Katedra historie
KULTURA PRVNÍ REPUBLIKY
Kateřina Postránecká, Klára Tarantová 4. ročník 20. prosince 2001 Plzeň
Obsah 1 Architektura 1.1 Architektura 20. let v Čechách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Architektura 30. let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
2 2 3
2 Sochařství
4
3 Malířství
5
4 Film 4.1 Vývoj českého filmu v období První republiky . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Český film za Protektorátu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
6 6 9
5 Česká hudba v období První republiky
11
6 Použitá literatura
13
1
1 1.1
Architektura Architektura 20. let v Čechách
Vznik samostatného Československa po 1. světové válce umožnil rozvoj architektury a stavitelství. Československo vzniklo na ekonomicky nejrozvinutějším území Rakouska– Uherska, mohlo si tedy dovolit rozsáhlou stavební činnost. Už od poslední čtvrtiny 19. století bylo pro českou architekturu příznačné to, že ji ovlivňovalo několik silných uměleckých škol. V 80. a 90. letech 19. století se ve stavitelství uplatňovala novorenesance, na počátku 20. století se názorově střetl historismus a moderna, které později začal konkurovat kubismus. Na počátku 20. let nastala doba tzv. ”nové architektury”, ve které se již plně projevoval její funkcionalismus. Nově vzniklý československý stát bral rozvoj výstavby jako záležitost své prestiže a jako jeden z rozhodujících ukazatelů hospodářské prosperity. Architektura měla vyjadřovat úctu nově vzniklému demokratickému státu a měla plnit mnoho funkcí, z nichž nejdůležitější byla určitá reprezentativnost a schopnost vyhovovat potřebám každodenního života obyvatel Československa. V otázce městské výstavby si až do konce 19. století udržela přední postavení Praha, ale už od počátků 20. století se objevila konkurence v podobě Hradce Králové. Starosta Hradce František Ulrich zval do svého města nejvýznamnější architekty jako byl Jan Kotěra nebo Josef Gočár, dále pak podporoval domácí stavitele Oldřicha Lisku a Václava Rejdla. 20. léta 20. století znamenala pro mnoho měst doslova zlatý věk. Významnými centry nové výstavby se stalo Brno a Zlín. Mnohá města si také založila čtvrtě rodinných domků v zahradách vzdálených od centra. Jako příklad může sloužit pražská čtvrť Ořechovka, která byla budovaná podle projektu Jaroslava Vondráka od roku 1919. Pro český urbanismus 20. let mělo velký význam plánování Prahy a Hradce Králové. Na plánování Prahy se podíleli architekti Antonín Engel, Bohumil Hypšman, Pavel Janák, Ladislav Machoň a Eustach Mölzer. Na projektu Hradce králové se nejvýznamněji podílel přední architekt Josef Gočár, podle něhož je v Hradci Králové dnes pojmenován okruh. Pro vývoj české architektury za první republiky bylo důležité předválečné období kubismu. Právě v českých zemích se zásady kubismu velice originálním způsobem prosadily také v architektuře. K nejznámějším kubistickým památkám u nás náleží Dům U Černé Matky boží, jehož architektem byl už zmíněný Josef Gočár. Český kubismus začal novou éru architekury, osvobodil se od secesního dekorativismu a připravil jak architekty, tak obyvatele měst na příchod funkcionalismu. Jedním z významných architektů první republiky byl také Adolf Loose, který působil i v Plzni. Jeho nejvýznamnějším dílem v Plzni byla v letech 1927–1929 tzv. Brummelova vila. Loose ve svých stavbách dával přednost jednoduchým, strohým tvarům, dá se říci až antickým. O návrat k antice se také pokoušel další cizinec působící v Českoskovensku a to Josip Plečnik, který se podílel na přestavbách a úpravách nádvoří a interiérů Pražského hradu. K jeho dalším dílům patří chrám Nejsvětějšího Srdce Páně v Praze na Vinohradech. 2
K dalším architektům, kteří se podíleli na přestavbě Prahy náleželi i významní urbaniské Antonín Engel a Bohumil Hypšman (původním jménem Hübschmann). Oba měli zálibu ve velkolepých stavbách a palácích. Podle jejich názoru by v sobě měla architektura obsahovat cosi vznešeného. K nejvýznamnějším projektům A. Engela náleží projekt pražských Dejvic a budova ministerstva železnic. Oproti němu B. Hypšman se zaměřoval na staré pražské čtvrtě a snažil se citlivým způsobem zasadit novostavby do těchto starých míst. K jeho dílům náleží budovy u Palackého náměstí pod Emauzským klášterem nebo nové křídlo Plodinové burzy na Senovážném náměstí. Zakladatelem české moderny se ovšem stal Jan Kotěra, který se na rozdíl od Engela a Hypšmana specializoval na obytné a užitkové stavby. Jako příklad jeho díla lze uvést dělnické činžovní domy proti nádraží v Lounech, Vítkovické železárny nebo budovu právnické fakulty UK v Praze. Od roku 1924 se v Čechách začíná rozvíjet zásluhou Gočára nový směr v architektuře tzv. puristicko–funkcionalistická nová architektura. V tomto stylu Gočár postavil palác Zemědělské osvěty ve Slezské ulici v Praze, gymnázium v Hradci Králové a Československý pavilon na mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži v roce 1925. Prvními průkopníky ”nové architektury” se ovšem stali jiní architekti. Byli to hlavně členové Puristické čtyřky a Devětsilu Jaroslav Fragner, Evžen Linhart, Karel Honzík a Vít Obrtel. Tito architekti měli odpor k monumentalitě, nechtěli stavět díla, která jenom reprezentují, ale díla, která slouží. Významným znakem těchto staveb byla odlehčená konstrukce „krabicovitéhoÿ rázu a pásová okna tažená po celé šíři průčelí.
1.2
Architektura 30. let
Architektura 30. let reagovala na hospodářskou situaci v Československu, která nebyla právě příznivá. Celosvětová hospodářská krize a neuspokojivá bytová situace ovlivnila pojetí architektury. Byly navrhovány nové formy bydlení tzv. kolektivní domy. Podle Teigeho ovšem i „nejmenší byt v kolektivním domě je třeba uvážiti jako individuální obytnou buňku, jako pokoj pro jednoho člověka. Tyto buňky budou seskupeny do velkých obytných úlůÿ (K. Teige, Nejmenší byt, Praha, 1932). Reakcí na hospodářskou krizi byl vznik Levé fronty (říjen, 1929) za předsednictví právě Karla Teigeho. Na jaře roku 1930 Teige prohlásil architektonickou sekci Levé fronty za československou skupinu CIAM a kolektivní dům se stal ústředním bodem její činnosti. Realizace tohoto pojetí kolektivního domu by ovšem znamenala zrušení bytů jako domácností. V takových malých bytech by nebyla např. kuchyně, která by byla společná pro celý kolektivní dům. Už z tohoto pojetí je zřejmé, že tento návrh se nedal realizovat. Podobné návrhy (v podstatě teoretické práce) byly pro českou architekturu typické v letech 1930–1933 díky nedostatku zakázek. V polovině 30. let se však situace zlepšila a architekti se oět mohli věnovat realistické činnosti. Přesto všechno však některé domy s malými byty vznikly. Jako příklad uvedu městské pavlačové domy v Praze–Holešovicích, kde byly byty do 40m čtverečních plochy. Tyto domy vznikly podle projektů Františka A. Libry a Jiřího Kana.
3
Dalším významným krokem byla roku 1932 výstavba vilové kolonie v Praze na Babě. stavba byla hrazena ze soukromých prostředků majitelů, vznikly zde proto jednotlivé domy pro střední a vyšší vrstvy obyvatel. Na urbanistické skladbě se podílel Pavel Janák, zahrady navrhoval architekt Otakar Fierlinger. Od počátku 30. let se v architektuře projevuje úsilí československého státu o nový sociální program hlavně v oblasti zdravotnictví. Ústřední sociální pojišťovna a zemská životní pojišťovna uspořádaly na počátku 30. let řadu významných soutěží na sanatoria po celém území republiky. K nejlepším návrhům patřil lázeňský dům v Trenčianských Teplicích od Jaromíra Krejcara. Dalším typem staveb byly školy. V této oblasti byla v 1. polovině 30. let nejzajímavější stavbou Francouzská škola v Praze–Dejvicích. V soutěži o tento projekt vyhrál architekt Jan Gillar, který školu koncipoval jako soustavu 3 pavilónů. I přes nepříznivé důsledky hospodářské krize se v 1. polovině 30. let postavila řada nových staveb obchodních a správních. Jako příklady lze uvést Baťovy obchodní domy, které ovšem leckde poškodily charakter historických center měst. Na počátku 30. let se také formovala dnešní podoba města Zlína. V druhé polovině 30. let docházelo ke změnám v pojetí architektury a obzvláště bytové výstavby. Měnil se také materiál. Architekti začali dávat přednost přírodním materiálům jako je dřevo a kámen. Celé toto pojetí souviselo s hnutím návratu k přírodě. V této době začaly ve funkcionalistickém stylu vznikat i nemocnice. Významným architektem v této oblasti se stal Bedřich Rozehnal. Tyto nemocnice zcela odpovídaly proměnám lékařské péče. Lůžkové pavilony byly navrženy jako dvojtrakty, prostory a chodby pro denní pobyt pacientů jsou světlé a prosklené. Typickým detailem Rozehnalových nemocnic jsou velké plochy ze skleněných tvárnic uplatněné v exteriéru i v interiéru. V samém závěru 30. let byla dokončena výstavba centra Zlína. Podle návrhu Vladimíra Karfíka byla postavena administrativní budova, v té době nejvyšší v Evropě. Roku 1931 byla vypsána soutěž na pražské letiště, kterou vyhrál a letiště později projektoval Adolf Benš. Architekt Kamil Roškot zase postavil nejvýraznější divadelní budovu – jedná se o městské divadlo v Ústí nad Orlicí.
2
Sochařství
K rozvoji českého sochařství první polovina 20. století nejvíce přispěl J. V. Myslbek a hlavně pak jeho žáci, kteří pozvedli českou plastiku na vysoce uměleckou úroveň. Dobrý podklad tomuto vývoji poskytla i všeobecná poptávka po sochařských dílech. Jedním z hlavních představitelů českého sochařství poč. 20. století se stal Otakar Španiel (1881– 1955), který byl nadšeným stoupencem tzv. nového pojetí sochařství. jeho tvorbu zásadním způsobem ovlivnil francouzský sochař Emile Ant. Bourdell, žák Augusta Rodina. Španiel proslul především v oblasti reliéfů a medailí. Jeho stěžejním dílem byly troje bronzové dveře dostavěného západního průčelí katedrály sv. Víta v Praze. Významné byly také jeho pamětní medaile a československé mince. Po první světové válce se stal profesorem Akademie Jan Štursa (1880–1925), který se 4
již proslavil před 1. světovou válkou. K jeho nejvýznamnějším poválečným dílům patří akt padajícího vojáka s názvem Raněný, dále pak Dar nebes a země a nejrůznější pomníky a podobizny (např. pomník Svatopluka Čecha v Praze nebo podobizna Eduarda Vojana a Leoše Janáčka). Jistým protipólem Štursy se stal Otto Gutfround, který tvoři v duchu kubismu. Často se jeho díla objevují na různých stavbách (vlys na Gočárově Legiobance). K jeho nejznámějším dílům patří pomník Babička Boženy Němcové v Ratibořicích a velice pozoruhodný je také návrh Smetanova pomníku pro Prahu. Štursa a Gutfreund významným způsobem ovlivnili generaci sochařů, která nastoupila po 1. světové válce. Jejím znakem byl vztah k životu zachráněnému před hrůzami války. K nejvýznamnějším dílům 20. let patří např. výzdoba Obchodní školy v Praze – Vinohradech Karla Dvořáka nebo socha Země a pomník zasypaným havířům v Oseku od Karla Pokorného. Od konce 20. let sílila v českém sochařství vlna monumentalismu. Profesor Akademie Bohumil Kafka vytvořil pomník Josefu Mánesovi a jezdeckou sochu Jana Žižky z Trocnova určenou před Památník osvobození v Praze. Karel Dvořák vytvořil sousoší Cyrila a Metoděje na Karlově mostě a pomník padlým pro Paříž. Nejúspěšnější byl Karel Pokorný, který svým dílem čtyř monumentálních reliéfů mauzolea Památníku osvobození v Praze navázal na klasické hodnoty českého sochařství. Ve tvorbě 30. let se odrážela pohnutost doby, důsledky hospodářské krize a obavy z dalšího válečného konfliktu. K nejvýznačnějším umělcům té doby náležel Štursův žák Josef Wagner a Karel Lidický. Oba ve se ve svých dílech snažili navázat na umělecký styl baroka. Na protest proti fašismu vzniká v roce 1939 plastika Jana Laudy a Jana Baucha s příznačným názvem Přepadení Československa.
3
Malířství
Na podobu malířství 20. století se podílely různé impresionistické a symbolické proudy, které do Čech pronikaly z nejdůležitějšího centra evropského výtvarného umění – z Paříže. Spolek Mánes informuje o aktualitách a přináší originální díla francouzských zakladatelů moderního malířství, z nichž čeští umělci mají možnost čerpat. Díky těmto vlivům se formovaly i české osobnosti. V krajinomalbě vynikal Slavíček, ve figurální malbě se proslavil Preisler. Vývojovým mezníkem se stala první světová válka. Umělci obrátili pozornost ke všedním, ale pro život podstatnějším věcem. Velice oblíbeným tématem hlavně v dílech grafiků se stal život lidí na periferii velkoměsta (Josef Rambousek, Vladimír Silovský). Mladí malíři jako Miroslav Holý a Karel Holan se soustředili na výjevy z městského života. Oblíbená byla i tvorba zátiší, ve které vynikal Bedřich Piskač. Oproti tomu Václav Rabas,Vlastimil Rada a Vojtěch Sedláček se věnovali krajinomalbě a hledání specifických hodnot krajiny. Velice populárním se stal i Josef Lada, který se proslavil hlavně svými ilustracemi dětských knih. Lada byl ovšem i výborný karikaturista. Významným činem českých grafiků bylo založení spolku Hollar. Spolek vznikl již roku 5
1917, ale významným způsobem ovlivňoval grafickou tvorbu první republiky. Učitelem mladších grafiků se stal Max Švabinský. K jeho dílům patří jak monumentální práce (Žně, 1927), tak i drobnější grafika (dřevoryt Rajské sonáty, lepty Cyklus Satyr ). Také Švabinský se podílel na výzdobě Svatovítské katedrály a to tvorbou vitráží. Pro celá 20. léta byl typický formální návrat ke klasicismu. Hlavní směr udali malíři jako Vincenc Beneš, Václav Špála a Otakar Nejedlý. Ke klasicismu se hlásí i Otakar Kubín (malba krajin a zátiší) nebo Antonín Procházka (tvorba obrazů vycházejících z mytologických představ – obrazy Zlatý věk a Prométheus přináší lidstvu oheň – oba tyto obrazy tvoři výzdobu auly brněnské univerzity). Jako velice významného meziválečného krajináře je nutné zmínit i Jana Zrzavého. Část poválečné generace se ztotožnila s programem surrealismu. Předními surrealisty byli Jindřich Štýrský a Marie Čermínová (Toyen). Jako v jiných druzích umění, i v malířství se odrazila těžkost doby 30. let. Emil Filla vytvořil své dílo Boje a zápasy. Také občanská válka ve Španělsku našla mezi malíři odezvu. Antonín Pelc se proslavil svými karikaturami na představitele fašismu. Jan Bauch oživil barokní tradice. Josef Čapek namaloval cyklus Oheň protestující proti přepadení Československa nacisty.
4 4.1
Film Vývoj českého filmu v období První republiky
V období 1.republiky konečně dochází k rozvoji českého filmu. Od úplně první filmové projekce v Čechách (15.7.1896 v Karlových Varech) sice už uplynulo hezkých pár let, ale podmínky v Rakousku-Uhersku bohužel nebyly příznivé pro vlastní českou filmovou tvorbu. Rakousko-uherské cenzurní sbory se na rozvoj české kinematografie dívaly s despektem a 2/3 kin v českých zemích vlastnili němečtí podnikatelé, kteří vedle německých snímků upřednostňovali kvalitnější francouzské, anglické či dánské filmy. Po 1.světové válce dochází ve světě k obrovskému rozvoji filmové tvorby. Hollywood, ”továrna na sny”, prožívá svůj boom a z jejích studií vycházejí nové filmové žánry a styly. Tento mohutný vzestup ale do naší poválečné kinematografie významně nezasáhl. Česká tvorba trpí nedostatkem kvalitních tvůrců i výrobního kapitálu. Výrobci se soustřeďují hlavně na najití co nejširšího publika a ne na utváření kvalitního filmového obecenstva, a tak na českých plátnech převládají především komedie, dobrodružné filmy či melodramata, jejichž umělecká hodnota je dosti nevalná. Také v Americe oblíbený ”star systém” u nás zcela chybí. Zatímco v USA se reklama soustředí na oblíbené herce a herečky a tisk neustále přináší ”senzační” informace z jejich soukromého života, u nás je toto budování mýtu domácích hvězd omezené. Čeští filmoví umělci 20.let nemají tak vysoké společenské postavení jako jejich kolegové v Americe. Nejčastěji se filmové zpracování soustředí do tématických okruhů jako láska, rodina či stavovská čest. Hlavním tématem bývá většinou zločin spojený s penězi obepínající se okolo banální milostné zápletky. Láska je podávána jako fatální vášnivá síla, které jsou 6
do cesty kladeny překážky. Vše samozřejmě končí happy-endem. Nevěra se většinou nevyskytuje. Sex a erotické vztahy jsou podávány v naivní formě objetí či polibku. Pohlavní akt je maximálně symbolizován výmluvnými, ale decentními náznaky (”Erotikon”). Přímé zobrazení sexuálních praktik, stejně jako vyhrocených sociálních problémů a katastrof je cenzurou zapovězeno. Kladný mužský hrdina pochází z vyšší společenské vrstvy a bojuje proti nespravedlnosti a předsudkům. Po roce 1918 se začíná náš filmový trh zaplňovat různými filmovými společnostmi jako Excelsior film, Praga film, Kalos-film (Karel-Anny-Lamač-Ondráková). Většinou se ale tyto společnosti nijak výrazně neprojevily na poli umění. Asi nejvyšší režisérské kvality v českém němém filmu prokázali Karel Anton, Gustav Machatý a díky jednomu svému filmu i Martin Frič s Přemyslem Pražským. Karel Anton se do zlatého fondu české kinematografie zapsal již svým debutem ”Cikáni” (1921), natočeným podle stejnojmenné povídky Karla Hynka Máchy. Dalším významným Antonovým dílem byla ”Pohádka máje”, adaptace románu Viléma Mrštíka, kde v roli naivní Helenky, měnící silou své lásky světem protřelého studenta Ríšu, zazářila dosud neznámá Nataša Gollová. Nesmíme zapomenout ani na ”Tonku Šibenici” (1930) o prostitutce, která poskytne svoji společnost k smrti odsouzenému vrahovi, za což je stižena veřejným opovržením a umírá v bídě. Film byl původně natočen jako němý, až dodatečně poté byl ozvučen. Asi nejvýraznější osobností němé éry byl Gustav Machatý. Začínal u filmu bez jakékoli praktické zkušenosti a později se vypracoval přes herce a scénáristu až k osobě režiséra. Pár let působil v USA , kde získal řadu cenných zkušeností a svým uměleckým přístupem pomohl integrovat český film do mezinárodního kontextu. Spolupracoval s řadou zahraničních umělců. U jeho děl bylo nezapomenutelné užití rekvizit a psychologické prokreslení s důrazem na sexuální motivaci. To vše obsahují i jeho nejvýraznější umělecké filmy ”Kreutzerova sonáta”(1926) a ”Erotikon”(1929). Film ”Erotikon” přináší příběh venkovské dívky, kterou jedné bouřlivé noci svede a vzápětí opustí světácký milenec, jemuž ona po letech - to už je provdaná ve velkoměstě - znova málem podlehne. Režisér zde vytvořil spolu s kameramanem působivou atmosféru dráždivé erotičnosti. Při natáčení použil Machatý kameru, poháněnou motorem a řadu záběrů nechal nasnímat z jeřábové konstrukce. Na zásah cenzury musela být z filmu vystřížena scéna, kde se hlavní hrdinka svíjí na posteli v porodních bolestech. Kinematografii 30.let naproti tomu nejvýrazněji poznamenal nástup zvukového filmu. V srpnu 1929 se u nás poprvé promítal zvukový film v pražské Lucerně a do konce tohoto roku ještě dalších dvacet. Také počet zvukových kin rychle rostl, koncem roku 1930 již jich bylo čtyřicet. Jako první se českému publiku představila ”Tonka Šibenice”, která byla původně natáčena jako němá a až dodatečně ozvučena. Někteří režiséři té doby však nedokázali zvukového potenciálu využít. Diky tzv. zářijovým demonstracím vedených proti německým filmům se navíc ukázalo, že film už neslouží pouze jako zboží, ale stává se kulturním produktem a prostředkem propagandy. Prvním úspěšným zvukovým filmem se stal ”C. a k. polní maršálek” v režii zkušeného Karla Lamače. Lamač nejlépe odhadl poptávku publika a nabídl mu jednoduchou situační 7
komedii s Vlastou Burianem v roli suspendovaného setníka, který je i nadále přitahován leskem vojenských uniforem. V Burianově zajíkavém neuhlazeném slovním projevu se konečně diváci dočkali přirozené hovorové češtiny, vtipné zápletky i chytlavých melodií s ironickým textem zesměšňujícím Rakousko. I v dalších filmech jako ”Ducháček to zařídí”, ”Tři vejce do skla”, ”To neznáte Hadimršku”, ”Lelíček ve službách Sherlocka Holmese”, ”Anton Špelec ostrostřelec” či ”Přednosta stanice” Burian ukázal, že patří k nejlepším komikům a titul ”král komiků” mu náleží právem. V roce 1945 byl Burian zatčen pro údajnou spolupráci s okupanty a dlouhých pět let se s ním táhly výslechy a procesy. Až v roce 1950 mohl vystoupit na divadelní scéně. Přešel do Karlína a natočil několik snímků, z kterých už ale vyprchal jeho jiskřivý živelný humor. Nezapomenutelná byla také Anny Ondráková, velká hvězda filmového plátna, kterou mnozí filmoví historici nazývali ”Buster Keaton v sukních”. Všiml si jí roku 1919 Karel Lamač a udělal z ní hvězdu s mezinárodní proslulostí. Anny byla vlastně prvním ženským filmovým komikem v českém filmu. Hrála i ve dvou filmech A.Hitchcocka, v Berlíně i ve Francii. I režisér Martin Frič, žák Karla Lamače, začínal své filmové tažení s komikem Vlastou Burianem. Později začal spolupracovat s další hvězdou předválečného filmu Hugo Haasem, s kterým natočil komedie jako ”Mazlíček”, ”Ať žije nebožtík” či ”Mravnost nade vše”. Haas představoval různé typy lidí, snad v každém filmu se objevoval v jiné podobě. Z jeho partnerek na filmovém plátně mu byla asi nejbližší Adina Mandlová (”Mazlíček”, ”Mravnost nade vše”), ale skvělý herecký tandem vytvořil i s Věrou Ferbasovou. Jako tragéd exceloval postavou doktora Galéna v ”Bílé nemoci”, kterou i sám režíroval. ”Bílá nemoc” zůstala nejvýraznějším varováním před nebezpečím fašismu, které bylo v předmnichovské době natočeno. Po ”Bílé nemoci” se proti Haasovi rozpoutala rasová štvanice, byl propuštěn z Národního divadla a nakonec musel uprchnout, aby si zachránil život. I ve Státech se prosadil jako scénárista, herec i režisér. Ale i přesto, že byl úspěšný, táhlo ho to do Evropy, do blízkosti domova. V roce 1960 se přestěhoval do Vídně a jednou navštívil i Prahu a své přátele. Od Fričovy produkce 30.let se výrazně odchyluje jeho spolupráce s tvůrci Osvobozeného divadla Jiřím Voskovcem a Janem Werichem. Tato experimentální scéna mladých divadelníků vznikla už ve 20.letech, největší slávy však dosáhla až pod vedením dvojice Voskovec - Werich, kteří prosazovali inteligentní druh zábavy založené na citlivé práci s jazykem a slovní ekvilibristice. Dříve, než je politická situace donutila opustit Československo (přelom let 1938 a 1939), natočili společně čtyři filmy :”Pudr a benzín”, ”Peníze nebo život”, ”Hej rup” a ”Svět patří nám”. Posledně jmenovaný film, který byl i zároveň posledním společným filmem V+W, má výrazně protifašistickou tendenci. Ukazuje boj o zachování demokracie v nejmenovaném státě, kde o puč usiluje gangsterská organizace. Na pokyn Filmového poradního sboru však museli autoři adresnost satiry oslabit a to i tím, že původní jméno pučisty Kazimíra Konráda, které upomínalo na Konráda Henleina, muselo být změněno na Lion. I tak se stal tento film nejpolitičtějším dílem předválečné kinematografie. Po odchodu do USA se Voskovec s Werichem podíleli na vysílání zahraničního rozhlasu na území Protektorátu. Jednou z hvězd ženské filmové tvorby byla Hana Vítová. Všimli si jí pánové Voskovec 8
a Werich a přizvali jí k filmu ”Peníze nebo život”. Z písně ”Život je jen náhoda” se stal šlágr a z Vítové hvězda. Natáčela jeden film za druhým - ”Pytlákova schovanka”, ”Sextánka”, ”Jedna z milionu”. Její hezká tvář ji určila pro role milých, příjemných dívek, hledajících svou velkou lásku. Z této škatulky se ale Vítová vymanila. V období Protektorátu, běhemž něho (paradoxně) vznikla řada cenných uměleckých děl, jedinečně zazářila v ”Nočním motýlovi”, kde v roli mladé vychovatelky Marty, která podlehne svůdnému důstojníkovi a spadne až na dno své existence v pochybném baru, podala svůj největší herecký výkon. Po válce už vystupovala jen sporadicky, po ztroskotání manželství a sebevraždě dcery se stáhla do ústraní.
4.2
Český film za Protektorátu
Nyní se dostávám k smutné době v období protektorátu. Tlak okupantů se nevyhnul ani oblasti filmu. Nacistická propaganda Josepha Goebbelse přikládala filmu nejdůležitější roli ze všech uměleckých druhů. Moderní barrandovské ateliéry a i relativní klid a bezpečí na našem území nabízely výhodné podmínky pro německou filmovou tvorbu. A Protektorát se měl stát odbytištěm německých filmů. V rámci Úřadu říšského protektora se realizovala cenzura všech filmů i článků o nich. Němci ovládli barrandovské ateliéry a postupně získávali dohled nad všemi distribučními společnostmi a kiny. Už od počátku Protektorátu docházelo k masivnímu cenzurnímu zákazu vybraných českých i zahraničních filmů; kromě antifašistických a vojenských to byly i filmy, na kterých se podíleli emigranti. Během válečných let došlo v kinech a divadlech k výraznému nárůstu divácké návštěvnosti. Český divák tu nacházel možnost úniku před realitou Protektorátu. Německá správa se snažila už od počátku zapojit český filmový potenciál do služeb Říše, a tak byli čeští filmoví technici a tvůrci zváni za výhodných podmínek na práci do Říše. Ne každý se ale smířil s nacistickou nadvládou. Vlast museli pro svůj neárijský původ či politické přesvědčení opustit režiséři Karel Lamač a Jiří Weiss, herci Hugo Haas, Jiří Voskovec, Jan Werich, kameraman Alexander Hackenschmied, spisovatelé František Langer, Egon Ervin Kisch nebo hudební skladatel Jaroslav Ježek. Mnoho z nich se z emigrace už nevrátilo. Intelektuálové, kteří působili u českého filmu a rozhodli se zůstat ve vlasti, byli často chráněni z vyšších míst. Miloš Havel z Lucernafilmu a Karel Feix z Nationalfilmu uzavřeli pracovní smlouvy a tím vzali pod svou ochranu řadu českých umělců ( Vítezslav Nezval). Tyto dvě společnosti byly nakonec jediné, kterým bylo umožněno vyrábět české filmy. Nijak neobvyklé nebyly ani případy, kdy český filmový průmysl spolupracoval s ”nepovolenými” autory. Pod krycími jmény se tak dostali k protektorátnímu filmu Ivan Olbracht či Olga Scheinpflugová. Protesty proti omezením v českém filmu byly zpočátku podporovány i Eliášovou protektorátní vládou a Háchovou prezidentskou kanceláří. Ustaly až po změně vlády a nástupu Emanuela Moravce do funkce ministra školství a lidové osvěty. Nejtemnější strana okupace a teror nacistického režimu se nevyhnul ani české kinematografii. Během Protektorátu přišli pro svůj původ či postoj o život osobnosti jako Vladislav Vančura, Karel Hašler, Josef Čapek, (Julius Fučík), Karel Poláček, Josef Skři9
van či herečka Anna Letenská. Zejména po příchodu okupantů měli nacistické úřady velké ”problémy” s masovými protesty návštěvníků českých kin, kteří bojkotovali či zesměšňovali povinné propagační týdeníky a dávali najevo svoji podporu českým filmům. Tuto skutečnost se nacistům podařilo zlomit kontrolami a zvýhodňováním německých filmů oproti českým. Poněkud paradoxně tak může působit fakt, že pod vlivem nacistické správy a různých omezení nedošlo k poklesu kvality nových českých filmů, spíše naopak! Díky cenzuře byl kladen větší důraz na literární přípravu a česká kinematografie vyzrávala v civilnější s inteligentním humorem a byla méně křečovitá. Období Protektorátu je pro českou kinematografii také dobou nástupu několika významných osobností - režiséra Václava Kršky, herců Karla Högera, Vlasty Matulové, Dany Medřické či Vlasty Fabiánové. Svých vrcholů naopak dosahují herci Oldřich Nový, Adina Mandlová, Nataša Gollová, Saša Rašilov či Otomar Korbelář. Žánrově převládají komedie a veselohry. Jednou z nejslavnějších komedií určitě zůstane, nezapomenutelným Oldřichem Novým pronesená věta : “Zavřete oči, odcházím”, kterou často opakoval ve filmu ”Kristián”. Zde vytvořil dva zcela odlišné charaktery : ušlápnutého úředníčka s papučkami u televize v protikladu ke světáckému a sebevědomému Kristiánovi. Při tvorbě tohoto filmu začala také úspěšná spolupráce dvojice Gollová-Nový, kterou můžeme obdivovat třeba ve filmech ”Eva tropí hlouposti” či ”Roztomilý člověk”. Díky těmto komediím se Nový dostal až na vrchol divácké obliby a stejné úspěchy slavil i na prknech divadla. Na sklonku války dobrovolně následoval svou manželku do židovského ghetta v Terezíně. Po osvobození už na něj čekala jen jedna velká filmová role šlechetného milionáře Reného v ”Pytlákově schovance”. Velkou mezinárodní hvězdou se stala Lída Baarová. Byla obsazována v různých veselohrách (”Madla z cihelny”, ”Švadlenka”). Záhy si jí všimli i berlínští filmaři, a tak si zahrála i v několika německých filmech (”Netopýr”). Asi nejpůsobivějš í výkon podala ve Vávrově ”Panenství” v roli prosté dívky Hanky. Už v polovině 30.let se ale v českém tisku začaly objevovat výhrady proti její spolupráci s Němci. A což teprve její vztah k Josephu Goebbelsovi!! Německo musela opustit, snad na přímý Hitlerův zásah, a vrátila se na Barrandov. Po roce 1941 už měla zakázáno hrát v českém filmu. Po válce jí hrozil lidový soud, a tak musela uprchnout. Přesto patří k nejvýraznějším fenoménům 30.let. Podobný osud měla i její herecká kolegyně Adina Mandlová. K filmu se dostala náhodou a díky Haasovi, který správně odhadl její talent a uvedl ji ke kvalitním režisérům, se z ní stala hvězda. Oproti svýn kolegyním překvapuje i dnes svojí přirozeností. Hrála nejen afektované dámy z lepší společnosti, ale ukazovala i svůj komediální talent. Z jejích filmů bych jmenovala např. ”Přítelkyně pana ministra”, ”Mravnost nade vše”, ”Život je pes” či ”Kristián”. Za války byla na vrcholu slávy, po květnové revoluci 1945 však následovalo zatčení za styky s Němci a vyloučení z řad českých umělců. Později emigrovala a do Prahy se vrátila až v roce 1991. Na to, abych jmenovala všechny skvělé herce té doby, bych spotřebovala asi hodně papíru, přesto ještě zmíním pár jmen, o kterých bychom měli vědět :Nataša Gollová, Marie Glázrová, Svatopluk Beneš, Raoul Schránil, Zita Kabátová, Jiřina Štěpničková, Zdenka Baldová a spousta dalších. Dodnes velmi citlivou záležitostí zůstává téma kolaborace českých herců a filmařů s 10
nacisty. Několik poválečných procesů například proti Miloši Havlovi, Vlastovi Burianovi, Adině Mandlové či Lídě Baarové bylo jen špičkou ledovce a ne vždy odsouzení souviselo s velikostí provinění. Míra styků s Němci byla jako v celé společnosti velká. Není zcela nádodné, že exemplární odsouzení u těchto úspěšných lidí, kteří symbolizovali ducha 1.republiky, po válce konvenovalo s uměleckými a politickými názory pozvolna nastupující komunistické moci.
5
Česká hudba v období První republiky
Česká hudební scéna byla v prvorepublikovém období velmi rozrůzněna. Dřívější klasické formy hudby, tak běžné v 19.století, začínají být přehlušovány novými vlivy. Přichází k nám jazz, který začíná ovlivňovat velkou část umělců, a jehož stopy jsou slyšet téměř všude. Rozbití Rakousko-uherské monarchie a vznik svobodného Československa znamená počátek nového období i v hudbě. Tento nový rozmach české tvorby je patrný už na vzrůstu českých hudebních institucí a dobudování jejich sítě. V Čechách té doby působí řada významných českých skladatelů jako Josef Suk, Leoš Janáček, vyučující na varhanické škole v Brně, či Vítězslav Novák. Právě Novák pokračoval v pedagogické tradici, kterou založil na pražské konzervatoři Antonín Dvořák. Působil po válce na mistrovské škole, která byla zřízena jako vyšší nástavba konzervatoře. Po roce 1939 učí už pouze soukromě. Proto tehdy nejtalentovanější skladatelé dovršovali své vzdělání nejčastěji v Praze u Nováka, když předtím studovali na varhanické škole v Brně u Janáčka. Na mistrovské škole v Praze později působil i Josef Suk a J.B.Foerster. Pod vedením těchto osobností vyrůstali noví umělci, kteří záhy reagovali na přínosy světové avantgardy a dále je sami prohlubovali. Brzy se tu výrazně prosadila nová skladatelská generace, zvlášť silná a početná. Zásluhu na tom mělo nejen nově dobudované hudební školství a rozšíření profesionální sítě českého hudebního života, ale i fakt, že teprve s opožděním dozrávali hudebníci, jejichž vývoj narušila 1.světová válka. Téměř všichni tito skladatelé navázali na předválečnou, pozdě romantickou či impresionistickou slohovou tradici. Většina z nich se ale během 20.let přeorientovala na avantgardní vyjadřování a reagovala na vývoj směru světové hudby. Nejčastěji byl onen avantgardismus vázán na mladou českou poezii. To se projevovalo především zhudebňováním toho, co vyslovuje od 20.let mladá česká básnická a spisovatelská generace, reprezentovaná jmény jako Vítězslav Nezval, Jiří Wolker, Jaroslav Seifert, František Hrubín, Vladislav Vančura či Karel Čapek. Z hlediska hudební slohové orientace převládala zaměření české veřejnosti na podněty přicházející z Paříže. Tím byla především hudba Igora Stravinského a představitelů Šestky. Podněty se hledaly i u ruských autorů, z kterých se asi nejvýrazněji prosadil Prokofjev a Šostakovič. Nejstarším a také umělecky nejvýznamnějším představitelem oné slohové orientace na Stravinského a Šestku a zároveň po Janáčkovi jediným ve světovém měřítku plně se prosadivším českým autorem je Bohuslav Martinů. Skladatelsky se vyhranil až po 1. světové válce a stal se typickým představitelem meziválečné avantgardy. Působil jako houslista v 11
Národní filharmonii. Už od chlapeckých let komponoval hudbu. Nedokončil ani konzervatoř ani mistrovskou školu u Josefa Suka. Zlom v jeho životě nastal až při stipendijním pobytu v Paříži, kde přišel do styku s hudbou Igora Stravinského, autorů pařížské Šestky a jazzem. Martnů se nejprve usídlil v Paříži a po porážce Francie emigroval roku 1941 do USA. Do své rodné vlasti se po roce 1938 už nikdy nevrátil. Do jeho tvorby spadá balet Špalíček, symfonická skladba Madrigaly, instrumentální koncert Pomník Lidicím, komorní kantáta Otvírání studánek, opery Řecké pašije a Veselohra na mostě. Dalším autorem meziválečného období je Pavel Bořkovec. I on byl ve svém hudebním vývoji zdržen válkou, jejíž větší část strávil v armádě. Teprve po válce začal studovat soukromě u J.B.Foerstra a na mistrovské škole u Josefa Suka. Po období romantismu a lyrismu nastoupil koncem 20.let cestu avantgardisty. Za okupace dospěl k vrcholu své tvorby balety Krysař a Nonet. Vytvořil i pozoruhodné písňové cykly jako Rozmarné léto na J.W.Goetha a F.Villona či Sedm písní na V.Nezvala. Z jeho oper je známý především Paleček a Satyr. Působil jako profesor skladby na AMU v Praze. Zmínit bych se měla ještě o Isovi Krejčím, který zkomponoval četné komorní skladby na texty různých autorů: Pět písní na texty J.A.Komenského, Pět písní na texty V.Nezvala, opery Antigona (podle Sofokla) či nedokončenéTemno. Krejčí studoval na pražské konzervatoři kromě skladby i dirigování u Václava Talicha. A teď již následuje odbočka k autorům, kteří rozviřovali společenský a kulturní život běžných lidí v tehdejší ČSR. Po 1.světové válce se k nám dostávají úžasné rytmy černošských autorů zvané jazz. Jazz předváděl nejen nové rytmy, melodie a tance, ale především nové hudební nástroje - saxofony a bicí. Hudby Louise Armstronga a Duka Ellingtona rychle uchvátila i české publikum. S ní přišly i nové tance, které se rychle staly moderními. V tanečních se vyučovalo tango, valse(walz), ragtime, blues a foxtrot, který byl na programu hlavně v Hašlerově kabaretu. Významnou osobou období přechodu k jazzu byl zpěvák, kapelník, skladatel a nakladatel R.A.Dvorský. Vystupoval ve vinárnách a barech a tvořil podle soudobé kritiky ”dokonalou hudbu” . Později se svými soubory Melody Makers a Melody Boys objížděli Evropu. Brzy se proslavili a dostávali nabídky z celého světa. Další výrazně novátorskou osobností 20. a 30.let byl Emil František Burian. Skladbu studoval na konzervatoři i na mistrovské škole v Praze. Záhy se uplatnil různotvárným avantgardním projevem, čerpajícím z podnětů Stravinského, Šestky, jazzu a světové hudby. Byl nejen skladatelem, ale i dramatikem, hercem, divadelním režisérem, scénáristou a filmovým režisérem. Stál mezi zakladateli sdružení pro moderní hudbu ”Přítomnost”. Ve 20.letech založil vlastní Voice Band, soubor pro zcela nově pojatou sborovou recitaci s využitím řady hudebních prvků. Sám jej řídil a upravoval pro něj poezii. Roku 1933 založil v Praze divadlo D34 (později se číslo měnilo podle roku), pro které psal vlastní skladby : operu Maryša, scénickou hudbu k Nezvalovým Milencům z kiosku, protiválečné pásmo lidových písní Vojna aj. Ke konci 20.let napsal knihu o jazzu s prostým názvem Jazz.Za války byl vězněn v koncentračním táboře . Dalším skladatelem, kterého jazz okouzloval již od školních let, byl Jaroslav Ježek. Velký dojem na něj udělal svým dílem Stravinskij a Gerschwinova Rhapsody in Blue. Studoval skladbu na pražské konzervatoři a na mistrovské škole u Suka. Zpočátku zkou12
šel komponovat písně na V.Nezvala, Seiferta a francouzské básníky, později zkoušel půdu na drobných pracech pro Osvobozené divadlo. Osvobozené divadlo kladlo velký důraz na hudbu už od svých počátků. Nejprve zaměřovalo svoji pozornost na mladé české (Krejčí, Burian) a cizí (Stravinskij) skladatele. Až později se zde usadil jazzový orchestr. Díky úspěchu Vest Pocket Revue se z Ježka stal skladatel a dirigent Osvobozeného divadla a stálý spolupracovník autorské dvojice Voskovec+Werich. Dohromady tvořily společné písničky, které se staly mezi veřejností velmi populární (Tmavomodrý svět). Celkem napsal Ježek hudbu mj. k 19 hrám V+W, 12 scénických hudeb k činohrám, klavírní Etudu, Rapsodii a smyčcové kvartety. Roku 1939, když začal být pobyt demokratických a protifašisticky angažovaných autorů v Praze nebezpečný, odjel Ježek s Voskovcem a Werichem do USA. Působil tam jako učitel klavíru a sbormistr československého dělnického pěveckého sboru v New Yorku. Vítězného konce války se však nedočkal.
6
Použitá literatura
Jakub Pavel: Dějiny umění v Československu, edice Kotva, Práce, Praha, 1978 kol. autorů: Dějiny výtvarného umění 1891–1938 (IV/2), Ústav dějin umění AVČR, Academia, Praha, 1998 Kolektiv autorů : Panorama českého filmu. Rubico 2000. Čáslavský, Karel - Merhaut, Václav : Hvězdy českého filmu I. Fragment, Praha 1998. Kronika filmu. Fortuna Print, Praha 1995. Kotek, Josef : Kronika české synkopy 1. Editio Supraphon, Praha 1975 Smolka, Josef a kol.: Dějiny hudby. TOGGA agency, Brno 2001. Slovník české hudební kultury. Editio Supraphon, Praha 1997.
13
