Pátek 27. 6. 2014 Název letošní expedice zní bojovně: „NASEVER“ Každý si mohl dotvořit kostým dle vlastní fantazie, ale všichni jsme se trochu podobali v tom, že jsme vyzdobeni hlavně tak, abychom nám nebyla zima, jedem přeci NASEVER J Všichni máme expediční trika s kapucí, někdo se přizdobil kožešinou, jiný rukavicemi a zateplenými botami s podkolenkami:
Náčelníci navíc k tomu vyfasovali slušivé overalky, které se později v chladných nocích velmi hodily. NASEVER jsou připraveny i sáně, pro případ náhlého odtání sněhu jsou sáně opatřeny kolečky. Letos máme týmy rozlosované předem a tak se losování nekoná. Máme jako vždy 4 družstva, která mají letos nově své názvy a to: lachtani, medvědi, tuleni a mroži a nesoutěžící tým rypoušů. Lachtani si vylosovali barvu zelenou a nastupují ve složení: Mates Béďa Luki Terez Evule Dejf Peca Styk Čvachtová Azurit
Medvědi mají barvu modrou a jsou ve složení: Zipík Valča Štěpa Nikča Nikita Zuzka Zip Adamíra Myšák Mach
Tuleni si vydobyli barvu červenou a budou bojovat ve složení: Madlen Lucinka Kutil Adel Hermík Helík Lenoch Kronikus Blatis Harfus
Mroži budou hájit žlutou barvu a jsou to tito: Petřík Jolča Mirďa Víťa Hanča Marcík Tirák DrZub Kamoš Luke
Rypouši, alias náhradníci připravení kdykoliv v kterémkoliv z družstev zaskočit budou letos ve složení: Já, Šlichta, Pajout, Děda I, Karosus Vylosováno bylo i pořadí služby: 1. zelená, 2. modrá, 3. žlutá, 4. červená Vyrážíme, jak jinak než severním směrem, cílem je koupaliště Velká Kraš. Cestou zastavujeme v Hanušovicích, kde se zkoušíme vnutit na exkurzi, i když zdejší zaměstnanec, který má průvodcovství na starosti, dneska zrovna chybí. Styk se samozřejmě nabízí, že to vezme za něj, ale nenašel pochopení u vedení společnosti a tak odjíždíme tentokrát s nepořízenou, což se nám tedy často nestává. Tradiční první čůrací zastávku volí Já na velkém parkovišti na vrcholu Ramzovského sedla. Zdejší volná plocha parkoviště příliš soukromí neposkytuje, ale nějak to všichni nakonec zvládnem, co se taky dá dělat, když musíš, tak musíš J Odtud se pozvolna přesunujeme k jeskyním Na Pomezí. Zde máme možnost prvního občerstvení, pije se pivko, zelená a je u toho první fórek…Styk předvádí balancování s kelímkem piva na hlavě
Při prohlídce jeskyní se nám naše zimní doplňky sqěle hodí, všem nám to moc sluší. Paní průvodkyně nejdříve nechápavě kouká, co že jí to přidělili za „skupinu“. Pak je ale v pohodě, provází nás a ochotně vždy počká i n ty největší loudaly, a úplně ji rozhodí, když spustí Nikča svůj záchvat smíchu, kterou tak rozesmál název seskupení krápníků „šlehačkový vodopád“… Příjezd do našeho letošního prvního kempu, do Velké Kraše je zajímavý. Nejdříve to musíme trochu hledat, pak cesta vede přes malý mostek s prudkou zatáčkou za ním, místní nevěří, že tudy projedem a zvědavě se zastavují v předtuše senzace „zaseknutého autobusu s vlekem. Ale náš karosus to zvládá na jedničku a bez zaváhání na první dobrou, za což si vyslouží potlesk. Azurit se hned po příjezdu chopí své funkce stavěče stanů a určuje nám, odkud-pokud se můžeme utábořit. Rozbalíme stany vč. kuchyně, začne chystání večeře, kdo není v kuchyni tak se seznamuje s okolím. Je tu velký plac na hry, pár prolízaček i velká šachovnice. Po večeři je první nástup, odehrává se to pod přístřešky u hospody, kam se Styk nechá dovézt na sáňkách. Na nástupu nám Pajout s Já zopakují pravidla expedice a poprosí nás všechny o jejich dodržování a o respektování jeden druhého, protože bez toho bychom se nikam nedostali. Čvachtová nám pak lehce nastíní, jak bude vypadat letošní celoexpediční hra, jaká budou její pravidla a jakou tak asi volit strategii. Krásnou mapu nám na hru namalovala Marcík, fakt pěkný, díky. Sice byla mapa oficiálně ukázána až druhý den, já vám ji exkluzivně přináším již dnes:
Porada volně přechází ve večírek i s kytarami u hospody. Je poměrně zima a tak se doplňky proti chladu hodí a hlavně všichni poprvé docení kapuce na trikách. Kolem triček s kapucí se vedly dlouhé diskuze, protože nebylo jednoduché je opatřit, nakonec nám je na zakázku ušily v jedné nejmenované továrně na trika. V kiosku jim velmi brzy došla zelená, a to i přes to, že se jim dostalo včasného varování a upozornění, jaké že množství je vhodné pro nás na večer nachystat. Nevěřili, zůstali nepřipraveni, pokolikáté už se nám to jen stalo…a tak se pil „jágr“
Sobota 28.6. 2014 Ráno máme povolený posunutý budíček, a ještě je nám vstávání zpříjemněno oblíbenou snídaní - máme kakajíčko a vánočku, hmmmmmm, fakt mňamka. Po snídani má každý dostatek času si nachystat svůj batůžek na cestu, dnes nás totiž čeká celodenní pěší výlet po okolí. Jakmile jsou družstva pohromadě, sezval jsem si je ke společnému focení. No a pak už se může vyrazit, seřadíme se do dlouhého hada a vyrážíme z kempu nejdříve po proudu potoka, ale záhy Černý potok překonáme přes most, a jdeme po druhém břehu proti vodě. A tak na sebe můžeme přes potok vesele halekat „předek zdraví zadek“ a „zadek zdraví předek“. Po cestě nás čeká zakrátko první zastávka, a to na nerekreačním areálu Habina, což je dřívější pionýrský tábor. Průzkumný tým zapluje do hospody zjistit, zda se tu můžeme občerstvit a spočnout. Za chvíli se vynoří Styk a v ruce drží nádherně natočené pivo. Prý je to „kousek“, no jo je to hezkej kousek mu odpovídám, ale ne, to pivo se tak jmenuje – Kousek“. Asi nikdo z nás dosud o takovém pivu neslyšel, a jak se později dozvídáme od hospodského, vozí to nějací pražáci do velkoskladu v Jeseníku. A tento starý dobrý hospodský se o něj navíc umí dobře postarat, a tak z něj udělal opravdu sqost. A zatím co si náčelníci vychutnávají lahodný mok, děti jsou již ve svém živlu, mají tu velký prostor na krásně sestřiženém trávníku a tak je s výběrem místa zastávky vyslovena všestranná spokojenost. Po chvíli odpočinku přijde řada na první soutěže letošní expedice, tou vůbec první byla „elektrika“. Pak sportsmen Azurit přichystal překážkový běh, mazácky využil i zdejší vyřezávané hřiby. Teda aspoň já myslím, že jsou vyřezávané, protože jestli tady takové hřiby rostou, tak to asi v lese potkáme i ty medvědy z Mrazíka. Pak se již musíme s touto prima oázou rozloučit a pokračujeme dále po turistické trase (no po zelené, jak jinak, že, v našem případě J). Na rozcestí Pod Smolným vrchem jsme se na chvíli zastavili a najednou úplně z boku z lesa se vynořil osamocený Mates a Peca který tu stál s náma si jen povzdechl: „vám tak svěřit dítě“…. A tak abychom mu změnili jeho momentálně negativní pohled na svět, dáme mu přes oči šátek, na něj ještě sluneční brýle a napustíme do něj trochu zelené. Myslím, že tento recept byl účinný, dále si již nestěžoval J. Odtud nás čeká poměrně strmý výstup na Smolný vrch s přírodní zajímavostí Venušiny misky, což je malé skalní město. Na vrcholcích skal ledovec vytvořil miskovité útvary a odtud vzešel jejich název. Natáhneme se na vrcholku do trávy či sedneme na kmeny ležících stromů a posvačíme a spočneme.
Z Venušiných misek se šlo „mimo značku“, jde se prvoplánovitě živelně lesem, azimut je dán mávnutím rukou a povelem „NASEVER“. A tak jsme byli docela přeqapeni, že jsme se sešli na konci všichni. No teda, skoro všichni, jedna skupinka si to zkrátila až tak, že ani na Venušiny misky nevystoupala. Zjišťujeme to až po nějakém čase, že jsou již před náma. Doháníme je až u rybníka s názvem U Dubu. Místní výletníci si zde v přístřešku grilují klobásky, tento přístřešek je nezvykle dobře „vytuněný“. Ochutnat nám nedají a tak si musíme nechat zajít chutě. Pokračujeme od rybníka již po asfaltce až na náměstí do Černé Vody. Usadíme se na zahrádce zdejší hospůdky, kde krásně voní držkovka, ale ta nám nebyla povolena. Děti měli zmrzlinku, my pivko. Servírka s padajícím ramínkem byla nejdříve v pohodě, srandičky, dokonce lehce přislíbila, že i triko sundá. Pak ale nevyšla vstříc Já, který u ní zkoušel ukecat slevu na zelenou (z 11,- na 10,-), což ona odmítala s tím, že je jen zaměstnanec, načež jí Já nazval „tupá kráva! A bylo „vymalováno“, atmosféra zhoustla, Já vydal zákaz kupování zelené. Čehož ale nedbal DrZub, který před odjezdem tácek zelených koupil, a ještě Já popichoval halekáním, že je koupil po 10,- korunách jednu. Náš autobusák Bláža si pro nás přijel až k hospůdce, aby nás svezl zpět do tábora. Cestou potkáváme stopařku a vytleskáváním si vynutíme, aby jí Bláža zastavil, což rád učiní. A tak došlo k historické události, kdy se s námi na expediční lodi veze žena a to ještě na první sedačce s Pajoutem. Slečna to zvládla s nadhledem a úsměvem, Pajout tuto situaci ještě dlouho vydejchával. Zde využíváme pěkného počasí, odvážlivci se koupou, i když je voda pekelně ledová. Já, teda jako Kronikus, spolu s Dědou I, Stykem a Čvachtovou, přebrodíme potok za kuchyní a vyrazíme ještě na jeden Kousek. Pivo má sqělé, to už jsem popsal ráno, ale on k tomu přidá ještě jednu parádičku, když nám naservíruje objednané 4 malé zelené na pivním tácku, to nás teda nadobro dostal. Není divu, že se v tak pohodovém prostředí trochu zapomene, a přijdem na nástup malinko později, za což nejsme pochváleni, ale vše se nakonec stíhá. Na nástupu se nejdříve přeje Hermíkovi k narozeninám. Dostal malou truhlici plnou bonbónů, podělil všechny a to několikrát. Na nástupu je také představena mapa hry Expedice NASEVER. Je zase plná zkratek, ostrovů, musí se nakoupit předem určené eskymácké potřeby. Nakupuje se za kůže, kterými jsou týmy odměňovány za jednotlivé soutěže během dne, a ještě je třeba dohnat Yettiho. Pajout celou hru uvedl, Čvachtová jej doplnil a má k tomu nachystán i prográmek v noťasu, bez kterého se tak na nástupech neobejdeme. A tak rozdám první kůže za dnešní soutěže, ale na cestu po mapě se zatím nikdo nevydává. Večírek probíhal pod naším přístřeškem, mě dnes uspával p. Macháček J Na večírek se budou hodit eskymácké potřeby, večer se řádně ochladilo a tak s radostí nasazujeme čepice, rukavice, kožichy i vyfasované kombinézy. Jen Děda Tirák to celý večer zvládne v tričku a kraťasích…
Neděle 29.6. 2015 Ráno si po budíčku a rozcvičce dopřejeme řádnou snídani, ale pak máme ještě nějakou chvíli volno před odjezdem na výlet. A tak se zkouší kde co, oblíbené jsou jízdy ve spřežení se sáněmi, anebo si zahrát nezvyklé šachy.
Další plán je přesun Busem do Račího údolí, kde plánujeme nastoupit na turistickou trasu na Čertovu vyhlídku a zříceninu Rychleby, pak lesem zpátky podél potoka. Ale hezky od začátku, nejdříve jsme navštívili Tančírnu, tato stavba je v dost zuboženém stavu, kdysi určitě perla mezi dřevostavbami vstup je jen na vlastní nebezpečí …. My si vstup na vlastní nebezpečí povolíme, a tak si můžeme tančírnu v klidu prohlédnout i zevnitř. Velkou radost ten pohled nepřináší a tak jdeme zase raději ven, a uděláme si společné foto:
A pak už zahájíme turů, začínáme stoupat lesem nejdříve strmě, poté skoro po vrstevnici a následuje zase prďák až na vyhlídku Čertovy kazatelny. Zde si dopřejeme krátký oddech po náročném výstupu, a je čas i dělat efektní fotky nad výklenkem skály.
Ale dost odpočívání, pokračujeme na další kopečky, prostě hurá dál na zříceninu hradu Rychleby. Zakrátko dorazíme na místo, i tady je čas na odpočinek svačinu a nabrání nových sil před sestupem.
Vracíme se lesní cestou, která se pozvolna svažuje ke korytu potoka. Končíme dnešní vycházku u přístřešku LČR, kde si dáme obídek z našich zásob. Čvachtová vytáhl svoji specialitku-uzený špek-jako tradičně, jen se po něm zaprášilo. Když se dostatečně najíme a trochu spočneme, jsou pro nás nachystány soutěže. První soutěží byl překážkový běh, druhou pak byla výroba lodiček. Ale pozor, vyrábějte pořádně, s hotovými výrobky lodiček se ještě bude muset odjet závod na divoké vodě místního potoka. Peca nasadil do závodu katamarán, Čvachtová na něj nalupal kůru ze 120let starého smrku, díry na stěžeň vytvořil pazourkem a vztyčili stěžeň. Tento nádherný kousek ale závod nevyhrál, nejrychleji totiž do cíle dorazil žlutý kajak. U závodů pobíhali na březích zbylí členové družstev, kteří své lodě hlasitě povzbuzovali, byla u toho spousta srandy a taky několik promočených bot… Busem se vracíme na základnu mírnou zajížďkou přes Javorník. Po návratu do kempu se nás pár náčelníků ztratí a dojdeme si na Habinu na ten sqělý kousek z pivovaru Kousek. Začalo pršet a tak nás hospodskej nakonec odveze ke stanům tranzitem. Ale protože prší, tak je původní program dne uspíšen a my se tím pádem trochu se opozdíme k večeři.
Po večeři se pokračuje dalšími soutěžemi, jsou „město, zvíře, věc…“ a „kufr“. Jakmile dosoutěžíme, je hned nástup a smění se body ze soutěží za kůže a může se putovat po mapě. Zdá se, že všechna družstva si již zvolila nějakou strategii, jednotlivé se trochu liší a tak to na mapě vypadá zajímavě. Večírek je na terase hospody pod přístřešky, dnes je to oživené o společné zpívání i s kolegy „na puťáku“. V kempu se utábořili nějací Zlíňáci, kteří mají se svými výlety také již pěknou historii. Společně jsme úplně vypili hospodu. Já zakázal nalévat zelenou z našich zásob, naštěstí ho někteří neposlechli. Helík pro ni došla dost odvážně, neboť musela spícího Já překročit….a my zůstavší na večírku byli zachráněni – žízní neumřem J
Pondělí 30.6. 2015 Když se ráno vzbudíme, bohužel vytrvale prší a tak nás čeká balení za deště a odjezd směr někam dál „NASEVER“. Než odjedeme, ještě musíme každý zaplatit u kiosku svoji útratu. Obsluha nám pak jako bonus dotočí všechna zbylá piva v bečce do kelímků, ty nanosíme do Busu a je tu historicky první „bečka“ v Busu. Odsud „NASEVER“ je již zanedlouho Polsko, a tak překročíme hranice, ale den trávíme v Busu, protože řečeno slovy klasika „chčije a chčije…….“ Zastavíme jen na hrázi u Otmuchovských jezer a na oběd jsme již zase u nás v republice. Stavujeme se v motorestu R11 v Brumovicích, jak se dočítám v jídelním lístku, zde byl první koncentrační tábor za 2. Světové války, brrrr, obchází mě z toho hrůza…. Nakrmí nás zde ale bez problémů, dostane se na všechny, bylo to brzy a bylo to moc dobré…..
Zakotvíme ve vodáckém kempu Podhradí u řeky Moravice. Najdeme si pěkný plácek mimo centrum kempu, kde budeme mít své soukromí, pro nás tolik důležité. Rozbalíme stany a DrZub zde začne rybařit. Má hned zkraje štěstí, chytí pěknou štiku, sklidí ovace.
Děda I ji přichystá jako večerní zobku, nezbydou snad ani kosti……
Večer je poměrně chladno, část týmu sedí v hospodě a kouká na tenis, druhá část sedí na břehu řeky a brouká si písničky spolu s kytarami a užívá si romantického výhledu na řeku. DrZub, povzbuzený úspěchem pokouší rybářské štěstí, ale jen několikrát „zaháčí“, a tak musí do vody a i na lodičce se vydává zachránit háček s vlascem, což se mu daří. Rybařit zkouší i děti, ale již nikdo nic nechytí.
Úterý 1.7. 2015 Ráno si DrZub vzbudil Styka ještě před budíčkem a jdou rybařit, ale jen zaháčil větev, ryba žádná, ale zážitek parádní… Pro rozproudění se koná soutěž v házení na basketový koš, někteří musí vzít své prťoušky na ramena, úspěšnost proměnění hodů byla přeqapivě vysoká, dělají nám radost, ten náš potěr.
Pak probíhá příprava na loďkování, po skupinkách se jede kousek po proudu a pak zase zpátky. Někteří zůstáváme na břehu a zdravíme projíždějící lodě: „Ahooooooooooooooooj“ nese se nad hladinou. Jako nejzkušenější vodák se projeví Peca, kterej si na loď vezme obě svoje děti, a neopomene ani hlavní zásadu, že bez rumu se na lodi nejede, a přijede si za námi ke břehu pro láhev…. Když se lodě vracejí, odněkud se přižene mrak a spadne na nás pár prvních kapek, poslední lodě dojíždí již v docela slušném dešti. Déšť ale za chvíli ustal a tak se převlékneme a ještě chvíli trénujeme chůzi na chůdách, což se bude později hodit v soutěžích. Přitom se již chystáme na další výlet, jedeme naším busem na zámek Hradec nad Moravicí. Cesta sem vede po pěkně strmých serpentinách, docela to našemu Busíku trvalo, než se na ten kopec vyškrábal, a pak zase znovu z kopce dolů, pěkně pomalu, abychom nepřehřáli brzdy, je čas, jsme na výletě….
Přijedeme do Hradce a jdeme na zámek, nejdříve zajdeme na nádvoří, kde si odpočineme pěkně na sluníčku a protože je tady příhodné prostředí, zahrajeme si tu „slepice“. No a pak se ještě „blýskne“ Myšák, předvede pár salt a DrZub ho přitom pěkně vyfotí. Jsou to nejen pěkné momentky, ale z mého pohledu je nejsuprovější, jak se mu povedlo zachytit Myšákův stín, to je fantazie…
Pak jdeme do Bílé věže, kde je krátká prohlídka a nahoře vyhlídka, Dole je výstava nadpřirozených bytostí, pro děti asi nejzajímavější, i když některé kousky jsou pěkně strašidelné, a to ještě ponurá atmosféra ve sklepení tomu přidává na děsivosti.
Pak se jdeme projít po zámecké zahradě, je z toho nakonec pěkná procházka v přírodě. Vrátíme se zpátky na zámek, do odjezdu autobusu je vyhlášená hodinová pauza, kterou strávíme rozdělení na dvě party ve dvou různých hospůdkách, je nás hodně a tak se do jedné nevlezeme. Záleží, jestli máš raději Bernard nebo Plzeň J Po cestě zpátky v Opavě u Kauflandu 1h rozchod a centrální nákup. Přes den nás provázelo povětšinou sluníčko, když svítilo, bylo i vedro, ale po návratu do kempu zjišťujeme, že v kempu vydatně pršelo, asi ho ta voda přitahuje...... Dokončují se soutěže, teď se bude hodit ranní trénink s chůdami.
V kempu vaření a velká porada co bude zítra. Na poradě bylo dohodnuto, že zítra bude bivak pod širákem. Již léta s výbavou na noc pod širákem cestujeme, ale nikdy se tento smělý plán neuskutečnil, je kolem toho spousta debat, ale už z toho nejde vycouvat….. Za našimi stany v chatách se ubytovala skupina BCH = bez chlapů. Nějaký pražandy s dětma už několik let „jedou v našem duchu“ a dělají to dobře, ráno měli nástup, pak sezení kde si zopakovali, co bylo včera, děti museli odříkat kde a co viděli, atd., a pak si řekli program dne. A i večer to měli podobné, dali děti spát a ony šly trochu zapařit. S náma si vyměnili jen zdvořilostní pozdravy a odstup od nás si držely stejně jako my od nich. Na večírku v hospodě se začínalo svařákem a horkou griotkou, ve finále se kořalkovalo kde co. Prudili tam 2 napití Slováci, ale pak pochopili, že není radno si něco s námi začínat. Ale pořád se v hospodě musela udržovat přesila „našich“. Nakonec se stejně na závěr hledal Dejf, ale vše mělo šťastný konec. Do tábora jsme se vrátili všichni a v pořádku, sice až o půl třetí, ale o.k.
Středa 2.7. 2015 Do rána byla zase pěkná kosa, jsme holt v údolí řeky. Dneska si každý musím sbalit kromě stanu i jeden zvláštní batoh, na ten bivak pod širákem. Bus totiž nechá vlek v Sobotíně a pojede už pryč. Takový je plán…. Balení stanů musí holt proběhnout za mokra, s tím už nic nenaděláme. Mach to trochu brzdí, včera měl „noční“ J Když to zabalíme, jdeme se rozloučit se spokojeným personálem, i my jsme byli spokojeni. Zázemí bylo dobré, sociálky s mýdlem na umyvadle, všude teplá voda 24hod a zdarma, vybavená kuchyňka, prima zázemí. Nečeká nás dlouhá cesta, na cestování je i příjemné počasí a tak to rychle uběhlo. Míjíme vodní nádrž Kružberk, a zastavuje až v Lieskovci, u přehrady Slezská Harta. Čeká nás vycházka za Rázovskými tufity, což je přírodní památka, pozůstatky po zdejších sopkách. Sopečné procesy vytvořili zajímavé vrstevnaté stěny, což je pro zkušené horolezce (v tomto případě horolezkyni) výzva. Cesta vede mezi poli, příjemně se vlní, okolo nás jsou příjemné výhledy, pořád je na dohled hladina přehrady Slezská Harta. Zpátky na parkoviště se vracíme jinou cestou, a tak si užijeme výhledů i z druhé strany. A Myšák zase předvádí svá parádní salta:
U Busu se začne chystat oběd, ale než se vše připraví, stihne se odehrát jedna neobvyklá soutěž. Je to trošku pozměněná varianta známé „čáry“, jen se hází náramkem – letošním rozlišovadlem družstev. Pak se pořádně posilníme z našich zásob a Bus pak s námi vyráží směr sedlo Skřítek, a po dobrém obědě po cestě většina z nás usne. A tak když se na Skřítku probudíme, musíme se ještě líně protáhnout a pomalu rozchodit. Naštěstí máme dobrý čas a tak Já vyhlásil individuální volno, které každý tráví po svém. Někdo si dá leháro v trávě, děti jsou povětšinou na houpačce, někdo si dá pivko i něco k zakousnutí v restauraci uvnitř. Zobka se nakonec rozjede i na terase, kde nás sedí většina. A jak to tak bývá, když je spousta času, tak pak najednou je zase honem naspěch, a tak někteří spěšně srkají ještě horkou česnečku a pivko ani nedopijí……. Je totiž nutné si vynosit všechny věci z Busu, nachystat k ruce z vozíku batohy, které jsou od rána sbalené na túru s noclehem pod širákem. Bus nás pak ještě kousek sveze z kopce dolů k turistickému rozcestí „Svobodínské paseky“, vystoupíme a už mu jen zamáváme, on musí po svých jiných zakázkách….
Naložíme na záda své bivaky a dál už musíme jít po svých. Cesta vede po loukách, jak se píše na turistických ukazatelích, Svobodínské paseky jsou horské louky u bývalé německé osady Svobodín, která ještě počátkem 20. Století měla 19 domů a 70 obyvatel.
Výšlap je pohodička, sluníčko svítí, po cestě si užíváme krásných výhledů. Míříme do míst poblíž Pajoutovic chaty, po cestě máme 3 zastávky na oddych a občerstvení. Pak již ti nejzkušenější táborníci vyhledávají vhodné místo na bivak. Nad vybraným místem se na horolezecká lana natáhnou plachty a vyčistí se zem. Pak je spousta práce s chystáním táboráku a sezení kolem něj. Pajout volá pro jistotu i hasičům, aby neměli zbytečný výjezd, až někdo uvidí nad lesem kouř. Dorazí i zásobovací vozidlo řízené Diskobolosem, s navigátorem Lubínkem. Dovezli nám jídlo a pití, a tak se můžou začít péct buřty. Nejvíce to baví Hermánka, buřty strčí přímo doprostřed ohně a za minutu ho již nese „už to mám hotové“ J pak si zase opíká rohlíky a to úplně dočerna. V průběhu večera se původní odhady na množství zkonzumovaného vína ukázaly podhodnocené a tak je pak vytahováno kde co… Přišla za námi návštěva z Pajoutové chaty – Lexa s rodinou, donesou kytary, Adamíra hraje na mandolínu, kterou si poctivě nesl celou pěší túru s sebou… Večer vidíme v dáli světýlko, já se dohaduji se Šlichtou, že je to Praděd, on tvrdí že je to blízky vysílač. Večer moje argumenty Šlichta uzná, ale když se rozední, musím uznat já, že měl pravdu on…ó jak je vše v noci úplně jiné. Neobvyklé nocování si užíváme, noc v lese pod hvězdami je prostě zážitek…
Čtvrtek 3.7.2015 Budíček v lese je takový zvláštní, všichni jsou hned na nohou, žádné pomalé vylízání ze stanů se nekoná, i tak alespoň krátká rozcvička proběhla….. Ke snídani je pečivo dle libosti, a k tomu nutela či sýr. Ale Hermánek zase všem ochotně opéká rohlík či špekáček, je to pro něj velký zážitek, tohle v Rakousku prostě nemají… Pak už se přeci jen musíme sbalit. Pomalým pochodem jdeme po lesní cestě k Pažoutovi na chatu. Zde nám naši včerejší hosté oplatí pohoštění a nabízejí nám kávu či čajíček. Je možné se u studny opláchnout a u prostřeného stolu osvěžit hrdlo, klidně i něčím ostřejším. Zájemce, kteří zde ještě nebyli na expedičním Mikuláši, Pajout ochotně po chajdě provede…. A odtud již musíme dojít až na náš poslední kemp, pod restaurací Dolte v Sobotíně. Po cestě se blbne, odnese to Peca, kterému na záda za jeho Matese nejdříve DrZub posadí Lucinku, a pak se přidá ještě Zip a posadí mu za krk ještě Jonáška – stačí chlapi, nebo nám toho Pecu úplně ztrháte J S několika zastávkami dorazíme do cíle naší cesty. Čeká nás tu zaparkován náš vlek, vybalíme si z něj věci, postavíme stany, dosušíme je, které jsme ještě v kempu balili za deště. Což se ani nechce věřit, protože počasí se během toho jednoho dne otočilo o 180°, a z propršeného dne jsou krásné slunečné dny. Suší se nejen stany, ale i oblečení, které dostalo v předešlých dnech pořádně zabrat, počasí je opravdu nádherné. Ve 12:30 se na terase podává centrální česnečka, zjišťujeme, že se tu točí Šerák a Svijany 13°a prý dovezou i Plzeň….dovezli, a byla fakt sqělá…..…pozn. autora J Servírka na naše špičkování zareagovala „poskytnu vše, co vám mohu nabídnout“ to si holka naběhla, špičkování neustává, ale ona je v pohodě, a zvládá vše s úsměvem a na pohodu. V klidu vychutnáváme česnečku, když v tom někdo přijde z tábora a říká Čvachtové, že má stan na stromě. Vypadá to nejdříve jako hloupý vtip, ale ukáže se, že je to fakt! Vítr odvál sušící se stan Pajouta a Čvachtové na strom J …je to vysoko, co Jirko? Ale naše Čvachtová je známý horolezec a tak i tuto situaci zvládne záhy úspěšně vyřešit. Zatímco jsem byl na pivku, Hanička s Terezkou sami postavily náš i jejich stan – holky šikovný… Do 13:30 je volno a většina jej využije ke koupání, je tu nádherný bazén, se zasouvací střechou, zastřešení je prima hlavně po ránu, voda je teplá a uvnitř je příjemné klima.
Volno ukončí až nástup, a jdeme na hry: běhání, kroket, házená talířem, běhání s nošením vody, věž a test, bylo toho doně, museli jsme dohnat soutěže i „za středu“, kdy jsme to nestihly dosoutěžit.
Během odpoledne se rozšíří naše řady, přijel Moris, večer pak ještě Kamča. Naopak odjel Já, který musel zajet dořešit nepříjemnou patálii, manželka bourala… Po soutěžích je znovu volno na koupání a jiné sporty, sporťák Ivoš dovezl speed badminton a na zdejším kurtu poráží jednoho vyzyvatele za druhým, holt léta praxe odříkání…. Děcka si sami uspořádala vlastní soutěž SuperStars, a zanedlouho jsme zde skoro všichni a děláme publikum, je to prima zábava. Porota je přísná, několikrát se porotci neshodnou ani mezi s sebou, alespoň děti vidí, že není jednoduché prosadit svůj názor a přitom respektovat názor kolegy. Naši kluci hudebníci odpoledne zadali starším holkám úkol, aby vymysleli slova k melodii, která byla vybrána za titulní píseň letošní expedice. Večerní nástup je jiný než obvykle, dneska se jde k mapě 2x, je to za dva dny, a tak máme my rozhodci a poradci plno práce, abychom to vše zvládli správně spočítat a posunout jednotlivé týmy na mapě, zapsat nákupy, a pohyb Yettiho. Úkoly se daří plnit všem a tak hra slibuje napínavé rozuzlení. Na večer je domluvená návštěva v místním dětském táboře, kam přijedou se svojí ohnivou show skupina PostrPoi (některým z nás dobře známá skupina z Postřelmova). Mají to dobře zmáknuté, soumrak a ohně to je magická kombinace, a ještě když s tím vystupují i děti, je to uchvacující zážitek.
Pátek 4.7. 2015 Ani jsme se nenadáli a je tu pátek, kurňa to to uteklo. Na dnešek je naplánovaný výlet, na který se já osobně moc těším. Máme namířeno na Dlouhé Stráně, a protože vím, že se právě opravují, těším se, že zase jednou uvidím vypuštěnou horní nádrž. Po snídani přijel před hospodu Dolte velký zájezďák Setra, no tak to je teda taky velké přeqápko, takovej luxusní zájezďák pro nás přijel. Uvnitř fakt pohodlíčko, nádhera, tím tak jezdit na expedice, ozývá se z vícero stran…. Já to nenechá bez odezvy a hned to s řidičem zkouší domlouvat, no a jak to dopadlo, se dočtete v další kronice… Je den jak vymalovaný, vystoupíme v Koutech a jdeme k lanovce Ta nám bohužel o pár minut ujela a tak musíme půl hodiny čekat, než to zase hoši můžou podle jízdního řádu znovu rozjet. A nic nám nepomáhá ani „protekce“ zdejšího „skorodomácícho“ Macha, kterej to na svý známý zkusil, ale řád je řád, s tím nehne ani protekce. Čekání si teda zkrátíme po svém, na programu je soutěž v běhu. A tak nám to uteče, a už musíme na lanovku. Když vyjedeme nahoru, což si někteří fakt užívají, čeká nás ještě přesun mikrobusem až pod nádrž. Je nás ale hodně, a tak to musí s mikrobusem otočit 2x. Když čekáme na druhou skupinu pod nádrží, jdeme obhlídnout místní půjčovnu koloběžek, a hádejte, kdopak je tu asi tak půjčuje? No jo, shodou náhod je to náš bývalý člen expedice Pitris. Už je z kluka velkej chlap a musí si nějak vydělat na živobytí. Když dorazí i ostatní, můžeme vyrazit. Vystoupáme po strmých schodech v břehu nádrže až na její horní okraj. Nádrž je zrovna vypuštěná, opravuje se její izolace, a tak máme výjimečnou možnost si ji prohlédnout takto.
Projdeme se okolo celé nádrže, je nádherné počasí, sice tu fučí jako dycky, ale jsou opravdu kvalitní výhledy na naše Jeseníky. Na protější straně nádrže, na skalkách si dáváme sváču, a trochu si odpočineme. Před zpáteční cestou uděláme společné foto a vracíme se po druhé straně nádrže. Při čekání na mikrobus si v kiosku kupujeme zobku, hambáče, cheesburgery, párky v rohlíku. Obsluhuje tu Azuritův kamarád a tak nám Azurit koupil vrcholovku „jágra“ v plastu.
Na cestu zpátky nás naskládal do mikrobusu všechny, čemuž se ani nechtělo věřit, že to půjde, ale povedlo se. Nenecháme se svézt až úplně dolů, ale vystoupíme u větrných elektráren a vyrážíme na naučnou stezkou „Rysí skály“. Po cestě jsou různá stanoviska se zajímavostmi a otázkami, na jednom je dalekohled připevněný k pařezu, ale není odsud žádný výhled…(trocha Cimrmanologie). Zato z Rysí skály je rozhled fantastický, pohled do zeleného údolů pod nádrží je úchvatný. Scházíme k horní stanici lanovky, ale jedna skupinka špatně odbočí, a tak se musejí poměrně kus cesty vracet. My na ně čekáme v pohodlí křesílek a židliček u kiosku pod rozestavěnou rozhlednou, je zde vše potřebné, pivo, limo, nanuky… družstvo Medvědi tu má svého maskota, dřevěnou sochu medvěda, a tak je nezbytné se s ní zvěčnit. Šlichta odjíždí o lanovku dřív, dole ho čeká auto a musí zajet nakoupit. My následně sjedeme také dolů, jdeme do hotelu Musil na polévku, mají tu i točenou limonádu.
Ivo Mach nás vzal k sobě do půjčovny na prohlídku, přidal pár veselých historek s klienty, některé fakt neuvěřitelné… zkoušíme si také zdejší vychytávku pití z lyže, na níž jsou upevněny panáky. Mach ještě přesvědčil hospodského, aby zajel nakoupit zelenou, abychom si mohli houknout. Čekání stálo nakonec za to, nalil nám to do krásných panáků na stopce. Odjíždíme stejným Busem co ráno, a po cestě opět probíhá debata, zda nejet příští rok právě tímto Busem. V kempu koupání, u zdejšího bazénu si to fakt užíváme, je to moc pěkné prostředí, dá se tu pěkně blbnout, voda je čistá, dají se dělat pěkné podvodní fotky. Fanoušci tenisu se věnují sledování Wimbledonu v hospodě na velké televizi. Výrobník ledu, který vezeme celou dobu s sebou, se konečně rozjel na plné obrátky a děti i na něj chodí jako na nanučka, navléknou si jej na prst a cucají jej. Děcka si právě uspořádali soutěž Expedice má talent, a tak je problém je pak vůbec zahnat do stanů. Zabaví se zcela sami mezi sebou, pobaví i nás dospělé, kteří se přijdou kouknout a hlavně si udělají kolektivní zábavu, je to prima. Název NASEVER letos „sedl“ i k průběhu počasí, přesto že je přes den velmi teplo, večer se rychle ochladí a noci jsou chladné, a tak se ty „severské“ doplňky hodí. Dnes za námi přijel Diskobolos a Šmejky, později ještě můj Adámek, Jéňa s Jančou a Peťa Kouřil. Večer se zpívá i s aparaturou na terase hospody, je to prima, přihlížející nás ocení, je to příjemný večírek. Začíná se zde také trénovat písnička tematicky složená k letošní expedici. Melodie je chytlavá, holky vymyslel i pěkné rýmy a snadný text, který se velmi dobře pamatuje. A tak už nám to za chvíli docela jde. Pokud už si text nepamatuješ, najdeš ho na další stránce.
Sobota 5.7. 2015 Dnešní rozcvička je v mnohém výjimečná, jednak ji vede profesionální trenér Peťa Kouřil, druhak je nás dneska nejvyšší počet (po příjezdu včerejších posil) a třeťak je to poslední rozcvička letošní expedice. Po protažení těla nás čeká milé přeqapení, k snídani jsou koblížky a kakajíčko, a pro ty, kterým sladká snídaně nejede, Děda I na přání ochotně smaží špekáčky či topinky. No výběr jako v „kontíku“. Na 9.15 je svolána porada na terase u hospody, rozdělili jsme si úkoly, co kdo nachystá za soutěže, letošní sobotní velká hra se bude skládat z těchto jednotlivých soutěží: škrábání brambor, spiderman, překážkový běh, střelba ze vzduchovky, a luštění „scrable“. Děti mají volno, většina je u bazénu anebo dělají blbinky se zpíváním do mikrofonu. My zatím vše nachystáme, a těsně před polednem to vše může vypuknout. Začínám se škrábání brambor, to na to jdou všechny družstva zaráz. Mohou pomáhat i náčelníci, Šlichta je přísným rozhodčím a tak klidně některé kousky vrátí k dopracování i několikrát. Jakmile všechna družstva dokončí škrábání, vyrážejí na jednotlivá stanoviště dalších soutěží. Spidermana jsem letos nachystal tak, že vstup do bludiště je přes dětský domeček, což je velkou výhodou pro ty nejmenší, kteří si tuto soutěž užívají tradičně nejvíc. Pro překážkový běh je nachystána trať kolem bazénu, přípravný tým využil všeho dostupného, a tak se běží i přes trampolínu, přeskakuje se skluzavka, podlézá se kanalizační roura, pak je nutnou popojet se sáněmi či popovézt dětská zahradní kolečka. U vzduchovky se projeví zkušenosti nasbírané na předchozích expedicích, a tak ti, co už jsou na expedici poněkolikáté, jsou ve výhodě. A těm nejmladší přeci jen trochu pomohou s mířením náčelníci. Když se všichni družstva vrátí do cíle, nastává čas pro vyhodnocení soutěží. Naposledy se jde k mapě a j nutno zde zdůraznit, že všechna družstva našla tu správnou cestu „NASEVER“. A dokonce i všichni stihli nakoupit povinnou výbavu.
O vítězi tak nakonec rozhoduje pomocné kritérium, a to počet využitých políček. Celkovým vítězem letošní expediční hry stávají žlutí – heja, heja, sláva vítězům, čest poraženým. I když zde jsou vlastně vítězové všichni. A takto vypadá mapa dnes, je zcela vypoužívaná, a to je moc dobře, je pěkně vidět jak to které družstvo kudy putovalo, kde se zbrzdilo….
Během soutěží přijel Rosťa s Honzíkem, odpoledne odjel Peťa Kouřil Odpolední program ještě zpestří zásah roty rychlého nasazení, kteří předvedou zásah v hospodě. Je to dost randál, a nechtěl bych jim hrát toho zatýkaného. Pak už se většina náčelníků věnuje chystání večírku, pochutiny na rautík byly nachystány v průběhu soutěží. A tak jde jen o to, vše nachystané přesunout do zastřešeného stanu s reklamou na Jacka Danielse. Je třeba sem nanosit nejen jídlo, ale i aparaturu, kytary a spol. V klubovně se dá zde zahrát pinec a někteří si zdejší pohodlná křesla a pohovku vyberou pro krátký spánek v křesle i na pohovce.
Když se tu všichni sejdeme, večírek zahájí Pajout svým krátkým zhodnocením průběhu letošní expedice, provede vyhodnocení expediční hry a nechá pak tradičně promluvit i jednotlivé účastníky, aby si každý řekl, co se mu letos líbilo a nelíbilo. Toho „nelíbilo“ moc nebylo, převládá spokojenost, což je super motivace na další rok.
Část sleduje zápas fotbalového MS, část zpívá u kytar, a někdo sportuje na klubovně. Dobroty z routového stolu mizí poměrně svižně, i zde platí, kdo dřív přijde, ten dřív bere. Večerka dneska není, a tak se odtud rozcházíme postupně, podle únavy. Ti nejzdatnější prý vydrží až do třetí hodiny ranní….
Neděle 6.7. 2015 Ráno je nejdůležitější věcí všechny věci pěkně sbalit, a naskládat do vleku. Netradičně se totiž nevracíme Busem, ale jde se na vlak. Vlek s věcmi nám do Chromče dopraví speciální vozidlo Rosti Kubiše. K snídani nám Šlichta přichystal párečky, někdo stihne i poslední koupání v bazénu. Je opět nádherný den. Je nutno ještě v hospodě srovnat osobní účty=zaplatit útratu na lístku, uklidit po sobě nepořádek v kempu, poslední pivko a nanučky a už se chystáme k pochodu na nádraží do Sobotína.
Projdeme zadní cestou, o níž Styk tvrdí, že nás dovede správně, ale ona je poměrně zarostlá a tak mu většina nevěří, ale ještě že jsme jej poslechli, ušetřili jsme si tak pěkný kus cesty. Pak přejdem po mostě řeku a už jsme na silnici k nádraží. Než nám „to jede“, máme spoustu času. A tak jdu s Blatisem do nedaleké hospody a nakupíme pivko do kelímků, hospodský nejdříve nechápe, proč si dva cizí lidi u něj chtějí koupit 20 piv do kelímku? Ale nakonec ty kelímky odněkud vyčaruje a tak je žízeň našich kamarádů zahašena…když se vrátíme, tak se tu po peróně prohání děti na sáňkách a v první koleji si ti nejmenší staví hrady z kamínků.
Ve vlaku Já se Stykem umlouvají průvodčí na slevu, ale nepodaří se jim ji pak ani přesvědčit, aby se nechala svézt na sáňkách. Při přestupu v Šumperku je hodina času a tak je rozchod, většina jde do parku u kulturáku se natáhnout do trávy ve stínu pod stromy, či se zchladit nohy v jezírku. Po příjezdu do Bludov-lázně jdeme do Chromče zadní cestou, jak říkají místní „drážkama“ Před vstupem do vesnice se navlečeme do kostýmů, abychom dorazili k maminkám, jak se patří vymóděni. Naše bílé kombinézy budí u místních rozruch, snad jsme je nevylekali, že vypadáme jak protichemická jednotka.
V krásném tvaru vpochodujeme na zahrádku u Obra Drásala, kde se odehrají tradiční ceremonie. Nejdříve je na pořadu slavnostní vyhlášení výsledků expediční hry, nejlepší tým je odměněn dortem s krásným iglú i tučnákama.
Po vyhlášení si společně sesedneme a zazpíváme expediční hymnu, abychom se patřičně ukázali. Pak ještě společné focení a čas na to něco zakousnout. Letos se ani nekoná tradiční aukce zapomenutých věcí, protože nebylo kde je zapomenout, Bus už byl pryč několik dní. Sedíme, jíme, popíjíme, první začínají odjíždět, a tak se loučíme, a loučíme, a loučíme, až se úplně rozloučíme….. Byla o krásná výprava „NASEVER“!!!!!!!!!!!!! Díky všem účastníkům!!!!!! Za rok čus, Váš Kronikus
