UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA TĚLESNÉ VÝCHOVY A SPORTU
Fotbal v Anglii v první polovině 20. století DIPLOMOVÁ PRÁCE
Vedoucí diplomové práce:
Vypracoval:
Prof. PhDr. Marek Waic, CSs
Jiří Dohnal
Praha 2013
Prohlašuji, že jsem závěrečnou diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo stejného akademického titulu.
V Praze, dne 4. 9. 2013
2
Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své diplomové práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.
Jméno a příjmení:
Fakulta / katedra:
3
Datum vypůjčení:
Podpis:
Poděkování: Na tomto místě bych rád poděkoval Prof. PhDr. Markovi Waicovi, CSc. za přínosné konzultace, které přispěly ke zdárnému dokončení této práce.
4
Abstrakt (česky) Tato diplomová práce popisuje vývoj fotbalu v Anglii v 1. polovině 20. století včetně jeho pozice ve společnosti během období obou světových válek
Klíčová slova: fotbalové soutěže, počet příznivců a jejich kultura, fotbal ve světových válkách, ženský fotbal, fotbalové kluby, organizace fotbalu, fotbal a média
Abstract (English) This disetation describes progress of football as a sport in the first half of the 20th century, including his position in society during both World Wars
Keywords: football competition, number of fans and their culture, football in World Wars, women football, football clubs, organisation of football, football and the media
5
Obsah 1. Úvod…………………………………………………….….8 2. Rozbor literatury……………………………………….…9 3. Cíle, úkoly a metodika práce…………………………….14 4. Období před první světovou válkou…………………….16 4.1 Nadvláda severu……………………………………………….16 4.2 Vznik velkoklubů……………………………………………...18 4.2.1 Vznik Arsenalu…………………………………………...18 4.2.2 Vznik Chelsea…………………………………………….20 4.2.3 Vznik Manchesteru United……………………………….23 4.2.4 Vznik Liverpoolu…………………………………………26 4.3 Anglie na mezinárodní scéně, vznik FIFA…………………..27 4.4 Turnaj s příchutí čaje…………………………………………30 4.5 Britský fotbal na OH………………………………………….32 4.6 Podpora fotbalu – historie diváctví…………………………..33 4.6.1 Návštěvnost v číslech…………………………………….33 4.6.2 Kultura fanoušků…………………………………………36 4.6.3 Davové problémy a první katastrofy……………………..37 4.6.4 Nové stadióny…………………………………………….38 4.6.5 Fotbalové písně a chorály………………………………...41
5. Fotbal a 1. světová válka………………………………....43 5.1 Profesionálové na frontu………………………………………43 5.2 Vánoční příměří………………………………………………..45 5.3 Ženský fotbal…………………………………………………...46
6. Období mezi válkami…………………………………….51 6.1 Nadvláda Evertonu a Arsenalu……………………………….51 6.2 Hvězdní hráči…………………………………………………..52 6.3 Herbert Chapman a první moderní manažeři……………….54 6.4.1 Systém W – M…………………………………………...57
6
6.4 Televize a rádio………………………………………………...58 6.5 Fotbalové sázky………………………………………………...59 6.6 Korupce………………………………………………………..61
7. Fotbal ve 2. světové válce a první poválečná léta……...63 7.1 Válečná léta…………………………………………………….63 7.2 Poválečná léta………………………………………………….67
8. Závěr……………………………………………………...69 9. Fotbalové milníky 1. pol. 20. st………………………….72 10. Seznam literatury………………………………………76
7
1. Úvod V říjnu tohoto roku uplyne přesně 150 let od založení nejstarší fotbalové organizace na světě The Football Association. V malé londýnské hospodě vznikl před půl druhým stoletím zárodek hry, která dnes protíná všechny rovnoběžky a poledníky zeměkoule. Po desetiletí oslovuje tento fenomén slavné osobnosti i neznámé jedince, chudé i bohaté, silné i slabé. Má svého prezidenta, vládu, zákony i soudce. Předpovědi o budoucnosti fotbalu, které tento sport provází, se již od svého vzniku povětšinou mýlí. Na konci 90. let 19. století někteří experti předpokládali konec této hry. Důvodem mělo být zavedení profesionalismu, který měl údajně fotbal zničit. Později zase nastaly obavy z technologického pokroku, kdy skalní fanoušky měly vyhánět z fotbalových tribun rozhlasová a televizní sportovní vysílání. Každá změna s sebou přináší vlnu kritiků ze strany konzervativců, kteří nevidí žádný důvod ke změně. Každá doba má své nejlepší hráče a nejlepší týmy a příznivci fotbalu si jen těžko dokážou představit, že může být někdy ještě lepší, než jsou hrdinové jejich éry. Fotbal se ale stále mění. První fotbalové mistrovství světa, které jsem začal jako malý kluk vnímat, se odehrálo v Mexiku v roce 1986. Obdivoval jsem hráče Argentiny a zkoušel je napodobovat. Byli nejlepší na světě a já si kdysi těžko představil, že někdo může hrát lépe. Dnes, když vidím, po téměř 30 letech, jaký fotbal se hrával v 80. letech 20. století, jsem překvapen, kolik je v něm nepřesných přihrávek, taktických chyb, technických i jiných nedostatků. Přes všechny změny, kterými fotbalový vývoj prošel, tu zůstává pořád ta samá hra, při které se utkává jedenáct fotbalistů proti jedenácti. Kdyby přišli fanoušci z 50. let 20. století nebo dokonce příznivci z přelomu 19. a 20. století na dnešní stadiony, určitě by ihned porozuměli, co se na hřišti odehrává. Přesné přihrávky, obranné zákroky, kličky, přešlapovačky, nabíhání do volných prostorů, zákroky brankářů a samozřejmě góly oceňovali fanoušci v hledištích před sto lety, oceňují je dnes a oceňovat je budou i za sto let.
8
Je velice zajímavé a poutavé zjišťovat, jak, proč a kde všechno toto fotbalové pouto vzniklo, jakými nástrahami si tento sport od svého vzniku prošel a jak se se vším, co se mu postavilo do cesty, uměl vypořádat. Fotbal se rozšířil téměř do všech koutů světa. Někde byl vznik a vývoj hladký, jinde byla cesta trnitá. Někde zaujal výsostní postavení ve sportovním dění, jinde musel smeknout a přenechat nadvládu jinému sportu. Jedním z míst, kde platí první případ je Anglie. Už 150 let zde představuje fotbal zdroj zábavy a potěšení pro nespočet příznivců.
2. Rozbor literatury Pro napsání této diplomové práce bylo potřeba vyvinout úsilí a shromáždit co možná nejvíce příslušné literatury. Některé publikace jsem již měl k dispozici, neboť jsem si je pořídil pro potřeby bakalářské práce. Omezit se na čerpání pouze z domácích zdrojů literatury by bylo nedostatečné. K získání zahraniční, výhradně britské literatury, mi posloužila dnešní možnost nákupu přes internet. Zde se dají pořídit jak nové tituly, které jsou ovšem poměrně drahé, tak i starší tituly z druhé ruky, které jsou podstatně finančně dostupnější. Tímto způsobem jsem si pořídit zhruba dvanáct knih, které tvořily hlavní zdroj čerpání diplomové práce. Dalším zdrojem informací se staly knihy českých autorů. Jelikož jsem velký příznivec fotbalu, tyto knihy jsem měl až na výjimky k dispozici ve vlastní knihovně. Některé knihy jsem si také opatřil v městské knihovně a od přátel. Posledním, pro dnešní generaci téměř nepostradatelným zdrojem informací, byl internet. Obrovské množství informací, které lze pomocí internetového vyhledávání obstarat, je však často nedůvěryhodné a nepodložené. Dbal jsem proto na to, aby použité informace pocházely z ověřených internetových adres, aby byla známa jasná identita původce a pokud možno byly tyto informace potvrzené i v některých z použitých knih. Původce internetových stránek by měla být organizace obecně známá, aby se předešlo dalším spekulacím o důvěryhodnosti.
9
Diplomová práce má mapovat nejzásadnější fotbalové události, které proběhly v Anglii v první polovině 20. století. Nepřímo tak navazuji na práci bakalářskou, která se soustředila na samotné zrození moderního fotbalu a vznik a vývoj fotbalových soutěží v druhé polovině 19. století. Mezi knihy, které popisují dění v anglickém fotbale na přelomu 19. a 20. století patří dílo od Grahama Hughese A Develyshe Pastime – A History of Football in all its Forms. Kniha popisuje historické původy hry a přes sportovní revoluci v 19. století se dostává do století 20., kde se fotbal stává součástí moderní společnosti. Vysvětluje, jak a proč se stal fotbal tak populární hrou. Vyprávěním se autor nedotýká pouze Britských ostrovů, ale popisuje dění i v ostatních anglicky mluvících zemích, jako jsou Spojené státy americké, Kanada, Austrálie, Jižní Afrika. Kniha mi posloužila k čerpání informací pro popsání doby před První světovou válkou, doby meziválečné i poválečné. Vedle fotbalu, se v knize popisuje i cesta, jakou se vydalo rugby po odtržení od fotbalu na konci 19. století. Významným zdrojem informací pro mě bylo dílo anglického historika Dava Russela Football and the English. Tato rozsáhlá studie se soustředí na sociální stránku fotbalu v posledních 125 letech. Sleduje vznik a vývoj této hry v sociálním kontextu anglické společnosti. Poukazuje na to, jak důležitou součást začal tvořit fotbal na konci 19. století. Analyzuje hlavní změny, které se ve hře odehrály, a zkoumá úlohu fotbalu v anglické společnosti. Zabývá se vztahem fotbalu k médiím, postavením fotbalisty ve společnosti, vznikem velkoklubů, rozvojem ženského fotbalu. Tato kniha mi byla pomocníkem po celou dobu psaní diplomové práce, neboť mi poskytovala informace téměř ke každé kapitole. David Winner napsal knihu Those Feet, která fotbal odlehčuje a vtipně vypráví o příbězích, které se udály v anglickém fotbale od jeho vzniku do současnosti. Její obsah mi byl nápomocen pouze při popisování anglického debaklu v duelu proti severním sousedům ze Skotska v meziválečném období. Zajímavá a velice nápomocná mi byla fotbalová ilustrovaná historická kniha od Daviese Huntera Boots, balls and haircuts. S knihou jsem se seznámil již při své 10
bakalářské práci. Popisuje fotbal od jeho moderních začátků až do současnosti. Nezaobírá se příliš statistikami a holými fakty, ale skýtá mnoho zajímavých kapitol týkajících se fotbalu v širším kontextu. Nové poznatky z této knihy jsem nejvíce využil v kapitole týkající se historie diváctví. Autor se rovněž zaobírá ženským fotbalem a prvním moderním manažerem Herbertem Chapmanem a jím zavedeným systémem W-M. Jako dárek jsem před lety obdržel oficiální encyklopedii nejúspěšnějšího anglického klubu Manchesteru United s celým názvem The official Manchester United Illustrated Encyklopedia, kterou napsal kolektiv autorů v čele s Deborah Murrelem. Kniha popisuje všechny klíčové okamžiky, kterými klub prošel, velká vítězství, tragédie i kuriozity. Pomocí ní jsem vystihl zrození Manchesteru United v kapitole Vznik velkoklubů. Vznik a první vývoj dalších tří největších anglických klubů, Arsenalu, Chelsea a Liverpoolu jsem mapoval výhradně s pomocí jejich oficiálních webových stránek. Kniha od Justyna Barnese a Aubrey Daye The Reduced History of Football vypráví nejzajímavější příběhy z fotbalového prostředí, kuriozity z utkání, vzpomínky hráčů, trenérů, komentátorů, funkcionářů i fanoušků. Příběhy jsou psány po časové ose, která sahá od nejranějších fotbalových dob do současnosti. Příběhy nezahrnují všechna důležitá fakta, ale spíše doplňují faktické informace o zajímavosti z fotbalového prostředí. Podobným stylem je napsána i kniha Johna Motsona Motson’s FA Cup Odyssey – The World’s Greates Knockout Competition. Ta se, jak už název napovídá, zaobírá na rozdíl od Barnesovy knihy výhradně událostmi týkajícími se nejstarší klubové soutěže na světě FA Cupu. Přitažlivým způsobem popisuje historické dění ze zákulisí, zajímavosti kolem vybraných hráčů a utkání, včetně statistických údajů. Většina z uvedených knih se ve svém obsahu, menší nebo větší měrou, dotkla válečných let, která období 1. poloviny 20. let postihlo. Díla, která se však soustředila výhradně na fotbal v Anglii hraný během druhé světové války, byla Gas Masks for Goal Posts od Antona Rippona a Soccer ar War od Jacka Rollina. Obě knížky dopodrobna líčí přítomnost fotbalu v těžkých šesti letech války jako důležité složky pro posilování morálky vojáků i civilních občanů. Náhlý příkaz přerušení fotbalu po
11
propuknutí války vystřídal názor, že fotbalová utkání mohou mít v letech války pozitivní důsledky. Kniha, která by se zaobírala výhradně fotbalem v Anglii během první světové války, se mi bohužel do rukou nedostala. Zdroje pro jednu z kapitol diplomové práce, která se tímto tématem zaobírala, jsem proto čerpal z vícera knih. Jednu z kapitol věnoval první světové válce ve své knize Soccer at War od Jacka Rollina. Ženským fotbalem, který za první světové války prodělal obrovský boom se ve své knize Boots, Balls and Haircuts zaobírá Davies Hunter. Okrajově se tohoto tématu dotkli i Graham Hughes v knize
A Develyshe Pastime a Barnes s Aubreyem v The Reduced History of
Football. Football is my Bussines je autobiografie Tommyho Lawtona, který hrával za Chelsea, Arsenal i anglickou reprezentaci. Ve své knize popisuje mimo jiné události z druhé světové války. Brian James referuje ve své knize England v Scotland o vzájemných soubojích těchto odvěkých britských rivalů, včetně významných událostí, mezi které patřila i ta nechvalně známá z roku 1902. Z českých autorů pro mě byla přínosná kniha Milana Macha Zlatá kniha fotbalu. Tento zdroj mapuje dopodrobna historii světového i domácího fotbalu od úplných začátků. Své místo si zde našly turnaje Mistrovství světa i Evropy, Olympijské hry i velké klubové soutěže. Velký prostor zde dostávají i různé statistiky. Do své diplomové práce se mi hodily kapitoly týkající se mezistátního fotbalu, kterých se účastnila Anglie a v případě Olympijských her Velká Británie. Josef Pondělík se ve své knize Století fotbalu věnuje vesměs domácí kopané. Přínosné jsou pro mě kapitoly, kde se české nebo československé týmy střetávají v mezinárodním měření s anglickými. Karel Procházka s knihou Fotbal to je hra více popisuje dění na světové scéně, včetně vzniku FIFA, vývoje Mistrovství světa a Olympijských her. Zdeněk Zikmund popisuje vítězné tažení slavné československé generace kolem Pláničky v knize Fotbal ve stínu Duceho, při které se na své cestě za stříbrem na Mistrovství světa v Itálii v roce 1934 utkali v Praze s Anglií. Albion tenkrát předváděl 12
hru založenou na WM systému, který ve své knize Hugo Meisl aneb vynález moderního fotbalu popisují bratři Haferovi. Z knih českých autorů, které mě nejvíce obohatily poznatky pro napsání diplomové práce, bylo dílo Jaroslava Krejčího Světový fotbal – Anglie. Kniha popisuje vznik a rozvoj The Football League od svého začátku až do současnosti, včetně podrobných statistik. Představuje i největší hráčské a trenérské hvězdy a je doplňována řadou pěkných ilustrací. Nasbírané poznatky jsem využil téměř ve všech kapitolách, kromě válečných. Knižní literatura činila podstatnou část zdrojů informací k napsání mé diplomové práce. Pro doplnění v některých případech velice důležitých poznatků jsem čerpal na internetu. Jak už jsem se zmiňoval, podstatným a určitě důvěryhodným zdrojem informací pro mě byly oficiální webové stránky Chelsea www.chelseafc.com, Liverpoolu www.liverpoolfc.com, Arsenalu www.arsenal.com a Manchesteru United www.manutd.com. Kapitolu o ženském fotbale jsem doplňoval informacemi získanými na oficiálních stránkách anglické Fotbalové asociace www.thefa.com. Poznatky získané na oficiálních stránkách The Football League mi sloužily k doplňování a ověřování informací ligových soutěží. Široké informace, které se týkaly téměř všech kapitol mé práce, byly k mání na webových stránkách britského vzdělávacího systému www.spartacus.choolnet.co.uk. K dopsání kapitoly o fotbalovém smíru během první světové války, který se udál na Západní frontě, mi posloužil internetový článek předních britských novin na www.telegraph.co.uk. Ostatní internetové zdroje posloužily vesměs pro doplnění obrazové části diplomové práce nebo k doplnění statistických údajů.
13
3. Cíle, úkoly a metodika práce Když jsem začal přemýšlet nad tématem diplomové práce, brzy jsem začínal mít s výběrem jasno. Byl jsem potěšen, když mi bylo umožněno navázat na bakalářskou práci, ve které jsem nakoukl pod pokličku vzniku a prvních krůčků vývoje moderního fotbalu v Anglii. Bylo pro mne velice zajímavé zjišťovat, jakým způsobem Albion určoval v druhé polovině 19. století podobu současného fotbalu. Na počátku to byli studenti, kteří rozhýbali fotbalové dění na ostrovech. Když pak došlo k postupnému sjednocování pravidel, začalo být jasné, že musí vzniknout organizace, která bude vše řídit a organizovat. Zrodila se tak Fotbalová Asociace. Po vzniku této nejstarší fotbalové asociaci na světě, bylo již jen krůček k tomu, aby začaly být rozdávány první trofeje a ocenění. V roce 1971 se rozehrál první ročník Anglického poháru. Fotbalová popularita nabírá na obrátkách a fotbal se rozšiřuje z londýnské metropole i do dalších částí Anglie. Přes nesouhlas bývalých studentů přicházejí ze severu země tlaky na zavedení profesionalismu. Peníze vítězí a na severu země vznikají první profesionální kluby, které přebírají po sportovní stránce nadvládu. Z finančních i jiných důvodů je zapotřebí odehrát daleko více utkání, než jen několik pohárových, a tak vzniká celoroční soutěž, The Football League. V diplomové práci jsem se pokusil navázat na tyto významné změny v anglickém fotbale v 2. polovině 19. století. Cílem bylo zachytit nejpodstatnější události, které fotbal ve své kolébce zaznamenal od sklonku 19. století do poloviny 20. století. Chronologicky jsem se snažil zachytit vývoj, kterým fotbal procházel. Nevynechával jsem ani období obou válek, kdy se sice přestaly hrát obě nejvýznamnější soutěže, ale fotbal zde přesto plnil důležitou součást života Angličanů. Vznik a první vývoj čtyř největších a historicky nejúspěšnějších anglických fotbalových klubů znamenal jakousi sondu, ve které jsem zjišťoval, za jakých okolností byly tehdy týmy zakládány. Chtěl jsem poodhalit první kroky klubů, které dnes mají miliardové obraty a které už dávno překročily práh prostého sportovního klubu a staly se světovými firmami s praktikami tvrdého byznysu.
14
S výjezdy anglických misionářů koncem 19. století na kontinentální Evropu i na jiná místa světa, je spojeno šíření a rozvoj fotbalu mimo Velkou Británii. Na některých místech, včetně českých zemí, fotbal na přelomu 19. a 20. století rychle zakořenil. Chtěl jsem proto zjistit, jakou úlohu hrála Anglie při zrodu FIFA a jak často docházelo k měření sil s jinými národy, včetně českého. Jelikož už v Anglii v době vzniku novodobých Olympijských her působili řadu let fotbaloví profesionálové, bylo zajímavé poodhalit, jak se k tomuto svátku sportu postaví fotbalové orgány na ostrovech. Fotbalový fenomén po vzniku soutěží čím dál více sílil a cílem bylo zjistit, zda nastávající boom s příchodem nového století stagnuje či nikoliv. Zajímalo mě také geografické rozvrstvení tehdejších předních týmů. Bylo jen otázkou času, kdy začnou narušovat londýnské týmy a týmy z jihu země nadvládu severních anglických měst. S rostoucí návštěvností na fotbalových zápasech bylo zapotřebí vystavět nové stadiony, které uspokojovaly vzrůstající nároky fanoušků této hry. Snažil jsem se také popsat první náznaky fandění v hledištích a první katastrofy, které bohužel tlačenice na stadionech přinášejí. Jak jsem se již zmiňoval, chtěl jsem popsat i období, která na první pohled nemají s fotbalem nic společného, období obou světových válek. Úkolem bylo zjistit, jaké uplatnění našli hvězdní fotbaloví profesionálové v těchto krvavých bojích, zda-li fotbal úplně vymizel a do jaké míry zajímal v těchto časech jeho příznivce. S 1. světovou válkou je spojen rozmach popularity ženského fotbalu. Ve své práci popisuji příčiny tohoto boomu a hořký konec, který ženský fotbal postihl na začátku 20. let. V období mezi válkami jsem se pokusil zmapovat první hvězdné hráče a manažery v čele s Herbertem Chapmanem, který přinesl mnoho novátorských myšlenek, včetně taktické přípravy. Opět jsem sledoval, jaké kluby se dostaly na výsluní a jak se rozšiřuje ligová scéna o další soutěže a popisuji také jediné utkání Československa proti Anglii hraného na našem území. S meziválečným obdobím je spjat i příchod rádia a televize. Bez těchto technologických vymožeností si dnes fotbalový fanoušek dokáže život jen stěží představit. Jak jsem se z literatury dověděl, zpočátku neměla tato média na růžích 15
ustláno. Se světem sportu je dnes neodmyslitelně spojena i sázkařská vášeň. Objevoval jsem první sázkařské pokusy a pohled fotbalového vedení na tuto rostoucí zálibu Angličanů. Se sázením je odjakživa spojena i korupce, které jsem také věnoval jednu z kapitol. Zda-li se něčím lišil fotbal v 1. a 2. světové válce, jsem zjišťoval kapitole, která popisuje nejtragičtější léta 20. století. Snažil jsem se zde zachytit to nejpodstatnější, co se kolem hráčů, fotbalových utkání, fanoušků a stadionů během války přihodilo. Dění v britském fotbale po skončení bojů sleduje poslední kapitola. Národy Velké Británie se poprvé ucházejí o účast na fotbalovém mistrovství světa. Zmapováním historicky první účasti Anglie na největším fotbalovém turnaji končí tato práce.
4. Období před první světovou válkou 4.1 Nadvláda severu Období konce 19. a začátku 20. století lze označit za dobu, kdy fotbal zaznamenal největší rozkvět. FA Cup nestačil naplňovat potřeby příznivců, hráčů a funkcionářů. Noví profesionálové potřebovali, po jejich oficiální legalizaci v roce 1885, větší uplatnění, což vedlo k založení The Football League roku 1988 šéfem Aston Villy Wiliamem
McGregorem.
Ta
byla
zpočátku
ovládána
kluby
podporující
profesionalismus. Všechny zakládající týmy pocházely ze severní části Anglie, šest z Lancashiru (Blackburn Rovers, Burnley, Bolton Wanderers, Accrington, Everton a Preston North End) a šest z Midlands (Aston Villa, Derby County, Notts County, Stoke, West Bromwich Albion a Wolverhampton Wanderers). Žádné kluby z jihu Anglie, včetně Londýna. (Hughes, 2009, www.football-league.co.uk) Preston North End vyhrál první ročník ligové soutěže bez jediného zaváhání, když vyhrál všech dvaadvacet utkání. K ligovému prvenství přidal i vítězství v Anglickém poháru, čímž získal tzv. double. Preston obhájil prvenství i v následujícím ročníku. Do přelomu století ho ve fotbalové nadvládě zastínila Aston Villa, které se roku 1897
16
podařilo jako v pořadí druhému klubu vyhrát jak ligu, tak FA Cup. Další celky kraje Midlands, Wolverhampton Wanderers (vítěz FA Cupu 1893) a West Bromwich Albion (vítězové FA Cupu 1888 a 1892), byly také velice úspěšné během této dekády, stejně jako Blackburn Rovers, který vyhrál FA Cup během 80. a 90. let dokonce pětkrát. (Hughes, 2009) V roce 1892 vzniká Druhá divize, která přibírá další kluby. O rok později se ve druhé nejvyšší soutěži objevuje i první klub z hlavního města Woolwich Arsenal. Ten samý rok přichází na ligovou scénu FC Liverpool. Do roku 1898 se pak první i druhá liga nejvyšší soutěž rozrůstá na 18 týmů. (www.football-league.co.uk) Na přelomu století byly úspěšné zejména týmy ze Shefieldu. United vyhrál ligu a dvakrát FA Cup a jejich městský rival Wednesday byl se dvěma ligovými tituly a dvěma pohárovými vítězstvími ještě úspěšnější. Tomu ale radost zhořkla sestupem z nejvyšší soutěže roku 1899. Úspěšné byly i týmy z oblasti Tyne and Wear ze severovýchodu Anglie. Sunderland získal 4 tituly v rozmezí let 1892 a 1902. Newcastlu zase patřil začátek 20. století, když vyhrál ligový titul v letech 1905, 1907 a 1909 a mezi léty 1905 a 1911 se probojoval pětkrát do finále. Finálový skalp však získal pouze jedinkrát. V roce 1903 se podařilo vyhrát FA Cup týmu Bury, když ve finále deklasovalo Derby County historickým a dodnes nepřekonaným skóre 6:0. (Motson, 2005; Russel, 1997) V první dekádě 20. století se zdálo, že nadvládu nad klubovým anglickým fotbalem převezme Manchester City. Po vítězství v Anglickém poháru v roce 1904 však byly brzy odhaleny ilegální finanční nesrovnalosti. Prokázalo se, že hráči dostávali 6 nebo 7 liber týdně namísto povolených 4 liber. Odpovědné orgány Fotbalové asociace tento podvod natolik rozčílil, že klub potrestal zákazem činnosti pěti manchesterským funkcionářů a čtyřem hráčům. Úspěšnějším byl v této době naopak městský rival Manchester United. V roce 1906 se probojoval do nejvyšší ligové soutěže a o dva roky později slavil první titul, který obhájil v roce 1911. Mezitím si v roce 1909 připsal první vítězství v Anglickém poháru. Na úspěšná léta dokázal tento největší anglický klub současnosti navázat až po dlouhých 37 letech. Dalšími kluby ze severozápadu Anglie, které převzaly dominanci, byly Liverpool (ligové tituly 1901 a 1906), Everton (vítěz FA Cupu 1906) a Blackburn Rovers (ligové tituly 1912 a 1914). 17
Přestože kluby z Londýna a jihu Anglie o sobě dávaly čím dál tím víc vědět, většinou za kluby ze severu stále po sportovní stránce zaostávaly. Woolwich Arsenal se stal prvním londýnským týmem, který postoupil roku 1904 do nejvyšší soutěže. Další roky ho následoval Clapton Orient, Fulham, Chelsea a Tottenham Hotspur, kdy zejména poslední dva jmenované kluby začaly nahlížet do vyšších pater prvoligové tabulky. Tím se soutěž geograficky rozšířila po celé zemi.
(Russell, 1997; Krejčí, 2005;
www.fl125.co.uk) 4.2 Vznik velkoklubů V anglickém fotbale nalezneme celou řadu skvělých týmů s bohatou a pestrou historií. Každá dekáda od založení soutěží měla svá nejlepší mužstva, která po určitou dobu zářila. Po čase přebíraly pomyslnou štafetu na trůnu jiné a jiné týmy, některé se po kratším či delším čase na výsluní vrátily, jiné úspěchy nezopakovaly. Angličané se dnes neshodnou na tom, který z týmů je historicky nejlepší. Statisticky by to byl Manchester United, ale tomu by řada lidí na ostrovech oponovala. Jasno by měli při otázce, jaké čtyři týmy jsou na čele v jejich žebříčku. Celky, které se souhrnně nazývají Top 4, tvoří Manchester United, Chelsea, Liverpool a Arsenal. Každému z těchto superklubů patřila určitá éra. Každou chvíli sice narušovaly jejich nadvládu jiné týmy, ale v součtu trofejí a popularity jsou to právě tyto celky, které v Anglii po desetiletí diktují vývoj klubového fotbalu. Vznik všech těchto klubů se datuje do období na přelomu 19. a 20. století, ale každý se rodil za různých okolností. 4.2.1 Vznik Arsenalu Arsenal původně nesídlil v severní části Londýna. Klub vznikl v roce 1886 na jižním okraji Londýna. První název byl Dial Squere podle dílny, v níž většina hráčů pracovala. Ještě ten rok se zakladatelé rozhodli pro změnu názvu na Royal Arsenal. Brankář Fred Beardsley přemluvil svůj bývalý klub, Nottingham Forest, aby Arsenalu věnoval sadu dresů. Ty byly červené a tato barva patří k Arselanu až dodnes.
18
Na počátku 90. let 19. stolení Royal Arsenal vyhrál všechny lokální soutěže, jaké se jen daly vyhrát. Kvůli dalšímu rozvoji bylo rozhodnuto o profesionalizaci klubu, došlo také ke změně názvu na Woolwich Arsenal (podle městské čtvrti). V roce 1893 klub požádal o přijetí do The Football League. Vedení ligy žádosti vyhovělo a zařadilo londýnský klub do Druhé divize. Po nevyvedené sezóně 1909/1910 se předsedou klubu stal sir Henry Noris, který do té doby působil ve stejné funkci ve Fulhamu. Správní rada, jež se potýkala se špatným stavem klubových financí, přivítala bohatého Norrise s otevřenou náručí. Norris koupil většinový podíl v klubu, zároveň však zůstal předsedou i ve Fulhamu, na což tehdy pravidla nepamatovala. Hned po svém příchodu do Woolwich Arsenal Norris navrhl, aby se klub spojil právě s Fulhamem. Vznikl by tak londýnský superklub, The Football League však tento krok znemožnila. (Krejčí, 2005; Motson, 2005) Tři roky poté byli fanoušci Woolwiche šokováni, když se v novinách dočetli o plánovaném stěhování klubu na sever Londýna. Norris, který koupil od církve pozemek na Highbury, to zdůvodňoval větším diváckým potenciálem v této části Londýna a větší návštěvnost zákonitě znamená větší tržby ze vstupného. Proti stěhování se zvedla velká vlna odporu. Proti byli fanoušci Woolwiche, Fotbalové asociace a také kluby, které již v té době v severní části Londýna sídlily – Leyton Orient, Tottenham a proti byla také Chelsea. Fanoušci namítali, že není možné klub jen tak přestěhovat. Podle nich to bylo stejně absurdní, jako kdyby se Liverpool FC přestěhoval do Manchesteru. Norrisovi bylo dokonce vyhrožováno smrtí. Kluby se zase obávaly, že další konkurence jim odláká fanoušky, a tedy sníží návštěvnost. (www.arsenal.com) FA začala stěhování vyšetřovat, nakonec ale rozhodla, že konkurenční kluby nemají právo do celé záležitosti zasahovat. Jedním z důvodů rozhodnutí bylo, že do vyšetřovací komise prosadil Norris svým vlivem své známé. Na protest proti rozhodnutí list Tottenham Herald zveřejnil inzerát, v němž žádal čtenáře, aby „nechodili fandit Norrisovým vetřelcům, kteří nemají právo tu být“. Ještě dvě překážky musel Norris před stěhováním zdolat. Obyvatelům z okolí Highbury se totiž pranic nezamlouvalo, že by se měl v jejich čtvrti usídlit profesionální fotbalový klub. Proto žádali, aby rada městské části Islington stěhování zablokovala. Norris však dokázal svým šarmem obyvatele přesvědčit, že přítomnost klubu bude výhodná pro 19
místní obchodníky, a to zejména o sobotách, kdy bude zápasy Arsenalu navštěvovat 30 tisíc a více fanoušků. Úplně poslední překážkou byla Anglikánská církev. Mnoha jejím členům se nezamlouvalo, že byla prodána církevní půda právě fotbalovému klubu. Norris však opět využil své kontakty a vedení církve se rozhodlo proti prodeji půdy nic nenamítat. Sám arcibiskup z Canterbury, dobrý Norrisův přítel, dokonce podepsal dekret o prodeji pozemku. Po stěhování klub vypustil z názvu slovo Wollwich a nový název zněl jednoduše Arsenal Football club. Právě touto příhodou se zrodila rivalita mezi Arsenalem a Tottenhamem, kterou pak ještě zvýšila kontroverze s postupem Arsenalu do První divize po skončení světové války. (Krejčí, 2005)
Woolwich Arsenal, 1905 (www.fl125.co.uk)
4.2.2 Vznik Chelsea Roku 1896 fotbalový nadšenec a obchodník Henry Augustus Gus Mears a jeho bratr Joseph Mears, odkoupili hřiště s atletickou dráhou Stamford Bridge, ležící ve Fulhamu v Západním Londýně. Jejich záměrem zde bylo vybudovat fotbalový stadion. S tímto odhodláním však museli počkat až do roku 1904, kdy zemřel původní majitel objektu.
20
Bratři se snažili nabídnout budoucí stadion fotbalovému klubu Fulham, jednání však ztroskotala, jelikož Fulham neakceptoval finanční požadavky obou bratrů. Zklamaný Mears tak začal zvažovat, že plochu prodá společnosti The Great Western Railway, která projevovala zájem vytvořit zde továrnu na skladování uhlí. Existuje jedna nepodložená teorie, podle které již Mears pozemek téměř prodal, načež ho však navštívil kolega Fred Parker a snažil se ho přesvědčit o opaku. To se zřejmě nelíbilo Mearsovu psu, který Parkera kousl do nohy. Parker však vzal incident s úsměvem a to Mearse podnítilo k tomu, aby svého přítele poslechl. Rozhodl se tedy nic neprodávat a vytvořit nový klub, který by hrál ve čtvrti Fulham. Odtud se začínají psát dějiny Chelsea. (www.chelseafc.com, Russel, 1997) Klub Chelsea F.C. jako takový byl založen 14. března 1905 v hospodě The Rising Sun (dnes nese název Butcher‘s Hook), ležící přímo naproti dnešnímu hlavnímu vstupu na ulici Fulham Road. Klub měl problémy s názvem, Fulham již totiž existoval, dle vedlejšího okrsku Kensington se tak klub chtěl pojmenovat Kensington FC. Ten však byl, stejně jako název London FC a Stamford Bridge FC, zamítnut. Konečná podoba názvu tak byla Royal Borough of Kensington and Chelsea. Na základě protestů od Fulhamu a Tottenhamu však byla zamítnuta žádost Chelsea o vstup do Southern League, místo toho se tak přihlásila do druhé nejvyšší soutěže a přesvědčila vedení The Football League k přijetí. Stalo se tak 29. května 1905, po projevu Freda Parkera, který zdůrazňoval velkou finanční stabilitu klubu a skvělý nový stadion. Chelsea se tak stala jediným týmem, který postoupil do ligy bez kopnutí do míče. Po souhlasu Mearse byly pro klub ustanoveny modré dresy, bílé šortky a tmavě modré stulpny. První ligový zápas Chelsea odehrála 2. září 1905 na stadionu Stockport Country, kde prohrála 1-0. První domácí utkání pak bylo proti Liverpoolu, jednalo se o přátelské utkání. V tom Blues dominovali a zvítězili 4-0. První trenérem (hrajícím) klubu byl skotský záložník John Tait Robertson. Ten začal kupovat nové hráče, za 308 liber přišel brankář William „Fatty“ Foulke, jenž měl dobré jméno díky výhře v FA Cupu, kterou získal se Sheffieldem United. Další posilou byl útočník Jimmy Windridge, ten přestoupil z klubu Small Heath. Chelsea hned v první sezóně obsadila úctyhodné třetí místo, manažer Robertson však stále cítil, že jeho pozice v týmu není jistá. V listopadu roku 1906 už mu vedení mluvilo i do 21
vybírání sestavy, což nakonec v lednu léta 1907 vedlo k jeho odchodu do týmu Glossop. Dočasným trenérem byl jmenován tajemník klubu William Lewis. Tým se v této době nejvíce opíral o své útočné hvězdy Windridgeho a hlavně George „Gatling Gun“ Hildsona, jenž hned při svém debutu v dresu Blues pětkrát skóroval. V celé sezóně pak nasázel 27 gólů a později se zapsal do historie celého týmu, jelikož nastřílel ve 164 zápasech 107 branek. (www.chelseafc.com, Barnes,2011) Lewis byl nahrazen Davidem Calderheadem, který klub vedl po následujících 26 let a stal se tak nejdéle působícím trenérem v Chelsea všech dob. Jeho první sezóny však nebyly nijak oslnivé a klub neustále balancoval na hranici První a Druhé divize. V sezóně 1909/1910 sestoupil, dva roky na to, tedy v sezóně 1911/1912, se znovu vrátil mezi elitu. V roce 1915 skončil na předposledním místě a měl ho čekat pád do druhé ligy. Vše však změnila první světová válka. Po ukončení války doznala The Football League změn - byla rozšířena o několik týmů a Chelsea tak dostala pozvánku hrát První divizi. Ačkoliv Chelsea nebyla nikterak zvláště úspěšná, těšila se veliké podpoře fanoušků. Ti milovali její ofenzivní pojetí hry a také hvězdy, které v klubu působily. Jako příklad jmenujme stopera Bena Warrena nebo útočníka Boba Whittinghama. Na velikonoční Velký pátek roku 1906 se do ochozů v zápase proti Manchesteru United vměstnalo 67 000 lidí. Tím vytvořili rekord návštěvnosti Druhé divize. Historicky první londýnské derby mezi Chelsea a Arsenalem navštívilo 55 000 diváků, a tím vytvořili dosavadní návštěvnický rekord První Divize. 13. dubna 1911 odehráli Blues čtvrté kolo FA Cupu proti Swindonu a návštěva opět lámala rekordy. Do ochozů zavítalo 77 952 fanoušků. Roku 1915, ve stínu bojů 1. světové války, se Chelsea dostala do historicky prvního finále FA Cupu, kde jí čelil Sheffield United. Zápas je znám také pod názvem „Khaki final“, kvůli obrovskému počtu vojáků v uniformách, kteří zápas sledovali z hlediště. Utkání, které se přesunulo z londýnského stadionu Crystal Palace, se hrálo v pochmurné atmosféře v Manchesteru na stadionu Old Traford, aby se předešlo problémům, které by utkání způsobilo v londýnské dopravě. Pravděpodobně musela být připravena pro válečné potřeby. Chelsea hrála v podstatě bez svého nejlepšího útočníka Viviana Woodwarda, který nedokázal překousnout fakt, že se finále nehraje 22
v hlavní anglické metropoli. Zápas se mu tak vůbec nevydařil a svým stylem hry spíše škodil, než pomáhal. Sheffield se krátce před přestávkou dostal do vedení, k brance obrovskou hrubkou přispěl brankář modrých Jim Molyneux. Sheffield poté držel těsné jednogólové vedení, což se však změnilo v posledních šesti minutách zápasu, kdy United
dvakrát
skórovali
a
ustanovili
tak
konečný
výsledek
na
3-0.
(www.chelseafc.com)
Jeden z prvních týmů FC Chelsea (www.chelseafc.com)
4.2.3 Vznik Manchesteru United Příběh Manchestru United se začal psát v roce 1878, když zaměstnanci Lancashirské a Yorkshirské železniční společnosti požádali svého zaměstnavatele o povolení založit fotbalový klub a o sponzorský příspěvek na činnost klubu. Toto povolení dostali a klub Newton Heath L&YR (Lancashire & Yorshire Railway) uviděl světlo světa. Své zápasy hráli na hřišti na North Road, ale brzy se přestěhovali na Monsall Road. Ze začátku hráli proti ostatním zaměstnancům v rámci jejich železniční společnosti a také proti zaměstnancům jiných železničních společností. V roce 1885 se zúčastnili Manchesterského poháru a následující rok tuto soutěž vyhráli.
23
Tým Newton Heath, 1892-93 (www.en.wikipedia.org)
I když nebyli dost dobří, aby hráli ligovou soutěž, nad soupeři v regionálním měření většinou vyhrávali. Prvních deset měsíců roku 1888 neprohráli na domácím hřišti ani jednou. V roce 1889 došlo k úspěšné realizaci myšlenky založit meziměstskou fotbalovou ligu, když skupina dvanácti klubů založila soutěž pod názvem The Football Alliance. V prvním ročníku této soutěže skončili na osmém místě. V následujícím roce došlo k přerušení vazeb mezi klubem a železnicí a z názvu klubu vypadla zkratka „LYR“. Přestože tato společnost přestala klub sponzorovat, většinu hráčů však stále tvořili zaměstnanci LYR. Velice úspěšný byl pro klub rok 1892, „Heathens“ skončili druzí za Nottinghamem Forrest, když prohráli jen tři utkání za celou sezónu. V tom samém roce došlo ke spojení The Football Alliance a The Football League a Newton Heath spolu s Nottingham Forrest byli pozvaní do První divize. Klub však skončil na posledním místě a jen výhra v play-off nad Small Heathon jej zachránila před pádem do Druhé divize. V roce 1893 se klub přestěhoval na Bank Street, do blízkosti chemické továrny. Bylo to údajně proto, aby za nepříznivého stavu továrna začala chrlit popel, který měl znepříjemňovat hru protivníka. Ani to však nepomohlo a v sezóně 1893-1894, opět skončili v lize poslední a museli hrát play-off o udržení se v nejvyšší soutěži. Tentokrát hráli proti Liverpoolu a po prohře 0:2 Newton Heath
24
získal nelichotivé prvenství, stal se prvním mužstvem, které sestoupilo do nižší soutěže. Finanční situace se začala zhoršovat, což mělo za následek také zhoršené výkony týmu. Klub dosáhl 10. místa v roce 1901, zisk z prodeje lístků na zápasy ani zdaleka nestačil na pokrytí výdajů, a tak se Newton Heath odhodlal uskutečnit dražbu na získání peněz. Jednou z atrakcí na dražbě byl i pes – bernardýn, který ale po ukončení dražby utekl. Tento pes se potom objevil před domem byznysmena Johna Henryho Daviesa. Jeho dcera začala hledat, komu pes patří a díky tomu nevědomky zachránila klub. Právě ztracení a znovunalezení tohoto psa vedlo k setkání kapitána tehdejšího týmu Harryho Stafforda a pana Daviese, který se spolu s dalšími investory rozhodli poskytnout 2000 liber a zachránit tak klub od bankrotu. John Henry Davies se stal prezidentem klubu a 28. dubna 1902 přejmenoval klub na Manchaster United Football Club. Tento název se mu zdál nejvhodnější (uvažoval také o názvu Manchaster Celtic anebo Manchester Central). Také došlo ke změně klubových barev na červenou a bílou. (Manchester United Illustrated Encyclopedia, 1999; Winner, 2006)
V roce 1903 došlo k další významné události, a to k angažování prvního opravdového manažera. Byl jím J. Ernest Mangnall, charizmatický novinář, který věděl jak pracovat s médii. V úvodní sezóně pod jeho vedením klub skončil na třetím místě ve Druhé divizi. V následující sezóně Manchester United dosáhl rekordu, když neprohrál od září 1904 do února 1905 v osmnácti po sobě následujících utkáních. Mangnall vytvořil první úspěšný tým United, přivedl mnoho kvalitních hráčů a v roce 1906 postoupil do První Divize a dostal tým i do čtvrtfinále FA Cupu. Mezi hráči, kteří se dostali do klubu díky Mangnallovi, byl i Billy Meredith, legendární křídelní útočník, který byl nejlepším hráčem své doby. Dalšími jeho nákupy byli Herbert Burgess, Alec „Sandy“ Turnbull a Jimmy Bannister, které získal z Manchestru City. V roce 1908 United i díky těmto hráčům vyhrál poprvé ligovou trofej. Další úspěch přišel o rok později, když United vyhráli FA Cup po vítězství 1:0 nad Bristolem City. Gól střelil Sandy Turnbull a za muže zápasu byl vyhlášen Billy Meredith. Rok 1909 byl významný nejen díky zisku FA Cupu, ale i z dalšího důvodu. Právě v tomto roce si John Henry Davies půjčil na tu dobu obrovskou sumu 60 000 liber, aby 25
tak docílil přestěhování United na Old Trafford. První zápas se na novém stadionu hrál 19. února 1910. Soupeřem byl největší rival Liverpool, který vyhrál 4:3 po vyrovnaném průběhu zápasu a pokazil tak oslavy prvního zápasu na novém hřišti. Ernest Mangnall přivedl United do první úspěšné éry, když klub pod jeho vedením vyhrál dvakrát ligu (1908, 1911) a FA Cup (1909). Právě po druhém triumfu v ligové soutěži Mangnall klub opustil a zamířil k městskému rivalovi – Manchastru City. Klub bez tohoto úspěšného manažera začal výrazně stagnovat a od sestupu roku 1914 ho zachránilo jen přerušení soutěže v důsledku první světové války. (Manchester United Illustrated Encyclopedia, 1999; www.manutd.com)
4.2.4 Vznik Liverpoolu Počátky fotbalu v Liverpoolu sahají až do roku 1878, kdy byl ve městě založen fotbalový klub St. Domingo F.C. O rok později se přejmenoval na Everton FC. Ten byl také v roce 1888 zakládajícím členem The Football League. Everton hrál své domácí zápasy na Anfield Road. V roce 1891 se John Houlding, majitel stadionu, místní obchodník a později i starosta Liverpoolu, rozhodl navýšit nájem, s čímž akcionáři Evertonu nesouhlasili. Po řadě jednání se Everton rozhodl Anfield opustit a po sedmi letech se přestěhoval do nového Goodison parku. Houding na tento odchod reagoval tím, že 15. března 1892 založil nový klub jménem FC Liverpool, který se usídlil na opuštěném Anfield Road. Ředitelem klubu se stal John McKenna, charismatický Ir, který ve funkci vydržel neuvěřitelných 30 let, a jsou s ním spojena první hvězdná léta tohoto klubu. Do klubu si přivedl 13 profesionálních skotských fotbalistů. Ve své první sezóně vyhrál Liverpool regionální soutěž Lancashire League a následující sezónu přešel do druhé nejvyšší soutěže. Tento ročník ukončil Liverpool soutěž jako neporažený a postoupil do První divize, nejvyšší soutěže v Anglii. Svůj první ligový titul vybojoval Liverpool v roce 1901 a tento úspěch následně zopakoval i v roce 1906. První finálovou účast v Anglickém poháru si Liverpool připsal těsně před válkou roku 1914, ale zvítězit v něm nedokázal. Prohrál 1:0 s Burnley FC. (www.liverpoolfc.com, Motson 2005)
26
Při cestě za postupem do nejvyšší soutěže sehrál Liverpool své první utkání proti Newton Heath (dnešní Manchester United). Mezi těmito kluby panuje na ostrovech obrovská rivalita. Kořeny této rivality jsou starší než fotbal samotný, sahají totiž do průmyslové revoluce. V 19. století byla obě města obchodně významná, Liverpool patřil k důležitým přístavům, Manchester zase vynikal ve výrobě oblečení.
Manchester spojení po moři pro svůj obchod potřeboval a na konci 19. století si k němu vybudoval kanál, aby nemusel platit daně přístavu v Liverpoolu. Tomu proto klesly zisky, přišel o řadu pracovních míst, což vztahy mezi oběma městy napnulo. (www.spartacus.schoolnet.co.uk)
Původní Anfiel Road (www.stadiumguide.com)
4.3 Anglie na mezinárodní scéně, vznik FIFA Národní tým Anglie hrával v této éře utkání výhradně proti ostatním celkům Británie, Skotsku, Severnímu Irsku (do roku 1920 sjednocený tým Irska) a Walesu. V roce 1883 odstartovalo mistrovství Velké Británie, první mezinárodní soutěž, která se
27
každoročně opakovala. Domácí zápasy Anglie hrávala na různých klubových stadiónech, protože dosud neměla svůj stálý národní stadión. První oficiální zápasy mimo kontinent sehrála Anglie v červnu roku 1908, kdy v rámci turné do střední Evropy postupně nastoupila dvakrát ve Vídni proti Rakousku (6:1 a 11:1), v Budapešti proti Maďarům (4:2) a Praze na Letné proti Čechům (4:0). Utkání pískal anglický rozhodčí Lewis a diváci, kterých přišlo několik tisíc, v něm vidělo hlavního viníka porážky. Na ostrovech se už tenkrát hrálo hodně tvrdě a naši hráči nebyli na takový styl hry zvyklí. (Procházka, 1987; Pondělík, 1986, Russel, 1997) Na začátku 20. století se fotbal zabydlel už v tolika zemích, že bylo načase po vzoru Mezinárodního olympijského výboru, který vznikl v Paříži 23. června 1894, založit organizaci, která by sjednotila fotbalová pravidla, zorganizovala mezinárodní kontakty a uspořádala mistrovství světa. (Procházka, 1987; Macho, 2009) Předpokládalo se, že u zrodu mezinárodní federace musí figurovat Britové. Proto se sekretář Nizozemského fotbalového svazu Carl Anton Wilhelm Hirschnmann obrátil na Anglickou fotbalovou asociaci. Její tehdejší sekretář Fredrick Wall sice přislíbil účast na schůzce, která by vytyčila společný směr, ale než se k návrhu postupně vyjádřila vedení britských asociací, International Football Association Boardu a Skotské fotbalové asociace, uplynulo hodně času. Robert Guérin, sekretář oddělení fotbalu Union des Sociétés Françaises de Sports Athlétiques , byl dost netrpělivý, a proto bez anglického požehnání požádal zástupce už existujících národních fotbalových svazů, aby prostudovali možnosti, jak takovou vrcholnou organizaci založit. Po úvodním dopise se rozvinula čilá korespondence. U příležitosti mezistátního utkání Belgie – Francie 1. května 1904 v Bruselu se Guérin sešel s belgickým sekretářem Louisem Mühlinghausem a dohodli se, že není proč otálet. V tu chvíli bylo jasné, že Anglie zůstane stranou. (Macho, 2009) Pro prestiž FIFA nebylo dobré, že se na práci organizace nepodílela kolébka fotbalu Anglie. Trvalo to téměř rok, než 14. dubna 1905 předsednictvo Anglické fotbalové asociace uznalo FIFA a vstoupilo do ní. Největší zásluhu na tom měl dovedný diplomat Belgičan Edouardo de Laveley, který se později stal prvním čestným členem FIFA. 28
Druhý kongres FIFA byl svolán opět do Paříže na 10. až 12. června 1905. To už v ní, vedle Německa a Anglie, měly své zastoupení také Rakousko, Itálie a Maďarsko, zatímco Skotsko, Wales a Irsko následovaly Anglii až v letech 1910 a 1911. Dříve už do ní vstoupily Finsko (1908), Norsko (1908) a Lucembursko (1910). Český svaz fotbalový byl přijat v roce 1906, ale o dva roky později byl zásahem Rakouska zase vyloučen. Československá fotbalová asociace se stala definitivně členem FIFA až v roce 1923. Od roku 1933, po rozdělení federace na dva samostatné státy, je jím Českomoravský fotbalový svaz. Uvnitř některých národních federací to vřelo, protože se v nich střetávaly zájmy různých skupin. Roztržka ve francouzské federaci velmi bolestně zasáhla předsedu FIFA Roberta Guérina. Stále víc ustupoval do pozadí a přenechával administrativu svému místopředsedovi V. E. Schneiderovi a osobnímu asistentovi Espirovi. Navzdory těmto potížím FIFA záhy prokázala svou pevnou ruku. Když improvizovaný anglický fotbalový klub English Ramblers mínil sehrát na kontinentu zápasy bez souhlasu Anglické fotbalové asociace, FIFA zakázala mužstvům svých členských svazů proti tomuto soupeři nastoupit. To udělalo na Angličany patřičný dojem a posílilo v jejich očích význam FIFA. (Macho, 2009, Pondělík, 1986) Mělo to svou odezvu. Na příštím kongresu začátkem června 1906 v Bernu, který za nepřítomného Guérina řídil V. E. Schneider, byl novým předsedou zvolen Angličan Daniel Burley Woolfall, pragmatik s bohatými zkušenostmi ze správní rady Anglické fotbalové asociace. Za jeho působení se FIFA podařilo vzájemně přiblížit britský a kontinentální fotbal. Rezolutně se také zasazoval o sjednocení pravidel. Zákeřnou ránu ideji sbližování světového fotbalu uštědřila první světová válka. Nebyly sice přerušeny veškeré mezinárodní styky, ale značně se omezily. V roce 1918 navíc zemřel předseda FIFA Daniel Burley Wolfall. Nový prezident FIFA byl zvolen až 1. března 1921, stal se jím druhý Francouz Jules Rimet, který ji vedl ze všech předsedů nejdéle, přes 33 let. Po svém odstoupení 21. června 1954 se stal pro své velké zásluhy jejím čestným předsedou. Poté ho na rok, do 7. října 1955, vystřídal Belgičan Rodolphe William Seeldrayers. Po něm přišel Angličan Arthur Drewry, 29
vládnoucí od 9. června 1956 do 25. března 1961. Třetím Angličanem zvoleným do čela FIFA byl Stanley Rous, jehož předsednictví trvalo od 28. září 1961 do 11. června 1974, než na toto křeslo pevně usedl Brazilec Joao Havelange. Ten byl po Timetovi druhým nejdéle sloužícím předsedou. Po 24 letech ho 8. června 1998 vystřídal dosavadní generální sekretář, Švýcar Sep Blatter. (Macho, 2009) Nyní, v roce 2013, má FIFA 209 členských zemí.
4.4 Turnaj s příchutí čaje Vícero mužstev se považovalo za mistry světa dávno předtím, než se v roce 1930 na Centenariu poprvé koplo do míče. Lidé z jihozápadního cípu anglického hrabství County Durham trdí, že prvním mistrem světa bylo mužstvo West Auckland, vesnický amatérský tým z jejich hrabství, účastník Northern League, třetí nejvyšší anglické soutěže. Jako důkaz předkládají záznamy v místní kronice. První „mistrovství světa“ se v roce 1901 rozhodl uspořádat sir Thomas Lipton. Nechal zhotovit trofej, kterou nazval Sir Thomas Lipton Football Challenge Trophy. Byla to stříbrná soška fotbalisty na podstavci. Lipton byl výborný obchodník (Lipton Tea dodnes patří k nejznámějším anglickým čajům) a současně fotbalový nadšenec, jenž jako jeden z prvních bohatých lidí pochopil, že spojení obchodu s fotbalem přinese užitek všem. Představoval si, že ty země, v nichž kopání do míče už zapustilo kořeny, sehrají mistrovství světa a vítěz obdrží jím věnovanou cenu. Liptonovy podnikatelské zájmy směřovaly také do Itálie, kde rovněž získal šlechtický titul. Věděl, že tato země propadá fotbalu podobně jako Anglie. Proto o Velikonocích 1909 uspořádal první turnaj nikoliv doma v Británii, nýbrž v Turíně. Přihlásily se Itálie, Německo a Švýcarsko. Když však Lipton žádal, aby se zúčastnilo také některé přední mužstvo z Anglie, dostal z Londýna od Anglické fotbalové asociace zamítavé stanovisko. Bez jejího souhlasu nemohlo žádné mužstvo hrát za hranicemi země. A tak místo nějaké známé jedenáctky, jako třeba Aston Villa, Manchester City nebo Tottenham Hotspur, pozval do Itálie vesnický celek z hrabství Durham, aby reprezentovalo Anglii.
30
Mužstvo West Aucklandu tvořili durhamští horníci, kteří si fotbal zamilovali a hráli ho po těžké práci. Neměli ale dost peněz, aby se mohli vydat na kontinent, a proto museli prodat část svého majetku, někteří prý dokonce i nábytek. V Turíně způsobili obrovský poprask. Nejprve porazili 3:1 Němce, které reprezentoval tým Stuttgartu, poté si 2:0 poradili i s Juventusem, už tehdy patřícímu k italské fotbalové špičce. Trofej sira Thomase Liptona tedy přivezli zpátky do Anglie. Vítězství durhamských fotbalistů považovali jejich soupeři víceméně za dílo náhody, a proto se těšili za rok na reprízu „mistrovství světa“. West Auckland zdolal Red Star Curych 2:0 a stejným poměrem ve finále vyřídili opět turínský Juventus. Sira Liptona nadchly výsledky jeho krajanů natolik, že jim ponechal trofej navždy. Jenže místo aby si ji vítězové vystavili do vitríny, museli ji zastavit u majitelky místního hostince. Zjistili totiž, že cestovní výlohy překročily obsah jejich kasy o čtyřicet liber. Za to, že jim hostinská půjčila, si vzala trofej do zástavy. Nebylo jí to ale nic platné, peníze se jí ne a ne vrátit. Amatéři finanční prostředky neměli a na příhodu se časem pozapomnělo. Teprve bezmála za půl století se trofej vrátila „mistrům světa“, jenže v tu dobu už nestála čtyřicet liber, nýbrž stovku. K vykoupení posoužila veřejná sbírka, která vynesla 165 liber. Sekretář klubu nejdřív trofej pyšně vystavil ve svém baru. Ale když se v roce 1966 poprvé ztratila Zlatá Niké, věnovaná už skutečným mistrům světa Julesem Rimetem, raději sošku schoval do trezoru ve West Auckland Working Men´s Clubu. Je dvaatřicet palců vysoká a její cena se odhaduje na 25 000 liber. Přestože byla vyrobena v jedné londýnské firmě, nápisy jsou italské podle místa, kde se „mistrovství světa“ odehrálo. (www.westaucklandtownfc.co.uk, Macho, 2009) Hornické mužstvo z West Aucklandu zažilo i lepší časy, třeba když v roce 1961 postoupilo do finále Football Association Amateur Cupu, hraného ve Wembley, ale nikdy neproniklo mezi anglickou klubovou elitu. Za to, že se o něm dodnes mluví, může poděkovat Anglické fotbalové asociaci, která neuvolnila na první „mistrovství světa“
v Turíně
žádný
svůj
www.westaucklandtownfc.co.uk)
31
špičkový
klub.
(Macho,
2009;
4.5 Britský fotbal na OH Když začaly v roce 1896 psát Atény dějiny novodobých Olympijských her, fotbal možná trochu překvapivě chyběl mezi soutěžními sporty. Na dalších dvou Olympiádách v Paříži 1900 a St. Louis 1904 se ji již fotbal objevil, ale pouze v exhibiční podobě. Vítězem pařížského turnaje se stalo amatérské mužstvo Upton Park, které porazilo 4:0 francouzský výběr. Britský olympijský výbor se k vítěznému celku jako ke svému reprezentantu nehlásil a jisté je i to, že se fotbalistům neudělovaly žádné medaile, protože v tu dobu se ještě žádné medaile neudělovaly. Do St. Louis žádný britský ani jiný evropský celek neodcestoval. (Procházka, 1987; Hughes, 2009) První oficiální fotbalový turnaj proběhl v Londýně 1908. Anglie jako kolébka fotbalu vyžadovala, aby měl v programu olympijských her důstojné místo. První oficiální turnaj zorganizovala přímo Anglická fotbalová asociace, která povolila z každé země účast čtyřem mužstvům. Částečně toho využili pouze Francouzi – vyslali dva týmy. Z osmi přihlášených mužstev na poslední chvíli odřekly Čechy a Maďarsko. Třebaže valná hromada Českého fotbalového svazu uložila svému vedení, aby prostřednictvím Českého olympijského výboru mužstvo do turnaje přihlásilo, nestalo se. Mezi oběma organizacemi vládl nesoulad, ale rozhodlo hlavně to, že FIFA podlehla politickému tlaku Rakušanů a odhlasovala vyškrtnutí ČFS ze svých řad. Díky absenci Čechů a Maďarů postoupily přímo do semifinále Nizozemsko a první mužstvo Francie. Turnaj zahájili Dánové výhrou nad druhým celkem Francie 9:0 a Anglie porazila Švédsko 12:1. Dánové potom dosáhli rekordního vítězství nad první garniturou Francouzů 17:1 – deset gólů vstřelil střední útočník Sophus Nielsen. Zlato a první oficiální titul olympijského vítěze získali podle očekávání Britové. V semifinále porazili Nizozemsko 4:0 a ve finále si poradili s Dány 2:0 brankami Chapmana a Woodwarda. Francouzi po potupné semifinálové prohře ze soutěže odstoupili, v boji o třetí místo Nizozemsko zdolalo Švédsko 2:0. (Macho, 2009) Ve Stockholmu roku 1912 se již sešla větší konkurence. Vedle obhajujících Britů se zúčastnily celky Itálie, Dánsko, Německo, Rakousko a Rusko. Češi, přestože se rok předtím stali amatérskými mistry Evropy, opět chyběli, tentokrát kvůli nedostatku 32
finančních prostředků. Pro tuto akci byl vybudován nový stadión Rasunda. Dva dny před zahájením her však Britové zjistili špatné rozměry hřiště. Vedoucí všech mužstev se dohodli, že špatné rozměry nebudou předmětem pozdějšího sporu a turnaj se bez problémů uskutečnil. Britové obhájili prvenství, když ve finále opět porazili Dány, tentokrát 4:2. Britská fotbalová účast na Olympijských hrách se po dlouhé pauze způsobené válkami a rozdílným pohledem na požadovaný amatérismus zopakovala až na domácí půdě roku 1948, kdy hry pořádal Londýn.
Mužstvo Velké Británie, OH 1908 (www.thefa.co.uk)
4.6 Podpora fotbalu – historie diváctví
4.6.1 Návštěvnost v číslech
Fotbal se stal v Anglii v posledních dekádách 19. století hlavní složkou sportovního dění, ale ani jeho největší zastánci by nepředpokládali, jakého obrovského rozmachu fotbal dosáhne. Počet hráčů, kteří hráli v klubech patřících pod hlavičku Fotbalové asociace, vzrostl z 10.00 v roce 1888 na 10.000 v roce 1905 a 12.000 v roce 1910. Návštěva finálového utkání FA Cupu stoupla ze 17.000 v roce 1888 na 120.000 v roce 1913. Skromné dějiště původních finálových zápasů na The Oval vystřídal stadion
33
Crystal Palace. Podobně se navýšil zájem diváků o fotbal v nejvyšší soutěži, kdy v uvedených letech vrostly průměrné návštěvy ze 4 a půl tisíce na 23.000! Na stadionech se zlepšovaly služby pro diváky, podnikatelé se rychle přizpůsobovali požadavkům diváků, obchodním sítím vznikaly nové příležitosti ke zdrojům zisků. Velký prostor začal dostávat fotbal i v novinách. Fenomén fotbalu získával čím dál větší vliv na tehdejší sociální, kulturní i ekonomický život Britů. Zatímco v roce 1875 byl fotbal převážně volnočasovou zábavou vybrané společnosti, do roku 1914 získal srdce velké části mužské populace. (Hunter, 2003) Finále FA Cupu v roce 1901 mezi tými Tottenhamu Hotspur a Sheffieldu United se konalo na stadionu Crystal Palace v Londýně, kde se hrála finále od roku 1895 do roku 1914. Tottenham se probojoval až do finále, přestože do té doby hrál pouze třetí nejvyšší soutěž Southern League. Úspěch „kohoutů“ byl jistě pozoruhodný, ale ještě větší šok znamenala divácká návštěva, kdy do ochozů zavítalo na 114.815 příznivců, do té doby rekordní počet příchozích sledujících fotbalové utkání. Fotbal jako profesionální sport byl do té doby pouze 15 let starý. (Motson, 2005; Barnes, 2011)
Crystal Palace při finále FA Cupu 1901 (www.stadiumquide.com)
34
Návštěvnost na fotbalových stadiónech na počátku 20. století bývala enormní. Hlavně ve 20. a 30. letech zažila řada mužstev divácké rekordy, které doposud nebyly překonány. Manchester City přilákal do hlediště 84.000 diváků v zápase proti Stoke City v roce 1934, o rok později přišlo na Chelsea proti Arsenalu 83.000 diváků. Když téhož roku hostil Arsenal Sunderland, dorazilo na utkání 73.000 diváků. Aston Villu navštívilo v pohárovém zápase roku 1930 proti Walsallu 74.000, Bolton Wanderers hrál před 69.000 diváky proti Manchesteru City v roce 1933. Podobné návštěvy dorazily i na stadióny Chalrltonu, Tootenhamu, Sheffieldu Wednesday, Sheffieldu United, Newcastlu, West Bromwitche, Blackburnu Wolves a řadu dalších prvoligových týmů. Ve Skotsku zase oba kluby z Glasgow, Celtic i Rangers, hrávali běžně před 90.000 návštěvami. K nejprestižnějším, nejpopulárnějším a nejvíce navštěvovaným zápasům v Anglii patřilo každý rok finále FA Cupu. Umocnilo to vybudování nejslavnějšího anglického stadiónu Wembley, kam se finálová klání přesunula v roce 1923. Tento rok se do finále probojovaly celky Boltonu a West Hamu. Oficiálně dorazilo 123.000 diváků, ale bylo jasné, že jich muselo být daleko více. Uvádí se až enormní 200.000. návštěva. Původně se očekávalo kolem 40.000 diváků a na tento počet byly vytištěny vstupenky. Jelikož měl stadion kapacitu 125.000 míst, netiskly se na tento duel pro všechna místa vstupenky. Po vykoupení všech vstupenek, byli diváci nadále, ale poté již nekontrolovatelně vpouštěni na stadion. Utkání přitahovalo pozornost i příznivců jiných klubů. Jednalo se o klasický souboj „jihu proti severu“, který vždy vzbuzoval obrovskou pozornost celého národa. Londýňané byli vždy trochu vyděšeni invazí ze severu, která bývala poněkud hlučnější a agresivnější. Večer se tito návštěvníci ze severu scházeli v centru Londýna, v kouři cigaret popíjeli whisky a pivo, zpívali a tancovali. (Russell, 1997) Vzhledem k tomu, že fotbal začal lákat obrovské masy lidí, stával se významným prostředkem pro upoutání pozornosti a zvýšení popularity u mnoha známých a vlivných lidí. První známou celebritou, která přislíbila účast na fotbalovém utkání, byl Princ z Walesu. Člen královské rodiny nakonec toto fotbalové utkání v roce 1892 nenavštívil, a tak se muselo počkat až do roku 1909 na George V., který navštívil mezinárodní duel mezi Anglií a Skotskem. Svou účast zopakoval i při finálovém boji 35
Anglického poháru roku 1914 a rovněž při legendárním finále 1923, kdy se otevíralo Wembley. (Hunter,2003)
4.6.2 Kultura fanoušků Regionální i městská derby lákala do ochozů rovněž velké davy diváků. V 90. letech 19. století začínají skalní příznivci povzbuzovat svoje idoly pomocí transparentů a nafukovacích balonů v klubových barvách. Na počátků století přicházejí fanoušci s rachtačkami. Historie dřevěných rachtaček má venkovský původ, kde byly používány k plašení ptáků na polích. Později se využívaly v továrnách, kde byly rachtáním oznamovány konce směn nebo sloužily, v případě potřeby, k upoutání pozornosti. Poté nadešla jejich chvíle na fotbalových zápasech jako výborný zdroj hluku. Při větších událostech navlékali příznivci jednotlivých týmů velké legrační klobouky a v rukách drželi deštníky v klubových barvách. Velké změny, které se udály v prvních dekádách nového století v podporování svých týmů, fotbal od té doby nezaznamenal. Zápasy sloužily k odreagování se od pracovních povinností v továrnách a byly brány, na rozdíl např. od kriketových utkání, jako show. Co je zajímavé v porovnání s dnešní dobou na tehdejších davech, že přestože byly často označovány společenskými časopisy za divochy, jejich vzájemné chování bylo až na výjimky mírumilovné a přátelské. (Hughes, 2009) Diváci na stadionech sice na soupeře bučeli, nadávali na rozhodčí, posmívali se příznivcům soupeřů, ale po dobu osmdesáti let organizovaného fotbalu v Anglii nezaznamenávala policie ani Fotbalová asociace, navzdory v raných letech prostému zázemí na stadionech, roztržky mezi fanoušky. Potíže v podobě bitek na stadionech přišly až s příchodem „hooligans“ v 70. letech 20. století. (Barnes, 2011)
36
Ukázněné obecenstvo, 20. léta 20. stol. (www.footballrepublic.com) 4.6.3 Davové problémy a první katastrofy První problémy na stadiónech pramenící z přeplněných ochozů se objevily roku 1908 v Glasgowv Hampden Parku, kde se konalo finále skotského poháru mezi týmy Rangers a Celtic. Utkání skončilo remízou a diváci očekávali nastavení. Po zjištění, že se zápas bude opakovat v jiném termínu, dostali fanoušci obou celků vztek a vtrhli na hrací plochu. Strhli obě branky a zapálili pokladny. Oba tábory nešly proti sobě, ale jejich vztek směřoval na Skotskou fotbalovou asociaci, kterou obviňovali z vydělávání peněz na úkor spokojenosti fanoušků, kteří chtěli vidět rozuzlení duelu ihned. Nikdo tehdy nezemřel, jen pár lidí utrpělo zranění. První a do druhé války naštěstí jedinou katastrofou, která se udála na stadiónech, byla událost ze skotského Ibrox Parku roku 1902. Hrál se zde prestižní mezinárodní zápas mezi Skotskem a Anglií. Pod návalem fanoušků zde nevydržela jedna z dřevěných tribun. Výsledkem bylo 26 mrtvých (Hughes, 2009 uvádí 25 mrtvých) a na 500 zraněných. Utkání kupodivu nebylo přerušeno, aby se předešlo vypuknutí ještě větší paniky. Mnozí návštěvníci se o katastrofě dozvěděli až druhý den z novin. (James, 1970)
37
Ibrox Park. 1902 – zhroucená tribuna (en.wikipedia.org) K další velké katastrofě došlo o více než 40 let později. Roku 1946 se na boltonském stadiónu Burden Parku během pohárového utkání mezi Wanderers a Stoke za přihlížení 65.000 diváků zhroutila kvůli přeplnění jedna z tribun a smrt zde našlo 33 lidí. 4.6.4 Nové stadióny Zajímavostí je, že v moderní době se navzdory menším návštěvám a zlepšené stavební technologii přihodilo na stadiónech daleko více katastrof, než v prvních dekádách 20. století. První fotbalová hřiště byla primitivní zařízení, nic jiného než hřiště, vedle kterého stála malá budova sloužící jako hráčské zázemí. Diváci většinou přihlíželi za provazy, kterými bylo hřiště obehnáno. Zařízení a vybavení pro diváky bylo na stadiónech omezené. Stánky s občerstvením však byly součástí každého stadiónu od nepaměti. V průběhu památného finále FA Cupu v roce 1901, 115.000 diváků snědlo 120.000 krajíců chleba s máslem, 100.000 buchet, 6.000 porcí vepřového, 200 hovězích kýt, 40 jehňat a vypilo 6.000 litrů mléka, 120.000 lahví minerálních vod, spoustu čaje, kávy a alkoholu. (Motson, 2005) Velké obměna fotbalových stánků, kdy se hřiště měnila ve stadióny, přišla převážně začátkem 20. století. Výstavba nových stadiónů byla kvůli stále rostoucí popularitě nezbytná a potkala každý ligový klub. Stavěly se velké tribuny, některé zastřešené,
38
takže se kluby mohly chlubit a lákat ve svých programech nové příznivce, kteří budou chráněni před deštěm. Skotský architekt Archibald Leech byl prvním architektem specializujícím se na fotbalové stadióny. Pracoval na celé řadě nových projektů, kterými byly Stamford Bridge (domov Chelsea), Hampden Park (skotský národní stadión), Hillsborough (Sheffield
Wednesday),
Craven
Cottage
(FC
Fulham),
Ayresome
Park
(Midlesbrough), nechvalně známý Ibrox a řada dalších. (Winner, 2006) Vůbec první stadión postavený v Anglii pro čistě fotbalové účely byl Goodison Park v Liverpoolu. Jeho výstavba vyšla na 8.090 liber a byl slavnostně otevřen 24. srpna 1892. Byly na něm vystavěny dvě otevřené tribuny, každá s kapacitou 4.000 lidí a jedna zastřešená s kapacitou 3.000. Dva roky po otevření se zde konalo finále FA Cupu před návštěvou 37.000 diváků. (Hughes, 2009) Roku 1909 se předseda Manchesteru United rozhodl půjčit 60.000 liber pro výstavbu nového stadionu Old Traford s kapacitou pro 80.000 diváků. Jižní tribuna byla zastřešena a zbylé tři zůstaly odkryté. Po dokončení stavby zde byla největší tribuna v Anglii, ve které byla rovněž tělocvična, čajovna, rehabilitační linky, masážní prostory a výtahy. (Murrell, 1998)
Historický Old Traford (www.stadiumguide.com)
39
Architektem nového národního stadiónu ve Wembley byl Robert McAlpine. Stadion se původně stavěl pro příležitost Výstavy britského impéria. Po ukončení výstavy měl být stadion zbourán. Později se rozhodlo, že se dílo zachová a bude sloužit jako národní fotbalový stadion. Stavba vyšla na 750.000 liber. Finále FA Cupu, které stadion otevíralo, se odehrálo pouhé čtyři dny po jeho dokončení. Stadion byl postaven za 300 pracovních dní. Dělníci použili 25.000 tun betonu a 1.500 tun oceli. (Motson, 2005) K dnešnímu fotbalu, hraje-li se ve večerních hodinách, nepostradatelně patří umělé osvětlení. Jako první shlédli fotbal pod reflektory diváci v Sheffieldu na Bramall Lane již v roce 1878. Byl zde přistaven elektrický generátor a do všech čtyř rohů postaveny zhruba desetimetrové dřevěné pilíře. Tento experiment si pochvalovalo všech téměř 20.000 diváků, kteří dorazili do hlediště. Jen někteří namítali, proč hrát fotbal pod umělými světly, když denní světlo je dostatečně silné a trvá dostatečně dlouhou dobu. O tři týdny později si tuto novinku vyzkoušeli i v Londýně při zápase mezi Wanderers a Clapham Rovers. Během dalších několika let se objevilo pár dalších experimentů. Někdy dokonce elektřinu vystřídaly světlice. Osvětlení pravděpodobně nebylo vždy dostačující. V 90. letech 19. století při večerních utkáních hraných v Lancashiru vždy přebílili míč na bílo pro lepší rozpoznání, ale diváci si přesto stěžovali, že se jim míč během hry ztrácí. V roce 1892 v Glasgow na stadiónu Celticu byla natažena světla propojená podél hrací plochy ve výšce 15 metrů. Problém byl v tom, že míč často narážel do kabelů spojujících osvětlení a poškozoval je. Fotbalová asociace ani The Football League nebyly velkými zastánci hraní ve večerních hodinách, což vyústilo v to, že roku 1930 asociace zakázala hrát zápasy za umělého osvětlení. Zákaz byl zrušen až v 50. letech 20. století. (Motson, 2005; Russel, 199ý, Hughes, 2009) Jeden z objevů, který byl kdysi k vidění na stadionech při ligových utkáních, byl manuální systém oznamování výsledků z ostatních zápasů. Opravdový fanoušek chtěl mít vždy přehled, jak hrají jejich konkurenti a rivalové. Velká písmena abecedy byla vyvěšena na přehledných místech stadiónu a kód jednotlivých utkání nalezli fanoušci v programech. Kód A například znamenal utkání Manchesteru s Arsenalem, B Newcastlu s Tottenhamem atd. U jednotlivých písmen stávali většinou malí chlapci držící v rukou čísla, která znamenala skóre z konkrétního utkání. Tento systém se začal objevovat s příchodem 20. století a byl mnohdy tak dobře organizován, že 40
s pomocí telefonů a telegrafů měli diváci aktualizace z celé země každých 15 minut. (Motson, 2005; Hunter, 2003; Barnes, 2011)
4.6.5 Fotbalové písně a chorály V raných fotbalových letech bylo běžné, že před každým utkáním, po něm i v průběhu poločasu hrála některá z lokálních kapel pochodujíc po hřišti. V případě Arsenalu to bývala policejní kapela. Tato tradice byla na Highbury k vidění až do 70. let 20. století. Lidé si chtěli fotbalová utkání naplno užívat a bavit se i v době, kdy se nehrálo. Začali prozpěvovat různé písně, které si různě upravovali, a tím vznikaly první fotbalové chorály. Některé z nich se dochovaly do současnosti. V žádném jiném sportu se nesetkáme s tímto druhem podpory fanoušků. Tento způsob fandění se zrodil s rostoucí popularitou fotbalu zhruba na přelomu 19. a 20. století a dále se vyvíjel. Není úplně jasné, kde první fotbalové písně přišly na svět. Jsou zde záznamy z Portsmouthu, kde diváci zpívali o radničních hodinách a upozorňovali tak rozhodčího na blížící se konec utkání, když jejich tým vyhrával. Fotbalové písně, hymny a chorály mají svůj původ v klasické a populární hudbě nebo pocházejí z lidové tvorby. Jednou z nejstarších fotbalových písní, která byla zpívána fanoušky Norwiche City od roku 1902, byla skladba „On the Ball City“. Diváci často brali za své největší hity soudobé hudby a upravovali si je. Mezi tyto písně například patřil hit slavného Harryho Laudera „I love Lassie“, kterou si osvojili příznivci Bradfordu City a Nottinghamu Forest v roce 1911. Populární se stala hymna „Abide with me“, kterou složil William Henry Monk těsně před svou smrtí roku 1847 jako křesťanskou modlitbu. Poprvé ji fanoušci zpívali ve Wembley při finále FA Cupu mezi týmy Arsenalu a Cardiffu City v roce 1927 a od té doby je hrána před každým finálovým
duelem.
Skladba
byla
rovněž
součástí
otevíracího
ceremoniálu
Olympijských her v Londýně roku 2012, kdy ji uvedla skotská zpěvačka Emeli Sandé.
41
Slavná hymna skotského Celticu má původ v operetě z roku 1879 Piráti z Penzance. Píseň „Glory, glory“ využili a upravili k obrazu svému příznivci Tottenhamu Hotspur, Leedsu United a Manchesteru United. Lidová píseň „Blaydon Races“ je napevno spojena s Newcastlem United. Další z písní Harryho Laudera „Keep Right on to the End of the Road zpívají dodnes každý týden na stadiónu Birminghamu City. Dnes v Anglii neexistuje ligový klub, který by neměl svou hymnu. Populární týmy dnes často využívají své hráče k nazpívání těchto písní a tyto hudební nosiče pak slouží k prodeji jako další zdroj příjmu do klubových pokladen. (Hunter, 2003)
Harry Lauder – autor fotbalových hymen (www.bbc.co.uk)
42
5. Fotbal a 1. světová válka 5.1 Profesionálové na frontu Když Velká Británie vyhlásila 4. srpna roku 1914 válku Německu, kriketové i rugbyové soutěže byly téměř ihned přerušeny. Fotbalová liga přerušením soutěže nereagovala a pokračovala v sezóně 1914/15. Válečný ministr Lord Kitchener 7. srpna zahájil povolávací kampaň, když vyzýval všechny zdravé chlapce ve věku 19 až 30 let, aby se připojili k britské armádě. Většina hráčů byla profesionály a tudíž smluvně zavázáni klubu. K armádě se mohli připojit pouze tehdy, souhlasili-li by kluby se zrušením kontraktu. První dny rukovalo na frontu denně na 30.000 vojáků. O tři týdny později zvýšil Kitchener povolávací věk na 35 let a do poloviny září se přihlásilo přes půl miliónu dobrovolníků. (Rollin, 2005) Začátkem září vystoupil skotský spisovatel Arthur Conan Doyle s prohlášením, kterým apeloval na fotbalisty, aby nastoupili na frontu: „Dříve tady byl čas pro všechny věci na světě. Byl tady čas na hry, na byznys, na klidný domácí život. Byl tady čas na všechno, ale teď je tady čas jen na jednu věc, na válku.“ Na frontě je potřeba další a další posily a tak v říjnu Kitchener mění původní striktní regule týkající se výšky a velikosti hrudi a získává tím další vojáky. Samozřejmě sílí tlaky na hráče fotbalu. (www.spartacus.schoolnet.co.uk) Frederick Charrington, syn boháteho sládka, který založil roku 1870 v Londýně charitativní společnost, obvinil hráče West Hamu United. Považoval za zženštělé a zbabělé nechávat si platit za fotbal, když ostatní bojují na západní frontě. Charles B. Fry, bývalý hráč fotbalu a soudobý hráč kriketu zase volal po zastavení fotbalu a zrušení všech profesionálních kontraktů s tím, že žádný hráč mladší 40 let nesmí nastoupit k fotbalovému utkání. Biskup z Chelmsfordu rovněž narážel na fotbalisty, když tvrdil, že nemůže pochopit muže, kteří necítí odpovědnost a respekt ke své vlasti, muže v nejlepších letech, kteří pobírají velké peníze v tomto krušném čase. William Joyson Hick sestavil 12. prosince roku 1914 v Middlsexu 17. válečný prapor známý jako fotbalový. Podle Fredericka Walla, sekretáře Fotbalové asociace byl
43
prvním fotbalistou, který se připojil k praporu, anglický reprezentant Frank Buckley. Zpočátku to byli, kvůli problémům s kontrakty, pouze amatérští hráči jako například Vivian Woodward a Evelyn Lintott, kteří mohli podepsat povolávací rozkazy. Během pár týdnů se prapor zcela naplňuje 600 muži. Řada z nich jsou bývalí hráči, kteří se zde setkávají s vlastními fanoušky, kteří je ještě nedávno obdivovali na fotbalových stadiónech. Fotbalová asociace nakonec podlehla velkému tlaku veřejnosti a vyzvala fotbalové kluby, aby uvolnily hráče, kteří nebyli ženatí, k válečným službám. Dohodla se i na spolupráci s válečným výborem při náboru nových vojáků během fotbalových utkání. Tři zástupci povolávacího výboru navštívili zápas v Upton Parku a během poločasu oslovovali nové dobrovolníky. Podařilo se jim zlákat brankáře West Hamu United Joe Webstera a hráče Jacka Tresaderna. (www.spartacus.schoolnet.co.uk; Rollin, 2005) Na začátku sezóny 1914/15 byl nejúspěšnějším klubem ve Skotsku Hearts, který vyhrál osm zápasů v řadě. 26. listopadu narukoval každý člen týmu do britské armády. Tato událost měla ohromný vliv na veřejnost a také inspirovala další fotbalisty a jejich fanoušky podepsat povolávací rozkaz. Sedm členů týmu na frontě padlo a do Skotska se už nikdy nevrátilo. Tři z nich, Harry Wattie, Duncan Currie a Ernie Ellis padli první den bitvy na Sommě. Další, Paddy Crossan se musel po ošklivém zranění podrobit amputaci nohy. Paddy prosil chirurgy, ať mu nohu neoperují, že je fotbalista a že nohy potřebuje. Nohu nakonec zachránil, dočkal se i konce války, ale později zemřel na následky otravy plic jedovatým plynem. Do března 1915 se do praporu nahlásilo celkem 122 profesionálních fotbalistů, mezi nimi celý první tým Claptonu Orient. 17. „fotbalový„ prapor utrpěl velké ztráty, zejména v bitvě na Sommě, kde našel smrt i bývalý anglický reprezentant Evelyn Lintott. Major Frank Buckley, který vedl záznamy o stavu tohoto praporu, po válce prohlásil, že téměř 500 vojáků z celkových 600 našlo smrt na frontě nebo podlehlo později zraněním utrpěným ve válce. Roku 1914 bylo na ostrovech celkem 5.000 profesionálních fotbalistů. 2.000 z nich se dříve nebo později připojilo k armádě. Návštěvnost na ligová utkání pochopitelně dramaticky klesla během sezóny 1914/15. Bylo rozhodnuto, že The Football League nebude připravovat další ročník soutěže. Profesionální fotbalisté podepisovali v té 44
době kontrakty pouze na jeden rok. Ztráta obživy na konci sezóny 1915 způsobila další
příliv
fotbalistů
do
vojenských
služeb.
(Russel,
1997,
www.spartacus.schoolnet.co.uk; Rollin, 2005)
5.2 Vánoční příměří Britští a němečtí řadoví vojáci často nespatřovali téměř žádný smysl ve válce. Nicméně v prosinci 1914 byla již situace taková, že na frontách bylo mrtvých, zraněných a nezvěstných již statisíce. Odhaduje se, že před válkou do Anglie odešlo asi osmdesát tisíc mladých Němců, kteří pracovali většinou jako číšníci, kuchaři a řidiči taxíků. Mnoho z nich velmi dobře hovořilo anglicky. Zdá se, že původci vánočního příměří byli právě mladí němečtí řadoví vojáci. (www.telegraph.co.uk;m www.christmastruce.co.uk)
Na první vánoční svátky po vypuknutí války docházelo na některých místech k utichání bojů a vojáci obou znepřátelených stran si dopřávali chvilky klidu. První smír začal 24. prosince roku 1914, když německé jednotky začaly zdobit místa kolem jejich zákopů vánočními stromky a zapalovat svíčky. Poté začali zpívat vánoční koledy, mezi kterými byla například koleda Tichá noc. Tuto koledu i řadu dalších znali ve svých verzích i Britové, kteří rovněž zpěvem Němcům odpovídali. Brzy začaly obě strany vylézat ze zákopů a vyměňovali si potraviny, tabák a alkohol. Někde trvalo příměří jen na Vánoční dny, jinde pokračovalo až do Nového roku. Na některých místech
si
jednotky
mezi
sebou
zahrály
fotbal.
(Hughes,
2009;
www.spartacus.schoolnet.co.uk; en.wikipedia.org)
Podle mnohých dopisů se nejslavnější fotbalové utkání První světové války odehrálo mezi zákopy v Ypres. Během smířlivých setkání na neutrálním území se odkudsi vynořil fotbalový míč a poté si německé jednotky zahrály s britskými fotbal. Hovoří se o vítězství Němců 3:2, ale výsledek v této době nehrál samozřejmě žádnou roli. Obě strany doufaly, že válka nebude mít dlouhého trvání a že se brzy všichni vrátí domů. Tento optimistický výhled se ukázal bohužel jako nepřesný. Toto vánoční příměří bylo
45
posledním aktem rytířství mezi oběma stranami. Válka pokračovala další čtyři roky a přinesla s sebou ztrátu 10 miliónů lidských životů. (www.telegraph.co.uk)
Neoficiální fotbalové utkání v Ypres, 24.12.1914 (www.telegraph.co.uk) 5.3 Ženský fotbal Vznik ženského fotbalu bude leckdo považovat za nedávnou záležitost. Málokdo si uvědomí, že začátky této hry něžného pohlaví spadají rovněž do 19. století. V roce 1895 byl založen Britský ženský fotbalový klub v Londýně. 25. března téhož roku zorganizoval tento klub první zápas mezi severem a jihem Londýna. Prezidentkou klubu se stala Lady Florence Dixie, sekretářkou a kapitánkou v jedné osobě byla slečna Nettie Honeyball, jejíž adresa byla zveřejněna na plakátech propagujících první utkání za účelem náboru nových hráček. Taktéž prostřednictvím novin Nettie lákala ženskou část populace, aby přišla a ukázala, že tato do té doby ryze mužská hra může být i hrou ženskou. Tehdejší ošacení hráček bylo na hony vzdálené současným dresům. Hráčky hrávaly v plátěných halenkách s dlouhými rukávy, vydutých kalhotách po kolena, těžkých polobotkách a chráničích, které měly nasazené přes ponožky stejně jako jejich mužské
46
vzory. Utkání hraném na londýnském stadionu Crouch End Athletic, sledovalo za vstupné jednoho šilinku přes deset tisíc diváků. (Hunter, 2003)
North
vs.
South,
1895
(vlevo)
a
Miss
Nettie
Honeyball
(www.thehistoryofwomenfootball.com) Ženské týmy vznikaly i v dalších částech země a jejich utkání vzbuzovala pozornost u mužské části obecenstva nejen a někdy vůbec ne díky fotbalovému umu. Později se i dívky oblékly do klasických dresů s trenkami, kde odhalily svá kolena. Fotbal braly velmi vážně a díky němu se cítily více svobodné a nezávislé. Prostřednictvím fotbalu ženy často podporovaly hnutí sufražetek, bojovnic za politická práva žen. Nejvýraznější rozkvět ženského fotbalu přinesla První světové válka. Do roku 1914 se objevoval ženský fotbal pouze sporadicky, ale ve válečné a následně poválečné době vznikaly příležitosti pro široké vrstvy pracující střední třídy. Mnoho žen získalo počáteční nadšení, když pracovalo v továrnách pro výrobu munice, kam jich po vypuknutí války nastoupilo přes jeden milion. Nahrazovaly zde mužskou sílu, která byla odvelena na frontu. Není proto divu, že nejznámějším ženským týmem této éry byl Dick Kerr Ladies FC nesoucí název zakladatelů společnosti z Prestonu vyrábějící
47
původně součástky na tramvaje a železnice, ale když začala válka, společnost přešla na výrobu zbraní a munice. V říjnu roku 1917, kdy v této prestonské továrně měli pracující z důvodu nižší produkce více volného času, uspořádali na přilehlém prostranství fotbalový zápas mezi pracujícími muži a ženami. Když ženy toto neoficiální utkání vyhrály, rozhodly se založit první klub. Podobné to bylo i na jiných místech Anglie. (Russel, 1997, Hughes, 2009)
Dick Kerr Ladies FC (1921) Konec války neznamenal konec chuti a touhy žen hrát fotbal. Naopak. Do roku 1921 vzniklo po celé Anglii nejméně 150 ženských týmů hrajících převážně přátelské zápasy pro charitativní účely věnované hlavně zraněným a postiženým vojákům. Řada z nich měla původ vzniku v továrnách aktivních během první světové války. Mezi přední týmy patřil již zmiňovaný Dick Kerr a také Hey’s Ladies z Bradfordu nesoucí název místního pivovaru. Tyto dva týmy byly nejnavštěvovanější a na jejich zápasy přicházel často úctyhodný počet diváků. V prosinci roku 1920 sehrál Dick Kerr utkání před zraky Winstona Churchilla a dalších 10.000 diváků za umělého osvětlení, když bylo použito reflektorů, které sloužily za války proti leteckým náletům. Reflektory sloužily skvěle až do doby, než se některá z hráček podívala do světel a byla na nějakou dobu vyřazena ze hry kvůli oslnění. Rekordní návštěva padla roku 1920 na druhý den vánoční, kdy na liverpoolský stadion Goodison Park přišlo nevídaných 53.000 diváků sledovat utkání
48
mezi Dick Kerr a St. Helens. Výtěžek z utkání činil 3.000 liber, což tehdy znamenalo enormní sumu. Do téhož roku se datuje i první mezistátní utkání v ženském fotbale kdy opět tým Dick Kerr přivítal na Stamford Bridge francouzské hráčky z Paříže a podlehl jim 2:0. Utkání sledovalo na 20.000 diváků. Během roku 1921 sehrály ženy na 67 utkání a celkový počet příchozích činil 900.000. (Hunter, 2003) Tato vysoká návštěvnost může být zdůvodněna charitativním účelem jednotlivých klání. Někteří diváci, pro něž se jednalo o ryze mužský sport, přicházeli spíše s despektem a posměchem, než aby obdivovali sportovní výkony jednotlivých týmů. Nic na tom nemění fakt, že ženy braly zápasy velice vážně a tvrdě se na ně připravovaly. Bohužel pro příznivce fotbalu v ženském provedení začaly sílit tlaky z řad veřejnosti, novinářů a hlavně funkcionářů, které ho zavrhovaly. Černým dnem se stal 5. prosinec roku 1921, kdy Fotbalová asociace jednohlasně zakázala ženám využívat hřiště a stadióny klubů patřící pod hlavičku FA. Jako hlavní důvody uvedli, že fotbal není vhodný pro ženy a že by neměl být podporován. Hrálo zde roli i zdraví fotbalistek, kterým prý hrozí poškození jejich těl a riziko neplodnosti. Dále namítali pochybnou transparentností finančních toků, ať už u různých výdajů nebo neprůhlednými zisky z prodeje vstupenek. Samy ženy se vysmívaly těmto zdravotním a finančním obviněním a věřily, že skutečný zákaz ženského fotbalu vyplývá ze žárlivosti. Ženské týmy lákaly do hledišť často vyšší počet diváků, než mnohé mužské týmy a na rozdíl od mužů dělaly daleko více pro charitu. Tvrdily, že Fotbalová asociace odmítala soutěžit o popularitu fotbalu a při sledování utkání mezi ženami trpěla jejich hrdost a uvadala jejich síla. FA se proto rozhodla pro tento odporný, zlomyslný a záludný zákaz. Byly zde snahy z řad žen o založení jejich vlastní asociace, ale zákaz používání drtivé většiny fotbalových zázemí se ukázal jako příliš velký handicap. Většina ženských týmů tyto snahy vzdala a dříve nebo později zanikla. Slavný tým Dick Kerr Ladies však pokračoval. Byl podporován řadou velkých firem a pro svá utkání si pronajímal ragbyové stadióny a atletické ovály. I přes to, že se do 49
továrny po válce vrátili muži na své pozice, ženský tým se podařilo udržet. V roce 1922 vypluly na tříměsíční turné do USA a Kanady. Utkání v Kanadě se tamější fotbalová asociace pod nátlakem Anglické FA rozhodla zrušit, ale v USA přilákal Dick Kerr do hledišť desetitisícové návštěvy při kláních proti tamějším mužským týmům. V roce 1937, kdy už byl tento tým přejmenován na Preston Ladies, sehrál v Edinburgu utkání, které mělo rozhodnout o neoficiálním ženském světovém šampiónu. Preston porazil skotské hráčky 5-1, ale do hlediště už zavítalo pouze 1.000 diváků. Obrovské návštěvy zápasů žen v letech po skončení první světové války byly minulostí. Celek z Prestonu přežil i druhou světovou válku, kdy nadále trval zákaz Fotbalové asociace. V roce 1957 zemřel ve věku 75 let manažer tohoto týmu Frankland a s jeho smrtí se blížil konec i tohoto nejslavnějšího ženského týmu první poloviny 20. století. Do roku 1965, kdy ukončil tento klub činnost, sehrál 828 zápasů (758 vítězných) a přispěl na charitu 175.000 liber. Nemnoho fotbalových týmů, ať ženských nebo mužských, se může pochlubit podobnými čísly. (Hunter, 2003, Barnes, 2011, Hughes, 2009) Ženskému fotbalu se na ostrovech začalo blýskat na lepší časy po vítězství Anglie na domácím světovém šampionátu v roce 1966. Obrovský rozmach popularity fotbalu ovlivnil i ženy a vyústěním toho byl vznik Ženské Fotbalové asociace v roce 1969. Fotbalová základna žen v Británii postupně rostla a dnes čítá přes půl miliónu aktivních hráček. Divácké popularity z kraje 20. let 20. století však zatím nedosáhla.
50
6. Období mezi válkami 6.1 Nadvláda Evertonu a Arsenalu Vliv a zájem veřejných škol, jejich amatérských hráčů i fotbal milujících příznivců rychle skončil po 1. světové válce. Příčinou nebyla nadvláda profesionálních klubů ze severu země, ale to jak se zachovalo fotbalové vedení po propuknutí války. Na rozdíl od jiných sportů, které ihned přerušily své soutěže, fotbal nechal soutěže pokračovat. Toto jednání bylo v očích mnoha lidí nechutné a nevlastenecké. V důsledku toho přešlo po válce mnoho významných škol hrající fotbal pod hlavičkou asociace raději k rugby a na fotbal zanevřelo. Od této doby se fotbal stal především zálibou příznivců pracující třídy. (Krejčí, 2005) Mezi léty 1920 a 1923 se fotbalová liga dále rozšiřuje a vzniká Třetí divize, která se dělí na severní a jižní část, každá po 22 účastnících. Celkem má tedy liga nyní 88 týmů ve 4 soutěžích. Roku 1923 se otevírá národní stadión Wembley, které hostí historické finále FA Cupu mezi Týmy Boltonu Wanderers a West Hamu United, dnes známé jako „White Horse Final“, díky koni jménem Billy. Finále zachránil tím, že se díky němu dav, který vnikl na trávník, dostal pod kontrolu a výkop se zhruba po hodinovém zpoždění mohl uskutečnit.
White horse final, FA Cup – finále 1923 (www.thefa.co.uk)
51
V meziválečném období už nezáleželo na geografické poloze klubu. Nadvláda „severu“ byla pryč a mezi dominujícími kluby se začaly objevovat i celky z londýnské metropole a poprvé také tým z Walesu. Dalším týmem, který se nesmazatelně zapsal do historie ligy, byl Hudersfield Town, který ve 20. letech získal tři prvenství v řadě. V další dekádě se stejný úspěch povedl Arsenalu. Everton dosáhl jiného rekordu, když v mistrovské ligové sezóně 1927/28 nastřílel jeho útočník Dixie Dean 60 gólů. Určitě mu v tom pomohla změna pravidla o ofsajdu. Počet hráčů, kteří musí být mezi útočícím hráčem a brankovou čárou, byl snížen ze tří na dva. Byla to reakce na obranné systémy, které dokázaly vystavovat často protihráče do ofsajdu. (Russel, 1997) Everton přidal další ligové tituly v letech 1932 a 1939 a jedno pohárové vítězství v roce 1933. Jeho městský rival Liverpool ovládl ligu dvakrát zkraje 20. let, ale tuto výkonnost později neudržel a podobný úspěch v tomto období nezopakoval. Dalším veleúspěšným klubem této éry byl sheffielský Wednesday. Zvítězil v lize i v poháru a mezi léty 1930 – 1936 skončil vždy do třetího místa. Poprvé se radoval ze získání FA Cupu tým z Walesu, když v roce 1927 porazil Cardiff ve Wembley Arsenal 1:0. Slavné období klubové historie zažíval ve 30. letech Sunderland. Manažer Johny Cochrane vybudoval tým, v němž sázel hlavně na odchovance. Jeden z jeho odchovanců, Horatio Carter, debutoval v roce 1930 v lize v pouhých 18 letech a během několika měsíců to dotáhl až do anglické reprezentace. V roce 1935 ještě skončil Sunderland za Arsenalem, ale v následující sezóně už vybojoval titul, do dnešních dnů pro tento klub poslední. (Motson, 2005, Krejčí, 2005)
6.2 Hvězdní hráči a jejich příjmy
Hrdinové fotbalových trávníků pobíhající v meziválečné době v anglické nejvyšší soutěži byli často ze Skotska. Hráči ze severní části ostrova tvořili vždy součást předních anglických týmů. Mnohé z nich spojovalo to, že byli menšího vzrůstu a často velice mazaní křídelní nebo střední útočníci. Jejich výhodou bylo, že nebyli nikdy považováni za cizince, jazyková bariéra neexistovala, a tak jim nic nebránilo vyrazit 52
za fotbalem do prestižnější Anglie. Někteří hvězdní Skotové se rozhodli zůstat a stát se hrdiny doma jako Jimmy McGrory ze Celticu nebo Alan Morton z Rangers. Většina ale lukrativnějšími nabídkami z anglické První divize nepohrdla a stěhovala se do Albionu jako například Hughie Gallacher, který se ze skotského Aidrie přesunul do Newcastlu United, který za něj zaplatil rekordní částku 6.500 liber. V sezóně 1926/27 dovedl United jako kapitán k ligovému titulu. Ve 174 zápasech za „Magpies“ (Straky) nastřílel 143 gólů. V létě 1930 zamířil již za 10.000 liber do londýnské Chelsea. Největší hvězdou na ostrovech se stal v meziválečném období Dixie Dean z Evertonu. Všeobecně známou celebritou se stal zejména po sezoně 1927/28, kdy ustanovil ligový rekord v počtu vstřelených gólů na 60. Dodnes se k tomuto číslu nikdo ani nepřiblížil. Po narození byl pokřtěn jako William Ralph Dean, pro rodinu a přátele byl známý jako Bill, ale fotbaloví příznivci mu dali pro jeho tmavší pleť přezdívku Dixie (Dixie = přízvisko pro jih spojených Států). Osobně tuto přezdívku nikdy nemiloval, ale musel se s ní nakonec umět sžít. Když ho při jednom zápase napadl jeden fanoušek hostujícího týmu slovy „černý bastarde“, Dixie vzal spravedlnost do svých rukou a fanouška skolil k zemi ranou pěstí. V roce 1933 se stal prvním útočníkem s číslem 9 na zádech. Tento rok se totiž hrál první zápas (finále FA Cupu), v němž měli hráči na zádech čísla. Hráči Evertonu od 1 – 11, hráči Manchesteru City od 12 – 22. (Krejčí, 2005, Russel, 1997)
Dixie Dean (www.evertonfc.com) Ve 30. letech to byl další Skot, tentokrát Alex James, který zvedal diváky ze sedadel. Byl považován za do té doby nejchytřejšího středního útočníka. Patřil do sestavy Skotů, kteří roku 1928 deklasovali ve Wembley Anglii 5:1. Začínal v Raith Rovers a přes Preston North End skončil v Arsenalu za přestupní částku 9.000 liber.
53
Dnes je již běžné, že největší hvězdy propůjčují své jméno například při výrobě kopaček. Nikdo by asi nepředpokládal, že se toto dělo již ve 30. letech minulého století. Právě Alex James propůjčil tehdejšímu výrobci kopaček své jméno, který ve výrobě označoval tuto řadu AJ 22. S obrovským růstem prestiže fotbalu ve 20. a 30. letech přicházely firmy a oslovovaly hvězdné hráče a kluby k propagaci svých produktů a za tuto reklamu jim nabízely odměny. (Hunter, 2003) Další skvělý útočník David Jack se proslavil prvním gólem vstřeleným na novém Wembley v dresu Boltonu. Později tento anglický reprezentant přestoupil do Arsenalu, kde vybojoval řadu trofejí. Frank Swift zase patřil mezi nejlepší anglické brankáře, pro což měl výborné předpoklady. Za reprezentaci odchytal 19 utkání a pouze dvakrát odešel poražen. Manchesteru City pomohl k vítězství v lize i poháru. Po skončení kariéry se stal sportovním novinářem. Osudná se mu stala havárie letadla při cestě do Mnichova v roce 1958, kam cestoval s týmem Manchesteru United. Během 20. let vzrostly maximální platy fotbalistů ze 4 liber na 9 za týden, ale později klesly na 8 liber během sezóny a 6 liber během léta, kdy se nehrálo. Tato výše platu zůstala až do 2. světové války. Tyto příjmy znamenaly stále asi dvojnásobek průměrného platu Angličana. Většina populace považovala fotbalisty za zámožné, vedoucí pohodlný život lidí se spoustou výhod, a kteří byli placeni za provozování jejich zábavy. Kupní síla z jejich platů byla podobná té z období před první světovou válkou, ale rozdíl byl v tom, že řada fotbalistů si dokázala přivydělat peníze za reklamu, novinové články a autobiografie. (Murrel, 2005; Hunter, 2003, Russell, 1997)
6.3 Herbert Chapman a první moderní manažeři
Mnoho hráčů zcela pochopitelně chtělo po skončení své kariéry zůstat u fotbalu jako manažeři. Zejména poté, kdy se tato fotbalová funkce po první světové válce proměnila a získala větší prestiž. Největší zásluhu na tom měl Herbert Chapman, první manažer dnešního typu. Do té doby manažer znamenal spíše něco jako sekretář. Výběr
54
týmu, kontrolu peněz, transfery a někdy i taktiku určoval do té doby ředitel klubu nebo se na všem dohromady podílel větší okruh lidí. Chapman se narodil roku 1878 v Yorkshiru. Fotbal hrával jako amatér a pracoval jako technik v různých městech Anglie. V Northamptonu se dostal do vedení klubu už jako devětadvacetiletý. Jeho sláva se nastartovala až po válce v Hudersfieldu, kam nastoupil v roce 1920 a o dva roky později zde vyhrál první trofej – FA Cup a v sezóne 1923/24 přidal ligový titul. Rok na to se přesunul do Arsenalu, do klubu, který neměl doposud žádnou trofej. (Motson, 2005, Krejčí, 2005) Chapmanův pohled na fotbal předběhl dobu v mnoha aspektech. Trval na tom, aby všechny týmy Arsenalu, počínaje mladežnickými a rezervními hrály stejným systémem. Mimochodem v Čechách jsem tuto myšlenku zaregistroval až v nedávných letech. Zavedl číslování na dresech hráčů Arsenalu v roce 1928, léta předtím, než se to stalo běžnou praktikou. Každý týden organizoval týmové porady. Měl skvělý čich pro rozpoznání talentu, uměl skloubit různé typy hráčů do jednoho skvěle fungujícího celku a utvořit jim taktiku šitou na míru. Měl propracovaný defenzivní systém zaměřený na atakování soupeře s následným rychlým protiútokem, kterým Hudersfield a později Arsenal likvidoval protivníky. Zabýval se i mimofotbalovými aktivitami. S jeho dopomocí se přejmenovala stanice metra Gillespie Road na Arsenal, jehož stadión Highbury byl vzdálen jen pár desítek metrů. Byl zastáncem toho, aby anglický národní tým měl jen jednoho manažera, který bude vybírat tým a bude odpovědný za výsledky. Do té doby pořád platilo to, že reprezentační tým vybíral sestavený výbor. Navrhoval též, aby utkání na hřišti řídili dva rozhodčí. Myšlenka, která se možná ještě někdy stane realitou. Již v Huddersfieldu používal při taktických poradách magnetickou tabuli, do té doby nevídanou věc. Pro zvýšení atraktivnosti zápasů byl příznivcem zápasů hraných pod umělými světly. Podpory této myšlenky se však nedožil. Chapman předvídal, že anglický fotbal bude mít v budoucnu problémy způsobené jeho izolací a sebestředností. Konzervativní způsob myšlení se u mnohých funkcionářů projevoval nejen lpěním na zastaralém způsobu výběru hráčů do reprezentace, ale také přesvědčením o fotbalové nadřazenosti Anglie nad ostatními zeměmi. Anglický národní tým také kvůli této praxi začal postupně zaostávat nad ostatními evropskými 55
reprezentacemi a vše vyvrcholilo v roce 1953, kdy Anglie ve Wembley podlehla Maďarsku 3:6. Na rozdíl od ostatních Angličanů sledoval fotbal v kontinentální Evropě, chtěl se utkávat i s celky jiných zemí a odnášel si z těchto střetnutí cenné zkušenosti. Moderní taktické prvky přebíral hlavně z italského a rakouského fotbalu.
Arsenal po Chapmanovým vedením vyhrál dvakrát ligu a jednou Anglický pohár a převzal dominanci v anglickém klubovém fotbale ve 30. letech. V roce 1934 Chapman náhle zemřel v 55 letech na zápal plic. Jeho bysta je vystavena na novém stadionu Emirates State. (Hunter, 2003, Barnes, 2011)
Arsenal, 1930 vítěz FA Cupu po Chapmanovým vedením(vlevo uprostřed) (www.arsenal.com)
Dalším manažerem, který se proslavil v meziválečné době, byl Frank Buckley. Období před 2. světovou válkou bylo ve znamení vzestupu Wolverhamptonu Wanderers. Značnou zásluhu na tom měl právě tento manažer, který vedl jednotku v první světové válce a za své zásluhy byl jmenován majorem. Poté, co se po válce dal na dráhu manažera, mu už nikdo jinak neřekl. Přes Norwitch City, Blackpool se v roce 1927 dostal do Wolverhamptonu, kde se z něj stala jedna z předních postav meziválečného
56
fotbalu. Podobně jako Chapman patřil k fotbalovým inovátorům a vizionářům a stejně jako manažer Arsenalu vedl svůj tým pevnou rukou. Jako první využíval v tréninku služeb psychologa. Na Molineux (stadión Wolverhamptonu) vybudoval systém výchovy mladých hráčů, z nichž se pod jeho vedením staly hvězdy. Za uvedení stojí angličtí reprezentanti Stan Cullis nebo Billy Wright. Největší úspěchy přišly až po deseti letech práce, když v posledních dvou sezónách před válkou skončili na druhém místě. V rozletu je zastavila 2. světová válka, a tak si na první ligový titul museli ve Wolverhamptonu počkat až do roku 1954, kdy už tým vedl bývalý hráč Stan Cullise. Buckley se s Molineux rozloučil po 17 letech v roce 1944. Mezi manažery, kteří se proslavili v meziválečné době lze přiřadit Davida Aswortha, bývalého rozhodčího, který dovedl dvakrát k titulu FC Liverpool nebo Boba Browna, spojeného s největšími úspěchy Sheffieldu Wednesday. (Krejčí, 2005, Hughes, 2009)
6.4.1
Systém W – M
Byl to Herbert Chapman, kdo zavedl změnu v taktickém ohledu a jako manažer Arsenalu vyvinul systém hry, který odpovídal novým pravidlům o ofsajdu. V tomto systému byla rozhodující nová pozice třetího středního obránce. V Anglii pro něj našli mnohoznačná označení jako policeman, stoper, barier nebo fence (oplocení), která jasně popisují jeho úlohu. S třetím vzadu nebylo dosaženo jen rozhodujícího posílení obrany, ale jako důsledek se musely změnit i úkoly ostatních hráčů, protože pozice ofenzivního středního záložníka byla zrušena právě ve prospěch stopera. Tvar obranných řad připomínal písmeno M a tvar útočníků písmeno W. Vznikla tak legendární W-M systém. Chapman, který tento taktický koncept vyvinul jako základní schéma, jej interpretoval podle své představy o fotbale ještě zvláštním způsobem. Jeho mottem bylo: „Čím rychleji se dostaneme k protivníkově brance, tím méně překážek najdeme. Nebylo zde místo pro hru plnou triků a fint. (Haferovi, 2011).
57
Se slavným WM systémem se poprvé setkali čeští hráči a fanoušci kopané při utkání proti anglické reprezentaci v Praze v květnu 1934. Praskající letenský stadion se brzy přesvědčil o síle Angličanů, když Pláničku po dvaceti minutách hry překonal Tilson. Čechoslováci se však nevzdali a po brankách Nejedlého a Puče zvítězili 2:1 a před cestou na světový šampionát v Itálii získali cenný skalp Albionu, který posílil jejich sebevědomí před obrovským úspěchem na Mistrovství světa. Stali jsme se po Španělsku, Francii a Maďarsku teprve čtvrtou zemí, která dokázala Anglii porazit a oplatili jí tak po 26 letech porážku (Zikmund, 2004)
6.4 Televize a rádio Nezbytnou součást dnešního fotbalu představuje televizní vysílání. Posledních zhruba 30 let diktují televizní práva program jakýchkoliv vrcholných soutěží. Ještě předtím, než přišla na svět televize, objevovalo se na stadiónech rádiové vysílání. První rádiové vysílání komentující fotbalový zápas se uskutečnilo 12. března 1927 při prvoligovém zápase Arsenal – Sheffield United. Pouze malé procento lidí si mohlo živě naladit toto utkání. BBC licenci vlastnilo v této době na 2 milióny Angličanů. Fotbalová liga se původně hodně bránila tomuto technickému pokroku, protože se obávala klesající návštěvnosti. Nebyly to však kluby nejvyšší soutěže, které si stěžovaly na odliv fanoušků. Jednalo se spíše o menší kluby, kterým rádiové přímé přenosy z první ligy odlákávaly určité procento fanoušků. Vyústěním toho byl roku 1931 zákaz živého vysílání z ligových utkání. (Russell, 1997) Fotbalová asociace byla nakloněna spolupráci s rozhlasovými stanicemi daleko více, a tak v roce 1930 poskytlo posluchačům rádio živý přenos z finálového utkání FA Cupu. Před tímto utkáním vyšel v novinách (The Times) diagram s rozvržením fotbalové hrací plochy na osm částí, každá očíslovaná. Utkání komentovali dva reportéři. První se zaobíral akcemi každého týmu a druhý do toho vstupoval a sděloval posluchačům čísla od 1 do 8, která značila, kde se dění odehrává. (Russel, 1997; Hughes, 2009) Od této chvíle mohli posluchači vlastnící licenci poslouchat nejen finálová utkání, ale i řadu dalších zajímavých utkání Anglického poháru a mnoho mezinárodních klání. 30. léta představovala obrovský rozmach rádiového vysílání. V roce 1939 už vlastnilo 58
přijímače na 71% Britů. Arsenal byl při utkání s Evertonem přítomen i u další premiéry, tentokrát televizní. Poté, co skotský inženýr John Logie Baird odeslal roku 1927 první dálkový televizní signál, nastal čas i na fotbal. Roku 1936 se uskutečnil z Londýna první přenos určený televizním divákům. O rok později mohli londýnští majitelé televizních přijímačů shlédnout utkání mezi prvním týmem Arsenalu a jeho rezervou. Roku 1938 byla odvysílána část pohárového souboje. V této době více lidí sledovalo utkání živě na stadiónech, neboť majitelů televizí bylo v Británii zhruba 10.000. (Barnes, 2011) V 50. letech již byla vysílána finálová klání Anglického poháru každoročně. Z technických důvodů šlo přenášet pouze zápasy hrané v Londýně. Vedle pohárových utkání byly vysílány i mezistátní souboje hrané ve Wembley. Fotbalová liga se stále zdráhala povolit televizním stanicím živé přenosy. To trvalo až do roku 1964, kdy vznikl na BBC pořad Match of the Day mapující všechny ligové duely. Na poprvé sledovalo tento fotbalový přenos pouze 75.000 lidí, ale na začátku 70. let to již bylo přes 12 miliónů. Fotbal v televizi se stává nutností mnohých Angličanů, počet sledovanosti z pohodlí obýváků mnohonásobně překračuje návštěvy na stadiónech a fotbal ve spojení s televizí začíná představovat obrovský byznys. (Hunter, 2003; Russel, 1997, www.spartacus.schoolnet.co.uk)
6.5. Fotbalové sázky Nejvíce peněz, které se točí kolem sportu, fotbal nevyjímaje, plynou ze sportovních sázek. Sportovní sázení je staré jako sport samý. Jako první se objevovaly sázky na koňských dostizích a na boxu. Tipovat výsledky různých závodů, soubojů a na jednotlivá sportovní utkání šlo původně pomocí novin, které více než s vidinou zisku, chtěly sportovní klání zatraktivnit a zároveň tím zvyšovat prodejnost tisku. Athletics Journalist slíbila v roce 1887 odměnu 2,1 liber pro čtenáře, kteří uhodnou skóre tří zápasů Sheffield vs. Notts Rangers, Hallivell vs. Burnley a Accrington vs. Bootle. V roce 1909 nově vzniklý Racing and Football Outlook navýšil výhru na 5 liber každý týden při uhodnutí šesti týmů, které vyhrají své zápasy na hřištích soupeřů. Tento nápad měl obrovský úspěch, a proto další podobné sázky rychle následovaly. V roce 1911 nabídl Empire magazine každému, kdo uhodne přesný výsledek šesti utkání, 300 59
liber. Noviny a magazíny otiskovaly ve svých vydáních kupóny na různé sázky. Jejich rostoucí popularita vedla ke spekulacím, kdy vypočítaví předchůdci bookmakerů skupovali jednotlivá vydání ve velkém, aby poté mohli prodávat kupóny na sázení. Roku 1920 vláda zakázala hotovostní sázení na fotbal, ale kuponové (tiketové) sázení bylo povoleno. První známý samostatně vytištěný kupón pro sázení, který nebyl součástí novin nebo časopisů, pochází ze sázkové společnosti Frederick Jarvis z Birminghamu z roku 1923. Kupónové sázení se setkalo s úspěchem, a tak vznikaly další sázkařské firmy. Během několika let se sázení tak rozmohlo, že větší množství lidí vyplňovalo tikety, než chodilo na fotbal. Panoval názor, že obrovskému nárůstu popularity ve 30. letech dopomohly právě fotbalové sázky. Fotbalové vedení tato nová vášeň Angličanů velice znepokojovala. Nebáli se pouze oprávněného rizika korupce, ale také davového šílenství na stadiónech v případě, že tipy fanoušků nebudou v souladu s děním na hřišti. Dožadovali se zákazu sázení. Návrh byl vládě předložen roku 1935, ale sázkové kanceláře psaly s pomocí svých klientů petice proti jejich zrušení. The Football League poté vymyslela ďábelský plán, jak zruinovat sázení. Do poslední minuty tajila rozlosování zápasů. Tento mazaný plán však brzy selhal, což se ihned projevilo na divácké návštěvnosti. Příznivce fotbalu nelákalo chodit do ochozů na předem neznámého soupeře. Po pár týdnech v sezóně 1935/36 The Football League od této myšlenky upustila. Sázkové kanceláře nadále posilovaly. Do roku 1939 přední společnosti, konkrétně Littlewood’s a Vernons z Liverpoolu, vybíraly týdně na 800.000 liber. Veliký profit z toho měla i pošta, statní organizace, pomocí které sázející zasílali své kupóny. Fotbalové sázení zaměstnávalo v té době 30.000 lidí, většinu tvořily ženy, což bylo daleko více, než ve skutečnosti všech profesionálních hráčů. Fotbal tak pomáhal národní ekonomice jako celku, přičemž ho to jeho samotného nestálo žádné úsilí. Zakladatelé sázkových kanceláří obrovsky bohatli, což jim umožňovalo pronikat i do jiných odvětví byznysu. Dodnes jsou po celé Británii k vidění obchody pojmenované po již zmiňované sázkové kanceláři Littlewood’s. Když se po Druhé světové válce fotbal opět vrátil na stadióny, sázkařů ještě přibylo. V roce 1948 vybraly sázkové kanceláře od 8 miliónů sázkařů více než 50 miliónů liber. Bohatnout začal i stát, když 60
vláda zavedla daně ze sázek. Vláda tak získala kolem 12 miliónů liber ročně do svých rozpočtů. (Hunter, 2003; Hughes, 2009; Russel, 1997)
6.6 Korupce ve fotbale Obrovské množství peněz, které protéká fotbalem, s sebou přináší riziko korupce. Ta je, rovněž jako sázení, s fotbalem spjata již od samého vzniku soutěží. Obvinění z ilegálních plateb, dohadování výsledků, uplácení úředníků, rozhodčích a hráčů provází fotbal v Británii v menší či větší míře po celou dobu. V lednu 1884 Preston North End přijel do Londýna sehrát utkání Anglického poháru proti Upton Park. Po porážce si Londýnští stěžovali Fotbalové asociaci, že Preston nastoupil s profesionály, což v té době ještě nebylo povoleno. William Sudell, manažer Prestonu argumentoval, že se jedná o běžnou záležitost a že ničím neporušují pravidla. FA byla jiného názoru a Preston North End ze soutěže vyřadila. Bylo všeobecně známo, že Sudell stahuje hvězdné hráče, zejména ze Skotska, do svého klubu a slibuje jim nadprůměrné platy za práci v Prestonu. Rok nato, 20. července Fotbalová asociace souhlasila s profesionalismem pod podmínkou, že se placený hráč narodí v blízkosti klubu nebo žije alespoň 6 mil v radiusu od něj. Po velkých úspěších se svým klubem byl Sudell obviněn ze zpronevěry 5.000 liber, které použil pro ilegální odměny pro své hráče a byl poslán do vězení. V sezóně 1899/1900 bojovalo Burnley v nejvyšší soutěži se záchranou. Pokud by v posledním kole porazilo Nottingham Forest, zachránilo by se. Bohužel však prohrálo 4:0 a po utkání byl obviněn domácí brankář Jack Hillman kapitánem Forestu z pokusu o úplatek. Hillman byl předvolán Fotbalovou asociací k vysvětlení, ale ta neuvěřila jeho tvrzení, že šlo z jeho strany pouze o žert a potrestala ho zákazem činnosti na 12 měsíců,
což
vedlo
ke
ztrátě
platu
a
300
librové
odměny.
(www.spartacus.schoolnet.co.uk; Russell, 1997) V sezóně 1904/05 potřeboval Manchester City porazit v posledním kole Aston Villu, aby získal mistrovský titul. Villa však sebrala City všechny naděje a zvítězila 3:1. Manchester nakonec skončil až na třetím místě. Po utkání obvinil kapitán Aston Villi 61
Alec Leake hráče Manchesteru Billyho Mereditha z nabídnutí úplatku 10 liber, když birminghamští vypustí zápas a přenechají oba body City. Fotbalová asociace Billyho shledala vinným a potrestala zákazem činnosti na jeden rok. V době zákazu se klub otočil k Meredithovi zády a odmítl mu platit jakékoliv peníze. Meredith cítil křivdu a klubu se pomstil veřejným prohlášením, jak to doopravdy v klubu chodí. „Co vězí za úspěchem týmu? Podle mého názoru je důvodem to, že klub nerespektuje maximální výši platu 4 liber a hráčům přispívá kromě peněz i poskytováním různého zboží.“ Toto prohlášení vyvolalo senzaci. Fotbalová asociace zahájila vyšetřování finančních transakcí uvnitř klubu. Vyšlo najevo, že klub poskytoval tyto dodatečné výhody všem hráčům. Tom Maley, manažer Manchesteru byl potrestán zákazem činnosti ve fotbale do konce života, klub dostal pokutu 250 liber a sedmnácti hráčům byla pozastavena činnost do ledna roku 1907. Klub byl následně zatlačen k tomu, aby prodal některé své hráče v aukci v manchesterském Queen’s Hotel. Toho využil městský rival United k nákupu 4 hráčů, včetně hříšníka Mereditha, který stál výhodných 500 liber. Tento nákup Manchesteru United se ukázal jako první správný krok k získání titulu v sezóně 1907/08. (Winner, 2006) Na konci první světové války se rozhodlo o rozšíření nejvyšší soutěže z 20 na 22 účastníků. Do První divize byl „povýšen“ Arsenal, přestože v poslední předválečné sezóně skončil až na pátém místě v Druhé divizi. Předpokládalo se, že díky rozšíření nebudou muset sestoupit do Druhé divize celky Chelsea a Tottenhamu, jež před válkou skončily na sestupových pozicích. Oproti všem očekáváním však v nejvyšší soutěži zůstala jen Chelsea. Tottenham musel na úkor Arsenalu do druhé divize. Zásluhu na tom měl tehdejší předseda Arsenalu Sir Henry Norris, který využil toho, že pravidla umožňovala postupovat do vyšší soutěže na základě rozhodnutí ligového vedení. Zákulisními tahy si Norris zajistil podporu většiny členů předsednictva, včetně předsedy Johna McKenny. Argumentoval dlouholetými zásluhami Arsenalu pro ligový fotbal, hráčským potenciálem a obrovskou podporou příznivců. Norris byl vlivný člověk, stavební magnát a také poslanec za konzervativní stranu, a tak se spíše hovořilo o uplacení a slíbení různých protislužeb členům fotbalového představenstva. (Krejší, 2005; Barnes, 2011) 62
Představitelé Tottenhamu neměli o plánech Arsenalu ani ponětí. Chelsea byla ujištěna, že v nejvyšší soutěži zůstane a to se také stalo. Tottenham byl poslán do Druhé divize poměrem hlasů 18 ku 8 na úkor Arsenalu. Klub z White Hart Line a jeho fanoušci byli šokováni. Vztahy mezi těmito kluby, už tak napjaté z minulosti dosáhly bodu mrazu. Obrovská rivalita provází vzájemné duely těchto londýnských sousedů dodnes. Sir Norris byl v pozdějších letech 20. století obviněn a poté potrestán Fotbalovou asociací za ilegální finanční machinace zákazem působení ve fotbale do konce života. Na konci sezóny 1953/54 bylo jasno o sestupujícím celku Middlesbrough do druhé divize. Jedna z opor tohoto celku Wilf Mannion odmítl prodloužit kontrakt a ohlásil odchod do fotbalového důchodu. Začal pracovat jako novinář pro Sunday People, kde začal otiskovat korupční příběhy z fotbalového zákulisí. V jednom z článků tvrdil, že mu byla nabídnuta ilegální finanční hotovost 3.000 liber, pakliže podepíše smlouvu jednomu nejmenovanému ligovému klubu. Mannionovi se začalo stýskat po fotbale, a tak se po roce v žurnalistice vrátil k fotbalu, když přijal nabídku druholigového Hullu. Vedení The Football League získalo opět nad hráčem moc, a tak chtělo po Mannionovi prozradit jméno klubu, který mu nabízel černé peníze. Když jméno tohoto klubu odmítl sdělit, The Football League ho potrestala doživotním zákazem hraní fotbalu. O mnoho let později Mannion přiznal, že se jednalo o klub Aston Villa. (Russel, 1997)
7. Fotbal ve 2. světové válce a první poválečná léta 7.1 Válečná léta Když se Neville Chamberlain vracel z jednání z Mnichova v září roku 1938 zpět na ostrovy, mnoho Angličanů bylo spokojeno s výsledkem dohody. Domnívali se, že ochrání Británii před válkou proti Německu. Jiní byli ale opačného názoru a fašistickému Německu v čele s Adolfem Hitlerem nevěřili. Když pak Hitler 15. března
63
roku 1939 obsadil zbytek Československa, vypadalo to, že válka je nevyhnutelná. Čtrnáct členů fotbalového klubu Bolton Wanderers se rozhodlo připojit k jednotkám domobrany. Vedení ostatních klubů jako například West Hamu United nebo Liverpoolu přesvědčovalo své hráče, aby boltonské následovalo. Před zápasem Bolton – Sunderland hraného 8. dubna 1939 vystoupil kapitán domácího celku Harry Goslin a pronesl k davu: „Čelíme stavu národního ohrožení. S touto hrozbou jsme schopni se vypořádat, jedině pokud udržíme chladné hlavy a budeme držet pohromadě. Každý je zodpovědný, každého se tato hrozba týká.“ (Lawton, 1948)
Hráči Boltonu rukují do armády, 1939 (www.spartacus.schoolnet.co.uk)
Přestože politická situace byla velice napjatá, fotbalová liga měla naplánovaný start na 26. srpna. Více než 600.000 diváků navštívilo první kolo rozbíhající se soutěže. V pátek 1. září zaútočilo Německo na Polsko. Ještě než propukla oficiálně válka, odehrálo se v sobotu 2. září další kolo ligy. Když 3. září vyhlásila Británie spolu s Francií válku Německu, vláda ihned zakázala shromažďování davů lidí, což napomohlo k urychlenému přerušení fotbalové ligy. Fotbalové vedení se nechtělo
64
dopustit opakování situace po vypuknutí 1. světové války, kdy nechalo pokračovat ligovou soutěž a veřejnost ji za to odsoudila. 14. září vydala vláda klubům povolení hrát přátelská utkání před limitující návštěvností 8.000 diváků, kterou později navýšila na 15.000. Rovněž byl ustanoven limit v cestování nejdále 50 mílí pro hostující týmy. The Football League rozdělila všechny kluby do sedmi regionálních skupin. Londýnské a okolní kluby byly rozděleny do dvou skupin. První z nich tvořily: Arsenal, Brentford, Charlton, Chelse, Fulham, Millwall, Tottenham Hotspur a West Ham United; druhou: Aldershot, Brighton, Clapton Orient, Crystal Palace, Leyton Orient, QPR, Reading, Southend a Watford. Obě skupiny se dohodly uspořádat regionální soutěž, která se začala hrát poslední říjnovou sobotu. (Rippon, 2007) Někteří hráči se začali připojovat k armádě. Vedení West Hamu United usoudilo, že není spravedlivé, když by neplatilo hráče sloužící pro svou vlast. Rozhodli se, že budou platit všechny své hráče 30 šilinky týdně, ať hrající nebo bojující v armádě. Krátce nato vydalo vedení The Football League rezolutní pokyn ostatním klubům, aby následovaly příklad West Hamu. Po vyhlášení války v září 1939 nastalo období, kdy se stále vedla jednání a obě znepřátelené strany byly, co se týče ataků, pasivní. Toto období je v Anglii známé jako Phoney War (falešná válka), u nás Podivná válka. Jelikož byla Británie v tuto chvíli ještě ušetřena bombových náletů, rozhodla se The Football League založit novou soutěž nazvanou Football League War Cup. Celá soutěž, která skýtala 137 utkání, byla namačkaná do devíti týdnů. Přestože „Phoney war“ pomalu končila a válka přecházela v agresivnější způsob boje, soutěž byla dohrána. Finále se uskutečnilo ve Wembley 8. června 1940 mezi týmy West Hamu United a Blackburnu Rovers s výsledkem 1:0 pro londýnský celek. V tu dobu už hrozil Londýnu reálný útok německého letectva Luftwaffe, přesto tento finálový duel navštívilo 43.200 diváků. 10. července 1940 uskutečnilo německé letectvo první bombový útok na Londýn, začala bitva o Británii. Během trvalého bombardování Británie pokračovaly kluby v hraní fotbalu. Fotbalová asociace zrušila zákaz hraní v neděli, aby umožnila válečným pracujícím zábavu v den volna. Zastáncem toho, aby se fotbal nepřestával 65
hrát, byl i Winston Churchil, který tvrdil, že hrát fotbal v této válečné době je správné pro posílení morálky národa. (Rippon, 2007; Russel, 1997) V období mezi zářím 1940 a květnem 1941 uskutečnilo Luftwaffe 127 nočních plošných náletů, 71 z nich namířených na Londýn. Dalšími hlavními cíli kromě hlavního města byly Liverpool, Birmingham, Plymouth, Bristol, Glasgow, Southampton, Coventry, Hull, Portsmouth, Manchester, Belfast, Sheffield, Newcastle, Nottingham a Cardiff. Okolo 2 miliónů domů bylo zničeno, zabito na 60.000 civilistů a 87.000 vážně zraněno. Zatímco někteří britští fotbalisté se ihned připojili k armádě, jiní našli uplatnění v jiných odvětvích. Anglický reprezentant Raich Carter se po vypuknutí války připojil v Sunderlandu k místní požární jednotce. Toto povolání bylo považováno za protekční a veřejnost brala Cartrovo počínání jako zbabělý únik před vojenskou službou. Výsledkem toho bylo bučení obecenstva při přátelských zápasech, ve kterých Carter nastupoval. Ten nakonec tlaku okolí podlehl a 2. října 1941 nastoupil k Royal Air Force, kde působil, po vzoru mnoha profesionálních fotbalistů, jako kondiční trenér.
Pod hrozbou německých bombových náletů se odehrálo i finále válečného Ligového poháru 31. května 1941 mezi Arsenalem a Prestonem North End. Před 60.000 davem skončilo ve Wembley utkání nerozhodně 1:1. Zápas se opakoval, tentokrát v Blackburnu a prestonští v něm zvítězili 2:1. V sezóně 1940/41 potřeboval Preston North End porazit v posledním zápase Liverpool, aby vyhrál regionální North League. Devatenáctiletý Andrew Mclaren vsítil při skóre 6:1 všechny góly do sítě Liverpoolu. Preston patřil v této válečné době bezpochyby mezi nejlepší mužstva v Anglii. Válka však bohužel tento tým zničila. (www.spartacus.schoolnet.co.uk; Rollin, 2005)
Bomby z letadel Luftwafe se nevyhýbaly ani fotbalovým stadionům. V únoru 1941 byl vybombardován fotbalový stadion Argyle Home Park v Plymouthu a po něm následovaly Roker Park v Sunderlandu, Bramall Lane v Sheffieldu, Stamford Bridge v Londýně a Dell v Southamptonu. Jiné stadióny sloužily jako základny pro armádu. Arsenal nemohl nastupovat na svém stadionu, protože na Highbury byla v době války 66
letecká bombová základna. Bloomfield Road v Blackpoolu poskytoval tréninkové zázemí pro vojáky Royal Air Force. Z Deepdale v Prestonu se stalo vězení pro vojenské zajatce, za což klub inkasoval od armády 250 liber ročně. Nálety německých vojsk nezabránily ani mezinárodním utkáním. Do Glasgow na neoficiální utkání mezi Anglií a Skotskem zavítalo pod hrozbou bomb 78.000 diváků. Ve Wolverhamtonu Wanderers působil již před válkou veterán z první světové války major Frank Buckley. Po propuknutí druhé světové války usiloval o návrat do vojenských služeb, ale pro jeho věk 56 let byl považován za příliš starého. Jako manažer klubu tak alespoň přesvědčoval mladé svěřence, aby se připojili k armádě. To mělo za následek, že Wolves byl klub, který počtem vojáků nejvíce podporoval jednotky armády. Celkem jich bylo 91, následoval Liverpool 76, Huddersfield Town 65, Leicester City 63, Charlton 62, Preston North End 55, Burnley 52, Sheffield Wednesday 50, Chelsea 44 a Brenford a Southampton 41. (Rippon,2007) Hráčům bylo po dobu válečných let povoleno hrát v jakémkoli týmu v Anglii a od roku 1941 i za více než jeden klub ve stejné soutěži. Odlivem hráčů na frontu pochopitelně klesala úroveň fotbalu. Klíčoví hráči často chyběli a ti byli nahrazováni novými, často nepříliš kvalitními fotbalisty. Na druhou stranu zde byl prostor pro objevování nových talentů. Válka s sebou přinášela spoustu problémů s dopravou, řadu administrativních výpadků nebo změny s dějišti utkání. Nově vzniklé soutěže nemohly plně nahradit tradiční The Football League a FA Cup a zápasy neměly ani obvyklou rivalitu. Přesto fotbal hrál v tomto období velice důležitou roli. Přispěl k odlehčení napětí v těžkých válečných letech a posiloval válečnou morálku Angličanů. (Russel, 1997) 7.2 Poválečná lét Když se Británie probírala z následků druhé světové války, počítala ztráty na životech, vyčíslovala škody na majetcích, představoval fotbal v této těžké době alespoň chvilkový únik od deprese k zábavě. Anglický pohár se opět rozběhl v sezóně 1945/46 a ligová soutěž až o rok později. Fanoušci lačnící po fotbale přicházeli do ochozů v dosud nevídaném počtu. Návštěvnost napříč všemi 4 divizemi (První divize, Druhá 67
divize, Třetí jižní a Třetí severní divize) dosáhla největšího vrcholu v sezóně 1948/49, v průměru 22.000 na zápas. Bohužel všechny stadióny nebyly připraveny na tento nápor, což vyústilo v tragédii, která se udála v březnu roku 1946 v Boltonu při utkání FA Cupu. 33 lidí našlo smrt, když se umačkalo v tlačenicích. (Hughes, 2009) Britský fotbal se otevřel světu, když se všechny čtyři britské fotbalové asociace připojily k FIFA. Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko projevily zájem účastnit se prvního poválečného mistrovství světa, které se konalo v Brazílii v roce 1950. Ještě předtím však v roce 1948 pořádal Londýn Olympijské hry a Britský fotbal zde tentokrát nechyběl. Fotbalového turnaje se zúčastnilo 18 mužstev. Velká Británie podlehla v semifinále Jugoslávii 2:4 a v duelu o třetí místo i Dánsku 3:5. Anglické fanoušky ale olympijský turnaj příliš nezajímal. Na utkání o umístění se přišlo podívat jen 4.000 diváků. Zato skauti z evropských velkoklubů sledovali turnaj pečlivě a řada amatérů, která zaujala, dostala po konci turnaji zajímavé nabídky. Turnaj vyhráli Švédové, kteří ve finále porazili Jugoslávii 3:1 (Procházka, 1987) V roce 1950 se domácí národní šampionát hrál rovněž jako kvalifikace na mistrovství světa. Vyhrála Anglie. Přestože i Skotové měli od FIFA přislíbenou účast v Brazílii, mistrovství světa odmítli kvůli tomu, že nespokojili s druhým místem. Původně se na MS přihlásilo na 33 mužstev, ale řada z nich (včetně Československa) se postupně odhlašovala. Nakonec startovalo 13 zemí. Z Evropy cestovaly za moře jen Itálie, Jugoslávie, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a poprvé kolébka fotbalu, Anglie. Po výborném výkonu v prvním utkání proti Chile (2:0) podcenili souboj proti USA. Když chtěli v posledních 20 minutách zabrat, bylo již pozdě a prohráli 0:1. Otřeseni z této porážky, nezvládli ani další zápas se Španělskem (0:1) a letěli domů. Za pláče 200.000 diváků na stadiónu Maracaná přebírali Zlatou Niké Uruguayci, kteří ve finále překvapivě přehráli domácí miláčky. (Macho, 2009; Hughes, 2009)
68
Anglický tým před odletem na MS 1950 (www.englandfootballonline.com)
.8.
Závěr
Vypracování této diplomové práce pro mě představovalo načerpání mnoha nových poznatků a rozšíření vědomostí o historickém období 1. poloviny 20. století, které se týkalo dění v anglickém fotbale. Tyto poznatky navazovaly na již získané vědomosti, které jsem nabyl během vytváření své bakalářské práce. Tímto jsem si sjednotil a zpřehlednil události, které přinesl fotbal na britských ostrovech v prvních 100 letech jeho vývoje. Přestože nadpis této diplomové práce napovídá o tématu fotbalového dění v Anglii ve 20. století, práce začíná popisovat sled událostí již o pár let dříve, ve století 19. Když v roce 1883 zvítězil Blackburn Olympic ve finále Anglického poháru, znamenalo to převzetí fotbalové nadvlády klubů ze severu země, ve kterých se často výrazným způsobem prosazují skotští hráči. O pár let později dostal zelenou profesionalismus, a aby hráči, kteří se začali fotbalem živit, vydělali svým zaměstnavatelům investované peníze zpět, byla založena fotbalová liga
69
Liga velice přispěla k ještě většímu fotbalovému boomu. Pro mnoho lidí se stal smyslem jejich života a v příštích letech začaly vyrůstat první ryze fotbalové stadiony. Fotbal se stává v Anglii na přelomu 19. a 20. století nesmírně populárním a jeho vliv se začíná šířit i za hranice Britských ostrovů. Do celého světa jezdili britští obchodníci, námořníci, velvyslanci, dělníci a vojáci a tímto způsobem se stávali misionáři fotbalu.
Začátek 20. století už neznamená jednoznačnou nadvládu severních klubů. Misky vah se začínají vyrovnávat, když čím dál tím výrazněji o sobě dávají vědět kluby z jihu země, zejména kluby londýnské, nabízející obrovský potenciál příznivců. V tomto období vznikají další a další nové kluby a liga se rozšiřuje o další soutěže. Mezi týmy, které se na přelomu století objevují na scéně, patří i čtyři nejvěhlasnější a historicky nejúspěšnější anglické kluby. S lehkou nadsázkou lze říci, že za vznik dvou z těchto 4 klubů, Chelsea a Manchesteru United, mohou příznivci těchto celků děkovat psům. Asi nejtrnitější a po pravdě řečeno, lehce pochybnou cestou se rodil další londýnský celek Arsenal. V případě Liverpoolu může zase leckoho překvapit, že jeho nedotknutelný domácí stadion Anfield Road byl původně 7 let domovem jeho městského rivala Evertonu.
Anglické reprezentační mužstvo se již řadu let setkává každým rokem s ostatními ostrovními národními týmy v rámci britského šampionátu. Měření sil se zeměmi kontinentální Evropy chybí až do roku 1908, kdy se Anglická reprezentace poprvé utkává s tehdy elitními fotbalovými národy, Rakouskem, Maďarskem a s Čechami. V této době však tyto týmy pro Anglii neznamenají větší konkurenci. Britský fotbal dominuje i na všech Olympijských hrách, kterých se před 1. světovou válkou účastní
Se vznikem nových klubů a dalším nárůstem popularity na počátku 20. století je spojena výstavba ryze fotbalových stadionů. Začíná se myslet i na pohodlí fanoušků, kteří mohli poprvé využívat zakrytých tribun, nebo jim byly nabízeny aktuální výsledky z jiných fotbalových stadionů. Při povzbuzování svých idolů přinášejí hluk vydávající náčiní a začínají se od sebe odlišovat oblečením v klubových barvách.
70
Nejvěrnější fanoušci začínají zpívat různé písně, které upravují tak, aby padly na míru oblíbenému klubu.
Fotbalový rozmach pokračuje i s příchodem nového 20. století, dokud jej nezastaví 1. světová válka. Kapitoly popisující dění ve fotbale během obou světových válek pro mě znamenaly úplně nové poznávání. Přesvědčil jsem se, že fotbal znamená i v těchto těžkých dnech důležitou součást života Angličana. Překvapením je pro mě i zjištění, jaký zaznamenává boom ženský fotbal v době první světové války.
Nejoblíbenější anglický sport pomáhá lidem i v dobách, kdy počítají válečné ztráty. Fanoušci lační po vypjatých zápasech v tradičních soutěžích, lize a Anglickém poháru, přicházejí do hledišť v počtech převyšujících návštěvnost v předválečné době.
Doba meziválečná posouvá fotbal zase o krok dál. Objevují se první fotbalové celebrity, kterých různé firmy využívají pro svůj byznys. Přichází i posun v taktickém myšlení
hráčů,
v kterých
mají
prsty
manažeři
tehdejší
doby
přicházející
s novátorskými praktikami. Nad všechny manažery v meziválečných dekádách ční jméno Herberta Chapmana, který přichází s taktickým rozestavěním hráčů se středním obráncem. Chapmanem vytvořený systém se stoperem je ve fotbale využíván, s menšími obměnami, až do 90. let 20. století, kdy ho nahrazuje zónové bránění. Funkce manažera se mění a připomíná úlohu dnešních manažerů, kteří si vybírají hráče a určují taktiku podle svých představ a jsou za ně plně odpovědní.
Obohacujícím zjištěním bylo pro mě také zmapování historie obrovské vášně Angličanů v podobě sportovního sázení, proti kterému se zpočátku vládnoucí fotbalové orgány pokoušely bránit, ale peníze se nakonec ukázaly být mocnější. Negativním rysem, který má často se sázením co dočinění, je korupce, která se je s fotbalem spojena od doby, kdy se v něm začaly točit větší peníze.
71
Diplomová práce končí obdobím, kdy Anglie odsouvá do pozadí svoji sebestřednost, usmiřuje se s FIFA a souhlasí s účastí na Mistrovství světa v Brazílii v roce 1950, které pro ni končí debaklem. Anglická fotbalová nadvláda se stává hudbou minulosti
9. Fotbalové milníky první poloviny 20. st.
1900
Velká Británie vítězí na OH v Paříži
1901
Tottenham Spurs vítězí v FA CUpu jako jediný tým z třetí nejvyšší soutěže
1902
Během utkání Skotsko vs. Anglie se hroutí jedna z tribun v Ibrox Parku, následkem je 25 mrtvých
1904
21. května je v Paříži založena FIFA, prezidentem se stává Robert Guerin Woolwich Arsenal se stává prvním klubem z jihu, který postoupil do nejvyšší soutěže
1905
První přestup hráče za 1000 liber (Alf Common přestupuje ze Sunderlandu do Middlesbrough). Anglie se připojuje k FIFA.
1907
Zakládá se Amatérská fotbalová asociace
1908
První mezinárodní utkání Anglie mimo ostrovy (Rakousko v Anglie 1:6) Velká Británie vítězí na OH v Londýně
1909
První utkání Community Shield (vítěz poháru se střetává s vítězem ligové soutěže)
1910
Skotsko, Irsko a Wales se připojují FIFA.
1912
Nové pravidlo – brankáři nesmí hrát rukami mimo pokutové území
1913
Nové pravidlo – hráč musí být vzdálen 10 yardů (9,15m) od míče při zahrávání volného kopu soupeřem
1914
Nové pravidlo – hráč musí být vzdálen 10 yardů (9,15m) od míče při zahrávání rohového kopu soupeřem
1915
Fa Cup a Fotbalová liga přerušeny kvůli 1. svět. válce
1919
Fotbalová liga se rozšiřuje z 20 na 22 týmů
72
1920
Založena Třetí jižní divize Nové pravidlo – hráč není v ofsajdů při autovém vhazování
1921
Založena Třetí severní divize
1922
Ve skotské lize zavedeny sestupy a postupy
1923
První finále FA Cupu ve Wembley - Bolton poráží West Ham United
1924
Nové pravidlo – gól platí přímo z rohového kopu
1925
Nové pravidlo – alespoň 2 (místo 3) bránící hráči musí v době přihrávky za útočícími hráči
1926
Huddersfield Town se stal prvním týmem, který vyhrál ligu třikrát v řadě
1927
Cardiff City – jediný welšský vítěz v historii Anglického poháru
1928
První přestup hráče za 10000 liber (David Jack přestupuje z Boltonu do Arsenalu) Dixie Dean skóruje 60 x v ligové sezóně (dosud nepřekonaný rekord)
1929
První prohra Anglie s týmem kontinentální Evropy (3:4 se Španělskem)
1930
Uruguay vyhrává první Mistrovství světa
1931
Brankáři mohopu udělat 4 kroky s míčem, místo 2 Skotsko prohrává 5-0 s Rakouskem, jejich první prohra s kontinentální zemí
1934
Itálie vyhrává Mistrovstvý světa na domácí půdě
1935
Arsenal vyrovnává rekord Huddersfieldu v podobě 3 ligových titulů v řadě
1936
Joe Payne z Luton Town skóruje 10 branek v zápase fotbalové ligy
1937
Rekordní návštěva 149,547 sledovalo utkání Skotsko vs. Anglie v Hamden Parku.
1938
Italové obhajují mistrovský titul
1939
2. světová válka
1940
2. světová válka, narozen Pelé, 23. října.
1941
2. světová válka
1942
2. světová válka 73
1943
2. světová válka
1944
2. světová válka
1945
2. světová válka
1946
Britská fotbalová asociace obnovuje připojení k FIFA. Tragédie v Burnden Parku: 33 lidí bylo zabito a přes 400 zraněno během zápasu FA Cupu mezi Boltonem and Stoke
1948
OH v Londýně, vítězí Švédové
1949
Irsko poráží Anglii v Goodison Parku a stává se první zemí, které se to podaří mimo země V.B., končí tak anglický rekord v neporazitelnosti na domácí půdě
1950
Uruguay vítězí na 4. Mistrovství světa v Brazílii, Anglie prohrává 1-0 s USA i Španělskem a předčasně končí
74
10. Použitá literatura a internetové zdroje
BARNES J., DAY A. Reduced History of Football. London: Prion Nooks, 2011 HAFER, Andras a Wolfgang. Hugo Meisl – životopis. Gottingan: Lesnická práce, 2011 HUGHES, Graham. A Develyshe Pastime Football, Cheltenham: Sports books, 2009 HUNTER, Davies. Boots, balls and haircits ,London: Octopus, 2003 JAMES, Brian. England v Scotland, London: Pelham Books, 1969 KREJČÍ, Jaroslav. Světový fotbal Anglie, Brno: CP Books, 2005 LAWTON Tommy.Football Is My Business, London: Sporting Handbooks, 1948 MACHO, Milan. Zlatá kniha fotbalu. Praha: XYZ, 2009 MOTSON, John. Motson’s FA Cup Odyssey. London: Robson books, 2005 MURRELL, Deborah a kol. Manchester United Illustrated Encyclopedia, London, 1998 PONDĚLÍK, Josef. Století fotbalu. Praha: Olympia, 1986 PROCHÁZKA, Karel. Fotbal to je hra. Praha: Olympia, 1987 RIPPON, Anton. Gas Mask and Goal Posts, Sutton: Phoenix Mill, 2007 ROLIN, Jack. Soccer at War, London: Headline Book, 2005 RUSSELL, Dave. Football and the English - A Social History of Association Football, 1863-1995. London: Carnegie publishing, 1997 WINNER, David. Those Feet. London: Bloomsbury, 2006 ZIKMUND, Zdeněk, Fotbal ve stínu Duceho, Praha: Olympia, 2004
75
Internetové zdroje http://www.11v11.com/
- Oficiální web.stránky - The Association of Football
Statisticians, 2001
http://www.footballleague.co.uk/page/History/HistoryDetail/0,,10794~1357277,00.html – oficiální web. stránky - The Football League Limited & FL Interactive Limited 2009. http://www.spartacus.schoolnet.co.uk/Fhistory.htm - John Simkin (BA, MA, MPhil), Sparatcus online education, 1997 http://www.thefa.com/ - oficiální web. stránky The Football Association, 2001-2011 http://www.wikipedia.org/ http://www.fl125.co.uk http://www.stadiumguide.com http://www.thehistoryofwomenfootball.com http://www.chelseafc.com – oficiální webové stránky FC Chelsea http://www.manutd.com – oficiální webové stránky Manchesteru United http://www.liverpoolfc.com – oficiální webové stránky Arsenalu Londýn http://www.telegraph.co.uk – přední britský deník
76
