Vzor citace: Hendrych, D. a kol. Správní věda Teorie veřejné správy. 4., aktualizované vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., s

Vzor citace: Hendrych, D. a kol. Správní věda – Teorie veřejné správy. 4., aktualizované vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014. 244 s.

Jednotlivé části zpracovali: prof. JUDr. Dušan Hendrych, CSc.: kapitola I, kapitola II, kapitola III § 1 až 6, kapitola IV, kapitola V § 1 až 7 D, kapitola V § 7 E c) a d), kapitola VI, kapitola VII, kapitola VIII Martin Kavěna, LL.B., B.C.L.: kapitola V § 7 E a) a b) Ing. Marek Pavlík, Ph.D.: kapitola III § 7

Právní stav publikace je k 31. 5. 2014 © prof. JUDr. Dušan Hendrych, CSc., 2003, 2007, 2009, 2014 © Martin Kavěna, LL.B., B.C.L., 2014 © Ing. Marek Pavlík, Ph.D., 2014 ISBN 978-80-7478-561-0 (brož.) ISBN 978-80-7478-562-7 (e-pub)

Obsah

Úvod. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Kapitola I Správa a její klasifikace . . . . . . . . . . . . . . . § 1 Správa a veřejná správa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Klasifikace správy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Obecně ke klasifikaci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Veřejná správa ve smyslu materiálním a formálním. . C. Veřejná správa a management . . . . . . . . . . . . . . . D. Druhy veřejné správy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

. . . . . . .

Kapitola II Historie studia veřejné správy . . . . . . . . . . . . . § 1 Kameralistika a policejní věda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Správní právo a správní věda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Studium veřejné správy v USA. . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Veřejná správa (Public Administration) jako složka teorie organizace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Nová teorie organizace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Systems Approach (systémová teorie). . . . . . . . . . . . . . D. Tendence. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Poválečný vývoj v Evropě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . .

20 20 23 24

. . . . .

25 26 27 28 28

Kapitola III Vymezení správní vědy. . . . . . . . . . . . . . . . . § 1 Správní věda nebo správní vědy. . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Předmět správní vědy a její vymezení. . . . . . . . . . . . . A. Předmět správní vědy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Vymezení správní vědy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Metody správní vědy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Správní politika. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 5 O transformaci, reformě a modernizaci veřejné správy .

. . . . . . . .

34 34 37 37 38 39 43 44

. . . . . . . .

. . . .

8 8 9 9 11 14 18

3

O b sa h

A. Transformace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 B. Reforma. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 C. Modernizace veřejné správy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 § 6 Dobrá správa a její organizační předpoklady. . . . . . . . . . 50 § 7 Moderní metody řízení a možnost jejich uplatnění ve veřejné správě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 A. New Public Management (NPM) . . . . . . . . . . . . . . . . . 52 B. Metoda Balanced Scorecard (BSC). . . . . . . . . . . . . . . . 54 C. Procesní řízení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 D. Benchmarking. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 E. Model CAF. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 F. Místní Agenda 21 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 G. Projektové řízení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Kapitola IV Činnost veřejné správy. . . . . . . . . . . . § 1 Obecně k činnosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Úkoly veřejné správy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. K pojetí a obsahu veřejných úkolů . . . . . . . . . B. K systematice úkolů veřejné správy. . . . . . . . . C. Transformace úkolů do organizačních struktur. . D. Plánování úkolů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E. Problémy spojené s nárůstem veřejných úkolů. . § 3 Formy správní činnosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Obecně o formách správní činnosti. . . . . . . . . B. Právní předpisy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Statutární předpisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Vnitřní předpisy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E. Opatření obecné povahy. . . . . . . . . . . . . . . . F. Správní akty (rozhodnutí) . . . . . . . . . . . . . . . G. Veřejnoprávní smlouvy. . . . . . . . . . . . . . . . . H. Jiné formy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Rozhodování ve veřejné správě . . . . . . . . . . . . A. Úvodní poznámka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Základní pojmy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Typy a modely rozhodování. . . . . . . . . . . . . . D. Správní řízení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

67 67 67 68 70 72 72 76 78 78 78 80 81 82 83 85 86 87 87 88 93 97

Kapitola V Organizační výstavba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100 § 1 K historii veřejné správy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100

4

A. Rakouská monarchie 1848–1918 . . . . . . . . . . . . . . B. Československá republika 1918–1938 . . . . . . . . . . . C. Česko-Slovenská republika 1938–1939. . . . . . . . . . D. Protektorát Čechy a Morava 1939–1945. . . . . . . . . . E. Československo 1945–1948. . . . . . . . . . . . . . . . . . F. Období československého státu 1948–1989. . . . . . . . § 2 K pojmu organizace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Organizační principy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Územní a věcný princip. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Centralizace a decentralizace . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Koncentrace a dekoncentrace. . . . . . . . . . . . . . . . . D. Princip kolegiální a monokratický. . . . . . . . . . . . . . E. Princip volební a jmenovací. . . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Organizační moc. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 5 Organizační modely. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Základní členění. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Hierarchický model. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Základní varianty hierarchického modelu organizace. . D. Participační model . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E. Konzultativní model (skupinové struktury) . . . . . . . . § 6 Organizace české veřejné správy . . . . . . . . . . . . . . . A. Ústavní základy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Základní uspořádání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Nositelé a vykonavatelé české veřejné správy . . . . . . D. Nejvyšší orgány. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E. Organizace státní správy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . F. Samospráva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I. Územní samospráva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . II. Zájmová samospráva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . G. Ostatní veřejná správa. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 7 Základní modely veřejné správy v Evropě. . . . . . . . . A. Kontinentální model . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Britský model . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Evropský správní prostor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Základní koncepce správního práva. . . . . . . . . . . . . E. Veřejná správa ve vybraných státech . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

O b sa h

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

100 105 107 107 108 109 112 113 115 116 117 117 118 119 120 120 121 123 126 127 128 128 129 130 133 135 140 140 147 148 148 148 149 150 150 153

Kapitola VI Pracovníci ve veřejné správě. . . . . . . . . . . . . . 175 § 1 Úvodní poznámka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175

5

§ 2 Formy veřejné služby. . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Výběr uchazečů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Role zaměstnance veřejné správy. . . . . . . . . . § 5 Uplatnění výkonnostního principu. . . . . . . . . § 6 Vedení pracovníků (personální management). . § 7 Vzdělávání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

. . . . . .

Kapitola VI Kontrola veřejné správy. . . . . . . . . § 1 Zásady kontroly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Význam a členění kontroly ve veřejné správě. § 3 Externí kontrola veřejné správy. . . . . . . . . . A. Parlamentní kontrola. . . . . . . . . . . . . . . . B. Kontrola rozpočtová a účetní. . . . . . . . . . . C. Soudní kontrola . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Veřejný ochránce práv. . . . . . . . . . . . . . . § 4 Interní kontrola veřejné správy. . . . . . . . . . § 5 Správní dozor. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Obecně ke správnímu dozoru. . . . . . . . . . . B. Dozor státu nad výkonem samosprávy. . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . .

O b sa h

. . . . . .

176 177 178 181 182 183

. . . . . . . . . . . .

185 185 187 188 188 188 189 189 190 190 190 191

Kapitola VII Hodnocení veřejné správy. . . . . . . . . . . . . . . § 1 Obecně k problematice. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Jednotlivá kritéria. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Efektivnost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Hospodárnost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Úspornost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Účelnost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E. Přiměřenost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 K některým teoriím o efektivnosti veřejné správy. . . . . . A. Úvodní poznámka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Efektivnost jako souhrnné kritérium . . . . . . . . . . . . . . C. Efektivnost jako jedno z možných kritérií. . . . . . . . . . . D. Efektivnost jako míra racionálního chování. . . . . . . . . . E. Efektivnost jako akceschopnost . . . . . . . . . . . . . . . . . F. K některým praktickým problémům měření efektivnosti. .

192 192 193 193 194 195 195 196 196 196 197 198 201 205 205

. . . . . . . . . . . .

Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 Přehled vybrané literatury. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 Rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232

6

Úvod

Správní věda se postupně stávala interdisciplinární vědou, pracující též na základě podnětů a poznatků jiných vědních oborů, zejména sociologie, politologie a ekonomie. To byl důležitý podnět k dalšímu rozvoji tohoto oboru, ale také k rozšíření studia veřejné správy do dalších vědních oborů. Dnes bychom jen těžko hledali v literatuře správní vědu jako obor zastřešující správní nauku, správní právo a správní politiku, jak se to tradovalo ještě začátkem dvacátého století, zejména v Německu. Poznatky o veřejné správě jsou výsledkem použití metod, které nejsou vlastní jen správní vědě, ale řadě dalších oborů. Zájem jiných vědních oborů o veřejnou správu vedl k rozvoji a rozšíření studia tohoto společenského jevu, ale také k nepřehlednosti dosažených výsledků. Koneckonců nepřehledná je i sama veřejná správa. To mě vedlo k tomu, abych podal pro potřebu výuky na vysokých školách i pro potřebu praxe v jedné publikaci základní penzum teoretických poznatků o veřejné správě respektující jednotu oboru správní vědy. Správní věda totiž tradičně patří mezi ty vědní obory, které tvořily základ vzdělávání pro službu ve veřejné správě. Přináší i cenné poznatky všem, kdo se zajímají o hlubší studium tohoto jevu. Čtvrté vydání publikace, kterou předkládám odborné veřejnosti a studentům vysokých škol, se oproti prvnímu vydání zabývá též možnostmi aplikace moderních metod řízení ve veřejné správě a systémy veřejné správy ve vybraných evropských státech. Cílem publikace zůstává ucelený výklad o třech pilířích veřejné správy a jejich vzájemné propojenosti: činnosti, organizaci a lidech. Dušan Hendrych Praha květen 2014 7

KAPITOLA I

Správa a její klasifikace § 1 Správa a veřejná správa V historii studia fenoménu správy možno zaznamenat velké množství pokusů správu nejen popsat, ale i definovat. Platí to zejména o celých generacích právníků, jejichž výsledky dokumentují, že šlo převážně o jednostranné pokusy vycházející z potřeby definovat základní institut správního práva – veřejnou správu. Veřejná správa však není totožná se správou v obecném významu, která zahrnuje činnosti směřující nikoli jen k plnění cílů veřejných, ale i soukromých. Avšak i v rámci tohoto základního pojmového vymezení nutno v rovině obecné správy rozlišovat např. správní činnosti ve smyslu činnosti administrativní, činnosti organizační, plánovací, kontrolní, řídicí apod. To se samozřejmě promítá i do veřejné správy, kterou nadále nemůžeme definovat jen jako činnost výkonnou a nařizovací, tedy především jako činnost spočívající v provádění zákonů. Dnešní pojetí veřejné správy je jako služby nebo governance. Takové pojetí vyznačuje veřejnou správu v širším významu jako vládnutí nebo správu veřejných věcí za aktivní účasti občanů a v jejich prospěch. Předznamenává další úkoly, které se sice pohybují v rámci právního řádu, jejich realizace nemá tradiční veřejnoprávní povahu (vydat provádějící předpis k zákonu nebo rozhodnutí na základě zákona), ale používá smluvních forem soukromého práva, i faktických úkonů jako doporučení, nezavazující informace, výzvy apod. Diferenciace sociálních a ekonomických věd a vytváření vědních oborů na pomezí oborů již konstituovaných vnášejí do zkoumání správy hlavně nové dílčí pohledy, méně již pohledy obecně přijatelné z hlediska deskripce a pochopení tohoto jevu. Nacházíme řadu různých definic a popisů správy, které zejména vzhledem k úkolům moderní veřejné správy nepřinášejí mnohdy uspokojivý výsledek. V poslední době pozorujeme tendenci pohlížet na správu jako na řízení a pojem správa

Členění správy

8

§ 2 K l asi f ik ac e sp ráv y

nahradit pojmem management a ten uplatnit, podobně jako v soukromém sektoru, i v oblasti organizace a výkonu veřejné správy pod egidou new management, public management nebo také Verwaltungserneurung. Zdá se, že jde o jakési pokračování tendencí uplatňovaných už dříve v rámci různých teorií organizace a řízení majících svůj základ v ekonomických vědách. Tendence těchto disciplín vedly v socialistickém období často k degradaci správy na činnost obslužnou, především informační povahy, která podporuje výkon řídicích činností.1 Blízké takovému vymezení správy je pojetí správy jako činnosti, pomocí které se nějaký předmět udržuje v původním, resp. provozním stavu nebo chodu (např. správa budov). Takové pojetí správy neodpovídá realitě u nás ani ve světě a v současné době je přehodnocováno, zejména v souvislosti s pojetím společenského řízení. To umožňuje znovu uvažovat o obecném pojmu správy jako o souhrnném pojmu pro „činnost sledující záměrně nějaký cíl nebo pro činnost nesoucí se za trvalým účelem řídit ty které činnosti“.2 Tak je správa v obecném významu pojímána tradičně ve vědách právních a státních včetně juristicky orientované správní vědy. Její obsah může být blíže objasněn buď podle subjektů (kdo spravuje), nebo podle objektů (co se spravuje).

§ 2 Klasifikace správy A. Obecně ke klasifikaci Základním kritériem členění správy v obecném pojetí je to, zda jde o správu veřejných záležitostí, nebo záležitostí soukromých. Zatímco v dřívější nauce bylo možno rozdíl mezi správou veřejnou a správou soukromou vyjádřit aspoň uspokojivě, v současné době se to zdá téměř nemožné. Přispívá k tomu rozšíření i neurčitost veřejného zájmu a v důsledku toho též rozmnožování služeb veřejnosti, a to nejen subjekty veřejného práva (stát, obce apod.), ale i subjekty práva soukromého (obecně prospěšnými společnostmi, nadacemi apod.). Nicméně je třeba uvést alespoň základní aspekty rozlišování veřejné a soukromé správy. Z věcného hlediska spočívá rozdíl mezi veřejnou a soukromou správou jednak v míře právní vázanosti, jednak v cíli, který soukromá nebo

1 2

Mann, Q. Základy typologie činností. Praha: Institut řízení, 1983 (nepublikováno). Pražák, J. Právo veřejné. Díl druhý: právo správní. Praha: 1905, s. 1.

Správa veřejná a soukromá

9


veřejná správa sleduje. U soukromé správy se tradičně vychází z předpokladu, že její nositel je volný ve svém jednání, neboť právní řád jej váže pouze negativně – vymezuje mu jen rámec jednání. Naproti tomu veřejná správa je právním řádem vázána nejen negativně, ale i pozitivně stanovením působnosti a pravomoci každému jejímu vykonavateli zvlášť, popř. druhově stejné skupině vykonavatelů (např. všem krajským úřadům). Rozdíly spočívají dále v tom, že soukromá organizace si určuje své cíle a úkoly i metody potřebné k dosažení cílů sama, zatímco veřejná organizace je povinna vykonávat úkoly stanovené v zákonech a jiných právních předpisech nebo na základě usnesení zastupitelských sborů či nadřízených orgánů. Proto má také veřejná správa menší prostor pro změnu základních úkolů. Rozdíly mezi veřejnou a soukromou správou se spatřují i v tom, že správní úřady, orgány, jakož i veřejnoprávní organizace mají při výkonu některých základních veřejných služeb monopolní postavení.3 Uvedené rozdíly nejsou a ani nemohou být absolutizovány. Platí ovšem zejména v kontinentální Evropě. Uplatňování postupů vlastních managementu, prosazovaných i ve veřejné správě, je mimo jiné spojováno s relativní volností jednat. Do jaké míry je to možné ve výkonu veřejné správy, zůstává velkým problémem, jehož řešení je stále otevřené, neboť relativní volnost jednat a hledat cesty řešení je doposud mnohde omezena právními předpisy, které vymezují jednotlivým správním orgánům a úřadům jejich působnost a pravomoc velice detailně. Platí to zejména v případech, kdy správní orgány rozhodují o právech a povinnostech občanů nebo organizací a postupují podle pevných právních pravidel. Relativní volnost jednat se ve veřejné správě nabízí v oblasti hospodářských a sociálních služeb a v oblasti majetkových práv. I když si musíme být vědomi toho, že uvedené dělení správy v obecném významu má svá úskalí,4 zdá se, že je jediným, které dává možnost separovat jev označovaný jako veřejná správa.

3

4

Srov. např. Gordon, J. G. Public Administration in America. 3. ed. New York: St. Martin’s Press, Inc., 1986, s. 20 a násl. Např. Weyr uvádí: „Relativnost pojmu veřejné správy vynikne jasně, když si uvědomíme, že podle názoru tradiční nauky nevykonává jen stát… veřejnou správu, nýbrž i jiní činitelé. Za takové činitele považují se skupiny lidí, jež jsou méně početné než skupina (obyvatelstvo) tvořící stát. Je tedy správa těmito skupinami, pokud se týče jejich orgány vykonávaná sice veřejnější než správa, kterou vykonávají její jednotliví členové, spravující své vlastní záležitosti, ale soukromější než správa státní, poněvadž veřejný zájem takových skupin bývá vyabstrahován pouze ze soukromých zájmů jejich příslušníků a nikoli veškerého obyvatelstva státního.“ (Teorie práva. Brno, Praha: ORBIS, 1936, s. 310).

Veřejná správa

10


Obtížnost třídění veřejné správy spočívá v tom, že ve věci obsahu pojmu veřejné správy (a správy vůbec) a kritérií klasifikace tohoto jevu existují mezi různými vědními obory rozdíly. Právní věda klade důraz na formální stránku a vymezuje správu jako činnost vykonávanou státními orgány (úřady) nebo orgány jiných veřejnoprávních nebo soukromoprávních subjektů, které jsou v této činnosti svázány určitými formálními příkazy majícími podobu abstraktních nebo konkrétních aktů, zpravidla vyjádřených právní formou nebo vnitřním předpisem. Právní pojetí zvýrazňuje legalitu, autoritu a legitimitu. Od tohoto pojetí se odlišuje snaha dopátrat se skutečného průběhu správních činností, adekvátnosti jejich forem a efektivnosti správních struktur. Tato hlediska reprezentuje správní věda, ale významně k nim přispívají i další vědní obory, jejichž předmětem zájmu jsou také aspekty veřejné správy (např. sociologie, veřejná politika, regionalistika, státověda, politologie).

B. Veřejná správa ve smyslu materiálním a formálním Pojmu veřejná správa přikládáme v zásadě dvojí význam: buď pod tímto označením rozumíme určitý druh činnosti (tj. spravování) – nebo organizační jednotku – instituci (útvar, úřad), která veřejnou správu vykonává. V prvém případě jde o správu v materiálním pojetí, ve druhém případě o správu v pojetí formálním. V materiálním pojetí je veřejná správa činností státních nebo jiných orgánů veřejné moci nebo subjektů, kterým byl výkon veřejné správy propůjčen za účelem plnění určitých úkolů označovaných jako úkoly veřejné. Můžeme ji vymezit pozitivně nebo negativně. Pozitivní vymezení je spojováno s veřejnými úkoly, které má veřejná správa zabezpečovat. V této souvislosti není podstatné, zda veřejné úkoly budou plnit státní úřady a jiná státní zařízení, nebo orgány samosprávné, či dokonce subjekty soukromoprávní, ale stanovení poměru působnosti mezi nimi jako jedné z důležitých výpovědí o míře centralizace a decentralizace veřejné moci ve státě. Základní problém pozitivního vymezení veřejné správy spočívá v tom, že objem a formy správní činnosti se mění v závislosti na úkolech, které se veřejné správě přisuzují nejen v různých typech států, ale i v historickém kontextu. Nedostatky všech pozitivních definic je možno shrnout do těchto slov: jsou příliš obecné, abstraktní anebo naopak dílčí a popisné, a proto jen málo použitelné v teorii i praxi. Přesto pokusy o pozitivní vymezení veřejné správy nelze zatracovat. Ukazují totiž na některé typické znaky správní činnosti společné pro celou veřejnou správu nebo alespoň pro

Dvojí význam veřejné správy

Pozitivní definice

11


některé její oblasti. Mezi typické znaky patří např. to, že při výkonu veřejné správy jsou příslušné orgány více vázány právními předpisy než organizace, které takovou činnost nevykonávají, nebo že z výkonu veřejné správy jsou příslušné orgány odpovědny (přímo nebo nepřímo) zastupitelským sborům. Negativní vymezení veřejné správy má svůj původ v nepřesvěd čivých pokusech definovat veřejnou správu pozitivně. V podstatě je založeno na substrakci a vyjadřuje se takto: veřejná správa je souhrnem činností, které nelze kvalifikovat ani jako zákonodárné ani jako soudní. Ovšem i toto vymezení není dokonalé a dává jen hrubou představu o jevu správy. Je jakýmsi řešením z nouze, byť většinou přijímaným, zejména ve vědě správního práva5 při vymezování základního institutu tohoto právního oboru, kterým je právě veřejná správa. Ve formálním pojetí správy se klade důraz nikoli na činnost, ale na organizace, kterým je svěřena působnost řešit určité veřejné úkoly, pokud nejsou svěřeny zastupitelským sborům nebo soudům. Správa ve formálním pojetí je v zásadě soustavou jednotlivých správních úřadů nebo orgánů jako vykonavatelů veřejné správy ve smyslu materiálním, tj. jako určité činnosti. Materiální a formální vymezení správy se zcela nekryjí. Zatímco v prvém případě je rozhodujícím kritériem druh činnosti (tj. spravování a jeho různé formy), kterou mohou vykonávat rozličné subjekty, je ve druhém případě rozhodujícím kritériem povaha organizace a úkoly, jež má v rámci institucionalizované dělby moci plnit a které jsou jí jako působnost přikázány. Pro ilustraci uvedených rozdílů mezi materiálním a formálním vymezením veřejné správy lze uvést několik příkladů: Parlamenty při schvalování státního rozpočtu, při kontrole jeho provádění a při schvalování státního závěrečného účtu nevykonávají zákonodárnou činnost ve smyslu tvorby zákonů, ale činí opatření, která můžeme kvalifikovat jako správní činnost nebo jako „opatření obsahující zákony“.6 V oblasti justice provádění služebního dozoru nebo správy soudů mají rovněž povahu správní činnosti. Naproti tomu ministerstva a jiné správní úřady jsou oprávněny za podmínek stanovených v ústavě a zákonech vydávat právní předpisy k provedení zákonů, ačkoli v materiálním smyslu jde o činnost zákonodárnou. 5

6

Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3 a násl. Hollander, P. Základy všeobecné státovědy. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009.

Negativní definice

Materiální a formální vymezení

12


Chceme-li proto hledat rozdíly mezi veřejnou správou, zákonodárstvím nebo soudnictvím, nemůžeme vycházet z materiálního vymezení veřejné správy, ale z jejího formálního vymezení. Základním hlediskem proto bude povaha orgánu, jeho působnost, pravomoc a metody jeho práce. To koneckonců již registroval J. Hoetzel, když napsal, že „z formálního hlediska je správou činnost orgánů označených jako správní úřady“.7 Podnětný je výklad W. Thiemeho. Správou v materiálním smyslu je podle něho každá organizační oblast státu, jakož i na státě závislé organizace. Thiemeho pojetí vychází z dělby moci ve státě, přičemž vylučuje ze správy první a třetí moc (zákonodárství a soudnictví), ale i vládu jako reprezentanta státního řízení a zvláštní orgán státu. Proto se veřejná správa plně nekryje s institucemi druhé moci, tj. moci výkonné. Správa ve smyslu formálním (organizačním) je podle Thiemeho vysvětlitelná jako organizace, pro kterou je charakteristické sociologické spojení lidí činných v této oblasti. Pro oblast správy totiž platí pro zaměstnance jiný status než pro soudce nebo člena zákonodárného sboru. Tento status se vyznačuje zvláštním vzorem kariéry pracovníků správních jednotek. Správní věda se zabývá lidským jednáním. Předmětem jednání mohou být různé aktivity, např. produkce zboží, materiální služby, rozhodování. Správní vědu podle Thiemeho nezajímají materiální produkty správy (např. vlastní proces vzdělávání, sociální péče, ochrana spotřebitele, policejní ochrana), neboť ty jsou předmětem zájmu jiných vědních oborů. Správní vědu zajímá rozhodování, a to je onen materiální aspekt správy.8 V odborné literatuře se můžeme setkat i s jiným vyjádřením shora uvedených klasifikačních znaků. Správa ve formálním smyslu se označuje jako správa v organizačním pojetí a správa v materiálním smyslu jako správa funkční. Smysl těchto rozdílů není jen terminologický, ale i obsahový. Rozdíly mezi organizačním a funkčním vymezením správy se spatřují v tom, že organizační pojetí spíše zdůrazňuje zvláštnosti veřejné správy oproti jiným správám a rozdíly mezi nimi, zatímco funkční vymezení vede naopak ke zmírnění diferencí a k pojímání správy, byť v různých pojetích a formách, jako určitého sociálního jevu s převahou společných znaků. 7

8

Hoetzel, J. Československé správní právo. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1937, s. 13 a násl. Thieme, W. Verwaltungslehre. 4. vyd. Köln, Berlin, Bonn, München: C. Heymans Verlag, 1984, s. 3 a násl.

Materiální vymezení

13

C. Veřejná správa a management


Snaha zvýraznit pojem management oproti pojmu veřejná správa nebo pojem veřejná správa dokonce nahradit pojmem management (new management, public management) sleduje postupující změnu dosavadního administrativního pojetí veřejné správy na cílově orien tované řízení veřejných úkolů, které se uvolňuje od rigidního právního rámce, podobně jako je tomu v soukromém sektoru.9 Ve skutečnosti však nejde o náhradu jednoho pojmu druhým. Veřejná správa je fenomén, který se nevyznačuje toliko řidicími činnostmi, zatímco management ano, neboť jej lze označit jako aktivity spojené s ekonomizací a řízením veřejné správy. Ty však nejsou vhodné pro všechny činnosti veřejné správy. Management ve veřejné správě se často vymezuje jako „řízení ve veřejné správě“, nikoli jako veřejná správa vůbec. Je to patrné zejména na britské a americké koncepci „New Managementu“. Management obecně lze členit podle obdobných hledisek jako veřejnou správu. Předně podle objektu působení na funkční, vyjadřující výkon určité činnosti (řízení, kontrola), institucionální (organizační), označující úřady a orgány, jež manažerské funkce vykonávají a konečně personální vymezující péči a řízení agendy související s okruhem osob, které participují na rozhodování a chodu institucí. Za druhé podle úrovní, na kterých je vykonáván, a z toho dovozujeme charakter a významnost toho kterého druhu a jeho vazby na okolí. Jde o hierarchickou strukturu vyjádřenou těmito třemi úrovněmi: –– top management, –– middle management, –– junior management. Management má svůj původ v podnikové soukromé sféře. Proto také tento způsob řízení nutně přináší do veřejné správy jiné metody a techniky, které se však nemusí vždy slučovat s tradičními představami o veřejné správě a její právní reglementací. Zavádění manažerských praktik do veřejné správy je spojováno s reformou a modernizací veřejné správy, zejména za účelem zvýšení efektivnosti, hospodárnosti a odbyrokratizování veřejné správy. Management jako cílově orientované řízení by měl významnou měrou přispět zejména k zabezpečování 9

Pokud jde o management ve veřejné sféře, používá se mimo termín „New Mana gement“ nebo „Public Management“ v kontinentální Evropě také termín „Verwaltungsmanagement“, „Wirkungsorientierte Verwaltungsführung“, „Neues Steuerungsmodell“ nebo „le management public“.

Management – členění

14


a dosahování žádoucího stavu v poskytování veřejných služeb (např. ve školství, zdravotnictví, dopravě). Jde o to vymezit managementu jeho místo ve veřejné správě a tím otevřít cestu k tomu, aby správní úřady i orgány samosprávy měly další, popř. lepší nástroje k uskutečňování svých cílů a volnější ruce k efektivnímu plnění úkolů při plném zachování odpovědnosti za jejich plnění. Tento obecný požadavek má při praktické aplikaci do konkrétního systému veřejné správy mnohá úskalí. Správně poukazují někteří autoři v souvislosti s požadovanými změnami ve veřejné správě na to, že je třeba rozlišovat státy, kde systém veřejné správy plní své úkoly v rámci modelu právního státu, a státy, v nichž se realizuje britský model „nového řízení“, pro který je charakteristickou prioritou veřejný zájem10. Doplnil bych ještě, že v oblasti veřejné správy nutno také rozlišovat rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob a ostatní činnosti veřejné správy spočívající v plánování, projektování, poskytování služeb občanům, dispozice s majetkem apod. Používat metody managementu bude jistě snadnější tam, kde řešení problému není svázáno s právními předpisy, které výrazně omezují volnost jednání správních orgánů. Jinými slovy je nutno rozlišovat správu vrchnostenskou a správu fiskální a pečovatelskou. V prvém případě jde především o jednostrannou rozhodovací činnost spočívající ve vydávání pravidel chování, zejména však v rozhodování o právech a povinnostech konkrétních subjektů fyzických nebo právnických. Tato agenda je vykonávána formami veřejného práva. V druhém případě jde o správu státního majetku a možnost s ním disponovat. Tato oblast se řídí formami soukromého práva. Ve třetím případě jde o služby veřejnosti. Pokud je vykonává některý ze subjektů veřejné správy, měla by jim být dána možnost zvažovat, která z možných forem bude nejúčinnější. Z hlediska právního státu, jak jej známe zejména z Francie a Německa, je integrující silou uvnitř společnosti a ohniskem jejích zájmů právo a s tím spojené byrokratické postoje, vyplývající též z toho, že mnozí vyšší úředníci mají právnické vzdělání a jsou odborníky v právním oboru, jakým je správní právo. Dozor nad takovým systémem vyžaduje soudní kontrolu správnosti i legality správních rozhodnutí. Naproti tomu anglosaský model veřejného zájmu poskytuje státu dominantní roli ve společnosti v menším rozsahu. Na stát (government) se pohlíží jako na nutné zlo, jehož moci mají být jen takové, které jsou Srov. Pierre, J. Bureaucracy in the modern state: an introduction to comparative public administration. Aldershot: Edward Elgar, 1995, s. 8.

Změny ve veřejné správě

Právní stát a anglický model veřejného zájmu

10

15


absolutně potřebné, a vládní činitelé i státní aparát jsou soustavně drženi „na uzdě“ prostředky státního rozpočtu, který schvaluje volený parlament. Právo je samozřejmě i v tomto systému esenciální komponentou vládnutí, ale není tak dominantní jako v právním státě. Proces vládnutí v tomto systému lze charakterizovat jako trvalé úsilí o získání veřejného souhlasu pro opatření navrhovaná ve veřejném zájmu. S tím souvisí i způsob řešení zájmů různých sociálních skupin, které jsou mnohdy protichůdné a vzájemně nepřátelské. Veřejná správa v takových situacích hraje roli čestného a důvěryhodného rozhodčího vzniklých sporů. Poctivost a nezávislost hry o sektorové zájmy jsou považovány spolu s pragmatismem a flexibilitou za klíčové hodnoty tohoto systému.11 Zmíněné rozdíly naznačují, že anglosaský systém veřejné správy je snáze přístupnější změnám a modernizaci než systém právního státu. Toto konstatování je však zjednodušené a omezené toliko na systémy veřejné správy, jako by byly jevem izolovaným a odděleným od státu. Povaha státního zřízení vždy bude určovat i systém veřejné správy podle vlastních pravidel daných i složitým kulturním vývojem v dané oblasti. To samozřejmě nevylučuje pohyb směřující k decentralizaci veřejné správy, k její deetatizaci, ale i dejurizaci jejího výkonu v právním státě, jak to pozorujeme např. u evropských severských států. Nelze přehlédnout i opačný trend, totiž snahu působit v rámci nadnárodních celků na sjednocování postupů ve veřejné správě a vytvářet za tím účelem též potřebná pravidla pro nový větší správní prostor. Demokratický právní stát byl realitou a výraznou hodnotou kontinentální Evropy druhé poloviny dvacátého století a je jí dodnes. Moderní ústavy se s tímto pojmem vyrovnávají z hlediska ochrany lidských práv, dělby moci ve státě, ale též jako s formou sociálního uspořádání. Demokratický právní stát v sobě zahrnuje jako důležitou sociální službu v rámci moci výkonné veřejnou správu, kterou neztotožňuje toliko se státem, ale garantuje ústavou její výkon též v rámci práva na samosprávu. Přesto nutno přiznat některým námitkám o obtížnějším reformování právního státu oprávněnost. Musíme se ptát, zda takové námitky směřují proti právnímu státu vůbec, nebo jen proti některým aspektům jeho činnosti, resp. způsobům jejich provádění. Zastánci manažerského přístupu k výkonu veřejné správy spatřují většinu obtíží reformních kroků v právním státě v tom, že management vyžaduje vždy 11

Pollitt, Ch., Bouckart, G. Public management reform: a comparative analysis. Oxford University Press, 2000, s. 53 a násl.; Wright, G., Nemec, J. Management veřejné správy, teorie a praxe. Praha: Ekopress, 2003.

Demokratický právní stát

16


změny v právním řádu a kultuře, které se však těžko prosazují. Na podporu svého tvrzení uvádějí malou motivaci úředníků, vzdělávaných především v právu hledat manažerskou, tj. výkonnostně orientovanou perspektivu, a poukazují na slova německého teoretika Klause Königa, který uvedl, že „… v zemích jako Francie nebo Německo se otázka nového managementu ve veřejné správě setkává s kulturními premisami odlišnými od anglosaských zemí“.12 Přesto můžeme pozorovat, že i v rámci právního státu jsou snahy o změny ve výkonu veřejné správy žádoucí a že o ně usilují jak jednotlivé státy, tak i mezinárodní a nadnárodní organizace. Manažerský přístup k jevu veřejné správy se dotýká především její vnitřní organizační struktury a efektivního řízení takové struktury po stránce věcné a personální. V externím působení veřejné správy pak spíše fiskální správy a služby veřejnosti, tj. ve vztazích k občanům a institucím v rámci objektivně daného společenství lidí spjatých s určitým územím, zájmem nebo majetkem. V tomto smyslu pozorujeme snahu o nápravu spočívající v tom, že v oblasti veřejné správy se v poslední době věnuje větší pozornost „dobré správě“ (Good Governance) jako procesu vládnutí a jeho kontrole a participaci občanů na tomto procesu než vládě či správě samotné. Spojitost s managementem je zřejmá. Vykonávat dobrou správu je vlastně rozšíření klasického managementu o nový rozměr, který se projevuje v externím působení veřejné správy13 a stává se pravým smyslem působení veřejné správy ve společnosti. Aby mohla veřejná správa dostát svému poslání a úkolům z toho vyplývajícím, musí být dobře a odpovědně řízena, což bývá spojováno s její efektivností. K tomu prostředky managementu mohou výrazně napomoci. Nelze však v tomto kontextu přehlížet otázku demokratizace veřejné správy jako stejně významného cíle moderní veřejné správy.

König, K. Entrepreneurial management or exekutive administration: the perspektive of classical administration. In: Kickert, W. (ed.) Public policy and administration sciences in western Europe. Cheltenham: Edward Elgar, 1995, s. 220; týž Zur Kritik eines neuen öffentlichen Managements. 2. Auflage. Speyerer Forschungsberichte 155, 1997, též v anglické mutaci z roku 1996; k rozdílům mezi managementem a právem srov. Fuller, L. L. Morálka práva. Praha: Oikoymenh, 1998, s. 189 a násl. 13 Jako základní informaci o mezinárodním vývoji institutu „Good Governance“ odkazuji na publikaci Hermann H., Helmut K. Good Governance und Qualitätsmanagement – Europäische und internationale Entwicklungen, Speyerer Arbeitsheft Nr. 132, DHV Speyer, 2000 a literaturu tam uvedenou.

Dobrá správa

12

17

D. Druhy veřejné správy


Vymezení veřejné správy ve smyslu materiálním a formálním je spojeno s dělbou moci, která je v moderním státě charakterizována oddělením moci výkonné od moci zákonodárné a moci soudní. Toto dělení moci je základní, není však jediné. Jiné dělení moci ve státě spočívá v jejím rozdělení podle úrovní daných územním členěním unitárního státu (země, kraje, okresy, obce) nebo jeho federativním uspořádáním. Organizace veřejné správy je závislá na obou „dělbách“ moci, které výrazně ovlivňují rozhodnutí o tom, co bude z veřejné správy ponecháno přímo státu a vykonáváno prostřednictvím jeho orgánů a úřadů a na jakém stupni a co bude svěřeno jiným subjektům. To má také vliv na členění veřejné správy. Veřejnou správu členíme různě. Zpravidla z hlediska: –– organizačního uspořádání, –– právní formy výkonu, –– úkolů. Organizační uspořádání veřejné správy se sice řídí zpravidla určitými principy organizační výstavby, jako jsou centralizace, decentralizace, koncentrace, dekoncentrace, územní nebo věcné uspořádání, event. další (blíže kapitola V), ve své konkrétní podobě však je provedením ústavy toho kterého státu. Proto neexistuje – mimo modelová řešení – nějaké univerzální organizační uspořádání veřejné správy, neboť každý stát má specifika, která se promítají i do organizace veřejné správy. Na tom nic nemění ani postupné sbližování struktur veřejné správy a jejích úkolů v rámci nadstátních společenství, zejména Evropské unie. Taková společenství si vytvářejí svou organizační strukturu, která je výrazem jejich úkolů. Neovlivňují však přímo organizační struktury jednotlivých států. Pro každé organizační uspořádání veřejné správy, stejně jako pro změny takového uspořádání, je důležitá: –– územní a věcná působnost, to znamená, co a na jaké úrovni bude z veřejné správy vykonáváno, a –– příslušnost v konkrétní záležitosti rozhodovat. Dělení veřejné správy podle právní formy dává především odpověď na to, kdy se ve veřejné správě používá forem veřejného práva jako výrazu v zásadě nerovného postavení účastníků právních vztahů a kdy formy soukromého práva jako výrazu rovného postavení účastníků právních vztahů. Z tohoto hlediska se veřejná správa rozděluje do dvou velkých skupin: na správu vrchnostenskou (výsostnou) a na správu fiskální.

Členění veřejné správy (hlediska)

Organizační uspořádání

Dělení podle právní formy

18


Správa vrchnostenská je vykonávána formami veřejného práva (zejména správního, finančního, sociálního zabezpečení a práva životního prostředí) a je představována v evropském kontinentálním právu tímto klasickým schématem: právní předpis, správní akt, donucovací opatření. Správa fiskální se týká věcí finančních a státního majetku, nikoli však agendy daňové a poplatkové, která má výrazně vrchnostenský charakter a řídí se právem veřejným. Správa fiskální se uplatňuje ve formách soukromého práva a stát vstupuje do právních vztahů s jinými právními subjekty z pozice rovného partnera, i když zde mohou být určité odchylky dané veřejným zájmem ve prospěch nebo k tíži státu14 nebo jiného subjektu veřejného práva (např. obce, kraje). Existuje však třetí velká skupina veřejné správy, kterou nelze určit podle shora uvedených kritérií, protože se ve své činnosti může podle povahy věci řídit jak právem veřejným, tak právem soukromým. Označujeme ji jako správu pečovatelskou nebo veřejnou službu (službu veřejnosti) související zejména s plněním sociální funkce státu. Podle úkolů rozlišujeme věcné oblasti (obory, resorty) veřejné správy (např. školství, průmysl, doprava, finance), které tvoří základ pro dělbu práce uvnitř veřejné správy a pro transformaci úkolů do jednotlivých správních úřadů a orgánů jako vykonavatelů veřejné správy. Podrobněji o těchto otázkách bude pojednáno v dalších kapitolách.

Srov. např. zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů.

Další členění

14

19

KAPITOLA II

Historie studia veřejné správy § 1 Kameralistika a policejní věda Spravování společných záležitostí je činností nesmírně starou a můžeme ji sledovat hluboko do minulosti. Poznatky o správě z různých historických období, ale i z rozdílných etnických společenství jsou proto velice cenné.15 Pro studium moderní veřejné správy má však zvláštní význam vytváření novodobé veřejné správy, jejíž počátky se kladou do první poloviny sedmnáctého století a dávají se do souvislosti se skončením třicetileté války (vestfálský mír), kdy suverenita (nejvyšší moc) nad určitým územím se stává v Evropě politickou realitou. Tato skutečnost se považuje za vítězství územního principu nad univerzální středověkou autoritou na jedné straně a partikulárními aspiracemi feudálů na straně druhé.16 Novodobý stát (převážně absolutistický) potřeboval správu vykonávanou profesionálním aparátem, který by účinně a jako své povolání zabezpečoval potřeby státu (panovníka), zejména ve věcech finančních, daňových a vojenských, a vykonával vrchnostenskou správu v těchto, popř. i v dalších oblastech. Tyto funkce odpovídaly v podstatě Např. Pomahač, R. Proměny správní vědy. In: Veřejná správa a právo. Pocta Dušanu Hendrychovi k 70. narozeninám. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 1 a násl.; Pomahač, R., Vidláková, O. Veřejná správa. Praha: C. H. Beck, 2002, s. 1 a násl.; Skřejpek, M. Studie z dějin římské ústřední správy za principátu. Císařské kanceláře, jejich činnost a organizace (AUC-IURIDICA, 2–3,1991); týž Vedoucí a personál císařských kanceláří za principátu. Právněhistorické studie, 1993, roč. 33, s. 5 až 30. 16 Dualismus, resp. trialismus mocí různě strukturovaných a vzájemně se ovlivňujících vedl k politickému, hospodářskému, sociálnímu a náboženskému neklidu. Jedna z možných náprav byla spatřována v posílení moci panovníka, v silném státě. Převážně šlo o to, aby panovník byl na svém území svrchovaným pánem (rex in regno suo) a nezávislým na papeži a na císaři. I když úvahy o svrchované a nezávislé moci panovníka nacházíme už u některých středověkých myslitelů (např. Marsilius z Padovy), hlavní impuls k úvahám o státu a o povaze jeho moci dává renesance a reformace.

Počátky novodobé správy

15

20

§ 1 Kame r ali s tika a poli c ej n í v ěda

funkcím státu v období merkantilismu. Nově vytvořený státní aparát byl zárodkem pozdější státní byrokracie. Je uspořádán hierarchicky tak, že nižší úřad je vždy odpovědný úřadu vyššímu. Povaha takto vznikající správy na evropském kontinentu vedla k tomu, že veřejná správa byla ztotožňována se státní správou. Pravdou ovšem je, že teoretický zájem o správu se v té době především týkal právě státní správy jako správy byrokratické a ve své podstatě centralistické, sloužící především zájmům panovníka jako suveréna. Studium správy v 17. a 18. století bylo spíše účelové než teoretické. Řídilo se převážně tezí, že „Správa je poutem, které udržuje stát pohromadě duchem řídícím, pořádajícím a na základě obecné vůle usměrňujícím rozmanité funkce lidského společenství“.17 Předmětem zájmu nebyly jen osoby tvořící státní aparát, ale i prostředky, jimiž bylo možné odborně, ale též úsporně zabezpečovat výkon státní správy. Proto se studovaly procedury probíhající ve správě a hledaly se cesty k jejich zlepšení i k zavádění postupů nových. Tento proces můžeme sledovat takřka souběžně ve všech velkých evropských státech, zejména však v tehdejším Prusku a ve Francii. Byl tak započat proces utváření novodobé veřejné správy, jejích postupných reforem a modernizace. Výrazem těchto snah byla zpočátku kameralistika a věda o policii.18 Prvé označení původně převažovalo v německých zemích, druhé ve Francii. Později se však oba pojmy používaly promiskue, až převážil pojem policejní věda. Přesto pojem kameralistika se nadále používal. Kamerálními vědami se označovaly věci komory, záležitosti policejní a ekonomie. Šlo o vzájemné vztahy mezi ekonomií ve smyslu technologie, policií zahrnující národohospodářskou politiku, správní učení a finanční vědu. Není bez zajímavosti královské odůvodnění zřízení první katedry pro kamerální vědy na univerzitě v Halle v roce 1727. Znělo asi takto: „… aby studující mládež zavčas a dříve než se zaměstná ve službě, mohla obdržet dobrý základ ve shora uvedených vědách (Cameralia, oeconomia a policejní věci)“. Osamostatnění věd tvořících společně kamerální vědy bylo výsledkem až dalšího procesu, když nejdříve došlo k pokusu o diferenciaci mezi kameralistikou a vědou o policii (Justi, 1755). Od té doby se Althus (Althusius), J. Politica methodice digesta. Herborn: 1603. Text převzat z monografie Fr. Mayera, Allgemeines Verwaltungsrecht. 4. vyd. 1977, s. 12. 18 Podrobněji např. Maier, H. Die ältere deutsche Staats-und Verwaltungslehre. München, DTV, 2. Auflage, 1980; Püttner, G. Verwaltungslehre. 3. Auflage. München: C. H. Beck, 2000, s. 10 a násl.; Burdeau, F. Histoire de l’Administration francaise du XVIII au XX siecle. Montchretien: 1995.

Kameralistika a policejní věda

17

21

§ 1 Kame r ali s tika a poli c ej n í v ěda

fenomén správy stává předmětem několika vědních disciplín, které se označují jako správní vědy. Ty se dále rozvíjejí a svého zenitu dosahují v polovině 19. století, kdy začíná éra politické ekonomie a státních a právních věd. Vliv posléze uvedených vědních oborů na práce z oboru správní vědy té doby spočíval zejména v působení školy přirozenoprávní a doktríny o právním státě. Z německé literatury to byl např. Rudolf von Mohl, zejména však Lorenz von Stein. Ten navazoval na tradice policejní vědy 18. století, ale zabýval se touto problematikou v souvislosti se zásadami právního státu, jak byly v té době koncipovány. Této otázce věnoval své rozsáhlé dílo „Polizeiwissenschaft nach den Grundsatzen des Rechts staates“ (1882–1883). Známější a patrně i významnější je Steinova „Verwaltungslehre“ (1865–1868), která sledovala záměr vytvořit nový vědní obor, jehož smyslem by byl „princip sociální správy ve vyšším významu“, vědu, která by byla schopna vysvětlit sociální vztahy ve společnosti. Právě znalost těchto vztahů by sloužila za základ správní činnosti státu. Steinovo dílo je završením určité etapy zkoumání jevu správy, zejména z hlediska používaných metod. Bylo to dílo vysoké hodnoty už tím, že podávalo systematický přehled o různých odvětvích správy a pojednání o hranicích, které jsou stanoveny státní správě vzhledem k právům jednotlivců ve smyslu tehdejší liberální doktríny. Cenné jsou i partie o prostředcích a metodách veřejné správy. Stein bývá považován za nejvýznamnějšího představitele a završitele druhého období vědeckého zkoumání správy v německých zemích, jehož výrazem byla správní nauka. Jak na to poukazuje R. Pomahač, můžeme s odstupem doby patrně interpretovat mnohé Steinovy úvahy jako reprezentaci nadčasové duality koncepce administrativního státu na jedné straně a právního státu na straně druhé.19 Nejen v německých zemích, ale i ve Francii vymáhali někteří autoři statut samostatné správní vědy. Například Bonnin ve svých „Principes d’Administration publique“ (1808) uvádí, že studium správy je nutno považovat za „vědu o vztazích mezi společností a správou“. Současně poukazuje tento autor na to, že cílem správy je usilovat o efektivnost jejích činností. Z pozdějších francouzských autorů z období 19. století stojí za zmínku Macarel a Vivien. Zdůrazňují rozdíly mezi rodícím se správním právem a správní vědou. Podle jejich názoru je předmětem správního práva znalost pozitivních zákonů, předmětem správní vědy sociální jevy, které správní činnost podmiňují. 19

Pomahač, R. cit. dílo, s. 20.

Správní vědy

22

§ 2 Spr áv ní p r ávo a sp ráv n í v ěda

Oba posledně jmenovaní autoři zdůrazňováním rozdílů mezi správním právem a správní vědou naznačují nový vývojový trend 19. století. Vznik nově se konstituujícího právního odvětví – správního práva.

§ 2 Správní právo a správní věda Počínaje druhou polovinou tohoto století směřuje nauka o správním právu důsledně k ovládnutí veškerého studia veřejné správy. Doba byla pro tento proces příznivá, zejména z těchto důvodů: –– celková tendence veřejného práva v souladu s filozofií právního státu směřovala k tomu, že státní správa se posuzovala jako výkonná a podzákonná činnost státu (vázanost administrativy právem), která se může projevovat jen právními formami, jako jsou právní regulace a právní aplikace;20 –– vnitřní chod a uspořádání státní správy vzhledem k úkolům, jež měla správa v liberálním státě 19. století, nevyžadovaly žádných zvláštních opatření pro značnou stabilitu a administrativní omezenost úkolů státního aparátu. Rozhodujícím kritériem byrokratické správy většiny evropských zemí byla hospodárnost a úspornost a jejím hlavním znakem princip subordinace jako výraz centralistického pojetí organizace státní správy. V kontinentální Evropě nastává delší období, v němž zkoumání správy se stává integrální součástí vědy o správním právu, a to jak v její podobě státní, tak samosprávné. Výjimku tvoří jen několik málo autorů, kteří však z hlediska dalšího vývoje správních věd mají mimořádný význam. Je to zejména Max Weber se svou dnes již klasickou analýzou byrokracie a H. Fayol dílem o zásadách správy všeobecné a správy podniku. Z hlediska budoucího oživení správních studií mimo rámec vědy správního práva mají význam také studie Jastrowa v rámci tzv. komunálních věd a Stier-Somlovo členění správní nauky na správní právo, správní vědu a správní politiku (1911), členění, které hlavně v německé administrativistické literatuře se zmiňuje dodnes. 20

A. Merkl hovoří o dvou etapách správní vědy: správněpolitické, která zapadá časově do období absolutního policejního státu, a správněprávní, ve které převládají juristické aspekty a jež se stala vládnoucí v právním státě (Allgemeines Verwaltungs recht, Wien, 1927, s. 88 a násl). Jiné dělení na etapy při důrazu na metody zkoumání jevu správy podává L. Adamovich. Rozlišuje metody policejní vědy (18. století), metody správní nauky (19. století) a juristické metody vědy o správním právu (Hand buch des österreichischen Verwaltungsrecht, 5. vyd. Wien: 1954, s. 40 a násl.).

Právní studium správy

Neprávní směry studia správy

23

§ 3 St u d i u m v e řej n é sp ráv y v USA

V souvislosti s vývojem v Německu a ve Francii je vhodné upozornit na situaci v tehdejší rakouské monarchii, zejména v kontextu s osvíceneckou absolutistickou reformou v druhé polovině 18. století, která čerpala také z různých kameralistických proudů. Přetváří se nebo nově vzniká vysokoškolské studium politických, policejních a kamerálních věd (např. ve Vídni 1752, v Praze 1763). Výraznou osobností tohoto studijního oboru byl J. von Sonnenfels, který kameralistiku pojímal jako pro praxi potřebnou nauku o umění spravovat. Jeho „Grundsatze der Polizey und Handlungs und Finanzwissenschaft“ byla povinnou literaturou pro většinu adeptů na místa státních úředníků v rakouské monarchii v letech 1769 až 1848.21 Z českých Sonnenfelsových žáků připomínáme Josefa Ignáce Bučka a jeho práci „Abhandlungen von der Polizey“ z roku 1778. Tato díla nepřekročila první období teoretického zájmu o správu. V české vědecké literatuře můžeme pozorovat soustavný zájem o správu vlastně až ve třetím období, totiž v rámci vědy správního práva a s použitím jejích metod. V tomto ohledu se správou (veřejnou správou) zabývali všichni přední čeští administrativisté (J. Pražák, J. Hoetzel, Fr. Weyr, J. Pošvář, J. Matějka a další) v rámci vědního oboru správní právo. Tento rámec však nepřekročili a patrně to ani nepovažovali za vhodné a účelné na rozdíl od oboru ústavního práva, kde se vytvářel relativně samostatný prostor pro státovědu, komplexně vyloženou Zd. Neubauerem.22 Jistou výjimku v oboru zkoumání veřejné správy činí J. Hrdina,23 který se v roce 1922 podrobněji zabýval pojmy a obsahem správy, správního práva a správní nauky, a to zejména na základě pramenů německých a francouzských. Připomínám Hrdinovu práci nikoli pro její teoretický dosah, ale pro úvahy o potřebě výuky samostatné disciplíny – správní nauky na vysokých školách a zvláště v rámci právnického univerzitního vzdělávání.

Čeští administrativisté

§ 3 Studium veřejné správy v USA Zatímco v Evropě (s výjimkou Velké Británie) ovládala několik desetiletí (prakticky až do konce druhé světové války) studium správy Pomahač, R. cit. práce, s. 15. Neubauer, Zd. Státověda a theorie politiky. 3. vyd. Praha: SLON, 2006. 23 Hrdina, J. Správa, správní právo, nauka správní. Časopis pro právní a státní vědu, č. 5, roč. 1922. 21 22

24


věda správního práva, probíhal vývoj ve Spojených státech odlišně. Tato odlišnost byla způsobena několika faktory. Podle mého názoru jsou nejdůležitější dva. Předně ve Spojených státech se prakticky nejvíce projevila potřeba zkoumat řízení a správu a jejich metody v průmyslové oblasti za účelem efektivního zvládání prudkého rozvoje velkovýroby. Za druhé je to skutečnost, že Spojené státy měly ještě počátkem 20. století exekutivu značně decentralizovanou, převážně samosprávného charakteru a poplatnou anglickému pojetí práva, v němž se správní právo dlouho nepovažovalo za zvláštní právní odvětví. Zájem o správu v USA lze vyjádřit těmito základními znaky: –– sledování pragmatického, technického a experimentálního aspektu více než teoretického, –– odmítání právních metod zkoumání správy jako primárních nebo převažujících, –– sledování jisté paralely mezi správou soukromou a veřejnou. V tomto obecném rámci, ačkoli doznal během vývoje korektur (např. v poměru technického a teoretického aspektu), je nicméně možno sledovat více doktrinálních proudů, které měly své kořeny v oblasti politických nebo ekonomických věd, včetně podnikové hospodářské (obchodní) praxe. Počátky bádání o správě mají ve Spojených státech dvě východiska: –– první směřovalo k tomu, aby studium veřejné správy bylo zvláštním pododvětvím politické vědy, protože správa kromě svého spojení s politikou má vlastní sociální úlohu. Smyslem tohoto úsilí bylo vytvořit správu politicky neutrální, profesionální, morálně bezúhonnou a výkonnou. Čelným představitelem tohoto směru v USA byl pozdější prezident USA W. Wilson; –– druhé východisko podněcovalo vybudování teorie veřejné správy na základě Taylorových principů managementu, včetně požadavku efektivnosti veřejné správy po vzoru správy podnikové. Na základě výše uvedených základních směrů je možno sledovat jednotlivé doktrinální proudy studia veřejné správy v USA. Z nich je třeba zmínit zejména tyto směry.

Odlišnost vývoje v USA

Východisko studia

A. Veřejná správa (Public Administration) jako složka teorie organizace Rozpracovává směr politickovědní i podnikový management na podmínky veřejné správy, především pokud jde o principy její organizační výstavby a racionalizaci správních agend. Jako hlavní představitelé se

Proudy studia

25


uvádějí L. H. Gulick a L. Urwick. Jejich souborné dílo „Papers on the Science of Administration“ vyšlo v roce 1937.24 Tento proud je spojen s existencí tzv. administrativního státu v americkém pojetí, jak byl formulován počínaje 30. lety tohoto století, i když jeho existence sahá dále do minulosti. S tímto typem státu jsou spjaty i principy veřejné správy, které parafrázuje na základě amerických pramenů R. Pomahač takto: 1. Úkoly pro veřejnou správu vytyčí politici podle svých nejlepších představ a realizují je administrátoři v rámci svých možností. 2. Veřejná správa stojí a padá s písemnými dokumenty a úřad je jejím rozumem i srdcem. 3. Kontinuitu veřejné správy zabezpečují předpisy.

B. Nová teorie organizace V rámci klasické teorie organizace můžeme od čtyřicátých let zaznamenávat kritický pohled na jednostrannost dosavadních přístupů a snahu uplatnit nové metody (podle kritérií logického pozitivismu) a nové poznatky z oboru sociologie a sociální psychologie. Tento nový proud překračuje fenomén veřejné správy a inspiruje se výsledky školy o lidských vztazích, jejíž přínos byl spojován s rozvojem sociální psychologie a jejími metodami. V reakci na krajnosti a omezenost taylorismu se snažila tato škola (Folletová, Mayo a další) ukázat na základě studia chování a postojů zaměstnanců velkých průmyslových podniků, Tento proud je spojen s existencí tzv. administrativního státu v americkém pojetí, jak byl formulován počínaje 30. lety minulého století, i když jeho existence sahá dále do minulosti. S tímto typem státu jsou spjaty i principy veřejné správy, které parafrázuje na základě amerických pramenů R. Pomahač takto: 1. Úkoly pro veřejnou správu vytyčí politici podle svých nejlepších představ a realizují je administrátoři v rámci svých možností. 2. Veřejná správa stojí a padá s písemnými dokumenty a úřad je jejím rozumem i srdcem. 3. Kontinuitu veřejné správy zabezpečují předpisy. 4. Pravidla ve veřejné správě mají nejčastěji právní nebo technickou povahu a rovněž administrátoři se dělí podle toho, zda mají sklon a předpoklady spíše k právnímu, anebo spíše k technickému řešení problémů. 5. Úřady a úředníci jsou organizováni podle funkcí a hierarchie. 6. Veřejné a soukromé zdroje jsou striktně odděleny, je nepřípustné privatizovat veřejnou správu v zájmu jejích funkcionářů nebo zaměstnanců. 7. Funkcionáři a zaměstnanci plní své úkoly ve veřejné správě dobře tehdy, plní-li je jako své poslání a s vědomím vysoké odpovědnosti. 8. Veřejný zájem je jediným dominantním zájmem ve veřejné správě. (Cit. práce, s. 23 a 24.)

Nové teorie organizace

24

26


že psychologické faktory mají přinejmenším stejně velký vliv na produktivitu jako faktory materiální. Nová teorie organizace (nebo také učení o správním chování) doplňuje a mění klasickou teorii organizace. H. Simon tento posun vyjádřil takto: „… klasická teorie organizace v mnoha směrech nedává věrný obraz skutečného fungování organizace (…) a bylo velmi potřebné uskutečnit empirický výzkum, který by vytvořil přesnější popis organizace a řízení.“ Pokračuje tím, že veřejná správa „absorbovala nové nástroje převzaté z psychologie, ekonomie a teorie řízení, což umožnilo studovat organizaci a řízení objektivně a do hloubky za účelem zdokonalení praxe“.25 Nejdůležitějším dílem H. Simona je „Administrative Behavior“ (1947). Protože nebyla přeložena do češtiny, bude patrně užitečné v několika větách uvést aspoň některé základní myšlenky směru, který Simon prosazuje. Na rozdíl od klasické teorie organizace odmítá institut maximální efektivnosti a obecně platné principy organizace a řízení. Od školy o lidských vztazích se liší tím, že překračuje rámec neracionálních potřeb člověka. Zdůrazňuje metodu logické analýzy. Správní organizace je podle Simona struktura, ve které se uskutečňují rozhodovací procesy. Jejich úspěšnost záleží na přiměřeném správním chování, které nemůže být absolutně racionální, ale musí být dostatečně racionální (tzv. ohraničená racionalita správního chování).

C. Systems Approach (systémová teorie) Mezi novější směry ve Spojených státech patří také Systems Approach (systémová teorie), která se snaží překonat omezenou poznávací hodnotu předchozích nebo recentních škol interdisciplinárním přístupem ke správě jako sociální organizaci představující komplexní systém složený z podsystémů, jimiž jsou jedinci, formální a neformální struktury, role apod. Pro systémovou teorii jsou příznačné tyto okruhy problémů: vztah organizace k jejímu okolí, vztahy podsystémů (složek organizace) navzájem jako problém komplexnosti, zachování organizace přizpůsobováním se změněným podmínkám jako problém efektivnosti, adaptability a flexibility, jakož i vzájemná zaměnitelnost organizačních opatření (princip funkční ekvivalence). 25

Blíže Čebišová, T. Spravovědná studia a reforma veřejné správy In: Veřejná správa a právo. Pocta Dušanu Hendrychovi k 70. narozeninám. Praha: C. H. Beck, 1997, s. 42 a 43.

Systémová teorie

27

D. Tendence

§ 4 Povál e č n ý v ý vo j v E v rop ě

Z ostatních studií a směrů v USA je třeba spíše připomenout určité tendence než samotné školy. Zdá se totiž, a to platí pro současnost obecně, že velké teorie a ucelené systémy v oblasti spravovědných studií ztrácejí na významu, zejména vzhledem k možnostem jejich praktického využití. To ovšem na druhé straně vede v USA k „džungli manažerských teorií“, které se často opírají o výsledky výzkumu konkrétních správních systémů, které přinášejí poznatky o skutečném stavu veřejné správy a o potřebných reformních krocích, jež lze úspěšně aplikovat v různých správních systémech. Velké pozornosti se těší komparativní studie.26 Americké výsledky zkoumání veřejné správy mají v Evropě poměrně značný ohlas. Podněty z amerických studií správy (Governmental Management i Business Management) distancujících se od právních přístupů oživily i v Evropě myšlenku zkoumat veřejnou správu znovu též z jiných než právních aspektů, popř. ve studiu správy využít i jiných metod než právních. Příkladem může být ve Francii Duguitova práce „L’Etat, les gouvernants et les agents“.

§ 4 Poválečný vývoj v Evropě K vlastní renesanci studia správy v Evropě došlo v zásadě po druhé světové válce, kdy nové funkce západoevropských států v hospodářské a sociální sféře vyžadovaly reformu a modernizaci veřejné správy, včetně nových forem jejího řízení. Konkrétního výrazu se dostalo této nové tendenci též konstituováním správní vědy (nauky) jako vědní disciplíny v rámci sociálních věd. Tím se v podstatě zahajuje čtvrté období studia správy v evropské historii. Nový vědní obor je ovlivněn americkými pracemi o správě, navazuje však úspěšně i na evropskou tradici 18. a 19. století. V evropském kontextu si zvláštní pozornost zaslouží sepětí správní vědy s vědou správního práva a vůbec veřejného práva jako procesu oddělování i hledání společných postupů při zkoumání předmětu blízkého oběma oborům. Správní věda nezůstala jediným vědním oborem, který se v Evropě zajímá o studium správy. Správa se stává předmětem studia renomovaných vědních oborů, jako je např. sociologie, právo, ekonomie nebo politologie, ale i nově vznikajících oborů, často na pomezí oborů již ustavených, jako např. veřejná politika, regionalistika. Blíže k americkým teoriím a studiím např. Gordon, G. J. cit. dílo, s. 23 a násl.

26

Renesance správní vědy

28


Poválečné tendence evropského studia správy je možno rozdělit do dvou spolu souvisejících a doplňujících se směrů: –– studium, které z pragmatických důvodů se zaměřuje na zlepšování chodu veřejné správy globálně nebo jen z určitých dílčích aspektů (např. racionalizace administrativních prací, zlepšení styku úřadů s občany). Takový přístup byl zpravidla vyvoláván probíhajícími správními reformami, a proto si nekladl za cíl být studiem vědecky vyhraněným. Omezuje se často na účelovou aplikaci poznatků a metod různých vědních oborů, ale i praktických zkušeností z oblasti spravování; kritériem bývá hlavně efektivnost sledovaného cíle; –– provádění soustavného studia veřejné správy v rámci k tomu účelu vytvořené vědní disciplíny, popř. zařazení studia veřejné správy do některé již existující vědní disciplíny. Předmětem našeho zájmu v tomto historickém kontextu bude především druhý směr, tj. soustavné studium veřejné správy. Vedle tohoto pojetí správní vědy, jejímž předmětem jsou úkoly, organizační struktury, formy a metody správní činnosti, vznikala i jiná pojetí studia správy. Například pojetí správní vědy jako vědního oboru, který integruje poznatky a metody různých vědních oborů a aplikuje je na správu nebo pojetí správní vědy jako teorie rozhodování, zaměřující pozornost také na správní jednání a jeho konsekvence pro správní rozhodování. V poslední době se setkáváme s dalšími směry studia správy, z nich největšímu zájmu se patrně těší různé aplikace manažerských teorií, které pro oblast veřejné správy často nesou označení New Management nebo Public Management.27 Svou roli hraje i zájem o modely objevující se v souvislosti se změnami hierarchického uspořádání politického systému ve prospěch komplexnějšího modelu, zahrnujícího větší počet účastníků rozhodovacích procesů, zájem o vztah „government a governance“. Rozdílně od západní Evropy se konstituovala správní věda a vůbec studium správy ve střední a východní Evropě. Studium správy v bývalých evropských socialistických státech nelze zjednodušovat ani je odkazovat pouze na jeden zdroj inspirace. Při pozorném zkoumání zjistíme rozdíly ve východiscích, metodologických přístupech, míře sepětí s marxismem-leninismem i rozdíly v zájmu o správní vědu v odborných Politt, Ch., Bouckaert, G., Public Management Reform. A Comparative Analysis. 2. vyd. Oxford University Press, 2004; Vodáček, L., Vodáčková, O. Management – teorie a praxe pro 90. léta. Praha: 1996, s. 182 až 197. Nemec, J., Wright, G. Mana gement veřejné správy – teorie a praxe. Praha: Ekopress, 2003.

Směry studia

Studium správy ve střední a východní Evropě

27

29


a politických kruzích. V této části Evropy se vytvořila v zásadě dvě základní centra studia veřejné správy, a to polské a sovětské (ruské). Polská správní věda rozvíjející se v kontextu se světovým vývojem studia správy a navazující na polskou praxeologickou školu T. Kotarbińského představuje vysoce ceněný příspěvek do celkového rozvoje správní vědy. Přední představitelé polské správní vědy byli zpravidla též výraznými osobnostmi v oboru správního práva (J. Starościak, Zb. Leoński a další). Polská správní věda má také své významné reprezentanty neprávníky, ovlivněné zejména teorií řízení a organizace a z nich odvozených racionalizačních směrů (např. St. Kowalewski, J. Kieźun, J. Zieleniewski a další).28 Některé z prací polských autorů byly také přeloženy do češtiny a staly se cenným podkladem pro rozvíjení studia správy v tehdejším Československu. V posledních letech můžeme pozorovat v Polsku jistý odklon od teoretických studií. Zdá se, že obdobně jako v západních zemích se i v Polsku preferuje výzkum jednotlivých složek veřejné správy, bezprostřední podíl na tvorbě správní politiky a provádění správních reforem. Takové zaměření je účelové a vyžaduje ve větší míře interdisciplinární přístup. To vede k tomu, že studium správy v Polsku kromě vědecko-pedagogických aspektů se soustřeďuje na techniky a postupy výzkumu správy, na analýzu stavu správy a na vypracovávání příslušných doporučení. Současně je možno zaznamenat zvýšený zájem o komparatistiku, o otázky strategie a politiku správních reforem a o správní politiku vůbec. Zájem o vědecké studium správy v tehdejším Sovětském svazu je spojován s obecným požadavkem vybudování moderní organizace správy země a hospodářství. Proto vzorem pro první sovětské pokusy byla hlavně americká klasická pojednání o podnikové organizaci, vědeckém řízení, o efektivitě, jak byla podána zejména Taylorem. V období stalinismu byla tato teorie postupně likvidována jako buržoazní a její představitelé v Sovětském svazu se stali obětmi politických represí. Tuto v podstatě univerzalistickou a pragmatickou nauku o správě později nahrazovala disciplína označovaná jako sovětská výstavba. Původním účelem tohoto oboru byla výstavba Sovětského svazu jako státu odlišného svou strukturou a charakterem od „buržoazního státu“. Tento obor Např. Kowalewski, S. Zagadnenia struktury organów administracji państwowej. Warszawa: PWN, 1964; Leoński, Zb. Nauka administracji, Warszawa: PWN, 1977; Starościak, J. Zarys nauky administracji. Warszawa: PWN, 1971; týž: Správa, otázky teorie a praxe. Praha: Ústav státní správy, 1976; Zieleniewski, J. Teorie organizace a řízení. Praha: Svoboda, 1983.

Polská správní věda

Sovětská výstavba

28

30

Vzor citace: Hendrych, D. a kol. Správní věda Teorie veřejné správy. 4., aktualizované vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., s

Recommend Documents