Marie Mžyková One of the most popular paintings in Sychrov Castle is a portrait

Studie

jkjl

About the Identification of infanta Mary Victoria Portrait from Rohan Collections. Abst r a c t

Marie Mžyková | One of the most popular paintings in Sychrov Castle is a portrait of a small princess and a doggy. Mainly two features – bourbon lilies and the crown – led the researches to identify the painting as “Bourbon princess”. Similar portraits of the Spanish as infanta Mary Ann Victoria were painted in 1724 by N. de Largillière and A. S. Belle. Members of the House of Rohan, bearers of the title “princes of the royal blood”, were related to her. It was a great-granddaughter of the king Louis XIV., who has his own representation in Rohan gallery as well her father, king Philip V. of Spain. On the base of the analysis of the state of affairs in France, an event of 1721 comes to mind. Three years old infanta was sent to the royal court of France to get engaged to the eleven-year-old king Louis XV. The betrothal painting from Jeana-François De Troy from 1723 can be found in the Florentine gallery and served as a template for Sychrov painting. New situation caused that the marriage was called off and the little princess travelled back to Spain – situation, which is reflected on the Sychrov painting. Instead of a courteous chevalier, the princess gives orders only to Cavalier King Charles Spaniel. K e y W o r ds

K l í čová slova

princess

princezna

infanta Maria Victoria

infantka Marie Viktorie

Nicolas de Largillière

Nicolas de Largillière

Portrait Gallery of Rohan family

rohanská portrétní galerie

Sychrov

Sychrov

Jean-François De Troy

Jean-François De Troy

Fontes Nissae | Prameny Nisy

K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek Marie Mžyková

M

ezi divácky poutavé obrazy v instalaci sychrovského zámku patří portrét malé princezny: zatímco papoušek na její pozvednuté ručce jen koloruje exkluzivitu prostředí, dotírající módní pejsek, Kavalír Charles King španěl, ji vykresluje jako velitelku. Oproti předcházejícímu zásnubnímu obrazu této princezny, vyobrazené s dvorným princem, tu může jít o pouhou ironii malíře. Totiž jako „kavalír“ princezničce zbyl už v této době jenom pejsek, což doložíme na závěr. Dosud k označení suverénního děvčátka „Bourbonská princezna“1 vedly příznačné identifikační prvky, zlatý dekor bourbonských lilií na modrém základu a královská koruna na vznešené karmínové draperii. To určuje, že postava pocházela „z bourbonského domu“. Přitom styl malby nás vede k repertoáru z první čtvrtiny 18. století. Nejbližší portrétní kompozici toho druhu vytvořil jeden z nejkultivovanějších francouzských portrétistů, Nicolas de Largillière: v roce 1724 vyobrazil maličkou španělskou infantku Marii Annu Viktorii, uváděnou častěji jen jako „Marie Viktorie“. (Obr. 1) Představil ji s korunkou a v ceremonielním oděvu ze stříbrného brokátu, posázeném drahokamy. Ve stejném roce také výtečný dvorní malíř Alexis Simon Belle vytvořil portrét malé princezničky, „Marie Victoria de Bourbon“,2 – se zásnubním věnečkem. Protože jde v těchto případech o kompozice sychrovskému obrazu blízké, nikoliv totožné, nešlo podle nich postavu jednoznačně identifikovat. Pokud by se jednalo o Marii Viktorii, co zvláštního mohlo být důvodem pro tuto řadu reprezentativních portrétů v době, kdy byly princezničce pouhé čtyři roky? Proč by byl její portrét zařazen do rohanské portrétní galerie? Odpověď na poslední otázku je nejsnazší. Byť by se jednalo o členku rodu Bourbonů, měla tu své místo, neboť Rohanové, mající titul „princů královské krve“, náleželi do vznešeného příbuzenstva většiny západoevropských vládnoucích rodů. V případě Marie Viktorie šlo o pravnučku francouzského krále Ludvíka XIV., jehož majestát je v rohanské galerii uctěn řadou portrétních variant. Rozměrnou malbou z dílny Rigaudovy je připomenut i děd Marie Viktorie – syn „krále Slunce“ – Ludvík Francouzský, zvaný „Velký Dauphine“. Je zde představena Dauphinova choť Marie Anna Viktorie, princezna Bavorská z domu wittelsbašského, po níž princeznička dostala křestní jména. V rohanské portrétní galerii na Sychrově je na řadě obrazů i otec Marie Viktorie, španělský král Filip V. (Obr. 2), a to již od samého dětství. Ještě jako malý Filip, vévoda z Anjou, je vyobrazen na velké replice malby Pierra Mignarda, „Maršálka Luisa de La Motte, vychovatelka dětí Velkého Dauphina“.3 Jako mladého krále jej předvádí dílenská replika slavného obrazu Hyacintha Rigauda4 z Versailles (Salon de l‘Abonadance), jímž byla zahajována kulXIII 2012 1

Obr. 1 _Nicolas de Largillière (1656–1746), Portrét španělské infantky Marie (Anny) Viktorie, budoucí královny Portugalska, 1724, olej na plátně, 77,5 × 52 cm. Madrid, Museo del Prado Reprofoto

1_Viz blíže MŽYKOVÁ, Marie. Rohanská portrétní galerie. Ze sbírek státního zámku Sychrov. Praha 1985. Bližší identifikace portrétu malé princezny nebyla nalezena v žádných podrobně studovaných inventářích, ani v případné korespondenci Rohanů v českých nebo francouzských archivních fondech. 2_Olejomalba žáka Alexise Simona Belle (1674–1734) z roku 1724 má rozměr 184 x 125 cm. 3_Vychovatelkou budoucího krále Ludvíka XV. byla totiž Charlotte Eléonore Madeleine de La Motte Houdancourt, vévodkyně Ventadour (1654–1744), která se jako vdova provdala v roce 1694 za Hercule Mériadec de Rohan, knížete de Soubise, vévody de Rohan – Rohan (1669–1749). Blíže v pozn. 1 4_Viz MŽYKOVÁ, Marie. Dílo Hyacinta Rigauda v československých sbírkách. In: Sborník Národní galerie v Praze, Praha 1990, s. 194-200. ISBN 80-7035-017-2

19

| Marie Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek

Studie

Obr. 3_Gaspar Pieter (Peeter) Verbruggen ml. (1664 –1730), Květinové girlandy s putti a s monogramem krále Filipa V., Flandry 1702, olej na plátně, 218 × 159 cm. Státní zámek Jaroměřice nad Rokytnou (původem z Luk nad Jihlavou) Foto A. Vodák

Obr. 2_Anonym podle Hyacinthe Rigauda (1659 – 1743), Filip V., král španělský, s Řádem zlatého rouna a s Řádem sv. Ducha, 1. třetina 18. století, olej na plátně, 274 ×198 cm. Státní zámek Sychrov Foto A. Vodák 5_MŽYKOVÁ, Marie. I král byl dítětem. Svět dětí na šlechtických sídlech. Publikace k výstavě na zámku Sychrov, 2012 (v tisku).

20

tovní tradice francouzské reprezentativní podobizny. Nechybí ani kopie podobizny mladého Filipa V. od Jeana Ranca, která se nachází na francouzském zámku Saumur.5 Přitom neobyčejně významné postavení Filipa V. jako krále Španělska mělo i svůj hořký přídech. Když se blížil konec vlády nemocného Ludvíka XIV., tento jeho vnuk Filip údajně snil o francouzském trůnu. Avšak po předčasném úmrtí španělského krále Karla II. z rodu Habsburků se francouzští diplomati chopili příležitosti, aby pomohli francouzským Bourbonům zmocnit se vlády ve Španělsku. Jejich snaha se vydařila, čímž došlo k dějinnému zvratu – a ve Španělsku tak skončila dlouhá éra vlády rakouských Habsburků. Až nyní evropské mocnosti procitly, ale bylo už pozdě. Obavy z obrovského vzrůstu moci a vlivu Francie byly totiž oprávněné. Proto nejen ze strany Habsburků, ale také ze strany Anglie, Savojska, Nizozemí a Portugalska došlo k rozpoutání tzv. války o dědictví španělské, která se rozhořela na dlouhou dobu bezmála čtrnácti let. Poměrnou rovnováhu sil v Evropě nastolila až ujednání tzv. utrechtského (1713) a rastattského míru (1714). Přitom byl král Filip V. nucen se zavázat, že Španělsko pod jeho vládou nikdy neuzavře bližší spojenectví s Francií. V důsledku toho se Habsburkové spokojili alespoň se španělskými državami v Itálii a v Nizozemí. Za situace těchto vnucených pravidel a neodstranitelných záruk hledali přirozeně diplomati Francie i Španělska příležitost k umenšení, ba přímo odstranění překážek na cestě ke kýženému spojenectví. Šlo o to „podlézt zátarasy“. K tomu Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Národní památkový ústav, ústřední pracoviště

Obr. 4_Jean Ranc (1692 –1766), Alžběta Farnese, španělská královna, 1723, olej na plátně. Madrid, Museo del Prado Reprofoto

Obr. 5_Jean Ranc, kopie, Alžběta Farnese, španělská královna, 1723, olej na plátně, 144 × 115 cm. Praha, Národní galerie v Praze Foto archiv autorky

měli nenápadně posloužit ti nejmenší, nejmladší členové rodu – děti. K naplnění záměrů ze strany Španělska posloužilo i tříleté děvčátko, španělská infantka Marie Viktorie, ze strany Francie malý Ludvík - od svých pěti let král. Uplatněna byla v dané době nikoliv neobvyklá, sňatková politika. Je ovšem paradoxní, že o ruku tříleté infantky požádal 25. listopadu 1721 ten, kdo se stal posléze největším kritikem soudobých mravů. Byl jím francouzský velvyslanec Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon, jinak autor proslulých Pamětí (Mémoires). Byl znalcem poměrů. Tento někdejší mušketýr byl totiž také poradcem jednoho z největších zhýralců v novodobých dějinách, regenta Francie, Filipa vévody Orleánského (rovněž představeného mezi portréty na Sychrově).6 Na francouzský dvůr byla tedy pod jeho patronací přivedena nejstarší z dcer prvního Bourbona na španělském trůnu Filipa V.,7 tříletá Marie Viktorie. Dlužno podotknout, že význam otce malé princezny byl vnímán s dostatečnou odezvou. Napovídají tomu nejen portréty, ale také oslavné alegorie, z nichž k nejpůsobivějším lze řadit díla specializovaného antverpského malíře květinových zátiší Gaspara P. Verbruggena ml., jež byla s protějškovou apologií jeho choti zahrnuta do sbírek Widmannů-Sedlnických v Lukách nad Jihlavou .8 (Obr. 3) Princezna Marie Viktorie byla ovšem dítětem až druhé královy manželky Alžběty (Elisabeth, Isabel) Farnese. Tuto španělskou královnu, jejíž pleť byla znetvořená pra-

vými neštovicemi,9 oslavil decentní malbou (dnes z madridského Muzea del Prado) Rigaudův žák, působící jak na francouzském, tak na španělském dvoře, Jean Ranc. Na rozdíl od Marie Louisy Savojské, první choti Filipa V., portrét španělské královny Alžběty dosud na Sychrově nebyl nalezen. Zato v Národní galerii v Praze jsme identifikovali Rancovu kopii uvedené malby, která zde byla jako Podobizna neznámé dámy spojována s Rigaudem.10 (Obr. 4–5) Tato královna Alžběta11 byla průkaznou hybatelkou jak španělských dějin, tak i mladičkého života Marie Viktorie. Přitom její cesta do Španělska nebyla zcela jednoduchá. Teprve v jejích jednadvaceti letech nastala příležitost dle jejích kýžených představ. Dne 24. prosince 1714 se stal jejím chotěm španělský král Filip V., jinak pokládaný za slabého panovníka. I to byla příležitost k uplatnění jeho činorodé choti, která začala zasahovat do vnitřní a posléze i do zahraniční politiky říše, mající državy nejen v Evropě, ale i v Jižní Americe. Cílem Alžbětiny politiky bylo také zajištění vlády královských synů zejména v Itálii. Oblíbený syn Carlos (později španělský král Karel III.) získal v důsledku vídeňské smlouvy s Habsburky z roku 1738 trůn obojí Sicilie. Skrze svého druhého syna Filipa se Alžběta jako by vracela do svého domova, neboť Filip se stal v roce 1748 vévodou z Parmy. Alžbětina dcera Marie (Anna) Viktorie se narodila 31. ledna 1718 v královské rezidenci Acazar v Madridu. Po svých nevlastních bratrech, infantu Louisovi, princi

XIII 2012 1

6_Barevná reprodukce portrétu v katalogu – viz pozn. 1. Dále zejména: PEVITT, Christine. The Man Who Would Be King: The Life of Philippe, dÓrleans, Regent of France. London: Phoenix, 1997. ISBN 068816983X. - Saint-Simon (1675–1755) ve svých Pamětech (Mémoirs) pronikavými postřehy komentuje události doby „krále Slunce“ a „Regence“, eleganci francouzského dvora i toto celkově korupční prostředí. – K tomu dále: HARTMANN, Petr Claus, a kol. Francouzští králové a císaři v novověku : od Ludvíka XII. k Napoleonovi III. (1498–1870). Praha: Argo, 2005. ISBN 80-7203-517-7. 7_„Philippe de France“ (19. 12. 1683–9. 7. 1746) se stal španělským králem (Felipe V) 15. listopadu 1700 a setrval v tomto postavení do 15. ledna 1724, obnovil je znovu 6. září 1724 a na španělském královském trůnu pak zůstal až do své smrti. K jeho portrétům v rohanské galerii viz pozn. 1. 8_Oslavné dílo vzniklo pouhé dva roky po nástupu Filipa V. na trůn a rok poté, kdy se tento panovník oženil s dcerou sardinského krále Viktora Amadea II. (viz též KONEČNÝ, Michal a Lenka KALÁBOVÁ. Pretium laborum non vile. Rytíři Řádu Zlatého rouna na Moravě. NPÚ: Brno 2009, s. 34), byl k němu doplněn také pendant s alegorií Filipovy teprve třináctileté manželky-infantky Marie Louisy Savojské, která zemřela už v pětadvaceti letech na tuberkulózu. Malba koncipovaná jako tapiserie ukazuje květinový feston s královými iniciálami „P V“, jež radostní putti vyvěšují na slavnostní purpurové stuze na kamenné sloupy – symboly pevné moci. Před nimi pod monogramem spočívá lev s královským žezlem v mocných tlapách. 9_Zasáhla ji epidemie pravých neštovic, která přímo zahubila císaře Josefa I. a nakonec i Ludvíka XV. 10_Toto autorství jsme již dříve popřeli. Viz pozn. 4. 11_Tato vnučka Odoarda I., vévody Farnese, a Markéty Medicejské se narodila vévodskému páru Odoardo Farnese a Dorotě Sophii Neuburské. Pocházela tedy z významného rodu, v němž došlo k vymření mužských potomků. Tím se Alžběta stala dědičkou parmského vévodství, kde Farnesové vládli celých dvě stě let. To vyhovovalo její pověstné ambicióznosti a pánovité povaze, kvůli níž ji vlastní matka do značné míry izolovala od královského dvora.

21


Obr. 6_Portrét dauphina Ludvíka Francouzského a infantky Marie Anny Viktorie Španělské, 1723, olej na plátně, 195 × 129 cm. Florencie, Palazzo Pitti Reprofoto z katalogu „I guaderni di Parma realta“ k výstavě „Lárte a Parma dai Farnese ai Borbone“, Palazzo della Pilotta, Parma 1979

Cílevědomá dívka v klášterní péči využívala tuto situaci k intenzívnějšímu vzdělávání, hlavně co se týká jazyků, což se jí v budoucnu vyplatilo. O ruku umanuté Farnesanky marně žádali piemontský princ Viktor Amadeus či dědičný princ Modeny Francesco dÉste. Jako španělská královna rozvíjela své diplomatické hrátky i prostřednictvím abbé Alberoniho, jenž s ní přicestoval jako zástupce Parmy v Madridu. I jemu se podařilo naplnit své tužby: stal se kardinálem a roku 1716 předsedou vlády. Královniným i jeho zájmem bylo vrácení španělských držav na jihu Itálie, v Sardinii a na Sicílii. Po prohře války o španělské dědictví v Itálii byl Alberoni vyhoštěn. K tématu blíže: ARMSTRONG, Edward: Elisabeth Farnese: The Termagant of Spain, 1892; DREI, Giovanni. I Farnese. Grandezza e decadenza di una dinastia italiana. Roma 1954, 2. vyd. 2009. ISBN 8890396806. NASALLI ROCCA, Emilio. I Farnese. Milano: Dall‘Oglio,1969. ISBN 8877183276; MYRL JACKSON-LAUFER, Guida. Women rulers throughout the ages: an illustrated guide. Santa Barbara, California 1999. ISBN 9780954558918. 12_Karel, vévoda z Parmy (1716–1788) a zakladatel linie Bourbon-Parma, se stal španělským králem a v roce 1759 králem neapolsko-sicilským. 13_Blíže v katalogu výstavy I guaderni di Parma realta k výstavě Lárte a Parma dai farnese ai Borbone, Parma – Palazzo della Pilotta, 22. září – 22. prosince 1979. Viz poslední rozsáhlou monografii – LERIBAULT, Christophe. De Troy, Jean François (1670– 1762). Úvod Alastair Lang. Paris 2002. ISBN 2-903239-30-4. Tam další literatura. 14_Někdy bývá omylem tento dvojportrét královských snoubenců spojován právě s ním (např. na internetových stránkách). Jiný zásnubní portrét dětí nesporně vytvořil i F. de Troy starší, doložitelný i díky ryteckému přepisu Pierra Marcela (v dokumentaci Musée de Louvre). K autorově tvorbě dále BRÈME, D. François De Troy. Paris – Toulouse: Arthena 1997. ISBN 978-2850562785.

22

Studie

z Asturie, Ferdinandovi, Pedrovi a vlastním bratru Carlosovi12 byla pátá na cestě ke španělskému trůnu, proto měla titul „infantka Španělska“ s nárokem na oslovení „Královská Výsost“. Proto jeden z nejlepších evropských rodokmenů princeznu předurčoval k významnému sňatku, což usměrňovala i její cílevědomá matka. Ve své bezmezné ctižádosti neváhala poslat své tříleté dítě k zásnubám na francouzský dvůr, kde už mělo setrvat. Princezna sem byla dopravena brzy z jara roku 1721 (2. března) a za velkých oslav byla ubytována v paláci Louvre, jakožto „l‘Infante Reine“. Ve Francii měla pobývat do doby, až dosáhne věku vhodného pro sňatek. Přitom svou roztomilostí a inteligencí okouzlovala francouzský dvůr, kde byla svěřena do péče Marii Anně de Bourbon, nelegitimní dceři Ludvíka XIV. a Louise de La Vallière. Ódy na ni pěla i choť regenta, Elisabeth Charlotta Falcká (Liselotte), tato „nejproslulejší drbna“ královského dvora, jen mladičkého krále tříleté dítě příliš nebavilo… Tyto události na dvoře francouzského krále princeznička stěží registrovala, nicméně se jí dotýkaly. Když 15. února 1723 dosáhl Ludvík plnoletosti – tehdy pouhých třinácti let, parlament již 22. února odsouhlasil tuto skutečnost a éra poručnictví – „regence“ – byla uzavřena. Přitom již v červnu téhož roku přesídlil do Versailles dvůr i s králem, který zde zůstal natrvalo, s výjimkou jednání v parlamentu (Obr. 6). V říjnu došlo ke korunovaci Ludvíka XV. v remešské katedrále. V této době byla pořízena zásnubní podobizna teď již čtyřleté španělské infantky s králem, nyní odsunutá v obrazárně florentského Palazzo Pitti. Malba se signaturou „De Troy filius pinxit 1723“ představuje malého kavalíra dvorně držícího ručku své sestřenice a budoucí nevěsty.13 (Obr. 7) Dílo tedy vytvořil francouzský malíř Jean-François De Troy, jenž ve své tvorbě následoval svého otce a prvního učitele, kterým byl portrétista Françoise De Troy.14 Úspěšnost jeho tvorby a styky s vlivnými osobnostmi vedly k tomu, že se v roce 1719 po návratu ze studijního pobytu v Itálii stal De Troy mladší profesorem akademie v Paříži a nakonec roku 1738 i ředitelem prestižní francouzské akademie v Římě. Širokým těžištěm jeho práce byla mytologická, historická i biblická tematika, ale především žánry (např. jeho Hostina s ústřicemi z roku 1734 patří k chloubám Musée Condé v Chantilly). De Troy se přesto nevyhýbal portrétním zakázkám, jimiž si vysloužil přízeň královského dvora. Nejprve tu maloval nejmladší členy vládnoucího rodu. Toho druhu byl i dvojportrét budoucího francouzského krále Ludvíka XV. s čtyřletou infantkou Marií Viktorií. Na zásnubním portrétu je čtyřletá infantka vyobrazena s třináctiletým králem právě za situace, kdy politické zájmy Španělska Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

a Francie vedly k slibné smlouvě o budoucím spojení dvou království i spřízněných rodů. Dětské zásnubní portréty, dokládající podobně obětované osudy dětí především z vládnoucích rodů, a to v rámci politicko-mocenských zájmů, nebyly neobvyklé. Ceněné jsou obrazy tohoto charakteru, které maloval zejména Anthony van Dyck, když v posledním roce svého života zachytil před sňatkem (2. května 1641) prince Williama Oranžského, dotýkajícího se ručky Stuartovny Marie Henrietty, nejstarší dcery popraveného krále Karla I. Můžeme opět poukázat i na dosud zmíněný dvojportrét malého Ludvíka XV. s Marií Viktorií od Nicolase de Largillière. Zásnubní charakter tohoto jeho díla završují dva


atributy, pomerančovník a psi – v nupciálním kontextu jako symbol věrnosti. V majestátním čelném vyobrazení má dauphin v tříčtvrtečním justeukorpsu s fiži a šerpou s přivěšeným řádem sv. Ducha pravici položenou na hřbet chrta, který k němu cituplně obrací hlavu. Jde nepochybně o symbolické gesto, jež je ve spojitosti se psem obvyklou personifikací věrnosti, je výrazem závazku, slibu vůči snoubence, slibu, jejž mu ovšem okolnosti nedovolily naplnit. Malá princeznička jako snoubenka je poslušně natočená ke svému budoucímu choti a pánovi, na nějž prstíkem ukazuje, zatímco v levé ručce drží květ pomerančovníku. Za její řasnatou vlečkou je také nám již známý nezbytný psík, Kavalír Charles King španěl.

Obr. 7_Louis Michel Dumesnil ml. (1680– po 1746), kopie, Zasedání parlamentu Francie za regentství dne 12. září 1715. Státní zámek Sychrov Foto L. Bezděk

XIII 2012 1

23


15_Budoucí král Josef I. (6. 6. 1714 – 24. 2. 1777), syn portugalského krále Jana V. (de Bragança) a Marie Anny, rozené arcivévodkyně Rakouské.

24

A právě na replice sychrovské podobizny podle Jeana De Troy je onen háček. Ze dvou „kavalírů“ zůstal jen ten, který je věrný z podstaty, pes. (Obr. 8). Sychrovská malba osamocené malé princezny vlastně dokládá další historické souvislosti, které je vhodné připomenout. Po úmrtí někdejšího vychovatele Ludvíka XV. a následně francouzského ministra, kardinála Duboise, v srpnu 1723, oficiálním vladařem Francie s titulem „Jeho královská výsost“, se stal jako „Monseigneur Le Regent“ - Filip II. vévoda Orleánský (připomenutý v rohanské portrétní galerii rovněž portrétem). Ten však již v prosinci zemřel. Mladý král z popudu svého poradce kardinála Fleuryho jmenoval na uprázdněné místo jeho bratrance Louise Henriho, vévodu Bourbonského. Avšak právě on i jeho choť, nazývaná „Madame de Prie“ (Jeanne Agnès Berthelot de Pléneuf, markýza de Prie), usilovali o jiný směr sňatkové politiky. Protože vévoda s chotí potřebovali udržet svůj vliv na mladičkého třináctiletého krále, začali vybírat jinou nevěstu, jíž měla být vévodova dvaadvacetiletá (sic!) sestra Henriette Louisa. Využívali také změny, která mezitím nastala ve Španělsku. Přes odpor Alberoniho se Filip V., znechucený a unavený nejen intrikami u královského dvora, ale i zdravotními problémy (opakujícími se úpornými bolestmi hlavy), zřekl 14. ledna 1724 vlády, a to ve prospěch svého teprve sedmnáctiletého syna Ludvíka z prvního manželství. Za doby útlumu pozornosti Španělska, řešícího změny na královském trůnu, začala přicházet do programu otázka svatby francouzského krále, jenž byl jako čtrnáctiletý vhodný k ženitbě. Nicméně začalo být argumentováno tím, že věk sedmileté infantky Marie Viktorie není postačující. Na nátlak intrikánského vévodského páru bylo 11. března 1725 rozhodnuto poslat infantku zpět do Španělska. A i přesto, že Francie mohla nést těžko odhadnutelné vojenské „protiargumentace“, opustila malá princeznička již 5. dubna Versailles a byla vrácena zpět do Španělska. Sňatkový kalkul ohledně spojenectví Francie a Španělska skončil fiaskem. Tato trapná situace způsobila velkou diplomatickou roztržku mezi oběma zeměmi, leč mocenské zájmy brzy opět zvítězily. Aby byla zapomenuta urážka a zároveň zůstalo uchováno výhodné propojení Bourbonů, došlo znovu na sňatkovou politiku, kupodivu i v tomto případě se smolným koncem. Mladému španěl-

Studie

skému králi Ludvíkovi I. byla vybrána nevěsta z Francie. Tou byla jedna ze sedmi dcer Filipa II., vévody Orleánského, svérázná Louise Elisabeth (1709–1742). Její mladý choť však zemřel za pouhých sedm měsíců na neštovice, a proto vedla cesta této vnučky Ludvíka XIV. a Madame de Montespan, doposud šokující španělský dvůr nezvyklými vulgárnostmi, tentokrát opačným směrem – ze Španělska zpátky do Francie. Po sňatkovém debaklu právě sychrovský obraz poněkud odchýlil původní téma de Troyovy malby. Princezna Marie Viktorie je již odpoutaná od původně vnuceného partnera a vystupuje tu sebevědomě a sama. Ludvíka XV. už v jeho patnácti letech oženili s o šest let starší dcerou někdejšího polského krále Stanislava Leszczyńského, jehož rodina dlela v Paříži v exilu. Dva roky nato začala jednání o sňatku infantky Marie Viktorie. Jako ženich přicházel v úvahu vnuk Petra Velikého, Petr II., reálnější návrh však předkládal portugalský velvyslanec markýz z Abrantes, který pro námluvy vybral dědice portugalského trůnu infanta Josého (Jose, João), prince Brazilského (de Bragança).15 Kromě toho byla pro jejího staršího nevlastního bratra infanta Ferdinanda, prince z Asturie, zvolena za nevěstu sestra Josého, infantka Barbara. K oběma sňatkům došlo 19. a hned i 20. ledna 1729 – Marie Viktorie se stala chotí portugalského krále, tudíž i členkou rodu Bragança. Někdejší malou princezničku ze sychrovského portrétu posléze vystřídala reprezentativní podobizna vládkyně Portugalska, jak ji známe nikoliv z madridského Prada, nýbrž až ze vzdálené petrohradské Ermitáže jako dílo portugalského malíře Miguela Antónia do Amaral... (Je tu opačně, vpravo natočená postava královské matrony ve zlatém šatu s hermelínovým pláštěm, přidržující velkou portugalskou korunu, která leží na zlatém polštáři na stole s červeným ubrusem.) V celkem harmonickém manželství Josefa I. Portugalského a Marie Viktorie šlo o společné náboženské zaujetí, královna nacházela rozptýlení v lovu a především v hudbě. Ostatně byla pokládána i za vynikající zpěvačku, tudíž bylo nasnadě, že horlivě podporovala italskou operu a divadlo. Hudba byla vášní i pro jejího chotě. Josef I. Portugalský byl náruživým sběratelem operních partitur, vytvořil z nich unikátní evropský soubor. Fontes Nissae | Prameny Nisy

Marie Studie Mžyková | K identifikaci portrétu infantky Marie Viktorie z rohanských sbírek

Obr. 8_J. F. de Troy (1679 –1752), kopie, Marie (Anna) Viktorie, infantka španělská ve čtyřech letech (31. 1. 1718–15. 1. 1781), Francie, po 1723, olej na plátně, 128 × 94 cm. Státní zámek Sychrov Foto L. Bezděk

XIII 2012 1

25

Studie


Gaspar Pieter (Peeter) Verbruggen ml. (1664–1730), Květinové girlandy s putti a s monogramem krále Filipa V. (detail), Flandry 1702, olej na plátně, 218 × 159 cm. Státní zámek Jaroměřice nad Rokytnou (původem z Luk nad Jihlavou) Foto A. Vodák

26

Fontes Nissae | Prameny Nisy

Studie

Josefova choť se i jako královna zapojila do politického dění. Měla však závažnější problémy s rostoucím vlivem favorita své tchýně, markýze Plombala, který zasahoval do vztahů království a církve, jejíž vliv hodlal zmenšit. Situaci ve vnitropolitické oblasti výrazně ovlivnila seismografická katastrofa,16 děsivé zemětřesení v Lisabonu, které zničilo i rodný palác královských dětí, Ribeira. Den poté (2. listopadu 1755) se rakouské císařovně Marii Terezii narodilo patnácté, předposlední dítě, Marie Antonie. A právě portugalská královna Marie Viktorie se stala kmotrou budoucí francouzské královny s děsivým osudem. Sama se stala matkou osmi dětí, z nichž jich přežila polovina. V roce 1750 (po posledním potratu) ztratil pětatřicetiletý král, který právě nastoupil na trůn po svém otci, víru, že bude mít syna. Proto jmenoval hned regentkou Portugalska svou dceru Marii, princeznu z Brazílie a vévodkyni z Braganzy (v budoucnu provdanou za infanta Pedra Portugalského, budoucího krále Petra III.). O druhé dceři Marianě Francisce, která nakonec zůstala svobodná, bylo uvažováno jako o nevěstě dauphina – syna Ludvíka XV., což její matka, kdysi právě Ludvíkem XV. a Francií potupená, pochopitelně odmítla. Stejně zamítavý postoj zaujala u další z dcer, Dorothey, při návrhu sňatku s Louisem Filipem, budoucím vévodou z Chartres, tedy s budoucím francouzským králem Philippem Égalité. Ta se nakonec nevdala. U další dcery už nebylo radno váhat, a proto se nejmladší Benedita stala chotí infanta Josého, prince Brazilského.

XIII 2012 1


Další události vřazovaly Marii Viktorii po boku s dcerou-regentkou stále více do role královny. Roku 1759 byl zažehnán Tavarův atentát na krále Josefa I., přičemž za iniciátora zlovolné akce byl označován markýz Plombal. Krále však ohrožovaly hlavně opakované infarkty. V důsledku toho jmenoval král k 29. listopadu 1776 do čela vlády Marii Viktorii jako regentku Portugalska17 jejich dcery melancholické, nábožensky zaujaté Marie (v budoucnu v Portugalsku s přízviskem „zbožná“, v Brazílii pro její evidentní duševní onemocnění - „šílená“). Ta již po smrti krále Josefa I. (24. února 1777) vládla jako Marie I. a konečně docílila vyhoštění markýze Plombala i jako jistého nepřítele církve ze země. (Za jejím portrétem se můžeme tentokrát vypravit na zámek Konopiště, kde se nachází v někdejších sbírkách následníka trůnu Ferdinanda dÉste.) Portugalská královna Marie usilovala v zahraniční politice o zlepšení vztahů se Španělskem, kde vládl její strýc Carlos III., přičemž problémy vznikaly ohledně územních nároků obou zemí v Jižní Americe. Kvůli jistému uhlazení sporu odcestovala její matka Marie Viktorie v roce 1777 do Madridu a Aranjuchezu, kde nakonec setrvala přes rok i v důsledku onemocnění.18 Zemřela 15. ledna 1781 v paláci Real de Barraca Ajuda. Malá princeznička ze sychrovského obrazu završila svou pozemskou dráhu a našla svůj poslední odpočinek v lisabonském klášteře Sao Vincente. Stačilo odkrýt její identitu a široká historie se otevřela…

16_Král Josef I. se od té ničivé události, při níž zahnulo na sto tisíc lidí, neodpoutal, a v důsledku prožité hrůzy při zemětřesení u něj propukla závažná klaustrofobie, takže měl problém s přebýváním ve zděném domě. Z toho důvodu nutil i dvůr, aby se přemístil do stanů, vybudovaných v kopcích Ajuda. 17_Viz též ROBERTS, Jennifer. The Madness of Queen Maria: The Remarkable Life of Maria I of Portugal; London: Templeton Press, 2009. ISBN13: 9780954558918. 18_Onemocnění revmatismem ji nakonec upoutalo na invalidní vozík.

27

Marie Mžyková One of the most popular paintings in Sychrov Castle is a portrait

Recommend Documents