HISTORIE PAPÍROVÝCH PENĚZ V ANGLII

Ma sa ryk ova un i verzit a Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika a mezinárodní vztahy

HISTORIE PAPÍROVÝCH PENĚZ V ANGLII History of Paper Money in England Diplomová práce

Vedoucí práce: Ing. Jan Jonáš

Autor: Bc. Oleksandr KUZHEL

Brno, 2014

Masarykova univerzita Ekonomicko-správní fakulta

Katedra ekonomie Akademický rok 2012/20013

ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE Pro:

Bc. KUZHEL Oleksandr

Obor:

Hospodářská politika a mezinárodní vztahy

Název tématu (česky):

Historie papírových peněz v Anglii

Název tématu (anglicky):

History of Paper Money in England

Zásady pro vypracování: Cíl práce: Diplomová práce má za cíl analýzu vývoje papírových peněz na území Anglie v souvislosti s působením Bank of England. Téma se zaměřuje na ekonomické aspekty změn formy peněz s doplněním o souvztažné politické prvky. V úvodu se práce věnuje vzniku papírových peněz v Anglii před vznikem Bank of England. V dalších částech poté jejímu založení a postupném udělování zákonných privilegií s jejich vlivem na formu papírových peněz. Postup práce a použité metody: Struktura: 1. Formy peněz v Anglii před vznikem Bank of England 2. Založení Bank of England a vliv na formu peněz 3. Privilegia Bank of England a jejich monetární souvislosti

Rozsah grafických prací:

dle pokynů vedoucího práce

Rozsah práce bez příloh:

60 – 70 stran

Seznam odborné literatury:  ANDRÉADÈS, A. M. History of the Bank of England 1640-1903. London: King & Son,

1909. 455 s. ISBN: 978-06-780-5023-1  BAGEHOT, Walter. Lombard Street: A Description of the Money Market. London: Henry

S. King and Co., 1873.  MARION, R Daugherty. The Currency-Banking Controversy: II. Southern Economic

Journal, 1943, roč. 9, č. 3, s. 241-251.  MARION, R. Daugherty. The Currency-Banking Controversy: Part 1. Southern Economic

Journal, 1942, roč. 9, č. 2, s. 140-155.  RICHARDS, R. D. The Evolution of Paper Money in England. The Quarterly Journal of

Economics, MIT Press, 1927, roč. 41, č. 3, s. 361-404. ISSN 0033-5533.

Vedoucí diplomové práce:

Ing. Jan Jonáš

Datum zadání diplomové práce:

30. 03. 2011

Termín odevzdání diplomové práce a vložení do IS MU je uveden v platném harmonogramu akademického roku.

………………………………………… vedoucí katedry

V Brně dne 3. 1. 2014

…………………………………… děkan

J mé no a př í jme ní aut or a:

Bc. Oleksandr KUZHEL

Náze v d ip lo mo vé pr áce:

Historie papírových peněz v Anglii

Náze v pr áce v a ng ličt ině:

History of Paper Money in England

Kat edr a:

Ekonomie

Vedo ucí dip lo mo v é pr áce:

Ing. Jan Jonáš

Ro k o bha jo by:

2014

Anotace Cílem diplomové práce „Historie papírových peněz v Anglii“ je analýza vývoje papírových peněz na území Anglie v souvislosti s působením Bank of England. Téma se zaměřuje na ekonomické aspekty změn formy peněz s doplněním o souvztažné politické prvky. V úvodu se práce věnuje vzniku papírových peněz v Anglii před vznikem Bank of England. V dalších částech poté jejímu založení a postupnému udělování zákonných privilegií s jejich vlivem na formu papírových peněz. Annotation The aim of the thesis "The history of paper money in England" is the analysis of development of paper money in England the influence of the Bank of England. The theme focuses on the economic aspects of changes in forms of money with the addition of correlative political elements. At the beginning, the work deals with paper money in England before the emergence of the Bank of England. In the parts thereafter the work deals with its establishment and gradual granting of legal privileges with their influence on the form of paper money. Klíčová slova Cenné papíry, peníze, bankovka, historie papírových peněz, Banka Anglie, záznamové destičky, směnka, Královská pokladna. Keywords Securities, money, history of the paper money, banknote, Bank of England, tally stick, bill of exchange, Exchequers.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Historie papírových peněz v Anglii vypracoval samostatně pod vedením Ing. Jana Jonáše a uvedl v ní všechny použité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU.

V Brně, dne 3. 1. 2014 …………………………………… vlastnoruční podpis autora

Poděkování Rád bych poděkoval vedoucímu diplomové práce Ing. Janu Jonášovi za směřování a trpělivost při tvorbě práce.

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 8 1.

Formy peněz v Anglii před vznikem Bank of England .......................................... 10

1.1.

Lichváři a směnárnici ........................................................................................... 10

1.2.

Správa královských financi a systém záznamových destiček (tally stick) .............. 13

1.3.

Další formy úvěrových cenných papíru a začátek jejich převoditelnosti ................ 16

1.4.

Zlatnické bankovnictví ......................................................................................... 20

1.5.

Shrnutí ................................................................................................................. 25

2.

Založení Bank of England a vliv na formu peněz .................................................. 26

2.1.

Důvody vzniku Bank of England .......................................................................... 26

2.2.

Založení Bank of England .................................................................................... 31

2.3.

Vliv na formu peněz ............................................................................................. 33

2.4.

Shrnutí ................................................................................................................. 38

3.

Privilegia Bank of England a jejich monetární souvislosti..................................... 40

3.1.

Posílení role Bank of England v systému anglického bankovnictví v XVIII. století ............................................................................................................................. 40

3.2.

Zrušení směnitelnosti bankovek (The Restriction) ................................................ 44

3.3.

„The Country Bankers Act“ .................................................................................. 48

3.5.

Monopolizace emise bankovek ............................................................................. 52

3.6.

3.5.1.

Spor mezi měnovou a bankovní školou ........................................................... 53

3.5.2.

„The Bank Charter Act“ z roku 1844............................................................... 57 Shrnutí ................................................................................................................. 60

Závěr .................................................................................................................................... 62 Seznam použitých zdrojů ...................................................................................................... 65 Seznam tabulek .................................................................................................................... 68 Seznam příloh (obrázky mají pouze demonstrativní povahu) ................................................ 69

Úvod

Fenomén peněz je nerozdílně spojený s vývojem lidské civilizace. Už samotný vznik peněz byl velkým přínosem pro lidstvo. Bez peněz, jako prostředku směny, nemohlo dojít ke skutečné specializaci a k žádnému pokroku nad úroveň primitivní ekonomiky. V mnohých učebnicích se dočteme, že peníze mají řadu funkcí: prostředek směny, zúčtovací jednotka, uchovatel hodnoty atd. Mělo by nám ale být zřejmé, že všechny tyto funkce se pouze odvíjejí od jedné veledůležité funkce: peníze jsou prostředkem směny. Zpočátku to byli komoditní peníze, což znamená, že nějaké nejvíce poptávané zboží začalo plnit funkci peněz jako prostředku směny a tím vlastně se stalo ještě více poptávaným (vice likvidním) a žádanějším pří směně. Jelikož veškeré transakce začaly být prováděny prostřednictvím peněz, jsou i veškeré směnné poměry vyjádřeny v penězích, a tak lidé mohli začít porovnávat tržní hodnotu každého zboží s hodnotou jakéhokoli jiného zboží. Komoditní peníze měli hodnotu sami o sobě, a proto mohli být používané jako „měřítko hodnoty“ nebo uchovatel hodnoty ostatního zboží nebo lidské prací. Ale jak se mohlo stát, že tihle hodnotné peníze byli pak nahrazené současnými papírovými penízy, které sami o sobě nemají hodnotu skoro žádnou? Drží se jen na státním donucení a na důvěře lidí a své funkce „měřítka hodnoty“ nebo uchovatele hodnoty plní jen krátkodobě, především díky inflace. Peníze nepochybně jsou důležitou součástí lidské společnosti a proto, abychom pochopili jejich podstatu, vyznám a snad budoucí vývoj musíme občas nahlédnout do historie. V této diplomové práci, jak už naznačuje samotný název, do historie Anglie. Spolu s tím jak se vyvíjí lidská civilizace, mění se formy peněz. Konkrétně tato práce se zaměřuje na přechod od komoditní formy k papírové formě peněz na přikladu jedné země. Anglie byla vybrána především proto, že i když první papírové peníze vznikli v VII. století v Čině a první centrální banka byla založena ve Švédsku, Anglie konce XVII. století byla jedním z ekonomicky nejrozvinutějších států. Byla na vrcholu ekonomického vývoje té doby a její bankovní systém posloužil jako vzor pro mnohé jiné státy. Cílem diplomové práce „Historie papírových peněz v Anglii“ není jen chronologicky popsat historické události a peněžní formy, ale také zahrnout ekonomické úvahy a nastínit monetární 8

důsledky samotné transformace peněžní jednotky od kovové (komoditní) formy do papírové (uvěrové). Historický kontext a vývoj ekonomického myšlení té doby měl nezanedbatelný až zásadní vliv na peníze, jejich formu a celkový objem peněžních prostředků ve společnosti. V práci jsou použity následující metody: rešerše odborných publikací, deskripce historického, politického a finančního vývoje a analýza ekonomických souvislostí spjata s tímto vývojem. Závěr obsahuje syntézu zjištění a vztahů. DP práce je rozdělena do třech hlavních kapitol. První má název „Formy peněz v Anglii před vznikem Bank of England“. Kovové a komoditní vzpomenu jen okrajově a zaměřím se na historické předpoklady a cestu vývoje úvěrů a cenných papírů, které jsou prvním krokem ke vzniku papírových peněz, o kterých pojednává tato práce. Byli to peněžní substituty, obchodní směnky a cenné papíry, vydávané zlatníky a Královskou pokladnou (Exchequers), které začali obíhat mezi lidmi a plnit některé z funkcí peněz jako takových. Samostatná podkapitola bude věnována anglické specialitě, takzvaným „tally stick“, které dlouhodobě plnili funkce peněz, přitom už nebyli komoditními penězi ale spíše potvrzením Královské pokladny o půjčce, úvěrovými produkty a předchůdci státních dluhopisu. Druhá kapitola pojedná o založení Bank of England1, důvodech této události a její vlivu na formu peněz. Zde budou přiblížené historické a politické souvislosti tohoto procesu. Další vývoj centrální banky, postupné rozšíření a změny jejich pravomocí až do druhé poloviny XIX. století, ekonomická debata a monetární souvislosti jsou obsahem třetí kapitoly, stejně jako změny ve formě a obsahu bankovek.

1

V textu práci pro označení Bank of England se bude také používat pojmenování Banka Anglie nebo Banka.

9

1. Formy peněz v Anglii před vznikem Bank of England „Za vším hledej peníze.“ Milton Friedman

1.1. Lichváři a směnárnici V období ranního středověku anglické vesnické komunity vedli naturální hospodářství a neměli tak velkou potřebu peněz. Svoboda pohybu a obchod byli omezeny. Do VII. století v Anglii dominuje naturální směna a pak se začínají zřídka objevovat zlaté a stříbrné mince. Stříbrné ze začátku dominují, než se v XIV. století objeví vice zlatých2. Postupně se vznikem a rozvojem měst se situace zásadně změnila. Města se stali středisky řemesel. Postupně docházelo k rozšíření styku mezi městy, výměně spotřebního zboží, migraci řemeslníků z místa na místo. Tak začal vznikat skutečný obchod. Pro obchodníky používání peněz jako prostředku směny bylo zásadní. Růst potřeby peněz narážel na určité omezení objemu oběživa ve středověku a zvláště na nedostatek peněžní hotovosti mezi lidmi. Až do XIII. století, v rámci tehdejší omezené potřeby, významnými půjčovateli byli kláštery. Křesťanství odsuzovalo půjčování peněz na úrok, a protože v té době církev měla velký vliv na civilní moc, panovníci lichvu zakazovali. Například: Alfréd Veliký3, král anglosaského království Wessex, vydal zákony, podle kterých majetek lichvářů propadal koruně. A v roce 1050 král Eduard III. Vyznavač je zpřísnil a nařídil nejen zabavení majetku ale také trest smrti. (Goodson, 2012: str. 4) Když používání peněz proniklo do měst, stali se Židé významnými půjčovateli. Vzhledem k tomu, že křesťanská církev zakazovala půjčování peněz na úrok, byli to většinou židovští přistěhovalci do Anglie, kteří uspokojili narůstající potřebu po penězích. Židé, stejně jako mnoho cizinců, přišli do Anglie v době Viléma Dobyvatele4. Půjčovali peníze za úrok a to nejenom obchodníkům ale dokonce i králi, proto si užívali jeho ochrany. Měli zakázáno zabývat se zemědělstvím a tak nacházeli zdroj obživy v některých řemeslech provozovaných ve městech, například v lékařství, a tito příjmy si mohli zvyšovat půjčováním peněz

2

Období bimetalizmu trvalo až do počátku XIX. století. Vládl v letech 865-899. 4 cca 1028 – 9. září 1087 3

10

nemajetným křesťanům. Židé neměli zakázáno půjčovat peníze za úrok jinověrcům, což vysvětluje, proč přinejmenším během první poloviny středověku většina bankéřů a finančníků v křesťanském světě byli Židé. I když mezi lidmi nebyli moc populární, dosahovali zisku a hromadili bohatství5. (Le Goff, 2012: str. 73-74) Křesťanství zakazovalo půjčování peněz na úrok mezi křesťany a židovská religie zakazovala to stejné mezi Židy navzájem, ale nenamítala nic proti braní úroku od nevěřících. Bylo to východiskem ze situace pro křesťana, který potřeboval penízy a nemohl je legálně získat od jiného křesťana, ale mohl si je půjčit od Žida. Tak zde vznikl systém půjčování peněz odŽidů ke křesťanům. (Sherwood, 1893: str. 117), (Huerta de Soto, 2009: str. 64) V anglosaské době na území Anglie byli lichváři6, ale jejich činnost byla nelegální. Až normanští králi začali využívat jejich služby pravidelně. Král a jeho pokladna začali využívat Židy ke sběru daní a půjčkám jejich peněz za úrok. Je nepochybně jasné, že Židé zneužívali tuto výsadu a že poplatky za úroky byly často přemrštěné. Kvůli tomu Žide, začali být nenáviděni lidem a přežívali jen díky ochraně ze strany králových vojsk. Nenávist k Židům vznikla mezi těmi, kdo takové úrokové sazby nelibě nesli, zatímco monarchové a knížata, přesto že využívali jejich služeb, vycítili zisky z vyvlastňování této víceméně bezmocné skupiny. Na konci 13. století aby uklidnil veřejnou náladu, král stáhl svoji ochranu nad židy, následně proběhli střety a Židi byli vyhnáni z Anglie7. Ve snaze zvýšit svou popularitu a získat podporu pro výpravy do Walesu a Skotska, král Eduard I.8 začal kritizovat lichvářství. Roku 1275 vydal „Zákon o Židech“, který obsahoval mnoho omezení pro Židy v Anglii. Hlavním ustanovením bylo označení lichvy za nezákonné. Židé museli na svém oblečení nosit žlutou hvězdu. Roku 1279 nechal uvěznit všechny vedoucí představitele židovské obce a asi 300 jich nechal popravit. Eduard se tak stal národním hrdinou a získal podporu, kterou potřeboval. Vydáním „Vyhlášky o vyhnanství“ roku 1290 formálně vyhnal všechny Židy z Anglie. Hlavním důvodem této akce byly finanční prostředky, protože všechen jejich majetek a finanční prostředky byly zabaveny. Králi se říkalo „Le Roi Coveytus“ neboli „král chtivec“. (Morgan, 1999: str. 132 - 138)

5

jako například Aron z Lincolna v době panování krále Jindřicha II. Pojem lichva měl již od starověku odlišný význam – jako lichva byl označován „jakýkoliv příjem úroku za půjčené peníze“. Tórou byla lichva židům zapovězena. Ve středověku byla naopak zapovězena křesťanům a naopak byla jednou z mála činností, kterou mohli vykonávat židé. Křesťany byla považována za jeden z nejtěžších hříchů, řada koncilů (od r. 305 po Vídeňský v r. 1311) ji odsoudila jako zavrženíhodnou. Na počátku 16. století se výše úroku pohybovala mezi 10-35 %. Roku 1545 jej legalizoval Jindřich VIII. 7 Židé se do Anglie vrátili až v 17. století, kdy je sem pozval Oliver Cromwell. 8 Doba vlády: 17. červen 1239 – 7. červenec 1307 6

11

Poté, co ve třináctém století byli vyhnáni Židé, bylo toto vakuum vyplněno italskými obchodníky z velkých obchodních přístavů v severní Itálii9. Těmto půjčujícím bankéřům od druhé poloviny XIII. století se říkalo „Lombarďané“. Lombardská banka, jež měla své agenty v mnoha centrech Evropy, účtovala úroky za půjčené peníze. Lombard Street, která je dodnes srdcem finanční čtvrti v Londýně, bere svůj název z oblasti Lombardie v Itálii. To oni zavedli do oběhu takové termíny jako peníze (cash), dlužník (debtor), věřitel (creditor) a účetní kniha (ledger). Snad nejvýznamnější je skutečnost, že tito obchodníci prováděli své podnikání na lavičkách nebo "bancos" a z toho je odvozen současný název "banka". Lombarďané se svými společnostmi „Malabali“ a „Societa dei Leopardi“, sídlícími v Londýně, rovněž zaujali prvořadé postavení na dvoře anglických králů konce XIII. a počátku XIV. století. Velká většina křesťanstva, jejíž přízeň si peníze zatím nezískali a jejíž všechny vrstvy byli vice či méně zadluženy a nenáviděly půjčovatele, však Lombarďany nesnášela a všemožné očerňovala. Ačkoli Lombarďané sdíleli s Židy špatnou pověst půjčovatelů peněz, nevraživost a averze vůči nim nepřerostla v persekuce, jako tomu bylo u Židů. V negativní podobě, které v očích křesťanů nabývali, totiž chyběly náboženské a historické prvky. (Le Goff, 2012: str. 98) Kromě lichvářů existovali směnárnici, které se začali objevovat od konce XII. století a ne vždy se od nich lišili. Vykonávali činnost, která byla vzhledem k rostoucí rozmanitosti měn nezbytná. Provozovali ji venku na lavici nebo na stole v krámě otevřeném do ulice, podobně jako všichni řemeslníci. Seskupovali se za účelem usnadnění přístupu zákazníků, někteří z nich měli totiž společné klienty. Plnili dvě tradiční funkce: směnu měn (odtud jejich název) a obchod s drahými kovy10. Od svých klientů je přebírali ve formě prutu, nádobí nebo šperku a podle okolnosti tyto drahé kovy vyváželi, navzdory teoretickému monopolu mincovníků. Těmito operacemi značně ovlivňovali ceny drahých kovu a jejich kolísaní. (Le Goff, 2012: str. 99) Přes řadu vhodných vlastností kovových mincí je často jejich přímé používání ve směně těžkopádné a nepohodlné. Při větších transakcích je pracné a drahé převážet stovky liber zlata z místa na místo. Potřeba převodu velkých částek peněz v době křížových výprav11 na jejich financování a na rozvoj mezinárodního obchodu vyžadovala jiné řešení. A takové řešení bylo vynalezeno. Směnka (bill of exchange) byla dovezenou inovací, která se rozšířila v Anglii, 9

V roce 1401 byla založena Barcelonská banka, v roce 1407 Banka sv. Jiří v Janově. Od roku 1403 bylo i přes dosavadní zákaz "lichvy" a odmítavý postoj křesťanské církve vůči úrokům vůbec, účtování úroků ve Florencii prohlášeno za legální. 10 byli hlavními dodavateli drahých kovu mincovnám 11 1095-1270

12

především v souvislosti s potřebami mezinárodního obchodu, hlavně s vlnou a vínem a nutností sběru a distribuce papežských poplatků. Ačkoliv křížové výpravy nebyli hlavním důvodem rozkvětu finančních center západní Evropy, ale nepochybně výrazně podpořili jejich růst přidáním různorodosti a množství obchodovaného zboží a taky podpořili rozvoj finančních inovací, zejména používání moderního typu směnky. Naše znalosti, o počátcích používání směnek, jsou poněkud vágní a přes narážky na jejich využití Araby v VIII. století a Židy v X. století se zdá, že nejsou žádné konkrétní důkazy o jejich využití před dobou křížových výprav. Rozšíření používání směnek se tedy shoduje, ale není výhradně omezené, s rychlým nárůstem převodu velkého množství kapitálu, potřebného k financování křížových výprav. I když počet obchodních bankéřů zapojených do těchto převodů byl značný, v té době většina obchodníků byla nucena jednat částečně jako bankéři a bankéři jako obchodnicí. (Davies, 2002: str. 155-156) Jak vidíme až do XVI. století12 se v Anglii na poskytování finančních služeb specializovali výhradně cizinci. Provádění finančních transakcí většinou bylo spojené s jinou obchodní činností nebo s fiskální politikou panovníka. Významnou bankovní činností provozovanou obchodníky bylo vydávání směnek, které umožňovali převody peněz a zaplacení účtů na dálku bez skutečného přemístění minci. Tahle činnost vznikla díky tomu, že mnoho z těchto obchodníků podnikalo v mezinárodním měřítku a vybudovali si zázemí v různých bodech podél obchodních cest. Za určitou úplatu obchodník byl připraven přijmout pokyn vyplatit peníze jmenované straně prostřednictvím jednoho ze svých agentů jinde; výše směnky byla pak odečtena z účtů obchodníka ve prospěch jeho zástupce. Přestože tam byli možné ztráty, jakýkoliv úrok nebyl předmětem obchodní smlouvy, protože ve většině státu té doby byla zakázaná lichva. Zisku se dosahovalo z poplatku za převod a ze směnárenské činnosti. Ve snaze se vyhnout obviněni z lichvy obchodníci skrývali úroky v úpravách směnných kurzu.

1.2. Správa královských financi a systém záznamových destiček (tally stick) Královská moc se vždy snažila mít proces vytváření peněz pod kontrolou, jelikož to je a vždycky bylo mimořádně výnosnou činností. Kromě ražení mincí a výběru daní, anglický králové potřebovali jiné zdroje financovaní. Kolem roku 1100 anglický král Jindřich I. 12

kdy byl zrušen zákaz lichvy.

13

zamezil používání všech ostatních "měn", které se pohybovaly v těch nejchudších provinciích, jako jsou mušle, peří apod. A vynalezl jeden z nejneobvyklejších měnových systémů v historii, tzv. systém záznamových destiček (tally stick). Jednalo se o dřevěné hůlky, na nichž byla zářezy vyznačena suma, která byla půjčena a které se rozlomily na dvě podélné poloviny - jednu si mněl věřitel, druhou dlužník13. Jméno věřitele se zapisovalo přímo na destičku, dlužníkem byla Královská pokladna. Tento systém trval 726 roků a byl zrušen až v roce 1826. Byl zaveden, aby se zabránilo manipulaci ze strany zlatníků. „Přesto, že dřevěné záznamy (tallies) původně vznikli, jako potvrzení o příjmu, v Anglii se vyvinuli až do důležitého uvěrového nástroje měnové politiky. Přes značný vývoj úvěrových nástrojů zůstává jejich role sekundární po mincích až do konce středověku, což vlastně umožňuje od něj odlišit začátek moderní doby.“ (Davies, 2002: str. 168) Aby bylo možné pochopit jasněji tento vývoj, je taky nutné stručně popsat systém záznamových destiček, jádro starého mechanismu státní pokladny14, které ačkoliv dosáhlo svého vrcholu v sedmnáctém století, nakonec nezmizelo z anglických národních financí až do druhého desetiletí devatenáctého století. V letech 1160-1200 se anglické "tallies" vyvinuly v nástroj poskytování úvěru. „Tallies“ se používaly až do roku 1826. Ve své podstatě, nový měnový systém byl založen na leštěných dřevěných tyčkách (malá hůl obecně lísková) se zářezy15 na jedné straně a šířkou, která znamenala nominál. Tak třeba tloušťka dlaně, reprezentovala tisíc liber, pak sto liber byla šířka palce, deset liber - šíře malíčku, jedna libra šířka zralého ječmene a šilink byl užší než pence s označením jediným zářezem bez odstranění dřeva. Destička se štěpila po délce napůl tak, aby zářezy zůstali zachované. Jedna půlka pak zůstala u krále a sloužila jako ochrana proti padělání, a druhá byla puštěna do oběhu16. Dneska v Muzeu Bank of England je uložena destička která je velmi velká a odpovídá hodnotě až 25 tisíc liber. (Richards, 1927: str. 371) Co král Jindřich I. chtěl dosáhnout svým počínáním? Proč by lidé najednou začali brát kus dřeva jako peníze? To je dobrá otázka. V celé lidské historii lidé používají při obchodních operacích jako komoditní peníze to, co si sami cenili a vnímali jako hodnotné. Tajemství

13

Příloha č. 1 Velmi vzácný spis sedmnáctého století sira Thomase Fanshawa nazvaný „The Practise of the Exchequer Court with its severall Officesand Officers“1658 (Praktiky soudu státní pokladny s jeho několika úřady a úředníky) poskytuje cenný účet státní pokladny Stuartovské Anglie. 15 Na záznamu indikovali vykrojené výřezy hodnotu záznamového účtu, velký zářez na M (nebo £ 1,000), menší zářez na C (nebo 100), ještě menší na X (nebo 10 liber), a tak dále pro jednotlivé libry, šilinky a pence… 16 pisatel záznamu (který byl poté auditorem příjmu) napsal hodnotu z obou stran, pak to bylo rozštípnuto od hlavy až k hřídeli přes zářezy. Jedna část, nazývána záznam, byla ponechána komořími, druhé se říkalo proti záznam a byla věnována straně platící v penězích. 14

14

toho je, že peníze jsou něco, co lidé vnímají a souhlasí s používáním jako peníze. Co jsou to peníze dnes? Jen papír. Král Jindřich I. nařídil, aby záznamové destičky byly použity na zaplacení královských daní. To okamžitě vedlo k jejich používání a vnímaní jako cennosti. Ve skutečnosti, žádný další měnový systém nefungoval tak dobře po tak dlouhou dobu. Britské impérium bylo založeno na základě systému záznamových destiček. Tento systém vydržel i přes skutečnost, že zlatníci se neustále snažili jej podkopávat používáním svých kovových minci. Jinými slovy, kovové mince nikdy zcela z oběhu nezmizeli. Stejně jako záznamové destičky, které byly použity k zaplacení daně. Nezanedbatelnou kapitolou byl rozvoj správy královských financí. Anglie v tomto ohledu jako obvykle předstihla ostatní, když do země přinesla a zdokonalila průkopnické instituce z normandského vojevodství. Již ve XII. století anglický král Jindřich II. Plantagenet (11541189), právem nazývaný prvním „peněžním králem Evropy“, vytvořil správní úřad, který zasedal u velkého stolu ve tvaru šachovnice17 a proto také název Exchequer (šachovnice). Skládal se ze dvou rezortů – jeden přijímal a vyplácel peněžní částky, druhý byl jakousi účetní komorou, v níž se kontrolovali číselní údaje. Vedoucími úřadu byli správci pokladny18, jimž byli podřízeni čtyři baroni a dva náměstci komořího (deputy chamberlains). Účty byli zapisované na svitky čili rolls, které přetrvávají od dob Jindřicha II. Podle Jean-Philippa Geneta se jednalo o „nejranější a o jednu z nejdůmyslnějších správ, které západní monarchie vytvořili“. (Le Goff, 2012: str. 64) Dřevo bylo dost levnou surovinou a v dobách, než se papír stal dostupný ke všeobecnému používání a gramotnost byla nízká, takové dřevěné záznamy byli všeobecně populární. Ze začátků záznamy byli používané Královskou pokladnou v soukromých obchodních záležitostech jako obyčejné potvrzení o příjmech. Proces sběru daní byl dlouhotrvajícím procesem19, ale potřeba peněz byla naléhavá. Proto bylo rozhodnuto, že věřitel krále mohl uspokojit své pohledávky přímo z těchto ještě nevybraných daní. V době, kdy lichva byla přísně zakázaná, stalo se to nejen jedním z hlavních prostředků obcházení tohoto zákazu ale taky způsobem získání a poskytnutí úvěrů. To dovolilo vzniknout zárodku peněžního trhu v Londýně, díky obchodovatelnosti diskontovaných „tallies“, což vedlo k rozšíření objemu celkových úvěrů založených na rostoucím dluhu královské pokladny. Ke konci středověku poptávka po penězích začala převyšovat nabídku díky nedostatku drahých kovů a používání „tallies“ dovolilo zvýšit tuto nabídku nad úroveň ražby. (Davies, 2002: str. 149-152) 17

Šachy byli jako novinka dovezené z Orientu ve XII. století. Až do konce XIV. století jimi byli jmenovaní duchovní. 19 Daně pro krále byli shromažďované u šerifů během 6 měsíců a byli nezřídka placené v naturáliích. 18

15

Původně záznamové destičky nenesly úrok, ale po „Restauraci“20 byly zavedeny tři důležité inovace. Za prvé, záznamové destičky byli oprávněny nést úrok, zadruhé byli od toho momentu vydávané spolu se splátkovým příkazem (repayment order) a zatřetí splátkové příkazy, byly zákonem parlamentu ustanoveny převoditelnými podpisem na rubu. Tyto záznamové destičky byly proto stvrzenkami nebo poukázkami vydanými Královskou pokladnou, které pro věřitele fungovaly jako šeky a pro příjemce (pokladník), který je inkasoval, jak stvrzenky, pro které byl vedený úvěr u Státní pokladny, stejně jako v případě, že by zaplatil skutečnými penězi získanými za daně, příspěvky nebo cla do Státní pokladny příjmu. Pokud však věřitel potřeboval hotovost, jiná osoba mohla diskontovat (odkoupit se slevou) jeho záznamovou destičku a splatný příkaz, obvykle to byl bankéř - zlatník, který jej nakonec předložil k platbě. (Richards, 1927: str. 372)

1.3. Další

formy

úvěrových

cenných

papíru

a

začátek

jejich

převoditelnosti21 Směnka je historická jednoduchá forma úvěru, který obsahuje závazný slib dlužníka, vystavitele směnky, tedy toho, kdo směnku vystavuje. Dlužník slibuje, že v určeném čase zaplatí dlužní (směnkovou) sumu věřiteli. Tento typ směnky – vystavený mezi dvěma obchodníky, se nazývá vlastní. Kupující neměl hotovost na zaplacení a prodávající souhlasil s odloženou platbou a směnku akceptoval nebo se používala při peněžních transakcích. Z nich vyplívající závazky bylo možné vymáhat soudní cestou. Díky této právní jistotě vzrostla důvěra v jejich používání a jejich obliba rostla. Úvěrové vztahy jsou však často mnohem složitější a zahrnují vztahy mezi třemi a více osobami. Směnkami jejich majitelé mohli, pří splnění určitých podmínek22, zaplatit jiným obchodníkům. V tomto případě se používá tzv. cizí směnka, která obsahuje bezpodmínečný příkaz k zaplacení směnkové sumy. Věřitel mohl např. svoji směnkovou pohledávku ještě před datem splatnosti převést jednoduchým zápisem na rubu směnky (rubopis) na další osobu, a tak uhradit vlastní dluh. Takto začaly

20

Restaurace Stuartovců nebo jen restaurace je období anglické historie, které začalo roku 1660, kdy byla v Anglii, Skotsku a Irsku, po období mezivládí v důsledku občanské války, obnovena monarchie. Králem byl jmenován Karel II. Jako restaurace je označován samotný akt obnovení monarchie i období bezprostředně následující po nástupu Karla II. 21 K vývoji těchto institucí dochází v souvislosti s fiskální politikou a především s potřebou krále efektivně vybírat daně a získávat úvěry. 22 Známý a solventní směnečný dlužník, částka odpovídající ceně požadované při transakci apod.

16

směnky obíhat a měnit se stále více na papírové peníze, jak je známe dnes. (Revenda, 1997: str. 35) Směnka (bill of exchange) byla prvním měnovým nástrojem uznaným jako obchodovatelný podle anglických soudů obyčejového práva (Common Law). A že ačkoliv případ „Martin versus Boure“ z roku 1602, který se objevuje v tištěných soudních protokolech, je obecně považován právními historiky jako nejstarší popsaný případ v Anglii týkající se tohoto typu poukázky, existují rukopisy zpráv ještě dřívějších případů mezi prvními kancléřskými soudními řízeními. (Richards, 1927: str. 363) To znamenalo, že směnka už mohla být prodána a nový majitel s ní mohl disponovat, jako kdyby byla vlastní. Ovšem vedle toho existoval také dlužní úpis (bills of debt), který byl podle středověkého obchodního práva uznáván za důležitý instrument mezi věřitelem a dlužníkem. Tyto typy byly užívány s rostoucí frekvencí obchodníky tudorovské Anglie. Tudorovské dlužní úpisy jsou uvedeny mezi „Lansdowne manuscripts“, v Britském muzeu. Jedná se o potvrzení královského finančního zprostředkovatele půjček od bohatých městských obchodníků, ale neposkytují žádný důkaz, který udává, že byly převáděny z jedné osoby na druhou23. (Richards, 1927: str. 364) Kromě směnky se v Anglii (podle Richardse), dříve než byli právně uznané obchodovatelnými cennými papíry, používaly další tři typy papírového úvěru: 1. pečetní listina (Privy Seal demand note) – byla vydávána obvykle v tištěné formě, psaná na zvlášť k tomu určených královských výběrčích. Šlo o půjčky statní pokladně, bez úroku a podnítili vznik převoditelnosti, byli tedy převoditelné z jedné osoby na druhou. Držitel mohl plnou mocí (power of attorney), nástrojem, který začal převládat v Stuartovské Anglie, pověřit zástupce na získání splacení úvěru, nebo by mohl převést listinu na jinou osobu za hotovost. Tedy dlouho předtím, než směnka byla uznána soudy obyčejového práva jako obchodovatelný instrument, byla soukromá pečetní listina převáděna z jedné osoby na druhou. 2. dluhopis (the debenture) – ve své původní podobě byly tyto nástroje vydávány vládním úředníkům, důchodcům nebo rentiérům, jejichž platy, honoráře, penze nebo 23

Jedna z poukázek v této sbírce daná hrabětem z Leicesteru radnímu (poté sir) Richardu Martinovi, mocnému alžbětinskému zlatníku, je ze dne 11. září 1581, a uznává úvěr 1000 liber. Obsahuje následující slib: "Já řečený hrábě tímto poukazem činím přiznání, že jsem jménem Jejího Veličenstva obdržel jmenovanou sumu … a má být zaplacena jmenovanému Richardu Martinovi nebo jeho dědicům, vykonáním a podpisem do konce třetího měsíce následujícího od data tohoto aktu“.

17

renty byly inkasovány ze státní pokladny; obsahoval písemné prohlášení o dlužné částce v latině, formulář o přijetí byl obecně doprovázen podpisem svědka; nebylo příliš obvyklé je postupovat24. Ale v sedmnáctém století a na počátku osmnáctého, se objevuje úplně jiný druh dluhopisu, velký tištěný (někdy psaný) dluhopis používán pro zvláštní účely. Takovými byli dluhopisy dopravního úřadu, Armády, Arzenálu a Nevis dluhopisy25 a ty byly často převáděny podpisem na rubu a nesli úrok26. 3. platební příkaz (payment order) – často byl označován jako dluhopis, v době Stuartovců. Původně to byl příkaz pana pokladníka, a byl vždy podepsán tímto úředníkem27, obvykle psaný, ve větší míře převoditelný a znovu přiřazený. Po „Restauraci“ se objevili dva nové typy platebních příkazů, nebo přesněji splatných příkazů. Příkazy vynalezené vládou Karla II, měli obrovský význam v Stuartovských veřejných financích. Byli to: 

příkaz k vyrovnání, splatný příkaz (repayment order) – představoval půjčku kovových peněz;



svěřenecký, nekrytý příkaz (fiduciary order) – fiktivní úvěr, který nepředstavoval skutečnou půjčku, ale spíše "způsob zálohy (imprest)" na různé rezortní pokladníky nebo vyrovnání dluhu vládním věřitelům, kteří je vzápětí téměř vždy prodali obvykle za nižší částku, než byla nominální hodnota tohoto příkazu.

V průběhu pěti let, bezprostředně předcházejících částečnému pozastavení plateb v hotovosti, v lednu 1672, známému jako "STOP" státní pokladny, existovali skutečně tři typy příkazů Královské pokladny: obyčejný platební příkaz a splatný příkaz a svěřenecký příkaz. Stejně jako dluhopisy, tyto příkazy představovaly plovoucí dluh. Byly přidělovány a přesouvány rubopisy v hojném počtu, navíc před sedmdesátými lety sedmnáctého století se stalo zvykem převádět a opětovně postupovat rubopisem směnku splatnou na příkaz (payable to order). To je druhý krok v časné historii anglických převoditelných instrumentů, fáze, kterou právníci 24

Z velkého množství zachovaných ve veřejném záznamovém úřadu, které byly vydány mezi 1550 a 1834, ani jediný exemplář nebyl převeden. 25 Jsou to formuláře o velikosti kancelářského papíru, které byly vydány "komisaři pro záležitosti obchodu a plantáží," na základě rozhodnutí Parlamentu,“takovým majitelům či obyvatelům ostrovů Nevis a St Christopher, kteří trpěli pozdní francouzskou invazí a kteří měli v nebo před 25. prosincem 1712 dokázat, jako zmíněné rozhodnutí nařídilo, že znovu osídlili své plantáže v nebo před 25. prosincem 1711.“ 26 jeden má podpis na rubu ukazující, že tříletý úrok byl vyplacen dne 17. května 1715, a další ukazuje, že byly převoditelné. 27 Když však byla pokladna uvedena do podoby komise, byli podepisováni nejméně dva páni komisaři.

18

pojmenovávají "kompletní převoditelnost", ve které prostřednictvím více než jedeného rubopisu, poukázka (bill) nebo příkaz prošli různýma rukama. (Richards, 1927: str. 364-370) Šeky, z pravomoci obchodního práva, zpočátku byli považovány za směnky. První zachovalé exempláře čerpané u anglických bankéřů byly vydané v souvislosti se soukromým bankovnictvím zlatníků. Jde o jednoduché běžné proužky papíru obsahující psaný příkaz nebo požadavek adresovaný bankéři osobou, která má své peníze v opatrovnictví bankéře, zaplatit specifikovanou sumu na šeku jen jmenované osobě nebo doručiteli. Nejstarší šeky spadají do 70. let 17. stol. Jejich vznik je spojen s ukládáním peněžních prostředků na zvláštní učet. Proti tímto prostředkům mohou jejich majitelé nebo jiné pověřené osoby vypisovat šeky; účty se nazývají šekové účty a na nich uložené prostředky, šekové vklady. Vystavené šeky tak mohou plnit funkce peněz, jen s nepatrnými omezení ve srovnání s hotovostními penězi. (Revenda, 1997: str. 38), (Richards, 1927: str. 389) Zvlášť zajímavý pro tuto prací je vznik svěřeneckého příkazu (fiduciary order) neboli příkazu státní pokladny k platbě (Exchequer Orders to Pay) 28: V roce 1667 parlament oprávnil Karla II. vydávat papírové příkazy nebo potvrzení příjmů, pro ty, kdo dodával služby nebo zboží nebo půjčil peníze vládě. Ve speciální „Knize záznamů“ bylo vedeno pořadí, ve kterém tito „příkazy“ byli vydávané. Postoupně, jak přicházeli daňové příjmy, Královská pokladna hradila své závazky ve stejném pořadí, jak je vydávala. První vydaný příkaz, byl první uhrazený a tak dále… Zpočátku vláda vydávala „příkazy“, které byli vázané na příjem z určité dani, z jaké měli být pak uhrazeny. Později se od tohoto pravidla upustilo a „příkazy“ už byli jištěné všeobecnými příjmy. Příkazy státní pokladny měli doplnit a pak zcela nahradit „tallies“, které sloužili pro stejný účel jako „příkazy“ ale neměli písemnou formu a proto nebyli vhodné k použití jako měna. „Příkazy“, stejně jako „tallies“ byli obchodovatelné zápisem na rubu. To způsobilo, že byli použitelné jako prostředek směny a peněžní substitut. Z monetárního hlediska to byli státovky. Vláda je prodávala zlatníkům za menší částku, než byla jejich nominální hodnota. Jako úvěr vládě „příkazy“ nesli úrok 8 až 10%, což byla vyšší sazba, než kterou platili oni29. Na konci roku 1671 trh už byl nasycen, a i přes vysoké úrokové sazby je zlatníci přestali vykupovat. Dne 02. 01. 1672 Karel II vydal prohlášení30, o pozastavení odkupu „příkazů“ a vyplacení úroků jejich držitelům. Mnoho zlatnických bankéřů zkrachovalo. Úrokové platby byly pozastaveny až do 28

ti už byli určitě nekrytými cennými papíry. Nejvyšší zákonná sazba v té době byla 6%. (Davies, 2002: str. 256) 30 neslavný „Stop“ Královské pokladny 29

19

roku 1677. Peníze, které vláda dlužila, se později stali součástí britského veřejného dluhu. Důvěra ke Královské pokladně ale byla vážně narušena a vydávání „příkazu státní pokladny“ bylo ukončeno. Tento typ úvěrů, který byl vydáván v rychle rostoucím počty mezi rokem 1667 a "Stop" státní pokladny, představoval skutečnou zálohu do státní pokladny, byl vyvinut vládou Karla II, která byla v tísni. „Myslím, že je možné bez nadsázky říct, že je to původ oficiálních papírových peněz v Anglii“. (Richards, 1927: str. 372)

1.4. Zlatnické bankovnictví Skutečný rozvoj bankovnictví začal v době, kdy Anglie byla na začátku průmyslové revoluce. Úspěšní obchodnici a movití lidé potřebovali, aby jejich přebytky peněz byly skladovány a používány za účelem dosažení zisku. Začalo to v XVI. století, v době dlouhé a stabilní vlády Tudorovců, které je taky dobou velkých objevů a počátků kolonizace, obdobím rozvoje obchodu jak v Anglii, tak i v zahraničí. Důležitým krokem k tomu bylo zrušení zákazu lichvy, což umožnilo rozvoj úvěrových produktů. Když se začalo šíření reformace po celé Evropě, král Jindřich VIII. na konci své vlády v roce 1546, zrušil zákony o lichvě. Předtím církev zakazovala půjčování peněz s úroky, a teď peníze mohly být zapůjčeny „podle statutu jeho královské Výsosti s úrokem ve výši 10 procent“. (Hume, 1888: str. 50) To v krátké době zvýšilo peněžní nabídku zlatníků. Maximální legální úroková míra se snížila z 10% na 8 % v roce 1624 a pak klesla ještě víc v době republiky, kdy byla snížena na 6 % v roce 1651, a na této úrovní byla zachovaná až po „Restauraci Stuartovců“ v roce 1960. V roce 1960 byl projednáván návrh snížit ji na 4%, který nebyl přijat jen o pouhé 3 hlasy. Ve většině případů tito maximální úrokové míry byli jen na papíře. Porušení zákona bylo potrestáno jen výjimečně v exemplárních případech. Zákony proti lichvě byli důsledněji uplatňované pro úroky než pro slevy (discounts). Tak například u slev nebyla neobvyklá 20- 30 % sazba, která byla účtována zlatníky v době krize, když byl silný nedostatek peněz, a taky když „tallies“ či papírové bankovky byli pochybné hodnoty nebo když v době jejich prodeje bylo jasné, že nebude dodržen termín splatnosti. (Davies, 2002: str. 256) Cenné papíry vydávané královskou pokladnou, které následně končili v depozitech zlatnických bank, byli v podstatě úvěrem od nich králi. Ale po tom, když se k moci dostala královna Marie I. a znovu zpřísnila zákony o lichvě, zlatníci začali hromadit zlaté a stříbrné mince, což vyvolalo recesi v ekonomice. Následně, na trůn usedla její sestra 20

královna Alžběta I, která byla rozhodnuta převzít do svých rukou kontrolu nad emisí anglických peněz a tak byli položené základy moderního bankovního systému. Angličané v podnikání začali následovat příkladu židovských lichvářů a italských bankéřů31. Někteří z těchto lidí byli klenotníci – zlatníci. Původně zlatnici a směnárníci měnili cizí mince za vlastní, některé z nich pak měnili zpátky obchodníkům a cestovatelům do zahraničí a zbytek byl roztaven. Až do pozdního období vlády Karla I. obchodníci v Londýně ukládali svoji přebytečnou hotovost v Královské mincovně. V roce 1640 král zabavil 200,000 tam uložených liber, čemuž on sám říkal úvěr. Bohatí obchodníci začali nechávat svoje peníze doma. Na začátku občanské války mezi Karlem I. a Parlamentem se stalo velmi obvyklým, že učni a pomocníci okradli své mistry, pak utekli a vstoupili do armády. Vzhledem k tomu, obchodníci už neměli žádnou důvěru ani ve veřejné orgány ani ve své zaměstnance, byli nucení začít využívat služby bankéřů. Bylo to pohodlnější a bezpečnější než nosit své cennosti pořad u sebe. Tyto bankéři byli zlatníci. Nebyli to ještě bankéři v moderním slova smyslu, ale byli to oni, kteří začali brát do úschovy cennosti od jiných lidí. Jako potvrzení o tom vydávali vlastní směnku (promissory note) neboli zlatnické listiny (Goldsmiths' notes), které sloužili jako potvrzení o tom, že tento zlatník dluží držiteli této směnky určité množství zlata. „Ty mohou být považovány za první druh bankovek vydaných v Anglii“. (Gilbart, 1854: str. 289-290) Tak londýnští zlatníci, kteří do té doby byli více obchodníky než bankéři, nyní získali monopol na celé bankovní podnikání. Právě oni začali být známým a důvěryhodným místem, kde si lidé mohli uložit své cennosti, když sami takovou možnost neměli. Jak již bylo zmíněno, tato funkce se stála ještě mnohem důležitější, když v roce 1640 Karel I. sám zničil pověst Královské mincovny32 jako nejlepšího místa pro úschovu tím, že zabavil zlato, které se tam v té době nacházelo.(Kindleberger, 1993: str. 53-54) Když takový obchodník s penězi byl úspěšný, jeho majetek začínal růst a s tím souvisí zvýšené požadavky na bezpečnost. Především zlato muselo být někde bezpečně skladováno. Stejně jako ve všech ostatních oblastech podnikáni je specializace nejefektivnějším způsobem poskytování služeb, je tomu tak i v případě služeb skladování zlata. V případě, že takový obchodník se začínal, kromě půjček, obchodovaní se zlatem a šperky, specializovat na skladování zlata bylo logické, že své služby začal nabízet ostatním vlastníkům zlata. Zlatnické 31

kupříkladu sir Thomas Gresham, který vystupuje jako průkopník půjčování peněz v zemi a stal se největším obchodníkem v Londýně, teď se na něj díváme jako na "otce anglického bankovnictví". On sloužil Jindřichu VIII., Eduardu VI., Marie I. a taky založil Royal Exchange v Cornhill v Londýně, jako místo setkávání pro obchodníky, kteří provádějí svoji činnost. 32 Královská mincovna, původně známa jako „Mynte“ z latinského „mince“, stála na Tower Hill v Londýně a byla centrum ražení mincí v Anglii.

21

bankovnictví se vyvinulo v účinný systém soukromého bankovnictví v Londýně, z něhož vzešla slavná jména, někteří z nich existují dodnes33. Skladování peněz a zlata má určité specifika hlavně proto, že většina ostatního zboží je určena ke spotřebě, takže po nějaké době musí sklady opustit a je spotřebováno ve výrobě či spotřebě. Peníze naproti tomu, nejsou většinou „spotřebovány“ ve fyzickém slova smyslu. Jsou použity ke směně za ostatní zboží nebo čekají, aby k tomuto účelu mohly být použity v budoucnosti. Stručně řečeno, peníze nejsou ani tak „spotřebovávány“, jako spíše přesouvány od jednoho člověka k druhému. Aby si lidé zjednodušili situaci, začali využívat možnosti přesunu potvrzení o uskladnění namísto fyzického přesunu samotného zlata. Pak už chybělo jen to, aby tyto směnky34 začaly být převoditelné a začali obíhat mezi lidmi stejně jako mince nebo zlatý kov, který zastupovali. Tímto způsobem začali být potvrzení o uskladnění používána čím dál častěji jako peněžní substituty. Méně a méně transakcí vedlo ke skutečnému pohybu zlata a ve více případech se používali papírová potvrzení o vlastnictví zlata. (Rothbard, 2001: Str. 51) Uložením peněz do banky se množství peněz nezměnilo. Skutečnost, že depozitní činnost bank předcházela emisní, nevyvolává žádné pochyby. Alespoň můžeme říct, že to platí pro Británii a pro první banky v Hamburku a Amsterdamu. Přečerpání vkladu bylo zakázáno. Ale v praxi se tyto standardy ukázaly být těžko udržitelnými, zvláště v případě veřejné nouze. (Kindleberger, 1993: str. 49) Je však také pravda, že bankovní činnost obecně nabyla na důležitostí až s počátkem emisní činností. Ochota lidí šetřit peníze a šperky u bankéře nesmírně vzrostla od té doby, kdy začali dostávat něco na oplátku - například bankovky35, zpočátku pouze ve formě stvrzenky, které mohly být předány z ruky do ruky zápisem na rubu. Každá banka měla právo vydávat (emitovat) své bankovky, původně pouze potvrzenky dokládající vlastnický nárok ke vkladu, depozitní listiny. Jednotlivé finanční domy sloužily především jako bezpečná úložiště zlata, každá bankovka musela být na požádání vyplacena v kovu - peníze tedy byly 100% kryté zlatem. Teprve potom se bankéřům, v důsledku oběhu bankovek, podařilo získat důvěru veřejnosti a lidé začali vkládat do banky velké sumy peněz s tím, že zárukou byl jen zápis do účetních záznamů. Kromě toho bankéři byli schopni půjčit nějaké větší částky peněz, které byly uloženy v bankách, jenom když byli schopni dostát 33

„Coutts & Company“, nyní přidružená k „National Westminster Bank“, byla založena v roce 1692. Společnost „Duncombe and Kent“ sídlící v „Grasshopper“ na Lombard Street, je nyní součástí „Barclays“ (dříve „Martins“). „Barclays“ sama byla založena v roce 1896 sloučením dvaceti soukromých bank, mezi nimiž byl „Gosling & Sharpe“, pocházející ze známého zlatnického obchodu „U tří veverek“ na Lombard Street, který vzkvétal v dobách Cromwella. 34 V češtině oba výrazy bill of exchange a promissory note se překládají jako směnka. 35 Neříkalo se jim bank note ale promissory note, což je v podstatě směnka na doručitele (cizí) nebo depozitní listina.

22

svým závazkům z emise bankovek, v případě pokud by poptávka lidí po hotovosti prudce vzrostla. (Smith. V., 1990: str. 19) Od XVI. století začali zlatničtí bankéři přijímat vklady, poskytovat půjčky a uskutečňovat transfery peněž. Jako potvrzení o vkladu zlatých mincí vydávali příjmové doklady. Tito, takzvané „oběhové hotovostní listiny“ (running cash notes), byli vydané na jméno vkladatele a obsahovali slib vyplatit mu jeho vklad na požádání. Mnohé z nich nesli vzkaz „na doručitele“, což jim umožnilo v omezené míře cirkulovat. (Oficiální webové stránky Bank of England) „Vývoj zlatnické vlastní směnky (promissory note) je úzce spojen s určitými právními změnami směnky (bill of exchange) v průběhu XVII. století. Původ moderních papírových peněz byl prozkoumán velmi povrchně a je třeba připustit, že jeho ranní historie je stále zabalená v neznámu. Nevíme, kdy se poprvé objevila v Anglii, ale víme, že uznání převoditelnosti směnky soudy obecného práva36, je událostí prvořadého významu v měnové ekonomii Stuartovských časů.“ (Richards, 1927: str. 383) Časem zlatníci a obchodníci zjistili, že majitelé peněz, tedy drahých kovů v různé formě, si tyto peníze u nich uschovávají na mnohem delší dobu, než bylo původně domluveno. Nebo si vyberou pouze část svých peněz. Tuto skutečnost využili zlatničtí bankéři ve svůj prospěch. Začali tyto cizí peníze půjčovat dále za jistý poplatek, úrok. A tak první banky – podniky, jejichž cílem je vydělávat peníze pomocí peněz, byly na světě. Ti, kdo od počátku přijímali peníze od svých spoluobčanů do úschovy, bez pochyby znali povinnosti, které na sebe brali, konkrétně střežit depozita s péčí dobrého hospodaře, aby byli stále k dispozici vkladateli. Přesně to je význam povinnosti pečovat o uloženou věc zakotvené ve smlouvě o depozitu statku. Právní podstata smlouvy o depozitu je jasná a snadno pochopitelná, lidská podstata je ovšem nedokonalá a slabá. Je tedy pochopitelné, že příjemci peněžních vkladů byli v pokušení svoji povinnost porušit a sami použít peníze, které měly být stále k dispozici jiným. Toto pokušení bylo velmi silné: bankéři mohli pracovat s velkými sumami peněz, aniž by to vkladatelé zjistili; a pokud je investovali dobře, mohly tyto peníze generovat značný zisk či úrok, který si bankéři mohli ponechat, aniž by někoho otevřeně poškodili. Vzhledem ke slabosti lidské podstaty a téměř neodolatelnému pokušení bankéřů lze pochopit, že tradiční principy péče o vklady, na nichž je založena smlouva o peněžním depozitu, byly od samého počátku skrytě porušovány. Podle všeho začali někteří soukromí bankéři používat peníze vkladatelů pro svůj vlastní prospěch až ve XVII. století; dali tak vzniknout bankovnictví 36

Common Law - anglosaské právo, právní systém založený na obecném, soudcovském právu tvořeném soudci skrze precedenty (rozhodnutí soudů a tribunálů)

23

částečných rezerv a jím poskytovaným možnostem úvěrové expanze. (Rothbard, 2001: str. 72-74) Zlatnici ve půjčovali peníze svěřené jim do úschovy, v souladu s teorií a zkušeností, že potřebovali mít po ruce pouze tolik, aby dostáli očekávané běžné poptávce vkladatelů po hotovosti. Tato praxe je v XVII. století přivedla k vydávání „platebních příslibů“, tj. „zlatnických bankovek“, které stejně jako moderní bankovky obíhaly od člověka k člověku. Tyto „platební přísliby“, které bylo možné splatit použitím vkladů zákazníků, nakonec přesáhly částku uložených peněz. Když se to stalo, došlo vlastně k tvorbě úvěrů vydáním papírů. (Huerta de Soto, 2009: str. 116) Poskytování úvěru králi bylo také výnosnou činnosti. Dluhopisy Královské pokladny, pořád ty stejné záznamové destičky, už nesli úrok a byli převoditelné. Některé byli vydávané na nominálně větší částku, než byla zaplacena. To umožňovalo zlatníkům obchodovat s nimi, po předchozím diskontování. Nebo vybírat daně a uspokojit tak své pohledávky. Toto neférové jednání zlatníků mělo jeden pozitivní efekt na hospodářství. Oni vytvořili kupní sílu vydáváním potvrzení, které je zavazovali vyplatit více zlatých a stříbrných mincí, než ve skutečnosti měli ve svých trezorech. Na konci XVII. století objem cenných papírů v anglické ekonomice dokonce překročil objem mincí. Tabulka č. 1: Odhad celkové peněžní zásoby v Anglii a Walesu v roce 1698:

Součet mincí v oběhu 11,6 milionu liber Záznamové destičky, 15.0 milionu liber bankovky, směnky atd. Celkem mincí a cenné papíry 26,6 milionu liber

43,6 % 56.4% 100%

Zdroj: Horsefield 1960, str. 256

Do té doby lidé, kteří měli nápady a chtěli podnikat, byli brzděni nedostatkem zlata. Nové formy bankovních peněz přinesli osvobozující, včasnou a nezbytnou možnost rozšíření peněžní zásoby, a navíc bankéři nabízeli řadu nových finančních služeb. Díky takovým nekrytým úvěrům se podařilo překonat omezení kovové peněžní zásoby a do ekonomiky se konečně dostalo více výměnných prostředků a umožnilo to rozkvět hospodářství a průmyslovou revoluci. Proto tento systém byl zlegalizovaný. Tento proces dal impuls ke vzniku papírových peněz. Například podle Ushera bankovnictví částečných rezerv a jím poskytované možnosti úvěrové expanze byla významnější událost v historii bankovnictví než vznik emisních bank. Ze začátku úvěrová expanze podporovala ekonomický růst, ale nakonec

24

to vedlo k hospodářským krizím a krachům bank, které nebyly schopny vklady na požádání vrátit, jakmile udeřila recese a ony ztratily důvěru veřejnosti.

1.5. Shrnutí Vznik papírových peněz je nerozdílně spojen s vývojem úvěru a bank. Kvůli zákazu lichvy bankovní služby byli poskytované cizinci. Ze začátku to byli Židé, kterým víra dovolovala půjčování na úrok lidem jiného vyznání. Pak to byli podnikatelé z velkých italských měst, kde finanční pokrok probíhal intenzivně a které kvůli jejich geografické poloze byli v centru nově vznikajícího mezinárodního obchodu. První cenný papír nebo úvěrový produkt na teritoriu Anglie byla obchodní směnka (bill of exchange). Její používání umožnilo přesouvat finanční částky, bez skutečného přesunu hotovosti. Paralelně s tím se vyvíjela správa královských financi, k většímu pokroku došlo po normandské invazi v XI. století. Proces vytváření peněz byl výnosnou činností a jedním ze zdrojů moci, proto se jej královská moc snažila mít vždy pod kontrolou. Vznikl úřad Královské pokladny (Exchequer). Jelikož vybíraní daní bylo zdlouhavou záležitostí, začali se používat „tallies“. Systém záznamových destiček (tally stick) původně vznikl, jako potvrzení o příjmu, ale s postupem času se vyvinuli do důležitého uvěrového nástroje. K většímu pokroku došlo během XVII. století. Vznikli první zlatnické banky, ze začátku jen jako místo pro uložení mincí a jiných cenností. Jako potvrzení o vkladu vydávali vlastní směnky (promissory note). Během století soudy precedenčního práva umožnili jejich převoditelnost. Čím dal vetší potřeby krále, ho dostávali do závislostí na půjčkách od zlatnických bankéřů. Tak začalo vydávání nekrytého cenného papíru svěřeneckého příkazu nebo „příkazu státní pokladny“ (fiduciary order) vládou Karla II, která byla v tísni. Výsledkem byl bankrot Královské pokladny v roce 1672. Tento vývoj umožnil překonat omezení kovové peněžní zásoby a dovolil větší rozkvět hospodářství, ale na druhou stranu umožnil finanční spekulace při vydávání cenných papírů bez zajištění odpovídajícího množství drahého kovu. To vedlo k nestabilitě a problémům v budoucnosti.

25

2. Založení Bank of England a vliv na formu peněz „Ničemu se jedna vláda od druhé nenaučí rychleji než umění tahat peníze z kapes lidí.“ Adam Smith

2.1. Důvody vzniku Bank of England Pro správné pochopení dalšího ekonomického vývoje je nutno prozkoumat historické a politické souvislosti, které předcházeli vzniku Banky Anglie. XVII. století bylo svědkem formování anglického státního37 dluhu, anglické centrální banky a anglických cenných papírů (obchodovatelných instrumentů). Alžběta I. zemřela roku 1603 bez přímého následníka. Jejím nejbližším mužským protestantským příbuzným byl král Skotska Jakub VI. Stuart, který se stal panovníkem Anglie jako Jakub I. a vládl unii obou království. Jakub I. zdědil příjem ve výši 350 000 liber ročně. Kolem třicátých let XVII. století se tato částka zvýšila na milion liber a ke konci 80. let činila dva miliony liber ročně. Díky němu mohli Stuartovci po celé XVII. století financovat svoji činnost v dobách míru. V průběhu století výnosy z korunní půdy a feudálních a výsadních práv koruny se tenčili a stávali se jen nedůležitou součásti královského důchodu. V běžných příjmech koruny začali převládat důchody plynoucí z obchodního zdanění38. Pouze během občanské války39 a mezivládí, hrálo stěžejní úlohy v rozpočtu přímé zdanění. Proto Stuartovci měli dostatečný příjem a vyrovnaný rozpočet. Sice se nikdy, téměř jako jediní mezi vládci té doby, neocitli na mizině a jen jednou, v roce 1672 byli nuceni odložit splátku úroku z půjček, avšak nikdy taky neměli dostatek peněz, aby vedli úspěšnou válku v zahraničí. Jelikož po celé století až do roku 1689 nikdo Anglii, vpádem ani vyhlášením války, neohrozil, nebylo to tak vážné, jak se jeví40. (Morgan, 1999: str. 271-272) V průběhu XVII. století se státní správa mírně rozrostla, k významným pokrokům došlo v řízení námořnictva a ve finančních složkách. Vznikl úřad státního pokladu, jenž spravoval rozpočty jednotlivých úseků státní správy a určoval daňové priority. Zahraniční války 37

Základního, fondového (Funded) Celní poplatky za vývoz a dovoz zboží a spotřební daně uvalené na základní potraviny, především pivo. 39 Anglická občanská válka vypukla roku 1642, především jako výsledek řady sporů mezi Jakubovým synem Karlem I. a parlamentem. Monarchie byla obnovena roku 1660, poté co se král Karel II. vrátil do Londýna. 40 Anglie vedla války: se Španělskem (1624-1630, 1655-1660), s Francií (1627-1630) a s Nizozemím (16511654, 1665-1667, 1672-1674) ale vždy jako agresor. 38

26

přirozeně vyžadovaly obrovské náklady a k navýšení daní král potřeboval souhlas parlamentu. Parlament odmítl dát panovníkovi obvyklé právo vybírat cla na celou dobu jeho vlády a umožnil mu to jen na jeden rok. Před vypuknutím občanské války neměl parlament ve vládním systému významnou roli, byl spíše jakýmsi poradním orgánem svolávaným panovníkem k odsouhlasení nových daní, a to jen příležitostně a na krátkou dobu. Pak jím byl opět rozpuštěn. Vybírání daní měla na starosti nižší šlechta. Angličtí králové proto potřebovali její podporu, aby mohli bez obtíží tyto dávky vybírat. Pokud šlechta výběr daní odmítla, neměl panovník žádné pravomoci, jak by ji k tomu přinutil. Parlament dovolil zástupcům nižší šlechty, aby se sešli, dohodli a poslali králi politické návrhy. Tito zástupci ale neměli žádnou moc donutit krále přijmout jejich požadavky kromě omezení přístupu k jeho příjmům. Během XVI. a XVII. století evropští vládci, před hrozbou vpádu cizích mocností a kacířů, museli vytvářet nové formy zdanění, ve snaze o získání nových zdrojů financování. Tyto dočasné daně se postupně měnili ve stálé. Jelikož Stuartovci reálné hrozbě cizího vpádu nemuseli čelit, nikdy se jim nenaskytla vhodná výmluva k tomu, aby na zavedení takových nepříjemných fiskálních novot tlačili. Alžběta I. k tomu příležitost měla v letech ohrožení neporazitelnou španělskou armádou, ale ta místo toho válečné výdaje uhradila prodejem půdy. Tento krok oslabil pozici následujících králů a dostal je do závislosti na půjčkách. Vilém III. měl provést právě takovouto změnu daňového systému v devadesátých letech XVII. století, když se Anglie ocitla v ohrožení ze strany francouzského krále Ludvíka XIV. (Morgan, 1999: str. 272) Jak vidíme z výše uvedeného, králi v Anglii financovali statní výdaje buď ze svých vlastních zdrojů, nebo z výběru daní. Zdanění je pomalý proces a vyžaduje aspoň rok, než budou získané finanční prostředky, které se ve finále můžou ukázat jako nedostatečné. Obvyklé řešení tohoto problému v takovém případě je úvěrové financování. Karel II. a Cromwell si obvykle půjčovali od zlatníků a privátních bankéřů a prostředkem zajištění úvěrů byli příjmy ze zdanění. Vývoj daňového systému zaostával za potřebou peněz a jeho reformace byla vlastně vyvolána reakcí na nedostatek finančních zdrojů. Kvůli tomu se králi stali závislými na půjčkách od zlatníků. To vedlo k posílení jejich vlivu. Zlatníkům tak byla daná možnost konsolidovat a upevnit svou moc. Dosáhli takové ekonomické moci, že spolu mohli manipulovat s celou britskou ekonomikou. Zlatníci ovládli čtvereční míli nemovitostí v centru Londýna, známé jako City. Tato oblast je stále jedním ze tří hlavních světových finančních center. Konflikt s dynastií Stuartovců vedl k tomu, že angličtí zlatníci spolu se zlatníky z

27

Nizozemska financovali invazi Viléma Oranžského do Anglie, který sesadil Stuartovce v roce 1688 a usedl na anglický trůn. (Morgan, 1999: str. 307) Hodně důležitých aspektů moderního bankovnictví se rozšířilo v Anglii během XVII. století, kdy revoluční procesy ve společnosti připravili půdu pro první světovou průmyslovou revoluci. Od role finančního učně kontinentální Evropy, zejména Holandska, se Anglie dostala do pozice lídra. Rozšíření soukromého dluhu a úvěrů, hlavně díky aktivitě v Londýně sídlících finančních zprostředkovatelů, které pomocí nových forem cenných papírů, účtů a zásadních změn ve správě vládního (královského) dluhu, umožnilo růst mezinárodního obchodu. A dále posílení významu námořního a životního pojištění41, rostoucí popularita statní loterie a renty, růst podnikání na burze a v zahraničním obchodu to jsou jen některé z nejvíce významných změn, které stimulovali vývoj nových finančních institucí. Tyto zajímavé podnikatelské iniciativy do konce sedmnáctého století vedli k situaci, kdy se poskytnutí bankovního úvěru v Anglii stalo zásadním a rostoucím doplňkem k rozšíření množství peněz v oběhu. (Davies 2002: str. 238) Úvěry zlatníků byli krátkodobé a museli být splacené, většinou z příštího výběru daní. Věřitelé potřebují jistotu, že jejich pohledávky budou uspokojené a jen v tomhle případě jsou ochotni půjčovat dál. Jenže v roce 1640 a v roce 1672 se stali události, které zničili důvěru ve schopnosti krále plnit své závazky na mnoho let dopředu. Karel I. v roce 1640 následoval politiku prováděnou ve Španělsku o sto let dříve svým jmenovcem císařem Karlem V. a zabavil zlato a cennosti uložené v londýnském Toweru, čímž zcela zničil reputaci mincovny jako bezpečného místa pro cennosti. (Andreades, 1909: str. 19) Přesto, že Karel I. později vyplatil peníze, stejně byli způsobené obrovské škody, důvěra lidí byla zničena a zlatníci, kteří byli věřiteli krále, nemohli plnit své závazky a zkrachovali. Byli to právě oni, kdo podpořili a financovali statní převrat Olivera Cromwella a vtáhli Anglii do víru občanské války. Politická krize po smrti Olivera Cromwella roku 1658 vedla k tomu, že byla obnovena monarchie. Karel II. dorazil do Londýna 29. května 1660. V době jeho panování byl Londýn zasažen dvěma katastrofami velkým morem a velkým požárem. Naléhavá potřeba peněz ho nutila čím dál, tím víc si půjčovat. Královská pokladna vydávala dluhopisy, které nebyly kryté ničím42. To v podstatě způsobilo její bankrot. Karel II. nedostál svým povinnostem a zapříčinil, že Královská pokladna pozastavila platby. Způsobil tak krach mnoha soukromých bank, které koruně poskytly úvěry nebo nakoupily státní dluhopisy za své 41 42

a po Velkém požáru Londýna také pojištění proti požárům. Jednalo se o plnomocné rozkazy (fiduciary order), viz kapitola 1.3.

28

listiny, splatné na požádání. Po vyhlášení „STOP“ byla zasažena zejména skupina zlatníků, kteří převážně měli tyto dluhopisy v držení. (Andreades, 1909: str. 19) Když byl vyhlášen "Stop", v roce 1672, prakticky všechny tyto příkazy v oběhu byly v rukou bankéřů, kteří navíc drželi velké množství individuálních záznamů (tallies), a záznamů spojených se splatnými příkazy, které zajistili buď prostřednictvím diskontování, nebo jako záruky za úvěry vládě. Celkový dluh Karla II. byl v této době 2.250.000 liber, a více než 1.300.000 liber z toho, díky zlatnickým bankéřům, bylo složeno téměř výhradně ze čtyř druhů cenných papírů: platebního příkazu, záznamových deštiček (tally), splatného příkazu (repayment order) a svěřeneckých příkazu (fiduciary order), posledně jmenovaný byl převažující. (Richards, 1927: str. 373) Po smrti Karla II. roku 1685 se stal králem jeho bratr Jakub a přijal jméno Jakub II. Jeho politika směřující k posílení královské moci a ke zrušení restrikcí namířených proti katolíkům vyvolávala od samého počátku všeobecnou nevůli. Jakub II. se dopustil zásadní chyby, když se snažil za každou cenu obsadit co nejvíce úřadů v zemi svými stoupenci. Narušil tím dosavadní samostatnost univerzit, nezávislost soudů, svobodu v obsazování provinčních úřadů místními lidmi, organizaci armády a námořnictva i samostatnost anglikánské církve. Počet stoupenců katolického krále byl od samého počátku malý, jelikož katolíci tvořili v té době asi jen pouhá 4 % obyvatel země. Od roku 1689 získal trůn Vilém III. Oranžský po „Slavné revoluci“43, ve které dosáhl vyhnání předchozího katolického krále Jakuba II., manželčina otce, do exilu. Revoluce roku 1688 je mnohými považována za jednu z nejdůležitějších událostí v dlouhodobém vývoji rozložení sil mezi anglickým parlamentem a panovníkem. Deklarace práv z roku 1689 zrušila navždy možnost, aby se stal anglickým panovníkem katolík a ukončila možnost vzniku absolutistické monarchie omezením pravomocí panovníka ve prospěch parlamentu. Panovník už nemohl vetovat zákon či daň nebo vytvořit a udržovat armádu v době míru bez souhlasu parlamentu. Od roku 1689 je vláda konstituční monarchie v Anglii a později ve Velké Británii kontinuální. Od té doby pravomoci parlamentu na úkor panovníka znatelně posílily. Na rozdíl od občanské války nezasáhla tato revoluce běžné obyvatele Anglie44. Některými historiky je tak nazývána spíše převratem než revolucí. Zahraniční politika Anglie se kardinálně změnila. Politika postupné řady vládců před rokem 1688, Cromwella, Karla II. a Jakuba II., byla vesměs v duchu pro Francii a proti Nizozemsku. 43

Slavná revoluce (anglicky Glorious Revolution) nebo Revoluce roku 1688, vedla ke svržení krále Jakuba II. spojenectvím parlamentaristů a armády vedené nizozemským místodržitelem Vilémem Oranžským. Ten poté nastoupil na anglický trůn jako Vilém III. 44 hlavní válečné střety probíhaly v Irsku

29

Po roce 1688 se Francie stává víceméně trvalým nepřítelem a stalým soupeřem v bitvě o nadvládu v zámoří. Devítiletá válka (1688-1697) a válka o španělské dědictví (1702-1713) vtáhli Anglii jak na kontinentě, tak v koloniích do bojů, jakých se neúčastnila od časů alžbětinského zápasu se Španělskem, a technická a strategická složitost vedení války mezitím značně vzrostlá. Válečné výdaje dosáhli téměř 150 milionů liber, a to v době, kdy se v období míru považovalo za přemrštěné spotřebovávat 2 miliony ročně. (Morgan, 1999: str. 319-320) Když Vilém III. Oranžský získal trůn, finanční situace království byla následující: celkové příjmy, poté co byla zrušena daň z krbu ve snaze získat popularitu, byli mezi 1.600.000 a 1.700.000 liber ročně. Z toho 1.101.839 šlo na údržbu armády a loďstva, které byli ve velmi špatném stavu. Tyto příjmy byli dost malé v dobách míru a době války byly směšně nedostatečné. Přestože byly zavedeny nové daně převzaté z Holandska, takové jak razítková daň a daň z komínů, kvůli špatné administrativě se situace o moc nezlepšila. (Andreades, 1909: str. 55) Drtivá porážka spojeného loďstva Anglie a Nizozemí od Francie při bitvě u Beachy Head, která proběhla 10. 7. 1690 během Devítileté války, ukázala slabost a nedostatečné financovaní námořnictva a armády. Byla nutná rekonstrukce. Anglie neměla jinou možnost, než si postavit silné námořnictvo ale prostředky na to nebyli. Ze 1,2 milionu liber, získaných od Bank of England, půlka byla použita na obnovu loďstva. To bylo začátkem vzestupu Anglie jako globální velemoci. (Jones, 1988: str. 49-50) V době mezi rokem 1670 a 1685 celkové čisté fiskální příjmy představovali částku 24.800.000 liber, která se více než zdvojnásobila na 55,7 milionů liber v následujícím patnáctiletým období (1685-1700). Údaje o čistých výpůjčkách ukazují nárůst víc než sedmnáctkrát; z celkového počtu pouze 0,8 milionů liber v prvním období na 13.800.000 liber ve druhém období. Obrovský nárůst finančního zatížení vlády v posledních třiceti letech XVII. století je uvedený ze statistik. (Chandaman, 1975: str. 504) Tyto ohromné náklady si vyžádali odpovídající vzrůst úrovně daňového zatížení, což mělo dalekosáhle politické dozvuky. Ještě zajímavější je skutečnost, že značný díl z této sumy, přibližně třetina, byl vyrovnán s pomocí půjček. (Richards, 1927: str. 372) Bank of England vznikla jako kompromis mezi podnikatelskou komunitou Citi, která byla přesvědčena, že cílem jejího fungovaní bude zisk a vládou, která naléhavě potřebovala peníze, aby mohla pokračovat ve válce proti Ludvíku XIV., nejmocnějšímu vládci Evropy.

30

Tato potřeba byla větší než to, co vláda mohla získat pomocí půjček od zlatníků a zavedení nových způsobů zdanění45. (Jones, 1988: str. 54)

2.2. Založení Bank of England Spousta návrhů na vznik nové akciové banky bylo předloženo po roce 1640 a většina z nich je popsána v knize J. K. Horsefielda „British Monetary Experiments, 1650–1710“. Návrhy předložené před rokem 1670 byli zamítnuté po vyhlášení „Stop“ Královské pokladny. V 90. letech XVII. století se proces zintenzivnil, hlavně z důvodu uvedených v předešlé podkapitole. Plán Patersona nebyl jediný, existovali minimálně další dva. První vznikl už v roce 1692, podle něj by vznikla nová banka, která měla půjčit vládě 1 milion liber za 65.000 liber ročně, z nichž 5.000 mělo jít na náklady řízení. Bankovky této banky měli být zákonným platidlem. Druhy návrh počítal s půjčkou ve výší 2.000.000, ale taky nebyl uskutečněn. (Andreades, 1909: str. 65) Ne všichni byli nadšeni vznikem nové banky. Politické strany Tory a Jakobitů měli obavy z posílení pozice vlády a zlatníci se obávali, že banka zkrátí jejich zisky. Během průchodu parlamentem byli provedené dvě významné změny: s cílem uklidnit síly politické strany Tory. Bance bylo zakázáno provádět komerční obchodování, a zároveň Whigs trvali na limitování její schopnosti poskytovat půjčky králi. Interními předpisy banky však byl umožněn prodej některého zboží přijatého prostřednictvím zástavy. Především zlatnici a lichvaří, měli obavy ze vzniku nové banky. Oni předvídali, že to ohrozí jejich podnikáni založené na vydávání listin. Velká pozemková šlechta se obávala eskalace úrokových sazeb a toho, že banka bude kontrolovat národní měnovou zásobu. Tvrdili, že by banka mohla zvýhodňovat určité skupiny obchodníků oproti jiným. Největší strach budilo to, že banka mohla začít růst až moc rychle. Přesně tohle se nakonec stalo a Bank of England byla použita jako vzor pro většinu centrálních bank světa. (Goodson, 2012: str. 10) Naléhavou otázkou bylo to, jak vláda by mohla získat takzvaně „věčný úvěr“ (permanent loan), který nikdy nemusí být splacen celý, za stabilně nízký úrok a přitom by věřitelé byli spokojeni. To, že něco takového zatíží budoucí generace a oni budou muset splácet a platit čím dal větší daně, bylo otázkou vedlejší. Konečný návrh byl jedním ze tří předložených 45

většinou byli kopírované ty Nizozemské

31

Patersonem různým parlamentním výborům a Charlesu Montagu46. To, že projekt Patersona byl nakonec přijat, přes všechny jeho nedostatky, vypovídá o jeho genialitě. Projekt byl podpořen Montagem, Soudním dvorem a Parlamentem (Court and Parliament) a taky je to jeden z důvodů proč byl uznán Michaelem Godfreyem, třemi bratry Houblonovi, sirem Gilbertem Heathcote a jinými, kteří představovali zájmy bohatých obchodníků ze Citi. Všechny výše jmenované osoby byli zakládajícími členy představenstva Bank of England, ale Paterson byl propuštěn po sedmi měsících, a to především proto, že se angažoval v projektu, jehož prostřednictvím londýnský „Sirotčí fond“ (Orphans Fund) se transformoval v roce 1695 do banky. Proto byl viděn vedením Bank of England jako konkurent, a jeho chování bylo vyhodnocené jako neloajální. Prvním guvernérem byl sir John Houblon, jehož podobizna je zachycena na 50 librové bankovce, vydané roku 1990. (Davies, 2002: str. 258-259) Banka vznikla zákonem parlamentu „Tonnage Act“47, licence k vydávání vlastních bankovek jí byla udělena 27. července 1694. Za to nově vzniklá banka měla půjčit vládě 1,200,000 liber. Veřejný rozpočet byl v tak špatném stavu, že podmínky půjčky: 8% úrok, celkově 100.000 liber ročně a roční poplatek ve výši 4000 £ za správu dluhu, byli více než přijatelné. Společnost měla privilegia banky na 12 let, vláda si po té vyhradila právo jejich zrušení po jednoroční výzvě. Bance nebylo povoleno půjčovat nebo dlužit víc než činil její základní kapitál, když by přece tak učinila, tak akcionáři ručili za její závazky až do výše hodnoty jejich akcií. Společnosti bylo zakázáno obchodovat s jakýmkoliv zbožím, ale mohla podnikat se směnkami, zlatem a stříbrem a mohla prodávat zboží, kterým byla zaručena půjčka tři měsíce po splatnosti. (Andreades, 1909: str. 73) Charta dále rozhodovala, že vedení Bank of England bude v rukou guvernéra, jeho zástupce a 24 ředitelů, volených každoročně akcionáři. Královskou chartou bylo uděleno povolení založit banku jako akciovou společnost s ručením omezeným a uděleno právo vydávat poukázky splatné na požádání. Téměř okamžitě začala banka vydávat bankovky výměnou za vklady. V tuto chvíli se ještě nejednalo o žádnou centrální banku ani o vznik dvoustupňového bankovnictví. Byl to jen projekt vlády jak získat peníze na válku s menším úrokem, než byli ochotní poskytnout zlatničtí bankéři. Zákon jasně říká, že jeho skutečným cílem bylo získání peněz na války Augsburské ligy48

46

Kancléř státní pokladny, 1691-1694 Plný název: „An Act for granting to their Majesties several Rates and Duties upon Tunnage of Ships and Vessels, and upon Beer, Ale, and other Liquors for securing certain Recompenses and Advantages in the said Act mentioned, to such Persons as shall voluntarily advance the Sum of Fifteen hundred thousand pounds towards the carrying on the War against France” 48 spojenectví proti francouzskému králi Ludvíku XIV., uzavřené v roce 1686 mezi Nizozemím, císařem Leopoldem I., Španělskem, Švédskem, Bavorskem a Saskem; 1689 se připojila i Anglie. Francie, která se augsburskou ligou cítila ohrožena, vyvolala válku o dědictví falcké. 47

32

prostřednictvím daní a zřízení trvalého úvěru, a samotná banka byla prozatím sekundární záležitostí i když nezbytnou pro zajištění úspěchu hlavního účelu. Stát měl získat 1,5 milionu liber: 300 tisíc z daní49 a 1,2 milionu z celkového základního kapitálu „Governor and Company of the Bank of England“. (Davies, 2002: str. 259) Bank of England byla založena s cílem získání prostředků na válku krále Viléma III. Oranžského proti Francii po vzoru Amsterdamské banky, vzhledem ke značnému vlivu Nizozemska na Anglii po nástupu oranžské dynastie na anglický trůn. Banka ovšem nebyla založena se stejnými právními zárukami péče o vklady jako Amsterodamská banka. Namísto toho bylo od počátku jedním z jejích hlavních cílů pomoci financovat veřejné výdaje. (Huerta de Soto, 2009: str. 107) Svolení k vytvoření banky vlastněné soukromými bankéři je Vilémovo nejdůležitější ekonomické rozhodnutí. Banka se původně nacházela nad antickým Mithrasovým chrámem u Walbrooku. Mithras byl mimo jiné bohem obchodu, což bylo vhodné spojení pro tuto banku. V roce 1734 se banka přestěhovala do současné lokality na Threadneedle Street.

2.3. Vliv na formu peněz Nesmíme zapomínat na to, že skutečné peníze v té době byli jen mince z drahých kovů. Zlatnické listiny, uvěrové produkty Královské pokladny, depozitní listiny a všechny další cenné papíry byli jen peněžními substituty. Přestože už byli převoditelné a začali obíhat mezi lidmi, nebylo to tak snadné jako v současnosti. Převoditelné byli většinou notářským zápisem na zadní straně cenného papíru50, což nebylo tak snadné jako předat bankovku z ruky do ruky, jak to děláme dnes. Převoditelnost zlatnických vlastních směnek (promissory note) byla často zpochybňována původními dlužníky. Když se použili pro několik transakcí po sobě, mohlo se stát, že už na ní nebylo místo, kam by se mohl vepsat další vlastník. To limitovalo jejich obchodovatelnost. Konec tomu položil zákon parlamentu z roku 1704 (Promissory Notes Act), který oficiálně ustanovil vlastní směnky jako převoditelné nástroje. Vzhledem k tomu, že bankovky jsou přímým potomkem směnek, tento zákon založil právní předpoklady pro používání bankovek jako prostředku směny. (Gilbart, 1854: str. 290) Podle ustanovení zákona, majitel směnky, která byla vydána na příkaz nebo na doručitele, se mohl dožadovat svých práv u soudu, když emitent odmítl zaplatit. 49 50

daň na tonáž lodí, výtěžek měl být něco jako dobrovolní příspěvek na válku pro vládu Indosament neboli rubopis.

33

První krok ke vzniku bankovek byl, když zlatníci přestali na svých listinách uvádět jméno osoby mající nárok na uložené zlato a začali na ni psát „na doručitele nebo nositele“. Se začátkem tisku tento přechod od depozitních listin k bankovkám byl dokonaný. Převoditelnost šeku byla taky upravena zákonem z roku 1704. Po upravení právního postavení listiny, její popularita mnohonásobně vzrostla. Adam Smith ve své prací „Pojednání o podstatě a původu bohatství národů“, publikované v roce 1776, napsal, že ten okamžik, když množství bankovních listin překročilo množství kovových mincí v oběhu51, byl zlomovým okamžikem v monetární historii. (Smith, 2001), (Horsefield 1960, str. 256) Zatímco spory ohledně převoditelnosti vlastní směnky (promissory note) získávali na intenzitě u anglických soudů obecného práva (Common Law), Královská pokladna v posledním desetiletí XVII. století opakovala to, co bylo předtím používáno vynalézavým Karlem II., který jako první použil svěřenecké příkazy52 (fiduciary order), nekryté uvěrové poukázky, v podstatě státovky. Tyto „pokladní poukázky“ (Exchequer bills) neboli „ražené úvěrové poukázky“ (indented bills of credit) byli emitované s cílem zaplnit mezery v oběživě způsobené novým přeražením mincí (Recoinage) 1696-1699. Byli převoditelné rubopisem z ruky do ruky. Podle dochovaných exemplářů se dá sledovat rychlost jejich oběhu a usoudit, že byli populární u široké veřejnosti. Byli neocenitelnými obchodovatelnými nástroji během těžkého období nedostatku peněz na trhu a plnili, spolu s emisí Bank of England, funkci náhrady za skutečné peníze v oběhu. (Richards, 1927: str. 394-396) Anglická vláda začala vydávat „pokladní poukázky“ konkrétně v roce 1696. Tyto, v podstatě, státovky byli přijímané k uhrazení všech státních plateb, včetně placení daní. Byli převoditelné na základě písemného potvrzení a na požádání byli uhrazené v hotovosti Bankou Anglie. Popularita těchto poukázek byla tak velká, že to umožnilo vládě snížit úrokovou sazbu. Soukromé banky si stěžovali, že poukázky konkurují jejich bankovkám. Ale „ražené uvěrové poukázky“ nebo „pokladní poukázky“ Královské pokladny nebyly jedinou formou papírových peněz, která získala důvěru Angličanů v závěrečných letech sedmnáctého století. Předcházeli je v roce 1694 dvě jiné formy peněz – vlastní směnka (promissory note) Banky Anglie a zapečetěná poukázka (sealed bill) Banky Anglie. Není obecně známo, že Bank of England ve skutečnosti emitovala pět různých typů papírových

51 52

Viz. tabulka č.1 Exchequer Orders to Pay

34

listin (notes) během jejich prvních šesti let53. Těchto pět typů je: „zapečetěná poukázka“ (sealed bill), „běžná hotovostní“ (running cash) nebo vlastní směnka (promissory note), „odpovědná listina“ (accomptable note), „vytištěná listina ražená na mramorovém papíře“ (lettered note indented on marbled paper) a „mincovní bankovka/listina“ (specie note). Z nich, „vlastní směnka Banky (the Bank's promissory note) je stále nejdůležitějším prvkem v anglickém měnovém systému, a od pohlcení „Fox, Fowler & Co.“54 Lloyds Bank v roce 1921, je jedinou bankovkou nyní emitovanou v Anglii.“ (Richards, 1927: str. 397) Zapečetěná poukázka (sealed bill) byla nejdůležitější forma měny emitované Bankou Anglie v prvních letech její existence. Emise takové poukázky byla řádně povolena v zákonu, který zakládal Banku, ale v tomto zákoně není žádný odkaz na emisi jiných typů listin. Bankovní zapečetěné poukázky, které byly tištěné, převoditelné rubopisem a doručením, nesoucí úrok a splatné na doručitele. Byly převážně používány v transakcích se Státní pokladnou (Exchequer), zejména v souvislosti s půjčkou 1.200.000 liber, které v rámci své charty Banka postoupila vládě. Větší část této půjčky byla zaplacena do Státní pokladny příjmu v bankovních zapečetěných poukázkách, obvykle v hodnotě £ 100 každá, a v „běžných hotovostních“ listinách.55 Žádné exempláře prvních zapečetěných poukázek se ve sbírce papírových peněz Banky Anglie nedochovali. „Běžná hotovostní“ (running cash) listina Banky připomínala zlatnickou vlastní směnku. Původně ona představovala depozitní potvrzení (depozit receipt) ve formě vlastní směnky (promissory note), na které byly indosovány částečné platby, ze začátku byla vyhotovena ve formě splatné na karetní osobu a až pak na doručitele. Zdá se, že byla předchůdcem moderní bankovky a byla emitována ve své původní formě asi do roku 173056. Ve dvou krátkých obdobích také nesla úrok. „Odpovědná listina“ (accomptable note) byla opravdu typem depozitního potvrzení, a proto není přesně bankovkou. Slova „slibuji zaplatit“ chybí. V roce 1695 byla zavedena „vytištěná listina ražená na mramorovém papíře“. Tato inovace byla nejen snahou zlepšit běžnou hotovostní listinu, ale také důmyslným schématem jak obejít tu část zákona, který povolil emisi zapečetěných poukázek jen do maximální částky 1.200.000 liber. Tento nový typ

53

Je třeba také připomenout, že i jiné banky fungovaly v Londýně během tohoto období. Takovými byli Banka Orphanovců pod jurisdikcí komořího (pokladníka) města Londýn, Million banka a nechvalně proslulé zemské banky. Existuje důkaz prokazující, že banka Orphantovců a alespoň jedna ze zemských bank vydávala bankovky/listiny (notes) nebo poukázky (bills). Kromě toho, samozřejmě, zlatničtí bankéři vydávali jejich vlastní depozitní listiny (promissory notes). 54 poslední z emitujících anglických provinčních bank 55 půjčka 1.200.000 liber byla postoupena vládě ve splátkách mezi 27. červencem 1694, datum Bankovní charty, a 19. prosincem 1694. Poslední splátka byla zaplacena v "běžných hotovostních" listinách („running cash“ notes) toho pozdějšího data. 56 s výjimkou několika měsíců v roce 1695, kdy obíhali „vytištěné listiny ražené na mramorovém papíře“

35

depozitní listiny, ačkoliv byl vydáván v rozmezí od 5 liber do 100 liber, byl emitován jen v málem množství. (Richards, 1927: str. 398-401) Banka Anglie měla povolení emitovat své vlastní listiny do výše základního kapitálu. Stejně jako u zlatnických směnek, zásadní vlastností byl slib vyplatit hodnotu listiny na požádání. To znamenalo, že tato bankovka mohla být vyměněna v bance za zlato nebo ražené mince komukoliv, kdo ji předloží k platbě. V případě, že nebyla uhrazena plná hodnota, byla snížena o vybranou částku. Tyto poznámky byli původně psané ručně na bankovní papír a podepisované pokladníkem banky. Byli vydávané na přesnou uloženou částku v librách, šilinkách nebo pencích. Nikoliv v přesných násobcích libry jak tomu bylo pak. Nicméně po přeražení mincí (Recoinage) z roku 1696 se snížila potřeba bankovek malých nominálních hodnot a bylo rozhodnuto nevydávat listiny na částky méně než 50 liber. Vzhledem k tomu, že průměrný příjem v té době byl kolem 20 liber ročně, většina lidí té doby nikdy bankovky Bank of England nevlastnila. (Oficiální webové stránky Bank of England) V závěrečných letech XVII. století psaná vlastní směnka (promissory note) se vyvinula do tištěné, která, jak se zdá, poprvé byla vydána Bankou Anglie. Tento vzor byl na počátku XVIII. století napodoben jinými londýnskými bankéři, o něco později i provinčními bankéři. Mezi prvními byla „Child´s bank“ která, nepochybně vydávala tištěné bankovky před 1730 a jsou zde přežívající exempláře provinčních bankovek, které obíhali mezi tímto datem a 1740. (Richards, 1927: str. 372) Je pravděpodobné, že úplně nejranější vlastní směnky emitované Bankou byly celé psané. Dva nejstarší exempláře v Bankovní sbírce jsou tištěné a datované 1699, ale i po tomto datu byly psané vlastní směnky emitované. Náčrt ze dne 21. srpna 1700 uvádí, že pokladní byli oprávněni „tvořit bankovky jejich vlastním rukopisem na bankovní papír, splatné na pokyn, na jakékoliv částky takovým známým osobám, které si je budou přát“. (Richards, 1927: str. 399). Oficiální údaje Banky Anglie říkají, že částečně vytisknuté bankovky banka emitovala od roku 1725. Znak libry a první číslo byly vytištěné a další čísla byli dopsané ručně, stejně jako jméno příjemce, podpis pokladníka a datum. Listiny mohli být libovolné hodnoty, ale většina z nich byla vydávána na okrouhlé částky. Do roku 1745 byli emitované částečně předtištěné bankovky v nominálu od 20 do 1000 liber. (Oficiální webové stránky Bank of England) Nezdá se, že by tyto ranní metropolitní a provinční listiny byli vydávány pro malé částky. Miliony liber, které Bank of England vydala do oběhu, byli určené pro velké transakce a jejich použití v každodenních maloobchodních nákupech nebylo evidováno. (Feavearyear, 1963: str. 160) 36

Bank of England až do 1759 nevydala žádné takové listiny pod hodnotou 20 liber57 a v tomto roce byli poprvé vydány 10 librové a později taky 5 librové depozitní listiny58. Ta zůstávala bankovkou nejnižší nominální hodnoty dokud, v roce 1797, v důsledku série „run“ na Banku způsobených nejistotou války, odčerpávající její milionové rezervy, byla zastavena směnitelnost libry na zlato. V období napoleonských válek, kdy se objevil velký počet malých venkovských bank, vydávání tištěných depozitních listin malých hodnot v Anglii prudce vzrostlo. Mezi 1797 a 1821 Bank of England vydala 1 librové a 2 librové listiny a protože velké množství listin obou těchto hodnot bylo emitováno provinčními banky, výsledný chaos způsobil četné poruchy. (Richards, 1927: str. 382) V tomto období byla přerušena směnitelnost za zlato a od 1812 do 1821 bankovky Bank of England měli status zákonného platidla. Toto takzvané „The Restriction Priod“ (Období omezení) trvalo do roku 1821, po kterém bankovky 1 a 2 libry byli nahrazené zlatými mincemi. První plně vytisknuté bankovky se objevili v roce 1853 a to ušetřilo práci pokladníkům, kteří už nemuseli vypisovat na každou jméno příjemce a ručně ji podepisovat. Od praxe psaní jména majitele bylo ustoupeno a byla nahrazena nápisem “Slibujeme vyplatit tuto částku doručiteli na požádání…“, což zůstalo nezměněné až dodnes. Vytištěný podpis na bankovce byl podpisem jednoho ze tří pokladníků do roku 1870 a pak už to byl vždy podpis hlavního pokladníka. Do roku 1928 byly bankovky označovány jako bílé bankovky (White Notes) – s černým potiskem lícní strany a prázdnou rubovou stranou. První barevné bankovky byly vydány v roce 1928 a byli to také první bankovky tištěné oboustranně. (Oficiální webové stránky Bank of England) Detailnější popis bankovek poskytuje Hume ve své prací „History of the Bank of England“ z roku 1888. On píše, že bankovky Bank of England se lišili od ostatních bankovek ve světě. Konkrétně je porovnává s americkými dolary té doby. Byli poměrně velké: 8,5 palce59 na délku a 5,5 palce na šířku. Byl použit intenzivně černý inkoust na bílý papír. Listiny Bank of England byly vytištěné na irský voděodolný papír, čistě bílý s roztřepenými okraji. Papír postrádal hladký a lesklý pocit, jaký má například měna Spojených Států, a to spolu s absencí zabarvení (s výjimkou bílé a černé) vzbuzoval pocit o snadné možnosti padělání. Proto hlavním cílem při výrobě bankovek bylo zabránit této možnosti nebo pak umožnit snadnou 57

Bank of England nicméně, experimentovala neúspěšně s emisí „tištěných listin (lettered notes) ražených na mramorovém papíře“, která zahrnovala 5 librové listiny v roce 1695. 58 V roce 1759 nedostatek zlata, způsobený zejména sedmiletou válkou, donutil Banku poprvé začít emitovat bankovku v hodnotě 10 liber. První pětilibrová bankovka následovala v roce 1793 na začátku války proti revoluční Francii. 59 palec – 25.5 mm

37

identifikaci padělku. To bylo docíleno s pomocí zvláštního stylu dizajnu, tisku a papíru nebo jejich kombinaci. Hlavní důraz byl na mechanický návrh vzhledu bankovek: písmo, emblémy a ornament byli kombinované tak, aby padělání bylo obtížnější. Inkoust byl taky zvláštní, extrémně černý a skoro nesmazatelný. Jako další nastroj, byl používán speciální registrační stroj. Do roku 1837, kdy byli provedené velké změny, jediným používaným stylem psaní byl Copperplate. Toto byla tvorba dizajnu za pomoci válců a lisů mechanickým tlakem. Vzor je vyrytý na měkký měděný plát, který pak po zatvrzení byl použit za účelem přenosu vzoru tlakem na měkký ocelový kotouč, na kterém byl vzor vytvořen kontrastně; kotouč nebo válec je pak použit při odtisknuti na reprodukování vzoru na desce, ze které má být prováděn tisk, a tak může být snadno vyroben skoro libovolný počet desek pro všechny běžné účely. Tento systém ocelorytiny byl používán do roku 1855 kdy pan Smee představil nový mechanický způsob „galvanotyp tisku“. Žádné bankovky Bank of England nebyli bankou používané dvakrát. Po té, co se vrátili z oběhu zpátky do banky, byli likvidované. (Hume, 1888: str. 217218)

2.4. Shrnutí Financování státních výdajů jen pomocí zdanění bylo zdlouhavé a nedostatečné. Proto králi, samozřejmě při pomoci Královské pokladny, se museli masivně zadlužovat u zlatnických bankéřů. Jejich rozkvět umožnilo právě to, že Karel I. zničil reputaci mincovny jako bezpečného místa pro cennosti. I když král následně peníze vrátil, důvěra v Královskou mincovnu byla zničena. V době panování Karla II. byl Londýn zasažen dvěma katastrofami velkým morem a velkým požárem. Naléhavá potřeba peněz způsobila ještě větší závislost krále na úvěrovém financování. Královská pokladna dokonce začala vydávat „příkazy státní pokladny“ - svěřenecké příkazy (fiduciary order) - dluhopisy, které nebyly kryté ničím. To následně vedlo k bankrotu a zastavení plateb, což způsobilo krach mnoha soukromých zlatnických bank, které vlastnili statní dluhopisy. Důvěryhodnost Královské pokladny od té doby byla pochybná. Zlatníci tak ztratili důvěru ve schopnost krále plnit své závazky a už nebyli ochotni poskytovat půjčky za tak nízký úrok, který byl stanoven zákonem. V období 1696-1699 Královská pokladna vydávala „pokladní poukázky“ (Exchequer bills) s cílem zaplnit mezeru v oběživě. Přes to, že tito poukázky byli oblíbené, zkušenosti s „příkazy státní pokladny“ uštědřili tvrdou ránu důvěryhodnosti státních papírových peněz v Anglii. Pokud by

38

experiment se státovkami, vydávanými Královskou pokladnou, byl úspěšný, možná by se v Anglii vyvinul peněžní systém založený na státních papírových penězích a ne na bankovkách. Vláda krále Viléma III. Oranžského pociťovala naléhavou potřebu hotových peněz, hlavně na vedení války proti Francii. Ke konci století bylo populární volání po založení veřejné akciové banky po vzoru italských, švédské a především té nizozemské s cílem získaní levnějšího úvěrů než ten, který nabízeli zlatničtí bankéři. To vyústilo v založení Bank od England v roce 1694. Nová banka měla celý svůj základní kapitál, ve výší 1,2 milionů liber, půjčit vládě a tak dosáhnout dvojího efektu: snížení úrokové sazby a překonání pořád sílicího monopol zlatníků. Kromě toho měla pomoci mezinárodnímu obchodu a tím přispět k růstu národního bohatství. Banka Anglie měla povolení emitovat své vlastní listiny do výše základního kapitálu. Převoditelnost směnek byla zaručena zákonem parlamentu z roku 1704 a tak vzniku bankovek už nic nestálo v cestě. Tak na konci XVII. století v Anglii vznikla banka, která se vyvinula v centrální banku, a obchodovatelné papírové peníze byli pevně zakotvené v ekonomice krajiny.

39

3. Privilegia Bank of England a jejich monetární souvislosti „Moderní bankovní systém vyrábí peníze z ničeho. Tento proces je možná nejvíce ohromující kouzelnický trik, který byl kdy vynalezen.“ Sir Josiah Stamp, ředitel Bank of England 1928-1941

3.1. Posílení role Bank of England v systému anglického bankovnictví v XVIII. století Bank of England nezískala oblibu ani důvěru veřejnosti hned po svém založení. Nepomáhalo ani to, že byla založena zákonem parlamentu a ani to, že jejími akcionáři byli sám král a představitelé vyšší šlechty. Velmi brzo po jejím vzniku, v roce 1696, banka zažila první krizi. Jak si vzpomínáme, v té době se připravovalo nové přeražení mincí a v Anglii byl velký nedostatek hotovosti. Znehodnoceny mince byly stahovány do Královské mincovny a nové ještě nebyly vyraženy. Dokonce i bohatí lidé žili na úvěr a vydávali směnky. Zlatníci vnímali novou banku jako konkurenci a pokusili se zničit novou společnost, která ohrožovala jejich systém privátního bankovnictví, tím že hromadně začali vybírat zlato a rezervy banky rapidně poklesli. V květnu 1696 anglická vláda umožnila Bank of England odložit směňování bankovek za kov, což byla možnost odmítnout dostát svým smluvním závazkům a směnit své bankovky za zlato. Bank of England pozastavila tyto platby a její bankovky byly diskontovány o 20 % proti kovovým penězům, protože nikdo nevěděl, zda banka obnoví platby ve zlatě. Nesnáze Bank of England se ukázaly ve vyúčtování, předloženém na konci roku 1696, kdy její bankovky představovaly 765 000 liber, kryté pouhými 36 000 librami v pokladně. Málokdo z držitelů bankovek byl ochoten ponechat své peníze v bance, při takto nízkém podílu rezerv. Právě proto došlo ke hromadnému „run“ na banku. Platby v kovu byly obnoveny o dva roky později, ale k přerušení směnitelnosti za drahé kovy v další historii banky došlo několikrát. (Rothbard, 2008: srt.180) Akcie Bank of England šli rychle dolů, ze 110 na 83 liber za akci. „Do dvou let od jejího založení, v roce 1696 Bank of England měla, při objemu bankovek v oběhu v hodnotě 1.750.000, zlatou rezervu pouze 2% nebo 36000 liber.“ (Goodson, 2012: str. 13) Jak vidíme Rothbrad a Goodson se rozchází ohledně množství emitovaných bankovek, ale shodují se v množství rezerv. Pravděpodobně, je to kvůli tomu, že jak jsme 40

viděli v kapitole 2.3. Banka emitovala několik různých druhu cenných papírů, jednotný pojem bankovka se ani nepoužíval a nevíme, které z nich byli započítané. Když listiny banky byly diskontované o 20 procent, vláda umožnila navýšení základního kapitálu o 1.001.171 liber60 a veřejná důvěra byla obnovena. Čtyři pětiny z toho byly v „tallies“ a jedna ve zlatě. (McCulloch, 1858: str. 455) Díky tomu Bank of England se stala největším držitelem státních dluhopisů, které do té doby vlastnilo velké množství zlatnických bankéřů. V roce 1697 vláda rozšířila stávající privilegia Bank of England. Banka získala monopol na správu vládních finančních záležitostí, všechny státní platby musely být realizovány jejím prostřednictvím. To značně zvedlo prestiž banky. Dále bylo stanoveno, že žádná jiná banka nemůže být založena speciálním zákonem parlamentu, tak jak tomu bylo v případě Bank of England. Podle zákona žádný ze společníků Bank of England neručil za její závazky svým majetkem, jejich soukromý majetek byl naprosto nedotknutelný. To znamenalo, že bance byla poskytnuta výsada společnosti s ručením omezeným. Toto privilegium bylo odepřeno všem ostatním bankovním společnostem na příštích 150 let. (Smith. V., 1990: str. 21) V neposlední řadě to bylo projevem uznání a vyjádřením vděčnosti, ze strany vlády, za pomoc ve válce proti Francii. (Kvasnička, 2004: str. 42) Bank of England nebyla jediným projektem vzniklým na konci XVII. století v Anglii s cílem poskytovat úvěry vládě. Za zmínku stoji „National Land Bank“ založena Dr. Hughem Chamberlenem 27. dubna 1696. Bankovky této banky měli být kryté půdou, ale úspěch tento projekt neměl. (Hume, 1888: 80-81) V roce 1709 byla obnovena charta banky. Zákonem z roku 1709 byly nejen pozměněny zakládací listiny, které jí dovolovaly zvýšit svůj kapitál za to, že poskytne další úvěr vládě, ale navíc pro upevnění její pozice stanovil tento zákon tzv. pravidlo „ne více než šesti společníků“. Podle tohoto pravidla směly vydávat bankovky na požádání a přijímat vklady na dobu kratší než 6 měsíců pouze banky, které měly šest nebo méně společníků. Toto pravidlo zajišťovalo, že banky, které budou vydávat bankovky, nebudou dostatečně velké, a neohrozí tak pozici Bank of England. (Smith. V., 1990: str. 21), (Davies, 2002: str. 263) Akt z roku 1709 jí dal částečný monopol ve sféře bankovnictví tím, že zakázali zakládat banky a emitovat bankovky společnostem o více než 6 lidech. Tento zákaz se nevztahoval na mnohé

60

teď už byl 2.201.171 liber.

41

provinční banky61, které vedli buď jednotlivci, nebo to byli malé rodinné podniky. (Oficiální webové stránky Bank of England) Přes tato opatření v roce 1711 byla založena „Společnost jižního moře“ (South Sea Company)62, která taky chtěla konkurovat Bank of England při správě státního dluhu. Akcionářům byli slíbené výhradní práva obchodovat se španělskou částí Jižní Ameriky. Výměnou za tuto výsadu společnost slíbila splatit státní dluh, který se během válek výrazně zvýšil. Nicméně, tato práva byla založena na úspěšném dokončení války Anglie o španělské dědictví, která skončila teprve v roce 1714. Skutečnost byla jiná, než se prezentovalo veřejnosti. Společnost neprováděla obchodní činnosti zejména proto, že v roce 1718 se diplomatické vztahy mezi Británií a Španělskem vážně zhoršili. Společnost byla vytvořena a vedena ministerským předsedou Robertem Harleym, ale zhroutila se o devět let později po inflační monetární expanzi a burzovní spekulaci. V počátcích pádu „Společnosti jižního moře“ byla i Bank of England vystavena runu a bylo jí znovu umožněno přerušit směnu bankovek za kov na neurčito. (Rothbard, 2008: str. 110-112) V roce 1719 „Společnost jižních moří“ zosnovala ambiciózní plán na převzetí třech pětin britského státního dluhu za určitou peněžní sumu. Společnost lákala držitele dluhopisů na to, aby převedli své neprodejné dluhopisy s vysokým úrokem na méně úročené dluhopisy, které jsou lépe obchodovatelné. Skutečným záměrem podporovatelů „Společnosti jižního moře“ bylo spekulovat s akciemi, a vládní dluhopisy byly brání jako platba za nové akcie a možnost rozšířit základní kapitál. Během onoho roku „Společnost jižního moře“ poskytla úvěry na koupi vlastních cenných papírů, stejně jako Bank of England. To spustilo inflační proces, při kterém cena akcií společnosti i banky vystoupala do obrovských výšin a vytvořila tak obrovské zisky. Akcie společnosti prudce vzrůstaly, 1. ledna měly hodnotu 128 liber, po vyhlášení záměru převzetí části státního dluhu stály už 500 liber, maxima dosáhly 24. června, kdy byly ceněny na 1050 liber. Spekulanti, mezi nimi mnoho zaměstnanců společnosti, těchto výhod využili. Část zisků byla investována do půdy, jejíž cena také významně stoupla. Všechna tato spekulativní a inflační mánie skončila náhle v létě roku 1720, ve stejné době, kdy se v Paříži začala rozpadat síť spekulací Johna Lawa. Jakmile ceny začaly klesat, bylo prakticky nemožné jejich pádu zabránit. Cena akcií „Společnosti jižního moře“ spadla ze 775 liber v září na 170 v půli října a akcie Bank of England spadly za pouhý měsíc z 225 na 135 liber. (Huerta de Soto, 2009: str. 107-108) Parlament reagoval schválením „Bubble Act“,

61 62

tzv. „country banks“ Společnost jižního moře (South Sea Company) - britská obchodní společnost, v podstatě pyramidové schéma.

42

který nadále výrazně omezil zakládání akciových společností. Finanční problém byl ovšem vyřešen až v roce 1722 a to po mnoha těžkých jednáních. V tomto roce parlament schválil dohodu mezi Bank of England a „Společnosti jižního moře“ o tom, že banka odkoupí vládní dluhopisy společnosti za 4 miliony liber. Po pádu „Společnosti jižního moře“ Bank of England už v anglickém bankovním systému prakticky neměla konkurenci. (Andreades, 1909, str. 129-131). V roce 1713 licence byla znovu obnovena, co umožnilo Bank of England zvýšit kapitál prostřednictvím emise peněz výměnou za poskytnutí další půjčky vládě. Za rozšíření svých privilegií v roce 1742 poskytla Bank of England vládě další půjčku, tentokrát bezúročnou. Od roku 1751 byla Bank of England svěřena správa státního dluhu. Výměnou za prodloužení licence v roce 1764 banka uhradila vládě poplatek ve výši 110.000 liber. Další obnova a další úvěr se konal v roce 1781, a v roce 1800 znovu. Díky celé řadě privilegií, kterých se Bank of England dostávalo, banka získala významný vliv a prestiž ve finančním světě na úkor malých soukromých bank s nedostatečnou kapitálovou vybaveností63.(Smith. V., 1990: str. 21-22) Celkově od roku 1694 do začátku 19. století státní pokladna těžila z postupného obnovování a rozšiřování privilegií pro Bank of England nejméně sedmkrát64 a to když nepočítáme krátkodobé úvěry. Díky tomu se základní kapitál banky značně zvětšil a v roce 1816 už činil 14.553.000 liber, většinou ve státních cenných papírech. (McCulloch, 1858: str. 456-457) Koncentrace pravomocí, upřednostňovaní ji ze strany vlády, poskytla Bance prestižní a vlivné postavení v bankovním systému státu. Hlavně v důsledku zákona z roku 1709, na teritorii Anglii existovala jen jedna velká akciová banka, Bank fo England, nacházející ve hlavním městě. Soukromé zlatnické bankéři v Londoně se dobrovolně vzdali práva emise. (Kvasnička, 2004: str. 40) Během druhé poloviny XVIII. století tato vládni politika, v oblasti bankovnictví, zformovala předpoklady pro nárůst počtu malých soukromých bank. Z pár emitujících provinčních (country) bank před rokem 1750, se jejich počet zvětšil na 100-150 kolem roku 1775 a v roce 1810 to bylo už přes 800 bank. (Davies, 2002: str. 287) Podobné údaje uvádí Rothbard: „V roce 1797 existovalo v Anglii a ve Walesu 280 bank. Do roku 1813 jich bylo již přes 900. Celkové množství vydaných bankovek činilo v roce 1797 11 milionů liber. Do roku 1816 se toto množství více než zdvojnásobilo na 24 milionů liber.“ (Rothbard, 2008: srt.182) Tyto provinční banky stále více využívaly bankovek Banky Anglie jako rezerv 63

Pravě díky pravidlu „ne více než šest společníků“ Je zajímavé si všimnout, že o rozšiřování privilegií Bank of England se zasloužila především snaha vlády získat dodatečné peníze na financování válek: 1694 – Válka o dědictví Falcké neboli Devítiletá válka, 1709 a1713 – Válka o dědictví Španělské, 1742 – Válka o dědictví Rakouské. 64

43

a dál tvořili na nich založenou pyramidu svých vlastních bankovek. Jak píše Vera Smith:

„Dalším důsledkem tohoto vývoje je skutečnost, že menší banky začali držet své rezervy v Bank of England, která tak začala získávat funkce centrální banky.“ (Smith. V., 1990: str. 22)

3.2. Zrušení směnitelnosti bankovek (The Restriction)65 Navzdory svému privilegovanému postavení, coby bankéř vlády, mající monopol na omezené ručení v Anglii a oprávnění vydávat bankovky, se Bank of England ke konci XVIII. století dostala do situace, která se dá nazvat bankrotem. V roce 1797 Banka zastavila platby a přestala vyplácet vklady v hotovosti. Ve stejném roce bylo vyhlášeno, že daně a dluhy jsou splatné v bankovkách vydaných Bankou66. (Huerta de Soto, 2009: str. 107) Podle odhadu Komise Lordů (The Lords' Committee) byl objem hotovosti v oběhu v roce 1819 následující: Tabulka č. 2: Objem hotovosti v oběhu před „Obdobím omezení“ směnitelnosti: Mince

£25,000,000

Bankovky Bank of England

10,500,000

Bankovky provinčních a skotských bank

7,000,000 £42,500,000

Celkový objem oběživa v Anglii a Skotsku

Zdroj: Graham Sumner, 1884: Chapter II.: The English Bank Restriction

Krátce po začátku války s Francií William Pitt67 byl nucen obrátit se na banku se žádostí o úvěr. Nicméně zákon o bance z roku 1694 zakázal úvěrování vlády bez souhlasu parlamentu. V průběhu doby banka poskytovala vládě menší půjčky výměnou za státní dluhopisy, ale legalita těchto praktik byla velmi pochybná. V roce 1793 vedení banky předložilo vládě návrh na přijetí zákona68, který by potvrdil závazky vlády za půjčky přijaté v minulosti, navíc by umožnil poskytnutí nových úvěrů v budoucnu s podmínkou určitého limitování této činnosti. Při projednávání v parlamentu premiér velmi obezřetně obešel položku, ve které byla uvedena 65

Toto „Období omezení“ (The Restriction Priod) inspirovalo irského dramatika a novinaře Richarda Brinsley Sheridana aby se ve svém pamfletu obrátil na Banku jako na „ … přestárlou paní ze Citi“. Toto oslovení rychle převzal malíř James Gillray, který to změnil na „starou dámu z ulice Threadneedle“ (Old Lady of Threadneedle Street) a toto oslovení se uchytilo mezi veřejností. (Oficiální webové stránky Bank of England) 66 Právo přerušit směnitelnost poskytla vláda Bance už před tím, například v roce 1696, ale vždy se jednalo o dočasné opatření v kritické situaci. Tentokrát ale to trvalo 24 let, od roku 1797 do roku 1821 a během tohoto období bankovkám Bank of England bylo přiděleno status zákonného platidla (legal tender) od roku 1812 do roku 1821. (Rothbard, 2008: srt.182) 67 William Pitt (28. květen 1759 – 23. leden 1806) významný britský politik, zastával funkci britského premiéra. 68 „The Bank Indemnity Act“

44

přesná částka, kterou by poskytované úvěry neměli překročit. To nakonec vedlo k situaci, ve které se měla banka smířit se všemi požadavky vlády. V roce 1795 úvěrovaní vlády začalo být tak masivní, že jeho účinky se začaly projevovat na směnných kurzech a rezervy banky začali intenzivně klesat. Zároveň banka omezila služby poskytované soukromým klientům. Premiér, nicméně, vynakládal veškeré úsilí na podporu vládního úvěrovaní ze strany banky. (Smith. V., 1990: str. 22-23) Přestože v roce 1775 zákon zakázal emitovat méně než 1 librové a roce 1777 5 librové bankovky a menší, menší bankovky byli postupně opět legalizovány69. Po zákazu emise 5 librových bankovek a bankovek nižší hodnoty ztratily malé soukromé banky jednu ze svých konkurenčních výhod, neboť nabízely veřejnosti bankovky, které byly vhodné pro každodenní obchody. Naopak motivem pro opětovnou legalizaci bankovek nízkých nominálních hodnot byla snaha zpřístupnit další půjčky vládě a snaha zamezit růstu poptávky po drahých kovech70. V roce 1797 se Banka dostala do vážných potíží71 a byla nucena odložit své hotovostní platby72. Po vylodění francouzských vojsk došlo k runu na Banku a její zlaté rezervy klesli na 1,272,000 liber, nejnižší bod za celou válku. Na nátlak vedení banky vláda na mimořádném zasedání dne 26. února 1797 zrušila směnitelnost bankovek Bank of England za drahé kovy. A o tři měsíce později, 03. 05. 1797, britský parlament zlegalizoval zrušení směnitelnosti bankovek vládou, přijetím zákona73. Vláda tak vytvořila precedens „pokud bude Bank of England v potížích, vláda jí pomůže“, podle kterého si veřejnost formovala svá očekávání i pro budoucnost. Přestože podle původních představ vlády měla být směnitelnost bankovek Bank of England za drahé kovy pozastavena pouze na několik měsíců, zůstaly bankovky nesměnitelné až do 1. května 1821.(Davies, 2002: str. 299) Tím vlastně vláda odškodnila Banku za zákon W. Pitta z roku 1793 a usnadnila si cestu k nutným finančním prostředkům. „Nikdy před tím vláda neměla ve svých rukou tak impozantní zbraň“ (Andreades, 1909: str. 191) Ze začátku bankovky Bank fo England neměli legální status. Například: „V roce 1801, pan Grigby požadoval po provinční bance „Oakes & Co“, zlato za u nich emitovanou bankovku v hodnotě 5 liber ve zlatě. Bankéři mu nabídli bankovku Bank of England a pět šilinků navíc. Tento návrh nebyl panem Grigbym přijat a obrátil se na soud. U soudní komise (Common 69

v roce 1793 emise 5 librových a v roce 1797 emise 2 a 1 librových bankovek bankovky nízkých nominálních hodnot jsou bližším substitutem drahých kovů 71 ztratila velkou část rezerv v drahých kovech 72 K první vlně odlivu zlata došlo již v roce 1793 v důsledku účasti Velké Británie v protifrancouzské koalici, která se snažila potlačit republikánské změny ve Francii. Druhou vlnu odlivu zlata vyvolalo vylodění napoleonských vojsk ve Walesu. 73 „The Bank Restriction Act“ 70

45

Pleas) vyhrál. Všechny 4 soudci se shodli, že bankovky Bank of England nejsou zákonným platidlem mezi lidmi“. Přes to už od roku 1800 a po celou dobu nesměnitelnosti listiny Bank of England byly prakticky zákonným platidlem. Nebyli oficiálně uznané jako takové až do roku 1812 ale i do té doby, tyto listiny byli používané pro všechny vládních platby, včetně placení daní, a do jisté míry také z vlasteneckých důvodů, byli obvykle přijímané kdekoli v jejich nominální hodnotě. (Graham Sumner, 1884: Chapter II.: The English Bank Restriction) Vzhledem k tomu, že směnitelnost bankovek za drahé kovy byla pozastavena také ve Skotsku, přešla Velká Británie jako celek k papírové měně s nuceným oběhem. Skotské banky taky místo výplaty drahých kovů vystavovaly směnky splatné na Londýn. Jak již bylo zmíněno, tyto událostí ovlivnily chování provinčních bank, které tak začaly používat bankovky Bank of England jako rezervní měnu. Na konci XVIII. století a v průběhu první poloviny XIX. století proběhla řada soudních sporů, v nichž vkladatelé, poté co zjistili, že nemohou okamžitě dosáhnout výplaty svých vkladů, žalovali bankéře za zpronevěru a podvod při výkonu jejich povinnosti pečovat o vklad. Rozhodnutí v britském systému precedenčního práva ovšem podlehlo tlakům bankéřů, bankovních zvyklostí a dokonce vlády, a byly vyneseny rozsudky stanovující, že smlouva o peněžním iregulárním depositu se neliší od smlouvy o půjčce, a bankéři, kteří použili peníze vkladatelů ve svůj prospěch, se tedy nedopustili zpronevěry. „Peníze svěřené do úschovy bankéři jsou v každém podstatném ohledu jeho, může s nimi naložit, jak uzná za vhodné. Není vinen zpronevěrou, když je použije. Nezodpovídá se příkazci, pokud je vystaví riziku, pokud se zapojí do riskantní spekulace; není zavázán si je ponechat nebo s nimi nakládat jako s majetkem příkazce, ale je samozřejmě odpovědný za částku, protože se přijetím peněz smluvně zavázal vyplatit příkazci na požádání zpět stejnou sumu, jakou obdržel.“ (Huerta de Soto, 2009: str. 124-125) V roce 1809 došlo k výraznému znehodnocení libry vůči zlatu i zahraničním měnám, když britská libra výrazně poklesla na Hamburském devizovém trhu. Dočasné opuštění zlatého standardu a následný pokles kupní síly papírové libry vyvolaly diskuse mezi stoupenci rychlého návratu ke směnitelnosti (bullionists)74 a obhájci politiky Bank of England (antibullionists) o peněžní teorii a praktických otázkách peněžní politiky. Tyto diskuse jsou označovány jako „spor o měnové zlato“ (bullionist controversy). Dolní sněmovna (House of

74

Stoupenci rychlého návratu ke směnitelnosti, označili za hlavní příčinu znehodnocení kurzu a poklesu kupní síly papírové libry vůči zlatu především nadměrnou emisi bankovek ze strany Bank of England.

46

Commons) dokonce jmenovala komisi75 v lednu 1810, aby prošetřila měnovou situaci a podala zprávu Parlamentu. (Davies, 2002: str. 300) Zpráva tohoto výboru (the Bullion Report) byla vydána v srpnu 1810, ale v Parlamentu byla projednávaná až v květnu 1811. Ta označila nadměrnou emisi bankovek za příčinu této situace a doporučila návrat k směnitelnosti do dvou let. Ve zprávě se uvádělo, že objem bankovek v oběhu se zvýšil z 13,334,752 liber v roce 1798 na 19,011,890 liber v roce 1809, což představuje nárůst o 45 %. Ale nárůst bankovek menších než 5 liber byl až o 170 %, z 1,807,502 liber v roce 1798 na 4,868,275 liber v roce 1809. Výbor rovněž zdůraznil význam rychlosti oběhu bankovek a finančních inovací. (Davies, 2002: str. 300-302) Významní ekonomové té doby, Thomas Malthus a David Ricardo, podporovali zprávu této komise, zatímco většina podnikatelů a bankéřů, zejména úředníci Bank of England, bránilo politiku nesměnitelnosti a tvrdili, že bankovní politika nemá žádný vliv na měnové kurzy. Obhájci politiky Bank of England připisovali zhoršení hospodářské situace především válečnému konfliktu s Francií. Objem bankovek prudce narůstal: v roce 1806 to bylo 17 milionů liber, v roce 1807 16,9 milionů, v roce 1808 18,1 mil., v roce 1809 18,5 milionů, v roce 1810 už 21 milionů. Do konce války v roce 1814, bankovky měly nominální hodnotu 28.400.000 liber, ale byly kryté pouze 2.200.000 liber skutečného zlata. To způsobilo znehodnocení bankovek vůči zlatu o 30%. (Graham Sumner, 1884: Chapter II.: The English Bank Restriction) Když v roce 1815 válka skončila, v rozporu s očekáváním veřejnosti, období přerušení směnitelnosti pokračovalo, protože vedení Bank of England stále mělo obavy o své zlaté rezervy. V roce 1819 parlament schválil zákon o přechodu na zlatý standard76. Zákon prohlašoval, že směnitelnost bude obnovena od roku 1823. Ale rezervy Banky se zvětšovali rychleji, než se očekávalo a plná směnitelnost za zlato byla obnovena už v květnu 1821. Obnovení směnitelnosti bankovek za plnohodnotné zlaté a stříbrné mince v roce 1821 bylo vítězstvím stoupenců rychlého návratu ke směnitelnosti. Po roce 1821 se situace v bankovním sektoru víceméně stabilizovala a Banka začala směňovat bankovky za drahé kovy bez dalšího odkladu. (Davies, 2002: str. 304) Přestože bankovky Bank of England přestaly být v roce 1821 zákonným platidlem, provinční banky držely její bankovky stále v aktivech jako rezervy a snažily se přimět veřejnost, aby i

75 76

„The Select Committee on the High Price of Gold Bullion“ „Resumption of Cash Payments Act“

47

nadále žádala vyplacení hotovosti v bankovkách Bank of England nikoliv ve zlatě77. V provinciích byl totiž nedostatek zlata, navíc provinční banky zlato neustále potřebovaly, aby mohly zpeněžit svoje emitované bankovky nízkých nominálních hodnot. Bank of England emitovala nejmenší bankovku v nominální hodnotě 5 liber, takže bankovky nižších nominálních hodnot provinčních bank mohly být prakticky směnitelné pouze za zlato. Postupně začaly zásoby zlata provinčních bank výrazně ubývat a jediným zdrojem zlata se staly zásoby Bank of England v Londýně. Některé provinční banky se začaly dostávat do potíží, což vedlo k tomu, že jejich bankovky přestaly být veřejností přijímány. Při runu na provinční banky byly veřejnosti místo zlata vypláceny bankovky Bank of England, které lidi bez váhání přijímali. To je přelomový okamžik v historii papírových peněz, do té doby lidé začali vnímat bankovky jako skutečné peníze a ne jen jako peněžní substituty.

3.3. „The Country Bankers Act“ Po období zrušení směnitelnosti začalo ekonomické oživení. Vláda prováděla expanzivní politiku. Tržní úrokové míry klesali a Banka snížila svoji úrokovou míru z 5 na 4 %. Bylo poskytnuto hodně komerčních úvěrů78. V roce 1825 vláda dokonce zrušila Bubble Act. To vyvolalo spekulativní boom, který vyvrcholil v ekonomickou krizi a bankovní paniku na konci roku 1825. Ve výsledku rezervy Banky Anglie z mimořádně vysoké hodnoty 14,2 milionů liber v roce 1823 nebezpečně poklesli na pouhých 1.260.890 liber na začátku prosince 1825. (Davies, 2002: str. 306-307) Vina za krizi v roce 1825 byla připisována provinčním bankám a jejich emisi malých bankovek. V té době existovalo okolo 800 provinčních bank, z nichž 150 mezi lety 1810 až 1825 zkrachovalo. Díky své dominantní pozici, kterou si Banka Anglie v té době získala, jak v objemu poskytovaných úvěrů, tak v objemu vydaných bankovek, se o ní začalo uvažovat jako o regulující instituci, která by se měla starat a mít zodpovědnost za stabilitu měny v celé zemi. Vedoucí představitelé Bank of England proti těmto pokusům protestovali v parlamentu, neboť odmítali nést zodpovědnost za celý bankovní systém. Když v roce 1825 vypukla měnová krize, Banka nejprve váhala, zda provinčním bankám pomoci, ovšem po několika týdnech váhání jim bezúročně půjčila. Bank of England dodala provinčním bankám nejen zlato, ale navíc začala opět emitovat jednolibrové bankovky, které byly vhodné pro 77 78

Bankovky Bank of England už byly oficiálně směnitelné za zlato. Období uvěrové expanze.

48

každodenní malé transakce a substituovali zlaté a stříbrné mince v oběhu. Jednolibrové bankovky obíhali po celé období krize. (Smith. V., 1990: str. 17) Nějakou dobu v Anglii byla populární myšlenka o přechodu ke skotskému systému bankovnictví, který zdůrazňoval volnou soutěž mezi bankovkami emitujících bank. Opět začalo být diskutováno pravidlo „ne více než šesti společníků“, které neumožňovalo rozvoj bank jako akciových společností, které by mohly být dostatečně stabilní a stát se důstojnými konkurenty Bank of England. Provinční banky byly příliš malé, neměly dostatečnou kapitálovou vybavenost a nevykazovaly dostatečnou stabilitu. Mezi lety 1750 a 1830 celkový počet zkrachovalých bank byl 343. Bylo zřejmé, že systém provinčních bank s částečnými rezervami je velice nestabilní. Vliv všeobecného odsouzení byl tak velký, že často dochází k podcenění pozitivní role, kterou hráli tyto banky v průmyslovém růstu Británie. (Davies, 2002: str. 298) Velkým zastáncem zrušení pravidla „ne více než šesti společníků“ byl zakladatel banky „National Provincial Bank“ Thomas Joplin. Ve svém pamfletu „Obecné principy a současné praktiky bankovnictví v Anglii a ve Skotsku“79 z roku 1822 ukazoval na stabilitu skotského bankovního systému, kde po roce 1810 dominovaly větší banky založené jako akciové společnosti. (Joplin, 1822) Představitelé Bank of England takové návrhy odmítali a předkládali Parlamentu návrhy na vytvoření sítě svých vlastních poboček po celé Anglii, což se poslancům britského parlamentu jevilo jako nedostačující. Premiér, lord Liverpool, poukazoval na to, že ze zlepšení peněžního oběhu bude mít prospěch samotná Banka, a poukazoval na narůstající tendenci přiznání Bank of England jako jediného místa pro uložení rezerv. (Smith. V., 1990: str. 24) Zákon parlamentu ze dne 22. března 1826, „The Country Bankers Act“, umožnil založení bank ve formě akciových společností a ukončil víc než 100 let trvající monopol Bank of England na akciové bankovnictví80. Mimo oblast Londýna už mohli vznikat emitující bankovní společnosti s neomezeným počtem partnerů. Zákon ale zakazoval těmto akciovým bankám provozovat svoje podnikání v rámci 65 kilometrů od centra Londýna81, a navíc, na rozdíl od Bank of England, byly tyto společnosti vázány neomezeným ručením. Takže monopol Bank of England byl v Londýně a jeho okolí zachován, konkurence se omezila pouze na “venkovské” bankovnictví.“ (Rothbard, 2008: srt. 182) Pro kompenzaci za své ztráty privilegií Banka byla oprávněna zřizovat pobočky kdekoliv v Anglii nebo Walesu a tak 79

„The General Principles and Present Practice of Banking in England and Scotland“ Mezi lety 1826 a 1836 vzniklo více než 100 bank jako akciových společností, z toho přibližně 70 bylo založeno mezi lety 1833 až 1836. 81 Především díky lobbyistickým tlakům představitelů Bank of England. 80

49

získat více odbytišť pro své bankovky. (Oficiální webové stránky Bank of England) Zákon ukončil emisi bankovek v hodnotě menší než 5 liber a nařizoval jejich stažení z oběhu do 5. dubna 1829. Pro Skotsko, kde jednolibrové bankovky byly velmi populární, byla udělena výjimka. (Davies, 2002: str. 308) Banka okamžitě otevřela pobočky ve velkých městech. Mimo Londýn teď konkurovali bankovky vydávané pobočkami Bank of England, bankovky akciových bank a bankovky soukromých bankéřů. V důsledku toho mnohé ze slabých soukromých „country bank“ přestali existovat a spojili se do akciových bank. Za zmínku stojí zvláštnost v kraji Lancaster, a to zejména v Manchesteru a Liverpoolu. V těchto místech nebyly v oběhu žádné bankovky provinčních bank82. Cirkulace oběživa se skládala převážně ze směnek, které přecházeli z ruky do ruky jako bankovky, ale obsahovali potvrzení všech svých držitelů. V Liverpoolu se více poptávanými stali bankovky velkých nominálů kvůli placení daní a v Manchesteru malé pro placení mzdy zaměstnancům. Ty byly získány z Bank of England v Londýně, ale transakce mezi výrobci a prodejci byli transakce se směnkami. Zákon z roku 1826 vedl ke zřízení poboček Bank of England v Manchesteru a Liverpoolu. Od té doby oběh směnek poklesl, a byl nahrazen bankovkami Bank of England. To bylo urychleno tím, že akciové banky vytvořené v těchto místech neemitovali své vlastní bankovky a taky používali bankovky Bank of England. (Gilbart, 1854: str. 291)

3.4. „The Bank Charter Act“ z roku 1833 a jeho následky. Zákon z roku 1826 zrázoval bankám s více než šesti akcionáři podílet se na londýnské bankovní činnosti. Další akciové banky chtěli vstoupit na trh v Londýně. Právní a ekonomické názory v té době se schylovali k tomu, že ostatní banky by mohli založit pobočku v Londýně ale bez práva vydávat vlastní bankovky. Představitelé Bank of England byli proti a proto parlament přikázal ještě před prodloužením charty Banky prozkoumat tuto věc. V roce 1832 parlament vytvořil vyšetřovací výbor, s cílem podívat se na monetární otázky ze všech stran83. Guvernér Bank of England, Horsley Palmer, otevřel diskusi o vztazích mezi změnami nabídky peněz provinčních bank a peněz Bank of England. Parlamentní výbor nebyl schopen dojít k závěru, zda provinční banky přizpůsobují nebo nepřizpůsobují emisi svých peněz změnám v nabídce peněz Bank of England. Jedním z doporučení vyšetřovacího výboru byl návrh Horsely Palmera, guvernéra Banky, že všechny depozitní potvrzení a bankovky, které 82 83

ale byl přítomen malý podíl bankovek Bank of England včetně monopolu Bank of England na akciové bankovnictví v rámci 65 mil od Londýna.

50

jsou „závazky splatné na požádání“, měli by být kryté zlatými rezervami ve výši jedné třetiny těchto závazků. Zbývající dvě třetiny by mohly být kryté cennými papíry. Zlaté rezervy byly nezbytné k zajištění směnitelnosti bankovek a dodržení dalších bankovních závazků. Parlament doporučení Palmera neprojednal, ale kvantifikace rezervní politiky zůstala důležitým tématem v oblasti bankovnictví. (Davies, 2002: str. 310) Zákon britského parlamentu z roku 1833, „The Bank Charter Act of 1833“, potvrdil, že Bank of England nadále zůstává jedinou emitující společností v Londýně a okolí. Součastně umožnil založení neemitujících bank ve formě akciových společností se sídlem v Londýně84. Jedno z ustanovení zákona uvádí, „že kterýkoli subjekt, ačkoli se skládá z více než šesti osob může podnikat v bankovnictví na teritoriu Londýna, za předpokladu, že nebude vydávat vlastní bankovky“. Cílem tohoto zákona primárně bylo podpořit rozvoj depozitního bankovnictví v Anglii. První banka, která byla založena za těchto nových podmínek, byla „London and Westminster Bank“, následovaná „London Joint Stock Bank“, „Union Bank of London“ a „London and Country Bank“. Všechny tyto banky ručily za své závazky neomezeně a to až do roku 1862, od kdy omezené ručení umožňoval zákon. S průchodem zákona z roku 1833, parlament obnovil chartu Bank of England až do roku 1855. (Encyclopedia of Money: Bank Charter Act of 1833) V roce 1833 byli bankovky Bank of England uznané jako zákonné platidlo pro všechny částky nad 5 liber na teritoriu Anglie a Walesu85, takže v případě krize, je veřejnost byla ochotna stále akceptovat a zlaté rezervy banky byli v bezpečí. (Oficiální webové stránky Bank of England) Tyto listiny byly zákonným platidlem pro každého kromě samotné Banky. Další důležité ustanovení zvedlo o 5 % úrokový strop na směnky splatné do tří měsíců. Toto ustanovení bylo začátkem předání kontroly nad úrokovými sazbami, do rukou Bank of England, což se stalo mocným nástrojem monetární politiky centrálních bank v budoucnosti. Pokud zlato začalo proudit ven a anglické zlaté rezervy byli ohrožené, Banka zvýšila úrokové sazby, došlo k přílivu kapitálu ze zahraničí a ukončení odlivu. Zákon ze dne 1833 byl důležitý v historii peněz, protože stanovil bankovky Bank of England zákonným platidlem, bez přerušení směnitelnosti v té době. Před tím se tak stávalo jen po přerušení směnitelnosti za mince z drahých kovů v době krize. „Banka tak získala trvalou právní jistotu, že její bankovky slouží jako zákonné platidlo. Provinční banky, které dříve 84

Banky ve formě akciových společností nesměly emitovat pouze cenné listiny na doručitele, které byly splatné na požádání, nebo listiny, splatné v době kratší než šest měsíců. 85 ale ne ve Skotsku a Irsku.

51

musely krýt své bankovky drahými kovy, je nyní mohli krýt bankovkami Bank of England. Tato opatření posílila pozici Banky a od tohoto okamžiku fungovala plně jako centrální banka.“ (Rothbard, 2008: srt. 183) Posílení úlohy Bank of England v bankovnictví postupně vedlo k tomu, že většina kovových rezerv se nacházela v jejích rukou. (Kvasnička, 2004: 44) To ve skutečnosti dělalo Banku depozitním správcem všech anglických zlatých rezerv, a zvýšilo možnost kontroly nad přílivem a odlivem zlata. Tak byli položené principy, které mají zásadní význam pro provoz zlatého standardu v Anglii. Standardu, který vládl peněžnímu světu na konci XIX. století. Zákon rovněž obsahuje ustanovení, které posílily roli banky, jako největší emitující instituce v Anglii. Zlato zůstalo platidlem pro každodenní potřeby, které nepřevýšily 5 liber. V období zvýšené poptávky po zlatu, zvláště pak v období paniky, nevyplácely provinční banky veřejnosti zlato, nýbrž bankovky Bank of England, které tvořily dominantní část jejich rezerv. Konečná poptávka po zlatu tedy dopadla na bedra Bank of England. Provinční banky se rozhodly držet většinu rezerv v bankovkách Bank of England ze zcela racionálních důvodů. Věděly totiž, že není žádný problém si tyto bankovky obstarat a případnou zvýšenou poptávku86 uspokojit výplatou právě bankovkami Bank of England, které už byly zákonným platidlem a byly velmi rozšířeny. S rostoucí mocí Bank of England přišla odpovědnost za pravidelné zveřejňování aktivit Banky. Zákon vyžadoval po Bank of England, aby začala posílat týdenní statistiky o otázkách emise a stavu zlatých rezerv ministerstvu financí a měsíční přehledy měli být zveřejněni v „London Gazette“. (Gilbart, 1854: str. 292)

3.5. Monopolizace emise bankovek V období 1821-1844 bylo problémem udržovat směnitelnost bankovek vzhledem ke značným, pravidelným odtokům zlata z rezerv Bank of England. Obnovení směnitelnosti po napoleonských válkách nezabránilo tomu, že se v Anglii začali cyklicky opakovat měnové krize. Dvakrát během tohoto období rezervy banky klesly na úroveň, kdy bylo potřeba zavést drastická opatření k zabránění úplného vyčerpání. Brzo už nestačilo pouze deklarovat směnitelnost měny, jak to udělal zákon z roku 1819, ale měli být přijaté další opatření pro zajištění rezerv Banky. 86

nadměrné žádosti veřejnosti o výplatu zlata za bankovky provinčních bank, run

52

Finanční krize v roce 1825, 1836 a 1839 se stali předmětem diskuse a spouštěcím mechanizmem sporu o lepším měnovém uspořádaní. Problém udržování konvertibility v tomto období úzce souvisel s cyklickými výkyvy podnikatelské činnosti, zejména ve fázi krize. Závažné odlivy zlata, které se objevily v roce 1825, a následně se znovu zopakovali na konci období prosperity ve třicátých letech, byly považovány za hlavní faktor urychlování krizí, které po tom následovaly. Z dvanácti milionů liber, rezervy poklesly na jeden milion během krize v roce 1825, čtyři miliony v roce 1836 a dva a půl milionu v roce 1839. Pokles rezerv v roce 1836 byl nejmírnější, ty z roku 1825 a 1839 byli mnohem závažnější. V obou případech kolem sedmi milionů liber odešlo z trezoru Banky během devíti měsíců. Politika Bank of England během těchto těžkých obdobích vzbuzovala hodně kritiky87. Problémy, které by měly být vyřešeny, byly dva: první - ochrana rezerv Banky a druhý - snížení síly krizí. (Daugherty, 1942: str. 142) Mezi lety 1819 a 1844 Anglie byla místem, kde probíhala jedena z nejvýznamnějších měnových debat v historii: spor mezi bankovní a měnovou školami. Spor mezi měnovou a bankovní školou vznikl ve druhém čtvrtletí XIX. století kvůli názorům na plány reformy anglického měnového systému. Tato reforma proběhla při dalším prodloužení charty banky v roce 1844, je známá jako „Peel's Act“ a byla vítězstvím měnové školy. V důsledku reformy konkurence bankovek v Anglii byla prakticky eliminována, a bankovky centrálního emitujícího orgánu byly podrobeny regulace dříve nevyzkoušenou v žádné zemi. Tato forma regulace byla používaná až do doby, kdy Anglie opustila systém zlatého standardu v roce 1931. (Daugherty, 1942: str. 140)

3.5.1. Spor mezi měnovou a bankovní školou Měnová škola byla skupinou ekonomů88 ukazující na to, jak expanze emise bankovek generuje inflaci a cyklický vývoj hospodářství, s pravidelně se opakujícími měnovými krizemi a doprovodným kolapsem obchodu a bank. Hlavními představiteli měnové školy byli: bankéř Samuel Jones Loyd89, ekonom Robert Torrens a dva ředitelé Bank of England G. W. Norman a W. Ward. (Davies, 2002: str. 312) Základní princip měnové školy spočívá v pojetí nabídky peněz složené z mincí a papírových bankovek v pevném poměru tak, jako kdyby 87

podle názoru měnové školy reagovala na odliv zlata pomalu a celou situaci zhoršovala zpožděným omezováním likvidity v období, kdy se již hroutila úvěrová nástavba hotovostního oběhu. 88 většinou považovaní za myšlenkové nástupce zastánců obnovení směnitelnosti z let 1797-1821 89 Později lord Overston.

53

všechny peníze v oběhu byly zcela kovovými. Před vznikem a rozšířením papírových peněz, domácí nabídka kovové měny kolísala spolu s větším nebo menším přílivem a odlivem zboží v zahraničním obchodu. Nákup zboží ze zahraničí způsobil odtok kovové měny a naopak prodej zboží cizincům působil příliv zlata. Méně peněz v oběhu způsobilo pokles cenové hladiny, čímž domácí zboží začínalo být konkurenceschopnější doma a v zahraničí, a následný příliv kovové měny by zvedl ceny na domácím trhu, a tím učinil domácí výrobky méně konkurenceschopné doma a v zahraničí. Hospodářská soutěž by tak zajišťovala měnovou stabilitu mezi zeměmi90. Měnová škola argumentovala, že výkyvy v peněžní zásobě byly hlavní příčinou ekonomických cyklů, a uvěrová expanze bank byla příčinou těchto výkyvů. Na rozdíl od současných měnových uspořádání, měnová škola tvrdila, že vydávání bankovek by mělo být přísně proporcionální k zásobám kovové měny a drahých kovů, nejlépe v poměru 1:1. Odliv zlata do jiných zemí by měl součastně vést ke snížení objemu bankovek o stejné množství, a vyvíjet tak tlak na snižování domácí cenové hladiny. Zisk zlata z jiných zemí měl pracovat v opačném směru. Ale v době, kdy v Anglii stovky bank vydávali bankovky bez koordinace s ostatními, nebyla jistota, že tento princip bude fungovat. Hospodářské cykly se mohly prohlubovat s vlnou optimismu. Pokud by objem peněz nebyl řízen „měnovým pravidlem“, při vlně optimismu, by došlo k čerpání většího množství úvěrů, které by vedlo ke zvýšení peněžní zásoby. To by pak uměle snížilo úrokové sazby a vytvořilo ještě větší bublinu na trhu. (Kvasnička 2004: str. 46-47) Měnová škola prosazovala názor, který sdílí současná teorie monetarismu, že peněžní zásoba by měla být řízena pevnými pravidly, spíše než být ponechána na uvážení bankéřů a politiků, a že řízení peněžní zásoby je základem makroekonomické politiky. Oba ekonomické směry pochybují o moudrosti tvůrců vládní politiky, a preferují politiku založenou na pevných principech, spíše než na subjektivních úsudcích učiněných v reakci na ekonomickou krizi. Proto měnová škola hledala způsob jak zlepšit „Palmerovo pravidlo“ a jak více propojit nabídku bankovek se změnami v toku drahých kovů. Řešením tohoto problému, podle měnové školy, by byla přísná regulace objemu bankovek a zavedení monopolu na emisi bankovek91. Vedoucími představiteli bankovní školy byli J. Fullarton, politický ekonom J. S. Mill, autor „History of Prices“ Thomas Tooke, zakladatel „London and Westminster Bank“ J. W. Gilbart a zakladatel časopisu „The Economist“ James Wilson. Byla to velmi různorodá skupina s 90 91

tzv. „Humeův mechanismus“ Praxe, kterou používá většina státu v současnosti.

54

širokými zkušenosti z obchodu a financí. Bankovní škola tvrdila, že banky dodávají likviditu do ekonomiky tak, aby vyhověly požadavkům svých zákazníků, „potřebám obchodu“ (needs of trade) a bankovky byly jen jednou z forem peněz. Podle nich, to byl tok obchodu ve všech částech země, který vytvářel uvěrové produkty (bankovky, šekovatelné účty, směnky a tak dále…). Přestože názory stoupenců bankovní školy netvořili souhrnný celek, v jedné věci se shodli. A to, že v praxi je mnohem více druhů peněz než jenom zlaté mince nebo bankovky. Je zřejmé, že bankovní škola představovala klasický případ pojetí peněz v širokém významu a proto banky byli jen pasivní poskytovatelé peněz. (Davies, 2002: str. 312-313) Například Fullarton řekl: „Bankovky jsou jen druhem drobného úvěru, a proto by bylo absurdní pokoušet se regulovat ceny jen s pomocí regulace emise bankovek, které tvoří pouze část z celkového objemu papírového oběživa“ (Feavearyear, 1963: str. 266) Stoupenci bankovní školy mysleli, že nabídka peněz by mohla překročit produkci v době, kdy ceny začínají mít stoupající tendenci v reakci na zvýšenou podnikatelskou aktivitu nebo z jiných důvodů. Odmítali koncepci obecné cenové hladiny jako nereálnou a řešili jen příčiny změn v cenách jednotlivých komodit. Podle jejich názoru poptávka po úvěrech byla nepružná ve vztahu k úrokové sazbě. Důležité byli očekávaní podnikatelů. Snad nejvíce konzistentní základní myšlenkou byl názor, že „kapitál“ a „úvěr“, a nikoliv skutečné platební prostředky92, tvořily limity kupní síly, která byla okamžitě k dispozici. Představitelé bankovní školy neakceptovali předpoklad, že rozsah kupní síly v daném okamžiku je měřen objemem toho, co se ve společnosti obvykle definuje jako peníze. (Daugherty, 1943: srt. 246) V roce 1840 byl zřízen „Výbor pro emitující banky“93, který měl vyřešit otázky: co všechno vlastně lze zahrnout do pojmu měna a kdo může za ekonomické krize z roku 1836 a 1839? Horsley Palmer tvrdil, že do roku 1836 Bank of England přizpůsobovala nabídku bankovek změnám v poptávce po drahých kovech. Když například docházelo k odlivu drahých kovů z trezorů Bank of England, tak Banka začínala stahovat bankovky z oběhu. Z krize v roce 1836, tedy vinil akciové banky, které svojí neuváženou politikou, snižováním úrokových sazeb a zjednodušením podmínek pro získání úvěru, způsobily enormní růst peněžní nabídky. V důsledku této politiky se prý zvýšila poptávka po drahých kovech, což Banku, v zájmu zachování směnitelnosti bankovek, přinutilo zvýšit diskontní míru. Díky následnému nedostatku peněz poté vypukla v roce 1836 krize na peněžním trhu. A jak Loyd objasnil ve

92 93

Bankovky a mince. „The Committee on Banks of Issue“

55

svém projevu: „Kdykoliv agregátní nabídka bankovek v oběhu přestává být v souladu s fluktuací objemu zlata, dochází k poruchám v systému“ ( Feavearyear. 1963: str. 262) Jeden z vedoucích představitelů bankovní školy J. W. Gilbart oponoval názoru Horsley Palmera, že za krizi z roku 1836 může nadměrná emise akciových bank a poukazoval na skutečnost, že bankovky Bank of England představovaly rezervní měnu pro všechny ostatní banky a bylo tedy zcela v rukou Banky určit množství peněz v oběhu. Podle jeho názorů pouze Bank of England rozhodovala, kolik bankovek bude v oběhu. Velký odliv zlata musel tedy být důsledkem nadměrné emise bankovek Bank of England. Gilbart navrhoval zrušení pravidla, které zakazovalo bankám ve formě akciových společností emitovat v Londýně bankovky splatné na požádání. Byl přesvědčen, že právě díky svobodnému obchodu v oblasti bankovnictví, by došlo k automatické kontrole emise peněz Bank of England94. Podle Fullartona95 úvěrová expanze ve formě bankovek vydávaných v systému bankovnictví s částečnými rezervami nepředstavovala nebezpečí inflace, neboť bankovky jsou do ekonomiky nalévány především ve formě půjček, ne jako přímé platby za zboží a služby. Fullarton tak argumentuje, že pokud ekonomika „potřebuje“ více platebních prostředků, poptává více půjček, a když potřebuje méně, půjčky jsou splaceny a přitékají zpět do bank, a tudíž expanze úvěrů nemá vůbec žádný negativní dopad na hospodářství96. Podle Fullartonova „zákona refluxu“ každá bankovka vydaná na poptávku po úvěru by se automaticky vrátila do banky, když by byl úvěr splacen. A tak „bankéř by měl dbát jen na to, aby úvěr byl dostatečně bezpečný, a pak se reflux a emise bankovek v dlouhodobém horizontu navzájem vyrovnají“. (Fullarton, 1844: str. 28-30 a 64) Tato doktrína se stala relativně populární97 přesto, že podle názorů měnové školy a jejich pokračovatelů, šlo o krok zpět s ohledem na pokrok Humea a ostatních autorů v peněžní teorii. Například Mises tvrdí, že hlavní chyba „Fullartonova zákonu zpětného odlivu“98 je, že nezohledňuje povahu fiduciárních půjček. Říká, že pokud banka diskontuje směnku nebo poskytne půjčku, směňuje současný statek za budoucí statek. Banky tak provádějí expanzi půjček vytvářením současných statků „ex nihilo“99, a proto je přirozený limit objemu fiduciárních prostředků, které bankovní systém může vytvořit, představitelný pouze pod 94

předpokládal vznik clearingového zúčtovacího centra, které by bránilo nadměrné emisi Taky představitel bankovní školy. 96 automatic reflux 97 Například získala podporu Johna Stuarta Milla, který nakonec s těmito Fullartonovými teoriemi víceméně souhlasil. 98 „law of reflux“ 99 Latinsky fráze ex nihilo znamená doslova z ničeho. 95

56

jednou podmínkou: když bude nějak omezeno množství budoucích statků nabízených na trhu směnou za bankovní půjčky. Avšak, jak zdůraznil Mises, tak tomu nikdy není. Ve skutečnosti mohou banky provádět expanzi úvěrů bez omezení jednoduše snižováním úrokové sazby, kterou použijí na příslušné půjčky. Jelikož se navíc příjemci těchto půjček zavazují na konci určitého časového období vrátit vyšší množství peněžních jednotek, není úvěrová expanze nijak omezena. Ve skutečnosti mohou dlužníci své půjčky splatit novými peněžními jednotkami, které vytvoří v budoucnosti sám bankovní systém ex nihilo. Jak tvrdí Mises: „Fullarton přehlíží možnost, že si dlužník může opatřit nezbytné množství fiduciárních prostředků pro splacení předcházející půjčky získáním půjčky nové“. (Mises, 2009. str. 340– 341.) V koncepci bankovní školy stejně jako školy měnové byla centrální banka vnímána jako nezbytný prvek peněžního uspořádání; obě školy se nicméně zcela zásadně lišily v názorech na to, jakou volnost v rozhodování by svrchovaná měnová autorita měla mít.

3.5.2. „The Bank Charter Act“ z roku 1844100 V debatě nakonec zvítězila monetární škola a její vítězství se odrazilo v reformě provedené při dalším prodloužení charty Bank of England v roce 1844. Na její přípravě se velkou mírou podílel Robert Peel, zastávající od roku 1841 úřad ministerského předsedy. O významu Peelovy účasti na formování konečného znění svědčí nejlépe to, že zákon bývá běžně označován jako Peelův zákon. Peel výrazně prosazoval principy měnové školy, byl přesvědčen o potřebě centralizovat emisi bankovek do pravomoci Bank of England a zároveň tuto emisi co možná nejpevněji svázat se zlatem. Zákonem z roku 1844 (The Bank Charter Act) byla Banka rozdělena do dvou oddělení, z nichž jedno bylo Emisní oddělení (The Issue Department of the Bank of England), které mělo na starosti jenom funkci vydávání bankovek za zlato nebo naopak. Bankovní oddělení mělo na starosti ostatní bankovní činností. Emisní oddělení mělo získat od Bankovního 14 milionů liber ve státních dluhopisech na pokrytí své fiduciární emise, zbytek bankovek měl být plně kryt zlatem a stříbrem101. Od roku 1861 už Banka nedržela žádné rezervy ze stříbra.

100

Plny název „Act to Regulate the Issue of Bank Notes, and for giving to the Governor and Company of the Bank of England certain Privileges for a limited Period“ 101 Stříbro nesmělo překročit ¼ zásoby zlata

57

Bankovky byli vydávané v poměru: 3 libry 17 šilinku 9 penci za unci zlata. (Davies, 2002: str. 315) Už nemohla vzniknout žádná nová emitující banka a na stávající byli použité jisté omezení. Objem jejich emise byl limitován a nemohl převýšit průměrnou hodnotu bankovek, obíhajících v období dvanácti týdnů před 26. dubna 1844. V případě sloučení bank102, dočasného přerušení emise nebo bankrotu emitující společnost o své privilegium přicházela. Banka Anglie následně mohla zvýšit objem svých bankovek nekrytých zlatem na 2/3 uvolněného limitu. Do roku 1856 Bank of England mohla odkoupit právo na emisi u banky, která se vzdávala svého práva dobrovolně103. Skotské banky si stejně jako ty Irské zachovali svoje emisní pravomoci i když Bankovním zákonem z roku 1845 jim byl vnucen stejný systém jako v Anglii. Ale pár rozdílu zůstalo: mohli zvýšit emisi, když měli odpovídající množství zlata ke krytí, stejně jako Banka Anglie a zachovali své jednolibrové bankovky, podobně jako v roce 1826. (Davies, 2002: str. 315-316), (Gilbart, 1854: str. 293-294) Byl to právě zákon z roku 1844, který byl klíčovým pro získání plného monopolu Banky na emisi bankovek na teritoriu Anglie a Walesu. Díky tomu, že už nemohli vznikat žádné nové emitující banky, Bank of England postupně zůstala jedinou, kdo takové pravomoci měl. Poslední bankovky, emitované soukromou bankou na teritoriu Anglie a Walesu, byli vydané v roce 1921 „Fox, Fowler and Co“. (Oficiální webové stránky Bank of England) Základem britské peněžní soustavy se tedy stala kombinace pevného objemu fiduciární emise a pružného104 objemu emise zcela kryté zlatem. Takové uspořádání mělo podle zastánců měnové školy účinně zamezit nezdravému zvětšení objemu peněžního nabídky vyvolané úvěrovou expanzí obchodních bank ve vzestupné fázi hospodářského cyklu. Emise bankovek byla omezena. Zároveň mělo úplné zlaté krytí působit psychologicky proti tendenci k vnitřním krizím peněžní soustavy, kdy se hroutí úvěrová nástavba peněz v důsledku všeobecného poklesu důvěru v solventnost bank. Obhájci Peelova zákona pevně věřili, že finanční krize z let 1825, 1836 a 1839 se definitivně stanou minulostí. Následný vývoj však prokázal neoprávněnost tohoto přesvědčení a přispěl k tomu, že počátkem 70. let 19. století byl zcela zdiskreditován základní princip měnové školy,

102

Kromě případů, kdy po sloučení společnost měla méně než 7 partnerů. To se nezřídka stávalo, protože podmínky regulace emitující banky byli složitější než pro depozitní. (Kvasnička 2004: str. 53) 104 Ovšem pružného ve smyslu věrného odrazu změn celkového množství měnového zlata, nikoli ve smyslu reakce na změny v poptávce po penězích. 103

58

který pojímal cenovou hladinu jako závisle proměnnou pouze vůči úzce vymezenému pojetí peněz105. Navzdory částečné eliminaci volnosti v rozhodování Bank of England zasáhly Velkou Británii další finanční krize v téměř magickém desetiletém rozestupu v letech 1847, 1857 a 1866. „Krize, které proběhli v letech 1847,1857 a 1866, ukázaly, že vláda je vždy připravena, v nezbytném případě, přijít Bance na pomoc a odložit ustanovení Bankovního zákona z roku 1844106. Vztahy mezi Bankou a vládou byly tradičně tak těsné, že by bylo nepředstavitelné očekávat jinou reakci než poskytnout plnou podporu Bance v těžkých obdobích.“ (Smith. V., 1990: str. 26) Jinak omezení fiduciární emisí ze strany Banky bylo dodržováno. Například Bagehot uvádí tuto tabulku z roku 1869: Tabulka č. 3: Emisní oddělení Bank of England ze dne 30. prosince 1869, hodnoty v librách Vydané bankovky

Celkem:

33,288,640

33,288,640

Vládni dluhopisy

11,015,100

Jiné cenné papíry

3,984,900

Zlaté mince a slitky

18,288,640

Stříbrné mince

-----------

Celkem:

33,288,640

Zdroj: Bagehot, 1873: str. 24

K dispozici je zde 15.000.000 liber v bankovkách, krytých cennými papíry, a 18.288.640 liber drahými kovy. Ze zákona107 Bank of England nemá žádnou pravomoc zvýšit emisi jakýmkoli jiným způsobem. Nenaplněná očekávání, která do Zákona o bankovním privilegiu vkládali jeho tvůrci a obhájci, vedla k oživení zájmu o teoretické i praktické názory bankovní školy. Nový právní rámec kardinálním způsobem změnil fungovaní bankovního systému. Omezení emise podnítilo soukromé banky opustit systém poskytování úvěrů cestou vydávání bankovek a donutil je najít nové prostředky k zajištění likvidity pro podnikatele. Jejich řešením bylo rozšíření možností převádění finančních prostředků z účtů, zejména popularizací používání šeků. Vklady tak postupně začali představovat hlavní část peněžní zásoby a umožnili vznik peněžního multiplikátoru. Banky půjčili peníze, které se jim vrátily ve formě dalších vkladů a následně byly ještě jednou půjčené jiným lidem. Místo toho aby potlačit nekontrolovanou

105

Jenom kovové a papírové oběživo. Bank of England však byla nucena překročit limit pouze v roce 1857. 107 Zákon z roku 1844 stanovil limit fiduciarné emise na 14 milionu liber, ale Banka ho mohla rozšířit na úkor komerčních bank, které o své emisní právo přicházeli. 106

59

uvěrovou expanzi to uvedlo do pohybu účinný cyklus, který dramaticky zvýšil nabídku peněz. Ironií bylo, že stát ve snaze potlačit roli bank v měnové tvorbě zákazem rozšíření emise bankovek, tak dotlačil bankovnictví k této strategii a naopak posílil roli bank v násobení nabídky peněz. Kromě uznání vlivu, který má na cenovou hladinu úvěrová konstrukce, byl do teorie peněžní politiky zapracován koncept „věřitele poslední instance“. Vývoj teorie tak zamítl představu měnové školy o nadbytečnosti institutu věřitele poslední instance v peněžním uspořádání, který spočívá na úplném zlatém krytí nově emitovaných bankovek. Bagehotova „Lombard Street“ z roku 1873 znamenala vyvrcholení klasického přístupu bankovní školy k funkci „věřitele poslední instance“. (Feavearyear, 1963: str. 256) Kvantitativní omezení fiduciární emise Bank of England se vedle vědomých vládních zásahů v době tří uvedených krizí zvyšovalo také přirozenou, evoluční cestou tak, jak postupně banky s právem vydávat bankovky končily svou emisní činnost. Poslední soukromá banka přestala emitovat bankovky v roce 1921, čímž konečné číslo limitující množství bankovek, krytých dluhopisy, vzrostlo na 19,75 mil. liber. V té době však již ve Velké Británii obíhaly pokladniční poukázky (Treasury Notes) vydávané vládou během I. světové války jako doplňkové oběživo k bankovkám Bank of England. V roce 1928 byly oba úhrny oběživa sloučeny a zároveň byl zvýšen limit emise na 260 mil. liber. Bank of England získala poměrně širokou pravomoc ke změnám tohoto limitu dle vlastního uvážení. Pokud by případné zvýšení trvalo déle než půl roku, mělo být schváleno na schůzce banky a ministerstva financí a po dalších dvou letech by muselo projít parlamentním hlasováním. Při opuštění zlatého standardu v září 1931 vzrostl limit emise na 275 milionů liber. V souvislosti s rozpoutáním II. světové války převedla britská vláda v září 1939 prakticky veškeré zlato v držení Bank of England na tzv. účet devizového vyrovnání (Exchange Equalization Account) a současně stanovila nový limit emise na 580 mil. liber. Od roku 1939 jsou fakticky všechny bankovky Bank of England jsou kryté jen cennými papíry.

3.6. Shrnutí Od svého založení v roce 1694 Bank of England během 150 let postupně získala výsadní postavení v anglické bankovní soustavě a stala se de facto centrální bankou. Od samého začátku Banka byla určena k poskytování finančních prostředků vládě, a proto byla 60

upřednostňována před ostatními bankovními společnostmi. Skoro při každém dalším prodloužení charty Banky, poskytovala úvěry vládě a na oplátku mohla rozšířit své pravomoci. V případě ohrožení parlament dovolil Bance přerušit směnitelnost její bankovek za zlato. Poprvé to učinil už v roce 1696, jen 2 roky po založení Banky. Tím vláda vytvořila precedens, který v podstatě říkal, že Bank of England nemůže zkrachovat. Ostatní banky takovou jistotu neměli. Bank of England se postupně stala největším držitelem státních dluhopisů a od roku 1751 ji byla svěřena správa státního dluhu. Díky zákonu z roku 1709, tzv. pravidlo „ne více než šesti společníků“, Banka získala významný vliv ve finančním světě na úkor malých soukromých bank s nedostatečnou kapitálovou vybaveností. V roce 1797 Banka zastavila platby a přestala vyplácet vklady v hotovosti. Ve stejném roce bylo vyhlášeno, že daně a dluhy jsou splatné v bankovkách vydaných Bankou. Tentokrát přerušení směnitelnosti trvalo 24 let, od roku 1797 do roku 1821, a během tohoto období bankovkám Bank of England byl přidělen status zákonného platidla (legal tender) a to konkrétně od roku 1812 do roku 1821. To je přelomový okamžik v historii papírových peněz, od té doby lidé začali vnímat bankovky jako skutečné peníze a ne jen jako peněžní substituty. Anglický bankovní systém se vyvinul do používání bankovek Bank of England jako rezerv pro komerční banky a Bank of England se stala správcem zlatých rezerv země. Bankovní zákon z roku 1833, který dělal z bankovek Bank of England zákonné platidlo, tento proces urychlil. A od roku 1844, kdy byla emise ostatních bank omezena a emise Bank of England limitovaná množstvím drahého kovu, kontrola nad vydáváním bankovek se fakticky začala soustřeďovat jen v rukou Banky. Během první poloviny XVIII. století probíhaly debaty o nutnosti provedení změn v systému bankovnictví a zlepšení měnového uspořádání. První byla označována jako „spor o měnové zlato“ (bullionist controversy) o nutnosti navrácení ke směnitelnosti a druhá byla sporem mezi měnovou a bankovní školou o omezení fiduciární emise. Zpočátku Bank of England odolávala tlaku, aby se stala věřitelem poslední instance v době finančních krizí. Vedení stále vnímalo Banku jako obchodní subjekt konkurující ostatním bankám na trhu, spíš než jako zdroj pomoci bankovnímu systému v době finanční krize. Ale pak se stalo zřejmým, že když subjekt, který kontroluje nastavení úrokové sazby a drží většinu zlatých rezerv, konkuruje s ostatními banky, destabilizuje to trhy.

61

Závěr Cílem této práce bylo přiblížit vznik a vývoj papírových peněz v Anglii. To ale vyvolává další otázky. Jako například co jsou peníze a kdo má právo je vydávat? V úzkém pojetí to jsou bankovky Bank of England, která je v součastné době jediným emitentem na teritoriu Anglie a Walesu. Proto je v této diplomové práci tolik prostoru věnováno právě této instituci. Když ale začneme zkoumat vznik papírových peněz, tak toto úzké pojetí peněz nestačí. Podle analýzy v diplomové práci, evoluce papírových peněz začala vývojem úvěrových produktů a bank jako jejich zprostředkovatelů. Začalo to obchodními směnky, které usnadňovali přenos kovových peněz na dálku. Vývoj úvěrů v té době byl brzděn kanonickým zákazem lichvy. Jeho vývoj se značně zrychlil, když anglický král Jindřich VIII způsobil vznik anglikánské církve a následně v roce 1546, zrušil zákony o lichvě. Jako další to byli vlastní směnky zlatnických bankéřů. Od doby, kdy směnky a depozitní potvrzeni začali být převoditelné, začali plnit roli substitutů skutečných peněz, kterými v té době byli zlaté a stříbrné mince. Na konci XVII. století byla založena Bank of England. Od samého začátku Banka emitovala několik druhů cenných papírů. Jeden z nich byl podobný vlastním směnkám zlatníků (promissory note). V podstatě to byla vlastní směnka, která obsahovala příslib zaplatit určité množství zlatých mincí, uložených v Bance. Z nich se vyvinulo to, čemu my říkáme bankovky. Do teď na bankovkách Bank of England je napsáno: „I promise to pay the bearer on demand the sum of… a nominální částka“. Po tom když z nich zmizelo jméno remitenta, osoby, v jejíž prospěch je směnka vystavena, začalo se jim říkat oběhová hotovost (running cash note). Bankovky jsou jen jedním z druhů obchodovatelných cenných papírů spolu se směnkami a šeky. Paralelně tomuto vývoji probíhal vývoj státních cenných papírů emitovaných Královskou pokladnou (Exchequer). Bank of England, přesto že byla soukromou bankou, měla těsné vazby na vládu. Banka poskytovala úvěry vládě a za to získávala, čím dál větší pravomoci, na úkor ostatních bank. Kvůli tomu Banka obsadila dominantní postavení v anglickém bankovním systému. Během XVIII. století bankovky Bank of England potlačili konkurenční bankovky londýnských zlatníků. Monopol Bank of England na emisi bankovek se ze začátku vztahoval pouze na Londýn a jeho okolí v rozsahu 65 mil. Banky mimo území jejího výhradního emisního privilegia (tzv. country banks), které mohly vydávat své vlastní bankovky, začali držet rezervy ve formě bankovek Bank of England. A většina měnového zlata se v Británii 62

soustředila do trezorů Bank of England. Právě Bank of England propojovala systém rezerv anglických bank se zlatým, tj. „plnohodnotným“ základem a stala se neformální rezervní bankou celé bankovní soustavy v Anglii. Když se mluví o „plnohodnotných“ penězích, tak se má na mysli v době zlatého standartu. V současné době nesměnitelných peněz s nuceným oběhem tento termín ztrácí smysl a zlato se stává jen další komoditou, například jako ropa, obohacený uran a jiné. V období dlouhého přerušení směnitelnosti, známého jak „The Restriction Period“ bankovky Bank of England získali status legálního platidla. Bylo to na krátkou dobu mezi lety 1812 a 1821, kdy toto ustanovení bylo zrušeno, ale od roku 1833 tento status byl obnoven, tentokrát napořád. Tento fakt posunul papírové peníze na kvalitativně vyšší úroveň než před tím. V období nesměnitelnosti došlo k znehodnocení papírové měny vůči zlatu, zřejmě kvůli nadměrné emisi. To, spolu s pravidelně se opakujícími krizi, vyvolalo otázky o lepším měnovém uspořádání a transformaci bankovního systému. V diskusi, označované jako „spor o měnové zlato“ (bullionist controversy), zvítězil názor o nutnosti návratu ke zlatému standartu. V roce 1821 směnitelnost byla obnovena, přesto v roce 1825 propukla další krize. Za důvod byla považovaná nestabilita malých bank a proto, v roce 1833, byl povolen vznik akciových bank podobných těm ve Skotsku nebo Bank of England. Až na to že Bank of England byla společnost s ručením omezeným. To nepomohlo a krize v roce 1836 a 1839 byli důkazem. Ve sporu mezi měnovou a bankovní školou zvítězila měnová škola, která navrhovala omezit emisi bankovek a striktně ji připoutat k množství kovových rezerv Bank of England. Přesto že od roku 1844 Banka získala faktický monopol na emisi bankovek, se hospodářské krize pravidelně opakovali v roce 1847,1857 a 1866. Problém byl zřejmě ne v množství emitovaných bankovek, jak mysleli představitelé měnové školy, ale v celkovém množství poskytovaných úvěrů. A bankovky byli jen jedním z jeho druhů. Když emise jiných bank byla omezena, tyto banky začali poskytovat úvěry za pomoci depozitních vkladů jako finančních prostředků, ze kterých bylo čerpáno za pomoci šeků. V tomto to dává za pravdu názorům bankovní školy. Podle mého názoru problémem vyvolávajícím bankovní krize není a nebyla ani tolik nadměrná emise bankovek jako fakt, že soukromé banky fungující s částečnými rezervy a půjčují prostředky, které ve skutečnosti nemají. Státní centrální banka, která tuto činnost provádí ve veřejném zájmu, má monopol na emisi peněz platných na území státu a nemůže zkrachovat ani být insolventní. Když se mluví o tom, že centrální banka by měla být 63

nezávislá, tak tím se mysli, že by měla být nezávislá na rozmaru vlády, která kvůli populizmu nebo neschopnosti může investovat do projektů, jejichž účelnost je pochybná, ale ne na státu. CB v podstatě sama je státem, respektive jeho složkou. A jak je vidět v této práci, stát udělá cokoliv proto, aby ji pomohl v případě nějaké kritické událostí a žádné omezující zákony mu v tom nezabrání. Co se úvěrové expanze týče, je to tak, že všechno něco stojí. Kdyby nebyl žádný růst, tak nebudou ani žádné krize. A i když kritici to vnímají úplně negativně, tak to je tím, že jejich teoretické úvahy, které mají logiku a opodstatnění, občas přestávají reflektovat historickou realitu. Například když příznivci školy svobodného bankovnictví porovnávají vývoj bankovního systému v Anglii a Skotsku vyzdvihají skotský systém a jako hlavní argument uvádí to, že v době kdy Anglie trpěla jednou finanční krizí za druhou, tak ve Skotsku bankovní systém byl překvapivě stabilní. Taky tvrdí, že jednostupňové bankovnictví by fungovalo líp, než dvoustupňové s CB. Jak napsal Ferguson, když ve své knize popisuje historii britského impéria od 16. do 21. století- impéria, které v době svého vrcholu ovládalo čtvrtinu světové populace, čtvrtinu zemského povrchu a téměř všechny oceány a výrazně ovlivnilo vývoj Irska, Spojených států a Kanady, Indie, Afriky, Austrálie, Nového Zélandu, východní Asie a Číny: „V roce 1615 byly Britské ostrovy ekonomicky nezajímavé, politicky roztříštěné a strategicky druhořadé. Dvě stě let poté vládla Velká Británie největší říši, jakou kdy viděl svět; stala se pánem území zahrnujícího třiačtyřicet kolonií na pěti kontinentech. Angličané oloupili Španěly, napodobili Nizozemce, porazili Francouze a vydrancovali zemi Indů. Nyní mohli vládnout neomezeně.“ (Ferguson, 2007: str. 83-84) O skotském impériu jsem nikdy neslyšel. Historii píšou vítězi a Anglie v XIX. století takovým vítězem byla na rozdíl od Skotska s jeho modelem svobodného bankovnictví. To co může fungovat v malém státě bez velkých ambicí, by nebylo použitelné pro Britské impérium v době jeho největšího rozkvětu, kdy Anglie ovládala většinu mezinárodního obchodu nebo USA v současnosti, které tento model od ní převzaly.

64

Seznam použitých zdrojů Knižné zdroje: 1. ANDRÉADÉS, A. M. History of the Bank of England 1640-1903. London: King & Son, 1909. 455 s. ISBN: 978-06-780-5023-1 2. BAGEHOT, W. Lombard Street: A Description of the Money Market. London: Henry S. King and Co., 1873. 3. CHANDAMAN, C. D. The English Public Revenue, 1660–1688. Oxford: Clarendon Press, 1975. 386 s. ISBN: 978-01-982-8268-6 4. DAUGHERTY, R. M. The Currency-Banking Controversy: Part 1. Southern Economic Journal, 9, 2, 1942. s. 140-155. 5. DAUGHERTY, R. M. The Currency-Banking Controversy: II. Southern Economic Journal, 9, 3, 1943. s. 241-251 6. FEAVEARYEAR, A. E., The Pound Sterling. A History of English Money. 2nd edition. Oxford: Clarendon Press, 1963. 446 s. 7. FERGUSON, N. Britské impérium: cesta k modernímu světu. Praha: Prostor, 2007.422 s. ISBN 978-80-7260-175-2. 8. FERGUSON, N. Vzestup peněz: finanční dějiny světa. Translated by Eduard Geissler. Vyd. 1. Praha: Argo, 2011. 322 s. ISBN 978-80-257-0337-3. 9. HORSEFIELD, J. K. British Monetary Experiments, 1650–1710. Cambridge: Harvard University Press, 1960. 344 s. 10. HUERTA DE SOTO, J., FRONĚK, M. Peníze, banky a hospodářské krize. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2009. 865 s. ISBN 978-80-735-7411-6. 11. JONES D. W., War and Economy in the Age of William III. and Marlborough, Oxford: Basil Blackwell, 1988. 351 s. ISBN: 978-06-311-6069-4 12. KEYNES, John. Pojednání o penězích. Londýn: Ams Pr. Inc, 1930. 425 s. ISBN 97804-041-5000-6. 13. KINDLEBERGER, Ch. P. A Financial History of Western Europe, Oxford University Press, 544 s. ISBN: 978-01-950-773-84 14. LE GOFF, J. Peníze ve středověku: Esej z historické antropologie. Praha: Mladá fronta, 2012. ISBN: 978-80-204-2406-8 15. MORGAN, O. K. Dějiny Británie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. 605 s. ISBN 80-7106-347-9. 16. REVENDA, Z. A kol. Peněžní ekonomie a bankovnictví. Praha. Management Press 1997. 614 s. ISBN: 80-85943-06-9 17. REVENDA, Z.: Centrální bankovnictví. 1. vyd. Praha: Management Press, 1999. 741 s. ISBN 80-85943-89-1. 18. RICHARDS, R. D. The Evolution of Paper Money in England. The Quarterly Journal of Economics, MIT Press, 41, 3, od s. 361-404. ISSN 0033-5533. 1927. 19. SMITH, Adam. Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Praha: Liberální institut, 2001. 1256 s. ISBN 80-86389-15-4. 20. USHER, P. A. The Early History of Deposit Banking in Mediterranean Europe. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1943. 649 s. 65

Zdroje dostupné na internetu: 21. Anglicko – 1100-1826 (726 rokov) – Systém drevených paličiek so zárezmi („Tally stick system“). [online] Peňažná reforma. [cit. 2013-12-14]. Dostupné na WWW: http://www.penaznareforma.sk/priklady-penaznych-systemov-fungujucich-narovnakom-principe-ako-tu-navrhujeme/anglicko-%E2%80%93-1100-182622. British Banking History Society. A history of English clearing banks. [online]. 2010. [cit. 2013-04-25]. Dostupné na: http://www.banking-history.co.uk/history.html 23. DAVIES, G. A History of money from ancient times to the present day, 3. ed. [online]. Cardiff:University of Wales Press, 2002. 720s. ISBN 0-7083-1717-0 . [cit. 2013-1210]. Dostupný na WWW: http://library.uniteddiversity.coop/Money_and_Economics/A_History_of_MoneyFrom_Ancient_Times_to_the_Present_Day.pdf 24. Encyclopedia of Money: Bank Charter Act of 1833 (England). [online]. [cit. 2013-1225]. Dostupné na WWW: http://encyclopedia-of-money.blogspot.cz/2010/01/bankcharter-act-of-1833-england.html 25. FULLARTON, J. On the Regulation of Currencies. [online]. Oxfordská univerzita, 1844. 227 s. [cit. 2013-12-10]. Dostupný na WWW: http://books.google.cz/books?id=YkDAAAAQAAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v=onepage&q&f=false 26. GALBRAITH, J. K. Money: Whence it Came, Where it Went. [online]. Boston: Houghton Mifflin Company, 1975. 324 s. ISSN 0-7351-0070-5 [cit. 2013-04-25]. Dostupný na WWW:http://www.scribd.com/doc/102379402/Money-Whence-ItCame-Where-It-Went-John-Kenneth-Galbraith 27. GILBART J. W. The Laws of the Currency, as Exemplified in the Circulation of Country Bank Notes in England, since the Passing of the Act of 1844. [online]. Journal of the Statistical Society of London, Vol. 17, No. 4 (Dec., 1854), pp. 289-321, [cit. 2013-12-10]. Dostupný na WWW: http://www.jstor.org/stable/2338289 28. GOODSON S. The Hidden Origins of the Bank of England. [online]. The Barnes Review. 2012. [cit. 2013-12-09]. Dostupný na WWW: http://www.barnesreview.org/index.php?main_page=document_product_info&cPath= 89_117&products_id=572 29. GRAHAM SUMNER W. A History of American Currency, with Chapters on the English Bank Restriction and Austrian Paper Money, to which is appended “The Bullion Report”, [online]. New York: Henry Holt and Company, 1884. [cit. 2013-1025]. Dostupný na WWW: http://oll.libertyfund.org/index.php?option=com_staticxt&staticfile=show.php%3Ftitle =1653&Itemid=27 30. HUME, J. F. History of the Bank of England. A comprehensive… [online]. Chicago Illinois: Euclid Publishing Company, 1888 [cit. 2013-10-25]. Dostupný na WWW: http://babel.hathitrust.org/cgi/pt?id=uc2.ark:/13960/t9g44vz69;view=1up;seq=9 31. JOPLIN, T. An Essay on the General Principles and Present Practice of Banking in England and Scotland. [online]. Harvardská univerzita: E. Walker, 1822, 70 s. [cit. 66

2013-11-24]. Dostupný na WWW: http://books.google.cz/books/about/An_Essay_on_the_General_Principles_and_P.htm l?id=R9w7AAAAYAAJ&redir_esc=y 32. KVASNIČKA, M. Možná poučení z britské monetární debaty první poloviny 19. století [online] Národohospodářský obzor, 4, 4, 2004. str. 39–56. ISSN 1213-2446. Dostupný na WWW: http://www.econ.muni.cz/~qasar/papers/monetarnikontroverze.pdf 33. McCUTLLOCH, J. R. A Treatise on Metallic and Paper Money and Banks: Written for the Encyclopaedia Britannica [online]. Wisconsinská univerzita – Madison: A. and C. Black, 1858. [416]-494 s. [cit. 2013-12-10]. Dostupný na WWW: http://books.google.cz/books?id=bWHZAAAAMAAJ&printsec=frontcover&hl=cs#v =onepage&q&f=false 34. MISES, L. V. The Theory of Money and Credit [online]. Ludwig von Mises Institute. 2009. 512 s. ISBN: 978-19-335-5055-8 [cit. 2013-12-10]. Dostupný na WWW: http://mises.org/books/tmc.pdf 35. PHILIPPOVICH E. V. History of the Bank of England and its financial services to the state, [online]. Washington : Government Printing Office, 1911. 297 s. [cit. 2013-1210]. Dostupný na WWW: http://fraser.stlouisfed.org/docs/historical/nmc/nmc_591_1911.pdf 36. ROTHBARD, N. M. Peníze v rukou státu: Jak vláda zničila naše peníze, [online]. Praha: Liberální institut, 2001. 144 s. ISBN 80-86389-12-X [cit. 2013-04-25]. Dostupný na WWW: http://libinst.cz/Files/KqLFy4r2/profile/2618/rothbard_penize.pdf 37. ROTHBARD, N. M. The Mystery of Banking [online]. Ludwig von Mises Institute, 2008. 2nd Edition. 298 s. ISBN: 978-1-933550-28-2. [cit. 2013-06-05]. Dostupný na WWW: http://mises.org/Books/mysteryofbanking.pdf 38. SHERWOOD, S. The history and theory of money. [online] Philadelphia, J.B. Lippincott company, 1893. 413s. [cit. 2013-12-10]. Dostupný na WWW: http://babel.hathitrust.org/cgi/pt?id=njp.32101068992583;view=1up;seq=15 39. SMITH, C. V. The Rationale of Central Banking and the Free Banking Alternative [First Pub. Date 1936] Foreword by Leland Yeager (Indianapolis: Liberty Fund, 1990). 217 s. ISBN 5-900520-05-6 [cit. 2013-02-15]. Dostupný na WWW: http://files.libertyfund.org/files/1413/Smith_0100_EBk_v6.0.pdf 40. Oficiální stránky Bank of England. [cit. 2013-02-15]. Dostupný na WWW: http://www.bankofengland.co.uk/banknotes/Pages/about/history.aspx

67

Seznam tabulek Tabulka č. 1: Odhad celkové peněžní zásoby v Anglii a Walesu v roce 1698: .................24 Tabulka č. 2: Objem hotovosti v oběhu před „Obdobím omezení“ směnitelnosti: ..........44 Tabulka č. 3: Emisní oddělení Bank of England ze dne 30. prosince 1869, hodnoty v librách .................................................................................................................................59

68

Seznam příloh (obrázky mají pouze demonstrativní povahu) Příloha č. 1: Tally stick Příloha č. 2: Banknota provinční banky (Gloucester Old Bank), 1 libra z roku 1814 Příloha č. 3: Banknota Bank of England, 5 liber z roku 1936 Příloha č. 4: Současna podoba bankovek Bank of England.

69

Příloha č. 1: Tally stick

Příloha č. 2: Bankovka provinční banky (Gloucester Old Bank), 1 libra z roku 1814:

Příloha č. 3: Bankovka Bank of England, 5 liber z roku 1936:

Příloha č. 4: Současná podoba bankovek Bank of England: