Vzor citace: ČERNÁ, S., ŠTENGLOVÁ, I., PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, s. 640

Vzor citace: ČERNÁ, S., ŠTENGLOVÁ, I., PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015. s. 640.

© prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc., doc. JUDr. Ivana Štenglová, prof. JUDr. Irena Pelikánová, DrSc., JUDr. Petr Čech, LL.M., Ph.D., JUDr. Tomáš Dočkal, JUDr. Kateřina Eichlerová, Ph.D., JUDr. Tomáš Horáček, Ph.D., JUDr. Mgr. Vít Horáček, Ph.D., Mgr. Klára Hurychová, JUDr. Lucie Josková, LL.M., Ph.D., doc. JUDr. Petr Liška, Ph.D., LL.M., JUDr. Daniel Patěk, Ph.D., JUDr. Robert Pelikán, Ph.D., JUDr. Milan Vrba, Ph.D., 2015 ISBN 978-80-7478-735-5 (váz.) 978-80-7478-736-2 (pdf)

Seznam autorů

prof. JUDr. Stanislava Černá, CSc. – III. Právní formy a další třídění obchodních korporací IV. Vytvoření obchodní korporace V. Účast v obchodní korporaci VII. Ochrana věřitelů obchodní korporace VIII. Účast obchodní korporace v podnikatelském seskupení doc. JUDr. Ivana Štenglová – XIV. Družstvo prof. JUDr. Irena Pelikánová, DrSc. – I. Pojem a právní povaha obchodní korporace II. Právo obchodních korporací JUDr. Petr Čech, LL.M., Ph.D. – XVII. Právo kapitálového trhu. Obchodní korporace na kapitálovém trhu XVIII. Kolektivní investování. Obchodní korporace jako investiční fondy JUDr. Tomáš Dočkal – XVI. Unijní formy obchodních korporací JUDr. Kateřina Eichlerová, Ph.D. – XII. Společnost s ručením omezeným JUDr. Tomáš Horáček, Ph.D. – X. Veřejná obchodní společnost JUDr. Mgr. Vít Horáček, Ph.D. – XI. Komanditní společnost Mgr. Klára Hurychová – XVI. Unijní formy obchodních korporací JUDr. Lucie Josková, LL.M., Ph.D. – XIII. Akciová společnost

3

doc. JUDr. Petr Liška, Ph.D., LL.M. – XV. Obchodní korporace se zvláštním právním režimem JUDr. Daniel Patěk, Ph.D. – VI. Organizační struktura obchodní korporace JUDr. Robert Pelikán, Ph.D. – I. Pojem a právní povaha obchodní korporace II. Právo obchodních korporací IX. Zrušení a zánik obchodní korporace JUDr. Milan Vrba, Ph.D. – IV. Vytvoření obchodní korporace

4

Obsah

SEZNAM AUTORŮ.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK.. . . . . . . . . . . . . . . . . 13 KAPITOLA I. Pojem a právní povaha obchodní korporace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 § 1 Pojem právnické osoby.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 A. Právní subjektivita, její podstata a rozsah, svéprávnost.. . 18 B. Historický původ právnických osob obecně i v ekonomice.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 C. Právní formy sdružení v běhu času.. . . . . . . . . . . . . . . . 22 D. Zárodky obchodních společností osobních i kapitálových. 24 E. Historické kořeny družstev. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 F. Obchodní korporace a smlouva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 G. Pojem právnické osoby v mimoprávní realitě. . . . . . . . . 29 H. Právnická osoba – fikce nebo realita, způsobilost právnické osoby. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 I. Rozsah a obsah právní subjektivity právnických osob. . . 40 § 2 Korporace a societa.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 A. Pojem korporace v našem právním vývoji.. . . . . . . . . . . 42 B. Korporace v platném právu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 C. Societa v našem právním vývoji.. . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 D. Societa v našem platném právu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 E. Kolísání mezi societou a korporací, variabilita právnických osob. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 48 § 3 Obchodní korporace obecně a podle platného práva.. . . . . . . 54 A. Obchodní korporace jako sdružení osob. . . . . . . . . . . . . 54 B. Affectio societatis.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57 5

Obsah

C. Účel obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 D. Předmět činnosti (podnikání) obchodní korporace.. . . . . 60 E. Provozování obchodního závodu. . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

KAPITOLA II. Právo obchodních korporací. . . . . . . . . . . § 1 Pojem a prameny. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Další zdroje pravidel zavazujících obchodní korporace. . . . . § 3 Základní zásady práva obchodních korporací. . . . . . . . . . . . § 4 Cíle a funkce práva obchodních korporací.. . . . . . . . . . . . . . KAPITOLA III. Právní formy a další třídění obchodních korporací. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 1 Funkce právní úpravy obchodních korporací a princip nucené formy.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Obchodní korporace a smluvní svoboda.. . . . . . . . . . . . . . . § 3 Členění obchodních korporací.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Obchodní společnosti a družstva. . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Kapitálové a osobní společnosti.. . . . . . . . . . . . . . . . . . C. České a nadnárodní obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . § 4 Kritéria volby právní formy obchodní korporace.. . . . . . . . .

66 66 73 74 81 83 83 85 87 87 91 95 96

KAPITOLA IV. Vytvoření obchodní korporace.. . . . . . . . . 99 § 1 Příprava vytvoření obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . . . . . 99 § 2 Založení obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 § 3 Jednání před vznikem obchodní korporace. . . . . . . . . . . . . 104 § 4 Vznik obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 § 5 Neplatnost obchodní korporace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 § 6 Vklady.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 A. Vkladová povinnost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 B. Členění předmětů vkladů.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 C. Vlastnické právo k předmětu vkladu.. . . . . . . . . . . . . . 116 § 7 Základní kapitál. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 A. Pojem základního kapitálu.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 B. Funkce základního kapitálu.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120 KAPITOLA V. Účast v obchodní korporaci.. . . . . . . . . . . 124 § 1 Podíl jako právní vztah. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124 § 2 Povinnosti člena obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . . . . . 131 6

§ 3 § 4 § 5 § 6

Obsah

Práva člena obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ochrana člena obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . . . . . . . Podíl jako předmět vlastnictví. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nakládání s podílem.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

KAPITOLA VI. Organizační struktura obchodní korporace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 1 Organizační struktura obecně.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Orgány obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Třídění orgánů obchodní korporace. . . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Působnost orgánů obchodní korporace. . . . . . . . . . . . . . . . § 5 Podmínky členství v orgánu obchodní korporace.. . . . . . . . § 6 Vznik členství v orgánu obchodní korporace.. . . . . . . . . . . § 7 Zánik členství v orgánu obchodní korporace.. . . . . . . . . . . § 8 Odměňování členů volených orgánů obchodních korporací.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 9 Povinnost péče řádného hospodáře.. . . . . . . . . . . . . . . . . . § 10 Právní důsledky porušení povinností člena voleného orgánu obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . KAPITOLA VII. Ochrana věřitelů obchodní korporace.. § 1 Věřitelé obchodní korporace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Ochrana věřitelů obchodní korporace v občanském zákoníku. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Ochrana věřitelů právem obchodních korporací.. . . . . . . . . § 4 Společné nástroje ochrany věřitelů obchodní korporace.. . . § 5 Ochrana věřitelů osobních společností. . . . . . . . . . . . . . . . § 6 Ochrana věřitelů kapitálových společností a družstva v širším smyslu.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 7 Ochrana věřitelů kapitálových společností a družstva v užším smyslu.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 8 Ochrana věřitelů ultima ratio.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

135 137 140 142

146 146 148 150 154 160 165 168 170 171 176

180 180 182 184 186 190 192 196 198

KAPITOLA VIII. Účast obchodní korporace v podnikatelském seskupení.. . . . . . . . 200 § 1 Způsoby a důvody seskupování obchodních korporací.. . . . 200 § 2 České a evropské právo podnikatelských seskupení a jeho funkce.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203 7

Obsah

§ 3 Ovládaná skupina.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Ovlivňování ovládané obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . § 5 Ochrana ovládané obchodní korporace, jejích členů a věřitelů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 6 Koncern.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 7 Ochrana řízené obchodní korporace, jejích členů a věřitelů.

209 212

KAPITOLA IX. Zrušení a zánik obchodní korporace.. . . § 1 Obecně.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Zrušení obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Likvidace obchodní korporace.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Proces likvidace.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 5 Zrušení obchodní korporace bez likvidace v důsledku insolvenčního řízení. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 6 Přeměny.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

229 229 230 235 238

KAPITOLA X. Veřejná obchodní společnost.. . . . . . . . . . § 1 Základní charakteristika veřejné obchodní společnosti.. . . . § 2 Historie právní úpravy.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Právní povaha a hospodářský význam veřejné obchodní společnosti.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Založení a vznik veřejné obchodní společnosti. . . . . . . . . . § 5 Práva a povinnosti společníků. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 6 Organizační struktura veřejné obchodní společnosti.. . . . . . § 7 Členství ve veřejné obchodní společnosti. . . . . . . . . . . . . . § 8 Zrušení a zánik veřejné obchodní společnosti. . . . . . . . . . .

256 256 258

KAPITOLA XI. Komanditní společnost. . . . . . . . . . . . . . § 1 Základní charakteristika komanditní společnosti.. . . . . . . . § 2 Historie právní úpravy.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Právní povaha a hospodářský význam komanditní společnosti.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Založení a vznik komanditní společnosti.. . . . . . . . . . . . . . § 5 Práva a povinnosti společníků. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 6 Organizační struktura komanditní společnosti.. . . . . . . . . . § 7 Členství v komanditní společnosti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 8 Zrušení a zánik komanditní společnosti. . . . . . . . . . . . . . .

275 275 275

214 220 225

246 248

260 261 262 268 270 272

276 277 278 280 281 281

8

Obsah

KAPITOLA XII. Společnost s ručením omezeným. . . . . . § 1 Základní charakteristika společnosti s ručením omezeným.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Historie právní úpravy.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Založení a vznik společnosti s ručením omezeným. . . . . . . § 4 Podíl. Kmenový list .. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Podíl. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Kmenový list. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 5 Postavení společníka.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Obecně k postavení společníka.. . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Práva společníků.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Povinnosti společníků.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Klasifikace společníků a jejich zvláštní práva. . . . . . . . E. Vznik a zánik účasti společníka.. . . . . . . . . . . . . . . . . § 6 Organizační struktura společnosti s ručením omezeným.. . . A. Obecně k organizační struktuře společnosti s ručením omezeným.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Valná hromada. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Jednatelé. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Dozorčí rada.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E. Výbor pro audit a další orgány a komise.. . . . . . . . . . . F. Postavení členů volených orgánů.. . . . . . . . . . . . . . . . § 7 Změny základního kapitálu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 8 Zrušení a zánik společnosti s ručením omezeným. . . . . . . .

284

KAPITOLA XIII. Akciová společnost.. . . . . . . . . . . . . . . § 1 Základní charakteristika akciové společnosti.. . . . . . . . . . . § 2 Historie právní úpravy.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Založení a vznik akciové společnosti. . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Akcie.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Obecně o akciích. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Akcie jako část základního kapitálu. . . . . . . . . . . . . . . C. Akcie jako soubor práv a povinností akcionáře. . . . . . . D. Akcie jako cenný papír. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E. Princip celistvosti akcie a samostatně převoditelná práva.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . F. Akcie a vznik společnosti, nabývání vlastních akcií.. . . G. Další cenné papíry vydávané společností. . . . . . . . . . .

362 362 366 372 378 378 379 382 382

284 287 293 303 303 312 314 314 315 322 327 332 336 336 336 344 348 349 350 356 360

386 389 391 9

Obsah

§ 5 Postavení akcionáře. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Akcionář a akcionářská struktura.. . . . . . . . . . . . . . . . B. Obecně k právům a povinnostem akcionářů, zásada rovného zacházení.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Práva akcionářů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Práva kvalifikovaných akcionářů. . . . . . . . . . . . . . . . . E. Povinnosti akcionářů.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . F. Zánik účasti akcionáře ve společnosti.. . . . . . . . . . . . . § 6 Organizační struktura akciové společnosti.. . . . . . . . . . . . . A. Obecně k organizační struktuře akciové společnosti.. . . B. Valná hromada. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Dualistický systém. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Monistický systém. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E. Výbor pro audit a další orgány.. . . . . . . . . . . . . . . . . . § 7 Změny základního kapitálu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Obecně ke změnám výše základního kapitálu. . . . . . . . B. Zvýšení základního kapitálu.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Snížení základního kapitálu.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 8 Zrušení a zánik akciové společnosti.. . . . . . . . . . . . . . . . .

392 392

KAPITOLA XIV. Družstvo.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 1 Pojem a právní povaha družstva.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Historie právní úpravy.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Založení a vznik družstva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Příprava na založení družstva.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Založení družstva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Vznik družstva.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Informační deska a internetové stránky.. . . . . . . . . . . . § 4 Majetková účast člena v družstvu.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Členský vklad.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Další majetková účast.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Změny výše základního členského vkladu.. . . . . . . . . . § 5 Stanovy družstva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 6 Družstevní podíl.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 7 Nabývání a pozbývání členství v družstvu.. . . . . . . . . . . . . A. Nabytí členství.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . I. Originární nabytí členství.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . II. Derivativní nabytí členství. . . . . . . . . . . . . . . . . . .

440 440 441 443 443 444 446 446 446 446 448 448 450 451 452 452 452 454

393 395 401 402 404 407 407 409 418 427 430 431 431 432 435 437

10

Obsah

B. Seznam členů.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Zánik členství.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 8 Práva a povinnosti členů družstva.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Nemajetková práva člena.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Majetková práva člena.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Povinnosti člena družstva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 9 Organizační struktura družstva.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Obecná úprava orgánů družstva.. . . . . . . . . . . . . . . . . B. Členská schůze.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . C. Dílčí členské schůze. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Shromáždění delegátů.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . E. Představenstvo.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . F. Kontrolní komise. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . G. Výbor pro audit.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 10 Malé družstvo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 11 Bytové družstvo.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 12 Sociální družstvo. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 13 Zrušení a zánik družstva. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

KAPITOLA XV. Obchodní korporace se zvláštním právním režimem.. . . . . . . . . . . . . . . . . § 1 Společné znaky obchodních korporací se zvláštním právním režimem. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Banky (spořitelny). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Stavební spořitelny.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 4 Spořitelní a úvěrní družstva (družstevní záložny). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 5 Pojišťovny.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

456 457 461 461 462 465 466 466 467 474 475 483 486 489 490 490 499 502

503 503 506 511 512 518

KAPITOLA XVI. Unijní formy obchodních korporací.. . 523 § 1 Unijní právo obchodních korporací. . . . . . . . . . . . . . . . . . 523 § 2 Evropské hospodářské zájmové sdružení.. . . . . . . . . . . . . . 530 A. Základní charakteristika evropského hospodářského zájmového sdružení.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 530 B. Založení a vznik evropského hospodářského zájmového sdružení.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 534 C. Organizační struktura evropského hospodářského zájmového sdružení.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 534 11

Obsah

D. Zrušení a zánik evropského hospodářského zájmového sdružení.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Evropská společnost.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Základní charakteristika evropské společnosti.. . . . . . . . B. Založení a vznik evropské společnosti. . . . . . . . . . . . . C. Účast zaměstnanců na řízení evropské společnosti.. . . . D. Organizační struktura evropské společnosti. . . . . . . . . . E. Zrušení a zánik evropské společnosti. . . . . . . . . . . . . . § 4 Evropská družstevní společnost.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Základní charakteristika evropské družstevní společnosti.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Založení a vznik evropské družstevní společnosti. . . . . C. Účast zaměstnanců na řízení evropské družstevní společnosti.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . D. Organizační struktura evropské družstevní společnosti.. E. Zrušení a zánik evropské družstevní společnosti. . . . . .

KAPITOLA XVII. Právo kapitálového trhu. Obchodní korporace na kapitálovém trhu.. . . . . § 1 Kapitálový trh, jeho nástroje a účastníci.. . . . . . . . . . . . . . § 2 Právo kapitálového trhu.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 3 Veřejná nabídka investičních cenných papírů. . . . . . . . . . . § 4 Přijetí (účastnických) cenných papírů k obchodování na regulovaném trhu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . KAPITOLA XVIII. Kolektivní investování. Obchodní korporace jako investiční fondy.. . . . § 1 Kolektivní investování, jeho právní úprava, nástroje a účastníci. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . § 2 Zvláštní (pod)formy obchodních korporací jako investiční fondy.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . A. Akciová společnost s proměnným základním kapitálem.. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . B. Komanditní společnost na investiční listy.. . . . . . . . . .

538 538 538 542 547 550 555 556 556 559 563 564 567

569 569 574 579 584

591 591 601 601 604

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY.. . . . . . . . . . . . . . . . 608

12

Seznam použitých zkratek

o. s. ř.

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

o. z. o.

císařský patent č. 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský

obč. zák.

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

obch. zák.

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

ř. z.

říšský zákoník

tr. řád

zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)

tr. zákon

zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon

tr. zákoník

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

zák. č. 141/1951 Sb.

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (střední)

zák. č. 40/1964 Sb.

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

z. i. s. i. f.

zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech

z. o. h. s.

zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže

z. o. k.

zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

z. p. k. t.

zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu

13

zák. o auditorech


zákon č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů

zák. o bankách

zákon č. 21/1992 Sb., o bankách

zák. o EHZS

zákon č. 360/2004 Sb., o evropském hospodářském zájmovém sdružení

zák. o investičních společnostech a investičních fondech zák. o nabídkách převzetí

zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech

zák. o pojišťovnictví

zák. č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví

zák. o přeměnách

zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev

zák. o SCE

zákon č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti

zák. o SE

zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti

zák. o veř. rejstřících

zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob

živnostenský zákon

zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon)

SMĚRNICE První směrnice

zákon č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů

První směrnice Rady 68/151/EHS ze dne 9. března 1968 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření

14

Druhá směrnice


Druhá směrnice Rady 77/91/EHS ze dne 13. prosince 1976 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření

Třetí směrnice

Třetí směrnice Rady 78/855/EHS ze dne 9. října 1978, založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o fúzích akciových společností

Čtvrtá směrnice

Čtvrtá směrnice Rady 78/660/EHS ze dne 25. července 1978, založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o ročních účetních závěrkách některých forem společností

Šestá směrnice

Šestá směrnice Rady 82/891/EHS ze dne 17. prosince 1982, založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o rozdělení akciových společností

Sedmá směrnice

Sedmá směrnice Rady 83/349/EHS ze dne 13. června 1983, založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o konsolidovaných účetních závěrkách

Desátá směrnice

Desátá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností

Jedenáctá směrnice

Jedenáctá směrnice Rady 89/666/EHS ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu

15

Dvánáctá směrnice


Dvanáctá směrnice Rady 89/667/EHS ze dne 21. prosince 1989 v oblasti práva společností o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem

Třináctá směrnice

Třináctá směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí

směrnice 2006/43/ES

směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/43/ES ze dne 17. května 2006 o povinném auditu ročních a konsolidovaných účetních závěrek, o změně směrnice Rady 78/660/EHS a 83/349/EHS a o zrušení směrnice Rady 84/253/EHS

směrnice MiFID 1

směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů, ve znění pozdějších změn

směrnice MiFID 2

Evropského parlamentu a Rady 2014/65/ EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů

SKIPCP

směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/65/ES ze dne 13. července 2009 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (UCITS IV)

AIFMD

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/61/EU ze dne 8. června 2011 o správcích alternativních investičních fondů a o změně směrnic 2003/41/ES a 2009/65/ES a nařízení (ES) č. 1060/2009 a (EU) č. 1095/2010

ZKRATKY 16

ČNB


Česká národní banka

EEIG

European Economic Interest Grouping

EHP

Evropský hospodářský prostor

EHZS

Evropské hospodářské zájmové sdružení

ESD

Soudní dvůr Evropské unie

EU

Evropská unie

EWIV

Europäische wirtschaftliche Interessenvereinigung

GEIE

Groupement européen d’intérêt économique

kom. spol. na invest. listy; k. s. i. l. OECD

komanditní společnost na investiční listy

SAS

société par actions simplifiée

SCE

Evropská družstevní společnost

SE

Evropská společnost

SES

Smlouva o založení Evropského společenství

Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj

SFEU Smlouva o fungování Evropské unie Société d‘investissement à capital variable SICAV veř. obch. spol. a v. o. s. veřejná obchodní společnost z. a n. sbírka zákonů a nařízení

17

KAPIT O L A I .

Pojem a právní povaha obchodní korporace § 1 Pojem právnické osoby A. Právní subjektivita, její podstata a rozsah, svéprávnost K plnému pochopení pojmu obchodní korporace v našem právu potřebujeme nezbytně nabýt dostatečnou představu o pojmech obecnějších, zejména o pojmu právnické osoby. Ani do toho však nelze proniknout bez znalosti ještě obecnějších kategorií, jimiž je zejména právní subjektivita a svéprávnost. Tyto složité pojmové struktury nalezneme v každém právním řádu, vždy však s určitými zvláštnostmi a odchylkami. Také odborná literatura jim věnuje různou pozornost a velmi často jsou považovány za cosi samozřejmého, přítomného implicitně bez zvláštních výkladů. Ve skutečnosti je tu však přemíra mimořádně složitých a nejasných otázek, které je nutno alespoň s jistou mírou přesnosti zodpovědět a vyjasnit. Právnickou osobou je pravidelně společenský útvar (entita) nadaný právní subjektivitou (právní osobností). Právní subjektivitou rozumíme v nejobecnější rovině právem přiznanou schopnost mít subjektivní práva a povinnosti. Právní subjektivitu musí určité konkrétní jednotce, ať jí je osoba přirozená nebo jakýkoli organizační útvar (entita), přiznat právo. V tomto směru není mezi jednotlivými druhy subjektů žádný rozdíl. Právním subjektem je tedy – řečeno terminologií normativní školy, která před druhou světovou válkou výrazně ovlivnila české právní myšlení – pouhý bod přičitatelnosti subjektivních práv a povinností. Z tohoto formálně logického pohledu, který však dává velmi dobrou představu, oč se jedná, 18

Pojem právní subjektivity

Pojem a právní povaha obchodní korporace

nemá rozlišování mezi „reálnými“ a „fiktivními“ subjekty žádný smysl. Právní subjektivita může být úplná nebo částečná, generální či spe ciální, jak bude níže vyloženo. S právní subjektivitou je spojena také svéprávnost jako způsobilost vlastními právními jednáními na sebe subjektivní práva a povinnosti brát. Způsobilost být subjektem práv a povinností je ztotožňována s právní subjektivitou, zatímco způsobilost vlastními právními úkony na sebe právní povinnosti brát je na právní subjektivitu vázána, ale je jakýmsi jejím dalším rozměrem, přesahem, který vyjadřuje nezbytný předpoklad pro aktivní výkon právní subjektivity. Subjekt nenadaný svéprávností má jenom omezenou možnost využívat své právní subjektivity. Z tohoto hlediska lze právní subjektivitu chápat jako pasivní složku právní osobnosti, zatímco svéprávnost je její složkou aktivní. Spojení je takové, že svéprávnost může mít jenom jednotka mimoprávního světa, která je právním subjektem. U fyzické osoby je pojem svéprávnosti obecně znám, méně znám však je v případě osob právnických. Každý právní subjekt nemusí mít svéprávnost v plném rozsahu. U fyzických osob je to běžný případ (nezletilec). Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. zcela odepřel právnickým osobám svéprávnost. Tyto osoby proto nemohou napříště samostatně jednat, ale musejí být zastoupeny. Konstrukce např. představenstva jako zástupce právnické osoby je ovšem logicky vadná, protože představenstvo nemá právní subjektivitu, není právnickou osobou, a tudíž ani nemůže být zástupcem. Občanský zákoník se pokouší problém vyřešit tím, že v § 151 odst. 1 říká, že je stanoveno, „jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli“. Přijetí takové konstrukce však ve skutečnosti popírá existenci kolegiálních jednatelských orgánů. Od svéprávnosti je třeba rozlišovat deliktní způsobilost jako další významnou složku právní osobnosti. Právní subjekt totiž může, je-li svéprávný, nejenom svým volním projevem na sebe brát povinnosti a získávat subjektivní práva, ale může také svým protiprávním jednáním vyvolat vznik právní odpovědnosti, ať už se jedná o odpovědnost civilní, trestní nebo administrativní, v mezích své deliktní způsobilosti. Na tuto složku právní osobnosti je nutno nezapomínat při snaze o koherentní úpravu právní osobnosti v právním řádu. Je proto problematické, aby v jednom odvětví odpovědnostního práva byla 19

Svéprávnost

Deliktní způsobilost


deliktní způsobilost uznána a v jiném odepřena. Deliktní způsobilost úzce souvisí se svéprávností. V pozitivním právu se setkáváme s různými řešeními právní subjektivity včetně určitých omezení, kdy entita nemůže vstupovat do všech právních vztahů nebo kdy sice má plnou právní subjektivitu, ale postrádá zcela nebo částečně svéprávnost. Odstupňování rozsahu právní subjektivity je tak jevem, který se v právu poměrně běžně vyskytuje. Podobně i způsobilost nést odpovědnost není řešena jednotně. Právnickou osobou je nejčastěji kolektivní subjekt sestávající z osobního a věcného substrátu, který má z práva plynoucí atributy vázané na právní osobnost. Zejména tím rozumíme způsobilost vlastnit a být zavázán ze svých právních i protiprávních jednání. Od těchto atributů daných právem musíme odlišovat vlastnosti faktické, které jsou někdy doktrínou identifikovány jako faktické předpoklady pro to, aby právo určité entitě právní subjektivitu přiznalo. Právnickou osobou mohou být i entity jiné povahy, jako je např. určitý majetkový soubor (nadace, nadační fond) nebo nejrůznější entity veřejnoprávní povahy. Právnická osoba je dobrým příkladem toho, že v právu dochází někdy ke stanovení pravidel, která odporují pravidlům formální logiky, a přesto jsou právními pravidly. Jsou to situace, kdy oportunismus převáží nad požadavky formální logiky, ale někdy se jedná i o pouhé nedomyšlenosti a nedokonalosti v zákonodárství nebo soudní praxi. Tak např. konstrukce pojmu podnik v právu EU, který podle zákonodárných textů i navazující judikatury je sice „odpovědným“ za protisoutěžní jednání, avšak současně není právním subjektem, není právnickou osobou, přestože může být tvořen několika společnostmi nebo jinými subjekty, je takovým porušením pravidel formální logiky. Bodem přičitatelnosti je určena entita, která v ekonomické rovině nepochybně existuje a má určitou míru ucelenosti i stability, ale současně má odepřenu právní subjektivitu. Důsledky takových porušení pravidel formální logiky jsou však v řetězení se dalších logických protimluvů. Tak např. v uvedeném případě, kdy odpovědným je sice podnik, ale pokuty jsou Komisí ukládány jenom společnostem, které jsou složkami podniku, se ukazuje, že podnik právně odpovědný být nemůže. Podnik jako takový není ani útvarem, který by fakticky byl schopen být subjektem odpovědnosti, protože např. nemá žádný majetek, žádné orgány, nejedná jako celek. 20

Formální logika a právní konstrukce


Určitá míra koordinace společností ve skupině nemůže být zaměňována s fungováním právnické osoby jako uceleného organismu. Tento příklad může ilustrovat nezbytnost úsilí o respektování zákonů formální logiky a rovněž o respektování přirozených vlastností právní a mimoprávní reality. Vraťme se však k výkladu, který má objasnit základy práva obchodních korporací.

B. Historický původ právnických osob obecně i v ekonomice Historický původ obchodních společností (na rozdíl od družstev, která se objevují až poměrně nedávno) je stejně starý jako potřeba sdružování se lidí k provozování obchodů. Lidé zjistili poměrně velmi brzy, že jednotlivec má příliš omezené možnosti při své účasti na trhu. Spojení kapitálu a lidského důmyslu více jednotlivců násobí možnosti rozvoje podnikání a dává velkou konkurenční výhodu oproti izolovanému jedinci. Skupina podnikajících také zvyšuje důvěryhodnost závodu a dává záruky třetím osobám. Spojování sil jednotlivců má tak hluboké kořeny, že je můžeme považovat za biologicko-ekonomickou vlastnost lidského druhu. Tržní hospodářství vyvolalo nezbytnost rozvoje sdružovacích forem. Současně však spojením více jedinců vznikalo nebezpečí podvodů, osobnostních střetů a konfliktů, které ohrožují nejen závod, ale také jeho věřitele a zákazníky. Tato reálná situace, rovněž koneckonců podmíněná obecnými lidskými vlastnostmi, tedy ekonomická potřeba sdružování, vykupovaná rizikem nepoctivého jednání a osobních konfliktů, společně se schopností využít univerzálního instrumentu smlouvy, který je neméně hluboce zakotven v lidské přirozenosti, v lidské schopnosti kooperace, nabývá postupně určitějších a současně mnohotvárných forem. Smlouva je nejenom nástrojem organizace vztahů, ale také nástrojem ochrany jejích účastníků. Ve vývoji lidské civilizace můžeme po tisíciletí pozorovat dva klíčové fenomény, které jsou na jedné straně protikladné, na druhé straně doplňkové – kooperaci, jejímž nástrojem je smlouva, a konkurenci spočívající v soupeření. Když kooperace přesáhne určitou mez, může vyloučit konkurenci, popř. ji přinejmenším zkreslí, což vede 21

Tržní hospodářství vyžaduje sdružování

Kooperace a konkurence


k vyloučení konkurentů, kteří by při nezkreslené konkurenci mohli být plně úspěšní a možná úspěšnější. Konkurence na druhé straně snižuje vůli ke kooperaci. Napětí mezi kooperací a konkurencí vedlo již ve středověku ke snaze o záměrné ovlivnění (cechy) a v dnešní době ústí v opatření chránící konkurenci. To vše platí v postupně se stabilizujícím právním prostředí, které znamená posun od jenom živočišných vztahů ke vztahům společenským a stále civilizovanějším a kultivovanějším. Rozvoj práva stabilizuje formy lidské spolupráce pomocí obecných pravidel postupně stále přesněji artikulovaných a přináší ochranu uznaným formám lidských vztahů. Právo nahrazuje svémoc, živelné násilí a odplatu, i když i v něm jsou určité prvky násilí a odplaty zachovány. Jsou však monopolizovány státem. Funkce sdružování za účelem rozdělení rizik podnikání se stala jeho motivem až mnohem později. Při zkoumání původu právnických osob a zejména právnických osob ekonomického charakteru je proto nutno neomezit se jenom na právní vědu, ale vidět i všechny sociologické, ekonomické, psychologické a rovněž historické souvislosti. Složitější sdružovací formy byly založeny na dvou možných zdrojích – na smlouvě, anebo na legální moci (autoritě). Od ilegálních sdružovacích forem zde abstrahujeme.

C. Právní formy sdružení v běhu času Právo provází vývoj lidské civilizace od velmi raných fází. Stává se způsobem uspořádání lidských vztahů v závislosti na tom, jak se tyto vztahy stávají složitějšími a lidská společnost početnější. Jak bylo řečeno, vznik práva je nutný k tomu, aby lidské konflikty nebyly řešeny jenom svémocným násilím, ale rafinovanějším způsobem za pomoci monopolizace násilí a jeho podřízení pravidlům ve vyčleněné specializované mocenské struktuře, již nazýváme státem. V souladu s tím postupně nabývají určitých stabilně předurčených forem i lidská sdružení, jež moderní věda později nazve právnickými osobami. Zdaleka ne všechna uskupení nabudou této kvality, některá se však vyvinou v entity, jež budou stále výrazněji přibližovány právnímu postavení přirozených osob. Sdružovací formy vznikaly živelně tak, jak je společenský život potřeboval. Jejich vznik nebyl zpravidla příliš závislý na momentálním 22

Sdružování jako sociální fenomén a právní formy sdružování


mocenském systému, protože ani autokratické formy vlády zpravidla do ekonomiky přímo nezasahovaly. Vztah mezi mocí a ekonomikou se dlouhá staletí omezoval především na vybírání daní a dispozice pozemkovým majetkem. Až moderní akciové společnosti byly se státem úže spjaty, což je dáno jejich velikostí a silou a rovněž novou situací spjatou zejména se zámořskými objevy, které proměnily celou lidskou společnost a drastickým způsobem ji posunuly od středověku k novověku. V prvopočátečních stadiích vývoje lidské kultury byl nepochybně mocenský a ekonomický prvek promísen. Nejprve byly zakládány společnosti na rodinné (příbuzenské) bázi. Tato společenství byla trvalá, pevná, monokraticky řízená, jejich součástí byl veškerý majetek účastníků a samozřejmě o nějakém omezení ručení v nám známém smyslu nemohlo být ani řeči.1 Jiným základem sdružování, které sloužilo i ekonomickým cílům, byly církevní entity. Ještě další základ sdružování vyrůstal z přirozené dělby práce. R. Szramkiewicz zmiňuje jako jednu z prvních sdružovacích forem komanditní společnost mezi podnikatelem a jeho pomocníkem.2 Tyto první formy citovaný autor umisťuje již do babylonského státu. V těchto uskupeních můžeme spatřovat zárodky právnických osob, které sice nebyly zachycovány doktrinálně a velmi málo legislativně, ale přece vznikaly, fungovaly, byly postupně stabilizovány do konkrétní podoby, až dospěly do moderního vývojového stadia, kdy je zachytilo zákonodárství. Bylo by omylem domnívat se, že starším historickým obdobím byla právnická osoba neznámá. Není důležité, zda byl užíván tento termín, zda byla doktrinálně zkoumána nebo popsána. Důležité je, že v životní praxi se takové útvary dávno vyskytovaly a bylo s nimi zacházeno jako s osobami. Jestliže např. polnosti vlastnil ve středověku klášter, nedomníval se ani poslední vesničan, že by klášter neměl osobnost a že vlastníky polností a budov jsou představení nebo mniši jako jednotlivci. Bylo přece naprosto samozřejmé, že po smrti převora nastoupil převor nový, také mniši umírali a přicházeli noví, aniž se na vlastnictví majetku něco změnilo. Sama církev koneckonců byla jasně vnímána jako samostatná entita. Středověkému myšlení bylo blízké inkorporovat osobnost do 1 2

Szramkiewicz, H. Histoire du droit des affaires. Paříž: Montchrestien, 1989. Str. 21. Szramkiewicz, op. cit., s. 26.

23

Nejstarší formy právnických osob


určitých symbolů (kostel, klášter, řád, církev) a nijak je nesměšovat s konkrétními fyzickými osobami, jež byly chápány jenom jako dočasní a zaměnitelní představitelé těchto abstraktních útvarů. Je proto zřejmé, že pojem právnické osoby je ve skutečnosti historicky velmi starý. Nové je jenom jeho doktrinální zachycení, popsání, zkoumání.

D. Zárodky obchodních společností osobních i kapitálových Rodinné společnosti se rozvinuly ve společnosti osobní, společnosti kapitálové jsou modernější, i když se zdá, že investičně náročné podnikání je povolalo k životu poměrně velmi rychle. O osobních společnostech bude blíže pojednáno zejména v souvislosti se societou. Naopak kapitálové společnosti souvisí s rozvojem korporací. Je také zřejmé, že kapitálové společnosti vznikaly paralelně v různých státech a v různých podobách (např. za první anonymní společnost na světě je považována toulouská společnost mlýnů Bazacle – 12. stol.). Od roku 1600 vznikají indické společnosti – východo a západoindické společnosti britská, nizozemská, francouzská, portugalská, švédská, dánská a skotská. Tyto společnosti vznikají na základě individuálního (veřejnoprávního) rozhodnutí (charty) krále (Anglie, Dánsko, Skotsko, Francie) nebo generálních stavů (Nizozemí). Objevuje se termín „comptoir“ užívaný pro společnosti provozující obchod s koloniemi. Zámořské objevy a kolonizace byly, jak vidět, rozhodujícími motivy v rozvoji těchto velkých sdružovacích forem. Důvody jsou evidentní: nezbytnost soustředit velký kapitál pro náročné akce, na něž žádný jednotlivec nemohl stačit, a současně výrazný státní zájem na proniknutí a udržení nových území. Uvnitř těchto společností se však rozvíjejí i hierarchie a prvky mocenského uspořádání, které nemají daleko ke státním strukturám. Institucionální prvek je velmi silný. Společnosti s ručením omezeným jsou sice považovány za nejmodernější formu obchodních korporací, která má zcela jasně identifikovaný počátek v německém zákoně (z roku 1892). Ten dokonce dodnes neztratil účinnost. Byl následován rakouskou úpravou (zákon č. 58/1906 ř. z.) a potom i dalšími evropskými kontinentálními státy. Ve skutečnosti byly pokusy o vytváření společností s omezeným a rozděleným rizikem společníků, které by nepodléhaly náročným formálním 24

Nejstarší formy obchodních společností

Společnost s ručením omezeným


podmínkám jako společnosti akciové, činěny již dříve. Tyto formy ale nedosáhly takové přesnosti a stability jako německá společnost s ručením omezeným, která se jasně vyčlenila tím, že s omezením ručení společníků spojila zákaz emitovat účastnické cenné papíry. Cesta ke kapitálovým společnostem byla hledána především v akciových komanditách, jež umožňovaly obchodovat podíly, umožňovaly omezit ručení akcionářů a současně byly spjaty s neomezeným ručením komplementářů. V druhé polovině 18. stol. se objevují společnosti, které jsou složeny jenom z akcionářů a nemají žádné komplementáře, zcela nepopiratelný zárodek akciových společností.3 Tyto formy vznikaly v praxi a ustalovaly se ve zvyklostech bez jakéhokoli legislativního základu.4 Chtěného cíle bylo dosahováno jenom cestou klausule o neodpovědnosti akcionářů a o odpovědnosti společnosti, kterou vkládal notář do stanov zakládané společnosti.

Akciové společnosti

E. Historické kořeny družstev Historie družstev nabízí oproti společnostem zcela odlišný obrázek. Je to dáno jejich odlišným ekonomicko-sociálním zaměřením, jehož potřebnost se objevuje až v souvislosti s proměnami ekonomicky determinované struktury lidské společnosti při průmyslové revoluci: ta vede k rozvolnění společenských vazeb a ke vzniku třídního konfliktu spojeného s výraznou nerovnováhou ekonomické síly. Na to právě reaguje myšlenka družstevnictví: vyrovnat tuto nerovnováhu solidárním spojením slabých do dostatečně silného kolektivního útvaru. Jako první družstvo je obyčejně uváděna Rochdale Society of Equi table Pioneers, založená v roce 1844 v Rochdale ve Velké Británii, které bylo v té době významným centrem textilní výroby. Šlo o družstvo spotřební, které pro své členy ve velkém nakupovalo základní potraviny, čímž je osvobodilo od vykořisťování ze strany obchodníků uplatňujících lichvářské marže. Po jeho vzoru pak rychle v různých místech Velké Británie i zbytku Evropy vznikala družstva další, později 3 4

Szramkiewicz, op. cit. Str. 163. Tamtéž, str. 161, 164.

25

Příčiny rozvoje družstev

Rochdalské principy


i úvěrová a výrobní, velká hospodářská krize pak dala vzniknout družstvům bytovým. Rochdale Society of Equitable Pioneers docela první nebylo, poprvé zde ale byly formulovány základní zásady družstevnictví známé jako Rochdalské principy, které přetrvaly dodnes. Nejdůležitější z nich jsou členská otevřenost (členové mohou svobodně přistupovat a vystupovat), rovná účast na řízení (jeden člen – jeden hlas) a spravedlivá členská hospodářská účast (jak při vytváření kapitálu, tak i při přijímání požitků). Devatenácté století už ovšem není doba, kdy je možno živelně vytvářet nové právní formy právnických osob (jak k tomu docházelo ještě v 18. století). Družstvo tak původně a v mnoha zemích dodnes není zvláštní právní formou, ale sociálním útvarem, který si pro svou právní existenci volí a přizpůsobuje buď formu spolku, nebo obchodní společnosti. Teprve mnohem později, ve století dvacátém, a jenom v některých zemích zákonodárce reaguje tím, že vytváří družstevním potřebám přizpůsobenou variantu obchodní společnosti (družstevní společnost), nebo dokonce speciální právní formu – družstvo. S touto poslední variantou se setkáváme i u nás, kde nejrůznější druhy družstevnictví byly velmi rozšířeny. Za komunistického režimu se (pseudo) družstevní organizace vlastnictví a ekonomické činnosti stala jednou z forem faktického vyvlastnění a zestátnění. Zejména při studiu zahraničních legislativních či doktrinálních pramenů nesmíme zapomínat, že společnost a družstvo doktrinálně nejsou souřadné pojmy: první je institucí právní, je to označení určité právní formy či lépe kategorie právních forem, druhé je institucí socioekonomickou, jsou to socioekonomické útvary sledující Rochdalské principy, a to bez ohledu na to, jakou právní formu na sebe vezmou. Naše legislativní terminologie, ve které i družstvo je zvláštní právní formou obchodní korporace, ostře terminologicky odlišovanou od společností, je v tomto ohledu spíše ojedinělá a popravdě i zavádějící: vždyť naše družstva nakonec nejsou ničím jiným, než kapitálovými společnostmi s variabilním kapitálem.

26

Právní forma


F. Obchodní korporace a smlouva

Každá sdružovací forma, která se v historii objevila, byla ve své podstatě založena na smlouvě, ponecháme-li stranou entity vzniklé na základě autority a hierarchie. Na tom nic nemění zmíněný fakt případné veřejnoprávní intervence státní moci, která s sebou zpravidla nesla pro společnost určité veřejnoprávní výsady, na druhé straně také jistá omezení. Co bylo řečeno o smluvním základu, platí i v případě, že si to účastníci jasně neuvědomovali a příp. svou dohodu ani neformalizovali v písemném dokumentu. Veřejnoprávní intervence do vzniku obchodních korporací byly zachovány až do dnešních dnů – někdy intenzivnější (koncesní systém), někdy méně intenzivní (registrační systém). Pokud mluvíme na tomto místě o obchodních korporacích, máme na mysli obchodní společnosti vybavené nespornou právní osobností. Koncesní systém znamená, že pro vznik obchodní korporace je nezbytným předpokladem státní schválení. Zakladatelé nemají nárok na založení společnosti, přivolení je svrchovaným vrchnostenským aktem. Při registračním principu mají zakladatelé právo, aby založená společnost, jestliže splňuje zákonem stanovené předpoklady, byla zapsána do veřejného rejstříku a vznikla jako právnická osoba. Veřejnoprávní intervence nemění nic na tom, že budoucí společníci nejprve mezi sebou musejí dospět ke konsensu o tom, že chtějí společně podnikat, na druhé straně je výrazem skutečnosti, že takovéto organizační útvary vstupují do styku s třetími osobami, jejichž zájmy by bez veřejnoprávní intervence mohly ohrozit. Společnosti jsou smlouvou vždy, ne vždy jsou právnickými osobami. Pokud jsou právnickými osobami, mluvíme o korporacích (z latinského corporare, tedy ztělesnit – smlouva se tu ztělesňuje do právnické osoby). Právnické osoby jsou však širší škálou a korporace jenom jejich podskupinou. Rozsah každého z uvedených pojmů je třeba správně chápat a definovat, jak bude níže vysvětleno. Smluvní základ je tak u některých právnických osob bezprostřednější, u jiných méně a u dalších může zcela chybět. Takové právnické osoby mohou být výronem autority (veřejnoprávní) nebo důsledkem jednostranného projevu vůle určité osoby (nadace). Výjimečně může smluvní základ chybět dokonce i u obchodních společností, nakolik se připouštějí jednočlenné společnosti. Stejně je tomu v případě ústavu zakotveného nově v obč. zák. 27

Společnost jako smlouva


V konstrukci obchodní korporace postupně převáží nad smlouvou její povaha právnické osoby. Naopak v societě, která není vybavena právní osobností, převáží smlouva. Smlouva má ovšem zásadně účinky jenom vůči smluvním stranám. Ve chvíli, kdy smlouva přeroste v konstituování právnické osoby, situace se zásadně mění, protože její účinky poté směřují i navenek vůči třetím osobám. V tomto okamžiku musí státní moc ingerovat intenzivněji, aby třetí osoby stojící vně smlouvy ochránila. Proto jsou korporace jakožto právnické osoby podstatně více reglementovány zákonnými předpisy než běžné obligační smlouvy, proto vždy i podle platného práva rozlišujeme vznik smlouvy (založení nebo ustanovení) od vzniku právnické osoby (zpravidla zápisem do obchodního rejstříku). Civilizační proces, který vedl ke vzniku trhu, nevyhnutelně vyvolal k životu i právo a rafinovanější a komplikovanější sdružovací formy a koneckonců právnické osoby, které se staly nástrojem usnadnění praktického fungování společností. Škála různých forem kolísajících mezi smlouvou a právnickou osobou je v historii mimořádně bohatá. V lidské zkušenosti známe veřejné obchodní společnosti bez právní subjektivity (u nás konsorcium a tichá společnost, partnership v Anglii), které byly nahlíženy důsledně jako bezsubjektní sdružení, což s sebou neslo praktické obtíže pro společníky i pro třetí osoby, jako např. nutnost, aby žalobu za partnership podávali všichni společníci apod. Vedle toho byly již zmíněny právnické osoby v plném smyslu slova (akciové společnosti) a bude ještě zmínka o societách chápaných jako bezsubjektní sdružení, přestože mohou být vybaveny atributy právní osobnosti. Jestliže je smlouvou založen organismus, který nabývá stále většího objemu a složitosti, ukáže se brzy, že pouhé smluvní principy se mohou stát překážkou jeho dalšího rozvoje. Tak především nezbytnost jednomyslnosti zatěžuje rozhodování, plná participace každého společníka brání jakýmkoli jeho jiným aktivitám a klade fungování entity meze dané jeho kompetentností nebo nekompetentností v určitém oboru činnosti. Smluvní rámec začíná být prolamován institucionálními principy – hierarchií, většinovým rozhodováním, svěřením řízení profesionálům, kteří nejsou společníky. Korporace v těchto případech překračují rámec smlouvy a stávají se současně specifickými institucemi. To je proces vedoucí k vytváření společností kapitálových. Postupně se povaha účasti v kapitálových společnostech mění i svou povahou: ten, kdo přináší kapitál, se zajímá jenom o výnos a má zájem na co 28

Variabilita sdružovacích forem


nejmenším riziku a co nejsnazší možnosti stáhnout svůj kapitál zpět a vložit ho jinam. Nechce se bezprostředně podílet na řízení společnosti. Naopak schopní manažeři mnohdy nedisponují dostatečným kapitálem, aby mohli být významnými společníky. V zemích s rozvinutým kapitálovým trhem (zejména USA) to vede až k naprostému obrácení perspektivy: nejsou to společníci, kdo iniciují vznik společnosti k uskutečnění společného projektu, na nějž si pak najímají profesionálního manažera, ale naopak manažer, který si zajišťuje kapitál k realizaci svého projektu tím, že zakládá společnost a přivádí do ní investory – společníky.

G. Pojem právnické osoby v mimoprávní realitě Lidská společnost je složitě strukturována ve větší i menší skupiny nejrůznějšího druhu, přičemž každý jednotlivec je členem celé řady skupin – rodiny, skupiny přátel, profesní skupiny, je členem i řady zájmových skupin (sportovního klubu, spolku, politické strany, církve) a také je součástí veřejnoprávních uskupení (obce, města, státu). Členství v některých skupinách vzniká bez ohledu na vůli dotyčné osoby, v jiných skupinách je členství vázáno na vůli člena. Tak např. příslušnost k národu, národnosti nebo obci vzniká zpravidla automaticky, nikoli na základě rozhodnutí. Skupinou je i etnikum, určitá generace, profesní skupina, názorové zaměření, umělecký názor, politická orientace apod. Společnost je tak propojena množstvím složitých vztahů a vazeb, které se v současné době dokonce viditelně externalizují na sociálních sítích. Sociální sítě jsou nejmodernějším odrazem složité strukturovanosti lidské společnosti. Tento fenomén ovšem existoval v poněkud odlišné podobě již před tisíciletími. Vnitřní komunikace je novými technologiemi natolik usnadněna, že takřka všechny skupiny začínají být schopny koordinace, uvědomění si sounáležitosti s dalšími jedinci, a dokonce i společné akce. Zdaleka ne všechny tyto entity, z nichž některé jsou více organizované, jiné méně, nebo dokonce vůbec ne, některé jsou dočasné, nebo dokonce okamžité a rychle se rozpadající (shromáždění hokejových nebo fotbalových fanoušků na náměstí), jsou vybaveny právní osobností. Ztotožnění se se skupinou mění chování jednotlivce, zásadně je ovlivňuje. Totéž platí o právnických osobách. Je možno říci, že každý jednotlivec je z důvodů svého složitého začlenění do společnosti 29

Jednotlivec a jeho začlenění do společenských skupin


i psychicky mnohokvalitní. Chová se jinak mezi přáteli fandícími určitému klubu, jinak při bohoslužbě v kostele, ještě jinak ve svém zaměstnání, ve své rodině, při cestě na dovolenou atd. Všechny tyto jevy mají významný reflex i do práva obchodních korporací a je nesprávné dílčí pohled tohoto úseku práva od nich izolovat. Z výše podaného výkladu plyne, že právnická osoba je relativně stabilní sociální entitou, jíž je právem přiznána způsobilost mít práva a povinnosti a zpravidla také vlastními jednáními na sebe práva a povinnosti brát a nést odpovědnost za svá protiprávní jednání. Každá právnická osoba jako mimoprávně existující organizovaná společenská struktura obsahuje prvky, jež můžeme rozlišit na věcné a osobní. Některé právnické osoby jsou tvořeny především majetkem (nadace), jiné jsou sdruženími osob (spolky, družstva, obchodní společnosti, politické strany, církve). Veřejnoprávní právnické osoby jsou zpravidla tvořeny jako svazy osob (obce, kraje, stát) nebo jako účelově vytvořené entity (ministerstva, agentury, některé orgány). Právo zná i právnické osoby vybavené jenom neúplnou právní osobností (sdružení majitelů dluhopisů, společenství vlastníků bytových jednotek, v jiných právních řádech hereditas iacens, konkursní podstata apod.). Variabilita právnických osob je mimořádně široká a diverzifikovaná. Zobecňování je proto poměrně obtížné, pokud by mělo charakterizovat všechny typy právnických osob bez výjimky. Středem našeho zájmu jsou obchodní korporace, ty jsou vždy právnickými osobami. Jejich struktura je podmíněna účelem jejich existence, tedy provozováním závodu (stranou ponecháváme, že některé formy obchodních korporací lze dnes užít i za jiným účelem, než je podnikání; v takovém případě nemusejí žádný závod mít, pokud se podnikání nebudou věnovat alespoň jako činnosti vedlejší – u družstev to dokonce bude pravidlem). Neznamená to ovšem, že by žádná jiná forma právnické osoby nemohla provozovat závod. Tak např. státní podnik je forma přežívající z totalitního období, která je zřízena výlučně k provozování závodu. Provozování závodu je však přesto profilujícím pojmovým znakem obchodních korporací. Štěpí zmíněné věcné a osobní prvky tak, že osobními prvky jsou především členové obchodní korporace (společníci, členové družstva), ale vedle nich do organizačního rámce právnické osoby tohoto druhu vstupují i další osoby ve zcela jiném postavení, totiž zaměstnanci. Věcnými prvky pak bude shodně jako u kterékoli 30

Právnická osoba jako konkrétní podoba jedné z mnoha sociálních skupin

Obchodní korporace a provozování obchodního závodu


jiné právnické osoby majetek právnické osoby. Je také možno popsat obchodní korporaci tak, že ji tvoří její členové včetně orgánů korporace (které nemusejí být ve všech případech složeny ze členů) a obchodní závod. Obchodní závod je předmětem vlastnictví korporace, který má do jisté míry samostatnou existenci, má určitou strukturu a rovněž osobní a věcný substrát. Obchodní korporace má tak v tomto smyslu poměrně specifickou strukturu, kde lze odlišit osobu od předmětu jejího vlastnictví, současně se však obě tyto složky do jisté míry prolínají a prostupují (např. sekretariát předsedy představenstva můžeme chápat jako složku spíše společnosti jako osoby, ale stejně jej lze považovat za součást vedení závodu). Doktrína, pokud v tuto chvíli necháme stranou spory o povahu právnické osoby jako reálného fenoménu nebo jako pouhé právní fikce (samotný spor je problematický, protože obojí je do jisté míry pravda – právnická osoba je reálně existující sociální entitou relativně stabilní, současně však i každý právní subjekt je výtvorem práva a v tomto smyslu fikcí, což platí i pro osobu fyzickou), se pokusila vlastnosti právnických osob popsat jednak v rámci analýzy osob existujících, ale také v rámci syntézy ve snaze vázat přiznání právní osobnosti na existenci určitých atributů. V následujícím výkladu se soustředíme na právnické osoby, které jsou obchodními korporacemi, přestože jde o závěry, jež mohou mít širší platnost. Nebudeme se však zabývat celou škálou právnických osob, protože bychom příliš vybočili z předmětu této učebnice. Obchodní korporace mají vedle provozování závodu i další znaky právnických osob: Entita, která může být právnickou osobou, by měla mít určitou stabilitu, čímž rozumíme relativní stálost jejího trvání. O právnickou osobu se nemůže jednat, jestliže se lidé shromáždí za účelem demonstrace nebo zmíněného sledování hokejového či fotbalového zápasu. Právnická osoba na druhé straně nemusí být založena na příliš dlouhou dobu. Dodnes platí úpravy v některých státech, kde se společnosti zakládají podle zákona nanejvýš na 99 let. Je možno si představit společnost založenou za určitým účelem, jehož je dosaženo za pár měsíců nebo za rok, poté je právnická osoba zrušena samotným dosažením účelu, aniž je zapotřebí nějakého dalšího projevu vůle společníků. Takovýto útvar musí mít také relativně pevnou organizační strukturu, tedy zejména orgány, jejichž prostřednictvím vytváří svou vůli, popř. ji projevuje navenek. Tyto orgány mohou být kolektivní 31

Znaky právnické osoby

Trvání

Orgány


a v takovém případě také kolektivně jednají a rozhodují, nikoliv – jak by mohlo vyplývat ze znění nového občanského zákoníku – jako jednotliví členové orgánů. Orgány právnické osoby je možno připodobnit k fyzické osobě, která rozhoduje svým rozumem. Orgány jsou rozumem právnické osoby, popř. i její podpisující rukou. Právnická osoba musí mít ve svém vlastnictví nějaký majetek. Známe typy právnických osob, které jsou tvořeny především majetkem (nadace, za právnickou osobu však může být v některých právních řádech považována i konkursní podstata nebo pozůstalost). Entita, která by neměla žádný majetek a ani možnost jej do svého vlastnictví nabýt, by nemohla odpovídat za své závazky, nemohla by žádné závazky plnit, dokonce ani smluvní. I proto naše totalitní právo přiznávalo státním podnikům samostatné subjektivní právo (jakkoli uměle vytvořené) správy národního majetku, jehož vlastníkem podnik formálně právně nemohl být.5 Konstrukce právnické osoby bez majetku je logicky nemožná. Je-li totiž právní subjektivita způsobilostí k právům a povinnostem, pak nemůže být subjektem povinnosti ten, kdo nemůže vlastnit žádný majetek. Takový neúplný subjekt by mohl mít zdánlivě alespoň práva, ale ani to není pravda. V pojetí současného obč. zák. jsou práva (s výjimkou práv osobnostních) rovněž věcmi. Mít práva tedy znamená vlastnit. Nejenom že by tedy nemohl nabýt vlastnického práva, ale nemohl by být ani subjektem jakékoli pohledávky, nemohl by mít žádné právo z duševního vlastnictví. Právnická osoba má zpravidla i osobní substrát. Osobním substrátem se rozumí členové této entity (společníci, členové). Není to situace, kdy uvedené majetkové celky spravuje jedna nebo více osob „zvenčí“. Osobní substrát tudíž mají právnické osoby, které mají sdružovací povahu, jakých je převážná většina. Za osobní substrát zásadně nepovažujeme zaměstnance, kteří mají s touto osobou pouze smluvní vztah, nepovažujeme za něj ani členy orgánů či kapitálově spjaté osoby, přestože nepřímou kontrolou mohou zásadně ovlivňovat chování obchodní korporace. Od koncernové problematiky na tomto místě odhlížíme, přestože právní úprava ji v určitých souvislostech bere v úvahu. 5

Pozůstatek této konstrukce zůstává i nadále v našem právním řádu v zákoně o státním podniku č. 77/1997 Sb. v současném znění (srov. § 2 odst. 1 cit. zák.), podle nějž státní podnik „hospodaří“ s majetkem státu. Právo „hospodaření“ je chápáno jako zvláštní majetkové právo k majetku, jehož vlastníkem je stát. České právo tak zachovává relikt jakéhosi děleného vlastnictví.

32

Majetek a samostatná odpovědnost

Osobní substrát


Sociologická a sociálně-psychologická zkoumání potvrzují, že kolektivní entity a zejména právnické osoby nabývají autonomní existence vůči vlastním členům a nejsou redukovatelné na součet jednotlivých osob, které tvoří jejich osobní substrát. To platí o to více, že jejich osobní substrát je takřka ve všech případech proměnlivý v čase, zatímco právnická osoba si zachovává svoji identitu. Zdánlivě správný pohled pronikající korporátní slupkou by tak paradoxně vedl ke zkreslujícímu obrazu právnické osoby, protože by zanedbal její reálně existující autonomii. Shodně jako přírodní vědy v současné době berou na vědomí koherentnost chování mraveniště nebo včelstva zcela odlišnou od chování a motivace jednotlivých mravenců nebo včel, lze uvažovat i o lidské společnosti. Bylo prokázáno, že tito jednotlivci se ve skutečnosti chovají podobně jako neurony v lidském mozku, které rovněž fungují jenom jako koordinovaný celek. Stejně tak bylo prokázáno, že lidský organismus není vytvářen jen jeho buňkami, ale také populací symbiotických bakterií, bez kterých není schopen života. Poznatky přírodních věd jsou relevantní i pro vědy společenské a není možno jejich pokrok nebrat v úvahu. Konstrukce právnické osoby nám může připomínat konstrukci tzv. hromadné věci. I hromadná věc je chápána jako určitý identifikovatelný celek, jehož existence je odlišná od existence jeho jednotlivých prvků. Takovým celkem může být např. knihovna. Přestože jednotlivé knížky ubývají a jiné přibývají, knihovna je stále onou knihovnou, i kdyby se postupně vyměnily všechny knížky. Podobně nahlížíme i obchodní závod, jak bylo výše vysvětleno.

Autonomní sociální entity a právnické osoby

Ucelenost a autonomie právnické osoby

H. Právnická osoba – fikce nebo realita, způsobilost právnické osoby Pozitivní právo přihlíží k faktickému základu právní osobnosti. Bylo by omylem domnívat se, že právo přiznává osobnost bez jakékoli souvislosti se skutečnou povahou konkrétního organizačního útvaru. Naopak zpravidla klade určité požadavky na jeho vlastnosti, které jsou předpokladem přiznání právní osobnosti (srov. výše o koncesním a registračním principu). Toto propojení právní úpravy s faktickými vlastnostmi entity prostřednictvím úpravy podmínek nabytí právní subjektivity je nutné, má-li být naplněna hlavní funkce právní úpravy, tedy 33

Přiznání právní osobnosti určité sociální entitě


především ochrana zájmů třetích osob, které přicházejí s právnickou osobou do styku. Na základě zkušenostního zjištění, že chování právnické osoby je odlišné od chování jednotlivců tvořících její osobní substrát a není na ně redukovatelné (tyto osoby se mimo rámec právnické osoby chovají prokazatelně zcela odlišně), je přiznání právní osobnosti přesnějším odrazem mimoprávní reality a umožňuje nejenom lépe její chování ovlivnit, ale také účinněji postihnout, pokud je nezákonné. Je jenom v souladu se sociologicky zjištěnou skutečností, jestliže bodem přičitatelnosti vedle fyzických osob jsou i některé stabilnější společenské útvary, jež jsme si zvykli nazývat právnickými osobami. Ve zvýšené míře to platí pro obchodní korporace, které se chovají organicky uceleně, a navíc provozují obchodní závod, jenž sám o sobě má také značnou míru ucelenosti a samostatnosti chování. Popření těchto skutečností by bylo krátkozrakým neonormativismem rozvíjejícím právě tu část normativní teorie, kterou i pozdější pozitivistická doktrína odvrhla jako překonanou. Pozitivní právo v moderní společnosti spojuje přiznání právní osobnosti takovýmto kvalifikovaným organizačním útvarům nejenom se soukromoprávní odpovědností, ale také s odpovědností administrativní a trestní. To ovšem znamená, že právnické osobě přiznáváme nejenom způsobilost mít práva a povinnosti, ale také deliktní způsobilost, tedy způsobilost vlastními protiprávními jednáními vyvolat vznik odpovědnosti, „převzít“ na sebe odpovědnostní povinnosti. V moderní právní doktríně se po řadu desetiletí vedou spory mezi zastánci fikční teorie právnických osob a zastánci tzv. teorie reality právnických osob. Prvá z nich stojí na stanovisku, že právnická osoba je pouhou fikcí, jíž v reálném životě nic neodpovídá, je pouze normativním výtvorem podle libovůle zákonodárce. Druhá zastává stanovisko, že přiznání právní osobnosti odráží vlastnosti reálně existující entity, které mají vlastní autonomní existenci lišící se od jednotlivců, z nichž se skládají (teorie reality právnických osob). Právo jejich osobnost v podstatě jenom uznává. Za hlavního představitele fikční teorie byl považován Karl von Savigny, teorii reality právnických osob představuje zejména Gierke a Jellinek. V první polovině 20. století se objevují komplexnější teorie syntetizující obě předchozí (zejména organická teorie Michoudova). V současné době se můžeme setkat se stanovisky, že právnická osoba je fikcí, ale tato stanoviska chápou fikční pojetí zásadně rozdílně, 34

Teorie fikce a reality právnických osob

Převládající mínění


než jak je promítnuto do nového občanského zákoníku. Zřejmě nejpřiléhavější charakteristika současného stavu je, že koneckonců zvítězila jakási prostřední koncepce mezi teorií reality a fikce. Fikční prvek je spatřován v závislosti právní osobnosti na zákoně, reálnost odpovídajícího socioekonomického útvaru ale nikdo nepopírá.6 Je třeba rozlišit otázky, které v souvislosti s realitou nebo fikční povahou právnických osob vznikají, přičemž se jejich řešení vzájemně ovlivňuje, což vede ke zmíněné disperzi názorů: 1. Zda právnická osoba existuje jako mimoprávní sociologická reálně fungující jednotka. 2. Zda právnická osoba, pokud je reálně existující mimoprávní jednotkou, nabývá právní osobnosti samotnou svou existencí s tím, že ji právo (soudce) jako takovou uzná, anebo může nabýt právní osobnosti jenom na základě explicitního zákonného ustanovení, popř. od něj odvozené další právní skutečnosti, aniž však má zákonodárce úplnou libovůli, čemu právní osobnost přizná. 3. Jaký je obsah a rozsah právní subjektivity právnické osoby, zda zahrnuje jenom způsobilost být subjektem práv a povinností, anebo zda z ní nutně vyplývá i způsobilost k právním a protiprávním jednáním. 4. Jaký je význam ručení členů, popř. ručení (odpovědnosti) členů orgánů. Fikční teorie ve své krajní poloze chápe právní osobnost, jak řečeno, jako výraz plné libovůle zákonodárce. Jenom na něm záleží, jakému uskupení přizná právní osobnost.7 Z uvedeného východiska ovšem plynou další důsledky, včetně toho, že existence právnické osoby není závislá na vůli jejích členů, takže např. právnická osoba může existovat, i když žádné členy nemá. Podle této teorie je možno za právnickou osobu prohlásit naprosto cokoli a bez jakéhokoli omezení, na druhé straně k přiznání subjektivity je nutný zákonodárný akt. V rámci snahy o odpověď na kritiku teorie fikce (neodpovídá-li právnické osobě žádný reálný subjekt, znamená to nezbytně, že majetek nemá ani žádného reálného vlastníka) vznikla teorie o právech bez subjektu. Proti té vystupuje rigorózně L. Michoud s tvrzením, že právo bez subjektu

6

7

Srov. Navez, E.-J. Le traitement fiscal du transfert de résidence face à la liberté d’établissement des sociétés en droit de l’UE – de Daily Mail à National Grid Indus: évolution, révolution et au-delà. Cahiers de droit européen, 2011. Str. 614, 631. Srov. Michoud, L. La théorie de la personnalité morale. Paříž: LGDJ, 1924. Str. 17.

35

Související otázky

Právo bez subjektu


nemůže existovat.8 Tento autor ukazuje, že právo je naopak „nevěrné svému poslání“, pokud arbitrárně a uměle odmítne přiznat právní osobnost sdružení, které v myšlení jeho členů má svou vlastní existenci a své vlastní zájmy odlišné od zájmů individuálních. Fiktivní tak není přiznání osobnosti, ale naopak její odmítnutí a prohlášení, že jednotlivci zůstávají spoluvlastníky majetku.9 L. Michoud také zdůrazňuje, nakolik stát (zákonodárce) má omezenou moc ve vztahu k takovýmto uskupením, která existují nadále dokonce i v situacích, kdy je stát zakazuje (tamtéž s. 32). Vidíme tu, nakolik úzce navazuje fikční teorie právnických osob na doktrinální proudy pozitivisticky odtrhující právo od mimoprávní reality. Fikční teorie se však konstrukcí práv bez subjektu dostává do rozporu i se svými vlastními východisky, tedy se základy pozitivismu i s normativní teorií, které vždy zdůrazňovaly nezbytnost respektování zákonů formální logiky. Právo bez subjektu popírá zákony formální logiky flagrantním způsobem. Je-li právní subjekt bodem přičitatelnosti, pak existence práva, které není k čemu přičíst, je protismyslná. I když ponecháme stranou výše zmíněné poznatky jiných vědních disciplín, které přesvědčivě potvrzují, že právnické osoby nejsou jenom výsledkem zákonodárcovy kreativity, máme i právní argumenty, které jasně svědčí ve prospěch teorie reality právnických osob. Nelze pominout skutečnost, že fyzická osoba je zcela stejně „fiktivní“ jako osoba právnická, protože v obojím případě je přiznání právní subjektivity důsledkem právní úpravy (za povšimnutí stojí, že i u fyzických osob je zrod a zánik jejich subjektivity stanovován zákonodárcem do určité míry arbitrárně – tak okamžik vzniku fyzické osoby byl u nás dříve dle vyhl. č. 11/1988 Sb. závislý na porodní váze). Je tak nepochybně složitou otázku, kterým společenským útvarům bude přiznáno postavení právnické osoby podobně, jako je složitou otázkou, kterým fyzickým osobám může být toto postavení odepřeno. To však nic nemění na skutečnosti, že právnické osoby jsou reálně existujícími organizačními útvary. Nijak z toho nevyplývá, že by každý organizační společenský útvar musel být považován za právnickou osobu. Složitější je odpověď na druhou uvedenou otázku, protože vázat přiznání právní osobnosti jenom na určité faktické vlastnosti organizačního uskupení by mohlo vést k právní nejistotě a porušit tak základní 8

9

Michoud, op. cit. Str. 23. Michoud, op. cit. Str. 28.

36

Argumenty ve prospěch reality právnických osob

Uznání nebo přiznání právní osobnosti


právní principy. Proto i zastánci reality právnických osob připouštějí konstitutivní význam státní autorizace upravené zákonem jako předpoklad nabytí právní osobnosti. Určitý vliv státu a zákonodárce na existenci právnické osoby tedy neodporuje teorii reality právnických osob, je dokonce s ní v souladu. Koneckonců i nejradikálnější varianta takové teorie zkoumá právní postavení mimoprávně existující entity. Vychází tedy z toho, že taková organizační jednotka nachází svůj odraz v právu a je méně důležité, zda tento odraz spočívá v pouhém uznání např. rozsudkem soudu nebo v uznání na základě registračního principu, tedy povinným zápisem do veřejného rejstříku, popř. dokonce ve státním schválení (platí-li koncesní systém). Ve sféře veřejného práva navíc nutno přiznat větší význam tohoto právního prvku v existenci právnické osoby. Také třetí otázka o obsahu a rozsahu právní subjektivity právnických osob byla v odborné literatuře mnoha zemí široce zkoumána. Jednak jde o to, která práva a povinnosti může právnická osoba nabývat, tedy zejména o otázku generální nebo speciální právní subjektivity (viz výklad podaný níže), dále o otázku povahy nabývaných oprávnění a povinností (např. právnická osoba nemůže vstupovat v manželství) a rovněž o otázku její svéprávnosti, tedy způsobilosti k právním a protiprávním jednáním. Této problematice bude věnován zvláštní výklad níže. Čtvrtá výše uvedená otázka se týká významu osobního ručení členů, resp. jeho absence či omezení, pro konstrukci právnické osoby. Ve vývoji právní osobnosti organizovaných společenských útvarů můžeme pozorovat velmi zřetelnou souvislost omezování majetkového sepětí mezi členy (společníky) a vzniklou entitou a postupně narůstající autonomií této entity. Přitom různé varianty uspořádání existují paralelně, vývoj neprobíhá tak, že by určitá forma zanikla a byla nahrazena novou, ale tak, že se zakladatelům v každém okamžiku nabízí celá škála různých uspořádání, mezi nimiž mohou volit. Tam, kde buď vůbec nejde o právnickou osobu, nebo jde o takovou její formu, kde společníci hrají rozhodující roli, entita buď vůbec neodpovídá za závazky, nebo odpovídá jenom vedle společníků. To je např. partnership bez právní subjektivity či nám známá societa a vedle ní veřejná obchodní společnost. Konstrukce společníků, kteří jenom ručí, je méně obvyklá. Ve společnosti s ručením omezeným již společníci ustupují více nebo méně do pozadí, za závazky odpovídá především společnost, společníci jsou zavázáni jenom jako ručitelé a ještě k tomu 37

Rozsah a obsah právní subjektivity právnických osob

Ručení členů


omezeně.10 V akciové společnosti už osobnost společníků ustupuje do pozadí docela, odpovídají jenom svým vkladem v tom smyslu, že na nákup akcie (účasti) použijí určité prostředky, jež mohou v případě neúspěchu společnosti ztratit, ale vůči věřitelům už stojí jenom jediný dlužník, jímž je společnost. Právě tato konstrukce zcela emancipované právnické osoby zvítězila v rozsudku Salomon,11 který měl pro anglické právo přelomový význam v uznání právní osobnosti obchodních korporací. Doplňuje se manažerským řízením, které znamená zcela specifické vymezení role společníků pro fungování závodu. Přeměna akcie v investiční nástroj znamená průlom i pro právo obchodních korporací. V angloamerické doktríně můžeme v návaznosti na to někdy dokonce pozorovat obrácení perspektivy, akcionáři tu již nejsou chápáni jako preexistující zakladatelé, ale jen jako jedna skupina poskytovatelů zdrojů, tj. věřitelů v ekonomickém smyslu slova: jako by tu korporace byla dříve než oni. S problémem obsahu a rozsahu právní subjektivity úzce souvisí i otázka svéprávnosti právnických osob, není s ní však totožná, protože se jedná více o mechanismus výkonu právní osobnosti než o problém jejího rozsahu a obsahu. Je možno pohlížet na svéprávnost jako na aktivní stránku právní subjektivity. Vlastní právní subjektivita je pasivní v tom smyslu, že je jenom způsobilostí být subjektem práv a povinností, zatímco svéprávnost je způsobilostí na sebe práva a povinnosti vlastním právním jednáním brát. Podobně je deliktní způsobilost schopností v důsledku vlastního protiprávního jednání se stát subjektem právní odpovědnosti. Zdá se, že náš nový občanský zákoník v tomto směru nerozlišuje dost přesně. Fyzická osoba může zpravidla (kromě případů, kdy je zdravotně handicapovaná) projevovat svou vůli v právních jednáních přímo. Vedle toho jí právo umožňuje, aby se za podmínek zákonem stanovených nechala zastoupit. Dosud u nás obdobně právnické osoby jednaly přímo prostřednictvím svých orgánů. Právnické osoby mohly Při studiu předválečné literatury je třeba vzít na vědomí tehdejší českou právnickou terminologii, která pro ručení v dnešním smyslu (jako zajištění) užívala název „rukojemství“, zatímco název „ručení“ odpovídal dnešní odpovědnosti nebo zavázanosti. 11 Salomon vs. A. Salomon & Co. Ltd. [1897] AC 22,47; viz také Grantham, R., Rickett, Ch. The Bootmaker´s Legacy to Company Law Doctrine in Corporate Personality in the 20th Century. Oxford: Hart Publishing, 1998, str. 14; rovněž dostupné na w.w.w: . 10

38

Svéprávnost právnických osob


pochopitelně jednat i prostřednictvím zástupců. Tato konstrukce byla přijata po válce a souvisela s kritikou nesvéprávných právnických osob, která byla vyjadřována již před válkou. Nová kodifikace (zákon č. 89/2012 Sb.) v tomto směru přinesla zásadní změnu. Vrátila se k předválečné konstrukci. Podle té byly právnické osoby vždy zastoupeny a svou vlastní způsobilost k právním jednáním neměly. Proto také tehdejší právo nemluvilo o „statutárním orgánu“, ale o „statutárním zástupci“. Praktická mluva zachovala termín „statutární zástupce“ až do konce totalitního období bez ohledu na odlišnou právní úpravu a bez vědomé spojitosti s nějakou právní konstrukcí. Až do roku 1989 byly rozlišovány statutární a tzv. jiné než statutární orgány. Rozdíl mezi nimi byl v rozsahu jednatelského oprávnění. Statutární orgán mohl jednat ve všech věcech právnické osoby, jiný orgán jenom v rozsahu svých úkolů. Po roce 1989 bylo pojetí orgánů právnických osob zúženo, kategorie tzv. jiných než statutárních orgánů byla opuštěna, ale pojetí statutárního orgánu bylo zachováno v nezměněné podobě. Obč. zák. od roku 2014 sice zachoval termín „statutární orgán“, ale jeho pojetí zásadně změnil, považuje jej za zástupce právnické osoby, právnické osobě svéprávnost odepřel. V tomto kontextu však nutno dodat, že praktické právo ve vyspělých evropských zemích je v současné době mnohem méně scholastické než právo české. Přestože se užívá terminologie zastoupení pro jednání orgánů právnických osob, nikdo se nezabývá otázkou, zda skutečně jsou zastoupené právnické osoby chápány jako nesvéprávné či nikoli. Teze o nesvéprávnosti právnických osob je problematická i z toho důvodu, že bychom zastoupení prostřednictvím orgánů museli konstruovat jako zastoupení zákonné, přičemž zástupce obecně musí být právním subjektem odlišným od subjektu zastoupeného. Kolegiální orgány právnické osoby však nejsou právními subjekty (dovedeno do důsledků – pokud by byly právnickými osobami, jimiž však bez jakýchkoli pochybností nejsou a býti nemohou, pak by také neměly způsobilost k jednání a musely by být zastoupeny). Jediným východiskem by tak bylo zastoupení fyzickými osobami (monokratickými orgány). Autor osnovy si zřejmě problém uvědomil, jak již bylo řečeno, když formuloval § 151 odst. 1 tak, že „zákon stanoví, popř. zakladatelské právní jednání určí, jakým způsobem a v jakém rozsahu členové orgánů právnické osoby za ni rozhodují a nahrazují její vůli“. Podobně v § 164 odst. 1 je řečeno: „Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu 39


ve všech jejích záležitostech.“ To by však mohlo znamenat, že podle obč. zák. orgány právnické osoby nerozhodují a nezastupují, rozhodují a zastupují jenom členové orgánů. Zákon by tak popřel nejenom svéprávnost právnických osob, ale také způsobilost orgánů jako vnitřních článků struktury právnické osoby rozhodovat a jednat. Většina orgánů obchodních korporací jsou však orgány kolektivní. Doplňme, že podle nové právní úpravy mohou být členy orgánů i právnické osoby (za něž vystupují jimi určené osoby fyzické). V těchto případech se konstrukce založená jenom na zastoupení stává ještě komplikovanější. Popření samostatné role orgánů odporuje vnitřní struktuře a mechanismu fungování právnických osob. Úlohu orgánů není možno redukovat na jejich členy. Absence způsobilosti k právním jednáním také a především neodpovídá přiznání deliktní způsobilosti právnickým osobám. V českém právu však deliktní způsobilost mají – odpovídají za škodu, nesou administrativní a rovněž trestní odpovědnost. Přestože protiprávního jednání se dopouštějí konkrétní fyzické osoby, odpovědnost je přičítána právnické osobě, protiprávního jednání se tedy z hlediska odpovědnosti dopouští právnická osoba. Redukce odpovědnosti na odpovědnost fyzických osob by vedla mnohdy k neodpovědnosti. Jednak se často nepodaří identifikovat konkrétní fyzické osoby, jednak se osobní substrát často mění. Také v trestněprávní doktríně se u nás setkáváme s nepochopením vztahu odpovědnosti právnických a fyzických osob a se snahami odpovědnost právnických osob převést na odpovědnost osob fyzických.

Deliktní způsobilost právnických osob

I. Rozsah a obsah právní subjektivity právnických osob Ve vývoji moderního práva především pozorujeme posun od spe ciální ke generální způsobilosti právnických osob. Je to spojeno s prohlubováním ochranné funkce práva. Generální způsobilostí rozumíme takovou konstrukci, kde právnická osoba má zásadně plný rozsah právní subjektivity. Specialita právní subjektivity znamená, že právnická osoba může vstupovat do právních vztahů jenom v rozsahu zákonem nebo jiným aktem vymezeném. Za tímto rámcem nemá právní subjektivitu, což s sebou nese následek nicotnosti jednání, jimiž by překročila uvedený rámec. 40

Generální a speciální právní subjektivita


Specialita právní subjektivity není vlastní jenom totalitním systémům, ale objevuje se u některých zvláštních druhů právnických osob i v současných demokratických právních řádech. Specialitu právní subjektivity musíme jednoznačně odlišovat od mezí dovolené činnosti. Ty jsou stanoveny veřejnoprávními předpisy o podmínkách podnikání, např. koncesí nebo živnostenským oprávněním apod. Jestliže je obchodní korporace překročí, nebude její právní jednání nicotné, ale dopustí se veřejnoprávního deliktu. Takové jednání nebude zpravidla z důvodu ochrany třetích osob ani neplatné. V dosavadní úpravě to stanovil § 3a odst. 1 obch. zák., který byl inspirací pro současný § 5 odst. 2 obč. zák. V občanském zákoníku nyní účinném (č. 89/2012 Sb.) je rozhodujícím ustanovením pro určení rozsahu právní subjektivity právnických osob § 20. Jeho druhá věta říká, že „právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou“. To je vymezení generality právní subjektivity obdobné, jaké nalézáme i v jiných moderních občanských zákonících. Neznamená to ovšem, že by zákon nemohl právní subjektivitu určitých typů právnických osob omezit. Tak např. občanský zákoník upravil také bytové spoluvlastnictví a v té souvislosti již zmíněné společenství vlastníků jako právnickou osobu, která je „při naplňování svého účelu… způsobilá nabývat práva a zavazovat se k povinnostem“ (§ 1194). Majetek může nabývat a nakládat jím jenom za účelem správy domu (§ 1195 odst. 1). Druhý odstavec posledně citovaného ustanovení dokonce říká, že „k právnímu jednání, kterým společenství zajistí dluh jiné osoby, se nepřihlíží“. Cílem tu bylo říci, že takové právní jednání je nicotné, což však samo o sobě vyplývá z omezení rozsahu právní subjektivity. Zákaz podnikání vyslovený v poslední větě § 1194 odst. 1 však již povahu omezení právní subjektivity nemá, ale je pouhým zákazem podnikání veřejnoprávní povahy. Ten může vést jenom ke kvalifikaci jednání jako protiprávního. Vzhledem k překrytí obou vět § 1194 odst. 1 však musíme dospět k závěru, že společenství v jiných oblastech než souvisejících s naplňováním jejich účelu nemá právní subjektivitu a případná jednání jsou v tomto směru nicotná, protože byla učiněna entitou bez právní subjektivity. Obsah právní subjektivity právnických osob je v demokratických právních řádech zpravidla upravován tak, že je obdobný jako právní způsobilost osob fyzických s výjimkou vztahů, do nichž právnická 41

Specialita právní subjektivity

Generalita právní subjektivity

Obsah právní subjektivity


osoba nemůže vstupovat s ohledem na svou povahu. (Totéž platí i naopak: tak jako se právnická osoba nemůže oženit, tak zase fyzická osoba nemůže fúzovat.) Přesnější vymezení je obtížné, na druhé straně plná shoda s fyzickými osobami je také nemožná, protože jde o subjekty, které se fakticky svou povahou odlišují, což musí právo reflektovat.

§ 2 Korporace a societa A. Pojem korporace v našem právním vývoji Termín korporace, jak jej dnes užíváme, má specifický význam. Jedná se o návrat k předválečné terminologii, jejž uskutečnila rekodifikace z roku 2012. V předválečném období mělo rozlišení society (k tomuto pojmu viz dále) a korporace základní důležitost. Souviselo to mj. i s tím, že veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti byly považovány za society, a nikoli za právnické osoby (korporace). Nutno však dodat, že jim zákon přiznával prakticky všechny atributy právnických osob, což v doktríně vyvolávalo diskuse, nakolik jsou osobní obchodní společnosti opravdu jenom societami. Při přípravě osnovy nového obchodního zákoníku v roce 1937 (zákoník však nebyl nikdy schválen) bylo v této souvislosti řečeno: „K otázce sporné v právní nauce, zda jest veřejné obchodní společnosti přiznati povahu právnické osoby čili nic, zaujímá osnova rozhodně kladné stanovisko, vyjadřujíc je tím, že ustanovuje v § 136 (a také v § 147), že veřejná obchodní společnost je schopna nabývati práv, se zavazovati, před soudem žalovati a býti žalována ‚jako taková‘…“12 Dodejme však, že čl. 111 všeobecného obchodního zákoníku obsahoval velmi podobnou formulaci: „Obchodní společnost může pod firmou svou práv nabývati a závazky podnikati, práva vlastnického a jiných práv věcných na pozemcích nabývati, před soudem žalovati a žalována býti.“ Připravovaná nová úprava však byla jednoznačnější, protože již rubrika nad § 136 zněla „právnická osobnost“. Na druhé straně Osnova obchodního zákona, kniha první Obchodnictvo, kniha druhá Společnosti. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1937. Str. 177.

12

42

Pojem korporace před válkou


v § 148 zachovávala konstrukci všeobecného obchodního zákoníku (čl. 112), když jasně říkala, že „za závazky společnosti odpovídají věřitelům všichni společníci každý celým svým jměním a rukou společnou a nerozdílnou spolu a se společností“. Tato formulace jasně ukazuje, že závazek společníků nebyl chápán jako pouhé ručení v jeho dnešním významu (akcesorický zajišťovací závazek), ale jako skutečný společný závazek společníka se společností a ostatními společníky. Důvodová zpráva to potvrzuje na s. 181–182. Takové řešení přibližuje společnost ještě k societě, jestliže za pojmový znak právnické osoby (korporace) budeme považovat také její způsobilost samostatně odpovídat za své závazky. V období totalitního práva byly oba termíny (societa i korporace) opuštěny. Obecný občanský i obchodní zákoník byly zrušeny občanským zákoníkem č. 141/1950 Sb. Zůstal pojem právnické osoby (nadace ani jiné subjekty tohoto druhu v té době neexistovaly), který však byl ve značné míře vytlačen termínem organizace. Ty byly socialistické nebo nesocialistické. Socialistické organizace byly státní, družstevní, společenské a jiné. Nesocialistickými organizacemi byly např. církve. Všechny organizace měly přiznány speciální právní subjektivitu. Tento stav trval až do pádu totalitního režimu na konci roku 1989. Samotný název „organizace“ není třeba přehnaně ideologizovat. Setkáváme se s ním i v právu západních zemí, zejména v právu německém. Musíme si uvědomit, že naše právo období 1950–1989 nebylo ovlivněno jenom právem tehdejšího Sovětského svazu, ale (více skrytě) také německým právním myšlením. Po roce 1989 upravil obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. (po krátkém přechodném období účinnosti nové době narychlo přizpůsobeného hospodářského zákoníku) obchodní společnosti a družstva, v novelizovaném občanském zákoníku byla obsažena velmi skromná obecná úprava právnických osob v § 18 až § 21. Některé druhy právnických osob byly upraveny ve zvláštních zákonech (politické strany, občanská sdružení, církve, obce, územní celky, obecně prospěšné společnosti apod.), některé dokonce přímo v občanském zákoníku (velmi problematické sdružení právnických osob). Název korporace nebyl používán. Po prvních praktických zkušenostech a v souladu s nezbytností harmonizovat české právo s evropskými směrnicemi byla provedena rozsáhlá novela úpravy obchodních společností v obchodním zákoníku v roce 2000. Zatím posledním krokem ve vývoji je přijetí zákona o obchodních 43

Stav úpravy před rokem 1989

Změny po roce 1989


korporacích č. 90/2012 Sb. v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. a se zrušením obchodního zákoníku. Korporací se podle předválečné terminologie a rovněž podle současného terminologického úzu rozumí jenom ta sdružovací forma, která je spojena s přiznáním právní osobnosti. Korporace je tudíž vždy právnickou osobou a je vždy tvořena sdružením osob. Konstrukčně se korporace jako sdružení osob liší od těch právnických osob, které jsou vyčleněným majetkem, jako jsou nadace nebo konkursní podstata, hereditas iacens (ležící pozůstalost).

Korporace je právnickou osobou

B. Korporace v platném právu V novém občanském zákoníku jsou korporace obecně upraveny v dílu 3 druhé hlavy (Osoby) obecné části nazvaném „Právnické osoby“. Ustanovení o korporacích je obsahem druhého oddílu zmíněného třetího dílu. Jediným zákonným vymezením je § 210, podle nějž je korporace vytvářena „společenstvím osob“. Tento její osobní základ ji odlišuje od fundací (oddíl 3) definovaných jako právnické osoby „vytvořené majetkem vyčleněným k určitému účelu“. Korporace jsou tedy právnickými osobami sdružujícími osoby, fundacemi je majetek vyčleněný k určitému účelu, jemuž je přiznána zákonem právní osobnost. Korporace nemusí být jenom soukromoprávní, mohou být veřejnoprávní, ať už na nejvyšší úrovni stát, nebo vyšší územní celky či obce, ale také profesní komory apod. Korporacemi jsou i odbory nebo politické strany, církve a náboženské společnosti a samozřejmě a především spolky (dříve občanská sdružení). Jsou to nejenom svazy osob vzniklé z rozhodnutí jejich členů, ale i svazy vzniklé bez takového rozhodnutí. Samotný znak spočívající ve sdružení osob není dostatečný ke kvalifikaci korporace. Nutno doplnit zcela obecný pojmový znak podle § 20 obč. zák., podle jehož prvého odstavce „Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná.“ Korporací je proto jenom to sdružení osob, které je organizovaným útvarem (rozumíme tím relativně stabilní organizaci) a o němž zákon výslovně stanoví nebo lze ze zákona vyvodit, že má právní osobnost. Na rozdíl od obchodních korporací, o nichž bude podrobný výklad 44

Nový občanský zákoník


podán dále, plyne z podané charakteristiky, že korporace obecně sice je vždy sdružením osob, nemusí však mít nutně smluvní základ (nemluvíme-li o společenské smlouvě ve filozofickém smyslu). Přestože úprava spolků (tj. zájmových, neziskových sdružení osob, jež jsou upravena v občanském zákoníku) je koncipována do jisté míry jako obecná úprava korporací (srov. např. § 1221 obč. zák.), zákon o obchodních korporacích postavil takové aplikaci hráz v § 3 odst. 1, když stanovil, že ustanovení o spolcích se použijí na obchodní korporace jenom v případě, že tak zákon o obchodních korporacích stanoví výslovně. Právní režim obchodních korporací tak je vymezen jasně jako omezený na obecnou úpravu právnických osob a korporací ve vztahu subsidiarity k zákonu o obchodních korporacích prakticky s vyloučením ustanovení o spolcích. Odkazů na ustanovení o spolcích je v z. o. k. totiž jenom osm (§§ 45, 151, 191, 193, 428, 430, 663, 702). Setkáváme se dokonce i s dvoustupňovou subsidiaritou právního režimu obchodních korporací, jestliže další zvláštní zákon upraví speciální druh subjektu pro podnikání v určitém regulovaném oboru, jako je např. kolektivní investování. Tak zákon o investičních společnostech a investičních fondech (zákon č. 240/2013 Sb.) upravil pro český právní řád nově společnost s proměnným kapitálem a v § 157 o ní říká: „Pro akciovou společnost s proměnným základním kapitálem se nepoužijí ustanovení zákona upravujícího právní poměry obchodních společností a družstev, jež se týkají jmenovité hodnoty, a ustanovení o upisování a nabývání vlastních akcií, o finanční asistenci, o emisním kurzu a emisním ážiu a o vydávání opčních listů.“ To znamená, že tyto společnosti podléhají zákonu o obchodních korporacích kromě výslovně vyloučených ustanovení, subsidiárně i novému občanskému zákoníku, ale na prvém místě zákonu o investičních společnostech. Pro obchodní korporace mohou tedy být použita obecná ustanovení o právnických osobách (§ 118 až § 209), pokud zákon o obchodních korporacích neobsahuje zvláštní úpravu, a za stejné podmínky i obecná ustanovení o korporacích (§ 210 až § 213). Zákon o obchodních korporacích upravuje poměrně často explicitně návaznost na obecnou úpravu v obč. zák. slůvkem „také“. To vyjadřuje, že zvláštní úprava nenahrazuje obecné ustanovení, ale jenom je doplňuje o další požadavky (srov. např. § 92 odst. 1, § 93, § 94 odst. 1, § 98 z. o. k.). 45

Obchodní korporace a spolky

Stupňovitá subsidiarita právního režimu korporací

Použití dalších ustanovení nového občanského zákoníku na obchodní korporace


Tak např. § 129 obč. zák. do rámce obecné úpravy právnických osob zařadil ustanovení o jejich neplatnosti a jednotlivé případy vypočítává v písm. a) až d). Zákon o obchodních korporacích v § 92 odst. 1 říká: „Po vzniku obchodní korporace ji soud také prohlásí… za neplatnou, jestliže…“ a doplňuje tu k důvodům uvedeným v obč. zák. ještě tři další důvody pod písmeny a) až c). Přesná představa o režimu konkrétní obchodní korporace tak vyplývá z poměrně složitého kontextu. Museli bychom totiž ještě doplnit vztah obecných ustanovení v z. o. k. a ustanovení o jednotlivých formách korporací, jak to vyplyne z dalšího výkladu.

C. Societa v našem právním vývoji Termín societa je vyhrazen sdružovací formě (společnosti) bez právní subjektivity, societa je pouhou smlouvou, i když slovo „pouhou“ nevyjadřuje v tomto případě její menší význam, jenom absenci právní osobnosti. Ani nový občanský zákoník však termín „societa“ v zákonném textu nikde nepoužívá, a nepoužívá jej dokonce ani důvodová zpráva; namísto toho se příslušný smluvní typ nazývá prostě společnost. K pojmu korporace je však societa nezbytným doplňkovým pojmem. Societní formu má tichá společnost nebo konsorcium (případná společnost). V obchodním životě mají i bezsubjektní formy sdružování značný význam, proto obchodní zákoníky tradičně upravují tichou společnost vedle společnosti případné. Obecný občanský zákoník (1811) upravil obecnou společnost jako smlouvu o společenství statků v § 1175–1216. Byla charakterizována jako společnost „na společný výdělek“, měla být tedy zřizována především k provozování obchodů, což bylo důsledkem toho, že v době přijetí o. o. z. ještě neexistoval všeobecný obchodní zákoník (který je až z roku 1863). O. o. z. předpokládal i možnost uzavřít smlouvu o společenství veškerého jmění přítomného, ale popř. i budoucího. To ukazuje na historicky poměrně staré formy sdružování. Vzhledem k absenci právní osobnosti se spojené majetky stávaly spoluvlastnictvím, a je proto přirozené, že na společnost bylo třeba použít i úpravu spoluvlastnictví (§ 825 an.). Úprava smlouvy měla vůči spoluvlastnictví povahu úpravy zvláštní. Všeobecný obchodní zákoník (1863) upravil tichou a případnou společnost ve zvláštní knize umístěné za knihou o obchodních 46

Pojem society

Obecný občanský a obchodní zákoník


společnostech a před knihou o obchodech. Toto systematické uspořádání ukazuje, jaké místo bylo societám přiznáváno. V současné době německý obchodní zákoník upravuje tichou společnost dokonce ve stejné knize jako obchodní společnosti (v druhé knize), zatímco třetí kniha je dnes věnována účetnictví. Stejně je tomu i v rakouském znění novelizovaného obchodního zákoníku (Unternehmensgesetzbuch). I v našem poválečném právu byla societa jako tzv. sdružení bez právní subjektivity v jisté míře zachována. Upravoval ji občanský zákoník č. 141/1950 Sb. (§ 489 až § 500), nikoli však již občanský zákoník č. 40/1964 Sb., do něhož byla smlouva navrácena až od roku 1992, tedy po zhroucení totalitního režimu. Občanský zákoník z roku 1950 upravoval ve zřejmé návaznosti na o. o. z. sdružení k dosažení společného „hospodářského účelu“. Smlouvu o sdružení zachoval v právním řádu zákoník mezinárodního obchodu (č. 101/1963 Sb., § 625 an.) rovněž charakterizovanou cílem dosažení „hospodářského účelu“. Od roku 1970 obsahoval úpravu smlouvy o sdružení i hospodářský zákoník (zákon č. 109/1964 Sb. v § 360a). Po roce 1989 se úprava so ciety stala součástí obchodního zákoníku, i když jenom jako tzv. tiché společenství (§ 673 an.), a obecně byla upravena zásadně novelizovaným občanským zákoníkem (č. 40/1964 Sb.) jako smlouva o sdružení (§ 829 an.).

D. Societa v našem platném právu Základem návratu k předválečné terminologii se stal až nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. a zákon o obchodních korporacích č. 90/2012 Sb. Societa s ohledem na nové systematické řešení soukromého práva není v zákoně o obchodních korporacích upravena (protože není korporací ani obchodní korporací), je třeba ji hledat v občanském zákoníku v rámci úpravy jednotlivých smluvních typů. Najdeme ji pod rubrikou „Společnost“ v § 2716 až § 2746. Tichá společnost je upravena v § 2747 až § 2755 obč. zák. Ohledně úpravy vzájemných práv a povinností odkazuje úprava společnosti (tak jak tomu bývá i v jiných civilních kodexech) na úpravu spoluvlastnictví (odkaz je obsažen v § 2721 obč. zák.). Spoluvlastnictví je upraveno v § 1115 an., ve vazbě na společnost však budou 47

Právo mezi lety 1945 až 1989


mít význam zejména ustanovení o správě společné věci (§ 1126 an.) obč. zák. Societa má mimořádně široké možnosti využití. Její výhodou je, že nepodléhá striktní regulaci právnických osob, přestože může prakticky fungovat velmi podobným způsobem. Pro třetí osoby neznamená vážnější ohrožení s ohledem na neomezenou a solidární odpovědnost členů sdružení. Nevýhodou může být, že ji nelze přímo žalovat, je třeba žalovat její členy, kteří se však mohou pod societou skrývat, protože ta nemá žádné registrační ani jiné podobné povinnosti.

E. Kolísání mezi societou a korporací, variabilita právnických osob České právo vymezuje jasnou hranici mezi obchodními korporacemi a societou především v podobě přiznání nebo odepření právní osobnosti. Stejné tvrzení však neplatí pro všechny právní řády. I u nás v období první republiky bylo veřejné obchodní společnosti a komanditní společnosti odpíráno postavení právnické osoby, obě formy měly tedy societní charakter, avšak současně jim byly přiznány atributy právnické osoby (možnost jednat pod vlastní firmou, být vlastníkem majetku, žalovat a být žalována). Koneckonců i z hlediska historického původu je velmi malá vzdálenost mezi komanditní a tichou společností. Do současné doby v některých úpravách obchodních společností nenalezneme úpravu veřejné obchodní společnosti (Holandsko), pokud se jedná jenom o úpravy společností majících právní osobnost (2. kniha nizozemského občanského zákoníku o právnických osobách osobní obchodní společnosti z toho důvodu neupravuje stejně, jako náš zákon o obchodních korporacích neupravuje society, tichou a případnou společnost). Nutno přiznat, že odepření právní osobnosti veřejné obchodní společnosti není zcela bezdůvodné. Veřejná obchodní společnost je totiž skutečně přechodnou formou od smlouvy k právnické osobě. Má silné rysy smluvního vztahu – ve společnosti mají společníci plnou odpovědnost za společenské podnikání, dokonce ve většině úprav nejde o ručení, jak je známe v naší současné terminologii, jako prostředek zajištění, ale o skutečný společný solidární závazek společníka se společností. Společenská forma společníky této odpovědnosti nijak nezbavuje ani ji neoslabuje, nemohou se 48

Variabilita postavení osobních společností


za právnickou osobou skrýt.13 Z toho vyplývá, že zpravidla společníci veřejné obchodní společnosti mají postavení obchodníků (podnikatelů), často je (byla) stanovena i povinnost osobní firmy, která tak ukazuje na společníky stojící za společností (např. čl. 2292 italského Codice civile). Hlasování podle hlav a zásadní požadavek jednomyslnosti také odpovídá smluvnímu režimu. Orgány společnosti jsou společníci. Nejvýznamnějším rysem smluvního vztahu oproti korporaci však je, že smlouva působí zásadně jenom mezi stranami a nemá žádnou relevanci vůči třetím osobám. Okamžikem přiznání právní osobnosti však smlouva překročí tuto mez a začne působit i vůči třetím osobám, které s ní mohou vstupovat do smluvních vztahů. Při uzavírání mnohostranné smlouvy vyplývá z obecného smluvního práva, že zásadně žádná ze stran nemá silnější hlas. To je důsledkem smluvního principu rovnosti stran. Většinové rozhodování se objevuje až v kapitálových společnostech a je také projevem odklonu od smluvního principu k principu institucionálnímu. K popsání těchto rozdílů však musíme nezbytně vstoupit na mezioborovou půdu, která činí náš slovník velmi nejistým. Sociologie a ekonomie používá termín „instituce“ obvykle v odlišném smyslu – nejčastěji pro soubor pravidel nebo činností, vztahů.14 Setkáme se ale i s jinými vymezeními, podle nichž jde o sdružení vybavené statutárními pravidly, která jsou úspěšně aplikována ve vymezené zóně činnosti na všechny, kdo jednají definovatelným způsobem podle určených kritérií (M. Weber). Podobné pojetí nalézáme i u M. Hariou nebo F. Hayeka. Tento význam není v právu neznámý, ale pro označení organizované entity vhodný není. Ve zmíněných vědních oborech se blíže dostáváme pojmem „organizace“ (T. Parsons), popř. byrokratická organizace (M. Weber, M. Foucault).15 Ani jedno pojetí však neodpovídá přesně tomu, co máme na mysli v této učebnici. Musíme se proto uchýlit k vlastnímu vymezení právě pro naše účely. Instituci zde chápeme jako relativně stabilní organizační formu společenské skupiny hierarchicky konstruovanou, demokratickou nebo nedemokratickou, fungující přinejmenším zčásti na byrokratických principech na základě vnitřních pravidel více nebo méně fixovaných. Osnova obchodního zákona, kniha první Obchodnictvo, kniha druhá Společnosti. Praha: Ministerstvo spravedlnosti, 1937. Str. 177. 14 Klusoň, V. Instituce a odpovědnost. Praha: Karolinum, 2004. Str. 236. 15 Giddens, A. Sociologie. Praha: Argo, 1999. Str. 288 an. 13

49

Smlouva a instituce


Nemusí být nutně veřejnoprávní. Příkladem takové entity může být státní podnik nebo orgán veřejné správy. Vymezujeme ji jako protipól smlouvy, což nemusí nutně znamenat absenci smluvního základu. Znamená to však, že tato entita se od smlouvy, pokud tu někdy nějaká byla, emancipovala v autonomní organismus, který ve svém fungování a správě převážil nad jeho členy. Může vzniknout mocenským aktem nebo jednostranným jednáním, nebo dokonce smlouvou. V moderní sociologii se setkáváme s tzv. systémovou teorií, která ukazuje, že „spíše než sociální jedinci rozhodují o povaze a průběhu jednání systémy“.16 Rozvinutí teorie autopoietických systémů jako samoregulujících se autonomních systémů a subsystémů v mnohém determinujících chování jednotlivce ukazuje směrem, který na těchto stránkách naznačujeme ve vztahu fyzické a právnické osoby. Je zřejmé, že právnickou osobu nelze redukovat na jednotlivce tvořící její osobní substrát, aniž vezmeme v úvahu vlastní chování této entity, které se sice nepochybně vytváří v interakci jednotlivců, avšak stává se fenoménem nové kvality od jednání jednotlivců odlišným. Není pochyb o tom, že skupiny, které jsou předmětem zkoumání sociologie, nejsou všechny právnickými osobami. To však na tom nic nemění, právnické osoby jako podmnožina sociálních skupin mající navíc určité vlastnosti, o nichž byla zmínka, mezi nimiž jsou obchodní korporace ještě užší podmnožinou, mají vlastnosti lidské skupiny relativně pevné, stabilní a autonomní. Není ani pochyb o tom, že chování obchodních korporací je popsatelné a analyzovatelné a není totožné s chováním konkrétního jedince. Právě naopak society a korporace vykazují mnohdy společné rysy a přechod od smlouvy k pevnější a stabilnější struktuře korporace ovlivňuje míru autonomie chování oproti jednotlivcům, kteří na toto chování působí. V organizaci lidské společnosti se setkáváme s řadou smíšených typů právnických osob, a to je právě otázka, jež nás zajímá na tomto místě. Principy fungování instituce mohou být postaveny proti principům smluvním. Postavení společníků při spravování záležitostí veřejné obchodní společnosti odpovídá smluvní konstrukci, protože společnost zásadně nemá žádné skutečné orgány, ale rozhodují a jednají za ni její společníci. Ve smlouvě se udržuje poměrně silná autonomie a oddělitelnost smluvních stran a subjektů smlouvu uzavírajících. Čím je však Mucha, I. Sociologie – základní texty. Praha: Aleš Čeněk, 2007. 3. vyd. Str. 67.

16

50

Systémové teorie v sociologii

Chování právnické osoby a jednotlivce


smlouva dlouhodobější a zakládá méně efemérní organizační strukturu, tím více se tato struktura osamostatňuje proti jednotlivým subjektům. Přestože vývoj osobních společností směřuje k určitému uvolnění od ryze smluvní konstrukce (např. rozšířením možnosti, aby společnost trvala i po vystoupení společníka nebo po jeho smrti), tato zásadní charakteristika veřejné obchodní společnosti blížící se societě více méně v různých právních úpravách trvá. Níže bude ukázáno, jak je tomu v naší nové právní úpravě. S omezením ručení v obchodních společnostech dochází zákonitě k jejich postupnému, většímu nebo menšímu odklonu od smluvních principů k principům institucionálním. Tak již v komanditní společnosti je tento posun zřetelný, komanditisté mají ve správě společnosti podstatně slabší postavení. Nepřiznání právní osobnosti veřejné obchodní společnosti je charakteristické pro oblast germánského práva, zatímco frankofonní oblast ji za právnickou osobou považuje. Přiznání většiny atributů právnické osoby veřejné obchodní společnosti v oblasti německého práva však znamená přesah oproti relativitě smlouvy a jasně ukazuje, že v právních pojmech se setkáváme se značnou mírou rozostření i v takto významných otázkách. Francouzské právo jde v tomto smyslu ještě dále, protože i obecnou společnost upravenou v občanském zákoníku považuje za právnickou osobu. Všechny obchodní společnosti tu jsou právnickými osobami, obecně jsou upraveny i společnosti na variabilní kapitál. Tzv. společnosti civilního práva tak mají v občanském zákoníku základ, který může připomínat naši novou úpravu spolku, ale úprava je obecnější. Na druhé straně tato právní oblast nezná nadace. Vznik korporace ze society, jíž byla původně veřejná obchodní společnost, se v tomto úhlu pohledu jeví jako výsledek přibývání prvků právní osobnosti ve smluvní konstrukci, které postupně přineslo formy nové, ve kterých právní osobnost otevřeně převážila nad smlouvou, aniž však smlouvu zcela potlačila. Dokonce ani v ryzích kapitálových společnostech není smluvní prvek zcela potlačen, nestaly se plně byrokratizovanými organizacemi v sociologickém smyslu. Zároveň však již jsou značně vzdáleny od pouhé smlouvy. V tomto směru je významným prvkem fixní základní kapitál, který smluvní prvky do značné míry udržuje. Základním kapitálem rozumíme konstrukci, podle níž každý společník přináší společnosti vklad do jejího kapitálu, jehož velikost je určena součtem vkladů společníků. Počet společníků je pevně určen, 51

Základní kapitál


takže i velikost kapitálu je fixní. Každá změna základního kapitálu (v důsledku přistoupení nového společníka nebo zvětšení či zmenšení vkladů) je podmíněna předchozí změnou společenské smlouvy. To je poměrně náročný formální proces. Oproti tomu připuštění variability kapitálu (družstva, kolektivní investování) představuje vzdalování se od smlouvy, protože změny v osobním substrátu velmi usnadňuje. Nejsilnější institucionální rysy má akciová společnost. Přesto i kapitálové společnosti ve fázi jejich vznikání, přesněji mezi založením (ustavením) a vznikem právnické osoby, jsou jenom smlouvou. Teprve po vzniku právnické osoby (zápisem do obchodního rejstříku) smluvní prvek ustupuje do pozadí a společnost začíná fungovat především jako instituce. Zápisem do rejstříku se také v důsledku principu publicity společnost objevuje třetím osobám, ze smlouvy vážící strany se vylíhne entita plně účinná i vůči třetím osobám. Narůstání institucionálních prvků právní osobnosti vyvolalo nutnost zásahů zákonodárce, který musel donucujícími pravidly ochránit třetí osoby, vůči nimž právnická osoba vystupuje jako autonomní entita odlišná od společníků, kteří jsou čím dál víc skryti za touto osobností. Jedná se ovšem o vývoj k novým formám, který neodstraňoval formy více smluvní, ale přinášel vedle nich formy nové. Proto je uložena povinnost zápisu do rejstříku, povinnost schvalovat a ověřovat účetní závěrky a ukládat je do veřejně přístupné sbírky listiny atd. V procesu posouvání se od smluvní k institucionální povaze organizační formy ve smyslu výše vymezeném sehrává významnou úlohu i velikost entity a povaha jejího působení ve společnosti, na trhu. Čím větší je její absolutní i relativní velikost, čím významnější je dopad jejího fungování na okolní prostředí, tím musí být intenzivnější zákonodárná ingerence do jejího fungování, tím výraznější bude oslabování smluvních prvků v jejím fungování. Tak se setkáváme až se subjekty natolik silnými a významnými, že se „nemohou dostat do úpadku“, protože řetězový dopad na další vztahy a osoby by vyvolal celkovou ekonomickou krizi (banky). Takové subjekty jsou podrobovány stále intenzivnějšímu veřejnoprávnímu dohledu a byrokratická pravidla v jejich fungování jsou velmi silná. Zákonodárce však stále více přihlíží i k efektivitě fungování organizační formy, určitou roli tu hraje bezpochyby i tlak ze strany významných společností. To vede k určitým kompromisním řešením, jakým je např. připuštění tzv. squeeze-outu (vytěsnění menšinových akcionářů ze společnosti). 52

Smlouva v kapitálových společnostech

Funkce práva v úpravě obchodních korporací


Další faktickou a ekonomickou vývojovou fází, která zásadně proměnila světovou ekonomiku, ale i celou sociální strukturu vyspělého světa a která přinesla globalizaci, je vznik skupin společností (koncernů). Skupiny společností jsou flexibilními organizačními celky spjatými zpravidla neformálními a nejčastěji majetkovou účastí podloženými vztahy, které vedou k rozsáhlé koordinaci chování jejich členů. Přestože tyto skupiny společností nevytvářejí nový právní subjekt, ba dokonce obvykle nebývají jejich vztahy ani nijak smluvně formalizovány, fungují jako jediná entita, jediný souladný organismus a mohou ochromovat nebo manipulovat působení spontánních tržních mechanismů. Mohou dokonce vyvolávat silný politický vliv, prorůstat s politickými strukturami, ovlivňovat zákonodárství atd. Staví celý mechanismus fungování obchodní korporace do zcela jiné polohy, aniž je tento fenomén dostatečně reflektován doktrínou i právní a politickou praxí. Obchodní společnosti, které jsou začleněny do koncernů, ztrácejí autonomii jednání, podřizují se společné strategii skupiny až k případnému vlastnímu zániku. Na druhé straně skupiny společností poskytují členským společnostem možnosti úspor a hospodářské efektivnosti. Určitými aspekty se zabývá zejména koncernové právo a právo hospodářské soutěže, avšak právní reflexe těchto jevů je do současné doby poměrně velmi slabá (srovnej podrobněji výklad podaný níže). České právo již od roku 1990 zákonem č. 103/1990 Sb., který vložil do hospodářského zákoníku mj. § 106c,17 jednoznačně přiznalo postavení právnické osoby veřejné obchodní společnosti i všem ostatním obchodním společnostem. Stejné řešení vyplynulo i z § 56 odst. 1 obchodního zákoníku (č. 513/1991 Sb.). Tradici neporušuje ani kodifikace soukromého práva z roku 2012 (zákon č. 89/2012 Sb. a č. 90/2012 Sb.). Musíme si být vědomi toho, že i sdružení bez právní subjektivity, tedy již zmíněná „společnost“ upravená v novém občanském zákoníku, vystupuje mnohdy jednotně vůči třetím osobám. Nic nevylučuje, aby používala společné obchodní jméno. Právně je však v této souvislosti užívána konstrukce zastoupení, tzn. že jednající jedná jménem všech členů společnosti. Třetím osobám se takové jednání může jevit jednotné a mohou dospět k mylnému závěru, že se jedná o právnickou Citovaný § 106c odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, zněl: „Obchodní společnosti jsou právnickými osobami.“

17

53

Skupiny obchodních korporací

České právo po roce 1989


osobu. V tom je důvod, proč právní vývoj vedl k přiznání neúplné subjektivity a poté (nebo paralelně pro jiné formy společností) k přiznání plné právní osobnosti osobním společnostem, tedy postavení právnických osob.

§ 3 Obchodní korporace obecně a podle platného práva Výše bylo ukázáno, že pojem obchodní korporace v našem současném právu má základ v novém občanském zákoníku. Byl vysvětlen kontext s obecným pojetím právnické osoby, korporace a society. Dále se zaměříme již jenom na obchodní korporace jako vlastní předmět této učebnice. Budeme se zabývat především jejich charakteristickými rysy. Některé z těchto rysů přísluší všem právnickým osobám – to je právní subjektivita, vlastní majetek, vlastní zájem a za současného stavu úpravy i nesvéprávnost. O těchto rysech byl podán výklad výše. Jiné jsou charakteristické buď pro všechny korporace (jejich asociační povaha, affectio societatis), anebo jenom pro obchodní korporace, to je především specifický účel spočívající v podnikání, ziskovém zaměření promítající se do provozování obchodního závodu.

A. Obchodní korporace jako sdružení osob Obchodní korporace jsou bez výjimky sdruženími osob. V tomto směru ale sdílejí rys, jenž je charakteristický nejenom pro obchodní korporace, ale pro všechny korporace a bylo již výše ukázáno, že korporace představují poměrně širokou škálu právnických osob, mezi něž patří i veřejnoprávní korporace (např. profesní komory, ale také obce, územní celky a stát). Právo některých zemí a rovněž české právo výjimečně připouští i jednočlenné korporace, které ovšem povahu sdružení postrádají. Pro tyto případy stanoví § 210 obč. zák. v druhém odstavci, že na „právnickou osobu tvořenou jediným členem se hledí jako na korporaci“. Jsou to zcela výjimečné případy, kdy zákonodárce umožnil jednotlivci, aby cestou vytvoření takové korporace vyrovnal své podmínky k podnikání s obchodními společnostmi. Jednočlenné společnosti ale slouží také k účelům vytváření koncernů. 54

Korporace a fundace


Povaha právnické osoby jako sdružení osob má význam zejména pro odlišení od právnických osob, které představují jenom účelově vyčleněný majetek – nadace, nadační fondy. Neznamená to ovšem, že bychom v obchodní korporaci nemohli rozlišit osobní a věcný substrát. To vyplývá ze zmíněného pojmového znaku každé právnické osoby, totiž že musí mít vlastní majetek. Pro entitu bez vlastního majetku nemá smysl způsobilost zavazovat se. Asociační povahou u obchodních korporací proto rozumíme skutečnost, že jde o právnické osoby, které vznikají na základě a výlučně z vůle sdružujících se osob a tyto sdružující se osoby i poté vládnou právnické osobě a stanoveným způsobem rozhodují o jejím fungování včetně její existence. V případě fundací sice také určité osoby vyčlení majetek pro určitý účel, ale poté dochází k jakési emancipaci (větší nebo menší) tohoto majetkového souboru, osoby jej spravující nemají zpravidla neomezenou možnost rozhodovat o osudu právnické osoby. Jsou vázány právě oním účelovým určením. Osoby sdružující se v obchodních korporacích mají motivaci (z hlediska smluvního práva můžeme mluvit o kauze), která je jim společná a která je odlišuje od většiny jiných právnických osob: sdružují se v korporaci buď za účelem vlastního podnikání, nebo za účelem podnikatelského investování. Toto rozlišení je velmi zřetelné a projevuje se ve volbě formy obchodní společnosti nebo ve volbě povahy účasti v ní. Sdružování se v osobních společnostech je zpravidla vedeno podnikatelskou motivací, účast v kapitálových společnostech je nejčastěji investicí. Hranice však není ostrá. Z. o. k. hned v úvodním ustanovení rozlišuje dvě kategorie obchodních korporací, jež jsou v z. o. k. upraveny, a to obchodní společnosti a družstva. Přestože obchodní zákoník nepoužíval termín „obchodní korporace“, obchodní společnosti a družstva upravoval rovněž. Kritériem rozlišení je uzavřenost počtu společníků obchodních společností, resp. jejich otevřenost v případě družstev. Výše bylo zmíněno, že v této souvislosti je rysem obchodních společností fixní základní kapitál, zatímco u družstev (popř. výjimečně i u některých společností upravených zákonem o investičních společnostech a fondech, jak bylo výše řečeno) variabilní základní kapitál. Způsob tohoto rozlišení navazuje na naši právní tradici a není ve všech právních řádech samozřejmý, přestože rozlišení fixního a variabilního kapitálu samozřejmě existuje i jinde, neboť jde o nezbytný konstrukční prvek obchodních společností. 55

Obchodní společnosti a družstva


V jiných právních řádech se častěji družstva považují za obchodní společnosti, družstva na sebe berou formu obchodních společností. Toto pojetí se odráží i v nařízení o Evropské družstevní společnosti (nařízení Rady č. 1435/2003/ES). České právo se tedy odlišuje, jestliže družstva vyčleňuje jako samostatný typ právnické osoby. Bylo zmíněno, že v právu obchodních společností se již delší dobu výjimečně připouští vznik jednočlenných společností. Ty nejsou sdružením osob, i když se může stát, že v průběhu existence přistoupí další společníci a jednočlenná společnost tak dodatečně povahu sdružení nabude. Jednočlenné společnosti mají jenom fiktivní sdružovací povahu. Právo s nimi zachází v zásadě stejně jako se sdruženími, přestože jimi nejsou. Počítá s nimi rovněž zákon o obchodních korporacích (§ 11 až § 14), avšak jenom pro kapitálové společnosti. Podnikající jednotlivá fyzická osoba totiž nemůže právně vyčlenit část svého majetku pro podnikání tak, aby zbývající majetek ochránila před případnými závazky z podnikání. Podnikatelské riziko fyzických osob tak je neúměrně větší než riziko společností s omezeným ručením společníků. Vytvoření jednočlenné kapitálové společnosti umožňuje toto riziko omezit. Osobní společnosti ovšem výhodu omezeného ručení neposkytují, a proto jako jednočlenné vzniknout nemohou. Přestože citovaná ustanovení z. o. k. jsou zařazena mezi obecná ustanovení, platí výslovně jenom pro kapitálové společnosti. Konstrukce jednočlenné společnosti začala být využívána, jak již bylo zmíněno, i pro jiné účely (koncerny) a také zneužívána (řetězením společností). Na tuto skutečnost zareagovalo i unijní právo přijetím tzv. 12. směrnice (č. 2009/102/ES), která měla zabránit nejnebezpečnějším zneužívajícím jednáním (srov. § 105 odst. 2 obch. zák., který zakázal, aby jednočlenná společnost s ručením omezeným byla jediným společníkem jiné společnosti s ručením omezeným, a zakázal také, aby jediný společník – fyzická osoba – byl jediným společníkem více než tří společností s ručením omezeným). Směrnice ponechala členským státům diskreci, zda chtějí podobným způsobem jednočlenné společnosti omezit. V rámci rekodifikace český zákonodárce cit. § 105 odst. 2 obch. zák. nepřevzal. Jestliže bylo možno říci, že § 56 odst. 1 obch. zák. obsahoval alespoň stručný pokus o pojmové vymezení obchodní společnosti, pak obč. zák. ani z. o. k. se o nic podobného nepokouší a omezuje se na výčet jednotlivých forem. 56

Jednočlenné společnosti

Definice obchodní společnosti


Ustanovení § 26 obch. zák. umožňovalo přemístění sídla právnické osoby ze zahraničí do České republiky. To potenciálně umožňovalo, aby se na českém teritoriu usadila i obchodní korporace jiné právní formy neznámé českému právnímu řádu. Později přijatý zákon o přeměnách obchodních společností a družstev (č. 125/2008 Sb.) upravil přemístění sídla tak, že je možné jenom společně se změnou právní formy na českou společnost nebo družstvo s tím, že vnitřní právní poměry se budou řídit českými předpisy (§ 384a cit. zákona), a toto řešení převzal i nový občanský zákoník. Kontinuita právnické osoby má v tomto případě spíše povahu univerzální sukcese než skutečného zachování identity. Z našeho hlediska je však důležité, že touto cestou není možné, aby sídlo na území ČR měla jiná forma obchodní korporace, než ta, kterou upravuje z. o. k. nebo zvláštní zákony. Taxativní výčet je tak skutečně vyčerpávající. To ovšem neznamená, že na našem území nepůsobí společnosti jiných právních forem, které mají sídlo v zahraničí. Mohou tak činit prostřednictvím svých poboček. Přemístění sídla upravuje v současné době obecně § 138 až § 143 obč. zák. V těchto ustanoveních se ale jedná jenom o přemístění statutárního sídla a neřeší se otázka přesunu efektivního sídla. Jediným ustanovením, které zmiňuje rozdíl mezi statutárním a efektivním sídlem je § 137 obč. zák., v němž však jde jenom o úpravu principu publicity. Současná judikatura Soudního dvora EU však mezi obojím zřetelně rozlišuje.18

B. Affectio societatis Na sdružovací povahu obchodních korporací a na motivaci účasti úzce navazuje tzv. affectio societatis. V tomto případě se jedná o ryzí pojem smluvního práva propracovaný především ve francouzském právu. Ukazuje, jak silný význam má pro obchodní korporaci smlouva. Je upraven v čl. 1832 a 1833 Code civil. Rozumí se jím konsensus smluvních stran spočívající ve společné vůli se sdružit, spojit majetek a podílet se na zisku vzniklém ze společného hospodaření. V tomto pojmu můžeme vidět jakousi spojnici mezi sdružovací povahou 18

Srov. Navez, E.-J. Le traitement fiscal du transfert de résidence face à la liberté d’établissement des sociétés en droit de l’UE – de Daily Mail à National Grid Indus: évolution, révolution et au-delà. Cahiers de droit européen, 2011. Str. 611 an.

57

Pojem


obchodních společností (která je vlastní všem korporacím) a řízením obchodního závodu, což je praktický důsledek realizace tohoto společného záměru. Affectio societatis odlišuje obchodní korporace od jiných sdružení, která nevznikají na základě této společné vůle. To platí zejména pro mnohé veřejnoprávní korporace. Affectio societatis také odlišuje společenskou smlouvu od jiných smluvních typů, zejména např. od smlouvy pracovní. Odlišuje ji i od sdružení, která mají kulturní, politické, charitativní či podobné cíle. Affectio societatis je tedy pojmem, který se týká účelu založení společnosti. Affectio societatis musí existovat v okamžiku založení společnosti, musí ale trvat i v průběhu existence společnosti. Není však plná jednota v odpovědi na otázku, jaké jsou důsledky zániku affectionis societatis v průběhu existence společnosti. Judikatura však zpravidla připouští zánik affectionis societatis jako důvod pro zrušení společnosti jenom za předpokladu, že dojde k úplnému paralyzování společnosti. Bylo by při širším výkladu možno vidět tento důvod v § 172 obč. zák., podle něhož soud zruší právnickou osobu, jestliže již nesplňuje předpoklady vyžadované pro vznik právnické osoby zákonem. S ohledem na obecnou povahu ustanovení značně přesahující obchodní společnosti to však asi nebyl záměr zákonodárce, přestože jde o ustanovení převzaté z úpravy obchodních společností v obchodním zákoníku. Obchodní zákoník v § 68 odst. 6 umožňoval zrušení společnosti soudem nejenom z tohoto důvodu, ale také „jestliže společnost nemůže vykonávat činnost pro nepřekonatelné rozpory mezi společníky“. V těchto případech dochází k zániku affectionis societatis bez jakýchkoli pochybností. Z. o. k. převzal posledně uvedený důvod do § 93 z. o. k. jako jeden z důvodů zrušení společnosti soudem. Jedná se o důvod, který odpovídá ochromení požadovanému francouzskou judikaturou. Pozitivní vymezení sdružovacího úmyslu stejného druhu, jaký zná francouzské právo, však postrádáme, protože u nás chybí i obecná charakteristika obchodní korporace a definice je řešena jenom výčtem jednotlivých forem, jež pod tento pojem spadají (§ 1 z. o. k.).

58


C. Účel obchodní korporace

Obč. zák. obsahuje několik obecných ustanovení o účelu právnických osob. Podle § 144 obč. zák. lze ustavit právnickou osobou „ve veřejném nebo soukromém zájmu“. Totéž ustanovení říká, že „tato její povaha se posuzuje podle hlavní činnosti právnické osoby“. Dodejme, že se jedná o posouzení obecného charakteru této hlavní činnosti. Následující ustanovení vymezuje účel negativně tak, že vypočítává, které účely jsou zakázány. Jestliže by právnická osoba měla účel odporující § 145, prohlásí soud i po jejím vzniku její neplatnost podle § 129 odst. 1 písm. c) obč. zák. Účel právnické osoby může být věcně nebo časově omezen. V takovém případě dosažení účelu má za následek zrušení právnické osoby [§ 171 písm. b) obč. zák.]. Tak může být účelem např. provedení určité stavby. Jejím dokončením se právnická osoba zruší a vstoupí do likvidace. Obchodní korporace budou právnickými osobami soukromého práva založenými zásadně v soukromém zájmu, není však vyloučeno, že tomu bude jinak. Podle § 2 odst. 1 z. o. k. může být osobní společnost založena jen za podnikatelským účelem nebo za účelem správy vlastního majetku. Tímto ustanovením má zřejmě být řečeno a contrario, že kapitálová společnost může být založena i za jiným účelem (tedy nejspíše nějakým účelem neziskovým, veřejně prospěšným). I v tomto směru byl obchodní zákoník podstatně přesnější a jasnější, když v § 56 odst. 1, poslední věta výslovně říkal: „Společnost s ručením omezeným a akciová společnost mohou být založeny i za jiným účelem, pokud to zvláštní právní předpis nezakazuje.“ Navzdory redakční rozdílnosti se ani v tomto směru věcně nic nezměnilo. Obecně je účelem obchodních korporací podnikání. Podnikání je vymezeno v § 420 obč. zák. obdobně, jako je vymezoval obchodní zákoník. Jedná se o samostatnou výdělečnou činnost uskutečňovanou provozováním živnosti nebo jinak „po živnostensku“ (např. upravenou zvláštním zákonem). Samostatností se rozumí to, že je tato činnost uskutečňována vlastním jménem podnikatele (v našem případě obchodní korporace) a na její odpovědnost. Nejde tedy o činnost uskutečňovanou jménem společníků a z převzatých závazků je zavázána korporace. Jestliže se připouští, aby byla obchodní korporace založena za jiným účelem, než je podnikání, jedná se o výjimku. V souladu s tím § 56 odst. 1 obch. zák. charakterizoval obchodní společnost jako 59


„právnickou osobu založenou za účelem podnikání, nestanoví-li právo ES či zákon jinak“. Nová kodifikace podobné ustanovení bohužel nepřevzala. Přesto se situace nijak nezměnila. Od účelu obchodní korporace je nutno odlišovat předmět podnikání.

D. Předmět činnosti (podnikání) obchodní korporace Účelem právnické osoby a rovněž obchodní korporace rozumíme zaměření k dosažení určitého cíle, jakým je např. zisk nebo charita nebo kulturní účel apod. Předmět činnosti (podnikání) vymezuje v rámci tohoto obecného účelu konkrétně, jakou aktivitou má být stanoveného cíle dosaženo. Tak obchodní korporace vznikají za účelem podnikání a dosahování zisku a tohoto cíle mohou dosáhnout obchodní činností nebo konkrétní výrobní činností, zemědělskou činností, provozováním dopravy, poskytováním stravovacích služeb apod. Podle § 123 obč. zák. obsahuje zakladatelské právnické jednání právnické osoby také údaj o předmětu činnosti. V případě obchodních korporací bude zakladatelským jednáním v souladu s § 125 obč. zák. společenská smlouva nebo stanovy nebo výjimečně zakladatelská listina, půjde-li o jednočlennou korporaci. Zvláštní údaj o účelu právnické osoby obč. zák. nezmiňuje, přestože v případě, kdy má dojít ke zrušení právnické osoby dosažením účelu, bude jeho uvedení v zakladatelském dokumentu nezbytné. Ustanovení z. o. k. o jednotlivých formách společností ukládají povinnost uvést předmět podnikání ve společenské smlouvě (i podnikání je přitom samozřejmě činnost, jde tedy o totéž; terminologické rozlišení v zákoně je spíše výrazem setrvačnosti, hovoří-li z. o. k. o „předmětu činnosti“, má tím na mysli předmět jiné než podnikatelské činnosti, jinak hovoří o „předmětu podnikání“). Pro veřejnou obchodní společnost to je § 98 písm. b), který se použije i pro komanditní společnost (§ 119). Pro společnost s ručením omezeným ukládá stejnou povinnost § 146 odst. 1 písm. b) – tím, že zmiňuje alternativně i předmět činnosti, potvrzuje zákonodárce, že tato forma společnosti nemusí mít podnikatelský účel. Pro akciovou společnost ukládá uvést ve stanovách údaj o předmětu podnikání nebo činnosti § 250 odst. 2 písm. a). Totéž platí pro družstva podle § 553 písm. b). Podle zákona o veřejných rejstřících se zapisuje u každé právnické osoby „předmět 60


činnosti nebo podnikání nebo vymezení účelu osoby, vyžaduje-li to jiný zákon“ [§ 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 304/2013 Sb.]. V závislosti na povaze právnické osoby se tak staví účel a předmět činnosti vedle sebe, avšak pro obchodní korporace bude vždy nezbytné zapsat předmět podnikání (činnosti). Ten se v důsledku principu publicity stává obecně seznatelným, což je prostředek ochrany věřitelů a třetích osob; vzhledem k výše popsané generalitě právní subjektivity ovšem tento údaj pro ně nemá takový význam, neboť obchodní korporace bude vázána i právními jednáními mimo deklarovaný předmět činnosti.

E. Provozování obchodního závodu S ohledem na účel obchodní korporace, jak již vyplývá ze svrchu podaného výkladu, bude v jejím majetku pravidelně i obchodní závod (§ 502 obč. zák.). Může to být závod, který společnost nově vybuduje, může to být také závod, který převezme od předchozího majitele. Pro obchodní společnosti je charakteristické, že jsou zakládány za účelem vytvoření (převzetí) a provozování obchodního závodu. Ten jako majetkový předmět musíme být schopni odlišit od právnické osoby jako vlastníka, přestože je nutno tolerovat (nebo přinejmenším vzít na vědomí), že v běžné mluvě včetně mluvy právnické bývá velmi často společnost se závodem (podnikem) ztotožňována. Obchodní závod dokonce často funguje pod vlastním názvem (obchodním jménem), který neztotožňujeme s firmou, jež je názvem subjektu, tedy v našem případě obchodní korporace. Obchodní jméno není zvlášť právně upraveno a ochranu mu poskytuje jenom právo nekalé soutěže. Pro pochopení mechanismu fungování obchodních společností a rovněž pro pochopení pojmu obchodního závodu je důležité zmíněné rozdíly vidět. Každá právnická osoba má své orgány, které vytvářejí její vůli (rozhodují) a zastupují ji navenek (jednají jejím jménem). Obchodní závod není právnickou osobou, je majetkovým kusem, předmětem vlastnictví. V obč. zák. jej § 502 definuje takto: „Obchodní závod (dále jen ‚závod‘) je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Má se za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu.“ 61

Obchodní závod a obchodní jméno

Obchodní závod v platné úpravě


V § 5 odst. 1 obch. zák. byla obsažena definice podniku, která se od nového vymezení výrazně lišila: „Podnikem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem k své povaze mají tomuto účelu sloužit.“ Vycházela z judikatury Evropského soudního dvora. Na rozdíl od současného § 502 obč. zák. byla objektivní. Nová úprava bere v úvahu vůli podnikatele a objektivní hledisko je pouhou vyvratitelnou domněnkou.19 Unijní pojetí podniku je zásadně odlišné, avšak stejně tak zásadně odlišné je nové pojetí obchodního závodu ve srovnání s naší předválečnou doktrínou. Podle druhého odstavce téhož ustanovení (§ 5 obch. zák.) byl podnik kvalifikován explicitně jako věc hromadná a měla na něj být použita ustanovení o věcech v právním smyslu. Oproti této definici podniku v obchodním zákoníku je nové vymezení vázáno na pojem „jmění“, který vymezuje obč. zák. v § 495: „Jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů.“ Z toho vyplývá, že obchodní závod je v současném zákoníku definován tak, že přesahuje rámec věci a zahrnuje také pasiva. Za hromadnou věc jej již zřejmě považovat nelze. To je výrazný posun, který vzbuzuje pochybnosti. O tom, co je podstatou podniku (závodu), byly vedeny rozsáhlé odborné diskuse již v období první československé republiky. Podnik byl chápán jako nehmotný statek, nebyl ztotožňován s hmotnými předměty, které jsou užívány k jeho provozu. Jeho podstata byla spatřována v klientele na podnik vázané. Ochranou práva k podniku obdobnou vlastnickým žalobám při ochraně vlastnictví hmotných předmětů byla žaloba pro nekalou soutěž. Obdobná doktrína dodnes se plně uplatňující ve frankofonních zemích nazývá podnik termínem „fonds de commerce“ a chápe jej velmi obdobně. V tomto smyslu jsou hmotné předměty a nájem nebytových prostorů chápány jenom jako příslušenství podniku 19

Objektivní pojetí je koherentní s definicí příslušenství věci v § 510 („Příslušenství věci je vedlejší věc vlastníka u věci hlavní, je-li účelem vedlejší věci, aby se jí trvale užívalo společně s hlavní věcí v rámci jejich hospodářského určení.“), která je zcela objektivní, a dokonce § 511 pro případ pochybností odkazuje na zvyklosti, nikoli na vůli vlastníka. Přitom jde o posun, protože § 121 odst. 1 občanského zákoníku ze dne 26. února 1964 vycházel ze subjektivního kritéria. „Příslušenstvím věci jsou věci, které náleží vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věcí trvale užívány.“

62

Podstata podniku (závodu)


a jeho součástí nikdy není nemovitost (s ohledem na její rozdílný právní režim). Toto pojetí nutno považovat podle naší nové úpravy za definitivně opuštěné. Nehmotné statky (firma, ochranné známky apod.) mohou být chápány jenom jako součást závodu, nikoli jako jeho podstata. Právo EU postupně vytvořilo autonomní pojem podniku, který byl blízký našemu § 5 obch. zák. Cestou soutěžního práva jednotně upraveného právem primárním (Smlouva o fungování EU) a nařízeními se toto pojetí dostává nezbytně do právních řádů jednotlivých členských států. Terminologicky i pojmově je nutno unijní pojetí podniku odlišit od pojmů pouze národního práva, což je důvodem zavedení staronového názvu „závod“. Unijní pojem podniku však doktrinálně není dodnes dostatečně a v celé své variabilitě a šíři zpracován. Judikatura, jež se ho týká, je velmi rozsáhlá a obsahuje nedůslednosti a rozpory. Základní problém v unijním pojetí podniku spočívá v neúspěšnosti pokusu propojit ekonomické pojetí s pojetím právním. V souladu s čl. 101 a 102 SFEU je podnik chápán jako ekonomická jednotka, která poskytuje výrobky nebo služby pro trh a může zahrnovat i několik obchodních společností nebo jiných subjektů, jejichž právní forma není rozhodující. Tato jednotka je definována v závislosti na relevantním trhu, tedy na směru své činnosti. Můžeme tudíž mít skupinu společností, které sice působí na více trzích, ale pro konkrétní soutěžní delikt budou zkoumány jenom ve vazbě na tento trh, tedy vlastně uměle vyřízneme určitou část ekonomické jednotky. Mezi společností a jejím podnikem (závodem) je zřídka viděn rozdíl, dokonce se i v judikatuře často směšuje obchodní společnost s podnikem. Unijní pojetí podniku se promítá do našeho zákona o ochraně hospodářské soutěže. Tento zákon nemohl v době svého přijetí pro podnik užít stejného názvu, jaký byl užit v definici § 5 obch. zák., neboť se jednalo o pojmy zásadně odlišné, proto byl zvolen název „soutěžitel“. Vymezení soutěžitele v § 2 z. o. h. s. (zákon č. 143/2001 Sb. v současném znění) je zdánlivě úplnou personifikací podniku, ve skutečnosti jde o nedůslednou a dosti nepodařenou parafrázi koncepce práva EU: „Soutěžiteli podle tohoto zákona se rozumí fyzické a právnické osoby, jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli.“ 63

Podnik v právu EU

Zákon o ochraně hospodářské soutěže, soutěžitel


Kodifikace soukromého práva, která použila, jak bylo řečeno, staronový název „obchodní závod“ (užívaný ovšem za první Československé republiky promiskue s termínem podnik), umožnila, abychom vyhradili název „podnik“ pro pojem práva soutěžního. Zatím k tomu však nedošlo. Z předchozího exkursu je patrné, že pojetí obchodního závodu, jež se uvolnilo od unijního pojetí podniku, mohlo rekonstituovat obchodní závod jako předmět vlastnictví, jako faktickou univerzalitu. Zahrnutím pasiv se to však stalo nemožným. Stačí se podívat na definici věci v § 489, podle něhož je věcí „vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí“, aby bylo zřejmé, že závazky (dluhy) nelze za věci považovat: ty přece ničí potřebě neslouží, nejsou užitečné, užitečné jsou jen pohledávky, kterým dluhy odpovídají. Tomu ostatně odpovídá i § 495, který rozlišuje majetek (souhrn všeho, co osobě patří, tedy jí vlastněných věcí) a jmění (souhrn majetku určité osoby a jejích dluhů); řekneme-li, že závod je jmění, znamená to, že jmění je součástí majetku, jenž je zase součástí jmění, čímž upadáme do logického kruhu. Právní kvalifikace obchodního závodu je v důsledku toho velmi obtížná. Jenom systematický výklad čerpající ze zařazení § 502 nového občanského zákoníku mezi ustanovení o věcech napovídá, že autor měl možná podobný záměr. V souvislosti se závodem definoval také pobočku jako část závodu a termín zahrnující i odštěpný závod (§ 503). Potvrzuje to i důvodová zpráva: „Obchodní závod se i nadále bude považovat za zákonnou věc hromadnou (universitas iuris), tedy non subjekt. Obecně tedy bude platit, že převodem závodu k němu nabyvatel získá uno actu vlastnické právo jako k celku, a není tedy nutné samostatně převádět jeho jednotlivé části.“ Důvodová zpráva ukazuje, že problém pasiv jako součásti podniku nebyl vůbec zkoumán ani viděn. Navzdory popsaným nejasnostem v pojetí obchodního závodu je zřejmé, že nová úprava byla vedena záměrem chápat jej jako faktickou univerzalitu (hromadnou věc) bez právní subjektivity shodně, jako tomu bylo v předchozí právní úpravě. Obchodní závod je tudíž podle obč. zák. souborem věcných hmotných i nehmotných prvků odlišných od obchodní korporace jako právního subjektu, v jehož je vlastnictví. Je uváděn v život především zaměstnanci, přestože základní směry jeho pohybu určuje právnická osoba vlastníka (valná hromada, představenstvo). Zejména členové některých orgánů (výkonní členové představenstva) představují spojnici mezi obchodním závodem a obchodní 64

Slabiny současné úpravy. Závod jako hromadná věc.


společností. Předválečná charakteristika, že závod je především tvořen klientelou, je však ve skutečnosti i nadále platná, protože závod, který nemá odbyt pro své produkty, který se neuplatní na trhu, nutně zanikne. Je tak jenom otázka, jakou důležitost přiřkneme kterým prvkům, jež skládají dohromady obchodní závod. Domníváme se, že trvale platí převaha významu prvků nehmotných (podnikatelská myšlenka, odbyt na trhu) nad prvky hmotnými. Předválečné doktrinální rozpracování tak ukázalo hlubší pochopení podstaty obchodního závodu, než je tomu v současnosti. Mechanismus fungování závodu a jeho připoutání k vlastnickému subjektu, jímž je obchodní korporace, se ve své podstatě neliší od vztahu fyzické osoby, která může také být majitelem závodu. I ta bude mít v závodu své zaměstnance, kteří jsou povinni realizovat pokyny, které jim jako majitel, a tudíž nejvyšší autorita dá. Je však také představitelné, že majitel závodu se do jeho běžného řízení takřka nebude vměšovat a pověří k tomu jinou osobu (např. prokuristu, vedoucího odštěpného závodu apod.). Na rozdíl od fyzické osoby, jejíž vůle se promítá do projevů, jež činí osobně nebo prostřednictvím zástupce, kterého si určí, však obchodní korporace je právním subjektem složitějším, vnitřně strukturovaným a fungujícím na základě smluvního instrumentu. Role společníků a orgánů společnosti se výrazně liší v závislosti na tom, zda se jedná o osobní nebo kapitálovou společnost a také v závislosti na každé jednotlivé konkrétní společnosti. Zásadní význam má i příslušnost společnosti do širší skupiny (koncernu).

65

Závod v majetku fyzické nebo právnické osoby

KAPIT O L A II .

Právo obchodních korporací § 1 Pojem a prameny Právo obchodních korporací, jímž rozumíme soubor právních norem upravujících zakládání, přeměny, rušení i fungování (strukturu, orgány, vnitřní předpisy) obchodních korporací, můžeme označit za právní disciplínu, jež sice není právním odvětvím a nemá žádnou rozsáhlejší autonomii, přesto je poměrně jasně ohraničená a ucelená. Předmětem práva obchodních korporací je především to, co praxe nazývá „statusovými věcmi“ obchodních korporací. Těmi můžeme rozumět především všechny záležitosti týkající se právního postavení těchto osob. Negativně vymezeno to znamená, že nejde o úpravu vztahů obchodních korporací, do nichž vstupují s jinými osobami. Právo obchodních korporací je součástí obchodního práva a občanského práva v širším smyslu. V rámci občanského práva je právo obchodních korporací zvláštní úpravou určitých forem právnických osob. V občanském zákoníku se ho týkají bezprostředně ustanovení o právnických osobách a o korporacích, nakolik zvláštní úprava nezakotvuje odchylky od tohoto obecného režimu. Přestože jde převážně o disciplínu soukromého práva, zasahuje do ní významně i právo veřejné, zejména zvláštními úpravami některých oborů podnikání. Právo obchodních společností se prolíná s úpravou podmínek podnikání v té míře, že určité oblasti jsou přístupné jenom právnickým osobám, nebo především právnickým osobám. Naopak četná tzv. svobodná povolání, která měla tradičně povahu podnikání jenom fyzických osob, se postupně otevírají i obchodním společnostem, avšak jenom při splnění stanovených podmínek (např. jenom určité formy společností, příslušnost společníků k dané profesi apod.).20 20

Např. podle zákona o advokacii (č. 85/1996 Sb., v současném znění) mohou advokáti vykonávat své povolání v osobní společnosti nebo společnosti s ručením omezeným

66

Pojem práva obchodních korporací

Systémové vazby práva obchodních korporací

Právo obchodních korporací

Právo obchodních korporací navazuje také velmi těsně na právo kapitálových trhů a právo cenných papírů, protože obchodní společnosti mohou emitovat cenné papíry a v určitých případech mohou inkorporovat účasti do cenných papírů. Od práva obchodních korporací je neoddělitelná úprava obchodního rejstříku a principu publicity a úzce se váže také na úpravu účetnictví. Obchodní společnosti emitují cenné papíry, jejichž prostřednictvím zajišťují financování svého závodu. Cenné papíry mají povahu buď získání úvěru od věřitelů, v tom případě se jedná o dluhopisy, jejichž majitelé se stávají věřiteli společnosti, anebo účastnických cenných papírů, kde je od nabyvatelů získáván kapitál výměnou za poskytnutí účasti ve společnosti (akcie, kmenové listy). Kombinací obou druhů vznikají zejména cenné papíry, kde společnost získává úvěr, ale namísto splacení je možno poskytnout účast (výměnné dluhopisy), pokud věřitel (majitel dluhopisu) tuto možnost zvolí. Úprava cenných papírů hromadně emitovaných se tak stává součástí práva obchodních korporací. Obchodní společnosti mohou za stanovených podmínek nabízet své účastnické cenné papíry na burze. Tím na jedné straně zvětšují naději na získání volného kapitálu, současně však prostřednictvím trhu získávají informaci o hodnotě společnosti a jejího závodu. V tom případě se emitentské společnosti musí podřídit rozsáhlé regulaci zákonné i té, již si schválí příslušný trh. Přestože tedy z velké části jde o autonomní pravidla nemající povahu právního předpisu, vstup na trh je podmíněn dodržováním přísných podmínek týkajících se zejména transparentnosti hospodaření a správy společností (corporate governance). Respektování těchto pravidel zvyšuje kredibilitu společnosti. Cenné papíry jsou také významným investičním nástrojem a touto cestou právo obchodních společností úzce souvisí s úpravou kolektivního investování. V situaci, kdy dlouhodobě banky nenabízejí prakticky žádné úroky z vkladů, význam cenných papírů jako investičního nástroje významně stoupá. Výsledná roztříštěnost vlastnictví akcií kotovaných společností a na druhé straně sdružení jejich správy v rukou správcovských společností svět akciových společností výrazně proměnilo. Kolektivní investování představuje v současné době široký soubor právních pravidel upravujících podmínky podnikání investičních za předpokladu, že společníky jsou pouze advokáti a předmětem je výkon advokacie (§ 15 cit. zákona).

67

Právo cenných papírů a obchodní korporace

Vstup na kapitálový trh a corporate governance

Kolektivní investování, bankovnictví, pojišťovnictví


společností, investičních fondů a podílových fondů, cenné papíry jimi emitované a ochranu investorů včetně státního dozoru uskutečňovaného v současné době Českou národní bankou. Tato část právní úpravy je upravena i právem EU a zčásti je tedy v členských státech harmonizována. Celá sféra bankovnictví a pojišťovnictví je ovládána silnými obchodními společnostmi a jejich skupinami, podléhá zvláštní rozsáhlé regulaci a zvláštnímu dozoru jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Je rovněž harmonizována v rámci EU. Není to překvapivé zjištění, když víme, že bankovní sféra může snadno v případě selhání narušit rovnováhu celé (i nadnárodní) ekonomiky. Obchodní korporace jsou intenzivněji než jiné podnikatelské subjekty dotčeny soutěžním právem, a to především právem proti omezování soutěže. Zvláštností tohoto právního oboru je, že základem evropské regulace je primární právo a ze sekundárního práva se uplatňují nařízení, která jsou rovněž přímo závazná v členských státech. Protisoutěžní chování každé obchodní korporace tak může být předmětem správního řízení podle zákona o ochraně hospodářské soutěže, tedy podle národního právního předpisu, stejně jako řízení uskutečňovaného přímo Komisí EU podle SFEU21 a zejména nařízení Rady (ES) č. 1/2003. Proti rozhodnutí těchto orgánů je možno se bránit žalobou před správním soudem nebo před Tribunálem Soudního dvora EU. Je obtížné nezahrnout do práva obchodních korporací právo insolvenční a rovněž úpravu účetnictví. Přestože daňové zákony nepovažujeme za přímou součást práva obchodních korporací, je nepochybné, že hrají velkou roli v chování obchodních korporací, v rozhodování o jejich strategii a mnohdy i o umístění sídla v té které zemi. S tím souvisí i rozhodnutí o struktuře skupiny společností, o koncernovém uspořádání. Velký význam má obchodní rejstřík, protože každá obchodní korporace se musí do rejstříku zapsat a zápis má zásadně konstitutivní význam. Zapisuje se nejenom založení obchodních korporací, ale i jejich přeměny, zrušení, vstup do likvidace. Řada dokumentů týkajících se obchodních korporací musí být uložena ve sbírce listin a díky principu publicity mají obchodní partneři i zákazníci možnost seznámit se s informacemi týkajícími se fungování a hospodaření obchodních korporací.

Smlouva o fungování Evropské unie.

21

68

Soutěžní právo

Insolvenční právo a účetnictví Obchodní rejstřík


Přestože se v České republice jenom velmi obtížně a zvolna překonává odpor k zavedení trestní odpovědnosti právnických osob, což je zřejmě výsledek tlaku velkých společností, vliv EU již přinesl schválení příslušného zákona (č. 408/2011 Sb.). První podoba zákona byla prakticky nefunkční, protože výčet skutkových podstat přebíral jenom závazky z mezinárodních smluv, takže nepostihoval jednání, kterých se obchodní korporace běžně dopouštějí a která je třeba energicky potlačovat. V současné době byl seznam trestných činů doplněn, ale stále není ideální, proto se zamýšlí tento katalog dále rozšířit. S obchodními korporacemi souvisí i úprava administrativní odpovědnosti, kterou obchodní korporace mohou nést na základě zvláštních zákonů. I přes takto složitou síť souvislostí a vazeb představuje právo obchodních korporací – stejně jako každá právní disciplína – hierarchicky uspořádanou soustavu právních norem. Je podsystémem právního systému. Od roku 2004 je ovšem, jak zmíněno, součástí širšího rámce práva EU. Právo EU se s právem členských států prostupuje, proto je třeba, aby tyto systému sledovaly shodné cíle, vycházely ze stejných hodnot a byly celkově slučitelné. Na vrcholu pyramidy soukromého práva (ponecháváme na tomto místě stranou ústavní základ) z hlediska nyní účinné české legislativy stojí občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.), jak bylo již zmíněno. Na druhém místě zvláštní zákon o obchodních korporacích (zákon č. 90/2012 Sb.) a zákon o přeměnách obchodních společností a družstev (zákon č. 125/2008 Sb.). Přestože v mnohém je zvláštní úprava v zákoně o obchodních korporacích inspirována obchodním zákoníkem (č. 513/1991 Sb.), jsou tu i mnohé zásadní rozdíly. Dále nutno jmenovat zákon o nabídkách převzetí (č. 104/2008 Sb.), jenž má rovněž harmonizační povahu. Do skupiny úprav na úrovni bezprostředně pod občanským zákoníkem musíme řadit i zákon o účetnictví (č. 563/1991 Sb.), jejž některé státy začlenily přímo do kodifikované úpravy obchodních společností (Německo, Rakousko). Také v tomto případě se setkáváme s významným prvkem harmonizace s právem EU. Dále vyplývá ze shora podaného výkladu, že nutno jmenovat i zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (č. 304/2013 Sb.) a o ochraně hospodářské soutěže (č. 143/2001 Sb.). Na dalším stupni v hierarchii stojí rozsáhlá skupina zvláštních zákonů včetně těch, které upravují určité oblasti podnikatelské činnosti. V rámci ustanovení o podmínkách podnikání tu máme i zvláštní pravidla 69

Trestní odpovědnost obchodních korporací

Prameny českého práva obchodních korporací


o obchodních společnostech, jejich orgánech, státním dozoru nad těmito činnostmi, o správních deliktech a sankcích. Patří sem zejména zákon o bankách (č. 21/1992 Sb.), zákon o pojišťovnictví (č. 277/2009 Sb.), zákon o podnikání na kapitálovém trhu (č. 256/2004 Sb.), zákon o investičních společnostech a investičních fondech (č. 240/2013 Sb.), zákon o dluhopisech (č. 190/2004 Sb.). Zvláštní úpravy se mohou týkat i družstev (zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech). Stranou necháváme prováděcí předpisy i zákony, které se společností dotýkají jenom okrajově (např. o výkonu svobodných povolání, kde je v některých případech otevřena možnost podnikat za stanovených podmínek také ve formě obchodní společnosti – viz výše). Bylo již řečeno, že pro právo obchodních společností má mimořádný význam právo EU. Kapitálové společnosti podléhají úpravě harmonizované se směrnicemi, ale také podmínky podnikání v bankovnictví, pojišťovnictví, na kapitálových trzích, kolektivního investování jsou předmětem úpravy mnoha směrnic. Harmonizace je nezbytná, má-li být zajištěn jednotný trh EU s volným pohybem osob, kapitálu a služeb. Pokusem o prohloubení volnosti pohybu jsou i evropské formy obchodních korporací regulované přímo závaznými nařízeními. Kromě primárního práva se tak v právu obchodních korporací setkáváme s rozsáhlým okruhem pramenů sekundárního práva EU. V právu obchodních společností každého členského státu EU hrají velmi významnou úlohu směrnice, které ukládají členským státům povinnost harmonizovat právo s jejich obsahem. Při výkladu národního práva obchodních korporací se uplatní princip přednosti práva EU a povinnost konformního výkladu. To znamená, že pokud je smysl národní právní úpravy nejasný, je nutno dát přednost výkladu odpovídajícímu směrnici a v případě pochybností je třeba položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. V kontextu národní úpravy není souvislost s konkrétní směrnicí na první pohled zřejmá,22 ale právník by si měl být vědom, na kterých místech národního práva se s prvky práva unijního setkává. Jestliže není harmonizace národním zákonodárcem provedena přesně, může vzniknout i právo na náhradu škody způsobené nesprávnou harmonizací proti státu. Možnost dovolat se porušení povinnosti členským státem však Přestože národní zákonodárce má povinnost odkazem ukázat adresátovi vazbu na právo EU, český zákonodárce velmi často tuto povinnost porušuje a zejména ji porušil v obč. zák., kde se omezil na nic neříkající § 3015.

22

70

Směrnice EU


má občan jenom tehdy, je-li schopen v národním právu evropské předpisy identifikovat. Přestože každá směrnice má vlastní číslo, vžilo se i neformální označování směrnic o obchodních společnostech autonomními pořadovými čísly. Tato zvyklost pokračuje i po přijetí jejich nového kodifikovaného znění. Obecný základ harmonizovaného unijního práva obchodních společností představují následující směrnice: První směrnice o obchodních společnostech23 se týká jenom společností s ručením omezeným a akciových společností a upravuje jejich zakládání, zápis, princip publicity, jednání před vznikem společnosti a neplatnost společnosti. Druhá směrnice24 platí pro akciové společnosti a upravuje jejich zakládání, změny základního kapitálu, nabývání vlastních akcií a finanční asistenci. Třetí25 a šestá26 směrnice upravují sloučení a rozdělení akciových společností a harmonizaci s nimi provádí zákon o přeměnách společností č. 125/2008 Sb. Čtvrtá směrnice27 je o účetní závěrce obchodních společností. Pátá směrnice měla upravit strukturu akciové společnosti, ale nebyla nikdy přijata, přestože byl připraven obsáhlý návrh. Sedmá směrnice28 upravuje konsolidované účetní závěrky. Osmá směrnice29 o auditorech. Devátá směrnice, která se měla týkat koncernového práva, také nebyla přijata a záměr byl opuštěn. Desátá směrnice30 upravuje přeshraniční fúzi kapitálových společností a harmonizačním prostředkem se u nás stal rovněž zákon o přeměnách obchodních společností již zmíněný.

První směrnice měla číslo 68/151/EHS a její nové znění bylo schváleno pod číslem 2009/101/ES. 24 Směrnice Rady č. 77/91/EHS, nově kodifikována jako směrnice Rady a EP č. 2012/30/EU. 25 Směrnice Rady č. 78/855/EHS. 26 Směrnice Rady č. 82/891/EHS. 27 Směrnice Rady č. 78/660/EHS. 28 Směrnice Rady č. 83/349/EHS. 29 Směrnice Rady č. 84/253/EHS. 30 Směrnice Rady a Evropského parlamentu č. 2005/56/ES. 23

71


Jedenáctá směrnice31 Rady ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu. Dvanáctá směrnice32 o společnostech s ručením omezeným s jediným společníkem. Třináctá směrnice33 o nabídkách převzetí byla harmonizována zákonem č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí. Čtrnáctá směrnice o přemístění sídla nebyla přijata a rozhodnutí Soudního dvora ve věci Cartesio C-210/06 je chápáno jako dostatečný základ pro uskutečňování těchto operací.34 Většina směrnic byla ovšem novelizována, někdy několikrát a v rámci programu zjednodušování evropské legislativy byly některé směrnice i rekodifikovány. Bylo již zmíněno, že přímo závazná nařízení vytvářejí nové typy právnických osob, které mají povahu obchodních korporací a které mohou vznikat bez ohledu na hranice členských států. V zákoně o obchodních korporacích tyto formy zmiňuje a jako obchodní korporace kvalifikuje § 1 odst. 4. Prvým takovýmto typem subjektu bylo evropské hospodářské zájmové sdružení,35 jež však není zcela přiléhavé přirovnávat k veřejné obchodní společnosti, protože tento subjekt nemá dovoleno podnikat a jeho základní účel se proto od veřejné obchodní společnosti liší. Další formou byla evropská (akciová) společnost (SE),36 dále evropské družstvo (SCE).37 Projekt evropské soukromé

33 34

Směrnice Rady č. 89/666/EHS. Směrnice Rady č. 89/667/EHS, kodifikované znění má č. 2009/102/EU. Směrnice č. 2004/25/ES. Srov. Navez, E.-J. Le traitement fiscal du transfert de résidence face à la liberté d’établissement des sociétés en droit de l’UE – de Daily Mail à National Grid Indus: évolution, révolution et au-delà. Cahiers de droit européen, 2011. Str. 611 an. 35 Nařízení Rady (EHS) č. 2137/85 o evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS) a zák. č. 360/2004 Sb., o evropském hospodářském zájmovém sdružení. 36 Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001. Nařízení bylo doplněno směrnicí č. 2001/86/ES týkající se vztahů k zaměstnancům. Do českého právního řádu evropskou společnost začlenil zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti. 37 Nařízení Rady (ES) č. 1435/2003 o statutu evropské družstevní společnosti, směrnice Rady č. 2003/72/ES, kterou se doplňuje statut evropské družstevní společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců. Začlenění do českého práva provedl zákon č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti. 31 32

72

Nařízení EU o obchodních společnostech


společnosti (společnosti s ručením omezeným) byl opuštěn.38 O všech těchto druzích korporací a o nařízeních, jež je upravují, bude podán výklad v dalších kapitolách.

§ 2 Další zdroje pravidel zavazujících obchodní korporace Kromě pramenů práva ve formálním smyslu mají v právu obchodních korporací velký význam i nelegislativní normativní akty, které nemají právní závaznost a jejich síla je spíše doporučující, anebo zavazují jenom v rámci určitých organizačních struktur, jakými jsou např. regulované trhy cenných papírů. Závaznost těchto pravidel má ve své podstatě smluvní povahu. Podobný základ závaznosti mají i stanovy obchodních korporací, které jsou smluvním dokumentem, jenž má své zvláštnosti. Především nezavazuje jenom ty, kdo jej podepsali jako smluvní strany, ale i nově přistoupivší členy (společníky). Přistoupení (které však nemusí spočívat jenom v aktu úpisu akcie, ale může mít i povahu sukcesivního nabytí koupí akcie nebo koupí podílu) je právním jednáním, které v sobě obsahuje i přijetí závaznosti stanov (společenské smlouvy), které jsou pro konkrétní korporaci závazné. Povaha závaznosti těchto normativních aktů smluvní povahy se neliší např. od obchodních podmínek, které zákazník akceptuje uzavřením kupní smlouvy. Ve všech těchto případech se tedy nejedná o právní normy ani o prameny práva, ale o pravidla smluvní povahy, které určitá osoba akceptuje svým volním projevem. Jestliže vstupuje společnost na burzu, podle shodného mechanismu akceptuje podmínky platící pro tento kapitálový trh. Mechanismus závaznosti je ostatně podobný i v rovině právních norem: jestliže někdo chce podnikat v bankovnictví, musí se podřídit právní úpravě tohoto sektoru, tedy zákonu o bankách včetně státního dozoru. Doporučující pravidla (soft law) se týkají zejména řízení společností (corporate governance). Tato pravidla slouží obchodním korporacím, které samy usilují o zlepšení své výkonnosti, konkurenceschopnosti a důvěryhodnosti. Značnou autoritu mají pravidla vytvořená OECD

38

Návrh je dostupný na: .

73

Nelegislativní normativní akty


(Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj39). Na tomto základě vytvořila i česká Komise pro cenné papíry Kodex správy a řízení (2004). Evropská Komise publikovala zelenou knihu Rámec EU40 pro správu a řízení společností.

§ 3 Základní zásady práva obchodních korporací Právo obchodních korporací je zařazeno do právního systému tak, jak bylo výše vyloženo. To znamená, že pro ně platí řada velmi obecných právních principů uplatňujících se v celém soukromém a někdy i veřejném právu (rovnost stran a zákaz diskriminace, autonomie vůle, smluvní volnost, ochrana vlastnictví, princip právní ochrany, ochrana dobré víry, právní jistota a předvídatelnost práva, zákaz zneužití práva), avšak navíc je ovládáno i některými principy specifickými právě pro tuto právní oblast. Oproti stavu před rokem 1989, kdy pozitivistické pojetí práva v totalitním systému za pramen práva považovalo jenom normativní právní akt ve smyslu výsledku formálního legislativního procesu, v nově konstituovaném demokratickém právním systému považujeme právní principy za další významný pramen práva. Na druhé straně je třeba uznat, že i totalitní právo v doktríně artikulovalo pro jednotlivá právní odvětví určité zásady, které byly však chápány spíše jako syntetizující charakteristika dedukovaná z pozitivního práva, a tudíž neměnící výlučné postavení normativního právního aktu jako formálního pramene práva. Ani ve svobodném světě nejsou právní principy chápány jako pouhý atribut přirozenoprávního pojetí, ale současná koncepce právního pozitivismu je respektuje rovněž. Současnému pojetí právních principů dobře odpovídá Weinbergerova charakteristika, že „právní principy jsou důležité prostředky k vyjádření obsahových vazeb mezi právními normami“.41 Organizace byla založena v roce 1961. V současné době má 34 členů, mezi nimi i ČR. Více srov. na: . 40 Dokument ze dne 5. 4. 2011 KOM (2011) 164 v konečném znění, dostupný např. na: . 41 Weinberger, O. Formální charakteristika právních a právně-politických principů. In Boguzsak, J., a kol. Právní principy. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999. Str. 39. 39

74

Pojetí právních principů


U nás je akceptující přístup k právním principům až důsledkem sociální a politické přeměny, k níž došlo v posledních 25 letech a která umožnila, abychom navázali na nové jevy ve vývoji práva a právní doktríny ve vyspělých zemích. Přitom právní vědomí přijímá toto pojetí spíše zvolna a neochotně. Setrvačnost právního myšlení s předlistopadovou minulostí je stále poměrně silná. Stejný důsledek přináší i začlenění do Evropské unie, jejíž právo se propojuje s právem českým. Český právní řád je začleněn do právního řádu EU a je nemyslitelné, aby právní řád jednoho členského státu byl vybudován na zásadně odlišné bázi, než na jaké stojí právo EU. Předpokladem vstupu do EU je přijetí principů právního státu. Tyto principy vycházejí z odlišeného pojetí práva, než jaké měl totalitní stát. Právním principem42 rozumíme tedy zásadu (maximu, standard), která se liší od právního pravidla tím, že je obecnější a vyjadřuje některou ze základních hodnot právního státu. Nemusí být artikulována ve formálním pramenu práva, bývá však často vyjádřena na úrovni ústavní (listiny základních práv a svobod) nebo na úrovni zákoníku či zákona. Pojem právního principu nemá přesné hranice. Je však obecně přijímáno, že právní principy jsou právním pravidlům nadřazeny, tvoří obecný základ a současně rámec, v němž se právní pravidla pohybují. Určují především, jakým způsobem je třeba vykládat právní pravidla, dávají souhrnu právních pravidel kontext určující jejich smysl a funkci. Jsou ale také kritériem a omezením pro zákonodárce. Pokud zákonodárce nerespektuje jejich rámec, může se stát, že právní pravidlo je (jako protiústavní) v právním státě neaplikovatelné nebo neplatné. Zákonodárná moc v právním státě není libovůlí, ale podléhá omezením vyplývajícím z principů právního státu, jimž podléhají nejenom soukromé osoby, ale také všechny orgány veřejné moci. Právní principy se uplatňují také v případě legislativních mezer nebo rozporů, často jsou artikulovány v judikatuře, ale mohou být i důvodem změny judikatury, jestliže právním principům odporuje. Právě z toho důvodu hrají tak důležitou roli v právu EU. Unijní legislativa je totiž roztříštěná, postrádá bázi v podobě ústavy a zákoníků. Jejím jediným základem jsou smlouvy (smlouva o EU a smlouva o fungování EU), které soudnímu dvoru neumožňují řešit všechny otázky, jež mu 42

Blíže srov. sborník Boguzsak, J., a kol. Právní principy. Pelhřimov: Vydavatelství 999, 1999.

75

Pojem právního principu a právní stát


jeho rozhodovací praxe přináší. I při sjednocování právních řádů členských států je nutno vycházet z obecných právních principů přijatých ve všech těchto státech. Obecné právní principy se mohou uplatňovat rovněž proti konkrétnímu zákonodárně zakotvenému pravidlu, jestliže mu odporuje (derogační funkce právního principu); na druhé straně v určitých situacích jsou přípustné odchylky od právního principu stanoveného zvláštními právními pravidly, zejména tehdy, kdy to vyžaduje uplatnění jiného právního principu. Obecné principy neplatí absolutně, mohou být z důvodů uplatnění v daném kontextu významnějšího principu omezeny. Tak např. může být omezeno vlastnické právo, jestliže by jeho ochrana odporovala obecnému veřejnému zájmu (např. chátrající stavba ohrožuje bezpečnost nebo nutnost vybudovat infrastrukturní zařízení naráží na neochotu vlastníka pozemků). V právu obchodních korporací je možno omezit sdružovací a smluvní volnost, jestliže by účel společnosti odporoval zákonu. Aplikace práva se v důsledku toho stává složitou intelektuální činností spočívající nejenom v nalezení právního pravidla, které dopadá na danou situaci, ale také ve vyvažování míry uplatnění pravidla v závislosti na právních principech, jimiž musí být aplikace pravidla vymezena. V této náročné aplikační (ale velmi obdobně to platí i pro zákonodárství) činnosti se projevuje i vliv angloamerického právního systému, v jehož rámci byla doktrína právních principů rozvinuta.43 Právní principy se mohou dostávat navzájem do konfliktu (na rozdíl od právních pravidel, která by si nikdy odporovat neměla, a pokud se to stane, uplatní se zákon sporu, současná platnost protikladných norem je vyloučena, není-li ji možno překlenout výkladem, např. vztahem obecného a zvláštního ustanovení). Interpretace musí vyvažovat, který z principů má v dané situaci převážit. Tak např. princip ochrany vlastnictví se může dostat do konfliktu s principem právní jistoty nebo v oblasti obchodních korporací se ochrana menšinových společníků může dostat do konfliktu s principem dobré správy obchodní korporace. Ochrana menšinových společníků musí ustoupit, jestliže by mohla ohrozit fungování a prosperitu společnosti. Principy, které se střetnou, Srov. zejména Dworkin, R. Když se práva berou vážně. Praha: Oikumené, 2001.; Dworkin, R. A Matter of Principle. Harvard: Harvard University Press, 1985. Z francouzské literatury: de Béchillon, M. La notion de principe général en droit privé. Marseille: Presses universitaires d´Aix-Marseille, 1998.

43

76

Konflikt právních principů


musí být vyvažovány podle konkrétní situace a aplikace musí dát přednost tomu principu, který s ohledem na všechny okolnosti případu má převážit. Pojem právního principu (zásady) je pojmem vlastním všem národním právním doktrínám, ale je chápán různě autor od autora. Můžeme se setkat s pokusy o rozlišení principů a zásad, které však nejsou obecně přijímány a v této učebnici oba termíny užíváme synonymicky. Rovněž výčet principů se liší podle autorů i v různých státech, univerzálně platný katalog, který by vyčerpával všechny právní principy, neexistuje. Zásadní význam pro sbližování pojetí právních principů má vedle práva EU i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Přesto v určitých oblastech, jako např. v právu EU, můžeme rozlišit právní principy judikaturou uznané a právní principy další. Tak Soudní dvůr EU jen velmi pomalu a váhavě rozšiřuje katalog tzv. obecných právních principů, jsa si vědom, že taková rozhodnutí mají závažné důsledky z hlediska tvorby práva. Nakolik nelze zaměňovat roli soudu v kontinentálním právním systému s rolí zákonodárce, i Soudní dvůr EU je jenom vykladačem práva a do role tvůrce práva, i když by se to dělo cestou aplikace obecných právních principů, se nechává zatlačit jenom v případě nejvyšší nouze. V uspořádání právních principů můžeme vysledovat určitou hierarchii od principů nejobecnějších (princip rovnosti, princip legality, právní jistoty, dobré víry, neminem laedere, pacta sunt servanda, zákaz zneužití práva, nikdo nemůže těžit z vlastního porušení práva), přes zásady soukromého a veřejného práva k zásadám obchodněprávním a konečně v souvislosti s předmětem této učebnice k zásadám práva obchodních korporací. Kreativita autorů i právních praktiků činí katalog zásad velmi pohyblivým a proměnlivým. Nepochybně k němu nelze přistupovat jako k uzavřenému a definitivnímu seznamu. Některé principy jsou jenom konkretizací principů obecnějších, jiné principy jsou v průběhu doby opuštěny a nahrazovány principy jinými atd. V důsledku toho je nutno pohlížet i na principy, jimiž se budeme níže zabývat, spíše jenom jako na ilustraci než taxativní výčet. Za principy, které jsou specifické pro právo obchodních korporací, lze např. považovat princip ochrany menšinových společníků, zákaz lví klauzule, zákaz zneužití většiny nebo menšiny (resp. i zneužití rovnosti hlasů) ve společnosti. I tyto principy jsou však odvozeny od obecnějších principů, o něž by bylo možno je opřít, i kdyby nebyly samy o sobě explicitně formulovány. V uvedených případech se jedná 77

Rozdíly v pojetí právních principů, otevřenost katalogu principů

Hierarchie právních principů

Principy práva obchodních korporací


o konkretizaci principu rovnosti, ochrany slabší smluvní strany a zákazu zneužití práva. Někdy se mluví o principu loajality společníků, o zásadě stejného zacházení se společníky za stejných podmínek (konkretizace zásady rovnosti nebo zásady zákazu diskriminace), zásadě kdo volí, ten odvolává, zásadě transparentnosti účelu společnosti, zásadě ochrany třetích osob (přicházejících do styku se společností, zejména věřitelů atd.). Sestoupíme-li v hierarchii principů ještě o jednu příčku níže, můžeme rozlišovat i rozdílné principy, které se projevují v úpravě osobních společností a kapitálových společností. Na této úrovni se však již dostáváme více k charakteristice jednotlivých společenských forem, než ke zkoumání skutečných právních principů. To dobře ilustruje neostré hranice uvedených právních pojmů. Mohli bychom totiž prohlásit za právní principy prakticky všechny charakteristické znaky právní úpravy určité omezené právní instituce, přestože jde ve skutečnosti jenom o pojmová vymezení. Na rozdíl od skutečných obecných právních principů, které jsou někdy obecně formulovány v ústavách nebo zákonech, ale mnohdy se uplatňují i bez jakéhokoli legislativního vyjádření, charakteristiky určitých právních institucí jsou vyjádřeny jasnými právními pravidly a z nich jsou zobecněním odvozovány. I proto např. v judikatuře ESD je důsledně užíván termín „obecný právní princip“, aby nedošlo k rozmělnění pojmu a záměně s charakteristikami jednotlivých právních institucí. Přesto např. povinnost vydat bezdůvodné obohacení je soudním dvorem chápána jako obecný právní princip (protože smlouvami neupravený). Mluvíme-li tedy o principech úpravy kapitálových a osobních společností, dostáváme se již na úroveň charakteristik určitých právních konstrukcí. Není tím však nijak vyloučeno, že se v těchto charakteristikách odrážejí skutečné obecné právní principy. Koneckonců bylo řečeno, že principy jsou základem a rámcem pozitivního práva vyjádřeného v psaných obecně závazných pramenech. Pro osobní společnosti je charakteristické rozdělení hlasů společníků podle hlav, a nikoli podle velikosti vkladů, dále je pro ně charakteristické, že společníci jsou osobně orgány společnosti, osobní ručení společníků, zákaz konkurence pro společníky. Naopak pro kapitálové společnosti je charakteristické rozdělení hlasů podle velikosti podílů, manažerské řízení společnosti, absence osobního ručení, základní kapitál společnosti nahrazující do jisté míry osobní ručení 78

Principy platné pro osobní a kapitálové společnosti


atd. Funkce základního kapitálu je spjata s účetními principy, tedy především s vyrovnaností bilance společnosti. Naše nová úprava poněkud rozmazala kontury jednotlivých forem společností. Společnost s ručením omezeným prohlásila bez dalšího za kapitálovou, přestože původ této formy je na hranicích mezi osobní a kapitálovou. Podrobněji bude tato problematika rozebrána v souvislosti s výkladem o jednotlivých formách obchodních společností. Již obchodní zákoník cestou novelizace formuloval v § 56a odst. 1 tento princip: „Zneužití většiny stejně jako menšiny hlasů ve společnosti je zakázáno.“ Jednalo se o konkretizaci obecného zákazu zneužití práva, protože v obchodních společnostech mohl nastat konflikt principu zákazu zneužití práva a principu ochrany vlastnictví (účasti ve společnosti) a smluvní autonomie. Výkon práva společníka se totiž uskutečňuje právě hlasováním, jehož volnost zde zkoumaným principem omezujeme. Stejně tak omezujeme dopad pravidel o hlasování v konkrétní korporaci, přestože tato pravidla byla dohodnuta na základě smluvní autonomie stran. Namísto citovaného ustanovení obchodního zákoníku stanoví § 212 odst. 2 obč. zák.: „Zneužije-li člen soukromé korporace hlasovací právo k újmě celku, rozhodne soud na návrh toho, kdo prokáže právní zájem, že k hlasu tohoto člena nelze pro určitý případ přihlížet.“ Citovaná formulace se od výše zmíněné zásadně liší. Nejde tu totiž o zneužití většiny na úkor menšiny nebo menšiny na úkor většiny, ale o zneužití ve vztahu k zájmu „celku“. Takové ustanovení tak mnohem více vyjadřuje princip loajality společníka než zákaz zneužití většiny nebo menšiny hlasů, který byl ochranou postižené skupiny společníků. Jestliže byl tedy dříve chráněn zájem poškozených společníků, je nyní explicitně chráněn jenom zájem společnosti. Funkce ustanovení se posunula k vyjádření principu loajality. Princip dříve vyjádřený v § 56a obch. zák. bude však třeba i nadále uplatňovat, přestože postrádáme jeho výslovnou artikulaci v zákoně. Princip loajality společníka vyjadřuje primárnost zájmu obchodní společnost nad zájmem jednotlivého společníka. Nejedná se o princip přijímaný zcela všeobecně a bez výhrad. Setkáváme se poměrně často se stanovisky, která staví ochranu vlastnictví nad tento princip a připouštějí v důsledku toho, aby společník upřednostnil svůj jednotlivý zájem před zájmem společnosti, která je chápána jako předmět jeho (ekonomického) vlastnictví, jenž je plně vydán jeho libovůli. Obdobně jako může 79

Princip zákazu zneužití většiny nebo menšiny hlasů

Princip loajality společníka


vlastník zničit věc, již vlastní, měl by mít podle těchto stanovisek společník právo zničit i společnost, v níž má účast. V současné době se však stále více prosazuje loajalita ke společnosti, protože společnost je chápána jako entita, která slouží i jiným zájmům, než je zájem společníků. Uznáním tohoto principu akceptujeme přihlédnutí k ekonomickému a sociálnímu významu korporace, která přispívá k rozvoji ekonomiky, vytváření pracovních míst apod. Je to dobrá ukázka střetávání se právních principů – princip ochrany vlastnického práva tu naráží na princip ochrany veřejného zájmu (ochrana zaměstnanosti atd.). Princip se projevuje v určitých omezeních při výkonu práv společníka. Za primární se považuje zachování a prosperita společnosti, která má přednost např. před právem společníka na podíl na zisku v určitém období. Ochrana menšinových společníků je konkretizací principu ochrany slabší smluvní strany, jenž se v moderním soukromém právu stále více prosazuje. Uplatňuje se především v kapitálových společnostech. Avšak ani v osobních společnostech není vyloučeno, že se podobný princip spíše v podobě zákazu zneužití většiny uplatní. V kapitálových společnostech je projevem tohoto principu řada právních pravidel, např. právo menšinových společníků na informace, požadavek kvalifikované většiny při hlasování o určitých zásadních záležitostech, právo na odkup akcií při určitých změnách společnosti apod. Princip rovného zacházení není zvláštním principem vlastním jenom právu obchodních korporací. Platí v celém soukromém právu, ale dokonce i v právu veřejném bez ohledu na výlučné postavení orgánu veřejné správy. Ten totiž musí nakládat se subjekty, o jejichž záležitostech rozhoduje, rovněž v souladu s uvedeným principem. Nejedná se ovšem o mechanickou rovnost, ale o rovnost za stejných podmínek (okolností). Je druhou stranou principu zákazu diskriminace, rovněž zcela obecně platného. Ani v tomto případě nejde o princip vlastní jenom právu obchodních korporací. Z toho, že obchodní korporace jsou právnickými osobami a vystupují vůči třetím osobám (zákazníkům, obchodním partnerům atd.), vyplývá nezbytnost, aby byly transparentní. Jedná se o princip vlastní především obchodnímu právu a do jisté míry můžeme vidět souvislost s ochranou spotřebitelů, ale i s požadavkem bezpečnosti obchodního života. Jestliže již obchodní zákoníky 19. století ukládaly publicitu obchodníků, pak v současném globalizovaném a anonymizovaném světě je tento požadavek ještě mnohem naléhavější. Stále 80

Princip ochrany menšinových společníků

Princip rovného zacházení

Princip transparentnosti a ochrany věřitelů (třetích osob)


snadnější zakládání, rušení a přeměny společností, stále běžnější distribuce produktů na velké vzdálenosti zvyšuje riziko, jež podstupují třetí osoby, když vstupují do smluvních vztahů s obchodními korporacemi. V 19. a z velké části i ve 20. století byla běžnou formou vztahu podniku k odběratelům pevná vazba klientely, která byla značně stabilní. Dnes je klientela v neustálém pohybu, je připoutávána reklamou, obchodním jménem, ochrannými známkami apod. I tato vazba postupně slábne v závislosti na rozsáhlejších poddodavatelských vztazích oslabujících kredibilitu nehmotných statků, jakými jsou ochranné známky. Zákazníci postupně zjišťují, že všechny výrobky jsou koneckonců složeny z částí pocházejících z Asie bez ohledu na to, kterou známkou je výrobek označen. O to více však potřebují spotřebitelé, zadavatelé veřejných zakázek a všichni ostatní zákazníci a partneři mít dobré informace o každé korporaci, mají-li s ní navázat majetkové vztahy.

§ 4 Cíle a funkce práva obchodních korporací Právo obchodních korporací je ve své podstatě a podle svého původu rozvinutou a zčásti oportunně deformovanou regulací společenské smlouvy kombinovanou s prvky charakteristickými pro úpravy forem právnických osob. Kombinace smlouvy a instituce ve výše uvedeném smyslu, to je základní charakteristika práva obchodních korporací. Cílem regulace je obdobně jako ve vztahu ke všem typům smluv snaha zákonodárce poskytnout společníkům dispozitivní nástroj k úpravě jejich společenských vztahů. To konkrétněji znamená poskytnout škálu forem, aby si společníci mohli zvolit pro jejich cíle nejvhodnější formu společnosti, a usnadnit dohodu o společenské smlouvě tak, aby předcházela budoucím sporům a nejasnostem, dávala řešení konkrétních otázek, jež se v průběhu existence společnosti objeví, zejména aby umožnila fungování společnosti. Plní obecnou funkci každé dispozitivní úpravy, tedy umožnit, aby se strany nemusely domluvit na všech detailech svého budoucího vztahu, protože zákonná úprava určité prvky předvídá za ně a jejich dohodu doplňuje, jestliže neprojeví vůli odchýlit se od ní. Součástí této funkce je vyvážit postavení společníků tak, aby mohli vykonávat svá práva a úměrně své účasti ovlivňovat společnost, aniž ji 81

Nástroj k vymezení smluvních vztahů, ochrana


paralyzují. Právo obchodních korporací má bránit zneužití hlasovacích práv a nečestným jednáním společníků (zákaz konkurence, povinnost loajality). Právo obchodních společností v tomto směru představuje konkrétní úpravy ochrany slabší smluvní strany. Menšinovým společníkům je třeba zabezpečit výkon jejich práv. Pokud by odchylná dohoda společníků odporovala principu ochrany slabší strany, bylo by nutno podle všech okolností zvážit, zda je takové ustanovení platné. K popsané funkci úpravy přistupuje mimořádně významná funkce ochrany třetích osob, zejména věřitelů, která nabývá na aktuálnosti v okamžiku, kdy společnost získává právní osobnost. Třetí osoby je třeba zejména chránit před účinky případné nesolventnosti společnosti. Tuto funkci plní institucionální složka práva obchodních korporací, tedy ta jeho část, která činí korporaci transparentní a důvěryhodnou vůči třetím osobám stojícím vně společnosti. Jde zejména o publikační povinnosti, princip publicity, rozsah jednatelského oprávnění statutárního orgánu. Právo obchodních korporací jako ve své podstatě právo smluvní je součástí práva soukromého. Obsahuje však značný počet kogentních ustanovení, což podmiňují jeho zmíněné ochranné funkce, institucionální prvky úpravy. Více než jiné oblasti soukromého práva využívá i prostředky práva veřejného. Tyto vazby byly již blíže vyloženy výše. Právo obchodních společností je tak více donucující, spojené s rozsáhlejší právní odpovědností, v řadě oblastí s trvalým státním dozorem aplikujícím přísné sankce.

82

Ochrana třetích osob

Prostředky práva obchodních korporací

KAPIT O L A III .

Právní formy a další třídění obchodních korporací § 1 Funkce právní úpravy obchodních korporací a princip nucené formy Listina základních práv a svobod zaručuje každému právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů (čl. 27). K tomuto účelu mohou být vytvářeny i obchodní korporace jako právnické osoby. Svoboda sdružování za podnikatelským či jiným účelem ale není neomezená. Veřejný zájem jí klade limity dané zejména potřebou chránit osoby, které s obchodní korporací navazují právní vztahy. Zákonodárce musí postavit najisto, kdy a za jakých podmínek obchodní korporace jako osoba v právu vznikne, jak a kdy zaniká, jaké má mít vnitřní organizační uspořádání, kdo za ni může jednat a jakým způsobem jsou chráněni její věřitelé a menšinoví členové. Soukromým zájmem zakladatelů obchodních korporací je mít k dispozici jasná pravidla, za nichž stát přizná jimi založenému sdružení právní subjektivitu a která musí „jejich“ obchodní korporace při svém fungování dodržovat. Prioritou zakladatelů současně je, aby jim úprava vytváření a fungování obchodní korporace šetřila náklady a co nejvíce napomáhala k realizaci jejich společného podnikatelského (i jiného) cíle. Na toto – veřejnoprávní i soukromoprávní – společenské zadání reaguje zákonodárce tím, že předkládá zakladatelům na výběr taxativně stanovený okruh forem obchodních korporací, a to veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciovou společnost a družstvo a pro nadnárodní korporační sdružování i evropské hospodářské zájmové sdružení, 83

Svoboda sdružování a její limity

Numerus clausus obchodních korporací

Právní formy a další třídění obchodních korporací

evropskou společnost a evropskou družstevní společnost. Z nich mohou zakladatelé volit především v závislosti na účelovém určení obchodní korporace a zamýšleném předmětu její činnosti. Nemohou tudíž vytvářet libovolné korporační uspořádání nesplňující základní charakteristiky některé z právních forem, které jsou součástí zákonné nabídky. Jinak řečeno, mohou si vybrat jen některý z uzavřeného počtu modelů, které jsou jako forma obchodní korporace upraveny právem (numerus clausus). To samozřejmě nevylučuje rozšíření nabídky o další právní formu obchodní korporace, či naopak její zúžení, jak to svého času učinil český zákonodárce zrušením úpravy komanditní společnosti na akcie. Omezení volnosti korporačního uspořádání a kogentní úprava základní charakteristiky každé formy obchodní korporace (jejího vzniku a zániku, minimálního obsahu společenské smlouvy, organizační struktury, ručení společníků za její dluhy a další kogentní úprava diktovaná potřebou chránit menšinové členy či věřitele) zahraniční doktrína označuje jako princip nucené formy (Zwangformprinzip). Pro některé druhy podnikání zákonodárce volbu právní formy dále omezuje tím, že umožňuje jejich výkon pouze obchodní společností určené právní formy. Např. podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, může podnikání spočívající v přijímání vkladů od veřejnosti, poskytování úvěrů a další specializované činnosti vykonávat pouze banka, která je akciovou společností. Zákonodárce předkládá zakladatelům úpravou jednotlivých forem obchodních korporací více či méně „předmyšlené“ varianty základního uspořádání korporační struktury, jejichž prostřednictvím lze uskutečňovat tu drobné, tu střední či rozsáhlé podnikání či jinou činnost, k níž se zakladatelé spojili a sdružili své prostředky. Šetří tak náklady, které by museli vynaložit na formulování právních poměrů svého sdružení. Stát zde vystupuje v jistém smyslu jako advokát poskytující služby účastníkům právního styku v podobě předkládání modelů základních struktur, přísnější ale v tom, že stanoví nepřekročitelné hranice, kdy zájmy zakladatelů již nelze respektovat (např. nelze vyloučit zákonné ručení společníků osobní společnosti za dluhy společnosti), neboť by se tím ohrozil veřejný zájem či se zasáhlo do soukromých zájmů jiných osob hodných právní ochrany. V řadě evropských zemí jde vstřícnost zákonodárce a snaha o úsporu nákladů zakladatelů tak daleko, že přílohou zákonů upravujících společnost s ručením omezeným jsou i vzory její společenské smlouvy. 84

Princip nucené formy

Princip ekonomie


§ 2 Obchodní korporace a smluvní svoboda Omezením počtu obchodních korporací není princip smluvní svobody negován, ale modifikován. Obecné právo závazkové se vyznačuje vysokou mírou smluvní svobody. Úprava závazkového práva v občanském zákoníku nepodává, ani nemá podávat, taxativní výčet smluvních vztahů, které mohou účastníci soukromoprávního styku mezi sebou založit. Kromě smluvních typů pojmenovaných a co do základního obsahu definovaných zákonodárcem (kupní smlouva, smlouva o dílo, smlouva o úvěru a další) mají smluvní strany širokou možnost uzavírat atypické, nepojmenované smlouvy, příp. typové či nepojmenované smlouvy kombinovat. Proto se mohly vyvinout takové instituty, jako je leasing, faktoring, franšíza a další, o jejichž klasifikaci a smluvní struktuře lze diskutovat, ale nikoli považovat tyto obsahově barevné struktury za nepřípustné. V právu obchodních korporací je tomu jinak. Pro ně platí, že chtějí-li sdružující se osoby založit obchodní korporaci se záměrem, aby ji stát uznal za právní subjekt, který může vlastnit majetek, mít vlastní dluhy, žalovat a být žalován, musí uzavřít pojmenovanou – společenskou – smlouvu s minimálními náležitostmi stanovenými zákonem pro založení konkrétní zvolené formy obchodní korporace. I v právu obchodních korporací je prostor pro uplatnění smluvní autonomie. Členové obchodní korporace mohou upravit v rámci vymezeném zákonem ve společenské smlouvě, stanovách či zakladatelské listině podle svých potřeb její vnitřní poměry. Např. zakladatelé společnosti s ručením omezeným mohou ve společenské smlouvě určit své podíly na zisku odchylně od poměru jejich vkladu k základnímu kapitálu, mohou stanovit, že každý společník má jeden hlas bez ohledu na výši vkladu, že lze podíly na třetí osoby převádět bez omezení, či na opak vyloučit převod podílu na třetí osoby i na společníky, konstruovat různé druhy podílů a spojit s nimi zvláštní práva a povinnosti. Nemohou ale sjednat, že společník neručí za dluhy společnosti s ručením omezeným bez ohledu na zapsaný rozsah splacení vkladové povinnosti. Smluvní svoboda se tudíž projevuje ve vnitřní elasticitě jednotlivých forem obchodních korporací. Roste s posilováním osobní povahy obchodní korporace, a nejvyšší je proto u veřejné obchodní společnosti, a naopak oslabuje s růstem její kapitálové povahy, takže nejslabší je u akciové společnosti. Obdobně nízkou elasticitou jako úprava akciové 85

Právo obchodních korporací a obecné právo závazkové

Smluvní autonomie v právu obchodních korporací


společnosti se vyznačuje i právní režim družstva, které má také kapitálovou povahu, i když ve srovnání s kapitálovými společnostmi vykazuje řadu zvláštností. Smluvní autonomie má široké uplatnění při formování vztahů mezi členy obchodní korporace na základě tzv. vedlejších dohod (sideletters). Ty jsou, jak napovídá jejich označení, uzavírány mimo stanovy či společenskou smlouvu v rámci prostoru, který členům obchodní korporace poskytuje závazkové a korporační právo. Uzavírají je všichni či jen někteří zakladatelé či členové a jejich obsah souvisí s účastí v obchodní korporaci, protože se týká vzájemných vztahů členů obchodní korporace či jejich vztahů k obchodní korporaci. Typickým příkladem jsou dohody o výkonu hlasovacích práv v obchodní korporaci (např. určení konkrétních osob, které akcionáři zvolí členy představenstva), dohody o investiční politice či o předkupním právu k podílům. Ve společnosti s ručením omezeným mohou být předmětem vedlejší dohody některá ujednání o podmínkách, za nichž společníci umožní některému z nich ukončit účast ve společnosti dohodou, nebo ujednání o půjčkách, které společníci poskytnou společnosti, či o podmínkách vyrovnání ztráty společnosti mimo rámec příspěvkové povinnosti. Předmětem vedlejší dohody mohou být i podmínky, za nichž se umožní vstup strategického partnera. Vedlejší dohoda může sloužit i menšinovým akcionářům jako základ společného výkonu jejich práv. Mohou tak dosáhnout hranice kvalifikovaného podílu na základním kapitálu, s níž je spojeno např. právo žádat svolání valné hromady k projednání jimi navržených záležitostí či právo žádat dozorčí radu, aby v konkrétní záležitosti přezkoumala výkon působnosti představenstva. Členové obchodní korporace mají do značné míry volnost rozhodnout, zda ujednání vtisknou povahu „statutárního“ práva, když je umístí do společenské smlouvy či stanov a učiní je tak závazné pro všechny současné i budoucí členy, nebo zda je umístí mimo ně a dají mu tak čistě obligační povahu, neboť bude zavazovat pouze ty členy, kteří se stali stranou vedlejší dohody. Stanovy či společenská smlouva pak mohou v závislosti na takovém rozhodnutí být velmi strohým, jedno či dvoustránkovým nejnutnějším textem a vše ostatní pro členy podstatné se může odehrávat mimo ně. Hranici smluvní autonomie při rozhodování o umístění určitého ujednání, resp. o jeho korporační či čistě obligační povaze tvoří v prvé řadě kogentní ustanovení práva obchodních korporací stanovící povinný obsah společenské smlouvy, stanov či 86

Vedlejší dohody (sideletters)


zakladatelské listiny. Vedlejší dohody využívají podstatně více společníci kapitálových společností než společností osobních či členové družstev. Smluvní autonomie se v rámci vytvořeném korporačním právem uplatňuje i ve smlouvách uzavíraných mezi obchodní korporací a členy jejích volených orgánů. Příkladem může být smlouva o výkonu funkce člena voleného orgánu (např. smlouva o výkonu funkce člena představenstva či jednatele). Ta může kromě pravidel pro odměňování stanovit i povinnost člena voleného orgánu zdržet se po zániku funkce stanoveného okruhu činností, jimiž by konkuroval aktivitám obchodní korporace, může určovat sankce za porušení povinností při výkonu funkce a formulovat další ujednání. Smluvně lze také rozšířit zákaz konkurence členů volených orgánů nad rámec stanovený zákonem, stanovami, společenskou smlouvu či zakladatelskou listinou. V osobních společnostech lze touto cestou zúžit či vyloučit zákaz konkurence pro společníky, kteří jsou současně statutárním orgánem společnosti. Smluvně jsou upraveny i vztahy mezi obchodní korporací a jejími zaměstnanci a dalšími osobami, které jí za úplatu poskytují své výkony.

Smlouva mezi obchodní korporací a členem voleného orgánu

Smlouva mezi obchodní korporací a zaměstnancem

§ 3 Členění obchodních korporací A. Obchodní společnosti a družstva Zákon o obchodních korporacích, na rozdíl od obchodního zákoníku, pracuje výslovně s pojmem obchodní korporace. Do této společné kategorie řadí obchodní společnosti a družstva (§ 1 odst. 1 z. o. k.). Obchodními společnostmi, pro něž zákon o obchodních korporacích zavádí legislativní zkratku „společnost“, jsou veřejná obchodní společnost, komanditní společnost, společnost s ručením omezeným, akciová společnost, evropská společnost a evropské hospodářské zájmové sdružení. Exkurs. Spektrum českých forem obchodních společností je relativně úzké. České právo neupravuje např. komanditní společnost na akcie. Tuto obchodní společnost upravoval pro naše území již rakouský obchodní zákoník z roku 1863 a její úprava přetrvala až do roku 1950. Opětovně byla zavedena poslední novelou 87

Základní členění obchodních korporací Obchodní společnosti


hospodářského zákoníku č. 103/1990 Sb. Obchodní zákoník č. 513/1991 Sb. ji pro její velmi omezený hospodářský význam a relativně složitou právní úpravu nepřevzal. Omezil tak období její „staronové“ právní regulace na 20 měsíců od 1. 5. 1990 do 31. 12. 1991. Komanditní společnost na akcie nabízí zakladatelům v současné době např. francouzské, švýcarské, německé či italské právo. Některé země vytvářejí i atypické formy obchodních společností. Např. Francie rozšířila v roce 1994 nabídku právních forem svých obchodních společností o tzv. zjednodušenou společnost na akcie (société par actions simplifiée – „SAS“), která není subtypem akciové společnosti, ale zvláštní formou obchodní společnosti akciového typu. To umožňuje SAS uniknout přísné evropské úpravě akciového práva a přitom zachovat přednosti tohoto typu kapitálové společnosti. Blízkost SAS s akciovou společností se nicméně zřetelně projevuje v její právní úpravě. Výrazným rysem právní úpravy SAS je volnost uspořádání její organizační struktury. Na rozdíl od akciové společnosti je zcela v režii společníků, jakou organizační strukturu vytvoří, s výjimkou jediného obligatorního orgánu, a to předsedy (président). Okruh otázek, o nichž musí rozhodovat kolektivně společníci, je podstatně užší, než u akciové společnosti. Široká smluvní svoboda se projevuje v možnosti uzavřít SAS vyloučením převoditelnosti jejích akcií, což ji v tomto ohledu přibližuje osobním společnostem. Dohodou zakotvenou ve stanovách lze také určit podmínky vyloučení akcionáře ze společnosti (přesněji podmínky vzniku jeho povinnosti převést akcie). Přípustné jsou i vklady ve výkonech. Důraz na smluvní volnost, která je předností SAS, klade současně při jejím zakládání značné nároky na vyjednávání o obsahu jejích stanov. Tato forma kapitálové společnosti má ve Francii značný úspěch. Do kategorie družstev řadí zákon o obchodních korporacích družstvo a evropskou družstevní společnost. Pojem „družstvo“ se tudíž užívá ve dvojím smyslu. Jednak jako souhrnná kategorie zastřešující jak českou, tak evropskou formu družstevní korporace. Současně tak zákon označuje jednu z jejích forem upravenou českým právem. Na rozdíl od převažujících zahraničních přístupů nejsou družstva v pojetí českého práva považována za obchodní společnost. Pro 88

Družstva


obojí přístup lze najít argumenty. Na družstvo lze pohlížet jako na svého druhu obchodní společnost s proměnným (variabilním) základním kapitálem. Obdobně jako akcionáři neručí ani členové družstva za jeho dluhy. Akcentujeme-li na druhé straně jeho historický vývoj, tradičně převažující zaměření na vzájemnou podporu členů, otevřenost družstva (neuzavřený počet členů), lze rozumět tomu, proč je na ně nahlíženo jako na zvláštní druh spolku a proč je pojímáno jako zvláštní kategorie obchodních korporací. Právní konstrukce družstva totiž umožňuje vstup každému, kdo splní stanovené podmínky. Členství ve družstvu lze tudíž nabýt i jinak než převodem či přechodem družstevního podílu, a to originárně, aniž se mění stanovy. Vyjdeme-li z této charakteristiky, pak je třeba přisvědčit i zařazení evropské družstevní společnosti do skupiny družstev. Kontinentálně evropským trendem je posilování speciální úpravy jednotlivých forem obchodních korporací. Takový přístup je vstřícnější pro drobnější podnikání, na němž hospodářsky stojí kontinentální Evropa. Angloamerické právo spíše inklinuje k obecnější úpravě korporace, což akcentuje smluvní svobodu, ale současně zvyšuje náklady na právní vyjednávání o korporačním uspořádání. Právo obchodních korporací umožňuje propojovat jednotlivé formy obchodních korporací. Proto může být např. společnost s ručením omezeným společníkem veřejné obchodní společnosti nebo komplementářem či komanditistou komanditní společnosti, akciová společnost společnicí společnosti s ručením omezeným, a naopak společnost s ručením omezeným či jiná obchodní korporace akcionářkou či členem družstva. Možné je i další propojování. Exkurs. Propojením kapitálové a osobní společnosti se široce zabývala zejména německá doktrína. Zajímalo ji uspořádání, kdy společnost s ručením omezeným je společnicí (komplementářkou) komanditní společnosti, a z tohoto titulu jí náleží obchodní vedení komanditní společnosti. Takové spojení bývá v Německu označováno jako GmbH & Co. Jeden z představitelů německé doktríny (Holdheim) označil sice takovou obchodní společnost za „právní monstrum“, ale německé (ani české) právo uvedené kombinaci právních forem nebrání. V Německu se pohybuje počet takových komanditních společností okolo 100 000. Praxe na tomto spojení oceňuje především jednoduché získávání 89

Posilování sociální úpravy

„Prolínání“ obchodních korporací


kapitálu prostřednictvím snadného vnášení vkladů a také to, že neomezeně ručícím společníkem není fyzická osoba a komplementář je tudíž téměř nesmrtelný. Motivační funkci pro vytváření GmbH & Co. mají i daňové důvody. Toto uspořádání současně akcentuje postavení komanditistů jako kapitálových investorů, což přibližuje jejich pozici akcionářům. Praxe sice mnohdy pohlíží na GmbH & Co. jako na právní formu obchodní korporace, doktrína ale správně zdůrazňuje, že nejde o nic jiného než o propojení, při němž se pro organizaci a provozování závodu použijí dvě formy obchodních korporací, komanditní společnost a společnost s ručením omezeným. V rámci úpravy některých právních forem obchodních korporací formuluje zákonodárce zvláštní pravidla vyplývající zejména ze speciálního účelu, k jehož naplnění jsou vytvořeny. S jistou licencí lze hovořit o subtypech obchodních korporací. Příkladem je bytové družstvo (§ 727 a násl. z. o. k.), které může být založeno jen za účelem zajišťování bytových potřeb svých členů a jinou činnost může provozovat, jen pokud tím neohrozí uspokojování jejich bytových potřeb. I bytové družstvo musí splňovat základní charakteristiky stanovené pro družstvo. Zákon reaguje na specifický předmět činnosti bytového družstva zvláštní úpravou jeho samosprávy, účelovým určením dosaženého zisku pouze k dalšímu rozvoji bytového družstva, stanovením podmínek nakládání s družstevními byty atd. Za subtyp družstva jako jedné z forem obchodní korporace lze považovat, obdobně jako je tomu v Itálii či Francii, i sociální družstvo (§ 758 a násl. z. o. k.). Je určeno k vyvíjení obecně prospěšné činnosti směřující na podporu sociální soudržnosti za účelem pracovní a sociální integrace znevýhodněných osob do společnosti. Sociální družstva uspokojují nejen potřeby vlastních členů, ale musí vyvíjet veřejně prospěšnou činnost. Obdobně jako u bytového družstva i speciální zaměření sociálního družstva vyvolává potřebu stanovit odchylky od obecné úpravy družstva (zejména při nakládání s případným ziskem či omezení dispozic s jeho majetkem). Za subtyp akciové společnosti lze považovat akciovou společnost s proměnným kapitálem, jejíž specifika upravují předpisy o kolektivním investování (zákon č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech). Její účelové určení ke shromažďování 90

„Subtypy“ obchodních korporací


peněžních prostředků nebo penězi ocenitelných věcí od kvalifikovaných investorů, kteří se stávají jejími akcionáři, je důvodem speciální úpravy jejího základního kapitálu, obsahu stanov, firmy, organizační struktury a zejména druhů jejích akcií. Subtypem komanditní společnosti upraveným předpisy o kolektivním investování je komanditní společnost na investiční listy (blíže kapitola XIII. § 2). Exkurs. Jako o subtypu společnosti s ručením omezeným lze hovořit o německé podnikatelské společnosti (Unternehmergesellschaft), která je jakousi „rozjezdovou variantou“ společnosti s ručením omezeným. Německá úprava společnosti s ručením omezeným umožňuje založit tuto formu i se základním kapitálem nedosahujícím minimální zákonné výše. V této souvislosti se hovoří o tzv. společnosti jednoho eura. Zakladatelé ovšem musí do firmy takové společnosti začlenit dodatek Unternehmergesellschaft (haftungsbeschränkt) nebo UG (haftungsbeschränkt), aby bylo veřejnosti zřejmé, že jde o zvláštní společnost s ručením omezeným. Teprve po vytvoření základního kapitálu v minimální výši stanovené zákonem pro společnost s ručením omezeným může (ale nemusí) být vypuštěn dodatek a společnost „přejmenována“ na běžnou společnost s ručením omezeným. Koncepci reálné tvorby základního kapitálu však německý zákonodárce ani v tomto případě neopustil, neboť platí, že zakladatelé sice mohou svobodně zvolit výši jejího základního kapitálu, avšak tento kapitál musí být splacen.

B. Kapitálové a osobní společnosti Zákon o obchodních korporacích (§ 1 odst. 2) nově a právní věda již tradičně člení obchodní společnosti na osobní a kapitálové. Na rozdíl od obchodního zákoníku, který výslovně s tímto pojmem nepracoval, zákon o obchodních korporacích používá legislativní zkratku „osobní společnost“ pro veřejnou obchodní společnost a komanditní společnost a označení „kapitálová společnost“ pro společnost s ručením omezeným a akciovou společnost. Pokud zahrneme do tohoto členění i nadnárodní formy obchodních společností, pak do výčtu kapitálových společností nepochybně patří i evropská společnost. Naopak evropské 91

Kapitálové a osobní společnosti


hospodářské zájmové sdružení, které může být založeno jen k podpoře činnosti svých členů a nikoli k dosažení vlastního zisku, má spíše blízko k družstvu, i když pro uspořádání své organizační struktury a pro zákonné ručení svých společníků za dluhy sdružení je řazeno mezi osobní společnosti. Rozšíříme-li výše uvedené členění na všechny obchodní korporace, pak do skupiny kapitálových obchodních korporací patří i družstvo. To zejména proto, že povinně vytváří základní kapitál (podobně jako kapitálové společnosti) a členové družstva neručí za jeho dluhy. Čistou formou osobní společnosti je veřejná obchodní společnost. Společníci se v ní sdružují s ohledem na své osobní kvality a své vzájemné vztahy. Proto též změny jejího personálního složení v důsledku smrti či zániku společníka, jím podané výpovědi či dalšího okruhu zákonem stanovených událostí osobní povahy jsou zásadně důvodem zrušení společnosti. Ze stejného důvodu zakazuje zákon převádět podíly. Společníci spoléhají jeden na druhého. Jinak tomu ani nemůže být, neboť všichni solidárně a neomezeně ručí za dluhy společnosti. Riskuje-li společník při selhání společnosti jako dlužníka svůj osobní majetek, musí mu zákon dát možnost rozhodovat o tom, jaké závazky na sebe společnost vezme. Tomu odpovídá zákonná konstrukce, podle níž je každý společník statutárním orgánem společnosti. Na závěru o osobní angažovanosti společníka na obchodním vedení a dalším fungování veřejné obchodní společnosti nic nemění, že společníci mohou ve společenské smlouvě stanovit, že statutárním orgánem budou jen někteří z nich, neboť to je věc jejich dohody. Vzhledem k tomu, že základem ochrany věřitele veřejné obchodní společnosti je osobní ručení společníka za její dluhy, nemají společníci zákonnou vkladovou povinnost, jejímž prostřednictvím by nuceně přispívali k vytvoření majetku společnosti. K vnesení vkladů se mohou zavázat ve společenské smlouvě, nejsou k tomu ale povinni ze zákona. Proto se též počet hlasů společníka neodvozuje od jeho kapitálového vkladu, ale hlas každého společníka „váží“ stejně, neboť zásadně má každý z nich jeden hlas. Projevem smluvní povahy této osobní společnosti je i (dispozitivní) jednomyslnost při změně společenské smlouvy a při rozhodování v ostatních věcech společnosti. Jednomyslnost je fakticky umožněná i tím, že počet společníků veřejné obchodní společnosti není zpravidla příliš velký, takže lze snáze než v kapitálových společnostech dosáhnout shody. To ale nevylučuje „zablokování“ společnosti pro neshody mezi jejími společníky. 92

Veřejná obchodní společnost – model osobní společnosti


Konstrukce veřejné obchodní společnosti, její osobní dimenze, je důvodem, proč zákonodárce nemusí tolik lpět na rozsáhlejší kogentní úpravě a dává větší prostor smluvní autonomii, neboť neomezené ručení společníků za dluhy společnosti chrání věřitele. Nemusí tudíž kogentním způsobem upravovat nástroje jejich ochrany a zásadní jednomyslnost rozhodování nevytváří tak velký tlak na ochranu menšiny, jako je tomu u kapitálových společností. Komanditní společnost je tradičně řazena mezi osobní společnosti. Lze na ní pohlížet jako na modifikovanou veřejnou obchodní společnost. To se projevuje mimo jiné i v subsidiární aplikaci úpravy veřejné obchodní společnosti na právní režim komanditní společnosti. Její osobní povaha stojí na osobě komplementáře, který stejně jako společník veřejné obchodní společnosti nemá ze zákona vkladovou povinnost, ručí ale neomezeně za dluhy společnosti, a je proto také tím, kdo společnost zavazuje a obchodně vede. Smrt či zánik komplementáře, jeho výpověď a další zákonem stanovený okruh událostí dotýkající se osoby komplementáře, jsou – obdobně jako ve veřejné obchodní společnosti – zásadně důvodem zrušení komanditní společnosti. V osobě komanditisty vstupuje do této právní formy obchodní korporace kapitálový prvek. Postavení komanditisty se blíží postavení společníka společnosti s ručením omezeným. Komanditista má vkladovou povinnost a rozsah jeho zákonného ručení za dluhy komanditní společnosti závisí v zásadě na rozsahu jejího zapsaného splacení, příp. na výši komanditní sumy (k tomu blíže kapitola XI. § 5). Protiváhou omezení majetkového rizika komanditisty je takové postavení ve společnosti, které mu dává právo kontrolovat, jakým způsobem komplementář společnost řídí, avšak nedává mu možnost rozhodovat o každodenním fungování společnosti a zásadně ani ovlivňovat, jaké závazky na sebe společnost vezme. Důraz na kapitálovou, nikoli na osobní, účast ve společnosti se projevuje i tím, že smrt či zánik komanditisty (a další okruh událostí osobní povahy) není důvodem zrušení společnosti. Komanditní společnost trvá i dále, i když komanditista „odchází“, což bývá znakem kapitálových společností. Akciová společnost je prototypem kapitálové společnosti, její čistou formou. Jak napovídá samo označení, akcent je kladen na kapitálový přínos společníka, a nikoli na jeho osobní vlastnosti, dovednosti, kontakty a pracovní nasazení ve prospěch společnosti. Od kapitálového přínosu, přesněji od podílu jeho vkladu na základním kapitálu, 93

Komanditní společnost jako osobní společnost s kapitálovými prvky

Akciová společnost jako model kapitálové společnosti


se také zásadně odvozuje váha, resp. počet hlasů akcionáře na valné hromadě, jeho podíl na zisku, na zvýšení základního kapitálu i na likvidačním zůstatku. Akcionáři osobně neručí za dluhy společnosti za jejího trvání. Tato právní konstrukce vychází z tradiční (a stále více kritizované) logiky, že „ručící“ masou je majetek společnosti, k jehož vytvoření povinně přispívají akcionáři svými vklady pokrývajícími sumu základního kapitálu, jejíž minimální výši stanoví zákon. Zákonná vkladová povinnost je jedním z konstrukčních prvků akciové společnosti. Právní úprava akciové společnosti umožňující cestou veřejného nabízení akcií shromažďovat úspory drobných investorů a činit z nich (menšinové) akcionáře si vyžádala opustit jednomyslnost při přijímání rozhodnutí valné hromady typickou pro osobní společnosti (výjimkou je rozhodování o změně stanov, pro něž zákon o obchodních korporacích požaduje – značně problematicky – dohodu všech akcionářů). Trvání na jednomyslnosti by učinilo z akciové společnosti s desítkami, stovkami a někdy i tisíci akcionáři nefunkční útvar. To ale na druhé straně vyvolává potřebu zapracovat do její úpravy relativně rozsáhlý podíl ustanovení chránících menšinové akcionáře jako slabší smluvní stranu. Výsledkem je složitá úprava této formy obchodní korporace vyznačující se vysokým podílem kogentních ustanovení. Celkově lze konstatovat, že s růstem kapitálové povahy se zpřísňuje i úprava, roste její rozsah i kogentnost. Společnost s ručením omezeným se řadí mezi kapitálové obchodní společnosti. Její kapitálové povaze svědčí, že obdobně jako v akciové společnosti se hlasovací podíl společníka, jeho podíl na zisku, na likvidačním zůstatku, na zvýšení základního kapitálu a další práva zásadně odvíjí od poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu, tudíž od jeho kapitálového přínosu. Smrt či zánik společníka či další události osobní povahy nejsou zákonným zrušovacím důvodem společnosti. Na druhé straně převoditelnost podílů není ze zákona volná a může být společenskou smlouvu zcela vyloučena, což ji přibližuje osobním společnostem. Zákon o obchodních korporacích oslabil kapitálovou povahu společnosti s ručením omezeným i snížením minimální hranice základního kapitálu na jednu korunu (má-li jediného společníka). Potlačil tak jeden ze znaků, který se tradičně předkládal jako projev její kapitálové povahy. Společnost s ručením omezeným spojuje přednosti kapitálové a osobní společnosti. Od kapitálových společností si bere omezené 94

Společnost s ručením omezeným


ručení a za stanovených podmínek i „neručení“ společníků za dluhy společnosti. Od osobních společností jednodušší strukturu ve srovnání s akciovou společností, nižší podíl kogentní úpravy, a tudíž větší prostor pro smluvní autonomii. Proto jsou dnes společnosti s ručením omezeným nejen na území České republiky, ale i ve většině zemí kontinentální Evropy nejrozšířenější formou obchodní korporace.

C. České a nadnárodní obchodní korporace Vedle obchodních korporací upravených českým právem mohou zakladatelé využít pro své sdružování i nadnárodní formy obchodních korporací. Mohou tudíž vytvořit evropské hospodářské zájmové sdružení, evropskou společnost či evropskou družstevní společnost (blíže kapitola XVI.). Volba nadnárodní formy obchodní korporace je podmíněna přítomností evropského prvku. Je-li tudíž zakládáno evropské hospodářské zájmové sdružení, musí mít alespoň dva jeho členové ústředí, resp. skutečné sídlo (jsou-li právnickými osobami) v různých státech Evropské unie či musí vykonávat hlavní činnost v různých státech Evropské unie (jsou-li fyzickými osobami) nebo alespoň jeden člen sdružení musí mít skutečné sídlo a druhý vykonávat hlavní činnost v různých státech Evropské unie. Opačně vzato, evropské hospodářské zájmové sdružení nemohou založit např. dvě fyzické osoby, které obě vykonávají svoji hlavní činnost v České republice. Pokud by ale jeden z nich tuto činnost vykonával např. ve Slovenské republice či v Polsku, mají ke svému sdružení k dispozici i tuto nadnárodní právní formu obchodní korporace. Podmínky evropského prvku stanoví předpisy Evropské unie speciálně i pro další evropské transnacionální formy obchodních korporací. Dodejme, že v rámci diskuse nad projektem evropské soukromé společnosti, která měla být evropskou obdobou společnosti s ručením omezeným, padaly i návrhy odstranit evropský prvek a otevřít tak tuto formu obchodní korporace zakladatelům z členských států Evropské unie. To bez ohledu na to, zda k svému sdružovacímu projektu přizvou zájemce sídlící či činné v jiném členském státě Evropské unie. Evropské hospodářské zájmové sdružení, evropská společnost či evropská družstevní společnost jsou primárně upraveny přímo aplikovatelnými nařízeními Evropské unie. Z evropských předpisů 95

Nadnárodní formy obchodních korporací


pak vyplývá, v jakém rozsahu se na danou právní formu nadnárodní obchodní korporace použije české právo. Jedním ze záměrů evropského zákonodárce bylo vytvořit nadnárodní formy podléhající pouze evropskému právu a nezatížené zvláštnostmi jednotlivých národních právních úprav. Tohoto cíle se nepodařilo dosáhnout, resp. členské státy se na něm neshodly. Výsledkem je právní režim, který kombinuje evropské právo a v rozsahu, který evropské předpisy poskytují, i národní úpravy. Příkladem komplikované struktury právní úpravy nadnárodní obchodní korporace je evropská společnost. Má-li sídlo v České republice, její právní režim tvoří hierarchická struktura norem, na jejímž vrcholu stojí nařízení Rady č. 2001/86/ES o statutu evropské společnosti, stanovy evropské společnosti v rozsahu, v němž to nařízení připouští, národní právo, jímž je v tomto případě zákon č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti, české akciové právo a stanovy evropské společnosti v rozsahu, v jakém to připouští česká úprava.

Právní režim

§ 4 Kritéria volby právní formy obchodní korporace Volba konkrétní formy závisí na účelu, který zakladatelé sledují. Univerzálně, tudíž jak pro podnikatelskou, tak nepodnikatelskou činnost (včetně veřejně prospěšného účelu), je použitelná akciová společnost a společnost s ručením omezeným. Omezenější využití mají osobní společnosti, neboť jim zakladatelé mohou dát jen podnikatelský účel nebo je určit ke správě vlastního majetku (tedy např. vtisknout veřejné obchodní společnosti funkci holdingové společnosti). Při podnikatelském určení obchodní korporace budou zakladatelé volit právní formu, příp. ji následně měnit, zejména s ohledem na předpokládaný rozsah podnikání. Právní konstrukce osobních společností je určuje k podnikání menšího rozsahu a z dobrých důvodů přehlednému, jak co do počtu společníků, tak co do rozsahu podnikatelské činnosti. Společnost s ručením omezeným je typicky určena pro střední i menší rozsah podnikání, zatímco akciová společnost pro realizaci velkých podnikatelských projektů. Uvedené ale platí jen v základu a nijak nevylučuje, aby společnost s ručním omezeným neprovozovala velký závod s mnoha zaměstnanci, a naopak akciová společnost nebyla 96

Účel sledovaný zakladateli

Rozsah podnikání


obchodní korporací rodinného typu s několika akcionáři a omezeným počtem zaměstnanců či s chodem zajišťovaným zcela jejími akcionáři bez využití zaměstnanecké složky. Lze uzavřít, že požadavky praxe a možnost přizpůsobit právní formu obchodní korporace rozsahu podnikání s využitím smluvní autonomie umožňuje zakladatelům vyvolit i takovou formu obchodní korporace, po níž by ostatní zakladatelé běžně nesáhli. Dalším kritériem pro volbu právní formy je způsob zdanění zisku obchodní korporace. To do jisté míry zvyšuje atraktivnost veřejné obchodní společnosti, neboť jí vytvořený zisk podléhá pouze jednostupňovému zdanění. Není zatížen daní z příjmů právnických osob na úrovni společnosti, ale zdaňuje se až jako součást příjmu společníků. Stejnou výhodu mají i komplementáři v komanditní společnosti. Zakladatelé tudíž budou poměřovat tuto daňovou výhodu s mírou rizika, které podstupují svou účastí ve veřejné obchodní společnosti či v komanditní společnosti (jsou-li komplementáři), neboť za dluhy těchto společností ručí neomezeně. Faktorem přispívajícím k volbě osobní společnosti mohou být i menší nároky na organizační uspořádání, tedy jednodušší organizační struktura a volnější úprava. To favorizuje zejména společnost s ručením omezeným, která má v tomto ohledu v porovnání s akciovou společností konkurenční výhodu. K tomu lze dodat, že pro dějiny korporačního práva 20. století v kontinentální Evropě byl typický útěk od akciových společností ke společnostem s ručením omezeným vyvolaný právě snahou zakladatelů zbavit se zátěže rozsáhlé, převážně kogentní úpravy akciového práva. Na to reagovaly některé kontinentálně evropské země reformami svého akciového práva. Mohly tak činit ale pouze v mezích, které jim poskytuje evropské akciové právo, neboť úprava akciové společnosti je – vzhledem k jejímu hospodářskému významu – rozsáhle harmonizována. Neručení za dluhy společnosti po dobu jejího trvání a s tím spojené majetkové bezpečí akcionáře, který může nanejvýš přijít o svoji investici do společnosti, je naopak důvodem volby právní formy akciové společnosti. Atraktivnost volby akciové společnosti pro podnikání většího rozsahu posiluje i její schopnost shromažďovat úspory investorů a využívat je pro realizaci kapitálově náročných projektů cestou veřejného nabízení akcií na kapitálovém trhu. Tuto schopnost nemá žádná jiná forma obchodní korporace. 97

Zdanění

Organizační struktura

Majetkové bezpečí členů a způsob financování


K volbě konkrétní formy obchodní korporace přispívá i prestiž, která s ní bývá spojována. To platí opět zejména pro akciovou společnost, která je běžně spojována s provozováním velkých a hospodářsky významných závodů. Zejména při volbě nadnárodní formy obchodní korporace může sehrát roli i snaha překonat národnostní animozity, jako je tomu v některých případech při volbě evropské společnosti. Je zřejmé, že volbu formy obchodní korporace ovlivňuje nejen soukromé právo, ale i právo veřejné (zejména finanční). Vliv na rozhodování zakladatelů mají i subjektivní faktory, zejména předchozí zkušenosti s konkrétním korporačním uspořádáním.

98

Další faktory

KAPIT O L A IV.

Vytvoření obchodní korporace § 1 Příprava vytvoření obchodní korporace Vytvoření obchodní korporace je výsledkem postupných právních i faktických jednání, která ve finále vedou ke vzniku nového právního subjektu. Vzhledem k závažnosti tohoto důsledku, jenž má vliv nejen na vztahy mezi osobami, které se na vytváření obchodní korporace podílely, ale i navenek, je to proces poměrně složitý a zejména při vytváření kapitálových společností a družstev podrobně regulovaný. Historie obchodní korporace začíná přijetím rozhodnutí o jejím založení, pokračuje přípravou společenské smlouvy a jejím uzavřením, po němž následují kroky nezbytné pro její legalizaci. Proces vytváření obchodní korporace vrcholí zápisem do obchodního rejstříku, kdy obchodní korporace vzniká jako osoba v právu. Tímto okamžikem začíná vést svůj vlastní „život“, právně se odděluje od svých zakladatelů. Oddělení obchodní korporace od jejích členů je výrazné především v kapitálových obchodních společnostech a družstvu, jejichž členové „přicházejí“, „odcházejí“, umírají či zanikají, aniž by se to dotklo existence samotné obchodní korporace. Právní jednání, na jehož základě se obchodní korporace zakládá a následně vzniká, je zásadně vícestranné. Je výrazem zájmového společenství osob, které se shodují na tom, že založením a následným vytvořením obchodní korporace lépe uspokojí vlastní zájmy. Chtějí vytvořit subjekt, který díky spojení jejich úsilí a vkladů bude schopen realizovat projekty individuálně obtížně uskutečnitelné a (v případě kapitálových společností a družstev) ochrání jejich osobní majetky před důsledky případného – nejčastěji – podnikatelského neúspěchu. Řečeno ve zkratce, sdružují se proto, že je to praktické, za daných okolností výhodnější než individuální podnikání nebo jiná činnost. Společenská smlouva či jiné zakladatelské právní jednání namísto toho, aby 99

Vytvoření obchodní korporace jako postupný proces

Zájmové společenství

Vytvoření obchodní korporace

akcentovaly zájmové rozdíly mezi stranami, akcentují konvergenci (sbližování) zájmů zakladatelů. Předpokladem uzavření společenské smlouvy či stanov je v prvé řadě oslovení potenciálních smluvních partnerů. To se děje obvykle předložením nabídky na uzavření smlouvy. Nabídka bude ve většině případů adresovaná konkrétním osobám, s nimiž navrhovatel zamýšlí vytvořit obchodní korporaci. Nabídka na podnikání menšího rozsahu na půdorysu osobní společnosti bude zpravidla neformální a navrhovatel jí bude oslovovat osoby, na jejichž osobnostní profil a další kvality spoléhá. S postupujícím narůstáním kapitálových prvků se oslabují osobní vazby mezi členy obchodní korporace a slábne i význam jejich osobní účasti na jejím řízení. Iniciativa k založení obchodní korporace (zejména, jde-li o akciovou společnost) může být více formalizována. To především jsou-li zakladateli právnické osoby. Z obecného práva závazkového, které se aplikuje i na smlouvu, jíž se zakládá obchodní korporace, vyplývá, že je uzavřena akceptací nabídky, a to zásadně bez jakýchkoli výhrad, změn či dodatků. Nabídka určená více osobám bude zásadně přijata až akceptací ze strany všech, neboť takový úmysl navrhovatele bude zpravidla vyplývat z jejího obsahu či bude zřejmý z okolností, za nichž byla nabídka učiněna. Ne vždy ale bude uzavření společenské smlouvy takto zjevně „rozfázováno“. Spíše bude smlouva výsledkem procesu vyjednávání mezi zainteresovanými osobami, dokud se nedosáhne shody na jejím obsahu, přičemž nebude vždy zcela zřejmé, kdo učinil nabídku a kdo akceptaci. Smlouva je tak výsledkem dosaženého konsensu o postupně a někdy i složitě vyjednaném obsahu. V procesu vytváření obchodní korporace lze využít i další instituty obecného práva závazkového, zejména smlouvu o smlouvě budoucí (§ 1785 a násl. obč. zák.), v tomto případě o budoucí smlouvě, jíž se založí obchodní korporace. To zejména, chtějí-li zájemci o založení obchodní korporace obligačně zakotvit dosavadní výsledky vyjednávání o obsahu smlouvy, určit pravidla pro další (zejména časový) postup založení, svůj podíl na nákladech založení, zavázat se k zachování mlčenlivosti o obsahu budoucí smlouvy a o dalších skutečnostech (tzv. dohoda o důvěrnosti) atd. Není-li uzavřena smlouva o smlouvě budoucí či jiná přípravná smlouva, neexistuje v předsmluvním stadiu mezi potenciálními zakladateli žádný závazek, a tedy ani žádná práva a povinnosti obligační 100

Nabídka účasti ve společnosti

Přijetí nabídky

Přípravné smlouvy

Povinnost poctivosti


povahy. Určující je pro ně zákonná povinnost zachovávat při svém jednání zásady poctivosti (§ 6 odst. 1 obč. zák.). Ty jsou konkretizovány zákazem jednat o smlouvě bez úmyslu ji nakonec vůbec uzavřít (§ 1728 odst. 1 obč. zák.) anebo zákazem ukončit bez spravedlivého důvodu jednání o smlouvě ve fázi, kdy se její uzavření jeví jako vysoce pravděpodobné a druhá strana uzavření smlouvy důvodně očekává (§ 1729 odst. 1 obč. zák.). Zaviněné porušení povinnosti poctivosti je stíháno odpovědností za škodu, jejíž rozsah je ale omezen ztrátou z neuzavřené smlouvy v obdobných případech (§ 1729 odst. 2 ve spojení s § 2910 obč. zák.). Obchodní korporace je zásadně smlouvou, resp. společenská smlouva či stanovy leží v jejím základu. Zákonodárce nicméně, zejména v reakci na tlak praxe, umožnil, aby kapitálovou společnost, tudíž společnost s ručením omezeným a akciovou společnost, založil jediný zakladatel, či aby jediný společník následně soustředil ve svých rukou všechny podíly (§ 11 z. o. k.). Taková obchodní společnost důsledně vzato není korporací, pouze se na ni jako na korporaci hledí (§ 210 odst. 2 obč. zák.). Naopak osobní společnosti musejí mít vždy nejméně dva členy a družstvo dokonce tři. Lze tudíž říci, že osobní obchodní společnosti a družstvo jsou svým právním základem vždy smlouvou.

Jednočlenná obchodí korporace

§ 2 Založení obchodní korporace Obchodní korporace je založena zásadně uzavřením společenské smlouvy v zákonem předepsané formě. Společenská smlouva, jíž se zakládá akciová společnost a družstvo, se označuje jako stanovy. Jednočlenná společnost s ručením omezeným se zakládá zakladatelskou listinou, jednostranné právní jednání o založení akciové společnosti se opět označuje jako stanovy. Zakladatelské právní jednání je – obecně vzato – právní skutečností, jíž se vytvářejí předpoklady pro následný vznik obchodní korporace. Společenská smlouva je jedním ze zakladatelských právních jednání, jímž se ustavuje právnická osoba, v tomto případě obchodní korporace. Je to smlouva pojmenovaná, neboť jak její označení jako jeden ze smluvních typů, tak její minimální (obligatorní) obsah stanoví zákon. Lze ji označit za smlouvou organizační, neboť je organizačním 101

Pojem založení


základem nového subjektu odlišného od zakladatelů. „Standardní“ smlouva upravuje pouze právní vztahy mezi svými účastníky. Společenská smlouva ale reguluje nejen vztahy mezi zakladateli, ale i jejich vztahy k budoucí obchodní korporaci. Proto má též povahu smlouvy ve prospěch a k tíži třetího. Upravuje též vztahy budoucí obchodní korporace k na ni vázaným osobám, typicky členům jejích orgánů. To se projevuje i v úpravě jejích povinných náležitostí, zejména zakládá-li se jí kapitálová společnost či družstvo. Obsah společenské smlouvy se liší v závislosti na právní formě obchodní korporace. Zákon pro každou z nich určuje podstatné (obligatorní) náležitosti (essentialia negotii), které v ní nesmějí chybět. Přestože se v právu obchodních korporací setkáváme s vyšší mírou kogentnosti než v obecném právu závazkovém, jež je dána především nutností ochrany obchodní korporace, jejích menšinových členů a věřitelů, četná dispozitivní ustanovení umožňují modelovat obchodní korporaci a její vnitřní poměry podle představ a potřeb zakladatelů. Proto vedle podstatných náležitostí tvoří obsah společenské smlouvy i pravidelná ujednání (naturalia negotii), jež sice nejsou obligatorní, v praxi se ale v textu smlouvy obvykle objevují (např. ujednání o oprávnění valné hromady kapitálové společnosti měnit společenskou smlouvu či stanovy, odchylná úprava převoditelnosti podílů ve společnosti s ručením omezeným atd.). Obsahem smlouvy jsou též nahodilá ujednání (accidentalia negotii), která se v praxi vyskytují jen zřídka, jsou však výrazem kontraktační svobody zakladatelů. Rozsah podstatných náležitostí společenské smlouvy roste úměrně posilování kapitálové povahy obchodní korporace. Na jedné straně obsahové škály tak stojí smlouva o založení veřejné obchodní společnosti, jejíž povinný minimální obsah se omezuje na určení společníků, ujednání o firmě, sídlu a předmětu činnosti, na straně druhé pak stanovy akciové společnosti, jejichž povinný obsah je značně rozsáhlý, neboť musí při založení zahrnovat široký okruh ujednání o vkladové povinnosti zakladatelů a kromě nich i ujednání o organizační struktuře, specifikaci akcií atd. Vzhledem k závažnosti právního jednání, jímž se zřizuje obchodní korporace, trvá zákon na jeho kvalifikované formě. Osobní společnosti se zakládají písemnou společenskou smlouvou s úředně ověřenými podpisy zakladatelů. Kapitálové společnosti a družstvo musejí mít své zakladatelské právní jednání vyhotoveno ve formě veřejné 102

Obsah společenské smlouvy

Podstatné náležitosti

Forma smlouvy


listiny – notářského zápisu. Nedodržení předepsané formy má za následek neplatnost právního jednání, jež je s ohledem na funkci tohoto zakladatelského právního jednání pojímána jako neplatnost absolutní. Po vzniku obchodní korporace je nedostatek formy zakladatelského právního jednání důvodem pro prohlášení obchodní korporace za neplatnou. Zakladatelem obchodní korporace může být zásadně jak fyzická, tak právnická osoba, a to tuzemská i zahraniční. Založit obchodní korporaci a stát se jejím členem může výjimečně zapovídat zákon. Tak nemůže být zakladatelem ani společníkem veřejné obchodní společnosti či komplementářem ten, kdo kvalifikovaným způsobem selhal při hospodaření se svým majetkem tím, že se dostal „do insolvenční situace“ (blíže § 95 odst. 3 z. o. k.). Stejně tak se nemůže stát bez dalšího společníkem obchodní korporace s neomezeným ručením ten, kdo je členem voleného orgánu kapitálové společnosti [§ 199 odst. 1 písm. c), § 441 odst. 3, § 451 odst. 3 a § 456 z. o. k.]. Zákonodárce tím chrání tyto společnosti před „vyprázdněním“ majetku členů jejich volených orgánů z důvodu jejich zákonného ručení za dluhy osobní společnosti. Mohlo by se totiž stát, že po splnění ručební povinnosti už by nebyli členové volených orgánů schopni nahradit kapitálové společnosti škodu, kterou jí příp. způsobili porušením svých povinností při výkonu funkce. Založením sice ještě obchodní korporace nevzniká jako osoba v právu, vytváří se však její předobraz. Mezi zakladateli vzniká závazkový vztah. Na ten lze pohlížet jako na zvláštní typ společnosti občanského práva (§ 2716 a násl. obč. zák.). Zakladatelé se uzavřením společenské smlouvy sdružují s cílem dát vzniknout obchodní korporaci. Primární povinností každého zakladatele je proto jednat tak, aby bylo uvedeného cíle dosaženo, a zdržet se všeho, co by jeho naplnění mohlo ohrozit. Veškeré další zvláštní povinnosti zakladatelů, včetně povinnosti vkladové, jsou pak vlastně jen konkretizací této základní povinnosti obligační loajality. Ta je předstupněm budoucí loajality korporační, tedy loajality člena obchodní korporace vůči jejím ostatním členům. Tato vzájemná loajalita zakladatelů trvá dokonce i poté, co vyjde najevo, že založená obchodní korporace z jakéhokoli důvodu nevznikne. Jejím konkrétním projevem je pak např. ručení zakladatelů za povinnost správce vkladů vrátit vnesený předmět vkladu spolu s plody a užitky vkladateli.

103

Zakladatelé

Důsledky založení


§ 3 Jednání před vznikem obchodní korporace Obchodní korporace získává právní osobnost až zápisem do obchodního rejstříku. Je ale užitečné, a někdy dokonce i nutné, aby vstupovala do právních vztahů ještě před tímto okamžikem. Před zápisem obchodní korporace do obchodního rejstříku např. musí být doložen užívací titul k nemovitosti, v níž má být umístěno její sídlo. Je proto vhodné umožnit, aby budoucí obchodní korporace s vlastníkem nemovitosti uzavřela nájemní nebo podnájemní smlouvu. Má-li obchodní korporace vykonávat činnost, již podle zákona mohou vykonávat jen fyzické osoby, je žádoucí umožnit ještě před jejím vznikem uzavření příkazní nebo pracovní smlouvy s takovou osobou. Důsledky jednání za právnickou osobu, tudíž i za obchodní korporaci, která nevznikla, upravuje nyní občanský zákoník. Až dosud obsahoval speciální úpravu právních důsledků takového jednání obchodní zákoník. Tato pravidla měla evropské souvislosti, neboť byla výsledkem transpozice První směrnice (č. 68/151/EHS, její nové znění bylo schváleno pod č. 2009/101/ES). Ačkoli se směrnice vztahovala jen na akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným, obchodní zákoník rozšířil osobní účinnost této úpravy na všechny „formující se“ obchodní korporace. Rekodifikace posunula toto zobecnění ještě dále a učinila z něj obecný institut úpravy právnických osob. Ve svém ustanovení § 127 nyní občanský zákoník normuje, že za právnickou osobu lze jednat jejím jménem již před jejím vznikem. Kdo takto za „přípravnou“ právnickou osobu jedná, je z tohoto jednání oprávněn a zavázán sám. Jedná-li více osob, jsou oprávněny a zavázány solidárně. Za „tvořící se“ obchodní korporace tak může jednat kdokoli, tudíž nejen budoucí společníci či budoucí členové volených orgánů, i když ti budou v přípravném stádiu zastupovat budoucí obchodní korporaci nejčastěji. Jednat lze kdykoli před vznikem právnické osoby, tudíž nejen po jejím založení, ale i před ním. Koncepce právní úpravy jednání za obchodní korporaci před jejím vznikem je založena na fikci zastoupení. Na úpravu jednání formující se obchodní korporace v občanském zákoníku lze pohlížet jako na speciální případ obecné zásady, podle které zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není, přičte se právo nebo 104

Důvody speciální úpravy

Koncepce


povinnost osobě, které podle povahy právního případu náleží (§ 17 odst. 2 obč. zák.). K tomu, aby se účinky uskutečněných právních jednání přenesly na vzniknuvší obchodní korporaci, je nutné, aby je dodatečně schválila, resp. aby účinky těchto jednání pro sebe ve stanovené době převzala. Schválení, resp. rozhodnutí o převzetí účinků právních jednání, náleží vždy nejvyššímu orgánu obchodní korporace, tj. všem společníkům v osobní společnosti, valné hromadě kapitálové společnosti a členské schůzi družstva. Nejvyšší orgán obchodní korporace musí příslušná právní jednání schválit do 3 měsíců od vzniku obchodní korporace. Stane-li se tak, uplatní se fikce, podle níž je obchodní korporace z právního jednání oprávněna i povinna od samého počátku. Převezme-li obchodní korporace (či jiná právnická osoba) účinky jednání učiněných za ni před jejím vznikem, musí dát dalším zúčastněným najevo, že tak učinila. Marným uplynutím tříměsíční lhůty možnost převzít účinky učiněných právních jednání popsaným postupem zaniká a nositelem práv a povinností nadále zůstává původní jednající. Obdobného výsledku ale může být dosaženo za použití nástrojů obecného závazkového práva (postoupení pohledávky, převzetí dluhu, cese smlouvy). V takovém případě je ale účinnost těchto právních jednání podmíněna souhlasem věřitele či postoupené strany. Exkurs. Jiné koncepční řešení. Právní režim jednání před vznikem obchodní korporace může stát i na jiném koncepčním základě. Příkladem je koncept předspolečnosti (Vorgesellschaft) vytvořený německou judikaturou a doktrínou v souvislosti se zakládáním kapitálových společností. V Německu se vychází z toho, že budoucí již založená společnost s ručením omezeným či akciová společnost má již před svým vznikem (před zápisem do obchodního rejstříku) zvoleny orgány (jednatele, představenstvo), kterým náleží obchodní vedení a zastupování. Může se tudíž již před svým vznikem zavazovat a nabývat práv. Rozsah zástupčího oprávnění členů jejích orgánů je vymezen účelem předspolečnosti, jímž je podpora vzniku budoucí právnické osoby a dále je vymezen povinností spravovat a udržovat vnesený majetek. Zakladatelé mohou toto jednatelské oprávnění rozšířit. Protože předspolečnost není právnickou osobou, jsou vlastníky „majetku předspolečnosti“ společně její zakladatelé. 105

Ratihabice


Jinak řečeno, „majetek předspolečnosti“ je zvláštním majetkem ve společném vlastnictví zakladatelů. Za dluhy převzaté jménem předspolečnosti odpovídá společenství (Gemeinschaft), přesněji zakladatelé společným majetkem. Je sporné, nakolik se případná odpovědnost vztahuje i na individuální majetek zakladatelů. Podle převládající teorie identity jsou předspolečnost a pozdější právnická osoba svou vnitřní organizační strukturou shodné. Stejný je i jejich „osobní substrát“. Právní způsobilost vzniklé společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti je „jen“ nová vlastnost, kterou nabývá dosavadní společenství (sdružení) zakladatelů. Důsledkem této koncepce je závěr, že práva a povinnosti předspolečnosti nabývá automaticky z ní vzniklá právnická osoba. Dodejme, že tento závěr je bez omezení dlouhodobě přijímán pro přechod majetku a o něco méně jednoznačně i pro přechod dluhů (zejména na akciovou společnost). Německá koncepce předspolečnosti tudíž klade akcent na kontinuálnost vytváření právnické osoby a vychází z toho, že předspolečnost je předobrazem obchodní společnosti, k jejímuž vzniku směřuje. Z organizační a osobní identity předspolečnosti a z ní vzniklé kapitálové společnosti se pak vyvozuje i automatismus nabytí všech aktiv a pasiv předspolečnosti.

§ 4 Vznik obchodní korporace Úprava zakládání a vzniku obchodních korporací je koncepčně založena na tzv. registračním (normativním) principu. Obchodní korporace se sice zřizuje z vůle zakladatelů, jako právnická osoba ale vzniká až veřejnoprávním aktem, tj. registrací v příslušném veřejném rejstříku, na jejíž provedení mají zakladatelé, pokud splnili zákonné podmínky, právní nárok. Normativní princip je jistým kompromisem mezi liberálním modelem volného zakládání, kdy založení a vznik právnické osoby spadá vjedno, a modelem koncesním, kdy právnická osoba vzniká z rozhodnutí státního orgánu, jehož vydání se ale nelze domáhat. Normativní princip tak na jedné straně respektuje, že obchodní korporace jsou osobami soukromého práva vznikajícími na základě soukromé iniciativy svých zakladatelů, na straně druhé však vyhovuje 106

Registrační (normativní) princip


ohledům právní jistoty, když garantuje, že vzniknout a existovat může jen obchodní korporace zapsaná v obchodním rejstříku poté, co její zakladatelé splnili podmínky stanovené zákonem pro její vznik. Řízení o zápisu obchodní korporace do obchodního rejstříku se zahajuje na návrh, jehož formální a obsahové náležitosti upravuje zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a prováděcí vyhláška. Návrh musí být podán nejpozději do 6 měsíců od založení obchodní korporace, jinak se uplatní fikce odstoupení zakladatelů od společenské smlouvy, resp. zpětvzetí přihlášky zájemců o členství v družstvu. Uvedená lhůta je dispozitivní a může být zakladatelským právním jednáním zkrácena i prodloužena. Návrh na zápis založené osobní společnosti podávají všichni budoucí společníci, návrh na zápis založené společnosti s ručením omezeným podávají všichni jednatelé, návrh na zápis založené akciové společnosti podávají všichni členové představenstva nebo statutární ředitel a návrh na zápis založeného družstva podávají všichni členové představenstva či předseda družstva. Na podkladě návrhu na zápis obchodní korporace do obchodního rejstříku se zahajuje řízení před rejstříkovým soudem, který obchodní rejstřík vede. Nejsou-li splněny podmínky pro zápis, rejstříkový soud jej odmítne nebo zamítne. V opačném případě rejstříkový soud provede zápis do obchodního rejstříku. Zápis obchodní korporace do obchodního rejstříku má konstitutivní povahu. Zápisem tudíž obchodní korporace vzniká jako „osoba v právu“. Obchodní korporaci může do obchodního rejstříku zapsat i notář na základě žádosti osoby oprávněné podat návrh na zápis obchodní korporace rejstříkovým soudem. Zápis může provést pouze notář, který sepsal podkladový notářský zápis, tj. v daném případě notářský zápis obsahující zakladatelské právní jednání. Rovněž prvozápis provedený notářem má konstitutivní charakter. Zakladatelé, kteří byli doposud „pouze“ stranami společenské smlouvy, se okamžikem vzniku obchodní korporace stávají jejími členy. To platí i tehdy, je-li podíl v kapitálové společnosti představován cenným papírem nebo zaknihovaným cenným papírem, který ještě nebyl vydán. Kmenové listy, zatímní listy, akcie a zaknihované akcie mají povahu deklaratorních cenných papírů, resp. zaknihovaných cenných papírů. To znamená, že sice členství ve společnosti osvědčují, ale nezakládají (k tomu blíže kapitola XIII. § 4). Vznikem obchodní korporace 107

Návrh na zápis

Řízení o zápisu

Zápis notářem

Důsledky vzniku pro zakladatele


se zakladatel stává vlastníkem podílu, a naopak zásadně ztrácí vlastnické právo k předmětu vkladu, který do korporace vnesl před jejím vznikem. Zápisem do obchodního rejstříku nabývá obchodní korporace právní osobnost. Dosavadní bezsubjektní societa se posouvá na vyšší úroveň. Odděluje se od osob svých členů a získává právní, majetkovou a zájmovou autonomii. Okamžikem svého vzniku obchodní korporace nabývá (až na stanovené výjimky) vlastnické právo k předmětům vkladů vneseným zakladateli před jejím vznikem, jakož i k pohledávkám na splnění zbývajících vkladových povinností. Dnem zápisu do obchodního rejstříku zároveň může začít naplňovat účel, k němuž byla zřízena, tzn. provozovat svou činnost v souladu s předmětem činnosti vymezeným v zakladatelském právním jednání a ve veřejnoprávním povolení, je-li k výkonu takové činnosti zapotřebí. Obchodní korporaci současně začínají stíhat veřejnoprávní povinnosti, zejména pak účetní a daňové.

Důsledky vzniku pro obchodní korporaci

§ 5 Neplatnost obchodní korporace V zájmu právní jistoty občanský zákoník stanoví, že po vzniku obchodní korporace se nelze domáhat určení, že nevznikla, a nelze z toho důvodu zrušit její zápis do obchodního rejstříku (§ 128 obč. zák.). To má svoji logiku, neboť obchodní korporace po svém vzniku, tudíž poté, co byla zapsána do obchodního rejstříku, zpravidla založila právní vztahy s třetími osobami (a často i převzala dříve vzniklá práva a povinnosti) a „anulování“ jejího vzniku by významně narušilo jistotu právního styku a poškodilo třetí osoby, které důvěřovaly v její existenci. Nicméně nedostatky, resp. chyby, k nimž došlo při zakládání obchodní korporace, mohou být velmi vážné, a zákonodárce na ně tudíž musí reagovat. Činí tak tím, že stanoví taxativně důvody, pro něž může soud prohlásit – po jejím vzniku – obchodní korporaci za neplatnou. Důvody, pro něž lze obchodní korporaci prohlásit za neplatnou, vypočítává § 129 odst. 1 obč. zák. a § 92 odst. 1 a 2 z. o. k. Občanskoprávní úprava je opět projevem komercializace občanského zákoníku v tom smyslu, že přebírá institut dosud upravený v obchodním zákoníku (§ 68a), který se tudíž aplikoval pouze na obchodní korporace. Tato 108

Chyby při založení obchodní korporace

Důvody prohlášení neplatnosti


úprava má evropské souvislosti, neboť podmínky neplatnosti (ovšem pouze společnosti s ručením omezeným a akciové společnosti) stanoví První směrnice (číslo 68/151/EHS, její nové znění bylo schváleno pod číslem 2009/101/ES). Zejména ve vazbě na kapitálové společnosti je proto třeba dbát na eurokonformní výklad. Judikatura Evropského soudního dvora zdůrazňuje nutnost restriktivního výkladu jednotlivých důvodů neplatnosti. Důvodem neplatnosti obchodní korporace jsou jen velmi výrazná, zákonem kvalifikovaná, porušení právních předpisů. Jde o tak závažné vady zakladatelského právního jednání, že obchodní korporace neměla vůbec vzniknout, resp. rejstříkový soud ji neměl z těchto důvodů zapsat. Obecným důvodem prohlášení neplatnosti vztahujícím se na všechny právnické osoby, a tudíž i na obchodní korporace, je absence zakladatelského právního jednání, tedy případ, kdy chybí např. společenská smlouva veřejné obchodní společnosti či stanovy družstva. Soud dále prohlásí právnickou osobu za neplatnou, je-li jejím účelem porušení práva (kupříkladu obchod s dětskou pornografií) nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem. Obecným důvodem prohlášení neplatnosti obchodní korporace je též nedostatečný počet zakladatelů (např. když jedna ze dvou osob, které uzavřely společenskou smlouvu, se nemůže stát společníkem veřejné obchodní společnosti, neboť pro takovou účast nesplňuje zákonné podmínky § 95 odst. 3 z. o. k.). Obecná úprava stanoví jako další důvod prohlášení neplatnosti případ, kdy zakladatelské právní jednání nemá náležitosti nezbytné pro právní existenci právnické osoby. Zákon o obchodních korporacích tyto nezbytné náležitosti specifikuje taxativním výčtem. Jde o neuvedení firmy, předmětu činnosti, výše vkladů a celkové výše upsaného základního kapitálu. Nad rámec náležitostí upravených v občanském zákoníku přidává zákon o obchodních korporacích další důvody prohlášení neplatnosti, které se vztahují jen na obchodní korporace. Jsou jimi jednak nedodržení předepsané formy zakladatelského právního jednání, tudíž nemá-li třeba společenská smlouva společnosti s ručením omezeným formu notářského zápisu. Dále i nedodržení ustanovení o minimální výši splacení základního kapitálu (které se z povahy věci vztahuje na společnost s ručením omezeným, akciovou společnost a družstvo). Posledním důvodem pro vyslovení neplatnosti obchodní korporace je nesvéprávnost všech zakladatelů, to ale jen tehdy, nebyli-li při právním jednání řádně zastoupeni. 109


Jak je zřejmé, důvody neplatnosti se váží k procesu vytváření obchodní korporace. Tyto důvody je třeba odlišit od důvodů, pro něž může být obchodní korporace zrušena (blíže kapitola IX. § 2). Zrušovací důvody mají – na rozdíl od důvodů prohlášení neplatnosti obchodní korporace – svůj základ vždy až v době po jejím vzniku. Proto např. nezákonný předmět činnosti deklarovaný ve stanovách je důvodem prohlášení neplatnosti akciové společnosti soudem, zatímco začne-li akciová společnost s bezchybnými stanovami uskutečňovat po svém vzniku nezákonnou činnost v míře závažně narušující veřejný pořádek, je to důvodem jejího zrušení. I v tomto případě o jejím zrušení rozhoduje soud. Soud může o neplatnosti obchodní korporace rozhodnout i bez návrhu. Vzhledem k tomu, že prohlášení neplatnosti obchodní korporace je krajním důsledkem chyb při jejím zakládání, musí soud, jedná-li se o nedostatek, který je odstranitelný, před rozhodnutím o neplatnosti poskytnout obchodní korporaci přiměřenou lhůtu k nápravě. Dnem, kdy je obchodní korporace prohlášena za neplatnou, vstupuje do likvidace. Její práva a povinnosti nejsou prohlášením neplatnosti nijak dotčena. To platí i pro právo na splnění vkladové povinnosti členy obchodní korporace, vyžaduje-li to zájem jejích věřitelů. Neplatnost obchodní korporace je jiný právní institut než neplatnost právního jednání, na jehož základě obchodní korporace (či jiná právnická osoba) vznikla. Prohlásí-li soud neplatnost obchodní korporace, netýká se toto rozhodnutí neplatnosti její společenské smlouvy, resp. jiného zakladatelského právního jednání, ale týká se samotné obchodní korporace (právnické osoby). Ta trvá až do svého výmazu z obchodního rejstříku. Institut neplatnosti obchodní korporace je tudíž důsledkem zvláštní povahy společenské smlouvy či jiného zakladatelského právního jednání, které – na rozdíl od „běžných“ smluv – vede ke vzniku právnické osoby. Jestliže na základě vadného zakladatelského právního jednání již obchodní korporace jednou vznikne, následky nebude soud posuzovat podle obecné úpravy vad právního jednání, ale podle výše uvedené speciální úpravy.

110

Rozhodnutí soudu o neplatnosti

Právní povaha prohlášení neplatnosti obchodní korporace

§ 6 Vklady


A. Vkladová povinnost Společníkům kapitálových společností, komanditistům a členům družstva zákon ukládá vnést do obchodní korporace vklady (členům družstva členské vklady), jimiž se podílejí na základním kapitálu. Jejich předmět, hodnota a způsob splacení jsou specifikovány v zákonném rámci v zakladatelském právním jednání. Společníci veřejné obchodní společnosti a komplementáři mají tuto povinnost, jen pokud ji založí ve společenské smlouvě. I v takovém případě ale musí smlouva podmínky vnesení vkladu blíže specifikovat. Povinnost vložit do obchodní korporace předměty vkladů mají tudíž při jejím založení všichni členové obchodní korporace s výjimkou neomezeně ručících členů osobních společností. Povinnost (dluh) poskytnout obchodní korporaci předmět vkladu se označuje jako vkladová povinnost. Závazky k dalším vkladům mohou členové obchodní korporace převzít i po jejím vzniku, a to v souvislosti s tzv. efektivním zvyšováním základního kapitálu. Předmětem vkladu je věc, kterou se budoucí či stávající člen zavazuje vložit do obchodní korporace za účelem nabytí nebo zvýšení účasti v ní (§ 15 z. o. k.). Peněžní vyjádření hodnoty předmětu vkladu se označuje jako vklad. Společník společnosti s ručením omezeným tudíž vnáší vklad např. ve výši 100 000 Kč, přičemž předmětem tohoto vkladu je počítačová sestava. Povinnost vložit do obchodní korporace předmět vkladu je obsahem závazku mezi vkladatelem a obchodní korporací. Ve fázi před vznikem obchodní korporace je právní skutečností zakládající závazek ke splnění vkladové povinnosti společenská smlouva či stanovy. Stranami společenské smlouvy jsou zakladatelé, a tak ve vztahu k zakládané obchodní korporaci má toto právní jednání povahu smlouvy ve prospěch třetího. Kapitálovou společnost může založit i jen jediná osoba. V takovém případě je zavazovacím důvodem zakladatelská listina, v akciové společnosti označovaná jako stanovy, která je jednostranným právním jednáním zakladatele ve prospěch budoucí společnosti. Před vznikem družstva na sebe zakladatel bere vkladovou povinnost prohlášením o převzetí vkladové povinnosti, které musí být učiněno buď ústně na ustavující schůzi družstva a zachyceno ve 111

Vkladová povinnost v kapitálových a osobních korporacích

Vklad a jeho předmět

Vznik vkladové povinnosti


veřejné listině (notářském zápise) osvědčující průběh této schůze, nebo písemně. Hlavním způsobem zániku vkladové povinnosti je její splnění. Vkladová povinnost je splněna splacením peněžitého předmětu vkladu či vnesením nepeněžitého předmětu vkladu. Způsoby, jakými se předmět vkladu do obchodní korporace vnáší, se různí podle povahy předmětu vkladu. Splnit vkladovou povinnost může vkladatel jak po vzniku obchodní korporace, tak i před ním. V kapitálových společnostech a družstvu zákon s přinejmenším částečným plněním vkladové povinnosti před vznikem obchodní korporace dokonce povinně počítá. Jelikož v době před svým vznikem obchodní korporace ještě jako právní subjekt neexistuje, je nutné, aby ji jako věřitelku, jíž je plnění určeno, zastoupila jiná osoba. Tou je tzv. správce vkladů, který namísto „tvořící se“ obchodní korporace přijímá předměty vkladů, vydává potvrzení o jejich vnesení či splacení a spravuje je až do vzniku obchodní korporace. Poté předměty vkladů předá obchodní korporaci zásadně spolu s plody a užitky z nich. Správce vkladů je zároveň garantem reálného splacení či vnesení předmětů vkladů. To se projevuje tím, že vydává prohlášení o splnění vkladové povinnosti, jež je povinnou přílohou návrhu na zápis obchodní korporace do obchodního rejstříku. Uvede-li správce vkladů v prohlášení vyšší částku, než ve které byla vkladová povinnost skutečně splněna, ručí věřitelům obchodní korporace za její dluhy až do výše tohoto rozdílu. Jeho ručení zaniká, nebyla-li pohledávka vůči obchodní korporaci uplatněna u soudu do 5 let od vzniku obchodní korporace. V případě, že založená obchodní korporace z jakéhokoliv důvodu nevznikne, vydá správce vkladů vnesené předměty vkladů společně s plody a užitky vkladatelům, kteří si pak navzájem za splnění této povinnosti ručí. Osobu správce vkladů určí zakladatelé v zakladatelském právním jednání. Může jím být kdokoliv, ovšem vzhledem k tomu, že správce vkladů právně jedná, musí jít o osobu svéprávnou. Se svým určením musí navržený správce vyslovit souhlas, čímž vlastně z jeho strany dochází k přijetí příkazu.

112

Zánik vkladové povinnosti

Správce vkladů


B. Členění předmětů vkladů

Podle povahy se předměty vkladů člení na peněžité, jimiž jsou peníze jako platidlo, a dále nepeněžité předměty vkladů, které tvoří značně nesourodou skupinu věcí v právním smyslu. Tak mohou být nepeněžitým předmětem vkladů jak nemovité věci, tak věci movité (např. osobní či nákladní automobil, počítačová sestava, závod nebo jeho část, pohledávka, cenné papíry atd.). Nejčastějším předmětem vkladu jsou peníze jako platidlo. Peněžité předměty vkladů se mohou zásadně splácet před vznikem obchodní korporace i po něm. Ochrana reálné tvorby základního kapitálu je důvodem speciální – přísnější – úpravy způsobu a času splácení peněžitých vkladů do kapitálových společností a družstva. Podmínky splácení peněžitých předmětů vkladů do osobních společností jsou v dispozici společníků, kteří je mohou specifikovat ve společenské smlouvě. Mlčí-li společenská smlouva osobní společnosti, stanoví zákon dispozitivně, že vkladová povinnost musí být splněna bez zbytečného odkladu po vzniku účasti společníka v ní. Vedle peněz může být předmětem vkladu zásadně i jiná movitá věc a příp. i věc nemovitá. Vzhledem k tomu, že členové splněním své vkladové povinnosti přispívají k majetkovému „vybavení“ obchodní korporace, nemůže být předmětem nepeněžitého vkladu jakákoli věc, ale pouze ta, kterou lze ocenit penězi a také ji převádět. Zásadně (nikoli bezvýjimečně) platí, že předmětem nepeněžitého vkladu může být jen věc, z níž se může věřitel uspokojit. Zákon o obchodních korporacích již nepožaduje, aby šlo o věc hospodářsky využitelnou ve vztahu k předmětu činnosti obchodní korporace. Věc, kterou obchodní korporace přímo nevyužije, může po vzniku zpeněžit nebo směnit za věc jinou. Aby byl zřejmý rozsah, v němž se ten který vkladatel podílí na tvorbě základního kapitálu, je nezbytné vyjádřit hodnotu nepeněžitých předmětů vkladů v penězích. Ocenění nepeněžitého předmětu vkladu, je-li do obchodní korporace vnášen, je povinnou součástí zakladatelského právního jednání. V osobních společnostech určují cenu předmětu vkladu či způsob jejího určení společníci (zakladatelé) vzájemnou dohodou. Riziko spojené s nadhodnocením vkladů nehrozí, protože věřitele chrání neomezené ručení společníků. V kapitálových společnostech a družstvu naopak toto riziko nadhodnocení vkladů nabývá na významu, protože jejich členové za dluhy 113

Peněžité a nepeněžité předměty vkladů Peníze

Nepeněžité předměty vkladů

Ocenění nepeněžitých předmětů vkladů


obchodní korporace neručí, resp. ručí jen omezeně, a věřitel se tudíž může uspokojovat jen z majetku společnosti, přičemž jedním z jeho zdrojů jsou právě vklady vnesené na „pokrytí“ sumy základního kapitálu. Z toho důvodu zákon zásadně předepisuje, aby byl nepeněžitý předmět vkladu oceněn znalcem. Znalec má zákonnou povinnost vypracovat posudek nestranně a nezávisle, a pokud ji zaviněně poruší, bude odpovídat za škodu. Cena nepeněžitého předmětu vkladu určená ve společenské smlouvě nebo stanovách nesmí být vyšší než ocenění vyplývající ze znaleckého posudku. Nepeněžitý předmět vkladu musí být do kapitálové společnosti zcela vnesen před jejím vznikem, do družstva musí být před vznikem vnesen alespoň v rozsahu vstupního vkladu, jde-li o dělitelnou věc. Pro vnášení nepeněžitých vkladů do osobních společností platí méně přísné podmínky. Vzhledem k tomu, že ochrana věřitelů stojí na jiných nástrojích, zákonodárce pouze dispozitivně stanoví povinnost vnést je bez zbytečného odkladu po vzniku účasti společníka ve společnosti. Nemovitá věc se před vznikem obchodní korporace vnáší tím, že ji vkladatel spolu s prohlášením o vnesení předá správci vkladů. Prohlášení, které slouží jako podklad pro pozdější vklad vlastnického práva obchodní korporace do katastru nemovitostí musí mít písemnou formu s úředně ověřeným podpisem. Závod je do obchodní korporace vnesen účinností smlouvy o vkladu závodu, pro niž se přiměřeně použije úprava koupě závodu obsažená v občanském zákoníku. Zápis o předání závodu vyhotovují vkladatel a správce vkladů. Specifikem tohoto nepeněžitého předmětu vkladu je skutečnost, že spolu s majetkovými hodnotami se do obchodní korporace vnášejí i dluhy, což jen podtrhuje důležitost odborného a nezávislého ocenění v kapitálových společnostech a družstvu. Pohledávka je do obchodní korporace vnesena účinností smlouvy o vkladu, která se přiměřeně řídí ustanoveními občanského zákoníku o cesi pohledávky. Protože v tomto případě není možné, aby vkladatel (cedent) přenášel riziko selhání dlužníka na obchodní korporaci (cesionáře), stává se účinností převodu pohledávky ručitelem, tj. náhradním dlužníkem pro případ, že hlavní dlužník pohledávku řádně a včas neuspokojí. Výkladem je třeba dovodit, že ručení je omezené částkou, na niž byla pohledávka před vnesením oceněna. Jako předmět vkladu do obchodní korporace může sloužit zásadně jakákoli převoditelná 114

Nemovitá věc

Závod

Pohledávka


pohledávka. Výjimka, resp. omezení motivovaná ochranou základního kapitálu, platí pro společnost s ručením omezeným a akciovou společnost. Další movité věci jsou do obchodní korporace vneseny zásadně předáním správci vkladů. Jedná-li se o nehmotnou věc (např. počítačový program), u níž faktické předání není možné, je předána odevzdáním datových nebo jiných nosičů, které ji zachycují, a dokumentace, která zachycuje povahu, obsah a jiné skutečnosti důležité pro možnost využití nepeněžitého vkladu. Specifickou skupinou nepeněžitých předmětů vkladů jsou vklady spočívající v povinnosti poskytnout obchodní korporaci osobní výkony určené ve společenské smlouvě či jiném zakladatelském právním jednání. Budoucí či stávající člen obchodní korporace se jimi zavazuje poskytnout jednorázově či kontinuálně práce či služby (např. po stanovenou dobu provádět účetní práce, zpracovávat počítačové programy, navrhovat bytové interiéry atd.). I taková pohledávka je pro obchodní korporaci prospěšná a lze ji též ocenit v penězích, i když zpravidla obtížněji než „běžné“ nepeněžité vklady. Problém může nastat v procesu jejich vnášení z důvodu smrti, nemoci, zániku či jiné události na straně vkladatele. Podstatnější je však skutečnost, že pohledávka na poskytnutí prací či služeb nemůže být předmětem exekuce, resp. výkonu rozhodnutí, takže neumožňuje věřiteli, který má vůči obchodní korporaci vykonatelný titul, uspokojit se právě z tohoto majetku (předmětu vkladu). Proto zákonodárce k připuštění předmětů vkladů ve výkonech přistupuje zdrženlivě. Umožňuje je jen v osobních společnostech, a to navíc nikoliv dispozitivně, ale jen tehdy, pokud to výslovně stanoví společenská smlouva a souhlasí s tím všichni společníci (§ 103 odst. 1, event. ve spojení s § 119 a § 121 odst. 2 z. o. k.). Společenská smlouva pak povinně obsahuje ocenění výkonu nebo alespoň uvedení způsobu, jak má být oceněn. Vklady ve výkonech věřitele osobních společností neohrožují, protože primárním prostředkem jejich ochrany je ručení společníků. Vzhledem ke specifické povaze družstva mohou vklady ve výkonech připustit i jeho stanovy (§ 574 z. o. k.). V kapitálových společnostech, v nichž se naopak co do ochrany věřitelů klade Důraz na institut základního kapitálu, vklady ve výkonech přípustné nejsou (§ 17 odst. 3 z. o. k.). Pro akciové společnosti to ostatně zakazuje i Druhá (tzv. kapitálová) směrnice.

115

Ostatní movité věci

Vklady ve výkonech


C. Vlastnické právo k předmětu vkladu

Vlastnické právo k předmětům vkladů, které jsou spláceny či vnášeny po vzniku obchodní korporace, nabývá obchodní korporace zásadně obecnými způsoby upravenými občanským zákoníkem. Před vznikem obchodní korporace však tuto obecnou úpravu použít nelze, neboť jednoduše zatím neexistuje subjekt, který by mohl vlastnické právo nabýt. Zákon o obchodních korporacích stanoví (§ 25), že vlastnické právo k předmětu vkladu vnesenému před vznikem obchodní korporace nabývá obchodní korporace okamžikem svého vzniku. Tímto okamžikem na obchodní korporaci zásadně přejdou všechna práva a povinnosti, které jsou s vneseným předmětem vkladu spojeny. Je-li předmětem vkladu věc zapsaná do veřejného seznamu (katastru nemovitostí či jiného veřejného seznamu), nabývá obchodní korporace vlastnické právo k ní zápisem vlastnického práva do tohoto seznamu. O právním režimu předmětu vkladu předanému před vznikem obchodní korporace správci vkladů lze diskutovat. Dosavadní výklad (a máme za to, že mu nasvědčuje jak dosavadní, tak nová úprava) se převážně přikláněl k názoru, že zakladatel zůstává i nadále vlastníkem předmětu vkladu, ztrácí však možnost disponovat s ním, neboť toto právo přechází na správce vkladu, zůstává mu tudíž jen holé vlastnictví (nuda proprietas). Jako vlastník nese nadále riziko zničení či znehodnocení vkladu (§ 28 z. o. k.). Jiné názory (Havel, B. In Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P. Zákon o obchodních korporacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013. Str. 61.) vycházející ze subsidiarity občanskoprávní úpravy správy cizího majetku a svěřeneckého fondu alternativně předkládají řešení, podle něhož k majetku předanému správci vkladu před vznikem společnosti ztrácí zakladatel vlastnické právo (translační účinek), to však na nikoho nepřejde a výkon vlastnického práva bude uskutečňovat správce vkladů, buď jako zástupce obchodní korporace, nebo svým jménem na její účet. K tomu lze poznamenat, že zakladatelé před vznikem obchodní korporace nevytvářejí svěřenecký fond, ale societu (civilní společnost) s odchylkami vyplývajícími z korporační úpravy. Lze se setkat i s názorem, že obchodní korporace nabývá vlastnictví předmětů vkladů vnesených před svým vznikem zpětně k okamžiku jejich předání správci vkladu. Toto řešení však, domníváme se, koliduje s úpravou, podle níž 116

Nabytí vlastnického práva k předmětu vkladu


nebezpečí škody, resp. znehodnocení předmětu vkladu, nese zakladatel (vlastník). Z konstrukce splnění vkladové povinnosti před vznikem obchodní korporace vyplývá, že dochází k časovému rozestupu mezi vnesením předmětu vkladu, tedy splněním vkladové povinnosti, a nabytím vlastnického práva k němu. V tomto mezidobí může dojít k řadě událostí, které sníží hodnotu předmětu nepeněžitého vkladu, resp. mohou být prokázány jeho právní vady. Zákon proto normuje právní důsledky situace, kdy na obchodní korporaci nepřejde vlastnické právo k nepeněžitému předmětu vkladu, přestože byl do ní vnesen (byl předán stanoveným způsobem správci vkladů). Potřeba dosáhnout stavu, kdy obchodní korporace opravdu získá majetek odpovídající základnímu kapitálu, vede k založení zákonné povinnosti člena, který se k poskytnutí tohoto předmětu vkladu zavázal, zaplatit hodnotu nepeněžitého předmětu vkladu v penězích. Obchodní korporace je oproti tomu povinna tomuto členovi vrátit nepeněžitý předmět vkladu, který od něj převzala, a to kromě případů, kdy by jej byla povinna vydat oprávněné osobě. Zákon stanoví pravidla i pro případ, že cena předmětu nepeněžitého vkladu nedosáhne v den, kdy k němu obchodní korporace nabyla vlastnické právo, výše uvedené ve společenské smlouvě. K tomu může dojít např. v důsledku živelní pohromy, zásahu vandalů apod. Dojde-li k situaci, že cena nepeněžitého předmětu vkladu v den, kdy k němu obchodní korporace nabyla vlastnické právo, je nižší než výše vkladu (a případného emisního nebo vkladového ážia) uvedená ve společenské smlouvě, ukládá zákon o obchodních korporacích tomu členu, který daný předmět vkladu vnesl, povinnost doplatit rozdíl v penězích. Na obě posledně uvedené povinnosti se zřejmě hledí opět jako na součást podílu, při jehož převodu se jejich nositelem stává nabyvatel. Nejde-li o převod podílu na evropském regulovaném trhu, stává se i zde převodce ze zákona ručitelem za její splnění.

117

Ochrana reálného nabytí předmětu vkladu Úhrada ceny předmětu nepeněžitého vkladu

Doplacení ceny předmětu nepeněžitého vkladu


§ 7 Základní kapitál

A. Pojem základního kapitálu Základní kapitál obchodní korporace je souhrnem všech vkladů (§ 30 z. o. k.). Základní kapitál se vyjadřuje zásadně v českých korunách a jeho sumu tvoří součet peněžního vyjádření hodnoty všech předmětů vkladů vnášených do obchodní korporace. Povinnost vnést do obchodní korporace předměty vkladů, a tudíž podílet se na vytvoření základního kapitálu, mají ze zákona při jejím založení všichni členové obchodní korporace s výjimkou neomezeně ručících členů osobních společností. Zákon stanoví minimální výši základního kapitálu (2 milióny korun) pro akciovou společnost a určuje tak minimální částku, které musí dosáhnout hodnota věcí, které se budoucí akcionáři zavazují vložit do akciové společnosti za účelem nabytí či zvýšení účasti v ní. Tradičně a výslovně určoval zákonodárce minimální výši základního kapitálu i pro společnost s ručením omezeným. Zákon o obchodních korporacích tak nyní činí jen nepřímo tím, že určuje minimální výši vkladu do základního kapitálu této společnosti jednou korunou (1 Kč) a tím se vyjadřuje i k minimální výši základního kapitálu pro jedno, dvou či vícečlennou společnost s ručením omezeným. Totéž platí i pro základní kapitál komanditní společnosti a vklady komanditistů a pro základní kapitál družstva. Lze tudíž shrnout, že základní kapitál vytváří povinně všechny obchodní korporace s výjimkou veřejné obchodní společnosti. Do obchodního rejstříku se ale zapisuje jen výše základního kapitálu akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným. Základní kapitál je účetní veličina. Je součástí vlastního kapitálu obchodí korporace a v její rozvaze stojí na straně pasiv. Kromě základního kapitálu jsou součástí vlastního kapitálu i rezervní a jiné kapitálové fondy, emisní ážio a hospodářský výsledek (zisk či ztráta). Základní kapitál je tudíž jedním z vlastních zdrojů, z nichž obchodí korporace financuje svůj majetek. Exkurs. Rozvaha. Jedním ze základních účetních výkazů obchodní korporace je rozvaha (bilance). Na levé straně rozvahy se uvádějí aktiva (A) a lze z ní vyčíst strukturu majetku ve vlastnictví obchodní korporace, tj. čím je tento majetek tvořen. Na pravé straně rozvahy se uvádějí pasiva (P), která představují 118

Legální definice

Minimální výše základního kapitálu

Základní kapitál jako účetní veličina


zdroje, z nichž si obchodní korporace svá aktiva pořídila. Zdroje financování majetku obchodní korporace jsou dvojí. Za prvé jde o zdroje cizí (cizí kapitál), jež nejsou ničím jiným než dluhy vůči věřitelům, které musejí být dříve či později splněny (D). Za druhé jde o zdroje vlastní (vlastní kapitál), které obchodní korporace získala od svých členů nebo si je vytvořila sama vlastní činností (C). Z bilančního principu vyplývá, že aktiva a pasiva se vždy rovnají. A = P A = D + C Vlastní kapitál. Vlastní kapitál je položkou pasiv, jež představuje účetní dluh obchodní korporace vůči jejím členům. Členové z titulu své účasti na obchodní korporaci nejsou de iure jejími věřiteli, ekonomicky a účetně vzato se však na ně jako na věřitele nahlíží. Kladný vlastní kapitál znamená, že část svých aktiv obchodní korporace pořídila z vlastních zdrojů, tj. nikoliv na dluh. To je z pohledu věřitelů obchodní korporace pozitivní, protože vidí, že obchodní korporace má (teoreticky) více majetku, než kolik činí souhrn jejích dluhů. A = D + (+ C) = D + C A > D Vlastní kapitál se dále člení na další položky, jimiž jsou zejména základní kapitál, emisní ážio, rezervní a jiné kapitálové fondy a hospodářský výsledek (zisk či ztráta). Posledně uvedená položka se od ostatních odlišuje tím, že může být i záporná (ztráta je vlastně záporný zisk), a proto může celou sumu vlastního kapitálu snižovat, a dokonce i stáhnout do záporných hodnot. Záporný vlastní kapitál indikuje ohrožení věřitelů, protože neznamená nic jiného, než že účetní hodnota aktiv vykázaná v rozvaze nepostačuje na krytí cizích zdrojů (dluhů). A = D + (– C) = D – C A < D Zakázat obchodní korporaci záporný hospodářský výsledek (ztrátu) samozřejmě nelze, je ale možné přikázat členům 119


obchodní korporace, aby ji při jejím vzniku vybavili určitým majetkem, jenž bude – obrazně řečeno – použit na krytí případné ztráty předtím, než bude k tomuto účelu použit majetek pořízený ze zdrojů věřitelů (na dluh). Z hlediska pravé (pasivní) strany rozvahy to znamená povinnost vytvářet při vzniku obchodní korporace vlastní kapitál v určité výši tak, aby jej jakákoliv ztráta ihned nestáhla do záporných hodnot. Touto povinně vytvářenou položkou vlastního kapitálu je právě základní kapitál.

B. Funkce základního kapitálu Základní kapitál, resp. jeho tvorba a udržení, byl původně v kontinentálně evropském právním prostoru považován za základní nástroj ochrany věřitelů kapitálových obchodních korporací. Ve vztahu k věřitelům, resp. k uspokojení jejich pohledávek, měl plnit tzv. garanční funkci. Výše bylo řečeno, že základní kapitál je jedním z vlastních zdrojů majetku obchodní korporace. Další majetek (další zdroje svého vlastního kapitálu) získává obchodní korporace během své existence zejména ze zisku, který vytvoří. Protože věřitel kapitálové společnosti (i družstva) v případě dlužnického selhání těchto obchodních korporací nemá k dispozici majetek jejích členů, neboť ti za dluhy této obchodní korporace neručí, příp. ručí jen omezeně, formuluje zákonodárce soubor ustanovení, která mají zajistit, aby obchodní korporace hodnoty, které pokrývají sumu jejího základního kapitálu, reálně obdržela. S cílem dosáhnout, aby byl základní kapitál skutečně vytvořen, ukládá zákonodárce zakladatelům a pozdějším členům řadu povinností, zejména vkladovou povinnost, povinnost znaleckého či jiného objektivního ocenění nepeněžitých vkladů, povinnost uhradit cenu nepeněžitého vkladu v penězích, nepřejde-li na obchodní korporaci vlastnické právo k němu atd. Po vytvoření základního kapitálu usiluje zákonodárce o jeho udržení. Tomu nelze rozumět tak, že obchodní korporace nesmí nakládat s předměty vkladů vnesených na pokrytí hodnoty základního kapitálu. To samozřejmě ano. Peníze a další vnesené věci využívá pro činnost, k jejíž realizaci byla vytvořena. Může je tudíž použít pro výrobu, směnit, prodat, zastavit atd. Usiluje tím o rozmnožení svého majetku. Udržením základního kapitálu – připomeňme opět, že jde o peněžní vyjádření 120

Garanční funkce


hodnoty předmětů vkladů – se rozumí, že obchodní korporace nesmí činit kroky, které by vedly k tomu, že její upsaný základní kapitál (a fondy, které povinně vytváří) bude vyšší než její (účetně zjištěný) vlastní kapitál. Velmi zjednodušeně řečeno, že suma základního kapitálu (a povinných fondů) nebude kryta vlastními zdroji obchodní korporace. To by mohlo nastat zejména proto, že si členové kapitálové obchodní korporace budou rozdělovat její majetek (vyplácet zisk), ačkoli základní kapitál včetně povinných rezerv není dostatečně „kryt“. Proto zákon takové kroky zakazuje, resp. stanoví podmínky, za nichž je takové rozdělování majetku přípustné. Tyto podmínky koncepčně vycházejí z logiky, že nelze připustit, aby si členové kapitálové obchodní korporace rozdělovali její majetek na úkor věřitelů a přednostně před nimi. Obrazně řečeno, ve frontě na majetek obchodní korporace mají stát až na posledním místě, za věřiteli (blíže kapitola VII. § 1). Dodejme, že okruh právních nástrojů, jejichž cílem je zajistit či alespoň napomoci skutečnému vytvoření základního kapitálu a jeho udržení, je širší. Tyto právní nástroje jsou výrazem obecnějšího teoretického přístupu k tvorbě majetku kapitálové obchodní korporace, jeho funkci a ochraně, pro niž se v doktríně vžilo označení koncepce reálné tvorby a udržení základního kapitálu. Z této koncepce vychází též druhá evropská směrnice, která se vztahuje na akciové společnosti. Koncepce zakládající ochranu věřitelů kapitálové obchodní korporace (a omezeněji i družstva) na institutu základního kapitálu je oprávněně kritizována. Je třeba si uvědomit, že celá tato koncepce je založena na účetních pojmech. Aktiva představují pouze majetek zachycený v účetnictví a jejich výše se zásadně odvíjí od cen, za něž obchodní korporace svůj majetek v minulosti pořídila. Je proto zřejmé, že výše aktiv se bude od skutečné aktuální hodnoty majetku lišit, a to často velmi podstatně. Navíc se zohledňuje jen celková suma aktiv bez zřetele k jejich struktuře. Přitom pro věřitele je podstatný rozdíl mezi tím, je-li majetek obchodní korporace tvořen penězi nebo jinými věcmi na peníze snadno převoditelnými, nebo naopak věcmi sice hodnotnými, ale zpeněžitelnými jen se značnými obtížemi. Pasiva zase nezohledňují strukturu dluhů z hlediska jejich splatnosti. Dočasný pokles vlastního kapitálu do záporných hodnot nemusí představovat problém, má-li nastat splatnost většiny dluhů až v relativně vzdálené budoucnosti. Naopak splatnost i jen poměrně malé části dluhů může při 121

Kritika garanční funkce


nevhodné struktuře majetku vést k platební neschopnosti bez ohledu na výši vlastního kapitálu. Kritizovat lze i to, že paušální stanovení minimální výše základního kapitálu nebere v potaz různorodost účelů, k nimž může být obchodní korporace zřízena. Paušálně nastavená výše základního kapitálu akciové společnosti se tak může jevit pro určitý typ podnikatelské či jiné činnosti jako příliš vysoká, jindy zase jako příliš nízká. Pro některé specifické oblasti podnikání (banky, pojišťovny) je sice výše základního kapitálu stanovena diferencovaně, to je ale jen výjimka z pravidla. Vzhledem k tomu, že garanční funkci základního kapitálu reálně nelze přikládat přílišnou váhu, hledají se alternativní nástroje, jež by mohly v ochraně věřitelů základní kapitál zastoupit. Pozornost se zaměřuje i na instituty využívané v angloamerickém právu. Jedním z nich je tzv. test úpadku. Jeho podstatou je zákaz, aby obchodní korporace vyplácela zisk nebo prostředky z jiných vlastních zdrojů, pokud by si tím přivodila úpadek (blíže kapitola VII. § 4). V širším smyslu má na ochranu věřitelů vliv i úprava odpovědnosti, sankčního ručení členů volený – zejména statutárních – orgánů obchodní korporace a úprava jejich vyloučení z výkonu funkce pro kvalifikované porušení jejich povinností (blíže kapitola VI. § 10). Jim totiž náleží zejména obchodní vedení obchodní korporace, a právě oni proto mají na její hospodářský stav největší vliv. Ochraně věřitelů přispívá také úprava odpovědnosti a ručení vlivných osob, jež jsou s to ovlivňovat chování obchodní korporace k její újmě. Základní kapitál plní kromě (zpochybňované) garanční funkce i další funkce. Výše bylo uvedeno, že je jedním z vlastních zdrojů financování majetku obchodní korporace. Majetek získaný splněním vkladové povinnosti obchodní korporace nezískává na dluh a nemusí (dokonce nesmí) jej svým členům vracet. V kapitálových společnostech slouží základní kapitál jako kritérium pro určení míry účasti společníků v nich. Relativní velikost podílu ve společnosti je pak zásadně dána poměrem vkladu připadajícího na daný podíl k základnímu kapitálu. Od relativní velikosti podílu, vyjadřované procentem či zlomkem, se potom dispozitivně odvíjí rozsah kvantifikovatelných práv a povinností společníků (hlasovací právo, právo na podíl na zisku a na likvidačním zůstatku atd.). Rovněž zvláštní práva kvalifikované menšiny společníků jsou vázána na dosažení určitého minimálního podílu na základním kapitálu společnosti. 122

Alternativní ochranné mechanismy

Vlastní zdroj financování majetku Základ pro určení velikosti podílu


Na základní kapitál je možno nahlížet jako na pevný bod, kolem nějž se pohybuje nahoru a dolů vlastní kapitál. Zatímco nárůst vlastního kapitálu nad výši základního kapitálu ukazuje na zisk, jeho pokles pod úroveň základního kapitálu naopak naznačuje ztrátu. Skutečnost je ovšem poněkud složitější, a tak i tuto funkci základní kapitál plní jen v omezené míře.

123

Měřítko zisku a ztráty

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Vzor citace: ČERNÁ, S., ŠTENGLOVÁ, I., PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Právo obchodních korporací. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, s. 640

Recommend Documents