MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV BOTANIKY A ZOOLOGIE
Bakalářská práce
Brno 2016
Kateřina Šimková
MASARYKOVA UNIVERZITA PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ÚSTAV BOTANIKY A ZOOLOGIE
EKOLOGIE A HOSPODÁŘSKÝ VÝZNAM PLŽŮ Z ČELEDI ACHATINIDAE Bakalářská práce
Kateřina Šimková
Vedoucí práce: prof. RNDr. Michal Horsák, Ph.D.
Brno 2016
Bibliografický záznam Autor:
Kateřina Šimková Přírodovědecká fakulta, Masarykova univerzita Ústav botaniky a zoologie
Název práce:
Ekologie a hospodářský význam plžů z čeledi Achatinidae
Studijní program:
PřF B-CH Chemie
Studijní obor:
PřF UCH Chemie se zaměřením na vzdělání PřF UB Biologie se zaměřením na vzdělání
Vedoucí práce:
prof. RNDr. Michal Horsák, Ph.D.
Akademický rok:
2015/2016
Počet stran:
56 + 20
Klíčová slova:
Plži; Achatinidae; Achatina fulica; Archachatina marginata; Achatina achatina; zemědělský škůdce; zdroj potravy; chov plžů; domácí mazlíček
Bibliographic Entry Author:
Kateřina Šimková Faculty of Science, Masaryk University Department of Botany and Zoology
Title of Thesis:
Ecology and economic importance of Achatinid snails
Degree programme:
Chemistry
Field of Study:
Chemistry with a view to Education Biology with a view to Education
Supervisor:
prof. RNDr. Michal Horsák, Ph.D.
Academic Year:
2015/2016
Number of Pages:
56 + 20
Keywords:
Snails; Achatinidae; Achatina fulica; Archachatina marginata; Achatina achatina; Giant African Snails; crop pests; food source; snail breeding; pet
Abstrakt V této bakalářské práci se věnuji plžům z čeledi Achatinidae. Tito plži, původem z Afriky, patří k největším zástupcům suchozemských plžů. Ve své domovině hrají důležitou roli v lidovém léčitelství a tradičním hospodářství, kde slouží zejména jako zdroj bílkovin pro chudé. Někteří zástupci, zejména Achatina fulica, se rozšířili i na ostatní kontinenty, kde působí velké zemědělské škody na polích a plantážích. Toto šíření má navíc vliv na celý ekosystém postižené oblasti a ohrožuje i lidské zdraví. V Evropě se achatiny v současné době stávají oblíbenými domácími mazlíčky.
Abstract This thesis deals with land snails of the family Achatinidae (Gastropoda). This family, originally from Africa, includes the biggest terrestrial snails. In their original area, Achatinid snails have an important role in the traditional economy because they serve as a source of food for poor inhabitants. Some species, for example Achatina fulica, have been introduced to the other continents, where they cause huge agricultural damages. Nowadays in Europe Achatinidae come about to be famous pets.
Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat především panu profesorovi Horsákovi za naprosto skvělé vedení mojí práce, za ochotu, rady, pomoc a trpělivost. Dále svému Jarkovi za tak skvělý dárek, který vedl až k napsání této práce, a za podporu. A své mamince za starost o mně a péči o naše šneky.
Prohlášení Prohlašuji, že jsem svoji bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím informačních zdrojů, které jsou v práci citovány.
Brno 27. 4. 2016
……………………………… Kateřina Šimková
Obsah Úvod
9
1. Čeleď Achatinidae
11
1.1. Zařazení čeledi a morfologie
11
1.2. Ekologie
14
1.3. Rody a významné druhy
17
2. Výskyt achatin
24
2.1. Původ a rozšíření v Africe
24
2.2. Rozšíření mimo Afriku
25
3. Achatiny jako škůdci
28
3.1. Zemědělští škůdci
28
3.2. Ohrožení lidského zdraví
30
3.3. Dopad na životní prostředí
31
3.4. Strategie kontroly Achatina fulica
32
3.4.1. Fyzické kontrolní strategie
32
3.4.2. Chemické kontrolní strategie
33
3.4.3. Biologické kontrolní strategie
34
4. Chov achatin
37
4.1. Podmínky pro chov
38
4.1.1. Obydlí
38
4.1.2. Teplota, vlhkost a osvětlení
39
4.1.3. Potrava
40
4.2. Péče o chov
41
4.3. Achatiny jako zdroj potravy
42
4.3.1. Nutriční hodnota masa
43
4.3.2. Zpracování masa achatin
43
4.4. Další využití achatin v Africe
44
4.5. Achatiny jako domácí mazlíčci
45
Závěr a diskuze
47
Seznam literatury
52
Seznam příloh
56
-8-
Úvod Čeleď achatinovití (Achatinidae) zahrnuje různorodou skupinu stopkookých plicnatých plžů. Do této čeledi v současnosti řadíme asi 176 druhů a podruhů v 16 rodech (Protiva 2011). Mezi nejvýznamnější zástupce této čeledi patří achatina žravá (Achatina fulica (Bodwich, 1822)), achatina obrovská (Achatina achatina (Linné, 1758)) a achatina vroubkovaná (Archachatina marginata (Swainson, 1821)) (Cobbinah 1994). Achatiny pocházejí z deštných pralesů Afriky, dnes však obsadili prakticky celou subsaharskou Afriku, přičemž západní a východní Afrika je pozoruhodně bohatá na druhovou bohatost achatin. Velký vliv na život achatin má střídání období dešťů a období sucha. Během období dešťů jsou achatiny velmi aktivní a rozmnožují se, naopak v období sucha jsou tito plži nuceni upadnout do stavu estivace (Barker & Raut 2002). Zástupci této čeledi jsou typicky býložravými plži. Nejsou potravně specifičtí, požírají přes 500 druhů různých rostlin a v oblibě mají i plodiny pěstované na polích a plantážích. Vzhledem k tomu působí velké zemědělské škody (Barker & Raut 2002). Achatina žravá je dokonce zařazená do prvních 100 nejvýznamnějších škůdců v zemědělství (Silva & Omena 2014), jelikož se rozšířila i do jiných tropických a subtropických oblastí po celém světě, kde působí ještě větší škody než její příbuzní v Africe. Pravděpodobně proto, že zde nemá své přirozené nepřátele. Rozšíření achatiny žravé do nepůvodních oblastí má vliv i na původní ekosystém. Konzumuje totiž stejné rostlin jako původní druhy plžů, a tím dochází ke konkurenčnímu boji, který může vést až k zániku některých původních druhů (Colley & Fischer 2009). Ohrožuje také lidské zdraví, je totiž mezihostitelem parazitických hlístic rodu Angiostrongylus (Kamensky, 1905), které při konzumaci nedostatečně tepelně upraveného masa způsobují eosinofilní meningitidu (Carvalho et al. 2003). Z těchto důvodů je snaha vyvinout účinná opatření proti invaznímu šíření achatin (Barker & Raut 2002). V Africe achatiny hrají důležitou roli v lidovém léčitelství, jelikož domorodci využívají maso, hemolymfu i ulity k léčbě různých nemocí. Jsou také velmi důležitým zdrojem bílkovin pro chudé obyvatele Afrického kontinentu, lidé je buď sbírají z volné přírody, nebo je chovají na svých dvorech. Jsou dokonce vytvářeny i specializované farmy pro chov achatin (Cobbinah 1994).
-9-
Zejména v jižní Americe vznikají i laboratorní chovy ve snaze pochopit životní strategie achatin, a tak vyvinout úspěšná opatření proti dalšímu šíření (Albuquerque et al. 2008). Naopak v Evropě včetně České republiky se v posledních letech stávají oblíbenými domácími mazlíčky, jelikož jsou nenároční, jak časově tak finančně, tiší, bez zápachu a hypoalergenní (Velenská 2014). Právě jedna taková achatina síťkovaná (Achatina reticulata (Pfeiffer, 1845)), kterou jsem před dvěma lety dostala jako vánoční dárek, mě vedla až k napsání této bakalářské práce. Moje achatina mě začala fascinovat a postupem času jsem se začala o achatiny zajímat více. Zajímalo mě, odkud pocházejí a jaký je způsob jejich života. Když jsem se pak dozvěděla, že to nejsou nejen zvláštní domácí mazlíčci, ale i invazní zemědělští škůdci a také slouží v Africe ke konzumaci, přišlo mně to jako dobré téma na bakalářskou práci a vedoucí práce souhlasil. Tato bakalářská práce má rešeršní charakter a má za úkol shrnout známé poznatky o čeledi achatinovití, už jen proto, že v českém jazyce je jen velmi málo odborných informací, ale také proto, že jsou to zajímaví plži, o kterých je dobré něco vědět. A jelikož studuji obory se zaměřením na vzdělávání a achatiny jsou i vhodnými třídními mazlíčky v mateřských, základních i středních školách, na závěr bakalářské práce jsem vytvořila soubor pracovních listů, které mohou sloužit jako doplňující materiál při založení chovu žáky anebo jako didaktická pomůcka při výuce o plžích. Cíle této práce: 1. Na základě literární rešerše shrnout poznatky o čeledi achatinovití (Achatinidae) a představit její nejvýznamnější druhy. 2. Detailně popsat jejich morfologii, ekologii a hospodářský význam, včetně dopadů invaze v nepůvodních ekosystémech. 3. Popsat jejich nároky v chovech. 4. Na základě získaných poznatků vytvořit soubor pracovních listů, který může sloužit buď jako didaktická pomůcka při výuce, nebo jako materiál k založení chovu na školách.
- 10 -
1. ČELEĎ ACHATINIDAE 1. 1. ZAŘAZENÍ ČELEDI A MORFOLOGIE Čeleď achatinovití (Achatinidae) řadíme mezi plicnaté (Pulmonata) stopkooké (Stylommatophora) plže (Gastropoda). Fylogenetická analýza stopkookých plžů (Wade et al. 2001) naznačuje na základě variability úseků rRNA příbuznost čeledi achatinovití (Achatinidae) k čeledím subulínovití (Subulinidae), křivoústkovití (Streptaxidae) a Coeliaxidae. Všechny tyto čeledi se nacházejí u paty fylogenetického stromu a tvoří sesterskou skupinu k ostatním stopkookým plžům. Achatinovití jsou různorodá skupina velkých plžů a jejich tělo je stejně jako u ostatních plžů tvořeno hlavou, nohou a útrobním vakem. Informace o obecné morfologii jsou čerpány z knih Sedláka (2006) a Smrže (2013).
Obrázek 1: Schéma vnitřní anatomie achatiny (převzato z www.achatina.huu.cz) 1 – gonáda; 2 – hepatopankreas; 3 – žaludek; 4 – ledviny; 5 – srdce; 6 – noha; 7 – nervové dráhy; 8 – vole; 9 – hlavové ganglium; 10 – ústa s radulou; 11 – tykadlo; 12 – oko; 13 – plíce; 14 – řitní otvor; 15 – střevo Velmi důležitou část těla představuje pokožka, která kromě epitelových buněk obsahuje také buňky smyslové, řasinkové a žláznaté, které vylučují množství slizu chránícího tělo, díky kterému je odpar z pokožky malý a voda může být přijímána celým povrchem těla. Tento sliz je složen z mukopolysacharidů, vody a soli, ve vodě se nerozpouští, ale bobtná. Sliz usnadňuje plžům lezení, odstraňuje nečistoty z těla, a
- 11 -
jelikož obsahuje i feromony je důležitý pro orientaci v prostředí (Fischer et al. 2012). Noha je velmi dobře vyvinuta a přizpůsobena k lezení. Lezení je umožněno svalovými kontrakcemi a vylučováním již zmíněného slizu. Kožní duplikatura pokožky se nazývá plášť (pallium), který produkuje třívrstvou schránku (ulitu), chránící vnitřní orgány uložené v útrobním vaku. Nejsvrchnější vrstva, nazývána jako periostracum, je pružná a složena z pigmentů a proteinu conchiolinu, který chrání vnitřní anorganické vrstvy ulity před poškozením. Střední vrstva (ostracum) je tvořena z uhličitanu vápenatého utvářeného ve formě kalcitových sloupů. Vnitřní vrstva neboli hypostracum je opět složena z uhličitanu vápenatého, ale tentokrát ve formě aragonitových vrstviček, na kterých interferencí světla vzniká perleťový lesk, tato vrstva je poměrně tenká. Ulita má tvar helikoidy, je pravotočivá a zaujímá asi jednu třetinu celkové váhy těla. Vrchol ulity je tvořen embryonální ulitkou, a tím má často odlišnou strukturu od zbytku ulity. Na ulitě lze označit několik významných částí: 1 … vrchol (apex) 2 … šev 3 … patrová část ústí 4 … cívka (columella) 5 … ústí 6 … obústí 7 … závity
Obrázek 2: Části ulity (převzato z www.petsnails.co.uk) Achatiny podobně jako většina plžů jsou býložravé, preferující plody a listy širokého spektra rostlin (Barker & Raut 2002). Trávící soustava je úplná a průchozí. Začíná ústní dutinou, ve které se nachází chitinózní, ozubená, pružná destička – radula, sloužící ke strouhání a seškrabávání potravy. Poškozené nebo vylomené zoubky jsou neustále nahrazovány novými. Do ústní dutiny ústí párovité slinné žlázy, sliny jsou tvořeny
- 12 -
převážně hlenem obalující potravu. Potrava putuje do rozměrného vole, dále do žaludku, kam ústí žláza, zvaná hepatopankreas, vylučující trávící enzymy. Tyto enzymy jsou nezbytné pro správné zažívání, a jsou tedy obsaženy ve všech částech trávicího traktu. Jde o tyto enzymy: celulázy, trypsin, lipázy, α-glukosidázy, proteázy a karbohydrázy (Ademolu et al. 2013). Produkce celulázy z plžů dělá jedinou skupinu živočichů, kteří jsou schopni sami trávit celulózu bez asociovaných mikroorganismů. Nakonec potrava putuje do vlastního střeva, které je dlouhé a úzké. Ačkoli je málo známo o střevní mikroflóře plžů, víme, že bakteriální komunita střeva achatin je velmi jednoduchá. I přesto střevní bakterie zajišťují trávení komplexních polysacharidů pro zisk energie, syntézu aminokyselin a vitamínů, a tím působí i jako prevence a obrana proti chorobám a škůdcům. Jelikož zástupci této čeledi konzumují spoustu druhů rostlin, i jejich střevní mikroflóra je adaptabilní a dokáže se změnit s druhem potravy (Cardoso et al. 2012). Fekálie vycházejí z konečníku podél střední osy nohy, kde se hromadí a zůstávají na substrátu. Podle potravy můžeme rozlišit tři typy stolice: (1) silná, suchá, složená ze zhutněné půdy, (2) stolice zbarvená podle potravy a (3) lepkavá, slizká stolice obsahují zejména trávící žlázy. Druh stolice může být důležitý pro zjištění stravovacích návyků achatin (Nisbet 1974). Vylučovací orgány tvoří jediná metanefridie s mnohonásobně vyvinutým kanálkem. I komora a předsíň srdce tak zůstává pouze jedna. Žábra vymizela s přechodem na souš, dýchací funkci tak zajišťuje silně prokrvená stěna plášťové dutiny. Cévní soustava je otevřená, orgány jsou zásobovány kyslíkem a živinami v lakunách (sinech). Krev se mísí s lymfou a vzniká tak hemolymfa. Hemolymfa nemá pouze vyživovací funkci, ale také imunitní. Obsahuje 5,6 g bílkovin na jeden litr hemolymfy a vytváří tak proteinové koagulační systémy, zajišťující přirozenou imunitu, důležitou pro omezení infekce patogenními zárodky (Salawu et al. 2011). Hnací silou pro hemolymfu je diferencované srdce uložené v perikardu a krevním barvivem je hemocyanin. Nervová soustava je označována jako gangliová, tvořená pěti páry ganglií (uzlin) s příslušnou inervací; cerebrální ganglion, které inervuje hlavu, je uložen nad hltanem a je spojen konektivami s ostatními páry ganglií uloženými v noze a útrobním vaku (pleurálním ganglion, pedální ganglion, parietální ganglion a viscerální ganglion).
- 13 -
Plži čeledi Achatinidae jsou hermafrodité a jejich vývoj je přímý. Reprodukční orgány jako u většiny suchozemských plžů jsou komplikované s řadou přídatných žláz. Achatiny jsou oviparní, ale existují i druhy ovoviviparní, jako například Achatina zanzibarica (Bourguignat, 1879) a Achatina alias (syn. A. iredalei) (Preston, 1910). Zřídka se objevuje i samooplození, které je potvrzeno například u Achatina immaculata (Lamarck, 1822), ale vylíhnutí jedinci se málokdy dožijí dospělosti. Achatiny jsou proterandričtí hermafrodité, to znamená, že nejprve dozrávají samčí pohlavní orgány, poté co ulita dosáhne své definitivní velikosti, a následně samičí pohlavní orgány, poté co ulita dostatečně ztloustne. Dospívají zhruba v jednom roce života, pokud vývoj není přerušen estivací (Barker & Raut 2002). V přírodě se achatiny dožívají průměrně 4-6 let (Silva & Omena 2014).
1. 2. EKOLOGIE Všichni zástupci achatinovitých jsou suchozemští živočichové. Jejich volba stanoviště závisí na abiotických a biotických faktorech (Memel et al. 2009). Mezi abiotické faktory patří hlavně vlhkost, teplota a množství srážek, dále také edafické faktory, jako je například obsah vápníku a hořčíku v půdě. Zdroje potravy, potravní konkurence, predace a jiné ekologické interakce řadíme mezi faktory biotické (Albuquerque et al. 2009, Memel et al. 2009). Všechny tyto podmínky pro život splňují monzunové oblasti, proto se převážná většina druhů vyskytuje právě zde. Druhy volí nejčastěji lesnatá stanoviště tropického pásu, výjimku tvoří Achatina fulica (Bodwich, 1822), která je velmi přizpůsobivá vůči vnějším faktorům prostředí, proto ji můžeme najít i na pobřeží, v zahradách a podél silnic (Cobbinah 1994, Asamoah 1999, Barker & Raut 2002). Archachatina degneri (Bequaert et Clench, 1936) se pak vyskytuje i v sekundárních houštinách a lesích savany (Asamoah 1999). Obecně druhy najdeme hlavně v nížinách, přičemž žádný známý druh rodu Achatina není schopen existence v nadmořské výšce vyšší jak 1500 m. Zástupci rodu Archachatina jsou tolerantnější, ale většina druhů se vyskytuje pod 1300 m n. m., i zde však najdeme jednoho zástupce, který se liší od tohoto trendu, je to Archachatina machachensis (Smith, 1902), která žije v nadmořské výšce od 1600 do 1800 m n. m. (Barker & Raut 2002). Druhy se liší také volbou mikrohabitatu, kterých je v tropickém lese hned
- 14 -
několik: půda, spadené listy, byliny, větve, kmeny a pařezy stromů. Volba vhodného mikrohabitatu snižuje mezidruhovou potravní konkurenci (Otchoumou et al. 2012). Achatiny jsou noční živočichové, jejich aktivita se zvyšuje se západem slunce. Během noci se pohybují, shání potravu, krmí se a také se rozmnožují. Během slunečních dnů pak odpočívají ve stínu rostlin nebo na kmenech stromů (Barker & Raut 2002) a také se vyprazdňují (Nisbet 1974). Avšak pokud je zataženo a deštivo, achatiny mohou být aktivní celý den (Albuquerque et al. 2008). V monzunových oblastech se samozřejmě střídá období dešťů s obdobím sucha, a to má velký vliv na život všech achatin. Období dešťů trvá od listopadu do dubna. Během tohoto období jsou achatiny velmi aktivní a rozmnožují se. Naopak v období sucha, které trvá od června do září, výrazně klesá relativní vlhkost vzduchu a achatiny jsou nuceny omezit svoji aktivitu a upadají do letního spánku (Barker & Raut 2002). Co se týče potravních návyků, ačkoli achatiny preferují rostlinou potravu, proto je označujeme jako herbivory (Barker & Raut 2002), ale můžeme je označit i za polyfágní, protože mimo živých rostlin, konzumují i rozpadající se organickou hmotu (Ogbu et al. 2014) a ve výjimečných případech jsou schopni zkonzumovat i mravence nebo žížalu (Ademolu et al. 2013). Potravní preference se liší v závislosti na životním stádiu achatin. Mláďata dávají přednost mladým listům a výhonkům, zatímco starší dospělé achatiny preferují spadené listí, rozkládající se ovoce a humus (Cobbinah 1994). Achatiny, pokud mají možnost, jsou vybíravé. Preferenci ovlivňuje jejich fyziologický stav a zdatnost, ale také přitažlivost a chutnost potravy (Egonmwan 1991, Ogbu et al. 2014). Mimo rostlinnou potravu je důležitý i přísun vápníku, který achatiny získávají zejména z půdy. Vápník je základní prvek důležitý pro růst a reprodukci (Egonmwan 2008). Nedostatek vápníku má fatální důsledky, nejprve achatina čerpá vápník ze svých zásob, ale po vyčerpání jí selhává celý metabolismus a tento stav končí smrtí (Otchoumou et al. 2012). U mláďat je odrazem nedostatku vápníku kanibalismus a dospělý jedinec není schopen bez vápníku klást vejce (Egonmwan 2008). Z hlediska životních strategií jsou achatiny typickými r-stratégy (Fischer 2009). Avšak na rozdíl od většiny ostatních plžů si pečlivě vybírají svého partnera, což dokazuje fakt, že až 90 % námluv je zamítnuto. Existují dvě důležitá kritéria pro výběr partnera, velikost těla a reprodukční zralost (Tomiyaka 1996). Páření je vzájemné, dochází k výměně spermií jako u ostatních plžů. U partnerů je vždy jeden dominantní,
- 15 -
který iniciativně zahajuje páření, a druhý submisivní, který akt buď přijímá, nebo jej odmítne. Páření probíhá následovně: iniciátor se k příjemci přiblíží zezadu, připojí se ulitou, vysune penis a čeká na reakci příjemce; pokud se akceptor chce pářit, ohne hlavu dozadu a začne se houpat. Po tomto znamení se iniciátor zakousne do partnera v oblasti hlavy a dochází k vzájemnému zasunutí penisů do pochvy (Barker & Raut 2002). Páření probíhá vždy v noci a trvá průměrně 6-8 hodin, rozmezí však může kolísat od jedné hodiny do jednoho dne (Tomiyaka 1996, Barker & Raut 2002). Vejce jsou kladena asi po 8-20 dnech pod zem. Při nepříznivých podmínkách jsou achatiny schopny uchovat si spermie partnera až po dobu 350 dní, v případě Limicolaria martensiana (Smith, 1895) dokonce až po 520 dní (Barker & Raut 2002). Jedinci mají tendenci být samostatní, izolovaní od ostatních, hlavně v době kladení vajec mají tendenci být teritoriální. Jsou ale situace, kdy se objevuje tendence k agregaci. Agregace může sloužit buď jako reprodukční strategie anebo jako obranná strategie. V případě reprodukční strategie dochází ke stádnímu chování z důvodu větší šance k úspěšnému páření, jde spíše o behaviorální vzor než o životní strategii. O té můžeme hovořit v případě druhém, kdy se jedná o obrannou strategii, kterou volí buď mladí jedinci jako obranu proti predátorům, nebo všichni jedinci jako vyhnutí se dehydrataci v období sucha. Ovšem v případě dostatku vhodných úkrytů není agregace nutná (Fischer et al. 2012). Mezi přirozené nepřátele patří zejména ptáci a šimpanzi, kteří rozbíjejí ulity kamenem a využívají achatiny jako zdroj potravy, dále pak také hlodavci, žáby, mravenci, krabi, stonožky a ploštěnky (Memel et al. 2009, Efe et al. 2015). Jak již bylo zmíněno, achatiny během nepříznivých podmínek upadají do letního spánku. Estivace nastává zejména v období sucha, kdy výrazně klesá relativní vlhkost vzduchu a stoupá teplota. Před estivací achatiny konzumují masité rostliny a sukulenty, hlavně proto, aby se zavodnili (Barker & Raut 2002). Až vlhkost vzduchu klesne pod 69 % (Rangarajan et al. 2013) a teplota stoupne nad 30 °C (Cobbinah 1994), achatina se zahrabává 5-10 cm pod zem, pod zemí zůstává ústím dolů, zasouvá svoje tělo do ulity (Barker & Raut 2002) a začne vylučovat nažloutlý, vápenatý sliz, který tuhne a stává se tuhým, lesklým, flexibilním a vodotěsným víčkem kolem ústí ulity – epifragmou (Nisbet 1974). Epifragma izoluje tělo od okolí, a tím zabraňuje předčasné dehydrataci a přehřátí (Barker & Raut 2002, Fischer 2009). Achatiny jsou schopny
- 16 -
vytvořit epifragmu do 24 hodin (Fischer 2009). Dále achatina sníží svoji srdeční frekvenci z obvyklých 52 tepů za minutu na 8 tepů za minutu a zůstává v klidu po celou dobu estivace. V průběhu estivace se achatina postupně dehydratuje a aby předešla fatální dehydrataci, zasouvá svoje tělo hlouběji do ulity a tvoří další epifragmy, na konci estivaci jich může být vytvořeno až dvanáct. Délka estivace záleží na klimatických podmínkách, trvá v rozmezí 2-10 měsíců (Barker & Raut 2002). Definitivní ukončení estivace nastává při znovuzvýšení relativní vlhkosti nad 70 % (Fischer 2009), ale jelikož období sucha je občas přerušeno krátkým příležitostným deštěm, už 50 mm srážek může vést k ukončení estivace, a tak se může achatina znovu hydratovat, a to jí dává větší šanci na přežití (Barker & Raut 2002). Achatiny jsou schopné přežít nejen velké teplo a sucho, ale i velké zimy. V takovém případě, pokud teplota klesne pod 5-10 °C, se achatina taktéž zahrabává pod zem, tvoří epifragmu a hibernuje (Cobbinah 1994, Barker & Raut 2002). Dokáže se zahrabat až metr pod zem (Protiva 2011).
1. 3. RODY A VÝZNAMNÉ DRUHY V současné době čeleď Achatinidae zahrnuje 176 druhů a poddruhů v 16 rodech. Mezi nejznámější rody patří Achatina a Archachatina, dále pak Atopochochlis, Bequeartina, Brownisca, Bruggenina, Burtoa, Callistopepla, Cochlitoma, Columma, Lignus, Limicolaria, Lissachatina, Metachatina, Perideriopis a Pseudachatina (Protiva 2011). Tabulka 1: Rody čeledi Achatinidae a počty druhů (podle Protiva 2011) Rod
Počet druhů a poddruhů
Rod
Počet druhů a poddruhů
Achatina
37
Cochlitoma
41
Archachatina
28
Columma
2
Atopochochlis
1
Lignus
5
Bequaertina
1
Limicolaria
24
Brownisca
4
Lissachatina
17
Bruggenina
6
Metachatina
1
Burtoa
1
Perideriopis
3
Callistopepla
1
Pseusachatina
4
- 17 -
Co se týče českých názvů rodů čeledi Achatinidae, u každého rodu užíváme český název achatina. V chovatelských příručkách a na internetových stránkách se často setkáváme s označením oblovka, ale toto označení je zastaralé a není také zcela správně, protože bylo mnohem dříve použito pro nepříbuzné plže rodu Cochlicopa (Férussac, 1821) (Horsák et al. 2013). Čeleď Achatinidae zahrnuje rody rozmanitých zbarvení, tvarů i velikostí. Mezi nejmenší zástupce patří rod Limicolaria (Schumacher, 1817), který se dorůstá 5-7 cm a má protáhlou ulitu, dále rod Lignus s o něco větší a baňatější ulitou. Naopak mezi největší zástupce patří rody Achatina (Lamarck, 1799), Lissachatina (Pfeiffer, 1845) a Archachatina (Albers, 1850), kteří se zcela běžně dorůstají 15–20 cm. Ulita rodu Pseuachatina (Albers, 1850) je protáhlá se zdrsnělým povrchem, naopak ulita rodu Archachatina je vejčitá a téměř hladká (Protiva 2011). Velmi variabilní je i zbarvení nohy, od tmavě hnědé až černé nohy u Achatina achatina (Linné, 1758) nebo Achatina fulica (Bodwich, 1822) až po světle krémovou nohu u Lissachatina immaculata (Lamarck, 1822), najdeme zde i barvu cihlově červenou u rodu Pseuachatina. Častá je také kombinace barev, například Achatina balteata (Reeve, 1849) má bílé pruhy od tykadel po ulitu na tmavé noze, opačně zbarvenou nohu pak najdeme u Archachatina degneri (Bequaert et Clench, 1936), nebo světlý hřbet a tmavé boky nalezneme u Achatina tincta (Reeve, 1842). Existují vzácně i albinotické formy (Protiva 2011). Určování většiny druhů je založeno na morfologii ulit (Anonym 2005). Podle ní také nejlépe rozeznáme rody Achatina a Archachatina, které jsou si podobné a mnohdy se pletou. Výrazný rozdíl je ale ve vrcholu ulity, u rodu Achatina je vrchol ulity špičatý, na rozdíl od rodu Archachatina, kde je baňatý a oblejší. Dále se tyto rody liší i utvářením zadní části nohy, kde Archachatina má výrazné vyvýšení ve tvaru písmene V, zatím Achatina toto vyvýšení nemá. Poslední rozdíl mezi těmito rody je ve velikosti vajec, vejce rodu Achatina jsou malé (4–10 mm), ale počet ve snůšce je velký (200–600 ks), naopak vejce rodu Archachatina jsou velké (12–20 mm) a počet ve snůšce je malý (6–20 ks) (Memel et al. 2009, Protiva 2011). Velmi podobné jsou i rody Achatina a Lissachatina, byly dokonce dříve chápány jako dva podrody rodu Achatina, které tak rozdělil Bequaert, podle areálu v Africe a závitů na ulitě. Lissachatina se nachází spíše ve východní Africe a její závity na ulitě
- 18 -
jsou hladké, zatímco Achatina obydluje západní a střední Afriku a má dobře vytvarované závity (viz. Mead 1995). Nyní jsou tyto podrody vnímány jako samostatné rody, ale v literatuře se stále jejich názvy prolínají, zejména pokud jde o druh Achatina fulica (Bowdich, 1822). Stále se setkáváme, jak s názvem Achatina fulica, tak s názvem Lissachatina fulica. Já budu užívat název Achatina fulica, který je podle mě známější. Počet druhů a poddruhů v rámci jednotlivých rodů se stále mění na základě našeho fylogenetického a morfologického poznání této čeledi. Pro správné definování druhu je často nezbytná analýza genetických znaků, ale touto metodou bylo zatím zkoumáno jen několik druhů čeledi achatinovití (Wade et al. 2001, Protiva 2011). Často je těžké rozeznat jednotlivé druhy od sebe, existuje však několik parametrů, podle kterých lze jednotlivé achatiny rozpoznávat. Záleží na velikosti a váze v dospělosti, barvě ulity a těla, počtu závitů na ulitě a barvě cívky ulity, (Anonym 2005). Mezi nejvýznamnější druhy patří Achatina fulica (Bodwich, 1822), Achatina achatina (Linné, 1758) a Archachatina marginata (Swainson, 1821). Obecně jsou tyto druhy v anglické literatuře označovány jako Giant African Land Snails (Anonym, 2005). Tabulka 2: Srovnávací parametry nejvýznamnějších druhů (Cobbinah, 1994, Robinson 2002, Anonym 2005, Protiva 2011)
Druh
Achatina achatina Achatina fulica Archachatina marginata
Velikost ulity [cm]
Průměr ulity [cm]
Počet
Barva
Délka
Lokalita
závitů
columelly
života
v Africe
15–20
10
7–8
12–15
12
7–9
12–21
13
4–5
- 19 -
vínově červená namodrale bílá dle poddruhu (viz Tab. 3)
5–7
5–7
4–6
západní Afrika východní Afrika středozápadní Afrika
Tabulka 3: Africké domorodé názvy nejvýznamnějších druhů (Cobbinah 1994) Druh
Achatina achatina
Země Gambie Sierra Leone Libérie Ghana
Nigérie východní Afrika Ghana severní kmeny Achatina Nigérie fulica Keňa východní Afrika Libérie Archachatina Ghana marginata Nigérie
Domorodý název (domorodý jazyk) honuldu honk dain (Nano), drainn (Gio) abobo (Ewe), elonkoe (Nzima), krekete (Hausa), nwapa (Akan), wa (ga) weJle (Dagarti) katantawa (Hausa), ilako, isan (Yoruba) konokono (Swahili) nwa (Akan) kreteke eesan, ipere (Yoruba) ekhumuniu (Luhya), kamniyo (Luo) konokono (Swahili) proli (Kepelle) pobere (Akan) igbun (Yoruba), ejuna (Ibo)
Achatina achatina (Linné, 1758) je největší suchozemský plž na světě (Cobbinah 1994), odtud pravděpodobně i český název achatina obrovská. Její domovinou je západní Afrika při pobřeží států Sierra Leone, Ghana, Togo, Benin, Nigérie, Pobřeží slonoviny a Libérie (Cobbinah 1994, Robinson 2002). Anglický název Tiger Snail nebo Giant Ghana Snail odkazuje na vzhled ulity, který je síťovaný, základem je béžová až oranžová ulita s hnědými klikatými pruhy. Další důležitým znakem je barva cívky, která je vínově červená (Robinson 2002). Achatina obrovská se běžně dorůstá 15–20 cm, ulita má 7–8 závitů a váží 400–700 g (Cobbinah 1994, Robinson 2002, Protiva 2011). Největší jedinec je zaznamenán v Guinessově knize rekordů, byl nalezen v červnu 1976 v Sierra Leone, jeho noha měřila 39,3 cm, délka ulity byla 27,3 cm a vážil neuvěřitelných 900 g (Guinness World Records 2016). Achatina obrovská se dožívá 5–7 let. V rámci tohoto druhu existuje sedm poddruhů, které se liší zejména zbarvením ulity.
- 20 -
a)
b)
c)
Obrázek 3: Ulity achatiny obrovské (převzato z: www.petsnails.co.uk) a) Achatina achatina achatina (Linné, 1758) b) Achatina achatina poddruh neznámý c) Achatina achatina monochromatica (Bruguiere, 1792) Achatina fulica (Bodwich, 1822) je asi nejznámější zástupce čeledi Achatinidae, protože je velmi hojná nejen v Africe, ale i v ostatních částech světa, kde je pro ni vhodné podnebí. Je velmi adaptabilní a dokáže se nejlépe ze všech achatin přizpůsobit různým životním podmínkám (Barker & Raut 2002). Pochází z východní Afriky ze států Keňa a Tanzanie, ale postupně se rozšířila i do dalších států Afriky, jihovýchodní Asie a jižní Ameriky, kde působí velké škody na polích a plantážích (Cobbinah 1994, Anonym 2005), a proto je zařazena mezi 100 největších škůdců zemědělských plodin (Barker & Raut 2002). Česky ji nazýváme achatina žravá, pravděpodobně díky jejímu apetitu, v anglicky mluvících zemích ji pak nazývají African Land Snail (Anonym 2005). Její ulita je červenohnědá s nažloutlými pruhy a cívka je bílá až namodralá, díky tomu ji bezpečně rozeznáme od achatiny obrovské. Dorůstá až 20 cm, obvykle je to však méně, zhruba 12–15 cm, ulita pak má 7–9 závitů a její váha se pohybuje mezi 100–250 g. Tato achatina se dožívá 4–5 let. (Cobbinah 1994, Anonym 2005, Protiva 2011).
- 21 -
Obrázek 4: Ulity achatiny žravé (převzato z: www.petsnails.co.uk) Archachatina marginata (Swainson, 1821) patří mezi největší a nejznámější zástupce rodu Archachatina. Jejím původním areálem je západní až střední Afrika od Kamerunu po Kongo, ale rozšířila se i do západní Indie (Cobbinah 1994; Robinson 2002). V potravě dává přednost ovoci, od toho je pravděpodobně odvozen anglický název Banana Rasp Snail, v češtině ji nazýváme achatina vroubkovaná (Robinson 2002). Barva ulity je obvykle slámově žlutá s kaštanově hnědými pruhy, klikatými čárami nebo skvrnami. Je velká asi 12–21 cm a má 4–5 závitů. Ale barva, velikost ulity i barva cívky se liší u jednotlivých poddruhů Archachatina marginata (Cobbinah 1994, Robinson 2002). Existuje 10 poddruhů, mezi nejrozšířenější a nejznámější patří A. marginata marginata (Swainson, 1821), A. marginata ovum (Pfeiffer, 1858) a A. marginata suturalis (Philippi, 1849). Tento druh se dožívá 4–6 let (Robinson 2002, Protiva 2011).
- 22 -
Tabulka 4: Rozdíly u nejhojnějších poddruhů Archachatina marginata (Robinson 2002, Protiva 2011) Poddruh
Velikost
Váha
Archachatina
v dospělosti
v dospělosti
marginata
[cm]
A. m. marginata
12–14
200–300
bílá až namodralá
A. m. ovum
10–17
200–600
meruňkově žlutá
jižní Nigérie
A. m. suturalis
10–12
100–200
načervenalá
západní Afrika
a)
Barva cívky
Lokalita
[g]
b)
západní Afrika (Nigérie až Kongo)
c)
Obrázek 5: Ulity achatiny vroubkované (převzato z: www.petsnails.co.uk) a) A. marginata marginata, b) A. marginata ovum, c) A. marginata suturalis
- 23 -
2. VÝSKYT ACHATIN 2. 1. PŮVOD A ROZŠÍŘENÍ V AFRICE Všichni zástupci z čeledi achatinovití pochází z deštných pralesů Afriky. Jejich nejstarší nalezené fosilie pochází až z pleistocénu z oblasti Zambie, Kamerunu a Gabonu, ale je jasné, že se achatiny vyvinuly už mnohem dříve. Jejich evoluční historie tak pro nás zůstává stále neznámá. Podle Van Bruggena (1986) existují čtyři subsaharská centra původního výskytu: západní, východní, jižní a severovýchodní Afrika, z nichž první dvě jsou pozoruhodně bohaté na druhovou bohatost achatin, v dalších dvou oblastech je počet druhů malý. Okraje těchto oblastí jsou v čase proměnlivé v závislosti na měnících se klimatických podmínkách (podle Barker & Raut 2002). Dnes achatiny obsadily prakticky celou subsaharskou Afriku od Senegalu na západě po Zanzibar na východě (viz Obr. 6). Rod Achatina je široce rozšířený v subsaharské Africe v nížinných vlhkých oblastech a je převážně vázaný na lesy. Achatina obrovská (Achatina achatina) je pravděpodobně nejrozšířenější druh achatiny na západě Afriky, vyskytuje se v oblasti od Libérie po Nigérii. Druhý nejrozšířenější rod je Archachatina, který akceptuje i méně vlhké a lesnaté stanoviště a vyskytuje se spíše v západní Africe. Za zmínku stojí i endemický monotypický rod Atopocochlis, který se vyskytuje na ostrově São Tomé (Barker & Raut 2002). Některé druhy se rozšířily i mimo svůj původní areál, k šíření dochází samovolně, ale to je většinou velmi pomalé, na rozdíl od šíření za pomoci člověka, který achatiny rozšiřoval záměrně ale i nechtěně, například s distribucí zboží. Nejznámějším případem je šíření druhu Achatina fulica s původní domovinou ve východní Africe v oblasti Keni a Tanzanie. Postupem času se ale rozšířila i do ostatních oblastí Afriky. Například v Ghaně a v Pobřeží slonoviny převládla nad původními druhy a působí zde velké zemědělské škody (Civeyrel & Simberloff 1996, Barker & Raut 2002). Mezi člověkem šířené druhy patří i Archachatina marginata, zavlékaná hlavně jako zdroj potravy. Byla zavlečena i na ostrov São Tomé, kde ale obývá stejná stanoviště jako původní Archachatina bicarinata (Bruguiére, 1792), čímž přispívá k poklesu této domorodé achatiny. Můžeme zmínit i šíření Achatina zebra (Lamarck, 1799) původem
- 24 -
z pobřežních oblastí jižní Afriky, která byla zavlečena člověkem na západ a utvořila tam četné kolonie (Barker & Raut 2002).
Obrázek 6: Rozšíření achatin v Africe (převzato z: www.petsnails.co.uk)
2. 2. ROZŠÍŘENÍ MIMO AFRIKU Pokud mluvíme o výskytu mimo Afriku, většinou máme na mysli rozšíření achatiny žravé (Achatina fulica), protože jedině ona se dokázala rozšířit daleko od Afriky a přizpůsobit se tamním podmínkám, a tak vytvořit populace, které zde žijí stejně jako ve své domovině. V současnosti existuje více než 70 oblastí, kde je výskyt této achatiny potvrzen.
- 25 -
Již před rokem 1800 byla achatina žravá nalezena na Madagaskaru, kam se rozšířila z Keni. Někteří autoři tvrdí, že výskyt na Madagaskaru je původní, přičemž pro to neexistují spolehlivé doklady. Následně ji člověk úmyslně zavlekl na Mauricius pro její údajné léčivé vlastnosti (Barker & Raut 2002). Odtud se dostala na mnohá souostroví v Indickém oceánu, následně na začátku dvacátého století i na Srí Lanku a do Indie. V třicátých letech se pak rozšířila po celé oblasti tropické a subtropické východní Asie. Šíření Asií pokračovalo během druhé světové války, kdy se achatina žravá dostává i na ostrovy Tichého oceánu, jako je například Papua-Nová Guinea a Nová Británie. V sedmdesátých letech invaze pokračuje i na další ostrovy Pacifiku, jako je Nová Kaledonie, Tahiti a ostatní ostrovy francouzské Polynésie. Odtud se pak dostává i na Americkou Samou, pokračuje do Mikronésie a dostává se i do Nového světa. Počáteční populace, které se objevili na Floridě a v Kalifornii, byly vyhubeny. Stejně reagovala i Austrálie a nyní zde není prokázaná žádná populace. Na Havaji se však vyhubení nepodařilo (Civeyrel & Simberloff 1996, Barker & Raut 2002, Albuquerque et al. 2008, Ciomperlik et al. 2013). Podnebí Karibiku je vhodné pro vytvoření silných populací achatin, proto invaze do těchto míst byla předpovídaná již v polovině 20. století. Došlo k ní ale až v průběhu osmdesátých let (Vogler et al. 2013). Nejprve byla nalezena na Galapágách, následně se rozšířila i na další ostrovy této oblasti. Na jihoamerický kontinent se achatina žravá dostává nejen z ostrovů Tichého oceánu, ale i z Taiwanu a Číny odkud jsou achatiny dováženy na maso. Zájem o šnečí maso tak podpořil pokračující invazi v Jižní Americe. Nejvíce rozšířená je dnes v Brazílii, Bolívii a Paraguayi, ale zasaženy jsou i ostatní státy (Civeyrel & Simberloff 1996, Barker & Raut 2002, Albuquerque et al. 2008, Ciomperlik et al. 2013, Vogler et al. 2013). Do Evropy se tato achatina nešíří, jelikož zde pro ni není vhodné podnebí. Existuje však zmínka o populaci ve Španělsku, ale neví se, zda je tato populace stálá (Civeyrel & Simberloff 1996, Protiva 2011). Ačkoli přibližně známe směry šíření achatiny žravé, v mnoha případech to není přesně známo a existují mnohé dohady. V případech absence věrohodných historických údajů nám může pomoci analýza variabilních úseků DNA (tzv. mikrosatelitů), které mohou sloužit k rozpoznání původu populace na nepůvodních stanovištích a ke sledování dalšího šíření této populace (Morrison et al. 2015).
- 26 -
Invaze achatiny žravé může být opravdu velkým problémem, protože tento plž splňuje všechny předpoklady stát se invazivním druhem, je nejen přizpůsobivý na různé životní podmínky, ale i jeho reprodukční schopnost je značná. Vždyť jeden jedinec dokáže naklást až 1 000 vajec ročně (Barker & Raut 2002, Anonym 2011). Rychlost rozmnožování a šíření dokazuje i jeden konkrétní příběh z Floridy. Malý chlapec si roku 1966 propašoval tři dospělé jedince z výletu na Havaji. Jeho babička souhlasila, že si je může nechat u ní na zahradě. O sedm let později bylo v okolí Miami nalezeno více než 18 000 dospělých jedinců s tisíci vajíčky. Trvalo dalších deset let a stálo to zhruba jeden milion dolarů, než byla tato populace vyhubena. Není divu, že ve všech státech USA je zakázáno chovat a jakkoli šířit achatiny (Anonym 2011). I v Brazílii existují zákony, které zakazují prodej a chov těchto plžů, ale je to jediná země Jižní Ameriky, ve které takováto legislativa existuje (Vogler et al. 2013). Kromě achatiny žravé patří k rozšířeným druhům mimo Afriku i achatina vroubkovaná (Archachatina marginata), která byla nalezena i na Martiniku, kam se rozšířila z Beninu. Tato achatina je šířena pro své maso, ale i pro své léčebné účinky. Dále pak Achatina immaculata (Lamarck, 1822), která se rozšířila na některé ostrovy v Indickém oceánu. V neposlední řadě pak Limicolaria aurora (Jay, 1839), původem ze západní Afriky v oblastech Nigérie, Kamerunu a Gabonu, která se taktéž rozšířila na Martinik, kde působí zemědělské škody (Barker & Raut 2002, Robinson 2002).
- 27 -
3. ACHATINY JAKO ŠKŮDCI Čeleď achatinovití zahrnuje typicky býložravé plže. Vyskytují se nejen v tropických lesích, ale i na polích, plantážích, farmách a zahradách, a tak působí škody v zemědělství. V nepůvodních oblastech pak mohou ovlivňovat domovskou faunu a flóru, a tím mohou narušit celý ekosystém. Nakonec ohrožují i lidské zdraví, jelikož mohou přenášet parazity. Proto je nutná kontrola invaze a dalšího rozmnožování těchto plžů.
3. 1. ZEMĚDĚLŠTÍ ŠKŮDCI Achatiny jsou velcí jedlíci, denně sní až 10 % svojí hmotnosti (Williams & Rae 2015). Preferují cévnaté rostliny, nejvíce ohrožené jsou mladé sazenice a výhonky starších rostlin, v oblibě mají i některé plody. Nejraději konzumují zemědělské plodiny, okrasné rostliny pak žerou jen z nouze, zcela odmítají chlupaté a toxické rostliny. Dokáží se dobře přizpůsobit existujícím zdrojům potravy, a jelikož nejsou vůbec potravně specifičtí, konzumují až přes 500 různých druhů rostlin (Cobbinah 1994, Barker & Raut 2002, Anonym 2011). V Africe na zemědělských plodinách škodí většina druhů, ale často je u nich stav škůdce obyvateli odmítán, jelikož patří mezi jedlé plže, a proto lidé tolerují škody na svých polích (Barker & Raut 2002). Nejčastěji konzumované plodiny těmito druhy jsou shrnuty v Tabulce 5. Mimo Afriku se za největšího škůdce považuje achatina žravá (Achatina fulica), která je zařazena podle IUCN (International Union for Conservation of Nature) do prvních sto největších škůdců zemědělství a která škodí ve všech oblastech, kde se vyskytuje ve větší míře (Silva & Omena 2014). Zemědělských plodin, které achatina žravá konzumuje, je celá řada, některé z nich jsou shrnuty v Tabulce 6. Za mimoafrické škůdce můžeme považovat i Limicolaria aurora, která působí zemědělské škody zejména na Martiniku, kde konzumuje fazole, sladké brambory, pepřovník, okurky a artyčoky (Barker & Raut 2002, Anonym 2005). Poškození způsobená achatinou žravou mohou být v některých oblastech doslova fatální. Pro představu můžeme uvést dva příklady extrémních škod. Mezi nejvíce zasažené oblasti patří právě Martinik, kde se za jeden rok zasažená oblast rozrostla z 90 ha (1990) na 310 ha (1991). Dále na Filipínském ostrově Bugsuk achatina žravá za
- 28 -
sedm měsíců v roce 1986 zničila oblast s rozlohou neuvěřitelných 1 600 ha (Civeyrel & Simberloff 1996). Achatiny nejen plodiny konzumují, ale kontaminují je i svým slizem a výkaly (Williams & Rae 2015). Například na pepřovník, kokosovník, vanilovník a papáju tak přenáší nemoc způsobenou plísní Phytophthora colocasiae (Racib, 1900), na mandarinky a lilek pak přenáší nemoc způsobenou plísní P. parasitica (Dastur, 1913) (Barker & Raut 2002). Tabulka 5: Poškozované plodiny achatinami v Africe (podle Barker & Raut 2002) Zemědělské plodiny
Druh achatiny
Poškozená oblast
zelí, salát, papája, sladké brambory Pobřeží slonoviny Achatina achatina
salát, palma olejná, pomerančovník, broskvoň, papája
Ghana
Achatina albopicta
papája
Keňa
Achatina craveni
kávovník, sezam
Tanzanie
Achatina fulica
kávovník
Tanzanie
Achatina zanzibarica
bavlník, agáve sisalové
Tanzanie
Archachatina marginata
banánovník, salát, papája
Nigérie
Limicolaria aurora
palma olejná, luštěniny
Kamerun
Limicolaria flammea
jabloň
Nigérie
zelí, salát
Uganda
mrkev, salát, brambor
Nigérie
palma olejná
Kamerun
Limicolaria martensiana Limicolaria zebra
- 29 -
Tabulka 6: Poškozované plodiny achatinou žravou (Achatina fulica) mimo Afriku (podle Barker & Raut, 2002) Zemědělská plodina
Poškozená oblast
kakaovník,
kávovník,
čajovník,
kaučukovník,
skořicovník,
pepřovník,
vanilovník, tabák, okurka, mrkev, salát, zelí, rajče, tykev, lilek, cibule, brukev, kdekoli se vyskytuje špenát, maniok, sladké brambory, meloun, hrách a fazole, cukrová třtina, kukuřice, rýže, banán, citrusy, papája, maracuja pěstovaná zelenina
Indonésie, Malajsie
papája a meloun
Mariany, Indie
sladké brambory a tykev
Filipíny, Srí Lanka, Indie
kakao
Srí Lanka
dosna
pokud není jiný preferovanější zdroj
blahovičník, aloe vera, kaktus, laskavec, růže, jasmín, slunečnice
není specifikováno
3. 2. OHROŽENÍ LIDSKÉHO ZDRAVÍ Angiostrongylus (Kamensky, 1905) je rod parazitických hlístic, které jsou známé jako parazité plic krys. Existují dva nejvýznamnější druhy tohoto rodu, Angiostrongylus cantonensis (Chen, 1935) a A. costaricensis (Morera et Cespedes, 1971). Hostiteli těchto hlístic jsou hlodavci, zejména krysy a potkani, mezihostiteli jsou pak plži. Plžů jako mezihostitelů může být celá řada, protože druhy rodu Angiostrongylus nejsou nároční na výběr mezihostitele, jsou to zejména nazí plži z čeledi Veronicellidae, ale právě i achatina žravá, která díky své reprodukční schopnosti a schopnosti šíření může rychle šířit tohoto parazita (Carvalho et al. 2003, Colley & Fischer 2009). Angiostrongylus cantonensis napadá dýchací systém hlodavců, zatímco A. costaricensis parazituje spíše ve střevech těchto hlodavců. Lidé se mohou nakazit těmito hlísticemi nedostatečně tepelně upraveným masem, ať už konzumují plže nebo hlodavce. Přítomnost Angiostrongylus sp. způsobuje eosinofilní meningitidu. Příznaky nemoci jsou stejné jako u bakteriální meningitidy, čili nevolnost, zvracení, bolesti hlavy
- 30 -
a ztuhlost krku. A. costaricensis se nachází v lidském střevě, příznaky i bolest je často zaměňovaná za zánět slepého střeva. Speciální léčba ve většině případů není nutná, jelikož Angiostrongylus sp. není schopen dlouho přežít v lidském těle. Mohou však nastat komplikace, které vedou k neurologické dysfunkci až ke smrti (Anonym 2010). Například na Samoi bylo potvrzeno úmrtí rybáře po snězení A. fulica (Civeyrel & Simberloff 1996). Hlístice rodu Angiostrongylus mohou přenášet i ostatní druhy z čeledi achatinovití, například Limicolaria aurora, ale takových případů přenosu je známo mnohem méně než u achatiny žravé (Anonym 2005). Achatina žravá může také přenášet gramnegativní bakterie Aeromonas hydrophila (Chester, 1901), která může generovat řadu patologických příznaků zejména u lidí s oslabenou imunitou. Tato bakterie je nebezpečná, jelikož je rezistentní především vůči mrazu a chloru (Civeyrel & Simberloff 1996).
3. 3. DOPAD NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ Rozšíření achatiny žravé do nepůvodních oblastí může mít dopad na celý ekosystém. Vliv působí jak na faunu, tak na flóru a může snižovat biodiverzitu v této oblasti. Dochází ke spotřebě původní vegetace, a tak může dojít k vyhubení vzácných, často endemických druhů různých rostlin, které achatina žravá může zkonzumovat. Při sdílení potravních zdrojů s jinými živočichy dochází ke konkurenčnímu boji. Nejvíce zasaženy jsou původní druhy plžů, zejména čeleď brazilkovití (Megalobulimidae) (Colley & Fischer 2009). Mimo to může na ostatní plže, anebo i na vodní organismy přenášet různé infekce (Albuquerque et al. 2008). Na druhou stranu může být achatina žravá i prospěšná z hlediska biomonitoringu složení půdy. Právě protože konzumuje řadu rostlin a částečně i zeminu, v jejím těle se tak ukládají látky, které tato půda obsahuje. Achatina žravá může tedy složit jako vhodný bioindikátor pro analýzu složení půdy. Velmi sledovaným prvkem v půdě je toxické olovo, protože znečištění půdy olovem může způsobit vyhubení řady organismů. Tato achatina prokázala vysokou odolnost vůči olovu, a proto může působit jako výborný bioindikátor právě tohoto prvku (Ebenso & Ologhobo 2009).
- 31 -
3. 4. STRATEGIE KONTROLY ACHATINA FULICA Jak bylo zmíněno výše, achatina žravá (Achatina fulica) má negativní dopady na zemědělskou produkci, lidské zdraví i životní prostředí. Proto je potřeba šíření této achatiny regulovat. První pokusy vyvinout kontrolní strategie začali už v šedesátých letech 20. století a pokračují do dnes. Stále se ale nepodařilo najít zcela účinnou metodu (Barker & Raut 2002). Většina metod nefunguje, nebo funguje jen krátce. Navíc je potřeba vymýtit populace již v prvopočátcích, jinak je nutné čekat na přirozený pokles a to může trvat mnoho let a není to dostačující (Cowie 2001). Existuje několik typů kontrolních strategií, které jsou zkoušeny nejprve v laboratorních podmínkách a následně i ve volné přírodě. Jedná se o metody fyzické, chemické a biologické (Albuquerque et al. 2008). Účinnost kontrolních strategií navíc komplikuje fakt, že nevíme jak přesně velká je v dané oblasti populace achatiny žravé. Počítání populace je ztížené tím, že se achatiny ukrývají na těžko dostupných místech a někteří dospělí jedinci volí často kočovný způsob života a nezůstávají na stejném odpočinkovém místě. Mimo to ekonomické náklady na kontrolu jsou poměrně vysoké (Craze & Mauremootoo 2002). Aby byla kontrola účinná, je důležité znát alespoň základní informace o druzích achatin, o jejich životních podmínkách a způsobu života. Tato znalost však mnohdy široké veřejnosti chybí a lidé si tak neuvědomují následky vypouštění achatin do přírody. Je tedy potřeba dostatečně informovat i pro širokou veřejnost (Colley & Fischer 2009). Ve Spojených státech amerických a v Brazílii mají podle mého názoru asi nejúčinnější metodu proti dalšímu šíření achatin. Je zde zákonem zakázáno dovážet a jakýmkoli způsobem dále šířit všechny druhy achatin (Anonym 2011).
3. 4. 1. FYZICKÉ KONTROLNÍ STRATEGIE Fyzická kontrola spočívá v ručním sběru a následné destrukci achatin a jejich vajíček. Tato strategie může být účinná v dobře dostupném terénu a na poměrně malé ploše. Ruční sběr vyžaduje systematické sbírání a zapojení velkého počtu sběratelů, z tohoto důvodu je tato metoda finančně i časově náročná. Je však vhodná k použití vyhlazení počátečních populací. Byla úspěšná při likvidaci prvních populací
- 32 -
v Japonsku, Austrálii, Arizoně a na Floridě (Cowie 2001, Barker & Raut 2002, Albuquerque et al. 2008). Další možností fyzické kontroly může být kladení překážek, které zabraňují pohyb achatin. Jedná se o stavění plotů a zábran okolo pěstovaných rostlin. Doporučuje se zábranu umístit částečně i pod zem, protože achatina se může podhrabat. Oplocení se skládá z vlnitého plechu a bezpečnostního pletiva. Společně se sběrem achatin může být tato metoda účinná, ovšem opět pouze v malém měřítku (Barker & Raut 2002). Uvažovalo se i o použití vody, coby metody kontroly. Ale problémem je způsob praktikování. Navíc se prokázalo, že achatina je poměrně odolná vůči sladké a brakické vodě. Dokáže vydržet přisátá na lodi až pět hodin. Vůči slané vodě je achatina méně rezistentní (Fischer 2009).
3. 4. 2. CHEMICKÉ KONTROLNÍ STRATEGIE Bylo vyvinuto i několik kontrolních metod, které využívají chemické látky. Jako první byly zkoušeny toxické látky, methiokarb, formaldehyd a arzeničnan vápenatý, které byly umísťováni na polích jako návnady. Tyto látky mají však jednu obrovskou nevýhodu, jsou toxické pro všechny organismy, a tím ohrožují jak prospěšné bezobratlé, například žížaly, tak i obratlovci, ptáky a domácí zvířata. Navíc zatěžují životní prostředí, mají kumulační účinky a v půdě zůstávají dlouho dobu. Jsou rozpustné, a to znemožňuje použití v období dešťů, kdy jsou achatiny nejvíce aktivní (Barker & Raut 2002, Ciomperlik et al. 2013). Bylo zkoušeno i použití toxického olova, ale jak již bylo zmíněno, achatina prokázala vysokou odolnost a schopnost detoxikace vůči tomuto prvku (Ebenso & Ologhobo 2009). Proto se začali vyvíjet tzv. moluskocidy, což jsou přírodní látky rostlinného původu pro hubení měkkýšů. Existuje jedenáct komerčních moluskocidů v několika formách, které byly testovány na použití proti achatině žravé, (viz Tab. 7). Moluskocidy byly testovány nejprve v laboratoři a poté v klecích na polích. Úmrtnost v laboratoři byla vyšší a stačila poloviční doba působení (24 hodin) než na polích. Vyšší účinnost moluskocidů v laboratoři je způsobena pravděpodobně méně rozmanitou a umělou stravou. Achatiny mají tři stádia vývoje, novorozenci, mladiství a dospělci, a tyto stádia ovlivňují i účinnost moluskocidů. Pro novorozence jsou pelety málo přitažlivé, proto úmrtnost je při použití této formy malá. Naopak pro mladistvé jsou pelety velmi
- 33 -
přitažlivé, protože vypadají jako zrna, a to se projevuje i na úmrtnosti, která je v tomto případě poměrně vysoká. Na dospělé jedince funguje jak forma pelet, tak forma roztoku. Při rozhodování, který moluskocid použít, se nemůžeme řídit pouze procentem úmrtnosti, musíme vzít na vědomí i další faktory, jako jsou srážky (pelety jsou odolnější) a výskyt dalších živočichů (Ciomperlik et al. 2013). Pro účinné použití je důležité znát také velikost a strukturu populace (Craze & Mauremootoo 2002). Tabulka 7: Používané komerční moluskocidy (podle Craze & Mauremootoo 2002) Název produktu
Forma
Účinná látka
Blitzem
pelety
Metaldehyd 4%
Deadline®
pelety
Metaldehyd 4%
Diatomaceous earth
smáčivý prášek
Sedlinové minerály
Durham® Granules
granule
Metaldehyd 7,5%
Mesurol® 75W
smáčivý prášek
Methiokarb 75%
Mesurol® Pro
pelety
Methiokarb 2%
Metarex®
pelety
Metaldehyd 4%
Orcal® Pellet
pelety
Metaldehyd 3,25%
Slugfest®
roztok
Metaldehyd 25%
Sluggo® Pellet
pelety
Fosforečnan železitý 1%
Surround®
smáčivý prášek
Kaolín
Moluskocidy mohou být účinnou metodou v boji proti achatině žravé, ale není zde žádná jistota definitního vyhubení. Zatím tedy neexistuje zcela účinná metoda. Musíme brát v potaz i ekonomickou stránku, moluskocidy jsou poměrně drahou záležitostí. Navíc stále je zde fakt, že zatěžují životní prostředí a ohrožují i jiné, původní druhy plžů (Cowie 2001).
3. 4. 3. BIOLOGICKÉ KONTROLNÍ STRATEGIE Achatina žravá, podobně jako ostatní achatiny, v Africe mají samozřejmě své přirozené nepřátele, kteří snižují jejich počty. Ovšem v nepůvodních oblastech se tito nepřátelé nevyskytují, a tím není achatina žravá přirozeně regulována. Jsou ale snahy uměle vysazovat v areálech achatiny žravé její možné nepřátelé, a tak účinné zmenšit
- 34 -
její populaci. Bylo zkoušeno mnoho druhů jako biologicky vhodných nepřátel. Mezi nejvýznamnější a nejslibnější patří masožraví plži a ploštěnci. Zkoušeni byli ale i další živočichové, jako jsou mravenci, brouci, korýši, hlístice, motolice i roztoči, ti byli však zcela neúspěšní (Civeyrel & Simberloff 1996, Barker & Raut 2002). Biokontrola je nejčastěji užívána jako obrana proti hmyzu, u plžů je to složitější, protože k tomu chybí znalosti a jejich často velké tělo, jako právě u achatin, zvyšuje požadavky na vhodný druh nepřátele. První pokus o vysazení predátorů achatin proběhl v roce 1952 na Havaji, následoval pak i na dalších ostrovech v Tichém a Indickém oceánu (Cowie 2001). Existují tři kategorie nejčastěji používaných druhů v boji proti achatině žravé. Jsou to přirození predátoři achatiny žravé z Afriky, masožraví plži Gonaxis kibweziensis (Smith, 1894) a G. quadrilateralis (Preston, 1910). Dále druhy z jiných ekosystémů, jejichž kořist je podobná achatině žravé, masožraví plži Euglandina rosea (Férussac, 1821) a Drymaeus dormani (Binney, 1857). A nakonec domorodí dravci ze zamořených oblastí, ploštěnka Platydemus manokwari (De Beauchamp, 1963) a plž Edentulina ovoidea (Bruguière, 1792) (Civeyrel & Simberloff 1996). Euglandina rosea je masožravý plž původem z jihovýchodních USA. Živí se výhradně plži a je tedy slibným druhem pro boj s achatinou žravou. Svoji kořist pronásleduje po její stopě slizu, dokáže za ní vyšplhat i na strom. Má specializovaně prodloužená ústa, malé jedince požírá celé, větší jedince vysává. Euglandina rosea preferuje menší plže než je ona sama, což omezuje dopad na pouze malé jedince achatina žravé. Ukázalo se, že vysazením tohoto druhu jsou však ohroženi i domorodí plži. Euglandina rosea může způsobit zánik velkého počtu endemických plžů. Největší dopad měla na stromové plže z ostrovů Pacifiku, jedná se o druhy z čeledi partulovití (Partulidae) a achatinelkovití (Achatinellidae). Bylo prokázáno, že pokud má E. rosea na výběr, raději volí jako kořist plže rodu Partula (Férussac, 1821) a druh Achatinella lila (Pilsbry, 1914). Například na ostrově Moorea po vysazení E. rosea zcela zmizeli zástupci rodu Partula. Mimo to se E. rosea může snadno začít šířit do dalších oblastí a to méně nepozorovaně než achatina žravá, protože je menší. Navíc i ona je mezihostitelem hlístic rodu Angiostrongylus (Civeyrel & Simberloff 1996, Cowie 2001, Barker & Raut 2002, Holland et al. 2012).
- 35 -
Plži Gonaxis kibweziensis a G. quadrilateralis jsou původem z Keni. Jedná se taktéž o masožravé plže, kteří útočí jak na nedospělé jedince achatiny žravé, tak konzumují i jejich vejce. Biologický boj těmito druhy nebyl tak úspěšný jako u E. rosea, ale také neměl tak katastrofické dopady na původní endemické druhy (Civeyrel & Simberloff 1996, Cowie 2001, Barker & Raut 2002). Jako jiná metoda biologického boje byla zkoušena nákaza parazitickou hlísticí Phasmarhabditis hermaphrodita (Schneider, 1859), která je smrtící pro mnoho plžů. Hlístice jsou smíchány s vodou a stříknuty do půdy, samy pak vyhledají hostitele, proniknou do jejich těla a pak po 4–21 dnech hostitel umírá. Achatina žravá však prokázala neuvěřitelnou odolnost vůči této hlístici, jelikož ani po 70 dnech po nákaze nedocházelo k úmrtí achatin. Hlístice byly při pitvě nalezeny zapouzdřené v plášti a nedostaly se dále do těla. Tato metoda je tedy proti achatinám zcela neúčinná (Williams & Rae 2015). Někteří ptáci, jako drozdi a vrány, ale také šimpanzi byly v Africe pozorováni, jak ulity achatin rozbíjejí kamenem a pak je konzumují. Totéž se naučili i někteří ptáci v Jižní Americe, např. mravenčík velký (Taraba major (Vieillot, 1816)), který však volí opačnou taktiku, rozbíjí ulity o kámen. Tento zjištěný fakt, může být do budoucna možným řešením kontroly populací achatin (Efe et al. 2015). Za zmínku ještě stojí možnost vysazování achatinou neoblíbených rostlin okolo pěstovaných zemědělských plodin. Tato metoda spočívá v tom, že okolo pole se vysadí nějaká aromatická, běžná okrasná rostlina, kterou achatina nekonzumuje. Tak je alespoň částečně pole chráněno, jelikož achatina se rozhodne raději hledat jiný zdroj potravy. Výsledky, jak dobře tato metoda funguje, nejsou ještě přesně známy (Barker & Raut 2002). Závěrem tedy můžeme říci, že biologické kontrolní strategie nefungují tak, jak bychom si přáli. Tyto strategie jsou sice šetrné pro životní prostředí a neohrožují zdraví lidí, ale často výrazně ovlivňují původní ekosystémy a mohou vést až k definitivní ztrátě řady endemických druhů. Bohužel při vysazování predátorů achatin není možné s určitostí předpovědět dopady na dotčené ekosystémy (Civeyrel & Simberloff 1996, Cowie 2001).
- 36 -
4. CHOV ACHATIN Achatiny hrají důležitou roli v africkém tradičním hospodářství a lidovém léčitelství. Jsou významným zdrojem proteinů pro africké obyvatelstvo, proto jsou často sbírány v přírodě a prodávány na trzích nebo přímo chovány na dvorech (Cobbinah 1994). V současné době vlivem nadměrného sběru, ale také kvůli odlesňování a požárům, počty oblíbených druhů ve volné přírodě významně klesají. Z toho důvodu jsou zřizovány specializované farmy, kde se achatiny chovají (Duah & Monney 1999. Afričané nejčastěji chovají druhy Achatina achatina (Linné, 1758) (48 %) a Archachatina marginata (Swainson, 1821) (27 %), popř. i Archachatina degneri (Bequaert et Clench, 1936) a Archachatina ventricosa (Albers, 1850). Preference jednotlivých druhů se liší podle země, kde jsou chovány, například v Nigérii je nejoblíbenější A. marginata a naopak v Ghaně je oblíbená A. degneri, která ale není nejhojnější, proto je často chována i A. achatina (Asamoah 1999, Barker & Raut 2002, Chah & Inegbedion 2013). Achatina fulica (Bodwich, 1822) není Afričany oblíbená, Ghaňané ji ke konzumaci zcela odmítají (Asamoah 1999). Výhody chovu achatin spočívají zejména v tom, že achatiny lze chovat téměř kdekoli, chov je časově nenáročný, vyžaduje nízký vstupní kapitál, maso obsahuje dostatek bílkovin. Chov pro domorodce představuje dodatečný příjem z prodeje, jelikož příjem ze sklizně kakaa je sezónní. Jelikož se v monzunových oblastech se střídá období dešťů s obdobím sucha a achatiny jsou aktivní pouze v deštivém období, je vliv klimatu hlavní nevýhodou chovu. Mezi další nevýhodu patří pomalý růst achatin, navíc spotřební maso činí pouze 40 % z celé váhy achatiny. (Cobbinah 1994, Asamoah 1999). Zejména v Jižní Americe jsou provozovány i laboratorní chovy, sloužící k prohloubení znalostí o životních návycích achatin, ve snaze regulovat invaze těchto plžů. Jelikož se jedná o velké plže, laboratorně chované achatiny lze také využívat pro experimentální pozorování tělních systémů suchozemských plžů (Pawson & Chase 1984). Mimo uvedené se v posledních letech v Evropě stalo módním chovat achatiny také jako domácí mazlíčky.
- 37 -
4. 1. PODMÍNKY PRO CHOV Pokud chceme, aby achatiny dobře prosperovaly a dařilo se jim stejně jako v přirozeném prostředí, je jim třeba zajistit takové podmínky, které se tomuto prostředí, co nejvíce podobají.
4. 1. 1. OBYDLÍ Co se týče příbytku, máme několik možností. V laboratorních chovech nejčastěji volíme plastové boxy, které jsou vhodné pro chov více jedinců různých druhů. Jejich výhodou je to, že nezabírají tolik místa jako ostatní možnosti. Naopak v domácnostech volíme spíše skleněná terária popřípadě akvária. Terária jsou pro domácí chov asi nejlepší, protože jsou zcela průhledná, a tak dobře vidíme své mazlíčky. Můžeme zvolit i chov ve dřevěných boxech. Nevýhodou je neprůhlednost, ale v Africe je tato možnost velmi využívaná, protože tvrdé dřevo je velmi odolné proti termitům. Afričané však často volí levnější variantu kvůli nedostatku finančních prostředků, používají pneumatiky, staré hrnce nebo plechové bubny (Cobbinah 1994, Protiva 2011, Chah & Inegbedion 2013). Ať už zvolíme jakýkoli typ příbytku, je nutné ho zabezpečit proti úniku achatin. Pro tyto případy můžeme použít drátěné pletivo, nylonové sítě a různé prodyšné látky, kterým zakryjeme vršek obydlí. Výhodou sítí a látek je, že nejen zabráníme úniku achatin, ale také zamezíme vniku malých mušek, které mohou achatiny ohrozit. V případě plastových boxů, stačí z boku vyvrtat řadu malých otvorů (Cobbinah 1994). Velikost příbytku volíme v závislosti na velikosti a počtu chovaných jedinců. U dospělých jedinců bychom neměli chovat více než 10 achatin na jednom metru čtverečním, novorozenců a mláďat do třech měsíců může být na 1 m2 až 100, po třetím měsíci se doporučuje chovat na 1 m2 nejvíce 30–40 jedinců (Cobbinah 1994). Jako podklad chovné nádrže musíme zvolit vhodný substrát. V Africe je to jednoduché, volíme zeminu, na které se chovaný druh přirozeně vyskytuje. V laboratorních a domácích chovech se nejvíc osvědčil kokosový substrát (lignocel), který dobře zadržuje potřebnou vlhkost. Tento substrát lze koupit v každém obchodě s chovatelskými potřebami a v zahradnictví. Můžeme zvolit i jiný substrát, který na sebe dobře váže vodu, například rašelinu nebo samotný rašeliník (rod Sphagnum). Je možné k substrátu přidat i hrubě mletý vápenec, který zvyšuje pH, jelikož zásaditý podklad je
- 38 -
pro achatinu lepší a navíc zabraňuje šíření nežádoucích dvoukřídlých. Naopak nevhodné jsou kyselé, těžké a jílovité nebo naopak písčité půdy. Substrátem pokryjeme celé dno terária, vrstva by měla být o něco vyšší než výška ulity achatiny, aby se achatina mohla případně zahrabat. V případě chovu stromových druhů, je dobré umístit do terária i nějaké kmeny a větve na lezení (Cobbinah 1994, Protiva 2011).
4. 1. 2. TEPLOTA, VLHKOST A OSVĚTLENÍ Je samozřejmé, že musíme achatinám zajistit co nejpodobnější klimatické podmínky, jaké jsou pro ni přirozené. Pokud však podmínky budou částečně odlišné, není to tak velký problém, protože achatiny jsou obecně druhy s širokou ekologickou valencí. Ideální teplota, kterou bychom měli v teráriu udržovat, je v rozmezí 23–27 °C. Při chovech v Africe je to běžná teplota, která se nemusí nijak regulovat. Je ale vhodné zabránit přímému slunečnímu záření, například umístěním rostlin nebo větví. V laboratořích a domácnostech se pokojová teplota pochybuje okolo 20 °C, v takovém případě není nutné nijak terárium vytápět, achatiny si snadno zvyknou na tuto teplotu. Teplotu kontrolujeme pomocí běžných teploměrů, popřípadě pokud budeme chtít, existují i speciální teploměry do terárií. Pokud teplota klesne pod 20 °C, achatiny přestávají být aktivní a v krajním případě upadají do stavu hibernace. Je dobré tomu zabránit a terárium začít vytápět. Ideální jsou topné kabely nebo rohože, které je vhodné kombinovat s termostatem. Méně vhodné je vytápění pomocí žárovek, jelikož vysušují půdu a achatiny se o ně mohou popálit. Můžeme je však použít ke krátkému přitopení. Zabraňujeme však i vysokým teplotám, které mohou být pro achatiny více nebezpečné než teploty nízké (Nisbet 1974, Cobbinah 1994, Protiva 2011). Velmi důležité je také udržovat vysokou vlhkost v teráriu, a to jak půdní, tak vzdušnou. Ideální vlhkost se pohybuje mezi 70–80 %. Kokosový substrát i stěny terária rosíme rozprašovačem. Substrát musí být stále vlhký, nesmí být ani suchý ani přemokřený a nesmí v něm stát voda. Je dobré umístit do terária misku s vodou. Hladina však nemůže být vyšší než ke kořeni vrchních tykadel achatiny, jinak hrozí utopení. Při chovu venku je vhodné zabránit větru, který může vlhkost snižovat. Pokud by vlhkost byla nízká, achatina by měla tendenci upadnout do letního spánku, nesmí však být ani příliš vysoká, jelikož to by vedlo ke vzniku plísní. Vlhkost nejčastěji odhadujeme podle
- 39 -
vzhledu substrátu a aktivity achatin, ale je samozřejmě možné umístit do terária vlhkoměr (Nisbet 1974, Cobbinah 1994, Protiva 2011). Co se týče osvětlení, achatiny jsou noční živočichové, proto jim nemusíme nijak speciálně svítit, stačí jim běžné denní světlo. Pokud bychom však chtěli dodržet jejich fotoperiodu z přirozeného prostředí, zajišťujeme světlo nejlépe LED diodami po dobu 10–12 hodin denně (Nisbet 1974, Protiva 2011).
4. 1. 3. POTRAVA Jak již bylo několikrát zmíněno, achatiny jsou býložravci. Proto je krmíme rostlinnou potravou, kterou nejlépe podáváme večer před začátkem aktivity achatin. Potravu je vhodné sestavit tak, aby obsahovala všechny důležité složky, sacharidy pro zisk energie, bílkoviny pro růst, vápník pro rozvoj ulity a další minerály a vitamíny. Tuky achatiny nepotřebují, proto v potravě nemusí být vůbec obsaženy. Spotřeba potravy za týden se odhaduje asi na 150 g pro dospělou achatinu (Nisbet 1974, Cobbinah 1994). Achatiny nejčastěji krmíme listy různé zeleniny a bylin, které tvoří základ veškeré potravy (asi 70 %) a jsou energeticky dostačující. Je dobré dále podávat i zeleninu a ovoce, bohaté hlavně na vitamíny a minerály (20 % potravy), a také hlízy bohaté na sacharidy (Cobbinah 1994, Protiva 2011). Můžeme ale podávat i květy rostlin a ovocné kůry. Levnější variantou je pak odpad z domácností, který taktéž můžeme zkrmovat. Jedná se hlavně o slupky z potravin a vařenou rýži, brambory a luštěniny. Tyto potraviny však v žádném případě nesmí obsahovat sůl (Cobbinah 1994). Potrava nemůže být plesnivá či nahnilá (Velenská 2014). Neměli bychom je také krmit dužinou citrusových plodů, protože kyselina citronová rozpouští uhličitan vápenatý obsažený v ulitě. Někdy se doporučuje podávat jako část potravy i živočišnou složku nebo speciální krmné směsi složené z konopné mouky, sušeného mléka a piškotů. Můžeme použít i drcené kočičí a psí granule, ale pro správný vývoj achatiny zcela postačí rostlinná potrava. Po krmných směsích však achatiny rychleji rostou, proto je tento způsob využívaný hlavně v chovech na maso (Cobbinah 1994, Protiva 2011). Mimo rostlinnou potravu musíme zajistit achatinám i dostatečný přísun vápníku. Achatiny vápník potřebují zejména při růstu na stavbu ulity a následně při kladení vajec, kdy spotřebují až 20 % své rezervy vápníku (Egonmwan 2008). Příliš velký podíl vápníku v potravě však také není vhodný, ve velké míře může být dokonce pro achatiny
- 40 -
toxický. Vápník by tedy měl tvořit ideálně 6–15 % potravy (Otchoumou et al. 2012). Zdrojů vápníků je několik. V domácím chovu asi nejčastěji používáme sépiovou kost, kterou koupíme v chovatelských potřebách a ze které si sama achatina odškrabuje tolik vápníku, kolik potřebuje. Dále můžeme použít i vaječné skořápky, které vysušíme a následně rozdrtíme na prášek, který podáváme zvlášť v misce, nebo jej sypeme na potravu. Skořápky je také dobré předem vysušit při vyšších teplotách v troubě, abychom zničili zárodky bakterií, např. salmonely. Stejným způsobem můžeme používat i přírodní mletý vápenec nebo bílou křídu (Protiva 2011, Velenská 2014).
4. 2. PÉČE O CHOV Aby nám chov achatin dobře prosperoval, musíme se o něj správně starat. Jsou některé úkony, které musíme provádět denně a jiné, které musíme zajistit jen občas. Denně musíme achatině poskytnout dostatečné množství potravy. Potravu podáváme nejlépe po západu slunce, když achatiny začínají být aktivní, abychom zaručili čerstvost potravy. Můžeme ale potravu podávat kdykoli během dne. Pokud máme možnost, tak se snažíme achatině poskytnout pestrou stravu. Sami časem poznáme, co má naše achatina v oblibě a co odmítá konzumovat. Denně také musíme kontrolovat zdroj vápníku, pokud je k dispozici dostatečné množství, nemusíme doplňovat. Pokaždé musíme zkontrolovat vlhkost substrátu. Pokud je substrát suchý, zvlhčíme ho vodou, můžeme použít například rozprašovač. V případě, že je substrát až příliš vlhký, snažíme se ho trochu vysušit. Vhodné je také denně odstranit výkaly a zbytky hnijící potravy, popřípadě mrtvé jedince. Většina chovatelů si také denně vede záznamy (Nisbet 1974, Cobbinah 1994, Protiva 2011). Jednou za 2–3 měsíce bychom měli kompletně vyměnit substrát a příbytek umýt řádně vodou. Pokud je substrát již velmi znečištění, měli bychom ho vyměnit dříve, to platí i v případě, že se v substrátu objeví roztoči, chvostoskoci a hmyz, nebo je substrát pokrytý plísní. Není také špatné, když tu a tam achatinu „vykoupeme“. To znamená, že ji dáme například do umyvadla, napustíme trochu vody a necháme achatinu nějakou dobu ve vodě. Pokud chceme mít hezkou ulitu, můžeme jít jednou za čas lehce natřít olejem (Cobbinah 1994, Protiva 2011). O mláďata se staráme podobně jako o dospělé jedince. Musíme jim však zajistit více substrátu, aby se mohla přes den zahrabávat. Při manipulaci s nimi musíme být opatrní,
- 41 -
abychom nepromáčkli ulitu, protože ta je ještě křehká (Nisbet 1974, Hodasi 1979, Cobbinah 1994). Co se týče péče o vejce, tak pokud chováme jednu achatinu, je nejlepší nechat vejce v původní snůšce. Pokud však chceme snůšku přenést jinam, což děláme při specializovaném chovu více jedinců, zacházíme s vejci co nejopatrněji, protože jsou velmi křehká (Hodasi 1979, Protiva 2011). Při chovu mohou nastat problémy, pokud achatina onemocní nebo je nakažena parazitem. Mezi nejčastější parazity patří moucha Alluaudihella flavicornis, která naklade na ulitu nebo tělo achatiny 20–40 vajec, ze kterých se vylíhnou malé krémové larvy, které putují do tělní tkáně a tam se živí, následně se zakuklí a po 10 dnech se vylíhne dospělec. Tato moucha achatiny vyčerpává a může je i usmrtit. Dále mohou na achatině parazitovat i některé hlístice, například již zmiňovaný rod Angiostrongylus, a ektoparazitičtí roztoči. O nemocích achatin je známo jen málo. Existují zde houbovitá onemocnění, mezi která patří různé plísně a houba rodu Fusarium (Link, 1809), která napadá vejce, jejichž vývoj se tak zastaví. Napadení touto houbou poznáme podle zbarvení vajec do červeno-hněda. Můžeme zmínit i bakteriální onemocnění způsobené rodem Pseudomonas (Migula, 1894), který způsobuje střevní infekci. Těmto onemocněním však můžeme snadno předcházet správnou hygienou (Cobbinah 1994).
4. 3. ACHATINY JAKO ZDROJ POTRAVY Hlavní význam chovu achatin v Africe je jejich využití jako zdroje potravy. Achatiny jsou vnikajícím zdrojem proteinů a cena tohoto masa na trhu je o dost nižší než cena ostatních druhů mas, proto jsou nejčastěji využívány chudými obyvateli. Hlavní sezóna achatin je v září, menší sezóna pak v květnu a červnu, kdy je cena na trhu také nejnižší. Naopak nejdražší jsou achatiny v období sucha (Cobbinah 1994, Hardouin 1997, Asamoah 1999). I jinde ve světě se achatiny konzumují, zde jde však o lahůdku a tomu odpovídá i jejich vysoká cena (Hardouin 1997). Pro zajímavost uveďme, že islámské a židovské víry zakazují konzumovat toto maso (Cobbinah 1994).
4. 3. 1. NUTRIČNÍ HODNOTA MASA Maso achatin je bohaté hlavně na bílkoviny, jejichž obsah činí až 21 %, což je srovnatelné s kuřecím a hovězím masem, kde se obsah bílkovin pochybuje také okolo
- 42 -
20 % (Chah & Inegbedion 2013). Maso obsahuje také některé esenciální aminokyseliny, které často obyvatelům v Africe chybí. Jedná se hlavně o lysin a arginin, jehož nedostatkem Afričané trpí velmi často. Obsah lysinu v mase achatin je 1,3x vyšší než ve slepičím vejci, obsah argininu je dokonce 2,3x vyšší než ve vejci (Kalyani 2001). Naopak obsah tuků a cholesterolu je velmi malý, stejně tak jako obsah sacharidů (Chah & Inegbedion 2013). Maso je bohaté také na některé minerální prvky, zejména železo, draslík a fosfor, dále pak sodík, vápník a hořčík (Cobbinah 1994, Kalyani 2001, Chah & Inegbedion 2013). Plášť achatiny pak obsahuje i nezanedbatelné množství stroncia (Kalyani 2001). Maso obsahuje i vitaminy skupiny B a vitamin C (Chah & Inegbedion 2013).
4. 3. 2. ZPRACOVÁNÍ MASA ACHATIN Achatiny je potřeba po sběru nechat vyprázdnit než je začneme dále upravovat. Ponecháme je tedy asi čtyři dny bez jídla. Poté achatiny řádně umyjeme ve vodě s trochou soli a citronové šťávy, popřípadě octa, dokud nezačnou vylučovat sliz. Poté je umyjeme v čisté vodě. A následně již můžeme achatiny začít vařit. Vložíme je do vroucí vody opět s trochu soli a citronové šťávy/octa a vaříme asi 5–10 minut. Důkladné povaření je důležité, abychom zabránili přenosu nemocí a parazitů, např. Angiostrongylus cantonensis. Po povaření achatiny vyjmeme z ulity a odstraníme vnitřnosti a hlavu, ke konzumaci je určená pouze noha, kterou dále upravujeme (Cobbinah 1994). Z takto nachystaných nohou achatin buď připravujeme rovnou požadovaný pokrm, nebo můžeme maso uskladnit. Pro uskladnění máme několik možností, maso můžeme vysušit, zamrazit nebo konzervovat. Sušené maso má na trhu pak větší cenu než čerstvé. Existuje celá řada pokrmů, které lze z achatin připravit. V Africe z nich připravují různé polévky, omáčky, pečou je a smaží, dokonce z nich dokáží připravit i kebab (Cobbinah 1994). Na ukázku dva tradiční recepty (podle Cobbinah 1994): SMAŽENÉ ACHATINY S RAJČATOVOU CHILLI OMÁČKOU (Igbin, Nigérie) Ingredience: 800 g masa achatin, 400 g rajčat, 100 g cibule, 3 lžíce citronové šťávy, 3 lžíce palmového oleje, 1 lžička drceného chilli, sůl, petrželová nať Doba přípravy: 30 minut - 43 -
Postup: Očištěné maso achatin pokapeme citronovou šťávou a necháme odstát několik minut. Rajčata a cibuli očistíme a nakrájíme. Na pánvi rozpálíme palmový olej, přidáme rajčata a smažíme 5 minut. Poté přidáme achatiny, cibuli, chilli a sůl a smažíme dalších 10 minut. Nakonec přidáme i jemně nasekanou petrželovou nať a necháme smažit ještě 5 minut. Podáváme teplé. KOŘENĚNÉ ACHATINY NA GRILU S PALMOVÝM OLEJEM (Gbarnga, Libérie) Ingredience: 800 g masa achatin, palmový olej, 3 lžíce citronové šťávy, 1 lžička drceného chilli, sůl, petrželová nať Doba přípravy: 25 minut Postup: Očištěné maso achatiny pokapeme citronovou šťávou a necháme marinovat 10 minut. Posypeme chilli a osolíme. Maso zabalíme do alobalu a grilujeme, popřípadě pečeme, 15 minut. Podáváme teplé, polité palmovým olejem, do kterého jsme přidali jemně nasekanou petrželovou nať. Poznámka: Samozřejmě lze použít jiný olej než palmový, například olivový. Achatiny jsou využívány nejen jako zdroj potravy pro lidi, ale často jsou zkrmovány i hospodářskými zvířaty. Achatiny jsou podávány hlavně prasatům, která se dokonce naučila požírat celé achatiny. Pro tento účel však není vhodná Achatina zebra (Bruguiere, 1792), která přenáší prvoky Trichodina achatinae (Fantham, 1924) a Plistifora husseyi. Tito prvoci mohou způsobit domácím zvířatům vážné zdravotní komplikace (Hardouin 1995). Drcené ulity se pak přidávají do krmení drůbeži a dojnicím jako zdroj vápníku (Cobbinah 1994, Ademolu et al. 2015).
4. 4. DALŠÍ VYUŽITÍ ACHATIN V AFRICE Achatiny nejsou africkými domorodci využívány pouze jako zdroj potravy, ale i na další praktické činnosti. Ulity achatin tvoří při produkci masa odpad, který, pokud se s ním nic nedělá, nepříjemně zapáchá, a proto se Afričané pro ně snažili najít využití. Hlavní uplatnění ulit se nachází v estetickém směru, jako ozdoba domů a tvorba kmenových značek. Z ulit si také často vyrábějí šperky, které zdobí africké ženy, ale
- 44 -
jsou i se samotnými ulitami nabízeny turistům jako suvenýr. Ulity se přidávají i do betonu jako náhražka kamenů. Částečně drcené ulity se pak dají využít nejen jako doplněk stravy pro hospodářská zvířata, ale i na mytí nádobí, čištění zubů, kartáčování a jako brusný materiál (Ademolu et al. 2015). Achatiny v Africe také hrají neodmyslitelnou roli v tradičním lidovém léčitelství. Maso a hemolymfa se používá při léčbě tuberkulózy, anemie, hypertenze, zácpy, při porodních bolestech, ale i na zastavení krvácení (Ademolu et al. 2015). Samotná hemolymfa se pak kape na rány po obřízce, kdy má urychlit hojení a zamezit vzniku zánětu (Ademolu et al. 2015). Také se dává kojencům pro správný vývoj (Chah & Inegbedion 2013). Spálené a drcené ulity se pak přidávají do bylinných směsí a užívají se při léčbě kapavky, spalniček a kašle (Ademolu et al. 2015). Konzumace masa achatin je ze zdravotního hlediska vhodná při léčbě arteriosklerózy a jiných onemocnění srdce, a to nejen v Africe, ale i v ostatních částech světa, jelikož toto maso obsahuje malé množství cholesterolu (Chah & Inegbedion 2013).
4. 5. ACHATINY JAKO DOMÁCÍ MAZLÍČCI Člověk má obecně k plžům buď kladný vztah, zvláště děti mají plže velmi rádi, anebo často i záporný vztah, jelikož nám dovedou způsobit značnou škodu na našich zahradách. Proto se někomu může zdát velmi zvláštní chovat plže jako domácí mazlíčky. I já jsem měla stejný názor, avšak poté co jsem achatinu dostala, mě začala fascinovat a musím říct, že je to sice zvláštní, ale hezký domácí mazlíček. Samozřejmě jako všechno, i tento chov má svoje výhody a nevýhody. Výhodou je zejména nenáročnost na chov, nemusíme se jim tolik věnovat, stačí si najít jen pár minut denně, proto je achatina vhodná i pro malé děti a seniory. Je to tichý společník, bez zápachu, navíc i hypoalergenní, proto se hodí do rodin, které nemohou mít jiné zvíře kvůli alergii na srst. V neposlední řadě je výhodou finanční nenáročnost chovu. Achatiny vydrží poměrně dlouhou dobu bez jídla, takže můžeme v klidu odjet na dovolenou a nechat je samotné doma. Hlavní nevýhodou však je, že s achatinou není taková zábava jako například se psy a nedá se ji v podstatě nic naučit (Protiva 2011, Velenská 2014). Achatinu lze v České republice v současné době sehnat celkem snadno. Pořizovací cena achatin se pohybuje v řádech desítek korun. Lze najít ale i vzácné achatiny
- 45 -
k prodeji, kde se cena může vyšplhat až na několik tisíc korun. Často je k zakoupení ve zverimexech, můžeme se ale podívat i na inzerci na chovatelských internetových stránkách, například na www.ifauna.cz, kde jsou achatiny nabízeny spíše za symbolickou cenu anebo zdarma. Na výběr pak máme ze spousty druhů a záleží jen na nás, která se nám nejvíce zalíbí. Pro začátek je lepší zakoupit achatinu již odchovanou v umělém chovu, nežli si koupit právě dovezenou z Afriky (Protiva 2011). Achatiny mohou být využity i jako třídní mazlíčci v mateřských, základních i středních školách. Mohou pomoci při budování vztahu ke zvířatům a rozvíjet schopnosti starat se o něco a být za něco zodpovědný. Pro tento účel byl vytvořen soubor pracovních listů (viz Přílohy), který si klade za cíl pomoci žákům s chovem a pochopením fungování těla plžů.
- 46 -
Závěr a diskuze Čeleď achatinovití (Achatinidae) patří do plicnatých (Pulmonata) stopkookých (Stylommatophora) plžů (Gastropoda). Je to různorodá skupina a jejich morfologie těla je podobná jako u ostatních plžů. Tato čeleď v současnosti zahrnuje 176 druhů a poddruhů v 16 rodech. Mezi nejznámější rody patří Achatina (Lamarck, 1799) a Archachatina (Albers, 1850), do kterých zařádíme také největší a nejznámější zástupce této čeledi. Těmi jsou achatina obrovská (Achatina achatina (Linné, 1758)), achatina žravá (Achatina fulica (Bodwich, 1822)) a achatina vroubkovaná (Archachatina marginata (Swainson, 1821)) (Anonym 2005, Protiva 2011). Všichni zástupci achatinovitých jsou suchozemští živočichové. Jejich volba stanoviště závisí na více abiotických a biotických faktorech. Mezi abiotické faktory patří zejména vlhkost, teplota a množství srážek, mezi biotické pak řádíme různé ekologické interakce (Albuquerque et al. 2009, Memel et al. 2009). Vhodné podmínky pro výskyt achatin poskytují monzunové oblasti, proto se převážná většina druhů vyskytuje právě zde. Achatiny jsou noční živočichové, během noci jsou aktivní, krmí se a rozmnožují. Ve dne jsou pak ukrytí ve stinných místech a odpočívají (Nisbet 1974). Vliv na aktivitu nemá jen střídání dne a noci, ale také střídání období dešťů s obdobím sucha, kdy jsou achatiny nuceny upadnout do letního spánku (Barker & Raut 2002). Achatiny se během estivace zahrabávají pod zem, vytvoří epifragmu a v takovém stavu přečkají pro ně nepříznivé období. S nástupem většího množství srážek se achatiny stávají opět aktivními a následuje období rozmnožování. Achatiny jsou vejcorodé a z hlediska životních strategií jsou typickými r-stratégy (Fischer 2009). Na rozdíl od většiny plžů si pečlivě vybírají svého partnera, o výběru rozhoduje velikost těla a reprodukční zralost, proto je až 90 % námluv zamítnuto (Tomiyaka 1996). Pokud jde o potravní návyky, achatiny preferují rostlinnou potravu, proto je označujeme jako herbivory (Barker & Raut 2002), ale můžeme je označit i jako polyfágní, protože mimo živých rostlin konzumují i rozpadající se organickou hmotu. Achatiny, pokud mají možnost, jsou vybíravé. Preference ovlivňuje fyziologický stav a zdatnost, ale také přitažlivost a chutnost potravy (Ogbu et al. 2014). Mimo rostlinnou
- 47 -
potravu je důležitý i přísun vápníku, který achatiny získávají zejména z půdy. Vápník je velmi důležitý pro růst a reprodukci (Egonmawan 2008). Nejstarší známé fosilie achatin pochází až z pleistocénu z oblasti Zambie, Kamerunu a Gabonu, ale je jasné, že se achatiny vyvinuly už mnohem dříve. Jejich evoluční historie tak pro nás zůstává stále neznámá. Dnes achatiny obsadily prakticky celou subsaharskou Afriku od Senegalu na západě a Zanzibar na východě (Barker & Raut 2002). Některé druhy se šířily i mimo svůj původní areál, zejména pak achatina žravá, která se rozšířila nejen po africkém kontinentu, ale i mimo něj. Nejprve se dostala na Madagaskar, odtud pak Mauricius a následně i na ostatní ostrovy v Indickém oceánu. Následně se rozšířila po celé oblasti tropické a subtropické východní Asie. Postupně se achatina žravá dostává i na ostrovy v Tichém oceánu, do Karibiku a na jihoamerický kontinent, kde se velmi rozšířila (Civeyrel & Simberloff 1996, Barker & Raut 2002, Vogler et al. 2013). Achatiny se vyskytují nejen v tropických lesích, ale i na polích, farmách a zahradách, kde působí nemalé škody. Preferují cévnaté rostliny, nejvíce ohrožené jsou mladé sazenice a výhonky starších rostlin. Achatiny rostliny však nejen konzumují, ale kontaminují je i svým slizem a výkaly. V Africe škodí většina druhů, ale často je u nich stav škůdce odmítán, jelikož patří mezi jedlé plže. Mimo Afriku je za největšího škůdce považována achatina žravá, která je také zařazena do prvních sto největších škůdců zemědělství (Cobbinah 1994, Barker & Raut 2002, Anonym 2005). V nepůvodních oblastech pak mohou ovlivňovat i domovskou faunu a flóru, a tím mohou narušit celý ekosystém. Při sdílení potravních zdrojů s jinými živočichy dochází ke konkurenčnímu boji, nejvíce zasaženy jsou původní druhy plžů, zejména čeleď brazilkovití (Megalobulimidae) (Colley & Fischer 2009). Achatina žravá je mezihostitelem parazitických hlístic rodu Angiostrongylus (Kamensky, 1905), které jsou známé jako parazité krys, kterým napadají jejich dýchací systém. U lidí pak zástupci rodu Angiostrongylus způsobují eosinofilní meningitidu. Člověk se může těmito hlísticemi nakazit při konzumaci nedostatečně tepelně upraveného masa (Carvalho et al. 2003, Colley & Fischer 2009). Šíření achatiny žravé působí tedy spoustu problémů, proto je potřeba toto šíření regulovat. Existuje několik typů kontrolních strategií, jako fyzické, chemické a biologické, které jsou postupně zkoušeny v laboratorních i přírodních podmínkách.
- 48 -
Většina metod však nefunguje, nebo není zcela účinná (Cowie 2001). Fyzická kontrola spočívá v ručním sběru a následné likvidaci achatin a jejich vajec. Bylo vyvinuto i několik kontrolních metod, které využívají chemické látky, například methiokarb, formaldehyd a arzeničnan vápenatý. Tyto látky jsou však velmi nebezpečné i pro ostatní živočichy, proto se začali vyvíjet přírodní látky rostlinného původu na hubení měkkýšů tzv. moluskocidy (Ciomperlik et al. 2013). Biologické metody pak spočívají ve vypouštění vhodných nepřátelských druhů do oblasti výskytu achatiny žravé. Mezi nejznámější patří masožraví plži Euglandina
rosea (Férussac, 1821), Gonaxis
kinweziwnsis (Smith, 1894) a G. quadrilateralis (Preston, 1910). Biologické strategie jsou sice šetrné k životnímu prostředí, ale výrazně ovlivňují původní ekosystémy a mohou vést až k definitivní ztrátě řady endemických druhů (Civeyrel & Simberloff 1996, Cowie 2001). Achatiny hrají důležitou roli v tradičním africkém hospodářství a lidovém léčitelství. Jsou významným zdrojem proteinů pro chudé africké obyvatelstvo. Obsah bílkovin v mase achatin činí až 21 %, navíc je maso bohaté na některé minerály, zejména železo, draslík a fosfor, a vitamíny skupiny B a C (Cobbinah 1994, Kalyani 2001, Chah & Inegbedion 2013). Nejčastěji chované druhy určené ke konzumaci jsou achatina obrovská a achatina vroubkovaná. Achatiny jsou domorodci velmi využívány i jako lék na různé nemoci, Ulity achatin jsou pak používány jako stavební materiál a při výrobě šperků. Z těchto důvodů jsou achatiny často Afričany chovány hlavně na jejich dvorech, ale také jsou zřizovány specializované farmy. Zejména v Jižní Americe jsou provozovány laboratorní chovy, sloužící k prohloubení znalostí o životě achatin ve snaze regulovat invaze těchto plžů (Vogler et al. 2013). V Evropě se pak achatiny staly módními a oblíbenými domácími mazlíčky. Achatiny jsou totiž časově i finančně nenároční a tiší společníci, proto jsou vhodní zejména pro malé děti, ale i seniory (Velenská 2014). Pokud chceme, aby achatiny dobře prosperovaly a dařilo se jim jako v přirozeném prostředí, je jim třeba zajistit takové podmínky, které se tomuto prostředí co nejvíce podobají. Achatiny chováme v nádržích, které zabezpečíme proti úniku. Dno této nádrže pokryjeme substrátem, který dobře zadržuje vodu, například kokosový substrát. V teráriu udržujeme teplotu v rozmezí 20–27 °C a vlhkost okolo 80 %. Achatiny krmíme listy jedlých rostlin, zeleninou a ovocem. Musíme taktéž zajistit zdroj vápníku,
- 49 -
kterým může být například sépiová kost nebo drcené vaječné skořápky (Cobbinah 1994, Protiva 2011). Hlavním cílem této bakalářské práce bylo vytvořit literární rešerši, a tím shrnout známé poznatky o čeledi achatinovití (Achatinidae), představit nejznámější a nejvýznamnější druhy této čeledi, informovat o způsobu života achatin a o problémech, které způsobují, a shrnout podmínky pro správný chov. Všechny tyto body tato práce splňuje. Myslím, že se mi podařilo shrnout známé poznatky o achatinách, zůstává však pár věcí, které nám jsou dosud neznámé. Ačkoli spolehlivě víme, jak achatiny žijí, jak se chovají, jakým způsobem se rozmnožují a co konzumují, stále však nevíme, jak účinně zamezit jejich invazivnímu šíření. Vědci se stále snaží najít nějaký způsob, jak tomuto šíření účinně bránit (Cowie 2001). Jsou zkoušeny různé metody, většina z nich však zcela nefunguje (Barker & Raut 2002). Jiná část je funkční v laboratoři, ale při testech v přírodě je opět neúčinná. Nejmenší část těchto pokusů o kontrolu achatin se dostane do takové fáze, že alespoň částečně funguje, ale rozsah působení není dostačující, aby vymýtil celou nežádoucí populaci. Zvláštní je, že achatiny jsou vůči kontrolním prostředkům velmi odolné, protože to, co běžně funguje na likvidaci ostatních plžů na achatiny nefunguje (Ebenso & Ologhobo 2009, Williams & Rae 2015). Příčina odolnosti achatin nám taktéž zůstává stále neobjasněná, může to být způsobeno tím, že zatím skoro nic neznáme o imunitním systému achatin (Salawu et al. 2011), o složení extracelulárních a intercelulárních regulačních hormonů (Kalyani 2001) a o jejich střevní mikroflóře (Cardoso et al. 2012). Jelikož většina známých odborných informací o achatinách je dostupná pouze v cizích jazycích, zejména v angličtině a portugalštině, je tato práce v češtině unikátní a může sloužit jako první materiál pro ty, které by achatiny zajímaly. Tato práce ale může také sloužit k popularizaci chovu achatin. Jsou zde poskytnuty základní informace o podmínkách chovu a péči o něj. Ale přiznávám, že pro většinu lidí jsou asi přístupnější informace z blogů na internetových stránkách, kterých existuje velké množství. Z vlastních zkušeností bych chov achatin vřele doporučila. Budu to opakovat znovu, ale nenáročnost chovu je opravdu velkou výhodou a zvládne to úplně každý. To ale nemusí být hlavní důvod, proč achatiny chovat. Je to velmi zajímavé zvíře, na které se vydržíte koukat dlouhou dobu. A pokud budete mít zájem určitě si o achatinách zjistěte víc, můžete začít například mojí prací, protože je zajímavé, že na jednu stranu jsou
- 50 -
achatiny velmi oblíbené vzhledem k častým chovům, ať už na maso nebo pro radost, ale na druhou stranu jsou nenáviděny kvůli způsobeným škodám na zemědělských plodinách. Pokud se rozhodnete chovat achatinu ve školním prostředí, je to vhodný mazlíček pro všechny věkové kategorie. Vytvořené pracovní listy bych však doporučila pouze pro druhý stupeň základní školy a střední školy, jelikož jsou poměrně složité a je vyžadována určitá znalost o plžích a alespoň základní počítačová gramotnost.
- 51 -
Seznam literatury Ademolu, K. O., Fakeye, O. D., Dedeke, G. A., Ajayi, O. A. & Idowu, A. B. (2013) Digestive enzymes in African Giant land snail (Archachatina marginata) during aestivation. Archivos de Zootecnia, 62, 73–77. Ademolu, K. O., Mariam, Y. O., Adebimpe, O. & Adelabu, B. A. (2015) Traditional utilization and biochemical composition of six mollusc shells in Nigeria. Revista de Biologia Tropical, 63, 459–464. Albuquerque, F. S., Peso-Aguiar, M. C. & Assuncao-Albuquerque, M. J. T. (2008) Distribution, feeding behaviour and control strategies of the exotic land snail Achatina fulica in the northeast of Brazil. Brazilian Journal of Biology, 68, 837–842. Albuquerque, F. S., Peso-Aguiar, M. C., Assuncao-Albuquerque, M. J. T. & Gálvez, L. (2009) Do climate variables and human density affect Achatina fulica shell length, total weight and condititon factor? Brazilian Journal of Biology, 69, 879–885. Anonym (2005) Giant African Land Snails. Draft, 4, 1–8. Anonym (2010) Parasites – Angiostrongyliasis. Centers for Disease Control and Prevention. Anonym (2011) Pest Alert – Giant African Snails: A foreign Threat to U.S Agriculture. Plant protection and Ouarantine. Asamoah, S. A. (1999) Ecology and status of the Giant African snails in the biosphere reserve in Ghana. Ecological Studies on the Giant African Snails, 1–41. Barker, G. M. & Raut, S. K. (2002) Achatina fulica Bodwich and Other Achatinidae as Pests in Tropical Agriculture. Molluscs as crop pests, 3, 55–97. Cardoso, A. M., Cavalcante, J. J. V., Vieira, R. P., Lima, J. L., Grieca, M. A. B. (2012) Gut Bacterial Communities in the Giant Land Snail Achatina fulica and Their Modification by Sugarcane-Based Diet. PLoS ONE, 7, e33440. Carvalho, O. S., Teles, H., Mota, E. M., Lafetá, C., Mendonca, G. F. & Lenzi, H. L. (2003) Potentiality of Achatina fulica as intermediate host of the Angiostrongylus costaricensis. Revista da Sociedade Brasileira de Medicina Tropical, 36, 743–745. Ciomperlik, M. A., Robinson, D. G., Gibbs, I. H., Fields, A., Stevens, T. & Taylor, B. M. (2013) Mortality to the Giant African Snail, Lissachatina fulica, and Non-Target Snails using Select Molluscicides. Florida Entomological Society, 96, 370–379.
- 52 -
Civeyrel, L. & Simberloff, D. (1996) A tale of two snails: is the cure worse than the disease? Biodiversity and Conservation, 5, 1231–1252. Cobbinah, J. R. (1994) Snail Farming in West Africa: A Practical Guide. Technical Centre for Agricultural and Rural Cooperation, 6–73. Colley, E. & Fischer, M. L. (2009) Evalution of the problems faced in the management of the Giant African snail Achatina fulica in Brazil. Zoologia, 26, 674–683. Cowie, R. H. (2001) Can snails ever be effective and save biocontrol agents? International Journal of Pest Management, 47, 23–40. Craze, P. C. & Mauremootoo, J. R. (2002) A test of methods for estimating population size of the invasive land snail Achatina fulica in dense vegetation. Journal of Applied Ecology, 39, 635–660. Duah, O. A. & Monney, K. A. (1999) Population density estimation and feeding ecology of the giant snail Achatina achatina in a forest reserve. East African Wild Life Society, 37, 366–368. Ebenso, I. E. & Ologhobo, A. D. (2009) Effects of lead pollution against juvenile Achatina achatina fed on contaminated artificial diet. Bull Environ Contam Toxicol, 82, 583–585. Efe, M. A., de Paiva, F. N., Holderbaum, J. M. & Ladle, R. J. (2015) Rapid development of tool use as a strategy to predate invasive land snails. Japan Ethological Society, 33, 55–57. Egonmwan, R. I. (1991) Food selection in the land snail Limicolaria flammea. Journal of Molluscan Studies, 58, 49–55. Egonmwan, R. I. (2008) Effects of dietary calcium on growth and oviposition of the African land snail Limicolaria flammea. Revista de Biologia Tropical, 56, 333–343. Fischer, M. L. (2009) Reactions of the invasive alien species Achatina fulica to abiotic factors: perspectives for the management. Zoologia, 26, 379–385. Fischer, M. L., Colley, E., Caneparo, M. F., de Ahuiar, A. C. & de Assis Marques, F. (2012) Ecological mediators for the gregarious behaviour of Achatina fulica. Journal of Conchology, 41, 377–388. Hardouin, J, (1995) Minilivestock – from gathering to controlled prodiction. Biodiversity and Conservation, 4, 220–232. Hardouin, J. (1997) Developing minilivestock as source of human food, animal feed or revenue: A brief overview. Ecology of food and nutrition, 36, 95–107.
- 53 -
Hodasi, J. K. M. (1979) Life-history studies of Achatina Achatina. Journal of Molluscan Studies, 45, 328–339. Holland, B. S., Chock, T., Lee, A. & Sugiura, S. (2012) Tracking behavior in the snail Euglandina rosea: First evidence of preference for endemic vs. biocontrol target pest species in Hawaii. American Malacological Bulletin, 30, 153–157. Horsák M., Juřičková L. & Picka J. (2013): Měkkýši České a Slovenské republiky. Molluscs of the Czech and Slovak Republics. Kabourek, Zlín, 264 pp. Chah, J. M. & Inegbedion, G. (2013) Characteristics of snail farming in Edo South Agricultural Zone of Edo State, Nigeria. Tropical Animal Health and Production, 45, 625–631. Kalyani, R. (2001) Nutritional studies on soft body and shell of Achatina fulica. American Malacological Bulletin, 16, 195–200 Mead, A. R. (1995) Anatomical studies reveal new phylogenetic interpretation in Lissachatina. Journal of Molluscan Studie, 61, 257–273. Memel, J. D., Kouassi, D. K. & Otchoumou, A. (2009) Microhabitats of Achatinidae in a tropical rainforest: Banco National Park (Ivory Coast). Revue d´ ecologie la terrre at la vie, 64, 221–237. Morrison, C. L., Springmann, M. J., Iwanowicz, D. D. & Wade, C. M. (2015) Development of ten microsatellite loci in the invasive Giant African land snail, Achatina fulica. Conservation Genet Resour, 7, 201–202. Nisbet, R. H. (1974) The Live of Achatinidae in London. Proceedings of the malacological Society, 41, 171–183. Ogbu, C. C., Ani, A. O. & Emeh, M. (2014) Feed preferences and feeding behaviour of two species of African Giant Land snails. Archivos de zootecnia, 63, 337–347. Otchoumou, A., Dupont-Nivet, M. & Dosso, H. (2012) Effects of diet quality and dietary calcium on reproductive performance in Archachatina ventricosa, Achatinidae, under indoor rearing conditions. Invertebrate Reproduction & Development, 56, 14–20. Pawson, P. A. & Chase, R. (1984) The life-cycle and reproductive activity of Achatina fulica in laboratory culture. Journal of Molluscan Studies, 50, 85–91. Protiva, T. (2011) Oblovky, plži čeledi Achatinidae. Robimaus – sdružení Magdaléna a Robert Javorských, 5–70.
- 54 -
Rangarajan, R., Ghosh, P. & Naggs, F. (2013) Seasonal variability of rainfall recorded in growth bands of the Giant African Land Snail Lissachatina fulica from India. Chemical Geology, 357, 223–230. Robinson, D. G. (2002) Identity: Achatina achatina. Draft, 4. Robinson, D. G. (2002) Identity: Archachatina marginata. Draft, 4. Robinson, D. G. (2002) Identity: Limicolaria aurora. Draft, 4. Salawu, M. O., Oloyede, O. B., Oladiji, A. T., Muhammad, N. O. & Yakubu, M. T. (2011) Effect of Escherichia coli endotoxin on Archachatina marginata hemolymph coagulation systém. Pharmaceutical Biology, 49, 1029–1033. Sedlák, E. (2006) Zoologie bezobratlých. Tisk vydavatelství MU, 57–62. Silva, E. C. & Omena, E. P. (2014) Population dynamics and reproductive biology of Achatina fulica in Salvador – Bahia. Biota Neotropica, 14, 1–11. Smrž, J. (2013) Základy biologie, ekologie a systému bezobratlých živočichů. Karolinum, 73–75,77–79. Tomiyaka, K. (1996) Mate-choice criteria in a protandrous simultaneously hermaphroditic land snail Achatina fulica. Journal of Molluscan Studies, 62, 101–111. Velenská N. (2014) Chováme exotické mazlíčky. Nakladatelství Arista Books, s.r.o., 194– 195. Vogler, R. E., Beltramino, A. A., Sede, M. M., Gutiérrez Gregoric, D. E., Núñez, V. & Rumi, A. (2013) The giant snail, Achatina fulica: using bioclimatic models to identify South American areas susceptible to invasion. American Malacological Bulletin, 31, 39–50. Wade, CH. M., Mordan, P. B. & Clarke, B. (2001) A phylogeny of the land snails. The Royal Society, 268, 413–422. Williams, A. J., & Rae, R. (2015) Susceptibility of the Giant African snail (Achatina fulica) exposed to the gastropod parasitic nematode Phasmarhabditis hermaphrodita. Journal of Invertebrate Pathology, 127, 122–126
- 55 -
Seznam příloh Příloha č. 1: Soubor pracovních listů a) Pracovní list 1: Stavba těla achatin b) Pracovní list 1: Stavba těla achatin – příklad řešení c) Pracovní list 2: Obydlí achatin d) Pracovní list 2: Obydlí achatin – příklad řešení e) Pracovní list 3: Potrava achatin f) Pracovní list 3: Potrava achatin – příklad řešení g) Pracovní list 4: Druhy achatin h) Pracovní list 4: Druhy achatin – příklad řešení i) Pracovní list 5: Životní cyklus achatin j) Pracovní list 5: Životní cyklus achatin – příklad řešení
- 56 -
PRACOVNÍ LIST 1: STAVBA TĚLA ACHATIN 1. Doplňte větu: Tělo plžů se dělí na tři části: _____________, _____________ a _____________ ___________, který je kryt schránkou – ______________ a jsou v něm uloženy ____________ ___________. 2. Popište schéma vnitřní stavby těla achatiny:
3. Doplňte: Ulita je složena ze ___ vrstev, tj. _______________, _________________, a _______________. Nejsvrchnější vrstva je složena z konchiolinu a obsahuje __________. Prostřední vrstva je tvořena z ____________ ___________ ve formě ____________ __________, vnitřní vrstva je tvořena taktéž z _____________
__________,
tentokrát
ve
formě
______________
______________. 4. Napište, jaké typy buněk obsahuje pokožka: _______________________________________________________________
5. Jaké jsou tři funkce slizu:
a.
b._______________________
____________________________ c.
______________________________
6. Škrtněte nesprávnou možnost: a. Noha vylučuje sliz, který se ve vodě rozpouští x bobtná. b. Ulita je pravotočivá x levotočivá. c. Achatiny jsou gonochoristé x hermafrodité. d. Cévní soustava je uzavřená x otevřená. e. Krevní barvivem je hemoglobin x hemocyanin. f. Achatiny jsou býložraví x masožraví plži. g. Achatiny kladou vejce x rodí živá mláďata 7. Trávící soustava plžů je úplná a průchozí. Očíslujte, jak postupně putuje potrava trávící soustavou, orgány, které k trávící soustavě patří, ale potrava jimi neprochází, označte písmenem X. vole
konečník
ústní dutina
žaludek
hepatopankreas
radula
slinné žlázy
střevo
8. Spojte část těla achatiny s její funkcí. radula
dýchání
hemolymfa
vylučování trávících enzymů
ganglion
zásobování kyslíkem a živinami
prokrvená plášťová dutina
seškrabávání potravy
metanefridie
imunita
hepatopankreas
vylučování
lakuny (siny)
inervace
Zdroje informací: Sedlák 2006, Smrž 2013
PRACOVNÍ LIST 1: STAVBA TĚLA – příklad řešení 1. Doplňte větu: Tělo plžů se dělí na tři části: hlavu, nohu a útrobní vak, který je kryt schránkou – ulitou a jsou v něm uloženy vnitřní orgány.
2. Popište schéma vnitřní stavby těla achatiny:
3. Doplňte: Ulita je složena ze tří vrstev, tj. periostrakum, ostrakum, a hypostrakum. Nejsvrchnější vrstva je složena z konchiolinu a obsahuje pigmenty. Prostřední vrstva je tvořena z uhličitanu vápenatého ve formě
kalciových
z uhličitanu
sloupků,
vnitřní
vrstva
je
tvořena
taktéž
vápenatého, tentokrát ve formě aragonitových
vrstviček.
4. Napište, jaké typy buněk obsahuje pokožka: epitelové, smyslové, řasinkové a žláznaté
5. Jaké jsou tři funkce slizu: nečistoty
a. usnadňuje lezení
b.
odstraňuje
c. obsahuje feromony pro orientaci v prostředí
6. Škrtněte nesprávnou možnost: a. Noha vylučuje sliz, který se ve vodě rozpouští x bobtná. b. Ulita je pravotočivá x levotočivá. c. Achatiny jsou gonochoristé x hermafrodité. d. Cévní soustava je uzavřená x otevřená. e. Krevní barvivem je hemoglobin x hemocyanin. f. Achatiny jsou býložraví x masožraví plži. g. Achatiny kladou vejce x rodí živá mláďata 7. Trávící soustava plžů je úplná a průchozí. Očíslujte, jak postupně putuje potrava trávící soustavou, orgány, které k trávící soustavě patří, ale potrava jimi neprochází, označte písmenem X. konečník
vole 3 hepatopankreas X
6 radula 2
ústní dutina 1
žaludek 4
slinné žlázy
střevo
X
5
8. Spojte část těla achatiny s její funkcí. radula
dýchání
hemolymfa
vylučování trávících enzymů
ganglion
zásobování kyslíkem a živinami
prokrvená plášťová dutina
seškrabávání potravy
metanefridie
imunita
hepatopankreas
vylučování
lakuny (siny)
inervace
Zdroje informací: Sedlák 2006, Smrž 2013
PRACOVNÍ LIST 2: OBYDLÍ ACHATIN 1. Napište
alespoň
čtyři
možnosti,
ve
kterých
lze
achatiny
chovat:
________________________________________________________________ ________________________________________________________________ 2. Jaký typ příbytku jste zvolili vy? _____________________________________ 3. Rozměry vámi zvoleného příbytku jsou: _________ x ________ x ________ cm 4. Doplňte: Jako podklad nádrže musíme zvolit vhodný _____________. My použijeme vyzkoušený, nejlépe osvědčený _____________ ____________, nazývaný také jako ___________, který zakoupíme v ______________. Tento substrát je vhodný, protože na sebe dobře váže _________. Můžeme však použít i jiné substráty, například ________________. Vrstva substrátu by měla být o něco vyšší
než
výška
_________
achatiny,
aby
se
achatina
mohla
___________________. Vhodné je také umístit _________ _________ nebo kameny, zvláště pro stromové druhy, aby se po nich mohly achatiny plazit. 5. Zjistěte, v jaké formě se kokosový substrát prodává a jak ho upravit do použitelné podoby, kterou dáte na dno příbytku achatiny. Postup přípravy napište: ________________________________________________________________ ________________________________________________________________ ________________________________________________________________ ________________________________________________________________ 6. Nakreslete schéma příbytku pro vaši achatinu:
7. Doplňte: Důležité pro chov jsou i klimatické podmínky, z nichž nejdůležitější jsou ____________ a ____________. Ideální teplota je mezi ___–___ °C, ideální vlhkost by se měla pohybovat okolo ___ %. Pokud by teplota byla nízká, achatiny by upadla do ____________ spánku, neboli ____________. Pokud by však teplota byla příliš vysoká a vlhkost naopak příliš nízká, achatina by upadala do __________ spánku, neboli _____________. Oba případy se projevují zavíčkování, tj. vytvoření ______________. 8. Vysvětlete, proč stačí běžné denní světlo a není potřebné zajistit umělé osvětlení: ________________________________________________________________ ________________________________________________________________ 9. Rozhodněte o správnosti následujících vět. Vysvětlete, proč tomu tak je. a. Nevadí, pokud je substrát občas suchý.
ANO NE
Proč? ______________________________________________________ b. Substrátem může být i kyselá, písčitá půda.
ANO NE
Proč? ______________________________________________________ c. K substrátu můžeme přidat mletý vápenec.
ANO
NE
Proč? ______________________________________________________ d. Substrát musí být stále vlhký, proto nevadí, když v něm stojí voda. ANO NE Proč? ______________________________________________________ e. Do příbytku můžeme umístit misku s vodou.
ANO NE
Proč? ______________________________________________________ 10. Jak často měníme substrát? ___________________ Kdy vyměníme substrát ihned? ______________________________________ Zdroje informací: Nisbet 1974, Cobbinah 1994, Protiva 2011, Chah & Inegbedion 2013
PRACOVNÍ LIST 2: OBYDLÍ ACHATIN – příklad řešení 1. Napište alespoň čtyři možnosti, ve kterých lze achatiny chovat: plastové
boxy,
skleněné
terárium
nebo
akvárium,
dřevěné boxy, pozinkované plechové boxy, pneumatiky 2. Jaký typ příbytku jste zvolili vy? skleněné akvárium zakryté prodyšnou látkou 3. Rozměry vámi zvoleného příbytku jsou:
40 x 30 x 30 cm
4. Doplňte: Jako podklad nádrže musíme zvolit vhodný substrát. My použijeme vyzkoušený, nejlépe osvědčený kokosový substrát, nazývaný také jako lignocel, který zakoupíme ve zverimexu. Tento substrát je vhodný, protože na sebe dobře váže vodu. Můžeme však použít i jiné substráty, například rašelinu. Vrstva substrátu by měla být o něco vyšší než výška ulity achatiny, aby se achatina mohla zahrabat. Vhodné je také umístit kmeny stromů nebo kameny, zvláště pro stromové druhy, aby se po nich mohly achatiny plazit. 5. Zjistěte, v jaké formě se kokosový substrát prodává a jak ho upravit do použitelné podoby, kterou dáte na dno příbytku achatiny. Postup přípravy napište: Prodává se ve formě slisovaných briket. Odkrojíme potřebný kus substrátu,
namočíme
ho
do
vody,
kde
substrát
nabobtná.
Přebytečnou vodu vymačkáme a můžeme substrát použít.
6. Nakreslete schéma příbytku pro vaši achatinu:
7. Doplňte: Důležité pro chov jsou i klimatické podmínky, z nichž nejdůležitější jsou vlhkost a teplota. Ideální teplota je mezi 23–27 °C, ideální vlhkost by se měla pohybovat okolo 80 %. Pokud by teplota byla nízká, achatiny by upadla do zimního spánku, neboli hibernace. Pokud by však teplota byla příliš vysoká a vlhkost naopak příliš nízká, achatina by upadala do letního spánku neboli estivace. Oba případy se projevují zavíčkování, tj. vytvoření epifragmy. 8. Vysvětlete, proč stačí běžné denní světlo a není potřebné zajistit umělé osvětlení: Achatiny jsou noční živočichové, proto pro ně není osvětlení tolik významné.
9. Rozhodněte o správnosti následujících vět. Vysvětlete, proč tomu tak je. a. Nevadí, pokud je substrát občas suchý.
ANO NE
Proč? Substrát musí být stále vlhký, aby byla achatina aktivní. b. Substrátem může být i kyselá, písčitá půda.
ANO NE
Proč? V kyselém prostředí se achatině nedaří, písčitá půda nezadržuje vodu.
c. K substrátu můžeme přidat mletý vápenec.
ANO NE
Proč? Zvyšuje pH, zásadité pH achatinám vyhovuje. d. Substrát musí být stále vlhký, proto nevadí, když v něm stojí voda. ANO NE Proč? Nesmí v něm stát voda, příliš velká vlhkost není vhodná. e. Do příbytku můžeme umístit misku s vodou.
ANO NE
Proč? Zajišťuje vyšší vlhkost v příbytku, navíc se achatiny rády „koupou“.
10. Jak často měníme substrát? Jedenkrát
za
dva
až
tři
měsíce.
Kdy vyměníme substrát ihned? Při výskytu hmyzu nebo plísně Zdroje informací: Nisbet 1974, Cobbinah 1994, Protiva 2011, Chah & Inegbedion 2013
PRACOVNÍ LIST 3: POTRAVA ACHATIN 1. Z hlediska potravních návyků označujeme achatiny jako: a. herbivory
b. omnivory
c. karnivory
d. polyfágy
2. Co mohou achatiny zkonzumovat: a. spadené listy
b. rozpadající se organickou hmotu
c.
d. výhonky rostlin
e. mravence
g. humus
f. plody ovoce
mršiny
3. Preference konzumované potravy se liší dle životního stádia. Napište, co raději konzumují mladé achatiny a co dospělí jedinci. mláďata _________________________________________________________ dospělci _________________________________________________________ 4. Achatinám nesmíme dávat: __________________________________________ ________________________________________________________________ 5. Doplňte: Mimo rostlinnou potravu musíme zajistit achatinám i dostatečný přísun __________. Tento prvek je důležitý pro ________ ulity a při _________ vajec. Zdrojem
tohoto
prvku
jsou
___________
__________,
__________
_____________ a ____________ _____________. 6. Spojte složku potravy, její zdroj a její funkci. bílkoviny
sépiová kost
zisk energie
tuky
plody ovoce
růst
vitamíny
hlízy rostlin
nejsou potřeba
sacharidy
listy rostlin
rozvoj ulity
vápník
lůj pro ptáky
vitalita a imunita
7. Doplňte: Achatiny nejraději konzumují _______________ __________, _________ rostliny pak žerou jen z nouze, zcela odmítají ____________ a _____________ rostliny.
8. Achatiny, pokud mají možnost, jsou vybíravé. Po dobu 20 dnů své achatině podávejte různou potravu (ovoce, zeleninu listy) a sledujte, co achatině chutná a co ne. den
potrava
Jak chutná?
den
1.
11.
2.
12.
3.
13.
4.
14.
5.
15.
6.
16.
7.
17.
8.
18.
9.
19.
10.
20.
potrava
Jak chutná?
9. Achatiny jsou v Africe i jinde na světě považovány za velké zemědělské škůdce. Vyhledejte, na kterých plodinách jaké druhy nejvíce škodí: _________________ ________________________________________________________________ ________________________________________________________________ ________________________________________________________________ Uveďte druh, který je považován na nejzávažnějšího mimoafrického škůdce (uveďte odborný i český název): ______________________________________ 10. V Africe však slouží i jako zdroj potravy. Zjistěte, čím Afričané chované achatiny nejčastěji krmí: ___________________________________________ a čím lze jejich růst urychlit: _________________________________________ Zdroje informací: Nisbet 1974, Cobbinah 1994, Barker & Raut 2002, Egonmawan 2008, Protiva 2011, Ademolu et al. 2013, Velenská 2014, Ogbu et al. 2014
PRACOVNÍ LIST 3: POTRAVA ACHATIN – příklad řešení 1. Z hlediska potravních návyků označujeme achatiny jako: a. herbivory
b. omnivory
d. polyfágy
c. karnivory
2. Co mohou achatiny zkonzumovat: a. spadené listy
b. rozpadající se organickou hmotu
c.
d. výhonky rostlin
e. mravence
g. humus
f. plody ovoce
mršiny
3. Preference konzumované potravy se liší dle životního stádia. Napište, co raději konzumují mladé achatiny a co dospělí jedinci. mláďata výhonky mladých rostlin dospělci spadené listí a rozpadající se organickou hmotu 4. Achatinám nesmíme dávat: nahnilou
nebo
plesnivou
potravu,
potraviny obsahující sůl, citrusové plody 5. Doplňte: Mimo rostlinnou potravu musíme zajistit achatinám i dostatečný přísun vápníku. Tento prvek je důležitý pro růst ulity a při kladení vajec. Zdrojem tohoto prvku jsou sépiové kosti, vaječné skořápky a mletý vápenec. 6. Spojte složku potravy, její zdroj a její funkci. bílkoviny
sépiová kost
zisk energie
tuky
plody ovoce
růst
vitamíny
hlízy rostlin
nejsou potřeba
sacharidy
listy rostlin
rozvoj ulity
vápník
lůj pro ptáky
vitalita a imunita
7. Doplňte: Achatiny nejraději konzumují zemědělské plodiny, okrasné rostliny pak žerou jen z nouze, zcela odmítají chlupaté a toxické rostliny.
8. Achatiny, pokud mají možnost, jsou vybíravé. Po dobu 20 dnů své achatině podávejte různou potravu (ovoce, zeleninu listy) a sledujte, co achatině chutná a co ne. den
potrava
Jak chutná?
den
potrava
Jak chutná?
1.
Okurka
ANO, VELMI
11.
Břečťan
NE
2.
Rajče
TROCHU
12.
Paprika
TROCHU
3.
Kapusta
VŮBEC NE
13.
Banán
MOC NE
4.
Jablko
14.
Mrkev nať
ANO
5.
Čínské zelí
ČÁSTEČNĚ
15.
Jehličí jedle
NE
6.
Hruška
TROCHU
16.
Celer
TROCHU
7.
Pampeliška
ANO
17.
Vařená rýže
TROCHU
8.
Mrkev kořen
ANO
18.
Brambora
ČÁSTEČNĚ
9.
Zelí
NE
19.
Vařená čočka
MOC NE
10.
Růže
TROCHU
20.
Lusk hrachu
ANO
ANO
9. Achatiny jsou v Africe i jinde na světě považovány za velké zemědělské škůdce. Vyhledejte, na kterých plodinách jaké druhy nejvíce škodí: Achatina achatina – salát, papája; Archachatina marginata – banánovník, salát, papája; Achatina fulica – kávovník; Limicolaria aurora – palma olejná; Achatina zanzibarica – bavlník, agáve sisalové
Uveďte druh, který je považován na nejzávažnějšího mimoafrického škůdce (uveďte odborný i český název): Achatina fulica – achatina žravá
10. V Africe však slouží i jako zdroj potravy. Zjistěte, čím Afričané chované achatiny nejčastěji krmí: slupkami, zbytky a odpadem z domácností a čím lze jejich růst urychlit: krmnou směsí a částečně živočišnou potravou Zdroje informací: Nisbet 1974, Cobbinah 1994, Barker & Raut 2002, Egonmawan 2008, Protiva 2011, Ademolu et al. 2013, Velenská 2014, Ogbu et al. 2014
PRACOVNÍ LIST 4: DRUHY ACHATIN 1. Doplňte: Achatiny patří do ______________, _________________ plžů. Čeleď, do které achatiny řadíme, se odborně nazývá _________________ a česky jí říkáme ______________. V současné době do této čeledi řadíme ____ rodů. Uveďte alespoň některé rody: _______________________________________ ________________________________________________________________ Největší druhy patří do rodů _________________________________________ a nejmenší do___________________________________________________ 2. Najděte, jaké jsou nejvýznamnější a nejznámější druhy (uveďte odborný i český název) a zkuste říct, proč jsou nejznámější. _____________________________ ________________________________________________________________ ________________________________________________________________ ________________________________________________________________ ________________________________________________________________ Uveďte, jak jsou tyto druhy souhrnně v anglicky psané literatuře označovány: ________________________________________________________________ 3. Často je těžké rozeznat jednotlivé druhy od sebe. U mláďat je to pro laika téměř nemožné, u dospělých jedinců se lze řídit podle některých znaků. Tyto rozpoznávací znaky napište: _________________________________________ ________________________________________________________________ ________________________________________________________________ ________________________________________________________________ 4. Velmi často se nám pletou podobné druhy rodů Achatina a Archachatina, existují však některé znaky, jak lze tyto dva rody odlišit, je to vrchol ulity, utváření zadní části nohy do tvaru písmene V a velikost vajec. Vyhledejte, jak se tyto znaky liší mezi těmito rody, a na následujících obrázcích označte, která je Achatina a která Archachatina.
5. Pokud je již vaše achatina dospělá, pokuste se ji zařadit do druhu. Nejprve vyplňte následující tabulku: Délka
Průměr
ulity
ulity
[cm]
[cm]
Váha
Počet
Barva cívky
[g]
závitů
ulity
Barva ulity
Barva pokožky
Podle zjištěných znaků se pokuste zařadit vaši achatiny nejprve do druhu (napište odborný i český název, pokud existuje). K určení můžete použít obrázkové atlasy i internet. Druh: ___________________________________________________________ Vyhledejte místo původu: ___________________________________________ K pracovnímu listu přiložte obrázek vaší achatiny.
Zdroje informací: Robinson 2002, Anonym 2005, Memel et al. 2009, Protiva 2011 Obrázky převzaty z: www.petsnails.co.uk
PRACOVNÍ LIST 4: DRUHY ACHATIN – příklad řešení 1. Doplňte: Achatiny patří do stopkookých, plicnatých plžů. Čeleď, do které achatiny řadíme, se odborně nazývá Achatinidae a česky jí říkáme achatinovití. V současné
době
do
této
čeledi
řadíme
16
rodů.
Uveďte alespoň některé rody: Achatina, Archachatina, Atopochochlis, Limicolaria, Lissachatina, Pseudachatina
Největší druhy patří do rodů Achatina, Lissachatina, a Archachatina a nejmenší do Limicolaria a Lignus
2.
Najděte, jaké jsou nejvýznamnější a nejznámější druhy (uveďte odborný i český název) a zkuste říct, proč jsou nejznámější. Achatina achatina – achatina obrovská – největší suchozemský plž, Achatina fulica – achatina žravá – nejvíce rozšířená, velký škůdce, Archachatina marginata – achatina
vroubkovaná
–
oblíbená
jako
zdroj
potravy
Uveďte, jak jsou tyto druhy souhrnně v anglicky psané literatuře označovány: Giant African Land Snails
3.
Často je těžké rozeznat jednotlivé druhy od sebe. U mláďat je to pro laika téměř nemožné, u dospělých jedinců se lze řídit podle některých znaků. Tyto rozpoznávací znaky napište: velikost a váha v dospělosti, barva ulity a těla, počet závitů na ulitě a barva cívky ulity
4. Velmi často se nám pletou podobné druhy rodů Achatina a Archachatina, existují však některé znaky, jak lze tyto dva rody odlišit, je to vrchol ulity, utváření zadní části nohy do tvaru písmene V a velikost vajec. Vyhledejte, jak se tyto znaky liší mezi těmito rody, a na následujících obrázcích označte, která je Achatina a která Archachatina.
Achatina
Archachatina Archachatina
Archachatina
Achatina
Achatina
5. Pokud je již vaše achatina dospělá, pokuste se ji zařadit do druhu. Nejprve vyplňte následující tabulku: Délka
Průměr
ulity
ulity
[cm]
[cm]
14,9
6,2
Váha
Počet
Barva cívky
[g]
závitů
ulity
343 7,75
bílá
Barva
Barva ulity
pokožky
žíhaná,
tmavě hnědá,
bílo-hnědá
okraje světlé
Podle zjištěných znaků se pokuste zařadit vaši achatiny nejprve do druhu (napište odborný i český název, pokud existuje). K určení můžete použít obrázkové atlasy i internet. Druh: Achatina reticulata – achatina síťkovaná Vyhledejte místo původu: Mosambik K pracovnímu listu přiložte obrázek vaší achatiny.
Zdroje informací: Robinson 2002, Anonym 2005, Memel et al. 2009, Protiva 2011 + vlastní zkušenosti a pozorování, obrázky převzaty z: www.petsnails.co.uk
PRACOVNÍ LIST 5: ŽIVOTNÍ CYKLUS ACHATIN 1. Doplňte: U achatin můžeme rozlišit několik životní stádií: ________, _______________, _______________
a
___________________
______________.
Achatiny
průměrně dospívají v ______ roce života a dospívání probíhá ve dvou fázích. Nejprve se vyvíjejí ________ pohlavní orgány, k tomu dochází poté, co ulita dosáhne své maximální ________. Poté se vyvíjejí ___________ pohlavní orgány, až ulita ___________. Na základě ztloustnutí ulity určete, v kolika měsících se vaše achatina stala dospělou: _____________ 2. Za předpokladu, že seženeme nebo máme dva jedince stejného druhu, můžeme se je pokusit rozmnožit. Rozmnožování je vzájemné, dochází k výměně spermií. Samotný akt se nám pravděpodobně nepodaří zachytit, jelikož rozmnožování probíhá nejčastěji v noci. Najděte, jak dlouho průměrně trvá páření u achatin: ______________________ 3. S blížícím se kladením vajec zduří genitální oblast za hlavou. Achatina se vyhloubí důlek v substrátu, kam naklade svoji snůšku. Jaká živina je při kladení vajec nejdůležitější: ___________________________ Do tabulky zaznamenejte informace o snůšce vaší achatiny: Tvar snůšky
Hloubka
Průměr
důlku
snůšky
[cm]
[cm]
Počet vajec
Průměr vejce [mm]
Barva
Inkubační
vajec
doba vajec
4. Týden po vylíhnutí mláďat prvních mláďat spočítejte počet vylíhnutých a nevylíhnutých jedinců a také počet mrtvých jedinců. Počet
Počet
Počet
jedinců
nevylíhnutých
vylíhnutých
celkem
jedinců
jedinců
Z toho mrtvých: Z toho živých:
5. Pokuste se měřit některá mláďata až do dospělosti a vytvořte křivku růstu:
6. Pokud se nám vylíhne mnoho mladých jedinců, co nesmíme v žádném případě a proč? ___________________________________________________________ ________________________________________________________________ Navrhněte, co dělat s nechtěnými mláďaty: _____________________________ ________________________________________________________________ ________________________________________________________________
Zdroje informací: Nisbet 1974, Hodasi 1979, Pawson & Chase 1984, Barker & Raut 2002, Silva & Omena 2014
PRACOVNÍ LIST 5: ŽIVOTNÍ CYKLUS – příklad řešení 1. Doplňte: U achatin můžeme rozlišit několik životní stádií: vejce, novorozenci, mláďata a dospělí jedinci. Achatiny průměrně dospívají v jednom roce života a dospívání probíhá ve dvou fázích. Nejprve se vyvíjejí samčí pohlavní orgány, k tomu dochází poté, co ulita dosáhne své maximální délky. Poté se vyvíjejí samičí pohlavní orgány, až ulita ztloustne. Na základě ztloustnutí ulity určete, v kolika měsících se vaše achatina stala dospělou: zhruba v desátém měsíci
2. Za předpokladu, že seženeme nebo máme dva jedince stejného druhu, můžeme se je pokusit rozmnožit. Rozmnožování je vzájemné, dochází k výměně spermií. Samotný akt se nám pravděpodobně nepodaří zachytit, jelikož rozmnožování probíhá nejčastěji v noci. Najděte, jak dlouho průměrně trvá páření u achatin: 6–8
hodin
3. S blížícím se kladením vajec zduří genitální oblast za hlavou. Achatina se vyhloubí důlek v substrátu, kam naklade svoji snůšku. Jaká živina je při kladení vajec nejdůležitější: vápník Do tabulky zaznamenejte informace o snůšce vaší achatiny: Tvar snůšky
ovál
Hloubka
Průměr
důlku
snůšky
[cm]
[cm]
4,3
7,2
Počet vajec
61
Průměr vejce [mm] 7,8 x 5,6
Barva
Inkubační
vajec
doba vajec
bílá
9 dní
4. Týden po vylíhnutí mláďat prvních mláďat spočítejte počet vylíhnutých a nevylíhnutých jedinců a také počet mrtvých jedinců. Počet
Počet
Počet
jedinců
nevylíhnutých
vylíhnutých
celkem
jedinců
jedinců
61
29
32
Z toho mrtvých:
1
Z toho živých:
31
Velikost (mm)
ulity
5. Pokuste se měřit některá mláďata až do dospělosti a vytvořte křivku růstu:
Věk (roky)
6. Pokud se nám vylíhne mnoho mladých jedinců, co nesmíme v žádném případě a proč? Ačkoli je to v našich podmínkách nepravděpodobné, achatiny by mohly přežít zimu a začít se invazivně šířit, což je velmi nežádoucí. Navrhněte, co dělat s nechtěnými mláďaty: zničit ještě nevylíhnutá vejce, mláďata prodat nebo darovat
Zdroje informací: Nisbet 1974, Hodasi 1979, Pawson & Chase 1984, Barker & Raut 2002, Silva & Omena 2014 + vlastní zkušenosti a pozorování Křivka převzata z: Silva & Omena 2014
