MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ KATEDRA POLITOLOGIE
Prezident Urho Kekkonen a jeho vliv na finský politický systém Magisterská práce
Bc. Hana Žižlavská
Vedoucí práce: doc. PhDr. Lubomír Kopeček, Ph.D. UČO: 220116 Obor: Politologie Imatrikulační ročník: 2009
Brno, 2011
Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, ţe jsem magisterskou práci na téma Prezident Urho Kekkonen a jeho vliv na finský politický systém vypracovala samostatně a ţe jsem pouţila jen zdroje uvedené v seznamu literatury.
V Brně dne 21. 12. 2011
...................................................... 2
Poděkování Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu práce doc. PhDr. Lubomíru Kopečkovi, Ph.D. za cenné připomínky a čas věnovaný mé magisterské práci.
3
Obsah ÚVOD ................................................................................................................................... 6 1
POSTAVENÍ PREZIDENTŮ V POLITICKÝCH SYSTÉMECH ......................... 8 1.1 PARLAMENTNÍ A PREZIDENTSKÝ SYSTÉM ................................................................ 8 1.2 SEMIPREZIDENTSKÝ SYSTÉM ................................................................................. 13 1.2.1 Francouzská Pátá republika ............................................................................. 18
2
FINSKÝ POLITICKÝ SYSTÉM ............................................................................. 21 2.1 VZNIK SAMOSTATNÉHO STÁTU .............................................................................. 21 2.2 SAMOSTATNÉ FINSKO NA CESTĚ K ÚSTAVĚ ........................................................... 22 2.3 PREZIDENTSKÉ PRAVOMOCI V ÚSTAVĚ 1919 ......................................................... 24 2.4 PŘEDCHŮDCI KEKKONENA NA POSTU PREZIDENTA ................................................ 27 2.4.1 Prezident Paasikivi ........................................................................................... 33 2.5 KEKKONENOVA PŘED-PREZIDENTSKÁ KARIÉRA .................................................... 35
3
PREZIDENT URHO KEKKONEN A FINSKÝ POLITICKÝ SYSTÉM ........... 37 3.1 OBDOBÍ KRIZÍ S KREMLEM 1956-1962 .................................................................. 38 3.1.1 Zahraniční politika............................................................................................ 38 3.1.1.1 Krize nočního mrazu ................................................................................. 39 3.1.1.2 Nótová krize .............................................................................................. 41 3.1.1.3 Vyjednávání smluv se Západem – Nordická rada, EFTA ......................... 43 3.1.2 Domácí politika ................................................................................................. 44 3.1.2.1 Strany a vlády 1956-1962 .......................................................................... 45 3.1.3 Shrnutí období krizí se Sovětským svazem 1956-1962 ...................................... 48 3.2 OBDOBÍ KONSOLIDACE FINSKÉ NEUTRALITY 1962-1968 ....................................... 50 3.2.1 Zahraniční politika............................................................................................ 50 3.2.1.1 Konsolidace finské neutrality .................................................................... 50 3.2.2 Domácí politika ................................................................................................. 52 3.2.2.1 Přechod k levicově-centristickým koalicím 1966 ..................................... 53 3.2.3 Shrnutí období konsolidace finské neutrality 1962-1968 ................................. 54 3.3 OBDOBÍ AKTIVNÍ NEUTRALITY 1968-1981............................................................. 55 3.3.1 Zahraniční politika............................................................................................ 56 3.3.1.1 Sovětská kritika finské neutrality .............................................................. 56 3.3.1.2 Aktivity v rámci aktivní neutrality – beznukleární zóna, SALT, CSCE ... 57 3.3.2 Domácí politika ................................................................................................. 59 3.3.2.1 Strany a vlády 1968-1981 .......................................................................... 59 3.3.2.2 Národní koaliční strana a tzv. slunovratová bomba .................................. 62 3.3.2.3 Prodluţování prezidentského mandátu ...................................................... 64 3.3.3 Shrnutí období aktivní neutrality 1968-1982 .................................................... 65 3.4 KEKKONEN: VYBRANÍ AKTÉŘI A ASPEKTY JEHO VLÁDY ......................................... 66 3.4.1 Kekkonen a finlandizace ................................................................................... 67 3.4.2 Kekkonen a KGB ............................................................................................... 69 3.4.3 Kekkonen a jmenování do veřejných funkcí ...................................................... 71 4
4
FINSKÝ SEMIPREZIDENCIALISMUS ................................................................ 74 4.1 4.2 4.3
SEMIPREZIDENCIALISMUS: FINSKO VS. FRANCIE ................................................... 75 SEMIPREZIDENCIALISMUS: KEKKONEN VS. MEZIVÁLEČNÍ PREZIDENTI .................. 76 SEMIPREZIDENCIALISMUS: KEKKONEN VS. PAASIKIVI ........................................... 78
ZÁVĚR ............................................................................................................................... 80 INTERNETOVÉ ZDROJE .............................................................................................. 84 ZÁKONY ........................................................................................................................... 85 SEZNAM ZKRATEK ....................................................................................................... 86 ANOTACE ......................................................................................................................... 88
Počet znaků: 187 777
5
Úvod Urho Kalevala Kekkonen zastával post finského prezidenta 25 let, čímţ se zařadil mezi nejdéle slouţící prezidenty v Evropě. Finský politický systém v období jeho vlády spadal do málo početné kategorie semiprezidentských reţimů. Prezident Kekkonen tedy nebyl tichým muţem v pozadí, naopak, obdařen řadou ústavních pravomocí, představoval výrazného aktivního politického aktéra. Hodnocení jeho činnosti dodnes vyvolává řadu protichůdných reakcí. Ty pozitivní oceňují jeho schopnost odráţet sovětské pokusy o bliţší vojenskou spolupráci a jeho přínos pro rozvoj obchodních vztahů s Východem i Západem, který značně přispěl k celkovému pokroku Finska a stabilizaci politického vývoje v zemi. Negativní hlasy v souvislosti s nadstandardně dlouhým zastáváním mandátu upozorňují, na oslabení demokratických
hodnot.
Toto
oslabení
demokracie
se
projevovalo
rozvíjením
klientelistických sítí, v nichţ rozhodující roli hrála právě přízeň prezidenta. Převaha prezidenta ve vztazích k politickým aktérům deformovala politickou kulturu a umoţnila prezidentovi naduţívat své pravomoci. Přestoţe existovaly politické strany různorodého ideologického směřování, některé názory byly umlčovány cenzurou. Cenzura se primárně soustředila na ty názory, které ohroţovaly nebo mohly ohroţovat finsko-sovětské vztahy. Symbolem finsko-sovětského přátelství však byl také samotný prezident Kekkonen. Ten, jako hlavní vyjednávač se sovětskými představiteli, získával vtaţením zahraničněpolitického prvku do domácí politiky velkou výhodu nad svými oponenty, protoţe jeho případný odchod z politiky by pravděpodobně ohrozil finskou důvěryhodnost v očích Sovětského svazu. Cílem této práce je analyzovat finský semiprezidencialismus a roli prezidenta Kekkonena v něm. K dosaţení tohoto cíle napomohou následující výzkumné otázky: 1) Jak se vyvíjely finské vztahy se Sovětským svazem a jaký dopad měly na zahraniční a domácí politiku Finska? 2) Jakým způsobem ovlivňoval stranický systém prezidentovu pozici? 3) K jakému typu semiprezidencialismu se finský politický systém přibliţoval/vzdaloval v jednotlivých obdobích vlády prezidenta Urho Kekkonena? První kapitola popisuje teoretická východiska uplatňovaná při hodnocení postavení prezidentů v politických systémech. Vedle semiprezidentského systému jsou v této kapitole definovány také systémy parlamentní a prezidentské, důraz je kladen na postavení prezidentů v těchto systémech. 6
Druhá kapitola se věnuje finskému politickému systému před nástupem Kekkonena do prezidentského úřadu. Jsou v ní nastíněny základní rysy tohoto politického systému, ústavní rámec prezidentských pravomocí a činnost předcházejících prezidentů. V této kapitole naleznete nejen vývoj domácí politické scény, ale také zahraniční politiky, která se vzhledem ke geografické poloze a historickému vývoji postupně stala jádrem práce prezidenta. Ve třetí kapitole je analyzována Kekkonenova prezidentská činnost v souvislosti s konkrétními událostmi ovlivňujícími politický systém ve třech vymezených časových obdobích. Podkapitoly věnované jednotlivým obdobím jsou zakončeny krátkými shrnutími, která odpovídají na stanovené výzkumné otázky. Čtvrtá podkapitola se zaměřuje na vybrané důleţité aspekty Kekkonenovy vlády napříč všemi časovými obdobími. V závěrečné čtvrté kapitole jsou popsány základní rysy finského semiprezidencialismu, který je komparován s modelovým francouzským systémem. Následně je zde také porovnáno postavení finského prezidenta za vlády Kekkonena s postavením prezidentů v meziválečném období a s obdobím, kdy prezidentský mandát zastával Juho Paasikivi.
7
1
Postavení prezidentů v politických systémech
Postavení prezidentů v politických systémech, jejich rozhodovací pravomoci reálné i ty formální, se napříč demokratickými státy odlišují. Proto také komparativní politologie reflektuje postavení prezidenta při srovnávání existujících politických systémů a vytváření typologií. Jedna z často uţívaných klasifikací rozlišuje parlamentní a prezidentské systémy. Toto
rozlišení
pak
bývá
vzápětí
doplněno
o
kategorii
semiprezidentských
(poloprezidentských) systémů, kam jsou obvykle zařazeny země, které nezapadaly do některého z předchozích typů. V této kapitole naleznete základní definiční vymezení parlamentního, prezidentského a semiprezidentského systému s důrazem kladeným na postavení prezidenta v těchto jednotlivých systémech.
1.1 Parlamentní a prezidentský systém Neţ přistoupíme k samotnému definování semiprezidentského reţimu, se kterým je spojen tímto textem sledovaný finský politický systém, nemůţeme opominout definování „čistých“ reţimů – parlamentního a prezidentského. Jejich základní rozlišení spočívá v odlišném rozdělení kompetencí a vzájemných vztahů tří základních druhů moci: exekutivy, legislativy a judikativy. Judikativa je ovšem v obou modelech oddělena od jiných mocí, takţe základní odlišnost nacházíme právě ve vzájemném vztahu mezi mocí výkonnou a zákonodárnou. V prezidentském systému jsou legislativa a exekutiva důsledně odděleny a disponují rovněţ vlastní legitimační bází. V případě parlamentního systému pak dochází ke vzájemné integraci obou mocí, protoţe exekutiva vychází z legislativy, a je tak legitimována nepřímo (Hloušek 2007: 193). Zaměřme se nejprve na parlamentní systémy. Základním prvkem, který spojuje veškeré parlamentní systémy je princip sdílené moci a svrchovanost legislativy (Říchová 2007: 60). Vláda je závislá na parlamentní podpoře, protoţe parlament má moţnost sesadit vládu vyslovením nedůvěry. Právě vyslovení nedůvěry se jeví jako vhodnější kritérium neţ vyslovení důvěry, protoţe v některých zemích nemusí nově jmenovaná vláda parlament ţádat o formální vyslovení důvěry, ale parlament můţe hlasování o nedůvěře vyvolat teprve okamţikem jejího jmenování (Hloušek et. al 2011: 82)1. Dále je vazba mezi exekutivou a legislativou v parlamentním systému charakterizovaná pravomocí hlavy státu rozpustit 1
Pro celkové hodnocení fungování systému je důleţité nejen to, zda jsou vlády schopny získat počáteční vyslovení důvěry parlamentem, tedy ujmout se funkce, ale roli hraje také to, zda vlády dovedou pro své návrhy opakovaně získávat podporu poslanců a jsou tak schopné efektivně (Říchová 2007: 64).
8
legislativu a vypsat nové volby. Vazba mezi výkonnou a zákonodárnou mocí v parlamentních systémech je velmi proměnlivá, proto řada autorů vytváří další členění této kategorie. Giovanni Sartori rozlišuje mezi systémy premiérskými (Velká Británie, Německo), těmi s převahou zákonodárného sboru (francouzská Třetí republika) a těmi, kde rozhodující vliv leží v rukou politické strany (italská První republika, Sartori 2001: 110). Parlamentní systém je slučitelný jak s monarchií, tak s republikánským řízením. Hlavou státu se v tomto systému můţe stát jak dědičný monarcha (př. Spojené království, Belgie, Dánsko) tak prezident volený zákonodárným sborem (SRN, Česká republika) nebo přímo (Irská republika, Rakousko). V monarchiích je otázka legitimity vztaţena k dědičnému zastávání úřadu na základě příslušnosti k panovnické rodině i toto privilegium je zakotveno v ústavě. Hlava státu v parlamentním systému představuje samostatnou instituci v rámci exekutivní moci, která ale není součástí vlády. V čele exekutivy stojí předseda vlády (a v rukou vlády se reálně soustřeďuje exekutivní moc). Funkce hlavy státu je převáţně formální, kdy potvrzuje rozhodnutí učiněná ostatními institucemi, např. podepisuje zákony schválené parlamentem a na přání premiéra jmenuje a odvolává ministry. Dále mají hlavy státu v parlamentních systémech pravomoci, které vycházejí z dřívějších pravomocí panovníků, jako právo udělovat milost nebo právo veta. V „čistém“ parlamentarismu by ovšem mělo být toto veto velmi slabé (Hloušek et. al 2011: 82-83). Nejslabším místem parlamentních systémů se zdá být akceschopnost vlád. Ta je vázána na schopnost vlády uchovat si podporu parlamentní většiny, úzce tedy souvisí s podobou daného stranického systému. Jak organizačně slabé tak organizačně silné strany mohou přivést daný systém do krize. Podpora organizačně slabých stran se totiţ odvíjí od názorově nestálých skupin
poslanců.
Získat
podporu
od
organizačně
dobře
ukotvených
stran
v
multistranickém fragmentovaném systému je pro vlády těţkým oříškem, obzvlášť fungují-li v systému také antidemokratické strany (Hloušek et. al 2011: 82-83). Prezidentský systém je na rozdíl od parlamentního slučitelný pouze s republikánským zřízením a je zaloţen na výrazném oddělení legislativní a výkonné moci. Sartori povaţuje za prezidentské takové systémy, které splňují tyto tři podmínky: prezident (1) je volen všeobecnými volbami, (2) nemůţe být v období výkonu své funkce odvolán parlamentem, (3) jmenuje a řídí vládu (Sartori 2001:94-95). Velmi diskutovaným definičním kritériem prezidentských systémů je také přímá volba prezidenta. Sama osobě přímá volba, tedy to, ţe prezident není volen parlamentem, neurčuje, 9
zda bude postavení prezidenta nezávislé, i kdyţ ji lze povaţovat za důleţitý příspěvek k vyváţenosti vztahu mezi legislativou a exekutivou. Přímou volbou lze totiţ zvolit prezidenta, který v praxi vyuţívá pravomocí, jeţ jsou spíše charakteru formálního a symbolického neţ rozhodovacího a mocenského, viz např. Rakousko (Říchová 2007: 71). Další zpochybnění přímé volby přináší volba skrze volitelský sbor. Pro přiřazení mezi semiprezidentské systémy bude mít rozhodující význam to, zda mají volitelé moţnost vlastní volby (Sartori 2001: 95). Prototypem prezidentského systému jsou Spojené státy americké, kde prezidentský systém funguje bez větších obtíţí. Tzv. systém brzd a protivah reguluje vztahy mezi exekutivou a legislativou. Prezidentova pozice vůči parlamentu je posílena vetem vůči přijatým zákonům, prezidentské veto lze přehlasovat jen dvoutřetinovou většinou v obou komorách je tedy velmi silným nástrojem2. Prezident zasahuje do legislativního procesu jen při předkládání rozpočtu a při podávání zprávě o stavu unie. Často však postupuje nepřímo, kdyţ příslušný návrh zákona předkládá prostřednictvím některého ze zákonodárců (Hloušek et. al 2011: 89). Prezident v USA je omezován zákonodárnou mocí dvěma způsoby. Horní komora parlamentu schvaluje prezidentovy nominace na posty ministrů a soudců Nejvyššího soudu. Ministry uţ odvolává prezident dle svého uváţení, a neexistuje moţnost vyslovení nedůvěry parlamentem. V případě porušení Ústavy či spáchání trestného činu disponuje parlament moţností zahájit proti prezidentovi tzv. proceduru impeachmentu3, která můţe skončit jeho odvoláním. Procedura impeachmentu není srovnatelná s vyjadřováním nedůvěry v parlamentním systému (Hloušek et. al 2011: 89). Nejvíce prezidentských systémů nalezneme v zemích Latinské Ameriky: v těchto zemích se však jedná o kvalitativně jiný systém v porovnání s USA. Přestoţe z legislativní a ústavní stránky jsou tyto systémy obdobné tomu v USA, v praxi se velmi liší. Způsobuje to především faktické velmi dominantní postavení prezidenta, které přesahuje ústavou stanovené pravomoci, čímţ je narušován systém brzd a protivah. Prezidenti se často snaţí vystupovat jako osoby nadstranické a se svým volebním štábem mohou být v některých zemích chápáni 2
Prezidentská pravomoc rozpustit parlament narušuje oddělení legislativy a exekutivy. Podle Sartoriho to však nehraje důleţitou roli, protoţe význam pravomoci rozpustit parlament bývá někdy poněkud nadhodnocen. I americký prezident musí brát ohled na Kongres, vlastně se zdá, ţe čím více je struktura rozdělená, tím více je zapotřebí vláda kontrolující exekutivu i Kongres (Sartori 2001:98). 3 Procedura impeachmentu je dána Ústavou Spojených států amerických. Obţalobu prezidenta z váţných trestních provinění (vlastizrada, zpronevěra, těţký zločin) můţe vznést schválením nadpoloviční většinou všech členů Sněmovna reprezentantů. Obviněného pak soudí Senát, který můţe zbavit prezidenta úřadu, pokud pro hlasují dvě třetiny senátorů.
10
jako jediní představitelé moci. Situaci obvykle komplikuje také velký počet stran. Multipartismus ztěţuje prezidentovy moţnosti prosadit svůj program a ten tak často musí vyjednávat s řadou subjektů a jednotlivců. U takovýchto vyjednávání je často vyuţívána korupce a obcházení ústavních pravidel. Zablokování systému často řeší armáda, jak z popudu prezidenta, tak z vlastního rozhodnutí. Ozbrojené sloţky se jako jediné cítí schopné nastolit řád a vrátit zemi do fungujících kolejí a to za cenu likvidace demokracie (Říchová 2007: 7576). Konflikt mezi parlamentem a prezidentem je v prezidentských systémech velmi těţko řešitelný legální cestou, protoţe ve snaze předejít vzniku autoritativního systému je dle ústav prezident neodvolatelný a můţe být znovu zvolen pouze několikrát. Zároveň však přímá všelidová volba prezidenta často podporuje legitimitu hlavy státu a velká očekávání veřejnosti k jeho politice, jejíţ prosazení však nemusí být dosaţitelné v rámci pravomocí, které prezidentovi právo přisuzuje. Prezidentské volby jsou často velmi osobním střetem, který můţe snadno rozdělit a zpolarizovat společnost. V rámci vyostřeného předvolebního boje mají kandidáti tendence sklouznout k nadměrnému populismu a slibovat nerealizovatelné. V takto nastavených volbách vítěz bere vše a jeho oponent nemá po volbách šanci cokoliv ovlivnit (Linz in Hloušek et. al 2011: 92). Konflikt mezi legislativní a výkonnou mocí můţe být ještě intenzivnější v případě, ţe je prezident nezávislý na politických stranách, na které nemusí brát ohled při povolebním koaličním vyjednávání a jmenování ministrů. Řada autorů dochází k závěru, ţe funkčnost prezidentského systému je podporována existencí dvoustranického systému a naopak oslabována existencí multipartismu. Důleţitou roli nehraje pouze počet stran, ale také jejich charakter. Zdá se, ţe nesoudrţnost a nedisciplinovanost je v parlamentním systému vţdy na škodu. Naopak v prezidentských systémech můţe být nedisciplinovanost spíše výhodná4 (Říchová 2007: 68, 77-78). Z výše uvedených problematických rysů prezidentského sytému však automaticky nevyplývá, ţe parlamentní systémy jsou spolehlivější. Sartori upozorňuje: „Parlamentní systém nás tedy můţe zklamat stejnou měrou jako systém prezidentský. Chceme-li tvrdit, ţe parlamentní systém je oproti prezidentskému lepší alternativou, nesmíme opomenout uvést, který z jeho 4
Sartori upozorňuje, ţe prvořadým zájmem kongresmanů v USA se stala lokální politika proto, aby uspěli ve svém volebním obvodu. Strany tak pouze poskytují kandidátům určitou volební nálepku a ne ideologickou náplň a směřování. Jednotná podpora úspěšného demokratického prezidenta je odkládána na druhou kolej (Sartori 2001: 100).
11
typů byl vybrán, a musíme dbát na to, aby cesta ven z čistého prezidentského systému nevedla prostě – směrem nejmenšího odporu – k čistému parlamentarismu, tedy vládě zákonodárného sboru a neschopnosti skutečně vládnout.“ (Sartori 2001: 111). Povaha základního principu sdílení moci můţe v parlamentních systémech nabývat zcela různorodých podob. Určit a porovnat míru sdílení moci není snadným úkolem. Sartori se zaměřuje na hlavu výkonné moci, tedy premiéra, a dochází k závěru, ţe se můţe pohybovat ve třech postaveních: prvního nad nerovnými, prvního mezi nerovnými a prvního mezi rovnými. Premiér první nad nerovnými téměř nemůţe být sesazen na základě hlasování parlamentu a podle svého uváţení jmenuje a mění ministry vlády, nad nimiţ má převahu. Premiér první mezi nerovnými také nemůţe být sesazen parlamentem pouhým vyjádřením nedůvěry, ale očekává se, ţe ve své funkci zůstane, i kdyţ se změní členové jeho kabinetu, které můţe měnit: členové kabinetu však nemohou měnit jeho. A do třetice premiér první mezi rovnými stojí a padá se svým kabinetem - zpravidla musí akceptovat ministry, kteří byli do jeho vládního týmu „vnuceni“. Z této škály vyplývá, ţe anglický ministerský předseda můţe vládnout mnohem účinněji neţ americký prezident. Prezidentským systémům tedy nemůţeme jednoduše připsat do obecné charakteristiky lepší vládnutelnost (Sartori 2001: 111-112). Pokusme se nyní porovnat postavení prezidentů v parlamentním a prezidentském systému. Prezident v parlamentním i prezidentském typu politického systému představuje veřejnou osobnost, která jakoţto hlava státu je zodpovědná za reprezentaci země navenek. Obyvatelé země obdařují prezidenta určitou mírou autority, která se mimo jiné odvíjí od osobnostních charakteristik konkrétního prezidenta. Prezident tak reprezentuje zemi nejen v zahraničí, ale svou přítomností dodává důstojnost také ceremoniálům a aktivitám odehrávajícím se na domácí půdě. Vzhledem k veřejnému charakteru tohoto úřadu mají prezidenti moţnosti vyjadřovat své názory prostřednictvím médií bez ohledu na to, čeho se jejich názory dotýkají a jaké jsou jim ústavou dány pravomoci. Prezident v parlamentním systému nestojí v čele vlády, jeho pozice je tak slabší obvykle bez moţnosti přímo zasahovat do činnosti výkonné moci. Prezident se účastní procesu vyjednávání o koalicích, kdy dle výsledků voleb pověřuje představitele strany s největší šancí na úspěch sestavením vlády. Na přání premiéra posléze jmenuje a odvolává jednotlivé ministry. Váha a moţnosti prezidenta se mohou zvyšovat v krizových situacích, prezident např. můţe za daných okolností rozpustit dolní komoru parlamentu. Ve vztahu s legislativou 12
je významné prezidentovo právo veta, které můţe výrazně zkomplikovat proces přijímání některých zákonů a při určitém rozloţení sil v parlamentě přijetí zákona zcela zablokovat. Jak uţ samotné pojmenování napovídá, v prezidentském systému hraje hlava státu výraznější roli. To je umoţněno díky tzv. monistické exekutivě, tedy propojení postu prezidenta s postem předsedy vlády. K pravomocím, kterými disponuje prezident parlamentního reţimu, přibývají v prezidentském reţimu pravomoci premiéra, má tak moţnost přímo ovlivňovat exekutivní moc. Prezident vykonává úřad na základě všelidových přímých voleb. Legitimita vlády se odvozuje od legitimity prezidenta a ne parlamentu.
1.2 Semiprezidentský systém Semiprezidentský (poloprezidentský) systém uţ svým názvem navozuje dojem smíšeného zřízení. V tomto systému dochází ke kombinaci prvků obou typů systému – prezidentského a parlamentního. Výkonná moc je zde rozdělena mezi prezidenta a vládu, jak je typické v prezidentských systémech. Voliči v semiprezidentském systému mají dva zástupce, kteří se ucházejí o jejich přízeň, tzv. dvojí legitimita. Obdobně jako v prezidentských systémech je také v semiprezidentských prezident volen všeobecnou přímou volbou na předem dané období, během něhoţ je neodvolatelný. Semiprezidentský systém se parlamentnímu reţimu blíţí pojetím vlády a jejího předsedy, kdy stabilita vlády závisí na podpoře většiny v příslušném legislativním tělese, jemuţ je vláda odpovědná. Parlament disponuje také moţností vyslovit vládě nedůvěru či ji odvolat (Hloušek 2007: 198). Semiprezidentský systém se můţe potýkat s problematikou rozdělených většin stejně jako prezidentský, avšak to neznamená, ţe pokud za prezidentem stojí parlamentní většina, je ve stejném postavení jako prezident v opravdovém prezidentském systému, a naopak, pokud parlamentní většina není shodná s prezidentskou, pak jde o parlamentní systém. Semiprezidentský systém je tedy smíšeným systémem, který ovšem zakládá kvalitativně jiný typ systému, jehoţ fungování se do velké míry řídí jiným mechanismem a odlišuje se od ostatních. Tím je v podstatě legitimováno zkoumání semiprezidencialismu jako specifického uspořádání politického systému (Sartori 2011: 132). Jedna z prvních a zakládajících definic pochází od Maurice Duvergera. Tato definice vychází ze studia francouzské Páté republiky a je zaloţena na ústavním vymezení institucí. Stanovuje tři kritéria: 1. Prezident republiky je volen všeobecným hlasovacím právem. 13
2. Prezident je vybaven významnými pravomocemi. 3. Naproti němu však stojí premiér a ministři, kteří mají exekutivní a vládní pravomoci a mohou zůstat v úřadě, pokud se neukáţe, ţe parlament je proti nim opozičně naladěn. Z tohoto vymezení vycházejí další autoři, kteří upozorňují na určitou vágnost a problémy takto široce pojaté definice. Jedním z nich je i Giovanni Sartori, který také odmítá Duvergerovu doplňující formulaci o tom, ţe semiprezidentský systém není syntézou parlamentního a prezidentského systému, ale střídáním prezidentské a parlamentní fáze. Podle Sartoriho názoru jde o nepochopení skutečnosti, ţe poloprezidencialismus je opravdovým, odlišným druhem systému, nikoliv pouhým střídáním dvou různých typů (Javůrek 2008: 12). Sartori (2001: 140) věnuje více pozornosti vzájemnému poměru mezi prezidentem a premiérem a navrhuje vlastní definici: 1. Hlava státu je volena všelidovou volbou – přímo či nepřímo – na pevně dané funkční období. 2. Hlava státu sdílí exekutivní moc s premiérem, coţ vytváří strukturu duální autority, jiţ vymezují tři kritéria: 3. prezident je na parlamentu nezávislý, není však oprávněn vládnout sám či přímo, a jeho vůle proto musí být tlumočena vládou a procházet přes její rozhodnutí, 4. premiér a jeho kabinet naopak představují instituce nezávislé na prezidentovi, ale závislé na parlamentu – jsou závislé buď na důvěře, nebo na nedůvěře parlamentu (nebo na obojím) a v obou případech potřebují podporu parlamentní většiny, 5. duální struktura autorit semiprezidentského systému umoţňuje různé vyvaţování a také přesunování mocenské převahy uvnitř exekutivy, avšak pod přísnou podmínkou, ţe trvá „potenciál autonomie“ kaţdé sloţky exekutivy. Sartoriho definici lze brát jako přesnější, neboť jasněji vymezuje vztah mezi vládou a hlavou státu. Na druhou stranu, při kritickém pohledu na tuto definici lze poukázat na skutečnost, ţe ji splňuje prakticky kaţdý prezident mimo prezidentský systém, který je volen všelidovou
14
volbou (Hloušek et. al 2011: 97). S tímto problémem se však potýkají i definice dalších autorů – Gianfranco Pasguino5, Matthew Shugart a John Carey6. Robert Elgie (1998: 5-13) rozdělil kritiku vymezení semiprezidentského systému (především Duvergerovy definice) do 4 bodů: 1. Terminologická kritika: a) pojem semiprezidencialismus je uspokojivý, ale další pojmy jsou shodně přijatelné např. semiparlamentarismus, b) pojem je zcela neuspokojivý, protoţe předpona semi (půl, polo) implikuje, ţe semiprezidentské systémy jsou umístěny uprostřed kontinua mezi prezidentským a parlamentním, vhodnější by proto bylo uţívat termín „premiérský prezidencialismus“ (Sartori a Lijprhart souhlasí s Duvergerem v tom, ţe semi automaticky neznamená nějakou střední vzdálenost a existenci kontinua). 2. Kritika smíšeného reţimu: tvrzení některých autorů, ţe semiprezidencialismus je smíšený reţim a jako takový netvoří čistý typ reţimu, a proto nemá stejnou konceptuální platnost jako standardní typy reţimu. Tuto kritiku povaţuje Elgie a další autoři (viz výše) za neopodstatněnou. 3. Nejednoznačnost kritéria přímé volby: problematičnost Duvergerovy podmínky všeobecné přímé volby projevující se zřetelně v případě Finska, kde byl do roku 1988 prezident vybírán volebním sborem. Sartori proto zpřísňuje kritéria a k všeobecné volbě přidává přímou i nepřímou volbu. 4. Problém prezidentských pravomocí: tato výtka také vyplývá z Duvergerova tvrzení, ţe semiprezidentský prezident disponuje docela výraznými pravomocemi. Námitka vedla autory ke dvěma rozdílným závěrům: a) v seznamu semiprezidentských zemí jsou příliš odlišné země a to podkopává celý koncept, a tak jediným opravdovým příkladem tohoto reţimu je Francie (Duverger se brání tím, ţe poukazuje na rozdílnost politických praxí i v mnohem méně kontroverzních typech reţimů např. srovnáním Itálie a Německa), b) ti, kteří berou formulaci doslovně, namítají, ţe definice zahrnuje pouze země, kde prezidenti mají docela 5
Pasquino formuluje definici následovně: 1) prezident je volen přímo nebo nepřímo všelidovou volbou, 2) prezident má právo jmenovat premiéra a za splnění určitých podmínek rozpustit parlament, 3) premiér je předmětem hlasování o důvěře či alespoň nedůvěře v parlamentu (Pasquino 1997:128137). 6 Shugart a Carey rozlišují mezi prezidentským parlamentarismem a premiérským prezidencialismem. Právě vymezení premiérského prezidencialismu se kryje se semiprezidentskými systémy. Jejich definice má také 3 kritéria: 1) všeobecná přímá volba hlavy exekutivy (prezident nemusí být přímo vedoucím výkonné moci, ale musí koexistovat s premiérem), 2) prezident disponuje určitou politickou silou (ne nezbytně legislativní), 3) vláda je závislá na parlamentu (Shugart, Carey 1992: 23-24).
15
výrazné pravomoci. Seznamy semiprezidentských zemí sestavují podle svého subjektivního hodnocení, k Francii tak občas přidávají Finsko či Portugalsko. Elgie posléze navrhuje semiprezidentský systém definovat jako situaci, kde veřejně na fixně dané období volený prezident funguje vedle premiéra a vlády, která je odpovědná parlamentu. Zdůrazňuje, ţe jde o čistě ústavní definice konceptu týkající se pouze toho, jak se prezident k úřadu dostává a jak v něm přetrvává, ne toho, kolik aktuálně pravomocí má. Problém srovnávání praktické a legislativní stránky systémů si uvědomoval uţ Duverger, kdyţ upozorňoval, ţe ústavy semiprezidentských systémů jsou si sice navzájem podobné, avšak politická praxe v těchto zemích se můţe výrazně lišit (viz tab. č. 1). Vidíme, ţe u některých je postavení v praxi vzdálené od postavení, ve kterém by prezidenti měli být podle ústavy. Finský prezident byl v praxi jen o něco silnější, neţ mu přiznávala ústava, ale například u francouzského prezidenta bylo toto posílení markantní (Duverger 1992: 146). Tabulka č. 1. Pravomoci prezidenta v semiprezidentských režimech Pravomoci podle ústavy: Pravomoci v praxi: 1. Francie 2. Finsko 1. Finsko 2. Island 3. Výmar 3. Výmar 4. Portugalsko 4. Portugalsko 5. Rakousko 6. Francie 5. Rakousko 7. Irsko 6. Irsko 7. Island (Zdroj: Duverger 1992: 147)
Podobnost pravidel a rozdílnost her (similarity of rules, diversity of games) – tyto dva aspekty vytvořily v sedmi semiprezidentských reţimech tři typy prezidentství: loutkový, všemocný a ten, co sdílí moc s premiérem. Loutkový prezident nemá výraznější ústavní pravomoci nebo je nevyuţívá. K takové situaci dochází ve třech zemích: v Irsku, Rakousku a na Islandě. Ve druhém případě má naopak prezident velmi výrazné a aktivní postavení, v praxi disponují takovýmito pravomocemi prezidenti francouzské Páté republiky. Do poslední varianty spadá námi sledované Finsko, Portugalsko od roku 1976 do omezení pravomocí prezidenta v roce 16
1982 a Výmarská republika. Prezidenti se v této variantě dělí o moc s premiérem (Duverger 1992: 143-144). Vedle ústavy, která hraje svou nezanedbatelnou roli, bychom měli podle Duvergera při posuzování semiprezidentských systémů zváţit také další tři parametry: kombinaci tradic a okolností, sloţení parlamentní většiny a pozici prezidenta ve vztahu k této parlamentní většině. Samotné uzákoněné právo netvoří reálnou praxi reţimů. Právo oţívá díky těm, kteří ho uţívají. Toto uţívání je uskutečňováno na základě předcházejících zkušeností a zároveň je ovlivňováno novými okolnostmi. V semiprezidentských systémech bez parlamentní většiny je největší shoda mezi ústavou a praxí, prezidentovo postavení lze hodnotit jako „středně silné“. Naopak v zemích, kde stabilní většiny normálně fungují, je nepoměr mezi ústavou a praxí, prezident se zde dostává buďto do pozice dominantního prezidenta nebo naopak zastává pouze symbolickou roli. Vztahy mezi prezidentem a parlamentní většinou v semiprezidentském systému přehledně shrnuje Duvergerova transformační mřížka (viz tab. č. 2). Jak z tabulky vyplývá, hlava státu se můţe dostat do pěti různých postavení. Prvním je absolutní monarcha, který drţí pravomoci jak prezidentské tak premiérské, protoţe premiér je mu jednoznačně podřízen, zároveň vláda je jednoznačně podřízena většinové straně. Takovýto systém zůstává demokratický, protoţe opozice se můţe i nadále svobodně vyjadřovat. Do této pozice se prezidenti dostávají spíše výjimečně, příkladem mohou být francouzští prezidenti Charles de Gaulle v 60. letech a François Mitterand na počátku 80. let. Strana prezidenta omezeného monarchy nemá zcela jasnou většinu, a hlava státu tak musí brát ohled na koaliční partnery. Ve třetím případě se prezident diarcha musí o svou moc jiţ skutečně dělit. Diarcha můţe vzniknout v situaci, kdy prezident vystupuje jako vůdce většiny, která je ovšem sloţená z podobně silných subjektů, nebo v situaci, kdy je hlava státu stranicky neutrální a zároveň není vytvořena většina. Čtvrtou pozicí je role prezidenta symbolu, do které se můţe dostat prezident, který je součástí většiny, ale není však jejím vůdcem, např. Rakousko. V poslední páté pozici regulátora se mohou ocitnout jak opoziční, tak neutrální prezidenti. Dochází k posílení pozice premiéra, za nímţ stojí parlament, a prezident se musí spokojit pouze s pravomocemi, které mu přisuzuje ústava (Javůrek 2008: 19-20, Novák 1997: 213-218).
17
Tabulka č. 2. Duvergerova transformační mřížka Vztahy většiny
prezidenta
a
Prezident Vůdce většiny
Opozičník
Člen většiny
Neutrální
Většina-monolitická
Absolutní monarcha
Regulátor
Symbol
Regulátor
Většina-koalice s dominující stranou
Omezený monarcha
Regulátor
Symbol
Regulátor
Většina-vyvážená koalice
Diarcha
Regulátor
Symbol
Regulátor
Kvazi většina
Omezený monarcha
Regulátor
Symbol
Regulátor
Absence většiny
x
x
x
Diarcha
(Zdroj: Novák 1997: 112)
Podobně jako v parlamentních či prezidentských systémech se také postavení prezidentů v jednotlivých semiprezidentských systémech odlišuje. Při jejich komparaci musíme snad ještě více brát ohled nejen na legislativní vymezení, ale také na politickou kulturu jako celek: danou praxi, tradici, okolnosti, sloţení parlamentní většiny a vztah prezidenta k této většině. Odlišovat se značně mohou nejen prezidenti mezi jednotlivými semiprezidentskými systémy, ale také prezidenti střídající se v jednom systému. Duální rozdělení exekutivy totiţ můţe vést k tomu, ţe zatímco jeden prezident uţívá svých ústavních pravidel v plném rozsahu, jeho předchůdce či následovník upřednostňuje parlamentní fungování systému a ponechává rozhodování vládě (Paloheimo 2000: 2).
1.2.1 Francouzská Pátá republika Podobně jako u prezidentského systému jsou za model povaţovány Spojené státy americké, francouzská Pátá republika představuje prototyp semiprezidentského politického systému. Systém vznikl schválením ústavy, jejímţ autorem je Michel Debré, v roce 1958. Tato ústava zavádí nejdůleţitější charakteristiku semiprezidentského systému a to duální strukturu autority. V ústavě je jasně stanoveno, ţe: „Předseda vlády řídí jednání vlády.“. Pravomoci hlavy státu nejsou vyjádřeny takto jasně a musíme je hledat v různých článcích, coţ odpovídá tomu, ţe základní pravomoci prezidenta mají nárazový charakter a jedná se spíše o mimořádné pravomoci, z nichţ většina není rozhodovacích, ale spíš směřují k tomu, aby nějakému rozhodnutí zabránily nebo ho převedly na francouzský lid (Sartori 2001: 129).
18
Nelze však vycházet pouze z ústavy, důleţitým prvkem systému se stala přímá všelidová volba prezidenta zavedená v roce 1962 a samotná praxe, jiţ zavedl generál Charles de Gaulle v době svého prezidentského období. Francouzský prezident obvykle zastává postavení převaţující nad předsedou vlády. V těchto situacích má prezident podporu většiny v Národním shromáţdění a i většinoví ministerští předsedové jsou k němu ohleduplní. Původní sedmileté volební období prezidenta bylo v roce 2002 sladěno s volebním obdobím Národního shromáţdění na pět let. Prezidentské volby předcházejí parlamentním, coţ umocňuje důleţitost prezidentského úřadu, neboť v obou volbách od roku 2002 voliči v parlamentních volbách „potvrdili“ prezidentskou většinu. Silným prezidentským většinám napomáhá také dvoukolový většinový volební systém pro dolní komoru parlamentu, ten podporuje vytváření dvou bloků tím, ţe nutí programově blízké subjekty nejpozději ve druhém kole ke spolupráci (Hloušek et. al 2011: 99-100). Období, kdy převaţuje premiér, bývá označováno jako kohabitace nebo jako období tzv. rozdělených/nesouhlasných většin. Ke kohabitaci došlo pouze třikrát v letech 1986-1988, 1993-1995 a 1997-2002. V těchto obdobích nebylo moţné konflikty mezi oběma hlavami exekutivy řešit vynucenou demisí vlády ani novou volbou prezidenta. Konkrétní jedinci se tak museli omezit na slovní potyčky a projevy odporu (např. Jacques Chirac vyzýval Françoise Mitterranda k uvolnění prezidentského úřadu). Obecně je však v období kohabitace role prezidenta malá, přestoţe mu nadále přísluší pravomoci týkající se národní nezávislosti, kontinuity státu, územní celistvosti Francie, je garantem zachovávání mezinárodních smluv a řádného chodu veřejných institucí (Říchová 2007: 80). Ve srovnání s prezidentským systémem povaţuje Sartori (2001: 132) francouzský systém za velmi flexibilní, ve dvouhlavé exekutivě totiţ první hlava osciluje v závislosti na změnách v kombinaci většin. V podmínkách sjednocené většiny má prezident převahu a uplatňují se ústavní zvyklosti (materiální, nepsané). Naopak v podmínkách rozdělených většin více prosazuje názory premiér, protoţe nachází oporu ve formální (psané) ústavě a má za sebou zázemí v parlamentu. Funkčnost francouzské Páté republiky úzce souvisí se širokým manévrovacím prostorem, který je dán oběma hlavám exekutivy a reálnou politickou praxí (Říchová 2007:81). Prezident disponuje také silnou pozicí vůči parlamentu, kdy má pravomoc rozpustit Národní shromáţdění a vypsat nové volby. Rozpuštění předchází konzultace s předsedou vlády a předsedou obou komor. Konzultace má ale pouze formální charakter a prezident se jejími 19
výsledky nemusí řídit. Této pravomoci vyuţil Mitterrand dvakrát (v roce 1981 a 1988). Poprvé si předčasnými parlamentními volbami zajistil většinu v parlamentu, v druhém případě ukončil dvouleté období kohabitace (Hloušek et. al 2011: 100).
20
2
Finský politický systém
Základní právní podklad pro prezidentské pravomoci platný v době vykonávání této funkce Kekkonenem vycházel z ústavy schválené v roce 1919. Předtím, neţ se dostaneme k samotné ústavě, podívejme se krátce do finské historie na vývoj, který přijetí ústavy předcházel.
2.1 Vznik samostatného státu Finská cesta k samostatnému státu nebyla jednoduchá. Obyvatelé finského poloostrova byli původně začleněni do Švédského království (od roku 1157). Pojem Finsko a Finové původně slouţil pouze jako označení obyvatel finského poloostrova, postupně nabyly tyto čistě geografické pojmy také etnický význam. Od roku 1809 se Finsko stalo autonomním velkovévodstvím v rámci Ruského carství, jehoţ součástí zůstalo do roku 1917. Moţnosti autonomní správy se v různých obdobích ruského vedení lišily, zvláště v 90. letech 19. století byly pokusy rusifikovat Finsko intenzivnější. Toto období je však velmi důleţité pro rozvoj finské národní identity, bývá hodnoceno jako zlatý věk rozvoje finské kultury (Lavery 2006: 158). Stavovský sněm, který se poprvé sešel v roce 1809, začal v 60. letech 19. století pravidelně zasedat, coţ vedlo k tomu, ţe ve Finsku v této době proběhly důleţité politické, administrativní a ekonomické reformy. U kaţdého ze čtyř stavů zasedajícího ve finském stavovském sněmu se uplatňoval jiný způsob obsazování mandátů - důsledkem byla omezenost a nerovnost hlasovacího práva. V roce 1905 byl zaveden jednokomorový dvousetčlenný parlament (často se také uţívá finský název Eduskunta) a o rok později bylo všeobecné a rovné volební právo přiznané jako druhé na světě ţenám. Zatímco v roce 1904 mělo právo volit 125 000 obyvatel, v roce 1907 disponovalo aktivním volebním právem 1 273 000 osob (Pesonen, Riihinen 2002: 23). Podobně jako v jiných evropských státech i ve Finsku začala masová demokracie, ale v praxi šlo spíše jen o masku demokracie, protoţe car jako hlava státu opakovaně parlament rozpouštěl (Arter 1998: 49). Přelom 19. a 20. století přinesl finské společnosti nový typ ideologických konfliktů. V politice se objevily tři druhy tlaků, jmenovitě liberalismus, finský nacionalismu a socialismus (Pesonen, Riihinen 2002: 26). Národní obrození bylo doprovázeno rozvojem stranického systému. V 70. letech 19. století se na jazykové otázce zformovaly první dvě strany: Finská strana (fennomanská) a Švédská (svekomanská) strana. Jednalo se o elitní a značně volná uskupení, kaţdé z nich 21
upřednostňovalo jiný úřední jazyk a také jejich vztah k Rusku se lišil. Zatímco pro-švédsky orientovaná část kromě obrany švédštiny upřednostňovala nezávislost na Rusku a obnovu vazby ke Švédsku, pro-finská preferovala setrvání (autonomního) Finska v rámci Ruska (Allardt, Pesonen 1967: 327). Postoj k ruské politice zůstává rozhodující i při dalším štěpení politického spektra. V 90. letech 19. století, kdy narostly snahy ruského vedení okleštit finskou
samostatnost,
se
Finská
strana
rozštěpila
na
konzervativní
Starofiny
(Vanhasuomalainen), kteří byly spíše ochotní ke spolupráci s ruskou administrativou, a na více radikální a liberálnější Mladofiny (Nuorsumalainen). Švédská strana oslabila v důsledku evidentního ústupu švédského kulturního vlivu a úspěchu finského národního hnutí. V roce 1906 se nakonec ustavila Švédská lidová strana (Svenska Folkparteit, SFP) orientující se na obhajobu zájmů obyvatel, kteří se povaţují za Švédy. Pro SFP je typický silný liberální akcent. Stejně jako v jiných zemích i ve Finsku se na přelomu 19. a 20. století formovalo sociálně demokratické hnutí, které patřilo mezi nejzarytější odpůrce rusifikace. V roce 1899 byla zaloţena Finská dělnická strana, o čtyři roky později přejmenována na Finskou sociálnědemokratickou stranu (Suomen sosialidemokraattinen puolue, SDP). Po švédském a německém vzoru budovali sociální demokraté masovou stranu. Přestoţe ve Finsku s převaţující agrární orientací a málo početným dělnictvem nebyla jejich pozice zcela jednoduchá, stala se SDP v roce 1907 vítězem prvních parlamentních voleb. Těchto voleb se zúčastnila také nová, rok před volbami zaloţená Agrární strana (Maalaisliitto), která hájila zájmy bohatších finských rolníků. Ve stranickém systému se tedy prosadil multipartismus Starofiné, Mladofinové, Švédská lidová strana, Finská sociální demokracie a Agrární strana.
2.2 Samostatné Finsko na cestě k Ústavě Samostatnost vyhlásilo Finsko krátce po Velké říjnové revoluci 6. prosince 1917. Rusko ji uznalo do měsíce. Bolševičtí vůdci pravděpodobně při souhlasu s uznáním samostatného Finska předpokládali, ţe se národní boj změní v boj tříd a posléze dojde k určitému opětovnému propojení skrze vítězné dělnictvo. Krátce po dosaţení nezávislosti prošlo Finsko občanskou válkou, která se stala svým způsobem testem jednotnosti finské identity. Nespokojenost se sociálními podmínkami a blízkost ruské revoluce vzbudila u části dělníků a nájemných farmářů odbor vůči legální vládě nové republiky. Politická a sociální práva byla ve Finsku oboustranně nekonzistentní, a tak část národa byla frustrovaná, protoţe sliby rozšiřující se demokracie nevedly k poţadovaným sociálním reformám. Aktivní občanská 22
společnost se dostávala do konfliktu s nefunkční politickou demokracií (Pesonen, Riihinen 2002: 28-33). Nespokojení tzv. Rudí pocházeli převáţně z vrstev finsky mluvících dělníků a nemajetných rolníků a tvořili radikální křídlo sociálních demokratů (Allardt, Pesonen 1967:326). Druhá strana sporu mající za sebou legální vládu - tzv. Bílí - zahrnovala představitele konzervativní, vycházející ze švédsky mluvících středních a vyšších tříd, a také farmáře, především ze severní části země. Jednalo se o politické strany – Mladofinové, Starofinové, Švédská lidová strana a Agrární strana. Díky lepší organizovanosti, a také pomoci z Německa, Bílí zvítězili. Přestoţe válka trvala velmi krátce – leden aţ květen 1918 – šlo o velmi krvavý konflikt. Odhaduje se, ţe zemřelo kolem 37 000 lidí, větší část z nich ne na bojištích, ale ve vězeních. Občanská válka představuje jeden z nejbolestivějších momentů finské historie. V roce 1918 došlo k transformaci starofinů a mladofinů do dvou nových nesocialistických stran: Národní koaliční strany (Kansallinen kokoomuspuolue, KOK) a Národní pokrokové strany (Kansallinen edistyspuolue, LKP). KOK byla zformována většinou starofinů, prezentovala konzervativní a monarchistické hodnoty. Na vzniku LKP se podíleli většinou mladofinové, kteří kladli důraz na liberálně-centristické hodnoty (Allardt, Pesonen 1967: 329). V průběhu občanské války narostla podpora pro monarchismus, „Bílá“ elita takto vyjadřovala své zklamání z finského obyvatelstva, které nebylo připraveno pro demokracii, a tak všeobecné volební právo bylo hodnoceno jako krok příliš daleko. Pouze podpora německého císaře byla povaţována za dostatečně silnou ke stabilizaci finské společnosti a její ochraně proti Rusku. Jiné skandinávské monarchie byly hodnoceny jako příliš slabé na to, aby dosáhly těchto cílů. V říjnu 1918 Eduskunta zvolila králem Finska německého prince Karla Fridricha Hessenského. V té samé době však Němci uznali svou poráţku a podepsali příměří se zeměmi Dohody. Monarchistické plány ve Finsku byly zmařeny. Po nových volbách bylo zřejmé, ţe Finsko se stane republikou. Republikánské zřízení se silným prezidentem na rozdíl od toho parlamentaristického preferovaly strany, dříve prosazující monarchismus. Byla to především Agrární strana, která navýšila své volební zisky a stala se tak nejsilnější burţoazní7 stranou se 42 mandáty. Národní koalice a Pokroková strana a Švédská lidová strana také poţadovaly pevnou vládnoucí moc pro prezidenta. Parlamentarismus prosazovali sociální demokraté. SDP vedená Väinö Tannerem se 7
Burţoazní strany – středové a pravicové.
23
distancovala od občanské války a Rudých, odsoudila muţe odpovědné za zahájení povstání, ale takticky se snaţila neurazit lidové masy, které ji následovaly. Ve volbách v roce 1919 získala SDP 80 mandátů, coţ ale nestačilo k tomu, aby její hlas převáţil nad přání ostatních stran (Jutikkala, Pirinen 2001: 236). Na druhou stranu názor SDP nemohl být zcela opomenut a tak parlamentní výbor pro ústavní záleţitosti přišel s kompromisem, ve kterém je prezident vybírán volebním sborem8 a obdařen poměrně významnými pravomocemi (Arter 1999: 5051). V této době se zlepšilo sebevědomí Finska na poli zahraniční politiky, kdyţ 6. května 1919 Velká Británie uznala finskou samostatnost.
2.3 Prezidentské pravomoci v Ústavě 1919 Dne 21. června 1919 byla naprostou většinou 165 poslanců přijata republikánská forma vlády. Finský regent Carl Gustav Mannerheim ratifikoval ústavu 17. července 1919. Ústava byla pro finský právní systém závazná celých 81 let, tedy aţ do roku 2000, kdy vešla v platnost nová ústava schválená 19. července 19999. Článek 2. ústavy z roku 1919 (zákon č. 94/1919)
10
dával suverénní moc ve Finsku do rukou lidu, který byl reprezentován Parlamentem a rozděloval moc na zákonodárnou, výkonnou a soudní, přičemţ zákonodárnou moc vykonával parlament ve spojení s prezidentem republiky. Nejvyšší výkonná moc byla svěřena prezidentu republiky a dále vykonávala všeobecnou vládu ve státu státní rada - vláda. Soudní moc pak vykonávaly nezávislé soudy (Klokočka, Wagnerová 1997: 68-88)11. Prezident tak byl součástí legislativy a zároveň nejvyšším představitelem exekutivy. Jeho vedoucí role v exekutivě byla zcela zřejmá, protoţe i v případě kompetenčních sporů a pochybností ze strany vlády připadala rozhodující moc prezidentovi (čl. 42). Prezident měl dále dle ústavy moţnost jmenovat a odvolávat jednotlivé ministry, odvolávat vlády (prostřednictvím rozpuštění parlamentu) a měnit vládní návrhy zákona (čl. 36, 18). Důleţitým prvkem finského politického systému ve vztahu k vládě bylo dvojí předsednictví kabinetu (Arter 1987: 96). Zatímco premiér předsedal plenárním zasedáním probíhajícím ve čtvrtek, prezident v pátek vedl zasedání, na nichţ se projednávaly záleţitosti svěřené do jeho kompetence (čl. 39). Příslušný ministr předloţil prezidentovi podklady k návrhu zákona prodiskutované na plénu vlády a prezident následně o návrhu zákona rozhodl a jeho 8
Vyjma prvního prezidenta, kterého vybere parlament. Zákon č. 731/1999 (Finlex 2011). 10 (Klokočka, Wagnerová 1997: 68-88), Zákon č. 94/1919. 11 Součástí ústavního pořádku Finské republiky byl také Zákon o Parlamentu č. 7/1928, Zákon o Státním soudním dvoru č. 273/1922 a Zákon o právu Parlamentu kontrolovat zákonnost úředního jednání členů Státní rady a justičního kancléře jakoţ i parlamentního ombudsmana č. 274/1922. 9
24
rozhodnutí bylo kontrasignováno ministrem, který návrh zákona podal (čl. 20). Hlava státu tedy nebyla vázána názorem vlády a často této pravomoci také vyuţívala (Vorlová 2010: 138). Na zákonodárství se prezident podílel společně s parlamentem, předkládal parlamentu návrhy zákonů, které byly připravovány vládou. Parlamentem přijatý zákon byl postupován prezidentovi k ratifikaci. Pokud zákon prezident do 3 měsíců neratifikoval, vrátil se do parlamentu (čl. 39). Moţnost suspenzivního veta měl prezident aţ do prvního zasedání nového parlamentu po následujících parlamentních volbách. Ve vztahu k parlamentu byla významná pravomoc prezidenta rozpustit parlament při současném vypsání nových voleb, a to k odůvodněnému návrhu ministerského předsedy, po konzultaci s předsedou parlamentu a s parlamentními frakcemi. Dále měl prezident pravomoci svolávat mimořádná zasedání parlamentu a otevírat a uzavírat zasedání parlamentu (čl. 27). Prezident tedy drţel ve svých rukou dvě důleţité významné pravomoci – jmenovat vládu a rozpouštět parlament. Zatímco prvně jmenované pravomoci vyuţívala hlava státu v letech 1919-1982 často, z 57 sestavených vlád vzniklo pouze 19 na základě konání parlamentních voleb. Druhou zmiňovanou pravomoc vyuţili prezidenti ve stejném období „pouze“ sedmkrát (Vorlová 2010: 155). Ústava silně garantovala práva menšin v parlamentě. Dle čl. 66 mohla jedna třetina členů parlamentu (tj. 67 poslanců) zablokovat přijímaný zákon, pokud hlasovala pro odloţení. O odloţeném zákoně mohlo být hlasováno nejdříve na prvním zasedání parlamentu po nových všeobecných volbách a zákony vešly v platnost pouze, pokud pro něj hlasovala většina poslanců. Toto ustanovení bylo zavedeno ve snaze zabránit moţným radikálním socialistickým reformám a revoluci (Paloheimo 2003: 222). Prezident také disponoval autonomními pravomocemi k vydávání výnosů, jmenování státních úředníků a soudců. Prezident byl hlavou ozbrojených sil a v individuálních případech byl oprávněn udělovat milost (čl. 28, 29 a 30). Z hlediska prezidentských pravomocí se ukázal jako velmi významný článek 33, ve kterém bylo stanoveno, ţe: „Prezident řídí vztahy Finska s cizími mocnostmi. Parlament však udílí souhlas se smlouvami uzavíranými s cizími státy, obsahují-li ustanovení s povahou zákona…“. Právě tento článek dával do rukou finských prezidentů široké pravomoci bez přesně vymezených hranic záleţitostí týkajících se cizích mocností. Dále měl prezident také 25
řadu jmenovacích pravomocí vymezených v čl. 87 (více kapitola 3.4.3). Stalo se tradicí respektovat prezidentův výběr ministra zahraniční12. Prezident byl dle této ústavy volen na 6 let. Jeden kandidát mohl být zvolen maximálně dvakrát po sobě (čl. 23). Lidé volili tři sta volitelů, kteří měli provést finální volbu. Tito volitelé obvykle podporovali kandidáta své politické strany, nebylo tedy překvapivé, ţe právě parlamentní strany hrály při volbě prezidenta významnou roli. Samotné hlasování bylo tajné. Pokud nebyl zvolen prezident v prvním kole většinou hlasů, konalo se kolo druhé. V případě, ţe ani v tomto kole nezískal většinu ani jeden z kandidátů, konalo se kolo třetí, do kterého postoupili jiţ jen dva nejúspěšnější kandidáti z předchozího kola. Během hlasování sice nebyla povolena formální diskuse, ale mezi jednotlivými hlasování uţ vyjednávání probíhat mohla a to bez časových omezení. Charakter prezidentské volby byl polopřímý. Právě finská praxe vedla Sartoriho k úpravě definičního kritéria semiprezidencialismu tak, aby do této kategorie byly zahrnuty všechny země s volbami prezidenta všelidového charakteru. Tato Ústava bývá některými odborníky označována jako hybrid kombinující rozdělení moci podle amerického vzoru s parlamentním reţimem britského typu a francouzského typu za Třetí republiky s odkazem na přímo voleného a potenciálně silného prezidenta a na vládu odpovědnou parlamentu (Arter 1987: 41). Jakkoli se toto označení můţe zdát na první pohled výstiţné, opomíjí skutečnost, ţe východiskem pro takové nastavení finského politického systému byla především historická zkušenost a soudobé okolnosti a nikoli pouhé následování vzorů v podobě geograficky i mocensky vzdálených států (Vorlová 2010: 138). V ústavě mohou být identifikovány znaky amerického prezidencialismu a monarchistických tendencí, kdy je prezidentovi přisouzeno několik pravomocí náleţejících dříve carovi, jako například rozpouštění parlamentu a vedení zahraniční politiky. Monarchistické elementy by však neměly být přeceňovány, protoţe finský prezident ztratil právo veta, legislativa a vedení exekutivy byly rozděleny do dvou hlav, coţ je v kontrastu k carovi, který jednoduše delegoval do Senátu exekutivní pravomoci mu udělené ústavou (Arter 1999: 52-54).
12
Prezident Paasikivi jmenoval Carla Enckella ministrem zahraničí celkem šestkrát a prezident Kekkonen měl také své preference na tomto postu, jmenoval čtyřikrát ministrem zahraničí Ahti Karjalainena a později v 70. letech dvakrát Paavo Väyrynena. Občas si prezidenti prosadili i další osoby kromě premiéra a zahraničního ministra. Během 60. let 20. století si Kekkonen prosadil svůj výběr na Ministerstvo obrany. Takţe ačkoliv výběr individuálních ministrů byl především záleţitostí vedoucích vnitřních orgánů vládnoucích stran, byly zde výjimky obzvlášť během druhé poloviny Kekkonenova prezidentství (Arter 1987: 90-93).
26
Nousiainen (2001: 97) upozorňuje, ţe prezident nemá k dispozici příliš velké zázemí. Vláda není pod jeho přímým řízením a není ustanoven ani ţádný jiný úřad, který by prezidentovi pomáhal. Stabilita tohoto systému je částečně zaloţena na rozdělení funkcí, ale existuje také určitá šedá zóna překrývajícího se vládnutí a nedefinované zodpovědnosti. Často citovaným se také stalo přirovnání ústavních pravomocí prezidenta ke švédskému stolu, jehoţ autorem je Dag Anckar. Finský prezident si podle něj podobně jako u švédského stolu můţe vybrat z ústavní nabídky pravomocí ty, které bude aktivně vyuţívat. Prezident Kekkonen patřil mezi „gurmány“, ale v podstatě ţádný finský prezident nebyl ve vyuţívání prezidentských pravomocí opravdovým „asketou“ (Paloheimo 2003: 222-223).
2.4 Předchůdci Kekkonena na postu prezidenta Fungování a pozice prezidentského úřadu není ovlivněna pouze tím, jak jsou její funkce nastaveny v ústavě, ale také tradicemi a jednáním konkrétních osob, které kdy tento úřad zastávaly. Abychom získali představu, na jaký prezidentský post Kekkonen nastoupil, podívejme se krátce na to, kdo byli Kekkonenovi předchůdci a jak jednali. Tabulka č. 3. Prezidenti Finska 1919-1956 Jméno Kaarlo Juho Ståhlberg Lauri Kristian Relander Pehr Evind Svinhufvud Pohjanmo Kyösti Kallio Risto Heikki Ryti Carl Gustaf Emil Mannerheim Juho Kusti Paasikivi
Funkční období 1919-1925 1925-1931 1931-1937 1937-1940 1940-1944 1944-1946 1946-1956
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. (zdroj: Pesonen, Riihinen 2002: 173)
Prvním prezidentem byl parlamentem zvolen K. J. Ståhlberg. Švédové a strana Národní koalice hlasovali pro Mannerheima, za Ståhlbergem však stála jeho strana Národní pokroková, agrárníci a také sociální demokraté. Ståhlberg poloţil základy silné pozice prezidenta a získal prezidentskému úřadu respekt a to i přesto, ţe okolnosti jeho vládnutí nebyly jednoduché. Vystupoval nadstranicky, ale zároveň se nestal čelní osobou ve vedení bez reálných pravomocí, jak se tomu děje v případě parlamentních systémů. Zároveň však nelze říct, ţe by Ståhlberg vládl jako „král“, naopak byl jako liberální politik nakloněn parlamentnímu uspořádání. Přesto jednal rázně, coţ bylo ve fragmentovaném a polarizovaném stranickém systému třeba (Paloheimo 2000: 17). Jeho rozhodnutí měla velký vliv na politický vývoj. V roce 1924 nařídil rozpuštění parlamentu poté, co bylo zatčeno a uvězněno dvě sta příslušníků komunistické strany. 27
Ve finské geopolitické situaci byla totiţ činnost komunistů povaţována za nebezpečí ohroţující nezávislost země. Komunisté však dosahovali ve srovnání s komunistickými stranami v ostatních skandinávských zemích vysoké podpory13. Komunistická strana vznikla oddělením revolučně naladěného křídla sociálních demokratů pod názvem Komunistická strana Finska (Suomen kommunistinen puolue, SKP). Komunisté byli ve 20. letech 20. století postaveni
mimo
zákon.
Přesto
působili
i
nadále
prostřednictvím
různorodých
kryptokomunistických stran a dokázali si udrţet roli aktéra s nezanedbatelným vyděračským potenciálem. Situace na domácí půdě byla velmi citlivá, Ståhlberg kvůli tomu zřejmě nikdy nepodnikl ţádnou oficiální zahraniční cestu. V meziválečné politice Finska dominoval boj o zachování národní nezávislosti, zároveň se však finská politická obec potýkala s hlubokou vnitřní antagonizací. Demokratizace politického reţimu pokročila dříve, neţ se zlepšila situace niţších sociálních vrstev, výsledkem byla hluboká nespokojenost dělnických voličů, kterou ve 30. letech ještě posílila zrychlená industrializace a velká hospodářská krize. Vedle problematické komunistické činnosti se začal ve 20. letech vytvářet také silný extrémně pravicový politický proud (Jutikkala, Pirinen 2001: 242-243, Kopeček 2005: 242). Prezident Ståhlberg jednal samostatně také v záleţitostech týkajících se sestavování vlády. V roce 1922 jmenoval vládu Aima Cajandera, do které osobně vybral jednotlivé ministry. Nousiainen se domnívá, ţe v tomto případě můţeme mluvit o opravdové „prezidentské vládě“ (Arter 1987: 86, Nousiainen 1971: 238). První vlády v první polovině 20. let se skládaly především z politiků středových stran (Národní pokrokové strany, Agrární strany) a někdy se opíraly také o podporu pravice (Národní koalice a Švédské lidové strany) jindy, o podporu levice (Sociální demokracie). Zvolením prezidenta L. K. Relandera v roce 1925 spolupráce agrárníků se středovými stranami skončila. Agrárníci se na pravo-levé ideové linii posunuli více doprava a Švédská lidová strana začala z obav před hnutím „pravého finství“ takticky spolupracovat více se sociálními demokraty. V následujících letech přetrvával v parlamentě neměnný stav: finskojazyčné burţoazní strany a několik Švédů proti levici a většině Švédů. Rozhodnutí závisela často pouze na několika málo hlasech. Vznikaly menšinové krátkodobé vlády (Jutikkala, Pirinen 2001:241).
13
To se promítalo zpětně v niţší podpoře sociálních demokratů, kteří byli ještě navíc zatíţeni spojením s rozpoutáním občanské války (Kopeček 2005: 234).
28
Prezident Relander byl v porovnání s předchozím prezidentem méně rázný. Pocházel z Agrární strany a právě v posledních letech jeho prezidentury se extrémní pravicový proud zformoval do Lapuánského hnutí. Toto radikálně pravicové uskupení vzniklo v roce 1929. Podařilo se mu získat a mobilizovat lidovou podporu pomocí prosazování antikomunismu, nacionalismu
a
agrárního
populismu.
Své
názory
prosazovalo
prostřednictvím
neparlamentních metod aţ násilného charakteru, např. nucenými emigračními převozy levicových aktivistů z vnitrozemí na hranice se SSSR. Hnutí dokázalo úspěšně vyvíjet nátlak na parlament i prezidenta Relandera. Jejich zásluhou byla přijata legislativa vedoucí k zákazu legálně působících kryptokomunistických subjektů. Proti přijetí těchto zákonů hlasovali pouze sociální demokraté (Kopeček 2005: 244-245, Jutikkala, Pirinen 2001: 243). Krátce poté došlo k novým prezidentským volbám. Agrární svaz jiţ nezvolil svým kandidátem Relandera, protoţe ten byl příliš spojen s Lapuánským hnutím. Prezidentem se stal zkušený P. E. Svinhufvud kandidující za Národní koalici, i přes počáteční obavy se mu do voleb podařilo získat podporu agrárníků a Švédské lidové strany. Sedmdesátiletý Svinhufvud měl v té době za sebou jiţ dlouhou politickou kariéru14. Zvýšil reputaci prezidentského postu tím, ţe zabránil pokusům o puč Lapuánskému hnutí v roce 1932. Očekávalo se, ţe po přijetí antikomunistických zákonů se Lapuánské hnutí začne rozpadat. To se ovšem nestalo. Zhruba pět set ozbrojených muţů se sešlo v Mäntsälä poblíţ Helsinek a začalo diktovat vládě své podmínky (poţadovalo mimo jiné zrušení sociálně-demokratické strany). Situace byla napjatá - ne z obav, ţe se k povstání připojí řada lidí, ale z obav, ţe by vznikl nebezpečný precedent diktátu nepočetných sil vládě. Prezident Svinhufvud však emotivním proslovem v rádiu přemluvil povstalce, aby ustoupili bez boje. Zákony vedoucí k zákazu komunistické strany posléze paradoxně vedly k zákazu samotného Lapuánského hnutí (Kopeček 2005: 244-245, Jutikkala, Pirinen 2001: 243). Svinhufvudova podpora byla rozhodující pro vznik a trvání vlád. První široká nesocialistická vláda, kterou jmenoval, se rozpadla kvůli neshodám na tom, jak řešit hospodářskou krizi. Následující menšinová vláda Národní pokrokové strany, mající v parlamentu 32 křesel, přetrvala díky prezidentově podpoře čtyři roky (1932-1936). V roce 1936 vyjádřil parlament nedůvěru této vládě, ale nesmlouvavý Svinhufvud nechtěl svěřit 14
Tento právník a soudce zasedal ve stavovském sněmu jiţ v letech 1894 a 1899-1906. V roce 1906 byl pak za Mladofiny zvolen členem nového parlamentu. Během první světové války se odmítl podřídit ruským příkazům, následkem čehoţ byl vyhnán do sibiřského exilu. Po návratu hrál významnou roli při prosazování finské nezávislosti, zastával funkci předsedy Senátu, který povolil Mannerheimovi sestavit armádu Bílých aj. V roce 1925 neúspěšně kandidoval na prezidenta za Národní koaliční stranu. Tento důvěryhodný pravicový konzervativní politik vţdy představoval silnou opozici vůči levici a komunismu. To se stalo rozhodující pro jeho jmenování premiérem v roce 1930 a volbu prezidentem o dva roky později.
29
sociálním demokratům ministerská křesla. Sociální demokraté se ve 30. letech stávali pravidelně vítězi voleb (v roce 1939 získali 39% hlasů, 83 mandátů), není tedy překvapivé, ţe zapojení do vlády se pro ně stalo důleţitým cílem. Volby konané v roce 1937 vynesly na prezidentský post P. K. Kallia, který získal podporu centristických stran a sociálních demokratů. Sociální demokraté pro něj hlasovali, protoţe se chtěli za kaţdou cenu vyhnout vítězství Svinhufvuda a protoţe se nezdálo pravděpodobné, ţe by třetí kandidát Ståhlberg nad (mezi občany velmi populárním) Svinhufvudem mohl zvítězit. Kallio vycházel z agrárního zázemí a jeho prezidentská činnost nebyla příliš výrazná. V oblasti domácí politiky to zřejmě ani nebylo příliš třeba. Po jeho zvolení byl dosaţen důleţitý konsenzus mezi největšími stranami, Sociálně demokratická strana a Agrární strana se shodly na vytvoření společné vlády. “Rudozelená koalice“ se stala v době hrozícího válečného konfliktu symbolem národní jednoty (Jutikkala, Pirinen 2001: 245-246). Naopak v oblasti zahraniční politiky začínalo rostoucí napětí poţadovat rázně a při tom opatrně vystupujícího politika. Kallio podobně jako jeho předchůdci však neměl se zahraniční politikou příliš velké zkušenosti. V roce 1920 se Finsko stalo členem Společnosti národů. Finové se stali jedním z nejhorlivějších zastánců této organizace a obraceli se k ní během 20. let doufajíce, ţe je ochrání před nebezpečím z východu. Antisovětská politika přítomná všude v nekomunistické Evropě byla ve Finsku ještě posílena zkušenostmi z válek a krátkozrakou politikou posledního cara. I přes výše zmiňované aktivity prezidentů, nelze jejich roli v politickém systému 20. let 20. století přeceňovat. Arter hodnotí systém v zásadě jako parlamentní, i přes krátkodobé vlády byli prezidenti spíše v pozadí. Význam prezidentské pozice narůstal aţ ve 30. letech, kvůli posilování extrémní pravice, která začala finský parlamentarismus ohroţovat (Arter 1987: 41). Domácí a zahraniční politika ve 20. letech nebyly nijak zvlášť propojeny. Svědčí o tom fakt, ţe smlouva o neútočení se Sovětským svazem byla Svinhufvudem podepsána v napjatém období pravicových nálad v roce 1932. Smlouvy byly Finsku nabízeny jiţ dříve, ale teprve aţ kdyţ došlo k posílení mezinárodní pozice Sovětského svazu, Finsko změnilo svůj názor a začalo být ochotné se Sovětským svazem vyjednávat. Svinhufvudova bezpečnostní politika se obracela k Německu, neboť vycházel z předpokladu, ţe roztahování SSSR na severozápad nemůţe být v německém zájmu. Tohoto názoru se drţel i nějakou dobu poté, co se moci ujal Hitler (Arter 1987: 86, Arter 1999: 54). Nakonec, stále ještě za Svinhufvudova vedení, Finsko v roce 1935 slavnostně vyhlásilo, ţe bude v zahraniční 30
politice prosazovat skandinávskou linii. Vojenská spolupráce však nestačila vzniknout. Finsko pouze krátce spolupracovalo se Švédskem na zrušení Alandského paktu15. Společnost národů však byla zásadně proti a společné snahy i spolupráce zastaveny. Finská zahraniční politika se tak ocitla v naprosté izolaci. V roce 1938 se Sovětský svaz pokoušel jednat s Finskem o případné vojenské spolupráci při obraně proti moţnému německému útoku na SSSR přes Finsko, ovšem opět neúspěšně. 23. srpna 1939 v tajné německo-sovětské smlouvě (Ribbentropův-Molotovův pakt) Finsko připadlo do Sovětské sféry zájmu (Jutikkala, Pirinen 2001: 246-250). V říjnu Sovětský svaz stupňoval své poţadavky a snaţil se přemluvit finské představitele k pronájmu strategických území. Finové však jednomyslně přítomnost sovětských vojsk na svém území odmítli. 30. listopadu 1939 překročila sovětská vojska finskou hranici a začala válka označovaná jako Zimní válka. Vláda, která se Sovětským svazem do té doby vyjednávala, odstoupila hned po vypuknutí války. Prezident Kallio jmenoval kabinet z představitelů všech stran. Premiérem se stal Risto Ryti, ministrem zahraničí Väino Tanner a ministrem bez portfeje Juho Paasikivi. Vzhledem k podlomenému zdraví prezidenta jejich role narostla. Důleţitá byla také spolupráce s maršálem Mannerheimem, který velel vojenským operacím. Vláda ţádala o pomoc Společnost národů a snaţila se do války zatáhnout sousední Švédsko, obojí bez většího úspěchu. Pomoc, která jí byla poskytnuta, měla spíše humanitární charakter. Přesto alespoň příslib pomoci od západních mocností měl svůj význam pro uzavření míru. Mír byl uzavřen v březnu 1940 po bojích, ve kterých početně slabší finská armáda zaznamenala řadu úspěchů. Finsko muselo podstoupit Sovětskému svazu téměř celou oblast Karélie na jihovýchodě země a na severovýchodní hranici oblasti Salle a Rybářského poloostrova. Dále bylo nuceno pronajmout poloostrov Hanko pro účely sovětské vojenské základny. Úmrtí prezidenta Kallia vedlo k novým volbám. Sbor velitelů z roku 1937 jednohlasně zvolil Rytiho. Paasikivi se stal finským vyslancem v Moskvě a snaţil se odvrátit další ruské poţadavky. Zahraničně politická izolace Finska, které se snaţilo najít spojence, i nadále narůstala, obzvlášť po obsazení Dánska a Norska Německem. Zhoršení strategické pozice přineslo Finům také připojení Pobaltských zemí k Sovětskému svazu. Ryti a Mannerheim postupně dospěli k závěru, ţe spolupráce s Němci je nevyhnutelná. Od února 1941 zahraniční politika orientovala pouze na Německo. Německu tak byl umoţněn útok na SSSR skrze 15
Poté, co v roce 1917 získalo Finsko nezávislost, obyvatelé Alandských ostrovů se v referendu vyslovili pro připojení ke Švédsku. Následný konflikt mezi Švédskem a Finskem projednávala Společnost národů, která v rozhodnutím přijatém v roce 1921 Finsku doporučila poskytnout Alandským ostrovům rozsáhlou autonomii a učinit z nich demilitarizovanou zónu.
31
finské území. Konflikt označovaný jako Pokračovací válka začal v červnu 1941. Finským cílem bylo získat zpět ztracená území, odmítalo však uţší spolupráci s německou armádou. Na podzim se finské jednotky zastavily ve východní Karélii. Od té doby se i přes nesouhlas Německa pokoušela finská vláda uzavřít se Sovětským svazem mír, podmínky příměří, které Sověti poţadovali, však byly nepřijatelné. Prezident Ryti se proto rozhodl přistoupit na smlouvu s Německem. Tato tzv. Ryti-Ribbentropova smlouva zavazovala Finsko k tomu, ţe nepřistoupí k separátnímu míru bez německého svolení a Německo k poskytování válečné pomoci v ofenzivě proti Sovětskému svazu. Důleţité bylo, ţe smlouva měla charakter osobního dopisu Hitlerovi. Rychlou německou pomoc však finská armáda jiţ nutně potřebovala. Poté, co se situace v létě 1944 na válečné frontě zklidnila, prezident Ryti odstoupil, aby svým nástupcům uvolnil ruce k vyjednávání míru. Prezidentem se stal Mannerheim, který prohlásil, ţe není odpovědný za závazky svého předchůdce. Sovětské podmínky tentokrát nebyly nepřijatelné - staţení německých vojenských jednotek z finského území16, postoupení oblastí Salle, Karélie a také nově oblasti Petsamo na severní hranici a dále pronájem vojenské základny Porkalla na jiţním pobřeţí západně od Helsinek. Sjednané příměří vešlo v platnost 5. září 1944. Formálně byl pak válečný stav ukončen v roce 1947 Paříţskou mírovou smlouvou. Protoţe finská pozice na mezinárodním poli byla vratká, došlo po válce ještě k dalšímu rozšíření personalizace zahraničně politického managementu (Arter 1999: 55). Finské vojenské úspěchy přinesly prezidentu Mannerheimovi širokou veřejnou popularitu (dodnes představuje dodnes symbol národního zachránce17), ale zároveň je také osobou, která získala německou podporu proti Sovětskému svazu. Jeho činnost na postu prezidenta byla spíše zdráhavější, několikrát se pokusil rezignovat. Jeho pozice byla podlomena v okamţiku, kdy se druhá světová válka otočila proti Německu. V roce 1946 odstoupil dobrovolně, oficiálně kvůli zdravotním problémům, v praxi zřejmě, aby vyjádřil solidaritu s odsouzenými politiky za válečné zločiny a aby uspíšil transformaci mírové politiky (Arter 1987: 86-87). Během Mannerheimova prezidentského období v letech 1944-46 byl opravdu silným premiérem Paasikivi. Kdyţ se poté v roce 1946 přestěhoval do prezidentského paláce, vzal s sebou také 16
Tato podmínka vedla k vojenskému konfliktu mezi Němci a Finy od září 1944 do dubna 1945 – tzv. Laponské válce. 17 Generál Mannerheim velmi úspěšně zastával post vrchního velitele ozbrojených sil ve všech válkách, které Finsko vedlo: občanské, Zimní, Pokračovací i Laponské. Proslul svými strategickými schopnostmi.
32
nejdůleţitější politický sektor – zahraniční politiku, ve které neměl ţádného seriózního rivala. V následující dekádě došlo ke konsolidaci rozdělení práce mezi prezidenta a kabinet: prezident byl zodpovědný za zahraniční vztahy, zatímco kabinet za domácí politiku. Toto uspořádání bylo posíleno silnou osobní autoritou prezidenta a přispělo k liberalizaci rozhodovací pozice prezidenta. Tato část politického systému byla kontinuálně provázena rigidní hierarchií a patriarchalismem (Nousiainen 2001: 100). Paasikiviho politika udrţování přátelských finsko-sovětských vztahů se stala základem politiky po celé období studené války, v jejím duchu pokračoval Paasikiviho nástupce Kekkonen - tzv. PaasikivihoKekkonenova linie.
2.4.1 Prezident Paasikivi Poválečná pozice Finska nebyla jednoduchá. Mnoho mírových podmínek se týkalo vnitřních záleţitostí Finska. Vláda musela řešit, jak naloţit s vystěhovalci (celkem 11% obyvatelstva) z oblastí Karélie a Petsamo a z poloostrova Porkkala. Musely být zrušeny protikomunistické zákony a zatímco komunistická strana se rychle obnovovala, byly zavírány a rušeny všechny fašistické a antisovětské organizace. Finsko mělo během 6 let (resp. po prodlouţení splatnosti 8 let) zaplatit válečné reparace ve výši 300 miliónů dolarů, přitom bylo třeba obnovovat a stavět jak rozbombardovaná města, tak zničené Laponsko. Poválečnou demoralizovanou náladu finské veřejnosti nezlehčovala ani přítomnost spojenecké komise (v praxi spíše sovětské), která měla dohlíţet nad dodrţováním mírových podmínek. Předseda komise Alexandrovič Ţdanov dodával SSSR ve finských očích negativní ráz. Velmi bolestivou záleţitostí se stalo vyrovnávání se s válečnými zločiny, ke kterému mírová smlouva Finsko zavazovala obzvlášť, kdyţ se ukázalo, ţe se jednalo také o politickou odpovědnost. Pod tlakem kontrolní komise tak byli odsouzeni k dlouholetým trestům prezident Ryti, předseda válečných vlád Rangell a Linkomiese, premiér Tanner a vyslanec v Berlíně Kivimäki18. Za souhlasu komise byl ušetřen pouze Mannerheim, který jako stávající prezident krátce po vynesení rozsudků rezignoval (Jutikkala, Pirinen 2001: 263). Paasikivi však trval pevně na tom, aby veškeré poţadavky byly naplněny. Jeho strategie byla zaloţená na předpokladu, ţe zájmy Sovětského svazu ve Finsku jsou předně v oblasti bezpečnosti a ţe okupace není nezbytně nutná pro to, aby Sovětský svaz své zájmy ve Finsku zajistil. Kdyţ bude Finsko kooperovat se svým sousedem, bude na oplátku SSSR kooperovat s ním a bude akceptovat finskou nezávislost a svobodu výběru v jiných oblastech. Tento 18
Ke kratším trestům byl odsouzen ministr zahraničí Ramsaye a ministři Kukkonen a Reinikku.
33
předpoklad byl částečně zaloţen na historických zkušenostech a částečně na interpretaci geopolitické situace severní Evropy. Jiné mocnosti jako Velká Británie, Francie, Spojené státy nebo dokonce Německo byly zkrátka příliš daleko, aby Finsku pomohly. Tento přístup byl zděděn z politiky starofinů, kteří silně věřili, ţe právě politikou „přátelství“ nejlépe dosáhnou zmírnění opatření cara Mikuláše II. Tato strategie se zdála Paasikivimu aplikovatelná nejen na cara, ale i na bolševiky, i kdyţ chápal SSSR jako imperialistickou válečnou mocnost a Lenina jako cynického diktátora, který vnímá pacifismus a antimilitarismus jako zvláštní nemoc malých nebo slabých zemí vyuţívaných silnými. Trval na tom, ţe je nerealistické doufat, ţe kolapsem bolševiků se situace vyřeší, dokonce i kdyţ by byla vláda v sousední zemi zaloţena na ústavních a demokratických principech, problém přeţití by podle Paasikiviho stále pokračoval (Kuusisto 1959: 38-39). Důleţitým ústupkem Finska Sovětskému svazu bylo odmítnutí pomoci tzv. Marshallova plánu - okamţitě po tomto odmítnutí americké pomoci SSSR ratifikovalo mírovou smlouvu. O rok později v roce 1948 pozval Josef Visarovič Stalin Paasikiviho k vyjednávání o další smlouvě. Vzhledem k vývoji v Československu to bylo perných 6 týdnů od pozvání k podpisu Smlouvy o přátelství kooperaci a vzájemné pomoci (YYA smlouva - Ystävyys-, yhteistyö- ja avunantosopimus19). Paasikivimu se podařilo prosadit svůj vlastní návrh smlouvy. V preambuli smlouvy je deklarována finská snaha o neutralitu. Finsko se ve smlouvě zavazuje, ţe nevstoupí do vojenské aliance se západními zeměmi. Vojenská kooperace se Sovětským svazem je smlouvou ošetřena tak, ţe v situaci, kdy by se Německo nebo jiná země pokoušely přes finské území zaútočit na Sovětský svaz, nebyla by vojenská pomoc Finsku poskytnuta automaticky, ale aţ po vzájemných konzultacích. Finsko není smlouvou zavázáno koordinovat svoji zahraniční politiku v otázkách nevojenského charakteru vůči Západu (Lavery 2006: 137). Rané poválečné období bývá označováno také jako „nebezpečná léta“ kvůli moţnému riziku komunistického převratu. Aby překonali nedůvěru ostatních stran, pokusili se komunisté distancovat od své minulosti vytvořením Demokratické ligy finského lidu (SKDL - Suomen kansan demokraattinen liitto)20. Přestoţe ve volbách v roce 1945 získali podobný počet hlasů jako další dvě velké strany a přestoţe se podíleli na vládě, zůstali i v následujících letech izolováni (Kopeček 2005: 246). V období vyjednávání o YYA smlouvě se rozšířila fáma, ţe 19
Známá také jako FCMA smlouva z anglického názvu - Treaty of Friendship, Cooperation, and Mutual Assistance. 20 Původní název nově obnovené strany: Komunistická strana Finska (SKL – Suomen kommunistinen puolue).
34
se Finsko ocitlo na „československé cestě“ k lidové demokracii. V komunistických kruzích sice existovala chuť převzít moc (srov. Lavery 2006: 48), ale nadšení pro ozbrojený převrat tlumilo povědomí o zbraních ukrytých mezi lidmi při demobilizaci (Jutikkala, Pirinen 2001: 265). Komunisté se nemohli spoléhat na pomoc Sovětského svazu. Sovětské vedení nedůvěřovalo vnitřně rozdělené straně s nedostatečnou personální základnou, k čemuţ poněkud paradoxně přispěla ve 30. letech Stalinova řízená likvidace členské základny a vedení, které převáţně v té době pobývalo v SSSR. Pro Sověty tak bylo lepší spolehnout se na vstřícný postoj demokratické politiky neţ na z jejich pohledu málo schopné a vnitřně rozdělené komunisty. Obzvlášť uzavření YYA smlouvy oslabilo pozici komunistické strany, neboť Stalin nepovaţoval za vhodné plést se do vnitřních záleţitostí země, se kterou uzavřel vojenskou smlouvu. Sověti na rozdíl od Finů YYA smlouvu chápali jako vojenskou. Paasikivi mohl mírně polevit svou obezřetnost vůči komunistům aţ v roce 1948, kdy parlament vyjádřil nedůvěru komunistickému ministru vnitra Yrjömu Leinovi a bylo zřejmé, ţe nekomunistická část Finska stojí jednotně proti komunistům. Od roku 1948 se pozice Finska zlepšovala. V roce 1952 byly zaplaceny reparace a Finsko hostilo Olympijské hry. V roce 1955 se Finsko stalo členem Spojených národů a Nordické rady. Obzvlášť malé země jako Rakousko a Belgie neskrývaly obdiv k Paasikiviho úsilí. Vrcholem Paasikiviho zahraniční politiky bylo navrácení přístavu Porkkala v lednu 1956 (Lavery 2006: 138, Arter 1987: 107).
2.5 Kekkonenova před-prezidentská kariéra Urho Kekkonen směřoval k politické kariéře jiţ od raných počátků. Byl vychováván v sociálně-radikální tradici finského nacionalismu a touha přinést transformaci do finské společnosti tvarovala jeho psaní a aktivity i v pozdějším ţivotě (Kirby 2006: 248). Angaţoval se v Akademické Karelijské společnosti, vedl úspěšný boj o kontrolu Finské federace z rukou starší generace v roce 1927, dále se angaţoval v polemikách národních i studentských tisků a řídil události v Národní sportovní asociaci. V roce 1933 vstoupil do Agrární strany a začal pracovat jako úředník na ministerstvu zemědělství. První pokus kandidovat do parlamentu mu nevyšel, druhý jiţ ano a v roce 1936 se krátce po úspěšném ukončení svého doktorského studia práv stal ministrem spravedlnosti. Neúspěšně se pokoušel zakázat radikální Lidové vlastenecké hnutí (Isänmaallinen
35
kansanliike, IKL) - nástupce krajně pravicového Lapuánského hnutí21. V průběhu Zimní a Pokračovací války nebyl členem vlády, pouze poslancem. Po válce v roce 1944 opět nastoupil na post ministra spravedlnosti, který měl vedoucí roli v procesu vynášení válečných soudů. V letech 1948-1950 předsedal finskému parlamentu. Od konce 40. let byl Kekkonen zahraničními pozorovateli vnímán jako významný uchazeč o vysoké politické posty a to i přesto, ţe jeho reputaci doprovázela image intrikáře (Kirby 2006: 247-248). V roce 1950 Kekkonen neúspěšně kandidoval proti Paasikivimu v prezidentských volbách a stal se premiérem. Kekkonenovo rozhodnutí jít do voleb proti Paasikivimu nebylo jednoduché a lze za tím vidět snahu sjednotit stranu za ním (Arter 1987: 172). V roce 1950 poprvé navštívil Moskvu. Vyjednání pětileté finsko-sovětské obchodní smlouvy posílilo jeho pozici doma a přineslo zjevné výhody finskému průmyslu. V první polovině 50. let stanul v čele vlády celkem pětkrát, v roce 1954 řídil několik měsíců ministerstvo zahraničí.
21
Ideologie IKL byla propracovanější neţ ta Lapuánského hnutí. Inspirovala se výrazně italským fašismem a částečně i německým nacismem. Orientovala se spíše na legální politické prostředky. Pro většinu politických stran byla IKL nepřijatelnými koaličními partnery (snad za určitých podmínek s výjimkou KOK).
36
3
Prezident Urho Kekkonen a finský politický systém
Urho Kalevala Kekkonen zastával finský prezidentský úřad v letech 1956-1981 a stal se tak jedním z nejdéle slouţících prezidentů v Evropě. Výjimečná však nebyla jen délka Kekkonenova úřadu, ale velmi specifické byly také okolnosti zahraniční politiky, které udávaly tón domácí politické scéně: „V malém kapitalistickém státě umístěném ve stínu komunismu oddělení zahraniční a domácí politik je jako snaha namalovat čáru na vodě – jednoduše nemůţe být udělána. “ (Arter 1987:166). Přestoţe je provázanost vztahu domácí a zahraniční politiky příliš těsná na to, abychom mohli tyto oblasti striktně oddělit, pokusíme se částečně o nemoţné a pro účely této práce budeme sledovat významné změny v období Kekkonenova prezidentského mandátu optikou domácí a zahraniční politiky, přičemţ samozřejmě návaznosti a souvislosti těchto dvou oblastí nebudou opomíjeny. Ve finské zahraniční politice mohou být identifikovány dva důleţité směry, kterými se vydává, ten první je na východ k Sovětskému svazu a ten druhý na západ nejen do Evropy, kde je významným partnerem Velká Británie a další země Evropského hospodářského společenství, ale také přes oceán do Spojených států amerických. V oblasti domácí politiky se zaměříme především na vztahy jednotlivých politických aktérů - na sloţení parlamentní většiny a pozici prezidenta ve vztahu k ní. V neposlední řadě se pokusíme určit k jakému typu semiprezidentského reţimu se v daném období finský politický systém přibliţoval. Kekkonenovo zastávání prezidentského úřadu je v této kapitole rozděleno podle vývoje zahraniční politiky na tři období. V prvním období v letech 1956-1962 došlo ke dvěma konfliktním situacím ve vztahu k SSSR, které zcela zásadně ovlivnily postavení prezidenta v politickém systému. Druhé období vymezené lety 1962-1968 bylo o něco klidnější, Finsko se soustředilo nadále na budování image neutrální země na mezinárodní scéně. K významné změně došlo na poli koaličního vyjednávání, kdyţ v roce 1966 do vlády po dlouhé přestávce vstoupili jak sociální demokraté, tak komunisté. Přestoţe v posledním období 1968-1981 sovětský přístup k pojímání finské neutrality není příliš vstřícný, Finsku se daří rozvíjet koncept aktivní neutrality v praxi. Vyvrcholením Kekkonenova řízení zahraniční politiky se stává finské pořadatelství Evropské bezpečnostní konference22.
22
Oficiální anglický název: Conference on Security and Co-operation in Europe, CSCE.
37
3.1 Období krizí s Kremlem 1956-1962 Kekkonen byl zvolen prezidentem v roce 1956 a to velmi těsným vítězstvím - pouze o jeden hlas - nad sociálnědemokratickým kandidátem Karl-Augustem Fagerholmem. Průběh voleb byl velmi napínavý, aţ do posledního kola nebylo jasné, kdo nakonec zvítězí. Komunisté se rozhodli podporovat Paasikiviho. Sovětské ministerstvo zahraničí (hrající ve volbě také důleţitou roli) bylo zpočátku přesvědčeno, ţe jeho preferovaný kandidát Paasikivi bude zvolen koalicí konzervativců, komunistů a sociálních demokratů. Očekávali, ţe sociální demokraté budou ochotni zavrhnout svého kandidáta Fagerholma a volit Paasikiviho jen proto, aby si byli jistí, ţe post nezíská Kekkonen. Teprve aţ na poslední chvíli, v předvečer volebního shromáţdění, komunisté obdrţeli příkazy z Moskvy, aby se postarali o Paasikiviho eliminaci ve druhém kole hlasování skrze rozdělení hlasů mezi Kekkonena a Fagerholma. Kekkonen vyhrál těsně ve třetím kole díky agrárníkům a komunistům a části liberálů (Kirby 2006: 250, Paloheimo 2000: 12). Vidíme, ţe jiţ při nástupu Kekkonena na úřad sehrál SSSR velmi důleţitou roli. Vhodnost Kekkonenovy kandidatury na prezidenta byla poprvé nadnesena tajemníkem ÚV KSSS Nikitou Chuščovem v srpnu 1955. Tehdy se Chruščovovi podařilo přemluvit ÚV k podpoře návratu vojenské základny Porkkala Finsku. Při té příleţitosti poznamenal, ţe návrat jistě ovlivní výsledek blíţících se prezidentských voleb, čímţ myslel, ţe návrat základny bude chápán jako zásluha premiéra Kekkonena. Jestli Chruščov opravdu silně podporoval Kekkonenovu kandidaturu, není tak úplně jisté, vzhledem k tomu jak dlouho byl výsledek voleb nejistý23.
3.1.1 Zahraniční politika I přes výše popsanou podporu, bylo třeba po nástupu Kekkonena do prezidentského úřadu, přesvědčit Sovětský svaz, ţe se dosavadní politický kurs nezmění. Proto Kekkonen začal hovořit o Paasikiviho-Kekkonenově linii. Paasikiviho strategii doplnil o politiku neutrality. Nejednalo se však o klasickou neutralitu ve smyslu haagského válečného práva, ale o specifické postavení v bipolárně rozděleném světě inspirovaném v mnohém vzorem Rakouska. Finsko zůstávalo mimo vojenské bloky a nechtělo být vtahováno do konfliktů
23
V sovětském rozhodování o podpoře Paasikiviho či Kekkonena mohly být důleţité také konzultace s KGB. Před volbami byl poměrně náhle propuštěn sovětský tajný agent, který byl ve vězení jiţ 2 roky a poslán za hranice. Lze se domnívat, ţe propuštění nebylo náhodné a časování napovídá, ţe mohlo nahrávat Kekkonenovi (Rentola 2008: 276-277).
38
supervelmocí24. Kekkonen byl přesvědčen, ţe YYA smlouva není s neutralitou v rozporu a nepřesahuje rámec sebeobrany. K posilování a upevnění sovětské důvěry hojně vyuţíval osobních kontaktů s Nikitou Sergejevičem Chruščovem. Oba muţe údajně spojoval výrazný temperament a břitký smysl pro humor (Sládková 1999: 8-9). První známka většího sovětského zájmu o domácí politiku ve Finsku se objevila jiţ v říjnu roku 1957, kdyţ byl Väino Tanner - vedoucí představitel sociální demokracie a také osoba figurující na vrcholku sovětského seznamu „neakceptovatelných osob“ - pověřen úkolem sestavení vlády. Moskva reagovala rozpoutáním silné propagandistické kampaně proti Tannerovi a přerušila obchodní debaty s Finskem. Díky tomu Tanner nebyl schopen vytvořit vládu. Toto byla pouze taková předehra ke krizi Nočního mrazu (Karsh 1986: 272). 3.1.1.1 Krize nočního mrazu Tzv. krize nočního mrazu25 se odehrála na podzim roku 1958. Levice získala v červencových volbách většinu křesel v Eduskuntě poprvé od vzniku samostatného Finska. Nejvíce hlasů získala komunistická SKDL, ale nebylo pravděpodobné, ţe by právě s ní byla některá z jiných stran ochotna sestavit vládu. Sociální demokrat Karl-August Fagerholm sestavil vládu, která vedle jeho strany zahrnovala stranu agrární, dvě malé finské centristické strany, Švédskou lidovou stranu a Národní koaliční stranu. Jmenování této vlády vedlo k odjezdu sovětského velvyslance Lebeděva z Helsinek a k okamţitému zastavení plánovaných obchodních jednání. Šlo například o vyjednání o pronájmu Saimaa kanálu. Tento kanál spojuje jezero Saimaa s Finským zálivem. Část území, kterým kanál protéká, však připadla po válce SSSR. Objevily se také další drobnější problémy například s vydáváním víz. Vzniklá krize vyústila k rezignaci vlády na začátku prosince 1958 (Jussila 1999: 277). Fagerholmova vláda se sovětskému vedení nelíbila především kvůli účasti Vaino Leskinena a Olavi Lindbloma, kteří patřili mezi hlavní příznivce Väino Tannera. Väino Tanner byl premiérem v období Zimní a Pokračovací války proti Rusku, za coţ po válce nesl zodpovědnost a byl odsouzen k 6 letům vězení. Stal se však znovu předsedou sociálních demokratů v roce 1957, kdyţ pouze o jeden hlas porazil Fagerholma. Jeho zvolení poukázalo
24
Pečlivě také váţilo vztahy k německým státům. V Německé demokratické republice i v Německé spolkové republice mělo vţdy stejné zastoupení a obě země uznalo ve stejný den – 24. listopadu 1972 25 Noční mráz v souvislosti s touto situací poprvé zmínil v jednom ze svých vyjádření Chruščov. Přízvisko se ujalo. Noční mráz svým způsobem symbolizuje tlak, který SSSR na Finsko vyvinulo.
39
nejen na vnitřní rozdělení sociálních demokratů, ale lze ho také interpretovat jako určitou výzvu sovětské autoritě i samotnému Kekkonenovi - ten se na rozdíl od Tannera poválečnému soudu vyhnul. Sovětské vedení podezřívalo Tannera z udrţování kontaktů se západními zeměmi a domnívalo se, ţe vláda s jeho příznivci bude manipulována a přiměje Finsko k zapojení do aktivit NATO. Navíc vznik této vlády odsunul Sovětskému svazu přátelské komunisty do opozice a to i přesto, ţe byli vítězem voleb. Kekkonen vládu sice jmenoval, ale nepodporoval. Jiţ před jejím sestavením varoval předsedu své mateřské Agrární strany Johannese Virolainena, ţe pravé křídlo sociální demokracie a konzervativní Národní koalice ve vládě se Moskvě líbit nebudou. Virolainen ale jeho varování ignoroval. Dalšího varování se chystané vládě dostalo v srpnu, kdy ruský deník Izvestija poukazoval na spolupráci Agrární strany s Tannerem a Národní koalicí. Tato spolupráce by podle deníku mohla vést ke změně směřování finské zahraniční politiky. Sovětský velvyslanec v Helsinkách Lebeděv posléze dokonce pozval agrární lídry na oběd a před vytvořením takovéto vlády je osobně varoval (Arter 1987: 176-180, Kirby 2006: 252-253). Lze se domnívat, ţe cílem sovětské strany bylo zastavení vznikající silné většinové vlády, která by mohla jednat samostatně nezávisle na prezidentu Kekkonenu a která by mohla ohrozit jeho vítězství v následujících prezidentských volbách (Jussila 1999: 278). Nakonec to byl sám Virolainen, kdo - nucen váţností krize - na začátku prosince donutil svou stranu opustit vládu. V lednu 1959 prezident Kekkonen jmenoval menšinovou agrární vládu. Následně byl ihned pozván do Sovětského svazu. Osobní ujištění vysokých sovětských kruhů o přátelských vztazích se pro ukončení krize zdálo být stejně, ne-li více důleţité jako nové sloţení vlády. Chruščov při této příleţitosti pronesl proslov k poctě prezidenta Kekkonena a vyjádřil se v tom smyslu, ţe Sovětský svaz nemá ţádné expanzivní tendence, ale přirozeně se zajímá o to, v jakých rukou je vláda západního souseda. A povaţuje za své právo vyvodit závěry z toho, ţe do vlády jsou zahrnuty nepřátelsky laděné strany. Krize nočního mrazu přinesla pro Finsko podle Davida Artera 3 důleţité poznatky. Prvním je fakt, ţe se prezident Kekkonen od začátku od chystané vlády distancoval a neudělal nic, aby sovětskou stranu ujistil o trvajících přátelských finsko-ruských vztazích. Tato Kekkonenova nečinnost vyniká ve srovnání s Paasikivim, který se v roce 1948 postavil za Fagerholmovu menšinovou vládu i přes nelibost Moskvy a nenechal ji tak zasahovat do finských vnitřních záleţitostí. Další zajímavý poznatek vyplynul na povrch aţ později, kdyţ bylo dokázáno, ţe komunisté se s pomocí své bratrské sovětské strany snaţili vyvíjet nátlak na sociální demokraty, agrárníky i Kekkonena. Komunisté se tímto nátlakem snaţili varovat před SDP a 40
poukázat na moţnou kooperaci s nimi. To vedlo k nezvykle personalizovanému pozadí celé sovětské kritiky Fagerholmova kabinetu – Tannera, Leskinena a Lindbloma. V neposlední řadě krize nočního mrazu jasně ukázala vliv zahraniční dimenze na proces vytváření koalic a otevřela Kekkonenovi cestu k dalšímu ovlivňování formování vlád potvrzením jeho role prostředníka mezi Sovětským svazem a finskými vládami (Arter 1987: 180). 3.1.1.2 Nótová krize Další politický konflikt mezi Finskem a Sovětským svazem proběhl na podzim roku 1961. Tento rok se pomalu blíţily nové prezidentské volby. Kekkonen si předjednal podporu se svou mateřskou stranou, s finskou a švédskou lidovou stranou, dokonce i s Koaliční stranou, a také s částí sociálních demokratů okolo Emila Skoga. SDP v březnu jmenovala svým prezidentským kandidátem dosavadního ministra spravedlnosti Olavi Honku. Tzv. Honkova liga se zformovala z nesocialistických stran zahrnujících i malou nově vznikající farmářskou stranu Veikka Vennama26, která se oddělila od Agrární strany. Honka byl od počátku vedoucím nespokojenců. Kvůli nedostatku zkušeností budila jeho kandidatura pochybnosti i u těch, kteří se chtěli Kekkonena zbavit. Finský velvyslanec v Moskvě obdrţel 30. listopadu nótu navrhující konzultaci bezpečnosti obrany obou zemí proti hrozbám útoku ze západního Německa a jeho spojenců podle druhého článku YYA smlouvy (Jussila 1999:279). Oficiálně nebyla nóta reakcí na vývoj na finské domácí politické scéně, ale na vývoj v západním Německu. Její přijetí by nepochybně narušilo důvěryhodnost finské neutrality, a tak okamţitou reakcí vlády bylo její odmítnutí. Kekkonena a premiéra Karjalainena zastihla nóta při jejich oficiální návštěvě ve Spojených státech. Samotné načasování nóty představuje zajímavou okolnost celé aféry, případné přerušení návštěvy by totiţ také mohlo narušit image finské neutrality. Finská vláda začala vyjednávat a 10. listopadu vyslala do Moskvy premiéra Karjalainena. Jeho protějšek ve vyjednávání Andrej Gromyko však za ţádnou cenu nechtěl opustit myšlenku konzultací, které poţadoval pro sovětskou armádu (Kirby 2006: 259-260). Prezident Kekkonen vyuţil svého práva rozpustit parlament a vyhlásit tak volby o 5 měsíců dříve27. Tímto zkrátil období politické nejistoty a uvedl opozici do zmatků (Karsh 1986: 273). 26
Více k této straně v kapitole 3. 3. 2. 1. Plán na rozpuštění Eduskunty vznikl jiţ po oznámení Honkovy kandidatury v polovině dubna 1961. Sice to můţeme kritizovat jako bezohledný politický manévr, ale podle ústavy byl legitimní. Pochybnosti však přináší odhalení celého plánu sovětskému vedení hned následující den, to můţe být chápáno jako nezvratný důkaz, ţe Kekkonen a jeho příznivci se aktivně a pravidelně stýkali s agenty KGB (Kirby 2006: 257-258). 27
41
Kdyţ ani toto Moskvě nezaimponovalo, byl podruhé vyslán do Ruska sám prezident. Kekkonen se sešel u vyjednávacího stolu 24. listopadu s Chruščovem v Novosibirsku, kam zamířil přímo ze Spojených států. Kekkonen byl úspěšnější, podařilo se mu přemluvit Chruščova, ţe v rozrušeném mezinárodním klimatu upuštění od návrhu vojenských jednání uklidní veřejnost a sníţí bezpečnostní rizika v severní Evropě. Kekkonen měl pravděpodobně v rukou mocnou zbraň k vyjednávání, protoţe cokoliv, co hrozilo narušením statusu quo v severní Evropě, by mohlo potenciálně vést Švédsko ke vstupu do NATO a přesvědčit Norsko a Dánsko, aby se vzdaly zákazu aktivit NATO na svém území (Kirby 2006: 261). I kdyţ to nebylo zcela zřejmé, Moskva chtěla především ujištění, ţe se bezpečnostní politika Finska nezmění (Arter 1987: 184). Dopad na domácí finskou politiku byl však neopominutelný - v průběhu novosibirských jednání se Honka rozhodl vzdát své kandidatury - Kekkonenovu znovuzvolení tak jiţ nic nebránilo v cestě. Nezpochybnitelným výsledkem nótové krize se stalo posílení Kekkonenova postavení a jeho bezproblémové znovuzvolení prezidentem v lednu 1962. Byl zvolen 199 hlasy z celkových 300 hned v prvním kole. Nótová krize byla jednou z rozhodujících událostí ve finské politice, konsolidovala Kekkonenovu roli unikátního interpreta národní bezpečnosti. Ve výsledku oslabila finské komunistickou stranu a její vliv na domácí záleţitosti. Kekkonen získal plnou důvěru sovětských lídrů bez ohledu na sloţení finského kabinetu. Také nótová krize je obklopena řadou konspiračních teorií, které spekulují o Kekkonenově objednání si této pomoci. Později se navíc ukázalo, ţe někteří finští úředníci věděli uţ měsíce dopředu, ţe k zaslání nóty dojde. Krizi lze také interpretovat jako projev nedůvěry v Kekkonenovy schopnosti vedení a schopnosti kontrolovat tisk. Načasování do doby Kekkonenovy zahraniční cesty do největší západní mocnosti můţeme vnímat jako připomenutí, ţe by se Kekkonen neměl od Finska vzdalovat příliš na západ (Junnila in Lavery 2003: 386). Nezbytné je ovšem také přihlédnout k celkové mezinárodní situaci. Nóta byla do Finska vyslána v období Berlínské krize, po rozpadu ţenevských jednání o odzbrojování a během narůstající integrace severských členů NATO ve vedoucích strukturách NATO a celkově narůstajícího vlivu NATO v Pobaltí (Karsh 1986: 273). Dlouhodobým konsenzem se stalo chápání sovětských akcí v obou krizích jako vycházející ze dvou zdrojů - z nespokojenosti s finskou vládní situací a z východo-západního napětí nad Německem (Lavery 2003: 385, Kirby 2006: 253).
42
3.1.1.3 Vyjednávání smluv se Západem – Nordická rada, EFTA Nezbytnou součástí Kekkonenovy zahraniční politiky bylo samozřejmě také udrţování vztahů se západními partnery. Vyjednávání s nimi se stalo důleţitým testem finsko-sovětských vztahů. V praxi šlo především o to, jak bude aplikován článek YYA smlouvy zakazující Finsku vstup do organizace nepřátelské vůči SSSR. S návrhem vytvořit organizaci, která by vytvářela další kooperaci a kontakty mezi skandinávskými zeměmi, přišel v roce 1951 dánský premiér. Výsledkem byla Nordická rada, jejíţ první zasedání proběhlo v roce 1953. Rada původně zahrnovala Švédsko, Norsko, Dánsko a Island. Finsko bylo přítomno skrze vyjednávání o jejím formování, ale kvůli sovětským námitkám k této organizaci se Finsko rozhodlo participovat jako pozorovatel raději neţ člen. V roce 1954 sovětský deník Izvestia prohlašoval, ţe pokusy přilákat Finsko do rady pochází z imperialistických západních kruhů, které chtějí zlikvidovat přátelské vztahy mezi dvěma zeměmi. V roce 1956 však Sovětský svaz na XX. stranickém sjezdu přehodnotil svá stanoviska s odkazem na „zónu míru“ a odmítl představu, ţe země, které nejsou se Sovětským svazem, jsou proti němu. Následně se Finsko připojilo k Nordické radě v roce 1955 a v roce 1956 se poprvé zúčastnilo jejího setkání jako plnohodnotný člen. Rada se sestávala z reprezentantů z 5 parlamentů. Výběr jednotlivých státních delegací odpovídal aktuální kompozici parlamentů. Finská vláda pravidelně posílala také premiéra a ministra zahraničí, aby se účastnili diskusí i bez hlasovacího práva. Hlavní cíle Nordické rady se nacházely v sociální, kulturní a ekonomické oblasti (Hodgson 1962: 87-88). V roce 1959 Nordická vládní delegace oznámila, ţe je připravena akceptovat plán pro Nordickou celní unii, přičemţ posléze zjistila, ţe vláda teď preferuje místo Nordické unie raději spolupráci s EFTA, jejímţ členem je také Velká Británie. Čtvrtina finského exportu putovala v té době právě do Británie, kde soutěţila se švédským a norským zboţím, proto se z ekonomických důvodů zdálo nezbytné zapojit se právě do organizace zahrnující Británii. To se samozřejmě Sovětům příliš nelíbilo a připomínali Kekkonenovi, ţe se dle YYA smlouvy nesmí připojit k asociaci mířené proti Sovětskému svazu. Kekkonen se je snaţil uklidnit, ale přitom pověřil Ahti Karjalainena, aby zkoumal moţnosti připojení k EFTA – vyjednávání s EFTA se konaly v lednu 1960. Moskva odmítla finský vstup mezi členy EFTA schválit a Finové byli nuceni pozastavit přijetí smlouvy. Blíţily se volby a Kekkonen spojil otázku EFTA s moţným přínosem pro jeho znovuzvolení v prosinci 1960. Ale Chruščov tuto myšlenku podpořit odmítl, stejně jako odmítl Kekkonenovu alternativní nabídku volné obchodní smlouvy, která by připojila Finsko k socialistickým zemím, s tím, ţe by taková 43
smlouva narušila stabilitu v severní Evropě. SSSR ale nakonec částečně uznalo finský zájem na asociaci s EFTA. Za tichý souhlas zaplatilo Finsko tajným odstavcem k tarifní smlouvě, který sliboval povolení stejných výhod a tarifních redukcí sovětským dovozcům jako těm ze zemí EFTA. Znepokojení byli především Britové, kteří měli podezření, ţe zde nějaká zákaznická smlouva mezi Sovětským svazem a Finskem existuje (tarifní ujednání opravdu zůstalo tajné), ale z obav, ţe by Finové mohli skončit úplně pod kontrolou Moskvy, kdyby zůstali mimo EFTA, raději nebránili finskému přistoupení ke smlouvě. Smlouva s EFTA byla podepsána v dubnu 1961 (plným členem se Finsko stalo aţ v roce 1986) (Kirby 2006: 255256).
3.1.2 Domácí politika Kekkonenovi předchůdci se stali hlavou státu obvykle za výjimečných okolností, kdy v zemi čelící vnějšímu ohroţení panovala určitá národní solidarita. Okolnosti jeho vítězství však nebyly tak příznivé - labilní finská politika, cenová a příjmová krize, stávky. Kekkonen se musel snaţit, aby získal konsensuální respekt, jaký poţíval například Paasikivi. Jeho první období v úřadě bylo obzvlášť obtíţné. Prezident měl pouze malý úspěch v získávání hlavních politických stran pro podporu jeho zahraniční politiky. Závisel především na podpoře několika málo spojenců – sekretáře agrární unie Arva Korsima, osobního sekretáře během jeho premiérování Ahti Karjalainena, profesora Kustu Vilkunu, který během války dohlíţel nad cenzurou, a Viktora Vladimirova vedoucího KGB na sovětské ambasádě (Kirby 2006: 251). Jak upozorňuje Duverger, při hodnocení semiprezidencialismu je nezbytné zváţit také sloţení parlamentní většiny a vztah prezidenta k této většině. Při nástupu Kekkonena do úřadu vycházelo rozloţení sil v Eduskuntě z výsledků voleb roku 1954. V tomto prvním sledovaném období pak proběhly ještě dvoje parlamentní volby v roce 1958 a 1962. Jejich výsledky se příliš nelišily, jak v porovnání mezi sebou, tak v porovnání s volbami v předchozí dekádě (viz tab. č. 4). Největší výkyv v podpoře zaznamenala SPD. Odliv hlasů byl způsoben štěpením ve straně, ze kterého vznikla nová strana Sociálnědemokratický svaz dělníků a drobných rolníků (Työväen ja pienviljelijäin sosialidemokraattinen liitto, TPSL). Tato strana tvořená bývalým filokomunistickým křídlem SDP se i přes několik počátečních úspěchů nedokázala na parlamentní půdě dlouhodobě udrţet (Kopeček 2005: 247). Z jejího propadu těţila především SKDL, která se po volbách 1958 stala největší stranou v parlamentě. V roce 1962 ztratila SDP v porovnání s předchozími volbami deset mandátů. I tak patří SPD spolu s Agrární stranou a 44
SKDL mezi tři nejsilnější strany, jejichţ volební podpora se v 50. letech pohybuje kolem 20%. Za nimi se s podporou kolem 15% pravidelně umisťuje Národní koaliční strana. Stabilními stranami se ziskem kolem 10 % hlasů zůstává také Švédská lidová strana a liberální Finská lidová (pokroková) strana. 3.1.2.1 Strany a vlády 1956-1962 Na půdě Eduskunty se v 50. letech objevilo 7 stran, z nichţ ani jedna výrazně nepředstihovala ostatní – resp. nezískala absolutní většinu tak, aby mohla sama sestavit vládu. Formování vlád bylo podobně jako v jiných zemích ovlivněno ideologickým programem stran. Zde představovala problematický bod především spolupráce se SKDL. S touto komunistickou stranou s jasným napojením na Sovětský svaz nechtěly vzájemně spolupracovat jak strany z druhé strany ideového spektra Agrární strana a KOK, tak ani levicová SDP. Odpor ke kooperaci na vládě byl vzájemný, později se ukázalo, ţe SKDL ve spolupráci s bratrskou sovětskou stranou (KSSS) se snaţila obklíčit sociální demokraty a vyvolat pochyby o důvěryhodnosti jejích „starých gard“ (Arter 1987:167). Během let 1956-1962 se ve Finsku vystřídalo celkem 9 vlád, z nichţ pouze 3 měly za sebou silnější podporu v parlamentu, 4 vlády byly menšinové a 2 úřednické. Vlády v 50. letech byly zakládány hlavně na spolupráci agrárníků a sociálních demokratů, jejichţ koalice doplňovaly menší strany SFP a LKP. Obnovení spolupráce Agrární a Sociálně demokratické strany odvolávající se na tradici z roku 1937 se stalo charakteristickým prvkem tvorby vládních koalic v padesátých letech. Spolupráce SDP a agrárníků byla poměrně obtíţná, coţ bylo zapříčiňováno především rozdílným pohledem na řešení problémů v ekonomické oblasti vycházejících z rozdílných zájmů zákazníků a producentů. Tyto vlády byly často střídány úřednickými vládami či menšinovými kabinety vedenými právě agrárníky, kteří si tak postupně upevňovali svoje výsadní postavení ve vytváření koalic. Aţ na několik málo výjimek agrárníci zasedali ve většině vlád v průběhu celého 20. století. Jejich strana byla obvykle proporčně nadreprezentována vzhledem k voličským ziskům strany (Petersson 1994: 105). Pozici Agrární strany posilovalo také jednání prezidenta, kterého lze podezřívat z favorizování své výchozí strany (Arter 1987:167). A to i přesto, ţe podobně jako v jiných parlamentních systémech se i od finského prezidenta očekává určitá nadstranickost a nestrannost, které by pak měly prezidentovi umoţňovat a usnadňovat roli prostředníka ve
45
stranických konfliktech. V protikladu k tomu stojí fakt, ţe prezidentští kandidáti jsou nominováni a vybíráni stranami. Kekkonen zásadně ovlivňoval sestavování koalic. Jeho roli posilovala fragmentace politického spektra, výsledky voleb postrádající absolutního vítěze, častá přítomnost úřednických vlád a v neposlední řadě také faktor zahraniční politiky, jehoţ reálný vliv se projevil jiţ po volbách v roce 1958. Tehdy poprvé od konce druhé světové války získala většinu v parlamentu levice. Pokus sociální demokracie sestavit vládu šesti stran pouze vyjma vítěze voleb SKDL vyústil v tzv. krizi nočního mrazu a jmenování menšinové vlády Agrární strany. Zdá se, ţe obzvlášť do vytváření koalic chtěl Kekkonen nasadit zahraničně-politický faktor. Tabulka č. 4. Parlamentní volby 1945-1975
KESK SDP KOK SKDL SKL SFP SMP LKP TPSL Alandy Ostatní Celkem Účast
% M. % M. % M. % M. % M. % M. % M. % M. % M. % M. % M. M. %
1945 21,3 49 25,1 50 15,0 28 23,5 49 7,9 14 5,2 9 0,5 1 1,5 200 74,9
1948 24,2 56 26,3 54 17,1 33 20,0 38 7,3 13 3,9 5 0,4 1 0,8 200 78,3
1951 23,2 51 26,5 53 14,6 28 21,6 43 7,2 14 5,7 10 0,3 1 0,9 200 74,6
1954 24,1 53 26,2 54 12,8 24 21,6 43 6,8 12 7,9 13 0,2 1 0,4 200 79,9
1958 23,1 48 23,2 48 15,3 29 23,2 50 0,2 6,5 13 5,9 8 1,8 3 0,3 1 0,5 200 75,0
1962 23,0 53 19,5 38 15,0 32 22,0 47 6,1 13 2,2 6,3 13 4,4 2 0,3 1 3,4 1 200 85,1
1966 21,2 49 27,2 55 13,8 26 21,1 41 0,5 5,7 11 1,0 1 6,5 9 2,3 7 0,3 1 0,4 200 84,9
1970 17,1 36 23,4 52 18,0 37 16,6 36 1,1 1 5,3 11 10,5 18 6,0 8 1,4 0,4 1 0,2 200 82,2
1972 16,4 35 25,8 55 17,6 34 17,0 37 2,5 4 5,1 9 9,2 18 5,2 7 1,0 0,3 1 200 81,4
1975 17,6 39 24,9 54 18,4 35 18,9 40 3,3 9 4,7 9 3,6 2 4,3 9 0,3 1 4,0 2 200 73,8
(Zdroj: Statistics Finland) Vysvětlivky: KESK: Finský střed (1945-1966: Agrární strana), SDP: Sociálně demokratická strana KOK: Národní koaliční strana, SKDL: Demokratická liga finského lidu SKL: Finská křesťanská liga, SFP: Švédská lidová strana ve Finsku, SMP: Finská strana venkova, LKP: Národní pokroková strana (1951-1962: Finská lidová strana) TPSL: Sociálnědemokratický svaz dělníků a drobných rolníků, M.: Mandáty
46
1979 17,3 36 23,9 52 21,7 47 17,9 35 4,8 9 4,2 9 4,6 7 3,7 4 0,3 1 1,6 200 75,3
Kekkonen se snaţil ustavit levo-středové vlády schopné zajistit řízení ekonomiky (Arter 1987:167). Právě řešení ekonomických problémů představovalo ústřední cíl finských vlád. Během placení reparací si vláda nemohla dovolit dlouhé stávky. V roce 1956 vyvolalo vládní rozhodnutí skončit mzdovou a cenovou kontrolu třítýdenní generální stávku (Lavery 2006: 149). Události obklopující první dny po Kekkonenově zvolení byly tedy poměrně dramatické. Stávku spustila Ústřední odborová organizace (SAK) a Centrální organizace zemědělských producentů (MTK). Stávka měla různé příčiny, jednou z nich bylo odmítnutí MTK sníţit ceny zemědělských produktů na úroveň ze začátku předchozího roku, dalším důvodem byly opakovaně selhávající pokusy o vyjednávání mezi MTK a zemědělským zaměstnaneckým svazem. Vedle prezidenta se na řešení situace musel podílet také premiér. Na premiérský post dosadil Kekkonen svého velkého rivala z voleb Fagerholma. Na jednu stranu mu tím ukázal respekt, na stranu druhou mu tím ale také svázal ruce vzhledem k tomu, v jak obtíţné vyjednávací pozici se předseda vlády ocitl vzhledem ke stávkové situaci. Fagerholm musel vyjednávat jak se SAK, tak MTK. MTK ukončila stávku den po jmenování nové vlády. Akce SAK byly více problematické, její lídři si potřebovali udrţet svou autoritu a jejich vzájemná rivalita vedoucích stávky oslabovala jejich připravenost vyjednávat. Stávka trvala téměř 3 týdny, ale dosáhla poměrně mála. Moţná to nebyla generální stávka v akceptovatelném smyslu, ale zaloţila široké hnutí po celé zemi (Jussila 1999: 230). Po generální stávce v roce 1956 některé odbory odešly ze SAK a počet odcházejících ještě vzrostl, kdyţ se levicové křídlo SDP kombinované s komunisty zmocnilo exekutivního vedení v květnu 1960. V listopadu téhoţ roku se zformovala nová organizace konkurující SAK. Na podzim se zástupci sovětské delegace setkali s vedením SAK. Opomenutí nové organizace bylo kritizováno ve finském tisku (Hodgson 1962: 84). Fagerholmova široká vláda skončila poté, co nebyl na post předsedy zvolen Fagerholm, ale kontroverzní (především ze sovětského úhlu pohledu) Tanner. Po jeho rezignaci se ukázalo, ţe je nemoţné sloţit většinovou vládu. Následující menšinovou vládu Sukselainena drţela při ţivotě kooperace s „neposlušnou“ skupinou sociálních demokratů kolem Skoga. I přes záchranný program a dodatečný rozpočet ani tato vláda nebyla úspěšná v zastavování finančních problémů, marka byla devalvována o rekordních 39%, vláda rezignovala a následná vládní krize se ukázala být nejdelší ve finské historii. Nový úřednický kabinet se skládal nejen z expertních ministrů, ale i z agrárníků a sociálních demokratů, kteří se připojili bez povolení vlastního vedení. Vláda to byla neobvyklá, její síla nebyla zaloţena na parlamentu, neměla reálný program a navíc způsobila novou finanční krizi. V roce 1958 bylo 47
třeba do voleb jmenovat novou nestranickou vládu (Jussila 1999: 273-275). Po volbách se situace formování vlád nezlepšila, sestavení většinové Fagerholmovy vlády způsobilo krizi v zahraničních vztazích (krizi nočního mrazu - více viz kap. 3.1.1.1). Byla to také samotná Kekkonenova osoba, která strany rozdělovala. Kekkonen byl v době svého nástupu na prezidentský post kontroverzní a nedůvěryhodnou figurou pro část politického spektra a společnosti. Existovaly velmi silné animozity mezi ním a sociálními demokraty. Také vztahy mezi Kekkonenem a členy Národní koaliční strany nebyly bez potíţí. KOK se stavěla proti výrazné personalizaci zahraniční politiky ztělesňované prezidentem a chtěla více rozvíjet obchody se Západem i zvyšovat výdaje na obranu. SDP a KOK byly konfrontovány s tím, co můţeme označit jako povinný konsenzus, tedy nutností akceptace, ţe zde není alternativa k prezidentu Kekkonenovi a explicitně podpořit jeho zvolení (Arter 1987:167). Politická fragmentace v parlamentu přispívala k absenci stabilní většiny. Dlouhý list finských vlád můţe vytvářet přehnaný dojem změn a neklidu, následující vláda však byla často jen trošku odlišná od své předchůdkyně (Petersson 1994: 106). V kontrastu s častými obměnami vlád pak vyniká stálost na prezidentském postu. Tabulka č. 5. Finské vlády: 1956-1962 Rok
Ministerský předseda
1956
Fagerholm
1957
Parl. Typ koalice podpora
Zastoupené strany SDP
KESK
LKP
SFP
107
Široká
Sukselainen
KESK
LKP
SFP
66
Menšinová
1957
Sukselainen
KESK
LKP
66
Menšinová
1957
von Fieandt
Úřednická
1958
Kuuskoski
Úřednická
1958
Fagerholm
1958
Sukselainen
1961 1962
SDP
KESK
LKP
147
Široká
KESK
48
Menšinová
Miettunen
KESK
48
Menšinová
Karjalainen
KESK
112
Většinová
LKP
KOK
KOK
SFP
SFP
(Zdroj: Arter 1987: 54, Petersson 1994: 101 – upraveno)
3.1.3 Shrnutí období krizí se Sovětským svazem 1956-1962 Přestoţe Kekkonen získal řadu osobních kontaktů v Sovětském svazu jiţ v letech, kdy se jako premiér účastnil finských delegací do Moskvy, musel v prvním období po nástupu do funkce prezidenta vyvinout značné úsilí, aby přesvědčil představitele Sovětského svazu o své 48
odhodlanosti pokračovat v rozvíjení přátelských finsko-sovětských vztahů v kursu, který nastolil jeho předchůdce. Jednání skončila pro Kekkonena relativně úspěšně, obě krize vedly k potvrzení jeho pozice nejen na poli zahraniční politiky ale také na poli politiky domácí. Narozdíl od svého předchůdce Kekkonen nebyl schopen či nechtěl neutralizovat sovětský vliv na utváření vlád. Finsko udělalo několik ústupků ve snaze zachovat přátelské finsko-sovětské vztahy. Sovětský svaz ovlivňoval skrze aplikaci YYA smlouvy také směřování finské zahraniční politiky k západním partnerům. Finsko se kvůli tomu do roku 1955 účastnilo zasedání Nordické rady pouze jako pozorovatel a k plnému členství nedošlo ani v případě spolupráce s EFTA. V oblasti domácí politiky můţeme konstatovat, ţe na půdě parlamentu fungovalo 6-7 relevantních stran, čímţ se finský multistranický systém mírně odlišuje ve srovnání s pětistranickým formátem typickým pro ostatní skandinávské země. Ve Finsku se nevyskytovala ţádná výraznější strana, která by byla vůči prezidentovi konkurentem, schopným postavit ve finské duální exekutivě premiéra, jenţ by jasně vedl svoji část exekutivy. Prezident Kekkonen při formování koalic preferoval svoji mateřskou Agrární stranu, bral také v úvahu význam komunistické SKDL spojené s „přátelskými“ záměry SSSR. Sovětské preference v této době bránily zapojení SDP do vlády především kvůli osobě Väina Tannera, jenţ byl Sověty povaţován za příliš napojeného na západní kruhy. Národní koaliční straně bránil v zapojení do vlády její chladný vztah ke Kekkonenovi i rezervovaný přístup k jednosměrné orientaci zahraniční politiky na východ. Nemalý počet stran v systému a jejich ideologie bránící ve vzájemné spolupráci posilovaly Kekkonenovo postavení silného prezidenta převaţujícího v duální exekutivě nad premiérem a vládami. Problémy ve spolupráci nejčastějších koaličních partnerů – agrárníků a sociálních demokratů - vedly k častému jmenování menšinových agrárních vlád nebo úřednických vlád. Převaha prezidenta nad takovými vládami je pak neoddiskutovatelná. Nyní se zaměřme na otázku, k jakému typu semiprezidencialismu se blíţilo Finsko v letech 1956-1962? Duverger rozlišuje tři kategorie prezidencialismu v semiprezidentských reţimech: loutkový, všemocný a do třetice ten, co sdílí moc s premiérem. Z ústavy z roku 1919 vyplývá, ţe finský prezident by měl být představitelem třetí varianty, tedy sdílet moc s premiérem. Na praktickém fungování v prvním období Kekkonenovi vlády ale vidíme, ţe o rovnocenném sdílení pravomocí mezi prezidentem a premiérem nemůţe být řeč. Převaha prezidenta Kekkonena se neomezovala jen na oblast zahraniční politiky, ale silně se projevovala v (pro kaţdý systém důleţitém) procesu formování vlád. Z toho vyplývá přiřazení 49
Finska v spíše k druhé variantě tedy kategorie všemocného prezidenta. Moc Kekkonena však nebyla neomezená, omezoval ji jak zahraniční faktor, tak stranické vzájemné konflikty i konflikty mezi nimi odborovými a zaměstnavatelskými organizacemi. Vztahy mezi prezidentem a parlamentní většinou, jak je ukazuje Duvergerova transformační mříţka, pak přibliţují prezidenta Kekkonena do role omezeného monarchy, jehoţ strana nemá zcela jasnou většinu a hlava státu tak musí brát ohled na koaliční partnery. Kekkonen sice drţel prezidentské pravomoci a výrazně se podílel na těch premiérských tím, ţe zasahoval do výběru premiéra i jeho činnosti, ale nedá se říct, ţe vláda byla jednoznačně podřízena většinové straně, coţ je druhou charakteristikou kategorie absolutního monarchy. Právě vytvoření většinové vlády se ukázalo být problematické vzhledem k rozloţení stranických mandátů v Eduskuntě. V parlamentu se nacházely strany ochotné s prezidentem kooperovat. Také prezident byl vstřícný ke spolupráci s nimi, ale vzájemné rozpory mezi stranami vytvoření většinové vlády neumoţnily. Slabá pozice ustavených menšinových a úřednických vlád posilovala prezidentovu roli v exekutivě a naopak oslabovala premiéra.
3.2 Období konsolidace finské neutrality 1962-1968 Období let 1962-1968 se kryje s Kekkonenovým druhým funkčním obdobím. Nótová krize tvořila hlavní okolnosti Kekkonenova druhého zvolení. Finsko-sovětské vztahy se relativně stabilizovaly, podobně jako prezidentova pozice. Důleţitou změnou v sovětském vedení byl odchod Chruščeva a nástup Leonida Breţněva na post prvního tajemníka KSSS. V jednání s Breţněvem si Kekkonen jiţ nebyl tolik jistý jako s Chruščevem, i kdyţ navenek si nadále nepochybně dostatečně věřil.
3.2.1 Zahraniční politika Druhou polovinu 60. let lze označit za období stabilizace finské neutrality v zahraničních vztazích. Právě na neutralitu kladl Kekkonen i další finští politici velký důraz. Nevynechali ani jednu příleţitost prezentovat tento koncept ostatním státům. 3.2.1.1 Konsolidace finské neutrality V roce 1961 po nótové krizi Kekkonen prohlásil, ţe finská neutralita předpokládá 4 základní podmínky: uznání zahraničních sil, jejich důvěru v ni, podporu finských obyvatel a jejich ochotu odrazit jakýkoliv útok na neutralitu (Jussila 1999: 309). Součástí finské propagace neutrality se staly také snahy zamezit přítomnosti nukleárních zbraní v celém severském regionu. Tato myšlenka původně vzešla ze Sovětského svazu, který měl určitý zájem na 50
zachování statusu quo v severní Evropě, ale je zřejmé, ţe pro Finsko by beznukleární zóna ve Skandinávii byla jasným přínosem. Malá země jako Finsko mohla totiţ jen těţko spoléhat na to, ţe by se v případě jaderného útoku ubránila sama. Zóna by sníţila vliv velmocí v oblasti. Norský specialista Johan Holst poukázal na to, ţe realizace nordické beznukleární zóny by byla prevencí tomu, aby Sovětský svaz na finském území hledal v budoucnosti místo pro svou základnu na vysílání jaderných zbraní nebo základnu signalizující varování. Finská strategie tedy zcela opomíjela budování vlastních obranných sil. Kekkonen se velmi dotkl finského vojenského velitelství, kdyţ nazýval finské válečné síly „zábavným spolkem“, který nehraje ţádnou uţitečnou roli v ochraně finské neutrality. Na druhé straně se lze domnívat, ţe zpomalením budování vojska mohl Kekkonen sám cíleně omezovat vliv armády a jejího vedení. Zároveň však bylo zcela nerealistické, jak vojenské velitelství doufalo, ţe by Finsko mohlo praktikovat ozbrojenou neutralitu (Penttilä 1991: 111-113). V květnu 1963 Kekkonen podal návrh na vytvoření beznukleární zóny ve Skandinávii. Tento návrh byl motivován Kubánskou krizí, stejně jako filmy o devastující síle nukleárních zbraní, které prezident několikrát zhlédl při návštěvách Sovětského svazu. Navrhoval tedy, aby skandinávské země, které uţ de facto byly beznukleární, uzavřely smlouvu garantující tento stav i do budoucna. Protoţe do návrhu nebyla zahrnuta také sovětská území, Norsko a Dánsko návrh odmítly (Penttilä 1991: 111). Kekkonen pokračoval v praktickém rozvíjení aktivní politiky neutrality v roce 1965 kritikou NATO za snahy vytvořit plán Mezinárodní nukleární síly (Multilateral nuclear force, MLF). Zdálo se, ţe by NATO bylo ochotné nabídnout moţnost uţívání nukleárních zbraní i západnímu Německu. Realizace tohoto plánu by mohla přimět SSSR, aby poţadovalo konzultace podle YYA smlouvy. Jeho argumentace, ţe bez míru v Evropě nemůţe být neutralita ve Finsku, vzbudila velký poprask. Znamenalo by to snad, ţe za války by Finsko nebylo neutrální? Kekkonen, který si psal proslov osobně, byl naštvaný sám na sebe za tuto chybu i kritiku, ţe mluví bez kontextu (Jussila 1999: 307-309, Penttilä 1991: 112). Chladné bylo také přijetí Kekkonenem navrhované stabilizace hranic mezi Finskem a Norskem prostřednictvím bilaterální smlouvy v případě konfliktu velmocí. Jeho proslov byl vnímán jako snaha o narušení vnitřních záleţitostí jiné země na úkor její bezpečnosti. Předpokládalo se, ţe záleţitost je opět iniciovaná Sovětským svazem. Norští autoři návrh chápali jako pokus oslabit přítomnost NATO na severu a dát SSSR příleţitost zvýšit hegemonii v oblasti. Lze ale pochybovat, zda to bylo Kekkonenovým záměrem. 51
Pravděpodobně se spíš opravdu snaţil sníţit šanci vojenských konzultací diplomatickým odsunem hrozby západního ataku přes Finsko (Penttilä 1991: 114, Jussila 1999: 307-309). Poslední důleţitá událost přišla na konci 60. let. Sověti se báli, ţe oslabené mezinárodní napětí by mohlo podpořit jejich satelity k přechodu do sféry západního vlivu nebo se stát neutrální ve studené válce. Tato obava je vedla k rozhodnutí o invazi do Československa a ve stejné době se SSSR rozhodlo zkrátit pomyslný řemínek také Finsku. V praxi se to projevilo tím, ţe uţ ho více nepovaţovali za neutrální zemi. Sověti doufali, ţe by mohli vyuţít finských radikálních studentů a rostoucího vlivu levice ke graduální tranzici komunismu, ale nepodařilo se, mnoho Finů vidělo konec praţského jara v ČSSR jako moţnou předzvěst okupace Finska a zůstali obezřetní (Lavery 2006: 140). Kekkonen byl rozčilen invazí do Československa, protoţe se mu ani neobtěţovali vysvětlit její důvody, podle jeho vlastních slov se mu jen obvyklých „oficiálních lţí“ (Penttilä 1991: 114). Plány na zaloţení Nordického ekonomického společenství (Nordek) na návrh dánské iniciativy v roce 1968 byly nejprve rozvíjeny v naději, ţe vytvoří rovnováhu proti Evropskému společenství, jehoţ nebyli členové Finové ani Dánové a namísto EFTA, které bylo viděno jako příliš slabé a dočasné. Plány na Nordek uţ byly hotové a připraveny k podpisu, kdyţ v prosinci 1969 EHS nabídlo Dánsku a Norsku příleţitost poţádat o členství. Premiér Koivisto, vyjednávající s Nordek za Finsko, preferoval nepodepsat smlouvy dokud Nordek bude povaţován jako most k nadnárodní EHS a také z důvodů případného ohroţení vztahů se Sovětským svazem. Toto rozhodnutí iritovalo jak v nordických zemích tak doma. Finsko teď muselo začít vyjednávat obchodní vztahy přímo s EHS a to nebylo jednoduché – z emocionálních důvodů všechny strany v tehdejší vládě byly proti (Jussila 1999: 310-311).
3.2.2 Domácí politika V parlamentních volbách 1966 získala SDP téměř o 7 % hlasů více neţ v předchozích volbách, a obsadila tak více neţ čtvrtinu parlamentu – 55 křesel. Levice představovaná SDP a SKDL dohromady disponovala 96 mandáty. Agrární strana poprvé kandidovala pod změněným jménem Finský střed (Suomen Keskusta, KESK) a se ztrátou 4 mandátů si pohoršila pouze mírně28. Další strany dosavadní koalice KOK, SFP a LKP také zaznamenaly
28
Změny v Agrární straně vyústily v odchod části tradičně smýšlejících členů a zaloţení nové strany Finskou stranu venkova (Suomen maaseudun puolue, SMP). Ve volbách v roce 1966 získala SMP pouze jeden mandát, její volební zisky se však rapidně zvedly hned v následujících parlamentních volbách 1970 (více kap. č. 3.3.2.1).
52
propad. Změna v přístupu vedení SDP přiblíţila stranu k prezidentovi i k Moskvě a umoţnila vstup do vlády komunistům. Důleţitou událostí roku 1968 byly také prezidentské volby, do kterých vedle Kekkonena kandidoval Matti Virkunen za KOK a Veikko Vennamo, předseda SMP. Aktivní předvolební kampaň rozjeli všichni kandidáti. Ačkoliv byl Kekkonen zvolen velkou většinou hlasů agrárníků a sociálních demokratů, získal méně neţ dvě třetiny celkově a v závěru to bylo dohromady méně, neţ se očekávalo. SDP ztratilo hodně hlasů, obzvlášť kvůli Virkkunenovi, zatímco SKDL ztratila hlasy venkovských voličů pro Vennama, který se stal největším volebním překvapením s 11,3 % hlasů (Jussila 1999: 298-300, Lavery 2006: 147). 3.2.2.1 Přechod k levicově-centristickým koalicím 1966 Po krizi nočního mrazu zůstala SDP 8 let v opozici, protoţe Kekkonenovi bylo zřejmé, ţe ji musí udrţovat mimo vládu, dokud nedojde ke změně ve vedení a přístupu. Postoj SDP byl však vzpurný. Sociální demokraté trvali na tom, ţe Leskinen a Lindblom musí být ministry. Sociální demokraté kritizovali Kekkonenův způsob řešení nótové aféry a tvrdili, ţe zde existuje spiknutí v „určitých finských kruzích“, aby provokovali finsko-sovětské vztahy. Tanner zůstal zatvrzelý, kritizoval i nadále ruské akce, vzýval výkonné orgány své strany k tomu, aby „nepřestávaly v boji“. Dezintegrace Honkovy aliance se stala důleţitým zlomem v historii SDP a předznamenala nástup více pragmatické linie Rafaela Paasia na úkor Tannerova vlivu (Arter 1987: 187). Právě nový Paasiův pragmatický přístup vedl sociální demokracii k oficiálnímu vyjádření souhlasu s Paasikivi-Kekkonenenovou linií v zahraniční politice, čímţ SPD v polovině 60. let získala důvěru sovětského vedení. Díky návratu SDP byl po letech umoţněn návrat do vlády také SKDL. Kekkonen spatřoval ve společné vládě SDP, KESK a SKDL způsob, jak oslabit potenciál komunistické SKDL oslovovat protestní voliče, a cestu, jak integrovat alespoň část komunistů do finské společnosti. Jistou naději dávalo začínající štěpení uvnitř komunistické strany na smířlivější frakci Saarilaiset a na radikální nazývanou Taitolaiset. K tomuto rozdělení došlo v polovině 60. let, frakce byly pojmenovány podle svých vůdců. Stalinistickou menšinu vedl Taisto Sinisalo a reformní většinu Aarne Saarinen29. Kompromisy, ke kterým byli komunisté nuceni ve vládě přistoupit, opravdu ještě prohloubily propast mezi umírněnou a radikální frakcí, ale pozici Taitolaiset posilovala podpora ze 29
Obě frakce rozděloval například i postoj vůči okupaci v Československu v srpnu 1968. Zatímco Saarilaiset ji odsoudil, Taistolaiset se sjednotil s postupem SSSR a jeho spojenců (Jutikkala 1999:271).
53
sovětské komunistické strany a její opakovaná varování před rozdělením strany (Jutikkala Pirinen 2001: 271, 343). Inovativní charakter Paasikivi-Kekkonenovy linie by neměl být podceňován. Dosaţení podpory pro tuto orientaci v zahraniční politice nebylo vůbec jednoduché - vidíme, ţe sociální demokraté ji akceptovali aţ po téměř dvaceti letech. Převaţující nadstranická podpora Paasikivi-Kekkonenovy linie a obzvlášť potřeba jasné příjmové politiky usnadňovala nacházení konsensu ve finské politice, který stál daleko od cleveages dřívějších let. Rok 1968 byl tím zlomovým bodem, kdyţ všechny strany podpořily Kekkonenovo znovuzvolení do třetice a všechny hlavní strany opozice podepsaly stabilizační smlouvy mezi 13 zájmovými skupinami, coţ byl první ze série širších balíčků příjmové politiky (Arter 1987: 165-166). Paasiova vláda však nakonec zklamala voliče, národní ekonomika se ukázala slabší, neţ se odhadovalo. Paasio byl raději vystřídán Koivistem, opět bylo jeho hlavním úkolem řešení ekonomické situace (Jussila 1999: 298-300). SDP zlepšila své vztahy se SSSR do té míry, ţe v květnu 1968 navštívila její delegace Moskvu. Tabulka č. 6. Přehled vlád 1962-1968 Rok
Ministerský předseda
Parl. typ koalice podpora
Zastoupené strany
1962 Karjalainen
KESK
LKP
KOK
SFP
1963 Lehto 1964 Virolainen
KESK
1966 Paasio
SKDL
SDP
KESK
1968 Koivisto
SKDL
SDP
KESK
LKP
KOK
SFP
SFP
112
většinová
-
úřednická
112
většinová
145
široká
164
široká
(Zdroj: Arter 1987: 54, Petersson 1994: 101 – upraveno)
3.2.3 Shrnutí období konsolidace finské neutrality 1962-1968 V 60. letech došlo ke stabilizaci finsko-sovětských vztahů, na rozdíl od předchozího období se jiţ neobjevovaly kritické situace s přímým vlivem na domácí politiku. Kekkonen důsledně rozvíjel myšlenku neutrálního přístupu, kterou se snaţil prosazovat v jednáních s představiteli západních zemí. V jejich očích byl však Kekkonen neodmyslitelně spjat se Sovětským svazem, a tak se jeho návrhy nesetkávaly s přijetím. Neúspěchem skončilo jednání o vytvoření Nordického ekonomického společenství. Kekkonenova nešťastná kritika MLF 54
nevylepšila jeho pověst. Invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy do ČSR a měnící se sovětská rétorika odklánějící se od finské neutrality zvyšovala napětí ve vzájemných finsko-sovětských vztazích na konci sledovaného období. Element sovětského dohledu nad formováním vlád zůstal ve finské politice i nadále tiše přítomen. Takovým druhým hlasitým dozorčím byl však sám prezident Kekkonen. Sociálním demokratům nebylo umoţněno zapojit se do vlády, dokud nedošlo k jejich personální obměně a také změně v jejich přístupu k Sovětskému svazu. Tyto změny umoţnily Kekkonenovi prosadit si svou a společně s SPD zapojit do vlády také SKDL. Avšak ani tato vláda s většinovou podporou v parlamentu nefungovala bez potíţí. V tomto druhém období Kekkonenovy vlády došlo k posílení jeho pozice prezidenta, coţ jen utvrzuje jeho zařazení do kategorie všemocný prezident. Politické strany dokonce začaly přizpůsobovat své programy jeho preferencím, kdyţ začínaly podporovat PaasikivihoKekkonenovu linii. Kekkonen si prosazoval svou při vytváření vlád, např. zapojení komunistů. Nadále se na domácí politické scéně neobjevoval ţádný silný premiér, který by omezoval jeho prezidentské pravomoci. Zároveň plynulému fungování vlád nadále bránily mezistranické konflikty, coţ zpětně posilovalo prezidentovo postavení. Přestoţe se parlamentní většina začala přiklánět k Paasikivi-Kekkonenově linii, musela brát ohled na potencionální koaliční partnery, coţ i nadále stavělo prezidenta Kekkonena do role omezeného monarchy dle Duvergerovy transformační mříţky.
3.3 Období aktivní neutrality 1968-1981 Poslední sledované období časově zahrnuje celá 70. léta. Kekkonenovým inovativním elementem zahraniční politiky byla představa, ţe by Finsko mělo hrát aktivní roli na světové scéně prosazováním politiky neutrality a ţe by Finsko mělo představovat jakýsi most mezi Východem a Západem (Arter 1987: 108-109). Příklady realizace tohoto aktivního přístupu nacházíme jiţ v 60. letech, kdy Kekkonen navrhl ustavit beznukleární zónu ve Skandinávii a kritizoval plán na vytvoření mezinárodních nukleárních sil. Další příleţitosti se objevily v 70. letech s celkovým détente (uvolňování napětí v mezinárodních vztazích koncem 60. a během 70. let). Kekkonenovy snahy v oblasti aktivní neutrality vyvrcholily v roce 1975, kdy Finsko pořádalo a hostilo Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.
55
3.3.1 Zahraniční politika I přes Kekkonenův sebejistý přístup byly vztahy se sovětským vedením nadále velmi křehké. Za Breţněvova vedení Sovětský svaz odmítal finskou neutralitu přijmout. YYA smlouva sice byla ještě v roce 1970 obnovena ve stejném znění, ale ve společných komuniké byla její úvodní část ztlumena30. Finská neutralita se tak ocitla pod sovětským tlakem, místo neutrality trvali sovětští představitelé na uţívání pojmu jako aktivní „mírumilovná“ nebo „mírotvorná“ zahraniční politika Finska, čímţ Finsko přiřazovali spíše k „bratrským“ státům východní Evropy. Cílem tohoto přístupu byly zřejmě snahy zabránit zemím v sovětské sféře vlivu i zemím patřícím do sovětského bloku v přechodu do druhého tábora. Udrţení statusu quo v Evropě bylo pro SSSR důleţité i proto, ţe se v té době připravovalo na moţnou konfrontaci s Čínou (Penttilä 1991: 127). 3.3.1.1 Sovětská kritika finské neutrality Sovětská kritika finské neutrality vyuţívala tři prostředky. Prvním bylo oslabování legálního základu neutrality, především v preambuli YYA smlouvy. Druhým bylo poukazování na to, ţe neexistuje univerzálně akceptovatelná definice neutrality, takţe tím pádem nemá smysl uţívat tento pojem v souvislosti s Finskem. Ve třetím případě sovětští komentátoři přiznávali, ţe zde existuje podstatný rozdíl mezi finským a sovětským pohledem a ţe ten sovětský pohled mluví o mírové zahraniční politice zaloţené na YYA smlouvě (Petersson in Penttilä 1991: 127-128). Další zásah do křehkých finsko-sovětských vztahů představovalo uzavření smlouvy s EHS, které si vyţádaly finské obchodní zájmy. Vztahy se Západem byly kompenzovány uzavřením obdobné smlouvy se sovětskou organizací RVHP (Jutikkala, Pirinen 2001: 271). Od roku 1975 se útoky na finskou neutralitu staly početnější. Finská veřejnost o tomto vývoji neměla ani ponětí, protoţe média tento problém vůbec nediskutovala. Naproti tomu politici věnovali speciální pozornost kaţdému textu. Neuniklo jim, ţe sovětský tisk přestal pojem neutralita pouţívat úplně, například při jednáních SALT31 v Helsinkách všechny země pronesly zdvořilostní poznámku k finské neutralitě vyjma Sovětského svazu (Penttilä 1991: 127-132). V souvislosti s narůstající kritikou neutrality ze sovětské strany je zajímavé sledovat změnu v přístupu k vybavenosti finské armády. Jak jiţ bylo předesláno, zahraniční politika se 30
Křehkost vztahů narostla i poté, co si finské obchodní zájmy vyţádaly uzavření smlouvy s EHS v roce 1973. Vztahy se Západem byly kompenzovány uzavřením obdobné smlouvy se sovětskou organizací RVHP (Jutikkala 1999: 271). 31 Rozhovory o omezení strategických zbraní (Strategic Arms Limitation Talks, SALT)
56
soustředila především na diplomatické prostředky prevence případného válečného konfliktu neţ na vyzbrojování. Finský přístup v této záleţitosti se však opatrně změnil přelomu 60. a 70. let. Vytvořením parlamentní komise pro obranné záleţitosti došlo k zapojení stran do procesu vytváření vojenských plánů začátkem 70. let. Zvýšila se tak ochota přidávat finanční prostředky na vojenské účely. Výdaje do vojenského sektoru vzrostly ze 116 mil. FIM v roce 1970 na 1990 mil. FIM v roce 1988. Dokonce i Kekkonenův postoj k rozvoji vnitřních obranných kapacit se zlepšil. Akceptoval nové rozdělení úkolů, obranné sloţky by se měly připravit na eventuální válku, zatímco zahraniční politika by se měla pokusit zabránit nukleární konfrontaci ovlivňující Finsko. Svůj podíl na Kekkonenově vlídnějším postoji k vojenským otázkám měl také nový vrchní velitel Lauri Sutela, který s ním navázal lepší osobní kontakty neţ předchozí velitel. Lze jen těţko hodnotit, zda změna v Kekkonenově postoji byla způsobena sovětským přístupem či tím, ţe vojenské síly teď byly pod striktní parlamentní kontrolou a nemohly být povaţovány za Kekkonenův pokus posílit vedení bezpečnostní politiky ve svůj prospěch (Penttilä 1991: 133-140). Pragmatická politika neutrality byla vyuţívána ve vztazích s tzv. rozdělenými státy – Německo, Korea, Vietnam – Finsko je neuznalo, ale pečovalo o své zájmy v těchto zemích. Nejproblematičtější to bylo samozřejmě s Německem - aţ kdyţ se v mezinárodním détente německé země uznaly navzájem v roce 1972, ohlásila finská vláda souhlas s vyjednáváním a ustavením normálních vztahů (Jussila 1999: 311). 3.3.1.2 Aktivity v rámci aktivní neutrality – beznukleární zóna, SALT, CSCE Dlouhodobou součástí finské zahraniční politiky se staly snahy o vytvoření beznukleární zóny ve skandinávské oblasti. Kekkonen se v květnu 1973 dozvěděl, ţe generální tajemník OSN pozitivně reagoval na Titův návrh na vyhlášení Balkánu beznukleární zónou, proto se rozhodl akceptovat moskevský návrh, ţe Finsko by mělo iniciovat vytvoření takové zóny v Nordickém regionu. Návrh byl představen prezidentem v proslovu na speciálně svolaném mítinku Paasikiviho Společnosti32. Tato iniciativa byla odmítnuta na Západě především kvůli Norsku a Dánsku, ti jako členové NATO záviseli na přítomnosti nukleárních zbraní jako odstrašujícího prostředku – strategické základny západní vojenské aliance. Deklarace beznukleární zóny v těchto zemích by si vyţádala přehodnocení uspořádání obrany Norska a Dánska a to by bylo pro NATO obtíţně přijatelné a proveditelné (Jussila 1999: 307).
32
Paasikiviho společnost byla politickým diskusním klubem zaloţeným v duchu Paasikiviho linie během krize nočního mrazu v listopadu 1958.
57
V roce 1970 se Helsinky staly významným dějištěm světové politiky, kdyţ hostily některá z řady jednání mezi SSSR a USA označované jako Rozhovory o omezení strategických zbraní (Strategic Arms Limitation Talks, SALT). Pro Finsko byla příleţitost hostit tyto dvě velmoci důleţitým potvrzením, ţe je Západem opravdu chápáno jako neutrální země, v době, kdy se SSSR snaţilo finský koncept neutrality oslabit. Détente ve vztazích USA a SSSR vyvolalo příleţitost ke svolání Evropské bezpečnostní konference (Conference on Security and Co-operation in Europe - CSCE), o které se SSSR snaţila jiţ od roku 1954. Ruský velvyslanec Viktor Vladimirov měl za úkol přesvědčit Finsko k iniciování pan-evropské konference tohoto druhu, ale prezident Kekkonen se obával moţného zkompromitování neutrality země (Jussila 1999: 311). Sovětský svaz znovu navrhl všem evropským zemím přípravy na bezpečnostní konferenci v dubnu 1969. O měsíc později finská vláda a Kekkonen všechny překvapili nabídkou, ţe se příprav konference ujme Finsko. To nabídlo, ţe převezme zodpovědnost nejen za mezivládní konzultace, ale také za přípravy konference a hostování konference samotné. (Jussila 1999: 311). Západní státy návrh odsouhlasily, kdyţ si uvědomily, ţe touto cestou by mohly prosadit dodrţování lidských práv v sovětském bloku a ţe pozice Finska by mohla také díky tomuto posílit. Přípravné diskuse se odehrály v Dipoli budově Technické univerzity v Espoo v blízkosti Helsinek od listopadu 1972. Následující první etapa konference byla formálně zahájena v Helsinkách 3. července 1973. Z praktických důvodů se jednání v září téhoţ roku přesunula do Ţenevy, kde pokračovala do července 1975. Konečně závěrečné uzavírající ceremoniální shromáţdění proběhlo opět v Helsinkách, a to 31. července – 1. srpna 1976, kdy se ve Finlandia Hall sešlo více hlav států současně, neţ kolik jich kdy předtím navštívilo Finsko samostatně. Přítomen byl také generální tajemník OSN (Jutikkala, Pirinen 2001: 272, Jussila 1999: 313). Finsko doufalo, ţe CSCE představí nový styl v evropských mezinárodních vztazích a zároveň posílí vlastní pozici Finska a jeho mezinárodní význam. Částečně se tak zajisté stalo. Prezident Kekkonen sám byl ale velmi zklamán, kdyţ musel o tři roky později odmítat návrh sovětského ministra obrany Dimitrije Ustanova na společné vojenské cvičení dle YYA smlouvy (Jussila 1999:313).
58
3.3.2 Domácí politika V parlamentních volbách v roce 1970 ztratila levice svou většinu, ale pravicové strany oslabené vznikem nových pravicových stran nebyly schopny situace vyuţít a vytvořit společně vládu. Kekkonen v napjaté mezinárodní situaci nebyl nakloněn ke změně kursu v rozdělování ministerských funkcí, avšak během následujících 5 let se SKDL vlády neúčastnila, nadále převaţovaly středo-levicové vlády (Jutikkala, Pirinen 2001: 272). Kekkonenovi se dařilo získávat absolutní podporu pro Paasikivi-Kekkonenovu linii v zahraniční politice. Důleţitými momenty 70. let se stalo přijetí mimořádného zákona prodluţujícího Kekkonenův mandát v roce 1973 a jeho třetí znovuzvolení v roce 1983. 3.3.2.1 Strany a vlády 1968-1981 Volební výsledky největších stran v letech 1970, 1972, 1975 a 1979 se příliš nelišily - aţ na jednu výjimku, kterou byl dosavadní nejvyšší zisk v historii strany (21, 7% hlasů) Národní koaliční strany, která si tím v porovnání s předchozími volbami polepšila o 12 mandátů a stala se druhou nejúspěšnější stranou. KOK se do vlády v Kekkonenově éře dostala pouze dvakrát a její úspěch v roce 1979 vyvolal na veřejnosti otázky, proč zůstala i nadále mimo hru (více kap. 3.3.2.2). V 70. letech se vedle ustálených stran začaly prosazovat dvě nová stranická uskupení, z nichţ ani jedno nemělo větší šanci na vládní zapojení. Nově zaloţená strana Finská křesťanská liga (Suomen kristillinen liitto, SKL) s pro-izraelsky sympatizujícím postojem nemohla získat sympatie sovětského souseda a navíc by mohla také případně zničit obchodní vztahy s arabskými zeměmi a Íránem. Druhým úspěšným novým uskupením byla jiţ zmiňovaná Finská strana venkova (Suomen maaseudun puolue, SMP) vedená charizmatickým předsedou Veikkem Vennamou, který zaznamenal překvapivě dobré zisky v prezidentských volbách roku 1968. SMP vznikla odtrţením tradičního křídla agrárníků a hlasitě se vymezovala vůči prezidentu Kekkonenovi, její protestní charakter ji hodně vzdálil od ostatních stran (Kopeček 2005: 247). V parlamentních volbách se SMP výrazněji poprvé prosadila v roce 1970 a 1972, kdy získala 18 mandátů. V následujících volbách 1975 zaznamenala výrazný propad, kdyţ obhájila pouze 2 mandáty, coţ se zlepšilo ve volbách 1979 ziskem 7 mandátů. Křesťanská strana zaznamenávala opačné tendence - v první polovině 70. let byly její zisky slabší (1 a 4 mandáty) ve druhé polovině 70. let však dokázala získávat hlasy voličů, které jí vynesly dvakrát po sobě 9 parlamentních křesel.
59
Na volebních výsledcích z roku 1970 se projevily strukturální změny ve společnosti jako industrializace a urbanizace, jejichţ vlivem levice ztratila přes 150 tisíc hlasů: velkými vítězi se stala KOK a další nelevicová strana SMP. Kekkonen začal plánovat všestranickou vládu, ale to se nelíbilo především zklamané KESK a tak vznikla úřednická vláda vedená premiérem Teuvo Aurou. Následnými vyjednávání byl dohodnut široký kabinet pod vedením Karjalainena. S podporou 144 mandátů by se mohlo zdát, ţe se jedná o velmi silnou vládu, ale ve skutečnosti fatální neshody podkopaly její kořeny jiţ na počátku (Jussila 1999: 298-300). Mezinárodní recese, která dorazila do Finska v roce 1971, zhoršila ekonomické problémy způsobené nárůstem cen a stávkami. MTK ustavila konečný termín pro splnění svých poţadavků, čímţ vyvolala rozpor v kabinetu mezi SDP a KESK. V té době prezident Kekkonen oznámil svůj záměr rozpustit parlament. Rozpuštění souviselo také s přípravou na prezidentské volby, ve kterých ospravedlňoval své znovuzvolení potřebou připravit se na ECSC a dokončení dojednání smluv s EHS (Jussila 1999: 298-302). Kekkonenovi nevyšel pokus navrátit širokou středo-levicovou vládu kvůli přetrvávajícím problémům v rozhádané SKDL a kvůli neochotě ke vzájemné spolupráci mezi SDP a KESK. Proto poţádal Rafaela Paasia o sloţení menšinové sociálnědemokratické vlády. Tato vláda dostala přezdívku „Liga kloučků“, protoţe vedle jiţ zaběhlých postav jako Koivista a Sorsiho v ní byla část ministrů nejen poprvé, ale také mladších ročníků. Vláda byla opět v dost komplikované situaci, s malou podporou musela řešit zásadní otázky, které nešly odkládat – státní penze, podpora zemědělcům. Vláda si netroufla podepsat smlouvu o volném obchodu EHS, protoţe nebylo jasné, jaký dopad by to mělo na obchod se socialistickými zeměmi. Na uzavřeném zasedání rady KESK došlo k bezprecedentnímu incidentu. KESK poţadovala, aby penzijní balíček, který odsouhlasila v Eduskuntě, byl zahrnut do vládního programu beze změn. Prezident Kekkonen doslova vpadl na stranické vedení a přemluvil ho, aby tuto podmínku zrušilo. Kdyţ začala být jednání o rozšíření vlády úspěšná, Paasiova vláda rezignovala. Nová koalice sociálních demokratů, centristů a dvou lidových stran vedená Sorsou měla podporu 107 členů parlamentu a byla nejdelší vládou za Kekkonenova prezidentování. Ekonomická situace se zlepšila dříve, neţ se očekávalo, a tak vláda neměla problémy se zaváděním drahých reforem - penzijní, zdravotnické. Během boomu vláda také plánovala obrovské investice do průmyslu a energetické produkce. Středo-východní ropná krize před koncem jejího volebního období však tuto krátkou éru poměrného klidu rázně ukončila (Jussila 1999: 305). 60
Ve volbách 1975 si KESK vedl stejně dobře jako SDP, která sice ztratila jedno křeslo, ale její podíl hlasů se zvýšil. Projevil se propad SMP, z jejichţ původních 18 křesel zůstala jen 2 a ostatní byly rozděleny mezi dva hlavní rivaly. Nejvíce z propadu SMP profitovala křesťanská SKL a komunistická SKDL. Kekkonen jmenoval levo-středovou vládu, v níţ byli opět zastoupeni i komunisté. Levice sice jiţ neměla v parlamentu většinu jako v roce 1966, ale Kekkonen komunisty ve vládě uvítal, aby je více připoutal k finské společnosti a ještě rozšířil propast uvnitř strany33 (Jussila 1999: 298-300, Jutikkala, Pirinen 2001: 273). Pokračující ropná krize testovala finskou ekonomiku i vlády. Prezident chtěl opět prosadit vznik široké koalice a trval na tom, aby v ní byli zahrnuti komunisté. Výsledkem byla „krizová vláda“ Marttiho Miettunena (z KESK) zahrnující všechny kromě KOK. Vláda i přes vnitřní rozpory poměrně uspěla v prosazování celkové příjmové politiky. SKDL byla proti jakémukoliv nárůstu v obratu daní, a tak trvalo aţ do března, neţ byl vládní program plně vykonán. Premiér byl netrpělivý se vzdorovitými komunisty a přál si rezignovat, ale prezident odmítl akceptovat jeho rezignaci a prodluţoval vládní spolupráci, jak jen to šlo. Komunisté dokonce ani nedostali zákaz hlasovat proti vládě. Sociální demokraté nemohli nashromáţdit dostatečnou podporu pro své návrhy a za těchto podmínek rezignovali na podzim před lokálními volbami, vymlouvajíce se na to, ţe hlavní zemědělská producentská unie MTK odmítla sdílet břemeno nákladů nadbytečné produkce (Jussila 1999: 315). Miettunen sloţil následně menšinovou vládu bez SKDL. Protoţe SDP odmítla přijmout řešení zemědělství navrhované vládou, dohodl se KESK na státních subvencích s pravicí. Tímto způsobem – zvyšováním nepřímého zdanění místo přímého - překonala Miettunenova vláda problémy rozpočtové i ty zemědělského sektoru. Nepodařilo se jí však vyřešit rostoucí nezaměstnanost (Jussila 1999: 316). Vyjednávání mezi SDP a KESK se dostala do takového bodu, ţe bylo moţné v květnu 1977 sloţit novou vládu, tentokrát vedenou Sorsou. V říjnu tato vláda připravila balíček ke stimulaci ekonomiky a v prosinci další, ale recese pořád nebyla zahnána. V únoru došlo ke třetí devalvaci měny během roku, která byla narýsována centristickou skupinou ve vládě. Kdyţ SDP ztratila hlasování vlády, její zástupci rezignovali. Sorsa pak vytvořil další vládu bez Švédské lidové strany. Tato vláda překonala veškerá očekávání. Její záchranný balíček
33
V 80. letech pak opravdu došlo k odtrţení stalinistického křídla od SKDL, které však nebylo schopné získat dlouhodobou přízeň voličů
61
opatření přijatý na jaře 1978 společně s mezinárodním boomem zlepšil ekonomickou situaci Finska (Jussila 1999: 316). Tabulka č. 7. Přehled vlád 1968-1982 Rok
Ministerský předseda
1968 Koivisto
Parl. typ koalice Podpora
Zastoupené strany SKDL
SDP
KESK
SFP
164
1970 Aura
široká úřednická
1970 Karjalainen SKDL
SDP
KESK
LKP
SFP
144
široká
1971 Karjalainen
SDP
KESK
LKP
SFP
108
široká
1971 Aura
úřednická
1972 Paasio
SDP
1972 Sorsa
SDP
KESK
LKP
SFP
55
menšinová
108
většinová
1975 Liinamaa 1975 Miettunen
úřednická SKDL
1976 Miettunen
SDP
KESK
LKP
SFP
152
široká
SDP
KESK
LKP
SFP
58
menšinová
SFP
142
široká
132
většinová
1977 Sorsa
SKDL
SDP
KESK
LKP
1978 Sorsa
SKDL
SDP
KESK
LKP
1979 Kovisto
SKDL
SDP
KESK
SFP
133
široká
1982 Sorsa
SKDL
SDP
KESK
SFP
133
široká
(Zdroj: Arter 1987: 54, Petersson 1994: 101 – upraveno)
3.3.2.2 Národní koaliční strana a tzv. slunovratová bomba Vraťme se nyní k otázce, proč se Národní koaliční strana nemohla účastnit vlády i přes nepřehlédnutelný úspěch ve volbách v roce 1979. Zdá se, ţe KOK si s sebou nesla dlouhodobě poměrně špatnou pověst. Zřejmě šlo o určitý druh asociace viny, kdy strana byla spojována s neakceptovatelnou sociálně demokratickou vládou roku z 1958 ústící v krizi nočního mrazu a také s Honkovou aliancí ústící v krizi nótovou o dva roky později. Zdá se, ţe KOK v 50. letech zůstávala mimo vládní půdu také proto, aby SKDL nebyla jedinou opoziční stranou. V roce 1968 udělala KOK taktickou chybu, kdyţ jako jediná postavila kandidáta proti Kekkonenovi v prezidentských volbách. Trvalo dlouho, neţ se na to zapomnělo. Významnou roli v odsunutí KOK do opozice měl tzv. zahraniční faktor. Nemůţeme ale povaţovat KOK za oběť ve smyslu, ţe Moskva přímo řídila sestavování vlád. Předseda této 62
strany Juha Rihtiniemi si v roce 1970 zjišťoval, zda by případná menšinová koalice s liberály a Švédskou lidovou stranou měla tichou podporu parlamentu, jeho plány však tehdy odmítl Kekkonen. Jako důvod odmítnutí uvedl v dopise adresovaném SFP (jedné ze stran ochotné spolupracovat s KOK) právě zahraniční faktor. Při tom ještě v roce 1958 Kekkonen prohlašoval, ţe SSSR nemá nic proti Národní koalici. Lze se také domnívat, ţe případné sovětské námitky proti KOK ve vládě by mohly být účinně umlčeny Kekkonenovým ujištění o statusu quo v zahraniční politice (Arter 1987: 188). Mluvčí parlamentu Johannes Virolainen reagoval v rozhovoru pro finský magazín Suomen Kuvalehti na otázku nezapojení KOK do vlády v roce 1979 konstatováním, ţe důvody opět leţí ve známých „obecných příčinách“ (yleiset syyt) v oblasti zahraniční politiky. Krátce na to západoněmecký deník Frankfurter Allgemeine vydal článek s nadpisem „Krize nočního mrazu znovu udeřila na Finsko“. Ještě ten samý den rozlícený Kekkonen nastoupil do rádia, aby vynadal mluvčímu finského parlamentu za pouţití nejsilnějších moţných termínů za poškození pověsti Finska v zahraničí. Kekkonenova reakce byla pochopitelná, právě se vrátil ze západního Německa a velmi se obával zničení svého úsilí vyvrátit finlandizaci34. Situace, kterou Virolainen spustil svým prohlášením, bývá nazývána jako tzv. slunovratová bomba. Tato „bomba“ vybuchla nečekaně silně. Důkazy vlivu zahraniční politiky na otázku zapojení KOK do koalice jsou však velmi limitované. Zdá se pravděpodobné, ţe Virolainen raději referoval k „obecným důvodům“, neţ aby připustil, ţe bývalý vůdce strany na něj tlačí, aby nekooperoval s pravicí. Aféra ukazuje, ţe zahraniční politika se stala latentní faktorem při formování vlád, ulehčovala prosazení Kekkonenových přání ve druhé polovině jeho prezidentury. Kdyţ byla v ohroţení široká středo-levicová většina sestavená v roce 1966, Kekkonen neudělal nic, aby vyvrátil dojem, ţe formování koalic je jen a pouze záleţitost Finů. Nutno podotknout, ţe zde byly také programové rozdílnosti mezi centristickou KESK a pravicovou KOK především v daňové politice, které by komplikovaly případnou vzájemnou spolupráci (Arter 1987: 189). Objevila se také kritika lídra KOK Harriho Holkeriho, ţe předčasně ukončil úsilí o sestavení vlády v roce 1979. To lze ale vyvrátit. Holkeri hrál hlavní roli v reorientaci strany během 70. let, tato sbliţovací taktika s Paasikivi-Kekkonenovou linií v zahraniční politice se odehrála na pozadí opozice pravého křídla v jeho straně, dvě pětiny strany zůstaly stát proti prodlouţení Kekkonenova období v roce 1973. I přesto v roce 1979 vztahy mezi Holkerim a Kekkonenem 34
Pojem finlandizace označuje podřizování se Finska zájmům SSSR (více kapitola č. 4.1).
63
byly dobré - Kekkonen označil stranu jako umírněnou pravici. Holkeri dlouhodobě sbíral zkušenosti v pozadí jako stranický sekretář, v 70. letech sledoval snaţení svého předchůdce na postu předsedy strany Rihtiniemiho: aby předešel poníţení, jaké Rihtiniemi utrpěl, odmítl Holkeri Kekkonenovu nabídku vytvořit vládu v dubnu 1979 jako moţnou prezidentovu léčku ukázat veřejně na neschopnost Národní koaliční strany (Arter 1987: 190-192). V aféře slunovratové bomby šlo zřejmě méně o strach z negativní reakce Moskvy a více o moţnou neblahou reakci hlavních sektorových skupin a narušení domácího konsenzu, o který Kekkonen starostlivě pečoval. Éra levicově-centristických vlád začínající rokem 1966 představovala element stability ve vytváření koalic a napomohla vytvoření příjmové politiky, která později vyústila v debaty o konsenzuální politice či neokorporativismu v posledních letech Kekkonenova prezidentství. Národní koalice se snaţila čelit tomuto povinnému konsenzu poukazováním na neţádoucí monopolizaci vedení státu jednou osobou. Podpora Kekkonena však byla nezbytným předpokladem pro zapojení do vlády. 3.3.2.3 Prodlužování prezidentského mandátu Počátkem 70. let Kekkonen tvrdil, ţe se zklamal ve svém vyvoleném nástupci Ahtim Karjalainenovi a oznámil proto, ţe chce nadále pokračovat ve funkci prezidenta. Prezident navštívil SSSR, aby projednal obchodní záleţitosti Finska. Část těchto jednání se odehrála při loveckém výletě do Zavidova. Prezident napsal tajné memorandum zaznamenávající průběh jednání. Tato tajná zpráva unikla na veřejnost před Vánoci 1972. Po tomto úniku Kekkonen prohlásil, ţe odstupuje od svého slibu, protoţe se obává, ţe zveřejnění zprávy narušilo jeho důvěru u sovětského vedení. Ačkoliv i dobovému tisku bylo jasné, ţe Kekkonen „hraje“, premiér Sorsa začal zvaţovat moţnost Kekkonenova znovuzvolení (Jussila 1999: 305). Parlament odhlasoval tento výjimečný zákon (dočasně dávající stranou ústavu) v roce 1973, aby umoţnil prodlouţit Kekkonenovo volební období o 4 roky, tj. do roku 1978. Tento zákon schválila také KOK, jinak by nezískal většinu nutnou k přijetí změny ústavy. V pozadí této záleţitosti stála snaha urychlit přijímání smlouvy o volném obchodu s EHS a zároveň potřeba ujistit Kreml (podporou důvěryhodného Kekkonena) o neměnící se zahraniční politice finskosovětských vztahů. Někteří se dokonce báli sovětské okupace v případě, ţe by Kekkonen opustil svůj úřad. Příznivci návrhu zdůrazňovali, ţe prezident potřebuje více času, aby dokončil důleţité diplomatické záleţitosti jako obchodní smlouvu s EHS a ECSC (Arter 1987: 82, Lavery 2006: 141). A opravdu poté, co bylo prodlouţeno Kekkonenovo volební období v roce 1973, Moskva nechala Finsko podepsat volnou obchodní smlouvu s EHS. 64
Podle mimořádného zákona měl jít Kekkonen do důchodu v roce 1978 ve věku 78 let, ale Kekkonen se rozhodl znovu kandidovat a znovu získal hlasy. Pomalu se nevyhnutelně blíţil konec Kekkonenova vládnutí, jeho kondice psychická i fyzická se začala zhoršovat i přes zdravou image udrţovanou na veřejnosti, ale Kekkonen stále nebyl připraven předat otěţe svému nástupci. Z jeho mateřské strany byli dva přijatelní kandidáti – Ahti Karjalainen a Johannes Virolainen. Antipatie vůči Virolainenovi odhalila kauza tzv. slunovratové bomby. Karjalainen ve svých memoárech popsal svůj pád do prezidentovy nemilosti poté, co jeho podpora ve straně dosáhla stejné úrovně jako prezidentova. Chvíli to také vypadalo, ţe Kekkonen preferuje sociálně demokratické kandidáty, ale tato moţnost se vytratila s tím, jak tito kandidáti získávali na premiérské popularitě. Zvláštní zákon z roku 1973 můţeme vykládat také jako způsob blokování všech případných aspirantů na prezidentský post. (Jussila 1999: 318). Kekkonenova tvrdá opatření ve vnitřní politice země vzbudila kritiku i v jiných kruzích neţ v nově vzniklých stranách. Kdyţ byl roku 1978 počtvrté zvolen prezidentem, táhla se fronta jeho přívrţenců napříč politickým spektrem, podporovala jej i Národní koalice. Malé opoziční strany však obsadily 40 míst z 300, které volební sbor čítal. Na jaře v roce 1981 sociálnědemokratický předseda vlády Mauno Koivisto, s odvoláním na ústavní pořádek, odmítl odstoupit z postu premiéra, přestoţe to po něm prezident ţádal. Tento krok byl nevídaně samostatný a v Kekkonenově pozdním období zcela ojedinělý. Kekkonen rezignoval v roce 1981 kvůli zdravotním problémům. To velmi šokovalo veřejnost, která o jeho problematickém zdravotním stavu neměla do té doby ponětí (Lavery 2006: 141). Samostatné vystupování, distanc od Kekkonena a především touha finské společnosti po změně přinesly Koivistovi vítězství v následujících prezidentských volbách (Jutikkala, Pirinen 2001: 274).
3.3.3 Shrnutí období aktivní neutrality 1968-1982 Od roku 1968 představitelé SSSR zarputile odmítali podporovat představu Finska jako neutrální země a místo neutrality hovořili raději o finském mírovém přístupu v oblasti zahraniční politiky. Finští politici tyto tendence ostraţitě sledovali. Na druhou stranu jim to nebránilo ve vstupu do EHS a v rozvoji konceptu aktivní neutrality směrem k ostatním zemím. V porovnání s předcházejícím obdobím finské snahy dostávaly konečně pozitivní odezvy. Finsku bylo umoţněno stát se oním pomyslným mostem mezi Východem a Západem při organizaci SALT. Prezident Kekkonen se posléze ocitl na vrcholu své kariéry při organizaci Helsinské konference. 65
Kekkonen se i nadále snaţil podporovat zavádění širokých vlád, v první polovině 70. let se však do kabinetů nedařilo zapojit komunisty. Nejdelší vládou byl Sorsův kabinet (bez zastoupení komunistů) s většinovou podporou v parlamentu v letech 1972-1975. Svou roli na stabilitě této vlády sehrála dočasně se zlepšující hospodářská situace. Koaliční strana byla poslední větší stranou, jejíţ postoj k osobě Kekkonena a jeho zahraniční politice zůstával odmítavý, a i tato strana začala podobně jako SDP v 60. letech s personální obměnou ve straně měnit také svůj přístup. Svou roli v tom jistě sehrál také fakt, ţe po letech v opozici se její představitelé chtěli zapojit do vlády, coţ bez změny rétoriky nešlo. Moţná i proto, ţe KOK nemohla být spojována s ţádnou vládou, rostly její volební zisky. Ale ani volební zisky, ani přátelštější vztahy s Kekkonenem nevedly k zapojení této strany do vlády. Zdá se, ţe Kekkonen se vyhýbal zapojení pravicové strany do vlády, aby zachovával jiţ dosaţený levicově-středový konsenzus. S přibývající délkou Kekkonenova mandátu nepřibývalo jen jeho příznivců, ale také odpůrců, coţ dokládají výsledky prezidentských voleb v roce 1978. Celkově Kekkonenova pozice spíše posilovala, slabé vlády nebyly schopné efektivně řešit hospodářské problémy, nezískávaly tak širší uznání veřejnosti a bylo třeba, aby konfliktní otázky napomáhal řešit sám prezident. Kekkonenova pozice prezidenta stále posilovala, nadále platilo jeho zařazení mezi všemocné typy prezidentů. Vzhledem k tomu, ţe proti jeho kandidatuře jiţ nevystupovala, ţádná ze čtyř větších stran v parlamentě a parlamentní většina tak měla spíše monolitický charakter, jeho pozice se blíţila více kategorii absolutního neţ omezeného monarchy. Udával tón sloţení vlád, a premiér mu tak byl spíše podřízen neţ, aby mu byl rovnocenným partnerem. Prezident jiţ nemusel brát ohledy na opoziční strany, přesto konflikty mezi stranami přetrvávaly (především ve vztahu ke komunistické straně) a znesnadňovaly vytváření širokých středolevicových koalic. Právě ty Kekkonen jednoznačně preferoval, ale i přes své dominantní postavení zavádění nejširších moţných středo-levicových koalic nedosahoval. Systém lze stále hodnotit jako demokratický. Nejen, ţe prezident ne vţdy prosazoval svůj názor, ale opozice se mohla poměrně svobodně vyjadřovat, např. vznikaly nové protestní strany.
3.4 Kekkonen: vybraní aktéři a aspekty jeho vlády Tato kapitola se zaměřuje na několik významných a kontroverzních záleţitostí Kekkonenovy vlády - na finlandizaci, na spolupráci s KGB a v podkapitole o jmenování do veřejných úřadů na vytváření klientelistických sítí.
66
3.4.1
Kekkonen a finlandizace
Po pádu Sovětského svazu se rozvinula debata mezi historiky i samotnou finskou veřejností jak období vlády Urho Kekkonena hodnotit? Otázky se dotýkaly nejen Kekkonenovy důvěryhodnosti, ale také velmi citlivého tématu finského patriotismu a finské nezávislosti. Za posledních 20 let finská historie zaznamenala oboje - jak snahy Kekkonena obvinit, tak naopak obhájit jeho působení (Dutton 2009: 40-41). Termínu finlandizace začali pouţívat vnější pozorovatelé během studené války k označení uplatňování servilní politiky Finska vůči většímu sousednímu státu. Termín měl z pohledu zahraničních pozorovatelů i politiků upozorňovat na nebezpečí určitého modelu sovětské kontroly aplikované všude a tato kontrola zároveň byla přivlastňována a realizována samotnými Finy. Od 70. let, ze západního úhlu pohledu, byl tím „darebákem“ Sovětský svaz uţívající paletu manipulativních praktik ke kontrole malého a slabého souseda. Ve Finsku měl pojem finlandizace vţdy jistý nádech nepatřičnosti či nepříhodnosti, a tak bylo jeho uţívání v 70. letech spíše tabu. Od pádu ţelezné opony se pak uţ finští autoři zaměřili přímo na Finy a míru jejich vlastního provinění v této záleţitosti (Kirby 2006: 245, Lavery 2003: 378). Hlavním katalyzátorem debaty kolem finlandizace se stala publikace Timo Vihavainena „Krátká historie finlandizace“ vydaná v roce 1991. Vihavainen tvrdí, ţe sovětský vliv do vnitřních záleţitostí Finska nepramenil přímo ze Sovětského vedení, ale ze samotných Finů. Snahy politiků posílit svoji pozici v domácí politice vycházením vstříc té sovětské se vyšplhaly do závratných výšin. Oslabení demokracie tak nevycházelo ze sovětského tlaku, ale z kolaborace elit finské společnosti. Řada autorů se pak shoduje, ţe zlomový bod, kdy SSSR vstoupil do vnitřních záleţitostí Finska, představuje volba Kekkonena prezidentem v roce 1956. Jukka Nevakivi tvrdí, ţe na rozdíl od Paasikiviho Kekkonen neměl silný mandát, a proto potřeboval hrát moskevskou kartu i proti domácím politickým odpůrců. Seppo Hentila povaţuje studenou válku za období, ze kterého se musí ještě Finsko vyléčit. Kekkonenova moc nad médii a parlamentem byla tak silná, ţe o míře demokratičnosti systému se mohlo začít pochybovat (Hentila in Dutton 2009: 40). S Kekkonenovým prezidentováním začala „oficiální historie“ mutovat: SSSR byl historickým přítelem Finů, nezávislost v roce 1917 začala být viděna jako dar od Lenina, Finsko provokovalo v Zimní válce svou nacionalistickou bojechtivostí. Kekkonen získal důvěru Sovětského svazu a musel zůstat u moci, jinak by Finsko riskovalo, ţe ztratí přízeň a nezávislost. Ze Západu bylo Finsko
67
viděno jako stát kooperující se svým sousedem do takové míry, která z něj činila závislý stát (Dutton 2009: 40). Naopak Jukka Tarkka, známý velký Kekkonenův kritik během studené války, se staví ke Kekkonenovi poněkud vlídněji, kdyţ předpokládá, ţe Kekkonenova politika byla zaloţena na realismu. Podle něj během války kontroloval SSSR Finsko skrze vojenskou sílu, v 50. a 60. letech politickými prostředky a nejefektivnější vliv získalo během 70. let, kdyţ své úsilí směřoval do intelektuálních a ideologických arén a finské elity neodolaly této formě nátlaku. Kekkonen se tedy, na rozdíl od oportunistických elit, na vytvoření politické kultury finlandizace nepodílel. Jeho tragédií údajně bylo právě to, ţe byl příliš dobrý vůdce pro tak nevyvinutou politickou kulturu, kterou měl vést (Vihavainen, Nevakivi, Tarkka in Lavery 2003: 378-380). Kontroverzi vyvolalo vydání Kekkonenovy biografie spisovatele Juhani Suomiho. Jako jediný měl přístup do důleţitých archivních kolekcí i do Kekkonenových vlastních poznámek a relevantních materiálů ministerstva zahraničních věcí. Přístup získal jak díky osobním vazbám na prezidenta, tak díky své pozici seniorského úředníka na ministerstvu zahraničí. Debaty se však nezaměřovaly ani tolik na samotný obsah, jako na důvěryhodnost Suomiho jako vědce. V prvním díle biografie zachytil Kekkonenův převrat během válečných časů z antisovětského postoje na prosovětský, jeho vnitřní konflikt mezi hledáním míru na straně jedné a touze po národní jednotě na straně druhé. Zdůraznil, ţe muţ, který vstoupil do politické arény, se chtěl původně zaměřit především na domácí politiku. Dalším dílům biografie se jiţ nedostalo tolik ohlasů, jejich hlavním poselstvím bylo to, ţe Kekkonen by vynikající vůdce35 (Lavery 2003: 376). Další historikové hájí finskou nezávislost. Timo Vihavainen v roce 2001 jiţ chápe Kekkonenovu politiku jako „chytrou výhodu“, která nechala Finy svobodně rozvinout vztahy k Západu. Upozorňuje na to častěji neţ na to, ţe Kekkonen uţil v roce 1973 mimořádného zákona, aby se udrţel u moci, jako důkazu nedemokratičnosti. Některé sporné aspekty bývají opomíjeny: silná cenzura (zákaz 2000 knih), návrat sovětského disidentu do Sovětského svazu 35
Nejostřejší debaty proběhly především mezi Juhanem Suomiou a Hannem Rautkaliem a to ve třech bodech: 1) o Kekkonenovu prvním období ve funkci a o krizích finsko-sovětských vztahů (např.: tam, kde Rautkallio umisťuje Kekkonenovo jednání s Moskvou do konspiračního rámce, Juhani Suomi to označuje jako normální diplomatické jednání), 2) o důvěryhodnosti zdrojů amerických, finských a sovětských, 3) o důvěryhodnosti toho druhého. Suomi se také poměrně rázně staví proti tzv. sepisovatelům pamětí Maunu Koivistovi (premiér v posledním období Kekkonenovi vlády a prezident po jeho odchodu) a Maxu Jakobsonovi (diplomat, velvyslanec v OSN, neoficiální hlavní mluvčí se Západem) (Lavery 2003: 381-392).
68
a veřejné odsouzení ţurnalistů kritických ke Kekkonenovi. Přitom ještě v roce 1992 Timo Vihavainen popisoval Finsko během studené války jako „plazící se po břiše“ (Dutton 2009: 40). K vyjasnění, do jaké míry se na finlandizaci podílel Kekkonen a do jaké míry politické elity, se ani dnes nepřibliţujeme. V roce 2008 odmítla finská vláda uvolnit seznam tajných agentů, čímţ vyvolala podezření, ţe někteří starší politici jsou na tomto seznamu (Dutton 2009: 41). Jako výraznému představiteli dané doby zřejmě nejvíce viny spadlo na ramena Kekkonenovi (Kirby 2006: 245). 3.4.2
Kekkonen a KGB
Velmi specifickou roli sehrála v udrţování přátelských finsko-sovětských vztahů KGB, jejíţ členové udrţovali kontakty s finskými politickými elitami a s prezidentem Kekkonenem36. Na konci 70. let jiţ měly své kontakty v proslulé Tovární ulici (Tehtaankatu), kde v Helsinkách sídlili ruští diplomaté a agenti KGB, snad všechny politické strany. Pro finské vedení bylo důleţité navázat kontakty přímo se Sovětským svazem tak vysoko, jak jen to šlo proto, aby byla pozastavena SKDL ve svém exkluzivním přístupu k Sovětům a nemohla falešně předstírat sovětskou podporu, i kdyţ by ji právě v tom daném okamţiku neměla. Působení KGB ve Finsku tedy celkově paradoxně oslabovalo vliv komunistické strany. KGB se stala důleţitým rychlým zadním informačním kanálem vedoucím přímo do Kremlu. Tento zadní kanál se osvědčil při sepisování smluv jako YYA smlouvy, smlouvy s EFTA či EHS, první tichý sovětský souhlas Finsko obvykle získalo právě touto cestou - KGB tak ve Finsku přeneseně posilovala kapitalismus (Rentola 2008: 274-278). Nikdy nebylo úplně jasné, kdo ve vztahu finských politiků a členů KGB dominoval. SSSR sice byla velmocí, ale sovětští lídři věnovali Finsku pouze část pozornosti. Kekkonen a Vikuna byli o dekádu starší neţ jejich „protivníci“ Sinitsyn a Kotov, navíc měli všechny potřebné informace a kontaktním jazykem byla finština (Rentola 2008: 274-278). Vedoucí sovětští agenti však byli experti na finské záleţitosti, zběhlí v řeči s širokými kontakty vybudovanými během mnoha let sluţby ve Finsku a zdá se, ţe získali důvěru a podporu prezidenta a dalších politiků. „Nikdy to nebyl jednostranný vztah vedený nelítostným silným sousedem – Finové byli velmi schopní bojovat pro svůj malý roţek.“ (Kirby 2006: 247).
36
Prezident Paasikivi nechtěl osobně šahat na „odpornou rybu“ a tak ke kontaktům vyuţíval prostředníky - sociálně demokratické politiky a Kekkonena, Mauna Pekkalu, Reinholda Sventa, Eera A. Wuoriho (Rentola 2008:270).
69
V roce 1958 provedl Kekkonen 11 soukromých diskusí a řadu dalších telefonních rozhovorů či setkání s členy KGB. Aby nevzbuzovala pozornost, probíhala některá setkání v domě jeho syna. Hned po volbách v roce 1956 mu výměnou za podporu navrhovali, aby ministrem vnitra jmenoval někoho z agrárníků, coţ by zajistilo dohled nad tajnou policií. Kekkonen váhal, ale po krizi nočního mrazu byl ministrem vnitra po osm následujících let vţdy agrárník. Aktivity KGB samozřejmě probíhaly potichu a v pozadí. V případě problémů Kekkonen občas poţádal, aby některý z ruských diplomatů odjel. Celý rozsah aktivit KGB neznal. V 50. letech byl vedoucí KGB Viktor Vladimirov ve stejném čase hlavou sovětské špionáţe ve Finsku a zároveň prezidentovým důvěrným spojením se sovětským vedením. Kekkonenovým nejlepším kontaktem byl Mikhail Kotov, který se občas ukázal v Helsinkách, aby vysvětlil zlomové události (např. útěk Golitsyna, atentát na Kennedyho) (Rentola 2008:278-280). Od poloviny 60. let začaly, vedeny touhou zapojit se do vlády, i původně anti-sovětské strany vyhledávat kontakty s KGB. I přesto činnost KGB v Helsinkách neprobíhala jednoduše. Někteří členové KGB si stěţovali, ţe se jejich sluţba stává diplomatickým odvětvím, operativní podmínky jsou extrémně náročné a obtíţné (Rentola 2008: 285-286). Západní tajné sluţby věděly o Kekkononovu důvěrném vztahu s KGB. Nejkritičtější moment nastal v roce 1961, kdy zběhl k CIA Anatolyj Golitsyn. Přestoţe KGB tvrdila Kekkonenovi, ţe nic nevěděl, věděl toho poměrně dost. Golitsyn informoval Američany o rozšíření činnosti KGB na finském politickém poli, dal jim několik krycích jmen pro sovětské „agenty vlivu“ ve finském politickém ţivotě a dokonce i seznam restaurací, kde probíhaly schůzky. Američané se pak dotazovali přímo Kekkonena samotného, ten se tvářil klidně a zmínil, ţe někteří lidé se musí pravidelně scházet se Sověty, takţe to můţe vypadat, ţe jsou vyuţíváni. Poděkoval za informace a přislíbil, ţe bude varovat příštího premiéra, aby opatrně vybíral ministry. Aféra s Golitsynem Kekkonena hodně znervóznila, následující 2 roky se ani raději nesetkal s novým prezidentem KGB Yuri Voroninem (Rentola 2008: 280-283). Kekkonen měl také kontakty na západní tajné sluţby, neoficiálně s ním v 60. letech udrţovala kontakt britská vláda skrze Rexe Bosleyho a zdá se, ţe ke kontaktům s určitými západními kruhy Kekkonen vyuţíval průmyslníka Marcuse Wallenberga. Na konci 70. let se začala pomalu vynořovat otázka, jak to bude s Finskem po odchodu Kekkonena. Podle KSSS a Breţněva by se mělo finské vedení názorově posunout více doleva. Jejich snahy o reálné prosazení tohoto názoru vedly k tiché krizi kolem roku 1970, protoţe proti tomuto názoru stála KGB a Kekkonen. KGB preferovala pokračovat 70
s Kekkonenem a jeho ţákem Ahti Karjalainenem a podařilo se jí prosadit svou. Sovětský diplomat Aleksi Belyakov, který byl do Finska vyslán reprezentovat posun doleva, byl nucen Helsinky opustit. Díky KGB Sověti věděli o Finsku všechno a jejich síť jim umoţňovala ovlivňovat finské záleţitosti. Kekkonen se pak dozvěděl některé unikátní informace o sovětských vůdcích a jejich skrytých motivech. Udrţování styků se známými agenty KGB a mezinárodním oddělením KSSS byla riskantní hra, ale byla to také cesta, kterou měli finští vůdci přístup k rozhodujícím osobám v Moskvě. Jednoduše si nemohli dovolit spoléhat na běţné diplomatické postupy (Kirby 2006: 247). Stupeň moţné spolupráce Kekkonena s KGB a KSSS a její moţné motivy zůstávají kontroverzními záleţitostmi. Suomi například rozsáhlé Kekkonenovy kontakty se sovětskými diplomaty, KSSS a KGB nepovaţuje za něco, co si zaslouţí analýzu. Takové pojetí jde ale zpět do dob, kdy se Finsko oficiálně snaţilo vyhlásit světu, ţe zde není nic abnormálního ve finsko-sovětských záleţitostech. Lavery namítá, ţe kdyby Kekkonenova setkávání se Sověty byla normální, potom by se dalo očekávat, ţe Kekkonen bude podobné způsoby spolupráce rozvíjet v zahraniční politice k ostatním státům, coţ se nedělo (Lavery 2003: 385). Kekkonen a jeho příznivci se aktivně a pravidelně stýkali s agenty KGB, určitě doufali ve vyuţití těchto konexí k ovlivnění finských vnitřních záleţitostí. Moţná to povaţovali za nezbytné, ale i tak to byla nebezpečná hra, ve které se snadno mohli stát nástrojem sovětské politiky (Kirby 257258). 3.4.3
Kekkonen a jmenování do veřejných funkcí
Článek 87 finské Ústavy z roku 1919 dával prezidentovi pravomoc jmenovat řadu vysoce postavených úředníků: kancléře pro spravedlnost a jeho zástupce, arcibiskupa a biskupy, rektora a profesory univerzity a Technické univerzity, generální ředitele ústředních státních úřadů, guvernéry provincií na návrh státní rady i vyšší státní úředníky ústředních státních úřadů. Na návrh státní rady jmenoval prezident vyslance a konzuly. V oblasti soudnictví hlava státu jmenovala prezidenta Nejvyššího soudu a prezidenta Nejvyššího správního soudu a soudce odvolacího soudu. Na základě návrhu Nejvyššího soudu jmenoval prezident soudce tohoto soudu a prezidenta odvolacího soudu. Na návrh Nejvyššího správního soudu prezident jmenoval také soudce tohoto soudu (Klokočka, Wagnerová 1997: 85-86).
71
S tím jak rostla velikost a komplexnost administrativy a rostl počet úředníků, prezidentská pravomoc jmenovat vysoké úředníky získávala na významu. Skrze příznivě nakloněné nominace si pro sebe politické strany zajišťovaly strategický vliv v přípravě a implementaci veřejné politiky. V tomto prostředí se začal rozvíjet tzv. klientelismus 37. Ve Francii je prezident schopen ovlivňovat směr politiky nominováním ministerských kabinetů – osobních poradců ministra. Americký prezident kontroluje administrativu a skládá úředníky explicitně jmenované na politickém základě pro období svého drţení postu. Finské rekrutování úředníků kombinuje elementy francouzské, americké a britské praxe, v tomto kuriózním hybridu jsou vyšší úředníci jmenování hlavou státu a uţívají v britském stylu bezpečnost funkčního období, ale jsou stranicky politizovaní ve smyslu francouzských ministerských kabinetů nebo amerického Bílého domu. Pouze během Kekkonenova dlouhého období v úřadě kolem roku 1970 se stávalo, ţe jmenování vyšších úředníků probíhalo na stranickém základě, coţ bylo způsobeno tlakem stran na Kekkonena (Arter 1987:102). Unikátní je finská instituce „podpůrných úředníků“. Těchto 800 vyšších úředníků můţe být vyzváno k tomu, aby představili navrhované opatření jménem svých ministrů na běţném zasedání kabinetu. Politické strany si hlídají, kdo je na posty podpůrných úředníků obsazován, a snaţí se na ně prosazovat kandidáty své straně nakloněné. Dokonce i hlavní opoziční strana KOK byla schopná uchránit si některé tyto posty pod hrozbou, ţe uţije ustavení kvalifikované většiny, které by způsobilo zablokování přijímání vládního ekonomického programu. Kekkonen šel ve věci jmenování pouze dvakrát proti vládě a premiérovi. V prosinci 1975 prezident jmenoval výzkumným ředitelem Finské Akademie osobu, kterou zpočátku ani jediný ministr nepodporoval, přestoţe v tom čase se dokonce jednalo o úřednickou a ne stranickou vládu. Obvykle však ministři konzultovali s Kekkonenem, koho si na daný post přeje před tím, neţ někoho jmenovali (Arter 1987:102). V roce 1975 podepsalo 26 veřejných postav otevřený dopis Kekkonenovi odmítající stávající praxi přidělování úřadů a šlo to i dále, kdyţ v roce 1980 mluvčí Eduskunty poznamenal, ţe se v současné době stalo pro kandidáty na úřednické posty nezbytností mít v kapse různé členské karty, aby byli na bezpečné straně. Ve zprávě komise centrální vládní administrativy z roku 1978 se dokonce píše, ţe politizace jmenování do veřejných funkcí není v principu v souladu s poţadavky ústavního článku 86, podle kterého by měly být základem pro povýšení ve
37
Klientelismus označuje neoficiální systém zaloţený na protekcích a konexích.
72
veřejné sluţbě „schopnosti, kompetence a čestnost občana“. Opoziční hlasy proti této praxi zaznívaly také v psaných reakcích ke komisní zprávě, mezi jinými například ve zprávě Národní rady pro vodu, Nejvyššího správního soudu a federace bílých límečků. Opozice zaloţena na finské Křesťanské lize tvrdila, ţe klietelismus se rozšířil do sítě přípravných (politiku-formulujících) komisí a dalších státních orgánů, coţ ovlivňuje efektivitu administrativy a maří naplňování demokracie a nakonec vede národní ekonomii do slepé uličky (Arter 1987:104). Klientelismus by neměl být zveličován. Z politického charakteru jmenování totiţ nevyplývá automaticky, ţe daný úředník nebude loajální ke svému ministrovi (myšleno v situacích, kdy úředník je z jiné strany neţ ministr). S rozvojem klientelismu se dříve rozdělení ministři stávali více soudrţní a po úřednících byla vyţadována určitá administrativní kultura. Důvody rozvoje klientelistických sítí během Kekkonenovy vlády se zřejmě nachází, v jeho snaze vyuţít ústavního práva prezidenta jmenovat státní představitele k zabezpečení poţadovaných cílů na poli formování koalic a ke konsolidaci širší středo-levicové vlády a k uspokojení poţadavků vládních stran na nominace veřejných postů (Arter 1987:105).
73
4
Finský semiprezidencialismus
Aţ na výjimky politologové shodně přiřazují Finsko ve sledovaném období mezi semiprezidentské systémy (Shugart a Carey 1992: 259; Sartori 2001: 138). Uzákoněná legislativa i praktické fungování systému byly s tímto rozhodnutím v souladu. Ústava z roku 1919 směřovala Finsko mezi semiprezidentské země zavedením duální exekutivy (článek 2). Naplněna jsou v zásadě také Sartoriho definiční kritéria, i kdyţ v období Kekkonenova úřadování můţeme nalézt několik slabých míst. Hlava státu je volena nepřímo všelidovou volbou na pevně dané funkční období. Zde se ukázal finský systém za Kekkonena moţná aţ příliš flexibilní, protoţe dané funkční období nemělo jasně omezený počet moţných znovuzvolení. V roce 1973 pak parlament „obešel“ ústavu uzákoněním jednorázového mimořádného ústavního zákona. Druhý bod Sartoriho definice se zaměřuje na exekutivní moc, kterou hlava státu sdílí s premiérem. První upřesňující charakteristikou tohoto vztahu je prezidentova nezávislost na parlamentu, prezident však není oprávněn vládnout sám či přímo, a jeho vůle proto musí být tlumočena vládou a procházet přes její rozhodnutí. Kekkonen byl opravdu na parlamentu nezávislý, jeho vůle byla také obvykle tlumočena vládou, sporná je však míra, do jaké se vláda podílela na vytváření či schvalování prezidentova rozhodnutí - zde je patrná Kekkonenova dominance. Druhá definovaná charakteristika předpokládá, ţe premiér a jeho kabinet představují instituce nezávislé na prezidentovi, ale závislé na parlamentu a z toho důvodu potřebují podporu parlamentní většiny. Finské vlády za Kekkonena opravdu potřebovaly podporu parlamentu, v opačném případě nebyla jejich činnost efektivní. Sporná je ovšem míra nezávislosti těchto vlád na prezidentovi vzhledem k tomu, jakou výraznou roli hrál při sestavování těchto vlád: vybraní premiéři mu pak museli být při nejmenším alespoň částečně zavázáni. Třetí Sartoriho charakteristika říká, ţe duální struktura autorit semiprezidentského systému umoţňuje různé vyvaţování a také přesouvání mocenské převahy uvnitř exekutivy, avšak pod přísnou podmínkou, ţe trvá „potenciál autonomie“ kaţdé sloţky exekutivy. V době Kekkonenova drţení prezidentské funkce k přílišnému pohybu moci nedocházelo, byl to spíš prezident, jehoţ moc převaţovala po celou dobu, i kdyţ za přítomnosti určité míry autonomie vlád. Převaha prezidenta je dána také legislativním vymezením, například ústavní článek 42 dává rozhodující slovo v kompetenčních sporech právě prezidentovi.
74
Ve vztahu prezidenta Kekkonena k vládám přeci jen docházelo k drobným změnám. Prezident Kekkonen v 60. letech postupně stabilizoval svou pozici a s tím se zvětšoval prostor pro vládu a nezávislé aktivity předsedů vlád. Podobně také stabilizace tvorby koalic po roce 1966 zvyšovala sílu vlády ve vztahu k prezidentovi. Ale v 70. letech stabilizace vlád také naopak poskytla prezidentu lepší příleţitost k ovlivňování finského parlamentního systému, jehoţ strany se uskromnily ve svých poţadavcích a byly ochotné prezidenta poslechnout (Paloheimo 2003: 223). V následující podkapitole je srovnáván finský a francouzský semiprezidencialismus. Vrátíme také ke Kekkonenovým předchůdcům na postu prezidenta z meziválečného období a poválečnému prezidentu Paasikivimu. Vzhledem k mimořádným válečným okolnostem nepovaţujeme za vhodné do analýzy semiprezidencialismu zahrnout také válečné prezidenty Rytiho a Mannerheima. Zajímavým námětem pro další studium a komparaci představuje období vlády Kekkonenova následníka Mauna Koivista (prezidentem v letech 1982-1994) a samotná přeměna finského semiprezidentského systému v parlamentní systém v následujících letech. Tomuto tématu se věnuje řada autorů, např.: Arter (2008), Paloheimo (2000 a 2003), Raunio (2004), Nousiainen (2001). Transformace v parlamentní systém byla umoţněna z několika důvodů - jeden vycházel z odporu proti Kekkonenovu dlouhému drţení prezidentského postu a jeho přílišné dominanci v politickém systému, které vedly ke snahám zamezit podobným situacím do budoucna. Mezi další příčiny, které umoţnily změnu charakteru politického systému, patří rozpad Sovětského svazu, se kterým zmizela také potřeba silné personalizované zahraniční politiky, dále finská integrace do Evropské unie a stabilizace tvorby vlád (Paloheimo 2003: 219). Postupná parlamentarizace vyvrcholila v roce 1999 přijetím nové ústavy (v té době byl jiţ prezidentem Martti Ahtisaari 1994-2000). Mnoţství změn odehrávajících se v 80. a 90. letech a daná omezení rozsahu této práce nedovolují, abychom se následovníkům Kekkonena na postu prezidenta detailněji věnovali.
4.1 Semiprezidencialismus: Finsko vs. Francie Jak jiţ bylo popsáno výše, Francie představuje typický příklad semiprezidencialismu. Nabízí se tedy otázka, v čem se Finsko odlišuje od Francie? Finská ústava přinášející semiprezidencialismus v roce 1919 byla starší neţ ta francouzská přijatá v roce 1958. V době, kdy Urho Kekkonen přebral post, jehoţ charakter jiţ v minulosti spoluutvářelo sedm předcházejících prezidentů, francouzský systém teprve vznikal pod vedením Charlese de
75
Gaula. Nutno podotknout, ţe na rozdíl od Finska ve Francii funguje semiprezidencialismus i v současnosti. V řadě aspektů se liší nejen okolnosti dané polohou a rozlohou zemí, ale i praktické fungování těchto dvou systémů. Francouzský prezident se obvykle nachází v postavení převaţujícím nad předsedou vlády, finský prezident dominoval vţdy. Ve finském případě nelze hovořit o kohabitaci, ke které došlo ve Francii třikrát. Svůj podíl na tom můţe mít např. odlišný volební systém do parlamentu. Francouzský většinový dvoukolový systém podporuje vytváření dvou bloků, čímţ napomáhá také vytváření silných parlamentních většin. Finský poměrný volební systém naopak zachovává proporcionalitu dělby mandátu a umoţňuje zastoupení i menších stran v parlamentu. K Sartorim popisované oscilaci převahy prezidenta nad předsedou vlády ve finské realitě nedocházelo, i kdyţ z ústavního hlediska moţná byla. Prezidenti obou zemí mají k dispozici široký manévrovací prostor podporovaný politickou praxí i legislativou. Oba také mohou rozpustit parlament a vypsat nové volby. Trochu rozdílně jejich pravomoci vymezují ústavy - zatímco francouzská ústava vymezuje pravomoci prezidenta nahodile, ta finská z roku 1919 se jim věnuje konzistentněji v kapitolách o výkonné moci a článku 87, kde jasně definuje prezidentovy jmenovací pravomoci.
4.2 Semiprezidencialismus: Kekkonen vs. meziváleční prezidenti Přestoţe se dobové podmínky značně odlišovaly, pokusme se srovnat semiprezidencialismus 20. a 30. let s tím, který existoval během 60. a 70. let Kekkonenova vládnutí. Základním pojítkem je samozřejmě stejná ústava, dávající srovnávaným prezidentům stejné pravomoci. Mezi válkami se ve vedení finského státu vystřídali čtyři prezidenti: Ståhlberg, Relander, Svinhufvud a Kallio. Všichni zastávali úřad pouze jedno volební období tedy 6 let, pouze Kallio byl v úřadu o tři roky méně. Ani součet jejich mandátů - 21 let - nepřekonává Kekkonenových 25 let v úřadu. Nemohla být tedy ani řeč o podlamování demokratických rysů monopolem jedné osoby ve vedení státu. Jako mocensky spíše slabší prezidenty lze obecně hodnotit prezidenty z agrárního zázemí Relandera a Kallia. Naopak s větší rázností vystupovali prezidenti vycházející z o něco pravicovější části politického spektra - Ståhlberg (liberální Národní pokroková strana) a Svinhufvud (konzervativní Národní koaliční strana). Pozici prvních prezidentů posilovaly tuţby nelevicových stran po silném vůdci. Charakter domácí politiky ve srovnávaných obdobích vykazuje určité podobnosti. V obou obdobích byly vytvářeny pouze krátkodobé menšinové vlády vázané na podporu prezidenta. 76
Průměrná délka trvání vlád v obou obdobích byla shodně přibliţně jen jeden rok. Spektrum parlamentních stran v meziválečném období se příliš nelišilo od toho v 60. letech. Komunistická strana byla ostatními povaţována za nebezpečí také v obou obdobích. V meziválečném období byly obavy z této strany řešeny jejím zákazem, v 60. letech to jiţ nepřicházelo v úvahu, a tak se Kekkonen snaţil o zeslabení pozice komunistů zapojením do vlády. Také finští sociální demokraté to neměli jednoduché ani v jednom ze sledovaných období, přestoţe patřili dlouhodobě mezi nejsilnější strany. V meziválečném období jejich pověst pošramotilo spojení s vyvoláním občanské války, za Kekkonena pak představovalo problematický bod (především ze sovětského úhlu pohledu) tannerovské křídlo, které bylo spojováno s odpovědností za válku proti SSSR. Přestoţe se zprvu zdálo, ţe sociální demokraté jako největší levicový soupeř komunistů nemohou získat důvěru sovětského vedení, podařilo se. Důleţitou roli pro formování koalic hráli v obou obdobích agrárníci a také Národní pokroková strana. Konzervativní Národní koaliční strana měla potíţe se zapojením do vlády, Kekkonen ji nechtěl nechat vládnout, aby nenarušil dosaţený křehký středo-levicový konsenzus. Mezi největší specifika první republiky patřil stále ještě ţivý jazykový konflikt a přítomnost extrémní pravicového Lapuánského hnutí. To dokázalo úspěšně vyvíjet nátlak na prezidenta Relandera, naopak Svinhufvud dokázal toto hnutí utišit a posílit tak svoji pozici. Prezidenti obou období zastávali úspěšně roli arbitra. Svinhufvund například zaţehnal povstání v Mäntsälä proslovem v rádiu, podobně úspěšně Kekkonen promlouval v médiích při zablokovaných jednáních tripartity. Domácí politika První republiky nebyla přímo ovlivňovaná zahraničně politickým faktorem jako ta za prezidenta Kekkonena. Mezinárodní situace byla samozřejmě natolik rozdílná, ţe srovnávat můţeme pouze se značným zjednodušením. Ve 20. letech však byla zahraniční a domácí politika oddělena. Prezidenti se soustředili především na domácí politiku mladého státu. Zahraniční politika teprve hledala směr a vhodného spojence, její význam ve 30. letech rostl s blíţící se druhou světovou válkou. Kekkonen měl zahraničně politické otázky jednodušší v tom, ţe směřování politiky bylo jasně dané, přesto byl schopen dosavadní Paasikiviho linii obohatit o vlastní koncepci aktivní politiky neutrality. Menšinové vlády a nemoţnost sloţit většinovou vládu posilovaly postavení prezidentů v meziválečném období a jejich převahu nad premiéry podobně jako Kekkonenovo postavení o několik dekád později. Stranické spory však byly o něco „vyhrocenější“, a omezovaly tak prostor pro vyjednávání prezidentů. Celkově byla pozice prezidentů především ve 20. letech slabá. Prvorepublikové finské prezidenty lze proto zařadit do Duvergerovy kategorie 77
prezidenta, který sdílí pravomoci s premiérem. Na rozdíl od nich Kekkonen naplňuje charakteristiky kategorie všemocného prezidenta. Prezidenty první republiky i Kekkonena lze zařadit shodně do kategorie omezeného monarchy. Vzhledem k dlouhodobé dominanci byl Kekkonen jednoznačně v o něco silnějším postavení.
4.3 Semiprezidencialismus: Kekkonen vs. Paasikivi Jak jiţ bylo několikrát zmíněno, Paasikivi i Kekkonen propagovali přátelské vztahy k Sovětskému svazu. Kekkonen měl v tomto směru výhodu, protoţe měl na koho navázat. Celkově Kekkonen působil na finskou veřejnost mnohem rozporuplněji a více kontroverzně neţ Paasikivi. Paasikivi propagoval přátelský přístup k Sovětskému svazu jiţ před válkou, zatímco Kekkonen válku proti SSSR podporoval a aţ posléze své názory otočil. To mu jeho političtí oponenti samozřejmě několikrát vyčítali. Například v roce 1950 při jeho kandidatuře na prezidenta bylo v sociálnědemokratickém deníku sarkasticky konstatováno, ţe Kekkonen má minimálně jednu dobrou schopnost prezidentského kandidáta a to sice to, ţe umí vţdy vyměnit kabát podle toho, ze které strany vítr fouká. Heslem sociálních demokratů se stalo „Ani Czechoslovakia ani Kekkoslovakia38“. Jsou zde dva principiální důvody, proč Kekkokonen selhal v získávání širší národní podpory. Na rozdíl od Paasikiviho to byl straník, bývalý vůdce jedné ze tří největších stran, a na rozdíl od zvyklostí ho nadvláda prezidentské pozice neposunula nad politiku (Hodgson 1962: 89). O neschopnosti získání širší podpory svědčí také srovnání vlád. Za Paasikiviho se střídaly vlády o trochu pomaleji, během 10 let se vystřídalo 9 vlád, z nichţ 5 bylo většinových, 3 menšinové a pouze 1 úřednická. Během Kekkonenových 25 let se prostřídalo 27 vlád, do kategorie většinových spadalo 15 z nich, 6 vlád bylo menšinových a dalších 6 úřednických. Paasikivi také nenechal Sověty zasahovat do tvorby vlád, coţ rozhodně nelze říct o Kekkonenovi v průběhu krize nočního mrazu ani později. Oba dva obezřetně sledovali vývoj v komunistické SKDL. Kdyţ po volbách v roce 1948 SKDL neuspěla, poslal ji Paasikivi rázně do opozice pravděpodobně zklidněn YYA smlouvou podepsanou o tři měsíce dříve (Arter 1987: 171). Na rozdíl od Paasikiviho se snaţil Kekkonen komunisty do vlády přitáhnout, i kdyţ tím sledoval podobné cíle - oslabit jejich pozici. Příliš dobrý dojem zpětně nedělá ani to, ţe Kekkonen udrţoval styky s KGB osobně, zatímco Paasikivi skrze 38
Czechoslovakia odkazuje na výrok komunistické političky Hertty Kuusinenové pronesený po únorovém převratu v Československu. Vyzývá jím Finsko, aby nastoupilo „československou cestu“, tedy cestu k přerodu v lidovou demokracii.
78
prostředníky. Řada dalších kritiků myslí, ţe důleţitou roli v jeho jednání hrály také Kekkonenovy vlastní mocenské aspirace (Hodgson 1962: 90). Duální exekutiva jako základní podstata semiprezidentského reţimu zůstala za vlády obou prezidentů zachována. Lze se domnívat, ţe prezident Paasikivi více informoval vládu o svém jednání, zároveň se ale rozhodoval velmi samostatně, coţ mu umoţňovala široká důvěra, jíţ se mu dostávalo. Kekkonen se také rozhodoval a jednal samostatně, ovšem především v oblasti zahraniční politiky svá rozhodnutí méně konzultoval s vládou, jeho nezávislost podporovaly stranické konflikty vyúsťující v častý vznik menšinových nebo úřednických vlád. Širší podporu získal aţ v pozdějších letech své vlády. Paasikivi na rozdíl od Kekkonena nenechával zasahovat Sovětský svaz do vnitropolitických záleţitostí, v tomto ohledu byla jeho pozice silnější. Paasikiviho tedy můţeme přiřadit do kategorie všemocný prezident (i kdyţ oficiálně ohled na vládu a premiéra bral) a do kategorie absolutní monarcha, protoţe nebyl jako Kekkonen omezován z vnějšku a zevnitř systému se mu dostávalo značné podpory, ke které Kekkonen dospěl aţ v posledních letech svého vládnutí.
79
Závěr Prezident Kekkonen se nesmazatelně zapsal do finské historie a svým jednáním ovlivnil vývoj politického systému. Zcela zásadní roli v období jeho vlády hrál Sovětský svaz. Na rozdíl od jiných států v sovětském sousedství se Finsko nestalo součástí sovětského bloku. Pozice Finska tak byla velmi specifická v rámci celé Evropy. Kekkonen získával důleţité první osobní kontakty na sovětské vedení jiţ v době, kdy byl premiérem. Po nástupu do prezidentské funkce došlo ke dvěma krizím ve finsko-sovětských vztazích. Jejich vyřešení posílilo Kekkonenovu pozici na domácí politické scéně i důvěryhodnost v očích sovětských lídrů. Během 60. let se finsko-sovětské vztahy stabilizovaly a Kekkonen se pokoušel propagovat neutrální postavení země v západních zemích. Jeho konkrétní návrhy v rámci aktivní politiky vyvolávaly na Západě vţdy otázku, zda návrh iniciovalo opravdu samotné Finsko nebo spíš Sovětský svaz. Po roce 1968 došlo k určitému ochlazení finsko-sovětských vztahů, kdyţ Sovětský svaz přestal oficiálně mluvit o Finsku jako neutrální zemi. V praxi se však od počátku 70. let Kekkonenovi podařilo dosáhnout řady úspěchů v propagaci aktivní politiky neutrality a Finsko se stalo pomyslným mostem mezi Západem a Východem, jak si Kekkonen přál. Prezident Kekkonen výrazně zasahoval do vytváření vlád, coţ mu umoţňovala nejen ústavní pravomoc jmenování premiéra a vlády, ale především charakter stranického systému, respektive výsledky parlamentních voleb. Finský multistranický systém zahrnoval 6-8 relevantních parlamentních stran, z nichţ ani jedna nebyla schopna na základě výsledků voleb sestavit pohodlně většinovou vládu jedné strany nebo vyjednat hladce fungující koalici. To zvyšovalo význam prezidentovy role při tvorbě koalic i následném vytváření vládní politiky. Avšak ani prezidentova autorita nedokázala vţdy utišit hluboké spory mezi jednotlivými stranami, a proto byly vlády často krátkodobé, menšinové nebo dokonce úřednické. Důleţitou změnu do formování koalic přinesl rok 1966, kdy byli po delší odmlce do vlády opět zapojeni sociální demokraté a poprvé také komunisté. Kekkonen preferoval středo-levicové koalice, které umoţňovaly snadněji dosahovat konsenzu v ekonomických a sociálních otázkách státu. Díky tomu se do vlády za Kekkonena nikdy nezapojila pravicová Národní koaliční strana, přestoţe ve svém programu udělala řadu ústupků. Naopak Agrární strana, ze které Kekkonen vycházel, se stala častým členem vlád a několik menšinových vlád vedla sama. Kekkonenovi se nikdy nepodařilo získat všeobecnou veřejnou podporu pro svou politiku v tom rozsahu, v jakém se jí dostávalo jeho předchůdci prezidentu Paasikivimu. Prodluţování jeho mandátu 80
bylo ovlivněno absencí jasného důvěryhodného politického nástupce, kterého by si Kekkonen sám zvolil. Svou roli sehrály také obavy z moţných sovětských reakcí na to, ţe by z politiky zmizel dlouhodobý prostředník finsko-sovětských vztahů a také obavy z toho, jakým směrem by se mohly finsko-sovětské vztahy vydat bez Kekkonenova vedení. Oficiální důvody pro Kekkonenovo prodlouţení mandátu pak v roce 1973 i 1978 hovořily o nezbytnosti dotáhnout do konce záleţitosti týkající se vztahů se západními státy. Za prezidenta Kekkonena se povaha finského semiprezidentského systému měnila pouze v méně významných aspektech. Historické tradice a soudobé okolnosti podporovaly prezidentovu převahu v duální exekutivě. Duverger rozlišil v semiprezidentských systémech tři typy prezidentství: loutkový, všemocný a ten, co sdílí moc s premiérem, a dále ze vztahu prezidenta a parlamentní většiny vyvodil pět moţných postavení prezidenta v tomto typu systému: absolutní monarcha, omezený monarcha, diarcha, symbol, regulátor. Z analýzy ústavy z roku 1919 vyplývá zařazení finského prezidenta do kategorie těch prezidentů, kteří sdílí moc s premiéry. Ovšem hodnocení charakteru reálného fungování vztahů mezi prezidentem a dalšími aktéry posouvá finský semiprezidentský systém do Duvergerovy kategorie všemocných prezidentů. Ve vztazích prezidenta s parlamentní většinou byla zaznamenána změna. Postavení prezidenta Kekkonena odpovídalo v 50. a 60. letech charakteristice omezeného monarchy. V 70. letech jiţ má Kekkonenova zahraniční politika podporu všech čtyř nejsilněji zastoupených stran v parlamentu, i té trvale opoziční: z toho důvodu se postavení prezidenta posunulo do kategorie absolutního monarchy.
81
Literatura 1) Allardt, Erik – Pesonen, Pertti. 1967. Cleavages in Finnish Politics. In: Lipset, Seymour Martin – Rokkan, Stein (eds.): Party Systems and Voter Alignments. Cross National Perspectives. New York: The Free Press, 325-366. 2) Arter, David. 1987. Politics and policy-making in Finland. Wheatsheaf Books. 3) Arter, David. 1999. Finland. In Elgie, Robert (eds). Semi-presidentialism in Europe. Oxford University Press. 4) Dutton, Ed. 2009. Playing the Blame Game: Finland and the Soviets. History Today. 59, 10: 39-41. 5) Duverger, Maurice. 1992. A New Political System Model: Semi-Presidential. In: Lijphart, Arend ed. Parliamentary versus Presidential Government. Oxford – New York: Oxford University Press, 142–149. 6) Elgie, Robert. 1998. The politics of semi-presidentialism. In: Elgie, Robert ed. Semipresidentialism in Europe. Oxford University Press. 7) Hloušek, Vít - Kopeček, Lubomír - Šedo, Jakub. 2011. Politické systémy. Brno: Barrister a Principal. 8) Hloušek, Vít. 2007. Parlamentní a prezidentské demokracie. In: Hloušek, Vít, Kopeček, Lubomír, (eds.): Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie, Brno: MPÚ, 193-201. 9) Hodgson, John H. 1962. Postwar Finnish Foreign Policy: Institutions and Personalities. The Western Political Quarterly. 15, 1: 80-92. 10) Nousiainen, Jaakko. 1971. The Finnish political system. Harvard University Press. 11) Javůrek, Petr. 2008. Prezidenti poloprezidentských systémů. In: Novák, Miroslav a Brunclík, Miloš (eds). Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech: Česká republika v komparativní perspektivě. Praha: Dokořán. 12) Jussila, Osmo. 1999. From grand duchy to modern state: a political history of Finland since 1809. London: Hurst. 13) Jutikkala, Eino - Pirinen, Kauko. 2001. Dějiny Finska. Praha: Lidové noviny. 82
14) Karsh, Efraim. 1986. Finland: adaptation and conflict. International Affairs. 62, 2: 265-278. 15) Kirby, G. David. 2006. A concise history of Finland. Cambridge University Press. 16) Klokočka, Vladimír - Wagnerová, Eliška. 1997. Ústavy států Evropské unie. Praha: Linde. 17) Kopeček, Lubomír. 2005. Finsko. In: Strmiska (eds.): Politické strany moderní Evropy, Praha: Portál, s. 238-261. 18) Kuusisto, Allan. 1959. The Paasikivi line in Finland´s foreign policy. The Western Political Quarterly. 12, 1: 37-49. 19) Lavery, James. 2003. All of the President’s Historians: The Debate over Urho Kekkonen. Scandinavian Studies.75, 3: 375-398. 20) Lavery, James. 2006. History of Finland. USA: Greenwood press. 21) Nousiainen, Jaakko. 2001. From Semi-Presidentialism to Parliamentary Government: Political and Constitutional Developments in Finland. Scandinavian Political Studies, 24, 2: 95-109. 22) Novák, Miroslav. 1997. Systémy politických stran: Úvod do jejich srovnávacího studia. Praha: SLON. 23) Paloheimo, Heikki. 2000. Divided Executive in Finland – From Semi-Prezidential to Parliamentary Democracy. Kodaň: ECPR Joint Session of Workshops. 24) Paloheimo, Heikki. 2003. The Rising Power of the Prime Minister in Finland. Scandinavian Political Studies, 26, 3: 2003. 25) Pasquino, Gianfranco. 1997. Semi-Presidentialism: A political Model at Work. European Journal of Political Research, 31, 1-2: 128-137. 26) Penttilä, Risto E.J. 1991. Finland´s search for security through defence, 1944-89. Basingstoke: Macmillan. 27) Pesonen, Pertti - Riihinen, Olavi. 2002. Dynamic Finland: The political System and the Welfare State. Helsinki: Finnish Literature Society. 83
28) Petersson, Olof. 1994. The Government and Politics of the Nordic Countries. Stockholm: Fritzes. 29) Raunio, Tapio. 2004. The changing Finnish Democracy: Stronger Parliamentary Accountability, Coalescing Political Parties and Veaker External Constraints. Nordic Political Science Association. 27, 2:133-153. 30) Říchová, Blanka. 2007. Úvod do současné politologie: srovnávací analýza. Praha: Portál. 31) Sartori, Giovanni. 2001. Srovnávací ústavní inženýrství. Praha: SLON. 32) Shugart, Matthew S. - Carey, John M. 1992. Presidents and Assemblies: Constitutional Design and Electoral Dynamics, New York: Cambridge University Press. 33) Sládková, Štěpánka. 1999. Urho Kaleva Kekkonen: Velký Evropan v čele malé země. Praha: Eva. 34) Vorlová, Kateřina. 2010. Proměna postavení finského prezidenta. Acta Politologica. 2, 2:136-160.
Internetové zdroje 35) Rentola, Kimmo. 2008. President Urho Kekkonen of Finland and the KGB. The Digital Repository of University of Helsinki (Online: http://hdl.handle.net/10224/4054) 36) Statistics Finland (online:http://www.stat.fi/)
84
Zákony 37) Ústava Finské republiky, 11. července 1999 (zákon č. 731/1999). (online:
) 38) Ústava Finské republiky, 1919 (zákon č. 94/1919). (http://www.finlex.fi/fi/laki/alkup/1919/19190094001) 39) Zákon o Parlamentu, 13. ledna 1928 (zákon č. 7/1928) (online: http://www.servat.unibe.ch/law/icl/fi02000_.html). 40) Zákon o právu Parlamentu kontrolovat zákonnost úředního jednání členů Státní rady a justičního kancléře jakoţ i parlamentního ombudsmana, 25. listopadu 1922 (zákon č. 274/1922). (online: http://www.servat.unibe.ch/icl/f i04000_.html.) 41) Zákon o Státním soudním dvoru, 25. listopadu (zákon č. 273/1922). (online: .) Dostupnost internetových odkazů ověřena dne 11. 12. 2011.
85
Seznam zkratek Finské strany: ILK: Isänmaallinen kansanliike - Lidové vlastenecké hnutí KESK: Suomen Keskusta - Finský střed KOK: Kansallinen kokoomuspuolue - Národní koaliční strana KTP: Kommunistinen työväenpuolue - Komunistická dělnická strana LKP: Kansallinen edistyspuolue - Národní pokroková strana SDP: Suomen sosialidemokraattinen puolue - Finská sociálnědemokratická strana SFP: Svenska Folkpartiet - Švédská lidová strana SKDL: Suomen kansan demokraattinen liitto - Demokratická liga finského lidu SKL: Suomen kristillinen liitto – Finská křesťanská liga SMP: Suomen maaseudun puolue - Finská strana venkova SKP: Suomen kommunistinen puolue - Komunistická strana Finska TPSL: Työväen ja pienviljelijäin sosialidemokraattinen liitto - Sociálnědemokratický svaz dělníků a drobných rolníků Ostatní zkratky: CSCE: Evropská bezpečnostní konference EFTA: Evropské sdruţení volného obchodu EHS: Evropské hospodářské společenství FIM: Finská marka KSSS: Komunistická strana sovětského svazu MLF: Mezinárodní nukleární síla MTK: Centrální organizace zemědělských producentů
86
NATO: Severoatlantická aliance Nordek: Nordického ekonomického společenství OSN: Organizace spojených národů RVHP: Rada vzájemné hospodářské pomoci SAK: Ústřední odborová organizace SALT: Rozhovory o omezení strategických zbraní SSSR: Svaz sovětských socialistických republik ÚV: Ústřední výbor YYA smlouva: Smlouva o přátelství kooperaci a vzájemné pomoci
87
Anotace Diplomová práce se zaměřuje na postavení a roli prezidenta Urho Kekkonena ve finském politickém systému. V teoretické části práce je definován semiprezidentský systém, do něhoţ Finsko ve sledovaném období Kekkonenovi prezidentury spadalo. Praktická část práce je vedena snahou nalézt odpovědi na následující výzkumné otázky: Jak se vyvíjely finské vztahy se Sovětským svazem a jaký dopad měly na zahraniční a domácí politiku Finska? Jakým způsobem
ovlivňoval
stranický
systém
prezidentovu
pozici?
K jakému
typu
semiprezidencialismu se finský politický systém přibliţoval/vzdaloval v jednotlivých obdobích vlády prezidenta Urho Kekkonena? Klíčová slova: prezident, Finsko, Urho Kekkonen, semiprezidencialismus.
Abstrakt This diploma thesis deals with the role of President Urho Kekkonen in the Finnish political system. Finland is classified as the semipresidential type of political system during Kekkonen era of presidency. The semipresidential system is defined in the theoretical part of the thesis. The practical part try to answer following research questions: How did Finnish relationships with Soviet Union develop and how these relationships influence foreign and domestic policy of Finland? How did the party system affect the position of the president? To which type of semipresidentialism did the Finnish political system belong to during the defined individual periods of Kekkonen´s governance? Key word: president, Finland, Urho Kekkonen, semipresidentialism.
88
