PRVNÍ VYPRÁVĚNKA o tom, jak pan kormidelník Rybička zachránil dva opičáky ze zatopeného ostrova a jak je pojmenoval
J
e moře… A to moře je celé mokré a má zelenou barvu. Nad tím mořem visí modrá obloha, po ní od rána do večera putuje zlaté slunce a od večera do rána stříbrný měsíc s hvězdami. V tom moři žijí všelijaké ryby. Průsvitné pidirybky, obrovité velryby, žraví žraloci, električtí rejnoci, pracovití pilouni, bojovní mečouni… a mnoho jiných, které ještě nikdy nikdo nespatřil. Po tom mokrém a zeleném moři plují mnohé lodě. Jedna z nich, právě ta, co teď pluje kolem, se jmenuje DOBRODRUŽSTVÍ. Svoje jméno má velikými písmeny namalováno na obou bocích, na přídi i na zádi, a proto si ji nikdo nemůže splést s jinou lodí. Loď DOBRODRUŽSTVÍ je plachetnice. Má sedm plachet, pod vodou je mokrá, nad vodou suchá i mokrá a to Zelené moře ji obarvilo na zeleno. A všichni, kdo ji spatří plout, v údivu vzdychají: to je barev... to je barev… Každá loď, aby mohla plout, musí mít na palubě námořníky. Na naší lodi DOBRODRUŽSTVÍ je jich plný tucet čili dvanáct, a dvanáct je o dvě víc nežli prstů na rukou nebo na nohou. Jako každé jiné lodi, tak i téhle s tím krásným jménem [7]
velí kapitán. Má pravé námořnické jméno, ale při jeho vyslovení se leckomu plete jazyk mezi zuby a nechce se narovnat. Ten pan kapitán se totiž jmenuje Velryba. O tom, jak obtížně se jeho jméno vyslovuje, může vyprávět lodní plavčík Pepík. Jaktěživo kapitánovo jméno nevysloví správně, vždycky ho pokroutí na Verlybu. Druhým nejdůležitějším mužem na lodi hned po kapitánovi je pan kormidelník Rybička. Vyslovení jeho jména plavčíkovi obtíže nedělá, ale když už ho musí říct, tak se směje. Ovšem, že tajně. Smát se kormidelníkovi do očí, to by se neodvážil. A proč, že se plavčík tomu jménu směje? Protože pan kormidelník Rybička měří od paty k hlavě dva metry, a to je rovných dvě stě centimetrů. A tolik žádná rybička přece neměří. Dosáhne rukama až ke kapitánskému můstku, a dokonce dokáže srolovat košovou plachtu, která je zavěšená hodně vysoko. Pravý mořský obr je ten náš pan kormidelník Rybička… Ostatní námořníci mají jména všelijaká, ale ani jeden z nich neslyší na to, které mu dali při křtu rodiče. Jeden pro druhého jsou Plachta, Kormidlo, Kotva, Stěžeň, Veslo, Ráhno, Paluba či Vratipeň. Jenom plavčík má jméno pozemsky obyčejné, pro všechny je Pepík. Ale nic si z toho nedělá, moc dobře ví, že ho jednoho dne námořníci pokřtí jménem, na které bude celý život hrdý. Nejvíc by se mu ovšem líbilo Strážní Koš, nebo Škuner, ale spokojil by se i s Kompasem. Ale ouha! Málem bychom zapomněli ještě na jednoho muže se suchozemským jménem, kterého na lodi sice nikdo nepovažuje za námořníka, ale přitom si ho kdekdo předchází včetně samotného pana kapitána Velryby. Vy[8]
stoupit po provazovém žebříku do strážního koše by nikdy nedokázal, ale zato umí uvařit tak znamenitou bramborovou polévku, že i plachty pomlaskávají, když při vaření otvírá v kuchyni dveře. Ano, uhádli jste, tím mužem je lodní kuchař Vařečka. A tak jsme poznali celou loď, na které nikdy nikdo nikoho nezarmoutí, kde je stále veselo a písničky povívají plachtami od rána do večera. Na to dbá hlavně pan kormidelník Rybička, který říkává s písničkou vstávej, s písničkou pracuj, s písničkou jdi spát! A námořníci s plavčíkem i s kuchařem tedy zpívají, až se moře vlní blažeností. A nejraděj zpívají tuhletu: Moře je spousta mokré vody, v té mokré vodě je moře ryb, jsou zlaté, hladké, hrbolaté, baňaté, štíhlé, tlusté jak hřib. [9]
A pan kormidelník si vždy přidá sólo: „V moři si chodí chobotnice, co mají osm chobotů, ó jéjej… to jsou parádnice, koupou se denně, já v sobotu…“ Jednoho slunečného dne stál pan kapitán Velryba na kapitánském můstku a starostlivě pozoroval oblohu. Nějak se mu nelíbily tmavé mraky, kupící se daleko na obzoru, které se válely tak nízko, že se hnedle dotýkaly mořské hladiny. Nestrachoval se nadarmo. K večeru se spustil liják a pršelo celou noc. Pršelo i celý druhý den i druhou noc… A liják trval deset dní a deset nocí, dvacet dní a dvacet nocí… a mraky od severu a jihu, od východu i západu si dávaly schůzku přímo nad lodí. Blýskalo se z nich, silně hřmělo a slunci se po ten dlouhý, pošmourný čas nepodařilo z mraků vůbec vykouknout. Konečně jednadvacátého dne vítr mraky rozehnal, déšť ustal, obzor se zjasnil. A námořník ve strážním koši radostně hlásil: „Hahou… země na obzoru…!“ Pan kapitán zajásal: „Sláva Neptunovi… vládci všech moří...! Konečně země, kde doplníme zásoby pitné vody. Kormidelníku, směr pevnina!“ [ 10 ]
Pan kormidelník obratně zatočil kormidlem a loď zamířila přídí k zemi. Pluli celou hodinu, ale stále bylo vidět jen ty špičky stromů. Jinak ani kousek země. Pan kapitán si vzal na pomoc dalekohled a pak vzkřikl starostlivě: „U všech mořských žraloků, to je nadělení!“ „Copak vidíte, pane kapitáne?“ zeptal se pan kormidelník a dychtivě na kapitánův dalekohled pohlédl. Byl by se jím tuze rád taky podíval. „Co vidím, kormidelníku? Vodu, samou vodu, a jen špičky stromů. Před námi není pevnina, nýbrž zatopený ostrov.“ Kormidelník jako by ho neslyšel, jen toužebně očima hladil kapitánův dalekohled. A řekl: „To musí být krásný pohled, skrz ten váš kapitánský dalekohled, viďte, pane kapitáne?“ „Ba, ba,“ přitakal pan kapitán, a že kormidelníkovi porozuměl, laskavě mu dalekohled podal. Dlouho pan kormidelník dychtivě pozoroval ostrov, když tu náhle začal taky kroutit hlavou, jako předtím kapitán. „Co že tak vrtíte hlavou, kormidelníku?“ zeptal se ho pan kapitán přísně. „Abyste dalekohled nepustil do moře,“ varoval ho. [ 11 ]
