M Ě Š ŤA N S K É
P O M Ě RY
Ono tak usilovné dodržování dobrých mravů mělo v prvé řadě zaručit vzmáhajícímu se měšťanstvu uvnitř společnosti postavení, k němuž všichni chovají respekt. Životní styl šlechty byl pro měšťanský svět naprosto nepatřičný: Vysoce urozené šlechtičny požívají veškerých svobod: Smějí se dle libosti oblékat jak ošuntěle, tak výstředně, mohou při hovoru hlasitě povykovat, přehazovat nohy přes sebe, až je jim vidět do poloviny lýtek, líčit se a mít pletky. Kdyby tohle dělala měšťanská žena, znemožnila by se a stala by se „osobou“. Lidé, kteří na sebe trochu dbají, by se s ní nestýkali a dodavatelé by si k ní dovolovali důvěrnosti.5 Naopak morální představy městského proletariátu – a je to dáno životními podmínkami – byly těchto vnucených měřítek prosty. Bytové poměry uprostřed města si vynucovaly těsné soužití několika generací v jedné místnosti, a znamenaly tak pro děti ne vždy dobrovolný předčasný kontakt se sexualitou. Na jedné straně jim nezůstalo nic skryto, na druhé straně se vůči nim dospělí dopouštěli sexuálních přehmatů. Zčásti vlastní otcové, zčásti takzvaní nocležníci, kteří si za úplatu pronajímali místo ke spaní. Měšťanský svět se tedy musel vymezovat na jedné straně vůči bezuzdné šlechtě a na druhé vůči neotesanému a bezstarostnému proletariátu. Pudy a vášně se tudíž musely projevovat pokud možno vskrytu. „Ona doba si v této rozpolcenosti vymyslela podivný kompromis. Omezila svou morálku na to, že mladému člověku sice nezakazovala praktikovat jeho vita sexualis, ale požadovala, aby si tuto trapnou záležitost odbyl 9
MILOSTNÉ
PLETKY V HABSBURSKÉ MONARCHII
nějak nenápadně. Když už sexualitu nešlo sprovodit ze světa, pak aspoň ve světě dobových mravů neměla být vidět. A tak došlo k uzavření tiché dohody, že všechny tyto pohoršlivé záležitosti se nebudou zmiňovat ani ve škole, ani v rodině, ani na veřejnosti a že se bude potlačovat vše, co by mohlo připomínat jejich existenci,“6 popsal Stefan Zweig ve svých vzpomínkách dilema, v němž vězela společnost c. a k. monarchie. Tento problém vyhrocovala ještě skutečnost, že průměrný měšťanský muž vstupoval do manželství poměrně pozdě, neboť napřed musel disponovat značným jměním, aby své ženě mohl poskytnout stavovsky přiměřenou životní úroveň. O tom, jak obtížnou a drahou záležitost představoval sňatek, se můžeme poučit zejména u příslušníků armády, kteří museli skládat vysoké kauce buď jako rezervu pro zaopatření vdovy, nebo jako penzi. Mužům, jimž chudoba ženitbu znemožňovala, zbývala možnost vztahu na způsob manželského: Vzdělaný muž, leč bez prostředků, jenž by se chtěl vyhnout například prostitutkám a podobným nemravnostem a jenž by se rád oženil už jako student a třeba se svou ženou sdílel jeden pokoj bez dalších nákladů, bude těžko hledat vzdělané děvče, jež by na něco takového přistoupilo. Vše se musí dít podle vládnoucí módy a být „stavovsky přiměřené“, což ve většině případů činí manželství nemožným. Přesto může tentýž student žít v konkubinátu, poněvadž při tomto vztahu jsou jmenovaná zjednodušení přípustná. Proč by však stejné existenční prostředky, s nimiž si vystačí konkubinát, neměly dostačovat i pro manželství?7 Toto nouzové řešení se sice stalo běžnou praxí, ale oficiálně ho měšťanská morálka striktně odmítala. Dokonce proti němu zakročovala všemi dostupnými prostředky. Když Theodor von Weißenfels v roce 1867 převzal policejní služebnu ve Vídni, začala mravnostní policie postupovat mimořádně přísně nejen vůči prostitutkám, nýbrž i vůči konkubinátu. Okresní ředitelství stíhala páry žijící bez oddacího listu. Cizince čekalo 10
M Ě Š ŤA N S K É
P O M Ě RY
vypovězení a páry, z jejichž soužití vzešly děti, nucená rozluka.8 Když bylo manželství po splnění všech požadovaných předpokladů – pro muže to znamenalo pravidelný přiměřený příjem a určité společenské postavení, pro ženu bezvadnou pověst a samozřejmě panenskou nedotčenost – konečně uzavřeno, pak ani zde veřejnost nepřipouštěla místo pro nějaké „nestřídmosti“. Především ženám se zdůrazňovalo: „Manželské povinnosti … slouží mravnému účelu rozmnožování. V žádném případě nesmějí skýtat záminku k pohlavní nestřídmosti. Z toho vyplývá otázka, jak často je povolen pohlavní styk, aniž by způsobil škody. V průměru by se pohlavní akt neměl provádět častěji než jednou týdně.“9 Dodatečný problém představoval fakt, že v měšťanských kruzích se manželství neuzavírala z lásky: „… vnější poměry, materiální hlediska, utilitární rozvaha … stojí v popředí. Většina dnešních manželství není uzavřena z lásky nebo vzájemné náklonnosti, nýbrž z konvence.“ Vhodného ženicha ve většině případů vybrali rodiče, kteří své dcery až do té doby drželi přísně od zámkem, a ty se pak musely podvolit osudu. Theodor Fontane to literárně vykreslil na osudu Effi Briestové, jež ze společenské ctižádosti uzavřela sňatek z rozumu s o dvacet let starším baronem. Z nudy, a taky že se cítila manželem zanedbávaná, začala udržovat poměr s šarmantním a vitálním sukničkářem majorem von Crampasem: „Poněvadž si při tom, byť jen matně, uvědomovala, co jí v manželství vlastně schází: skládání poklon, inspirativní podněty a malé pozornosti. Instetten byl milý a hodný, ale milenec to nebyl.“10 Důsledkem všech těchto restrikcí a překážek, jež člověk musel překonat, aby s partnerem, navíc mnohdy nemilovaným, mohl uzavřít manželství, byly více či méně veřejně žité předmanželské a mimomanželské vztahy. V praxi existovala celá řada možností, jak nezávazné vztahy navazovat: Sukničkářům, kteří si se svědomím nelámali hlavu, k navázání poměru se „sladkou holkou“ – jak Vídeňany učil Arthur Schnitzler – stačilo poskytnout rozkoš, která k ničemu nezavazovala. Troška dobře vypočítaného 11
MILOSTNÉ
PLETKY V HABSBURSKÉ MONARCHII
milostného šeptání, tu a tam večeře v některé z momentálně módních restaurací nebo víkend na venkově: Už to mladým a po životě žíznícím ženám připadalo jako dostatečná odměna za přízeň, již dotyčnému projevovaly.11 Že navazování takových vztahů ze strany žen pocházejících z těch nejprostších poměrů pramenilo nejen z hladu po životě, nýbrž mnohem spíš z naděje na společenský vzestup nebo vylepšení finanční situace, je vzhledem k jejich žalostným životním podmínkám nabíledni. Schnitzler, sám známý coby homme des femmes, prožil spoustu pletek s prostými děvčaty: Jeanette mi sama přiznala svou finanční tíseň a nezdráhala se přijímat opravdu malé obnosy, které jsem jí příležitostně posílal z Londýna. Její ruční práce vynášely málo anebo nic. Z výšivkářství, kde za úmornou práci od osmi do jedné a od tří do sedmi dostávala dvacet zlatých měsíčně, brzy odešla kvůli potížím se srdcem, chrlení krve, bolestem hlavy a v zádech. Přišlo mi to vhod už proto, že teď aspoň kvůli své pochybné ctnosti nemusela chodit z města tou dvojnásob dlouhou a stokrát podezřelou cestou do Hernalsu. Vyšívala teď a háčkovala doma a dodávala práci do krámů, ale sjednaný honorář dostávala jen s obtížemi, nebo jí dokonce nezaplatili vůbec…12 Na situaci této dívky můžeme patrně pohlížet jako na modelovou pro spoustu podobných osudů. Když pak Jeanette dala před Schnitzlerem přednost „účetnímu u Haberfellnera v Burggasse“, jenž jí učinil nabídku k sňatku s výhledem na lepší život, Schnitzler si pospíšil s ujištěním, že „nechce stát v cestě jejímu štěstí, zvlášť když sám již od počátku věděl, že se s ní nikdy neožení“.13 Tuto epizodu najdeme literárně zpracovanou v románu Cesta do šíra* a dozvíme se tu i více o praxi, jak vztahy tohoto druhu elegantně ukončovat. Zde ovšem milenka dostává nóbl odstupné: * Česky román vyšel před první světovou válkou, a to pod tímto archaickým názvem.
12
M Ě Š ŤA N S K É
P O M Ě RY
„Ta malá,“ vykládal Oskar Ehrenberg Georgovi, zatímco Amy šla s Heinrichem napřed, „taky netuší, že se dnes spolu procházíme v Prátru naposled.“ „Proč naposled?“ zeptal se Georg bez hlubšího zájmu. „Musí to být,“ opáčil Oskar. „Takové záležitosti nesmějí trvat déle než rok. Mimochodem, od prosince si u ní můžete začít kupovat rukavice,“ dodal zvesela, ale nikoli bez zármutku. „Zařizuju jí totiž malý obchůdek. Jsem jí to do jisté míry dlužen, poněvadž jsem ji vytrhl z poměrně bezpečné situace.“ „Z bezpečné situace?“ „Ano, byla zasnoubená. S jedním brašnářem.“14 Jestliže se u mužů bokovky tolerovaly, u ženy bylo něco takového oficiálně nemyslitelné. Publikace z roku 1916 s titulem: Sexuální nevěra ženy. První díl: Cizoložnice to osvětluje víc než názorně. „Manželská věrnost ženy je, abychom použili Goethových slov, začátek a vrchol vší kultury. Má nepřehlédnutelný význam pro mravní uspořádání rodiny, pro šťastný vývoj společnosti, pro vzrůstající blahobyt národa, pro čisté uchovávání rasy – je životadárně důležitá jak pro jednotlivce, tak i dostatečným důvodem, aby její negace, tedy sexuální nevěrnost ženy, zvýšenou měrou vzbuzovala zájem lékařů a socialistů, státníků a znalců práva, duchovních a biologů,“15 stojí v předmluvě. Jako „podpásovka“ vůči nesměle vznikajícím emancipačním snahám žen ohledně manželské věrnosti se tu dále rozvádí: Přesto jsou naše bojovnice za práva žen v zajetí velikého omylu, když z mužovy nevěry odvozují právo na sexuální porušení věrnosti i pro ženu. Na to jsou role obou manželů v pohlavním aktu příliš rozdílné. Muž se může dopouštět nevěry, aniž by její následky musely manželství hluboce narušit, může kdykoli provést účinné pokání a napáchanou škodu lze napravit. Nevěra ženy otráví duši téže navždy, otřese základem harmonie mezi matkou a dětmi, zpochybní legitimitu posledně jmenovaných a způsobí nenapravitelnou trhlinu v rodinném životě.16 13
MILOSTNÉ
PLETKY V HABSBURSKÉ MONARCHII
Podstatné je, že na mužovou nevěru a z ní eventuálně vyplynuvší těhotenství se tu pohlíží jako na napravitelnou škodu. Způsob nápravy se již neuvádí. Naopak esenciální potřeba být si jist potomstvem radikálně zakázala jakékoli pochybení ze strany ženy. Pokryteckou dvojí morálku, jež se zde prezentuje, jasně pojmenovala gynekoložka, která se v jednom medicínském rádci se vší otevřeností ujala osvěty pro ženy: V celé oblasti pohlavního života totiž platí dvojí morálka. Ta považuje za povolené a nezávadné veškeré pohlavní aktivity muže, a to i když je provádí na úkor lidského osudu, kdežto ženu, jíž přece on způsobil újmu, prohlašuje za bezectnou a zločinnou. Tato dvojí morálka je však vrcholně nemravná a musí se proti ní důrazně bojovat. Je třeba vznést bezpodmínečný požadavek, aby se mimomanželské pohlavní styky muže nadále nepokládaly za samozřejmou nezbytnost…17 S ohledem na skutečnost, že mimomanželské poměry děsivě často vedly k nechtěnému těhotenství, jež mělo katastrofální následky v prvé řadě pro ženu, se musíme zaměřit na otázku antikoncepce. Jaké možnosti existovaly a proč se evidentně využívaly jen ve velmi omezené míře?
14
„NEVĚDOMOST
A PŘEDSUDEK“
Antikoncepce Záplava lékařských rádců a osvětových knížek se koncem 19. století pokoušela zajistit sexuální osvětu, a to jednak ve snaze dostat pod kontrolu pohlavní nemoci jako syfilis a kapavku, jež řádily ve všech vrstvách obyvatelstva, a za druhé s cílem zredukovat vysoký počet nemanželských dětí. Leckteří lékaři se cítili povinováni pomoci radou i vdaným, po vysokém počtu těhotenství už jednoduše vyčerpaným ženám, které už další děti nechtěly. Zarážející je skutečnost, že menstruační cyklus v solidních měšťanských kruzích 19. století evidentně představoval tajemství, a to jak pro ženy samotné, tak i pro lékaře. Staleté vědomosti porodních bab a léčitelek o početí, jeho zabránění, ale také o potratech jako by upadly v zapomnění. Teprve ve 20. letech se podařilo rakouskému lékaři Hermannu Knausovi a – nezávisle na něm – jeho japonskému kolegovi Kjúsakuovi Oginovi stanovit okamžik ovulace, a tím i určit, kdy má žena plodné dny. Knaus své poznatky prezentoval na gynekologickém kongresu v roce 1929. Do té doby se tématu zabránění početí zřejmě nepřikládal valný význam, a to ani v lékařských kruzích. Vždyť přece i lékař Arthur Schnitzler plodil nemanželské děti. Z jeho deníků se dovídáme, že během poměru s Marií Reinhardovou v roce 1896 sice byl konfrontován s otázkou antikoncepce, ale sám si nikterak odpovědně nepočínal. Marie si na jeho opatrnost stěžovala jako na nedostatek něhy, načež Schnitzler dostal vztek. „Nazval jsem ji hloupou ženskou – a nedal jsem si pozor“.18 Marie Reinhardová krátce nato otěhotněla.
15
MILOSTNÉ
PLETKY V HABSBURSKÉ MONARCHII
Nejspolehlivější z tehdy dostupných možností regulace početí – a zároveň jedinou, již akceptovala i církev – představovala pohlavní zdrženlivost. Ta se pochopitelně netěšila oblibě a praktikovaly ji především ženy, které už po četných těhotenstvích nechtěly další děti. A bez okolků své manžely vykázaly z ložnice. Jednou z nejstarších a nejjednodušších metod antikoncepce byl coitus interruptus. Nevyžadoval žádnou, ať už jakkoli opatřenou pomůcku, ani podporu lékaře či lékárníka. Na jedné straně ji zdravotnické příručky doporučovaly, ale přesto se pořád znovu diskutovalo, jestli „ukončení“ před vyvrcholením neupírá požitek z milostného aktu. James Ashton dovedl v tomto ohledu uklidnit situaci a současně dal mužům návod, jak si počínat: „Do postele si vždy bereme čistý ubrousek, který muž během manželského obcování drží v ruce. Potom je snadné podržet ubrousek tak, aby po vytažení údu zachytil semeno.“19 Názory na tuto formu antikoncepce se však i nadále rozcházely a odsuzovali ji i někteří lékaři: „Tato praxe je nanejvýše trapná. Narušuje nejen požitek, nýbrž přímo vyprázdnění semene, a navíc není spolehlivá…“20 Někteří se zase domnívali, že může mužům způsobit těžkou újmu na zdraví: Před tímto ochranným prostředkem je třeba naléhavě varovat, neboť mimořádnou měrou poškozuje mužův nervový systém. Vypětí nutné pro přerušení maximálního vzrušení je tak veliké, že při trvalém praktikování této metody mohou nastat těžké nervové poruchy, jež nezřídka trvají celé roky.21 Úspěšnost této metody je samozřejmě víc než nejistá. Ženám se pak doporučovaly například výplachy, ovšem i tato metoda se klasifikovala jako krajně nespolehlivá: „Žena může okamžitě před a po souloži vystříkat pochvu vlažnou vodou s tří až pětiprocentním octem. Tento prostředek je třeba použít vždy, když jiný (i mužem použitý) selže nebo stane-li se nějaká neobratnost. Nicméně bezpečný rozhodně není.“22 Vedle výplachů byly k dispozici ještě chemické substance v podobě čípků nebo prášků, které se zaváděly před pohlavním 16
„NEVĚDOMOST
A PŘEDSUDEK“
aktem a měly usmrtit mužovo semeno. Negativní stránka těchto metod spočívala ve špatné snášenlivosti chemických koktejlů, jež mohly přivodit těžké záněty. Všeobecně se jako ochrana před nákazou doporučoval prezervativ, ale v lékařských rádcích se pořád znovu diskutovalo o ztrátě požitku z rozkoše. Kvalita a spolehlivost tehdejších výrobků není ovšem srovnatelná s dnešními. Prezervativy znala už antika. Zhotovovaly se z rybích nebo jehněčích střev a především měly chránit vojáky na dalekých cestách před nákazou. Až do 19. století se prezervativy vyráběly z gutaperči23, rybích měchýřů nebo ovčích slepých střev. V roce 1843 se zdařila vulkanizace kaučuku a umožnila tak sériovou výrobu této pomůcky. S nástupem kaučukových prezervativů začalo také jejich přijímání jako bezpečného prostředku proti nechtěnému těhotenství: „Nejjednodušší a nejúčelnější prostředek je navléci na ztopořený mužský úd nepropustnou membránu ve tvaru návleku na prst.“24 Zde se také uvádí, jak se kondomy perou a dají použít vícekrát: Týž kondom, je-li solidní, můžeme používat velice často, pokud ho poté, co jsme ho umyli a vysušili po obou stranách mezi dvěma utěrkami, nafoukneme vzduchem, zakroutíme otvor a takto nafouknutý ponecháme do rána schnout, nejlépe na kousku vlněné látky. Potom ho zase otevřeme a otvor se hned rozšíří dřív, než stačí ztvrdnout, a můžeme kondom použít znovu.25 Touto metodou lze hned zároveň vyzkoušet, zda není prezervativ poškozen. Pro skutečnost z dnešního pohledu nepřijatelnou, tedy že se kondomy používaly několikrát, najdeme vysvětlení o pár řádků dále. „Tyto podrobnosti jsou velice důležité, neboť chudí lidé si takovéto poměrně drahé věci nemohou kupovat pokaždé nové.“26 V roce 1900 byly kondomy opravdu ještě poměrně drahé. Prezervativ z vulkanizovaného kaučuku od firmy Julius Fromm stál jednu korunu, což odpovídalo denní mzdě tovární dělnice.27 17
MILOSTNÉ
PLETKY V HABSBURSKÉ MONARCHII
Služebná si vydělala měsíčně deset až dvacet korun, kondom tedy z logiky věci nepředstavoval běžně užívaný a rutinně aplikovaný antikoncepční prostředek – nehledě na to, že vědomosti o antikoncepci byly nejen v těchto vrstvách obyvatelstva víc než nedostatečné. Angažovaný lékař August Forel, jenž svou publikaci již v názvu věnoval „vzdělaným“, tuto okolnost zhodnotil otevřeně: Správné používání prostředků k regulaci porodnosti tvoří vůbec stěžejní bod veškeré individuální i sociální sexuální hygieny a bylo by svatou povinností lékařů zabývat se touto otázkou velice zevrubně a na správných místech doporučovat a podporovat používání kondomů etc. Místo toho skoro všude dosud vládnou zpátečnictví a předsudek a vidíme, že téměř většina lékařů nejenže v této věci postupuje teologičtěji a dogmatičtěji než teologové a drží se paragrafů úzkostlivěji než právníci, nýbrž že mnozí z nich se stále ještě z nevědomosti a předsudku sami venericky nakazí nebo své vlastní ženy hanebně přetěžují neustálými porody.28 Za relativně bezpečné platily při správném používání kroužkové nebo ochranné pesary. Již v antice se zabraňovalo početí tím, že se děložní hrdlo uzavřelo překlopeným citronem. Od té doby se podařilo vyvinout vhodnější tvary. Nejspolehlivější, dvojitě kroucený ochranný pesar, musel ovšem zavádět lékař a tato okolnost mnoho žen odstrašovala. Navíc pesar zůstával v pochvě od jednoho cyklu do druhého, což mohlo vyvolávat nepříjemné vedlejší účinky. Kulatý ochranný pesar, s nímž mohla žena manipulovat sama, zase při nešikovném zacházení snadno sklouzl, a ochrana tak již nebyla zaručena. Faktem je, že všechny tehdy známé možnosti, jež skýtaly relativně bezpečnou ochranu před nechtěným otěhotněním, buď vyžadovaly lékařskou pomoc, nebo se s nimi pojily značné finanční náklady. Každopádně si je nemohly dovolit právě ty ženy, které spolehlivou antikoncepci potřebovaly nejnaléhavěji: neprovdané služky, prodavačky, tovární dělnice a všechny ty „sladké vídeňské holky“ z nuzných sociálních poměrů. 18
