1
květen 2008
Pro potřebu základních organizací KSČM
Vyškov
VII. sjezd KSČM skončil Jistě jsme se všichni seznámili s hlavními sjezdovými materiály – alespoň předběžně – z našeho tisku. K těmto materiálům se v příštím čísle vrátíme a vlastně s nimi budeme pracovat až do dalšího sjezdu. Dnes připomínáme z projevu předsedy ÚV KSČM soudruha Filipa alespoň tři hlavní směry pozornosti - priority - a s nimi spojené úkoly: I. Upevňovat demokracii a rozvíjet prosperitu jako předpoklad úspěšného rozvoje státu a společnosti. II. Soustavně usilovat o růst kvality života všedního dne našich občanů. III. Výrazně se zasadit o renesanci aktivní politiky míru a mírového soužití v Evropě i ve světě, o mírová řešení mezinárodních konfliktů cestou OSN a dalších demokratických institucí na základě respektu k mezinárodnímu právu. V diskusi vystoupil i náš delegát soudruh Josef Bouda. Z jeho příspěvku uvádíme alespoň některé myšlenky: V posjezdovém období bude důležité se především zaměřit na mediální politiku. Média ovlivňují drtivou většinu občanů. Zejména televizní obrazovka je mocnou čarodějkou. Ten, kdo má v rukou média, je, obrazně řečeno, pánem světa. Je dobře když lidé vidí, že cíle KSČM jsou neměnné. My se neorientujeme podle toho, jak zrovna zavane vítr. My nehorujeme pro přeměnu nemocnic v akciové společnosti a kasina. Nechceme budovat cizí vojenské základny na území naší republiky. KSČM to permanentně odmítá, a to jí slouží před občany ČR ke cti. Také musíme mladým vysvětlit, proč by měli volit právě KSČM a ne ČSSD – chtějí-li dosáhnout opravdové jistoty. Ty s ČSSD nedosáhnou. Naše „mediální“ možnosti jsou velmi omezené. Haló noviny, internetové rádio Haló futura, webové stránky především ÚV KSČM a KR KSČM, několik dalších webových stránek a blogů našich sympatizantů a to je tak všechno, kam nás finanční demokracie pustí. Tím víc bychom měli tyto možnosti využívat a rozšiřovat jejich využití mezi sympatizanty i členy strany. Nakonec i naše vývěsní skřínky a náš Zpravodaj mohou a musí přispět k seznamování širší veřejnosti s naším programem, našimi cíli. A to nejen – i když zejména – v předvolebních kampaních. Připomeňme si alespoň ty hlavní internetové adresy; http://www.kscm.cz/index.asp?language=1
http://volby2006.kscm-jmkraj.cz/; http://www.halonoviny.cz/;
2 Konec – čeho? Rovněž v letošním roce i naše republika slavila „konec druhé světové války“. A kupodivu se slavilo 8. května. Přejděme jako detail, že válka pro naši republiku neskončila 8., ba ani 9. května, i to, že se na evropské pevnině bojovalo ještě několik dalších dnů. Připomeňme si, že – pokud světová válka skončila 8. května, svrhly USA 6. a 9. srpna 1945 na Hirošimu a Nagasaki atomové bomby už v míru. Připusťme, že masivní osvobozovací ofenzíva Sovětského svazu proti Japonsku v Číně, Koreji a na Sachalinu proběhla rovněž už po skončení druhé světové války. I když je to blbost, protože teprve 2. září 1945 bezpodmínečně kapitulovalo Japonsko, třetí a poslední člen agresorské osy Berlín-Řím-Tokio. Stejně se nám však nemůže termín „konec druhé světové války“ líbit. Je příliš neutrální, vyhýbá se tomu hlavnímu, že totiž nacistické Německo bezpodmínečně kapitulovalo před spojenci – SSSRUSA-GB a ostatními členy protifašistické koalice, tedy i před Československem. A snad právě proto naše „objektivní, demokratické a svobodné“ sdělovací prostředky nehovoří o vítězství, o porážce fašistické osy, o bezpodmínečné kapitulaci, ale prostě o konci války. Zkrátka, nezvítězili jsme, ale skončili válku. Inu, zdá se, že nevítězí pravda, ale polopravda, starší sestra lži. V zájmu koho? Suverenita Svrchovanost – naprostá a výlučná autonomie nezávislá na moci jiného státu či jiných mocenských organizací. Tolik Ottova encyklopedie (2004). Podle této definice je to s naší svrchovaností svrchovaně podivné. Splňujeme, pravda, některé atributy suverénního státu (jako je mezinárodně uznávané území, existence státních institucí uznávaných mezinárodním společenstvem a vlastní armáda). Na druhé straně si můžeme připomenout, že třeba o množství vyprodukovaného mléka, vyrobeného cukru a o dalších komoditách nerozhoduje naše vláda, parlament, ale Brusel. Rovněž územní celistvost vytrvale zpochybňují potomci německého obyvatelstva vysídleného v roce 1946 v zájmu míru v Evropě. Míru, který pomáhali velmi účinně ohrožovat po boku hitlerovského Německa, když po mnichovské zradě sloužili nacismu masověji a aktivněji než „říšští Němci“. Podívejme se na jeden z atributů suverenity – vlastní armádu. Máme ji. Je profesionální, tedy nikoliv lidová. Aspoň se nedostanou obyčejným občanům do rukou zbraně. Na druhou stranu neztrácí mladí mužové čas povinnou základní vojenskou službou. Problém je v něčem jiném. Měli jsme totiž armádu i za protektorátu. Jenže tak, jak nebyl suverénním státem protektorát, tak nebyla suverénní ani armáda. Plnila rozkazy nacistického velení, rozkazy německé třetí říše. A dnes? Výcvikem, vybavením zbraněmi, konkrétním nasazením do bojových činností v zahraničí není tato armáda naší českou obrannou ozbrojenou silou, ale tak zvanou intervenční armádou. Je připravována a předurčena pro nasazení do „vojenských misí“ čili válek a tlumení válečných konfliktů všude ve světě. Protože je součástí ozbrojených sil NATO, je podřízena (v těch „misích“) nikoliv našemu velení, ale zpravidla těm, které určí či schválí Američané.
3 Také úkoly, které dostává uloženy, se netýkají ochrany našich občanů a obrany našeho území, ale prosazování „koaliční“ politiky, na kterou nemáme prakticky žádný vliv. Jen si vzpomeňme na agresi NATO proti Jugoslávii v roce 1999. Agresi proto, že bezohledný vojenský zásah, bombardování civilních cílů a ničení jugoslávské infrastruktury, bylo zahájeno bez souhlasu Rady bezpečnosti. Zato s naším souhlasem. (Miloš Zeman tehdy prohlásil, že prostě nemůžeme nesouhlasit, když jsme teprve vstoupili do vojenské organizace, /výsměchem/ nazývané obrannou.) Připomíná to situaci starého Říma, kdy říši bránili vazalové a najaté cizí jednotky. Podle toho to také s celou říší dopadlo. Také si vzpomeňme na koloniální armády (nejen nějakou cizineckou legii). Různí senegalští střelci a podobní žoldnéři z porobených zemí pomáhali za peníze kolonialistů potlačovat snahy o vymanění se z koloniální poroby jiných. Rozdíl je ovšem značný. My jsme formálně suverénní stát, a proto ty naše zahraniční misionáře neplatí nějaká koloniální velmoc, ale naši pracující. Platí naši občané, zdraví a životy riskují naši profesionální vojáci, prospěch z těchto „misí“ ovšem má někdo úplně jiný. Se suverenitou je to jako s tou svobodou (a penězi), demokracií (a nerespektováním prokazatelných názorů většiny občanů, lidu, jenž je zdrojem veškeré moci ve státě) i s pluralitou vlastnictví. Zkrátka – suverenita to je, ale vlastně tak docela přece jen není. Historický kalendář – červen 1918 2. března se v Kragujevci v Srbsku vzbouřil 71. pěší pluk. Byla to nejvýznamnější vzpoura slovenských vojáků, při níž hlavní úlohu sehráli navrátilci ze sovětského Ruska. Po jejím potlačení bylo 9. června 1918 odsouzeno k trestu smrti a popraveno zastřelením 44 vojáků. 90.výročí 5. června se v Bratislavě vzbouřil náhradní prapor 72. pěšího pluku. Vzpoura byla potlačena v samém zárodku. Dva její účastníci byli odsouzeni k trestu smrti a popraveni. 90. výročí 22. června 1918 vypukla v Plzni generální stávka, která navázala na hladové bouře, které ji předcházely. Byla potlačena zásahem armády. 90. výročí 29. června 1918 byla v Paříži francouzskou vládou uznána Československá národní rada za oficiální představitelku československé zahraniční akce. Později tak učinily i vlády VB, USA, Japonska a Itálie. 90. výročí 1933 4. června byl v Paříži za účasti 3700 delegátů zahájen Evropský kongres proti fašismu. Byl svolán z iniciativy francouzských, italských, polských a německých revolučních odborů. Kongres zvolil koordinační výbor pro řízení činnosti národních kongresů proti fašismu a válce. Byl varováním světové veřejnosti, že Hitler připravuje světovou válku. 75. výročí 23. června nacisté po předchozím zákazu Komunistické strany Německa zakázali i sociálnědemokratickou stranu, zabavili její jmění a zastavili její tisk a dále rozpustili Všeobecný německý odborový svaz. Ostatní politické strany se počátkem července rozpustily samy. 70. výročí
4 1938 7. června předložila Sudetoněmecká strana (SdP) československé vládě memorandum se svými karlovarskými požadavky z dubna 1938. V Bratislavě vznesli Slováci stojící za Hlinkou své ostré požadavky autonomie. Zřejmě to byla koordinovaná akce. 70. výročí 27. června vyjádřilo vedení SdP své zásadní odmítavé stanovisko k národnostnímu statutu, který byl návrhem československé vlády k řešení sudetoněmeckých požadavků. Henlein měl podle pokynů Hitlera odmítat všechny návrhy československé vlády a klást takové požadavky, které čs. vláda nemohla přijmout. 70. výročí 1943 4. června uveřejnilo ilegální ústřední vedení KSČ v ilegálním Rudém právu Výzvu k národu k budování národních výborů ve všech obcích, městech, okresech i krajích, které měly sjednotit a vést celý národ k rozhodnému a konečnému boji s okupanty! 65. výročí Během června 1943 se formovaly partyzánské oddíly v Beskydech, Podbrdsku, v severovýchodních Čechách, na Brněnsku a Ostravsku. Podílely se na sabotážích, železničních destrukcích, poškozování vlakových souprav se strategickými náklady, přerušování elektrické a telekomunikační sítě. Na Vyškovsku navazuje vedoucí ilegální skupiny Oldřich Gryc spojení s 3. čs. údernou rotou a s podplukovníkem Kašíkem z organizace Vela a připravují se k ozbrojenému boji proti okupantům. 65. výročí Během června 1943 se na východní frontě schylovalo k rozhodujícímu střetnutí. Hitler chtěl během letního tažení odčinit porážku u Stalingradu z konce roku 1942 a připravoval mohutné útočné uskupení s novými tanky Tygr a Panther, které mělo rozdrtit protistojící síly Rudé armády v prostoru Orel -Kursk a znovu získat stragegickou iniciativu. To mělo umožnit vítězně válku zakončit. Připravovala se i Rudá armáda. 65. výročí 1948 7. června odstoupil prezident Beneš ze své funkce ze zdravotních důvodů. Byl postižen mozkovou příhodou. 60. výročí 14. června zvolilo Národní shromáždění prezidentem republiky Klementa Gottwalda. 60. výročí 15. června jmenoval prezident republiky novou vládu Československé republiky. Předsedou vlády byl jmenován Antonín Zápotocký. 60. výročí Uvádění historie na pravou míru Vypůjčili jsme si nápad ze Saturnina. Jak však uvidíme, není to věc nepatřičná. Kdo jsme sledovali vývoj amerických argumentů ke zdůvodnění agrese proti Iráku, jistě si vzpomeneme, že počáteční důvod – Irák ohrožuje zbraněmi hromadného ničení celý svět – byl v tichosti stažen z médií. Jen tak na okraj se zableskla Bushova teze, že „Saddám jistě na výrobu a použití zbraní hromadného ničení myslel“. Čímž se jako americká světolež stáhla z programu s tím, že „co nebylo, mohlo být“. Podobně je to i s mašinovskou epopejí. Mašinovci provedli loupežné přepadení pokladníka Rošického, při němž ho zavraždili, protože nechtěl
5 vydat výplatu zaměstnanců továrny jen na pěkné poručení pod hrozbou ostře nabitých zbraní. Měl v těch násilnících, hrozících mu zbraněmi, poznat protikomunistické odbojáře a mohl žít! Nebylo to sice nic, co by se vešlo do svatozáře bojovníků proti komunismu, avšak – v duchu Saturninovy metody – Ústav pro studium totalitních režimů přišel našemu, výrazy fašistickému, medailodárci na pomoc. Vyslovil tezi, že „Mašinové uvažovali o atentátu na Klementa Gottwalda, tehdejšího prezidenta republiky“. Uvažovali neuvažovali, ale určitě „mohli uvažovat“, takže byli v právu, když vraždili. Byli v právu i při zmíněném loupežném přepadení. Mají snad naše občany za natolik prostoduché, aby možný úmysl zabít prezidenta vyvinil z reálné loupežné vraždy? Smilstvo Ministerstvo obrany - obrany koho? Měli jsme, pravda, za té kruté totality, Ministerstvo národní obrany. Převrat z roku 1989 úspěšně zpochybnil ten národní charakter. Proč bránit národ, národní zájmy, národní území … ? Máme teď tedy jen Ministerstvo obrany, což svědčí o smyslu pro pravdomluvnost, dokonce i u tak prolhaných politiků, jako jsou ti dnes vládnoucí. Ministerstvo řídí resort, jehož smyslem je bránit zájmy někoho docela jiného než národ, který ministerstvo i celou armádu platí. Snad proto se i vojenské výdaje České republiky neřídí ekonomickými možnostmi naší země, ale požadavky pánů z velení NATO, potažmo jejich principálů zpoza velké louže. Stejně tak tzv. vojenská doktrína. Každý dostatečně soudný člověk přece musí pochopit, že předním zájmem, ba přímo svatou povinností našeho (no, dnes už jen skoronašeho) státu je bránit americké národní zájmy, kdekoliv na světě to Americe (USA) přihořívá. Vždyť jim to dlužíme. Vždycky, když jsme byli v rejži, byli oni za Atlantikem, nikoliv za bukem, dobře schovaní a čekali, kdy bude vhodná doba vystoupit a dobýt si ostruhy vítězů. Byli jsme teprve pátý rok Německem krutě trýzněni, když americká armáda konečně vstoupila – do Itálie, aby hájila své zájmy v budoucí Evropě proti případným nárokům Evropanů, zejména Slovanů. Chybí republice peníze na důchody, na zdravotnictví, na sociální pomoc? Co se dá dělat. Vláda poslušně sbalí několik danajských darů do batohu a hned můžeme splnit striktní požadavek natovůdců, aby náš vojenský rozpočet dosáhl minimálně 2 % HDP. Nemá strýček Sam dost zájemců – mimochodem placených z americké pokladny, kteří jsou ochotní nasazovat své vzácné světovládné krky třeba v Afganistanu? Přispěcháme na pomoc nějakou stovkou našich – rozhodně už ne obránců vlasti, ba ani ochránců občanů pro případ živelné pohromy –, přidáme jim nějakou tisícovku dolarů (co znamená koruna, že ano?), aby nebyli škodní, a naši zámořští patroni pak pohladí některé z našich politiků po srsti a řeknou: „Hodnej pejsek, hodnej!“ Kdo by rád nepřispěl regulačním poplatkem třeba za předpis na životně důležitý lék na takové spravedlivé ocenění obhájců, jak již bylo naznačeno, amerických naftových zájmů kdekoliv ve světě. Takže je to all right (čili v pořádku). V duchu reklamního Vy podáte, my dodáme, jen trochu upraveno: My pískneme, vy poskočíte.“ A nelžeme svému lidu o tom, že by armáda měla sloužit obraně a ochraně národa. Přece
6 jen ta pravda nad lží vítězí. Ale stojí to prachů, ó jé! Pohled praotců Sám jsem už prarodič, ale často si připomínám názory svého stařečka či svých rodičů. Vybavil jsem si i dávné povídání svého otce. Jednou mu místní farář vysvětloval, že sluha boží může být hříšný, ale církev je přitom zdravá. Říkal: „Jane, když najdeš v blátě zlatku, zvedneš ji a od toho bláta očistíš. Zlatka neztrácí svou hodnotu ani tím, že je zablácená. A tak i učení církve." Táta prý odpovídal asi takto: „Ale v tom blátě nepoznám, zda je falešná, nebo pravá. A když ji od bláta budu chtít očistit, zašpiním se." Na tento příběh jsem si vzpomněl, když pražský arcibiskup sděloval "národu Panny Marie", že Husův názor, jako by hříšný kněz ztratil moc svěřenou mu Bohem při vysvěcení jen proto, že žije v těžkém hříchu, je pouhým kacířským bludem. Cožpak by se nechal všemohoucí Bůh na zemi zastupovat darebákem? Náboženství a politika Vztah komunistů k náboženství, k náboženské víře je vhodné posuzovat ve dvou rovinách. Ta první rovina je charakterizovaná svobodou vyznání. To znamená, že naše strana respektuje volbu každého občana věřit či nevěřit v Boha a svůj život – pochopitelně v souladu se zákony – tomu podřizovat. Jiná otázka je ovšem to, zda náboženský, virtuální výklad světa a světového dění strana sama ve své praxi uplatňuje. To jistě ne, chce-li se opírat o vědecké poznání. Druhá rovina je složitější. Tou je církevní organizace, tedy církev. Pokud církev respektuje platné zákony, nevnucuje svůj výklad světa jiným (což by bylo potlačování jejich osobní svobody vyznání) a nevyžaduje od ostatních občanů, aby náboženské mýty a zásady povinně dodržovali bez ohledu na jejich názory, pokud nežádá od ostatních, aby církevní organizaci platili, má jistě právo vyvíjet činnost podle svých představ (opět v souladu se zákony země) a my toto právo nezpochybňujeme. Sem ovšem patří třeba i odmítnutí případného povinného náboženství na školách či státem placených církevních škol. Svoboda církví a jejich činností ovšem nesmí omezovat svobodu ostatních občanů ani jim ukládat jakékoliv povinnosti. U nás se jedná především o silnou katolickou církev. Ta si v naší historii vždy osobovala právo vládnout nebo se aspoň na vládě podílet. Omezovala svobodu myšlení až na hranici života (křížové války, inkvizice i upalování tak zvaných kacířů), ze společnosti ždímala peníze, služby a majetky i tím nejhrubším způsobem (konfiskace majetků protestantské šlechty, ždímání nevolníků, kteří byli třeba klášterům, biskupstvím a farám „darováni“ panstvem, ale i vybírání příspěvků od těch nejchudších za poskytnuté církevní služby, jako je církevní pohřeb, svatba, křest …). Zkrátka – ať si každý věří v takového boha či v takové učení, které je podle jeho přesvědčení nejsprávnější. Ať to však druhým nevnucuje církevní organizace, která tak přestává být službou věřícím a Bohu, ale stává se světskou politickou institucí usilující o vládnutí nad ostatními.
7 Tuto krátkou úvahu skončím malým návratem do minulosti. Dnes katoličtí preláti všemožně prohlašují, že za socialistické etapy naší historie neměli občané svobodu vyznání. Měli, a kdo měl zájem, také ji uplatňoval. Kdo chtěl dítě pokřtít, pokřtil je. Kdo chtěl církevní sňatek, šel do kostela. I v ostatních svátostech tomu bylo tak. Omezeny byly některé projevy náboženského vyznání hlavně u těch osob, které chtěly zastávat různé funkce. Ale ani oni nebyli omezováni ve víře a v účasti na náboženském životě mocensky, spíš jen z obavy o kariéru. Stát dokonce s ohledem na vyvlastnění církevních majetků kněze platil. Děti, jejichž rodiče to vyžadovali, mohly chodit do (dobrovolného) náboženství. Kostely, kaple, kapličky, boží muka, křížky a všemožné sochy svatých stály na svých místech; pokud o ně věřící měli zájem a starali se o ně, byly i udržovány v dobrém stavu, zdobeny … Vykrádat kostely se stalo běžným až po listopadovém převratu. Upozornění: Upozorňujeme, že vyšla závěrečná část práce dr. Šůstka Kapitoly o náboženstvích a jejich vlivu v českých zemích, část II. Pro naše základní organizace i pro další zájemce bude kniha k disposici již při květnových poradách ZO KSČM. Církevně restituční Bůh, náš Otec, pro chování deset nám dal přikázání, ale církev, naše máť, zkrátila je v jedno: „Plať!“ Karel Havlíček Borovský Chamtivost Další ze sedmičky smrtelných hříchů nebyl vytčen zbytečně. Stačí si připomenout dějiny církve svaté římskokatolické od písemného padělku, kterým si středověcí papežové chtěli uzákonit vlastnictví poloviny Itálie, přes padělek, kterým si břevnovští mniši na českých knížatech vymáhali stovky nevolníků i s poli a dušemi, ale včetně nevolnických pracovitých rukou. (Padělky byly po stoletích prokázány, avšak náprava? Asi jako ten „omyl“ se zbraněmi hromadného ničení v Iráku. Mrtví zůstanou mrtví a nafta americká. Tedy nevolníci s polnostmi, těly i dušemi zůstali jako majetek mnichů.) Nu a dnes? Kdo by neslyšel o nenasytné chamtivosti špiček českého kléru? Od požadavku vlastnit svatovítskou katedrálu s půlkou Hradu až po stamiliardový restituční korupčník lidovcům za podporu Topolánkových lží. Nebo je něčím jiným než lží rozpor mezi „Smlouvou ODS s občany“ před volbami a přijímanými zákony po volbách? Svatí muži ve vedení katolíků se nespokojí s penězi na mzdy v hodnotě přes jednu miliardu korun ročně ani s tučnými příspěvky státu, krajů, měst i obcí na církevní objekty, aktivity, školy … Kdo se tohoto hříchu chamtivosti u nás dopouští nejčastěji? Nejčastěji a dokonce i nejokatěji … Obžerství – smrtelný hřích Pýcha, závist, zloba (nenávist), obžerství, smilstvo, lenost, chamtivost.
8 Obžerství – nestřídmost v jídle a pití, to je hřích mnohem starší než jakékoliv náboženství. Už pračlověk Janeček (vzpomínáte na apokryfy Karla Čapka?) se svou pračlověčicí mohli oprávněně kritizovat mládež, že … Jenže skutečné obžerství, to není stav, kdy člověk využije příznivé situace a nadlábne se jak had, aby načerpal zásobu energie na možné hladové dny. Není to ani stav, kdy někdo v beznadějné situaci (osobní, finanční, rodinné atd.) zhltá příliš mnoho alkohol obsahujícího pitiva a lidé si pak mohou ukazovat: „Vidíte ho, ožralu!“ Skutečné obžerství je rozhodně charakteristické spíše pro ty hodně lépe situované, byť se navenek chovají uhlazeně. Ostatně, když se takový bohatý papaláš namete, nenechá jej jeho ochranka ležet na lavečce či na trávníku, ale spořádaně ho před hrozící záchytkou dopraví do přepychu jeho bydlení. Obžerství, to je stav, kdy mocní – mocní díky svému bohatství – dávají najevo, že třicet tisíc za večeři v Karlových Varech, to si hned tak někdo dovolit nemůže, ale oni, ti nejlepší a praví, klidně. Vzpomenete si někdo na rozmařilost „motoru kupónové privatizace“ Koženého, který si v Londýně dovolil v restauraci objednat láhev vína za desetitisíce korun, ale protože mu vůně vína nevyhověla, nevypitou láhev „věnoval“ číšníkovi, ať s ní něco udělá? Zaplatil ovšem poctivě. Měl z čeho. Slyšeli či četli jste snad, že takové jednání třeba pan Vlk pokritizoval? Kdepak! Také proč? Jedli, pili za své, na veřejnosti pohoršení nebudili (a kdyby náhodou, mocným se prominou i milionové úspory ze sociální dávky, že ano?). To když uvidíte někde ležet do němoty zpitého bezdomovce, to pohoršení vzbudí, ó jé! Ale já si stejně myslím, že obžerstvím je v širším smyslu každé plýtvání prostředky, které společnost vytvořila. A kdo asi u nás může opravdu plýtvat? Jistě ne ti, kteří tyto prostředky svou prací vytvářejí a zprostředkovávají pro druhé. Bezpochyby spíše ti, kteří k velkým majetků přišli tak říkajíc po haluzi (tunely, spekulacemi, prichvatizací, děděním a jinými podvodnými triky a činy). Za každým hříchem následuje trest. Tak nás to alespoň v době povinného náboženství učili. I dnes je mnoho, přemnoho hříšníků. Ať je jim přáno. Dnes požitků, ale zítra i těch trestů. A není, přátelé, typickým obžerstvím samotná spotřební společnost – kult neomezené spotřeby za každou cenu? Degenerace hodnot dospěla u nás již tak daleko, že reklama dokáže tvrdit – však si to přečtěte na obchodě u vyškovského náměstí, že „jedině zde (rozuměj při nákupu) jsi člověkem“. Kdo nenakupuje, je asi neužitečný hmyz. Lenost Další ze sedmi smrtelných hříchů. Hádejte, kdo trpí tímto smrtelným hříchem? Dělník, zemědělec, učitel, lékař – nebo třeba zbožní mniši, trávící svůj prázdný život v modlitbách a meditacích? Nebo spíše kapitalistická spekulantská špička s houfy svých přičmrndálků, zabíjející volný čas a vyspekulované majetky nekonečnými dovolenými, často spojenými s různými orgiemi zábavy? Takový – dnes propagovaný – podnikatel, který se chlubí, že během pracovní
9 večeře (= pořádné žranice – viz obžerství) vydělá statisíce? Nebo bohatý majitel lukrativních nemovitostí, za něhož plní roli domácího pána = výběrčího bohatého nájemného najatá síla, byť třeba i dobře placená? Je zřejmé, že obyčejní lidé, ať zbožní, ať ne, lidé živící se prací svých rukou a hlav lenosti nemohou holdovat a neholdují. Shrnuto a podtrženo: „Řadoví občané, pracující za mzdu, sedmeru smrtelných hříchů nepropadají. K tomu Bůh stvořil vykořisťovatelské příživníky.“ Jen pozor, aby se tento názor nepovažoval za extremismus! To by byl v daném případě smrtelnější hřích než celá dříve popsaná sedmička! To by pro dnešní mocné včetně soudů bylo smrtelné eso! Smilstvo – poslední ze smrtelných hříchů Když nám ve škole pan kaplan vysvětloval „zpovědní zrcadlo“, zkrátka objasňoval, co jsou to hříchy, nedohodli jsme se na šestém přikázání – nezesmilníš. Snad se mu vyhnul z ostychu. Dodnes tedy nevím, co považuje katolický klérus za smilstvo. Tak třeba když se kněz vyspí s některou ze svých oveček. Je to smilstvo, není to smilstvo? Když papež nedávno navštívil USA, omlouval se slovy, že se stydí za hříchy řady katolických kněží, kteří v katolické církevní škole zneužívali svěřené děti – chlapce. Bylo takových případů zaznamenáno jen v USA na čtyři tisícovky. Katolická církev se „vyplatila“ z hříchu zhruba miliardou dolarů. Jistě jí budou miliardy od českých občanů dobré i pro toto vydání. Když mladí lidé „poznávají“ jeden druhého ještě před svatbou, ba dokonce když žijí jen jako druh s družkou - a nedejbože mají děti –, je to hřích. Není to ani tak dávno, kdy církev vydávala křestní list s důležitým údajem - zda je narozenec z lože manželského či ne. (Mám tento záznam ve svém křestním listě.) Takový poznamenaný nemanželským původem mohl mít potíže po celý život. A kněz, který svedl vdanou ženu? No, stalo se. Kněz, který v naší zemi v nedávné době v sakristii exhiboval před ministranty nahý (které rovněž přiměl, aby se obnažili), protože prý tak žili původní lidé, co s ním? Zase nic. Pan arcibiskup ho zašil kdesi v archivu. Učitel, který by podobně zneužil žáka, by oprávněně přestal být učitelem a asi by zpytoval svědomí ve vězení. Jan Hus měl pravdu. Kněz, který žije ve hříchu, není hoden být zástupcem božím na zemi a ve jménu Boha udělovat svátosti. Jenže Hus skončil na hranici, nikoliv v archivu. Neohrožoval duševní vývoj mladíků, ale postavení a autoritu katolického kléru. Nebyl zavražděn za smrtelný hřích, ale za kritiku pýchy, hněvu, obžerství i smilstva v církvi. No nic. Za podporu vlády tvrdé pravice si katolická lidová strana vyslouží pro církve stamiliardové „restituce“ a nebude jí ani vadit, že podpořila ministerského předsedu žijícího ve hříchu a vesele – dle terminologie desatera – smilnícího. Pražský světící biskup Malý před časem navrhoval, aby u nás byla uzákoněna prostituce, protože jinak unikají daně. Že by legalizace mimomanželského sexu přestala být hříšnou, jakmile se zdaní?
10 Názory a výroky Jak se žilo za první republiky Mnozí politikové i prostí lidé idealizují poměry za první republiky, avšak fakta jsou neúprosná. Svědčí o tom i článek v časopisu Výběr z ledna 1938, kde se píše: Představme si jen, jaké hospodářské problémy řeší denně otcové a matky našich rodin. Bývalý ruský legionář, nyní okresní cestář, má 7 dětí a 680.- Kč služného měsíčně se všemi přídavky. Je však poměrně ještě boháč ve srovnání s dělníkem v penzi, který pobírá 243.-Kč pro svou rodinu se sedmi nezaopatřenými dětmi. Poštovní posel se 364 Kč se stará o 12 dětí. Horník s kupou dětí pobírá 165 Kč úrazové renty a z toho platí 100 Kč na činži. Penzista s devíti dětmi a s 270 Kč měsíčně je už ve výhodnější situaci, činži neplatí, protože bydlí v obytném vagóně. Jeden domkář z moravských Karpat naznačuje svou situaci velmi stručně a výstižně: „Mám 15 dětí, z toho 10 dcer a pět synů, 23 měřic pole a 21 000 Kč dluhů na chalupě.“ Vdova s devíti dětmi ve věku od tří do devíti let má 300 Kč měsíčně. Na všechny potřeby - strava, oděv, obuv, prádlo atd. - připadá tedy na každého 1 Kč denně. Válečný slepec od Tachova, otec devíti dětí ve věku 10-27 let, píše: „Vždycky jsem se těšil, že starší děti mi pomohou uživit četnou rodinu. Ale tato naděje se nesplnila, protože jsou bez práce. Naše malé hospodářství nestačí na uhájení života pro tak početnou rodinu, ani renta, kterou dostávám jako válečný poškozenec.“ Sklář J.T. je už sedmý rok bez výdělku. Píše mezi jiným: „Z dospělých synů jsou tři skláři, ale všichni bez práce, takže jsou již samé sklo. (Tímto přirovnáním naznačuje jejich tělesný stav.) Nejhorší jsme na tom my, rodičové. Že jsme bosí oba dva, to se Vám stydím vypisovat.“ Několik právě uvedených příkladů je však pouze náznakem nemožných hospodářských poměrů v několika tisících ostatních mnohočlenných rodin. Poznámka: S cílem nedovolit, aby se po druhé světové válce vrátil život v ČSR do předmnichovských kolejí, prosazovala KSČ svou politiku skutečné demokracie pro všechny, zabezpečení slušných sociálních jistot, práva na práci, vzdělání, odpočinek, bezplatné zdravotnictví a mnoho dalších jistot. Mnohé se podařilo, další zdokonalování bylo připravováno. „Velký samet“, který sliboval hory doly, nastolil tvrdý kapitalismus, jehož jediným bohem jsou peníze – zisk- bohatství. A každý ať se stará o sebe, jak umí ! Na aktuální téma Polámal se mraveneček – aneb… Polámal se mraveneček, ví to celá obora, o půlnoci zavolali Julínkova doktora. Doktor chrastil pokladničkou, Cikrt těšil: „Neplakej, zaplatíš-li poplateček, do rána ti bude hej.“ Zaplatil mu třicet Kč, navíc ještě za předpis,
11 ráno skončil v nemocnici, takřka zralý na odpis. Čtyři stáli u postýlky, Cikrt si mnul ručičky, peníze se jenom sypou do té naší kasičky. Nedožil se mraveneček ani druhé hodiny, stoupla prudce zadluženost celé jeho rodiny. Poplatky za nemocnici, kremaci i rakvičku dokonale vyprázdnily tu mravenčí kasičku. Neměli už mravenečci, z čeho by dál mohli žít, poradil jim strejda Cikrt peníze si vypůjčit. Sjednali si rychlou půjčku za necelou hodinu, nadlouho pak zadlužili svou mravenčí rodinu. Tímto končí ten náš příběh a co k tomu dodat víc? Za rok přišel exekutor, nezbylo jim vůbec nic. Z lidové tvořivosti na internetu Nakonec trochu humoru ….. Stojí devadesátiletý stařík před Úřadem vlády a v rukou drží transparent, na kterém je napsáno: „Děkuji panu Topolánkovi a jeho vládě za krásné dětství!" Vyleze ven mluvčí vlády a povídá: "Poslouchejte, když vy jste byl dítě, tak pan Topolánek ještě nebyl na světě!" „No, tak právě proto za to děkuji!" „Přemýšlel jsi někdy o tom, co bys dělal, kdybys měl plat jako předseda vlády?" „To ne, ale přemýšlel jsem, co by asi dělal premiér, kdyby měl plat jako já." Čert ukazuje Luciferovi novou část pekla: „Jsou tu tři kotle - jeden pro zloděje a podvodníky, druhý pro lháře a pokrytce a třetí pro ochlasty a neřestníky." „Běžte do háje s takovými zlepšováky. Teď k nám dorazila skupina politiků. To mám každého z nich rozříznout na tři díly?" Zemřel boháč. Notář čte poslední vůli. "A zaměstnancům, kterým jsem slíbil, že si na ně vzpomenu v závěti, posílám pozdrav." Párek Julínek-Cikrt vysvětlují vládě: „Základní výhoda soukromých zdravotních i důchodových pojišťoven je fakt, že se dají snadno vytunelovat.“
Jak to vidí Renčín (Novinky.cz) Může být něco křišťálově čistšího? S výjimkou příjmů některých politiků,
12 samozřejmě.
Blahopřání k narozeninám V nedávných dnech oslavili a v příštích dnech oslaví mnozí naši členové svá jubilea:
s. Danuše Palková, Vyškov, 22.4. – 75 let s. Ludmila Tesařová, Bučovice, 2.5. – 60 let s. Milada Hrozová, Vyškov, 3.5. – 80 let s. Zdeněk Krátký, Slavkov, 7.5. – 55 let s. Zdeněk Kramář, Vyškov, 19.5. - 75 let s. Eliška Chabadová, Vyškov, 21.5. -70 let s. Vladimír Otevřel, Vyškov,22.5. - 65 let s. Alena Závodná, Vyškov, 23.5. – 55 let ZO KSČM a OV KSČM Vyškov přeje všem jubilantům hodně zdraví, štěstí, životní pohody i úspěch v získávání občanů pro naši politiku. telefon 517 348 472, 517 348 861, 606 851 713, e-mail:
[email protected]; pro vnitřní potřebu.
