Vzor citace: FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, 928 s

Vzor citace: FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA, T. a kol. Trestní právo procesní. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, 928 s.

Učebnice odpovídá právním předpisům účinným k 1. 1. 2015. © prof. JUDr. Dagmar Císařová, DrSc., prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof., doc. JUDr. et Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D., plk. JUDr. Jan Hlaváček, JUDr. Pavel Kroulík, JUDr. Světlana Kloučková, Ph.D., † JUDr. Václav Mandák, CSc., JUDr. František Púry, † JUDr. Bohumil Repík, CSc., 2015 ISBN 978-80-7478-750-8 (váz.) ISBN 978-80-7478-751-5 (e-pub)

Seznam autorů

prof. JUDr. Dagmar Císařová, DrSc. – vedoucí autorského kolektivu, Hl. IV (spoluautor), V

prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof. – vedoucí autorského kolektivu – Hl. I, II, III ( spoluautor),VII, X, XIII, XIV (spoluautor), XVII, XVIII, XXX (spoluautor), XXXI

doc. JUDr. et Bc. Tomáš Gřivna, Ph.D. – tajemník autorského kolektivu (s administrativní a redakční pomocí Jakuba Drápala) – Hl. IV (spoluautor), VIII, IX, XI (spoluautor), XII (spoluautor), XIX – použité latinské termíny a obraty – seznam literatury – rejstřík (ve spoluautorství s Jakubem Drápalem) plk. JUDr. Jan Hlaváček – Hl. XIV (spoluautor) JUDr. Světlana Kloučková, Ph.D. – Hl. XXX (spoluautor) JUDr. Pavel Kroulík – Hl. XIV (spoluautor) † JUDr. Václav Mandák, CSc. – XI (spoluautor), XII (spoluautor)

JUDr. František Púry – Hl. VI, XV, XVI, XX, XXI, XXII, XXIII, XXIV, XXV, XXVI, XXVII, XXVIII, XXIX

† JUDr. Bohumil Repík, CSc. – Hl. III (spoluautor).

4/110

Seznam použitých zkratek

1

Seznam právních předpisů: Lisabonská smlouva – Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství Listina – usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky Listina EU – Listina základních práv Evropské unie (někdy označovaná též jako Charta lidských práv) jednací řád – vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy kancelářský řád – instrukce Ministerstva spravedlnosti č. j. 505/2001-Org, kterou se vydávají vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy o. s. ř. – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád obč. zák. – zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník Pakt – Mezinárodní pakt o občanských a politických právech Palermská úmluva – Úmluva proti korupci (č. 105/2013 Sb. m. s.) ř. v. t. – řád výkonu trestu odnětí svobody, vydaný vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb. SFEU – Smlouva o fungování Evropské unie tr. řád – zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) Schengenská prováděcí smlouva – Úmluva k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích podepsaná dne 19. června 1990 v Schengenu (Úř. věst., L 239, 22. 9. 2000) tr. zákoník – zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

6/110

Úmluva – Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, zkráceně označovaná jako Evropská úmluva o lidských právech Úmluva EU z r. 2000 – Úmluva o vzájemné pomoci ve věcech trestních mezi členskými státy Evropské unie ze dne 29. 5. 2000 Ústava – ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky z. m. j. s. – zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních z. o. t. č. – zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů z. p. m. s. – zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě z. ř. s. – zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních z. s. m. – zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže) z. s. z. – zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství z. v. t. – zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů z. v. v. – zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby zák. o advokacii – zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii zák. o pohřebnictví – zákon č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví a o změně některých zákonů zák. o přestupcích – zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích zák. o Rejstříku trestů – zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů zák. o soudech a soudcích – zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích zák. o tr. odpovědnosti p. o. – zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim zák. o ÚS – zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu Další zkratky: dohoda o vině a trestu dohoda o prohlášení viny a přijetí trestu ESD – Evropský soudní dvůr ESLP – Evropský soud pro lidská práva EU – Evropská unie EZR – Evropský zatýkací rozkaz Komise – Evropská komise pro lidská práva

7/110

OECD – Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (z anglického Organisation for Economic Co-operation and Development) OSN – Organizace spojených národů Sb. – Sbírka zákonů Sb. m. s. – Sbírka mezinárodních smluv Sb. n. a u. ÚS – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu Sb. rozh. obč. – Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, obchodní a správní Sb. rozh. tr. – Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní Sb. Úst. s. – Sbírka Ústavního soudu Úř. věst. – Úřední věstník ÚS – Ústavní soud ztotožňující osoba – podezřelý, obviněný nebo svědek 1

Pokud není uvedeno jinak, v případě zkratek zákonů v textu je myšlen tento zákon ve znění pozdějších předpisů.

Předmluva

Šesté vydání učebnice trestního práva procesního je určeno především studentům právnických fakult a praktickým právníkům, kteří přicházejí do styku s trestním právem hmotným, trestním právem procesním a trestním řízením. Autory této učebnice jsou pedagogové Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a zástupci odborné praxe. Tím je dosaženo potřebného spojení teoretických informací a praktických zkušeností. Autoři jednotlivých kapitol jsou uvedeni v úvodní části učebnice. Práce přihlíží i k aktuálním otázkám tzv. europeizace trestního práva, ke všem novelizacím i k tzv. vedlejším trestním zákonům, jimiž jsou zejména zákon č. 218/ 2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a respektuje úpravu provedenou zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů. Studenti by při studiu měli používat nejen text učebnice, ale současně brát v úvahu znění platné právní úpravy, na kterou učebnice v mnohém odkazuje. Z tohoto důvodu v učebnici nejsou vždy doslovně citována jednotlivá zákonná ustanovení, ale autoři upřednostnili jejich výklad. Seznam literatury je poměrně stručný, jsou uváděny pouze ty zdroje, které mají doplnit učebnicové výklady. Podrobnější literatura, zejména odborné a vědecké články nebo další obdobné zdroje, by měly být proto studovány jen tehdy, když zájemce bude zpracovávat diplomové, rigorózní nebo disertační práce, tedy když se bude konkrétní otázce věnovat mnohem podrobněji. Učebnice nemůže reflektovat všechny otázky, které souvisí s platnou nebo připravovanou právní úpravou trestního řízení nebo které tvoří náplň trestního práva procesního. Autoři proto přivítají všechny konstruktivní připomínky čtenářů.

Praha, říjen 2014 Autoři

9/110

HLAVA I

Úvodní výklady

§ 1 Pojem trestního práva, trestního řízení a trestního práva procesního 2

A. Trestní právo se často označuje jako historicky nejstarší obor práva. Velmi záhy se poznalo, že proti útokům je potřeba se bránit nejen osobní sebeobranou, ale též organizovanou obranou, ukládáním újmy, což vyžadovalo právní úpravy. Trestní právo je obor práva, který chrání společenské vztahy významné pro společnost tím, že hrozí tresty za činy, které ohrožují nebo porušují významné zájmy, že upravuje ukládání trestů a po případě i jejich výkon. Úkolem trestního práva není jen represe, újma jako následek trestného činu, ale hrozbou, ukládáním a výkonem této újmy má působit preventivně, tedy předcházet páchání dalších trestných činů. Tento preventivní úkol trestního práva se dokonce během doby stává úkolem předním, přičemž třeba rozlišovat prevenci zaměřenou k odsouzenému pachateli trestného činu, kde jde o to předcházet jeho recidivě (prevence speciální), a prevenci zaměřenou k ostatním, zejména nepevným členům společnosti (prevence generální). Pro současné české trestní právo je pak příznačné, že s tím počítá a do jisté míry i upravuje předcházení trestným činům, které vybočuje z rámce pre3 ventivního působení trestního práva. Trestní právo je ovšem pouze součástí systému sociální a státní kontroly a při ochraně před kriminalitou nemůže samo sehrát hlavní úlohu.

B. Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení a jiných osob zúčastněných na trestním řízení, jehož úkolem je náležitě zjistit, zda byl trestný čin spáchán, zjistit jeho pachatele a uložit mu podle zákona sankci, učiněné rozhodnutí vykonat, popř. jeho výkon zařídit, dále působit

11/110

k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů. Trestní řízení vyjadřuje procesní postupy k náležitému zjištění trestných činů a jejich pachatelů. V konkrétních případech je trestní právo uplatňováno donucovací mocí státu. Stát zde vytváří systém specializovaných orgánů způsobilých naplnit účel trestního řízení – orgány činné v trestním řízení: soud, státní zástupce a policejní orgán (§ 12 odst. 1). Úkolem orgánů činných v trestním řízení je tudíž zjistit, zda byl spáchán trestný čin, zda jej spáchala konkrétní fyzická nebo právnická osoba, a bude-li toto prokázáno, rozhodnout o potrestání pachatele a rozhodnutí vykonat. Pro splnění těchto úkolů právní předpisy stanoví určitý postup, na jehož zachování mají osoby zúčastněné na trestním řízení právo. Trestní právo procesní stanoví tedy prostředky, které tyto orgány jsou oprávněny, popř. povinny, použít k realizaci trestního práva hmotného, a v souvislosti s tím určuje i dovolenou míru omezení lidských práv a (základních) svobod osob, jichž se realizace těchto prostředků dotýká. Tak je zajištěna ochrana před neodůvodněnými a nepřiměřenými zásahy do těchto práv a svobod. Obsah trestního řízení se netýká jen orgánů činných v trestním řízení, ale i dalších subjektů trestního řízení, např. podezřelého, obviněného, jeho obhájce, poškozeného, zúčastněné osoby, zájmového sdružení občanů, svědka, znalce, tlumočníka atd. Jejich činnost v trestním řízení probíhá v rámci trestněprocesních právních vztahů (viz dále bod D).

C. Trestní právo procesní je odvětví práva, které chrání před trestnými činy zájmy společnosti, ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob tím, že upravuje postup orgánů činných v trestním řízení, popř. i jiných osob zúčastněných na trestním řízení, při zjišťování trestných činů, při rozhodování o nich a při výkonu rozhodnutí a při předcházení a zamezování trestné činnosti. Tím upravuje trestní právo procesní také vzájemné procesní vztahy těchto orgánů a osob. Zatímco trestní právo hmotné vymezuje znaky trestných činů, resp. provinění, podle § 6 odst. 1 z. s. m. a stanoví za ně sankce, upravuje trestní právo procesní postup orgánů činných v trestním řízení při zjišťování trestných činů, při rozhodování o nich a při výkonu rozhodnutí.

12/110

Pramenem trestního práva procesního je především trestní řád, zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů. Na trestní řád v této učebnici odkazujeme bez dalšího označení. Dalšími významnými procesními předpisy jsou zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a v souvislosti s postavením poškozeného nelze nezmínit zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů.

D. V trestním řízení vznikají trestněprocesní vztahy, které lze definovat jako trestním právem procesním upravené vztahy vznikající v rámci trestního řízení mezi subjekty trestněprocesních práv a povinností. Okruh subjektů těchto vztahů je obsažen v právní úpravě trestního řízení a systematicky je rozpracován trestním právem procesním; totéž platí o jejich právech a povinnostech. Pro trestněprocesní vztahy je typické, že jde výlučně o právní vztahy a že mohou vzniknout jen v rámci trestního řízení. Trestní řád sice není terminologicky zcela důsledný, přesto je třeba trestněprávní a trestněprocesní vztahy přesně rozlišovat. K trestněprocesním vztahům patří především právní vztahy mezi orgány činnými v trestním řízení a osobami, na které se procesní činnost těchto orgánů vztahuje. Základním vztahem tu je vztah mezi orgány činnými v trestním řízení a osobou, proti níž se trestní řízení vede. Právní skutečností, kterou vzniká tento vztah, je obvinění, resp. podezření, ze spáchání trestného činu. Jeho prvkem je právo a povinnost orgánů činných v trestním řízení provádět proti obviněnému, resp. podezřelému (obžalovanému), trestní řízení a užít proti němu podle potřeby opatření přípustná podle trestního řádu (např. předvedení, zadržení, vazba) a povinnost obviněného, resp. podezřelého (obžalovaného), se těmto opatřením podrobit, na druhé straně pak oprávnění obviněného, aby byl stíhán jen způsobem, který stanoví trestní řád, a aby mohl uplatnit všechny zákonné prostředky a způsoby obhajoby. Trestněprávní vztah vzniká mezi státem a pachatelem, kde právní skutečností je spáchání trestného činu. Subjektem trestněprávního vztahu je jedině pachatel, nikoli každá osoba, která může být subjektem trestněprocesního vztahu. Prvkem tohoto vztahu je oprávnění a zpravidla povinnost

13/110

státu uložit pachateli sankci, jakož i povinnost pachatele se tomu podrobit, na druhé straně oprávnění pachatele žádat, aby jeho čin i jeho osoba byly posuzovány jen podle ustanovení trestního zákoníku, popř. zákona o soudnictví ve věcech mládeže, resp. zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. 4 Subjektem trestněprávního vztahu je pachatel trestného činu, subjektem trestněprocesního vztahu je však i ten, kdo trestný čin nespáchal, vede-li se proti němu na základě podezření z trestného činu trestní řízení. Trestněprávní vztahy se uplatňují v rámci trestněprocesních vztahů. Jinak než prostřednictvím trestněprocesních právních vztahů nemůže stát svá práva a povinnosti vůči pachateli trestného činu realizovat. Vedle tohoto základního trestněprocesního vztahu vzniká v trestním řízení řada dalších trestněprocesních právních vztahů mezi orgány činnými v trestním řízení a osobami, na které se procesní činnost těchto orgánů vztahuje, i mezi orgány činnými v trestním řízení navzájem. Subjekty trestněprocesního právního vztahu jsou především fyzická nebo právnická osoba obviněná z trestného činu a orgány činné v trestním řízení, kde právní skutečností je obvinění z trestného činu a jehož prvky jsou povinnost obviněného snášet omezení plynoucí z trestního řádu a právo žádat, aby bylo podle zákona postupováno, zajištěné zejména opravnými prostředky, na straně orgánů pak právo ukládat a vymáhat omezení stanovená trestním řádem, jakož i povinnost zachovávat omezení tam stanovená. Vedle tohoto základního právního poměru vznikají ovšem v trestním řízení i další, konkrétnější právní poměry charakterizované tím, že jsou myslitelné jen v trestním řízení. Jako konkrétní příklad trestněprocesního vztahu mezi orgány činnými v trestním řízení a osobami, na které se procesní činnost těchto orgánů vztahuje, lze uvést např. předvolání svědka. To vyvolává právní vztah mezi svědkem a orgánem činným v trestním řízení, který jej jako svědka předvolal, jehož prvkem je právo žádat splnění svědecké povinnosti a (u svědka) povinnost se tomu podrobit spolu s právem uplatňovat všechna práva s tím spojená, stejně jako právo odepřít svědeckou výpověď, právo na svědečné, právo na utajení totožnosti svědka, hrozí-li mu v souvislosti s podáním svědectví vážné nebezpečí porušení jeho základních práv, atd. Příkladem trestněprocesního právního vztahu mezi orgány činnými v trestním řízení navzájem je např. podání obžaloby nebo návrhu na potrestání. Tím vzniká právní vztah mezi státním zástupcem a soudem, jehož prvkem

14/110

je právo žalobce žádat na soudu provádění dalšího řízení a povinnost soudu toto řízení provést, spolu s právem žádat účast žalobce na něm. Poznatek, že v trestním řízení vznikají trestněprocesní právní vztahy, které je třeba odlišovat od trestněprávních vztahů, je důležitý pro rozlišování trestního práva hmotného a trestního práva procesního. Zjištění a realizace (nikoli existence) trestněprávního poměru jsou podmíněny odsuzujícím rozsudkem, který náleží do rámce trestněprocesního právního vztahu. To je samozřejmé, neboť trestní právo lze uplatnit jen formou pravomocného rozsudku a nikdo se nemůže odsouzení a trestu dobrovolně podrobit. To však není žádnou specialitou trestněprávního poměru, nýbrž samozřejmě to platí i o právech a povinnostech pohybujících se v jeho rámci.

§ 2 Předmět trestního práva procesního, předmět trestního řízení a předběžné otázky

A. Předmětem trestního práva procesního je úprava právních vztahů mezi orgány činnými v trestním řízení navzájem a mezi těmito orgány a jinými osobami zúčastněnými na trestním řízení při zjišťování, zda byl spáchán trestný čin a kdo je jeho pachatelem, při rozhodování o nich a při výkonu těchto rozhodnutí i objasnění příčin trestné činnosti a úprava jejich práv a povinností. Předmětem trestního řízení je naproti tomu zjišťování konkrétních skutečností, které vedou k odhalení a usvědčení pachatele, rozhodnutí o něm a výkonu tohoto rozhodnutí. Jde o skutek (srov. § 220 odst. 1), z něhož je obviněna fyzická nebo právnická osoba. Úkolem konkrétního trestního řízení je o tomto skutku rozhodnout, to znamená: a) zjistit, zda se stal skutek, b) zjistit pachatele skutku, c) zjistit, zda skutek je trestným činem a jaká je jeho konkrétní trestněprávní kvalifikace, d) uložit a vykonat trest nebo ochranné opatření, resp. u mladistvých pachatelů příslušné opatření, e) učinit rozhodnutí o použití odklonu,

15/110

f) rozhodnout v adhezním řízení o nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení způsobených trestným činem, g) objasnit příčiny, které vedly k trestné činnosti nebo ji umožnily [§ 89 odst. 1 písm. f), § 184],

Naplnění úkolu trestního řízení je podmíněno striktním požadavkem práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

B. Rozhodnutí o vlastním předmětu jednotlivého trestního řízení předpokládá někdy vyřešení jiných otázek. Jelikož jejich řešení musí předcházet rozhodnutí o vlastním předmětu řízení, označují se jako otázky předběžné (prejudiciální). Pod tímto označením se tedy rozumí otázky, které musí být vyřešeny dříve, než lze rozhodnout o vlastním předmětu řízení.

Příklad č. 1: Proti osobě A je ze strany osoby B podána v řízení ve věcech občanskoprávních žaloba pro neoprávněné užívání motorového vozidla, které podle žaloby patří osobě B. Soud v řízení ve věcech občanskoprávních řešil otázku, kdo je skutečným vlastníkem věci, a dospěl k závěru, že osoba B. V téže věci osoba B podala trestní oznámení proti osobě A pro podezření z trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku. Je soud v tomto trestním řízení vázán závěry soudu o vlastnictví, učiněných v řízení občanskoprávním?

Předběžnými otázkami mohou být otázky práva procesního i práva hmotného, a to jak z oboru trestního práva, tak i z jakýchkoli jiných hmotněprávních anebo procesních oborů (např. práva občanského, rodinného, obchodního, ústavního, finančního, mezinárodního, evropského, atd.). Předběžnou otázkou procesní je např. rozhodnutí o tom, platí-li pro svědka zákaz výslechu podle § 99. Předběžnou otázkou trestního práva hmotného je např. při křivém obvinění (§ 345 tr. zákoníku) otázka, zda nařčený spáchal trestný čin, z něhož byl obviněn. Předběžnou otázkou finančního práva je např. otázka, zda obviněný je subjektem daně, při trestném činu zkrácení daně podle § 240 tr. zákoníku; občanského práva např. otázka, kdo je vlastníkem věci při trestném činu krádeže; rodinného práva např. otázka, zda obviněný má zákonnou povinnost

16/110

vyživovat při trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku; ústavního práva např. otázka státního občanství při zkoumání působnosti trestního zákoníku podle § 6 či § 7 tr. zákoníku; evropského práva např., zda je možné uložit trest vyhoštění státnímu občanovi jiného členského státu, který je zároveň občanem Evropské unie, atp. Orgán činný v trestním řízení posuzuje předběžné otázky zpravidla samostatně (§ 9). Účinky řešení předběžné otázky zůstávají omezeny jen na to řízení, kde byla předběžná otázka řešena. Tak zjistí-li např. soud v rámci trestního řízení pro trestný čin křivého obvinění (§ 345 tr. zákoníku), že nařčený se trestného činu krádeže, z jehož spáchání byl nařčen, skutečně dopustil, pak toto zjištění nemá účinky rozsudku, jímž by nařčená osoba byla uznána vinnou trestným činem krádeže. Zásada, že orgán činný v trestním řízení posuzuje předběžné otázky samostatně, neplatí bezvýjimečně. Orgány činné v trestním řízení jsou vázány: 1. rozhodnutím Nejvyššího soudu vyžádaným v důsledku pochybnosti o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu (§ 10 odst. 2); 2. rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie o předběžné otázce (§ 9a); 3. rozhodnutím, které se týká osobního stavu (tzv. otázky statusové), o němž se rozhoduje ve zvláštních řízeních soudních, která spadají do oboru civilního práva procesního. Tyto otázky nelze totiž řešit jinak než v řízení zvlášť upraveném. Jsou to otázky rozvodu, neplatnosti manželství, určení, zda manželství je, či není, určení otcovství, osvojení, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, [§ 2 písm. a), b) p), r), s) z. ř. s.]. Jestliže takové rozhodnutí nebylo dosud vydáno, vyčkají orgány činné v trestním řízení jeho vydání; 4. nálezem pléna Ústavního soudu, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním pořádkem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem (§ 224 odst. 5). Týká-li se nález Ústavního soudu konkrétní věci, jsou jím v tomto konkrétním řízení vázány všechny orgány činné v trestním řízení – čl. 89 odst. 2 Ústavy;

Jinak řeší orgány činné v trestním řízení předběžné otázky samostatně, a to: 1. vždy, jde-li o posouzení viny obviněného, tj. zda obviněný spáchal trestný čin a je za něj trestně odpovědný. Otázkou viny zde bude každá jednotlivá podmínka nutná pro to, aby se jednalo o trestný čin. Soud rozhodující ve věcech

17/110

občanskoprávních je naopak vázán obsahem pravomocného odsuzujícího rozhodnutí trestního soudu v trestní věci, závisí-li rozhodnutí na tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (§ 135 odst. 1 o. s. ř.).

Řešení příkladu č. 1: Soud, u něhož se vede trestní řízení proti osobě A pro uvedený trestný čin, může osobu A zprostit obžaloby z trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku z důvodu, že chyběl znak „cizí“ věc, kdyby na rozdíl od občanskoprávního soudu dospěl k závěru, že vlastníkem vozidla je osoba A, a nikoli osoba B.

2. jde-li o jiné otázky, pak postupují orgány činné v trestním řízení samostatně, není-li tu o otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu; je-li tu však takové rozhodnutí, pak je vezmou za podklad svého rozhodnutí; mohou si je i od příslušného orgánu vyžádat (§ 8).

§ 3 Poměr českého trestního práva procesního k jiným odvětvím českého práva

Jak bylo uvedeno v předchozích výkladech, souvisí trestní právo procesní především s trestním právem hmotným, které uvádí v život. Bez spojení s trestním právem hmotným by ztratilo svůj smysl. Závislost jednoho odvětví na druhém je vyjádřena (procesní) zásadou zákonnosti, podle které uznat někoho vinným ze spáchání trestného činu však lze jen způsobem stanoveným trestním řádem. Trestní právo hmotné je někdy, zejména v zahraniční literatuře, označováno 5 jako materiální, zatímco procesní jako formální trestní právo. Jak trestní právo hmotné, tak trestní právo procesní vycházejí ze stejných trestně politických a ústavních principů. Trestní právo procesní má těsný vztah i k právu ústavnímu. Některé základní ústavní zásady se zpravidla promítají v zásadách trestního práva procesního, protože Ústava prozařuje celým právním řádem. Ústavní právo (Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod) obsahuje důležité zásady i ustanovení, které se týkají zejména ochrany lidských práv a základních svobod v trestním řízení, a stávají se tak základní podmínkou fungování trestního práva procesního.

18/110

Nikdo nemůže být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Platí to nepochybně i o zásadě presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). V ústavních zákonech jsou upraveny zásady organizace soudů, obecné zásady platné pro soudnictví vůbec, jako např. zásada nezávislého a nestranného soudu (čl. 81, 82 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny), vázanosti soudce jen zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (čl. 95 odst. 1 Ústavy), i zásada ústnosti a veřejnosti. Mezi právy občanů vymezují ústavní zákony nedotknutelnost osoby (čl. 7, 8 Listiny), obydlí (čl. 12 Listiny), listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv (čl. 13 Listiny). Tyto zákony upravují nestíhatelnost poslanců a senátorů (čl. 27 Ústavy), resp. beztrestnost prezidenta (čl. 65 Ústavy). Výlučně na trestní řízení je zaměřeno ústavním právem zaručené právo obhajoby (čl. 40 odst. 3 Listiny). Trestní řád tyto zásady ústavního práva blíže provádí v ustanovení § 2 a mnohých dalších. Ústava stanoví bezprostřední závaznost ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv (čl. 10), což se v plném rozsahu vztahuje i na mezinárodní normy upravující trestněprocesní otázky. Přestože český právní řád nepoužívá definici práva na spravedlivý proces, lze jednotlivé fragmenty tohoto práva atrahovat právě z Ústavy a zejména z Listiny. Trestní právo procesní bere ohled stále častěji na mezinárodní právo a právo evropské (právo EU). Součástí našeho právního řádu jsou především mezinárodní smlouvy o lidských právech, tj. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodní pakt o občanských a politických právech. Nejdůležitější trestněprávní ustanovení jsou obsažena v článcích 5 a 6 Úmluvy. Jde především o čl. 6, v němž je formulováno tzv. právo na spravedlivý proces (fair trial). Některé složky spravedlivého procesu jsou konkretizovány v odstavci 3 tohoto článku vymezujícím tzv. minimální práva obviněného, například právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě. České ústavní právo sice tuto zásadu samostatně a výslovně nezmiňuje, ale provádí ji pomocí dílčích zásad. V důsledku Lisabonské smlouvy se Listina základních práv Evropské unie (někdy označovaná též jako Charta lidských práv) ze dne 7. prosince 2000 ve znění upraveném dne 12. prosince 2007 ve Štrasburku stala aktem právně závazným, který má stejnou právní sílu jako zakládací smlouvy EU, ovšem její

19/110

aplikace je omezena čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. Listině základních práv Evropské unie je věnována samostatná část učebnice. Mezinárodní právo upravuje prostřednictvím dvoustranných nebo mnohostranných smluv pravidla právní pomoci ve věcech trestních, vydávání a vyžadování zločinců, provádění některých forem evropské justiční spolupráce, podmínky vynětí osob požívajících výsad a imunit podle mezinárodního práva z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, ve vztahu národních orgánů k mezinárodním soudním institucím atd. Evropské právo (právo EU) ovlivňuje oblast trestního procesu v členských státech Evropské unie prostřednictvím pravomoci EU vymezovat akty sekundárního práva (zejména směrnicemi) minimální pravidla některých aspektů trestního řízení (čl. 82 a násl. SFEU). Styčné body má trestní řízení se správním právem, zejména s řízením při projednávání přestupků před správními orgány (zák. č. 200/1990 Sb.) nebo při řešení deliktů právnických osob. Významná je také souvislost mezi trestním právem procesním a předpisy o organizaci a působnosti orgánů činných v trestním řízení a dalších osob, tedy soudů (zákon č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů), státního zastupitelství (zákon č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a policie (zákon č. 273/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 341/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů), obhájců (zákon č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), znalců a tlumočníků (č. 36/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů), které upravují a upřesňují jejich organizaci a působnost v trestním řízení a doplňují tak ustanovení trestního řádu. Trestní řízení má blízký vztah k občanskému soudnímu řízení. Používají některé obdobné základní zásady (např. volné hodnocení důkazů). Vztah mezi trestním procesem a trestním právem je ovšem daleko těsnější než mezi občanským soudním řízením a občanským právem. Zatímco se právní poměry občanskoprávní uskutečňují v prostředí soukromého práva a převážně bez zásahu veřejné moci, může se pachatel trestného činu podrobit zjišťování trestného činu, omezujícím opatřením či uložení a výkonu sankce jen v rámci trestního procesu. Podstatný rozdíl v rámci kontinentálních systémů je dále v tom, že trestní řízení zahajuje vždy státní orgán, a to z úřední povinnosti, kdežto řízení ve věcech občanskoprávních se zahajuje zpravidla na základě návrhu účastníků. Přijetí nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. určitě nezůstane bez vlivu na české

20/110

trestní právo včetně trestního řízení (např. zastupování právnické osoby v trestním řízení nebo nárok poškozeného na náhradu škody atd.).

§ 4 Trestní právo procesní a související obory

6

Orgány trestního řízení potřebují ke splnění svého úkolu určité vědecké poznatky z oblasti jiných věd, zejména přírodních a technických. Z těchto má pro trestní právo procesní největší význam kriminalistika. Kriminalistika je věda, která se věnuje zákonitostem vzniku, trvání a zániku stop a jiných důkazů. Pojednává o technických a taktických prostředcích, způsobech a metodách zjišťování, shromažďování a zkoumání důkazů všeho druhu v zájmu úspěšného odhalování a vyšetřování trestných činů a usvědčování jejich pachatelů, jakož i předcházení trestným činům. I když trestní právo procesní využívá poznatků kriminalistiky, není tato jeho součástí. Některé kriminalistickotaktické a technické úkony jsou přímo stanoveny nebo upraveny trestním řádem (konfrontace, rekognice, vyšetřovací pokus, rekonstrukce, prověrka na místě atd.), je to však proto, že zde trestní řád klade vyšší požadavky na správnost a věrohodnost provedení některých zásadních procesních úkonů, a je otázkou, zda takové požadavky nejsou pro používané metody příliš svazující a zda tyto obavy nejsou přehnané. Tímto přístupem by v budoucnu bylo možno uvažovat o „zprocesnění“ mnoha dalších kriminalistických metod (snímání, uchování a vyhodnocení pachové stopy nebo vzorků DNA atd.). Vedle kriminalistiky využívá trestní právo procesní řadu forenzních disciplín, jakými jsou soudní inženýrství, lékařství, psychiatrie, psychologie, toxikologie atd. Specialisté z těchto oborů mohou působit jako konzultanti (§ 157 odst. 3), osoby podávající odborná vyjádření nebo znalecké posudky (§ 105 odst. 1). Pro potřebu orgánů činných v trestním řízení slouží i kriminologie, 7 viktimologie a penologie. Jejich výstupy jsou využívány zejména při hodnocení osoby obviněného, pomoci poškozenému, k volbě a využití vhodných preventivních, výchovných či represivních trestních prostředků atd. 2

SCHMIDHÄUSER, E. Strafrecht. Alg. Teil. Tübingen: J. C. B. Mohr, 1970, s. 9, nebo HIPPEL, R. in Deutsches Strafrecht. I Bd. Berlin: J. Guttentag, 1930, s. 31. 3 NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné I. Obecná část. 5. vydání. Praha: Aspi Publishing, 2007, s. 28.

4

21/110

Toto po staletí neotřesitelné tvrzení poněkud relativizuje judikatura ESLP, když např. v přelomovém rozsudku Gäfgen proti Německu (Velký senát) ze dne 1. 6. 2010, č. stížnosti 22978/05, ESLP vyslovil, že za jistých, poměrně přísně vymezených okolností má oběť právo na to, aby byl pachatel přiměřeně potrestán, respektive stát odpovídající povinnost vést účinné vyšetřování. 5 LEVASSEUR, G., CHAVANNE, A., MONTREUIL, J., BOULOC, B. Droit pénal général et procédure pénale. 12e éd. Paris: Sirey, s. 6. 6 Při zpracování této kapitoly bylo přihlédnuto k předchozím vydáním této knihy, kde jejím autorem byl zesnulý prof. JUDr. Antonín Růžek, CSc. 7 Zde má významné místo Institut pro kriminologii a sociální prevenci se sídlem v Praze, jehož výzkumy poskytují praxi mnoho využitelných poznatků.

HLAVA II

Trestněprocesní zákony

§ 1 Prameny trestního řízení

Pramenem českého trestního řízení je Ústava, Listina základních práv a svobod, zákony a mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká republika ve smyslu čl. 10 Ústavy vázána a jež jsou podle téhož ustanovení součástí právního řádu. Při kolizi ustanovení mezinárodní smlouvy a zákona se použije mezinárodní smlouva. Základním pramenem trestního práva procesního je Ústava České republiky. Jedná se zejména o čl. 27 odst. 2, 4, 5, čl. 28 o procesních exempcích, čl. 63 písm. j) o amnestii prezidenta republiky, čl. 80 (čl. 109) o státním zastupitelství a jeho postavení v trestním řízení, čl. 81 a 82 o moci soudní, čl. 90 až 96 o výkonu soudnictví. Na úrovni Ústavy je to dále Listina základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. a z této zejména čl. 5, 7, 8 odst. 1 až 5, čl. 9 odst. 1, 2 písm. a), čl. 10, 12, 23, 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 až 3, čl. 37, 38, 40 odst. 1 až 5, čl. 42 odst. 2, 3, čl. 43, 44. Pramenem trestního řízení je dále zejména zákon o trestním řízení soudním – trestní řád č. 141/1961 Sb., který byl, zejména po roce 1989, mnohokrát novelizován. Několikrát do znění trestního řádu zasáhl Ústavní soud jakožto „negativní zákonodárce“ (nálezy Ústavního soudu č. 214/1994 Sb., č. 8/ 1995 Sb., č. 77/2001 Sb., č. 424/2001 Sb., č. 45/2005 Sb., č. 239/2005 Sb., č. 90/ 2008 Sb., č. 163/2010 Sb., č. 219/2010 Sb., č. 43/2012 Sb.). Jeho poslední úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 43/2002 Sb. Nejvýznamnější novela byla přijata pod č. 265/2001 Sb.; přinesla tolik změn, že bývá přirovnávána k rekodifikaci. Za zmínku stojí rovněž novela provedená zák. č. 41/ 2009 Sb., jímž byly provedeny dílčí změny trestního řádu v souvislosti s přijetím nového trestního zákoníku zák. č. 40/2009 Sb., ve znění

23/110

pozdějších předpisů. Šlo v zásadě o terminologické a některé dílčí koncepční změny. Systematiku trestního řádu tvoří pět částí: část první: Společná ustanovení (§ 1–156), část druhá: Přípravné řízení (§ 157–179h), část třetí: Řízení před soudem (§ 180–365), část čtvrtá: Některé úkony souvisící s trestním řízením (§ 366–370), část pátá: Přechodná a závěrečná ustanovení (§ 461–471).

Část první obsahuje společná ustanovení, platná, pokud dále není stanoveno něco jiného, pro všechna stadia trestního řízení. V první hlavě, označené „obecná ustanovení“, jsou vedle vymezení účelu zákona (§ 1) výslovně definovány zejména základní zásady trestního řízení (§ 2) a zásady spolupráce se zájmovými sdruženími občanů (§ 3, § 6). Následuje úprava součinnosti orgánů činných v trestním řízení se státními orgány, fyzickými a právnickými osobami (§ 7, § 8), poskytování informací o trestním řízení (§ 8a–8d), posuzování předběžných otázek (§ 9, § 9a), vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10), nepřípustnosti trestního stíhání (§ 11, § 11a). V ustanovení § 12 je proveden výklad některých pojmů, jichž trestní řád častěji užívá. Hlava druhá jedná o soudu a osobách na řízení zúčastněných, třetí o úkonech trestního řízení, čtvrtá o předběžných opatřeních a zajištění osob, věcí a jiných majetkových hodnot, pátá o dokazování, šestá o rozhodnutí, sedmá o stížnosti a řízení o ní, osmá o nákladech trestního řízení. Část druhá upravuje podrobně postup před zahájením trestního stíhání, poté zahájení trestního stíhání a další postup v něm, jakož také průběh zkráceného přípravného řízení. Část třetí pojednává o řízení před soudem. Základem systematiky je časový sled jednotlivých stadií řízení, obsahuje především základní ustanovení, dále hlavy o předběžném projednání obžaloby, o hlavním líčení, o veřejném zasedání, o neveřejném zasedání, o odvolání a řízení o něm, o dovolání a řízení o něm, o stížnosti pro porušení zákona a řízení o ní, o obnově řízení, o zvláštních způsobech řízení, o vykonávacím řízení, o zahlazení odsouzení. Část čtvrtá obsahuje hlavu o udělení milosti a o použití amnestie, a až do r. 2014 obsahovala partii o právním styku s cizinou, která byla z trestního řádu

24/110

vypuštěna zákonem č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Dalšími významnými prameny trestního práva procesního jsou: – zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů, – zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, – zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Všechny tyto zákony jsou v příslušných partiích leges specialis ve vztahu k trestnímu řádu, jakož i k dalším zákonům. Tak pokud zákon o soudnictví ve věcech mládeže nestanoví jinak, užije se na toho, kdo v době spáchání činu nepřekročil osmnáctý rok věku, ustanovení trestního řádu (§ 1 odst. 3 z. s. m.). Rovněž nestanoví-li zákon o trestní odpovědnosti právnických osob jinak a není-li to z povahy věci vyloučeno, použije se v řízení proti právnické osobě trestní řád a v řízení o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních přiměřeně zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (§ 1 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o.). Taktéž nestanoví-li zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních či mezinárodní smlouva jinak či neupravuje-li tento zákon některou otázku, použije se trestní řád (§ 3 z. m. j. s.). Jednotlivé instituty nebo prvky trestního práva procesního upravuje řada dalších právních předpisů. Je to především zákon o soudech a soudcích č. 6/ 2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon o státním zastupitelství č. 283/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, zákon o advokacii č. 85/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 341/2012 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 300/2013 Sb., o Vojenské policii a o změně některých zákonů (zákon o Vojenské policii), zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon o výkonu vazby

25/110

č. 293/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů č. 129/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon o znalcích a tlumočnících č. 36/1967 Sb., zákon o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 412/ 2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, zákon č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědků a dalších osob v souvislosti s trestním řízením, zákon č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, zákon č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), řada dvoustranných a mnohostranných mezinárodních smluv upravujících mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech, ochranu lidských práv a základních svobod, mnoho konzulárních úmluv, rozhodnutí Ústavního soudu podle čl. 89 odst. 2 Ústavy atd. Trestní řád blíže provádí jednací řád pro soudy a jednací řád státního zastupitelství. Jde o vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, a č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, obě ve znění pozdějších předpisů. Jednací řád Nejvyššího soudu České republiky (publikovaný pod č. 3/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) vydal dne 22. 9. 2003 předseda Nejvyššího soudu ČR na základě zmocnění § 22 odst. 1 zák. o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů. Jelikož se jedná o podzákonné předpisy, je stricto sensu jejich povaha jakožto pramenů trestního práva procesního vyloučena (srov. čl. 8 odst. 2 Listiny), nicméně vzhledem k tomu, že upravují toliko otázky organizačního charakteru, které se nevztahují přímo k předmětu trestního řízení, v praxi se jimi všechny osoby zúčastněné na jakémkoli úkonu soudu řídí (nebyl by tak tedy patrně úspěšný např. obžalovaný, který by napadal zákonnost procesu proti své osobě tím, že soudce vyzval při vyhlašování rozhodnutí všechny osoby v jednací síni, aby povstaly, nebo že po celou dobu hlavního líčení měl na sobě úřední oděv, tzv. talár, ač mu takovou povinnost neukládá žádný zákonný předpis, ale toliko zmíněný jednací řád pro okresní a krajské soudy).

§ 2 Výklad trestního řádu

26/110

Zjišťování obsahu a rozsahu formálních či materiálních podmínek právnosti právních norem čili obsahu a rozsahu práv a povinností je činnost, kterou zpravidla označujeme jako výklad. Výklad je myšlenková činnost orgánu činného v trestním řízení za účelem zjištění skutečného obsahu právní normy, jejího významu a smyslu v procesu realizace této normy při autoritativní aplikaci práva. Zde norma ještě bezprostředně dopadá na určitý případ. Nejúčinnější způsob výkladu, který by této definici vyhověl, je obecně výklad jazykově-systematický. Takovým výkladem k poznávaným normám nic nepřidáváme, nic z nich nevypouštíme a nic na nich neměníme, ale poznáváme pouze jejich daný obsah a rozsah. Tímto výkladem zjišťujeme myšlenky, které jsou 8 kryty slovy zákona a které tvoří navzájem jednotu. Výkladem především zjišťujeme rozsah vykládaných právních norem (které myšlenky slovy kryté jsou projeveny). Přitom každou normu vykládáme v souvislosti s ostatními právními normami téhož poznávaného souboru; právní normy je 9 třeba vykládat tak, aby si vzájemně neodporovaly. Z pohledu historického je třeba pod označením „výklad“ rozumět jednak zjištění toho, co empirický tvůrce práva skutečně myslel (např. důvodová zpráva vládního návrhu zákona, projevy zpravodajů atd.), a dále zjištění toho, co tvůrce práva mohl myslet (tedy co například vyplývá z literatury v době vydání normy nebo ze zákonodárství jiných států a z jiných právních poměrů v době vydání normy). Poté, co je zjištěno, co empirický tvůrce práva skutečně chtěl nebo alespoň mohl chtít, vzniká podklad pro interpretaci a aplikaci normy. Historický výklad je 10 pomůckou (směrnicí) při interpretaci a aplikaci. Směrnice pro výklad právních norem vyplývají především z Ústavy, Listiny a z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Článek 9 odst. 3 Ústavy stanoví, že výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu. Tento článek se pak promítl například v rozhodnutích 11 12 13 Ústavního soudu III. ÚS 86/98, III. ÚS 293/98 či III. ÚS 303/04 a mnoha následujících, z nichž vyplývá povinnost všech orgánů veřejné moci „v případě, že zákon připouští dvě či více metodologicky racionálně obhajitelných výkladových alternativ, upřednostnit tu z nich, která je co nejvíce v souladu s ústavním pořádkem republiky“ (tzv. ústavně konformní výklad podústavního práva).

27/110

Různého výkladu právních norem se ovšem můžeme dovolávat pouze tam, kde právní úprava není jednoznačná a (vícerý) výklad umožňuje. Ještě obezřetněji je třeba vnímat hlubší zásah do zásady zákonnosti, jímž je použití analogie zákona, které je podmíněno nedostatkem potřebné právní úpravy. 14 Pro výklad trestního řádu platí obecné zásady o výkladu zákonů. Z hlediska trestního práva procesního rozlišujeme tyto druhy výkladů: 1. podle subjektu, který výklad podává, 2. podle metody výkladu, 3. podle vztahu výkladu k normě, 4. výklad eurokonformní.

Ad 1. výklad podle subjektu, který výklad podává: – výklad autentický – je závazný, podává ho orgán, který právní normu vydal. Jde o tzv. legální definice – např. orgán činný v trestním řízení, přípravné řízení trestní, znalec atd.; – výklad Ústavního soudu – je závazný v konkrétní věci, tento výklad ovšem ovlivňuje rozhodovací praxi orgánů činných v trestním řízení; vychází z rozhodovací praxe Ústavního soudu při posuzování ústavnosti rozhodnutí obecných soudů; – výklad vyšších obecných soudů (zejm. Nejvyššího soudu) – je závazný v konkrétní věci, ovlivňuje však rozhodovací praxi orgánů činných v trestním řízení; za účelem sjednocení rozhodovací činnosti soudů, resp. soudní praxe; – výklad orgánů aplikujících právo – je závazný v konkrétní věci; – výklad interní – je závazný pouze pro podřízené orgány; – výklad vědecký (doktrinální) – je obsažen v odborné právnické literatuře, není závazný, ale svou přesvědčivostí ovlivňuje rozhodování v trestním řízení; – výklad Evropského soudu pro lidská práva není sice pro členské státy bezprostředně závazný, ale členské státy, včetně České republiky, zpravidla respektují jeho rozhodnutí v konkrétní věci vedené proti tomuto státu a v ostatních případech k jeho rozhodnutím přihlížejí, protože judikatura ESLP je materiálním pramenem jejich ústav (srov. oddíl osmý zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů);

28/110

– výklad Soudního dvora Evropské unie je v řízení o předběžné otázce (§ 9a odst. 3) pro české obecné soudy závazný; srov. čl. 19 odst. 3 písm. b), čl. 267 a 280, resp. 299 SFEU. Ad 2. výklad podle metody výkladu: – historický výklad – výklad podle společenské situace, za které zákon vznikl, přihlíží a porovnává historii právních úprav, – jazykový (gramatický) výklad – zjišťuje se jím smysl použitých slov podle gramatických, morfologických a syntaktických pravidel, – systematický výklad – jde o porovnávání různých ustanovení právních předpisů a jejich začlenění v systému právního řádu, – logický výklad – využívá ke zjištění významu a smyslu úpravy právní logiku (argumentum a contrario, argumentum a maiori ad minus, argumentum a minori ad maius, argumentum a simili), Ad 3. výklad podle vztahu k normě: – doslovný (adekvátní) výklad – dává přesný obsah zákonným znakům, pojmům atd. – zužující (restriktivní) výklad – zužuje obsah pojmu nebo ustanovení, – rozšiřující (extenzivní) výklad – rozšiřuje obsah pojmu nebo ustanovení. Ad 4. výklad eurokonformní: Eurokonformní výklad znamená, že se předpis evropského práva použije jako vodítko výkladu předpisu vnitrostátního, čili že soud v trestním řízení aplikuje vnitrostátní normu, ale ve světle práva Evropské 15 unie, protože právo Evropské unie má přednost před právem národním. Typicky půjde o směrnice, ale není vyloučen žádný jiný akt. Od výkladu je třeba odlišovat analogii zákona (analogia legis), která znamená použití právního předpisu na jiný případ, než pro který byl předpis zákonodárcem utvořen.

Pokud se na řešení situace, na niž žádná právní úprava výslovně nedopadá, použije ustanovení toho právního předpisu, který řeší situaci nejpodobnější, pak jde o analogii práva (analogia iuris). Na rozdíl od trestního práva hmotného je v trestním procesu zpravidla přípustné užít analogie. Analogie v trestním řízení je vyloučena jen tam, kde z povahy určitého ustanovení vyplývá opak. Taková jsou například ustanovení, která připouštějí zásahy do základních lidských práv a svobod (např. ustanovení o důvodech vazby – § 67, o domovní a osobní

29/110

prohlídce – § 82 a násl., nebo zadržení a otevření zásilek – § 86 a násl., nebo o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu – § 88), a vůbec taková ustanovení, z jejichž povahy vyplývá, že zákon nepřipouští, aby jejich podmínky byly analogicky rozšiřovány na obdobné případy. Výslovná a úplná zákonná úprava zde představuje nepřekročitelnou mez. Analogie je možno použít jen tam, kde zákonná úprava nedopadá na všechny možné nebo v úvahu přicházející případy, takže existují mezery v zákoně, které může orgán činný v trestním řízení analogií nahradit. Tak např. podle § 206 odst. 3 jestliže uplatňuje práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že tuto osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Tento postup platí podle § 206 odst. 4 zejména tehdy, jestliže o nároku poškozeného bylo již rozhodnuto v řízení ve věcech občanskoprávních nebo v jiném příslušném řízení (srov. § 44 odst. 3). Analogicky podle ustanovení § 206 odst. 3, 4 se postupuje v případě podobném, ale výslovně zákonem neupraveném, jestliže poškozený uplatnil nárok na náhradu škody až po lhůtě stanovené v § 43 odst. 3. Trestní řád se občas dovolává obdoby; tak např. § 103a odst. 3 (přiměřené použití postupu dle zákona o obětech trestných činů při podání žádosti svědka o informace o odsouzeném), § 138 (přiměřené použití ustanovení o rozsudku na usnesení), § 235 odst. 2, § 238 (přiměřené použití některých ustanovení o hlavním líčení na veřejné zasedání a obdobně na vazební zasedání dle § 73g odst. 3) nebo § 269 odst. 2, § 271 odst. 2, § 273 (přiměřené použití některých ustanovení o stížnosti a o odvolání na stížnost pro porušení zákona) atd.

§ 3 Působnost trestního řádu

Pod pojmem „působnost trestního řádu“ se rozumí okruh společenských vztahů, na které se trestní řád vztahuje, a podmínky, za nichž se jeho ustanovení uplatňují. Jedná se o stanovení rozsahu právní úpravy podle kritérií časových, místních, věcných a osobních.

A. Působnost časová

30/110

Platný trestní řád nabyl účinnosti dne 1. ledna 1962. Je to lex fori, závazný pro všechny orgány činné v trestním řízení, pokud není zákonem výslovně stanoveno jinak (srov. § 461–465). Jestliže ustanovení o časové působnosti trestního zákoníku (§ 2 tr. zákoníku) ukládá, že se trestnost činu posuzuje zásadně podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější, trestní řád vymezuje časovou působnost tak, že se podle nového trestního řádu postupuje i v řízení o těch trestných činech, které byly spáchány za účinnosti dřívějšího trestního řádu. Úkon trestního řízení musí být tedy prováděn zásadně podle procesního práva účinného v době, kdy se koná, což má především své „procesně-technické“ důvody. Podle tohoto předpisu musí být prováděna především všechna trestní řízení zahájená až po nabytí jeho účinnosti, a to i tenkrát, když trestný čin byl spáchán za účinnosti starého trestního řádu. Podle něho nutno však pokračovat i v těch trestních řízeních, která za účinnosti starého trestního řádu byla již zahájena, pokud nebyla skončena do 16 toho dne, kdy nový trestní řád nabyl účinnosti. Zásada, že trestní řád z r. 1961 platí i pro trestní řízení zahájená dříve, než nabyl účinnosti, není bez výjimky. I. V určité míře platí výjimka ve prospěch dřívějšího práva příznivějšího pro obviněného. Praktický význam má zde ustanovení § 463 odst. 1. Podle něho podmínky pro povolení obnovy trestního řízení, které bylo pravomocně skončeno před počátkem účinnosti trestního řádu z r. 1961, se posuzují podle zákona, který je pro obviněného příznivější. II. Další výjimky vyplynuly ze změn v organizaci soudnictví, v soudní příslušnosti a v trestním zákoně (srov. § 463 odst. 2, § 464, § 465). III. Na řízení o proviněních mladistvých a trestných činech právnických osob se vedle trestního řádu vztahují některá speciální ustanovení o trestním řízení těchto zákonů od okamžiku nabytí jejich účinnosti. Platný trestní řád neobsahuje výjimky z působnosti tohoto trestního řádu v zájmu kontinuity řízení, poněvadž ustanovení, jichž by se to mohlo týkat, nejsou podstatně odchylná od ustanovení dosavadních. Výjimku v určitém směru stanovila ustanovení čl. II a čl. III novely k trestnímu řádu č. 149/1969 Sb. Další výjimku přinesla novela č. 178/1990 Sb. ve vztahu k právu dříve platnému pro

17

31/110

dokončení před soudem zahájeného řízení o přečinech , pro výkon trestu nápravného opatření uloženého před nabytím účinnosti novely a pro trestní příkazy vydané před nabytím účinnosti novely (§ 462). Čl. II novely k trestnímu řádu č. 558/1991 Sb. stanoví výjimku pro právo dříve platné pro dokončení vyšetřovatelem zahájeného trestního stíhání ve věcech, pro které byla podle dosavadních předpisů založena věcná příslušnost vyšetřovatele, a pro dokončení řízení ve věcech, kde byla podána obžaloba vojenskému soudu příslušnému podle dosavadního ustanovení § 17 odst. 2 a § 19. Čl. VI novely k trestnímu řádu č. 152/1995 Sb. stanoví výjimku pro právo dříve platné pro projednávání stížností pro porušení zákona podaných do nabytí jeho účinnosti. Výjimku pro právo dříve platné stanoví také čl. II bod 1 novely č. 265/2001 Sb., podle něhož příslušnost k řízení ve věcech, v nichž byla podána obžaloba před účinností zákona (tj. před 1. 1. 2002), se posoudí podle dosud platných předpisů. Obdobně podle § 98 z. s. m. se na řízení ve věcech, v nichž byla podána obžaloba přede dnem nabytí účinnosti zákona (tj. před 1. 1. 2004), užijí dosavadní předpisy a zásadně stejným způsobem řeší konflikt časových působností i § 340 z. m. j. s. V praxi se vyskytl v souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., který mimo jiné zavedl nový mimořádný opravný prostředek – dovolání, problém, zda je možné podat dovolání proti rozhodnutím uvedeným v § 265a odst. 2 18 tr. řádu, která nabyla právní moci před 1. 1. 2002. Praxe se přiklonila k názoru, že podání dovolání možné není (srov. č. 31/2002 Sb. rozh. tr.). Ustanovení o časové působnosti mají význam i pro pozdější zákony, které by trestní řád měnily a doplňovaly, pokud by samy neobsahovaly zvláštní ustanovení o časové působnosti.

B. Působnost místní

Trestní řád je lex fori (podle místa soudu), jeho ustanovení jsou proto závazná pro všechny orgány činné v trestním řízení a ostatní orgány veřejné moci České republiky (i zastupitelské orgány v cizině). Nerozhoduje ani to, kde byl čin spáchán (zda na území České republiky či v cizině), ani to, je-li obviněným či poškozeným nebo jinou osobou, jíž se řízení týká, náš občan či cizinec. Zvláštní úpravu obsahuje příslušné procesní ustanovení zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (§ 29 zák. o tr. odpovědnosti p. o.).

32/110

Podle našeho trestního řádu postupuje náš soud i v případech mezinárodní justiční spolupráce (právního styku s cizinou), pokud vyhlášená mezinárodní smlouva nestanoví jinak (§ 3 odst. 2 z. m. j. s.). V případech mezinárodní justiční spolupráce však dochází k významným odchylkám oproti řádné místní působnosti (srov. např. ustanovení § 202 odst. 1 z. m. j. s. o předání z České republiky do jiného členského státu Evropské unie na základě evropského zatýkacího rozkazu). Na tzv. exteritoriálních územích (sídla zastupitelských úřadů cizích států) mohou orgány činné v trestním řízení provádět procesní úkony jen se souhlasem 19 příslušného cizího státu.

C. Působnost věcná

Trestní řád je, vedle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, výhradním procesním předpisem pro řízení před orgány činnými v trestním řízení. Vztahuje se proto na všechny trestní věci, které náležejí do pravomoci těchto orgánů. Jde o okruh společenských vztahů, na které dopadají ustanovení trestního řádu. Jedná se o řízení o všech trestných činech podle trestního zákoníku (§ 13 odst. 1, 2). Přestupky a správní delikty spadají do pravomoci orgánů uvedených v § 52 zák. č. 200/1990 Sb. Pro projednání přestupků platí, nestanoví-li zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, něco jiného, obecné předpisy o správním řízení (§ 51 zák. č. 200/1990 Sb.), tj. správní řád (zák. č. 500/2004 Sb.).

D. Působnost osobní Příklad č. 2: Osoba podezřelá ze spáchání úmyslného trestného činu se při pokusu Policie ČR o zadržení pro podezření ze spáchání trestného činu prokázala diplomatickým pasem vydaným příslušnými orgány cizího státu a uplatnila právo vynětí z pravomoci českých orgánů. Je postačující předložení diplomatického pasu policii jako důkaz o vynětí této osoby z pravomoci českých orgánů?

Působnost osobní se vztahuje na všechny osoby, které se nacházejí na našem státním území. Pro některé osoby však platí výjimky. Ty jsou

33/110

z působnosti trestního řádu (z pravomoci orgánů činných v trestním řízení) zcela nebo zčásti vyňaty (tzv. exempce procesní). Důvod vynětí je jednak v právu mezinárodním, jednak v ústavním postavení určitých osob nebo v jejich jiné funkci. Pokud jde o osoby požívající procesní exempci, jsou orgány činné v trestním řízení omezeny především v možnosti stíhat je jako pachatele trestných činů (tzv. privilegium nestíhatelnosti), jejich pravomoc může však být omezena i jinak (např. v právu vyžadovat povinnost svědčit, nařizovat a provádět osobní a domovní prohlídky, v právu ukládat pořádkovou pokutu). Jestliže není jinak stanoveno, jsou tato omezení pouze dočasná. Jakmile důvod exempce odpadne, lze v takovém případě vykonat úkony, jejichž provedení jeho existence bránila (tedy např. toho, kdo se dopustil trestného činu v době, kdy se na něho vztahovala procesní exempce, lze po zániku exempce pro tento trestný čin stíhat). Od procesní exempce nutno lišit tzv. exempci hmotněprávní (indemnitu), v důsledku níž jsou osoby vyňaté z pravomoci trestního zákoníku zcela nebo zčásti beztrestné; vynětí tu má vždy povahu trvalou.

I. Vyňaty jsou osoby požívající imunit a výsad podle mezinárodního práva (§ 10). Toto vynětí jim přísluší podle zásad mezinárodního práva obyčejového a mezinárodních smluv mnohostranných a dvoustranných, jejichž signatářem je náš stát. Pokud jde o stálé diplomatické mise, bylo toto právo kodifikováno ve Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích z 18. dubna 1961, která vstoupila v platnost dne 25. dubna 1964 (srov. vyhl. č. 157/1964 Sb.). Pokud jde o zvláštní mise, byly jejich výsady a imunity kodifikovány v Úmluvě o zvláštních misích, přijaté Valným shromážděním OSN dne 8. prosince 1969, která vstoupila v platnost dne 21. června 1985 (srov. vyhl. č. 40/1987 Sb.). Konzulární zástupci cizích států požívají procesní exempce na základě konzulárních úmluv za předpokladu vzájemnosti (reciprocity). Obecně je právní postavení členů konzulárního úřadu – a tedy i jejich výhody, výsady a imunity – upraveno Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích, která vstoupila v platnost pro naši republiku dne 13. dubna 1968 (srov. vyhl. č. 32/1969 Sb.). Podle mezinárodních úmluv, jimiž je Česká republika vázána, požívají dále procesní exempce členové zvláštních misí (ad hoc diplomacie), zástupci členů Organizace spojených národů, mezinárodních odborných organizací přidružených k OSN univerzální povahy, odborných organizací a orgánů k OSN nepřidružených partikulární povahy, jichž jsme členem, i jiných mezistátních organizací, jakož

34/110

i úředníci a experti těchto organizací (srov. vyhl. č. 52/1956 Sb., o přístupu Československé republiky k Úmluvě o výsadách a imunitách Organizace spojených národů). Výsad a imunit požívají soudcové Mezinárodního soudního dvora (čl. 19 statutu tohoto soudu). Imunit požívají také různí delegáti a členové misí jako delegáti na mezinárodních kongresech a konferencích podle mezinárodního práva. V roce 1965 byl přijat Protokol o výsadách a imunitách Evropských společenství, který upravuje zejména imunitu poslanců Evropského parlamentu (čl. 8 až 10), představitelů členských států účastnících se práce orgánů Evropských společenství (čl. 11), úředníků a jiných zaměstnanců Evropských společenství (čl. 12). Soudci a generální advokáti Soudního dvora EU požívají imunitu v rozsahu čl. 3 Protokolu o Statutu Soudního dvora EHS ze dne 17. 4. 1957 a článku 12 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství. Přistoupením České republiky k Římskému statutu Mezinárodního trestního soudu (po ratifikaci Parlamentem ČR podepsána prezidentem republiky dne 8. července 2009) uznává Česká republika i imunitu osob uvedených v čl. 48 Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, a to v tam uvedeném rozsahu, diferencovaném podle důležitosti jednotlivých okruhů těchto osob. Osoby požívající imunit a výsad podle mezinárodního práva jsou vyňaty z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v rozsahu stanoveném mezinárodním právem. Pokud toto právo není kodifikováno v obecné úmluvě nebo není upraveno zvláštní smlouvou mezi zainteresovanými státy, řídí se právem obyčejovým. Tak např. podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích jestliže diplomatický zástupce požívající diplomatických imunit a výsad je obviněn z trestného činu, nelze proti němu konat trestní stíhání a podnět ke stíhání se odloží. Nemožnost stíhat takovou osobu trvá, pokud diplomatických imunit a výsad požívá. I potom, když této imunity pozbyla, nemůže být tato osoba podle uvedené úmluvy stíhána pro trestné činy, kterých se dopustila při výkonu svých funkcí jako člen mise (čl. 39 odst. 2 cit. úmluvy). Pro jiné jednání než právě uvedené, kterého se dopustila v době, když imunit a výsad požívala, může však být stíhána, jakmile jich přestala požívat.

Řešení příkladu č. 2: To, že tato osoba byla držitelem diplomatického pasu, ještě samo o sobě neznamená existenci podmínek stanovených pro vynětí Vídeňskou úmluvou

35/110 o diplomatických stycích, při jejichž splnění se musí jednat o osobu, která na území ČR požívá diplomatických výsad a imunit podle mezinárodního práva. Policie tedy musí zkoumat další okolnosti, které takovou imunitu dokládají (čl. 31 Vídeňské úmluvy) – srov. též rozh. č. 15/2004 Sb. rozh. tr.

II. Z pravomoci orgánů činných v trestním řízení jsou dále vyňati 20 podle zákona:

Příklad č. 3: Soudce v době výkonu soudcovské funkce spáchal trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku. V době, kdy čin vyšel najevo, již soudcem nebyl. Bude třeba pro zahájení trestního stíhání i v tomto případě souhlas orgánu, který jej do funkce ustanovil, tedy prezidenta republiky?

a) prezident republiky nemůže být stíhán pro trestné činy, jichž se dopustil v době výkonu své funkce, a to ani po jejím skončení (čl. 65 odst. 1 Ústavy – exempce hmotněprávní). Pro trestné činy, jichž se dopustil před nástupem své funkce, by však po jejím skončení stíhán být mohl (čl. 65 odst. 1 a contrario – exempce procesní); b) poslanci a senátoři Parlamentu České republiky; je třeba u nich lišit případy beztrestnosti (exempce hmotněprávní) a nestíhatelnosti (exempce procesní).

Poslance ani senátora nelze postihnout pro hlasování v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo jejich orgánech (čl. 27 odst. 1 Ústavy – beztrestnost). Za projevy tam učiněné podléhá poslanec nebo senátor jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem (čl. 27 odst. 2. Ústavy). Dle recentní rozhodovací praxe je věcný dosah této exempce vykládán spíše extenzivně. Za „orgán“ Poslanecké sněmovny 21 či Senátu je tak třeba považovat i poslanecký či senátorský klub a „projev“ je třeba vykládat šířeji než řeč pronesenou v řečništi dle příslušného jednacího řádu, ale jako jakýkoli projev vůle (např. písemný manifest, nonverbální gesto, neformální vyjednávání o určité politické dohodě) učiněný v souvislosti s příslušným mandátem, v němž by bylo možno spatřovat naplnění skutkové podstaty určitého 22 trestného činu. Pro posouzení, zda je určitý projev chráněn ve smyslu čl. 27

36/110

odst. 1 Ústavy, pak není rozhodující lokální nexus, tedy zda byl učiněn „na půdě“ Poslanecké sněmovny, Senátu či jejich orgánů, ale to, zda v souhrnu všech komponent, z nichž se skládá, jde o projev ve shora nastíněném smyslu, a to bez ohledu na to, zda některé tyto komponenty byly učiněny i jinde než na místech výše 23 uvedených. Pro jiná jednání jsou poslanci a senátoři zásadně trestně nestíhatelní; výjimky jsou tyto: ba) Jestliže dá komora, jejímž je poslanec nebo senátor členem, souhlas ke stíhání pro jiná jednání než ta, na která se vztahuje beztrestnost, je stíhání přípustné. Odepře-li komora souhlas, je trestní stíhání po dobu trvání mandátu vyloučeno (čl. 27 odst. 4 Ústavy). bb) Jestliže poté, co Poslanecká sněmovna dala souhlas k trestnímu stíhání poslance, došlo k novým volbám do Poslanecké sněmovny, ve kterých byl tento poslanec znovu zvolen poslancem, pak je třeba požádat o souhlas k jeho trestnímu stíhání nově zvolenou Poslaneckou sněmovnu; bez jejího souhlasu by v trestním řízení nemohlo být pokračováno (souhlas musí dát Poslanecká sněmovna, jejímž je členem, a předchozí souhlas dala sněmovna jiná; srov. čl. 27 odst. 4 Ústavy, č. 48/ 1996 Sb. rozh. tr.). Kdyby šlo o senátora, který byl poté, co Senát dal souhlas k jeho stíhání, za senátora znovu zvolen, pak by nového souhlasu k jeho stíhání nebylo třeba (senát je nerozpustitelný a jeho činnost je nepřetržitá; senátor i po opětovném zvolení je stále členem téhož Senátu). Jestliže poslanec nebo senátor byl dopaden při spáchání trestného činu nebo bezprostředně poté a zadržen, je příslušný orgán povinen zadržení ihned oznámit předsedovi komory, jejímž je zadržený členem. Nedá-li předseda komory do 24 hodin od zadržení souhlas k odevzdání zadrženého soudu, je příslušný orgán povinen ho propustit. Na své první následující schůzi komora rozhodne o přípustnosti stíhání s konečnou platností (čl. 27 odst. 5 Ústavy). Poslanec i senátor má právo odepřít svědectví o skutečnostech, které se dozvěděl v souvislosti s výkonem svého mandátu, a to i poté, kdy přestal být poslancem nebo senátorem (čl. 28 Ústavy). Jinak platí obecné zásady o povinnosti svědčit, převzít funkci znalce, strpět domovní a osobní prohlídku atd.; c) soudce Ústavního soudu nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu. Odepře-li Senát souhlas, je trestní stíhání po dobu výkonu funkce soudce Ústavního soudu vyloučeno (čl. 86 odst. 1 Ústavy). O zadržení soudce Ústavního soudu

37/110

a o právu soudce Ústavního soudu odepřít svědectví platí přiměřeně totéž, co o zadržení poslance nebo senátora a právu poslance nebo senátora odepřít svědectví [čl. 86 odst. 2 a 3 Ústavy; srov. výklad sub b) pododdíl bb)]; d) soudci obecných soudů mohou být trestně stíháni nebo vzati do vazby pro činy spáchané při výkonu soudcovské funkce nebo v souvislosti s výkonem této funkce jen se souhlasem prezidenta republiky (§ 76 zák. č. 6/2002 Sb.). Přísedící nemají podobnou výhodu. O jejich trestním stíhání pouze orgán, který zahájil trestní stíhání, vyrozumí předsedu příslušného soudu a zastupitelstvo, které přísedícího zvolilo (§ 77 zák. o soudech a soudcích). Netýká-li se trestná činnost, která je soudci kladena za vinu, výkonu jeho soudcovské funkce, není žádného souhlasu třeba a trestní stíhání je proti němu vedeno jako proti jakékoli jiné osobě; e) veřejný ochránce práv nemůže být trestně stíhán bez souhlasu Poslanecké sněmovny. Odepře-li Poslanecká sněmovna souhlas, je trestní stíhání veřejného ochránce práv vyloučeno po dobu výkonu působnosti ochránce (§ 7 odst. 1 zák. č. 349/1999 Sb.).

Exempce v českém právním řádu se týkají toliko trestního stíhání, tedy na úkony před jeho zahájením se, s výjimkou zadržení poslance či senátora dle ustanovení čl. 27 odst. 5 Ústavy či soudce Ústavního soudu dle čl. 87 odst. 2 Ústavy, nevztahují. Orgánům činným v trestním řízení tak žádná exempce nebrání v provádění úkonů podle hlavy deváté trestního řádu i v souvislosti s prověřováním či vyšetřováním osob, u nichž bude případně nutný souhlas příslušného orgánu s trestním stíháním. Do 31. května 2013 byl systém exempcí v našem právním řádu konstruován odlišně, kdy procesní exempce poslanců, senátorů i soudců Ústavního soudu nabývala odepřením souhlasu s trestním stíháním příslušnou komorou Parlamentu ČR podobu exempce hmotněprávní, kdy trestní stíhání bylo po odepření takového souhlasu navždy vyloučeno. Po novele Ústavy úst. zák. č. 98/2013 Sb. došlo ke změně na současný stav, kdy Ústava s odepřením souhlasu příslušnou komorou Parlamentu ČR spojuje toliko následek v podobě vyloučení trestního stíhání po dobu trvání funkčního období příslušné osoby. Historickým a teleologickým výkladem lze dospět k závěru, že důsledkem této změny má být možnost zahájit trestní stíhání i v případech, kdy souhlas s trestním stíháním byl odepřen, a to jakmile uplynulo dotyčné osobě funkční období. Tomu by koncepčně

38/110

odpovídalo i ustanovení § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, které stanoví, že promlčecí doba trestní odpovědnosti se staví (tj. neběží) po dobu, po niž není možno postavit pachatele před soud pro zákonnou překážku, za niž je tradičně považována právě např. exempce poslance či senátora (dotyčný tak nemůže dosáhnout vyloučení své odpovědnosti pouze tím, že bude vykonávat funkci, jež je chráněna procesní exempcí, po celou délku promlčecí doby). Tento zdánlivě lapidární fakt ovšem komplikuje skutečnost, že s uvedenou novelou Ústavy nebyla provedena i odpovídající novela trestního řádu. S pouhou „dočasnou procesní exempcí“ totiž trestní řád nepočítá, neboť v § 11 odst. 1 písm. c) jako jeden z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvádí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jde-li o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán. Jestliže by nebyl Poslaneckou sněmovnou dán souhlas k trestnímu stíhání, bylo by nutné věc odložit (§ 159a odst. 2) nebo trestní stíhání zastavit [§ 172 odst. 1 písm. d), § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c)]. Pravomocné zastavení trestního stíhání vytváří překážku věci rozhodnuté a trestní stíhání je nepřípustné [§ 11 odst. 1 písm. f)]. Nebyl-li v případě b), c), d), e) dán potřebný souhlas oprávněným orgánem, je trestní stíhání nepřípustné, nelze je zahájit ani v něm pokračovat a musí být zastaveno, bylo-li již zahájeno [§ 11 odst. 1 písm. c)]. Je proto otázkou, jak se se systémovou disparitou mezi Ústavou a trestním řádem vypořádá rozhodovací praxe či zda zákonodárce neprovede změnu trestního řádu tak, aby novela Ústavy splnila svůj předpokládaný účel. Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle trestního řádu, rozhodne o tom na návrh dotčené osoby, státního zástupce nebo soudu Nejvyšší soud (§ 10 odst. 2).

Řešení příkladu č. 3: Pro zahájení trestního stíhání u této osoby pro trestný čin je třeba souhlasu prezidenta republiky. Záměrem zákonodárce bylo dosáhnout omezení možnosti stíhání v případě trestné činnosti spáchané při výkonu soudcovské činnosti, popř. v její souvislosti, vyžadováním souhlasu i po dobu, co osoba, která se jí dopustila, funkci soudce již nevykonává. Tím ovšem rozměr exempce soudců obecných soudů nekoresponduje s úpravou provedenou ve vztahu k poslancům, senátorům a soudcům Ústavního soudu.

8

39/110

Viz ROUČEK, F. Výklad a použití zákonů v praksi. Praha: Vydavatelství A. Hubínek, 1941, s. 242 a n. 9 Viz ROUČEK, F. Výklad a použití zákonů v praksi. Praha: Vydavatelství A. Hubínek, 1941, s. 258. 10 Viz ROUČEK, F. Výklad a použití zákonů v praksi. Praha: Vydavatelství A. Hubínek, 1941, s. 295–296. 11 V rozhodnutí III. ÚS 86/98 se uvádí: „Tam, kde zákon připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný.“ 12 V rozhodnutí III. ÚS 293/98 se uvádí: „Jedním z důsledků přímé závaznosti Ústavy jako bezprostředního pramene práva je nezbytnost ústavně konformní interpretace jednoduchého práva ze strany obecné justice.“ 13 V rozhodnutí III. ÚS 303/04 se uvádí: „… v případě hypoteticky možné konkurence více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která opodstatněně nabývá přednosti před ostatními, tj. upřednostnit interpretaci takovou, jež je ústavně konformnější.“ 14 Srov. např. učebnici NOVOTNÝ, O., VANDUCHOVÁ, M. a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. 5. jubilejní, zcela přepracované vydání. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 39–43. 15 BETHELEM, G. The Doctrine of Consistent Interpretation – Managing Legal Uncertainity. Oxford Journal of Legal Studies, 2002, Vol. 22, No. 3, str. 397–420. 16 Srov. např. rozh. č. 2-II/1998 Sb. rozh. tr. 17 Nelze zaměňovat s přečinem dle § 13 odst. 2 tr. zákoníku, jednalo se o přečin dle zákona č. 150/1969 Sb., o přečinech, který přečinem dle svého § 1 rozuměl zaviněný, pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky byly uvedeny v tomto zákoně, a jenž nedosahoval stupně společenské nebezpečnosti trestného činu; přičemž byl-li stupeň společenské nebezpečnosti takového činu nepatrný, nešlo o přečin. Přečiny byly projednávány s určitými odchylkami v trestním řízení dle trestního řádu a bylo za ně možno uložit zásadně mírnější tresty než za trestné činy (zpravidla trest odnětí svobody v řádu několik měsíců či peněžitý trest). 18 K různosti názorů, argumentaci a odkazům na literaturu srov. SEKVARD, O. Dovolání. Praha: Orac, 2004, s. 17–19. 19 Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (č. 157/1964 Sb.). 20 K tomu srov. GŘIVNA, T. Imunity podle vnitrostátního práva z pohledu trestního práva. Trestněprávní revue, 2006, č. 3, s. 65–69. 21 K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012. 22 K tomu srov. KRATOCHVÍL, V. Ústavní exempce, idemnita, imunita: Jak s nimi zacházet v trestním procesu? Právní rozhledy, 2013, č. 19, s. 655–660. 23 K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 3 Tcu 85/2013.

HLAVA III

Ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod

§ 1 Konstitucionalizace trestního řízení

Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Trestní řízení je privilegovaný prostor, kde na tato práva a svobody naráží donucovací moc státu. Střetává se tu zájem státu na zjištění a potrestání pachatelů trestných činů s povinností státu respektovat práva a svobody jednotlivců, především obviněného. Méně častý a méně dramatický je tento střet u poškozených, svědků, popř. jiných osob zúčastňujících se trestního řízení, přesto k němu dochází. Například povinnost svědka svědčit se může střetnout s jeho právem na odepření výpovědi podle čl. 37 odst. 1 Listiny. Některé z práv a svobod, tzv. základní práva a svobody, jsou zvlášť chráněny ústavními předpisy. Jsou obsaženy v Ústavě, v Listině a ve vyhlášených mezinárodních smlouvách, k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament, jimiž je Česká republika vázána a které se tak staly součástí jejího právního řádu. Všechny tyto právní prameny jsou bezprostředně závazné pro orgány činné v trestním řízení a mají přednost před zákonem, mezinárodní smlouva v tom smyslu, že tato se použije, jestliže stanoví něco jiného než zákon (čl. 10 Ústavy). Základní práva a svobody především stanoví rámec, v němž se donucovací státní moc při stíhání trestných činů může pohybovat a který nesmí překročit. Některá práva, např. právo nebýt mučen nebo podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení, nelze vůbec omezit, ať je zájem státu na postihu trestného činu jakkoli naléhavý. Jiné z těchto práv a svobod lze v trestním řízení omezit, ale jen za podmínek a v mezích, v nichž to dovoluje Ústava, Listina nebo

41/110

mezinárodní smlouva. Tyto podmínky a meze nejsou vždy stanoveny stejně v Listině a v mezinárodní smlouvě. Význam základních práv a svobod v trestním řízení tím není vyčerpán. Některé mají povahu obecných procesních principů nebo z nich lze takové principy dovodit. Ty jsou konkretizací pojmu „spravedlivý proces“ v demokratickém právním státě. Tento pojem je obsažen v čl. 6 Úmluvy, ale používá ho též Ústavní soud, ačkoli ho Ústava ani Listina neznají. Ke konstitucionalizaci trestního řízení, tj. k ústavní nebo kvaziústavní úpravě jeho základních principů a základních práv a svobod občanů v trestním řízení došlo v Evropě po druhé světové válce ve více etapách. V postkomunistických zemích včetně bývalého Československa a po jeho zániku v České republice se tak stalo po roce 1989. Ne že by ústavy předtím neobsahovaly ustanovení týkající se trestního práva a zvláště trestního procesu, někdy dost početná. Práva a svobody obsažené v ústavách však mají spíše abstraktní podobu a jejich reálný dopad na chod trestního řízení závisí na jejich aplikaci a interpretaci soudy, zejména ústavními. Je-li interpretace zdrženlivá, je význam ústavních zásad jen omezený. V postkomunistických zemích měla ústava povahu spíše ideologického manifestu než normativního textu. Soudce byl vázán zákonem bez ohledu na to, zda tento byl v souladu s ústavou, popř. mezinárodní smlouvou o lidských právech. Rostoucí význam základních práv a svobod v trestním řízení po druhé světové válce byl výsledkem tří navzájem souvisejících a paralelně probíhajících procesů: proklamace relativně obsáhlého korpusu lidských práv a základních svobod vztahujících se k trestnímu řízení v ústavách nebo v jiných ústavních textech 24 (listinách, chartách) a v mezinárodních deklaracích a smlouvách, doprovázené konstituováním soudních mechanismů na jejich ochranu na vnitrostátní (ústavní soudy) i mezinárodní (mezinárodní soudy, popř. parajurisdikční orgány) úrovni za účelem jejich skutečné vymožitelnosti. Práva proklamovaná ve Všeobecné deklaraci lidských práv z r. 1948 byla převzata ústavami více než 40 států ještě předtím, než byla kodifikována v právně závazných mezinárodních smlouvách. Všeobecná deklarace současně odstartovala proces internacionalizace lidských práv na univerzální i regionální úrovni a jejich zařazení do korpusu mezinárodního práva. Lidská práva se stávají mezinárodněprávní kategorií. Základními prameny pro trestní řízení jsou zde Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (Pakt) a Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, zkráceně označovaná

42/110

jako Evropská úmluva o lidských právech (Úmluva). Česká republika je stranou obou těchto smluv jako jeden z nástupnických států bývalé ČSFR, která je ratifikovala. Význam pro trestní řízení mají též některá ustanovení řady dalších speciálních smluv, jejichž stranou je Česká republika, jako např. některá ustanovení Úmluvy proti mučení a jiným krutým, nelidským nebo ponižujícím trestům nebo zacházení z r. 1984, Úmluvy o právech dítěte z r. 1989, Úmluvy o odstranění všech forem rasové diskriminace z r. 1965 aj. Normativní ustanovení těchto smluv jsou součástí právního řádu České republiky, jsou závazná pro soudy (čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy) a pro ostatní orgány činné v trestním řízení. Pokud stanoví něco jiného než zákon, použijí se ustanovení mezinárodní smlouvy (čl. 10 Ústavy). Jsou podle Ústavního soudu (nález č. 403/2002 Sb.) součástí ústavního pořádku České republiky a poskytuje se jim ústavní ochrana. Široký katalog práv a svobod obsahuje Listina základních práv a svobod, kterou přijalo ještě Federální shromáždění bývalé ČSFR a kterou převzala Česká republika jako součást svého ústavního pořádku (čl. 112 Ústavy). Materiálním pramenem Listiny bylo hlavně mezinárodní právo lidských práv, především Pakt a Úmluva. Mnohá práva proklamovaná v Listině a v mezinárodních smlouvách mají přímý vztah k trestnímu řízení, jiná mají širší pole působnosti, ale uplatňují se též v kontextu s trestním řízením, jako např. právo na život a právo nebýt mučen nebo podroben nelidskému nebo ponižujícímu zacházení (přicházejí v úvahu při zadržení, zatčení, útěku z vazby, výslechu obviněného apod.), právo na respektování listovního tajemství nebo soukromí, právo na respektování nedotknutelnosti osoby atd. Je ovšem třeba vidět, že ústavní a mezinárodně právní proklamace práv a svobod je jedna věc, záruka jejich respektování v každodenní praxi orgánů činných v trestním řízení, zvláště soudů, věc druhá. Skutečný ústavní rozměr trestního řízení je zaručen teprve zřízením ústavního soudnictví, před nímž se lze dovolat práv a svobod zaručených Ústavou, popř. mezinárodní smlouvou, která podle názoru občana nebyla v řízení respektována. V České republice byl Ústavou ze dne 16. 12. 1992 zřízen Ústavní soud České republiky, který kromě jiného plní tuto funkci. Obdobně to platí na mezinárodní úrovni. Žádná mezinárodněprávní ochrana lidských práv nemůže být reálně uvedena v život, není-li doprovázena účinnými

43/110

soudními mechanismy. Evropská úmluva o lidských právech poskytuje v tomto směru nejdokonalejší model účinné záruky lidských práv proklamovaných na mezinárodní úrovni zřízením Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (ESLP), který má pravomoc rozhodovat o stížnostech jednotlivců na porušení práv zaručených Úmluvou a Protokoly k ní a vynášet rozhodnutí, která jsou pro státy právně závazná. Naproti tomu kontrolní mechanismy zřízené v rámci Spojených národů, tj. Výbor Spojených národů pro lidská práva zřízený Paktem a Výbor proti mučení zřízený Úmluvou proti mučení z r. 1984, jejichž pravomoc uznala též Česká republika, nevynášejí rozhodnutí, ale činí pouze tzv. zjištění, která nejsou pro státy právně závazná. Zpravidla však mají dostatečnou faktickou autoritu, aby je stát respektoval. Význam soudní záruky práv proklamovaných Listinou a Úmluvou se tím nevyčerpává. Tato práva jsou často formulována v dost abstraktních pojmech a jejich skutečný dopad na trestní řízení závisí na jejich interpretaci Ústavním soudem a ESLP. Teleologickým a evolutivním výkladem Úmluvy Evropský soud pro lidská práva vyvodil z jejích obecných ustanovení i taková práva, která při standardním způsobu výkladu by sotva bylo možné v ní objevit, jako např. právo mlčet a neobviňovat sebe samého, právo být přítomen soudnímu jednání, právo na odůvodnění rozsudku a mnohá jiná. Dalším příkladem kreativního výkladu Úmluvy je rozvedení určitého práva do řady konkrétních a podrobných záruk. Například právo obviněného, který se nachází ve vazbě, podat návrh na řízení, v němž by soud urychleně rozhodl o zákonnosti vazby (čl. 5 odst. 4 Úmluvy), zahrnuje podle judikatury ESLP právo být osobně přítomen jednání soudu, právo vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům, které uvádí obžaloba na odůvodnění vazby, a právo, aby soud opřel rozhodnutí o vazbě jen o ty skutečnosti a důkazy, s nimiž byla obhajoba seznámena a mohla se k nim vyjádřit. Podobným tvořivým způsobem postupuje Ústavní soud při výkladu Ústavy a Listiny. Ten kromě toho čerpá z bohaté judikatury ESLP. Vzájemným ovlivňováním judikatura ESLP a judikatura vnitrostátních, zejména ústavních soudů členských zemí Rady Evropy, postupně vytvářejí stále obsažnější evropský veřejný pořádek v oblasti lidských práv, včetně práv v trestním procesu.

44/110

Konstitucionalizace trestního řízení je tedy do značné míry dílem judikátní činnosti Ústavního soudu a ESLP a jako taková je otevřeným procesem. Judikatura vyjevuje nová práva nebo nové aspekty některých práv. Kromě toho práva zaručená jen zákonem jsou judikaturou tak řečeno vtahována do širších ústavních pojmů, za jejichž konkretizaci lze některá z těchto práv považovat. To však neznamená, že porušení každého zákonného procesního předpisu je zároveň porušením ústavního pořádku. Ten je porušen jen tehdy, je-li porušením zákonného procesního předpisu zasáhnuto do některého z ústavně zaručených práv. Jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost. Často bude záviset na okolnostech případu, zda porušení toho kterého zákonného předpisu je současně porušením ústavně zaručeného práva nebo svobody. Proces konstitucionalizace trestního řízení má též opačný účinek. Z judikatury Ústavního soudu a ESLP vyplývá nutnost adaptace trestního řádu na požadavky Listiny a především Úmluvy. Vliv této judikatury na úpravu trestního řádu v dosavadní legislativní činnosti je zřejmý, ale proces adaptace nelze považovat za zcela ukončený. Stále ještě existuje určitý nesoulad mezi některými ustanoveními trestního řádu a Úmluvy, tak jak je interpretována judikaturou ESLP. Česká republika je členským státem Evropské unie a v souvislosti se svým členstvím a přijetím Lisabonské smlouvy (SFEU) jí vznikají také závazky ve vztahu k Listině základních práv Evropské unie (čl. 6 odst. 1) a k jurisdikci Soudního dvora EU. Tomuto vztahu je věnována samostatná pozornost na jiném místě učebnice.

§ 2 Vztah Listiny, popř. Ústavy, a Evropské úmluvy

V praxi všeobecných soudů, popř. jiných orgánů činných v trestním řízení, a Ústavního soudu se kromě Listiny aplikuje především Úmluva, zřídka jiná mezinárodní smlouva. Je proto užitečné srovnat práva zaručená Listinou, popř. Ústa25 vou, na jedné straně a práva zaručená Úmluvou na straně druhé.

Práva zaručená Listinou, popř. Ústavou:

Práva zaručená Úmluvou:

Právo na život (čl. 6 Listiny)

Právo na život (čl. 2)

45/110 Práva zaručená Listinou, popř. Ústavou:

Práva zaručená Úmluvou:

Pokud jde o přípustnost zásahu do tohoto práva,

Podmínky zásahu do tohoto práva upravuje

odkaz na zákon

sama Úmluva v čl. 2 odst. 2

Právo nebýt mučen a nebýt podroben krutému,

Právo nebýt mučen nebo podrobován nelid-

nelidskému nebo ponižujícímu zacházení (čl. 7

skému či ponižujícímu zacházení (čl. 3)

odst. 2 Listiny)

Právo na rovnost v právech (čl. 1 Listiny) a právo

Právo nebýt diskriminován při užívání práv

nebýt diskriminován v právech (čl. 3 odst. 1 Listiny)

a svobod (čl. 14)

Právo na osobní svobodu (čl. 8 Listiny)

Právo na osobní svobodu a bezpečnost (čl. 5)

Důvody zadržení, zatčení a vazby – odkaz na zákon

Důvody vazby obsahuje sama Úmluva [čl. 5

Fixní lhůty zadržení a zatčení

odst. 1 písm. c)]

Trvání vazby – odkaz na zákon

Povinnost předvést zadrženou nebo zatčenou

Zatčení jen na příkaz soudu, o vazbě rozhoduje soud

osobu ihned před soudce Vazba může trvat jen přiměřenou dobu

Právo na odškodnění za vazbu (zák. č. 82/1998 Sb.

Judikaturou podrobně stanovené procesní

ve znění zák. č. 160/2006 Sb.). Podmínky odškod-

záruky pro rozhodování soudu o vazbě

nění nejsou zcela souladné s čl. 5 odst. 5 Úmluvy

Právo na odškodnění v případě nezákonnosti vazby (čl. 5 odst. 5)

Právo na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 Listiny)

Právo na respektování obydlí (čl. 8)

Domovní prohlídka v tr. řízení jen na písemný

Podmínky zásahů včetně domovní prohlídky

příkaz soudce, způsob stanoví zákon (čl. 12 odst. 2

stanoví čl. 8 odst. 2

Listiny) Jiné zásahy jen na základě zákona a za podmínek stanovených v čl. 12 odst. 3 Listiny

Právo na ochranu listovního tajemství, tajemství

Právo na respektování soukromého života

46/110 Práva zaručená Listinou, popř. Ústavou:

Práva zaručená Úmluvou:

jiných písemností a záznamů uchovávaných v souk-

a korespondence (čl. 8)

romí a tajemství zpráv podávaných telefonem, tele-

Podmínky zásahů stanoví sama Úmluva v čl. 8

grafem nebo jiným podobným zařízením (čl. 13

odst. 2

Listiny) Možnost omezení – odkaz na zákon

Právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí

Právo na respektování soukromého života

(čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 Listiny). Má vztah k osob-

(čl. 8)

ní a tělesné prohlídce, k odběru tělesných tkání

Podmínky zásahů stanoví Úmluva v čl. 8

apod.

odst. 2

Možnost zásahů – odkaz na zákon

Právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny)

Právo pokojně užívat svůj majetek (čl. 1 Pro-

Přichází v úvahu při zajištění majetku pro účely tre-

tokolu č. 1)

stu nebo náhrady škody

Vzhledem k čl. 6 Úmluvy musí o zajištění ma-

Právo být stíhán způsobem, který stanoví zákon

jetku rozhodovat i v přípravném řízení soud

(čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy)

Právo, aby vina byla prokázána zákonným způsobem (čl. 6 odst. 2)

Právo na soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny)

Právo na spravedlivý proces (čl. 6)

Práva uvedená v čl. 36 a násl. Listiny považuje

Toto právo obsahuje v sobě všechna další

Ústavní soud za součásti práva na spravedlivý

práva institucionální a procesní povahy,

proces

kromě tří posledních

Právo, aby o vině a trestu rozhodl soud (čl. 36

Právo, aby o trestním obvinění (trestním obv-

odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy):

iněním se rozumí i obvinění pro jiný delikt

a) nezávislý a nestranný (čl. 36 odst. 1 Listiny),

než trestný čin) rozhodl soud (čl. 6 odst. 1):

b) zákonný soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny)

a) nezávislý a nestranný, b) zřízený zákonem, c) nadán úplnou jurisdikční pravomocí

47/110 Práva zaručená Listinou, popř. Ústavou:

Práva zaručená Úmluvou:

Jako takové není vyjádřeno v Listině, ale jeho ob-

Právo na spravedlivé projednání věci (čl. 6

sahu odpovídající:

odst. 1). Obsahuje zejména dva základní

a) právo na rovné postavení v řízení (čl. 37 odst. 3

principy:

Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy), b) právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny)

a) princip „rovnosti zbraní“, b) princip kontradiktornosti, jehož součástí je též právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky [čl. 6 odst. 3 písm. d)]

Obsaženo jen v trestním řádu (zejména § 33 odst. 1)

Právo dosáhnout předvolání a výslech svědků [čl. 6 odst. 3 písm. d)]. Judikaturou bylo toto právo rozšířeno na důkaz vůbec, tj. na provedení relevantního důkazu

Právo na veřejné projednání věci (čl. 38 odst. 2

Právo na veřejné projednání věci a veřejné

Listiny, čl. 96 odst. 2 Ústavy) a na veřejné vyhlášení

vyhlášení rozsudku (čl. 6 odst. 1)

rozsudku (čl. 96 odst. 2 Ústavy)

Podmínky vyloučení veřejnosti upravuje Úm-

Možnost vyloučení veřejnosti – odkaz na zákon

luva sama

Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů

Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě

(čl. 38 odst. 2 Listiny)

(čl. 6 odst. 1)

Právo být přítomen projednání věci (čl. 38 odst. 2

Právo být přítomen projednání věci (vyvozeno

Listiny)

judikaturou z práva na spravedlivý proces)

Právo na presumpci neviny, pokud nebyla vina

Právo na presumpci neviny, pokud nebyla

vyslovena pravomocným rozsudkem (čl. 40 odst. 2

vina prokázána zákonným způsobem (čl. 6

Listiny)

odst. 2)

Obsaženo jen v trestním řádu (§ 89 odst. 3) Ústavní

Právo na nepřípustnost některých důkazů, ze-

soud dovozuje toto právo z obecné zásady

jména důkazů získaných nepřípustným

48/110 Práva zaručená Listinou, popř. Ústavou:

Práva zaručená Úmluvou:

zákonnosti řízení

donucením, zvláště takovým, které zakládá porušení čl. 3 (vyvozeno z práva na spravedlivý proces)

Právo odepřít výpověď (čl. 40 odst. 4 Listiny)

Právo mlčet a neobviňovat sebe samého (vyvozeno z práva na spravedlivý proces a na presumpci neviny)

Obsaženo jen v trestním řádu (zejména § 160

Právo být podrobně seznámen s povahou

odst. 1)

a důvody obvinění [čl. 6 odst. 3 písm. a)]

Právo na poskytnutí času a možnosti k přípravě

Právo mít přiměřený čas a možnosti k pří-

obhajoby (čl. 40 odst. 3 Listiny)

pravě obhajoby [čl. 6 odst. 3 písm. b)]

Právo obhajovat se sám nebo prostřednictvím ob-

Právo obhajovat se sám nebo za pomoci ob-

hájce (čl. 40 odst. 3 Listiny)

hájce [čl. 6 odst. 3 písm. c)]

Právo na právní pomoc od začátku řízení (čl. 37

Právo na pomoc obhájce podle vlastního

odst. 2 Listiny)

výběru [čl. 6 odst. 3 písm. c)]

Právo na bezplatnou pomoc obhájce v případech

Právo na poskytnutí obhájce bezplatně, jest-

stanovených zákonem (čl. 40 odst. 3 Listiny)

liže to vyžadují zájmy spravedlnosti [čl. 6 odst. 3 písm. c)]

Právo na tlumočníka, jestliže obviněný prohlásí, že

Právo na bezplatnou pomoc tlumočníka, jest-

neovládá jazyk, jímž se vede jednání (čl. 37 odst. 4

liže obviněný nerozumí jazyku používanému

Listiny)

před soudem nebo tímto jazykem nemluví [čl. 6 odst. 3 písm. e)]

Obsaženo jen v trestním řádu, ale Ústavní soud

Právo na odůvodnění soudního rozhodnutí

49/110 Práva zaručená Listinou, popř. Ústavou:

Práva zaručená Úmluvou:

považuje některé nedostatky odůvodnění za por-

(vyvozeno z práva na spravedlivý proces)

ušení práva na spravedlivý proces

Obsaženo jen v trestním řádu

Právo na odvolání (čl. 2 Protokolu č. 7)

Právo nebýt trestně stíhán za čin, pro který byl obv-

Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát (čl. 4

iněný již pravomocně odsouzen nebo zproštěn

Protokolu č. 7)

obžaloby (čl. 40 odst. 5 Listiny)

Právo na odškodnění v případě nezákonného

Právo na odškodnění v případě justičního

odsouzení (zák. č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších

omylu (čl. 3 Protokolu č. 7)

předpisů)

Na první pohled existují mezi Listinou, popř. Ústavou na jedné straně a Úmluvou na straně druhé početné rozdíly nejen ve formulaci jednotlivých práv, ale též v jejich rozsahu a obsahu a zejména v možnostech jejich omezení. Jak přistupovat k těmto rozdílům? Ústava v čl. 10 řeší vztah mezinárodní smlouvy a zákona a implicitně norem nižší právní síly, ale neříká nic o vztahu mezinárodní smlouvy k ústavním zákonům. Podle čl. 87 odst. 2 Ústavy Ústavní soud rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Není však řešen soulad již ratifikovaných mezinárodních smluv s ústavními zákony. Ústava se výslovně nezmiňuje ani o mez26 inárodních právních aktech Evropské unie. Podrobnější analýza ukazuje, že uvedené rozdíly zpravidla neznamenají vzájemnou neslučitelnost ustanovení Listiny s ustanoveními Úmluvy. Tato ustanovení jsou naopak zpravidla kompatibilní a spíše se doplňují, než navzájem vylučují. K tomu přispívá též interpretace Listiny Ústavním soudem, který při tom soustavně přihlíží k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Zatím neuspokojivě je vyjádřen vztah Ústavního soudu k Soudnímu dvoru EU a vůbec k právu Evropské unie.

50/110

Za rozpor nelze považovat to, že Listina zaručuje více práv nebo poskytuje právu větší míru ochrany než Evropská úmluva. Úmluva a jiné mezinárodní smlouvy o lidských právech ukládají státům povinnost zabezpečit jen určitý minimální standard práv a ponechávají jim volnost překročit tento standard (pokud jde o Úmluvu, viz její čl. 53). Ani v opačné situaci zpravidla nelze spatřovat rozpor. Listina si nečiní nárok na to, že obsahuje definitivní a vyčerpávající soupis lidských práv v trestním řízení. Vtělila-li Ústava České republiky Úmluvu do právního řádu České republiky, stalo se tak včetně ustanovení garantujících ta práva, která Listina, popř. Ústava, neobsahuje. Úmluva ani žádná jiná mezinárodní smlouva o lidských právech nevyžadují, aby právům, která zaručují, byl ve vnitrostátním právním řádu přiznán ústavní status. Stačí zakotvit je v zákonu. Nově definovaným postavením mezinárodních smluv o lidských právech tento problém odpadá, neboť tyto smlouvy se staly součástí ústavního pořádku České republiky. Ke skutečnému nesouladu může dojít v případech, kdy jak Listina, tak Úmluva právo upravují, ale Listina připouští jeho omezení ve větším rozsahu než Úmluva. V opačné situaci nevzniká neřešitelný rozpor vzhledem k odkazu na vnitrostátní právo v čl. 53 Úmluvy. Pokud jde o omezení práva nebo svobody, Listina zpravidla odkazuje na zákon, zatímco Úmluva upravuje sama podmínky omezení. K rozporu pak může dojít na úrovni vztahu mezi Úmluvou a zákonem, a skutečně k němu dochází. Takové rozpory řeší čl. 10 Ústavy (viz dále § 3).

§ 3 Vztah mezinárodních smluv a trestního řádu

Mezinárodní smlouvy o lidských právech, které mají vztah k trestnímu řízení, především Evropská úmluva a Pakt, splňují podmínky čl. 10 Ústavy (byly ratifikovány se souhlasem československého, resp. českého parlamentu, jsou mezinárodně právně závazné pro Českou republiku a byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů), aby se mohly stát součástí právního řádu České republiky. Součástí právního řádu jsou však jen ta ustanovení mezinárodních smluv, která jsou vnitrostátně přímo aplikovatelná, tj. jsou tzv. selfexecuting (auto-exécutoires). Jsou to jen ta ustanovení, která jsou podle svého obsahu a podle úmyslu smluvních stran adresována subjektům vnitrostátního právního řádu, tj. jsou přímo pramenem práv a povinností těchto subjektů,

51/110

a z hlediska formy i obsahu jsou dostatečně přesná, aby je vnitrostátní orgány mohly přímo aplikovat. V Úmluvě jsou to především tzv. normativní ustanovení její hlavy I a obdobná ustanovení dodatkových Protokolů, jak vyplývá zejména z čl. 1 Úmluvy. Obdobně to platí pro Pakt. Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy soudce je vázán při rozhodování zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. Mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu, se použije, stanoví-li něco jiného než zákon (čl. 10 Ústavy). Aplikovat mezinárodní smlouvu za těchto podmínek je povinen nejen soudce, ale též ostatní orgány činné v trestním řízení. Nepoužít mezinárodní smlouvu za těchto podmínek je porušením Ústavy (čl. 1 odst. 2 Ústavy – pacta sunt servanda). Mezinárodní smlouva se použije tehdy, je-li pro občana příznivější než zákon. Čl. 10 Ústavy sice vyžaduje, aby při rozdílné úpravě byla vždy použita mezinárodní smlouva, tedy i v situaci, kdy je vnitrostátní zákonná úprava pro občana výhodnější, ale ve skutečnosti bude v takové situaci přece jen použit příznivější vnitrostátní zákon, a to na základě tzv. „zpětného odkazu“ (tzv. pravidla přednosti nejpříznivější normy), který mezinárodní smlouvy o lidských právech zpravidla obsahují. V Úmluvě je to čl. 53. Určité právo může být z jednoho hlediska chráněno lépe zákonem, z jiného hlediska mezinárodní smlouvou. Například právo na osobní svobodu a bezpečnost, do něhož bylo zasaženo vazbou, je z hlediska délky vazby někdy chráněno lépe trestním řádem, který omezuje trvání vazby fixními zákonnými lhůtami (§ 71), z hlediska procesních záruk při rozhodování o dalším trvání vazby je lépe chráněno čl. 5 odst. 4 Úmluvy. V takovém případě aplikace pravidla použití nejpříznivější normy znamená, že se kombinovaně použijí příslušná ustanovení zákona i mezinárodní smlouvy, aby se dosáhlo maximální míry ochrany práva poskytované právním řádem jako celkem. Stejná pravidla platí i ve vztahu mezi jednotlivými mezinárodními smlouvami a postupuje se obdobně. Mezinárodní smlouva se použije i v případě, kdy dané právo upravuje výhradně ona. V trestním řízení to přichází v úvahu například u úkonů mezinárodní justiční spolupráce, kde ani kvalitní vnitrostátní úprava nemůže postihnout požadavky jednotlivých mezinárodních smluv a kdy se při styku s justičními orgány jiných států činí odkaz výhradně na mezinárodní smlouvu. V případě, že dané právo je upraveno jak mezinárodní smlouvou, tak zákonem souladně, musí být smlouva vzata v potaz proto, aby se jejím srovnáním se

52/110

zákonem zjistilo, zda neupravuje toto právo jinak než zákon. Smysl smlouvy přitom nelze zjišťovat, aniž by se přihlédlo k judikatuře příslušného mezinárodního kontrolního orgánu, v případě Úmluvy k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. K mezinárodní smlouvě se musí přihlížet i při interpretaci zákona. Vzhledem k čl. 1 odst. 2 Ústavy je třeba vnitrostátní právo vykládat a aplikovat tak, aby se nedostalo do rozporu se závazky, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva. V hraničních případech se proto musí prosadit ústavní interpretační domněnka, že zákonodárce nechtěl porušit mezinárodní závazek České republiky. Aplikace čl. 10 Ústavy klade proto i na obecné soudy (a ostatní orgány činné v trestním řízení) značné nároky, neboť předpokládá znalost mezinárodních smluv o lidských právech, včetně judikatury jurisdikčních a parajurisdikčních orgánů, které při kontrole plnění smluvních závazků tyto smlouvy vykládají. V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie se předpokládá také znalost evropského práva. Ustanovení čl. 10 Ústavy teoreticky zajišťuje, aby závazky vyplývající z mezinárodních smluv o lidských právech byly plněny i při nesouladu zákona s nimi. Praxe orgánů činných v trestním řízení však takovou záruku vždy neposkytuje. Zpravidla tyto orgány aplikují zákon, trestní řád, i když je v rozporu s mezinárodní smlouvou. Ke změně této praxe do určité míry přispívá judikatura Ústavního soudu a popř. i Nejvyššího soudu. Důsledné respektování základní povinnosti uvedené v čl. 1 odst. 2 Ústavy proto vyžaduje uvést trestní řád, popř. jiné zákony, do souladu s mezinárodními smlouvami o lidských právech, zejména s Evropskou úmluvou a právem Evropské unie.

§ 4 Ochrana základních práv a svobod Ústavním soudem

Konstitucionalizace trestního řízení může dojít naplnění a mít zásadní význam jen tehdy, jestliže existuje kontrola ústavnosti a dodržování závazků z mezinárodních smluv o lidských právech Ústavním soudem a tato kontrola je otevřena pro občana, který může před Ústavním soudem namítat, že byla v trestním řízení porušena jeho práva zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, a domoci se nápravy.

53/110

Tuto možnost poskytuje institut ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72–84 zák. o ÚS. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel musí nejdříve vyčerpat všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stížnost musí být podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (k tomu, co je tímto opravným prostředkem, srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Podle nálezu pléna Ústavního soudu z 25. 6. 2002 č. 403/2002 Sb. do rámce pojmu „ústavní pořádek“ ve smyslu čl. 112 odst. 1 Ústavy je třeba zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách. Za „ústavně zaručené základní právo nebo svobodu“ ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se tedy považuje nejen základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem, ale též základní právo nebo svoboda zaručené mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, včetně práv a svobod zaručených Úmluvou. Důvodem k podání ústavní stížnosti není jen okolnost, že nebyla aplikována mezinárodní smlouva, ačkoli podle čl. 10 Ústavy aplikována být měla, ale též okolnost, že mezinárodní smlouva byla aplikována vadně, např. v rozporu s judikaturou mezinárodního soudu nebo jiného orgánu. Vyhoví-li Ústavní soud stížnosti, vysloví v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké ustanovení ústavního zákona, popř. mezinárodní smlouvy, byly porušeny a jakým rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci k tomuto porušení došlo [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V takovém případě napadené rozhodnutí zruší [§ 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona]; šlo-li o jiný zásah, zakáže příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva nebo svobody pokračoval, a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [§ 82 odst. 3 písm. b) cit. zákona]. Ústavní soud však může napadené rozhodnutí jen zrušit, nemůže je změnit.

54/110

Ústavní soud je povolán kontrolovat ústavnost také v postupu a rozhodování soudů v trestním řízení. Ústavní soud však „není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví … Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda“ (nález č. 33, sv. VII Sb. Úst. s.). „(Ústavnímu soudu) nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv a svobod“ (nález č. 3, sv. III Sb. Úst. s.). V ústavní stížnosti musí tedy být uplatněno a zdůvodněno, že vadami řízení nebo rozhodnutí bylo zasaženo do konkrétního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele. Postup orgánů činných v trestním řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu je upraven v § 314h–314k trestního řádu. Při pokračování v řízení je orgán činný v trestním řízení vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil (§ 314h odst. 1 trestního řádu).

§ 5 Ochrana práv a svobod před Evropským soudem pro lidská práva

K zajištění plnění závazků vyplývajících pro smluvní státy (nyní je jich 47) z Evropské úmluvy o lidských právech a Protokolů k ní byl článkem 19 Úmluvy ve znění Protokolu č. 11 zřízen Evropský soud pro lidská práva jako stálý soudní orgán se sídlem ve Štrasburku. Původně však institucionální systém ochrany práv a svobod zaručených Úmluvou a jejími Protokoly vypadal jinak. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, vypracovaná v rámci Rady Evropy a podepsaná v Římě 4. 11. 1950, vstoupila v platnost 3. 9. 1953. Zřídila systém, jehož účelem bylo zaručit plnění závazků z ní vyplývajících pro smluvní státy. Tuto úlohu plnily tři orgány: Evropská komise pro lidská práva (dále jen Komise), ustavená r. 1954, Evropský soud pro lidská práva, ustavený r. 1959, a Výbor ministrů Rady Evropy složený z ministrů zahraničních věcí členských států Rady Evropy nebo jejich zástupců. Komise ani ESLP nebyly stálými orgány. V posledních letech své činnosti Komise zasedala zpravidla dva týdny v měsíci, ESLP jeden týden v měsíci. Pravomoc Komise přijímat stížnosti fyzických osob, nevládních organizací a skupin jednotlivců proti určitému státu

55/110

a pravomoc ESLP o nich rozhodovat byly podmíněny zvláštními deklaracemi států o uznání této pravomoci. Komise rozhodovala o přijetí stížnosti. Jestliže stížnost přijala, vypracovala zprávu se svým názorem na věc a předložila stížnost ESLP, pokud stát uznal jeho pravomoc, nebo Výboru ministrů k rozhodnutí. Teprve Protokolem č. 9 ze 6. 11. 1990 bylo individuálnímu stěžovateli přiznáno právo požádat, aby jeho věc byla předložena ESLP, jestliže stát uznal jeho pravomoc obecnou deklarací nebo v daném individuálním případě. ESLP, a nebyla-li mu věc předložena, Výbor ministrů, rozhodl, zda byla porušena či nikoli Úmluva nebo Protokoly k ní a ve kterém ustanovení. K Úmluvě bylo přijato postupně celkem 14 dodatkových Protokolů. Protokoly č. 1, 4 a 7 doplnily Úmluvu o další práva a svobody. Protokolem č. 6 byl zrušen trest smrti pro dobu míru a Protokolem č. 13 pak úplně. Protokol č. 12 obsahuje obecný zákaz diskriminace, tedy nejen ve vztahu k právům a svobodám chráněným Úmluvou a Protokoly k ní (čl. 14 Úmluvy), ale též vzhledem k právům a svobodám zaručeným vnitrostátním právním řádem, a to nikoli jen Ústavou. Tento Protokol Česká republika dosud neratifikovala. Protokol č. 2 poskytl ESLP pravomoc vydávat na žádost Výboru ministrů poradní stanoviska o právních otázkách týkajících se výkladu Úmluvy a Protokolů k ní. Posléze Protokoly č. 3, 5, 8 a 10 byl změněn text Úmluvy v otázkách týkajících se řízení. Protokolem č. 11, který vstoupil v platnost 1. 11. 1998, byl zásadně restrukturalizován kontrolní mechanismus ustavený Úmluvou. Komise byla zrušena a byl ustaven nový permanentní ESLP. Pravomoc Výboru ministrů, orgánu nikoli jurisdikční, ale politické povahy, rozhodovat o stížnostech byla zrušena a Výboru ministrů zůstala jen pravomoc kontrolovat výkon rozsudků Soudu smluvními státy. Kontrolní mechanismus tak nabyl zcela soudní povahy. Pravomoc ESLP je obligatorní pro každý smluvní stát automaticky faktem ratifikace Úmluvy. Individuální stěžovatel má tak otevřený přístup k ESLP bez omezení, pokud jsou splněny podmínky přijatelnosti jeho stížnosti. Protokol č. 2 byl integrován do textu Úmluvy a Protokol č. 9 byl zrušen. Cílem reformy bylo kromě jiného zjednodušit a zrychlit řízení a odpovědět tak na výzvu, kterou představují tisíce stížností podávaných ze 47 států Evropy od Islandu až po Vladivostok. Pokud jde o rozsah a obsah práv a svobod zaručených Úmluvou a jejími Protokoly, Protokol č. 11 nic nepřidal ani neubral.

56/110

Protokol č. 14 přijatý dne 12. 5. 2004 je odrazem snahy Soudu zrychlit a zjednodušit proceduru přijímání stížností (odmítání neopodstatněných případů jediným soudcem a zavedení kritéria „podstatné újmy“ jako podmínky přijatelnosti stížnosti). Protokol č. 14 zkrátil lhůtu k podání stížnosti ze 6 na 4 měsíce. V současné době je předkládán k podpisu smluvním stranám návrh Protokolu č. 16, který by umožnil soudům členských států klást ESLP předběžné otázky k výkladu Úmluvy. ESLP je složen z tolika soudců, kolik je smluvních stran Úmluvy, tj. ze 47 soudců. Ti jsou voleni Parlamentním shromážděním Rady Evropy ze seznamu tří osob navržených každým smluvním státem, a to na období šesti let. Neskončí-li mandát soudce jinak, končí dosažením věkového limitu 70 let. K podání stížnosti je oprávněn především každý smluvní stát proti porušování Úmluvy nebo Protokolů jiným smluvním státem (tzv. mezistátní stížnosti). Takové stížnosti se však podávají zřídka. Jinak může podat stížnost fyzická osoba, nevládní organizace nebo skupina jednotlivců, které se považují za poškozené v důsledku porušení práv přiznaných Úmluvou nebo Protokoly k ní některým ze smluvních států. Podmínkou přijatelnosti stížnosti je kromě jiného vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a zachování lhůty šesti měsíců ode dne, kdy bylo přijato konečné vnitrostátní rozhodnutí. Pokud jde o Českou republiku, zpravidla se vyžaduje, aby byla vyčerpána též ústavní stížnost. ESLP se nezabývá stížností, která je anonymní, o které již bylo rozhodnuto ESLP nebo jiným mezinárodním orgánem, aniž by byly uvedeny nové skutečnosti, dále stížností, která je neslučitelná s ustanoveními Úmluvy nebo Protokolů k ní, která je zjevně nepodložená nebo která zneužívá právo podat stížnost. Většina stížností je odmítána pro zjevnou nepodloženost a pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy. Stížnost z České republiky může být podána v češtině a až do oznámení stížnosti vládě lze korespondovat s ESLP v češtině. Poté je třeba používat jeden z oficiálních jazyků ESLP, tj. francouzštinu nebo angličtinu, ale se souhlasem předsedy senátu může stěžovatel a jeho právní zástupce nadále používat češtinu; předpokládá se ovšem, že právní zástupce ovládá jeden z oficiálních jazyků alespoň pasivně. Podání stížnosti nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodnutí nebo jiného opatření vnitrostátního orgánu. Nicméně, podle čl. 39 Jednacího řádu

57/110

ESLP senát nebo jeho předseda může na žádost jedné ze stran nebo z úřední moci doporučit stranám přijmout takové předběžné opatření, jehož přijetí je podle jejich názoru nezbytné v zájmu stran nebo v zájmu správného průběhu řízení. Soud doporučuje taková předběžná opatření jen výjimečně. Nerespektování doporučeného předběžného opatření porušuje závazek státu podle čl. 34 Úmluvy nijak nebránit účinnému výkonu práva podat stížnost (rozsudek Velkého senátu Mamatkulov et al. v. Turecko ze 4. 2. 2005). O přijetí stížnosti rozhodoval dlouhou dobu tříčlenný výbor soudců. V duchu Protokolu č. 14 (platnost od 1. 6. 2010) však nyní převažuje rozhodování jedním soudcem. Ten může jednomyslným rozhodnutím stížnost odmítnout jako nepřijatelnou. V takovém případě se rozhodnutí oznamuje stěžovateli jen dopisem. Jinak se stížnost předloží sedmičlennému senátu, který rozhodne o přijatelnosti stížnosti, a jestliže ji příjme, nejdříve se pokusí dosáhnout smíru mezi stranami. Je-li pokus o smír neúspěšný, rozhodne ve věci samé, tj. o tom, zda byla porušena či nikoli Úmluva nebo Protokoly k ní. Rozhodnout o přijatelnosti a ve věci samé lze také najednou, jediným rozhodnutím. Členem senátu je vždy soudce toho státu, proti němuž stížnost směřuje. Jestliže projednávaný případ vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu Úmluvy nebo Protokolů nebo jestliže by se rozhodnutí senátu o otázce jím projednávané mohlo dostat do rozporu s rozsudkem dříve ESLP vyneseným, může se senát vzdát své pravomoci ve prospěch tzv. Velkého senátu složeného ze sedmnácti soudců, pokud proti tomu ani jedna ze stran nic nenamítá. ESLP rozhoduje ve věci rozsudkem, v němž vysloví, zda a jaké ustanovení Úmluvy nebo Protokolů bylo porušeno, či nikoli. Zjistí-li porušení, může stěžovateli přiznat spravedlivé zadostiučinění v penězích. Senát rozhoduje většinou hlasů. Soudce, který hlasoval odchylně, má právo připojit k rozsudku svůj názor. Každá ze stran případu může ve lhůtě tří měsíců od rozsudku sedmičlenného senátu požádat o postoupení věci Velkému senátu. Pětičlenné kolegium Velkého senátu žádosti vyhoví, jestliže případ vyvolává závažnou otázku týkající se výkladu nebo aplikace Úmluvy nebo Protokolů k ní nebo závažný problém obecného významu. Rozsudek Velkého senátu je konečný. Rozsudek sedmičlenného senátu se stává konečným marným uplynutím tříměsíční lhůty, prohlášením stran, že nebudou

58/110

žádat postoupení věci Velkému senátu, nebo rozhodnutím kolegia o zamítnutí žádosti o postoupení věci Velkému senátu. Rozsudek, jímž bylo zjištěno porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, má deklaratorní povahu. Pouze výrok o spravedlivém zadostiučinění zní na peněžité plnění. ESLP není oprávněn sám odstranit nebo napravit zjištěné porušení Úmluvy, popř. změnit nebo zrušit zákon, zrušit nebo změnit rozhodnutí vnitrostátního soudu nebo jiného orgánu ani dávat jim závazné pokyny apod. Rozsudek sám o sobě se nijak nedotýká právní moci vnitrostátního rozhodnutí. V novější judikatuře si však Soud osobuje oprávnění dávat státu pokyny nebo příkazy ohledně opatření nutných k výkonu rozsudku nebo k zamezení opakovaného porušování Úmluvy ze stejných systémových nebo strukturálních nedostatků vnitrostátního právního řádu (např. rozsudky Assanidzé v. Gruzie z 8. 4. 2004, Broniowski v. Polsko z 22. 6. 2004, Sejmovic v. Itálie z 10. 11. 2004 aj.). Tuto pravomoc si však ESLP přisvojuje jen výjimečně. Jinak platí, že volba prostředků, jak napravit zjištěné porušení Úmluvy, náleží státu (např. rozsudek De Clerck v. Belgie z 25. 9. 2007). Konečný rozsudek je pro stát, jehož se týká, závazný v tom smyslu, že se jím musí řídit, tj. přestat s porušováním práva a napravit, pokud to jde, všechny následky porušení. Přednost před náhradou za nastalé porušení Úmluvy by mělo mít uvedení do původního stavu (restitutio in integrum), pokud je možné. Jestliže k porušení došlo rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, a to je nejčastější případ, uvedení do původního stavu zpravidla brání právní moc rozhodnutí. V takovém případě by měla být ve vnitrostátním právním řádu otevřena možnost obnovit řízení. Zejména v trestních věcech je to často jediný způsob, jak důsledně odstranit účinky porušení Úmluvy. Čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy poskytuje Ústavnímu soudu pravomoc rozhodovat o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, které je pro Českou republiku závazné, pokud je nelze provést jinak. Zákon o Ústavním soudu pak poskytuje Ústavnímu soudu pravomoc zrušit právní předpis nebo jeho část za podmínek uvedených v § 118 tohoto zákona a dále rozhodnout o návrhu na obnovu řízení před Ústavním soudem v trestní věci, jestliže následky porušení lidského práva nebo základní svobody ještě trvají a nebyly napraveny (§ 119–119b cit. zákona). 27 Na výkon rozsudků ESLP dohlíží Výbor ministrů Rady Evropy.

59/110

Skutečnost, že většina stížností nepřekoná stadium rozhodování o přijetí, lze vysvětlit nedostatečnou znalostí Úmluvy a zejména judikatury Soudu, ale též nepochopením úlohy ESLP. Ten není čtvrtou instancí ve vztahu k vnitrostátním soudním systémům a zásadně nepřezkoumává skutkový stav zjištěný domácími soudy či jinými orgány ani výklad a aplikaci vnitrostátního práva, leda zcela výjimečně. Jeho úlohou je přezkoumat rozhodnutí nebo opatření vnitrostátních orgánů z hlediska Úmluvy a jejích Protokolů, a to jen poté, co stěžovatel vyčerpal všechny vnitrostátní prostředky nápravy. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva týkající se trestního řízení je neobyčejně početná a v následujícím přehledu lze uvést jen to nejzákladnější z ní. Všechny rozsudky ESLP a některá rozhodnutí o přijatelnosti jsou dostupné na internetové adrese <www.echr.coe.int>. Při identifikaci rozsudků se z úsporných důvodů nepoužívá doporučený způsob citace, který se ostatně v průběhu času měnil. Při práci s judikaturou ESLP je třeba postupovat velice obezřetně. Judikatura je výrazně kazuistická a vztahuje se k rozmanitým vnitrostátním právním řádům. V jiném skutkovém a vnitrostátním právním kontextu nemusí být beze zbytku použitelná. Základní standardy trestního řízení excerpované z odůvodnění rozsudků (rozsudky nejsou opatřeny tzv. právními větami jako sbírky vnitrostátní judikatury) zpravidla také nemají absolutní platnost, neboť ESLP u mnohých práv a svobod hledá v konkrétním případě rovnováhu mezi právem individua a obecným či jiným individuálním zájmem. K aplikovatelnosti čl. 6

Úmluva (…) umožňuje (státům) prohlásit za trestné činy jednání nebo opomenutí, které není normálním výkonem některého z práv, která chrání. Taková volba státu, která má za následek aplikovatelnost čl. 6 a 7, se zásadně vymyká z kontroly Soudu. Opačná volba však podléhá přísnějším pravidlům. Kdyby smluvní státy mohly libovolně kvalifikovat určitý delikt jako disciplinární, a nikoli jako trestní (…), uplatnění základních kautel čl. 6 a 7 by bylo podřízeno jejich suverénní vůli. Taková možnost by vedla k důsledkům, které jsou neslučitelné s cílem a účelem Úmluvy (…). Stručně řečeno, autonomnost pojmu „trestní obvinění“ se uplatňuje jen jedním směrem (Engel et al. v. Nizozemsko, 8. 6. 1976, § 81). (…) zda podle práva žalovaného státu patří (…) delikt do trestního práva, je pouze východiskem úvah a má jen formální a relativní význam. Daleko

60/110

významnějším hlediskem je povaha deliktu (…) a stupeň přísnosti sankce, která hrozí pachateli (tamtéž, § 82). (…) pro určení, zda delikt má „trestní“ povahu ve smyslu Úmluvy, je nejdříve třeba zjistit, zda ustanovení, které ho definuje, spadá do oblasti trestního práva. Dále je třeba zkoumat povahu deliktu a povahu a závažnost sankce, která hrozí pachateli (Lauko v. Slovensko, 2. 9. 1998, § 56). Zákon o přestupcích nekvalifikuje delikt, jehož se dopustil stěžovatel, jako „trestný čin“. Je proto třeba zkoumat další dvě kritéria, která jsou alternativní, a nikoli kumulativní. To nevylučuje kumulativní přístup, jestliže oddělené zkoumání kritérií neumožňuje jednoznačný závěr o tom, zda jde o „trestní obvinění“ (tamtéž, § 57). Pokud jde o povahu deliktu, který spáchal stěžovatel, porušená právní norma je adresována všem občanům, a nikoli jen určité skupině osob se zvláštním statusem. Kromě toho uložená pokuta měla za účel odstrašit pachatele, aby recidivoval. Má punitivní povahu, kterou se zpravidla vyznačují trestní sankce. Obecná povaha porušeného zákonného ustanovení a odstrašující a punitivní účel uložené sankce jsou dostatečné pro závěr, že delikt má trestní povahu z hlediska čl. 6 Úmluvy. Relativní mírnost sankce nemůže zbavit delikt jeho inherentní trestní povahy (tamtéž, § 58). Právo na soud

I když není v rozporu s Úmluvou svěřit úkol stíhat a potlačovat přestupky administrativním orgánům, přestupník musí mít možnost nechat přezkoumat každé takové rozhodnutí soudem, který poskytuje záruky podle článku 6 (Lauko, cit. shora, § 64, Kadubec v. Slovensko, 2. 9. 1998, § 57, Öztürk v. Německo, 21. 2. 1984, § 56 aj.). Soud nezávislý a nestranný

Pro zjištění, zda určitý orgán může být považován za „nezávislý“, je třeba vzít v úvahu zejména způsob jmenování a délku mandátu jeho členů, existenci ochrany proti vnějším tlakům a to, zda je tu zdání nezávislosti (Langborger v. Švédsko, 22. 6. 1989, § 32, Bryan v. Spojené království, 22. 11. 1995, § 37, Ciraklar v. Turecko, 28. 10. 1998, § 38).

61/110

Nepřeložitelnost soudců během jejich mandátu je třeba obecně považovat za korelát jejich nezávislosti, a tedy za jeden z požadavků čl. 6 (Campbell a Fell v. Spojené království, 28. 6. 1984, § 80). Pravomoc vydat závazné rozhodnutí, které nemůže být změněno nesoudním orgánem, je inherentní pojmu „soud“ a lze ji považovat též za jeden z prvků nezávislosti požadovaných čl. 6 (Findlay v. Spojené království, 25. 2. 1997, § 77). Pokud jde o podmínku „nestrannosti“, tato má dva aspekty. Především je třeba, aby soudce subjektivně neprojevoval žádnou osobní podjatost nebo předsudek. Kromě toho soudce musí být objektivně nestranný, tj. poskytovat dostatečné záruky, aby z tohoto hlediska byly vyloučeny jakékoli pochybnosti (Findlay, cit. shora, § 73). Jestliže se nestrannost zpravidla definuje jako absence předsudku nebo podjatosti, z hlediska čl. 6 ji lze posuzovat ze dvou hledisek. Lze rozlišovat subjektivní přístup, při němž jde o to zjistit, co si soudce myslel ve svém interním fóru v dané situaci, a objektivní přístup záležející ve zjišťování, zda soudce poskytoval všechny záruky, aby byly vyloučeny jakékoli pochybnosti o jeho nestrannosti (Piersack v. Belgie, 1. 10. 1982, § 30, Hauschild v. Dánsko, 24. 5. 1989, § 46). Osobní (subjektivní) nestrannost soudce se presumuje, pokud není prokázán opak (tamtéž). Objektivní přístup záleží v tom ptát se, zda nezávisle na chování soudce určité ověřitelné objektivní skutečnosti nezpochybňují jeho nestrannost (Padovani v. Itálie, 26. 2. 1993, § 27, Saraiva de Carvalho v. Portugalsko, 22. 4. 1994, § 35 aj.). Z tohoto hlediska i vnější zdání může být důležité. Názor obviněného lze vzít v úvahu, ale není rozhodující. Rozhodující je, zda obavu obviněného lze považovat za objektivně oprávněnou (Castillo Algar v. Španělsko, 28. 10. 1998, § 40 aj.). Soud s úplnou jurisdikcí

Vysoký soud (belgický Kasační soud, pozn. autora) nerozhoduje o podstatě věci a mnohé aspekty sporu unikají jeho kontrole, jako např. skutkové otázky a přiměřenost sankce zjištěné vině, zkrátka věc nebyla projednána soudem s úplnou jurisdikcí (Le Compte et al. v. Belgie, 23. 6. 1981, § 60). Pravomoc Správního soudního dvora se musí posuzovat se zřetelem ke skutečnosti, že tento soud konal v trestní věci ve smyslu Úmluvy. Její soulad s článkem 6 odst. 1 se proto posuzuje z hlediska námitek, které vznesl obviněný,

62/110

ale též z hlediska konstitutivních znaků soudu s úplnou jurisdikcí. Mezi těmito znaky však figuruje pravomoc změnit napadené rozhodnutí správního orgánu v každém bodě týkajícím se jak skutkových, tak právních otázek. Při nedostatku takové pravomoci nelze Správní soudní dvůr považovat za „soud“ (Schmautzer v. Rakousko, 23. 10. 1995, § 36 aj.). Veřejnost řízení a rozhodnutí

Veřejnost řízení před soudy zakotvená v čl. 6 odst. 1 chrání strany před tajnou justicí vymykající se kontrole veřejnosti. Je též jedním z prostředků, jak zachovat důvěru v soudy. Transparentnost, kterou propůjčuje výkonu spravedlnosti, přispívá k realizaci účelu čl. 6 odst. 1, tj. ke spravedlivému procesu, jehož záruka patří mezi základní principy každé demokratické společnosti ve smyslu Úmluvy (Pretto v. Itálie, 8. 12. 1983, § 21, Axen v. Německo, 8. 12. 1983, § 25 aj.). „Rovnost zbraní“

Princip rovnosti zbraní je složkou širšího pojmu „spravedlivý proces“, který zahrnuje též základní právo na kontradiktorní charakter trestního řízení (Brandstetter v. Rakousko, 18. 8. 1991, § 64). Jedním z požadavků spravedlivého procesu je „rovnost zbraní“, která obsahuje povinnost poskytnout každé straně přiměřenou možnost předestřít svoji věc za podmínek, které ji neuvádějí do situace, která je jasně nevýhodnější v poměru k situaci druhé strany (Bönisch v. Rakousko, 6. 5. 1985, § 32, De Haes a Gijsels v. Belgie, 24. 2. 1997, § 53 aj.). Princip rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy vyžaduje, aby každé straně byla poskytnuta přiměřená možnost hájit svoji věc za podmínek, které nejsou jasně nevýhodnější v poměru k podmínkám protistrany (Werner v. Rakousko, 24. 11. 1997, § 63). Pokud jde o tuto povinnost, Soud přisuzuje význam též jevové stránce a zvýšené citlivosti k zárukám spravedlivého procesu (Bulut v. Rakousko, 22. 2. 1996, § 47). Proces nemůže být spravedlivý, jestliže se odehrává za podmínek, které obviněného staví nespravedlivě do nepříznivější situace (Monnel a Morris v. Spojené království, 2. 3. 1987, § 62). Není spravedlivé, aby obžaloba předložila soudu připomínky, s nimiž nebyla obhajoba seznámena (Bulut, cit. shora, § 49).

Princip kontradiktornosti

63/110

Princip kontradiktornosti je jednou z hlavních záruk spravedlivého procesu (Kamasinski v. Rakousko, 19. 12. 1989, § 102). Právo na kontradiktorní trestní proces zahrnuje možnost jak pro obžalobu, tak pro obhajobu seznámit se s připomínkami a důkazy, které předkládá druhá strana, a vyjadřovat se k nim. Vnitrostátní zákon může splnit tento požadavek různým způsobem, ale zvolená metoda musí zaručit, že protistrana bude seznámena s předloženými vyjádřeními a bude mít skutečnou možnost komentovat je (Brandstetter, cit. shora, § 67). Každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a zaručovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Je to jeden ze základních aspektů spravedlivého procesu. Právo na kontradiktorní trestní řízení zahrnuje možnost jak pro obžalobu, tak pro obhajobu seznámit se s připomínkami a důkazy předloženými druhou stranou. Kromě toho čl. 6 odst. 1 vyžaduje, aby orgány trestního stíhání seznámily obhajobu se všemi významnými důkazy, které mají v držení, ať jde o důkazy v neprospěch, či ve prospěch obviněného (Fitt v. Spojené království, 16. 2. 2002, § 44). Důkazy musí být zpravidla provedeny před obžalovaným na veřejném jednání za účelem jejich kontradiktorního projednání. Z toho ovšem nevyplývá, že výpověď svědka se musí vždy uskutečnit v soudní síni a veřejně, aby mohla sloužit jako důkaz. V některých případech to může být nemožné. Použít výpověď učiněnou v přípravném řízení samo o sobě neodporuje čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) pod podmínkou, že jsou respektována práva obhajoby. Tato práva zpravidla vyžadují poskytnout obviněnému přiměřenou a dostatečnou možnost popírat svědectví proti sobě a vyslýchat jeho autora v době výpovědi nebo později (Asch v. Rakousko, 26. 4. 1991, § 27, Isgrò v. Itálie, 19. 2. 1991, § 34, Lüdi v. Švýcarsko, 15. 6. 1992, § 47 aj.). V některých případech se může ukázat nutným, aby soud použil výpovědi učiněné v přípravné fázi řízení, zejména odmítne-li svědek znovu veřejně vypovídat z obavy pro svou bezpečnost, např. jde-li o proces, který se týká činnosti mafiánských organizací. Jestliže obžalovaný měl adekvátní a dostatečnou možnost popírat takovou výpověď v době, kdy byla učiněna, nebo později, její použití jako důkazu samo o sobě neodporuje čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d). Z toho ovšem vyplývá, že práva obhajoby jsou omezena způsobem neslučitelným s čl. 6, jestliže se odsouzení

64/110

zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích osoby, kterou obžalovaný nemohl vyslýchat nebo nechat vyslýchat ani ve stadiu vyšetřování, ani během soudního jednání (Lucà v. Itálie, 27. 2. 2001, § 40 aj.). Přiměřená lhůta řízení

Požadavkem respektování přiměřené lhůty řízení je vyjádřen význam toho, aby spravedlnost nebyla vykonávána s průtahy, které jsou způsobilé poškodit její účinnost a věrohodnost (Vernillo v. Francie, 20. 2. 1991, § 38, Moreira de Azevedo v. Portugalsko, 23. 10. 1990, § 74 aj.). Účelem požadavku přiměřené lhůty řízení v trestních věcech je dosáhnout, aby osoba nezůstávala příliš dlouho pod břemenem obvinění a aby o obvinění bylo rozhodnuto co nejdříve (Wemhoff v. Německo, 27. 6. 1968, § 18). Je věcí smluvních států organizovat svůj justiční systém takovým způsobem, aby soudy mohly splnit tento požadavek (Zana v. Turecko, 10. 5. 2001, § 83 aj.). Přiměřenost délky řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy se musí posuzovat podle okolností případu (Buchholz v. Německo, 6. 5. 1981, § 49) a podle kritérií vypracovaných judikaturou ESLP (Wiesinger v. Rakousko, 30. 10. 1991, § 54), zejména podle skutkové a právní složitosti věci, chování stěžovatele v řízení a postupu příslušných orgánů. V některých případech přichází v úvahu posuzovat i význam věci pro dotčenou osobu (Zimmermann a Steiner v. Švýcarsko, 13. 7. 1983, § 24, Kemmache v. Francie, 24. 11. 1994, § 60 aj.). Čl. 6 předepisuje, aby řízení bylo rychlé, ale současně zaručuje obecnější princip řádného výkonu spravedlnosti (Boddaert v. Belgie, 12. 10. 1992, § 39). Požadavek rychlosti nezbavuje soudce povinnosti učinit všechna opatření potřebná k objasnění důvodnosti obžaloby (Neumeister v. Rakousko, 17. 6. 1968, § 21). Přípustnost důkazů

Odsouzení nemůže být založeno výlučně nebo v rozhodující míře na anonymním svědectví (Van Mechelen et al. v. Nizozemí, 23. 4. 1997, § 55 aj.). Veřejný zájem nemůže odůvodnit použití důkazů získaných v důsledku policejní provokace (Teixeira de Castro v. Portugalsko, 9. 6. 1998, § 36). V daném případě je třeba zjistit, zda činnost policistů nepřekročila hranici vymezenou pro činnost tajného agenta (…). Z okolností případu je třeba vyvodit, že policisté se

65/110

neomezili na sledování deliktního jednání p. Teixeiry de Castro čistě pasivním způsobem, ale ovlivňovali ho tak, aby ho vyprovokovali ke spáchání trestného činu (tamtéž, § 38). Soud nemůže zásadně a in abstracto vyloučit přípustnost důkazu získaného nezákonným způsobem (Schenk v. Švýcarsko, 12. 7. 1988, § 46, Pelissier a Sassi v. Francie, 25. 3. 1999, § 45 aj.). Čl. 6 zaručuje právo na spravedlivý proces, ale neupravuje přípustnost důkazů jako takovou, kterou náleží upravit především vnitrostátnímu právu. Není na ESLP, aby se vyslovil o přijatelnosti určitých důkazů, např. důkazů získaných nezákonným způsobem (…). Je třeba zkoumat, zda řízení vcelku, včetně způsobu, jakým byly důkazy opatřeny, bylo spravedlivé, což zahrnuje přezkoumání dané nezákonnosti, a je-li ve hře otázka, zda tím nebylo porušeno jiné právo chráněné Úmluvou, také přezkoumání povahy tohoto porušení (Khan v. Spojené království, 12. 5. 2000, § 34). Usvědčující důkazy, bez ohledu na to, zda jde o doznání nebo věcné důkazy, získané za pomoci násilí, brutality nebo jiného jednání, které lze kvalifikovat jako mučení, nesmí být nikdy použity k usvědčení oběti mučení, ať je jejich důkazní hodnota jakákoli (Jalloh v. Německo, 11. 7. 2006, § 105). Přítomnost obviněného na jednání soudu

Z účelu a cíle čl. 6, stejně jako ze znění některých ustanovení jeho odstavce 3, vyplývá pro obžalovaného právo zúčastnit se jednání soudu a právo, aby jeho věc byla projednána soudem v jeho přítomnosti (Barberà et al. v. Španělsko, 6. 12. 1988, § 78). Jestliže poslední slovo obžalovaného je nepochybně významné, nelze je zaměňovat s právem obžalovaného být slyšen na jednání soudu (Constantinescu v. Rumunsko, 27. 6. 2000, § 58). Právo na odůvodnění rozhodnutí

Čl. 6 odst. 1 ukládá soudům povinnost odůvodnit svá rozhodnutí, ale tuto povinnost nelze chápat tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument strany (Van de Hurk v. Nizozemsko, 19. 4. 1994, § 61). Odpověď, která je rozhodující pro

66/110

rozhodnutí, však vyžaduje podrobnější odůvodnění (Georgiadis v. Řecko, 29. 5. 1997, § 43). Presumpce neviny

Čl. 6 odst. 2 mezi jiným vyžaduje, aby soudci při plnění svých úloh nevycházeli z předpojaté představy, že obviněný spáchal trestný čin, z něhož byl obviněn. Důkazní břemeno leží na obžalobě a pochybnost prospívá obžalovanému (Barberà et al., cit. shora, § 77). K zásahu do presumpce neviny může dojít nejen ze strany soudce nebo soudu, ale také ze strany jiných veřejných orgánů. Čl. 6 odst. 2 nebrání orgánům informovat veřejnost o probíhajícím vyšetřování, ale ukládá jim, aby tak činily se vší diskrétností a zdrženlivostí, které vyžaduje respektování presumpce neviny (Allenet de Ribemont v. Francie, 10. 2. 1995, § 36 a § 38). Princip presumpce neviny zakotvený v čl. 6 odst. 2 je zajisté především zárukou procesního charakteru. Jeho význam je však širší. Zaručuje každému, že představitelé státu jej nemohou považovat za vinného, aniž příslušný soud zjistil jeho vinu podle zákona (rozhodnutí Komise Petra Krause v. Švýcarsko, 3. 10. 1978). Právo mlčet a neobviňovat sebe samého

Přestože čl. 6 Úmluvy je výslovně neuvádí, nejsou pochybnosti, že právo mlčet při policejním výslechu a právo nepřispět k vlastnímu obvinění jsou obecně uznávanými mezinárodními normami, které náleží k samé podstatě pojmu „spravedlivý proces“ zaručený čl. 6 (John Murray v. Spojené království, 8. 2. 1996, § 45). Toto právo je úzce spojeno s principem presumpce neviny zaručeným v čl. 6 odst. 2 Úmluvy (Saunders v. Spojené království, 17. 12. 1996, § 68). Na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí odpovídat na otázky nebo vypovídat. Na druhé straně je pro ESLP stejně zřejmé, že toto právo nemůže zabránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situaci, která si vyžaduje vysvětlení ze strany obviněného. Ať se hranice mezi těmito dvěma krajnostmi nachází kdekoli, z této interpretace práva mlčet vyplývá, že je třeba odpovědět záporně na otázku, zda toto právo je absolutní (John Murray, cit. shora).

67/110

Právo neobviňovat sebe samého se týká především respektování rozhodnutí obviněného mlčet. Toto právo, jak se obecně chápe v právních řádech smluvních států a jinde, se nevztahuje na použití těch údajů v trestním řízení, které lze získat od obviněného za použití donucovací moci, které však existují nezávisle na jeho vůli, např. písemností opatřených na základě příkazu, odebrání vzorku dechu, krve, moči nebo tělesných tkání za účelem analýzy DNA (Saunders, cit. shora, § 69, Jalloh, cit. shora, § 102). Práva obhajoby

Čl. 6 odst. 3 písm. a) přiznává obviněnému právo být seznámen nejen s důvodem obvinění, tj. se skutkem, který se mu dává za vinu a na němž se obvinění zakládá, ale též s právní kvalifikací skutku, a to podrobně (Pelissier a Sassi, cit. shora, § 51). Toto právo je třeba posuzovat ve světle práva obviněného na přípravu své obhajoby (tamtéž, § 54). Obviněný, který nezná dobře jazyk používaný před soudem, může být v praxi znevýhodněný, jestliže se mu neposkytne též překlad obvinění v jazyku, jemuž rozumí (Kamasinski, cit. shora, § 79). Čl. 6 odst. 3 písm. c) zaručuje právo obviněného obhajovat se přiměřeným způsobem osobně nebo za pomoci obhájce, právo zesílené povinností státu poskytnout v některých případech bezplatnou právní pomoc (Artico v. Itálie, 13. 5. 1980, § 33). Čl. 6 odst. 3 písm. c) zaručuje obviněnému tři práva: právo obhajovat se sám, právo na pomoc obhájce podle vlastního výběru a za určitých podmínek právo na ustanovení obhájce; nemá-li obviněný prostředky na odměnu obhájce, Úmluva mu přiznává právo na bezplatnou pomoc ustanoveného obhájce, jestliže to vyžadují zájmy spravedlnosti (Pakelli v. Německo, 25. 4. 1983, § 31). Vazba

Čl. 5 odst. 1 písm. c) tvoří s odstavcem 3 tohoto článku jeden celek. Z toho jasně vyplývá povinnost předvést před soudce, buď za účelem přezkoumání důvodnosti vazby, nebo za účelem rozhodnutí ve věci samé, každou osobu zatčenou nebo zadrženou za podmínek uvedených v odstavci 1 písm. c) (Lawless v. Irsko, 1. 7. 1961, § 14).

68/110

Důvodné podezření, na němž se musí zakládat zatčení, je základním prvkem ochrany poskytované článkem 5 odst. 1 písm. c) proti svévolnému zbavení svobody. Existence důvodného podezření předpokládá existenci skutečností nebo informací způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že daná osoba mohla spáchat trestný čin (Fox et al. v. Spojené království, 30. 8. 1990, § 32, K. F. v. Německo, 27. 11. 1997, § 57). Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je conditio sine qua non zákonnosti vazby, ale po uplynutí určitého času již nestačí. ESLP pak musí zjistit, zda jiné důvody [uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. c) nebo ve vnitrostátním právu, pozn. autora], na něž se odvolávají vnitrostátní soudy, opravňují zbavení svobody (Assenov v. Bulharsko, 28. 10. 1998, § 154, Contrada v. Itálie, 24. 8. 1998, § 54 aj.). Jestliže tyto důvody jsou relevantní a dostatečné, ESLP dále zkoumá, zda příslušné národní orgány postupovaly v řízení se zvláštní rychlostí (Kudla v. Polsko, 26. 10. 2000, § 111). Soudní kontrola zadržení (zatčení) musí být nejen rychlá, ale také automatická. Nemůže být závislá na předcházející žádosti zadržené osoby. Takový požadavek by změnil povahu záruky čl. 5 odst. 3, kterou je třeba odlišovat od záruky uvedené v čl. 5 odst. 4 (Aquilina v. Malta, 29. 4. 1999, § 49). Použití příslovce „ihned“ ve francouzském textu („aussitôt“), které silně připomíná myšlenku bezprostřednosti, potvrzuje, že stupeň pružnosti spojený s pojmem „rychlost“ („promptness“ v anglickém textu) musí být omezený a nemůže nikdy jít tak daleko, aby ohrozil samu podstatu práva, tj. zbavil stát povinnosti zajistit buď rychlé propuštění osoby na svobodu, nebo její rychlé předvedení před soudce (Koster v. Nizozemsko, 28. 11. 1991, § 24, Brogan et al. v. Spojené království, 30. 5. 1989, § 59). Přiměřenou lhůtu vazby nelze posuzovat abstraktně. V každém případě se musí zhodnotit na základě zvláštností věci. Pokračování vazby je důvodné, jen když konkrétní okolnosti ukazují na převahu veřejného zájmu nad pravidlem respektovat osobní svobodu (Labita v. Itálie, 6. 4. 2000, § 152). Jestliže obviněný ve vazbě má právo na to, aby jeho věc byla vyřizována prioritně a se zvláštní rychlostí, rychlost nesmí být na újmu řádného objasnění skutkového stavu, poskytnutí možnosti jak obžalobě, tak obhajobě předložit důkazy a vyjádření, a rozhodnutí o vině a trestu po zralé úvaze (Wemhoff, cit. shora, § 17, W. v. Švýcarsko, 26. 1. 1993, § 42 aj.).

69/110

Čl. 5 odst. 4 má za účel zabezpečit osobě ve vazbě právo na soudní přezkoumání zákonnosti tohoto opatření použitého vůči ní (Engel et al., cit. shora, § 77 aj.). ESLP připomíná, že čl. 5 odst. 4 přiznává každé osobě ve vazbě právo vyvolat soudní řízení za účelem kontroly procesních a hmotněprávních podmínek zákonnosti svého zbavení svobody. Jestliže řízení podle čl. 5 odst. 4 nemusí vždy poskytovat stejné záruky, jaké předepisuje čl. 6 pro trestní řízení (ve věci samé), musí mít soudní charakter a poskytovat záruky přiměřené povaze zbavení svobody v daném případě. Jde-li o osobu ve vazbě podle čl. 5 odst. 1 písm. c), musí se konat jednání (audience, hearing) (Assenov, cit. shora, § 162 aj.). Každé řízení podle čl. 5 odst. 4 musí v principu respektovat v největší možné míře, v jaké to podmínky vyšetřování dovolují, základní požadavky spravedlivého procesu, jako právo na kontradiktorní řízení. Je tedy třeba, aby obviněný měl dostatečnou možnost seznámit se s výpověďmi a jinými důkazy. Důležité informace pro zhodnocení zákonnosti vazby musejí být poskytnuty obhájci obviněného způsobem přiměřeným situaci (Lietzow v. Německo, 13. 2. 2001, § 44–47 – jde tu o přezkoumání zákonnosti vazby v přípravném řízení, pozn. autora). Kromě toho čl. 5 odst. 4 vyžaduje, aby osoba ve vazbě mohla podat v přiměřených intervalech stížnost (žádost) popírající zákonnost vazby. Vzhledem k tomu, že podle Úmluvy délka vazby je obligatorně striktně omezena, periodické kontroly musí být prováděny v krátkých intervalech (Assenov, cit. shora, § 162).

§ 6 Listina základních práv Evropské unie

V souvislosti s dopadem Schengenských dohod, ale zejména v souvislosti s vyhlášením prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti na území Evropské unie Evropská komise po projednání s Evropskou radou zadala koncem devadesátých let minulého století skupině expertů členských států Evropské unie vypracovat návrh katalogu základních práv. Cílem nebyla náhrada Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ale spíše potřeba 28 zdůraznění práv občanů Evropské unie. Vzhledem k tomu, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, navazující Protokoly a jurisprudence ESLP poskytují jednotlivcům velmi širokou

70/110

a v mnohém vyčerpávající ochranu, bylo velmi obtížné vymezit ta práva, která by spadala do rámce Listiny základních práv Evropské unie. Pracovní skupina předložila text, který byl nazván Listinou základních práv nebo také Chartou základních práv Evropské unie a předložen na Summitu Rady Evropské unie v Nice (2000). K jejímu vyhlášení v duchu připravovaného znění Lisabonské smlouvy Evropským parlamentem, Radou a Komisí 29 však došlo až v roce 2007 ve Štrasburku. Její právní povaha byla od počátku předmětem diskusí i proto, že její obsah byl obdobný jako obsah některých práv zakotvených v Úmluvě o ochraně lidských práv. Význam Listiny EU byl zpravidla dovozován ze společně uznávaného souboru základních práv a jiných 30 hodnot. Nabytím platnosti Lisabonské smlouvy, resp. čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy se stala Listina EU pro členské státy Evropské unie (kromě Polska a Velké Británie – Česká republika si ponechala 31 možnost se k nim v budoucnu připojit) právně závazným aktem. Text Listiny EU je závazný pro instituce, orgány, úřady a agentury Evropské unie a pro členské státy jen v případě, že tyto provádějí právo Evropské unie. Kromě občanských, politických a ekonomických práv Listina EU prozařuje také do oblasti trestního práva: 1. Právo na lidskou důstojnost (čl. 1), 2. Právo na život (čl. 2), 3. Právo na nedotknutelnost lidské osobnosti (čl. 3), 4. Zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení anebo trestu (čl. 4), 5. Zákaz otroctví a nucené práce (čl. 5), 6. Právo na svobodu a bezpečnost (čl. 6), 7. Respektování soukromého a rodinného života (čl. 7), 8. Ochrana osobních údajů (čl. 8), 9. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 10), 10. Právo na vlastnictví (čl. 17), 11. Právo na azyl (čl. 18), 12. Ochrana v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání (čl. 19), 13. Rovnost před zákonem (čl. 20), 14. Zákaz diskriminace (čl. 21), 15. Právo na účinné odvolací řízení a nestranný soudní proces (čl. 47),

71/110

16. Presumpce neviny a práva obhajoby (čl. 48), 17. Zásady zákonnosti a přiměřenosti trestů (čl. 49), 18. Právo nebýt souzen či trestně stíhán dvakrát za stejný trestný čin (čl. 50).

Z pohledu trestního práva procesního mají význam především práva vyjádřená v čl. 6, 7, 19, 47, 48 a 50. Vztah Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv Evropské unie není výslovně upraven, ovšem je třeba přihlížet k čl. 6 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, který otevřel možnost přistoupení Evropské unie k Úmluvě. Diskuse na toto téma jsou živé, jednání o konkrétním obsahu úmluvy mezi Radou Evropy a Evropskou unií probíhají již 32 od roku 2010. Návrh dokumentu je již v podstatě připraven a zdá se, že právě tento akt bude dalším krokem, kterým se ochrana základních práv v Evropské unii bude ubírat. Současný vztah mezi oběma dokumenty lze charakterizovat jako částečně souběžný. Na druhé straně Evropská unie v procesu europeizace trestního práva pokročila jiným směrem než Rada Evropy a její členské státy, když vytvořila 33 prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, kde lze základní práva obsažená v Listině EU promítnout do jiné dimenze. Typickým příkladem může být použití principu ne bis in idem, kdy Úmluva (resp. Protokol č. 7, čl. 4) omezuje toto pravidlo na území členského státu, zatímco Listina EU je promítá na celé území Evropské unie a vytváří tak dimenzi přeshraniční vzájemnosti. 24

Přehled lidských práv v trestním řízení zaručených mezinárodním právem a odpovídajících práv v ústavách 139 států světa obsahuje studie M. Ch. Bassiouniho: Human Rights in the Context of Criminal Justice: Identifying International Procedural Protections and Equivalent Protections in National Constitutions. Duke Journal of Comparative and International Law, 1993, N 2, s. 235–297. 25 Podrobně k obsahu práv týkajících se trestního řízení v Úmluvě viz REPÍK, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 91–254. Uvádějí se jen práva obviněného, nikoli i jiných osob zúčastňujících se trestního řízení. 26 Přestože současné znění čl. 10 a čl. 10a Ústavy je vlastně reflexí na vstup České republiky do Evropské unie (2004), vlastní text díky eurofobním zásahům poslanců do vládního návrhu nakonec žádný výslovný odkaz na toto členství neobsahuje, což výrazně komplikuje například vztah Ústavního soudu k Soudnímu dvoru EU, jenž je vytvářen toliko rozkolísanou jurisprudencí (srov. např. kontroverzní nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/12 ze dne 31. 1. 2012). 27 Pokud jde o organizaci ESLP, metody jeho práce a principy jeho rozhodování viz instruktivní dílo – EUDES, M. La pratique judiciaire interne de la Cour européenne des droits de l’homme. Paris: Editions A. Pedone, 2005, 564 s.

28

72/110

Závěry ze Summitu Rady v Kolíně nad Rýnem konaného ve dnech 3. – 4. června 1999 (150/99 REV 1) a příloha IV k těmto závěrům. K tomu srov. čl. 52 odst. 3 platného znění Listiny EU, podle kterého unijní právo může přiznávat širší rozsah ochrany základních práv než Úmluva o ochraně lidských práv a svobod, a je tak vlastně ve vztahu k Úmluvě a vnitrostátní úpravě považována za doplňující úpravu. 29 (2007/C 303/01). 30 Sdělení Komise o právní povaze Listiny základních práv Evropské unie COM(2000)644. 31 Tyto státy vyjednaly při přijímání Lisabonské smlouvy ve vztahu ke svému vnitrostátnímu právu ústupky. 32 Srov. například tisková zpráva Rady Evropy ze dne 5. 4. 2013 DC041(2013). 33 Oblast svobody, bezpečnosti a spravedlnosti vznikla (Amsterdamská smlouva 1999) s cílem zajistit volný pohyb osob a nabídnout vysokou úroveň ochrany občanům Evropské unie. Náleží sem také justiční spolupráce členských států v trestních věcech či oblast azylové a imigrační politiky, policejní spolupráce a boj proti trestné činnosti. Vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti se zakládá na programech z Tampere (1999–2004), Haagu (2004–2009) a Stockholmu (2010–2014). Tyto oblasti vycházejí z hlavy V Smlouvy o fungování Evropské unie.

HLAVA IV

Základní zásady trestního řízení

Příklad č. 4: Obžalovaný na počátku hlavního líčení po přečtení obžaloby fyzicky napadl státního zástupce, který následně rozšířil obžalobu i o tento skutek. Soud uznal obžalovaného vinným i tímto novým skutkem a uložil mu souhrnný trest. Lze postupu soudu něco vytknout?

Příklad č. 5: Po skončení dokazování v hlavním líčení vznikla pochybnost, zdali soulož mezi příbuznými, jejichž příbuzenský poměr byl založen osvojením, je jednáním trestným podle § 188 tr. zákoníku. Soud proto v souladu se zásadou in dubio pro reo obžalovaného zprostil obžaloby. Byl jeho postup správný?

§ 1 Pojem, význam a systém základních zásad českého trestního řízení

Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (§ 1). Trestní řád tvoří ucelenou soustavu. Jeho struktura a systém zabezpečují funkčnost trestního procesu. Toto zabezpečení je velmi složité, a aby tento systém mohl fungovat, jsou stanoveny pevné právněpolitické principy, na kterých je tento proces vybudován. Všechna odvětví právního řádu jsou vybudována na právních principech, které určují jednak celkovou koncepci právního řádu, jednak koncepci konkrétního odvětví. Některé z těchto principů jsou uvedeny v Ústavě, v Listině a v Úmluvě (blíže k tomu viz hlava III).

74/110

Tyto nejdůležitější principy určující povahu trestního procesu jsou pak dále konkretizovány jako tzv. základní zásady trestního řízení. Základními zásadami trestního řízení rozumíme vůdčí právní ideje, jimž toto vůdčí postavení přiznává zákon. V důsledku své povahy jsou základem, na kterém je vybudována organizace trestního řízení a úprava činnosti jeho orgánů. Zvlášť výrazně se v nich projevuje podstata trestního řízení. Základní zásady trestního řízení byly v r. 1961 výslovně zakotveny do úvodních ustanovení trestního řádu, ačkoli tomu tak dříve v takové podobě nebylo (srov. však § 2 trestního řádu z roku 1956). Zásady trestního řízení se vyvozovaly, a to jak v teorii, tak v praxi, ze znění trestního řádu a úpravy jeho jednotlivých institutů. Negativní zkušenosti s aplikací zákonů v 50. letech u nás vedly k tomu, že se objevil požadavek, podle něhož bylo třeba základní zásady výslovně vymezit. Význam základních zásad je dán již tím, že jsou základem, na kterém spočívá trestní právo procesní. Jejich uplatnění v trestním řízení je nezbytným předpokladem, nejdůležitější zárukou skutečně účinného splnění úkolů našeho trestního řízení, neboť právě ony v něm zaručují dodržování smyslu zákona, zajišťují důslednou ochranu jak společnosti, tak i práv a oprávněných zájmů občanů, zejména osoby, proti které se vede trestní řízení. Bez znalosti těchto zásad nelze pochopit podstatu našeho trestního řízení, význam všech jeho institutů a stadií, nelze porozumět ustanovením trestního řádu (význam poznávací) a správně je aplikovat v praxi (význam aplikační), neboť jsou základním vodítkem pro výklad (význam interpretační). Bez správného stanovení základních zásad a jejich znalostí není možná legislativní práce v oblasti trestního řízení, neboť právní úprava všech ustanovení trestního řádu z nich musí vycházet (význam pro tvorbu práva), a pochopitelně není možná ani jakákoli vědecká práce v oboru trestního řízení. V budoucí právní úpravě je možno uvažovat i o jiných formulacích, dosavadní pojetí se však osvědčilo a je běžně praxí i teorií přijímáno. Skutečnost, že na základních zásadách našeho trestního řízení jsou vybudovány všechny právní instituty a stadia trestního řízení, neznamená ovšem, že v každém stadiu procesu se všechny základní zásady uplatňují ve stejné míře. Stupeň jejich uplatnění závisí na zvláštnostech toho či onoho procesního institutu či stadia (např. v přípravném řízení nemůže být plně uplatněna zásada veřejnosti). Nejdůsledněji jsou základní zásady trestního řízení uplatněny v jeho rozhodujícím stadiu – v hlavním líčení.

75/110

Všechny základní zásady našeho trestního řízení tvoří harmonickou ucelenou soustavu, vnitřně jednotnou, zaměřenou na uskutečnění úkolů trestního řízení (§ 1 odst. 1). Jako součást této harmonické soustavy jsou jednotlivé základní zásady vzájemně skloubeny, navzájem se doplňují a podporují. Porušení některé z nich v trestním řízení má vzápětí za následek i porušení jiných zásad. Vůdčí postavení mezi nimi je třeba přiznat zásadě materiální pravdy v tom smyslu, jak je vymezena v ust. § 2 odst. 5. K jejímu zajištění směřují tím či oním způsobem všechny ostatní základní zásady. Tím zajišťují splnění úkolu trestního řízení „trestné činy náležitě zjistit a jejich pachatele podle zákona spravedlivě potrestat“. To však neznamená, že by nepřispívaly i ke splnění dalších úkolů trestního řízení (např. formování právního vědomí občanů), i když ne vždy všechny a stejnou měrou. Není vyloučeno, že některé mohou sledovat v prvé řadě některý z těchto dalších cílů. Tak např. smyslem zásady spolupráce se zájmovými sdruženími občanů je především posílit výchovné působení trestního řízení a také tímto způsobem trestné činnosti zamezovat a předcházet jí (§ 3). Splnění úkolů trestního řízení zajišťují základní zásady samozřejmě jen ve svém souhrnu jako celek, který tvoří harmonický systém. Okruh základních zásad je stanoven zákonem. Některé základní zásady řízení před soudem shrnuje Ústava v čl. 90 a násl., některé jsou vyjádřeny v Listině v čl. 2, 8, 12, 37, 38, 40 a v článcích 5 a 6 Úmluvy. Základní zásady trestního řízení vypočítává platný trestní řád v ustanovení § 2. Tím zdůrazňuje jejich význam a zamezuje libovůli při vymezování jejich okruhu, i když v budoucnu je možno uvažovat o jiné legislativní úpravě. Úzkou souvislost s nimi mají i zásady organizace soudnictví. V našem trestním řízení se uplatňují především základní zásady organizace soudnictví platné i v řízení ve věcech občanskoprávních, které jsou zakotveny zejména v Ústavě a v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (např. zásada nezávislosti soudců a jejich vázanosti jedině zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, rovnost všech občanů před zákonem i soudem, právo užívat mateřského jazyka, zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci). Velký význam pro zásady organizace soudnictví má i zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), zejména jeho § 1, § 3, § 36, § 37, § 38, § 39.

76/110

Do těchto zásad řadíme dále zásady uvedené v § 2 odst. 9 a § 2 odst. 14 tr. řádu, protože jde především o zásady organizace soudnictví. Komentáře k trestnímu 34 řádu se v poznámkách k § 2 podrobněji zabývají základními zásadami organizace soudnictví. Na tyto výklady je možno odkázat. O těchto zásadách je podán souhrnný výklad v předcházejících partiích a v učebních pomůckách z oblasti ústavního práva a občanského soudního řízení, proto se jimi dále nezabýváme. Ze základních zásad činnosti všech orgánů trestního řízení vypočtených v § 2 tr. řádu jsou výslovně uvedeny v Ústavě a v Listině: zásada zajištění obviněnému a obžalovanému práva na obhajobu, zásada presumpce neviny, zásada veřejnosti a ústnosti a zásada stíhání jen ze zákonných důvodů. Jsou také upraveny v Úmluvě (např. v čl. 5 a čl. 6, viz i předcházející kapitola). Pokud jde o řízení ve věcech mladistvých podle zákona č. 218/2003 Sb., zejména o jeho § 3, je zřejmé, že nestanoví žádné zvláštní nové zásady, nýbrž zdůrazňuje a doplňuje obsah některých zásad již formulovaných v § 2 tr. řádu. Totéž platí i o zdůraznění vztahu mladistvého a poškozeného (ustanovení § 45 odst. 2 z. s. m.). Pro účely výkladu řadí autoři z pedagogických důvodů jednotlivé zásady podle jejich převážného obsahu v tomto pořadí: a) obecné zásady (stíhání jen ze zákonných důvodů, zásada přiměřenosti a zdrženlivosti, zásada rychlého procesu, spolupráce se zájmovými sdruženími 35 občanů, zásada obhajoby, zásada zajištění práv poškozeného ), b) zásady zahájení řízení (zásada oficiality, legality, obžalovací), c) zásada veřejnosti (platná především v řízení před soudy), d) zásady dokazování (zásada vyhledávací, zásada bezprostřednosti a ústnosti, presumpce neviny, volného hodnocení důkazů), e) zásada materiální pravdy jako jeden z cílů trestního řízení.

V tomto pořadí následuje také výklad jednotlivých zásad. Zdůrazňujeme, že jde o dělení používané autory této učebnice, jsou jistě možná i dělení jiná. Domníváme se však, že základní zásady mají být vysvětlovány podle určitých systematických hledisek, jejich výklad jen podle víceméně náhodného řazení v § 2 tr. řádu je nepedagogický.

§ 2 Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů

77/110

Tato zásada navazuje na čl. 8 odst. 2 Listiny. V praxi někdy bývá nazývána „zásadou řádného zákonného procesu“. Zásada stíhání jen ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (§ 2 odst. 1), je výjimkou z práva na nedotknutelnost osobní svobody, která je zaručena Ústavou. Tato zásada je protějškem a procesním doplňkem zásady nullum crimen sine lege v podobě nullus processus criminalis sine lege. (Srov. i § 32 a § 160.) Podmínkou trestního stíhání je, že prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, jestliže jsou splněny i další zákonné podmínky (obviněný není vyňat z působnosti trestního řádu). Stíhat lze jen způsobem, který stanoví trestní řád. Tato zásada je významnou zárukou toho, že občané nebudou bezdůvodně stíháni, že do občanských práv nebude zasahováno nad nezbytnou míru a že v práci orgánů činných v trestním řízení bude dbáno o dodržování zákonů. Způsob stíhání stanovený trestním řádem zajišťuje úplné, všestranné a objektivní objasnění všech skutečností potřebných k posouzení trestní věci. Jeho přesné dodržování je proto též důležitým prostředkem zjištění materiální pravdy. Trestní řád obsahuje záruky, aby uvedená zásada byla také v praxi uskutečňována. Jde např. o vzájemnou prověrku práce policejních orgánů, zvláštní vztah státního zástupce a soudu, dozor státního zástupce nad zachováváním zákona v předsoudním stadiu trestního řízení, působnost soudu v přípravném řízení, institut předběžného projednání obžaloby, úpravu řízení před soudem I. stupně a zejména též řízení opravného. Porušení zásady stíhání ze zákonných důvodů má nejen procesní důsledky, ale může mít i hmotněprávní důsledky jak v oblasti trestního práva (srov. § 329, § 330 tr. zákoníku), tak také v oblasti práva civilního (srov. zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších změn a doplnění).

§ 3 Zásada přiměřenosti a zdrženlivosti

78/110

Při provádění úkonů trestního řízení lze do práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v míře nezbytné pro zajištění účelu trestního řízení. Tato formulace byla do § 2 odst. 4 doplněna v roce 2001. Teorie i praxe mluví o tom, že jde o vyjádření nové zásady trestního řízení nazvané „zásada zdrženlivosti či přiměřenosti“. Spočívá v tom, že v trestním řízení je nutné zasahovat do práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami v co nejmenší míře. Tato zásada je poměrně široce formulována, protože se vztahuje nejen na osobu, proti níž se řízení vede, ale i na všechny osoby, kterých se trestní řízení, resp. jeho jednotlivý úkon, týká. Pro osobu, vůči níž se trestní řízení vede, lze požadavek zdrženlivosti vyvodit i ze zásady presumpce neviny. Zásada přiměřenosti (zdrženlivosti) je vyjádřena též v ustanovení § 52, které je obecnou směrnicí pro provádění úkonů trestního řízení. Podle § 52 se při provádění úkonů trestního řízení musí jednat s osobami na úkonu zúčastněnými tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení; vždy je nutno šetřit jejich osobnost a jejich ústavou zaručená práva. Srov. též § 41 odst. 1 z. s. m. Zásada přiměřenosti nachází svůj odraz i v dalších ustanoveních trestního řádu, zejména u zajišťovacích institutů (viz např. subsidiarita a proporcionalita vazby – § 67, § 68 odst. 2, subsidiarita a proporcionalita odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu – § 88 odst. 1, § 88a odst. 1, subsidiarita operativně pátracích prostředků – § 158b odst. 2).

§ 4 Zásada rychlého procesu (rychlosti řízení)

Formulace § 2 odst. 4 zdůrazňuje i požadavek co nejrychlejšího projednání trestní věci. V této souvislosti se někdy používá označení „zásada rychlosti řízení“ nebo „zásada rychlého procesu“. Čl. 38 odst. 2 Listiny stanoví právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyslovuje jako součást práva na spravedlivý proces (fair process) požadavek, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Oba požadavky (projednání věci

79/110

bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě) jsou výslovně uvedeny v § 3 odst. 6 z. s. m. Zásada rychlosti má blízko k zásadě oficiality. Jestliže totiž orgány činné v trestním řízení provádějí procesní úkony, jakmile jsou dány zákonné podmínky pro jejich provedení (zásada oficiality), pak takové řízení netrpí průtahy a je maximálně rychlé. Požadavek rychlosti řízení je v trestním řádu i mimo něj zabezpečen celou řadou institutů. Především trestní řád stanoví řadu lhůt pro provedení procesních úkonů. Procesní lhůty mohou mít pouze pořádkový ráz (např. lhůta stanovená ke skončení vyšetřování – § 167), nebo s jejich překročením mohou být spojeny vážnější procesní důsledky (např. zmeškání lhůty k podání odvolání má za následek jeho zamítnutí – § 248 odst. 1, § 253 odst. 1). Dodržení, resp. nepřekročení stanovených lhůt vždy neznamená, že řízení bylo dostatečně rychlé, provedené v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. K odstranění průtahů v přípravném řízení srov. § 157a (právo obviněného a poškozeného žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v postupu policejního orgánu nebo státního zástupce). K odstranění průtahů v řízení před soudem srov. § 164 zák. o soudech a soudcích (stížnost na průtahy), § 174a zák. o soudech a soudcích (návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu). Proti průtahům v řízení se lze bránit za stanovených podmínek i ústavní stížností před Ústavním soudem ČR, který vysloví porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a uloží příslušnému orgánu, aby v porušování práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny nepokračoval a aby o věci neprodleně jednal a rozhodl. V současné době tvoří stížnosti namítající nepřiměřenou lhůtu řízení podané k Evropskému soudu pro lidská práva podstatnou část nápadu. ESLP vedle vyslovení porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy často přiznává stěžovatelům i zadostiučinění. Důsledkem porušení uvedených práv však v zásadě nemůže být zastavení trestního stíhání ani s odkazem na mezinárodní smlouvu [§ 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu]. K tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, sp. zn. II. ÚS 7/2003, IV. ÚS 487/2003 a další, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, 6 Tdo 578/2002 a další. Vyloučeno není fakultativní zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Porušení práv lze v rámci trestního řízení kompenzovat při ukládání trestu a jeho výměry.

80/110

§ 5 Zásada spolupráce orgánů trestního řízení se zájmovými sdruženími občanů

A. Zákon zapojuje do součinnosti na trestním řízení v široké míře zájmová sdružení občanů. Právo svobodně se sdružovat je zaručeno v čl. 20 Listiny, dále viz § 214 a násl. obč. zák. Jde o jednu z cest, která umožňuje aktivní účast širokých vrstev občanů na boji s protispolečenskými jevy a která může přispět k tomu, aby se upevňování zákonnosti stávalo stále více vlastní záležitostí všech občanů. Spoluprací se zájmovými sdruženími občanů se posiluje výchovné působení trestního řízení. Tím tyto organizace přispívají k zamezování a předcházení trestné činnosti (§ 3 odst. 1).

B. Zásada spolupráce orgánů činných v trestním řízení se zájmovými sdruženími občanů je vyjádřena obecně v § 2 odst. 7, konkretizaci spolupráce shrnuje trestní řád v § 3 a § 6.

I. Zájmovými sdruženími občanů se rozumí (§ 3 odst. 1) odborové organizace nebo organizace zaměstnavatelů, ostatní občanská sdružení, z nichž však 36 zákon výslovně vylučuje politické strany a politická hnutí. Dále do výčtu § 3 odst. 1 patří církve, náboženské společnosti a právnické osoby sledující v předmětu své činnosti charitativní účely. V odst. 2 se uvádějí případy, kdy zájmová sdružení občanů mohou spolupůsobit při výchově jednotlivých osob. Jde o tyto případy: 1) bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem (§ 48 tr. zákoníku, § 14 z. s. m.), 2) trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno [§ 307, § 188 odst. 1 písm. f), § 223a, § 231], 3) bylo vysloveno podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody (§ 81–87 tr. zákoníku, § 33 z. s. m., § 329 odst. 3), 4) bylo vysloveno podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (§ 84 tr. zákoníku, § 33 z. s. m.); pro výkon této spolupráce srovnej § 330a, 5) v případě podmíněného propuštění (§ 88–91 tr. zákoníku) viz § 331 a § 332. Ustanovení § 6 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je možno nabídnout převzetí záruky za obviněného. V důsledku přijetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže je nutné výčet záruk, které může zájmové sdružení občanů převzít

81/110

za převýchovu odsouzeného [§ 6 odst. 1 písm. b) tr. řádu], výkladem rozšířit. Jedná se o dva případy: převzetí záruky za nápravu mladistvého pro případ upuštění od uložení trestního opatření [§ 11 odst. 1 písm. c) z. s. m.] a podmíněné odložení výkonu peněžitého opatření [§ 28 odst. 1 písm. b) z. s. m.]. Konkrétní působení na obviněného podle § 6 odst. 3 záleží na okolnostech případu a vychází z povahy věci a osoby, za niž byla záruka převzata. II. Na spolupráci s těmito sdruženími klade také zvláštní důraz § 40 z. s. m. III. Další formou spolupráce se zájmovými sdruženími občanů je účast při projednávání věci před širší veřejností podle § 199 odst. 2. IV. Spolupráce zájmových sdružení občanů se má projevit i při omezování zásahů do občanských práv zajištěných Ústavou. Zákon dovoluje např. v některých případech nahradit vazbu zárukou zájmového sdružení občanů [§ 6 odst. 2, § 73 odst. 1 písm. a), § 49 z. s. m.].

§ 6 Zásada zajištění práva na obhajobu

A. Zásada zajištění práva na obhajobu osobě, proti níž se vede trestní řízení, vyjadřuje požadavek, aby v trestním řízení byla zaručena plná ochrana zákonných zájmů a práv této osoby. Je výrazem snahy zabezpečit, aby v trestním řízení bylo zjištěno vše, co svědčí ve prospěch podezřelého, obviněného a obžalovaného, a aby při rozhodování bylo přihlédnuto ke všem těmto okolnostem. Tak se má dosáhnout toho, aby nevinný nebyl odsouzen, aby viník byl odsouzen jen za ten trestný čin, který spáchal, a aby mu byl uložen trest, jenž je spravedlivý. Zásada zajištění práva na obhajobu je nezbytným předpokladem úspěšného výkonu soudnictví, jehož významným úkolem je ochrana práv a zákonem chráněných zájmů občanů. Je nezbytným předpokladem uplatnění zásady materiální pravdy v trestním řízení, vydání zákonného a spravedlivého rozhodnutí. Je tedy stanovena nejen v zájmu osoby, proti které se vede trestní řízení, ale i v zájmu celé společnosti.

B. Právo na obhajobu je zajištěno v čl. 40 odst. 3 Listiny, dále v čl. 14 odst. 3 Paktu a v čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Zásada zajištění práva na obhajobu je rozvinuta v ustanovení § 2 odst. 13 tr. řádu, podle něhož ten, proti němuž se vede trestní řízení, musí být v každém období řízení poučen o právech umožňujících mu plné

82/110

uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv. Uplatnění práva na obhajobu významně napomáhá zásada presumpce neviny. Důležitou zárukou práva na obhajobu je i zásada veřejnosti a zásada obžalovací. Závažná porušení práva na obhajobu v trestním řízení mohou být důvodem vrácení věci státnímu zástupci k došetření v rámci předběžného projednání obžaloby soudem [§ 186 písm. e) a § 188 odst. 1 písm. e)], zrušení rozsudku soudu prvého stupně v odvolacím řízení [srov. zejména § 258 odst. 1 písm. a)] nebo důvodem k podání dovolání (srov. § 265b), stížnosti pro porušení zákona (srov. § 266), popřípadě ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu [§ 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. o ÚS]. Právem osoby, proti níž se trestní řízení vede, na obhajobu se rozumí souhrn práv, která jsou jí dána k provádění obhajoby, v řízení, které se proti ní vede. Zvláštní ustanovení o právu mladistvého obviněného na zacházení přiměřené jeho věku, duševní vyspělosti a duševnímu stavu obsahuje § 42 odst. 1 z. s. m. Právo na obhajobu se vztahuje na celé trestní řízení (§ 12 odst. 10) a zahrnuje: a) Právo osobní obhajoby, tj. právo hájit se v procesu sám v rozsahu ustanovení § 33 odst. 1. Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, právo uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě a dále právo činit v trestním řízení návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Toto právo na osobní obhajobu je reálně zajištěno v průběhu celého trestního řízení (srov. o tom podrobný výklad v hlavě IX). Osobou, proti níž se řízení vede (§ 2 odst. 13), je: 1. podezřelý. Je jím jak „osoba podezřelá ze spáchání trestného činu“ podle § 76 odst. 1 nebo § 76a odst. 1, tak osoba podezřelá v případech zkráceného přípravného řízení (§ 179b odst. 2), jinak je pojem „podezřelý“ chápán v § 158 odst. 8, kde je zřejmě širší. Zákon výslovně upravuje právo na obhajobu podezřelého v § 76 odst. 6 a § 179b odst. 2 až 4; 2. obviněný (§ 32); 3. obžalovaný (§ 12 odst. 8); 4. odsouzený (§ 12 odst. 9). b) Právo této osoby požadovat od všech orgánů činných v trestním řízení, aby byly vyjasněny i všechny okolnosti svědčící v její

83/110

prospěch [srov. zejména § 2 odst. 5, § 125, § 164 odst. 3, § 174 odst. 2 písm. c)]. Podle § 33 odst. 5 jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny obviněného o jeho právu na obhajobu vždy poučit a poskytnout mu plnou možnost jejího uplatnění. Srovnej i § 42 odst. 3 z. s. m., § 35 zák. o tr. odpovědnosti p. o. Tyto dvě složky práva na obhajobu se nazývají obhajoba materiální. (Jde o termín běžný již v dřívějších stoletích v nauce trestního procesu.) c) Právo obviněného, aby si zvolil obhájce a radil se s ním (§ 33 odst. 1). Možnost účinně zasahovat ve prospěch obviněného má obhájce i v přípravném řízení (srov. zejména § 65, § 165). S obviněným, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, má obhájce zajištěnu možnost styku bez účasti třetí osoby (§ 33 odst. 1).

Jde o třetí složku práva na obhajobu, která se v nauce nazývá obhajoba formální. Právo na obhajobu je osobě, proti níž se trestní řízení vede, zajištěno nejen v jejím vlastním zájmu, ale stejně tak i v zájmu úspěšného plnění úkolů trestního řízení. Proto je v našem trestním řízení obviněnému právo na obhajobu zajištěno bez ohledu na jeho majetkové možnosti (§ 33 odst. 2) a všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy obviněného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění (§ 33 odst. 5). V četných případech, stanovených zákonem, musí být proto obhájce ustanoven třeba i proti vůli obviněného (nutná obhajoba), a to někdy již ve stadiu přípravného řízení (§ 36). Právo na bezplatnou obhajobu, resp. na obhajobu za sníženou odměnu, upravuje § 33 odst. 2 až 4. Podobně je upravena i obhajoba mladistvého v § 42 odst. 2 a 3 z. s. m. Srov. i ust. § 44 z. s. m. Zásada zajištění práva na obhajobu má úzký vztah k zásadě presumpce neviny. Ke zproštění obviněného totiž stačí, je-li vina obviněného zpochybněna. Není třeba, aby byla prokázána jeho nevina, stačí neprokázaná vina.

§ 7 Zásada zajištění práv poškozeného

84/110

Zákonem č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, byl rozšířen též katalog základních zásad uvedený v § 2 o zásadu zajištění práv poškozeného. K rozdílnosti pojmů „oběť“ a „poškozený“ srov. hlavu X. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny v každém období řízení umožnit poškozenému plné uplatnění jeho práv, o kterých je třeba ho podle zákona vhodným způsobem a srozumitelně poučit, aby mohl dosáhnout uspokojení svých nároků; řízení musí vést s potřebnou ohleduplností k poškozenému a při šetření jeho osobnosti. Vymezením této zásady se sleduje zdůraznění postavení poškozeného v trestním řízení a snaha o určité vyvážení práv poškozeného ve vztahu k právům obviněného. Dalším účelem ustanovení je předcházení sekundární viktimizace oběti ze strany orgánů činných v trestním řízení. Tato základní zásada se promítla do celé řady ustanovení, z nichž je vhodné upozornit zejména na: 1) rozšíření poučovací povinnosti v § 43 odst. 3 a v § 46, 2) právo zmocněnce účastnit se vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení (§ 51), 3) rozšíření nároků na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu (§ 51a), 4) právo na ochranu osobních údajů poškozeného [§ 55 odst. 1 písm. c), § 65 odst. 6], 5) nový institut předběžných opatření v trestním řízení (§ 88b a násl.), 6) právo poškozeného prostudovat si spisy před skončením vyšetřování a učinit návrhy na doplnění dokazování (§ 166), 7) právo oběti učinit prohlášení o vině a trestu (§ 212a).

§ 8 Zásada oficiality

Zásada oficiality znamená, že orgány činné v trestním řízení provádějí úkony v trestním řízení na základě své úřední povinnosti (ex officio, zkráceně ex offo). Ze zásady oficiality vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny provést určitý procesní úkon, jsou-li dány zákonné podmínky k jeho provedení, a nemohou od jeho provedení upustit ani tehdy, jestliže některé

85/110

subjekty (např. obviněný nebo poškozený) si provedení takového úkonu nepřejí. Orgány činné v trestním řízení musí tedy z vlastní iniciativy učinit vše pro splnění účelu trestního řízení v každé trestní věci. Význam zásady oficiality spočívá tedy v tom, že zaručuje dodržování zákona a aktivní účast orgánů trestního soudnictví v trestním řízení. Zásada oficiality je v našem trestním řízení vyjádřena obecně pro všechny orgány činné v trestním řízení v ustanovení § 2 odst. 4, kde je spojena s požadavkem rychlosti projednání, plného šetření občanských práv zaručených Ústavou a zákazem přihlížet k obsahu petic zasahujících do plnění jejich povinností. Platí pro všechny orgány činné v trestním řízení a vztahuje se na celé trestní řízení. Pro orgány činné v přípravném řízení je ještě zvlášť vyjádřena v § 158, § 164, pro soud v § 181 odst. 2. (Srov. i ust. § 41 z. s. m.) Výjimky ze zásady oficiality připouští platné právo především v tom směru, že zahájit trestní stíhání pro trestné činy uvedené v § 163 a v již zahájeném trestním stíhání těchto trestných činů je možno pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Dále je zásada oficiality prolomena zejména tam, kde orgány činné v trestním řízení rozhodují na základě podnětu (návrhu, žádosti) oprávněné osoby. Například podnětem opravného řízení je podání opravného prostředku. K rozhodnutí o vzetí do vazby v přípravném řízení je třeba návrhu státního zástupce. V řízení před soudem platí zásada obžalovací, takže soud se může trestní věcí zabývat, jen jestliže státní zástupce podal obžalobu, resp. návrh na potrestání nebo návrh na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, přičemž je rozhodující i rámec daný tzv. totožností skutku. O náhradě škody v adhezním řízení rozhoduje soud pouze tehdy, jestliže byl nárok včas a řádně uplatněn. Obdobně je třeba u příslušného orgánu činného v trestním řízení uplatnit svědečné, vyúčtovat znalečné a tlumočné, uplatnit nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů obhájce apod. Při dokazování se projevuje zásada oficiality v zásadě vyhledávací.

§ 9 Zásada legality

V otázce zahájení trestního řízení je důsledkem zásady oficiality zásada legality, podle níž státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dověděl. Výjimky jsou přípustné jen podle zákona nebo podle vyhlášené

86/110

mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána (§ 2 odst. 3). Ačkoli je povinnost adresována státnímu zástupci, lze systematickým výkladem dovodit, že tuto povinnost má též policejní orgán. Protikladem zásady legality je tzv. zásada oportunity (účelnosti), podle níž má státnímu zástupci příslušet právo nezahajovat trestní stíhání, i když jsou k němu dány zákonné podmínky, jestliže se zahájení trestního řízení nejeví v konkrétním případě účelným. Výjimky ze zásady legality tvoří 2 skupiny případů: 1. státní zástupce nesmí stíhat pro trestný čin za podmínek uvedených v § 10, § 11 a § 163 trestního řádu; 2. státní zástupce může, ale nemusí stíhat pro trestný čin: – může věc odložit podle § 159a odst. 3 [popř. ve zkráceném přípravném řízení věc odložit podle § 179c odst. 2 písm. f), h) anebo podmíněně odložit podání návrhu na potrestání podle § 179c odst. 2 písm. g) tr. řádu] před zahájením trestního stíhání, – může trestní stíhání zastavit podle § 172 odst. 2, – může rozhodnout tak, že použije tzv. odklon (diversion) a trestní stíhání podle § 307 a násl. podmíněně zastaví. Stejně tak zastaví trestní stíhání v případě, jestliže schválil narovnání podle § 309 a násl. v přípravném řízení. Podle § 69 písm. c) z. s. m. je možno použít u mladistvých i odstoupení od trestního stíhání (§ 70 a § 71 z. s. m.).

Praxe považuje za zvláštní případ výjimky ze zásady legality i dočasné odložení trestního stíhání podle § 159b.

§ 10 Zásada obžalovací

A. Feudální inkviziční proces byl vybudován na zásadě vyšetřovací (princip inkviziční). V procesu vybudovaném na této zásadě byly všechny základní procesní funkce soustředěny v rukou soudu. Soudce (inkvirent) sám sbíral všechen materiál směřující jak k usvědčení, tak i k obraně obviněného a sám dále ve věci rozhodoval. Obviněný nebyl procesní stranou, neměl žádná procesní práva, byl pouhým bezprávným objektem vyšetřování.

87/110

Protikladem zásady vyšetřovací je zásada obžalovací (princip akuzační). Zásada obžalovací především znamená, že funkce žalobce v trestním řízení je svěřena samostatnému procesnímu subjektu – žalobci. Bez návrhu žalobce nemůže být soudní řízení konáno. V tomto smyslu je žalobce pánem sporu (dominus litis). Zásada obžalovací vtiskuje ráz celému trestnímu řízení. V procesu vybudovaném na zásadě obžalovací jsou základní procesní funkce (žaloba, obhajoba, rozhodnutí) rozděleny mezi rozdílné procesní subjekty. Soudní jednání má charakter sporu (kontradikce) mezi žalobcem a obžalovaným (a jeho obhájcem), kteří mají právní postavení zásadně rovnoprávných procesních stran (zásada rovnosti 37 stran) . Úkolem soudu je pak spor řídit a rozhodovat spornou otázku, zda byl trestný čin obžalovaným spáchán. Platí to nejen pro případy veřejné obžaloby, ale i tehdy, je-li žaloba soukromá. Konkrétní právní úprava obžalovací zásady ve vztahu soud a strany bývá v jednotlivých státech různá. Někde je soud spíše arbitrem (typicky pro adversární charakter procesu v angloamerických zemích), jinde má široká práva a povinnosti při dokazování a rozhodování (typicky pro inkviziční charakter procesu v kontinentálních státech).

B. Zásada obžalovací je v platném českém trestním řádu upravena takto: 1. Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu, které podává státní zástupce (§ 2 odst. 8). Podat obžalobu, resp. návrh na potrestání pro trestný čin uvedený v § 163, může státní zástupce jen tehdy, jestliže poškozený se stíháním souhlasí, výjimky viz § 163a. 38 Náš trestní řád nezná soukromou žalobu. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce. (Srov. též výklady o státním zastupitelství v hlavě VII učebnice.) V jednotlivostech platí tyto zásady: a) Soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1) (srov. výklady o totožnosti skutku v hlavě XX). Bez žalobce není soudce (nemo iudex sine actore). Soud však není vázán právním posouzením skutku v obžalobě – viz § 220 odst. 3 (např. skutek posuzovaný v obžalobě jako krádež může posoudit i jako zpronevěru a naopak). Dospěje-li soud k odchylnému názoru na právní posouzení skutku, než jak jej posuzovala

88/110

obžaloba, resp. návrh na potrestání, postupuje při předběžném projednání obžaloby podle § 190, v hlavním líčení podle § 221, § 222, § 225, v řízení o odvolání podle § 258 odst. 1 písm. d), § 259 odst. 5 písm. b). Srov. č. 1/1996 Sb. rozh. tr. To se týká i odchylného posouzení skutku podle § 290 a § 314c odst. 3. O problematice tzv. totožnosti skutku viz blíže v kapitole o hlavním líčení. b) Podanou obžalobu může vzít státní zástupce zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě. Analogicky je možno totéž připustit u návrhu na potrestání. Po zahájení hlavního líčení však jen tehdy, pokud obžalovaný netrvá na jeho pokračování (§ 182). Nejsou-li tyto podmínky splněny, je prohlášení státního zástupce o zpětvzetí obžaloby neúčinné a nezbavuje soud povinnosti o obžalobě rozhodnout. Zpětvzetí obžaloby státním zástupcem za splnění stanovených podmínek má za následek vrácení věci do přípravného řízení (srov. § 182 posl. věta). Dispoziční právo státního zástupce je dále omezeno i tím, že nemá právo rozšířit při hlavním líčení obžalobu na nový skutek. Ukazují-li výsledky hlavního líčení, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, žádá-li státní zástupce o vrácení věci vzhledem k potřebě společného projednání (§ 221 odst. 2); vrácení věci má účinky uvedené v § 191 odst. 2. Nepožádá-li však státní zástupce o vrácení věci, rozhodne soud pouze o skutku uvedeném v žalobním návrhu. c) Přítomnost státního zástupce u hlavního líčení je povinná (§ 202 odst. 1), nikoli však při veřejném zasedání, nestanoví-li zákon něco jiného (§ 234 odst. 2). Účast státního zástupce je např. povinná při veřejném zasedání odvolacího soudu (§ 263 odst. 2), ve veřejném zasedání v řízení proti mladistvému (§ 64 odst. 2 věta druhá z. s. m.), ve veřejném zasedání o dovolání (§ 265r odst. 2) a v řízení o stížnosti pro porušení zákona (§ 274). d) Po novele tr. řádu č. 265/2001 Sb. mají strany aktivnější roli při dokazování (§ 215 odst. 2, § 89 odst. 2). Podle § 2 odst. 5 mohou strany na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen před soudem dokazovat vinu obžalovaného, protože on podal obžalobu, resp. návrh na potrestání. Řízení však vede soud, soud není podle naší právní úpravy pouhým arbitrem.

89/110

Často se uvádí, že se v přípravném řízení neuplatňuje obžalovací zásada. Existují však výjimky, např. v přípravném řízení rozhoduje soud o návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby. V řízení o tomto návrhu rozhoduje nezávislý a nestranný soud, přičemž řízení má charakter sporu mezi státním zástupcem a obviněným. Obžalovací zásada by neměla být zaměňována s principem kontradiktornosti, který spočívá spíše než ve sporném charakteru řízení v koncepci rovnosti zbraní založené na právu obou stran řízení být informován a vyjádřit se ke všem důkazům nebo okolnostem, které jsou předloženy soudu a jež se mohou stát podkladem pro rozhodnutí. Proto i v procesu, který má převážně inkviziční charakter, lze provádět jednotlivé důkazy kontradiktorním způsobem.

Řešení příkladu č. 4: Jelikož soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, nemůže rozhodovat o skutku, který nebyl obsahem žalobního návrhu (§ 220 odst. 1). Státní zástupce nemůže rozšířit žalobní návrh o nový skutek během hlavního líčení. Obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 176 odst. 2). Navíc by byli jak rozhodující soudce, tak i státní zástupce vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v této věci (§ 30 odst. 1).

§ 11 Zásada veřejnosti

A. Zásada veřejnosti (čl. 96 odst. 2 Ústavy, § 2 odst. 10 tr. řádu; srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny) spočívá v tom, že při soudním projednávání trestních věcí jsou oprávněny být přítomny jak subjekty, resp. strany trestního řízení, tak i jiní posluchači. (Srov. též čl. 14 odst. 1 Paktu, čl. 6 odst. 1 Úmluvy.) Význam zásady veřejnosti se projevuje v několika směrech. Zásada veřejnosti je především významným prostředkem kontroly občanů nad výkonem trestního soudnictví. Zvyšuje pocit odpovědnosti soudců za kvalitu jejich práce, vede je k zachovávání zákonů, upevňuje autoritu soudu. Uplatnění zásady veřejnosti je významnou zárukou pro obžalovaného. Zajišťuje mu, že v řízení budou důsledně zachována všechna jeho práva. Umožňuje mu hájit se a dokazovat svou nevinu před veřejností. Zásada veřejnosti je konečně důležitým nástrojem k plnění výchovných funkcí soudu i vůči dalším osobám.

90/110

B. V našem trestním řízení je veřejnost připuštěna k účasti na řízení ve velmi širokém rozsahu. Veřejné je hlavní líčení a veřejné zasedání (§ 2 odst. 10, § 199 odst. 1, § 236, § 238). Veřejnost si však podržuje svůj význam ve všech stadiích trestního řízení, zejména i v přípravném řízení, neboť ta skutečnost, že věc bude předmětem veřejného projednávání u soudu, vede i orgány činné v přípravném řízení k odpovědné práci. Proto trestní řád přikazuje projednávat trestní věci před soudem tak, aby se občané v široké míře mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Soud v tomto smyslu spolupracuje se zájmovými sdruženími občanů (§ 3 odst. 2). S těmito sdruženími soud spolupracuje i při zajištění účasti občanů při jednání soudu. Ve vhodných případech se má hlavní líčení provádět v místě spáchání trestného činu (v továrně, v obci apod.; srov. § 199 odst. 2 tr. řádu). Srov. níže výklad k odlišné úpravě zásady veřejnosti v řízení ve věcech mladistvých. Je důležité, aby byli občané vhodným způsobem informováni o tom, co bude projednáváno. Veliký význam má též publikování zpráv o trestních věcech (v tisku, v rozhlase, televizi). Při poskytování těchto informací dbají orgány činné v trestním řízení toho, aby neohrožovaly objasnění skutečností důležitých pro posouzení věci, nezveřejňovaly o osobách, kterých se týká trestní řízení, údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu presumpce nev39 iny. Jestliže tu je některý z těchto důvodů, odepřou poskytnutí informace (§ 8a). Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy; kdyby způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat (§ 6 odst. 3 zák. o soudech a soudcích). Veřejnost může být vyloučena jedině v případech stanovených v zákoně (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 věta druhá Listiny, § 2 odst. 10 tr. řádu), a to i jen pro část hlavního líčení nebo veřejného zasedání (§ 200 odst. 1, § 238). I když byla v hlavním líčení nebo veřejném zasedání veřejnost vyloučena, vyhlásí se rozsudek nebo rozhodnutí ve veřejném zasedání vždy veřejně (§ 200 odst. 2 a § 236 tr. řádu, čl. 96 odst. 2 Ústavy). Veřejnost může být vyloučena: a) podle § 200 odst. 1 pro ohrožení utajované informace chráněné zvláštním zákonem (viz např. zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti),

91/110

b) pro ohrožení nerušeného průběhu jednání, např. neukázněným obecenstvem (§ 200 odst. 1), c) pro ohrožení mravnosti, např. při projednávání trestných činů se sexuálním kontextem (§ 200 odst. 1), d) pro ohrožení bezpečnosti nebo jiného důležitého zájmu svědka (§ 200 odst. 1).

I když byla veřejnost vyloučena, může soud z důležitých důvodů povolit jednotlivým osobám k hlavnímu líčení přístup. Na žádost obžalovaného (či poškozeného) musí být povolen přístup dvěma jeho důvěrníkům. Další podrobnosti stanoví § 200 a § 201. Speciálně je upravena otázka veřejnosti v řízení proti obviněnému mladistvému v oddílu 6 dílu 7 hlavy II z. s. m. Jde o § 52, § 53 a § 54 tohoto zákona. Hlavního líčení a veřejného zasedání se mohou účastnit pouze subjekty vyjmenované v § 54 odst. 1 z. s. m. Veřejně může být konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání jen na návrh obviněného mladistvého. Rozsudek se i v řízení v trestních věcech mladistvých vyhlašuje veřejně. Ve veřejných sdělovacích prostředcích může být odsuzující rozsudek uveřejněn zásadně jen bez uvedení jména a příjmení mladistvého a při přiměřené ochraně mladistvého před nežádoucími účinky uveřejnění (srov. § 54 odst. 3 z. s. m. a výjimku v odst. 4). Čl. 14 odst. 1 Paktu připouští možnost vyloučit veřejnost v širším rozsahu, než to dovoluje naše platná úprava, a to i tehdy, jestliže to vyžaduje soukromý zájem stran. Obdobně čl. 6 odst. 1 Úmluvy připouští vyloučení veřejnosti, pokud to vyžaduje ochrana soukromého života účastníků.

§ 12 Zásada vyhledávací

Zásada vyhledávací konkretizuje zásadu oficiality, pokud jde o dokazování. Vyplývá z povinností orgánů činných v trestním řízení zjistit v trestní věci materiální pravdu v rozsahu uvedeném ve větě prvé § 2 odst. 5. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zjišťovat závažné skutečnosti, ať svědčí v neprospěch či ve prospěch obviněného (obžalovaného), z úřední povinnosti.

92/110

Novela trestního řádu (zák. č. 265/2001 Sb.) rozlišuje činnost orgánů činných v trestním řízení: a) v přípravném řízení a b) v řízení před soudem.

Ad a) V přípravném řízení je plně zachována zásada vyhledávací, zaměřená na zjišťování skutečností svědčících ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. § 164 stanoví tento požadavek výslovně pro policejní orgán, platí i pro státní zástupce – viz § 161, § 174 aj. Srov. i další ustanovení např. o zkráceném přípravném řízení. To vše nevylučuje práva dalších osob (viz § 33, § 166 odst. 1, § 34 odst. 1, § 43 odst. 1, § 46, § 51, § 51a). Ad b) V řízení před soudem mohou státní zástupce a obviněný navrhnout a provádět důkazy na podporu svých tvrzení. (Viz i ust. § 180 odst. 3, srov. i § 215 a § 314d.) S tím souvisí i další ustanovení (§ 196 odst. 2), zejména však nová úprava součinnosti stran při dokazování před soudem podle § 215 tr. řádu. Strany mohou důkazy, např. znalecké posudky, samy předložit (§ 89 odst. 2, § 110a). Náš trestní řád až do novely z roku 2001 neznal pojem „nesporné skutečnosti“. Od této novely je tento pojem uveden v § 314b. (Blíže k těmto otázkám při rozboru řízení před samosoudcem.) Tato nová úprava (přenesení těžiště dokazování do řízení před soudem) však nic nemění na tom, že české trestní řízení je řízením kontinentálního typu, byť s některými prvky tzv. adversárního procesu.

§ 13 Zásada bezprostřednosti a zásada ústnosti

A. Zásada bezprostřednosti znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat – pokud je to možné – z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy: 1. vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem k rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání. V tomto smyslu vymezuje zásadu bezprostřednosti § 2 odst. 12. Soud má rozhodnout na základě důkazů před ním provedených.

93/110

K tomu srov. ust. § 220 odst. 2 a § 237, dále i § 158. Soud tedy může přihlížet pouze k důkazům, které byly před ním bezprostředně provedeny, resp. byly před ním provedeny jiným zákonným způsobem (§ 102 odst. 2, § 207 odst. 2, § 211). Určitou výjimkou je podle § 211 odst. 6 možnost se souhlasem státního zástupce a obviněného přečíst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů podle § 158 odst. 3 a 5, což platí i v řízení před samosoudcem. 2. Druhý požadavek obsažený v zásadě bezprostřednosti pak spočívá v tom, že soud má zjišťovat rozhodné skutečnosti z pramene těmto skutečnostem nejbližšího, a tedy nejspolehlivějšího, ke zjištění pravdy. Soud se zásadně nespokojí např. svědectvím z druhé ruky ani pouhým přečtením protokolu místo osobního výslechu svědka, sám si prohlédne padělanou listinu a nespokojí se s tím, že mu bude listina popsána. Splnění tohoto požadavku však musí být fakticky možné; není tedy porušením zásady bezprostřednosti např. přečtení protokolu o výslechu svědka, který zemřel, nebo popsání listiny, která shořela. Uplatnění zásady bezprostřednosti při provádění důkazů v trestním řízení je významnou zárukou zjištění materiální pravdy. Osobní přítomnost obžalovaného a svědků u soudu pak umožňuje, aby nejasnosti v jejich výpovědích byly na místě odstraněny soudem za pomoci ostatních subjektů procesu (srov. § 214, § 215).

Z prvého požadavku zásady bezprostřednosti vyplývají tato dvě procesní pravidla: 1. Pravidlo nezměnitelnosti složení soudu, podle něhož může rozhodovat jen ten soudce, který se účastnil soudního jednání od začátku do konce (srov. § 202 odst. 1, § 234 odst. 1 a § 242 odst. 1). K dodržení tohoto pravidla v hlavním líčení slouží podle potřeby institut náhradních soudců (§ 197). Změní-li se složení senátu, je v zásadě nutné provést hlavní líčení znovu. Od účinnosti novely trestního řádu provedené zák. č. 265/2001 Sb. je možné v případě změny složení senátu přečíst se souhlasem státního zástupce a obžalovaného podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, aniž by bylo nutné celé hlavní líčení provádět znovu. Srov. ust. § 219 odst. 3 druhá věta. 2. Pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání. Jeho smyslem je to, aby soud rozhodoval na základě čerstvého dojmu z řízení před ním provedeného.

94/110

Výjimku z tohoto pravidla znamená institut odročení soudního jednání. Zcela výjimečně lze odročit soudní jednání na neurčito (srov. § 219 odst. 1). I v tomto případě je však účel a smysl tohoto ustanovení zajištěn tím, že při pokračování v odročeném jednání předseda senátu sdělí podstatný obsah dosavadního jednání, nebo se dokonce v případě potřeby koná celé jednání (hlavní líčení, veřejné zasedání) znovu (§ 219 odst. 3, § 238).

B. Zásada ústnosti znamená, že soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a zpravidla ústně provedených důkazů (quod non est in foro, non 40 est in mundo). Z § 2 odst. 11 vyplývá, že soud řídí jednání ústně, má ústní styk se stranami a jinými účastníky procesu, že ústně vyhlašuje rozsudek i jiná rozhodnutí, která ve věci učinil. Protikladem zásady ústnosti je zásada písemnosti, podle níž se rozhoduje na základě spisů. Byla uplatněna v inkvizičním procesu (quod non est in actis, non est 41 in mundo). Zásada ústnosti zaručuje zejména uplatnění zásady bezprostřednosti, dále pak zásady veřejnosti. Je předpokladem výchovného účinku veřejného soudního jednání. Zásady bezprostřednosti a ústnosti jsou navzájem těsně spjaty, nejsou však totožné. Například svědectví z druhé ruky, tj. o tom, co někdo jiný vypověděl, je sice ústní, není však v souladu se zásadou bezprostřednosti, naopak soudní ohledání padělané listiny je sice v souladu se zásadou bezprostřednosti, není však ústní. Zásada bezprostřednosti se vztahuje na dokazování, zásada ústnosti má význam i mimo dokazování. V našem právu je zásada ústnosti stanovena přímo v Ústavě (čl. 96 odst. 2); obě zásady, bezprostřednosti a ústnosti, jsou vyjádřeny v trestním řádu. Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného soud provádí zpravidla tak, že uvedené osoby sám vyslýchá (§ 2 odst. 11). Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které při tom jednání byly provedeny (§ 2 odst. 12); srov. dále § 220 odst. 2, § 259 odst. 3. Důkazem provedeným před soudem není např. u svědeckého důkazu jen výslech svědka soudem, je to i přečtení protokolu o jeho výslechu v přípravném řízení, ovšem při zachování přesných zákonných podmínek, které toto přečtení dovolují.

95/110

Ze zásady, že soud svědky, znalce a obviněného sám vyslýchá, připouští zákon některé výjimky. Místo výslechu svědka smí být čten na základě rozhodnutí soudu při hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání protokol o jeho výpovědi jen výjimečně, tj. jsou-li tu podmínky vymezené v § 211, § 212. Další výjimky, pokud jde o výslech svědka, stanoví § 102. Místo výslechu znalce lze číst protokol o jeho výpovědi nebo jeho písemný posudek, jestliže znalec byl před podáním posudku poučen podle § 106, nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí (§ 211 odst. 5). Protokol o dřívější výpovědi obžalovaného může být v hlavním líčení a veřejném zasedání o odvolání čten jen za podmínek § 207 odst. 2. Další výjimku ze zásady bezprostřednosti představuje provedení jednotlivého úkonu trestního řízení dožádáním (§ 53). Obě zásady se uplatňují do určité míry omezeně i v přípravném řízení (srov. § 158 a § 164 odst. 4, § 165 odst. 1). Rozhoduje-li soud v neveřejném zasedání, platí určité výjimky; také zásada ústnosti platí jen omezeně (§ 243). V nepřítomnosti obžalovaného lze konat hlavní líčení jen za podmínek § 202, § 204 odst. 2, veřejné zasedání o odvolání podle § 263 odst. 4. O řízení proti uprchlému srov. § 302–306a. Výjimkou ze zásady ústnosti a bezprostřednosti je i možnost, aby samosoudce místo projednání věci v hlavním líčení vydal trestní příkaz (§ 314e a násl.) a také ust. § 183a odst. 1 a 3 (provedení důkazu mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání).

§ 14 Zásada presumpce neviny

Zásada presumpce neviny je vyjádřena v platném trestním řádu (§ 2 odst. 2) takto: Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. Listina základních práv a svobod ji vymezuje v čl. 40 odst. 2 slovy: „Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud

96/110

pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.“ Povinnost respektovat zásadu presumpce neviny ukládá výslovně čl. 14 odst. 2 Paktu a dále čl. 6 odst. 2 Úmluvy, kde je zásada formulována takto: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“ Zásada presumpce neviny je spjata s obecným demokratickým principem presumpce řádnosti občanů vůbec (presumptio boni viri – tj. presumpce řádného člověka); každý občan je řádný, pokud nebude dokázán opak. Tato zásada je těsně spjata se zásadou materiální pravdy a napomáhá významně jejímu uplatnění. Vyjadřuje povinnost orgánů činných v trestním řízení prokázat úplně a nepochybně vinu obviněného a obžalovaného. Odsuzující rozsudek může být vynesen jen tehdy, byly-li odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obžalovaného. Není-li vina obžalovaného plně prokázána, musí být vynesen zprošťující rozsudek [srov. § 226 písm. a)]. V tomto smyslu platí pravidlo, že nedokázaná vina má týž význam jako dokázaná nevina. V souladu s tímto pravidlem je i úprava podmínek odškodnění za vazbu a trest, podle níž má oprávněná osoba nárok na odškodnění v případě, byla-li obžaloby zproštěna nebo bylo-li trestní stíhání zastaveno. Srov. zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších změn a doplnění. Zásada presumpce neviny je tedy těsně spjata se zásadou zajištění práva obviněného a obžalovaného na obhajobu a významně napomáhá jejímu uplatnění. Vyplývá z ní dále pro všechny orgány činné v trestním řízení požadavek, aby bez ohledu na své subjektivní přesvědčení o vině obviněného a obžalovaného postupovaly vůči obviněnému a obžalovanému nestranně; nesmí s ním již předem jednat jako s provinilcem. Naopak jsou tyto orgány povinny obviněného a obžalovaného vždy poučit o jeho právech a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění (§ 33 odst. 5), přezkoumávat a ověřovat pečlivě obhajobu (§ 164 odst. 3, § 125), přihlížet ke všem okolnostem, které svědčí v jeho prospěch, a samy o zjištění takových skutečností pečovat (§ 2 odst. 5). Bylo by tedy např. porušením zásady presumpce neviny, kdyby policejní orgán nebo soud při výslechu protokoloval jen skutečnosti k tíži obviněného, a nikoli též okolnosti v jeho prospěch. Zásada presumpce neviny je i v jiných směrech významnou zárukou občanských práv obviněného a obžalovaného. Vyjadřuje princip, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, resp. provinění podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny), a to rozsudkem.

97/110

Naše právní úprava jde tak – jak bylo již výše řečeno – dále a je přesnější než čl. 6 odst. 2 Úmluvy a článek 14 odst. 2 Paktu, které shodně uvádějí: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud jeho vina není prokázána zákonným způsobem.“ Z presumpce neviny vyplývají tato 3 důležitá procesní pravidla: 42 a) Pravidlo in dubio pro reo, které znamená, že vyskytují-li se o otázce viny obviněného nebo obžalovaného pochybnosti a nelze-li tyto pochybnosti rozptýlit dalším prováděním a zkoumáním důkazů, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného nebo obžalovaného (srov. o tom výklad v pojednání o důkazech hlavy XIII a XIV). Toto pravidlo se týká jen otázek skutkových, nevztahuje se na pochybnosti v otázkách právních, v nichž musí orgány činné 43 v trestním řízení zaujmout vždy jednoznačné stanovisko (iura novit curia ). V trestním řízení platí tato zásada pro všechny orgány rozhodující v rámci své kompetence.

Řešení příkladu č. 5: Postup soudu nebyl správný, neboť otázka, zdali je trestná soulož mezi příbuznými, jejichž příbuzenský poměr byl založen osvojením, je otázkou právní. Je na soudu, aby v souladu se zásadou iura novit curia zaujal právní názor, který v písemném vyhotovení rozhodnutí odůvodní. Případný nesprávný právní názor soudu I. stupně lze napravit v opravném řízení.

b) Pravidlo, podle něhož je k odsouzení třeba, aby byla dokázána vina obžalovaného. Obviněný není povinen dokazovat žádnou skutečnost svědčící v jeho prospěch a důležitou pro rozhodnutí věci samé (tedy pro rozhodnutí o trestném činu, pachateli, trestu a ochranném opatření, resp. opatření podle § 10 z. s. m.) a pro rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody, bez zřetele na to, zda jde o skutečnost významnou z hlediska práva hmotného či práva procesního. Jen ze skutečnosti, že obviněný nenabídl důkazy o svém tvrzení, nelze tedy dovozovat, že tvrzení je nepravdivé a že pravdou je jeho opak (srov. o tom blíže v pojednání o důkazech hlavy XIII a XIV). Ani ze skutečnosti, že obviněný použil svého práva nevypovídat (§ 92 odst. 1), nemohou být vyvozovány závěry o jeho vině. Výše bylo uvedeno, že neprokázanou vinu je třeba hodnotit stejně ve prospěch obviněného jako prokázanou nevinu.

c)

98/110

Pravidlo, že během trestního řízení mohou být obviněnému a obžalovanému ukládána jen taková omezení, která jsou zcela nezbytná, aby bylo dosaženo účelu trestního řízení (zásada přiměřenosti a zdrženlivosti). Při provádění úkonů trestního řízení je nutno šetřit vždy jeho osobnosti (§ 52, § 92 odst. 1), podrobná je – pokud jde o mladistvého – úprava těchto omezení v 5. oddílu 7. dílu II hlavy z. s. m., která vychází z toho, že tato omezení je možno užít jen tehdy, není-li možné jejich účelu dosáhnout jinak (srov. § 3 odst. 4, 5, § 46–51, § 57 z. s. m.).

Někdy se objevují mylné názory, že presumpce neviny omezuje zásadu volného hodnocení důkazů. Presumpce neviny se však uplatní až po hodnocení důkazů, a to jen tehdy, není-li skutkový stav zjištěn v souladu s ust. § 2 odst. 5.

§ 15 Zásada volného hodnocení důkazů

Zásada volného hodnocení důkazů je vyjádřena v ustanovení § 2 odst. 6, podle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada tedy znamená, že neexistují zákonná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání dokazované skutečnosti a pro stanovení důkazní síly jednotlivého důkazu, tedy jeho věrohodnosti; srov. i § 89 odst. 2 poslední věta. Orgán činný v trestním řízení důkazy zhodnotí podle svého volného (tj. zákonem nevymezeného) uvážení. Volné hodnocení se týká pravdivosti, tj. zhodnocení toho, co např. svědek vypovídá. Je třeba odlišovat věrohodnost jako vlastnost svědka, resp. jiného důkazního prostředku, od pravdivosti jeho výpovědi. I nevěrohodný svědek může vypovídat pravdivě a naopak. (Srov. dále též hlavy XIII a XIV o dokazování.) Zásada volného hodnocení důkazů naprosto neznamená nějakou libovůli v hodnocení důkazů. Je to zřejmé již z ustanovení § 2 odst. 6 o tom, jak při hodnocení postupovat. Vnitřní přesvědčení orgánů činných v trestním řízení není něčím neodpovědným a nekontrolovatelným, nýbrž se musí utvářet přísně logickým úsudkem vyplývajícím z pečlivého, objektivního a všestranného uvážení všech po ruce jsoucích důkazů, jednotlivě i v jejich souhrnu. V souladu s tím musí být v odůvodnění rozsudku vyloženo, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které

99/110

důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení prováděných důkazů a proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších (§ 125). Výjimka viz trestní příkaz podle § 314e–314g. Další výjimkou je možnost vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek podle § 129 odst. 2, který neobsahuje odůvodnění, ústně však odůvodněn být musí. Obdobně, pokud jde o zjednodušené usnesení podle § 136 odst. 3. Volné hodnocení je tedy leckdy nesnadná, namáhavá myšlenková činnost, při které mají značný význam i životní zkušenosti toho, kdo hodnocení provádí. Vnitřní přesvědčení je odůvodněno objektivními skutečnostmi a je jejich logickým důsledkem. Postup soudu při volném hodnocení a důvodnost vnitřního přesvědčení soudu je pak předmětem přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 odst. 1. Zásada volného hodnocení důkazů je základním a nezbytným předpokladem zjištění materiální pravdy v trestním řízení. Nutí toho, kdo hodnotí, přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, k jeho zvláštnostem a brání mechanickému šablonovitému postupu při hodnocení (č. 53/1992 Sb. rozh. tr.). Protikladem zásady volného hodnocení důkazů je zákonná teorie průvodní 44 (legální teorie důkazní), která se vyskytovala ve dvojí formě. a) pozitivní, jestliže soud musel určitou skutečnost pokládat za dokázanou, byla-li tu určitá míra důkazů předepsaná v zákoně (např. dva bezvadní svědci, doznání obviněného apod.); b) negativní, jestliže soud bez určité míry důkazů nesměl určitou skutečnost pokládat za dokázanou.

§ 16 Zásada materiální pravdy

A. Cílem činnosti všech orgánů trestního soudnictví, vyplývajícím z § 1 odst. 1 tr. řádu, o účelu trestního řízení, je nalézt pravdu o skutku, který je předmětem řízení a v němž je spatřován trestný čin, a to z hlediska skutečností podstatných pro rozhodnutí. To znamená, že trestní řízení musí být upraveno tak, aby dávalo dostatečné záruky toho, že v něm budou všechny okolnosti trestného činu významné pro rozhodnutí soudu zjištěny pokud možno v souladu se skutečností.

100/110

V této učebnici používáme pojem pravda materiální tak, jak byl v historii našeho trestního procesu formulován zejména u Storcha a dalších klasiků 19. a 20. století (např. Glasera), kteří jím vyjadřovali rozdíl od zjišťování formální pravdy v procesech jiného typu. Chceme tím zároveň zdůraznit to, že se v trestním řízení zjišťuje široký okruh okolností jak skutkových, tak právních. Soud se nemůže spokojit s tím, co strany třeba souhlasně uznávají za skutečnost (s tzv. formální pravdou). Proto také v českém trestním řízení platí zásada vyhledávací na rozdíl od zásady projednací u občanského soudního řízení. (Srov. ust. § 314d odst. 2, které je zřejmě výjimkou.) Rozsudek soudu se musí zakládat na faktech přesně a úplně zjištěných, která nevzbuzují důvodné pochybnosti o své pravdivosti. Proto musí být v trestním řízení vina obviněnému nepochybně prokázána. Nestačí například pouhé doznání obviněného, nepotvrzené jinak zjištěnými skutečnostmi. Proto též v českém trestním řízení při zjišťování skutkového stavu neexistují presumpce (jinou povahu než právní presumpce má tzv. presumpce neviny – srov. § 12 shora), prekluze ani formální důkazní břemeno. Zjištění pouhé pravděpodobnosti určitých skutečností může mít význam jen pro postup řízení (např. pro vyhledávání a provádění dalších důkazů).

B. Znění ustanovení § 2 odst. 5 dnes uvádí: „Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumávat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.“ Proto někteří teoretici i praktici nazývají tuto zásadu nikoli zásadou materiální pravdy, ale zásadou zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Ale i přes tento název je nepochybné, že nestačí pravděpodobné usvědčení pachatele,

101/110

nýbrž je třeba dbát o bezpečné a spolehlivé zjištění skutkového základu pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení bez důvodných pochybností. I při této nové formulaci musí být ovšem skutkový základ rozhodnutí soudu bezpečně zjištěn mimo důvodnou pochybnost. Nelze proto požadavek bezpečného skutkového zjištění bez důvodných pochybností zaměňovat s názorem, že stačí pravděpodobné usvědčení pachatele. (Srov. i rozh. č. 13/1993 Sb. rozh. tr.) Ke splnění tohoto cíle směřují další zásadní směrnice uvedené v § 2 odst. 5. Je to především zásada, že orgány činné v trestním řízení objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící proti obviněnému i okolnosti svědčící v jeho prospěch, zásada, která je ještě zvláště zdůrazněna v ustanovení § 164 odst. 3. Je to dále směrnice, podle níž doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny okolnosti případu. Obdobné požadavky se výrazně projevují i v četných dalších ustanoveních trestního řádu. Významná jsou např. ustanovení důrazně zakazující používat při výslechu obviněného jakéhokoli nátlaku nebo úskoku (srov. § 92 odst. 1 a odst. 3) nebo získat důkazy nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§ 89 odst. 3). Takto získané důkazy nesmějí být v dalším řízení použity. Novela z roku 2001 zdůrazňuje důkazní povinnost státního zástupce. Nejde však o projev formálního rozdělení důkazního břemene, tedy o přenesení důkazního břemene na státního zástupce, jak se někdy tvrdí, takže pokud státní zástupce neprovedl 45 potřebné důkazy, nezbavuje to soud povinnosti provést je z vlastní iniciativy. Ustanovení o „objasnění okolností svědčících ve prospěch i neprospěch osoby, proti níž se řízení vede“, nemá na mysli pouze dokazování před soudem. Vztahuje se na celé trestní řízení, tj. i na postup před zahájením trestního stíhání.

C. Uvádí se, že zavádění nových institutů, jako jsou zmiňované nesporné skutečnosti nebo dohoda o vině a trestu, výrazně oslabuje zásadu materiální pravdy. Podle našeho názoru je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, vyjádřením cíle trestního procesu. Volba prostředků k dosažení tohoto cíle nemůže mít takový charakter, aby ho ve své podstatě negovala. Jestliže zákonodárce umožňuje zavedením těchto nových institutů zjednodušit a zrychlit trestní řízení (tedy „zkrátit cestu“), měl by zároveň stanovit určité záruky, aby takové zjednodušení nebylo v rozporu se zásadou materiální pravdy (tedy „v rozporu s cílem cesty“). Na formulacích zvolených zákonodárcem lze nalézt určité záruky ve prospěch zásady

102/110

materiální pravdy. Např. od dokazování nesporných skutečností může soud upustit jen tehdy, nejsou-li s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti závažné důvody o těchto prohlášeních pochybovat (§ 314d odst. 2). Stejně tak nemusí soud schválit předloženou dohodu o vině a trestu, jestliže je nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo z jiných důvodů uvedených v § 314r odst. 2. Zásada materiální pravdy tak i po řadě novelizací nadále zůstává vůdčí zásadou trestního řízení. 34

ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 20. Srov. ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 96. Učebnice JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 189, označuje tuto zásadu jako zásadu zvláštního, šetrného přístupu k poškozenému. 36 K odlišnému názvosloví srov. § 214 a násl. obč. zák. 37 Srov. ŠÁMAL, P., MUSIL, J., KUCHTA, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 130. 38 K problematice soukromé a podpůrné žaloby srov. GŘIVNA, T. Soukromá žaloba v trestním řízení. Praha: Karolinum, 2005. 39 K tomu srov. HERCZEG, J. Média a trestní řízení. Praha: Leges, 2013, 282 s. 40 Doslova: Co není před soudem, není na světě (tj. neexistuje). 41 Doslova: Co není ve spisech, není na světě (tj. neexistuje). 42 Doslova: V pochybnosti ve prospěch obžalovaného. 43 Doslova: Soud zná právo. 44 Průvody – starý termín pro důkazy. Průvodní řízení – dokazování. 45 Pokud jde o pojem „důkazní břemeno“, většina teoretiků trestního procesu (např. Růžek) jej nepovažuje pro trestní řízení za vhodný, resp. výstižný. Jinak: ŽILA, J. Zásada vyhledávací v trestním řízení. Praha: Academia, 1983. 35

HLAVA V

Subjekty trestního řízení

Příklad č. 6: Advokát B byl podle § 303 tr. řádu ustanoven obhájcem obviněného O, proti němuž bylo zahájeno trestní stíhání v řízení proti uprchlému (§ 302). Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvého stupně podal obhájce B odvolání, a to svým jménem s odvoláním na dikci § 304. Postupoval správně? Jak rozhodl odvolací soud?

Příklad č. 7: Obviněný byl vzat do vazby podle § 67 písm. c). Proti tomuto usnesení podala podle § 142 odst. 2 stížnost jeho 17letá družka žijící od svých 15 a půl let s obviněným, se kterým má malé dítě. Je to oprávněná osoba vzhledem k ustanovení § 247 odst. 2?

§ 1 Subjekty a strany v trestním řízení

A. Subjekty trestního řízení rozumíme ty činitele (státní orgány, fyzické a právnické osoby), které mají a vykonávají vlastním jménem vliv na průběh řízení a kterým zákon dává k uskutečnění vlivu určitá procesní práva nebo určité procesní povinnosti. Právní subjektivita znamená, že subjekt je nositelem určitých práv a povinností, které může uplatňovat svým jménem. Zdůrazňujeme toto uplatňování vlastním jménem, což se někdy zapomíná. Pojem „účastník řízení“ není v trestním procesu používán. Proti jeho používání vystupovali již dříve významní teoretici moderního trestního práva procesního, zejména proto, aby podtrhli odlišnost od postavení účastníků jiných druhů procesů. Obecně je právní subjektivita upravena v Listině (srov. čl. 5). Jednotlivá právní odvětví ji však specifikují podle smyslu příslušné právní úpravy.

104/110

Subjekty trestního řízení jsou podle českého trestního řádu zejména: a) orgány činné v trestním řízení, tj. soud, státní zástupce a policejní orgán, b) osoba, proti níž se řízení vede, poškozený, zúčastněná osoba, osoby s tzv. samostatnými obhajovacími právy, orgán sociálně-právní ochrany dětí a probační úředník v řízení proti mladistvým.

Tím, co bylo uvedeno výše, se ovšem počet subjektů trestního řízení nevyčerpává, patří sem i osoby další. Například svědkové, znalci a tlumočníci jsou za určitých okolností subjekty řízení – ovšem jen tehdy, pokud uplatňují nároky na svědečné, znalečné nebo tlumočné. Pokud však svědkové a znalci vypovídají v rámci dokazování, resp. tlumočníci překládají, nejsou subjekty řízení. Zvláštní postavení mezi subjekty řízení mají strany. Jsou to subjekty, které jsou podle zákona oprávněny před soudem uplatňovat nebo podporovat obžalobu nebo proti obžalobě sebe nebo jiného obhajovat. Ustanovení § 12 odst. 6 však vymezuje pojem „strany“ jinak. Podle něj se stranou rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce (viz dále); stejné postavení má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek. Osobou, proti níž se řízení vede, se rozumí obviněný (§ 32), obžalovaný (§ 12 odst. 8) a odsouzený (§ 12 odst. 9), na kterém se vykonává trest, odsouzený k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, dále odsouzený, který žádá o podmíněné propuštění z výkonu trestu, např. v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení. Je to dále osoba podezřelého ze spáchání trestného činu (srov. zejm. § 76 odst. 1, § 82 odst. 4, § 83 b odst. 4 a § 158). Je to i podezřelý ve zkráceném přípravném řízení (§ 179 odst. 2, 3). Osobou, proti níž se řízení vede, je třeba rozumět i osobu, ohledně níž bylo pravomocně zastaveno trestní řízení podle § 172, ale státní zástupce ohledně ní podal návrh na ochranné opatření podle § 178 odst. 2 nebo podle § 239 odst. 1. Je to i případ osoby, ohledně níž soud rozhodnutí o ochranném opatření vyhradil veřejnému zasedání (§ 230 odst. 2). Stejné postavení jako strana má např. majitel účtu podle § 79a odst. 4, majitel účtu podle § 79b, majitel zaknihovaných cenných papírů (§ 79c odst. 4), svědek podle § 104, znalec podle § 111, příbuzní obžalovaného, kteří podali návrh na

105/110

obnovu řízení podle § 280, ředitel věznice (§ 331 odst. l), osoby uvedené v § 346 odst. l, léčebný ústav podle § 353, výchovné zařízení podle § 84–87 z. s. m., příbuzní obžalovaného a zájmové sdružení občanů v případě návrhu na zahlazení odsouzení podle § 363, osoba, které byla uložena pořádková pokuta podle § 66, aj. Zákon tedy formuluje pojem „strany“ jinak než teorie a také jinak než dřívější a současné komentáře k trestnímu řádu, které pojem „strany“ vymezují stejně jako teorie. Trestní řád při své formulaci pojmu „strany“ vymezuje postavení některých subjektů nestejně. Tak podle ust. § 12 odst. 6 je ten, proti němuž se řízení vede, stranou od samého počátku trestního řízení, podobně i poškozený a zúčastněná osoba. Naopak státní zástupce je stranou v řízení před soudem, resp. i tam, kde rozhoduje v přípravném řízení soud. Jde zřejmě o legislativní pochybení, pojem „strana“ je možno používat jen v řízení před soudem. Otázka postavení stran v trestním řízení a ochrana jejich práv je důležitou otázkou trestního řízení v každém státě, protože souvisí s požadavkem všestranné ochrany osobnosti a práv občanů demokratického státu. O těchto otázkách se vedly dlouhé diskuse již v 19. století. Zatímco rakouská a později československá teorie trestního procesu (Glaser, Storch) pojem „strany“ v trestním řízení plně akceptovala, německá teorie a praxe k těmto otázkám zastává stanoviska různá (Peters, komentáře aj.).

B. Subjekty trestního řízení mají různou procesní roli, odpovídající jejich funkci. Zvláštní roli mezi subjekty má státní zástupce. Je orgánem, který řídí a koná dozor v přípravném řízení, je dominus litis, v řízení před soudem je orgánem obžaloby. (Srov. dále hlavu o státním zastupitelství.) Nekoncepčně je upraveno postavení orgánů sociálně-právní ochrany dětí v trestním řízení. V § 2 odst. 2 písm. c) z. s. m. se jako orgány činné podle tohoto zákona uvádějí policejní orgány, státní zástupci a soudy pro mládež. Chybí zcela orgány sociálně-právní ochrany dětí a úředníci Probační a mediační služby. Velmi obecně se hovoří o spolupráci s nimi v § 40. Také konkrétní ustanovení § 46a § 48 mluví o těchto orgánech velmi obecně, spíše z hlediska jejich informovanosti, podobně jako § 67. Zákon č. 359/1999 Sb. byl několikrát novelizován, tři velké novely byly přijaty v roce 2013, vyhláška č. 473/2012 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o sociálně-právní ochraně dětí, se vůbec nezmiňuje o trestním řízení. Změny

106/110

vycházejí z nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., nevšímají si však jeho dosahu („svéprávnost“ apod.) a vlivu na trestní řízení ve věcech mladistvých. V trestním řádu mají orgány sociálně-právní ochrany dětí poměrně široká práva podávat opravné prostředky ve prospěch mladistvého (viz i § 72 z. s. m.). Nikde však není zajištěna možnost, aby se účastnily podávání vysvětlení mladistvého podezřelého ani možnost účasti při výslechu mladistvého obviněného při vyšetřování, natož možnost klást vyslýchaným osobám otázky. Přitom by jejich 46 účast byla vhodná i při posuzování okolností podle § 5 z. s. m. Role subjektů se mění v průběhu trestního řízení i vzhledem ke stadiím procesu. Tak orgány přípravného řízení kromě státního zástupce se zpravidla neobjevují ve stadiu řízení před soudem, orgány výkonu trestu se uplatňují opět jen ve stadiu vykonávacího řízení a podobně. Existují subjekty, které se objevují v různých stadiích, obviněný jak v řízení přípravném, tak v řízení před soudem, event. i v řízení vykonávacím. Podobně i poškozený. V přípravném řízení a v řízení vykonávacím je postavení obviněného a poškozeného odlišné od postavení, které tam mají ostatní subjekty. V řízení před soudem se toto postavení mění – tam se některé subjekty stávají stranami. Teorie trestního procesu zdůrazňuje rozdíl pojmu „subjekt“ a „strana“. Stranami jsou jen určité subjekty v řízení před soudem. Stranou v procesním slova smyslu nejsou zpravidla subjekty v předsoudním stadiu trestního řízení (viz však další odstavec). Z postavení strany jasně vyplývá její právo vystupovat vlastním jménem před soudem a mít přístup ke všem úkonům, kde se tvoří základ pro meritorní rozhodnutí. Zákon přiznává stranám v trestním řízení určitá práva, zejména právo na aktivní účast při jednání soudu a právo podávat opravné prostředky. Teorie toto právo charakterizuje jako „právo slyšet a být slyšen“. Je tedy zřejmé, že rozlišení pojmů „subjekt“ a „strana“ má značný teoretický i praktický dosah. Označíme-li některý subjekt za stranu, dáváme mu maximum práv: právo nahlížet do spisů, právo účasti na úkonech a právo při těchto úkonech vystupovat a činit návrhy. Je zřejmé, že toto právo mají strany jen v řízení před soudem – ve stadiu přípravného řízení tam, kde rozhoduje soud. Dikce našeho trestního řádu, která za stranu označuje osobu, proti které se vede trestní řízení, a poškozeného, proto není zcela přesná, protože nezdůrazňuje postavení stran ve vztahu k řízení před soudem, zatímco u státního zástupce je formulace v § 12 odst. 6 výstižná, protože mluví o řízení před soudem.

107/110

Někteří teoretici, kteří se zabývají otázkou veřejné žaloby, se však domnívají, že by přesnější bylo slovní spojení „postavení strany“ pro charakteristiku role veřejné žaloby, nikoli označení veřejného žalobce jako strany v trestním řízení. Strany v trestním řízení jsou důležitým činitelem v systému prvků, které mají napomáhat k účinnosti fungování trestního řízení. Proto je nutné uvážit roli stran v trestním řízení, zvážit jejich postavení a zajištění jejich práv z hlediska účinnosti současné úpravy. Viz i č. 38/1975 Sb. rozh. tr. a č. 2271978 Sb. rozh. tr. Kromě aktivní účasti v řízení před soudem mají strany i další práva, která jim zákon dává k tomu, aby bylo dosaženo rovnosti stran v trestním řízení. Srov. k tomu i ust. § 65 o navrácení lhůty. Tato rovnost stran v trestním řízení je základním charakteristickým rysem obžalovacího procesu.

§ 2 Procesní způsobilost subjektů v trestním řízení

Procesní způsobilost znamená možnost v procesu samostatně vlastním jménem 47 jednat.

A. Obviněný, jeho zákonný zástupce a obhájce. Procesní způsobilost obviněného v trestním řízení není omezena (srov. i hlavu IX). Rozhoduje a jedná sám vlastním jménem, bez ohledu na to, je-li jeho svéprávnost podle občanského zákoníku omezena nebo ne. I v případě, že by omylem bylo zahájeno trestní stíhání osoby mladší než 15 let, tj. takové, která nemůže být pachatelem trestného činu, má tato osoba (do zastavení trestního stíhání) plná procesní práva podle trestního řádu. Zákonný zástupce obviněného (§ 34) patří mezi subjekty, které vykonávají obhajovací právo vždy v zastoupení obviněného, nikoli samostatně. Zákonný zástupce obviněného může jednat jen ve prospěch obviněného, obhájci nemůže zákonný zástupce dávat příkazy. Proti vůli obviněného, jehož svéprávnost byla omezena, může v jeho prospěch podávat opravné prostředky také jeho obhájce. Činí tak jménem tohoto obviněného – s upozorněním, že tak činí proti jeho vůli – nikoli jménem vlastním (srov. § 247 odst. 2 – „za něho jeho obhájce“). Obhájce nemůže podávat odvolání svým jménem ani v řízení proti uprchlému. Není totiž uveden nikde mezi stranami oprávněnými podat opravné prostředky (srov. např. § 246 a contrario). Takové

108/110

opravné prostředky by bylo třeba zamítnout, resp. odmítnout jako podané neoprávněnou osobou. Obhájce není také uveden v § 12 odst. 6, není tedy stranou a nemůže vystupovat vlastním jménem ani v případech, kdy jde o řízení proti uprchlému nebo kdy je obviněný osobou, jehož svéprávnost byla omezena. Sporné je, zda řadit obhájce mezi subjekty trestního řízení, neboť za subjekt považujeme ty činitele, kteří mají a vykonávají vlastním jménem vliv na průběh řízení. Tak tomu není, jestliže obhájce jedná jménem obviněného. Naopak za subjekt ho můžeme označit, jestliže v trestním řízení vystupuje svým jménem (např. uplatňuje nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů z titulu ustanoveného obhájce).

B. Poškozený a zúčastněná osoba. Procesní způsobilost poškozeného a zúčastněné osoby je trestním řádem upravena podobně jako v občanském právu hmotném a procesním, včetně právní úpravy postavení jejich zákonného zástupce a zmocněnce. U poškozeného je tomu tak i tehdy, když není subjektem adhezního řízení (viz hlavu X – Poškozený a zúčastněná osoba). Podle § 45 odst. 2 se v případech, v nichž zákonný zástupce nemůže vykonávat svá práva uvedená v § 45 odst. l a je nebezpečí z prodlení, ustanovuje v trestním řízení k výkonu práv poškozeného opatrovník.

C. Osoby oprávněné podat ve prospěch obviněného opravné prostředky vlastním jménem podle § 142 odst. 2, § 247 odst. 2 a § 280 odst. 3, § 72 odst. 2 z. s. m. Tyto osoby jsou uvedeny v § 247 odst. 2, na který odkazuje výše uvedené ust. § 142 odst. 2 a § 280 odst. 3. Jejich procesní způsobilost trestní řád nikde blíže nespecifikuje, a je proto třeba ji řešit samostatně pro trestní řízení. Pojmy „dítě“, „osoba blízká“, „druh“, „svéprávnost“ a „zletilost“ jsou vykládány podle práva občanského, resp. podle Úmluvy o právech dítěte. Procesní způsobilost se zde určuje podle trestního řádu stejně tak, jako je tomu u osoby obviněného. Bylo by totiž zcela proti smyslu právní úpravy § 247 odst. 2, aby např. družka obviněného, která je sice nezletilá, ale žije od 15 let s obviněným, se kterým má dítě, mohla podávat opravné prostředky v jeho prospěch jen se souhlasem svého zákonného zástupce. Podobně je třeba analogicky řešit procesní způsobilost dalších výše uvedených osob.

46

109/110 Řešení příkladu č. 6: Advokát B nepostupoval správně. Odvolací soud odvolání zamítl podle § 253 odst. 1, protože bylo podáno neoprávněnou osobou. Ani v řízení proti uprchlému se obhájce nestává stranou nebo subjektem řízení.

Řešení příkladu č. 7: Tato otázka není v praxi jednoznačně řešena. Například rozhodnutí NS SSR č. 4/1972 Sb. rozh. tr. vyžaduje pro nezletilé souhlas zákonného zástupce, teorie dovozuje, že je v tomto případě subjektivita dána trestním řádem. Existuje literatura, která praxi kritizuje a zdůrazňuje, že i podle občanského práva je rozhodnutí č. 4/ 1972 nesprávné. Dnes je v souvislosti s novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. nepochybné, že toto rozhodnutí č. 4/1972 je nepoužitelné.

K tomu viz i článek CÍSAŘOVÁ, D., ŠUBRT, M. Postavení orgánu sociálně-právní ochrany dětí v řízení v trestních věcech mladistvých a v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let se zaměřením na předsoudní stadia trestního řízení. Trestní právo, 2011, č. 1, s. 20–23. 47 Srov. i formulaci v § 20 o. s. ř.

@Created by PDF to ePub