„Osvícení“ "Co Bakersfield?" ptala se Madeline, krásná blondýnka a šéfova pravá ruka, sehnutá nad čmáranicí, připomínající mapu. Douglas, nejmladší člen naší party, seděl opodál ve vraku auta a vyhrával starou odrhovačku na svojí foukací harmoniku, zatímco já a šéf Aron jsme mžourali do náčrtku ve světle hořící svíce. "Nevím zlato. Lidi říkaj, že se to tam jen množí zrůdama," mumlal Aron. Já jen mlčel a pozorně sledoval, které místo západního pobřeží opět očešeme o různé kousky starých technologií, jejich hodnota totiž stoupá každým dnem. "Nebuď posera, vlítnem tam, najdeme ten starej vault, vybereme všecky drahý věcičky a mizíme." "Tak dobře, puso. Doufám, že za ty věcičky bude alespoň pytel konzerv a bedna pálenky." Vzhledem k stylu, jakým se Madeline lísala k šéfovi bylo jasné, že se do Bakersfieldu půjde. A taky, že dneska zase bude slyšet to tradiční hekání a skřípot pružin z Aronova stanu. Zdá se, že si svými blonďatými vlásky ve stylu předválečné elegance omotala Arona kolem prstu. Napomenul jsem Douga, aby nehrál a položil jsem se palandu, umístěnou v prostorném kufru předválečné dodávky. *** Náš povoz se pomalu kodrcal po rozpraskaném asfaltu. Již byly vidět majestátné trosky starého Bakersfieldu. Tak vysoké domy, nebo spíš jejich pozůstatky, jsem neviděl od té doby, co jsme šmejdili v bývalém Los Angeles. Ranní záře zalila mrtvá těla betonových obrů žlutou září. Jestli byly legendy pravdivé, měli bychom dávat větší pozor. Proto došel k povozu, navléknul si za pochodu těžký kožený kabát a následně ho přepásal páskem, u kterého byl zavěšen můj osvědčený revolver. "Copak, Chrisi, je ti zima?" ptala se sarkasticky Madeline. V kabátu bylo horko, ale cítil jsem se bezpečně. Snad díky těm podšitým kusům kevlaru. Nemělo cenu jí to vysvětlovat. Snad to myslela žertem. "Haha, to víš. Nukleární zima je za rohem." Skupince zvedla průpovídka náladu. Během asi půl hodiny jsme se ocitli až v samotných ruinách Bakersfieldu. Cesta byla sevřená mezi rozpadlými zdmi domů. Na ulici ležela vrstva všemožné suti a odpadků. "Mějte oči na stopkách. Mohla by tu být cedule, která nám ukáže vault," zazněl Aronův příkaz. Hledali jsme a v suti jsme nalézali různé věci, ale ne nic, co by ukázalo cestu k vaultu. V tom jsem uslyšel rachot padajících sklenic. Podíval jsem se skrz vybitou výlohu jednoho z vyrabovaných obchodů. Ve stínu jsem zahlédnul postavu, blížila se k nám. "Pozor, někdo tam je!" vykřikl jsem. Ostatní ihned popadli zbraně a zbystřili. Skrz výlohu plnou střepů se protáhnulo monstrum s lahví nuca-coly v ruce. Bylo to oblečené v otrhaném předválečném obleku. Avšak tam, kde by člověk čekal kůži visely jen cáry shnilého masa porostlé plísní. Zbytky kůže na ústech byly seškvařené, tak že to sotva mohlo promluvit, ale nebylo tomu možné upřít snahu. Vydávalo to ze sebe zvuku, bohužel řeč nebyla mezi sípáním a kašlem zřetelná. Blížilo se to blíž a blíž a my ucítili pach zkaženého masa. Jen Aron neudělal krok dozadu, místo toho rychle, až zbrkle, popadnul brokovnici, od pasu namířil a stisknul spoušť levé komory. Střela nebyla mířena moc přesně. Broky zasáhly břicho a ruku tohoto žalostného stvoření. Láhev, kterou to drželo, se rozpadla na tisíce střepů a populární
nápoj se rozprsknul kolem. Stvoření spadlo na zem a začalo se svíjet za děsivých zvuků. Šéf přišel o pár kroků blíž a už mířil nešťastníkovi na hlavu. Napadlo mě, že by to monstrum mohlo znát cestu do vaultu. Snad je to přeci jen místní. Rychle jsem přiskočil k Aronovi a odklonil brokovnici od hlavy toho monstra. "Co kurva blbneš Chrisi? Chceš abych tě naládoval olovem, jako tuhle zrůdu?" "Může být užitečný. Třeba ví, jak se dostat k vaultu." "Hmm, to je pravda, zabijeme ho až nám to řekne. Jestli to teda umí mluvit." Udělali jsme kolem zraněného kruh a začali se vyptávat. Douglas mu slíbil morfium, když nám prozradí pozici vaultu. Nebyl schopen mluvil, ale "zdravou" rukou vytáhnul z kapsy černobílou fotografii. Byla na ni zobrazena budova z červených cihel s velkým nápisem "Motel" a v pozadí stál obrovský mrakodrap. Uvědomil jsem si, že trosky tohoto mrakodrapu jsem viděl po cestě do ruin. "Aha, už vím. Dougu, dej mu to morfium," obrátil jsem se na muže s lékarničkou. Madeline se proti tomu ohradila "Jo, dej mu naše morfium. Pak to chytne někdo z nás a nebudeme mít čím tišit bolest. Myslíš si, že můžeme dělat chůvu každýmu monstru, který potkáme?" Raněný na nás vrhl zoufalý pohled pulzujícím orgánem, který bych s trochou optimismu mohl nazvat oko. Dokonce z něj teklo něco jako slzy, mazlavá šedá tekutina. Nevydržel jsem to. Čtyři rychlé výstřely z revolveru zaduněly troskami města a hlava toho stvoření se rychle proměnila v kašovitý koktejl tkání a tekutin. Douglas zbledl a pozvracel se. Aron jen odvrátil hlavu a zapálil si a Madeline si odplivla, "Fuj, to je hnus." Já jsem vyrazil napřed. Jednoduše jsem neměl co dodat. O hodinu později jsme dorazili až k ruinám toho mrakodrapu na fotografii. Tyčil se hodně vysoko, napočítal jsem deset pater, které ještě stojí, to bylo na dnešní poměry úctyhodné. "Počkejte tady, podívám se kudy k tý budově na fotce," řekl jsem. Nevěřil jsem, že to někdy zrovna od něj uslyším, ale Aron řekl: "Dávej na sebe bacha." Vstupní hala připomínala zašlou slávu místa, bohaté vzory na rozbité podlaze, ornamenty tepané v rámech dveří, luxusní lustry, které ještě nespadly. Netrvalo dlouho a našel jsem schodiště. Občas jsem musel přeskakovat díry, občas jsem dostával závratě, jak jsem procházel kolem díry ve zdi, ale stoupal jsem pořád dál. Ušel jsem asi devět pater, dále už schodiště bylo zničené. Postavil jsem na sebe psací stůl a židli, abych se vytáhnul až navrch. Ocitl jsem se až na vrcholu, nade mnou byly jen zbytky kovové konstrukce. Naskytl se mi nádherný pohled na celé město i na pustiny kolem. Bylo to nádherné a zároveň bezútěšné, nikde známky nové civilizace, nikde žádná pole, žádné lesy. Chvíli mi trvalo, než jsem našel tu budovu na fotce. Nějak jí chybělo druhé patro, ale určitě to byla ona. Nápis tam zůstal. Zdálky byly vidět nějaké postavy. Ještě jsem se chvíli pokochal výhledem město připomínající množství zmačkaných a ohořelých krabic od bot. a potom slezl až dolů. Ostatní mezitím jedli, teda kromě Douglase, který si zhluboka přihnul pálenky ze své věrné placatice. "Tudy, za mnou. A bacha, jsou tam nějací lidé." Tentokrát mé poslechli a šlo se. Povoz jsme nechali na velkém parkovišti u budovy a brahmínu jsme přivázali k bývalé dopravní značce. Okolo nás stály hloučky těch divných monster. Proto snad Madeline zapálila věčný plamínek jejího flameru. Vydali jsme se směrem k budově. "Zabme ty zrůdy! Nikdy nevíme, kdy se po nás vrhnou!" syčela Madeline. "Jo, dobrej nápad," řekl šéf. Doug jen zezelenal a já raději mlčel.
Jeden z nich v polorozpadlém oblečení s logem Vaultu 12 na nás zamával a spustil sípavým hlasem: "Nazdárek, hezouni. Vítejte v Necropolis. Nemáme tu moc návštěv." Zjevem nebyl o nic lepší než ten minule. Kůži měl plnou krvavých puchýřů, vlasy už asi dávno slezly a byla mu vidět horní čelist a nosní prepážka. Madeline zrudla zlostí a začala se klepat, Aron udělal pár kroků vpřed a navázal s zhnusením v obličeji: "Kde je Vault 12? A co se vám proboha stalo?" "Do vaultu cizinci nesmí, takže vám to může být jedno, hebkouni. Někteří z nás neměli tolik štěstí, aby se dveře vaultu zavřely. Doporučuji vám nebavit se o tomhle tématu s ostatníma. Hlavně pak se Setem, je to starej nervó..." Větu nestačil doříct, byl přehlušen hučením plamenometu a hysterickým, nenávistným řevem Madeline. Hořící monstrum páchlo ještě více než normálně. Začalo to utíkat a bezhlavě máchat rukama, když Madeline konečně pustila spoušť, stále se mluvčí těchto ubohých "lidí" potácel v ohni. "Co, kurva, děláš krávo?" ječel po ní Aron. Hloučky se po nás začaly sápat, zde šlo váhání stranou. Vyprázdnil jsem dva bubínky, než nás ta stvoření obklíčila. Jediný únik byl do kanálu. Páchlo to tam příšerně, ale nebyl čas. Ty zrůdy nás pronásledovaly až dovnitř. Když došla náplň do plamenometu, zbylo jediné, útěk. *** Štěstí v neštěstí, tak by se to dalo nazvat. Našli jsme ten vault a vskutku byl otevřený, jak tvrdila ta zrůda nahoře. "Tak jo dámo a pánové. Prolezte to tu a posbírejte co jen unesete. Sejdeme se tu za deset minut. Rychle!" Utíkal jsem k výtahu. Ovládací panel byl dosti rezavý, fungoval. Dvouminutový sestup do nejnižšího patra se mi zdál jako celá věčnost. Mimo zvuku elektromotoru bylo ve výtahu hrobové ticho. Dveře se otevřely. A já vyběhnul do první místnosti, kterou jsem našel. Našel jsem spoustu předválečných čokoládových tyčinek, nuca-colu, několik vydání magazínu Cat's Paw a dnešní nejcennější úlovek - pipboy. Jen to jídlo svítilo v šeru nouzového osvětlení. Možná šlo o nějaký předválečný reklamní trik. Pokračoval jsem dál za roh, zpoza kterého šlo docela jasné světlo. Narazil jsem na svítící monstrum, mnohem horší než tam navrchu. Díval jsem se v šoku do očí potažených jakousi blánou, které přesto svítily. Viděl jsem všechny mimické svaly a šlachy v obličeji. Viděl jsem světélkující slezinu. Monstrum se mě pravděpodobně také leklo, na malou chvíli. Než jsem se stačil vzpamatovat měl jsem zahryzlé jeho špinavé, páchnoucí zuby v krku. Nebýt límce kabátu, byl bych mrtvý. Jednou rukou jsem se snažil svítícího mutanta odhodit, druhou rukou jsem mu vmáčkl do břicha revolver. Ten musel čtyřikrát štěknout a prorazit si cestu měkkou, napůl shnilou tkání. Pak mutant ustoupil. S námahou jsem vypálil poslední dva náboje do hlavy tohoto mutanta, šlo to opravdu těžce, protože zbraň byla potřísněná směsí žluči a krve a tak klouzala. Obrátil jsem se na útěk, ale viděl jsem záři dalších monster, kterak se ke mně blíží. Zběsile jsem mačkal tlačítko výtahu, ale ten jel příliš pomalu. Naštěstí jsem uviděl dlaždici s podivným symbolem. Taková tečka uprostřed a kolem ní tři čárky. Na dlaždici bylo i madlo, kterým jsem ji vyzvedl. Žebřík vedl kamsi do tmy. Po páté příčce mi ujela noha a já, pořádně potlučený, skončil dole, kdesi ve tmě. Jen tam pořád cosi hučelo a bylo tam vedro na umření. Poslepu jsem tápal, našel jsem nejspíše nějaké barely, dále pult s velkým množstvím tlačítek a potom nějaké jezírko, nebo
bazén. Napadlo mě posvítit si jednou z těch tyčinek, kterýma jsem si nacpal kapsy. V matném světle jsem zjistil že v tom bazénku jsou ponořeny další barely, také s tou podivnou značkou. Nebyl jsem si jist co znamená, ale rozhodně jsem z ní neměl dobrý pocit. Po pár hodinách odpočinku se dostavil hlad a žízeň. Spořádal jsem skoro všechny tyčinky, a vypil dvě lahve nuca-coly. Ještě jsem stihnul vymýt kousanec vodou z toho bazénku, potom jsem usnul. Musel jsem přemýšlet. V hlavě mi jako štěnice lezly různé otázky. Co jsou zač ty stvůry? Kudy se dostat ven? Co má, k sakru, Madeline za problém? Podle toho, co tvrdil ten nahoře, jsou tyto zrůdy jen lidé zasažení radiací, víc než je zdrávo. Ale ti svítící mě přesvědčili, že to jsou jen zrůdy, které zasluhují smrt. Co se týče cesty ven, snad to zvládnu po žebříku. A Madeline? O té raději nepřemýšlet. To je ono, žebřík! Snažil jsem se zvednou, ale horko mě dostalo. Pálily mě oči, točila se mi hlava, bolely mě klouby a chtělo se mi zvracet. Celá kůže byla v jednom ohni. Musel jsem si sundat kabát, v kterém bylo tak hrozné vedro a musel jsem se stůj co stůj napít. Poslední nuca-cola vzala za své, předválečné tyčinky jakbysmet. Hrozná žízeň mě trápila dál, musel jsem se napít z toho bazénku, pak se mi ale udělalo špatně a vyzvracel jsem se, tma mě ušetřila hnusného vizuálního zážitku, zůstal jen pach v místnosti a pachuť v puse. Časem jsem si uvědomil, že to vlhké, co mi teče z kůže a tělesných otvorů není pot, byla to krev. Pár dalších záchvatů zvracení mě ujistilo, že není dobrý nápad tu zůstávat. Sebral jsem kabát a poslední síly pro cestu nahoru, do relativního bezpečí. Lepší hromada nestvůr než tichá smrt v šílenství temné místnosti. Nahmatal jsem kabát, stále potřísněný zbytky té svítící stvůry, pokračoval jsem po obvodu místnosti až k žebříku. Vylézt nahoru mě stálo obrovské úsilí, ale podařilo se. Nouzové osvětlení Vaultu 12 však přineslo více hrůzy než úlevy. Moje kůže byla rudá jako vlajka Číny, posetá krvácejícími puchýři plnými hnisu. Chtěl jsem si rvát vlasy, ale ukázalo se, že mi slezly samy. Musel to být zlý sen, chtěl jsem si vrazit facku, abych se probudil, ale místo toho se ozvala prudká bolest a vypadl mi zub. Všude byl klid, zavolal jsem tedy výtah, aby mě odvezl z tohoto pekla pryč. V kanále leželo spoustu těl mrtvých nestvůr. Moment, teď jsem byl i já jedna z nich. Jako ghůl v předválečných hororech, nestvůra, která má být mrtvá, ale matka příroda jí ten luxus nedopřála. Ostré sluneční světlo se opřelo do týrané kůže. Čekal jsem, že po mě půjdou všichni tito ghůlové, ale místo toho, abych se stal terčem kulek, stal jsem se terčem posměchu. Všechny ty nelidsky zmutované zrůdy, ke kterým jsem teď patřil, se mi smály do obličeje. Kam jsem teď patřil? Tady mě nenáviděli. V okolním světe to nebude o nic lepší. Snad mi pomohou lidé z tábora. Tolikrát jsem Dougovi zachránil život, snad mi pomůže. Utřel jsem revolver, nabil ho a vydal se na cestu. *** Když jsem dorazil až do tábora, má vizáž na tom byla ještě hůř. Rozpadl se mi nos, kůže se definitivně sloupala a zůstalo jen zapáchají maso. Už jsem si zvyknul. "Nezapomeň to vyřídit Angovi, zdá se, že by tu bylo dobré místo pro tábor karavan..." očividně jsem Madeline přerušil, "Proboha! Další z těch stvůr! A má oblečený Chrisův plášť!" Smutně jsem na ni pohlédnul a zasípal: "To jsem já, Chris, nevím co se to se mnou stalo." Odtáhla se s tím, že má ještě moc práce. Zašel jsem tedy ke stolu před dodávkou a přisedl jsem mlčky k Douglasovi.
Trochu se odtáhnul i s jídlem a vyděšeně vykoktal: "J-j-jsi to o-opravdu ty? Co se stalo k čertu?" "Dostal jsem se do takové podivné černé místnosti až na nejspodnějším patře vaultu. Než jsem pochopil, že je zamořená radiací, stalo se ze mě tohle." "Do prdele, to je mi líto." Otevřel jsem jednu ze svých konzerv a dal se do jídla. Pak přišel Aron. "Kurva co je to za zrůdu?" vykřiknul, než stačil zjistit, že jsem to já. Chtěl jsem se natáhnout pro láhev piva, když jsem se však přiblížil k Aronovi, vstal a odešel. Něco si opodál u zásobníku s vodou šeptali. A pak, že vzhled není podstatný. V pustině na něm stála komunikace s ostatními, když se lidem člověk začal hnusit, byl najednou na všechno sám. Musel sledovat jak se ostatní baví, nikdo mu nepomohl vůbec s ničím, vlídné slovo bylo najednou tisíce mil daleko. Uvědomil jsem si že lidé, které jsme tam v Necropolis vraždili, byli lidé z civilizovanějších dob, poslední jiskřička vzdělanosti a předválečných mravů v moři primitivního zla. Už mi ten chlast lezl na mozek, musel jsem jít spát. Ráno mě vzbudil zvuk padajících plechovek. Nahmatal jsem vedle sebe pytel s konzervami, mými konzervami. Nade mnou stáli mí tři druzi. Aron promluvil vážně, klidným tónem, promluvil: "Promiň, nemohli jsme tě zachránit, málem jsme tam umřeli. To co se stalo je zlé, ale pochop, že už nejsi jedním z nás. Nedělalo by to dobrotu, hlavně tady kvůli Madelin. Kazil by jsi týmovýho ducha, že ano. Tady máš trochu výbavy na cestu. Sbohem." Pak se všichni tři otočili a šli si po svých. Prozkoumal jsem znovu obsah pytle. Pár bubínků do revolveru, mizerných pár konzerv, láhev pálenky, čutora s vodou a předválečný skládací nožík, asi dárek na rozloučenou. *** Strávil jsem na cestě pustinou asi týden, když jsem potkal dvojici, kterak křižuje krajinu na motorce po zbytcích dálnice. Měl jsem hrozný hlad a žízeň, a neměl jsem moc na výběr. Když byli na pár metrů, přišlá má chvíle. Až na pátou ránu jsem trefil řidiče, takže se oba rozmázli o zem. Motorka kupodivu zůstala vcelku. Prohledal jsem zavazadla a báječně se osvěžil vodou z několika velkých čutor. Hlad nebyl uhašen. Snědl jsem všechno jídlo, které s sebou měli. Dál jsem pokračoval v prohledávání. Kufřík plný bílého prášku a injekce. Dále spousty zátek, univerzálního platidla v pustině. Dále jeden velký mikrofúzní článek. Seděl jsem u místa "nehody", kdesi uprostřed pustiny, celý den i noc a přemýšlel kam jít. Přicházející hlad jsem zahnal bez okolků. Přece nenechám všechna ta těla kojotům. Horší bylo svědomí. Zabil jsem mladý pár kvůli vodě a jídlu, potom jsem snědl jejich těla jako zvíře. Zabíjel jsem nevinné jen pro technická udělátka. A navíc mě nikde nechtějí. Snad, kdyby mě někdo dokázal vyléčit, snad je ten bílý prášek lék. Léky se přece podávaly injekcí. Natáhl jsem do stříkačky prášek rozředěný vodou a pomalu zanořil jehlu do žíly. Nebylo to těžké, protože už jsem neměl kůži, žíla byla jen malá trubička na předloktí. Dokonce jsem s ní mohl hýbat. Vykřesnul jsem poslední jiskřičku naděje. A ta vzplála, co vzplála, doslova vybouchla, jako atomová bomba. Bolest byla tatam. Dokonce nebe bylo jasnější. Vše se vyjasnilo, už jsem věděl kam pojedu. Na severo-západ, tam kde stálo město dětí květin - San Francisco! Odtud lodí do země Oz! Popadl mě záchvat smíchu. Všechny problémy se zdály tak nicotné, tak maličké, tak malicherné. Nebylo nejmenší pochyby. Na kuráž jsem si dal panáka, posledního co zbyl v té veselé lahvi.
Motor motorky zabzučel a rázem fúzní baterie uvolnila všechnu svou energii. Jel jsem pustinou a zrychloval, vítr čechral mé husté černé kadeře a hladil jemnou kůži. Byl jsem ve vzduchu, letěl jsem snad stovky mil za hodinu, tak vysoko nad lidským trápením. A horký dech Marilyn Monroe na sedadle za mnou mi zpíval písně andělů, stromy se začaly zelenat, duhoví ptáci kolem nás kroužili a po pustině ani památka. Nepochybně jsme letěli do ráje...
Zob Zobbson
Průměrná známka: 3,2 Hodnocení: V:3,5, smejki: 2.8, B:3, Ch:3Poznámka: Přišlo ve formátu .PDF Recenze od Bodkina: Osvícení mělo dost velkou šanci vytáhnout ze sebe to nejlepší, ale bohužel se nezdařilo. Nešlo ani tak o určité jazykové neohrabanosti, které rušily při čtení - časté opakování slov v po sobě jdoucích větách, volba nevhodných slov (synonym), ani o časté zapomínání - se, jsem a podobně, ale o nadměrnější používání autorských berliček. Logika se opět stává otrokem příběhu. Blonďatá ženská prostě musí být blbá a tak zkurví na co sáhne, a jediný důvod, proč to dělá je její pohlaví a barva vlasů, nic jiného. Dále například česači technologii - vykradači vaultů - hledají jednotlivé úkryty dle směrových tabulek Vault a naleznou ho jen díky nalezené fotografii, kde je vstup vyfocen. Tohle už je docela silné kafe, určitě to šlo vyřešit o něco lépe. Vše nakonec směřuje k neúprosnému finále, kdy čtenář tuší, co se bude dít, ale místo úderu Thorova kladiva se dočkáme prásknutí kapslíku. Věřím, že příště se už povede lépe. 3 Recenze od Chekotaye: Tohle mne neosvítilo, mimo jiné proto, že sám docela rád prolézám různé rozvaliny. Stalker, který by se choval takto dlouho nepřežije (rozuměj: zabásnou ho měšťáci), takže... no neoslovilo mne to. Gramatika je celkem v pořádku, haprují anglikanismy kolem "její×svůj". Děj je o ničem, postavy se chovají nelogicky a navíc je podezírám, že disponují znalostmi, které by mít neměly. Pointa projde kolem a člověk si jí ani nevšimne. Přiznám se, že mé hodnocení bylo ovlivněno tím, že mi autor v e-mailu vysvětloval, co vlastně znamená ten nadpis, co chtěl tou povídkou vyjádřit a jaká je pointa příběhu, takže jsem to následně již pouze mechanicky sežvýkal. Recenze od Smejkiho: Zajímavé a neotřelé téma, které se při troše fantasie (a bylo-li by napsáno sugestivněji) stává hyperbolou dneška, v podstatě je nadčasové. Jeho podání ale, žel bohu, zůstalo jen na půli cesty. Povídce by rozhodně slušelo méně frázovité a především hlubší a delší rozebrání psychologie sociálního vydědění a nevítaných změn sebe sama. Nevím, jak viky přišla na to, že autor místy zabrousil do humoresky, protože konec je smutným a děsivým následkem předchozích událostí - mísí humor, psychedelii, bezradnost, rozklad morality i dobré skryté poselství a považuji ho za jedinou výborně zvládnutou část. Navíc gramaticky se povídka řadí mezi nejlepší a jak se mi to panečku dobře četlo. Zamrzely mne logické lapsy pramenící nejspíše z toho, že, co mělo být vysloveno, zůstalo skryto (binec v budovách viděných na fotce, opomenutí výsledku pronásledování ghouly, důvod několikahodinového pobytu ve vaultu). A ty šablonovité vedlejší postavy...Au! 32 hvězd z 53. Děkuji. RECENZE OD VIKY: AUTOR SE EVIDENTNĚ NEMOHL ROZHODNOUT, JAKÝ ŽE ŽÁNR TO PÍŠE. SNAD KAŽDÝM ODSTAVCEM PŘESKOČÍ Z HORORU DO KOMEDIE NEBO TEENAGE SLAĎÁKU, PŘÍPADNĚ TEXT PROLOŽÍ PASÁŽEMI "ON THE ROAD". STEJNĚ JAKO NEUDRŽÍ STYL, NEUDRŽÍ ANI KONZISTENCI PŘÍBĚHU, JEDNOTLIVÉ ODSTAVCE (NÁPADNÉ TO JE ZEJMÉNA V POSLEDNÍ TŘETINĚ POVÍDKY) SPOJUJE SNAD JEN JEDNOTA MÍSTA A ČASU, PROTOŽE PŘÍBĚH, SKRYTÝ ZA SLOVY, JE V KAŽDÉM ODSTAVCI JINÝ. S TÍM SOUVISÍ NELOGIČNOST KONÁNÍ POSTAV I DĚJOVÝCH ZVRATŮ (TAK KTEROU BUDOVU TO VIDĚLI NA FOTCE, MRAKODRAP NEBO DVOUPATROVOU CHAJDU?), KTEROU BY PŘI DRUHÉM ČTENÍ ODHALIL I AUTOR SÁM.
KROMĚ TOHOTO BY SI MĚL AUTOR JEŠTĚ NAČÍST PÁR DESÍTEK KNIH A NAPSAT PÁR DESÍTEK POVÍDEK DO ŠUPLÍKU (NEBO SMAZAT, DŮLEŽITÝ JE PROCES SKLÁDÁNÍ PŘÍBĚHU A TVOŘENÍ VĚT), TŘEBA BY PAK NEPOUŽÍVAL TAK NEOBRATNÝ JAZYK JAKO ZDE, PATRNÝ ZEJMÉNA V NEZNALOSTI VÝZNAMOVÝCH ROZDÍLŮ SLOVES S RŮZNÝMI PŘEDPONAMI A VIDY. PŘEMÝŠLÍM, ZDA TUTO POVÍDKU VŮBEC HODNOTIT JAKO CELEK NEBO JEN JAKO NÁČRT NĚKOLIKA RŮZNÝCH POVÍDEK, ZE KTERÝCH SI AUTOR NEBYL SCHOPEN VYBRAT TU PRAVOU A DOTÁHNOUT JI DO KONCE. HODNOTÍM 3/4. DALŠÍ NÁZORY:
