pod vodní hladinou (nežijí ve větších hloubkách). Vývoj probíhá přes vajíčko – larvu – kuklu – dospělce, během 2 až 6 týdnů, v závislosti na podmínkách prostředí. Samičky počínají sát krev od vylíhnutí a po nasátí sají každý třetí až čtvrtý den, až do konce života, který zřídka převyšuje 10 dní. Tiplíci mají pravděpodobně dva vrcholy líhnutí, a to květen – červen a srpen – září. Období prosté tiplíků v české republice – od 1.12. do 14.4. (WOLF, VOTÝPKA, 2006).
3.8.2.2 Přezimování viru bluetongue Pakomáří aktivita a množení virů v hmyzím hostiteli ustává při nízkých teplotách, tím se sice přerušuje přenos choroby, ale její ohniska se někdy dále objevují i po klidovém období trvajícím až několik měsíců – což je mnohem déle než jaká je typická délka života dospělce vektora nebo normální období infekční virémie v savčím hostiteli. Přezimování ve hmyzím vektoru – Ačkoliv dospělí jedinci rodu Culicoides jsou mnohem méně tolerantní k teplotám pod bodem mrazu a jsou normálně považování za neschopné přežít více než 10 – 20 dní, tak laboratorní studie naznačují, že jejich délka života může být prodloužena v podmínkách mírné zimy 10 stupňů Celsia až o 3 měsíce.
44
Zima 2006 – 2007 byla vůbec nejmírnější zimou zaznamenanou v Evropě a bylo zachycováno malé množství dospělých tiplíků v průběhu celého zimního období. Přezimování v přežvýkavcích – Virus bluetongue by také mohl přežívat během zimy v populaci přežvýkavců. Existují důkazy podporující myšlenku chronické infekce přežvýkavců virem bluetongue. Při transplacentárních infekcích infikuje virus matku, prostoupí chorion a napadne plod. Protože březost skotu trvá devět měsíců, je možnost viru překonat sezónní bezvektorové období prostřednictvím tohoto mechanismu zcela evidentní a už byla i prokázána. Výsledek byl velmi závislý na období březosti, ve kterém se infekce objevila. Infekce v časném období pravděpodobněji vedla ke zmetání nebo narození mrtvého mláděte, zatímco plody infikované v pozdějším stádiu březosti směřovaly spíše ke zbavení viru. Infekce ve středu březosti, ještě před tím než byl plně vyvinut imunitní systém plodu, vedly někdy k dlouhodobé infekci. Byly navrhovány i různé další mechanismy přezimování viru bluetongue, ale bylo pro ně mnohem méně důkazů než pro již popsané mechanismy (BERAN, 2008).
3.8.2.3 Šíření viru KHO KHO se vyskytuje a šíří pouze v těch lokalitách, kde je přítomen příslušný hmyzí vektor a současně vnímavá populace přežvýkavců. Na přenos infekce mají velký vliv i podmínky vnějšího prostředí, a to především dešťové srážky, teplota a vlhko (ZENDULKOVÁ at al., 2008). Je zřejmě pravděpodobné, že právě letní horka jsou příčinou toho, že mohou vznikat další příznivé podmínky pro existenci tiplíků, kteří tuto nemoc šíří (SEIFERTOVÁ, 2006). V řadě oblastí má proto onemocnění pouze sezonní charakter, protože tiplíky ničí již první silný mráz. Skot obvykle neonemocní, ale může sloužit jako významný a dlouhodobý rezervoár viru (až 100 dnů), a hraje tak důležitou úlohu v šíření infekce. Tiplíci totiž preferenčně vyhledávají skot jako zdroj krve. Další možností šíření jsou přenos semenem býků ve stadiu virémie, transplacentární cestou či živými atenuovanými vakcínami (obsahujícími oslabený virus) při ochranném očkování zvířat (ZENDULKOVÁ et al., 2008).
45
3.8.2.4 Entomologický monitoring Hmyz je lapán do pastí rozmístěných po celém území naši republiky v rámci sledování přenašečů bluetongue. Tento monitoring probíhá po skončení období prostého tiplíků. Na území ČR je rozmístěno 33 pastí. Pasti pracují na principu „černého“ světla (po setmění) a slouží k odchytu hmyzu. Vhodná místa k umístění jsou tam, kde se zdržují zvířata, ale ta se k nim nesmějí dostat. Nejlepší místo je někde v závětří, kde je po setmění past v černočerné tmě (jakékoliv světlo by fotobuňce zabránilo spustit past. K pasti náleží odchytová nádobka naplněná roztokem s obsahem alkoholu, který odchytnutý hmyz konzervuje až do doby vyšetření. V pastech tvoří tiplíci 1/3 z celkem odchyceného množství hmyzu. Počet tiplíků v průběhu roku klesá a stoupá v závislosti na počasí (DUBEN, 2009).
3.8.2.5 Patogeneze a klinické příznaky Tiplíci se infikují sáním krve z těla infikovaných přežvýkavců. Po bodnutí zvířete infikovaným hmyzem dochází nejprve k pomožení viru v regionálních mízních uzlinách. Krevním a lymfatickým řečištěm je virus pak zanesen do sekundárních míst replikace, zvláště do dalších lymfatických uzlin, sleziny, plic a na endoteliální výstelku cév. Cirkulující virus se váže na krevní buněčné elementy a touto cestou nastává jeho šíření v organizmu hostitele. Poškození cévní výstelky má za následek krváceniny a edémy, typické klinické projevy KHO. Patogeneze KHO u skotu se ve srovnání s ovcemi pravděpodobně poněkud liší a spočívá v bezprostřední IgE hypersenzitivní reakci. Mezi různými sérotypy viru KHO existují výrazné rozdíly ve virulenci. Pokud se týče délky trvání virémie (tj. cirkulace viru v krevním řečišti), ovce zůstávají viremické 8 až 15 dnů, skot 1 až 2 měsíce, někdy však i déle (ZENDULKOVÁ et al., 2008). Protilátky je možné detekovat za 7 až 14 dní po nakažení a jsou většinou přítomné do konce života zvířete (WOLF, VOTÝPKA, 2006). Lehčí atypická forma katarální horečky vyskytující se u skotu, koz a volně žijících přežvýkavců je pro svou absenci klinických příznaků zákeřná, protože se může nepozorovaně šířit mezi vnímavými druhy, hlavně ovcemi (JEDLIČKA, 2006). U skotu ke vzniku klinických příznaků obvykle nedochází, pokud se však objeví, mají podobný průběh jako u ovcí (horečka, nechutenství, zvýšená dechová frekvence, výtok z nozder, slzení, salivace, strnulý postoj, edémy na hlavě a v dutině ústní, překrvená sliznice, 46
vředy na jazyku, pyscích, tvrdém patře a zubním lůžku, smrdutý pach, zmodrání jazyka a často částečná nebo úplná ztráta srsti). Navíc jsou popisovány vředovitý zánět kůže, zánět korunky a někdy i krvavý průjem. Nápadný je pokles mléčné produkce. Na mléčné žláze se objevují edémy a překrvení, především na strucích; později se tvoří i na vemeni. Podobně jako na mulci a kolem nozder, jsou i zde pozorovány eroze a strupy (ZENDULKOVÁ et al., 2008). Otoky se mohou rozšířit i na ostatní části těla, zvláště podpaží a slabiny. Degeneruje se též svalstvo. Obvykle jsou krváceniny do rohového pouzdra kopýtek, což je bolestivé a zvířata se odmítají pohybovat a ulehají (SEIFERTOVÁ, 2006). Infekce gravidních zvířat může mít za následek potraty, znetvoření plodů či porody mláďat se sníženou životností (ZENDULKOVÁ et al., 2008).
Obr. č. 5 – Příznaky katarální horečky ovcí (Zendulková a kol., 2008)
3.8.2.6 Léčba a vakcinace V případě KHO neexistuje účinná terapie. Postiženým zvířatům by však měla být poskytnuta podpůrná, symptomatická léčba a měla by být neprodleně přemístěna z pastevních ploch do stájí či přístřešků. Dnem 20.8.2008 bylo nařízeno mimořádnými veterinárními opatřeními Státní veterinární správy ČR všem chovatelům skotu a koz starších 3 měsíců, chovaných jako hospodářská zvířata povinné nouzové očkování proti viru katarální horečky ovcí sérotypu 8 (ZENDULKOVÁ et al., 2008).
47
Vakcinace proti KHO se jeví jako jediné možné a účinné opatření v ochraně před touto nákazou. Až donedávna byly komerčně dostupné pouze živé vakcíny s oslabeným virem, tzv. atenuované. Živé atenuované vakcíny jsou dostatečně imunogenní i schopné navodit silnou protektivní imunitu. Nesou s sebou však řadu nepříznivých vedlejších účinků a rizik. U některých zvířat mohou vyvolat klinické příznaky onemocnění - horečku, edémy hlavy či postižení končetin. U laktujících zvířat může dojít k poklesu mléčné produkce a gravidní zvířata mohou zmetat. Vakcína může mít také teratogenní efekt pro vyvíjející se plod, nedoporučuje se proto vakcinovat březí zvířata. Po imunizaci těmito vakcínami cirkuluje atenuovaný virus po určitou dobu v krevním řečišti zvířete, které se tak může stát potenciálním zdrojem viru pro kompetentní vektory. Z těchto důvodů by proto vakcinace měla probíhat pouze v chladnějších měsících, kdy populace tiplíků a jejich aktivity jsou na nejnižší úrovni. V neposlední řadě živý atenuovaný virus může zmutovat do plně virulentní podoby a být tak schopen způsobit onemocnění (ZENDULKOVÁ et al., 2008). Podle výsledku monitoringu zjišťujeme stále přítomnost viru na našem území, což je argument pro vakcinaci proti bluetongue. Budou-li zvířata (tj. skot, ovce, kozy) zdráva, sající tiplíci se nenakazí a nebudou mít co přenášet. Rok 2010 bude již třetí rok, co se proti katarální horečce ovcí u nás skot, ovce a kozy vakcinují. První vakcinace začala v srpnu roku 2008. Tři roky je minimální období, aby vakcinace měla smysl (DUBEN, 2009).
3.8.2.7 Prevence -
zákaz dovozu zvířat z rizikových oblastí
-
monitoring v chovu skotu a ovcí (klinické vyšetření zvířat, odběr krve k sérologickému a virologickému vyšetření, entomologické sledování tiplíků)
-
regulace doby pobytu na pastvě (zavírání do stájí hodinu před západem slunce a vyhánění na pastvu hodinu po východu slunce)
-
dezinsekce
-
meliorační zásahy ( vysušování půdy, sprajování chovatelsky využívaných ploch)
48
Při výskytu nákazy jsou uplatňována přísná opatření. Dochází k vymezení ohniska o poloměru 20 km a rozsáhlých ochranných pásem (pásmo dozoru je o poloměru 150km (JEDLIČKA, 2006)), která se od sebe liší opatřeními a pro která jsou specifikovány podmínky, za jakých je možné obchodovat se zvířaty a uskutečňovat jejich přesuny (Nařízení Komise [ES] č. 1266/2007 ze dne 26. 10. 2007). Pravidelně se provádí klinické vyšetřování vnímavých zvířat a jsou jim odebírány vzorky pro laboratorní vyšetření. V závažnějších případech se zvířata utrácejí a kadávery se přemísťují do asanačních podniků (ZENDULKOVÁ et al., 2008).
49
4
Závěr Pastva je v mnoha ohledech prospěšná nejen pro zvířata, ale i pro krajinu. U zvířat
jde hlavně o přirozený a zdravý způsob získávání potravy a o pohyb, který pozitivně působí na celý organismus, zejména na končetiny a svalstvo. Důležité však je, aby pastevní porost, na kterém se zvířata pasou, byl po krmivářské stránce kvalitní a zajišťoval dostatek veškerých živin během celého pastevního období a tím se snížili i ekonomické náklady na přikrmování. Zvířata samy o sobě udržují trvalé travní porosty svým ušlapáváním a spásáním porostu. Masný skot se dnes používá hlavně v méně příznivých oblastech, aby zachovával krajinný ráz se zachováním venkovského prostoru. Proto, aby vše fungovalo, jak by mělo, je důležité pastviny udržovat v dobrém stavu a zajistit správné vybavení pastvin přístřešky, napajedly, krmišti, bránami apod. To znamená, sestavovat vybavení pastvin tak, aby se zabránilo veškerým zraněním zvířat, nevytvářelo se prostředí vhodné pro původce chorob (vlhko v přístřešcích, nezpevněná místa u napajedel) a zvířatům se zajistil požadovaný welfare. Cílem je také prevence a tlumení možných nákaz, které se v pastevním chovu skotu vyskytují. Mezi nejdůležitější obranu proti chorobám patří preventivní očkování a odčervení před i po pastvě a podle potřeby i během pastvy. Ošetřovatel zvířat na pastvě by měl rozpoznat včas propuknutí onemocnění a správně zasáhnout pro rychlou léčbu a zamezení rozšiřování choroby. Už při výběru zvířat na pastvu, se vybírají zvířata zdravá, bez příznaků různých onemocnění a řádně odčervená a prohlédnuta. Důležité je také zabránění volně žijící zvěře na plochu pastvin z důvodu, že volně žijící zvěř může být přenašečem chorob. Taktéž trvale travní porosty, kde se volně žijící zvěř pase ve velké míře, by se měly používat ke sklizni sena. Pastevní technika sebou přináší i ekonomické výhody a ušetření pracovní energie při sklizni, krmení a ošetřování zvířat. Pokud se splní veškeré zoohygienické a veterinární opatření při pastevním chovu skotu, stává se pastva jedním z nejlepších způsobů, jak docílit zdravých a dlouhověkých
50
zvířat ve velmi dobré kondici i přesto, že pastva nese svá rizika ve výskytu chorob ve vnějším prostředí a styku s volně žijící zvěří.
5
Seznam použité literatury
ANONYM 1, Chovatelka.cz [online]. 22.06.2007 [cit. 19.04.2010]. Klíšťata a onemocnění
přenosná
z
parazitů
na
psi.
Dostupné
z
WWW:
.
ANONYM 2, Thecattlesite.com [online]. 2010 [cit. 01.04.2010]. Photosensitisation in Cattle.
Dostupné
z
WWW:
.
ANONYM 3, Indiamart.com [online]. 2010 [cit. 01.04.2010]. Cattle feed. Dostupné z WWW: .
ANONYM 4, Webmvc.com [online]. 2010 [cit. 01.04.2010]. Телязиоз крупного рогатого
скота
и
других
животных.
Dostupné
z
WWW:
.
ANONYM 5, Thecattlesite.com [online]. 2010 [cit. 2010-04-01]. Bloat in Cattle. Dostupné z WWW: .
BERAN, O. Osel.cz [online]. 15.09.2008 [cit. 07.01.2010]. Kde přezimuje virus katalární
horečky
ovcí.
Dostupné
.
51
z
WWW:
BUCHGRABER, FIALA, GAISLER - Agroweb.cz [online]. [cit. 15.11.2009]. Vývoj ploch
trvalých
travních
porostů
a
pastva.
Dostupné
z
WWW:
.
DOKTOROVÁ, J. Agroweb.cz [online]. 19.01.2004 [cit. 05.10.2009]. Pastva pomáhá využívat krajinu. Dostupné z WWW: .
DUBEN, J. Vetweb.cz [online]. 2009 [cit. 07.01.2010]. Entomologický monitoring. Dostupné z WWW: .
DUBEN, J. Svscr.cz [online]. 16.07.2009 [cit. 07.01.2010]. Proti katalární horečce i v roce 2010. Dostupné z WWW: .
HAVLÍČEK, Z.; SKLÁDANKA, J.; DOLEŽAL, P.; CHLÁDEK, G.; VESELÝ, P.; RYANT, P.; Pastevní chov zvířat v podmínkách cross compliance. Brno : MZLU v Brně, 2008. 86 s. ISBN 978-80-7375-237-8.
HASMAN, P. Mouchy!. Náš chov. 2009, 05, s. 64.
CHROUST, K. Vetweb.cz [online]. 2007 [cit. 01.07.2009]. Významné ektoparazitózy u našeho
skotu
a
jejich
tlumení.
Dostupné
.
52
z
WWW:
CHROUST, K.; HORÁK, F.; ŽIŽLAVSKÁ, S. Vetweb.cz [online]. 2008 [cit. 19.08.2009]. Význam společné pastvy skotu a ovcí při tlumení parazitóz. Dostupné z WWW: .
JEDLIČKA, M. Agroweb.cz [online]. 08.12.2006 [cit. 05.08.2009]. O legislativě a bluetongue v Seči. Dostupné z WWW: .
JELÍNEK, P.; KOUDELA, K.; et al. Fyziologie hospodářských zvířat. Brno : MZLU v Brně, 2003. 414 s. ISBN 80-7157-644-1.
KOVÁČ, G.; et al. Choroby hovädzieho dobytka. Prešov : MaM, 2001. 874 s. ISBN 8088950-14-7.
KUDRNA, V., et al. Produkce krmiv a výživa skotu. Praha : Agrospoj, 1998. 362 s. ISBN 80-239-4241-7
KULOVANÁ, E. Agroweb.cz [online]. 13.02.2002 [cit. 15.11.2009]. Vývoj ploch trvalých travních porostů a pastva. Dostupné z WWW: .
KURSA, J.; FRAIS, Z.; HERČÍK, J.; KLEIN, Z.; KOLÁŘ, P.; SUCHÝ, P.; Zoohygiena a prevence I. Praha : Vysoká škola zemědělská Praha, 1986. 165 s.
KURSA, J.; FRAIS, Z.; HERČÍK, J.; KLEIN, Z.; KOLÁŘ, P.; SUCHÝ, P.; Zoohygiena a prevence II. Praha : Vysoká škola zemědělská Praha, 1987. 198 s.
53
MATĚJÍČEK, M. Bachorové dysfunkce - nejvýznamější produkční choroby dojnic. VVS Verměřovice. 2005, Jaro, s. 4-5.
NÁGL, F.; RAIS, I.; Pastevní technika. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1961. 410 s.
NEJEDLÝ, J.; Nemoci hospodářských zvířat. Praha : Státní zemědělské nakladatelství, 1973. 368 s. ISBN 07-020-73-04/50.
PAPÁČEK, J. Minerální látky v krmné dávce skotu. Farmář. 2009, 09, s. 22-23.
PAVLŮ, V.; GAISLER, J. Extenzivní pastva a kvalita píce. Úroda : Příloha. 2005, 8, s. 1-3.
POZDÍŠEK ET AL., Agroweb.cz [online]. [cit. 09.08.2009]. Pastva v méně příznivých oblastech. Dostupné z WWW: .
RODRIGUEZ, J.E.; HASSEN, A.; REECY, J. Iastate.edu [online]. 2010 [cit. 01.04.2010]. Infectious Bovine Keratoconjunctivitis (Pinkeye) Study. Dostupné z WWW: .
54
SEIFERTOVÁ, E. Agroweb.cz [online]. 13.09.2006 [cit. 05.08.2009]. Exotická bluetongue není už daleko. Dostupné z WWW: .
STANĚK,
S.
Zootechnika.estranky.cz
[online].
08.01.2009
[cit.
10.03.2010].
Metabolické poruchy u přežvýkavců. Dostupné z WWW: .
VESELÝ, P.; SKLÁDANKA, J. Agroweb.cz [online]. 29.02.2008 [cit. 09.08.2009]. Pastva
v
méně
příznivých
oblastech.
Dostupné
z
WWW:
.
VOLF, P.; VOTÝPKA, J. Svscr.cz [online]. 20.11.2006 [cit. 10.09.2009]. Přenášeč nákazy,
hmyzí
vektor
-
tiplík
(rodu
Culicoides).
Dostupné
z
WWW:
.
VRTIAK, O.J.; HEJLÍČEK, K.; et al. Špeciálna epizootológia 2. Bratislava : Príroda, 1986. 558 s.
ZAHRÁDKOVÁ, R., et al. Masný skot. Praha : Ekonoprint, 2009. 397 s. ISBN 978-80254-4229-6.
ZENDULKOVÁ, D.; DUBEN, J.; SEMERÁD, Z.; ŠATRÁN, P.; . Katarální horečka ovcí : Bluetongue. Praha : Ministerstvo zemědělství, 2008. 20 s. ISBN 978-80-7084734-3.
55
56
