Masarykova univerzita. Semitské prvky v řecké mytologii a v nejstarší řecké literatuře

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav klasických studií

Mediteránní studia

Bc. Alena Vebrová

Semitské prvky v řecké mytologii a v nejstarší řecké literatuře Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. PhDr. Jarmila Bednaříková, CSc. 2015

Abstrakt Úkolem této práce je poukázat na působení semitského náboženského myšlení na řeckou mytologii a dokázat přítomnost některých semitských božstev v panteonu bohů starověkého Řecka. Navážu tak na svou bakalářskou diplomovou práci, jejímž předmětem bylo představit semitská božstva ve Středomoří a jejich kult. V úvodní části práce bude zmíněn stručný přehled mytologie starověkého Řecka a vysvětlen její vývoj. Hlavní část pak bude spočívat v poskytnutí dokladu o kontaktech mezi Řeky a semitskými národy, které jsou nezbytným předpokladem pro vzájemné ovlivňování, a v porovnání jednotlivých mýtů obou náboženství.

Klíčová slova mytologie, Semité, antické Řecko, Blízký východ, Hésiodos, Gilgameš, héroové, mýtus o stvoření světa, mýtus o potopě, božstva vegetace, helénismus

Abstract The aim of this work is to show how the semitic religion affected the greek mythology and to prove the presence of some deities in the Ancient Greek pantheon of gods. I would like to follow up my Bachelorʼs Thesis in which I focused on the presentation of semitic deities in the Mediterranean Basin and their cults. In the introduction I would like to sum up briefly the mythology of Ancient Greece and to explain its development. The main part will give a proof of contacts between Greeks and semitic nations which are very important for mutual influence and it will compare the myths of both religions.

Key words mythology, Semites, Ancient Greece, Near East, Hesiod, Gilgamesh, heroes, creation myth, flood myth, vegetation deities, helenism

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

V Brně dne

Alena Vebrová

Děkuji paní doc. PhDr. Jarmile Bednaříkové, CSc.

za odborné vedení, za ochotu a cenné rady, které mi v průběhu zpracování této práce věnovala. Poděkování též patří mé rodině a přátelům za podporu.

Obsah Úvod ................................................................................................................................. 6 1.

Vývoj řecké mytologie ........................................................................................... 10 Řekové a jejich kontakty se semitským Blízkým východem ...................................... 12

1.1

2.

3.

Semité a jejich dědictví pro egejskou oblast ....................................................... 14 2.1

Oblast Mezopotámie ................................................................................................... 14

2.2

Oblast Syropalestiny ................................................................................................... 17

Odraz semitských náboženských představ v řecké mytologii ........................... 20 Mýtus o stvoření světa ................................................................................................ 22

3.1

3.1.1 3.1.2 3.1.3

Mýtus o Atrachasísovi a jeho vliv na řeckou mytologii.............................................. 31

3.2

3.2.1 3.2.2

3.3.1 3.3.2 3.3.3

Héraklés vs. Gilgameš ......................................................................................... 37 Héraklés vs. Ninurta ............................................................................................ 39 Gilgameš vs. Achilleus........................................................................................ 41

Božstva vegetace ......................................................................................................... 43

3.4

Kult býka ............................................................................................................. 47

3.4.1

5.

O stvoření člověka............................................................................................... 32 O potopě .............................................................................................................. 34

Hérojské mýty ............................................................................................................. 36

3.3

4.

Odraz semitských mýtů v Hésiodově Zrození bohů............................................ 22 Stvoření světa z vejce .......................................................................................... 27 Voda jako původ veškerenstva ............................................................................ 28

Semitští bohové v řeckém panteonu .................................................................... 52 4.1

Afrodíté ....................................................................................................................... 52

4.2

Adónis ......................................................................................................................... 56

Semitské vlivy na řeckou kulturu v období helénismu ...................................... 58 5.1

Náboženský synkretismus ........................................................................................... 59

5.2

Nové přístupy k mýtům............................................................................................... 60

5.3

Postavení krále ............................................................................................................ 61

Závěr .............................................................................................................................. 63 Bibliografie .................................................................................................................... 66

Úvod Kultura antického Řecka i přes to, že je již dávnou minulostí, tvoří kolébku evropské civilizace. Starověk skončil, antická kultura a vzdělanost však přetrvala dodnes. Díky opisům, které se prováděly ve středověkých klášterech, se nám zachovala velká část antického písemnictví, které dnes tvoří základy nejen dějepisectví či filozofie, ale také například lékařství, matematiky a astronomie. Dochované jsou také mnohé prvky antické architektury a sochařství, antické památky totiž sloužily jako vzor pro umění v době renesance. Díky tomu byla antická kultura obnovena a hojně napodobována a na antické prvky tak můžeme narazit poměrně kdekoliv. Významnou součástí kultury starověkého Řecka je i antická řecká mytologie, která zároveň tvoří kus její historie. Náměty z mytologie se stávaly hlavním tématem ve výtvarném umění i v literatuře. Bohové se stali součástí dramat a básní, zmínky o nich ale nalézáme i v mnoha dalších žánrech, např. historiografických či cestopisných. Mytologickou látku popisují také dvě nejstarší řecké písemné památky, eposy Ílias a Odysseia, připisované řeckému básníkovi zvanému Homér. Tyto dvě epické básně stojí na počátku evropské literatury vůbec. Skladby Ílias a Odysseia se zpočátku přenášely pouze ústně, měnily se a rozvíjely, než byly v druhé polovině 8. stol. př. n. l. zapsány, čímž dostaly fixní podobu a neměnnou formu. Na homérské eposy, v nichž byla vytvořena jednotná soustava bohů a jednotlivým božstvům bylo určeno jejich sídlo a působnost, navázal Hésiodos. Ve svém díle Zrození bohů se pokusil spojit četné představy o bozích, které tehdy v Řecku kolovaly, s božstvy z homérských eposů a vnést do starořeckého náboženství řád.1 Hésiodova Theogoniá se tak stala učebnicí řeckého náboženství. Hésiodos se ve svém díle také zaobírá otázkou stvoření světa, zrození bohů a objasňuje rovněž první kontakty bohů s lidmi.2 Položil tak základní otázky pro budoucí filozofy. K vytvoření svých příběhů použil mezopotamské a další blízkovýchodní mytologie. Antická klasická mytologie navázala na náboženské představy ze starší doby, z období mínójské a mykénské kultury. Nevzdálila se tedy starému pohanství, které se zakládalo na uctívání přírody a přírodních jevů. Pro tehdejšího člověka znamenaly tyto úkazy něco iracionálního, co se snažil vysvětlit způsobem přijatelným pro jeho chápání. Kromě přírodních úkazů šlo zejména o otázku vzniku a původu, ať už původu světa, 1 2

Saska, Leo František. Mythologie Řeků a Římanů. 8. přehlédnuté vyd. Praha: I. L. Kober, 1938, s. 4-5. Viz Hésiodos, 1976.

6

člověka, národa nebo města, o otázku lidského chování nebo o otázku smrti a toho, co po ní následuje. Vznikaly tak různé příběhy, jejichž hlavním námětem bylo právě osvětlení oněch neznámých příčin. Hlavními postavami těchto příběhů, mýtů, se staly bytosti, které byly pro tehdejší Řeky něčím nadpřirozeným a které měly schopnost přírodu a svět ovládat. Hlavním tématem řeckých mýtů bylo především jednání bohů a odvážné činy hrdinů. Z mýtů víme, že existovalo několik generací bohů. Prvním vládcem nad světem byl Úranos, bůh nebes, zrozený bez otce z bohyně Země (Gáia). S Gáiou pak stvořil druhou generaci bohů, dvanáct Titánů: šest mužských bytostí (Ókeanos, Kronos, Koios, Kríos, Íapetos a Hyperión) a šest ženských (Rheia, Theia, Mnémosyné, Foibé, Themis a Téthys).3 Úranos své potomky nenáviděl a zavíral je proto do Tartaru, do podsvětí. Přemohl ho až jeho nejmladší syn Kronos, který se následně ujal vlády. Oženil se se svou sestrou Rheiou, s níž zplodil šest dětí. Obával se ale, že by ho některé z nich mohlo sesadit z trůnu, stejně jako on svého otce, a tak každé z nich ihned po narození spolkl. Nejmladšího z nich však Rheia dokázala zachránit. Přelstil otce, převzal po něm trůn a započal vládu třetí a poslední generace bohů, zvaných olympští.4 Bohové olympští se v řecké mytologii těšili největšímu zájmu. Tvořili skutečnou rodinu, v níž se rozlišovaly dvě generace. První generaci tvořilo oněch šest dětí Krona a Rheie: Zeus, jeho bratři Poseidón a Hádés a jeho tři sestry Démétér, Hestiá a Héra, z nichž poslední byla zároveň Diovou manželkou. Do druhé generace patřili potomci Diovi: Arés, Apollón, Artemis, Athéna, Afrodíté5, Héfaistos a Hermés a Persefóné. Zeus, Poseidón a Hádés si mezi sebou rozdělili vládu nad světem. Zeus vládl nebi, Poseidón moři a Hádés podsvětí. Panování nad zemí bylo společné. Své sídlo měli Olympané na hoře Olympu, podle které jsou také pojmenováni.6 V mýtech převládalo antropomorfní zobrazení těchto nadpřirozených vládců světa. Vypadali jako lidé, chovali se jako lidé, většinou byl však jejich vzhled a charakter poměrně zidealizovaný. Svou krásou předčili jakéhokoli smrtelníka, byli nadmíru vášniví a zosobňovali ty nejušlechtilejší morální hodnoty, jaké může takové ideální stvoření mít. Nebyli ale ani zdaleka dokonalí. Co se týče charakteru, bohové

Zamarovský, V., 2005, s. 424 a 433. Graves, R., 1982a, s. 34–35 a 36–37. 5 Odlišně popisuje zrození Afrodíty Hésiodos, který ve svém díle Zrození bohů tvrdí, že se zrodila z mořské pěny (viz Hésiodos, 1976, s. 49–50). 6 Saska, L. F., 1938, s. 40. 3 4

7

oplývali i řadou špatných vlastností jako je domýšlivost, malichernost, neupřímnost nebo žárlivost. Lež a podvod u nich také nebyly nic neobvyklého.7 Čím se ale od člověka lišili, byla božská nesmrtelnost. Tu jim zajišťoval zvláštní pokrm zvaný ambrosie. Nesmrtelnost jim však nebránila cítit bolest a utrpení. Další nadpřirozenou vlastností bohů byla schopnost měnit svou podobu. Mezi lidmi se mohli objevovat jako zvířata nebo se dokázali proměnit v jakéhokoli člověka. Mohli také kdykoli zmizet nebo se objevit, měli totiž schopnost být neviditelní.8 I když vynikali mnohem větší silou než lidé, nebyli všemocní, jedině snad kromě Dia, jenž byl zástupcem ostatních bohů, čímž měl také větší moc.9 Každý bůh měl svou specifickou sféru vlivu a oblast působnosti. Podle svých funkcí nebo také podle svých typických vlastností měli určité přezdívky, tzv. epiteta, která na tyto funkce poukazovala. Vedle olympských bohů existovali v řecké mytologii ještě další bohové, kteří tvořili menší skupinky, a jejich vliv byl omezen většinou jen na určitou oblast. Mezi ně patřili například Kaiberové, bůžkové plodnosti či Kúréti, pomocníci při porodu. Kromě těch, kteří byli nápomocni pouze při určité příležitosti, existovali rovněž bohové, které svou práci vykonávaly stabilně. Byly to například Néreovny či Nymfy, božstva přírodních sil.10 Lidé věřili, že bohové mají nad přírodou moc, že jsou pozemskými vládci. A jelikož právě příroda byla v nejstarší řecké době hlavním zdrojem obživy, lidé zakládali svatyně a posvátná místa, která sloužila k získání náklonnosti příslušných bohů. Jejich přízeň se snažili získat modlitbami nebo vykonáním oběti. Některá posvátná místa, jako například Eleusis, byla středisky tzv. mystérií. Mystéria fungovala kolem kultu daného boha a skládala se z tajných obřadů. Mystérií se nemohl účastnit kdokoli. Byla přístupná pouze zasvěceným, kteří museli být nadaní mimořádnými schopnostmi. Tito lidé zastávali kněžské úřady a zásady mystérií si předávaly často z generace na generaci.11 Bohové neměli moc pouze nad přírodou, ale také nad člověkem samotným, a to po celý jeho život. Pomáhali mu v nesnázích a zajišťovali štěstí, když si bohy naklonil, nebo jej naopak trestali a sesílali na něj neštěstí, když se vůči nim nějak provinil. Lidé tedy museli bohy ctít, podrobovat se jejich zákonům a získat si jejich přízeň modlitbami

7

Morford, M. a R. Lenardon, 1985, s. 82. Martin, R. a S. Augusta-Boularot, 1993, s. 64. 9 Morford, M. a R. Lenardon, 1985, s. 83. 10 Hošek, 2004, s. 36–38. 11 Dostálová, R. a R. Hošek, 1997, s. 11–15. 8

8

a oběťmi. Běžné se vytvářely milostné vztahy mezi bohy a lidmi. Z takových svazků se rodili stateční a odvážní héroové, kteří činili lidstvo vznešenějším a ušlechtilejším.12 Takto známe řecké mýty, jak je popsali řečtí básníci a další autoři, kteří náměty z mytologie zpracovali ve svých dílech. Než však získala tuto podobu, docházelo k vývoji a různým změnám.

12

Saska, L. F., 1938, s. 15.

9

1. Vývoj řecké mytologie Původ mýtů, jak je vyprávěli staří Řekové, je velmi složitý. Než se tyto pověsti ustálily do podoby, jak je známe z homérských eposů nebo z díla Hésiodova, prošly velkým vývojem. Základem řeckých bájí je stará indoevropská mytologie, která byla společná pro všechny indoevropské národy (tedy i národy řecké), které tehdy obývaly celou Evropu a východ Asie.13 V důsledku ochlazování klimatu migrovaly tyto národy postupně směrem na jih, kde Indoevropané živící se pastevectvím a obilnářstvím nacházeli vhodná místa pro své živobytí. První řecké kmeny (Achájové) přišly do Řecka zřejmě na konci rané doby bronzové, přibližně v době 2200–1900 př. n. l.14 Usadily se na Balkánském poloostrově a na Peloponésu, kde si podmanily obyvatelstvo původní. Tato předřecká populace, jejíž kulturu nazýváme helladskou15, již byla ve spojení s civilizacemi a kulturami Přední Asie, Egypta i s Krétou. Jejich kult částečně převzaly nově příchozí řecké kmeny a propojily ho s tím svým.16 Období mykénské (zhruba 1600 až 1200 př. n. l.), jak nazýváme kulturu prvních Řeků, bylo tvořivým obdobím řeckého mýtu. Tehdy se asi vytvořil nejstarší okruh řeckých bájí. Stačí vzít v úvahu shodu mykénských sídelních měst a míst, kde se odehrávají hlavní řecké mýty: Mykény, Tíryns, Théby nebo Trója.17 Důkazem, že některé bohy Řekové znali a uctívali již v mykénské době, jsou hliněné tabulky s lineárním písmem B, které nám přináší řadu údajů o božstvech, které mají obdobu v pozdějším náboženství. Jsou to například Zeus, Athéna, Poseidón nebo Dionýsos.18 Velký význam pro vývoj řeckého náboženství měly již zmíněné homérské eposy společně s dílem Hésiodovým, jak se můžeme dočíst např. v Hérodotových Dějinách: „Odkud jeden každý z bohů pochází, zda existovali všichni odedávna a jak vypadají, to vědí Řekové takřka od včerejška nebo od předvčerejška. Hésiodos a Homér žili tuším asi čtyři sta let přede mnou, ne více. A ti to byli, kdo vytvořili Řekům rodokmen bohů, dali jim přízviska a rozdělili mezi ně jejich hodnosti a umění a naznačili jejich podoby.“19 13

Martin, R. a S. Augusta-Boularot, 1993, s. 262. Pečírka, J. aj., 1989, s. 172. 15 Tato populace zřejmě nebyla autochtonní. Archeologové přinášejí stále přesvědčivější důkazy o tom, že už v době kolem 7. tis. př. n. l. docházelo k přesunům obyvatelstva z Předního východu a z anatolské oblasti přes moře do egejské oblasti. Nemůžeme však určit jejich etniku – nemáme dostatečné zdroje. 16 Hošek, R., 2004, s. 13. 17 Kramer, S. N., 1977, s. 187–188. 18 Hošek, R., 1972, s. 116; Armstrong, K., s. 65. 19 Hérodotos, 2004, s. 119 (kniha II, kap. 53). Přeložil Jaroslav Šonka. 14

10

To, co řeckou mytologii utvořilo do podoby, jak ji známe dnes, je ale také působení okolních kmenů a národů, zejména národů semitských, egyptských a chetitských. Vliv těchto starověkých civilizací a jejich kultur výrazně přispěl k rozvoji civilizace a kultury antické. V antice však nedocházelo k prostému převzetí či napodobení východních civilizací a jejich kultur, staří Řekové se těmito kulturami jednak inspirovali a jednak je přetvářeli a zpracovávali, čímž vznikla jejich nová vyspělejší podoba. Důležitou úlohu ve zprostředkování vlivů z Blízkého východu sehrála především řecká města na pobřeží Malé Asie, např. Milétos a Efesos.20 Od doby příchodu Řeků do své vlasti až po počátek úpadku pohanského náboženství podléhala řecká mytologie i dalším změnám. Docházelo k tomu v důsledku nových zkušeností, které Řekové získávali, nebo v důsledku dobývání nových území. Někdy se také do mytologie začlenila nějaká výrazná osobnost či historická událost. Velké změny nastaly rovněž v období helénismu, kdy Alexander Veliký rozšířil své území až do nitra Asie. Tehdy byla řecká kultura rozšiřována, na druhou stranu ale orientální vlivy také přejímala. V oblasti náboženství mluvíme o tzv. synkretismu, který je považován za hlavní charakteristický rys helénistického náboženství. Božstva, která se v této době stávala součástí helénistického světa, ztrácela své původní role a významy. Postupně se tato božstva stávala utvářejícím prvkem společného helénistického náboženského systému.21 Řecká mytologie je tedy výsledkem různých syntéz a kombinací. Její základ tvoří mýty indoevropské, mýty předřeckého obyvatelstva Řecka a mýty blízkovýchodní. Tím se vysvětluje, proč je tak bohatá. Mýty většinou nepocházejí jen z jednoho zdroje, většina z nich naopak pochází nejméně ze dvou, často ze tří náboženství. Takových mýtů, které by obsahovaly prvky jen z jedné z uvedených mytologií, je velmi málo.22

Cejpek, J., Hlaváček, I. a P. Kneidl, 1996, s. 20. Martin, L. H., 1997, s. 10. 22 Martin, R. a S. Augusta-Boularot, 1993, s. 263. 20 21

11

1.1

Řekové a jejich kontakty se semitským Blízkým východem

Asi nejvýznamnější podíl z orientálních národů měli na tvorbě řecké mytologie Semité. Obzvlášť otevřené vlivům těchto národů, které sídlily na Blízkém východě, bylo Řecko v několika určitých obdobích. Prvním je vrcholné období mykénské kultury, tedy zhruba 15. – 14. století př. n. l. Mykéňané v této době převzali krétskou nadvládu nad mořem a začali obchodovat s celým Středomořím. Vytvořili síť obchodních cest, která do Anatólie a Sýrie vyvážela olivový olej a dovážela cín a měď. 23 Po roce 1500 př. n. l. pozorujeme také u obyvatelstva Blízkého východu přesun zájmu od východu na západ. Kypr a egejská oblast se staly jeho pravidelnými obchodními partnery. Rozvíjel se námořní obchodní systém, který spojoval země při východním pobřeží Středozemního moře.24 Po vpádu tzv. mořských národů a přistěhování dalších řeckých kmenů nastala v Řecku tzv. doba temna. Obchodní a kulturní styky mezi Předním východem a Egeidou byly na čas zpřetrhány a řecká civilizace upadala.25 Básníci však udržovali některé starší legendy stále naživu. Pohlíželi na mykénské období jako na hrdinný věk velkolepých válečníků. Vyprávěli se příběhy o Achilleovi nebo Oidípovi.26 V 9. stol. př. n. l. se období temna začalo blížit ke konci a v egejské oblasti se zase začal dávat do pohybu obchod. Blízký východ byl v té době multikulturní oblastí, kde se stýkali lidé mnoha národností a kde se mísily jejich kultury, jazyky i náboženství. Byli zde rovněž vítání obchodníci z ciziny. Prvními obchodními partnery Řeků byli Foiníčané, jejichž městské státy se nacházely na syrském pobřeží. Foiníčtí řemeslníci přijížděli pracovat do Athén, na Rhodos i na Krétu, stali se tedy významným zprostředkovatelem mnoha prvků blízkovýchodních kultur.

Foinícké přístavy

představovaly výchozí body dálkového námořního obchodu. Řekové si tím uvědomili obchodní potenciál moře a započali osidlovat nová území a zakládat nové kolonie, osady a překladiště zboží. Na syrském pobřeží tak vznikla nová řecká obchodní střediska (tzv. emporia) jako al-Mina, Poseideion či Paltos, odkud se stejně jako z foiníckých měst šířil významný vliv na řeckou civilizaci.27 Koncem 8. stol. př. n. l. nastalo další období intenzivního kontaktu s Blízkým východem. Řecko zakládalo nové osady, vytvářelo další obchodní spojenectví a hojně přebíralo podněty cizích kultur. Řečtí obchodníci cestovali na Blízký východ a uprchlíci 23

Armstrong, K., 2012, s. 64. Van de Mieroop, M., 2010, s. 129. 25 Pečírka, J. aj., 1989, s. 385. 26 Armstrong, K., 2012, s. 67. 27 Grant, M., 2002, s. 278–279. 24

12

po asyrských invazích se uchylovali do řeckých poleis, přivážejíce s sebou nové dovednosti a řemesla. Řekové také začali vytvářet novou písemnou kulturu, což jim umožnil jednoduchý systém písma převzatý od Foiníčanů.28 Kromě toho se v té době z Blízkého východu do Řecka dostávala také celá řada uměleckých předmětů, které ovlivnily tamní produkci do takové míry, že řecké umění 7. stol. je nazýváno uměním „orientalizujícím“.29 V polovině 6. století př. n. l. vzrostla na území Malé Asie říše indoevropských Peršanů, jež za vlády Kýra a jeho nástupce Kambýsa dobyla prakticky celý Přední východ včetně řeckých kolonií, které Řekové vytvořili v době velké řecké kolonizace v 8. – 6. stol. př. n. l. na severozápadním maloasijském pobřeží. Perská říše se tak v druhé polovině 6. stol. stala jediným sousedem řeckých států na východní hranici řecké civilizace.30

28

Armstrong, K., 2012, s. 123. Burkert, W., 1995, s. 5. 30 Pečírka, J. aj., 1989, s. 387. 29

13

2.

Semité a jejich dědictví pro egejskou oblast

Semitské kmeny osidlovaly oblast Předního východu a v průběhu starověku zde vytvořily mnoho významných měst a říší. Jedním z území, kde Semité velmi významně zasáhli v rozvoji civilizace, byla oblast Mezopotámie. Své říše zde budovali Akkadové, Babylóňané či Asyřané. Hlavním důvodem, proč se zde hojně usazovaly národy nejen semitského původu, jsou tamní řeky Eufrat a Tigris, které vytvářely ideální podmínky pro život. Druhou oblastí byla Syropalestina, jejíž území se nacházelo na východním pobřeží Středozemního moře a která představovala křižovatku obchodních a kulturních cest z východu na západ a obráceně. Tuto oblast zase osidlovaly národy jako Hebrejové nebo Aramejci. Foiníčané, další z obyvatel Syropalestiny, rozšířili svůj vliv také na sever Afriky, kde založili město Kartágo. Předpokladem k tomu, že docházelo k ovlivňování obyvatel Řecka národy Předního východu, byla blízkost jejich center. Archeologické nálezy ukazují, že tyto oblasti spojoval obchod, jelikož jsou protkané mnohými obchodními trasami. A kulturní kontakt obvykle obchodní trasy následuje. Jedny z nejdůležitějších cest, po kterých probíhalo šíření civilizace do egejské oblasti, byly ty po moři. Blízkovýchodní národy dokonce osidlovaly některé ostrovy v Egejském moři, jako byl například Kypr, který je označován jako spojka mezi východem a západem.31

2.1

Oblast Mezopotámie

Mezopotámie byla s egejskou oblastí spojena jen nepřímo a to přes Malou Asii a Syropalestinu. Spojení probíhalo prostřednictvím obchodních tras vytvořených za účelem směny zboží. Jako dopravní tepny využívali Mezopotámci řeky Eufrat a Tigris, které umožňovaly snadnou dopravu po svém povodí a sloužily i ke spojení se vzdálenými krajinami. U brodů řek se křižovaly vodní a pozemní obchodní cesty. Tak se rozvíjel dálkový obchod po vodě i po souši. Mezopotámie tak byla spojena s oblastí syropalestinskou, kromě toho udržovala styky i s Malou Asií. To vše přispívalo ke vzájemnému spojení i ovlivňování zúčastněných oblastí.32

31 32

Grant, M. 2002, s. 195. Grant, M., 2002, s. 276; Pečírka, J. aj., 1989, s. 155 a 192.

14

Bylo to právě území Mezopotámie, kde vznikly první písemné památky (zdejší obyvatelé vynalezli způsob zaznamenávat řeč – vytvořili písmo), které se šířily nejen po celém Blízkém východě, ale i za jeho hranice díky kulturnímu vlivu tamních říší. První

semitské

národy

osidlovaly

území

Mezopotámie

již

okolo

3. tisíciletí př. n. l. a nazývaly se Akkadové. Akkadové se usadili v severní části jižní Mezopotámie, tzn. v té oblasti, kde se řeky Eufrat a Tigris k sobě nejvíce přibližují. Akkadštinou jsou zaznamenány nejstarší semitské písemné doklady z tohoto území. První písemné památky byly zaznamenávány na hliněné tabulky tzv. klínovým písmem. Předpokládaná doba vzniku tohoto písma je asi rok 3100 př. n. l. a i když prošlo velkým vývojem, používalo se ještě v 5. století př. n. l.33 Akkadského dědictví se později ujali Amorejci, kteří vytvořili další významnou semitskou říši na území Mezopotámie. Byli to příslušníci západosemitských nomádských kmenů, kteří kočovali na západním okraji Mezopotámie pravděpodobně již od poloviny 3. tisíciletí př. n. l.34 Podařilo se jim získat moc nad některými městskými státy v jižní Mezopotámii, z nichž největšího významu dosáhl Babylón. Ten vyrostl ve významné středisko, které se pro příštích patnáct století pozvedlo ve skutečnou metropoli země.35 První vzestup říše je spojený s panovníkem jménem Chammurapi. Léta Chammurapiho vlády a panování jeho následníků jsou obdobím zrodu mnoha literárních děl. Některé texty, které mají v Mezopotámii dlouhou historii, jako například epos o Gilgamešovi, jsou poprvé písemně doloženy právě ve starobabylonském období (1900 – 1954 př. n. l.).36 Sem se třeba datuje i známý zápis velkolepého mýtu o potopě, jehož odezvu zařadila později hebrejská tradice do biblické první knihy Mojžíšovy. 37 Stejně jako Amorejci převzali kulturu akkadskou, podobně to učinili Asyřané s tou amorejskou (babylónskou). Říše asyrská se začala rozpínat severně od říše babylónské, a to zhruba ve stejné době. Kromě výrazných vojenských schopností byli Asyřané známí i svým obchodem. Máme doložen například živý obchod s Malou Asií, který byl tak výnosný a rozsáhlý, že tam Asyřané zakládali obchodní osady. Asýrie tak podnikala cesty daleko za své hranice.38 Asyrští obchodníci zprostředkovali rovněž styk mezi dolní Mezopotámií a Malou Asií i Sýrií. Dálkový obchod hrál významnou úlohu v asyrském hospodářství po celou dobu její existence. Babylónská a asyrská říše byly Cejpek, J., Hlaváček, I. a P. Kneidl, 1996, s. 15–16. Součková, J., 1979, s. 81. 35 Tamtéž, s. 83. 36 Van de Mieroop, M., 2010, s. 122. 37 Součková, J., 1979, s. 83. 38 Bič, M., 1990, s. 61. 33 34

15

vzájemnými rivaly. Obě dvě prožily několik etap rozkvětu, podle nichž se jejich historie na období staré, střední a nové. Asýrie svého vrcholu a největšího územního rozpětí dosáhla v 7. století př. n. l. Sahala od Elamu na severozápadním břehu Perského zálivu přes Babylónii a Sýrii až do nilské delty.39 Toto období asyrské expanze na západ bylo započato kolem poloviny 9. stol. př. n. l. asyrským panovníkem Tiglatpilesarem III. Tyto asyrské výboje byly často namířené proti Aramejcům, semitskému kočovnému kmenu, který zakládal své státečky v Mezopotámii a Sýrii již od přelomu 1. a 2. tisíciletí př. n. l. 40 S výboji byly spojeny také rozsáhlé deportace obyvatel z okrajových oblastí říše do vnitrozemí či na druhý konec země mezi příslušníky jiného jazyka a jiné rasy. Aramejský národ tak postupně zaplavil celou oblast Blízkého východu, stejně tak jeho jazyk a písmo. Aramejština měla velmi jednoduchou gramatiku a snadný typ písma, rychle tedy nahradila akkadštinu a stala se úředním jazykem rozsáhlých oblastí.41 Jedním z nejdůležitějších a zároveň posledním významným panovníkem asyrské říše byl Aššurbanipal, který byl velice vzdělaný a měl silný zájem o literaturu a různé nauky. Ve svém hlavním městě Ninive založil první systematicky organizovanou knihovnu. Spisy z ní nám přinesly bohaté zdroje informací.42 Bylo v ní objeveno asi 30 000 hliněných tabulek, které obsahovaly eposy, mýty, bajky a přísloví, kultovní texty, rituály, zákony, dopisy, správní dokumenty a různé naukové texty. Předpokládá se, že představují poměrně přesný obraz veškeré mezopotamské nauky a literatury své doby, čímž Aššurbanipalovi vděčíme z velké části za to, že známe mezopotamskou kulturu.43 Po Aššurbanipalově smrti se asyrská kontrola nad říší vytratila, čímž vzrostl vliv Babylónu. Babylónie následně převzala většinu asyrského území a vznikla nová dynastie, která je nazývána novobabylónskou.44 Díky rozsáhlým stykům s cizími státy byl Babylón multietnickým městem. Králové však usilovali o udržení a dokonce obnovení starobylé babylónské kultury a dávných tradic. Stejně jako v asyrském období i nyní byla opisována a uchovávána starobylá literatura. I náboženská praxe se soustředila na prastaré bohy tohoto regionu. Některé z nejstarších kultů Babylónie zažily svoji obrodu, například kult boha Anua a bohyně Ištary v Uruku nebo kult boha Součková, J., 1979, s. 118. Bič, M., 1990, s. 82. 41 Tamtéž, s. 76–77. 42 Van de Mieroop, M., 2010, s. 254. 43 Cejpek, J., Hlaváček, I. a P. Kneidl, 1996, s. 17. 44 Van de Mieroop, M., 2010, s. 268. 39 40

16

Marduka ve městě Babylónu. Roku 539 př. n. l. Babylón ovládli Peršané. S hlavním městem získali i celé území babylónské říše a těžili z jejích dřívějších úspěchů.45

2.2

Oblast Syropalestiny

Významnějším místem pro zprostředkování kontaktů mezi egejskou oblastí a Předním východem je však již zmíněná Syropalestina. Geografická poloha předurčila syropalestinskou oblast k tomu, aby se stala přirozenou spojnicí mezi oblastmi nejstarších civilizací:

mezi

kulturami

obývajícími

Malou

Asii a kulturami

mezopotamskými, mezi kulturami Předního východu a Egypta, a mezi kulturami Předního východu a Egeidy. Přirozené přístavy syropalestinského pobřeží se staly překladištěm transportovaného zboží a umožňovaly dálkové styky. Postupně se vytvořily i trvalé obchodní cesty vedoucí od pobřeží Středozemního moře do Mezopotámie, a to jak po souši, tak po splavném toku řeky Eufratu. To bylo ovšem zároveň příčinou, proč se v syropalestinské oblasti střetávaly mocenské zájmy jejich vlivných sousedů, kteří se snažili připoutat k sobě toto strategicky významné území. Syropalestinská oblast druhé poloviny 2. tis. př. n. l. byla politicky charakterizována nesčetným množstvím malých států, o jejichž kontrolu bojovali mezi sebou jejich možní sousedé na severu, na východě i na jihu. Docházelo zde tedy k četným vojenským střetům a drancování území.46 První semitské kmeny přišly do Syropalestiny přibližně ve 4. tisíciletí př. n. l. a v polovině 3. tisíciletí tvořily hlavní část obyvatelstva syropalestinské oblasti. Toto tzv. západosemitské obyvatelstvo nazýváme Kenaanci.47 Z konce 3. tisíciletí známe ze severní Sýrie první malá království. Ugarit, ležící na pobřeží střední Sýrie, představoval od rané bronzové doby až do svého zániku při vpádu mořských národů kolem r. 1200 př. n. l., významné obchodní centrum, jehož bohatství bylo založeno mimo jiné na metalurgické výrobě. 48 Stalo se tranzitním střediskem mezi Asií, zvláště Mezopotámií, a egejskou oblastí i Egyptem. V Ugaritu byly nalezeny mnohé tabulky a to hned v několika jazycích, což svědčí o kosmopolitnosti tohoto městského státu. Žádné nejsou psány lineárním písmem B, ani se v nich neobjevují žádná řecká jména, avšak hojné archeologické nálezy keramiky 45

Van de Mieroop, M., 2010, s. 276–277 a 273. Oliva, P. a J. Burian, 1984, s. 151; Dějiny světa II, 2012, s. 72. 47 Pečírka, J. aj., 1989, s. 321. 48 Tamtéž, s. 322–323. 46

17

z období mykénské kultury a další artefakty svědčí o živých kontaktech s Krétou i s celou egejskou oblastí.49 Jiným obchodním a politickým uzlem na cestě od Středního Eufratu ke Středomoří bylo město Ebla (dnešní Tell-mardích), které prožívalo svůj rozmach už během 3. tisíciletí, a to po osm set let. V roce 1975 zde byl objeven eblajský státní archiv, který je nesmírně cenný. Tento archív obsahoval více než 15 000 tabulek. Písemnosti jsou psané v semitském jazyce, který označujeme jako protokenaanský nebo eblajština. Je to jazyk podobný ugaritštině, je však o tisíc let starší, dokonce starší než babylónská akkadština. Texty na tabulkách jsou převážně hospodářského a obchodního rázu, obsahují ale i historické zápisy, zákoníky, náboženské texty a slovníky. 50 Syrské pobřeží Středozemního moře bylo dalším místem, kde se vyskytovali Semité. Foiníčané, jak jim Řekové říkali, byli potomky starého západosemitského obyvatelstva. Vyznačovali se hlavně pozoruhodnými schopnosti v mořeplavbě, což využili

k rozvoji

podnikání

a

zcela

ovládli

středozemské

námořní

cesty.

V nejvýznamnějších foiníckých střediscích, což byl Sidón, Byblos a Tyros, vznikaly obchodní a loďařské společnosti vybavené početnou flotilou. Na cestě za novými odbytišti a zdroji surovin zakládaly vlastní obchodní stanice v celém Středomoří. Foiníčané se jistě nejdříve usadili na Kypru, později na Rhodu a pokračovali dále na západ až k Pyrenejskému poloostrovu.51 Nejvýznamnější osadou, kterou Foiníčané založili v západním Středomoří, bylo Kartágo na severním pobřeží Afriky. Bylo založeno osadníky z Tyru pravděpodobně někdy kolem roku 814 př. n. l. a mělo poskytnout pevnou základnu foiníckým lodím při jejich obchodních cestách po Středozemním moři. Zpočátku bylo Kartágo jen osadou s omezeným působením. Než zmohutnělo a mohlo prosazovat svou vlastní mocenskou politiku, dlouho odevzdávalo desátek z úrody a obchodního zisku svému mateřskému městu a platilo daně Libyjcům, na jejichž území bylo město vybudováno. Hospodářský význam Kartága postupně sílil a obchodní prosperita vzrůstala. Když začala upadat moc Tyru, Kartágo bylo velmi dobře schopno toho využít a převzít do svých rukou vůdčí iniciativu nad jeho přidruženými městy. Posléze Kartágo vnutilo svou autoritu i dalším

49

Bardtke, H., 1990, s. 127; West, M. L. 1997, s. 4. Pettinato, G., 1976, s. 44–46. 51 Součková, J., 1979, s. 205–206. 50

18

foiníckým osadám na západě a jeho moc rychle vzrůstala. Brzy se Kartágo stalo jednou z největších mocností v celém Středomoří.52 Foinícké městské státy mezitím podlehly asyrskému dobyvateli v rámci jeho expanze na západ. Asyrská a následně babylónská expanze pohltila i další semitské národy jižně od Foiníkie. Od zhruba 12. stol. př. n. l. zde sídlily kmeny Izraelitů, kteří si zde posléze vytvořili samostatná království s centry v Judsku a Samaří. Jejich dějiny zaznamenávají především biblické texty, z nichž první byly zaznamenány během 8. století př. n. l. Biblický kánon byl dokončen až někdy o čtyři století později.53 Bible byla po dlouhou dobu jediným pramenem k historii národů Blízkého východu. Není ani příliš důvěryhodným zdrojem, jelikož již ve starověku byla značně upravována.54 Důkazů o semitském vlivu na řeckou kulturu se nám dostalo až v první polovině 20. století, kdy bylo rozluštěno klínové písmo. Dnes již můžeme pracovat s poměrně velkým množstvím informací, které byly zapsány na hliněných tabulkách, a můžeme tak porovnat semitské náboženské představy s těmi řeckými. Jak uvidíme, měly tyto národy mnoho společného.

52

Richter, S., 1975, s. 13–15. Dějiny světa II, 2012, s. 73; Armstrong, K., 2012, s. 53. 54 Oliva, P. a J. Burian, 1984, s. 9. 53

19

3. Odraz semitských náboženských představ v řecké mytologii Mytologie starověkého Předního východu se vyvíjela po dlouhá tisíciletí. Jako všechny tradice se přenášela zprvu pouze ústně, zapsána mohla být až se vznikem písma. Semitské písemnictví se řadí mezi jedno z nejstarších. Zapisováno bylo na hliněné tabulky55, které se pak vypalovaly nebo sušily na slunci, což dopomohlo k jejich dlouhodobému uchování. I přes jejich odolnost se nám však z literatury starověkého Předního východu zachoval jen pouhý zlomek textů. K ničení písemností, mnohdy i celých sbírek, docházelo v důsledku válek či přírodních katastrof, některé méně odolné materiály (např. papyrus) postupem času zchátraly tak, že se texty staly nečitelnými a my tak přišli o velké bohatství, hlavně co se historických informací týče. 56 Je však téměř jisté, že mnohé písemné doklady stále leží neobjeveny pod vrstvami prachu. Je to dáno například tím, že některá starověká města jsou stále živá a není možné zde zahájit archeologické práce. Vůbec první dochovaný semitský mytologický text je obsažen na dvou tabulkách pocházejících asi z poloviny 3. tis. př. n. l., nalezené v archívech syrské Ebly. Vzhledem k fragmentárnosti obsahu a k archaickému klínopisnému systému je však nelze dostatečně interpretovat.57 Nejvýznamnějším obdobím, co se týče počtu dochovaných textů, jsou éry novoasyrské a novobabylónské říše. Asyrský král Aššurbanipal vytvořil na svém dvoře sbor písařů, které vysílal do různých koutů říše, aby opisovali staré uchované záznamy. Postupovali při opisování velmi pečlivě a velmi dbali na přesnost. Text písaři nejdříve opsali, následně ho museli i ověřit na základě jeho originálu. Kopie textů byly shromažďovány v ninivské knihovně, nazvané podle jeho majitele – Aššurbanipalova. Knihovní fond této knihovny obsahoval téměř výhradně díla babylónského písemnictví, Asýrie vlastní literaturu téměř neměla. V této době již tradovaná podoba mýtů přestala podléhat změnám a došlo ke standardizaci (kanonizaci) babylónské literatury.58 Důležitým činitelem při uchovávání starobylých textů byly také písařské školy. Nejznámější taková škola se nacházela v městě Nippur. Její působení spočívalo ve

Hlína byla na Předním východě velmi významnou surovinou, získávanou především v náplavových oblastech Mezopotámie. Sloužila nejen jako nosič písemných záznamů, ale také jako stavební surovina či materiál pro výrobu domácích potřeb a uměleckých výtvorů. (Heller, J. a J. Prosecký, 1999, s. 121). 56 Cejpek, J., Hlaváček, I. a P. Kneidl, 1996, s. 5. 57 Prosecký, J., 2010, s. 14. 58 Prosecký, J., 2010, s. 14; Cejpek, J., Hlaváček, I. a P. Kneidl, 1996, s. 18. 55

20

výuce těchto starých textů, v jejich opisování a uchovávání.59 Při vykopávkách z 19. století zde byl objeven archív, který ukrýval na 50 000 hliněných tabulek. Tabulky tu byly shromažďovány postupně, po celá tisíciletí. Kněží zdejší archiv pečlivě opatrovali a stále jej doplňovali.60 Některé z textů obsahují nejstarší literární památky na světě. Asi nejvýznamnějším zde nalezeným textem je mýtus o Atrachasísovi, který vypráví známý příběh o potopě světa. Řekové tyto texty vzhledem k rozsáhlým kontaktům s Blízkým východem znali. Na rozdíl od Babylóňanů a Asyřanů, kteří uchovávali dědictví svých předků a nezasahovali nijak zvlášť do obsahu příběhů, Řekové k nim přistupovali zcela jinak. Jelikož Řecko nikdy nebylo pod kulturní nadvládou Orientu, mohlo rozvíjet vlastní kulturní prameny. Náměty mýtů z Blízkého východu Řekové přebírali, avšak nikoli pasivně, ale zpracovávali je velmi originálním způsobem. Zároveň je přizpůsobovali svému životnímu stylu či historickému prostředí. I přes to, že kulturní vývoj v egejské oblasti byl oproti zemím Blízkého východu odvozený, Řekové na něj dokázali velmi dobře navázat a dokonce jej překonat.61 Orientální kultura, dějiny a věda byly Řekům zprostředkovány například prostřednictvím babylónského kněze a historika Béróssa, jenž působil v chrámu Esagila62 asi v 1. polovině 3. st. př. n. l.63 Je autorem řeckého spisu Babylóniaka, jenž byl rozdělen do tří knih a pojednává o událostech od stvoření světa a člověka, líčí potopu a historické události po ní, až po smrt Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l.64 Béróssos se při psaní svého díla zřejmě opíral o spolehlivé klínopisné prameny. Dílo se však dochovalo pouze ve zmínkách v dílech jiných starověkých autorů.65

Prosecký, J., 2010, s. 16. Cejpek, J., Hlaváček, I. a P. Kneidl, 1996, s. 20. 61 Pečírka, J. aj., 1989, s. 329. 62 Původně chrám boha Marduka v Babyloně, v době Béróssově byl tento chrám zasvěcen bohu Baalovi. 63 Löwe, G. a H. A. Stoll, 2005, s. 54. 64 Prosecký, J., 2003, s. 46. 65 Tamtéž. 59 60

21

3.1

Mýtus o stvoření světa

Představy starověkých civilizací Předního východu o stvoření a uspořádání světa nám podávají tzv. kosmogonické mýty. Kromě otázky vzniku světa se také často zabývají otázkou zrození bohů (theogonie) a stvoření člověka (antropogonie). Záznamy o těchto představách se uchovaly i v jiných typech textů, jako jsou zaklínání, modlitby či hymny. Důležitým pramenem poznání jsou rovněž různé seznamy bohů.66 3.1.1 Odraz semitských mýtů v Hésiodově Zrození bohů V řecké mytologii jsou kosmogonické představy zastoupeny především v díle Hésiodově Zrození bohů. Hésiodos byl autor básnických skladeb, který žil a působil v Boiótii kolem r. 700 př. n. l. Do Boiótie se však přistěhoval. Původně totiž pocházel z maloasijské Kýmy, odkud s otcem a bratrem odešli, když byl Hésiodos ještě chlapec. Jeho otec byl šlechtic a provozoval námořní obchod. Právě jemu a jeho zkušenostem a znalostem z Asie Hésiodos vděčí za mnohé vědomosti, které uplatnil ve svých dílech.67 Zrození bohů je dílo, ve kterém se vliv semitských náboženských představ projevuje asi nejvíce. Vykazuje určité podobnosti s babylónským mýtem Enúma eliš, dále také s mýtem o Charabovi, který se nejlépe dochoval ve verzi chetitské. Podle Hésioda na počátku všeho existovaly dvě prapůvodní síly, kterými byly Chaos a Země (Gáia). Nezávisle na sobě plodili své potomky. Země zrodila napřed nebe – Úrana, pak hory a moře. Potom Země léhala s Úranem a z jejich svazku se zrodilo šest Titánů, prvních bohů. Úranos však podobně jako Apsú v babylónském mýtu své potomky nenáviděl: „Ze všech synů, co ze Země přišli a z Úrana na svět, byli nejstrašlivější a protivní vlastnímu otci od počátku; on každého hned, jak se narodil na svět, jednoho po druhém v útrobách Země Úranos ukryl, nepouštěl na světlo ven a ze skutku zlého měl radost.“68

Země trpěla přetížením a prosila své děti o pomoc. Jediný, který našel odvahu, byl její nejmladší syn Kronos. Skrčený v matčině lůně čekal na svého otce se srpem,

Prosecký, J., 2003, s. 114. Canfora, L, 2004, s. 57–58. 68 Zrození bohů, s. 48 (v. 154–158). In: Hésiodos, 1976. Přeložila Julie Nováková. 66 67

22

který vytvořila Země, a když Úranos přišel, Kronos mu srpem odsekl genitálie a zahodil je. Kronos se tak stal nejvyšším bohem a osvobodil své bratry a sestry z hlubin Země. Ti se vzájemně pářili, čímž vznikla druhá generace Titánů. Kronos se ale ze zážitku se svým otcem nepoučil a stal se stejným tyranem jako on. Se svou vlastní sestrou Rheiou zplodil další generaci bohů, kterou tvořila Hestiá, Déméter, Héra, Hádés a Poseidón. Každé ze svých dětí však Kronos hned po narození spolkl, „od hvězdnatého Úrana totiž a Země věděl, jaký ho čeká osud: že syn ho porobí vlastní“69. Když byla Rheia obtěžkána šestým potomkem, obrátila se na matku Zemi s prosbou o pomoc. Tímto potomkem byl Zeus. Když se narodil, Země ho ukryla na ostrově Kréta. Rheia místo něho ukázala Kronovi kámen zabalený do plenek. Kronos si záměny nevšiml a kámen ihned spolkl. Když pak Zeus vyrostl, donutil svého otce vyvrhnout své sestry a bratry. Ti se následně usídlili na hoře Olymp a vytvořili tak první generaci olympských bohů. „Ti se mu za dobrodiní odvděčit nezapomněli: darovali mu hrom i hromoklín bleskotající, dali mu blesk“70. Následně začal Zeus svůj boj o moc. Na jeho straně stála nová generace bohů, potomků Krona a Rheie, zatímco jejich soupeřem byl Kronos spolu s Titány, dětmi Země a Úrana. Rozpoutala se bitva, která trvala deset let a která otřásala celým světem. Když Zeus dosáhl vítězství, svého otce a Titány uvěznil v Tartaru v podsvětních hlubinách Země. „Když ale od Titánů si nebesa vyčistil Zeus“71, objevil se nový protivník, kterého musel Zeus zneškodnit. Byla to hrozivá nestvůra jménem Týfón, nejmladší potomek Země: „Ten měl takové ruce, že rázně se chápaly díla, nohy neúnavné, ten silácký bůh; ale z plecí čnělo mu stero hlav jak z hada – hrozného draka, jazyky pošmournými se olizujíce, a z očí v hlavách podivuhodných mu zpod brv plápolal oheň; ze všech hlav mu šlehaly plameny, kdykoli vzhlédl; také hlas měly všecky ty strašlivé hlavy a zvuky rozličné, prapodivně z nich vycházely.“72

Zrození bohů, s. 59 (v. 463–464 ). In: Hésiodos, 1976. Přeložila Julie Nováková. Tamtéž, s. 40 (v. 503–504). 71 Tamtéž, s. 71 (v. 820). 72 Tamtéž, s. 71–72 (v. 823–830). 69 70

23

Zeus ho přemohl, blesky mu spálil všech jeho sto hlav a stejně jako Titány ho svrhl do Tartaru. Poté byl Zeus ostatními bohy ustanoven jejich vládcem a králem. Jedním z mýtů, jenž inspiroval Hésioda, je babylonský mýtus o stvoření světa, který se nazývá Enúma eliš (překl. „Když nahoře“). Jedná se o rozsáhlou skladbu, která je tvořena sedmi zpěvy a která obsahuje celkem 1092 veršů.73 Není zcela jasné, kdy mýtus vznikl, s největší pravděpodobností ho lze datovat do starobabylónského období, kdy vzrostla moc města Babylónu a s ním i kult jeho lokálního boha Marduka. Když se Babylón stal centrem celé babylónské říše, Marduk byl povýšen na hlavní božstvo mezopotamského panteonu a získal titul „král bohů“. Hlavním účelem mýtu je právě objasnění tohoto Mardukova povýšení.74 Příběh byl rozšířen po celém Blízkém východě, jeho fragmenty byly nalezeny na všech lokalitách Asýrie i Babylónie, kde byly objeveny literární texty. Mýtus vznikl sloučením příběhů a motivů několika různých mytologií. Předpokládá se, že navazuje na starou sumerskou tradici z Eridu a dále že čerpá z různých mytologických textů, mimo jiné i ze západosemitských. Od západních Semitů žijících v oblasti Syropalestiny zřejmě pochází motiv personifikovaného oceánu a boje s ním, který je doložený např. v ugaritském mýtu o Baalovi a Jamovi. Obyvatelé Mezopotámie totiž neměli bezprostřední přístup k moři.75 Mýtus Enúma eliš pokládá vodu za prvek, z něhož se zrodila veškerá existence, počínaje zrozením bohů: „Když nahoře nebesa nebyla pojmenována, dole země jménem nebyla zvána, tu prastarý Apsú, jejich zploditel, a životadárná Tiámat, rodička veškerenstva, své vody smísili dohromady. Nevynořily se pastviny, rákosové houští nebylo vidět. Když žádný bůh se ještě neobjevil, jménem nebyl nazván, osud žádnému nebyl určen, tu z jejich lůna bohové byli stvořeni.“76

Heller, J. a J. Prosecký, 1999, s. 190. Prosecký, J., 2010, s. 21. 75 Prosecký, J., 2003, s. 75; Prosecký, J., 2010, s. 21. 76 Enúma eliš, s. 176 (v. 1–9). In: Mýty staré Mezopotámie, 1977. 73 74

24

Apsú a Tiámat postupně stvořili několik generací bohů, mezi nimi například Anua či Eu. Celá teogonie je završena zrozením Marduka. Mezi Apsúem a Tiámatou a jejich potomky však došlo ke konfliktu. Apsúa rušila nadměrná aktivita a hluk jeho dětí, rozhodl se proto je zničit. Jelikož Tiámat s plánem nesouhlasila, Apsú se rozhodl jednat bez jejího vědomí. Ea, bůh moudrosti, prohlédl však jeho plán a Apsúa zahubil. Tiámat se rozhněvala nad smrtí svého manžela a chtěla se pomstít. Vyzbrojila se k boji, stvořila jedenáct obludných nestvůr a obklopila se zástupem vzbouřených bohů, jejichž velení měl v rukou bůh jménem Kingu. Jediný Marduk byl odhodlaný se Tiámatě postavit. Jako podmínku si však stanovil získání nejvyšší božské moci a povýšení na krále bohů. Tiámatinou smrtí se završila teomachie a pokračuje popis kosmogonie. Z Tiámatina těla Marduk vytvořil zemi a nebesa, na obloze seskupil souhvězdí a ustanovil sídla bohů. Marduk se také stal iniciátorem stvoření člověka. Ten vznikl, stejně jako v mýtu o Atrachasísovi, z krve obětovaného boha, kterým byl Kingu, vůdce vzbouřených bohů kolem Tiámaty. Na důkaz vděčnosti bohové Mardukovi postavili Babylón, jeho kultovní centrum. Mýtus končí výpisem padesáti Mardukových jmen, z nichž každé definuje jisté aspekty jeho božství.77 Hésiodovo Zrození bohů obsahuje kompletní popis stvoření světa a vznik, historii a genealogii jednotlivých bohů. Dalo by se ovšem říct, že toto dílo je do jisté míry také oslavou nejvyššího boha Dia a jeho činů, stejně jako Enúma eliš plní funkci hymnu na boha Marduka. Hlavním tématem mýtu Enúma eliš je spíše než genealogie bohů vylíčení vzestupu Marduka do funkce nejvyššího boha, paralely mezi oběma mýty jsou však více než zřejmé. Stejně jako v Enúma eliš, tak i ve Zrození bohů se na počátku vyskytuje prvotní pár, který představuje rodiče prvních bohů. Dohromady spolu tvoří určitou jednotu, která je tvořena ženským a mužským principem. U Hésioda tento pár tvoří Úranos a Gáia, přičemž jejich předlohou v babylónském mýtu jsou Apsú a Tiámat. Tato původní jednota je rozdělena poté, co jeden z jejich mnoha potomků po roztržce zabíjí mužskou část původního páru. Apsú nemohl snést povyk a aktivitu svých dětí, rozhodl se jich proto zbavit. Tento plán odhalil bůh Ea a Apsúa zabil. Úranos zase ze strachu ze ztráty moci každého svého potomka ihned po narození ukryl v útrobách Země. Jeho syn Kronos ho však přelstil a přemohl.

77

Heller, J. a J. Prosecký, 1999, s. 190.

25

Stejné se jeví i vztahy mezi hlavními bohy. Bohové Kronos i Ea jsou synové ztělesněného nebe a otcové budoucího krále bohů: Ea je syn boha Anua a otec boha Marduka, stejně tak jako je Kronos synem Úrana a otcem Dia. Další paralelou je to, že jak Zeus, tak i Marduk si postavení vládce všech bohů museli vybojovat. Bitva Dia proti Kronovi a Titánům je obrazem boje Marduka proti Kinguovi a jeho vojsku. Tiámat je předlohou pro Týfóna. Výraznou příbuznost se Zrozením bohů vykazuje také mýtus o Charabovi. Mýtus se nám dochoval ve značně poškozeném stavu na tabulce z novobabylónského období, předpokládá se však, že je to kopie starší předlohy z Babylónu a Aššuru. Jedná se o sukcesivní mýtus, ve kterém vystupuje několik generací bohů, a mezi jednotlivými bohy fungují incestní vztahy. Jedna generace bohů zabíjí generaci svých předků, aby se ujala moci, přičemž se sama posléze stává obětí svých potomků.78 Z celého mýtu o Charabovi se dochovala pouze první část, která vypráví o prastarých bozích, zatímco část pojednávající o velkých bozích babylónského panteonu, kteří bývají srovnáváni s řeckými bohy, je nenávratně zničena. Mýtus ovšem vykazuje příbuznost s churritsko-chetitským mýtem nazývaným Vládci nebes, který náležel do cyklu mýtů o bohu Kumarbim. Je možné, že právě mýtus o Charabovi mohl být jeho předlohou. Ani tento text se nezachoval celý, ovšem to málo, co z něj máme k dispozici, postačí ke srovnání s Hésiodovou Theogonií. 79 Mýtus se zmiňuje o bohu jménem Alulu, který byl prvním králem nebes. Po devíti letech byl ovšem poražen bohem Anuem a sesazen z trůnu. Když mělo Anuovi vypršet devět let jeho vlády, rozhodl se, že se svého nástupce Kumarbiho zbaví a vyhlásil mu boj. Kumarbi odpověděl rovněž bojem, Anu se však pokusil utéct. Kumarbi ho chytil a ukousl mu genitálie, které poté spolkl. Tím ale Anu Kumarbiho obtěžkal třemi bohy, z nichž jeden, Bůh bouře, měl Kumarbiho nahradit. Kumarbi uviděl v potomkovi hrozbu pro svou vládu a chtěl své dítě po narození sníst. Místo něj byl ale Kumarbimu nastrčen kámen, Bůh bouře se narodil a vyhlásil Kumarbimu boj. Kumarbi musel nakonec Bohu bouře podstoupit trůn, nevzdal se ale a vytvořil ohromné nestvůry, které měly za úkol Boha bouře zahubit. O boji s těmito nestvůrami vypráví další dvě části cyklu, přesný konec se nám však nedochoval.80

Heller, J. a J. Prosecký, 1999, s. 130. Prosecký. J., 2010, s. 72. 80 Cyklus o Kumarbim, s. 296–298. In: Mýty staré Mezopotámie, 1977. 78 79

26

Na těchto příkladech můžeme vidět dokonalý vzor toho, že řecká mytologie čerpala z několika různých zdrojů, a že řecké mýty vznikaly jejich slučováním. Z mýtu o Kumarbim Řekové převzali hned několik motivů. Asi nejvýraznějším z nich je Anuova kastrace, která byla vzorem pro příběh o Kronovi, který svého otce také zbavil mužství při převzetí moci. Kumarbi genitálie spolkl a z nich se mu v břiše zrodili další bohové. Při pokusu ukončit své těhotenství, se Kumarbi snažil vyplivnout sperma. Z toho co vyplivl, se zrodili další bohové. Kronos Úranův falus zahodil, při odříznutí několik kapek krve spadlo na Zem a ta zrodila hrůzné bohy. Ze samotného Úranova mužství se pak zrodila Afrodíté. Pak je tu motiv kamene nastrčeného místo dítěte, které vládnoucí bůh hodlá spolknout, aby neohrozilo jeho místo na trůnu. V obou případech je bůh, který se narodí, bohem bouře a mezi ním a sesazeným bohem vzniká nepřátelství, které končí urputnou bitvou s hrůznými nestvůrami. 3.1.2 Stvoření světa z vejce Vedle Hésiodovy Theogonie popisuje v řecké mytologii stvoření světa také tzv. orfická kosmogonie. Orfeus byl v řeckých mýtech slavným thráckým pěvcem a hudebníkem, jenž byl považován za zakladatele orfického učení, velice rozšířeném v písemnictví, mystériích, kosmogonii či eschatologii. Je uváděn jako vynálezce náboženských obřadů a jako autor rituálních hymnů.81 Orfická kosmogonie je známá v několika verzích, z nichž jedna pracuje s motivem vesmírného vejce. Popis tohoto motivu můžeme nalézt např. v jedné z Aristofanových komedií, která se nazývá Ptáci: „Byl nejprve Chaos a pravěká Noc a Temnoty, Tartaros širý, a nebylo nebe ni země ni vzduch. Tu v klíně nesmírných Temnot se pohnula černavokřídlá noc a prvotní zrodila vejce, a z toho vejce, jak ubíhal čas, pak vypučel toužebný Erós.“82

81 82

Löwe, G. a H. A. Stoll, 2000, s. 260; Dostálová, R. a R. Hošek, 1997, s. 142. Aristofanés, 1954, s. 31. Přeložil Ferdinand Stiebitz.

27

Tato kosmogonická část komedie je všeobecně považována za orfickou. V některých

prvcích

připomíná

Hésiodovou

Theogonii,

obsahuje

ale

jisté

charakteristické odlišnosti. Hésiodova kosmogonie říká, že na počátku byl Chaos, Země, Tartaros a pak Erós. Z Chaosu se zrodila černá Noc a Erebos, kteří zplodili Aithér a Den. U Aristofana je počátkem všeho Chaos, Noc, Temnota a Tartaros a je zde zdůrazněno, že ještě neexistovala ani země, ani vzduch. V hloubce Temnoty poté Noc zrodila vesmírné vejce, ze kterého se vyklubal Erós, zosobněná síla, která spojuje protikladné složky kosmu. Zbytek tohoto kosmogonického mýtu už patří k parodii, kterou Aristofanova komedie Ptáci představuje.83 Motiv stvoření světa z vejce má obdobu v mytologii Foiníčanů. Původním pramenem bylo zřejmě dílo jistého foiníckého kněze z Bérytu Sanchunjatona, který žil asi v 11. stol. př. n. l. a který vyložil foinícké představy o stvoření světa. Jeho dílo se však dochovalo jen nepřímo, a to ve spise Foinícké dějiny řecky píšícího foiníckého spisovatele Filóna z Byblu. Bohužel také jeho dílo se nám dochovalo jen zprostředkovaně, a to v úryvcích v dílech jiných starověkých autorů. Filónovy údaje byly nejprve považovány za výmysl, byly ale potvrzeny textem na hliněných tabulkách nalezených v Ugaritu.84 Sanchunjaton se domníval, že na počátku všeho byla temnota, vítr a Chaos, kteří existovaly po dlouhé věky nezávisle na sobě, bez tvaru a formy. Posléze však došlo ke spojení větru s Chaosem, ze kterého vzniklo ono kosmické vejce, nazývané Mót85. Mót představoval počátek světa a veškerého bytí. Když se vejce otevřelo, vznikly hvězdy a oddělila se voda od nebes.86 Tato teorie, tedy že původem vesmíru je nějaký prvotní princip, který se postupně dělil, popisuje jak Hésiodos, tak orfická kosmogonie. 3.1.3 Voda jako původ veškerenstva Otázkami o původu světa, o člověku a společnosti, které položil Hésiodos ve svých dílech, se zhruba od 6. stol. př. n. l. začala zabývat také filozofie. Řečtí filozofové se postupně odpoutávali od personifikace a symbolismu a začínali na vývoj světa

83

Nilsson, M. P., 1935, s. 199. Moscati, 1975, s. 39; Bahník, 1974, s. 215. 85 Mót byl také kenaanský bůh vládnoucí peklu, nepředpokládá se však, že by se mohl shodovat s vesmírným vejcem (Moscati, 1973, s. 45). 86 The theology of the Phoenicians: From Sanchoniatho. Sacred texts [online]. 2011 [cit. 23. 4. 2015]. Dostupné z: . 84

28

nahlížet racionálním způsobem, přestávali se odvolávat na mýty.87 K prvním pokusům dodat mýtům racionální podobu došlo v Iónii, tj. na západním pobřeží dnešního Turecka. Nacházela se zde velmi významná řecká kolonie Mílétos, kde se kulturně i obchodně střetával Východ se Západem. Toto prostředí bylo ideální pro vznik nových myšlenkových postupů. Zdejší myslitelé dokázali využít znalostí Babylóňanů a dalších blízkovýchodních národů, dále je zpracovat a pozvednout na vyšší úroveň, přičemž se snažili oprostit od mýtů. I tak ale bylo jejich myšlení mýtem ovlivněno.88 Prvním řeckým filozofem a zakladatelem tzv. Mílétské filozofické školy, byl Thalés. Ze zmínek pozdějších autorů víme, že žil přibližně od r. 624 do r. 548-45 př. n. l. a účastnil se mílétských politických záležitostí. Zároveň udržoval styky s Východem, na což poukazuje jeho vzdělání a jeho práce. Kromě filozofie se totiž zabýval také matematikou a astronomií. Vynikal v těchto oborech rozsáhlými vědomostmi, které si pravděpodobně přinesl z Egypta a z Mezopotámie. Důkazem je například jeho předpověď o zatmění slunce, která nejspíš vycházela ze znalostí babylónského astronomického cyklu.89 Co se týče otázky stvoření světa, Thalés, stejně jako i další myslitelé Milétské školy, pracoval s předpokladem jediné prvotní látky, která trvá, mění pouze svůj stav. Domníval se, že touto látkou je voda. Jeho filozofie spočívala také na předpokladu, že na vodě plave Země. Vycházel zřejmě z babylónských mytických představ o vzniku světa, jejichž součástí byl názor, že svět pochází z prvotní vody.90 Jak již bylo zmíněno, v babylónském eposu Enúma eliš prvotní vodstva představovali Apsú a Tiámat, přičemž Apsú zůstal jakožto voda pod Zemí i po rozpůlení Tiámatina těla Mardukem, který z něj vytvoří Nebe a Zemi.91 Stejnou koncepci nacházíme v dalším mytologickém textu, který popisuje vznik světa. Pochází z novobabylónského období a jedná se o zaklínání pojmenované Marduk stvořitel. Příběh vypráví, že na počátku bylo jen nekonečné moře, na jehož hladině Marduk vytvořil vor, z něhož se stala Země: „Pevniny všechny byly jen mořem, moře bylo jediná strouha. […] Kirk, G., Raven, J., Schofield, M. a T. Vítek, 2004, s. 96. Tamtéž, s. 99. 89 Patočka, J., 1996, s. 36–37. 90 Kirk, G., Raven, J., Schofield, M. a T. Vítek, 2004, s. 30. 91 Tamtéž, s. 120. 87 88

29

Na hladině vod svázal Marduk vor z rákosu, stvořil prach a na vor jej nasypal.“92

Ze všech řeckých autorů je Thalés v podstatě jediný, kdo zpracovává představu vody pod Zemí, a to navzdory množství paralel, které do egejské oblasti z Blízkého východu plynuly.93 Kromě babylónských mýtů se tato teorie objevuje ještě např. v biblických Žalmech, kde je zmíněno, že Jahve „zemi na vodách překlenul“, „základ na mořích jí kladl, pevně ji usadil nad vodními proudy“94. Určitou paralelu nacházíme i v mýtech egyptských. Tato koncepce – tedy že Země plave na vodě – byla v Egyptě nejrozšířenější. Všechny verze egyptských kosmogonických mýtů se zmiňují o nekonečném oceánu nehybných vod, ponořených do temnoty. Toto pravodstvo bylo chápáno jako prapůvodní bytost, nazývaná Nu nebo Nun. Existovalo ještě před stvořením světa a nepřestalo existovat ani po jeho vzniku. Podle egyptských představ obklopovalo celý svět a částečně ho také prostupovalo, např. v podobě deště. Egypťané se rovněž obávali, že by Nun mohlo prorazit oblohu a zatopit Zemi.95 Blízkovýchodní představy o tom, že původem všeho je voda, zřejmě ovlivnily již autora eposů Ílias a Odysseia, ve kterých také můžeme nalézt několik málo zmínek o kosmogonii. Dovídáme se z nich, že původním stvořitelem byl Ókeanos. V eposu Ílias praví Spánek bohyni Héře, že Ókeanos „zplodil nás všecky a vše, co vidíš“96. Podle názoru starých Řeků představoval Ókeanos obrovskou řeku, která obtéká Zemi a je pramenem veškerých vod. Hérodotos ve svých Dějinách píše: „O Ókeanu se říká, že počínaje od východu slunce obtéká kolem celé země, ale nikdo to nedokázal.“97 Jelikož Řekové neměli ze svého domácího prostředí zkušenosti s velkými řekami, je pravděpodobné, že se sem tento motiv dostal z velkých říčních civilizací, jako byla Mezopotámie, stejně jako motiv stvoření světa z vody, který popisuje mýtus Enúma eliš.98

Marduk stvořitel, v. 10–11, 17–18. In: Mýty staré Mezopotámie, 1977. Kirk, G., Raven, J., Schofield, M. a T. Vítek, 2004, s. 121. 94 Ž 136:6; 24:2. 95 Janák, J., 2009, s. 86; Hart, G., 2001, s. 13. 96 Homér, 2010, s. 337 (zpěv XIV). Překlad Vladimír Šrámek. 97 Hérodotos, 2004, s. 229 (kniha IV, kap. 8). Překlad Jaroslav Šonka. 98 Kirk, G., Raven, J., Schofield, M. a T. Vítek, 2004, s. 23. 92 93

30

3.2

Mýtus o Atrachasísovi a jeho vliv na řeckou mytologii

Významným zdrojem inspirace pro řeckou mytologii byl semitský mýtus o Atrachasísovi. Jedná se o mýtus, který vysvětluje jednak stvoření člověka, jednak jeho zničení potopou v důsledku hněvu, kterým bůh vůči člověku vzplanul. Atrachasís byl člověk, který s pomocí jiného boha potopu přečkal. V řecké mytologii byly tyto náměty zpracovány hned v několika mýtech. Stvoření člověka reflektuje především mýtus o Prométheovi a Pandóře, který se nám dochoval hlavně ve dvou dílech Hésiodových, a to v díle Práce a dny a v díle Zrození bohů. Příběh o potopě je pak vylíčen v mýtu o Deukaliónovi, který je známý z knihy římského básníka Ovidia Proměny, jenž vypráví nejen římské, ale i řecké mytické příběhy. Na východě byl mýtus o Atrachasísovi známý v několika podobách. Nejstarší verze mýtu pochází ze starobabylónského období. Velká většina tabulek a fragmentů s touto skladbou byla nalezena ve městě Sipparu, chybějící části byly doplněny dílem novoasyrskými verzemi z Aššurbanipalovy knihovny a dílem novobabylónskými, které byly nalezeny v Babylónu.99 Toto vyprávění o stvoření člověka a potopě bylo rozšířeno po celém Blízkém východě. Kromě Sipparu, Ninive a Babylónu byly části mýtu nalezeny také v dalších městech, např. v Nippuru a Ugaritu.100 Jeho nejznámější podoba se nachází v biblické knize Genesis, kam byl zařazen po převzetí námětu Hebreji. Část mýtu, která vypráví o potopě, byla také začleněna do babylónského eposu o Gilgamešovi, objevuje se na XI. tabulce. Hrdina, který přežil s boží pomocí velkou potopu, se zde však nejmenuje Atrachasís, ale Utanapištim.101 V řeckém podání mýtu je jejich paralelou král jménem Deukalión. Mýty o potopě se dochovaly u mnoha civilizací ve východním Středomoří, z nichž bezpochyby nejznámější je, jak už jsme zmínili, příběh o potopě biblické. Dlouhou dobu panoval názor, že je toto vyprávění smyšlené, že jde jen o způsob moralizování. Postupně se však rodila snaha přinést archeologické důkazy, které by biblickým příběhům přidali na věrohodnosti. Blízko města Uru došlo k nálezu silné vrstvy bahna, která měla tento důkaz představovat. Teorie o velké potopě na území Mezopotámie byla však záhy vyvrácena, neboť, jak bylo zjištěno, tato vrstva bahna byla výsledkem většího počtu malých záplav, ke kterým zde docházelo téměř každoročně. Prosecký, J., 2003, s. 39. Prosecký, J., 2010, s. 253. 101 Matouš. L., Úvod. In: Epos o Gilgamešovi, 1976, s. 16. 99

100

31

Novější teorie však mluví o velké potopě v oblasti Černého moře okolo roku 6700 př. n. l., jež měla mít skutečně katastrofický scénář. Vzpomínky a zkušenosti přeživších se pak předávaly z generace na generaci a v této podobě „čekaly“ na vznik písma, aby mohly být písemně zachyceny a zpracovány.102 3.2.1 O stvoření člověka První část mýtu o Atrachasísovi vypráví příběh o stvoření člověka. Zpočátku žili na zemi pouze bohové. Ti vyšší, Anunnakové, měli dohled nad světem, jehož sféry měli rozděleny mezi sebou: Anu měl na starosti nebesa, Enlil zemi a Ea103 vodstva. Nižší bohové, Igigové, museli tvrdě pracovat, což spočívalo hlavně v hloubení zavlažovacích a odvodňovacích kanálů. Jednoho dne se ale Igigové vzbouřili a odmítli dál práci vykonávat. Enlil jako nejvyšší z bohů požádal Eu, boha moudrosti, aby vymyslel řešení. Eův plán byl stvořit člověka, který by na svá bedra vzal práci bohů. Z hlíny smíchané s masem a krví zabitého vůdce povstání Ea vymodeloval figurky žen a mužů a bohyněmatka (Bélet-ilí, Mami nebo také Nintu) jim dala život. Tato část mýtu o Atrachasísovi má silný vztah k řeckému mýtu o Prométheovi a Pandóře. Prométheus je obrazem boha Ey. Byl přítel a ochránce lidí a jak uvidíme i dál, stejně jako Ea byl obdařen velkou moudrostí, kterou využíval k tomu, aby pomohl lidem před jejich zkázou, kterou na ně chystal nejvyšší bůh (Enlila zde nahrazuje Zeus). Samotné stvoření člověka v mýtu o Atrachasísovi je velice podobné stvoření Pandóry, první ženy z lidského rodu. Pandóra byla žena, kterou nechal vytvořit Zeus z pomsty za to, že Prométheus ukradl z Olympu oheň a daroval ho lidem. Vzepřel se tak rozhodnutí Dia, který oheň lidem vzal. Když to Zeus zjistil, přísahal pomstu: „Synu Íjapetův, ty chytráku, nad něhož není! Plesáš, žes ukradl oheň a moje ošidil srdce – k veliké pohromě sobě a k pohromě budoucím lidem. Za ten oheň jim já zas daruji zlo, kterým všichni v duchu se budou kochat a vlastní neštěstí hýčkat.“104

102

Haarmann, H., 2010, s. 16–19. V některých verzích mýtu se objevuje jméno Enki, což je Eova sumerská verze. 104 Práce a dny, s. 11 (v. 54–58). In: Hésiodos, 1976. Přeložila Julie Nováková. 103

32

Zeus se stejně jako Enlil na stvoření člověka přímo nepodílel, dal k němu pouze rozkaz. Enkiho role stvořitele tak v řeckém mýtu přechází na Héfaista, boha, který byl stejně jako Enki obdařen mimořádnou zručností. Na Diův rozkaz tedy Héfaistos z vody a hlíny vytvaroval pannu, kterou „bohyním nesmrtelným jí rovnou učinil v tváři“105. Athéna (řecká Bélet-ilí) Pandóřino stvoření dokončila: oblékla ji, ozdobila a „vzdělala v ručních pracích“106. Afrodíté jí pak dala krásu a touhu a Hermés ji učinil zlomyslnou a lstivou. Tuto ženu dal Zeus poslat Prométheovu bratrovi Epimétheovi darem. Ačkoli Prométheus bratra varoval, aby od Dia žádné dary nepřijímal, Epimétheus se do ní zamiloval a oženil se s ní. Pandóra však s sebou přinesla nástrahy, které lidem způsobily velké neštěstí: „Zpočátku totiž si na zemi žila plemena lidská stranou zlého a bez protivenství a bez těžké práce, bez nemocí, jež smrt a bolest přinesly lidem; lidé přec vůčihledě a rychle v starosti stárnou. Žena však se sudu sňavši svou rukou široké víko ven je pustila všecky – a lidem hoře a bědu. […] Ostatních strastí však na tisíce teď po světě chodí; plna protivenství je země a plno i moře; nemoci ve dne a nemoci v noci na lidi chodí, nevolány a samy, a záhubu člověku nosí potichu, protože Zeus jim chytře nedopřál hlasu.“107

Pokud přeskočíme část o potopě, nalezneme tento námět na samém konci mýtu o Atrachasísovi, kdy Enlil, smířený s tím, že lidstvo bude i nadále přebývat na zemi, žádá po Enkim, aby dal lidstvu nový řád, který by zamezil jeho velkému vzrůstu: „Nechť mezi lidmi bývá Hubitelka! Nechť děcko malé vyrve z klína matčina! Ustanov kněžky ugbabtu, kněžky entu a kněžky igisitu! Ať zakázány jsou a tak omezíš porody!“108 Práce a dny, s. 11 (v. 62). In: Hésiodos, 1976. Přeložila Julie Nováková. Tamtéž, s. 11 (v. 64). 107 Tamtéž, s. 12 (v. 90–95, 100–104). 105 106

33

Příběh o Prométheovi a Pandóře se zdá být poněkud odlišný od mýtu o Atrachasísovi, hlavní motivy a prvky jsou ale stejné. V řeckém mýtu jsou pouze zpracovány odlišně a vytváří nový příběh. Více paralel bychom také pravděpodobně našli, kdyby byl mýtus o Atrachasísovi úplný. Starobabylonská verze mýtu původně obsahovala 1245 řádků textu, z nichž dnes (i po doplnění jinými verzemi) známe asi tři čtvrtiny celkového obsahu.109 3.2.2 O potopě V druhé části mýtu o Atrachasísovi je popsáno seslání potopy na Enkiho potomky. Lidé se totiž rychle množili a jejich hluk rušil Enlila ze spánku, rozhodl se proto lidí zbavit, a to tak, že na ně sešle mor a hlad. „[…] rozšířily se obydlené kraje a rozmnožilo se lidstvo. Země řvala jako býk a jejím hlukem bůh byl rušen. Enlil slyšel lidský povyk a pravil velkým bohům: ,Povyk lidí je mi velmi nepříjemný a v tom hluku se mi nedostává spánku. Rána morová ať je umlčí!‘“110

Bůh Ea, přítel a zastánce lidí, mu ale plány zhatil, když před úklady Enlilovými varoval svého oblíbence z lidí – Atrachasíse. Když to Enlil zjistil, zavázal si Eu slibem mlčenlivosti, aby nemohl lidem říct o svém dalším plánu – seslat na ně velkou potopu. Ea však našel způsob, jak to zase Atrachasísovi říct. Zároveň mu poradil, aby vytvořil archu, ve které potopu přečká. Na potopu byl tedy připraven, přežil však jen on, jeho žena a pár služebníků, kteří s nimi byli v arše. Lidský rod byl tedy zachráněn. Příčinou potopy v řeckém mýtu je zločinné a bezbožné chování Lykaónových synů, kteří Diovi obětovali lidskou bytost, malého chlapce, a z jeho vnitřností Diovi uvařili polévku. Zeus se rozhněval na celé lidské pokolení: „Padl už jeden dům, však není jen jediný hoden záhuby: všady, kde zem se prostírá, Lítice vládne! Atrachasís, s. 175 (v. VII, 3–9). In: Mýty staré Mezopotámie, 1977. Prosecký, J., 2010, s. 253. 110 Atrachasís, s. 159 (v. VII, 353–360). In: Mýty staré Mezopotámie, 1977. 108 109

34

Jak by se k zločinu spikli! Nuž všichni, všichni ať dojdou zaslouženého trestu, a hned: toť pevná má vůle!“111

Záchranou člověka před úplným vymřením se stala pomoc od boha jednomu z lidí a jeho ženě, kteří se vyznačovali vlastnostmi, jež popsal Ovidius ve svých Proměnách: „Nebylo lepšího muže než on, tak dbalého práva jako byl on, ni bohabojnější ženy než ona. […] oba dva prosti viny a oba dva ctitelé bohů“112. Řeckého krále Deukalióna na potopu upozornil Titán Prométheus. Deukalión si se svou ženou Pyrrhou postavili loď, uložili do ní potraviny a nastoupili do ní, načež se zvedl vítr, spustil se prudký déšť, řeky a moře začaly stoupat, až nakonec pod vodou zmizel celý svět. Nad vodou zůstalo jen několik horských vrcholů. Až za devět dní začala voda klesat a Deukaliónova archa spočinula na hoře Parnasu. Dostupnost zemského povrchu prý Deukalión zjišťoval tak, že posílal na průzkumné lety holubici.113 Když archa stanula na suché zemi, přišlo na řadu přinesení oběti bohům na usmířenou. Když Deukalión a Pyrrha obětovali, pomodlili se také za obnovení lidstva. Zjevila se jim bohyně Themis a poradila jim: „…hlavy si zahalte, rozvažte pás a skasejte roucha, kosti vznešené matky pak za sebe házejte oba!“114 Usoudili, že matka je Země a její kosti, že jsou kameny. Zahalili si tedy hlavy, sbírali kameny a házeli je za sebe přes ramena. Kameny se měnily v ženy, když je hodila Pyrrha, v muže zas kameny, které hodil Deukalión. Tak bylo lidstvo obnoveno.115 Babylónský mýtus o potopě je znám i z již zmíněného Béróssova řeckého spisu Babylóniaka. Konkrétně byl součástí jeho druhé knihy. Hlavním hrdinou, který přežil potopu, se zde jmenoval Xisúthros. Bůh Kronos ho varoval ve spánku, že lidstvo bude zničeno potopou. Rozkázal proto zakopat ve městě Sipparu všechny písemnosti kvůli jejich uchování a postavit loď. Se svou rodinou a přáteli do ní pak nastoupil, přibral i zvěř a potřebné zásoby. Když vody opadly, posádka vystoupila z lodi a obětovala bohům. Poté se museli vrátit se do Babylónu, vyzvednout v Sipparu zakopané knihy a předat je lidem.116

Ovidius, 1967, s. 15–16. Přeložil Ferdinand Stiebitz. Tamtéž, s. 18. 113 Graves, R., 1982a, s. 144. 114 Ovidius, 1967, s. 20. Přeložil Ferdinand Stiebitz. 115 Graves, R., 1982a, s. 144. 116 Heller, J. a J. Prosecký, 1999, s. 311. 111 112

35

Mýtus o potopě, kterou na zkažené lidstvo seslal rozhněvaný bůh, byl však v Řecku známý ještě před Béróssovou dobou. Řekové jej tedy mohli převzít od Foiníčanů nebo také od Židů. Jistě už v té době byli seznámeni se Starým zákonem, jelikož byl již ve 3. stol. př. n. l. překládán do řečtiny.117

3.3

Hérojské mýty

Hérojské mýty vyprávějí o skutcích a činech héroů, silných a odvážných smrtelníků, kteří se svým jednáním podobali bohům, často byl také bůh jedním z hrdinových rodičů. Hrdinové se vyskytují v bájných příbězích všech civilizací, pokud tedy chceme v řeckých mýtech tohoto typu vysledovat semitský vliv, musíme se zaměřit na konkrétní hrdinské skutky a jejich životní příběhy. Podle Hésiodova členění historie do pěti věků, které popsal ve svém díle Práce a dny, je věk héroů věkem čtvrtým, předchází tedy věku autorovy současnosti. Řekové hrdinské činy přisuzovali svým předkům, kteří žili v době bronzové, hlavně pak v mykénském období. Co se týče prostředí, mívají příběhy skutečný, historický základ, dějištěm bývají města a paláce oné doby. Pokud se jedná o hlavní postavy, jsou jimi především hrdinové-zakladatelé měst, předkové panujících rodů, někdy ale také historičtí vládci a panovníci.118 Příběhy, které se héroů týkají, obsahují rysy sakrálních vladařů. Instituce sakrální vlády existovala v tzv. staroorientálních státech (jako byla např. Mezopotámie) neustále, v antickém Řecku převládala zejména v době před vznikem států či v období helénismu, kdy docházelo k přebírání mnoha prvků ze staroorientálních civilizací. Jedním z rysů sakrální vlády, který se projevuje také v hrdinských příbězích, je boj krále či hrdiny se zvířaty či jinými bytostmi, které symbolizují zlo. Často je tento zápas také zobrazován. Hrdina nad zlem vítězí, což ukazuje na jeho kladný vztah s bohy. Tento vztah je důležitý kvůli ochraně obyvatel a země před různými nepříznivými vlivy, jako je například nedostatečná úroda, hlad či nemoci.119

117

Cox, C. E., 2014, s. 86. Kramer, S. N., 1977, s. 192. 119 Bednaříková, J. a M. Meško (eds.), 2015. 118

36

3.3.1 Héraklés vs. Gilgameš Některá hrdinská témata evidentně přešla do Řecka z Blízkého východu, kde byly hrdinské činy připisovány například uruckému králi Gilgamešovi. Gilgameš je představován jako mocný, ale ukrutný panovník, jenž trápí svůj lid. Bohové proto vytvářejí Enkidua, bytost se zvířecími způsoby, který má Gilgamešovu tyranii zastavit. Utkají se spolu, jejich síly jsou ale vyrovnané, uzavírají tedy přátelství. Následně se vydávají do světa, aby zahubili nestvůry, které ztěžují lidem život. Když pak Enkidu z vůle bohů umírá, Gilgameš se vydává hledat zdroj nesmrtelnosti. 120 Řecký obraz Gilgameše můžeme najít například v thébském hrdinovi Hérakleovi. Héraklés byl synem boha Dia a smrtelné ženy Alkméné, „která vynikala svou krásou a vysokým vzrůstem nad všecky ženy a vtipem se žádná s ní nemohla měřit z těch, které smrtelnice kdy zrodily smrtelným mužům.“121 Zeus si ji vybral proto, aby zplodil syna dostatečně mocného, schopného chránit před zkázou jak bohy, tak i lidi. Héraklés se měl stát králem vznešeného Perseova lidu, Héra však Dia oklamala a vládcem se stal Eurystheus. Zeus však Héru přesvědčil, aby souhlasila, že když jeho syn vykoná dvanáct prací, jež mu určí Eurystheus, stane se bohem. 122 Z těchto dvanácti prací uvedeme pouze ty, které se zdají být původem ze semitského Blízkého východu. Prvním Héraklovým úkolem, který mu přidělil král Eurystheus, bylo zabít nemejského lva a přinést jeho kůži.123 Hésiodos o něm ve svém díle Zrození bohů píše: „Nemejské vrchy mu přiřknuvši za byt, ke zkáze lidem. Tam on bydlil a sužoval celá plemena lidská.“124

Jeho srst vzdorovala jakékoli zbrani, nebylo tedy v lidské moci lva zabít. Přemohl ho až Héraklés svou silou. Když mrtvého lva přinesl králi Eurystheovi do Mykén, vyděsil se král nad jeho mužností a zakázal mu navždy vstup do města. Důkazy o vykonané práci měl nechávat před branami. Neproniknutelnou lví kůži si Héraklés ponechal. Když si ji oblékl, sloužila mu jako brnění. Lví hlavu si nasadil jako přilbu.125 Jelikož se ve starověkém Řecku lvi nevyskytovali, naznačuje tento motiv silný orientální původ. Porážka lva byla na Blízkém východě tradiční čin spjatý s hrdinstvím. Viz Epos o Gilgamešovi, 1976. Štít, s. 83 (v. 4–6). In: Hésiodos, 1976. Přeložila Julie Nováková. 122 Graves, R., 1982b, s. 84. 123 Apollodorus, 1921, s. 185. 124 Zrození bohů, s. 54 (v. 329–330). In: Hésiodos, 1976. Přeložila Julie Nováková. 125 Graves, R., 1982b, s. 103–104. 120 121

37

Gilgameš, který byl stejně jako Héraklés z části bohem, se utkal se lvi hned několikrát, jak dokládá epos o Gilgamešovi. Dokonce se zmiňuje o tom, že lví kůže sloužila Gilgamešovi místo šatů, když po Enkiduově smrti bloudil po světě a hledal způsob, jak se stát nesmrtelným. „Já po smrti tvé jsem vlasy své špinavé nechal, oděl se kůži lví a utíkám na step.“126

Jako sedmou práci Eurystheus nařídil Hérakleovi chytit a přinést býka, který pustošil Krétu. Některé zdroje vyprávějí, že krétský král Mínós dal Poseidónovi slib, že mu obětuje vše, co se vynoří z vody. Bůh mu tedy poslal býka, aby se ujistil, že Mínós svůj slib splní. Když ale uviděl tak krásného býka, dal ho připojit ke stádu a Poseidónovi obětoval jiného. Poseidón se rozhněval a býka zdivočel. Héraklés zvíře sám chytil a odvedl ho Eurystheovi. Ten býka následně pustil na svobodu. Býk se přesunul na Peloponés a do Attiky, kde dále obtěžoval místní obyvatelstvo.127 Nakonec ho skolil Théseus, další velký řecký mytický hrdina, spojovaný s Athénami, který býka uchopil za rohy a vítězně ho táhl athénskými ulicemi až na Akropoli, kde ho obětoval některému z bohů.128 Také král Gilgameš se musel utkat s býkem, kterého seslali bohové a který pustošil zemi. XI. tabulka eposu o Gilgamešovi vypráví, jak se Ištar do uruckého krále zamilovala a chtěla ho za muže. Gilgameš ji ale dost hrubě odmítl a to tak, že jí vyčetl všechny její bývalé milence a jak se k nim nepěkně zachovala. „Rozhněvala se Ištar a na nebe vystoupila. Před svého otce Ana předstoupila, před Antou, matkou její, jí kanuly slzy.“129 Žádala po otci, ať jí dá nebeského býka, který Gilgameše zabije. Se svým druhem Enkiduem však strašného býka skolil. Enkidu chytil býka za ocas a Gilgameš „vrazil mu meč mezi šíj, rohy a chřtán.“130 Zabitím nebeského býka si však Gilgameš a Enkidu rozhněvali bohy Anua a Enlila. Ti se proto rozhodli, že jeden z hrdinů musí zemřít. Volba padla na Enkidua, který posléze podlehl smrtelné nemoci, kterou na něj bohové seslali. Gilgameš se smrtí

Epos o Gilgamešovi, s. 73 (tab. VIII, v. III, 6–7). Přeložil Lubor Matouš. Apollodorus, 1921, s. 199. 128 Graves, R., 1982a, s. 351. 129 Epos o Gilgamešovi, s. 60 (tab. VI, v. 81–83). Přeložil Lubor Matouš. 130 Tamtéž, s. 62 (tab. VI, v. 145). 126 127

38

svého druha velmi trápil, „hoře se vplížilo do jeho nitra“131. Pomsta bohyně Ištary tedy nakonec Gilgameše dostihla. Podobně jako Ištar zničila Gilgameše, také za Hérakleovou zkázou stojí ponížená žena. Jmenovala se Déianeira a byla Hérakleovou druhou manželkou. Jednoho dne se Déianeiru pokusil znásilnit kentaur Néssos, když ho Héraklés zasáhl svým šípem. Než kentaur zemřel, poradil Déianeiře recept na směs, kterou když potře Hérakleovu košili, nebude jí nevěrný.132 Když posléze Déianeira zjistila, že má Héraklés milenku, použila toto údajné kouzlo lásky, aby si Héraklea udržela. Směs byla ale jed, který způsobil Hérakleovi smrt. Zemřela však pouze jeho smrtelná část, Héraklés se proto na rozdíl od Gilgameše stal nesmrtelným a žil vedle bohů na hoře Olympu.133 3.3.2 Héraklés vs. Ninurta Příběh Hérakleův je opět kombinací několika různých mýtů. Kromě podoby se skutky Gilgamešovými existuje i pozoruhodná paralela s mýty o sumersko-akkadském bohu Ninurtovi, jenž byl všeobecně známý jako bůh zemědělství a plodnosti, měl však i rysy válečnického božstva. Vydával se do bojů, v nichž hájail zájmy svého otce, nejvyššího boha Enlila.134 Text nazvaný Anzú a krádež tabulek osudu ho popisuje jako „boha přesilného, ochránce stájí, strážce všech domů, ulic a měst, jako toho, jenž bojovat zná, udatný je a s opaskem si hraje, jenž divoké krotí.“135 Mytologické texty, v nichž Ninurta vystupuje, uvádí, že tento bůh vedl boje s dvanácti strašlivými protivníky, jež všechny porazil. Dvanáct soupeřů odpovídá dvanácti Hérakleovým pracím, přičemž i někteří Ninurtovi soupeři se dají k těmto Hérakleovými připodobnit. Kromě mýtu o Anzúovi se nám bohužel žádné jiné texty popisující ony zápasy nedochovaly, zmínky o nich však podávají některé další sumersko-akkadské skladby věnované Ninurtovi.136 Jedním z jeho protivníků byl například sedmihlavý had, jehož obrazem může být v Hérakleových dobrodružných výpravách tzv. lernská hydra. Její popis se zdroj od zdroje liší. Apollodóros například říká, že měla obrovské tělo a devět hlav, osm

Epos o Gilgamešovi, s. 74 (tab. IX, v. 4). Přeložil Lubor Matouš. Graves, R., 1982b., s. 192. 133 Tamtéž, s. 200–202. 134 Prosecký, J., 2010, s. 162–163. 135 Anzu a krádež tabulek osudu, s. 233 (v. 4–8). In: Mýty staré Mezopotámie, 1977. 136 Prosecký, J., 2003, s. 183. 131 132

39

smrtelných a jednu, tu prostřední, nesmrtelnou.137 Pausaniás zase popisuje, jak „to zvíře předčilo i velikostí jiné saně a že byl její jed nezhojitelný, takže Hérakles její žlučí otrávil hroty šípů“.138 Dalším z Ninurtových soupeřů byl také šestihlavý kozel (nebo též jelen), který je srovnáván s kerynejskou laní (některé zdroje také mluví o jelenu), kterou musel Héraklés v rámci své třetí práce přivést živou do Mykén.139 Byla to prý laň zasvěcená bohyni Artemidě, která měla zlaté parohy.140 Jediným (i když ne celým) dochovaným textem, který líčí zápas Ninurty, je mýtus o Anzúovi. Tento samotný mýtus nám mnoho informací o podobě Anzúa nepodává, z jiných zdrojů a z různých vyobrazení však víme, že Anzú byl obrovský orel s hlavou lva, který sloužil bohu Enlilovi: „Příkazy všech bohů mu svěřil, přinesl je na starost Anzuovi dal, vchod do chrámu Enlil mu svěřil. Koupal se před ním v čisté vodě.“ 141

Při koupeli si Enlil odkládal všechny odznaky své moci, mezi nimiž byly i tabulky osudu. Na těchto tabulkách byla zapsána minulost, přítomnost i budoucnost všech bytostí a s jejich pomocí bylo možné o všem rozhodovat. Těchto tabulek se Anzú zmocnil a odletěl s nimi daleko do hor. Na odpor se Anzúovi postavil bůh Ninurta. Nejprve zkoušel orla zasáhnout otrávenými šípy, ty ho však minuly. Pomoci zvítězit mu tedy museli vyšší bohové. Z poslední části mýtu se dochovaly pouze fragmenty, je z nich však zřejmé, že Ninurta nakonec Anzúa porazil a zabil. Tento mýtus je částečně srovnáván s Hérakleovou šestou prací. Jeho úkolem bylo zahnat obrovské hejno lidožravých ptáků, jenž se uhnízdilo u stymfalské bažiny ležící hluboko v lesích. Stejně jako Ninurta i Héraklés se je snažil postřílet svými jedovatými šípy, bylo jich ale příliš mnoho. Nakonec mu pomohla bohyně Athéna, která mu dala kovová chrastítka vyrobená Héfaistem, jejichž ostrým zvukem ptáky zahnal.142

137

Apollodorus, 1921, s. 189. Pausaniás, 1973, s. 204. Přeložila Helena Businská. 139 Prosecký, J., 2010, s. 167. 140 Apollodorus, 1921, s. 191. 141 Anzu a krádež tabulek osudu, v. 1–4 novoasyrské verze B, (s. 233) In: Mýty staré Mezopotámie, 1977. 142 Graves, R., 1982b, s. 118–119. 138

40

Mezi další bytosti, které Ninurta porazil, se řadí démon Asag, mořská panna, had, sádrovec, pevná měď, rákosový člun, pán Nebeský provaz a Palmový král. Objevuje se tu také paralela k již zmíněnému krétskému býkovi, jímž je tur-člověk.143 Kvůli absenci zdrojů týkajících se zápasů Ninurty s jeho protivníky nejsme bohužel schopni vyjádřit bližší souvislost jeho soupeřů s Hérakleem a jeho dvanácti pracemi. Určitý vliv je však znatelný. Podporuje to i skutečnost, že řecký hrdina ve většině případů přináší důkaz o své vykonané práci Eurystheovi do Mykén, stejně jako si Ninurta bere své poražené soupeře zpět do svého paláce v Nippuru.144 3.3.3 Gilgameš vs. Achilleus Dosud jsme viděli semitské prvky spíše jen v činech řeckých hrdinů, nyní přijde do popředí podobnost především v charakterových vlastnostech. V tomto smyslu se urucký král Gilgameš stal s největší pravděpodobností předobrazem achájskému hrdinovi Achilleovi, který ztvárňuje jednu z hlavních postav v homérském eposu Ílias. Tato epická skladba pocházející přibližně z 8. stol. př. n. l.145 popisuje posledních padesát jedna dní trójské války, přičemž hlavním námětem je zde spor mezi bojovníkem Achilleem, kapitánem jedné z řeckých flotil, a Agamemnónem, mykénským králem a vůdcem řecké armády. Tento spor, který se táhne téměř celým příběhem, vyústil v to, že se Achilleus rozhodl (s celou svou družinou) neúčastnit bojů, jelikož ho Agamemnón hluboce urazil. Uzurpoval si jeho kořist, když byl donucen vrátit tu svou. Absence síly statečného Achillea však způsobila postupnou převahu Trójanů, zatímco Řekové trpěli velkými ztrátami. Když Trójané pronikli až do řeckého tábora, rozhodl se jednat Patroklos, člen Achilleovy družiny a jeho nejvěrnější přítel. Vypůjčil si Achilleovu zlatou zbroj a vydal se do bitvy ve snaze zahnat zase Trójany zpět za jejich hradby. Ve svém snažení byl však zabit synem trójského krále Hektórem, nejudatnějším z trójských bojovníků. Achilleus byl zprávou o Patroklově smrti velmi zdrcen, opustil svůj hněv, který choval k Agamemnónovi a sám se vydal do boje Patrokla pomstít, čímž pomstu dokonal a Hektóra usmrtil. Kniha končí Hektórovým pohřbem.146 Podobně jako Héraklés, také Achilleus a jeho příběh vykazují blízkou příbuznost s uruckým králem Gilgamešem. U Héraklea tato podobnost spočívala spíše v jeho Prosecký, J., 2010, s. 167. West, M., 1997, s. 469. 145 Kalivoda, J., Homérova doba. In: Homér, 1987, s. 386. 146 Homér, 2010. 143 144

41

udatných činech, kdežto Achillea a Gilgameše spojuje jejich podobný charakter či jejich životní události, které jim přináší osud. U obou mýtů, jak u akkadského, tak u řeckého, hraje podobnou roli hrdinova matka. Achilleus se narodil bohyni Thetis, nejznámější z Néreoven, mořských nymf. Gilgamešovou matkou byla bohyně Ninsu, moudrá a všeho znalá. Ninsu stejně jako Thetis byla svému synovi nejen matkou, ale také rádkyní a pomocnicí, zatímco otcové hrdinů ani v jedné z bájí v podstatě nefigurují. Thetis přicházela Achilleovi radit, povědět mu o blízké budoucnosti. Jeho jménem se šla také přimluvit k Diovi, když to po ní žádal. Ninsu předpovídala budoucnost z Gilgamešových snů a také šla v jeho zastoupení žádat o podporu vyššího boha, než se vydal na výpravu za Chumbabou. Rovněž přátelství udatného Achillea s Patroklem je srovnatelné se vztahem Gilgameše s jeho věrným druhem Enkiduem. Obzvláště pak části, kdy hrdinové truchlí nad přítelovou smrtí. Gilgameš je ze ztráty svého druha velmi zdrcen, odsouvá jeho pohřeb, jak jen to jde. „Enkidua, jehož jsem nadevše miloval, jenž se mnou podstoupil všechny strasti, postihl osud lidstva. Šest dní a sedm nocí jsem pro něho plakal, ani pohřbít jsem jej dát nechtěl, až červ napadl jeho tvář.“147

Také Achilleus trpí pro svého společníka a odkládá jeho pohřeb, dokud nebude zabit Patroklův vrah Hektór. Do té doby také nejí ani nepije. Stejně jako Gilgameš, který se po Enkiduově smrti vydává na pouť, aby nalezl zdroj nesmrtelnosti, pustne, jelikož se odmítá mýt a jakkoli o sebe pečovat. V desáté tabulce eposu o Gilgamešovi se píše, že zarmoucený Gilgameš „špínou je pokryt, poutníku z daleké cesty tvář jeho se podobá“148. Achilleus je vázán zvykem, princip je ale stejný: „[…] Zeus mi buď svědkem, nejvyšší, nejlepší z bohů, staletý zvyk to nedovoluje, abych se vodou dotkl své hlavy, dokud jsem Patrokla nepohřbil ohněm, mohylu nenasypal mu a neostříhal si vlasy.“149

Epos o Gilgamešovi, s. 79, (tab. X, v. II, 2–6). Přeložil Lubor Matouš. Tamtéž, s. 78 (tab. X, v. 5–9). 149 Homér, 2010, s. 526 (zpěv XXIII). Přeložil Vladimír Šrámek. 147 148

42

Podobným prvkem v osudech obou bohatýrů je také motiv nesmrtelnosti, která jim unikne jen o vlásek. Gilgameš po dlouhých útrapách nachází rostlinu nesmrtelnosti, nakonec mu ji ale ukradne had. Achillea se snažila učinit nesmrtelným jeho matka Thetis, když ho ještě jako nemluvně pokládala na oheň a potírala ambrózií150. Dokončení této procedury ale zhatil Achilleův otec Péleus, když Thetis nechtěně vyrušil.151 Achillea i Gilgameše tak nakonec dostihl smrtelný osud.

3.4 Božstva vegetace Základem mytologií starověkých civilizací Předního východu i Řecka byla snaha pochopit zákonitosti přírody, jelikož svět rostlin a jeho roční cyklus byl pro ně velkou záhadou. Změny ročních období a každoroční zrod a zánik vegetace přisuzovaly tyto národy bohům a jejich životním etapám a změnám, jež spočívaly v jejich narození a smrti, vzrůstající a zmenšující se moci či v uzavření manželství a zplození dětí.152 Jarní obroda rostlinstva, která znamenala znovuoživení boha nebo jeho návrat z podsvětí, byla spojována se slavnostními obřady, které sloužily k jejímu zajištění. Lidé se domnívali, že vykonáním určitých magických obřadů mohou pomoci bohu, který představoval život, v boji s bohem nepřátelským, který reprezentoval smrt, tedy i konec vegetace. Představovali si, že mu tím mohou pomoci obnovit síly či ho dokonce vzkřísit.153 Jelikož je tento druh mýtu zastoupen v náboženských představách po celém světě, soustředíme se pouze na konkrétní prvky v řeckých vegetačních mýtech, které se zdají být převzaty ze semitského prostředí. V řecké mytologii je příběh o znovuoživení vegetace zastoupen především mýtem o Démétře a Persefóně, jenž popisuje jeden z tzv. homérských hymnů. Démétér byla jedním z dvanácti olympských bohů, zastávala funkci bohyně plodnosti země a rolnictví. Persefóné byla její dcera, kterou zplodila s nejvyšším z bohů, s Diem. Zeus přislíbil svému bratru Hádovi, vládci podsvětí, že se Persefóné stane jeho ženou. Když dívka jednou na louce trhala květiny, rozevřela se země a z propasti vyrazil Hádés, „ten

Jiná verze báje vypráví o tom, že Thetis koupala Achillea v podsvětní řece Styx. Graves, R., 1982a, s. 283. 152 Dostálová, R. a R. Hošek, 1997, s. 13. 153 Frazer, 1994, s. 285. 150 151

43

na vůz ji uchvátiv mocí, hlasitě úpějící ji odvezl v podsvětí chmurné.“154 Když se to Démétér dozvěděla, zachvátil ji žal. „Míjela společnost bohů a nedbajíc olympských sídel, odešla k městům lidí a chodila po žírných polích, skrývajíc pravou svou tvářnost čas dlouhý, aniž kdo z mužů aneb ze štíhlých žen ji poznával.“155 Došla až do Eleusíny, kde se v podobě stařeny stala chůvou novorozeného královského syna. Démétřinou péčí chlapec kvetl do krásy a síly. Natírala ho ambrosií a „v noci ho nořívala jak polínko do žáru ohně, což bylo rodičům tajno. Mohla tak věčné mládí a nesmrtelnost mu zjednat.“156 Princova matka však slídila a přišla tak na Démétřino počínání. Tím se ale k bohyni zachovala neuctivě a Démétér, která odhalila nyní svou pravou tvář, si rozhněvala. Bohyně proto nařídila postavit velký chrám s oltářem, kde se usídlila a kde dál truchlila po své dceři. „Tenkrát na zemi živné rok lidem nejukrutnější schystala, nejhroznější, kdy símě nevzešlo z půdy, neboť pod prstí skryté je držela Démétér mocná. Nadarmo mnoho býků pluh zahnutý po polích táhlo, nadarmo do mnohých brázd pak zapadal bělavý ječmen. Všechen smrtelných lidí rod tak byla by tehdy zhubila krutým hladem a bohy v olympských sídlech slavných by zbavila poct, jež z darů a obětí mají, avšak poznal to Zeus a v své to rozvážil mysli.“157

Zeus Démétru všemožně přemlouval, aby se vrátila mezi bohy na Olymp, Démétér však prohlásila, „na Olymp vůní plný že nikdy nevkročí dříve, plodům země že také vzejíti nedá dříve, než očima svýma zas uzří dceru svou sličnou.“158 Zeus tedy vyslal Herma, posla bohů, k Hádovi, aby ho přemluvil a pustil Persefónu z podsvětí. Hádés souhlasil, lstivě však Persefónu donutil sníst zrníčko z granátového jablka, čímž si pojistil její návrat. Persefóné tak mohla být s matkou jen dvě třetiny roku a poslední třetinu musela trávit pod zemí, odkud se vracela vždy na jaře. Démétér z radosti z navrátivší se dcery „k růstu hned vzbudila vše, co plodily hrudnaté role, brzy pak širá země se skvěla listím a květy.“159

I. Na Démétru, s. 23–24. In: Homérské hymny, 1959. Přeložil Otokar Smrčka. Tamtéž, s. 24. 156 Tamtéž, s. 29. 157 Tamtéž, s. 31. 158 Tamtéž, s. 32. 159 Tamtéž, s. 37. 154 155

44

V řecké mytologii je zařazen ještě jeden mýtus se stejným motivem, a tím je báje o Afrodítě a Adónidovi. Jedná se o původně syrskou pověst, která se nám však dochovala pouze v řecké verzi. Řekové ji s největší pravděpodobností převzali od Foiníčanů někdy v 7. stol. př. n. l.160 Adónis byl půvabný mladík, do kterého se zamilovala bohyně lásky Afrodíté. Už když se Adónis narodil, byl tak krásný, že se Afrodíté rozhodla ho ukrýt v truhle a tu dala do opatrovnictví bohyni podsvětí Persefóně. Persefóné však ze zvědavosti truhlu otevřela, a když spatřila krásu dítěte, odmítla jej Afrodítě vrátit, i když sama bohyně lásky sestoupila do podsvětí, aby si Adónida vyžádala zpátky. Spor mezi oběma bohyněmi dal Zeus rozsoudit múze Kalliopě, která rozhodla, že Adónis stráví třetinu roku s Persefónou v podsvětí, třetinu roku s Afrodítou a třetinu o samotě. Afrodíté však lstí Adónida přesvědčila, aby jí věnoval i tu část roku, kterou měl trávit sám. Persefóné se proto rozhodla Afrodítě pomstít. Řekla Areovi, Afrodítině milenci, že teď dává přednost Adónidovi. Arés začal žárlit a v podobě kance se vyřítil na Adónida a rozsápal ho na kusy. Nešťastná Afrodíté žadonila u Dia, aby Adónidova duše mohla trávit s Persefónou v podsvětí jen tu pochmurnější část roku, zatímco v letních měsících by byl s Afrodítou. Zeus s tím z lítosti nad Afrodítou souhlasil.161 Oba tyto mýty vykazují zřejmé shody s blízkovýchodními pověstmi o bohu vegetace, který v zimě umírá a na jaře opět ožívá. Tímto bohem je v akkadské mytologii Tammúz, jehož příběh vypráví mýtus o sestupu Ištary do podsvětí. Jelikož se nám tato akkadská verze dochovala poněkud ve zkrácené podobě, čímž se mnohdy stává nesrozumitelnou, musíme se pro doplňující části obrátit na její starší sumerskou předlohu, která je poněkud detailnější, odlišnosti však nejsou zásadní. Obdobou Ištary je zde bohyně Inanna a Tammúzovým bůh Dumuzi. Mýtus začíná tím, jak se Ištar rozhodla vydat do podsvětí, kde vládla její sestra Ereškigal. Když přišla k podsvětní bráně, žádala vrátného, aby ji pustil dovnitř. Musela však posečkat, než vrátný její příchod oznámí královně země, z níž není návratu. Ereškigal se zjevně lekla sestřiny přítomnosti, nicméně vstup jí povolila. Nařídila však vrátnému, aby s ní jednal podle prastarých zákonů. Podle pokynů své paní vedl tedy vrátný Ištaru sedmi podsvětními branami, přičemž v každé jí odňal jednu z věcí, které měla na sobě a které představovaly její moc.

160 161

Frazer, J., 1994, s. 286. Graves, R., 1982a, s. 69–70.

45

„Když Ištar vstoupila do Země bez návratu a Ereškigal ji spatřila, zlostně se osopila na ni a Ištar zas proti ní se vrhla bez rozvahy.“162

Poté Ereškigal nařídila svému poslu Namtarovi, aby Ištaru zavřel v paláci a seslal na ni šedesát nemocí. Tím způsobila na zemi konec rozmnožování a růst rostlin. „Poté, co vládkyně Ištar sestoupila do podsvětí, na kravku neskáče býk, osel se s oslicí nepáří a dívku na ulici neobtěžká muž. Sám se své komoře ulehá muž a stranou ulehá dívka.“163

Zasáhnout musel bůh moudrosti Ea a přinutit Ereškigalu, aby Ištar propustila. Královna podsvětí pokropila tedy Ištaru vodou života a propustila ji. Její podmínkou však bylo, že Ištar za sebe musí dát výkupné, někoho, kdo by ji v podsvětí nahradil. Na cestě ven prošla zase Ištar oněmi sedmi branami a Namtar jí při každé vrátil, co jí při vstupu odňal. Odtud začíná být akkadská verze dost nesrozumitelná. Na základě sumerského mýtu však můžeme usoudit, že Ereškigal na Ištar nastražila lest. Přikázala Namtarovi, aby zkrášlil Ištařina milence Tammúze (Dumuziho) a obklopil ho nevěstkami. Až ho Ištar takto uvidí, bude si myslet, že pro ni netruchlil a vydá ho za sebe jako výkupné, což se zřejmě nakonec také stalo. Když Dumuziho odváděli, jeho nářek zaslechla jeho sestra Belili (sumersky Geštinanna), která se jala za svého bratra orodovat. Tímto akkadská verze končí, v sumerské verzi se Dumuziho sestra nabídla, že půjde do podsvětí místo něho, což Ereškigal přijala, ale jen částečně. Rozhodla, že se budou v podsvětí po půl roce střídat. Jak je vidět, všechny uvedené mýty mají společný motiv, a tím je bohyně, která oplakává ztrátu milované bytosti zosobňující vegetační cyklus. Na rozdíl od blízkovýchodních představ, kam patří i mýtus o Adónidovi a Afrodítě, kdy milovaná bytost vystupovala jako mrtvý milenec nebo manžel, kterého oplakává jeho milenka nebo manželka, v řecké verzi truchlící matka oplakává smrt své dcery.164

Sestup Ištary do podsvětí, s. 214 (v. 63–65). In: Mýty staré Mezopotámie, 1977. Tamtéž, s. 214 (v. 76–80). 164 Frazer, J., 1994, s. 346. 162 163

46

Velmi významné postavení měli bohové plodnosti a vegetace také v panteonu kenaanském. Je to dáno především geografickým a společenským prostředím. Na rozdíl od Mezopotámie, kde vznikaly velké říše, jejichž hlavní božstva byla jejich ochránci a patrony, v Syropalestině se lidé více než o výboje starali o to, zda bude dost vláhy, aby se vydařila úroda a aby měli co jíst. Proto zde v čele panteonu stojí bůh Baal, vládce bouře a deště.165 3.4.1 Kult býka V mnoha starověkých civilizacích byl za symbol síly a plodnosti považován býk. Jeho velikost a moc imponovaly člověku po několik tisíc let. Nejstarší důkaz pěstování býčího kultu v oblasti východního Středomoří pochází z neolitického období. Byl nalezen v jižní Anatólii, konkrétně v osadě Çatal Hüyük. Jedná se o zobrazení býka, namalované na zdech jeskyní, které představovaly posvátná místa. Kromě maleb tyto svatyně obsahovaly také plastické modely býčích hlav. Jako výzdoba svatyň sloužily také opravdové býčí kosti a rohy.166 Ze všech aspektů býčího kultu, bylo hlavní událostí jeho obětování. Zabití býka, který byl považován za nejcennější ze zvířat, bylo uskutečňováno s očekáváním, že bohové budou potěšeni a výměnou poskytnou lidem blahobyt. Prolití krve tohoto významného zvířete, bylo posvátným aktem, který účastníkovi rituálu mohl přinést znovuzrození či spásu.167 V Mezopotámii se stal býk symbolem božství. Již staří Sumerové a Akkadové považovali býka za odznak božské síly. Dobrým příkladem je nebeský býk popisovaný v eposu o Gilgamešovi, o kterém jsme se zmiňovali již v předchozí kapitole. Když Ištar požádala svého otce Anua o uzdu nebeského býka, aby se pomstila Gilgamešovi, Anu ji varoval před jeho neobvyklou silou: „Dcero má, jestliže učiním, co na mne žádáš, po sedm let nebude slámy ni trávy.“168 Ani toto varování Ištar neodradilo a nebeského býka vypustila na zem, kde se jeho počínání rovněž stalo důkazem ohromné síly a moci: „Při jeho prvním zafunění jáma se otevřela, jedno sto Uručanů se zřítilo do ní.

165

Heller, J., 2010, s. 288. Clark, Darci. Mediterranean bull cults [online]. 2015 [cit. 27. března 2015]. Dostupné z: . 167 Tamtéž. 168 Epos o Gilgamešovi, s. 61, (tab. VI, v. 103–104). Přeložil Lubor Matouš. 166

47

Při jeho druhém zafunění jáma se otevřela a dvě stě Uručanů se zřítilo do ní.“169

Poté, co Gilgameš se svým druhem Enkiduem nebeského býka zabili, obdivovali jeho krásu a velkolepost: „Obdivují umělci tloušťku rohů jeho. Z třiceti hřiven lazuritu ulity byly, dva palce tlustá byla jejich rohovina.“170

Dalším důkazem o významnosti býka u civilizací starověké Mezopotámie jsou znaky hlavních bohů. Symbolem boha Anua (sumerského Ana), který stojí v čele mezopotamského panteonu, byla tzv. tiára s býčími rohy. Objevovala se na babylonských hraničních kamenech. Tiára s býčími rohy byla odznakem také Anuova syna, boha Enlila, který svým významem svého otce zatlačil. Jako „býček Enlilův“ byl nazýván bůh Sín (sumersky Nannar), vládce Měsíce. Ten byl kromě oblasti Mezopotámie uctíván také v Eble, Mari, Ugaritu nebo v Malé Asii. Měsíční srpek, který v jižních krajinách nestojí, ale leží, připomínal Mezopotámcům býčí rohy. Býk byl také jedním ze Sínových symbolických zvířat.171 Rovněž fakt, že někteří mezopotamští vladaři byli srovnáváni s býkem, svědčí o výjimečné síle a moci tohoto zvířete. Takovým případem je například babylónský vladař Chammurapi, který se v prologu svého zákoníku nazývá „mohutným býkem, jenž sráží nepřátele“172. Tímto přirovnáním se snažil vyzdvihnout své úspěchy, kterých dosáhl v bojích s nepřáteli či při udržování veřejného pořádku. Spojení býčího kultu s božstvím, které máme doloženo v Mezopotámii, pokračovalo v egyptské a řecké kultuře. Egypt se stal nejvýznamnějším centrem býčího kultu ve starověkém Středomoří, jelikož se zde kult býka uchytil nejvíce. Býků se v Egyptě uctívala celá řada, nebyli to však přímo bozi, nýbrž tito posvátní býci byli považováni za živoucí podobu některého boha. Nejznámější z nich je mennoferský býk Chapi (známější pod řeckým jménem Apis), jenž byl vtělením boha Ptaha.173 Egypťané býka chovali v „posvátné stáji“ poblíž chrámu boha Ptaha v Mennoferu. Býk musel odpovídat určitým požadavkům: musel být celý černý s bílým znamením v podobě Epos o Gilgamešovi, s. 61 (tab. VI, v. 123–126). Přeložil Lubor Matouš. Tamtéž, s. 63 (tab. VI, v. 170–172). 171 Heller, J. 2010, s. 150, 154; Prosecký, J., 200, s. 156. 172 Text zákoníka, s. 1. In: Klíma, J., 1951. 173 Heller, J., 2010, s. 55. 169 170

48

půlměsíce na boku nebo s bílým trojúhelníkem na čele. Po smrti byl každý Apis nabalzamován a mumifikován podle všech pravidel a zvyklostí.174 Také v Egyptě bylo zvykem spojovat kult býka s králem, jak dokládají některé staroegyptské texty. Jedním z nich je například text nalezený na stěně Venisovy175 pyramidy, který byl napsaný pro zemřelého panovníka a měl mu pomoci dostat se do říše mrtvých. Sloužil také jako oslava panovníkovy síly a vznešenosti. Praví se v něm: „Venis jest býk nebe, dokonale vypravený, opatřený svou září, zjevující se, jsa velký bůh, pán zástupců.“176

Egyptští panovníci byli považováni za potomky bohů, tím pádem také za bohy samotné. Také někteří z nich jsou spojováni s býkem. Například v textu, jenž popisuje spor boha Hóra s bohem Sutechem, je Atum, prastarý sluneční bůh177, nazýván „býkem, jenž sídlí v Onu“178. Do řecké mytologie klasického období se kult býka dostal hlavně přes kulturu mínójské Kréty, kde byl nedílnou součástí náboženské tradice. Mínojci zřejmě nebyli semitský národ, na vývoji řecké kultury se však podíleli významnou měrou. Krétští malíři, sochaři a metalurgové zanechali svým následníkům spoustu artefaktů, které ukazují, že kult býka hrál v životech tehdejších obyvatel Kréty důležitou roli. Býčí kult byl rozšířen po celém ostrově, což dokládají nálezy jak z krétských paláců jako byl Knóssos, Faistos či Mallia, tak i z dalších významných míst. Motiv býka se objevoval nejen na různých nádobách, pečetních válečcích nebo v pohřebních výbavách, ale byly zde nalezeny také mnohé malby a sošky s motivem jakýchsi býčích her. Mladí muži a mladé ženy předváděli akrobatické kousky v býčí aréně: jeden po druhém chytali býka za rohy a mezi nimi mu přes záda metali salta. Tím se kult býka na Krétě stal něčím unikátním.179 Když přišli do egejské oblasti první Řekové, setkávali se s projevy uctívání posvátného býka velmi často. Vypořádali se s tím tak, že motiv býka zapracovali do svých mýtů, jež se nám dochovaly dodnes. Jedním z nich je mýtus o Diovi a Európé, který je možno považovat za symbol sepětí Řecka s Předním východem. Európé byla Świderkówna, A, 1972, s. 144. Venis byl poslední panovník 5. dynastie v období Staré říše. 176 Lexa, F., 1947, s. 20. 177 Heller, 2010, s. 20. 178 Lexa, F., 1947, s. 208. 179 Harrison, R., 1978, s. 214–215. 174 175

49

dcerou krále Agénóra, jenž vládl v zemi Kenaan. Európé byla tak krásná, že se do ní zamiloval sám Zeus. Aby ji získal, proměnil se ve sněhobílého býka a připojil se ke stádu jejího otce. Európé byla překvapena jeho krásou, a když zjistila, že je mírný a přítulný, začala si s ním hrát. Dokonce mu vylezla na hřbet a vyjela s ním k okraji moře. V tom ale Zeus skočil do moře i s Európou na zádech a unášel ji pryč. Připlavali až na Krétu, kde se Zeus proměnil v orla a Európu znásilnil.180 Podle Gravese zachycuje Diovo znásilnění Európy raně helénský zábor Kréty, což bylo odvozeno z předhelénských zobrazení Měsíční bohyně, která jede vítězně na své oběti, Slunečním býku. Zdá se, že to byla součást obřadu plodnosti.181 Řeckým bohem, který je silně svázán s býkem, je Dionýsos, patron vína a nespoutaného veselí. Často býval zobrazován ve zvířecí podobě, zvláště pak právě v podobě býka, nebo alespoň s býčími rohy (podle pověsti se jako rohatý už narodil). Dionýsos byl ale i bohem úrody a plodnosti, tedy bohem vegetace, který umírá a znovu ožívá spolu s přírodou.182 Podle jedné z pověstí, které o něm jako o bohu vegetace kolovaly, byl Dionýsos synem Dia, jenž ho v podobě hada zplodil se svou dcerou Persefónou. Rozzlobená Héra přikázala Titánům zmocnit se Dionýsa a zabít ho. Sotva narozený Dionýsos se Titánům snažil uniknout, přičemž na sebe bral různé podoby. Dostihli ho však (proměněného za býka) a rozsekali na kusy. Dionýsos posléze znovu ožil, když ho jeho babička Rheia složila dohromady, čímž ho zachránila.183 Býčí atributy byly přisuzovány také bohyni Héře, ochránkyni rodiny, manželství a manželských dětí. V homérských eposech je Héra označována epitetem „volooká“, což je vykládáno několika způsoby. Jedním z nich je přesvědčení, že je tento přívlastek pozůstatkem totemismu, což znamená, že v dávných dobách odvozovaly jednotlivé kmeny primitivních společností svůj původ od prapředka uctívaného ve zvířecí podobě. Héra je totiž starobylá bohyně, písemně doložená už v mykénské době.184 K tomu se váže řecký mýtus o Héřině kněžce Ió, do které se zamiloval Zeus a byl s ní Héře nevěrný, proto byla Ió proměněna v krávu. Ió však bylo jen další Héřino jméno.185

180

Graves, R. 1982a, s. 203. Tamtéž, s. 205. 182 Mýtus je obdobou již zmíněných vegetačních mýtů, ve kterých bůh vegetace umírá a jaře opět ožívá společně s přírodou. V Mezopotámii je tento motiv zastoupen v mýtu o Ištaře a Tammúzovi (v sumerské verzi o Inanně a Dumuzim), u Kenaanců je to mýtus o Afrodítě a Adónidovi. 183 Graves, R. 1982a, s. 105. 184 Svoboda L. aj., Encyklopedie antiky, 1973, s. 227 a 625. 185 Graves, R., 1982a, s. 199–201. 181

50

V býčích očích také lidé spatřovali velkou krásu, můžeme se proto domnívat, že přívlastek „volooká“ naznačoval Héřinu nadprůměrnou krásu a dokonalý charakter.186

Greek myth index [online]. 2001 [cit. 30. března 2015]. Dostupné z: http://www.mythindex.com/greekmythology/B/Boopis.html. 186

51

4. Semitští bohové v řeckém panteonu V panteonu řeckých bohů můžeme nalézt několik božstev, která byla převzata z jiných náboženských systémů, a to především v důsledku častého střetávání řecké kultury s kulturami sousedními, přičemž hlavním důvodem setkávání byl obchod nebo vojenské či politické záležitosti. Jak jsme uvedli, přejímání východních vlivů probíhalo v několika vlnách. Asi jako nejmarkantnější se jeví přejímání orientálních bohů v období helénismu, o kterých bude řeč v příští kapitole. Nyní se zaměříme na bohy, kteří se do řeckého panteonu dostali dříve, již při samotném utváření řeckých mýtů.

4.1

Afrodíté

Bohyní, která byla do řeckého panteonu převzata ze semitského prostředí, je Afrodíté, bohyně lásky a krásy, jež byla v řecké mytologii považována za jednu z nejmocnějších bohyň. Protože láska hraje v životě lidí i bohů významnou úlohu, těšila se Afrodíté veliké úctě a vážnosti. Kdo jí přinášel oběti, mohl spoléhat na její přízeň. Byla však bohyní poněkud nestálou a štěstí, jež poskytovala, bývalo často prchavé.187 Bohyni Afrodítě patřila na nebi jitřenka a večernice (planeta Venuše), ze zvířat jí byla zasvěcena především holubice, delfín či vlaštovka a z rostlin jablko, myrta, mák nebo růže. Afrodíté se v antickém umění stala snad nejčastěji zobrazovanou postavou, její zpodobnění nacházíme na mozaikách, vázových malbách, sochách i reliéfech.188 Vyprávění o Afrodítině zrození se nám dochovalo v díle Hésiodově, kde tvoří pokračování příběhu bohů Úrana a Krona. Když Kronos uřízl otci genitálie, hodil je do moře. Kolem nich se vytvořila bílá pěna a z té se zrodila krásná bohyně Afrodíté. „Ale to přirození, jak jednou je ocelí uťal Kronos a do moře rozvlněného jím z pevniny mrštil, neslo se hladinou dlouho a z nesmrtelné té tkáně bílá se ronila pěna – a z ní se počala panna. Ke Kythérám, jež milují bozi, se dostala nejdřív, na Kypros, čnící z vln, pak doplula z Kythér, a na břeh bohyně krásná a velebná vyšla.“189

Zamarovský, V., 2005, s. 12. Tamtéž, s. 12–13. 189 Zrození bohů, s. 49 (v. 188–194). In: Hésiodos, 1976. Přeložila Julie Nováková. 187 188

52

Pravdou ale je, že Afrodíté nebyla původní řeckou bohyní, ale přišla z území dnešní Sýrie a Libanonu. Nenarodila se na moři, nýbrž moře bylo cestou, po níž se dostala z Blízkého východu do Řecka. Zřejmě ani její jméno nepochází původně z řečtiny. Hésiodos sice tvrdí, že Afrodítino jméno pochází z řeckého slova afros, jehož význam je „pěna“, což odkazuje na mořskou pěnu, z níž se zrodila,190 tento mýtus je však aitiologický, tzn., že vznikl, aby vysvětlil původ jména. Je to tudíž výplod básníkovy fantazie a správná etymologie Afrodítina jména zůstává neznámou.191 Kolem roku 3000 př. n. l. existovala v mezopotamských městech Uruku a Babylóně sumerská bohyně jménem Inanna, již o několik století později její kult převzali Akkadové a přejmenovali ji na Eštar, staří Babyloňané pak na Ištar. Kult bohyně Ištary se během 2. tisíciletí př. n. l. velmi rychle rozšířil po celém Blízkém východě: z Mezopotámie do Kenaanu, Sýrie, Palestiny, Foiníkie i Arábie, což způsobilo vznik různých podob jejího jména. V syrském městě Hierapolis se například tato bohyně objevovala pod jménem Atargatis. Významným způsobem byla zastoupena v Kenaanu, a to jako Aštart či Astarté. Jako Aštoret vystupuje také ve Starém zákoně.192 V dalších oblastech jméno bohyně znělo zcela jinak. Ve foiníckém městě Byblos se bohyně krásy a lásky jmenovala Baalat Gebal (neboli „Baalat z Byblu“), která také zastávala funkci vládkyně města, čímž zde převýšila kulty ostatních hlavních bohů.193 Odlišně znělo jméno této bohyně také v Arábii, kde ji nazývali al-Uzzá.194 Ve foinícké kolonii Kartágu ji jeho obyvatelé uctívali jako Tanit a v Etrurii Turan. Nakonec zbývá doplnit verzi římskou, která se nazývala Venuše. Hlavním kultovním centrem bohyně Afrodíty byl ostrov Kypr, kde jí patřilo několik posvátných míst, asi nejvýznamnější byla svatyně v Pafu. Afrodíté se vyvinula ze syrsko-foinícké bohyně Astarty, která dorazila na Kypr někdy kolem roku 1200 př. n. l., během kolonizace ostrova Acháji. Z Kypru se bohyně lásky snadno dostala do řeckých měst v Malé Asii, na řecké ostrovy i na řeckou pevninu, následně také do jižní Itálie, kterou rovněž ovládali Řekové.195

Viz Zrození bohů, s. 50 (v. 196–197). In: Hésiodos, 1976. Kamil, M., The Intriguing Origins of Aphrodite. Ancient Origins [online]. 2014 [cit. 8. 4. 2015]. Dostupné z: . 192 Marcovich, M., 1996, s. 45. 193 Moscati, S., 1975, s. 40. 194 Bednaříková, J., 2006, s. 347; Hérodotos ve svých Dějinách uvádí jako arabskou paralelu k Afrodítě bohyni Alilat, ta je ale představuje spíše měsíční bohyni. 195 Marcovich, M., 1996, s. 46. 190 191

53

Astarté pak měla původ v asyrsko-babylónské bohyni Ištaře. Původně byla Ištar bohyní smyslné lásky a plodnosti. Asyrští králové však začali bohyni Ištar považovat také za svou božskou manželku. A od té doby, co byli Asyrští králové zaměstnáváni válkami a Ištar musela plnit svou manželskou povinnost a doprovázet svého muže na vojenské výpravy, aby mu zajistila vítězství, se také stala bohyní války. Za třetí byla Ištar uctívána jako „nebeská bohyně“, když byla ztotožněna s planetou Venuší.196 Stejné aspekty můžeme pozorovat také u řecké Afrodíty. Stejně jako Ištar, i k Afrodítě se přidává epiteton „nebeská“. Jelikož se Afrodíté narodila z části Úranova těla, může být považován za jejího otce. Úranos byl v řecké mytologii bohem nebes a také nebe samo, právě jako byl i Anu, otec Ištary, nebeským vládcem. Své přízvisko Úrania („nebeská“) dostala tak Afrodíté proto, že byla Úranovou dcerou. Podobně jako je Ištar spojována s planetou Venuší, má s ní souvislost i Afrodíté. Afrodíté nesla také v některých dokladech aspekt bohyně války. Důkazem jsou některé sochy, které ji zobrazují ve zbroji, stejně jako i její další epiteton, které zní „bojovná“, jak zmiňuje Pausaniás,197 či její vztah s bohem války Areem, který byl považován za jejího manžela, jak se zase můžeme dovědět u Hésioda.198 Jako reprezentantky fyzické lásky a rozkoše spojuje Ištaru s Afrodítou také množství milenců, které měly. U Ištary na tento fakt upozorňuje jedna pasáž z eposu o Gilgamešovi, ve které Ištar žádá uruckého krále, aby se stal jejím chotěm, on však odmítá se slovy: „Kterého milence jsi na věky měla ráda? Který z tvých ptáčků vzlétne k tobě? Nuže, milence tvé ti vyčtu!“199

Podle homérských eposů byla Afrodíté provdaná za Héfaista, božského kováře, podváděla ho však s Areem, vznětlivým a hádavým bohem války.200 S ním měla také tři děti. Jejím dalším milencem byl Hermés, posel a bůh obchodu, z jejichž krátké lásky se narodil Hermafrodítos. Později Afrodíté podlehla také Dionýsovi. Nakonec Zeus přinutil Afrodítu zoufale se zamilovat do smrtelníka, čímž se stala obětí své vlastní moci. Tím smrtelníkem byl Anchísés, král Dardanů. Zeus tak učinil, jelikož sám

196

Marcovich, M., 1996, s. 46. Pausaniás, 1973, s. 250 (kniha III, kap. 17). Přeložila Helena Businská. 198 Viz Hésiodos, 1976, s. 75–76. 199 Epos o Gilgamešovi, s. 59 (tab. VI, v. 42–44). Přeložil Lubor Matouš. 200 Viz Homér, 1987, s. 122–123. 197

54

s Afrodítou nikdy nebyl, i když by si to přál. 201 Jeden z mýtů hovoří také o lásce Afrodíty k Adónidovi, bohu vegetace, jenž byl paralelou k Ištařině milenci Tammúzovi. Podobnost obou mýtů jsme však již vylíčili v předchozích kapitolách. Paralela mezi řeckou a semitskou bohyní lásky je podpořena také dalším prvkem, a tím je jejich společné symbolické zvíře – holubice. U Foiníčanů se objevovala jako doprovod bohyně Astarty, odkud přešla do kultu Afrodíty jako znak lásky a plodnosti. Afrodítiným symbolem se ukázala být již při zrození bohyně.202 Skutečnost, že bohyně Afrodíté pochází původně z Blízkého východu, si uvědomovali již staří Řekové. Dokládá to například dílo významného historika a otce dějepisu Hérodota Dějiny. Zmiňuje se zde o Peršanech, o kterých tvrdí, že uctívali Afrodítu Úranii, což převzali od Asyřanů a Arabů.203 Také se zmiňuje o chrámu Afrodíty Úranie v syrském městě Askalónu: „Tento chrám, jak jsem zjistil, když jsem se na to vyptával, je nejstarší ze všech chrámů této bohyni zasvěcených. I kyperský chrám odvozuje svůj původ odtamtud, jak tvrdí sami Kyperští, a chrám na Kythéře postavili Foiníčané, kteří pocházeli právě ze Sýrie.“204

Dalším z Řeků, který se ve svém díle zmiňuje o Afrodítě, byl Pausaniás, což dokládá úryvek z jeho díla Cesta po Řecku: „V blízkosti se je svatyně Afrodíty zvané Nebeská (Úrania). Afrodítu Úranii uctívali jako první z lidí Asyřané, teprve po nich obyvatelé Pafu na Kypru a z Foiníčanů ti, kdož obývají Askalón v Palestině. Od Foiníčanů se naučili tomuto kultu Kythéřané.“205

201

Graves, R., 1982a, s. 67–68. Graves, R., 1982a, s. 47. 203 Hérodotos, 2004, s. 71 (kniha I, kap. 131). Přeložil Jaroslav Šonka. 204 Tamtéž, s. 60 (kniha I, kap. 105). 205 Pausaniás, 1973, s. 51–52 (kniha I, kap. 14). Přeložila Helena Businská. 202

55

4.2 Adónis V této kapitole se opět musíme zmínit o bohu Adónidovi, jelikož byl stejně jako Afrodíté převzat do panteonu řeckých bohů ze semitských náboženství. Jak jsme již uvedli v kapitole o vegetačních božstvech, Adónis byl řeckou verzí semitského boha jménem Tammúz, ducha každoroční vegetace. Podobně jako tomu bylo u bohyně lásky, také bůh vegetace byl rozšířen po celém východním pobřeží Středozemního moře. Proto měl bůh vegetace množství místních podob a jmen. V Sumeru to byl Dumuzi, v Babylónii a Asýrii Tammúz, v Egyptě již zmíněný Usire, u Chetitů Telipinuš a v Ugaritu Baal. Povahu však měli všichni tito bohové v podstatě vždycky stejnou.206 Jméno Adónis se objevuje pouze u řeckých autorů, přitom je však zjevně semitské. Vzniklo zřejmě ze semitského slova adón, což svým významem odpovídá slovu „pán“.207 Než z něj Řekové vytvořili vlastní jméno, byl to asi původně jen titul, kterým Foiníčané oslovovali svého vegetačního boha. Kult boha Adónida byl lokalizován do západní Asie. Jeho obřady pořádali především Foiníčané, a to na dvou místech: na ostrově Kypru a ve městě Byblu na pobřeží Sýrie. Obě místa byla zároveň sídlem kultu bohyně Afrodíty nebo spíše jejího semitského protějšku Astarty. V Byblu Adónis představoval jednoho ze tří hlavních božstev. Dokonce mu bylo město i zasvěceno, stejně jako řeka Nahr Ibráhím, jež se vlévá do moře nedaleko na jih od Byblu a která ve starověku nesla Adónidovo jméno. Na Kypr, který se nachází nedaleko syrského pobřeží, se kult boha Adónida dostal zřejmě s Foiníčany. Ti se na tomto ostrově usadili kvůli jeho zemědělskému zázemí a kvůli dobré strategické poloze. Foiníčané zde zůstali ještě dlouho poté, co si zde své kolonie vytvořili také Řekové. Z nápisů a mincí víme, že foiníčtí králové zde vládli až do doby Alexandra Velikého.208 Kromě mýtu o Afrodítině lásce k Adónidovi209 se nám dochoval také příběh o jeho narození. Toto vyprávění bylo v Řecku (a zřejmě i na Východě) spojováno s myrhovým či smyrnovým stromem, jehož vonná pryskyřice byla starověkými národy velmi ceněna. Tato pryskyřice se nazývala myrha nebo smyrna. Příběh je známý v několika verzích, které se od sebe mírně liší, princip je však u všech stejný: Myrrha (nebo Smyrna) se z Afrodítiny vůle na smrt zamilovala do svého 206

Moscati, S, 1975, s. 41. Tamtéž. 208 Frazer, J., 1994, s. 288 a 290. 209 Viz kapitola 3.4.1. 207

56

otce. Dceři se podařilo otce oklamat a jako neznámá dívka s ním po několik nocí spala. Když otec odhalil, s kým sdílí lože, hnal se za Myrrhou, ve snaze jí zabít. Bohové se nad ní slitovali, a aby ji zachránili před otcovým hněvem, proměnili ji v myrhový strom. Z rozpraskané kůry tohoto stromu se později narodil Adónis.210 Jiná verze říká, že poté, co otec zjistil, že s ním dcera spí, ukryla se Myrrha do lesa, kde ji Afrodíté proměnila ve strom. Otec pak trefil strom šípem, čímž se strom otevřel a tak se narodil Adónis.211

Kerényi, K., 1996, s. 62. Adonis. Encyclopedia Mythica [online]. 1999 [cit. 2. dubna 2015]. Dostupné z: . 210 211

57

5.

Semitské vlivy na řeckou kulturu v období helénismu

Novodobým výrazem helénismus je označováno období starověkých dějin Řecka a Předního východu, které je významným způsobem spjato s postavou Alexandra III. Makedonského, zvaného též Veliký. Alexandr (narozen r. 356 př. n. l.), jenž nastoupil na trůn již ve svých dvaceti letech, byl velmi schopným panovníkem a vojevůdcem, za svého krátkého života (zemřel r. 323 př. n. l.) stihl dobýt mnohá území. Než zemřel, ovládal většinu světa známého tehdejším Řekům. Jeho říše zahrnovala na východě Malou Asii, Syropalestinu, Egypt, Mezopotámii, Írán a střední Asii. V těchto územích se následně začala šířit řecká civilizace a její kultura, čímž započala epocha helénismu. V té době už však byla Alexandrova říše rozdělena na tři velké celky. V převážné části Přední Asie dominovali Seleukovci, Egypt, Palestinu a část jižní Sýrie ovládali Ptolemaiovci a Makedonii, Thrákii a část Řecka Antigonovci.212 Přibližně od poloviny 2. stol. př. n. l. započalo začleňování těchto zemí do římského impéria. Jako poslední byl v roce 30 př. n. l. připojen Egypt, čímž období helénismu definitivně skončilo.213 Éra helénismu je v dějinách lidstva jednou z nejdůležitějších. Spočívá na ní a čerpá z ní celá naše civilizace a kultura. Právě s helénistickým světem se začali stýkat Římané, kteří jeho kulturu zprostředkovali dalším národům a generacím. Výpravy Alexandra Velikého otevřely řecké kultuře nové, neznámé země, přičemž s sebou nesly řecký jazyk a řecký způsob myšlení. Stejně tak Orient působil na řeckou kulturu. Vzájemné působení dvou světů, Evropy a Asie, pak přineslo plodné výsledky ve všech oblastech lidské činnosti.214 V politickém i kulturním životě tehdejší společnosti nastaly změny, které se projevily i v literatuře. Staré městské státy klasického Řecka (tzv. poleis) zanikly, a proto také značně ochabl zájem o politické dění. Pojmy obec, vlast a vlastenectví ustoupily do pozadí. Helénistická literatura ztratila úzké spojení s publikem jednotlivých obcí a stala se literaturou v zásadě kosmopolitní. Vydatně k tomu přispěl také vznik společného jazyka, tzv. koiné, který se stal jazykem světovým a rozšířil se do nově dobytých území. Vyspělá řecká kultura se tak snadno mohla stýkat s prastarými kulturami orientálními, se kterými se navzájem ovlivňovaly.215 Hradečný, P., 1998, s. 73. Martin, L. H., 1997, s. 4. 214 Świderkówna, A., 1972, s. 201. 215 Tamtéž, s. 212. 212 213

58

5.1

Náboženský synkretismus

Nejen v literatuře, ale i v náboženství docházelo k pronikavým změnám. Více než v kterémkoli jiném odvětví se zde projevoval synkretismus, pro helénistickou dobu velmi příznačný. Zmizely hranice mezi jednotlivými státními kulty bývalých řeckých městských států. Staří bohové si sice částečně podrželi své místo v kultu nových helénistických říší, ale více se uplatňovali ve výtvarném umění. Typický byl vznik nových božstev a kultů, přejatých od podmaněných orientálních národů či uctívání božstev dříve nepříliš významných.216 Ze starých řeckých bohů vystoupila do popředí například Týché, bohyně šťastné náhody. Původně byla Týché považována jen za průvodkyni jiných bohů, v bohyni se samostatnou působností se vyvinula právě v počátcích helénismu. Její kult se velmi rozmohl a jako svou zvláštní ochránkyni ji uctívala mnohá helénistická města.217 Také začalo znovu vzkvétat někdejší vzývání chtonických božstev, jež byla ztělesněním tajemných mocí a sil země. Kromě božstev plodnosti sem patřili i bohové podsvětí a různí podsvětní duchové. Helénistický svět ovládl například orgiastický kult boha Dionýsa. Rovněž starobylý svátek bohyně Démétry slavený v Eleusíně požíval v této době obnovené popularity a prospíval až do sklonku římského období.218 Déméter byla spojována s velkou chtonickou bohyní plodnosti, s tzv. Velkou Matkou bohů, která byla vlastní celé mediteránní oblasti. Tyto Velké Matky měly svůj původ v představě, že veškerý život je výsledkem oplodnění Země nebeským deštěm.219 Kromě Démétry k takovým patřila i frýžská bohyně Kybelé, egyptská Eset či syrská Atargatis220. I když byl historický původ každé z nich uchováván v paměti jako řecký, frýžský, egyptský nebo syrský, ztrácela jejich lokalizace v době helénismu na významu. Pro helénistický internacionalismus se každá z nich stala univerzálním božstvem.221 Pokusy o velké náboženské syntézy však neovlivnily náboženský život celé tehdejší společnosti. Objevovaly se i jiné pokusy vyrovnat se s mísením náboženských

Świderkówna, A., 1972, s. 218–219. Zamarovský, V., 2005, s. 431. 218 Martin, L. H., 1997, s. 10. 219 Dostálová, R. a R. Hošek, 1997, s. 184. 220 Bohyně Atargatis byla syrskou obdobou babylónské a asyrské bohyně Ištar či foinícké Astarté. Díky syrským otrokům a obchodníkům se její uctívání rychle šířilo z jejího střediska v Hierapoli v severní Sýrii. Přibližně od 3. stol. př. n. l. se dostala do Egypta a Řecka a následně do Itálie a dál na západ (Martin, L H., 1997, s. 72). 221 Martin, L. H., 1997, s. 51. 216 217

59

vlivů a s rostoucím vlivem nových východních kultů. Jednou takovou cestou bylo zakládání oltářů nebo i chrámů, určených „všem bohům“ nebo „neznámým bohům“, které je doloženo i v Sýrii a v Egyptě. Spojení a zobecnění kultů bylo poměrně jednoduchým prostředkem, jak se tehdejší lidé snažili získat náklonnost širších oblastí světa bohů. Takové kombinace však oslabily osobní vztah k božstvům a intenzitu náboženského prožitku, udržely se proto jen jako doplněk duchovního života.222

5.2

Nové přístupy k mýtům

V helénistické době se o mýtech začalo uvažovat kriticky, rozvíjel se tzv. filozofický racionalismus. To znamená, že příběhy, které vyprávěly například homérské eposy, byly zpochybňovány.223 Jedním z prvních kritiků světa mýtů byl filozof Xenofanés z Kolofónu, který působil ve starém Řecku v 6. stol. př. n. l. Kritizoval hlavně lidskou podobu bohů. Podle něj existuje jen jeden bůh, lidem nepodobný, jenž je spíše jakýmsi duchem, který prostupuje přírodu a je totožný se světem. 224 Xenofanovi a jeho následovníkům se podařilo otřást všeobecnou vírou v mýty, na základě toho však začaly vznikat i teorie, které se mýtů zastávaly. Lidé začali o tradičních vyprávěních přemýšlet jinak a začali si je nově vykládat. Tak se vytvořily dva hlavní směry v interpretaci mýtů.225 Jedni z nich byli průkopníky tzv. alegorického výkladu mýtů: tvrdili, že mýty nemůžeme brát doslova, že je nutné v nich hledat jiný význam. Druhá skupina zase v mýtech hledala odrazy jednorázových dějů, které se skutečně staly, a postupem času ztrácely na pravdivosti a získávaly fantastický ráz. Jedním ze zastánců druhé teorie byl Palaifatos, autor díla O neuvěřitelných příbězích. I když se z jeho původně rozsáhlého díla dochovaly pouze výtahy, můžeme z nich velmi dobře vyčíst, jak autor k mýtům přistupoval.226 V kapitole o kultu býka jsme například ukázali příběh o únosu Európy Diem, jenž se pro zdar svého plánu proměnil v býka. Pojďme se podívat, jak tento příběh vypadá v Palaifatově podání:

Pokorný, P., 1993, s. 300. Martin, L. H., 1997, s. 9. 224 Xenofanés. iEncyklopedie [online]. 2007 [cit. 7. dubna 2015]. Dostupné z: . 225 Radová, I. Úvod, s. ix–xi In: Palaifatos, 2005. 226 Tamtéž. 222 223

60

Vypráví se, že Európu, dceru foiníckého vládce, nesl býk (tauros) mořem, až se dostala z Tyru na Krétu. Mně se však zdá, že ani býk, ani kůň by nemohli překonat tak velké moře a ani dívka by nemohla vsednout na divokého býka. A pokud jde o Dia, kdyby chtěl, aby se Európé dostala na Krétu, snad by pro ni našel schůdnější cestu. Pravda se má takto. Muž z Knóssu jménem Tauros vedl válku proti tyrské zemi. Když končil s tažením, uloupil v Tyru mnoho dívek, především však královu dceru. Lidé pak říkali: „Býk odešel a odvezl si s sebou královskou Európu.“ Tyto události se staly a k nim byl vytvořen mýtus.227

5.3 Postavení krále Helénističtí vládci navazovali na tradice běžné v Egyptě i zemích Předního východu, kde byly panovníkům připisované božské pocty. Asyrští a perští králové chápali vládu bohy posvěceného vladaře jako součást kosmického řádu. V Řecku tato „tradice“ začala v helénistické době u Alexandra Velikého, který po svých velkolepých vojenských úspěších zatoužil pobírat pocty jako bohové. Tato touha měla své příznivce i odpůrce. Athéňané byli proti, ze strachu však nakonec souhlasili. S Alexandrovou smrtí zde však tento kult rychle skončil. Jiná byla situace v Malé Asii a některých přilehlých ostrovech. Božské pocty udělované Alexandru Velikému jsou doloženy v celé řadě zdejších měst, např. i na ostrově Rhodu. Tamější obyvatelé měli velký prospěch z Alexandrových tažení, byli mu totiž vděční za osvobození z dlouhotrvající perské nadvlády a za poskytnutí bezpečí a prosperity. Ochotně tak Alexandrovi vytvořili kult, který se v podobě kultu panovníka udržoval ještě za římské nadvlády.228 Uctívání vládců z helénistických dynastií bylo doloženo také u Ptolemaiovců, Antigonovců a Seleukovců. Žijícím králům byly stavěny sochy a svatyně, zřizovány oltáře, vykonávány oběti, a provozovány obřady. Božské pocty dostávali helénističtí vládci od občanů řeckých měst nejčastěji v těch případech, kdy jim přispěli na pomoc v bojích proti jejich nepřátelům. Na Rhodu byl například zaveden kult Ptolemaia I., jenž podporoval jejich boj proti Démétriovi Poliorkétovi. Doba trvání kultu vládce byla rovněž určována politickými motivy.229

Palaifatos, 2005, s. 14. Překlad Irena Radová. Pokorný, P., 1993, s. 29; Mikalson, J. D., 2010, s. 189. 229 Oliva, P., 2001, s. 112–113. 227 228

61

Řekové si ovšem byli vědomi toho, že helénističtí králové jsou smrtelní lidé. Na nápisech k jejich poctě i u antických autorů je vládce uctíván jako bůh či jsou mu prokazovány pocty rovné bohům. Městský kult vládců vyjadřoval nejen změnu náboženských představ (víra v bohy upadala), nýbrž především změnu politických poměrů. Občané řeckých měst již nevěřili, že jim ochranu zajistí jejich tradiční božstvo a častěji vkládali svůj osud do rukou helénistických králů.230 Věřili, že uctívání těchto mocných panovníků jim přinese to, co by tradičně žádali od svých bohů: mír, ochranu před nepřáteli, potravu, ekonomickou prosperitu či osobní bezpečí.231

230 231

Oliva, P., 2001, s. 112–113. Mikalson, J. D., 2010, s. 190.

62

Závěr Význam antického dědictví v dějinách evropské civilizace byl (a doposud ještě je) nesmírně důležitý. Kultura a vzdělanost starověkých Řeků a Římanů tvoří jeden z hlavních pilířů naší moderní kultury. Většina věd, které dnes pěstujeme a dále rozvíjíme, byla založena ve starém Řecku. Byli to tedy především Řekové, kdo tyto základy položil, Římané byli spíše jejich obdivovateli a žáky, jejichž hlavní role spočívala ve zprostředkování řecké kultury dalším generacím a národům. Stejnou úlohu sehrála také Byzanc, východní dědička řecké kultury, kde byla díla starých autorů stále využívána jako základ školní výuky a byzantští učenci se živě zaobírali studiem starých řeckých textů, které byly shledávány jako vzory hodné napodobení. Působení antiky se projevovalo v různých dobách různým způsobem. Každá epocha přistupovala k antice s vlastními požadavky a zdůrazňovala nebo naopak potlačovala určité její prvky a tendence v závislosti na svých potřebách. Obraz antiky se tedy neustále proměňoval. Zajímavým případem je například střet antické kultury s křesťanstvím. I přes to, že bylo antické pohanské náboženství s křesťanskou vírou v jednoho boha neslučitelné, křesťanští autoři považovali antickou literaturu za zdroj velikého bohatství a začali tato díla opisovat a shromažďovat. Převážná část dnes známé řecké literatury se zachovala právě díky opisům ve středověkých klášterech.232 Vrcholným obdobím však, co se týče obnovení antických hodnot, se stala renesance. Antická díla představovala vzory a příklady, usilovalo se o napodobení jejich dokonalosti. Řecká mytologie se stávala častým námětem výtvarné tvorby. Z této doby pocházejí jedny z nejvýznamnějších děl inspirovaných antickou kulturou. Obraz antiky však často podléhal idealizaci. Dlouhou dobu panoval názor, že řecká kultura vznikla náhle, v podstatě z ničeho, až se dokonce někdy hovoří o „řeckém zázraku“. Toto mínění, které převládalo ještě na sklonku 18. století, bylo odrazem skutečnosti, že historické prameny o počátcích řeckých dějin byly dosti omezené i navzdory nejdelším souvislým písemně zaznamenaným dějinám, kterými se Řecko může chlubit. K dispozici byly v podstatě jen homérské eposy a mytologie. Také o kulturách Předního východu sousedících s Řeckem, které by mohly poskytnout více informací o jeho počátcích, se vědělo jen velmi málo. Většina památek byla zničena či pohřbena pod zemí.233 232 233

Svoboda, L. Význam antiky v dějinách evropské kultury, s. 7–8. In: Svoboda, L. aj., 1973. Borecký aj., 1961, s. 11.

63

Teprve v první polovině 19. století, kdy se v rámci romantismu začal rozvíjet historismus, započalo přísně vědecké zkoumání antického světa po všech jeho stránkách. Přibližně ve stejné době rovněž započaly moderní archeologické práce na Blízkém východě, které postupně odhalovaly temná místa v dějinách východního Středomoří a obraz antiky tak přetvářely. Jedny z nejstarších kontaktů mezi oblastí Řecka a Blízkého východu dokládají nálezy ze starobylého kenaanského města Ugarit, které bylo objeveno v roce 1928. K jeho objevení došlo náhodou, když syrský rolník oral své pole. Narazil na dutinu, ve které se skrýval hrob s nádobami a jinými drobnostmi. Tento nález vzbudil pozornost odborníků, kteří nedaleko odkryli toto velké obchodní středisko. Během vykopávek narazili na hliněné tabulky s klínovým písmem, které obsahovaly texty sumerské, babylónské, egyptské i mínójské.234 Významným pramenem pro srovnání kultury řecké s kulturami Blízkého východu bylo také objevení Aššurbanipalovy knihovny v Ninive. Obsahovala přibližně 30 000 hliněných tabulek s texty různého druhu. Aššurbanipalovi vděčíme za dnešní znalost mezopotamských náboženských představ i z dob starobabylónské a staroasyrské říše.235 K tomuto účelu vytvořil sbor písařů, které posílal do různých koutů země. Získané texty následně ukládal v knihovně ve svém paláci. Kdyby tyto texty nenechával opisovat a uchovávat, vůbec by se zřejmě nedochovaly. Dnes jsou velmi významným zdrojem pro srovnávací mytologii. Na základě těchto a dalších nálezů se začala ukazovat míra vlivu, který do Řecka z oblasti Blízkého východu plynul. Dnes tak můžeme tvrdit, že řecká kultura a vzdělanost má ve starších kulturách Blízkého východu (např. v Mezopotámii či v Egyptě) poměrně hluboké kořeny. Nacházíme v ní prvky z různých blízkovýchodních (ale i jiných) kultur, které ji ovlivňovaly v různých obdobích její působnosti. Přejímané podněty si však přizpůsobovala a přetvářela v závislosti na místních sociálních, ekonomických či politických podmínkách. Vznikla tak jedinečná kultura, která dala základ kulturám dalším a ještě dnes je poměrně dost využívána a obdivována. Ze svých poznatků soudím, že ze všech blízkovýchodních národů, které se podílely na utváření řecké kultury a vzdělanosti, zasáhli Semité snad největší měrou. Jejich působení na řeckou kulturu, resp. mytologii, bylo velmi významné, semitské

234

Bardtke, H., 1990, s. 126–127. Mark, J. J. Ashurbanipal. Ancient history [online]. 2. 9. 2009 [cit. 24. 4. 2015]. Dostupné z: 235

64

prvky jsou v řecké mytologii obsaženy poměrně hojně. Asi nejpatrnější vliv semitských náboženských představ v řeckých mýtech nacházíme v díle Hésiodově, především v jeho kosmogonickém spisu Zrození bohů. Sukcesivní schéma tohoto mýtu je obsaženo v mnohých blízkovýchodních variantách. Významné je také působení semitských vegetačních mýtů, popisujících smrt a následné znovuzrození boha vegetace, jež se děje ve spojitosti s cyklem přírody. Některé řecké hérojské mýty zase obsahují prvky z mýtů o uruckém králi Gilgamešovi. Dnes se zdá, že máme poměrně ustálenou představu o dějinách, náboženství i vzdělanosti starověkých říší. Archeologické práce však pořád trvají a stále tak dochází k novým objevům, které doplňují, mění a zpřesňují naše dosavadní poznatky.

65

Bibliografie Prameny APOLLODORUS. The Library: with an english translation by Sir James George Frazer. [online]. London: William Heinemann, 1921. [cit. 18. 2. 2015] Dostupné z: . ARISTOFANÉS. Ptáci: antická komedie. Přeložil Ferdinand Stiebitz. V Praze: Československé divadelní a literární jednatelství, 1954, 68 s. Bible: Písmo svaté Starého a Nového Zákona: ekumenický překlad. Praha: Česká katolická charita, 1985, 1007, 283 s. Epos o Gilgamešovi. 3. dopl. a přeprac. vyd. Přeložil Lubor Matouš. Praha: Československý spisovatel, 1976, 143 s. HÉRODOTOS. Dějiny. Vyd. 3., v nakl. Academia vyd. 1. Přeložil Jaroslav Šonka. Praha: Academia, 2004, 548 s. ISBN 8020011927. HÉSIODOS. Železný věk. Vyd. jako celek 1. Přeložila Julie Nováková. Praha: Odeon, 1976, 104 s. HOMÉR. Ílias. Vyd. 1. Přeložil Vladimír Šrámek. Praha: Academia, 2010, 582 s. ISBN 9788020018397. HOMÉR. Odysseia. Vyd. 2., v NV 1. Přeložil Vladimír Šrámek. Praha: Naše vojsko, 1987, 388 s. Homérské hymny: Válka žab a myší. Přeložil Otakar Smrčka. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959, 159 s. KLÍMA, Josef. Zákoník Chammurapiho. Praha: Státní nakladatelství učebnic, 1951, 35 s. Mýty staré Mezopotámie: sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Vyd. 1. Přeložili Blahoslav Hruška, Lubor Matouš, Jiří Prosecký a Jana Součková. Praha: Odeon, 1977, 371 s.

66

OVIDIUS. Proměny. Vyd. 2. Přeložil Ferdinand Stiebitz. Praha: Odeon, 1967, 443 s. PALAIFATOS. O neuvěřitelných příbězích. 1. vyd. Přeložila Irena Radová. Praha: KLP – Koniasch Latin Press, 2005, xvi, 80 s. ISBN 8086791300. PAUSANIÁS. Cesta po Řecku I. Vyd. 1. Překlad Helena Businská. Praha: Svoboda, 1973, 581 s. Antická knihovna (Svoboda), sv. 20.

Literatura ARMSTRONG, Karen. Velká transformace: svět v době Buddhy, Sokrata, Konfucia a Jeremjáše. Vyd. 1. Praha: Academia, 2012, 483 s. ISBN 9788020020857. BAHNÍK, Václav. Slovník antické kultury. Praha: Svoboda, 1974, 717 s. BARDTKE, Hans. Příběhy ze starověké Palestiny: tradice, archeologie, dějiny. Vyd. 2. Praha: Vyšehrad, 1990, 300 s. ISBN 8070210265. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila, Aleš HOMOLA a Zdeněk MĚŘÍNSKÝ. Stěhování národů a Východ Evropy: Byzanc, Slované, Arabové. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2006, 557 s. ISBN 8070217871. BEDNAŘÍKOVÁ, Jarmila a Marek MEŠKO (eds.). K metodologii bádání o dějinách starověku a byzantské říše. Brno, 2015. BIČ, Miloš. Při řekách babylónských: dějiny a kultura starověkých říší Předního Orientu. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1990, 382 s. ISBN 807021032x. BORECKÝ, Bořivoj aj. Antická kultura. 1. vyd. Praha: Orbis, 1961, 361 s. BURKERT, Walter. The orientalizing revolution: Near Eastern influence on Greek culture in the early archaic age. 1st Harvard University Press pbk. ed. Překlad Margaret E Pinder, Walter Burkert. Cambridge, Mass.: Harvard University Press, 1995, ix, 225 s. Revealing antiquity, 5. ISBN 067464364x. CANFORA, Luciano. Dějiny řecké literatury. 2., rev. a dopl. vyd. Praha: KLP, 2004, 902 s. ISBN 8086791106. 67

CEJPEK, Jiří, Ivan HLAVÁČEK a Pravoslav KNEIDL. Dějiny knihoven a knihovnictví v českých zemích a vybrané kapitoly z obecných dějin. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996, 192 s. ISBN 8071841633. COX, Claude E. 2014. Some Things Biblical Scholars Should Know About The Septuagint. Restoration Quarterly [online]. 56(2): 85-98. [cit. 7. 5. 2015]. ISSN 04865642. Dostupné z: . Dějiny světa II: starověké světy a nové říše 1200 př. Kr až 600 po Kr. Vyd. 1. Editor Gustav Adolf Lehmann, Helwig Schmidt-Glintzer. Praha: Vyšehrad, 2012, 478 s. ISBN 9788074292927. DOSTÁLOVÁ, Růžena a Radislav HOŠEK. Antická mystéria. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1997, 365 s. ISBN 8070212179. FRAZER, James George. Zlatá ratolest: Magie, mýty, náboženství. Vyd. 2. Praha: Mladá fronta, 1994, 632 s. ISBN 8020404880. GRANT, Michael. Zrození Řecka. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2002, 380 s. ISBN 8072579290. GRAVES, Robert. Řecké mýty I. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1982a, 396 s. GRAVES, Robert. Řecké mýty II. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1982b, 427 s. HAARMANN, Harald. Historie potopy světa: po stopách raných civilizací. Vyd. 1. Praha: Paseka, 2010, 221 s. ISBN 9788074320798. HART, George. Egyptské mýty. Praha: Lidové noviny, 2001, 126 s. ISBN 8071062235. HELLER, Jan a Jiří PROSECKÝ. Encyklopedie starověkého Předního východu. Vyd. 1. Praha: Libri, 1999, 447 s. ISBN 8085983583. HELLER, Jan. Starověká náboženství: náboženské systémy starého Egypta, Mezopotámie a Kenaanu. 3. vyd. Neratovice: Verbum, 2010, 413 s. ISBN 9788090392021. 68

HARRISON, Richard. 1978. The 'Bull-Cult' in Ancient Crete. History Today [online]. 28(4): 213–219 [cit. 12. 3. 2015]. ISSN 00182753. Dostupné z: . HOŠEK, Radislav. Země bohů a lidí: pohledy do řeckého dávnověku. Vyd. 1. Praha: Svoboda, 1972, 290 s. HOŠEK, Radislav. Náboženství antického Řecka. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 2004, 239 s. ISBN 807021516x. HRADEČNÝ, Pavel. Dějiny Řecka. Praha: Lidové noviny, 1998, 765 s. ISBN 8071061921. JANÁK, Jiří. Staroegyptské náboženství I: bohové na zemi a v nebesích. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2009, 325 s. ISBN 9788072983148. KERÉNYI, Karl. Mytologie Řeků I. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 1996, 247 s. ISBN 8086005143. KIRK, G, J RAVEN, Malcolm SCHOFIELD a Tomáš VÍTEK. Předsókratovští filosofové: kritické dějiny s vybranými texty. Vyd. 1. Praha: Oikoymenh, 2004, 663 s. ISBN 8072981102. KRAMER, Samuel Noah. Mytologie starověku. 1. vyd. Praha: Orbis, 1977, 446 s. LEXA, František. Výbor ze starší literatury egyptské. 1. vyd. Praha: Šolc a Šimáček, 1947, 288 s. LÖWE, Gerhard a Heinrich Alexander STOLL. ABC antiky: [2 457 hesel: mytologie, dějiny, umění]. 3., přeprac. vyd. Překlad Dalibor Plichta. Praha: Ivo Železný, 2005, 467 s. Malá moderní encyklopedie (Ivo Železný). ISBN 80-237-3938-7. MARCOVICH, Miroslav. 1996. From Ishtar to Aphrodite. Journal of Aesthetic Education [online]. 30(2): 43–59. [cit. 27. 3. 2015]. ISSN 00218510. Dostupné z: .

69

MARTIN, Luther H. Helénistická náboženství. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1997, xx, 161 s. ISBN 8021017023. MARTIN, René a Sandrine AUGUSTA-BOULAROT. Slovník řecko-římské mytologie a kultury. 1. vyd. Praha: EWA, 1993, 303 s. ISBN 8085764024. MIKALSON, Jon D. Ancient Greek religion. 2nd ed. Chichester: Wiley-Blackwell, 2010, xviii, 236 s. Blackwell ancient religions. ISBN 9781405181778. MORFORD, Mark P. a Robert J. LENARDON. Classical mythology. 3rd ed. New York: Longman, c1985, xvi, 576 s. ISBN 0582285410. MOSCATI, Sabatino. Foiničané. 1. vyd. Praha: Orbis, 1975, 240 s. NILSSON, Martin Persson. 1935. Early Orphism and kindred religious movements. The Harvard Theological Review [online]. 28(3): 181–230. [cit. 20. 4. 2015]. ISSN 00178160. Dostupné z: . OLIVA, Pavel a Jan BURIAN. Civilizace starověkého Středomoří. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1984, 549 s. OLIVA, Pavel. Svět helénismu. 1. vyd. Praha: Arista, 2001, 151 s. ISBN 8086410099. PATOČKA, Jan. Nejstarší řecká filosofie: filosofie v předklasickém údobí před sofistikou a Sókratem: přednášky z antické filosofie. Vyd. 1. V Praze: Vyšehrad, 1996, 359 s. ISBN 8070211954. PEČÍRKA, Jan. Dějiny pravěku a starověku I. 3. přepracované vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1989, 575 s. PETTINATO, Giovani. 1976. Royal archives of Tell Mardikh-Ebla. Biblical Archaeologist [online]. 39(2): 44-52 [cit. 21. 11. 2014]. ISSN 00060895. Dostupné z: . POKORNÝ, Petr. Řecké dědictví v Orientu: (helénismus v Egyptě a Sýrii). 1. vyd. Praha: ISE, 1993, 377 s. ISBN 8085241501.

70

PROSECKÝ, Jiří. Encyklopedie mytologie starověkého Předního východu. 1. vyd. Praha: Libri, 2003, 235 s. ISBN 8072771884. PROSECKÝ, Jiří. Slova do hlíny vepsaná: mýty a legendy Babylónie. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 438 s. ISBN 9788020018939. RICHTER, Stanislav. Kartágo: po stopách Punů, Římanů a Vandalů. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1975, 405 s. SASKA, Leo František a František GROH. Mythologie Řeků a Římanů. 8. přehlédnuté vyd. V Praze: I. L. Kober, 1938, 268 s. SOUČKOVÁ, Jana. Starověký přední východ. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 1979, 320 s. SVOBODA, Ludvík aj. Encyklopedie antiky. Vyd. 1. Praha: Academia, 1973, 741 s. ŚWIDERKÓWNA, Anna. Když papyry promluvily. 1. vyd. Praha: Orbis, 1972, 240 s. VAN DE MIEROOP, Marc. Dějiny starověkého Blízkého východu okolo 3000–323 př. Kr. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010, 327 s. ISBN 9788020018328. WEST, M. The east face of Helicon: west Asiatic elements in Greek poetry and myth. New York: Clarendon Press, 1997, xxvi, 662 s. ISBN 0198150423. ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Bohové a hrdinové antických bájí. 6., upr. vyd. Praha: Brána, 2005, 454 s. ISBN 80-7243-266-4.

Internetové zdroje Adonis. Encyclopedia Mythica [online]. 1999 [cit. 2. 4. 2015]. Dostupné z: . CLARK, Darci. Mediterranean bull cults [online]. 2015 [cit. 27. 3. 2015]. Dostupné z: . Greek myth index [online]. 2001 [cit. 30. 3. 2015]. Dostupné z: . 71

KAMIL, Miriam. The Intriguing Origins of Aphrodite. Ancient Origins [online]. 2014 [cit. 8. 4. 2015]. Dostupné z: . MARK, Joshua J. Ashurbanipal. Ancient history [online]. 2. 9. 2009 [cit. 24. 4. 2015]. Dostupné z: . The theology of the Phoenicians: From Sanchoniatho. Sacred texts [online]. 2011 [cit. 23. 4. 2015]. Dostupné z: . Xenofanés. iEncyklopedie [online]. 2007 [cit. 7. 4. 2015]. Dostupné z: .

72