Maja Štěrbová METAMOR(D)FÓZA CORRRIDA! CORRRIDA!
Maja Štěrbová METAMOR(D)FÓZA CORRRIDA! CORRRIDA!
Tribun EU 2011
© Marie Štěrbová, 2011 Typography © Tereza Živná, 2011 This edition © Tribun EU, 2011
Pro všechny kamarády, které mám tolik ráda, že se stali součástí mého života. Doufám, že v něm zůstanete i nadále. Potom pro jednoho, který z něj bez vysvětlení vystoupil. Třeba se zas někdy objevíš. Já o to totiž pořád stojím, amigo. Pro kočky. Myslím, že už dostaly všechno, co se dá i nedá koupit, ale knížku jim ještě nikdo nevěnoval! Tak tedy: Princezně, Rozárce, Jonáškovi, Matýskovi, Terezce, Garfieldovi, Amy, Mie, Maggie, panu Esterkovi, Damiánovi, Amadeovi i všem, kteří ještě přijdou. A speciálně pro Mafinku, která mi před pár dny odešla do kočičího nebe a nesmírně mi chybí. Pro babičku.
A taky… tu sabes.
METAMOR(D)FÓZA
TO BY ŠLO „My jsme si nikdy nevšimli, že bys na sobě potřebovala něco upravit,“ slyšela jsem snad od všech svých kamarádů. Jenomže já jsem si všimla. Už několik roků jsem každý den civěla do zrcadla a hypnotizovala bouli, která mi začala vyrůstat pod bradou a každý den se zvětšovala o tisícinu mikrometru. Rozhlédla jsem se po krcích mé šíré famílie a bylo mi jasné, který gen se masově předává z generace na generaci bez jediné výjimky. Děsila mě představa, že mi za chvíli přijde pozvánka do rodinného klubu dvojitých brad a já budu muset doživotně platit členské poplatky. Musela jsem tomu zabránit. Vyzkoušela jsem snad všechny rady, které jsem dostala nebo je četla v různých odborných časopisech. Masírovat. Poklepávat. Cvičit. Vytahovat. Natírat. Zaříkávat. Vyhrožovat. Vyzkoušela jsem i obličejovou gymnastiku. Pořídila jsem si příručku a při jejím čtení jsem automaticky začala napodobovat všechny cviky. Mračení se, vytahování obočí nebo střídavé zavírání jednoho a druhého oka s příslušnými grimasami. Na cviku vytřeštěte oči, otevřete ústa a vyplázněte jazyk tak daleko, jak to jen půjde jsem si dala opravdu záležet. Bohužel jsem si včas neuvědomila, že se právě nacházím v ranní tramvaji, kde způsobuji všeobecné pozdvižení. Obličejovou gymnastiku jsem už od té doby radši nezkusila. Na bouli ale nemělo nic z toho sebemenší vliv. Jestliže jsem 9
nechtěla za pár let vypadat jako pelikán, zbývala jediná možnost. Plastická chirurgie. Surfovala jsem po internetových stránkách všech možných plastických ordinací a nasávala informace, jakým způsobem by bylo možné se nevítaného vetřelce zbavit. Během čtení postupů různých zákroků jsem doufala, že se podbradek přeci jenom zalekne a zatroubí na ústup. Ale nechtělo se mu. Nezlomilo ho ani předčítání cenových rozpětí za jednotlivé úkony, což naopak, musím přiznat, málem zlomilo mne. Trvalo to téměř rok, než jsem se definitivně rozhodla k zákroku a pevným krokem vstoupila do ordinace plastického chirurga. Slyšela jsem, že plastikové většinu zákroků lidem rozmlouvají, a věřila jsem, že nebudu ten případ. Naopak jsem doufala, že pan doktor uvidí můj otřesně vážný případ, sám usoudí, že operaci nelze odkládat ani minutu, a udělá ji hned. Okamžitě. Přijedu jako ošklivé káčátko, ale domů se budu vracet s krásným labutím krkem. Byla jsem objednaná na dvanáctou hodinu a mělo to vyjít akorát. Vybrala jsem si brněnskou ordinaci a příjezd do moravské metropole byl naplánovaný o třicet minut dřív. Super. Z klimatizovaného autobusu je to do ordinace jen kousek, a tak jsem čistá a svěží zaklepala na kouzelné dveře.
10
„Pan doktor ještě operuje, běžte se projít a přijďte tak za hodinku,“ byla jsem vyslána do víru velkoměsta. Hodinová procházka pětatřicetistupňovým poledním žárem mi udělala čáru přes rozpočet. V cizím městě jsem zabloudila, na dlažbě si podvrknula kotník, polila jsem se limonádou a nemohla najít cestu zpátky. Do ordinace se vrátila propocená, rudá, uřícená a smrdutá troska s puchýřem na noze. „Tak co byste potřebovala?“ podal mi statečně ruku sympatický pan doktor a rychle si mne prohlédl. Živě jsem viděla, jak mu v hlavě běží seznam, co by na mně bylo práce. Ta by potřebovala odstranit váčky pod očima, zúžit nos, zmenšit prsa, abdominoplastiku, odsát asi šedesát litrů tuku, zmenšit zadek, vymodelovat boky, srovnat zuby, facelifting, stehna, lýtka… a než stačil domyslet celý seznam, vznesla jsem svůj požadavek. „Chtěla bych udělat liposukci…,“ začala jsem povídat, a než jsem stačila doříct větu, pan doktor okamžitě přesunul oči na moje boky. „…podbradku,“ dokončila jsem větu. „Jo podbradku,“ probral se pan doktor s asi dvouvteřinovým zpožděním a přesunul pohled na můj krk. Znělo to trochu překvapeně a zdálo se mi, že jsem v hlase zaslechla i značnou úlevu. Zřejmě byl rád za odpadnutou povinnost vysvětlovat mi, že v mém případě je liposukce dolních partií nesmysl.
11
„Potom budete muset čtyři týdny nosit na hlavě elastický návlek a nebudete to smět sundávat!“ vztyčil prst poté, co mi vysvětlil postup zákroku. „Pro každého to není společensky únosné.“ Ale já se nenechala odradit. Okamžitě jsem návlek přejmenovala na zrůdaobleček, spočítala jsem si, kdy začíná semestr, kdy mám první veřejná jednání s lidmi, a vycházelo mi, že bych to mohla stihnout bez větší ostudy. „To by šlo,“ pronesl spokojeně pan doktor, když mě trochu osahal a zeptal se na věk. Pohlédl do kalendáře a zapsal si k mému jménu termín, kdy bude provedena moje metamorfóza.
12
PÁTEK TŘINÁCTÉHO „Není to pátek?“ zeptal se mě každý, komu jsem sdělila datum zákroku. „Je,“ jsem s pokrčením ramen. „Doufám, že pan doktor není přisvědčila pověrčivý,“ zubila jsem se. Mně to bylo jedno, ale všichni ostatní z toho byli vyděšení. „Tak to se nedivíme, že měl volno,“ odpovídali pokaždé. Trochu zviklat mě dokázala jen partička starých kamarádů. „Aha,“ poškrábal se na hlavě jeden z nich. „Takže ty toho chirurga neznáš, jdeš k němu poprvé, nemáš ponětí, jak operuje, a hodláš ho otestovat přímo na ksichtě,“ pozdvihl zvědavě obočí a píchnul do mě ukazováčkem. „A ke všemu si to necháš udělat v pátek třináctého.“ Musela jsem mu dát za pravdu. Vzít zpátky to už ale nešlo. „Já to risknu,“ řekla jsem odhodlaně. „Když to nezkazí, nechám si pak od něj udělat něco dalšího, co schovám třeba pod tričkem nebo kalhotama,“ smála jsem se. V duchu mi ale začínalo být úzko. Nakonec promluvila kamarádka, jejíž přítel je Afghánec. Žije už léta v Praze, ale styky s rodnou zemí samozřejmě nepřerušil. „Pro všechny případy, kdyby to náhodou nevyšlo, jsem ti nechala objednat burku.“ A pohladila mě soucitně po hlavě. Doufala jsem, že na ni nedojde, a byla ráda, že mám tak chápavé a ohleduplné kamarády. 13
První úkol byl zajít ke svému lékaři a nechat si udělat předoperační vyšetření. Lehké. Jenomže ne pro mě. Se svým praktikem jsem se rozloučila už dávno. Bezvadný doktor, ke kterému jsem chodila, přesídlil do zahraničí a na jeho místo nastoupila doktorka, která měla do jeho ochoty, schopností i sympatií hodně daleko. Jsem docela odolný jedinec, a tak jsem neměla důvod k ní chodit. Jenomže jednoho vzdáleného dne mě přepadla choroba, kterou jsem sama nezvládla. Dovlekla jsem se do ordinace, kde jsem se dozvěděla, že když tam nechodím, blokuji místo jiným a mám si najít jiného lékaře. Vypadla jsem s kartou v náručí a bez vyšetření. Bylo mi tak zle, že jsem neměla sílu hledat, kde by se mohla nacházet nějaká jiná ordinace, a zkoušet, jestli by mě náhodou nevzali tam. Svoji kartu jsem nacpala do ordinační poštovní schránky a odvlekla se domů. Když jsem teď držela v ruce formulář na předoperační, neměla jsem potuchy, jestli ještě k paní doktorce patřím, anebo mě vyřadila nadobro. Času ale nebylo nazbyt, a tak jsem k ní vyrazila to zkusit. A měla jsem štěstí víc, než jsem si myslela. Moji zdravotní dokumentaci měli v archivu a v ordinaci úřadoval jiný lékař, kterému jsem nijak nevadila. Jediná vada byla ta, že byl právě na dovolené, takže jsem musela zajít do vedlejší ordinace, kde jej zastupovala doktorka vyššího věku. „To ne! No to ne!“ zvolala, když jsem jí řekla, co potřebuji. „To si snad děláte legraci!“ odmítala vyslyšet 14
moje přání. Dostala jsem sáhodlouhé kázání o tom, že ona s plastickými operacemi nesouhlasí a neuznává je a že člověk by měl dožít tak, jak se narodil. Jaképak předělávání. „Jenže já jsem se tak nenarodila!“ oponovala jsem statečně. „Já se narodila jako krásné miminko, ale teď vypadám úplně jinak!“ neustupovala jsem ze svého názoru. Další pokus odradit mne zkusila popisováním všech bolestí, které budu prožívat. Ale neměla šanci. Seděla jsem jako přikovaná a čekala, až vypíše žádanku do laboratoře. Nakonec podlehla. Hluboce vzdychla, vyplnila příslušné formuláře a otevřela moji kartu k zápisu. „Co sem mám napsat za diagnózu?“ rozhodila nešťastně rukama. „Tak napište nějakou psychickou chorobu,“ chtěla jsem jí zvednout náladu, „to je podobné, ne?“ „Ještě si dělejte legraci,“ vzdychla. „Na cvokárnu odběr krve nezdůvodním. Píšu angínu,“ uzavřela diskuzi a rezignovaně mi podala všechny papíry. Byla na ní vidět úleva, že pro výsledky si už dojdu tam, kam patřím, a nebudu ji dál trápit.
15
