1. Společenský a hospodářský vývoj v Rusku

1. Společenský a hospodářský vývoj v Rusku Rusko sice patřilo mezi největší světové velmoci, ale ve srovnání s Evropou bylo zaostalé. Jeho problémy se značně lišily od problémů vyspělých států. Zaostalost země se nevztahovala jenom na hospodářskou oblast, ale týkala se i sféry společenské, politické a kulturní. Rusko bylo položeno na rozhraní Evropy a Asie. Tato skutečnost nebyla významná pouze z geografického hlediska, ale střetávaly se zde vlivy evropské a asijské kultury. Hlavní centra země, která

se nacházela

v evropském Rusku formoval, i když s opožděním, vývoj kapitalistických vztahů, typický pro Evropu. Rozvíjel se zde průmysl a objevovaly se i nové výrobní podniky. Ale ostatní části Ruska, nacházející se mimo Evropu bránily dostatečnému ekonomickému a sociálnímu pokroku. Příčinou pomalého vývoje a prosazování společenských změn byl anachronický vládní systém, který se od počátku 16. století držel při životě. Ještě v 19. století tady existovaly pouze dvě významné třídy. Služebná šlechta – dvorjanstvo , která činila 2% obyvatelstva a rolnictvo, které tvořilo asi 80% populace. Šlechta vlastnila většinu bohatství, měla monopol na všechny výsady a obsazovala státní úřady a důstojnický sbor.

Rolnictvo zůstalo věrné kultuře moskevského knížectví a žilo způsobem nedotčeným procesem přibližování se Západu. Život ruského rolnictva byl spjat se třemi základními institucemi, domácností, vesnicí a občinou. Přibližně 15% rolníků mělo vlastní hospodářství oddělené od občiny, zatímco přes 50 %1

jich dosud

setrvávalo v občinách. Domácnost, neboli dvor, byla základní jednotka ruského venkova. Tvořila ji velkorodina – matka, otec, neprovdané dcery a ženatí synové s manželkami. Hlavou rodiny byl bošak, kterému byli podřízeni všichni členové domácnosti a který disponoval i s jejich majetkem. Vesnice neměla žádné samosprávné orgány. V jejím čele stál starosta, kterého jmenovali vládní úředníci. Občina nebyla výlučně ruskou zvláštností. Podobné instituce existovaly i jinde ve světě. Vzhledem ke své nepraktičnosti však v 19. století přežívaly už jen v Rusku. Byl to organizační systém dočasného vlastnictví a obdělávání půdy.Občina byla sdružením rolníků, kteří měli nárok na část pozemků, jimiž občina disponovala. O 1

Malia, M.: Sovětská tragédie, Argo, 2004 str. 97

1

záležitostech občiny rozhodovala vesnické shromáždění. Byl to orgán, sestávající z bolšaků. Rolník byl spjat s půdou a ačkoliv průmysl ve městech se rozvíjel poměrně rychle, zaměstnal pouze zlomek venkovského obyvatelstva. Ve srovnání se sto miliony rolníků mělo Rusko na přelomu století pouze milion továrních dělníků2.

Ruská průmyslová třída vzešla z rolnictva. Kapitalismus se vyvíjel pomaleji než v západní Evropě. Od poloviny 19. století prodělávalo rychlý ekonomický vývoj, který byl stimulován i investicemi cizího kapitálu. Ruský kapitalismus téměř neznal malé závody (podíl v Rusku činil 18% v USA 35%)3 Výroba byla slučována do velkých závodů v průmyslových centrech v Petrohradě a v Moskvě ( v Rusku 47% v USA 18%)4. V ekonomice se navíc prosazoval stát vlastnící naftová pole, doly na zlato i uhlí. Soukromý průmysl byl závislý na jeho podporách a dotacích. Přesto v porevolučním období od roku 1905 do roku 1914 dosáhlo Rusko vysokého tempa hospodářského růstu. Tab.1 Některé ukazatele ekonomického vývoje Ruska5

rok

obyvatelstvo

těžba uhlí

těžba nafty

v mil

železnice

vývoz

v tis. km

v mil. rublů

1900

132,9

986,3

631,1

53,2

716,2

1905

143,9

1 139,7

455,9

61,1

1 077,3

1910

160,7

1 526,3

588,4

66,6

1 449,1

1913

170,9

2 200,1

561,3

70,2

1 520,1

Společenský význam obchodníků a řemeslníků byl slabý. Nikdy se neutvořila významná obchodní a řemeslná střediska. Obchodníci se neslučovali do cechů a nemohli proto zaujmout významnější společenské místo. Řemeslná výroba se dostatečně neoddělila od zemědělství. Obchodem a financemi se zabývala zhruba 3% obyvatelstva.6 2

Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, nakladatelství Argo, 1998 Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska, Nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 286 4 Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska, Nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 286 5 Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska, Nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 285

3

2

Církev v Rusku neměla nikdy takové postavení jako na katolickém západě. Ve společnosti měla velkou váhu, ale byla podřízena carské samovládě. Ztratila patriarchát, instituci duchovní moci a místo něj byl vytvořen Svatý synod, úřad, který řídil státní úředník jmenovaný carem. Církev otevřeně hájila carismus proti opozici a revoluci. Tím došlo k odcizení velké části lidu.

2. Vývoj parlamentarismu v Rusku Aby bylo možné pochopit všechny souvislosti únorové revoluce z roku 1917, je třeba

se vrátit až do roku 1905, kdy se v Rusku. objevují zárodky

parlamentarismu.

Až do roku 1905 vládl v Rusku systém absolutní monarchie. Veškerá moc byla do této doby soustředěna do rukou cara. Celý tento rok proběhl ve stávkách a demonstracích a ve vzbouřeneckých akcích některých částí armády a námořnictva. V boji za změnu systému se významným způsobem zapsala událost později nazývaná jako Krvavá neděle. 22.ledna 1905 se průvod dělníků ubíral k Zimnímu paláci, kde chtěli carovi předat petici se žádostí o pomoc při řešení jejich životních podmínek. Vojenské oddíly, které střežily přístup do středu města do davu začaly střílet. Bylo zabito asi osm set lidí. Tato událost odstartovala násilí po celý zbytek roku. Vrcholnou událostí bylo povstání posádky válečné lodi Potěmkin. Monarchie se vlivem nepokojů musela podvolit a vyhlásit v zemi konstituční zřízení. 19.srpna car přislíbil svolat volené zástupce veškerého obyvatelstva, kteří by se při dodržování všech principů absolutní moci soustavně podíleli na tvorbě zákonů. Avšak návrh volebního zákona do Státní dumy se stal předmětem protestů, neboť duma volená na základě vícestupňového volebního systému měla mít jen poradní hlas a právo vydávat zákony si ponechával car. Volební právo navíc obdrželi jenom majitelé půdy, vlastníci průmyslových podniků a rolníci. Dělníkům a příslušníkům inteligence zůstalo odepřeno. Zasedání dumy byla neveřejná a car ji mohl navíc kdykoliv 6

Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska, Nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 283

3

rozpustit. Nepokoje proto nepřestaly a car pod vlivem všeobecného odporu 30.října vydal tzv. říjnový manifest. V něm se zavázal, že duma dostane větší pravomoci a všechny zákony budou podléhat jejímu souhlasu. Nepokoje pokračovaly, protože volby do tohoto orgánu neproběhly a protesty přerostly v generální stávku. 21.prosince vypukla v Moskvě revoluce. Car proto vydal výnos, kterým značně rozšířil počet lidí oprávněných zúčastnit se voleb do dumy. Voliči se mohli stát i majitelé domů, řemeslníci podléhající daňové povinnosti, státní úředníci a zaměstnanci drah.

Přestože car rozšířil volební právo, panovaly v Rusku nepokoje i v roce 1906. V dubnu

byl veřejně oznámen text ústavy nazvaný Základní práva. Tím byl

v Rusku zaveden dvoukomorový parlament. Horní komora – státní rada – se skládala ze zástupců veřejných institucí a z osob, které jmenoval car. Dolní komoru – státní dumu – tvořili volení zástupci. Každý zákon musel být, před tím než byl předložen carovi, schválen Státní radou i dumou. Car měl navíc právo mezi zasedáními dumy vydávat z vlastní pravomoci zákony. Zůstalo mu také právo uzavírat mezinárodní smlouvy a velení armádě a námořnictvu. Politické strany v Rusku neměly dlouhou tradici. Pravou stranu politického spektra představoval Všeruský národní svaz. Zahrnoval především nacionalisty, kteří hájili zájmy statkářů a podnikatelů. Dále

Okťabristy - Svaz 17. října,

umírněně pravicovou politickou stranu, založenou v roce 1905, která svůj název odvozovala od carského manifestu ze 17. 10. 1905. Ti chtěli zachovat stávající stav. Před revolucí byli okťabristé ochotni spolupracovat s panovníkem, požadovali především dodržování zákonnosti. Hlavními představiteli této strany byli A. I. Gučkov a M. V. Rodzjanko. Konstituční demokraté – kadeti7 žádali nenásilnou demokratizaci země. Strana byla založena v průběhu revoluce v roce 1905. Její vůdcové pocházeli z řad šlechty, intelektuálů a odborníků znechucených socialistickým programem. Jejich cílem byla politická práce ve stávajícím režimu a víra ve zlepšení ruských politických poměrů zvyšováním kulturní a ekonomické úrovně obyvatelstva. V roce 7

Kadeti – název vznikl z počátečních písmen názvu strany Konstituční demokraté

4

1917 zaujímali její představitelé nejvýznamnější pozice v Prozatímní vládě. Hlavní představitelé byli P. N. Miljukov, V. A. Maklakov, A. I. Šingajev . Levice byla tvořena Stranou sociálních revolucionářů – esery. To byla vlivem i počtem největší strana v Rusku založená v roce 1902. Vznikla ze zbytků narodnických organizací8 a v duchu narodnické tradice se opírala zejména o rolníky. Část členstva pokračovala v teroristických akcích svých předchůdců. Jak rolníky tak dělníky považovali za revoluční materiál, prováděli masivní propagandu hlavně na vesnici, navrhovali socializaci půdy, tj. odstranění soukromého vlastnictví a předání půdy občinám. Roku 1917 byli eseři početně nejsilnější ruskou politickou stranou, spolu s menševiky získali většinu v sovětech a její členové vstoupili do Prozatímní vlády. V létě 1917 se strana rozštěpila. Leví eseři spolupracovali s bolševiky až do jara 1918. Část eserů se poté postavila v občanské válce proti bolševikům. V roce 1923 byla strana definitivně zlikvidována. Hlavní představitelé: V. M. Černov, Abram Rafailovič Goc Nikolaj Dmitrijevič Avksentěv Z eserů se rekrutovali trudovici, kteří představovali levý střed. Krajní levici tvořili sociální demokraté sdružení v

Sociálně demokratické dělnické straně

Ruska. Ti považovali za jedinou opravdu revoluční skupinu průmyslové dělníky – proletariát. Sociální demokraté v Rusku se později rozdělili do dvou částí, a to na bolševiky a menševiky. K tomuto rozdělení došlo v roce 1903 na druhém sjezdu sociální demokracie v Londýně. Bolševici byli příslušníci levicové ultraradikální frakce ruské sociální demokracie usilující o násilnou revoluci. Sledovali vytvoření nepočetné centralizované strany profesionálních revolucionářů s přísnou disciplínou, nikoli vznik masového hnutí. V roce 1912 se vůdci bolševické frakce V. I. Leninovi9 podařilo tuto skupinu osamostatnit jako stranu. Bolševická koncepce vycházela z předpokladu vytvoření dělnické třídy a rolnictva a nastolení revolučně demokratické diktatury těchto tříd. Lenin dospěl k závěru, že proletářská revoluce, 8

přímí dědicové organizace Narodnaja volja , tajné teroristické organizace, založené roku 1879 asi třiceti příslušníky radikální ruské inteligence - jejich programem byl výhradně politický teror, byli přesvědčeni, že protivládní násilí oslabí ústřední moc a rozbije posvátnou úctu lidu k carovi 9 Vladimír Iljič Lenin – (1870-1924) ruský teoretik marxismu a organizátor ruského revolučního hnutí. Vystudoval právnickou fakultu petrohradské univerzity. Za organizování marxistické skupiny byl deportován na Sibiř. V roce 1900 odešel do exilu, kde strávil 17 let. Po návratu do Petrohradu stál v čele opozice proti Prozatímní vládě a ozbrojeného povstání proti ní. V říjnu 1917 se stal předsedou Rady lidových komisařů.

5

uskutečněná v Rusku, se stane východiskem pro socialistickou revoluci v dalších zemích. Menševici tvořili umírněnou frakci ruské sociální demokracie. Zůstali blíže klasickému marxismu. Proletářskou revoluci v Rusku podmiňovali industrializací země. Čelní představitelé byli L. Martov a G. V. Plechanov. Koncepce menševiků odrážela

zkušenosti

demokratických

evropských

stran.

Vycházeli

revolucí z toho,

a že

postupu

evropských

sociálně

vypukne

revoluce

v Rusku

demokratického typu. Vedoucí úloha dělnické třídy neměla podle jejich názoru logické opodstatnění. Proletariát mělo podporovat a tlačit dopředu liberální měšťanstvo, které menševici považovali za jediného možného nositele progresivního společenského vývoje. První volby do státní dumy byly stanoveny na 4.dubna 1906. Volby do ní byly mnohastupňové, nebyly tajné, ale volilo se na základě kuriálního systému. Konaly se ve čtyřech kuriích – statkářské, městské, rolnické a dělnické. Dělníci dostávali hlasovací právo jen tehdy, když pracovali v továrnách a podnicích báňského průmyslu s více než padesáti mužskými dělníky.Ženy, studenti, venkovští bezzemci, vojáci a námořníci byli volebního práva zbaveni. Z celkového počtu 524 křesel tehdy obsadili 180 konstituční demokraté , rolníci měli 200 poslanců, pravicoví okťabristé získali 30 křesel a sociální demokraté jich získali 18.10

Duma se poprvé sešla 10. května v Zimním paláci v Petrohradě. Na prvním zasedání vznesla požadavek na propuštění politických vězňů, vyslovila se pro zřízení konstituční monarchie, pro volby na základě všeobecného hlasovacího práva, rozdělení části půdy mezi rolníky a zrušení všech výsad vyplývajících z příslušnosti k určité národnosti a rase, třídě či vyznání. Vláda amnestii odmítla a rozdělení půdy mezi rolníky prohlásil ministerský předseda Ivan Goremykin za nepřijatelné. Skupina poslanců reprezentujících dělnictvo a rolnictvo – trudovici ve svém manifestu deklarovala, že duma je naprosto bezmocná a požadovala vytvoření zastupitelského sboru, který by vzešel ze všeobecných voleb. Car se zalekl těchto požadavků a dumu 8.června 1906 odvolal a vyhlásil nové volby. 10

Gilbert, M.: Dějiny 20.století, Nakladatelství Lidových novin, s.r.o. 2005, str.89

6

V únoru 1907 byla zahájena druhá duma. Byla zvolena podle formálně nezměněného zákona, ale podle jeho nového výkladu se značně zúžil okruh volitelů. Po volbách do této druhé dumy klesl počet konstitučních demokratů na 10811. Uprázdněné mandáty získali sociální demokraté a jedno z menších pravicových uskupení okťabristé. Premiér Petr Stolypin12 vzbudil velké naděje prohlášením, že Rusko se musí transformovat v ústavní stát. Poslanci odhlasovali, aby byla vyvlastněna statkářská půda a rozdělena mezi rolníky. Vláda však pozemkovou reformu13 neprovedla. Na uzavřeném jednání dumy v červnu premiér Stolypin požadoval vyloučení všech sociálnědemokratických poslanců s odůvodněním, že nemají čistý trestní rejstřík. Duma jmenovala výbor, který měl důkazy proti těmto poslancům posoudit. Než se výbor stihl sejít, car ji znovu rozpustil a stanovil nové volby na základě nového volebního zákona. Ten upřednostňoval majetné obyvatelstvo na úkor rolníků, dělníků a etnických menšin. Obyvatelstvo okrajových oblastí ve Střední Asii bylo dokonce zbaveno volebního práva. Mezi 422 poslanci převažovali zástupci pravice a umírněných liberálů. Pravicové strany získaly 147 křesel, pravicoví okťabristé 154, počet mandátů konstitučních demokratů klesl na 45 a sociálních demokratů na 1914. Tato třetí duma svolaná v listopadu 1907 vydržela plných pět let volebního období

O čtvrté dumě a její úloze a činnosti v revolučním a porevolučním období budu mluvit dále ve své práci

11

Gilbert, M.: Dějiny 20.století, Nakladatelství Lidových novin, s.r.o. 2005, str. 101 Petr Stolypin – (1862-1911) od roku 1906 premiér. V prvním období ve své funkci premiéra vystupoval jako diktátor a prosadil zvláštní zákony, jimiž nastolil společenský pořádek. Jeho snaha o obnovu a vývoj Ruska vyvrcholila agrární reformou. V roce 1911 na něj byl na něj spáchán atentát. 13 Stolypinova pozemková reforma – 1906, podle tohoto zákona mohl každý člen občiny požádat o vyjmutí půdy do osobního vlastnictví 14 Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, Argo, 1998 str. 62 12

7

Tab.2 Přehled ruských dum od roku 1906 15

1.duma 10.5.-21.7.1906

kadeti,

vyslovila nedůvěru vládě,

duma národní naděje

trudovici

byla rozehnána

2.duma 5.3.-16.6.1907

trudovici,

rezoluce o nezákonných

duma národního hněvu

kadeti

činech vlády a policie, byla rozehnána

3.duma 14.11.1907-

okťabristé,

měla jen poradní hlas, bez

11.9.1912

pravicoví extremisté a

konfliktů s vládou

panská duma

nacionalisté

4.duma 28.11.1912-

nacionalisté,

aktivitu vyvíjela od září

19.10.1917

okťabristé, v roce 1915

1915 a po březnu 1917

vznik koalice Progresivní blok

Ústavodárné shromáždění

eseři,

po prvním zasedání bylo

18.1.1918

bolševici

bolševiky rozehnáno

15

Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska, Nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 300

8

3. Rusko v I. světové válce Signálů, že se blíží vypuknutí války, byla celá řada. Avšak varování, že světu hrozí válečná katastrofa, se nepřikládala velká váha. V letech 1095 – 1907 nebyla v Rusku zahraniční politika středem zájmu. Od roku 1912 ale zesílily cílené přípravy na válku. Car a vláda věnovali velkou pozornost armádě. V roce 1913 schválil car velký zbrojní program, který podporovala Francie. Rusko se na oplátku zavázalo v případě vyhlášení války do 15 dnů zaútočit s miliónovou armádou na společného nepřítele.

Bezprostřední příčiny vypuknutí války je nutno hledat ve vyhrocení napjaté situace na Balkáně. Zde se sekávaly vojenské, hospodářské a politické zájmy všech evropských velmocí. Jako rozbuška válečného konfliktu zapůsobila smrt rakouského následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´ Este, který podlehl atentátu, který na něj byl spáchán 28.června 1914 v Sarajevu. Atentát provedli členové nacionalistické organizace Mladá Bosna, vycvičení důstojníky srbské armády, kteří se sdružovali v organizaci zvané Černá ruka. Odpovědnost za atentát byla svedena na srbskou vládu. Rakouská vláda sice obdržela tajné hlášení, ze kterého vyplývalo, že srbská vláda nemá s atentátem nic společného, válečné nadšení však nabývalo na intenzitě a Vídeň se rozhodla, že předá Srbsku ultimátum. Srbská vláda se měla mimo jiné zavázat, že odsoudí dosavadní protirakouskou propagandu, svolí, aby arcivévodovu vraždu vyšetřila společná rakousko-srbská komise, účast příslušníků srbských ozbrojených sil na atentátu odsoudí nejvyšší velení, Srbsko nebude vyvíjet žádnou podvratnou činnost v Bosně a odsoudí každého, kdo by štval proti Rakousku a na trestním řízení s účastníky spiknutí se budou podílet rakouští úředníci. Tyto podmínky byly pro Srbsko fakticky nepřijatelné, přesto na nátlak Francie, Velké Británie a Ruska většinu podmínek přijalo. Nicméně rakouská vláda pod vlivem Německa přerušila se Srbskem diplomatické styky a provedla částečnou mobilizaci a 28.července 1914 vyhlásila Srbsku válku. Když na rakouskou mobilizaci odpověděl ruský car částečnou mobilizací, požadoval německý generál Helmut von Moltke, aby byla provedena mobilizace německá. V přesvědčení, že mu Německo vojensky pomůže, zahájilo Rakousko-Uhersko 31.7.1914 všeobecnou mobilizaci. Německá

9

vláda ho nezklamala a zaslala Rusku ultimátum, ve kterém mu dala lhůtu 12 hodin, aby ustalo ve vojenských přípravách namířených proti Rakousku a Německu. Rusové odmítli. Německý císař se chystal vstoupit do války s Ruskem. Rusko však mělo spojeneckou smlouvu s Francií. Německo proto požádalo Francii, aby v případě války mezi Německem a Ruskem zachovala neutralitu. Francie ale nechtěla připustit německé tažení na východ a svého spojence nezradila. 1.srpna 1914 Německo vyhlásilo Rusku válku a 6. srpna se k němu přidalo i Rakousko-Uhersko. Ruská veřejnost slíbila vládě bezpodmínečnou podporu. Ruský generální štáb zastával názor, že válka bude krátkou záležitostí. Tato domněnka se zakládala na zkušenosti z evropských válek předchozího století, o jejichž výsledku bylo většinou rozhodnuto jedinou bitvou, tak z přesvědčení, že vzájemná provázanost světového hospodářství zabrání konfliktu, jež by měl dlouhého trvání. Na rychlou válku bylo Rusko připraveno dobře. V případě dlouhotrvajícího konfliktu však situace byla jiná. Zavedení obecné vojenské povinnosti

sice armádu modernizovalo ale ruská

populace byla poměrně mladá a polovina příslušníků mužského pohlaví nedosáhla povolávacího věku. Systém rezervních sil byl špatně vypracován a po první mobilizaci pocítilo Rusko nedostatek vyškolených kádrů. Vojáci v ruských jednotkách navíc neměli vlastenecké cítění, které západním jednotkám dodávalo sílu odolávat v dlouhé válce.

Rusko totiž představovalo euroasijskou velmoc, obsahující plnou šestinu zeměkoule. V této říši žilo více než 130 různých národů různé kulturní úrovně a zaměření. Vedoucím národem byli Rusové, kteří tvořili 44,3% obyvatelstva státu. Pak následovali porobení Slované, početný blok islámských národů v Povolží a na jihu evropského Ruska. Dále početná sibiřská etnika mezi Uralem a Pacifikem, východoevropské národy mezi Baltem a Černým mořem. Jakousi sjednocovací roli zde hrálo pravoslaví, k němuž se hlásilo přes 70% obyvatelstva.16 Rusové postupem doby pronikali mezi ovládané národy, zabydlovali se zde a stávali se preferovanou menšinou i oporou carské moci. Nicméně národům nepřiznávali právo na samostatnou existenci a násilně je rusifikovali. Vojáci v ruských jednotkách mnohdy neměli ani ponětí o tom, za co vlastně bojují. 16

Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska, Nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 311

10

Rusko

nemohlo

dobře

obstát

v dlouhotrvajícím

konfliktu

také

z ekonomického hlediska. Ruské hospodářství se vyvíjelo pomaleji než v ostatní Evropě. Téměř neexistovaly malé závody a výroba byla slučována do velkých center, především v Petrohradě a v Moskvě. Zbrojní průmysl byl ve vlastnictví státu. Továrny neměly kapacitu, aby splnily požadavky moderního válečnictví. Vzhledem k územní rozloze pokulhávalo Rusko za všemi zúčastněnými stranami i v dopravní obsluze. V roce 1910 bylo v Rusku vybudováno zhruba 67 tisíc km železnice17. Tři čtvrtiny ruské železnice tvořila jednokolejka. Neblaze se promítl i fakt, že významné ruské přístavy v Baltském a Černém moři byly vyřazeny z činnosti, tím, že byly obsazeny nepřáteli. Rusko tak mělo k dispozici pouze dva přístavy, které je spojovaly s vnějším světem. Archangelsk, který byl šest měsíců v roce zamrzlý a Murmansk, ke kterému nevedla železnice.

Také vztahy mezi vládou a společností nenahrávaly úspěchu v dlouhodobém konfliktu. Vláda totiž byla pevně rozhodnuta nedovolit zástupcům společnosti posílit svoje pravomoci, a tak se ocitala jakoby ve dvou konfliktech. Ve válečném proti Němcům a Rakušanům a politickém, proti domácí opozici. Liberální a socialističtí poslanci se snažili využít války k posílení parlamentu na úkor cara.

Průběh prvních pěti válečných měsíců zklamal všechny bojující strany. Německý generální štáb postupoval podle strategického Schlieffenova plánu z roku 1905. Jeho podstatou bylo rychle, přes Belgii, dobýt Francii. Tato operace měla být uskutečněna dříve, než se ruské armádě podaří zmobilizovat. Poté měly být veškeré operace soustředěny k porážce Ruska. Německo tento plán, aktualizovaný náčelníkem generálního štábu Helmutem von Moltkem, uskutečnilo. Po čtyřiceti dnech rychlého postupu se však německá vojska musela zastavit pouhých 45 kilometrů od Paříže. Po britsko-francouzské protiofenzívě musela ustoupit zpátky za řeku Marnu. Tím se naděje na bleskové vítězství zhroutila. Zklamali se i Rusové. Kritická situace Francie v prvních týdnech války je donutila zahájit operace jak proti Němcům ve Východním Prusku, tak proti Rakušanům v Haliči. Východopruská 17

Pipes,R.: Dějiny ruské revoluce, Argo,1998, str. 69

11

operace znamenala pro ruskou armádu těžký neúspěch. V bitvě u Tannenbergu byla téměř zničena ruská 2. armáda. Na haličské frontě však ruský generál Brusilov rakousko-uherské jednotky porazil a postoupil až do Krakova. Po pěti měsících, kdy žádná strana nedokázala dosáhnout rozhodujícího vítězství, nastala dlouhá zákopová válka.

Po neúspěchu strategie bleskové války na západní frontě si Německo stanovilo za cíl porazit Rusko.a vyřadit je z války. V květnu a červnu 1915 provedla úspěšný průlom do pozic ruských armád u Gorlice, na nějž navázaly německé a rakouské útoky z jihu. Rusové ustoupili a zanechali nepříteli Polsko s 13% obyvatel carské říše.

Přestože se ruská armáda nacházela v zuboženém stavu, Petrohrad

ignoroval nabídky Německa k uzavření míru. Byl odvolán ministr války Vladimír Suchomilov a na jeho místo nastoupil generál Alexej Polivanov. Měl lepší předpoklady zastávat tuto funkci, protože chápal povahu moderního válečnictví a navázal úzké vztahy s politiky a s průmyslníky.

Situace byla komplikovaná nejen na frontě, ale i ve vnitřní politice státu. Zástupci dumy požadovali přestavbu správního systému. Malé pokrokové strany přesvědčily kadety a umírněné konzervativce o tom, že Rusko potřebuje pevnou autoritu, kterou může poskytnout pouze duma. Politická krize se vyhrotila koncem srpna, kdy 300 z celkového počtu 42018 poslanců dumy utvořilo Progresivní blok. Toto uskupení vyhlásilo devítibodový program, v němž poslanci žádali, aby bylo dumě umožněno vetovat jmenování ministrů. Liberální a konzervativní členové zákonodárného sboru se spolu s nejvyššími úředníky, jmenovanými carem snažili dosáhnout parlamentní vlády. Car na to reagoval přerušením zasedání dumy a odjezdem na frontu. Převzal osobní velení nad ruskými ozbrojenými silami. Téměř celý ministerský kabinet byl proti. Car trval na svém stanovisku a odjel do hlavního stanu. Přesto souhlasil se zapojením zástupců dumy a členů podnikatelské obce do mobilizace domácí fronty. V létě 1915 bylo založeno několik rad na pomoc organizování výroby zbraní a vyřešení problémů s dopravou a zásobováním. Nejdůležitější z těchto rad – rada obrany – ustanovila ústřední vojensko-průmyslový 18

Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, Argo, 1998, str. 74

12

výbor, který do výroby související s obranou země zapojil 1300 malých a středně velkých průmyslových podniků, které se do této doby výroby nezúčastnily. Zároveň vyzvala zástupce dělníků pracujících ve vojenské výrobě, aby pomohli zachovat pracovní disciplínu a zabránili stávkám. Během druhého roku války se Rusko vyrovnalo s nedostatkem zbraní.

Do roku 1916 vstoupily obě znepřátelené strany s odhodláním ještě více vystupňovat své válečné úsilí. Německý generální štáb se rozhodl přenést těžiště svých vojenských operací na západní frontu. Připravil rozdrcení francouzských a britských vojsk v prostoru pevnosti Verdunu, která chránila Paříž. Bitva u Verdunu však přinesla Německu porážku. Na ruské jihozápadní frontě byla v souladu s dohodou spojenců připravovaná ofenzíva proti rakousko-uherským armádám. Ruští generálové chtěli zaútočit drtivě na Rakousko-Uhersko směrem do Čech a oddělit Německo od Rakouska. A poté zaútočit na Berlín. Realizátorem ofenzivních plánů byl jmenován generál Alexej Brusilov. Bitva byla zahájena v prvních červnových dnech 1916 čtyřmi armádami v Haliči a Bukovině do srpna s pomocí sedmi dílčích ofenzív dosáhla úpatí Karpat. Němci z obavy před úplným kolapsem rakouskouherské armády převedli na frontu ze západního bojiště 18 divizí. V polovině srpna musel generál Brusilov, především z důvodu nedostatku střeliva i celkového zásobování, nařídit všeobecný ústup. Dobyté území bylo opět ztraceno a rozklad ruské armády se nepodařilo zastavit.

V Rusku

stoupala

nespokojenost

obyvatelstva

nejen

s nedostatkem

základních potřeb, ale zloba byla namířena i proti carskému páru a ministrům. V říjnu a v listopadu vypuklo na mnoha místech včetně hlavního města na dvě stě stávek, kterých se zúčastnilo okolo 200 tisíc dělníků. Jejich hlavním požadavkem bylo ukončení války. Nicméně pravicoví poslanci začali vyjednávat s liberály a doufali, že společným úsilím udrží Rusko ve válce, která povede ke státnímu převratu.

Nejsilnější politická strana v dumě – konstituční demokraté – vydala

vlastenecké prohlášení, v němž apelovala na obyvatelstvo, aby v podpoře války nepolevovalo. 1.listopadu 1916 zasedala duma. Po zahajovacím proslovu se ujal slova A. Kerenskij a pronesl pomlouvačný projev útočící na vládu a žádal její svržení

13

z důvodu zrady zájmů vlasti. Výraznějšího úspěchu zaznamenal poslanec Miljukov vůdce kadetů, který v projevu naznačoval, že vláda v čele s předsedou se svým postojem dopouští vlastizrady. Listopadové zasedání dumy znamenalo počátek revoluční nálady. 8.listopadu car odvolal ministerského předsedu Sturmera, který dával přednost uzavření míru a na jeho místo jmenoval Alexandra Trepova. Ten se však neosvědčil a car jej v prosinci odvolal. Liberálové a radikálové usilovali o úplnou konstituční změnu. Monarchisté naproti tomu zastávali názor, že by stačilo zbavit se carevny.

Carevna Alexandra, rozená princezna Alix von Hesle-Darmstadt byla přes deset let pod silným vlivem Grigorie Rasputina, který pečoval o jejího syna trpícího hemofilií a kterého považovala za světce a zázračného léčitele. Tento muž měl u dvora větší vliv než carovi ministři. Jeho léčitelské schopnosti působily na carský pár tak, že jeho postavení u dvora bylo neotřesitelné. Postupem doby Rasputin začal zasahovat i do jmenování hodnostářů a do politických a vojenských rozhodnutí. Duma ho pokládala za velice nebezpečného zejména proto, že car často na dlouhou dobu odjížděl z Petrohradu a obávali se nezlomné důvěry, kterou k němu měla carevna. Skupina ruských aristokratů, k nimž patřil i carův synovec velkokníže Dimitrij, se rozhodla Rasputina zlikvidovat. Jak ujistil vůdce spiknutí kníže Felix Josupov organizátory spiknutí, jakmile se vymaní car z Rasputinova a carevnina vlivu, stane se z něj dobrý konstituční monarcha. Spiklenci Rasputina zastřelili. Veřejnost byla tímto krokem nadšena. Car ale svou politiku nezměnil. Naopak vražda mu potvrdila carevnin názor, že odpůrcům samoděržaví se nesmí v ničem ustupovat a žádný posun k demokracii neumožnil.

Po neúspěšném pokusu o změnu politické situace odstraněním Rasputina, se snažili konzervativci donutit cara k abdikaci. Jejich cílem bylo zachránit monarchii tím, že na místo Mikuláše nastoupí jeho syn.

Do průběhu války výrazně zasáhla politická situace v jednotlivých válčících zemích a stále rostoucí odpor obyvatelstva k válce. Přelom let 1916 a 1917 byl ve

14

znamení diplomatických pokusů o ukončení konfliktů. Centrální mocnosti19 vystoupily s veřejnou nabídkou Dohodě20 na zahájení mírových jednání. Nicméně předpokládaly, že jejich nabídka bude odmítnuta. 21.12.1916 americký prezident Woodrow Wilson zaslal všem válčícím stranám nótu, v níž je vyzval, aby formulovaly své představy o budoucím míru. Wilsonova iniciativa vedla k neúspěšným jednáním o separátní mír, na němž mělo největší zájem RakouskoUhersko. Nový císař Karel I. nechal zahájit tajná jednání s Dohodou Po jejich prozrazení však Německo vyvinulo na rakouskou vládu větší tlak a výsledkem bylo ještě užší připoutání Rakouska.- Uherska k Německu.

Novou situaci vytvářel i vývoj v Rusku, který ve svém důsledku vedl ke zhroucení partnera dohodových spojenců na východě. V Rusku rostla celková krize společenského systému. Zachvacovala celou společnost a projevovala se postupujícím rozkladem v armádě na frontě i v týle. Zesílilo dezertérství, objevily se přechody do zajetí. Prudké zhoršení životních podmínek bylo příčinou rozsáhlého stávkového hnutí. To vedlo k revoluci. Po vítězství únorové revoluce, už Rusko nijak významně nezasáhlo do bojů na frontě. Výjimkou byl ofenzíva, provedená generálem Brusilovem v červnu 1917. Martin Gilbert ve své knize Dějiny 20. století uvádí, že světová válka si vyžádala na straně Dohody 5 miliónů životů, na straně Febrilních mocností tři a půl miliónu. Rusko v této válce ztratilo jeden milión sedmset tisíc lidí.21

4. Únorová revoluce a pád carismu Revoluce v Rusku propukla ve třetím roce světové války. Dvěma hlavními impulsy únorové revoluce byl neúspěšný průběh války a slabost režimu. Příčinou 19

Centrální mocnosti - Trojspolek států, který původně založily Německo,Rakousko-Uhersko a Itálie. V průběhu války se skládal z Německa, Rakouska.Uherska a později i Turecka a Bulharska. Itálie ze spolku odstoupila. 20

Dohoda – v roce 1893 uzavřely Rusko a Francie dohodu o vzájemné pomoci proti německému útoku. V roce 1907 k této dohodě přistoupila i Velká Británie.. 21 Zde se údaje liší, Richard Pipes v Knize Dějiny ruské revoluce uvádí 1,3 miliony mrtvých. (Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, nakladatelství Argo, 1998, str. 126)

15

nepokojů a nespokojenosti s válkou v Rusku byly především životní podmínky, které pro valnou část obyvatelstva přestaly být únosné. Režim nebyl schopen zvládat kritickou situaci v zemi. Ve veřejnosti převládalo přesvědčení, že jenom revoluce může vyřešit tuto neúnosnou situaci.

Když byly pro nedostatek paliva zavřeny Putilovské zbrojní závody v Petrohradě a dělníci zůstali bez mzdy, vyhlásili 18. února

stávku. Stávkující

protestovali nejen proti válce, ale i proti carské vládě. Stávka se brzy rozšířila i na další továrny. Na Mezinárodní den žen – podle ruského kalendáře 23. února - vyšly do ulic i petrohradské ženy, převážně textilní pracovnice. Svým protestem dávaly najevo nespokojenost s bídou a nedostatkem chleba. Policie, vláda i duma byly zaskočeny masovostí nepokojů a nedokázaly rychle reagovat. Demonstrací a stávek se zúčastnilo téměř 90 000 dělníků. Celý den probíhaly v ulicích potyčky s policií, ale Den žen se obešel bez obětí. Druhého dne revoluční nálady narůstaly. Car byl v této době v hlavním vojenském stanu v Mogilevu ležícím asi 700 kilometrů od Petrohradu. O vážnosti situace nebyl záměrně přesně informován. Rozkázal přesunout vojáky do Petrohradu a demonstrace zastavit vojenskou silou.

Do stávky se zapojila polovina dělníků z Petrohradu. Výzvy, jejichž hlavním motivem byl požadavek o chleba, vystřídaly požadavky na svržení cara a ukončení války.

Davy lidí byly rozháněny policií a jízdním vojskem. Dělníci se

shromažďovali okolo kasáren a snažili se vojáky přesvědčit, aby do nich nestříleli. Situace v hlavním městě se zhoršila a 25. února stávkovalo již více jak 200 000 dělníků. Během dne se ke stávce přidali i studenti vysokých škol. Došlo na ozbrojené střety s policií. U pomníku Alexandra III. byl zraněn jeden z řečníků. Demonstrující dělníci hledali cesty, jak získat na svou stranu vojáky a spojit se s nimi. V noci na 26. února bylo zatčeno asi sto osob, mezi nimi i pět členů petrohradského bolševického výboru. V neděli 26.února se dělníci postupně přemisťovali do středu města. Během jejich pochodu městem došlo ke střelbě a bylo zabito nebo zraněno asi 40 lidí. Skupina dělníků informovala o střelbě do svých druhů příslušníky pavlovského pluku. Vojáci se vzbouřili a ze své vůle opustili kasárny a vydali se k Znamenskému náměstí. Cestou se střeli s jízdní policejní hlídkou. Byl zabit jeden mladý důstojník,

16

který se postavil do čela vzbouřených vojáků. Vojáci se vrátili do kasáren, ale jejich povstalecké náladě se již nedalo zabránit. Odhlasovali, že neuposlechnou rozkazu střílet do civilního obyvatelstva. Vyslali posly s výzvou k ostatním plukům, aby se k nim připojily. 27. února bylo povstání rozšířeno na tři regimenty. Je důležité připomenout, že posádka se skládala především ze záložních praporů o mnoha tisících mužů. Tito muži dosáhli již věku, kdy se považovali za nevojáky. Bylo jim okolo čtyřiceti let. Byli nespokojení a s pokračováním ve válce nesouhlasili.

27. února v Petrohradě pokračovaly přestřelky a potyčky. Dav, složený jak z dělníků, tak i z vojáků, obsadil ministerstvo vnitra. Osvobodil politické vězně ze žalářů. Úřady ani vojsko už nedokázaly zvládnout situaci. Do večera byl Petrohrad v rukou dělníků a vojáků. Svou pozornost obrátili k paláci Taurida, sídlu dumy. Členům dumy bylo sděleno, že car nařídil její rozpuštění. Členové dumy svolali schůzi Progresivního bloku a následující den vytvořili výkonný orgán Prozatímní výbor pro obnovu pořádku v hlavním městě. V čele stál předseda dumy Rodzjanko a členy bylo deset příslušníků progresivního bloku a dva socialisté – Kerenskij a Čcheidze.

Car znepokojivým informacím z Petrohradu zpočátku nevěnoval přílišnou pozornost. Teprve když 27. února dostal telegram od předsedy dumy, že situace ve městě je neúnosná, rozjel se do Petrohradu. Doufal, že díky své autoritě učiní demonstracím přítrž, ale petrohradské posádky i vojáci z okolních posádkových měst se již postavili na stranu vzbouřenců. Úsek trati vedoucí do Petrohradu ovládli povstalci a proto vlak musel změnit směr na Pskov. V této době již car věděl, že duma vidí jako nejlepší řešení této krize jeho abdikaci, on o ní ale ještě neuvažoval. Názor změnil poté, co obdržel telegramy představitelů ozbrojených sil, požadující jeho odstoupení. Tyto požadavky byly podpořeny odůvodněním, že jedině jeho odstoupení může zabránit anarchii. Car se pod tlakem událostí těmto požadavkům podřídil a oznámil, že se vzdává trůnu ve prospěch svého bratra velkoknížete Michaila.

Ten apeloval na lid, aby se podřídil Prozatímní vládě, jež vznikla

z popudu Státní dumy a je vybavena všemi pravomocemi do doby, než se sejde ústavodárné shromáždění a určí povahu vlády podle vůle lidu. Pro silný odpor proti

17

samoděržaví v zemi ale 16. března rezignoval. Tím skončila vláda dynastie Romanovců, která v Rusku trvala od roku 1613.

Bývalému carovi, občanu Romanovovi a jeho rodině bylo uloženo domácí vězení v Carském Sele, později v Tobolku a nakonec v Jekatěrinburku. Vláda vyjednávala s Velkou Británií a azylu, ale kvůli nejasnému postoji Ruska k dalšímu setrvání ve válce nakonec azyl nedostal. 17.července 1918

byla carská rodina

vyvražděna.

Poslední únorový den se v Petrohradě slavilo vítězství revoluce. V ostatních ruských městech se revoluce šířila postupně. V Moskvě začaly stávky a demonstrace až 27. února. V mnoha provinčních městech začalo hnutí až v březnu. Revoluce se rozšířila do dalších gubernií pokojnou cestou. Ve většině okresů carští úředníci odstoupili a moc přešla do rukou zemstev, a městských rad nebo místních sovětů. K vítězství únorové revoluce přispěla ústavní krize. Ochromení vlády způsobilo, že státní moc a neorganizovaná opozice už neměly vůli ani prostředky, kterými by čelily vzpouře.

5. Význam sovětů v revoluci Sověty vznikaly jako orgány revolučního boje obyvatelstva již v roce 1905. Jejich úloha spočívala v organizování a činnosti stávkových výborů pracujících. Při generální stávce v roce 1905 se od ekonomických a odborových zájmů postupně dobraly k vytýčení politických požadavků, především odstranění samoděržaví. Staly se jakousi nelegální nestranickou formou masového revolučního dělnického hnutí. S porážkou revoluce sověty zanikly, ale v revolučních obdobích roku 1917 se praxe jejich zakládání znovu uplatnila. Obnovovaly demokratické organizace, ustavovaly odborové svazy a závodní výbory. Zpočátku sověty neměly svoje celoruské řídící orgány. Jejich úlohu až do I. sjezdu sovětů plnil petrohradský sovět.

18

Petrohradský sovět byl svolán z iniciativy menševiků. Skládal se z vybraných zástupců továren a vojenských jednotek. Koncepce menševiků, kterou akceptovali i eseři, vyplývala z představ formulovaných touto stranou ještě před válkou. Rusko je nejzaostalejší ze světových velmocí, a proto každý socialistický experiment na celonárodní základně by zde znamenal hazardní dobrodružství. Tvrdili, že sovět, který je alternativou vlády nereprezentuje většinu obyvatel. Jeho vláda by byla diktaturou organizované menšiny nad většinou a vyústila by v občanskou válku22. Jejich celkové koncepci odpovídal i vztah k válce, kterou považovali za obranářskou. Vztah k revoluci i k válce určil postoj petrohradského sovětu k vládě. Proto

I.

všeruský sjezd sovětů konaný v červnu 1917 přijal rezoluci o podpoře Prozatímní vlády ale svou podporu podmínil tím, že vláda bude provádět demokratickou politiku a že sovět bude kontrolovat její činnost. Koncepce menševiků směřovala k vybudování levicově orientované demokracie.

Leninova

bolševická

koncepce

naopak

rezolutně

odmítala

podporu

Prozatímní vládě. Obsahovala požadavek okamžitého ozbrojení proletariátu a svržení vlády pomocí vojenské vzpoury a nastolení diktatury proletariátu. Lenin hodnotil únorovou revoluci jako první, avšak zdaleka ne ještě úplné vítězství proletariátu na jeho cestě k vydobytí demokratické republiky a socialismu23 Vztah bolševiků k Prozatímní vládě Lenin formuloval takto:

1. Pozatímní vládu je třeba svrhnout, je oligarchická a nemůže rozřešit hlavní otázky revoluce 2. Prozatímní vládu nelze svrhnout hned, drží se podporou sovětů a zejména petrohradského sovětu 3. Prozatímní vládu nelze vůbec svrhnout obvyklým způsobem, jedinou cestou, jak ji svrhnout, jestliže proti masám není používáno násilí, je získat na svou stranu většinu.24

22

Janáček, F, Sládek, J. a kol.: V revoluci a po revoluci, Svoboda, 1997, str. 23 Janáček, F, Sládek, J. a kol.: V revoluci a po revoluci, Svoboda, 1997, str. 26 24 Janáček, F, Sládek, J. a kol.: V revoluci a po revoluci, Svoboda, 1997, str. 34 23

19

Pod vlivem této taktiky vojáci vstupovali do sovětů nebo je sami zakládali a volili jako svoje vůdce zástupce bolševické strany. V září měli bolševici většinu v petrohradském a moskevském sovětu.

6. Dvojvládí Prozatímní výbor se přejmenoval na Prozatímní vládu. Mimo vládu existovalo další mocenské centrum, a to Petrohradský sovět zástupců dělníků a vojáků založený 28. února.

Největším problémem

bylo,

že vláda převzala

sice veškerou vládní

odpovědnost, ale sovět si přisvojoval moc dumy i vlády. V Rusku tak vznikl vládní systém nazývaný dvojvládí, který přetrvával až do července, kdy se stal předsedou Prozatímní vlády Kerenskij25. Tento systém vložil odpovědnost na novou vládu, ale moc dal do rukou druhé straně. Byl to velmi nestabilní systém a po dobu trvání dvojvládí probíhal politický boj mezi oběma složkami. Celé toto období je možno rozdělit do několika fází.

První etapa trvající od února do dubna je typická tím, že Prozatímní vláda se pokoušela brzdit další radikální změny a zaměřila se především na účast Ruska ve válce.

Vůdci sovětu chtěli naopak pokračovat v revoluci. Tyto neshody potom

pokračovaly v několika vládních krizích. V dubnu propukly nepokoje kvůli válečné politice Ruska. Menševici a eseři ze sovětu donutili vládu ke slibu, že zaujme demokratičtější a čistě obranný vojenský postoj. Vstoupili do vlády po boku kadetů a přenechali postavení v sovětu radikálně levicové opozici bolševiků. Období od dubna 25

Alexandr Fjodorovič Kerenskij se narodil 22.4.1881 v Simibirsku.V letech 1899 až 1904 studoval právo na univerzitě v Petrohradě. Po dokončení studií a zavedení právnické praxe se stal známou a veřejně činnou osobností. Politicky se ztotožnil s esery. Pro svou politickou činnost byl zatčen a léta 1905 a 1906 strávil buď ve vyhnanství nebo ve vězení. Již v roce 1912 byl zvolen do Státní dumy jako člen dělnické skupiny socialistické strany trudoviků.. Po vypuknutí únorové revoluce patřil k jejím vůdcům. Po říjnové revoluci odešel do Británie a později do Francie. Zde žil až do roku 1940 a po napadení Francie Německem odešel do USA, kde 11.června 1970 zemřel. V emigraci psal, přednášel dějiny a vydával noviny.

20

do července se vyznačovalo rychlým prohlubováním revoluce a protiválečnými náladami ve společnosti.

Petrohradský sovět byl zpočátku uznávaným spoluvládcem Prozatímní vlády. Později se stáhl do role jakéhosi pozorovatele a kontrolora. Rozhodující pravomoc se přesunula na jeho výkonný výbor Ispolkom. Tvořili jej zástupci socialistických stran. Brzy se Ispolkom stal koordinujícím orgánem socialistických stran. Ten sovět řídil a jednal jeho jménem. Moc v sovětu mělo v rukou menševické křídlo sociálních demokratů vedené Iraklijem Certěllim a významnou úlohu hráli i Kerenskij a Čcheidze. Sovět převzal menševickou koncepci, že Rusko musí postoupit celkovou buržoazní revoluci. Ispolkom dával najevo, že vládu pouze trpí a řídil všechny oblasti života země.

Významným počinem petrohradského sovětu bylo vydání Příkazu č. 1. Byl sepsán skupinou socialistických příslušníků armády a civilistů a adresován posádce v Petrohradě. Příkaz byl vládě předložen k provedení

bez jakékoliv konzultace.

Stanovil, že kontrolu nad zbraněmi přebírají vojenské sověty. Vojáci, kteří nejsou momentálně ve službě nepodléhají velitelské pravomoci. Přikazoval, že všechny ozbrojené síly budou podléhat sovětu a sovět měl i právo rušit rozhodnutí prozatímní vlády ve vojenských záležitostech. Přestože byl příkaz adresován jedné posádce, byl vyložen jako příkaz pro všechny jednotky na frontě i v zázemí. Ispolkom trval na tom, že vláda nesmí nic podniknout bez jeho svolení. Příkaz naprosto dezorganizoval ozbrojené síly. Vláda ztratila kontrolu nad svými ozbrojenými silami a sovět se tak stal vůdčí silou v zemi. Sovět dával najevo, že vládu pouze trpí. Ispolkom měl pod kontrolou téměř všechny oblasti správy země. Zavedl osmihodinovou pracovní dobu ve všech odvětvích průmyslu. Dokonce i zbrojního. Učinil pokus znovu zavést cenzuru. Pod tlakem veřejného pobouření toto nařízení musel zrušit. K zabezpečení svého vlivu do všech oblastí činnosti vlády jmenoval své komisaře do ministerstva války, armádního velitelství a námořní flotily. Na frontě musely rozkazy velitelů podléhat schválení těchto komisařů.

21

V prvních týdnech své existence ovládal petrohradský sovět pouze hlavní město, ale koncem března jeho moc zasahovala téměř na celé území. Po přijetí zástupců guberniálních měst a zástupců dělníků a vojáků se přejmenoval na Všeruský ústřední výkonný výbor.

V tomto nestabilním období se radikalizovalo revoluční hnutí v armádě a námořnictvu. Odpůrci války byli podporováni bolševiky. Politika bolševiků spočívala v politickém tlaku na sověty, aby se odhodlaly převzít moc

Všemi etapami období od svržení carismu až k říjnové revoluci se budu podrobně zabývat v následujících kapitolách.

7. Prozatímní vláda a její činnost Zástupci dumy sestavili těchto osm bodů, které měly zajistit podporu sovětu nové vládě. Tyto body tvořily prohlášení prozatímní vlády.

1. Úplná a okamžitá amnestie ve všech věcech politických a náboženských 2. Svoboda slova, tisku,spolčovací, shromažďovací a právo na stávku 3. Zrušení všech stavovských a, náboženských a národnostních omezení 4. Okamžitá příprava na svolání Ústavodárného shromáždění na základě všeobecného, rovného, tajného a přímého hlasování ústavodárné shromáždění stanoví formu vlády a ústavu země 5. Nahrazení policie lidovou milicí s voleným vedením 6. Volby do orgánů místní samosprávy na základě všeobecného, přímého, rovného a tajného hlasování 7. Vojenské útvary, které se zúčastnily revolučního hnutí, nebudou odzbrojeny ani odveleny z Petrohradu 8. při zachování přísné vojenské disciplíny a výkonu vojenské služby budou odstraněna všechna omezení bránící vojákům požívat společenská práva, která jsou poskytována všem ostatním občanům.

22

Prozatímní vláda považuje za svou povinnost dodat, že nehodlá využívat válečných událostí k tomu, aby jakkoli oddalovala uskutečnění výše uvedených reforem a opatření.

Toto prohlášení tvořilo

základ činnosti nové vlády až do svolání

ústavodárného shromáždění. Prozatímní výbor dumy se přejmenoval na Prozatímní vládu.

Premiérem nové Prozatímní vlády se stal kníže Georgij Lvov. V politickém životě byl téměř neznámou osobností. Považoval se za nestraníka i když se řadil ke kadetům. Pracoval v zemstvech26 a věřil v demokracii a ve schopnost ruského lidu žít podle demokratických principů. Ministrem zahraničí byl jmenován profesor Miljukov, liberální politik a člen strany konstitučních demokratů, který se zahraniční politikou zabýval i v dumě. Ministrem války byl jmenován Alexandr Gučkov, který byl předsedou vojensko-průmyslového výboru vytvořeného při dumě. Ministrem spravedlnosti se stal levicově smýšlející bývaly poslanec dumy a člen Petrohradského sovětu Alexandr Kerenskij. Ministerstvo zemědělství bylo svěřeno kadetovi Andreji Šingarevovi. Tab. 3 první ruská demokratická vláda 27

premiér a ministr vnitra

kníže Georgij Lvov

kadet

ministr zahraničí

Pavel Miljukov

kadet

ministr války a námořnictva

Alexandr Gučkov

okťabrista

ministr dopravy

Nikolaj Někrasov

kadet

ministr obchodu a průmyslu

Alexandr Konovalov

progresista

ministr financí

Michail Těreščenko

nestraník

ministr národní osvěty

Alexandr Manuilov

kadet

ministr spravedlnosti

Alexandr Kerenskij

trudovik

26

1.ledna 1864 vydal Alexandr II. Nařízení o gubernských a újezdních zemských institucích, které zavedlo volené orgány místní správy - zemstva. Zástupci byli voleni na tři roky. 27 viz Švankmajer, M. a kol.: Dějiny Ruska, Nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 326

23

ministr zemědělství

Andrej Šingarev

kadet

vrchní prokurátor

Vladimir Lvov

strana středu

. Prozatímní vláda vydávala velké množství zákonů. Uzákonila základní demokratická práva občanů, uznala autonomii Finska a Estonska a nezávislost Polska. V souladu se svým prohlášením zrušila odbor policie a četnický sbor. Výkon policejní moci předala občanským milicím. Tyto byly pod vedením volených důstojníků, kteří přímo podléhali zemstvům a obecním radám. Těmito kroky postupně zničila administrativní aparát země. Novou strukturu institucí však nevybudovala. Navíc vláda otálela se svoláním ústavodárného shromáždění. Jen tento orgán mohl ale učinit vládu legitimní. Této chyby bolševici využili ke své propagandě. Tvrdili, že pouze vláda sovětů dokáže dát zemi ústavodárné shromáždění.

Také s pozemkovou reformou vláda nespěchala. Tím došlo k útokům rolníků na pozemky, které byly vyňaty z občiny podle Stolypinova zákona. Přitom se objevilo drancování polností venkovské šlechty, krádeže. Eseři sice zorganizovali své rolnické stoupence a nabádali je k tomu, aby trpělivě čekali na pozemkovou reformu. Té se lidé ale nedočkali.

Dalším problémem, se kterým se musela vláda vyrovnat, byla účast Ruska ve válce. Po nástupu do funkce oznámila, že Rusko bude ve válce pokračovat. Dohodové síly na základě tohoto prohlášení Prozatímní vládu diplomaticky uznaly. S účastí ve válce vyslovil souhlas i Petrohradský sovět, protože převážná část menševické většiny v tomto orgánu zastávala názor, že válka proti Německu je obranná. V místních sovětech, které vznikaly po celé zemi, naopak převládalo protiválečné smýšlení.

24

8. Vývoj od Únorové revoluce k říjnu 1917 O únorové revoluci se V.I.Lenin dozvěděl v Curychu, kde pobýval kvůli podezření ze spolupráce s rakouskou vládou. Rozhodl se k okamžitému návratu do Ruska. Původně měl v úmyslu vrátit se domů přes Británii, ale britská vláda mu neumožnila tranzit. Využil proto nabídku Německa. Vlak, kterým cestoval měl mimořádný statut bez pasových kontrol. V Petrohradu, kam přijel 3.dubna, ho čekalo velkolepé uvítání. Následující den přednesl v Tauridském paláci svým stoupencům a posléze na společném zasedání sociálních demokratů menševiků a bolševiků, prohlášení, známé pod názvem „Dubnové teze“. Teze jsou charakterizovány jako rozpracování stranické taktiky pro přechod politického vývoje v Rusku od revoluce, komunisty označované jako buržoazně demokratické, k revoluci socialistické. První tezí připomněl imperialistický charakter války. Zdůraznil, že nejsou přípustné žádné ústupky revolučnímu obranářství a demokratický mír nelze nastolit bez svržení kapitálu. Je třeba organizovat agitaci a propagandu v armádě a propagoval sbratřování vojáků obou válčících stran. V této souvislosti přednesl požadavek rozpustit armádu a vytvořit lidové milice.

V druhé tezi charakterizoval situaci

v Rusku. Popsal ji jako přechod od první etapy revoluce, která dala moc buržoasii, protože proletariát nebyl dostatečně uvědomělý a organizovaný do její druhé etapy, která dá moc do rukou proletariátu a chudých vrstev rolnictva.

Lenin vyzval

k odepření jakékoliv podpory Prozatímní vládě a k nutnosti vysvětlení masám, že jedině sověty jsou jedinou možnou formou revoluční vlády. Přestože bolševická strana má v sovětech menšinu, je nutné dát jim veškerou státní moc. Podle Lenina se parlamentní demokracie stává výhradně nástrojem kapitalismu jako takového, a tedy nástrojem vykořisťování dělnictva. Další teze stanovily úkoly bolševické strany v oblasti ekonomické. V agrární otázce žádal přenést těžiště na sověty zemědělských dělníků a chudých rolníků a vytvářet vzorná zemědělská hospodářství. Požadoval sloučení všech bank v jednu celostátní a její podřízení kontrole sovětů dělnických zástupců. Vytýčil úkol, aby sověty dělnických zástupců kontrolovaly společenskou výrobu a rozdělování půdy. Věnoval se také přeměně programu bolševické strany. Poslední teze obsahovala požadavek přeměny názvu strany ze sociálně demokratické

25

na komunistickou a založení III. Internacionály28. v plénu

rozvinula

polemika.

Leninovo

Hned po jejich přednesení se

vystoupení

bylo

zpočátku

přijato

s nepochopením i u širší veřejnosti.

Ruská revoluce ovlivnila válečné postoje obyvatel. Zhoršovalo se zásobování a zmenšovaly se příděly jídla. Vzrůstala nespokojenost i v posádce. Štáb petrohradského okruhu připravoval přesun nejrevolučnějších oddílů z Petrohradu. Prozatímní vláda v čele s knížetem Lvovem, Miljukovem a Kerenským se snažila v zemi probudit válečné nadšení a chystala se spustit na východní frontě novou ofenzívu. V den vstupu Ameriky do války, 6.dubna 1917, přednesl ministr zahraničí Miljukov svůj program, a sice zabrat Cařihrad a severní Persii. Toto jeho prohlášení vyvolalo velké pobouření a vláda uveřejnila v tisku zprávu, že tento program je soukromým názorem Miljukova. Poté vydala oficiální prohlášení, že cílem Ruska není získání cizích území, ale že musí také dostát svým závazkům vůči spojencům. V dubnu vydala tzv. Miljukovovu nótu, v níž se zavázala, vést válku proti Rakousku-Uhersku až do jeho naprosté porážky a uvalit na Německo válečné reparace. Tento závazek vyvolal pouliční demonstrace. Objevovaly se plakáty s požadavkem na odstoupení Miljukova. Výzva k demonstracím vyšla od poručíka Teodora Lindeho. Pod jeho vedením se shromáždily davy ozbrojených vojáků z různých pluků před sídlem Prozatímní vlády a požadovaly Miljukovovu demisi. K těmto demonstracím se přidali bolševici s hesly Pryč s Prozatímní vládou!“ a „Všechnu moc sovětům!“ Tyto nepokoje byly první předzvěstí vládní krize. V Marijinském paláci se konala schůzka Výkonného výboru sovětu a Prozatímní vlády. Na tomto jednání se zástupci obou stran dohodli, že vláda vysvětlí svůj postoj k válce. Ale nepokoje nepřestaly a demonstrace pokračovaly s ještě větší mohutností. Generál Kornilov chtěl vyslat proti demonstrantům jízdu a dělostřelectvo. Ale jeho záměr potlačit demonstrace ztroskotal. Výkonný výbor sovětu rozeslal do všech vojenských oddílů příkaz, že nesmí vyjít do ulic, pokud k tomu nebude vyzván sovětem. Sovět vydal zákaz jakýchkoliv pouličních demonstrací. Přesto se situace neuklidnila. Do výkonného výboru sovětu a tisku přicházely zprávy od mnoha 28

Internacionála - Mezinárodní dělnické sdružení. I. Internacionála byla založena v roce 1864, nezískala však velký vliv. To se podařilo až II. Internacionále, založené 1886, která byla sdružením pevně organizovaných socialistických stran

26

místních sovětů, které protestovaly proti vládní politice.Miljukov byl nucen v květnu z vlády odstoupit.

Vláda navrhla sovětu vytvoření koalice. Výkonný výbor po

zvážení všech možností na vstup do koalice přistoupil. Proti hlasovali pouze bolševici. Vytvoření koalice jim nahrávalo k tomu, aby se mohli prohlásit za jedinou stranu, která je schopna Rusko zachránit.

V květnu přijalo šest členů Petrohradského sovětu funkce v Prozatímní vládě. Po dohodě mezi sovětem a kadety byl sestaven nový kabinet. Kníže Lvov zůstal ve funkci ministerského předsedy a Kerenskij se stal ministrem války. Socialisté obsadili ministerstvo zemědělství, zahraničí, spravedlnosti, ministerstvo pošt a telegrafů, ministerstvo práce a ministerstvo obchodu a průmyslu. Vládní prohlášení nové vlády se obsahovalo řešení zásobování, připravovalo pozemkovou reformu. Obsahovalo i článek, který se týkal příprav armády k obraným a ofenzivním akcím, aby se odvrátila možná porážka Ruska a jeho spojenců.

Prozatímní vláda připravovala ofenzívu, ke které se zavázala. Předpokládala, že by vítězství na frontě mohlo alespoň v hlavním městě změnit situaci její prospěch. V té době Kerenskij často navštěvoval vojáky na frontě. Vysloužil se přezdívku „vrchní přemlouvač“, protože svoje projevy zaměřil především na přesvědčování vojáků, aby nepolevovali ve válečném úsilí. 1. července zahájil generál Brusilov plánovanou ofenzívu. Zpočátku Rusové slavili úspěchy, ale jejich další postup rakousko-uherská armáda díky německým posilám zastavila. Hlavní úder probíhal na jihozápadní frontě v oblasti Lvova a Haliče.

Zpočátku byla vojenská operace

úspěšná, ale Rakousko-Uhersko za pomoci německé armády postup Ruska zastavilo. Tato vojenská operace byla poslední ruskou operací ve světové válce. Neúspěch této ofenzívy poškodil reputaci Kerenského a Prozatímní vlády a zvýšil popularitu bolševiků, kteří stále zřetelněji vystupovali s protiválečnou propagandou.

Po tomto neúspěchu se politická nálada obrátila do leva. Zdálo se, že jediné východisko z války je to, které nabízeli bolševici. Jejich vliv rychle narůstal. Ústřední výbor strany podporoval myšlenku, že je nezbytná mohutná masová akce, která donutí vládu k demisi ve prospěch sovětů. K provedení jejich plánu jim

27

napomohl příkaz vlády poslat petrohradské jednotky na frontu. Vojáci, podporovaní bolševiky, se tomuto příkazu

vzepřeli. Příslušníci petrohradské posádky a

s podporou vojáků z námořní základny v Kronštadtu se rozhodli pro ozbrojenou protestní demonstraci. Ozbrojené bolševické oddíly na výzvu Lenina a Trockého29 obsadily klíčové pozice v hlavním městě. Vláda neměla žádnou vojenskou podporu. Toto povstání potlačila tím, že poskytla tisku a veřejnosti kompromitující materiály, které dokládaly, že spojení bolševiků s Němci. Podle odhadů činila podpora bolševikům přes 50 miliónů německých marek ve zlatě. Suma, která se rovnala 6 až 10 miliónům dolarů, což znamenalo v té době devět nebo více tun zlata.30 Tato informace pobídla vojáky k tomu, že se shromáždili před palácem Taurida a byli připraveni s bolševiky skoncovat. Lenin odešel do ilegality do Finska. Většina jeho spolupracovníků byla zatčena. Nebyli však trestně stíháni, protože sovět se obával, že stíhání bolševiků poslouží jako záminka k likvidaci socialistických stran. „Červencové dny“, jak se tomuto pokusu o převrat začalo říkat, přesto ukázaly, že odpůrci války mají velkou podporu mezi dělníky, vojáky i námořníky. Předseda vlády, kníže Lvov, pod vlivem těchto událostí podal demisi. Na jeho místě ho vystřídal A. Kerenskij, který nadále vykonával funkci ministra války a válečného námořnictva.

Kerenskij odvolal vrchního velitel ruských pozemních sil Brusilova a na jeho místo jmenoval generála Kornilova. Ten funkci přijal za určitých podmínek. Požadoval vyjmutí sporného ustanovení z příkazu č.1, čili zrušení nebo omezení pravomoci armádních výborů a navrácení autority důstojníkům. Požadoval dále obnovení trestu smrti pro dezertéry a povstalce, a to jak na frontě, tak i v týlu. Další podmínkou bylo zmobilizování ruského průmyslu k vyššímu výkonu pro válečné účely. Kvůli těmto podmínkám se dostal s Kerenským do ostrého sporu, který trval téměř dva týdny. Tyto počáteční neshody byly možnou příčinou zásadního 29

Lev Trocký byl po Leninovi nejvýznamnějším vůdcem revoluce v roce 1917. Rovněž vystudoval práva a pro revoluční činnost byl deportován na Sibiř. V roce 1905 se vrátil do Ruska a stanul v čele prvního dělnického sovětu v Petrohradě. Ideově se rozešel s umírněnými menševiky i s leninským pojetím revoluce. V roce 1917 sloučil své spojence s bolševiky a přidal se k Leninovi. Jako vojenský vůdce vedl povstání a stal se organizátorem Rudé armády. Po Leninově smrti se dostal do konfliktu se Stalinem . V roce 1929 byl vyhoštěn se Sovětského svazu- Stal se vůdcem levicové protistalinské opozice v mezinárodním komunistickém hnutí a 21.8.1940 byl v Mexiku zavražděn 30 Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, Argo, 1998, str. 125

28

nedorozumění mezi těmito politiky, které vešlo ve známost jako „Kornilovova aféra.“

Na počátku této aféry byla informace od francouzské tajné služby, že bolševici chystají na září další puč. Tato zpráva nebyla pravdivá, ale Kerenskij nechal převelet 3. jízdní sbor do Petrohradu. Tuto jednotku Kornilov již dříve nařídil přesunout na poloviční vzdálenost mezi Petrohrad a Moskvu případného bolševického puče. V této chvíli sehrál

kvůli potlačení

významnou úlohu Vladimir

Lvov, vrchní prokurátor svatého synodu první Prozatímní vlády, kterého Kerenskij v červenci odvolal. Po svém odvolání navštívil Lvov Kerenského jako zástupce vlivné strany, která věří, že by vládu posílilo, kdyby se mezi jejími členy nacházela známá osobnost z vojenských kruhů. Pak se vydal do Mogileva za Koronilovem. Zde vystupoval jako vyslanec předsedy vlády, který má za úkol zjistit jakým způsobem by podle generálova názoru posílila vláda své postavení. Chtěl zjistit Kornilovův postoj k těmto třem alternativám:

1. Kerenskij zaujme postavení diktátora 2. bude sestaveno direktorium s Kornilovem jako členem 3. diktátorem se stane Kornilov

Kornilov se vyjádřil v tom smyslu, že bude pracovat pro každou legitimní vládu, ale neodmítl by ani svrchovanou moc, pokud mu ji někdo nabídne. Dále doporučil, aby se premiér vzhledem k chystanému bolševickému puči přemístil do Mogileva.

Lvov se vydal do Petrohradu, kde se opět sešel s předsedou vlády

Kerenským . Nyní se představil jako emisar vrchního velitele. Odpovědi Kornilova prezentoval tak, že z nich vyplynulo, že generál požaduje diktátorskou moc. Odpověď obsahovala požadavky, aby bylo v Petrohradě vyhlášeno stanné právo, aby všechna vojenská i civilní moc byla vložena do rukou vrchního velitele a aby všichni ministři, včetně předsedy vlády odstoupili a prozatímní výkonná moc byla předána zástupcům ministrů do té doby, než vrchní velitel jmenuje nový kabinet.31 Toto ultimátum ve skutečnosti sepsal Vladimír Lvov, který tuto akci provedl proto, že on 31

Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, nakladatelství Argo, 1998, str. 133

29

a jeho přátelé se domnívali, že Rusko může zachránit jen vojenská diktatura. Na základě těchto zkreslených informací Kerenskij kontaktoval Kornilova a chtěl, aby mu svůj požadavek potvrdil. Při tomto rozhovoru došlo k nedorozumění, protože ani jeden neměl tušení o tom, že Lvov jejich vyjádření zkreslil. Kerenskij se tedy domníval, že Kornilov požaduje diktátorskou moc. Proto ho odvolal z pozice vrchního velitele a vydal pro tisk prohlášení, ve kterém uvedl, že se Kornilov dopustil velezrady. Kornilov na oplátku ozbrojeným silám odeslal vzkaz, ve kterém své obvinění odmítl a vysvětlil okolnosti, které ho vedly k tomuto jednání. Vyzval lid, aby ho následoval a požadoval svolat ústavodárné shromáždění.

Dá se říci, že toto nedorozumění vedlo ke konci mladé ruské demokracie. Kornilovova

aféra

povzbudila

bolševiky

k další

aktivitě.

Zvýšili

svoje

propagandistické úsilí, ve kterém znovu vyjadřovali, že jenom bolševici zaručí svolání ústavodárného shromáždění

ä ochrání zemi před vojenskou diktaturou.

Vláda začala na nátlak Ispolkomu propouštět z vězení lidi, kteří byli zatčeni po „červencových dnech.“ Vojáci i dělníci se začali přidávat k bolševikům. Toho využil Trockij, který se stal předsedou Petrohradského sovětu a začal pracovat na tom, aby tento sovět získal nadvládu nad ostatními sověty. Vytvořil souběžnou organizaci sovětů, do níž patřily sověty s bolševickou většinou.

Na 2. září svolal výkonný výbor petrohradského sovětu demokratický sjezd všech socialistických a liberálních stran, který vedl k vytvoření čtvrté a poslední koalice Prozatímní vlády, v níž bylo deset socialistů a čtyři liberální ministři. Sjezd také

souhlasil

s vybudováním

Prozatímní

rady

Ruské

republiky,

neboli

předparlament, který by vyjadřoval názory všech stran až do chvíle, než se sejde ústavodárné shromáždění.

Předseda prozatímní vlády 14. září jednostranně a bez čekání na ústavodárné shromáždění vyhlásil Ruskou republiku

30

9. Bolševická revoluce O bolševicích se v Rusku do dubna 1917 mnoho nevědělo. Podle vlastní statistiky jich koncem roku 1916 bylo v Petrohradě 1500 až 2000, v Moskvě 300 až 600. V únorové revoluci uvedli číslo 22 000.32 Bolševici se vyprofilovali ze sociální demokracie na druhém sjezdu této strany v roce 1903. Zde se střetly názory dvou generací členské základny - uznávaného Plechanova a mladého Lenina. Na sjezdu byla diskutována otázka definice člena strany. Hlavními řečníky se stali Lenin a Martov. Po jejich projevech se nakonec ustálily dva směry. Lenin zastával názor, že strana má být postavena na registrovaných aktivních členech, kdežto Martovovi šlo o širokou členskou základnu včetně pasivních členů. V tomto sporu Lenina podpořil i Plechanov a jeho přívrženci, a tak „Leninovci“ ve sporu o definici člena strany získali těsnou většinu a začali se označovat jako bolševici.

Opravdovými

sociálními

demokraty

byli

menševici,

kteří

uznávali

demokracii, parlament a politický pluralismus. Leninovou vizí bylo vytvořit stranu „profesionálních revolucionářů.“ Zastával názor, že proletariát se nedokáže organizovat sám a v jeho čele musí stát profesionální revolucionáři, kteří mu u schopni vštípit revoluční vědomí a vést ho k vítězství33.

Obě frakce zůstaly součástí sociální demokracie až do roku 1912. V lednu tohoto roku se v Praze sešla bolševická část sociální demokracie, kterou svolal Lenin. Zde byl zvolen ústřední výbor a bolševická frakce se přeměnila na samostatnou stranu. Cílem bolševiků bylo připravit kádry pro nadcházející revoluci.

Únorová revoluce nezačala pro bolševiky nejlepším způsobem. Vliv strany byl poměrně malý a stranická centra postrádala nejvyzrálejší politiky, kteří se nacházeli v emigraci nebo ve vyhnanství. Do únorové revoluce šlo tehdejší vedení 32

Švankamjer,M.: Dějiny Ruska, nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 330. R. Pipes v knize Dějiny ruské revoluce uvádí, že v roce 1907 měli bolševici 46 100 řádných členů. (Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, nakladatelství Argo, 1998, str. 111) 33 Švankmajer, M.: Dějiny Ruska, nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 305

31

bolševiků s koncepcí, která modifikovala zkušenost z roku 1905. To znamenalo, že pohlíželo na únorovou revoluci jako na revoluci „buržoasně demokratickou“. Hlavními předáky bolševické organizace byli bývalí

Šljapnikov,

Zaluckij a

Molotov. Tto muži se nepokládali za schopné vést revoluci, protože byli uvyklí jednat pod autorativním vedením Vedení strany podcenilo úlohu sovětů a jejich perspektivy. To postihlo pozice strany v revoluci a spolupůsobilo při počátečním neúspěchu.

Uvnitř bolševické strany se utvořily dva tábory, které měly rozdílné postoje k dalšímu postupu k uchvácení moci. Vládní krize trvala a vláda ztrácela stále více nejen autoritu, ale i četné prostředky moci. Mnohé sověty v různých místech Ruska se prohlašovaly za jedinou moc v okruhu své působnosti a nerespektovaly vládní úředníky. V situaci všeobecného rozkladu měli bolševici příležitost znovu se pokusit v krátké době o uskutečnění revolučního převratu. První impuls ke změně stranické politiky vzešel od Lenina. Ústřední výbor bolševiků se sešel k projednání Leninových návrhů k okamžitému převzetí moci. Podle Leninova projektu bylo třeba nastolit požadavek okamžitého přechodu moci do rukou revoluční demokracie vedené revolučním proletariátem. Měl být neprodleně vytvořen štáb povstaleckých oddílů, spolehlivé pluky měly obsadit nejdůležitější body města, obklíčit sídlo dumy, pozatýkat generální štáb a vládu. Leninovy taktické náměty nezískaly ve vedení strany dostatečnou podporu. Většina se domnívala, že situace ještě není zralá pro neprodlenou akci k uchopení moci. Vedle Leninova stanoviska, které po určitou dobu reprezentovalo samostatný proud, se objevily další dva názory. Většinový proud, k němuž patřili Trocký, Stalin, Sverdlov a Bucharin se vyslovoval pro převzetí moci, ale navrhoval jiný postup než Lenin. Menšinová skupina reprezentovaná Zinověvem a Kameněvem, dávala přednost tomu, počkat do svolání II. sjezdu sovětů. Taktickou linii ústředního výboru ovlivňovala v první době skupina, která chtěla spojit nástup strany k moci s přípravou sjezdu sovětů. Bezprostředním podnětem pro vnitrostranické střetnutí byla skutečnost, že sjezd sovětů, s jehož přípravou většina ve vedení strany povstání spojovala byl stanoven na poměrně pozdní termín. Ještě více však působila okolnost, že ústřední výbor přijal pod vlivem Kameněva a Zinoněva řadu matriálů, které vytvářely dojem, že ve věci

32

povstání kolísá, či ho činí závislým na formálních usneseních sjezdu sovětů. Oba uznávali, že bolševici nabírají síly, ale ještě zůstávají v menšině. Pokud by se jim podařilo chopit moci, brzy by o ni přišli spojenými silami kontrarevoluce. Lenin naopak prosazoval okamžité povstání. Obával se, aby volby do ústavodárného shromáždění, které Prozatímní vláda vyhlásila na 12.listopad, neukázaly převahu eserů. Musel se podvolit většině, která dávala přednost svolání sjezdu sovětů. Trockij svolal sjezd i proti vůli Ispolkomu, který jediný měl k tomuto oprávnění. Vytvořil „oblastní výbor severu“, který se skládal z jedenácti bolševiků a šesti eserů. Spolu Bucharinem vyložili plán a záměry na převzetí moci. Rezoluce přednesená Bucharinem vycházela z úsilí zabezpečit pokojný vývoj revoluce. Jménem petrohradského sovětu vyzývala, aby si sověty v zájmu boje proti kontrarevoluci ponechaly moc všude tam, kde jim již de facto náleží a obracela se k sovětům, které ještě neměly moc ve svých rukou, aby upevňovaly pozice, udržovaly své organizace v pohotovosti a vytvářely orgány pro boj proti kontrarevoluci. Petrohradský sovět otevřeně proklamoval, že nastupuje cestu boje o moc a nabádal ostatní sověty, aby následovaly jeho příkladu. Tento výbor vyzval sověty a vojenské výbory, aby vyslal na sjezd své delegáty. Shromáždění probolševických sovětů mělo odsouhlasit převrat, který měl být uskutečněn dříve než zasedne sjezd. K tomu chtěli bolševici využít vojenský revoluční výbor, který vytvořil petrohradský sovět na počátku října.

Na tajném zasedání ústředního výboru bolševiků konaného

10. října se

rozhodovalo o způsobu provedení převratu. Skupina kolem Kameněva a Zinověva navrhovala odložení puče na pozdější dobu, Lenin prosazoval okamžité převzetí moci a zbývající členové se přikláněli k názoru Trockého, že převrat by měl být uskutečněn v souvislosti se sjezdem sovětů. Ústřední výbor se nakonec dohodl na kompromisním řešení. Puč měl být proveden v den zahájení II. sjezdu sovětů. Na protest proti tomuto rozhodnutí rezignoval Kameněv na členství v ústředním výboru.

Vojenský revoluční výbor se zaměřil na získání vojenských petrohradských posádek. K tomu došlo 21. – 22. října, kdy jménem sovětu přidělil k vojenským posádkám ve městě mladé důstojníky, kteří se zúčastnili červencového pokusu o převrat. Dalším krokem bylo svolání shromáždění vojenských výborů. Ve svém

33

projevu zde Trocký vyzýval posádku k podpoře sovětu. Na jeho žádost odhlasovalo shromáždění rezoluci s požadavkem, aby mezi frontou a zázemím byly vytvořeny užší vztahy. S touto rezolucí se zástupci vojenského revolučního výboru vydali na vrchní vojenské velitelství. Jejich mluvčí, bolševický poručík, sdělil veliteli posádky petrohradského vojenského obvodu, že všechny rozkazy budou podléhat schválení vojenského revolučního výboru. Velitel posádky toto odmítl a zástupcům petrohradského revolučního výboru pohrozil zatčením. Delegáti se vrátili do Smolného paláce, nového ústředí bolševického povstání. Narychlo svolaná schůze odsouhlasila bolševickou rezoluci, že když vojenské velení odmítlo respektovat rozhodnutí posádky, proměnilo se ve zbraň kontrarevoluce. Posádka pak měla plnit rozkazy pouze v případě, že byly schváleny vojenským revolučním výborem.

Vláda stále vyčkávala. Nedala zatknout členy vojenského revolučního výboru, protože ministři dávali přednost vyjednávání. Kerenskému se do sporu nechtělo zatahovat armádu. Nebyly uskutečněny žádné účinné kroky k mobilizaci sil věrných armádě, mezi které patřilo zhruba 15 000 důstojníků, vyčkávajících nečinně v hlavním městě34

Závěrečná fáze bolševického převratu začala 24. října. Kerenskij se přece jenom pokusil aktivizovat některé vojenské posádky na obranu města. Bylo zjevné, že vláda nemá na své straně dostatečnou vojenskou sílu. Nařídil jednotkám věrným Prozatímní vládě, aby proti petrohradským bolševickým orgánům zasáhly. Kadeti vojenské akademie, zvaní junkeři obsadili bolševické tiskárny, přerušili jejich telefonické spojení a zdvihli mosty přes Něvu, aby po nich nemohly přejít bolševické oddíly. Několik oddílů se přesunulo do Zimního paláce, kde se scházel kabinet. K nim se přidal i tzv. ženský prapor smrti, skládající se z asi stovky dobrovolnic.

Bolševici se už nenechali zastavit. V noci z 24. na 25. října převzali velení nad všemi klíčovými pozicemi města. Získali zpět tiskárny , spustili mosty, obsadili ústřední telegrafní úřad a Ruskou telegrafní agenturu. Hlídky junkerů buď odešly ze svých pozic dobrovolně, nebo byly odzbrojeny. Zimní palác, kde sídlila vláda, ještě 34

Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, nakladatelství Argo, 1998, str. 143

34

obsazen nebyl, ale Petrohrad byl již v rukou bolševiků. Lenin trval na tom že sídlo vlády musí být obsazeno do zahájení druhého sjezdu sovětů.

25. října Lenin sepsal následující prohlášení: „Občanům Ruska! Prozatímní vláda byly sesazena. Vládní moc byla předána do rukou orgánu petrohradského sovětu zástupců dělníků a vojáků, vojenského revolučního výboru, který stojí v čele petrohradského proletariátu a posádky. Cíl, o který lid usiloval – okamžité uzavření demokratického míru, zrušení soukromého vlastnictví pozemků, řízení průmyslové výroby dělníky, vytvoření sovětské vlády – tohoto cíle bylo dosaženo. Ať žije revoluce dělníků, vojáků a rolníků!“35

Vláda byla izolovaná v Zimním paláci a čekala na vojensko. Kerenský, kterému se podařilo z paláce v přestrojení uprchnout, odjel na frontu pro vojenskou pomoc. Večer dostal kabinet ultimátum od revolučního výboru. Buď se vzdá nebo bude čelit dělostřelecké palbě námořních a vojenských oddílů. Ministři očekávali příjezd Kerenského, v čele osvobozujících jednotek a na ultimátum nereagovali.

V devět hodin večer křižník Aurora zahájil palbu. Potom vzali Zimní palác útokem bolševici s vojáky a námořníky. Když se obránci Zimního paláce nedočkali posil, začali se rozcházet. Bolševické síly přestaly narážet na odpor a vnikly do Zimního paláce. Pouze junkeři vytrvali a byli ochotní bojovat do poslední chvíle, ale ministři nechtěli žádné krveprolití a nařídili jim, aby se vzdali. Ve dvě hodiny ráno 26. října byli členové vlády až na Kerenského zatčeni.

25. října ve večerních hodinách byl zahájen druhý všeruský sjezd sovětů. Vítězství bolševiků už bylo skutečností. Na tomto sjezdu byla nesporná převaha jejich delegátů. Bylo zde přítomno asi 650 účastníků, z nichž bolševici měli 338 delegátů a leví eseři 9836 Do předsednictva bylo navrženo 14 bolševiků, 7 eserů, 3 menševici37. Bolševiky podpořili jen levicoví eseři. Menševici, pravicoví eseři a dokonce delegáti rolnických sovětů se vyslovují proti bolševickému uchopení moci a 35

Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, nakladatelství Argo, str. 144 Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, nakladatelství Argo, str. 146 37 Švankmajer, M.: Dějiny Ruska, nakladatelství Lidové noviny, 2004, str. 333 36

35

žádají vytvoření koaliční demokratické vlády. Po přečtení této deklarace demokratické křídlo sociálně demokratické strany opustilo sjezd a přenechalo politickou scénu bolševikům. Sjezd zvolil Ústřední výbor sovětů, v němž bolševici měli většinu. Tento výbor se stal nejvyšším legislativním orgánem v Rusku. Předseda prezídia Kameněv v ranních hodinách prohlašuje, že členové vlády byli zatčeni. A.V.Lunačarskij jménem bolševické frakce přečetl provolání k dělníkům, vojákům a rolníků, které napsal Lenin. V něm se oznamoval přechod veškeré moci do rukou sovětů, jimž se ukládalo zabezpečit skutečný revoluční pořádek. Provolání končilo výzvou k bdělosti a vytrvalosti. To znamenalo, že II. celoruský sjezd sovětů převzal od vojenského revolučního výboru státní moc a že veškerá moc v Rusku přechází do rukou sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Sjezd byl na několik hodin přerušen. Na obnoveném zasedání sjezd přijal dekret o míru a dekret o půdě. Dekret o míru byla žádost k válčícím mocnostem k zahájení mírových jednání bez uplatnění nároků na území a odškodnění, která měla zaručit všem lidem právo na sebeurčení. Návrh dekretu o půdě se shodoval s částí programu strany eserů. Rušilo se jím soukromé vlastnictví půdy a půda byla prohlášena za majetek všeho lidu. Do dekretu byl vložen návrh na vytvoření pozemkových výborů. Zaváděl rovné užívání půdy, zabezpečoval každému právo na půdu a zakazoval v zemědělství námezdní práci.

Základem nové státní moci se stal systém sovětů. Nejvyšším orgánem státní moci byl celoruský sjezd sovětů. Mezi sjezdy plnil tuto funkci celoruský ústřední výkonný výbor. Na sjezdu byla vytvořena dělnickorolnická vláda lidových komisařů. Leví eseři, kteří na sjezdu podporovali bolševiky, účast ve vládě odmítli. Tím pádem byla vláda ryze bolševická. Předsedou lidových komisařů byl zvolen V.I.Lenin. Zvláštním rysem nové státní moci, kterým se lišila od všech tehdy známých forem parlamentarismu, bylo spojení zákonodárné a výkonné moci. Celoruský ústřední výkonný výbor řídil příslušná odvětví státní výstavby a politického života země. Rada lidových komisařů měla právo činit opatření v boji proti „kontrarevoluci“ přímo bez předběžného projednávání v celoruském ústředním výkonném výboru.

36

Tab. 4 Vláda lidových komisařů 38

předseda lidových komisařů

Vladimír Iljič Lenin

lidový komisař vnitra

A.I. Rykov

lidový komisař zemědělství

V.P. Miljutin

lidový komisař práce

A.G. Šljapnikov

lidový komisař obchodu a průmyslu

V.P. Nogin

lidová komisař školství a osvěty

A.V.Lunačarskij

lidový komisař zahraničních věcí

L.D. Trockij

lidový komisař spravedlnosti

G.I.Oppokov

lidový komisař zásobování

I-A- Teodorovič

lidový komisař pošt a telegrafů

N.P.Avilov

lidový komisař pro národnostní záležitosti

J.V.Stalin

výbor pro vojenství a námořnictví

V.A.Antonov, N.V.Krylenko P.J.Dybenko

Oddíly generála Krasnova, které odjel Kerenskij zmobilizovat, dorazily 27. října do Petrohradu. V hlavním městě odpůrci bolševického převratu vytvořili Výbor na záchranu vlasti a revoluce a chystali se podpořit tažení na Petrohrad protisovětským povstáním. Oddíly byly ale brzy odzbrojeny bolševickými vojsky a povstání potlačeno.

V Moskvě probíhal převrat mnohem složitěji. Vládní síly, složené především z junkerů a studentů obsadily Kreml. Byl vytvořen Výbor pro veřejnou bezpečnost. Ten místo dalšího postupu proti moskevské posádce a vojákům začal s bolševiky vyjednávat. Bylo dosaženo dohody, že junkeři ukončí obléhání Kremlu a revoluční bolševická vojska opustí Kreml. 31. října oznámil revoluční vojenský výbor konec příměří a vyzval k obsazení Kremlu. Ten obsadili 2. listopadu a vláda nařídila složit zbraně. 38

Kovalenko, D.A. a kol.: Stručné dějiny SSSR, Nakladatelství Svoboda, 1982, str.49

37

„Velkou říjnovou socialistickou revoluci“ lze chápat jako ozbrojené povstání, jehož příčinou byla nestabilní politická situace po Únorové revoluci. Po počátečním nadšení ze svržení cara se celonárodní jednota začala rozpadat. Prozatímní vláda selhala, v tom, že demokratické změny prováděla velmi pomalu. To ji ubralo na důvěře jak na straně pravého politického křídla tak i levice. Toho bolševici velmi obratně využili. Pouhých osm měsíců dělilo pád carismu od ustavení první socialistické vlády. Říjnová revoluce pro milióny lidí znamenala naději na vybudování socialismu. Pro další milióny ale začátek totalitního systému a nesvobody.

Bolševici tvrdili, že jenom oni zaručí svolání ústavodárného shromáždění. Svůj slib také splnili. Volby se konaly 12. – 14. listopadu. Podle kritérií stanovených bývalou Prozatímní vládou měli oprávnění volit všichni občané obou pohlaví, kteří dosáhli 20 let. Účast v prvních demokratických volbách byla vysoká. Podle odhadů se zúčastnilo 44 miliónů voličů. Byli zvoleni 703 poslanci. Největší počet hlasů 19,9 miliónů, tj. 40,4% získali eseři, druzí byli bolševici s 10,6 milionu hlasy (24%). Menševici a leví eseři byli víceméně vymazáni. Konstituční demokraté, nejdůležitější nesocialistcká strana, získali většinu nesocialistických hlasů – 2.1 miliónů, tj. 4,7%39. Po volbách zaměřili bolševici svou pozornost na to, jak oslabit ústavodárné shromáždění. Někteří nabádali k tomu, aby bylo zrušeno. Jiní, včetně Lenina, navrhovali, aby bylo svoláno, zároveň však měl být použit princip odvolání, podle něhož měli být zástupci nebolševických stran vyloučeni s odůvodněním, že vzhledem k historickým událostem již nepředstavují zvolené zástupce lidu. Nakonec bylo Ústavodárné shromáždění svoláno na 5. (18.) ledna 1918. Jako kvórum bylo stanoveno 400 účastníků. Shromáždění bylo doprovázeno demonstracemi na jeho podporu. Bolševická vojska zahradila cestu k paláci Taurida. Na jednání se sešlo 410 poslanců. Zahajovací proslov poslance Šestova provázely výkřiky a pískot bolševických poslanců a levých eserů. Na jednání ústavodárného sněmu poslanec Sverdlov prohlásil, že buďto musí schválit rezoluce a dekrety přijaté II. sjezdem sovětů, nebo bude rozpuštěno. Většina eserů tento. návrh zamítla, načež bolševici opustili sál. Ostatní poslanci potom většinou hlasů přijali usnesení o přeměně Ruska 39

Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, Argo, 1998, str. 159

38

v demokratickou federální republiku. Námořníci a vojáci podporující bolševiky však poslance vyhnali z budovy. Petrohradský sovět Ústavodárné shromáždění rozpustil. Tento krok odůvodnil tím, že by legalizovalo boj buržoazní kontrarevoluce za svržení sovětské moci. 8.(21.) ledna zahájili bolševici své shromáždění nazvané 3. sjezd sovětů. Toto shromáždění odsouhlasilo všechny bolševické zákony a rezoluce. Sjezd prohlásil Rusko federativní republikou sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců. Nejvyšším mocenským orgánem federace byl celoruský sjezd sovětů, který volil celoruský ústřední výkonný výbor a vládu federace.

2. sjezd sovětů schválil Leninův dekret o míru, který navrhoval okamžité příměří se všemi válčícími mocnostmi. 9. listopadu byl doručen vládám Dohody. Ty jej zavrhly. Trockij proto informoval Centrální mocnosti, že Rusko je připraveno zahájit separátní jednání. Německo a Rakousko přijaly ruskou nabídku příměří . 18. listopadu odjela ruská delegace v čele s Adolfem Joffem do Brestu Litevského, kde sídlil vrchní velitelský štáb Německa pro východní frontu a zahájila mírové jednání. Německou delegaci vedl ministr zahraničí von Kuhlmann. Německá strana vyjádřila ochotu podepsat mírovou smlouvu za velké teritoriální ústupky Ruska. Požadovala území patřící k Rusku zahrnující zhruba 150 tisíc kilometrů čtverečních. Lenin s podepsáním takové dohody souhlasil. V tomto bodě se však strana neshodla a rozštěpila se mezi jeho stoupence a takzvané levé komunisty, vedené Bucharinem, kteří považovali podepsání takovéto dohody za zradu revoluce. Příměří bylo dohodnuto. 27. prosince byla jednání obnovena. Němci uznali jednostranně suverenitu Ukrajiny.a podepsali s ní mírovou dohodu. Na obnoveném jednání předložili nové mírové podmínky, v nichž navrhovali oddělení Polska, Ukrajiny, Litvy a Lotyšska od Ruska. Trockij tyto podmínky označil pro vládu nepřijatelné. Ruská delegace se snažila další vyjednávání prodloužit taktikou „ani válka, ani mír.“ Lenin, podporovaný Kamenivem, Zinoněvem a Stalinem označili tuto politiku za utopii. Přimlouval se za přijetí tohoto ponižujícího míru, protože to viděl za nutné proto, aby se nový režim udržel. Na schůzi ústředního ale utrpěl porážku. Trockij dostal příkaz vrátit se do Brestu a pokračovat ve vyjednávání podle taktiky, kterou navrhoval a snažit se protáhnout jednání co nejdéle. Němci však předložili Rusům ultimátum, které stanovilo, že buď budou mírové podmínky přijaty, nebo německá

39

armáda vtrhne do Ruska. Informace o plánované německé ofenzívě přišla do Petrohradu. Lenin znovu usiloval o přijetí podmínek, ale byl znovu přehlasován.

Byl svolán mimořádný sjezd sovětů, jehož hlavní náplní bylo ratifikovat mírovou smlouvu. Lenin delegáty vyzval, aby tuto mírovou smlouvu schválili. To se nakonec podařilo tímto poměrem hlasů : 724 členové hlasovali pro, 276 proti a 11840 delegátů se zdrželo hlasování. Smlouva

Němci a Rakušané však nezastavili svůj postup a obsadili běloruské město Minsk .Lenin vydal dekret nazvaný Socialistická vlast v nebezpečí41 a prohlásil v něm, že Němci usilují o zničení socialistické vlády a znovunastolení monarchie v Rusku. Dekret dále obsahoval výzvu věnovat všechny síly a prostředky obraně země a bránit každé postavení, s tím, že kdo neuposlechne příkazům bude zastřelen.

Poté, co Rusko začalo vyjednávat s Němci, přesunula Dohoda své diplomatické zastoupení do města Vologda. Protože Lenin předpokládal, že Němci svůj postup nezastaví, přesunul hlavní město z Petrohradu do Mosky.

Smlouva byla 3.března 1918 podepsána sovětskou delegací, která se skládala z jejího předsedy Grigorije Sokolnikova, zahraničního komisaře Georgie Čičerina, komisaře vnitra Grigorije Petrovského a náměstka zahraničního komisaře a tajemníka delegace Lva Karachana. Separátní mír byl pro Rusko pokořující. Od Ruska bylo odtrženo Polsko, Litva, část Běloruska a Lotyšska. Sovětská vojska musela vyklidit Ukrajinu, Finsko, Aalandské ostrovy a oblast Ardaganu, Karsu a Batumi. Byly to regiony, kde žilo 26% obyvatel, sídlilo 28% průmyslu a nalézalo se 75% nalezišť uhlí42.

Proti brestlitevskému míru se pozvedla opozice z řad sociální demokracie. Požadovali svržení bolševického režimu a pokračování války proti Německu na straně dohodových mocností. V zemi se začala objevovat protibolševická povstání, 40

Volkogonov,D.: Lenin Počátek teroru, nakladatelství Dialog, 1994, str. 159 Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, nakladatelství Argo, 1998, str. 171 42 Pipes, R.: Dějiny ruské revoluce, nakladatelství Argo, 1998, str. 172 41

40

která však byla krvavě potlačena. Lenin se snažil uklidnit obyvatelstvo dekretem, který stanovil, že vzhledem ke smlouvě ratifikované IV. Mimořádným sjezdem sovětů, se nesmí Němcům klást ozbrojený odpor.

Brestlitevská smlouva učinila z Ruska druhořadou mocnost. Vedoucí představitelé Ruska špatně odhadli sílu Německa a byli ochotni obětovat tak rozsáhlé území jen proto, aby se udrželi u moci. Brestlitevský mír měl však velmi krátký život. 11. listopadu 1918 podepsalo Německo s delegací států Dohody smlouvu o příměří a bolševici prohlásili, že smlouva z Brestu je zcela neplatná.

Okolnosti

uzavření

brestlitevského

míru

vyjadřují

zásady

politiky

bolševického Ruska. Jejich největší prioritou je udržení moci a kontroly a zájmy a bezpečnost Ruska mají přednost před zájmy a bezpečností jiných zemí.

10. Závěr . Jak jsem se zmínila na začátku této práce, v Rusku vládl na přelomu 19. a 20. století absolutismu. Ten byl běžnou formou politického zřízení i v jiných státech kontinentální Evropy, ale už v průběhu 19. století se zde prosadila myšlenka svrchovanosti lidu.

Vydání Říjnového manifestu v roce 1905 vzbudilo naděje, že Rusko nastoupí cestu k ústavní demokracii. Jak se ukázalo, monarchie odmítala realizovat své závazky a car, přestože v manifestu sliboval, že „žádný zákon nebude uveden v platnost bez schválení státní dumou“, tento orgán považoval spíše za poradní sbor. Přeměna absolutistického režimu v demokratický stát není jednorázovou záležitostí. Například ve Francii bylo potřeba let 1789 až 1875 než absolutistickou moc vystřídala republiková forma vlády. Dvanáct let, které uběhly od revoluce v roce 1905 k Únorové revoluci, nemohlo stačit k tomu, aby se upevnily principy demokracie, ústavní vláda a svrchovanost lidu založená na jeho vůli. Navíc car svým postojem k Dumě prokázal, že se brání vytvoření ústavní demokracie.

41

Nedokončený ústavní řád, který započal v roce 1905, nespokojenost s carským režimem, válka a bída byly zřejmě okolnosti, které vyústily v revoluci.

Revoluce vypukla v třetím roce trvání světového válečného konfliktu .Válka rozvrátila vznikající politické struktury. V podstatě zlikvidovala snahy o ústavní reformy započaté v letech 1905 a 1906. Car využíval válečné situace k obcházení dumy. V okamžiku, kdy ruská armáda zažívala jednu prohru za druhou se v Rusku rozpoutala ústavní krize. Válečné neúspěchy vedly k nespokojenosti a protiválečným náladám, a ke vzniku revolučního hnutí. Byla zmobilizována většina obyvatelstva, aby se zapojila do boje na frontě či do pracovního úsilí v týlu. Pobyt pracovních sil na frontě přispíval k rozkladu hospodářství.

V sílícím revolučním hnutí hrála rozhodující úlohu především inteligence, která zaujímala nekompromisní postoj ke stávajícímu společenskému řádu. Protože v Rusku dlouhou dobu neexistovaly zastupitelské orgány, vzala na sebe úlohu mluvčího lidu. Ruskou společnost tvořili převážně rolnici. Ti byli izolováni od politického, hospodářského i kulturního

života země. Rolníci v sobě neměli

vlastnosti člověka moderní společnosti a byli snadno ovlivnitelní. Taktéž průmysloví dělníci se více méně rekrutovali z rolníků a průmyslovým podmínkám se přizpůsobovali pomalu.

Cílem revoluce bylo vytvoření ústavní vlády, svolání zákonodárného sboru a zavedení rovnosti občanů před zákonem. V začátcích se neobjevovala hesla, volající po nastolení socialismu

Vláda však otálela s reformami a objevil se dělnický

radikalismus, který podporovala inteligence z řad socialistů. Této napjaté situace využili bolševici , kteří ke svému cíli využili tužby obyvatelstva. Slibovali ukončení války, předání půdy rolníkům, likvidaci statkářů a kapitalistů, nastolení vlády lidu.

Úspěch bolševiků byl způsoben také tím, že k prosazení svých požadavků využili zdánlivě nestranické organizace, sověty. Ty měly v mezi lidmi autoritu.

42

Leninův předpoklad, vytvoření strany profesionálních revolucionářů se ukázal jako správný.

Výdobytky únorové revoluce zanikly. Přispěl k tomu velmi nestabilní systém dvojvládí a rozklad státních institucí. Režim se nestal ústavní demokracií a představoval nestabilní kompromis. Ruská společnost také nemohla stavět na silných demokratických zásadách a obyvatelstvo bylo vyčerpané válkou a nestabilitou vládního systému, který byl nastolen po Únorové revoluci. Podle mého názoru jsou to především tyto důvody, které umožnili nástup k moci bolševikům, kteří ovlivnili světové dějiny tím, že nastolili první socialistickou vládu ve světě. .

43

Resumé Ve své diplomové práci

jsem zpracovala téma „Únorová revoluce 1917

v Rusku a vznik demokratického státu v Rusku.“ Podávám zde popis událostí od roku 1905 a ž k Říjnové revoluci.

V úvodní části popisuji hospodářskou a politickou situaci carského Ruska a jeho pozici v 1. světové válce. Tato část je zakončena popisem událostí, které vyústily v Únorovou revoluci.

V další části jsem se zaměřila na úlohu a postavení Prozatímní vlády. Závěr práce je věnován aktivitám a postavení bolševické strany, které vedly k Říjnové revoluci a nastolení první socialistické vlády ve světě.

Summary In my thesis I have drawn up the theme „February Revolution 1917 in Russia and rise of democratic state in Russia.“ I am setting out the description of events since 1905 till the October Revolution.

In the opening part I am describing the economic and the political situation in the Tsar Russia and its position in the First World War. The part is finished by description of events that ended in the February Revolutin.

In the next part I have focused on role and position of the Provisional Government. The conclusion of my work is devoted to activities and the position of the Bolshevik party that led to the October Revolution and enthronement socialistic government in the world.

44

the first

Obsah Společenský a hospodářský vývoj v Rusku

1

Vývoj parlamentarismu v Rusku

3

Rusko v 1. světové válce

9

Únorová revoluce a pád carismu

15

Význam sovětů v revoluci

18

Dvojvládí

20

Prozatímní vláda a její činnost

22

Vývoj od únorové revoluce k Říjnu 1917

25

Bolševická revoluce

31

Závěr

41

45

Seznam použité literatury:

Pipes, R.:

Dějiny ruské revoluce, Argo Praha, 1998

Malia, M.:

Sovětská tragédie, Argo Praha, 2004

Gilbert,M.:

Dějiny 20. století, Lidové noviny Praha, 1997

Švankmajer,M.:

Dějiny Ruska, Lidové noviny Praha, 2004

Volkogonov, D.:

Lenin. Počátek teroru, Dialog Liberec, 1996

Kořalenko, D.A. a kol.:

Stručné dějiny SSSR 1,2, Svoboda Praha, 1982

Moynahan, B.:

Rusko 20. století, Svoboda Praha, 1995

46