Martin Kopecký... [et al.]. Vyd. 1. Praha : Wolters Kluwer, s

2/85

Vzor citace: Kopecký, M., Průcha, P., Havlan, P., Janeček, J. Zákon o obcích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015. 344 s.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Zákon o obcích : komentář / Martin Kopecký ... [et al.]. – Vyd. 1. – Praha : Wolters Kluwer, 2015. – 344 s. ISBN 978-80-7478-758-4 (brož.) 352 * (437.3) – obce – Česko – místní správa – Česko – zákony – komentáře 352/354 – Stupně místní, oblastní a ústřední správy [15] Právní stav publikace je k 20. 2. 2015. © doc. JUDr. Martin Kopecký, CSc., prof. JUDr. Petr Průcha, CSc., doc. JUDr. Petr Havlan, CSc., JUDr. Bc. Jan Janeček, Ph.D., 2015 ISBN 978-80-7478-758-4 (brož.) ISBN 978-80-7478-759-1 (e-pub)

SEZNAM ZKRATEK

Zkratky právních předpisů Charta místní Evropská charta místní samosprávy, vyhlášená sdělením Ministerstva zahransamosprávy ičních věcí č. 181/1999 Sb., o přijetí Evropské charty místní samosprávy zák. o svobod- zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ném přístupu k informacím katastrální zákon

zákon č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)

kontrolní řád zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) krajské zřízení

zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení)

Listina

Listina základních práv a svobod, vyhlášená usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky

Listina EU

Listina základních práv Evropské unie

zák. o míst. ref.

zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů

obč. zák.

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

obch. zák.

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

o. s. ř.

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

obecní zřízení zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) zák. o přestupcích

zákon České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích

prav. úz. rozp.

zákon č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů

4/85

spr. řád

zákon č. 500/2004 Sb., správní řád

s. ř. s.

zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

stavební zákon

zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)

Úmluva

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o vyhlášení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8

tr. řád

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení (trestní řád)

tr. zákoník

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

Ústava

ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

Ústava ČSFR ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů úst. zák. o VÚSC

ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky

vol. zast. ob. zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů zák. o hl. m. zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze Praze zák. míst. ref. zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů zák. o ob. pol. zákon České národní rady č. 553/1991 Sb., o obecní policii zák. práce

zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce

zák. o ÚS

zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

zák. o úz. čl. zákon č. 36/1960 Sb., o územním členění státu zákon č. 40/ 1964 Sb.

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

Ostatní zkratky

5/85

Boh. A

Sbírka nálezů bývalého československého Nejvyššího správního soudu (Bohuslavova sbírka)

ČR

Česká republika

ČSFR

Česká a Slovenská Federativní Republika

ČÚZK

Český úřad zeměměřický a katastrální

EU

Evropská unie

KS

Krajský soud

MS

Městský soud

MV

Ministerstvo vnitra

NS

Nejvyšší soud

NSS

Nejvyšší správní soud

SjS

Soudní judikatura ve věcech správních

SMO

Svaz měst a obcí

ÚS

Ústavní soud

Zvláštní senát

zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů

JEDNOTLIVÁ USTANOVENÍ ZPRACOVALI

doc. JUDr. Martin Kopecký, CSc. (katedra správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, katedra správního práva Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni): komentář k § 1–3, § 7, § 8, § 10–19, § 20a–35, § 36, § 37, § 58–60, § 123–129b, § 147–155, celková redakce komentáře

prof. JUDr. Petr Průcha, CSc. (předseda senátu Nejvyššího správního soudu, katedra správní vědy a správního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně): § 4, § 5, § 20, § 67–84, § 87–122, § 130–146

doc. JUDr. Petr Havlan, CSc. (katedra správní vědy a správního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně): § 9a, 35a, § 38–55, § 61–66e, § 85 ve spoluautorství s JUDr. Bc. Janem Janečkem, Ph.D.

JUDr. Bc. Jan Janeček, Ph.D. (Krajský úřad Královéhradeckého kraje a Fakulta informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové): § 9a, 35a, § 38–55, § 61–66e, § 85 ve spoluautorství s doc. JUDr. Petrem Havlanem, CSc.

SEZNAM PŘEDPISŮ CITOVANÝCH V KOMENTÁŘI1,2

Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášená sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o vyhlášení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 Evropská charta místní samosprávy, vyhlášená sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 181/1999 Sb., o přijetí Evropské charty místní samosprávy rámcová úmluva o ochraně národnostních menšin, vyhlášená sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 96/1998 Sb. Listina základních práv Evropské unie nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1082/2006 ze dne 5. 7. 2006 o Evropském seskupení pro územní spolupráci směrnice Rady 94/80/ES z 19. 12. 1994, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen v obecních volbách pro občany Unie s bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky

ústavní zákon č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, ve znění pozdějších předpisů ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Listina základních práv a svobod, vyhlášená usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení (trestní řád) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní zák. č. 500/2004 Sb., správní řád zák. č. 262/2006 Sb., zákoník práce zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník zák. č. 36/1960 Sb., o územním členění státu zák. č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím zák. České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích

8/85

zák. č. 526/1990 Sb., o cenách zák. České národní rady č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích zák. České národní rady č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví zák. České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) zák. České národní rady č. 553/1991 Sb., o obecní policii zák. České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství zák. č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny zák. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku) zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím zák. č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky zák. č. 325/1999 Sb., o azylu zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) zák. č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) zák. č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) zák. č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích zák. č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní) zák. č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje zák. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů zák. č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů zák. č. 120/2001 Sb., o exekuční činnosti (exekuční řád)

9/85

zák. č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů zák. č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin a o změně některých zákonů zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), zák. č. 352/2001 Sb., o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů zák. č. 449/2001 Sb., o myslivosti zák. č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů zák. č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků zák. č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností zák. č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů zák. č. 190/2004 Sb., o dluhopisech zák. č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních samosprávných celků a dobrovolných svazků obcí zák. č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů zák. č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) zák. č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích zák. č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách zák. č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení (koncesní zákon) zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) zák. č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) zák. č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) zák. č. 189/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o nemocenském pojištění zák. č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech zák. č. 111/2009 Sb., o základních registrech zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád zák. č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim zák. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) zák. č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) zák. č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky) zák. č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)

10/85

nařízení vlády č. 37/2003 Sb., o odměnách za výkon funkce členům zastupitelstev vyhláška Ministerstva vnitra č. 326/2000 Sb., o způsobu označování ulic a ostatních veřejných prostranství názvy, o způsobu použití a umístění čísel k označení budov, o náležitostech ohlášení o přečíslování budov a o postupu a oznamování přidělení čísel a dokladech potřebných k přidělení čísel vyhláška Ministerstva vnitra č. 59/2002 Sb., o provedení některých ustanovení zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev a o změně některých zákonů vyhláška Ministerstva financí č. 323/2002 Sb., o rozpočtové skladbě vyhláška Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností vyhláška Ministerstva vnitra č. 512/2002 Sb., o zvláštní odborné způsobilosti úředníků územních samosprávných celků vyhláška Ministerstva vnitra č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy vyhláška Ministerstva financí č. 416/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), ve znění zákona č. 309/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb. a zákona č. 123/ 2003 Sb. vyhláška Ministerstva vnitra č. 304/2012 Sb., o uznání rovnocennosti vzdělání úředníků územních samosprávných celků vyhláška Ministerstva financí č. 264/2013 Sb., o podílu jednotlivých obcí na stanovených procentních částech celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů vyhláška Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška) 1

Předpisy jsou řazeny v pořadí: – mezinárodní smlouvy, – právní předpisy Evropské unie, – ústavní zákony, – kodexy, – ostatní právní předpisy 2 Není-li uvedeno jinak, jsou všechny právní předpisy citovány ve znění pozdějších předpisů.

ÚVOD

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, (dále jen „obecní zřízení“) prodělal od svého přijetí v roce 2000 řadu změn, a to jak přímých, tak i nepřímých. Byl přijat ještě za doby existence bývalých okresních úřadů, za účinnosti předchozího správního řádu č. 71/1967 Sb., předchozího stavebního zákona č. 50/1976 Sb., předchozího zákoníku práce č. 65/ 1965 Sb., jakož i dalších, v mezidobí již zrušených zákonů a dalších právních předpisů. Obecní zřízení bylo sice v souvislosti se změnami souvisejících předpisů rovněž často novelizováno, ne vždy byly však provedené úpravy důsledné a výkladově nesporné. Rekodifikace soukromého práva, učiněná s účinností od 1. ledna 2014 novým občanským zákoníkem a na něj navazujícími dalšími zákony, vedla sice k novelizaci některých ustanovení obecního zřízení, ale řada jeho ustanovení vyžaduje nový výklad, aby byl konzistentní s ostatními právními předpisy. V mezidobí od přijetí obecního zřízení došlo i k výrazným změnám v chápání územní samosprávy, vyvolaným především změnami v judikatuře Ústavního soudu směrem k rozšíření možností obcí regulovat na svém území formou obecně závazných vyhlášek místní veřejné záležitosti. Autoři komentáře se pokusili vytvořit publikaci, která by mohla napomoci při praktické aplikaci jednotlivých ustanovení obecního zřízení těmi, kdo s ním nejčastěji pracují, ať už jde o starosty, členy zastupitelstev, nebo úředníky obecních úřadů. Snad bude kniha užitečná i pro širší veřejnost, která chce ovlivnit chod zastupitelstev a dalších orgánů obcí, jakož se chce seznámit i s tím, jak mají tyto orgány vůči ní podle zákona postupovat. U jednotlivých paragrafů je uveden přehled souvisejících ustanovení obecního zřízení, jakož i přehled vybraných souvisejících právních předpisů. Text je doplněn vybranou judikaturou – snažili jsme se poukázat na stěžejní rozhodnutí, aniž bychom zahltili čtenáře nepřehledným seznam všech soudních rozhodnutí, která s komentovanými paragrafy souvisí. Účelem tištěného komentáře nebylo nahrazovat sbírky judikatury vrcholných soudů, ale spíše se snaží nalézt to podstatné, co z komentovaných paragrafů vyplývá. Rovněž odkazujeme na vybraná stanoviska odboru veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra, jakož i závěry ze zasedání Poradního sboru ministra vnitra pro správní řád, které mají souvislost s výkladem ustanovení obecního zřízení.

za autory Martin Kopecký

ZÁKON č. 128/2000 Sb., ze dne 12. dubna 2000

O OBCÍCH (OBECNÍ ZŘÍZENÍ)

ve znění zákonů č. 273/2001 Sb., č. 450/2001 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 313/2002 Sb., č. 320/2001 Sb., č. 59/2003 Sb., č. 22/2004 Sb., č. 216/2004 Sb., č. 257/2004 Sb., č. 421/ 2004 Sb., č. 626/2004 Sb., č. 501/2004 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 61/2006 Sb., č. 245/ 2006 Sb., č. 234/2006 Sb., č. 186/2006 Sb., č. 169/2008 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 298/ 2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 477/2008 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 424/ 2010 Sb., č. 281/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 246/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 72/ 2012 Sb., č. 424/2010 Sb., č. 458/2011 Sb., č. 142/2012 Sb., č. 239/2012 Sb., č. 257/ 2013 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 64/2014 Sb. a č. 24/2015 Sb.

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ OBECNÍ ZŘÍZENÍ

HLAVA I OBECNÁ USTANOVENÍ DÍL 1 Postavení obcí §1

(Obec)

Obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů; tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce.

13/85

K§1 1. První část komentovaného paragrafu před středníkem vychází z formulací čl. 99 Ústavy „Česká republika se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, a kraje, které jsou vyššími územními samosprávnými celky.“ a čl. 100 odst. 1 věty první Ústavy „Územní samosprávné celky jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu.“. Pro obce jako veřejnoprávní korporace (čl. 101 odst. 3 Ústavy, § 2 odst. 1 obecního zřízení) je příznačné, že jde o společenství občanů vymezeného území, kterému je ústavně zaručena a zákony vymezena samospráva, tzn. možnost samostatně si spravovat své záležitosti, v souladu se zákony, bez podřízení orgánům státu, zejména bez podřízení správním úřadům. 2. Výraz „občané“, užitý v komentovaném paragrafu, není ani v čl. 100 odst. 1 Ústavy blíže rozveden a podle jeho kontextu v případě společenství osob tvořících obec nemusí být vyčerpán jen těmi, kdo jsou současně státními občany ČR. Za osoby, které vytvářejí „obecní společenství“, lze považovat i státní občany jiných států EU, jsou-li v obci přihlášeni k trvalému pobytu, neboť jim podle čl. 40 Listiny EU náleží právo volit a být volen v obecních volbách v členském státě, v němž mají bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu. Dále § 17 stanoví, že oprávnění občanů obce uvedená v § 16 má i fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, je cizím státním občanem a je v obci hlášena k trvalému pobytu, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána a která byla vyhlášena (viz § 17) – i takové osoby lze případně řadit mezi „občany“, kteří spoluvytváří obecní společenství. 3. Označení obcí jako „základních“ územních samosprávných společenství občanů či „základních“ územních samosprávných celků souvisí s tím, že vedle těchto základních územních společenství či základních územních celků existují i další, v ústavní úpravě označované jako vyšší územní samosprávné celky, jimiž jsou kraje. 4. Obec je vždy součástí vyššího územního samosprávného celku (čl. 100 odst. 2 Ústavy). Dále lze odkázat na komentář k § 18 ohledně toho, že každá část území ČR, s výjimkou území vojenských újezdů, je součástí území některé, a to právě jedné obce. 5. Část paragrafu za středníkem vymezuje, že obec tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce. Obec jako vymezené území je rovněž nejnižší jednotkou územního členění státu (vedle území vojenských újezdů), jak vyplývá z § 1 a § 1a odst. 1 zák. o úz. čl. Obce jako nejnižší jednotky územního členění státu existovaly u nás i před 24. 11. 1990, tedy před obnovením obecní samosprávy, k němuž došlo v důsledku ústavního zákona č. 294/1990 Sb. a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) – viz komentář k § 151. 6. Území obce je součástí území některého (právě jednoho) okresu jakožto jednotky dosavadního územního členění státu podle zákona o územním členění státu. Výjimkou je území hlavního města Prahy, které tvoří samostatnou územní jednotku, která není součástí žádného okresu (srov. § 2 zák. o úz. čl.). Výčet jednotlivých obcí a jejich

14/85

příslušnost k jednotlivým okresům je obsažen ve vyhlášce č. 564/2002 Sb., o stanovení okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy. 7. Způsob označování územních hranic obcí a hranic pozemků trvalým způsobem v terénu stanoví § 92 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška). 8. Pro případ nově vzniklé obce v důsledku oddělení části dosavadní obce zákon stanoví ohledně území, že musí jak oddělovaná část, tak i obec po oddělení sousedit nejméně se dvěma obcemi nebo jednou obcí a cizím státem a musí tvořit souvislý územní celek (srov. § 21 odst. 1). Zákon tedy vylučuje pro tento způsob vzniku nové obce, aby obce byly tvořeny územně nespojeným územím či aby existovala obec územně obklopená územím výhradně jedné obce, tedy aby byla „ostrůvkem“ uvnitř jiné obce.

Související ustanovení: § 2 – obec jako veřejnoprávní korporace, § 16–17 – občané obce, § 18–26 – území obce, § 150 – hlavní město Praha, § 151 – přechodná ustanovení

Související předpisy: Charta místní samosprávy, – čl. 99, 100, 101 Ústavy, – úst. zák. o VÚSC, – zák. o úz. čl., – vyhláška č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy, – § 2 katastrálního zákona, – § 9 vyhlášky č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011. Vedral, J. Právní úprava postavení územních samosprávných celků (k ideovým zdrojům právní úpravy územní samosprávy v České republice). Právník. 2010, č. 1.

§2

(Obec jako veřejnoprávní korporace)

(1) Obec je veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. (2) Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.

K odst. 1 1. Komentovaný odstavec vymezuje základy postavení obcí v právních vztazích veřejného a soukromého práva. 2. Již čl. 101 odst. 3 Ústavy uvádí, že územní samosprávné celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu.

15/85

3. Podstata veřejnoprávní korporace spočívá v tom, že jde o organizační útvar, který je jednak subjektem veřejné správy, kterému náleží v rámci decentralizované správy oprávnění vykonávat svým jménem část úkolů veřejné správy, jednak právnickou osobou, která může vstupovat do právních vztahů práva soukromého a jako adresát působení veřejné moci (v oboru správního práva označovaný jako adresát veřejné správy) i do právních vztahů práva veřejného. 4. Jako subjekt veřejné správy může obec realizovat veřejnou správu v rámci své působnosti, dané zákonem (srov. čl. 104 odst. 1 Ústavy), v rámci této činnosti může např. vydávat obecně závazné vyhlášky (čl. 104 odst. 3 Ústavy, dále viz např. § 10 obecního zřízení), pro zajištění místních záležitostí veřejného pořádku může zřizovat obecní policii [§ 84 odst. 2 písm. o) obecního zřízení, § 1 odst. 1 zák. o ob. pol.], vedle kraje vykonává územní samosprávu ve školství např. ve formě zřizování a rušení škol a školských zařízení či jiným zajišťováním dostupnosti vzdělávání a školských služeb podle místních podmínek [viz zejm. § 177–180a zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)]. Ústava sice v čl. 104 odst. 1 formálně uvádí, že „působnost zastupitelstev“ může být stanovena jen zákonem, toto pravidlo však lze vztáhnout i na příslušný územní samosprávný celek, který je veřejnoprávní korporací a kterému se zajišťuje samospráva, přičemž zastupitelstvo je orgánem takového územního samosprávného celku, které ho samostatně spravuje (srov. čl. 8, čl. 100 odst. 1, čl. 101 odst. 1 a 2 Ústavy). 5. Jako veřejnoprávní korporace je obec právnickou osobou, a to právnickou osobou veřejného práva. Zatímco předchozí občanský zákoník – zákon č. 40/1964 Sb. (ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) uváděl v § 18 odst. 2 písm. c), byť poněkud nepřesně, že „jednotky územní samosprávy“ jsou právnickými osobami, současný obč. zák. ani jiný zákon výslovně o obcích (ani o krajích) jako územních samosprávných celcích nestanoví, že jsou právnickými osobami. 6. § 20 odst. 1 věta první obč. zák. uvádí: „Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná.“ Je výsledkem nedůslednosti zákonodárce, že výslovně nestanoví, že obce jsou právnickými osobami. Lze se domnívat, že je však lze mezi útvary charakterizovanými v § 20 odst. 1 obč. zák. řadit, neboť i když je zákon výslovně za právnické osoby neoznačuje, z vymezení jejich znaků (vlastní majetek, způsobilost mít práva a povinnosti, odpovědnost vyplývající z právních vztahů) právní osobnost obcí (způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti – § 15 odst. 1 obč. zák.), tedy to, že jsou právnickými osobami, vyplývá. Jsou-li obce právnickými osobami, jsou právnickými osobami veřejného práva ve smyslu § 20 odst. 2 obč. zák. Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny; ustanovení občanského zákoníku se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob. 7. Občanský zákoník zvolil jinou koncepci právnických osob než úpravy dosavadní, a to tzv. pojetí fikce, proto nemají právnické osoby způsobilost nabývat pro sebe vlastním

16/85

právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (svéprávnost – srov. § 15 odst. 2 obč. zák.). Svéprávný může být podle této koncepce jen člověk, nikoli právnická osoba, která je odkázána jen na jednání zástupce. Z tohoto pohledu formulace komentovaného odstavce, že obec vystupuje v právních vztazích svým jménem, neodpovídá současnému chápání právního jednání dle občanského práva, když zřejmě přesnější by bylo vyjádření, že za obec jedná v právních vztazích k tomu oprávněný zástupce (např. starosta – § 103 odst. 1 obecního zřízení). 8. Právní jednání za obec podléhají nejen regulaci soukromým právem, např. pravidly občanského zákoníku, ale s ohledem na to, že obce jsou právnickými osobami veřejného práva, vztahuje se na ně i řada pravidel, velmi často omezení, z norem práva veřejného (např. omezení možnosti ručit za závazky jiných osob – viz § 38 odst. 3, povinnost zveřejňovat záměr dispozice s majetkem – viz § 39 odst. 1 atd.). 9. Z právních vztahů, do nichž vstupuje obec, může vyplývat její odpovědnost, a to především odpovědnost za újmu (majetkovou a nemajetkovou). Ta se může řídit úpravou občanského zákoníku (viz § 2894 a násl. obč. zák.), ale i úpravami jinými. Může jít např. o úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a to přímo jako odpovědného územního samosprávného celku, či v rámci regresní úhrady, dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, o odpovědnost za škodu způsobenou strážníkem obecní policie dle § 24 zák. o ob. pol., či odpovědnost obce jako zaměstnavatele dle zákoníku práce.

K odst. 2 10. Obce jako územní veřejnoprávní korporace nebyly zřízeny jako obchodní korporace primárně za účelem tvorby zisku, ale představují společenství osob žijících na určitém území, která mají při své činnosti, v mezích svých možností, dbát o rozvoj tohoto území a potřeby svých občanů. Zajišťování místních záležitostí v zájmu obce a občanů obce tvoří základ samostatné působnosti obcí (viz § 35 odst. 1). Uvádí-li komentovaný odstavec, obsahující v podstatě teleologickou normu, že při plnění svých úkolů chrání obce též veřejný zájem, lze k jeho výkladu přistoupit tak, že při činnosti obcí má být respektován nejen čistě lokální zájem, ale též širší veřejný zájem. Sám pojem veřejný zájem je neurčitý, má představovat obecný, obecně prospěšný zájem společenství osob. Posouzení, kdy je zájem obecního společenství zájmem veřejným, kdy naopak může být širší veřejný zájem v rozporu se zájmy místního společenství, vyžaduje v konkrétních případech porovnání hodnoty jednotlivých zájmů, např. v rámci územního plánování a při rozhodování o umístění staveb celostátního významu, kdy může někdy širší zájem veřejný převýšit zájmy obyvatel dotčených obcí.

17/85 Z judikatury: 1. Obec jako veřejnoprávní korporace má svůj fundament v právu veřejném. Veřejné právo stanovuje vnitřní strukturu této korporace, působnost jejích orgánů a v neposlední řadě i tvorbu právně relevantní vůle této korporace. Teprve v okamžiku takového nahlížení se nabízí otázka, zda obstojí, aby na územní samosprávné společenství občanů, kterým je obec v prvé řadě, bylo nahlíženo stejně, jako na obchodní či jinou společnost. Ústavní soud je přesvědčen, že takový nerozlišující náhled je nejen nesprávný, ale i neústavní. … Obce jsou veřejnoprávními korporacemi a pokud jednají ve věcech práva soukromého, nelze tvoření a projevy jejich vůle mechanicky posuzovat stejně, jako by šlo např. o obchodní společnosti. (III. ÚS 721/2000) 2. Ne každý kolektivní zájem lze označit jako veřejný zájem společnosti na zachování neoprávněné stavby. V této souvislosti je možno dovodit, že pojem „veřejný zájem“ je třeba chápat jako takový zájem, který by bylo možno označit za obecný či obecně prospěšný zájem. Otázkou obecného zájmu se zabývá např. F. A. Hayek v publikaci „Právo, zákonodárství a svoboda“, II. díl, (vydala ACADEMIA Praha 1991), na straně 14. Autor uvádí, že „často se mylně naznačuje, že všechny kolektivní zájmy jsou obecnými zájmy společnosti; avšak v mnoha případech může být uspokojování kolektivních zájmů jistých skupin s obecnými zájmy společnosti v naprostém rozporu. Celé dějiny vývoje demokratických institucí jsou dějinami boje za to, aby se jednotlivým skupinám zabránilo ve zneužití vlády ve prospěch kolektivních zájmů těchto skupin.“ (I. ÚS 198/95)

Související ustanovení: § 1 – obec, § 7 – samostatná působnost, přenesená působnost, § 8 – pravidlo o druhu působnosti obce, § 13 – projednávání návrhů opatření státu a kraje s obcí, § 18 – území obce, § 35 – samostatná působnost obce, § 38–44 – hospodaření obce, § 85 – rozhodování o právních jednáních obce, § 102 – pravomoci rady obce, § 103 – starosta

Související předpisy: Charta místní samosprávy, – čl. 99, 100, 101, 104 Ústavy, – úst. zák. o VÚSC, – zák. o úz. čl., – § 15, § 20 odst. 1, 2, § 2834 obč. zák. – zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), – zák. o ob. pol., – zák. práce, – prav. úz. rozp., – § 177–180a zák. č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon)

Literatura: Beran, K. Právnické osoby veřejného práva. Praha: Linde Praha, 2006. Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Kopecký, M. K postavení územního samosprávného celku jako účastníka správního řízení a k aktuálním otázkám posuzování nestrannosti rozhodování ve spojeném modelu veřejné správy. Právník. 2014, č. 2. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§3

18/85

(Město a městys, sloučení obcí)

(1) Obec, která má alespoň 3 000 obyvatel, je městem, pokud tak na návrh obce stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. (2) Obec je městysem, pokud tak na návrh obce stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. (3) Obec, která byla městem přede dnem 17. května 1954, je městem, pokud o to požádá předsedu Poslanecké sněmovny. Předseda Poslanecké sněmovny tak na žádost obce stanoví a zároveň určí den, kdy se obec stává městem. (4) Obec, která byla oprávněna užívat označení městys přede dnem 17. května 1954, je městysem, pokud o to požádá předsedu Poslanecké sněmovny. Předseda Poslanecké sněmovny tak na žádost obce stanoví a zároveň určí den, od kterého se obec stává městysem. (5) Kancelář Poslanecké sněmovny zašle údaje o tom, že se obec stala městem nebo městysem, neprodleně Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu. (6) Sloučí-li se dvě nebo více obcí, z nichž alespoň jedna je městem, je nově vzniklá obec městem. Sloučí-li se dvě nebo více obcí, z nichž žádná není městem, ale alespoň jedna je městysem, je nově vzniklá obec městysem. Oddělí-li se část města a vzniknou dvě nebo více obcí, pak obec, které zůstane název dosavadního města nebo část jeho názvu, je i nadále městem. Oddělí-li se část městyse a vzniknou dvě nebo více obcí, pak obec, které zůstane název dosavadního městyse nebo část jeho názvu, je i nadále městysem.

K§3 1. Ústava označuje v čl. 99 obce jako základní územní samosprávné celky, z Ústavy vyplývá, že obce jsou jedinými základními územními samosprávnými celky. Obecní zřízení provádí vyčlenění zvláštních druhů (kategorií) některých obcí, což se projevuje především v rozdílném označení těchto celků a jejich orgánů. Obecní zřízení je právním předpisem, který upravuje právní postavení všech obcí v České republice, výjimkou je hlavní město Praha, pro které platí zvláštní zákon (viz komentář k § 150). Zákonodárce se po roce 1989 tedy nevrátil (až na výjimku hlavního města) k dřívějšímu stavu, vycházejícímu z úpravy v rakouském systému správy, kdy existovalo více měst se zvláštním vlastním statutem, přijímaným formou zákona, v nichž neplatilo obecní zřízení. Podle současné úpravy lze rozlišovat tyto druhy obcí: – obec „základní“ (zpravidla ji lze označit také jako „vesnickou“), tedy obec, která není městem ani městysem, – městys, – město, – statutární město (jsou vyjmenovaná v § 4 – viz komentář k tomuto ustanovení),

19/85

– hlavní město Praha (podle § 1 odst. 1 zák. o hl. m. Praze je hlavní město Praha hlavním městem České republiky, krajem a obcí).

K odst. 1 2. Městy jsou podle § 151 odst. 2 obce, které byly městy ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona (viz komentář k § 151). Městem se může stát postupem podle komentovaného odstavce i jiná obec. Zákonnou podmínkou je, že má alespoň 3 000 obyvatel. Ačkoli na tomto místě použil zákonodárce výraz „obyvatel“, lze pro srovnání upozornit na to, že např. v § 21 odst. 1 stanoví minimální počet „občanů“ po oddělení části obce. K naplnění počtu obyvatel může dojít i osobami, které nemají státní občanství České republiky, jsou cizinci, ale mají zde trvalý pobyt. Obec, která má tento zákonem požadovaný počet obyvatel, se stane městem, pokud tak na návrh obce stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. 3. Na „povýšení“ na město není obecně právní nárok, jako město je vhodné stanovit takovou obec, která naplňuje obecné představy o městském charakteru, plní v regionu tradičně určité služby přesahující své hranice apod. Od obecné úpravy odst. 1, podle které se obec může stát městem, se odlišuje úprava v odst. 3, týkající se obcí, které byly městy v minulosti, před 17. 5. 1954 (viz komentář k tomuto ustanovení).

K odst. 2 4. Zde upravený institut městyse byl do právního řádu zaveden, resp. znovuzaveden od 1. 7. 2006 (nabytí účinnosti novely obecního zřízení č. 234/2006 Sb.). Městysem je obec, o které tak na návrh obce stanoví předseda Poslanecké sněmovny po vyjádření vlády. Obdobně jako v případě určení obcí za město podle odst. 1 není na ustanovení obce za městys obecně právní nárok, výjimkou je úprava podle odst. 4, která se týká obcí, které byly oprávněny užívat označení městys před 17. 5. 1954 (viz komentář k odst. 4).

K odst. 3 5. Z odstavce vyplývá právo obce, která byla městem před 17. 5. 1954, tzn. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 13/1954 Sb. (v důsledku něhož řada bývalých měst tento statut pozbyla), aby se stala městem, pokud o to požádá předsedu Poslanecké sněmovny. Předseda Poslanecké sněmovny, který stanoví, že se obec stává městem, má rovněž i určit den, kdy se obec stává městem.

K odst. 4 6. Situace obdobná jako v odst. 3, ve vztahu k obcím, které měly před 17. 5. 1954 status městyse.

20/85

K odst. 5 7. Kancelář Poslanecké sněmovny, která podle § 117 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, plní úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti Sněmovny, jejích orgánů a funkcionářů, je povinna zaslat údaje o tom, že se obec stala městem nebo městysem, za účelem informovanosti orgánů vykonávajících státní správu na úseku katastru nemovitostí Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu.

K odst. 6 8. Odstavec řeší situace územních změn obcí, a to sloučení dvou nebo více obcí, z nichž alespoň jedna je městem nebo městysem, a oddělení části města nebo městyse. Nově vzniklá obec při takovém sloučení bude městem, případně městysem, a obec, které zůstane po oddělení části či částí název dosavadního města či městyse, zůstává i nadále městem či městysem.

Související ustanovení: § 4 – statutární města, § 19 – sloučení obcí, připojení obce, § 21 – oddělení části obce, § 22 – rozhodnutí o oddělení části obce, § 24 – den územních změn, § 25 – zápis změn údajů v katastru nemovitostí, § 150 – hlavní město Praha, § 151 – přechodná ustanovení Související předpisy: čl. 99 Ústavy, – § 29, § 117 zák. č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§4

(Statutární města)

(1) Statutárními městy jsou Kladno, České Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Jablonec nad Nisou, Hradec Králové, Pardubice, Jihlava, Brno, Zlín, Olomouc, Přerov, Chomutov, Děčín, Frýdek-Místek, Ostrava, Opava, Havířov, Most, Teplice, Karviná, Mladá Boleslav a Prostějov. (2) Území statutárních měst se může členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy.

21/85

K§4 1. Statutární města nejsou v naší obnovené úpravě územní samosprávy záležitostí novou. Dnešní postavení statutárních měst navazuje na historické tradice a v podmínkách naší revitalizované územní samosprávy s ním počítal již první historicky novodobý zákon o obcích z r. 1990. Nicméně je třeba poznamenat, že statutární města nejsou reflektována ústavně- -právní úpravou, což přinejmenším vede k určitému zamyšlení nad mírou ústavně-právní konformity zastupitelstev městských obvodů či městských částí. Ústava zná zastupitelstva na obecní úrovni a na „nadobecní“ úrovni. Nezná však zastupitelstva na úrovni „podobecní“.

K odst. 1 2. Právní úprava za statutární města považuje města svým způsobem zvláštního významu a jako taková je v zákoně výslovně vyjmenovává. Postavení statutárního města tak nelze získat jinak než zákonem, přičemž ani obecní zřízení, ani jakýkoliv jiný zákon nestanoví žádná výslovná kritéria, podle nichž by byly posuzovány předpoklady pro získání takového postavení. 3. Tak by se např., v principu obdobně jako v § 3 tohoto zákona pro města, u statutárních měst nabízelo stanovit, jako zákonné, kvantitativní kritérium určitého minimálního počtu obyvatel (pro města se požaduje nejméně 3 000 obyvatel). Nicméně právní úprava touto cestou nešla. 4. V porovnání s předchozím zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích, který statutárních měst vymezoval celkem třináct, byl okruh statutárních měst postupně opakovaně rozšiřován na dnešních dvacet pět, a to nejprve zákonem č. 128/2000 Sb. o města Kladno, Jihlavu a Most, dále zákonem č. 313/2002 Sb. o města Teplice, Karvinou a Mladou Boleslav, zákonem č. 234/2006 Sb. o města Přerov, Chomutov, Děčín a Frýdek-Místek a dosud naposledy zákonem č. 72/2012 Sb. o města Jablonec nad Nisou a Prostějov.

K odst. 2 5. Zvláštní postavení statutárních měst spočívá zejména v tom, že tato města, na rozdíl od měst ostatních, mohou z rozhodnutí zastupitelstva města své území členit na městské obvody nebo městské části se svěřenou působností, realizovanou vlastními orgány. Městské obvody a městské části tak mají do jisté míry analogické postavení obcí jako takových, s tím rozdílem, že samy o sobě nejsou právnickými osobami, jsou součástmi daného města, označovanými jako organizační jednotky, a disponují jen působností odvozenou od působnosti města jako celku. Nemohou však přijímat vlastní právní předpisy. Nicméně rozhodnutí o územním členění statutárního města a následné ustavení příslušných orgánů na úrovni daných organizačních jednotek statutárního města fakticky vede ke dvouúrovňové organizaci městské správy. 6. Označení „městský obvod“, „městská část“ je zcela srovnatelné a záleží jen na zastupitelstvu statutárního města, které ze dvou nabízejících se označení při územním členění

22/85

ve svých podmínkách zvolí. Tak např. statutární město Brno zvolilo při svém členění pro tyto své organizační jednotky označení „městské části“, naproti tomu např. statutární město Ostrava zvolilo při svém členění pro tyto své organizační jednotky označení „městské obvody“. 7. Základním modelem členění statutárních měst je rozčlenění celého jejich území na městské obvody anebo městské části. Vyloučeno však není ani takové rozčlenění statutárního města, kdy se městské obvody nebo městské části zřídí jen na části území města. V takové situaci je potom „část“ města spravována jednoúrovňově a „zbývající část“ města dvoúrovňově. Rozhodnutí o územním členění statutárního města (územně ještě nečleněného) přísluší výlučně zastupitelstvu statutárního města. 8. Obecní zřízení přitom výslovně počítá s tím, že u tzv. územně členěných statutárních měst budou tzv. vnitřní poměry ve věcech jejich správy blíže konkretizovány vždy příslušným statutem, který je vydáván ve formě obecně závazné vyhlášky přijímané zastupitelstvy předmětných měst. „Statut“ města je označení, které obecní zřízení v aktuálním znění nejen výslovně používá, ale které také v podstatě definičně vymezuje. To na rozdíl od předchozí úpravy postavení obcí, která sice tento termín v r. 1990 zavedla, ale již v r. 1992 jej opustila. Praxe však s tímto termínem, a to mj. v souvislosti s jeho užíváním některými zvláštními zákony (např. rozpočtovými předpisy či stavebním zákonem), pracovala, a zřejmě i proto se úprava postavení obcí z r. 2000 k tomuto označení tohoto svou povahou „vnitroorganizačního“ předpisu města vrátila. Novelizací obecního zřízení provedenou v r. 2002 byl potom tento pojem zpřesněn, resp. definován. 9. Pokud jde o přijímání statutu, z jeho poslání plyne, že statutární města (prakticky vzato) budou přijímat statut jedině tehdy, když rozhodnou o svém územním členění a o vytvoření zastupitelských a výkonných orgánů městských obvodů či městských částí. Tzv. územně nečleněná statutární města naopak statut nepřijímají. 10. § 130, § 131 a § 133 obecního zřízení současně také uvádí, které otázky vztahů mezi městem a městskými obvody či městskými částmi by měly být předmětem bližšího rozpracování, provedeného v takovéto obecně závazné vyhlášce, resp. statutu. Z toho potom skutečně vyplývá, že u statutárních měst má tato úprava vnitřních poměrů ve věcech správy („statut“) své opodstatnění pouze v tom případě, jsou-li tato města skutečně členěna na městské obvody nebo městské části. 11. Příslušné otázky, jež by měly být předmětem úpravy ve statutech, jsou současnou právní úpravou vymezovány mnohem podrobněji, než tomu bylo podle předchozího zákona o obcích. Proto bylo také § 152 odst. 5 (dnes již odst. 6) stávajícího obecního zřízení statutárním městům, jejichž statuty neodpovídaly ustanovením tohoto zákona, uloženo, aby uvedly své statuty do souladu s tímto zákonem nejpozději do konce roku 2001. Do doby nabytí účinnosti nových statutů přitom měla v daných městech platit na úseku samostatné i přenesené působnosti ustanovení dosavadních statutů. To přirozeně mohlo přicházet v úvahu beze zbytku jenom u těch otázek, které nyní nejsou výslovně upraveny jinak samotným obecním zřízením. Tak např. podle § 134 odst. 2, na rozdíl od

23/85

předchozí zákonné úpravy, městské obvody nebo městské části již nemohou pro své územní obvody vydávat právní předpisy, tj. obecně závazné vyhlášky nebo nařízení (zatímco dříve mohly a potvrzoval to svou judikaturou i Ústavní soud – viz nález Pl. ÚS 40/95), a proto v tomto směru také jistě nebylo možné příp. ustanovení statutů, která počítala s pravidly či podmínkami pro vydávání těchto právních předpisů, považovat za platná.

Z judikatury: 1. Statutární města jsou oprávněna postoupit městským částem, resp. jejich zastupitelstvům, pravomoc vydávat obecně závazné vyhlášky v mezích jejich působnosti. [Pozn. aut.: Od účinnosti zákona o obcích č. 128/2000 Sb. již městské části nemohou obecně závazné vyhlášky ani nařízení vydávat.] (Pl. ÚS 40/95) 2. Obec, která má ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, postavení statutárního města, a jež nerozhodla o svém územním členění na městské části či obvody, nelze pro účely voleb do zastupitelstva rozdělit na volební obvody podle § 27 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů. (KS Ostrava 22 Ca 402/2006-8)

Související ustanovení: § ٥ – orgány obce, § 7 – samostatná působnost, přenesená působnost, § 20 – zřízení a zrušení městského obvodu nebo městské části, § 130–146 – statutární města, § 152 – přechodná ustanovení Související předpisy: Čl. 8 a 99 Ústavy

Literatura: Exner, J. Obce, města, městské části. Praha: Libri, 2004. Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Koudelka, Z. Samospráva. Praha: Linde Praha, 2007. Průcha, P. Veřejná správa a samospráva. Praha: VŠAP, 2004. Průcha, P., Pomahač, R. Lexikon – Správní právo. Ostrava: Sagit, 2002. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§5

(Orgány obce)

(1) Obec je samostatně spravována zastupitelstvem obce; dalšími orgány obce jsou rada obce, starosta, obecní úřad a zvláštní orgány obce. Město je samostatně spravováno zastupitelstvem města; dalšími orgány města jsou rada města, starosta, městský úřad a zvláštní orgány města. Městys je samostatně spravován zastupitelstvem

24/85

městyse; dalšími orgány městyse jsou rada městyse, starosta, úřad městyse a zvláštní orgány městyse. (2) Statutární město je samostatně spravováno zastupitelstvem města; dalšími orgány statutárního města jsou rada města, primátor, magistrát a zvláštní orgány města. Městský obvod územně členěného statutárního města je spravován zastupitelstvem městského obvodu; dalšími orgány městského obvodu jsou rada městského obvodu, starosta, úřad městského obvodu a zvláštní orgány městského obvodu. Městská část územně členěného statutárního města je spravována zastupitelstvem městské části; dalšími orgány městské části jsou rada městské části, starosta, úřad městské části a zvláštní orgány městské části. (3) Orgánem obce, městyse, města, statutárního města, městského obvodu nebo městské části je též komise, jestliže jí byl svěřen výkon přenesené působnosti (§ 122 odst. 2).

K§5 1. Působnost obce, jak samostatnou, tak i přenesenou, realizují, s výjimkou případů v samostatné působnosti řešených místním referendem, orgány obce. Nejvyšším samosprávným orgánem a zastupitelským sborem obce je zastupitelstvo obce, od něhož je potom odvozováno postavení dalších orgánů obce, jimiž jsou rada obce, starosta a obecní úřad. Mezi orgány obce dále patří i příp. zvláštní orgány, zřizované podle zvláštních předpisů. Mimoto v organizaci obcí přichází v úvahu za určitých podmínek funkce tajemníka a zvláštní funkcí v organizaci obce je správce obce. Bližší, resp. podrobnější úpravu postavení a poslání orgánů obcí obsahuje část čtvrtá a dále i část pátá obecního zřízení. 2. „Sídlem“ uváděných orgánů je, ve věcném smyslu, zpravidla „místo“, resp. „sídlo“ obecního úřadu jakožto jednoho z orgánů obce. 3. Úprava postavení orgánů obcí v obecním zřízení navazuje na úpravu ústavní. Ústava přitom v souvislosti s orgány obcí výslovně hovoří jen o zastupitelstvu (čl. 101 odst. 1), další orgány obcí nevyjmenovává, a tedy ani jinak nevymezuje, nicméně s jejich existencí výslovně počítá (čl. 79 odst. 3, čl. 105). 4. Obecní zřízení, byť to z jeho názvu výslovně nevyplývá, se svým obsahem obdobně vztahuje i na městyse, města a statutární města. Proto již při vstupním vymezení orgánů obcí v obecním zřízení úprava, vedle orgánů obcí, hovoří o obdobných orgánech městysů, měst, statutárních měst a městských obvodů a městských částí územně členěných statutárních měst.

K odst. 1 5. Zastupitelstvo obce vykonává obecním zřízením svěřené nejdůležitější pravomoci v oblasti samostatné působnosti obce. Zasedání zastupitelstva jsou veřejná, zastupitelstvo se schází podle potřeby, nejméně však jedenkrát za tři měsíce. Zastupitelstvo je

25/85

usnášeníschopné, je-li přítomna nadpoloviční většina jeho členů, přičemž k platnosti usnesení je třeba souhlasu rovněž nadpoloviční většiny všech jeho členů. 6. Rada obce je výkonným orgánem pro oblast samostatné působnosti obce. Vzhledem k tomuto postavení jí, až na výjimky stanovené zákonem, nepřísluší rozhodovat v oblasti přenesené působnosti. Rada obce je složena ze starosty, místostarosty či místostarostů a dalších radních, kteří jsou voleni zastupitelstvem z řad jeho členů. Zasedání rady jsou na rozdíl od zasedání zastupitelstva neveřejná, rada obce se schází podle potřeby a usnáší se většinou hlasů svých členů. 7. Starosta je orgánem obce, který reprezentuje obec navenek a plní další úkoly stanovené obecním zřízením. Právní jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, může starosta provést jen po jejich předchozím schválení, jinak jsou tato právní jednání neplatná. Starostu volí zastupitelstvo ze svých členů a jemu je starosta také ze své činnosti odpovědný. Starosta svolává a řídí zasedání zastupitelstva, spolu s určenými ověřovateli podepisuje zápis o průběhu zasedání, stejně tak spolu s místostarostou nebo jiným radním podepisuje obecně závazné vyhlášky nebo jiná usnesení zastupitelstva obce. Dále připravuje, svolává a řídí schůze rady a společně s pověřeným členem rady podepisuje nařízení, jakož i příslušná usnesení rady. Jestliže v dané obci není ustanoven tajemník obecního úřadu, je starosta navíc v postavení nadřízeného všech pracovníků obecního úřadu a plní současně funkci statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních předpisů. 8. Obecní úřad je orgánem obce úředního typu, kterému přísluší zabezpečovat plnění úkolů obce úředního charakteru, a to jak v oblasti samostatné, tak v oblasti přenesené působnosti. Obecní úřad se člení na odbory a oddělení, z personálního hlediska je tvořen starostou, místostarostou (či místostarosty) a dalšími zaměstnanci obce, zařazenými do obecního úřadu, a to včetně tajemníka obecního úřadu. V čele obecního úřadu stojí starosta. 9. Pokud jde o tzv. zvláštní orgány obcí, jejich zřizování přichází v úvahu za podmínek stanovených zvláštními předpisy. Příkladem takového orgánu je komise pro projednávání přestupků. 10. V podmínkách městysů (viz § 3 odst. 2) a měst mají dané orgány obdobné postavení, v jejich označení je však vyjádřeno, že jde o orgán městyse či o orgán města. Právně vzato mezi orgány obcí a orgány městysů či orgány měst není rozdíl. 11. Terminologie a tvarosloví označování jednotlivých orgánů má svůj význam i pro označování záhlaví všech písemností, vyhotovovaných orgány obcí, městysů a měst, stejně jako pro jejich označení v obsahu úředních razítek (a to ve spojení s tím, zda je písemnost vyhotovována při výkonu samostatné působnosti, nebo při výkonu přenesené působnosti).

K odst. 2 12. V případě statutárních měst se u jejich orgánů oproti obcím, resp. oproti jiným městům, projevují některé zvláštnosti či rozdíly. Jednak je to již v pojmenování některých

26/85

orgánů. Statutární město nemá starostu, ale primátora, nemá městský úřad, ale magistrát. A to bez ohledu na to, je-li statutární město územně členěno, nebo územně členěno není. Další rozdíly potom již souvisí s vlastním územním členěním statutárních měst. V případě územně nečleněných statutárních měst mají tato města jen jednu soustavu či úroveň orgánů, vystupujících jako orgány města (zastupitelstvo města, rada města, primátor, magistrát, zvláštní orgány), v případě územně členěných statutárních měst k těmto orgánům přistupuje ještě další úroveň orgánů, a to orgány městských obvodů či městských částí. Tady již přichází v úvahu opět „starosta“ a „úřad“ s tím, že v označení toho kterého orgánu je vždy vyjádřeno, že se jedná o orgán městského obvodu nebo o orgán městské části. 13. Tato oproti běžným městům složitější situace v označování orgánů, a to zejména v případě orgánů městských obvodů či městských částí územně členěných statutárních měst, nutně vyvolává také větší pozornost při označování záhlaví jednotlivých písemností vyhotovovaných příslušnými orgány, opět včetně pozornosti věnované příslušným označením v obsahu úředních razítek. 14. U orgánů městských obvodů či městských částí je třeba poznamenat, že vzhledem k tomu, že Ústava nezná institut statutárních měst a hovoří toliko o obecní (a dále „nadobecní“) samosprávě, je postavení orgánů městských obvodů z ústavněprávního hlediska (jako orgánů „podobecní“ samosprávy) v jistém smyslu diskutabilní. Nicméně z pohledu obecního zřízení je orgánům městských obvodů či městských částí v zásadě třeba přiznat analogické postavení jako orgánům obcí s tím, že jejich působnost a pravomoc se vztahuje vždy jen na území vymezené statutem toho kterého územně členěného statutárního města, a rozsah této působnosti a pravomoci, včetně jejího výkonu, je také limitován vedle zákonné úpravy vždy příslušným statutem.

K odst. 3 15. Komise jsou obecním zřízením (§ 122) koncipovány jako iniciativní a poradní orgány rady obce. V současné době právní úprava nepočítá s povinným zřizováním komisí, komise se zřizují podle potřeby. Tak je tedy v každém konkrétním případě na úvaze rady obce zda, jaké a kolik komisí zřídí. Jako orgán rady obce se komise při své iniciativní a poradní činnosti v plném rozsahu řídí pokyny rady obce a jsou oprávněny vykonávat svoji pravomoc jen v takovém rozsahu a v těch otázkách, které slouží potřebám rady obce. Stejně tak i svá stanoviska a náměty komise předkládají výlučně radě obce. Rada obce potom také v návaznosti na tato stanoviska a náměty zpravidla sama rozhoduje o přijetí potřebných opatření. Komise je z této své činnosti odpovědna radě obce. Takto komise vystupuje nikoliv jako „orgán obce“, nýbrž jako „orgán rady obce“. 16. Právní úprava však umožňuje, aby starosta, v případě potřeby, komisi zřízené radou obce, po projednání s ředitelem krajského úřadu, svěřil výkon přenesené působnosti v určitých věcech. V takovém případě, ale současně jen v tomto rozsahu, se komise stává přímo „orgánem obce“. Ve věcech výkonu přenesené působnosti na svěřeném úseku komise neodpovídá radě, ale starostovi.

27/85

17. Specifická situace je potom v malých obcích, kde se rada obce nevolí (rada obce se nevolí v obcích, kde zastupitelstvo obce má méně než 15 členů – § 99 odst. 3). V těchto obcích mají komise postavení orgánu, který je zřizován starostou a také podléhá ve všech otázkách přímo starostovi. Proto se také činnost komisí v takových případech zcela řídí pokyny starosty. 18. Všechna tato pravidla obdobně platí také u komisí v případě městysů, měst, statutárních měst, včetně jejich městských obvodů či městských částí.

Z judikatury: Soud rozhodl o zastavení řízení s tím, že věc bude postoupena určitému orgánu obce, je tento orgán obce (zde: Magistrát města Brna) stranou kompetenčního sporu, která může podat návrh na rozhodnutí tohoto sporu u zvláštního senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Podal-li návrh jiný orgán obce (zde: zastupitelstvo statutárního města Brna), je nutno jej odmítnout jakožto návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. (NSS Konf 33/2004-13, Sb. NSS 1286/2007)

Související ustanovení: § ٣ – město a městys, sloučení obcí, § 4 – statutární města, § 67–111 – orgány obce, § 117–122 – orgány zastupitelstva obce a rady obce, § 130 – statut územně členěného statutárního města, § 136 – správce města, městského obvodu nebo městské části, § 139 – rozsah přenesené působnosti vykonávané orgány statutárních měst a orgány městských obvodů nebo městských částí, § 140 – zvláštní ustanovení o náměstku primátora, tajemníku magistrátu a tajemníku městského obvodu nebo městské části Související předpisy: Čl. 101 a 105 Ústavy

Literatura: Drahovzal, P., Ježek, J. Myšlenka znovuzavedení titulu městys došla naplnění. Informační servis. 2006, č. 7. Exner, J. Obce, města, městské části. Praha: Libri, 2004. Kadečka, S. Právo obcí a krajů v České republice. Praha: C. H. Beck, 2003. Kolman, P. Postavení a působnost obce. Správní právo. 2004, č. 5–6. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§6

28/85

zrušen

§7

(Samostatná působnost, přenesená působnost)

(1) Obec spravuje své záležitosti samostatně (dále jen „samostatná působnost“). Státní orgány a orgány krajů mohou do samostatné působnosti zasahovat, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem, který zákon stanoví. Rozsah samostatné působnosti může být omezen jen zákonem. (2) Státní správu, jejíž výkon byl zákonem svěřen orgánu obce, vykonává tento orgán jako svou přenesenou působnost (§ 61 a násl.).

K odst. 1 1. Komentovaný odstavec vymezuje pojem samostatné působnosti jako legislativní zkratku pro samostatné spravování záležitostí obce („obec spravuje své záležitosti samostatně“). Samostatné spravování záležitostí obce spočívá v tom, že se při něm řídí jen pravidly právního řádu – při vydávání obecně závazných vyhlášek zákony (a též prameny práva s vyšší právní silou než zákony – ústavními zákony, mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy, právem EU), v ostatních záležitostech též jinými právními předpisy vydanými na základě zákona (prováděcími právními předpisy) – viz § 35 odst. 3 písm. a) a b). V rámci samostatné působnosti spravuje obec věci řazené do územní samosprávy, která je ústavně zaručena v čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy. S ohledem na princip subsidiarity by obce měly spravovat zásadně veškeré záležitosti územní samosprávy, nejedná-li se o záležitosti samosprávy, které svým významem překračují lokální zájem obcí a zákon je svěří vyšším územním samosprávným celkům – krajům (srov. čl. 104 odst. 2 Ústavy). 2. Rozsah samostatné působnosti obcí je dán zákonem. Platná úprava kombinuje při stanovení samostatné působnosti obecné vymezení i konkrétní výčet některých činností z tohoto oboru působnosti. Míra podrobnosti vymezení, jaké věci se řadí do samostatné působnosti, vychází často z toho, že ve věcech, kdy může obec autoritativně mocensky zasahovat do práv osob, je zákonná úprava záležitostí samostatné působnosti konkrétnější, zatímco v jiných věcech samosprávy může samostatná působnost vycházet i jen z obecného vymezení. K rozsahu samostatné působnosti viz komentář k § 35. 3. Druhá věta odstavce navazuje na čl. 100 odst. 4 Ústavy, dle něhož stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona a jen způsobem stanoveným zákonem. Toto ustanovení má význam především pro činnost orgánů moci výkonné vůči obcím. Obec jako územní samosprávný celek není ve vztahu podřízenosti vůči orgánům státu ani orgánům kraje (a to ani tehdy, když vykonává kraj svou samostatnou působnost, ani když orgány kraje vykonávají v rámci přenesené

29/85

působnosti státní správu). Vztahy orgánů státu a orgánů kraje vůči obci při výkonu její samostatné působnosti mohou být jen vztahy právními, vyplývajícími z realizace zákonem dané působnosti orgánů státu nebo kraje, např. při výkonu dozoru nad samostatnou působností obce či v rámci jiných kontrolních a dozorčích vztahů. 4. Orgány moci výkonné ani orgány kraje nemohou omezit rozsah samostatné působnosti obce, a to ani tehdy, když konkrétní obec není schopna reálně plnit úkoly náležící do její zákonem stanovené samostatné působnosti. Ke změně rozsahu samostatné působnosti může dojít jedině formou zákona a i zákonodárce je omezen limity vyplývajícími z ústavně zaručeného práva na samosprávu. 5. Výkon samostatné působnosti je subjektivním právem obce, které náleží i právní prostředky jeho ochrany. Obec např. může vyvolat řízení o kompetenčním sporu se správním úřadem nebo s orgánem jiné územní samosprávné korporace nebo orgánem zájmové nebo profesní samosprávy [viz § 97 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.] nebo podat ústavní stížnost proti nezákonnému zásahu státu [viz čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy].

K odst. 2 6. Z komentovaného odstavce vyplývá pojem přenesené působnosti jako legislativní zkratky pro státní správu zákonem svěřenou orgánu obce (možná by bylo přesnější vyjádření, že přenesená působnost je okruh záležitostí státní správy, který je zákonem nebo na základě zákona svěřen orgánu obce). 7. Podle čl. 105 Ústavy lze svěřit orgánům samosprávy (myšleno jistě územní samosprávy) výkon státní správy jen tehdy, stanoví-li to zákon. Na rozdíl od formulace čl. 87 odst. 3 písm. f) Ústavy ČSFR, podle kterého měly zákony národních rad stanovit, „ve kterých věcech se obce pověřují výkonem státní správy“, platná ústavní úprava vychází z toho, že lze státní správu svěřit orgánu obce (popř. kraje), ale ne územnímu společenství občanů či veřejnoprávní korporaci jako takové. I rozdílný způsob označení názvů hlavy II obecního zřízení „Samostatná působnost obce“ a hlavy III „Přenesená působnost“ svědčí, že zákonodárce rozlišuje mezi samostatnou působností obce na straně jedné a přenesenou působnosti orgánu obce na straně druhé. Zákonodárce však není v tomto směru důsledný, když např. uvádí, že „obec“ může v přenesené působnosti vydávat nařízení obce (viz § 11 odst. 1), a v § 61 odst. 1 písm. a) píše o výkonu přenesené působnosti „v základním rozsahu svěřeném obci“. 8. Zákonodárce nesvěřuje orgánům všech obcí stejný rozsah přenesené působnosti, když rozlišuje mezi výkonem přenesené působnosti v základním rozsahu, v rozsahu pověřeného obecného úřadu a v rozsahu obecního úřadu obce s rozšířenou působností (viz komentář k § 61 odst. 1). Které obce jsou obcemi s pověřeným obecním úřadem a které obcemi s rozšířenou působností stanoví zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností. V některých případech stanoví zákon zvláštní věcnou působnost k výkonu určitých záležitostí státní správy jen orgánu konkrétní obce (viz např. § 3 odst. 5 zákona č. 301/2000 Sb.,

30/85

o matrikách, jménu a příjmení, podle něhož vede Úřad městské části Brno-střed jako zvláštní matrika matriční knihy, do kterých se zapisuje narození, uzavření manželství, vznik partnerství a úmrtí občanů, ke kterým došlo v cizině). 9. Výkon přenesené působnosti není subjektivním právem obcí, ale je povinností uloženou zákonem nebo na základě zákona příslušným orgánům obcí. Lze dovodit pravidlo, že obec, jejímž orgánům je svěřen výkon přenesené působnosti, je povinna její výkon zabezpečit (srov. též § 65 odst. 1 a § 66b odst. 1 obecního zřízení).

Z judikatury: Garance územní samosprávy podle Ústavy je lakonická. Vedle rozlišení lokální a regionální úrovně samosprávy (čl. 99) je územní samospráva pojata jako právo územního společenství občanů vyrůstající z jeho vlastností a schopností, jak konstatoval Ústavní soud připomenutým nálezem z 19. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 1/96 …: „Ústavní soud považuje místní samosprávu za nezastupitelnou složku rozvoje demokracie. Místní samospráva je výrazem práva a schopnosti místních orgánů, v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva regulovat a řídit část veřejných záležitostí.“ Ústava tuto schopnost umožňuje prosadit mimo jiné tím, že zakládá právní subjektivitu územních samosprávných celků a počítá s tím, že samosprávné subjekty mají vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu (čl. 101 odst. 3). Na ústavní úrovni se též potvrzuje demokratický ráz samosprávy v garanci volených zastupitelstev (čl. 101 odst. 1 a 2 a čl. 102). Ústava ovšem také předpokládá státní jednotnou úpravu samosprávy v podobě zákonného rámce. Vymezení oné části veřejných záležitostí, již je místní nebo oblastní společenství občanů způsobilé řídit, je svěřeno zákonodárci, čili státní moci (čl. 104), nikoli ústavodárci, který by na nejvyšší úrovni vnitrostátního práva vymezoval záležitosti místního významu. S pověřením zákonodárce k vymezení záležitostí územně omezeného významu, které se svěří územním samosprávným celkům, počítají i ústavy řady dalších evropských států. Ústavou obecně vyjádřené právo na samosprávu jistě nesmí být zákonodárcem vyprázdněno, je však jisté, že zákonodárce má široký prostor pro určení záležitostí, jež je nejlépe spravovat na místní nebo oblastní úrovni bez větších zásahů ústřední státní moci. Nepoliticky, vysloveně z právních, ekonomických, politologických a dalších hledisek, lze stěží předem určit, které záležitosti mají místní nebo oblastní dopad, a zaslouží si proto vynětí z působení ústřední moci. Rozhodování o kompetencích územní samosprávy je vždy politické. Dokonce záležitosti zřejmě místního či oblastního rázu mohou získat celostátní význam, například mohou být dotčena základní lidská práva a svobody nebo se důsledky mohou přenášet přes hranice územního samosprávného společenství obyvatel, což je stále častější právě v prostředí vysoké mobility obyvatelstva. (Pl. ÚS 34/02)

Související ustanovení: § 1 – obec, § 2 – obec jako veřejnoprávní korporace, § 5 – orgány obce, § 8 – pravidlo o druhu působnosti obce, § 13 – projednávání návrhů opatření státu a kraje s obcí, § 35 – samostatná působnost obce, § 61–66b – přenesená působnost, § 84 – pravomoc zastupitelstva obce, § 85 – rozhodování o právních jednáních obce, § 102 – pravomoci rady obce, § 106 – zvláštní orgány obce, § 109–111 – obecní úřad, § 123–128 – dozor nad výkonem samostatné a přenesené působnosti, § 129–129b – kontrola výkonu samostatné a přenesené působnosti

Související předpisy: čl. 8, 87, 100, 101, 104, 105 Ústavy, – úst. zák. o VÚSC, – Charta místní samosprávy, – § 97 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., – § 72 zák. o ÚS, – zák. č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním

31/85 úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, – vyhláška MV č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§8

(Určení působnosti obce)

Pokud zvláštní zákon upravuje působnost obcí a nestanoví, že jde o přenesenou působnost obce, platí, že jde vždy o samostatnou působnost.

K§8 1. Stanoví-li zákon působnost obce nebo působnost orgánů obce, mělo by být v zákonné úpravě výslovně určeno, zda jde o samostatnou působnost obce, nebo přenesenou působnost svěřenou orgánům obce. Komentovaný paragraf má odstraňovat případné pochybnosti, zda má být zvláštním zákonem upravená působnost samostatná nebo přenesená, když při absenci vymezení se jedná o samostatnou působnost. Podle přechodného ustanovení § 152 odst. 1 se § 8 na zvláštní zákony platné ke dni nabytí účinnosti obecního zřízení (12. 11. 2000) použil až od 1. 1. 2003. 2. Komentovaný paragraf určuje, že za situace, kdy zvláštní zákon sice stanoví, že určitá činnost je v působnosti obce, ale neuvádí, zda patří do samostatné či přenesené působnosti, náleží taková činnost do působnosti samostatné. Toto ustanovení není namístě aplikovat tehdy, jestliže ze zvláštního zákona nepochybně plyne, že činnost svěřená do působnosti je výkonem státní správy, i když nebude výslovně označena jako „přenesená působnost“, rovněž tak v případech, kdy zvláštní zákon svěří určitou působnost pověřeným obecním úřadům nebo obecním úřadům obcí s rozšířenou působností, případně obcím s pověřeným obecním úřadem nebo obcím s rozšířenou působností, neboť orgány takových obcí z titulu působnosti obce s pověřeným obecním úřadem nebo s rozšířenou působnosti vykonávají jen přenesenou působnost (státní správu). 3. Složitá situace může nastat tehdy, pokud zvláštní zákon svěří určitou činnost do působnosti přímo obecnímu úřadu, nikoli obci jako takové, aniž by uvedl, zda jde o samostatnou či přenesenou působnost. Zde by měla být výchozí úvaha, že obecní úřad je orgánem obce, který vykonává přenesenou působnost obce, s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce. V samostatné působnosti plní jen úkoly, kterými je pověřen jinými orgány obce, případně pro takové orgány. Svěří-li proto zvláštní zákon

32/85

přímo obecnímu úřadu určitou působnost a nevyplyne-li z výslovného určení nebo z kontextu, že by šlo o samostatnou působnost, půjde dle všeho o působnost přenesenou.

Související ustanovení: § 7 – samostatná působnost, přenesená působnost, § 35 – samostatná působnost obce, § 61 – přenesená působnost, § 152 – přechodná ustanovení

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Samostatná a přenesená působnost místní (a regionální) samosprávy (smíšený model územní veřejné správy). In: Kadečka, S., Havlan, P., Valachová, K. (eds.). Právní regulace místní (a regionální) samosprávy. Sborník z 4. letní mezinárodní konference/workshopu. Brno: Masarykova univerzita, 2008. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

2a)

§9

zrušen

§ 9a

(Výkon finanční kontroly) Obce zajišťují výkon finanční kontroly podle zvláštního právního předpisu.2a)

Zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole).

K § 9a 1. Obce jsou povinny provádět tzv. finanční kontrolu. Jde o kontrolu, kterou obce vykonávají v samostatné působnosti. Při výkonu finanční kontroly se obce řídí zákonem č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), a vyhláškou Ministerstva financí č. 416/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole). Předmětná kontrola je definována v § 3 zákona č. 320/ 2001 Sb. a je tvořena systémem finanční kontroly vykonávané kontrolními orgány podle § 7–11 cit. zákona, systémem finanční kontroly vykonávané podle mezinárodních smluv podle § 24 a vnitřním kontrolním systémem v orgánech veřejné správy podle § 25–31 téhož zákona.

33/85

2. Odpovědnost za organizování, řízení a zajištění přiměřenosti a účinnosti finanční kontroly mají vedoucí orgánů veřejné správy v rámci své řídicí pravomoci. Vedoucím orgánu veřejné správy se u obce rozumí starosta obce [viz § 2 písm. d) zákona č. 320/ 2001 Sb.]. 3. Součástí vnitřního kontrolního systému je mj. interní audit, který uvnitř orgánu veřejné správy zajišťuje funkčně nezávislý útvar, případně k tomu zvlášť pověřený zaměstnanec, organizačně oddělený od řídicích výkonných struktur. Vedoucího útvaru interního auditu jmenuje a odvolává rada obce na návrh starosty obce (u obcí, kde se nevolí rada obce, má tuto pravomoc starosta obce). Podle § 29 odst. 6 zákona č. 320/2001 Sb. obce, které mají méně jak 15 tisíc obyvatel, mohou nahradit funkci útvaru interního auditu přijetím jiných dostatečných opatření. V takovém případě zajišťují průběžné sledování a hodnocení účinnosti těchto opatření a přitom zvažují zavedení útvaru interního auditu. Pokud v návaznosti na toto hodnocení obec zjistí, že přijatá opatření nejsou dostatečně účinná, je povinna bez zbytečného odkladu útvar interního auditu zřídit. Vedle výkonu finanční kontroly dle zákona č. 320/2001 Sb. jsou obce povinny zřídit také kontrolní výbor podle § 119 obecního zřízení. Související ustanovení: § 119 – finanční výbor a kontrolní výbor

Související předpisy: § 15 prav. úz. rozp., – zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), – vyhláška Ministerstva financí č. 416/2004 Sb., kterou se provádí zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole) Literatura: Pařízková, I. Fundamenty finanční kontroly. Časopis pro právní vědu a praxi. 2004, č. IV.

§ 10

(Obecně závazné vyhlášky obce)

Povinnosti může obec ukládat v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou a) k zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány,

34/85

b) pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku, c) k zajištění udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně3) (dále jen „veřejná zeleň“) a k užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti, d) stanoví-li tak zvláštní zákon. 3)

§ 3 odst. 3 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění zákona č. 89/1996 Sb. [Pozn. aut.: vyhláška č. 190/1996 Sb. byla zrušena vyhláškou č. 26/2007 Sb., zákon č. 344/1992 Sb. byl zrušen zákonem č. 256/2013 Sb. ]

K § 10 1. Komentování § 10 předpokládá pojednat šířeji o podmínkách vydávání obecně závazných vyhlášek obcí. 2. Pravomoc obcí vydávat obecně závazné vyhlášky vyplývá z čl. 104 odst. 3 Ústavy, který stanoví: „Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky.“ Ústava nepodmiňuje vydávání obecně závazných vyhlášek zmocněním územních samosprávných celků (jejich zastupitelstev) v zákoně. V tom je rozdíl od čl. 79 odst. 3 Ústavy, podle něhož ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou vydávat právní předpisy na základě a v mezích zákona, jsou-li k tomu zmocněny (za podmínek čl. 79 odst. 3 Ústavy jsou vydávána nařízení obce – viz komentář k § 11). Zatímco právní předpisy dle čl. 79 odst. 3 Ústavy jsou právními předpisy sekundárními, které provádějí zákon, povaha obecně závazných vyhlášek územních samosprávných celků je jiná. Obecně závazné vyhlášky „neprovádějí“ zákon, ale stanoví pro území územního samosprávného celku nová, vlastní právní pravidla chování, která nejsou dána zákonem. Obecně závazná vyhláška by neměla opakovat právní normy obsažené již v zákoně, byť taková skutečnost nemusí nutně vést k nezákonnosti vyhlášky. Obecně závazné vyhlášky jsou považovány za originární (neodvozený) pramen práva, neboť k jejich vydání není třeba výslovné zákonné zmocnění. 3. Ústavní soud ve více starších nálezech, vydaných k návrhům správních úřadů vykonávajících dozor nad výkonem samostatné působnosti obcí (Ministerstvo vnitra, dříve okresních úřady) na zrušení obecně závazných vyhlášek, argumentoval tím, že pro uložení povinnosti v obecně závazné vyhlášce musí být obec tak jako tak výslovně zmocněna zákonem, a bez takového výslovného zákonného zmocnění často obecně závazné vyhlášky rušil (Pl. ÚS 5/93). Argumentem byl čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (což obecně platí pro

35/85

veškerou veřejnou nařizovací moc). Z toho ostatně vyšel i komentovaný § 10 ve svém návětí, když uvádí, kdy „může“ obec obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti. 4. Náhledy judikatury Ústavního soudu na problematiku, za jakých podmínek lze vydávat obecně závazné vyhlášky, nebyly jednotné a výrazně se měnily. Za základ současného přístupu je považován nález Pl. ÚS 45/06, v němž Ústavní soud jednoznačně uvedl v návaznosti na čl. 104 odst. 3 Ústavy, že obce jsou přímo tímto ustanovením Ústavy zmocněny tvořit právo ve formě vydávání obecně závazných vyhlášek. Dle tohoto nálezu obce k vydávání obecně závazných vyhlášek v mezích své věcné působnosti, a to i když jsou jimi ukládány povinnosti, již žádné další zákonné zmocnění nepotřebují (s výhradou ukládání daní a poplatků vzhledem k čl. 11 odst. 5 Listiny), neboť pojmově není právního předpisu bez stanovení právních povinností. K tomu je třeba dodat, že ani vyhláška obce, předvídaná v 14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, kterou se zavádí v obci místní poplatky, není prováděcím právním předpisem, neboť se jí zavádí původní povinnost platit v ní stanové poplatky. 5. Obce mohou vydávat obecně závazné vyhlášky v mezích své působnosti, myšleno působnosti samostatné. Ta je dána zákonem (srov. čl. 104 odst. 1 Ústavy). Jinak řečeno, obecně závazné vyhlášky lze vydávat v rámci práva obcí na samosprávu, v oblastech, které se do tohoto práva řadí. Ústava svěřuje dle čl. 104 odst. 1 vymezení záležitostí, které se řadí do samosprávy obcí, zákonu („běžnému“ zákonu), když sama to až na výjimky neurčuje. Nicméně zákonodárce není oprávněn pominout materiální (obsahový) aspekt ústavně garantovaného práva; prováděcí zákon nemůže obsah ústavně garantovaného práva na územní samosprávu vyprázdnit či fakticky eliminovat. Tento postoj zaujal Ústavní soud např. v nálezu Pl. ÚS 6/13, kterým zrušil část zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, neboť zrušované ustanovení nepřípustně omezovalo právo na samosprávu spočívající v možnosti regulovat prostřednictvím vydávání obecně závazných vyhlášek provoz interaktivních videoloterijních terminálů na svém území. Ústavní soud přitom považoval možnost takové regulace na území obce za otázku místního pořádku jako záležitost obcím ústavně garantovanou. 6. Obecně závazné vyhlášky jsou podzákonným pramenem práva, tedy pramenem práva, který musí být v souladu s ústavním pořádkem a zákony. Případný rozpor obecně závazné vyhlášky s ústavním pořádkem nebo se zákonem je důvodem jejího zrušení Ústavním soudem [viz § 123 obecního zřízení o dozoru nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek, dále čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, § 64 odst. 2 zák. o ÚS]. Obec se při vydávání obecně závazné vyhlášky řídí zákonem [§ 35 odst. 3 písm. a) obecního zřízení]. 7. Obec může obecně závaznými vyhláškami regulovat veřejné záležitosti místního (lokálního) významu, tedy záležitosti v zájmu obce a občanů obce, které nejsou záležitostmi krajského nebo celostátního významu, jejichž regulace přísluší podle zákona krajům nebo správním úřadům nebo v přenesené působnosti orgánům krajů nebo obcí jako výkon státní správy (srov. § 35 odst. 1 obecního zřízení).

36/85

8. Záležitosti, které může obec regulovat formou obecně závazných vyhlášek, jsou dány okruhem působnosti obce (zastupitelstva obce), stanoveným zákonem (vymezení působnosti zastupitelstev je podle čl. 104 odst. 1 Ústavy vyhrazeno zákonu). Ze zákonné úpravy vyplývají oblasti, v nichž může obec vydávat obecně závazné vyhlášky, aniž by k tomu musela být zmocněna. Význam § 10 písm. a) až c) obecního zřízení je v tom, že stanoví tři okruhy oblastí samostatné působnosti, v rámci nichž může obec realizovat svou ústavně danou pravomoc podle čl. 104 odst. 3 Ústavy vydávat obecně závazné vyhlášky. 9. Další věcné oblasti, v nichž mohou obce realizovat svou normotvornou pravomoc, mohou vyplývat ze zvláštních zákonů [viz písm. d) komentovaného paragrafu]. Úpravy ve zvláštních zákonech, které výslovně předvídají možnost vydat obecně závaznou vyhlášku obce, nemusí znamenat, že by obec nemohla vydat vyhlášku regulující i jiné otázky, např. v zájmu zajištění místních záležitostí veřejného pořádku, což mohou regulovat podle § 10 písm. a). Například § 24 odst. 2 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, stanoví: „Obec může obecně závaznou vyhláškou upravit pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství a vymezit prostory pro volné pobíhání psů.“ Ústavní soud se v nálezu Pl. ÚS 46/06 zabýval návrhem na zrušení vyhlášky města Mariánské Lázně, která zakázala v tomto lázeňském městě volný pohyb nejen psů, ale i koček. Zákonná úprava v § 24 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání přitom neupravuje zmocnění obce k regulaci pohybu jiných chovaných zvířat než psů. Ústavní soud však dovodil za legitimní regulaci pohybu jiných zvířat obcí (v projednávaném případě koček), založenou na oprávnění obce stanovovat povinnosti podle § 10 písm. a) a c). 10. Počínaje nálezem Pl. ÚS 45/06 nevylučuje judikatura Ústavního soudu situace, že obec reguluje obecně závaznou vyhláškou určitou záležitost, která je již regulována na úrovni zákona. Východiskem je porovnání předmětu a cíle regulace zákona na straně jedné a obecně závazné vyhlášky na straně druhé. Pokud se nepřekrývají, nelze bez dalšího říci, že by obec nesměla regulovat určitou záležitost jen z důvodu, že je již regulována na úrovni zákona. Za přípustné se např. považuje, pokud obec zakáže, v zájmu zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku [viz § 10 odst. a)], požívání alkoholu na některých veřejných prostranstvích, ačkoli existuje regulace zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami, také se vztahující k alkoholu, ovšem za jiným cílem – ochraně před škodami na zdraví působenými alkoholem (viz dále nález Pl. ÚS 33/05).

Z judikatury: 1. I. Obec vydala napadenou obecně závaznou vyhlášku na základě své pravomoci podle čl. 104 odst. 3 Ústavy.… uvedené ustanovení zmocňuje obec k originární normotvorbě, a tedy k jejímu vydání není zapotřebí výslovné zákonné zmocnění [srov. např. nález ze dne 17. srpna 1999 sp. zn. Pl. ÚS 5/99 (N 112/15 SbNU 93, 216/1999 Sb.) nebo nález ze dne 11. prosince 2007 sp. zn. Pl. ÚS 45/06 (N 218/47 SbNU 871, 20/2008 Sb.)]. II. Základem normotvorné pravomoci obcí v oblasti samostatné působnosti je přímo čl. 104 odst. 3 Ústavy. Jeho zákonné rozvedení je obsaženo v § 10 zákona o obcích, které vymezuje věcné oblasti,

37/85 v nichž je obec oprávněna bez dalšího zákonného zmocnění tvořit právo. … Pro všechny výše uvedené věcné oblasti samostatné působnosti současně platí, že předmětem regulace mohou být toliko místní záležitosti, které obec reguluje v zájmu obce a občanů obce, nikoliv záležitosti širšího (celostátního) významu. Ústavní soud konstatuje, že otázkou regulace umístění tzv. interaktivních videoloterijních terminálů (rovněž též ILV či VLT) v obecně závazných vyhláškách obcí se zabýval ve svém nálezu ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 29/10 (N 110/61 SbNU 625; 202/2011 Sb.), v němž dospěl k závěru, že obce jsou povolány k této regulaci na základě § 10 písm. d) obecního zřízení, resp. § 50 odst. 4 ve spojení s § 2 písm. e) loterijního zákona. … III. Nyní posuzovaná obecně závazná vyhláška se od vyhlášky posuzované v předchozím řízení však liší tím, že město Františkovy Lázně mělo za to, že je zmocněno k přijetí takové regulace na základě obecného § 10 písm. a) obecního zřízení. Nad rozsah již uvedeného bylo proto třeba v tomto řízení zkoumat, zda nebylo jednáním ultra vires či zneužitím působnosti to, že obec vydala obecně závaznou vyhlášku odkazem na jiné ustanovení zákona [§ 10 písm. a) obecního zřízení], než je to, které ji k příslušné regulaci zmocňuje přímo, resp. odkazem na zvláštní zákon, a které jako základ pro vydání obecně závazné vyhlášky daného obsahu uznal ve svém předchozím nálezu i Ústavní soud [tj. § 10 písm. d) obecního zřízení ve spojení s § 50 odst. 4 a § 2 písm. e) loterijního zákona]. IV. Ústava sama přímo nevyjmenovává konkrétní oblasti, v nichž se právo na územní samosprávu může realizovat, a svěřuje stanovení podrobností zákonu dle čl. 104 odst. 1 Ústavy (takovému, jakým je např. § 10 obecního zřízení), to však neznamená, že ústavní garance práva na územní samosprávu se vyčerpává formálně pouze stanovením výhrady zákona. Ústavní garance práva na územní samosprávu má nepochybně i materiální aspekt; prováděcí zákon nemůže obsah ústavně garantovaného práva na územní samosprávu vyprázdnit či fakticky eliminovat. V dřívějších nálezech se Ústavní soud vesměs spokojil s obsahovým vymezením oblastí, v nichž se může ústavně garantované právo obcí na územní samosprávu realizovat, jak je vymezuje § 10 obecního zřízení (srov. Wagnerová E., Dostál M., Langášek T. a Pospíšil I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, str. 330–331). Nicméně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/06 ze dne 22. 5. 2007 (N 87/45 SbNU 279; 190/2007 Sb.) v bodě 19 Ústavní soud ve světle zákonné úpravy konstatoval, že „do sféry samostatné působnosti obce regulovatelné obecně závaznými vyhláškami ve smyslu ústavním pořádkem garantované územní samosprávy spadají záležitosti, které jsou převážně místního nebo regionálního dopadu a jejichž úprava je v zájmu obce a jejích občanů: nepochybně například zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku, udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, ochrana životního prostředí, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně, užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti (srov. § 10 zákona o obcích), územní rozvoj obce (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/04 ze dne 25. ledna 2005, Sbírka rozhodnutí, svazek 36, nález č. 13, vyhlášen pod č. 90/ 2005 Sb.).“. V další větě přitom poznamenal, že jde o oblasti „územní samosprávě bytostně vlastní“. Nemohl tím myslet nic jiného, než že tyto oblasti z povahy věci spadají do sféry územní samosprávy a územní samosprávné celky nemohou být zcela zbaveny možnosti uplatňovat svou politickou vůli a podílet se na veřejnoprávní regulaci jevů v těchto oblastech se vyskytujících, nemá-li se stát ústavní garance práva na územní samosprávu prázdnou proklamací. … je notorietou, že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, samozřejmě v míře různé podle typu a parametrů té které hry. Svými skutečnými dopady mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. Ostatně ne nadarmo jsou v obecném jazyce tyto hry označovány jako hazardní. V. Herny, lákající k okamžitým a zdánlivě snadným výhrám, se staly typickým koloritem nejen předměstí českých měst, ale už i jejich center a center menších obcí, a se všemi navazujícími společensky škodlivými aktivitami představují ohrožení veřejného pořádku a pokojného soužití v obci. Záměr obcí tyto

38/85 činnosti na svém území regulovat se tak z tohoto pohledu jeví jako cíl legitimní. Ústavní soud proto uzavírá, že nelze připustit takový výklad podústavních předpisů, který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání. Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu § 10 písm. d) zákona o obcích či zda se bude opírat o generální klauzuli § 10 písm. a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví jako podstatné. VI. Definičním znakem pojmu zákon či právní předpis je jeho obecnost, přičemž důvody setrvání na požadavku všeobecnosti právního předpisu jsou dělba moci, rovnost a právo na vlastního, nezávislého soudce [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 40/02 ze dne 11. 6. 2003 (N 88/30 SbNU 327; 199/2003 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 36/05 ze dne 16. 1. 2007 (N 8/44 SbNU 83; 57/2007 Sb.)]. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 56/52 SbNU 555; 124/2009 Sb.) pak Ústavní soud traktoval, že výjimkou, při jejímž splnění lze akceptovat právní předpis upravující jedinečný (konkrétní) případ, je situace, kdy taková regulace nepředstavuje porušení principu rovnosti. Regulace jedinečných případů a jejich vydělení z rámce obecnosti proto musí být jednoznačně objektivně ospravedlněná a nesmí být výrazem libovůle. Současně však je nutno mít při zacházení s těmito kautelami na zřeteli, že byly Ústavním soudem vysloveny ve vztahu k normám zákonným, jež z povahy věci musí být nadány velkou mírou obecnosti. Vztahovat bez dalšího požadavek obecnosti ve stejné míře na obecně závazné vyhlášky, které regulují aktivity a důsledky lidské činnosti v obcích podle místních specifik, by bylo nepřípadné. Ve vztahu k obecně závazným vyhláškám, zejména označují-li na základě výslovné zákonné autorizace [§ 10 písm. a) obecního zřízení či § 50 odst. 4 loterijního zákona] konkrétní místa (ať už označením čtvrti, ulic a jejich částí či návsi nebo konce v malé vesnici), je nutno požadavek obecnosti regulace interpretovat tak, že se vymezení míst musí opírat o racionální důvody, neutrální a nediskriminační ve vztahu ke konkrétním osobám, na něž regulace při aplikaci dopadá. Nevyplývá-li důvod vymezení konkrétních míst z okolností nebo povahy věci, tíží nakonec obec, jež obecně závaznou vyhlášku vydala, povinnost v řízení před soudem takové racionální a neutrální důvody předestřít a obhájit. … (Pl. ÚS 56/10) 2. I. Podle čl. 104 odst. 3 Ústavy mohou zastupitelstva územních samosprávných celků v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích zdůrazňuje …, že obce jsou podle čl. 104 odst. 3 Ústavy zmocněny k (originární) normotvorbě. Ústavní soud však tento závěr v řadě svých nálezů relativizoval dodatkem, že pro uložení povinnosti v obecně závazné vyhlášce musí být obec tak jako tak výslovně zmocněna zákonem. Ústavní soud k tomu poznamenává, že tuto doktrínu formuloval na počátku své činnosti v době, kdy po čtyřiceti letech totality se systémem hierarchicky budovaných národních výborů na principu sovětů musel být obsah pojmu ústavní garance územní samosprávy v právním prostředí České republiky znovu a trpělivě objevován a prosazován. Kromě toho, v Ústavě České republiky nenalezneme konkrétnější obrysy práva na samosprávu; Ústava např. neobsahuje vymezení věcných oblastí, v nichž se právo na samosprávu územních samosprávných celků může uplatnit (na rozdíl např. od rakouské ústavy, srov. čl. 118 odst. 3 B-VG), a svěřuje tyto otázky až na výjimky zákonné úpravě (srov. čl. 104 odst. 1 Ústavy). … II. Ústavní soud konstatuje, že ustanovení čl. 104 odst. 3 Ústavy je nutno nadále interpretovat v linii dosavadních nálezů Ústavního soudu tak, že obce jsou přímo tímto ustanovením Ústavy zmocněny tvořit právo ve formě vydávání obecně závazných vyhlášek. Logickým důsledkem tohoto výkladu potom je, že na rozdíl od vydávání právních předpisů v přenesené působnosti ve smyslu čl. 79 odst. 3

39/85 Ústavy, jehož dikce explicitní zákonné zmocnění vyžaduje, k vydávání obecně závazných vyhlášek v mezích své věcné působnosti, a to i když jsou jimi ukládány povinnosti, již obce žádné další zákonné zmocnění nepotřebují (s výhradou ukládání daní a poplatků vzhledem k čl. 11 odst. 5 Listiny), neboť pojmově není právního předpisu bez stanovení právních povinností. III. Obce jsou čl. 104 odst. 3 přímo Ústavou zmocněny k normotvorbě v mezích své samostatné působnosti a v této oblasti již žádné konkrétní explicitní zákonné zmocnění k normativní regulaci určitého jevu nepotřebují. Stanovení mezí samostatné působnosti obce svěřila Ústava zákonu (čl. 104 odst. 1 Ústavy), jímž je de lege lata již citovaný zákon o obcích. Ten v § 10 stanoví tři oblasti, v nichž může obec bez zákonného zmocnění vydávat obecně závazné vyhlášky, a to v oblasti, resp. za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, počítaje v to i stanovení podmínek pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků [písmena a) a b)], v oblasti, resp. za účelem udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, ochrany životního prostředí, veřejné zeleně [písmeno c)] a v oblasti, resp. za účelem úpravy užívání zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti [písmeno c) in fine]. Zvláštní zákony mohou stanovit další věcné oblasti, v nichž obec může realizovat své normotvorné oprávnění [písmeno d)]. Pro všechny takto vymezené věcné oblasti pak platí společná podmínka, že musí jít o záležitost v zájmu obce a občanů obce (§ 35 odst. 1 zákona o obcích). Jinými slovy, musí jít vždy o místní záležitost [srov. bod 19 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/06 ze dne 22. května 2007 (vyhlášen pod č. 190/2007 Sb.)], nikoli o záležitost krajského nebo celostátního významu, jejíž regulace přísluší podle zákona krajům nebo správním úřadům jako výkon státní správy (§ 35 odst. 1 zákona o obcích). Podle § 35 odst. 3 písm. a) obecního zřízení se dále obec musí při vydávání obecně závazných vyhlášek řídit zákonem. IV. Odpověď na otázku, zda obec nepřekročila meze své zákonné působnosti tím, že normuje oblasti vyhrazené zákonné úpravě, předpokládá identifikaci předmětu a cíle regulace zákona na straně jedné a obecně závazné vyhlášky na straně druhé. Pokud se nepřekrývají, nelze bez dalšího říci, že obec nesmí normovat určitou záležitost z důvodu, že je již regulována na úrovni zákona. Ani soukromoprávní zákonná regulace bez dalšího nevylučuje regulaci prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, pokud se předměty a cíle jejich regulace liší V. Ochrana rostlin jako biologických organismů proti škodlivým organismům a poruchám …je předmětem a cílem regulace zákona o rostlinolékařské péči …. Naopak předmět a cíl regulace podle § 10 písm. c) zákona o obcích se neomezuje jen na ochranu rostlin jako živých organismů, ale zahrnuje (primárně) ochranu veřejné zeleně v závislosti na místních podmínkách a zájmech obyvatel dané obce, kteří prostřednictvím svého zastupitelstva a jím přijímané obecně závazné vyhlášky realizují a prosazují svou představu o podobě a kvalitě životního prostoru, který je bezprostředně obklopuje a má přímý dopad na jejich fyzické i duševní zdraví a pohodu jejich bydlení. Může-li obec vyhláškou stanovit podmínky za účelem čistoty veřejného prostranství [§ 10 písm. c)], přičemž čistota není jen kategorií hygienickou, nýbrž nepochybně i estetickou, není rozumného důvodu, proč v případě ochrany veřejné zeleně legitimní cíl regulace omezovat jen na hledisko hygienické. Potom § 10 písm. c) umožňuje obcím ukládat na tomto úseku povinnosti, aniž by jim mohl být vytýkán pokus normovat oblasti, které jsou již upraveny speciálními zákony. (Pl. ÚS 45/06) 3. Rozvedením čl. 104 odst. 3 Ústavy ve smyslu stanovení působnosti obcí vydávat obecně závazné vyhlášky je ustanovení § 35 odst. 3 písm. a) zákona o obcích, podle něhož se obec při výkonu samostatné působnosti řídí při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem. Tomuto zákonnému příkazu odpovídá vymezení věcných oblastí, v nichž je obec oprávněna originálně, tj. bez zákonného zmocnění v pravém smyslu tvořit právo [nález sp. zn. Pl. ÚS 3/95 ze dne 11. 10. 1995 (N 59/4 SbNU 91; 265/1995 Sb.)].

40/85 … Podle § 35 odst. 3 písm. a) zákona o obcích se obec musí při vydávání obecně závazných vyhlášek řídit zákonem, což lze interpretovat pouze tak, že právní předpis obce se nesmí dostat do rozporu s normou vyšší právní síly, v případě obecně závazných vyhlášek se zákonem (zásada lex superior derogat inferiori). Odpověď na otázku, zda obec nepřekročila meze své zákonné působnosti tím, že normuje oblasti vyhrazené zákonné úpravě, předpokládá identifikaci předmětu a cíle regulace zákona na straně jedné a obecně závazné vyhlášky na straně druhé. Pokud se nepřekrývají, nelze bez dalšího říci, že obec nesmí normovat určitou záležitost z důvodu, že je již regulována na úrovni zákona. … V daném případě navrhovatel namítá, i s odkazem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu, že napadená obecně závazná vyhláška reguluje problematiku, která je již upravena jinými právními předpisy jako výkon státní správy, konkrétně zákonem č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi (zrušen zákonem č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů) … Ústavní soud konstatuje, že účelem, který obec ve věcné oblasti ochrany veřejného pořádku podle § 10 písm. a) zákona o obcích omezením konzumace alkoholu na veřejném prostranství sledovala, je omezení činností, které by mohly narušit veřejný pořádek ve městě Krupce, a že tedy cílem regulace je ochrana veřejného pořádku dle § 10 písm. a) zákona o obcích. … Účelem zákona č. 379/2005 Sb. je vytvoření účinných opatření směřujících k ochraně před škodami na zdraví působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami [§ 1 písm. a)] a opatření omezujících dostupnost tabákových výrobků a alkoholu [§ 1 písm. b)]. Je zřejmé, že zákon reguluje problematiku tabákových výrobků, alkoholu a jiných návykových látek především s ohledem na ochranu zdraví. Obecně závazná vyhláška města Krupky byla vydána za účelem ochrany veřejného pořádku, dobrých mravů a bezpečnosti, zdraví a majetku před činnostmi, které by je mohly narušit. V takovém případě je obec oprávněna stanovit obecně závaznou vyhláškou, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány [§ 10 písm. a) zákona o obcích]. Město Krupka posoudilo konzumaci alkoholu na některých veřejných prostranstvích jako závažný společenský problém, který je s to narušit jak veřejný pořádek, tak být v rozporu s dobrými mravy, ochranou bezpečnosti, zdraví a majetku, a z tohoto důvodu konzumaci alkoholu zakázalo, nikoli však plošně, ale pouze na některých veřejných prostranstvích. … regulace konzumace alkoholu na některých veřejných prostranstvích obce je dle zákona možná, pokud se vzhledem ke konkrétním místním podmínkám jedná o jev, který je způsobilý narušit veřejný pořádek, dobré mravy či bezpečnost, zdraví a majetek v obci. (Pl. ÚS 33/05)

Související ustanovení: § 1 – obec, § 7 – samostatná působnost, přenesená působnost, § 8 – pravidlo o druhu působnosti obce, § 12 – platnost a účinnost právního předpisu obce, § 18 – území obce, § 35 – samostatná působnost obce, § 84 – pravomoc zastupitelstva obce, § 104 – místostarosta, § 123 – dozor nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek obcí, § 130 – statut územně členěného statutárního města, § 134 – postavení městských obvodů a městských částí Související předpisy: čl. 2, 8, 87, 104 Ústavy, – čl. 2, 4 Listiny

41/85 Literatura: Furek, A. Důsledky zrušení nebo změny zákonného zmocnění na další platnost, aplikovatelnost a zákonnost právního předpisu obce ve světle soudní judikatury. Právní rozhledy. 2006, č. 20. Holländer, P. Otazníky ústavnosti obecních vyhlášek. Právní rozhledy. 2008, č. 19. Kadečka, S. Právo obcí a krajů v České republice. Praha: C. H. Beck, 2003. Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer, 2010. Langášek, T. Obrat v nazírání Ústavního soudu na obecně závazné vyhlášky. Právní rozhledy. 2008, č. 10. Pospíšil, I. Nejnovější judikatura Ústavního soudu k obecně závazným vyhláškám. Časopis pro právní vědu a praxi. 2010, č. 1. Pospíšil, I. Regulace hazardu jako rukavice hozená před Ústavním soudem: ústavní limity „kontroly“ územních samosprávných celků a jejich dotváření judikaturou Ústavního soudu. Časopis pro právní vědu a praxi. 2012, č. 2. Kadečka, S., Havlan, P., Valachová, K. (eds.). Právní regulace místní (a regionální) samosprávy. Sborník z 4. letní mezinárodní konference/workshopu Brno: Masarykova univerzita, 2008.

§ 11

(Nařízení obce)

(1) Obec může v přenesené působnosti vydávat na základě zákona a v jeho mezích nařízení obce, je-li k tomu zákonem zmocněna. (2) Obec vykonávající rozšířenou působnost3a) (§ 66) může za podmínek stanovených v odstavci 1 vydávat nařízení obce pro správní obvod stanovený zvláštním právním předpisem. 3a)

Zákon č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností.

K odst. 1 1. Nařízení je právním předpisem vydávaným – dle formulace komentovaného paragrafu – obcí v přenesené působnosti. Nařízení lze vydávat jen na základě a v mezích zmocnění uvedeného ve zvláštním zákoně, nařízení mají povahu podzákonných prováděcích právních předpisů ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy. Zákon v komentovaném paragrafu zvolil formulaci, že nařízení vydává „obec“, ačkoli by s ohledem na čl. 79 odst. 3 a čl. 105 Ústavy bylo přesnější vymezení, že se jejich vydáváním mohou zákonem zmocnit orgány územní samosprávy, tedy zde orgány obcí. 2. Předchozí zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), označoval tento druh právního předpisu jako obecně závazné vyhlášky v přenesené působnosti (viz § 24 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb.).

42/85

3. K vydání nařízení je příslušná rada obce [§ 102 odst. 2 písm. d) obecního zřízení], není-li rada obce zřízena, vydává nařízení zastupitelstvo obce (§ 84 odst. 3 obecního zřízení). 4. Nařízení obce je sekundárním právním předpisem, který provádí zákon. Předpokladem vydání nařízení je, že zákonodárce vytvoří v prováděném zákoně prostor pro komplementaci (doplnění) zákonné úpravy a nejedná se o oblast, která může být upravena v důsledku výhrady zákona jen ve formě zákona. 5. Při vydávání nařízení obce se orgány obce řídí zákony a jinými právními předpisy [§ 61 odst. 2 písm. b) bod 1], „jiným právním předpisem“ může být v tomto směru i obecně závazná vyhláška obce či kraje (viz nález Pl. ÚS 9/04). 6. Zákonné zmocnění k vydání nařízení obce např. obsahují: – zákon č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím (§ 4 odst. 3: rada obce může ve svém územním obvodu nařízením určit místa, kde lze konat shromáždění k účelu uvedenému v § 1 odst. 2 bez oznámení, přitom může stanovit dobu, v níž se taková shromáždění konat nesmějí); – zákon č. 526/1990 Sb., o cenách (§ 10 odst. 1: obec stanoví svým nařízením zboží podléhající cenové regulaci); – zákon č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen (§ 4a odst. 1: obec může v rozsahu a za podmínek stanovených v rozhodnutí Ministerstva financí nařízením obce stanovit maximální ceny, pokud nejsou stanoveny Ministerstvem financí, stanovit maximální ceny nižší, než jsou maximální ceny stanovené Ministerstvem financí, stanovit maximální ceny vyšší, než jsou maximální ceny stanovené Ministerstvem financí, nebo určit případy, na které se maximální ceny stanovené Ministerstvem financí nevztahují); – zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) (§ 18: obce mohou vydat formou nařízení obce tržní řád); – zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání [§ 2 odst. 1 písm. f) a odst. 6: obec stanoví nařízením zákaz reklamy šířené na veřejně přístupných místech mimo provozovnu jiným způsobem než prostřednictvím reklamního nebo propagačního zařízení]; – zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (§ 23: obce mohou pro účely organizování dopravy na území obce v nařízení vymezit oblasti obce, ve kterých lze místní komunikace nebo jejich určené úseky užít za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy ke stání a odstavení silničních motorových vozidel k účelům blíže uvedeným v tomto ustanovení zákona, nebude-li tímto užitím ohrožena bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích a jiný veřejný zájem; § 27 odst. 5: obce stanoví nařízením vymezení úseků místních komunikací, na kterých se pro jejich malý dopravní význam nezajišťuje sjízdnost a schůdnost odstraňováním sněhu a náledí; § 27 odst. 6: obce stanoví nařízením rozsah, způsob a lhůty odstraňování závad ve schůdnosti místních komunikací a průjezdních úseků silnic);

43/85

– zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změnách některých souvisejících zákonů (veterinární zákon) [§ 46 písm. b): obce vydávají na návrh krajské veterinární správy nařízení obce o nařízení mimořádných veterinárních opatření, ruší tato nařízení a dozírá na jejich plnění]; – zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon) (§ 22 odst. 1: při vyhlášení nouzového stavu nebo stavu nebezpečí jsou orgány obce povinny zajistit provedení krizových opatření v podmínkách obce, v případě nutnosti mohou vydat za tím účelem nařízení obce, které nabývá účinnosti okamžikem jeho vyvěšení na úřední desce obecního úřadu); – zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (§ 39 odst. 6: obec může v „obecně závazné vyhlášce obce vydané v přenesené působnosti“ – rozumí se nařízení – vymezit místní komunikace nebo jejich úseky v obytné zóně, které nelze užít ke stání nákladního vozidla nebo jízdní soupravy); – zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší (§ 6 odst. 6: obce vydávají nařízením místní programy snižování emisí; § 8 odst. 5: obce jsou povinny v oblastech se zhoršenou kvalitou ovzduší svým nařízením vydat regulační řád pro jejich území). 7. Vydávání nařízení je součástí výkonu přenesené působnosti orgánů obce, kterou je obec povinna zabezpečovat. Obec ani její orgány nemají na výkon přenesené působnosti právo, jedná se o jejich zákonnou povinnost. Rozsah přenesené působnosti, který by orgánům konkrétní obce náležel jinak ze zákona, může být omezen, případně vyloučen v důsledku veřejnoprávní smlouvy podle § 63, podle které budou orgány jiné obce vykonávat pro orgány této obce přenesenou působnost nebo její část, případně v důsledku rozhodnutí krajského úřadu podle § 65, že pro tuto obec bude vykonávat přenesenou působnost nebo její část pověřený obecní úřad. Pokud by však měla být obec tímto způsobem omezena i v pravomoci vydávat nařízení v rámci přenesené působnosti, odporovalo by zřejmě čl. 79 odst. 3 Ústavy i komentovanému odstavci, aby namísto takové obce vydával nařízení jiný orgán, tedy orgán, který nebyl k vydání nařízení přímo zmocněn zákonem.

K odst. 2 8. Rada obce s rozšířenou působností může na základě zmocnění v zákoně, za podmínek jako v odst. 1, vydávat nařízení pro správní obvod obecního úřadu obce s rozšířenou působností. 9. Na základě zákonného zmocnění a v jeho mezích může obec s rozšířenou působností, a to její rada, vydávat právní předpisy závazné i na území jiných obcí, pro správní obvod obce s rozšířenou působností, stanovený ve vyhlášce MV č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností. Ze zákonného zmocnění pro vydání nařízení musí být v takovém případě zřejmé, že se zmocňuje obec s rozšířenou působností či orgán obce s rozšířenou

44/85

působností (viz např. § 19 odst. 3 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích), na rozdíl od zmocnění „obcí“ pro vydávání nařízení pro jejich územní obvody, jak má na mysli odst. 1.

Z judikatury: 1. Obec tedy při vydání nařízení musí postupovat „secundum et intra legem“, nikoliv „praeter legem“, jí vydaný předpis musí být obecný a upravovat právní poměry neurčité množiny adresátů, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu a jiným právním předpisům (nesmí být s nimi v rozporu) a musí obsahově vystihnout ten pro další právní úpravu otevřený prostor, jenž odpovídá rámci vymezenému zmocňujícím zákonem a jeho intenci (srov. obdobně nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, N 30/21 SbNU 261, ze dne 16. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 5/01, N 149/24 SbNU 79, a ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 7/03, N 113/34 SbNU 165). Zde nacházejí specifické uplatnění i kritéria testu ústavnosti dovozená pro obecně závazné vyhlášky obce, jak byla prezentována shora (bod 12.), zejména zda obec při jejím vydání nejednala ultra vires, resp. zda nezneužila svoji působnost, a uplatní se konečně i obecná kritéria tvorby právních předpisů spočívající v požadavcích jejich určitosti, srozumitelnosti a adekvátní interpretovatelnosti. Nedostatek některé z vyloženému odpovídajících podmínek pak představuje vadu (nařízení), jež má logicky povahu vybočení (v širším smyslu) ze zákonného zmocnění, které je ústavněprávně relevantní (srov. čl. 79 odst. 3 Ústavy), a v přezkumu vedeném Ústavním soudem v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy a § 64 a násl. zákona o Ústavním soudu vede nevyhnutelně k derogaci takového předpisu, resp. jednotlivých ustanovení (viz čl. 2 odst. 3 a čl. 79 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). (Pl. ÚS 27/06) 2. Pokud jde o právní předpisy vydávané orgány územní samosprávy (obcemi a kraji), je třeba dále rozlišovat, zda jde o výkon státní správy nebo zda je právní předpis projevem ústavního práva na územní samosprávu. Ústava v čl. 105 umožňuje, aby zákon svěřil orgánům územní samosprávy i výkon státní správy; tu pak obec vykonává v tzv. přenesené působnosti. Pravomoc obce vydávat právní předpisy ve sféře přenesené působnosti je založena již čl. 79 odst. 3 Ústavy. Podle § 11 odst. 1 zákona o obcích tak obec činí ve formě nařízení obce. Podle § 61 odst. 2 písm. a) zákona o obcích se přitom obec řídí zákony a jinými právními předpisy, z čehož vyplývá, že nařízení obce musí být se zákony a jinými právními předpisy v souladu. Vedle toho pravomoc vydávat právní předpisy ve sféře působnosti samostatné ve formě obecně závazných vyhlášek je založena jiným ustanovením Ústavy, čl. 104 odst. 3 (srov. též nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 85, str. 301; vyhlášen pod č. 14/1996 Sb.). Podle § 35 odst. 3 písm. a) zákona o obcích se obec při vydávání obecně závazných vyhlášek řídí pouze zákonem, a nikoli již jinými právními předpisy. V oblasti samostatné působnosti se přitom uplatňuje tzv. výhrada zákona (čl. 104 odst. 1 Ústavy): samostatnou působnost obcí a krajů tak lze ústavně konformním způsobem regulovat právním předpisem, který má minimálně sílu zákona, nikoli normou nižší právní síly. (Pl. ÚS 9/04)

Související ustanovení: § 10 – obecně závazné vyhlášky obce, § 12 – nařízení obce, § 18 – území obce, § 35 – samostatná působnost obce, § 61–66b – přenesená působnost, § 84 – pravomoc zastupitelstva obce, § 99 – rada obce, § 102 – pravomoci rady obce, § 102a – výkon pravomocí rady v přechodném období, § 104 – místostarosta, § 125 – dozor nad vydáváním a obsahem nařízení obcí, § 134 – postavení městských obvodů a městských částí

45/85 Související předpisy: čl. 2, 79, 87, 105 Ústavy, – čl. 2, 4 Listiny, – zák. č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností – vyhláška MV č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností

Literatura: Furek, A. Důsledky zrušení nebo změny zákonného zmocnění na další platnost, aplikovatelnost a zákonnost právního předpisu obce ve světle soudní judikatury. Právní rozhledy. 2006, č. 20. Kadečka, S. Právo obcí a krajů v České republice. Praha: C. H. Beck, 2003. Kadečka, S. Nařízení obcí s rozšířenou působností – nový pramen českého práva. Právní rozhledy. 2003, č. 5. Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Kadečka, S., Havlan, P., Valachová, K. (eds.). Právní regulace místní (a regionální) samosprávy. Sborník z 4. letní mezinárodní konference/workshopu Brno: Masarykova univerzita, 2008. Turčín, J. K zákonným zmocněním k vydávání nařízení obcí. Správní právo. 2011, č. 5. Vopálka, V. Vyhlášky obcí v oblasti výkonu státní správy. Správní právo. 1996, č. 6.

§ 12

(Platnost a účinnost právního předpisu obce)

(1) Obecně závazné vyhlášky a nařízení obce (dále jen „právní předpis obce“) musí být vyhlášeny, což je podmínkou platnosti právního předpisu obce. Vyhlášení se provede tak, že se právní předpis obce vyvěsí na úřední desce3b) obecního úřadu po dobu 15 dnů. Dnem vyhlášení právního předpisu obce je první den jeho vyvěšení na úřední desce. Kromě toho může obec uveřejnit právní předpis obce způsobem v místě obvyklým. (2) Pokud není stanovena účinnost pozdější, nabývají právní předpisy obce účinnosti patnáctým dnem po dni vyhlášení. Vyžaduje-li to naléhavý obecný zájem, lze výjimečně stanovit dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení. (3) Nařízení obce vykonávající rozšířenou působnost se zveřejní též na úřední desce obecních úřadů působících ve správním obvodu obce s rozšířenou působností. (4) Obec vede evidenci právních předpisů, které vydala. Evidence právních předpisů obsahuje číslo a název právního předpisu, datum jeho schválení, datum nabytí jeho platnosti, datum nabytí jeho účinnosti, popřípadě i datum pozbytí jeho platnosti. Právní předpisy obce se označují pořadovými čísly. Číselná řada se uzavírá vždy koncem každého kalendářního roku. (5) Právní předpisy obce a jejich evidence musí být každému přístupny u obecního úřadu v obci, která je vydala. Nařízení vydané obcí vykonávající rozšířenou

46/85

působnost musí být každému přístupné též u obecních úřadů působících v jejím správním obvodu. (6) Obec zašle obecně závaznou vyhlášku obce neprodleně po dni jejího vyhlášení Ministerstvu vnitra. Obec zašle nařízení obce neprodleně po dni jeho vyhlášení krajskému úřadu. 3b)

§ 26 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

K odst. 1 1. Předpokladem toho, aby se obecně závazná vyhláška či nařízení obce staly platnou součástí právního řádu, je jejich přijetí a vyhlášení postupem, který upravuje obecní zřízení. 2. Obecně závazné vyhlášky přijímají, jak již vyplývá z čl. 104 odst. 3 Ústavy, zastupitelstva obce [viz též § 84 odst. 2 písm. h)], tato činnost je zastupitelstvům vyhrazena a nemohou ji vykonávat jiné orgány obce. O schválení, změně nebo zrušení obecně závazné vyhlášky obce nelze konat místní referendum [srov. § 7 písm. g) zák. o míst. ref.]. Zastupitelstvo vykonává svou pravomoc na zasedání, která jsou ze zákona veřejná (§ 93 odst. 2), zastupitelstvo je schopno se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jeho členů, k platnému usnesení (zde: ke schválení návrhu na přijetí obecně závazné vyhlášky) je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva (§ 87). 3. Nařízení obce vydává v přenesené působnosti rada obce [§ 102 odst. 2 písm. d)]. Rada je schopna se usnášet, je-li přítomna nadpoloviční většina všech jejích členů, k platnému usnesení (zde: rozhodnutí o vydání nařízení) je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jejích členů (§ 101 odst. 2). V obcích, kde není rada obce zřízena, náleží pravomoc vydat nařízení obce zastupitelstvu obce (§ 84 odst. 3, § 102 odst. 4). 4. Podle textu § 104 odst. 2 starosta spolu s místostarostou podepisuje právní předpisy obce. Mohou tak logicky učinit poté, co byly obecně závazná vyhláška nebo nařízení přijaty oprávněným orgánem (zastupitelstvem, radou), a připojení jejich podpisů má význam především z hlediska potvrzení, že byl právní předpis v takovém znění zastupitelstvem (v případě obecně závazné vyhlášky) či radou (v případě nařízení) v tomto textu přijat, a potvrzuje i vědomí těchto osob o existenci takových právních předpisů. Připojení podpisu starosty a místostarosty k přijatému právnímu předpisu lze považovat za jejich povinnost, přičemž ale absence podpisu starosty nebo místostarosty nemá vliv na otázku nabytí platnosti právního předpisu, tyto osoby nemají právo „veta“ k přijatému právnímu předpisu obce. 5. Přijaté obecně závazné vyhlášky a nařízení obce musí být vyhlášeny, což je podmínkou jejich platnosti. Vyhlášení se provede tak, že se právní předpis vyvěsí na úřední desce obecního úřadu po dobu 15 dnů; kromě toho může obec uveřejnit právní předpis způsobem v obci obvyklým (to však již není podmínkou platnosti právního předpisu). Dnem vyhlášení právního předpisu je první den jeho vyvěšení na úřední desce. Den nabytí

47/85

platnosti právního předpisu obce lze ztotožnit již se dnem jeho vyhlášení na úřední desce. Nabytím platnosti se stává právní předpis součástí právního řádu. Nebyl-li by však právní předpis vyhlášen způsobem stanoveným v komentovaném odstavci (vyvěšením po dobu 15 dnů na úřední desce), byl by důvod pro jeho zrušení Ústavním soudem (zřejmě by právní předpis neprošel prvním krokem tzv. testu zákonnosti a ústavnosti, ze kterého vychází Ústavní soud – viz komentář k § 123). 6. Ustanovení § 26 spr. řádu obsahuje hmotněprávní úpravu zřizování úřední desky správních orgánů, jimiž jsou i obecní úřady. Obsah úřední desky se zveřejňuje podle § 26 odst. 1 spr. řádu i způsobem umožňujícím dálkový přístup, např. prostřednictvím internetu [viz § 2 písm. n) zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy], což platí nejen pro písemnosti doručované podle správního řádu formou veřejné vyhlášky (srov. § 25 spr. řádu), ale i pro další dokumenty, které se podle zvláštních zákonů (myšleno zákonů zvláštních vůči správnímu řádu) zveřejňují na úřední desce. Příkladem je právě § 12 odst. 1 obecního zřízení o zveřejňování právních předpisů obce na úřední desce obecního úřadu. Protože obsah úřední desky se zveřejňuje i způsobem umožňujícím dálkový přístup, zveřejňují se tímto způsobem i právní předpisy obce. Nedodržení požadavku zveřejnit přijatý právní předpis po dobu 15 dnů vedle „klasické“ úřední desky i způsobem umožňujícím dálkový přístup by však nemělo vliv na nabytí platnosti právního předpisu obce. 7. Od vyhlášení právního předpisu podle komentovaného odstavce jako podmínky nabytí jeho platnosti je třeba odlišovat povinnost obce zveřejňovat právní předpisy vydávané v její působnosti, a to ve svém sídle, jakož i způsobem umožňujícím dálkový přístup [viz § 5 odst. 2 písm. a), odst. 4 zák. o svobodném přístupu k informacím].

K odst. 2 8. Ustanovení řeší den nabytí účinnosti právního předpisu obce, tedy den, kdy z něj mohou vyplývat pro jeho adresáty práva a povinnosti. Již z obecné teorie práva vychází pravidlo, že předpokladem účinnosti právního předpisu je jeho platnost (viz odst. 1), právní předpis obce proto nemůže být účinným, aniž by nebyl platným. Účinným se stává právní předpis obce patnáctým dnem po jeho vyhlášení, není-li v něm stanoven pozdější počátek účinnosti. Z důvodu naléhavého obecného zájmu může být, dle zákonné terminologie „výjimečně“, stanoven dřívější počátek účinnosti, nejdříve však dnem vyhlášení.

K odst. 3 9. Nařízení obce vykonávající rozšířenou působnost (viz § 11 odst. 2) se zveřejňuje vyvěšením na úřední desce obecního úřadu obce s rozšířenou působnosti, může se zveřejnit i způsobem v obci obvyklým (viz odst. 1), podle komentovaného odstavce se zveřejní též na úřední desce obecních úřadů působících ve správním obvodu obce s rozšířenou působností. V případě takových nařízení bude podmínkou platnosti vyhlášení zveřejněním na úředních deskách všech příslušných obecních úřadů, tzn. jak obecního úřadu obce

48/85

s rozšířenou působností (jejíž rada nařízení vydala), tak i obecních úřadů působících ve správním obvodu obce s rozšířenou působností. Za den vyhlášení a den platnosti bude zřejmě namístě považovat první den jeho vyvěšení na úřední desce obecního úřadu obce s rozšířenou působností, která nařízení vydala. Nebylo-li by však nařízení zveřejněno na úřední desce obecních úřadů působících ve správním obvodu obce s rozšířenou působností, nebylo nařízení vyhlášeno zákonem stanoveným způsobem a mohlo by být pro tuto vadu i zrušeno Ústavním soudem.

K odst. 4, 5 10. Úprava stanoví povinnou evidenci právních předpisů, které obec vydala, a povinnost zajistit jejich přístupnost u obecního úřadu v obci, která je vydala, a v případě nařízení vydaného obcí vykonávající rozšířenou působnost též u obecních úřadů působících v jejím správním obvodu. Viz též komentář k odst. 1 ohledně povinností obce zveřejňovat informaci o vydaných právních předpisech dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

K odst. 6 11. Odstavec ukládá obci povinnost zasílat neprodleně po vyhlášení své právní předpisy příslušnému správnímu orgánu, který vykonává dozor nad vydáváním a obsahem právních předpisů obce (viz § 123 a § 125).

Z judikatury: Skutečnost, že namísto starosty podepsal napadenou vyhlášku jeho zástupce, i když starosta nebyl nepřítomen … nebrání podle názoru Ústavního soudu uznat takovýto postup za zákonný. … Právní důsledky chybějících či irelevantních podpisů na obecně závazných vyhláškách zákon o obecním zřízení výslovně neupravuje. Zároveň stanoví v § 16 odst. 3 zákona o obcích [Pozn. aut.: cit. nález byl vydán ve vztahu k zákonu č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení).] jedinou podmínku jejich platnosti, a to vyhlášení na úřední desce. … nedostatky v podpisech obecně závazné vyhlášky, byla-li tato jinak v souladu se zákonem přijata a publikována, platnost takovéto vyhlášky nijak neovlivňují. (Pl. ÚS 1/96)

Stanoviska a metodické materiály: Metodické doporučení odboru dozoru a kontroly veřejné správy MV k činnosti územních samosprávných celků 8.1: Proces tvorby a vydávání obecně závazných vyhlášek obcí podle právního stavu k 1. červnu 2013.

Související ustanovení: § 10 – obecně závazné vyhlášky obce, § 11 – nařízení obce, § 61 – přenesená působnost, § 66b – rozhodnutí o svěření výkonu přenesené působnosti obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, § 84 – pravomoc zastupitelstva obce, § 87 – kvórum, § 92 – zasedání zastupitelstva obce, § 93 – informace o zasedání zastupitelstva obce; veřejnost zasedání, § 99 – rada obce, § 101 – schůze rady obce, § 102 – pravomoci rady obce, § 102a – výkon pravomocí rady v přechodném období, § 104 – místostarosta,

49/85 § 123 – dozor nad vydáváním a obsahem obecně závazných vyhlášek obcí, § 125 – dozor nad vydáváním a obsahem nařízení obcí

Související předpisy: čl. 79, 104 Ústavy, – § 1, § 26 spr. řádu, – § 5 zák. o svobodném přístupu k informacím, – § 2 zák. č. 365/ 2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy, – zák. č. 314/2002 Sb., o stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou působností, – vyhláška MV č. 388/2002 Sb., o stanovení správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí s rozšířenou působností

Literatura: Kadečka, S. Právo obcí a krajů v České republice. Praha: C. H. Beck, 2003. Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010.

§ 13

(Projednávání návrhů opatření státu a kraje s obcí)

(1) Státní orgány a orgány kraje jsou povinny, pokud je to možné, předem projednat s obcí návrhy na opatření dotýkající se působnosti obce. (2) Státní orgány a orgány kraje poskytují obci na požádání bezplatně údaje a informace pro výkon její působnosti. Tuto povinnost mají i obce vůči státním orgánům a orgánům kraje. Ochrana údajů a utajovaných informací podle zvláštních právních předpisů4) zůstává nedotčena. (3) Obce jsou při výkonu své působnosti oprávněny využívat bezplatně údajů katastru nemovitostí. 4)

Například zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů.

K odst. 1 1. Efektivní fungování veřejné správy vyžaduje nezbytnou spolupráci jejích různých složek, ať už na úrovni centrální, regionální (krajské) i obecní. Orgány působící na různých územních úrovních by měly vzájemně respektovat své kompetence a úkoly. Při ústavně zaručeném právu územních společenství občanů na samosprávu platí, že stát, resp. orgány vykonávající moc státu, především státní správu, mohou zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem (čl. 101 odst. 4 Ústavy), předpokládá se tedy jistá zdrženlivost zásahů státu ve vztahu k územní samosprávě. Je to však stát, který určuje svou zákonodárnou

50/85

činností rozsah působnosti územních samosprávných celků a tento rozsah může – při respektování ústavně zaručeného práva na samosprávu – i měnit. Do rozsahu přenesené působnosti, vykonávané orgány konkrétních obcí, mohou zasahovat i krajský úřad a orgány moci výkonné (Ministerstvo vnitra po projednání s věcně příslušným ústředním správním úřadem), pokud např. rozhodují o zajištění výkonu přenesené působnosti pro orgán obce či obecní úřad obce s rozšířenou působností, které neplní povinnost vykonávat přenesenou působnost (viz § 65 a § 66b). 2. Komentovaný odstavec ukládá státním orgánům a orgánům kraje povinnost předem projednat (konzultovat) návrhy na opatření dotýkající se působnosti obce, „pokud je to možné“. Toto ustanovení navazuje na čl. 4 odst. 6 Charty místní samosprávy, podle něhož se s místními společenstvími, pokud to lze, včas a vhodným způsobem konzultují otázky plánování a rozhodování ve všech věcech, které se jich dotýkají. Podle Legislativních pravidel vlády, schválených usnesením vlády ze dne 19. března 1998 č. 188, v platném znění (dostupná např. na www.vlada.cz), jsou kraje, hlavní město Praha a sdružení obcí s celostátní působností, popřípadě sdružení krajů s celostátní působností, pokud se věcný záměr týká samostatné nebo přenesené působnosti krajů, hlavního města Prahy nebo obcí, připomínkovým místem, kterému jsou předkládány k připomínkám věcné záměry zákonů, návrhy zákonů, nařízení vlády a vyhlášek ministerstev a jiných ústředních správních úřadů [viz čl. 5 odst. 1 písm. c), čl. 8 odst. 1, čl. 13 odst. 1, čl. 16 odst. 1 Legislativních pravidel vlády]. 3. Konzultativní formy spolupráce orgánů státu s územními samosprávnými celky se projevují i v oblasti územního plánování (viz např. § 5 stavebního zákona) či při tvorbě různých národních programů v oblasti školství, ochrany přírody, ovzduší, kultury apod.

K odst. 2 a 3 4. Ustanovení zakládají právo obce získávat od státních orgánů a orgánů kraje na požádání bezplatně údaje a informace pro výkon její působnosti a naopak povinnost obce poskytovat bezplatně údaje a informace státním orgánům a orgánům kraje. Výslovně je upraveno právo obce bezplatně využívat při výkonu své působnosti údajů katastru nemovitostí. Územní samosprávné celky jsou v případech, kdy se spor týká výkonu státní správy, který je na ně přenesen, osvobozeny od soudních poplatků [§ 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích]. Územní samosprávné celky a jejich orgány jsou rovněž osvobozeny od správních poplatků, požadují-li provedení úkonů souvisejících s výkonem státní správy, kterým jsou pověřeny [§ 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 634/ 2004 Sb., o správních poplatcích].

Související ustanovení: § 4 – statutární města, § 7 – samostatná působnost, přenesená působnost, § 8 – pravidlo o druhu působnosti obce, § 18–20 – území obce a jeho změny, § 22 – rozhodnutí o oddělení části obce, § 25 – změny zápisu v katastru nemovitostí, § 35 – samostatná působnost obce, § 61 – přenesená působnost, § 63 –

51/85 zajištění výkonu přenesené působnosti orgány jiné obce, § 65 – rozhodnutí o svěření výkonu přenesené působnosti pověřenému obecnímu úřadu, § 66a – zajištění výkonu přenesené působnosti obce s rozšířenou působností, § 66b – rozhodnutí o svěření výkonu přenesené působnosti obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, § 130 – statut územně členěného statutárního města

Související předpisy: čl. 8, 99, 100, 101, 104 Ústavy, – úst. zák. o VÚSC, – Charta místní samosprávy, – § 8 zák. č. 634/ 2004 Sb., o správních poplatcích, – § 11 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, – § 5–13 stavebního zákona, – katastrální zákon, – vyhláška ČÚZK č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)

Literatura: Hamplová, J. Povinnost projednávat ve vztazích stát – kraj – obec. Právní rádce. 2003, č. 8. Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§ 14

(Vydávání potvrzení a vyhotovování zpráv)

(1) Obec je povinna vydávat potvrzení a vyhotovovat zprávy pro potřeby právnických a fyzických osob, stanoví-li tak právní předpis. (2) Obec vydává potvrzení potřebná pro uplatnění práva v cizině i v případě, že právní předpis takovou povinnost neukládá, ale požadované údaje jsou jí známy.

K odst. 1 1. Platné obecní zřízení převzalo v tomto odstavci text § 9 předchozího zákona č. 367/ 1990 Sb., o obcích (obecní zřízení). Ustanovení omezuje povinnost obce vydávat potvrzení a vyhotovovat zprávy pro potřeby právnických a fyzických osob výlučně jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis. Bylo jím sledováno snižování nežádoucí administrativní zátěže v činnosti obcí. 2. Ustanovení souvisí s ústavním pravidlem čl. 2 odst. 3 Ústavy o tom, že státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Toto pravidlo má dopad i na jinou veřejnou moc, tedy i na případy výkonu decentralizované moci územními samosprávnými celky. Komentované ustanovení by se mohlo snad týkat úřední činnosti obce (jejích orgánů) v rámci samostatné působnosti, neboť se týká naplňování působnosti obce, aniž by bylo stanoveno, že jde o působnost přenesenou, vykonávanou orgány obce. Rozsah samostatné působnosti obce se stanoví zákonem, což je pravidlo, které lze vyvodit z formulace čl. 104 odst. 1 Ústavy (byť je zde formulováno jako působnost zastupitelstev). Při výkonu samostatné působnosti se obce

52/85

řídí zákonem a jinými právními předpisy vydanými na základě zákona [srov. § 35 odst. 3 písm. b) obecního zřízení]. 3. „Právním předpisem“, který by mohl samosprávným celkům stanovit povinnost vydávat potvrzení a vyhotovovat zprávy, je zákon (srov. čl. 101 odst. 4 Ústavy). Zákonodárce měl při formulaci komentovaného ustanovení zřejmě na mysli, že obce mohou vydávat úřední potvrzení a zprávy jen tehdy, jsou-li k tomu zákonem povinny a současně i oprávněny, jen v takovém případě by mohly být projevem působnosti veřejnoprávní korporace a mít charakter veřejné listiny. Odstavec řeší vydávání potvrzení a vyhotovování zpráv „pro potřeby právnických a fyzických osob“, tedy v rámci vnějšího výkonu veřejné správy, nikoli pro případy, kdy orgány samosprávných celků jsou povinny poskytovat určité informace pro potřeby orgánů veřejné moci, např. soudů, orgánů vykonávajících kontrolu nebo dozor nad činností samosprávných celků apod. 4. Úkony obce, resp. jejích orgánů, které uvádí komentovaný odstavec, tedy potvrzení a zprávy pro potřeby fyzických a právnických osob, lze podřadit pod postupy správních orgánů podle části čtvrté správního řádu „Vyjádření, osvědčení a sdělení“ (§ 154 a násl. spr. řádu). Obecní zřízení bylo přijato ještě před správním řádem č. 500/2004 Sb. a v této souvislosti se i komentovaný odstavec jeví jako nadbytečný. Jak pro úkony označované v komentovaném odstavci jako „potvrzení a zprávy“, tak i pro úkony podle části čtvrté správního řádu je typické, že jsou činěny v rámci výkonu působnosti v oblasti veřejné správy, představují jednostranné úkony správních orgánů, týkají se určité věci, nezakládají přímo práva ani povinnosti ani neprohlašují, zda konkrétně vymezená osoba v určité věci nějaká práva či povinnosti má nebo nemá – nejedná se o rozhodnutí (správní akt). O tom, zda určitý úkon je rozhodnutím nebo jiným úkonem správního orgánu, rozhoduje povaha takového úkonu, ne jen to, zda má formálně znaky rozhodnutí.

K odst. 2 5. Tento odstavec je speciální ve vztahu k odst. 1, když podle něho by měla obec vydávat potvrzení potřebná pro uplatnění práva v cizině (tedy zřejmě myšleno práva vztahujícího se k osobám) rovněž i v případech, kdy obci jsou požadované údaje známy, aniž by povinnost poskytnout takový údaj ukládal právní předpis. K vyložení tohoto odstavce lze přistoupit patrně tak, že obec je povinna vydávat právnickým a fyzickým osobám potvrzení v souvislosti s uplatňováním jejich práv přímo na základě tohoto ustanovení obecního zřízení, i když by jí taková povinnost nevyplývala z jiného právního předpisu, disponuje-li obec informací o požadovaných údajích (z důvodu, že spravuje určitý informační systém, či z jiného důvodu). Související ustanovení: § 8 – pravidlo o druhu působnosti obce, § 35 – samostatná působnost obce, § 109 – obecní úřad

53/85 Související předpisy: čl. 2, 8, 101, 104 Ústavy, – § 154 a násl. spr. řádu, – zák. č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§ 15

zrušen

DÍL 2 Občané obce § 16

(Práva občanů obce)

(1) Občanem obce je fyzická osoba, která a) je státním občanem České republiky, a b) je v obci hlášena k trvalému pobytu.6) (2) Občan obce, který dosáhl věku 18 let, má právo a) volit a být volen do zastupitelstva obce za podmínek stanovených zvláštním zákonem,7) b) hlasovat v místním referendu za podmínek stanovených zvláštním zákonem,8) c) vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce v souladu s jednacím řádem svá stanoviska k projednávaným věcem, d) vyjadřovat se k návrhu rozpočtu obce a k závěrečnému účtu obce za uplynulý kalendářní rok, a to buď písemně ve stanovené lhůtě, nebo ústně na zasedání zastupitelstva obce, e) nahlížet do rozpočtu obce a do závěrečného účtu obce za uplynulý kalendářní rok, do usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce, do usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce a pořizovat si z nich výpisy, f) požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce; je-li žádost podepsána nejméně 0,5 % občanů obce, musí být projednána na jejich zasedání nejpozději do 60 dnů, jde-li o působnost zastupitelstva obce, nejpozději do 90 dnů, g) podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty; orgány obce je vyřizují bezodkladně, nejdéle však do 60 dnů, jde-li o působnost zastupitelstva obce, nejpozději do 90 dnů. (3) Oprávnění uvedená v odstavci 2 písm. c) až g) má i fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let a vlastní na území obce nemovitost. 6)

7)

8)

Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel).

Zákon č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 247/1995 Sb. [Pozn. aut.: text zákona č. 152/1994 Sb., který se týkal voleb do zastupitelstev v obcích, byl zrušen zákonem č. 491/2001 Sb.]

Zákon č. 298/1992 Sb., o místním referendu, ve znění zákona č. 152/1994 Sb. [Pozn. aut.: předpis byl zrušen zákonem č. 22/2004 Sb.]

55/85

K odst. 1 1. Osobní základ obcí jako územních společenství občanů s právem na samosprávu (čl. 100 odst. 1 Ústavy, § 1 obecního zřízení) tvoří občané obce. Odstavec vymezuje, které fyzické osoby jimi jsou: osoby, které mají státní občanství ČR a jsou v obci hlášeny k trvalému pobytu. Pravidla o hlášení k trvalému pobytu upravuje zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, v § 10–12, z nichž např. vyplývá, že občan ČR může mít jen jedno místo trvalého pobytu (§ 10 odst. 1 zákona č. 133/2000 Sb.), v případě, že se občan ČR rozhodl ukončit trvalý pobyt na území ČR, sdělí tuto skutečnost písemně ohlašovně podle místa trvalého pobytu (§ 10 odst. 12 zákona č. 133/2000 Sb.), a že nemůže-li občan ČR po ukončení pobytu v cizině nebo po nabytí státního občanství ČR předložit doklady pro přihlášení k trvalému pobytu na konkrétní adresu, je místem jeho trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu na území ČR měl občan poslední místo trvalého pobytu nebo hlášené místo pobytu podle zvláštních právních předpisů, popř. je místem jeho trvalého pobytu sídlo ohlašovny, v jejímž územním obvodu se narodil, nebo sídlo zvláštní matriky (tou je Úřad městské části Brno-střed – § 3 odst. 5 zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení) v případě, že se narodil v cizině (§ 10a zákona o evidenci obyvatel č. 133/2000 Sb.).

K odst. 2 2. V odstavci jsou vymezena některá politická práva občanů obcí v rámci územního společenství a k orgánům obce. Tím není okruh práv občanů obce ve vztahu k obcím a jejich orgánům vyčerpán, když některá mohou být založena na ústavní úrovni, v mezinárodních smlouvách, na jiných místech obecního zřízení (např. práva příslušníků národnostních menšin – viz § 29 odst. 2) či v dalších zákonech. Komentovaný odstavec upravuje tato práva občanů obce, kteří dosáhli věku 18 let.

K odst. 2 písm. a) 3. Právo volit do zastupitelstva obce (aktivní volební právo – § 4 odst. 1 vol. zast. ob.) má občan obce za předpokladu, že jde o státního občana ČR, který alespoň v den voleb, a konají-li se volby ve dvou dnech, druhý den voleb, dosáhl věku nejméně 18 let, a je-li v den voleb v této obci přihlášen k trvalému pobytu, a státní občan jiného státu za stejné podmínky věku, je-li přihlášen v obci k trvalému pobytu, a jemuž přiznává právo volit mezinárodní úmluva, kterou je ČR vázána a která byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv. Překážkami výkonu volebního práva (§ 4 odst. 2 vol. zast. ob.) jsou zákonem stanovená omezení osobní svobody z důvodu výkonu trestu odnětí svobody, omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva (dle podmínek občanského zákoníku), zákonem stanovené omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidu nebo výkon vojenské základní nebo náhradní služby, vyžaduje-li to plnění povinností z této služby vyplývajících, nebo služba vojáka z povolání v zahraničí. Právo být volen členem zastupitelstva (pasivní volební právo – § 5 odst. 1 vol. zast. ob,) má každý volič, který má právo volit do

56/85

příslušného zastupitelstva, u kterého není překážka výkonu volebního práva z důvodu výkonu trestu odnětí svobody nebo omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva. Do zastupitelstva obce může kandidovat i občan mladší 18 let, dosáhne-li nejméně této věkové hranice v den voleb, popř. alespoň v druhý den voleb. 4. Podle čl. 40 Listiny EU má každý občan EU právo volit a být volen v obecních volbách v členském státě, v němž má bydliště, za stejných podmínek jako státní příslušník tohoto státu. Pravidla, podle kterých občané EU, kteří mají bydliště v některém členském státě, jehož nejsou státními příslušníky, v něm mohou v obecních volbách vykonávat právo volit a být volen, stanoví směrnice Rady 94/80/ES ze dne 19. prosince 1994, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen v obecních volbách pro občany EU s bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky. Tato směrnice se v podmínkách ČR týká voleb do zastupitelstva obce, městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy (samozřejmě i zastupitelstva hlavního města Prahy, neboť hlavní město Praha je obcí). Podle čl. 3 této směrnice má každá osoba, která k rozhodnému dni je občanem EU a není státním příslušníkem členského státu bydliště, ale splňuje podmínky, které členský stát bydliště stanoví pro právo volit a být volen vlastním státním příslušníkům, právo volit a být volena v obecních volbách v tomto členském státě v souladu s touto směrnicí. Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, upravuje pobyt cizinců – občanů EU na území ČR, tedy možnost jejich bydliště na území ČR, formou přechodného pobytu (§ 87a násl. zákona č. 326/1999 Sb.) a na základě povolení k trvalému pobytu (§ 87g a násl. zákona č. 326/ 1999 Sb.) – obě tyto formy pobytu zakládají dle práva EU pro občany EU aktivní a pasivní volební právo do zastupitelstev obce za stejných podmínek, jako je tomu u občanů ČR.

K odst. 2 písm. b) 5. Právo hlasovat v místním referendu (§ 2 zák. o míst. ref.) má každá osoba, která má právo volit do zastupitelstva obce [viz výše písm. a)], překážkami ve výkonu práva hlasovat v místním referendu (§ 4 zák. o míst. ref.) jsou omezení osobní svobody stanovené na základě zákona z důvodu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody, omezení svéprávnosti k výkonu práva hlasovat v referendu, omezení osobní svobody stanovené na základě zákona z důvodu ochrany zdraví lidu, nebo výkon vojenské činné služby, neumožňuje-li účast v místním referendu plnění povinností z této služby vyplývajících.

K odst. 2 písm. c) 6. Občanu obce je zákonem zakotveno právo vystoupit na zasedání zastupitelstva. Meze realizace tohoto práva mají být dány jednacím řádem, který může např. stanovit pravidla pro maximální délku vystoupení apod. Zákonný limit tohoto práva spočívá v možnosti vyjadřovat stanoviska k projednávaným věcem, tedy nikoli k věcem, které nejsou předmětem zastupitelstvem schváleného programu (viz § 94). Z práva občana obce vyjadřovat stanovisko na zasedání zastupitelstva nevyplývá právo podávat vlastní návrhy

57/85

na zařazení do programu, o kterých by mělo zastupitelstvo hlasovat – právo předkládat návrhy k zařazení na program zasedání mají členové zastupitelstva, rada obce a výbory (viz § 94 odst. 1). Neumožnění realizace práva občana obce vyjádřit na zasedání zastupitelstva své stanovisko, pokud by svou povahou znamenalo porušení daného ustanovení, by mohlo být nezákonným zásahem, proti němuž by bylo možné se bránit i žalobou ve smyslu § 82 s. ř. s.

K odst. 2 písm. d) 7. Povinnost obce zveřejnit návrh svého rozpočtu před jeho projednáním na zasedání zastupitelstva upravuje § 11 odst. 3 prav. úz. rozp. (návrh musí být zveřejněn po dobu nejméně 15 dnů přede dnem jeho projednávání na zasedání zastupitelstva na úřední desce obecního úřadu a způsobem umožňujícím dálkový přístup, pro „vyvěšování písemností“– viz § 26 odst. 1 spr. řádu – postačuje zveřejnění návrhu jen v užším rozsahu, jak stanoví cit. ustanovení). Obdobně stanoví § 17 odst. 6 prav. úz. rozp. povinnost obce zveřejnit návrh svého závěrečného účtu. Připomínky k těmto návrhům mohou občané obce podle prav. úz. rozp. uplatnit buď písemně ve lhůtě stanovené při jejich zveřejnění, nebo ústně při jejich projednávání na zasedání zastupitelstva. Úprava § 11 odst. 3 a § 17 odst. 6 prav. úz. rozp. je detailnější, než je úprava v komentovaném písmenu obecního zřízení.

K odst. 2 písm. e) 8. Právo občana obce nahlížet do rozpočtu a závěrečného účtu obce a dalších dokumentů o činnosti orgánů uvedených v § 16 odst. 2 písm. e) obecního zřízení, jakož i právo pořizovat si výpisy se věcně překrývá s právy každého na poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, formálně lze při realizaci tohoto práva postupovat jako podle zákona o svobodném přístupu k informacím.

K odst. 2 písm. f) 9. Právo občana obce – i jednotlivce – požadovat projednání záležitosti, o jejíž projednání má zájem, radou nebo zastupitelstvem neznamená povinnost zařadit projednání takové záležitosti do programu schůze rady nebo zasedání zastupitelstva. Je-li však žádost podepsána kvalifikovaným počtem občanů obce, jsou rada nebo zastupitelstvo, v závislosti na tom, do působnosti jakého orgánu projednání takové záležitosti náleží, povinny takovou záležitost projednat, a to ve lhůtě stanovené v komentovaném písmenu obecního zřízení.

K odst. 2 písm. g) 10. Právo občana obce podávat orgánům obce návrhy, připomínky a podněty a povinnost orgánů obce je vyřizovat ve lhůtách stanovených v tomto ustanovení zčásti realizuje petiční právo, zaručené čl. 18 odst. 1 Listiny, vůči orgánům obce jako orgánům územní samosprávy. Pravidla obecního zřízení jsou speciální vůči úpravě v zákoně č. 85/1990 Sb., o právu petičním, který realizuje ústavně zaručené petiční právo vůči státním orgánům

58/85

a orgánům vykonávajícím působnost státních orgánů, tedy i např. vůči orgánům vykonávajícím přenesenou působnost.

K odst. 3 11. Práva uvedená v odst. 2 písm. a) – volební právo – a písm. b) – právo účastnit se místního referenda – upravují zvláštní zákony (viz odkaz v § 60), resp. v případě volebního práva též právo EU. Pro případ ostatních práv občanů obce, uvedených v odst. 2 písm. c) až g), rozšiřuje komentovaný paragraf tato práva i na fyzické osoby, které dosáhly věku 18 let a vlastní na území obce nemovitou věc.

Z judikatury: I. Skutečnost, že občan obce má podle § 16 odst. 2 písm. f) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), právo požadovat projednání určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce, ještě neznamená, že jeho záležitost musí být bez dalšího zařazena na program jednání zastupitelstva, pokud občan takový požadavek vznese. II. Právo předkládat návrhy na zařazení věci na pořad jednání zastupitelstva mají toliko subjekty uvedené v § 94 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tj. členové zastupitelstva, rada obce a výbory. Občané obce nemají právo přímo předkládat vlastní návrhy (tj. návrhy, o kterých by se podle § 94 odst. 2 citovaného zákona hlasovalo) na zařazení určité záležitosti na pořad jednání zastupitelstva; mohou tak učinit pouze prostřednictvím oprávněných subjektů ve smyslu § 94 odst. 1 téhož zákona, přičemž to, zda určitou záležitost zastupitelstvo na pořad jednání skutečně zařadí, je věcí zastupitelstva obce, které o ní podle § 94 odst. 2 téhož zákona rozhodne hlasováním. III. Občan obce má podle § 16 odst. 2 písm. c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), právo vyjádřit své stanovisko k jakékoliv projednávané věci na zasedání zastupitelstva, tedy včetně návrhu programu před jeho schválením. Ani z toho však nelze dovodit právo přímo předkládat vlastní návrhy na zařazení jeho záležitosti do tohoto programu. (NSS 3 Aps 1/2008-151, Sb. NSS 1614/2008)

Stanoviska a metodické materiály: 1. Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy MV č. 1/2006 z 5. 1. 2006, aktualizované 1. 1. 2014: Právo občana obce požadovat kopie usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce, usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce a zápisů ze schůzí rady – Za jakých podmínek může občan obce požadovat po obci kopie usnesení a zápisů z jednání zastupitelstva obce, usnesení rady obce, výborů zastupitelstva obce a komisí rady obce, případně zápisů ze schůzí rady obce? … 1) Způsob vyřízení požadavku občana obce podle § 16 odst. 2 písm. e) obecního zřízení Nejvyšší správní soud … dospěl k závěru, podle něhož zákon o obcích neupravuje způsob vyřízení požadavku občana obce podle § 16 odst. 2 písm. e) obecního zřízení, a je proto nutné při vyřizování takového požadavku subsidiárně aplikovat pravidla plynoucí ze zákona č. 106/ 1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 Ans 9/2013-33). ... 2) Rozsah přístupu k dokumentům uvedeným v § 16 odst. 2 písm. e) obecního zřízení a) Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2006, č. j. 6 As 40/2004-62, publikovaného pod č. 711 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 12/2005 lze z hlediska rozsahu přístupu k dokumentům uvedeným v § 16 odst. 2 písm. e) obecního

59/85 zřízení a k dalším souvisejícím dokumentům dovodit následující pravidla: Jestliže občan obce žádá o poskytnutí dokumentů uvedených v § 16 odst. 2 písm. e) obecního zřízení, do nichž by mohl na základě svého práva občana obce nahlížet či si z nich pořizovat výpisy, je třeba tuto jeho žádost posoudit jako žádost podanou podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Při poskytování těchto kopií však Nejvyšší správní soud ze vztahu § 16 odst. 2 písm. e) obecního zřízení a zákon o svobodném přístupu k informacím dovodil, že omezení práva na informace, jak vyplývá z § 12 zák. o svobodném přístupu k informacím, se v případě poskytnutí kopie těchto dokumentů neuplatní, neboť citované ustanovení obecního zřízení občanovi obce k chráněným informacím přístup umožňuje, čímž právní řád předpokládá, že se občan obce s těmito informacemi může seznámit. Není proto třeba např. „začerňovat“ osobní údaje uvedené v usnesení rady obce. b) Jiná situace však nastane tehdy, jestliže občan obce žádá o poskytnutí jiných dokumentů než těch, o kterých hovoří § 16 odst. 2 písm. e) obecního zřízení (např. jestliže žádost směřuje k poskytnutí kopie ze zápisu ze schůze rady). V tomto případě je postavení občana obce totožné s „ostatními“ žadateli. Povinný subjekt je v tomto případě povinen zajistit ochranu podle § 12 zák. o svobodném přístupu k informacím (jak ostatně vyplývá i z publikované právní věty k rozhodnutí SjS 711/2005): Povinný subjekt poskytující informace ze zápisu ze schůze rady obce jiné osobě než členu zastupitelstva obce je povinen zajistit zákonem stanovenou ochranu práv a svobod jiných osob způsoby předvídanými v § 12 zákona č. 106/ 1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím; to ovšem neplatí, pokud občan požaduje informace z usnesení rady, k nimž má podle § 16 odst. 2 písm. e) zákona č. 128/2000 Sb., obecního zřízení, zaručen přímý přístup formou nahlédnutí a pořízení výpisů. Pokud by o poskytnutí dokumentů uvedených v bodech a) a b) žádala jiná osoba než občan obce, bylo by pro vyřízení takové žádosti aplikovat veškerá omezení, která vyplývají z § 12 zák. o svobodném přístupu k informacím, tedy typicky anonymizaci osobních údajů či obchodního tajemství. 2. Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy MV č. 2/2009 z 16. 2. 2009, aktualizované 1. 1. 2014: Úprava formy realizace práva občana obce vyjádřit na zasedání zastupitelstva svá stanoviska v jednacím řádu – Lze v jednacím řádu obce stanovit povinnost občanů vyjadřovat na zasedání zastupitelstva svá stanoviska pouze písemně? … Při výkladu i aplikaci tohoto ustanovení [§ 16 odst. 2 písm. d), pozn. aut.] je přitom nutné respektovat ústavněprávní rozměr práv uvedených v § 16 odst. 2 zákona o obcích, která svou podstatou představují zákonné provedení obecného práva podle čl. 21 odst. 1 Listiny podílet se na správě věcí veřejných; to znamená, že práva občana obce podle § 16 odst. 2 musí být principiálně interpretována způsobem maximálně šetřícím jejich smysl, tedy zásadně „ve prospěch“ občana obce. … Stanovení povinnosti občanů v jednacím řádu zastupitelstva vyjadřovat na zasedání zastupitelstva obce svá stanoviska pouze písemně představuje nepřípustné omezení tohoto práva občana obce. Nadto považujeme za vhodné dodat, že jednací řád zastupitelstva obce svojí povahou není obecně závaznou normou, nýbrž interním dokumentem zastupitelstva obce a jednacím řádem tak zákonem zaručené právo občana obce vyjádřit na zasedání zastupitelstva obce svá stanoviska nelze vyloučit.

Související ustanovení: § 1 – obec, § 2 – obec jako veřejnoprávní korporace, § 5 – orgány obce, § 17 – práva cizích státních občanů, § 84 – pravomoc zastupitelstva obce, § 92–97 – zasedání zastupitelstva obce, § 101 – schůze rady obce, § 102 – pravomoci rady obce, § 117 – zřizování výborů, § 122 – komise

60/85 Související předpisy: čl. 100 Ústavy, – čl. 18, 21 Listiny, – zák. č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), – § 10–12 zák. č. 133/ 2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), – zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (zejm. § 86a a násl.), – vol. zast. ob., – zák. o míst. ref., – prav. úz. rozp., – zák. o svobodném přístupu k informacím

Předpisy práva EU: Listina EU, – směrnice Rady 94/80/ES z 19. 12. 1994, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen v obecních volbách pro občany Unie s bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§ 17

(Práva cizích státních občanů)

Oprávnění uvedená v § 16 má i fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, je cizím státním občanem a je v obci hlášena k trvalému pobytu, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášena.

K § 17 1. Komentovaný paragraf rozšiřuje okruh osob, kterým náleží práva uvedená v § 16, i na cizí státní příslušníky, kteří jsou v obci hlášeni k trvalému pobytu (srov. § 65 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána a která byla vyhlášena. Taková mezinárodní smlouva je podle čl. 10 Ústavy součástí právního řádu, a stanoví-li něco jiného než zákon, použije se taková mezinárodní smlouva. 2. S ohledem na aplikační přednost práva EU před právem členských států ve věcech, které přenesly členské státy na EU, vyplývá již z norem práva EU aktivní a pasivní volební právo do zastupitelstev obcí v ČR pro občany z jiných členských států EU, kteří mají na území ČR bydliště, za stejných podmínek jako občané ČR [viz komentář k § 16 odst. 2 písm. a)]. Ve vztahu k těmto osobám bude možné vyložit, že jim náleží i další práva občanů obce uvedená v § 16 odst. 2, popř. v souvislosti s § 16 odst. 3 (bude-li cizinec – občan členského státu EU – vlastníkem nemovité věci na území obce), jako občanům ČR.

61/85

3. Zákonodárce neomezuje uvažovaná oprávnění jen na občany členských států EU, nýbrž zvolil pružnější řešení. Je umožněno, aby cestou příslušných mezinárodních smluv byl založen tento režim i k jiným státům. V důsledku této úpravy se i pro takto určené cizí státní občany vytváří prostor pro podíl občanů na správě věcí veřejných v obci, ve které trvale žijí, a to přímo, nebo volbou svých zástupců. Jedinou dnes stanovenou zákonnou výjimkou pro realizaci předmětných oprávnění ze strany příslušných cizích státních občanů přitom je, že tito občané nemohou být voleni do funkce starosty nebo místostarosty (§ 103 odst. 2). Související ustanovení: § 16 – práva občanů obce

Související předpisy: čl. 10, 10a Ústavy, – zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, – vol. zast. ob., – zák. o míst. ref.

Právní předpisy EU: čl. 40 Listiny EU, – směrnice Rady 94/80/ES z 19. 12. 1994, kterou se stanoví pravidla pro výkon práva volit a práva být volen v obecních volbách pro občany Unie s bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky

DÍL 3 Území obce a jeho změny § 18

(Území obce)

(1) Každá část území České republiky je součástí území některé obce, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.9) (2) Obec má jedno nebo více katastrálních území. 9)

Zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky.

K odst. 1 1. Čl. 99 Ústavy stanoví, že se ČR člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky. Komentovaný odstavec, podle něhož každá část území státu je součástí území některé obce, vychází z pravidla vyplývajícího již z uvedeného čl. 99 Ústavy, ovšem připouští i výjimku podle zvláštního zákona. Z § 1 zák. o úz. čl. vyplývá, že se území státu (ČR) dělí na kraje (a to kraje – jednotky územního členění státu – podle tohoto zákona, nikoli kraje jako vyšší územní samosprávné celky, které byly zřízeny úst. zák. o VÚSC), kraje se dělí na okresy a okresy se dělí na obce a vojenské újezdy; území hlavního města Prahy pak podle § 2 zák. o úz. čl. tvoří samostatnou územní jednotku. 2. Každá část území státu je součástí území právě jedné obce, výjimkou je ovšem území vojenských újezdů, zřizovaných podle zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky. Vojenský újezd je vymezená část území státu určená k zajišťování obrany státu a k výcviku ozbrojených sil, zřizuje se, mění a ruší zvláštním zákonem (srov. § 30 odst. 1 a 2 zákona č. 222/1999 Sb.) – viz též komentář k § 20a.

K odst. 2 3. Katastrálním územím se pro účely katastrálního zákona rozumí podle § 2 písm. h) katastrálního zákona „technická jednotka, kterou tvoří místopisně uzavřený a v katastru společně evidovaný soubor nemovitostí“. Obec může mít podle komentovaného odstavce jedno nebo více katastrálních území. Jedno katastrální území nemůže zasahovat do území více obcí. 4. Stejné pravidlo platí i ve vztahu k městským obvodům nebo městským částem územně členěných statutárních měst (jedno katastrální území nemůže zasahovat do území více městských obvodů nebo částí). 5. Vyhláška ČÚZK č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), která provádí katastrální zákon, stanoví, že název katastrálního území je v rámci ČR jedinečný

63/85

(§ 9 odst. 2 katastrální vyhlášky), tzn. že nemůže existovat více katastrálních území se shodným názvem. Změny území obcí mohou vést ke změně katastrálního území, naproti tomu existence stávajících katastrálních území nebrání provedení změny území obcí podle pravidel obecního zřízení. 6. Obecní zřízení ukládá na více místech povinnost oznamovat změny údajů nebo zasílat příslušná rozhodnutí, která se týkají údajů evidovaných v katastru nemovitostí, ČÚZK a příslušnému katastrálnímu úřadu (viz § 3 odst. 5, § 19 odst. 6, § 20 odst. 5, § 22 odst. 6, § 25 odst. 2, § 26, § 28 odst. 2, § 32 odst. 2, § 34a odst. 2, § 142 odst. 2).

Související ustanovení: § 1 – obec, § 19 – sloučení obcí, připojení obce, § 20 – zřízení a zrušení městského obvodu nebo městské části, § 20a – vznik nové obce, § 22 – rozhodnutí o oddělení části obce, § 25 – zápis změn údajů v katastru nemovitostí, § 84 – pravomoc zastupitelstva obce

Související předpisy: čl. 99 Ústavy, – zák. č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, – zák. o úz. čl., – § 2 písm. h) katastrálního zákona – vyhláška MV č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy, – vyhláška ČÚZK č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§ 19

(Sloučení obcí, připojení obce)

(1) Dvě nebo více obcí, které spolu sousedí, se mohou na základě dohody sloučit. Území obce po sloučení tvoří území slučovaných obcí. (2) Obec ponese po sloučení název, na němž se slučované obce dohodnou. Jestliže se obce o názvu nedohodnou, rozhodne o něm Ministerstvo vnitra. K jinému názvu sloučené obce dává souhlas Ministerstvo vnitra. (3) Obec se může na základě dohody připojit k jiné obci, se kterou sousedí. (4) Dohodu o sloučení obcí nebo o připojení obce lze uzavřít na základě rozhodnutí zastupitelstev dotčených obcí, pokud do 30 dnů od zveřejnění tohoto rozhodnutí není podán návrh na konání místního referenda o této věci.8) Je-li podán takový návrh, je k uzavření dohody o sloučení obcí nebo o připojení obce nutné souhlasné rozhodnutí místního referenda konaného v obci, ve které byl podán návrh na jeho konání. Dotčené obce oznámí krajskému úřadu rozhodnutí svých zastupitelstev, na jejichž

64/85

základě má být uzavřena dohoda o sloučení obcí nebo o připojení obce. Je-li konáno místní referendum o sloučení obcí nebo o připojení obce, oznámí dotčené obce i rozhodnutí přijaté v místním referendu. (5) Dohoda o sloučení obcí nebo připojení obce musí obsahovat a) den, měsíc a rok, ke kterému se obce slučují nebo se obec připojuje, b) název obce a sídlo jejích orgánů, jde-li o sloučení obcí, c) určení právních předpisů obcí, které byly vydány slučovanými obcemi nebo připojovanou obcí a zůstanou v platnosti v celé obci po sloučení nebo připojení, d) výčet katastrálních území obce po sloučení nebo připojení, e) určení majetku, včetně finančních prostředků, ostatních práv a závazků, právnických osob a organizačních složek slučovaných obcí nebo obce, která se připojuje. (6) Právním nástupcem sloučených nebo připojených obcí je obec vzniklá jejich sloučením nebo obec, která při připojení obce nezaniká. Tato obec se stává příjemcem výnosu daní podle zvláštního zákona, které by jinak podle zvláštních právních předpisů připadly zaniklé obci. Na tuto obec přechází též majetek, včetně finančních prostředků zaniklých obcí, ostatní práva a závazky těchto obcí, včetně jejich práva zakladatele a zřizovatele právnických osob, a dále organizační složky těchto obcí, a to dnem, ke kterému se obce slučují nebo se obec připojuje. Nově vzniklá obec nebo obec, která při připojení nezanikla, zašle opis dohody Ministerstvu vnitra, Ministerstvu financí, Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu úřadu a příslušnému finančnímu úřadu. 8)

Zákon č. 298/1992 Sb., o místním referendu, ve znění zákona č. 152/1994 Sb. [Pozn. aut.: předpis byl zrušen zákonem č. 22/2004 Sb.]

K odst. 1 1. Podstata sloučení dvou nebo více spolusousedících obcí spočívá v jejich spojení v jednu novou obec. Novou, sloučenou obec tvoří území slučovaných obcí, slučované obce sloučením zaniknou. 2. V obecním zřízení není řešena otázka, zda může dojít ke sloučení či připojení obcí náležících do různých jednotek územního členění státu. Lze dospět k názoru, že územní změny v případě, že dotčené obce náleží do různých okresů, přípustné jsou. S ohledem na znění § 1a odst. 3 zák. o úz. čl. by v případě územních změn znamenajících zánik obce mělo Ministerstvo vnitra příslušným způsobem změnit vyhlášku, kterou stanoví území okresů České republiky (v současnosti se jedná o vyhlášku MV č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy). 3. Naproti tomu případné slučování nebo připojování obcí náležících do území více krajů (krajů ve smyslu zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu) by se mohlo uskutečnit jen současně se změnou zákona (jednalo-li by se o podstatnou změnu území

65/85

kraje) nebo s rozhodnutím vlády (jednalo-li by se o jinou změnu kraje) – srov. 15 odst. 1 zák. o úz. čl. 4. Protože hranice krajů jakožto vyšších územních samosprávných celků lze měnit pouze zákonem (čl. 2 úst. zák. VÚSC), je toto ústavní pravidlo limitující pro případné územní změny obcí náležících do různých vyšších územních samosprávných celků. 5. Z komentovaného odstavce vyplývá, že ke sloučení obcí může dojít jen na základě jejich dohody, dobrovolně. Dřívější federální ústavní úprava, uskutečněná ústavním zákonem č. 294/1990 Sb., stanovila, že hranice obce lze měnit jen s jejím souhlasem (čl. 87 odst. 2 Ústavy ČSFR). Platná Ústava nestanoví o změnách hranic obcí výslovně pravidlo žádné, v rozporu s ústavní úpravou by jistě bylo, kdyby případné ingerence státu do územních změn obcí, opírající se o běžný zákon, narušovaly ústavní princip práva na samosprávu (čl. 8 Ústavy), případně by narušovaly zásadu proporcionality při porovnávání intenzity veřejného zájmu na provedení územních změn, např. v rámci reformy organizace veřejné správy, a zájmů místních společenství a jejich práva na samosprávu. Podle čl. 5 Charty místní samosprávy nelze měnit hranice místních správních jednotek bez předchozí konzultace s obyvatelstvem dotčených jednotek, provedené pokud možno referendem, kde zákon referendum umožňuje.

K odst. 2 6. Dohoda o názvu sloučené obce je součástí dohody o sloučení (viz odst. 5), takže by zřejmě neměla nastat situace, že by uzavřená dohoda o sloučení obcí název obce po sloučení neobsahovala (bez toho by nedošlo k dohodě o sloučení). K jinému názvu sloučené obce (myšleno než tomu, který by byl názvem jedné ze slučovaných obcí) musí být dán souhlas Ministerstva vnitra (viz též komentář k § 27 odst. 1).

K odst. 3 7. Při připojení obce k sousední obci zanikne připojovaná obec, zatímco obec, ke které se jiná obec připojí, rozšíří své území o území připojené obce. Zákon sice popisuje připojení obce k jiné obci, není však vyloučeno, aby v rámci jedné územní změny došlo k připojení více obcí k jiné obci, bude-li zachována souvislost území rozšířené obce. Stejně jako ke sloučení (odst. 1) je třeba k připojení dohoda zúčastněných obcí. Viz též komentář k odst. 1 o změnách zasahujících území vyšších celků.

K odst. 4 8. Odstavec stanoví postup při uzavírání dohody o sloučení obcí nebo o připojení obce. Dohoda je svojí povahou veřejnoprávní smlouvou, byť ji takto obecní zřízení neoznačuje. Dohodu zřejmě lze – při neexistenci jiné úpravy – podřadit pod režim veřejnoprávních smluv podle § 160 odst. 6 spr. řádu (upravuje veřejnoprávní smlouvy týkající se plnění úkolů vyplývajících ze samostatné působnosti územních samosprávných celků při výkonu veřejné moci). Za situace, kdy takové dohody nepodléhají ani registraci

66/85

u nějakého veřejného orgánu, a není tedy ze strany veřejné moci potvrzováno, zda došlo k dohodě mezi obcemi v souladu se zákonem, zda přijetí této dohody odpovídá procesně i obsahově požadavkům zákona, mohou existovat pochybnosti, zda vůbec došlo k platnému sloučení nebo připojení, či nikoli (např. zda dohoda obsahuje všechny obligatorní náležitosti dle odst. 5, zda nebyly porušeny procesní podmínky při uzavírání dohody apod.). V rámci dozoru nad výkonem samostatné působnosti obcí přichází do úvahy pozastavení účinnosti rozhodnutí zastupitelstva předcházejícího uzavření dohody o sloučení nebo připojení (§ 124 odst. 1 a 2) a podání žaloby ke krajskému soudu na zrušení takového rozhodnutí [§ 124 odst. 3, § 67 písm. a) s. ř. s.], což však problém případně uzavřené dohody o sloučení nebo připojení odporující zákonu nemusí řešit. Je-li dohoda o sloučení či připojení veřejnoprávní smlouvou, lze na ni aplikovat úpravu řešení sporů z veřejnoprávních smluv, jakož i úpravu přezkoumávání jejich souladu s právními předpisy obsaženou v části páté správního řádu. Spory z takových dohod by podle § 169 odst. 1 písm. a) a b) spr. řádu rozhodoval příslušný krajský úřad nebo Ministerstvo vnitra (v případě, že by alespoň jednou ze smluvních stran byla obec s rozšířenou působností, nebo převzalo-li by věc k rozhodování namísto krajského úřadu). Podle § 165 odst. 2 spr. řádu je příslušný správní orgán oprávněn zrušit veřejnoprávní smlouvu, která byla uzavřena v rozporu s právními předpisy; i tento postup lze použít ve vztahu k dohodě o sloučení či připojení. 9. Uzavření dohody o sloučení nebo o připojení musí předcházet rozhodnutí zastupitelstev dotčených obcí [srov. § 84 odst. 2 písm. j)], byť zde zákonodárce uvedl jen dohody o slučování obcí, avšak i dohodu o připojení schvaluje zastupitelstvo – podle komentovaného § 19 odst. 4. Je-li však do 30 dnů od zveřejnění tohoto rozhodnutí podán návrh na konání místního referenda o této věci, je třeba k uzavření dohody souhlasné rozhodnutí místního referenda konaného v té obci, ve které byl podán návrh na jeho konání. Zveřejněním rozhodnutí zastupitelstva bude možné rozumět – při absenci výslovné úpravy – zveřejnění na úřední desce obecního úřadu (k úřední desce viz § 26 spr. řádu). Návrh na konání místního referenda by mohl podat přípravný výbor, pokud jej podpořilo svým podpisem alespoň zákonem vyžadované procento oprávněných osob uvedené v § 8 odst. 2 zák. o míst. ref. Místní referendum vyhlásí k návrhu na jeho konání, má-li návrh zákonné náležitosti, zastupitelstvo obce [viz zejm. § 8 odst. 1 písm. b) a § 13 odst. 1 písm. a) zák. o míst. ref.]. K platnosti rozhodnutí v místním referendu je třeba účasti alespoň 35 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob, rozhodnutí o sloučení či připojení bude přijato, jestliže pro ně hlasovala nadpoloviční většina oprávněných osob zapsaných v seznamu oprávněných osob [srov. § 48 odst. 1 a odst. 3 písm. b) zák. o míst. ref.]. 10. Předmětem rozhodnutí zastupitelstev, eventuálně občanů v místním referendu, v dotčených obcích má být dohoda o sloučení nebo o připojení se všemi jejími náležitostmi. S ohledem na § 6 a § 7 zák. o míst. ref. je myslitelná i situace, kdy by

67/85

o dohodě o územní změně sloučení nebo připojení rozhodla dotčená obec jen v místním referendu (kterému by nepředcházelo rozhodnutí zastupitelstva o takové dohodě). 11. Z komentovaného odstavce vyplývá rovněž požadavek, aby dotčené obce oznámily krajskému úřadu ještě před uzavřením dohody rozhodnutí zastupitelstva, případně i rozhodnutí přijaté v místním referendu, na základě kterých má být uzavřena dohoda o sloučení nebo o připojení. 12. Dohodu uzavře za obec ten, kdo je oprávněn ji zastupovat navenek (starosta – § 103 odst. 1, popř. místostarosta – § 104).

K odst. 5 13. Rozhodující podmínkou sloučení či připojení je dohoda dotčených obcí o této územní změně. Dohoda musí obsahovat obligatorní náležitosti uvedené v komentovaném odstavci: a) den, měsíc a rok, ke kterému se obce slučují nebo se obec připojuje (viz § 24: jen k počátku kalendářního roku) b) název obce a sídlo jejích orgánů, jde-li o sloučení obcí (viz komentář k odst. 2) c) určení právních předpisů obcí, které byly vydány slučovanými obcemi nebo připojovanou obcí a zůstanou v platnosti v celé obci po sloučení nebo připojení Po sloučení obcí budou na území sloučené obce platit ty právní předpisy slučovaných obcí, které budou uvedeny v dohodě o sloučení; u těchto právních předpisů se tedy okamžikem sloučení rozšíří jejich územní působnost na území celé sloučené obce. Lze dovodit, že platnost ostatních právních předpisů vydaných slučovanými obcemi okamžikem zániku těchto obcí v důsledku sloučení zanikne. Zákon umožňuje, aby na území připojené obce po připojení platily, podle dohody dotčených obcí, určené právní předpisy připojované obce, to však bude zřejmě velmi výjimečné. Územní působnost právních předpisů vydaných obcí, ke které se připojí jiná obec, se okamžikem připojení rozšíří i na území zaniklé, připojené obce. d) výčet katastrálních území obce po sloučení nebo připojení e) určení majetku, včetně finančních prostředků, ostatních práv a závazků, právnických osob a organizačních složek slučovaných obcí nebo obce, která se připojuje.

K odst. 6 14. Obec, která vznikne sloučením, nebo obec, která při připojení nezaniká, je právním nástupcem obcí, které při takové územní změně zanikají. Na takovou obec přechází z titulu právního nástupnictví mj. majetek, včetně finančních prostředků zaniklých obcí, ostatní práva a závazky těchto obcí, včetně jejich práva zakladatele a zřizovatele právnických osob, a dále organizační složky těchto obcí. Právní nástupnictví se týká přechodu práv a závazků, které měly zanikající obce v oblasti soukromoprávních vztahů, ale i některých dalších vztahů. Ustanovení výslovně řeší i okolnost, že obec, která je právním nástupcem,

68/85

se stává příjemcem výnosu daní, které by jinak připadly zaniklé obci. Právní úprava rozpočtového určení výnosu („celostátních“) daní pro rozpočty obcí je obsažena v zákoně č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), a prováděcí vyhlášce Ministerstva financí (v současnosti ve vyhlášce č. 264/2013 Sb., o podílu jednotlivých obcí na stanovených procentních částech celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů). 15. Na orgány sloučené obce nebo obce, která při připojení nezanikne, přechází též kompetence, kterou měly orgány zaniklé obce jako správní orgány (včetně např. příslušnosti ve správním řízení). 16. Sloučí-li se dvě nebo více obcí, z nichž alespoň jedna je městem, je nově vzniklá obec městem, sloučí-li se dvě nebo více obcí, z nichž žádná není městem, ale alespoň jedna je městysem, je nově vzniklá obec městysem (§ 3 odst. 6). 17. Dříve samostatná obec přestává být po svém zániku samostatným subjektem práva, ztrácí právní osobnost. Ač to obecní zřízení ani vol. zast. ob. výslovně nestanoví, zanikají dnem sloučení orgány zanikající obce (jinak by byly orgány již neexistujícího právního subjektu). To se týká i např. obecního (jinak označeného) úřadu jako jednoho z orgánů obce, byť pracovněprávní vztahy zaměstnanců obce zánikem obce nekončí a stávají se právními vztahy k obci, která je právním nástupcem. 18. Odstavec stanoví povinnost obce, která je právním nástupcem zaniklé obce, zaslat opis dohody o sloučení obcí nebo připojení obce uvedeným správním úřadům.

Související ustanovení: § 1 – obec, § 3 – město a městys, sloučení obcí, § 10 – obecně závazné vyhlášky obce, § 11 – nařízení obce, § 18 – území obce, § 24 – den územních změn, § 25 – zápis změn údajů v katastru nemovitostí, § 27 – název obce a části obce, § 84 – pravomoc zastupitelstva obce, § 98 – správce obce

Související předpisy: čl. 99, 100 Ústavy, – úst. zák. o VÚSC, – zák. o úz. čl., – Charta místní samosprávy, – § 26, § 165 odst. 2, § 169 odst. 1 písm. a) a b) spr. řádu, – § 1724 a násl. obč. zák., – katastrální zákon, – zák. o míst. ref., – vol. zast. ob., – zák. č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), – vyhláška ČÚZK č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), – vyhláška Ministerstva financí č. 264/ 2013 Sb., o podílu jednotlivých obcí na stanovených procentních částech celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů, – vyhláška MV č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§ ٢٠

69/85

(Zřízení a zrušení městského obvodu nebo městské části)

(1) Městský obvod nebo městskou část ve statutárním městě lze zřídit nebo zrušit na základě rozhodnutí zastupitelstva města, pokud do 30 dnů od zveřejnění tohoto rozhodnutí není podán návrh na konání místního referenda o této věci. Je-li podán takový návrh, lze zřídit nebo zrušit městský obvod nebo městskou část jen na základě souhlasného rozhodnutí místního referenda konaného na území, na němž se navrhuje zřízení nebo zrušení městského obvodu nebo městské části. (2) Městský obvod nebo městská část jsou organizační jednotkou města. (3) Městský obvod nebo městskou část lze za podmínek stanovených v odstavci 1 připojit k jinému městskému obvodu nebo městské části. (4) Rozhodnutí o zřízení, připojení nebo zrušení městského obvodu nebo městské části musí obsahovat náležitosti uvedené v § 19 odst. 5; místo názvu obce se však uvede název zřizovaného městského obvodu nebo městské části nebo název městského obvodu nebo městské části, k nimž se jiný městský obvod nebo městská část připojuje. (5) Opis rozhodnutí zašle statutární město Ministerstvu vnitra, Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu úřadu a finančnímu úřadu.

K § 20 1. Specifika postavení statutárních měst a jejich územního členění se promítají také do pravidel pro změny v území městských obvodů nebo městských částí územně členěných statutárních měst.

K odst. 1 2. Pravidla pro změny v území již územně členěného statutárního města mohou z povahy věci spočívat buď ve zřízení nového městského obvodu nebo městské části, či ve zrušení stávajícího městského obvodu nebo městské části. Takovéto změny v území územně členěného města spolu zpravidla souvisí. Je tomu tak vždy, když je statutární město územně členěno jako celek. V takové situaci zřízení nového městského obvodu či městské části obvykle zasahuje změnou či zrušením jiný stávající městský obvod či městskou část. Pokud však statutární město není územně rozčleněno celé, nemusí zřízení nového městského obvodu nebo městské části současně souviset se změnou či zrušením jiného stávajícího městského obvodu nebo městské části. 3. Pro tyto změny v územně členěných statutárních městech platí, že přichází v úvahu na základě rozhodnutí zastupitelstva daného statutárního města, to však jen za předpokladu, že ve lhůtě do 30 dnů od zveřejnění takového rozhodnutí není podán návrh na rozhodnutí této otázky v místním referendu. V takovém případě je potom podmínkou pro

70/85

předmětnou územní změnu souhlasný výsledek místního referenda konaného na území, na němž se daná územní změna navrhuje. 4. V aktuální judikatuře se navzdory výslovnému znění tohoto ustanovení obecního zřízení objevuje názor, že místní referendum je třeba konat na území celého statutárního města. Autoři tohoto komentáře však takový názor nesdílejí, a to dále s ohledem na dikci § 1 písm. c) zák. o míst. ref., která zní: „Tento zákon upravuje provádění místního referenda …na území části obce, která není městskou částí nebo městským obvodem, stanoví-li tak zvláštní zákon.“

K odst. 2 5. Stávající obecní zřízení pro postavení městských obvodů či městských částí územně členěných statutárních měst volí označení „organizační jednotka města“. S ohledem na bližší úpravu postavení městských obvodů a městských částí v § 134 je nutno dovodit, že „organizační jednotkou města“ se pro tyto účely rozumí „složka“ bez právní osobnosti.

K odst. 3 6. Specifickou formou změn v území územně členěného statutárního města je případ tzv. připojení městského obvodu nebo městské části k jinému městskému obvodu nebo městské části. Tato forma územní změny se od změn upravovaných v odst. 1 liší tím, že zatímco v prvém případě přichází v úvahu územní změny v nejrůznějších kombinacích, v případě připojování městského obvodu nebo městské části jde o „jedinečné“ řešení. Připojovaný městský obvod nebo městská část připojením zaniká a stává se součástí městského obvodu nebo městské části, k němuž se připojuje.

K odst. 4 7. Obecní zřízení předepisuje povinné obsahové náležitosti rozhodnutí zastupitelstva statutárního města o zřízení, připojení nebo zrušení městského obvodu nebo městské části, přičemž tyto náležitosti vymezuje v zásadě shodně jako náležitosti dohody o sloučení obcí či připojení obce. I v tomto případě předmětné náležitosti souvisí s otázkami „právního nástupnictví“ v podmínkách struktury organizačních jednotek územně členěného statutárního města. Pokud by předmětné rozhodnutí zastupitelstva předepsané náležitosti neobsahovalo, bylo by je třeba za podmínek pro výkon dozoru nad působností statutárního města zrušit.

K odst. 5 8. Opis rozhodnutí zastupitelstva statutárního města o zřízení, připojení nebo zrušení městského obvodu nebo městské části se, obdobně jako opis dohody o sloučení obcí či připojení obce, taktéž zasílá jednak příslušným katastrálním orgánům, příslušnému finančnímu úřadu a stejně tak i Ministerstvu vnitra. I v tomto případě je zasílání opisu

71/85

rozhodnutí podmíněno potřebami plnění úkolů uvedených orgánů tak, jak jim je předepisují příslušné zvláštní zákony.

Z judikatury: Místní referendum o zřízení nového městského obvodu oddělením části stávajícího městského obvodu na návrh přípravného výboru je nutno konat na území celého statutárního města, ne toliko na území té části městského obvodu, která se chce oddělit [§ 1 písm. b) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů]. (KS Plzeň 30 Ca 73/2005-50)

Související ustanovení: § ١٨ – území obce, § 19 – sloučení obcí, připojení obce, § 134 – postavení městských obvodů a městských částí

Související předpisy: čl. ٩٩ Ústavy, – Charta místní samosprávy, – zák. o úz. čl., – zák. o míst. ref., – zák. č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, – katastrální zákon, – vyhláška ČÚZK č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)

Literatura: Exner, J. Obce, města, městské části. Praha: Libri, 2004. Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Koudelka, Z. Samospráva. Praha: Linde, 2007. Průcha, P., Pomahač, R. Lexikon – Správní právo. Ostrava: Sagit, 2002. Průcha, P. Místní správa, Brno: Masarykova univerzita, 2011. Vedral, J. K novému zákonu o místním referendu. Právní zpravodaj. 2004, č. 3.

§ 20a

(Vznik nové obce)

Nová obec může vzniknout oddělením části obce, popřípadě změnou nebo zrušením vojenského újezdu.9) 9)

Zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky.

K § 20a 1. Oddělení části obce od dosavadní obce představuje jeden ze způsobů vzniku nové obce. Pravidla oddělení části obce jsou upravena v § 21–25 a jsou u těchto paragrafů i komentována.

72/85

2. Ačkoli to komentované ustanovení neuvádí, dalším způsobem vzniku nové obce je sloučení dvou nebo více obcí (viz § 19). 3. Obecní zřízení předvídá možnost vzniku nové obce i pro případ změny nebo zrušení vojenského újezdu. Územními správními jednotkami, které podle zákonné úpravy nejsou součástí žádné obce, jsou vojenské újezdy. Jedná se o vymezené části území státu určené k zajišťování obrany státu a k výcviku ozbrojených sil. Vojenský újezd se zřizuje, mění a ruší zvláštním zákonem (srov. § 30 odst. 1 a 2 zákona č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky). V současnosti existuje pět vojenských újezdů: Boletice, Brdy, Březina, Hradiště a Libavá – jejich seznam, jména újezdních úřadů, příslušnost území újezdu k okresu a hranice jsou vymezeny v příloze k zákonu č. 222/1999 Sb., tento zákon rovněž v § 73a stanoví příslušnost území jednotlivých újezdů k příslušným krajům. 4. Zvláštním zákonem, kterým by se rušil dosavadní vojenský újezd, případně by se vojenský újezd měnil, tedy by se omezovalo jeho dosavadní území, by mohlo dojít na místě rušeného celého nebo části vojenského újezdu ke vzniku nové obce nebo nových obcí. 5. Představitelná je však i situace, kdy by zákon rušící vojenský újezd nebo omezující jeho dosavadní území rozhodl o připojení tohoto území k některé stávající obci či obcím. Podmínkou takové varianty by mělo být respektování práva na samosprávu stávajících územních společenství ve smyslu čl. 8 Ústavy a minimálně konzultace s obyvatelstvem stávajících obcí (čl. 5 Charty místní samosprávy). 6. Ke změnám v území některých obcí připojením částí území vojenských újezdů, jakož i ke vzniku několika nových obcí z částí vojenských újezdů, má dojít k 1. 1. 2016 v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 15/2015 Sb., o zrušení vojenského újezdu Brdy, o stanovení hranic vojenských újezdů, o změně hranic krajů a o změně souvisejících zákonů (zákon o hranicích vojenských újezdů). Související ustanovení: § 18 – území obce, § 21–25 – změny území obce Související předpisy: zák. č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, – zák. o úz. čl.

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§ 21

73/85

(Oddělení části obce)

(1) Část obce, která se chce oddělit, musí mít samostatné katastrální území sousedící nejméně se dvěma obcemi nebo jednou obcí a cizím státem a tvořící souvislý územní celek; po oddělení musí mít alespoň 1 000 občanů. Stejné podmínky musí splňovat i obec po oddělení její části. S oddělením části obce musí vyslovit souhlas v místním referendu občané žijící na území té části obce, která se chce oddělit. (2) V té části obce, která se chce oddělit, ustaví občané obce přípravný výbor. Přípravný výbor tvoří oprávněný občan10) a jeho zástupci. Lze ustavit pouze jeden přípravný výbor. Počet členů přípravného výboru je lichý a tvoří jej nejméně tři členové. Členem přípravného výboru může být jen občan obce, který má trvalý pobyt v té části obce, která se chce oddělit. (3) Přípravný výbor a) navrhuje uspořádání místního referenda o oddělení části obce a podílí se na jeho přípravě a provedení, b) podílí se na přípravě návrhu na oddělení části obce, c) jedná za nově vznikající obec při uzavírání dohody o rozdělení majetku, d) je účastníkem řízení o oddělení části obce; nemůže však podat návrh na oddělení části obce krajskému úřadu.11) 10) 11)

§ 11 zákona č. 298/1992 Sb. [Pozn. aut.: předpis byl zrušen zákonem č. 22/2004 Sb.] Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení).

K odst. 1 1. Při oddělení části obce se od původní obce oddělí její část, která vytvoří novou obec. Původní obec nezanikne, pouze se zmenší její územní základ. Oddělení je možné jen za podmínek, že oddělovaná část bude mít samostatné katastrální území sousedící nejméně se dvěma obcemi nebo jednou obcí a cizím státem (tedy umístěná na „okraji“ obce, od které se chce oddělit), bude tvořit souvislý územní celek a po oddělení musí mít alespoň 1 000 občanů. Stejné podmínky musí splňovat i původní obec po oddělení její části. Pro účely tohoto odstavce lze za „občana“ považovat nejen osobu hlášenou v oddělující se části (popř. v části obce po oddělení), pokud je občanem ČR, ale i občana EU s trvalým pobytem v takové části obce (viz nález IV. ÚS 1403/09). 2. Podmínkou oddělení je, že s ním vysloví souhlas v místním referendu občané žijící na území té části obce, která se chce oddělit. Konání místního referenda o oddělení části obce je jediným případem místního referenda, které se může konat jen na části území obce (nejde-li o případ městského obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy) – srov. § 1 písm. c) zák. o míst. ref.

74/85

K odst. 2 3. Předpokladem dalšího postupu směřujícího k oddělení je neformální ustanovení přípravného výboru v té části obce, která se chce oddělit. Odstavec stanoví pravidla o složení přípravného výboru, a to částečně speciálně vůči § 9 odst. 1 zák. o míst. ref.: počet členů přípravného výboru je lichý (alespoň tři členové), přípravný výbor může být složen z občanů obce, kteří zde mají trvalý pobyt. Jeden (alespoň jeden) z členů přípravného výboru musí být oprávněnou osobou ve smyslu § 2 zák. o míst. ref. (osoba s právem hlasovat v místním referendu, což je každá osoba, která má právo volit do zastupitelstva obce – vyžaduje se věk alespoň 18 let v den konání místního referenda, hlášení k trvalému pobytu v obci a občanství ČR, případně občanství cizího státu, vyplývá-li jeho volební právo z mezinárodní smlouvy, prakticky občan jiného státu EU). Komentovaný odstavec užívá označení „oprávněný občan“, které užíval v době přijetí obecního zřízení platný zákon č. 298/1992 Sb., o místním referendu, v § 3 pro občany ČR, kteří v obci měli trvalý pobyt a nejpozději v den hlasování dosáhli věku 18 let.

K odst. 3 4. Odstavec vymezuje jmenovitá oprávnění a úkoly přípravného výboru ustanoveného za účelem oddělení části obce.

K odst. 3 písm. a) 5. Místní referendum vyhlásí k návrhu přípravného výboru zastupitelstvo obce, pokud jej podpořilo svým podpisem alespoň v obci zákonem vyžadované procento oprávněných osob uvedené v § 8 odst. 2 zák. o míst. ref. a splňuje-li i ostatní zákonné náležitosti [viz zejm. § 8 odst. 1 písm. b) a § 13 odst. 1 písm. a) zák. o míst. ref.]. Zastupitelstvo by nemělo vyhlásit referendum, pokud návrh nerespektuje požadavky odst. 1 na velikost a polohu oddělované části a dosavadní obce po oddělení její části.

K odst. 3 písm. b) a c) 6. Viz § 22 odst. 3. Písemná dohoda o rozdělení majetku mezi dosavadní obcí a nově vznikající obcí, za kterou jedná ze zákona přípravný výbor, je právním jednáním, jehož vznik se předpokládá před podáním návrhu na oddělení části obce. Za dosavadní obec by mělo rozhodnout o dohodě zastupitelstvo, s poukazem na § 85, byť to speciálně zákon ohledně této dohody nestanoví. Uzavření dohody o rozdělení majetku nicméně není nezbytnou podmínkou pro oddělení, v případě, že k uzavření dohody nedojde, rozdělí se majetek dle pravidel § 22 odst. 4 a soud (civilní soud) může na základě žaloby o určení určit, který majetek uvedený v § 22 odst. 4 písm. b) přešel na nově vzniklou obec (viz § 22 odst. 7).

75/85

K odst. 3 písm. d) 7. Ustanovení zakotvilo přípravnému výboru způsobilost být účastníkem a účastenství ve správním řízení o oddělení části obce, vedeném před krajským úřadem, byť přípravný výbor není legitimován k podání návrhu na zahájení správního řízení o oddělení části obce (viz též § 22 odst. 1).

Související ustanovení: § 1 – obec, § 16 – práva občanů obce, § 18 – práva občanů obce, § 20a – vznik nové obce, § 22–25 – změny území obce, § 27 – název obce a části obce, § 84 – pravomoc zastupitelstva obce, § 98 – správce obce

Související předpisy: čl. 99, 100 Ústavy, – § 9 a násl. spr. řádu, – zák. o úz. čl., – katastrální zákon, – zák. o míst. ref., – vol. zast. ob., – vyhláška ČÚZK č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§ 22

(Rozhodnutí o oddělení části obce)

(1) O oddělení části obce rozhoduje krajský úřad v přenesené působnosti na návrh obce, který podá obec na základě kladného výsledku místního referenda konaného v té části obce, která se chce oddělit. Nepodá-li obec návrh do 30 dnů ode dne vyhlášení výsledků místního referenda nebo jestliže v návrhu na oddělení části obce provede změny, které jsou v rozporu s rozhodnutím přijatým v místním referendu8), může tak učinit kterýkoliv občan obce. (2) Návrh na oddělení části obce musí obsahovat a) den, měsíc a rok, ke kterému se část obce odděluje, b) vymezení území nově vznikající obce po oddělení části obce výčtem jejích katastrálních území včetně příslušných mapových podkladů, c) počet občanů obce ke dni podání návrhu na oddělení její části, jakož i počty občanů obce v jednotlivých částech, které se mají oddělit, d) rozdělení výnosu daní v poměru podle počtu obyvatel původní a nově vzniklé obce do doby, než bude stanoveno procento, kterým se na výnosech daní podílí nově vzniklá obec.

76/85

(3) Součástí návrhu na oddělení části obce je písemná dohoda obce a přípravného výboru o rozdělení majetku obce mezi původní obec a nově vzniklou obec, bylo-li této dohody dosaženo. (4) Nedohodne-li se obec a přípravný výbor o rozdělení majetku obce jinak, rozdělí se majetek obce mezi původní obec a nově vzniklou obec tak, že a) vlastnické právo k nemovitostem, včetně jejich příslušenství, jakož i věcná práva k věcem cizím a závazky váznoucí na nemovitostech, přecházejí na tu obec, na jejímž území se nemovitost nachází; pro přechod vlastnického práva k nemovitostem je rozhodný stav ke dni konání místního referenda o oddělení části obce, b) v poměru podle počtu obyvatel původní obce a nově vzniklé obce přecházejí na nově vzniklou obec movité věci, s výjimkou příslušenství nemovitostí, finanční prostředky, závazky, podíly na právnických osobách založených obcí a ostatní práva. (5) Krajský úřad svým rozhodnutím schválí návrh obce na oddělení její části, jsou-li splněny všechny podmínky stanovené zákonem. (6) Rozhodnutí o oddělení části obce musí obsahovat náležitosti stanovené v odstavci 2. Rozhodnutí obsahuje též schválení dohody podle odstavce 3, bylo-li této dohody dosaženo. Opis pravomocného rozhodnutí zašle krajský úřad Ministerstvu vnitra, Ministerstvu financí, Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu, příslušnému katastrálnímu úřadu a finančnímu úřadu. (7) Majetek uvedený v odstavci 4 na nově vzniklou obec přechází dnem vzniku této obce. Nebylo-li dosaženo dohody podle odstavce 3, může nově vzniklá obec podat žalobu k soudu na určení, který majetek uvedený v odstavci 4 písm. b) na ni přešel. (8) Řízení o oddělení části obce ukončené pravomocným rozhodnutím nelze obnovit a pravomocné rozhodnutí o oddělení části obce nelze přezkoumat ve správním řízení. (9) Po vyhlášení výsledků místního referenda obec požádá Ministerstvo vnitra o souhlas s názvem nově vznikající obce. 8)

Zákon č. 298/1992 Sb., o místním referendu, ve znění zákona č. 152/1994 Sb. [Pozn. aut.: předpis byl zrušen zákonem č. 22/2004 Sb.]

K odst. 1 1. O oddělení části obce rozhoduje ve správním řízení krajský úřad v přenesené působnosti na návrh, který podá obec na základě kladného výsledku místního referenda konaného v té části obce, která se chce oddělit. K platnosti rozhodnutí v místním referendu je třeba účasti alespoň 35 % oprávněných osob zapsaných v seznamech oprávněných osob, rozhodnutí o sloučení či připojení bude přijato, jestliže pro ně hlasovala nadpoloviční většina oprávněných osob zapsaných v seznamu oprávněných osob v té části obce, která se

77/85

chce oddělit [srov. § 48 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zák. o míst. ref.]. Za obec podá návrh ten, kdo je oprávněn obec navenek zastupovat (starosta, popř. místostarosta – srov. § 103 odst. 1, popř. § 104 odst. 1 obecního zřízení, § 30 odst. 4 spr. řádu), měl by tak učinit na základě rozhodnutí rady obce, případně zastupitelstva obce, pokud si takové oprávnění vyhradilo (srov. § 102 odst. 3 a § 84 odst. 4 obecního zřízení). 2. Nepodá-li obec návrh do 30 dnů ode dne vyhlášení výsledků místního referenda nebo jestliže v návrhu na oddělení části obce provede změny, které jsou v rozporu s rozhodnutím přijatým v místním referendu, může tak učinit kterýkoliv občan obce (nemusí mít pobyt na oddělované části obce). K odst. 2 3. Odstavec uvádí obligatorní obsahové náležitosti návrhu na oddělení části obce.

K odst. 2 písm. a) 4. Den, měsíc a rok, ke kterému se část obce odděluje – viz § 24 – oddělení části obce lze provést jen k počátku kalendářního roku, návrh na oddělení musí být krajskému úřadu podán do 30. června předchozího roku.

K odst. 2 písm. b) 5. Vymezení území nově vznikající obce po oddělení části obce výčtem jejích katastrálních území včetně příslušných mapových podkladů – viz požadavek § 21 odst. 1 na polohu nově vznikající a původní obce.

K odst. 2 písm. c) 6. Počet občanů obce ke dni podání návrhu na oddělení její části, jakož i počty občanů obce v jednotlivých částech, které se mají oddělit – splnění požadavku na uvedení počtu občanů obce „ke dni podání návrhu na oddělení její části“ vyžaduje znalost velmi aktuálních údajů evidence obyvatelstva. Viz též § 21 odst. 1 o požadovaném minimálním počtu občanů.

K odst. 2 písm. d) 7. Rozdělení výnosu daní v poměru podle počtu obyvatel původní a nově vzniklé obce do doby, než bude stanoveno procento, kterým se na výnosech podílí nově vzniklá obec – jde o vymezení provizorního procentního podílu na výnosech některých „celostátních“ daní dle zákona č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), a prováděcí vyhlášky Ministerstva financí č. 264/2013 Sb., o podílu jednotlivých obcí na stanovených procentních částech celostátního hrubého výnosu daně

78/85

z přidané hodnoty a daní z příjmů, mezi původní obcí a nově vzniklou obcí. Tento procentní podíl by měl vycházet z údajů o počtu občanů podle písm. c).

K odst. 3 8. Byla-li uzavřena dohoda o rozdělení majetku obce mezi původní obec a nově vzniklou obec (za niž jednal přípravný výbor), bude i součástí návrhu na oddělení.

K odst. 4 9. Komentovaný odstavec stanoví pravidla pro rozdělení majetku obce mezi původní obec a nově vzniklou obec pro případ, že nedošlo k uzavření dohody o rozdělení majetku (viz odst. 3), ale též v případě, že nedošlo k dohodě o rozdělení ohledně všech věcí. S ohledem na odstranění nejasností ohledně přechodu movitých věcí, s výjimkou příslušenství nemovitostí (resp. nemovitých věcí ve smyslu občanského zákoníku), finančních prostředků, závazků, podílů na právnických osobách založených obcí a ostatních práv, stanoví odst. 7 právo nově vzniklé obce podat žalobu k soudu na určení, který majetek přešel na tuto obec.

K odst. 5, 6 10. Krajský úřad schválí návrh obce na oddělení její části, rovněž tak i návrh, který by v případě nečinnosti obce podal kterýkoliv občan obce, jsou-li splněny všechny příslušné zákonné podmínky. Ze znění obecního zřízení vyplývá, že na oddělení části obce má oddělovaná část právní nárok, a to i v případě nesouhlasu obce jako existujícího územního samosprávného celku. 11. Řízení o návrhu na oddělení je správním řízením podle správního řádu. V případě, že návrh nemá zákonem požadované náležitosti, měl by správní orgán (krajský úřad) pomoci tomu, kdo návrh podal (dle terminologie správního řádu „žadateli“), nedostatky odstranit nebo jej vyzvat k jejich odstranění (viz § 45 odst. 2 spr. řádu). Krajský úřad je vázán návrhem na oddělení a měl by posoudit, zda jsou splněny podmínky pro jeho schválení či nikoli, neměl by stanovovat jiné podmínky pro oddělení. Vyhovující rozhodnutí krajského úřadu by mělo obsahovat ve výrokové části náležitosti dle odst. 2, tedy náležitosti, které byl povinen obsahovat návrh na oddělení, v případě existence dohody o rozdělení majetku obce bude obsahem rozhodnutí krajského úřadu i schválení této dohody. 12. Proti rozhodnutí krajského úřadu mohou účastníci správního řízení podat v zákonné lhůtě podle správního řádu odvolání, o němž je příslušné rozhodovat Ministerstvo vnitra. 13. Odstavec stanoví povinnost krajskému úřadu zaslat opis pravomocného rozhodnutí o oddělení části obce uvedeným správním úřadům.

79/85

K odst. 7 14. Z první věty odstavce vyplývá, že „majetek uvedený v odstavci 4“ přechází na nově vzniklou obec dnem vzniku této obce. Lze vyložit, že se toto pravidlo týká jak majetku, který přechází na nově vzniklou obec podle dohody původní obce a přípravného výboru, tak i majetku, pro který stanoví pravidla rozdělení odst. 4 z důvodu, že nedošlo k dohodě o rozdělení majetku původní obce. 15. Druhá věta odstavce stanoví právo nově vzniklé obce, nedošlo-li k dohodě o rozdělení majetku, podat žalobu k soudu na určení, který majetek uvedený v odst. 4 písm. b) přešel na nově vzniklou obec. Na rozdíl od obecné úpravy žaloby na určení (§ 80 o. s. ř.) nebude muset žalobce v tomto případě prokazovat naléhavý právní zájem na určení. Věcně příslušným soudem k rozhodnutí o této žalobě bude okresní soud.

K odst. 8 16. Řízení o oddělení části obce ukončené pravomocným rozhodnutím nelze obnovit ani nelze pravomocné rozhodnutí o oddělení části obce přezkoumat ve správním řízení, to však nebrání možnosti podat žalobu proti rozhodnutím ve věci návrhu na oddělení části obce ve správním soudnictví, za podmínek § 65 a násl. s. ř. s.

K odst. 9 17. O souhlasu s názvem nově vznikající obce rozhoduje Ministerstvo vnitra, které má o tento souhlas požádat původní obec po vyhlášení výsledků místního referenda.

Související ustanovení: § 1 – obec, § 16 – práva občanů obce, § 18 – území obce, § 20a – vznik nové obce, § 21 – oddělení části obce, § 23–25 – změny území obce, § 27 – název obce a části obce, § 84 – pravomoc zastupitelstva obce, § 98 – správce obce

Související předpisy: čl. 99, 100 Ústavy, – § 80 o. s. ř., – § 1724 a násl. obč. zák., – § 30 odst. 4, § 45 odst. 2 spr. řádu, – zák. o úz. čl., – katastrální zákon, – vyhláška ČÚZK č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), – zák. o míst. ref., – zák. č. 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení výnosů některých daní územním samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém určení daní), – vyhláška Ministerstva financí č. 264/2013 Sb., o podílu jednotlivých obcí na stanovených procentních částech celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§ 23

80/85

(Předání majetku nově vzniklé obci, platnost právních předpisů původní obce)

(1) Do 3 měsíců po ustavujícím zasedání zastupitelstva nově vzniklé obce předá původní obec nově vzniklé obci majetek, který jí náleží podle rozhodnutí krajského úřadu, nebo, neobsahuje-li rozhodnutí krajského úřadu schválení dohody podle § 22 odst. 3, nemovitosti podle § 22 odst. 4 písm. a). O předání majetku pořídí původní a nově vzniklá obec písemný zápis. Tento majetek včetně finančních prostředků, pohledávek a závazků do doby jeho předání spravuje původní obec, která však s ním nemůže nakládat jiným způsobem, než z něj uhrazovat náklady spojené s nezbytnou údržbou majetku a s provozem organizačních složek nově vzniklé obce a nájemné za užívání věcí touto obcí. (2) V nově vzniklé obci platí právní předpisy obce, které platily na jejím území před jejím vznikem, a to do doby, než budou zrušeny nebo nahrazeny novými.

K odst. 1 1. Odstavec stanoví lhůtu pro protokolární předání majetku nově vzniklé obci původní obcí a pravidla spravování majetku původní obcí do doby jeho předání nově vzniklé obci. Zákon stanoví lhůtu do 3 měsíců po ustavujícím zasedání zastupitelstva nově vzniklé obce. 2. Členové zastupitelstva nově vzniklé obce, zvolení v nových volbách [§ 58 odst. 1 písm. c) vol. zast. ob.], případně v „řádných“ volbách (nové volby se nekonají v posledních 6 měsících funkčního období zastupitelstev obcí – § 58 odst. 2 vol. zast. ob.), jsou svoláni dosavadním starostou (původní obce) tak, aby se ustavující zasedání zastupitelstva konalo do 15 dnů po uplynutí lhůty pro podání návrhu soudu na neplatnost voleb nebo neplatnost hlasování, případně do 15 dnů ode dne právní moci rozhodnutí soudu o posledním z podaných návrhů, pokud žádnému z podaných návrhů nebylo vyhověno (§ 91 odst. 1 obecního zřízení). 3. Komentovaný odstavec stanoví odlišná pravidla pro předání majetku pro případy, kdy byla uzavřena dohoda původní obce a přípravného výboru o rozdělení obce dle § 22 odst. 3 obecního zřízení, následně schválená krajským úřadem v rozhodnutí o oddělení části obce, od případu, kdy taková dohoda uzavřena nebyla. Schválil-li krajský úřad dohodu o rozdělení majetku, je původní obec povinna předat ve lhůtě 3 měsíců po ustavujícím zasedání zastupitelstva nově vzniklé obce majetek dle této dohody, schválené rozhodnutím krajského úřadu. Nebyla-li dohoda uzavřena, a tedy ani schválena krajským úřadem, je původní obec povinna předat v této lhůtě jen majetek podle § 22 odst. 4 písm. a), tedy věci nemovité, zatímco majetku dle § 22 odst. 4 písm. b) se tato lhůta netýká. Nedojde-li mezi původní a nově vzniklou obcí k jiné dohodě ohledně majetku dle § 22 odst. 4 písm. b), došlo by zřejmě k předání až v návaznosti na rozsudek soudu určující, jaký majetek na nově vzniklou obec přešel (viz § 22 odst. 7). Nevydání majetku (některých věcí) nově

81/85

vzniklé obci ze strany obce původní by mohlo být důvodem soudní žaloby na jeho (jejich) vydání.

K odst. 2 4. V nově vzniklé obci budou po jejím vzniku platit i nadále právní předpisy původní obce, které platily na území nové obce před jejím vznikem, a to až do doby, než budou zrušeny nebo nahrazeny novými. Nově vzniklá obec, resp. její orgány, může takové předpisy i změnit, s platností pro své území.

Související ustanovení: § 10 – obecně závazné vyhlášky obce, § 11 – nařízení obce, § 12 – platnost a účinnost právního předpisu obce, § 21 – oddělení části obce, § 22 – rozhodnutí o oddělení části obce, § 91 – ustavující zasedání zastupitelstva obce Související předpisy: čl. 79, 104 Ústavy, – § 58 vol. zast. ob.

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§ 24

(Účinnost územních změn; den k podání návrhu na územní změny)

Sloučení obcí, připojení obce, městských částí nebo městských obvodů nebo oddělení části obce lze provést jen k počátku kalendářního roku. Návrh na oddělení části obce musí být podán krajskému úřadu nejpozději do 30. června předchozího kalendářního roku.

K § 24 1. Paragraf stanoví pravidlo, že v něm uvedené územní změny lze provést jen k počátku kalendářního roku. Ustanovení rovněž vytváří časový prostor pro správní řízení o návrhu na oddělení části obce, když musí být návrh podán krajskému úřadu do 30. června předchozího roku, tedy alespoň šest měsíců před navrhovaným oddělením části obce.

Související ustanovení: § 19 – sloučení obcí, připojení obce, § 20 – zřízení a zrušení městského obvodu nebo městské části, § 20a – vznik nové obce, § 21 – oddělení části obce, § 22 – rozhodnutí o oddělení části obce

82/85

Související předpisy: spr. řád

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§ 25

(Zápis změn údajů v katastru nemovitostí)

(1) Dohoda o sloučení obcí, dohoda o připojení obce k jiné obci, jakož i rozhodnutí krajského úřadu o oddělení části obce jsou podkladem k zápisu změny práv dotčených obcí k nemovitostem do katastru nemovitostí a k provedení změny údajů o katastrálních územích a hranic obcí v katastru nemovitostí. (2) Rozhodnutí zastupitelstva města o zřízení nebo zrušení městského obvodu nebo městské části, jakož i o připojení městského obvodu nebo městské části k jinému městskému obvodu nebo městské části je podkladem k zápisu změny práv dotčených městských obvodů nebo městských částí k nemovitostem do katastru nemovitostí.

K odst. 1 1. Na základě uvedených územních změn obcí (sloučení obcí, připojení obce, oddělení části obce) dochází ke změně údajů evidovaných v katastru nemovitostí: práv dotčených obcí k nemovitým věcem (k nim může docházet) a ke změnám údajů o katastrálních územích a hranic obcí (k nim dochází). Příslušné dohody obcí o sloučení či připojení, jakož i rozhodnutí krajského úřadu o oddělení části obce jsou podkladem k zápisu příslušné změny v katastru nemovitostí. Způsob změn zápisu – zda vkladem nebo záznamem – stanoví katastrální zákon.

K odst. 2 2. Rozhodnutí zastupitelstva statutárního města o zřízení nebo zrušení městského obvodu nebo městské části nebo o jiných územních změnách je podkladem pro zápis změny práv dotčených městských obvodů nebo městských částí k nemovitým věcem. K těmto změnám dojde formou záznamu (viz zejm. § 19 katastrálního zákona).

Související ustanovení: § 1 – obec, § 18 – území obce, § 25 – zápis změn údajů v katastru nemovitostí, § 84 – pravomoc zastupitelstva obce

83/85 Související předpisy: § 19 katastrálního zákona, – vyhláška ČÚZK č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška)

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

§ 26

(Jiné změny hranic obcí)

Změny hranic obcí, při nichž nedochází ke sloučení obcí, připojení obce nebo oddělení části obce, se uskutečňují na základě dohody zúčastněných obcí po projednání s příslušným katastrálním úřadem. Uzavření dohody oznámí obec Ministerstvu financí a finančnímu úřadu.

K § 26 1. Komentovaný paragraf stanoví pravidla pro změny hranic obcí, při nichž nedochází ke sloučení obcí, připojení obce nebo oddělení části obce. Tyto tzv. jiné změny hranic obcí se uskutečňují na základě dohody zúčastněných obcí po projednání s příslušným katastrálním úřadem. Tato dohoda nemusí být podložena pozitivním výsledkem místního referenda, postačují souhlasná rozhodnutí obecních zastupitelstev [srov. § 84 odst. 2 písm. j)]. 2. Zákonodárce neupravuje náležitosti dohody o změně hranic obcí. Nezbytnou náležitostí jistě je však dohoda o tom, jakým způsobem se mají obecní hranice změnit a odkdy. Je rovněž účelné, aby dohoda řešila majetkoprávní otázky spojené se změnou území. 3. Obecní zřízení ani jiný zákon neřeší právní důsledky, které s sebou změna hranic obcí přináší. Soukromoprávní účinky změny hranic (např. změna vlastnických poměrů k nemovitým věcem, finanční vyrovnání) by měly být obsaženy v dohodě obcí. Bez této dohody by práva a závazky soukromoprávní povahy zůstaly nedotčeny (např. stávající vlastnické poměry obcí). Změna hranic obcí přináší důsledky veřejnoprávní povahy. Dochází např. ke změně územní působnosti obcí a jejich orgánů, ke změně občanství obce u občanů s trvalým pobytem na změněném území, ke změnám tzv. veřejného vlastnictví (srov. zejm. § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podle něhož je vlastníkem místních komunikací obec, na jejímž území se místní komunikace nacházejí).

84/85

4. Vyjdeme-li z pravidla, že právní předpisy obce mají v zásadě platnost pro celé území obce, je třeba dovodit, že rozšířením územního základu obce se rozšiřuje bez dalšího i území, kde platí tyto předpisy. 5. Shodně jako u dohod o sloučení obcí nebo připojení obce (viz komentář k § 19 odst. 4) lze dospět k názoru, že i dohoda o změně hranic obcí má povahu veřejnoprávní smlouvy dle § 160 odst. 6 spr. řádu. 6. Viz též komentář k § 19 odst. 1 pro případy, že by sousedící obce náležely do různých vyšších územních samosprávných celků nebo do různých jednotek územního členění státu. 7. Zatímco změny hranic obcí mohou mít vliv na změnu hranic dosavadních katastrálních území, nelze provádět změny hranic katastrálních území, které by současně tvořily hranici obcí, mimo postup dle komentovaného paragrafu (srov. např. NSS 5 As 68/ 2006-44, Sb. NSS 1550/2008). 8. Ustanovení uvádí povinnost „obce“ (zřejmě každé z dotčených obcí) oznámit uzavřenou dohodu uvedeným správním úřadům.

Z judikatury: Oddělení části jednoho katastrálního území a připojení této části k jinému katastrálnímu území dle § 19 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 190/1996 Sb. bylo možné jen tehdy, pokud dosavadní hranice katastrálního území dělila nemovitost vedenou v katastru nemovitostí a hranice obou dotčených katastrálních území se nacházela uvnitř území jedné obce. Změna hranice katastrálního území, která zároveň tvoří hranici obcí, byla dle § 20 odst. 6 uvedené vyhlášky možná jen na základě dohody zúčastněných obcí o změně hranic jejich území ve smyslu § 26 zákona č. 128/2000 Sb., obecní zřízení [v současné době platí obdobná úprava dle § 22 odst. 1 písm. b) a § 23 odst. 5 katastrální vyhlášky č. 26/2007 Sb.]. [Pozn. aut.: vyhláška č. 26/2007 Sb. byla zrušena zákonem č. 256/2013 Sb.] (NSS 5 As 68/2006-44)

Související ustanovení: § 1 – obec, § 18 – území obce, § 25 – zápis změn údajů v katastru nemovitostí, § 84 – pravomoc zastupitelstva obce

Související předpisy: čl. 99, 100 Ústavy, – Charta místní samosprávy, – úst. zák. o VÚSC, – § 160 odst. 6 spr. řádu, – zák. o úz. čl.,– vyhláška MV č. 564/2002 Sb., o stanovení území okresů České republiky a území obvodů hlavního města Prahy

Literatura: Kopecký, M. Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. Průcha, P. Místní správa. Brno: Masarykova univerzita, 2011.

@Created by PDF to ePub