Matky za volantem, aneb "Dítě v autě"

Matky za volantem, aneb "Dítě v autě" Závěrečná práce k postgraduálnímu vzdělávání v oboru Dopravní psychologie.

Mgr. Renata Banášová V Olomouci, červenec 2013

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem předkládanou práci vypracovala sama a že jsem uvedla veškerou použitou literaturu i ostatní zdroje.

Mgr. Renata Banášová

Poděkování: Děkuji svému muži Pavlovi za pochopení, péči a lásku, kterou mi věnuje nejen při mých studijních a pracovních povinnostech. Děkuji svým dvěma dětem Kačence a Marečkovi za trpělivost, se kterou čekají na mé návraty z práce a ze studií a za nadšení a úsměv, se kterou mě vždy vítají. Děkuji slečně Veronice za optimismus a péči, kterou našim dětem věnuje. Děkuji svým rodičům za podporu v mém životě i profesi. Děkuji všem respondentkám za jejich čas, zájem a nadšení pro mé téma závěrečné práce.

Obsah Abstrakt ................................................................................................................................................ 3 Úvod ..................................................................................................................................................... 5 Člověk v roli řidiče .............................................................................................................................. 6 Ztěžující podmínky a situace za volantem ...................................................................................... 6 Emoce ......................................................................................................................................... 6 Somatický stav ............................................................................................................................ 7 Únava .......................................................................................................................................... 7 Hluk ............................................................................................................................................ 7 Žena v roli řidiče ............................................................................................................................. 8 Šestinedělí ................................................................................................................................... 8 Děti na palubě vozu.............................................................................................................................. 9 Vybraná specifika novorozeneckého, kojeneckého a batolecího věku.......................................... 10 Speciální označení vozidel ................................................................................................................. 10 Značení vozu "Dítě v autě" ........................................................................................................... 11 Cíl výzkumu ....................................................................................................................................... 14 Metodologie ....................................................................................................................................... 14 Strukturovaný dotazník ................................................................................................................. 14 Výzkumný vzorek ......................................................................................................................... 16 Výsledky výzkumu ............................................................................................................................ 17 Počet dětí?................................................................................................................................. 17 .................................................................................................................................................. 17 Vaše nejvyšší dosažené vzdělání?............................................................................................. 18 .................................................................................................................................................. 18 Řidičské zkušenosti ....................................................................................................................... 18 Jak často jezdíte sama s dítětem? ............................................................................................. 18 Jak často jezdíte s dětmi trasy do 20 km? ................................................................................. 18 Jak často jezdíte s dětmi trasy od 20 do 50 km? ....................................................................... 19 Jak často jezdíte s dětmi delší trasy (nad 50 km)? .................................................................... 19 Řídila jste stejně často i v době, kdy jste neměla děti?............................................................. 19 Řídila jste stejně dlouhé trasy i v době, kdy jste neměla děti? ................................................. 19 Řídila jste s dítětem i v šestinedělí?.......................................................................................... 20 Chování řidičky za jízdy ............................................................................................................... 20 Mluvíte za jízdy na dítě? .......................................................................................................... 20 Díváte se na dítě ve zpětném zrcátku?...................................................................................... 20 Otáčíte se za jízdy za dítětem? ................................................................................................. 21 Podáváte dítěti za jízdy spadené hračky, jídlo...? ..................................................................... 21 Používáte ve voze speciální kompenzační zrcátko, abyste na dítě dobře viděla? .................... 21 Pocity řidičky za jízdy ................................................................................................................... 22 Když řídíte vůz SAMA, s jakou intenzitou prožíváte tyto emoce ? ......................................... 22 Když řídíte vůz S DÍTĚTEM, s jakou intenzitou prožíváte tyto emoce? ................................. 23 Když řídíte s dětmi, býváte ve voze vystavena nepříjemnému hluku? Jakému? ..................... 25 Řídíte někdy vůz v některém z následujících stavů, aniž byste je mohla nějak ovlivnit? ........ 26 Stane se Vám, že když řídíte s dětmi, dopustíte se drobného PŘESTUPKU a zároveň si myslíte, že byste se tohoto přestupku bez dítěte ve voze nedopustila? .................................... 28 Jaké to bývají? .......................................................................................................................... 28 Značení vozidla ............................................................................................................................. 28 Je Váš vůz označen nějakou značkou oznamující, že vezete dítě?........................................... 28 Když Vy sama vidíte vůz se značením Dítě v autě, znamená to pro Vás něco? ....................... 29 Mělo by být značení vozu vezoucí malé dítě povinné? ............................................................ 29 1

Diskuze............................................................................................................................................... 30 Závěr .................................................................................................................................................. 35 Použitá literatura: ............................................................................................................................... 36

2

Abstrakt Obor Dopravní psychologie se mimo jiné zabývá specifickými skupinami řidičů, jako jsou například řidiči senioři, neslyšící, řidiči se závažným onemocněním či užívající určitou skupinu léků. Tito řidiči mohou v dopravě představovat riziko ohrožení silničního provozu, či zdraví nebo života svého či ostatních účastníků silničního provozu. Jedním z úkolů dopravního psychologa je pak tyto řidiče rozpoznat, zachytit a zhodnotit, zda jsou způsobilí k řízení motorového vozidla, či nikoliv. Nicméně existují i takové skupiny řidičů, kteří mohou pro dopravní provoz představovat sice malé, ale přesto nezanedbatelné riziko, a přesto není žádoucí popř. ani možné jejich výskyt na silnicích eliminovat. Takový řidiči jsou pak zpravidla speciálně označeni (např. řidiči se zdravotním postižením nebo řidiči začátečníci), aby byli ostatní účastníci silničního provozu o této skutečnosti informováni a mohli svou zvýšenou ohleduplností přispět k většímu bezpečí v dopravě. Jednou z takových skupin mohou být řidiči vezoucí na palubě vozu malé dítě, vyžadující během jízdy komunikaci, asistenci a neschopné respektovat základní podmínky pro řízení vozu, jako je klid a ohleduplnost k řidiči. Předložená práce se zabývá otázkou řidičů – rodičů, tj. převážně matek dětí předškolního věku. Zaměření se na matky není přitom náhodné, neboť u nich se dá předpokládat, že častěji své děti převážení samy. Na rozdíl od otců, kteří častěji jezdí s celou rodinou, tedy v přítomnosti matky – dalšího dospělého, který se může dětem v případě potřeby věnovat. Práce se snaží nastínit odpověď na otázku, zda řidiči vezoucí malé dítě mohou tvořit specifickou skupinou řidičů, která za nepříznivých okolností může ohrozit plynulost dopravního provozu. Zjišťuje, zda řidič - rodič má ztížené podmínky při řízení, tedy zda je ohrožena jeho pozornost při řízení jako například v případě, že dítě v autě neustále pláče, křičí nebo se jinak dožaduje pozornosti řidiče. Dále zjišťuje, jaké jsou subjektivní rozdíly v řízení s dítětem a bez něj, a konečně jak často rodiče jezdí se svými dětmi autem popřípadě, zda nějak neomezují frekvenci řízení v době, kdy jsou jejich děti nejmenší. V souvislosti s touto problematikou otevírám otázku, zda má smysl specifické značení vozů s dítětem, případně zda by toto značení nemělo být unifikováno. Pokud řidiči vezoucí dítě nebo děti jsou specifickou skupinou řidičů, která může být pro ostatní účastníky silničního provozu do jisté míry, nebo za určitých okolností ohrožující, měly by být tyto vozy jednotně označeny, stejně jako je tomu například u označení řidič Začátečník, řidič Invalida nebo neslyšící řidič. Navíc otevírám téma formy značení, tedy jakou má mít značení funkci, jak by na toto značení měli reagovat ostatní řidiči, tj. co tato informace pro ně znamená nebo by měla znamenat, a jak se na značení vozů vezoucí dítě dívají v zahraničí. Pro tuto studii byla zvolena jako metodologie polostrukturované rozhovory s matkami. 3

Rozhovory obsahují otázky rozdělené do několika skupin. První skupina otázek zjišťuje fakta o řidičských zkušenostech respondentky, tj. například jak dlouho a jak často respondentka řídí motorové vozidlo, jaké trasy nejčastěji jezdí, jak se učila řídit vůz apod. Další skupina otázek se zabývá problémem klimatu ve vozu a podmínek k jeho řízení, kdy respondentka je ve vozidle sama se svým dítětem popř. dětmi, které veze bez dalšího dospělého spolujezdce, který by se případně dítěti či dětem mohl věnovat. Otázky se také týkají způsobů ohrožení pozornosti při řízení vozu, jako jsou například komunikace s dítětem nebo subjektivní stav řidičky (nevyspání, únava, vyčerpanost, nebo hlad, které často doprovází náročnou péči o dítě). Především mají respondentky za úkol srovnat svůj způsob a podmínky jízdy v případě, když vezou s sebou dítě a v případě, kdy jedou samy nebo pouze s dospělými spolujezdci. Další oblast otázek se týká bezpečnosti dítěte v autě a dodržování pravidel silničního provozu. Tato skupina řeší především problém, zda matka řidička není někdy pod tlakem dětí na palubě (křik, pláč, zvracející dítě) nucena nerespektovat pravidla silničního provozu a jak matka – řidička řeší situaci, kdy se např. dítě vyvlékne z bezpečnostních pásů autosedačky. Konečně poslední skupina otázek se týká problematiky značení „Dítě v autě“, které se v současné době volně používá. Ptám se především na názor řidiček na toto značení, co si od takového značení slibují, a zda samy mají vůz nějak označený.

4

Úvod Předkládaná práce slouží jako pilotní studie – sonda do prostředí a podmínek řidiček matek vezoucí na palubě malé dítě. Velmi často se mluví o podmínkách pro řidiče kamionů, autobusů, ale nikde jsem neslyšela, jaká specifika prožívá řidič, kterému ve voze pláče, nebo křičí dítě, je hladový, nevyspalý a ještě na místo určení nejede včas. Těchto řidičů je hodně, jsou na silnicích denně, někdy i několikrát, jezdí krátké i dlouhé trasy a jsou ve voze vystaveni podmínkám, které snadno odvedou pozornost od řízení. Co doopravdy prožívají? Jak to v takovém voze většinou vypadá? Co všechno k řízení navíc musí zvládat? Za jakých podmínek jezdí? A pokud je klima pro tyto řidiče nepříznivé, je vyšší pravděpodobnost, že zaviní dopravní kolizi, přestupek či dokonce nehodu. Jedinou možností, jak s touto skupinou řidičů v silniční dopravě počítat je upozornit ostatní řidiče, že za volantem sedí člověk, který nemusí mít pro řízení ideální podmínky. Značení vozidel "Dítě v autě" je u nás v současné době spíše dekorativní záležitostí a věcí dobrovolnosti. Značení je nejednotné a často nelze ani rozpoznat, že jde o značku upozorňující na tento fakt. Vozy takto označené nemusí být nijak respektovány, nemají úlevy v parkování a vůbec toto značení nemá žádnou praktickou funkci. Otázkou je, zda je to tak v pořádku. Tato práce se snaží podívat právě na tuto skupinu řidičů resp. řidiček blíže a zjistit, zda by nestálo za úvahu zvážit možnost legalizace tohoto značení, jeho unifikaci a jasná pravidla jeho užívání. Domnívám se, že by se tímto krokem o něco více projasnila situace na silnicích, řidiči by na první pohled poznali, koho na cestách potkávají a co mohou očekávat. Mohla by o něco více klesnout nehodovost a mohla by tak být podpořen klid a plynulost na silnicích. Nicméně, jak jsem již předeslala, tato práce slouží pouze jako malý exkurz do této oblasti, nápad a podnět k zamyšlení, zda má smysl se touto cestou vydat.

5

Teoretická část

Člověk v roli řidiče Silniční doprava, jak ji dnes známe, čím dál více řeší otázku vztahu mezi technikou a lidským faktorem. Motorová vozidla se neustále zdokonalují, narůstá silniční síť a vzrůstá rychlost i hustota silničního provozu. Otázkou je, zda člověk vůbec je schopen čelit těmto náročným podmínkám a neustále se jim přizpůsobovat. Automobily i charakter silničního provozu může být jakýkoliv, ústřední roli zde hraje člověk. Jsou známy charakterové rysy, které jsou nutné k vykonávání pozice řidiče. V osobnosti bezproblémového řidiče stojí vyrovnaná struktura, emotivní stabilita, přizpůsobivost, sebeovládání, přiměřená sebedůvěra a tak dále. Osobnostní předpokalady jsou však jen malou součástí řidiče. Komplexní kapacitu člověka pro činnost řidiče tvoří minimálně stejnou měrou aktuální zdravotní, především senzorický stav, dále schopnosti, dovednosti, znalosti, zkušenosti a morální vlastnosti. A dále také prostředí, ve kterém vůz řídí1. V ideálním stavu by mělo být ovlivnitelné prostředí přizpůsobeno konkrétním charakteristikám daného řidiče. V případě, kdy řidič vyhodnotí svou aktuální sníženou schopnost řídit automobil, měl by mít možnost volby, zda za volant sedne či nikoliv. Bylo by to ideální zodpovědné rozhodnutí, v kterém bychom měli řidiče podporovat a oceňovat je za něj. V praxi tomu tak nebývá. Řidiči často jezdí v neuspokojivém emočním stavu, ve špatném somatickém stavu, v nepříjemném prostředí ve voze, v době, kdy řídí, vykonávají i činnosti, které k řízení nepatří.

Ztěžující podmínky a situace za volantem Emoce Nejnebezpečnějšími pocity s negativní konatcí, které řidiči prožívají, bývá úzkost, strach, úlek, nějaký druh napětí, očekávání a forma agrese. Člověk bohatě prožívající takovéto pocity mívá za volantem potíže s koncentrací. Pocity se mu vměšují do myšlení, vnímání a hodnocení situcí. Mívá nevyvážené rozhodování a reagování- může jednat zkratkovitě, nebo s prodlevou, tedy nepřiměřeně dopravní realitě a odlišně od svého řidičského chování za normálních podmínek. S touto kapitolou jistě souvisí i otázka individuální frustrační tolerance, ale zároveň i zdroje, které mohou tyto emoce vyvolat1. Není možné eliminovat řidiče s nízkým prahem frustrační tolerance, ale je možné se zamyslet nad zdroji těchto pocitů a nad tím, jak snížit riziko nehod způsobených takovýmto prožíváním.

6

Somatický stav Somatický stav je subjetivní, ale i objektivní měřítko aktuální kompetentnosti k řízení vozidla. Kromě velkých chronických chorob, jako je diabetes mellitus, hypertenzní nemoc, deprese a podobné, je nutné upozornit na akutní, přesto obtěžující stavy, ve kterých řidiči často vůz řídí. Jsou to nejrůznější akutní bolesti hlavy, zad, zubů, dále akutní chřipkové nemoci, zvýšená teplota, nevolnosti. Nepříznivý tělesný stav může mít mnoho podob a hloubek, avšak pouze jeden důsledek – nedostatek pozornsti, koncentrace na silniční provoz, v případě bolesti někdy i fyzickou neschopnost vozidlo řídit. Řidič se v těchto stavech často soustředí spíšena své vnitřní pocity, než aby plně sledoval provoz na silnici a je velmi snadné způsobit dopravní kolizi nebo dokonce nehodu. V těchto situacích je zároveň nutné dát pozor na kompatibilitu léků tišících bolest s řízením vozidla1.

Únava Únava - ztráta výkonnosti a pokles vigilance bývá řidiči často podceňována a její signály nejsou brány vážně. Únava přichází většinou pozvola a plíživě a člověk zaujatý prací si ani nemusí jejích příznaků všimnout. Varovné signály nastupující únavy nejen za volantem jsou například oslabená zraková ostrost, méně koordinované pohyby, zpomalené dýchání, sucho v ústech, napětí ve svalech, ztěžklá víčka, apatie, slabost, v autě pak navíc dojem vyšší rychlosti,než ukazuje tachometr či potíže v řazení rychlostí. Únava může nastat během dlouhé jízdy jednostranným zatěžováním smyslových orgánů, nebo můžeme vědomě či nevědomě s únavou do vozu už nastupovat1. Proti únavě je jen jedniný lék – pravý blinkr a nejbližší parkoviště2. Pokud pociťujeme známky únavy již před nasednutím do vozu, je nutné sebekiticky zhodnotit své možnosti, schopnosti a nutnost jízdy. Únava je výrazným činitelem v dopravě. Podle odhadu dvě pětiny všech nehod lze připsat únavě. Statistika tuto příčinu sice neuvádí, nicméně podíl vyčerpání se dá odvozovat i z nevhodného předjíždění, jízdy v protisměru, nedodržení bezpečné vzdálenosti mezi vozidly a nedání přednosti v jízdě1.

Hluk Nepříjemně vnímaný hluk může být pro řidiče dalším rušivým elementem v kabině vozu. Hudba či mluvené slovo vybrané v souladu s osobnostním založením řidiče a jeho aktuálního stavu, může stimulovat, uklidňovat a vytvářet pro řidiče příjemné postředí pro zodpovědnou činnost. Nebezpečnou se zvuková kulisa stává v momentě, kdy je řidičem nevyžádaná a způsobuje stresující prostředí. Hlučné prostředí prohlubuje únavu a podporuje nesoustředěnost a podrážděnost 1. Takovým specifickým hlukem v kabině vozu můžebýt právě dlouhotrvající pláč, křik či hádky dětí. 7

Potom se k výše jmenovaným pocitům může navíc přidat strach o dítě, úzkost, vztek a další emoce.

Žena v roli řidiče Mezi specifické parametry osobnosti řidiče se v poslední době začalo uvádět i jeho pohlaví. Existuje teorie, podle které cestování automobilem prožívá každé pohlaví jinak. Muž by rád jízdu vychutnal, občas se i předvedl a zasoutěžil si. Cíl jízdy u většiny motoristek je pouze přepravit se bez úhody z místa na místo. Podle PET vyšetření se při koncentraci na jednu činnost u mužů aktivizuje mnohem menší část mozku, než u žen. Ženy mnohem více kombinují emoce s logickým myšlením. Emoce tak mohou snadno racio překrývat a výrazně ovlivňovat chování a reagování. Znamená to tedy, že žena má větší predispozice k podléhání emocem a jednání prodle aktuálního emočního stavu, než muži1.

Šestinedělí Specifickým obdobím, kterému je vodné se věnovat, je šestinedělí. Jedná se o období prvních šesti týdnů po porodu, kdy se žena i dítě adaptují psychicky i fyzicky na nový stav. U matky dochází pozvolna k hormonálnímu zklidnění, které může být provázeno bouřlivým emočním doprovodem. Tento stav může mít několik forem. Nejlehčí formě se říká poporodní blues. Poporodní blues potká až 70 % šestinedělek. Jedná se o přechodný stav kolísání nálad, plačtivosti, zvýšené přecitlivělosti, úzkosti, psychické lability s poruchou komunikace s okolím. Je specifické tím, že se lítostivé emoce objevují v situacích, kdy se u ní nikdy neobjevovaly. Jsou neodklonitelné, neovlivnitelné a racionálně nevysvětlitelné a trvají různě dlouhou dobu. K příčinám vzniku patří náhlé hormonální změny a fyzické vypětí. Tento stupeň psychického stavu není potřeba léčit s pomocí psychiatra nebo léků, samovolně odezní. Další formou je tzv. poporodní deprese. Tento stav postihuje asi 10 % šestinedělek. Objevuje se kdykoli v období do 1 roku po porodu. Symptomy se neliší od klasické deprese. Projevuje se pocitem selhání, úzkostí, strachem ze samoty a sociální izolace, objevuje se bezmoc a beznaděj, nechuť cokoli dělat. Tento stav nelze zvládnout bez psychoterapie a psychiatrické medikace. Nejtěžší formou je tzv. laktační psychóza postihuje zhruba 0,1% šestinedělek. Jedná se pravděpodobně o druh schizofrenie. Dříve se dávala do souvislosti s prolaktinem, hormonem působícím na tvorbu mateřského mléka, na laktaci. Tato souvislost však nebyla potvrzena. První příznaky se projevují nejčastěji 2.nebo 3.den po porodu. Je to stav nebezpečný jak pro matku, tak pro dítě. Převládá u matky úzkost s maniodepresivními atakami (střídání nadměrné radosti a nadměrného smutku) a halucinacemi. Předporodní psychóza a psychiatrické onemocnění v anamnéze zvyšují riziko jejího vzniku. Tento stav se neobejde bez léčby psychiatra. 8

Tyto stavy se mohou během šestinedělí prolínat, měnit, vracet, bývají nevyzpytatelné a mohou šestinedělku přepadnout v jakékoliv situaci3.

Děti na palubě vozu V dnešní době je samozřejmé, že je dítě na palubě vozu vždy připoutáno v adekvátní autosedčce a to až do věku zhruba 10let. Zákon o povinnosti přepravovat děti pouze v autosedačkách u nás platí od 1. května 2008 (Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), část první, Hlava II, Díl 1, § 6 upravuje povinnost užití dětských autosedaček ve vozidle). Výjimkou jsou vozidla taxislužby při jízdě v obci. Při ní postačuje připoutání dítěte bezpečnostním pásem. Autosedačky však byly používány ještě před uzákoněním této povinnosti. První autosedačky byly určeny hlavně k tomu, aby se děti ve vozidle příliš nepohybovaly a viděly lépe z oken. Na bezpečnost se tolik nedbalo. Přirozeným vývojem z těchto autosedaček používaných v 60. letech vznikly sedačky s pultem nebo bezpečnostním nárazníkem. V 70. letech zavedla společnost Britax Romer velmi úspěšnou sedačku Romer Peggy a sedačky tohoto typu se staly většinovou normou v oboru. V průběhu času se však bezpečnost v automobilech stala důležitějším tématem pro rodiče i děti8.

Z povinnosti poutat dítě do autosedačky plyne velká výhoda v bezpečnosti. Výrazně se zvýšila rychlost automobilů i jejich počet na silnicích a takovýto krok je nevyhnutelný. Na druhou stranu malé dítě tento aspekt těžko chápe a své připoutání může vnímat jako omezení svobody, proti kterému se batole již dokáže intenzivně bránit.

9

Vybraná specifika novorozeneckého, kojeneckého a batolecího věku Novorozenecký věk označuje věk dítěte po zhruba 1 měsíc od narození. Pro toto období jsou charakteristické krátké epizody obdění a dlouhé epizody spánku. Bdělý stav slouží převážně k naplňování potřeb. Dítě není schopno tyto potřeby odložit a říká si o ně hlasitým pláčem. V tomto období se utváří denní a noční rytmus dítěte. Kojenecké období je obdobím od 1 měsíce věku do 1 roku. V tomto období se postupně prodlužuje doba bdění, dítě má větší zájem o okolí a vyžaduje podněty. Postupně se zdokonaluje úchop, učí se manipulaci s předměty. V tomto období však stále převažuje orientace na uspokojování vlastních potřeb. Typická je koncentrace na jídlo, teplo a tělesnou pohodu a aktivní a neústupné vyžadování jejich uspokojení. Batolecí věk zahrnuje dobu od 1 roku do 3 let života dítěte. Pro toto období je typické osamostatňování se a prvotní vývoj osobnosti dítěte. Dochází k uvolňování vazeb, batole je samostatnější a aktivnější. Začíná se rozvíjet řeč. V tomto období se rozvíjí vědomí sebe sama, které se projevuje mimo jiné i potřebou sebeprosazení, které může mít i charakter negativizmu4.

Speciální označení vozidel Zákon (§ 67 zákona č. 361/2000 Sb.) umožňuje použít speciální označení vozidel, jejichž řidič či posádka nese nějaká specifika či omezení. Umožňuje označit vozy vezoucí na palubě tělesně postižené osoby (obr. 1), dále vozy, které jsou řízeny osobou sluchově postiženou (obr. 2) a dále autobusy přepravující děti (obr. 3). Pro tyto vozy, pokud jsou řádně označené, platí adekvání úlevy v dodržování pravidel silničního provozu. Například v jednotlivých případech a je-li to naléhavě nutné, mohou řádně označená vozidla vezoucí tělesně postiženou osobu vjíždět i tam, kde je značka „Zákaz vjezdu“ omezena dodatkovými tabulkami, či vjíždět do prostor označených značkou "Pěší zóna". Za autobusem s označením "Označení autobusu přepravujícího děti", který zastavil v označené zastávce, musí řidič jiného vozidla zastavit vozidlo. Pokračovat v jízdě může až po odjezdu autobusu ze zastávky. Řidiči protijedoucích vozidel musí přihlédnout k možnosti vběhnutí dětí do vozovky a jízdu přizpůsobit tak, aby děti nebyly ohroženy5. Obr.1

Obr. 2

Obr.3

10

Dalším specifickým značením je "Označení vozidla řízeného řidičem začátečníkem", obr. 4. Vozy označené touto značkou sice nemají žádné úlevy v dodržování silničního provozu, nicméně jedná se v mírných nuancích standardizovanou značku nesoucí jasnou informaci. Ostatní řidiči tedy na první pohled ví, že se jedná o řidiče s omezenými zkušenostmi a schopnostmi a dají se očekávat řidičské chyby. Je tedy nutné být k tomuto řidiči ostražitý a trpělivý.

Obr. 5

Značení vozu "Dítě v autě" Označení vozu vezoucí dítě není v současné době v ČR povinné, ani doporučené. Poprvé bylo použito v roce 1984 v USA firmou Safety 1st Corporation, která vyrábí dětské autosedačky. Během roku se tento způsob značení dostal do Velké Británie, odtud dále do Evropy a Asie. Značení se stalo velmi populární a módní záležitostí. Již tedhy se rozmohly různé modifikace a parodie, které stíraly původní záměr značení. Přestože původní firma vyslala varování a poukázala na účel značení, nadále se šíří nejrůznější modifikace a matoucí varianty6. Pro vyhledávání varinat tohoto značení jsem použila Google vyhledavač v českém, anglickém, španělském a maďarském jazyce. Existuje několik skupin typů tohoto značení a liší se i četnost jejich nabídek v různých jazycích. Některé firmy i nadále vydávají tyto značky za účelem především informovat a varovat ostatní řidiče. Tyto značky si zachovávají chrakter dopravního značení a používají výstražné barvy. Je to buď červený trojúhelník s bílým polem uvnitř a textem či schematickým obrázkem, nebo žlutý kosočtverec s černým textem, obr. 6. Takovéto značení je nejvíce vidět v anglickém či španělském jazyce. V maďarském jazyce není značení „Dítě v autě“ příliš rozšířeno vůbec, a pokud se objeví, tak je to právě v této variantě. obr.6

11

V českém jazyce je také takový typ hojně využíván, nicméně především ve variantě za použití jména konkrétního dítěte, obr.7. Otázkou je, zda takovéto značení s konkretizací, případně s reálnou fotkou plní funkci spíše matoucí, odvádějící pozornost, nebo může zda vyvolat dojem reálného dítěte a tím spíše budou ostatní řidiči ohleduplní. Obr. 7

Převážně v češtině je aktuálně populární i značení, u kterého je jeho funkce sporná. Jsou to samolepky, které se umisťují přímo na karoserii, a mají pouze obrysový schematický tvar dítěte, nejčastěji doplněný jménem, či stručným textem. Toto značení se vyskytuje i ve variantě s reflexním pozadím či v symboličtější informační variantě. Sporné je zde umístění samolepek a informační obsah některých variant. Příklady tohoto typu v obr.5 Obr. 8

Na opačném konci této škály jsou značení, u kterých je

jejich funkce plně překryta

estetickým záměrem, nebo reklamou firmy. Tento druh značení se vyskytuje nejčastěji v českém či španělském jazyce,obr.9. Obr.9

12

V anglickém jazyce se značení ve většině případů drží alespoň základních pravidel, které plní výstražnou či informační funkci. Setkáváme se často s variantami barvy, doplnění či variantami textu, nicméně málokdy je původní záměr plně setřen,obr.10. Obr.10

Jak bylo výše zmíněno, označení vozu přepravující malé dítě není nijak uzákoněno, tudíž majitelé vozů si s tímto či jiným záměrem mohou na své auto nalepit téměř cokoliv. Proto se na silnicích mohou objevovat i takové výstřelky, které mohou úplně odvádět pozornost řidičů, aniž by v nich vyvolaly jakýkoliv pocit ohleduplnosti. Jedná se spíše o estetické záležitosti, doplňky a samolepky s vtipným obsahem. Vyskytují se i matoucí značení, která na první pohled vypadají, jako nejběžnější značení, oznamující přítomnost dítěte v autě, avšak informují o opaku, či o něčem úplně jiném. Řidiči pak mohou být zmatení, originální značení by mohli začít přehlížet a i minimální funkce, kterou nyní tato značka má, by mohla být znehodnocena,obr. 11. Obr.11

13

Praktická část

Cíl výzkumu Výzkumná část je zaměřena na zmapováníní klimatu osobních vozů přepravujících malé děti. Zaměřuje se na společné rysy matek-řidiček, jejich zkušenosti a motivace k řízení. Dále jak často jsou tyto vozy na silnicích, co všechno může řidičky rozptylovat a rušit jejich plné soustředění na řízení. To vše z toho důvodu, aby bylo zjištěno, zda je vhodné či nutné na tyto vozy nějak upozornit, dát najevo ostatním řidičům, že tento vůz nemusí být řízen za klidných stabilních podmínek a může snadno dojít k pochybení řidiče. Výzkumé otázky:

1. Jaký je charakter matek-řidiček vyskytující se na silnicích, jaká je jejich řidičská zkušenost a četnost na silnici? 2. Jaké je klima ve voze, vezoucí malé dítě/děti? Ohrožuje toto klima bezpečné vykonávání funkce řidiče? 3. Jaký je aktuální stav značení vozů vezoucí malé dítě/děti? Jaký mají na toto značení názor samy matky-řidičky?

Cílem výzkumu je zhodnotit vhodnost či nutnost označovat vozy vezoucí malé dítě na palubě jednotným informačním značením.

Metodologie Metodologií výzkumu byla zvolena kvantitativní studie. Použit byl strukturovaný dotazník. Aby bylo docíleno co největšího výzkumného vzorku, byl dotazník umístěn pomocí aplikace Google disk na internetové stránky a respondentky byly osloveny mimo jiné i pomocí sociální sítě.

Strukturovaný dotazník Dotazník předkládaný respondentkám byl rozdělen do několik částí. První část byla zaměřena na obecné údaje matky-řidičky. Tato část zjišťovala: 

věk respondentek



počet dětí a věk dětí



věk,ve kterém se učily řídit a věk, kdy začaly pravidelně řídit.

14

Další část se zaměřila na charakter jízd: 

jak často a jak dlouhé trasy řídí s dětmi, spolu se srovnáním délky trasy a častosti řízení v době, kdy děti ještě neměla – tímto bylo zjišťováno, zda tyto řidičky nebyly mateřstvím nuceny prodloužit či jinak změnit svůj charakter cest za volantem.



zda řidičky řídily ve velmi citlivém období šestinedělí.

Následující část byla zaměřena zda a v jaké míře řidička vykonává činnost odvádějící pozornost od dítěte. 

série otázek, zda s dítětem při jízdě komunikují, sledují ve zpětném zrcátku, otáčí se k němu, či podávají hračky



zda ví o možnosti kompenzačního zrcátka,aby na dítě dobře viděly, a zda ho využívají.

Další část se zaměřuje na pocity řidičky, na atmosféru a klima v autě. Tyto otázky jsou srovnávány s jízdou bez dítěte. 

Zkoumanými pocity jsou strach, úzkost, napětí, úlek a vztek,



zkoumané tělesné prožitky jsou únava, hlad, žízeň, různé typy bolestí a zvýšená teplota,



dotaz na nepříjemně vnímaný hluk ve voze.

Další otázky zkoumají bezpečnost pohybu na silnici 

zda a v jaké míře se řidička dopouští přestupků v silničním provozu, případně kterého nejčastěji.

Poslední skupina otázek se týká značení vozu "Dítě v autě" 

zda má respondentka vůz označen



zda je se svým značením spokojena



co od značení očekává



zda by podle jejího názoru mělo být značení povinné a co by ze značení mělo plynout.

15

Výzkumný vzorek Výzkumným vzorkem jsou matky-řidičky vozící na palubě vozu samy alespoň jedno své dítě mladší 3let. Matky byly zvoleny ze dvou důvodů. První důvod je ten, že v našich podmínkách jsou to právě ženy, které zůstávají na mateřské a rodičkovské dovolené a tráví s dětmi více času, než muži. Je tedy i více pravděpodobné, že právě ony řídí samy s dítětem/dětmi častěji, než otcové. Druhým důvodem byl ten, že tyto matky jsou více dostupné k takovému průzkumu, než otcové, kteří jsou více zaneprázdněni zaměstnáním. Jistě je zde na místě otázka srovnání těchto dvou skupin řidičů. Podmínkou pro zařazení do výzkumu bylo alespoň jedno dítě ve věku do 3 let. Podle vývojové psychologie je kojenecké a batolecí období charakterizováno výraznou nesamostatností a zároveň bouřlivým obdobím vývoje vlastní vůle. S dětmi staršími je již většinou možná domluva a riziko nutnosti pečovat za jízdy o dítě klesá.

16

Výsledky výzkumu Výzkumu se zúčastnilo celkem 308 matek-řidiček. Váš věk?

18-20 0 0% 21-25 29 9 % 26-30 108 35 % 31-35 127 41 % 36-40 34 11 % 41 a více 10 3 %

Počet dětí? 1 164 53 % 2 114 37 % 3 24 8 % více než 3 6 2%

V kolika letech jste se učila řídit auto?

17-20 225 74 % 21-25 62 20 % 26-30 14 5 % 31-35 5 2% 36-40 0 0% 41 a víc 0 0%

17

Od kolika let pravidelně řídíte? 18-20 134 44 % 21-25 108 35 % 26-30 49 16 % 31-35 15 5 % 36-40 0 0% 41 a více 0 0%

Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? Základní 4 1% Vyučená 39 13 % Středoškolské 146 48 % Vyšší odborné 22 7 % Vysokoškolské 96 31 %

Řidičské zkušenosti Jak často jezdíte sama s dítětem? denně 98 32 % 3-4x týdně 117 38 % 1x týdně 60 19 % 1x za dva týdny 19 6 % méně často 14 5 %

Jak často jezdíte s dětmi trasy do 20 km

1 5 2% 2 19 6 % 3 44 14 % 4 47 15 % 5 192 63 % v 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často 18

Jak často jezdíte s dětmi trasy od 20 do 50 km?

1 20 7 % 2 85 28 % 3 123 40 % 4 48 16 % 5 31 10 % 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Jak často jezdíte s dětmi delší trasy (nad 50 km)?

1 77 25 % 2 131 43 % 3 64 21 % 4 21 7 % 5 13 4 % 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Řídila jste stejně často i v době, kdy jste neměla děti?

ano 140 46 % ne, častěji 78 26 % ne, méně často 87 29 %

Řídila jste stejně dlouhé trasy i v době, kdy jste neměla děti?

ano 178 59 % ne, delší 74 25 % ne, kratší 48 16 % 19

Řídila jste s dítětem i v šestinedělí? Ano, často 135 44 % Ano, vyjímečně 103 33 % Ne 71 23 %

Chování řidičky za jízdy Mluvíte za jízdy na dítě?

1 3 1% 2 22 7 % 3 67 22 % 4 79 26 % 5 136 44 % 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Díváte se na dítě ve zpětném zrcátku?

1 2 3 4 5

34 35 91 65 82

11 % 11 % 30 % 21 % 27 %

1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

20

Otáčíte se za jízdy za dítětem?

1 79 26 % 2 123 40 % 3 66 21 % 4 23 7 % 5 16 5 % 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Podáváte dítěti za jízdy spadené hračky, jídlo...?

1 176 57 % 2 74 24 % 3 30 10 % 4 14 5 % 5 13 4 % 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Používáte ve voze speciální kompenzační zrcátko, abyste na dítě dobře viděla?

Ano 27 9 % Ne, ale vím, že je tato možnost 170 55 % Ne, ani nevím, že je tato možnost 111 36 %

21

Pocity řidičky za jízdy Když řídíte vůz SAMA, s jakou intenzitou prožíváte tyto emoce ? Strach: 1 157 51 % 2 100 32 % 3 37 12 % 4 9 3% 5 5 2% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Úzkost: 1 218 71 % 2 65 21 % 3 17 6 % 4 4 1% 5 3 1% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Úlek: 1 161 52 % 2 115 37 % 3 24 8 % 4 7 2% 5 1 0% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

22

Vztek: 1 108 35 % 2 104 34 % 3 61 20 % 4 22 7 % 5 13 4 % 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Napětí: 1 151 49 % 2 111 36 % 3 35 11 % 4 7 2% 5 4 1% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Když řídíte vůz S DÍTĚTEM, s jakou intenzitou prožíváte tyto emoce? Strach: 1 2 3 4 5

78 95 72 37 21

26 % 31 % 24 % 12 % 7%

1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

23

Úzkost: 1 158 52 % 2 84 28 % 3 39 13 % 4 15 5 % 5 9 3% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Úlek: 1 127 42 % 2 108 35 % 3 48 16 % 4 17 6 % 5 5 2% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Vztek: 1 94 31 % 2 103 34 % 3 77 25 % 4 20 7 % 5 8 3% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

24

Napětí: 1 105 35 % 2 106 35 % 3 60 20 % 4 21 7 % 5 11 4 % 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Když řídíte s dětmi, býváte ve voze vystavena nepříjemnému hluku? Jakému?

Ne, nic takového s dětmi neprožívám 174 46 % Křik 58 15 % Pláč 95 25 % Hádky dětí 39 10 % Ostatní 12 3 %

25

Řídíte někdy vůz v některém z následujících stavů, aniž byste je mohla nějak ovlivnit? Únava: 1 103 34 % 2 120 39 % 3 65 21 % 4 13 4 % 5 6 2% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často Hlad: 1 78 25 % 2 127 42 % 3 77 25 % 4 15 5 % 5 9 3% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často Žízeň: 1 80 26 % 2 126 41 % 3 77 25 % 4 17 6 % 5 8 3% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Bolest hlavy: 1 138 45 % 2 115 38 % 3 38 12 % 4 11 4 % 5 4 1% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často 26

Bolest zad: 1 156 51 % 2 89 29 % 3 39 13 % 4 14 5 % 5 6 2% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Zvýšená teplota: 1 187 62 % 2 93 31 % 3 19 6 % 4 3 1% 5 2 1% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

Jiný tělesný subjektivně nepříjemný stav: 1 187 63 % 2 83 28 % 3 20 7 % 4 5 2% 5 4 1% 1 – vůbec ne, 2 - zřídka, 3 - středně často, 4 - celkem často, 5 - velmi často

27

Stane se Vám, že když řídíte s dětmi, dopustíte se drobného PŘESTUPKU a zároveň si myslíte, že byste se tohoto přestupku bez dítěte ve voze nedopustila?

1 167 54 % 2 88 29 % 3 39 13 % 4 8 3% 5 5 2%

Jaké to bývají?

Žádné Jízda křižovatkou na červené světlo Překročení rychlosti Nerespektování dopravní značky týkající se parkování Nerespektování dopravní značky týkající se směru jízdy ("jednosměrky...) Ostatní

Značení vozidla Je Váš vůz označen nějakou značkou oznamující, že vezete dítě?

28

128 42 % 9 3% 120 39 % 32 10 % 6

2%

12

4%

Ano, jsem se svým značením spokojena 106 35 % Ano, ale nejsem se svým značením 13 4 % spokojena Ano, ale je mi jedno, jak je můj vůz označen 18 6 % Ne, nechci mít vůz označen 102 33 % Ne, ale chci mít vůz označen 68 22 %

Když Vy sama vidíte vůz se značením Dítě v autě, znamená to pro Vás něco?

Ne 117 38 % Ano, dávám větší pozor 181 59 % Ostatní 8 3%

Co od značení vozu vezoucí malé dítě očekáváte?

Nic 97 30 % Zvýšenou pozornost ostatních řidičů 211 65 % Shovívavost policistů 5 2% Větší práva v silničním provozu 2 1% Ostatní 9 3% Mělo by být značení vozu vezoucí malé dítě povinné?

Ano 113 37 % Ne 111 36 % Nevím 83 27 %

29

Diskuze Průzkumu se tedy zúčastnilo celkem 308 respondentek většinou ve věku 26-35let, ve většině případů středoškolsky či vysokoškolsky vzdělané. Jedná se tedy o vzdělané zralé ženy. Vůz se učily řídit v naprosté většině případů v době mladé dospělosti ihned po dosažení 18roku života. Dá se tedy předpokládat, že byly k držení řidičského průkazu motivovány jinak, než nutností přepravy potomka. Období, kdy respondentky začaly aktivně řídit přechází až do věku 25 let, což mohlo být období, kdy začaly být ekonomicky nezávislejší a mohly si koupit vlastní automobil, či právě zvažovaly pořízení dítěte. Jednou z otázek, kterou jsem se zabývala, byla otázka, jak často matky se svými potomky vyjíždějí na silnici. Výsledkem je, že se na silnici vyskytují nejčastěji denně či 3-4x týdně, což je celkem často. Nejčastěji však jezdí krátké trasy do 20km, dlouhé trasy nad 5km včak nejsou výjimkou. Tuto otázku však doplňuje fakt, že respondentky ve většině případů takto frekventovaně jezdily i v době, kdy děti neměly. Dá se tedy říci, že jsou na takové cesty zvyklé a tento způsob cestování pro ně nemusel být novinkou. Specifickou otázkou, kterou jsem zjišťovala, byla otázka týkající se období šetinendělí. O aspektech a rizicích tohoto období se zmiňuji v teoretické části. Dalo by se předpokládat, že novopečené maminky budou poučeny o klidovém režimu, péči o sebe sama a nebudou se vystavovat stresu, kterou pozice řidičky bezesporu nese, navíc se svým novorozenětem na palubě vozu. Z průzkumu však vychází přesný opak. Respondentky řídily vůz se svým dítětem v období šetinedělí v 77% a ze 44% velmi často. Určitě záleží na subjektivním stavu matky-řidičky, jejich řidičských zkušenostech a také na nutnosti vůz řídit. Existují naprosto bezproblémová období šestinedělí, bez psychických i fyzických komplikací, nicméně, je vhodné mít na paměti rizikovost tohoto období. Narození dítěte je vždy citlivou záležitostí, která matku ovlivní. Bylo by jistě dobré zjistit, proč tyto ženy v tomto období řídily, zda musely, či chtěly, jak se u řízení cítily. Jelikož jsem neočekávala takovýto nárůst kladných odpovědí k této otázce, nenapadlo mě tuto variantu rozvinout. Skupina otázek zjišťující chování řidičky za volantem měla za úkol zjistit, zda matka-řidička vykonává při jízdě ještě nějakou další činnost spojenou s péčí o dítě, která by mohla odvádět pozornost od jízdy. Co se týče mluvení na dítě během jízdy, tak tento fenomén je mezi repondentkami velmi častý. Nicméně pokud má řidič při mluvení ruce na volantu a stále udrží hlavní pozornost ději na vozovce, nemusí se jednat o nebezpečnou činnost, je to však činnost bezesporu znesnadňující řízení vozu. Činnost navíc to však je a může být skupina řidičů či řidiček, kterou obtěžuje. Tato oblast by stála za další zkoumání a rozvinutí pocitů a motivace k této činnosti. 30

Hůře již dopadla otázka týkající se sledování dítěte ve zpětném zrcátku. Více než polovina respondentek odpověděla, že se na své děti ve zpětném zrcátku dívá, 26% uvedla, že velmi často. Tuto činnost již za nebezpečnou klasifikovat lze. Zpětné zrcátko slouží ke sledování dění na vozovce za automobilem a má být tedy nastaveno přesně do úhlu, aby řidič mohl tuto oblast bezpečně sledovat. Pokud má zrcátko úhel takový, že řidič může sledovat i dítě, je tento úhel nesprávný a ohrožuje schopnost dobře sledovat situaci na vozovce. Další variantou, jak mohou matky své děti sledovat je ten, že si zrcátko sklopí na dobu potřebnou ke sledování dítě a pak ho opět dají do původní polohy. Tento způsob sice neohrožuje změnu úhlu zrcátka, nicméně vyžaduje manipulaci a tím další ohrožení pozornosti řidiče. Tuto oblast bych také doporučovala k přesnějšímu zmapování. Dalším rizikem by mohla být možnost, kdy se řidička za jízdy za svým dítětem otáčí. Podle respondentek se za jízdy k dítěti vůbec neotáčí 26% řidiček. Třicet devět procent ze všech repondentek se pak za dítětem otáčí jen zřídka. Zbytek, 36%, se otáčí již častěji. Vzhledem k tomu, že je tato činnost již vskutku ohrožující, je procento otáčejících se celkem vysoké. U řidičů v běžné populaci bychom očekávali, že bude téměř nulové. Vždyť úplné odvrácení hlavy od palubní desky a předního skla je známkou naprosté ztráty kontroly a pozornosti orientované na vozovku. Vzhledem k tomu, že malé děti potřebují stále s něčím manipulovat, mívají i při cestách u sebe nejrůznější hračky, kousky jídla a tak podobně. Zároveň jsou připoutány v autosedačkách a pokud chtějí nějakou hračku podat, nebo jim upadne na zem, nemají šanci si ji podat a dožadují se toho od dospělé osoby, často hlasitým křikem či pláčem. Matka-řidička má pak dvě možnosti, buď jet v křiku a doufat, že hluk poleví, anebo svému dítěti věc podat. Zajímalo mě, zda podávání předmětů vykonávají matky-řidičky i během jízdy. Výsledek byl na první pohled potěšující – 57% vůbec za jízdy dětem nic nepodává, nepouští tedy volant a nemanipujuje s ničím jiným. Zřídka kdy tuto činnost vykonává 24%. A více či méně často dětem věci podává celkem 19% respondentek. Takovéto odváděni pozornosti od řízení však patří také do té nebezpečnější kategorie a očekávala bych, že se toto procento bude spíše blížit nule. Celkem tedy lze říci, že rizikové chování za volantem není nijak alarmujícím problémem. Matky-řidičky se ve většině případů raději věnují dění na vozovce, než aby svým rizikovým chováním ohrozily bezpečnost svoji i silničního provozu. Nicméně procento, které nějakou činnost odvádějící pozornost vykonávají se rozhodně neblíží nule. Tedy riziko, kdy bychom mohli narazit na matku-řidičku plně se nevěnující jízdě, není malé. K oblasti bezpečnosti jízdy se navíc vztahoval dotaz, zda je mezi matkami- řidičkami známa a využívána možnost použití kompenzačního zrcátka. Jedná se o zrcátko, které je nastavené tak, aby řidič při pohledu do zpětného zrcátka viděl v jeho rohu i dítě. Není tak ohrožen úhel pohledu na 31

silnici za vozem a zároveň může být dítě sledováno. Této možnosti však využívá pouhých 9% repondentek, přestože více než polovina o této možnosti ví. O této variantě neví 36% dotazovaných. Další oblastí, na kterou jsem se zaměřila, bylo vnitřní prožívání, pocity a fyzický stav řidiček. Jejich pocity při jízdě s dítětem jsem srovnávala s jízdou bez dítěte. Prožívání pocitů respondentek je víceméně stabilní, k žádné rapidní změně nedochází. Nicméně mírné nuance pozorovat lze, a to vždy v různé míře nárůstu nepříjemných pocitů při jízdě s dětmi. Nejnápadnější nárůst je v prožívání strachu. Toto lze vysvětlit přirozeným strachem o dítě, které matka veze. Úzkost, úlek je prožívána spíše stejně, k mírné změně dochází při prožívání vzteku za volantem. Vztek, či nějaká forma agrese je s dítětem na palubě prožívána o něco intenzivněji. Může se opět jednat o tendenci bránit své děti a v ohrožující situaci za volantem prožívat tento pocit. Je ale tako možné, že žena, starající se o děti, může být unavená a tímto oslabená a proto lze k tomuto pocitu snadněji sklouznout. Dále pak napětí je při řízení s dětmi vnímáno intenzivněji. K příjemnému klimatu ve voze patří i klidné prostředí ticha, anebo akustických vjemů, které si řidič může korigovat podle vlastních potřeb. Zajímalo mě, zda bývá řidička-matka vystavena nepříjemnému hluku. Výsledek byl sporný – 46% respondentek nadměrnému hluku při jízdě vystavena nebývá. Zbylých 54% je vystavenorůzné intenzitě nepříjemného hluku, nejčastěji hlasitému pláči, pak křiku dětí a hlasitým hádkám dětí. Takto nepříjemné klima ve voze není sice primárně fatálně ohrožující pozornost řidiče, nicméně je velmi iritující a člověka oslabeného únavou či něčím jiným, může v jeho pozornosti či kontrole oslabit. V dalších otázkách jsem se soustředila na subjektivní tělesný stav matek-řidiček. Předpokládám, že při vykonávání náročné péče o dítě, žena nemá někdy čas sytit sytit své potřeby a musí se plně přizpůsobit dítěti. Zároveň při mateřské či rodičovské dovolené neexistuje možnost pracovní neschopnosti, dá se tedy předpokládat, že ženy mohou pracovat - pečovat o své děti v jakémkoliv stavu, včetně převážení dětí vozem na oblíbené aktivity, do školek a tak podobně. Unavené vůbec nikdy nejezdí pouhých 33% matek-řidiček. Zřídka kdy s únavou jezdí necelá polovina – 40%. Více či méně často jezdí s únavou 27% řidiček. Podobné výsledky popisují i pocit hladu a žízně při jízdě – vůbec nikdy kolem čtvrtiny respondentek, zřídka kdy něco pod polovinu a s větší či menší častostí o něco více než čvrtina dotazovaných. S bolestmi ať už zad, hlavy, či v nemoci, se zvýšenou teplotou vůbec nikdy nejezdí kolem poloviny repondentek. Zřídka kdy v těchto stavech jezdí o něco více, než čtvrtina dotazovaných. Výjimku tvoří pouze bolest hlavy, se kterou zřídka kdy řídí vůz 38% respondentek. V různé míře častosti v těchto stavech jezdí méně, než čtvrtina respondentek. Jsou to jistě potěšující výsledky, které svědčí

pro to, že ženy na

mateřské dovolené buď těmito stavy příliš netrpí, anebo mají dostatek sebereflexe a sebekritiky, aby se v těchto situacích vyhly řízení vozidla s dítětem. Musím však doplnit, že ideálně by řidiči v 32

těchto stavech ohrožujících jejich komfort a potažmo i pozornost, neměly řídit vůbec. Jistě by bylo vhodné tuto část srovnat se zbývající řidičskou populací a možná i ve smyslu srovnání mužů s ženami obecně. Následující dvě otázky v dotazníku by se mohly zdát velmi citlivé a zasahující do soukromí řidiče. Vzhledem k tomu, že dotazník byl anonymní a velice často jsem se ani osobně s respondentkami nesetkala, předpokládám, že odpověděly pravdivě. Otázky se týkají toho, zda se matky-řidičky pod vlivem nedostatku času či v roztržitosti nedopustí s dítětem na palubě přestupku, který by podle vastního zvážení samy bez dítěte neudělaly. Vůbec nikdy a žádného přestupku se nedopouští polovina respondentek. Třetina dotazovaných se dopouští přestupku zřídka a 13% středně často. Pouhé jedno procento (4 respondentky z 308) se přestupků dopouští velmi často. Když už se nějakého přestupku matky-řidičky dopustí, jedná se v naprosté většině případů o překročení rychlosti. V této kategorii jsou s velkou pravděpodobností zahrnuty i oblasti silnic, kde doporučená omezená rychlost již neplní svou funkci, tudíž bych tomuto vysokému procentu nekladla tak velký důraz, jak by se na první pohled mohlo zdát. Druhým nejčastějším přestupkem je nerespektování značky týkající se parkování. Tento výsledek může může nabízet otázku, zda je dostatek parkovacích míst v oblastech, kde matky s dětmi parkovat potřebují. Nabízí se otázka, zda například u supermarketů, kde se tyto řidičky vyskytují velmi často, je dostatek možností k bezpečnému parkování. Běžně je k vidění mnoho míst vyhrazených pro držitele karet ZTP/P, která jsou však prázdná. Je to proto, že je určeno vyhláškou, kolik míst musí být vyhraženo pro invalidy z celkového počtu parkovacích míst. Místa vyhražená pro rodiče s dětmi vyhláškou upravována nejsou a záleží pouze na dobré vůli zřizovatele supermarketu, zda nějaká vyhradí. A pokud vyhradí a postaví se na ně vůz bez dětí, neexistuje pro něj žádný postih. Zatímco sankce pro neoprávněné použití parkovacího místa pro invalidy exituje. Otázkou je, zda alespoň toto neupravit. Realita je taková, že na nákupy jezdí mnohem více matek či rodin s dětmi v porovnání s invalidy. Navíc je pro děti nebezpečné vystupovat z vozu uprostřed parkoviště a přecházet ho. Zároveň pro bezpečné upevnění dítěte do auta je často nutné otevřít dveře vozu dokořán, což velmi často v běžných parkovacích prostorech možné není. Jedná se tedy zde o bezpečnost a pohodlí dětí i ostatních řidičů. Nakonec se dostáváme k otázkám, které měly za cíl zjistit stav značení vozů vezoucích na palubě dítě. Průzkum ukázal, že označených vozů je zhruba 50:50 s mírnou převahou neoznačených vozů. Z těch řidiček, které mají vůz označen, je naprostá většina se svým značením spokojena. Zajímavým výsledkem je, že ze skupiny matek, které svůj vůz označený nemají, něco málo přes polovinu z nich ani vůz označený mít nechtějí. Otázkou je proč. Zároveň by bylo jistě zajímavé zjistit, jaký druh značení řidičky používají. Naprostá většina respondentek od značení vozu očekává zvýšenou pozornost ostatních řidičů. Tento požadavek je naprosto legitimní a podle mého názoru 33

minimální, vzhledem k podmínkám, ve kterých matky-řidičky mohou řídit. Třicet procent dotazovaných však od značení neočekává nic. Může to znamenat buď rezignovanost, anebo pocit komfortu při řízení bez potřeby nějakých úlev či zvláštního respektu. Zároveň však 59% respondentek odpověděla, že když vidí vůz se značením Dítě v autě, je při jízdě více ostažitá a dává větší pozor. To, zda má být značení povinné neměly respondentky vůbec shodný názor. Zhruba třetina z nich si myslí že ano, třetina že ne a třetina nemá jasný názor. Na výzkumné otázky tedy můžeme odpovědět takto: 

Jaký je charakter matek-řidiček vyskytující se na silnicích, jaká je jejich řidičská zkušenost a četnost na silnici? Na silnicích se podle průzkumu objevují řidičky středního věku s dobrou řidičskou zkušeností. Jejich frekvence výskytu jsou velmi časté krátké trasy.



Jaké je klima ve voze, vezoucí malé dítě/děti? Ohrožuje toto klima bezpečné vykonávání funkce řidiče? Klima ve voze není na první pohled alarmující a bezprostředně ohrožující, nicméně vlivy ohrožující pozornost a komfort řidičky v nemálé míře přítomny jsou. Bylo by však vhodné toto klima srovnat s běžnou řidičskou populací. Znepokojující však je informace, že naprostá většina matek-řidiček řídila i v době šestinedělí, kdy je ženská psychika ohrožena ve značené míře.



Jaký je aktuální stav značení vozů vezoucí malé dítě/děti? Jaký mají na toto značení názor samy matky-řidičky? Stav a názor na značení vozu jsou podle průzkumu sporné. Polovina respondentek vůz označený má, polovina nemá a zároveň nepanuje shodný názor na nutnost tohoto značení. Přesto však více než polovina dotazovaných v praxi na tuto značku reaguje zvýšenou pozorností.

Jak bylo výše uveneno, tato práce slouží jako pilotní studie popisující situaci matek za volantem. Je třeba upozornit, že z výzkumu vyplynulo i několik metodologických chyb a návrhů, kterým směrem vézt průzkum dále.

34

Závěr Celá práce přinesla zklidňující, ale i znepokojující závěry. Je zřejmé, že na silnicích nehrozí od matek-řidiček bezprostřední ohrožení. Matky-respondentky se zdají být soudné s dostatkem sebereflexe a ve velmi náročných satevch se za volnat nevydávají. Nicméně fenomény, které obecně pozornost ohrožují a které za volant nepatří vůbec, přítomny jistě jsou. Chtěla bych upozornit například na pro mě překvapující velmi vysoké procento matek řídících vůz s dítětem v šestinedělí, kdy je riziko selhání kognitivních funkcí vlivem emocí celkem vysoké. Nemalé riziko selhání pozornosti tedy výzkum prokázal. Otázkou a zároveň mou největší metodologickou chybou zůstává, jaké takové riziko je přítomno v ostatní řidičské populaci. Je jisté, že pokud není na palubě dítě, řidič nikomu nepodává hračky či neřeší dětská hašteření či

se neotáčí za plačícím

novorozencem. Nevíme však, jaké další či podobné aktivity provádí ostatní řidiči, napadá mě například manipulaci s mobilním telefonem, jezení či pití za volantem. Jelikož určitá míra rizika selhání řidiče vezoucí malé dítě exituje, značení vozů „Dítě v autě“ myslím od věci rozhodně není. Otázkou však stále zůstává, jaké značení? Jistě nějaké standardizované, které by plnilo jednotnou informační funkci. A jaká práva a povinnosti by držitel tohoto značení měl? V diskuzi uvádím příklad vyhražených míst pro parkování, podobně jako pro držitele karet ZTP/P. Bylo by tedy vhodné navrhnout zařadit značení "Dítě v autě!" do zákona § 67 zákona č. 361/2000 Sb.? Anebo jen značku sjednotit a doporučit jeho užívání pouze jako informační, podobně, jako značení "Začátečník"? Je zde však ještě další proměnná, která v celé práci interferuje. Je to ta, že já sama jsem řidičkou a matkou 3,5 leté Kačenky a 1,5 letého Marečka. Nemusím mít tedy srovnání s tím, co je za volantem norma a co už pozornost ohrožující stav. Vím ale, že jízda s dětmi na zadních sedadlech může na jednu stranu nutit k větší zodpovědnosti, na druhou stranu je však také stresující a svádí ke kdejakým neřestem. Touto prací bych chtěla především na tuto oblast upozornit a zvážit možnost se nad touto problematikou pozastavit a pouvažovat.

35

Použitá literatura: 1. Havlík, K.: Psychologie pro řídiče. Portál, Praha 2005. 2. Hudeček, osobní sdělení, Olomouc, Brno 2013. 3. http://www.sestinedeli.cz/psychicke-zmeny/ , červenec 2013 4. Vágnerová, M.: Vývojová psychologie. Portál, Praha 2000. 5. http://www.autostop.uvadi.cz/soubory/ostatni/znacky_10_sp.pdf , červenec 2013 6. http://en.wikipedia.org/wiki/Baby_on_board , červenec 2013 7. http://www.lidovky.cz/nova-pravidla-pro-deti-v-aute-dir-/auto.aspx?c=A080421_110731_lnauto-aktuality_glu , červenec 2013 8. http://www.britax-roemer.cz/autosedacky/petibodovy-pas/historie

36