Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie
Makroekonomický význam inflace a zhodnocení jejího vývoje v Rusku Diplomová práce
Autor:
Bc. Elena Tsurkan Finance
Vedoucí práce:
Praha
PhDr. František Jirásek, CSc.
Duben, 2014
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ, a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Praze, dne
Elena Tsurkan
Poděkování t Františku Jiráskovi, CSc. za odborné rady a připomínky, Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr. Františku Jiráskovi, CSc. za odborné rady a připomínky, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. k vypracování této diplomové práce.
Anotace Diplomová práce „Makroekonomický význam inflace a zhodnocení jejího vývoje v Rusku“ je rozdělená do dvou základních kapitol. První kapitola představuje teoretické vymezení inflace, vysvětlení základních pojmů a objasnění nástrojů protiinflační politiky. Druhá praktická část se zaměřuje na analýzu inflačních procesů v Rusku v letech 1992 – 2013 a posuzuje účinnost protiinflační politiky státu. Závěrečná část práce předkládá shrnutí získaných poznatků, dosažených výsledků a predikci vývoje inflace v letech 2014 – 2016. Klíčová slova: inflace, deflace, dezinflace, stagflace
Annotation The Thesis "Macroeconomic consequences of inflation and analysis of inflation development in Russia" is divided into two chapters. The first chapter presents a theoretical definition of inflation, the explanation of the basic concepts and clarifies the anti-inflationary policy instruments. The practical part focuses on the analysis of inflationary processes in Russia from 1992 to 2013 and assesses the effectiveness of anti-inflation policy. The final part of the thesis presents a summary of the findings, results and the forecast of inflation in 2014 - 2016. Key words: inflation, deflation, disinflation, stagflation
Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 Metodologie ............................................................................................................................. 10 1.
Teoretické vymezení inflace a její makroekonomicky význam .................................. 11 1.1.
Podstata, příčiny a rozvoj inflace ............................................................................... 11
1.1.1
Měření inflace ..................................................................................................... 12
1.1.2
Příčiny inflace ..................................................................................................... 15
1.2.
Typy inflace a mechanismus jejich působení ............................................................ 18
1.2.1
Otevřená inflace .................................................................................................. 18
1.2.2
Potlačená inflace ................................................................................................. 26
1.2.3
Dezinflace a Deflace ........................................................................................... 28
1.3.
Phillipsova křivka ...................................................................................................... 29
1.3.1
2.
Stagflace ............................................................................................................. 33
1.4.
Makroekonomické důsledky inflace .......................................................................... 35
1.5.
Sociálně ekonomické důsledky inflace ...................................................................... 37
1.6.
Protiinflační politika státu .......................................................................................... 39
1.6.1
Cíle protiinflační politiky. Fiskální politika státu ............................................... 39
1.6.2
Měnová politika státu. Nástroje boje proti inflaci .............................................. 40
1.6.3
Politika cen a příjmů ........................................................................................... 43
1.6.4
„Šoková terapie“ a gradualismus........................................................................ 44
Analýza a zhodnoceni vývoje inflace v Rusku ............................................................. 46 2.1.
Analýza inflačních procesů V Rusku ......................................................................... 46
2.1.1
Inflace v letech 1992-1997 ................................................................................. 46 6
2.1.2
Krize a inflační procesy konce 90. let – začátku 2000. ...................................... 51
2.1.3
Krize 2008 – 2009. let a inflace v současné době .............................................. 54
2.2.
Účinnost protiinflační politiky ................................................................................... 56
2.3.
Shrnutí ........................................................................................................................ 63
Závěr ........................................................................................................................................ 66 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 68 Seznam tabulek, obrázků a grafů ......................................................................................... 71
7
Úvod Pojem Inflatio se překládá z latiny jako otok, to znamená, že podstata inflace spočívala nejprve v nadměrném zvýšení množství papírových peněz v oběhu ve srovnání se skutečnou nabídkou zboží.1 Nicméně, definici inflace jako přeplnění kanálů peněžního oběhu znehodnocovanými papírovými penězi nelze považovat za zcela dostačující. Inflace, i přesto, že se projevuje v růstu cen komodit, nemůže být redukována na čistě peněžní fenomén. Jedná se o složitý společenský jev generovaný nerovnováhami reprodukce v různých oblastech tržního hospodářství. Během 20. století inflace se stala normou, nezbytným atributem fungování každé tržní ekonomiky. V některých obdobích v různých zemích se vyskytovaly významné rozdíly v rychlosti růstu cen. Ale samotná přítomnost růstu se proměnila ve všeobecný, všudypřítomný a konstantní faktor. Inflace by měla být považována za závažný sociální problém moderního ekonomického rozvoje ve mnoha zemích světa. Proto otázka vývoje účinných metod boje s trvalým růstem cen je velmi vážná. Tato skutečnost určuje relevanci tématu diplomové práce. Objektem studia je hospodářská politika státu, předmětem – ekonomický jev zvaný inflace. Cílem práce je analýza, zhodnoceni a predikce vývoje inflace v Rusku a její dopad na vývoj ekonomiky. Vyznačené cíle jsou rozdělené do těchto základních úkolů: - rozebrat podstatu, příčiny a metody měření inflace; - identifikovat typy inflace a mechanismus jejich působení; - analyzovat příčiny inflace v Rusku v 90. letech a v moderním hospodářství; - definovat cíle a opatření regulace protiinflační politiky státu; 1
Петрунин, Ю. Ю., Панов, М. И., Логунова, Л. Б. и др. Словарь по обществознанию: Учебное пособие для абитуриентов вузов. 3-е изд. Москва: «КДУ», 2006. с. 254.
8
- analyzovat protiinflační politiku v Rusku. Ekonomika Ruské Federace po rozpadu Sovětského svazu přetrpěla značné změny tykající se přechodu od izolovaného socialistického hospodářství k tržní ekonomice. Inflace v devadesátých letech měla monstrózní rozměry. V této práci vysvětluji příčiny inflačních procesů a popsat makroekonomický význam inflace v Rusku v devadesátých letech a v současné době.
9
Metodologie Diplomová práce „Makroekonomický význam inflace a zhodnocení jejího vývoje v Rusku“ se skládá z úvodu, obsahu, dvou kapitol a závěru. První kapitola představuje teoretické koncepty zahrnující deskripci podstaty a příčin inflace, typů a mechanismu rozvoje inflačního procesu. Dále se tato část věnuje charakteristice sociálně ekonomických důsledku inflace a způsobů protiinflační politiky státu. V této části jsou volně zpracovány myšlenky autorů z citovaných zdrojů. Druhá kapitola představuje analýzu a zhodnocení vývoje inflace v Rusku v 90. letech a v současné době, a identifikaci efektivních metod protiinflační politiky. V závěrečné části práce jsou shrnuté všechny poznatky z její teoretické a praktické části, a výsledkem je posouzení inflačních procesů v Rusku a efektivity vybraných způsobech řešení situace státem. Mezi dominantní metody, které jsou využité v této práci, patří systémová, statistická, metoda porovnávání a analogie, metoda syntézy. Během studia byl kladen důraz na analýzu základních ekonomických zdrojů. Byla využita jak česká a ruská literatura, tak i literatura jiných významných zahraničních ekonomů. Také byly použity články z odborných časopisů a oficiální internetové zdroje, jako je web Federální služby státní statistiky, Centrální Banky Ruské Federace a další.
10
1. Teoretické vymezení inflace a její makroekonomicky význam 1.1.Podstata, příčiny a rozvoj inflace Pojem inflace byl poprvé použit ve Spojených státech v období občanské války 1861 – 1865. Nicméně, projevy inflace jsou známé lidem z dob, kdy se v hospodářské výměně začaly široce používat peníze. Na čem by mělo záviset množství peněz, nezbytných pro zajištění cirkulace komodit? Za prvé, na součtu cen zboží, které by měly být prodány v určitém období, jako je finanční rok. Čím větší je objem zboží z pohledu peněz, tím větší je potřeba finančních prostředků na jejich realizaci. Když se stane, že peněz v ekonomice je víc, než zboží, hodnota měny klesá. V tom i spočívá smysl inflace. Obrácenou stranou poklesu hodnoty peněz v tržním hospodářství je zvýšení cen komodit. V příkazovém systému, kde jsou ceny zboží řízeny správními orgány, se pokles
kupní
síly
peněz
projevuje
v
nedostatku
hmotných
statků.
Inflace je nejen přeplnění finančních kanálů papírovými penězi, což vede k jejich devalvaci. Inflace je peněžní jev, který není omezen znehodnocením peněz. To prostupuje všechny sféry hospodářského života a začíná ničit ekonomiku země. Kvůli ní je postižen stát, výroba, úvěrové a finanční trhy, ale nejvíc se to dotýká přímo lidí. Během inflace se vyskytuje:
znehodnocení peněz ve vztahu k hmotným a nehmotným aktivům;
znehodnocení peněz ve vztahu k množství zboží;
znehodnocení peněz ve vztahu k pevné cizí měně. Jako komplexní a multifaktoriální proces inflace představuje jednu z forem narušení
všeobecné rovnováhy v makroekonomii, která je realizována v nevyrovnanosti mezi nabídkou a poptávkou. Výsledkem tohoto rozporu je růst cen v ekonomice. Ale to neznamená, že v období inflace všechny ceny rostou. Navíc, ne každý nárůst cen může být signálem inflace. Ceny v ekonomice se mohou zvyšovat v důsledku zkvalitnění výrobku, zhoršení podmínek získaní zdrojů, změny veřejných potřeb. Například, přechod na výrobu nových modifikací vozidel s úsporným motorem, odpovídajícím mezinárodním normám, zřejmě povede ke zvýšení prodejních cen.
11
Zároveň, systematické zvýšení cen na sériově vyráběné automobily stejného modelu bez jakýchkoliv zlepšení má výrazný inflační charakter. Inflace v podstatě znamená zvýšení obecné cenové hladiny. To jistě neznamená, že všechny ceny nutně rostou. I v období poměrně rychlého růstu inflace, mohou některé ceny zůstávat relativně stabilními, a některé z nich dokonce klesat. Jedním z důležitých bodů je to, že mají ceny tendenci růst velmi nerovnoměrně. Některé mohou mít prudký růst, jiné mírnější tempo, zatímco třetí vůbec nestoupat.2 V reálné ekonomice se mění nejen ceny zboží, ale i měřidla jejích hodnoty – peníze. Již dávno bylo zaregistrováno, že pokles kupní síly peněz (znehodnocení peněz) a rostoucí ceny komodit jsou úzce propojeny. Znehodnocení peněz znamená, že za stejné množství peněz je možné koupit menší objem zboží.
1.1.1 Měření inflace Pro správné plánování hospodářské činnosti z hlediska inflace by lidé měli vzít v úvahu sílu inflačních procesů. Jedním z hlavních a nejvíce názorných ukazatelů přítomnosti nebo nepřítomnosti inflace a její hloubky je cenový index. Změnu cenové hladiny za určité období udává míra inflace. Přesně měřit cenovou inflaci lze pomocí cenových indexů za určité období (rok, čtvrtletí, měsíc). Tyto indexy se liší strukturou statků zahrnutých v hodnotící sadě neboli koši. Za účelem výpočtu cenového indexu je nutné vědět, jaké jsou náklady tržního koše v současném roce a jeho cena v základním období (rok, který považujeme za výchozí bod). Obecný vzorec cenového indexu:
Pro měření inflace se v praxi často používají tři typy cenových indexů:
2
Laspeyresův index – Index spotřebitelských cen (CPI – Consumer price index)
Paascheho index – Deflátor HDP - poměr nominálního a reálného HDP
Index cen výrobců (PPI – Producer price index)
ВЕЧКАНОВ, Г.С., ВЕЧКАНОВА, Г.Р. Макроэкономика. Санкт-Петербург: Питер, 2008. с. 228.
12
Index spotřebitelských cen je nejvyužívanějším cenovým indexem pro zjištění inflace. Měří vývoj cen přibližně u 700 reprezentativních výrobků a služeb tvořících 12 základních skupin. V Rusku Federální služba státní statistiky publikuje indexy spotřebitelských cen, které charakterizují míru inflace. Zjišťují se ceny určitého koše statků a služeb, měří se změna nákladů na pořízení určitého pevného souboru zboží a služeb - spotřebního koše (např. výdaje je bydlení, stravu, dopravu apod.) Jako základní období slouží předchozí měsíc nebo prosinec předchozího roku.3 Index
spotřebitelských
cen
se
vypočítává
podle
níže
uvedeného
vzorce:
kde Pt – jednotková cena zboží (služby) v sledovaném období a P0 v základní období, Q0 – množství zboží ve "spotřebním koši". Celá frakce se poté vynásobí 100%. Laspeyresův index nezahrnuje substituční efekt při změnách relativních cen, v důsledku čehož je růst cen systematicky nadhodnocen. Paascheho index je nejširší indikátor charakterizující inflační změny cen. Je to cenový index, který popisuje časové změny obecné úrovně cen zboží a služeb prodaných koncovým spotřebitelům. Vypočítává se jako index Paascheho a vyjadřuje se v procentech:
kde Qt – objem výroby (výstup) v zúčtovacím období. Při zobrazování dynamiky cen ve spotřebním koši základního období Laspeyresův index nebere v úvahu změny ve struktuře spotřeby, které vznikají v důsledku změn cen zboží. Ukazuje pouze důchodový efekt a ignoruje efekt substituční, což vede k tomu, že tento index nadhodnocuje inflaci při růstu cen a podceňuje v případě jejich snížení.
3
REVENDA, Z., MANDEL, M. a KODERA, J. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. Praha: Management Press, a.s., 2012. s. 301.
13
Při zohlednění dynamiky cen ve spotřebním koši běžného účetního období (Qt), Paascheho index nezobrazuj v plné míře důchodový efekt. Výsledkem je nadhodnocení změny cen při jejich snížení a podceňování v případě růstu. Za účelem odstranění nevýhod a nepřesností Laspeyresova a Paascheho indexů se používá tak zvány Fisherův index, který představuje geometrický průměr dvou indexů:4
Index cen výrobců je indikátor střední úrovně cenových změn surovin a meziproduktů vzhledem k základnímu období. Bývá specifikován pro různá odvětví a obory jako index cen průmyslových, zemědělských výrobců, stavebních prací apod. Koše obsahují příslušné výrobky a služby. Funguje, stejně jako Index spotřebitelských cen, s fixními vahami, a to dle struktury tržeb. Všeobecné se má za to, že vývoj PPI signalizuje nadcházející změny v indexu spotřebitelských cen. Index s pevně stanovenou sadou vah, který sleduje změny v cenách, za které prodávají své produkty domácí výrobci na velkoobchodní úrovni realizace. PPI se vztahuje ke všem fázím výroby: suroviny, polotovary, hotové výrobky, stejně jako všechna odvětví: průmyslové, těžební, zemědělství. Ceny dováženého zboží nejsou zahrnuty, ale mají vliv na výsledek přes ceny dovážených surovin a komponentů. To znamená, že hlavní rozdíl mezi indexem cen výrobců a indexem spotřebitelských cen spočívá v tom, že PPI se vztahuje pouze na zboží, ale nikoliv na služby, a na velkoobchodní úrovni jejich realizace.5 Existuje i jiné způsoby měření inflace, jako je třeba pravidlo hodnoty 70. Tento způsob umožní spočítat počet let, během nichž dochází k zdvojnásobení cenové hladiny. Například v Rusku v roce 1992, kdy průměrná roční míra inflace byla kolem 2600%, ceny zdvojnásobovaly téměř každých 10 dní. V roce 1993, při snížení inflace na 1000%, zdvojnásobení cen probíhalo po dobu 26 dní.6
4
5 6
ТАРАНУХА, Ю.В. Микроэкономика (в структурно-логических схемах). Москва: Дело и Сервис, 2002. с. 28. SCHILLER, Bradley R. Makroekonomie. Brno: Computer Press, 2004. s. 124-126. ГУКАСЬЯН, Г.М. Экономика от "А" до "Я". Тематический справочник. Москва: Инфра-М, 2007. с.325.
14
Pocházející z peněžního trhu, „metastázy“ inflace pronikají na komoditní a kapitálové trhy, trh pracovní sily, a v konečném důsledku ten proces zasáhne celý ekonomický organismus. To znamená, že pokud se už inflace spustila, nestačí normalizovat situaci na peněžním trhu, je potřeba zasahovat v oblastech investičních, výrobních a pracovních vztahů. Závěrem je, že inflace vzniká na základě nerovnováhy nabídky a poptávky v peněžním hospodářství a projevuje se v růstu celkové cenové hladiny při současném snížení kupní síly peněz, vyplývá z formule výměny kvantitativní teorie peněz: MV = PY kde P je cenová hladina; M peněžní zásoba; V rychlosti peněžního oběhu; Y objem HDP (hrubý domácí produkt). Z dané rovnice vyplývá, že cenová hladina je přímo úměrná s celkovými výdaji kupujících k pořízení vyrobených statků MV a nepřímo úměrná skutečnému objemu výstupu Y: Р = MV/Y.7
1.1.2 Příčiny inflace Příčiny vzniku inflace můžeme rozdělit podle dvou základních myšlenkových přístupů do dvou skupin: monetaristický a keynesiánský názory. 1.1.2.1 Monetaristický názor Hlavní představitel monetarismu Milton Friedman (americký ekonom, nositel Nobelovy ceny za ekonomii) prohlásil: „Inflace je vždy a všude peněžním jevem“. Toto tvrzení jasně ukazuje příčiny inflace podle monetaristů. Inflace je vyvolána rychlejším růstem množství peněz, než je růst přirozeného reálného agregátního výstupu ekonomiky. V každém případě, kdy je po určitou dobu v zemi míra inflace extrémně vysoká, je extrémně vysoké tempo růstu peněžní zásoby této země. Inflaci je možné zabránit omezením růstu peněžní zásoby na nízkou úroveň. 7
РАЙЗБЕРГ Б.А.; ЛОЗОВСКИЙ Л.Ш.; СТАРОДУБЦЕВА Е.Б. Современный экономический словарь. 2-е изд. Москва: ИНФРА-М, 1999. с.479.
15
Významným prvkem v uvažování monetaristů o příčinách inflace jsou inflační očekávání. To znamená, že ekonomické subjekty očekávají v následujícím období obdobnou míru inflace, jaké bylo dosaženo v období předchozím. Podle monetaristů je inflace funkcí předchozího nadměrného růstu reálného agregátního výstupu, který je vyvolán nadměrnou emisí peněz a inflačních očekávání. 1.1.2.2 Keynesiánský názor Keynesiánci rozlišují více příčin způsobujících inflaci. Lze je rozdělit do dvou základních kategorií: inflace nabídky a inflace poptávky. Nabídková inflace vzniká snížením agregátní nabídky (AS) v důsledku nabídkových šoků. Faktory, které mají vliv na dlouhodobou agregátní nabídku, mají dlouhodobý účinek na produkční funkci podniků. Jsou to především různé přírodní katastrofy vedoucí k dlouhodobému poklesu výrobních zdrojů. Do druhé skupiny faktorů ovlivňujících AS (beze změn přirozeného výstupu ekonomiky) spadají růst nákladů firem, růst mezd a růst cen monopolů. Poptávkovou inflaci vyvolávají faktory, které zvyšují agregátní poptávku. Jedná se zejména o:
zvýšení spotřebních výdajů domácností,
zvýšení investic ze strany firem,
zvýšení vládních výdajů,
zvýšení čistého exportu,
zvýšení peněžní nabídky.8
Podrobněji o nabídkové a poptávkové inflace v podkapitole číslo 1.2. Obecně můžeme vyčlenit 3 příčiny inflace: 1) zvýšení nabídky peněz; 2) zvýšení rychlosti peněžního oběhu; 3) pokles objemu výroby produkce. 8
ČERNOHORSKÝ, J. a TEPLÝ, P. Základy financí. Praha: Grada Publishing, 2011. s. 87-89.
16
Růst peněžní zásoby v ekonomice může být důsledkem nesprávné měnově-úvěrové politiky centrální banky (CB), a také rozpočtového deficitu, který tlačí stát k emisi peněz. Zkušenosti ukazují, že téměř ve všech zemích inflace je vyvolána deficitem státního rozpočtu. Vláda tiskne nové peníze, protože je to především alternativou získání daně. Výnos z tisku peněz se nazývá ražebné. Ražebné vyjadřuje, jaký díl HDP stát získá tím, že vytiskne a utratí určité množství peněz – v praxi se s ražebným lze setkat, pokud centrální banka přímo nakupuje vládní dluhopisy. 9 Když stát tiskne nové peníze, snižuje to hodnotu stávající zásoby peněz ve společnosti, neboť to vede ke zvýšení cen komodit. Takový jev ekonomové nazývají inflační daň, jako inflace je daň z hotovosti. S výrazným deficitem rozpočtu, krytým dodatečnou emisí, může inflace nabývat rychlého tempa a i formu hyperinflace. Při takové inflaci dochází k prudkému znehodnocení všech důchodu, včetně příjmů z daní, což prohlubuje problém rozpočtového schodku ještě víc. Druhým nejdůležitějším důvodem pro definování míry inflace je rychlost peněžního oběhu.
Zvláště
pozoruhodný
je
tento
vliv
při
náhlém
přechodu
z
jednoho
makroekonomického stavu k jinému (například z nízkého tempa inflace k vysokému nebo naopak).10 V ruské ekonomice byl prudký nárůst rychlosti peněžního oběhu pozorován v lednu 1992 z 1,4 do 5,7 krát v přepočtu na rok, což bylo nevyhnutelným důsledkem liberalizace cen a přechodu z necenové inflace (deficit) k vysoké cenové inflaci (růst cenové hladiny). To potvrzuje výše uvedenou zákonitost: rostoucí tempo inflace znamená zvýšení inflační daně na peněžní prostředky, snížení jejich kupní síly, což zvyšuje tendenci držitelů peněz co nejdříve se jich zbavit, a proto vede ke zvýšení rychlosti peněžního oběhu. Třetím důvodem inflace je snížení skutečného národního produktu. To může být způsobeno růstem mezd, který vede ke zvýšení výrobních nákladů, cyklickým poklesem ekonomiky, restrukturalizací průmyslu, prasknutím ekonomických vazeb, atd. Snížení reálného objemu výroby při stabilní úrovni peněžní zásoby vede ke zvýšení inflace, jelikož menšímu objemu zboží a služeb čelí stejné množství peněz. 9
10
WAWROSZ, P., HEISSLER, H. A MACH, P. Reálie k makroekonomii. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. s. 145. ВЕЧКАНОВ, Г.С., ВЕЧКАНОВА, Г.Р. Макроэкономика. Санкт-Петербург: Питер, 2008. ISBN 978-5-46900058-7.
17
Nicméně, tento důvod ve srovnání s prvními dvěma nehraje významnou roli v inflačním procesu. Tak, když v Rusku v devadesátých letech produkce klesla o polovinu, pak růst úrovně cen v tomto období činil tisíce procent. To znamená, že hlavní příčinou inflace je růst peněžní zásoby a rychlosti oběhu peněz. To způsobuje tzv. poptávkovou inflaci. Pokles výroby způsobuje inflaci výdajů. Zdrojem inflace může být vysoká úroveň monopolizace v ekonomice a zároveň tržní moc státu, která je realizována ve správním zvýšení cen. Při analýze příčin vzniku inflace by se měl mít na zřeteli takový faktor, jako inflační očekávání. Ty mohou generovat inflaci nebo určovat její přítomnost i v tom případě, když objektivní příčiny inflace (růst peněžní zásoby, pokles výroby) přestávají platit. Takže, když shrneme všechno výše uvedené, tak je třeba poznamenat, že inflace je produkt vývoje peněžního hospodářství a představuje monetární jev: dochází k devalvaci peněz v důsledku toho, že v ekonomice se jich stává více, než je nutné pro zabezpečení tržního hospodářství. Podstatou tohoto jevu je možné vyjádřit známým výrazem, který se objevuje ve mnoha učebnicích ekonomické teorie: "Příliš mnoho peněz honí příliš malé množství zboží."11
1.2.Typy inflace a mechanismus jejich působení V závislosti na tom, jaké formy přijímá inflační nerovnováha trhů, rozlišujeme otevřenou a potlačenou (skrytou) inflaci.
1.2.1 Otevřená inflace Pro otevřenou inflaci platí následující kritéria:
tempo růstu inflace;
míra divergence růstu cen podle různých komoditních skupin;
očekávání a předvídatelnost inflace.
V závislosti na tempech růstu otevřená inflace může probíhat v různých rychlostech. V tomto ohledu, ekonomové rozlišují následující typy inflace: 1. Normální inflace - s rychlostí 3-3,5 % ročně; 11
SCHILLER, Bradley R. Makroekonomie. Brno: Computer Press, 2004. s. 130.
18
2. Mírná inflace. To je proces, při kterém průměrná roční míra růstu cen nepřesahuje 5-10%. Ceny v tomto případě rostou pomalu, ale vytrvale. Hodnota peněz se zachovává. Malé tempo růstu cen je typické pro země s rozvinutým tržním finančním systémem. 3. Pádivá. Ceny rostou na 10 až 100% ročně, peníze se rychle materializuji do zboží, ztrácejí funkci uchovatele hodnoty (vklady klesají). Ceny se zvyšují rychle, náhle a nerovnoměrně (např. na začátku nového fiskálního roku). Na rozdíl od mírné inflace, pádivá se už obtížné řídí, takže v tomto případě většina obchodních smluv jsou vázáné na cenový index nebo na kurzu nějaké cizí měny. Typické pro rozvojové země. Pádivá inflace je považována za normální ekonomický jev, při tom její očekávaná míra se bere v úvahu při uzavírání obchodních smluv. 4. Hyperinflace. Míra inflace, která překračuje 200 % a trvá minimálně rok. Ceny rostou astronomicky, rozpor cen a mezd, zničení blahobytu i u bohatých vrstev společnosti. Jejím hlavním rysem je to, že tento proces je téměř neovlivnitelný: hodnota peněz klesá tak rychle, že ty již nemají možnost vykonávat své funkce, a proto se jich majitelé peněžních prostředků snaží rychle zbavit. To vede k tomu, že se zvyšuje poptávka po těch aktivech, které se mohou stát prostředkem uschování úspor (nemovitost, zlato, měna silných hospodářských velmocí, atd.). Jako výsledek, se peníze vytlačují z oběhu a jsou nahrazené barterovým obchodem. Je typická v zemích s rozvíjejícími se ekonomikou.12 Určit přesný rozdíl mezi pádivou inflací a hyperinflací je velmi obtížné, ale formální kritérium existuje. Ten byl představen americkým ekonomem, žákem Miltona Friedmane F. Kaganem, který nabídl pokládat za začátek hyperinflace měsíc, v němž růst cen poprvé přesáhl 50%, a koncem měsíc předcházející měsíci, ve kterém růst cen klesne pod tuto úroveň a nedosáhne ji znovu nejméně po dobu jednoho roku. Po přepočtu na rok podle principu složitého procenta taková inflace se bude rozvíjet ročním tempem kolem 13 000%. Hyperinflace se stává málokdy, ale došlo k ní v Německu na počátku dvacátých let, v Řecku a Číně během druhé světové války. Hyperinflace byla v Bolívii v letech 1984-1985, stejně jako Peru, Argentině, Brazílii, Nikaragua, Gruzii v letech 1992-1993. V roce 1994 průměrná míra inflace v Jugoslávii byla 1660%, za rok se ceny zvýšily o 310 milionů procent. 12
SCHILLER, Bradley R. Makroekonomie. Brno: Computer Press, 2004. s. 124.
19
Nejvyšší ze všech známých úroveň hyperinflace byl pozorován v Maďarsku (srpen 1945 – červenec 1946), když cenová hladina za rok vzrostla 3,8 x1027 krát s průměrným měsíčným růstem 198 krát.13 Hyperinflace je zvládnutelná v zásadě pouze dvěma základními „velmi bolestnými“ způsoby: 1. Peněžní reformou doprovázenou důslednou měnovou restrikcí v dalších obdobích. Nově vydávané peníze jsou vyměňovány v nižším poměru, než který odpovídá poměru nominálních hodnot nových a starých peněz. Výměna probíhá v určité stanovené, obvyklé krátké době a nemusí se vztahovat na všechny peníze, jelikož některé vklady v bankách jsou zmrazené, či dokonce anulovány. 2.
Administrativním zmrazením mezd a popřípadě i cen na určitou dobu, během které je postupně připravena i následně uplatňována opět tvrdá měnová restrikce. Současně je nutné výrazně omezit rozpočtové deficity. 14
Otevřená inflace v závislosti na příčinách vzniku může mít podobu poptávkové inflace a inflace nákladů (nabídková). 1.2.1.1 Poptávková inflace Rozebereme mechanismus inflace taženou poptávkou. Ke zvýšení celkové úrovně cen v tomto případě dochází vzhledem k výskytu nadbytečné poptávky. Poptávková inflace je generována přebytkem agregátní poptávky ve srovnání se skutečným objemem výroby. Na její tvorbě se přímo podílejí kupující, proto se tomu také říká inflace kupujícího. To je situace, když ekonomika již produkuje na plnou kapacitu, ale spotřebitelé jsou ochotni kupovat ještě více zboží. Díky akumulovaným úsporám nebo snadnému přístupu k úvěru se budou spotřebitele ve výsledku snažit kupovat více výstupu, než ekonomika produkuje.15 Poptávková inflace může být vyvolána růstem peněžní zásoby (monetární impuls), zvýšením vládních výdajů a/nebo soukromých investic, stejně jako adaptivními inflačními očekáváními posilujícími rychlost peněžního oběhu.
13 14 15
ЛЭЙАРД, Ричард. Макроэкономика. Москва: Джон Уайли энд Санз, 1994. с. 33. REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011. s. 278. SCHILLER, Bradley R. Makroekonomie. Brno: Computer Press, 2004. s. 130.
20
V počáteční fázi poptávkové inflace se ceny zvyšují pomalu, obvykle zaostávají od tempa přírůstku peněžní zásoby. To je způsobeno tím, že v tomto období zvýšení poptávky je doprovázeno nárůstem národního důchodu a zaměstnanosti (pokud existují nevyužité výrobní faktory: kapitál, práce, suroviny). Kromě toho, se zvýšením příjmů zvyšuje se sklon k úsporám, projevuje se naděje na nákup zboží odložené poptávky, a zároveň se zachovává "peněžní iluze" (Irving Fisher), pohled na inflaci jako dočasný jev. To vše zpomaluje rychlost oběhu peněz. V hlavní fázi inflace, pokud peněžní zásoba se i nadále zvyšuje, dochází k prudkému zrychlení tempa růstu cen, které se zvyšuje kvůli rychlému oběhu peněz. Pokles kupní síly peněz motivuje jejich majitele za každou cenu převádět peníze do komodit. V důsledku toho si inflace reprodukuje ve stále rostoucích měřítkách. Při prudkém růstu cen je potřeba peněz pořád víc, a když jejich znehodnocení přesáhne zvýšení peněžní zásoby, přichází kritický bod inflace. To znamená zaostávání tempa růstu produkce od tempa oběhu peněz. Pro každou sociální skupinu existuje svůj vlastní kritický bod inflace. Prvními ho dosahují důchodci a studenti, za nimi jdou zaměstnané a nájemní dělníci, malé výrobce, a konečně velké podniky. Existuje kritický bod i pro stát: znehodnocují se daně, snižuje se ziskovost každé nové emise, což nakonec podkopává základy národního hospodářství. Nicméně, na tom tento proces nekončí. Postupem času ekonomika dosáhne plné zaměstnanosti, kdy další rozšiřování výroby již není možné. V tomto případě, výnosy zůstávají beze změny, a nadbytečná poptávka ještě výrazněji rozmotává inflační spirálu. Při konstantním růstu cen, jsou spotřebitelé nuceni zvýšit současnou spotřebu na úkor úsporám a tím ještě víc vyvolávají další růst cen. Deficit úspor vytváří další komplikace pro nové investice, stejně jako pro rozvoj výroby a nabídky zboží.16
16
FLAMMANT, Maurice. Inflace. Paříž: Presses Universitaires de France, 1995. s. 58.
21
Obrázek č. 1: Model růstu úrovně cen na základě zvýšení agregátní poptávky a) Poptávkova inflace Cenová hladina
E2 E1
Reálný produkt
b) Inflační spirála, vyvolána růstem agregátní poptávky Cenová hladina
Reálný produkt
Zdroj: http://www.aup.ru/books/m202/13_7.htm, [cit. 2014-3-21].
Na obrázku číslo1a) agregátní poptávka AD protíná nabídku ve výchozím rovonovážnem bodě E1. V této
situaci se zvýší agregátní poptávka. Bod rovnováhy se
přesune do E2. Reálný produkt se téměř nezmění, zvýší se zejména cenová hladina z P1 na P2. Inflace je tažená poptávkou. 22
Obrázek číslo 1b) zobrazuje inflační spirálu, která se rozpoutává kvůli růstu agregatní poptávky. Inflační spirála mezd a cen, která se formuje v režimu plného využití zdrojů a potenciálních objemů výroby, vede k tzv. inflaci nadměrných nákladů neboli inflaci nadměrné poptávky. Tato inflační spirála mezd a cen je charakteristická moderním rozvinutým národním ekonomickým systémům západních zemí. Nicméně, může být vytvořena i v tzv. přechodných ekonomických systémech fungujících v režimu dalekem od plné zaměstnanosti a potenciálního produktu. Zejména mechanismus rozmotávání inflační spirály mezd a cen v ruské ekonomice v 90. letech XX století byl prováděn asi podle podobného plánu. Zvýšení celkových cen potravin (pod vlivem řady faktorů) vede k odpovídajícímu zvýšení nominálních mezd, hlavními ekonomickými účinky, kterého jsou:
růst ekonomických nákladů na výrobu jednotky produkce;
snížení objemu agregátní nabídky;
posun křivky agregátní nabídky vlevo, a jako výsledek - zvýšení úrovně cenové hladiny.
Při tom nominální mzdy opět stoupají a tvoří tzv. inflační spirálu mezd a cen. V ekonomice Ruska rozmotávání inflační spirály mělo takovou zvláštnost: objem celkové produkce nebyl obnoven na potenciální úroveň, jako bylo v neoklasicistním modelu tohoto procesu, ale naopak – docházelo ke snížení objemu, a míra nezaměstnanosti stále rostla. Hlavním rysem vývoje inflační spirály mezd a cen v přechodném ekonomickém systému Ruska je růst úrovně cenové hladiny, doprovázený zaprvé, snížením objemů celkové produkce, a za druhé, odpovídajícím růstem míry nezaměstnanosti nad její přirozenou úroveň.17 1.2.1.2 Nabídková inflace Druhou formou otevřené inflace je růst nákladů, který také vede ke zvýšení cen. Tento proces se nazývá nákladová či nabídková inflace. Model tohoto typu inflace je zobrazen na obrázku č. 2.
17
ФРОЛОВА, Т.А. Экономическая теория: конспект лекций. Таганрог: ТТИ ЮФУ, 2009.
23
Obrázek č. 2: Model růstu cenové hladiny na základě zvýšení nákladů a)
Cenová hladina
Reálný produkt
b)
Cenová hladina
Reálný produkt
Zdroj: http://www.aup.ru/books/m202/13_7.htm, [cit. 2014-4-3].
Je to nejběžnější případ inflace způsobené negativním nabídkovým šokem, v případě, že se odpovídajícím tempem nesnižuje agregátní poptávka. Dojde, když skutečný produkt Y2 24
nedosahuje potencionálního Y1 (Obr. 2, a), tj. je nižší. Důvodem je zvýšení nákladů, které se projeví jako posun křivky agregátní nabídky nahoru (z AS na AS1). V důsledku rostoucích nákladů dochází ke snížení výroby a křivka agregátní nabídky AS se posouvá doleva, což vede ke zvýšení cenové hladiny z P1 na P2. Teorie inflace, způsobená rostoucími náklady, vysvětluje růst cen dvojitým monopolem. Na trhu se potkávají na jedné straně oligopolní firmy a na druhé straně oligopolní odbory. Iniciátorem inflace může být jak jedna, tak i druhá strana bojující za zvětšení svých podílu na národním důchodu. Pod tlakem odborů se zvyšují mzdy, které však nezohledňují růst produktivity práce, proto, aby nedocházelo ke snížení zisku, podnikatelé jsou nuceni jít do vyšších cen. Podnikatelé mohou provádět i preemptivní úder: zakládat do ceny náklady plus určité procento na úhradu očekávané inflace. Inflace nákladů může být vytvořená na základě rostoucích cen na suroviny a energii. Suroviny se zdražují kvůli změně výrobních podmínek, přepravě, rostoucím cenám dováženého zařízení a tak dále. Analýza modelů poptávkové inflace a nákladové inflace ukazuje, že při inflaci poptávky je podstatné zvýšení cen zaznamenáno pouze v dlouhodobém horizontu. V krátkém intervalu je rostoucí poptávka doprovázena nejen zvýšením cen, ale zároveň i rozšířením výroby. Při inflaci nákladů je růst vždy doprovázen poklesem výroby a snížením důchodu. V čisté podobě poptávková inflace a inflace nákladu se téměř nikdy nevyskytují. Jsou propojené a střídající se navzájem. Na obrázku číslo 3 je ukázáno, že spojka "mzda - ceny" podporuje rozmotávání inflační spirále. Po zvýšení poptávky (posun křivky AD) je pozorováno stoupání cenové hladiny, což nutí pracovníky vyžadovat navýšení mezd. Růst mezd zároveň znamená zvýšení výrobních nákladů, a tedy posun křivky AS a nárůst cenové hladiny. Potom proces jde po spirále: odborová reakce na zvýšení cen jsou nové požadavky indexace mezd, a v případě jejího uskutečnění v ekonomice znovu roste agregátní poptávka a ceny. A tak dále do nekonečna.18
18
FLAMMANT, Maurice. Inflace. Paříž: Presses Universitaires de France, 1995. s. 59.
25
Obrázek č. 3: Model kombinace inflace poptávky a nákladů Cenová hladina
Reálný produkt
Zdroj: http://www.aup.ru/books/m202/13_7.htm, [cit. 2014-3-13].
Pro pozastavení podobného trendu jako jednoho z nejúčinnějších způsobů může být omezování růstu mezd a snížení tarifů pro energetické a dopravní služby. Takto získaný výnos (rozdíl mezi růstem cen a spotřebními náklady) umožní podnikům zamířit ho na investiční účely, což zvýší objem vyrobené produkce i při mírném růstu nezaměstnanosti. V důsledku tohoto růstu dochází ke snížení agregátní poptávky, a z toho plyne i zpomalení růstu cen. Inflační spirála se rozmotává v opačném směru.19
1.2.2 Potlačená inflace Na rozdíl od otevřené inflace, se potlačená inflace vyznačuje více či méně stabilní úrovní cen v ekonomice, avšak jejím hlavním projevem slouží tržní deficit (deficit zboží). Ten také v podstatě znamená znehodnocení peněz: občané a podniky nemohou kupovat potřebné zboží a výrobní faktory, což vede k tomu, že hodnota vlastněných peněžních prostředku klesá. Potlačená inflace vzniká, když stát bojuje ne s příčinou, ale s jejími následky – rostoucími ceny. Má tendenci zmrazit ceny a příjmy.
19
ФРОЛОВА, Т.А. Экономическая теория: конспект лекций. Таганрог: ТТИ ЮФУ, 2009.
26
Důsledky potlačené inflace na ekonomiku: 1. deformace tržního mechanismu, 2. vznik „černých trhů“, 3. zničením tržního mechanismu, omezení výroby. Prvním a nejvíce destruktivním důsledkem potlačené inflace na ekonomiku je deformace tržního mechanismu, jelikož cenový systém už není schopen řídit ekonomickou aktivitu. Druhým důsledkem potlačené inflace je rozdíl mezi správně stanovenými cenami a těmi cenami, které vyrovnávají nabídku s inflační poptávkou. Jedná se o ceny „černého trhu“, kam míří zboží od oficiálního sektoru ekonomiky. Ve výsledku, komoditní hlad v oficiálním sektoru a prosperita této části ekonomiky, která se zabývá překupnictvím zboží za rovnovážné ceny. Třetí důsledek se spočívá v tom, že při potlačené inflaci výrobce produkce přicházejí o cenové signály, což brání rozvoji investičního procesu, rozšíření výroby a nabídky zboží. Tudíž, zničením tržního mechanismu potlačená inflace má ničivý vliv především na výrobu. Jak se chovají spotřebitelé v podmínkách potlačené inflace? Jak již bylo zmíněno, při otevřené inflaci u spotřebitelů se vytvářejí adaptivní inflační očekávání. Při potlačené inflaci vzniká jiný typ očekávání, které lze nazvat deficitními. Projevují se v silné ažiotážní poptávce, diktované v tomto případě ne zvýšením cen, ale zmizením zboží, deficitem. Tento deficit má vlastnost se rozmotávat: čím silnější jsou deficitní očekávání, tím ostřejší bude deficit a ažiotážní poptávka. Paradoxem je, že deficit nelze likvidovat kvantitativním zvýšením produkce, rozšířením výroby zboží. To je cenový problém. Pouze přechod od potlačené inflace k otevřené a zavedení svobodných cen jsou schopny vyřešit problém deficitu zboží. Importovaná inflace – inflace způsobená nadměrným přílivem cizí měny do státu, zvýšením cen dováženého zboží. Pod vlivem příliš velkého množství cizí měny, může docházet k nárůstu peněžní zásoby úvěrových institucí a bank, vzniku úvěrové expanze, která obvykle vede k inflaci. Exportovaná inflace – inflace se přenáší z jedné země do druhé v procesu mezinárodních ekonomických vztahů, které mají vliv na oběh peněz, solventnost poptávky a 27
ceny. Hlavními faktory exportované inflace jsou: zvýšení cen na exportní zboží, růst přepravných cen na zboží vyvážené do dceřiných podniků, zvýšení objemu devizových rezerv, které se přemisťují z jedné země do druhé.20
1.2.3 Dezinflace a Deflace Dezinflace – snížení míry inflace. Snížení rychlosti cenového růstu, obvykle v době recese, kdy objem tržeb klesá a prodejci nejsou vždy schopny přenést rostoucí náklady na kupujících. Nesmí ten pojem být zaměňován s pojmem deflace, při které nedochází ke skutečnému poklesu cen.21 Deflace (deflatio – odfouknutí) – dlouhodobější nepřetržitý pokles cenové hladiny, který je spojen s nedostatečnou emisí peněz a vede k růstu kupní síly peněž. 22 Ve skutečnosti, deflace je inflace se záporným tempem růstu cen. Nicméně, z mnoha důvodů je deflace považována za méně příznivý faktor, než inflace. Příčiny deflace: Zvýšení ceny peněz. Obvykle je spojeno s nárůstem nákladů na výrobu peněžních produktu v ekonomice s naturálními penězi (například, zvýšení složitosti těžby zlata v rámci zlatého standardu). Snížení ceny na mnoho druhů zboží v důsledku růstu produktivity práce, ale při konstantní hodnotě naturálních peněz. Při nedostatečném množství peněz pro zabezpečení obchodu, což je analogem umělého zvýšení ceny peněz. Tato příčina je dnes nejčastější, a to zejména po odepření zlatého standardu. K deflaci tohoto druhu vedou: o stahování centrální bankou nebo vládou části peněžní zásoby na trhu s cílem snížení tempa inflace. Jako způsob takového snížení může sloužit rostoucí úrokové sazby, rostoucí požadavky na rezervy bank, zvýšení daní, zabránění růstu mezd nebo její zmrazení, snížení výdajů státního rozpočtu, úvěrová
20 21
22
Российское предпринимательство. Москва: "Креативная экономика", 2011, č. 7-1, s. 4. ФИНАНСОВО-ИНВЕСТИЦИОННЫЙ ТОЛКОВЫЙ СЛОВАРЬ [online]. 2002- [cit. 2014-4-2]. Dostupné z: http://finance_investment.academic.ru/ REVENDA, Zbyněk. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2011. s. 274.
28
restrikce (zavádění omezení centrální bankou na počet a velikost vydávaných půjček a úvěrů), zvýšení prodeje státních cenných papírů, atd. o spad rychlosti peněžního oběhu kvůli objektivním příčinám týkajícím se procesu obratu (obtíže v přepravě, změna trasy, atd.). Je nutné mít na paměti, že rychlost oběhu naturálních peněz může klesnout z důvodu přebytečných peněžních prostředků v ekonomice – v takovém případě se to stává důsledkem změn v cenách, nikoliv příčinou těchto změn. o odmítnutí populace utratit své peníze v očekávání dalšího růstu jejich hodnoty (zejména v případě tzv. likvidní pasti), nebo s cílem úspor pro jakýkoli účel, za podmínky, že finanční prostředky jsou k dispozici přímo u obyvatelstva (nejsou rozmístěny na účtech u úvěrových institucí). V moderních podmínkách deflace svědčí o spadu v ekonomice, snížení výkonu a zvýšení nezaměstnanosti. Vzhledem k poklesu cen, mohou hospodářské subjekty snížit objem investic, aby po určité době (několik let) umístit prostředky výhodnějším způsobem (koupit levnější zdroje v důsledku nižších cen). To vede k dalšímu poklesu poptávky, což ještě víc stimuluje pokles cen komodit a snižování objemu produkce. Deflační politika zahrnuje regulaci poptávky prostřednictvím měnových a fiskálních mechanismů:
snížení veřejných výdajů;
zvýšení úrokových sazeb na úvěry;
posílení daňového zatížení;
omezení nabídky peněz.23
1.3. Phillipsova křivka Phillipsova křivka (Phillips curve) – to je křivka na grafu, která ukazuje vzájemnou závislost nezaměstnanosti a inflace.
23
ВЕЧКАНОВ, Г.С., ВЕЧКАНОВА, Г.Р. Макроэкономика. Санкт-Петербург: Питер, 2008. s. 46.
29
V krátkodobém horizontu mezi úrovní inflace a úrovní nezaměstnanosti existuje nepřímo úměrný vztah: růst zaměstnanosti vede k inflaci, jelikož při deficitu zdrojů začíná jejich přetahování zvýšením sazeb mezd a cen investičních statků. Hospodářský pokles způsobuje snížení zaměstnanosti a agregátní poptávky, což vede k dezinflaci, nebo dokonce i k deflaci. Anglický ekonom Alban William Phillips v roce 1958 publikoval výsledky svého výzkumu, podle nichž mezi procentuální změnou nominální mzdy a mírou nezaměstnanosti v Anglii v období od 1861 až do 1913 existoval nepřímo úměrný vztah. Další studia, provedená zejména Paulem Samuelsonem a Robertem Solow umožnila upřesnit otevřenou O. Phillipsem závislost. Byl nahrazen faktor nominální mzdy mírou inflace. Jde o to, že podíl nominální mzdy v některých případech dosahuje až 3/4 hodnoty výdajů, takže směr jejich dynamiky se shoduje. I přes podstatné připomínky a zlepšení provedené Paulem Samuelsonem a Robertem Solow, křivka zobrazující inverzní vztah mezi mírou inflace a nezaměstnaností dostala název Phillipsova křivka.24 Phillipsova křivka ukazuje vztah mezi nezaměstnaností a inflací v krátkém časovém horizontu. Na obrázku č. 4 je zobrazen graf jednoduchého tvaru Phillipsové křivky. V bodě, kde křivka protíná osu x, očekávaná inflace je vždy rovna nule. Phillips analyzoval národní ekonomiku Velké Británii v padesátých letech XX. Století a dospěl k závěru, že v případě, kdy míra nezaměstnanosti je rovna 2,5%, inflace v tomto okamžiku je nulová. Ekonomové Paul Samuelson a Robert Solow vybudovali podobnou křivku pro ekonomiku Spojených Států Amerických a dospěli k velmi odlišným výsledkům. V jejich studii inflace se rovnala nule, když míra nezaměstnanosti byla 5,5%, sama křivka je méně elastická.
24
RUSMICHOVÁ, L. a SOUKUP, J. Makroekonomie. Praha: Melandrium, 2002. 21-23, s. 144-147.
30
Obrázek č. 4: Jednoduchá Phillipsova křivka Míra inflace (%)
Míra nezaměstnanosti (%)
Zdroj: http://www.economicportal.ru/ponyatiya-all/krivaya-fillipsa.html, [cit. 2014-4-1]. Tento inverzní vztah míry inflace a míry nezaměstnanosti je vysvětlen tím faktorem, že poměrně vysoká míra nezaměstnanosti nutí uchazeče o zaměstnání přijímat méně výhodné nabídky a šmírovat se s nižšími mzdy, což vždy udržuje rostoucí ceny. V jiné situaci naopak, když míra nezaměstnanosti je poměrně nízká, zaměstnavatele s cílem přilákat nové pracovníky jsou nuceni zvyšovat mzdy, kvůli čemuž růst mezd předhání růst produktivity práce. V jiném případě, kdy míra nezaměstnanosti je nízká, znamená, že mezi nezaměstnanými zůstávají méně vhodné pro vykonávání práce, tj. méně kvalifikovaní pracovníky. Jako výsledek, růst agregátní poptávky začíná převyšovat růst celkové nabídky, což vede ke zvýšení cenové hladiny. V takové situaci keynesiánské recepty nefungují: snižování nezaměstnanosti za pomoci zvýšení agregátní poptávky prostřednictvím vládních výdajů znamená "přikrmování" inflace. Tento fenomén byl prozkoumán podrobněji americkým ekonomem Miltonem Friedmanem. Státní politika stimulování agregátní poptávky vede ke snížení míry nezaměstnanosti, a pak (přes zvýšení nabídky peněz) k inflaci. Navíc bylo zjištěno, že původně pokles míry nezaměstnanosti nevedl k významnému nárůstu inflace. Ale každý nový pokus o další snížení míry nezaměstnanosti dává méně trvalý příznivý účinek, v důsledku čehož míra nezaměstnanosti se vrací na určitou základní úroveň, které M. Friedman dal název přirozená míra nezaměstnanosti. Při tom pořád rychleji roste úroveň cen. Tento účinek se vysvětluje tím, že přitahované námezdní pracovníci se řídí nominálními mzdy. Ale časem ceny začnou stoupat, což znamená pokles reálných mezd. Následný růst zaměstnanosti je 31
doprovázen očekáváním ze strany nových námezdních pracovníků poklesu úrovně reálných mezd. Vzhledem k tomu, nezaměstnaní se chovají stále skeptičtějí k nabídce nových pracovních míst, konfrontují očekávanou mzdu a velikost dávek v nezaměstnanosti. Na druhé straně zaměstnavatelé, při tlaku zaměstnanců ohledně požadavků na zvýšení mezd, přijmou rozhodnutí o propuštění častí pracovníků. V důsledku toho míra nezaměstnanosti roste a vrací se znovu a znovu k přirozené míře nezaměstnanosti. V rámci pokusu státu snížit míru nezaměstnanosti nedochází k požadovanému výsledku: míra nezaměstnanosti má přirozenou tendenci, a tempo růstu cen se pořád zrychluje.25 Obrázek č. 5: Dlouhodobá Phillipsova křivka Míra inflace
Dlouhodobá Phillipsova křivka
(%)
D
E
B
C
Krátkodobá Phillipsova křivka
A Přirozená úroveň
Míra nezaměstnanosti
nezaměstnanosti
(%)
Zdroj: http://www.economicportal.ru/ponyatiya-all/krivaya-fillipsa.html, [cit. 2014-3-5].
Na obrázku číslo 5 je zobrazen graf dlouhodobé Phillipsové křivky. Z grafu je patrné, že při každém novém pokusu snížit míru nezaměstnanosti se Phillipsova křivka posouvá směrem nahoru, a ten proces je nekonečný. Milton Friedman ve svých studiích ukázal, že dlouhodobá aktivní činnost na trhu práce mění zákonitost vyvedenou O. Phillipsem na pravý opak: míra nezaměstnanosti a míra inflace se mění ve stejném směru. Taková situace nastala v mnoha zemích v 70-tých let XX. století. 25
БАСКИНА А.С., БОТКИНА О.И., ИШМАНОВА М.С. Основы экономической теории. Курс лекций. Ижевск: "Удмуртский университет", 2000. с. 31.
32
Takže, omezení míry nezaměstnanosti prostřednictvím vládních výdajů nedává dlouhodobý pozitivní efekt. Kromě toho, to vede k růstu inflace, pokud počáteční míra nezaměstnanosti je pod přirozenou úrovní. Z toho sleduje, že je nutné hledat nové způsoby řešení problému nezaměstnanosti. Přirozená míra nezaměstnanosti je míra stabilizující inflace. Je definována jako průměrná míra nezaměstnanosti za dlouhé období (10 let a více), a tomu odpovídá přirozený (potenciální) objem HDP. Přirozená míra nezaměstnanosti se v jednotlivých zemích liší a existuje rozdíl i v časových obdobích. Faktory ovlivňující míru nezaměstnanosti:
změny v podílu mladých lidí a žen na trhu práce;
frekvence strukturálních změn v ekonomice;
stupeň vývoje pojištění v nezaměstnanosti;
příliš nízké mzdy, které podporují vznik dobrovolné nezaměstnanosti, spojené s očekáváním dobře placených pracovních míst;
úroveň zákonem stanovené minimální mzdy. 26
1.3.1 Stagflace Stagflace je pojem používaný v moderní makroekonomice pro popis situace, ve které hospodářský pokles a depresivní stav ekonomiky (stagnace a rostoucí nezaměstnanost) se kombinují s rostoucími cenami – inflací. Stagflace,
která
ohromila
v 1970-tých
letech
ekonomiky
vyspělých
zemí,
zdiskreditovala myšlenku Phillipsovy křivky. Následovníci Keynesiánství, kteří sdíleli základní předpoklady této teorie, byli nuceni přiznat, že přesný inverzní vztah mezi inflací a nezaměstnaností neexistuje, a mohou vznikat i jiné možnosti. Stagflace je relativně nový jev, spojený s cyklickým vývojem národního hospodářství a způsobený novými podmínkami reprodukce kapitálu. Pokles výroby, krize nebo deprese jsou obvykle doprovázeny ne růstem, ale poklesem cen, deflací. Na konci 1960-tých – 26
EconomicPortal.ru. [online]. 2000 [cit. 2014-4-5]. Phillipsova křivka. Dostupné z: http://www.economicportal.ru/ponyatiya-all/krivaya-fillipsa.html
33
začátkem 1970-tých let byl tento trend přerušen, což posloužilo začátkem stagflačních procesů, které se nejvíc projevily zejména v průběhu globálních ekonomických krizí v 1981 – 1982 a 1974 – 1976 letech. Historie Stagflace Pojem "stagflace" se objevil ve Velké Británii v roce 1965. Do druhé poloviny 1960. let pro cyklicky rozvíjející ekonomiky charakteristickým bylo to, že pokles výroby a deprese způsobovaly zpravidla snížení cen, anebo alespoň zpomalení jejich růstu. Jev stagflace se jasně projevil poprvé na konci 1960-ých let. Tak, v roce 1970 nezaměstnanost a inflace ve Spojených státech dosáhly rekordní v poválečné době úrovně – 6% a 5,5% (do poloviny 1960-tých let inflace nepřesahovala 1 až 1,5%, a nezaměstnanost – 2-2,5%). Druhá vlna stagflace se projevila v letech 1974-1976, když tempo růstu cen ve Spojených státech činilo více než 10%, a míra nezaměstnanosti dosahovala 7,6%. Podobná situace byla pozorována v době ekonomické recese 1981–1982 let. Celkem v průběhu 16 let od roku 1949 do roku 1965 maloobchodní ceny v USA vzrostly o 29%, a za dalších 17 let 1965–1982 – o 100%, tj. průměrná míra inflace v průběhu celého období se zvýšil 3-4 krát, a míra nezaměstnanosti vzrostla nejméně 2-3 krát. Analogické tendence v tomto období probíhaly ve všech ostatních vyspělých západních zemích – v Německu, Francii, Velké Británii, Itálii, Nizozemí, Kanadě, atd. Později, od 1983—1984 let, míra inflace ve všech těchto zemích výrazně klesla, a stagflace výslovně zmizela. Dalším pozoruhodným příkladem stagflace může sloužit stav ekonomiky Ruska v letech 1991—1996, když při desetinásobném růstu cen došlo k téměř třikrátnému poklesu HDP. Příčiny stagflace Podle některých autorů, příčinami stagflace jsou politika monopolů, udržujících vysokou úroveň cenové hladiny v době krizí, stejně jako protikrizová opatření prováděné státem pro řízení poptávky (například veřejných zakázky) a regulování růstu cen. Avšak ani politika jednotlivých monopolů, ani politika jednotlivých států nemůže vysvětlit fenomén stagflace konce 1960-tých let — začátku 1980-tých, která měla globální povahu a projevila se
34
současně ve všech vyspělých západních zemích. Nemůže být vysvětleno těmito faktory i ukončení stagflace jako globálního jevu po roce 1982. Existuje předpoklad, že důvodem tohoto fenoménu byla globalizace v ekonomické sféře (zrušení protekcionismu a liberalizace zahraničního obchodu), která položila konec existenci samostatných národních ekonomik rozvinutých západních zemí a vytvořila globální světovou ekonomiku k 1980—1990 letem (vznik a vývoj WTO). Právě globalizace, podle této hypotézy, přivedla k současnému všeobecnému růstu inflace a nezaměstnanosti. Potvrzením této hypotézy může být to, že znehodnocení peněz (inflace a hyperinflace) bylo pozorováno při globalizaci i dříve v historii ve fázi formování globální ekonomiky, a to bylo zpravidla také doprovázeno hospodářskou krizí. V Rusku jev analogický stagflaci 1990-tých let se konal v době vlády Ivana Hrozného (počátek vstupu Ruska do globální evropské ekonomiky), když růst cen zlata a stříbra 6-8 krát byl doprovázen hlubokou hospodářskou krizí. 27 Mezi dalšími důvody, které by mohly urychlit vývoj stagflace v jednotlivých letech, jmenují energetické krize. Tak, energetická krize v roce 1973 byla doprovázena rostoucími cenami ropy. Krize mohla zesílit stagflaci v 1974—1975 letech. A energetická krize roku 1979 mohla podporovat zhoršení tohoto jevu v letech 1981—1982.28
1.4. Makroekonomické důsledky inflace Přestože primárními důsledky inflace jsou redistribuce důchodu a bohatství, má inflace také makroekonomické efekty. Inflace může měnit velikost a složení výstupu, a to prostřednictvím změny spotřeby, práce, úspor, investic a podnikatelského chování. Nejistota – je jedním z nejvíce bezprostředních efektu inflace. Když se cenová hladina zásadně mění, je obtížnější přijímat ekonomická rozhodnutí. Nejobtížnějšími jsou dlouhodobé rozhodnutí. Oproti ekonomické situaci, když jsou ceny stabilní a víme, co můžeme očekávat, v případě růstu cen nemůžeme vědět, jak velký účet dostaneme z dlouhodobého hlediska, a proto se lidi vyhýbají rizikovým dlouhodobým závazkům z obavy zvyšujících se nákladů. Cenová nejistota ze stejných důvodů také ovlivňuje výrobní rozhodnutí.
27 28
КУЗОВКОВ, Ю. В. Мировая история коррупции. Москва, Анима-Пресс, 2010. s. 20. ИОХИН, В. Я. Экономическая теория. Москва: Экономистъ, 2001. s. 545.
35
Zkrácené časové horizonty Když účastníci trhu pociťují ohledně budoucnosti více nejistoty, utrpí tím ve výsledku celá ekonomika. Obecně platí, že když lidé čelí inflační nejistotě, zkracují své časové horizonty. V případě, že spotřebitelé a výrobci odkládají nebo ruší své výdajové plány, poptávka po zboží a službách bude klesat. V důsledku toho poklesne i výroba zboží a služeb, takže skončíme někde pod naší křivkou produkčních možností a s vyšší nezaměstnaností. Spekulace Inflace ohrožuje nejen v tom směru, že způsobí pokles ekonomické aktivity, ale že změní její samotnou podstatu. Jestli se očekává růst cen, pak má smysl nakupovat zboží a zdroje teď a později je znovu prodat. Když ceny porostou dost rychle, je možnost na tom vydělat. Podobné úvahy obvykle vedou lidi k tomu, aby kupovali domy, drahé kovy, komodity, které se obchodují na burze, a jiná aktiva. Avšak tyto spekulace, pokud se v nich zajde příliš daleko, mohou mít nepříznivý vliv na výrobní proces. Jestliže jsou zisky ze spekulací velmi snadné, jen málokdo se bude zabývat výrobou, každý bude chtít vydělat na nákupu a prodeji existujícího zboží. Vyšší zdanění při inflaci Dalším důvodem, proč dochází při zvyšovaní cen k poklesu úspor, investic a pracovního úsilí, jsou daně. Federální důchodové daně jsou progresivní, tzn., že u vyšší hladiny důchodů je daňová sazba vyšší. Záměrem progresivních daní je přerozdělení důchodu od bohatých směrem k chudým. Avšak při inflaci se zvyšují důchody prakticky u každého. V rámci tohoto procesu se lidé přesunují do vyšších daňových tříd a musí platit vyšší sazby daní. Deflační rizika Klesající cenová hladina – deflace – také není příznivým jevem. Ve skutečnosti mohou klesající ceny nadělat stejnou škodu jako rostoucí ceny. Když ceny klesají, lidé s fixními důchody a dlouhodobými pracovními smlouvami dostávají více reálných důchodu. Věřitelé a lidé, které mají hotovost nebo dluhopisy, získávají. Dlužníci a vlastnici nemovitostí ztracení. Klesající cenová hladina má i podobné makroekonomické důsledky. Časové horizonty se zkracují. Podniky si nechtějí půjčovat peníze nebo investovat. Lidi ztrácejí důvěru v sebe i 36
ve veřejné instituce, když se kvůli klesajícím cenám snižují jejich důchody a znehodnocuje majetek.29
1.5. Sociálně ekonomické důsledky inflace Mezi sociálně ekonomické následky inflace patří: 1. znehodnocení důchodů peněžních toků, 2. přerozdělování důchodů a bohatství, 3. materializace peněžních prostředků, 4. pokles zájmu o dlouhodobé programy a cíli, 5. znehodnocení úspor, 6. skrytá konfiskace peněžních prostředků a ztráta skutečného procentu, 7. zhoršení ovladatelnosti národního hospodářství. 1. Inflace vede k tomu, že všechny příjmy obyvatel, státu, podniků se ve skutečnosti snižují. To je dáno rozdílem mezi nominálním a reálným důchodem. Nominální peněžní důchod – je množství peněžních prostředků, které člověk dostává v podobě mzdy nebo procenta. Reálný důchod je určen objemem zboží a služeb, které je možné zakoupit na sumu nominálního příjmů. Pokud nominální důchod roste pomaleji, než míra inflace, reálný příjem klesá. V průběhu inflace trpí lidi s pevně stanoveným důchodem. Když ale růst důchodu předstíhá, reálný důchod roste. 2. V běžném životě všechny ceny a mzdy nemají stejné tempo růstu, tj. inflace je nevyrovnaná a nebývá plně očekávaná. Vzhledem k tomu dochází k deformacím relativních cen, míry zdanění a reálných úrokových sazeb, což následně ovlivňuje:
29
přerozdělování důchodu a bohatství mezí různými ekonomickými subjekty,
vývoj nejdůležitějších makroekonomických agregátů.
SCHILLER, Bradley R. Makroekonomie. Brno: Computer Press, 2004. s. 123-124.
37
Vliv inflace na přerozdělování důchodu a bohatství není ale jednoznačný, jelikož na to má vliv nejen typ inflace, ale také konkrétně historická situace zkoumané země. Obecně však platí, že inflace zvýhodňuje:
dlužníky,
příjemce nefixovaných důchodů,
majitele hmotného bohatství,
dovozce (v případě, že domácí inflace je vyšší než v zahraničí).
A naopak znevýhodňuje:
příjemce stálých (neměnných) důchodu,
věřitele,
majitele hotových peněz,
vývozce (v případě, že domácí inflace je vyšší než v zahraničí).30
3. V době inflace rostou ceny na zboží, po kterých je poptávka na trhu. Vzhledem k tomu populace má tendenci co nejdříve materializovat své peníze do zásob, což vede k nedostatku peněžních prostředků u veřejnosti a podniků, tj. dochází k devitalizaci kapitálu. Je tedy potřebná měnová politika státu. 4. Inflace vede k tomu, že dělat dlouhodobé investice je nerentabilní pro nikoho, jelikož jsou investovány peníze s vyšší kupní sílou, než příjmy z investic. Jsou vhodné pouze ty investice, které zabezpečují návratnost vyšší než míra inflace. Čím delší je investiční horizont, tím více se znehodnocuje investovaný kapitál a méně vložený reálný důchod. 5. Inflace vede k znehodnocení amortizačního fondu podniku, což komplikuje proces běžné výroby. Snižuje se reálná hodnota jiných úspor (centrálních bank apod.). Lidé mají tendenci nešetřit. Podniky posílají větší část zisků na běžnou spotřebu, což vede ke snížení finančních prostředků a zdrojů země a redukování výroby.
30
VLČEK, J. a kol. Ekonomie a ekonomika. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 415-416.
38
6. Inflace vede ke skryté konfiskaci finančních prostředků od veřejnosti a podniků prostřednictvím daní. To je způsobeno tím, že plátci daní kvůli růstu nominálních důchodů se automaticky dostávají do vyššího daňového pásma. Výsledkem je, že u obyvatel a podniků je stahovaná část důchodů, které v podstatě nejsou žádným příjmem a měly by být směřovány na provozní náklady. 7. Jedním z důvodů zhoršení ovladatelností je nestabilita a proměnlivost (volatilita) inflace. V procesu inflace dochází ke změnám cen. Tento fakt komplikuje správný výběr pro spotřebitele. Je těžko předvídat náklady. Snižuje se stimulace podnikatelské činnosti, což vede ke snížení ekonomické efektivnosti. Stát prostřednictvím emise uvaluje na obyvatelstvo specifický druh daně – inflační daní, jejíž sazba se rovná míře inflace.31
1.6. Protiinflační politika státu 1.6.1 Cíle protiinflační politiky. Fiskální politika státu Negativní sociální a ekonomické důsledky inflace nutí vlády jednotlivých zemí provádět určitou hospodářskou politiku. Protiinflační politika obsahuje bohatý sortiment různých měnových a fiskálních opatření, daňových programů a programů pro stabilizaci a postupu regulace a rozdělování příjmů. Velmi důležitou podmínkou protiinflační politiky je nezávislost vlády od nátlakových skupin: opatření proti inflaci by měla být prováděna důsledně a pečlivě. Je důležité poznamenat, že hlavním způsobem boje proti inflaci musí být boj proti její stěžejním příčinám. Cíli protiinflační politiky by měly být v první řadě: -
snížení inflačního potenciálu;
-
předvídatelnost dynamiky inflace;
-
snížení tempu inflace;
-
stabilizace cen.
Strategickým cílem protiinflační politiky je přivést tempo růstu peněžní zásoby do souladu s tempem růstu objemu zboží (nebo reálného HDP) v krátkodobém horizontu, a výši 31
ВЕЧКАНОВ, Г.С., ВЕЧКАНОВА, Г.Р. Макроэкономика. Санкт-Петербург: Питер, 2008. ISBN 978-5-46900058-7.
39
a strukturu agregátní nabídky s objemem a strukturou agregátní poptávky v dlouhodobém horizontu. Pro řešení těchto úkolů by měla být uskutečněna celá řada opatření zaměřených na omezení a regulaci všech třech složek inflace: poptávky, nákladů a očekávání. Posouzením povahy protiinflační politiky je možné rozlišit v ní dva obecných přístupů. V rámci prvního přístupu je používaná aktivní fiskální politika – manévrování veřejnými vydají a daněmi s cílem mít vliv na solventní poptávku: stát omezuje své výdaje a zvyšuje daně. V důsledku dochází ke snížení poptávky, klesajícím tempům inflace. Nicméně, současně může nastat pokles investic a produkce, což může vést k stagnaci a dokonce i k jevům obráceným původně stanoveným cílům, rozvíjení nezaměstnanosti. Při nedostatečné poptávce uskutečňují se programy veřejných investic a dalších nákladů (i v podmínkách značného rozpočtového schodku), daně jdou dolů. Předpokládá se, že takovým způsobem se rozšiřuje poptávka po spotřebním zboží a službách. Nicméně, stimulace poptávky rozpočtovými prostředky může zhoršovat inflaci. Jestli snížení rozpočtového deficitu bude dosaženo prostřednictvím snížení veřejných výdajů, náklady takové politiky padnou na oblast financovanou z veřejného rozpočtu (podniky mající přístup k levným úvěrům a dotacím, rozpočet, státní úředníky, sociální sféra). Pokud se tato politika bude uskutečňovat na účet růstu daní z příjmů a exportních cel, útraty především ponesou podnikatelé a zaměstnanci nestátních podniků.
1.6.2 Měnová politika státu. Nástroje boje proti inflaci Druhý přístup se doporučuje zastánci monetarismu. Nedůležitější je měnově-úvěrová regulace, která nepřímo a flexibilně ovlivňuje ekonomickou situaci. Pokud opatření fiskální politiky jsou přímo zaměřené na trh statků, při provádění měnové politiky objektem regulace je peněžní trh. Podstatou měnové politiky je ovlivňování ekonomické konjunktury pomoci změny množství peněz v oběhu (emisí). V tržní ekonomice centrální banky ovlivňují inflaci nepřímým způsobem, prostřednictvím různých nástrojů, při čemž vliv měnové politiky se neprojevuje okamžitě, ale s určitým časovým zpožděním, které se liší v různých zemích a v různých podmínkách. Tradičními nástroji měnové politiky ovlivňující velikost a strukturu nabídky peněz jsou: 1) Operace na volném trhu cenných papírů Banka nakupuje cenné papíry a tím zvyšuje měnovou bázi, při prodeje – snižuje. Tento způsob je široce používán v zemích s rozvinutým trhem cenných papírů. Úroková nebo 40
diskontní politika. Spočívá se v regulování úrokové sazby (v Ruské federaci – diskontní sazba). Diskontní sazba – je sazba, za kterou si mohou komerční banky půjčit peněžní prostředky od centrální banky. Pokud centrální banka zvýší úrokovou sazbu, objem půjček se snižuje. To bude mít za následek snížení nabídky peněz v zemi, jelikož se sníží operace komerčních bank po poskytnutí úvěru. Zatímco komerční banky dostávají stále dražší půjčky, sami banky budou zvyšovat úrokové sazby na poskytované úvěry, což povede ke snížení poptávky. Při snížení diskontní sazby proces jde v opačném směru. 2) Norma povinných rezerv Povinné minimální rezervy – je ta část objemu vkladů, kterou komerční banky jsou nuceny udržovat v podobě neúročených vkladů u centrální banky. Čím je vyšší norma, tím méně úvěru mohou poskytovat komerční banky, a to omezuje množství peněz v oběhu. Snížení normy rezerv působí v opačném směru. 3) Měnová politika (měnová regulace) Cílové ukazatele měnového kurzu (pevně stanovené nebo fixní s možností úprav) předpokládají sledování měnové politiky státu pevné měny. Cílové ukazatele kurzu měny zbavují CB samostatností v měnové politice na svém vlastním finančním trhu; vytvářejí příležitosti pro externí spekulativní útoky. Dosažení reálného měnového kurzu je postaveno na závislosti od úrovně cen na domácím trhu. Co se týče pevných měnových kurzů s možností korigování, po měnové krizi v roce 1991 většina zemí od nich odstoupilo právě kvůli příliš vysoké závislosti na vnějších spekulativních útocích. 4) Cílování inflace – stanovení cílových ukazatelů. Režim cílování inflace sdílí mnohé charakteristiky s ostatními měnově-politickými režimy, tj. s cílováním peněžní zásoby a cílováním fixního kurzu. Patří k nim orientace na cenovou stabilitu, transparence měnové politiky, skládání účtu centrální bankou a její veřejná kontrola. Na těchto principech je založena moderní měnová politika a centrální bankovnictví. V současné době cílování inflace se používá asi v 21 zemích (8 vyspělých a 13 rozvojových). Cílování inflace předpokládá přímé sledování cílovým ukazatelům inflace. Centrální banka je povinna dodržovat jediný číselný ukazatel inflace nebo jeho stanovenému rozpětí. Cílování podporuje důvěru k danému finančnímu trhu, protože to ukazuje, že nízká míra inflace je hlavním cílem politiky regulace finančního trhu v dané zemi. Nicméně, cílování inflace nemůže být efektivní v zemích, které nemají stabilitu finančního trhu. 41
V současné době režim cílování inflace je svébytným režimem s charakteristickými vlastnostmi, ke kterým patří:
výslovné stanovení kvantitativního inflačního cíle. Tento cíl je veřejným závazkem CB orientovat měnovou politiku k jeho dosažení,
přesné určení časového horizontu platnosti inflačního cíle. Obvykle je preferován střednědobý horizont pro snížení možných negativních dopadu na reálnou ekonomickou aktivitu při usilování měnové politiky o korekci inflačních odchylek a návratu inflace k cílováné hodnotě. V praxi to představuje cílování „inflační prognózy“. V dopadu rozhodnutí Centrální
banky o změně úrokových sazeb do vývoje inflace občas dochází k velkým časovým zpožděním, v takovém případě inflační prognóza plní funkcí zprostředkujícího cíle. Měnověpolitická rozhodnutí jsou systematicky odvozována od inflační prognózy. 32 Peněžní emisi Centrální banka provádí prostřednictvím nabytí jakýchkoliv již existujících v ekonomice aktiv. Z tohoto pohledu je možné vyčlenit tři nejčastějších kanálů emisí peněz: 1) Devizní kanál emise. Zvýšení množství peněz v oběhu pomocí rozšíření státních devizních rezerv působí jako inflační faktor. Tento emisní kanál je nejúčinnější v podmínkách hospodářského růstu zabezpečujícího automatické zvýšení poptávky po penězích. 2) Fondový kanál emise. Tento kanál je široce používán v některých zemích, jako je například Japonsko a Německo. Vláda emituje dluhopisy s cílem akumulace prostředků pro financování rozpočtů na vývoj. Pak tyto dluhopisy se přeměňují do aktiv Centrální banky, která je mění za peníze. 3) Úvěrový kanál emise. Centrální banka Ruska přímo půjčuje komerčním bankám nebo flexibilně řídí jejich likviditu. Tento emisní kanál je nebezpečen tím, že eliminuje skutečné hodnocení financovaných projektů.
32
HRNČÍŘ, Miroslav. Měnová teorie a politika. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2010. Edice EUPRESS. s. 49-50.
42
Monetární metody působení na inflaci mohou být efektivní pouze v podmínkách vyváženého hospodářství, když změna nabídky peněz má vliv po řetězci výrobních vazeb na celý ekonomický systém. V těchto případech výskyt nesrovnalostí mezi měnovými a komoditními objemy, zvýšení poptávky v důsledku umělého zvýšení nabídky peněz jsou vyvolány chybami plánování v měnové politice, existencí rozpočtového deficitu, narušením platební bilance. Překonání těchto rozporů ("přehřátí" ekonomiky) je možné především monetárními metodami, které mají vliv na ekonomiku jako celek převážně zúžením peněžní nabídky.33
1.6.3 Politika cen a příjmů Někdy jako alternativa k čistě monetárním metodám boje proti inflaci se používá tzv. „politika cen a příjmů“. Její podstatou je, že vláda zmrazuje ceny a nominální důchod, nebo omezuje růst peněžní mzdy zvýšením průměrné (po celé země) produktivity práce, a růst cen – rostoucími náklady na pracovní sílu. Zastánci této politiky se domnívají, že regulace cen a důchodů dělá nesplnitelnými všechny inflační očekávání (i pracovníků, i podnikatelů), a tím ničí inflační setrvačnost, což podkopává schopnost monopolů zvyšovat ceny, a odborů – mezd. Zároveň je třeba zachovávat tuhost měnové a úvěrové politiky, a také se bránit růstu deficitu státního rozpočtu. Pouze v kombinaci mohou tato opatření snížit tempo inflace na kontrolovanou úroveň. Oponenty „politiky cen a důchodů“ se domnívají, že taková politika nejen nepřispívá ke snížení inflačních očekávání, ale naopak, stimuluje jejich růst. Podnikatelé stejně jako odbory čekají na zrušení dohledu, a současně jejich touhy ve vztahu k rostoucím cenám a důchodů se zvyšují. Kumulativní účinek odložených inflačních očekávání může vést k rapidnímu skoku inflace po zrušení kontrolování. A nahromaděné v průběhu regulační doby odchylky zmražených cen od jejích tržní úrovně dělají takové završení více než pravděpodobným. Proto „politika cen a důchodů“ může být úspěšná pouze při její prodloužení na neomezeně dlouhou dobu, což znamená potlačení trhu a přenosu otevřeného inflace do potlačené. Taková politika se používala k boji proti inflaci v řadě rozvojových zemí v 80. letech. V Argentině, Brazílii, Peru to nedalo pozitivního účinku, zatímco v Mexiku a Izraeli tento způsob měl úspěch. V Bolívii úspěchu v boji proti inflaci bylo dosaženo čistě monetárními metodami, aniž by došlo k jakékoliv kontrole nad úrovní cen a důchodu. Proto 33
ФРОЛОВ, Т.А. Макроэкономика: конспект лекций. Таганрог: ТРТУ, 2006.
43
účelnost využití „politiky cen a důchodů“ i v podobě rozšíření a obohacení k tradičním protiinflačním metodám je sporná, hlavně při vysoké míře inflace.
1.6.4 „Šoková terapie“ a gradualismus Když inflace v zemi dosahuje takových rozměrů, že hrozí se proměnit do hyperinflace, vláda má na výběr pouze to, jak snížit tempo růstu peněžní zásoby: prudce („šoková terapie“) nebo postupně (gradualismus). Tento úkol je řešen různými způsoby v závislosti na sociálně ekonomické situace v zemi. Za přednost šokové terapie je považováno to, že při její postupném uplatňování u hospodářských subjektů vzniká důvěra ohledně vládních záměrů a jejích inflační očekávání se snižují, a z toho sleduje, že inflace bude ustupovat. Negativními účinky šokové terapie jsou prudký pokles objemu výroby a také snížení zaměstnanosti. Z bývalých sovětských republik dobrými příklady šokové terapie lze považovat protiinflační politiku prováděnou od poloviny roku 1992 v Estonsku a Lotyšsku. Zavedením své vlastní měny tyto země si ochránili před účinky inflačních procesů v zemích rublové zóny. Současně byla uskutečněná liberalizace cen, zlikvidována většina dotací a grantů, rozpočtový deficit byl snížen na minimum (1-1,5 %). Jednou z možností šokové terapie je provádění předcházející liberalizaci cen (nebo kombinace s ní) měnové reformy konfiskačního typu s následným prováděním přísné měnové politiky. Reformy tohoto typu předpokládají provádění výměny starých peněz za nové v určitém poměru bez změny nominální úrovně důchodů a cen. Zároveň na částky, které mají být vyměněny, se často vztahují určitá omezení, někdy diferencované pro různé hospodářské subjekty. Reformy konfiskačního typu mohou být užitečné při přechodu z potlačené do otevření inflace. V tomto případě konfiskační měnová reforma vyrovnává nominální množství nových peněz podle stávající úrovně reálných příjmů. Tento druh měnové reformy může být efektivní v dlouhodobém horizontu za předpokladu současné změny v měnové a úvěrové politice směrem k jejich zpřísnění. Při provádění politiky postupného snižování tempa růstu peněžní zásoby – gradualismus – inflační očekávání způsobují inflační setrvačnost – předchozí inflace vytváří budoucí. V případě gradualistického postupu je preferováno postupné snižování agregátní poptávky za pomoci restriktivní fiskální a monetární politiky tak, aby vyvolaná recese příliš nesnížila výstup pod jeho potenciální úroveň. Šoková terapie se naopak opírá a rychlý pokles 44
agregátní poptávky, jehož důsledkem je i rychlé snížení míry inflace. Vyvolaná recese je však v tomto případě mnohem hlubší. Výraznější bývá i růst nezaměstnanosti. Jedním z faktorů vyvolávajících inflační setrvačnost je indexace peněžních příjmů, která je často spojována s ochranou proti inflaci, i když ve skutečnosti vyvolává zrychlení růstu peněžní zásoby a i samou inflaci. Pokusy sledovat tuto cestu vedly pouze ke zvýšení inflace. V polovině 80. let ve většině zemí indexace jako prostředek se přizpůsobit k inflaci nebo ignorovat ji byla buď podstatně modifikována, anebo přerušena. Politika gradualismu může být úspěšná, pokud růst peněžní zásoby a cenové hladiny nepřevyšuje 20-30% ročně. Obrázek č. 6: Měsíční tempa růstu spotřebitelských cen při přechodu od centrálně řízené k tržní ekonomice v podmínkách šokové terapie (vlevo) a gradualismu (vpravo)
Lotyšsko
Rusko
Zdroj: http://www.csb.gov.lv, http://www.gks.ru, [cit. 2014-4-5].
Nezbytnou součástí protiinflační politiky zaměřené na prevenci hyperinflace je snížení tempa růstu peněžní zásoby, které vede k poklesu výroby a zaměstnanosti. Volba mezi šokovou terapií a gradualismem se uskutečňuje v závislosti na konkrétní sociálně ekonomické situaci v zemi. V podmínkách vysoké inflace před vládou stojí dva hlavní cíle: zabránit hluboké recesi, což znamená pokles výroby a ochránit obyvatelstvo od chudoby.34
34
VLČEK, J. a kol. Ekonomie a ekonomika. 3. vydání. Praha: ASPI, a. s., 2005. s. 424-425. ISBN 80-7357-103X.
45
2. Analýza a zhodnoceni vývoje inflace v Rusku 2.1. Analýza inflačních procesů V Rusku Inflace v ruské ekonomice se objevila ještě v 50. letech – začátku 60. let XX. století a byla spojena s prudkým poklesem efektivity veřejné výroby. Nicméně, inflace měla skrytý charakter a projevovala se nedostatkem zboží a značným rozdílem v cenách: nízké na dokončenou produkci a vysoké na všechny druhy surovin. V letech 1960 až 1988 kurz rublu klesal a stál 40 halířů proti úrovni roku 1960. Mnozí věří, že v sovětských dobách, až do počátku reforem 90-tých let minulého století, růst cen (které na všechny výrobky byly fixní), a tedy i inflace v Rusku neexistovaly. Ve skutečnosti inflační proces se vyvíjel tiše a tajně. Inflace měla potlačenou podobu. Podle některých zpráv roční tempo růstu cen v 80. letech byl kolem 1,5 %. Brzy potraviny v obchodech téměř zmizely. Ve mnoha městech byl zaveden karetní systém – kupony, potravinové objednávky. Peníze znamenaly málo, nedalo se na nich skoro nic koupit. Liberalizace cen – osvobození cen od správní regulace. Jedním z klíčových prvků tržní ekonomiky, zabezpečující rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou. Může být univerzální – pro všechny druhy cen a tarifů, a částečná – ceny výrobků a služeb zpravidla přirozených monopolů zůstávají v oblasti centralizovaného řízení. Ale i v tomto případě cenotvorný proces je záložen na obecných zásadách tržního hospodářství. Jinými slovy, ceny odrážejí nejen výrobní náklady, ale také dynamiku spotřebitelské poptávky. Liberalizace cen může být účinná pouze v konkurenčním prostředí. V opačném případě, může vést k rozvoji antitržních jevů a procesů. V Rusku liberalizace cen v roce 1992 vedla k obrovskému skoku cen (26,1 krát oproti roku 1991, když ceny na veškeré zboží a služby se zvýšily 2,6 krát), znehodnocení úspor, snížení životní úrovně a jiným negativním dopadům.
2.1.1 Inflace v letech 1992-1997 Otevřeně k výbuchu inflace došlo v lednu roku 1992, když všechny ceny byly liberalizované, s výjimkou cen na energii a potraviny. Od té doby inflační proces se stal nedílným rysem ruského měnového systému. Monetaristické předpisy, na které se orientovali ruští reformátoři počátku 1990. let, vyžadovaly rychlou úpravu cenového systému. A proto, když v lednu roku 1992 se začaly provádět reformy, ihned bylo liberalizováno 80% velkoobchodních a 90% maloobchodních 46
cen, zároveň došlo ke 2-3-násobnému zvýšení kontrolovaných cen základních komodit. Rozvíjející se hyperinflace překonala nejpesimističtější prognózy. Tento startovací "skok" byl inflačním potenciálem nahromaděným v podobě deficitu předchozích let. Vzhledem k tomu, že tržní nerovnováha v předreformační době měla monstrózní rozměry, cenová hladina pouze po prvním měsíci po její liberalizaci (leden roku 1992) se zvýšila o 253%. Za rok 1992 ceny vzrostly 26 krát, a úspory sovětské doby byly znehodnoceny téměř na nulu. Právě tento inflační val stal hlavní příčinou rychlého poklesu popularity tržních reforem v Rusku 1990. let. Meziroční tempo růstu cen po dobu 4 po sobě jdoucích let – 1991 až 1994 – výrazně převýšilo 100%. Maximum bylo zaregistrováno v roce 1992, přičemž za tento jeden rok ukazatel se zvýšil více než 26 krát. Dynamika růstu spotřebitelských cen je zobrazena v tabulce číslo 1. Velikost celkového indexu spotřebitelských cen (za necelé 5 let, prosinec 1990. – květen 1995.) byl roven 3470 a měl dosáhnout přibližně 4500 k prosinci roku 1995. Tabulka č. 1. Dynamika spotřebitelských cen v Rusku v letech 1992 – 2000 Rok Index spotřebitelských cen, %
1991
1992
1993
1994 1995 1998 1999 2000
260,04 2680 1080 312
230
184
137
Zdroj: http://www.gks.ru/free_doc/new_site/prices/potr/2011/I-ipc.htm, [cit. 2014-4-5].
Pro přehlednost zobrazíme tabulková data v grafickém výkladu na grafu číslo 1.
47
120
Graf č. 1: Dynamika spotřebitelských cen v Rusku v letech 1991 – 2000 Index spotřebitelských cen (%) 3000 2500 2000 1500
1000 500 0 1992
1993
1994
1995 Rok
1998
1999
2000
Zdroj: vlastní zpracování na základě tabulky č. 1. Vrchol inflace v Rusku byl právě v roce 1992, když ceny za rok vzrostli v průměru o 2680%. V roce 1993 ceny na spotřebitelské zboží se zvýšily o 1080%, a po tomuto ukazateli ve světě bylo Rusko na druhém místě po Brazílii (2830%). Kurz dolarů v roce 2009 se najednou zvýšil o 394% v porovnání s rokem 2008 z 5,99 rublu za dolar na 22,27 rublu (viz tabulka č. 4). Hyperinflace vyžadovala bankovky vyšší hodnoty pro zabezpečení růstu cen peněžní zásoby. V roce 1993 do obratu byly představeny nové bankovky nominální hodnoty 5, 10 a 50 tisíc rublů. Právě toto období 1991 – 1996 je zajímavé tím, že při mnohonásobném růstu cen zároveň došlo k téměř třikrátnému snížení HDP, a také k významnému poklesu nezaměstnaností. Byly také sníženy mzdy a často se nevyplácely po delší dobu, i několik měsíců. Životní úroveň klesla do katastrofické meze. Všechny tyto příznaky jsou charakteristické již známému pojmu stagflace. V tabulce číslo 2 jsou zobrazeny údaje o objemech HDP v Rusku na obyvatele. Velikost tohoto ukazatele neustále klesala až do roku 1995 a v porovnání k roku 1990 ten pokles činil 30%. Další nárůst v roce 1997 byl zanedbatelný a hned v letech 1998 – 1999 došlo k rapidnímu propadnutí objemu HDP na 60% ve srovnání s rokem 1997. 48
Tabulka č. 2: HDP v Rusku na obyvatele v běžných cenách, v amerických dolarech Rok
HDP/obyv.
Meziroční přírůstek, %
1990
3840
-
1991
3766
-2
1992
3292
-13
1993
3070
-7
1994
2738
-11
1995
2683
-2
1996
2640
-2
1997
2732
3
1998
1832
-33
1999
1329
-27
2000
1768
33
2001
2095
18
2002
2372
13
2003
2970
25
2004
4094
38
2005
5308
30
2006
6888
30
2007
9048
31
2008
11560
28
2009
8509
-26
2010
10618
25
2011
13240
25
2012
14178
7
Zdroj: http://unstats.un.org/, [cit. 2014-4-15].
49
Graf č. 2: HDP v Rusku na obyvatele v běžných cenách, v amerických dolarech HDP/obyv. (U.S. $) 16000
14000 12000 10000 8000 6000 4000 2000 0
Rok
Zdroj: vlastní zpracování na základě údajů tabulky č. 2.
Na grafu č. 2 je vidět, že objem HDP na obyvatele klesal až do roku 1999. Největší pokles v tomto období byl zaznamenán v letech 1997 – 1999, což bylo spojeno s dalším propadem ekonomiky a defaultem. Další významný propad byl pozorován v letech 2008 – 2009, podrobněji o tom v podkapitole 2.1.3. V návaznosti na liberalizaci cen, boj s inflací zůstával v centru pozornosti ruské vlády. Hlavním nástrojem protiinflační politiky bylo zpočátku omezení poptávky prostřednictvím přísné fiskální politiky. Při provádění tohoto programu vláda používala opatření, která jsou v demokratické
společnosti
nepřijatelné:
mnohoměsíční
zpoždění
vyplácení
mezd
zaměstnancům státní správy, odmítnutí slíbené kompenzace znehodnocených vkladů. Hlavním způsobem omezení nadměrné nabídky peněz se stal prodej vysoko výnosných státních krátkodobých dluhopisů. Se všemi sociálními náklady podobných opatření výsledek byl pozitivní: jestli v roce 1993 se ceny zvýšily zhruba 8,5 krát, v roce 1997 podle oficiálních údajů úroveň inflace byl přibližně jen 11%. V roce 1992 domácí ceny ropy, pohonných hmot, neželezných kovů byly desítky a někdy i stovky krát nižší než v jiných státech světa. V této situaci liberalizace byla signálem k boji o přístup k zahraničním trhům, a investice do výroby ztratily smysl.
50
Ekonomický spad pozorovaný v 1990. letech vedl k poklesu podílu ruského hospodářství v globální ekonomice z 3,7% v roce 1992 na 2,2% v roce 1999.
2.1.2 Krize a inflační procesy konce 90. let – začátku 2000. Krize z roku 1998, spojená s vládní neschopností splácet své krátkodobé závazky (defaulf), dala inflačním procesům v Rusku nový a ostrý impuls – ceny za rok téměř zdvojnásobily. Na chvíli dokonce vznik pocit, že zcela propadly všechny úspěchy předchozích let v boji proti inflaci. Nicméně, v následujících letech začalo obecné zlepšení ekonomické situace v zemi, a inflace opět klesla na téměř mírnou (plíživou) úroveň – meziroční růst nepřesahoval 10-20% (Tab. č. 3). V 2000. letech růst cen v Rusku postupně přestává být vnímán jako akutní ekonomický problém. Roční míry inflace se přiblížily k takové úrovni, která je považována za normální pro moderní vyspělé země. Jelikož však ekonomika země zůstává ne zcela stabilní (zejména, udržuje se její silná závislost na cenách exportované energii – ropy a zemního plynu), zůstává riziko opakovaného vysokého růstu cen. Vysoká úroveň inflace v Rusku 90. let se považuje za hlavní ekonomický a politický problém tohoto období. Její příčinami jsou: 1) pokles kupní síly peněžní jednotky; 2) změny ve směnných kurzech; 3) změny podmínek v poskytování úvěrů, krácení lhůt pro vyplacení; 4) zvýšení nákladů spotřebního koše na základní zboží; 5) hospodářská a sociální nestabilita; 6) obrovský odliv hmotných a peněžních prostředků do zahraničí; 7) vytlačení domácího zboží dováženým; 8) rozsáhlý interní a externí dluh; 9) finanční konflikty mezi centrem a regiony; 10) výrobní pokles. 51
Inflace je nejen narušení peněžního oběhu, ale nemoc celého reprodukčního mechanismu, je důsledkem makroekonomických poruch. Při tom růst cen se považuje za následek, vnější příznak inflace, podle kterého je zjišťována. Tabulka č. 3: Inflace v Rusku v letech 1991 – 2014, % Rok
Ukazatel inflace
Rok
Ukazatel inflace
Rok
Ukazatel inflace
1991
160,4
1999
36,6
2007
11,87
1992
2508,8
2000
20,1
2008
13,28
1993
840,0
2001
18,8
2009
8,8
1994
214,8
2002
15,06
2010
8,78
1995
131,6
2003
11,99
2011
6,1
1996
21,8
2004
11,74
2012
6,58
1997
11,0
2005
10,91
2013
6,45
1998
84,5
2006
9,00
2014
2,31
Zdroj: www.gks.ru, [cit. 2014-4-13]. Ukazatel inflace v roce 2014 je pouze za 3 měsíce: leden
až březen. V letech 2000-2002 míra inflace výrazně klesla ve srovnání s předchozími dvěma roky, a v následujících letech se tato tendence pokračovala, což může svědčit o fungování protiinflačních opatření státu a Centrální banky (viz tabulka č. 3). Zobrazíme tabulková data v grafickém výkladu na grafu č 3.
52
Graf č. 3, a: Inflace v Rusku v letech 1991 – 1998
Ukazatel inflace (%) 3000 2508,8
2500
2000
1500
1000 840
500 214,8
160,4
131,6
0
1991
1992
1993
1994
1995
21,8 1996
11 1997
84,5
1998
Rok
Graf č. 3, b: Inflace v Rusku v letech 1999-2014 Ukazatel inflace (%) 40 35
36,6
30 25 20 15 10
20,1
18,8 15,06
11,74
11,87
10,91
13,28
11,99
8,78 9
5
6,58
8,8
6,1
6,45 2,31
0 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 2014 Rok
Zdroj: vlastní zpracovaní na základě tabulky č. 3.
53
Z údajů tabulky číslo 1 je patrné, že nárůst spotřebitelských cen v roce 2000 byl 20,1%, 18,8% v roce 2001 a 15,06% v roce 2002 oproti 36,6% v roce 1999. Snížení míry inflace v letech 2000–2002 bylo dosaženo pomocí provádění vyrovnané rozpočtové a fiskální politiky v souladu s možnostmi přizpůsobení rozvoje ekonomicky (státní rozpočty v letech 2000-2002 byly splněné s přebytkem); a také pomocí zlepšení finanční kázně, snížení neplacení a směnného obchodu. Nižší inflaci v nemalé míře přispělo provádění vyvážené tarifní politiky v oblasti přirozených monopolů, zdokonalení procesu regulace cen v letech 2001-2002. V roce 2002 zvýšení cen a sazeb se prohlašovalo vládou s předstihem, což přispělo poklesu inflačních očekávání a zajišťovalo předvídatelnost finančně hospodářských aktivit spotřebitelů. Je třeba poznamenat, že zpomalení tempa inflace se konalo v podmínkách rostoucí koupěschopné poptávky obyvatelstva. Také na inflaci činily nátlak následující faktory: -
výrazný nárůst regulovaných tarifů na veřejné a jiné služby v důsledku snížení dotací;
-
růst výrobních nákladů spojených s růstem mezd a dalších nákladových položek; vysoké ceny ropy a ropných produktů na světových trzích.
V průběhu posledních dvanácti let Centrální banka spolu s Ministerstvem financí Ruské Federace aktivně prováděly politiku snižování nákladů, která byla založena na principech "sterilizace". Jinými slovy, skládala se z rublového půjčování peněz z oběhu za účelem snížení likvidity a následného umělého znehodnocení kurzu dolaru na domácím trhu. V současné době můžeme vidět, že podobné opatření přinášejí očekávané výsledky, míra inflace v Rusku pomalu, ale se snižuje.
2.1.3 Krize 2008 – 2009. let a inflace v současné době Rozvíjející se světové ekonomické krizi se nevyhnulo ani Rusko. Podle Světové banky, ruská krize v roce 2008 "začala jako krize soukromého sektoru vyvolána nadměrnými půjčky soukromého sektoru v podmínkách hlubokého trojitého šoku: ze strany podmínek zahraničního obchodu, odtoku kapitálu a zpřísnění podmínek externích půjček."35
35
ВСЕМИРНЫЙ БАНК. «Доклад об экономике России» № 18 [online]. 2011 [cit. 2014-4-5]. Dostupné z: http://go.worldbank.org/OQY6DQKIW0
54
Jak můžeme vidět z tabulky číslo 3 míra inflace po prudkému skoku v roce 1998 měla neustálou tendenci klesat až do roku 2006, když ten ukazatel byl roven 9%. V roce 2007 došlo k výraznému zvýšení inflace na 11,87%, a v roce 2008 již na dalších 13,28%. V roce 2009 se ale podařilo situaci ovládnout a inflace se každý měsíc zpomalovala, a ve měsících srpen – říjen se dokonce rovnala nule. Průměrný růst inflace v roce 2009 byl roven 8,8%, což je skoro stejná velikost ukazatele jako v roce 2006 před začátkem krize. Zároveň v roce 2009 došlo ke skoku kurzu dolaru o 29% ve srovnání s rokem 2008 a tento kurz zůstal skoro neměnný (s minimálními odchylkami) až do konce roku 2013 (viz tab. č. 4). Došlo k propadu na ruském fondovém trhu, devalvaci rublu, snížení průmyslové výroby, HDP, příjmu obyvatelstva a také růstu nezaměstnanosti. Vládní protikrizová opatření vyžadovaly značných výdajů. Podle stavu na 1. července 2009 mezinárodní rezervy Centrální banky činily 412,6 mld. dolarů. Ve srovnání s 1.7.2008, když objem mezinárodních rezerv Ruska činil 569 mld. dolarů, tento ukazatel klesl o 27,5 %. V květnu roku 2009 HDP Ruska klesl o 11 % ve srovnání s analogickým měsícem loňského roku. Export za tento měsíc klesl ve srovnání s květnem 2008 o 45 % na 23,4 mld. dolarů; import klesl o 44,6 % na 13,6 mld. dolarů. Saldo obchodní bilance se snížilo 1,8 krát. Ve druhé polovině roku 2009 hospodářský pokles byl překonat, ve III. a IV. čtvrtletí tohoto roku růst HDP Ruska se zřetelem sezónnosti činil 1,1% a 1,9%. Výsledný ukazatel HDP Ruska v roce 2009 klesl o 7,9% a HDP na obyvatele klesl o 26%, což přerušilo trvalé rostoucí tendenci od roku 2000 (Tab. č. 2).36 V březnu roku 2010 ve zprávě Světové banky bylo poznamenáno, že ztráty ekonomiky Ruska byly nižší, než se očekávalo na začátku krize. Podle Světové banky se to tak stalo z části kvůli rozsáhlým protikrizovým opatřením vlády. 37 V prvním čtvrtletí roku 2010 po tempu růstu HDP (2,9%) a růstu průmyslové výroby (5,8%) Rusko postoupilo na 2. místo mezi země G8, na prvním místě bylo pouze Japonsko.38
36
Электронное периодическое издание «Лента.ру» интернет-газета [online časopis]. 2009[cit. 2014-4-13]. Dostupné z: http://lenta.ru/news/2009/06/23/gdp/ 37 РосБизнесКонсалтинг [online časopis]. 2010- [cit. 2014-4-13]. Dostupné z: http://top.rbc.ru/economics/24/03/2010/383833.shtml 38 Новые Известия [online časopis]. 5/2010- [cit. 2014-4-15]. Dostupné z: http://www.newizv.ru/economics/2010-05-24/126862-rf-neploho-vygljadit-v-g8-esli-ne-schitat-infljaciju.html
55
Na konci roku 2010 růst HDP Ruska byl 4,3%. Rusko se dostalo na šesté místo mezi zeměmi světa po objemu HDP v paritě kupní síly.39 Růst HDP Ruska v roce 2011 byl 4,3%, tempo růstu se nezměnilo ve srovnání s předchozím rokem. Objem HDP na obyvatele v letech 2010 a 2011 se zvyšoval o 25% ročně (tabulka č. X). Také roce 2011 investice v Rusku dosáhly rekordní za posledních 20 let úrovni 370 miliard dolarů za rok. Tedy každý den do ekonomiky Ruska bylo investováno více než 1 miliardy dolarů. Míra inflace klesla na nejnižší úroveň od rozpadu Sovětského svazu, v roce 2011 cenový index vzrostl pouze o 6,1%. Od 1. ledna 2012 začalo fungovat Jediný hospodářský prostor Ruska, Běloruska a Kazachstánu. 22. srpna téhož roku Rusko vstoupila do Světové obchodní organizace (WTO). Inflace v letech 2012 a 2013 byla 6,58 a 6,45 a podle Ministerstva financí a Centrální banky očekávaná míra inflace v roce 2014 by neměla přesáhnout 5%.
2.2. Účinnost protiinflační politiky Seriózní výzkumy v oblasti organizace peněžních vztahů daly možnost vyspělým zemím vypracovat dostatečně účinný mechanismus působení měnové politiky na procesy v reálné ekonomice. Ve vyspělých zemích míra inflace je 2-3%. V USA v roce 2005 index spotřebitelských cen byl 3,4%, což je vyšší, než hodnota tohoto ukazatele roku 2004, kdy byl index 2,7%. Při čemž to bylo spojeno s nárůstem cen energetických zdrojů, ale potraviny zdražily pouze o 2,3%, a produkty živočišného původu pouze 1,4%. V euro zóně míra inflace je ještě nižší. Je třeba poznamenat charakteristickou zvláštnost: i při zvýšení cen na energetické zdroje ve vyspělých zemích jejich dopad na míru inflace není rozhodujícím. V Rusku zvýšení cen určitého zboží nebo služeb je považováno za hlavní příčinu vzniku inflačních procesů. V rozvojových zemích je pozorována větší angažovanost státu v regulování měnových vztahů. I přes uznání Ruska jako země s tržním hospodářstvím, ve skutečnosti to pokračuje být typickým příkladem ekonomického systému s rozvíjejícími trhy. Charakteristickými rysy takových systémů jsou neúplnost strukturálních změn, nevyvinutost finančních trhů, náchylnost k hrozbě vnějších šoků. Nestabilní vnitřní a vnější prostředí přispívá k akumulaci systémových odchylek, ke kterým patří i otevřená inflace. Typickou zvláštností Ruska je 39
CENTRAL INTELLIGENCE AGENCY, The online Factbook [online]. 2010 [cit. 2014-4-13]. Dostupné z: http://www.peeep.us/8c663a5e
56
stabilní, relativně vysoká míra inflace, a to navzdory snahám vlády. Svědčí to o přítomnosti trvalých faktorů ovlivňujících povahu měnových vztahů, jakož i o omezenosti a neefektivnosti ve stávajících metodách řízení těchto vztahů. Hospodářská politika prováděná v letech 1995 – 1998 byla obecně neúspěšná. Ačkoli míra inflace klesla, nevedlo to ke zvýšení investic a zahájení procesu hospodářské modernizace. Stát, za použití sporných metod v boji proti inflaci a obracením se do největšího porušovatele finančních závazků, přispěl k podpoře vysoké úrovně nedůvěry v ekonomice, což značně překáželo investiční aktivitě. Důsledkem použití nadhodnocení rublu stalo snížení konkurenceschopnosti domácích výrobců. Důsledky nadměrného snížení peněžní zásoby byly zahájení směnného obchodu v ekonomice, hromadné neplacení, a podobné jevy. Financování rozpočtového schodku na účet půjčování na finančních trzích také mělo řadu negativních důsledků pro ekonomiku. Zejména, vysoká ziskovost operací s vládními cennými papíry odtahovala finanční prostředky z reálného sektoru ekonomiky na finanční sektor. Orientace rozpočtových výdajů na refinancování státních dluhopisů výrazně zužila možnosti státu k udržení sociální sféry a ekonomiky země. Kromě toho, prudký nárůst veřejného dluhu vedl k výraznému zvýšení rizik spojených s výkyvy kurzů cenných papírů a kurzu ruského rublu. Liberalizace mezinárodních operací s měnou oslabovala ochranu ekonomiky země od vnějšího tlaku na ruský rubl a od úniku kapitálu. Výsledky prováděné v letech 1995 – 1998 makroekonomické politiky se staly zejména pokles výroby a výrazný odliv kapitálu ze země. V srpnu roku 1998 byl prohlášen bankrot na hlavní typy státních závazků a odmítnutí podporovat kurz rublu, což znamenalo kolaps makroekonomické politiky prováděné od roku 1992. Ekonomika dostala těžkou ránu, zejména, došlo k prudkému poklesu výroby a důchodů obyvatel, nárůstu inflace. Proběhla také politická krize: změnilo se složení vlády a vedení Centrální banky. Pokles, i když vážný, byl krátkodobý a brzy byl nahrazen rozsáhlým hospodářským růstem. Mezi faktory přechodu k růstu byly změny v hospodářské politice vlády, které proběhly po vyhlášení bankrotu. Zejména bylo považováno za neefektivní využití nadhodnoceného kurzu rublu jako protiinflačního opatření a kurz rublu se téměř kompletně stal vytvářet trhem. I když to vedlo ke krátkodobému nárůstu cen, jinak toto opatření mělo pozitivní dopad na ruskou ekonomiku. Ruské podniky nesoucí náklady v rublech se staly konkurenceschopnější jak na světě, tak i na domácím trhu. Kromě toho, svobodné formování kurzu rublu usnadnilo hromadění devizových rezerv CB, což zvýšilo stabilitu finančního systému země. 57
Také byla uvolněná monetární regulace. Vláda zcela opustila praxi omezení peněžní nabídky prostřednictvím neplacení mezd, důchodů a také neplnění závazku ohledně státních zakázek, atd. Tak, s III. čtvrtletí roku 1998 po I. čtvrtletí roku 2000 objem mzdových nedoplatků státních zaměstnanců se snížil téměř třikrát. To přispělo k normalizaci situace ve finančním sektoru a růstu důvěry v jednání státu. V následujících letech po vyhlášení bankrotu se výrazně zvýšila fiskální disciplína. Federální rozpočet na rok 1999 byl schválen se schodkem 2,5 % HDP (pro srovnání, pro rozpočet na rok 1998 stejný ukazatel byl roven 4,7 % HDP). Bylo rovněž rozhodnuto, že financování rozpočtového deficitu nebude prováděno na účet velkých zapůjčení, jelikož toto opatření na jedné straně nedává požadovaný protiinflační účinek, a na druhé straně ohrožuje stabilitu ekonomiky. Důsledkem toho stal pokles ziskovosti investic do cenných papírů a tím zvýšení atraktivity investic do reálného sektoru ekonomiky, což přispívalo k obnovení hospodářského růstu. Účinným protikrizovým opatřením prováděným ruskou vládou v prvních dnech po vyhlášení bankrotu bylo zpomalení rostoucích cen na produkci přirozených monopolů (elektřiny, železniční dopravy, apod.). Výsledkem je, že tempa růstu těchto cen téměř dvakrát zaostávala od temp inflace v ekonomice jako celku. To bylo dalším impulsem pro hospodářský růst a přispělo ke zpomalení inflace.40 Dějiny regulování ruské inflace dávají najevo nedostatky a nesamostatnost měnové politiky. I když Centrální banka ovládla všechny nástroje ovlivňování rozsahu peněžního oběhu a hodnoty peněz, inflace není plně pod kontrolou ústředního emisního orgánu v zemi. A důvody se spočívají nejen v nemonetárních příčinách inflace. Měnová politika je pevně spojena s dalšími typy hospodářské politiky, zejména devizovou a fiskální, a konkrétním stavem ekonomiky. Analýza využití nástrojů měnové politiky v Rusku ukazuje, že nejdůležitější z nich, kterými jsou zejména úroveň úrokových sazeb a devizový kurz, se v posledních letech relativně stabilizovaly. Úrokové sazby krátkodobých úvěrů (do jednoho roku) právnickým osobám pro rok 2009 byly stanovený na 16,6% a ten též rok byly sníženy o 1 %, a v roce 2013 už to bylo 9,5%. To znamená, že úroková politika vyčerpala své schopnosti stimulace
40
КУВАЛИН, Д. Б. Экономическая политика и поведение предприятий: механизмы взаимного влияния. Москва: МАКС Пресс, 2009. с. 215.
58
ekonomiky. Sazby z úvěrů jsou na hranici inflační úrovně a mohou být snížené pouze při poklesu inflace. Dne 14. září 2012 diskontní sazba byla snížena na 8,25 % ročně. Dynamika diskontní sazby je zobrazena na grafu číslo 4. Graf č. 4: Dynamika diskontní sazby v Rusku v letech 1991 – 2013 Diskontní sazba (%) 250
200
150
100
50
0 1991
1995
1997
1998
2006
2009
2012
Rok
Zdroj: http://www.cbr.ru/print.asp?file=/statistics/credit_statistics/refinancing_rates.htm, [cit. 2014-15-4].
Navzdory tomu, že nová úroková sazba se stala jednou z nejnižších od roku 1992, k nárůstu aktivity v Ruském hospodářském prostoru nedošlo, a podle finančních analytiků ani tento růst není očekáván. Diskontní sazba neupravuje a nereguluje měnovou politiku v Rusku. Tato ekonomika, na rozdíl od ekonomiky Spojených státu, je nasycena penězi prostřednictvím devizových intervencí. Hlavním zdrojem financí Ruska je Centrální banka, tak že snížení sazeb je důsledkem snížení inflace v zemi. Stabilizoval se valutový kurz. Oficiální směnný kurz amerického dolaru a eura vůči rublu v letech 2004 – 2006 neprošel významné změny. Naopak je pozorován trend zhodnocování rublu vůči dolaru, což by mělo pomoci snížení inflaci (viz tabulka č. 4).
59
Ministerstvo hospodářského rozvoje a Centrální banka se shodují na inflační prognóze na rok 2014, podle nich by míra inflace měla činit 5%. Připomeneme, že v roce 2013 míra inflace je 6,45%. Zároveň inflační cíle pro rok 2015 a 2016 jsou stanovené na úrovni 4,5% a 4,0%, což odráží úkol Centrální banky snížit míru inflace ve střednědobém horizontu.41 Tabulka č. 4: Dynamika kurzu dolaru v letech 1998 – 2013 Rok
Kurz dolaru, rub.
Rok
Kurz dolaru, rub.
1998
5,99
2006
27,18
1999
22,28
2007
25,58
2000
28,27
2008
24,5
2001
28,37
2009
31,68
2002
30,48
2010
30,36
2003
31,82
2011
29,35
2004
28,81
2012
31,07
2005
28,17
2013
31,82
Zdroj: www.cbr.ru/statistics, [cit. 2014-15-4].
Zobrazíme tabulková data v grafické podobě na Grafu č. 5.
41
CENTRÁLNÍ BANKA RUSKÉ FEDERACE [online]. 2013 [cit. 2014-15-4]. Dostupné z: http://www.cbr.ru/press/PR.aspx?file=130927_140801sov-direktoro.htm
60
Graf č. 5: Dynamika kurzu dolaru v letech 1998 – 2013 Kurzu dolaru (Rub) 35 30 25 20
15 10 5 0 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013 Rok
Zdroj: vlastní zpracování na základě údajů tabulky č. 4.
Vliv monetárních metod působení na inflaci v podmínkách ruského hospodářství se oslabuje nízkou úrovní monetizace z důvodu nerovnovážností ruské ekonomiky jako celku. Zvláštností struktury ruské ekonomiky je slabý vývoj spotřebního zboží. Disproporce mezi naspořenými peněžními prostředky a nabídkou zboží byla zděděná od plánovaného hospodářství. Prudký nárůst inflace by měl dát impuls k rozvoji výroby spotřebního zboží. Nicméně, úsilí vedení státu po stimulaci růstu HDP zasáhly především exportní průmysl, stejně jako tradičně rozvinuté v Rusku odvětví: těžební, obranný průmysl, transportní strojírenství, letectví a další. Současně oblasti spojené s výrobou spotřebního zboží stále zaostávají ve svém rozvoji jako od ostatních odvětví, tak i od zrychleného růstu důchodu obyvatelstva. Trvalý růst inflace má vliv na kvalitu použití důchodů obyvatelstva. Je pozorován stálý nárůst podílu výdajů obyvatelstva, použitého k nákupu zboží a služeb, na objemu celkových výdajů. Když v lednu roku 2004 ten podíl tvořil 71,4%, v roce 2005 – 84,3%, v lednu roku 2006 – již 87,2%. Snížení podílu důchodů obyvatelstva, používaných k spoření, omezuje možnosti rozšiřování výroby v zemi, což komplikuje východ z inflace.
61
Tabulka č. 5: Podíl výdajů na nákup zboží a služeb na celkových výdajích obyvatelů Ruska v letech 2004 – 2012 Rok
Celkový
důchod,
mld. Výdaje na nákup zboží a služeb, mld. Podíl, %
rub.
rub.
2004
10 976 249
7 670 681
69,88
2005
13 818 975
9 613 840
69,57
2006
17 290 065
11 927 592
68,99
2007
21 311 452
14 831 381
69,59
2008
25 244 047
18 715 755
74,14
2009
28 697 484
20 034 848
69,81
2010
32 498 284
22 614 427
69,59
2011
35 648 674
26 185 911
73,46
2012
39 623 363
29 330 868
74,02
Zdroj: vlastní zpracování na základě údajů z www.gks.ru, [cit. 2014-4-15].
V tabulce číslo 5 jsou uvedeny podíly výdajů obyvatelstva, použitého k nákupu zboží a služeb, na celkových výdajích v jednotlivých letech. Je pozorován narůst tohoto podílu hlavně v roce 2008, když začínala krize a právě v tomto roce inflace dosahovala výše 13,28%, což je nejvyšším ukazatelem za posledních 10 let, a v letech 2011 – 2012 navzdory trvalé rostoucímu celkovému důchodu. Pro stabilizaci měnového systému a provádění účinné protiinflační politiky státu jsou nezbytné následující faktory: -
celkové ozdravení ekonomiky, překonání poklesu investiční aktivity a zabezpečení akceptovatelných temp růstu produkce;
-
rozpracování a implementace státní hospodářské strategie podporující vytvoření konkurenčního, vysoko technologického průmyslu;
-
zvýšení stimulů produktivní akumulace u podnikatelů a veřejnosti;
-
změna ve struktuře výrobních fondů s cílem rozšíření výroby spotřebního zboží; 62
-
stimulace kreditní investiční činností bank;
-
zdokonalení daňového systému, přičemž zvláštní pozornost na regulační roli daní;
-
formování a rozvoj jednotného celostátního trhu zboží, úvěru, měny, půdy, práce, atd.;
-
obnova státních struktur správy a kontroly nad cenami, důchody, distribucí materiálních a finančních zdrojů při zachování svobodných tržních cen;
-
vytvoření podmínek pro konverzi zahraničních dolarových rezerv do kapitálového zboží pro národní hospodářství;
-
změna měnové politiky, stejně jako platebně zúčtovacího mechanismu ve prospěch bezhotovostních plateb s cílem úzké koordinaci všech prvků tržních vztahů;
-
stimulace exportní produkce, včetně ozbrojení, a provádění rozumné protekční politiky. Realizace těchto opatření v komplexu bude nějakou dobu trvat, ale to nevyhnutelně
povede k posílení národní měny a stabilizaci ruského peněžního systému jako celku. Již dnes se projevují některé pozitivní momenty v ekonomice, a tempo inflace má pomalou, ale tendenci ke snížení.
2.3. Shrnutí Inflace je jednou z forem makroekonomické nestability tržního hospodářství způsobující celou řadu porušení v ekonomických vztazích a mající zničující dopad na výrobu, distribuci a směnu, na motivaci pracovníků, a v konečném důsledku na fungování celého tržního mechanismu. Vznik inflace je spojen se změnou původu a role peněz v ekonomice – přechodem od komoditních peněz, které měly po značnou dobu historie podobu ušlechtilých kovů, k úvěrovým penězům, které se objevily s přechodem ekonomik jednotlivých států ke kapitalismu. Na rozdíl od komoditních peněz majících svou skutečnou vnitřní hodnotu, jako je například zlato, u kterého je jeho hodnota představována jeho jedinečností, omezenými zdroji, apod., kreditní peníze získávají svou hodnotu (kupní sílu) přímo na základě poměru s množstvím zboží. Jde o peníze, které byly obvykle dříve vydány jako zpětně směnitelné peněžní substituty, jejichž směna byla později odložena na neurčito nebo k určitému budoucímu okamžiku. Svoji hodnotu si udržují proto, že jsou obecně přijímány jako 63
prostředek směny.42 Jestli množství peněz v ekonomice je větší, než množství zboží, hodnota měny klesá, což způsobuje růst cenové hladiny, úrokových sazeb, kurzu akcií, dluhopisů atd. V příkazové ekonomice, kde ceny jsou kontrolované vládními a správními orgány, pokles kupní síly peněz se projevuje v nedostatku hmotných statků. K růstu peněžní zásoby v ekonomice dochází především pod vlivem deficitu státního rozpočtu. Tiskem peněz pro své výdaje vláda zvyšuje nabídku peněz a v důsledku toho se na celou společnost ukládá inflační daň. Inflační daň je přesně rovna množství vytištěných peněz. Vládní příjem z tisku nových peněz ekonomové nazývají ražebné. S výrazným deficitem rozpočtu pokrytým dodatečnou emisí peněz se inflace může rychlé vyvíjet a přijímat formu hyperinflace, při které dochází k prudkému znehodnocení veškerých důchodů, včetně daňových příjmů, což ještě více zdůrazňuje problém rozpočtového schodku.43 Inflace může mít různé formy: otevřenou a skrytou (potlačenou); může být normální, mírná, pádivá a hyperinflace (zaleží na rychlosti inflačních procesů); poptávková inflace a nákladová inflace; předvídatelná a nepředvídatelná. Otevřená inflace se projevuje v dlouhotrvajícím růstu cenové hladiny, při kterém se formují u podnikatelských subjektů adaptivní inflační očekávání. Hlavním rysem skryté inflace je rostoucí deficit zboží a služeb, v důsledku čehož dochází k deformaci tržního mechanismu, jelikož hospodářské subjekty přicházejí o cenové signály. Poptávková inflace je generovaná přebytkem agregátní nabídky nad agregátní poptávkou, nákladová inflace (inflace prodejců) – zvýšením cen výrobních faktorů. Boj proti inflaci je možný pouze na makroekonomické úrovni a silami státu. Protiinflační opatření mohou být uplatněny pouze při otevřené inflaci; potlačená inflace nepodléhá omezením, protože ji není možné změřit. Prvním krokem při řešení potlačené inflace by měl být její převod do otevřené inflace. Proto, aby protiinflační politika státu byla účinná, je třeba nejprve identifikovat příčiny inflace. Komplex vládních opatření boje proti inflaci zahrnují: a) omezení množství peněz v oběhu; 42 43
VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut, 2006. s. 959. TURLEY, Gerald. Transition, Taxation and the State. Aldershot: Ashgate Publishing, Ltd., 2005. s. 45.
64
b) zvýšení diskontní sazby; c) zvýšení norem povinných minimálních rezerv; d) snížení veřejných výdajů; e) zdokonalení daňového systému a zvýšení daňových příjmů do rozpočtu. Mezi těmito opatřeními si zvláštní pozorností zaslouží problém omezení peněžní zásoby, kterou je možné snižovat metodou šokové terapie nebo metodou gradualismu. Protiinflační politika cen a důchodu znamená, že vláda buď zmrazuje ceny a nominální příjmy, anebo spojuje růst cen s růstem mezd, a zvýšení důchodu se zvýšením produktivity práce. Při aplikování protiinflačních opatření se musí brát v úvahu míru inflace, která závisí na tom, jaké metody jsou používaný vládou ve své politice. Volba je určená konkrétní sociálně-ekonomickou a politickou situací v zemi: úrovní reálných důchodů, stavem průmyslu, zemědělství a ostatních základních odvětví, velikostí rozpočtového schodku, stavem a perspektivami vývoje zahraničních ekonomických vztahů apod. Míra inflace ve světě se v posledních letech snižuje. Zkušenosti s inflací a měnící se modely vlastnictví aktiv vytvářejí politický tlak na vyšší cenovou stabilitu. Rusko v období přechodu k otevřené inflaci přetrpěla významné výkyvy v dynamice míry inflace v devadesátých letech. Prostřednictvím účinné protiinflační politiky se podařilo dostat k takové míře inflace, která neohrožuje ekonomiku země. Celkově hodnotím situaci jako stabilizující a očekávám zmírnění tempa míry inflace v roce 2014.
65
Závěr Jev inflace je do jisté míry neoddělitelnou součástí každé tržní a ekonomiky přecházející na tržní mechanismus, včetně průmyslově rozvinutých zemí. Inflace proniká do všech sfér hospodářského života a začíná je ničit. Inflace negativně ovlivňuje výrobu, finanční trhy a tržní ekonomiku, ale nejvíc kvůli ní trpí lidi. Porušuje se poměr mezi cenami zboží. Pro prodávajícího a kupujícího je stále obtížnější přijímat správné optimální ekonomické rozhodnutí. Ještě těžší je pro odborníky provést ekonomický odhad a odborné výpočty. Dochází k přerozdělování příjmů. Ti, kteří mají pevný plat, nejsou ničím chráněny před inflačním růstem cen. Vzniká "černý trh", kde se spekuluje s deficitním zbožím. Pro správné fungování ekonomiky země je nezbytné ovládat a regulovat inflační procesy. Pro úspěšnou protiinflační politiku státu by měla inflace mít otevřenou podobu. Dále je nutné identifikovat příčiny inflace a na základě toho stanovit komplex vládních opatření boje proti inflaci. První kapitola diplomové práce uvádí popis podstaty inflačních procesů, příčiny, metody měření inflace a jiné teoretické koncepty. Druhá kapitola představuje praktickou část zahrnující analýzu inflačních procesů v Ruské Federaci v 90. letech a v moderním hospodářství, čímž byl naplněn cíl práce. Před začátkem reforem v Rusku v 90. letech inflace měla potlačenou podobu. Podle některých zpráv roční tempo růstu cen v 80. letech byl kolem 1,5%. Reformy začaly s liberalizace cen v roce 1992 při všeobecném deficitu a rozvratu výroby, což udělalo inflaci otevřenou a vedlo k obrovskému skoku cen (26,1 krát oproti roku 1991), znehodnocení úspor, snížení životní úrovně a jiným negativním dopadům. Přijaté opatření (je to především ostré zpřísnění měnové politiky), vedly k tomu, že v roce 2000 inflace začala ubývat a růst cen v Rusku postupně přestává být vnímán jako akutní ekonomický problém. Roční míry inflace se přiblížily k takové úrovni, která je považována za normální riziko pro moderní vyspělé země. I přes tato fakta ekonomická situace Ruska není zcela stabilní. Meziroční růst spotřebitelských cen v roce 2002 byl 15,1%, v roce 2006 – 9%. Pro rok 2007 bylo plánováno snížit inflaci až na 6-7% a v roce 2008 – na 4-5,5%. Ale na podzim roku 2007 došlo k neočekávanému nárůstu cen. Vláda byla nucena jít do nouzových 66
správních opatření, jež se týkala zmrazení cen na sociálně významné produkty – šest druhů potravin. Od roku 2009 se situace stabilizovala a do roku 2013 úroveň inflace měla klesající tendenci. Ministerstvo hospodářského rozvoje a Centrální banka se shodují na inflační prognóze pro rok 2014, kdy by míra inflace měla činit 5%. V průběhu posledních dvanácti let Centrální banka spolu s Ministerstvem financí Ruské Federace aktivně prováděla politiku snižování nákladů, která byla založena na principech "sterilizace". Jinými slovy, skládala se z rublového půjčování peněz z oběhu za účelem snížení likvidity a následného umělého znehodnocení kurzu dolaru na domácím trhu. V současné době můžeme vidět, že podobné opatření přinášejí očekávané výsledky, míra inflace v Rusku ač pomalu, ale se snižuje. Účinnost protiinflační politiky státu v devadesátých letech je sporná. Ale v posledních letech ji můžu hodnotit za velmi účinnou, jelikož makroekonomické ukazatele vykazují pozitivní výsledky.
67
Seznam použité literatury Monografie: 1. ČERNOHORSKÝ, J. a TEPLÝ, P. Základy financí. Praha: Grada Publishing, 2011. 304 s. ISBN 978-80-247-3669-3. 2. FLAMMANT, Maurice. Inflace. Paříž: Presses Universitaires de France, 1995. ISBN 80901918-4-3. 3. HRNČÍŘ, Miroslav. Měnová teorie a politika. 1. vydání. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2010. Edice EUPRESS. ISBN 978-80-7407-033-3. 4. REVENDA, Z. Centrální bankovnictví. 3. aktualizované vydání. Praha: Management Press, s.r.o., 2011. 558 s., ISBN 978-80-7261-230-7. 5. REVENDA, Z., MANDEL, M. a KODERA, J. Peněžní ekonomie a bankovnictví. 5. aktualizované vydání. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978-80-7261-240-6. 6. RUSMICHOVÁ, L. a SOUKUP, J. Makroekonomie. Praha: Melandrium, 2002. ISBN 8086175243. 7. SCHILLER, Bradley R. Makroekonomie. Brno: Computer Press, 2004. ISBN 80-2510169-X. 8. TURLEY, Gerald. Transition, Taxation and the State. Aldershot: Ashgate Publishing, Ltd., 2005. ISBN 0-7546-4368-9. 9. VLČEK, J. a kol. Ekonomie a ekonomika. Praha: ASPI, a. s., 2005. ISBN 80-7357-103X. 10. VON MISES, Ludwig. Lidské jednání: pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut, 2006. ISBN 80-863-8945-6. 11. WAWROSZ, P., HEISSLER, H. A MACH, P. Reálie k makroekonomii.Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. ISBN 978-80-7357-848-0.
12. БАСКИНА А.С., БОТКИНА О.И., ИШМАНОВА М.С. Основы экономической теории. Курс лекций. Ижевск: "Удмуртский университет", 2000. ISBN 5-7029-0204-1. 13. ВЕЧКАНОВ,
Г.С., ВЕЧКАНОВА, Г.Р. Макроэкономика. Санкт-Петербург: Питер,
2008. ISBN 978-5-469-00058-7. 14. ГУКАСЬЯН, Г.М. Экономика от "А" до "Я". Тематический справочник. Москва: Инфра-М, 2007. ISBN: 978-5-16-003004-3. 15. ИОХИН, В. Я. Экономическая теория. Москва: Экономистъ, 2001. ISBN 5-79750112-0-Х. 68
16. Кувалин, Д. Б. Экономическая политика и поведение предприятий: механизмы взаимного влияния. Москва: МАКС Пресс, 2009. 215 с., ISBN: 978-5-317-02938-8. 17. КУЗОВКОВ, Ю. В. Мировая история коррупции. Москва, Анима-Пресс, 2010. ISBN 978-586093-400-9.
18. ЛЭЙАРД, Ричард. Макроэкономика. Москва: Джон Уайли энд Санз, 1994. ISBN 588182-024-Х. 19. ПЕТРУНИН, Ю. Ю., ПАНОВ, М. И., ЛОГУНОВА, Л. Б. и др. Словарь по обществознанию: Учебное пособие для абиту-риентов вузов. 3-е изд. Москва: «КДУ», 2006. ISBN 5-98227-117-9. 20. РАЙЗБЕРГ Б.А., ЛОЗОВСКИЙ Л.Ш., СТАРОДУБЦЕВА Е.Б. Современный экономический словарь. 2-е изд. Москва: ИНФРА-М, 1999. ISBN 5-86225-758-6. 21. ТАРАНУХА, Ю.В. Микроэкономика (в структурно-логических схемах). Москва : Дело и Сервис, 2002. ISBN: 5-8018-0171-5. Internetové zdroje: 22. CENTRAL INTELLIGENCE AGENCY, The World Factbook [online]. 2010 [cit. 2014-4-13]. ISSN 1553-8133. Dostupné z: http://www.peeep.us/8c663a5e 23. CENTRÁLNÍ BANKA RUSKÉ FEDERACE [online]. 2013 [cit. 2014-15-4]. Dostupné z: http://www.cbr.ru/press/PR.aspx?file=130927_140801sov-direktoro.htm 24. EconomicPortal.ru. [online]. 2000 [cit. 2014-4-5]. Phillipsova křivka. Dostupné z: http://www.economicportal.ru/ponyatiya-all/krivaya-fillipsa.html 25. FEDERÁLNÍ SLUŽBA STÁTNÍ STATISTIKY [online]. Dostupné z: www.gks.ru 26. UNITED NATIONS STATISTICS DIVISION. Per Capita GDP at current prices in US Dollars (all countries and regions) [online]. 2013 [cit. 2014-4-5]. Dostupné z: http://unstats.un.org/ 27. ВСЕМИРНЫЙ БАНК. «Доклад об экономике России» № 18 [online]. 2011 [cit. 2014-45]. Dostupné z: http://go.worldbank.org/OQY6DQKIW0 28. Новые Известия [online časopis]. 5/2010- [cit. 2014-4-15]. Dostupné z: http://www.newizv.ru/economics/2010-05-24/126862-rf-neploho-vygljadit-v-g8-esline-schitat-infljaciju.html 29. РосБизнесКонсалтинг [online časopis]. 2010- [cit. 2014-4-13]. Dostupné z: http://top.rbc.ru/economics/24/03/2010/383833.shtml 30. ФИНАНСОВО-ИНВЕСТИЦИОННЫЙ
ТОЛКОВЫЙ СЛОВАРЬ
Dostupné z: http://finance_investment.academic.ru/ 69
[online]. 2002- [cit. 2014-4-2].
31. Электронное периодическое издание «Лента.ру» интернет-газета [online časopis]. 2009- [cit. 2014-4-13]. Dostupné z: http://lenta.ru/news/2009/06/23/gdp/ Odborné články: 32. Российское предпринимательство. Москва: Креативная экономика, 2011, č. 7-1. ISSN 1994-6937. 33. ФРОЛОВА, Т.А. Экономическая теория: конспект лекций. Таганрог: ТТИ ЮФУ, 2009.
70
Seznam tabulek, obrázků a grafů Tabulky Tabulka č. 1. Dynamika spotřebitelských cen v Rusku v letech 1992 – 2000 ......................... 47 Tabulka č. 2: HDP v Rusku na obyvatele v běžných cenách, v amerických dolarech ............. 49 Tabulka č. 3: Inflace v Rusku v letech 1991 – 2014, % ........................................................... 52 Tabulka č. 4: Dynamika kurzu dolaru v letech 1998 – 2013.................................................... 60 Tabulka č. 5: Podíl výdajů na nákup zboží a služeb na celkových výdajích obyvatelů Ruska v letech 2004 – 2012......................................................................................................... 62
Obrázky Obrázek č. 1: Model růstu úrovně cen na základě zvýšení agregátní poptávky ....................... 22 Obrázek č. 2: Model růstu cenové hladiny na základě zvýšení nákladů .................................. 24 Obrázek č. 3: Model kombinace inflace poptávky a nákladů................................................... 26 Obrázek č. 4: Jednoduchá Phillipsova křivka ........................................................................... 31 Obrázek č. 5: Dlouhodobá Phillipsova křivka .......................................................................... 32 Obrázek č. 6: Měsíční tempa růstu spotřebitelských cen při přechodu od centrálně řízené k tržní ekonomice v podmínkách šokové terapie (vlevo) a gradualismu (vpravo) ............. 45
Grafy Graf č. 1: Dynamika spotřebitelských cen v Rusku v letech 1991 – 2000 ............................... 48 Graf č. 2: HDP v Rusku na obyvatele v běžných cenách, v amerických dolarech................... 50 Graf č. 3: Inflace v Rusku v letech 1991 – 1998 ...................................................................... 53 Graf č. 4: Dynamika diskontní sazby v Rusku v letech 1991 – 2013....................................... 59 Graf č. 5: Dynamika kurzu dolaru v letech 1998 – 2013 ......................................................... 61
71
