lovk dokonale a úpln v sob vypracoval všecko, V božnosti, teme jeho další výklad o náboženství poátku svého poznávání uinil jsem si pravidlem,

«

í

poátku svého poznávání uinil jsem

si

pravidlem,

bych v kterémkoli oboru postehl mínní lepší, že rád a skromn upustím od názoru prvého, a to s plným vdomím, nebo to, co poznáváme, je nepatrné v srovnání s tím, eho nepoznáváme. kolikrátkoli

II.

Druhá vdí idea Palackého je idea humanitní. Vlastn idea humanitní kotví v idee náboženské. Bratrství

eské

jsouc bratrstvím bylo

zárove

ná-

boženstvím.

V božnosti, teme jeho další výklad o náboženství a »jen v božnosti, jakožto v idei, dochází lovcství ouplného výrazu bytnosti

své«. Tato Kantovská formule znamená, že isté lovctví je vrcholem lidské moudrosti a všeho lidského snažení a toto isté lovctví samo spoívá v tom, aby lovk dokonale a úpln v sob vypracoval všecko,

mu

vlastní pírodou je dáno. »Prapoznání svrchované idey lovcství jest vrch moudrosti lidské, « »isté lovctví« je »nejje zákonem vezdejšího bytu našeho

co ušlechtilého

vé. živé a úplné

vy š š

a

nejsvtjší

lovke

— lovka

povin-

nost, býti m«. Také v tomto názoru humanitním ozývá se vedle vzpomínek Bratrských filosofie Kantova a •

ierdera, o

nmž

Palacký

pravil, že

»duch istého

lovctví zdál se spoívati na nm jako na svatém knzi svém«. Ideál humanitní v nové dob uznává se všude, filosofiemi všech národ; obzvlášt 15

však filosoíie minulého století stala se humanitní po výtce. Posud lovk moderní jiného ideálu neovšem že každý národ a každá doba obsah má tohoto ideálu formuluje zpsobem svým. Jakož tedy je rozdíl mezi humanismem nmeckým, anglickým nebo francouzským, tak i humanitní ideál eský má obsah svj. Alespo pední naši buditelé novjší, Kollár, Šafaík, Palacký a Havlíek, usilovali o urení toho obsahu.

—

Palacký

obsah

uroval hlavn

eského

historií.

ideálu

A práv

humanitního

z té naší historie

erpá pesvdení to, že národ náš, jakož všecek národ slovanský od pírody je obzvlášt zbožným a zárove mírumilovnjším, nežli jeho západní sousedé; svou národní povahou národ eský a slovanský je humánním, je pímo istého lovctví pedstavitelem. Z tchto dvou píin usiloval národ náš o reformaci a reformací vypracoval nejistší posud církev

kesanskou

—

své Bratrství, kteréž tudíž

tvoí centrum všeho historického vývoje lovenstva. Bratrství je vrcholem historického vývoje národa eského a lovenstva vbec. V Bratrství projevila se

ská. Bratrství je

eská

pirozenost,

lovckost e-

posud nejistším národním pro-

jevem eské lovckosti a ovšem božnosti. lovctví, humanita bratrská, je projevem lovka eského, je vrcholem, je centrem naší historie. i

V tchto myšlenkách Palacký ve mnohém se shoduje s názory slavjanofilskými stejná doba vedla myslitele slovanské k závrm podobným. Vedle shody jsou ovšem rozdílové. Ruští slavjanofilové vycházeli pro svou národní filosofii z jiného 16

—

i

základu: Rusové vidli svj národní ideál v pravoslaví a vzdlanosti staroruské, Palacký stál na Bratrství a vzdlanosti eské. V tom za jedno byl s Šafaíkem a Kollárem. Také s polským messianismem náš eský humanitism má shodu tu, že messianisté budují ideu na katolicismu polskou na základ náboženském a na historii polské, ve mnohém naší podobné. Ovšem slavjanofilství ruské našemu humanitismu je bližší než polský messianism. i

—

—

Humanitní ideál Palackého a obrozenský vbec chová v sob dva prvky: nábožensko-mravní a rozumový. Máme usilovat zárove o mravní povznesení a o osvícení ducha;

naše práce kulturní

spoívat má v souladném spojení charakteru a rozumu. Palacký, jako starosta Svatoboru (1864), humanitní úkol formuloval velmi urit a v plném souhlase se svou filosofií djin, ukazuje, ím vynikli jsme v dob reformaní a ím zase jsme po svém hlubokém úpadku byli vzkíšeni. »Národ náš jest jak na poet tak na rozsáhlost sídel svých nevalný, a již na druhé tisíciletí jest mu zápasiti se sousedem mocnjším o uhájení a zachování bytu svého. Vyložili jsem na jiném míst, kterak celá historie eská, co do hlavního obsahu stýkání a potýkání se svého, jest ustaviné a ve všech oboSlovanství s Nmeckem a to rech psobení lidského. Ví to již tuším každé dít, že v osudném zápasu tom, akoli nerovní potem a silou hmotnou, obstáli jsme nejednou nejen estn, ale slavn: to však ješt na mále vešlo v obecnou známost a musí tedy teprv snažn pipomínáno býti, že kdykoli jsme vítzili, dalo se to pokaždé tento

i

vné

tém

i

2

17

více pevahou ducha nežli moci fysickou, a kdykoli jsme podléhali, že tím vinen býval vždy nedostatek duchovní innosti, mravní statenosti a odvahy. Jsouf velice na omylu ti, kdo se domnívají, že

ony válené zázraky, které zpsobili pedkové

naši

v nepokojích husitských, záležely v jakémsi zbsilém zuení, bouchání a tískání rozsápaných divoch (jakož je líiti bohužel ode dávna vešlo v obyej), a ne radji v jaré nadšenosti ducha pro idey, ve mravní zachovalosti a vyšší osvt národa našeho. Naopak, když o dv st let pozdji do hrobu, v podobném zápasu klesli jsme až zavinili jsme to tím, že nepedivše vzdlaností ducha, ale rovnajíce se nepátelm více mravní hnilobou nežli dostatkem moci, byli jsme apelovali sami k mei a k násilí. V posledních dvou stoletích živoili jsme jen tlesn, duch v nás byl utajen; nebo, i vykoisfoval-li se kde, odíval se v roucho cizí a ne své vlastní. Svt proto zapomenul na nás, jako by nás již ani nebylo: a když nyní hlásíme se k bytu svému, diví se nám a zdá se mnohým lidem, jako bychom poínali nco mimo právo a slušnost. Že pak již nyní dobrým svdomím a plným právem hlásiti se mžeme o své místo v národv, za to dkovati máme ne tak potu svému a síle hmotné, jako radji moci duchovní a mravní statenosti tch, kteí nás pedešli v národním procitnutí a uvdomní. Kdyby oni ve svém podnikání byli hned od poátku neohradili se pravou osvtou, pravým pokrokem k lepšímu, skutenou obtavostí a bezúhonností charakteru, byli by

tém

ad

neodolali

nesnázem a pekážkám nesíslným tžjen tím donutili také nepíznivce své

kým; nebo 18

i

k uznání, že úmysly a skutky jejich byly šlechetné, jimžto neslušelo brániti mocí a násilím. Národní naše vzkíšení umožnilo se jen touto cestou. A jelikož dle známé maximy každá država jen tmi prostedky, kterými povstala, udržeti se mže v bytu na spisovatele eské, co duchovní svém: naléhat budie a vdce národa svého, povinnost, nejen vynikati a svítiti pravou osvtou, pokrokem, obtasnažiti se, aby ctnostmi vostí a bezúhonností, ale ducha, inteligencí a mravní stateností pedili a pemáhali rozhodn všecky ty, kdo národnímu bytu našemu na odpor se staví, jej zteniti a zniiti usilují. Jen tehdáž ubezpeíme trvale budoucnost svou, když duchem vítziti a vévoditi budeme v odvkém zápasu prozetelností nám uloženém. Vím dobe, jak veliká i nesnadná jest úloha tato: vím ale také, že není nemožná. Uštdili pán zárodkv a darv nejspanilejších duchu eskému: je-li krev naše ponkud mén usedlá, mén chladná, jest mysl za to jemnjší, ipernjší, svižnjší; potebí jen vle_stálé, neohrožené a vytrvalé, ana by rozumem vésti se dala. Vždy jsme to již dokázali jednou ped svtem, že umíme duchem pediti jiné národy, když jen celou vlí a snahou svou o to se piiníme. Jest ovšem svobody potebí k dílu takovému; zkusili jsme to dosti za minulých: ale povážiti sluší, že pouta naše zmizela již aspo z vtší ástky, že pravé snahy humanitní a vlastenecké, když se varují pídechu podvratného, nemají v našem vku aspo u nás pekážek, že reakce jest sice možná, trvání však a úspch její bude tím menší, ím vtší bude innost naše duchovní, a že šlechetní Qalileiové i

i

Bh

i

vkv

19

i

v nejvtší nesvobod dovedli povznésti se k výši

žádoucí.

Smysl a úel ei mé jest jen ten, abych pimladpomenul jak vrstevcm svým vbec, tak šímu pokolení zvlášt, kteréž teprv chystá se pii

stoupiti do sboru našeho, kam pedevším a stále vlastn a hlavn jsme obraceti jest nám zetel, povinni se snažiti. Neníf dosti, abychom leda plodili knihy a nedali národu svému zahynouti hladem duchovním. Vážnjší jest úloha naše: nepo-

o

vzneseme-li ducha svého a ducha národa našeho k vyšší a ušlechtilejší innosti, nežli jest u sousedv, nejen nedobudeme si estného místa v národv, ale neuhájíme konen ani pirozeného bytu svého. Proto jest povinností spisovatele eského, starati se, aby plody ducha jeho vnitní hodnotou a cenou svou nejen rovnaly se plodm cizojazyným, ale aby je pevýšily; povinnost jest zvlášt mladších, aby záhy cviili a pipravovali se opravdov k jízd o závod se všemi výteníky domácími cizokrajnými na poli jak nauném, tak

ad

i

krasoumném.« Tyto »pravé snahy humanitní a vlastenecké« Palacký slovy tak draznými jist nedoporuuje i

pouze buditelm-literátm, naším úkolem národním.

—

úkol

humanitní

je

III.

Každý

myslící,

lackým musí

si

každý

uvdomlý

Cech

s

Pa-

položit otázku, byla-li naše refor-

mace poblouzením aneb mla-li význam mravní a 20