Za kanálem. Aneb Tygr v Anglii

Za kanálem Aneb Tygr v Anglii

Datum verze: 27.12.2006

-1-

Obsah První zápis, aneb velké rozhodnutí.......................................................................................................5 Swindon...........................................................................................................................................5 Ashbury............................................................................................................................................5 Bestie...............................................................................................................................................6 C Jane Morrison...............................................................................................................................6 Doprava............................................................................................................................................6 Škola................................................................................................................................................6 Hospoda...........................................................................................................................................7 Krámek.............................................................................................................................................7 Elizabeth..........................................................................................................................................7 Cesta tam, zpátky, tam a zpátky a zase tam a zase zpátky, aneb jak u blbejch................................7 Místní (zlo)zvyky.............................................................................................................................8 Reggiho útěk....................................................................................................................................8 20. února..........................................................................................................................................9 Hospoda......................................................................................................................................9 Fotbal..........................................................................................................................................9 Psí komunikace...........................................................................................................................9 24 února.........................................................................................................................................10 Savoy, ahoj................................................................................................................................10 Velké překvapení.......................................................................................................................11 Kindergarten..............................................................................................................................11 Bad dog.....................................................................................................................................11 Prvně autem do školy................................................................................................................11 Tygr opravářem.........................................................................................................................12 27. února 2006...............................................................................................................................12 I hate Monday...........................................................................................................................12 Swindon party...........................................................................................................................13 28. února 2006...............................................................................................................................14 O jídle........................................................................................................................................14 2. března 2006................................................................................................................................14 Kterak jsem lovnou sezónu poznal...........................................................................................14 Rozbité topení................................................................................................................................15 Nákup ve Wantage....................................................................................................................16 6. března 2006................................................................................................................................17 Swindonská sešlost...................................................................................................................17 Neděle, pro změnu ve Swindonu..............................................................................................18 Vražedné pondělky podruhé......................................................................................................18 9. března 2006................................................................................................................................19 Jak to chodí v Anglii.................................................................................................................19 Návštěva pet centra...................................................................................................................20 12. března 2006..............................................................................................................................21 Doučování.................................................................................................................................21 Oxford.......................................................................................................................................22 Sobota v Matalanu....................................................................................................................22 Něco fotek.................................................................................................................................23 14. března 2006..............................................................................................................................26 Kterak jsem měl pocit, že jsem blázen......................................................................................26 Zápisky profesionálního hajzldědka.........................................................................................27 -2-

O čuňátku..................................................................................................................................27 17. března 2006..............................................................................................................................28 Kterak jsem pole oral................................................................................................................28 O Zubovi, jenž padáka dostal....................................................................................................29 20. března 2006..............................................................................................................................29 Pomoc s pc................................................................................................................................29 Procházka..................................................................................................................................30 Psí den.......................................................................................................................................30 21. března 2006..............................................................................................................................31 Tentokrát o jídle........................................................................................................................31 O sladké snídani........................................................................................................................32 23. března 2006..............................................................................................................................33 Prosluněná středa......................................................................................................................33 Guláš párty................................................................................................................................35 27. března 2006..............................................................................................................................35 Něco o lidech............................................................................................................................35 31. března 2006..............................................................................................................................38 Helen Browning's Organic Flying Pig......................................................................................38 Setkání se Sandrou....................................................................................................................39 3 dubna 2006..................................................................................................................................39 Příhoda s ježkem.......................................................................................................................39 Létající svině.............................................................................................................................40 White horse...............................................................................................................................41 9. dubna 2006.................................................................................................................................43 Noc plná vášní...........................................................................................................................43 Teorie výchovy dětí...................................................................................................................46 14. dubna 2006...............................................................................................................................47 O Elizabeth................................................................................................................................47 16. dubna 2006...............................................................................................................................47 Rozloučení s Karlem.................................................................................................................47 Tenkrát v sobotu........................................................................................................................48 O Dagmar..................................................................................................................................48 18. dubna 2006...............................................................................................................................49 Easter.........................................................................................................................................49 24. dubna 2006...............................................................................................................................49 Oslava otevření kinosálu...........................................................................................................49 28. dubna 2006...............................................................................................................................50 Dlouhý pátek.............................................................................................................................50 1. května 2006...........................................................................................................................50 Heritage Motor Centre s Létající Sviní.....................................................................................50 Postřeh dne................................................................................................................................52 8. května 2006................................................................................................................................53 Příhoda s psí kadeřnicí..............................................................................................................53 Návštěva Badbintonu................................................................................................................54 Co s načatou nedělí?..................................................................................................................54 17. května 2006..............................................................................................................................55 London - odjezd........................................................................................................................55 London – v bytě........................................................................................................................56 London – město.........................................................................................................................57 London – St Paul's.....................................................................................................................59 -3-

London - Hyde Park..................................................................................................................60 London – Večer.........................................................................................................................61 London – neděle........................................................................................................................61 31. května 2006..............................................................................................................................63 Návštěva Lali............................................................................................................................63 Poslední noc v Ashbury.............................................................................................................64 Stěhování...................................................................................................................................64 První noc v Ovčíně....................................................................................................................65 5. června 2006................................................................................................................................66 Blue Peter..................................................................................................................................66 East Everleigh...........................................................................................................................67 Práce pro Sally..........................................................................................................................68 14. června 2006..............................................................................................................................68 Běžný účet.................................................................................................................................68 Silverstone.................................................................................................................................69 6. července 2006............................................................................................................................71 Londýn......................................................................................................................................71 Avebury a Stonehenge...............................................................................................................74 Evík u Bílého koně....................................................................................................................76 Procházka po Lambourn...........................................................................................................76 Tygr taxikářem..........................................................................................................................77 13. července 2006..........................................................................................................................78 Rozloučení se školou a návštěva Káji.......................................................................................78 18. července 2006..........................................................................................................................79 East Evereigh............................................................................................................................79 Living reinforest........................................................................................................................80 4. srpna 2006..................................................................................................................................81 Jednoho čtvrtka..............................................................................................................................81 10. srpna 2006...........................................................................................................................82 Rozepře s Jane...............................................................................................................................82 22. srpna 2006................................................................................................................................83 Jak to bylo se Skotskem............................................................................................................83 Skotsko – neděle.......................................................................................................................85 Skotsko – pondělí......................................................................................................................86 Skotsko – úterý..........................................................................................................................87 Skotsko – středa – Ben Nevis...................................................................................................88 Skotsko – čtvrtek – cesta k ostrovům........................................................................................90 Skotsko – pátek – Skye.............................................................................................................90 Skotsko – sobota a neděle– návrat z hor...................................................................................92 23. září 2006..................................................................................................................................93 Taková všehochuť a vlastně nic................................................................................................93 15. října 2006.................................................................................................................................94 Co se to událo............................................................................................................................94 Stano..........................................................................................................................................94 16. října 2006.................................................................................................................................95 Jak to teď vypadá?....................................................................................................................95 21. října 2006.................................................................................................................................96 První týden................................................................................................................................96 Rodina Frances..............................................................................................................................97

-4-

První zápis, aneb velké rozhodnutí Nevím, proč jsem se rozhodl psát zápisky z mého pobytu v Anglii, zdali to bylo po vzoru sira Glumíra, či jen proto, že mám potřebu se o to s někým podělit. Ale je to vlastně fuk. Tedy odletěl jsem z Čech 1.února. Přistál jsem na letišti ve Stanstedu (je to na sever od Londýna). Odsud jsem se měl přepravit busem na letiště Heathrow a odsud také busem do městečka Swindon. Problém byl, že jsem si nebyl jist kde najdu odjezd autobusu, tak jsem se šel zeptat směle do informací na letišti, je to přeci důvod proč tam jsou. Dáma, která v informacích seděla mě upozornila, že takovou informaci nemá a ať se zeptám na autobusáku. Sice to nebylo to co jsem chtěl slyšet, ale podle gesta jsem pochopil, kterým směrem se mám vydat hledat autobusák. Bylo to přesně před letištěm. Ani se nedivím, že se koukala tak udiveně. Na autobusáku nebyl problém zakoupit ticket a nacpat se do busu. I když mě zlobilo zavazadlo, protože mi ty hnusáci ulomili kolečko. Ne že bych litoval toho nebohého zavazadla, ale místo pohodlné jízdy, jsem se s ním musel rvát či jej smýkat. Autobusy jsou všechny pod jednou společností, která se jmenuje National Express. Všechny jsou luxusně zařízené a všechny, jak už to v Anglii chodí, jezdí vlevo. To jsem sice věděl, ale že bych se cítil po rozjezdu dobře se říct nedá. Abych na to nemusel myslet, vytáhl jsem slovník a začal se připravovat na výkon budoucího povolání, tedy hledat překlad slovíčka vysavač. Protože, jak se říká, štěstí přeje připraveným. Letiště Heathrow je vskutku kolosální. Jeho autobusové nádraží už méně. Speciálně co se týče orientace odjezdu. Zeptal jsem se holky v oranžové fosforeskní vestě, která nejspíš šéfovala uklízecí četě, a bylo mi odpovězeno. Dokonce, a s tím jsem moc nepočítal, správně. I když jsem se další hodinu snažil nalézt systém v řazení nástupišť a cílových destinací, ale žádný mě nenapadl. Nejúspěšnější je teorie abecedního řazení cílových destinací a frekvence odjezdů jednotlivých spojů, která je náhodně promíchaná. Bohužel během pozorování jsem od ní upustil, protože se nepotvrdila ani abeceda ani frekvence. Nicméně jsem si řekl, že je to jejich boj.

Swindon Swindon je město postavené poměrně nedávno, na poměry v Anglii a to na křižovatce železnic. Také podle toho vypadá. Malé náměstí a nekonečné rezidentní oblasti. Hnus. Ale abych to nezamluvil, na autobusovém nádraží na mě měl čekat Karel. Je to chlapík z Čech, kterého jsem měl vystřídat. Po pár minutách jsme se setkali. A než jsme se dostali k vozu, prošli jsme celé zajímavé centrum města. Pak následoval další šok z jízdy vlevo. Karel říkal, že si zvyknu. Zvyknul jsem si.

Ashbury Ashbury je vesnice, která se měla stát na dva měsíce mým novým domovem. Je to vskutku prdel zakopaná. Má jeden shop s poštou a jednu hospodu s hotelem. Také kostel, který dělá každou hodinu kravál a malou fabriku na posypové materiály, což je docela paradox, protože tady když sněží, tak si lidé berou dovolenou a jdou se juknou na podivný přírodní úkaz. Ale co mi není rovno... Domeček Jane Morrison má relativně malou zahradu, pět ložnic, dva obýváky a čtyři koupelny. Dva čokly a mizerné připojení k internetu. Příjezdová vrata jsou elektronická. Dokonce jdou otevírat na dálku, ovladačem v autě Jane. Já mám smůlu a musím vystoupit a zmáčknout knoflík, který vrata otevře. Občas. Protože výjezdovej knoflík přeseknul zahradník sekačkou. Syčák.

-5-

Plot je plnej děr, které tvoří Reggie, především proto, abych je mohl zase uzavírat.

Bestie Jeden z úkolů, které tu mám je starat se o dvě potvory. Jedna ta starší je Daisy a mladší (a o poznání drzejší) je Reggie. Jsou to čistokrevné bestie, které se nazývají DDT (ta zkratka znamená Diamantový Teriér a to první D je jméno člověka co je asi šlechtil, jenže jsem jeho jméno zapomněl) Až seženu foťák, přiložím obrázky. No a já dohlížím na to, aby netrpěli hlady a aby si ráno protáhly kosti. Bohužel je nesmím tlouci, čehož sice lituji, ale kupodivu to i dodržuji. I když ta cháska by potřebovala pár po čuni.

C Jane Morrison Jane je fajn. To jistě, má dvě děti, Judy (kluk cca 16, ale ještě jsem jej neviděl) a Amber (holka cca kolem 12 – 13). Amber je také v pohodě, ono také proč ne, viděl jsem jí jen párkrát :-) Jane má přítele Paula, ten má také dvě děti, ale já znám jen malého Toma (cca tak 8). Paul se také jeví jako přátelský chlapík, ale zase jsem jej viděl jen párkrát. To by bylo asi tak dostatečné rychlé představení kde a u koho jsem. Teď by možná někoho mohlo zajímat co tu dělám. Tak mojí hlavní náplní je starat se o čokly a udržovat dům v čistotě. Za to dostávám kapesné, jídlo a střechu nad palicí. Starat se o dům znamená uklízet, prát a žehlit. Není to tak hrozné, ale sežere to dost času. Dále chodím do školy. To je dobrovolné a drahé. Dal jsem si to dvakrát týdně. Uvidíme. Kde je škola a co se k tomu váže, popíšu záhy. A poslední moje kratochvíle se nazývá cleaning. Je to prostě úklid u někoho kdo mi za to zaplatí. Po Karlovi jsem zdědil dva cleaningy. Tedy v pondělí a ve čtvrtek dřu i někde jinde. Vždy dvě a půl hodiny u jedné a další dvě a půl hodiny u druhé rodiny. První kam jezdím je Angie a druhá Sarah. Angie má ohromnej barák a vždy dělám jen část, Sarah má menší a stíhám uklidit vše.

Doprava Mám k dispozici auto. To zní hezky, ale potřebuji ještě pojištění, které zatím nemám. Co to znamená? Nic, jen že v garáži je krásný, korozí pokrytý, bicykl. Myslím, že moje obliba v předmět jenž se honosí názvem bicykl je obecně známá a tento stroj to jen podtrhl. První co mě zarazilo je, že funguje jen přední brzda a to ještě blbě, což znamená, že když chci zastavit, musím použít obě ruce na přední brzdu, obě nohy jako brzdící špalky a zadek jako vahadlo abych zůstal kolama na silnici. Docela to jde, vlak brzdí hůř (zase ale nejezdí s kopce). Jen škoda, že mám práci tak daleko a školu ještě dál. Hinton Parva (tam bydlí Angie) je tak 3 míle a Shrivenman (tam chodím do školy) je pět minut. Ale autem. Další co mě trochu štve je, že nesvítí přední světlo. To, že jedu večer po tmě nevadí, alespoň nevím do čeho jdu, ale to, že mě projíždějící auta krmí dálkovkama, mě trochu prudí. Ale snad konečně budu mít to pojištění. To je mi totiž slibováno už čtrnáct dní. První týden jsem opravil zadní brzdu, rval jsem se s tím asi dvě hodiny a dosáhl skvělého výsledku, tedy že po stisku brzdy začne bicykl zpomalovat (tedy více než když přestanu šlapat a brzdím pomocí zarezlejch ložisek), ale na zastavení to není.

Škola Škola se nachází v Shirvenhamu ve vojenské akademii. Což je celkem fuk, ale než si zařídím propustku musím jezdit hlavní branou a zapisovat se do knihy návštěv. Brána je na druhé straně než bych potřeboval a propustku dostanu, až to někdo ze školy donese na bránu (už je to čtrnáct dní). Ve škole je internet a houfec lidí. Potkal jsem tam dvě Češky. Jedna je aupair jako já a druhá je žena -6-

vojáka, jenž je tam na ročním kurzu bůh ví čeho. Pak je tu pár Arabášů, Španěláků a Japonců. Docela fajn směska.

Hospoda První zařízení, s nímž jsem měl tu čest se setkat, byla knajpa. Místní hotel Crown and Roses je klasická hospoda. Koberce, křesílka, mizerný pivo a žádná obsluha. Pivo z jablek chutná jako jablečnej mošt. Takže jednou a dost. Pivo Curling, až na pěnu, připomíná pivo (tedy plzeňského typu) a chutná jako zvětralej Bráník slitej ze všech půlitrů po ránu v hospodě typu Brouk. Takže to by se dalo, už bylo hůř. Zub, jak se výčepák přezdívá, vypadá jako zubatej kůň a má nechutně tlustého baseta, který je však zavřenej někde hodně daleko. Dva hospodští štamgasti jsou kočky (možná kočka a kocour, to jsem zatím nezkoumal). Jsou přítulný, možná až moc. Vecpou se a chtějí hladit. Problém je, že jedna slintá. Takže na tu bacha, bohužel nevím, která to je a tak je vždy nejdřív pozoruji. Ale alespoň se člověk v putice nenudí. Horší je to v krámě.

Krámek Krámek je hned vedle hospody (no a zastávky na bus... nic jiného tu není) Chlapík, co tam prodává, občas pozdraví... to ale musí mít náladu. Vysoukat z něj větu je docela úspěch, ale mě si asi oblíbil, protože jsem s ním prohodil už asi tři věty a to se nepovedlo i některým místním. Nutno přiznat, že je to asi proto, že takové kopyto ještě neviděl. No co, musel jsem se ujistit, že neumytá láhev s mokem bílé barvy je mléko, tak jsem se jej zeptal. Co na tom? Lepší než kdybych koupil čalamádu pro vepře.

Elizabeth Elizabeth je milá dáma v důchodu, která jakožto bývalá učitelka má vlohy pomáhat nebožákům jako jsem já a také potřebuje někoho, kdo by čas od času udělal nepopulární práci. Tedy já pomáhám se zahradou a ona mě za to pomáhá s angličtinou. Sekat dřevo by nebyl problém, škoda jen, že potřebuje malá polínka a má pouze velkou, obouruční, štípací sekeru. Nebo plít křoví od břečťanu. To docela jde, ale hrozně jsem si zdrápal ruce a ksicht a také jsem v křoví našel, to mě opravdu dopálilo, hovno. Samozřejmě jsem si jej všiml až ve chvíli, když jsem jej drtil v ruce spolu s břečťanem. Přiznávám, měl jsem sice rukavice, ale přeci jen. Na oplátku jsme potom četli vtipy. Tedy na oplátku za práci, ne za můj velkolepý nález. To jsem si nechal pro sebe... Ne že bych to neuměl říci, ale občas je lépe uchovat si nějaké to know how. Tak toto jsou kusové informace o tom, kde jsem a co dělám. Teď to bude trochu o strastech.

Cesta tam, zpátky, tam a zpátky a zase tam a zase zpátky, aneb jak u blbejch Proč hned tak divoce? No byl to čtvrtek. Na čtvrtku není nic špatného, zdá se. Ale tenhle byl extra blbej. Ráno mě Jane sdělila, že ve dvě hodiny musím být tady doma a ukázat domek nějakému realitnímu agentovi. Tento dům se bude prodávat a my se přestěhujeme do Lambourn. Na tom není nic divného. Problém je, že od jedné hodiny mám cleaning v Hinton Parva u Angie. OK řekl jsem, protože nic jiného jsem ani dělat nemohl. Čtvrtek ráno makám do krámu pro noviny (to je každý den) pak musím s potvorama na půl hodinu na mráz a pak mám školu. Škola je cca 40 minut dřiny na šlapacím stroji. To se ještě dalo. Ve škole vše probíhalo standardně, na bráně moje papíry neměli, zato ta holka si mě už pamatovala a do dveří mě vítala s úsměvem na rtech. Ze školy jsem dřel -7-

domů, což je stále ještě standard. Nacpal čokly jejich blafama a sedl na kolo, abych byl u Angie o chvilku dřív. Což se moc nepovedlo. Tak jsem se pustil do práce. Dvacet minut před druhou jsem jí zavolal a omluvil se že musím mazat domů. Souhlasila, co jiného jí zbývalo. Tak jsem makal domů. Agent přišel pozdě a byl tu asi hodinu a půl. Protože místo laserového metru měl asistenta s pásmem. Mě je po tom prdlajz, ale ta kopa agentů co tu byla před a potom jej měla a většinou to stíhali za hodinu celé a sami. Potom co agent vypadl, jsem sedl na bicykl a makal na cleaning k Sarah. Je to sice o vesnici blíž než Hinton Parva, ale pořád je to dřina. No a nakonec ta cesta domů. To byl totiž okamžik, kdy mě opustilo přední světlo. Zrovna byla libová tma. Dorazil jsem domů, dal si kafe, sprchu a šel si lehnout.

Místní (zlo)zvyky První co mě trochu vyvedlo z míry je jejich nepřezouvání. Nohy mi vždycky smrdí, jako o týdenním pochodu skrz hory. Tedy ještě štěstí, že jsem si vzal sandály. Alespoň doma je nosím a boty nocují za oknem. Jak to dělají ostatní nevím. A ani to vědět nechci. Legrace je, že mají všude bílé koberce. Tedy legrace to byla. Přesně do doby než mi sepnulo, kdo odpovídá za čistotu koberců. Řeč Angličanů je něco mezi zpěvem a křikem. Zpěv je díky různé intonaci slov. Proč řvou nevím, ale řvou všichni. Zprvu to působí přátelsky, ale poslouchat je, tak si člověk není jist, zda se hádají nebo si povídají o všedním pracovním dni. Rozmazlení čoklů a dětí je strašná věc. U dětí to sice možná nakonce vede k samostatnosti, ale u těch blbech čoklů to povede spíš k nehodě. To, že je nesmím majznout, když by to někdo viděl, jsem pochopil (je to jedna z věcí za co děkuji, že nemám na starost děti, ty jsou prej stejné, ale navíc umí mluvit). Takže vysvětlit jim, že na moje křeslo si sedat nebudou, šlo hladce. Stačilo, aby Jane nebyla přítomna a myslím, že už jim to je docela jasné. Horší je to se zahradou, Reggie stále zdrhá futrovat se odpadkama k sousedům. Což se váže k další libové historce.

Reggiho útěk Ten hajzlík, kdykoli je na zahradě, zkouší zdrhnout. Ono se mu to vždy podaří, ale snažím se mu to znesnadňovat. Nakonec kdykoli, když zdrhnul, byl u sousedů pod schodama, kde se futruje odpadkama. To mě je celkem putna, vadí mi jen, když žere na procházce hovna, Speciálně, když jsou moc velká a nejdou mu spolknout a já pak, chtě nechtě, mu musím to hovno z huby lovit. Nevím zda-li to dělají všichni psi, ale jestli jo, je to fakt nablblé stvoření. Ale k tomu útěku. Viděl jsem, jak se ten mrzák rozeběhnul ke své oblíbené díře v plotě a zdrhá kamsi. Hned jsem za ním vyrazil, ale nutno přiznat, že je rychlejší. Než jsem se dostal před bránu, byl v prachu. Chvilku jsem bloumal po okolí a hledal jej. Nikde ale nebyl. Vrátil jsem se na zahradu, vzal agrobotky (holiny), zavřel Daisynu do baráku a jal se jej hledat. Prošel jsem vesnici asi třikrát, on to není takovej problém, ale ten mrzák nikde. Zavolal jsem Karlovi a ptal se jej, zda-li mu to někdy provedl. Prej ne. Ale že se třeba vrátí. Ok. Lítal jsem jako blbec po okolí. Jednoho chlapíka jsem se dokonce ptal dvakrát zdali jej neviděl. Poprvé odpověděl jen že ne a po druhé se už opravdu bavil na můj účet. Nakonec jsem potkal nějakou holku se psem a ptám se jí na něj a ono říká, že jo, že je nahoře na kopci s nějakejma lidma. Vyrazil jsem na kopec. Sice jsem tam už byl, ale ono se dá jít tímto směrem dost daleko. Pak jsem je našel. Byla to celá grupa lidí s dětma a hordou čoklů. Naštěstí pro něj. Kdybych jej našel samotného, asi bych jej zabil. Myslím, že to bylo trochu vidět, protože mi uvolnili cestu když jsem jej vedl domů. Pravda, byl to okamžik vrcholného sebeovládání. Nakonec jsem se vyřádil na tom -8-

plotě. Sekerou jsem vytvořil z dubovejch polen kolíky a přikoval plot k zemi. Alespoň jsem se trochu uklidnil. Bohužel, každý Reggiho pobyt na zahradě, když si myslí, že jej nevidím, věnuje tvořením děr nových.

20. února Uf, dneska jsem trochu zdrchanej. No pustím si Záviše a jdu na to... Zavírám oči a vybavuji si, co se mi zase přihodilo zajímavého, mezitím Záviš vyhrává svůj zamilovaný valčík. „Hmmm, byl jsem na pivu“ Záviš: „V hajzlu je kvalitně nablito.. um ca ca, um ca ca..“ „pak jsem hrál s Reggiem fotbal... no a pak leda můj objev záhadné psí komunikace... Záviš: „Pod stolem čerstvě je nasráno.. um ca ca, um ca ca.. A na něm je cedulka: Zadáno.. um ca ca, um ca ca...“ Nemůžu si pomoct. Ráno jsem se probudil a tahle píseň mi zní v hlavě. Jedu na kole, patou koriguji rychlost z kopce a pískám si přesně tuhle píseň. To samé v práci, vysávám a broukám si „um ca ca, um ca ca... Zkrátka hnus.

Hospoda No Jane byla někde v čoudu a já byl od pátečního rána sám. Původně jsme chtěli jet na pivo do Swindonu, ale Karel byl v rachotě a mě, ani Dádě, se nechtělo. Dáda, pakliže jsem to už neříkal, je au-pair o vesnici vedle. No ale protože mě už nebavilo sedět doma a koukat na Simpsony, rozhodl jsem se, že si skáknu na jedno. V hospodě jsem se usídlil na baru a dal si Curling. To je asi takové nejplzenštější pivo co tam mají. Když jsem si jej dával, Zub se na mě utrhl, že to není pivo, prej pivo je jenom 3B. Chvilku jsem z něj lámal vědomosti o 3B a vypadlo z něj, že jej vaří pivovar ve Swindonu. Ten pivovar je nějak od K. Název jsem samozřejmě zapomněl. Ale pivo se jmenuje The Big Boy Beer. Tedy 3B. Originální ne? Zajímavé na něm je, že se točí klasickou pumpou. Má i docela pěnu a chutná strašně nasládle. Dal jsem si hned tři, abych jej dostal do krve. Zub měl radost. Hlavně, když jsem mu řekl, že v průvodci po hospodách tohoto pivovaru je naše hospoda nakreslená až někde za horama. To se divil. Zaujalo mě ještě akvárko, které v hospodě mají. Především proto, že je na něm cedulka: Na prodej. Nakonec jsem se věnoval Agátě. Přesněji knize Čas přílivu. To je lepší než Stephan King, který se sice také hezky čte, ale v bouřce, v téhle ehm, notabene když jsem hlídal barák. Brrr. Raději to čtu jen po ráno na záchodě.

Fotbal No nebudu to zbytečně nafukovat. Prostě ten mamlas psí se samozřejmě hrozně rád honí za mičudou. Vždy, když jí dostihne, jí zastaví a stoupne si na ní předníma tlapama. Pak jej někam valí. No a když si s ním někdo kope, je to docela sranda. Především, když jsem si stoupl pod terasu, šikovně míč vykopl nahoru, tak se čokl rozeběhl jej stíhat. Nutno dodat, že musel oběhnout celou zídku a pak až se teprve mohl vyškrábat na terénní vlnu. No, a mičuda, vzhledem k postupně se svažujícímu terénu, se zase hezky vrátila ke mně. Tedy pošuk makal tam. Zde zjistil, že s balónem nic neudělá a že musí zase mazat dolů. Královsky jsem se bavil. Také proto, že pak zalehnul a asi dvě hodiny jsem o něm nevěděl.

Psí komunikace Tohle je zajímavé. Vždy, když připravuji potravu pro bestie a jedna z nich to zmerčí. Nečekaně nejde slintat pode mě, ale zmizí a mrkne na tu druhou. Podotýkám, že nevydá žádnej zvuk, prostě jen na sebe civí. A i ta druhá mrcha pochopí co se chystá a jdou slintat spolu. Zajímavé je, že to funguje i když je jedna na zahradě. Budu v tomto zkoumání pokračovat a třebas se mi podaří -9-

podchytit podstatu psí komunikace. Tedy doufám, že mi ani jedna nechcípne, to bych měl po výzkumu.

24 února Rozhodl jsem se trochu vylepšit orientaci v textu, abych předešel stížnostem. Tedy pro upřesnění, nový zápis bude vždy začínat datem, jako dnes. A aby se to snáze hledalo, zvýrazním text červenou barvou. Samozřejmě jen nadpis. No a další zápis zase toto označení zruším a přesunu jej na aktuální zápis. To by mohlo trochu pomoci, ne? Zároveň jsem upravil úvod a přidal seznam. To ale je zajímavé pouze pro toho, kdo četl první verzi. No a to je vše, jdeme na to.

Savoy, ahoj Tedy Savoy (snad se to píše takhle, ale na to prdí pes) je hospoda ve Swindonu. Hospod je tam celej mrak, ale tahle je něčím extra zajímavá. Především je to ten typ hospody, kde neřve hudba tak strašně, že není slyšet ani vlastní řev. Pak je prakticky úplně v centru a mají snad nejnižší ceny piva v celém širém okolí. A když říkám piva, tak myslím piva. Mají tu dokonce, světe div se, Kozla. Sice nejsem fanouškem tohoto piva, ale po domově chutná. Inu a poslední, čím je Savoy zajímavá je, že se tam každou první sobotu v měsíci slézají všichni Češi, kteří se nalézají v okolí. Já tam byl v úterý a bylo nás tam, bratru, šest Čechů. Tedy já, Dáda, Karel a tři holky, které jsem předtím neznal. Ale úplně ze začátku jsem se dohodl s Karlem, kterého jsem potkal v Hinton Parva, když jsem se zběsile na bicyklu přesouval mezi vesnicemi, že zajdeme, ne dnes, ale v úterý, na pívo. Domluvil jsem se s Dádou, že pojedeme autem a holt jeden z nás nebude pít. To bylo filuťácké řešení, protože stále nemám pojištění a nemohu řídit, ale vše jednou bude. V úterý mě Dáda vyzvedla před barákem ve smluvenou hodinu a vyrazili jsme. Karel tvrdíce, že je v Old Townu, nás žádal o vyzvednutí na nějakém místě, které jsem samozřejmě neznal. No po asi hodině a projetí celého Old Townu třikrát dokola, jsme zastavili na parkovišti u supermarketu a řekli mu, ať najde on nás. Našel. To bylo dobré, protože jsme mohli vyrazit do Savoye. „Jen doma slupnu toust, nic jsem od rána nejedl.“ Škemral Karel a dodal, že vstával ve dvě odpoledne. U Karla jsme potkali Lenku. Karel totiž bydlí v domě, kde jsou tři Češi (2 holky a on) a nějakej matěj, který má ten barák na starost a hlídá jej pro majitele, který jej nevyužívá. Lenka je v Anglii přesně dva roky a pracuje v nějaké truhlářské firmě v kanceláři. Zajímavá je jen historka, kterou povídali. Tedy jednoho rána je někdo vykrádal a zachránil je pošťák, který zazvonil. Jedna obyvatelka domu sešla dolů vyřídit pošťáka a jako mezi řečí šla do kuchyně pro pití. V kuchyni stál chlapík černej jak noc a velikej jak lednice, celý oděný v maskáčích. Inu tak jej pozdravila a zeptala se, jak se sluší v Anglii, jak se mu daří. On místo odpovědi zbalil fidlátka a zdrhnul. Teprve potom jí přišlo divné, že když tak pospíchá a nezdraví, že to asi nebude normální návštěvník. V tomto domě se totiž návštěvy střídají, že nemá cenu ani nad tím moc přemýšlet. Inu ten hoch měl pech, kdyby řekl, jo v poho, já jsem tu pro tyhle věci, ještě by mu je pomohla dát do tašek. Kdepak není nad společné bydlení. Jak v té hospodě? No to už bylo klasické, protože jsem byl poslední příchozí z Čech, informoval jsem o spoustě skandálů, mafiánskejch přestřelkách a vůbec všech strastech, kterou naší vlast souží. Lamentoval jsem nad tím prokletým kolem, který mě dovádí k šílenství a podobně, v hospodě řeč nevázne. Vypili jsme pár piv a zatáhli to. Tedy já, Dáda pila, jako zodpovědný řidič, pomerančovej sajrajt. Cestu domů už bych možná trefil. Ve městě furt na H jako nemocnice nebo na Marlboro. Sice se ta ves jmenuje jinak, ale začíná na Marl a je to dost dlouhé aby to řidič nečetl. A pak je to jen přes dva kruháče, z nichž jeden je extra vypečenej. Říká se mu magic, protože je to jeden kruháč - 10 -

s dalšími pěti kruháčky uvnitř, hroznej maglajz, troubení a nadávání. Kdepak, soudruzi zase pochybili.

Velké překvapení Ve středu, myslím něco po poledni, zrovna jsem luštil křížovku. Tak já teď nazývám čtení, protože když chci přečíst jednu stránku Harryho Pottra, napíšu si jednu, někdy i dvě, stránky nových slovíček. Takže je to průměrně na jednu větu dvě neznámé slovíčka a to už není čtení. Ale zpět k tématu. Obdržel jsem smsku. Což o to, to už se mi párkrát stalo, ale tahle byla svou strohostí dokonalá. „Tomáši, můžeš používat auto.“ Přečetl jsem si jí asi třikrát. „Tadá“ skoro jsem chtěl vzít palici a poslat bicykl do věčných lovišť, ale nemáme palici, proto jsem se na to vybodl. Od tohoto dne mě už na kolo nikdo nedostane.

Kindergarten Jednoho večera, středečního, jsem seděl a tupě koukal na Simpsonovi, když mě Jane poprosila, zda-li bych jí neskáknul pro cigarety do hospody. Ok, čapnul jsem pět liber a vyrazil. V hospodě byl majitel, Zubová a za barem Zub. Hned jak jsem tam vstoupil, zavalili mě otázkama a tak jsem se rozhodl, že odevzdám cigára a skáknu na jedno. Když jsem tam tedy vešel podruhé, pustili jsme se do debaty. Kecali jsme o všech možnejch blbostech, které moje znalosti jazyka dovolili a vše bylo ok. Když pak majitel a Zubová šli večeřet, potkal jsem Žanetu. Je to polka, která pracuje v hospodě v kuchyni. Nejspíš je tady s přítelem, protože jsou prý dva. Povídala, že je tu čtyři měsíce a že je to tu ok. Prý mají volno v úterý, tak že pak můžeme hodit řeč. Proč ne. Pak jsem se vydal na druhou stranu baru, nevím proč je prostě hospoda rozdělená na dvě půlky. V té druhé, mě vzdálenější, bylo spoustu mladejch anglánů a pařili šipky a kulébr. Zprvu jsem koukal se Zubem na curling. Byla to legrace, ani on ani já pořádně nechápeme pravidla a obdobně jsou na tom i ostatní, ale hrála Anglie s Finama nebo Norama, to nevím. Jisté je jen to, že to Anglie prohrála. Pak jsem se seznámil s zbytkem osazenstva. Byla to taková směska. Někdo z Ashbury, někdo z Bishopstone, většinou tak kolem osmnácti let. Někdo i méně. Ale mohl jsem si zase s někým povídat. Když se pak rozloučili a odešli, Zub to okomentoval prostě: „Kindergarten“. Jo Zub se jmenuje Nut (zase nevím jak se to píše, je to prostě Zub).

Bad dog Čtvrtek ráno, skáknu pro noviny a jelikož čoklové spali s Jane, dělám si snídani. Když pojídám toust, přicupitá Reggie a začne somrovat. „Chybí ti parťák, Vořechu“ okomentoval jsem situaci „nikam se nejde.“ A dobře jsem udělal. Když jsem dopíjel čaj s mlékem, který si prozíravě leji do největší misky v domě, jelikož a to nechápu, je zde fatální nedostatek standardních půllitrových hrnků, se objevila v kuchyni Jane a jediné do řekla bylo: „Bad dog“ a ukázala prstem na Reggiho. Pak mě pozdravila a začala vysvětlovat situaci. Povídá: „Tenhle ten hajzlík se mi vychcal do postele. To je naposled, co jsem si je tam vzala.“ Měl jsem docela co dělat. Protože, a to mě napadlo ihned, propuknout v bujarý smích by nebylo na místě, i když jsem k tomu neměl moc daleko. Při využití všech jogínských triků, abych vydržel s kamennou tváří, jsem se nabídl, že pomohu. Prostě jsme všechno narvali do pračky a Fertig. Sice to zase musím vyžehlit, ale to jde docela snadno, na rozdíl od čištění prochcanejch koberců.

Prvně autem do školy No už jsem tu auto řídil v autoškole, ale teď to bylo poprvé samostatně. V Anglii, jak je obecně - 11 -

známo, se jezdí vlevo. Sedadlo řidiče, je jak se dá očekávat, také na druhé straně. Řadící páka, avšak zůstala veprostřed a ovládá se levou rukou. Jinak je vše tak jak má být, Řazení je stejné, tedy první rychlostní stupeň je vlevo nahoře a poslední, alespoň u tohoto auta je vpravo nahoře. Když se volantem točí po směru hodinových ručiček, zatáčí se doprava a když v protisměru, tak doleva. Jednoduché. Pedály jsou stejně, jen nejde opřít levá noha o kolo, protože tam žádné kolo není. Zato to jde pravou, ale to se zase nedá přikládat pod kotel. Blinkry jsou levou rukou a ostřikovače a podobné kraviny pravou. Poslední co je jinak je sledovaní provozu. První pohled je doprava a až pak doleva. Nasedl jsem do auta, nastartoval, rozsvítil a praštil se pravou rukou o dveře. Pochopil, že je něco špatně a levou zařadil rychlost. Při couvání jsem se zase praštil, tentokrát hlavou, o dveře. Prostě nejde-li to po dobrém, půjde to po zlém. Pak už to bylo jen lepší. Jen se blbě jede jednou rukou. U nás se levačkou drží volant a pravačka odpočívá na řadící páce. Tady je to naopak a chvilku mi potrvá než si zvyknu na ovládání auta jen pravou rukou.

Tygr opravářem Abych to zbytečně nerozmazával, nepatřím zrovna mezi domácí kutily. Ale vyměnit kabel u lampy, který překousal čokl, není zas nic tak světoborného. Koupil jsem si ten špagát a novej vypínač a složil to dohromady. Jane to okomentovala tím, že jsem génius a naplánovala mi nové činnosti. Především oprava vrat do garáže. Jde o klasická dřevěná vrata, z nichž se vylouplo jedno prkno. Pár hřebíků to spravilo, jen jsem je musel sundat z pantů a to prkno vrátit do drážek z kterých vypadlo, to je v poho. Pak ale bylo, přirozeně, třeba je tam vrátit. To už taková prdel nebyla. Jsou to dveře od garáže, dřevěné a patřičně rozměrné, tedy kurevsky těžké. Zprvu jsem vymýšlel důmyslně zvedací postupy, abych jakožto příslušník homo sapiens sapiens, nedělal ostudu. Nakonec jsem se po několika, doslova, zdlouhavých pokusech na všechno vykašlal, čapnul je a tak dlouho jsem se s tím vláčel až se dílo povedlo. Škoda že hned potom přišel zahradník, chlap jako hora a něco tam kutil, mohl být docela užitečný tak před půl hodinou. Myčka, která je zabudovaná do kuchyňské linky včetně dveří, která se pokazí a nejde zavřít, je k ničemu. To musí každý souhlasit. Jane mě tedy pověřila novým úkolem. No rozebral jsem to dokonale, několik dlouhých hodin jsem to pak dával do kupy, ale výsledek je nevalný. Sice myčka nyní jde (občas!) zavřít, ale i já musím uznat, že úplně super to není. Zapřel jsem tedy dveře zase klackem s rčením, že toto je pojistka, ale jinak je vše ok a mazal od toho. Protože tak dlouho se chodí se džbánem pro pívo, až se nohy uchodí a proto je lépe v hospodě zůstat hned napoprvé. I tak teď lítám jak magor po baráku a opravuji kdejakou blbost.

27. února 2006 I hate Monday Je to sice dost divnej nadpis, ale vzpomněl jsem si na jednu kreslenou pohádku, kde to říká jeden kocour. Přesně tohle se na dnešek hodí. Co že se dělo tak strašného? Nic. Jen jsem ráno čapnul nějakej sajrajt v lahvi, nalil jej do kýblu a šůroval zdi. Proč? Protože byly pěkně zasraný. Bedejď ne, smradi každou sobotu a neděli když jsou doma, hrajou v hale kriket. Nevím, jestli to je ta hra, ale oni tomu tak říkají. Mají v ruce pádlo, tedy něco jako baseballová pálka, ale je to placaté. A s tím mydlej do, v lepším případě do tenisáku, jinak je zde plno míčků od nafukovacích balónku po míčky na golf. Pakliže se někdo ptá, proč že si tak jistě zábavnou hru nehrají venku, což je jen o dveře vedle? Pak odpověď je prostá. Zaprvé, venku je zima a bosky v pyžamu se tam kriket blbě hraje. No a pak se také nesmí zapomenout na to, že já spím. Pravda, to je možná jen vedlejší - 12 -

produkt zábavy a není v tom zlý úmysl, ale... No a tak když jsem asi pátou hodinu drhnul zdi, musel jsem toho urychleně nechat, nafutrovat čokly, sebe a vyrazit na cleaningy. Výsledek? Sedím tuhej jak lední medvěd v Thajsku, poslouchám místní „rockovou“ stanici a snažím se učit. No a jde mi to dost podobně jako lačnýmu sraní. Tedy už je jasné, proč si nelibuji při pondělku? No ale doba je zlá, jak praví klasik. Spíše co se dělo o víkendu? Inu byl jsem se juknout ve Swindonu.

Swindon party No to jsem trochu přepískl, ale uvidíme. No v sobotu se tam prej slejzá dost česky mluvících lidiček. Tak proč to nezkusit. Rozhodli jsme se jet busem. My, znamená já a Dáda. A zpět prej tágem. Proč ne. Tak bus jezdí podobně načas jako u nás, ale to není problém, zase jsem neměl 5 pencí, tak mi je vodič odpustil, stejně jsem mu je pak dal, protože jsem je vysomřil na Dádě. Řídit autobus musí být mnohem větší sranda než auto, protože bus se nemá šanci vyhnou skoro nikdy, zatímco u auta to většinou, o fous, vyjde. Tedy aut projíždělo několik a málem jsme se srazili jen párkrát. Zato jednou to už bylo na fest brzdění. Prostě se v těch zatáčkách nevyhnou. Toliko cesta. V Savoy jsem už byl, ale teď poprvé v sobotu. V hospodě může být tak 400 míst k sezení. Takže lidí je tam tak kolem 600, angláni totiž rádi stojí. Zabrali jsme s Dádou rohovej stolek a bránili ho zuby nehty. Nakonec se to začalo slézat. Lidí jak vo pouti. Hele nekecám, tak bratru, 50 čehůnů tam bylo. Pravda Čechů a Slováků. Ale i tak je to mrak. Jedna osůbka, říká se jí tu Bruno, mě obzvláště zaujala. Je to docela mazák. Umí osm jazyků, rodiče má Poláky a sám je už Anglán, česky také hovoří a vypadá jako bezdomovec . Ale nejspíš to bude daň za genialitu. Kdo ví. No tak jsem tak seděli kecali, popíjeli až zavírali. Inu tak prej že se přesunem. Ten klub, jehož jméno si nepamatuji a ani toho nelituji, je od začátku něčím podivnej. Na druhý pohled je to jasné, obzvláště, když si příchozivší povšimne fotografií na zdech. Prakticky všechny zobrazují akty. Nejčastěji dvojící příslušníků stejného pohlaví. Holky si už předtím stěžovali, že to je klub na hovno, že tam nikoho neklofnou. Ale došlo mi to až tady. Inu neva, měli jsem vlastní zábavu a pivo točej stejný jako všude jinde (hnusný). Také že prej tam je možné dělat tanyny, tanyny. No nevím, podle mě hudba, co hrála, byla dost strašná, ale jednou tam pustil i něco, co připomínalo hudbu. Ale i tak mě to přišlo ubohé, tancovat na hnusné disco v hospodě plné buzen. Brrr. Jo to jsem se nezmínil, že jsem zase slavil úspěch s dovedností (na kterou jsem po právu hrdý), čili umístit jazyk za měkké parto (svůj jazyk za svoje patro! Pro rejpaly). Okolo sedící dámy se shodovaly, že je to velmi užitečná dovednost a vyzvídaly jek jsem se jí naučil. Ale know how je to nejcennější co máme ne. Posléze nás vyhodili i z této hospody. Byla to škoda, tady jsem konečně potkal i několik kluků (popravdě byli i v Savoy, ale na druhé straně sálu), ale vzhledem k tomu, že pod vedením pankáče z podtatranského městečka, pili jak Dáni. Raději jsem se jim vyhýbal, protože Čech, kterej se vožere jak Dán v Anglii, to už mně připadá jako kosmopolitní ostuda. Na ulici jsem se oddělil a šel to zabalit ke Karlovi (připusťme, že jsem nemohl být úplně sám, zas takovou důvěru nemám), ale velká část pokračovala dále. Dáda také. Do klubu, kam měli namířeno, se mi nechtělo. Především proto, že je prej plnej „snědých“ lidí, kteří, v nejlepším případě nosí na obličeji sotva půl kila železa, na nohách železné boty a zásadně neprůstřelnou vestu. Jak vypadají ti průměrní a horší jsem nechtěl vědět. Ale Dáda to nakonec přežila. Přišla v osm. Pak jsme museli zpátky na venkov. No protože bus v neděli nejezdí, tak fakt tím tágem. Příště na to seru, pojedu autem na nechám jej tam prostě přes noc, sebe pochopitelně také. Je to asi stokrát levnější a alespoň budu mít argument proč se tolik nezlejt. - 13 -

Jak vypadala neděle není těžké vyjádřit. Ráno, v deset!, jsem sebral čokly a šel je vyvenčit aby to tam moc nezechcali. Nezechcali to oba, jen jeden. Jo Jane ztratila klíč od bočních dveří, tak jsem šli hlavníma. Hnus. Pak jsem seděl a čučel na bednu, sem tam hodil ucho a tak. Nakonec dobré.

28. února 2006 O jídle Tuhle kapitolku jsem měl v plánu napsat již v předchozím bloku, ale zapomněl jsem. Tak až teď. Co se jídla týče je Anglie asi tak sto let za opicema. Je zde sice k dostání prakticky cokoli, ale prakticky kdokoli je línej to vařit. Co z toho plyne? Že se tu žerou blafy. Tedy v hospodě jsem nebyl, protože jsou jiné než u nás. V naší hospodě nejčastěji dělaj sausage. Tedy párek nejčastěji s hranolkama. Vrchol kulinářského umění je uvařit ovci. Jedl jsem již spoustu variant a povětšinou chutnají podobně. Je to především díky, no ovci samotné. Pakliže někdo měl tu čest dotknout se ovce rukou, určitě si dobře pamatuje, jak krásně ta ruka poté voněla. No a přesně takhle smrdí ta ovce, ať se s ní dělají třeba psí kusy. Dobrá je úprava česnekem, protože česnek zjemní ten ukrutnej smrad. Ale hodně málo. Notabene uvařit nohu ovce, jak tomu tady s oblibou říkají, je práce tak na tři hodiny, takže je to spíše výjimka. No a co se k té noze přikusuje? Dušená zelenina. Třeba hrášek. Moc syté. Tak jíst tohle už bych nebyl mezi živými. Proto jím, no zkouším jíst, protože to dost dobře nejde nazvat jídlem, nejčastěji polotovary. Je to taková plastová mísa s nějakým pokrmem, který má vždy lahodné označení a ještě lahodnější obrázek na obalu, avšak chuť vždy naprosto stejnou. Tedy vše chutná jako krupicová kaše, do které někdo přidal něco navíc, třeba chilli, mrkev, kuře, hrách a podobně. Sice ta směs obsahuje kusy masa a zeleniny, ale hygienické předpisy jsou neúprosné, především na chuťovou stránku krmě. Jak z toho ven? No snadno, kupuji si ty krabice, které jsou označené obrázkem chilli papričkama. Jedna až tři. Jedna je na prd, protože není pálivá, dvě je dobrá pro kojence a tři, když se přidá trochu tabasca a pálivé papriky, začnou mít lehký pikantní nádech. To není špatné, tím se dá jídelníček zpestřit. Jenže pořád dochází tabasco. Není úplně zadarmo a jedno na týden je asi moc. Ranní pokrm, čili toust. Toustový chleba má na rozdíl od toho, co se prodává v Čechách chuť. Tedy lze jej pojídat. Když se na něj dá máslo a šunka, popřípadě trochu tabasca je to výtečné. K tomu se pije čaj s mlékem. Je o malounko silnější než český, zato kafe je sotva pro kojence. Když jsem si do normálního hrnku nasypal čtyři lžičky té směsi krysího jedu, doufal jsem, že to bude trochu připomínat kafe. Nepřipomíná. Zůstal jsem u čaje, oproti kávě je to slabá náhražka, ale zase lze pít bez ustání. Jistě bez ustání, pakliže jsem v dosahu konvice s horkou vodou. Ráno se dají jíst i třeba ty kukuřičný lupínky. Je to většinou sladké a ulepené a hladové jídlo. Nelze přidat chilli ani nic tomu podobného, a proto jsem to po jednom pokusu označil za nepoživatelné. Jogurty jsou tu stejné jako u nás, také si je občas okusím.

2. března 2006 Kterak jsem lovnou sezónu poznal Jak jsem se stal motoristou a začal křižovat silnice širého okolí, začal jsem si všímat kůží, které se na vozovce válí. Kůže, to je prakticky cokoli, co prve kůži mělo a po srážce s vozidlem jí často ztratilo a nyní není možné to identifikovat. Proto to nazývám kůže, je to jednodušší na povšimnutí a nemusím vystupovat a rýpat do objektu klackem. Především žádný klacek nemám, na co bych jej se sebou také vozil. Pravda, v tom autě není totiž vůbec nic. Tedy jen to co tam být musí, jako sedadla - 14 -

volant, nějaké to kolo a motor. To co nejvíce postrádám je škrabka na sklo. Po ránu je poslední dobou dost kosa a když prve nasněží, musím nastartovat tak o patnáct minut dříve než plánuji odjezd. Zprvu jsem se snažil mraženinu na skle dostat dolů pomocí různých artefaktů, nejlépe se na to hodí obal od cd, vlastně nejlépe to jde s ostřím sekery či nože, ale to nesmí být Jane doma. Jelikož ale spotřeba obalů na cd je při škrábání skla značná, začal jsem využívat sílu slunce a klimatizace. Ale zakecávám zase tu lovnou sezónu. Jak jsem tedy potkával kůže, začal jsem si dělat statistiku, která kůže jde nejlépe na dračku. Dokonce jsem potkal dva jezevce. Alespoň doufám že ano, mé zoologické vzdělání není úplně univerzitní a tak si nejsem moc jist, ale bylo to černo-bílé a smrdělo to. To jsou znaky buď skunka, nebo tlejícího jezevce ne? Jednoho jezevce jsem potkal ještě na kole, tak si ten puch docela živě pamatuji. V poslední době se do čela žebříčku kůží dostala jedna opravdu populární. Prve to nejspíš byl bažant, teď je to opeřená kůže. Vypadá jako snědené kuře, kterému někdo z legrace přidělal indiánskou čelenku. A je tak populární, že je možné potkat jej cestou ze školy a do školy hned několikrát. „Úplně boří žebříček. Budu muset na tu nezbednou kůži vymyslet nějaké nové pravidlo.“ Řekl jsem si jednoho dne a hned mě napadlo: „Herdek, že ona bude zrovna lovná sezóna na bažanty? A já se tu táhnu sotva pade.“ (Mph)

Rozbité topení Jednoho studeného večera se mě Jane zeptala: „Tome, co jsi udělal s topením?“ No podle mého výrazu a krátkého trika poznala, že nemám tucha o čem mluví. „Topení nefunguje.“ Snažila se vysvětlit. „Aha to vysvětluje, proč je taková zima.“Odpověděl jsem jí. Bylo jasné, že jsem z obliga venku. A po právu, v tomhle jsem prsty neměl. A ani nechtěl. Šel jsem se juknout na kotel, jenž je v takovém chlívku pod schody. A v skutku, informační panel říkal, že je něco v nepořádku, ale co? Čert ví. Po asi půl hodině jsme našli útlou brožurku, která měla pomoci v nesnázích s tímto ďábelským zařízením. Ta ohromná krabice totiž požírá olej, který je v nádrži za garáží a také při spalování toho svinstva strašně smrdí. Vím to dobře, protože když mě čoklové, pro změnu svými výpary, vyženou otevřít dveře, v marné snaze dostati se na nezamořený vzduch, dostanu bombu do rypáku od té olejové potvory. Fakt není nad venkov. Ale zpátky pod schody. Našel jsem tu brožuru a chvilku jí studoval. Ono tam nebylo nic světoborného, jen jak to vypadá, když vše funguje a jak to vypadá, když nefunguje. Rozhodně to nefungovalo. Na tom jsme se všichni zúčastnění shodli. Zoufale signalizující kotel, Jane v zimním kožichu z nějaké lední potvory a já v triku a sandálech. Brožura nám vítězoslavně radila, že kotel obsahuje červené tlačítko s nápisem „Reset“, které pomáhá v přesně těchto situacích. Nepomohlo. Kotel se sice nastartuje a začne srkat olej, ale pak se na to zase vybodne a rozsvítí kontrolku, kterou už dobře známe. Inu zkoušeli jsme to mnohokrát, dokonce i druhý den, ale nic. Dům zatím vesele vychladal, já si vzal svetr a Jane, nemajíc více medvědích kůží, začala vařit vodu, kterou lije do měchů, jimiž si vystlává postel nebo se zdržuje maximálně na dva metry od krbu s ohněm. Usnesli jsme se, že problém si žádá odbornou pomoc. Jane zavolala někomu, kdo by měl mít dostatek zkušeností s opravou podobných zařízení, především proto, že se tím, jak praví Žluté stránky, živí. Člověk se měl dostavit ve čtvrtek. Samozřejmě jsem měl otevřít dům. Pouze jsem poprosil, ať nechodí před jedenáctou, že do jedenácti jsem ve škole. No zkrátka nepřišel vůbec. Ale když jsem byl na cleaningu u Sarah, zavolala mi Jane s prosbou, zda-li bych tedy nezajel otevřít dům. Proč ne, na tom jsme se přeci dohodli. Je lepší přijít o pár liber, než doma mrznout. Skočil jsem do auta a vyrazil k domovu. Když jsem přijížděl k domovu, ze zahrady na mě mával Charles. To je ten realitní makléř, co prodává náš dům. Tedy ten, co je s prodejem nejdále. Když jsem jej zahlédl, projelo mi hlavou spoustu myšlenek, ale nakonec jsem ze sebe vypravil jen strohé „cože?“ České slova mohu používat nahlas a bez jakéhokoli ostychu, teď jsem byl v autě a i tak neměl šanci - 15 -

mě slyšet. No profesionální grimasou jsem je přivítal a vpustil do domu. Propustil jsem čokly na zahradu, aby zase všechny nezváleli těma svejma špinavejma tlapama, což se moc nepovedlo, jelikož si nezavřeli hlavní dveře a Reggie to vypátral a jal se je vítat. Ale komu není radno... Byl jsem docela no řekněme nepotěšen, tak jsem to šel říci, no psům. Ty bestie celou dobu, co jsem si stěžoval, poslouchali, ale nakonec, když jsem očekával soucitné slovo, stále jen čuměli. Oni fakt neumí nic než čumět. Poslal jsem je do háje a šel si uvařit čaj. Nakonec jsem jel zpátky k Sarah a byl tam o chvilku déle, abych napracoval, co jsem zameškal. No a jak že to dopadlo s tím kotlem? Nijak, je pátek ráno, Jane se nechce z pelechu a já přemýšlím, že si vezmu rukavice, abych nepřišel o konečky prstů, když píši. Takže se uvidí. Doplňuji teď příběh o topení. Přibližně v deset hodin přijel chlapík, který nám měl pomoci. Ukázal jsem mu kotel. Chvilku jej očumoval a pak řekl, že už tuší. Nabídl jsem mu kávu a něž jsem jí uvařil, zmizel někde venku. Vyšel jsem za ním na zahradu a on se mi pokoušel sdělit, že potřebuje něco dlouhého, čím by dosáhl na výpust nádrže. Vysvětlil jsem mu, že o ničem takovém nevím a mop z baráku mu do nádrže nepučím. Tak jsem propátrali garáž. Blbostí je tam mrak, ale žádný klacek. Bodejť, co by tam dělal a i kdyby, dávno bych jej rozštípal na kolíky ke kurtování plotu. V roští jsme, jako zázrakem, našli starý smeták. Šup a byl v nádrži. Pak jej vytáhl a ukázal na důkaz, že jsme blbci. „Je tam málo šťávy“ pravil s úsměvem na rtech. S tím vám těžko pomůžu. Ale zavolám cisternu, přijede ještě dnes. Jane jej pak ještě nahnala nahoru k hornímu boileru, že voda je málo teplá. Já jsem to dělat nechtěl, protože je mi jasné že ten elektrický boiler pracuje v tandemu s tím olejovým a když jeden přestane fungovat, logicky se podstatně zhorší výkon toho druhého. Jane jsem to nevysvětlil, jeho jsem se zeptal, jestli je to tak a on pravil. že je. Holt jsme lamy. Pak jsem jel do Wantage, ale to popíšu záhy. Potom co jsem se vrátil, chvilku jsem předstíral úklid a pak se přiřítil mladík s cisternou plnou oleje. Pořád něco mumlal, rozuměl jsem mu fakt maximálně každé třetí slovo. Ale pořád něco vykládal. No narval tam něco kolem dvou a půl tisíce litrů oleje, dal mi papír a zmizel. Nastartoval jsem boiler a ten začal pracovat. Paráda. Mezitím se Jane vrátila, tak jsem to rozebírali a já se ptal, jestli to není drahé? To byla chyba, řekla ať najdu knihu o nastavení a nastavím to úsporně. Bezva, dvě hodiny se slovníkem a teď se jen modlím, aby to dělalo co chci. Ale zas tak složité to není.

Nákup ve Wantage Wantage je městečko kousek od nás. Je to taková menší vesnice s náměstím jedním supermarketem a pár ulicemi okolo. Nic extra. Přesto jsem se, při hledání supermarketu, jednou musel otočit a projet přes náměstí, což je, jak se pamatuji určitě špatně. No alespoň jsem se pokochal prastarou anglickou architekturou. Naložil jsem nákup do auta, vyfasoval čokly a šel vyzvednout boty do opravny. Ty čoklové, to je taky nápad za všechny prachy. Jane jela zkontrolovat nový dům, protože prý má být již kompletní oplocení, že se mrchy proběhnou. Kdyby je zase neměla v pokoji, nebo je pustila v osm ven, mohl jsem jít na procházku. Tohle řešení byl fakt super nápad, v autě mi naslintali, všechno zváleli a strašně to tam zasmrděli. Celou cestu jsem musel mít otevřené okno, jinak bych se asi pozvracel. Připadal jsem si jako ten náklaďák, co vozí vepře na jatka. Takovej ten hutnej psí smrad, plus občasné prdění, opět doporučuji, bezva zkušenost. Když jsem jel pro ropu do vozidla, zastavil jsem jako normálně u pumpy. Vylezu ven otevřu ropo-hrdlo a čapnu hadici. A ono prd. Byla dlouhá tak maximálně dva metry a já stál u blbého stojanu a měl to přes celé auto. No tak jsem chvilku nadával, což upoutalo vede stojícího člověka. - 16 -

Vysvětloval jsem mu, že je to k prdu, že je to krátké. Smál se. Tak jsem si přeparkoval k vedlejšímu stojanu jako poslední vidlák. V Lambourn jsem šel k řezníkovi. Jane chtěla kus krávy. Ale že si není jistá, co chce a že až tam budu, tak ať jí zavolám a dám přístroj řezníkovi. OK, zavolal jsem, předal. Chvilku rozmlouvali a pak se telefon odporoučel, prý špatný signál. Krám Siemensovskej. Řezník mě začal vyslýchat, pro kolik lidí že to bude a podobně. „Hele fakt nemám šajn“ pověděl jsem mu a naštěstí Jane zavolala zpět. Tak jsem znova předal aparát řezníkovi. Tentokrát to klaplo. Ona Jane fakt nevěděla co přesně chce, ještě že ten řezník poradil.

6. března 2006 Swindonská sešlost Každou první sobotu v měsíci slézají se všichni Češi a Slováci v hospodě Savoy ve Swindonu. To už jsem říkal asi stokrát ne? Ale tentokrát jsem tam byl a mohu popsat jak to zhruba vypadá. Ale od začátku. S Dádou jsme se dohodli, že než platit za taxíka, je lépe když se někdo z nás (to zní hezky, ale jsme jen dva, proto by bylo lepší napsat jeden z nás, ale...) obětuje a stráví návštěvu města takříkajíc na suchu, abychom mohli potom pohodlně jet domů autem. Tentokrát nemilosrdný los padl na mě. Inu dojeli jsme do Swindnu, vyzvedli Lenku a jednu její kamarádku, jejíž jméno my vypadlo a šli do Savoye. Natřískáno tam bylo strašně a už i docela dost Čechů. Zabrali jsme místo u stolu s dost podnapilými polskými bratry. Moc se s nimi bavit nedalo, protože polsky mluvili rychle a anglicky špatně. Jeden z nich pracuje jako balič motorek Honda. Povídal o tom strašně dlouho a připadalo mu to jako super práce, když z Asie připluje loď plná motorek a tady je pakují po jedné do igelitu. Ale jak to bylo dále? Naštěstí se vedle uvolnil stůl, tak jsem bratry lehce vypoklonkovali a přesedli si. Během večera se prakticky celé kuřácké křídlo hospody zaplnilo česko-slovensko-polskou havětí. Nekecám, lidí jako o pouti. Když řeknu hodně přes sto, je to silně podhodnocené. Byl jsem seznámen se spoustou lidí a prakticky všechny bych znova nepoznal. Mimo několik opravdu výjimečných exemplářů. Povídáním o nich bych se však pustil na opravdu tenký led spekulací a to nemám v úmyslu. Proto zůstanu u starých známých. Například Andrej a Katarina, Slováci, kteří bydlí kousek od Shrivenhamu. Andrej pracuje v bance a je zde čtyři měsíce a Katarina učí někde ve škole či školce. Zajímaví lidé. Další postavička, kterou jsem zaznamenal, byl bratr z Ruska. Nevím, proč se vzpíral pochopit to, že mu rusky rozumím, když mluví pomalu, ale anglicky je to pro oba lepší. Pil pivo, do kterého si namáčel octové brambůrky a prohlašoval, že je to nechutný. Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na Glumova medvedíka na východu Slovenska. Pravda, byla to léčka, ale legrační (pro nezasvěcené: Hodili jsme tehdá tomu pacholkovi pár oranžových medvedíků Haribo do piva, protože prohlašoval, že to v Německu zkoušel a není to tak špatný. Když se dna půlitru dopil, netvářil se vesele a častoval nás neskautskými názvy. Medvedík proto, že to bylo na Slovensku.). Tenhle chlapík měl největší starost, aby mu někdo nevypil pivo, když tam nebude a naše připomínky, že toho piva se nikdo neodváží dotknout, protože by neunesl obsah večeře v žaludku, nehodlal akceptovat. Poté co nás ze Savoye vyhnali, se rozhostila slovní přestřelka kam dál. Obešli jsme všechny podniky ve Swindonu a nakonec zůstali, tuším, v Revolution. To je klub. To znamená, před vstupem je fronta, všude je fronta, spousty lidí, tma a strašná hudba, strašně nahlas. Na pokec to moc není. Ale děvčata chtěla tančit, tak se šlo tančit. Když jsem z nenadání s Lenkou osaměli, protože se prakticky všici vypařili, rozhodli jsme se, po - 17 -

chvíli, že půjdeme do, no a to jméno zas nevím, ale je to ten gayclub, kde jsme byly před týdnem. Je tam málo lidí (nečekaně), hudba je „docela“ dobrá a věděli jsme, že tam je Karel a minimálně Dáda, která nás informovala pomocí sms. Cestou jsme usoudili, že je čas na snídani, ve dvě, jak jinak, a šli na gyros. Jíst se to dalo, ale... Jelikož je ten stánek nedaleko, vylákal z baru i Dádu. Ta si také něco dala, ale to už asi tak dobré nebylo, protože jí pak nebylo úplně dobře a poprosila o návrat. Proč ne. Doprovodili jsem Lenku domů, především proto, že jsme parkovali za jejich domem a pak jsme u nich měli nějaké věci. A jeli zpátky na venkov. Ve tři jsem byl v pelechu.

Neděle, pro změnu ve Swindonu Dohodl jsem se s Lenkou, že by jsme v neděli, až se zmátoří, což bývá okolo poledne, prošli Swindon. „Ráno“, až se vzbudí zavolá. Ok. Moje ráno bylo časnější než její a tak jsem stihl udělat soustu věcí. Především jsem poznal Judyho, tedy posledního Morrisna z Jane rodiny. Je to normální kluk kolem patnácti let. Naše konverzace nebyla tak dlouhá, abych mohl přijmout jakýkoli názor na něj a byla čistě formálního obsahu. Když jsem při studiu investičních pobídek v oboru bankovnictví v české republice musel Jane ospravedlnit, že čtu české texty, rozhodl jsem se z ní vytáhnout pár mouder. Ono to moc nevyšlo, sice jsem se shodli, že ví o čem mluvím, ale také, že nemá nejmenšího tušení jak to u nich funguje. Nicméně uznala, že podobné texty číst není úplná zábava a že to klidně číst můžu, chci-li si odpočinout od myšáka Stuarta. Když jsem se s Lenkou dohodl, že opravdu půjdeme do Swindonu, což mě překvapilo, protože jsem s tím moc nepočítal, musel jsem se pro změnu vykecat z nedělního obědu u Jane. Ve Swindonu jsem především chtěl koupit foťák, abych mohl dokumentovat i obrazově a ne jen psanou formou. To se povedlo, proč by ne, Argos nezklame. Následně jsem prošli celé náměstí. Je to opravdu jen pár ulic a v noci, při přesouvání se mezi podniky, jsme jej prošli prakticky také. Lenka mě chtěla seznámit s další osůbkou. Je to její kamarádka už z Čech a byla zrovna nedaleko na obědě s přítelem, který je Angličan. Hospoda v oldtownu nebyla zas tak nedaleko, ale na druhou stranu už znám prakticky celé město, které stojí za poznání. Pak jsme pár hodin kecali tam. Opravdu jsem se bavil, protože historky které tam kolovali jsou až neuvěřitelné. Ale o tom snad až jindy. Když jsem se vrátili k Lence, pomohl jsem jí s jejím Mp3 přehrávačem, který si zakoupila a také jí trochu zkouknul pc. Především chtěla nějaké moje Mp3. Chvilku jsem se také bavil s Karlem, protože si půjčili dvd Pelíšků a hrozně lamentovali nad anglickými titulky. Je nutno přiznat, že bych z toho asi nepochopil co autoři chtějí říct, ale také bych to neuměl napsat jinak. Inu vrátil jsem se do Ashbury a hrál si s foťákem. Udělám pár fotek a pošlu je.

Vražedné pondělky podruhé Zase jsem se vrátil z těch cleaningů a sotva stojím na nohu. Ještě jsem si tu chvilku hrál s žehličkou abych se nenudil. Ale mám pocit že za chvilku libově vytuhnu. A to se chci ještě juknout na The Butterfly Effect. Prý je to super film. Tak uvidíme. Jo udělal jsem si pár fotek těch bestií a našeho domku, ale ještě je posílat nebudu, protože to chci zakomponovat do textu a zatím nevím přesně jak. Ale vzpomněl jsem si na jednu historku. Především proto, že jsem dnes zase posunul metu na svou stranu, jelikož jsem bytelně opravil díru v plotě. Ale o víkendu jsem jej zkusil opravit také a - 18 -

když jsem se k díře blížil, nabodnul jsem se na opravdu hnusný křoví. Je to ten typ, co má strašně ostré a dost tvrdé konce větví. Vypadá to jako ostny, ale nejspíš nebudou. Každopádně je to křoví řádně zasrané. A protože jsem se strašně poškrábal, považoval jsem to, přirozeně, za útok na mou osobu ze strany toho chlupatého šupáka. Tak jsem si říkal, „Počkej zmetku, já tu na tebe políčím“ a šikovně ohnul větévku křoví pod špalek zakrývající díru v plotě. Ráno jsem sešel dolu a vidím jak Jane nadává přes plot Reggimu, který mojí past opět ochcal. „Sakra“ řekl jsem si, ale než jsem si stačil uvědomit, k čemu se schyluje, bylo pozdě. Jane šla díru opravit sama. No a napálila se na mojí psí past. Naštěstí byla konstruována jen na psí čumák tak jí neublížila. Ale stejně. No nakonec jsem se na samostřílnou větev vykašlal a udělal zase horu kolíků a přikoval plot. Dnes jí zmetek asi dvacet minut pokoušel, ale neuspěl. „Cha a mám tě mrcho!“ řekl jsem si „teď jsi na tahu zase ty!“

9. března 2006 Jak to chodí v Anglii Protože mi bylo řečeno, že spousta lidí nechápe co vlastně dělám v Anglii, rozhodl jsem se to změnit. Ale začnu hezky od začátku. Týden v Anglii má sedm dní, což jak se domnívám je stejné jako ve zbytku Evropy a světa také. Týden se skládá ze dnů: pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek, sobota a neděle. Jenom se jim říká trochu jinak. Možná si teď každý říká: „Hráblo mu!“ Ale není to úplně pravda, říkám to, jako odpověď těm zástupům nechápavcům. Tedy pokračujeme. Jediná záludnost, kterou lze v Anglii vypozorovat je, že týden nezačíná pondělkem, nýbrž nedělí. Proč to tak je? No podobných blbostí mají spoustu a tohle je ta nejméně nebezpečná, proto bych to pustil z hlavy. Například zde nevážím 75 kilogramů, ale 11,8 kamenů! To je trochu větší bordel ne? Proč tedy týden začíná nedělí? No to je přeci jasné, protože každého z nás sere, že první den v týdnu je na hovno, protože všechno nedodělané z předchozího týdnu se sype na hlavu a k tomu přichází spousta nových problémů. Angličané to tedy vyřešili po svém. První den v týdnu je neděle, tudíž sedí doma a nic se nesere a vše začne až v pondělí. Zvídavému čtenáři se může zdát že jde o změnu pouze kosmetickou, že je jedno kolikátý den v týdnu je den blbec, stačí že takový den vůbec je. A také má absolutní pravdu. Je úplně putna, kdy se láme týden, pondělek vždy bude stát za prd! Malá odbočka ke kalendáři. Teď zpátky k činnostem. V pondělí vstanu, dojdu pro noviny a pakliže nejde Jane se potvorami jdu s nimi já. Což znamená půl hodiny nejčastěji v dešti a větru. Poté, protože je první pracovní den, mě čeká úklid domu. To si mohu naplánovat jak chci, ale v pátek musí být vše uklizeno. Prakticky to znamená, že pondělí uklidím celé přízemí. Celý úklid domu v nejlepším případě zabere čtyři hodiny. Ale to je sebevražda. Lépe je zvolnit. V jednu hodinu musím být u Angie na cleaningu. Tedy musím ve tři čtvrtě na jednu vyrazit a předtím nakrmit psy. A sebe také, nechci-li být o hladu. Čili dům přestávám uklízet kolem poledne. Úklid u Angie a Sarah zabere dohromady pět hodin. Což je do šesti. Přesun mezi nimi je otázka minut a nestíhám se v této době připojit na internet, poslat sms do Čech ani dvě hodiny lelkovat. Prostě sednu do auta a přejedu do druhé vesnice. V šest hodin končím. Přejedu domů, kde nakrmím potvory. Pak mám teoreticky volno. Prakticky se někdy musí žehlit, prát, sušit a dělat podobné vylomeniny. Třeba se najíst! Ale většinou stíhám - 19 -

napsat sms či zvednout telefon. Ale zase mohu dělat jen jedno. Teď je třeba čtvrtek a píši deník, takže nestíhám psát sms ani telefonovat. Stále mě stíháte? Jsme teprve u pondělí. Úterý. Probudit se dojít pro noviny a pakliže není vyhnutí, vyvenčit mrchy. Toto se bude opakovat až do pátku, ale bojím se to vynechat, aby někdo nebyl zmaten. Konečně od devíti do jedenácti mám školu. Ve škole mám vypnuté všechny telefony a nesedím na internetu. Bohužel. Často mám potom čas a sedám k internetu ve škole. Škola je ve vojenské základně a přístup k internetu je sice zdarma a solidní, nicméně nepřejí si, aby se do jejich sítě připojovali cizí počítače a nejsou ani moc nadšení, když se tam někdo cpe s USB diskem. Ale toto tolerují. Připojování mikrofonu, kamer a zbraní hromadného ničení není sice výslovně zakázané, ale bylo by to dost na piču, protože tam stejně nejde nainstalovat skype ani icq a tudíž používám jen tu verzi v okně prohlížeče, jenž je lidsky řečeno na hovno. Protože chci ale poslat deník, učiním tak. Klávesnice jsou přirozeně anglické, používají jen Explorera a proto nestíhám dělat třináct věcí najednou. Odešlu deník a občas s někým prohodím pár slov na icq. A fertig. Zbytek úterka je často na mě a já jej věnuji úklidu prvního patra. Pozor, nezapomenout, že mezi jednou a druhou hodinou musím nakrmit mrchy, tedy volné úterý je pouze v uvozovkách. Na internetu mohu být maximálně do jedné hodiny a čtyřiceti pěti minut. Pak musím odjet a jet těch deset mil domů. Ano, mohu se pak vrátit, ale suma je dvacet mil a auto nejezdí, bohužel, na vodík. Proto si vždy říkám, že bude lépe chvilku to překlepat v nepohodě a pak se připojovat večer z domova, až se přestěhujeme. Je jasné úterý? Že bych zkusil středu? Ne, raději ještě doplněk. V pondělí večer, což je nezvykle brzo, mi Jane řekla, že zajedu pro psy k doktorovi, v úterý, na půl jednou. Tedy oproti průběžnému rozpočtu týdne je zde malá, a i relativně nečekaná, změna, kterou nemohu ovlivnit. Středa. Ta je v pohodě. Občas. Ráno noviny a venčení a pak jediné co mám pevně naplánované, je Elizabeth, často kolem čtvrté hodiny a tak do sedmi. Pomáhám jí se zahradou a ona se se mnou potom učí. Středa je nejlepší, ale často se něco posere a pak uklízím barák. Čtvrtek. Noviny a venčení. Od devíti škola do jedenácti a od jedné do šesti cleaningy. Mezeru mezi jedenáctou a jednou vyplňuji krmením dravé zvěře. Tedy sebe a čoklů. A také přesuny něco zaberou. Teoreticky jsem dost blízko internetu, ale prakticky jsem se jen jednou opovážil něco poslat a pak to bylo tip top. No a konečně pátek. Ráno noviny a venčení, naposledy. Dále musíme zajet nakoupit. Což je často kolem jedenácté hodiny. Ale ještě nikdy jsme neměli stejný harmonogram a Karel tvrdí, že ani mít nebudeme. Pokaždé potřebujeme trochu něco jiného, a proto jedem pokaždé jinam. Párkrát jsme také jeli do Oxfordu pro ratolest. Ale to je vždy spíše ojedinělé. Proto pátek je a bude velkou neznámou. A jsem často rád, že se najím. Natož abych plánoval nějaké ježdění po internetech a jiných bejkárnách. To co do stálého harmonogramu, jak je to s těma nehodami, které musím řešit, jsem se vždy snažil napsat v deníku. Například ta návštěva toho pet centra v úterý. Myslel jsem, že když bych neustále opakoval jak jezdím tam a zpátky, brzo by to začala být nuda. Teď tedy udělejme dohodu. Každý, kdo potřebuje děj zasadit do harmonogramu, nechť užije tuto kapitolu pro zorientování. Občas se sice stane, že se něco změní, ale to je právě obsahem tohoto deníku ne? Ostatním, kterým je jedno co se ten den má stát a jak to má vypadat, což jak předpokládám, je velká většina, doporučuji se k této kapitole nevracet. Kapišto?

Návštěva pet centra Potvory je nutné občas poslat na generálku. Což znamená, že je tam asi nějak rozeberou a pak - 20 -

dají zase do kupy. Patrně aby nevrzali, nesmrděli, neprděli a kdo ví co ještě. Toto úterý to bylo stejné. S Jane jsem byl dohodnut na tu půl jednou. Seděl jsem na netu a hádal se s Evou, a když jsem zdárně opustil školu a net a byl tak na půli cesty, volala mi Jane, že mrchy je třeba vyzvednout až ve dvě. Inu smůla. Jel jsem domů a dal si gáblík. Pak se vydal do Lamborn hledat pet centrum. Je hned naproti lékárně. To by našel i slepej, přesto jsem jej hledal asi deset minut, protože jsem šipku s nápisem „pet centrum“ zakryl vlastním autem. To byla smůla, ale já se snažil setřást jednu babku, která narvala svůj ksicht do mého auta, snažíc se prodat mi nějakou známku na chudé děti bůhví kde. V pet centru byla poslední prohlídka čoklů u kadeřnice. Když jsem je prvně spatřil, nepoznal jsem je. Pak jsem v sobě držel smích a vysmál se jim až v autě. Vypadali kouzelně. Pravda předtím byli špinaví a smradlaví, ale teď vypadali jako by se na nich vyřádil bláznivý kadeřník. Ve skutečnosti to byla kadeřnice. Řekl jsem jim, že vypadají jako dvě paka. A byl jsem si naprosto jist, podle jejich očí, že mi rozumí moc dobře. Cha chá. Ale naštěstí pršelo a na zahradě jim stačilo jen pár vteřin a byli zase k nepoznání, sladce špinaví.

12. března 2006 Doučování Dohodl jsem se s Lenkou, že by mě mohla trochu doučovat angličtinu. Přeci jen je to vystudovaná učitelka a má již advanced zkoušku. Problém však byl, že bydlí ve Swindonu a to je přeci jen z ruky. Naštěstí Karel měl zrovna volno a projevil zájem jet si odpočinout na venkov a tudíž cesta zpět nebyla tak nudná. Do Swindonu to je kousek, ale ještě nemám úplně v paži časový odhad a tak jsem se lehce opozdil. Především proto, že se tam mizerně parkuje a to hned z několika důvodů. Především se sedí na druhé straně auta a je to malinko jiné, než jak sem se naučil doma, no a konečně ty magoři parkují fakt těsně u sebe. První místo, co jsem zkoušel, bylo opravdu těsné a také sousední auto byla sportovní Mazda za velkou spoustu liber, tak jsem ze strategického důvodu zvolil stejně úzké místo, zato takové, jehož sousedé nepůsobili tak drahým dojmem. Inu volantem jsem si zatočil parádně, ještě že mám posilovač. Během doučování jsem si uvědomil, co vše jsem zapomněl a požádal o extra home work, abych se nenudil. Pak jsem snědl Karlovi kus večeře a jeli jsme se provětrat na venkov. Ráno po snídani jsme jeli společně do školy, protože Karel projevil zájem jít pozdravit staré známé. Ok, proč ne. Bohužel neměl již pas a aby to neměl jednoduché, nechal si doma i doklady. Naštěstí přemluvil tu holku na vrátnici, ať zavolá do školy Margaret a ta se za něj zaručila. Mohli jsme jet. Cestou po Defence academy jsme potkali Ladu. Šla pěšky, protože má rozbitý bicykl. Ve škole probíhalo vše normálně, jen nás tam bylo tentokrát opravdu hodně, tak kolem třinácti. Dokonce i Karel konstatoval, že je to strašný. Ale může být i hůř. Dáda chodí do školy, kde je průměr kolem dvaceti studentů a to už teprve musí být síla. Po škole jsme hodili Ladu domů a když už tam byli, stavili se na kafe. Měla tam klasické kafe, ne ty jejich rozpustný sračky. To se totiž vůbec nedá pít. Jediné co na tom připomíná kávu je vyobrazené zrnko na obalu. A tím to hasne. Chutná to jako vývar z fuseklí a nejlépe je si jí dávat před spaním, protože má neuvěřitelně uspávací účinky. Přitom někde jsem četl, že by to mělo být naopak ne? Teď si jistě každý říká, že jsem hňup a že si dělám kafe bez kofejnu, ale opak je pravdu. Jde o normální, nechutný, instantní granulovaný kafe. Já jej přímo nenávidím. To je přesně ta věc, co mi nejvíce chybí. Klasická, černá, turecká káva. Tak silná, že dokáže vehnat slzy do očí. A místo toho tady srkám sračku, která smrdí jak bažina a hodí se leda do kojenecké výživy. Asi budu muset - 21 -

požádat domovskou krajinu o zaslání několika kilogramů Jihlavanky. Té nejlepší, fialové. Protože z tohohle mi brzo asi šibne. Tady je opravdu lépe pít čaj. Ten je sice také hnusnej, ale když se ten sáček nechá tak deset minut louhovat, přibližně dokud se neudělají takové ty kry na hladině, pak se na tom dá přežít. Dokonce mám po ránu pocit, že mě něco probralo. Ale utíkám od tématu. U Lady jsme si dali kafe, já si dal jejich „klasické“ turecké. Bylo sice strašné, protože je to ten druh do překapávače a louhovače, ale bylo silné. Konečně po měsíci pořádná káva. Pak jsem jeli domů nakrmit čokly. Já měl od jedné cleaningy. Karla sem nechal doma, protože mu jel bus až asi za dvě hodiny. Nechal mi klíče v trubce, jak je tady zvykem.

Oxford To je krásný a vznešený název, ale jeli jsme tam s Jane pro Amber, takže jediné co jsem viděl byla škola s supermarket Marks & Spencer. Bohužel jsem řídil já, prý abych dostal cestu do krve. Problém je v tom, že ty paka anglický jezdí strašně ohleduplně. Tedy problém to není, ale třeba na kruháči jedou opravdu, až když tam nikdo není. No a já mám z Čech zažité, že stačí neomezit a neohrozit. Tedy lidově myškovat se může. Tady jsem si už párkrát vyslechl troubení. Ale opravdu tam by se se mnou vešlo ještě jedno auto. Prostě jsou jako posraný. Nebo třeba když někdo parkuje na silnici a omezuje tím jeden pruh, tak oni vždy zastaví. Já vidím, že se tam musíme vejít a jedu. A mám to zase na talíři, že jezdím jako prase. Ale fakt pardón. Tam, kde jsem měl dát přednost, by se vešli dva autobusy a ještě by nemuseli ani přibrzdit. Je to trochu zvláštní. Ale budu raději vždy zastavovat. No a na této cestě s Jane jsem něco takového také párkrát vykouzlil. Třeba přijížděli jsme na hlavní ulici z vedlejší a potřebovali jet doprava, tedy přes všechny pruhy. A on byl docela provoz. No tak jsem to tam v takové mezeře prostě šoupnul, protože čekat na mezeru dostatečně velkou, tak tam jsme ještě teď. No auto, před které jsem zatočil, mě dojelo, když jsem jel padesát mil. Tedy nebylo to fakt nic nebezpečného, možná sundal nohu z plynu. Jane prskala, že je to strašně nebezpečné a ten pisoárek v tom zapráskaným Peugoetu mě musel ještě problikat. „Vlez mi na hrb“ jsem mu česky poděkoval a mrknul blinkrama. Dále už to šlo v pohodě. Jen se Jane strachovala, jestli umím zaparkovat do řady. Řekl jsem, že nevím, ale zkusím to a ukázkově zaparkoval. Pravda, vybral jsem si místo za Smartem, takže tam byl prostor pro jedno a půl auta, ale zapůsobilo to. Pak jsme nakoupili, vyzvedli pachole a odvezli jej k otci. Z té „ehm“, prdele zakopané jsme zamířili do Lamborn, já koupil Low fat plechovky pro Daisy. Ta holka se mě udiveně zeptala jestli chci jen jednu, protože jsem zapomněl udělat z plechovky množné číslo. Byl to chyták, protože je prodávají jen po tuctu. Ale chybami se člověk učí. Jediné čeho jsem si povšimnul bylo spoustu jezevců na dálnici. Tam se jim daří lépe než bažantům. Dokonce jsem spatřil i pár zajíců. Ty jsou tady mrchy mrňavý a tak asi nejdou tolik na odbyt.

Sobota v Matalanu Matalan je nákupní čtvrt Swindonu. Je tam houfec těch montovaných hal a je možné tam pořídit všechno, od krabičky zápalek po luxusní jachtu. Já jel s Dádou a jejíma kamarádkami, protože Jana si chtěla koupit Notebook a já měl lehce vypomoct. Ono je to lepší než sedět doma a dělat prdlajz. Notebook jsme koupili, mnoho hal prošli a pak jeli domů. Já jsem Janě pomohl zprovoznit pc a dal jsem jí pár prográmků, bez kterých se neobejde. Jelikož jsme byli u Dády v Bishopstone tak jsme klábosili o všech možnejch blbostech. Jako vždycky. Nakonec holky šli domů a přišla místo nich - 22 -

jiná, jejíž jméno si nepamatuji, protože jsme se potkali již dříve a já jej zapomněl. Ta je docela dobrá, je tu už čtyři roky a stará se o devadesátiletého dědu, který si už vůbec nic nepamatuje. Takže bavit se s ním je prý velice vyčerpávající, především proto, že se ptá stále na to samé, i když odpověď dostal, ani né před minutou. Také jsem potkal Francis, to je bosska Dády. Je to neuvěřitelně zajímavý člověk. Neuvěřitelně trpělivá a laskavá, ale racionálně uvažující žena. Bylo tam docela živo, protože jak Dáda vypravovala současný přítel Francis se nesnese s jejím exmanželem a často se rvou jako koně. Protože měl dnes přijít odevzdat děti, Dáda nás požádala ať zůstaneme, prý aby se nebála. Fakt měla pravdu. Ty dva magoři se zmlátili venku do krve, což jsem snad nikdy, u normálních lidí, neviděl. A protože toho nechtěli nechat, Francis je vyhodila, oba. Neil, tedy ten současný přítel Francis, je totiž také pěkné kvítko. Ztratil práci a nějak se mu nechce hledat novou, tak vesele vyžírá Francis. Dáda slíbila napsat sms, až se zase vrátí. Její typ byl pondělí či úterý. Je neděle kolem poledního a smska od Dády, hlásící jeho návrat již přišla. Francis není doma a tak se prý přišel najíst. Libové drby co? Nechám to už bez komentáře, sice znám ještě pár podrobností, které upravují pohled, ale takhle si nebudu alespoň připadat jako bába na pavlači. Takže tohle se také děje v Anglii. Cestou domů jsem potkal dvě zaječí kožky a jednu novou málem vytvořil, ale instinkt mě přinutil zadupnout brzdu a tak mám stále nulové skóre.

Něco fotek Když už jsem si pořídil foťák, tak ať to také má nějaký smysl. Přiložím tedy pár fotek přímo do textu a prostě se budou posílat stále dokola. Oni zase nejsou tak velké. Tak jo, jdeme na to. Uvidím jak se to sem podaří naskládat, ale snad to nebude problém. Na prvním obrázku je náš skromný domeček. Před ním parkuje můj Fusion a ta bílá šmouha na pravé straně je Daisy, která si myslela že je jdu krmit, protože se projevovala nečekaně živě.

- 23 -

Další obrázek je jako od garáže, čili z druhé strany.

Následující fotka je zpoza domu. Dvě okna vlevo nahoře, jsou mojí ložnicí a ty dveře nejvíce vpravo to je zase můj obývák a pracovna. Tam teď sedím a smolím deník.

- 24 -

Tak teď nastoupí potvory, ta bílá je Daisy a logicky ta druhá je Reggie.

No takhle on hraje ten fotbal. Je to sice nic,moc fotka, ale lepší zatím nemám.

Tohle je prozatím vše. Od té doby nesvítilo slunce a na focení to není. Ale jak se počasí umoudří, tak něco zase namačkám a pošlu.

- 25 -

14. března 2006 Kterak jsem měl pocit, že jsem blázen Tak podobný pocit mám docela často, ale mám dvě historky, které jsou docela úsměvné. Osobně za blázna považuji člověka, jehož myšlení uniká logice ostatních lidí. Jednoduše řečeno dělá věci, které když vidí někdo jiný, poklepe si na čelo. Tolik úvodem, abych vás hned neplašil. Poprvé to vypadalo nevině. Ale musím začít zase trochu od píky, protože je to trochu složité. Tak, mám dojem, že žijeme v 21. století. Ke svému životu jsme si upravili okolí dostatečně, takže nemusíme ráno s kyjem do lesa pro losa, ale s peněženkou k řezníkovi či pekařovi. V noci nemusíme nutně jít spát, protože nevidíme, ale můžeme si rozsvítit a konečně, chceme-li s někým mluvit, nemusíme jej po všech čertech nahánět, ale stačí vyhledat příslušné jméno v telefonním seznamu mobilu. To se shodneme ne? To, že si v Anglii potrpí na krb je mi celkem jedno já jej ve svých prostorách nemám a co si dělají ostatní je mi buřt. Pravda místnost se tím vytopí rychle, ale také se solidně zasmrdí. Dále jsou slušně odchovaní zimou. V domě nebývá přes dvacet stupňů. Ale protože jsou také dost zmlsaní a do studených postelí se jim nechce, používají dvě pomůcky. První z nich je elektrická dečka. Tu asi všichni známe a já osobně z ní mám trochu respekt, protože se mi nechce moc sedět, ležet či provádět cokoli jiného na elektrickém křesle. Inu každý svého štěstí strůjce. Druhá možnost jak problém se studenou peřinou vyřešit je, nacpat tam něco co ji zahřeje. Dříve se šlechtili psi bez chlupů, či se tam dával měch s horkou vodou, nebo co já vím, rozžhavené kameny zabalené do sobí kůže. V Čechách jsme vždy spali za pecí a fertig. Angličani, aby nebyli pozadu, si usmysleli, že spát s žokem horké vody je docela fajn nápad a praktikují to doteď. Já si nemohu pomoct, ale jediné kde to pochopím je u polárníků a horolezců, kteří než by vykonali potřebu, by umrzli, notabene to ve spacáku hřeje. No moc jsem nad tím nepřemýšlel a když nám tehdá nefungovalo topení, zdvořile jsem odmítl. Při představě, že to zprvu hřeje a až voda vychladne budu to hřát já. Ale utíkám od pointy. Uklízel jsem první patro našeho domu a dostal se, až k místnosti, jenž obývá Amber. Utřel prach, poskládal, no nakopal oblečení na jednu hromadu, přičemž jsem si vzpomněl jak čistotného mám bratra a jal se ustlat postel. Shodím peřinu, a hle pod ní je méďa. Vypadal opravdu roztomile, takovej ten hebounkej a ještě měl směšně krátké packy a vypadal, jako to kuře, co leželo v oboře s nažkami nahoře. „Sorry méďo“ povídám mu a uchopivší jej za tlapu jsem jej chtěl shodit z postele. Následoval šok. Ta mrcha byla přesně ten žok, který se dává do postele. Takže místo pár gramů vážila pár kilo a při energii, kterou jsem vložil do jeho sražení, vydal škrundavý až srašidelný zvuk. Nemám sice černé svědomí, ale leknul jsem strašně, až jsem odskočil z čehož jsem dostal záchvat smíchu a musel se jít uklidnit vařením kávy. Když jsem pak nad tím přemýšlel, jak se směji stupidnímu žoku s vodou a nadávám mu do sviní strupatých, dospěl jsem k závěru, že začínám blbnout. Podruhé jsem měl pocit, že jsem blázen, když jsem si, sám sobě povídal vtip. Už jsem zapomněl jaký to byl, ale povídal jsem si jej v angličtině a protože jsem jej anglicky nepochopil, zopakoval jsem si ho v češtině. Všechno nahlas. A ještě se mu sám řechtal. Než jsem usnul tak jsem nad tím přemýšlel a došel ke stejnému závěru jako prvně. Začíná mi měknout mozek. „Ok, půjdu to tedy zapsat do deníku“ řekl jsem si a málem vyrazil, kdyby nebylo k půlnoci. Inu jak praví klasik: „Doba je zlá.“

- 26 -

Zápisky profesionálního hajzldědka Fakt nevím, jestli je ten nadpis vhodný, ale myslím, že vystihuje k čemu jsem dnes dospěl. Tak teď si sedím u pc, poslouchám výběr z klasické hudby, teď tuším zrovna Dvořáka a píšu koniny. To jsem to dopracoval. Ale když jsem dnes leštil hajzly, uvědomil jsem si, že angličani jsou paka. Oni prostě neumí zkonstruovat normální záchod. Přitom je to jednoduché, jediné co se od podobného artefaktu čeká je, že po stisknutí příslušného tlačítka, či stlačení páčky nebo zatažením za šňůrku se spustí splachovací mechanizmus a vše co je obsahem mísy se odporoučí kamsi do pekel. Nikdo nechce nic víc. Ale tohle je přece ta základní funkce, kterou by měli splňovat všechny. Ovšem tady tomu tak není. V Mexiku se použitý papír neháže do mísy, ale do koše vedle. Je to prasárna nechutná, ale mají úzké odpadní trubky ještě z dob Kortézových a nic s tím nenadělají. Náš dům je stár tak sedm let, troufám si odhadnout že Kortéze pamatuje stěží, čili trubky má v pořádku a přesto záchod splachuje pouze velké části, které se drží u dna a to ještě špatně. Čili spláchnout papír či kitchen roll je nemožné. Kitchen roll, to jsou ty papírové ubrousky do kuchyně, na mytí jsou nejlepší, protože z nich nepadá žádný bordel. Nicméně vždy strávím hodně času přemlouváním milého hajzlu aby je ráčil pozřít. Nejlepší záchod je na tohle u Jane. Ten má snad 95% úspěšnost, což je opravdu hodně. Zase má jiné mouchy, třeba je tak chytře profilován, že je snad nemožné jej použít, aby nedošlo k „máznutí“ po straně. To by se dalo přežít, za těch devadesát pět procent, ale pouze u lidí, kteří umí použít takové to zařízení, které se nachází vedle záchoda. Myslím to štětinaté. Z čehož je patrné, že Angličani nebudou lidé. Tedy Jane určitě ne! Ta maže ve vrstvách, asi abych se moc nenudil, ale tomu věnuji další kapitolu. Angličani jsou prostě taková prasátka. Netvrdím, že jsem nikdy neopustil tuto místnost a nenechal po sobě svinčík, ale je to jistě výjimka, například zadumán nad výsledky ČSÚ v konzumaci piva, měřenému na litry a hlavy obyvatel, kojence nevyjímaje, opustím místnost posledního útočiště, aniž zkontroluji opětovnou použitelnost, ale prostě ne každý den. Notabene, já to po sobě pak stejně uklidím sám, ale tedy to po nich uklízí někdo jiný. Já! Jasně, jsem za to placenej, ale tak přece jsme lidé. Jane na to má speciální talent. Mám nápad, udělám novou kapitolu a jdu jí zdrbnout.

O čuňátku Název je trochu krycí, co kdyby přišla a viděla přes rameno své jméno. Nicméně je vystihující. Záchod to je fakt hnus. Už jsem ztratil iluze ohledně čistoty tohoto „něžného“ pohlaví. Ten kdo vymyslel tento název zřejmě nikdy neuklízel to co já. Například vana. Zase nemohu tvrdit, že jsem nějaký svatoušek, sám jsem si například myl záda naposledy, ehm, no teď nevím, asi nikdy. Ale to je můj boj. Zkrátka, každý týden myji všechny vany a sprchové kouty v celém domě. Dokonce i ve více domech. A pouze vana u Jane je tak strašná, že je mi z toho špatně. Hele pochopím, kdybychom místo garáže měli chlív a v něm stádo krav, které by chtěly každý den vykydat a přebalit a čert ví co všechno ještě udělat. Prostě kdyby přišla do kontaktu s nějakou špinavou prací. Ale tady není kde. Já prostě nemám po okrajích skvrny, připomínající ropnou katastrofu. Jak to, se vší úctou, dokáže? To je týden co týden. Kdybych ten hnůj sbíral na hromadu, za pár měsíců si můžu otevřít rafinerii na bionaftu. Fakt vepřín. Hnus! Dále co mě dokáže vytočit je, když do čerstvě povlečené postele natáhne čokly. Speciálně, když už týden prší. Poslední věc, kterou vypustím do světa jsou ty její hadry. Hele, že má tolik prachů, že nechodí v ničem jiném než v hadrech z Marks & Spencer je její věc. Ale proboha, přece i triko na běhání musí vypadat jako by jej nosil, alespoň občas, člověk. Protože zrohovatělé části oděvu v místech, kde se nejvíce humanoidi potí, mi připadají jako docela silné kafe a to snesu, myslím si, - 27 -

dost. A připomínám, že triko je ten nejlepší exponát, ale jsem po večeři a proto nechci rozpitvávat podrobnosti, protože večeře se mi povedla a rád bych jí uchoval tam kde je, v žaludku. Zkrátka shrnu to, není podle mě možné, hrát si na dámu a být prase. Hanibal Lecetr charakterizoval agentku Starlingovou jako „Vesnická kráva s trochou vkusu“. Já k tomu dodávám, že na Jane tato charakteristika platí také. Ale dost pomluv. Jinak je fajn. Prostě je lajdák. A prase. FUJ!

17. března 2006 Kterak jsem pole oral Když jsem tvrdil, že se ve středu často něco posere, myslel jsem to přesně tak, jako tomu bylo tuto středu. Ráno se to sice neposralo, ale pochcalo. Pejsánkovi se asi nechtělo ze schodů. Ale mě je to buřt, já to jenom uklidím a v nepozorovaném okamžiku si ulevím na duši dobře mířeným kopancem, který bude vypadat jako nehoda, například při vstupu do dveří. V tom už jsem mistr. Především mě vždy nakrknou, když rozcupují noviny. Kdyby to nebylo den co den, možná bych to překousl, ale protože je to neustále, leze mi to krkem. Daisy je moc stará, tak preventivně okopávám Reggiho. Proutek se má ohýbat, dokud je mladý. Nevím jak se to stalo, ale mezi mraky se vyklubalo slunce a začalo pražit. Středa je takový den volna tak jsem se šel juknout do kostela a udělat pár fotek. Kostel je opravdu krásný a tradičně fotogenický. Takže jsem se vyblbnul. Fotek krchova není nikdy dost. Bohužel pak mě Jane stáhla zpátky domů, prý že pro mě má důležitý úkol. Nakonec byly tři. Odvézt dopis nějakému kamarádovi v Lamborn, dále převézt dvě ohromné škatule do nového domu a vsadit na koně. Pravda ještě jsem koupil chleba a mléko, ale to bych musel, i kdybych zůstal doma. První dva úkoly byla hračka. Ale vsadit na koně, už taková legrace nebyla. Přiznám se, že jsem nikdy nesázel. A už vůbec né na koně. Jediný kůň, na kterého bych vsadil, je v salámu a vsadil bych se, že je dobrej. Salám ale obyčejně neutíká, tak netuším který je rychlejší. Ale byl jsem vyzbrojen tahákem, na co mám vsadit. Ta holka v pokladně mi ledabyle vysvětlila, co že jako mám kam napsat a věnovala se práci na počítači. Tak jsem opsal obsah taháku na lístek. To mi docela jde, na to České školství připraví člověka dostatečně. Když jsem vše opsal, podal jsem lístek té holce za pokladnou. Pořád něco mektala a fakt jsem jí nerozuměl ani zblo, ale pak mě stáhla o dvacet pět fufňajzů, takže to asi bylo dobře. Fufňajzem přezdívám momentálně Libru, ale vždy to je měna v zemi, kde se nacházím, Dolar a Euro nevyjímaje. Poděkoval jsem a raději vypadl. Cestou k Ashbury se přede mnou vylouplo Porshe. Nejsem příznivcem rychlé jízdy, ale řekl jsem si, že vyzkouším, jestli opravdu jezdí jako prďolové. Hele na rovince bylo znát, že můj šlapací Fusion by mu dlouho nestačil, ale naštěstí k domovu moc rovinek není. A protože ten matloch do každé zatáčky zběsile brzdil, nebyl pro mě problém se ho držet. Tak jsem se utvrdil, že řídit Angličani opravdu moc neumí, hlavně že mají na Porshe. Doma, když jsem podal kopii lístečku Jane, nevěděl jsem, zda-li jsem odvedl dobrou práci. Ale ona mě pochválila a řekla že je vše v pořádku. Uf. Uvařil jsem si proto kávu, vzal noviny a slovník, bez kterého bych byl v koncích a šel se posadit ven na tramoplínu. Sluníčko hezky hřálo a v černém triku mi bylo až vedro. V březnu to není špatné, je to takové pohlazení po duši. Ve čtyři hodiny jsem šel k Elizabeth. Měla dvě prosby. Zrýt záhon na zeleninu a vyplít záhon s květenou. Ani u jedné činnosti si nepamatuji, že bych je kdy dělal a když už, rozhodně ne s chutí. Tentokrát to ale bylo opravdu povznášející. Sluníčko stále připalovalo a rýt se tou velkou lžící v zemi není zase tak špatná práce. Pravda ten záhonek, který jsem si pojmenoval pole, není moc - 28 -

velký. Bohužel slovo záhon stále neznám, hovořil jsem proto o poli. Elizabeth to sice rozesmálo, ale asi jí to přišlo vtipné a od teď je to prostě pole na zeleninu. I když má tak čtyři metry čtvereční. Plít záhon je práce trochu horší. Především stěží poznám jabloň od brambory a proto vše nazývám: kytka, křoví, strom nebo bodlák, podle toho jak se to jeví. V záhonu jsem ponechal tedy vše co má trny a to bylo správně, dále vše co má nějaký květ a nakonec to co se mi nezdálo jako tráva. Párkrát jsem sice vyškubl něco jako malou cibuli, ale mazaně jsem jí vrátil zpátky do hlíny, předstíraje tak přirozený úhyn. Elizabeth si záhonek pochvalovala. Podařilo se. Ještě když jsem se rýpal v zemi, oslovili mě kolemjdoucí lidé. Měli nějak moc otázek a já jim prd rozuměl. Tak jsem jim řekl, že mluví moc rychle a že nerozumím co chtějí, jsem přeci jen cizinec. Další otázka byla, tedy odkud jsem. Já jim povídám: „Z Čech“ a oni na to, že je to príma, že loni v létě byli v Praze na dovolené. Musel jsem jim říci jak se řekne: „Dobrý den“ a také „Dobré ráno“ a podobně. Alespoň jsem si popovídal. Večer jsem dostal poslední úkol. Odvézt kamaráda Jane domů. Tedy k jeho kamarádovi, kde přespává, protože je z Londýna. Hele to byl zatím nejlepší pokec v angličtině. Prodrbali jsem všechno. Nejdříve místní lidi, pak Anglii, i na politiku se dostalo. Především tedy pohled Anglie na Evropskou unii. A Benešovi dekrety. Už jsem potřeboval slyšet něco jiného než jen to odkud jsem a jak dlouho zůstanu. Nakonec mi dal dvacku za odvoz, prý že na pivo. Kdepak středa se povedla.

O Zubovi, jenž padáka dostal Čtvrtek jako malovaný. Škola a pak cleaningy. Mezitím jsem měl, ale zajet do Lambourn znovu vsadit. Ptal jsem se, zda-li jsme něco na předchozí ticket vyhráli. „Něco ano, ale málo. Avšak lepší než nic.“ Řekla mi Jane. Tentokrát to bylo horší, chlapík měl zase tisíce otázek a poslední slovo, které jsem mu rozuměl bylo „ahoj“. Takže uvidíme. Naflákal jsem tam obsah taháku a pro jistotu sebral pár prázdných formulářů, abych se zbavil tohoto řehole. Jane to tentokrát nekomentovala. Raději. Když jsem se vrátil z práce a nakrmil čokly. Povídám si „je třeba kosti provětrat“ a vyrazil do hospody. Byla tam místní omladina. To je v pohodě, protože se nebojí se mnou mluvit. Ale popravdě jim nerozumím. V osmnácti do rachoty a hotovo. Ale co mi není rovno, po tom je mi hovno. V hospodě je od pondělku nový majitel, který byl nekompromisní na Zuba. Který dostal padáka a hotovo. Sebral ženu a basety a zmizel. Slávek a Žaneta v hospodě zůstali. Ale ještě jsem s nimi nemluvil. Nynější majitel se zdá být v pohodě. Jen podražil ten patok o pět piček (pí - 0.05 Libry) a to mě trochu, no nepotěšilo. Je to hnusný a i tak drahý. No a teď ještě dražší. Hnus.

20. března 2006 Pomoc s pc Tohle byl vskutku netradiční výlet. Zapletlo se to nevinně. Jana, tedy ta kamarádka Dády, mě poprosila, zda-li bych jí nepomohl s počítačem. „Proč ne?“ řekl jsem si. Na tom není nic divného. Tak s Dádou jsme se dohodli na následujícím postupu. Prve pojedeme spolu za Janou. Já tam poopravím počítač a pak pojedu busem do Swindonu. Dáda poklábosí s Janou a pak přijede do Swindonu také. Popijeme, tedy já, Dáda je řidič a pak pojedeme večer domů. S Lenkou jsme se dříve dohodl, že proklepneme angličtinu a také, že zajdeme na večeři. Nutno nechápat to špatně, ale prostě potřebuji vzít do úst něco, co připomíná jídlo. Tedy pokrm, který někdo uvařil a má alespoň nějakou chuť. V Anglii podobných věcí moc není. Určitě se nedá nic pozřít v hospodě. Zní to divně, to chápu, ale je to, bohužel, pravda. - 29 -

Zašli jsme do indické hospody. Že je to hospoda bych opravdu nepoznal. Jde totiž pouze o dveře z ulice, prakticky bez jakéhokoli popisu. Prudké schody nahoru a až za rohem to začne připomínat místo, kde je možné je najíst. Lenka mě upozorňovala, že působí nezvykle. A měla pravdu, zprvu jsem myslel, že jediné, co se dá na podobném místě sehnat je pár gramů heroinu, nebo kulka do čela. Ale skutečně za rohem bylo spoustu prostřených stolů, něco hostů a pár číšníků. Je to Indická hospoda, tedy vlastní ji Indové. Ty se nedají přehlédnout, tedy vlastně dají, nejsou moc vysocí, ale evropsky moc nevypadají. Spíše jako, ehm... no jsou tedy menší a mají snědou pleť. Všichni měli černé vlasy, tak to asi bude také poznávací znak. Další co mě upoutalo, byla okna. Jsou upravené do klasického indického stylu. Čili jako ve hře Prince of Persia. Přišlo mi to zvláštní, protože z venku budou normální obdélníkové. Nikdy předtím jsem originál indickou kuchyni nejedl, takže to tu trochu rozpitvám. Nemám nejmenší ponětí co jsme jedli, jednak to objednávala Lenka a pak anglicky psané názvy indických jídel opravdu neovládám. V podstatě se indická kuchyně neliší moc od asijské. Jde o více chodů servírované na různých talířích. Čili je možná společenská dělba. To mi docela vyhovuje, protože se vše může ochutnat. Měli jsme ovci v lehounce pikantní omáčce. K tomu cary rýži a nějakou placku. Placka byla super, ale měl to být chleba. Lenka se asi překoukla. Když jsme jedli ovci, uvědomil jsem si, že chyba není v kvalitě ovcí v Anglii, ale v kvalitě přípravy. Indové umí lamb připravit, že jsem se až za ušima olizoval. Bohužel, o Anglické kuchyni, lze říct něco podobného opravdu stěží. Další věc, kterou jsem opomněl zdůraznit a je stejně důležitá. Tahle hospoda fungovala klasicky jako ve zbytku Evropy, tedy stačilo si jen sednout na zadek a byli jsme obslouženi. Žádné přiblblé chození k baru pro sklenici piva. Opravdu úleva. Když jsme pojedli, usoudili, že na návrat je brzo a zašli do rockové putyky. Vedle je i rock klub ale tam chtěli čtyři fufně za vstup, tak jsme jim nakašlali. V hospodě hrála normální hudba, tedy žádné slaďounké blbosti. Konečně relax. Nejhorší na tom je, že tahle hospoda je hned u Lenky, takže pokaždé jsme chodili okolo. No asi jinam už chodit nebudu. Hele zakecávám pointu. Dáda mi totiž napsala, že zůstane s Janou a že se pro mě staví ráno. Měl jsem několik možností. Jet domů taxíkem, zkusit najít Andreje, který často jezdí autem a nebo se vnutit k Lence. Lenka nebyla proti, tak jsem zvolil tuhle variantu. Příště si vezmu určitě auto a raději nebudu pít. Protože si nejsem jistý, zda to Lence opravdu tolik nevadilo, jak říkala. Především Dáda mě vyzvedla opravdu ráno, ve tři odpoledne.

Procházka Neděle byla krásná, slunečná. Protože jsem půl dne proflákal ve Swindonu, musel jsem na vzduch. Obul boty a vyrazil klasickou venčící cestou na kopec. Hned nahoře je křižovatka pěšin. Nemám mapu a nevím kam cesty vedou, tak jsem nechal určit směr náhodu. Vzal jsem klacek a určil jednu stranu za střelku. Hodil jej do vzduchu a kterým směrem střelka ukazovala po dopadu, tím jsem se vydal. Udělal jsem to takhle několikrát, protože křižovatek jsem potkal hodně. Docela jsem si to tu prochodil. Přišel jsem až po setmění. Hele nohy mě bolely, ale hlavu jsem měl čistou.

Psí den Dneska měli čoklové opravdu napilno. Ráno a to je ještě legrace, se ta starší potvora normálně vysrala doprostřed kuchyně. Moc se omlouvám, ale tohle prostě nechápu. Přece není normální, aby se takhle starej pes choval jako úplný prase. Hele pochopím, když jí bude špatně a prostě nebude jiného zbytí. Tak někde v rohu u dveří, prosím. Ale tohle muselo být naschvál. Jane vstávala v půl sedmé a učinila tento objev. Tedy nebylo moc pozdě. A pak prostředek kuchyně nepovažuji za roh. Je mi to líto, ale kdyby tohle udělal můj pes, byl by to jeho poslední čin na tomto světě.

- 30 -

Ale nakonec to tolik nevadilo, protože si to vzala na starost Jane. Konec konců tenhle poklad našla sama. Takže jsem se tak maximálně kousal do rtů. Ale oni mi to drahouškové za chvilku vrátili. Jane zmizela za prací a já se začal věnovat pondělní rutině. Po chvíli jsem pustil psy na zahradu. Asi za patnáct minut je po nich veta. Naštěstí, byli hned za plotem, nakradli spoustu odpadků u sousedů a rozcupovali všechny jejich odpadkové pytle. Ještě že nebyl soused doma. Lehounkým popostrčením špičkou jsem jim sdělil, že je čas jít zpátky za plot a bez odpadků. To byla chyba, opravdu se jich to dotklo. Tedy ten kopanec ne, ale ty ztracené poklady. Dveře jsem zajistil cihlou, aby je vítr neotvíral. Díry v plotě jsem totiž zadělal bytelně. Teď je nejslabším článkem plotu brána a oni to vědí. Ještě že se stěhujeme, takhle by plot brzy vypadalo jako gotické opevnění s vodním příkopem. Dostal mě pošťák, rošťák. Ale musel dovnitř, tak odkopl cihlu a Reggie nelenil a zákeřně jej napadl s úmyslem vybojovat svůj odpadek. Otřesený pošťák nekladl odpor a uvolnil zuřící stvůře bránu. Vzal jsem dopisy do listonoše, omluvil se a po oku sledoval, kam se ta potvora s odpadkem chystá ukrýt. Než se listonoš vykecal, Reggie se snažil zfutrovat co se dá. Ale nestihl vše. Zakročil jsem. Ale nikoli ve spěchu, jeho vytrestá žaludek za mě. Jen abych to pak neuklízel. Uvidíme. Třetí lumpárna co dnes provedli byl poctivý útěk. Asi tak pět minut po incidentu s pošťákem se oba vypařili. Nezajistil jsem vrata cihlou. To bych se nakopal. Tak jsem si vzal bundu a šel se procházet vesnicí. Postěžoval jsem si kde komu a na konce šel domů s prázdnou. Ale mrchy tu byli. Škoda, takhle jsem je mohl leda pochválit. Vůbec mě napadaly divné myšlenky. Jako třeba že by je mohlo něco zajet, protože pak by mě Jane vykopla a já bych si mohl najít jinou práci ve Swindonu. Takovou, kde bych pracoval s něčím, co má alespoň trochu mozkových buněk. Třeba sáčkoval okurky. Okurka nemůže být zas tak blbá, alespoň já ještě neslyšel o okurce, která by neustále utíkala žrát odpadky. Tyhle polštářové mrchy nejspíše inteligenci nepotřebují, maximálně k tomu, aby vyrostli. Daisy je blbá tak, že už jí ani chlupy nerostou. No a ten druhej ještě umí dělat díry do plotu. Nejspíše se jim inteligence snižuje o polovinu každý den. Každý jedinec se narodí s určitým počtem buněk a každý den jich půlku zahodí, či vyloučí. Daisy je už hluboko pod jednou, tedy uši drží pouze proto, že jsou moc hloupé aby odpadly. No a Regge ten bohužel není tak starej, takže mu ještě v hlavně něco šrotí, především díry v plotě. Ale to umí dělat i mravenec.

21. března 2006 Tentokrát o jídle Sokol se mě ptal, zda-li mi chutnají místní párky. Jemu prý připadali moc moučné a šizené. Začnu tedy u párků. Především je nutné si přiznat, že to čemu u nás říkáme párky, tady nenajdeme. Pouze jednou jsem našel něco co připomínalo vídeňské párky, ale to bylo také naposledy co jsem měl ve vodě ohřívané párky. Zdejší párky, kterým se říká sausage, se grilují či opékají na pánvi. Spíše než párek připomínají klobásu a vždy jsou bílé. Tedy na jiné jsem nenarazil, ale vyloučit je nemohu. Tyto párky, no budu říkat sausage alespoň se to nebude plést, mají spoustu poddruhů a není úplně jednoduché říci že jsou hnusné. Tento problém jsem pojal vědecky, protože se považuji za znalce v oboru. Čili v obchodě se pokouším vždy vybrat jinou značku a druh. Bohužel mé poznámky jsou nulové, takže často testuji stejný druh. Ale když se kácí les, lítají třísky. Takže v prvé řadě je nutné si uvědomit, že existuje také několik jakostních druhů. Je to logické, jinak bude chutnat sausage, jehož šestinohé balení stálo osmdesát pencí a jinak bude chutnat balení od pana Markse a Spencera za čtyři libry. Tedy čím levnější, tím moučnější. Jako u nás. Levné chutnají jako bažina s pepřem a je nutná hořčice. Zatímco dražší už stojí za to. Například dnes jsem testoval tři druhy. Bohužel od nejlepšího - 31 -

k nejhorším. Tudíž večerní testování, které se mělo skládat pouze z nižší jakosti jsem odložil pro nedostatek hladu. Usoudil jsem, že raději zůstanu o vodě, než se do toho pouštět. Raději jsem sežral balení ovoce, které by shnilo, než se Jane vrátí z Londona. U mě se to nestává často, že bych dal přednost kyselému ovoci před plnohodnotnou párkovou stravou. Proto nejhorší jakost raději nechávat příště tam kde je, tedy v regálu. Koneckonců já to neplatím tak co budu žrát blafy pro psy. Lepší kusy sausage postupně nepotřebují hořčici a ty nejlepší, které jsem měl k obědu, chutnají spíše jako jitrnice. Oni i podobně vypadají, jen jsou malé a nemají špejli. Přirozeně obsahují docela dost masa i na české poměry. Na naše párky však nemají. Hořčice je problém. Našel jsem zde něco jako kremžskou hořčici, ale je to spíše delikatesa a cena je tomu přizpůsobená. Půllitrové balení za pět kaček se tedy nekoná. Nejčastější typ je tady francouzská hořčice. Tedy něco jako naše plnotučná. Tahle je, no relativně ucházející, tedy dá se na ní přežít, ale chutná jako vývar z brouků. Často se kupuje s křenem. Na to pozor, moc hořčice v tom není, zato křenu bohatě. Křen je dobrý, jen se s ním musí opatrně, já to nevěděl a zavdal si pořádně. Pak jsem měl co dělat, abych nebrečel jako školačka. Ale oni to s ní také nepřehání. Poznávací znamení je, že je ve skleněné nádobce. Další věc, co na sausage dávají je HP Sauce. Jde o jakýsi druh sirupu, který se vyrábí z octa. Hnědý sirup vynechat. Je podivně kyselý a rozhodně není dobrý. Bohužel, proto je asi tradiční a Angličani jej baští rádi. Závěrem lze říci, že sausage doporučuji, avšak je nutné do nich trochu investovat a vybrat vhodnou hořčici.

O sladké snídani Já ráno nezvládnu sladkou snídani. Proto zkouším pouze slané a v Anglii bohužel i kyselé věci. Kyselé bohužel, protože jim asi tyto chutě nejspíš splývají a proto jdou ruku v ruce. Jednou jsem měl slabou chvilku a chtěl vyzkoušet nějaké marmelády. Doma bych se toho nedotkl ani klackem na hady, „ale kolikrát se dostanu do Anglické rodiny“ řekl jsem si a zkusil to. Především je nutné zvolit správně pečivo. Klasický toust je univerzální řešení. Pak mají něco jako lívance, které se dají sníst pouze s marmeládou. Čili nejdou jíst se šunkou. Šunka je můj favorit zde, takže co nejde se šunkou brzo skončí. Pak jsme tu měli takové bochánky s rozinkami a skořicí, které má moc výrazné, až pálivé aroma. Hnus. Lívance jsem tedy zkusil jednou. Zkušenost dobrá a tím jsem tuto kapitolu uzavřel. Pravda moc dobrá ta zkušenost nebyla, proto jsem toho nechal. Především není marmeláda jako marmeláda. Zde je diametrální rozdíl v terminologii. Existují dva druhy se šibeničním rozdílem. Totiž Jam, to bude asi náš džem a pak Marmeláda. Marmeláda není tak sladká, jak říkají Angličani. Ona ani nemůže, když do pomerančové marmelády to nakrájejí i s kůrou. Zkoušeli jste někdy kůru od pomeranče? No je hořká jako kůže z bobra. A když se z ní udělá marmeláda, je hořká také. Takže dobrá rada zní: Pouze jam! Našel jsem ještě jeden druh, ale ten opravdu stojí za to. Nebráním se odlišným kulturám a jejich zvykům, ale marmeláda prostě nemůže být slaná a hořká! Měl jsem kliku, protože jsem jí zkusil jen na roh toustu. Huba se mi zkřivila a oči mi lezli z důlků. Naštěstí jen chvilku, záchranný reflex fungoval spolehlivě a stihl jsem sousto vyplivnout, než jsem omráčil všechny chuťové buňky. Ale i tak to znamenalo konec testování marmelád. Na tohle fakt nemám. Takže zase možná za pár dní. Co tu mají dobré je smetana. Není na ní totiž moc co zkazit. Ale tahle je opravdu libová, často se po krajích už tvoří máslo a je super do kávy. Místní obyvatelé ji však do kávy nedávají. Dávají jí na pečeni. Tedy až jako omáčku na maso. To jsem nezkoušel. Pravda kuře ani nic podobného nesolí tak se to nebude tolik tlouci. Zvláštní je, že sůl znají. Máme jí v kredenci, ale asi na ní zapomínají. Jak je to možné nevím, ale nebude to zdravou stravou. Spíš leností. Oni zkrátka nedělají nic. Do kuřete Jane narvala cibuli a bylo po přípravě. Po upečení se odkrojí stehna a prsa a zbytek už neumí - 32 -

spotřebovat. Což mi vyhovuje, protože jej můžu dodělat a sníst. Protože ani smetanu ani HP omáčku prostě neskousnu. Stejně je to zvláštní Anglie vždy měla ke koření blízko, ale nenaučila se jej doteď používat. Například brambory. Vždy nesolené a nikdy uvařené akorát. Pouze rozvařené nebo syrové. Těstoviny to samé, proto se zde prodávají nesušené. To jsou těstoviny které stačí vařit tři minuty. Zase musí být v lednici. Popravdě jdou jíst už tak jak jsou v tom sáčku, prostě se jen ohřejí. Pro Angličany ideální, normální sušené by nikdy nezvládli uvařit. Rýži raději vynecháme úplně, to je vždy katastrofa. I když jde o rýži ve varných sáčcích. Jediné co tu stojí za to je již zmiňovaná šunka a také slanina. S naší anglickou slaninou si ta místní nebude ani špinit boty. Na první pohled vypadá jako syrová. Ta je určena k osmažení a pak chutná výborně. Bohužel není zrovna bez tuku a tak se pozná na první pohled, kdo rád snídá slaninku. Další druh je pouze nakrájený na kostičky a hodí se bezvadně pod vajíčka. Já jí však vždycky sežeru syrovou. Tedy pouze uzenou, alespoň doufám, ale chutná výtečně. Šunka je velmi podobná naší debrecínské pečeni. Jen je vždy několik milimetrů silná. Tedy alespoň ty co kupujeme my. Viděl jsem i na jemno nakrájenou, ale to by ztratilo kouzlo. Opravdu chutná dobře a dokáže z toustového chleba udělat jídlo.

23. března 2006 Prosluněná středa Byla klasická středa. Jane byla v Londýně a já měl prakticky všechnu domácí práci hotovou. Jediné co mě dnes čekalo, byla návštěva Elizabeth. Nesmím opomenout, že už předchozího dne jsem se dohodl s Lenkou a Karlem, že se zastaví na venkově a trošku zapaříme. Ještě Dáda přislíbila účast. Cílem setkání mělo být především zavzpomínat na domov prostřednictvím jídla. Lenka se nabídla že něco uvaří. Z něčeho se vyklubal guláš, protože je nejjednodušší a sehnat ingredience není problém ani v takovém zapadákově jako je Anglie. To já osobně nepochopím, Anglie, která svůj rozvoj postavila právě na obchodováním s kořením, je od kořeněných pokrmů absolutně izolovaná. Sehnat zde koření jako v Čechách je prakticky nemožný úkol. Proto české koření je jedna z nejcennějších komodit v Anglii. Vedle cigaret, které nejsou lepší, ale o poznání levnější. Koření jsem žádné neměl, ale přišlo mi nemístné, nechat je dojet na venkov a ještě po nich chtít, aby přitáhly všechny ingredience. Například víno a maso. Víno na pití a maso do guláše, přirozeně. Necítil bych se pak dobře, zvát někoho k sobě a nemít tu ani, no vůbec nic. Usmyslel jsem se mazaně, že opravím ovladač vrat. Ten přeseknutý sekačkou, dostala se tam totiž voda a už pár dní nefunguje vůbec. Jane je to jedno, ta má ovladač rádiový, ale já takhle musím vždy vyskočit z auta. Především jsem ale věděl, že nemáme izolepu. Klasickou na papír Jane ztratila, když si čistila kabát od hnoje co někde nasbírala. Pak jsem také chtěl tu speciální elektrikářskou izolepu, myslím, že je o trochu vhodnější, ale nevím jak moc. No to ukáže čas a povětrnostní vlivy. Když jsem rozdělal starý spoj, trochu mě zamrazilo, kabel se skládá z několika docela tenkých pramenů a klasicky pár bylo přeseknuto a pár jen poškozeno. Hlavně poškození je těsně nad zemí, takže jsem ještě musel vykopat díru do země. Pak přišla ta chvíle, kdy jsem potřeboval tu izolepu. Zkusil jsem jí najít, ale marně. Hledal jsem jí asi jen pro klid duše. Pak jsem napsal Jane, že jedu do Lamborn a že koupím plechovky pro Daisy a vyrazil. Do Lamborn jsem chtěl především do krámu a k řezníkovi, ale zase se mi tam nechtělo jezdit jen tak. Takže jsem si udělal dva důvody navíc. Úžasné ne? - 33 -

V Lamborn jsem vyzvednul plechovky a granule a nechal tam 25 fufníků. To mě napadá, že jsem si je ještě nezkasíroval, nesmím na to zapomenout. Pak jsem zamířil do shopu s kutilskými potřebami. To je super kšeft, co nemají objednají a vždy poradí. Nechal jsem tam asi tři fufně. Ta speciální stála 30 piček a ta obyčejná na papír dvě a půl libry. Hnus. Jo pička je pence, Angláni tomu říkají pí a Češi pička. Především minci s hodnotou 1 a 2. Ty jsou prakticky k ničemu a nikdo je nechce. Ani v obchodě. Hned vedle shopu je knihovna, tak jsem tam zapadl, abych se podíval po nějakém průvodci po kraji. Jsem tu už skoro druhý měsíc a nevím co je okolo zajímavého. Jane ví prd a ostatní mě posílají bůh ví kam, což mi moc nepomůže, když nevím kde to je. Chlapík v knihovně se na mě hned vrhnul, s dotazem, jestli může nějak pomoci. Vysvětlil jsem mu, co asi potřebuji a on mi ukázal regál plný průvodců. Mají tu i mapy, takže paráda. Chvilku jsem tam okouněl a listoval i do map se juknul. A pak jsem se rozhodl odejít. Když jsem se loučil, zeptal jsem mě, jestli jsem nenašel co potřebuji. Vysvětlil jsem mu, že se jen koukám a že jsem nevěděl, že tu knihovna vůbec je. To padlo asi na úrodnou půdu, protože s hned vyptával dále, otázky, jaký jazyk bych chtěl a jaká oblast mě zajímá. Prý pro něj není problém sehnat české průvodce, když se stanu členem. Chvilku jsme se bavili a já se mu snažil vysvětlit, že český průvodce je sice super, ale že potřebuji umět anglicky, že česky už umím dobře. Pochopil. Já zase přislíbil, že jak se sem přestěhujeme hned se zaregistruji. Pak jsem šel do potravin. Tyhle jsou docela velké a nejsou ani tak strašně drahé. Například láhev vína byla za čtyři libry a padesát pencí. V Ashbury je za deset a v jiném krámě ve městě klidně o libru dražší, čili za pět a půl. Co mě ale zaujalo, byla zadní místnost plná piva. Plná různého piva. Piva z celého světa. Prohlédl jsem jej ale několikrát a nic z Čech. Smůla. Vzal víno chleba a pár blbostí a šel to zaplatit. U kasy jsem si tomu chlapíkovi postěžoval, že když mají tolik druhů piv, že by jedno mohlo být i z Čech. Hodil takový podivný obličej a říká „to se dá snadno napravit“ a vytáhl odněkud tužku a bloček. „Jaké pivo by se tu mohlo dát sehnat?“ Pokračoval. Inu říkám mu, že třebas Pilsner Urqel či Budwaiser. „Á Budwar!“ Hned se chytil. „Jo jasně, ale z Čech, ne ten americkej přicmrdávč, kterej tu máte.“ Upozornil jsem jej. Dal jsem mu ještě typ na Staropramen a on si zapsal moje jméno, prý aby mi jej pak někdo nechtěl vyfouknout. Tohle mi přišlo hrozně zvláštní. Buď mají tady opravdu podnikatelského ducha, nebo jsou tak otevření lidé. Opravdu jsem měl z toho radost, i kdyby nic nesehnal, já ani nic nechtěl, pak ani nevím kdy se sem zase dostanu. Je ale jisté že, když se do Lamborn dostanu, že se ho zeptám. Řezníka už znám, je to chlapík jako hora, skoro bych ho i na řezníka hádal, jen nemá tu klasickou čapku. Pak by byl ale ukázkovej. Poprosil jsem ho o krávu na nějaký pokrm, který mi poradila Lenka, tradičně jsem název již zapomněl, ale začínalo to na „stu“ nebo tak nějak. Každopádně řízek řezník pochopil a stačil mu už pouze údaj o počtu strávníků. Vysvětlovat mu, že chci hovězí klišku, by mě asi stálo všechny síly. Takhle to bylo hned a ani to nebolelo. Ještě jsem mu sebral něco cibule, zaplatil a vypadl. Cestou domů jsem málem naložil letící kachnu na přední sklo, naštěstí jsme se vyhnuli. Viděl jsem co udělá holub se sklem dopravního letadla v televizi a sám jsem to v autě nechtěl zkoušet. Pravda letěla stejným směrem jako já a moje vozítko při vší úctě asi nesviští tak rychle, ale... Doma jsem doopravil bránu a ve chvíli kdy jsem chtěl zaizolovaný drát pouze kosmeticky přichytit tou širokou lepenkou na papír jsem si všiml, že Reggie mi jí štípnul a vesele jí hlodá. Za bujarého nadávání a posílání ho do horoucích pekel jsem mu jí vyrval z držky a zákaz nezákaz mu jí tou špulkou vrazil přes čenich. Čuměl jako by mu nadloubali. To asi ještě nežral. Nicméně novou izolačku jsem mohl skoro vyhodit. Prevít. U Elizabeth jsem nejdříve připravil dřevo a pak jsem ničil mrtvé části vybraných rostlin, aby se uvolnila cesta nově pučícím. Myslím, že jsem velkou většinu těch správných kousků květeny nechal - 34 -

na živu. Alespoň Elizabeth tentokrát neříkal nic. Dokonce jsem byl pověřen zalívat jí květiny v domě, když tu teď nebude. Jede do Skotska za dcerou. Poznamenal jsem si to do diáře a stále doufám, že nezapomenu jak se která zalévá. Jako mimotechnickou pomůcku jsem si řekl, že zaleju všechny tak asi, snad to přežijí.

Guláš párty Jak dorazil Karel s Lenkou dali jsme se do přípravy. Lenka cestou rozlila okurky, takže jsem jí ještě propůjčil erární pračku a sušičku. Pak ještě přišla na to, že místo papriky vzala nějaký koriandr či co. Tak jsme ještě zkusili Dádu, ale ta doma nic nenašla. No měli jsme nakonec papriky dost, ale pálivé. Mě to nevadí, Lence také ne, zato Karel s Dádou naříkali a povídali něco o plechových hubách. Inu spíše než příprava guláše to připomínalo dort pejska s kočičky. Dali jsme tak vše co jsme našli a shledali jako použitelné. Například při zahušťování jsme vyzkoušeli všechny druhy jíšky co se dá. Tedy jenom moje byla jíška, zbytek byla mouka s vodou, ale zase jsme jí potřebovali hodně a proto jsem se na to rychle vykašlal, jinak bych se ujíškoval k smrti. Asi v deset byl guláš připraven a započala konzumace. Chtělo to trošku dokořenit a bylo to výborné. Ještě jsem si pak dal k snídani a k večeři. Chleba co dovezla Lenka byl sice tvarem a barvou trochu podobný českému, ale chuťově už nikoli. I když spatný nebyl, jen trochu moc sladký. K marmeládě akorát. Jo a ty okurky, sice vypadají jako nakladačky, ale jsou naložené v hnusném nálevu. Spíše připomíná mořskou vodu než nálev na okurky, no ale lepší než ocet, jak je tu zvykem.

27. března 2006 Něco o lidech V pátek jsem šel večer do hospody. Tím nemohu nic zkazit, říkám si. Teď už vím, že zkazit se dá žaludek a docela snadno. Ale na to jsem přišel až ráno. V hospodě jsem začal pokecem se sousedy. Jsou to milí lidé a povídá se s nimi hezky. Především jsem se s nimi bavil o našich dvou potvorách. Pravda futrují zrovna jejich odpadky a také mi je často pomohou nahnat zpátky do ohrady. Soused vlastní malou firmičku a dělá drobné úpravy interiérů i exteriérů. Je to prostě zedník a truhlář. Bohužel pro nás, si v klidu vydělal na Porshe. Trošku jsem si postěžoval, že něco podobného je u nás nemožné a tak. Pak jsem je přestal otravovat a šel se juknout za místní omladinou. Kluci jsou trochu málomluvní. Oni asi nemají moc o čem povídat. Tak jsem tam tak chvilku civěl. Pak jsem kecal s barmanem, ale jinak to byl průměrný večer. Jediné co se mi podařilo vykoumat je, že nový majitelé hospody sundavají některé ozdoby ze stropu. Pravda bylo jich tam opravdu moc. Ale to není tak důležité, lepší je, že mezi artefakty, které se ruší je i spoustu se znakem Prince z Walesu. Ten je, no řekněme můj oblíbený. Jde o tři pštrosí pera s korunkou. Až nějaký ukořistím, přiložím jej. To mi docela stačilo a pak jsem to zabalil. Druhý den, jsem se chystal navštívit přednášku o Tsunami. Elizabeth mě na ní upozornila a říkala že může být zajímavá. Večer jsem zavolal Frede, abych ušetřil něco ze vstupného, protože ohlášení hosté mají slevu. 50 pencí. Ale lepší než nic. Na sedmou jsem se vypravil do Village Hall, kterou jsem vyfotil. Obecní úřad je docela hezký, tedy ten Jaguár k němu nepatří a ve uvnitř je i taková malá kuchyňka, kde připravili moc sympatické občerstvení. Jinak je to divadlo, kino a sněmovní sál dohromady. Co jiného se dá od vesnice - 35 -

čekat. Prvně jsem se seznámil s lidmi co chtěli zaplatit. Kdo z nich byla Freda nevím, ale měl jsem tu touženou slevu. Posadil do druhé řady a čekal. Hned si vedle mě sedla nějaká paní a začala se mnou bavit. Nebudu nic předstírat, že tam budu snižovat věkový průměr tak o dvacet let, jsem předpokládal. A také jsem se trefil, ale chtěl jsem poznat i jiné obyvatele vsi a tohle byla ideální příležitost. Další osoba, která se vedle mě posadila byla učitelka Mirky. To je holka ze školy co je tu s manželem a dcerou. Manžel je voják a ona je blázen do psů. Tak jsem měl dvě oběti na povídání. Ta první paní nám nesla předtím nějaké ty lejstra o kostelu a já jsem akorát přijížděl domů tak mě už znala. Trochu mě překvapilo, že se před občerstvením modlí, především proto, že jsem zprvu moc nevnímal tak jsem to postřehl, až v půlce modlitby. Ono to nevadí já jim nerozuměl, ani když jsem vnímal. Pak se šlo na dlabanec. Vyfasoval jsem sýr, který je hodně podobný naší Nivě. Jen je aromatičtější a více mazlavý. Pak tam byla syrová cibule. Což je asi hezký zvyk, ale každému musí pak táhnout z tlamy ne? Šunka a docela lahodné pečivo. K pití jujce nebo Cider. Cider je jablečný mošt, který obsahuje trochu alkoholu. Inu proč ne. Promítání o tsunami nebylo špatné, prostě to dělali lidé, kteří pomáhali v postižené oblasti z veřejných sbírek. Druhý projekt byl stavba vodních kolektorů kdesi v Africe. Například tam učili místní lidi vodu převařit. Hele fotky hezké, záměr ušlechtilý takže to nebylo špatné. Potom to bylo pro mě ale trochu zajímavější. Především jsem se bavil s asi deseti dalšíma lidma. Pravda většinou o velmi podobných věcech, ale i tak to byl trénink. Huba mě pak bolela ještě hodinu. Všichni byli hrozně otevření a zajímali se o mě, také o to, co tu dělám, co studuji a tak. Docela mě to bavilo. S lidmi, kteří mluví česky jsem si tu takhle zatím nepopovídal. Zvláštní ne? Pravda opravdu zajímavé lidi jsem tam potkal. Inu snad jsem je neviděl naposledy. Uvidíme. Pak jsem to zatáhl rovnou do hospody. Bylo tam nezvykle narváno. Spousta lidí na jídle, dokonce měli i nějakou holku ve výčepu na výpomoc. Pro jistotu jsem to zatáhl ke štamgastům. Jeden štamgast měl v ruce malinkej pohárek a s velkým zájmem jej studoval. Nachomejtl jsem se k němu, a ptám se ho, co že to má? Prý pohár z turnaje v šipkách. Zeptal jsem se jej, jestli bych se také mohl juknout. Tak mi jej podal. Je to docela hezkej pohárek na kterém se poznamenal čas. Především byl dost omlácený. Ptám se ho tedy, jak je asi starý? „Hele to nikdo neví, ale prý dost.“ Zněla jeho odpověď. Tak jsem si jej podrobně prohlédl ještě jednou a v erbu jsem odhalil letopočet. Říkám mu tedy: „Hele tady píšou, že je z roku 1952.“ „Ukaž“ byla jeho reakce a pohár mi byl zabaven. „Fakt že jo“ Okomentoval skutečnost. Pak zavolal na dalšího, o trochu staršího štamgasta a povídá: „Tady ten mladý muž našel na poháru letopočet, je z roku 1952, je to možné? „ On odpověděl, že to bude pravda, že je z té doby. Ale nepřiznal se, zda-li jej vyhrál on či někdo jiný. Já jsem mu řekl pouze, že mladý muž se jmenuje Tomas. A už bylo vše ok. Hned se ptal, zda.li se zajímám o fotbal. „Hele nezajímám ani za mák“, jsem chtěl říci, ale to by byl asi konec konverzace. Místo toho jsem řekl, že ano, ale asi ne tolik jako on. Především proto, že sledoval utkání v televizi. To jsem já nedělal nikdy. Dokonce jsem podle zkratky poznal jeden tým. Je to nějaký velký, protože jiné neznám. (Ale pro jistotu jsem jeho jméno zapomněl takže teď mohu jen hádat, který to byl.) Chtěl jsem vědět, jaké je jméno toho druhého klubu. Bylo mi odpovězeno. Nebudu se ani omlouvat, že si to jméno nepamatuji, prostě mě to opravdu nezajímá. Ale zeptal jsem se, který tým je lepší a který asi vyhraje? To byla zase rána do černého. Asi patnáct minut povídal o úspěších a neúspěších jednoho i druhého týmu. Ale že ten větší má letos větší štěstí a že asi vyhraje. Vyhrál. Štamgast se pak odporoučel a já osiřel. Přesedl jsem si k dvěma chlapíkům, kteří se mě na něco zeptali. Nakonec jsem tam už zůstal. Jeden je taková veselá kopa a druhej, Pary se jmenuje, je sice - 36 -

tišší, zato kliďas. A buřt. Proto si jej ten první docela dobíral. Kecali jsem o všelijakých blbostech. Třeba, že jsem první kdo se s nimi baví. Naposledy to prý zkoušela jedna polka, která v hospodě pracovala, ale ta jim zase nerozuměla. Nakonec, když jsem se dostali k tomu, co že tu vlastně dělám. Je napadla klasicky chlapská otázka. Jak že vlastně Jane vypadá? Hele oba chlapíci jsou pokročilého věku. Jeden tam měl syna , který tam byl zase se ženou. Proto jsem chápal jejich zájem. Nicméně, už dlouho jsem se s podobným náhledem nesetkal. Bohužel pak hospoda zavírala a my měli smůlu. Ale dohodli jsme se na neděli. Nedělní ráno mě Jane požádala, abych zajel do Wantige, že nekoupila nic k obědu. Jako jo, co jsem měl dělat, jen jsem měl málo ropy v nádrži a měl jsem co dělat abych tam dojel. Moc tam asi nezbylo. Když jsem šel platit, potkal jsem tam Paryho. Jen jsem ho pozdravil a řekl že je těžké ráno. Vydával jakési citoslovce, které anglicky nezněli, tak jsem se rozloučili a já šel pro maso. V krámě jsem šel k pultu s masem. Jane my dala tahák, jaké maso chce. Ale neřekla kolik a jestli v celku nebo na steaky. Ta holka přesně tohle ale chtěla vědět. Musel jsem jí zavolat, chvilku jsem to zkoušel se s ní domluvit. Nakonec jsem telefon předal. Bylo to ok, nejsem mongol, ta holka také nepochopila kolik toho Jane chce. A to mluví stejným jazykem. Prostě jsem to nějak zbastlili a bylo. Poděkoval jsem jí za ochotu a šel hledat křen a koláč. Při placení se mě holka v pokladně ptala, zdali si jí pamatuji z pátku. Řekl jsem že ano, ač to nebyla pravda. Ale jí to potěšilo. Nevím co tím sledovala, ale překvapilo mě to. Nedělní večer bylo v hospodě fakt prázdno. Bavil jsem se s nějakou bandou Anglánů. Jedna, Jen se jmenuje, je z Kanady. Ale ostatní jsou Angláni. Bohužel holky v Anglii nejsou zrovna nejkrásnější, ale na pokec docela stačí. Jen mě hned představila Sandře, která je z Čech a pracuje jako au pair. Možná je ze Slovenska, ale to je tady fuk. Studuje v Ostravě. Svět je malej, dokonce bydlí v Loncotu, tedy tam co, bydlí Lada. Ta Jen pracuje pro vládu a přiděluje univerzitním výzkumům peníze. Hezká práce. Zahráli jsme si kulábr a kecali. Bohužel odešli asi v deset. Chvilku jsem si povídal s Jane, která je majitelka hospody. Tedy ještě s manželem. Vlastí několik hospod. Třeba tu v Bishpostonu. Také se s ní hezky povídalo, především se nebála mě opravovat. Říkala, že je na to zvyklá, že jí to baví. Tak to bylo fajn. Pak se ukázali staří známí ze včerejška. Když se ptám jak se daří, odpověď, že mnohem lépe než ráno. Nakonec šli hrát domino. To jsem nikdy nehrál tak jsem jenom okouněl. No také to nebylo špatné. Navíc jsem od Jane dostal pivko, prý natočila špatné a jestli jej nechci. No chtěl jsem, ale byla to Stela Artois a to je opravdu no nic moc, ani v Čechách jí nemusím. No ale za ty prachy, nekupte to! Co říci závěrem? No asi zkusím se co nejvíce odizolovat od Čechů co tu jsou. Jednak česky už umím a pak jsou prostě schválně chladnější. Není se čemu divit, většina odjela a nechal vše doma a aby se jím nestýskalo museli se zatvrdit. Je to asi nejsnazší cesta jak se nezbláznit. Na sobě to tolik nepozoruji, i když Eva si přesně na tohle stěžuje. Nevím. Ale bavím se tu královsky. Začal jsem si pročítat svou soukromou knihovnu v pc a zaměřil se na psychologii. Vždy mě tahle věda zajímala. - 37 -

A tady je to jako návštěva zoo pro zoologa. Hele ještě mám dvě fotky, především jak hrají to domino a pak hospody. Tak je přiložím na konec kapitoly ne?

31. března 2006 Helen Browning's Organic Flying Pig Byl jsem na celaningu u Sarah, a protže byla doma, tak jsem se s ní vybavoval více než obvykle. Především proto, že druhý den odjížděla, se svou matkou, navštívit sestru do Paříže. Ale, a už nevím přesně jak, jsme se dostali na práci pro Organic farmu. Její děti to prý pravidelně praktikují a mají za to slušné peníze. A já, chci-li si zlepšit angličtinu, to mohu zkusit také. Řekl jsem si, „inu proč ne“ a Sarah hned zavolala nějaké známé do farmy. Dala mi číslo na chlapíka jménem Adam radu, že se tam mám zastavit. Na sobotu mi totiž dohodla tréningový výjezd. V úterý jsem zašel za Adamem na farmu. Adam je přibližně mého věku a nejspíš bude můj šéf. Co jako že budu dělat? Inu prodávat ve stánku buřty a steaky. Organic jídlo je bez jakýchkoli chemikálií, hormonů a podobně. Jde-li o celou farmu, je to neuvěřitelně obtížné a drahé, protože jen - 38 -

čtyři roky trvá, než se pole stane organic. Mezitím se nesmí hnojit umělými hnojivy a podobně. Potom už také ne. Tato farma je jedna z nejznámějších v Anglii a dodává pokrmy pro královskou tabuli. Dokonce ji navštívil osobně princ Charles. A aby zvýšili svou reputaci, posílají stánek s produkty na všemožné festivaly, koncerty a výstavy pod širým nebem. Já budu tedy cestovat s tímto stánkem. V sobotu máme jet do Kemton Parku. Tak uvidíme. Jediné co mě trochu zarazilo je, že jsem dostal knihu pro pracovníka gastronomie, spoustu interních předpisů a poměrně obsáhlou smlouvu s testem. Do teď mi chybí něco k vyplnění, ale jak dopíšu deník, vrhnu se na to. Hygiena je jasná, naštěstí většinu z toho znám z Čech a také to není žádný zázrak. Ale ta brožura není nejtenčí a nerad bych jí úplně vynechal a pak měl průser.

Setkání se Sandrou Se Sandrou jsme se dohodli, že si dáme sraz ve Watchfieldu. Je to kousek od školy a vyhovuje to všem. Když jsem tam přišel, bylo mi řečeno, že tam má čekat nějaká její kamarádka. No vzhledem k tomu, že jsem se tam zkoušel dostat špatnými dveřmi a tím na sebe upozornil u nich sedícího chlapíka, rovnou jsem se s ním dal do řeči. Moc ho to pobavilo, tak jsem mu začal vykládat svou historku celou. V hospodě žádná holka sama neseděla a tak jsem u něj zůstal. Jmenuje se Jovie, nevím jak se to speluje, ale byla s ním sranda. Před dvěma dny se vrátil z Thajska, kde byl tři měsíce. Pak dorazili další jeho kamarádi, ale jejich jména si nepamatuji. Všichni měli radost, že lidi, které tu hodlám potkat jsem v životě neviděl a tropili povyk na celou hospodu. Se Sandrou jsme se dohodli, že až přijde tak mě prozvoní. Měl jsem tedy výhodu. Joviho to očividně bavilo a hned jak přišli usadil je u stolu. Pak jsem chvilku kecali. Sandra pozvala ještě několik lidí a tak to nebylo špatné. Dobré bylo i to, že jsem museli často mluvit anglicky. Ten den byla v hospodě quiz night. Čili každá skupinka, která má zájem soutěžit, dostane papír a postupně jsou kladeny otázky. Témata jsou libovolná. Třebas pět států s největším vývozem dřeva. Bohužel moc jsme jim nepomohli. I když pár otázek ano. Nakonec stejně skončili poslední. Ale alespoň byla sranda.

3 dubna 2006 Uplynulý víkend se událo několik věcí. Především jsem byl s Létající sviní prodávat hamburgry, dále jsem se byl podávat na bílého koně, který je nedaleko a pak bych se rád zmínil o příhodě s ježkem. Začnu trochu netradičně odzadu.

Příhoda s ježkem Zrovna byla neděle a já se cítil dost unavený, především jsem se před chvilkou vrátil z procházky a pak celý den tu dovádějí obě ratolesti a já chtěl trochu lenošit. Což jde těžko, když vydávají velmi vysoké a velmi hlasité zvuky. Především ta mladší které je dvanáct let. Ale po pravdě Judie za ní moc nezaostává, jen jeho projevy nejsou tak vysoké. Utahán všemi těmito příhodami jsem se rozhodl jít relaxovat do hospody. Psi zrovna byli venku a hned jak jsem otevřel věděl jsem, že něco nehraje. Především Reggie vydával podivný štěkot. Vzal jsem svítilnu a jal se zjistit, co se děje. Mé očekávání se naplnilo. Našel ježka. Zprvu jsem si myslel, že jen do něj vráží čenichem a že ho to přirozeně bolí a tak jsem ho nechal. Pak se do věci vložila Daisy. Nedovedu popsat přesně, jak na mě působila, ale když řeknu, že vypadala jako vyšinuté vraždící monstrum, nebudu moc daleko od pravdy. To co měla v očích, byla smrt. Ta stará rachejtle prostě chtěla vraždit. Přijde mi to zvláštní, pochopil bych, kdyby si hájili území, nebo kdyby byli hladoví. Ale tohle vypadalo jako zábava. Nemyslím si, že by dokázala ježkovi vážně ublížit, jeho obrana je přeci jen dokonalá a je vymyšlená přesně proti podobným blbcům. Ale když jsem viděl její útok, trochu jsem znejistěl. - 39 -

Vždy jej čapla do huby a kus jej odtáhla. Pak jí asi bolest přemohla a nechala toho. Ale za malou chvíli zase zaútočila. Inu dlouho jsem nelenil a přišel ježkovi na pomoc. Nejprve jsem zkusil hluk a nadávky. Ty však měly pramalý účinek. Rychle jsem přešel do ručního módu a chňapl po všem co mělo srst a odhodil to, jak daleko to jen šlo. Hele mrchy párkrát svištěli vzduchem dobré dva metry, ale celkem rychle se zase vraceli nazpátek. „Málo účinné“ řekl jsem si a zvolil další strategii. Kopance. Pár dobře mířených kopanců do břicha, je rychle zchladilo, a pak udržovali odstup dvou metrů ode mě. Tedy přibližně můj akční rádius. Zprvu se snažili mě přelstít, ale i když jsou dva a já mám jen jednu nohu na kopance, nepřechytračili mě. Jen jsem jim přidal pár pohlazení botou po hubě, až zuby cvakali. Ježek byl v suchu, ale nehodlal jsem nad nim stát celou noc. Musel jsem ho uklidit. „Přeci jen mám žízeň na pivo.“ povídám si. Rukavice byla až v garáži a nechtělo se mi jej opouštět. Protože ty bestie stále číhali a nehodlali mi to jen tak odpustit. Chtě, nechtě jsem si ježka naložil na levou ruku tak jak byla a odnesl jej nad kostel k hřbitovu. Nezdál se být poškozen. Chybělo mu sice pár bodlin, ale ty jsem našel v hubě těch bestií. A nechal je tam, ať si to užijou. Jane se mě ptala jestli pejskové utekli, když jsem tam tak rámusil. Řekl jsem jí že ne, že jen našli ježka a abych je ochránil před hloupým poraněním, odnesl jsem vetřelce ke kostelu. Docela milá lež ne, první které jsem se v Anglii dopustil.

Létající svině Práce pro Létající svini jsem začal velmi časně ráno. Na farmě jsem měl být v půl sedmé a také jsem tam v tuto noční hodinu byl. Pomohl jsem Adamovi naložit pár přepravek chleba do auta. Takové to ohromné s mrazákem. Pak jsme se vydali na cestu do Kempton parku. Je to dlouhá cesta po tří-proudé dálnici. Škoda že jedno zrcátko bylo špatně nastavené a Adam moc neviděl. Cestou jsme trochu klábosili. Asi tolik kolik moje schopnosti dovolili. Adam pracuje pro farmu přibližně jeden rok. Řekl mi, že se mnou se bude zaučovat ještě jedna holka z Bishopstone. Ale prý dorazí až tam i se sestrou, která je již starý mazák. Kempton park je dostihové závodiště, náš stánek nebyl moc daleko, ale jediného koně kterého jsem za celý viděl, byla socha před vchodem. A to jsme měli zpravidla volno, když se dostih běžel, protože to nikdo nic nechtěl. Smůla. Připravit stánek nebylo tak těžké, stačilo jej trochu opucovat a připravit jídlo. Tedy nakrájet housky, rozbalit slaniny v mrazáku a podobně. Až tohle bylo hotové, začali jsme žhavit plech. Nikdy jsem předtím v rychlém občerstvení nepracoval a tak jsem byl lehce nejistý, ale nakonec to není tak těžké. Jenom škoda, že jsem nikdy nejedl hamburger, natož cheeseburger či bacon roll no a ani sausage roll. Takže jsem se vše učil za chodu. Ale opravdu jsme nebyli úplně vytíženi. Lidé toho moc nechtěli. Pravda je to dost drahé. Speciálně, když je to organic. Musím připustit, že jsem často nerozuměl. Ale na mojí obhajobu lze říci, že na mě moc ohledy nebrali. Schválně mě pokoušeli a ještě na můj účet vtipkovali. Speciálně Sarah, tedy mladší ze sester. I když to nebylo myšleno ve zlém. Každý kdo tuší nějaký průser, se teď dočká. Podařilo se nám udat jeden burger, který byl ve uvnitř ještě zmrzlý. Po pravdě není to jenom moje vina, ale zas tak nevinně v tom také nejsem. Protože lidé tolik nechodili, bylo dost jídla v zásobnících. Ale protože stánek kde se nic nesmaží vypadá minimálně podezřele, tak jsem se snažil stále něco péci na plotně. Když jsem pak řešil nějakou objednávku, Sarah připravovala burger a jen se mě zeptala, zda-li je tohle maso hotové. Já pokrčil rameny a řekl, že možná. A ona bohužel vzala maso ze špatné hromádky, která ještě nemohla být hotová. Smůla, kdyby sáhla po druhé straně, tam byly všechny v pohodě. Chlapík se do nás pustil a Adam, jako vrchní vedoucí se jal šetřit. Rozčtvrtil několik burgrů a - 40 -

zkoušel jejich teplotu. Klika, mraženej mohl být jen ten, co měl ten chlap v hubě. Ostatní byly upečené až běda. Adam usoudil, že to musela být nějaká nehoda, omluvil se a dal mu nový kus. A vše bylo v pohodě. Nejstrašnější na té práci je, že já všechno sežeru. Kdybych pracoval v cukrárně, asi by to nebyl problém. Ale pracovat s masem, klobásami a tou lahodnou slaninkou, která se rozplývá na jazyku. To byla zkutečně zkouška. No zprvu jsem potvrzoval Pavlovovu teorii a slintal jako Alík, ale pak mě to přešlo. Především proto, že jsem si narval pajšl k prasknutí. No úklid je klasická otročina, ale nic co by se nedalo vydržet. Cestu domů jsem absolvoval s holkama. Alespoň jsem se cvičil v angličtině. Na dálnici jsme se několikrát potkali s Adamem a s náklaďákem tak jsme trochu kravili. I když to co oni považují za nebezpečné, já považuji jen za prkotinu. Ukázat na někoho z okna neslušné gesto přece není problém ani pro řidiče. A kort když ten se drží volantu a ta gesta ukazuje někdo jiný. No legrace.

White horse Nedělní počasí bylo zprvu takové neurčité a pak když se vyčasilo rozhodl jsem se jít na procházku. Pravda Jane přitáhla obě děti a předtím jsem musel odvézt Paula na nádraží. Proto jsem se urychleně rozhodl sbalit fidlátka a zmizet. Děvčátko totiž okupuje mojí místnost a nedá se tu dělat skorem nic. Teď tu například čumí na nějakou kardinální kravinu. Ale co mi není rovno... Vyrazil jsem do kopce, to je jasné. Protože foukal velmi silný vítr ze západu, zamířil jsem na vý­ chod. Půjde se mi snáze a zpátky to vezmu údolím. No ťapal jsem tedy směrem ke koni. Po cestě jsem narazil na podivnou stav­ bu. Je to nějaká starobylá hrobka. Tak jsem se jí jal tro­ chu prozkoumat. No nevypadá to špatně, ale je to hromada šutrů. Škoda, že tam není nějaký delší popisek. To co tam psali není opravdu mnoho. Oni toho ale si moc nevědí. Také tam někoho rozprášili, protože v jednom rohu bylo rozházeno spoustu květin a popel. A jinak si to nedovedu vysvětlit. Dále moje kroky směřovali už jistě ke koni. Nic jiného tam totiž není. Alespoň podle mapy a podle toho jak jsem si to zapamatoval. Ale o - 41 -

hrobce jsem také nevěděl. U koně je celé hradiště. Jde o ohromnou placku obehnanou valem s příkopem. Je to dost staré říkají během doby železné tedy na přelomu letopočtů. Dnes se tu pasou ovce a strašně tu fučí. Ten vítr byl opravdu silný, zavzpomínal jsem si na staré dobré Jizerky. Ty také umí podobný vír. Pak jsem se toulal po tomto podivném pahorku. Je odsud báječný výhled do údolí. A speciálně na nejbližší zářez, který, jak tvrdí místní průvodce vymodelovala doba ledová. Jak, to už neříká. Ale je krásný. No kůň bude nejspíše opravdu rarita. Tenhle je prý nejstarší podobný obrazec v Anglii, až 5000 let starý. Opravdu by mě zajímal jak na to přišli, je to přeci jen bílý štěrk v trochu mělkých příkopech. Ale asi to nechám na nich. Co mi ale uniká jistě je důvod, proč byl podobný obrazec udělán. Z žádného místa není vidět celý. Nejspíš to bude souviset s přistávací dráhou pro ufony jak tvrdí pan Däniken. Protože to se snad nedělá ani dnes, že by se stavělo něco jenom proto, aby to nebylo vidět. A to máme letadla. No zkoušel jsem to vyfotit z různých úhlů ale nakonec jsem obrázek ukradl. Ale alespoň je koně vidět.

Poslední záhadná stavba celého hradiště je dračí kopec. Proč tam je nevím ale vypadá zase - 42 -

zajímavě. Ona to možná není úplně stavba, jako spíše uříznutý kopec, ale Angláni si na takové věci potrpí. Pravda, něco na něm je. Speciálně vítr mu dodával mystiku. Měl jsem dost co dělat aby mě neposlal dolů do údolí a to jsem se ve větru něco nachodil. Když jsem sestupoval dolů do údolí, potkal jsem Moniku. Ta teď dostala video, televizi a dvd od rodiny kde uklízela, ale nefunguje jí to dohromady. Chtěl jsem se tam někdy stavit a když už jsem jí potkal tak proč ne dnes. Monika je ta, co se stará o toho devadesátiletého dědu s těžkou sklerózou. No Monice jsem nepomohl, protože potřebuje kabel, ale alespoň ví, co má shánět. Děda se jí nejspíše snažil provdat, protože se mě ptal, zda-li jsem svobodný. Což je tu naprosto normální a už mě to nevyvádí z rovnováhy. Potom, co jsem se rozloučil jsem se vydal pěšinkou na západ. Slunce už pokročilo a trochu jsem měl starost, zda-li se mi podaří najít cestu. No nechtělo se mi někde zdolávat ploty a křoviska. Mapu nemám a existencí pěšin vedoucí správným směrem jsem si nebyl jist. Tak jsem to zbaběle zatáhl zpátky na Ridgeway. To je ta hlavní pěšina na vrchu kopce po které jsem šel sem. Zbaběle to není úplně pravda, je to dost do kopce a trochu jsem se zapotil, ale nechtělo se mi jít po silnici, která údolím vede. Alespoň jsem oprášil jizerskohorské tempo. To je rychlost chůze taková, kdy jedinci s kratšíma nohama už běží. Kdepak nohy na něj nezapomněli. Vrátil jsem se kolem osmé. Pak jsem to šel zapít, protože mě přepadla zákeřná chuť na pivo.

9. dubna 2006 Noc plná vášní Je přibližně poledne a právě jsem si uvařil kávu do hrnku s hrochy. Trocha nostalgie. Říkám kávu, ale myslím samozřejmě ten granulovaný jed na krysy. Dnes se bude hodit. Proč? Především jsem toho dnes moc nenaspal. Proč? No to je dlouhá historie. Začnu raději od začátku. Karel se vrací do Čech. Tvrdí, že se zase vrátí, ale kdo ví. Každopádně je pravda, že se na Čechy pracující zde, nahlíží jako na levnou pracovní sílu. Není to jako u nás na bratry z Ukrajiny, ale ne o moc jiné. Angličani jsou sice kosmopolitní, ale vše má své meze. Prostě jsi cizák a pořádně nemluvíš, tak jsi póvl. U mě to vidět není, ale tvrdí to lidé co pracují v normálním pracovním procesu. Já pouze porovnávám jejich platy s průměrem. Zde když se někdo dostane na tisíc liber měsíčně, je skoro v pohodě. Bohužel je to mzda podprůměrná. A často jde o deset hodin denně a minimální výhody. Tedy vlastně žádné. Kdo ví, zda-li za ně platí vůbec daně. No a Karel tvrdí, že jeho pozice je pomáhat profesionálním číšníkům v Hiltonu. To že profíci jsou flákači a nedělají nic a všechno za ně oddře pomocná síla, to by se ještě dalo překousnout, Angláni jsou lenoši. Pak jen zamrzí, když těmhle flákačům přidávají na platu a na ně kašlou. No a tak dlouho se chodí se džbánem,... Karel se rozhodl pro změnu. V sobotu měla být taková rozlučka. Já jsem měl tu smůlu, že jsem musel řídit, protože Dáda řídila v úterý, když jsme tam byli také, tentokrát jen jako na kávě. - 43 -

Jane mě už předtím poprosila, jestli bych jí nezavezl na nějakou párty, která je nedaleko. Inu souhlasil jsem, proč ne. Stejně nebudu moci pít ve Swindonu. Ona především chtěla vyzvednout. A říkala, že je to kousek od Swindonu. No kousek to je, asi pětadvacet kilometrů. S Dádou jsem byl dohodnut na půl osmou. Jane potřebovala hodit na půl osmou na párty, tak jsem Dádu odložil. Když jsme vyrazili, začala strašná průtrž mračen. Jel jsem tedy jako s hnojem. Ale silnice byla dobrá. Byla to jedna z těch hlavních. Závěrečných pár kilometrů mě Jane protáhla po vesničkách, protože tvrdila, že to od spolujezdce vypadá jinak. Cestu domů jsem měl snazší. Ale zase se začalo stmívat. K Dádě jsem dorazil tak ve čtvrt na devět. Než se oblékla a než jsme vyrazili bylo o půl hodiny později. Do Swindonu jsme tedy dorazili kolem deváté. Dáda říkala, že je možné zaparkovat blíže než až u Karla. Tak jsem zaparkoval na její radu v takové blbé ulici. Byly tam sice dvě žluté čáry, ale zase tu byl odstavný pruh. Tak jsem to prubnul. Ještě jsem se ptal chlapíka co stál na ulici a on tvrdil že na chvíli se tu stát dá a že večer to bude úplně v pohodě. No tak uvidíme, řekl jsem si. Tedy vy uvidíte, já už jsem viděl. V Savoy bylo docela živo. Potkal jsem tam Janu s, no a to si za boha nevzpomenu. Ale to jsou lidé, kteří dříve pracovali u nás v hospodě. Ještě za časů Davida. Tedy předchůdce Karla. Vyprávěli neuvěřitelné historky, především o paní domácí. O její lásce k alkoholu a například jak jí hostili slivovicí. A ještě pár pikantností. Především jak David, na konci služebního období, uklízel úplně vše, včetně lišt kolem zdí. Karel tvrdil to samé, to jsem zvědav, co čeká mě. I když já měl už zdi. Dále se zde ukázala Šárka s přítelem. Ten je super, zase jsme navázali na debatu o tučňácích. On tvrdí, že největší žijící tučňák měří čtyři stopy. Tedy asi 140 centimetrů. Mě to přijde moc a obvinuji jej stále, že jde o polárního medvěda. Ale Šárka mě upozornila, že ona byla po­ trestána za tučňáko-rouhání obrovským plagátem na dveřích, dokazující existen­ ci tučňáků královských. Tak jsem se raději stáhl a při­ pustil, že to musím prošet­ řit, než budu moci v této otázce pokračovat. Nakonec se mi ještě podařilo ukořistit fotku Dády, Bruna a Hanky. Bruno je ten poligot, co budí zdání bezdomovce a - 44 -

Hanka je Au-pair někde ve Swindonu. Pak zde bylo ještě mnoho tváří. Především Eva, také au-pair ze Swindonu a spoustu dalších, které jménem neznám. Jo a nakonec Boris. To je Karlův známý z Čech. Na něm bylo vidět, že není ještě otupělý anglickým, suchým humorem a bavil celou společnost. No já jsem bohužel musel zajet pro paní domácí. Byli jsme dohodnuti na půl dvanáctou. Já plánoval se pak ještě vrátit do Swindonu. Po půl jedenácté jsem se rozloučil a vyrazil k autu. Je to v suchu, říkal jsem si, botu nemám. Ale pokutu na skle ano. Ach-jo. Pokuta je 60 liber a je splatná do 28 dní ode dneška. Nebo 30 liber, když zaplatím do 14 dnů. No tak si hnedle v úterý skáknu na policajty. Pravda, tady to lze platit složenkou, kartou, převodem, šekem a nebo osobně. Snad to bude sranda. Anglický úřad, to se nepoštěstí často. Cestu skrz Swindon nebyl problém najít. Stačilo si pamatovat jméno silnice a cílovou destinaci a ukazatele byli všude. Pak jen správně uhnout z hlavní silnice a připojit se na cestu, po které jsem jel před chvílí s Jane. Dorazil jsem až na parkoviště před domem. Jde vlastně o pole, nebo louku. Ale měli tam spoustu chlapíků ve flosforeskních bundách se světly v ruce. Vypadalo to ohromě. Zastavil jsem na louce a zkusil Jane prozvonit jak jsme měli smluveno. No nebyl tam signál. Tak jsem se ptal chlapíka u vstupu. Zeptal se mě na jméno a šel se po Jane podívat. Pak se vrátil a řekl, že ji nenašel, protože si není jist jak vypadá. Prý ať si dám kafe a v klidu počkám. Chvilku jsem se poflakoval a pak se vydal vetřít na párty. Šlo o velký stan se spoustou připojených stanů s příslušenstvím. Jako je diskotéka, stan s videohrami, kuchyně a mnoho dalšího. Hlavní stan byl přirozeně plný stolů a hostí. Kteří tlachali. A také tam bylo spoustu protivných smradů, kteří dělali bordel. Jane jsem našel. Zamával na ní a doufal, že dopije a pojedeme. No dopila. Vysomrovala někde cígo a pak se mi ztratila. Když jsem jí zase našel už tlachala s někým dalším. Chvilku jsem se snažil tam oxidovat, ale moc mě to nebavilo. Amber, která tam byla také mě neřekla ani ahoj. Až když jsem jí řekl, že budu čekat v autě, které je přímo proti vchodu na louce. Říkat to Jane nemělo smysl, protože byla lehounce společensky unavená. Kdyby se to převedlo na naše měřítka byla sťatá jako prase. Tady ale nic neobvyklého. Po pravdě mám pár fotek, ale jsou hrozně nevýrazné, stan byl černý a ohromný a tak jsem se rozhodl vám je neukázat. Po hodině a půl se Jane s Amber konečně vykulili ven. Po pravdě personál už dávno sklidil většinu zařízení a překvapilo mě, že za nimi nestrhly stan celý, ale co mi není rovno. Jediné co mě sralo byli ti chlapíci u vchodu. Dělali se ze mě už fakt prdel. Prej, „pořád čekáš?“nebo „Tak se na ní vyser a jeď domů.“ No musel jsem tam počkat. Když už jsem to jednou slíbil. Domů jsem je odvezl v pohodě. Cestu jsem už znal skoro z paměti a i po tmě. Odvezl jsem je před barák a tam je vykopl, s tím, že jedu ještě do Swindonu pro Dádu. To bylo tak v půl jedné. Ideální čas na jízdu do hospody. Ve Swindnu jsem byl přesně ve dvě hodiny. Zaparkoval jsem hezky za Karlem, i když jsem byl v pokušení nechat auto na původním místě a jen znovu přilepit pokutu, ale rozhodl jsem se neriskovat botu. To už bych možná nepřekousl. Karla jsem potkal za Melcoachem to je ten Gayclub. Bylo tam lidí jako o pouti. Dáda se mě několikrát ptala, kde že vězím a když jsem s ní čile smskoval, nakonec z ní vypadlo, že se zdrží s dnešním úlovkem a že se domů dopraví sama. Ne že by mě to potěšilo, přeci jen, kdybych tohle věděl předtím asi bych se na cestu do Swindonu vykašlal, ale už jsem tu byl. Chvilku jsme oxidovali a pak šli do klubu, který je zde jediný nonstop. Je prý hnusný a schází se tam kdejaká havěť. Lenka tam nerada chodí a spoustu dalších lidí také. Mě rozhodilo když je každý u vstupu důkladně pro šacován. Nůž na pásku mu ale nevadil, což nechápu, podle mě se Švýcarský armádní nůž rozměry neliší do vystřelovacího nože pouličních rváčů. Každopádně na něj nepřišel. Nakonec chtěli šest liber za vstup a to odrazilo i Karla, který byl velkým příznivcem tohoto podniku. - 45 -

Zapadli jsme do Melcoache Sice už byl zavřený, ale Karel je zde štamgast. Jako ostatně všude jinde a má u ochranky protekci. Rozhodli jsme se zůstat na chvilku. Karel s Hankou zmizeli v zadní části a já chvilku relaxoval a měl možnost si popovídat se zbytkem osazenstva. Pak nás Karel dotáhnul do zadní části. Prý je tam sranda. Inu sranda tam byla. Klucí a i nějaká děvčata, Hanka například, tančili na baru. Bál jsem se fotit s bleskem, ale natočil jsem si krátký šot. Protože tohle mi nikdo neuvěří. Bohužel jsem propásl pasáž nazvanou pracovně holé zadky. Jako je pravda, že legrace tam byla. Fakt jsem se nenudil, protože jsem nevěřil, že něco podobného je možné. Dále už to nebudu rozpitvávat, nejsem častým návštěvníkem barů, speciálně po zavírací hodině, zvláště, když jsem pil jen nealkoholické nápoje. Tak jsem se cítil trochu nesvůj. Především, když jsem si musel odskočit. Tak nějak jsem neměl pevnou půdu pod nohama. Možná to zní jako sranda ale zkuste si tam představit sebe. Eva a ještě dvě holky, tedy původně i Hanka, ale to se rozhodla dát pozor na Karla, Chtěli jet domů taxíkem. Tak jsem jim nabídl odvoz, ať se auto využije, když už tu je. No Prý je to deset minut busem. To že neznali cestu a táhli mě přes výhradně autobusové trasy, kde je přirozeně zákaz vjezdu, mě ani moc netrápilo. I když jsem skuhral, že už jsem dnes jednu pokutu vyfasoval a že bych nerad dostal další. Ale bylo polem půl čtvrté a málokdy nás vůbec někdo spatřil. Pak jsem tak tři čtvrtě hodiny jezdili po Swindonu a hledali správnou cestu. Chápu, že to není snadné, když člověk neřídí, ale... Naštěstí jsem je vysazoval jen nadvakrát. Hrozně se omlouvali, že neznají cestu a podobně, ale mě už těžko něco mohlo dnešní noci rozhodit. Každopádně jsem kolem páté hodiny byl doma. Cesta byla zajímavá, už začínalo svítat. A obzor na východě byl krásně ozářen. Zalezl jsem potichu do pokoje a hupsnul pod peřinu. Nemohl jsem asi hodinu usnout. Za to asi vděčím paní rudé krávě (Red Bull) Tak jsem si četl Agátu. Nakonec se mi oči zavřeli.

Teorie výchovy dětí Tuhle jsem viděl v televizi pořad, který popisuje jak profesionální chůva pomáhá s výchovou dětí. Šlo o rodinu tak střední třídy se čtyřmi dětmi. Děti bili rodiče, nechodili spát a jediná možnost jak jim zabránit v otravování a pustošení bylo využití zámků. Fakt sranda, když desetiletý synátor utrácí z otcovi kreditní karty na internetu. Byl jsem opravdu zděšen. Podle mě, smradi potřebovali zmlátit a bylo by hotovo. To se tady ale nesmí. Tak si ta moc hodná chůva vymyslela trestnou lavici. Kam chodili děti pykat, když se prohřešili. Jistě to moc nefungovalo, tedy v porovnání s pořádným výpraskem rákoskou. Vzpomněl jsem si na to, když mě ráno vzbudil řev Paula, který káral za něco své ratolesti. Hele to byl řev, že jsem vyskočil asi metr nad postel a to on byl v přízemí a já v patře v pokoji. Nevím za co je káral, ale hrůzu pouštěl dostatečně. Jako tohle mi přijde asi tisíckrát účinnější než nějaká trestná lavice. Prostě je seřval tak, že i já jsem zalezl pod deku a to jsem mu rozuměl sotva každé třetí slovo. Na druhou stranu tu máme naše děvčátko. Je to něco jako Jane zamlada. Teď například si vymyslela, že pojednou s kamarádkou do kina. A já že je odvezu. Inu proč ne. Škoda jen, že si to asi po pěti minutách rozmyslela a řekla, že chce jet domů. Což o to, řekla to moc hezky, ale smysl je v tom, že ať si vymyslí jakoukoli blbost, všichni se musí ihned posadit na zadek. Děvče v životě buď pěkně narazí, nebo jí to vyjde stejně jako její matce. Nemohu ale pomlouvat všechny. Opravdu Paulovi děti jsou super. Hodní a poslušní. Možná až moc. Ne, že by vadilo, když jsou moc hodní, ale to smrádě Amber si z nich dělá poskoky. Stačí, že si jej dělá ze mě, ale já jsem za to placenej.

- 46 -

Jen tak odbočím, teď jsem si chtěl udělat kafe a jít se plácnout na slunce, abych nabral síly. Ale začali padat kroupy. Což je tady obvyklé. Tak na to prdím. Herdek, celej den bylo hezky!

14. dubna 2006 O Elizabeth Byl jsem zase ve středu u Elizabeth. Měl jsem toho docela dost, protože jsem předtím byl na cleaningu u Emy. Je to moje nová kratochvíle a zabíjím tam dalších pět hodin. Má krásnej, starej a a ohromnej dům nad Hinton Parva. Tuhle práci mi dohodila Angie a je to docela v pohodě, Ema má dvě holky, dvojčata blondýnky. Jsou opravdu milé, přesně jak tvrdila Angie. Bude jim tak kolem čtyř let. No Elizabeth se o chvilku opozdila, tak jsem si čekání krátil focením květeny a kapek na listech. Plody této práce nejsou špatné, ale zatěžovat s nimi nebudu. Přeci jen jsem volil kvantitu nad kvalitou. Jen jsem si vyfotil i Elizabeth. Sice trochu brblala, ale nakonec jí to nevadilo. Tentokrát jsme drbali anglickou výchovu dětí. Je pravda, že je můj pohled dost zacloněn výsledky, jenž dosáhla Jane. A trochu jsem je považoval za standart, ale asi to bude zkreslené. Paul má své děti plně pod kontrolou a i když jsou lehounce přidrzlí, nejsou zákeřní a v jádru jsou dobří. Stejně tak dvojčata Emy. Paul například tráví s dětmi prakticky veškeré své volné chvíle, co je v domě. Neustále hrají kriket nebo fotbal. To prostě nezapadalo. Tak jsme to s Elizabeth trochu prodrbali a nejspíš se jen Jane trochu minula ve výchově. Historky o tom, jak si Amber dělá otroky ze všech kolem sebe včetně matky a nevlastních sourozenců, Elizabeth přímo šokovali. Takže jsme došli k závěru, že anglická výchova sice není přísná, ale že jen v některém podání je neúčinná. A že ten případ je Jane je zřejmé. Stejně jako ty její proměny. Teď si hraje na vzornou matku, stále vaří a připravuje snídaně, skoro by mě i oklamala, bohužel je to jen jakási kompenzace. Přijde mi, že se snaží jim ukázat, že jejich domov je tady a ne ve škole nebo u otce. Bohužel se snaží dost nešikovně. Ale zase, co mi není rovno, po tom je mi hovno.

16. dubna 2006 Rozloučení s Karlem Všechno jednou končí. Karel se rozhodl zkusit své štěstí zase doma. Otráven z myšlení angličanů s vrací domů do Čech. Pátek byl jeho poslední večer v Anglii a tak jsme jej s Dádou jeli navštívit. V Savoy měli tentokrát jako hostovské pivo Budwara, tak jsem si jich pár dal. Pak jsem skončil na Kozlovi. Musel jsem si to pivo užít, když tu nejsem autem. Ale přiznám se, že jsem Karlovi fakt záviděl, protože až já budu v sobotu sedět v Rose and Crown a budu pít hnusnej Curling, on si v klidu dá točeného starouše někde na zahrádce. I když v Čechách asi ještě bude zima, tak si jej dá uvnitř. Ale to je jedno kde, prostě si jej dá. Ale i tak tu bude Karel scházet. Myslím, že nejen mě. Stal se takovou ikonou Swindonu. Vraceli jsme se s Dádou domů v lidskou hodinu. Tedy asi k půlnoci. Doma mě čekal menší šok. Když jsem vešel, byla tam cizí holka. Ještě se mě ptala co tu dělám. To mě dožralo. Nejen že je - 47 -

někdo v mém domě, ale ještě se udiveně ptá co tam pohledávám já. Nakonec se to vysvětlilo. Holky byly dvě a hlídaly na večer děti. Bohužel se nikdo neobtěžoval jim říci, že tu s bydlí ještě někdo, kdo by mohl přijít. A úvaha, že Jane myslela že se vrátím hodně pozdě v noci, mě moc neuspokojila. No překvápko to bylo. Především proto, že děvčata byla ryze anglických proporcí a když jsem je spatřil prvně, měl jsem problém se srdcem. Protože se rozhodlo nepracovat, když je svět plněj takovejch oblud. Nakonec se rozeběhlo a já přežil. Ale podobný šok byl, podotýkám, po pár pivech, které by měly ženy zkrášlovat. Proto se děsím okamžiku, že je spatřím za střízliva.

Tenkrát v sobotu Sobota byla zase hnusná. Seděl jsem doma a četl knihy a poslouchal muziku. Amber s Gerogií mě poprosili, zda-li bych je neodvezl do kina. Souhlasil jsem. Už jednou jsem je vezl, ale v půli cesty si to rozmyslely. Tentokrát si to také jednou rozmyslely, ale pak se zase znovu usmyslely. Takže po pár zmatcích jsme vyrazili. Já jsem chtěl jít do kina s nimi. Cesta byla tradičně divoká, protože Amber buď cestu přesně neznala, nebo nedávala pozor. Což bylo častější. Šli jsme na film Ona je muž. Což je film docela vtipný, ale asi znovu bych na něj nešel. A asi bych na něj nešel ani předtím, kdybych vstupenku platil já. Nicméně, po filmu jsem háďata odvezl domů. Hned jak jsem je vyložil, mě Jane poprosila, abych zajel pro Gordyho. Ten byl v hospodě, prý kousek za Lamborn. Kousek je tak pět mil. Takže jsem najel asi dvacet mil. Ale to nevadí. Alespoň jsem se projel po Roman Road. Což je původní římská cesta. Je zajímavá především tím, že na ní chybí zatáčky. Asi se jim špatně zatáčelo. Nová silnice je také absolutně rovná, až asi na dvě výjimky. Podobných cest je po Anglii docela dost. Původně spojovali římské tábory. Z těch se do dnešních časů dochoval akorát název. Nejčastěji Chester, čili kemp či vojenská pevnost. Naložil jsem pacholka, on se jal chytat radiostanici, která hraje rozumnou muziku, což je jen Beat a ten pokrývá sotva Prahu, tak tady nemá šanci. Takže jsme jen debatovali o hudbě. Pak jsme museli předjet autobus a to ho moc potěšilo. Asi čekal, že se za ním budu ploužit. Speciálně na cestě do Lamborn, kde mám osobní rychlostní rekord 90 mph. Fusion umí. Když jsme byli doma, Jane mě pozvala na večeři. Jedli jsme nějakou zapékanou bramborovou kaši. Nebylo to špatné, jen tomu chybělo curry. Večer pak hráli společenské hry a já se k nim vetřel. Neznám název hry, ale podstata je v tom, že se hádá slovo. Docela sranda. Když zahnali děti chrnět, rozhodl jsem se, že je čas jít na pivo. V hospodě jsem si sedl vedle takového tlustého chlapíka na baru. Tohohle ještě neznám, ale jak jsem prozradil, že jsem z Čech, rovnou se mě zeptal, jestli znám Dagmar. Pověděl jsem že ne. Tak vystartoval a šel za holkou co seděla na druhé straně baru. Inu seznámil jsem se s Dagmar

O Dagmar Dagmar je z Liptovského Mikuláše. Tedy ze Slovenska. Vystudovala hotelovku a po krátké pracovní zkušenosti se vypravila do Anglie. Teď je zde dva a půl roku. Nejprve pracovala v hospodě v Bishopstone. Kde se spřátelila s majiteli, což jsou současní majitelé Rose and Crown v Ashbury. Proto jsem jí tam potkal. Pak pracovala ve Swindonu v kuchyni nějakého hotelu, kde se vypracovala na druhou šéfkuchařku. Pak - 48 -

to zatáhla a jela na dva a půl měsíce do Tahjska a Asie. Teď se akorát vrátila a nastupuje do práce, ale až od příštího týdne a tak tráví čas u známých. Dobře se s ní povídá, má pevné a přímé názory. Poprosil jsem jí o fotku, kde je se přítelem a ještě jednou holkou, jenž je dcerou hospodského. Jak se jmenuje přítel jsem zapomněl, ale je to Angličan a docela fajn chlapík.

18. dubna 2006 Easter Velikonoce jsou zde oslavovány více než v Čechách. Především výrobci čokoládových vajíček mají žně. Každý dává kdekomu vajíčka a blbosti s velikonočními motivy. Pár vajíček jsem také dostal a tak jsem je sežral. Ale rozhodl jsem se, že se půjdu juknout do kostela. Pravda nikdy jsem na podobné sešlosti nebyl a přiznám se už asi ani nebudu. Ale na druhou stranu to není špatná zkušenost, angličtina se tak také dá učit. Nicméně je to pořád samé vstávání a sedání a spoustu křiku rozjívených dětí. Ale špatné to nebylo. Pak jsem se ze studijních důvodů podíval na Jesus Chritus Suprestar a to bylo konečně to co jsem potřeboval.

24. dubna 2006 Oslava otevření kinosálu Shodou náhod jsem byl pozván na oslavu otevření kinosálu u Francis. Tedy u Dády doma. Nějakou dobu už tam pracovali dělníci, aby ve sklepení jejich skromného viktoriánského domečku udělali malý kinosál. Inu proč ne. Proč o tom ale píši? Především jsem tam nebyl sám. Vedle Dády, Francis a Neila tam bylo pár dalších hostí. Zprvu jsem si odkroutil několik zdvořilostních rozhovorů o tom, odkud jsem a co že dělám doma a tady. Pak jsme přes diskuse o filmech a zajímavých místech v Anglii došli na fotbal. Toto byla parketa Stuarta a Fiony, protože pochází z Liverpoolu a tam je prý, což mě trochu překvapilo, běžné, že se fandí klubům podle církevní příslušnosti. Tedy římští katolíci fandí vždy jednomu klubu a protestanti jinému. Výjimky prý nejsou tolerovány. Takže pak fotbalové utkání připomíná středověk. Jak na hřišti, tak na tribunách. Četl jsem o tom, ale moc jsem tomu nevěřil. Když to ale říkal, že takové šílenosti se prostě dějí, uvěřil jsem. Také si dobře pamatuji, že se do podobných diskuzí nemá cizinec moc zapojovat. Tak jsem jenom špicloval uši. O zajímavých místech Anglie, padla jedna nikoli ojedinělá poznámka a sice, že Stonehange stojí za pěkný prdlajz. Do slova že je to rubbish. Ale stejně se tam pojedu podívat, protože je to asi nutnost. I když se mi smáli, že je to škoda peněz a času. Další zajímavá diskuze byla na téma, jak se splnila moje očekávání ohledně obyvatel Anglie. To byla neočekávaná otázka, protože jsem nad tím dříve nepřemýšlel. Řekl jsem tedy, že jsem neměl moc času nastudovat chování Angličanů předtím, než jsem se sem dostal. Ale že jsem se zprvu trochu bál, že budou povahově podobní občanům Spojených států. Tedy nafoukaní a zahledění do sebe, přesvědčení o vlastní nadřazenosti a pomíjivosti všeho a všech ostatních. Především lidí, kteří neumí mluvit po jejich. Po této úvaze přirozeně následovala otázka, jaký mám tedy názor na Angličany? Tak především se tupým Američanům opravdu vůbec nepodobají. Je sice pravda, že ani zde se neučí příliš cizím jazykům, ale to se není co divit. Pak jsou obecně přátelští, pohostinní a otevření. Pravda ta otevřenost je spíše taková společenská nutnost, než osobní sympatie. Dále jsou samozřejmě veselí, společenští a dobrosrdeční. Vždy ale záleží na koho člověk narazí. Tito lidé byli opravdu v pohodě. Fiona dělala místy tlumočníka z běžné angličtiny do začátečnické angličtiny. - 49 -

Což bylo milé, jednak se snáze dalo orientovat a pak vysvětlovala obraty, které není možné pochopit a často ani najít ve slovníku. Jinak jejich názor na Američany je stejný jako můj. Byl to bezesporu příjemný večer, rozhodl jsem se tam nakonec zůstat přes noc, je to sice jen o vesnici vedle, ale nechce se mi řídit po pár skleničkách vína. Oni sice často takhle jezdí, ale já už jednu pokutu vyfasoval a to mi zatím stačí. Nemusím přejet otylého opilce o půlnoci, notabene s alkoholem v krvi. Anglickou basu navštívit nehodlám a vlastně ani jakoukoli jinou. Smůla byla jen, že Jane byla zrovna na víkend v Londýně, takže jsem nechal čokly samotné. Takže to tam správně zřídili. Ale alespoň jsem se pocvičil v práci s mopem. I když nechápu jak si může pes nachcat do vlastního pelechu. Ale už jsem po tom přestal pátrat. Prostě to jsou paka.

28. dubna 2006 Dlouhý pátek Je pár minut po západu slunce. Čaj v hrnku pomalu vychládá a já se snažím vybavit si okamžiky dnešního dne. Nohy mě stále příjemně bolí, ale teplá sprcha pomohla čerstvým otlačeninám. Dnešní den se vydařil, bylo krásné letní počasí a měl jsem skoro volno. Takovou kombinaci jsem už pár dní potřeboval. Když už tu byla, nemohl jsem jinak, než obout své staré treky, které pamatují přechod Pirenejí a vyrazit na vzduch. Popravdě se mi moc nechtělo, ale probudil jsem se ve chvíli, kdy jsem si dával mapu a jablko do žebradla a kontroloval stav baterií ve foťáku. Inu co naplat, tak jsem vyrazil. Nebyla to velká procházka, něco kolem deseti kilometrů. Ale chtěl jsem vidět Alfrédův hrad a pak mě na mapě zaujala značka a nápis „Tumuli“. Jelikož k mapě není žádný popisek, musí se to prověřit pěšky. Když jsem si to mazal do kopce na náhorní plošinu, vzpomněl jsem si na pořad, který jsem nedávno sledoval. Bylo to o kávě a o kofeinu. Zaujala mě myšlenka, kolik šálků kávy musí člověk vypít, aby byla dávka kofeinu smrtelná. V tom pořadu to říkali, ale v gramech čistého kofeinu a neříkali hmotnost člověka. Tak jsem se v tom nimral, že jsem nedával pozor a probralo mě okamžité upomenutí na jinou myšlenku. V loveckém plátku novin jsem četl o bažantech a o jejich zvyku, do poslední chvíle čekat a až když je nepřítel těsně u něj vyrazit s patřičným rámusem a zmizet. Článek se zmiňoval o bažantech jako o nejlepších cílech pro lov. Ani se nedivím. Tahle mrcha vystartovala tak půl metru přede mnou. Lekl jsem se tak, že mě z toho brněly prsty na rukou a jediné na co jsem se př tom leknutí zmohl bylo jí pěkně pozdravit: „Ty jsi ale kráva“. Pak jsem už dával pozor. Když jsem dorazil k Alfrédovu hradu, shledal jsem, že je přesně takový jaký jsem si jej představoval. Tedy terénní vlna ohraničující místo, kde stála dřevěná palisáda. Inu obsadil jsem hrad ve jménu řádu. Posvačil jablko a vyrazil směrem k tumulům. Mělo jich být několik. Ale nevede k nim cesta. Když jsem se blížil, bylo mi jasné proč. Jde o tři kopečky. Tak pět metrů vysoké. Jsou to tedy nějaké hrobky a není na nich nic zajímavého. Proto k nim nevede cesta. A v okolí jich je hned několik. Jelikož mě cesta stočila směrem k Id Stonu, rozhodl jsem se pomalu se vrátit. Cestou jsem z dálky zahlédl podivnou horu. Byla celá šedivá a připomínala obrovský kámen. Rozhodl jsem se jí prozkoumat. Nakonec se to ukázalo jako hromada hnoje. Inu škoda, protože kdyby to nebyl hnůj, byl by to překrásný přírodní úkaz.

1. května 2006 Heritage Motor Centre s Létající Sviní Tento víkend jsem měl znovu domluvenou práci pro Flying Pig. Sobota byla složitější, protože - 50 -

Jane nebyla doma a tak jsem musel poprosit Moniku aby na ty nebohé psí chudáčky dohlédla. Že to mrchy přežili ve zdraví je jasné, ale jak tomu bylo se mnou? Nejdůležitější bylo, že v sobotu jsme začínali v osm. Před farmou jsem potkal Joshe. Žije ve Swindonu a tohle byl jeho tréningový výjezd. Takže už jsem starej mazák. Chvilku po Joshovi se ukázal Adam. A tak jsme vyrazili. Cestou jsme se stavili pro Red Bulla a cíga pro Adama. Red Bull je startovní drink. Heritage Motor Centre je muzeum motorizmu. Tento víkend se zde pořádalo setkání Land Rover Clubu. No a proč tam nestřelit pár Organik Burgrů? V rychlosti jsme připravili stánek pro prodej a začali prodávat. Tentokrát to nebylo tak nudné, protože lidé se trousili prakticky pořád. Když jsem měl volno udělal jsem pár fotek. Aby byla určitá představa jak takové Létající Svině vypadá.

Tentokrát se nám nepovedla žádná bota jako minule. Když nepočítám mraky objednávek, které byly špatné a spousta upuštěných potravina na zem. To se stává. Snad jen, že jsme první den neměli vajíčka, ač byla v nabídce a tak se spousta lidí rozčilovala. Ale ono druhý den jsme je měli a když došli, což byla pro mě osobně úleva, protože je s nima strašného sraní, tak si lidé stěžovali také. A to jsou v menu napsána jako snídaně a došla zhruba ve dvě. Ale oni jsou už takoví. Nakonec se to dalo přežít. Ostatně je lepší, když je stále co dělat, než když se člověk nudí, protože takhle to utíká jako voda. Když se nachýlil večer, začali jsme balit. A umývat provozovnu. To už taková sranda není, ale někdo to udělat musí. Nakonec rychlá cesta domů. Po cestě mě volala Monika, že je u nás před barákem, ale že ani nepůjde dovnitř, protože tam už někdo je. Škoda jen, že se Jane neobtěžovala napsat třeba SMS, že už je doma. Mohl jsem včas zastavit Moniku a nemusel bych jí otravovat. Když šlo o její klíče, které nechala doma, mohla se posrat, protože jsem jí to nezavolal a nenechal je někde na dosah a teď udělala to samé. Bohužel nejsem v pozici, abych - 51 -

jí mohl zprudit jako ona mě. A navíc jsem byl utahanej jako pes, tak jsem to zalomil. Druhého dne jsme měli sraz už časněji. Přesněji v půl sedmé. Naložili jsme Dana a vyrazili. Pravda pak jsem se ještě vrátili, protože Adam zapomněl klíče od přívěsu v tahači, kterému tekl olej. Což mělo dohru až večer. Po cestě jsme se zastavili opět pro Red Bulla, Adam nám ještě koupil čokoládu, protože jsme podle něj vypadali strašně. Ale bodějď, když bylo něco po sedmé. Avšak důvod je jasný. Spoustu lidí na místě přespávalo a ráno logicky budou chtít snídani. Tak jsme Hned od rána měli plné ruce práce. Pak to po chvíli polevilo, protože bylo tentokrát ošklivo a sem tam skráplo. Žně začali kolem oběda. Naštěstí se ještě ukázal jeden pracant, kterého přivezla Joe. Která měla pak odvézt přívěs. Takže jsme makali jako čertíci všichni. Byl to docela zmatek, ale bavilo mě to. Tady už nebyl žádný problém s komunikací, hluk a shon zavinili, že obsluhující musel burgermakera odchytit a ujistit se, že dělá jeho objednávku, jinak měl smůlu. Jak říkám, švanda. Adam sice vyhrožoval, že makáme málo, že by jsme měli zmáknout pět krát horší situace, ale nevypadal že to myslí moc vážně. Jak opadl nával, začala být nuda. Tak jsem se nasvačili a každý se chvilku potuloval po okolí. Já si pro jistotu udělal obrázek Adama, když nemá sluneční brýle, které jinak nosí stále. Zákazníci nechodili a proto jsme to zabalili. Mě šoupli do auta k Joe. Bohužel, ten tahač co se jím obvykle odváží přívěs, měl problém s olejem a tak jsem vezli vagón v malém Isuzu. Auto je to sice silné, ale na tenhle kolos nestačilo. Takže jsem jeli maximálně 30 Mph. Dálnici M40 se tedy použít nedalo. Inu vydali jsme se na cestu k domovu. Trvala něco kolem dvou a půl hodiny. Dokonce jsem se dozvěděl, že když jedeš moc pomalu po silnici, existuje zákon, který říká, že je-li za tebou více než deset aut, musíš zastavit a pustit je. No tak jsem stále stavěli a pouštěli. Joe pracuje pro farmu jako šofér. Předtím pracovala na farmě u bratra, ale nějak se nepohodli a tak teď dělá pro Heleninu Létající Svini. Je docela fajn, jen mi říkala, že neměla ani ponětí, že bude muset odvézt přívěs a že vlastně moc nespala, což byla přesně ta věc, kterou jsem nechtěl slyšet. No ale rychlost byla opravdu bezpečná a spánek zaháněla cigaretou. Z farmy jsem jí na oplátku zavezl k jejímu vozu a jel domů. Když jsem dal mastné hadry do pračky a trochu se najedl, vyrazil jsem do hospody. Jane to okomentovala ve smyslu, že mám tuhej kořínek a smála se mi. Pravda nevydržel jsem tam dlouho. Ale alespoň jsem spláchnul všechen ten bacon co jsem za den sežral. Protože to je opravdu nejlepší věc, kterou jsem kdy jedl. Doufám, že příště bude zase fofr. Tak totiž nemyslím na žrádlo. Kdepak, měl jsem jít dělat do cukrárny.

Postřeh dne Hele uklízel jsem u Angie, která je s Richardem ve Španělsku a doma byli pouze děti. No děti, nejmladší je mého věku a teď tam byly starší dva. Tedy Clara a Neill, i když možná Neill je ten - 52 -

nejmladší, ale to nevadí. Měli pozvané nějaké kamarády a trochu tam krafali a popíjeli. Já si dělal svou práci v jiných zákoutích domu a bylo mi to jedno. Ale když jsem odcházel, Clara za mnou vyběhla a zvala mě na drink. Bohužel jsem měl ještě práci a proto jsem musel odmítnout, ale přemýšlím nad tím a stále tomu nerozumím. Jako že u Angie, bych to klidně čekal, ale u nich jsem předpokládal, že mě budou mít spíše za matlocha, kterej přitáhl odněkud z pralesa a dělá zde špinavou práci za málo peněz. Avšak evidentně jsem se mýlil. Inu je pravda, že kdykoli mě potkali, ptali se, jestli jsem ok, jestli nechci jídlo či pití a tak. Ale jak jsem řekl, toto mě trochu překvapilo. Asi jsem stále ještě do jejich mentality nepronikl.

8. května 2006 Příhoda s psí kadeřnicí Vše začalo, jako ostatně všechno zde, naprosto nevinně. V pondělí jsem se vrátil z cleaningů a v kuchyni našel psaní. Psaní bylo od Jane a stálo na něm prakticky toto: „Ahoj Tome, necítím se moc dobře tak jedu s Paulem do Londýna a vrátím se ve středu. Prosím tě, byl by jsi tak hodný a zavezl zítra (tedy v úterý) pejsky do Lambourn ke kadeřníkovi na 8:30 a pak je vyzvedl, až skončíš ve škole. Nechávám ti tu šek a Nancy na něj pak jen doplní částku. Kdyby bylo něco nejasného volej mě! Moc a moc děkuji, Jane.“ Hele absolutně tupej se necítím, rozhodl jsem se, že nemám žádné otázky a že je mi všechno jasné jako facka. Nikam jsem tedy nevolal. Jediné co mi lezlo krkem bylo, že budu vstávat kůly blbejm čoklům brzo. Přibližně kolem deváté hodiny večer mi Jane volala, zda-li jsem našel její psaní. Trochu mě to překvapilo, ale odpověděl jsem, že nalezl a že je mi vše jasné. Na 8:30 zavezu mrchy na jatka a vyzvednu je vykostěné po škole. Zaplatím blanko šekem, na který doplní Nancy částku. Moje odpověď jí připadala uspokojivá tak poděkovala a zavěsila. Pravda to o těch jatkách jsem si to jen myslel. Ráno jsem se chtě, nechtě probral brzo. Vyvenčil mrchy, nakrmil je i sebe. Vzal psí ručník a rozprostřel je na zadní sedadlo, aby mi jej nezasrali a naložil tam bestie. Dokořán otevřel okna, abych přežil ten pušinec co z nich čpěl a vyrazil k Lambourn. Jel jsem raději pomalu, protože jsem se obával o svojí snídani a o stav zadní sedačky. Alespoň jsem měl čas mlátit ty hady, kteří ustavičně hrabali ručník stranou, aby mohli svůj špinavý zadek usadit na moje potahy. V Lambour jsem potkal nějakého blba co jel maximálně 20 Mph. Po několika dlouhých minutách v psím smradu jsme potkali ještě koně. To byl teprve problém je předjet. Oni neťapou o moc pomaleji než ten magor, proto jsem se začal pomalu loučit se snídaní. Nakonec jsem to ale ustál, sice ventilátory v autě vytvářeli menší vichřici, ale pro dobro snídaně se musí něco obětovat. Zastavil jsem v Pet centru u kadeřníka. Vyskočil z auta a jal se zjišťovat situaci. Pravdy, hned po tom co jsem se zbavil té pachuti v nose. Proč tak smrděj nevím, ale asi to bude tím, že stále žerou odpadky u souseda. Na dveřích stálo: „Je-li zamčeno, zvoňtě!“ Tak jsem zazvonil. Poprvé, podruhé, potřetí. Stále se nikdo neměl k otevírání. Inu začal jsem obhlížet situaci. Našel jsem telefonní číslo na vývěsním štítu. Zavolám, zvoní to, ale bere to záznamník. „Hmmm začíná to hezky.“ Pomyslel jsem si. Bylo tam ještě číslo na mobil. Zvedá to někdo kdo se jako Nancy představil. Tak jsem se jí snažil nastínit situaci, že jsem před šopem a mám dva smradlavé a špinavé čokly v autě. Jestli by mi mohla pomoci. Začala se vytáčet, že má pevný harmonogram na čtrnáct dní dopředu. Tak jsem jí přerušil, a povídám, že jde o psy Jane Morrison a že je objednaná. Alespoň jsem v to ještě doufal, přestože Nancy říkala, že je na nákupu. Když jsem svojí historku opakoval tak po třetí, doufám, že to bylo z - 53 -

důvodu špatné kvality signálu, na kterou se vymlouvala, konečně jí to sepnulo. „Aha, já vím, Jane Morrison, to je Deasy a Reggie. Ale ti jsou přeci až v 9:30.“ Nebylo to tak špatné, sice jsem viděl modře, ale část sdělení mi Jane dokázala přetlumočit zdatně. Kdyby se spletla o den a ne o hodinu, asi bych je ostříhal sám, kuchyňským nožem a až na kosti. I když Deasy by byla asi tvrdá, s přihlédnutím k jejímu věku. Nicméně po pár vteřinách, kdy jsem jen skřípal zuby, jsem ze sebe dostal, že bych potřeboval v půl desáté být o dvacet mil severněji, jestli může přijít o minutku dříve. A doufal že přijde o více minutek dříve. Přišla. Byla kolem deváté. Předal jsem jí mrchy, moc poděkoval a mazal do školy. Když jsem se pro ně vrátil, vypadali hrozně. Nancy je okudlala skoro až na kůži. Takže zase vypadají jako dvě paka. Nancy si jen stěžovala, že takhle špinavé a smradlavé psy ještě za svojí praxi nepotkala. V duchu jsem si jen říkal, „a to jsi je nevezla v autě, to bys teprv čuměla“ Dále se jí nelíbilo, že vůbec nechtěli držet a pořád na ní vrčeli. „No to je snadné, musíš je párkrát fláknout přes dršku, pak přestanou vrčet a začnou vyvalovat oči. Asi se jim to často nestává.“ Myslel jsem si. Jí jsem tuto radu nedal, asi by jí nepochopila. Já to musím občas udělat, protože prakticky cokoli se jim nelíbí řeší oni podobně. Vrčí a ňafou. A já nechci přijít o prsty. Ona Jane je sice neuhodí ale zase je třeba čapne tak za ušiska, až bolí i mě ten pohled. To si říkám, že pár po čuňi jim neuškodí. Tedy dal jsem Nancy šek poděkoval po osmisté, naložil zrůdy a vyrazil k domovu. Když se pak Jane ve čtvrtek vrátila, její jedinou reakcí bylo, „ale ne, to mě strašně mrzí.“ Naštěstí to už bylo z mé strany zapomenuté.

Návštěva Badbintonu V Badbintonu se pořádá mistrovství v nějakejch koňáckej záležitostech. Já tam jel s létající sviní prodávat burgry. Strašné bylo jako vždy vstávání. Ale tentokrát byla Jane doma a tak jsem nemusel s psisky na procházku. V šest jsem byl na farmě u kanceláří. Adam mě odvezl ke skladu, kam za chvilku dorazil i Danio. Nakládali jsem nějaké blbosti co Adam určil a ani jeden z nás nebudil absolutně probuzeným dojmem. Když jsme přijížděli na místo, vypadalo to velkolepě. Lány kolem malebné vesničky byly poseté karavany a stany všech druhů a velikostí. Adam povídal, že na podobné akci je až osmdesát tisíc lidí. Dokonce i Dáda se měla ukázat. My jsme však po příjezdu zahájili standardní operace a abych se přiznal, probral jsem se až ve čtyři, kdy jsme končili. Mimo pár přestávek na jídlo jsem se stále otáčel. Alespoň se to nevleklo. Dáda mě prý viděla, ale nechtěla rušit. Dokonce jsem i viděl koně. Sice byl dost mrňavej ale byl živej, né jaké ten v Kempton Parku. Večer mi pak Adam volal, že změnili plány a že zítra nebudu potřeba. Tak jsem měl neděli volnou.

Co s načatou nedělí? Chyba byla, že jsem se k volné neděli přiznal Jane. Ta si operativně vymyslela, že můžu zajet pro Amber do Oxfordu, „pokud mi to tedy nevadí“. Inu nevadí, nic jsem na programu neměl. Jane zavolala Amber a pak řekla, že to není možné, protože musí někam s ní zajet. Ale že můžu jet já, alespoň dostanu cestu do oka. Jane se zapomněla zmínit, že ta odbočka mimo je vzdálená asi 5O mil a že tam si děvčátko s kamarádkou jede zajezdit na koni a já tam budu jako nějakej blbec smrdět na farmě v autě. Ale jinak super program, projel jsem si všechen benzín a viděl leda prd. Pak jsem si alespoň zašel k Dádě do kina, juknout na Snatch a ještě pár filmů. Je pravda, že domácí kinosál má své kouzlo. - 54 -

17. května 2006 London - odjezd Když píšu tuto kapitolu, sám sebe se ptám, jestli je nutné abych se připojil k milionové řadě lidí, kteří toto město popsali přede mnou. Musím ale přiznat, že stále píšu deník a nikoli chvalozpěv na Londýn, i když si jej zaslouží. Zaujmu tedy své vlastní místo mezi lidmi pokoušející se o nemožné. Tedy popsat jak se cítili, když si město procházeli sami. Já začnu od začátku. S Dádou jsme se dohodli, že se do Londýna podíváme ještě před jejím odjezdem na dovolenou domů. S sebou jsme vzali ještě Evu. Jelikož jsem věděl, že Jane (tedy Paul) má v Londýně byt, přímo jsem se jí zeptal, jestli je možné jej použít. A bylo mi vyhověno. Ubytování jsem měl z krku. Zbývalo naplánovat co je třeba vidět. Kusé informace jsem měl, sice nevím odkud, ale stejně jsem otevřel moudrou knihu a jal jsem se zjišťovat co všechno tam vlastně je. Pár dlouhých večerů to zabralo a jediný výsledek byl, že jsem zjistil, že není možné shlédnout za dva dny vše. Budu rád za základní kameny Londýnského poznání. Ale snad tam nepojedu naposled. Odjížděli jsem kůly Evě v pátek po sedmé ze Swindonu. Museli jsem se tam ale nějak dostat. Jelikož bydlím dál, vzal jsem auto a vyrazil k Dádě. Tam musel slíbit Francis, že jí vrátím v celku, což mě pobavilo, ale nic jsem na to neříkal. Vydali jsme se na cestu ke Swindonu. Zde je třeba nechat vozidlo, ale já projevil skromné přání nedostat pokutu. Takže byla možnost vybrat ze tří variant. Parkovat ve městě v obytné zóně, kde jsem našli již dříve značku, že parkování jen pro rezidenty. Čili jsem čuchal pokutu, botu či jinou katastrofu. Navrhl jsem druhou variantu, že zkusíme parkoviště u nádraží. Zde bylo velmi lákavé nechat auto jen stát a nezaplatit za parkování, když jsem viděl cenu, ale nakonec jsem jim těch dvanáct liber nechal. Koupit lístek je sranda, ale chtěli jsme do toho zapasovat i Travelcard. Tedy jízdenku na městskou dopravu. Pokladní nás ujistila, že to prý není úplně nejlepší, protože je to s jedním všedním dnem. No nechali jsme to jak nám poradila, s tím, že koupíme lístky v Londýně. Našli nástupiště a čekali na Evu. Orientace na nástupištích mi spíše připadala jako na letišti než na nádraží takového zapadákova jako je Swindon. Trochu si hrají na něco, čím nejsou. Ale je to jejich věc. Hlavně když umí vybírat pokuty. Když dorazila Eva, nacpali jsem se do prvního vlaku, který jel. Lístek po nás nikdo nechtěl. Jediné kde se dal použít, bylo na nádraží Paddington, kde slouží k opuštění nástupiště. Tedy být trochu přidrzlejší a atleticky zdatnější, stačil by jeden skok přes turniket k laciné jízdě. Při cestě zpět je toto zase jediná překážka. Ale tady se česky neuvažuje. Nakoupení lístků na Tube, tak říkají místnímu metru, bylo dílem okamžiku. Chlapík v okénku nám potvrdil co říkala pokladní ve Swindonu, tedy že je lepší si v pátek koupit jednu jízdu a Travelcard až na sobotu a neděli. Jedna jízda v pátek stála £3,50 a na sobotu a neděli £4,90 každá. Pokladní ne mě působil přátelským dojmem, skoro až podezřele, na člověka, který je v práci v pátek večer. Naše cesta metrem vedla ze stanice Paddington do South Kensington. Je to až směšně triviální. Stačí nastoupit na žlutou dráhu, která se jmenuje Circle, nejspíš proto, že je do kruhu. A opustit jej ve správné stanici. Problém může být nastoupí-li se na vlak v opačném směru, to se pak člověk projede. Ale to se nám bohužel nestalo, i když by se to tu vyjímalo jako kuriózní přehmat. Londýnský Underground je nejstarší podzemní městská doprava na světě. Dá se jim tedy odpustit, že je trochu nepřehledný a často nespolehlivý v dopravních špičkách. Jednotlivé trasy jsou barevně odlišeny a kdyby některé nebyly mnohokrát rozvětveny nebyl by žádný problém se v nich orientovat. Další problém je, že občas některé trasy používají stejné koleje a zastávky. Lze tedy nastoupit do špatného vlaku. Předpokládám, že každý kdo věnuje trochu pozornosti na cestu, se - 55 -

nemůže ztratit. To co mě osobně připadá složité je přepravné. Londýn je rozdělen do šesti pásem (16) a další čtyři příměstské pásma (A-D). Jízdné se samozřejmě zvyšuje s nutností cestovat přes několik pásem. Avšak většina základních turistických atrakcí je v první zóně. Bohužel, letiště Heatrow už ne. Také je různé jízdné ve všední dny a o víkendu. A také ve špičce a mimo ni. Přirozeně existuje spousta možností slev a předplacených karet, a když se v tom někdo snaží najít nějakou pravidelnost, přirozeně plýtvá časem. Vstup do metra a výstup z něj je přes turnikety. Které vpustí pouze pasažéra se správným lístkem a naopak jej nepustí ven, když je to osel a přejel své pásmo. Kniha říká, že je možné potkat v metru i revizora, který kontroluje především, jestli někdo nepřejíždí pásma. Bohužel takové štěstí jsem neměl, abych jej potkal. Jinak samotný vlak je trochu menší než používáme v Praze, avšak není nějak nepohodlný. Jen není výjimkou, když se cestující stojící u dveří vagónu, musí trochu hrbit. Zvláště, má-li přes dva metry. Dost o metru, naše cesta byla poklidná a v klidu jsme se dostali až na místo určení. Řídíc se instrukcemi od Jane jsem vyvedl skupinu z metra a jal se hledat náš skromný byt. Najít ho nebyl problém.

London – v bytě Čtvrť Kensington a Chelsea nepatří zrovna mezi nejchudší část Londýna. Po pravdě zde bydlí lidé s největším příjmem. Paul sem asi zapadá. Náš byt leží v ulici Sydney SW3. Nicméně obsahuje dvě ložnice, dvě koupelny, obývák a kuchyň. Vlastně také malou terásku vzadu. Byt není nějak luxusně velký, skoro bych řekl že jsem si přivykl na větší, i když vzpomínaje na panelák na jižním městě je tento byt opravdu luxusní, zvláštní je, že je ve dvou patrech. Ale nechápu jak se dostávají lidé do vyšších pater, protože vstup je přímo z ulice, ale snad to někdy odhalím. Když jsme tam dorazili rozebrali si postele a jali se debatovat co budeme dělat zítra. Eva prohlásila, že nevstává před půl desátou. Inu, to už mi bylo jasné, že stihnu nakoupit a nasnídat se, než se vyhrabou z pelechu. Také jsem tak učinil. Krám jsem našel Náš byt v Londýně hravě, ani to nebylo moc drahé. Sehnal jsem salám, který připomínal paprikáš. Tak jsem si dokonce i pochutnal. Zprvu jsem nemohl najít v kuchyni hrnek, nakonec se ukázalo, že použitelné jsou v myčce a přirozeně neumyté. Ale stejně nebyl půllitrový. Tak jsem si udělal čaj a dvě kávy. Najednou, protože dva hrnečky připomínaly obsahem spíše panákové sklenky, než nádobu na kávu či čaj. Když se vyhrabalo zbylé osazenstvo z pelechu, Vyrazili jsme poznávat město.

Budova parlamentu

- 56 -

London – město Ze South Kemsingtonu je to na Westminster coby kamenem dohodil. Metro jsme opustili přesně pod severní věží, která je známá pod jménem zvonu Big Ben. Pro mě to byl impozantní vstup do města. Sice jsem přesně věděl co mám čekat, ale nikdy to není stejné, číst o něčem a vidět fotky či mžourat na to vlastníma očima. Musím přiznat, že stát pod 106 metrů vysokou dominantou jednoho z nejznámějších města světa má své kouzlo. Kdybych se chtěl odvážit připodobnit co jsem cítil, když jsem po tolika měsících opět mohl volně dýchat. Když jsem mohl opustit pracovní proces a dělat to co mě baví. Musel bych to přiblížit řekněme, k polibku od milované osoby. Je to takový ten okamžik, kdy si člověk říká, za těchto pár vteřin stojí za to žít. Stojí za to žít a dřít se. Když vynechám tyhle startrekovský kecy, je to jako si dát panáka té nejsilnější kořalky, která umí zahřát i na duši. A to podotýkám, že ten barák je obehnán několikametrovým plotem a kolem něj pobíhají chlapíci se samopaly a se psy. Zvláštní. Ale tak jsem to cítil. Obešli jsme budovu ze všech tří možných stran a vydali se kolem věže šperků k Westminsterskému opatství. Evě se nechtělo jít dovnitř, prý že je devět liber moc. „Inu nejsem tu naposled.“ řekl jsem si a mávl nad tím rukou. Zvolil jsem cestu kolem City Hall k ministerstvu obrany. Ani jsem nezkoušel prosadit návštěvu útočiště Winstona Churchilla a raději zatočil na Parliament street. Minuli jsme Downing street, která je stejně zavřená plotem a zastavili se u jízdní gardy. Westminsterské opatství Ne že by jsme čekali na výměnu stráží, ale spíše jsem politovali koníky, kteří tu musí stát jako tvrdé y. Nechtělo se mi příliš zdržovat v této, turisty zaprášené, ulici a tak jsem spěchal k Trafalgar square. Jehož dominantou je Nelsonova socha na vysokém podstavci. Jelikož se město připravuje na letní nával turistů, opravuje se, co se dá. Například Nelsonův podstavec. Škoda. Big Ben

Tři ze čtyř zbylých podstavců na náměstí zobrazují Anglické velikány a čtvrtý je ponechán místním umělcům jako dočasný výstavní prostor. V současné době je okupován autoportrétem místní sochařky, která je zajímavá tím, že je z velké části ochrnutá. Vlastně nemá pořádně vyvinuté ruce. Vše obstarává za pomocí nohou a úst. Dokonce vychovává syna jako matka samoživitelka. Sledoval jsem totiž reportáž s ní, právě po odhalení její sochy. Na náměstí není tolik cítit turistický ruch, především díky jeho rozměrům. Avšak nemohu říci, že je prázdné. Udělali jsem nezbytné fotky před národní galerií a vydali se na další cestu, kolem kostelu St Martin in the Fields, který je také v rekonstrukci. No a Národní galerii i Galerii portrétů jsme si nechali do zálohy pro případ špatného počasí. - 57 -

Procházkou jsem se prošli přes Leicester square, zastavili u KFC, aby se Eva mohla občerstvit a zamířili na Piccadilly Circus. Zde toho k vidění mnoho není. Pravda nejznámější neonové reklamy na světě přilákají spoustu turistů, ale zase nejsou tak velkolepé jak bych očekával. Myslím, že reklamní plocha na Kongresovém paláci v Praze by se nemusela moc stydět. Sice nemám takový věhlas a kazí pohled z celého města, ale rozhodně je monumentálnější než pár reklamních displejů. Není pravda, že by na náměstí nic nebylo, kromě rušné křižovatky je zde také fontána s Amorem. Bohužel v tak hustém obležení turistů, že není možné ji digitalizovat. Samotná socha je sice až na vršku fontány, ale fontána samotná je ve velmi silném sevření turistů. Je mezi nimi i hodně Čechů, takže je možné, že se snaží lovit drobné mince z kašny. Protože náměstí samotné není uzpůsobenu k nějakému lelkování, opustili jsme jej po Shaftesbury Avenue. Po pár blocích jsme zahnuli Piccadilly Circus do čínské čtvrti. Sem se budu muset vypravit zase sám. Eva vyrukovala s nepřeberným množstvím skvělých příběhů, které hanobí asijskou kuchyni a Dáda je vegetarián. Musel jsem chtě-nechtě polknout slinu. Ale od KFC žrouta jsem nemohl nic jiného čekat. Z Chinatown jsme mířili ke kostelu Temple. Cestou jsem minuli Central Market a chvilku sledovali vystoupení několika mladých umělců. Docela nás zaujal jeden, který předváděl čistou improvizaci. Myslím, že to mělo něco do sebe. Napodobování kolemjdoucích slavilo nevídaný úspěch. Také spolupráce s ukořistěným děckem se mu povedla. Přestože by se zde dalo strávit hodně času pohnuli jsme se. Prošli jsem mezi Královskou operou a budovou muzea divadla. Když jsme hledali cestu k templářskému kostelu (Temple Church), museli jsme oběhnout prakticky celý soudní dvůr, protože ve všední dny nejsou otevřené všechny brány. Na templářský kostel jsem byl docela zvědavý, jelikož jde o repliku chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě. Než se juknu na originál, kopie musí stačit. Bohužel zrovna tuto sobotu se tam konala mimořádná bohoslužba. Takže buď příště, nebo ten Jeruzalém.

Dáda a Eva před branou Chinatown

- 58 -

Z venku kostel není špatný, alespoň je vidět jediná dochovaná londýnská rotunda. Další dobrou věcí je, že není tolik obletován turisty. Asi si vystačí jen s Westminsterským opatstvím a Katedrálou Svatého Paula a na třetí nejdůležitější kostel v Londýně, už prdí. Nebo vědí, že je zavřený. Ale tak jsme si tam dali alespoň sváču. Další místo, které jsem nechtěl za žádnou cenu vynechat byla katedrála Svatého Pavla. Je to přeci jen dominanta Londýna a pak skrývá druhou největší kopuli na světě. První je pro změnu ve Vatikánu. Tam se dnes také nedostanu, tak prosím, přeci alespoň tohle musí vyjít. Vyšlo. Sice to bolelo a dřelo,

Temple Church

ale vyšlo to. Holkám se zdálo vstupné dost vysoké za blbej kostel, ale dovolili mi jít, s výmluvou, že se juknou po krámech. To by mě zabilo. Takže jsem srazil o libru vstupné na osm liber pomocí karty Isic a vešel.

London – St Paul's Vnitřek katedrály je vskutku impozantní. I když jsem ateista musím přiznat, že na mě dům boží skutečně udělal dojem. Nehodlám zdržovat popisem jednotlivých částí interiéru. Nejsem řádný odborník na architekturu a všem by bylo jasné, že jsem to obšlehl z knih. Zmíním se pouze o tom hlavním. Pod katedrálou se nachází krypta. V kryptě je k vidění nepřeberné množství pomníků vojenských velikánů a důležitých osobností anglických dějin. Vskutku nejdojemnější je pomník stavitele katedrály sira Christophera Wrena, který nese v latině nápis: „Hledáš-li jeho pomátník, rozhlédni se kolem sebe.“ Přirozeně tam byl anglický překlad a pak mě na něj upoutal průvodce.

St Paul's

- 59 -

Potom, co jsem opustil kryptu, což mě mrzelo, protože si v podzemí vždy libuji, jsem se vydal zkoumat kopuli. První ochoz, na který se osoba lačnící výhledu dostane, se nazývá Šeptající galerie. Je uvnitř kopule a šeptající se jí říká proto, že má výbornou akustiku. Když někdo promluví polohlasem u stěny ochozu je jeho hlas slyšet na druhém konci. Každý turista si to chce vyzkoušet a díky tomu jsem měl i já možnost si tento záhadný jev ověřit. Další osoba, která toho využívá je fotohlídač. Tedy človíček s vysačkou, který hubuje turisty, kteří neuposlechnou zákazu a fotí. Po pravdě on chodí dokola a kárá a nikdy nekončí. Než oběhne kolo, lidé na protějším konci zapomenou. Legrační. O pár schodů výše je Kamená galerie. Odsud je již pohled na Londýn. Ochoz lemuje masivní kamenné zábradlí a proto se mu asi i tak říká. Lidí je zde jako o pouti a všichni fotí jako zběsilí, aby si vynahradili nucenou abstinenci uvnitř chrámu. Nejvyšší galerie, která je o mnoho schodů výše se nazývá Zlatá galerie. Lemuje jí zlaté zábradlí. Zde je také chlapík, který pro změnu neustále popohání lidi ve směru Pohled na Londýn ze St Paul's prohlídky. Má neuvěřitelně znuděný hlas a až směšně suché hlášky. Ovšem pohled na Londýn je nezapomenutelný. Město se táhne do nekonečna a veškeré pamětihodnosti jsou jako na dlani. Udělal jsem, jako ostatní turisté spoustu fotek, tak jednu přikládám. Samotná kopule se skládá ze tří, přesněji dvou kopulí a jednoho kuželu, navzájem do sebe vložených. U Šeptající galerie je kopie plánu starého Wrena, poznání chtivé architekty odkazuji na něj, protože slovy lze popsat těžko.

London - Hyde Park Potom, co jsem opustil katedrálu na našel holky, jsem se vydali navštívit Hyde park. Řekli jsme si, že se budeme jen tak bezcílně toulat a tak jsem nenápadně sledoval ukazatele na zemi vedoucí k pomníku princezny Diany. Můj průvodce se pouze zmiňoval že se staví, ale neměl jsem představu kde je a jak vypadá. Nevině jsme tedy míjeli plantáže půvabné květeny a rybníky se šlapadly až jsme se náhodou vynořili přímo vedle něj. Památník Diany je vlastně složitá fontána, která tvoří vodní kruh, jenž na kopci pramení a dělí se na dva proudy, rychlý a silný a pomalý a jemný aby se dole spojil zase v jeden. Doufám, že jsem jej pochopil správně, protože se mi opravdu líbí. Zde je možné se posadit a pozorovat cákající se ratolesti v klidné vodě a vychutnávat při tom šumění dravého proudu, který je dost silný aby překřičel jejich hlasité projevy. Památník je prakticky v polovině parku u mostu přes ten protáhlý rybník, čehož jsme využili a plynule sledovali cestu k našemu domovu. Je to totiž nejbližší zastávka metra. Minuli jsme všechna tři muzea, která se v této části města nacházejí, tedy Vědecké, Přírodní a Victoria a Albert s tím, že si jejich prohlídku schováme na příště. - 60 -

London – Večer Na zastávce South Kensington jsme se rozhodli že máme hlad. Podle mě se rozhodla Eva, ale to nevadí. Zavedl jsem je do nedaleké italské restaurace. Protože jsem ale četl v Eviných očích lehký nesouhlas se sezením v restauraci a popíjením vína na zahrádce, rezignoval jsem s tvrzením ať vybere sama. Rozhodla se pro fast-food. Bohužel v okolí žádný nebyl. Byl jsem požádán o nalezení správné cesty na zastávku Victoria, že prý tam něco být musí. Inu je, ale Eva to nenašla. Při tomto průzkumu jsme se skoro dostali až k Buckinghamskému paláci. Bohužel se otočila dříve. Alespoň jsem si prohlédl konírnu. Protože na Victoria street nejsou žádná vhodná občerstvovací zařízení, přesunuli jsme se na Piccadilly Circus. Už mi bylo jasné, že uznávané zařízení jsou pouze KFC a McDonald's. Já naštěstí neměl hlad a tak jsem drze odmítl jísti v podobném zařízení, s výmluvou že se raději juknu po okolí. Po pravdě, už jsem se viděl v Chinatownu. Ale tak snadno mi to neprošlo. Eva operativně změnila plán a moje poznámka, že na stanici Victoria jsou tyto restaurace tři jak praví McDonald's mapa na zdi jedné z poboček, nepadli zrovna na úrodnou půdu. Nakonec jsem zakotvili v PizzaHut, po tom, co jsem si párkrát obešli Piccadilly. Byl jsem to já, kdo upozornil na vývěsní štít, protože jsem se bál dalšího hektického přesunu metrem bez cíle.

Piccadilly Circus v noci

Nemohu říci že by jídlo nebylo dobré, ale tak nějak jsem raději pro klasiku a nikdynekončící sklenice sladké limonády mě moc nepřitahuje. I když nakonec přišla v hod, přeci jen jsem moc nepil. Eva má v Londýně jakéhosi kamaráda a tak jej chtěla večer zajet navštívit. Odebrali jsem se domů, cestou jí našli autobus a na nebohé přístojící spolucestující jsem vyzvěděli pointu cestování autobusem, především co se jízdného týče. Platila travelcard. Jen se přes půlnoc musí vzít obě, tedy den začíná v noci a ne, jak by hospodský vymetač chtěl, až za rozbřesku. Eva zmizela kamsi do města s mojí mapou a několika barevnými puntíky v ní a já s Dádou jsem se rozhodli pro pivko v pubu. Nebylo moc těžké najít tradiční londýnskou hospodu. Byla přátelská, drahá a s tradičně nulovou obsluhou. No, ale co by člověk neudělal pro tradici. Když nás vyšoupil ven, tedy po jedenácté, rozhodli jsem se najít další, později zavírající klub. Nenašli jsem ani jeden, Chelsea je přeci jen klidná čtvrť. Zato jsem našli non stop a tak jsem se předzásobili trochou vína a šli klábosit domů. Pak dorazila i Eva, která kupodivu našla cestu ze zastávky a připojila se k nám. Povídali jsem dlouho do noci. Vína jsem moc nevypili, ale alespoň jsem měl dar za propůjčení bytu.

London – neděle Inu ráno jsem se sice neprobudil v sedm, ale až v devět, avšak stále jako beznadějně první. Nasnídal se paprikášem a kávou spolu s Dádou, která si jakožto vegetarián dávala marmeládu. Nebo Marmite? No to je výtažek z droždí s velmi komplikovanou chutí.

- 61 -

Potom co jsem se všichni probrali k životu vymysleli jsem plán na dnešek. Eva chtěla jít na nákupy, Dáda na mrtvé faraony do muzea a já pouze nechtěl jít na nákupy. Zvolil jsem tedy Britské muzeu jako přijatelnou alternativu, protože jsem jej chtěl také vidět.

Budova British Museum

Britské muzeum je dostupné pro nás nejsnáze ze stanice Russell Sqare, odsud jsem také začali. Procházkou došli k muzeu. Budova muzea je zase monumentální. Nevím proč si libují v takových obrovských stavbách, ale má to své kouzlo. V muzeu je orientace snadná a dokonce je zde možné fotografovat, což mě osobně překvapilo. Nechce se mi zdržovat povídáním o věcech, které jsou tam k vidění, stačí se podívat na internet. Neprošli jsem sice celé muzeum, ale jen jeho část, což stačilo. Prvně Dáda povídala mě o tajemství egyptského křídla, já jí pak na oplátku uštědřil přednášku v sále věnovanému penězům. Dokonce budila dojem, že jí to co říkám zajímá. Po ukončení prohlídky jsem se šli potulovat po okolí Russell Square, kde jsme chvilku odpočívali. Potom, protože Eva byla stále lačná nakupování, jsme se rozhodli zkusit autobus, avšak žádný nejel naším směrem, tak jsem použili metro k přiblížení se k Buckinghamskému paláci.

Buckingham Palace

Když jsem se dost nabažili pohledem na královský palác, sledovali jsem dav turistů ke stanici Victoria. Ostud jsem se přesunuli domů a počkali na Evu. Když jsem se všichni potkali, poklidili lehce byt a vyrazili na nádraží.

- 62 -

Vlak jezdí každou čtvrt hodinu, v tom není problém, dostat se do něj také ne, stačí mít lístek. Zde je další slabina jejich systému, protože lístek je třeba zase jen v turniketu a nikde jinde. Koupit si tedy lístek do první zastávky a pak jet až na konečnou, by byl ryze český nápad. Měli jsem lístky zpáteční ze Swindonu. Jedinou závadou bylo zpoždění u Readingu. Takže se z hodinu a půl dlouhé cesty stala čtyř a půl hodinová. Tak zase České dráhy mají konkurenta. Nakonec jsme ještě odvezli Evu domů, protože už jí ujel autobus a pak konečně zamířili domů. Úspěch byl, že jsem nedostal pokutu, protože jsem prvně zmastil kupování parkovacího lístku a místo pátku, soboty a neděle dohromady jsem koupil prvně jen pátek. Pak zase nešla sobota a neděle sama a tak jsem koupil další pátek. Přeplatil jsem jej sice o padesát pencí (20Kč), ale i tak jsem se viděl ve při se strážníkem.

31. května 2006 Návštěva Lali Lali je moje spolužačka. Protože jsem si jednoho dne kopíroval filmy od Mirky na svůj počítač, dovtípila se, že bych tomu mohl rozumět a poprosila mě, zda-li bych se nepřišel podívat na její pc. Dal jsem jí tedy své telefonní číslo a dále to neřešil. Jednoho dne mě volalo neznámé číslo, a to jak říkám, znamená vždy průser. Lali a její počítač. Největší problém je, že Lali je ze Srí Lanky a tudíž angličtinou nevládne odmala. Do školy chodí se mnou a na to, že je zde už pár let, nemluví zrovna srozumitelně. Takže jsem jí skoro vůbec nerozuměl. Neměl jsem tušení o jaký problém jde a rozhodl jsem se, se na to podívat na vlastní oči. Na to, že jsem se tam táhnul z Ashbury, mi Lali nevyšla příliš vstříc. Sice pořád opakovala Swindon, pošta a nesrozumitelně název ulice, ale tím to haslo. Kde je Swindon vím, kde je tam pošta taky, ale vím asi o čtyřech což mě trochu mátlo. No a ulice s podobným názvem jsem našel také asi tři. Jedna byla daleko a z těch dvou jsem zvolil prvně tu špatnou. Po hektickém pohovoru s jejím manželem, který sice studuje balistické rakety na Královské obranné univerzitě, nicméně je mu rozumět velmi obdobně, jsem se vydal hledat tu druhou ulici. Krásné bylo, že se mi pokoušel spelovat název ulice, zapomněl však, že k podobné komunikaci je třeba oboustranná znalost spelingu. A já se zrovna v tomto bodě necítím příliš silný. Zvláště, když to na mě někdo vysype. Chápu, že se to naučil na zpaměť, jako já své jméno, ale tady se to trochu minulo účinkem. No nevadí, řekl jsem si a hodlal se přesunout na parkoviště u Swindon Coalge, protože to jmenoval jako první. Zapoměl jsem se zmínit, že jsem se sebou vzal Dádu, protože jsem pak chtěli zajít na skleničku, když už jsme ve městě. Zaparkoval jsem na parkovišti a Lali tvrdíce, že to není to parkoviště před jejich domem, na mě chrlila jména obchodů, které jsou kousek od nich. Škoda, že jsem byl ve Swindonu jen párkrát a často v noci, kdy je spousta slušných obchodů zavřená. Pak si také nepamatuji jména obchodů, ať se v nich prodává cokoli. Naštěstí Dáda se chytla a zavedla nás na místo, které na první pohled skýtalo mnoho názvů, jenž Lali jmenovala. Avšak ne poštu. Čapnul jsem prvního jazyka, tedy domorodě vypadajícího člověka a ptal se ho na poštu. Ukázal mi směr, ale pravil, že je zavřená, protože je dost pozdě. Nedokázal jsem mu to vymluvit, že jí potřebuji jen najít, tak jsem ho v tom nechal. Ať si myslí co chce. Když jsem dorazili před poštu, Lali nás již vyzvedla před domovním vchodem. Bydlí v novém, řekněme panelovém domě, ale je to spíše název materiálu, z nějž je stvořen, protože se v ničem nepodobá tomu u nás. Obsahuje stovku bytů a několikapatrové parkoviště pod zemí. Pravda je docela hezký, jediné co by mě na něm štvalo je nájem tisíc liber měsíčně, za dva plus jedna. Problém s počítačem jsem nedokázal rozlousknout, ale to si nechám na příště. Zajímavé je, že Lali i její manžel nás (mě a Dádu) zvali k nim na Srí Lanku. Vlastní tam hotel a asi tam nebudou nejchudší. Legrační je, že se stále nemůžeme s Dádou dohodnout jak se vlastně její manžel jmenuje. - 63 -

Opravdu jim není moc rozumět. Pochytili jsme něco jako „Baba“ nebo „Nebaba“. Říkáme mu tedy „Baba-nebaba“ abychom zabránili mýlce. Přičemž já se kloním k jménu „Baba“ protože si pamatuji starého „Ali – Babu“ z té pohádky o loupežnících a „Lali – Babu“ mi zní podobně. Ale opravdu nevím. Lali mě za odměnu vybavila zámotky ke snídani, protože jsem řekl že mám rád pikantní jídla. Chutnalo to velkolepě, byly to brambory s rybou v těstě. Jde prý o populární jídlo na Srí Lance. Pak jsem zašli na tu slibovanou sklenku do Savoye, což není ani tak zajímavé. Zajímavější je, že když jsme se vraceli k autu, zaplakali jsme nad výdělkem, protože jsme se lamy hloupé špatně podívali na ceník parkovného. Swindonská pokladna je zase o třicet liber bohatší. Na druhou stranu jsem si slíbil, že se na tu prdel jménem Swindon z vysoka ... a už tam nepojedu, nebude-li jiného zbytí. Jane se mi pak smála, že jsem truhlík, že dvě pokuty platila za celý život a já je chytil za dva měsíce. Také jsem říkal, že mám dvě za život, ale to je prý zavádějící. Nicméně ona dostala ten den taky jednu v Oxfordu.

Poslední noc v Ashbury Když se přiblížil den D na tolik, že nás od něj dělila jen jedna noc, Jane mě vybídla trochu si s ní připít. Inu, já byl zrovna v kině u Dády, protože z Lambourn to bude daleko a chtěl jsem jim trošku vykoukat kinosál. Tedy Jane mě napsala, ať někde seženu láhev vína a její oblíbené cigarety. Dokoukal se na film a vydal se do Bishopstone do hospody Royal Ork. Tedy do té, co patří Cawe a Jane z Ashbury. Když jsem oba artefakty obdržel vydal se k domovu. Jane byla někde zapikolovaná a dolů jsem jí přilákal svým příchodem. Podal jsem jí víno a ona rovnou říká, že si s ní musím připít. Inu vzal jsem dva hrnky, protože sklenice už byly odstěhované a naplnil je vínem. Jane povídala o domě, o starém domě, o rodičích a sourozencích. Dokonce i o Paulovi a tak. Nazval bych to klasickým tlachem. Jane má několik sourozenců, tuším že čtyři. Všichni žijí v Anglii a často se potkávají. To musí být fajn mít ohromnou rodinu, Jane říkala, že prakticky pořád má někdo z jejich rodiny narozeniny nebo jiná výročí a že je to o zdraví, snažit se zúčastnit všeho. Pak jsem se také konečně přibližně dozvěděl co Jane dělá. Tvrdí, že je politicky aktivní. Samozřejmě nevím zase nic, ale tohle dává již smysl. Prostě pomáhá někomu, kdo je politicky činný a je na takové úrovni, že potřebuje její odborný dohled. Jane nicméně tvrdila, že jí to baví.

Stěhování Právě sedím v kuchyni a píšu deník. Asi by bylo spravedlivé podělit se o zážitky jenž mě v posledních několika dnech potkali. Především nechápu, proč jsem se stěhovali přesně v tento termín a ne o týden později, protože žít na staveništi, když to není nutné, mě moc nebaví. Ale od začátku. Týden před stěhováním jsem pomáhal uklízet starý dům i nový zároveň. Pomáhal jsem také pakovat věci, což není úplně složité. Stěhováci totiž doručí mraky papírových beden a to co jsme chtěli jsme si měli zabalit sami a zbytek udělají oni. Takže děti a já jsme se spakovali sami. Jane si zabalila svých několik beden kosmetiky a naplnila mnoho pytlů věcmi na vyhození či pro charitu. Zbytek pak balili ti chlapíci. Takže nemohu říci, že by to bylo tak strašné jak jsem očekával. Stěhování proběhlo ve dvou vlnách a ve čtvrtek večer jsme již byli v novém domě. Stěhováci opět všechno nanosí na určená místa. Vybalit se musí už sama. Tedy mnou a Jane. To je teprve zážitek. Nejdrsnější byla kuchyně. Jane prostě moc nepřemýšlí nad tím, jak daleko má každý druh nádobí být od myčky. Naštěstí se řídila často mojí radou, takže jsem prohrál jen talíře. Ty jsou uloženy asi asi pět metrů od myčky přes prostřední stůl a úplně na zemi. Takže uklidit jeden talíř je práce skoro na minutu. Ale Jane to vyhovuje. Tak na to kašlu. Příbory, skleničky a hrnky jsem - 64 -

umístil já a jsou na dosah. Nejhorší na tomto stěhování je, že člověk trošku ztrácí soukromí. Speciálně já jsem na tom stále nejhůř. Prvně jsme v tomto ohromném domě měli jen jednu koupelnu, která neobsahovala sprchu. Tedy měla vanu, ale ne hadici zakončenou sprchou. Takže jsme se museli koupat. První noc tu byl Paul a trochu ho to rmoutilo. Mě to ani tak nermoutilo, jako spíš sralo, protože jestli něco nesnáším, tak je to vana. Koupu se jen, když jsem extrémně unavený, nebo nemocný. A tohle nebyl ani jeden z těchto příkladů. Druhá věc co mě úplně netěší, je fakt, že stále jediný můj pokoj neobsahuje koberec. Což znamená, že v něm není nábytek a když v něm není nábytek, těžko v něm můžu spát. Takže polehávám tam, kde je místo. Místo je stále jen v pokoji pro hosty. Tam se bohužel dodělává koupelna a to znamená, že dělníci přicházejí právě tam. V sedm hodin ráno. Poprvé mě to trochu vylekalo, teď je to spíš jen „Dobré ráno, Johne. Jak se vede?“ Pak se vykolíbám a jdu si dát snídani. Pokoj pro hosty je nad mým pokojem v druhém křídle než je zbytek pokojů. Mimo Geordyho. Ten je také u mě. V mé koupelně si vyčistím zuby a oholím, protože jsem našel zrcadlo a nikomu jej nechci půjčit. Když toto provedu, vydám se do západního křídla do dětské koupelny na ranní koupel. Kdyby se to někomu zdálo trochu nepohodlné, asi má pravdu. Škoda, že Jane si prosadila že kameníci přišli hned ve středu a její koupelnu dodělali. Takže ona má prakticky veškerý luxus na který byla zvyklá. Ale ani já si nemůžu stěžovat. Včera, tedy v úterý, mi byla zprovozněna koupelna se sprchou a kuchyně. Na kuchyň prdím, ale na sprchu se opravdu těším. Bydlení na staveništi má své výhody. Například je zde stále mnoho dělníků. Tři stálí a každý den nějaké nové tváře. Takže stále vařím čaje a konverzuji. Sice o blbostech ale konverzuji.

První noc v Ovčíně Ovčín přezdívám Lambourn. Protože tomu angličáci nerozumí a netuší, že kleji. Stejně jako Jane je Janinka a mnoho dalšího. Občas je třeba si postěžovat a nerad bych vzbudil podezření. Potom co jsme se přestěhovali, valili se na Jane sousedi a kamarádi z Lambourn spolu se záplavou květin a jiné havěti. Večer dorazila Arabela s Matkou, popřát Jane. Arabela je kamarádka Amber. Tak trochu kecali. Do toho přišel Paul. Já to strategicky zalomil do hrací místnosti a snažil se odpočívat. Když slyším již notorický hlas vřeštět: „Tomas!“ Opravdu mi už přejel mráz po zádech. Když jsem se vyhrabal za Jane, muselo to na mě být vidět, protože se Jane ptala, zda-li již nemám noční můry, když slyším tenhle hlas. Nasadil jsem výraz, jenž nazývám snědený hořký brouk a řekl, že jsem nad tím nepřemýšlel, že uvidím v noci. To je pobavilo, nevím proč. Pak mě Jane poslala pro rybu s bramborem (Fish & Chips). Prý je vaří někde v Lambourn. Popisovala mi cestu, ale podle výrazu jí došlo, že její super krátká cesta je moc složitá. Tak mě navedla jednodušší cestou. Pak to bylo jednoduché. Já tedy mazal pro rybu. Je to takový bufík, kde dělají jen jídlo „Take away“. Jsou to Indové a mají i dost indických specialit. A není to ani moc drahé. Když jsem potraviny doručil, Jane mě poprosila, abych je naservíroval. Když jsem tak učinil, zaujali jsem všichni místa u stolu a já vyfasoval sklenku vína od Paula. Jídlo je to strašné, nemá to chuť a je to nechutně mastné. A je toho hrozně moc. Ale zase jsem celý den nejedl. Při jídle i po něm se čile konverzovalo. Nejčastěji o anglických drbech. Tedy neřeší se nic, ale pouze drbe. Mě osobně to připadá směšné, hodinu pomlouvat barvu šatů nějaké dámy, ale je to baví. Když návštěva odešla a my osiřeli, začalo to být zábavné. Paul je poměrně vtipný chlapík. Prvně i on povídal něco o rodině, jak jsou všichni rozstrkaní po světě. Zmínil se o jeho bývalé manželce, především ve smyslu, že není zrovna milá. Jane si s bývalým prý rozumí náramně. Zajímal jsem se o Paulovu práci, tak trošku povídal co dělá. Zeptal se mě, jestli mi něco říká jméno Gerhard Schröder? Povídám mu že ano, komu by neříkalo. On na to odpověděl, že mu právě přišla pozvánka na večeři od tohoto pána. Ale že tam nepůjde, protože je to ztráta času, protože Gerhard je minulost. - 65 -

Mě to ani moc nešokovalo, když jsem slyšel co je jeho častou náplní dne. No a v tomto duchu jsme kecali ač asi do čtyř. Ráno, se přiznám, jsem nebyl úplně fit. Ale skočil jsem do vozu a jel do školy. Předtím jsem musel projít tím zdlouhavým mycím procesem, který nešel tak snadno. Přeci jen, jsme něco vypili. Ve škole se to táhlo od desíti k pěti, ale přežil jsem to. Po škole jsem zajel do starého baráku pro obsah lednice, protože to ti matloši nevzali. Když jsem přijel zpátky domů, potkal jsem Paula a ten s úsměvem na rtech pravil: „To jsme to včera trochu přepískli co?“ Vtipálek. Přes den jsem zase s Jane vybalovali. Jednou se k nám přidal Paul a Jane aby jej uklidila se jej zeptala, jestli chce pomoci. On souhlasil. Jeho úkol zněl: „Udělej nám čaj“. To ale nebylo všechno, Paul zmizel do kuchyně a po chvilce se ptá. „Kde jsou hrnky?“ Jane mu odpovídá a následuje otázka. „A kde je čaj?“ To už jsem se bavil. Jane něco brblala o neschopnosti a o chlapech ale odpověděla i na tuto otázku. Nakonec se Paul zeptal jakou vodu může natočit do konvice. „Proč jsou tady tři kohoutky? A co je zač ten zelenej? Jakej můžu použít? Ptal se. Jane mu odpověděla, že je to jedno, že zelená je změkčovač vody, ale ať tam dá co chce, klidně tu. Paul řekl že když je to pitná voda dá tam raději modrou. To už Jane křepčila. Nakonec ještě nemohl najít lednici, ve které je mléko. Když čaj přinesl Jane mu poděkovala za pomoc, že byl opravdu nápomocný, ale že už jeho pomoc nepotřebuje, že se zase může jít šťourat v těch svých lejstrech.

5. června 2006 Blue Peter V neděli 28.května jsem měl domluvenou práci pro farmu. Tentokrát sice šlo pouze o jednodenní akci, ale odjezd byl již v sobotu v poledne. Spát jsme měli v nějakém hotelu, protože je to prý daleko. Jelikož se o všechno stará farma, nechal jsem to plavat a v sobotu stál v poledne před kanceláří. Adam se dostavil za nedlouho, a když jsme nakládali nějaké drobnosti do náklaďáku ukázal se ještě John. To je docela sympatický chlapík, který občas pracuje pro farmu. Dnes tedy s námi. Všechno jsme pobalili a vydali se na cestu. Mířili jsme do Basildonu, což je malé městečko na východ od Londýna. Nejkratší cesta tam je přes dálnici M25, která jak jsme zjistili je ze severu neustále ucpaná. Tato znalost nás stála několik hodin jízdy v kolonách. Cestou zpět jsem použili také M25, ale z jižní strany Londýna a to je bez problémů. Dokonce jsem se projel po mostě v Essexu. Ze severu je pro dálnici most a z jihu se jede pod Temží tunelem. Most je obrovský a má šest jízdních pruhů v jednom směru. Monumentální dílo. Když jsme se konečně dostali na místo, počali jsem zjišťovat situaci. Adam našel hlídače a zjistil kde mají stát stánky s občerstvením. Nejjednodušší bylo rozebrat kus oplocení a zaparkovat přívěs rovnou z cesty která vedla kolem. Plot byl pouze dočasný a nebyl to problém. To co už tak jednoduché nebylo, byl stav trávníku. Přibližně měsíc zde již vytrvale prší a spíše než anglický trávník připomínal rybník. Což ještě umocňovalo hejno kachen, které se čile kachnilo v nedalekých loužích. Vjet v takovém stavu na trávník s naším náklaďáčkem, by znamenalo, že už jej nikdy z bažiny nedostaneme. Použili jsme tedy plastové chodníčky jako nouzovou cestu a kladli je před kola. Šlo to sice pomalu, ale šlo to. Chodníčky dáváme obyčejně před stánek, aby se zákazníci nemuseli v podobných případech brodit hnojem. Když jsme všechno připravili, odjeli jsem hledat hotýlek. Byl asi půl hodiny cesty za městem, klasický dálniční motorest. Adam trošku brblal, že není od farmy zaplacený účet, ale neměl jiného zbytí než jej zaplatit. Hodili jsme věci do pokoje a šli se navečeřet. Adam si vzal své bílé ponožky místo přezuvek, tak jsme se mu smáli, ale on na nás dlabal. Prý mu ponožky stačí a nebude si pařit nohy v botech. - 66 -

K večeři jsme si dali vepřový steak a pečené brambory. Tady byla legrace zase se mnou, protože já mám problém si vybrat jídlo i když vím o co jde. Hned na začátku jsem řekl že si dám to co Jon, proto se mě pořád John ptal, jestli chci to a nebo to. Já pouze řekl, že nevím jak chutná ani to ani ono a že prostě nevím. Po dlouhé debatě jsem si všichni tři dali stejné jídlo a já myslím, že to bylo dobře. K večeři pivko a po chvilce sezení v salonku jsme se odebrali do pokoje. Na pokoji byla dvojpostel a jedna přistýlka. John zabral přistýlku, protože prý na dvojpostel je moc starej a Adam prohlásil že si klidně lehne na zem. Když nám z recepce doručili druhou přistýlku, byl jsem zbaven práva na dvojpostel, kterou zabral Adam. Ostatně na těch pár hodin spánku bych se klidně svalil i na zem.

Náš náklaďáček zvaný prase.

Ráno jsme vstávali časně a hned naskočili do vozu a jeli k našemu vagónu. Na místě již panoval čilý ruch a naši sousedé také připravovali stánky na celodenní prodej. Poslední přijeli piráti s masovýma šátečkama a protože se nechtěli zdržovat, tak vjeli autem do bažiny. Chvilku jsme jim pomáhali tlačit několikatunový náklaďák a když to přestala být zábava šli si po svém. Ono to stejně nemělo žádný smysl. Naštěstí pořadatel na to myslel a vybavil areál fousatým dědkem s traktorem. Takže po chvilce orání měli piráti svůj stánek na místě i s náklaďákem. Tato akce byla zaměřena na rodiny s dětmi a psy. My jsme byli ušití v jednom rohu areálu a ani nevím co vše se tam dělo. Adama moc akce nepotěšila, protože pořadatel sliboval 25 tisíc lidí a přišlo jen 6 tisíc a pak k nám zamířilo jen pár opravdu hladových zákazníků, protože jsme byli opravdu zapikolovaní v rohu. Notabene nás dotlačili snížit rabat, takže výsledek celé akce byla pro farmu ztráta. Ale to zase není až tak můj problém.

East Everleigh Byl jsem požádán Janou, zda-li bych si na ně neudělal čas a nepřijel se juknout na počítače u nich na statku. Už se mi tam rozrostla klientela na tři počítače, takže jsem se tam nenudil. Po pravdě strávil jsem tam dva dny a projel spoustu mil a nakonec nevyřešil skoro nic. Poslední přírůstek je Filipův počítač. Filip jej chce připojit na net a to se ukázalo být trochu příliš. No za odměnu mě napakovali spoustu piv za odměnu a já se na oplátku dozvěděl něco o koních. Je to zase úplně jiný svět než na co jsem zvyklý. Další novinkou pro mě byl přejezd pro tanky kousek před jejich vesnicí. S takovou značkou jsem se v autoškole nesetkal. A ani nevím co přesně znamená, tedy co znamená je jasné, ale nevím jak na překážku na kterou upozorňuje reagovat. Jestli tank jedoucí zprava má přednost a zleva jí dává podobně jako u normální křižovatky. Či jde-li o - 67 -

podobný případ jako s vlakem, kde vlak je trumf. Nebo zda li je to jedno, a jen mě upozorňují na hezkou podívanou. No nevím, já měl nejspíš štěstí a nic takového tam nepotkal. Ono jako zlaté koně v Lambourn, ty sice auto s klidem podupou, ale posádku nesní, čímž si u tanku nejsem jist.

Práce pro Sally Sally je kuchařka v Lambourn, která připravuje jídla pro prakticky kohokoli. Zamrazí je a pak se jimi dá výtečně stravovat. Já sám prakticky nejím nic jiného. Tak a tahle Sally čas od času pomáhá na nějakých oslavách. Tentokrát šlo o oběd s desertem pro sto lidí. A protože já měl volno, nabídl jsem jí pomoc. První smůla byla, že po mě chtěla bílou košili a tmavé kalhoty. Inu nemám ani jedno a tak košili jsem štípnul Geordymu a kaťata vzal modré. Košile neměla knoflíky, protože snobák nosí manžety a ty jsem nenašel. Naštěstí bylo vedro a já si rukávy ohrnul. Prostřít stoly, připravit pití a podobně. Nešlo o tak drasticky těžkou práci a tak to utíkalo rychle. Když se nahrnuli hosté, zprvu jsme jim nutili šampaňské a pak když se usadili ke stolům víno. Byl krásný den a pod stanem bylo nesnesitelné vedro. Nicméně hosté se tvářili spokojeně a jídlo se Sally tradičně povedlo. To je jedna z výhod podobné práce. Člověk se nacpe k prasknutí toho, co považuje za nejlepší.

Sally věděla o mém břemenu se psy a protože Jane nebyla doma musel jsem se je jednou vydat nakrmit. Ale dnes byli hodní. Tedy když nepočítám, že Reggie ráno zdemoloval dveře a dřevěné ozdění v nástrojovně. To je místnost kde je kotel, lednice, pračka a přes noc psíci. Když to viděla Jane, okomentovala to, že Paul nebude mít radost. Což souhlasím. Dveře tam jsou asi týden.

14. června 2006 Běžný účet Otevřít si bankovní účet v Anglii není sranda ani pro Angličana. Jak to okomentovala Jane. Měla tak trochu pravdu. Ve škole jsem si vyžádal potvrzení, že se momentálně vyskytuji na určité adrese. Po pravdě to bylo před naším přestěhováním a mám tam tedy uvedeny adresy obě. V té době mě ještě Margaret, která se o studenty ve škole starala, teď už jí nahradila jiná, informaovala, že nejlepší je HSBC banka. Inu to samé mi potvrdil i Paul. Vzal jsem tedy lejstro, pas a řidičák a vyrazil na pobočku HSBC ve Wantage. Zde mi úřednice, myslím že se jmenuje Angie, řekla, že vše je ok, že můžu mít buď základní účet, za který se nic neplatí, nebo běžný, který sice něco stojí ale má v sobě mezinárodní kartu, pojištění a takové ty klasické pomůcky. Mě to popravdě bylo jedno. I když karta, která je jen k výběru hotovosti v bankomatu mi připadá jako pakárna. Když Angie prohledávala své dokumenty, napadlo jí, že to nebude úplně jednoduché a že mohu mít pouze základní účet. Povídám jí, že je mi to srdečně jedno, jen ať začne něco dělat. Tak mi podala obálku nesoucí název Základní účet a řekla - 68 -

ať doma vyplním formulář vně obálky a přijdu. Inu vzal jsem obálku a šoupnul jí někam mezi své věci a dál se nestaral. Jak jsme se přestěhovali a začal být relativně klid, vyhrabal jsem obálku z krabice blbostí a otevřel jí. Obsahovala mnoho informačních letáčků, které se předháněli ve vychvalování produktu. Mimo to, obsahovala také slibovaný formulář. První co mě zarazilo je fakt, že obsahuje dva totožné formuláře oddělené pouze dělící čárou. A když říkám totožné myslím úplně totožné. Takže jsem musel zjistit který je ten pravý. Nikde to nepsali, tak jsem vyplnil ten vlevo. Další legrace je, co je to bydliště? Jako současné nebo to co je napsané v pasu? Inu byla to legrace. Jako předchozí adresu jsem uvedl tu Pražskou. Jestli žiji sám, s rodiči, nebo s partnerem, jsem raději zvolil políčko jiné. Fórek je, jestli pracuji na plný úvazek nebo na částečný a jak se vlastně ta práce jmenuje. Ale prostě jsem tam něco nafrkal a bylo. Když jsem s tím dorazil do banky, ujmula se mě zase Angie. Protože jsem, přirozeně, zapomněl vzít ten dopis ze školy, rozhodli jsme se napsat tam adresu předchozí, s tím, že pak jí změním až jako klient. Měl jsem totiž naštěstí, že jsem vzal dopis od HM Revenue & Custom, tedy od berňáků. Nevím proč se mi zase snažila nacpat ten běžný účet, nicméně když to celé naklepala do pc, nechtělo jí to pustit dál, tak se na to vykašlala a dala mi pouze základní účet. Byl jsem rád že to mám za sebou, především proto, že Jane na mě čekala v obchodě a už mi párkrát volala, tak jsem jí nechtěl moc prudit. Když jsem měl veškeré podepisování za sebou, obdržel jsem lejstro s číslem účtu. Inu moc jsem nemeškal a hned ten den se zastavil na farmě a dal jim své číslo účtu. Byl tam zrovna Tim, což je manžel velké šéfky. Tedy velký šéf. A hrozně jej pobavilo že vlastně vydělávám pro někoho jiného. Na farmu jsem jel především pro pokladnu, protože jsem jí měl odvézt do Silverstonu, kde jsme pracovali tento víkend.

Silverstone Silverstone je malá bezvýznamná vesnička ležící asi 30 mil severovýchodně do Oxfordu, mezi dálnicemi M40 a M1. To co jí činí zajímavou je autodrom. Cedule před hlavní branou hlásá, že právě vjíždím do Silverstonu, domova anglických silničních závodů. Tato akce je Grand Prix, čili Formule1. V pátek mi volala Toni, a poprosila mě, zda-li bych nemohl vyzvednout pokladnu na farmě. Souhlasil jsem. Ono co jsem mohl jiného dělat. Po tradičně nudném nákupu, kterého jsem se naštěstí účastnil jen zcela sporadicky, díky otevírání běžného účtu, jsem se vypravil na farmu. Na farmě mi Tim předal pokladnu, já mu na oplátku dal dokumenty o účtu a o nové adrese. Zaradoval se, protože kousek od nás je další farma, která patří Eastbrooku. Pak jsem zajel nabrat ropu, raději za tři pětky, protože jsem se chtěl vyhnout hledání pumpy po cestě. Přeci jenom je to dohromady 160 mil. K večeru jsem si koupil dva redbully a vyrazil. Redbull je tradiční startovák. Cesta nebyla tak obtížná, až do Oxfordu jí znám, pak je to stále rovně na M40, tam jen zahnout doleva a první sjezd zase zmizet a odsud už byly cedule přímo, až k Silverstone. Takže k bráně jsem se dostal hned. Problém bylo najít náš kiosek. Chvilku jsem tam bloudil a ptal se lidí, ale ti kluci často věděli prd. Volal jsem tedy Toni, pak i Jo a nakonec jsem si dal s Jo sraz na kruháči u hlavního vchodu. Jak se totiž ukázalo, dostal jsem se jen za první plot a tedy ne do samotného areálu. Legrace byla sledovat Jo. Vlastní totiž velmi malou motorku, kterou jsme rádi využívali k transportu. Jo je ale kus ženské a pohled na ní, kterak sedí na tom malinkém motocyklu byl opravdu úžasný. Jeden kolemjdoucí se jí ptal, jestli patří k Hell Angels. Když jsem našli zbytek skupiny, tedy Toni a Dustina nafasoval jsem špagety. Prý boloňské, ale je - 69 -

to vlastně fuk, stejně to nemělo žádnou chuť. Angličané asi nemají žádné chuťové buňky, protože jejich jídla jsou zásadně bez chuti. Neslaná, nemastná, hnusná a často beztvará. Napadlo mě, že Angličani asi zdegenerovali, protože se páří jen mezi sebou na tom ostrově. Po výtečné večeři jsem vyfasoval něco piv a odvezl posádku ke stanům, kde jsme je zkonzumovali. Druhého dne časně ráno, no spíš pozdě v noci. Takže kolem šesté. Jsme se museli vypakovat ze spacáků, udělat z opic lidi a odjet na mopedu směrem ke kiosku. Holky, no spíš dámy, nás následovali. Bohužel jsem jaksi nepochopil, kam se hned tak hrneme, takže jsem si vzal špatné kaťata. Čehož jsem zneužil a půjčil si moped. Nikdy jsem na mopedu nejel. Tenhle byl ale triviální, pouze se přidával plyn pedálem v řidítkách a ostatní bylo jako na kole. Nicméně stařenka svištěla jako o závod. Takové čtyři pětky se s tím udělat dá, i když přesně to nevím, protože nefunguje tachometr. Dustin mě naváděl ať to vezmu tunelem pro pěší, ale mrchy tam akorát rozdělávali stolky a židle a tolik drzosti jsem neměl abych je vytroubil. Když jsem se vrátil, začal klasický fast food den. Jedinou novinkou pro mě byla příprava steaku, protože to jsem pro farmu ještě nedělal. Ale dalo se to. Měl jsem trochu strach, přeci jen když by byl moc syrovej, ty paka anglický by to nežrali. Aneb jak tvrdí kamarádka Emilie, musíš jim říct, že jsi Francouz (ona je Francouzka), že ty krvavej steak můžeš, jinak se na tebe budou koukat jak na marťana. Pak prý koukají stejně, ale steak alespoň přinesou. Jak minula doba snídaně a časného oběda, lidé se přestali trousit v zástupech a byl čas se juknout na autíčka. Nikdy bych neřekl, jaký kravál ta blbá formule udělá. Proti ní je startující Boeing 747 tichý jako Mazda. Zkoušel jsem je fotit a dalo to dost práce, protože přeci jenom jedou trochu rychleji, než bych se nadál. Takže potom, co jsem nachytal spoustu šmouh se mi to párkrát i povedlo. Nejepší na celém dni bylo, že jsme vymysleli jednoduchý výměnný obchod s vedlejším stánkem. Holky tam čepovali pivo a my jsme jim pomohli se svačinkou. Na oplátku jsme prakticky celý den srkali pivka. Vypadá to možná nehezky, ale být v přívěsu, když je venku třicet pět stupňů, není žádný med a když si k tomu přimyslíme ten gril, dá se pochopit, že má člověk žízeň. A ta naše byla několikalitrová. Na večer jsem se dohodli že navštívíme jejich část tábora. Něco pivek jsme měli my, něco měli oni, Dustin byl solidně lízlej už ze začátku, ale pak se díky bohu srovnal, což se projevilo především tím, že zaměnil ručník kolem pasu za kalhoty a tričko. Posezení bylo zajímavé, potkal jsem pár nevšedních lidí, i když většinou jen na pokec, protože byli ze všech koutů. Nejvíc toho vím o Dustinovi, tak o tom bych mohl něco povědět. Dustin je Američan, pochází z Michiganu. Když jsem ho přemluvil povídat svůj příběh, říkal, že jednou v noci se probudil s pocitem, že je nutné změnit zemi. Tak ráno zašel do banky, zrušil účet, odhlásil telefon, rozloučil se s rodiči, sbalil pár věcí a odjel na letiště. Zde si koupil nejlevnější letenku do anglicky mluvící země. Anglie. Na a pak potkal Manžela Toni a ten jej nasměroval na tuto práci. Když nemaká pro farmu cestuje a až ho to přestane bavit, zmizí jako pára nad hrncem. Zde bude fotka Dustina, ta současná je rozmazaná a musím ji nahradit. Druhého dne ráno se stávalo o něco hůře. Ale také to šlo. Rachle se zbavit opičích obličejů, převléknout a tradá prodávat. Toni byla docela hotová, protože byl hroznej nával. A o na nás nechala schválně trochu prospat. To nám řekla už večer, ne proto že by jsme ráno nebyli schopní. Inu tak jsem se chopil smažení. Málem jsem u toho vypustil duši, než dav opadl a já si mohl dát snídani a pivo. To bylo kolem jedenácté. Já celé ráno smažil slaninu a nemohl nic sníst. Bylo mi skoro až špatně z hladu. Pak už to zase bylo lepší, jak přestal být takový nápor byla legrace. Ten den jsem toho moc nepil, - 70 -

protože jsem mylsel, že pojedu ještě večer domů. Jo mě ale nabádala, že je lepší zůstat, protože veškerá masa lidí pojede domů také. A byla to pravda. Omluvil jsem se Jane, že přijedu až ráno a šel si dát pivko. Večer jsme si zajeli do města na večeři. To byla zase legrace, Jo chtěla na číňana, ale nevěděli jsme kde nějaký je, takže jsem projezdili celou ves. Když jsme jednoho našli byl problém zvolit stravu, protože Toni je vegetarián. Což mě překvapilo, že pracuje pro farmu a drží se být vegetarián. Holky měli pořád nějaké poznámky a dotazy na číšníka, jako jestli je možné kouřit a jestli můžou dostat příbor místo těch špejlí a mnoho dalšího. Dustin to okomentoval pouze tím, že jsou to Angličani. Prý jazyk je stejný, ale národnost je jiná. A měl pravdu. Já to vidím z třetího pohledu a už mě to nešokuje. Vtipné bylo, že jediný Dustin jako frajírek si ponechal hůlky k jídlu. Pak s potupou poprosil, jestli si může půjčit Joinu vidličku, protože už jsme byli po jídle a on měl pořád plnou misku. Sice mu to šlo, ale asi ne jak hlad chtěl. Po večeři jsme se přidali k našim sousedům a kecali s nimi. Bylo to zase fajn, až na to, že jsme kecali do jedné a v pět vstávali. Takže když jsem ráno dorazil domů, bylo kolem půl osmé a měl jsem docela co dělat zůstat naživu. Zajímavé téma rozhovoru bylo o různých nářečích jednotlivých anglických hrabství, do čehož se mě snažila uvést jedna dívčina. A pak také povídání Mr B. O Bohu. Nevím proč se mu říká Mr B. Asi proto, že je černej jako bota. Povídal opravdu zasvěceně, mě to jako ateistu udivuje. V Čechách prakticky víra neexistuje a tady o bohu káže někdo, kdo spíš vypadá, že vymetá veškeré noční bary. Když jsem ráno dorazil do našeho skromného domku, snažil jsem se skrýt extrémní únavu a někam se zapikolovat. Jane to buď nepoznala, nebo mě jen chtěla trápit, protože pořád něco chtěla a skoro bych řekl, že až prudila, kdyby mě za to neplatila.

6. července 2006 Londýn Tentokrát jsem se vydal do Londýna potkat Evu. Rozhodla se vzít si dovolenou a navštívit mě. Než jsem se dostal do Londýna musel jsem zvolit cestu. Původně jsem chtěl jet vlakem z Hungerfortu, především proto, že se tam neplatí parkovné a jízdenka je o něco levnější. Jane mě ale rychle vyvedla z omylu, protože řekla, že spojení z Londýna do Hungerfotru je v neděli mizerné. Na to jsem odpověděl že to nevadí, že jsem si jeden spoj našel a ten mě bohatě stačí. Tak aby měla poslední slovo, vymyslela si, že parkování na bezplatném parkovišti je nebezpečné a že mám jet ze Swindonu. Inu je to její auto, tak jsem vyplatil 12,50 liber za parkování na poloprázdném parkovišti u nádraží a vydal se do Londýna. Cestou do Londýna se žádné katastrofy nepřihodili, zato setkání nebylo úplně hladké. Domluvil jsem se s Evou, že se potkáme na zastávce metra South Kensington a odsud rovnou půjdeme do bytu. Eva se bohužel překoukla a čekala na jiné zastávce. Také jsem nevěděl, že existuje zastávka jako je High Street Kensington, ale Eva zrovna tam čekala. Místo toho aby ušetřila se ještě projela navíc. No ale nakonec jsme se sešli. Večer jsme se vypravili na pivko. Jak už je tu zvykem, hned jsme narazili na Polku, která pracovala za barem a neomylně porozuměla slovu „pivo“. Vyměnili jsme si zdvořilostní zkušenosti a ona se šla zase věnovat hostům. Když jsme se dosyta nabažili australským pivem, šli jsem domů, protože jsme chtěli probrat, kam se druhý den podíváme. Eva si něco prošla už sama a tak jsem chtěl mít představu co se dá vymyslet. Druhého dne jsem zašel nakoupit snídani. Předchozího dne jsem si všiml Tesco obchodu a tak jsem se rozhodl jít tam. Neměli ale, přesně jak jim anglický zvyk velí, vůbec nic. Tak jsem se ještě vydal do známého krámku pro paprikáš. Po snídani jsme se rozhodli jít do města. Začali jsme jako vždy na zastávce Westminster. Prohlídli si nejzákladnější památky a jako vždy se vydali Parlament - 71 -

street k Trafalgar square. Když jsme došli k jízdní gardě, místo očekávaného koně, tam čekala limuzína a dva kočáry. Chlapík za mříží neustále opakoval natvrdlým turistům, že z důvodu oslav narozenin je veškeré jezdectvo připraveno královnu doprovodit a že mají smůlu. Nepovažoval jsem za nutné se ho ptát také a jen jsem chvilku poslouchal. Stará paní prý pojede v kočáře něco kolem dvanácté domů, tedy do Buckinghenského paláce. Bylo přibližně jedenáct a tak jsme se rozhodli juknout. Prošli jsme skrz Admirality Arch a usadili se u plotu u fotogenického policisty. Já jsem jej nefotil, mě nepřipadal atraktivní, ale Eva ano a spolu s ní několik tuctů turistů. Popravdě, kdyby vybíral po libře za snímek, vydělal by to co za celý týden. Holý fakt, že jsme stály na místě, kde není moc lidí, měl za důsledek to, že jsme neviděli příliš zblízka průvod gardy, protože se připojovali přibližně sto metrů od nás. Nicméně stará paní jela přesně po cestě, kde jsme číhali my. Takže jsme vyfotili něco co jako baba vypadalo a sedělo v kočáře. Kočáry byly dva a v obou sedělo něco oděného jako pravá angličanka. Tedy strašně. Která z nich byla královna nechci raději vědět. Ale velmi podobná fotka se objevila potom v pondělních novinách, takže myslím, že jsme měli úspěch.

Alžběta II

Když prošel celý doprovod, který se skládal z mnoha koňáků, koňáků s trumpetama, koňáků s trumpetama, na něž nevybyl kůň a pak i pár hejsků na něž nevybyla ani trumpeta, ale pouze mašinkvér. Lidí se s ní táhlo nepočítaně, škoda že celá ta silnice má jen dva kilometry, protože kdyby byla delší asi by musela najmout více vojáků. Ale takhle, ve chvíli kdy poslední řada nastupovala, ona už si dávno doma zouvala boty. Tedy nechodí li doma obutá. Docela mě zajímalo, jestli se pak zase všichni otočí a půjdou zpátky do kasáren, nebo jestli se rozprchnou po hospodách. Ale nechtělo se nám na to čekat, tak to bohužel nevím.

Red Arrows

Poté jsme se poflakovali městem. Během oběda, který jsem si dali nedaleko Central Market, nás překvapila na obloze letka Spitfireů. Bohužel tu jsme nestihli zdigitalizovat. No ale ostatní nám už nefrnkli. Přiložil jsem obrázek Red

Arrows, které nemohli chybět. Jelikož jsem při poslední návštěvě neměl štěstí s Temple Church, chtěl jsem se tam podívat nyní. Tentokrát bylo vše v pořádku a otevřené. Takže jsme neváhali a nakoukli dovnitř. Nevím jak popsat kostel, který je sice důležitý turistický poutač, nicméně neskýtá absolutně nic nového mimo své historie. Pod hlavní kopulí, leží několik rytířů z přibližně třináctého století. Tedy leží tam jejich plastiky, kde jsou oni nevím. Po obvodu jsou vyobrazeny obličeje velmi nevšedně vypadajících lidí. Nepochopil jsem jestli byli opravdu takto oškliví, nebo jejich hlavu na zdi vyobrazili až po její utnutí. Nicméně ani jedna z teorií neodpovídá, na otázku, proč je něčí obličej sužován neposlušnou opicí.

- 72 -

Plastika templáře v Temple Church

Další zastávkou byl Monument. Jde o pomník, který postavil Wren a má připomínat velký požár Londýna v roce 1666. Měří 62 metrů a tvrdí se, že jde o nejvyšší osamoceně stojící kamenný sloup na světě. 62 metrů je také vzdálenost od paty Monumentu k místu, kde stávala pekárna, v níž požár vzplanul. Ze shora je překrásný výhled, který trochu uklidnil Evu, protože si sice na mé doporučení prohlídla katedrálu Svatého Pavla, ale nepodívala se na vršek kopule. Když jsem se jí zeptal proč ne, odpověděla, že neměla tušení že to je možné. Zeptal jsem se proč si to nepřečetla v mém deníku a dostal jsem sprdung, tak jsem se raději dál nevyptával. Naštěstí monument skýtal také krásný rozhled a nebylo tedy třeba se dále pošťuchovat kvůli její nepozornosti. Když už jsme byli u těch věží, tak jsem se stočili k řece a k pevnosti Tower. Naštěstí již bylo dost pozdě a tak jsme se neodhodlali jít dovnitř, především proto, že průvodce nabádá, že v Toweru lze strávit hezký den. No a na nás zbyla sotva hodina. Přešli jsme tedy přes Tower Bridge a po druhé straně řeky se vraceli nazpět. Večer jsem zašli do americké hospody. Průvodce nás nabádal, Tower Bridge že jde o nezapomenutelný zážitek a skoro měl pravdu. Hospoda se jmenuje Big Easy a rozhodně není moc velká. Ale láká spoustu lidí. Ceny jsou neuvěřitelně vysoké a zpravidla jde o něco smaženého a velmi mastného. Na rozdíl od anglické kuchyně je chutná. K pití se servírují koktejly a ať nenapínám já si dal nějakej drsno burger a Evík také. Bylo to rozhodně velkolepé a děsně nezdravé. Zeleninu to nevidělo ani na papíře ale s olejem jedna ruka. Ale zase to mělo chuť. Což se v této krajině nestává moc často. Šlo tedy o další jídlo, které si člověk může vychutnat a nepojídá jej jen proto, že jinak umře hlady. Což se děje přesně při normálním anglickém jídle. Jediná vada na kráse tohoto podniku je absence piva a to jakéhokoli. Čili jsme se pak přesunuli do klasického pubu, kde jsme si dali zase něco klokaního moku.

Monument

Druhého dne jsem se vydali prozkoumat Tower Bridge. Musel jsem chtě nechtě Evíkovi dát pár základních informacích z fyziky, neboť její nejapné otázky odpovídali jejímu netechnickému vzdělání. Naštěstí celá jedna část prohlídky je věnována právě tomuto fyzikálnímu jevu a tak mohu s úspěchem tvrdit že tomu porozuměla. Ve zkratce parní stroje sloužili k akumulaci páry v kolektoru, ze kterého se, když to bylo žádoucí použila ke zvednutí mostu. Poučeni fyzikálními zákony a vybaveni fotografií jsme se vydali na další procházku městem. Tentokrát nás lákalo Soho a Oxford street. Soho mě nezklamalo, jde o čtvrť s pochybným nočním životem a né zrovna čistými ulicemi. Duhové vlajky na domech hlásají náklonnost k osobám stejného pohlaví a nevím přesně proč jsou vystaveny v oknech. Nicméně tvoří zajímavý protiklad k anglickým vlajkám hlásající náklonnost k fotbalu. Co se Oxford street týče nebyl jsem příliš překvapen. Je to obdoba ulice Na Příkopech. Tedy asi to bude naopak, protože tato je mnohem delší a nabízí mnohem více obchodů s nejroztodivnějším zbožím. Aby nám to nebylo líto dali jsem si v čínském fast-foodu něco k jídlu. Nebylo to špatné za těch pár liber. - 73 -

Netrvalo ale příliš dlouho a začalo mě lehce otravovat prodírat se davy lidí a uhnuli jsme do postranních ulic. Chtěli jsme se ještě projít po Hyde parku a podívat se na memoriál Diany. Ten jsem komentoval již minule a tak se k němu vracet nebudu.

Avebury a Stonehenge Pondělního rána jsem si usmyslel, že pojedeme do Avebury a na Stonehenge. Evík se strašně těšil na Jane. Bohužel Jane se předešlého večera dostatečně společensky unavila, lidově ztřískala, že celé pondělí nevystrčila z postele ani nos. Dokonce mi poslala smsku, ať jí přinesu čaj a noviny. Prý je „terribe sick“ říkala mi. Bohužel, k nám dorazila Hariet, což ani tak nevadí, jenže Eva s představou že jde o Jane se chtěla nechat představit. No a já jsem si nebyl úplně jist jménem a tak jsem se lehounce dopustil fo pa. Představil jsem jí jako kamarádku Jane a to jí moc pobavilo, načež řekla že

Kamenný kruh v Avebury

to snad ani ne, že je jenom designérka. No Avebury je vesnička asi o pěti domcích. Naštěstí to není velikost co jí dostalo na stránky všech průvodců po Anglii. Kamenný kruh, který je starší než Stonehenge, má poloměr 348 metrů a ve své největší kráse se jeho velký kruh pyšnil 98 kameny o velikosti tří až šesti metrů. Kruh lemoval val a příkop. Uvnitř kruhu se naházely dva menší kruhy z 27 a 29 kamenů. Největší úpadek nastal s církevním pronásledováním všeho pohanského a tak ze strachu a z pohodlnosti byly kameny povaleny a některé přeměněny ve stavební materiál. Avebruy, na rozdíl od Stonehenge, je volně průchozí a tak je možné si veškeré kameny hezky osahat. Tento fakt sem vábí druidy a dobrodruhy z celého světa, protože mohou čerpat sílu přímo z kamenů. Pominu-li tento fenomén, je

Evík u West Kennet Long Barrow

- 74 -

Avebury příjemné ještě tím, že se mimo parkovného neplatí vstup, pouze do muzeí. Jelikož se v okolí Avebury nachází ještě například pahorek Windmill Hill, rozhodli jsme se prozkoumat vše. Prvně jsme se trochu sekli, protože silniční mapa celé Anglie neklade příliš důraz na detaily, ale pak jsem našli již vše. Například naleziště, které se nazývá Svatyně, stojí opravdu za to. Původně totiž byla dřevěná a tudíž se z ní nic nedochovalo. Naštěstí nám archeologové na místa kůlů dali betonové kostky. Takže představu je možné si udělat, nicméně kdo si stáhne obrázek z internetu a pak podle plánku rozháže barevné, betonové kostky po zahradě, může se chlubit světovou raritou.

West Kennet Barrow je mohyla neuvěřitelných rozměrů. Průvodce uvádí 104 na 23 metrů. U vchodu jsou ohromné balvany a vně je několik místností, které jsou překryté kamennými deskami. Musím přiznat, že jsem mohylu podobných rozměrů ještě neviděl. Posledním místem nedaleko Avebury je Silsbury Hill. Jde o jeden z největších, člověkem vytvořených, pahorků v Evropě. Na druhou stranu jde pouze o hromadu hlíny a kamení, na kterou se nesmí lézt a tak jsme jí důstojně objeli v autě a pouze se otočili na parkovišti. Poslední zastávka byla u Stonehenge. Myslím, že každý o tomto kamenném kruhu slyšel a každý viděl obrázek. Nechce se mi spekulovat o důvodech výstavby, i když jich je k mání několik. Faktem je, že nikdo si není jist, proč byl tento kamenný kruh postaven. Ze všech stran jsem slyšel, že Stonehenge stojí za prd. Smí se koukat pouze z dálky a je tam spousta lidí a drahé vstupné. Na druhou stranu když jsem se podíval na obálku mého průvodce je tam vyobrazen zrovna Stonehenge. Čili jde o jednu z ikon Anglie a vidět se asi musí, i když jen jednou. Legrace byla, že každý návštěvník vyfasuje utržené sluchátko, které mu celou prohlídku povídá pohádku o kamenném kruhu. Takže každý se loudá a kouká do země či zadumaně hledí na kameny a poslouchá utržené sluchátko. Pořídil jsem si fotku Evíka, kterou jsem pracovně nazval „Skřítek“, protože přesně tak vypadá.

Skřítek

- 75 -

Byl bych nerad, kdyby to vyznělo, jako že se mi Stonehenge nelíbil. Naopak, přišel mi celkem hezký, ale cena vstupného a fakt, že návštěvník kopíruje asfaltový chodníček kousek od plotu, mi připadá smutná. Mohla by být součástí návštěvy třeba malá expozice. Takhle pouze zaplatí mastné vstupné, vyfasuje sluchadlo s pohádkou, projde se po chodníku a vyfotí mraky fotek. To jo, těch mám opravdu nepočítaně. Počítám tak každých deset metrů nová fotka. Mohu si doma vytvořit panorama. Navzdory všemu mohu říci, že jde o hezkou hromádku kamení, dokonce jsem jim odpustil i tu dálnici, kterou protáhly hned za plotem.

Evík u Bílého koně Jelikož jsem šel v úterý do školy, rozhodl jsem se vysadit Evíka kousek od Ashbury s tím, že se proběhne po Ridgeway ke koni. Cesta to je hezká a podívá se i na mohylu a já jí po škole vyzvednu na parkovišti pod koněm. Také jsme to tak provedli, až na to, že Evík nepochopil jaké parkoviště myslím. Tudíž, místo parkoviště pod koněm se hnala na parkoviště, které je dobrých deset kilometrů za koněm a ač nechci být jízliví, musím říci že je spíše na okraji Wantage, než u koně. No ale potkali jsme se.

Procházka po Lambourn

Evík a koník

Jelikož mi moje pracovní doba nedovoluje činit dlouhé výlety, posílal jsem Evu samotnou, abych mohl nakrmit čokly. Takto se podívala do Oxfordu a kdyby nebyla líná, jukla by se i do Bathu. Abych se ale nenudil, podnikali jsme krátké výlety po okolí. Když jsme se courali po Lambourn, respektivě po jeho okolí, protože je snažší jej opustit, než v něm zůstat, narazili jsme na ohradu. Což není neobvyklé, dokonce ani to, že v ní byli koně. Tyhle byli ale zákeřně vlezlí, takže jsme se s nimi museli několikrát vyfotit. To co mě dorazilo, bylo, že ten neřád se pustil do mého zánovního sáčka, které pamatuje otcova studia na vysoké a počal jej olizovat. Nevím proč, pochopil bych, kdyby to byl pes, protože v kapsách nosím laskominy jako odměny, ale kůň by to přeci žrát neměl. No nejspíš byl školený na vybírání kapes turistů nebo něco podobného. Buď jak buď, mě tím nepotěšil a tak jsem jej přepinknul zase na Evíka.

Večer jsme se rozhodli pro indickou kuchyni. Zajel jsem k indiánům do vsi a poprosil je o jídlo pro dva, tak nějak jako že ochutnat, protože jsme nikdy nic podobného neměli. Zkrátím to, nechal jsem tam pětadvacet liber a ještě jsme si dali k obědu. Poučení pro příště, jedna večeře vždy pro dva. Ale bylo to výborné.

- 76 -

Tygr taxikářem V pátek večer mi Jane laskavě oznámila, že budu celou sobotu řídit. Proč tomu tak bylo nevím, ale trošku mě nasrala, protože jsem jí dělal vola a ještě si zaplatil projetej benzín. Což je vlastně od té doby neustále. Když jsem si postěžoval, zkusím popsat co se dělo. Ve dvanáct jsem měl čekat u stáje nedaleko Wantage. Byl jsem tam přesně v poledne a Jane skoro také, jen dvacet minut po mě. Zde jsme chvilku čekali, než se Georgia vyjezdí na poníkovi. Mezitím jsem ukořistil pár fotek, například Jane a Amber.

Amber a Jane

Když jsme si toto odbyli, Paul jel domů a já s Jane a Georgií jsme vyrazili do stáje, kde má Amber koně. Je to za rohem sotva třicet mil. Tady jsme nabrali Další děvčátko, aby mohli dělat bordel a mě rozptylovat od řízení. Jeli jsme se podívat na úplně jiného poloponíka, jehož jméno je myslím Hektor. Tam jsme byli také tak za hodinu jízdy. Zde se obě děvčátka povozila a já zase nasbíral pár fotek.

Amber a Hektor

Georgia a Hektor

Když i zde se všichni povozili, odvezl jsem je na nějaké závodiště. Pochopil jsem, že je to jako amatérský závod v nějakém cross country či co. Tady Amber s kamarádkou lítaly jako šuspajtlové, - 77 -

ale naštěstí Jane, já a Georgia jsme si šli dát něco na zub. Nakonec jsem je odvezl zpátky do té stáje, kde bydlí kamarádka Amber, přesně proto, abych sem jel znovu, protože další děvčátko se nevešlo do vozu. Inu potom co jsem se vrátil podruhé, jsem zavezl Amber k otci a pak jsme konečně jeli domů. Nemohu říct, že mě to nezmohlo, doufal jsem, že to bylo nedorozumění a že jí to časem dojde. Nedošlo.

13. července 2006 Rozloučení se školou a návštěva Káji Jak už to tak chodívá, všechno jednou končí. Vydal jsem se tedy naposledy do školy. Je konec semestru a prakticky všichni moji spolužáci se vrací domů. Naštěstí jsme se již předem dohodli na takovém rozlučkovém večírku. V pátek, to jsem měl štěstí, jsem jel nakupovat sám. Štěstí, protože každý měl přinést něco ze své země a jediné co se zde dá sehnat je pivo. Jde to těžko, ale při troše hledání se podaří. Ve Waitrose mají často Budvara. Tentokrát tam také byl. Dokonce měli i pár půllitrových sklenic, ale to jsem si vzal jen jedno, na horší časy. Navíc měli něco, co se vydávalo za originální ležák z České republiky, což jsem sice také koupil, nicméně pak vylil, protože to chutnalo jako výplach lahví smíchaný s odvarem z fuseklí. Rozhodně to nepřipomínalo jediné pivo z Čech a že jsem pil ledacos. Párty se konala ve školce a organizovala ji naše odbornice Joana. Latinky jsou obecně neuvěřitelně temperamentní a Joana je mezi nimi uznávanou odbornicí na všechno veselí. Byl tedy zaručen úspěch. Scházeli jsme se postupně a jako poslední se dostavila Sue, naše učitelka. Je to sice zvláštní, protože šlo především o její party, ale to už jsou Angličani. Hlavním hřebem večera bylo předání daru pro Sue, čímž byl digitální foťáček. Sue totiž předtím dělala fotky pouzena černou cihlu, která byla snad ještě vyřezávaná ze slonoviny. No to přeháním, nicméně byla potřeba lehká změna. Sue se zdála opravdu potěšena, protože se neprodleně seznámila se základní funkcí, tedy spouště a pak dlouho nepřestala kdekoho digitalizovat. Já, spolužačky a Sue

Další událostí byla sváča. Protože každý přinesl něco z domova, bylo tam spoustu lahůdek z celého světa. Od suši po tortily nevyjímaje windaloo, polské klobásy a česnečku. Netřeba se ani zmiňovat o kuřeti na všechny způsoby, které je zdomácnělé po celém světě. Když se trochu ochladilo, zalezli jsme ze zahrady do školky. Joana přichystala, jak jinak, taneční parket a hned se vrhla do tance. Zprvu s lahví vína, než se někdo přidal. Nakonec nás učila pochybný peruánský tanec. Docela to byla legrace. Mám i nějaké fotografie, ale nechám je - 78 -

neveřejné, jinak bych se stal jistě terčem nejapných pomluv.

Já, Dáda a Kája

Téhož večera se konalo i jakési setkání ve Swindonu. Hlavně proto, že nás zajel navštívit Kája a tak jsem si ho nechtěl nechat ujít. Když jsme skončili se školou, vzal jsem Lali domů, protože bydlí přímo v centu Swindonu a sám jsem se odebral do Savoye. Nalezl jsem tam Káju, Dádu, Janu, později i Dianu. Protože jsem řídil, dal jsem si jen jednoho kozla a bavil se nad tou sebrankou. Kája se uchytil doma jako účetní majetku ve Vltava - Labe Press a zdá se být šťastný. Jak tomu tak bývá, kolem půl jedné nás ze Savoye vykopli a pak následovala noční procházka Swindonem. Protože jsme se nikam nenacpali, byl kolem druhé stanoven konec zasedání a já jel domů. Vzal jsem Dádu, Dianu a ještě jednu holku, jejíž jméno jsem tradičně zapomněl a postupně všechny vysadil u domova. Byl to dlouhý ale zajímavý večer.

18. července 2006 East Evereigh V sobotu mě Dáda vzala na grilování do East Evereigh. Přesněji pozvala nás Špunťa a tak proč ne. Jako hlavní lákadlo bylo vyplenění obchůdku s východními surovinami. Takže maso a uzeniny byli buď České nebo Polské. Dokonce se tam našel i chléb. A teď myslím klasický, kterým kdekdo pohrdá. Pár měsíců na toustové hmotě, která postrádá barvu, zápach a chuť snadnou naučí co je to Tygr na mopedu

- 79 -

lahodná domácí strava. Takže vedle tradičních pokrmů, jako je kuře a vepř, jsme si mohli okusit bůček, špek, klobásy a buřty. Jediný kdo odmítl domácí pochutiny je vytrvalá vegetariánka Dáda, která namísto opečeného bůčku grilovala aljašskou tresku převlečenou za kraba. Na druhou stranu je to lepší než opečený chleba s hořčicí. I když českou. Chuť to má prazvláštní, ale to si vyzkoušejte doma sami, protože pochybuji že krabí tyčinky se liší kdekoli na světě. Filip mi půjčil svojí malou motorku, abych se projel po stájích. No je trochu menší než měla Jo na Silverstonu, ale zase není třeba vlastnit žádné dokumenty, například řidičák, což vyhovuje zejména Filipovi, jenž svůj nešťastně pozbyl. Jízda to byla velkolepá, jen jsem měl lehkou obavu, abych mu motorčičku nerosedl. Filip mě však uklidňoval, že nosnost je osmdesát kilo. Což ještě těsně nesplňuji. Pro koňáky to problém není, každý váží maximálně čtyřicet i s postelí.

Štětináč Spuf

Zlatým hřebem večera byl Spuf. Je to štětinatý rošťák, který celý večer dělal neplechu. Jeho nejveselejší kousek je pojídání dotěrného hmyzu. Cítí li se někdo sužován hmyzem, uchopí Spufa oběma rukama a přiloží jej k postiženému místu, například tedy do rohu stanu, kde je koncentrace dotěrného hmyzu největší. Spuf takto postižené místo vyčistí se stejnou spolehlivostí jako vysavač, jen není na elektriku a pracuje dvojím způsobem, větší kusy skousne zuby, menší vysbírá jazykem. Přitom vydává zvuk který jsem si pracovně nazval „spokojená motorová pila“, protože jede o směs veselého vrčení a nemilosrdného cvakání zubů. Špunťa číslo svého svěřence okomentovala stroze: „Teď už nedostaneš pusu Spufe.“

Living reinforest Jednoho slunného odpoledne jsem navštívil Elizabeth. Původně jsem myslel, že jí pomohu se zahradou, protože jsem to předešlé středy díky dešti vynechal. Vzal jsem s sebou Dádu, jednak proto, že Elizabeth o to projevila zájem a pak když bych náhodou nemohl by mě mohla zaskočit. Posekat zahradu zase taková dřina není. Když už jsme tam byli, Elizabteh se nás jako asi každého ptala, kde všude už jsme byli. No skoro nikde. Dáda se byla podívat na safari, ale já pouze seděl za pecí. „Musíte se zajet podívat na motýli, je to kousek a jsou nádherní.“ Naléhala Elizabeth. Přislíbili jsme, že si to promyslíme. Na oplátku jsem já přemluvil Elizabeth, že příští sečení trávy pokosím i deštný prales, který si od jara pěstuje. Je to malý kousek trávníku, kde vyrašily maliny. A aby měli šanci ještě jsem tuto část trávníku nesekal. Malinám se ani tak moc nevede, zato zde profitují bodláky a jiná opravdu podařená květena. Když jsme přemýšleli nad motýlí farmou, přemluvila nás cena. Nakonec jsme se rozhodli navštívit Living reinforest. Je to stejně drahé a motýli tam jsou také.

- 80 -

Ve skutečnosti jde o botanickou zahradu, která se snaží působit jako deštný prales. Docela se jim to daří. Škoda že nejsem botanik, abych mohl ocenit vzácnost květeny, kterou tam pěstují, takhle pouze mohu podotknout, že vypadají hezky. Zajímavé je centrální jezírko s rybkami a nemenší obdiv sklízí výběh pro malé ale vypečené opice. Když už jsme u vypečenosti, nejvypečenější byl pták loskuták, neboli tukan. Jenž se na oko zdál být Vypečený tukan neuvěřitelně fotogenický, ale na druhý pohled jsem zjistil, že je vždy za něčím schován, pacholek. Další překvapené byla teplota. Na volném vzduchu panovala letní vedra a pod sklem, kdo by se nadál, bylo jako ve skleníku. V kombinaci s vlhkým vzduchem šlo o infarktovou líheň. Po pár minutách jsem se cítil, jako bych měl zkolabovat každou minutu a docela jsem se divil babičkám belhajícím se kolem, že podobnou chybu udělali také. Příště skleník v zimě.

4. srpna 2006 Jednoho čtvrtka Právě jsem dokončil několikahodinový úklid tohoto domu, který byl celý týden okupován jen mnou. Uvařil si kávu a rozhodl se, že napíši zase kousek deníku. Uklízel jsem proto, aby tady mohla Jane udělat nepořádek. Celý týden byla na dovolené a tak jí chci přichystat půdu pro tvorbu bordelu. Nejlepší část mé placené dovolené byl ten veselý čtvrtek. Podle standardního týdenního harmonogramu, který Jane dokáže úspěšně narušit i když tu není, jsem měl na plánu pouze dva cleaningy. Bylo asi půl desáté ráno, když se rozezněl, můj nejméně oblíbený vynález dvacátého století, mobilní telefon. Člověk co mobilní telefon sestrojil patří do pekel a to horoucích. Display telefonu hlásí příchozí hovor od Jane. Hlasitě jsem zaklel a stiskl symbol zeleného sluchátka pro započetí hovoru. Její povrchní anglické otázání na mojí aktuální náladu jsem oplatil stejnou kartou a očekával zadání nesmyslné práce. Nenechalo to na sebe dlouho čekat a úkol zněl, zajet do Ashbury a přesunout nábytek co tam zbyl do garáže. Protože nový majitel se stěhuje zrovna dnes. Škoda, v pondělí jsem tam byl uklízet. No nasedl jsem do auta a vyrazil zabavit se na pár okamžiků veselou prací, která se do mého chudého honoráře nezapočítává. Začal jsem lehkým zametením v garáži. Garáž pro dvě auta je stále plná bordelu od Jane. Navíc skýtá pětiletou vrstvu prachu a listí. Úklid začíná opravdu za minutu dvanáct. Stěhovací auta už čekají na parkovišti. Když je toto hotovo, volá mi Geordye. Ráno mě prosil, abych mu nechal klíče pod cihlou, že doma něco nutně potřebuje. Hned jak se představí, praví: „Tomas, potřebuji od tebe obrovskou službu. Otec nemá čas zajet pro ty věci a já je dnes nutně potřebuji. Mohl bys mi je přivést?“ Začínám s technikou vykrucování, že to není úplně jednoduché, že mě jeho maminka nadělila spoustu práce a pak mám ještě svojí práci. Klučisko hned zasahuje do výkrutů s poznámkou: „já ti samozřejmě dám něco na benzín, tak - 81 -

dvacku ne?“ Inu dítě hloupé neznající hodnotu peněz se mě snaží uplatit. No proč ne. Je to tak padesát mil dohromady, zabere to něco přes hodinu, i kdybych nešel do práce, takhle vydělám víc. „Ok, říkám mu. Jak budu doma zavolám ti.“ Vrhnul jsem se do stěhování. Něco málo věcí bylo 14 židlí, kuchyňský stůl a stůl jídelny. Ten má asi pět metrů, lze však rozebrat. Po mnoha minutách dřiny zavírám garáž a ženu se domů. Zavolám děcku a první instrukce je u něj v pokoji. Najít bílé hadry. Všechny hadry má bílé. čapnul jsem tepláky a triko. Boty jsem také našel, ale modrá taška s věcmi na kriket není k nalezení. Zprvu mi nevěří, ale pak mě pošle pod smrk v rohu zahrady, kousek od kriketového hřiště. Je tu, plná jehličí, holubího trusu a vody. Mrsknu to do auta a frčím. Abych ušetřil čas, jedu zadem. Cesta je sice horší, zato znatelně kratší. Časově bohužel vychází nastejno. Jak zastavím před chudým sídlem Geordyho otce, volám mu, že jsem před domem. V několika okamžicích stojí ve dveřích a rozplývá se nad mýma neuvěřitelnýma schopnostma a v v prackách žmoulá dvacku. S úsměvem mi dvacku podá a ještě několikrát děkuje. To já už ale frčím domů, nafutrovat čokly. Po nafutrování bestyjí zase sedám do vozu a mažu na cleaning. Naštěstí Angie je stále na dovolené, takže ani nepozná, že jsem přišel pozdě. Když jsem u ní skončil přesunul jsem se k Sarah. Ještě než jsem se dostal k domu, volá mi nějakej cizí chlapík a praví: „Tak vašnosto, jaký ty židle máme vzít?“ Po pravdě mu povídám, že nemám zdání, že to je Jane věc a já nemám v tomto směru žádné instrukce. „Vona ale říkala, že víš kerý.“ To už jsem rezignoval a přislíbil, že tam zajedu a ukážu mu je. Zavolal jsem Jane a ta povídá, že veškeré židle ze staré jídelny chce do nového domu. Hmmm sedám do plechovky a frčím do Ashbury. Tady ukazuji tomu chlapíkovi, jaké židle to mají jako být. „Ok pane, ale tady mám v lejstrech napsáno, že mám vzít pouze 12 židlí. A tady jich je... hle 14.“ praví ten stěhovák. „To bude asi nějaká mejlka ne?“ „No tak vemte těch 12 bez opěradel a ty dvě co jsou v čele stolu s opěradly si nechte.“ Zní moje odpověď. Asi mu došlo, že je mi to stejně jedno jako jemu a že mám asi velmi podobnou představu, jak to Jane chtěla jako on a dál se již raději neptal. Pouze jsem mu řekl, ať židle složí na parkoviště, že je pak uklidím. To mu sice chvilku neštimovalo, ale nakonec toho nechal a kupodivu i splnil oč jsem žádal. Vrátil jsem se k Sarah, dodělal co se po mě chtělo a zajel domů složit židle. Jako vždy jsem se moc nenudil a jako vždy jsem si nic nevydělal.

10. srpna 2006 Rozepře s Jane Nebudu to zbytečně rozpitvávat, protože je můj pohled jistě zastřen a nejspíš bych se nechtěně dopustil nepřesností. Proto uvedu pouze fakta, jak jsem se cítil a jak si je pamatuji. Úterního večera jsem se ptal Jane, jestli mě bude zítra, tedy ve středu nějak zvlášť potřebovat. Řekla že nikoli a že si mohu jít do práce a za Elizabeth. Středečního rána jsem udělal veškeré své povinnosti a chvilku před devátou se ještě jednou ptám, jestli mohu vyrazit do práce a pak k Elizabeth a jestli zde bude a nakrmí čokly. Dostal jsem opět kladnou odpověď. Než jsem se stačil převléci, Jane se měla k odchodu. Střetli jsme se mezi dveřmi. Chvilku nevěděla coby a pak mě poprosila, zda-li bych nemohl zůstat a dohlédnout na Toma a ohlídat zásilku, kterou mají doručit. Říkám jí že to není problém, když nakrmí psy, já mohu jít do práce i později. Vše je v nejlepší pohodě. Poprosí mě pouze, jestli mohu lehce poklidit playing room. Souhlasím a také to udělám. Když se pak po dvou hodinách vrátí, chvilku okouní po domě a pak se do mě pustí. Nevím co dělala, pomáhal jsem těm chlapíkům vykládat její zásilku a vybalovat ji. Jak přesně probíhala naše konverzace zase nevím. Nicméně byla strašně nasraná a vřeštěla jako - 82 -

hysterka a to já nemusím už jenom z principu. Prý co jsem všechno uklidil? Playing room, jak si chtěla. A co potom? Pak už nic, zas tak dlouho jsi tam nebyla. A co ta kuchyň? Co je s ní? Je strašná, támhle je po tobě miska, támhle je hrnek, tohle nádobí je tu už od rána suché a myčku jsi také nevyklidil. Matně jsem vzpomínal, jestli tohle bylo někdy předmětem dohody, kterou jsme spolu měli, ale na nic jsem si nevzpomněl. Pouze Kája mi říkal, že nádobí je její věc. Tak misku nevím, jedl jsem u sebe a talíř je umytý v mé kuchyni. Takže na mě řveš kůli jedné skleničce a dvou prkýnkách co stojí na sušáku. Ne, celá kuchyně je špinavá a co teprve dětská koupelna. Hele, je středa. Ruth tu bude každou chvíli a uklidí tu třikrát líp než já. Ruth ti jenom pomáhá, nemůže dělat všechno. … No nebudu to protahovat, je to asi nuda. Jane prostě chce někoho kdo bude chodit v jednom kole po baráku a uklízet jej a já už jsem na to moc unavený. Půl roku jsem neměl přestávku, vyjma dnů kdy byla někde v čudu. Naštval jsem se a zuřivě sháněl místo kam se mohu okamžitě přestěhovat. Napadla mě jen Francis, ale nemohl jsem se jí dovolat a bylo by nefér se k ní nastěhovat a ani se nezeptat. Takže jsem si stejně zabalil veškeré věci a zkoušel to dál. Nakonec jsem šel za Jane, že na to kašlu, že tohle nemám zapotřebí. Najednou rychle obrátila a zase jako že to není tak hrozné a že to myslela jinak a další kecy. Jak sem si to pracovně nazval, „mazala med kolem huby.“ Nicméně jsem jí na to kejvnul, ale že chci novou dohodu. Tak jsme si sedli a napsali na papír její představu. Je nádherná. Vezmu-li v úvahu ty peníze co za to dává, jde o dobrovolné otroctví. Změnil jsem dlouhodobý plán a to následovně: Najít místo kde lze zůstat. Najít práci, pokud možno legální. Zní to jednoduše, praxe je horší. Místo my bylo nabídnuto od Elizabeth a to zdarma a od Frances, ale pouze zprostředkovaně, takže bez podrobností. (Bylo to včera, zase mám tu stále dost zábavy.) Práce se dá považovat i cleaningy, ale nevím jestli to chci. Dále třeba farma. Vše co nejblíže, takže v dosahu bicyklem. Takové jsou tedy moje nové plány. Teď se chystám do Skotska na týden. Jednak bude o čem psát a pak bude možné začít realizovat můj plán.

22. srpna 2006 Jak to bylo se Skotskem Od minulé soboty do této neděle jsem se poflakoval po Skotsku. Tomuto počinu předcházela ne zrovna krátká doba příprav, během níž došlo k několika zásadním změnám. Především podnikl jsem tuto cestu s Dádou, takže jsme se na přípravách a debatách podíleli dva. V první fázi, jsme chtěli cestovat autem. Jelikož situace s Jane se vyvíjela spíše opačným směrem, než bych potřeboval a - 83 -

Dády fordík není nejmladší, tuto variantu jsme poměrně brzo zavrhli. Další fáze byla varianta noclehů v hostelech. Ta ztroskotala při průzkumu internetu po volných místech v hostelech. S odstupem lze říci, že ztroskotání bylo spíše štěstím. Další a už o poznání realističtější varianta spočívala v obstarání stanu a spacáků. Inu vydali jsme se do outdoor obchodu a prvně koupili batohy. Nebylo to nejhorší narazili jsme na dobrou nabídku. Pak jsme zkusili obejít známé a půjčit si stan a spacák. Bez úspěchu. Tedy znovu do obchodu a zde jsme koupili začátečnický set, který obsahoval vše potřebné. Tedy stan, dvojici karimatek a spacáků. Poslední velká změna spočívala hlavně v jídle, kde jsme se rozhodli se spolehnout výhradně na sebe a tak jsem se znovu vydal do obchodu a zakoupil vařič a hrnce. Jo všechno bylo v pohodě, jenom hrnce mě dorazili. Oni angličáci rádi kempují, ale výhradně s vozem, takže velikost hrnců lehce přesahovala možnosti batohu. Jediný vyhovující rozměr, tedy rozměr ešusu za pár šupů, byla titanová sada za šedesát liber. Inu není každý den posvícení. Potom, co jsem přečkal veškerou tu anabázi, kterou plánování a shánění výbavy skýtalo, nadešel konečně den, kdy jsem vše nacpal do ruksaku a vypadnul z domu. Byl to pátek, tedy dva dny po neshodě s Jane a o to se mi šlo lépe. Jelikož se mi nechtělo čekat, až pro mě Dáda přijede, vyrazil jsem do Lambourn pěšky. Pět minut chůze od domu jsem potkal pár angličanů, kteří, když jsem je míjel se mě otázali odkud že jdu. Ohlédl jsem se přes rameno a podotkl, že to ještě není tak daleko, že jsem sotva vyrazil a že jdu z támhle toho baráku. Chvilku přikyvovali a pak se zeptali kam že jdu. Odpověděl jsem po pravdě že do Skotska. To je trochu vyvedlo z míry a tak jsem doplnil, že nepůjdu do Skotska pěšky, ale že jdu na autobus. Tak to už byli spokojeni. Potom co jsem si s Dádou rozdělil jídlo, jsme jeli na babysiting, vydělat před odjezdem pár korun. Tahle rodina je super, hlídá se děcko co spí a nikdy se neprobudí. Takže jsme mohli dohadovat podrobnosti. Jediná vada na kráse byla, že se rodiče lehounce o tři hodinky zapoměli a místo jedenácti přišli ve dvě. Ale co, vždyť jsme vstávali až v šest. Ráno nás odvezla Francis do Oxfordu na bus. Zprvu sice trochu protestovala, že si prý není úplně jistá, jestli má Dádu tak ráda, aby jí vozila takhle hnusně brzo ráno a v sobotu po všech čertech, ale byl to spíše ranní žert. V Oxfordu jsme se posadili do autobusu a těšili se na krásných jedenáct hodin sezení na zadku. Které zpestřil pouze několikaminutový přestup. Kolem sedmé hodiny večerní jsme byli v Glasgow. Což je odporné město, které činní významným pouze jeho velikost. Jde o největší město ve Skotsku. Spoustu lidí vyhledává Glasgow jako místo zábavy, což znamená, že je zde spousta klubů a zábavných podniků, které prostě nejsou moje krevní skupina a tak nějak jsem neměl potřebu se zde moc rozhlížet. Jediné co jsme zkusili byla návštěva místní univerzity za účelem noclehu. Průvodce sliboval až 500 pokojů. Zřízenec mající službu, nám s lítostí sdělil že máme smůlu a že jediným východiskem je zkusit dražší hotely. Dokonce nám dal i mapku. Jenže já neměl chuť se paktovat s kdejakým hotelem a tak jsme se vrátili na nádraží autobusů a nechali si poradit, jak se dostat k veřejnému tábořišti pomocí veřejné dopravy. Popravdě, prvně jsem se ptal matlocha u okénka na dálkové cesty, ten mě poslal k vedlejšímu okénku, které slouží na lokální cesty. Nejsem zas tak blbej, ale u něj nebyla ani noha a u druhého okénka byl nohou celý zástup. Když jsem vystál nelidsky dlouhou řadu obětí cestovní horečky, vysvětlil jsem obsluhující osobě kam že chci. Napsal jsem si to prve na papír, abych to nemusel stále hledat v průvodci. Sebral mi papír a beze slova na něj napsal. „Autobus 12, 12a a 12b. Nástupiště 20.“ Ale ani se na něj moc nezlobím, skotové mají úděsnej akcent a je jim tak špatně rozumět, že jsem zprvu zvažoval možnost chyby v přestupu autobusů a nechtěném zavezení do Mongolska. Naštěstí jsem si ale nepamatoval, že bychom opouštěli ostrov. Řidiči autobusu jsem se ani nenamáhal něco vysvětlovat a podal mu papír s instrukcemi. Třikrát si ho přečetl a pak si řekl o jízdné. Nebylo vysoké, takže to asi bylo dobře. Pouze jsem jej poprosil, aby mi dal vědět, která to je zastávka. Od této chvíle celý autobus věděl kam jedeme a neustále nás - 84 -

informoval o stavu cesty a ujeté vzdálenosti. Naštěstí to bylo jen kousek a pak jsme autobus opustili. Posledních pár radilů nás informovalo o směru ke kempu. Což mi sice už lezlo krkem, ale úspěšně jsem to skrýval. Po cestě jsme minuli hospodu s podezřele známým vývěsním štítem. Stálo na něm: „Budějovický Budvar.“ Přidal jsem do kroku, rychle našel vrátnici kempu, zaplatil nocležné a jal se budovat stan. Dáda sice něco protestovala o sprše, ale nakonec jí odložila až po návštěvě hospody. Pivo bylo točené a skvělé. Sice špatně čepované a moc studené ale chutnalo báječně.

Skotsko – neděle Ráno jsme vstali časně, řekněme v osm, abychom se dostali co nejrychleji z této zapadlé díry, kterou Glasgow představuje. Zabalili stan, uvařili snídani, během které mi Dáda propálila dno jednoho z titanových hrnců a vyrazili zpátky na autobusovou zastávku. Ke snídani jsme uvařili čaj a z tréningových důvodů jsem navrhl vzít jako součást stravy směs ovesných vloček, rozinek a oříšků. Které jak je už mým zvykem, jsem nedokázal pozřít a protože mi Dáda odepřela přístup k zásobě vloček s odůvodněním, že pojídám pouze oříšky, vypadalo to, že budu bez snídaně. Nařčení z tak podlého zločinu nebylo vůbec křivé a tak jsem ani neprotestoval. Především proto, že jsem ve svém tlumoku nesl zásoby hmoty, kterou výrobce vydával za chléb a také velmi podobné hmoty, která se lišila pouze barvou a měla se vydávat za sýr. Počal jsem tedy snídat kombinaci obou hmot, které naštěstí nemají pražádnou chuť. Po snídani jsme se opravdu dostali na zastávku autobusu a poměrně nečekaně autobus přijel a zastavil. Zakoupil jsem dva lístky na autobusové nádraží. Po cestě mě žena sedící na vedlejší sedačce upozornila na veverku, která seskočila ze stromu a něco pojídala na ulici. Chvilku jsem na ní nevěřícně koukal, ale po chvilce mi došlo, že spatřit veverku v centru města je rarita a nestává se to tak často jako lidem žijícím na venkově, kteří jsou na přítomnost podobných příšer zvyklí, například studiem kůží na silnici. Koupit jízdenku na cestu do Stirlingu nebyl žádný problém a tak jsem se za pár hodin ocitli na autobusovém nádraží onoho města. Po chvilkové orientaci jsme se rozhodli uschovat batohy zde v úschovných skříňkách a vyhledat nocleh ve městě na lehko. Než jsme tak učinili kolemjdoucí řidič si povšiml našeho netradičního posezu, jelikož Dáda nebyla lína a sundala si židli na níž si posléze sedla a já, jelikož jsem líný byl, jsem seděl na bobku před ní. No a ten vypečený šofér který kolem nás procházel, pronesl krátkou větu: „pouze řekni ano“ a okamžitě propukl v bujarý smích. Já jsem jej vzápětí následoval, pouze Dádě unikala pointa a tak jsem jí ujistil, že na to přijde, až bude starší. Za tuto poznámku mě vytrestala pomocí brožury odjezdů autobusů ze Stirlingu s odůvodněním, že šlo o podlý žert. Když nás tento vykutálený řidič míjel podruhé, zprvu šel na toaletu a teď se vracel, ještě měl úsměv od ucha k uchu a hned povídá: „Vidíš, nic to nebylo.“ a zase se počal řechtat. Po tomto incidentu jsme se jali prohledávat město, ve snaze najít místo k přenocování. Měli jsme štěstí, protože první hostel, který jsme navštívili měl zrovna dvě místa volné. Šlo sice o takovou pastoušku, kde místnosti byly často osazené deseti i více postelemi. Na druhou stranu chlapíci, co stáli ve frontě za mnou už takové štěstí neměli, tyto místa byla

Ulice Stirlingu

- 85 -

definitivně poslední. Stirling je krásné a starobylé městečko, jehož dominantu tvoří hrad. Hrad je na tomto vršku odnepaměti a plnil úlohu strážné brány do Stotska. Dnes je z něj turistická atrakce a tak se těší dobrému zdraví a rozkvětu. Přilehlé ulice jsou lemovány kamennými domy a jak tomu tak bývá středověcí architekti nepočítali s hustou turistickou dopravou, amatéři. Jinak jde o čisté a klidné městečko, které je plné obchůdků a hospůdek, které ovšem nepatří k nejlacinějším. Když jsme se dostatečně dlouho potulovali městem, rozhodli jsme se navštívit hrad, který byl, no řekněme, že nebyl laciný, zato skýtal několik výstav a nádherný pohled do okolí, především díky nezvykle hezkému počasí na Skotsko. V podhradí je umístěn hřbitov, na kterém nás zaujal kruhový objezd přímo uprostřed. Shodli jsme se na názoru, že se tam nechávají pochovat lidé, kteří chtějí, aby se kolem nich lidé točili i po smrti. Jelikož nás hlad přesvědčil o nutnosti zajít si na něco k snědku, skákli jsme si na pizzu. Potom jsme se jen tak potulovali městem a kolem hradu, který byl až nečekaně špatně osvětlen. Když už jsme chtěli jít na kutě do pastoušky, jak jsem Backpecker's hostel nazval, narazili jsme zase na podezřelou vývěsní ceduli. Hlásala, že místní hospoda čepuje Plzeň. „Hmmm“ povídám „tohle už jsem někde viděl.“ A opravdu. Název kavárny je „Pivo“ tak jsem přemluvil Dádu k návštěvě. Interiér hospody byl zřízen v moderním stylu, zato veškeré nápisy a dekorace byli v češtině. A připomínali slavné pivní hlášky, jako například: „Hlad je převlečená žízeň.“ Jak se ukázalo čepovali ještě Staropramen, tak jsem zavzpomínal na staré, dobré časy. Dáda jakožto zapřísáhlý moravan pivem opovrhovala a tak zkusila nějaké koktejly, které chutnali ještě hůř než vypadali. Z personálu jsem nedostal nic o majitelích tohoto lokálu, jen že je to skotská firma. Což o českém původu mnoho neříká. Mám rád, když personál ví hodně o společnosti pro kterou pracuje.

Skotsko – pondělí Po opuštění pastoušky jsme ráno hledali pekárnu, kterou jsme předešlého večera spatřili. Dáda nevěděla kde jsme jí spatřili a já nevěděl kdy jsme jí spatřili. Takže jsme jí hledali asi půl hodiny. Pak jsme si dali čerstvou snídani a odebrali se na nádraží. Autobus, který jsem potřebovali před chvílí ujel a tak jsme se rozhodli přesunout do Callanderu. Je to poměrně malé městečko, ale slouží jako vstupní V kavárně Pivo na pivu. brána do národního parku Trossach, který jsme chtěli navštívit. Původní plán byl ubytovat se přímo v centru parku, ale bezvadně fungující hromadná doprava, která je pro vyspělé ekonomiky typická, nás odradila. Tuto otázku jsem si položil už mnohokrát na svých cestách, jak je možné, že čím chudší zemi člověk navštíví, tím snáze se tam cestuje a naopak? Proč je vyspělý svět tak vázán na osobní dopravu? Ale to sem nepatří. Nicméně autobus jezdí jen jednou denně a to ráno a nejezdí zpět. Což je trochu k prdu. Tak tedy jsme navštívili turistickou kancelář, jukli do mapy, kterou jsme si pak i zakoupili a nalezli kemp v Callanderu. Byl asi míli za městem a tam nás dopravil autobus. Ubytovat se v kempu nebylo jednoduché, protože bába správcová někde lítala, přesněji myla veřejné prostory, jak nám sdělila záhadná stařena. Také nám řekla ať si jdeme postavit stan a zaplatíme poplatek později. To jsme také učinili. Když jsme pak platili poplatek, byl až směšně nízký.

- 86 -

Jelikož nám autobus jel až za hodnou chvilku, jak jinak, zkusili jsme stop. Kupodivu jsme měli štěstí. Zastavili ním dva chlapíci z Austrálie a svezli nás mnohem dál než jsme očekávali. Jejich příběh je také zajímavý, prý jedou po Anglii a zkouší si vždy najít nějakou práci. Auto koupili od chlápka na letišti za kilo, sice nejspíš bez papírů a asi kradené, ale proč ne. Ono zase nebylo tak fit, speciálně při startování. Když nás tedy vysadili na parkovišti, začali jsme stoupat do kopců. Tedy vysadili nás na trochu jiném parkovišti, ale to nevadí. Začali jsme tedy stoupat do kopců. Chtěli jsme se jen tak pokochat přírodou a tak jsme zvolili jednoduchou cestu k nedalekému jezeru a zpět. Bylo nádherné počasí a tak cesta hezky utíkala. Když jsme sešli do vsi, odkud jsme se chtěli dostat zpátky, stařenka nás u autobusové zastávky informovala, že chceme-li jet autobusem, že máme smůlu, protože žádný nejezdí. Jen ten ranní a ten dávno ujel. Chvilku jsme s ní klábosili a pak šli zkusit stop. Zkusit je přesně to slovo. Po dlouhé chvíli jsem vyměknul a přes turistickou kancelář zjistil číslo na taxi. Tím jsme se dovezli do města a pak šli do kempu pěšky.

Skotsko – úterý Inu zapakovali jsem náš přístřešek a šli na zastávku. Autobus jel o deset minut dříve a tak když jsme přicházeli zrovna odjížděl. Avšak pochopil, že chceme na palubu a znovu zastavil. Ve městě jsme vyčkali na autobus, který jel do Fort William. Kolem čtvrté hodiny jsme tam byli a nečekaně jsme chytili autobus ke kempu pod horou Ben Nevis. Autobusák neměl drobné a tak nás nechal jet zadarmo, ale prskal. Zase jsme Trossachs - národní park nebili jediní, další příchozí chtěl platit dokonce dvackou. Kemp pod Benem je ohromný a asi nejlepší co jsem kdy viděl. Čistý a hezky upravený. Jen tam dost prší. Což ale není nejspíš kempem. Tak zde jsme se ubytovali na dvě noci. Po postavení stanu jsme se vydali na procházku na nedaleký Kraví kopec. Sice nás zahnala průtrž zpátky, ale jak přestala skutečně jsme vyrazili. Z kopce je krásný výhled na město Fort William a horu Ben Nevis. Městečko ležící pod námi je hezké, ale malé. Nové čtvrti jsou už přísně moderní a jediné co zbylo z pevnosti Fort William je kus zdi vedle kruháče. Z Kravího kopce je to hezky vidět. - 87 -

Cestou dolů jsme si nasbírali něco hub do polévky. Bylo jich tu nepočítaně a hned u cesty. Večeře tedy měla i tuhou složku. Jenom okolní lidé na nás nevěřícně hleděli. Při vaření večeře se na nás slétly pakomáři. Ty jsou považováni za postrach Skotska, protože sežerou každého a až na kost. Průvodce radí použít repelent, což mi připadá neefektivní a nebo nosit světlé barvy, což funguje. Bohužel jsem měl jen černý svetr a šedé kalhoty. Zatímco Dáda poklidně večeřela, já se oháněl veškerými končetinami, zahalen do ručníku a klející do „sviní rohatejch“ či „psů strupatejch“. Podotýkám marně. Ohlodanej jsem ještě teď a při Ben Nevis z Kravího kopce vzpomínce na ta šedivá malá poletující stvoření mi začne vřít krev. Jediný, kdo z toho něco měl byli lidé u sousedních stanů, kteří byli vybaveni repelenty, skládacími židličkami a plechovkami piva a nadšeně sledovali hňupa s ručníkem ne hlavě , kterak hystericky pobíhá po kempu a cizojazyčně kleje. Inu alespoň jsem jim nahradil televizi.

Skotsko – středa – Ben Nevis Ráno, při své tradiční ranní, půlhodinové procházce na toaletu jsem zjistil, že počasí stojí za starou bačkoru. Popravdě jsem přes mlhu skoro nenašel záchody. Při cestě zpět se mlha trochu trhla a ukázalo se, že jde pouze o inverzi. Nicméně nad ní byl hustý koberec mraků. „Inu není čas na hrdinství“ řekl jsem si a vytáhnul Dádu. Zprvu něco breptala o nepřízni počasí, ale za nedlouho toho nechala. Asi mi opravdu věřila, že se to roztrhá.

Pohled do údolí při zdolávání Ben Nevis

Cesta začínala u hostelu a překonávala horskou bystřinu po dřevěné lávce. Začali jsme pozvolna - 88 -

stoupat po chodníčku vzhůru. Po pár set metrech jsme se připojili na hlavní stezku, která začíná u turistického centra. Bylo ještě časně a tak na cestě nikdo nebyl. Jelikož se nám šlo lehce brzo jsme dohnali pár turistů jdoucí před námi. Bylo to zhruba ve chvíli, kdy jsme se dostali těsně pod mraky. Jak už to tak bývá, s příchodem mraků nám začal ustupovat výhled a nahradilo ho tradiční sychravé mžení, které není na pláštěnku, ale po pár hodinách promočí všechno. Cesta se docela vlekla, protože absence pohledů do údolí a přítomnost vody, dělá z výletu jen nudnou rutinu kladení nohou před sebe. Nicméně po pár hodinách se kopec začal rovnat, až se z ničeho nic přeměnil v placku. Šli jsme tedy dále po cestě a po chvíli jsme rozeznali siluety ruin staré meteorologické stanice. Vedle je i nouzový přístřešek pro turisty. Je sice postaven na takové mohyle, nicméně je tak pro jednoho, možná dva hodně promrzlé turisty. Být tam ve více lidech už opravdu musí být nouzové řečení. Když už jsme na vrcholu byli, spáchali jsme vrcholové foto, které by se dalo zfalšovat v kdejaké prádelně. Aby to alespoň k něčemu bylo, dali jsme si na vršku svačinu a pak jsme se bez zbytečného otálení vydali na sestup. Cestou dolů jsme potkli nějakého Čecha, který nás poznal podle hašteření Dády, která se zlobila na slečnu, jenž měla stejné kalhoty. Chvilku jsme se s tímto chlapíkem bavili a pak jsme pokračovali v sestupu. Chlapík pracuje v Londýně ve škole pro pomocné děti. Trochu jsem se ho vyptával na pracovní podmínky, ale spíše se mě snažil odradit, kůly vysokým cenám za všechno. Informoval nás, jak se lze dostat legálně do Austrálie a pracovat tam. Tedy jeden z partnerů odcestuje na studenské vízum a studuje tam a druhý za ním po nějakém čase přiletí na partnerské vízum. Tento druhý příchozí již může legálně pracovat. Což se mu líbilo, protože přítelkyně půjde do školy a on do práce. Jelikož, jak se nechal slyšet, má již školy plné zuby. Několik dalších hodin jsme se prokousávali mlhou dolů. Nebylo to zase tak hrůzné, jak se to jeví. Prostě nuda. Dáda si stěžovala že jí utíkám a tak jsme se lehounce courali. Celý výstup nám trval přibližně sedm hodin a když už jsme konečně dostali dolů měl jsem toho plné kecky také. Naštěstí bylo dost hnusně tak nás ani netrápilo, že jsme si zalezli do stanu, udělali čaj a snědli hutný pokrm z kiosku. Ono nám nic jiného nezbývalo, protože když jsem se pokusil uvařit něco s rajskou konzervou dopadlo to katastroficky a výsledek přečkal veškeré očekávání, jelikož se to opravdu nedalo žrát. Něco tak kyselého se nedá vytvořit ani z čisté citronové šťávy. Tu pachuť nepřehlušilo nic. Snědl jsem toho půl ešusu a pak měl co dělat, abych za pomocí jogínských triků zahnal útěk potravy z břicha. Proto jsem svolil s nákupem pokrmu, který sice nebyl stylový, zato trochu jedlý.

Na vrcholu Ben Nevis

- 89 -

Skotsko – čtvrtek – cesta k ostrovům Čtvrtečního rána nás vytáhlo ze stanu slunce. Nakonec proč ne, přece se nebude obtěžovat svítit, když je to potřeba. Dáda neocenila mojí poznámku, že nám alespoň nebylo vedro a že jsme si nespálili rypáky a raději šla páchat ranní hyenu. Když jsme si zabalili, zjistili jsme že autobus akorát ujel. Tak jsem zavelel k pěšímu přesunu do města, za což jsem posléze byl odsouzen k nákupu občerstvení, které obecně zajišťovala Dáda, jenž bohužel vyhlásila stávkovou pohotovost. Dobrá věc byla, že autobus do vsi Mallaig jel za pár minut. Cesta k ostrovům, jak se tato část silnice nazývá, se dá rozdělit do dvou úseků. První je hezká prostorná silnice, kličkující po údolích, průsmycích či březích tmavě modrých jezer. Druhá část je již u moře a rozhodně není prostorná a vede hustým lesem po srázech a stržích. Řekl bych, že jedno auto se sem vejde akorát. To znamená, že autobus se sem nevejde, pokud nechce kosit zrcátky okolní faunu. Problém nastává, když se v protisměru vynoří auto, nejlépe v zatáčce. To se řeší pomocí „passing place“ tedy místa k vyhýbání, kterých je sice dost, ale žádné není v těch inkriminovaných zatáčkách. Speciálně v těch opravdu nepřehledných. Takže autobus bliká, troubí a couvá, snažíc se probíjet k cíli své cesty. Nejdojemnější obrázek tvořil mladík, který celou cestu statečně držel krabici piv, aby nebyly moc napěněné. Když si však chtěl obléci bundu, poprosil kolegu, aby na ně dohlédl, tedy aby mu neupadly. Ještě než dozněla odpověď: „v pohodě“ autobus sebou cukl a krabice udělala kotoul přes opěradlo sedačky. Piva přežila, ale zoufalý smrtonosný pohled toho mladíka mi zůstal v paměti. Městečko Mallaig je konec silnice. Je zde přístav pro trajekt a pár rybářských škunerů. Opravují se tu lodě, protože je tu ta silnice. Je zde pár obchůdků, hotýlků a restaurací. Autobus zastavil na hlavní třídě. Řidič s námi chvíli klábosil a řekl nám o hostelu, který je dobrý. Jelikož jsme chtěli vidět jeden z malých ostrovů, zašli jsme do turistických informací, které jsou spíše kavárna a prodejna suvenýrů. Nicméně byli tam i odjezdy trajektů a jejich ceny. Jelikož všechny dnešní odjely, rozhodli jsme se zůstat zde. Zašli jsme do hostelu a zeptali se na místa. Babka chvíli čučela do notesu a pak řekla že místo má. Sice prý je beznadějně rezervovaná, ale že občas někdo nepřijde. Nakonec jsme na pokoji spali, místo osmi, čtyři.

Mallaig - přístav na konci silnice

Skotsko – pátek – Skye Díky cenám za přepravu na malé ostrovy, jsme se rozhodli jen pro celodenní výlet po okolí Mallaigu. Jelikož je ale spojení z tohoto města dost mizerné a autobus, jenž nás dovezl sem je jediný spoj po silnici a navíc město opouští pouze velmi brzo ráno a pouze pondělí až pátek. Rozhodli jsme se navštívit ostrov Skye. Druhou variantou je vlak, o kterém jsem z důvodů ceny vůbec neuvažoval, ale zase jsme se mohli projet po viaduktu, který je znám z pohádky Harry Potter.

- 90 -

Tak tedy rozhodli jsme se, že se ještě podíváme ne ostrov. Jde to snadno, stačí zajít do kanceláře, zakoupit, za tučné jízdné, jízdenku a nastoupit na trajekt. Lodička za necelou hodinu zdolá úžinu a vysadí nás na ostrově Skye. V samotném přístavu není vůbec nic k vidění, pouze silnice a autobus. Autobus je dobré znamení, protože odsud jede pouze tento a to jen párkrát v návaznosti na trajekt. Tento exemplář autobusu mi připomínal stroje které jsem potkal v Rusku. Především mládím a Já a Dáda technickým stavem. Nakonec dokonalou iluzi ruského vehiklu dokonala čertovská jízda po úzké silničce, což jsme podtrhli tím, že jsme si sedli na zadní sedačky. Bylo to super, nikdy bych nevěřil že autobus může létat a tento byl asi kouzelný, protože občas i plaval. Za to mohla krátká průtrž mračen, která vytvořila ze silnice rybník, na němž se alespoň přestali pást ovce. Takže autobus se řítil cestou necestou, zvedající za sebou vlnu cunami, která sprchovala okolostojící ovce, které se chtěli uchránit před promoknutím odspoda. Marně. Autobus nás vysadil ve vesničce Broadford. Přesněji na jejím okraji. Protože pršelo a měli jsme hlad, zašli jsme do hospody. Dali jsme si polévku, která byla utvořena ze zeleniny a byla odporně sladká. Hodili jsme do ní spoustu soli a máslo a pak se dala sníst. Já si ještě dal místní černé pivo, které bylo vysloveně odporné, ale podle toho se zde nejspíš hodnotí strava, protože polévka byla zprvu také odporná. Když jsme se do syta najedli hnusné polévky a piva, odebrali Přístav na ostrově Skye jsme se na zastávku autobusu, protože jsme chtěli vidět Eilean Donan Castle, který leží nedaleko Dornie. Autobus jsme chytli a dostali se do něj, ale řidič na nás nejspíš zapomněl a tak než jsem se vzpamatoval, odvezl nás asi kilák za hrad. Tak jsme se prošli. U hradu jsme se informovali o návštěvních hodinách a jelikož jsme měli druhého dne dost času a dnes skoro žádný, zeptali jsme se na kemp. Prý je jeden kousek po silnici naproti hotelu za mostem. Drželi jsme se rady a našli prostranství, kde stáli dva stany a tři karavany a cedule, která hlásala, že si máme postavit stan a že se poplatek vybere během večera. Tak ok, postavili jsme stan a pak se dlouhou dobu smáli německému páru, kteří několik hodin dělali totéž. Jejich stan byl velký jako náklaďák a obydleli jej párem postelí, několika židlemi, skládající skříní a truhlíkem s křovím. Dále mě lezl krkem zajíc, který se necelých pět metrů od stanu vykrmoval čerstvou květenou a já jej nesměl nakrájet do polévky. Vše podtrhl drzý pták kradák, který si přistál tak blízko, že mi mohl sežrat nudle z lžíce. Vlastně ne, zlatý hřeb tohoto kempu byla strážná baba, jenž se co půl hodinu - 91 -

přiharcovala ve svém Fordu, třikrát objela tento ohromný kemp, který připomínal drobounkou zahrádku a každého baba stáhla o tři libry. Baba tak vlastně tvořila jediný dopravní ruch v kempu, zato ale svědomitě. Já jsem se po západu slunce rozhodl jít ukořistit pár nočních fotek hradu. Dáda zůstala vařit čaj. Já slibujíce návrat za deset minut jsem zmizel ve tmě. Hrad byl v tu chvíli ztékán oddílem fotografů, jak to okomentoval tlustý chlapík, který měl podobný úmysl. Nazval jsem si jej „Buřt“ protože ve světle odraženém od hradních reflektorů tvořil siluetu sudu. Další fotograf byl asiat a toho jsem si nepojmenoval nijak, protože pořád fotil a při tom ležel na zemi popřípadě visel na lampě. Hrad jsem si tedy lehounce prohlédnul ve tmě, udělal mnoho fotek a přišel o mnoho později než bylo deset minut.

Eilean Donan Castle v noci

Eilean Donan Castle ve dne

Skotsko – sobota a neděle– návrat z hor Ráno jsme se v klidu sbalili a šli ku hradu. Dádě jsem vyprávěl co se mi přihodilo včera večer, protože když jsem dorazil, spala jako dudek. Uschovali jsme si batohy na vrátnici hradu a šli dovnitř. Hrad byl pobořen v roce 1719 Španěly a znovu postaven mezi lety 1912 až 1932. Takže nejde říci, že je úplně původní, ale není špatný. Vně hradu je expozice jak z jeho historie, tak z ukázek života meziválečné smetánky. Škoda jen, že vstupné není příliš přívětivé. Další kapitolou byla cesta autobusem do Glasgow. Autobus odjížděl kolem čtvrté a na autobusák přijel po jedenácté. Ještě jsme si stihli skáknout k taliánům na pizzu a byl šmitec. Chvilku jsme se vybavovali s podnapilou mládeží a pak šli zevlovat zpátky na autobusák, jelikož sehnat nocleh bylo nemožné. Noc docela hladce utíkala, nebyli jsme sami a nevypadalo to tam nebezpečně, přesto jsme se střídali v bdění. Nedělní ráno jsme se posilnili kávou a nastoupili do autobusu. Měli jsme mnoho hodin na to, - 92 -

dospat co jsme v noci probděli. Počasí bylo nevlídné a tak to ani nevadilo. Abych se přiznal osmi hodinová cesta mi utekla jako voda, protože jsem bděl sotva hodinu. Přestupovali jsme v Birminghamu, takže jsme viděli i místní architektonickou perlu, tudíž budovu která má tvar ožvýkaného bonbónu. Další cesta byla do Oxfordu a z Oxfordu do Shirvenhamu, kde nás vyzvedla Francis a Sam. Co říci závěrem? Především jsme měli neuvěřitelné štěstí na počasí. Asi bych se ani nedivil, kdyby byl tento týden vyhlášen týdnem sucha ve Skotsku. Další věcí jsou ty dotěrné pakomáří stvůry, před nimiž není úniku. Až příště budu plánovat další výpad do Skotska, budu počítat s autem, bez něj to je jako bez ruky. A s ním jako s koulí u nohy. Nicméně hodlám si sbalit batůžek a přejít si co největší kus hor, protože jsou nádherné.

23. září 2006 Taková všehochuť a vlastně nic Opravdu všeříkající nadpis, co? Za tohle by mě měl někdo pochválit. Ale nakonec bych rád povídal o tom, co se mi stalo a protože to není na pořádnou kapitolu, sfouknu to jedním dechem. Prvně, kde jsem teď. Jsem u Dády doma a hlídám děti. Přesněji jedno dítě a jako svědomitý děckohlídač či chůva nemám nejmenší tušení kde je. Asi se poflakuje někde po suterénu, z oblasti kina je slyšet podivný ruch. Bude nejspíš tam. No ale proč jsem tu? Jelikož Dáda je na profisitingu a je její volný čas, tak si její domácí vzpomněla na mě. Jsem tu a hlídám. Nejprve jsem tedy uklízel obývací pokoj pro hosty, tedy pro mě a Dádu, protože nemohu sedět v bordelu. Já abych už vše objasnil se rozhodl pro následující postup. Odejdu od Jane. Přestěhuji se sem k Frances, která má jeden pokoj nevyužitý. Budu jí platit něco za uskladnění sama sebe, čili nájem a také něco co projím. Vydělávat si budu, jak budu umět. Ale práce je tu v okolí mraky. Pravda přijdu o auto, ale buď si koupím vlastní, nebo budu trénovat svaly na bicyklu. No a když už jsem s tím přišel, Frances rovnou obětovala jídelnu, která se naposledy využila na vánoce a to ještě né loňské. Také podle toho vypadá. Nicméně jsem právě zabil poslední osminohou příšeru, která místo much už dávno loví kočky a mohl jsem začít psát. Dům Frances není zase tak ohromný, obsahuje pět ložnic, tři koupelny, čtyři obývací pokoje Rozuměj jeden obývací pokoj, jeden náš, předělaný z jídelny, jeden dětský s bordelem a pak již zmiňované kino, které je sice hezké, ale v kanapi se nachází více zbytků z oběda než je v lednici a tak se tam tvor s minimálními nároky na hygienu neodváží. Kino je také ve sklepě kde je strašná kosa, to asi aby se potraviny uskladněné v kanapi nekazily. Ještě je ve sklepení diskotéka a prostor pro pracovnu, který se objevil náhodou při vykopávkách. Tedy při úpravách sklepení se našla zazděná místnost. Ke vší smůle bez mrtvoly i bez pokladu, prostě propadák. Dům ještě obsahuje další dvě pracovny, jednu soukromou pro Frances a pak jednu veřejnou s počítačem. Soukromá obsahuje tolik bordelu, že se v ní nedá dělat nic. Toto vše je vtěsnáno do třípatrového domku který nedávno oslavil stovku. Jo tři patra plus to sklepení. Kdyby zde nebylo tolik nepořádku, bylo by to krásně bydlení. No a já se sem prostě nastěhuji. Kdy? To nevím, Jane jsem oznámil tuto novinu už před třemi týdny a její laxní přístup k věci mě asi donutí k radikálnějším krokům. K tomuto tématu se váže ještě jedna historka. Když jsme dělali v domě Frances drobné přesuny nábytku, nastal problém, přesunout z nejvyššího parta kanape do obývacího pokoje, čili o dvě patra níž. Na tento úkol jsem by zvolen já a Neil. Nejde o nic neobvyklého, často se přesunují kousky nábytku po domě, ale tentokrát mě překvapil zvolený postup přesunu. „Přece se s tím nebudeme vláčet ze schodů, když to pojede samo“, konstatoval Neil a šup kanape se řítí ze schodů dříve než jsem stačil říci „fň“. Naštěstí, tedy vlastně bohužel, se kanape zaseklo tak bytelně, že trvalo hodných pár okamžiků než jsme jej vyprostili a tak jsme podobný postup na druhých schodech - 93 -

neopakovali. Ale nakonec jsem živ a zdráv, kanape se zdá být také celé no a zeď se do stěhování nepočítá. Ta také vypadá. Asi jako kdyby někdo hodil ze schodů kanape.

15. října 2006 Cože, to už je 15 října? Tak to jsem zaspal skoro měsíc.

Co se to událo Od posledního zápisu se toho událo docela dost, ale nejdůležitější věc je, že jsem se konečně přestěhoval. U Frances bydlím druhý den a zase jsem dostal chuť napsat pár řádků, takže se mi zase začíná vracet chuť do života. Až teprve teď si dokážu uvědomit z jakého pekla jsem utekl. Popravdě ještě pár měsíců a asi by mě přestalo bavit se nadechovat a vydechovat. To bylo asi to poslední v čem jsem se nelišil od lidí. To že jsem skoro nejedl a nepil mi už divné nepřišlo. Pracovně jsem si tento stav nazval „otrokem ze své vůle“. Od Jane je hezké že umožní lidem dostat se do Anglie, ale z jejího pohledu jde o velmi levnou pracovní sílu a na nějaké dobré úmysly z vysoka kašle. Je to jako otevřít někomu bránu a na nohu přikovat kouli. Tedy děkuji Jane a sbohem. Když jsem zase ucítil v žilách krev mohu se konečně podělit s několika zážitky. Prvně Dáda tu měla na týden rodinu a já fungoval jako průvodce. Například po Londýně. Jelikož jsme na prohlídku tohoto městečka měli sotva den, spokojili jsme se s nejdůležitějšími památkami. A pak zase frčeli domů. Cesta vlakem jako vždy neuvěřitelně zdlouhavá, protože jsem měli dvouhodinové zpoždění. To nicméně bylo v období temna. Důležitý mezník nastal při cestě z Hungerfortu, kde jsem Jane vyzvedával po práci. Měla přijet už v pondělí, ale byla líná a tak přijela až ve čtvrtek. Harmonogram nakopanej jako blázen, ale co chceš, otroku? Nicméně Jane sama se mi pochlubila, že dostala email od agentury s nabídkou nového zboží. Tedy novými nevolníky. Ještě téhož večera jsem je prolistoval a i když jsem byl dohodnutý s Ladou, že zajdeme na pivko, rovnou jsem vyvoleného jedince kontaktoval. Jmenuje se Stanislav Martonka, žije na Slovensku nedaleko Partizánského. Mimo několika pitomých otázek jsem se ho hlavně zeptal, kdy může přijet. V pondělí. OK Pak jsem jel s Dádou a Ladou na pivko do Faringdonu, tam jsme byli spolu s jejím kamarádem Kamilem, který pracuje společně s jedním angličanem a dělají všemožné práce. Lada je nazývá Pat a Mat, jako z toho večerníčku A je to. Byl to opravdu fajn večer, ale já už měl hlavu plnou odjezdu od Jane.

Stano V pondělí jsme se měli se Standou potkat nejprve ve Swindonu, pak v Oxfordu a nakonec zase ve Swindonu. Spojení z letiště je mizerné a tak přijel v půl druhé ráno. Škoda, že jsem na něj čekal od půlnoci. To byla také sranda. Tedy nebyla, docela jsem měl bobky. Nádraží ve Swindnu je asi tak bezpečné jako Sharewood na Wilsoňáku a matloch kterej tam o půlnoci stepuje v černým kabátě je nenápadnej jako hovno na kravatě. Naštěstí mě všechna pochybná individua míjela, bez větších problémů. Až na jednoho. Nejdřív jestli nemám cígo. „Hele nemám, nekouřím.“ Zněla moje odpověď. Pak jestli nemám 20 pí, na to cígo. „Hele nemám, mám prachy v autě.“ byla má druhá odpověď. Možná to není fér, ale nerad se bavím o půlnoci s kýmkoli kdo se bezcílně potlouká po ulicích. Po pár minutách se individuum ukázalo znova. „Hele našel jsem krabku na ulici, nechceš jedno?“ S úsměvem prohlašuje a nabízí mi z úlovku jednu trofej. „Tak toho už se nezbavím“ Myslel jsem si. A nezbavil. Nakonec to nebylo tak strašné. Byl to profesionální komparsista, který nemohl spát. Bavili jsme se o spoustě věcí, třeba že dnes večer hrál s kapelou v tom rockovém klubu kam - 94 -

jsem chtěl zajít a nikdy nezašel. Ať tak či onak, děkuji mu za příjemněji strávené chvíle, než čekání se staženým zadkem. Bavil se se mnou až do příjezdu autobusu National Expres, ve kterém seděl Stano. Stano je mladík, kolem dvaceti, který po škole pomáhal otci s autodopravou. Má spoustu zkušeností v tomto oboru a na můj podnět si přivezl počítač, o kterém také ví dost. Takže jsme strávili týden hraní her a málo spánku. Což byla příjemná změna po těch měsících strávených ve zlaté kleci. Když já jsem šel do práce, odložil jsem Stena u Dády, která se zase starala o Petru, jenž byla první au-pair u Frances. Takže spolu zajeli do Swindonu na nákupy a podobně. Steno má velmi zvláštní přístup k novým věcem a velmi vulgární mluvu. Fakt, že si řidiči za všechno děkují ho doslova fascinoval, stejně jako osvícené dopravní značky a fakt, že se zde vůbec netroubí a když už, tak jde o ohrožení života. To znamená, že v jednom kuse klel a já se málem potrhal smíchy. V autoškole se ptal, kdy se tu v autě svítí a jako odpověď dostal, že když potřebuje. No a zde je naprosto běžné že v průtrži mračen a za smetanově hustou mlhou se světla nerozsvěcují, speciálně, je li barva auta černá nebo hodně nevýrazná. V mlze třeba stříbrná. No a já věčně slyšel pouze: „Pre boha pozeraj toho kokota, ma jebne“ a hodně podobných výrazů. No a když jsme za slunečného počasí potkali auto které svítilo i mlhovkami, bylo hotovo. Od té doby, mě ponoukal v noci nesvítit a ve dne používat zásadně dálkovky. No a jak se psisky? V kolik že se krmí? Na to seru, nakrmím je, pak je zavřu a ať se třeba poserou, nakonec to uklidím. Přece se s nimi nebudu otravovat. Myslím, že buď se Jane zblázní, nebo ho vyhodí, ale jinak má naprostou pravdu a držím mu palce.

16. října 2006 Jak to teď vypadá? Momentálně je pondělí večer, udělal jsem veškeré dnešní povinnosti a teď dřepím u pc. Je to opravdu o mnoho lepší pocit než když jsem se musel starat o čokly. Ráno jsem si zašel do práce a ve tři jsem byl zpět. A od té doby se vlastně poflakuji. Ale chci si jen udělat krátké prázdniny. No ale nejlepší byl poslední týden, Jane se asi ani nesnažila ze mě sedřít kůži jako z předcházejících nevolníků, jen jsem musel udělat veškeré kraviny, na které se čtyři měsíce nikdo nepodíval. Například zahradní židle odnést do kůlny, schovat gril a klec na psa. To vše jsem byl donucen udělat před snídaní, ale už jsem na to házel bobek a odstřihával metr. Pak konečně nastal ten pátek, kdy jsem se mohl zdekovat. Jane zářila jako sluníčko a pořád kňučela, jaký jsem poklad a jak jsem super a kdo ví co ještě za podobné kecy. Tak jsem jí pumpnul o šek s poslední výplatou a jal se zpakovat. Domluvil jsem se s Dádou, že pro mě zajede, abych se sem nemusel už vracet. To se moc nepovedlo, protože Jane měla návštěvu celý víkend a poprosila mě, jestli bych nevzal Standu s sebou. No nebyl v tom problém, u Frances byla zrovna Petra a byla uspořádaná jakási párty a jeden hladový krk se tam ztratil. Standa je dobrý společník a opravdu jsme se místy popadali za břicho. No a na oplátku ráno jsme se popadali za hlavu. Sobotní den byl ve znamení oživlých mrtvol. Zahráli si Monopoly, což je obdoba hry Dostihy a sázky. Vlastně česká verze je kopií této. Se Standou bylo o zábavu postaráno, věčně neměl ani kačku a všechny ulice pod hypotékou, ale asi by nakonec vyhrál. Nevyhrál jen proto, že jsme jeli do nějakého fitnes centra s Dádou a Markétou. Já původně chtěl jen zajet pro ropu a mít to z krku do půl hodiny, ale Standa chtěl sehnat Dům Frances - 95 -

šlapky, tedy to co nazýváme bačkory a Markéta asi taky, nebo já nevím co, takže jsme se zdrželi parádně a já nakonec jen odvezl Standu domů. Domů to vypadá snadně, ale jak se dostat do Bishopstone, když nemám auto. Inu busem, řekl jsem si. Dokonce jsem si i na náměstí zastavil a jukl se kdy jede kakabus, nicméně když jsem se pak u Standy juknul na telefon, neměl v něm žádný kredit. Rozhodl jsem se tuto záležitost vyřešit. Když jsem pak namátkově zkontroloval hodiny, zmizel jsem z pokoje jako čertíček na pérku. Bylo asi osm minut do půl čtvrté, přičemž autobus jel ve třicet tři. Naštěstí jsem si hrál s telefonem a smazal si čas. Takže jsem z toho kopce upaloval jako blbec. Rok sedím na zadku a teď běh. Myslel jsem že umřu, ale bohužel, neumřel jsem. Já totiž zásadně neběhám a už vůbec ne na dopravní prostředek. Vždy si raději počkám na druhý. Jenže tady druhý jel za dva dny, což mi přišlo trochu dlouho. Tak jsem mazal jako, již zmiňovaný, blbec. Doběhnu do autobusu, ani mluvit jsem nemohl. Vykoktal ze sebe název vesničky, zaplatil dostal lístek, posadil se. A nic. Autobus zde čekal ještě dobrých patnáct minut. Když se autobus rozjel, připadalo mi to opravdu jako celá věčnost, seděl jsem tam já a dvě babky. V Anglii se veřejná doprava opravdu vyplácí. Nakonec jsem vystoupil v Bishopstone a k mému úžasu se moje nohy neulomily. Bolely však jako čert. Večer jsme měli dohodnutou práci u Ufingtonu. V místním „kultůráku“, tedy village hall, se sešla místní smetánka na „politickou party“. Nevím proč tomu dali tak směšný název, ale šlo o sázení na koně. Respektive pouštěli si staré dostihy na videu a sázeli po libře, na vítěze. Nicméně neuvěřitelně se u toho řezali. Já zprvu prodával víno. Dáda měla na starost jídlo, které si hosté sami uvařili, vždy pro celý stůl a pak se zde pouze přihřívalo. Abych to zkrátil, Dáda nakonec umývala nádobí a já jej utíral. Práce vskutku vypečená, ale zase dobře placená. Bohužel jsem tu zkysli do jedné v noci.

21. října 2006 První týden Tak jako každé pondělí jsem měl v plánu přivydělat si na cleaningách. Jelikož jsem pozbyl auto, musel jsem znovu usednout na kolo. První den to byla sranda, říkal jsem si jak si mohu krásně vychutnávat krajinu a podobně. Podruhé to už taková krásná projížďka nebyla a po třetí jsem poprosil Dádu aby mě do práce odvezla. Sice to nebylo z lenosti, ale bylo to mnohem dál a do většího kopce. Abych nezapomněl, byl jsem u Elizabeth a natíral jí okna a kuchyňskou linku. Původně to měla být jen ta linka, ale když bylo tak hezky, natřel jsem i okna. Sice ne z vlastní vůle, ale natřel. Bohužel tou barvou na interiér, takže opravdu jen dočasně. Nicméně já si to nevymyslel. Je to totiž opravdu paradox, já jsem ve skutečnosti strašně nešikovnej člověk, ale angličanům tvrdím, že všechno zvládnu a oni mě za to i platí. Tuhle jsem u Elizabeth zatloukal hřebík na obrázek a abych nekecal, z pěti ran šli tři do zdi. Ta byla čerstvě vymalovaná a já tam přidělal tři krátery. Obrázek naštěstí všechno zakryl, ale když nakonec Elizabeth přinesla takovou proutěnou kravinu, co se také věší na zeď, řekla, že raději použije tu modrou plastelínu, že by ty díry byly vidět. Stejně jsem v tom nevinně, má takové směšné kladívko, až mám podezření, že to ani kladívko není. On ten hřebíček je asi stejně velkej. No a jak se pak mám já, takovej pidloň, trefit. Nicméně natírání mi jde. Pochopil jsem, že účelem natírání je nanést tekutinu, čili barvu, z plechovky na natíranou plochu. K tomuto účelu slouží takový pochybný smeták, jenž se nazývá štětec. Problém je, že barva strašně barví, takže se jí vždy štítím dotknout, protože se mi příčí být zadělanej jako dobytek. Moje zručnost však pracuje proti mně a tak je výsledek vždy stejný. Já jsem potřísněn barvou úplně všude, inkriminovaná plocha také a spolu s tím ještě všechno ostatní, jako tabulky skla, zdi, držátka, parapety, podlaha, kočka či pes, je-li nějaký poblíž. A přese všechno mi za to ještě zaplatí. Další věc co jsem prováděl bylo, že jsem pomáhal Frances na zahradě. To znamená, že jsem - 96 -

zakopal rám na vrátka. Bohužel o dva centimetry vedle, než měl stát. Ale jinak precizně, absolutně svisle, měřil jsem to vodováhou. Vlastně šlo o nedorozumění, nepochopil jsem, že vrátka jsou technicky uzpůsobená na otvírání na obě strany a tak jsem je zakotvil tak, že jdou jen na jednu stranu. Tento výklad také není přesný, já to pochopil, ale nevěřil jsem, že jejich technický stav to dovoluje, jelikož Frances je někde našla, vypadá to že na skládce a korozi překryla barvou, takže veškeré hybné prvky jsou jaksi nehybné. Tak došlo k mýlce, protože já nevěřím že se rozhýbou zatímco ona ano. Také jsem trhal pařezy. To je o mnoho lehčí práce, jelikož se dá těžko zkazit. Pařez poznám a i kdyby ne, vytrhnout zdravý strom by se mi asi nepovedlo. Né že bych byl takový salát, ale především proto, že nejbližší strom je přibližně stoletý dub a má průměr dva metry a vysoký je dobrejch dvacet metrů. Jo a když už jsem tak trhal ty pařezy, přišlo tam místní psisko, které se nazývá Sam a jako že bude pomáhat, inu proč ne, když našel nějaký kořínek tak dlouho s ním lomcoval až ho vytáhl. Bohužel já jsem pracoval krumpáčem a to přesně v místě kde měl hlavu a to mě činilo lehce nervózním. Na druhou stranu bych ho pak jen zahrabal a tvrdil že spí. Ale byla by ho škoda, proto jsem mu simuloval myšičku o kus vedle a byl pokoj. Sam je super psisko, až na to, že když občas zdrhne zabije na co Whiskas přijde. „Je to takový náš vrahounek“, tvrdí Frances. Tuhle zdrhnul a zabil prý dvě stě křepelek. To nikdo Frances nevěřil, tak to zmírnila na sto dvacet. Ale od té doby když jde na procházku se psem, nosí láhev whisky, kdyby náhodou potkala farmáře, kterému ty slépky patřili. On ho tehdy přivedl zpátky. Byl celej od krve a vypadal jako vlkodlak. Podobné to bylo, když u sousedů povraždil slepice. Těm se to také nelíbilo, ale Fraces jich pár zaplatila a o zbytku prohlásila, že to jsou její, které jí k nim utekly, takže to je v pohodě. Jo mimochodem vedle okna leží padesát liber jako pojistka na nově zabitá kuřata, čímž se dá v nejkrajnějším případě tišit sousedovic hněv i v nepřítomnosti Frances. Je to tu trochu divoké.

Rodina Frances Asi bych to měl říci popořadě. Frances jakožto paní domu má nad vším jakousi kontrolu. Jakousi myslím spíše obrazně, protože jí vlastně nic netrápí. Určitě ne nepořádek, domácí zoo či jiné vylomeniny. Frances má dvě dcery Sophie a Charlotte. Sophie je asi deset let a je lehonce přidrzlá no a Charlottě je tuším osm let a je hodně podobná Frances. Tedy trpělivá, tolerantní, někdy až moc hodná a podobně. Do zvěřince patří ještě Sam, což je přerostlý kokršpaněl. Pak k rodině patří dvě kočky, jedna se jmenuje Ragu a druhá Whiskas. Sammy

V domě se nachází místnost, kterou přezdívám zoo. Původně to byl pokoj jedné z holek a si jím stále je, ale zhruba polovinu místnosti zabírá klec s činčilami a andulkou. Druhá již natáhla brka a náhradník se zatím nedostavil. Kdysi jsem slyšel i něco o rybičkách, ale asi už se vypařili nebo zapadali pod hromadu špinavého prádla, protože jsem je u - 97 -

ještě nepotkal. Zato jsem potkal blechu. Byla, samozřejmě na té zablešené psí potvoře, což je lepší než v mé posteli, ale stejně. Petra, čili první au pair Frances, jenž tu byla na prázdninách, nás důrazně před blechy varovala. Říkala, že byly doby, kdy hladové blechy útočili ze země na cokoli co se hýbalo a cesta kuchyní bez spreje proti hmyzu byla sebevraždou. Tyto nekonvenční zbraně pomohli převzít kontrolu nad domem, avšak bleší rebelové stále mohou číhat ve spárách mezi prkny nebo v kožichu nějakého teplokrevného monstra. Tím nemyslím sebe, já se myji.

6. listopadu 2006 Greenbridge V pátek se Dáda rozhodla jít cvičit. Jediná cesta do mučírny je autem. Její vozítko v té době sužovala ptačí chřipka, jak jsme neutěšený stav vozu nazvali. Co se tedy nestalo, než, že již zmiňované vozítko zakníkalo, škytlo a vypovědělo službu. Stalo se tak pět metrů před kruhovým objezdem u Greenbridge. Ten je po Magiku druhý nejhorší v okolí. Dáda telefonicky upozornila mě, abych Ragu se slušivím francouzským čepečkem poprosil Frances o radu. Což jsem také učinil. Nescafé Jediné co Frances zmohla bylo zavolat odtahovou službu. Pak mě poprosila abych pomohl Dádě. Odvezla mě tedy na místo katastrofy, svým vozem. Zde již byl odtahový vůz a auto se nakládalo. Človíček, který tak činil, se jmenoval Mark Gray a byl pouze řidičem, nikoli mechanikem, jak nás několikrát upozornil. Protože byl pátek, všichni mechanici měli spoustu práce a nikdo s ním nemohl jet. No a jejich garáž byla asi půl kilometru odsud, tak nás naloží a hodí tam, kde to klucí zkouknou a pokud to bude rozbité, odvezou nás do vaší garáže. No nicméně jsme si dali kávu a po necelé půlhodince povídá Mark, že má pro nás zprávu a jakou chceme slyšet. „Dobrou“ Dáda na to. „Hmm, špatnou stejně nemám, auto je ok“ Povídá na to Mark. Prý vylovili z filtru kolečko listí, houfec pavouků a několik brouků voškliváků. Nyní je podle jeho slov auto schopno provozu, pro příště stačí jenom lehká péče o auto, čili listí na hnůj,pavouky do sklepa a brouky do hajzlu. Poučeni pro příště, naložili jsem se, já i se svojí horkou čokoládou, kterou jsem si právě zakoupil, do vozítka a vyrazili na cestu k domovu. Co čert nechtěl po prvních sto metrech auto zacvakalo, čímž signalizuje odpojení alternátoru, jak jsme se poučili, no a po následujících dvou stech metrech udělal motor pá pá. Dnes již podruhé. Škoda jen té elektriky, takhle nejdou zapnout výstražná světla, no a zrovna zde se nedalo moc uhnout. Kousek před námi byla benzínová pumpa, kam jsme vozítko dotlačili. Tupím angličanům dlouho nedošlo o co se snažím, takže mě asi pět set krát přiskřípli ve dveřích, než jsem auto nastavil naštorc celou vozovkou, čímž i blbcům došlo že zde neparkujeme a na chvilku zastavili.. Je to banda blbců, ale alespoň neumí troubit. V klidu a bezpečí jsme vytáhli propouštěcí protokol z garáže a zavolali tam. Vysvětlili jsem jim že jsme se dostali tak tři sta metrů za garáž ať pro nás přijedou nanovo. Ještě jednou jsme autem uhnuli, protože bylo nešikovně postaveno před vjezdem do myčky. Po pár minutách se ukázal Mark. S úsměvem nakládajíc auto povídá, že se můžeme posadit dovnitř, přece víme kde to je. Opět nás odvezl do garáže a opět jsme si dali kávu. Tentokrát to trvalo mnohem déle a výsledek byl neslavný. Alternátor rozhodně není v pořádku a protože nemají volné místo na opravu, musíme auto přesunout do mateřské garáže. Ta je někde u Goosey. No znovu jsme naložili vozítko a tradá. Cesta byla zajímavá, Mark prakticky nezavřel hubu. Ale povídal docela - 98 -

zajímavě, o sobě a své rodině, o jeho psech, jenž jsou hvězdy přehlídek. Prý poslední přehlídka byla druhé místo v celo-anglickém klání. Před naší garáží jsme složili vozidlo a protože se rozpršelo, čekali jsme ještě ve voze. Markovi se asi nechtělo moc do práce. Nakonec jej ale dispečink přinutil a mi se ocitly na parkovišti. Netrvalo ale dlouho a přijel pro nás Neil. Celá tato zábava zabrala pět hodin a neměli jsme moc sil to komentovat, tak to okomentoval Steno za nás. „Pre boha to jsou majstři.“

Návštěva Buzi baru Jelikož Stano projevil zájem jít se podívat do Swindonu, měli jsme o sobotní program postaráno. Předtím jsme se rozhodli uvařit bramboráky. Jde o nesnadný úkol, jelikož není nemožné sehnat zde všechny potřebné ingredience. Ale například brambory jsou zde velmi podobné jako u nás a fakt, že je Angličani neumí uvařit padá čistě na jejich hlavu. Brambory nemají sklon se rozvařit či nedovařit. Prostě to záleží na době jak dlouho se v tom hrnci čachtají. Problém s bramboráky je pouze v mouce, jelikož Angličani nemají více druhů, proč taky, stejně stěží vědí nač použít mouku klasickou, načež aby si motali hlavy různou hrubostí. Nuže jsme se, přes všechny neshody, pustili do vaření. Recepty byli tři a to proto, že já jsem svůj neuvedl. Neuvedl proto, že jsem si vzpomněl na jíšku a rozhodl se držet hubu, než se celý večer hádat. Stanův původní byl předělán jako koneckonců všechny pokusy o kolektivní vaření. Já nastrouhal brambory. Protože mi množství česneku ani soli nepřipadalo důležité. Když jsme snědli zemiankové placky vydali jsem se do Ashbury. Elizabeth mě lákala na akci do Village hall. Já byl pro. Nicméně jsem zapomněl o čem má akce být. Inu nebudu to protahovat. Bylo to o fotografování. V Ashbury žije člověk, který se zabývá rekreačně focení a tak chtěl něco o tvorbě fotek povědět. Nutno připustit, že fotky má nádherné. Když jsme přijeli do Swindonu, šli jsme, již tradičně, do Savoye. Zde se Stanovi nelíbilo, protože je to prý hlučná a zaplivaná putyka. Po našem ujištění, že je to nejlepší hospoda, kam lze zajít, nebyl nadšen. Když jsme ho jindy vzali do jiné, šil sebou a tvrdil že to také není ono a že chce mladé baby a ne staré fotry. Zpátky k onomu večeru. Okolo půlnoci jsme se sebrali a šli do Malcoache. To je náš oblíbený buzi bar a je to jediný klub, kam se i já odvážím. Ostatní jsou sice heterosexuální, ale bolševická fronta před vchodem které šéfují fašisticky vypadající vyhazovači nesplňují zrovna moje představy o zábavě. Bohužel bylo zrovna období hellowen a tak i v Malcoachi se platilo vstupné. Na druhou stranu bylo uvnitř spoustu zombie a všemožně jinak zmalovaných příšer. Takže docela fajn. Zaparkovali jsme u zadního baru, kde už to žilo. Stano byl jako Alenka v říši divů. Nejvíce ho zaujal postarší návštěvník, který se pohyboval do rytmu hudby, stojíce při tom na obrovském repráku pouze v kalhotách a bílé čepici. Stano to okomentoval prostě: „Pozeraj teho majstra tam. Gatě na půl žerdi, jen si drží vajce. Boha jeho!“ Stanův úsměv povadnul až ve chvíli, kdy si na něj vzpomněla matka příroda. „Chlapina, pojď se mnou na záchod, já se bojím.“ Vyloudil ze sebe nejistým hláskem. Inu nevypadl, že žertuje, tak jsem šel. Když tam tak postávám a hlídám, připotácí se ke mně silně podnapilí chlapík a ptá se: „Ty jsi teplej?“ „Ne“ odpovídám. „To je moc dobře kamaráde, já se už bál, že jsem tu jedinej.“ Pokračoval mladík. „Ale támhle ten možná je“ A ukázal na nedalekého uživatele pisoáru, který se bohužel otočil a tvářil se velice nelibě. Když to mladík zpozoroval, nasadil žalostný úsměv, zamával mu a konstatoval: „Je na čase vypadnout kamaráde.“ Rád jsem souhlasil a protože i Stano už mohl opustit místo činu stáhli jsme se do základního tábora. Aby toho nebylo málo, Stano začal prosazovat teorii, že každý gay jezdí v BMW řady 7 a že by - 99 -

ho mohl za odměnu získat. S touto myšlenkou vyrazil na taneční parket přičemž si prozpěvoval: „Dej mi hi do riti, dej mi ho do riti.“ Na parketu vydržel asi půl hodiny a pak se vrátil s tím, že chlapi jsou zvrhlí. Několikrát mu někdo sáhnul na zadek a bavorák pořád nikde. Nakonec to svedl na jazykovou bariéru a odvolával se na dvě dámy, které si na něj dělali laskominy.

3. prosince 2006 Cesta na letiště Jak plynul čas, přiblížil se den našeho odjezdu. Chystali jsme se na dovolenou v Čechách. Vtipné bylo, že jsme se neměli dostat jak na letiště. Tak jsme poprosili Naila, aby nás zavezl. Odlétali jsme ráno a tak nás nemohla zavést Frances. Odjezd byl v pohodě, ale asi po hodině cesty Frances volá, jestli jsme si všichni vzali klíče. No já i Dáda ano. Nail si vzal své a protože jel jejím autem, tak i její. No a hlavní problém byl, že byla zavřená doma i s dětmi. Dům má mnoho záložních dveří a tak opustit jej není problém, smůla byla jen ta, že Nail zamkl i dveře na verandu, kde měli všichni boty a jediná cesta tam je možná s klíčem. Jak říkám smůla. Nicméně na letiště to bylo asi čtvrt hodinu a pak jen cesta zpět, to by se mohlo dát stihnout. Mohlo, jenže Nail si nejprve dal s námi kávu, což zabralo tak půl hodiny no a pak ještě snídani, což zabralo další půl hodinu. No ani já a ni Dáda jsme neměli odvahu se zeptat, jak to dopadlo, jestli děti nešli do školy, či šli bosky nebo jeli na psovi.

Domove,sladký domove Všude dobře, doma nejlépe. Myslím, že toto lidové přísloví jsem opravdu pochopil až nyní. Ne že by se odkudkoli nevracelo snadno, ale neuměl jsem jej docenit do hloubky. Doma jsem si původně chtěl odpočinout, což se velmi brzo ukázalo jako bláhovost a říkat tomuto počinu dovolená je asi tak výstižné jako nazývat anglické pokrmy jídlem. Takže fakt, že jsem pouze jediný večer nebyl flámovat, což byla pouze shoda náhod a ne úmysl, podporuje teorii, že po dovolené doma je nutná ještě jedna dovolená. V mém případě to znamenalo celý víkend neopustit postel. Ale bylo to fajn. Obzvláště jídlo a pití. Prakticky první věc co jsem po návratu udělal, byla návštěva nedalekého lokálu na smažák a pivko. Moje nenažranost avšak vedla k malému vykolejení harmonického stavu mého zdraví a aniž bych se nadál byly mi odepřeny veškeré požitky, které česká kuchyně skýtá. Abych to shrnul, zkrátka jsem dostal sračku jako bič! Takže místo vepřových žebírek jsem baštil rohlíky, což je, bohužel, stále nadstandard ve srovnání s Anglií. Naštěstí moje břicho se mnou soucítilo a vynasnažilo se co nejrychleji uzdravit, abych mohl pokračovat v pozemských slastech, které naše krmě nabízí.

Jednoho večera Jednoho večera se na mém telefonu zjevilo číslo, které jsem v seznamu neměl. Popravdě takových se zjevovalo hodně, protože jsem předešlý telefon odepsal a ten stávající, nemohu říci nový, protože to je jediné co není, mé telefonní kontakty neobsahoval. Toto číslo bylo ale už od pohledu zvláštní. Především nebylo české. Zmocnila se mě jakási neblahá předtucha, protože předvolba byla slovenská. Když jsem, pln obav, přijal hovor, uslyšel jsem známý, avšak tentokrát né tak veselý, hlas Stena. „Servus chlapina, potrebujem radu.“ Aniž bych stačil vstoupit do rozhovoru pokračoval: „Čokol zdochnul.“ Co se na tohle dá říct? „Si děláš prdel, ne?“ Zněla moje odpověď. „Ne nedělám, leží tam na zahradě, celý vykocený. Poraď, čo mám robit?“ Opravdu jsem byl překvapen. Přiznám se, že jsem čekal prakticky cokoli, jenom ne tohle. Opravdu jsem myslel, že žertuje, tak jsem se chtěl přidat: „No hoď ho přes plot a pak tvrď, že o žádném druhém psovi nic - 100 -

nevíš.“ podle chladu jeho odpovědi mi došlo, že nejde o žert. „Myslím to vážně“ pravil. „A co přesně se stalo?“ Zeptal jsem se. „No jako vždy jsem je nakrmil a pak pustil na zahradu. Asi po půl hodině je jdu zkontrolovat. Stará chrní v pelechu, jako vždy a mladej nikde. Tak jdu na zahradu, volám a nic. Vzal jsem tedy baterku a šel si na to posvítit a pouze vidím jak mu oči svítí. Zase volám a nic, tak jdu k němu a on je tuhej.“ Popisoval mi Stan do telefonu. „A teraz mi poraď čo mám robit.“ Opět zazněla jeho prosba. „Vem ho dolů k veterináři, to je jediné co můžeš udělat. I když to prd pomůže, je to lepší než sedět u televize když Jane přijde.“ Poradil jsem mu. „Ok, dík, tak já valím.“ A telefon se odmlčel. Ještě chvilku jsem čuměl jako míč a pak to řekl Dádě. Teď už i vím jak to dopadlo celé, takže to mohu dovyprávět. Stano udělal co jsem mu poradil. Veterinářku zastihl akorát ve dveřích, což bylo štěstí. Ta si psa nechala tam, že se na něj jukne ráno. Když se vrátil domů, byla už tam Jane, která tuto novinu vzala dost hořce a vyrovnala se s ní po svém. Jak to Stano popsal: „Sťala se jako ťava.“ Po pravdě si nejsem jist významem slova „ťava“, ale dovedu si to živě představit. Druhého dne veterinářka prohlásila, že šlo s největší pravděpodobností o infarkt, což mě u dvouletého psa překvapilo, ale nejspíš je na vině přešlechtění. Jane nechal psíka zpopelnit a zakoupila mu hezkou urničku, která nese jeho jméno na obalu a zapínací igelitoví pytlík vně. Tato urnička je uložena v kuchyni na římse. No a tak končí balada o uličníkovi Regeiem. Reggie

Cesta zpákty

Vše jednou končí a tak jsem se vydali na cestu zpátky. Tentokrát autem, protože nějaké v Anglii potřebuji a doma je, tedy bylo, jedno navíc. Cestu jsem rozdělili do dvou dnů s přespáním v Lohmaru, nedaleko od Kolína, u mého strýce. Na jednu stranu to byla nuda, ale zase ne taková, aby se to nedalo přežít. Schválně jsem zvolil trajekt abych abych se pokochal pohledem na Doverské útesy. Bohužel bylo trochu větrno a tak nás na tom parníku drželi zavřené jako křečky a nemohl jsem si udělat žádnou pořádnou fotku. Jen přes sklo, které sužovali kapky od vln, tedy asi tak ostré jako pohled středoškoláka po pěti pivech. Co se řízení v Anglii týče, není to takový problém. Dálnice vůbec ne, normální silnice také ne, pouze na těch vesnických zkratkách se spoléhám na někoho dalšího, protože odhadu vzdálenost od konce silnice, ne však od protijedoucího auta. Tedy odhadu, ale ne tak, jako kdybych seděl na druhé straně. Jediný problém je předjíždění, prostě tam není vidět. Nedávno jsem potkal náklaďák a po několika marných pokusech jsem se zařadil a sekal latinu, než si rozbít nos. No a pak různé závory a automaty na parkovištích. Ale to je jenom nepohodlné, tahat se z druhého okénka.

- 101 -