Kresley Cole TEMNÉ TOUHY. Pátý díl románového cyklu V ŘÍŠI LORŮ

Kresley Cole TEMNÉ TOUHY

Pátý díl románového cyklu V ŘÍŠI LORŮ

Pro Richarda za to, že počítáš jako Rain Man

a nesměješ se mi, protože já to neumím. Jag älskar dig för alltid…

Miluju tě a vždycky budu.

Poděkování Z celého srdce děkuji systému na Gibson Hall, protože se vyzná v kryptografii a já nemusím. Vřelé díky i stálým spolupachatelům: Geně, Boo, Beth a Rocki. Jsou to skvělí tvůrci a přátelé.

„Spousta lidí se bojí změn. A cestování. A zmatků. Prasklinám v chodnících se vyhýbá víc lidí, než by si kdo myslel.“ Holly Ashwinová, učitelka matematiky na Tulane,

doktorandka zabývající se formální

a výpočetní kryptografií „Jak zní první pravidlo pro žoldáky? Zjisti, co chce klient, a pak ho přesvědč, že a) mu to můžeš zajistit a b) jsi jediný, kdo to dokáže. Druhé pravidlo? Lži. Hodně lži. Pravda se v byznysu nevyplácí.“ Cadeon Woede, žoldák,

druhorozený královský syn z rodu běsných démonů,

též znám jako Cadeon Králotvůrce

PROLOG Rothkalina, království běsných démonů, v dobách dávno minulých Cadeon Woede se nejprve zastavil u těl svého nevlastního otce a bratrů se setnutou hlavou. Všichni tři přišli o život při zoufalé snaze zachránit vlastní domov. Jejich ostatky pokryly prostor před zničenými zátarasy kolem jejich statku. Cadeon v bezohledném způsobu vraždy poznal práci návratníků, což byly mrtvoly, které vysílal do boje Omort Nesmrtelný. Představoval nejobávanějšího nepřítele jejich království. Cadeon tomu nemohl uvěřit. Zachvěl se. Ne, na to vůbec nechtěl myslet. Dívky – Prudce vyrazil do kopce směrem k dohořívajícím troskám jejich domu. Doufal, že nevlastní sestry utekly do lesa. S bušícím srdcem prohledal spáleniště a toužebně si přál, aby na nikoho nenarazil. Po čele a tvářích mu stékal pot. Štípal ho do očí a mísil se se šmouhami od sazí a popela. V místech, kde býval krb, bohužel našel to, čeho se obával: ostatky mladších sester. Viděl, že je oheň sežehl zaživa. Svaly se v žáru smrštily a jejich drobná těla se na podlaze svinula do klubíčka. Vystřelil ven jako šíp a začal dávivě zvracet. Vůbec nemohl přestat, až měl celý krk rozdrásaný. Nikdo nepřežil. Předloktím si otřel čelo a dopotácel se ke stařičkému dubu. Svezl se po kmeni dolů. Během jediného dne přišel o všechny, které miloval. Hrozba v podobě Omorta visela nad zemí celá desetiletí a děsivý zlokněžník si nakonec k útoku vybral právě tuto chvíli. Cadeon s hrůzou tušil proč. Můžu za to já. Schoval tvář do dlaní. Je to moje vina. Většina lidí, které znal, ho považovala za prostého farmáře. Ve svém okolí nebudil mnoho pozornosti. Ve skutečnosti se narodil jako princ a byl jediným dědicem bratrova trůnu. Měl za úkol vrátit se na Tornin a ubránit sídlo svého rodu. Jenže on neposlechl. Ten, kdo vládne na Torninu, vládne celé říši… Náhle na krku ucítil chladný dotek oceli. Bez zájmu zvedl hlavu. Za stromem se skrýval démon a teď zaútočil. Běsný démon. „Můj pán tvrdil, že se vrátíš, a měl pravdu,“ pronesl. Cadeon podle zbraně a tuniky soudil,

že patří k Omortovým nohsledům a vrahům. Považoval se za zrádce svého rodu. „Ukonči to,“ zasyčel na něj Cadeon a sledoval, jak se z rány na krku řine krev. Bylo mu to jedno. „Na co ještě če−“ Neměl tušení, jak se to stalo, ale útočníkovi zničehonic protnul hrdlo šíp. Démon upustil meč a popadl šíp. Chtěl ho vytáhnout z krku, ale vyrval si kus masa. Cadeon pouze nečinně přihlížel. Démon se svezl na kolena a stále bojoval se šípem. Blížila se k nim kavalerie. Její vůdce, voják v lehkém brnění, měl hrůznou černou přilbu. Podle ní ho poznal na dálku. Byl to král Rydstrom, vůdce běsných démonů a Cadeonův pokrevní bratr. Rydstrom si sundal přilbu a odhalil tak svůj vzhled poznamenaný jizvami z bitev. Svým vzezřením byl proslulý a většině bytostí se při pohledu na něj roztřásla kolena. Do Cadeona vjel vztek. Okamžitě se mu vybavil okamžik, kdy se setkali naposled. Tehdy bylo Cadeonovi pouhých sedm let. Vzhledem k tomu, že byl bratrovým dědicem, ho před dvanácti lety odvezli pryč z královské rodiny. Musel žít v anonymitě daleko od Torninu, často stíhaného útoky. Intenzivně se mu připomněl pocit zavržení… Rydstrom pro něj dřív býval jako otec. Teď hrdě narovnal ramena. Z výrazu jeho tváře nebylo poznat, nač myslí. Cadeon si už tehdy říkal, jestli bratrovi vůbec bylo líto, že odešel. Král neplýtval pozdravy a ani se neobtěžoval seskočit z koně. „Nařídil jsem, že se máš vydat na Tornin.“ Ano, měl spravovat hrad po dobu Rydstromovy nepřítomnosti. Bratr totiž vyrazil do boje proti upířímu klanu. „Odmítl ses vrátit s mými strážnými,“ pronesl Rydstrom odměřeně. „A pak ses jim zbaběle schovával, co?“ Cadeon se jich nestranil ze zbabělosti. V první řadě byl věrný své nevlastní rodině a ona potřebovala jeho pomoc. Uměl číst, psát a také se teleportovat, takže volba ve snaze najít vhodného spojence, který vyrazí do světa a přivede pomoc proti plenícím vojskům, přirozeně padla na něj. Tehdy navíc nikdo nevěřil, že Omort skutečně zaútočí. „Přišel jsi mě za to zabít?“ zeptal se Cadeon lhostejně. „Měl bych,“ přikývl Rydstrom. „Tak znělo i doporučení.“ Cadeon přelétl pohledem bratrovy vojáky. Prohlíželi si ho s neskrývanou nenávistí. „Byl jsi prohlášen za zbabělce. A nejen našimi nepřáteli.“ „Já nejsem zbabělec. Nežil jsem tam. Tebe ani původní rodinu prakticky neznám.“

„Na tom nezáleží, měl jsi poslechnout. Byla to tvoje povinnost,“ opáčil Rydstrom. „Hrad neměl vůdce a právě toho se Omort chytil. Rozpoutal válku a rozeslal své nohsledy do celé země. Nakonec se mu podařilo Tornin dobýt a chopil se mé koruny.“ „O korunu tě nepřipravilo jediné moje rozhodnutí. Je to mnohem složitější,“ namítl Cadeon, i když si myslel něco jiného. „Je to jednoduché jako facka. Válku rozpoutá i jediné slovo, jediný počin, dokonce i nepřítomnost vůdce v hlavní pevnosti království.“ Kdyby to byla pravda, tak by jeho nejbližší byli stále živí. „Něco ti povím,“ vyštěkl Rydstrom. „Bezdětný král vyrazí na obranu proti nečekanému útoku a jeho jediný dědic, poslední muž v rodové linii, se vykašle na svoje povinnosti. Víc zranitelní jsme ani být nemohli.“ Cadeon si utřel krev na krku. „O moji korunu nešlo. Nic mi do toho nebylo.“ Rydstrom vycenil tesáky a seskočil z koně. Vytasil meč a došel až k Cadeonovi. Napřáhl paži a čekal, že Cadeon něco udělá. Neudělal a tím bratra naprosto vyvedl z míry. Cadeon měl podle něj zemřít, protože neměl co ztratit. Rydstrom prudce sekl mečem. Cadeon sebou netrhl. Dokonce ani nemrkl. Rydstrom sťal hlavu Cadeonovu protivníkovi. Tázavě se podíval na bratra. „Bratře, chceš pomstít smrt těchto lidí?“ zeptal se. Cadeonovi se vzedmula hruď vztekem. Vmžiku v něm začalo narůstat nezdolné odhodlání. „Jo, chci zabít Omorta,“ zavrčel. „Jak to chceš udělat, když nejsi vycvičený?“ Cadeonův mírumilovný život ho na boj vskutku nepřipravil. „Když mě budeš trénovat, nezastavím se, dokud nebudu mít jeho hlavu,“ přísahal. „A až bude moje, strhnu z ní korunu a vrátím ti ji.“ Rydstrom se odmlčel a pak pronesl: „Život, který živí nenávist, je pořád lepší než život neživený ničím.“ Otočil se a vracel se ke koni. Ještě prohodil přes rameno: „Dneska přenocujeme v lese. Postarej se o mrtvé a pak přijď.“ Cadeon přikývl. Chtěl zničit Omorta a byl ochotný udělat cokoli. Kromě toho chtěl bratrovi vynahradit své selhání. Obrátil se zády k vlastní krvi a bratr kvůli tomu přišel o Rothkalinu. Nepomohl ani nevlastní rodině. Byla mrtvá.

Pomsta a odčinění. Jedno nemohlo existovat bez druhého. Rydstrom nasedl na hřebce. Jeho vojáci však stále propichovali Cadeona nepřátelskými, znechucenými pohledy. Cadeon pochopil, že by ho nejradši viděli mrtvého. Na ty jejich pohledy bych si měl zvyknout, pomyslel si. Sice byl velmi mladý, ale stejně mu bylo jasné, že se s nimi bude setkávat po zbytek života. Nebo přinejmenším do doby, než získám bratrovu korunu zpátky…

1 New Orleans Přítomnost „Pitomá… bezpečnostní západka,“ zamumlala Holly Ashwinová. Měla ruku zanořenou v kabelce a snažila se nahmatat píst pepřového spreje. Volnou rukou si posunula brýle na nose a znovu se nervózně ohlédla přes rameno. Měla totiž pocit, že za sebou v temné noci zaslechla kroky. Pronásleduje ji někdo? Nebo je snad paranoidní? Pocit, že ji někdo sleduje, beztak měla celé měsíce. Dřív jí to nevadilo. Nedokázala to vysvětlit, ale ta přítomnost čehosi ji svým způsobem uklidňovala. Dneska v noci se ale něco radikálně změnilo. Připadala si ohrožená, a dokonce si začala vyčítat, že se z parkoviště do Gibson Hall vydala sama. Obvykle ji na kurz doprovázel přítel Tim, ale byl právě na sympoziu, kde přednášel. Musel odjet bez ní, protože její stav jí prakticky znemožňoval, aby kamkoli cestovala. Vzorně upravené trávníky cestou do učebny byly neobvykle prázdné. Přesto věděla, že se večer hemží večírky oslavujícími úplněk, pomalu se pohybující žlutou kouli na temné obloze. Viděla dost na to, aby postřehla, že se křoví za ní chvěje. Začínala ji pohlcovat panika. Polekaně sebou trhla a ulomila píst spreje. Své jediné zbraně. „Do háje.“ Otráveně sprej pustila. Napadlo ji, že v sousední kapse má lahvičku prášků. Potřebovala úlevu. Zatím ale odolávala a místo toho přidala do kroku. Přicházela k budově, v níž se vyučovala matematika. Zářila ve tmě jako maják. Už tam skoro jsem. Její podpatky klapaly na chodníku − ale i v tak napjatém okamžiku si stačila dávat pozor na to, aby ani jedinkrát nestoupla na prasklinu. Její obsedantně-kompulzivní porucha, která ji ubíjela neodbytnými myšlenkami, po nichž následovalo nutkavé a stejně neodbytné chování, zjevně byla odolná i proti panice… Podívala se na hodinky. Jako vždy šla včas, i když žáci na doučování už byli ve třídě. Zbývalo posledních pár metrů. Poslední kroky ke svobodě… Vyšla šest schodů ke vchodu a s úlevou si oddychla. Chodba byla osvícená intenzivními světly. Dokázala jsem to. Její třída byla druhá napravo. Bylo v ní třiatřicet mohutných a velmi loajálních fotbalistů z Tulane. Každý, kdo by jí chtěl ublížit, by okamžitě poznal, co obnáší fyzička fotbalistů na konci sezony.

Její kolegové jí říkali, že si na sebe upletla krutý bič, když slíbila, že bude doučovat ty hlupáky, jak jim někteří učitelé říkali. Holly do toho ale šla dobrovolně a ráda. Chtěla učit matematiku, tak proč by se nevěnovala žákům, kteří se potřebovali učit nejvíc? Kromě toho se až na drobné výjimky chovali vzorně. Někteří spěchali v úterý a ve čtvrtek do třídy co nejdřív, aby jí mohli na celou tabuli napsat vzkaz. Její kolega podotkl, že „kluci“, jak říkal mužům, kteří byli o pět šest let mladší než ona, se náramně bavili, když v „sukýnce“ pak tu tabuli mazala. Holly nosívala staromódní úzké midisukně, pod nimiž jí zaručeně nevykukovala kolena. Povzdychla si. Alespoň jednou by jí mohli dát pokoj. Co asi bude mazat dneska? V poslední době to byly vzkazy „Zase jsem dostal kouli a už se nemůžu dočkat, až přijde učitelka“, „Hodně jsem zlobil, slečno Ashwinová“ nebo „Profesorka + šmrnc = Holly Ashwinová“. Zatím si nikdo nevšiml, že vždycky musí smazat každičký milimetr počmárané tabule ani že jí to nedá a prostě musí vyrovnat křídy do vzorných trojic. Někdy dokonce křídu zlomila, aby vždycky dosáhla násobku tří. Přede dveřmi třídy se zhluboka nadýchla, aby se uklidnila, a uhladila si vzorně sčesaný drdol. Ještě se ujistila, že sponu perleťového náhrdelníku má přesně uprostřed krku, vyhrnula si rukávy svetříku těsně nad zápěstí a překontrolovala, zda má zapnuté náušnice. Pak otevřela dveře. Ve třídě nikdo nebyl. Ani noha. Na tabuli bylo napsáno „Hodina zrušena“. Tentokrát zašli příliš daleko! Nebo to napsal někdo jiný? Nervózně polkla a otočila se. Vzápětí jí tvář zahalila hrubá tkanina páchnoucí výfukovými výpary. Holly vykřikla, ale látka křik utlumila. Cítila, jak se jí zavírají oči. Celé tělo jí ochablo… a v dálce se ozval hrůzu nahánějící mužský řev.

Zlotřilí démoni mají moji vyvolenou. Cadův starý nákladní ford si razil cestu dopravní zácpou k dalšímu doupěti démonů. Měl co dělat, aby ho zcela neovládla zuřivost, jíž byl jeho rod proslulý.

Unesli Holly… Holly Ashwinová mu zkřížila cestu téměř před rokem. Poznal v ní svou vyvolenou. Bohužel nemohl za ženu pojmout smrtelnici, proto ji alespoň sledoval a strážil. Právě proto se vrátil. Vystopovala ji skupina démonů a přemístila ji bůhví kam. Vyšel z toho, že ji unesli z univerzity, takže musejí mít doupě někde blízko. Co od ní chtějí? Jde jim o to, že je nevinná? V tom případě si vybrali špatnou pannu. On je totiž osobně pověsí za vnitřnosti a dá jim co proto, jestli jí zkřiví jediný vlásek na hlavě. V nemalé rychlosti minul viditelně opilého řidiče. Začal mu zvonit mobil. Pomyslel si, že opilí řidiči jezdí stejně, jako šeptají: nápadně. „Slyším,“ houkl do mobilu. Večer měl obdržet informace ohledně nové zakázky. Před několika staletími se stal žoldákem, takže na ně byl zvyklý, ale tahle měla být nejdůležitější ze všech. „Právě odcházím z jednání,“ oznámil mu Rydstrom. „Máme informaci, kterou jsme potřebovali.“ Auto před ním ho brzdilo. Měl sto chutí to do něj napálit. „No, tak kdo to platí?“ zeptal se duchem málo přítomně. „Klientem je Groot Hutník.“ Nechápavě zdvihl obočí. Groot byl totiž nevlastní bratr Omorta Nesmrtelného. „Chceš mi tvrdit, že Groot nám pomůže dostat Omorta?“ Předjel další auto. Stačilo málo, a měl by na kapotě vzpomínku na jeho barvu. „Groot vyrobil meč, kterým se dá zabít Omort.“ V tom případě to byla jediná zbraň na světě, která by něco takového dokázala. Omort Nesmrtelný se tak nejmenoval bezdůvodně. „O co jde?“ „Chce, abychom našli urozenou a do příštího úplňku mu ji přivedli.“ Urozenou? Při každé akcesi jedna ženská bytost z řad Lorů dosáhla pohlavní zralosti. Její dítě se stalo zastáncem buď nekonečného dobra, nebo zla. O poslání dítěte vždy rozhodoval otec. Před Cada prokličkovalo auto. „Ty dare−“ „Co vlastně děláš?“ lekl se Rydstrom. „Jedu v zácpě.“ Nechtěl se bratrovi svěřovat. Oznámil mu totiž, že Holly Ashwinovou přestal sledovat. Stejně oba tušili, že je jeho vyvolená, i když spojení mezi nimi nebylo možné.

Lidské ženy totiž byly démonům zapovězené. Nepřežily by první tělesný kontakt, při němž se o ně démoni takzvaně ucházeli. Cade ji přesto sledoval alespoň zpovzdálí. Zaujatě si ji prohlížel a poznával její zvyklosti. Mladá smrtelnice ho postupem času pohlcovala stále víc. Jeho pocity ho utvrzovaly v tom, že je skutečně jeho. Sám věděl, že je to směšné. On byl dávný nesmrtelník, brutální žoldák a budoucí vůdce vojáků. Přesto se do budoucna na nic netěšil − kromě ní. Holly spokojeně procházela životem a v nejmenším netušila, že se stala vrcholným zážitkem jinak deprimující existence tisíciletého démona. Poslední zakázka pro něj a Rydstroma představovala poslední šanci získat zpátky korunu. Kdyby Rydstrom zjistil, že je Cade „mimo“, zase by se do krve pohádali. Cade si dřív svoje vzteky užíval, ale teď ho spíš děsily. „Podle čeho tu urozenou máme najít?“ zajímalo Cada. „Prý je to valkýra.“ „Ty chceš dát valkýru do spárů zlokněžníka? Nebojíš se, co to udělá s naším spojenectvím s valkýrami?“ „Půjčím si tvoji průpovídku, jo? To, o čem nevědí, jim neublíží.“ „Neblázni, určitě na to přijdou. Vsadím se, že Nïx nás sleduje už teď.“ Nïx byla pološílená valkýří jasnovidka a v minulosti Cadovi i Rydstromovi dost pomohla. Vlastně jim sehnala i tenhle kšeft, ačkoli ani v nejmenším nenaznačila, pro koho budou pracovat. Cade s ní před necelým týdnem mluvil i o Holly. O dnešním večeru mu nic nepověděla. „Hm, jestli Nïx nepřišla na to, že urozená má být z jejího rodu, možná to neví ani teď. Stejně si ničím nepomůžeme,“ dodal Rydstrom. „Tahle zakázka je pro nás nesmírně důležitá. Sama Nïx říkala, že je to naše poslední šance, jak zlikvidovat Omorta.“ „Máš tušení, kde zaměříme cíl?“ „Pátrají po něm Grootovi věštci. Tušili jsme správně, je tady ve městě.“ Nadcházející akcese působila v řadách frakcí velké zmatky a vlny. Na klíčových místech, k nimž patřil i New Orleans, to bylo víc než patrné. „Jo, navíc po ní nejdeme jen my,“ povzdychl si Rydstrom. „Snaží se ji vystopovat jasnovidky, čarodějky i zlokněžníci.“ Tomu se Cade nedivil. „Víš aspoň, jak se jmenuje?“

„Ne, jméno mi nikdo neřekl. Známe místo jejího posledního pohybu, víc nic. Mělo to něco společného s gibonem, ale nechápu proč. Gibbon Hall nebo tak nějak.“ Cade ztuhl. Ne, to není možné. Žádná Gibbon Hall, ta v okolí nebyla. Zato Gibson Hall neboli matematickou budovu na Tulane znal dokonale. Holly sice nebyla valkýra, ale démoni na ni možná narazili tam, kde měli hledat, a zaměnili ji za opravdovou urozenou. Měla jemné rysy a drobnou postavu, takže si ji s urozenou mohli splést víc než snadno. Vydedukoval si, že jediná frakce démonů, která měla dostatečné zdroje na to, aby zjistila místo pohybu urozené dřív než oni dva, byl řád Demonaeus. „Dneska pro ni vyrazíme,“ rozhodl Rydstrom. „Za dvě hodiny budu doma, přijď tam za mnou, jo?“ Za dvě hodiny. Cade by ho nejradši požádal o pomoc s řádem Demonaeus hned. Času nebylo nazbyt. „Dobře, budu tam.“ Konec hovoru. Cade dupl na plyn a naráz přejel tříproudou silnici z jedné strany na druhou. Pneumatiky na protest zakvílely. Prudce se otočil do protisměru a hnal se zpátky. Věděl, kde má řád své sídlo, protože s démony bohužel měl tu čest už víckrát. Dokonce znal i jejich rituální oltář. Jen doufal, že milá a neuvěřitelně nevinná Holly teď k němu není připoutaná. Sevřel volant tak pevně, až ho ohnul.

2

Probudila se. Víčka měla tak těžká, že jí nešly otevřít oči. Beztak si nebyla jistá, jestli chce vidět, co se děje. V mysli přelétla své tělo. Leknutím ztuhla. Ležela na něčem, co vypadalo jako kamenná deska. Byla nahá, zůstaly jí pouze šperky. Dlouhé vlasy jí splývaly přes hrubé okraje desky a zadrhávaly se o ně. Chladný kámen ji studil tak moc, až jí drkotaly zuby. Vzali jí i brýle, takže dění dál než tři metry stejně neviděla. Kolem ní se rozléhal zpěv hlubokých hlasů. Vyjadřovaly se prapodivnou řečí, kterou ještě neslyšela. Holly se nakonec odhodlala a pootevřela oči. Ještě nikdy nebyla před mužem nahá a teď se na ni uštěpačně dívalo hned několik neurčitých postav. Jedna ji popadla za ruce, druhá za nohy. Holly vykřikla a snažila se z jejich sevření vyprostit. „Pusťte mě!“ zaječela na ně. Tohle je zlý sen. Noční můra. „Nechte mě být! Panebože, co to děláte?“ Něčím ji nadopovali. Určitě měla halucinace. Postavy neodpověděly. Zpívaly dál. „Nedělejte to,“ začala prosit, i když netušila, na co se vlastně chystají. Ocitla se v jakési vlhké a zatuchlé díře, kde nebyla zavedená elektřina. Kamenný oltář byl obklopený černými svíčkami a prosklenou klenbou do prostoru proudilo měsíční světlo. Rozhlédla se kolem sebe. Muži měli hávy a… rohy? V jejich zpěvu rozpoznala opakující se slovo: Demonaeus. Usoudila, že se dostala

do spárů úchylného kultu, který uctívá démony. Zaráželo ji však, že muži neměli masky a neměli potřebu zahalit si tvář. To muselo znamenat jediné. Nehodlali ji odtud už nikdy pustit. „Budou mě hledat příbuzní,“ zalhala. Rodiče jí zemřeli a sourozence neměla. „S někým jste si mě spletli. Já nejsem ta, kterou potřebujete jako… oběť.“ Rozplakala se. „Já přece nejsem ničím výjimečná.“ Několik mužů se sarkasticky zasmálo. „Panebože, tohle se mi zdá,“ zašeptala zoufale. Snažila se zachovat chladnou hlavu, i když na ni stále silněji dotírala panika. „To se mi zdá.“ Zaklonila hlavu a zadívala se na prosklenou klenbu nad sebou. Měsíc vystoupal téměř do středu kupole nad jakýsi vyrytý symbol a rozzářil obraz rohatého démona. Stín symbolu se pomalu přesunoval nad oltář a nad ni. Usoudila, že symbol funguje jako gnómon. Připomněl jí sluneční hodiny. Muži zjevně čekali, až stín doputuje na určité místo. Každou chvíli vzhlíželi ke kupoli. Co se mělo stát? Měsíc stoupal na obloze stále výš a zpěv mužů nabýval na síle. Holly se vší silou zapřela, kopala nohama a máchala pažemi. Náhle oblohu rozsvítil blesk. Postřehla, že čím víc se snažila vyprostit ze sevření těch rohatých bytostí, tím častěji se na obloze míhaly blesky. Nejmohutnější muž si klekl mezi její roztažená stehna a svlékl si háv. V tu ránu měla Holly jasno. Viděla ho sice jen do pasu, ale nemusela být génius, aby jí došlo, že je nahý. „Ne, ne, ne! Nechte toho!“ Bělmo očí měl… černé? Popadl ji za stehna a po hrubé desce ji posunul až k okraji oltáře. Holly zaječela a vzápětí se rozpoutalo peklo. Muži si horečně zakrývali uši, sklo v kupoli začalo praskat a proměňovalo se v ostré nože, které se řítily dolů. Nakonec povolila celá kupole a prostor kolem oltáře byl vmžiku zasypaný střepy. Samotný oltář však zůstal nedotčený. Otevřeným stropem pronikl blesk a udeřil ji přímo do hrudi. Muži od ní odletěli jako hadrové panenky. Holly vykřikla úlekem. Ucítila v sobě nesmírnou sílu. Prohnula se v zádech a zatnula pěsti. Síla v ní rostla a rostla.

V žilách jako by se jí ohřívala krev. Oba prstýnky na prstech se roztekly. Náušnice potkal stejný osud. I náhrdelník a hodinky se roztavily a pomalu jí kapaly z těla. Holly nestačila žasnout. Jí samotné se totiž nic nestalo, nic ji ani nepálilo. Její kůže totiž byla ještě víc horká než žhnoucí kov. V prsou vnímala silný tlak, který se v těle proměňoval v sílu a… klid. Tlak náhle ustal a Holly se cítila jako vyměněná. Dokonce si přestala připadat opuštěná. Ztrestej je, nabádal ji hlásek v mysli. Chtěli ti ublížit… Strach byl ten tam a na jeho místo nastoupil nově zrozený vztek. Nehty nahradily ostré drápy a zčistajasna měla naprosto dokonalý zrak. Viděla ostře i ve tmě. Cítila, že jí narostly tesáky. Neměla dojem, že by jí zásah blesku ublížil. Démoni byli v šoku, nestačili zírat. Popadané sklo je navíc vydatně pořezalo. Naneštěstí se bleskově vzpamatovali. Holly vstala, klekla si na oltář a čekala, co budou dělat. Přibližovali se. Jeden z nich měl baseballovou pálku. Upřela na ni pohled. Pálku? Chtějí ji zbít do bezvědomí, aby mohli pokračovat s tím svým ujetým rituálem? Začínala zuřit ještě víc. Jeden po ní vystartoval. Bez váhání ho popadla za rohy. Ztuhla. Měl je… přirostlé k hlavě. Takže to nebyly maškary, ale opravdoví démoni? V tom případě mám halucinace, usoudila. Tohle nemůže být pravda. Trhla mu hlavou do strany a hořce se zasmála. Považovala to za špatný vtip. Vlastně sen. A v tom snu ji nějaká instinktivní síla pobízela k tomu, aby využila své nově nabyté síly i probuzeného vzteku a zabíjela. Vrhli se na ni i ostatní. Holly nestačila žasnout. Vůbec neměla strach. Najednou totiž věděla, jak je má zabít, jako by spolu bojovali tisíce let. Zručně odtrhávala hlavy z krků, zatínala jim drápy skrz kůži až do tepen, jako by démoni byli z papíru. Ztrestej je… Z démonů začala stříkat krev. Nebe ozářil další blesk. Chtěl jí dodat odvahu? „Chápu,“ přikývla a šla dalšímu démonovi po krku. Zlomila mu ho jako větvičku. „Už mi to došlo.“ To poslední, co měli démoni na tomhle světě vidět, byla její rozesmátá tvář.

„Neboj se,“ zašeptal Cade a opatrně popocházel k rohu, v němž se krčila nahá Holly.

Byla celá od krve. Cade v prvním okamžiku nevěděl, jestli je její nebo těch dvanácti popravených démonů. Oči se jí zbarvily dostříbrna a ve tmě intenzivně zářily. Takže byla valkýra. Přestala být obyčejnou lidskou ženou. Valkýra v Gibson Hall. Holly byla urozená. Kolena si přitáhla k tělu, aby zakryla prsa. Nastražila na něj drobné drápy, aby mu dala najevo, že se nemá přibližovat. Třásla se strachem a šokem. Po tváři potřísněné krví jí stékaly slzy. Deptalo ho to. „Neboj se,“ opakoval. „Neublížím ti.“ Pohledem mu přelétla rohy a pak se zadívala na jednoho padlého démona, ležícího na kamenné zemi. „Ano, taky jsem démon,“ přikývl. „Ale jiný než oni. Jmenuju se Cadeon Woede.“ Co se stalo, než se proměnila a zaútočila na ně? Měl pocit, že nepřišel těsně po boji, ale Holly měla na paži hlubokou sečnou ránu od démona. Pochopil, že se sice proměnila ve valkýru, ale ještě nevládla schopností rychlého uzdravování a ani nebyla nesmrtelná. Byla tedy zranitelná jako člověk. Lidé umírají neuvěřitelně snadno. „Máš ještě jiná zranění než na paži?“ Po chvilce zavrtěla hlavou. „Ublížili ti jinak? Mám tě odvézt do nemocnice?“ zeptal se, i když věděl, že by to nepřicházelo v úvahu. Hledaly ji totiž i další frakce Lorů. Divil by se, kdyby si nevšimly divokého bouření, které navíc pokračovalo. I on je viděl z velké dálky. Z Holly navzdory šoku čišela síla a byl jí prodchnutý celý prostor. Nová síla se vždy poznala snadno. „Ne… Neublížili mi,“ zašeptala. „To jsem rád. Chci ti pomoct, Holly.“ Nepříjemně ji zaskočilo, že zná její jméno. Zamračila se.

„Už jsme se viděli,“ navázal, ale tím ji neuklidnil. Nebe se stále rozsvěcelo dalšími a dalšími blesky. Dodávaly valkýrám sílu a současně odrážely jejich rozpoložení. Začal si svlékat košili, aby si měla co obléknout. Vysvětlila si to však jinak a vykřikla. Instinktivně na něj zaútočila drápy. Vzápětí se lekla a užasle si je začala prohlížet. Ještě před několika hodinami byla obyčejná žena − nebo skoro normální. Měla pár výstředností, pravda. Náhle se proměnila v bytost, o jejíž existenci ani nevěděla. Ve valkýru. Nebo byla přinejmenším napůl valkýra. Holly vůbec netušila, co se v ní skrývá. Proměnu nejspíš vyvolal šok při rituálu. Kdyby se v ní neprobudila ohromná síla, brutálně by ji znásilnili a její lůno by pohltil temný bůh, kterého uctíval řád těch úchylných démonů. Cade si svlékl košili. Holly zasyčela a vycenila na něj zuby. Zarazil se. „No co, trocha syčení nikoho nezabila,“ prohodil a klekl si k ní. Nejradši by ji vzal do náručí. „Pomůžu ti to obléknout, ano? Hlavně klid…“ Zadívala se na něj očima, v nichž se mísila stříbrná a již důvěrně známá fialová. „Co − Co se to se mnou děje?“ „Určitě jsi slyšela spoustu příběhů o postavách z mýtů a fantasy, viď?“ Holly nejistě přikývla. „No, tak nejsou vymyšlené. Právě teď se měníš z člověka v nesmrtelnou bytost.“ A to znamenalo, že by se Holly mohla stát jeho vyvolenou. Mohl by se o ni ucházet! Kromě toho ses právě proměnila v urozenou, tedy v mou kořist, za niž mám vyměnit meč, který jako jediná zbraň dokáže zabít mého úhlavního nepřítele. Holly měla hodnotu koruny, o jejíž znovuzískání usiloval devět set let. Koruna se na celá staletí stala jeho jediným důvodem k životu. Ještě nikdy nebyl tak blízko… Jediné, co musel udělat, bylo zradit ženu, na niž také čekal celou věčnost.

3

Holly se otočila, oblékla si košili a zapnula knoflíky. Po očku sledovala Cada, aby ji ničím nezaskočil. Ano, už ho viděla. Na ty pronikavě zelené oči by nezapomněla. Utkvěl jí i jeho zvláštní přízvuk. Připomínal jí britské kolonisty. Kromě toho měl neobvyklou melodii. Před několika měsíci ji oslovil na univerzitě. Nejdřív se choval arogantně, ale pak mu sklaplo a začal koktat. Uvědomovala si, že ho zaujala, protože si ji prohlížel s neskrývaným zájmem. Tehdy jí připadal divný. A to ještě netušila, co skrývá pod kloboukem. Teď viděla i to, co schovával pod košilí. Na těle mu hrály svaly a nad jedním vypracovaným bicepsem měl široký zlatý pásek. Byl statný jako oni, možná k nim i patřil. Zachvěla se. Nechtěla myslet, natož dívat se na ty mrtvoly kolem sebe. Na druhou stranu vypadal jinak. Rysy v tváři jí víc připomínaly člověka. Rohy mu směřovaly dozadu a ve světle hnědých vlasech se trochu ztrácely. Rohy těch druhých démonů čněly dopředu. Jak to, že vidím bez brýlí? „Podle čeho poznám, že ti můžu věřit?“ „Mým úkolem je tě ochránit. Přijdou další. Vysvětlím ti to pak.“ Holly stále váhala. „Těch dvanáct tady byl pouze předvoj.“ „Předvoj?“ vykřikla zděšeně. V patře nad nimi vrzly dveře. Cade byl okamžitě na nohou. „Jestli se odtud chceš dostat

živá, tak pojď se mnou.“ „A-ale kam?“ „Musíme vzít nohy na ramena. Zachráním tě, ale musíš mi věřit.“ Podal jí velkou ruku. Holly neměla na vybranou a jeho nabídku přijala. Cade ji vytáhl do stoje. Překvapilo ho, že navzdory okolnostem stála na nohou pevně. Ruku jí už nepustil a vedl ji z místnosti do temné kamenné chodby. Zanedlouho míjeli výklenek a všimli si skupinky tří mužů, kteří byli oblečeni stejně jako démoni. Dokonce i stejně mluvili. Cadeon se s Holly přitiskl ke zdi a zašeptal: „Buď zticha. Ani slovo, ano? Hned se pro tebe vrátím.“ Holly přikývla a Cade vyrazil. Připravoval se na útok a Holly jasně viděla, jak se mu na zádech zvětšují svaly. Rohy se mu napřímily a zčernaly. Zaútočil. Holly úžasem otevřela ústa. Cade neuvěřitelnou rychlostí vystřelil a zařval tak mocně, až ji zabolelo v uších. Popadl jednoho démona za rohy a prudce mu trhl hlavou, až to luplo. Podíval se na další dva. Vmžiku se mu vysunuly horní i spodní tesáky. Poddal se zvířecím instinktům a konal. Taky vypadala, jako by byla omráčená vztekem, když bojovala s démony? Plíživě na ni začal doléhat strach. Vzápětí mu zčernaly oči, stejně jako tamtěm. Holly se zachvěla a o pár kroků couvla. Proč by si vlastně měla myslet, že je jiný? Chci domů, nic víc. Chci na tohle zapomenout. Proč bych mu měla věřit? Cestu ven najdu sama. Využila volné cesty a rozběhla se vpřed. Zanedlouho se ocitla v rozlehlé galerii. Na dřevěných židlích a kamenné podlaze byly vyřezané ještě absurdnější symboly. Na stěnách visely starobyle vyhlížející tapisérie. Na policích byly vystavené lebky. Vypadaly jako lidské, jen měly rohy a horní i spodní tesáky. Všimla si dvoukřídlých dveří. Zdálo se, že by se jimi mohla dostat ven. Kdyby se jí to podařilo, zastavila by nějaké auto nebo by se schovala − Zničehonic se ozvala prudká palba a do stěny těsně vedle ní se zaryly kulky. Holly zalapala po dechu, zběžně se rozhlédla a vyrazila doleva. Ještě se stačila ohlédnout a spatřila muže, kteří na ni mířili zbraněmi. Jejich úmysl byl zřejmý, zabít ji. Do galerie vrazil další muž a rovněž na ni začal pálit. Stěna byla prošpikovaná kulkami. Neměla kam utéct. Útočníci se přibližovali. Vyrazila doprava, po pár krocích změnila směr, ale skutečně nebylo úniku. Byla v pasti. Výstřely jí zužovaly prostor k úniku na minimum.

Holly stála zkoprnělá hrůzou. Náhle hluk střelby přehlušil mohutný řev. Cadeon. Doslova prolétl záplavou kulek až k ní. Popadl ji do náruče, natočil se zády k útočníkům a celou ji zakryl. Kulky se přibližovaly. První ho už zasáhly. Zatnul zuby, ale nepohnul se. Věděl, že by ji jinak ohrozil. Holly se rozplakala. Do těla se mu zaryla jedna kulka, druhá, třetí, čtvrtá… Upřeně se jí zadíval do očí, pohledem ji celou pohlcoval. „Už ode mě neutíkej, jasný?“ zavrčel. „A-ano,“ zašeptala zlomeným hlasem. S tělem mu cukaly další a další zásahy. Holly se rozbrečela ještě usedavěji. Cade se ohlédl a zařval na ně, aby je varoval. Holly vyjekla strachy. „Neboj se, ššš,“ konejšil ji. Dokonce jí mohutnými prsty s krátkými černými drápy otřel slzy. Střelba nečekaně ustala. Holly nakoukla Cadeonovi přes rameno. Na útočníky se vrhli démoni. Cadeon na nic nečekal, chytil ji za ruku a vlekl ji k dvoukřídlým dveřím. S jejich otevíráním se neobtěžoval. V běhu se k nim pootočil zraněnými zády a vyrazil je z pantů. Konečně byli venku. Byla tma. Cade vystřelil ke starému náklaďáku za budovou. Otevřel dveře na straně řidiče. Na protest zakvílely. Strčil Holly dovnitř na popraskané vinylové sedadlo a naskočil za ní. Otočil klíčkem a… nic. „Není v háji baterka?“ napadlo ji. Už se trochu vzpamatovala. „Jezdí to vůbec?“ Podlaha se ztrácela pod vrstvou zmačkaných plechovek a obalů. „Hele, neházej tuhle krásku do starého železa. Už mě dostala ze spousty šlamastyk.“ Několikrát zahýbal spojkou. „Jen potřebuju… Zrovna jsem na neutrálu.“ Holly zaslechla cvaknutí, tedy alespoň si to myslela. „Hotovo.“ Náklaďák se skutečně probudil k životu. Rozjeli se po příjezdové cestě. Cade sekl po Holly povýšeným pohledem. Ohlédla se k budově. Zvenku vypadala jako honosný dům, okolí bylo vzorně udržované. V životě by ji nenapadlo, že se uvnitř mohou odehrávat takové nepravosti. A teď sedí v autě s dalším z nich. Otočila se k němu a začala si toho… démona prohlížet. Na opálené tváři vynikalo strniště světlých vousů. Měl husté rovné vlasy. Dosahovaly mu až po ostře řezanou čelist. Prameny vlasů měl různě dlouhé a vyšisované od sluníčka. Zlatý pásek pod ramenem patrně nesundával. Ani by to nešlo, přes mohutný biceps by ho

nepřetáhl. Musel by ho rozříznout. A ty rohy… Předtím je měl větší a tmavší. Po boji se zmenšily, jako by se sklonily k hlavě, a jejich barva se přeladila do perleťova. Rozcuchané vlasy je beztak zakrývaly. Za běžných okolností by si rohů asi ani nevšimla. „Jak si stojím?“ zeptal se hlubokým, zvučným hlasem. Holly zrudla. „No… prostě jsem ještě neviděla nikoho s rohy.“ „Myslel jsem si, že to pro tebe bude šok.“ „Kam jedeme?“ „Musím tě dostat pryč z města,“ odpověděl. „Není tu pro tebe bezpečno.“ Postřehla, že opěradlo sedadla se barví krví. „Jak to s těmi kulkami v zádech zvládáš?“ „Těžko, zatraceně to bolí.“ Vulgární slova a silné výrazy na ni vždycky působily, jako když někdo přejede nehty po školní tabuli. Zachvěla se. „Jen si zvykej, půlčíku, a to jsem ještě hodně slušný.“ „Pardon, to je… prostě zvyk. Dostaneš se z toho?“ „Snad je shodím.“ Holly se nechápavě zamračila a Cade dodal: „Až se začne hojit kůže, měly by mi ty kulky vypadnout.“ To si Holly ani neuměla představit. „Co ode mě ti muži chtěli? Kdo na mě střílel?“ „Ti, co stříleli, byli upíři. Taky se jim říká pijavice.“ „Upíři,“ opakovala po něm pomalu. To je šílenost! křičelo všechno v ní. „Určitě se dopídili, že ještě nejsi nesmrtelná. Zbraně moc nepoužívají, jak jsi mohla vidět i podle té jejich zparchantělé mušky.“ Znovu ji zaskočil nepěkným slovem, ale tentokrát se už ovládla a nedala to najevo. „Pořád nechápu proč.“ „Protože ses právě stala nejžádanější dámou ve městě.“ „Co to znamená?“ zeptala se znovu a vážným tónem, který si vyhrazovala pro studenty, ještě dodala: „Na záhadné odpovědi není vhodný okamžik, Cadeone.“

„Jenže teď není vhodná doba ani na otázky, víš?“ Na konci cesty je vítala světla reflektorů. Výjezdovou bránu zatarasilo terénní auto. „Zatracená práce!!“ zaklel Cade a prudce strhl volant. Od kol jim létaly kamínky na všechny strany. „Další upíři.“ Holly se pohotově zapřela za palubní desku. „Kam pojedeme teď?“ „Vede odtud jen jedna cesta. Přes bažiny.“ „Jak to víš?“ „Už jsem tady byl.“ Na její tázavý pohled odpověděl: „Občas sem chodím na setkání démonů. Jako zástupce svého rodu.“ „Cože? Ty se s těmi… zvířaty bratříčkuješ? A ten tvůj ‚druh‘ taky unáší ženy?“ „Kéž by. Mám co dělat, abych chlapy udržel a nevrhali se na ně hned.“ „Kéž by? O čem to, proboha, mluvíš? Jsi ze středověku, nebo snad mizogyn?“ „Jo, jsem ze středověku, ale na mizogyna bych se nepasoval.“ Dupl na brzdy a zařadil jedničku. Sekl po Holly tvrdým pohledem. „Mám to dané od přírody.“ Vzápětí sešlápl plyn a vystřelili vpřed. Holly sebou plácla do sedadla. Řítili se přes nedotčené trávníky kamsi do tmy. „Ale proč mi chtěli ublížit? Já přece nikomu nic neudělala!“ „Nejde o to, cos udělala, ale kdo jsi.“ „Myslíš učitelka matiky?“ zeptala se přiškrceným hlasem. „Ne, teď jsi valkýra. A hodně výjimečná. Tvoje matka taky musela být valkýra.“ „Valkýra? Nikdy! Moje matka vyhrála soutěž o nejkrásnější koláč. Kromě toho byla normální člověk. Umřela před dvěma roky.“ „V tom případě máš jinou biologickou matku.“ Holly zmlkla. To nečekala. Podle čeho ten démon poznal, že byla adoptovaná? „Tu jsem nepoznala.“ Odjakživa si ji představovala jako vyděšenou puberťačku, která nechala své dítě na tom nejlepším místě, jaké mohla najít. A tenhle démon jí najednou začne tvrdit, že byla valkýra? „Co je vlastně ta valkýra? Jak víš, že mě rodiče adoptovali?“ „Otázky až potom, prosím. Nejdřív musíme projet bažinou.“ Blížili se k temnému pruhu křovisek. „Vždyť tudy nevede cesta!“

„Jo, je tam stezka pro služebné,“ odpověděl a tónem, jako by se nic nedělo, dodal: „Jen je možná trochu zarostlá.“ „Trochu? Opravdu se odtud nemůžeme dostat jinudy?“ Zavrtěl hlavou. „Ne, tohle místo ze všech stran obklopují bažiny a mrtvé rameno.“ „Jakou máme šanci, že to dokážeme?“ „Jedna ku patnácti.“ Oči se jí rozšířily údivem. „To je likvidační!“ „Kterákoli jiná cesta ti dává nulovou šanci.“ „Panebože,“ zaúpěla. Začala ohmatávat sedadlo. „Kde jsou bezpečnostní pásy?“ „Před pár lety jsem je musel přeříznout.“ „Tys je pak nenechal opravit?“ vyjela na něj. „Smrtelníky obvykle nevozím,“ odsekl. Holly bojovala sama se sebou, aby zachovala klid. „Cadeone, já tady ale nevidím ani náznaky cesty.“ „Mám rozvinuté smysly démonů. Poznám, kudy vede.“ Přece jen však natáhl paži, přiložil jí ruku na hruď a zatlačil ji do sedačky. „Ty… Ty tam opravdu chceš jet?“ „Důvěřuj mi.“ Tahle bytost jí zachránila život, dokonce se nechala prostřílet kulkami, ale stejně na ní bylo něco nedůvěryhodného… Obdařil ji frajerským úsměvem, při němž poodhalil tesáky. „Ale jestli si potrpíš na modlení, klidně se do něj pusť.“

4

Náklaďák vtrhl do lesa. Holly cítila, jak ji nárazy vyhazují ze sedadla. Ještěže ji Cade držel. Listy větve pleskaly do čelního skla a auto poskakovalo jako na pérkách. Do něčeho narazili. Začalo létat peří, zaskočený tvor zaskřehotal a vyrazil na úprk. Holly se otočila, pevně se chytila opěradla a sledovala tmu za nimi. „Určitě nás budou pronásledovat a uvězní nás v té hrůze!“ „Jejich hezká terénní auta mají podstatně nižší podvozek než starší auta, jako mám třeba já. S trochou štěstí uvíznou. Alespoň dřív než my.“ Holly zvýšila hlas, aby přehlušila zvuky devastované flóry a fauny, a zeptala se: „Proč mi vlastně pomáháš?“ „Jsem žoldák a můj aktuální úkol je udržet tě naživu.“ „Žoldák? Kdo tě, prosím tě, platí? A kdo by asi tak najímal démona, aby mě ochránil před démony?“ „Taky tam byli upíři.“ „Jak jsem jen mohla zapomenout?“ pronesla ironicky a cvrnkla se do čela. „Kdo tě platí?“ „To probereme potom.“ „Aspoň mi řekni, proč šli démoni zrovna po mně. Vždyť jsem ten nejnudnější člověk na světě.“ Podíval se na ni. „Už ne, půlčíku.“

Ohlédla se. Za nimi se objevily reflektory. „Dohánějí nás.“ Vyštěkl něco, čemu nerozuměla, a dupl na plyn. „Cadeone, je bezpečné jet takhle ry-“ Ozvaly se výstřely. Zasáhly zadní část vozu a smetly zpětné zrcátko po její pravici. Cade jí bez váhání položil ruku na temeno a zatlačil dolů. Úlomky rozbitého zrcátka nalétly do skla okna. Holly vykřikla. Kolem nich se začalo tříštit sklo. Cade zařval bolestí. Čelní sklo naráz celé popraskalo a vzápětí se rozlétlo. Zasypalo je drobnými střepy. „Přestaň ječet!“ napomenul ji. „To jsem udělala já?“ lekla se a horečně ze sebe smetávala sklo. „Ještě se div,“ zavrčel. „Když valkýry ječí, praská sklo. Laskavě si to zapamatuj, ano?“ Všimla si, že mu z ucha teče krev. Zmlkla a taky z něj smetla sklo. Její péče ho viditelně zaskočila. „Ty jsi ale hodňoučký půlčík. Trochu níž a doprava a bude to úplná paráda.“ „Dávej pozor!“ Pevná půda před nimi končila a překlenoval ji asi třímetrový úsek temné vody. „Drž se!“ vykřikl a jednou rukou ji pro změnu vytáhl výš. Pevně ji držel. „Proč se k té vodě řítíš jako šílený?“ „Proč asi, abychom se neutopili,“ odsekl a už letěli. Ještěže ji držel pevně. Čelní sklo bylo celé pryč, takže voda cákala až do auta, jim do tváře. Předek auta se sklonil k zemi a narazil na hladinu. Do auta se začala valit voda a spolu s ní bláto, lekníny a pár raků, jako by je ulovili do sítě. Motor vypětím řval a snažil se překonat zbývající úsek vody. Za chvíli už vyjížděli na pevný břeh. Cadeon zavrtěl hlavou jako mokrý pes. „Do hajzlu, my to fakt dokázali!“ Holly si odhrnula mokré vlasy z očí a mokrým rukávem si z tváře otřela zaschlou krev.

Usmál se na ni. Holly nestačila zírat. Světla je pronásledovala dál. Upíři byli nezničitelní. Určitě si mysleli, že démoni s Holly dosáhli svého, proto ji potřebovali vyřídit. Nemohli riskovat, že se zrodí nový démon zla nebo dobra. „Do háje.“ Holly vykřikla. „Vadí ti, jak mluvím? Jo? Tak to si –“ Holly vystřelila jako šíp a vyškrábala se mu na klín. Zděšeně se rozplakala. Cade polkl. Jasně si byl vědom toho, že Holly na něm obkročmo sedí a pod košilí nic nemá. Za jiných okolností by si to náramně vychutnal a užil, ale teď přes ni skoro neviděl. „Je to jen rak!“ „Ne ne, ještě něco!“ Náklaďák sjel do rokle a zase z ní vyjel. Hned přišla další a další. Cade držel Holly kolem pasu a ona se mu snažila trochu uhnout, aby viděl. „Dávej pozor, kam strkáš to koleno.“ Uchopil ji v rozkroku. Ucítil její horkost. Tlumeně zavrčel. Motor řval jako šílený, náklaďák poskakoval nahoru a dolů, ale stejně se na sebe podívali. Holly na něj vzápětí vytřeštila oči, odstrčila mu ruku, ale neslezla z něj. „Není tam jen rak!“ trvala na svém. „A co ještě?“ zeptal se netrpělivě. „Tohle!“ Ukázala na louži na podlaze. Zoufale se v ní plácal malý vodní had, ploskolebec. Hledal cestu mezi plechovkami redbulu a choval se stejně vyděšeně jako ona. Cade se pro něj natáhl, ale ploskolebec zmizel pod sedadlo. Nikdy by nevěřil, že to řekne, ale… „Holly, slez, jo? Mazej na svoje sedadlo a dej si nohy nahoru.“ Tvrdohlavě zavrtěla hlavou. „Ne, až vypadne!“ „V tom případě budeš muset řídit.“ „Dobře,“ přikývla neodhodlaně a chopila se volantu. Cade se sklonil pod sedačku. Začal šmátrat rukou. „Pojď ke mně, ty mizero.“ „Cadeone!“

„Proboha, nech toho napomínání!“ Náklaďák začal zpomalovat. Prudce se narovnal a ohlédl se. Oslnila ho blížící se světla. „Co to sakra, děláš?“ vyjel na ni. „Tamhle ve vodě se něco pohnulo!“ „Zatraceně, Holly, buď dupni na plyn, nebo se rovnou rozluč se životem, jasný?“ Se zjevnou neochotou natáhla nohu. Skoro na pedál nedosáhla, dotýkala se ho jen prsty. Při každém nadskočení se plyn ubral, ale dělala, co mohla. Konečně toho hada chytil. Bylo mu jasné, že Holly by mu nevěřila, kdyby ho neviděla, a tak jí ho strčil pod nos. Had se do něj mezitím zakousl a vléval mu do těla jed. „Hele, tady je. Zraková zkouška provedena.“ Vyhodil ho oknem. „Tak, teď ten svůj zadeček přesuň vedle, ať se hneme z místa.“ „Dobře.“ Zavrtěla se a začala se sunout vedle. Nejradši by ji popadl a držel, ale ovládl se a místo ní se chopil volantu. Vystoupali na kopeček a vzápětí začali sjíždět dolů. Před nimi se objevila další mokřina. Cade dupl na plyn a přimáčkl Holly k opěradlu. „Drž se mě!“ Bez váhání mu obmotala paže kolem těla a zabořila mu tvář do ramene. Cítil, jak se celý napjal. I v tak vyhrocené situaci se v něm bleskově probouzela touha. Držel ji. Pětašedesát kilometrů za hodinu. Holly je jeho. Sedmdesát tři. Uchopil ji ještě pevněji. Auto se celé třáslo a vydávalo zvuky jako kamínky rachotící v plechovce, a pořádné. Náklaďák najel do vody osmdesátkou. Pročísl hladinu, ale motor asi v půlce začal vynechávat. Voda ve výfuku. Pedál plynu sešlápl až na podlahu. „No tak, makej, lásko,“ zamumlal. Ucítil divný kouř. Voda kolem nich vřela, auto se přepínalo a pak… Vyjeli na druhé straně. Cade se ohlédl a postřehl, že se terénní auto zabořilo čumákem do vody. V dobrém rozmaru bouchl dlaní do prasklé palubní desky. „Setřásli jsme je. Dobrý, co?“ zaradoval se. „Holly?“ Nechápal, co se stalo. Držela se ho jako klíště, nepouštěla ho. Jako by se strašně bála a potřebovala tu největší útěchu na světě. Cade si za nic na světě nedokázal vybavit okamžik, kdy mu bylo líp.

5

„Hele, Rydstrome, mám trochu fofr,“ vyjel na bratra, když mu volal už poněkolikáté. „Co máš s telefonem?“ „Je mokrý.“ „Už ses vrátil?“ „Ne, teprve se vracím,“ odpověděl Cade. „Dej mi čtvrt hodiny. Kde jsi?“ „Hodinu od města.“ Zarazil se. „Jsi nějak v ráži, ne? Nezdá se, že bys byl na hadry.“ Rydstrom ho znal jako své boty. Cade tak dlouho toužil po Holly, sledoval a doprovázel ji jen zdálky a najednou mohl být s ní, povídali si, dotýkal se jí… „Nestarej se.“ „Jaké nestarej se? Něco se s tebou děje. Hele, nech to plavat, ať je to cokoli. Máme práci.“ Cade se zadíval na Holly, která se ho stále odmítala pustit, a pak na cestu. Přeladil do démonské řeči a pokračoval: „Ani netušíš, co se mi povedlo. Mám tu valkýru.“ „Cože? Jak to? Vždyť jsme nevěděli, kdo to je –“ „Je to moje vyvolená. Tušil jsi, že je současně urozená?“ „Co to plácáš? To je nesmysl. Holly Ashwinová je člověk.“ „Už ne.“ „Určitě? A opravdu je urozená?“ „To místo, které jsi popisoval, byla budova, kde učila matiku. Kromě toho se jí zmocnil

řád Demonaeus, musel jsem jim ji vyrvat ze spárů. Pak se do toho ještě zapletli upíři. Chtějí ji zabít.“ Rydstrom si povzdychl. „Hm. Neměl jsem ponětí, že urozená je tvoje, ale v podstatě to na věci nic nemění. Nemáme na vybranou.“ Cade mlčel. „Hele,“ navázal Rydstrom, „Nïx se tě minulý týden ptala, jestli by ses vzdal ženy, kdybys tak mohl zachránit království. Říkals, že jo. Nebo jsi lhal?“ „Udělám to, co budu muset.“ „Jestli nezabijeme Omorta, připravíme se o Rothkalinu navždycky.“ „Ty si myslíš, že to nevím?“ vystartoval po něm Cade. „Tohle si v hlavě přemílám už devět století.“ „Bezva. Takže zpátky k věci. Na letištích je rušno, budeme ji muset z města odvézt autem.“ „Kam?“ „Ke Grootovi.“ „Kde to, sakra, je?“ „Definitivní místo určení zatím neznáme,“ odpověděl Rydstrom. „Nejdřív musíme absolvovat tři kontrolní body na různých místech. Na každém se dozvíme cestu k dalšímu, takže místo určení zjistíme až na tom posledním. Zatím mám informace o prvním.“ „Na co ty okolky?“ „Groot chce urozenou, ale nepřeje si, aby se kdokoli dozvěděl, kde je jeho pevnost. Chce se ujistit, že nám nikdo není v patách.“ „Ty fakt netušíš, kde by mohla být?“ „Stoprocentně bude na neznámém místě, kam se těžko dostává, a současně musí být kolem spousta prostoru. Donesly se mi zvěsti o Yukonu a není vyloučená ani Aljaška.“ „Stejně je mi divný, že nám tolik věří.“ „Tvoje metody jsou sice prazvláštní, ale vždycky docílíš svého. Zvládáš i ty nejtěžší úkoly. Groot na oplátku ví, že se bez meče neobejdeme.“ „Proč se s námi někde nesejde?“ „Nikdy ze svého úkrytu nevychází, protože by ho Omort zlikvidoval. Groot jako jediný

na světě našel způsob, jak zničit Omorta. Teda o jiném způsobu zatím nevím.“ „A to má znamenat co?“ zeptal se Cade, i když tušil, co mu bratr odpoví. Měli jisté vodítko. Znali upíra, který věděl, jak zabít zlokněžníka. Cade mu jednou zachránil život a omylem přitom zabil jeho nevěstu. Byla to mladá lidská žena Néomi. Úplně cítil, jak jí tehdy zajel mečem do těla… Ne, nechtěl na to myslet. V potlačování nežádoucích myšlenek byl přece mistr. I kdyby toho upíra chytili a chtěli z něj vymámit potřebné informace mučením, nepomohli by si. Pro něj byla nejhorší věc na světě právě to, že přišel o nevěstu. Takže jeho mohli rovnou vyřadit ze hry. I tehdy to byla Cadova vina. „Omort určitě ví, o co nám jde,“ navázal Rydstrom. „Nebude nečinně přihlížet, určitě na nás zaútočí všemi dostupnými prostředky, abychom nemohli urozenou dopravit ke Grootovi.“ „Nepřipadá ti to malinko ironické, že sotva najdu svoji vyvolenou, mám ji dát někomu jinému?“ „Zatím nemáš jistotu, že je opravdu tvoje. A i kdyby byla, v první řadě musíš respektovat své povinnosti. Když jsi měl království zachránit naposled…“ Nedopověděl. „Teď prostě musíš udělat to, co je správné.“ Připomenutí jeho předchozího selhání v něm okamžitě probudilo pocity viny. Odstrčil od sebe Holly. Prudce se posadila a tvářila se, jako by jí bylo trapné, že se od něj nemohla odtrhnout. „V tom případě se nemusím vracet,“ přemýšlel Rydstrom nahlas. „Sejdeme se na benzince severně od jezera. V jedenáct, jo? Pak se domluvíme dál.“ „Dobře, budu tam.“ Rozloučili se a Cade rovnou zavolal Rökovi, což byl jeho zástupce a taky spolubydlící. I s ním mluvil démonsky. „Zkoušel jsem ti volat, potřeboval jsem krýt záda. Nakonec jsem musel do doupěte řádu Demonaeus vlítnout sám.“ „Fakt?“ zeptal se Rök lhostejně. „Zrovna jsem měl rozdělanou jednu dámu.“ „Jako vždycky, co? Potřebuju tě v plné polní.“ „Co se děje?“ zeptal se. Ozval se ženský hlas. „Jdi zpátky do postele,“ houkl. Cade mu zběžně vylíčil poslední události. „Za deset minut ať jsi doma,“ nařídil mu. Ukončil hovor a podíval se na Holly. Tupě zírala z okna. Mokré vlasy se jí stočily

do narezlých kudrlinek a pomalu prosychaly. Víc než rok čekal, jestli ji konečně uvidí s rozpuštěnými vlasy, ne jenom v upjatém drdolu. Snad tisíckrát si představoval, jak asi bude vypadat. Ve snu by nečekal, že má kudrnaté vlasy. Určitě jí to vadilo a považovala to za další věc v životě, nad níž neměla kontrolu. Vypadala ztraceně, křehce. Chtěl se jí dotknout, ale ovládl se. Zatnul ruku v pěst. Musel si od ní držet odstup. Nešlo to. Pozoroval ji několik měsíců a za tu dobu se mu dostala pod kůži. Sedával na střeše sousedního domu a sledoval její důsledně naplánované každodenní činnosti. Patřily k nim: hodina plavání v soukromém bazénu na střeše domu, tři hodiny denně doktorandského studia, hodina dopoledne a hodina večer na úklid beztak vzorně uklizeného bytu. Nejdřív byl z pravidelně se opakujících činností paf, nerozuměl ani ustavičnému uklízení, ale časem si zvykl. Právě tím se pro něj Holly stávala jedinečnou. Na univerzitě ji vídal, jak se ztrácí v myšlenkách, přejíždí si perleťovým náhrdelníkem přes rty a ve chvílích zběsilé inspirace usilovně buší do klávesnice notebooku. Cade ji pozoroval i s jejím přítelem. Pokaždé, když mu odmítla věnovat polibek na rty, se v duchu zaradoval. Nastavila mu pouze tvář. Přítel u ní ani jednou nestrávil noc a ani ona u něj nepřespávala. Díky tomu stále žila. Cade se toho o ní dozvěděl spoustu, ale nikdy by nevěřil, že se v ní skrývá tolik odvahy. Málokterá žena by zanořila nožku do vody, v níž se proháněli hadi, natož aby se pustila do boje s démony a dvanáct jich vlastnoručně skolila. Její mlčení ho však vyvádělo z míry. Navzdory svým nešvarům nebyla přehnaně stydlivá, ani se nebála říct nahlas, co si myslí. „No… ehm… Máš ještě nějaké otázky?“ „Můžu tu změnu vrátit?“ zeptala se bez váhání. Zamračil se. „Proč bys to dělala? Chceš se připravit o nesmrtelnost?“ Ano, její vstup do světa Lorů byl poměrně drsný, přesto… „Nehodlám takhle zůstat. Chci žít jako předtím.“ Jako žoldák měl za úkol zjišťovat, co si kdo přeje. A pak potřeboval klienta přesvědčit o dvou věcech. Za prvé, že mu danou věc dokáže obstarat, a za druhé, že je jediný, kdo to dokáže. Holly mu právě ukázala klíč k ní samotné. Potřeboval toho využít, aby ji získal pro další

spolupráci. Jenže jí nemohl říct pravdu, konkrétně musím tě předat do spárů zlokněžníka, abych získal jedinou zbraň na světě, kterou nutně potřebuju. Zlokněžník tě nejspíš očaruje, aby ses s ním vyspala. A až mu porodíš dítě, které bude nositelem zla, třeba tě pustí. „Možná by se to dalo zařídit.“ Ve skutečnosti to bylo zhola nemožné. Upřela na něj pohled plný naděje. Kdyby nebyl takový darebák, píchl by ho osten svědomí. Teď mu to bylo jedno. Úplně jedno. „Jak? Jak se to dá udělat?“ „Hele, nechci v tobě vzbuzovat plané naděje a slibovat ti nemožné,“ spustil. „Nejdřív sjedeme ke mně, vezmeme nějaké zásoby a pak musíme vypadnout z města. U jedné benzinky se sejdeme s mým bratrem a ten o těchhle věcech ví mnohem víc. Zatím vydrž, nebude to trvat dlouho. Zkusíme vymyslet, jak zařídit, aby to pro všechny dobře dopadlo.“ Holly neochotně přikývla. „Taky si potřebuju skočit domů pro pár věcí –“ „To nejde, tvůj byt určitě sledují.“ „Ale… ale já potřebuju léky. Měla jsem je v kabelce.“ „Jaké léky bereš?“ zeptal se, i když to věděl. Její poruchu měl nastudovanou dokonale. Jen ho zajímalo, jestli se přizná, co jí je. Hrdě zvedla hlavu. „Na obsedantně-kompulzivní poruchu. To znamená, že –“ „Já vím, o co jde,“ skočil jí do řeči. Jeho svět si přímo zamiluje. „Takže víš, proč jsou důležité.“ „Ty bez nich nepřežiješ, nebo co? Jestli pro ně půjdeš, tak ti garantuju, že se nevrátíš. Bytovka, kde bydlíš, je prošpikovaná vrahy.“ Stáhla obočí. „Bytovka? Jak víš, kde bydlím? A jaks vlastně dneska večer přišel na to, kde mě najdeš?“ „Trochu jsme si o tobě zjišťovali informace. Večer jsem tě sledoval, takže jsem viděl, jak tě unesli.“ „Aha. Kdo tě tedy najal, abys mě chránil?“ Dostávali se na křehkou půdu. „To přesně nevím. Prostě jsem obdržel instrukce, abych ti zajistil bezpečí, a podrobnosti k předání platby. Víc mě nezajímá.“ Holly se zamyslela. „Jaké informace sis o mně zjišťoval? Špehovals mě?“

„Nečekej, že se ti za to budu omlouvat. Zachránil jsem tě a to je nejdůležitější.“ „Co jsi o mně zjistil?“ Jak jí měl odpovědět? Kdykoli si myslel, že už ví všechno, něčím ho překvapila. Za poslední měsíce se dozvěděl, že je horlivá matikářka, má feministické smýšlení, dobírá si druhé, ráda objímá stromy a zdánlivě ji nezajímá sex. Nakonec mu došlo, že ji nemůže poznat se vším všudy, protože se nezná ani ona sama. Vždyť ani netušila, kdo doopravdy je. „Je ti dvacet šest a jsi adoptovaný jedináček,“ spustil. „Oba adoptivní rodiče v posledních dvou letech zemřeli přirozenou smrtí a zanechali ti jmění…“ Po očku na ni mrkl. Z jejího výrazu tváře nic nevyčetl. „Pokračuj,“ pobídla ho. „Máš dva vysokoškolské diplomy a pracuješ na doktorátu z matematiky.“ Právě jsi získal důvěru chytré ženy. Rozpaluje tě to, co? „Taky ráda plaveš.“ Kdykoli tě vidím v plavkách, jsem na hadry. „Máš stálého přítele, taky doktoranda.“ Ten tvůj Tim je teplouš a hypochondr. „Učíš fotbalisty, nejspíš matiku.“ A při každé sexuální narážce, kterou na tebe mají, riskují život, protože mám sto chutí zakousnout je. „Máš ráda, když je… čisto.“ Miluješ blues rock a balené potraviny. „Hm, to sedí,“ přikývla. „Zato já o tobě vím jen to, že jsi démon a žoldák a máš přinejmenším jednoho bratra.“ Málem se smutně usmál. Na mně ani nic jiného není, pomyslel si hořce. „To stačí. Čím toho o mně budeš vědět míň, tím líp pro tebe.“

6

Rydstrom byl po rozhovoru s Cadem ještě dlouho neklidný. Tohle vypadá špatně. Grootův zprostředkovatel trval na tom, že se sejdou čtyři sta padesát kilometrů od města. Zatím byl víc než půl hodiny jízdy od benzinky, kde se měl sejít s Cadem. Přidal plyn. Jeho Mercedes McLaren svištěl po staré cestě s větrem o závod. Byla vybudovaná na náspu přes močál. Jel příjemných dvě stě třicet kilometrů za hodinu. Cesta ubíhala tak pohodově, až se mu zdálo, že se auto nudí. Motor byl až mrzutě tichý. Potřeboval se sejít s bratrem dřív, než udělá nějakou hloupost. Obával se, že Cade ještě sám netuší, jak moc si bude chtít tu ženu nechat. Vypadá to zatraceně špatně. Nemohl totiž tušit, jestli Cade s Holly nakonec neuteče. Rydstrom vcelku nepochyboval o tom, že Holly je Cadova vyvolená. Jenže jejich svazku nebylo přáno. Předtím ji nemohl mít, protože byla smrtelná. Teď ji nemůže mít, protože by stála v cestě Rydstromově říši. Získá zpět Rothkalinu… Při představě, že osvobodí svoji zemi a jeho lidé se budou mít poprvé po tisíci letech znovu dobře, se mu rozbušilo srdce. Omort byl krutý vládce. Obyvatelé země se proti němu bouřili, ale jejich vzpoury byly brutálně potlačované. Právě teď jejich svoboda spočívala v… rukou Cada. Pohybovali se na tenkém ledu.

Cade ho deptal. Rydstrom byl racionální bytost, patřil k několika málo běsným démonům, kteří nikdy neztráceli rozvahu. Dokázal ho vytočit pouze Cade. Bratr totiž moc dobře věděl, kde má slabá místa, a uměl toho využívat. Rydstrom se s ním na oplátku nemazlil, mnohdy s ním jednal hodně tvrdě. Někdo tvrdil, že to dokonce přehání. Po každé tvrdší rvačce byl Rydstrom odhodlaný, že se s bratrem nadobro rozloučí. Pak si však vzpomněl na sedmiletého blonďáčka s miniaturními růžky, jak za ním pobíhá a snaží se ho napodobovat. A znovu začal věřit naději, že se Cade přece jen jednoho dne vzpamatuje a začne vést smysluplný život. Jestli se ale hned teď něco nestane, jeho naděje navždy vyhasne. Vybavil si, co Cade dělal, když spatřil Holly poprvé. Sešlápl pedál plynu až na zem. Cade před necelým rokem měl za úkol unést z tulanské univerzity urozeného syna jednoho démona. Mladík nejenže experimentoval s člověčím životem, on jím doslova žil. Hrál si na člověka se vším všudy, dokonce si uřízl rohy, upiloval si tesáky a odmítal se teleportovat. Zděšení rodiče ho chtěli mít zase doma a rozhodně si nepřáli, aby se o jejich „ostudném tajemství“ dozvěděli jejich známí a obchodní partneři. Cade se s názorem rodičů neztotožňoval, protože jedno z jeho hesel znělo Každému, co mu patří. Nakonec se však zařídil podle důležitější potřeby a vyhrála práce společně s finanční odměnou. Rydstrom se s ním vydal na univerzitu, aby měl jistotu, že únos proběhne hladce. Cestou na kolej procházeli kolem přednáškového sálu. Upoutávka je zvala na Ocenění za matematiku již dnes! Cade se pobaveně rozesmál. „Nudní intelektuálové,“ prohodil. Sice uměl psát, počítat a učil se jazyky, ale stejně ho pořád zlobilo, že se mu nedostalo důkladného vzdělání, i když pocházel z královské rodiny. Nebyl prvorozený, a proto mu vědy jako filozofie, astronomie nebo literatura zůstaly utajeny. Hořkost ho nepřešla ani po několika staletích. Rydstrom tu a tam narazil na učebnici z oborů, které se on běžně učil ve škole. Pochopil, že bratr se tváří jako nemilosrdný žoldák, ale potají se vzdělává a tříbí své vědomosti. Náhle Cade na pódiu zahlédl Holly. Právě přebírala nejvyšší ocenění. „To je kus, co?“ prohodil a Rydstrom vytušil, že to nebude jen tak. Tehdy nechápal, co na ní Cade vidí. Ta žena byla pěkná, to nepopíral, ale nosila upjaté šaty a brýle, nelíčila se a vlasy si sčesávala do staromódního drdolu. Na druhou stranu byla neuvěřitelně chytrá, ačkoli se tím nevychloubala. Ani v nejmenším nepřipomínala Cadovy typicky obhroublé a hloupé objevy.

„Pojď,“ pobízel ho Rydstrom. „Sem nezapadneme.“ Oba měřili bezmála dva metry a ještě měli klobouk. Cade se však nedal a počkal, až dav prořídne. Konečně vyšla ze sálu i ona. „Počkejte, prosím vás. Měl bych na vítězku ceny dotaz.“ Holly se zastavila a prohlížela si ho přimhouřenýma očima. Prstem si posunula brýle výš na nose. Rydstrom se opíral o roh budovy a ponuře pozoroval dění před sebou. Připadal si jako někdo, kdo sleduje přijíždějící vlak a ví, že koleje za pár metrů skončí. Cadův okouzlující úsměv omračoval jednu ženu za druhou, takže neměl důvod předpokládat, že by tomu najednou mělo být jinak. Holly si ho přeměřila od hlavy k patě. „Co byste potřeboval vědět?“ zeptala se. Cade na ni zíral jako na zjevení. Omámeně k ní popošel ještě blíž. „No… Aha… Co tady děláte?“ „Jak to myslíte?“ zeptala se. Cade byl zmatený. Nepočítal s tím, že Holly nenaváže na jeho pokusy o flirtování, a celý zrudl a něco koktal. Bylo vidět, že s ním Holly pořádně mává. Dokonce ji celou obešel, aby si ji prohlédl. Prostě si nemohl pomoct, musel to udělat. Cade pak dokonce natáhl ruku, aby jí rozpustil vlasy. Holly po něm sekla varovným pohledem. Určitě by si to nenechala líbit a Cade by jednu chytil. Rydstrom raději zasáhl a jejich rozhovor ukončil. Holly na nic nečekala, otočila se na podpatku a odešla. Rydstrom popadl bratra a vlekl ho pryč. Cade se pořád ohlížel přes rameno. „Ona se za mnou nepodívala. Ani jednou se neotočila,“ bědoval. V následujících měsících o ní zjistil všechno, co mohl. Zrovna minulý týden ho Rydstrom nachytal, jak si lebedí na střeše s démonským pivem v ruce a pozoruje Holly při plavání v bazénu. Rydstromovi došlo, že Cade může být jen s ní. Jedině s Holly mohl najít štěstí a mít potomky. Rydstrom to nemohl pochopit, pro něj bylo totiž království vždycky na prvním místě. On by pro své poddané i zemřel. Proč tedy Cade nemohl – Náhle se ve tmě zaleskly oči. Nepatřily zvířeti, jak si původně myslel, ale ženě. Dupl na brzdu a strhl volant. Auto se vymklo kontrole. Těsně předtím, než auto konečně srovnal, se před ním zničehonic objevil most. Rydstrom to napálil přímo do něj.

Auto se s drcnutím zastavilo. Rydstrom se chytil za hlavu a čekal, až se mu přestane točit. Vypotácel se z vozu a začal ho obcházet, aby zjistil škody. Podřepl vedle auta a prohlížel si prasklou pneumatiku a poškrábaný rám. Betonový most byl posetý úlomky skla. Zničeně si povzdychl. Auto je v háji. Pravá strana byla nadranc. Kde je ta ženská? Před vnitřním zrakem se mu vybavily její dlouhé světlé, trochu nazrzlé vlasy a vyděšený pohled, když se na ni řítil. Minul ji o milimetry. Pomalu se vracel zpátky. „Je tu někdo?“ zvolal. „Jste v pořádku?“ Nic. Nejbližší benzinka byla nejmíň čtyřicet kilometrů. Z kapsy bundy vytáhl mobil. Signál nedostupný, stálo na displeji. „Do pytle.“ Znovu se zadíval směrem, jímž přijel. Stála uprostřed silnice. Sama a bez hnutí. Sakra, co tady v těch končinách dělá opuštěná ženská? Setkali se pohledem. Vzápětí ho ovanula její smyslná ženská vůně. Začalo mu to připadat jako sen. Skutečnost se vytrácela do nenávratna. Vydal se za ní. S kloboukem se neobtěžoval. Taková kráska nemohla být smrtelnice. Určitě pocházela z říše Lorů. Lesklé dlouhé vlasy jí dosahovaly až k pasu. Postupně zjišťoval, že ta žena má oči černé jako uhel. Ladné křivky jí zakrývaly světlounce modré hedvábné šaty. Rýsovaly se pod nimi ztopořené bradavky. Promnul si bradu. Bylo mu patnáct set let. Stalo se mu vůbec někdy, že by ho nějaká žena tak silně přitahovala na první pohled? Otočila se a pomalu odcházela. „Ne, počkej! Není ti něco?“ Otočila se k němu, ale stále pomalu couvala. „Neublížím ti,“ ujistil ji. „Máš tu někde auto?“ „Potřebuju, abys mi pomohl,“ oslovila ho hrdelním hlasem. „Samozřejmě.“ Co si o něm pomyslí, až ho spatří zblízka a uvidí jeho jizvy? Dřív mu to bylo srdečně jedno, ale tady a teď, s ní… Obával se, aby se jí nehnusil. Odvrátila se a seskočila

z náspu. Nechtěl, aby zmizela. Rozběhl se za ní. „Ty tu někde bydlíš?“ „Potřebuju, abys mi pomohl,“ opakovala a zmizela za vrbou na břehu. Doběhl ji. „Teď se musím rychle vrátit do města, ale pak přijedu a pomůžu ti.“ A získám si o tobě veškeré informace, abych se pro tebe mohl vrátit, až dokončím práci. Díval se jí do očí a najednou se mu začala točit hlava. Jako by ztrácel pevnou půdu pod nohama. Reagoval na ni neuvěřitelně silně. Byla nadpozemsky krásná. Měla vysoko posazené lícní kosti a hebkou světlou pleť bez jediné poskvrnky. Její krásu dotvářely plné, lesklé růžové rty. Chtěl se vydat zpátky. Žena náhle promluvila: „Pomoz mi teď.“ Oběma rukama ho chytila za ruku a vtiskla mu polibek do dlaně. Pak si jeho ruku umístila na ňadro. Okamžitě se v něm probudila nezkrotná touha. Celý ztuhl. Nedokázal odolat a začal se s ňadrem mazlit. Tlumeně zasténal. Její omračující pohled sliboval rozkoš. Jeho nezdolný smysl pro povinnost začal ochabovat. „Tohle potřebuju,“ zašeptala hlasem, který znal od sirén, a slastně se prohnula v zádech. „Bůh ví, že bych ti to tak rád dal. Jen nejdřív musím –“ „Potřebuju to −“ Vzala ho za druhou ruku a položila si ji sotva pár centimetrů od rozkroku. „Teď,“ dopověděla. Rydstrom se zoufale držel posledních nitek svého zdravého rozumu. Měl své povinnosti. Ale taky jsem hrozně dlouho neměl ženu. Zvedla paže a přejela mu prsty po rozích. Rydstrom sykl. Sevřela je a pomalu ho za ně stahovala dolů. „Polib mě, démone.“ Kdykoli žena tohle udělala démonovi… Rydstrom se zachvěl touhou a sklonil hlavu. Jejich rty se spojily. V Rydstromovi div nevybuchl neukojený chtíč. Cítil se s ní propojený. Možná dokonce byla jeho vyvolená. Ta myšlenka ho dokonale nabudila. Začal ji lačně líbat. Byla zkušená, uměla ho vydráždit, obratně si hrála s jeho jazykem. Provokovala ho tak dlouho, až ji instinktivně chytil za hýždě a přitiskl ji k sobě. Přesto se nakonec ovládl a pustil ji. „Ne… Já teď nemůžu. Musím se s někým setkat. Záleží na tom spousta věcí.“ „Miluj se se mnou,“ žadonila svůdným hlasem a třela se o něj. „Tady, pod stromem,

ve svitu měsíce. Moc tě chci.“ Rohy se mu napřimovaly, penis mu tepal neukojenou touhou. Ovládal se z posledních sil. Nejradši by se okamžitě zanořil do jejího svůdného těla. Nemohl. Království je vždy přednější než potřeby krále. „Ne, mám své povinnosti,“ trval na svém. Poprvé v životě se mu královské povinnosti protivily. Nenáviděl je. Začal od ní couvat. Žena svraštila obočí. „V tom případě mi nedáváš na vybranou, Rydstrome.“ Zaskočilo ho, že zná jeho jméno. Cesta se náhle začala ztrácet, jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Prudce se otočil. Ocitl se v zajetí halucinací. Za ním se ozvalo cvaknutí, jako by se zabouchly dveře vězeňské cely. Náhle se chiméra rozplynula. Konečně mu to došlo. „Aha, ty jsi sestra Omorta a Groota, že? Sabine, královna iluzí.“ Otevřela portál do podzemní kobky a zamaskovala ji do podoby pokračující cesty. „Výborně, Rydstrome.“ Sám varoval Cada, že se jejich nepřítel nezastaví před ničím a bude se jim snažit zabránit v tom, aby dostali meč. Rydstrom však netušil, že se Sabine spřáhla s Omortem ani že je sama o sobě tak mocná. Ale jestli se zvěsti o ní zakládaly na pravdě… V tom případě byla ještě podlejší než kterýkoli z jejích bratrů. Nejkrásnější žena, jakou kdy Rydstrom spatřil, byla současně nejkrutější. Možná ale vypadá jinak, napadlo ho. Nejspíš se převtělila do této podoby, aby měla jistotu, že ho lapí do pasti. „Ukaž se mi ve své pravé podobě.“ „Právě mě v ní vidíš.“ Dlaněmi si přejela přes ňadra a směřovala níž. „Ani netušíš, jak mě těší, že tě nenechávám chladným.“ Pořád na něj měla obrovský vliv. Byl na ni kvůli tomu naštvaný. „Proč mi to děláš?“ „Ty to nechápeš?“ Luskla prsty a uprostřed cely se zjevila postel. Bez polštářů a přikrývek, prostá všeho. Jen měla v hlavě i nohou řetězy připevněné k pelesti.

7

„Ty jsi ale… čuně,“ hlesla Holly s odporem, když se rozhlédla po Cadově domě. „Jen to na mě klidně vybal, ať vím, jak se cítíš. Neber si servítky.“ Přes stínidla lamp měl přehozené oblečení, podlaha byla posetá krabicemi od pizzy a rozšlápnutými plechovkami od piva. Všude možně ležela DVD. Některé tituly jí vháněly ruměnec do tváří. Na lustru svítilo sedmnáct žárovek a deset jich bylo prasklých. Měla sto chutí rozbít ještě dvě, aby jich svítil i nesvítil násobek tří. „Takhle… Jak můžeš… Takhle žiješ?“ Při příjezdu na ni udělal dojem luxusní dům v elegantní čtvrti Garden District. V dětství navíc bydlela nedaleko odtud. Projeli dřevěnou bránou, minuli velký dům a zastavili u bazénu. Vedle něj stál domek. No, spíš další dům. Sám o sobě byl dvakrát větší než její prostorný loft. Vevnitř však vládl nehorázný nepořádek. „Nečekal jsem návštěvu.“ „Ty bys uklidil, kdybys věděl, že někdo přijde?“ poznamenala sarkasticky. Cade se bezostyšně usmál. „Ne.“ Vzal ji za loket, vedl ji k sobě do ložnice a odtud rovnou do koupelny. Holly vydechla úlevou. Koupelna naštěstí nevypadala jako smetiště. „Máš pět minut, jasné?“ Holly mlčky přikývla. Nepořádek ji vyváděl z míry. Měla silné nutkání nejprve uklidit. „Uvědom si, že není nejvhodnější doba na to, aby sis prohlížela nové uši nebo zkoumala drápy,“ dodal. Pustil vodu a nastavil teplotu. „Jenom ze sebe smyj krev a bahno.“ Natáhl se pro šampon, ale asi v lahvičce nic nebylo, protože ho odhodil na zem. „Hned se

vrátím,“ prohodil a zmizel. Přišel s ručníkem přehozeným přes rameno. Přinesl i žínku. Měl plné ruce malých lahviček se šamponem a kondicionérem. „Můj spolubydlící nenechá na pokoji nic, co je zadarmo, snad si z toho něco vybereš.“ Otevřel skleněné dveře do sprchového koutu a vysypal ty věci na zem. Plastové lahvičky se rozskočily na všechny strany. Náhodně. To Holly k smrti nesnášela. Ručník a žínku odložil na skříňku vedle umyvadla a dodal: „Zkusím najít nějaké rozumné oblečení, ve kterém by ses neztratila. Kdybys něco potřebovala, klidně zavolej.“ Zavřel za sebou dveře. Holly je hned zamkla. Přetáhla si přes hlavu špinavou košili a složila ji. Ručník také složila. Vzala žínku a vstoupila do sprchového koutu plného páry. Musela dávat pozor, aby nešlápla na nějakou lahvičku. Deptalo ji to. Uvědomovala si, že nemá čas, aby je uspořádala do trojic, ale nutkání bylo ukrutně silné. Nedívej se dolů. Bohužel musela. Potřebovala šampon. Zhluboka se nadýchla a shýbla se pro lahvičku. Zavřela oči a nalila si šampon na vlasy. Snažila se ignorovat, že má špičaté uši s citlivými, ostrými špičkami a dlouhé, pevné… drápy. Dvakrát si umyla vlasy, pak je ošetřila kondicionérem a vydrbala si tělo, až ji pálilo. Cadeon jí říkal, že se nemá moc prohlížet. Ani o to nestála. Nejvíc ze všeho si přála, aby ta noční můra skončila. Chtěla zpátky svůj uspořádaný život, uklizený byt, slibně rozjetou kariéru − Panebože, Tim! Chodili spolu přes dva roky. Právě byl v Kalifornii, kde na konferenci prezentoval jejich výzkum. Otevíral jim budoucnost. Počítali s tím, že si najde místo u místní firmy, která se zabývá softwarovou bezpečností, a bude pokračovat ve výzkumu. Ona zatím bude učit. Jak se mu může takhle ukázat? Jak mu to vysvětlí? No, víš, udeřil do mě blesk a voilà, najednou jsem zabila tucet démonů. Ptáš se, jestli ten úder blesku bolel? Ne, naopak to byl bezvadný pocit. Jako by mě objal někdo, po kom se mi hodně stýskalo. Musí tu hrůzu zvrátit. Udělá naprosto cokoli, jen aby se vrátila do normálního života. Mám Cadeonovi věřit, že mi pomůže? Vzpomněla si na tu konejšivou přítomnost, kterou poslední dobou prožívala. Že by to byl on?

Pamatovala si na něj. Utkvěl jí v paměti hned od prvního setkání. Tehdy získala ocenění za diferenciální rovnice. Koktal, byl rudý až za ušima… vlastně za rohy a choval se úplně jinak než dneska. Najednou hýřil sebejistotou a silou. A namyšleností. Namyšlenější ani být nemohl. Připadalo jí, jako by měl dvě osobnosti, nebo snad dvojče. Při vzpomínce, jak se choval v autě, se zarazila. Dotýkal se jí… na intimních místech. Navzdory chaosu a strachu si pamatovala, že ji horkou rukou uchopil mezi stehny a pevně ji držel. A slastně zavrčel. Polkla. Natočila se k vodě čelem. Proudy vody jí dopadaly na prsa. Dosyta si to užívala. Tělem jí projížděly slastné záchvěvy rozkoše… Panebože, jak může být vzrušená po tom, co právě prožila? Po tom, co se jí málem stalo? Ten chlap − nepřítel − ji chtěl na tom kamenném oltáři znásilnit. Nejspíš se na to chystali všichni. Vybavovala si, jak na ni lačně civěli a nemohli se dočkat, až budou v ní. Odporem se zachvěla a hned se probrala. Naštěstí jí neublížili, protože se ochránila. Dneska zabíjela. A dost drsně. Bavilo mě to. Ten pocit ji tak zaskočil, až vykřikla. Vytřeštila oči a bez váhání začala sbírat lahvičky. Touha uspořádat je byla tak naléhavá, že jí nedokázala odporovat. Napočítala jedenáct lahviček. Násobek tří to sice nebyl, ale musela vystačit s tím, co měla k dispozici. Vyskládala je na okraj vaničky, samozřejmě po trojicích a štítky dopředu. Každou trojici oddělila menším odstupem. Poodstoupila a zamyšleně si je prohlédla. Zbylé dvě lahvičky postavila na protější okraj a obrátila je dnem vzhůru. Tak dala jasně najevo, že k ostatním nepatří. Vyloučila je. Vstala a okamžitě začala pátrat po dalších věcech, které by mohla srovnat − Najednou někdo vrazil do sprchy, popadl ji za ruku a vlekl ji ven. Tváří narazila do nahé mužné hrudi. Chtěla vykřiknout, ale Cadeon jí zakryl pusu hrubou dlaní. „Už jsou tady…“ Nedopověděl. Pohledem lačně přehlížel její tělo. Holly se naprosto zbytečně snažila zahalit svou nahotu. Cade se naštěstí vzchopil a podal jí tričko. „Na. Zvedni ruce!“ „Přestaň na mě civět! Musím se utřít a −“ „Sakra, Holly, zvedni ruce!“

Lekla se a poslechla ho. Navlékl na ni mužské triko a stáhl ho dolů. Žádné cavyky. „Nekoukám se,“ uklidňoval ji, ale Holly podle jeho zastřeného hlasu i lačných pohledů na prsa pochopila, že vidí hodně. Zničeně sklopila hlavu, ale ani tím si nepomohla. Pohledem totiž utkvěla na rozepnutém poklopci jeho džín. Asi se zrovna oblékal. Cestu od pupíku k pásku kalhot lemovaly zlatavé chloupky. Ztuhla. Nemohla si nevšimnout, že Cade nemá slipy. Přestaň na to myslet. Přestaň na to myslet! Polkla a odvrátila pohled. Zadívala se na noční stolek vedle postele. Dveře koupelny totiž byly dokořán. Ležela na něm učebnice psychiatrie. Kromě haldy dalších věcí.

Cade vyvlekl rozčilenou Holly z koupelny a utíkali do pracovny. Skrčili se. Holly tak měla bezvadný výhled na další spoušť na zemi. „Před chvílí zastavila před domem dvě terénní auta.“ Nechtěl ji děsit, ale tušil, že upíři prohledávají hlavní budovu. „Na, vezmi to,“ pobídl Holly a hodil jí tašku z měkké látky, kterou mezitím stačil sbalit. Bylo v ní jeho oblečení, lovecký klobouk pro štěstí, peníze a nějaké vybavení. „Kristepane, jak v tomhle nepořádku dokážeš něco najít?“ zeptala se a zděšeně se rozhlížela kolem sebe. „Mám v tom systém,“ odpověděl duchem nepřítomně. Mokré tričko na jejím těle ho rozptylovalo víc, než mu bylo milé. Sledovala jeho pohled. Zrudla jako pivoňka a v marné snaze vytahovala triko od těla a tvrdých bradavek. No co, stejně ji už viděl ve sprše. Páni, já ji viděl. Cade předtím netušil, že Holly je pravá blondýna. Neměl ani matnou představu o tom, že má růžové drobné bradavky. Navíc měla podstatně větší prsa než dřív. A to ji v plavkách viděl mockrát. Její prsa by se mu krásně vešla do dlaní. Zavrtěl hlavou. V první řadě ji odtud musel dostat. „Cadeone, tady v tom není ani náznak systému. Tvůj dům je zářný příklad jeho neexistence.“

„No, tak propracovaný systém, jaký jsi používala na ty lahvičky, fakt nemám,“ prohodil. Neuniklo mu, jak pečlivě je poskládala. Jeho nepořádek pro ni byl hotovým peklem. O té její uklízivosti si budou muset co nejdřív promluvit. Vrátil se do reality. Oblékl si černé triko a ze židle strhl koženou bundu. Všiml si, že mu zbylo ještě démonské pivo. „Chytej!“ houkl na Holly a hodil po ní plechovku. Nespadla na zem. „Hej!“ houkl na ni a hodil jí satelitní mobil. Opět ho bez problémů chytila. Valkýří reflexy se v ní probouzely rychle. Skočil pro meč, shýbl se pro spacák a mrkl na ni. Podívala se na něj, pak na láhev. „Tak pro tohle jsme se sem vraceli? Dvacet procent tvých nezbytností představuje alkohol?“ „Dobrý postřeh. Dvacet procent je žalostně málo −“ Vycítil, že se něco děje. Hodil jí i spacák a tasil meč. V místnosti doslova vybuchl kouř. Vystoupil z něj Rök a mířil na ně zkrvaveným mečem. Holly uskočila, ale Rök hned věděl, kolik uhodilo. Svěsil meč a přelétl ji od hlavy k patě. „Tys na ni navlékl mokré triko a ještě jsi jí vrazil do rukou tašky? Sakra, Cade, tvoje tahy na branku se mi fakt líbí.“ Celou dobu z ní nespustil pohled. Cade mu odpověděl démonštinou: „Ona ještě neví, že je moje. Pochopí to, až ti za tyhle řeči useknu hlavu.“ „Jasně, beru,“ odpověděl mu stejnou řečí. Konečně se k němu otočil. „Po ulici tu pobíhá pár pijavic a čeká, až vyrazíte. V hlavní budově jsou dva mrtví.“ Cade zasunul meč do pochvy. „Ještěže tu je zadní východ.“ „Máš sraz s Rydstromem?“ Cade přikývl a Rök dodal: „Tak ti přeju hodně štěstí. A užij si ji, dokud můžeš.“ „Pomůžeš nám? Mohl bys je nějak rozptýlit? Nebo tě zase odvolají ve chvíli, kdy tě budu nejvíc potřebovat?“ Rök patřil k jeho nejlepším mužům, ale často býval odvolaný. „Co nadělám,“ pokrčil rameny. „Prostě se mi to děje. Nemůžu za to.“ „Ale můžeš.“ Kouřoví démoni totiž tvořili po každém sexuálním styku dočasné vztahy. Pouto, které při nich vznikalo, dokázalo odvolat démona prakticky odkudkoli. „Co kdybys to

někdy zkusil s celibátem?“ „Neměl bys pro mě nějaký jiný úkol? Nějaký zvládnutelný?“ „Ulov jednoho z těch upírů, ať víme, o co jim jde. Jdi po vodítcích a zjisti, kdo tuhle honičku nařídil. Jo, taky sežeň chlapy, ať vymýtí zbytek řádu Demonaeus.“ „Jasná páka.“ Cade vzal Holly za ruku a vydal se ke garáži. Rök si zálibně prohlížel Holly ze všech stran. Zpod trička jí vykukovaly hýždě. Neovládl se a užasle pískl. „Hlavně si dej bacha, abys za chvíli nebyl odvolaný sám,“ dodal anglicky. Cade si bez váhání svlékl bundu a přehodil ji Holly přes ramena. Vycenila na Röka tesáky, ale jeho kamarád si z toho nic nedělal a vyrazil ze sebe hrdelní smích. „Kdo je to?“ vyzvídala Holly. Tváře jí hořely. „Kouřový démon. Jmenuje se Rök. Patří k mým vojákům. Je uprchlík. Ve dvou dimenzích vypsali odměnu za jeho hlavu.“ Vzal jí tašky z rukou. „Sama vidíš, že je z toho na nervy.“ V garáži stála jediná volba. Rydstrom odjel v „normálním“ autě, speciálním Mercedesu McLaren. Cade předtím zlikvidoval náklaďák. Zůstala pouze Rydstromova pýcha a radost, kterou si Cade ani Rök nesměli půjčit za žádných okolností. Jenže situace je vážná, Rydstrome…

8

Cadeon otevřel kufr toho nejneuvěřitelnějšího vozu, jaký kdy Holly viděla, a naházel dovnitř jejich věci. „Co je to za auto?“ zeptala se a vsunula paže do rukávů Cadovy bundy. Byla obrovská. Jemu byla do pasu, zato jí sahala téměř ke kolenům. „Říká se mu Bugatti Veyron. Patří bratrovi.“ Odemkl dveře. „Honem, nasedni.“ Holly nastoupila bez potíží, ale Cade se nejdřív musel posadit, pak si chytit nohu a nasoukat ji dovnitř. Zaskočeně ho pozorovala. „Prokletí vysokých mužů ve sportovních autech,“ vysvětlil jí. Holly žasla nad luxusním vybavením. Palubní deska byla z matného kovu. Klíč vypadal jako miniaturní flashka. Její otec byl fanda do sportovních aut, takže uměla řídit Porsche Carrera i Maserati. Neděle s otcem často trávili na aukcích a výstavách. Takovéhle auto ale ještě neviděla. Cade stiskl tlačítko start a dálkové otevírání garáže. „Připoutej se.“ Bezpečnostní pás byl čtyřbodový. Věděla, že se takové používají u závodních aut. Neváhala a bleskově zacvakla přezku pásu. Cade zařadil a vyrazili. Cesta vedoucí z garáže se dělila dvěma směry. Cade se vydal doleva. Betonová cesta záhy skončila a proměnila se v úzkou cestu lemovanou stromy. Zanedlouho se ocitli v postranní uličce ve městě. „Asi jsme je nechali za sebou,“ prohodil Cade. Podívala se do bočního zrcátka. Za nimi byly jen opuštěné ulice. Podívala se na Cada a zamračila se. „Ty se nepřipoutáš?“ „Proč bych to dělal, když jsem nesmrtelný?“

„Zákon mluví jasně. Každý musí být připoutaný.“ „Lidské zákony se na mě nevztahují,“ namítl. „To by ale měly, protože jezdíš po lidských silnicích a řídíš auto, které vyrobili lidi.“ „Jen aby to tak opravdu bylo. Jak dlouho se se mnou ještě budeš dohadovat?“ Nazlobeně založila paže na prsou. „Pravidla jsou důležitá.“ „Já se ale připoutávat nebudu.“ Sekla po něm pohledem. „Představ si toho nejstaršího, nejtvrdohlavějšího a nejprotivnějšího psa na světě. I on by se naučil nové triky snáz než já.“ Podle jeho výrazu tváře pochopila, že to myslí vážně, a nechala to být. Prozatím. „Kdo nás v domě hledal?“ „Upíři. Jdou nám po krku. Vloupou se do mého domku, jenže bude plný kouře a nakonec jim Rök usekne hlavu.“ „Aha. Na co jsi narážel tím odvoláváním? To se netýkalo boje, že ne?“ „Ne. Někteří démoni musejí poslechnout na odvolání, obvykle ze strany opačného pohlaví. Nemůžou ho neuposlechnout.“ „Jak to souvisí se mnou?“ „Neber to tak úkorně. Démona může odvolat pouze žena, se kterou se vyspal. Rök tím narážel na to, že se mi líbíš.“ „Aha.“ „Takže je to kompliment.“ „Hm, takový pocit jsem z toho neměla. Spíš bych řekla, že si tě dobíral.“ „Tak už to neřeš, o nic nešlo.“ Konečně najeli na pořádnou silnici a mohl šlápnout na plyn. Auto se přímo vznášelo. Znovu přidal plyn. Motor zahlučel a Cade slastně přivřel oči. „Páni, tenhle zvuk mě nikdy neomrzí.“ Od té doby, co otec zemřel, sportovní auto neřídila. Sama měla hybridní auto. Ve snu by ji nenapadlo, že se jí po něm jednou zasteskne. „Tuhle značku jsem ještě neviděla.“ „Vyrobili jen tři sta kusů. Jsou nejrychlejší a nejdražší na světě.“

„Jak rychle jede?“ zajímalo ji. „Přes čtyři sta. Z nuly na sto za dvě a půl vteřiny.“ Zkoušela si to představit. Zrychlení odpovídalo raketě. „Má tisíc jedna koní,“ dodal. „Takže dvakrát tolik co porsche.“ Zaskočeně zamrkal. „Jak to víš?“ „Táta byl blázen do aut a brával mě s sebou na aukce. Nebudeme v tomhle autě příliš nápadní?“ „Až se sejdeme s bratrem, vezmeme si jeho.“ „Co má?“ „McLaren,“ odpověděl. „To je Mer-“ „Já to vím,“ skočila mu do řeči. „S takovým autem se taky moc neschováme.“ Cadeon na ni vytřeštil oči. „Přesně to jsem si říkal.“

Tak ona se vyzná v autech. Démoni totiž milovali auta. A valkýry. Byl bez sebe blahem. Holly si natáhla nohy a překřížila je. Nemohl se na ni nepodívat. Kromě toho pořád myslel na to, že Holly nemá kalhotky… „Cadeone, laskavě koukej na cestu!“ Stáhla si bundu co nejníž, ale stejně jí byla vidět půlka stehen. „Hele, snad uznáš sám, že takhle oblečená nemůžu běhat donekonečna.“ „Jasně jsem ti vysvětlil, že se k tobě domů vrátit nemůžeme.“ „Tak zavolám kamarádce, aby mi něco přinesla,“ navrhla. „Stejně ji potřebuju poprosit, aby za mě vzala matiku.“ „Dá se jí věřit?“ Holly přikývla. „Démoni si o tobě zjistili kdeco a moc dobře věděli, kdy budou mít největší šanci. Co když sledují i ji?“

„Ale já potřebuju brýle! Mohla by mi přinést náhradní. Bez nich nic nepřečtu.“ Brýle. Nosila takové malé černé a vypadala v nich zatraceně sexy. Po stranách byly sotva znatelně zkosené a připomínaly kočičí oči. Však se tak i jmenovaly. Kočičí oči. Připomínaly mu módu padesátých let. To období ho tehdy minulo. „Koupíme ti nové. Cestou se někde stavíme i pro oblečení a boty.“ „Taky potřebuju léky.“ „Co se stane, když to nepůjde?“ Zatnula ruce v pěst. „Léky potřebuju a hotovo.“ „Nedivil bych se, kdyby se démoni pošťourali i v tvých záznamech na zdravotní pojišťovně. Uvědom si, že tady jde o život.“ „Uvědomuju si jedině to, že tomu, co se děje, vůbec nerozumím. Každopádně tě ujišťuju, že ty léky nutně potřebuju.“ „Uvidíme. Víc ti slíbit nemůžu.“ Holly změnila téma. „Kde se máme s tvým bratrem setkat?“ zeptala se. Cade stejně věděl, že se k těm práškům zanedlouho vrátí. „Severně od jezera.“ „Aha, takže máme asi půl hodiny. Cadeone, mohl bys mi v tom případě vysvětlit, proč jsem se stala nejžádanější holkou ve městě?“ „Proměnila ses ve valkýru, takže ses stala členkou říše Lorů. To je říše mytických bytostí, které ve skutečnosti nejsou mytické. Jestli jsi o některém rodu něco četla nebo slyšela, nejspíš je to v určité míře pravda.“ „Myslíš třeba upíry a valkýry?“ Cade přikývl. „Pak taky vlkodlaky, sirény, zlé duchy.“ „Jaké ty valkýry jsou?“ Zvláštní. Výstřední. K neuvěření krásné. Ten popis na Holly dokonale seděl. „Mají sílu jako hrom, taky jsou rychlé a mrštné a mají vysoce rozvinuté smysly.“ Nemohl si pomoct a dodal: „Kromě toho jsou poslušné a rády se podvolují nařízením mužů.“ Zamračila se, ale než se stačila na cokoli zeptat, pokračoval: „No, a jednou za pět set let

přijde akcese, při které −“ „Co to je?“ „Je to síla, která proti sobě popuzuje různé rody Lorů. Někdo si myslí, že to původně byl způsob, jak pozabíjet nesmrtelníky, protože jinak nejenže neumřeme, ale budeme se množit, a nakonec ovládneme zemi. Proto se vždycky po pěti staletích začnou dít neobvyklé úkazy. A ty jsi jeden z nich.“ „Jak to myslíš?“ „Při každé akcesi dosáhne sexuální zralosti jedna žena z říše Lorů. Říká se jí urozená. Její prvorozený potomek se stane bojovníkem buď za výlučné dobro, nebo zlo. Rozhodne o tom založení jeho otce.“ „Aha, proto mě ti démoni chtěli… no…“ „Spářit se s tebou? Jo. Upíři tě naopak chtěli zabít, protože nevěděli, jestli démoni dokončili svůj rituál, nebo ne.“ Holly se zamračila. „Počkej, takže já jsem urozená? Nějaký ještě míň logický výraz jste vymyslet nedokázali? Říkáte té ženě urozená, ale ve skutečnosti je to zmermomocněná rodička tajuplného potomka. Osobně bych navrhovala třeba ubožačka nebo poběhlice.“ „Já navrhoval jepice, ale přehlasovali mě.“ Znovu překřížila krásně tvarované nohy. Měla i vypracované svaly. Plavání jí viditelně prospívalo. Napadla ho otázka, co by asi dělala, kdyby jí položil ruku na koleno a sjel dlaní výš. Nenarazil by na žádnou překážku, protože neměla kalhotky. Holly jako by mu četla myšlenky. Sekla po něm pohledem a stáhla si bundu co nejníž. No co, prostě ji předá Rydstromovi a bude to. Ne. Jakmile ho to napadlo, okamžitě tu představu zaplašil. Sice si koledoval o pořádný trest, ale Hollyiny přítomnosti se vzdát nehodlal. „Půjdou po tobě všechny frakce Lorů, ty hodné i zlé,“ navázal. „Někteří budou chtít, abys rodila, druzí naopak, abys zemřela. Určitě se tě pokusí zabít i pár hodných chlapíků.“ „Proč?“ „Protože za posledních sedm akcesí se narodil pouze jeden hodný potomek. Ostatní jsou šiřiteli zla.“ „Aha, takže pravděpodobnost, že by moje dítě bylo zlé, je dost vysoká.“ „Právě. Jedni chtějí podpořit dobro, druzí naopak potřebují posílit vlastní vliv.“

„Co kdybych si nechala podvázat vaječníky?“ „Stejně by tě zabili, aby měli jistotu.“ Stejně by to nešlo. Její proměna ve valkýru došla příliš daleko. Kdyby absolvovala operaci, její tělo by zásah stejně „vyléčilo“. Holly se nadlouho odmlčela. „Ochraňovat mě je v tom případě hodně nebezpečná záležitost, ne? Ty to fakt děláš jenom za nějaký plat?“ Chráním tě už několik měsíců, protože mě doháníš k šílenství a chci tě víc než kohokoli a cokoli jiného na světě. „Jasně. Vždycky jsem bral drsné zakázky.“ „Kolik za to dostaneš?“ „Získám pro svou rodinu nedocenitelnou věc.“ „Můžeš být konkrétnější?“ napomenula ho jako neposlušného žáčka. Druhé pravidlo pro žoldáky dí: lži podle potřeby, ale drž se co nejvíc pravdy, abys byl přesvědčivý a co nejmíň komplikoval situaci. „Bratr Rydstrom, jak se s ním máme setkat, je náš král. Jsme běsní démoni. Jenže o korunu ho připravil zlokněžník Omort Nesmrtelný. Podle jeho jména ti dojde, že ho běžným způsobem o život nepřipravíš.“ „Co je běžný způsob?“ „Většinu nesmrtelníků můžeš zabít pouze nadpozemským ohněm nebo setnutím hlavy. Omort je odolný i vůči těmhle dvěma metodám. Porazit ho je děsně těžká věc. Když teď splním zakázku, která se týká tebe, získám meč, který byl navržený speciálně na něj.“ „Zlokněžník?“ opakovala po něm s povzdychnutím. „Je to čím dál lepší. Divím se, že po mně nejde. Jinak mám v patách snad všechny Lory, jak říkáš.“ Nechtěl jí to vyvracet, ale daleko od pravdy nebyla. Nakonec jí vysvětlil, jak to bylo: „Omort po tobě nejde, protože by se s tebou stejně nemohl pohlavně spojit. Sám je totiž dítě urozené.“ Zato jeho nevlastní bratr Groot by mohl. „Rydstrom je král, takže ty jsi princ?“ „Král a princ ztracené koruny.“ „Rydstrom je ten muž, který tě tehdy na univerzitě vlekl pryč?“ „Ty si to pamatuješ?“ Tehdy na ni poprvé promluvil. Nemohl si pomoct a porušil pravidlo Lorů. Bohužel si toho všiml Rydstrom. „Jo, to byl on. Je to hodný bratr Woede, já jsem ten zlý. Až nás uvidíš spolu, poznáš to sama.“

„Kdo je Woede?“ „Tak se jmenujeme. Jsme pořád spolu.“ I když nechceme. „Co to s tebou tehdy bylo?“ vyptávala se dál. „Proč jsi nemohl mluvit?“ „Co tím myslíš? Mohl jsem mluvit.“ „Koktal jsi.“ Hm, Rydstrom mu řekl, že plácal nesmysly. „Já nikdy nekoktám.“ „To máš jedno. Proč jsi vlastně za mnou přišel? Tys mě tehdy už pozoroval?“ „Ne, to byla náhoda.“ Povzdychl si. Osudová náhoda…

Holly si všimla, že Cade se v okamžiku, kdy začala mluvit o jeho bratrovi, celý změnil. Pochopila, že má s Rydstromem nevyřešené záležitosti. Vybavila si den, kdy získala ocenění. Cadova bratra si pamatovala dobře. Působil na ni jako ten rozumnější. Na otázky by jí možná odpovídal přímo, věcně a srozumitelně. Cade naopak jako by našlapoval jenom po povrchu a nepronikal k podstatě věcí. Cadeon opět sjel pohledem na její nohy. Vadilo jí, že je vůči němu zranitelná, že nemá kalhotky, podprsenku ani silonky. Holly se dřív učila, jak maskovat své pocity, a teď využila všechno, co uměla. Natáhla ruku k perleťovému náhrdelníku, ale nebyl na svém místě. Nic nebylo tak, jak byla zvyklá. Nejradši by do něčeho vzteky praštila. Celý večer nestál za nic. Pro člověka jako ona to byla ryzí noční můra. Nestála o to – ani teď, ani předtím, když byla nahá –, aby na ni chlap jako Cadeon vrhal pohledy plné chtíče. Nejradši by zapomněla, že vůbec nějaké tělo má. Přinejmenším by brala tělo, které by nebylo sexy. A nechtěla se cítit sexy. Do dnešního dne ji žádný muž neviděl nahou. Dneska ji vidělo rovnou třináct démonů. Jen jeden z nich přežil a mohl své zážitky sdílet. Panebože, tohle je příliš. To nezvládnu. „Hele, krásko, přestaň tu přehazovat nožky, je toho na mě moc.“

„Špatně se mi sedí!“ bránila se. Bez prádla nikdy nechodila. „Mám cizí oblečení, nemám svoje šperky, počítač, dokonce ani boty!“ „Taky se necítím ve své kůži.“ Holly měla naopak pocit, že je v naprosté pohodě. Navíc… „Vždyť se… osaháváš.“ „No a? Jsem démon. Rád si dělám dobře.“ Holly se zděsila. „Ale to nemůžeš… Nemůžeš jen tak…“ „Co mám podle tebe dělat? Jsi přitažlivá žena, sedíš těsně vedle mě a ani nemáš kalhotky. Jak mám zařídit, abys byla v klidu? Mám si uříznout –“ „Dost! Vím, co chceš říct.“ Zaryla si nehty do dlaní. Vlastně drápy. Zaskočeně sledovala, že se jí trochu stáčejí. Kromě toho najednou nedokázala z hlavy vypudit představu Cadeonova statného, opáleného těla v džínách. „Nemůžu se tvářit, jako by se nic nedělo,“ ohradil se. „Cvičíš se mnou, i když nejsi úplně můj typ.“ „Tvůj typ? Ha, budu hádat. Berou tě holky, které mají větší prsa než mozek, co?“ Narovnal široká ramena. „Můj rod dává přednost lehčím holkám, které jsou trochu oplácanější, aby je démonské vášně úplně nevyřídily.“ „Lehčí holky?“ vytřeštila na něj oči. „Panebože, ty jsi ten nejšílenější mizogyn, jakého jsem kdy poznala. Určitě by se ti náramně líbilo, kdyby ta tvoje lehčí holka pobíhala po světě bez bot a s břichem.“ „Bez bot jo, ale s břichem ne. Potrpím si na antikoncepci a na pěkně zahřátou postel.“ Holly si pohrdavě odfrkla. Znenadání jí došlo, v jaké se vlastně ocitla situaci. Můj osud je v rukou šovinistického démona, který by se na mě bez váhání vrhl. Nikdy nepotřebovala léky víc než právě v té chvíli. Jenže to nešlo. Nechápala, proč ji pronásledují myšlenky a představy, o něž nestála. Bohužel je nedokázala vypudit z mysli. Například pořád viděla ty zlatavé chlupy na jeho břiše. Čím víc se na ně snažila nemyslet, tím je před vnitřním zrakem spatřovala jasněji. Jaké asi byly na dotek? Co by se stalo, kdyby ho chytila za boky a sklonila hlavu, aby do nich zabořila… Ztuhla. Bála se pomyslet na to, čeho by byla schopna, kdyby nad sebou ztratila kontrolu.

Naposled se jí to stalo před osmi lety. Tehdy vyděsila muže. Dokonce mu ublížila. Kromě toho nebyl první.

9

Rydstrom tu není. Zvláštní. On je na smluveném místě vždycky.“ U benzinky zaparkovali už před dvaceti minutami. Cade znovu zavolal Rydstromovi na mobil, ale operátor hlásil, že je nedostupný. „Třeba uvízl v dopravní zácpě,“ napadlo Holly. „Ani omylem.“ Cade si přejel dlaní po rohu a vystoupil. Začal přecházet před autem sem a tam. Uplynulo dalších deset minut. Určitě se něco stalo. Bratr mu ještě večer říkal, že Omort udělá cokoli, aby je zastavil. Neupadl Rydstrom do spárů jeho podlé moci? Cade by nedokázal dokončit úkol bez Rydstroma, protože netušil, kde je první kontrolní bod, a neměl kontakt na Groota. Musím sehnat Rydstroma. Nikdo jiný instrukce nemá. Musí mi říct, jaký bude další postup. Uběhla další půlhodina. Najednou se za nimi objevilo červené bentley. S drcnutím najelo na chodník. „No mě snad trefí! To je Nïx Potřeštěná!“ zamumlal si. Nïx mezitím s nemalými obtížemi zaparkovala. Cade tak omlácené bentley ještě neviděl. V karosérii mělo spoustu prohlubní, pneumatiky obalené blátem, z kapoty stoupal dým a zely v ní přinejmenším dvě díry po kulkách. Na zadní okýnko byl připláclý plyšový Garfield. Cade usoudil, že ji poslal Rydstrom, aby mu vysvětlila změnu plánu. Jenže v tom byl celkem problém. Cade totiž nemohl dopustit, aby se Nïx pustila do hovoru s Holly. Novopečená valkýra by se jí mohla začít vyptávat na to, jak se promění zpátky, a jeho lež by rázem přišla i o ty krátké nohy.

Rozběhl se k Nïxinu autu. Jasnovidka právě vypínala řvoucí rádio a motor. „Kde je, sakra, brácha?“ houkl na ni, sotva otevřela dveře. Z auta se vysypal písek. Nïx ladně vystoupila a přehodila si přes rameno meč. Tentokrát měla tričko s nápisem Drž si mě od těla. „Rydstrom je teď trošinku svázaný.“ „K čertu, co to znamená?“ vyjel na ni a pátravě si prohlížel její exotické oči. Podle nich poznal, jestli Nïx má všech pět pohromadě. Mnohokrát se mu stalo, že byla zmatená a koukala do prázdna. To zrovna neměl zapotřebí. „Nïx, on tě za mnou poslal?“ „Ne, jen jsem si říkala, že bych se mohla podívat na svou neteř.“ Nakoukla mu přes rameno směrem k Holly. Cade jí zastoupil cestu. „Pro Rydstroma je to nejdůležitější věc na světě. Jestli víš, kde je, okamžitě to vyklop.“ Nïx nehnula brvou a s naprostým klidem odpověděla: „Omámila ho Sabine, královna iluzí. Teď je v její moci.“ V Cadovi by se krve nedořezal. „Je to nevlastní sestra Omorta a Groota.“ Říkalo se o ní, že je stokrát krutější než oni. „Co od něj chce?“ „Tipla bych si, že by se od něj ráda nechala oplodnit,“ odpověděla jakoby nic. Cadovi spadla brada. „Jeho potomka a dědice by musel uznat i ten nejzarytější rebel vaší říše. Za jakýchkoli okolností,“ zdůraznila. „Rydstrom ji přece nemůže oplodnit. Musela by být jeho vyvolená.“ „Sabine se vyzná v kouzlech, takže určitě něco vymyslí.“ „Ona se spolčila s Omortem? Vězní Rydstroma na Torninu?“ Z torninské kobky se nikdy nikomu nepodařilo utéct. „Netuším, jestli v tom jede s Omortem, nebo maká na vlastní pěst. Ani pořádně nevidím, proč ho vlastně vězní. Vím jen to, že je v nějaké temné cele.“ „O to víc potřebuju ten meč.“ Prsty si pročísl vlasy. „Jenže nevím, jak se zkontaktovat s Grootem. Rydstrom mi ani nestačil říct, kde je první kontrolní bod.“ „To vím, ale dál nedokouknu.“ „Cože? Fakt? Sem s tím, víc nepotřebuju.“ „Ty si myslíš, že dopustím, abys dal moji neteř tomu zlokněžníkovi jako výkupné?“ „Co šílíš? Vždyť jsi to sama domluvila,“ vyjel na ni. „No jo, jenže já předem netušila, že urozená bude valkýra.“

„Určitě víš, co je v sázce.“ „Vím, co je pro tebe v sázce,“ opravila ho. „Mojí prioritou je moje krev.“ „Tak proč se tu o tom bavíme?“ Zamrkala. „Protože jsem zlomyslnice?“ Nïx se vydala za Holly. Cade si uvědomil, že s tím nic nenadělá. Mohl po Nïx vystartovat, ale ženám ze zásady neubližoval. Znovu si vzpomněl na upírovu nevěstu, kterou zabil. Ne, tehdy jí neublížil záměrně. Nemysli na to… „Pojď ven, srdíčko,“ oslovila Nïx svoji neteř. Holly otevřela dveře, vystoupila a přitiskla si Cadovu bundu k tělu. Holly byla vysoká, takže se dívala Nïx přímo do očí. „Vítám tě do rodiny.“ Nïx mlaskla neteři pusu na obě tváře. Tvářila se, jako by si nevšimla, že Holly na ni zírá jako na zjevení. „Jsem tvoje teta Nïx Vševědoucí. Taky jsem protovalkýra a jasnovidka bez sobě rovné.“ „Ty jsi valkýra?“ užasla Holly a zvědavě jí pohledem přejela nezakryté uši. „Ta nejstarší a největší,“ odpověděla Nïx. „Nïx umí předvídat budoucnost,“ ozval se Cade. Nïx samým dojetím zestříbřely oči. „Jsi dokonalá kopie své matky. Jahodově blonďaté vlasy a fialové oči.“ „Ty jsi příbuzná mojí matky?“ „Greta byla moje nevlastní sestra.“ „Greta,“ opakovala po ní Holly pomalu, jako by jméno své matky slyšela poprvé. „Byla slavná bojovnice. Zemřela před dvaceti lety. Hrdinnou smrtí v bitvě.“ „Ona bojovala? Zemřela v bitvě? Já myslela, že valkýry jsou poslušné bytosti.“ Nïx se zasmála. „To ti nakukal tenhle démon?“ ušklíbla se. „Cadeone Woede, styď se!“ „Trošku jsem si z ní vystřelil, no.“

„Jaká byla Greta?“ vyptávala se Holly. „Byla napůl fúrie –“ Cade přidušeně zaúpěl, ale vzápětí se rozkašlal, aby to zamaskoval. „To snad ne.“ Fúrie byly nejzuřivější ženské bytosti, které znal. Valkýry milovaly násilí a fúrie byly… nevypočitatelné a nepochopitelné. Když vydá Holly do spárů Groota, možná ho přemůže sama, napadlo ho. „Koukej, jaké má Holly fialové oči. Kolem duhovky se jí rýsuje tmavý kruh. Přesně takové oči mají fúrie.“ „Proč mě dala pryč?“ zeptala se Holly věcně. „Určitě k tomu měla dobrý důvod, viď?“ Tvářila se jako sebevědomí samo. Nad tím, že ji matka dala pryč, neprolévala hořké slzy, ani nepochybovala o své hodnotě. „Připravila jsem ti uvítací balíček s vysvětlovacím dopisem. Teď ale musíte zmizet, není tu pro vás bezpečno.“ „Kam mě veze?“ vyzvídala Holly. Nïx pouze přikývla. „Prosím?“ „Ano, skutečně.“ „Myslela jsem, že se tu sejdeme s Cadeonovým bratrem.“ „Ano,“ přikývla Nïx. „Ale on tu není.“ Holly si netrpělivě povzdychla. „Můžeš mi aspoň vysvětlit, jak je možné, že jsem se takhle proměnila?“ „Říkáš to, jako by to byla tragédie.“ „No… Ne, tak jsem to nemyslela, ale ráda bych se vrátila ke svému starému způsobu života. Zanedlouho chci dokončit doktorát a kromě toho učím –“ „Hm, kdybych měla učit žáky, jako jsou ti tvoji roztomilí fotbalisti, taky bych chtěla zpátky.“ „Jak se proměnila?“ přidal se k ní Cade. Nïx se zatvářila zmateně, jako by té otázce nerozuměla, ale pak konečně řekla: „Semínko

v ní bylo odjakživa a pak mu blesky dodaly vláhu a slunce.“ Obrátila se k Holly. „Konečně vyrosteš ve valkýru, kterou ses měla stát odjakživa.“ „Počkej, Cade tvrdil, že se ten proces dá zvrátit,“ namítla zaskočeně. „Opravdu?“ Cade se štípl do špičky nosu a čekal, že ho Nïx sjede na dvě doby. „Měl pravdu,“ odpověděla. Cade strnul. Nechápal, proč ho Nïx podporuje ve lhaní. „Dokáže to ale jediná bytost na světě, Groot Hutník. Je to mocný zlokněžník. Pokud se k němu dostaneš ve fázi, kdy ještě nebudeš nesmrtelná, může ti navrátit lidskou podobu,“ vysvětlovala, i když Cade moc dobře věděl, že je to holý nesmysl. A věděla to i Nïx. Nïx se beze slova otočila a vracela se ke svému autu. Holly a Cade neměli na vybranou a šli za ní. „Bez tvého dovolení jsem navštívila tvůj byt zamořený upíry, abych ti sbalila pár věcí. Určitě se budeš chtít převléknout.“ Nïx otevřela kufr auta. Na hromadě písku ležel obrovský kufr. Malíčkem ho zvedla a postavila ho na zem. „Jo, a tady máš náhradní brýle.“ Vytáhla je z kapsy bundy a podala je Holly. „Stylová značka. Kočičí oči! To baštím.“ Cade po ní slabikoval: „Ko-či-čí o-či?“ Holly po něm sekla výmluvným pohledem a nasadila si je. „Brýle už nebudeš potřebovat,“ pokračovala Nïx, „protože se ti zrak bude každým dnem vylaďovat, až uvidíš bez nich. Na, tady máš perly.“ Podala jí náhrdelník, který vypadal přesně jako ten předchozí. Pochopitelně měla všechno dvakrát. „Brýle a perly jsou tvoje talismany.“ „Talismany?“ „Copak si nepřipadáš silnější, když je máš?“ Holly se kousla do rtu a přikývla. „V tom případě to jsou talismany. Perly jsem očarovala, takže tě ochrání před pronikavými pohledy.“ Holly se podívala na Cada. Doufala, že jí to vysvětlí. „Nemáš si je sundávat.“ Vzal náhrdelník Holly z rukou a mírným tlakem na rameno ji k sobě otočil zády. „Nadzdvihni si vlasy.“ Jakmile rudozlaté kudrny odhalily štíhlý krk, musel se hodně ovládat, aby ho nepolíbil. Zachvěl se a zapnul jí náhrdelník.

„Musíš se převléknout do suchého,“ ozvala se Nïx. „Pořád jsi zranitelná smrtelnice. Jejda, já zapomněla. Ty taková chceš zůstat.“ Zavrtěla hlavou, jako by se na sebe zlobila, že opomněla tak důležitou věc. Holly se na ni zmateně podívala, popadla kufr a vydala se k záchodkům. „Počkej, sama nepůjdeš!“ zavolal na ni Cade. Nakoukl do kufru auta, vzal první pár bot, na který narazil, a spěchal za Holly. Bezostyšně ji následoval na dámské toalety. Prošel a zkontroloval všechny kabinky. Holly zaúpěla. Rozpustile ji štípl do brady. „Kdyby si na tebe někdo dovoloval, zatoč s ním jako s démony, ano?“ prohodil a byl pryč.

Kdykoli se jí někdo zeptal, co večer dělala, byla odpověď podobná: „Učila jsem se, pak jsem šla do knihovny a nakonec jsem si byla zaplavat.“ Občas se trošku změnily první dvě činnosti – věnovala se jim s Timem. A dnešní večer? „Krvelačně jsem vybíjela démony, stříleli na mě upíři ze samopalů, prožila jsem dramatickou honičku v autě křížem krážem nějakým močálem. Zjistila jsem, kdo – a co – byla moje rodná matka. Objevila jsem tajuplný svět, který žije bok po boku s naším…“ Je toho na mě moc. Změny nezvládala dobře ani za běžných okolností, natož teď… Prožila tolik šoků, až z nich byla otupělá. Aspoň doufala, že je to otupělost. Jinak by to znamenalo, že s ní ta masová vražda vůbec nezamávala. To teda byla monstra! Jo, zasloužila si to, ale neměla by teď cítit aspoň štipec viny? Zhnusení? Strach? Zadívala se na sebe do zrcadla. Kruhů kolem duhovek si všimla už dávno. Náhle byly ještě nápadnější. Jsem totiž napůl fúrie, vy to nevíte? Kdo ví, co to obnáší. Nïx taky měla netypické oči. Jejich zlatavá barva vyrazila Holly dech. Zato její fialková byla prostě jen zvláštní. Odhrnula si vlasy za uši. Už dál nedokázala ignorovat zašpičatělé uši. Nïx moc slušely, vypadaly na ní zajímavě až exoticky, zato její vlastní na ni působily divně. Vzpomněla si, že jedním z klasických příznaků obsedantně-kompulzivní poruchy je

neracionální strach z toho, že člověk sám sebe ztratí. Její strach však neopodstatněný nebyl. Ona samu sebe skutečně ztrácela, rys za rysem. Kéž bych měla svoje – Oči se jí rozšířily údivem. Nïx jí přinesla spousty věcí, takže si nemohla nevšimnout toho, že v koupelně u zrcadla má vyrovnané spousty léků. Zaútočila na kufr. Našla v něm obsah kabelky, kterou upustila, když ji unesli démoni. Byl tam i notebook s bezdrátovým připojením včetně tašky, mobil, dokonce i vlhčené antibakteriální kapesníčky. Léky však žádné… Takže Nïx kabelku našla, ale lahvičky s léky schválně nevzala. Proč? Opřela se zády o stěnu. Nejradši by utekla a nechala ty hrůzy za sebou. Nadobro. Jenže Cadeon a Nïx byly jediné bytosti, které jí mohly pomoct s proměnou zpátky v člověka. Neměla na vybranou, musela se podřídit jejich plánům. A součástí plánu byl odjezd z města. Za posledních patnáct let nepřekročila hranice okresu Orleans ani jedinkrát. V podstatě nechodila nikam, pouze putovala z bytu na univerzitu a zpátky. Cesta trvala deset minut. Univerzita se stala jejím světem, uspořádaným a předvídatelným mikrokosmem, v němž věci dávaly smysl. Dny se dělily na učební hodiny, týdny na školní dny a roky na semestry. Teď měla pocit, jako by se ocitla v dočasném vyhnanství. Zatřásla hlavou, aby tu myšlenku zaplašila. Natáhla se pro mobil a zavolala kamarádce Mei. Kamarádka hovor nebrala. Holly jí nechala vzkaz. „Ahoj, Mei, tady Holly. Mohla bys za mě na nějakou dobu vzít hodiny, prosím tě? Máme akutní problémy v rodině a budu pryč asi – jak dlouho vlastně budu pryč? – týden.“ Holly nechápala, jak je možné, že diktuje zprávu, jako by se nic nedělo, i když se předtím málem složila. „Kdyby něco, kdykoli zavolej. Máš to u mě.“ Ukončila hovor a dlouze si povzdychla. Musím se obléknout. Nebudou na mě čekat věčně. Podřepla ke kufru a nakoukla do postranní kapsy. Nïx jí do ní naskládala spodní prádlo. Zamračila se. Vytahovala svůdné silonky, tanga, podprsenky s půlenými košíčky. Na věcech ještě byly cenovky. Velikost byla správná, o to nešlo, ale ty věci byly hrozně… vyzývavé. Panebože, proč jí Nïx vyměnila klasické kalhotky a stahovací podprsenky za tohle? Vzhledem k tomu, že neměla na vybranou, si vzala silonové punčochy a pod ně si poprvé v životě oblékla tanga.

Konečně zase měla normální oblečení. Relativně. Upravila si náhrdelník, nasadila si brýle a pustila se do vlasů. Vztekle rozčesávala nepoddajné kudrny a snažila se je zkrotit do obvyklého drdolu. Jen si tentokrát dávala pozor, aby důkladně zamaskovala špičaté uši. Zasunula do vlasů poslední sponku a zadívala se na sebe do zrcadla. Jak je možné, že vypadá stejně jako vždycky, když se cítí děsně? Oči se jí zalily slzami. Pevně se chytila okraje umyvadla, aby neztratila rovnováhu. Po šílenostech, které se odehrály předchozí večer a noc, měla jasno ve dvou věcech: Musím se proměnit zpátky. A Cadeona Woedea si musím držet dál od těla. Umyvadlo neustálo její sílu a prasklo.

10

„Jsi na tom bídně, co?“ houkla Nïx na Cada. „Jak to myslíš?“ „No, sám vidíš, že ti Holly nevěří.“ „Ani by neměla. Ty taky ne. Proč jsi jí lhala?“ „Zajímalo mě, kam tím míříš.“ „Kam asi, musím se řídit podle plánu.“ Otevřel kufr auta a vyndal svoji tašku. Bez váhání vyndal láhev démonského piva, otevřel ji a zhluboka se napil. Bohužel mívalo zpožděné účinky, ale na tom nesešlo. Schová si energii na později. „Fakt si myslíš, že dokážeš odevzdat Holly zlokněžníkovi, ačkoli si můžeš ověřit, jestli je tvoje vyvolená? Čekal jsi na ni devět staletí.“ „Musím to udělat, i když nechci. To si piš, že zatraceně nechci. Jenže ta mrcha Sabine zajala bratra a já mu beztak dlužím hrozně moc. Mám jedinou možnost vynahradit svoje předchozí selhání. Království a jeho obyvatelé teď spoléhají na mě. Jenom na mě.“ Ryzí pravda jeho prohlášení ho zasáhla jako šíp. Do háje. Osud Rothkaliňanů spočívá na bedrech černé ovce, věčného budižkničemu. Což mi připomíná… „Říkala jsi Rydstromovi, že ta smrtelnice Néomi zemřela. Je to určitě pravda?“ „Na-spro-stá.“ Cadovi teprve teď došlo, jak úpěnlivě se držel posledního stébla naděje. Zlomilo se…

Nïx si ho pátravě prohlédla. „Zvažuju, že se přidám do tvého paktu na obluzování Holly. Podle mě ji zlokněžníkovi nedokážeš dát. Ne, rovnou ti říkám, že v budoucnosti nevidím, jak to dopadne. Je to moc daleko. Kromě toho si myslím, že musíš být krutý, abys mohl být hodný. Holly se potřebuje vzdělávat, učit se světu – rychle a důrazně – a to nejlíp zvládneš ty.“ „Jak to myslíš, že se má vzdělávat? Holly je už dost vzdělaná.“ „Ale málo poznala praktické stránky života. Musíš otevřít ty okenice, kterými ten svůj život opevňuje. Jsi ideální na to, abys ji seznámil s tím, co ještě nepoznala a ani nechce. Moje neteř je v mnoha ohledech neposkvrněná. V životě ovšem přichází okamžik, kdy se neposkvrněnost začíná stávat synonymem naivity.“ „Prosím tě, jak asi může být v téhle době neposkvrněná?“ „Úspěšně se vyhýbala všemu, co v ní mohlo probudit valkýru, nešla do ničeho, co zavánělo dobrodružstvím nebo prudkými emocemi. Na počítači má nastavenou kontrolu obsahu, kabelovku nemá vůbec. Žije umělý život, střeží se jakýchkoli nenadálých situací. Vrozené tendence potlačovala tak usilovně, až z toho místy byla nemocná.“ „Aha, proto pořád něco počítá?“ Nïx přikývla. „Ber to tak, že všechno, co nedokáže potlačit nebo prostě ignorovat, přetluče prášky.“ „No, pořád se na ně ptá.“ „Jako její teta prohlašuju, že pro ni nejsou vhodné. Hele, ostatní valkýry vycítí, že se rozrostly o další kámošku, takže počítej s tím, že ji začnou hledat.“ „No a? Tak jim domluv, ne?“ Nïx se zamyslela. „Hm, zkusím je zdržet. Ale musíš mi slíbit, že nebudeš chvátat.“ „Jasně, chápu. Chceš, abych se coural a zamiloval se do ní, protože se tím zvýší šance, že se s ní vyspím a nebudu se jí chtít vzdát.“ „Chytrý kluk.“ „Do háje, Nïx. Tohle beztak zabere týdny. Co já vím, kde Groot trčí, třeba se budeme trmácet až na Aljašku.“ Znovu se napil. „Rydstrom říkal, že termín je úplněk. Co když to nestihneme?“ „Moje podmínka zní jasně.“ „Neblázni, vždyť na ni bude číhat nebezpečí na každém rohu. Až ji předám Grootovi, konečně bude mít pokoj.“

„Ber, nebo nech být. Připomínám ti, že pokud nezjistíš, kde je první kontrolní bod, daleko se nedostaneš.“ „Dobře,“ vyštěkl. „Souhlasím.“ Nebude chvátat a stráví s Holly co nejvíc času. Víc ji pozná. Zrovna vyšla z toalety. Zase měla drdol a brýle. Všiml si i talismanů. Nechápavě si prohlížel nedefinovatelný svetr a úzkou sukni, která zvýrazňovala její oblé hýždě. Měl pocit, jako by ho záměrně provokovala, aby právě on začal odhalovat vášeň, která se pod sukní skrývá. Nesla se s hrdě zdvihnutou bradou. Její sebevědomí se tedy vrátilo v plné síle. Kombinace atraktivní a sebevědomé ženy ho lákala. Nejradši by se na ni vrhl a líbal ji, dokud by se jí nepodlomila kolena. „Kam jedeme?“ zeptal se Nïx duchem nepřítomně. V tom okamžiku mu víc času s Holly připadalo smysluplné. „Podél Mississippi až k milníku 775. Vyrazíte severně od Memphisu a setkáte se s démonkou Imatrou. Dala jsem Holly do kufru uvítací balíček. Je tam podrobnější info.“ „Hm,“ zavrčel Cade a šel pomoct Holly s kufrem. Slíbil si, že bude mlčet, dokud se trochu nesrovná – nebo než začne pivo působit. Holly s ním neuvěřitelně cvičila.

„Chci si promluvit s tetou. O samotě.“ Holly čekala, že jí v tom Cade bude bránit. On si však místo dohadování narazil na hlavu omšelý klobouk a zavrčel, že jde sehnat jídlo na cestu a splašit Röka. Záhy zmizel v obchodě. „Koukni na něj, jak mu ten klobouk sluší,“ prohodila Nïx. „Takovýmhle sexy chlapům by měli zakázat volný pohyb na veřejnosti.“ Zálibně se za ním dívala a spokojeně u toho vrčela. Nakonec si naučenými pohyby srovnala meč na zádech a podívala se na Holly. Ano, Cadeon byl pohledný muž, jenže to nic neměnilo na skutečnosti, že byl démon – s rohy. „Dřív je vyráběli lepší,“ povzdychla si Nïx. Holly se na ni nemohla vynadívat. Nová teta byla neuvěřitelně krásná. A víc než zvláštní. „Chtěla jsem ti poděkovat, žes mi přinesla věci. Můžeš mi vysvětlit, proč jsi mi koupila nové prádlo?“ „Protože jsem věděla, že máš pohodlné, ale málo vzhledné.“ Pateticky si povzdychla. „Valkýry naopak mají rády sexy věci, chtějí se líbit. Účelnost není jejich priorita. Proto jsem ti sehnala pár pěkných kousků, aby ses měla od čeho odrazit.“

Jenže Holly potřebovala svoje nesexy prádlo, aby se cítila… nesexy. „Nevzalas mi náhodou i léky, které jsem měla u zrcadla v koupelně?“ „Jo, myslíš ty lahvičky vyrovnané po trojicích v dokonale rovné řadě? Všechno doma máš nějaké moc uspořádané. Buď v řadách, nebo ve trojicích. Anebo v pravých úhlech,“ dodala Nïx a upřela na Holly zlatavé oči. Holly měla pocit, že jí vidí až do duše, a vzápětí se jí zdálo, že Nïx kouká do prázdna. „Nedalo mi to a všechno jsem ti hezky rozházela. Moc jsem si to užila.“ Holly ztuhla. Představa, že doma má všechno vzorně srovnané, ji celou dobu držela na nohou a pomáhala jí překonat hrůzostrašnou noc. Doufala, že po návratu prostě vklouzne do svého starého života a bude to. „Rozházela?“ Holly se zvedl žaludek. Vzápětí nebe rozsvítily blesky. Nïx se podívala na nebe a usmála se. „Už ty pilule nepotřebuješ. Potlačovala jsi jimi valkýří tendence, které se v tobě probouzely, protože jsi jim nerozuměla. Teď je to v pohodě.“ „Ne! Chci svůj život zpátky. Potřebuju ho. Nesnáším změny, nezvládám je,“ zaúpěla a složila hlavu do dlaní. „Za jak dlouho se dostaneme k tomu zlokněžníkovi?“ „Za týden až měsíc.“ „Za jak dlouho ztratím šanci na to, že se vrátím do původní podoby?“ „To je zhruba stejné.“ Holly se zamyslela. „Říkáš, že jsem léky potlačovala valkýří tendence, takže by vlastně mohly zpomalit proces přeměny, ne? Mohly by mi získat víc času, než se dostaneme na místo určení?“ „Vyloučené to není.“ Nïx trhla rameny a přehodila si přes rameno ty nejnádhernější dlouhé černé vlasy, jaké kdy Holly viděla. „Na beton to ale nevím. Nedokážu předvídat budoucnost, jen ji vidím. A lidské léky překračují meze mých znalostí.“ „Nïx, prosím tě! Možná na to nevypadám, ale bojím se, že se co nevidět zhroutím.“ Teta vážně pokývala hlavou. „Já vím. Na záchodě jsi měla sto chutí ječet jako pominutá a zoufalstvím si rvát vlasy. Pak tam museli uklidit.“ Jak věděla, že – „Vševědoucí. Říkala jsem ti to.“ „V tom případě mi pověz, jestli je pravda, co se říká o té urozené,“ navázala Holly. „Hm, bohužel jo. Nejlíp uděláš, když si tátu pro svoje dítě vybereš fakt pořádně.“

„Proč zrovna já?“ Nïx pokrčila rameny. „Smůla, no.“ Holly se znechuceně ušklíbla. Smůla byla náhoda, která nehrála člověku do noty. „A když se podaří zvrátit to moje valkýrovatění, budu pořád urozená?“ „Pak těžko. Urozená musí být členka říše Lorů.“ „Když se vrátím zpátky do lidské podoby, tak mě ty stvůry přestanou pronásledovat?“ Chtěla minimalizovat pravděpodobnost na nulu. To si uměla spočítat. „Teoreticky jo.“ Dobře, takže si to shrneme: když se změním zpátky na člověka, přestanu být urozená. Nesmrtelní vrahové mi konečně dají pokoj, nepůjdou po mně ani démoni. Osvobodím se od kletby poroď, nebo zemři. Vrátím se k doktorandskému studiu a předchozímu životu. Jednou budu mít normální dítě. Nebudu muset riskovat, že bude zástupcem zla. „Stejně si ale myslím, že se ti tvé nové já začne časem líbit,“ zasáhla jí do úvah Nïx. „Konečně totiž máš nějaké já.“ „Co tím myslíš?“ Nïx vytáhla Holly z drdolu pramínek vlasů. Pěkně ji tím naštvala. „Kdo vlastně jsi, neteřinko? Nevíš, viď? Brzy to ale poznáš, neboj.“ Usmála se na ni. Vzápětí zvážněla. „Nic naplat, musím letět. Protovalkýra a jasnovidka, která nemá sobě rovnou, je děsná otrava a nevděčná práce, ale musím jí dostát.“ „Počkej!“ Holly se za ní rozběhla k omlácenému bentley. „Chci se tě zeptat na spoustu věcí. Zemřela moje matka mladá? Kdo je můj otec? Jak se s tebou spojím, když tě budu chtít vidět? Je nás valkýr víc? Jak je poznám?“ „Na všechny otázky obdržíš odpověď ve správný čas.“ Aha, takže ona odpovědi zná. „Nïx, prosím tě, vezmi mě s sebou! Říkala jsi, že patřím do rodiny.“ Navíc se bála, že dalších pár hodin strávených s Cadem by jí mohlo notně zkomplikovat život. „Jestli chceš zůstat valkýrou, tak si klidně naskoč. Dneska večer bude parádní mejdan,“ odpověděla Nïx a mávla rukou k zadnímu sedadlu. Holly nakoukla do auta a hrůzou zkoprněla. Auto přetékalo hrnečky s fotkami Pata O’Briena, nenafouklými balonky a krabicemi plnými polystyrenových kuliček. Na krabicích bylo varování Nebezpečí! Plastická trhavina C-4. Úlekem o pár kroků ucouvla.

Nïx nehnula brvou a pokračovala: „Jestli ale trváš na tom, že se chceš vrátit do lidské podoby, musíš zůstat s Cadem. Já totiž nevím, kde Groot bydlí, jeho pevnost je utajená. Budete muset absolvovat několik kontrolních bodů, abyste získali vodítka, která vás k němu dovedou. Bude vám to trvat přinejmenším týden. A ten nemám, protože se snažím zvrátit apokalypsu. Jen si to představ, Holly…“ Jednou paží objala Holly kolem ramen a druhou mávla před sebou. „Apokalypsu, nekonečný chaos.“ Holly se zatřásla. „Chtěla bys mi v tom zabránit?“ zeptala se Nïx a pustila ji. „To určitě ne, ale –“ „Tak jak to je? Jestli se chceš vrátit k lidem, domluvím s Cadem, aby tě bezpečně odvezl ke zlokněžníkovi. Cade totiž potřebuje ten meč. Tak to chceš?“ „Musím tam jet, ale nechci s ním být sama! Nemohla bys se mnou poslat někoho, kdo je trochu méně…“ „Kdo není tak sexy?“ skočila jí do řeči. „Kdo nemá tak svůdné rohy a tělo a jihoafrický přízvuk?“ Zavrtěla hlavou a otevřela dveře auta. „Neboj, Cade tě ochrání. Je silný a taky bezohledný.“ Holly samým úžasem otevřela pusu. Svůdné rohy? „Jo, málem bych zapomněla.“ Nïx jí ze sedadla spolujezdce podala těžkou tašku. „Tady je ta souprava na uvítanou. Už musím letět. Ciao!“ Nïx nastartovala a Holly řekla: „Poslední otázku, ano?“ „Sem s ní, zlatíčko.“ „Můžu Cadeonovi věřit?“ Nïx na ni vrhla vřelý úsměv a pohled zlatých očí upřela do prázdna. „Věř mu, jak ti to půjde.“

11

„Chápu správně, že si necháme tohle hodně nápadné auto?“ zeptala se Holly, když najeli na dálnici a zamířili k severu. „Prozatím. Musíme se fofrem dostat z města. A tohle auto je víc než rychlé.“ „Kam jedeme teď?“ „Do Memphisu, pusinko. Nïx říkala, že ti instrukce dala do tašky.“ Holly se natáhla na zadní sedadlo a pevně sevřela těžkou tašku od tety. Našla v ní svůj pas, ručně napsaný dopis, mapu s křížkem nad Memphisem a dvě bichle. Jedna se jmenovala Kniha Lorů a druhá Kniha válečnic. Vytáhla dopis a zeptala se: „Proč Nïx někdy kouká do prázdna?“ Cade se napil redbulu, ale nepodíval se na ni. „Kouká do budoucnosti s takovým zápalem, že někdy nevnímá přítomnost. Časem si zvykneš. Kromě toho je jí přes tři tisíce let.“ To jí rozum nebral. Vždyť Nïx vypadala stejně mladě jako ona. „Kolik je tobě?“ „Skoro tisíc.“ Hm, vypadal na třicet čtyři třicet pět. „Takže sis nedělal legraci, že jsi ze středověku. Jak to, že mluvíš moderní angličtinou?“ „Lorové se přizpůsobují vývoji jazyka i dialektů. Je to automatický proces.“ Holly rozlomila voskovou pečeť na obálce. Cade se k ní nahnul, aby viděl, co jí Nïx píše. Bez váhání ucukla. Cade pokrčil rameny a dál se věnoval řízení. Holly se začetla do květnatého rukopisu. Snažila se rozluštit kudrnatá písmenka, ale uvědomovala si, že brýle jí čtení spíš komplikují.

Nejmilovanější neteři, konečně tě vítám v rodině! V dopisu ti vysvětlím to, nač nemám čas. V uvítacím balíčku najdeš dvě knížky. Jedna vypráví o našem původu a druhá tě seznámí s nejušlechtilejšími válečnicemi valkýr. Je mezi nimi i tvoje matka. Můžeš si přečíst její životopis. Tvůj otec byl člověk a pracoval jako stavební inženýr. Pro Gretu byl životní láskou. Přišel o život při pomstě za jeden z Gretiných útoků na upíry. Tehdy ještě ani nevěděla, že je těhotná.

Pomsta? Útoky na upíry? „Jsou Lorové agresivnější než lidi?“ zeptala se Cada. Cade pouze přikývl. „Rozhodně. Mezi Lory ustavičně zuří války.“ „Ustavičně?“ lekla se. Proč by se měla těšit do nového, ještě násilnějšího světa?

Gretu naprosto zničilo, když tě musela dát pryč, ale tak to valkýry s potomky lidí dělají. Navíc jsme si všichni mysleli, že jsi smrtelná. Snažila se pro tebe udělat to nejlepší. Milovala tě celým srdcem. O tom nikdy nepochybuj.

To Holly ani nenapadlo. Odjakživa tušila, že se k Ashwinovým nedostala náhodou. I oni ji upřímně milovali. Ve druhé knížce se dozvíš podrobnosti o novém světě, v němž ses znenadání ocitla. Přečti si obě bichle. Nakonec tě čeká kvíz. Vím, že o setrvání v kůži valkýry máš jisté pochybnosti.

Cože? Jak to mohla vědět? Ledaže… „Opravdu je jasnovidka,“ zašeptala. Cade pokýval hlavou. „Jo, je.“

Každopádně tě prosím, abys dala valkyrismu aspoň šanci. Každý na ni má právo, ne? Jediné, co musíš udělat, je otevřít dveře svým strachům a dát volnost věcem, kterým ses posledních dvacet let vyhýbala. Je to jednoduché jako facka! Olízni za mě Cadovi rohy a jo, klidně se k němu chovej jako k poskokovi, když budeš chtít. Byl jím odjakživa a je na takové zacházení zvyklý.

Má mu olíznout rohy? Holly se celou dobu tvářila, jako by je neviděla, a nakonec by je měla lízat?!

Dám ti dvě rady: kdykoli se budeš chtít ujistit, že ti tvůj průvodce říká pravdu, nařiď mu, aby přísahal u všech Lorů. A jestli nechceš otěhotnět, nejez. Valkýry jsou totiž neplodné, když se zrovna neládují plody země. S vřelými pozdravy Nïx, protovalkýra, jasnovidka bez sobě rovné, polobohyně a tvoje milující tetička

Holly složila dopis a zkoprněle zírala před sebe. Bylo toho na ni moc. Obdržela tolik informací, a to byl teprve úvodní dopis. Už jen to, že se dozvěděla, kdo byl její otec a jaké měl povolání, pro ni byl objev dne. S povzdechem vzala do ruky Knihu válečnic a nalistovala kapitolu Původ valkýr. Ani se nenadála a líčení vlastní historie ji naprosto pohltilo. Lorové vycházeli z předpokladu, že před spoustou tisíciletí probudil boha Ódina a bohyni Freyu, po desetiletí spánku, výkřik panenské válečnice, která zemřela v bitvě. Freya žasla nad dívčinou udatností a chtěla ji uchovat. Proto společně s Ódinem zasáhli člověka bleskem. Dívka se probudila ve velké místnosti, kde pobývali. Uzdravila se, byla stále stejná – tedy smrtelná – a čekala nesmrtelnou dceru, valkýru. V nadcházejících dobách blesk vždy zasáhl umírající ženské válečnice, které pocházely z nejrůznějších rodů Lorů, od fúrií přes měniče po Lykaje. Freya s Ódinem propůjčovali dcerám Freyin nadpřirozený vzhled a Ódinovu vychytralost a tyto vlastnosti okořenily matčinou odvahou a individuálním dědictvím. Všechny narozené dcery byly nevlastní sestry a každá z nich byla jedinečná. Podle Lorů se valkýra nejrychleji pozná podle toho, že se jí při silných pocitech zbarví oči dostříbrna. Holly zvedla hlavu. „Měla jsem dneska v noci stříbrné oči?“

Cade se na ni konečně podíval. Přikývl. „Právě podle nich jsem poznal, že jsi valkýra nebo že budeš.“ Otřel si dlaně o džíny a chvilku ovládal volant koleny. „Všem Lorům se ve vyhrocených situacích zbarvují oči. Pro každý druh je příznačná určitá barva.“ Jeho barva byla černá. Holly uchopila perly a přejela si jimi přes rty. Kdyby té pověsti uvěřila, znamenalo by to, že se považuje za vnučku severských bohů. Jedna věc byla, když se adoptované dítě dozvědělo, že je původem z bohaté rodiny. Tohle ale byla úplně jiná věc. Naprosto absurdní. Na druhou stranu našla vysvětlení pro řadu svých zálib, jimž dřív nerozuměla. Psychiatr se jejími vysvětleními nezabýval a rovnou jí nasadil léky. Posedlost lesklými šperky? Trpěly jí všechny valkýry, protože po Freye zdědily nenasytnost. Holly odjakživa fascinovaly blesky, a kdykoli byla bouřka, nemohla se ovládnout a prostě musela ven. Valkýry se navíc živily elektřinou a čerpaly energii ze země. Právě blesk zrodil první zástupkyni valkýr – a blesk proměnil i ji samotnou. Docela by ji zajímalo, jestli ji „prarodiče“ konejšili bleskem, nebo jestli blesky vyvolávala svými pocity. Co její děsivá síla, kterou maskovala, jak jen mohla? Valkýry byly nadpřirozeně silné, odhodlané a bojovné. A také žádostivé… Vzpomínala, jaké to bylo, když se poprvé ocitla v posteli s mužem. Vlastně s klukem. Jmenoval se Bobby Thibodeaux. Bylo jim šestnáct a ona po jeho několika neobratných polibcích přímo šílela. Skočila na něj a přemohla ho. Nechala se pohltit okamžikem a úplně jí uniklo, že Bobby je uzlíček nervů. Nakonec jí ale přece jen došlo, že ji přestal líbat – a že mu zatíná nehty do paží, zatímco on dělá všechno možné i nemožné, aby se zpod ní vysoukal. Vyděšeně na ni vytřeštil oči, ale s ní to nehnulo. Lhostejně si ho prohlížela a měla pocit, jako by její tělo ovládal někdo jiný. „Asi bychom toho měli nechat, co?“ hlesla. Pustila ho a Bobby bez váhání vzal nohy na ramena. Bobby neváhal a po celé škole roznesl, co mu provedla. Pak už ji na rande nikdo nepozval a Holly se zavrtala do knížek. S dalším mužem si začala až první rok na vysoké. Jediný rozdíl spočíval v tom, že byla ještě silnější a agresivnější.

Rychle tu vzpomínku zaplašila a v Knize válečnic nalistovala matčinu stránku. Greta Neohrožená byla vynikající stratég a ve velké Bitvě na Pláni zkázy dokonce vedla vojska valkýr, čarodějek a fúrií. Pokud data souhlasila, tak Greta vyrazila do bitvy v době, kdy už byla těhotná s Holly. Zemřela šest let poté. Tehdy bojovala v první linii při nechvalně proslulém Osmnáctinočním obléhání. Holly zaskočila skutečnost, že kdyby existoval nový svět, měla by se seznamovat s úplně jinou historií. Začínalo na ni doléhat vyčerpání. Natáhla se pro Knihu Lorů a lhostejně si ji položila na klín. Při listování se zastavovala u jednotlivých hesel, která byla věnována „známým druhům“. Nejprve byl uveden krátký souhrn a po něm následovala podrobná historie. V knize našla informace o všech Lorech od duchů a sirén přes wendigy až po demonarchie… „Nechceš něco k jídlu nebo pití?“ zeptal se Cadeon. Ne, hlad neměla. „Máš k pití něco jiného než redbula?“ Zpoza jejího sedadla vyndal láhev vody a podal ji Holly. Moje oblíbená voda. „Děkuju.“ Opatrně otočila uzávěrem. Nechtěla se totiž dotknout – A bylo to. Dotkla se okraje láhve. Povzdychla si, znovu láhev zavřela a postavila ji na zem. „Něco ti na té vodě vadí?“ Zvažovala, že by mu na to neodpovídala, ale pak si uvědomila, že v průběhu pár týdnů stejně odhalí veškeré její ulítlosti včetně zvláštností v jídle, chorobného strachu z bakterií i ustavičného srovnávání a řazení. „Dotkla jsem se okraje.“ V obranném gestu zdvihla bradu. „Infikovala jsem ho a teď z té láhve nemůžu pít.“ Nevysmál se jí. Beze slova se natáhl za ni a podal jí další láhev. Otevřel ji, aniž by se dotkl okraje, a podal jí vodu. „Ta kratší víčka tě musí pěkně štvát.“ Spadla jí brada. Na úzká víčka si nedávno stěžovala Mei. „Tak co, už ti z toho jde hlava kolem?“ zeptal se. „Docela jo.“ Napila se. Pořád měla pocit, jako by četla smyšlený příběh. Bylo to příliš vyumělkované, než aby to byla pravda.

Tisíciletý démon, který seděl pár centimetrů od ní, ji v té nereálnosti jedině utvrzoval. „Klidně mi můžeš z té knížky předčítat. Vysvětlím ti, co budeš potřebovat, a dopovím ti detaily.“ „Jak poznám, že mě nebalamutíš? Tvrdil jsi, že valkýry jsou poslušné. V Knize válečnic jsem četla o Kaderin Odměřené. Je to vražedkyně, která popraveným upírům vždycky vyrve tesáky a pak si je navléká na šňůrku. Pak se tam píše o Emmaline Nesmělé, která zabila vlastního otce. Rozsekala ho na kusy!“ Na tři. Už jen tím je mi sympatická. „Podle té knížky valkýry zrovna nejsou ztělesněním poslušnosti.“ „Říkal jsem ti, že jsem si z tebe drobátko vystřelil. Vyjde to nastejno, jako kdybych tvrdil, že sirény nerady zpívají.“ Uklonila hlavu a zadívala se na něj. „Budeš mi odpovídat po pravdě?“ „Když mi odpovíš na otázky ohledně sebe upřímně, tak jo.“ V tom neviděla problém. „Dobře. Začnu. Kolik existuje demonarchií? A kde jsou?“ „Jsou jich stovky, už jen každý druh démonů představuje demonarchii, například kouřoví démoni jako Rök. Pak jsou tkliví démoni, ti mívají království na jiné úrovni.“ „Na jiné úrovni? Co to je?“ „Další dimenze. Je jich víc, než se dá zmapovat.“ „Jak se jmenuje tvoje království?“ „Rothkalina,“ odpověděl o poznání jiným, citovějším tónem. „Jak se tam dostaneš?“ vyzvídala. „Nejsnáz dostupný portál je v Jižní Africe.“ Tím se vysvětloval ten zvláštní přízvuk. „Rozumím tomu správně, že se jedná o alternativní vesmír? Máte vínové nebe a zelené slunce?“ „Ne, Rothkalina vypadá jako západní pobřeží Severní Ameriky.“ „Aha,“ odpověděla zaskočeně. Připadala si hloupě. Náhle se zamračila. „Ale Omort je zlokněžník, ne? K čemu mu to bude, když se stane vládcem říše démonů?“

12

Chytrá holka, pomyslel si Cade. Podobnou otázku mu položilo jen málo bytostí, i když podle něj byla jasná jako facka. „Máme úrodnou zemi a království je navíc na strategickém místě.“ Ve skutečnosti neměl Omort pro království žádné praktické využití a držel si ho, protože mohl. Ten, kdo vládne na Torninu, vládne celé říši. Omort toužil po tom, co bylo na hradě. Tornin byl totiž v dobách, kdy se ještě nepsaly dějiny, vybudován na místě pověstné Studně duší, jejímž úkolem bylo chránit mytické síly před zlokněžníky jako Omort. Na hrad byli vysláni běsní démoni a měli jej strážit. Nikdy jim však nebylo sděleno, co vlastně Studna duší… dělá. „Proč vám říkají běsní démoni?“ „Když se v nás probudí démonství, dokážeme šíleně běsnit. Zuříme jako šílení a tak.“ „Démonství? Myslíš jako včera večer?“ „No, třeba. Ale včera to nic moc nebylo.“ V plném démonství mu potemněla kůže a celá zrudla, tělo mu mohutnělo a zvětšilo se. Prodloužily se mu tesáky, zaostřily rohy a protáhly se do plné délky. V takovém stavu se z jejich hrotů vylučoval jed, který dokázal dočasně paralyzovat i nesmrtelníka. Holly polkla. „Jak často tě posedne démonství?“ „V plné podobě zřídkakdy. Dochází k tomu pouze ve chvíli, kdy je démon nebo někdo z jeho nejbližších v nebezpečí.“ Nebo když si poprvé podmaní svou ženu.

„Proč se Lorové skrývají před lidmi?“ „Kdykoli Lorové vyrazili do běžného světa, lidi je zlikvidovali.“ „Například?“ „Třeba čarodějnice se o to pokoušely celá tisíciletí. Skončilo to posledním upálením čarodějnic. A lidé, kteří přišli o život, protože údajně byli posedlí démony, byli démoni.“ „Stejně nechápu, jak je možné, že se všem Lorům daří tajit před lidmi svůj pravý původ.“ „Je to snazší, než si myslíš. Držíme se beztak šílených velkoměst a menších měst, kde se často pořádají maškarní. Lidi si tam myslí, že všechno, co vypadá divně, je prostě kostým. V poslední době taky móda MTV.“ Náhle zvážněl. „Každopádně platí, že každý mýtus je příkladem existence Lorů.“ „Co bys dělal, kdyby tě teď zastavil policajt a chtěl po tobě, aby sis sundal klobouk?“ „Spousta démonů by se dala na útěk, schytala pár kulek a někde za rohem by se přemístila.“ „Přemístila? O tom jsem četla. Znamená to, že se teleportují, že?“ Cade přikývl. „Umějí to jen některé druhy démonů, a navíc se to musí naučit.“ „Vzhledem k tomu, že jsme museli přebrodit ten močál, nepatříš k druhům, kteří to umějí, co?“ „Dřív jsem to uměl, tu schopnost jsem využíval celá staletí, ale Omort mi tu schopnost vzal. Bratr je na tom podobně.“ „Můžeš ji získat zpátky?“ Pohlédl jí do očí. „Jakmile mu mečem setnu hlavu, zase budu svobodný.“

Cadeon zůstal vážný i pak. Vypadal, jako by si představoval Omorta při popravě. Pohledem sjel na ni a najednou se probral. „Takže teď se budu ptát já.“ „Hm, co bys rád věděl?“ „Jak jsi zjistila, že jsi adoptovaná?“ „Rodiče se s adopcí nikdy netajili. Mamka mi mnohokrát vyprávěla příběh o tom, jak mě našli přede dveřmi. Vždycky mi říkala, že jsem jejich nalezené štěstí.“ Při vzpomínce

na maminku se usmála. „Celé roky se snažili mít vlastní dítě, ale nedařilo se jim to. Nakonec požádali o adopci, ale na úřadech jim řekli, že otec je na to starý. Nakonec žil déle než mamka.“ I když ne dlouho. Svou manželku, s níž byl pětačtyřicet let, miloval natolik, že po její smrti, zaviněné rakovinou, ji chtěl následovat kamkoli. Mezi rodiči panovala výjimečná láska. Taková, o které se píše, ale málokdy se vidí. Prožili ji i její biologičtí rodiče? „Určitě tě ve snu nenapadlo, že tvoje pravá matka je valkýří válečnice,“ prohodil a napil se redbulu. „Ne, odjakživa jsme si mysleli, že to byla mladinká holka.“ Ovála ji neznámá vůně. Začichala. „Ty… piješ alkohol? A řídíš?“ „Možná.“ „Cože? Zbláznil ses?“ „I kdybych byl na maděru, pořád budu mít reflexy tisíckrát lepší než člověk.“ „Takže ty kleješ jako námořník, ponižuješ ženy a ještě řídíš pod vlivem alkoholu.“ Podívala se na tachometr. „Kromě toho jedeš jako šílenec.“ „Jo, vinen ve všech bodech obžaloby. Zato ty vůbec nežiješ, neděláš nic spontánně a neumíš si užívat.“ „Ale umím!“ „Nesmysl, zábavu bys nepoznala, ani kdyby tě kousla do zadku.“ Vzdorovitě zvedla bradu. „Aha, takže podle tebe jsem upjatá puritánka, jo?“ „No, měl jsem na jazyku, že jsi kazatelská karatelka, ale tohle taky vystihuje situaci. Zvlášť po tom, co mi dneska řekla Nïx.“ „Co ti řekla?“ lekla se Holly. „Tvrdila, že jsi nevinná, a nejen tělesně. Stejně jsem si říkal, že určitě jsi panna, ale –“ „Podle čeho?“ skočila mu do řeči. Panenstvím se netajila, ale netušila, že je patrné na první pohled. „Máš to napsané na čele. Pro chlapa jako já je to jako červený hadr pro býka.“ „Nech toho, Cadeone, a řekni mi to. Co mám na čele napsáno?“

„Chci to!“ Obrátila oči v sloup a bojovala s trpělivostí. Jenže musela uznat, že nebyl daleko od pravdy. „Tělo máš nedotčené, ale v hlavě ti to pěkně šrotuje. Jak je to možné?“ „Co je na tom špatného?“ ohradila se. „Na sex narazíš, kam se podíváš, je úplně všude.“ Zase měl pravdu. Holly se ho však naučila ignorovat. Prostě se vyhýbala všemu, co by mohlo přispět k tomu, aby ztratila kontrolu. Takže si zapověděla cokoli, co bylo erotické, vášnivé, dojemné, rozčilující… Její strategie zněla jasně: otoč se. Ve škole se milenci líbají? Otoč se. V televizi je milostná scéna? Otoč se. „Dokážeš si představit, že alkoholik nechodí do obchodu s lihovinami? Nebo že člověk na dietě obchází pekařství?“ „Ale stejně bude muset nakoupit jídlo jinde.“ „Omyl, dotyčný pán si je může nechat doručovat až domů,“ opáčila. „Pán?“ „No a? Copak dietu drží jenom ženy?“ Ušklíbl se. „No jo, málem jsem zapomněl, že jsi zarytá feministka.“ „Ve srovnání s takovým úzkoprsým šovinistou je feministka každá.“ „Zpátky k věci. Chceš mi tvrdit, že ses nikdy v televizi nedívala na milostnou scénu?“ „Má sbírka filmů bohužel není tak bohatá jako tvoje.“ Pokrčil rameny. „Za to se ti omlouvat nebudu. Právě jsem nezadaný. Docela to… zabíjí čas.“ Nikdy by nevěřila, že se jednou bude bavit s nesmrtelníkem o pornu, až pojedou v autě za milion dolarů. Chyba lávky. „Odpověz mi,“ vybídl ji. „Nanejvýš jsem zahlédla začátek.“ „Takže počítej s tím, že do konce naší cesty uvidíš podstatně víc. Co víc, všechno!“

„Na to zapomeň. Nejsem na to zvědavá.“ Umírala touhou vidět to. Otoč se. „Lhářko.“ Teď pro změnu pokrčila rameny ona. „Znáš aspoň technický postup?“ rýpl si. „Samozřejmě, chodila jsem do školy.“ „Hele, a co na to říká přítel?“ „S Timem jsme se dohodli, že k sexu přistoupíme až po svatbě.“ „On s tím souhlasil?“ užasl Cade. „Kdybys chodila se mnou, užívala by sis nejmíň pětkrát denně.“ Právě proto se o sexu nikdy nechtěla bavit ani o něm nečetla. Měla by plnou hlavu erotických představ a ty by jí narušovaly běžný režim. Jako teď. Udělal by třeba i to, že by za ní vrazil do práce a miloval se s ní? Zhluboka se nadýchla. Vrhl na ni rozzářený úsměv. „Myslíš na to, co?“ „Představuju si, jaké by bylo milování s Timem pětkrát denně,“ zalhala. Cadeon sevřel volant tak pevně, až mu zbělely klouby. Vypadal, jako by žárlil. Proč? Nedělají si démoni nároky na ženu, kterou právě střeží? „No, tak mi o Timovi vyprávěj,“ pobídl ji jedovatě. „Chodíme spolu dva roky a každý den žasnu nad tím, jak je pro mě dokonalý. Je starostlivý, je s ním zábava, určitě bude skvělý manžel i otec. Stačil poznat i mé rodiče a i jim se líbil.“ „Ty si ho chceš vzít?“ „Ano, zasnoubíme se hned po doktorátu.“ „Nejsi na svatbu trochu mladá?“ rýpl si. „Možná ano, ale když najdeš toho pravého partnera…“ „On je pravý?“ Zasněně si povzdychla. „Ano. Je výjimečný. Jediný.“ Cadeon si odfrkl. „Který muž by se se mnou bavil o extremální kombinatorice nebo o využití Mahalanobisovy vzdálenosti při

shlukové analýze? Kolik mužů ví, co je permutaedr nebo bipartitní graf?“ „O extrémním kombinování se s tebou budu bavit každý den,“ odpověděl. „Ne, je to extremální… To je jedno. Nepochopil bys to. My si s Timem rozumíme v jiné rovině.“ „Prosím tě, copak může být chlap chytrý, když ani za dva roky nepřišel na to, jak se s tebou vyspat? Já bych to měl dávno za sebou.“ Holly se nezmohla na odpověď. Takového hulváta ještě neviděla. „Jak poznáš, že si rozumíte v posteli, když se spolu nevyspíte ještě před svatbou? Neblázni, Holly, auto si taky vyzkoušíš dřív, než ho koupíš, ne?“ „To je naprosto absurdní – oprávněné – tvrzení. Techniku milování se můžeš naučit jako cokoli jiného. Když jeden z nás bude něco potřebovat, ten druhý na to zaručeně přijde.“ „Nesmysl, intenzitu prožitku se nenaučíš. Co ty víš, třeba se u tebe objeví tendence, které Timík neskousne.“ To už vím. „Tim udělá všechno na světě, abych byla šťastná,“ trvala na svém. Jejich vztah by byl naprosto v pohodě, kdyby byla v sexu normální. Musí se to naučit, jinak by mu mohla ublížit. Taky netušila, jak to udělají, aby uspokojili její protikladné potřeby. Tloukla se v ní totiž potřeba ovládat a instinktivní touha být ovládána. „Co se stane, když se vám to trošku vymkne z rukou? Jak to zarazíte?“ Holly měla podezření, že Tim užívá tolik bylinek a výtažků, že má trvale potlačené libido. „V současné době máme platonický vztah.“ Tim by si na sex nepotrpěl ani bez bylinek a potravinových doplňků – a to jí maximálně vyhovovalo. „Pro nás je důležitější souznění myšlenek, ne těl.“ „Jenže myšlenky nemají orgasmus.“ „Podle nás život nemusí být prodchnutý orgasmy, aby měl hluboký smysl.“ Cade právě pil. Trhl sebou a vydatně se rozkašlal. Podíval se na ni, jako by se právě pomátla. „Teda, půlčíku, ty mi dáváš.“

„Cadeone, už se s tebou na tohle téma nechci bavit. Není pro nás důležité.“ „Škoda, mě dost baví.“ Pochopil, že Holly nezlomí. „Dobře, tak se klidně ptej zase na Lory.“

„Výborně. Mívají Lorové svatbu? Vytvářejí rodinné jednotky?“ „Někteří mají svatbu, hlavně rody, které se způsobem života blíží lidem.“ „Tvůj rod k nim taky patří?“ „Dá se to tak říct. Svatby teď bývají mnohem častější než dřív, ale nejsou daným pravidlem.“ „Aha,“ hlesla zklamaně. Cade vycítil šanci a dodal: „I bez svatby vytváříme dlouhodobé vztahy. Démon má vyvolenou ženu, kterou miluje nade všechny jiné, a intenzivně po ní touží. Dokáže ji hledat třeba celý život. Jeho prioritou je svou vyvolenou chránit a milovat. Svatba je pak poněkud nadbytečná.“ „Ty už jsi svoji vyvolenou našel?“ „No… Ještě ji nemám.“ „Podle čeho ji poznáš?“ „To prostě víš. Je to pocit, propojení. Zástupci našeho rodu to ale s jistotou poznají až po prvním sexu.“ „Hm, to je pro ně náramně výhodné.“ „Ne, to je prostě fakt. Při sexu se totiž začnou dít určité věci. A ty dál umožní, aby si muž podmanil ženu.“ „Například jaké?“ zeptala se, ale vzápětí dodala: „Ne, počkej. Budeš mi líčit nepokrytě sexuální věci?“ Má jí vysvětlit, že běsný démon dokáže prožít orgasmus bez ejakulace, dokud si svou vyvolenou nepodmaní…? „To nevím.“ „V tom případě mi neodpovídej.“ Zadívala se z okna. Obklopovala je tma. Na Holly bylo vidět, že se snaží na něco nemyslet. „Asi si chvíli odpočinu.“ Zavřela oči a zanedlouho usnula. Cade po ní po očku pokukoval a přemítal, o čem se jí asi zdá. Měla totiž svraštěné obočí. Rozhodl se, že udělá dvě věci. Za prvé ji naučí, jak se bránit. Aspoň efektivně využijí několik společně strávených týdnů.

Až ji pak předám Grootovi, bude mít mnohem větší šanci uniknout. Za druhé ji zasvětí do tajů milování. Bohužel si ji nebude moct podmanit, protože její proces přechodu v nesmrtelnou bytost ještě nebyl dokončený, takže by podmanění nemusela přežít. Radši by to neměl dělat i kvůli sobě. Pak by totiž nemusel být schopný vzdát se jí. Nepodmaní si ji, ale ukáže jí, co obnáší rozkoš. Věřil, že se mu ji podaří svést. Chtěla být svedená, poznal jí to na očích. Nebyla vůči němu imunní. Nejdřív ze všeho ji musel přesvědčit o tom, že mu může plně důvěřovat. Takže se musí chovat jako beránek. Jenže jeho bavilo zlobit ji. Kdykoli ji zaskočil, znachověly jí tváře. Nïx navíc říkala, že se její neteř má vzdělávat. Co by si o jeho plánech pomyslel bratr? Cade by se vsadil, že by byl radikálně proti. Rydstrom byl totiž čestný a poctivý démon a kostlivců ve skříni měl pomálu. Zato pořádně velké. Cade se zarazil. Co když královna iluzí odhalila Rydstromovu tajnou slabost? Co by s ním v takovém případě provedla? Taky by ho docela zajímalo, jestli Rydstrom jejich misi vzdal, když její vyřešení spočívá pouze na Cadovi. Ne, nad tím přemítat nechtěl. Musel konat a dovést jejich úkol ke zdárnému konci. Holly sužovaly nevítané myšlenky, zato Cade nevěděl, čeho se chytit dřív. Bez váhání se pustil do příprav svého záměru. Díky tomu pozná Holly víc a taky se k ní víc přimkne. Co na tom, že se každou vteřinou současně blíží k okamžiku, kdy ji zradí.

13

Holly byla na plese. Stála na terase a zpovzdálí ji pozoroval Cadeon. Původně chtěl, aby šla s ním, ale bála se tmy. Stále se ohlížela přes rameno do sálu. Nedokázala za sebou nechat všechno, nač byla zvyklá. Jeho zelené oči však vábivě svítily ve tmě. Podával jí ruku, lákal ji, sliboval jí rozkoš, o jaké se jí nikdy ani nesnilo… „Dobré ráno, krásko.“ Holly se polekaně probudila. Ležela Cadeonovi v náruči. Nacházeli se v jakési potemnělé místnosti. Cade si ji upřeně prohlížel. „Předtím jsem si nevšiml, že máš pihy,“ pronesl hrdelním hlasem. „Pusť mě.“ Vysoukala se z jeho sevření. Nepotřebovala, aby jí připomínal, jaký má sexy hlas, navíc když se jí o něm zrovna zdálo. Podvědomí ji zásobilo informacemi dostatečně. „Kde jsme? A proč mě držíš?“ Zkusil ji uklidnit jemným zavrčením a posadil ji na okraj postele. „V hotelu. Projíždíme severní částí státu Mississippi. Zkoušel jsem, jestli tě dokážu uložit tak, aby ses nevzbudila.“ „Uložit?“ Promnula si oči a rozhlédla se po pokoji. Vypadal luxusně, ačkoli za posledních deset let v mnoha hotelech nebyla. Hotel byl pěkný, ale nejdřív ze všeho by potřebovala pár věcí srovnat jinak, aby jí bylo dobře. První na řadě byly židle u stolu – „Ano, uložit,“ přikývl, sundal jí brýle a odložil je na noční stolek. Shýbl se a rozepnul jí přezky na botách. „Zbytek zvládnu sama, díky.“ Jeho pozornost ji vyváděla z míry. „Udělám to sama,“

zdůraznila, ale Cade ji neposlouchal. Prohlížel si její boty, jako by to byly nejkrásnější věci na světě. „Ty máš ale malé nožičky,“ usmál se. Zul jí boty a pobídl ji: „Tak, teď oblečení.“ Než se stačila rozkoukat, uchopil spodní lem svetru a začal jí ho přetahovat přes hlavu. „Zbláznil ses?“ vyjela na něj a plácla ho přes ruce. Shýbla se a proklouzla mu pod paží. Utekla na druhý konec místnosti. „Ujišťuju tě, že bych neviděl nic, co už neznám.“ Holly si zkřížila paže na prsou a nařídila mu: „Zavolej mi půl hodiny před tím, než vyrazíme.“ „Já tu ale budu s tebou.“ Holly ztuhla. Má spát v jednom pokoji s démonem se svůdným hlasem, o němž se jí zdálo? Ne, to by nešlo. „Jak to asi mám vysvětlit přítelovi?“ „Jak mu hodláš vysvětlit cokoli z toho, co právě prožíváš?“ Měl pravdu. „Nebudu mu to vykládat. Jestli se podaří ta zpětná proměna, nemusí o ničem vědět.“ „Bezva nápad. Pravidla Lorů beztak zakazují, abychom o sobě lidem vyprávěli.“ „Proč musíme být spolu v pokoji?“ „Protože jsme příliš blízko k místu, kde tě Lorové spatřili naposled. Mohli by tě najít upíři, lásko.“ „Postarám se o sebe.“ „O tom nepochybuju,“ přikývl. Cadova důvěra v její schopnosti ji těšila a znervózňovala zároveň. „Ve spánku by ses ale bránila dost těžko. Proto jsem tu jako záloha.“ Hlasitě jí zakručelo v břiše. Cade se usmál. „Jestli ještě dvacet minut vydržíš, skočím pro něco k večeři. Na pokojovou službu je brzy, ale hned přes ulici je bufet.“ Holly přikývla. „Mohl bys mi, prosím tě, přinést pomerančový džus? Nemám ráda jídlo od jiných lidí.“ A ani to, které uvařím sama. „Uvidíme, co budou mít. Jestli chceš, beze všeho si skoč do sprchy, pusinko.“ U dveří se ještě otočil. „Jo, Holly, nesundávej si ty perly, jinak se dostaneme do pěkné kaše.“

Cade se zanedlouho vrátil. Holly se stále sprchovala. Nebral si servítky, popadl kliku, bez potíží vylomil zámek a rozrazil dveře. „Muž se vrátil z lovu!“ zvolal. Holly vykřikla a Cade se jejímu úleku pobaveně zasmál. „Vypadni! A zavři za sebou!“ Za skleněnými dveřmi sprchy, zahalenými oparem páry, rozeznal pouze obrys postavy. Nakonec usoudil, že se zařídí podle jejího přání. Igelitovou tašku s nákupem odložil na jídelní stůl. Nalézt něco k jídlu pro Holly se nakonec proměnilo v opravdický lov, protože měla nečekaně přísné požadavky. Během jejich společné cesty jich zaznamenal víc než dost. Cadovi nešlo do hlavy, proč sebou ve sprše nemrskla, aby už byla oblečená, než se vrátí. Přejel pohledem po pokoji a hned mu to bylo jasné. Holly totiž nejdřív musela přeuspořádat, co se dalo a co nebylo přibité. Tři ze čtyř židlí byly přisunuté ke stolu. Čtvrtou obrátila a přisunula ji ke stolu opěradlem napřed, pak ji nahnula k sobě, takže židle stála pouze na dvou nohách. Taky přestlala postel a polštářky na pohovce přesunula. Budík na nočním stolku přisunula ke stěně, aby nebyl vidět žádný drát, a dálkový ovladač umístila do středu displeje budíku a natočila ho k němu v pravém úhlu. Odpadkový koš posunula až ke komodě a z druhé strany ho zahradila svým kufrem. Notebook a mobilní telefon umístila vedle sebe na psací stůl a připojila je na dobíječky. Cade potřeboval zkouknout maily a podívat se na sportovní výsledky. Taky chtěl zkontrolovat trasu cesty na další den. Otevřel tedy počítač a přihlásil se jako host. Udělal, co potřeboval, a pak si vygoogloval pár věcí. Holly měla filtr na nežádoucí obsah. Nepřekvapilo ho to. Opřel se a představoval si, jaké by to bylo, kdyby do svého života nepustil nic, co souviselo se sexem. Nestálo by za to žít. Hm, zrovna on měl co mluvit. Se ženou se nemiloval ode dne, kdy poznal Holly. Tak dlouhý celibát pro něj od prvního sexu nebyl představitelný. Před pár měsíci dospěl k přesvědčení, že Holly nikdy mít nebude, a tak trochu se pokusil o jednu čarodějku, ale měla spadeno na jiného. Teď za to byl rád.

Vrátil notebook na stůl a pohledem sjel na její kufr. Leželo mu v hlavě, co jí asi napsala Nïx. Usoudil, že má ještě čas, a tak klekl ke kufru. Kousek si ho přitáhl ode zdi, aby ho mohl otevřít dokořán. Zběžně přelétl složené sukně a svetříky a nakoukl do boční přihrádky. „Páni,“ užasl. Na takové svůdné prádlo by ji netipoval. Cade se považoval za muže s jednoduchým vkusem. Na výstřednosti si nepotrpěl. Nepotřeboval svůdné prádélko, aby se vzrušil, ale představa Holly v takových hedvábných hadýrkách s ním pořádně zalomcovala. V tom okamžiku vyšla z koupelny, zabalená v županu až po krk. „Co to děláš?“ zaječela na něj. „Hledám dopis od Nïx, pusinko.“ „Jak si dovoluješ hrabat se v mých věcech?“ „Nikdy bych nečekal, že cudná slečna Ashwinová nosí takové lechtivé prádlo,“ usmál se. Zavěsil si na prst tanga a zatočil jimi. „Okamžitě to vrať!“ Vytrhla mu kalhotky z ruky. „Za to může Nïx! Vyměnila mi prádlo.“ O tom Cade nepochyboval, přesto si rýpl: „Hm, to určitě. Proč by to asi dělala?“ „To nevím. Do hlavy jí nevidím.“ Natáhl se pro další miniaturní kalhotky. Uchopil je oběma rukama. „Hm, takže takováhle tanga pro tebe budou velká novinka, co?“ „Nech toho!“ Cade vstal a odhodil je do kufru dřív, než se na něj Holly stačila vrhnout. Zatvářil se neskonale znuděně. „Teď si ale budu muset lámat hlavu nad tím, co schováváš pod tím slušivým župánkem.“ Odtáhl židli od stolu a posadil se. Hrdě zvedla bradu. „Co asi, obyčejné pyžamo.“ „Fakt? Ukaž.“ „Proč? Do toho ti nic není.“ Opřel se a založil si ruce za hlavu. „Holly, uvědom si, že jsem tě před necelými dvěma dny viděl v celé kráse. Paměť mi slouží dobře. Nemusíš se pětkrát obmotávat županem.“ Holly ho neposlouchala. Se smutným výrazem v očích si totiž prohlížela své rozházené oblečení. „Teď to musím udělat celé znova,“ hlesla tak zničeně, až se Cade zarazil a usoudil, že si

to škádlení odpustí. „Co by se stalo, kdyby ses na to vykašlala?“ „Byla by ze mě hromádka neštěstí a nedokázala bych myslet na nic jiného.“ Shýbla se a začala sbírat věci. Župan se jí napnul přes hýždě a magnetizoval Cadův pohled. Holly se zachvěla. Ohlédla se přes rameno a zamračila se na něj. „Cítíš, že se na tebe dívám,“ vysvětlil jí. „Nesmrtelníci jsou mnohem citlivější vůči nejrůznějším vjemům včetně zvuku, světla, dokonce i dotykům. Říká se tomu hypersenzitivita. Časem si na to zvykneš.“ Holly složila oblečení, vstala a pátrala po dalších zpřeházených věcech. Oblečení ji poměrně rozhodilo, ale když si všimla, že její notebook je otevřený, málem to s ní seklo. „Cože? Tys… tys použil můj počítač?“ Holly na něj vrhla neskutečně vyčítavý pohled. Zaklapla počítač a srovnala ho tak, jak potřebovala. „Panebože, měl jsi upatlané prsty! Fuj!“ No co, tak si dal koblihy, když musel na objednávku čekat. Holly spěchala pro antibakteriální vlhčené ubrousky. Sedla si na postel, otočila se k Cadeonovi zády a pečlivě notebook otírala. Fascinovaně sledoval, jak se jí při hlubokých nádeších zvedají ramena. Holly zjevně usoudila, že počítač přežil Cadeonovo nakládání bez úhony, protože ho odložila na stůl k mobilnímu telefonu a pak urovnala přehoz přes postel, na níž seděla. „Hele, Cadeone,“ oslovila ho, ale vzápětí se zarazila. Došla k notebooku, o milimetr ho posunula a pokračovala: „Včera večer jsem byla v šoku, takže jsem nereagovala na spoustu věcí, které jsi dělal. Teď už jsem zase v kondici, takže laskavě zapomeň na to, že se ke mně budeš chovat pořád stejně.“ „Cože? Zakazuješ mi, abych ti zachraňoval život a převážel tě autem, když spíš?“ „Ne, zakazuju ti, abys bez mého souhlasu sahal na můj počítač. To se nedělá. Netvrdím, že ti ho nepůjčím, to mi zase tolik nevadí. Ale do počítače tě budu přihlašovat já a taky potřebuju mít jistotu, že ho používáš správně.“ „Já ale nestahoval porno ani nic podobného.“ Zrovna jsem si na to nevzpomněl. „Prostě jsem si vygoogloval pár věcí a projel jsem si trasu na dnešní noc.“ „To není jediná věc, kterou musíš bezpodmínečně změnit. Kromě toho mě nebudeš svlékat, když budu spát, ani nebudeš vtrhávat do koupelny, když se sprchuju, a okukovat mě. A okamžitě mi přestaň říkat těmi sexistickými zdrobnělinami!“

„Myslíš láskyplná pojmenování? Co je na nich špatného?“ „Ponižují ženy.“ Rázně zavrtěl hlavou. „Nesmysl. Je to neškodný zvyk. Takhle se muži dřív bavili s ženami běžně. Ta slovíčka jsou navíc speciálně vyhrazená ženám.“ „Například?“ „Například lásko, pusinko, krásko. Tak říkám jen těm ženám, které se mi líbí.“ Které se mu líbí? Pusinkou dával ženě najevo, že je jeho služka, kráskou zase naznačoval, že očekává jisté druhy služeb. Ona taková nebyla. „Když mě žena nezajímá, říkám jí srdíčko nebo fešando.“ „To tvoje svěřování mě má jako dojmout? Mám být poctěna, že mi říkáš pusinko?“ „No, čekal jsem, že tím na tebe udělám dojem, ale zrovna mi to neulehčuješ.“ „Rozhodně bys mě okouzlil víc, kdybys respektoval moje soukromí.“ „Hele, minimálně další dva týdny ještě budeme trávit spolu. Respektování soukromí by vyžadovalo zatraceně hodně snažení, ale ve výsledku by k ničemu nevedlo.“ Našpulila rty, jako by mu na to neměla co namítnout. „Co to věčné klení?“ zaútočila z jiného soudku. „Proč musíš pořád nadávat?“ „Takhle mluvím odjakživa, u nás se to nebere jako něco špatného. S tím přišli až lidi.“ Začal z tašky vyndávat jídlo. „Jenže řada lidí byla vychovávaná jinak a takováhle slova je urážejí…“ Nedopověděla. „Tys přinesl koláčky z ovesné mouky?“ „Jasně.“ „S medem?“ „Jasně.“ Sbíhaly se jí sliny. „Pomerančový džus neměli?“ „Ale jo, měli.“ Zanořil ruku do jiné tašky a vyndal balíčky cereálií, plastovou lžičku v obalu, karton mléka a karton džusu. Holly si ho prohlížela přimhouřenýma očima. „Všechno je zabalené. Cadeone, jak dlouho jsi mě vlastně sledoval?“

„Dost dlouho na to, abych věděl, co máš ráda a co budeš jíst.“

14

„Mám pocit, že to s tím hladem nebylo tak hrozné,“ prohodila Holly a odsunula talíř s napůl snědenou snídaní. „Bude to tou změnou,“ uklidňoval ji Cade. „Valkýry nejedí.“ „Jak to?“ „Nevím. Jak je možné, že měniči mění svoji podobu nebo že čarodějky přesunují věci silou myšlenek?“ Holly po sobě uklidila zbytky. Dolehla na ni únava. Cade zatáhl těžké závěsy a rozsvítil lampičku. Nepomohlo to. Ztěžka dosedla na kraj postele. Tělesně byla vyčerpaná, ale smysly žily naplno. Hypersenzitivita? Nedivila by se. Zoufale si připomněla, že je v hotelovém pokoji s démonem, o jehož úmyslech nemá jedinou růžovou představu. Původně si myslela, že ji bude těmi rohy odpuzovat − o obhroublém chování nemluvě −, ale postupně s nemalým překvapením zjišťovala, že ji přitahuje. A ne málo. Už teď měla problémy s tím, aby své touhy udržela na uzdě. Holly odjakživa měla spousty obav a výstředností, na něž užívala léky. A teď když neměla jediný prášek… co bude dělat? Nutně potřebovala svou dávku. Jednak musela utlumit nutkání a jednak chtěla zpomalit proces proměny. Ztuhla. Proměny? Mohla by se snad proměnit ještě víc? Vzpomněla si, jak ji rodiče vzali k psychiatrovi, který měl být „nejlepší ve státě“. Pořád dokola povídal něco o jejím křehkém duševním zdraví a rodiče ho zdrceně poslouchali…

„Jedná se o klasický případ obsedantně-kompulzivní poruchy. Tito pacienti prožívají neustálý strach ze změny,“ líčil jim. „Bude se bát, že přijde o prožitek svého já, a často bude pociťovat nutkání, aby jednala jinak, než je zvyklá. Nutkání dokážou navodit velmi silnou úzkost, proto vykonává kompulze, tedy nutkavé úkony, jimiž úzkost potlačí. Čím silnější bude nutkání, tím hojnější výskyt kompulzí se v chování objeví.“ Pak přišla na řadu chemická nerovnováha. „S největší pravděpodobností zdědila tento předpoklad po rodičích,“ dodal psychiatr s povzdychem, jako by se s tím setkal už mnohokrát. „Stav se výrazně zjitřuje nejistotou Holly z toho, že byla adoptovaná.“ Ohledně adopce neprožívala nejistotu ani jedinkrát. Její rodiče byli úžasní. Jednali s ní s nesmírnou trpělivostí, milovali ji a podporovali. Postupem času se za její neobvyklé chování začali vinit sami, hledali chyby ve své výchově a dospěli k názoru, že jí neposkytli něco, co potřebovala. Maminka se jí před smrtí dokonce omlouvala. Při té vzpomínce ji píchlo u srdce. Složila hlavu do dlaní. „Co se děje, půlčíku?“ lekl se Cade a přisedl si k ní. Holly mlčela. „Hele, já na tyhle věci moc nejsem, ale jestli… no, jestli chceš, klidně si můžeme promluvit.“ Holly si povzdychla. „Je toho na mě moc. Včera mě odvlekli ze školy a unesli bůhví kam, pak…“ Nedopověděla. „Pak co? Pověz, co se stalo?“ „Bylo to příšerné,“ zašeptala. „Probudila jsem se a byla jsem… nahá. Připoutali mě k oltáři a chtěli se mnou udělat ten rituál. Kolem mě stáli ti muži a prohlíželi si mě. Snažila jsem se jim to vysvětlit, prosila jsem je, ale oni se smáli a nebrali na mě žádné ohledy. Když pak na mě jeden vylezl, zaječela jsem.“ „Valkýří jekot.“ Přikývla. „Zaječela jsem hrozně nahlas, to jsem sama nečekala. Najednou praskla skleněná kupole a potom mě do hrudi udeřil blesk. Trvalo to hrozně dlouho. Pak si toho moc nepamatuju. Vjel do mě příšerný vztek, byla to neovladatelná touha chovat se násilně.“ Jak se stalo, že jí položil dlaň na záda? Byla velká a hřejivá. Jemně jí přejížděl Holly sem a tam. „Prošla sis peklem. Zachovala ses úplně normálně.“ „Normálně na valkýru, nebo na člověka?“ zeptala se a popotáhla. „Mám pocit, že nejsem ani jedno. Navíc nevím, jak se valkýra nebo člověk normálně cítí.“ Cadeonovi to konečně došlo. Holly musela přehodnotit celý svůj život. Sama nevěděla, jestli je spíš člověk, nebo valkýra. Nerozuměla si a nepoznávala se.

Přesně to říkala Nïx. Holly vytušila, že nedostatek pořádku, který jí zajišťoval zdání klidu, je dokonalým receptem na zmatek. „Vadí mi, když mi něco narušuje můj řád. Nesnáším překvapení. Nezvládám je dobře, ani když jsem v dobré formě.“ „Možná ti moc nejdou, protože s nimi nemáš dostatek zkušeností.“ „Ne, u mě jde o to, že neumím −“ „Ráda srovnáváš věci, no a?“ Zamračila se. Otec tehdy, když jí chtěl psychiatr nasadit léky, řekl matce totéž. Zavrtěla hlavou. „Schválně to shazuješ, ale já měla období, kdy jsem nevycházela z domu, protože jsem se bála, že vyběhnu do bouřky, nebo mě děsila představa, že mě uhrane blýskavý šperk. Ani teď netuším, jak bych se chovala. Cadeone, to, co je normální pro valkýru, nemůže být normální u mě.“ Uvědomovala si, že se chová povrchně, ale stejně se neubránila poslední poznámce: „Navíc nechci mít tesáky ani špičaté uši.“ „Nepředpokládám, že by se něco změnilo, ale musím ti říct, že mně se špičaté uši moc líbí.“ Vrhla na něj podezřívavý pohled. „Opravdu. Pro Lory jsou symbolem víly nebo valkýry. Oba rody zastupují překrásné ženy.“ „I kdybych v nich vypadala k světu, stejně s nimi nemůžu mezi lidi.“ „S tím si nedělej starosti, zakryješ si je vlasy. Některé valkýry si je schovávají pod ozdoby do vlasů nebo nosí čelenky. Jiné je dokonce vůbec neschovávají a prohlašují, že hrají ve filmu a nechtěly se odličovat.“ Ani Nïx své uši neřešila. „Co ty tesáky?“ „Jsou malinké,“ uklidňoval ji. Usmál se a vně očí se mu vyrýsovaly sympatické vrásky. „Lidé si jich ani nevšimnou.“ „Jenže já o nich vím, takže se podle toho budu chovat.“ „Neboj, naučíš se s nimi žít. Snaha vyhnout se odhalení není nijak náročná, jde o pár fíglů.“ Nezhrubl mu hlas? „Když se k tomu zlokněžníkovi dostaneme včas, mohla bych…“ Zarazila se. „Cadeone, ty mi čicháš k vlasům?“

Cadeonovi bylo srdečně jedno, že ho přistihla. Naopak si nabral její vlasy do dlaní, zabořil do nich tvář a zhluboka vdechl jejich vůni. „Co je s tebou?“ lekla se a prudce vstala. „Co? Jen jsem potře- chtěl jsem přičichnout k tvým vlasům.“ „Tak ty mi nejdřív nabídneš, že si promluvíme, a pak mě vůbec neposloucháš!“ „To není pravda, pusinko.“ Vrhla se pro mobilní telefon a vytáhla ho z nabíječky. „Kam voláš?“ „Člověku, kterému bych se měla svěřit. S tebou jsem skončila. Jsi sprostý žoldácký démon, kterého víc zajímají moje vlasy než pocity!“

15

„Jsi na návštěvě u příbuzných? V Memphisu?“ lekl se Tim. „Vždyť nerada cestuješ.“ Přesunula si mobil ke druhému uchu. „Je to krizová situace. Nemusíš se o mě bát, jsem v pořádku.“ Ve snaze změnit téma nadhodila: „Tak co, jak pokračuje konference? Jak se ti líbí v Kalifornii?“ Cadeon rázoval po místnosti sem a tam. Je to jasné jako facka. Démon o ni skutečně usiloval a teď žárlil. Otázka zněla proč. Holly byla podstatně mladší než on a na rozdíl od Nïx nebyla výjimečně krásná. Považovala se za tuctovou ženu. K nesmrtelné femme fatale měla na hony daleko. S Cadeonem se k sobě nehodili. Byla z jiného světa a nijak se netajila tím, že se jí do toho jeho nechce… „Naše přednáška měla příznivý ohlas,“ vyprávěl Tim. „Velmi příznivý. Škoda že tu nejsi se mnou.“ Holly docela štvalo, že veškerou smetanu slízl Tim sám. Hlavní díl matematické práce odvedla ona a oba to věděli. Zarazila se. Co to s ní je? Nikdy na Tima nenasazovala. Nejspíš je to další projev přeměny, o kterou za mák nestojí. „Chybíš mi,“ pronesl a tím v Holly ještě prohloubil pocity viny za to, že je na něj naštvaná. „Ty mně taky,“ odpověděla. Cadeon si sedl, pak vstal a znovu začal chodit. „Pořád pracuješ na kódu?“ zeptal se Tim. „Nepostřehl jsem, že bys něco uploadovala.“ Oba totiž každý večer aktualizovali postup své práce a nahrávali ho do sdíleného souboru.

„Jo, pracuju na kódu dál. Hned ráno ty soubory přidám.“ „Čím dřív, tím −“ „Já vím, tím dřív budu mít doktorát.“ Tim ji vždycky vydatně podporoval a povzbuzoval ji, aby dosáhla svých snů. „Už se na tebe moc těším, srdíčko,“ zašeptal mile. Srdíčko? Jak to, že si předtím nevšimla, že jí tak říká? „Já na tebe taky, Time.“ Cade vrazil do koupelny. Za pár okamžiků opět vyšel. Vypadal, jako by na sebe chrstl kbelík vody. „Ukonči to,“ houkl na ni. Holly nestačila zakrýt mikrofon. „Kdo to je?“ lekl se Tim. „To je… to je bratranec.“ „Ty máš bratrance? To jsem nevěděl.“ „Já taky ne, je to nová informace. Objevila se větev mé rodiny, o níž jsem neměla tušení.“ Cadeon se k ní vydal rázným krokem. „Už musím běžet!“ lekla se. „Zavoláme si pak, ano?“ „Samozřejmě. Dávej na sebe −“ Cade jí vytrhl telefon z rukou. Holly se sice bránila, ale Cade její útoky snadno odrážel. „Holly má jinou práci,“ houkl do telefonu. „Hele, Todde, promiň, ale máme fofr. Sestřenice ti za týden dva zavolá, jo?“ Neovládl se a ukončil hovor. „Co si to dovoluješ?“ vyjela na něj Holly. „Máš mě chránit, za to jsi placený, ne? Můžeš mi laskavě vysvětlit, jaké nebezpečí mi při tom telefonátu hrozilo?“ „Žádné,“ odsekl a popošel k ní ještě blíž. Oba prudce oddychovali. Tyčil se nad ní jako hora. Holly se nedokázala soustředit. Ztěžka polkla. „Tak proč jsi to udělal?“ „Asi jsem vás sledoval dost dlouho na to, abych věděl, že na něj plýtváš touhou.“ „Do toho ti nic není! Nïx mi řekla, že mě máš dopravit ke zlokněžníkovi, nic víc a nic míň.“ Popadl ji kolem pasu. Holly toho měla dost a začala mu pěstmi bušit do skálopevné hrudi. „Možná, ale to neznamená, že tě nechám dělat osudovou chybu.“

„Hm, díky za názor,“ odsekla a nadále do něj marně tloukla. „Koukej mě pustit!“ „Ty to nechápeš, co? Asi bych ti měl ukázat, jak to vypadá, když se tě chopí muž.“ Než se stačila nadýchnout, sklonil hlavu, vzal jí tvář do dlaní a umlčel ji polibkem. Dotýkal se jí boky a Holly cítila, jak do ní proudí jeho horkost. Byla z toho paf, nezmohla se na nic, málem i zapomněla dýchat… Jazykem si prodral cestičku mezi jejími rty. Po chvilce se přestala bránit. Začínala vnímat, že je to příjemné. A nejen to. Pak mu dokonce začala vycházet vstříc. Dráždil ji jazykem, smyslně ji sváděl a ponoukal ji k tomu, aby se mu celá oddala. Cítila, že povoluje zatnuté pěsti. Sjela mu dlaněmi na prsa. V životě by ani nedoufala, že v ní hladový polibek žoldáka dokáže tak mocně rozproudit krev. Líbal ji tak vášnivě, dráždivě… Nedokázala se ovládnout a polibky mu skutečně vracela. Slastně zasténal. Holly si dodala odvahu a zkusila to znovu. Zatnula mu nehty do prsou a Cade ji svým tělem přitlačil ke stěně. Prohloubil polibek a Holly začínala šílet touhou. Náhle ji pustil a bez varování se rty přemístil na její krk. „Vidíš?“ pronesl hrdelním hlasem. „Tohle je pořádný polibek, pusinko. Za chvíli nebudeš vědět, co se s tebou děje.“ Už se stalo. Bradavky jí pulzovaly, cítila, jak v rozkroku vlhne, a nemohla se nabažit jeho dotyků. Bez varování jí rozhrnul župan až do pasu. Vykoukla na něj černá košilka. Troufale ji štípl do bradavek. Zaskočeně vykřikla a vzápětí zasténala. „Takováhle krásná prsa by se neměla skrývat pod ničím jiným než hedvábím,“ zašeptal a vzal jí prsa do dlaní. Palci líně přejížděl po ztopořených bradavkách. Holly se slastně prohýbala v zádech. Chtěla víc. Kousla se do spodního rtu, aby bezostyšně nesténala. „Ty jsi ale citlivý půlčík, viď? Můžu tě dovést až k vyvrcholení. Chceš?“ zeptal se a znovu ji políbil. Lačně mu sála jazyk a celá omámená si uvědomila, že přesně po tom touží. Moc. Ztrácím kontrolu. Příliš rychle. Na druhou stranu ho nedokázala přestat líbat. Panebože, já to nevydržím. Proč nemůžu přestat? Měla tisíc chutí zarýt mu drápy do těla ještě víc. Potřebovala si ho přitáhnout co nejblíž k sobě.

Chtěla mu říct, že si s ní může dělat, co chce, ale Cade se k ní přitiskl ztopořeným penisem a začal se pomalu pohybovat. Rozum jí napovídal, že takhle velký muž se do ní stejně nevejde, ale city se zmítaly vášní. Úplně se viděla, jak z něj strhává džíny a hladí ztopořený penis. Pak ho položí na postel a sedne si na něj. Zanoří ho do sebe. A bude mu zatínat nehty, ne, drápy do svalnaté hrudi… Svěsila paže a skutečně z něj chtěla strhnout džíny, ale v posledním okamžiku ji pohltil strach. Tohle přece není ona. Nemívá nezvladatelné touhy. Zapřela se mu o ramena a odtáhla se od něj. Cade se lekl. „Pusť mě!“ vyjekla. Poslechl ji. Hruď se mu prudce zdvihala, rohy se mu napřímily. Šel z něj strach, vypadal děsivě a svůdně zároveň. „Čekal jsem, že mě zarazíš,“ prohodil s líným úsměvem. Píchlo ji u srdce. „Ale stejně jsem se dostal dál, než jsem doufal.“ O krok couvla. „Co to má znamenat?“ vyjekla. Nemohla se soustředit, její tělo volalo po vyvrcholení. „Proč jsi chtěl se mnou zajít ještě dál? O co ti jde?“ „O nic, prostě jsem po tobě vyjel.“ Přitáhla si župan až ke krku. „Vyjel? Proč? Chtěl jsi mi uštědřit lekci, nebo se ti líbím?“ „Asi oboje.“ „Co to plácáš? Co se ti na mně líbí?“ „Jsi kus ženské. Nejsi jen na okrasu.“ „Prosím?“ „Líbíš se mi, jsi sexy. V tomhle ti nebudu lhát.“ „Sexy?“ opakovala po něm přiškrceným hlasem. „Ale vždyť… Vždyť tobě se líbí děvky, které jsou víc oplácané. Tos říkal! Kromě toho jsem se tě nesnažila svádět. Nemaluju se ani nenosím krátké topy a −“ „Myslíš si, že proto nejsi atraktivní?“ No… ano. „Neblázni, jsi přirozeně krásná.“ Měla toho dost. Namířila na něj prst. „Už žádné líbání, Cadeone. To není součást dohody. Navíc mám přítele.“

„Ne ne, nanejvýš máš kamaráda. Nespíte spolu a neděláte spolu ani jiné věci, které jsou pro milence běžné. Chybí ti to, a navíc netušíš, o co se připravuješ.“ To nemohla popřít. „Po tu dobu, co budeme spolu, se tě budu snažit svést,“ pokračoval. „Klidně mě použij jako objekt ke zkoumání a k ukojení zvědavosti. Odpočiň si od nudného života, zkus se chovat nevázaně, spontánně. Užij si a pak se zase vrať tam, kde jsi byla.“ Holly zaváhala. Uklonila hlavu… Náhle se zarazila. Cože? Ona opravdu jeho nabídku zvažuje? Chce se nechat vlákat do smyslného světa? Do světa temnoty. Jako v tom snu. Otevřela ústa, aby odpověděla, ale Cade ji zarazil: „Nemusíš mi odpovídat hned teď. Prostě si tu nabídku nech jako možnost. Každopádně ti můžu slíbit, že to, co se stane s démonem, se od něj dál nedostane.“ „Jsi neuvěřitelně velkorysý!“ „Jo, to jsem celý já. Vždycky myslím na druhé.“ Podezřívavě si ho přeměřila pohledem. Cítila, že ho vzrušuje a že je mu s ní… dobře. „Jdu si lehnout.“ Vlezla si pod peřinu v županu. „Neblázni, půlčíku, přece se nebudeš dusit v tom županu. Vypadáš, jako bys měla ochranný oblek.“ „Taky že mám.“ „Na mě se můžeš spolehnout. Nic ti neudělám. Čestné slovo žoldáka.“ Trochu ji zviklal. „Kde budeš spát?“ zeptala se ho. Došel k pohovce, lehl si a natáhl paže. „Tady, pokud se ovšem nerozhodneš, že chceš se mnou sdílet lože.“ „To určitě!“ odfrkla si a zhasla lampičku. „Leda ve snu, démone.“ „Aspoň tak,“ zamumlal ze tmy.

16

Holly se probudila krátce před západem slunce. Cadeon právě vycházel z koupelny. Kolem pasu měl ručník, jinak byl nahý. Na těle mu hrály svaly. Užasle na něj vytřeštila oči. Opálenou pokožku měl hladkou a napínala se mu přes svaly. Po zraněních z předchozího večera nebylo ani památky. Širokou hruď a záda měl mokré ze sprchy. Holly se tvářila, jako by spala, a nenápadně ho pozorovala, jak se pohybuje po místnosti. Zase se jí o něm zdálo, opět to byl neuvěřitelně živý sen. Polkla a chtě nechtě se musela dívat na bouli pod ručníkem, která se svůdně pohybovala. Shýbl se ke své tašce a − Prudce se otočil a přistihl ji, jak si prohlíží intimní část jeho těla. Líně se usmál. Světlé strniště se zablýsklo v odcházejícím světle. Navzdory rohům byl víc než přitažlivý. A on to k tomu všemu věděl. Slíbila si, že mu nikdy neřekne, jak moc se jí líbí. „Jsi vzhůru? Prima. Potřebuju od tebe službičku.“ „Prosím?“ „Vyndala bys mi kulku? Zatím nevypadla.“ Holly se posadila a promnula si oči. „Jak se to dělá?“ „Vyrýpneš ji drápem.“ Navzdory mnoha fobiím jí krev nevadila. Jenže by se ho musela dotknout. Nikdy. Po ranním líbání to bylo moc brzy. Když předtím nemohla usnout, rozhodla se, že se od něj bude držet co nejdál. Potřebovala

hrát o čas. Doufala, že přijde den, kdy každý bude mít svůj pokoj. „To je zase nějaká tvoje taktika, abys mě svedl, co?“ „Hele, za běžných okolností bych si s tím poradil sám, ale mám ji vzadu na stehně a nemůžu tam dosáhnout. Bolí jako čert.“ Upřel na ni vyzývavý pohled. „Nerad ti to připomínám, pusinko, ale slízl jsem ji, když jsem ti zachraňoval život.“ Holly píchl osten viny. Měl bolesti a potřeboval pomoct. „Jo, jasně.“ Došla si pro brýle a utáhla si pásek županu. „Ukaž, podívám se na to,“ nabídla se a vzápětí dodala: „Ale necháš si ručník, platí?“ „Klidně,“ přikývl. „Ale k ničemu to nebude,“ dodal pro sebe. Zamračila se. Bude, neuvidí ho. Natáhl se na postel. Holly se posadila vedle něj a snažila se odtrhnout pohled od svalnatých, rozložitých zad. Třesoucími se prsty mu vyhrnula ručník a přejela mu přes blonďaté chloupky. „Kde ji máš?“ zeptala se nezvykle hrdelním hlasem. „Kousek výš.“ Holly polkla a posunula ručník ještě o kousek výš. Podívala se na drápy. Už se jí svinovaly. Děsily ji její vlastní myšlenky. Nejradši by totiž slízala každičkou kapku z jeho těla, políbila ho vzadu na krku… Odhodlaně zavrtěla hlavou, aby ty nevítané představy co nejrychleji zaplašila. „Ještě výš,“ diktoval si. „Jo, já vím −“ Konečně ji našla. Celá zkoprněla. Nešlo ale o zranění. Mezi stehny mu vykukoval penis. Otoč se. Otoč se! Otoč se!! Tvář jí zahořela a konečně sama sebe poslechla. „Já ti říkal, že to nepomůže.“ Vletěl do ní vztek. Zlobila se na něj i na to, jak sama reaguje. Pouhý pohled na jeho intimní partie s ní pořádně zacvičil. „To sis nemohl lehnout jinak?“ vyjela na něj. „Buď bys viděla část, nebo všechno. V čem je rozdíl?“

„No… V tom je velký rozdíl!“ Nemohla odolat a znovu si ho začala prohlížet. Nezvětšil se? Úžasem otevřela pusu. „Ty se… ty se vzrušuješ!“ Podíval se na ni přes rameno. „No a?“ Přesunul si penis tak, aby na něm ležel. „To se chlapům stává. Ještě jsi o tom neslyšela?“ Zatvářil se, jako by mu ta poloha taky nebyla příjemná, a přetočil se na záda. Stále rostl! „Co s tím… s ním hodláš dělat? Budeš se tu promenádovat jen tak?“ Ani nevěděla, jak naložil s erekcí předtím. „Zatnu zuby a nějak to do další sprchy přečkám, no.“ „Do další sprchy?“ Poťouchle se na ni usmál. „Aha,“ vyjekla a zrudla. Zato Cade se tvářil, jako by na masturbování vůbec nic nebylo. Dělal to i předtím, když spala? Ne, Holly, nepředstavuj si to! „Ty mi to jen tak přiznáš?“ „Ty to neděláš?“ podivil se. „Ne, já teda ne…“ Začínalo toho na ni být nějak moc. Upřeně se na ni díval a ručník se nadouval stále víc. Cadeonovi se zrychloval dech. „Jestli se na mě takhle budeš dívat ještě chvíli, nebude mě bolet jen noha.“ Pohlédli si do očí. „Tys ještě neviděla vzrušeného chlapa, co?“ zeptal se opatrně, s náznakem citu v hlase. Jako by ho tím okouzlovala. Holly ho letmo zahlédla jednou dvakrát, ale soustavně si penis ještě neprohlížela. Ani nemohla, protože by riskovala, že nad sebou ztratí kontrolu. Dobře, tak proč se ještě neodvrátila? Dělala to tak přece běžně… Uchopil lem ručníku a zeptal se: „Mám si ho sundat?“ Holly se celá třásla. Ano, moc to chtěla. „Proč?“ odpověděla otázkou. Emoce v ní vřely jako v papiňáku. „Aby ses mohla podívat. Jsi zvědavá.“ Vzal ji za ruku. Čekala, že jí ruku položí na penis, ale zmýlila se. Vedl ji k lemu ručníku. „Stáhni ten ručník, Holly. Podívej se. Nic jiného dělat nemusíš.“ Jediný pohled jí neublíží, ne? Zvědavost ji začínala zmáhat. Polkla a stáhla ručník o něco níž.

Ještě. „A je to,“ předl Cade hlubokým hlasem. Penis se jí vztyčil před očima. Fascinovaně na něj zírala. „Dosyta se vynadívej,“ pobídl ji a pokrčil koleno, aby měla lepší výhled. „Chceš se ho i dotknout?“ Ano! Strašně moc. Přímo ji svrběly prsty. Jaký asi je? Předtím ve snu se viděla, jak ho hladí po penisu, ale ve skutečnosti netušila, jaké by to bylo. Teď to může zjistit. Jak by asi chutnal? napadlo ji. Znovu zrudla. Natáhla k němu rozechvělou ruku. Cade prudce vydechl a svaly na břiše se mu vzorně vyrýsovaly. Ztopořený penis zapulzoval a na široké hlavičce se objevila kapka. Cade slabě zasténal, jako by ho to vzrušilo ještě víc. Neuvěřitelné, fascinující… Zkusí mu přejet ukazováčkem po špičce a uvidí, co na to Cade řekne. Byla centimetry od něj… Téměř se ho dotýkala… Koutkem oka postřehla, že se jí chce dotknout. Rázem jí to došlo. Chtěl ji chytit do její vlastní pasti a jako lákadlo použil erekci. Prudce stáhla ruku, jako by se opařila. Cadeonovi zčernaly oči a zvláštně zářily. Zvětšily se mu rohy a jejich barva zintenzivněla. Prodloužily se mu tesáky. Ano, chtěl využít, ne, zneužít její zvědavosti. Jak mohla být tak hloupá? Démon systematicky odbourával hradby, které kolem sebe vybudovala. Její temná stránka mu v tom ochotně pomáhala. Prostě se proti ní všechno spiklo. Ztrácím půdu pod nohama a jsem tam, kde vůbec nechci být… Konečně jí došlo, jak to předtím myslel. Dostal se s ní dál, než čekal, a doufal, že příště se mu to podaří ještě líp. Nejhorší na tom bylo, že to věděla i ona. Bála se a současně ji mocně přitahoval. Kdyby

se jí tolik nelíbil, byla by v bezpečí. Ne, nikdy nesmí do té temnoty vkročit za ním. Rozum ji nabádal: žádný démon, žádné svádění, žádné temné stránky. Chtěl ji udolat? „Cadeone, mám obavy, že žádáš služby, které nejsou v ceně.“ Vstala a zamířila do koupelny. „Hodně štěstí s tou kulkou,“ prohodila přes rameno.

17

Když se převlékla a vyšla z koupelny, Cade stále bojoval s doznívající erekcí. Měl co dělat, aby na sebe navlékl džíny. Byla spíš ráda, že se ho předtím nedotkla, protože by spustila hotový příval. Byl na pokraji vyvrcholení, dokonce mu unikla kapka semene, což se mu nikdy dřív nestalo. Byla to výmluvná předzvěst proudu, který by z něj při vyvrcholení prýštil. Kulku si nakonec musel vyndat sám. Bylo to hodně nepříjemné, ale ani bolest ho o touhu po Holly neobrala. Jeho rod potřeboval dosáhnout uvolnění několikrát denně, jinak by mu hrozily výbuchy vzteku. Pro její vlastní klid musel vzít situaci rychle do svých rukou. Prohlížel si ji v elegantním oblečení, které vybrala na cestu, a s červenými tvářemi… Nemohl se jí nasytit. Byla neuvěřitelně sexy. Víc by se mu líbily lodičky, ale i sandálky na podpatku jí moc slušely. Vzrušovalo ho dokonce už jen to, jak jí pásky bot obepínaly štíhlé kotníky. Její perly ho dostávaly prakticky pořád. Kdykoli si jimi přejela přes rty, okamžitě ho začala ničit toužebná fantazie, že Holly má na sobě pouze perly a nic jiného, rozkročmo na něm sedí a přiráží tak prudce, až jí perly na krku poskakují. A ta sukně… Když Holly dřív pozoroval, nechápal, proč nosí tak konzervativní halenky a naopak provokativní sukně. Sice jí dosahovaly až pod kolena, ale svůdně jí obepínaly hýždě. Nakonec na to přišel. Holly si vůbec neuvědomovala, jak vyzývavě ty drahé látky působí na její kypré postavě. Cade věděl, že ženy rády kladou otázku: „Nemám v tom moc velký zadek?“ Při pohledu na Holly začínal tušit, že ženy nemají o vnadnosti svého pozadí nejmenší ponětí. Dobře. Otázka za všechny prachy.

„Jsi připravená?“ Holly přikývla a chovala se, jako by se předtím mezi nimi nic zvláštního nestalo. Zato Cade byl vyřízený a ani by se nedivil, kdyby mu přirození po té dramatické zkušenosti navždy vypovědělo službu. Holly se hodlá tvářit, jako by o nic nešlo, když si lačně prohlížela jeho penis a smyslně si olízla rty? Jak si přeje, on tu hru klidně bude hrát s ní. Budeme si hrát na schovávanou… Nanosil zavazadla do kufru auta, a když Holly vycházela ven, vzpomněl si, že by jí měl podržet dveře. Každý bod k dobru se hodí. Holly ho však předběhla. „To snad ne,“ ušklíbla se s pohledem upřeným na podlahu pod jeho nohama. Přetékala obaly a sešlápnutými plechovkami od redbulu. „V takovém chlívku nikam nepojedeme.“ „Nevyváděj, Holl. Na další benzince to uklidím.“ Jenže Holly na nic nečekala, pohotově vytáhla z tašky antibakteriální ubrousky, přešla na jeho stranu a odehnala ho od auta. Odložila ubrousky na sedačku, předklonila se a začala ten nepořádek sbírat. Shýbla se těsně před ním. Znovu měl před sebou její zadeček. Musel se nadýchnout hodně zhluboka, aby to ustál. Měla totiž tak těsnou sukni, že se pod ní jasně rýsovala tanga. Pravidlo čísla jedna: vždycky nechávej na podlaze nepořádek. Když se předtím připravovala na cestu, měl čas pouze na jednu věc ze dvou: buď si vyrýpnout kulku, nebo dát průchod svému vzrušení. Teď se díval na našpulené hýždě a litoval, že se rozhodl pro kulku. Málem zasténal. Radši začal chodit sem a tam. Kolem nich prošel lidský muž a dvakrát se po Holly otočil. Bylo vidět, že mu padla do oka. Cade na něj vycenil zuby. Nesmíš se před smrtelníkem odhalit! Muž si všiml Cadova výmluvného pohledu a moudře se vydal na ústup. Holly nanosila odpadky do koše v hotelu a antibakteriálními ubrousky zlikvidovala nevinné mikroorganismy. „Můžeme vyrazit, pusinko?“ zeptal se zastřeným hlasem. Holly se po něm otočila.

„Co to máš s hlasem? Nenastydl jsi?“ Cade byl myšlenkami jinde. Byl chladný večer a on viděl, jak Holly vystupují pod svetrem napřímené bradavky. „Nesmrtelníci nemůžou nastydnout,“ odpověděl duchem nepřítomně. Postřehla, že si ji prohlíží. Pevně sevřela rty. „Opravdu na mě musíš tak civět?“ Jo, musím. „První den v nové podprdě, co?“ Holly si povzdychla. „Ano, Cadeone, poznal jsi to přesně,“ odpověděla útrpně. Zanedlouho vyrazili na cestu. „Řekni mi víc o prvním kontrolním bodě,“ ozvala se Holly. „Kdo je Imatra? Znáš ji?“ „Osobně ne. Prý je dcera zlokněžníka a démonky, takže má silné stránky obou z nich. Říká se o ní, že je překrásná,“ dodal po pravdě a po očku sledoval, jak na to Holly zareaguje. Nic nepostřehl. „Patří jí taverna pro Lory na řece Mississippi. Jmenuje se Písečný bar.“ „Hm, to je roztomilé.“ Slyšel dobře ten rýpavý tón? Cade usoudil, že bude muset vzít Holly s sebou. Usoudil, že je úplně jedno, jestli ji nechá o samotě a bez pomoci v hotelu, nebo ji vezme s sebou do baru. Kromě toho na bar dohlíželi Grootovi nohsledi. Určitě nebude v jejich zájmu ohrožovat to, po čem jejich zlokněžník tolik touží… „V Písečném baru dostaneme instrukce na další kontrolní bod?“ Cade přikývl. „Máš představu o tom, kde je Groot?“ zeptala se. „Slyšel jsem, že by měl pobývat někde na severu.“ „Jaký je? Mám pocit, jako by mě čekalo setkání s čarodějem.“ „Je kovář a zlokněžník v jedné osobě. Měl by umět očarovat kov.“ „Proč s tím setkáním dělá tolik okolků?“ Nelži. „Protože ho chce připravit o život Omort. Groot se pro jistotu trvale skrývá.“ „Aha, Groot totiž vyrobil meč, kterým je možné zabít Omorta.“ „Přesně tak.“ „Groot je tedy ten hodný, když Omort je zloduch, ne?“

Ocitáš se na tenké půdě, pozor. „Dobrý, nebo špatný, hlavně si pamatuj, že na zlokněžníky se musí opatrně.“ „Jak zvrátí moji proměnu? Udělá kouzlo?“ „Nevím, asi.“ „Hlavně abychom se k němu dostali včas. Proč jsme vlastně do Memphisu neletěli?“ „Musel jsem Nïx slíbit, že o letadlo ani nezavadíme. Asi v něm viděla něco špatného.“ „Ty těm jejím předpovědím vždycky věříš?“ „Nïx se nikdy nespletla,“ odpověděl. „Jiná otázka je, jestli říká pravdu.“ „Zdá se, že ji máš přečtenou. Měli jste… něco spolu?“ „S Nïx Vševědoucí? Ani omylem. Pokud ti to ještě nedošlo, tak Nïx je –“ Namířil si ukazováček na spánek. „Pomatená.“ „Ale taky je krásná.“ „Neznám valkýru, která by nebyla.“ Upřeně se na ni zadíval. Holly zrudla a odvrátila pohled. „Když mluvíme o Nïx – cos udělala s tím dopisem?“ „Naučila jsem se ho nazpaměť, a když jsi šel pro jídlo, zničila jsem ho.“ „Takže jsi tušila, že se ti budu hrabat ve věcech?“ „Podle toho, jak ses dosud choval, mi to připadalo vysoce pravděpodobné.“

Poslední tři hodiny mlčeli. Holly pracovala na notebooku a přemýšlela o svých věcech. Cade se snažil, aby se na ni nedíval častěji než dvakrát za minutu. Za uchem měla stylus, nasadila si brýle a právě si líně pohrávala s perlami. Nedělej to… Nedělej – Ano, přejela si jimi přes rty. Byla to žena, která ho svými ulítlými zvyklostmi doháněla k ryzímu šílenství. Kromě toho v nejmenším netušila, že vyvádí muže z míry. Zdeptaně si uvědomoval, že sedí v autě se svou ženou, kterou chtěl – a měl by – uspokojit. Instinkt mu stále dokola napovídal jedinou věc, jenže on se podle něj nemohl zařídit.

Bál se, aby nevybuchl. Holly svraštila obočí a začala dělostřelecky bušit do klávesnice. Zarazila se, kousla se do spodního rtu. Stiskla Enter a vzápětí si otráveně povzdychla. Výsledek ji nepotěšil. Cada nemálo zajímalo, s jakými hypotézami, teorémy nebo funkcemi pracuje. Co jí v té její pěkné hlavince probíhalo? Soustředila se výhradně na matematiku. Současně věděl, že jí občas proběhne hlavou i to, co se předtím mezi nimi odehrálo, protože občas zčervenala a přejela si perlami přes rty. Udělala to však rychleji než obvykle. Líbilo se jí, co viděla? On se jí pyšně ukázal, náležitě si vychutnával její pohled a obdiv. Doufal, že se mu ji podaří přesvědčit, aby se ho dotkla. Skoro to tak dopadlo. Uvědomoval si, že se v hotelu nechoval příkladně, ale vadilo mu, že se tak nadšeně bavila s tím svým intelektuálem. Udolala ho žárlivost, no. Kdy se naposled nechal ochromit podobnými pocity? Asi tehdy, když Lykaj Bowen MacRieve našel svou vyvolenou. Bowe a Cade totiž byli vyhlášení protivníci. Celá staletí hledali své ženy, ale nenacházeli je. Lykaj pak narazil na tu svou hezkou vtipnou čarodějku. Jenže Cade si na ni taky brousil zuby. Ale teď našel svou vyvolenou i on. Skrývala se v podobě krásné, úchvatné valkýry, jejíž sebevědomí ho tu a tam zcela připravovalo o slova i rozum. Bohužel ji nemůže mít navždy. Následovala další palba na klávesnici. Znovu se zadívala na monitor. „Už ti někdo řekl, že jsi neskutečně sexy, když se věnuješ matice?“ Povzdychla si, zaklapla notebook a sundala si brýle. „Myslíš i na jiné věci než na sex?“ „Když ho nutně potřebuju, tak ne. Můj rod potřebuje sex třikrát až čtyřikrát denně. A po tom, co se mezi námi předtím stalo… Určitě sama cítíš, že to má své důsledky.“ „Ne.“ „Mně lhát nemusíš. Něco se mezi námi stalo.“ Sice se ani nedotkli, ale nepamatoval si, že by někdy cítil tak intenzivní vzrušení. „Já na rozdíl od jistých jiných bytostí dokážu ovládat své syrové touhy.“ „Tvrdila jsi, že si to sama neděláš, ale podle mě to není pravda, protože –“

„Je to pravda!“ „Není, pusinko, jinak by se touha zvyšovala a byla stále naléhavější.“ „Aha, takže mě budeš otravovat tak dlouho, dokud neodpovím, jak si přeješ, že?“ „Vidíš? Začínáme si rozumět.“ „To sotva,“ odfrkla si a zavrtěla hlavou. „O tomhle se s tebou bavit nebudu a tečka.“ „Nevadí, můžeme se bavit o něčem jiném. Stejně by sis měla od práce odpočinout. Já zase potřebuju rozptýlení, abych pořád nemyslel na bolest v noze. Představ si, že mi jedna valkýra odmítla pomoct a nechala mě trpět.“ „Zasloužil sis to.“ „Možná jo,“ připustil. „Fajn, můžeme si povídat. Co vlastně jako žoldák děláš?“ „Specializuju se na dobývání trůnů. Říká se mi králotvůrce.“ Pán se chvástá, že? „Takže se stáváš iniciátorem povstání?“ „Počkej, vyvodila sis z toho, že se snažím připravovat o trůn stávající vládce.“ Holly pochopila a několikrát pokývala hlavou. „Spíš vedu války. Země Lorů je plná násilí, takže obchody slušně kvetou,“ dodal. Luskl prsty. „Počkej, málem jsem zapomněl… Jsi pacifistka.“ „Vidíš, jaká znáš hezká slova.“ „Ve válečném průmyslu na taková občas narazíš.“ Stáhla obočí. Bylo vidět, že ji Cadova práce zaujala. „Jak ses stal žoldákem?“ vyzvídala dál. „Začínal jsem jako voják, cvičil jsem se v boji proti Omortovi.“ V devatenácti letech ho bez varování zařadili do brutálního výcviku mezi Rydstromovy vojáky. Do jednoho jím pohrdali. Celé měsíce si s ním hráli jako s hračkou. Nakonec se vypracoval a byl rychlejší, silnější a lepší než kterýkoli jiný démon ve vojsku. Časem si jeho výjimečných dovedností začali všímat ostatní. „Mezi jednotlivými akcemi jsem dostával nabídky.“ Omort nabýval na síle a vyhrával jednu bitvu za druhou, takže pomyslného volného času přibývalo. „Jednou jsem měl hodně úspěšnou akci a od té jsem se pak odrazil dál. Nakonec jsem dostal vojsko o pětačtyřiceti mužích.“

„Samé démony?“ „Většinou,“ přikývl. „Smí se k vám přidat i nedémoni?“ vyptávala se dál. Cade přikývl. „Původ neřešíme. Když je žadatel krutý, už zabíjel a je ochotný pokračovat v tom, klidně ho najmeme.“ „Kolik teď máte ve vojsku žen?“ zeptala se mile. „Naběhl jsem si, co?“ prohodil. Holly zvedla obočí a čekala na odpověď. „Žádné ženy se k nám nehlásí. Skoro ne. Jen pár. Ale jestli zůstaneš valkýrou, beru tě všemi deseti. Budeš žoldácká doktorandka.“ „To by bylo plýtvání časem.“ Cade ztuhl. „Jak to myslíš?“ „Tak, jak to říkám. Vojáci víc využívají sílu těla než mozku. Nepotřebujete vzdělané lidi.“ „Aha, takže podle tebe platí, že čím větší svaly, tím lepší vojenská strategie a taktika boje? Opravdu si to myslíš?“ Pátravě si ho prohlížela. „Nejsi na tohle téma nějaký přecitlivělý?“ „Cože? Ne, to teda nejsem,“ odsekl. „Vraťme se k tobě. Bavila ses s Timem o kódu. Co to je?“ „To je složité.“ Myslí si, že by to nepochopil? Naježily se mu chlupy. „Ten velký, hloupý démon se během tisíciletého života leccos naučil.“ Znovu si ho pátravě přeměřila. Zatvářila se, jako by jí právě potvrdil její teorii. „Opravdu tě to zajímá?“ Cade přikývl a Holly pokračovala: „Říkám mu ostnatý kód. Měl by se využívat v soukromém sektoru v počítačových aplikacích. Bude chránit majetková práva. Představ si, že osmdesát pět procent firem ohlásilo ztrátu dat. Mohli za ni hackeři a taky se na ní podílely neautorizované přístupy.“ „Znamená to, že většina firem užívá kódy?“ „Každý používá kódy. Přinejmenším každý, kdo pracuje s počítačem. Když ti přijde mail, je zakódovaný. Rozkóduje ho až příslušný program. I bankovní operace online a pouhá platba pokuty za překročení povolené rychlosti jsou důsledně zakódované aplikace.“

Natočila se k němu. Bylo na ní vidět, že o kódech ráda vypráví. Docela ho tím vyvedla z klidu. Došlo mu totiž, že Holly potřebuje partnera, s nímž si o svém oblíbeném tématu bude chtít popovídat. Štvalo ho, že se s tím intelektuálním hňupem bavila o něčem, čemu on za mák nerozuměl a rozumět nebude. Takže znovu – na tuhle ligu nemáš! „Cadeone, posloucháš mě vůbec?“ „Cože? Zrovna jsem přemýšlel nad…, jak se http při jakékoli transakci změní na https.“ „Vidíš, o to právě jde!“ Trefa! „Https totiž představuje vyšší úroveň kódování.“ Zadívala se na něj s nehraným zájmem v očích. Trefa do černého! „Jenže každý počítačový kód je rozluštitelný. Stačí vědět, jak na to, a jsi v něm. Používá se útok hrubou silou.“ „Jak se to dělá?“ „Představ si, že tisíc počítačů pracuje čtyřiadvacet hodin denně a snaží se rozluštit jediný kód. Tomu se říká útok hrubou silou. Podstatou je zamotat a zkomplikovat kód natolik, aby ho nerozluštila sebevětší hrubá síla. Teoreticky je ale rozluštitelný každý kód.“ „Co by v tom případě měl dokázat tvůj kód? A proč mu říkáš ostnatý?“ „Chci, aby chránil sám sebe, jakýmkoli nezbytným způsobem.“ „Jak by se to dalo zařídit?“ zajímalo Cada. „Jakmile vycítí, že se ho někdo snaží rozluštit, v kyberprostoru zaútočí na dekodéra.“ Cade se zasmál. „To by byla rána, kdyby valkýra vyvinula bojový kód.“ Oči jí zestříbřely. „Tohle je vážná věc, Cadeone.“ Věděl, že svou práci bere hodně vážně, ale tentokrát o ní mluvila s hlubokým zápalem a smrtelnou vážností. „Útok hrubou silou by nemohl být efektivní, kdyby kód zaútočil na všech tisíc počítačů zároveň. A představ si, jak by se dal využít v dalších oblastech.“ „Například?“ „Třeba v antivirových programech. Kód by počítač chránil proti virům, navíc by dokázal vystopovat virus až k původci a vyslat k němu zmutovanou verzi, aby ochromil jeho vlastní systém. Obsáhl by dokonce i e-mailové aplikace. Kdybys dostal spam, tvůj počítač by jeho

odesílateli na pravou e-mailovou adresu poslal deset tisíc spamových zpráv a tím by mu zahltil systém.“ „Je mi jasné, že je to vážná věc. Zdá se, že by kód dokázal bleskově vyhladit viry a spamy.“ „No jistě! Lidi, kteří je vysílají do světa, nám kradou čas a nutí nás k tomu, abychom se bránili a řešili důsledky jejich počínání. Hrozně mi to vadí.“ „Na co všechno se tvůj kód zaměřuje?“ Odvrátila pohled. „Můj kód napadá… všechno. Dokonce i přátelské systémy.“ „Aha, takže válečný kód plení všechno, co mu stojí v cestě.“ Povzdychla si. „Přesně tak.“ „A ty ho chceš naučit, aby rozlišoval kamarády od nepřátel.“ Holly přikývla. „Představ si, že bys kolegovi při vyřizování účetnictví poslal virus. Vynásob to milionem a dospěješ ke katastrofě.“ „Na čem pracuješ teď?“ „Snažím se s ním komunikovat jako s přítelem a sleduju, jak reaguje.“ „Dřív jsem si myslel, že kódy jsou hlavně o slovíčkaření a hádankách.“ „Kryptologie bývala doménou jazykovědců, ale teď ji ovládli počítačoví maniaci.“ Pronesla to tak hrdě, jako by se mezi ně sama počítala. „Ovládneme svět, chápeš to?“ Holly si ovšem neuvědomovala, že při takových výrocích zdaleka nevypadala jako počítačový génius, ale jako pravá, nefalšovaná valkýra.

18

„Ani náhodou!“ ohradila se. Čekali, až se doplní palivo. „To neudělám!“ „Netušíš, o co se připravuješ. Jenom si kousni,“ přemlouval ji a popošel k ní s párkem v rohlíku ještě blíž. Seděla na kapotě – neochvějně trval na tom, že ji tam zdvihne, děj se co děj – a s odporem se dívala na tu věc v jeho ruce. „Ne! Benzinky jsou hnusně špinavé a tohle je prostě hnus. Víš vůbec, jak dlouho tam to jídlo leželo?“ „Dost dlouho na to, aby chutnalo skvěle.“ S chutí se zakousl do párku. „To sis klidně mohl koupit nakládané vepřové nožičky.“ Vytřeštil na ni oči. „Oni je tu mají? Proč jsi mi to neřekla?“ Holly se zděsila a Cade se pobaveně zasmál. Zase ji doběhl. „Dobře, už se krotím. Neodolal jsem.“ Položil vedle ní svoji večeři a shýbl se k plastové tašce, kterou postavil vedle sebe. „Na,“ ozval se a podal jí krabici pomerančového džusu. Pak ruku stáhl, opatrně otevřel víčko, aby se nedotkl okraje, a znovu jí džus podal. Pak z tašky vyndal několik müsli tyčinek. Holly si pomyslela, že Cade někdy bývá nečekaně důvtipný. Na démona. Napila se. „Proč ses mi nesmál kvůli mým… úletům?“ Pokrčil rameny. „Každý máme něco.“ Uklonila hlavu. Cade zase měl omšelý kožený klobouk. Nïx měla pravdu, byl v něm zatraceně sexy. Nenápadně si povzdychla. „Jakou má veyron spotřebu?“ „V plné rychlosti dokáže vyzunknout celou nádrž za dvanáct minut.“ Pomalu přikývla. „Ozonová vrstva z něj musí být na větvi.“

„To jo, ale představ si tu rychlost. To není jako ta bezzubá sekačka na trávu, které říkáš auto.“ „Je to hybrid!“ bránila se. „Snažím se šetřit životní prostředí.“ „Vždyť skoro nejede.“ Obrátila oči v sloup. „Tvrdil jsi, že tohle auto je nejdražší na světě. Kolik stojí?“ „Mega dvě stě.“ „Milion?“ vykřikla a okamžitě chtěla seskočit. Cade ji však pohotově chytil za boky a držel ji na místě. „Klidně seď. Měj na paměti základní věc.“ „A to je?“ „To auto není tvoje.“ Zazvonil mu satelitní telefon. „Volá Rök. Promiň, to musím vzít.“ Přešel na druhou stranu parkoviště, aby měl soukromí. Jako by rozuměla té jejich hatmatilce. Pochopila, že Cadův telefon funguje přes satelitní síť, takže měl příjem prakticky všude na světě. Hm, takže by se jeho prostřednictvím mohla připojit k internetu taky kdekoli na světě. Cade se vracel. „Jak se ta vaše řeč jmenuje?“ zeptala se ho Holly. „Démonština,“ odpověděl. „Určitě tě potěší zpráva, že zbytek řádu Demonaeus je zlikvidovaný. Rök je se svou partou na stopě upírům. Bezva, jde po tobě o dvě frakce míň.“ „Prima. Děkuju tobě i Rökovi.“ Jak se vlastně vyjadřuje vděčnost za ničení démonů a upírů? „Jak jste se poznali?“ zeptala se a z paměti vylovila Röka. Byl stejně vysoký jako Cadeon, také měl rohy, jen o něco stříbřitější. Dlouhé černé vlasy si splétal do copánku a měl modré oči, které jako by přivíral. Kdyby si odmyslela rohy, určitě by byl u žen žádaný. „Nejdřív jsme bojovali proti sobě. Každý máme jiné silné stránky. Rök je skvělý špion a já zase umím skvěle bojovat s mečem. Najímaly nás různé frakce na tutéž věc, někdy šla naše vojska proti sobě. Usoudili jsme, že bychom se nakonec vzájemně zabili a nikdo by z toho nic neměl.“ „Vám jde opravdu jen o peníze?“ „Proč bychom jinak byli žoldáci?“ zasmál se. „Přemýšlej trochu, půlčíku.“

Mississippi, milník 775 „Myslela jsem si, že Písečný bar je slovní hříčka,“ podotkla Holly a přitáhla si lehkou bundu těsněji k tělu. Vzduch přicházející od řeky byl jako led. „Kdeže, fakt je to bar v písku. Na ostrově,“ odpověděl Cadeon. Připjal si meč a vyrazili. Auto nechali u útesu u řeky. Šla za ním po úzké nezpevněné cestě, opatrně našlapovala mezi kořeny a malými výhonky. Čekala, že se co nevidět rozplácne nebo že si přinejmenším roztrhne silonky. „Nikde nevidím přívoz.“ „Tak si sundej brýle. Vidíš tu pláž? Hned tamhle. Je tam loďka.“ Holly přimhouřila oči a podívala se tím směrem. Náhle zavrávorala a skončila v Cadově náruči. Objímaly ji mohutné pevné paže. Překvapilo ji, jak dobře se u něj cítí. „Zvládnu to sama.“ „V těch podpatcích, jo?“ „Při první příležitosti si koupím vhodnější obuv.“ „Mně se v lodičkách líbíš,“ pronesl hrdelním hlasem. Proč na něj tak ochotně reagovala? V jeho náruči se celá roztékala. Tón hlasu jí nikdy a u nikoho nepřipadal svůdný. V podstatě si jich moc nevšímala, když zrovna někdo neřval. Tim měl příjemný hlas. Cadeonův hlas ji… vzrušoval. Sklonil se k ní a zašeptal: „Rozpaluje mě představa, že se mi podpatky zarýváš do zad.“ To si taky uměla živě představit. „Úplně to vidíš, co?“ dodal vítězoslavně. Šel dál. Ale s ní v náručí. „Pusť mě! Okamžitě!“ Neposlechl ji a Holly s tím nemohla nic dělat, protože démon byl nepoměrně silnější než ona. Nepřeprala by ho ani omylem. Dřív se nemohla s nikým milovat, aniž by mu ublížila. S Cadem to bylo jiné. Ten svůdný démon se tak teoreticky mohl stát jejím plnohodnotným sexuálním partnerem. Ne, takové představy ji děsily. Z fyzického hlediska by to sice šlo, ale ona by to stejně

neudělala. Nikdy. Byl neomalený, obhroublý a nepokrytě šovinistický. Došli k hrubému žlutému písku a po něm k lodi. Ani pak ji nepustil. Zastavili u převozníka. Šel z něj strach. Měl baňaté rohy, které výhrůžně trčely dopředu. Cadeonovy byly mnohem hezčí. Navíc už měla jistotu, že jí jimi při líbání nevypíchne oko. Ne že by s ním plánovala další líbání! „Sem smějí jen Lorové,“ ozval se převozník. Cade jí odhrnul vlasy, aby byly vidět její špičaté uši. Holly se sice bránila, ale k ničemu to nebylo. „Valkýra,“ pronesl Cade stručně. Holly si zoufale upravovala vlasy do původní podoby. Převozník směrem k ní kývl bradou. „Přichází bojovat?“ Cože? On se jako první ptá na ni? „Ne, doprovází mě,“ odpověděl Cade. Převozník je pobídl, aby nastoupili. Teprve pak ji pustil. Za několik minut už přijížděli k molu pochybné struktury a pevnosti. Opatrně po něm přešli na vratkou lávku klikatící se močálem. V dálce svítil nějaký domek. Vycházela z něj hudba. „Drž se co nejblíž u mě,“ nařídil jí Cade. „Vejdeme dovnitř, získáme potřebné informace a pádíme ven, jasný?“ „Jo,“ přikývla. Z lesů kolem vycházely nějaké divné zvuky. „Co se to tamhle pohnulo?“ vyjekla. Napínala oči, ale nic neviděla. Sundal jí brýle. Okamžitě si všimla rodinky srnek. Holly začínala přijímat skutečnost, že se jí zlepšuje zrak. „Vrať mi je!“ „Ostatním bude divné, na co je máš. Nesmrtelníci je nepotřebují.“ To ji nezajímalo. Vytrhla mu je z ruky a znovu si je nasadila. „Ať si trhnou nohou.“ Před vchodem překontrolovala perly, rukávy, vlasy. To dělala vždycky, než někam vešla. Patřilo to k jejím rituálům. „Jak chceš. Připrav se na pořádný šok. Hlavně na nikoho nezírej jako na zjevení, jasný?“ „Neboj, umím se ovládat.“

„To vím, půlčíku. Jo, a s nikým se nebav o tom, proč tu jsme. Prostě to ber tak, že každý bude rád, když ti bude moct něco provést.“ „V tom případě chápu, s tebou jsem na tom stejně.“ Upjatě se usmál. „Holly, měj na paměti, že nejsi bezbranná. Kdyby došlo na nejhorší, nikoho nešetři.“ Jestli jí ještě chvíli bude vyprávět, jak je silná, bude muset zvážit, jestli ho nevyřadí ze seznamu šovinistů. Otevřel dveře a Holly měla rázem pocit, že vystoupila z reality. Z jukeboxu vyřvávala písnička Why Don’t We Get Drunk and Screw a u toho se družily bytosti, které si Holly nikdy ani nepředstavovala. Bar vypadal vcelku obyčejně, jen v něm místo lidí byly postavy z mýtů a pohádek. Dva muži se prali a nad každým z nich se vznášel obraz příšery. Oči se jim měnily z jantarové na světlounce modrou. Lykajové neboli vlkodlaci. Četla o nich. Čtyři vysocí muži se špičatýma ušima hráli šipky a házeli je mezi sedícími hosty na vzdálenost asi deset metrů. Elfové. Pak tam vesele tancovali malincí roztomilí trpaslíci. Vypadali mile, ale vyzařovalo z nich nebezpečí. Hm, určitě koboldi. Mezi nimi byli démoni nejrůznějších tvarů a velikostí, s nejrozmanitějšími rohy. Otráveně musela konstatovat, že Cadeon má nejhezčí rohy ze všech. Náhle se všichni zarazili a zírali na ně jako na zjevení. Na ni. Hrdě zdvihla bradu. Cadeon si ji přitáhl blíž k sobě. „Nedávej najevo, že jsi z toho paf,“ zašeptal jí do ucha. „A nezapomeň, že řada bytostí snadno pozná, že ti srdce tluče na poplach. Fofrem se zklidni.“ Dav se zničehonic rozestoupil a vyšla z něj vysoká žena s krásným tělem. Pomalu se vydala k nim. „Vida, vida, slavný Cadeon Králotvůrce,“ protáhla svůdným tónem a prohlížela si ho s nepokrytým zájmem. „Pověsti, které o tobě kolují, nelhaly. Opravdu jsi ta krásná polovina bratrů Woedeových.“ „Aha, takže ty jsi Imatra,“ odpověděl věcně. Imatra byla neuvěřitelně krásná a podle všeho si toho byla náležitě vědoma. Měla karmínovou hedvábnou tuniku a koženou minisukni a černou podprsenku, která ještě zvýrazňovala její beztak bujné poprsí. Holly měla na sobě pulovr s vestičkou a kostkovanou sukni.

Imatra líně obešla Cadeona a přejela mu prstem po ramenou. „Ty jsi ale fešný kousek.“ Na Holly se sotva podívala a znovu svoji pozornost zaměřila na Cada. „Budeš se mnou muset jít dozadu.“ Holly se vydala za nimi, ale Imatra se k ní otočila a oznámila jí: „Půjde se mnou jen Cade. Musíme vyřídit nějaké obchodní záležitosti.“ Významně na Holly mrkla. Cadeon se zatvářil, jako by se chtěl bránit, a Holly si to víc než přála. Imatra mu však něco zašeptala do ucha a Cade řekl: „Počkej u baru, ano? S nikým se nebav. Sedni si na židli a nikoho si nevšímej. Kdyby se něco dělo, pořádně zaječ. Do čtvrt hodiny jsem zpátky.“ A byl pryč. Holly v tu chvíli vůbec nevěděla, co si má myslet o tom, že okouzlující démonka nepokrytě flirtuje s Cadeonem. Povzdychla si, přešla k baru a posadila se. To místo jí připomínalo scénu v baru na planetě Tatooine v Hvězdných válkách. Jak se to tam jmenovalo? Aha, Mos Eisley. Jsem dost ulítlá, abych si to pamatovala. „Co si dáš?“ zeptal se barman. Chybělo mu jedno oko ze tří. Buď chybí jedno do počtu, nebo je třeba dvě zrušit. Snažila se na něj nezírat, ale stejně měla dojem, že když má prostor pro tři oči, měl by mít tři. Decentně si odkašlala. „Vo-vodu, děkuju.“ Na baru ležely neuspořádané ubrousky. Okamžitě je začala rovnat do vzorného komínku. Kolem ní se začali kupit muži. Jasně, Cadeone, skvěle se bav a já si taky užiju. „Co tě sem přivádí, valkýro?“ zeptal se muž, který měl podle všeho hlavní slovo. Vycítila z nich neurčitou hrozbu. Oťukávali si ji. Vzpomínala, kdy se naposled cítila podobně. Ano, na první hodině matematiky se třiatřiceti fotbalisty na Tulane. Tvářila se jako mistryně světa a dávala jim najevo, že nespolupráci z jejich strany absolutně nepřipouští. No jo, ale copak mohla srovnávat démony s nerozkoukanými fotbalisty? „Poznávám nová místa,“ odpověděla jakoby nic. „Vy bydlíte u řeky?“ Všichni do jednoho na ni vytřeštili oči. „Proč tě zajímá, kde bydlíme?“ zeptal se. „Chceš si počkat, až usnu, a useknout mi hlavu?“ „Jasně, Deshaziore!“ přidal se k němu další. „Přesně to jsou valkýří taktiky. Počká si, až si hodíš nohy na stůl, pak se k tobě připlíží a prásk!“ Udeřil hranou pěsti do baru. „Máš hlavu v háji.“ Uklidni se. Zpomal tep srdce. „Možná to tak bývá, pánové, ale upřímně řečeno jsem přemýšlela nad tím, že tu musíte platit nehorázně vysoké pojištění pro případ záplav.“

„Mluví jako člověk,“ podotkl Deshazior. Démon, který se naopak vyjadřoval jako prvotřídní pirát, mávl na barmana a vmžiku před ní přistála sklenička. „Dej si loka, valkýro.“ „Já nepiju, děkuju.“ „Odmítnout nápoj, který ti nabízí démon, je nevhodné.“ „To sice chápu, ale já nikdy nepiju −“ „Kromě toho to přináší smůlu.“ „Smůlu?“ lekla se a ruka jí okamžitě vystřelila ke sklence. Projednou se svět nezboří. „Jedno pivo mě nezabije, ne?“ prohodila stejným námořnickým tónem jako předtím on. Volnou rukou si vzala ubrousek a opatrně jím otřela okraj skleničky. Útrpně se na ně usmála. „Říká se o tobě, že jsi lehká holka, lásko, ale já tomu nevěřím,“ zpíval Jimmy Buffet z jukeboxu. Holly přiložila sklenku k ústům a obrátila ji do sebe. Měla pocit, že jí tekutina spálí hrdlo. Nic tak pálivého v životě nepozřela. Do očí jí vyhrkly slzy a rozkašlala se. Odložila sklenku na bar dnem vzhůru, aby jí barman nedoléval. „Tak co, jak je?“ houkl na ni Deshazior. Holly zatím nemohla mluvit, zmohla se pouze na zdvořilostní gesto: ukázala mu zdvižený palec. Ostatní zajásali a kdosi ji udeřil do zad. Takovou ránu nečekala. „Musí si dát další rundu!“ Po baru k ní doputovala další sklenička. Panebože, to ne. Do jedné nohy, do druhé… Bude si pak muset dát ještě jednu, aby měla tu svoji trojici kompletní. Po šesté sklence si připadala nezvykle střízlivá, zdaleka jí nebylo tak špatně, jak čekala. Démoni ji prolévali jedním panákem za druhým a jí bylo vlastně fajn. Z Deshaziora se kromě toho vyklubal pěkný vtipálek. Bouřkový démon skutečně byl pirát tělem i duší, ale na smartphonu psal textovky rychleji, než se jí kdy snilo. Svým způsobem byl atraktivní a kromě toho ho bavila matematika, protože působil jako navigátor. Upozornil ji, že panáky jí s každou další noční hodinou budou dávat do těla víc a víc. Holly tomu nerozuměla, ale těšila se na to. Po očku mrkla na reklamní hodiny Budweiser na stěně. Cade byl pryč bezmála tři čtvrtě

hodiny. Prý se hned vrátí, to určitě. „Co mu trvá tak dlouho?“ zamumlala si pro sebe. Několik démonů se ušklíblo a jeden poznamenal: „Imatra je náročná…“ Náročná? Přece jsme sem přišli pouze pro informace. Jak ta poznámka, že je náročná, souvisí s tím, že Cade je s ní pryč tak dlouho? Poškrábala se na hlavě. Rozčilovalo ji, že jí drdůlek nedrží na místě, a tak si vlasy rozpustila. Náhle vytřeštila oči. Holly, ty jsi ale pometlo, viď? Dva démoni vzadu za barem společně se svou potřebou minimálně třikrát denně… „Cadeon Králotvůrce má rád velké výzvy,“ nadhodil další. Cadeon souložil s Imatrou. Teprve v tu chvíli Holly došlo, proč lidé klejí. Ani ona by teď nedokázala tu směsici pocitů vyjádřit čímkoli slušným. Alespoň v jedné věci měl pravdu. Je upjatá karatelka a pokrytec − sedí si tu na baru, upadá do spárů opilosti a nejradši by kolem sebe rozhazovala ty nejsprostší nadávky, jaké by ji napadly. Nemůže Cadovi věřit. To ostatně věděla už předtím. Na co čekala? Co si vůbec myslela? Vybavila si, jak se na ni Imatra těsně před tím, než odešla s Cadem dozadu, podívala spatra, s vítězoslavným pohledem, jako by jí něco brala. Ve skutečnosti jí něco věnovala. Představu o tom, jak se budou věci s Cadeonem ubírat dál. Holly měla ráda pořádek a systém. Cade se tentýž večer, co se pokusil o ni, podle těch narážek vyspal s démonkou, takže z Hollyina pohledu byl ze hry. Tím, co udělal, se v jejích očích nadobro odepsal. Výborně. Ani nechtěla, aby ji sváděl. Nepotřebovala se bát toho, že se ke svému původnímu životu nakonec obrátí zády. Nestojím o démona, pokušení ani temné stránky. Nasadila lehkovážný úsměv a zeptala se: „Kdo je na řadě?“

19

„Jsem tady ryze obchodně, holubičko,“ upozornil Cade Imatru, když jim nalila pití. „Sám víš, že odmítnout nápoj od démona přináší smůlu. Taky od tebe není zrovna zdvořilé, že sis ještě neodložil meč. Chováš se, jako bychom byli nepřátelé.“ Vzal si skleničku a bez okolků se zadíval na hodinky. Deset minut uplynulo jako voda, ale Imatra se zatím jen vyptávala na frakce, které pronásledovaly Holly. „Stačí, když mi vyklopíš, kam máme jet, a padám.“ Cade sice netušil, jak si Holly v baru poradí, ale věřil, že tu svou chytrou hlavinku dokáže využít i k tomu, aby se nezapletla do potíží. Po příchodu do baru na něj udělala dojem, protože ani tváří v tvář tolika Lorům na sobě nedala nic znát. Bar překypoval elfy, démony a Lykaji. Naštěstí tam nebyla žádná valkýra. Cade si totiž moc dobře uvědomoval, že jeho plány by se v jediné vteřině mohly definitivně zhroutit, kdyby se Holly dozvěděla, že se zpátky v člověka už nikdy nepromění. „Kam ten spěch, Cadečku? Opravdu je ti tolik proti mysli dát si se mnou jednu dvě skleničky?“ Imatra nenápadně nechala sklouznout hedvábnou látku z ramene. Cade nepochyboval o tom, že Imatra je podle měřítek většiny Lorů krásná, ale ve srovnání s jeho půlčíkem mu připadala lehce za zenitem a bez šťávy. „Moje želízko v ohni je právě v místnosti plné démonů. Ještě před dvěma dny byla člověkem, takže jaksi nemám moc času.“ „Neboj, jí se nikdo neopováží ublížit.“ To sice ne, ale mohli by ji vyděsit bezmála k smrti. „Chci se co nejrychleji dostat na další kontrolní bod. To by tvému šéfovi mělo dělat radost, ne?“

„Zajímá ho aktuální zdravotní stav urozené.“ Cadeonovi vadilo, že o ní mluví tak neosobně. Groot nedokázal docenit její kvality a netoužil po tom, aby ji poznal víc. „Holly je v pořádku.“ „Nepočítali jsme s tím, že s ní budeš cestovat sám.“ „To jsem neměl v plánu ani já, ale Grootova a Omortova sestra Sabine, ta mrcha jedna, vězní mého bratra.“ „Netušili jsme, jestli to víš.“ Cade byl z představy, že Rydstroma někde vězní, napůl šílený, ale ovládal se. Docházelo mu totiž, že získání informací, které ho měly dovést na další kontrolní bod, nebude tak snadné, jak si myslel. Imatra byla nevypočitatelná. Nedivil by se, kdyby se mu snažila znepříjemnit život. Bál se, aby ji svou netrpělivostí nerozčílil. „Jestli se Sabine bude svou kořistí chlubit stejně jako dosud, zanedlouho se o její nové hračce dozví každý,“ prohlásila Imatra. Cade zaskřípal zuby. „Kde je Rydstrom?“ „Cože? Ty čekáš, že ti to povím, když si u mě ani neodložíš meč a ze zdvořilosti se se mnou nenapiješ?“ Cade rezignoval, odložil meč na židli a zvedl svou sklenku. Imatra se samolibě usmála, sedla si na kraj stolu a schválně zvedla nohu tak, aby se jí sukně vyhrnula co nejvýš. Snažila se být sexy, investovala do toho všechno, ale působila nepřirozeně. Na svých taktikách svádění ještě musela zapracovat. S Holly se stejně nemohla srovnávat. Holly bylo srdečně ukradené, jestli se mužům líbí nebo ne. „Imatro, kde je můj bratr?“ „Pravděpodobně v Torninu, ale stoprocentně si jistá nejsem. Bezpochyby obdržíme nové informace. Když tato obchodní transakce proběhne k mé plné spokojenosti, možná se o ně s tebou podělím.“ „Proč by neměla proběhnout k tvé spokojenosti?“ „Například nemáme jistotu, že ses s urozenou nevyspal,“ protáhla jízlivě. Hm, dobrý postřeh. „Moji klienti se na mě můžou vždycky spolehnout a vědí, že

neudělám nic, čím bych ohrozil jejich důvěru. Není to dobré pro další kšefty. Ta holka beztak není můj typ.“ Můj typ je ve srovnání s ní naprosté nic. Démonka si ho pátravě prohlížela, jako by zvažovala, jestli jí nelže. Podezřívali ho? A z čeho přesně? O jeho náklonnosti k Holly věděl pouze Rydstrom, Nïx a Rök. „Jestli se nás budeš snažit napálit a myslíš si, že můžeš mít meč i Holly, ujišťuju tě, že tvrdě narazíš,“ upozornila ho Imatra. „Zaprvé Groot umí skvěle číst myšlenky druhých. Ty by ses mu možná ještě ubránil, ale ona ne. Zadruhé výměna proběhne v Grootově pevnosti, která je chráněná vyššími mocnostmi, prošpikovaná pastmi a hlídají ji návratníci. Obklopuje ji les plný wendigů. Kdybyste spolu chtěli pláchnout, garantuju ti, že to ta kráska nepřežije.“ Cade si teprve po jejích slovech uvědomil, že skutečně počítal s tím, že by mohl získat Holly i kouzelný meč. Jiná varianta vlastně ani nepřicházela v úvahu. Jenže teď se jeho naděje rozprskly na tisíc kousků. „Překážek není málo,“ připustil. „Čím mi zaručíte, že odtud odejdu po svých?“ „Groot přísahal u všech Lorů, že zajistí, abys mohl bezpečně odejít. Nejprve však musíš přísahat, že nikdy neprozradíš, kde pobývá.“ Přísaha u všech Lorů platila ve světě nesmrtelníků k nejvýznamnějším. Přísahou by se cítil povinován i zlokněžník. „To přísahám.“ „Dobře. Takže můj pán si přeje, aby urozená byla připravená na okamžité oplodnění. Musíš proto zajistit, aby dostatečně jedla,“ dodala významně a sledovala, jak na to zareaguje. Cade měl co dělat, aby znovu nezaskřípal zuby. „Nejsem tu od toho, abych jí dělal chůvu.“ „Jestli nebude ve stavu, který si Groot přeje, může se stát, že ani tvůj meč nebude takový, jaký sis ho představoval.“ Do háje. „Urozená má svoji hlavu, ale zkusím na to jídlo dohlédnout.“ „Ještě jedna věc – když ji nedopravíš na místo určení do půlnoci dalšího úplňku, meč se vrátí do kovárny a bude navždy zničen.“ Cade věděl, že Groot má v tajné pevnosti kovárnu, v níž je nadpozemské horko. „Proč ji nechce svěřit do rukou někoho jiného, kdo by rovněž mohl zabít jeho bratra?“ „Zbraň byla vyrobena pro jednoho z bratrů Woedeových,“ odpověděla Imatra. „V rukou kohokoli jiného by pozbývala smyslu.“

„Chápu. Dobře, teď bych uvítal informace o dalším průběhu cesty.“ „Hm, povím ti je…, ale až mě políbíš.“ Přimhouřil oči. Začínal v něm kypět vztek. „Grootovi by se nelíbilo, že mi schválně házíš klacky pod nohy.“ „Stejně tak by si hodně nerad myslel, že si s urozenou něco začínáš,“ namítla a ladně se svlékla. Oblečení sklouzlo na podlahu. „Opravdu je tak těžké políbit mě, Cadeone?“ Vlastně jo. Před tím, než potkal Holly, by se mu Imatra líbila, bez váhání by ji políbil a beze všeho by udělal i mnohem víc. Teď ji políbí, jen když bude muset. Muset? S Holly ho stejně nečeká společná budoucnost, takže čím dřív ji vyžene z hlavy, tím líp pro něj. „Jak chceš, holubičko,“ oslovil ji skrz zatnuté zuby. „Polibek za informace.“ „Pojď sem,“ zavrkala a přemístila se k posteli. Vrhla na něj naučený smyslný úsměv a odkryla přikrývku. „Nic víc nečekej,“ varoval ji. Popadl ji za ruku a vedl ji od postele. „Ty jsi ale krásně agresivní,“ zavrněla. „Tak to tedy uděláme vestoje, jak chceš.“ „Klidně.“ Shýbl se a políbil ji. Kontakt s ní ho nechával naprosto chladným. Měl bych si na to zvyknout, napadlo ho. Bez jeho ženy to s jinými ženami nebude jiné. „Promiňte,“ ozvala se od dveří Holly. Rychle od Imatry ustoupil. Pozdě, Holly ho viděla. Holly přejela pohledem rozestlanou postel, Imatřino oblečení na zemi a jeho meč odložený na židli. Cadovi se rozbušilo srdce. Do háje, tohle jsem totálně zkazil. Jeho osudová žena ho přistihla, jak líbá jinou. Ještě neslyšel, že by se to někomu z jeho rodu stalo. Nikdo totiž nebyl tak hloupý. Můžu ji mít i tak! „Ráda bych se vrátila do hotelu, ale nechci vás rušit,“ pronesla, jako by se nic nedělo. Nebyla zaskočená, ani se nezlobila. Naopak z ní čišela nově probuzená sebejistota. Zaskočila tím dokonce i Imatru. „Nedělej si starosti, Cadeone,“ usmála se Holly. „Někoho poprosím, aby mě odvezl,“ dodala a otočila se ke dveřím. „Aby tě odvezl?“ vyjekl Cade nevěřícně a vmžiku byl u ní. Uchopil ji za zápěstí. „Kdo by

tě tam asi tak měl odvézt?“ Z baru se ozvalo volání, že další runda jde na valkýru. Holly si rozpustila vlasy, splývaly jí po ramenou. Brýle vsunula do kapsy. Tváře měla zrůžovělé od alkoholu. „Proč nejsi učesaná?“ zeptal se nechápavě. „Třeba proto, že jsem v baru?“ „Jsi opilá!“ „Máš postřeh. Ne, vážně, nechtěla jsem vás rušit. Jen jsem ti chtěla říct, že odcházím.“ Imatra se oblékla a s přehnaně patetickými gesty si upravovala výstřih. Snažila se v Holly navodit dojem, že se s Cadem vyspala. Cade samozřejmě věděl, že se k tomu nesmí vyjadřovat, protože by prasklo, že mu na Holly záleží. „Odejdeš jedině se mnou,“ oznámil Holly. Štvalo ho, že se na něj nezlobí. Je jí ukradený! Myslel si, že se jí líbí. Dokonce doufal, že si na něj po prvním polibku začala dělat nároky. „Fajn, čekám venku.“ Otočila se a bez ohlédnutí odcházela. Ozývalo se za ní klapání podpatků na udusané podlaze. „Hm, docela jsem s vámi dvěma váhala,“ ozvala se Imatra, „ale teď vidím, že se Groot opravdu nemá čeho obávat. Valkýra na tebe zvysoka kašle.“ Démonka na něm poznala, že mu Holly není lhostejná, a předpokládala, že Holly jeho city opětuje. Hollyino lhostejné chování jí jako odpověď bohatě stačilo. „Co ty informace?“ zeptal se znovu. „Pojedete do Michiganu.“ „Buď přesnější, ano?“ „Dočkej času, démone… Nejdřív si dáme druhou rundu.“ Muži v baru vítali Holly bouřlivým jásotem. Cade měl co dělat, aby nevyrazil za ní a nedal je tam do latě.

Deshazior odtáhl židli vedle sebe a tázavě zvedl obočí. Spojil prsteníček a palec jedné ruky a prostředníčkem druhé vklouzl do vzniklého otvoru.

„Hm, jasně,“ pokývala hlavou. Moc nevěděla, co si s tím počít. Cadeona přistihla s Imatrou, přesně jak očekávala. Démonka si to náramně užívala a zase na ni vrhala ty své povýšené pohledy. Ne, tenhle svět pro ni není. Ale pití by mohlo být. S vědomím, že ji už nikdo jiný nenapálí, se rozhodla, že si tu dovolenou nakonec užije. Zanedlouho se vrátí do normálního života, tak proč by si s démony nedala ještě pár panáků. „Viděla jsi vedle něco zajímavého?“ zeptal se Deshazior bodře. „Ne, podle všeho právě skončili.“ „Cože? Ty si myslíš, že si to rozdali jen jednou dvakrát? Nebuď naivní, Cadeon je prý náruživý až hrůza.“ „Neříkej,“ protáhla Holly znuděným tónem. „Divím se, že nejede po tobě,“ dodal. „Démoni obvykle letí po valkýrách jako diví.“ „A valkýrám se démoni taky líbí?“ „Jasně. My jsme totiž jediní, koho v posteli při dravých hrátkách nezlikvidujete.“ Za tu poznámku si vysloužil uznalé poplácání od kamarádů. Holly se přiměla k úsměvu. Připadalo jí zvláštní, že Deshazior zrovna vyslovil to, k čemu zrovna dospěla i ona. Bála se, aby na ní Deshazior něco nepoznal, i když stejně nebylo co, a zeptala se: „Máš dolar na jukebox?“ Podal jí mince, které ještě neviděla. Vstala a šla si vybrat písničku. V nabídce bylo album od Stevieho Raye Vaughana. Konečně se jí zvedla nálada. Vrátila se ke stolu. Deshazior si poplácal na stehna. Chtěl, aby si mu sedla na klín. Usoudila, že není neatraktivní, i když měl obrovské rohy. Přemítala, co by udělala stará Holly. Nakonec usoudila, že si ten prapodivný večer náležitě užije, a udělala přesný opak. Chtěla si toho velkého démona vychutnat… Cadeon konečně vyšel ze zadní místnosti. Holly seděla Deshaziorovi na klíně, něco mu šeptala do ucha a pohupovala se do rytmu Pride and Joy. Její brýle měl na nose Deshazior, Holly byla opásaná pirátskou šavlí. Vedle ní na zemi seděl jeden z menších démonů. Holly měla neurčitý pocit, že se jí tváří láskyplně tře o hřbet ruky. Cadeonovi spadla čelist. Oči mu zčernaly.

Stevie právě zpíval: „Jestli jí nedáš pokoj, poznáš, co dokáže naštvaný chlap.“

20

Moje vysněná sedí jinému chlapovi na klíně a něco mu šeptá do ucha… Deshazior si ho všiml a kývl na pozdrav. A já ho nemůžu zabít. Bouřkový démon se totiž vůbec neprojevoval agresivně. Jejich rody navíc nebyly ve válce. Cade si ještě k tomu myslel, že se s ním už kdysi opil. Kdyby jakkoli zasáhl, všem by hned bylo jasné, že to dělá kvůli Holly. „Koukej vstávat,“ houkl na Holly skrz zatnuté zuby. Ona ho viděla, jak líbá jinou ženu, a tvářila se, jako by ji to pobavilo. On ji vidí, jak flirtuje s jiným mužem, a nejradši by do něčeho praštil. „Máš problém, Cadeone?“ oslovil ho Deshazior a pátravě si ho prohlížel. „Nestarej se. Odcházíme.“ „Jo, už jdu,“ ozvala se Holly a postavila se na nejisté nohy. Vrátila Deshaziorovi šavli, vzala si od něj brýle a zlehka ho poplácala po rozích. Několik mužů zaúpělo. Holly ovšem netušila, že polaskat démona po rozích je naprosto stejné, jako by tutéž pozornost věnovala jeho rozkroku. „Možná bych si ještě měla dát jednu na cestu –“ Cade se pro ni natáhl. „Party skončila, pusinko.“ Ostatní na něj s hrůzou civěli. Nechápali, co si to dovoluje. Choval se hrubě k valkýře. A ona ho nepostavila do latě. Místo toho jim ode dveří s hlasitým mlasknutím poslala dva vzdušné polibky. „Mua! Napiš mi, Deshi!“

„Hele, Cadeone, kam vlastně jedeme?“ zeptala se Holly, jakmile vyrazili na cestu. Pokračovali po temné, opuštěné silnici.

Cade zatvrzele mlčel. Měla z něj pocit, jako by se na ni zlobil. Beze slova jí podal papír. Bylo na něm napsáno:

Most Veselá dáma v Krvavé Vodě na horním poloostrově Michiganu. Kontakt proběhne na mostu o půlnoci tři noci za sebou a začne v pátek.

„Můžeš mi laskavě říct, cos tam dělala?“ vyjel na ni konečně. „Coby, bavila jsem se, abych si zkrátila čekání, až si dostatečně užiješ s Imatrou a pojedeme dál.“ „Svoje počínání ti vysvětlovat nemusím.“ „Jistěže ne.“ Opřela si hlavu o okýnko a zadívala se na nebe. Hvězdy. Tak jasné hvězdy v Orleansu neviděla ani nepamatovala. Nádhera. „Mezi námi nic není,“ dodal Cadeon. „Jistěže ne,“ opakovala Holly. „O co ti jde?“ vyjel na ni. „Zkoušíš na mě nějaké psychologické taktiky?“ Povzdychla si. „Cadeone, opravdu nedokážeš pochopit, že mi to nevadilo, protože o tebe nemám zájem?“ „Nesmysl. Sama víš, že nás k sobě něco přitahuje.“ „Nás dva? Děláš si srandu? Jsem hypersenzitivní, sám jsi to říkal. Kromě toho se chovám dost jinak než obvykle. V takové situaci se snadno stane, že bys mi i ty mohl začít připadat jako zajímavý objekt.“ „Objekt? Co to plácáš, prosím tě? Po mně ženské odjakživa letěly.“ „A určitě si o tobě žádná nemyslí, že jsi namyšlený, viď?“ rýpla si. Vzpomněla si, co o něm ostatní říkali. Naráželi na to, že je záletník. „Nejspíš jde o ženy, kterým se líbí rohy a tesáky. Taková já nejsem.“ Cade se zamračil a dlaní si přejel po rohu. Najednou mu došlo, co dělá, a ruku rychle svěsil. „Tak tobě se nelíbí rohy? Proč ses v tom případě vrhala na toho svého Deshe? Pro tvoji informaci, pro démony platí, že když jim hladíš rohy, je to stejné, jako bys je dráždila mezi nohama.“

Holly ztuhla. O tom neměla nejmenší ponětí. „Tos mi to nemohl říct dřív? Takovéhle informace v Knize Lorů nepíšou. Kromě toho zrovna ty, svatý Cadeone, mě za chování v baru nemáš co kritizovat.“ „Sakra, Holly, s Imatrou jsem nic neměl. Bylo to jinak.“ „Hele, mně nic vysvětlovat nemusíš. Z ničeho tě neobviňuju. Je mi jedno, jak to bylo, nic mi do toho není.“ „Ani po našem polibku včera –“ „Myslíš ten polibek, o který jsem nestála a který si rozhodně nehodlám zopakovat?“ skočila mu do řeči. Zamotala se jí hlava. Zamračila se. „Tobě není divné, že jsem se včera líbal s tebou a dneska bych se vrhal na jinou ženu?“ zeptal se, jako by o nic jiného než polibek nešlo. Holly pokrčila rameny. „Protože jsi démon?“ prohodila. „Třeba jsi jako pyšný lev. Ten taky chce každou dostupnou samici, kterou spatří.“

„Nechtěla mi dát instrukce, trvala na svých podmínkách!“ „A to ti trvalo celou hodinu?“ vyjela na něj. Cade si myslel, že se v ní konečně probudil cit k němu, ale hned mu došlo, že se mu vysmívá. „Hodinu? Jsi opilá…“ Odmlčel se a koukl na čas na palubní desce. Svraštil obočí. „Ta čarodějnice! Určitě u sebe na hodinách schválně zpomalila čas.“ Holly se pobaveně rozesmála. „Zpomalila čas, jo?“ Začala si notovat melodii ze Stmívání. „Nech to plavat, prosím tě. Fakt je mi to jedno.“ „Po tom včerejším polibku bych čekal, že ke mně zaujmeš přece jen víc majetnický postoj.“ „Proč bych se k tobě měla chovat majetnicky? Mně by se taky nelíbilo, kdybys mi vyčítal, že jsem flirtovala s Deshem.“ „S Deshem,“ procedil Cade skrz zatnuté zuby. Na nějakou dobu se odmlčel. „Tvůj přítel je na konferenci, včera v noci jsme se líbali, sotva před pár hodinami jsem z tebe byl vzrušený až hrůza. Vzápětí ses opila a flirtovala jsi s jiným chlapem. Vidím, že slovo stálice vzniklo právě pro tebe.“ „Sváděl jsi mě. Dělal jsi, cos mohl, abys mě připravil o panenství, a teď mi budeš něco vyčítat?“

„Čemu se směješ?“ „Ničemu, prostě si užívám ten skvělý pocit z toho, že jsem se poprvé v životě opila.“ „No, a o tom to celé je,“ hlesl, ale trochu se uklidnil. „Až vystřízlivíš, budeš na mě pořádně naštvaná.“ Přejela si dlaní po čele a zamumlala: „Už chápu, proč se říká, že máš v hlavě. Slušně se mi motá.“ Zadívala se ven. „Jedeme s větrem o závod, tradá!“ zvolala nečekaně. Cade po ní sekl pohledem. „Ovládej se, vyvádíš jako malé dítě.“ „No a? O tom to je, ne? Parádně jsem si to užila,“ odsekla. Cade toho měl dost. Štvalo ho, že se k němu Holly chová lhostejně. Musel s tím něco udělat. Zastavil u okraje silnice, otočil se k ní, vzal jí tvář do dlaní a přitáhl si ji k sobě. Jenže Holly se nenechala a prudce ho odstrčila. Cade sebou trhl. Holly vydatně přibývala valkýří síla. „Nesahej na mě,“ zasyčela na něj. Oči jí zestříbřely. „Kdybych chtěla vědět, jak chutnají Imatřiny rty, políbila bych ji sama, nemyslíš?“ „Jak chceš,“ odsekl a stáhl se. „Mně je jedno, jestli mi věříš nebo ne.“ Zařadil jedničku a šlápl na plyn. Po hodině ticha se ozvala Holly. „Zpomal.“ „Nemůžu, máme málo času.“ „Zpomal, Cadeone, není mi dobře.“ „Kolik jsi vypila těch panáků? Dva? Tři?“ Uštěpačně se usmála. „To teda přidej.“ „Řekli ti, že s tebou zacloumají?“ „Samozřejmě.“ „Vyklop to, Holly, kolik jsi jich měla?“ „S naprostou jistotou… můžu říct, že šlo o násobek tří a že výsledné číslo se rovnalo devítce, případně bylo vyšší.“ Hlava jí klesla na prsa.

Cadovi trvalo dvě neklidné hodiny, než našel trochu slušný hotel. Holly celou dobu spala. Svinula se do klubíčka a nevěděla o světě. Vzal ji do náruče a nesl ji do pokoje. Teprve pak otevřela oči a pátravě se na něj zadívala. Je krásná. Vztek ho dávno přešel a při pohledu do jejích očí se mu naopak rozbušilo srdce. Povzdychl si. „Po devíti panácích budeš totálně bez nohou, pusinko.“ Zaúpěla. „Cože? Mně… upadnou nohy?“ Cade se neubránil úsměvu. „Ne, bude ti špatně. Zvlášť zítřejší ráno bude krušné, na to se připrav.“ Posadil ji na postel. Holly si lehla, ale vzápětí vykřikla: „Panebože, ta postel se točí!“ Pohotově jí dal jednu nohu tak, aby se dotýkala země. „Je to lepší?“ Holly chvíli přemýšlela a pak přikývla. „Hm.“ „Mohl jsem tě naučit plno nových věcí. Škoda. Teď tě svléknu, aby ses mohla vyspat.“ „Nesmysl, to zvládnu sama,“ namítla setřeným hlasem. Chtěla si rozepnout první knoflík na svetříku, ale místo toho se kloubem prstu rýpla do oka. „Au!“ „Udělám to. Neboj, nebudu se dívat.“ „Ale budeš,“ hlesla. „No jo, máš pravdu,“ přikývl a stáhl z ní svetřík. „Stejně jsem tě už viděl…“ Na tom nezáleží, došlo mu, když před ním ležela pouze v černém krajkovém prádle a silonkách. Něco tak neuvěřitelného za celý život nespatřil. Zaskočeně si povzdychl a zašeptal: „Panebože, půlčíku, klidně bych vyvrcholil z pouhého pohledu na tebe.“ „Co? Co jsi říkal?“ Nemohl se na ni vynadívat. Černé punčochy jí dosahovaly do půli stehen. Plavání jí dělalo víc než dobře, měla překrásné křivky. Pevné tělo však neztrácelo na něžnosti. Od štíhlého pasu se tvarovaly svůdné boky a z půlkošíčků svůdné podprsenky se div nevylévala její plná prsa. Měla zatraceně sexy tělo. Věděl, že se na něm během jejího nesmrtelného života pranic nezmění, pořád bude stejně exkluzivní. Nemohl si pomoci. Její prsa ho nepřekonatelně lákala. Natáhl ruku, aby se jich dotkl a – „Tys něco říkal?“ zeptala se rozespale.

Okamžitě ruku stáhl a sevřel dlaně v pěst. A znovu k ní vztáhl ruku. Nešlo to. Zmateně začal chodit po místnosti a snažil se v sobě zkrotit vztek. Jeho vysněná žena ležela před ním na posteli a on se jí nedokázal dotknout. Nemohl. Přimhouřil oči. Dobře, její zranitelnosti sice nezneužije, ale pár odpovědí by z ní vymámit mohl. „Ano, pusinko. Chtěl jsem se tě na něco zeptat…“

21

„Dobré ráno, sluníčko,“ zašveholil jí Cade do ucha. Holly vystřelila jako raketa, ale okamžitě se chytila za hlavu a zaúpěla. „Vlastně spíš dobrý večer,“ opravil se. „Nechal jsem tě spát, jak to nejvíc šlo, ale musíme pokračovat. Čas je neúprosný. Jistě oceníš, že se snažím dodržovat naplánovaný program.“ „Panebože, tohle je peklo.“ „Naplánoval jsem celou noc. Nejdřív se osprchuješ, protože to z tebe příšerně táhne, a pak si trochu zatrénujeme. Až vyrazíme na cestu, najdeš v mapě místo určení a budeš mě navigovat. Když to zvládneš,“ dodal významně. „Na, vypij to.“ Otevřel iontový nápoj Gatorade. Dával pozor, aby se nedotkl hrdla láhve. Zamžourala na nápis a už jí obě ruce vystřelily dopředu. Záhy lačně polykala doušek za douškem. „Tohle sněz,“ dodal a podal jí neotevřenou krabičku slaných sušenek Saltines. Bez váhání ji roztrhla. Sama tomu nerozuměla, ale gatorade a sušenky jí v tu chvíli připadaly nepřekonatelné a neodolatelné. Za pár minut se cítila jako vyměněná. „Děkuju.“ „Rád pomáhám druhým. Nepotřebuješ náhodou pomoct s oblékáním?“ nabídl se ochotně. „Svlékání jsem zvládl na jedničku.“ Holly si vzpomněla, co se dělo. Hrůzou vytřeštila oči. Nejdřív si užíval s Imatrou a pak zneužil jejího opilého stavu. Ještě nikdy se neopila.

Ve vzpomínkách zastřených alkoholem se jí vynořovaly Cadovy otázky značně soukromého charakteru. Vyptával se jí na všechno možné. Jeho hlubokému, svůdnému hlasu nebyla schopná odolat. Teprve teď jí došlo, že si s ní nepěkně zahrával. Dokonce se jí začínaly vybavovat i detaily odpovědí. Zrudla. Ne, sama se nevzrušovala. Když byla sexuální touha příliš silná, skočila do bazénu a plavala jako o život. Kromě toho mívala živé sny a uprostřed noci se budila, právě při… Měla dojem, že větu za ni dopověděl Cade. Právě při orgasmu. Hrozně se styděla, ale byla to pravda. O živočišném sexu se jí zdávalo často. Mívala intenzivní sny a prožívala je i tělem… Sevřela ruce v pěst. Měla vztek. Takové ponížení! A aby toho nebylo málo, tak se mu ještě svěřila s tím, že ji sex silně přitahuje, jenže každá intimní chvilka, kterou prožila, skončila tím, že někomu nechtěně ublížila. Zničeně zavrtěla hlavou. Cade se zachoval podle. Sice nevyužil slabosti jejího těla, ale o to víc zneuctil její duši. Začal z ní stahovat přikrývku. „Tak jo, půlčíku, pomůžu ti.“ Holly pevně uchopila horní okraj deky a zarytě si ji vytáhla až k bradě. Pak si přikrývku omotala kolem těla a nejistě vstala. „Na stydlivou pannu si přede mnou hrát nemusíš,“ napomenul ji. „Mohl jsem si tě nepokrytě prohlížet celé hodiny. Dokonce jsem to i udělal a teď bych tě klidně mohl nakreslit popaměti. Namaloval bych tě přesněji, než by tě zachytily fotky,“ dodal a kývl bradou ke svému telefonu. „Nenávidím tě!“ oznámila mu a opatrně se shýbla pro kosmetickou taštičku a oblečení. Cestou do koupelny ho zpražila tím nejhrozivějším pohledem, jakého byla schopna. Dlouhá horká sprcha jí docela pročistila hlavu. Dokonce i žaludek se jí zklidnil. Oblékla se a vyšla z koupelny. Konečně se zase cítila jako člověk. Povzdychla si. Anebo taky ne. Nevyznala se v tom. „Jak je?“ vyzvídal. „Výborně.“ Nejspíš tě začínám nenávidět. To je prima. Měla bych z toho mít radost. Snáz udržím pozornost na výhře. „Zlobíš se kvůli včerejšímu večeru.“

„Divíš se? Sprostě jsi mě využil.“ „Vždyť jsem se tě ani nedotkl!“ „Moc dobře víš, že o tomhle nemluvím,“ osopila se na něj. „Vyslýchals mě jako zločince.“ „Cože? Štve tě, že jsi byla opilá a já se tě zeptal na pár věcí? Tomu nerozumím. To máš jedno. Aspoň budeš mít víc energie na trénink.“ „Jaký trénink? O čem to pořád mluvíš?“ „Musím tě naučit bojovat. Musíš se umět bránit a opřít se do druhých.“ Holly se k ničemu neměla, stála na místě. „Neboj, bude to fajn.“ Tázavě zdvihla obočí. „Vždyť jsem vlastníma rukama skolila tucet démonů,“ namítla. „No jo, ale tos měla vztek. Co když se příště nerozčílíš? Co když budeš chtít někoho tvrdě odpálkovat, aniž bys ho zabila? Tvůj život je ohrožený, takže musíš být připravená na všechno.“ Občas zapomínala, že jí jdou po krku vrahové. „Budu tě při tom muset praštit?“ „Možná jo.“ Ta představa se jí víc než zamlouvala. „Bezva, jdu do toho. Co mám udělat?“ „Zuj si lodičky.“ Poslechla ho. Cade jí ukázal, aby se postavila čelem k němu. „Dvě věci si musíš zapamatovat za každých okolností. Za prvé nikdy neváhej. Když ti instinkt zavelí udeř, poslechni ho. Za druhé se nestyď utíkat, když bude protivníků víc. Zároveň ber nohy na ramena pouze v situaci, kdy víš, že to zvládneš. Jinak budeš plýtvat časem všech zúčastněných a zbytečně se vysílíš.“ Pokrčila rameny. „Hm, dobře.“ „Tak, co bys udělala, kdybych ti šel po krku? Řekněme, že nemáš na vybranou. Buď mě vyřídíš, nebo zemřeš.“ „Zkusila bych ti jednu vrazit?“ „Ne. Pokud nebojuješ s několika bytostmi najednou, nikdy nikoho nemlať.“ Našpulila rty. „Občas se dívám na televizi a boj bez mlácení jaksi neznám.“ „Ukážu ti to. Zkus mi dát pěstí.“ Zamračila se. „Ty ses nikdy nedívala na box? Nevadí. Zatni ruku v pěst a zkus mi jednu napálit.“

Nemusel ji dvakrát pobízet, ten nápad byl skvělý. Ráda mu jednu natáhne. „Dělej! Na nic nečekej a –“ Zaměřila se na jeho tvář a zaútočila. Cade se pohotově shýbl a Holly ho zasáhla do rohu. „Co děláš? To není fér!“ „Démonovi nikdy nemiř nad úroveň krku. Pochopitelně se bude bránit rohy. Někteří dokonce ze zakončení rohů vylučují jed.“ „Ty taky?“ „Jo, ale jen když jsem rozběsněný k nepříčetnosti.“ „Takže mi chceš tvrdit, že vylučuješ jed a můžeš mě otrávit?“ Pobaveně se pousmál. „Na hlavu neútoč ani u jiných Lorů. Je to logické, protože hlavu většinou chrání tvrdá kost. Pravděpodobnost, že jim ublížíš úderem na měkké části hlavy, jako je pusa nebo nos, není velká. Když se totiž netrefíš, ublížíš sobě a protivník bude za vodou. To ale neznamená, že bys vůbec nemohla útočit na tvář. Můžeš jim vydloubnout oči nebo jim drápem rozdrásat tvář. Taky se dělá polibek Glasgow.“ „Co to je?“ „Praštíš je čelem. Kdybych tě třeba popadl za ramena a ty ses nemohla vyvléknout, zbývá ti možnost zaútočit čelem. Dobré je mířit na kořen nosu.“ „Co klasika jako kopnout protivníka do rozkroku?“ „Klidně to zkus.“ S radostí… Holly neváhala ani vteřinu a zaútočila. Cade ji pohotově chytil za nohu. Holly měla co dělat, aby udržela rovnováhu. „Cadeone!“ vyjekla. Pustil ji. „Za normálních okolností bych ti trhl nohou nahoru a přetočil bych tě. Když chceš jít po rozkroku, použij ruce. Trocha síly napáchá velké škody. Muži navíc nečekají, že by se jim žena vrhla právě do těchhle míst. Tak, teď mě zkus praštit do těla. Dělej, jdi po mně! Šup, mrskni sebou!“ Zaútočila, ale Cade jí chytil ruku. Využil okamžiku překvapení, zatočil jí dokola a paži jí obmotal kolem krku. „A je to. Takhle ti protivník krásně zlomí krk.“ Oba prudce oddychovali. Cade pomalu svěsil paži a přejel jí Holly přes prsa. Přimhouřila

oči. Došlo jí, že to udělal schválně, aby ji dostal tam, kde ji chtěl celou dobu mít. Najednou v ní něco povolilo. Už měla těch Cadeonových triků plné zuby. Teď mu dá za vyučenou. Naoko se uvolnila a tvářila se, jako by se jí to líbilo. Cade jí přitiskl rty na krk. Cítila, že je vzrušený. Přesto byl včera večer s jinou a nijak se tím netajil. Mám se řídit výhradně svými instinkty? Otočila se k němu a zadívala se mu na rty. „Chci tě políbit,“ zašeptala. Vytřeštil na ni oči a vzápětí zjihl. „Holly…,“ oslovil ji chraplavým hlasem. Věřil jí. Sklonil se k ní. Těsně před tím, než se jeho rty dotkly jejích, zaklonila hlavu a udeřila ho čelem do kořene nosu. Polibek Glasgow. Něco zapraskalo. Zvedla hlavu. Cadeonovi z nosu crčela krev. Pevně ji popadl za nadloktí. „Sakra, Holly, co to –“ Vší silou ho kolenem nakopla do rozkroku. Ruce mu vystřelily k citlivému místu a kolena to vzdala. Cade klesl na zem. „Měls pravdu,“ prohlásila Holly. „Je to fajn.“

22

Zlomilas mi nos, zlikvidovala jsi mi varlata a ještě se budeš tvářit, jako bych já ublížil tobě?“ žasl Cade, když pokračovali po dálnici. Sám slyšel, že mluví nosovým hlasem. Holly ani nevzhlédla od počítače. „Chtěl ses prát? Chtěl,“ odpověděla s naprostým nezájmem. „Nemohl jsem tušit, že tě tak rozlítím. Navíc jsem ti říkal, že Lory nemáš kopat do rozkroku. Po tvém zásahu asi nebudu moct mít děti.“ „Páni, bez malých Cadeonků svět určitě zanikne!“ „Jestli ses naštvala kvůli tomu vyptávání, tak jsme si kvit.“ „Pomsta je sladká,“ odpověděla stejným tónem jako předtím. Cade nestačil žasnout. Takovou ji neznal. Navzdory její nevraživosti by se zachoval stejně. Vytáhl z ní hotové poklady, a navíc zjistil, proč jeho oblíbená zůstala panna. Bála se, že by svou silou a agresí mohla muži ublížit. Taky se dozvěděl, jakými způsoby nakládala s nepoddajným libidem. Plavala jako zběsilá a měla živé erotické sny. Představa, že Holly ve snech dospívá k vyvrcholení, probouzela i jeho zraněné mužství. „Takhle se k sobě budeme chovat pořád?“ zeptal se. „Nevím. Zrovna ti nemám co říct.“ „Hm, v tom případě se slova ujmu sám. Budeš mě muset poslouchat. V první řadě zdůrazňuju, že jsem se s Imatrou nevyspal.“

Holly si povzdychla. „Proč ti tak záleží na tom, abych to věděla?“ „Dokud si budeš myslet, že jsem s ní něco měl, bude pravděpodobnost, že mezi námi proběhne třeba jen náznak sexu, totálně mizivá.“ Ani teď se na něj nepodívala. „Cadeone, nulová pravděpodobnost už nemůže být nižší,“ vysvětlila mu. „Kdybys věděla, jak mě dostává, když se se mnou bavíš o matice!“

Tentokrát byla odhodlaná, že si od něj nenechá poplést hlavu. Upřela na něj lhostejný pohled. „Chápu, o těchhle věcech se nežertuje. Faktem však zůstává, že jsem se s ní nevyspal.“ Holly tomu sice moc nerozuměla, ale z nějakého prapodivného důvodu začínala mít o svém závěru pochyby. Ano, viděla je, jak se líbali. To bylo samo o sobě šílené, protože nedlouho předtím se pokoušel o ni. Otázka zněla, jestli v baru proběhlo i něco víc. Co když mu Imatra skutečně nechtěla dát nezbytné informace? „Možná nelžeš. Třeba ti to i uvěřím. Ale něco mi zapíráš. Cítím to. Dávej si pozor na jazyk.“ Zablýsklo se mu v očích, nebo se jí to zdálo? Cade se hbitě vzpamatoval a dodal: „Obávám se, že na má slova stejně nedáš.“ Vida, vida, pán nabral zpátečku… „Proč si myslíš, že jsem takový darebák? Včera večer jsem tě mohl snadno využít, a neudělal jsem to.“ Dělá si z ní srandu? „Ty fakt chceš, abych tě ocenila za to, že jsi nevyužil bezbrannou ženu?“ „Ne! Jo. Ne… Sakra…“ „Navíc jsi mě přece jen využil. Vyslýchal jsi mě jako policajt a šťoural ses v mých nejosobnějších věcech.“ Málem ji pohltil vztek. V poslední chvíli se ovládla. „Hele, ani jeden z nás neví, jak dlouho to spolu budeme muset vydržet, takže zkusme vsadit na slušnost a neznepříjemňujme si beztak nepříjemné chvíle, jo?“ „Dobře, tak se připoj k internetu a najdi náš další kontrolní bod.“

„Hned to bude.“ Holly otevřela MapQuest, zadala trasu a uložila výsledky. Pak si kontrolní bod vygooglovala. „Co se tam píše o mostě?“ „Oficiálně se jmenuje říční most Krvavá Voda. Je to zastřešený most, který se kvůli zchátralému stavu přestal užívat už před třiceti lety. Veselá dáma mu říkají jen místní. Prý na něm straší.“ „To bych se nedivil.“ „Cože? Podle tebe existují i duchové?“ „Jasně, ale nepatří do říše Lorů. My máme fantomy, což jsou vlastně duchové Lorů.“ „V čem je rozdíl?“ „Fantomové se mohou z vlastní vůle ztělesňovat a můžou se i přemisťovat po světě. Nestává se, že by třeba uvízli někde na půdě a chrastili řetězy.“ „Už jsi někdy viděl ducha na vlastní oči?“ „Ne. Ani fantoma. Jsou docela vzácní. Kdo tam vlastně má strašit?“ Otázka spíš měla znít, kdo tam nestraší. „K první smrti, která souvisela s mostem, došlo už při jeho výstavbě v roce 1899. Dělník spadl do dřevěného bednění, do něhož se zasazovaly pilíře. Bohužel byl z půlky plný čerstvého betonu, takže se utopil dřív, než ho ostatní stihli vylovit. Beton navíc rychle ztvrdl, takže se předák rozhodl, že mrtvé tělo nechají tam, kde je. Jinak by museli pilíř odstřelit. Podle místních lidí řeka od té doby začala lačnit po smrti.“ „Aha, takže město se do té doby nejmenovalo Krvavá Voda?“ „Jo, jmenovalo, protože je tam vzácná hlína, která zbarvuje vodu doruda.“ „Co se stalo pak?“ „Na začátku dvacátého století tam odhazoval těla sériový vrah. Zavraždil třináct žen a jejich těla hodil do řeky z mostu. Prý chtěl nakrmit řeku. Zastřelili ho těsně před tím, než stačil smrtelně zranit čtrnáctou oběť.“ „Jak je vraždil?“ Holly z toho běhal mráz po zádech. „Vybíral si ženy, které vedly obyčejný život založený na pravidelnosti. V noci je přepadl ve spánku, unesl je z domu k řece a bodl je do hrudi tak, aby hned nezemřely. Pak jim oznámil, že když se dokážou své situaci zasmát, pustí je. Když přestanou brečet a začnou se smát, zachrání si život. Žádná to samozřejmě nedokázala. Proto most získal jméno Veselá dáma.“

„Toho vraha zastřelili? Prošlo mu to nějak snadno.“ „Proč se máme s někým sejít zrovna tam?“ zeptala se Holly. „Nevím. Hlavně se ničeho neboj. Nedopustím, aby se ti cokoli stalo.“ „Nebojím se, spíš jsem zvědavá. Odjakživa mě zajímaly nadpřirozené úkazy.“ „Jenže tady se nadpřirozené stává přirozeným, víš?“ „Pro mě ne. Rozhodně ne nadlouho. Promiň, ale potřebuju se věnovat práci.“ Onou prací myslela stopování. Cadeon předtím použil její počítač, ale samozřejmě nemohl tušit, že v něm má nainstalovaný program, který ukládal historii stisků kláves a prozradí jí, co na něm kdo napsal. Fíha. Program právě dokončil sběr dat a ona se mohla pokochat výsledky. Cade nejprve vyhledal sportovní výsledky, pak komusi poslal mail se vzkazem: „Koukej zaplatit, hajzle.“ Převedl sto tisíc dolarů na běžný účet. Při čtení další položky ji píchlo u srdce. Ten démonský žoldák hledal informace o… shlukové analýze a extremální kombinatorice.

Holly byla přesvědčená o tom, že se vyspal s Imatrou. Cade netušil, jestli je v jeho silách Hollyin názor změnit. Kromě toho se poznámkou o tom, že jí něco tají, trefila do černého. Míjeli další autonehodu. Sunuli se hlemýždím tempem. Cesta z Memphisu do severního Michiganu byla dvanáct set kilometrů a za poslední hodinu ujeli s bídou patnáct. Napětí mezi nimi stále rostlo. Holly se k němu nechovala vysloveně odměřeně, spíš byla netečná. Nechal ji pracovat na tom jejím kódu. Dávala mu najevo, že jí na něm za mák nezáleží. Podobně se chovala při jejich prvním setkání. Dobře, bude tu hru hrát s ní. Taky ji začne ignorovat. Zavolal Rökovi a zběžně ho informoval o tom, kde jsou. „Co děláš?“ zeptal se Cade démonštinou. „Jsme na stopě upírům,“ odpověděl Rök. „Dneska v noci zaútočíme.“ „Výborně.“ Alespoň bude Holly v bezpečí. „Hele, jak dlouho trvá, než někoho naučíš, aby zabránil čtení myšlenek? Myslíš, že by to Holly za dva týdny zvládla?“

Démoni tu dovednost získávali automaticky, ale ostatní Lorové se ji museli naučit. Rök se pohrdavě zasmál. „Spíš za dva roky.“ Zanedlouho se rozloučili a Cade se ponořil do svých úvah. Přehlížím ji jako vodní hladinu. Odhodlání mu vydrželo až do okamžiku, kdy se Holly chytila za hlavu. „Je ti něco?“ Pokrčila rameny. „Budu hádat, jo? Zmáhá tě dlouhá cesta autem a bolí tě hlava.“ Vrhla na něj překvapený pohled. „Je ti špatně, protože čteš, když se teprve rozjíždíme, i když končíme. A hlava tě bolí z brýlí. Zrak už máš v pořádku, ale ty je pořád nosíš.“ „Nemůžu se bez nich soustředit.“ „Víš co? Dneska večer půjdeme brzy spát. Před chvílí jsem viděl upoutávku na hotel kousek odtud.“ „To nejde, nabrali bychom zpoždění.“ „Zatím máme rezervu. Kdybychom pokračovali tímhle tempem, dostali bychom se na most krátce po půlnoci, takže bychom stejně museli čekat. Kromě toho se blíží Chicago a zítra tam potřebuju vyzvednout nějaké vybavení.“ „Jaké vybavení?“ „Uvidíš…“

23

„Nejsi náhodou masochista?“ opáčila Holly, když jí navrhl další trénink. „Dneska bychom mohli zkusit meč,“ přemlouval ji. V hotelu objednal sousední pokoje, ale stejně trval na tom, že bude spát na její posteli. Posadil se, opřel se o čelo postele a natáhl si nohy. Projížděl kanály v televizi a Holly mezitím přerovnávala všechno, co nebylo připevněné k podložce. „Proč si myslíš, že se mám naučit bojovat s mečem, když se zanedlouho proměním zpátky v člověka?“ Vsadila by se, že víc než na televizi stejně koukal na ni. „Meč u sebe nosí většina frakcí Lorů.“ „No jo, dobře, jdeme bojovat.“ „Bezva, hned jsem zpátky.“ Vstal a odešel. Za několik minut přinášel svůj meč a koště. Chopil se koštěte, sundal z něj násadu a odhodil ji na postel. Pak s patetickou obřadností tasil meč. „Jak je ta věc vlastně stará? Nechal sis zjistit jeho stáří?“ Cade se na ni podíval, jako by právě urazila celou jeho rodinu. „Koukej se krotit, jo? Ten meč není bůhvíjak starý, nanejvýš tři čtyři staletí.“ „Tolik? Od té doby se technologické postupy hodně zdokonalily. Proč si nepořídíš nový?“ „Pracuju na tom, půlčíku. Teď dávej pozor.“ Holly ztuhla. „Já to myslela tak, žes ho mohl vyměnit už dávno.“ „Když se nezlomil… Už mi mnohokrát zachránil život.“

„Kolik bytostí jsi s ním vlastně zabil?“ Cadovi přelétl přes tvář stín. „Až příliš.“ Vzchopil se a zvedl meč. „Všimni si, že se jedná o bojový meč s oboustranným ostřím. Je vyrobený tak, aby proťal i brnění a rozpůlil protivníka na dvě půlky.“ „Vy používáte takové zastaralé metody?“ „Střelné zbraně na nás moc nefungují, jak jsi ostatně viděla před dvěma dny, když jsem ti zachraňoval život.“ Podal jí meč. „Je větší než většina mečů, takže se ti s ním asi bude těžko manipulovat –“ Hravě ho zvedla jednou rukou, chvíli ho podržela před očima, aby si ho lépe prohlédla, a pak s ním obratně zakroužila. „Aha, takže pro tebe není těžký. Všimni si rukojeti. Je tvarovaná tak, abys mohla meč držet oběma rukama.“ Postavil se za ni a umístil své ruce na její. „Takhle.“ „Zase mi hodláš očichávat vlasy?“ rýpla si. Ve skutečnosti jí vadilo, že na jeho blízkost znovu pohotově zareagovala. „Copak můžu za to, že tvoje vlasy působí na muže jako magnet? Chováš se, jako by to byla moje vina. Soustřeď se na úchop. Bezva. Osahej si rukojeť. Tak, teď ho pomalu zhoupni doprava a pak doleva,“ řekl a vedl jí ruce. Holly měla pocit, že si na meč zvyká každičkou vteřinou víc a víc. „Přidám ti k němu trochu historie,“ zašeptal jí do ucha. „Slovo meč, sword, pochází ze staroanglického sweord, jehož podstatou je kořen swer. Znamená to podat či propíchnout.“ Mluvil tichým, hlubokým hlasem. „V latině se označuje jako gladius a to znamená i penis.“ „Ne ne.“ Všímala si, že se jí zrychlil dech. „Chceš se se mnou vsadit?“ zavrněl a bradou jí přejel po špičce ucha. Strništěm polechtal citlivé zakončení. Holly se málem zachvěla. Nechtěla to, ale stejně ji jeho mohutné, příjemně teplé tělo, o něž se mohla zády opřít, vždycky začalo vzrušovat. Při jeho pohybech cítila, jak se mu napínají svaly a zase povolují. „Hned první meč představoval symbol mužnosti a síly. Když ho postavíš, uvidíš proč. Chyť pevně rukojeť. Připomíná ti teď meč něco, cos nedávno viděla?“ „Cadeone,“ pronesla varovným tónem. Nenechal se zastavit. „Pokud tedy latinské označení pro meč současně znamená penis, jistě ti dojde, že protikladem bude označení pro pochvu. Ano, přesně tak, půlčíku, pochva se

řekne va–“ „Nech toho! Právě sis to vymyslel.“ „Nevymyslel. Kdybys četla De bello Gallico od Julia Caesara v původní latinské verzi, pořádně by ses nasmála. Vojáci totiž ustavičně odhazovali pochvy a taky pochvami mlátili protivníky po hlavě.“ Znovu jí bradou přejel po špičce ucha. Měl vůbec tušení, že ji tím dohání k šílenství? Jistěže ano. „Říká se, že ke každému meči patří ideální pochva.“ Nehodlala připustit, aby na sex narážel i při souboji s mečem. „Všechno, co se mi tu snažíš namluvit, si osobně ověřím.“ „Beze všeho.“ „Tys fakt četl Julia Caesara?“ „Jak jsem řekl, v původní latině. Už se ti líbím víc, když víš, že rozumím starověkým jazykům?“ „Na mě bys udělal dojem už jen tím, že umíš číst.“ „Valkýry mají břitký jazyk, co? Ukážu ti bojový postoj. Rozkroč se na šíři ramen.“ Nohou poklepal na její nohu a posunul ji dál. „Mám stát na špičkách?“ „Dobrá otázka. Za běžných okolností ne. Pokud máš odolat útokům, musíš mít stabilní rovnováhu, což zvládneš mnohem líp, když budeš stát na celých chodidlech. Budeš koukat, s jakou prudkostí meče narážejí, mnohdy tě dokážou odhodit. Na tvrdé údery taky potřebuješ bytelnou rovnováhu a musíš stát nohama pevně na zemi. Což mi připomíná, že bojový styl valkýr je jiný než většiny Lorů.“ „V čem?“ „Spoléhají na rychlost. Skočí za protivníka dřív, než se on stačí otočit. Mívají menší meče, připomínají rapíry. Jejich účelem je propíchnout, ne udeřit. Valkýra se při boji vlastně snaží zabránit tomu, aby se její meč dostal do kontaktu s mečem protivníka. Nejčastěji zabíjí útokem zezadu.“ „To nezní zrovna sportovně.“ Ta tendence odporovala všemu, co se kdy naučila – konkrétně tomu, co viděla ve westernech a filmech vyzdvihujících čest. „Boj v říši Lorů nemá se sportovním chováním pranic společného. Hlavním cílem je

neztratit hlavu a to doslova. Tak, teď vypni hruď.“ Položil jí ruku na rameno a přitáhl ji k sobě. „Zvedni meč před nos a hrot meče natoč zhruba v úhlu pětačtyřiceti stupňů od tváře. Tomu se říká středové postavení. Můžeš totiž odrážet útoky přicházející zprava i zleva. Teď to zase trochu změníme.“ Natočil jí tělo tak, aby rameno vycházelo do prostoru. Stále se jí dotýkal, ale ani na zlomek vteřiny jí to nebylo nepříjemné. „Když se k protivníkovi natočíš bokem, snížíš viditelnou plochu těla, takže se stáváš méně snadno zasažitelným cílem.“ „Budeš něco dělat s tou ukradenou násadou?“ Tázavě zdvihl obočí. „Ty chceš jít rovnou na to? No, jak myslíš.“ Pustil ji a došel pro násadu. Holly musela pohotově chytit rovnováhu, ale naštěstí to neviděl. Postavil se proti ní a řekl: „Zkusím na tebe zaútočit a ty mě zkus odrazit.“ Zvedl násadu nad hlavu a vyrazil. Začali bojovat. Chodili kolem sebe v kruzích. Cade pokračoval ve výkladu: „Nikdy neváhej. Nedávej najevo, že jsi nervózní. Lokty drž u těla. Musíš se opírat o své těžiště.“ Útočil na ni pomalu, takže ho vždycky stačila odrazit. „Kdykoli to půjde, snaž se bojovat pouze s jedním protivníkem. A stejně jako v boji tělo na tělo klidně vezmi nohy na ramena, když se ocitneš pod útokem přesily. Za to se stydět nemusíš.“ Jejich pohyby začínaly být stále rychlejší. Holly cítila, že jí v krvi začíná kolovat adrenalin. „Většinu soubojů s mečem rozhodne první úder. To tvrdí historie. Televize to prezentuje jinak. Každopádně platí, že záleží na každém pohybu.“ Útočil na ni stále rychleji, ale Holly s ním dokázala držet tempo. „Ne, takhle ne. Tomuhle úderu jsi mohla zabránit,“ napomenul ji zrovna ve chvíli, kdy měla pocit, že to zvládla na jedničku. „Nikdy neodrážej ránu, které se můžeš vyhnout. Taky co nejvíc využívej možností kolem sebe. Jako zbraň se dá použít kdeco.“ Hodil na ni polštář. Holly ho pohotově rozsekla. Místnost zasypala nadýchaná výplň. Cade na nic nečekal a třepl ji násadou po zadku. Do Holly vjel pořádný vztek. „Nelíbí se ti to? V tom případě si svého protivníka musíš líp hlídat!“ Holly rozlíceně zařvala a zaútočila. Cade uskočil. Meč projel nočním stolkem a telefonem.

Holly zděšeně vytřeštila oči. „Panebože, Cadeone, vždyť jsem tě mohla zabít! Promiň!“ Cade lhostejně pokrčil rameny. „Tobě to nevadí?“ lekla se. „Ne. Ničení nábytku mě navíc baví. Spíš mi vadí to tvoje omlouvání. Kde máš v sobě srdce vražedkyně? Nech projevit nemilosrdnost. Chováš se jako upejpavá slečinka.“ „Slečinka?“ opakovala po něm dotčeně. „Hele, mám nápad. Když se ti do deseti minut podaří vyloudit ze mě aspoň kapku krve, dám ti ty tvoje prášky.“ Beze slova po něm sekla pohledem a šla na to. První úder odrazil, ale nedošlo mu, že se držela zpátky jen proto, aby mohla do toho druhého vložit víc síly. Ta má páru. Měl co dělat, aby uskočil. Místo něj to odnesla lampa. Bude z ní skvělá bojovnice, napadlo ho, ale nahlas řekl něco jiného: „To už nic lepšího neumíš?“ Holly odhodlaně stiskla rty a s neuvěřitelnou rychlostí zaútočila šikmým pohybem zespoda nahoru. Musel ji vykrýt násadou. Její konec vzápětí letěl na zem. Usekla ho. „Panebože, já rozsekla tvůj gladius?“ Cade zaskočeně zamrkal. Holly do toho šla naplno a každá další dávka adrenalinu ji rozpalovala víc a víc. Znovu kolem sebe kroužili. Holly zaútočila, on ji odrazil. A zase. Cade zkontroloval čas. „Deset minut je pryč, půlčíku, prohrála jsi –“ Meč prosvištěl pár milimetrů kolem jeho ramene. „Nech toho!“ houkl na ni. „Boj skončil.“ Zestříbřely jí oči. „Jsi na omylu, Cade, já se teprve dostávám do ráže.“ Došlo mu, že na ni bude muset použít nečestné taktiky. Jinak by jí musel ublížit. Holly zaútočila, Cade se hbitě otočil a ocitl se za ní. Zlehka ji kopl zezadu pod koleno. Holly ztratila rovnováhu. „Áá!“ zaječela a obratně sekla mečem. Její obětí se tentokrát stal obrázek na stěně. „Teď už ti to stačí?“ Někdo začal bušit na dveře. „Otevřete, tady policie,“ ozval se hluboký hlas. Holly zbledla jako stěna. Svěsila paži s mečem. „Panebože,“ zašeptala zděšeně. „Co budeme dělat?“

Cade si tu příležitost nemohl nechat ujít. „Páni,“ povzdychl si. „Coby, půjdeš do vězení.“

24

„Co to plácáš?“ vyjela na něj. „Ty nevíš, co je vězení? Taková velká budova s mřížemi a –“ „To přece vím, ale proč bych tam měla jít já?“ „Máš stříbrné oči,“ odpověděl. „A to démonské pití ti vyprchá z krve až za několik dní. Jakmile sem ten policajt vrazí, uvidí tebe a tu spoušť, bude mu to jasné. Z toho se nevykroutíš.“ „Bože. Bože! Vždyť já nikdy nedostala ani pokutu za špatné parkování.“ Vztekle se na něj podívala. „Za to můžeš ty! Ty sis začal!“ Vylekaně těkala pohledem po místnosti. „Honem, pomoz mi to uklidit!“ Další bušení. „Na to není čas. Ale kdybys chtěla, dám to do pořádku.“ „Jak?“ „To nech na mně.“ Byl na světě devět set let, takže už věděl, co je v takových situacích třeba udělat. Cadeon se o mě postará, oddychla si Holly. Upřela na něj vděčný pohled. „Ale něco za něco.“ Zamračila se. „Mohlo mě hned napadnout, že na mě zase s něčím vyrukuješ. Co chceš tentokrát?“ „Vyberu film v televizi a ty se na něj se mnou podíváš.“

Hm, na tom neviděla nic špatného. Milovala… „Aha! Ty myslíš tenhle film!“ Už předtím tvrdil, že se na jeden takový během jejich cesty zaručeně podívá. „Nikdy. Ani za milion let.“ „Ani když zařídím, aby tě neobtěžovala policie?“ „Otevřete!“ zahřměl policista. „Obdrželi jsme stížnosti na nadměrný hluk!“ „Panebože,“ zašeptala. „Dobře, jednu scénu. Když se o to teď postaráš, jsem ochotná podívat se na jednu scénu.“ „Platí.“ Odešel do svého pokoje. Vzal si klobouk a z cestovní tašky vyndal obálku. Zastavil se ve dveřích mezi jejich pokoji. „Za chvíli jsem zpátky. Zatím se snaž neporušovat zákon,“ rýpl si a zavřel za sebou dveře. Vyšel na chodbu ze svého pokoje. Holly došlo, že si hraje na jejího souseda. Chytrý démon… Ale co když se to nepodaří a policie stejně bude trvat na tom, že se podívá do jejího pokoje? Vyjukaně si začala prohlížet zdemolovanou místnost. Jak se mám zbavit důkazů? Něco ji napadlo. Rychle začala rozebírat poničený stůl. Ulomila nohy a všechny části nastrkala pod postel. Přidala k nim rozbitou lampičku i rozseknutý polštář. Cadeon se vrátil až za nekonečnou půlhodinu. „Cos tam dělal? Povídej!“ „O všechno jsem se postaral.“ Zamračila se. „Táhne z tebe pivo.“ Obrátil oči v sloup. „No asi. Skočili jsme si s tím policajtem na pivo.“

Holly o tom nepochybovala. Skutečně to tak bylo. Zašli na jedno do hotelového baru. Policista pod tlakem nemalého balíčku bankovek, které mu Cade nabídl, změnil názor. Byl to čestný muž, ale měl pět dětí a Vánoce se neúprosně blížily. Co měl dělat? „On se nepůjde podívat do pokoje?“ Cade zavrtěl hlavou. „Když nezačneš znovu, tak ne. Bezvadně jsi to tu uklidila,“ dodal. Místnost byla podstatně čistší, než když přišli. Jen v ní bylo o poznání méně nábytku. „Já svůj úkol splnil, takže hurá na film.“

„Nechápu, jak mě můžeš nutit, abych se dívala na něco, co se mi protiví.“ „Protiví? Co tvoje fantazie a sny? Neprobouzí se v tobě zase ten pokrytec, Holly?“ „Neříkej mi tak! Jsem feministka, no a co. Na tom není nic špatného.“ „Netvrdím, že je na tom něco špatného. Spíš mi to připadá legrační.“ „Legrační?“ „Jistě. Mám úplně jiné názory. Ale jestli chceš, beze všeho mě můžeš začít přesvědčovat, abych je změnil. Já se novým názorům nebráním. Na rozdíl od jiných.“ Přimhouřila oči. „Narážíš na Tima?“ „Ten tvůj Tim zdaleka není tak dokonalý, jak si myslíš.“ Cade jím samozřejmě hluboce a intenzivně pohrdal. Na druhou stranu se nemohl zbavit dojmu, že není poslušný psík, na něhož si před Holly hraje. „Dokonalý asi není,“ přikývla Holly, „ale chová se k ženám slušně, nenadává jim do děvek a nečeká, že s ním hned skočí do postele.“ „Nesmíš mě brát smrtelně vážně. Jen jsem vtipkoval.“ Holly zpozorněla. „Pro tvoji informaci si Lorové cení žen mnohem víc než lidi. V našem světě panuje mnohem větší rovnoprávnost než v lidském.“ „To určitě!“ odfrkla si. „Chceš mi tvrdit, že mužské bytosti, které žijí celá staletí – a pocházejí až ze středověku –, jsou většími zastánci rovnoprávnosti než muži, kteří vyrůstali v éře Madonny?“ „Země Lorů je domovem valkýr, fúrií, čarodějek a sirén. Jakmile ženu podceníš, spláčeš nad výdělkem. Pak si leda můžeš seškrábnout varlata ze stěny.“ Holly se zamyslela. „Nesnaž se měnit téma,“ napomenul ji. „Uzavřeli jsme dohodu a ta platí.“ „Musela jsem ji uzavřít pod silným tlakem okolností a nemohla jsem se svobodně rozhodnout. Napadlo tě někdy, že mi ve sledování pornografie brání moje morální hodnoty?“ Teď si odfrkl on. „Už nejsi ta hodná holka jako dřív. Opila ses, flirtovala jsi s démony, sedělas jim na klíně a hladilas je po rozích před zraky všech ostatních. Před hodinou jsi tenhle pokoj srovnala se zemí. Včera večer jsi mě dost tvrdě odpálkovala, i když jsem byl zranitelný a zesláblý kvůli zranění střelnou zbraní.“ Smutně zavrtěl hlavou. „Otevři oči, Holly, z tebe se stala pořádně zlobivá holka.“

Samým úžasem otevřela pusu. Jeho výčet událostí samozřejmě byl účelový a překroucený, ale všechno z toho, co vyjmenoval, se do určité míry stalo. Sedl si na postel a arogantně plácl na místo vedle sebe. „Dohoda je dohoda. Neblázni, je to jen lehké porno. Stálo šest dolarů devadesát devět, takže to ani tvrdé porno být nemůže. Zato se z něj můžeš hodně naučit, půlčíku.“ Holly zatnula zuby a posadila se co nejdál od něj. Složila ruce do klína a hlesla: „Dobře, dlužím ti tu jednu scénu…“ Film začínal naprosto nevinně. Atraktivní pár se líbal a jeden druhého svlékal. Hm, tohle ustojím. Vzápětí se však začali hladit a vzájemně se vzrušovali na intimních místech. Zaskočilo ji, s jakou intenzitou se jeden druhého dotýkali. Holly se zamračila. Vždyť je to musí bolet… V okamžiku, kdy muž pronikl do milenky, měla Holly sucho v ústech, stáčely se jí drápy a téměř nemohla popadnout dech. Mozek prožíval děsivý zmatek a volal na ni: Otoč se, otoč se! Nakonec se přiměla zavřít oči, ale démon ji sledoval. „Žádné takové, Holly.“ Podívala se na něj a strnula. Cadeon se na ten film vůbec nedíval. Celou dobu upřeně pozoroval ji. „Vždyť se nedíváš!“ „Jsem chlap, takže se vždycky dívám na to, co mě vzrušuje nejvíc…“ Dívali se jeden na druhého a jejich pohledy doprovázelo sténání a nakonec i výkřiky při vyvrcholení. Scéna skončila. Holly přemítala nad tím, že ji ten film nadobro změnil. V žádném případě však nechtěla dávat nic najevo před Cadeonem. „Hm, to tedy bylo poučné.“ Tvářila se, jako by potlačovala zívnutí, a zamířila do svého pokoje. „Určitě nechceš zůstat? Pak běží Kypré holky: 8. díl.“ „Ne, díky, půjdu spát.“ Zavřela dveře a zamkla je, i když věděla, že tím by Cadeona nezastavila. Otázka zněla, jestli by si vůbec přála, aby za ní nechodil. Opřela se dlaněmi o stěnu a zatnula drápy do tapety.

25

Holly se s výkřikem vzbudila. Prudce se posadila. Zmačkanou peřinu si tiskla na prsa. Zmateně se rozhlédla po místnosti a s nemalým překvapením zjistila, že to, co právě prožívala, byl sen. Tak erotický sen v životě neměla. Přesto se její tělo nepoddalo. Zdálo se jí, že jejich souboj s meči ukončil Cadeon. Hodil ji na postel a strhal oblečení nejprve z ní a pak ze sebe. Stejně jako ten muž ve filmu se zanořil ztopořeným údem do ní, pak se nad ní vztyčil a zapřel se dlaněmi o matraci. Svaly na pažích se mu napínaly. Pak se v ní začal pohybovat. Nejprve pomalu, postupně přidával na intenzitě i rychlosti a nakonec přirážel jako o život. Cítila, že se blíží k vyvrcholení, už byla na samém krajíčku… A pak se probudila. Musím si jít zaplavat. Určitě tu někde bude bazén. Hm, jenže je na severu, v pěkné zimě. Připadala si zranitelná jako muška. A vedle ní v místnosti spal sexuchtivý démon. Vstala a potrhanou peřinu strčila pod postel k dalším zničeným věcem. Místo přikrývky použila přehoz a spěchala do koupelny. Pustila na sebe ledovou vodu. Usušila se a oblékla, přesto se stále třásla. Všimla si toho i při česání. Chtěla si totiž učesat drdůlek, ale prostě se jí to nepodařilo. Neměla pod kontrolou svoje vlasy, tělo ani myšlenky. Dunění hromu za okny jí k náladě taky nepřidávalo.

Cade se probudil celý zpocený. I ve snu přirážel. Byl tvrdý jako skála.

Ten půlčík bude moje smrt. Se zaúpěním vstal a pustil si horkou sprchu. Vstoupil do sprchového koutu plného páry a vzpomínal na to, jak se Holly tvářila, když poprvé v životě sledovala milostný akt. Rozšiřovaly se jí zornice, dýchala stále mělčeji, prudce se jí zdvíhala hruď. Musel se hodně ovládat, aby se jí nedotkl. Opřel si předloktí o stěnu a ztěžka na ně odložil čelo. Sevřel přirození v dlani a začal pohybovat rukou. Úplně viděl, jak jí bradavky vystupovaly pod svetrem, doslova žadonily o to, aby je sál – Venku zaduněl hrom. Světlo bliklo. Cade sebou trhl. Po těle mu naskákala husí kůže. Měl pocit, jako by jím projel elektrický náboj. Holly… Vystřelil ze sprchy a už na sebe soukal džíny. Bez váhání se řítil ke dveřím do jejího pokoje, ale skoro si nemohl přetáhnout poklopec přes ztopořený úd. Bez potíží rozbil zámek a vrazil k ní do pokoje. Holly seděla na ustlané posteli. Byla oblečená. Zírala do prázdna a nevnímala ho. Zase měla ten sen? Probudila se při vyvrcholení? Přerývaně dýchala. Zdálo se mu, že tentokrát se až k vyvrcholení nedostala… Málem nahlas zaúpěl. Nebylo jí dobře, sálalo z ní napětí. Toužila po tom, pro co by on bez váhání zabíjel. Došel k ní a pobídl ji, aby vstala. „Celá se třeseš.“ Hřbetem prstů jí přejel po tváři. Holly zalapala po dechu. „Vypadáš, jako bys měla co nevidět vybuchnout.“ Zavrtěla hlavou. Zornice měla rozšířené. Jejich barva se střídavě měnila ve fialovou a stříbrnou. Přejela si jazykem přes drobný tesák. „Mně lhát můžeš, ale sobě bys lhát neměla.“ „Potřebuju prášky!“ „Ne, prášky rozhodně nepotřebuješ.“ Instinkt mu napovídal, aby svým tělem ukojil její tělo, jenže nemohl. Stejně by mu to nedovolila. Co by mu dovolila? „Přitahuju tě a ty zatraceně dobře víš, že mám z tebe zamotanou hlavu. Co kdybychom si pomohli navzájem?“ „Co myslíš tím pomáháním?“

„Neboj se, sex ne, prostě přiložíme ruku k dílu,“ odpověděl. „Já – já to nepotřebuju. Na rozdíl od tebe nepotřebuju vyvrcholit několikrát denně,“ namítla a hrdě zdvihla bradu. „Nic mi není.“ „Nepovídej, půlčíku. Potřebuješ to stejně jako já.“ „Ne ne. Navíc se mi nelíbíš.“ „Na tom přece nesejde.“ To je pravda. Ale na leccos by se dal použít. Hlavně se před ním musela mít na pozoru, žádné city. Popošel k ní a Holly couvla zády ke stěně. Nebránila se. To je šílenství, bohapusté šílenství. Tohle nejsem já… „Není to správné. Podvedla bych přítele.“ Cadeon se opřel dlaní o stěnu vedle její hlavy. „Koukni se na to tak, že buď oba pustíme trochu páry, nebo vybouchneme.“ Sklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „A až přijde správná chvíle, budu v tobě přirážet tak ďábelsky, až budeš v jednom ohni a nebudeš chtít, aby to skončilo. Svého přítele podvedeš až ve chvíli, kdy budeš sténat moje jméno.“ Pak se bez varování stáhl. Holly umírala touhou… a zvědavostí. „Jak… bychom to udělali?“ „Ty bys mě vzala do ruky a já bych se do tebe zanořil prsty.“ Holly nad jeho otevřeností zalapala po dechu. Ona by nic takového říct nedokázala. Jenže v takovém případě by ji zase spatřil nahou a dotýkal by se jí na přirození. Jsem na to připravená? Ne! Sice by si to i přála, ale realita byla neúprosná. „Chováš se, jako bychom se neuměli ovládnout.“ Přejel jí po ztopořené bradavce. Holly vykřikla. „Takhle podle tebe vypadá kontrola? Potřebuješ to tak zoufale, že tě přivedu k vyvrcholení za tři minuty.“ Uštěpačně se usmála, ale stejně jí nasadil brouka do hlavy. Tvrdil, že by za sto osmdesát vteřin mohla prožít orgasmus. Co když to byla… pravda? Jaké by to bylo, kdyby ji k vyvrcholení dovedl muž?

Jenže pak by to od něj nejspíš chtěla znovu a znovu. Taková prostě byla lidská podstata. Já ale teď nejsem člověk. „Přemýšlíš o tom, co?“ rýpl si arogantně. „Musí ti být jasné, že to za tři minuty nezvládneš. Říkáš to jen proto, abych ti na to kývla a tys mě pak zmanipuloval k něčemu dalšímu.“ „Vsadíme se? O co? Riskni tělesný kontakt a získej odměnu.“ Odměnu? Shodou okolností něco opravdu nutně potřebovala. Zaváhala. „Dobře, ale dáš mi moje léky.“ „Prosím tě, Holly, na co je potřebuješ? Vždyť –“ „Kromě toho celý další týden neřekneš jediné sprosté slovo. Ber, nebo nech být.“ „Jak chceš. Když prohraješ ty, budeš celý týden chodit bez kalhotek. A rukama mě přivedeš k vyvrcholení.“ Představa, že se s ním bude mazlit, dokud z něj nevystříkne semeno, ji rozechvívala. Nechtěla to dělat kvůli němu, ale kvůli svým lékům. Polkla a zeptala se: „Musím u toho být nahá?“ Tyčil se nad ní jako hora. Pátravě ji přelétl pohledem. „Úplně ne. Jen ti budu sát bradavky a budu se tě dotýkat na přirození.“ Vzrušovala ji už jen ta slova. „Dobře, beru.“ Počkej… „Jak poznáme, kolik času uplynulo?“ Sundal si hodinky. „Mají budík.“ Něco na nich nastavil. „A je to, připravil jsem odpočítávání na tři minuty. Zmáčkni start a jdeme na to,“ dodal a podal jí hodinky. „Ale nejdřív si tě musím připravit.“ „Připravit?“ Bez varování ji vzal do náruče a odnesl ji do postele. „Klidně lež,“ pobídl ji a lehl si vedle ní. Jeho přítomnost ji doháněla k šílenství. Stiskla tlačítko a spustila odpočítávání. Cade jí vzal hodinky a odhodil je na noční stolek. Chytil ji za zápěstí. „Co děláš?“

„Budu ti držet ruce za zády.“ Hned to i udělal. „Proč?“ „Aby ses nemusela bát, že mi ublížíš, víš? A aby ses se mnou neprala.“ Přesně o to se vzápětí pokusila. Začínala se o ni pokoušet panika. Napjala všechny svaly. Nepohnula se ani o centimetr. Připadalo jí, jako by byla v ocelových poutech. „Mě nepřepereš. Neboj, nic mi neuděláš.“ Holly se docela ulevilo. Pomohlo jí ujištění, že se nebude opakovat její zážitek ze střední školy. Konečně se trochu uvolnila. Cade to vycítil a vyhrnul jí sukni. Stáhl jí kalhotky ke kolenům. Holly se roztřásla. „Dej od sebe kolena dál, ano?“ Holly ho nepříliš ochotně poslechla. Cade jí mezitím vyhrnul svetr a sundal podprsenku. Před jeho pohledem se vynořila její nahá ňadra. „Počkej, já si to rozmyslela – Oh!“ vykřikla v okamžiku, kdy se rty přisál k bradavce. Sál ji a lízal a Holly sténala. „Panebože!“ Nedivila by se, kdyby vyvrcholila hned. Jeho horké rty ji přiváděly k šílenství. Nečekaně jí bříškem prstu přejel přes přirození. Holly ztuhla a zalapala po dechu. „Jsi horká a tak krásně vlhká…,“ zaúpěl. „To jsem nečekal.“ Zanořil prst do její vlhkosti a pak jím začal Holly dráždit na poštěváčku. Holly se ještě nikdo takhle nedotýkal. Ve snu by ji nenapadlo… Bojovala sama se sebou, snažila se myslet na jiné věci, ale touha dospět k uvolnění byla silnější. S každým dotykem se blížila k vyvrcholení přímo mílovými kroky. Matně si uvědomovala, že začala pohybovat boky. Nemohla své tělo ovládnout. „Roztáhni nohy ještě víc.“ Každičkou vteřinu svého dosavadního života se snažila nemyslet na své potřeby. Najednou žádný boj vést nemusela. Nebylo třeba. Bez váhání rozevřela stehna. Cade jí sál bradavku. Zasténal. „To je ono.“

Ztrácím kontrolu… Probouzejí se ve mně staré instinkty. Nemohla se však podle nich zařídit. O to se postaral on. „Cadeone…“ Pulzující klitoris jí dráždil stále rychleji. Obratně vsunul prst do ní, aby si jej znovu navlhčil. „Strčím ho do tebe ještě víc, ano?“ zašeptal. Na odpověď nečekal. Holly zasténala a přijala porážku. Bylo to příliš krásné a opojné, než aby vzdorovala. „Nepřestávej…“ Centimetr po centimetru se do ní zanořoval, až jej pohltila. Současně palcem kroužil kolem poštěváčku. „Jaké to je, lásko?“ Holly prudce vrtěla hlavou. „Ano, ano!“ Uvědomovala si, že ji Cade skutečně dovede k vyvrcholení. První muž na světě. „Nepřestávej, prosím, nepřestávej…“ „Neboj, nemůžu se dočkat, až vyvrcholíš.“ „Panebože!“ vykřikla. „Už, už!“ „Nádhera, Holly, tolik jsem se na tuhle chvíli těšil…“ Holly se zcela nechala pohltit orgasmem. Nejprve samým šokem vytřeštila oči. Něco tak silného neprožila. Byla celá vlhká, cítila, jak se v ní stahují svaly. Orgasmus byl neuvěřitelně silný a trval a trval… Prohnula se v zádech a vykřikla rozkoší.

Cade zatím nezažil nic, co by ho tolik vzrušilo. Dokonce se obával, že vyvrcholí dřív, než penis vyprostí z kalhot. Holly prožívala hluboké uspokojení a Cade cítil, jak v sobě jeho prst intenzivně stahuje. Nebe se rozsvítilo a zaduněl hrom. Nakonec mu ruku odtáhla. „Ne, už dost.“ V tom okamžiku se rozezněl budík. Cade se přes ni natáhl k nočnímu stolku a sevřel hodinky tak silně, až je rozmáčkl. Podíval se na ni. Původně předpokládal, že se bude chtít zahalit, aby ji neviděl, ale nestalo se to. Měla rozpuštěné vlasy a oblečení zůstalo přesně tak, jak je nechal. Byl z ní v sedmém nebi. Přesně takhle ji odjakživa chtěl spatřit: neupravenou, sežehnutou vášní, odhalenou v celé své kráse, bez jejích typických hradeb kolem sebe. Měla přivřené oči a prudce oddychovala. Nateklé bradavky měla vlhké od jeho laskání. Světlounké chloupky na přirození měla potřísněné svým vyvrcholením. Cade měl jediné

přání. Zanořit se do nich. Uvolnil penis z těsného sevření kalhot, přejel po něm patou dlaně a ochraptělým hlasem se zeptal: „Zbavíš mě těch muk, Holly?“ Holly se kousla do rtu a přikývla. Cade si rozepnul poklopec a stáhl si kalhoty ke kolenům. Pulzující penis nedočkavě vystřelil ven. Upřeně se na něj zadívala a posadila se. „Jenže já nevím, jak se to dělá. Nechci ti ublížit,“ zašeptala. „Ty mi rozhodně neublížíš, spíš teď je mi děsně. Prostě se mě dotkni.“ Holly nejistě zvedla ruku. Cade při prvním dotyku sykl a instinktivně pohnul boky. Myslel na jediné: moje vyvolená se mě dotýká. Pomalu mu začala přejíždět po horkém přirození. Hlavička se mu opět zalila tekutinou jako předešlou noc. Cade slastně zasténal. Holly se ho opatrně dotkla ukazováčkem a krouživými pohyby rozetřela tekutinu po hlavičce. „Nádhera, lásko,“ div nezachroptěl. „Nádhera. Hlaď mě.“ Neposlechla ho. Cade toužil po rychlém dráždění a ona se ho místo toho dotýkala jemně a pomalu. Ve druhé ruce sevřela varlata. Cade vyjekl a začal přirážet. Doháněla ho k šílenství. „Chyť ho do ruky, o další se postarám sám!“ pobídl ji. Měl co dělat, aby se ovládl a nehoukl na ni. „Kdybys věděla, co je to za utrpení…“ Vzal jí ruku a umístil jí prsty na penis. „Áá! To je lepší…,“ zasténal, když ho pevně sevřela a začala pohybovat rukou. Natáhl se k ní a znovu ji začal dráždit na malém ztopořeném poštěváčku. Druhou rukou jí hnětl prsa, nejprve jedno a pak druhé. Přejela mu tváří po hrudi a políbila ho. Unikl jí sten. Její sténání bylo neuvěřitelně sexy − krátké, ostré, plné touhy. Udělal by cokoli, aby její touhu nasytil. Mohl bych si ji podmanit… Za pár vteřin by mohl být v ní. Dovolila by mi to. K smrti toužil zanořit se do ní, ale nemohl. Věděl, že by se proměnil a Holly by ho poznala v jeho démonské podobě. Na druhou stranu by se konečně dozvěděl, zda je opravdu jeho vyvolená. Začal se pohybovat ještě prudčeji, na přirození ji dráždil celou dlaní. Zintenzivnila sevření a převzala situaci doslova do svých rukou. Cade rázem strnul a nechal ji. On vzrušoval ji a ona vzrušovala jeho. Tohle je nejúžasnější chvíle v životě… Holly zavřela oči a opět vyvrcholila. Z hrdla se jí vydraly další steny. Doháněly ho k nepříčetnosti.

Jeho démonský instinkt ji vnímal jako vyvolenou. Vřela v něm touha podmanit si ji. Holly se celá chvěla. Cade cítil, že se začíná proměňovat. Ovládl se. „Panebože, Holly, ty mě zničíš. Už… už budu, nepřestávej.“ Náhle se celý vzepjal. „Ještě… Aááá!“ Zvrátil hlavu dozadu a rozkoší zařval. Konečně… Sice nevystříkl, ale prožíval tak silný orgasmus, až jí musel odtáhnout ruku. Zhroutil se na postel vedle ní a nějakou dobu upřeně zíral do stropu. Na tenhle okamžik čekal celých devět set let. Našel svou ženu. I ona poprvé v životě poznala tak hluboký zážitek. Vybavil si, jak jí těsně před vyvrcholením zestříbřely oči a zornice se jí rozšířily údivem. Sdíleli spolu jedinečné minuty. Připadalo mu, že je to osud. Jejich osud. Otočil se k ní a Holly se zeptala: „Cadeone, ty jsi ne…“ Nedopověděla. „Běsní démoni mají ejakulaci až se svou vyvolenou.“ „Aha, podle toho poznáš, jestli je to ona.“ Cade přikývl. „Neudělala jsem něco špatně?“ ujišťovala se. „Ne, lásko.“ Natáhl se k ní a rozpustile ji kousl do ušního lalůčku. I po tak bouřlivé úlevě ho pouhá její vůně znovu vzrušila. Cítil, že ji penisem bodá do stehna. „Ani náhodou.“ „Tak dobře,“ usmála se, upravila si oblečení a rázně přikývla. „Bylo to fajn, Cadeone,“ pronesla a vstala. Připadalo mu, jako by si po práci oprášila ruce a šla dál. „Trochu se upravím a můžeme vyrazit.“ Zmizela v koupelně. Cade užasle zamrkal. Stále ležel na posteli s kalhotami staženými ke kolenům. Připadal si… využitý. Konečně mu došlo, jak se bezmála celých devět set let choval k ženám. Určitě si připadaly stejně. Tohle se mi nelíbí. Vytáhl si kalhoty. Sakra, prachsprostě ho využila. Kromě toho nevěděl, jak na tom s ní je, a to ho štvalo. Holly se vrátila. Cade ji hodil na postel. „Co děláš? Nech toho!“ vykřikla. „Nemáš pocit, že jsem vyhrál sázku, pusinko?“ Holly se bránila, seč mohla, ale Cade jí vyhrnul sukni, stáhl jí kalhotky a strčil si je do kapsy. „Svoji výhru si ujít nenechám.“

26

„Pořád na to musím myslet,“ zamumlal Cadeon a sevřel volant tak pevně, až mu zbělely klouby. Nápodobně, pomyslela si Holly. Poslední dvě hodiny stále dokola prožívala neuvěřitelné věci, které díky němu prožila − a které ji přiměl udělat. Dvakrát. Neustále před sebou viděla jeho utrápený výraz těsně před tím, než vyvrcholil. Do detailů si uměla vybavit, jaké to bylo, když držela jeho horké pulzující přirození v ruce a vzrušovala ho. A jak mocně potom Cade zařval, když už nemohl dál odolávat. Skutečnost, že neměla kalhotky, jí na klidu samozřejmě nedodávala. Navíc představa, že je má Cade v kapse, byla až překvapivě erotická. „Budeš se muset víc snažit.“ Ona taky. Kéž by nemusela tolik vnímat jeho blízkost. Ta její hypersenzitivita! Krásně jí voněl, a kdykoli seděli vedle sebe, měla nutkání přitulit se k němu blíž. V autě tu touhu prožívala prakticky bez ustání. Dřív si nevšímala mužského hlasu, natož vůně, tedy pokud ty podněty nebyly vysloveně nepříjemné. Zato Cadeonova vůně s ní pořádně cvičila. Nejradši by poznala, jaké by to bylo, kdyby si na ni lehl. „Kdyby bylo po mém,“ ozval se, „na pár týdnů bych si s tebou zalezl někam, kde by nás nikdo nenašel, a věnoval bych se jen −“ „Jen mně?“ „Přesně.“

„Hm, to bohužel nejde. Potřebuješ získat ten meč a mě děsí představa, že tam nedorazíme včas a já se už nebudu moct vrátit do lidské podoby.“ „Já vím, no.“ „Budeme se muset tvářit, jako by se nic nedělo.“ Až do předchozího dne nechápala, k čemu je výraz sexuální probuzení dobrý. Konečně to věděla. Prováděl s ní věci, na něž do smrti nezapomene. Navíc už nikdy nebude stejná, protože překročila pomyslnou hranici. Poznala něco nového a chtěla ještě víc. Jenže to nemohla mít. Jak to ale má udělat, aby ta touha v ní znovu usnula? „Jako by se nic nedělo? To možná zvládneš ty, ale já ani omylem,“ namítl a zabočil na parkoviště u luxusního obchodního centra. „Jsme tady.“ „Tady si máš vyzvednout tu výbavu?“ „Já ne, my. Potřebuješ teplejší oblečení a taky něco pohodlnějšího.“ Hm, jedním dvěma novými roláky by nepohrdla. A teplejší bunda by se jí taky mohla hodit. Zaparkoval před majestátní budovou. Holly vystoupila a automaticky za sebou zabouchla dveře. Měla plnou hlavu všeho možného… Nebo spíš nemožného. Zatím si vzrušení vždycky spojovala se strachem, že druhému ublíží. Strach ji najednou opustil. Cadeonovi by ani ublížit nemohla, protože ji jeho vzrušování naprosto omráčilo a ona nebyla schopná naprosto ničeho. Při té vzpomínce ji zašimralo v břiše. Vzápětí se zamračila. Cade se vyznal. Jak by ne, byl prostopášník. Dovedl Imatru k vyvrcholení stejně jako ji? „Počkej, zapomněla sis tu počítač!“ zvolal na ni. Holly se lekla. S vytřeštěnýma očima se okamžitě rozběhla k autu. Jak to bylo možné? Notebook patřil k nepostradatelným věcem. Byla s ním tak sžitá, že by si nejradši nechala na bok implantovat harddisk. „Nemáš hlavu v oblacích?“ zeptal se jí tím svým typicky arogantním tónem. „Přece se nic nedělo, ne?“ „Myslela jsem na něco jiného.“ Natáhla se pro notebook, ale Cade ho zdvihl nad hlavu. „Vrať mi ho! Ať ti nespadne!“

„Vrátím ti ho, když přiznáš, že jsi myslela na mě.“ „Dobře, jo. Myslela jsem jenom na tebe. Dělej, dej ho sem!“ Nakonec jí ho dal, i když nečekal, že se Holly tak ochotně přizná. Na druhou stranu počítač byl pro ni vším. Představoval zdroj všech pravostí i nepravostí na světě. Přehodila si tašku přes rameno a Cade jí položil dlaň na bedra. Sekla po něm odstrašujícím pohledem, ale on ho ignoroval. Jemně ji postrčil, aby vešla dovnitř. Zamířili do dámských oděvů. Cade dokonce vzal jedny džíny a přiložil jí je k tělu, aby zjistil, jakou má velikost. Samolibec jeden! Holly vztekle zatnula čelisti. „Jak si mám podle tebe zkoušet oblečení, když nemám kalhotky?“ zasyčela na něj. Poplácal se po kapse. „Chceš je zpátky? Třeba se domluvíme.“ Vrazil jí do náruče několikery džíny, přidal pár kašmírových roláků a doprovodil ji ke kabinkám. Předpokládala, že Cade počká venku a třeba si sedne do křesla, ale to se přepočítala. „Cadeone!“ vyjela na něj, když vstoupil do kabinky s ní a zavřel za nimi přepážku. „Sem se mnou nemůžeš!“ Zapřel se dlaní o stěnu za její hlavou a upřeně se na ni zadíval. „Musím tu být a víš proč? Protože mě chceš políbit.“ „Opravdu?“ opáčila. Snažila se o příkrý tón, ale spíš vyzněl zmateně. „Jasně. Jestli chceš zpátky kalhotky, tak nemáš na vybranou.“ „Aby ses nedivil. Bez nových kalhot se klidně obejdu.“ „Myslíš, že ti nebude zima, když budeš pobíhat v mrazu jen v sukni a silonkách?“ Netrpělivě si povzdychla. Měl pravdu, byla zima. „Dobře, dám ti pusu, ale jen když zrušíš sázku. Definitivně, nejen dneska.“ „Hm, v tom případě budu chtít pořádný polibek. Tohle pusa na tvář nevyřeší.“ Aha, takhle to na ni vymyslel. „Klidně, ale nevím, jak začít.“ Bála se, aby se jí nevysmál. Nebude ji srovnávat s Imatrou? Holly si moc přála, aby uměla líbat líp než démonka. „Tohle nebudeš potřebovat,“ prohodil, sundal jí tašku z ramene a položil ji za sebe na lavičku. „Musíš si stoupnout na špičky, abys na mě dosáhla.“

„Ty se jako nehodláš sklánět, nebo co?“ „Líbáš ty mě, nebo já tebe?“ Opřela se mu o ramena, aby snáz udržela rovnováhu, a postavila se na špičky. „Stejně si mě budeš muset přitáhnout blíž. Chyť mě v týlu.“ Omylem mu přejela po rohu. Cade sykl. Rychle položila ruku jinam, ale Cade namítl: „Líbí se mi, když mi je hladíš.“ „Ty jimi opravdu cítíš?“ zeptala se překvapeně. Také si vzpomněla, co jí povídal o jejím chování v baru. „Samozřejmě. Démoni přímo milují, když jim ženy hladí rohy.“ Rozhodla se, že si to nechá na potom. „Pak pootevřeš pusu, přiložíš rty na moje a olízneš mi jazyk. Pak už dělej jen to, co se ti bude líbit.“ Holly polkla. Najednou nevěděla, jestli se těší, je nervózní, nebo oboje. Ale byla odhodlaná. Přitáhla si ho blíž a přisála se k němu rty. Cade jako by ji chtěl podpořit a také jí olízl jazyk. Pak ji už ale nechal, aby se zařídila podle sebe. Nespěchal na ni. Holly ho opatrně lízala. Cade se k ní nakonec přidal, ale iniciativu přenechával výhradně jí. Polibku sice chyběla naléhavost, přesto byl opojný. Holly se jím nechala pohltit a sama jej prohloubila. Ze sousední kabinky se ozvalo dívčí hihňání. Holly se od Cadeona prudce odtrhla. Honem se snažila uklidnit přerývaný dech. V hlavě jí vřelo. Podívala se na Cadeona. Zamračila se. Zčernaly mu oči, napřímily se mu rohy a zmohutněly. Stávalo se to pokaždé, když prožíval intimní chvíli. Vzpomněla si, že když ho přistihla s Imatrou, vypadal jako jindy. Jak to? Byl už uspokojený? Nebo ho naopak vůbec nepřitahovala? „A je to,“ hlesla a vyprostila se z jeho sevření. „Máš, cos chtěl.“ „To je pravda,“ odpověděl přiškrceným hlasem. „Jsem rád, že jsem s tím na tebe

vyrukoval.“ Nasadil si klobouk. Holly se moc líbil. Byl kožený a notně obnošený. Cadovi se vyjasnily oči. „Počkám venku,“ prohodil. „Přidám se k ostatním nešťastníkům, kteří ani nevědí, jak se tu ocitli.“ „Počkej!“ zvolala a ukázala na jeho kapsu. Tvářil se, jako by jí nerozuměl. „Co bys ráda, lásko?“ Obrátila oči v sloup a artikulovala: „Kalhotky, a fofrem.“ Rozpustile se usmál, ale vrátil jí je. Konečně měla kabinku jen pro sebe. Oblékla si džíny za tři sta dolarů. Náhle strnula. Páni, já slyším, co si ty holky vedle šeptají. Došlo jí, že si prostě špitají, ale ona jim rozuměla každičké slovo, jako by mluvily nahlas. „Je k sežrání, fakt. Jsem z něj úplně vedle. Jdi mi jako pro jinou velikost a koukni se, jo?“ Kdykoli některá z dívek prošla kolem Cada, Holly jasně slyšela, jak se jí rozbušilo srdce. Takže on je taky musel slyšet. Proto byl tak namyšlený. „Pojď se mi ukázat!“ pobídl ji. Podívala se na sebe do zrcadla. Málem by se nepoznala. Džíny na sobě měla naposled někdy ve čtrnácti. Zkoušela si i roláky. Vždycky jí ale rozdrbaly drdol, a tak si rozpustila vlasy a spletla je do dvou copánků a každým zakryla špičky uší. Brýle už nenosila. Skutečně je nepotřebovala. Navíc měla zrůžovělé tváře a pleť jí bezmála zářila… stejně jako Nïx. Sevřela rty a sama sobě odmítala přiznat, že na životě valkýry jsou i mnohé pozitivní stránky. „No tak, kde jsi?“ „Ještě vteřinku!“ Cade netrpělivě nakoukl dovnitř, ale zase se stáhl. „Už se nemůžu dočkat, pusinko!“ Jedna z dívek vedle v kabince si roztouženě povzdychla. „Ty džíny mi nesedí.“ V pase jí byly neúměrně velké, zato zadek se jí do nich skoro nevešel. Natočila se k zrcadlu bokem a přes rameno se na svůj odraz v něm zamračila. Nikdy předtím ji ve snu nenapadlo, že má tak velký zadek. Už se nedivila, že tolik poutal Cadeonovu pozornost. „Nevadí, skočím ti pro větší,“ nabídl se. „To nemá cenu, jsou velké a zároveň malé.“

„Ukaž, podívám se.“ „Jak chceš.“ Otevřela zástěnu. Úžasem otevřel pusu. „Otoč se.“ Holly ho neochotně poslechla. „Páni, myslel jsem si, že v sukni máš sexy zadek, ale v džínách ho máš extra sexy!“ Dívky vedle v kabince se znovu zahihňaly. Do Holly vjel vztek, ale s Cadem to ani nehnulo. Natáhl se pro tašku s notebookem a pak začal postrkovat Holly ven. „Co děláš?“ „Máme vybráno.“ „Vždyť mi nejsou,“ bránila se. „Koupíme ti pásek.“ „Počkej, chtěla jsem si toho koupit víc!“ „Já vím. Ty džíny ti skvěle seknou, takže vezmeme patery. Pak tenhle svetr v každé barvě, kterou mají, a je to, ne?“ V obchodě si slyšitelně oddychl. „To bylo o fous. Dostal jsem tě odtud za minutu dvanáct.“ „O čem to mluvíš?“ „Nelíbilo se ti, že se holky zajímají o tvého démona, a každou chvíli bys jim vyškrábala oči. To by teprve bylo tóčo.“ „Pozor, ty nejsi můj démon.“ „Ne? Ale líbalas mě, jako bych byl.“ Holly si pohrdavě odfrkla. Cade popadl černý kožený pásek svinutý na stolku. „Zkus tenhle.“ Na nic však nečekal a sám jí ho protáhl poutky. Samozřejmě si náležitě užíval její přítomnosti a nijak nespěchal. Holly si jedna ku deseti tipovala, že jí zase čichá k vlasům. „Jo, sedí mi,“ přikývla. Cade jich tedy vzal ještě několik a pak začal sbírat všechny džíny a roláky. U pokladny oslovil pokladní: „Dobrý večer, milá dámo.“ Žena na něj vytřeštila oči. Byla z něj vedle. Nezmohla se na slovo, pouze si začala natáčet vlasy na prst. „Mohla byste nám to naúčtovat, prosím vás?“ pobídla ji Holly. Udělala to ostřeji, než zamýšlela.

Pokladní se probrala a začala zboží projíždět skenerem. „Další trefa, viď? Tady si každá druhá zahrává se smrtí,“ zašeptal Holly do ucha. Holly ho kopla do holeně. Cade se pobaveně zasmál. Konečně se zboží ocitlo v taškách a z nakoupeného oblečení, které si Holly nechala na sobě, zmizely visačky. „Skoč ještě dolů a vyber si turistické boty, ano?“ pobídl ji Cade. S těmi slovy jí podal kartu Centurion American Express. Podle všeho byl bohatý. „Potřebuješ nějaké dražší, abys je hned mohla nosit na delší trasy. A dej pozor, aby měly Gore-Tex. Takové ve sněhu nepromoknou, víš?“ „Kam jdeš ty?“ „Pro bundu a pár dalších věcí. Přijdu tam za tebou…“ Ve sportu si vybrala dvoje boty. Jedny byly bytelné s Gore-Texem, aby poslechla Cada. Druhé byly elegantní, z černé kůže a měly vyšší podpatek. Hrozně se jí totiž líbily a nemohla je tam nechat. Prodavačka jí přinesla požadovanou velikost. Holly si obula boty a procházela se v nich po obchodě. Dělalo jí starosti, jestli v turistických botách chodí jinak každý, nebo jen ona. Neměla by dělat delší kroky? Holly si tedy koupila oboje. Nové černé si hned nechala. Úkol splnila. Posadila se na lavičku a čekala na Cada. Najednou neměla co dělat, ani si s kým popovídat, a tak se ve vzpomínkách začala vracet k událostem posledních hodin… Oficiálně byla svému příteli nevěrná. To ale neměla ve zvyku. V životě nepodváděla ani při testu, ani jedinkrát neporušila slib. Tim byl moc hodný, tohle si nezasloužil – Jak dobře ho vlastně znám? Ta otázka ji zaskočila naprosto nepřipravenou. Zamračila se. Byl pro ni jako stvořený. Mohla se na něj spolehnout, choval se předvídatelně, v pracovních záležitostech byl velmi ambiciózní. Jako ona. Byl vysoký, štíhlý a byl hezký milým, neohrožujícím způsobem. Cadeonovi už ostatně řekla, že z Tima bude vynikající manžel a otec. Totéž o Cadeonovi rozhodně prohlásit nemohla. Pořádně se neznali, a už jí byl nevěrný. Nepochybovala o tom, že dětem by se taky dvakrát nevěnoval. Předtím si však uvědomila, že se o něm hodně dozví právě při sexu, když se tolik nehlídá. Oči mu žhnuly hladovou touhou, ale dotýkal se jí něžně, téměř jako by si ji vychutnával až… obdivoval.

Od takového drsného žoldáka něhu rozhodně nečekala, a kdyby se nepřesvědčila na vlastní kůži, nevěřila by tomu. Co by se v podobné situaci dozvěděla o Timovi? Představovala si, jaké by to bylo, kdyby spolu byli v posteli. Jenže nemohla… Do představ se jí totiž ustavičně pletl démon. Ne, ne! Zase ji zahlcují nechtěné, divné myšlenky. A opět ji přesvědčují o tom, že mazlení s démonem je v pořádku, protože se při tom může o něm hodně dozvědět. Ano, ano. Jako o Lorovi, jak si říká. O Timovi začala pochybovat jen proto, že je dočasně proměněná. Vůbec za to nemohlo miniaturní podezření, že Tim zosobňuje její starý život. Život, jehož se bála vzdát. Přicházel Cadeon. Holly se vrátila v myšlenkách zpátky. Jako vždycky šel s hlavou hrdě vzpřímenou, rázoval si to dlouhými kroky a na tváři mu probleskoval typicky arogantní úsměv. Napadlo ji, že možná měl pravdu. Třeba by jí prospělo, kdyby se vrhla do náručí jediného dobrodružství, než se vrátí k normálnímu, uspořádanému životu. Trocha sexuálního experimentování a vzrušení přece neuškodí… Došel k ní, bez varování se shýbl a políbil ji na rty. „Chyběl jsem ti, viď?“ Do Holly vjel vztek. Na veřejnosti ji ještě nikdo nepolíbil. „Leda ve snu.“ „Hm, tak proč ti zestříbřely oči, sotva sis mě všimla?“ „Ne ne!“ bránila se. Rychle se rozhlédla kolem sebe. „Co když si toho někdo všiml? Panebože –“ „Uklidni se, půlčíku. Lidi si vždycky myslí, že je to odlesk světla. Tak ukaž, čím ses vyparádila.“ Nad novými botami zdvihl obočí. „Bezva. Počkej, ty sis koupila jen dvoje? Počítal jsem s tím, že mi vypleníš kreditku a vykoupíš půlku obchodu.“ „Mrzí mě, že jsem tě zklamala.“ Cade nesl několik tašek. „Cos koupil ty?“ „Ukážu ti to u večeře.“ „U večeře? My máme čas na normální večeři?“ „Jasně, přece musím svého půlčíka nakrmit, aby nebyl podrážděný. Kromě toho nás čeká nanejvýš pět hodin jízdy a teď je teprve šest.“ „Co si mám podle tebe v restauraci dát? Dobře víš, že jím pouze balené jídlo.“

„Neboj, už jsem učinil příslušná opatření. Věř mi.“

27

V posledních patnácti letech to Holly se stylem oblečení doslova přeháněla. Oblékala se zbytečně formálně prakticky kamkoli. A teď ji Cade vlekl v nových džínách do luxusní restaurace. Seděli u stolu a čekali na večeři. Holly byla zvědavá, co jí objednal. Plechovku fazolek? Ovocný koktejl? Vzhledem k tomu, že byli v restauraci, která se specializovala na plody moře, nejvíc ze všeho počítala s konzervou tuňáka. „Chceš se podívat, co jsem nakoupil?“ nabídl jí a zanořil ruku do tašky. Ještě předtím si sundal klobouk a zatřásl hlavou, aby mu vlasy zakryly rohy. Byl takřka neodolatelný. Holly se na něj nemohla vynadívat. „Na,“ pronesl a podal jí dva balíčky. „Koupil jsem ti hodinky. Mívala jsi moc hezké.“ Cože? On si všiml i takové drobnosti? „Taky jsem si koupil nové,“ dodal. Ano, protože ty své rozmáčkl. „Nejsou stejné nebo podobné, že ne?“ „Neblázni, Holly, nejsem nafintěná slečinka.“ „Jo, jasně, já vím.“ Podívala se na značku. Cartier. Vrhla na Cada tázavý pohled. Od té značky se držela dál, protože věděla, že zdobí hodinky diamanty. Drahé kameny ji ale odjakživa neodolatelně vábily. Bála se, že by neodolala. Otevřela krabičku a málem se vítězoslavně usmála. V dohledu nebyl jediný diamant. Cade jí koupil platinové hodinky. Byly jednoduché a elegantní. Proč se k ní choval tak… pozorně?

„Cadeone, jsou překrásné, ale je to až moc velký dárek. Přece mi nemůžeš platit –“ „Neboj, dám si to do nákladů. Už dost povídání a koukni se do další krabičky.“ Váhala, ale nakonec poslechla. Byly v ní… její brýle. Kočičí oči. Zaskočeně zamrkala. „Ty mi dáváš moje vlastní brýle?“ „Nechal jsem ti vyměnit dioptrická skla za normální. Říkala jsi, že se bez nich nemůžeš soustředit, a taky tě bez nich bolela hlava.“ Holly samým úžasem otevřela pusu. Kdo jí vlastně víc pomáhá? Tim svou slovní podporou, nebo Cadeon praktickou pomocí? Nasadila si brýle. Přestaň je srovnávat! Tim rozhodně nelíbá a nesvléká démonské majitelky barů. „Brýle jsou skvělé, ale nezapomeň, že se proměním zpátky, a pak se mi zrak zase zhorší.“ „Tak si pak necháš udělat nová skla, no. Teď máš ale práci, kterou potřebuješ dokončit,“ namítl a odvážně dodal: „Kódy se nenapíší samy.“ Podal jí tašku. „Tak, teď se podívej, jakou jsem ti koupil bundu.“ Holly z tašky vytáhla lehkou přiléhavou lyžařskou bundu. „Je červená.“ „To jsem měl taky v plánu. Vždyť nic červeného nemáš.“ Hm, všiml si toho. Zaskočil ji vytříbeným vkusem, přesto namítla: „Nevypadá zrovna teple.“ „Neboj, půlčíku, ve hře je nová technologie. V téhle bundě ti bude teplo i při dvaceti pod nulou. Věř mi. Kromě toho ti asi není taková zima, jako bývala, ne?“ „No… Asi ne.“ Číšník jim přinesl pití. Cadeon si objednal pivo, ona vychlazenou láhev Perrieru, na Cadeonovu žádost neotevřenou. Po číšníkově odchodu se Cada zeptala: „Proč mě pořád hlídáš, abych jedla?“

Cade si povzdychl. Připadal si, jako by dostal facku. Protože jsem podrazák a hodlám tě podvést tím nejhorším způsobem, jaký si dokážeš představit… Měl pocit, jako by ho každičký spokojený okamžik s jeho vysněnou stál další lež a ta ho současně zahrabávala hlouběji a hlouběji tam, kde nikdy nemohl nalézt odpuštění. Nemysli na to. „Napadlo mě, že by se proces proměny mohl pozastavit, kdyby ses důsledně držela lidských zvyklostí.“

Holly si povzdychla. „Mám čím dál menší hlad. Skoro si myslím, že bych nemusela jíst vůbec.“ „Hm, změny už začaly probíhat. Možná si ani neuvědomuješ, o kolik jsi silnější a rychlejší.“ Holly se odmlčela a štíhlými, mrštnými prsty stále dokola skládala a rozkládala ubrousek. Týmiž prsty, které sotva před pár hodinami svíraly jeho přirození. Nervózně poposedl. „Cadeone…“ „Copak je?“ „Napadlo mě… Jaké to je, žít věčně?“ Vyčerpávající. Bez partnerky a rodiny je to neskutečně vyčerpávající. „Věčný život má svá úskalí,“ spustil. „Třeba to, že přirozeně nezemřeš. Proč se ptáš? Zvažuješ, že by ses přidala do party?“ „Upřímně řečeno nevím. Být valkýrou se mi hodně líbí, ale nechci být urozenou. Příčí se mi volit mezi variantou být buď mrtvá, nebo oplodněná. Taky nevím, jak bych sladila svůj stávající život s tak dramatickou změnou. Co kdyby mi při přednášení vykouklo ucho?“ „Divila by ses, kolik Lorů se pohybuje mezi lidmi, aniž by o tom lidé věděli.“ Naklonila hlavu. „Upřímně řečeno nevím, jestli bych chtěla žít napořád…“ Číšník přinášel večeři. Holly se odmlčela. Cadeon si objednal půlkilový biftek a pro Holly neoloupané banány a vařená vejce v neporušené skořápce včetně plastového příboru zabaleného v plastovém sáčku. Těkala pohledem mezi jeho a svým jídlem. Zatvářila se otráveně. „Dala by sis kousek steaku, viď?“ Zatvrzele zavrtěla hlavou. Moc ho chtěla. „Není to tak… jednoduché.“ „Já vím, chápu to. Pořád máš ráda neosahané, zabalené věci.“ Číšník jí přinášel další talíř. Holly se zamračila. Byly na něm humří ocasy a celistvá krabí klepítka. Cade počkal, až budou sami, a pak navázal: „Koukni, tady máš dokonalou kombinaci. Krunýře můžeš otevřít sama, takže se na ně nepřenese žádná nákaza, a maso vydlabeš vidličkou.“ Znovu překvapeně zamrkala. „Víš vůbec, kdy jsem naposled jedla čerstvé plody moře?“

Vzápětí se pomalu usmála. Démon získal další bod.

„Jako parťák na rande jsem hvězda, co?“ prohodil, když vyšli ven. „Hm, jen kdybys nebyl tolik skromný,“ rýpla si. Ve skutečnosti přesně vystihl její pocity. Bezvadně si poradil s jejími… zvláštnostmi a ona si večeři dokonale užila. Došel k odpadkovému koši a zbavil se krabiček od hodinek. Pak se podíval na Holly a cosi jí hodil. „Co je to?“ zvolal. Zalesklo se to? Diamantový prsten. Holly vytřeštila oči. Ruka jí sama od sebe vystřelila a prsten chytila. Rozevřela dlaň a celá se třásla nadšením. „Na co je?“ zeptala se nechápavě. „Na averzivní trénink. Tak, teď se na něj přestaň dívat,“ pobídl ji. Stál těsně vedle ní. Ani si nevšimla, že se vrátil. Bleskově si navlékla prsten na prst, aby jí ho nemohl vzít, ale pohled od něj odtrhnout nedokázala. „Přestaň se na něj dívat.“ Podrážděně zavrtěla hlavou. Tak on jí ho nejprve hodí a pak čeká, že se na dárek ani nepodívá? „Okamžitě se na něj přestaň dívat, nebo ti hodím notebook do popelnice. Jen si představ, kolik by na něm bylo bakterií. Myslíš, že by se harddisk dal ještě zprovoznit?“ Holly se roztřásla. Snaha odtrhnout pohled od prstenu ji stála strašně moc sil. „Ne, prosím tě, ne!“ Vzal jí ruku do své dlaně a prsten jí z ní doslova vykroutil. Holly se hned vzpamatovala. Sekla po Cadovi naštvaným pohledem. „To nebylo fér!“ „To jsem ani neměl v úmyslu. Musíš to trénovat, třeba i desetkrát denně, když bude třeba. Jsi vůči šperkům zvýšeně zranitelná, pusinko. Musíš tu slabost překonat.“ Sice s ní jednal odměřeně a dost tvrdě, ale bylo vidět, že to dělá pro její dobro. Kousla se

do rtu. „Ten diamant byl opravdový, jinak bych ho tolik nechtěla.“ Cade přikývl. „Kolik si vlastně žoldáci jako ty vydělávají?“ zeptala se. „Ve zlatě mám hodně velké bohatství. Ha, zablýsklo se ti v očích. Líbím se ti zase o něco víc, když víš, že jsem bohatý?“ Vložil jí prsty pod bradu a zvedl jí hlavu. „Z mojí strany je to v pohodě.“ Zlehka ji políbil na rty. „Nech toho!“ Každou chvíli si od ní ukradl polibek, jako by spolu chodili. Mátlo ji to. Ale rozhodně ji to nevzrušovalo. „Teď se připrav,“ pobídl ji. „Budeš řídit zatraceně rychlé auto.“

28

„Tohle je pro nás ideální,“ konstatoval Cadeon a rozhlížel se po dlouhé dálnici. V dohledu nebylo jediné auto. Silnice vypadala spíš jako opuštěná startovací dráha v lesích. Táhla se až do hor před nimi na obzoru. Podél dálnice se kupil starý sníh, ale samotná vozovka byla čistá a suchá. „Ty mě fakt necháš řídit?“ „Čí je to auto?“ „Naše ne,“ odpověděla. „Výborně.“ Cade zastavil u kraje a Holly si mezitím prohlížela okolí. Les byl osvětlený ubývajícím měsícem zářícím na jasné obloze. „Nemůžu věřit, že jsem opravdu až daleko na severu v Michiganu, a není tu sníh.“ „Sníh sice ne, ale uvidíš polární záři.“ „Fakt? Kde? Nevidím ji − kterým směrem je?“ Ukázal doleva těsně nad stromy. „Tady máš tu svou auroru borealis.“ Holly sledovala jeho pohled. Vydechla údivem. Na černočerné obloze tančila mihotavá fialková světla. Ve víru tance každou chvíli zmizela a vzápětí intenzivně osvítila měsíc a hvězdy. Holly byla z té podívané dojatá. „To je nádhera,“ zaplesala. „Říká se, že světlům daly vznik valkýry.“

„Kde se to říká?“ „Podle pověsti se jedni z prvních seveřanů domnívali, že sem připutovaly valkýry z Valhally, aby si vybraly statečné bojovníky do svého ráje. Jejich brnění vrhalo prazvláštní mihotavé světlo až do nebe.“ „Opravdu?“ Cade přikývl. „Hodně toho víš,“ ocenila ho. „Myslíš?“ zeptal se ledabyle, ale Holly viděla, že ho její poznámka potěšila. Holly měla tendenci být na něj hodná. Udělal jí radost s večeří a také jí chtěl dovolit, aby řídila jeho auto. „Připravená?“ zeptal se a otočil tlačítko nalevo od sedadla řidiče. Cítila, že podvozek klesl níž. Za ní se ozvalo vrčení. „Ten spoiler vzadu −“ „Zasunuje se do karosérie. Přední klapky taky. Povím ti ještě něco. Bude se ti to líbit. Úpravy snižují součinitel čelního odporu o 0,05 procenta.“ Holly tázavě zdvihla obočí. V tom si dokonale rozuměli. Vyměnili si místo. Holly se uvelebila za volantem a nastavila si zpětná zrcátka. „Umíš s řadicí pákou?“ „Zaučovala jsem se na carreře, takže můžeš být v klidu.“ „Bezva. Ještě se připoutej.“ Poslechla ho. „Ty ale taky.“ Sekl po ní vzdorovitým pohledem. „Prosím,“ dodala mile. „Dobře, jak chceš,“ odpověděl. Holly nečekala, že se Cade tak snadno vzdá. „Pomalu se rozjeď. Hlavně nechvátej.“ Sám neví, co to znamená, pomyslela si, ale poslušně zařadila jedničku a sjela na silnici. „Bezva, můžeš až na hranici dovolené rychlosti.“ Holly systematicky sešlapovala pedál plynu. Přeřadila na dvojku, pak na trojku. „Prima. Jde ti to. Přímo skvěle. Jaké to je?“ Byla na pětce. Auto s pohotovější spojkou a citlivějším pedálem plynu zatím neřídila. Auto reagovalo na sebemenší pobídku. „Nádhera, řídí se skoro samo. Má pohon na všechna čtyři?“ „To přece víš.“

„Jako by objímalo silnici.“ Připadalo jí jako střela na zmagnetizované koleji. „Možná tomu nebudeš věřit, ale to auto je těžké jako tank. Váží dvě tuny.“ „Tolik?“ „Jestli se ti jede dobře, tak tu krásku klidně rozjeď ještě víc.“ Holly dupla na plyn. Vzápětí překročila povolenou rychlost. Tělem se jí prohnala vlna adrenalinu. „Přidej, kotě, ještě! No tak, nešetři ji!“ „Jak si přeješ.“ Sešlápla plyn až na podlahu, auto prudce vystřelilo kupředu a přišpendlilo je do sedadel. Sto padesát za hodinu. Drobounká korekce kol umožňovala dokonalé udržení směru. Dvě stě deset. Z auta čišela síla, motor dravě jásal a Holly navíc měla pocit, že to má parádně pod kontrolou. Byla jako přiopilá. Silnice opravdu byla jako vzletová dráha. Holly si připadala jako vyměněná. Měla extra luxusní boty, k večeři měla mořské plody a právě řídila auto za milion dolarů. Znovu mrkla na tachometr. Řítili se rychlostí dvě stě sedmdesát kilometrů za hodinu. Srdce jí bušilo jako šílené, adrenalin měla snad i v uších. Současně cítila něco, co nikdy předtím nevnímala. Ta jízda ji neuvěřitelně vzrušovala. Ve chvíli, kdy laškovala se třemi sty kilometry za hodinu, si to musela chtě nechtě přiznat se vší parádou. Dýchala mělce a neklidně se vrtěla na sedadle. Je to čím dál horší. Tři sta patnáct. Olízla si rty. Rychlost byla vzrušující. Sexy. Cade mlčel. Zběžně se na něj podívala. Upřeně si ji prohlížel, ale z jeho pohledu nedokázala nic moc vyčíst. „Zastav,“ nařídil jí nečekaně. „Proč? Udělala jsem něco špatně?“ „Prostě zastav!“ Jakmile zpomalila a postupně zastavila u kraje, vzal jí tvář do dlaní a náruživě ji políbil. Holly vyjekla touhou a instinktivně polibek prohloubila. Ruka jí automaticky vystřelila k jeho přirození. Chtěla Cada hladit jako předtím, ale

nedosáhla na něj. Položil jí ruku mezi stehna, ale Holly je nemohla víc roztáhnout. Bránil jí v tom volant a ovládací panely. „Zatracená práce,“ zavrčel, strhl ze sebe bezpečnostní pás a vystřelil z auta. Na Holly dolehlo nepříjemné zklamání. Cadeon však nečekaně otevřel dveře na její straně a i jí odepnul pás. Popadl ji za boky a postavil na silnici vedle auta. „Co to děláš?“ lekla se. Cade jí začal rozepínat zip. „Počkej, někdo nás uvidí!“ „Nikdo tu není.“ Bez dalšího vysvětlování jí stáhl džíny a kalhotky. „Počkej, co když – áá!“ vykřikla. Cadeon ji totiž posadil na kapotu a roztáhl kolena. Před ním se otevřelo její ženství. „Co chceš dělat?“ „Ukážu ti něco nového.“ Přejel jí tváří po stehně. Na pokožce ji zaškrábalo strniště. Cítila Cadeonův horký dech… Najednou jí došlo, co má v plánu. Chtěla se bránit, ale nedokázala to. Všechno, co s ní dosud dělal, bylo omračující. Tentokrát to určitě nebude – Cadeon jí špičkou jazyka přejel po poštěváčku. „Panebože… Óó…,“ vyrazila ze sebe. Přestávala myslet. Sama od sebe si lehla na kapotu a roztáhla kolena ještě víc. Prožívala neuvěřitelnou rozkoš. Hlasitě zasténala. Nemohla se ovládnout. Cade jí oddělil stydké pysky a začal ji hladově lízat. „Vytáhni si svetr,“ pobídl ji. „Vždyť zmrznu…“ „Nezmrzneš, neboj.“ „Proč –“ „Hele, mám doslova plné ruce práce. Koukej to udělat, nebo končím.“ Kde měl druhou ruku? Aha, už věděla. „Oooh.“ Představa, že se vzrušuje a současně ji líbá, v ní zjitřila každičký nerv. Holly dál neváhala a vyhrnula si svetr i podprsenku jako předtím v hotelu. Předtím nevnímala, že od lesa vane vánek, ale teď cítila, že ji dráždí na citlivých bradavkách. Pod jeho dotyky se ztopořily ještě víc. Znovu zasténala. Natáhl se k jejím prsům. „Hlaď si je,“ nařídil jí a znovu ji začal vzrušovat jazykem.

Holly si přiložila dlaně na prsa a mátožně se zadívala na temné nebe. Hvězdy jasně zářily, polární záře se zbarvila od fialové po červenou a výmluvně dotvářela probouzející se hromobití. Byl to sen. Rozkoš začínala být silnější než ona. Nemohla by vzdorovat, i kdyby chtěla. „Štípni se… do bradavek,“ pokračoval. Holly ho váhavě poslechla. Nový kontakt se sebou ji zaskočil naprosto nepřipravenou. Vzrušení jí projelo jako blesk. Prohnula se v zádech. Vnímala vánek, hvězdy, dráždivé lízání. „Už budeš?“ „Ano!“ „Já taky,“ vyrazil ze sebe a začal jí sát poštěváček. Holly vykřikla a celá se napjala. Cadeon ji sál ještě intenzivněji, aby prohloubil intenzitu její rozkoše. Cítil, že její vyvrcholení již pominulo, přesto ji líbal dál, jako by tím sytil své vlastní vzrušení. Pak si položil hlavu na její stehno a zhluboka oddychoval. Holly se nadzdvihla na loktech. Cade se upřeně zadíval na její odhalená prsa. Pohlédl jí do očí. „Každých sedm set kilometrů, co ty na to?“ Holly zavrtěla hlavou. „Maximálně pět set.“

29 Most Veselá dáma Krvavá Voda, Michigan „Jsme tady. Zaparkuj u zátarasu.“ Ukázal jí, aby zaparkovala vedle kamenného náspu před mostem. Holly zastavila, přeřadila na neutrál, zatáhla ruční brzdu a začala si prohlížet okolí. A to si dřív myslela, že Písečný bar je uprostřed pustiny. Posledních pár hodin s veyronem kličkovali po silnicích v lesích, zahalených v mlze. Klesali ke Krvavé Vodě. Krajina byla nezvykle hornatá. Silnice jako by se vinula každičkou volnou skulinkou mezi skalami. Moc toho nenamluvili. Cadeon se ponořil do svých myšlenek. Ona měla plnou hlavu toho, co provedli. A co ještě mohli provést… Mrkl na nové hodinky. „Za dvacet minut půlnoc. Máme čas.“ „Panuje tu zvláštní atmosféra,“ prohodila. Řeku zahalovala mlha. Byla jako uvězněná mezi vysokými skalami obklopujícími vodu. Mlha navíc byla tak hustá, že Holly ani nedohlédla na druhý břeh. Most tak vypadal, jako by vedl do nicoty… Přesto nemohla říct, že by se bála. Spíš byla zvědavá, co přijde. Nemohli vědět, jestli na mostě skutečně nestraší. „Asi tě ani nebudu prosit, abys tu počkala a nechodila se mnou, co?“ Holly bez váhání vystoupila. „Ne.“ „Máš nějakou dobrou náladu.“ „Jak bych neměla? Mám nové boty, oblečení, bundu…“ Připadala si plná energie a také mladší. „Opravdu si myslíš, že za to může oblečení? Nejsou na vině spíš tři orgasmy za jediný den?“ Věděla to i ona. Přesto si přiložila ukazováček k bradě, jako by přemýšlela, a pak odpověděla: „Ne, stoprocentně za to může oblečení.“ Cade se nechal nachytat a zaklel. Vydali se k mostu. Veselá dáma dřív bývala celá zastřešená, ale zub času hlodal a dřevěná

střecha na několika místech prohnila a odhalila nosníky. Zrezivělé železo úpělo při každém závanu větru, který navíc rozháněl mlhu. Holly se zadívala do vody. Na těle jí naskákala husí kůže. V měsíčním světle a v mlžném oparu vypadala jako krev. Obešli zátaras a vydali se na most. Holly si dávala pozor, aby nestoupla na otvory mezi prkny. Asi po pěti metrech se otočila. Zarazila se. Ani na tu krátkou vzdálenost už neviděla auto. „Drž se u mě,“ ozval se Cadeon. Doběhla ho. „Ten most se… hýbá?“ „To si piš, ale neboj, nespadne. Chyť se mě za ruku.“ Tázavě se zamračila. „Běhá mi z toho mráz po zádech. Chceš mě vyděsit k smrti, abych se pak nebránila, až se na mě vrhneš?“ Pobaveně se usmál. „Po tom, co jsme před chvílí dělali na kapotě, to fakt sedí. Nehraj si na drsňačku. Stejně vím, že mě chceš držet za ruku. Přiznej barvu.“ Na její odpověď nečekal a zařídil se podle sebe. „Přiznej to.“ Ten démon je neskutečně arogantní. „Ne ne, nechci.“ Vytrhla se mu. „Jen proto, že jsme měli mezi sebou nějaké intimnosti, to neznamená, že k tobě něco cítím.“ Potřebovala si od něj udržet odstup. Nemohla tušit, jestli příští kontrolní místo nebude zase nějaký bar s další démonkou… Holly si navíc poprvé otevřeně připustila, že to, jak přistihla Cadeona s Imatrou, ji… no, bolelo. Mnohdy se musela hodně snažit, aby zaplašila vzpomínku, jak se líbali. Cadeon se k ní sice choval ohleduplně, ale v hloubi duše zůstával obhroublým nevychovancem. „Ta věc na dálnici mezi námi nic nemění,“ dodala rozhodně. „Pořád mám přítele a ty jsi pořád děvkař, který neodolá žádnému úlovku. Tečka.“ Zjevně ho tím naštvala. „Taky se počítáš mezi moje úlovky?“ rýpl si a znovu ji chytil za ruku. „Proč ne?“ opáčila a chtěla se mu vyškubnout, jenže Cade ji držel pevně. „Koukej mě pustit,“ zavrčela na něj naštvaně. V očích se mu nebezpečně zablýsklo. „Buď tě budu držet za ruku, nebo se vrátíš do auta.“

„Trhni si. Nejednej se mnou jako s dítětem.“ Cade se posměšně ušklíbl. „Ale, ale, ctnostná Holly Ashwinová řekla trhni si. Škoda že nemám víc svědků, takhle mi nikdo neuvěří. Jakmile přiznáš, že to, co mezi námi bylo, pro tebe znamenalo víc než tělesné vybití, hned tě pustím.“ „Pokud si dobře pamatuju, tak jsi mi sám navrhoval, abych použila tvoje tělo k ukojení své zvědavosti. Doporučil jsi mi, abych si dopřála čas a vyhnala z těla to své šílenství. Tak jsem to udělala, a najednou se ti to zase nelíbí a chceš, abych ti řekla něco, co pro mě není reálné.“ „Takže ty si myslíš, že mě můžeš využít, aniž by tě to citově zasáhlo?“ „Jistě, proč ne? Ty to snad neděláš?“ „To si piš, že jo!“ zahřměl. Jeho slova se odrážela od hor obklopujících řeku. Náhle se odkudsi ozval tajemný ženský smích. Nebylo poznat, odkud vychází. Cadeon strčil Holly za sebe a oba natahovali oči do mlhy. „Vracíme se. Fofrem.“ „To budou ti duchové −“ Cade náhle vystřelil do vzduchu. Holly zaječela. Jakási neviditelná síla jím mrštila do vazníku. Ten náraz byl tak prudký, až se celý most otřásl. Cade zády narazil do kovové traverzy a zdeformoval ji. Jedním rohem se do ní dokonce zaryl. Zařval bolestí, trhl hlavou dopředu, aby se uvolnil ze sevření. Klesl na kolena. Ozval se výbuch tajemného ženského smíchu. „Cadeone!“ Duchové. Určitě to byli oni. „Panebože, ta pověst nelhala.“ „K zemi!“ zařval na ni. Holly se přikrčila, ale neměla pocit, že by na ni někdo útočil. Jak to? Proč? Cade se k ní snažil dostat, ale tatáž síla ho odhazovala pryč, ať se k Holly přibližoval ze kteréhokoli směru. Nakonec jím mrštila podél celé délky mostu. Cadeon se zuřivě vydrápal do stoje. Nevzdával to a znovu bojoval o Holly. Marně, síla ho vracela zpátky. „Utíkej k autu! Jeď pryč!“ Síla ho znovu zvedla. Cade se bránil zuby nehty, ale neměl šanci. Jeho protivník měl nad ním navrch. Anebo protivníci. Najednou jí to došlo. Prudce vstala a vběhla do náručí mlhy, přímo za Cadeonem.

Vytřeštil na ni oči. „Holly, ne! Do háje, na druhou stranu −“ „Počkej!“ skočila mu do řeči. „Mně neublíží.“ Síla nakonec postavila Cadeona na zem. Holly si k němu klekla a pomohla mu posadit se. Vycítila, že ta síla je obklopuje ze všech stran. Sálalo z ní zlo. „Je tu se mnou!“ zvolala, vzala Cadeonovi ruku a umístila si jeho dlaň na tvář. Jemně ji pohladil. Přesně s tím počítala. Útočníci rázem zmizeli. „Co to má, sakra, znamenat?“ rozčiloval se Cade a rukávem si otřel zakrvácený ret. Měl hlubokou sečnou ránu na tváři. Košile na něm taktak visela. „Ta síla si asi myslela, že mi chceš ublížit, nebo že mě nutíš, abych šla na most,“ napadlo Holly. „Asi je citlivá na agresivní muže, kteří sem vlečou ženy.“ Cade se obezřetně rozhlédl. „Díky za záchranu, pusinko.“ Chtěl vstát, ale ztuhl. Přitiskl si dlaň na žebra a zaúpěl bolestí. „Hele, ale když jsi taková chytrolínka, proč jsi na to nepřišla dřív? Třeba ještě předtím, než mi to cosi zlomilo žebra?“ „Cože? Koukám, že jsem těm duchům − ženským duchům − měla dovolit, aby si s tebou ještě trochu pohráli!“ Do kovového sloupu mezi nimi se zaryl šíp. Prudký náraz do cíle ho hlasitě rozezněl a prudce rozvibroval. Oba se podívali směrem k autu. Holly neměla tušení, kdo ho po nich vystřelil − „Fofrem do mlhy!“ pobídl ji Cade. Popadl ji do náruče a vyrazil směrem od auta. Záměrně se tak postavil mezi útočníka a Holly. „Neříkal jsi, že o mého potomka stojí ještě další frakce?“ vyjekla. „Kam se vlastně poděly? No? Nemáš taky ten dojem, že nám jde po krku něco dalšího?“ „Kdyby tě kdokoli chtěl zabít, neminul by,“ ujistil ji Cade. Zasypala je sprška šípů. Dva se mu zaryly do zad. „Cadeone!“ „Musíme dál!“ Těsně před koncem mostu ho zasáhly další dva šípy. Hodil ji za mohutný kámen na kraji silnice a hbitě skočil za ní. Oba se skrčili. Natočil se k ní zády. „Vytáhni mi je!“

„Co? Panebože.“ Šípy měl totiž hodně hluboko. Přesto uchopila jeden z nich co nejníž. Zhluboka se nadýchla a začala tahat. Musela hodně zabrat, aby ho vytáhla. Z rány kapala krev. Holly se zarazila. Měla dojem, že Cadeonova krev je nějaká modrá. Zamrkala, aby lépe viděla, ale ten modravý odstín najednou zmizel. „Kdo to je?“ „Lučištníci.“ „Já myslela, že ti patří k hodným,“ poznamenala Holly a vytáhla mu další šíp. „Taky že jo.“ Vykoukl zpoza kamene, ale hned ucukl hlavou. Těsně ho minul další šíp. „Myslí si, že jsme darebáci. Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že jsi potenciálním zdrojem věčného zla? A já jsem démonský žoldák.“ Pevně chytila třetí šíp a trhla. Nic. „Cadeone?“ „Uvízl v kosti. Musíš se do toho víc opřít.“ Znovu vykoukl a zamumlal pro sebe: „Jak nás, ksakru, našli?“ Otočil k ní hlavu a pozoroval ji přimhouřenýma očima. „Ty sis sundala perly, že jo?“ „Ach jo, jsem nemožná.“ Konečně se jí podařilo vymámit šíp z Cadova těla. Opět se mu z rány řinula krev. Cade zatnul zuby bolestí. „Nemluv o sobě tak. Nechápu, jak jinak by nás mohli najít. Nikdo nás nepronásledoval.“ Zasvištěla nová várka šípů. Některé se od kamene odrazily, jiné se do něj zapíchly. „Přiznej se, půlčíku. Udělalas chybu. To se prostě stává, i těm nejlepším. Každopádně potřebuju vědět, jestli −“ „Nesundala jsem si je!“ Mračil se jako bouřková mračna, ale svraštil obočí ještě víc. „Takže jsi volala tomu svému intelektuálskému přítelovi a vyžvanilas mu, kam jedeme, co?“ Uchopila poslední šíp. „Kdybych mu to chtěla prozradit, použila bych náš kód.“ Cade se zatvářil dotčeně. „Vy máte speciální kód?“ „Jestli to náhodou není tak, že nás ráda obětovala ta tvoje Imatra.“ „Imatra není moje!“ „Hm, jsi si nějaký jistý. Přitom jsi sám říkal, že to poznáš, až když se se ženou vyspíš. Tím pádem se nemusím dál vyptávat.“

„Proboha, já s ní nespal! Ty normálně žárlíš!“ Šíp se ani nehnul. „Nežárlím, jen mám plné zuby toho tvého lhaní. Trčel jsi tam s ní přes hodinu! Co jiného jste tam asi mohli dělat?“ „Panebože, Holly, já se z tebe zjevím. Ta ženská prostě zpomalila čas, no!“ zařval tak hlasitě, až sprcha šípů na vteřinu ustala. Vzápětí se palba spustila nanovo. Cadovi se prodlužovaly tesáky a potemněly mu oči. „Hm, to je pro tebe náramně pohodlné vysvětlení. Kdyby sis radši nelhal do kapsy,“ dodala opovržlivě. Konečně vytáhla poslední šíp. Vytrhla s ním i kus masa. Cade zavyl bolestí. „Podle mě si můžeš být tak jistý jen proto, žes po ní vyjel a –“ Prudce se k ní otočil. „Do háje, ona ani nemůže být moje vyvolená, protože jsi… to ty!“ „Chceš mi tvrdit, že jsem…“ Při pohledu na jeho výraz se zarazila. Palba neustávala. Kolem nich hvízdaly šípy. Mlha se přelévala sem a tam. Cade ani Holly si ničeho nevšímali. Jeden druhému upřeně hleděl do očí. „Cadeone?“ Myslel to vážně. „Kdy… Jak… to víš?“ Povzdychl si a odvrátil pohled. „Od prvního dne, kdy jsem tě spatřil. Od té doby jsem ti byl nablízku.“ Holly měla pocit, jako by našla poslední dílek skládanky. Najednou jí všechno zapadlo na své místo a ona viděla všechno ve srozumitelných souvislostech. Takže Cadeon byl onou uklidňující přítomností, kterou ve své blízkosti celou dobu vnímala. Od začátku na Tima žárlil. Proto hned ten první večer, kdy ji zachránil, ji kryl vlastním tělem a uklidňoval ji, aby se nebála. „Vůbec nevím, co na to říct.“ Tenhle nesmrtelný válečník na mě čekal celý rok? Tomu ani nemohla uvěřit. Mimo jiné ji tím ujistil, že s Imatrou skutečně nic neměl. Jeden šíp přilétl jakoby z oblohy a zapíchl se do země přesně mezi nimi. „Sakra, už toho mám dost. Za chvíli budeme v pasti.“ Potemnělýma očima pohlédl na Holly. „Půjdeš těsně za mnou. Odtlačím lučištníky, aby ses dostala k autu. Nasedneš a vypadneš odsud, jasné?“ „Co budeš dělat ty?“ Vstal. Vypadal hrozivě, prostě jako démon zahnaný do rohu. „Budu chránit svoji vyvolenou.“

30

Cadeon bez dalších řečí skočil do husté mlhy. Holly se rozběhla za ním. Do Cada se zapichoval jeden šíp za druhým. Holly z toho byla hrůzou šílená. Bolelo ji to i za něj. Cade si vztekle vytrhával šípy z těla a odhazoval je. Při nárazu do dřeva ťukaly jeden za druhým. Každou vteřinou se víc a víc proměňoval do démonské podoby. Viditelně se mu zvětšovaly svaly. Navzdory tomu, že byl zraněný, bez váhání používal své tělo jako štít. Jeho hlavním zájmem bylo ochránit Holly. Stejně jako ten první večer. Nedělal to jen pro peníze. Chtěl ochránit ji. Mávl na ni, aby běžela k autu. Holly sice byla ochotná nastoupit a nastartovat, ale bez Cadeona odjet nehodlala. Cade ze sebe vyrazil hrdelní řev a chystal se skočit mezi lučištníky. Zarazilo ho užaslé zvolání ženského hlasu: „Cade?“ Prudce se zastavil. Před ním se zjevila jakási žena a zeptala se: „Co provádíš s urozenou?“ Cadeon ji zná? Tuhle taky? Měla dlouhé splývavé hnědé vlasy, špičaté uši a štíhlou a dokonale tvarovanou postavu. Působila éterickým dojmem. Tvář jí zářila. Ano, znali se. Další nadpřirozená, překrásná žena v jeho životě. Nïx, Imatra – ne, počkat, Imatra ne… Jak to, že se kolem něj motá tolik atraktivních žen? „Proč na mě střílíte jako praštění? Snad jsme toho spolu prošli dost na to, abys mě neházela do jednoho pytle s jinými!“ „Nevěděla jsem, že jsi to ty!“

Aha, takže je něco spojovalo. Hm, zvláštní.

Cade drtil Teru pohledem. Nedala se. Hrdě zdvihla bradu. Holly popošla a zastavila se za Cadem. „Kdo je to?“ zeptala se. Cade z Tery nespustil oči. Držela totiž napnutou tětivu. „Urozená lučištnice Tera. Při posledním Kvapíku jsem jí asi desetkrát zachránil život.“ Tera tázavě zdvihla obočí. „Hele, démone, nemáš nějakou krátkou paměť? Taky mi máš být za co vděčný.“ „Ty jsi soutěžil v Kvapíku?“ užasla Holly. Cadeon hrdě vypnul hruď. Bystré Teře to neuniklo. „Co tady děláš?“ zavrčel na ni. Začínala se mu motat hlava. Zatřásl hlavou, aby se srovnal. „Když mi řekneš, jaké s ní máš plány, odpovím ti na otázku mnohem ochotněji, takže –“ spustila. „Mluv démonsky,“ skočil jí do řeči v démonštině. Tera uměla všechny řeči a nedělalo jí to problémy. „Máš dovést urozenou ke zlokněžníkovi. Nečekej, že si toho ostatní frakce nevšimnou.“ Přimhouřil oči. „Chceš mě kvůli tomu zabít?“ „Proč je pro tebe tak důležitá?“ „Protože… je moje.“ Tera na něj vytřeštila oči, ale hned se ovládla. „Vidíš, říkala jsem ti, aby ses na tu čarodějku vykašlal. Měla jsem pravdu, co?“ „Jo, měla,“ přiznal Cade neochotně. Z přiznané pravdy však zrovna nadšený nebyl. Tera se pátravě podívala na Holly. „Hm, ta se k tobě hodí mnohem víc. Tak to vyklop. Určitě máš v rukávu tajný plán, co? Téhle ženské se dobrovolně nevzdáš.“ Už zase. Proč si každý myslel, že nedokáže Holly předat zlokněžníkovi? Vmetla mu to do tváře Nïx, Imatra a teď i Tera.

Jenže žádná z nich netušila, v jaké je kaši. Na otázku jí neodpověděl. Místo toho řekl: „Čekal jsem na ni devět set let.“ „Já vím,“ přikývla. „Jsem moc ráda, že ses dočkal. Je možné, že pod srdcem nosí tvoje dítě?“ Cadeon po těch slovech zkoprněl. Srdce se mu divoce rozbušilo. Jeho žena, jeho dítě. „Možná,“ zalhal. Teře se viditelně ulevilo. Mávla na čtyři lučištníky, aby přišli k nim. „V tom případě se narodí hodný válečník.“ „Opravdu si to myslíš?“ ulítlo Cadovi. „Sice jsi provedl pár… pochybných věcí a dokážeš být zlý a krutý, ale v hloubi duše jsi dobrák. Tak povídej, jakou boudu šiješ na Groota?“ „To ti nemůžu prozradit. Mohl bych ohrozit svoji vyvolenou.“ „Dobře,“ přikývla. „Můžeme ti nějak pomoct?“ „Jo, mezi hodnými kluky rozšiřte zvěsti o tom, že Holly už není k mání.“ „S potěšením.“ „Taky mi můžeš říct, jak jste se tu ocitli.“ „U Imatry v baru jsme měli informátora,“ odpověděla. „Mohli tytéž informace získat ještě další?“ „Nejspíš jo. Informátor není lučištník. Šlo mu jen o peníze.“ Cade si přejel hřbetem ruky po čele. Měl ho celé zpocené. Zamračil se. „Musím odtud Holly dostat.“ Vrátí se sem zítra o půlnoci sám. Přeladil znovu na angličtinu. „Pojď, půlčíku, padáme odsud.“ Holly k němu nejistě popošla. „Doufám, že odsud všichni odcházíme v míru a přátelství,“ pronesla Tera. Cade pokrčil rameny. „Pár šípů v těle od přítele přece nic není.“ Tera si povzdychla. „No, víš, Cade… Ty šípy jsme namočili do jedu –“

„Do jedu?“ zařval Cade. „Děláš si ze mě srandu?“ Holly zděšeně vykřikla. „Do jakého? Oni tě otrávili?“ Cade se k ní otočil. „Ne, to bude dobrý. Jen to bude pekelně bolet.“ Zčistajasna odkudsi přilétl oheň. Měl neuvěřitelnou sílu. Pohltil Cada a strhl ho s sebou.

„Cadeone!“ zaječela Holly pronikavě. „Ohniví démoni na skalách!“ vykřikli lučištníci. Cadeon vypadal jako ohnivá střela. Jeho hořící tělo narazilo do srázu. Kameny pod prudkým nárazem začaly praskat. Cade se svezl na zem. Stále hořel. Holly k němu bez váhání vyrazila. Cestou ze sebe strhávala bundu. „Připravit šípy! Postřílejte je!“ zavelela Tera hromovým hlasem a bez váhání zaútočila. Holly se letmo podívala na vrchol srázu nad mostem. V řídnoucí mlze zahlédla čtyři démony. Na dlaních jim tančil tekutý oheň. Už byla u Cadeona. Rozprostřela na něj bundu. Zanedlouho se jí podařilo oheň udusit. Když stáhla kabát z jeho těla, uviděla tu spoušť, kterou oheň napáchal na horní polovině jeho těla. Paže měl… pryč. Zbyly z nich pouhé pahýly. Vlasy na pravé části hlavy měl sežehnuté. Pravou tvář jakbysmet. Chybělo mu oko. Holly dokonce měla pocit, že mu vidí kost. „Vypadněte odtud!“ houkla na ně Tera. Lučištníci vypálili na démony salvu šípů. Tera vystřelovala jeden šíp za druhým s nebývalou hbitostí. „Kryjeme vás!“ Holly přikývla, i když netušila, jak dostane Cada do auta. Sklonila se k němu, přehodila si pahýly paží přes ramena, jak to vídala v televizi, a narovnala se. Co to…? Bez potíží ho zdvihla. Cadeon něco zamumlal. Znělo to jako „Nemůžeš na mě sahat.“ „Cože?“ „Ten jed –“ „O tom si promluvíme pak!“ Chtěla se zařídit podle Tery, protože věděla, že je mnohem zkušenější. Na problémy s jedem opravdu čas neměli.

Posadila ho na sedadlo spolujezdce, chytila ho pod koleny a zasunula mu nohy do auta. Musela se hodně ovládat, aby nevyváděla. Cade vypadal strašně. Otevřela dveře u řidiče a podívala se na silnici před nimi. Lučištníci zaparkovali náklaďák hned za zatáčkou, aby zablokovali průrvu mezi skalami. Bleskově se podívala druhým směrem. Stál tam úzký zátaras, za ním pochybný most a hory plné démonů. Kudy má vyrazit? Tohle auto přece umí lítat. Prorazíš zátaras, na mostu dupneš na plyn a proletíš pod démony… Když to most vydrží. Cadeon říkal, že auto je těžké jako tank. Neváhej… Řiď se instinktem. Stiskla tlačítko a nastartovala auto. Do zátarasu taky musíš narazit ve vyšší rychlosti. Panebože… Zařadila zpátečku a sešlápla plyn až na podlahu. „Dostanu tě odsud, neboj. Setřeseme je.“ Za nimi vybuchla další ohnivá bomba. Démoni prchali před šípy lučištníků, ale neváhali a stále pálili. Pro změnu dupla na brzdy. Auto zastavilo pár centimetrů před šlehajícími plameny. Cadeon nejdřív letěl dopředu. Udeřil se čelem o kovovou palubní desku. Rána ho probrala k vědomí. „Sakra! Co děláš?“ zařval. „Snažím se nás odsud dostat.“ Holly zařadila jedničku a dupla na plyn. Pneumatiky zakvílely a auto vyrazilo. „Drž se!“ zaječela na Cadeona. Nespouštěla přitom pohled ze silnice. „Bacha na ten zátaras!“ Přední nárazník vrazil do dřevěné konstrukce a rozmetal ji na kusy, které narážely do předního skla jako prudce odpalované baseballové míčky. Za pár vteřin už najížděli na most. Málo bytelná stavba se kolem nich a pod nimi nebezpečně třásla. Jeden z démonů vystřelil ohnivou bombu na střechu mostu. Mezerami mezi prkny vyšlehly plameny. Oheň spaloval střechu, skákal jim do cesty… Holly pevně popadla volant a snažila se udržet auto na mostě. Už tam skoro jsme, ještě kousek… Zvládnu to! Auto se zastavilo. Holly nechápala, co se děje. Auto se totiž zničehonic zastavilo uprostřed mostu. Ujeli pouhých třicet metrů. „Ne, ne, ne!“ zaúpěla, zařadila neutrál a znovu stiskla startovací tlačítko. Nic. „Vybila se baterka…,“ hekl Cadeon. „Nemáme palivo.“

„Jak to?“ zděsila se. „Nevím. Vystup a utíkej. Musíš k lesu… Vrať se proti proudu řeky.“ „Bez tebe nejdu.“ Upřeně se na ni zadíval svým jediným okem. „Proč ne?“ „Protože… protože… Prostě ne! Dělej, řekni mi, jak to mám nakopnout!“ Nad nimi zaduněl další výbuch. Oheň se prokousal střechou a zbyla po ní už jen kostra ze zrezivělých vazníků. Holly pohlédla do bouřících vod pod nimi a hned věděla, co udělá. „Cadeone, naše jediná šance je voda…“ Nedopověděla. Na zamlženém předním skle se rýsoval vzkaz. Komunikuje s ní duch! Holly polkla a zašeptala: „Vidíš to taky, Cadeone?“ „Jo, jedno oko mi ještě zbylo.“ „Jsou to čísla. Že by zeměpisná šířka a délka?“ Určitě to byly instrukce na další kontrolní bod. Rychle si čísla zapamatovala. „Připrav se, budeme plavat!“ oznámila Cadeonovi. „Tohle nezvládneme,“ namítl a kývl bradou ke konci mostu. Zjevil se tam démon. Zvedl hořící ruku a chystal se na ně zaútočit ohnivou palbou. Holly mrkla do zpětného zrcátka. Na druhém konci se objevil druhý démon. Neměli kam utéct. Byli v pasti… Démonovi nečekaně doslova sjela hlava z krku a zůstala viset v pravém úhlu k tělu. Démon klesl na kolena, padl tváří dolů, přímo na hořící ruku. Démona za nimi potkal tentýž osud. Duchové! „Děkuju!“ řekla Holly neviditelným bytostem a znovu zkusila nastartovat. Nic. Dřevěná podlaha se začínala bortit. Jedno prkno prasklo. A další. Hořící most se zachvěl a začal se naklánět. Na čelním skle se objevil další vzkaz. Tentokrát bylo písmo letmé, roztřesené. Exorcista. Osvoboďte nás. „No jasně,“ došlo Holly a horlivě přikývla. „Co nejdřív vám sem nějakého pošlu!“ slíbila silám.

Motor okamžitě naskočil. Holly vytřeštila oči. Řadicí páka přejela na jedničku. „Drž se!“ houkla na Cadeona. Vší silou dupla na plyn. Nepohnuli se ani o píď. Podívala se do bočního zpětného zrcátka. Zadní kola se marně otáčela ve vzduchu na kovové vzpěře. „Přidej plyn,“ hekl Cade. „Tvrdil jsi, že má pohon na všechny čtyři!“ Sešlápla plyn až na podlahu. Z předních kol se začalo kouřit. „No právě. Díky němu ještě nejsme v kýblu.“ Konečně se kolo chytilo. Auto prudce vyrazilo dopředu a vmetlo je do sedaček. Výjezd z mostu se proměnil v ohnivou bránu. „Panebože, panebože!“ opakovala Holly a pevně sevřela volant. „Dáš to!“ „Cadeone, jestli věříš na modlení,“ zamumlala, „tak je nejvyšší čas začít.“

31

Oheň neúprosně dotíral na auto a všude kolem nich praskal jako zběsilý. Před Holly se na pár vteřin objevila volná cesta, ale vzápětí ji zatarasily dvě ohnivé bomby. První se zručně vyhnula, druhou projela přímo. Sešlápla pedál plynu až na podlahu a navzdory klikatým cestám se řítili vpřed jako o závod. Po očku mrkla na Cadeona, ale radši si ten pohled měla ušetřit. Probudil v ní totiž paniku. Větší část horní poloviny těla měl spálenou a některá zranění byla natolik vážná, že se dané části těla ani v náznaku nepodobaly své původní podobě. V podstatě vypadal, jako by roztával. Po minutě konstatovala: „Nepronásledují nás.“ Uběhla další minuta. „Asi zaparkovali na protější straně a už se nedostali přes most. Nebo myslíš, že lučištníci ty další dva dostali?“ Do nosu ji udeřil odporný zápach. Připomínal pálící se gumu. Poznala dobře, že se ze zadní pneumatiky kouřilo? V mlze skoro nic neviděla. Uplynuly další čtyři minuty. „Dokázali jsme to, Cadeone!“ oznámila mu vítězoslavně. Uvědomovala si, že na něj musí mluvit. „To byla divočina, viď? Cítil jsi, jak se ten most chvěl? Nakonec se za námi zhroutil jako řada z dominových kostek.“ Z kotliny na ně vykoukla světla reflektorů. „Sakra, mají nás. Proč nemůžou umřít?“ „Uteč… Zvládneš to…“ Blížil se rovný úsek. „Jdeme na to!“ Holly podřadila, aby na rovince nabrala co nejvyšší rychlost. „Uvidíme, co tenhle fešák −“

Ozvala se ohlušující rána. Auto se zakymácelo. „Co − to − bylo?“ „Píchli jsme. Buď tak laskavá a padej. Dělej!“ Nechat Cadeona napospas osudu pro ni bylo absolutně nepřijatelné. Držela nohu na plynu, snažila se udržet auto na silnici a bojovala o každičký centimetr… Zločinci v kriminálkách vždycky vezmou roha i s píchnutou pneumatikou! Vymysli něco, dělej! Rovná silnice končila a blížila se ostrá zatáčka. Silnici po obou stranách lemovaly hory. Něco ji napadlo. Nevěděla, jestli to vyjde, ale nevzdávala to. „Cadeone, čí je to auto?“ „Naše… ne,“ zachroptěl. „Bezva, jen jsem si to potřebovala ujasnit.“

Cade byl opřený o břízu na hřebeni skal a pozoroval Holly, jak vykládá jejich věci z auta a dolaďuje nalíčenou past. Ne, to prostě nemohlo vyjít. Na druhou stranu muselo. Závisel na tom jejich život. Holly ho z nějakého nepochopitelného důvodu odmítla opustit. Jed ze šípů se mu šířil tělem a pochutnával si na něm. Tělo se ho snažilo zbavit potem a ve výsledku ho vylučované látky příšerně pálily na spáleninách. Současně to znamenalo, že se mu zranění nemohla začít hojit. Bez ustání se mu točila hlava. Před očima měl záplavu černých teček a měl co dělat, aby se udržel při vědomí. Každý pohyb ho ničil. Holly vytahala jejich věci do kopce. Všechny věci kromě meče odložila na zem. Meč vytáhla z pochvy, sedla si vedle Cadeona a položila si meč na kolena. Byla připravená. Dokázala by záměrně zabít démona? Nebo i víc protivníků? Uměla by se rozhodnout, zda někomu vezme život? „Jakou máme šanci?“ zeptala se. „Jedna ku patnácti,“ povzdychl si. „Asi to nemá cenu.“ „Má nemá, prostě do toho musíme jít. Jinou možnost stejně nemáme.“ Náklaďák pádil po klikaté silnici, světla se střídavě schovávala a vykukovala. V ostrých

zatáčkách mu kvílely pneumatiky. Na rovince pak veškeré zvuky utichly. „Už tu budou,“ zašeptala Holly. „Pět, čtyři, tři, dva, jedna.“ Řidič postřehl zátaras, v nějž proměnila veyron, a dupl na brzdy. Pozdě. Neměl kam uhnout a v plné rychlosti napálil přímo do veyronu. Řidič proletěl čelním sklem a zmizel ve tmě. Po dopadu bylo slyšet praskání kostí. Pohotově se probral a začal se drápat zpátky na silnici. Bylo to však nad jeho síly a vyškrábal se sotva na kraj silnice. Po několika dalších marných pokusech upadl do bezvědomí. „Proto musejí smrtelníci nosit bezpečnostní pásy.“ Nad údolím se začaly míhat blesky. Holly vstala a chopila se Cadova meče. „Počkej tady, hned jsem zpátky,“ nařídila Cadovi.

Holly se vydala k ležícímu démonovi. Vypadal jako hromada bezpáteřní hmoty. Nehýbal se. Hodlala zabít bezbrannou bytost, ale neměla na vybranou. Démon se navíc začínal uzdravovat, protože se mu na rozdrásané dlani znovu objevil drobný plamínek. Přidala do kroku. Konečně pochopila, proč ji Cadeon nabádal, aby protivníka vždycky vyřídila bez jediného smilování. Ani by se nenadála, a mohl by na ni zaútočit znovu. Došla až k němu a zastavila se. Zvedla meč nad hlavu. Neváhej! Zařvala a máchla rukama. Meč proťal démonovi krk a zařinčel o silnici. Odlétly od něj jiskry. Hotovo. Mám to za sebou. Otočila se, vzepřela se nutkání ohlédnout se zpátky a pádila k démonově dodávce. V duchu se modlila, aby byla pojízdná. Sice se z ní po nárazu kouřilo, ale motor běžel! Motor totiž ochránil masivní naviják na předním nárazníku − tentýž naviják málem rozdělil veyron na dvě půlky. Auta vypadala jako hromada pomačkaného plechu. Odložila meč a popadla naviják. Chtěla zkusit, jestli s autem pohne. Zabrala vší silou. S nemalým překvapením koukala, že se jí opravdu podařilo ten pekelný náklaďák zdvihnout − Naviják se nečekaně ulomil. Paží jí projela bolest. S úlekem auto pustila. „Sakra!“ zaklela a sjela pohledem na bolavou paži. Ostrá hrana navijáku ji řízla až na kost.

Pohotově utrhla lem svetru a ovázala si zranění. Bylo jí jasné, že rána potřebuje zašít, ale na to zrovna nebyl čas… Vrátila se pro Cadeona. Byl v bezvědomí. Sice věděla, že jen tak nezemře, přesto ji píchlo u srdce. Nebo by přece jen mohl? Experimentoval některý nesmrtelník s otrávenými šípy v kombinaci s popáleninami nejvyššího stupně? Naložila Cada a jejich věci do náklaďáku a nastoupila. Zařadila zpátečku a couvla, aby uvolnila náklaďák ze spárů odepsaného veyronu. Auto za milion! Jakmile se veyron neměl o co opřít, skácel se jako domeček z karet.

32

Snaha vzít démonovi jeho pití, když byl popálený, otrávený, svlečený a naložený ve vaně, zjevně nebyl dobrý nápad. „Koukej mi to vrátit, a fofrem!“ zahřměl, až se stěny miniaturní koupelny v motelu otřásaly. Holly ho znovu otřela vlhkým ručníkem a připomněla mu: „Stejně ti chybí prsty a nemáš tu láhev čím držet.“ Zachoval se jako malý kluk a strčil jí pod nos dva prsty, které se mu zatím podařilo obnovit. „Hm, dobře,“ povzdychla si a podala mu láhev. Bez váhání ji popadl a přitiskl si ji na prsa. „Dávej pozor,“ napomenula ho. „Slyšela jsem, že se účinky projeví až později,“ rýpla si. „Dej mi svátek.“ Nechala tu urážku plavat, protože si velmi dobře uvědomovala, že bezmoc, kterou hrdý Cadeon prožíval, ho musela nekonečně deptat. „Mělas mě nechat… v tom pitomým náklaďáku.“ „Upřímně řečeno jsi ten nejprotivnější chlap, jakého znám.“ „A ty se ke mně chováš, jako by se mi dělo něco hroznýho,“ zavrčel. Ta výtka byla naivní, protože mu na horní polovině těla chyběla asi polovina masa. Když předtím hledala nenápadný motel, u něhož by snadno schovali ukradený náklaďák, všimla si, že se Cadova kůže pozvolna začíná hojit, ale vzápětí jí to vždycky zkazí vypocený jed a znovu se vyvalí maso.

Po příchodu na pokoj zahradila dveře, obrnila se proti Cadovu vrčení a začala z něj odstraňovat zbytky oblečení. Pak ho odvedla do vany. Došla pro kbelík na led, k ledu přilila vodu, klekla si k vaně a jemně začala Cadovi omývat pokožku. Schválně se nedívala na jeho intimní partie. Jed byl zbarvený domodra a dobře se smýval. Jen kdyby se z těla nevyléval další a další. Nepochybovala o tom, že Cade musí trpět ukrutnými bolestmi. „Proč se o mě tak… staráš?“ zavrčel, zvedl láhev a zhluboka se napil. „Protože jsi zraněný a potřebuješ pomoc,“ odpověděla prostě. „Není to jenom kvůli tomu, co jsem ti předtím řekl?“ ujišťoval se. O to právě šlo. Jeho vyznání s ní pořádně zamávalo. Jejich dosavadnímu vztahu dodalo úplně nový rozměr. Flirtování najednou dostalo nádech trvalosti. Pochopila, že jeho snahy o ni nebyly pouze obsahem jeho žoldácké práce. Našel ji sám a pak se jí ujal, aby ji ochránil. „Ne, jenom kvůli tomu ne.“ Ponořila ručník do vody a omyla mu hruď. Voda v nádobě na led stačila přesně na to, aby z něj smyla modrý jed. Cadova kůže se jí před očima začínala obnovovat. Nedivila by se, kdyby ráno byl jako znovuzrozený. Vzpomněla si na své zranění a rozvázala provizorní obvaz. Užasle vytřeštila oči. I jí se kůže hojila. Kdybych zůstala valkýrou, zůstala by mi schopnost rychlé regenerace… Zamračila se. Anebo by mě démoni upálili zaživa, protože jsem urozená. „Podle mě je jed pryč,“ řekla. „Pojď, uložím tě do postele.“ Pomohla mu vstát. Pro jistotu ho přidržela, protože nestál zrovna pevně, a kolem pasu mu obmotala ručník. Cade se ale ani v nejmenším nestyděl. Největší starosti mu dělalo zranění. „Můžeš sedět?“ zeptala se, když došli k posteli. „Jasně, to jsem se naučil už jako malý kluk.“ „Dobře. Skočím ti pro obklad na hlavu.“ Pustila ho, ale Cadeon se okamžitě skácel. Samozřejmě spadl na popálenou část těla. Sykl bolestí. „Cadeone! Počkej…“ Pomohla mu, aby si lehl pohodlněji, a do pasu ho přikryla dekou. Šla pro další led a pro ručník. Cadeon mezitím začal něco mumlat démonsky. Nechoval se

zrovna normálně. Holly netušila, jestli má halucinace v důsledku vážných zranění, nebo na něj začíná působit démonské pivo. Anebo za to mohla kombinace obojího. „Cadeone, ty jsi opilý?“ „Ani nevím, pusinko.“ Jak by mu asi bylo, kdyby využila jeho alkoholového opojení? Zamyslela se. To by dokonce měla! Potřebovala o něm zjistit spoustu věcí. Čím víc o tom přemýšlela, tím jasněji si uvědomovala, že jí toho o sobě pověděl žalostně málo. No co, on si začal. Oko za oko. Sedla si k němu. „Cadeone, slyšíš mě?“ Oči sice neotevřel, ale odpověděl: „S ušima nic nemám.“ „Výborně.“ Položila mu mokrý ručník na čelo. „Všimla jsem si, že se s Terou znáte.“ „Máme toho dost za sebou.“ „Chodili jste spolu?“ Zachechtal se. Vlastně spíš zavrčel. „Ani omylem.“ „Opravdu ses nevyspal s Imatrou?“ „Sakra, ne… Je to mrcha.“ „Tak proč jsi ji líbal?“ vyzvídala dál. „Kvůli informacím… a abych to poznal.“ „Co?“ „Že mi bez tebe nebude tak hrozně.“ To ji zaujalo. „K čemu jsi dospěl?“ „Že by to bylo zatraceně hrozný.“ Oh, Cadeone. „Tys už celý rok předtím věděl, že jsem tvoje vyvolená?“ Přikývl. „Proč jsem zrovna tvoje?“ „O tom rozhoduje osud… Vybírá toho, s kým budou oba nejvíc spokojení.“ Zamyšleně se kousla do rtu. „Od té doby, cos mě našel, jsi spal s nějakou jinou ženou?“

„Zkusil jsem to na jednu čarodějku… Ale chtěla vlkodlaka.“ Holly musela pohlédnout pravdě do tváře. Pekelně na ni žárlila. „Stejně jsem chtěl tebe,“ dodal. Znovu namočila ručník a položila mu ho na čelo. „Proč jsi za mnou nikdy nepřišel? Proč jsi mi to neřekl už dřív?“ „Nemůžeme být s lidmi… To je zakázáno. Nepřežijí podmanění.“ „Podmanění? Myslíš první milování?“ Přitakal. „Co se při něm děje, že je tak nebezpečné?“ „Proměním se do démonské podoby. Kousnu tě… Zaryju do tebe drápy, abych tě udržel, až do tebe budu stříkat.“ „Aha.“ Najednou nevěděla, jestli ji to víc děsí, nebo vzrušuje. Připomněla si, že patří do jiného rodu než ona. „Nebylo by pak pro tebe lepší, abych zůstala valkýrou? Abych to přežila?“ Proč by jí vlastně měl pomáhat, aby se znovu proměnila v člověka? Mlčel. „Stejně si tě nebudu moct podmanit.“ „Jak to víš?“ „Tuším to.“ Došlo jí, že z něj víc nevypáčí. Zkusila to jinak. „Žárlil jsi na Tima?“ „Nejradši bych ho zabil… Není pro tebe dost dobrý.“ „A ty ano?“ „Ne… Kéž by,“ povzdychl si. „Máš na víc než na obyčejného žoldáka.“ „Neříkal jsi, že jsi princ?“ Ztuhl. „Princ ztracené koruny… Dokážu vrátit trůn každému králi, kromě toho, který o něj kvůli mně přišel.“ „Čí trůn jsi prohrál?“ Povzdychl si. „Rydstromův.“ Vytřeštila na něj oči. „Proč?“

„Byla to moje vina,“ odpověděl ochraptělým hlasem a s trochu jiným přízvukem. „Jak se to stalo?“ „Udělal jsem chybu. Ten, kdo vládne na Torninu…“ „Co to znamená?“ „Všichni umřeli, všichni.“ „Kdo všichni?“ Mlčel. „Rydstrom si myslí, žes ho připravil o trůn? Viní tě z toho?“ „Jo… Odjakživa. Má pravdu.“ Do Holly vjel vztek. Takže jeho starší bratr − král − znepříjemňoval Cadeonovi devítisetletý život tím, že na něj házel vinu? „Proč ses na něj nevykašlal? Proč s ním žiješ? Proč pořád chceš být jednou polovinou Woedeových?“ „Chráním krále.“ „Dobře, ale to přece nemusíš dělat celý nesmrtelný život, ne?“ „Kdybych ho dokázal nenávidět, bylo by mi líp.“ Začínalo jí ho být líto. „Ty bys ho chtěl nenávidět?“ „Nejde to.“ „Proč?“ „Je můj bratr. Když se mu něco stane, bolí to i mě. Zvláštní.“ Chtěl pokrčit rameny, ale nová kůže se nepříjemně natáhla. Zkřivil tvář bolestí. „Holly?“ „Ano?“ „Jsem na tebe pyšný… Moje žena je statečná,“ hlesl. Postupně se mu prohluboval dech. Probudila se v ní přirozená odvaha a zachránila sebe i jeho. To ale neznamenalo, že by si to musela zopakovat. Několikrát měli na kahánku, stačilo málo a její život skončil… Cadeon usnul. Rytmicky se mu zdvihala a klesala hruď. Kousla se do rtu a pohledem přejela jeho rohy. Pokušení bylo příliš silné, neodolala. Opatrně se dotkla jednoho rohu. Byl hladký. Přejela po něm prsty.

Kdy ji vlastně jeho rohy začaly přitahovat? Kdykoli se na ně podívala, zašimralo ji v břiše. Probouzela se v ní touha… Žádná touha. Ne! Svým myšlenkám, natož pocitům nesměla věřit. Neochotně od něj odešla. Osprchovala se, oblékla si pyžamo, ale pořád se jí nechtělo spát. Poklidila místnost a zapnula notebook. Chtěla vyhledat další kontrolní bod. Připojila se k internetu a všimla si, že Tim je online. V Kalifornii však byla půlnoc. Zaskočilo ji, že se jí po něm téměř nestýská a že netouží po tom, aby obnovila kontakt s normálním životem. Potřebuju se zase nasytit něčím normálním. Má mu zavolat, i když je tak pozdě? Chvíli zvažovala, co by bylo nejlepší. Došlo jí, že má s Timem velké štěstí. S ním se nikdy nebude muset bát, že mu jednou zavolá, on bude opilý a zpovzdálí se ozve ženský hlas. Ta jistota byla příjemně uklidňující. Jistotu měla moc ráda. Líbilo se jí žít předvídatelným způsobem, držet se pravidel a řádu, který ještě podtrhával rozvrh hodin na univerzitě. Uklidňovaly ji i pouhé vzpomínky na předchozí způsob života. V říši Lorů měla jedinou jistotu v tom, že jistého nebylo nic. Proč by si člověk jako ona přál zůstat v chaotickém světě plném násilí? Natož aby se musela děsit toho, jaké bude mít dítě, jestli ji napadnou démoni a tak dále. Potřebovala nějaký pevný bod. Vzala mobilní telefon a zavolala Timovi. Tim přijal hovor takřka obratem. „Ahoj, Holly,“ pozdravil ji. „Stalo se něco? V Memphisu jsou už dvě ráno a viděl jsem, že jsi online. Je u vás všechno v pořádku?“ „Jo, jistě.“ Lhářko jedna. „Dopadlo to dobře. Jak se vyvíjí konference?“ „Vyvíjela by se mnohem líp, kdybys tu taky byla.“ „Možná příště.“ Ve srovnání s tím, co prožívala tady, byla konference procházkou růžovou zahradou. Neohrožovaly by ji ohnivé bomby. Nezabíjela by… „Doufám, že ano,“ povzdychl si. „Až se vrátím, budeš už v Orleansu?“ To záleželo na tom, kde byl další kontrolní bod. Nejdřív musela vyhledat souřadnice, které jí napsal duch na čelní sklo. Málem se hystericky rozesmála, ale ovládla se. „Ještě nevím, zítra budu moudřejší.“ „Všiml jsem si, že jsi nic neuploadovala. Máš s tím problémy?“

Holly využila situace. „Bohužel jo, vůbec nevím, co s tím.“ „To mě moc mrzí,“ pronesl zúčastněně. „Kdybys cokoli potřebovala, jsem tady.“ „Děkuju, jsi hodný.“ Spolehlivý, přespolehlivý Tim. „Stejně mi ale připadá, že máš nějaký… jiný hlas. Určitě se nic nestalo? Mám pocit, jako by tě něco trápilo.“ Vlastně… „No, co bys říkal na to, kdybych pracovala jinde než na univerzitě? Napadlo mě, že bych po doktorátu mohla zkusit komerční sféru.“ „Přece víš, že tě podpořím ve všem, pro co se rozhodneš.“ Odmlčel se. „Jenom mi…“ „Co?“ „Jenom že mi připadá, že s věcmi mimo univerzitu máš trochu… no… potíže.“ Krásně jí naznačil, že to nezvládá. „Co kdyby se to změnilo?“ „Nepochybuju o tom, že dokážeš všechno, co budeš chtít. Ale myslel jsem, že bys taky chtěla děti.“ „Proč ne? Spousta žen pracuje v nějaké firmě a má děti, ne?“ „To je pravda,“ připustil, ale Holly cítila, že se mu to stejně nelíbí. „Podle tebe to není správné?“ „Jistě že je.“ Povzdychl si. „Víš, Holly, mám dojem, jako by ses chtěla hádat. Udělal jsem něco?“ Opřela si čelo o ruku. Tim za nic nemohl, to ona. Ona mu byla nevěrná na kapotě veyronu. Přesto na něj byla ošklivá a protivná a vybíjela si na něm vztek. Stejně se neovládla a zeptala se: „Proč jsi nikdy víc neprosazoval sex?“ Tim se zakoktal. Hollyina nečekaná přímost ho vyvedla z míry. „No, protože jsi byla radikálně proti,“ vysoukal ze sebe nakonec. „Chceš se se mnou vůbec milovat?“ „Samozřejmě, srdíčko,“ odpověděl něžně. Proč jí to najednou znělo falešně? Cadeon tak říkal ženám, které ho nezajímaly. „Jsi krásná, žádoucí žena,“ pokračoval Tim.

Tak proč ses na mě nikdy nevrhl? Odkud ty úvahy najednou přicházely? Měla vztah s Timem a tečka. Poslední dny jí převrátily život vzhůru nohama, proto ji napadají takové divné věci. Zase se to srovná. S definitivními rozhodnutími počkej až po návratu domů, nařídila si. Drž se konstantních konstant. Tim byl hodný muž a přála by si ho každá žena. Líbil se i jejím rodičům. Anebo spíš měli radost, že si konečně našla přítele? „Promiň, Time, nevím, co to do mě vjelo. Můžu ti zavolat zítra?“ „Nic se neděje, každý někdy máme špatnou náladu.“ Tim nikdy. Rozloučili se a ukončili hovor. Holly tupě zírala na monitor. I kdyby se s Timem nakrásně rozešla, v žádném případě by ho nevyměnila za Cadeona. To naprosto nepřicházelo v úvahu. Démon sice byl atraktivní a sexy a… pořád si měli o čem povídat, jenže vztah s ním by nikdy nemohl fungovat. Byl příliš impulzivní a jeho proměnlivé nálady jí drásaly nervy. Koneckonců ani nevěděla, jestli je schopný ženu trvale a vroucně milovat. Holly si přála prožít hluboký a naplňující vztah, jaký měli její rodiče. Doufala, že podobná láska se časem vyvine i mezi ní a Timem. Hm, tak proč se to za celé dva roky nestalo? Jsi protivná, protože máš strach. Sklapni, temná stránko! Holly si nepřála nic jiného než jistotu a normální život. Nehodlala podlehnout svodům pomíjivého, dobrodružného lákadla. V tom případě se musela co nejrychleji dostat k Grootovi. Naťukala adresu Google Earth a přidala zeměpisnou šířku. Protínala cíp Idaha. Zamířila na sever a hledala zadanou délku. Kde je? Posunula mapu ještě víc na sever, ještě… Konečně. Jakmile si uvědomila, kde se nachází další kontrolní bod, samým úžasem jí spadla brada.

33

Cade se prudce posadil. Byl celý zpocený, srdce mu tlouklo jako splašené. Zdálo se mu o bouřlivé noci před několika týdny. Tehdy zabil smrtelnou Néomi. Zmařil jí tak naděje na společný život s upírem. Cade bral své sny velmi vážně. Tenhle se mu už jednou zdál. Asi kvůli tomu pociťoval víc viny, než si myslel. Ta smrt sice byla nešťastná náhoda, ale stejně k ní došlo jeho přičiněním. Nemohl za ni Rydstrom ani Rök, i když tam oba taky byli. Zachvěl se. Vzpomněl si, jaké to bylo, když do ní zanořil meč. Na její pobledlé tváři se zračil stejný šok, jako prožíval i on. Otevřela ústa a chtěla vykřiknout, ale místo toho se jí z nich vyřinula krev. Svezla se na zem. Cade stočil pohled k bratrovi. Navzdory silnému dešti mu nemohlo uniknout, že se na něj Rydstrom díval úplně stejně jako před devíti sty lety – s lítostí a pohrdáním zároveň… Podíval se vedle sebe a údivem zamrkal. Holly ležela vedle něj. Sice si lehla na deku a spala v županu, ale byla tam s ním. Měla pootevřené rty, husté černé řasy jí shora lemovaly tváře. Na polštáři se rozprostírala záplava dlouhých rudozlatých kudrnatých vlasů. Natáhl se k ní a mezi palec a ukazovák vzal jejich pramen. Upřeně se na ni zadíval a okamžitě se mu začaly vybavovat vzpomínky na minulý večer. Holly statečně bojovala s ohnivými démony, i za něj. Dokonce ho odmítla opustit a ponechat vlastnímu osudu. Nakonec je oba dostala do bezpečí. Celou cestu do motelu na něj mluvila, jako by věděla, jak moc potřeboval slyšet její hlas. Přes noc se o něj obětavě starala. Byl na ni neskutečně hrdý. Dokázala situaci vyřešit s přehledem, s klidnou hlavou. V jeho očích ještě stoupla.

On si mimo jiné uvědomil, že k ní cítí mnohem víc než osudovou předurčenost. Pustil ji, vstal a odešel do koupelny. Prohlédl si tvář v zrcadle. Byla zahojená. Osprchoval se a převlékl. Holly stále spala. Určitě byla po dlouhé noci vyčerpaná. Všiml si, že na stole nechala zapnutý notebook. Vida, už vyhledala další kontrolní bod. Kam vlastně zamíří? „Do háje,“ hlesl. Severovýchodní teritoria. Budou kousek od polárního kruhu. Budou muset do Kanady, téměř celou ji přejet a pak pokračovat ještě dál na sever. Holly zjistila, že na to potřebují šedesát sedm hodin jízdy – pokud si počasí nepostaví hlavu. Vedle notebooku jako vždy ležel její mobil, rovnoběžně s počítačem. Zamračil se. Matně si vybavoval, že slyšel její tlumený hlas, jako by si s někým povídala. Bylo to tak? Podíval se do volaných čísel. Zatraceně – „Holly!“ zařval naštvaně. Prudce se posadila a zmateně si odhrnula vlasy z tváře. „Co je? Už nespím.“ „Tys v noci volala tomu panákovi?“ „Tys mi vlezl do mobilu?“ vyjela naštvaně. Okamžitě byla na nohou. „Co si to dovoluješ!“ „I po tom, co jsem ti řekl na mostě?“ „Potřebovala jsem si s někým popovídat.“ Postřehla, že Cade má sto chutí s telefonem praštit. Pro jistotu mu ho vytrhla z ruky. Počkat… Najednou mu to došlo. Holly z něj mámila informace! Napínal paměť a snažil se rozpomenout. „Tys využila toho, že mi bylo špatně, a loudila jsi ze mě informace!“ „No vidíš, konečně víš, jaké to je, když tě někdo zneužije. Jsme si kvit.“ „To bylo něco jiného! Tys byla opilá, zato já byl popálený a otrávený jedem!“ „Opilý taky,“ dodala. „Tys mu volala, i když mi bylo zle? Tak já tu ležím v bezvědomí, a ty se vykecáváš s tím chytrákem?“ „Ano, Cadeone. Ošetřila jsem tě, uložila tě do postele a viděla jsem, že se ti zranění začínají hojit. Bylo mi jasné, že je všechno na nejlepší cestě, tak jsem si dovolila vyřídit hovor.“ „Rozešla ses s ním?“ vyjel na ni.

„Ne. Nemysli si, že když mi řekneš, že jsem tvoje vyvolená, tak se sbalím a spálím za sebou všechny mosty. My dva nemáme vztah.“ „Jinak řečeno mě posíláš k šípku.“ „Uvědom si, co říkáš. Na jednu stranu nechceš, abych byla s Timem, ale na druhou mi nic jiného nenabízíš.“ „Co tím myslíš?“ „Řekl jsi mi, že jsem tvoje, ale ani tě nenapadlo plánovat do budoucna. Nedals mi najevo, že počítáš s trvalým vztahem.“ Cade zatnul zuby. Jenže já nemůžu! „Ty bys souhlasila, kdybych ti nabídl společnou budoucnost?“ zeptal se. Strnul a napjatě čekal, co mu odpoví. „Ne, nesouhlasila,“ zavrtěla hlavou. Po zádech mu přeběhl mráz. Tušil to, ale stejně se bál, že to Holly jednou řekne nahlas. „Ty toho člověka miluješ?“ zeptal se. Holly nehnula brvou a bez váhání odpověděla: „Přesně takového partnera chci.“

Z hotelu se vydali taxíkem k nejbližšímu prodejci aut. Nepromluvili jediné slovo. Zaskočený prodejce jim ukazoval nabídku a oni zvažovali, které auto bude na další část cesty nejlepší. Holly chtěla nové, menší auto s pohonem na všechny čtyři, Cade byl pro ojeté „nenažrané monstrum“, jak jeho volbu pojmenovala Holly. Cade jí sice trpělivě vysvětloval výhody svého rozhodnutí, ale Holly se zviklat nenechala. Ovládal se až do okamžiku, kdy Holly prohlásila: „Politika toho výrobce ale není ekologická.“ Cade toho měl dost. „Kristepane, mně je to úplně ukradený! Prostě chci koupit auto a vypadnout odsud!“ Prodejce se vyděsil, omluvil se a po anglicku zmizel. Holly měla co dělat, aby také nevybuchla. „U nového auta je přece mnohem vyšší pravděpodobnost, že se nerozbije.“ Zavrtěl hlavou. „Nová auta už nejsou, co bývala.“ „S tím nesouhlasím,“ namítla. „Kromě toho bude jízda pohodlnější a bezpečnější

s bohatším vybavením nových modelů.“ „Pestřejší nabídka znamená vyšší riziko poruchovosti. Hele, na tom bílém broncu není vůbec nic špatného –“ „Prosím tě,“ vyjela na něj ostře. „Taková rachotina!“ „Vidělas to auto někdy na závodech? Nebo aspoň na YouTube?“ „Viděla jsem ho naživo, ty chytráku. Bylo mi už dvanáct, pro tvoji informaci. Co tenhle malý Range Rover?“ „Prodejci by se asi nelíbilo, kdybych mu vysázel osmdesát tisíc dolarů v hotovosti. Včera jsi zlikvidovala auto za milion, tak bych čekal, že budeš trochu šetřit.“ Holly se nenechala zaskočit. „Bylo snad tvoje? Tohle má být vděčnost za to, že jsem ti zachránila život? Víš co? Příště si laskavě poraď sám. Až budeš zase hořet, neotravuj mě.“ Ozval se gong jako na boxu. Cadovi zvonil telefon. „Tohle musím vzít. Mám nápad. Zatím si to nech projít hlavou a uvažuj logicky, prosím tě. Jestli teda víš, co to znamená.“ Přešel na druhou stranu parkoviště. „Co je?“ vyštěkl do telefonu. „Co se stalo?“ lekl se Rök. „Víš něco o Rydstromovi?“ „Moji špehové v Torninu jsou si skoro jistí, že je tam.“ „Hm, z Torninu ještě nikdo neutekl,“ povzdychl si Cade. Byla to další rána pro jeho špatnou náladu. Cade platil za mistra v ignorování nežádoucí reality, takže před ním stála skutečně velká výzva. Hned se pustil do analýzy. Jeho bratr: využívá ho zlá čarodějka pro účely oplodnění. Jeho vyvolená: zarytě trvá na pokračování vztahu s tím chytrákem a zhruba za dva týdny dá jemu, démonovi, definitivně košem. On: rozjetá osobní krize. Nájemný vrah bez svědomí, který postupně zjišťuje, že lhaní Holly má zatraceně nepříjemné důsledky. Slavný, zlý žoldák navíc má děsivé sny o své smrti… „Něco nového bych přece jen měl,“ ozval se Rök. „Vzpomínáš na tu smrtelnici, kterou jsi propíchl?“ Ještě tohle. Cade zaklel. „Hm, Néomi. Co je s ní?“

„Zrovna jsem ji viděl, jak v Kočičím mňouku zpívala karaoke.“ Cade zkoprněl. „Zpívala?“ „Jo. Zpočátku nasadila trochu falešný tón, ale pak se chytila a šlo jí to skvěle –“ „Röku, chceš mi tvrdit, že to přežila?“ „Buď jo, nebo má dvojče… Ale instinkt mi napovídá, že to byla nevěsta toho upíra.“ Rökův instinkt jim zachránil život víckrát, než by dokázal spočítat. Jestli to byla pravda… Néomin manžel totiž znal další způsob, jak bylo možné zabít Omorta. Měl k dispozici ještě další možnost kromě meče. Kdyby Cade tu cennou informaci získal, nemusel by zradit Holly. „Proč jsi ji neunesl? Sám víš, jak je pro mě cenná.“ „Je rychlá. Najednou… prostě zmizela. Neboj, znovu ji najdu, mám dobrý tip.“ Kdyby unesli Néomi, její upír by udělal všechno na světě, aby ji získal zpátky. Určitě by jim ochotně prozradil, jak zabít zlokněžníka… „Dostaň ji za každou cenu, Röku!“ „Už na tom makáme. Ale ty taky pojedeš dál, ne? Kdyby nám to nevyšlo.“ Cade si povzdychl. „Jasně, musím. Ale vy to zvládnete. Použij veškeré dostupné prostředky.“ Rozloučili se. Cade se zadíval na Holly. Srdce se mu rozbušilo. Konečně měl naději. Nakonec by přece jen mohl získat všechno, o čem kdy v životě snil. Zatím si od ní držel odstup, protože věděl, že jí nakonec ublíží víc než kdokoli jiný v jejím životě. Nové zprávy od Röka mu naopak nabízely šanci na společnou budoucnost s Holly. Ano, šanci. Předtím bylo všechno mezi nimi prakticky zapovězené kvůli nekonečným překážkám: zrada, letitá přísaha, lži, přání zlokněžníka. Kdyby jedinou překážkou zůstal ten ulítlý matematik… Stejně ani neřekla, že ho miluje. Bezva, s tím se dá pracovat. Bude stačit, když Holly přesvědčí, že je pro ni lepší než ten matikář. Začínal se na to těšit. Vracel se k Holly. Všimla si ho. Kousla se do rtu a sledovala, jak se

tváří. Zase si vlasy sčesala do drdolu, ale už nebyl tolik upjatý a přísný. Byla tak krásná, až se mu svíralo srdce. Prodejce se mezitím vrátil, ale po Cadově příchodu znovu znejistěl. Cade popadl Holly do náručí a políbil ji. „Cadeone!“ napomenula ho, sotva mohla promluvit. Neposlechl ji. Podíval se na užaslého prodejce a oznámil mu: „Vezmeme si auto, které si slečna vybere. A fofrem.“ Pohlédl jí do očí. „Odteď máme totiž pět set kilometrů, než ji bude čekat další uspokojení.“

34

Řítili se po dálnici v novém autě. Cadova dramatická proměna nálady ji zcela odzbrojila. Odmítl jí však říct, co se stalo. Nehádala se a spokojila se s kompromisem. Nakonec koupili nový teréňák. Démon od začátku cesty horlivě sledoval kilometrovník. Kromě toho se řítili vysoko nad maximální povolenou rychlostí. Holly si povzdychla. „Hele, já vím, že podle dohody máme každých pět set kilometrů intimní zastavení, ale po dnešní výměně názorů jsem si to rozmyslela. Nechci totiž, aby sis dělal naděje na něco, co nikdy nenastane.“ „Nenastane? Myslíš kvůli tvému příteli, o kterém ani nedokážeš říct, že ho miluješ?“ „Nejde jenom o to. Pochop, že odjakživa netoužím po ničem jiném než stálém, spolehlivém partnerovi a normálním životě. Ty… nejsi normální.“ Pohledem sjela na jeho rohy. Cade si toho všiml. Zaklel a přejel si rukou po rohu. „Navíc nejde jen o tebe, ale o celou říši Lorů.“ „Co je na ní špatného?“ „No… nevím… Vládne v ní krutost a násilí… Včera večer jsem to poznala na vlastní kůži.“ „Včera to bylo extrémní i na Lory,“ podotkl. „Pro jistotu bych tě rád upozornil, že si uvědomuju, žes mi zachránila život, a nejsem za to nevděčný. Vím, v jakém jsem byl stavu. Jed dokáže s démony hrozné věci. Vůči jeho účinkům jsme totiž zvýšeně náchylní.“ „Proč?“ „Protože druhy, které vylučují jed, jsou zranitelné vůči jedu ostatních,“ odpověděl.

„Myslelas ten slib včera vážně? Víš, jak jsi slíbila duchovi, že přivedeš exorcistu?“ „Pochopitelně. Požádám tetu, aby mi nějakého pomohla najít. Musíme se jim odměnit za ty souřadnice. Bez nich bychom je nezískali.“ „Byli pro ten účel ideální, protože se nenechají uplatit ani je nemůžeš mučit. Pokud nás někdo pronásledoval, tak po tomhle kontrolním bodě má definitivní šmytec.“ Podíval se na ni. „Jen si nesmíš sundat perly.“ „Odkud se duchové ty souřadnice dozvěděli?“ „Určitě jim je s předstihem předal někdo z Grootových lidí.“ „Co z toho duchové mají?“ „Třeba jim Groot slíbil, že jim pošle exorcistu.“ Zamračila se. „Proč by v takovém případě chtěli totéž i ode mě?“ „Patrně si to chtěli pojistit. Tak, ven s tím, co jsem ti v noci napovídal.“ „Myslíš kromě toho, že ti osud vybral mě jako vyvolenou ženu?“ „Osud mi zprostředkoval vynikající volbu. Tu nejlepší.“ Když chtěl, uměl být okouzlující. „Dozvěděla jsem se, že máš s bratrem nedořešené záležitosti.“ „Tak nějak,“ hlesl. „Proč?“ „Jsme jako den a noc. On je racionální, vždycky všechno zvažuje logicky, zato já se řídím hlavně instinktem. On je vzdělaný, umí mluvit, je… král. Já jsem nezodpovědný a je o mně známo, že se mi nikdy nic nepovede,“ odpověděl. Pokrčil rameny, jako by to byl prostě fakt vytesaný do kamene. „K tomu není co dodat.“ „Říkal jsi, že bys mě při podmanění kousl a zaryl do mě drápy. Jak by to probíhalo? To bys do mě vstříkl nějakou látku, třeba jako máš v rozích?“ „Ne, tesáky bych zajel do svalu mezi krkem a ramenem.“ „Proměnil by ses v démona?“ Cade přikývl. „Jak to probíhá?“ vyzvídala. „Ztmavne mi kůže, zrudne. Na ženy má působit jako vábící prostředek. Zvětší se mi tělo, rohy i drápy se mi protáhnou. Změní se mi i tvář.“

Kousla se do rtu. „Povídal jsi, že si mě podmaníš nanejvýš ve své mysli. Co to znamená? Snil jsi o mně?“ Přimhouřil oči. „To si piš.“ „Jako že sis mě představoval i… nahou?“ „Půlčíku, já tě ve svých představách svlékl asi tisíckrát. Miloval jsem se s tebou a tys měla na sobě jenom perly. Přirážel jsem tak tvrdě, až ti poskakovaly na krku.“ Holly se málem zachvěla. „V mých představách jsi sexy a při každé příležitosti na mě vlítneš.“ Holly zrudla. „Myslíš tím, že si na tebe sednu? Doslova?“ Proč se jí najednou špatně dýchá? Neubránila se nutkání představit si, jaké by to bylo. „Určitě doslova,“ hlesla. „Nechci, aby sis to představoval. Už nikdy. Když na to totiž budeš myslet, upneš se na to a pak už ti o nic jiného nepůjde…“

Střední Saskatchewan Kanada „Můžeme si zopakovat techniky sebeobrany?“ zeptal se Cadeon, když projížděli klidnou částí dálnice. Přikývla. „Jenom si něco stáhnu a vypnu počítač, jo?“ K internetu se připojila přes satelitní mobil. Jenže internet byl v takové osamělé lokalitě příšerně pomalý. V práci moc nepokročila. S kódem daleko nedošla, pořád toho měla víc před sebou. Čekala, až se počítač vypne, a mezitím si v mysli promítala poslední tři dny. Za okny ubíhal jeden kilometr Kanady za druhým. Tu první noc, kdy se blížili k hranicím Michiganu, byla hromádka neštěstí. Nepochybovala o tom, že v nich poznají Lory, ale Cade byl v naprosté pohodě. Měl pravdu. Hranice přejeli za půl minuty. V dané zeměpisné délce trvala tma podstatně déle, proto ani moc nezastavovali a většinu času jeli. Cadeon potřeboval spát asi jen čtyři hodiny a Holly časem zjistila, že je na tom podobně. Přejeli další stát a cestou se atmosféra mezi nimi urovnala. V autě strávili tolik času, až jí svět za okny připadal vzdálený. Jeden za druhého mohli dokončovat věty. Cadeon ji často

upozorňoval na věci, které by ji podle něj zajímaly. Holly to nevadilo a každou chvíli ochotně vzhlédla od práce. Bez potíží se dohodli i na rádiu. Když pracovala, poslouchali blues rock, a pak přeladili na dynamický žánr ska, který se pro změnu líbil jemu. Holly by to nepřiznala, ale postupně v něm nacházela zalíbení i ona. Potřebné věci nakupovali cestou, vždycky když byla příležitost. Cade jí koupil novou bundu, protože ta předešlá jí té noci na mostě téměř shořela, vybral jí i satelitní mobil, aby zůstali v kontaktu, kdyby se z nějakého důvodu museli rozdělit. Od té doby, co vyrazili na cestu, mezi nimi intimní chvíle neproběhly. Holly vytrvale odolávala jeho svodům, i když se jí dvořil ostošest. Nevzdával to. Doufal, že to časem zafunguje. Holly totiž na Tima vzpomínala čím dál méně, někdy se dokonce sama na sebe zlobila za to, že se kvůli jejich vztahu propadala do nepříjemných pocitů viny. A pak měla zase pocity viny za to, že se na něj zlobí. Byl to začarovaný kruh. Nebylo to vůči Timovi fér. Během několika dnů dospěla k definitivnímu rozhodnutí. Sice nepočítala s tím, že by byl reálný vztah s Cadeonem, ale i tak nemohla ve vztahu s Timem pokračovat. Nepatřila k němu. Vzpomněla si, jak se zranila na paži. Do dalšího rána po té hrozné noci se jí kůže zahojila bez sebemenšího náznaku jizvy. Holly začínala víc než tušit, že na přeměnu v člověka je pozdě. Překvapovalo ji, že je z toho mnohem méně zničená, než si myslela. Upřímně řečeno jí představa, že zůstane s Cadeonem, přestávala být proti srsti. Už si zvykala na jeho úsečný, břitký humor. Často ji rozesmál a kromě toho ji stále nabádal, aby se nebrala tak vážně. A do jeho zelených očí by se mohla dívat celé hodiny bez ustání. V neposlední řadě měl stále na paměti její pohodlí, nikdy nezapomínal na její potřeby a respektoval její zvláštnosti. Kdykoli byl v jejím dosahu, nemusela ani otevřít láhev. Neúnavně ji učil nové věci o Lorech, v hotelích trénovali boj. Když pak nasedli do auta a pokračovali v cestě, zkoušel ji z toho, co se naučila. Dokončila práci, sundala si brýle a zaklapla počítač. „Bezva, můžeme se vrhnout na učení.“ „Hm. Tak, co uděláš, když na tebe najednou zaútočí víc Lorů? A proč?“ „Spočítám je, protože se rozdělí, když se vydám na úprk. Taky mi to pomůže při rozhodování, jestli mě můžou obklíčit.“ Přikývl. „Představ si, že na tebe zaútočí nepřítel. Kam se podíváš ze všeho nejdřív?“

„Do očí. Ve vzteku totiž mění barvu. Pak se mu kouknu na ruce, jestli drží zbraň.“ „Dobře, takže dejme tomu, že nepřítel běsní a má zbraň. Jakou zaujmeš bojovou pozici?“ „V první řadě musím zmenšit terč útoku, takže umístím nohy před sebe a natočím se k němu bokem.“ Než stačil otevřít pusu, pokračovala: „Levé rameno přitom směřuje dopředu, protože jsem pravák.“ „Jak využiješ možnosti prostředí? Uveď mi dva příklady.“ „Zaprvé se budu snažit umístit mezi sebe a útočníka překážky,“ odpověděla bez váhání. „A taky využiju blesku, protože stíny, které při něm vznikají, naruší útočníkovu orientaci.“ „Jak velký tlak je třeba vynaložit, abys nepříteli zlomila koleno?“ vyptával se dál. „Jenom žádná celá osm atmosfér.“ „Co uděláš, když ti půjde po krku člověčí muž?“ „Pocuchám mu ciferník a nepříliš slušně ho vyprovodím.“ „To je moje holka.“ Jemně ji cvrnkl do brady. Holly se zarděla pýchou. „Proč mě pořád učíš?“ „Protože nevíme, co nás ještě čeká. Pořád po tobě jdou a musíme absolvovat přinejmenším jeden kontrolní bod. Mohl by být stejně nebezpečný jako ten poslední.“

Cadeon se vydal na lov neotevřených dušených mušlí a korýšů. Holly zůstala v hotelu a pracovala, „protože kódy se samy nenapíšou“. Bohužel jí to nešlo, nehnula se z místa. Napadlo ji, že by mohla zavolat Mei, aby měla jistotu, že je s její třídou všechno v pořádku. Její studenti někdy byli… jako malí kluci. „Všechno je v pohodě,“ ujistila ji Mei, ale podrobněji se o třídě nešířila. „Co máš doma nového?“ „Už je to lepší, o hodně. Určitě to dopadne dobře.“ „To ráda slyším.“ Holly nechtěně zastříhala uchem. Zamračila se. „Mei, nechceš mi něco říct?“ „No… Nechtěla jsem ti volat, protože vím, že to nemáš jednoduché, ale zdá se, že začíná

jít o čas. Už mě štve, že ženy bývají na těchhle pozicích vyoutované.“ Holly se sevřel žaludek. „Co tím myslíš?“ „Víš o tom, že Scott byl v Kalifornii na konferenci, že?“ „Ano, odjížděl na poslední chvíli.“ Scott byl Mein přítel. Patřil k uznávaným matematikům a Holly ho měla ráda. „Dneska ráno mi volal a neříkal nic pěkného…“ „Ven s tím, Mei.“ Kamarádka se zhluboka nadýchla a dopověděla: „Tim ukradl tvoji práci. Prezentoval ji jako svoji.“

35

Cade čekal na objednávku jídla. Mezitím zavolal Rökovi. „Víš něco o Néomi?“ „Zase jsme ji skoro měli a ona… Prostě zmizela.“ Bylo slyšet, že je z toho paf. „Cože? Vy nedokážete chytit obyčejnou smrtelnici? No tak, Röku, na takovéhle hry nemáme čas! Koukej se do toho opřít naplno a nešetři silami.“ „Mám hodně slušný tip, tentokrát to vyjde.“ Rök vystupoval sebevědomě, ale z jeho zpráv zrovna nadšený nebyl. Moc mu nevěřil. Mimo to začínal promýšlet plán, který by pro všechny znamenal jistou výhru. Ale bylo by to nesmírně důležité, museli by jít do akce, která byla nebezpečnější než cokoli, co zatím podstoupil. A kdyby plán nevyšel, všichni by naopak prohráli. Cade už pár proher zažil a navíc nebyl troškař, takže jeho prohry obvykle probíhaly ve velkém stylu. Asi by se měl držet Rydstromova přání a dokončit operaci tak, jak původně naplánovali. Na ten svůj nápad by měl fofrem zapomenout. Ale co když…?

„Cože?“ zaječela Holly. „Tim veškerou vaši práci prezentoval výhradně jako svůj úspěch,“ opakovala Mei. „Scott si původně myslel, že je Tim nervózní a prostě tě zapomněl uvést jako spoluautorku, ale pak ho

slyšel, jak se baví s lidmi z Lockheed Martin. Shazoval tvé přispění ve všech dosavadních projektech. Přitom je to obráceně, většinu z nich jsi realizovala ty.“ „Zrealizovala jsem všechny,“ opravila ji Holly duchem nepřítomně. „Asi jsem ti to měla říct až po návratu, viď?“ „Ne, jsem ráda, žes mi to netajila, díky.“ „Co s tím budeš dělat?“ zeptala se Mei ustaraně. „Ještě nevím.“ Nešlo jí do hlavy, že by ji Tim se vším všudy hodil přes palubu. Jak dobře ho vlastně znám? „Holly, klidně Timovi řekni, odkud to víš. Scott zuří a za tím, co jsem ti právě řekla, si stojí.“ Ukrást někomu výzkum bylo to nejhorší, co se v jejich malé komunitě mohlo stát. Každý se snažil, aby jeho práce nepřišla nazmar a nedostala se do nepovolaných rukou. Výzkum v jejich oboru navíc měl vysokou hodnotu, která se mohla vyšplhat do milionových, možná i miliardových částek. Scott patřil k uznávaným odborníkům, takže Tim se po téhle zprávě mohl těšit na mučivé ukřižování. Kamarádky se rozloučily. Holly zničeně seděla na posteli. Nikdy nepochybovala o tom, že Tim je a bude jí věrný. Ve vztahu. A on ji nakonec podvedl v práci? Proto na ni pořád tlačil, aby pracovala na kódu ještě usilovněji? Ne, určitě ne. Byla si jistá, že ta situace bude mít logické vysvětlení. Určitě jsou to jen drby. Klidně se mohlo stát, že Scott něco špatně pochopil. Tim byl hodný muž. Navíc normální. Zavolala mu na mobil. Zvedl to už při prvním zazvonění. „Ahoj, Time. Jsem ráda, že jsem tě zastihla. Měl bys na mě minutku?“ „Samozřejmě. Další prezentaci mám až za hodinu.“ „Volala mi Mei…“ „Opravdu? Co říkala?“ Holly znovu cítila, že jí zastříhalo ucho. Něco se dělo, Tim byl jako vyměněný. Nervózní. Cítila to naprosto jasně. Valkýří smysly nelhaly.

Věděla, kolik uhodilo. „Tys prezentoval výzkum jako svoji práci?“ „O čem to mluvíš?“ „Řekl jsi lidem z Lockheed, že jsi na projektech pracoval hlavně ty a já byla v podstatě jen pomocná síla?“ „To bych nikdy neudělal! Pochopitelně že ne. Kdo jiný než já by měl vědět, jak ses na nich nadřela a –“ „Nech si ty kecy, ano? Lžeš a já to dobře vím. Je ti to poznat na hlase.“ Tim zmlkl. „No, možná jsem se vylíčil v lepším světle, než bych měl, ale pochop, že jsem to udělal pro nás. Sama víš, že velké firmy na podobnou práci obvykle berou muže, takže u nich bys stejně neměla šanci. Pak bychom si konečně mohli koupit dům. Dokonce bys nemusela pracovat.“ Holly se zhluboka nadýchla. „Co to plácáš? Ty potřebuješ novou práci? Já teda ne, už ji mám a jsem v ní víc než spokojená. Tys to na mě hrál od začátku, co?“ „Nic jsem na tebe nehrál. Pracujeme jako tým a já jsem jeho šéf!“ „Cože jsi?“ „Musíme táhnout za jeden provaz a pokračovat v práci. Nic nás nedokáže zastavit.“ Měla jasno. Nechtěl ji, pouze její znalosti. Navíc je hodlal využít výhradně ve svůj prospěch. „Dívej se na to rozumně, Holly. Beze mě by ses prakticky ani nedostala do školy. Jak bys chtěla fungovat ve velké firmě?“ „Panebože.“ Viděla rudě. Jak mu to Cadeon říkal? Aha, jasně… „Víš co, ty chytráku?“ vyjela na něj. „Klidně si tu svoji práci strč víš kam.“ Venku zahřmělo. Hrom přesně vystihl její pocity. „Jsem na stopě něčemu obrovskému, co doslova zahýbá naším oborem.“ „Počkej, Holly –“ „Už mi nikdy nevolej, nikdy! Jinak z tebe udělám mastný flek!“ Cvak. Dýchej zhluboka, dýchej zhluboka. Čekala, až se rozbrečí. Marně. Ve skutečnosti ji zalévala úleva. Hurá, svoboda! Vina byla pryč a nerozhodnost taky. Ve vztahu s Cadeonem jí nic nebránilo. Když se Cade o něco pokusí, neodpálkuje ho. Zachvěla se nadšeným očekáváním.

Hm, vlastně by po něm mohla vyjet i ona. To by rozhodně nečekal…

„Muž je doma a nese jídlo…“ Cade nedopověděl. Holly totiž na sobě měla pouze černou košilku, v níž občas spala a která ho zaručeně držela v pozoru a v bdělosti po většinu noci. „Nemám hlad.“ Světla svítila tlumeně a deka na posteli byla odkrytá. „Musíš jíst,“ namítl automaticky. Holly se vydala k němu. Oči jí zestříbřely. „Vlastně mám hlad, ale na něco jiného.“ Vzala mu tašku z ruky a odhodila ji. Cade svraštil obočí. „Nechtěla bys mi říct, co se tu během mé nepřítomnosti stalo?“ „Rozešla jsem se s Timem.“ Cade zbystřil. Holly si toho dobře všimla. „Dobrá zpráva, co?“ usmála se svůdně. „To si piš. Ale proč zrovna teď?“ „Protože náš výzkum prezentuje jako svůj. Nešlo mu o mě, celou dobu chtěl jen kód, na kterém teď pracuju.“ Cade ztuhl. Bylo vidět, že jím cloumá vztek. „Za tohle bude pykat, přinesu ti jeho hlavu.“ „Ty jsi zlatíčko,“ usmála se sladce, stoupla si na špičky a políbila ho na rty. Cade usoudil, že by Tima měl stejně zabít, ale prozatím to odložil. Právě ho čekaly příjemnější věci. Holly mu rozepnula pásek. „Řekla jsem mu, že je chytrák.“ „Jsi moje holka.“ Svlékl jí tričko, Holly z něj stáhla košili. „Chceš si se mnou užít, protože pěníš vzteky?“ „Hm, asi jo.“ Zasvištěl zip na jeho kalhotách. „Fajn, to beru.“ Pokud si myslel, že lepší to v té chvíli být nemůže, tak se šeredně spletl. Holly se totiž zeptala: „Ty jsi snil o tom, jak si na tebe sedám, že?“ Cade přikývl. „Bezva, tak co kdybychom to zkusili?“

Cade polkl. „Nejsem proti.“ Za pár vteřin už leželi nazí v posteli. Holly líbala Cada na hrudi. Démon ztěžka polkl. Bál se, aby Holly neztratila odvahu. Buď moje holka, Holly… Vzala ho do ruky a nejistě ho olízla. A znovu, tentokrát odvážněji. Ani se nenadál a svůdně mu lízala celé přirození kolem dokola. „To je nádhera, Holly,“ zasténal. „Nepřestávej.“ „Krásně chutnáš,“ zavrněla. Hodně se snažil ovládat, aby nezačal pohybovat boky, ale příliš se mu to nedařilo. „Vezmi ho do pusy a zkus ho sát,“ vyrazil ze sebe. Nenechala se dvakrát pobízet. Cadeon se prudce prohnul v zádech. „Panebože, co to se mnou děláš?“ Holly se polekaně stáhla. „Ublížila jsem ti?“ „Ani omylem,“ ujistil ji. Položil jí dlaň na hlavu a pobídl ji, aby pokračovala. „Hlavně abych nebyl moc rychle.“ Holly se spokojeně usmála a začala si třít tvář o penis. Pak ho znovu začala sát. Odhrnul jí vlasy, aby se mohl dívat. Nemohl uvěřit, že se opravdu dočkal. Pokrčil koleno a Holly si na něj sedla. Cítil její horkost a vlhkost. Zasténala tak procítěně, až se neovládl. Uchopil ji za boky a vedl ji k sobě. „Co děláš? Mně se to líbilo…“ Pochopila. Cade ji k sobě natočil zády tak, aby se rozkročila nad jeho tváří a naopak k němu mohla ústy. „V tom případě z tohohle zešílíš,“ ujistil ji a zabořil se do nazrzle blonďatých kudrn. Byla tak horká a hebká. Fascinovaně ji olízl. Holly ztuhla. „Cadeone?“ oslovila ho užasle. Zapřel se patami a vyšel jí vstříc boky. Holly ho po chvilce váhání znovu vzala do úst a pokračovala. Stydlivá panna byla ta tam a na její místo nastoupila lačná, sexuchtivá valkýra, která chtěla rozkoš dávat i brát. Uchopil ji za hýždě a hladově ji sál. Holly se poddala vášni a pohybovala se na něm. Zanořil do ní prst. Holly roztouženě vykřikla a roztáhla stehna. Byla na samém kraji. Na nebi se střídal blesk za bleskem, stěny budovy doslova úpěly. Nejradši by si tak užíval napořád, ale i on začínal ztrácet kontrolu. Ona musí vyvrcholit

první. Pomalu prst vytáhl a opět ho zanořil dovnitř, současně jí sál poštěváček a lízal ho. Holly vykřikla a Cade ucítil, jak ho svírá. Stále ho měla v ústech a slastné steny, které bez ustání vyrážela, už neustál. Holly vyvrcholila. Cade zasténal a přidal se k ní… Holly se svezla vedle něj. Oba prudce oddychovali. „Kdo by řekl, že démoni jsou tak smyslní?“ dobírala si ho. Cadeon ji přitiskl k sobě. „Jací démoni? Démon,“ opravil ji naoko výhrůžně.

36 Severozápadní teritoria Předhůří McKenzie Šestá rovnoběžka byla poslední. Za ní už byl polární kruh. Její hranici překročili před několika hodinami. Poslední čtyři dny jeli stále na sever ke kanadským Skalnatým horám. Krajina byla úchvatně krásná, teplota se držela na slušných patnácti pod nulou. Slunce nikdy nevystoupalo výš než k vrcholkům smrků. Objevovalo se dvě hodiny před polednem a dvě hodiny po poledni už opět zapadalo. Holly právě čekala na Cadeona na parkovišti. Dorazili do chaty Bílý ocas, což mělo být poslední civilizované místo před ryzí, rozlehlou pustinou. Jinými slovy před dalším kontrolním bodem. Samotná „chata“ byla něco mezi přívěsem a srubem. Na šedavé stěně viselo paroží a bylo na ní napsáno Ch ta B lý Oc s. Podle by tam spíš mělo být napsáno Za tohle jsme obětovali život? Cadeon šel nakoupit nezbytné věci, Holly se zatím přes satelitní telefon připojila k internetu a výsledek své celodenní práce načetla na účet, k němuž neměl Tim přístup. Po Timově odhalení v ní stále dozníval vztek a také se v ní o to víc rozhořela touha dokončit kód. Kromě toho jí Tim nestál ani v cestě k Cadeonovi, takže i v tom směru měla podstatně víc volnosti. Vzpomněla si na veyron, jak do něj nabořil náklaďák. Když pak vycouvala, veyron se bez potřebné podpory skácel. Holly teď už nesvazovaly pocity viny ani zodpovědnosti a mohla volným pádem padat do démonova náručí… S Cadeonem se víc než často oddávali smyslným hrátkám. Dovolil jí, aby ho bez zábran prozkoumávala a poznávala. Spali spolu v posteli. Před usnutím si ji vždycky přitiskl k sobě a pevně ji držel. Docela by ji zajímalo, jestli se při tom nechal vést démonským instinktem, který mu napovídal, aby ji chránil. Taky se spolu sprchovali. Byla to událost, na kterou se každý den nadšeně těšila. Nikdy však na ni nenaléhal, aby se milovali, ani když mu naznačovala, že se ochotně vzdá svého panenství. Poznala na něm, že by si ji neskutečně rád vzal, ale stejně to neudělal. Proč asi? Nechtěl jí ublížit? Sám musel vidět, že Holly je každým dnem silnější. Bál se, že

by ji při podmanění zranil? Anebo tomu pokušení odolával z jiného důvodu? Cade se vrátil a naložil věci do kufru. „Cos nakoupil?“ zeptala se ho. „Jídlo, věci denní potřeby. Zjistil jsem, že vajíčka a máslo mají cenu zlata, když tady na severu neznáš ty správné lidi. Taky jsem vzal tolik kanystrů s palivem, kolik jsem unesl. Jo, mimo jiné jsem se dozvěděl, že budeme muset přejet zimní řeku.“ Zimní řeka byl velmi nadnesený výraz pro zamrzlou řeku, na níž vozidlům prokluzovala kola. „Nedá se to objet?“ „Bohužel, lásko, je to jediná možná cesta.“

„Tohle je kontrolní bod? Páni, je nádherný!“ Holly hbitě vystoupila z auta a užasle si prohlížela zasněžený srub. „Vypadá jako fotka v kalendáři zimních krás!“ Od okamžiku, kdy sjeli ze zamrzlé řeky, se její nálada výrazně zlepšila. Běžné − ale hlasité − praskání ledu ji děsilo. Celou cestu se zuby nehty držela palubní desky. Zpoza závěje vyrazila liška. Holly nadšeně zatleskala. Rukavice vydávaly dutý zvuk. „Koukej, liška! To je nádhera!“ Cadeonovi ten zasněžený srub s lákavým komínem připadal až příliš dokonalý. „Určitě jsme na správném místě?“ ujišťovala se. „Podle GPS jsme přesně tam, kde máme být.“ „Přijde sem pro nás někdo?“ vyzvídala dál a vydala se ke dveřím. Cade ji však strhl zpátky „Můžeme si být jistí pouze tím, že jsme dorazili k výtahu do pekla. Nejdřív omrknu situaci. Nechoď dovnitř, dokud ti neřeknu.“ Dveře byly odemčené. Cade opatrně vešel dovnitř. Borovicová podlaha mu zaskřípala pod nohama. Srub byl tak vzorně uklizený, že by na něm nenašla zádrhel ani Holly. „Jsou tam další instrukce?“ zavolala na něj Holly. „Chci tam taky jít!“ „Ještě ne!“ namítl. „Ještě jsem to tu nezkontroloval.“ Srub byl zařízený jednoduše a prostě, pouze několika málo kusy dřevěného nábytku. Nakoukl do koupelny, ložnice v zadní části srubu i do kuchyně s kamny na dřevo a čerpadlem nad dřezem, které čerpalo vodu ze studny.

V obývacím pokoji byla před masivním krbem umístěná klasická vana na nohách. Představa, že by se v ní Holly koupala a vedle ní praskal oheň v krbu… Při každé další intimní chvilce pro něj bylo stále těžší odolat a nepodmanit si ji. Neustále myslel na to, jaké by to bylo, kdyby do ní pronikl. Rozum nezřídka ustupoval touze. Sama Holly často nadhazovala téma sexu, tu se na něco zeptala, tam něco prohodila. Cadeonovi bylo jasné proč. Chtěla, aby si ji podmanil. Se vším všudy. Na jednu stranu mu její přání bralo sílu odolávat, ale na druhou stranu mu bylo naprosto jasné, že si ji nesmí podmanit za žádnou cenu. I kdyby ji neměl vyměnit s Grootem za meč, byl si bolestně vědom toho, že ji už mnohokrát oklamal. Napáchal toho víc, než by mu kdy byla schopna odpustit, a její potenciální nenávist sytil dál. Kdyby ji za daných okolností připravil o panenství, nasadil by svému konání tu nejděsivější korunu. Navíc od ní chtěl víc než pouhý sex. Chtěl všechno. Kdyby si ji podmanil, byl by to začátek něčeho mnohem většího. Rozhodně to neměl být provinilý a navíc pomíjivý akt. Zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval, a systematicky začal prohledávat srub. Prošel obě šatny a všechny pokoje. Přešel ke krbu. Ještě se nepodíval do komína. Klekl ke krbu a natáhl dovnitř ruku − Nahmatal složený voskový papír. Byl připevněný uvnitř v průduchu. Vytáhl ho. Mapa ke Grootově pevnosti. Konečně se mohli vydat za zlokněžníkem. Hned dneska. Holly určitě bude chtít vyrazit okamžitě, aby zastavila proměnu ve valkýru včas. Cade naopak potřeboval získat čas pro Röka. I kdyby to Rökovi nevyšlo, Cade si hodlal ukrást každičkou vteřinu k tomu, aby se Holly mohla víc a víc proměňovat v nesmrtelnici, získávala stále víc a víc síly a naopak ztrácela zranitelnost. Nakonec se rozhodl, že mapu prozatím schová, a strčil ji do kapsy bundy − „Co to máš?“ Holly stála za ním. Cadeon na zlomek vteřiny zaváhal, ale pak odpověděl po pravdě: „Mapu ke Grootovi.“ „Bezva, kdy odjedeme?“ „Na cestu máme skoro dva týdny, takže si můžeme den dva odpočinout, abychom nabrali síly.“

„Dobře,“ přikývla. S tím nepočítal. „Ráda bych se vykoupala.“ Promnul si bradu.

Cadeon se předtím nemohl dočkat, až získají mapu a budou moct pokračovat ke Grootovi, ale najednou jako by mu došel dech. Holly to však nevadilo, protože se jí ve srubu moc líbilo. V šatně našla silné deky, čisté povlečení a kožešinovou předložku ke krbu. Věci byly úhledně uklizené v taškách. Těšila se, až si věci uspořádá podle svého. Pak to bude dokonalé. Cadeon přinesl petrolejku a další věci z auta. Pak šel nasekat dřevo. První várkou pak zatopil ve srubu, dal hřát vodu na koupání a šel nasekat další, na noc. Holly mezitím vybalovala věci běžné potřeby a jídlo. Dívala se z okna, pozorovala Cada a úplně ztrácela pojem o čase. Při pohledu na to, jak se Cadeon pachtí ve sněhu, ji píchlo u srdce. Fascinovaly ji jeho pohyby, přesné a jisté. Navíc znala každičký centimetr jeho těla a uměla si ho proto dosyta vychutnat. Holly po něm hrozně moc toužila, ale Cade se nechtěl nechat strhnout. Stále se označoval za jejího démona, i když jím ve skutečnosti nebyl. Zatím. Moc po něm toužila. A také si moc přála, aby si o tom mohla s někým promluvit. Potřebovala se zeptat − Zamračila se. Najednou jí totiž začal zvonit satelitní telefon. Její číslo ale znal pouze Cadeon a ten byl venku. Přijala hovor. „Prosím?“ „Chtěla jsi se mnou mluvit?“ zeptala se Nïx. „Jak jsi − To je jedno. Víš, kde jsem?“ „Vím, že tam je zima a sněží. Ideální místo, aby ses mohla muchlat s démonem, ne? Už ses rozhodla, jestli si ho necháš? Nebo je moc velký a nemůžeš ho zvnitřnit?“ zasmála se. Holly si povzdychla. „Je mi s ním fajn a asi bych si ho i nechala, jenže to bych musela zůstat nesmrtelná.“ A kdyby zůstala valkýrou, byla by i urozenou. To by znamenalo, že by se jí znovu stávaly podobné věci jako tehdy na mostě Veselá dáma. „K čemu se přikláníš?“ Zůstat s Cadeonem… „Asi se budu držet plánu.“

„Já věděla, že se necháš strhnout ostatními! Bezva. Zvlášť proto, že se u tebe dokončila proměna.“ Holly to beztak tušila už několik dní. „Jak to ovlivní úmluvu s Grootem? Dostane Cadeon ten meč?“ „Samozřejmě. Tak, kdy má tetička Nïx očekávat narození vašeho valmonka?“ „Valmonka? Aha, chápu. Valkýra a démon, valmon. Ha, ha, moc vtipné. Asi nikdy. On se totiž… No, on se se mnou nechce vyspat.“ „Cože? Co je to za nápad? To mi k Cadeonovi vůbec nejde.“ Holly ztuhla. „Nechce se o mě ucházet, protože se bojí, co by se stalo, kdyby se proměnil v démona.“ „Co by sis přála ty? Naslouchej svému instinktu. Co ti napovídá?“ Holly se znovu zadívala na Cadeona. Chci ho! „Instinkt nic neříká, ale přímo na mě ječí, abych byla s ním. Jenže já teď neberu antikoncepci a tady není zrovna dobrá situace na to, aby doběhl na benzinku pro kondomy.“ Beztak měla zpožděnou menstruaci. Přisuzovala to stresu. To ale na druhou stranu znamenalo, že by neměla ovulovat, ne? Zjišťovala si to na internetu, aby měla jistotu. Pravděpodobnost, že by otěhotněla, byla mizivá, a i kdyby… „Opravdu by ti bylo tolik proti srsti, kdybyste měli valmonka?“ Nejdřív ji ta představa děsila, ale čím víc o tom přemýšlela, tím víc se jí to zamlouvalo. Na co by měla obrovskou sílu, kdyby neměla koho chránit? Na co by jí bylo rodinné bohatství, kdyby se o ně neměla s kým podělit? Původně chtěla v životě dosáhnout určitých milníků a teprve pak mít dítě, ale v poslední době ten přístup radikálně přehodnotila. Patrně bude žít věčně. Když se bude chtít vrhnout do náručí náročné výzvě, může to udělat za osmnáct devatenáct let nebo prostě teď. Na tom nezáleželo. „To máš jedno,“ povzdychla si. „Cade na to stejně nepřistoupí.“ Zatím se při jejich milostném aktu vždycky ovládl a nikdy nepřekročil pomyslnou hranici. „Jsem z toho paf. Cadeon je démon s instinktivní potřebou uspokojovat svoji ženu. A to jsi ty. Měl by udělat všechno, co si zamaneš.“ „Jak to myslíš?“ „Zlatíčko, je nejvyšší čas, abys ho popadla za rohy.“

37

„Dorazili jsme právě včas. Ze severu jdou prudké bouře…“ Nedopověděl. Všiml si totiž Holly, jak si hoví ve vaně. Měla na sobě pouze perly. Zahýbala prstem a lákala ho k sobě. „Pojď, je dost velká pro oba.“ Z vany stoupala pára a oheň v krbu na Holly vrhal smyslné stíny. Přesně tak si to předtím představoval. „Neříkej dvakrát.“ Odložil dřevo a vmžiku se svlékl. „Budeme mít dost dřeva na celou noc?“ Vlezl do vany za jejími zády, sedl si a přitáhl si ji k sobě. Holly na hýždích ucítila jeho ztopořený penis. „Neboj, zahřeju tě,“ zavrněl a přitiskl jí rty na krk. Holly se zachvěla. Ležérně ji začal hladit, přejížděl jí po oblých křivkách a záhy sjel až k jejímu přirození. Zajel prstem dovnitř. Byla horká a vlhká. Holly zasténala a roztáhla stehna. Druhou rukou ji dráždil na bradavkách, nejprve na jedné a pak na druhé. Třel je mezi palcem a ukazováčkem. Zvedla paže a spojila mu ruce za krkem. Kotníkem ruky jí sjel až k poštěváčku a Holly se proti němu začala pohybovat. Zasunul do ní druhý prst. Prohnula se v zádech a hýžděmi ho dráždila na ztopořeném přirození. Doteky svého mužství na jejím těle miloval. Sykl rozkoší. Říkal si, že by stačilo tak málo. Kdyby vyndal prsty a zanořil se do ní celou délkou… Holly jako by mu četla myšlenky. „Cadeone?“ zašeptala. „Chci ti dát svoje panenství.“ Naplňovala jeho bujné fantazie do posledního puntíku. Jenže on nemohl zajít dál. Nesměl. Kolikrát však ještě odolá, než toho na něj bude příliš? „Nemůžu, Holly. Nechci ti ublížit.“ Nemyslel pouze tělesně. Nehodlal si to u ní rozlít ještě víc než dosud, byla jen otázka času, kdy

na to lhaní Holly přijde. Vyklouzla z jeho objetí, otočila se a sedla si čelem k němu. Prsy se ho dotýkala na hrudi. „To je jediný důvod?“ „Taky vím, že nebereš antikoncepci, a jsi urozená, nezapomeň.“ „Nemám plodné dny. I kdybych měla, nebyl by to konec světa.“ „To by tedy mohl být, kdybych se stal otcem tvého dítěte. Pamatuješ si na tu část o věčném zlu?“ „Ty přece nejsi zlý.“ Ten názor brzy změní. „Kdybys jen tušila, Holly,“ povzdychl si. Jemně ji ze sebe sundal, vstal a vylezl z vany. Ze židle u vany si vzal osušku. „Na tohle prostě máme jiný názor, no. Jde ti o to, že nechceš, abych otěhotněla, že? Já vím, že je to vážná věc, ale nic bych ti nevyčítala −“ Napřímil záda a přimhouřil oči. „Myslíš si, že bych se neuměl postarat o svoji ženu a dítě?“ Jakmile ta slova vyřkl, celý ztuhl. Stejně jako tehdy na mostě, když mluvil s Terou. Je to jasné jako facka. Zase měl pocit, že našel další dílek do smysluplné skládanky. „Jistěže uměl. Jen jsem −“ „To s tím nemá nic společného. Ještě jsi mě neviděla v mé nejhorší podobě. Uvědomuješ si, že bych tě mohl zabít?“ „Ne, Cadeone –“ Natáhla se z vany pro třísku dřeva. „Nemůžeš.“ Přejela si jí po předloktí. „Holly! Co to děláš?“ Ztuhl. Rána se jí okamžitě zacelila. „Nemůžeš mi ublížit, protože už jsem nesmrtelná.“ „Ty ses proměnila… Myslel jsem, že si to nepřeješ.“ Vstala a pomalu šla k němu. Po těle jí stékaly kapky vody. „Proměnila jsem se a chci taková zůstat.“ Měla stříbrné oči. Nedokázal od ní odtrhnout pohled, natož odejít. Zajela mu rukou pod osušku a začala ho vzrušovat na přirození. „Proč jsi změnila názor?“ Řekni, že to bylo kvůli mně. Řekni to, prosím! „Udělala jsem to díky tobě. Chci s tebou zůstat, napořád. A teď se s tebou chci milovat.“

Nic víc slyšet nepotřeboval ani nechtěl. Přesto sebral poslední zbytky sil a namítl: „Jenže já to nemůžu udělat.“

Pokoušela se ho přesvědčit, ale trval na svém. Neměla na vybranou, musela přitvrdit. „Dobře, vyhrál jsi.“ Přejela mu prstem po celé délce penisu a sundala mu ručník. „V tom případě jen trochu upustíme páru.“ Začala ho líbat na hrudi a břiše, pak putovala níž k pupíku a dál. Klekla si na předložku před krbem. Dlaně mu položila na hruď, penis vzala do úst a začala lízat širokou hlavičku. „Áá, Holly, to je…“ Zabořil jí prsty do vlasů a vedl jí hlavu. „Panebože, to je až příliš…“ Ani se nenadál a pohyboval se stejně horečně jako těsně před vyvrcholením. Celé tělo měl napjaté jako struna, penis mu pulzoval. Dlaněmi sjela až k jeho kotníkům. Pevně je uchopila a trhla. Cadeon to nečekal a bezvládně se zřítil na zem. „Holly!“ vyjekl. „Co to, sakra −“ Holly na nic nečekala a obkročmo si na něj sedla. Cade ji popadl a přetočil ji na záda. „Chceš si hrát?“ zavrčel na ni. Náhle svůj hlas nepoznával. Chytil jí ruce a zvedl je nad hlavu. Přišpendlil je k podlaze. Penisem přejel po jejím zvlhlém pohlaví. Zachvěl se touhou. Holly se instinktivně prohnula v zádech a málem dosáhla svého, protože Cade se špičkou dotkl poševního vchodu. Pohledem přejel Hollyinu tvář, pak prsa. Vzrušeně se jí zdvihala a klesala. Zasténal, sklonil hlavu a začal jí dráždit bradavky. Jazykem obkroužil jednu, pak druhou. Nemohl se nepohybovat a znovu ucítil její vlhkost. Chtěl to. Chtěla to i ona. Vlnila se proti němu boky. „Cadeone… prosím tě.“ Nevěděla, jak jinak si říct o to, po čem tolik toužila. „Bolí tě to uvnitř?“ „Ano!“ Kousek se stáhl a zajel jen na kraj… Cítil, jak ho obklopuje pevné sevření horkých svalů. Vmžiku se v něm probudila bujná fantazie o tom, jaké by to mohlo být. „Chceš mě v sobě?“ Proč ji tak trápí? Kdy se do ní konečně zanoří? „Jsi dost vzrušená, abych se do tebe celý vešel?“

„Rozhodně jsem,“ zasténala. „Chceš, abych do tebe přirážel? A víc, ještě víc, až do tebe vystříknu?“ zašeptal jí svůdně do ucha. Holly se pod ním zmítala a vrtěla hlavou ze strany na stranu. „Proč mě tak trápíš, proč?“ Netušil, proč ji trýzní. Něco od ní potřeboval. Dál jí sál bradavku a snažil se přitom rozluštit, co mu napovídá instinkt. Chtěl mnohem víc, než do ní pouze proniknout a uspokojit ji. Ne! Jediná věc, kterou potřeboval, byla pevná vůle zastavit to. Hm, ale proč? Neublíží jí. Případné zranění se jí do rána zahojí. Byla nesmrtelná. Chtěla taková být kvůli němu. „Prosím…“ Byla vlhká, vzrušená, žadonila, aby si ji vzal… Vypočítával důvody, proč to není správné. Na druhou stranu po ní toužil nekonečně dlouho. „Pusť mi ruce,“ zaprosila. „Budu hodná.“ Poslechl ji. Rukou jí zajel pod hýždě a stiskl je. „Panebože!“ vyjekl, když se prstem dotkl jejího horkého, vlhkého přirození. Vnímal její touhu, slyšel její toužebné steny… Tomu nemohl odolat. Začínal se proměňovat. „Ztratím… nad sebou kontrolu.“ Zničehonic ho zachvátila touha kousnout ji, vstříknout do ní svoje semeno, označit ji jako svou vyvolenou. Ne! Nemůžu mít to, co chci… Začal se od ní stahovat. Holly ho bez váhání chytila za rohy a pevně je sevřela. „Áááá,“ vyjekl a zalapal po dechu. Nedokázal se bránit, bylo to příliš silné. Směrovala ho zpátky k sobě. „Potřebuju tě u sebe. V sobě.“ Cade učinil poslední pokus stáhnout se. Holly však držela rohy pevně. Tím jeho vnitřní boj skončil.

38

„Pusť mě…,“ pobídl ji ochraptělým hlasem. Když ho chytila za rohy poprvé, celý se rozechvěl, přestával vnímat, co se kolem něj děje, a zhroutil se na ni. Zvedl hlavu a upřel na ni omámený pohled. „Chci tě, Cadeone,“ zašeptala. Kolenem jí roztáhl stehna. Sklonil hlavu a zašeptal: „Nechci ti ublížit, víš?“ „Ubližuješ mi právě teď!“ Bez váhání se do ní začal zanořovat. „Holly…,“ zasténal. „Ani netušíš, jak moc tě chci.“ „Pojď, pojď!“ vyjekla a prohnula se v zádech jako luk. Centimetr za centimetrem se zanořoval do její horkosti, celou ji zaplňoval. „Jsi tak… těsná.“ Na čele mu vyrazil pot. Svraštil obočí a vypadal, jako by prožíval krutá muka, ale slastně přivíral oči. Holly po něm zoufale toužila, strašně moc ho potřebovala, jenže to bolelo. Hodně. Kdyby se s ní miloval ještě v době, kdy byla smrtelná, bezpochyby by bolestí omdlela. Teď zatnula zuby, protože chtěla, aby ho její tělo přijalo. Potřebovala to udělat, aby si milování s ním mohla také vychutnávat se vším všudy. Sledovala ho, jak se mění. Rohy se jí v rukou prodlužovaly. Měnila se mu i kůže. Předtím tvrdil, že na ni bude působit vábivě. Asi zapomněl dodat, že z něj bude šílet. Tělo se mu začínalo lesknout potem a nabývalo sytě červené až vínové barvy. Nemohla odolat, chtěla ho lízat, ochutnávat.

Pustila mu rohy a začala ho hladit a lízat na těle. Vmžiku se vzrušila ještě víc a bolest postupně odeznívala. „Už to cítím. Cítím, jak mě do sebe vtahuješ.“ Otevřel oči. Pohlédly na ni černé oči plné touhy. „Budeš moje?“ zašeptal. „Ano!“ zvolala. Současně vnímala, že nejde o pouhé milování a ztrátu panenství. Podmaňoval si ji a ona si to přála. Jsi moje, přesně to mu četla v očích. „Už tě nikdy nenechám odejít,“ oznámil jí hlubokým, téměř až hrozivým tónem. „Ani nebudu chtít,“ zašeptala. V okamžiku, kdy se celý proměnil, její tělo pohltilo celou délku pyje. Světlo ohně dopadalo na jeho napnuté svaly a napnutou tmavou kůži. Ve změněné podobě měl ostřejší rysy. Vypadal hrozivě, ale o to víc ji přitahoval. Lačným pohledem jí sliboval nejhříšnější věci. Náramek nad bicepsem se zablýskl. Uvědomovala si, že hluboko v ní je zanořený démon s nesmrtelnou potřebou. Pevně ho svírala, cítila to. Přesto se nebála. Naopak ho chtěla stejně moc jako on ji. Konečně se nadzdvihl a začal se v ní pohybovat. Po prvním přírazu ze sebe vyrazil: „Jsi moje…“ Vykřikla bolestí, ale přesto zvolala: „Ještě!“ Znovu se stáhl a po nekonečně dlouhé odmlce ostře přirazil. A znovu, znovu. Bolest rychle ustupovala rozkoši. Holly z valné většiny nerozuměla tomu, co se právě odehrává. Dělo se to neuvěřitelně rychle. Najednou se začala měnit i ona − stáčely se jí drápy a ona je zatínala Cadeonovi do hýždí a pobízela ho, aby do ní pronikal ještě hlouběji. Prudce oddychovala. Cítila, že atmosféra je prodchnutá elektrickými výboji. Cadeon se měnil nejen vzhledem. Na povrch se prodírala jeho agresivní stránka, choval se k ní drsněji, rázněji. „Potřebuju, abych byl u tebe… ještě víc. Musím k tobě víc.“ Choval se živočišně, opouštěly ho veškeré zábrany. Cítila to stejně. „Ještě víc!“ Prudce přirazil. Vykřikla rozkoší. „Prohni se v zádech.“ Bez váhání ho poslechla. Cade ji nadzdvihl a pronikl do ní ještě hlouběji. „Ano, áá!“ Zabořil jí ruce do vlasů a jednou rukou jí hlavu držel. Druhou rukou jí zajel pod záda,

sevřel jí hýždě a držel ji u sebe, mohutně přirážel a zasténal: „Jsem u tebe, hluboko… Až se mi celá odevzdáš, tak do tebe nastříkám semeno.“ Holly roztouženě zasténala a zachvěla se. „Cadeone…“

Prožíval tak intenzivní rozkoš, až hraničila s bolestí. Současně měl pocit, jako by sex prožíval poprvé. Takový prožitek z něj totiž nikdy neměl. Ještě se mu nestalo, že by s takovou naléhavostí potřeboval vyvrcholit. Cítil, jak se v něm stupňuje napětí a on se blíží k prudkému vyvrcholení. Svírala ho její těsná horkost, přímo o něj žadonila. Byla horká… Při dalším přírazu se hrudí otřel o její napřímené bradavky. Holly se znovu prohnula v zádech, aby mu vyšla vstříc. Ovládly ho ryzí živočišné instinkty. Upřeně se zadíval na jemnou pleť mezi krkem a ramenem. To místo zdobily lákavé bílé perly. Přitahovalo ho jako magnet. „Holly… Já už to nevydržím…“ „Pojď, pojď ke mně!“ „Jsi moje,“ pronesl znovu a zanořil jí tesáky do krku. Holly se celá uvolnila a znehybněla. Cadeon přidal do tempa a Holly vzápětí vyvrcholila. Neovládla se a z plna hrdla vykřikla. Její přirození se v rytmických stazích svíralo kolem něj. Už se neovládl. Zoufale přirážel. Hromadila se v něm bolest, nesnesitelný tlak, cítil mocné pulzování… Čekal, že každým okamžikem vystříkne. Roztouženě vrčel a stále přirážel. Zvedl hlavu a zaklonil ji. Mocně zařval a začal do ní stříkat semeno. Projížděla jím vlna hlubokého orgasmu, celý se prohnul v zádech. Podmanil si ji. Holly je moje… Konečně. Zhroutil se na ni a hřál ji zrychleným dechem na krku s novou značkou. Když se trochu vzpamatoval, začal zjišťovat, nakolik jí ublížil. Musel se jí omluvit. „Holly, já…“ Jakmile si všiml, jak se Holly tváří, zaskočeně se zarazil. Vypadala, jako by se teprve dostávala do ráže.

„Nic lepšího v záloze nemáš?“ Dráždila ho jako rozdováděná kočka. Vytřeštil na ni oči. Vzápětí je podezřívavě přimhouřil. „Ale jo, mám, neboj.“ Usmál se na ni. „Ještě budeš koukat.“ „Tak se ukaž,“ rýpla si. Zatnula mu drápy do hýždí. Cadeon sykl a jeho pyj v ní znovu začal pulzovat. „Pak se s tebou budu milovat pomalu a něžně, ale teď s tebou potřebuju provádět ty nejhříšnější nepravosti.“ „Směle do toho, démone.“

39

Úplně ji zničil. Holly ležela vedle něj a hluboce oddychovala. Štíhlou paži měla položenou přes jeho hruď. Cade ji hýčkal ve vlasech. Byl nemilosrdný a uspokojoval ji znovu a znovu. Chtěl, aby si tu noc zapamatovala na celý život. Políbil ji na místo, kde ji kousnutím označil. Těšilo ho, že se jí ranka rychle zaceluje. Její proměna se skutečně dokončila. Holly byla nesmrtelná. Stala se jeho nesmrtelnicí. Podmanil si ji. Už nebylo cesty zpátky, i kdyby sebevíc chtěl. On ale nechtěl, ani v nejmenším. Ráno hned bude vědět, co a proč udělal špatně, ale teď si užíval opojnou noc a odmítal se zatěžovat obavami. Spokojeně se usmíval, téměř se ztrácel v blaženosti. Upjatá slečna Ashwinová ho nemilosrdně svedla. Dostala ho na lopatky. Doslova. Popustila uzdu své vášní a rozjela to ve velkém stylu. Nakonec ji před ním neochránily ani perly. Ve snu by ho nenapadlo, že po milování může prožívat tak hluboké naplnění. Co když ji oplodnil? Znovu se usmál. Moje žena a moje dítě. Pokud jí připadalo, že jí dal zabrat a pokoušel její trpělivost k nevydržení, tak ať se těší, co s ní teprve bude provádět jeho potomek. Co když dcery valkýr a synové démonů… Zvonění telefonu ho uvrhlo do nepříliš radostné přítomnosti. Vylezl z postele a přijal hovor. Už věděl, kdo to je.

Rök mu totiž volal několikrát denně. A zatím pro něj neměl jedinou dobrou zprávu. „Ahoj, co máš nového?“ pozdravil ho Cade. „Nic moc. Kdykoli se ocitneme na dosah k Néomi, tak ta ženská zmizí.“ Blížil se konečný termín. Každá marná snaha o unesení upírovy nevěsty snižovala Cadeonovy naděje. Měl trvat na tom, že jeho lidé budou dál pročesávat město? Nebo by se měl pustit do nejriskantnějšího plánu a připravovat útok na zlokněžníkovu pevnost? „Počkáme ještě týden.“

„Jsem… šťastná?“ pomyslela si Holly a zamračila se. Ano, celý týden ve srubu byla spokojená. Líbilo se jí tam. Narovnala si záda. Počítač nechala v autě, aby se dobil, a mezitím poklízela, i když se moc nedokázala soustředit. Podobný pocit neznala. Navíc by mohla být ještě šťastnější. Vzpomínala na rodiče. Měli tak krásný vztah, že o podobném jenom četla v knihách. Nepovažovala ho za opakovatelný. Najednou však začínala mít pocit, že by to nemusela být pouhá fantazie. Třeba takový vztah… čeká i na mě. Její démon byl pryč teprve hodinu – šel na ryby – a už se jí stýskalo. Chyběl jí jeho zvučný hlas a dunivé kroky. Nemohla se dočkat, až znovu ucítí typickou vůni v kombinaci chladu, borovice a Cadeona. Předtím jí řekl: „Já absolvuju martyrium lovení, čištění a vaření ryby a ty pak podstoupíš svoje martyrium a sníš ji.“ Kvůli němu to klidně hodlala zkusit. Uplynulý týden se s ním měla neuvěřitelně. Konečně na vlastní kůži poznala, jak vypadá den prodchnutý sexem. Cadeon se s ní miloval v podstatě všude. Byl nenasytitelný. Byl vzrušený i ve spánku. V noci ji najednou probudil tím, že ji ztopořeným penisem dloubal do hýždí, něžně jí vrčel do ucha a pomalu pohupoval boky. A ona ho několikrát vzbudila, aby se pomazlila, čímž mu vždycky udělala neskutečnou

radost. Nejzvláštnější na milování pro ni bylo to, že se nepojilo s žádným nutkavým chováním. Konečně objevila oblast života, v níž se projevovala normálně. No, pokud se dá touha být podmaňovaná démonem považovat za normální… Cadeon ji nadále trénoval v boji, procvičovali meč a taky se otužovala proti svodům diamantu. Zatím se dokázala ovládnout ve třech případech z deseti, ale Cadeon jí pokaždé musel pohrozit tím, že jí vezme počítač. Hráli různé lovecké hry a na schovávanou. V noci viděla téměř dokonale a bez potíží vyskočila šest metrů do výšky. Naučil ji, aby se potírala borovicovým jehličím a maskovala svůj pach. Holly se naučila pohybovat se tak tiše, že si ani nevšiml, kudy ho pronásleduje. Nadále pokračovala ve vědecké práci. Chtěla co nejdřív dokončit kód, aby se po skončení jejich putování mohla věnovat pouze svému démonovi. Jejich společný čas kazily pouze dvě věci. Jednak to byly jeho tajnůstkářské telefonáty. Vždycky vyšel ven a bavil se s někým démonsky. Rázoval sem a tam mezi smrky a štěkal do telefonu. Po návratu se choval odtažitě a nějakou dobu mu trvalo, než se vrátil do normálu. A jednak ji vyváděl z míry jeho postoj k budoucnosti. Jeho tah na branku se postupně zmírňoval. O budoucnosti prakticky nemluvil a to se nezměnilo ani poté, co si ji podmanil. Spíš se tomu tématu vyhýbal. Holly si nejdřív myslela, že za to může ona, že udělala nebo řekla něco, čím ho naštvala. Ale pak na to začala nahlížet jinak. Jejich vztah klapal výborně. Oba v sobě po boku toho druhého nacházeli to nejlepší. Dospěla k závěru, že on ji chce stejně moc, jako chce ona jeho. Proto jí to nešlo do hlavy… „Chyběl jsem ti, půlčíku?“ zeptal se mezi dveřmi. Holly zvedla hlavu a rozběhla se k němu. „Hrozně moc.“ „Mám pro tebe překvapení.“ „Budu hádat, jo? Rybu!“ Zlehka ji kousl do špičky ucha. Jako vždycky jí po zádech přeběhl mráz. „Vezmi si věci a sejdeme se venku. Je tam krásně.“

Překvapení byl pytel z hrubé pytloviny naplněný sněhem. Cadeon ho zavěsil na větev. „Páni, Cadeone, to je krása. Ale já pro tebe nic nemám.“ „Je to pomůcka na trénink práce s mečem.“ Holly si naoko útrpně povzdychla a došla si pro meč. Ve skutečnosti ji trénink s mečem bavil. Cade ji začal instruovat: „Vyrazíš, odrazíš, kryješ se, udeříš. Bezva, jde ti to.“ Holly se nešetřila a nakonec byla i v suchém, mrazivém arktickém vzduchu celá zpocená. Její technika se viditelně zdokonalovala. Dokonce jí řekl, že je lepší než leckterý soupeř, s nímž se utkal v boji. Holly sice nevěděla, jestli si ji trochu nedobírá, ale každopádně se v boji cítila mnohem jistější. „Tak, teď útoky zespodu,“ zavelel. „Jdeme na to.“ Holly spustila: „Zamezím protivníkovi ve výhledu, například mu hodím na hlavu bundu nebo mu chrstnu písek do očí. Pak se mu budu snažit zranit bližší nohu.“ „Proč?“ „Abych ho připravila o krev. Krev totiž znamená sílu.“ „Výborně. Přidáme něco nového. Někdy můžeš zaútočit jen zkusmo, abys poznala, jak na tom protivník je. Anebo to prostě zkusíš takovým způsobem, aby si myslel, že nic neumíš,“ pokračoval. „Protivník začne být namyšlený. Jsi drobná, takže si navíc bude myslet, že jsi jako peříčko.“ Holly přikývla. „V neposlední řadě můžeš předstírat zranění, třeba za sebou začni tahat nohu, tak se dobře láká predátor. Touhle taktikou, kdy mu jakoby něco málo nabídneš, můžeš hodně získat.“ Holly náhle ztuhla. V hlavě jí vřelo. „No jasně, to je ono!“ „Co myslíš?“ „Ten kód. Už vím, jak odliší nepřátele od přátel. Bude se tvářit, jako by mu něco poskytoval. V kvantové kryptografii nelze v oboustranném dialogu provést měření ani získat informace, aniž by se daný systém narušil. Jenže podle toho se pozná, že se něco děje…“ „Aha.“

„Jde o to, že když víš, že tam je hacker, prostě ho necháš jít dál. Klidně mu dovolíš, aby si vzal nějaké informace. On pak dostane odvahu a začne postupovat ještě agresivněji, ale pak na něj vybalíš svoje esa a máš ho! Nemusíš vymýšlet nerozluštitelný kód, naopak stačí, když poškodíš svoje data. Musíš je naprogramovat tak, aby v případě, že je někdo bude chtít vylovit ze systému, nepřežila. Vlastně sama sebe vymažou a přidají k tomu i všechno kolem.“ „Paráda!“ zajásal Cadeon. „Tak přestaň tlachat a běž si to hodit do počítače!“ Holly se celá šťastná rozběhla pro počítač. „Ale mysli na to,“ zavolal na ni, „že největším motivačním faktorem je sex!“

V noci se choulili v náručí na malé posteli. Holly mu přejížděla prsty po hrudi nahoru a dolů. „Děláš všechno možné i nemožné, abys dostal Groota,“ pronesla. „Hm. Předtím jsem se snažil, abychom postupovali co nejrychleji, abych tě nepřipravoval o čas. To už není třeba, když chceš zůstat valkýra. Do úplňku zbývá řada dní. Když sebou mrskneme, za den jsme na místě.“ „V tom případě máme čas i na to, abychom si promluvili. Vyprávěj mi o sobě. Řekni mi, proč si myslíš, že tvůj bratr přišel o korunu právě tvým zaviněním.“ Líbilo se mu, jak to podala. Měl z ní totiž pocit, že v jeho vinu zrovna nevěří. „Měl jsem jet na Tornin, což je hlavní město Rothkaliny, abych zastával funkci hlavy státu, než se Rydstrom vrátí z války s upíry. Neudělal jsem to. Líbilo se mi u mé nevlastní rodiny. Navíc mě potřebovala.“ „Kvůli tomu hodil celou vinu na tebe?“ užasla. „Omort to pochopil jako projev slabosti a zaútočil.“ Cade se celé roky snažil vysvětlit sám sobě, že za to nemohl. Ve hře přece bylo tisíc dalších proměnných. Jenže roky plynuly a on neustále narážel na další a další příklady katastrof, které způsobilo sebemenší rozhodnutí nebo konání. „Počkej, říkal jsi nevlastní rodina? Ty máš nevlastní sourozence?“ „Měl jsem.“ Polkl. „Všechny zavraždilo Omortovo vojsko.“ „Panebože, Cadeone, to mě moc mrzí.“ „Na naši farmu zaútočili návratníci.“ „Četla jsem o nich. Zlokněžník oživí mrtvolu a probudí ji z mrtvých, že?“ Přikývl. „Vzhledem k tomu, že ta bytost už byla mrtvá, ji nemůžeš zabít.“

„Jak se dá proti nim bojovat?“ „Zničíš je pouze tehdy, když zabiješ zlokněžníka. To je v tomhle případě docela problém, protože Omorta nezabiješ ani tím, že mu setneš hlavu. Nefunguje na něj ani nadpřirozeně vysoký žár.“ „Ty se viníš i ze smrti své nevlastní rodiny?“ zeptala se. S povzdechem přikývl. Holly posmutněla. „Ty s tak krutou vinou chodíš po světě celých devět set let? A co rčení, že čas léčí rány?“ Pohlédl jí do očí. „To neplatí.“

„Půjdeme do boje,“ oznámil Rökovi. Holly už spala. „Svolej ostatní.“ „Určitě? Dokážeš si představit, co všechno nám může zkomplikovat situaci? Navíc budeš riskovat život svého bratra a taky svobodu říše. Pro jedinou ženu.“ „Není to ledajaká žena, ale moje žena.“ Došlo mu, že kdyby se Holly něco stalo, stihla by ho ještě krutější vina. „Dej mi poslední den,“ navrhl Rök. „Když bude třeba, na zadané souřadnice se dostaneme do čtrnácti hodin.“ Mají dál hledat tu smrtelnici, nebo jít do boje? „Ne, dochází nám čas,“ rozhodl. „Nebudu pokoušet osud. Vyhlásíme mu válku.“ Rozloučili se a Cade si znovu lehl k Holly. Prohlížel si ji, jak poklidně spí. Přivinula se k němu. Kéž by věděl, co se jí honilo hlavou. Zdá se jí o válečných kódech? Nebo snad o něm? Spala hodně tvrdě, takže mu musela bezmezně věřit. Hladkou stranou drápů ji pohladil po nadloktí a zašeptal: „Budu za tebe bojovat.“

40

„Co tím myslíš, že se tam nemůžete dostat?“ zařval Cade do telefonu. Další den měla vypršet dohoda. „Jste žoldáci a já jsem připravený na válku.“ „Zamrzlá cesta je kompletně zasněžená,“ zakřičel Rök, aby přehlušil zvuky připomínající prudké poryvy větru. „Jinudy se odsud nedostaneme.“ „Co kdybyste vyrazili na západ a pak se stočili na sever?“ navrhl Cade. Nervózně kličkoval kolem smrků. „To by sice šlo, ale nedostaneme se tam včas.“ „Tak se přemístěte −“ „Můžeme se přemístit jen tak daleko, kam vidíme, což je v téhle situaci nejvýš metr,“ namítl Rök. Cade zaslechl, že bouchly dveře. Hluk v povzdálí se zmírnil. „Vánice snižuje viditelnost na minimum. Už jsem se ptal na vrtulník, ale dostane se sem nejdřív za čtyřiadvacet hodin.“ Cade vztekle praštil pěstí do kmene stromu. „Mrzí mě to, kamaráde, ale musíš to zvládnout sám. Nezbývá ti nic jiného než udělat s Grootem výměnný obchod, abys získal meč. Nemáš na vybranou.“ To teda mám. Do háje se šlechetností, do háje s ohledy na druhé. Takový jsem nikdy nebýval. Zase se k povinnostem otočím zády, to už znám. Chci s Holly utéct. Rydstroma pak osvobodí ze Sabinina zajetí, o to se nebál. Bratr se pak prostě bude muset naučit, jak žít bez koruny. Rök navázal: „Netvrdím, že se musíš vzdát Holly.“

„Když ji přivedu na dosah Grootovi, ohrozím její život. To nedopustím. V žádném případě −“ „Hele, původně jsem ti to ani nechtěl říkat, ale ve hře je mnohem víc, než si myslíš. Zprávy o Rydstromově zmizení a tvém záměru se rozšířily rychlostí blesku. Démoni v říši netrpělivě čekají, jak situace dopadne. Jsou připravení znovu vyrazit do války.“ „Co tím myslíš?“ Jejich lid byl tak zpustošený dosavadními boji, že nemohl mít sílu na další. „Když se ti podaří získat meč, budou to považovat za znamení, že naše země má ještě šanci. Meč se stal symbolem boje za svobodu. Démoni napjatě očekávají, jestli to zvládneš i za Rydstroma. Jsi druhá půlka celku a vkládají do tebe velké naděje.“ No, jako by na něj i bez toho nebyl vynakládaný brutální tlak. „Musím ti říct ještě něco. Démoni se začali sázet o to, jestli černá ovce pokoří svoji pověst, nebo ne. Něco ti navrhnu: přesvědčíš Groota, žes mu pouze přijel předat dohodnuté zboží, on ti dá meč a ty vypadneš. Jinak si na meč nesáhneš, s tím počítej. Přesvědč ho, že ty jsi svoji část dohody dodržel, a pak ho můžeš zlikvidovat jeho vlastní zbraní.“ „Je ti jasné, na kolika věcech může tenhle plán selhat?“ „Hm, tak řekněme, že pojme podezření a vyšle s tebou svoji stráž, aby tě doprovodila,“ přemýšlel Rök nahlas. „V takové situaci se dokážeš proměnit v démona, abys ochránil svoji vyvolenou, a po proměně budeš mít sílu na celou armádu. Dostal bys ji odtud.“ Takže se mám chovat, jako bych přistoupil na pravidla, popadnout meč, zabít Groota − znělo to jednoduše. „Kdyby se cokoli zvrtlo, odnese to Holly,“ namítl Cade. Poškrábal se na tváři. „Ty bys to na mém místě udělal?“ „Mě se neptej. Nedokážu posoudit, co k ní cítíš a jestli by tvoje city dokázaly upřednostnit ji před říší. O životě tvého bratra ani nemluvím.“ Cadeon se zrodil proto, aby ochraňoval Holly, přesto měl zvážit možnost, že ji předá přímo do rukou svého nepřítele? Zradil by ji tím nejhorším možným způsobem. Kdyby ale měl přesvědčit Groota o tom, že se skutečně jedná o obyčejnou obchodní transakci, musel by se chovat jako bezohledný, bezcitný žoldák, který využil naivní důvěřivou ženu. Což byla v mnoha ohledech pravda. „Od té doby, cos odešel, ses do Rothkaliny nevrátil ani jednou,“ pokračoval Rök. „Já jo. Situace tam není dobrá. Lid na tebe spoléhá.“ Cade polkl. A já mám konečně, po tolika letech, příležitost napravit všechny své

prohřešky. „Spoléhá na tebe i Rydstrom. Určitě se teď někde modlí za to, abys vyrazil do boje. Možná si příliš není jistý tím, že to uděláš, ale doufá.“ Cadeon si vmžiku vzpomněl na osudný večer. Odehrál se už dávno. Tehdy ho sžírala mučivá úzkost a vina. Takovou bolest v životě nepoznal. Cade tehdy pohřbíval svou nevlastní rodinu. Přišel za ním Rydstrom. Beze slova se chopil druhé lopaty a pustili se do práce spolu. Znovu stáli bok po boku. Rydstrom kvůli Cadovi přišel o trůn, přesto pomohl bratrovi s tou nejtěžší věcí, kterou do té doby musel udělat…

Cadeon se vrátil do srubu, lehl si za Holly a přivinul si ji k teplému, nahému tělu. Sevřel ji pevně jako vždycky. Za okny hučel arktický vítr. Holly se však nebála. Spokojeně spala, protože věděla, že ji její démon ochrání. Nedokázala si představit, že by někdy měla spát bez něj. Těsně předtím, než usnula, si pomyslela: miluju Cadeona.

41

Brzy ráno se vydali na cestu. Prvních pár hodin toho moc nenamluvili. Mířili dál a dál na sever. „Co se stalo?“ zeptal se konečně Cade. „Celou dobu mlčíš.“ Nevěděl, jestli Holly něco netuší. Zpočátku mu samozřejmě nedůvěřovala, ale ruku v ruce s tím, jak se jejich vztah prohluboval, mu postupně začala věřit bezvýhradně. I proto Cadeonovi bylo jasné, že to, co se odehraje na Torninu, pro ni bude nesmírně kruté. „Mrzí mě, že už odjíždíme,“ hlesla. „Co kdybychom se tu zastavili cestou zpátky? Mohl bys mě naučit chytat ryby na zamrzlém jezeře.“ Cadeon odvrátil pohled. „Jo, to by šlo. Tak mě napadá, nedala ti Nïx na sebe kontakt?“ „Ne, proč?“ „V pondělí by se mi docela šikla nějaká záloha, ale potřeboval bych ji dohodnout předem.“ Pořád nevěděl, jestli se rozhodl správně. Cítil, jak se mu nervozitou svírá žaludek. Rozhodl se správně, nebo ne? Buď jak buď někoho zradí. Oklamat Holly a ublížit jí bylo špatné. Riskovat bratrovu svobodu zrovna tak. Hodit za hlavu celé království bylo také zoufalé. Už teď viděl zklamaný výraz na Hollyině tváři. Dokáže si před ní hrát na lhostejného, když ji chce víc než cokoli jiného na celém světě? Postupně stoupali výš a výš do hor a silnice se pomalu vytrácela. Cade musel vždycky po několika kilometrech vystoupit a odstranit stromy z cesty. Měli tak málo času, že jejich plány mohla narušit sebemenší maličkost. Jedna jeho část dokonce doufala, že termín nestihnou. Přál si, aby se objevilo něco, cokoli, co by mu zabránilo v tom, aby musel Holly předat Grootovi. Kéž by se nemusel rozhodovat a někdo to vyřešil za něj.

Vzápětí si ale vzpomněl na bratra a znovu ho zalila vlna viny.

Holly se zatím držela. Po mnohahodinovém kodrcání v horách se konečně začal terén zlepšovat. Za několik dalších kilometrů se před nimi dokonce objevily náznaky cesty. Vzápětí se husté smrky otevřely a ocitli se v nevelkém údolí. Bylo krátce před druhou, takže slunce ještě nezapadlo. Mohli se proto kochat překrásnou scenérií. Údolím si razila cestu dravá řeka se zpěněnou hladinou. Nad nimi se vznášela mlha a vytvářela pomyslnou čepici. Cadeon se opřel o volant. „Co to znamená? Měl by tu být jen led a řeka by měla být zamrzlá.“ Břízy a osiky naopak krásně zelenaly a po sněhu nikde ani památky. „Možná tu vládne speciální mikroklima. Četla jsem o tom, že horké prameny dokážou roztát led v širokém okolí.“ „Hm, to bude asi ono,“ přikývl, ale myšlenkami byl jinde. Silnice vedla souběžně s řekou. „Koukej, tamhle je městečko,“ ozvala se Holly. Záhy se zamračila. „Město duchů.“ Od určité doby si s takovým označením nezahrávala. „Je to stará hornická vesnice. Těžilo se tu uhlí. Předtím jsem viděl vstup do dolů. Nejspíš je založil Groot, aby měl palivo pro pevnost.“ Projeli kolem prapodivně zachované cedule s nápisem Blahobyt, Severozápadní teritorium, založ. 1902, poč. obyv. 333. Řeku lemovalo čtyřicet až padesát opuštěných domků. Připomínaly stavby z počátku devatenáctého století. Byly to vlastně dřevěné chatrče se stěnami a střechami ze šindele. Byly vystavěné ve zvláštním, prostém kvakerském stylu. V městečku sice nebyla ani stopa po sněhu, přesto všechno, kam oko dohlédlo, pokrývala vrstva průzračného ledu. Vypadala jako poleva. „Tohle místo doslova zamrzlo v čase. Proč odtud obyvatelé odešli? Myslíš, že se třeba sesypaly doly?“ „Neodešli odsud,“ namítl Cadeon a zabočil na hlavní ulici. Holly si konečně všimla, že dveře jsou pozotvírané, případně že visí na zárubních v prapodivných úhlech. Postřehla pár stařičkých kol, odhozených uprostřed silnice, jako by se

jich někdo zbavoval při divokém úprku. „Co se jim teda stalo?“ „Zaútočili na ně wendigové. Slyšel jsem, že jich tu v horách žije spousta. Fungují jako Grootova přirozená hranice.“ „Četla jsem o nich. Jsou to bývalí lidé, kteří se proměnili v kanibaly. Požírají mrtvoly. Dokonce… jedí lidi zaživa.“ Cade přikývl. „Jsou to příbuzní zlých skřetů, kteří lační po mase a taky jsou vysoce jedovatí. Ohrožují dokonce i další nesmrtelníky. Stačí jedno kousnutí nebo škrábnutí a je to.“ „Co se stane?“ „Z drápů a tesáků se jim vylučuje toxin.“ „Jak dlouho trvá, než jed začne účinkovat?“ „Tři až čtyři dny,“ odpověděl. „Je to dost dlouho na to, aby si oběť začala uvědomovat, co se stalo, smířila se s tím a udělala to, co má udělat.“ „A to je?“ Cadeon místo odpovědi ukázal na vysokou břízu stranou hlavní ulice. Na větvích se houpaly oprátky. „Wendigové tady jsou pořád?“ „Asi jo. V případě nutnosti se dokážou udržet naživu i z masa zvířat.“ Přijížděli ke kostelu. „Je na té kapli to, co si myslím?“ Budova byla zvláštně zachovalá − ale jen po stranách. Průčelí bylo do výšky pěti metrů postříkané červenými skvrnami. Kývl bradou tím směrem. „To je krev.“ „Panebože…“ „Někteří vesničané podle všeho přežili útok a nebyli nakažení. Zabarikádovali se v kostele. Vidíš? Okna jsou zevnitř zatlučená prkny.“ Dveře do kostela byly pootevřené a visely na pantech celé nakřivo. Za nimi vykukovaly lavice. Holly si to uměla živě představit. Jakmile wendigové vyrazili dveře, vesničané v kostele se chytili do vlastní pasti. Wendigové vyvlekli ječící vesničany ven a mrštili je do nenasytného davu. „Cadeone, sice se už nechci proměnit zpátky v člověka, ale stejně jsem ráda, žes mě vzal

s sebou.“ „Jak to myslíš?“ zeptal se odměřeně. „Normálně. Když budeš chtít, budu ti krýt záda.“ Všimla si, že sevřel volant tak pevně, až mu zbělely klouby. Zamračila se. Otevřela ústa a chtěla se zeptat, co se stalo, ale Cade ji předběhl: „Tamhle je Grootova pevnost.“ Mlha se začínala rozestupovat. Před nimi se objevil velkolepý vodopád, přinejmenším sto dvacet metrů vysoký. Přímo nad ním stál… hrad. Beze všech pochyb byl vystavěný na samém okraji vodopádu. Hrad zdobilo pět věží. Působil majestátním dojmem. Z kamenných průduchů stoupal šedavý kouř. I na tu dálku bylo vidět, že pevnost má své místo jisté. „Proto není řeka zamrzlá a hromadí se tu mlha,“ pronesl Cade. „Ohřívají vodu −“ „Cadeone!“ vyjekla Holly a polkla. „Tam v té vedlejší ulici. Něco se tam hýbá.“

42

Cadeon si ho také všiml. Vlastně jich. Wendigové totiž lovili v tlupách. Pronásledovali je. „Jdou po nás?“ zeptala se zděšeně. „Jo.“ Silnice pokračovala do prudkého kopce. Přibližovali se k pevnosti. Mlha přicházející od vodopádů byla tak hustá, až musel Cade zapnout stěrače. Vystoupali ještě výš a hustá mlha se vytratila. Slunce už zapadlo, a když se blížili k branám, na nebe začal stoupat měsíc v úplňku. Z hradeb trčely kovové ostny. Mířily přímo na ně. Cadovi připomínaly staromódní styl opevnění, ale také viděl, že jsou k něčemu připevněné. Počítal s tím, že byly pohyblivé. Vstupní brána byla vysoká a měla kombinované otevírání. Jedna část se posunovala po kolejnici, druhá se vysunovala. Ocitli se pár metrů před bránou. Obě části se otevřely natolik, aby mohli projet. Těsně za nimi se opět zavřely. Byli uvnitř. Do kritického okamžiku zbývalo sotva pár minut. „Wendigové se za bránu nedostanou, nemusíš se bát,“ uklidňoval Holly, i když sám zrovna klidný nebyl. Poslední metry cesty mu připadaly nekonečné. Měl zpocené dlaně a nejradši by se otočil a vypadl. Místo toho zaparkoval před mohutnými vstupními vraty. Byla železná, dosahovala do výše několikapatrového domu a osvětlovaly je louče velikosti muže. Cade se chopil meče a přehodil si popruh přes hlavu. Upravil si meč na zádech. Holly tázavě zdvihla obočí. „Jen pro případ, kdybychom museli narychlo odjet,“ prohodil.

Vystoupili z vozu. Ohlušoval je řev vodopádů. Vrata se sama od sebe otevřela. „Jsi připravená?“ zeptal se. Musel skoro zařvat, aby ho slyšela. „Jo, jsem připravená na to, že to konečně skončíme.“ Vešli do prázdné haly. Nikdo jim nepřicházel vstříc. Vrata se za nimi zavřela a jiná se zase otevřela. Neměli na vybranou, museli jít tudy, kudy je systém v pevnosti směroval. Procházeli stále hlouběji do nitra stavby. Její struktura byla snem každého obranného systému. Pevnost totiž tvořilo pět vrstev opevnění, které byly uspořádané křížem. Všechny se úzkými chodníky propojovaly s nejvyšší věží uprostřed. Pouze jedno opevnění stálo na pevné zemi. Ostatní byla vybudována na uměle sestrojených molech nebo na přirozeně vzniklých výstupcích nad vodou. Kdyby Groot musel čelit útoku, snadno by nechal zničit chodníky z opevnění na pevné zemi a k ostatním by se nikdo nedostal. A i kdyby se nepřítel rozhodl, že zkusí do pevnosti proniknout přes vodu, nezdolal by přinejmenším další dvě opevnění, protože se nacházela na samém okraji vodopádu. Silný proud by k opevnění nikoho nepustil. Myslitelný nebyl ani útok ze vzduchu, protože z pevnosti vycházel tak hustý kouř, že ji z výšky prakticky zahaloval. Přešli halu a vstoupili do otevřených dveří. Ocitli se na venkovním chodníku nad vodou. Přešli po něm k samotné pevnosti. Cade nakoukl přes kamenné zábradlí. Pod nimi byla bahnitá voda a řítila se dolů minimálně do hloubky sto dvaceti metrů. Pod spádem se vytvářely vířící spirály, které kolem sebe prskaly pěnu. Ohlušoval je neuvěřitelný hluk. Nebyli schopní říct si jediné slovo. Do hlavní věže se vcházelo masivními vysunovacími vraty. Připomínaly vjezd do skladiště. Prostor před věží zaplňovalo kovářské náčiní: kleště, štípačky a také kovadlina velká jako auto. Hořel tam obrovský oheň. Přímo naproti vchodu do pevnosti byla zeď s cimbuřím. Vstoupili do hlavní věže. Před nimi se otevřela dlouhá, matně osvětlená hala. Ze stěn je pozorovaly bílé oči. Připomínaly baterky zahalené mléčným povlakem. Cadeona udeřil do nosu pach hniloby. „Co je to za oči?“ zeptala se Holly. „Návratníci,“ odpověděl stručně. Imatra ho upozornila na to, že tu na ně narazí. Zatnul čelisti. Jen se opomněla zmínit o tom, že jich tu budou stovky.

„Myslela jsem si, že je z mrtvých probouzejí jenom zlokněžníci,“ namítla Holly. Cade zavrtěl hlavou. „Ne, to je běžná taktika čarodějů, používají ji všichni.“ Návratníci měli prohnilou kůži a jejich těla se nacházela v různé fázi rozkladu. Každý měl do spánku vražený odporný kovový bodec. „Na co jsou ty bodce?“ „Nevím,“ zamumlal Cadeon. „Tohle jsem ještě neviděl.“ Otevírající a zavírající se dveře je dovedly až do místnosti s vysokými koberci, masivními dřevěnými obklady a vřelým ohněm, praskajícím v krbu. Útulné místnosti chyběl už jen Angličan s dýmkou, který by nahlas předčítal klasiku. „Vůbec se mi tu nelíbí,“ ohradila se Holly. „Mně taky ne, pusinko.“ Za několik minut vešel vysoký svalnatý muž. Následovalo ho šest návratníků. „Groote?“ oslovil ho Cadeon nedůvěřivě. Holly naprosto chápala, proč na něj tak zírá. Holly si ho představovala jako křehkého čaroděje s bílými vlasy, který jako by vypadl z Pána prstenů. Místo toho přišel mohutný muž, jemuž pod tradičním oblečením, kalhotami a tunikou, hrály svaly. Podle všeho si vypracoval svaly při kovářské práci. Měl lesklou, sinalou pokožku, jako by celé roky nevyšel na denní světlo. „Vida, slavný Cadeon Králotvůrce,“ hlesl zlokněžník. Pak pohledem hluboko vsazených, světlých očí zabrousil k Holly. „Vítej v mém domě, Holly. Jsem Groot Hutník.“ Choval se pateticky zdvořile a vrhal na ni pátravé, možná až samolibé pohledy. Automaticky udělala krok k Cadeonovi. Nelíbilo se jí tam, z pevnosti sálalo zlo. Od prvního pohledu nepochybovala o tom, že ten muž je ztělesněním zla. „Máš meč?“ zeptal se Cadeon. „Mám.“ „Dokáže zabít Omorta?“ „Přísahám na to u všech Lorů a přeju ti s ním hodně štěstí. Sám si přeju, abys uspěl.“ Jeho afektovaná mluva se ani v nejmenším neslučovala s tak hřmotnou postavou. „Aspoň jednou za sto let bych z téhle pevnosti rád vyšel ven.“ Usmál se na Holly. „Abych svou nevěstu trochu

vyvedl.“ Proč kouká na mě? „Cadeone?“ zašeptala. Neodpověděl. Podívala se na něj. Náhle před sebou viděla muže, jehož nepoznávala. Nejenže se tvářil arogantně, ale vysloveně se choval jako krutý démon. „O co tady jde?“ zeptala se zděšeně. „O obchod. Promiň, pusinko, ale já potřebuju meč a Groot potřebuje urozenou.“ Samým úžasem otevřela ústa. „Tak urozenou,“ opakovala po něm nevěřícně. To nemůže být pravda. To se mi zdá. „Dohlédl jsi na to, aby jedla?“ vyptával se Groot. „Tři vydatná jídla denně,“ odpověděl Cadeon. Konečně pochopila, proč ji Cadeon ustavičně pobízel, aby nepřestávala jíst. Chtěl, abych se líbila zlokněžníkovi a zůstala jsem plodná. Nestačila lapat po dechu. „Takže proces změny zpátky v člověka není možný, že?“ „Ne. Potřeboval jsem, abys se mnou spolupracovala a já tě bez problémů mohl odevzdat svému zaměstnavateli.“ Panebože… Dýchej, dýchej. „Takže já jsem pro tebe byla jen… obchodní transakce?“ „Pochopila jsi to přesně.“ Do jejich hovoru zasáhl Groot. „Tvůj ochránce tě vymění za zbraň.“ Luskl prsty a Holly se chopili jeho nohsledové. Pevně ji drželi za paže. „Odveďte ji ke mně do ložnice.“ „Cadeone!“ vyjekla Holly užasle. Návratníci ji smykem vlekli ven. „To přece neuděláš!“ zaječela přes rameno.

Cadeon zatnul zuby a z posledních sil se držel své pevné vůle. Groot se na něj pátravě zadíval. Cadeon naoko znuděně pokrčil rameny. „Démonovi nikdy nevěř, pusinko…,“ pronesl lhostejně. Předtím váhal a nebyl si jistý, jestli Holly nepojala vůči němu podezření. Při pohledu na její užaslou tvář měl okamžitě jasno. Věřila mi. Bezvýhradně mi věřila.

Holly se začala vzpírat návratníkům. Nehnula s nimi. To nečekala. Do očí jí vyhrkly slzy. Cadeon měl pocit, jako by mu někdo zapíchl nůž do srdce. Vydrž to, ještě pět minut. Cade si uvědomoval, že dokud bude zlokněžník s ním, nebude moct Holly ublížit. Groot mi dá meč, já ho zabiju a přijdu pro tebe. Pak odtud vypadneme, děj se co děj… Za Holly zaklaply dveře. Cade byl zdrcený. Musel se hodně přemáhat, aby se tvářil nezaujatě. „Je naprosto dokonalá,“ pochvaloval si Groot. „Celý proces hned bude příjemnější.“ Cade ještě nikdy nikoho netoužil zabít víc. Ten hajzl si myslel, že bude mít jeho vyvolenou, dokonce si to už představoval. Groot byl kromě toho bratrem královny iluzí, která pro změnu držela Rydstroma. Cade si přísahal, že mečem od Groota zabije celou jeho rodinu. „Návratníci vypadají, že jsou ve formě,“ prohodil Cade naoko lhostejně. „Ano, díky kovovému hrotu. Můžu do nich vstříknout stokrát víc síly a ještě přesněji kontrolovat jejich počínání. Hodí se, docela je využívám. Dokonce jsou silnější než, řekněme, běsný démon.“ Aha, takže Holly ho možná nepodezřívala, ale Groot zaručeně. „Nepřišel jsem si komplikovat život ještě víc,“ ujistil Groota. „Potřebuju jenom ten meč. Vezmu si ho a padám.“ „Výborně, mám ho tady,“ pronesl Groot a přešel k vitríně se zbraněmi. Vyndal z ní meč a tasil ho z pochvy. Meč byl hotovým skvostem, sběratelským kouskem. Slavnostně se blýskal ve světle. Groot se vydal k Cadeonovi, ale po několika krocích zaváhal. „No, radši se od tebe budu držet dál. Pro jistotu.“ Naznačil pohyb, jako by chtěl hodit meč Cadeonovi. Cade pohotově zdvihl ruku a Groot mu meč skutečně hodil. Jakmile sevřel rukojeť, ucítil v dlani štípnutí. Přendal si meč do druhé ruky a podíval se na dlaň. Měl v ní zapíchnutý stříbrný trn. Vytrhl ho. Z dlaně mu ukápla krev. „Co to má, sakra, znamenat?“ zahřměl, i když to moc dobře věděl… „Hoď se do klidu, démone. Jen trocha toxinu, abys usnul. Tvůj druh se tak dá snadno ukočírovat. Probudíš se bez jediného škrábance pár set kilometrů odsud a nebudeš si pamatovat, jak ses sem dostal.“ Pohltila ho panika… Pak vztek… Cade se vrhl na zlokněžníka. „Ty hajzle proradnej!“

zařval. „Nacpu tvoje srdce do chřtánu –“ Svět potemněl.

43

Stráže ji převedly do další části pevnosti. Holly byla otupělá šokem. Snažila se v sobě sebrat sílu k tomu, aby se nepoddala slzám. Bála se totiž, že kdyby začala brečet, už by nepřestala. Cadeon ji zradil. Vlákal ji do pasti pod záminkou, že se dočká proměny zpátky v člověka. A celou cestu ji vykrmoval, aby jinému muži zajistil její plodnost. Holly ho upřímně milovala, zato on ji od začátku cesty klamal. Záleželo mu na ní někdy? Stráže ji strčily do ložnice. Holly se s nimi prala, ale nestačila na ně ani nově nabytá valkýří síla. Zavřely dveře a slyšitelně je zamkly. Místnosti dominovala velká postel s černým hedvábným povlečením. Na první pohled jí bylo jasné, co s ní ten šílenec hodlá provádět. Jak ji Cadeon mohl tak hanebně zradit? Žádné vzdychání, Holly! napomenula se. Rukávem si otřela oči. Ze všeho nejdřív musela okouknout místo, kde se ocitla. Ano, naletěla mu. Nikdy neměla Cadeonovi věřit. To však neznamenalo, že by měla hodit za hlavu výcvik, který s ním absolvovala. Mohl se jí hodit. Holly začala hledat způsob, jak by mohla utéct. Kromě hlavních dveří, jimiž ji přivedli, vedly do místnosti ještě dvoje další dveře. Přeběhla k prvním z nich. Byly poměrně úzké… a zamčené. Zkusila ty sousední. Také byly zamčené. Navíc byly na dotek chladnější. Podle všeho vedly ven. Aspoň si to myslela. Uspořádání pevnosti ji mátlo, navíc byla po Cadeonově odhalení tak zmatená, že na cestu, jíž ji vedly stráže, nedávala pozor. Takže není úniku? Dobře, bude bojovat. Rozhlédla se po zbraních. Pohledem sjela na dvě

válečné sekery visící vysoko na stěně nad krbem. Připravovala se ke skoku, ale v tom okamžiku se otevřely dveře a vešel Groot. Dveře se za ním automaticky zamkly. Nemohla mu tedy ani ukrást klíč. „Vypadáš rozrušeně.“ Holly se snažila zachovat klid. „Netušila jsem, co mě tu čeká,“ pronesla. Velmi mírně řečeno. Upřel na ni zaskočený pohled. „Ani trochu?“ Zatnula zuby. Vybavila si, že zpočátku démonovi odmítala uvěřit, nemohla se zbavit hlodavých pochyb. Nakonec šla sama proti sobě a pochyby zaplašila. „Předpokládám, že ti nasliboval hory doly, aby si získal tvoji důvěru. Taky ti zazpíval píseň pro vyvolenou a zatancoval ti?“ Holly odvrátila pohled. „Ano, udělal to!“ Povzdychl si a ještě dodal: „Obávám se, žes skočila na ten nejstarší trik, jaký v říši Lorů existuje.“ Okamžik… Prudce se k němu otočila a hrdě zdvihla bradu. „Existuje přece způsob, jak dokázat, že jsem jeho vyvolená. Mám důkaz.“ „Kdo ti řekl, jak takový důkaz vypadá?“ Panebože. Cadeon jí bezpochyby lhal o všem možném, i o projevech svého těla. Jsem pitomá! Určitě se její naivitou náramně bavil. „Všechno, co ti napovídal, byla lež. Jeho odjakživa snáz napadaly výmysly než pravda.“ „Ale Nïx říkala –“ „Cože? Tys uvěřila i té šílenkyni? Zahrává si s osudy druhých, náramně ji to baví. Když někdo žije tak dlouho jako ona, určitě s náramným pobavením sleduje životy nebožáků kolem sebe.“ Takže mě zradila i Nïx. „Tak, oba víme, proč tu jsi, že?“ změnil Groot téma. „Hodláš si to znepříjemňovat víc, než je nezbytně nutné?“ Přemýšlej! Hraj o čas. „Ne, už jsem unavená z toho věčného utíkání. Vyčerpalo mě, jak na nás ustavičně někdo střílel. Každý, kdo mě schová v bezpečí a při životě, je pro mě víc než žádaným artiklem.“ „Skvěle. Já ti ochranu zaručím. Bez Cadeona ti bude podstatně líp.“ „Už mám dost toho, že mě všichni podvedli. Alespoň teď vím, že ani tobě nemůžu věřit.“

„Chytrá valkýra. Moment, jen se ujistím, že démon odešel.“ Přešel k úzkým dveřím. Automaticky se otevřely. Vešel do malého předpokoje, v němž byla jakási centrální řídicí jednotka se dvěma řadami televizních obrazovek a monitorů, několik klávesnic a přinejmenším čtyři vrnící procesory. Zkus ho rozptýlit. „Máš skvělý systém. Ty teda víš, jak si najít cestu k srdci inteligentní dámy.“ Došlo jí, že obrazovky jsou součástí kamerového systému. „Nejsi ale nějak paranoidní?“ Pobaveně se ušklíbl. „Když tě chce dostat nejmocnější zlokněžník na světě, nemáš moc na výběr.“ „Na co tolik technologie? Proč nepracuješ s kouzly?“ „Využívám oboje.“ Ukázal na druhou řadu monitorů. „Vnější brána je chráněná právě kouzly. Klidně bys do ní mohla najet tankem a nehnula by se ani o píď. Dá se otevřít pouze odsud.“ Všimla si pohybujících se postav a zdvihla obočí. „To jsou wendigové.“ Pronásledovali je cestou k pevnosti. Měli dlouhé, ztrhané tváře. Vypadali, jako by někdo natáhl jejich člověčí tvář. Na šedavé lebce jim vyrůstaly nepoddajné vlasy připomínající žíně. Měli shrbená záda a byli vychrtlí. Někteří na sobě měli cáry oblečení. Rudé oči jim žhnuly nadpozemským hladem. „Ano, bránu hlídají i moji barbaři. Jsou vynikající strážci, údolí chrání s nebývalým zápalem,“ dodal až obdivně. „Pár z nich pronásleduje auta, která tu občas projedou. Doufají, že se dočkají čerstvého masa. Většina ale zůstává ve městě.“ Čerstvé maso. Holly ztuhla. Musela se hodně ovládat, aby na sobě nedala dát vztek. Pořád myslela na chudáky vesničany uvězněné v kostele. To poslední, co na světě viděli, byly tyhle stvůry… Zarazil ji záznam na jednom monitoru. „To je… to je ten srub, kde jsme byli?“ „Cože? Ano.“ Ne, nezvracej, ovládni se. „Tys nás špehoval?“ Ještě nikdy nikoho tolik nenáviděla jako toho odporného zloducha. „Opravdu sis myslela, že se na takovém místě zničehonic objeví takový luxusní srub? Vypadá tak prostě, že by málokoho napadlo hledat tam kamery. Nejdřív jsem je tam nainstaloval proto, abych měl jistotu, že se na mě nedomlouváte. Pak se ale přidaly i další… výhody.“ Natáhl k ní paži a přejel jí hřbetem ruky po tváři. Holly se ovládla a neucukla. „Čím víc jsem tě pozoroval, tím víc jsem tě chtěl. A chci.“

Holly se cítila nekonečně ponížená a znechucená. „Nemohl jsem se dočkat, až tě přiveze. Co se dalo dělat, démon si tě nejdřív chtěl užít sám.“ Několikrát zamrkala, aby potlačila slzy, a pak se na něj podívala. „V tom případě víš, že už možná jsem těhotná s potomkem démona.“ „Tušil jsem to. Ale co, on je strůjcem zla stejně jako já.“ „Myslíš?“ „Pochopitelně, v říši Lorů se proslavil jako brutální zabiják. Každopádně chci, aby to dítě bylo moje. Jestli jsi těhotná, postarám se o něj.“ „Postaráš se…?“ Vzápětí jí to došlo. „Proč vlastně chceš dítě?“ „Chci se stát strůjcem a vlastníkem věčného zla, chci ho utvářet podle svých představ, hrát si s ním.“ Holly se od něj odvrátila a začala si prohlížet ostatní monitory a obrazovky. Snažila se rozluštit uspořádání pevnosti, aby snáz našla únikovou cestu. Připadala si jako ve videohře. Úroveň jedna: poraz zvrhlíka. Úroveň dvě: získej na svou stranu armádu návratníků. Úroveň tři: ukradni auto a uteč wendigům. Zaujalo ji dění na další obrazovce. Zamrkala. „To je… návratnice? Žena? Myslela jsem, že z mrtvých můžou vstát pouze muži.“ Groot se líně usmál. „Byl bych tu moc sám…“ Fuj. Zvedl se jí žaludek. „Něco ti řeknu. Tohle nezvládnu, budu s tebou jednat na rovinu. Jsi mi odporný.“ Démon, kterého milovala, ji hodil do náručí zrůdě, která spala s oživlými mrtvolami. Timův podfuk s matikou jí najednou připadal směšný. „V tom případě budu muset trvat na tom, abys můj dárek na uvítanou přijala hned teď.“ Vysunul šuplík a vyndal z něj plstěnou krabičku. V ní měl schovaný nablýskaný bodec. Vypadal jako nová, naleštěná kolejnička. „Na co to je?“ zeptala se. Groot vstal a vydal se k ní. „Šikovná věcička, která tvoji vůli nahradí mým přáním.“ Aha, to je ten bodec, který měli návratníci zabodnutý v hlavě. „Ty mi to chceš vrazit do hlavy?“ Drápy se jí okamžitě zašpičatily jako dýky. Hodlala mu jimi rozseknout ten jeho

tlustý krk. Nikdy neváhej. „Bude tě to bolet jen pár měsíců, pak se hlava uzpůsobí a bodec do ní zaroste.“ „Jen přes moji mrtvolu. Budu s tebou bojovat na život a na smrt. Klidně –“ Znenadání jí před nos strčil ten největší diamant, jaký kdy spatřila. Postavil se za ni a na rozevřené dlani jí podstrčil nádherně zářivý a navíc obrovský drahý kámen. „Koukej, jak se třpytí, valkýro.“ Dokonale se třpytí, takový jas! Holly z něj nemohla spustit oči, byla z drahokamu paf. Okamžitě se koukni jinam, nebo tě čeká osud horší než smrt. Zahlcovala ji panika, srdce se jí rozbušilo. Koukej jinam! Tohle zvládneš… „Zestříbřely ti oči,“ pronesl svůdně. Přešel před ní a zvedl bodec. „Nic se neděje, buď v klidu, valkýro –“ Ruka jí vystřelila jako šíp. Chytila Groota v rozkroku. Údivem vytřeštil oči. Bez váhání odhodil bodec i diamant a začal se s ní prát. Bojovala ze všech sil. „Bude tě to bolet jen chvilku,“ zasyčela. „Hlavně buď v klidu.“ Jednou rukou ho popadla za vlasy a trhla mu hlavou dolů. Současně prudce zvedla koleno. Křach. Groot zaúpěl a svezl se na zem. Holly se prudce otočila a chtěla vyskočit nad krb pro sekeru, jenže do místnosti vběhli návratníci. Groot asi nenápadně spustil alarm. Groot se stále svíjel na zemi. „Srazte ji na zem!“ houkl na ně. Rukávem si otřel zakrvavený obličej. Zavrčel, natáhl se pro bodec a vyškrábal se do stoje. Stráže se bez váhání vrhly na Holly. Napočítala jich dvacet. Všichni návratníci měli meče a brnění. Byli v přesile. Musela utéct, jenže hlavní vchod byl zablokovaný. Druhé dveře vedly do řídicí místnosti. Otočila hlavu a podívala se na druhou stranu. Měla jedinou možnost. Prudce se rozběhla k dalším dveřím a s bojovým rykem do nich vrazila ramenem. Rozletěly se. Ocitla se na balkonu, těsně nad srázem vodopádu. Měla pravdu, dveře vedly ven. Jsem v pasti. Návratníci se vyřítili za ní. Zpátky nemohla, zahradili jí cestu. Za ní byl… stometrový sráz. Groot si lokty prodral cestu mezi návratníky a šel na ni s namířeným bodcem. Holly vyskočila na sloupkové zábradlí.

„Pojď dolů, valkýro,“ zařval na ni, aby přehlušil vodopády. „Vždyť nevíš, co děláš.“ Musím utéct. Měla jedinou možnost. Dolů. Hlavou jí problesklo: když skočím do vodopádu, pravděpodobně si urazím hlavu, což usmrtí i nesmrtelníka. Když přežiju, voda mě donese přímo do hnízda wendigů a ti mě pozřou zaživa. Anebo si můžu nechat probodnout hlavu bodcem. Dokáže skočit? „To nepřežiješ,“ vyštěkl Groot. „A kdyby se ti to přece jen povedlo, nakonec toho budeš hořce litovat.“

44

Temnotou jeho mysli pronikl ostrý výkřik. Její. Poznal to. Vrátil ho zpátky z hluboké propasti zapomnění. Bojuj… Její elektrický náboj mu projel po kůži tak ostře, až ho štípl. Jako by mu nechtěl dovolit, aby nehnutě ležel. Kolem něj zaduněl hrom. Je v nebezpečí. Potřebuje mě… Musím bojovat… Znovu v něm začal žít démonský instinkt, probouzel ho k plnému vědomí a potlačoval v něm účinky jedu. Cadeona od Holly vlekli dva strážní. Vzdaloval se od ní krok za krokem. Do té chvíle se nedokázal bránit. Nakonec se mu podařilo otevřít oči. Cítil, že se mu probouzí tělo, krev mu opět kolovala v žilách, dodávala sílu svalům a také jeho zuřivosti. S mocným řevem se postavil a prudce od sebe odstrčil strážné. Pohotově se chopili mečů, ale Cadeon už vytasil nový úlovek. Zamračil se. Konečně mohl začít bojovat Grootovým mečem. Ten darebák nakonec úmluvu dodržel a věnovaný meč mu ponechal. Pozdvihl Grootův meč proti jeho vlastním strážím a sťal jim hlavu. Bleskově pokračoval dál, než se znovu vzpamatují. Záhy se ocitl u vstupu do kovárny. Byly tam desítky návratníků, jeden se tlačil na druhého. Cade se však potřeboval skrz ně dostat, jinak neměl šanci na to, aby zachránil Holly. Účinky jedu sice posupně odeznívaly, přesto stále nebyl ve formě. Zatím se nemohl naplno proměnit v démona.

Jeho protivníci navíc byli nezničitelní. Stínal jim hlavy, znovu a znovu, ale pokaždé zase vstali. Meč na ně neúčinkoval. Vrátil meč do pochvy a rozhlédl se kolem sebe. Najednou mu došlo, co musí udělat. Zaútočil na návratníky nanovo, ale tentokrát chytal jednoho po druhém a házel je přes zídku do vody. Doufal, že je vezme proud a odnese je. Návratníci v těžkém brnění namísto toho šli rovnou ke dnu. Odhazoval jednoho po druhém a razil si cestu k pevnosti. Ocitl se na rozcestí tří cest. Každá vedla k jiné věži. Kterou mám vybrat? Blížili se k němu další návratníci. Kam ta zrůda odvlekla Holly? Vzápětí věděl. Spatřil totiž Holly na vlastní oči. Stála na zídce balkonu, přímo nad vodopádem. V čirém zoufalství za ní vyrazil. Holly uklouzla a pronikavě vykřikla. Málem zapomněl dýchat. „Holly!“ zařval. Přes hluk vodopádů ho neslyšela. Vlasy jí vlály ve větru. Pohledem přejela své protivníky. Je v pasti. Ví, že na ně nemá. „Holly, ne!“ zařval a ze všech sil utíkal za ní. „Nedělej to!“ Holly polkla… a udělala krok do prázdna. Panebože, to ne! Se srdcem v krku sprintoval za ní. Matně slyšel Groota, jak na něj něco křičí. Už byl skoro u zdi, téměř − Jeho tělo bylo jako vystřelená kulka, proletělo skrz volný prostor a narazilo do stěny pevnosti, u níž ho vmžiku obklíčily desítky mečů. Do vody dopadla s tříštivou silou. Z hrdla se jí vydral výkřik. Voda vřela a nechtěla ji pustit na hladinu. Nemůžu dýchat. Voda jí zmítala sem a tam. Zoufale kolem sebe kopala a natahovala paže k hladině. Viděla ji jasně, ale nemohla na ni dosáhnout. Chytil ji spodní proud a prudce s ní trhl po proudu řeky. Mocná síla vody s ní mrštila o balvan. Zatnula do něj drápy a ze všech sil se od něj snažila odrazit směrem vzhůru. Konečně se jí to podařilo. Zhluboka se nadýchla, ale vlny ji bez váhání znovu smetly. Voda si s ní pohrávala jako s lehkým míčkem. Spadlý strom! Horečně k němu plavala. Musím na něj dosáhnout, musím… Ještě kousek,

už tam skoro byla… Mám ho! Vyškrábala se na něj a po kolenou dolezla na skálu na břeh. Dokázala jsem to. Vykašlávala vodu a přerývaně dýchala. Měla pocit, že se jí rozskočí žebra. Přežila jsem. Dokonce − Zacukalo jí ucho. Stočila pohled nahoru a pohlédla do rudých očí, v nichž se zračil neukojitelný hlad. Ta zrůda šla po ní.

„Když mě nepustíš, tak umře!“ zařval Cade. Pomalu k němu kráčel Groot. Cade by dal všechno na světě, jen aby mohl přeskočit tu zídku. Vší silou se snažil vykroutit ze sevření mečů. Zatínaly se mu do masa, rozdíraly ho. „Ten pád stejně nemohla přežít,“ konstatoval Groot, uchopil svůj nos a srovnal ho do původní polohy. „Ale kdyby se jí to přece jen podařilo, tak určitě nečekáš, že tě za ní pustím, navíc s mým mečem a informacemi o tom, kde se nachází moje pevnost.“ „K čertu s mečem!“ zařval Cade. Konečně se mohl začít proměňovat. „Klidně si ho nech. Přísahám u všech Lorů, že o tomhle místě nikomu neřeknu.“ „Valkýra nemá šanci. Kdyby zázrakem přežila, buď ji něco nakazí, nebo sežere. Za pár století se beztak objeví nová urozená a já mám času dost.“ Cade vzteky zařval. Rohy se mu napřímily a zašpičatěly, tesáky a drápy se mu prodloužily. „Opravdu jsem věřil, že dokážeš zabít mého bratra, ale teď vidím, že neumíš ovládnout ani sám sebe.“ Kdybys tušil… Groot po krvácejícím Cadovi mrštil další meč. Mířil mu na krk. Démon se rozběsnil k nepříčetnosti a vytrhl se ze sevření mečů. Pohotově se shýbl a meč mu zasvištěl těsně nad hlavou. Bez váhání se vrhl k zídce… Byl rozzuřený k nepříčetnosti a svět kolem sebe vnímal jako v mlze. Musím za svou vyvolenou. Musím ji ochránit… Groot ho zezadu popadl a vší silou trhl. Chytil Cada kolem krku. „Když budu chtít, vymáčknu z tebe poslední kapku života, démone…“ Musím skočit, musím! Cade prudce trhl hlavou dozadu a ostré rohy zaryl Grootovi do obličeje.

Zlokněžník zavrávoral. Jed ho paralyzoval. Na Cadeona se bez váhání vrhli návratníci. Šel po nich drápy, rohy, tesáky, jenže dokud žil jejich pán, stejně je nemohl zabít. Cade sjel pohledem na Groota a začal si k němu probojovávat cestu. Zlokněžník ležel na zemi, tělo se mu zmítalo v křečích, oči měl vytřeštěné. Všechno kolem sebe vnímal, ale nemohl se pohnout. Cade zvedl jeho mohutné tělo a nesl ho ke kovárně. Stále odrážel jednoho návratníka za druhým. S každým dalším útokem v něm narůstal vztek. Konečně jeho i sebe dovlekl tam, kam potřeboval. Zvedl Groota nad hlavu. Ta zrůda se zatím vzpamatovala natolik, že vykvikla: „Prosím…“ Cade mocně zařval a mrštil jím do ohně. Grootovo tělo pohltily plameny. Celé vzplanulo. Plameny z něj šlehaly na všechny strany, i když se nevešlo do výhně. Pevnost se otřásla. Stěny začaly praskat, vypadávaly z nich kameny. Cade se chystal na další boj s návratníky. Tentokrát jako první vyrazil sám. Skolil návratníka. Zůstal ležet. Pevnost se otřásala v základech stále silněji. Chvěla se na vzpěrách. Vzduchem se začínalo šířit horko, žár. Cade opět vyrazil k zídce. Chtěl za Holly, musel ji ochránit. Už byl blízko − Výheň vybuchla a s ní celá kovárna. Vzduchem létaly rozžhavené kovové úlomky. Výbuch smetl i Cada. Mrštil jím o stěnu. Cade se svezl dolů. Cítil, že se mu propadá půda pod nohama. Pevnost se rozpadala.

45

Výbuch v dálce rozptýlil wendigy dostatečně dlouho na to, aby Holly vyskočila a vzala nohy na ramena. Proběhla kolem nich. Nebe zářilo jantarovou žlutí a pevností otřásal jeden výbuch za druhým. Věže se postupně řítily. Holly si přiložila ruku na hruď a běžela dolů podél řeky. Každou chvíli uklouzla na kamenech. Wendigové vyrazili za ní. Kulhali, klopýtali, ale stále za ní pádili s připravenými drápy, které připomínaly nože. Ze stínů kolem ní se vynořovali další a další. Holly neměla na vybranou a musela utíkat zpátky k městu. Došlo jí, že ji obratně směřují tam, kde ji chtějí mít, ale stejně s tím nemohla nic dělat − Ocitla se na hlavní ulici. Bleskurychle přehlédla situaci. Jejich oči ji propalovaly zpoza domů, ze střech, z oken. Byly jich desítky. Potřebuju zbraň… cokoli. Tamhle! Za jedním domem zahlédla obyčejnou sekeru zaseknutou do špalku. Dokulhala pro ni a vytrhla ji ze dřeva. Pevně ji uchopila v ruce a párkrát s ní máchla, aby si na ni přivykla. Pak se rozhlédla po protivnících. Wendigové se k ní pomalu přibližovali. Příšery. Z tesáků jim kapaly sliny a páchli hnijícím masem. Došlo jí, že jim nemůže sekeru zatínat do těla, protože by mohla v některém z nich uvíznout. Nejlepší bude, když jim jedním pohybem usekne hlavu. Jeden z větších wendigů po ní vystartoval. Noc se v tom okamžiku proměnila v den. Poslední věž pevnosti vybuchla, plameny vyšlehly do výšky a do údolí zničehonic začalo proudit světlo.

Wendigové byli noční tvorové. Okamžitě si zaclonili oči a začali syčet. Holly na nic nečekala a rozběhla se od nich pryč. Po nějaké době sebrala odvahu a ohlédla se. Mám náskok, uteču jim! radovala se. Nedostanou ji. Dobíhala k okraji města. Wendigové byli daleko za ní. Je svobodná! Minula ceduli. A zpomalila… Blahobyt. Nový život tu chtělo najít tři sta třicet tři vesničanů, ale blahobytu se tu rozhodně nedočkali. Místo něj spadli do spárů teroru a hrůzné, kruté smrti. Nalákaly je sem sliby, které v nejmenším neodpovídaly skutečnosti. Byli na tom stejně jako ona. Naděje na lepší život, nebo údajná láska démona − v čem byl rozdíl? Zastavila se a prudce oddychovala. Od úst se jí pářilo. Teplota klesala. Wendigové se těšili na svačinku. Začínal se v ní probouzet vztek. Jak by se jim projednou líbilo, kdyby se sami stali oběťmi? Fúrie jsou predátoři. Valkýry jsou bojovnice. Já jsem oboje. Něco se v ní… sepnulo. Zničehonic měla jasno. Otočila se a pohledem přejela město. Pevnost přestávala vesnici dodávat teplo, takže teplota prudce klesala. Stará Holly by ječela, že je to nerozumné. Jenže ona už dávno nebyla ta stará Holly. Na vteřinku odložila sekeru, vyždímala si oblečení a vlasy a ze zeleného stromu pokrytého ledem otloukla led tak, aby se dostala k jehličí. Potřela si jím tělo ve snaze zamaskovat svůj pach. Shýbla se pro sekeru a opatrně se vydala zpátky. Obezřetně nakukovala za budovy a krok za krokem se blížila ke kostelu. Vešla dovnitř. Zastavila se a pohledem mapovala zabedněná okna. Pevně sevřela sekeru v ruce a vyskočila na odhalený trám. Přikrčila se a snažila se zklidnit dech i tlukot srdce. Vyčkávala. Wendigové začali proudit do kostela. Tušili, že tam je, proto se vydali na lov. Naklonila hlavu na stranu a s ledovým klidem pozorovala svou kořist jako její předchůdkyně.

Kostel byl zanedlouho plný. Nad údolím zahřměl hrom a rozsvítil se blesk. Největší z wendigů zvedl hlavu. Valkýra zaječela a skočila dolů mezi ně a jedinou únikovou cestu.

Ona žije. Cade pomalu otevřel oči. Holly zaječela, ale v jejím jekotu neslyšel strach, nýbrž vztek. Výbuch ho vymrštil až dolů do údolí. Tvrdý dopad ho omráčil a po nárazu mu kosti vyskočily z kyčlí a ramen. Holly žije. Její život je znovu v ohrožení. Zatnul zuby a zasadil kosti tam, kam patřily. Rozhlédl se kolem sebe, aby se nestal snadnou kořistí dalších protivníků. Jak to, že na něj ještě nezaútočili wendigové? Měl je přilákat pach jeho krve. Zatím nedokázal vstát, ale věděl, že Holly najde. Nějak to udělá. Věřila mi. Klidně se za ní poplazí, když nebude zbytí. Chtěl si vsadit stehenní kost do jamky, ale náhle se zarazil. Ten zatracený meč… Stále ho měl na zádech.

„Kam mám jít teď?“ zašeptala, když za sebou zavírala dveře od kostela. Nikdo jí neodpověděl. Obklopovalo ji neproniknutelné ticho. Do města sice vnesla smrt, přesto zdaleka necítila tak hluboké uspokojení, jak si předtím myslela. Nejvíc ze všeho ji mrzela Cadeonova zrada. Jsem sama… Opět došla až na kraj města. Oblečení i vlasy měla zmrzlé. Led se jí dokonce tvořil i na řasách. Otočila se kolem dokola. Byla jí zima a navíc jí zmítal šok. Přesto měla dojem, jako by teplo přicházelo shora. Nechápavě zdvihla hlavu. Polární záře. Záře se poklidně mihotala, jako by na ni mávala, jako by jí nabízela otevřenou náruč.

Holly se k ní bez váhání rozběhla. Ocitla se v temné pustině. Myslela jen na to, že se potřebuje dostat k polární záři…

46

Holly mu unikala celé čtyři dny, ale Cade jí byl neustále na stopě. Po zmrzlé silnici pokračovala k dalšímu hornickému městečku. Dokonce se mu podařilo zlanařit i jeho muže, aby mu přišli na pomoc. Té osudné noci se mu v Blahobytu ztratila. Nakonec našel dějiště jejího řádění a došlo mu, proč po něm wendigové nešli. Vyvraždila je všechny do jednoho a tím mu zachránila život. Pak však nezamířila k jihu, jak by to udělal každý na jejím místě. Kdyby se nechala zlákat zdánlivou snadností, narazila by na tutéž překážku jako jeho muži. Nevyrazila ani východním směrem, po toku řeky, která by ji dovedla do snáze schůdného terénu. Holly mazaně zamířila severozápadním směrem, přímo do středu hor. Na její stopu pak narazil spíš náhodou, když pronásledoval horníka s černým okem a zlomenou paží. Zeptal se ho, jestli nepotkal nějakou ženu. Muž zbystřil a popsal mu Holly. Aha, podle všeho na ni něco zkoušel a ona mu upravila ciferník. Šikovná holka… Cade mu zlomil i druhou paži, aby se za Holly pomstil. Konečně se dostal na její stopu a snadno sledoval její další trasu. Muži v teritoriích si ji totiž dobře pamatovali. V třeskuté zimě se ženy jen tak neprocházely po lesích, natož takové krásné. Na místě, kde předtím pobýval horník, ho obyvatelé nasměrovali k dalšímu městu ještě víc na sever. Holly tam prodala hodinky, aby si mohla koupit jídlo a zimní boty, a odtud pěšky pokračovala do další osady. Přečkala krutou bouři a vánici a odhodlaně pokračovala do hornického města, kam zrovna spěchal i Cade.

Doufal, že Holly má před ním náskok sotva pár hodin. Věřil, že ji v osadě najde. Ta představa ho popoháněla jako motor. Holly neměla peníze ani nikoho, komu by zavolala. Lidským přátelům se ozvat nechtěla a na Nïx kontakt neměla. Stejně by jí nezavolala, protože si myslela, že Nïx v tom jela s Cadeonem od samého začátku. Myslela si, že ji zradili. Zrada… Cadeon se zadíval na meč, který odložil na sedadlo spolujezdce. Nenáviděl ho. Byl pro něj připomínkou, že si zase musel vybrat. Nikdy nepoznal, jak vypadá „prázdné vítězství“ − vítězství je vítězství, co je na něm divného? −, ale teď to poznal na vlastní kůži. Budižkničemu konečně zazářil. Ale on si připadal tak strašně jako nikdy předtím. Holly se kvůli němu ocitla v nekonečném nebezpečí. Určitě se bála a nevěděla, co má dělat. Sice byla silná, ale také byla mladá a z New Orleansu prakticky nikam nejezdila, natož aby v zimě chodila pěšky po Teritoriích. Strach o ni ho deptal. V životě už poznal mnoho bolesti, nepřátelé ho mnohokrát mučili a trýznili, ale žádné krutosti ho nikdy tolik nedeptaly jako strach o Holly… Miloval ji. Chtěl svého půlčíka stůj co stůj zpátky.

Holly se schovala v postranní uličce. Uvelebila se na hromadě špinavého sněhu. Pořád sněžilo, z nebe se snášela mokrá břečka. Kéž by už nikdy nemusela spatřit jedinou vločku… Neměla nejmenší tušení, kde se ocitla. Tušila, že je v dalším chudém hornickém městě. Začínala jí splývat. Poslední čtyři dny se nevyspala a byla na pokraji tělesného i psychického vyčerpání. Probudil se v ní dokonce i hlad a chvílemi se jí z něj motala hlava. Neměla žádné peníze, hodinky prodala a banky, kde by si mohla půjčit, taky nikde. Dokonce nenarazila na jedinou poštu. Ale co, stejně by neměla komu zavolat, aby jí pomohl. Jsem úplně sama − Na rohu se rozezněl telefonní automat. Holly byla radikální zastánkyně moderních technologií, takže telefonní automat ji právě neoslovoval. Připomínal jí doby dávno minulé a pro ty nehorovala. Zvonění konečně přestalo.

Co bude dělat? Můžu jít dál, nebo trčet tady na té hromadě a umrznout. Ano, mohla sedět na špinavém sněhu. Konečně to dokázala. Hořce se ušklíbla. Osud jí připravil hodně drsnou terapii jejích obtíží. Celé dny se nesprchovala, pochopitelně si ani nemohla vyčistit zuby. Spala ve špinavých dírách, kde páchly staré boty a přepálená cibulka. Co budu dělat? Mohla jen doufat, že se bude moct s někým svézt a − Telefon začal zvonit nanovo. Tentokrát na něj neměla nervy. Rozechvěle vstala, přešla k telefonu a chtěla ho vyvěsit. Jakmile však uchopila sluchátko, přemohla ji zvědavost. „Haló?“ ohlásila se ochraptělým hlasem. „Měj oči na stopkách!“ zaječela na ni Nïx přes ohlušující muziku. „Jdi za duněním.“ Cvak. Co − to − mělo − znamenat? Holly zavěsila a dlouhé vteřiny na telefon užasle zírala, jako by jí telefon mohl odpovědět na otázku, proč a jak jí Nïx volala. Za několik dalších minut před ní zastavil obrovský červený terénní vůz. Celý duněl. Za volantem seděla valkýra s rozzářenou tváří a ironickým úsměvem. Vedle ní seděla Nïx a mávala na Holly, aby nasedla. Holly ledabyle mávla rukou a znovu si šla sednout na hromadu špinavého sněhu. Obě ženy vystoupily a šly za ní. „Vypadáš jako kýbl zvratků,“ houkla na ni ta s rozzářenou tváří. Nïx bodře dodala: „To je tvoje teta, Regin Zářivá. Zastáváme názor, že nemá vnitřního slovního rádce. Tak už pojď, zlatíčko, nebo nám uletí letadlo.“ Holly se zamračila. „S vámi nikam nejdu.“ Nïx zaskočeně zamrkala. „Pročpak ne?“ Holly otevřela pusu, ale nemohla najít vhodná slova. Konečně se jí to podařilo. „Třeba proto, že jsi mi lhala a ošálilas mě, abych šla s tím podlým démonem. On mě velmi ochotně předal do náruče zlokněžníkovi, který se nemohl dočkat, až mě oplodní věčným zlem.“ Nïx si prstem v rukavici poklepala na bradu. „Hm, neřekla bych, že se ti podařilo odkopnout Cada zrovna daleko…“ Já jí vymlátím duši z těla. A vrazím jí ksicht do toho žlutého sněhu… Nïx se zamračila: „No tak, zlatíčko, to od tebe vůbec není hezké…“

„Chci si s Holly promluvit o samotě,“ ozvala se Regin. Nïx pokrčila rameny a vrátila se do auta. Regin se podívala na Holly: „Řeknu ti čtyři důvody, proč bys s námi měla jet. Za prvé máme v autě jídlo a podle všeho jsi pořád všežravec. Za druhé budeš mít za necelé dvě hodiny k dispozici sprchu a čistě povlečenou postel. Za třetí je Nïx trochu praštěná a rozhodně nejsi první, koho poslala do chřtánu drsné životní zkušenosti, ale bestie není. A poslední důvod, proč bys s námi měla jet? Já ti nic neudělala, sakra.“ Holly se Regin docela líbila. Po těch dvojtvářnících by byla jedině ráda, kdyby se mohla s někým bavit na rovinu. Jenže pak se ke lsti uchýlila i Regin. „Dobře, jak chceš. Nechtěla jsem to dělat, ale nedalas mi na vybranou,“ povzdychla si, z kapsy vtáhla balíček vlhčených antibakteriálních ubrousků a svůdně jimi zamávala Holly před nosem. „Koukni, co má tetička Regin. No, kdo je tvůj spojenec? Kterou valkýru máš na světě nejradši?“ Holly stále odolávala. Regin si znovu povzdychla. „K čertu s tím kraválem,“ zaklela, popadla Holly v podpaží a vlekla ji k autu. Holly se sice bránila, ale Regin se nenechala odradit. Nïx jí ochotně otevřela dveře u auta a Regin hodila Holly na zadní sedadlo. Regin nasedla a vyrazily. Holly si vztekle odhrnovala vlasy z tváře a prskala vzteky, ale auto už spokojeně vyjíždělo z města. Otočila se k ní Nïx. „Tak co, užila sis dobrodružství?“ Tohle se mi zdá. Zbláznila jsem se. Jo, přesně takhle vypadá delirium. „Jo, šlo to.“ „Bezva.“ Nïx jí podala müsli tyčinky. Holly se na ně hladově vrhla, dokonce si ani nesundala rukavice. „Za chvíli budeme v New Orleansu. Setkáš se se svými příbuznými. Už jsme ti zařídily pokoj. Budeš s námi bydlet ve Val Hallu.“ „Do New Orleansu?“ vyjekla Holly a rozkašlala se. „Poslaly jste mě na okružní cestu po celé zemi a můj klan přitom žije kousek od místa, kde jsem bydlela předtím?“ Nïx bez váhání přikývla. Holly se hystericky rozesmála. Za chvíli se ke smíchu přidaly i slzy, přesto se nemohla zastavit. „Ale no tak,“ konejšila ji Nïx. „Kdybych tě neposlala na cestu kolem světa, neměla bys svoji stránku v Knize válečnic!“ „Jsme tady,“ oznámila jim Regin a zatočila na jakési letiště. „Teda, zlatíčko, fakt toho máš plné kecky. Musíš se dát do kupy.“

„Pročpak, tetičko Nïx? Proč bych musela něco dělat?“ „Protože se na helipadu za pár minut setkáš se svým démonem.“ Holly ve své zmatené mysli zaznamenala dvě věci. Poletí vrtulníkem. A uvidí Cadeona. Radši se propadne do země, než by ji viděl brečet. Ztvrdlým rukávem si utřela oči. „Proč je tady taky?“ zeptala se, když parkovaly vedle štíhlé stříbrné helikoptéry s černými skly. „Protože tě chce,“ odpověděla Nïx a ladně vyskočila z auta. Tety se rozběhly k helikoptéře. Holly běžela za nimi. „Proč mě chce?“ zakřičela na Nïx, aby ji slyšela přes řev vrtulí. Regin dorazila k helikoptéře první a otevřela posuvné dveře. „Miluju vůni napalmu takhle po ránu!“ Pobídla Nïx, aby nastoupila, pak postrčila do helikoptéry i Holly a naskočila za ní. U kniplu seděla pilotka. Začala tisknout tlačítka a přepínat páčky. Hluk zesílil a vrtule se roztočily. „Nïx!“ zaječela Holly na tetu. „Aha, no jo. Zapomněla jsem. To je tvoje teta Cara Poctivá.“ Pilotka spojila dva prsty a zasalutovala Holly na pozdrav. Na přilbě měla napsáno Pilotuj mě s něhou. Nïx pokračovala: „Cara je taky napůl fúrie. Dopraví nás domů a pak se chystá do…“ „Kolumbie,“ dopověděla Cara za ni. „Sakra, Nïx, koukej to vyklopit!“ Nïx se zachmuřila. „Co ti mám vyklopit, zlatíčko?“ „Nech to plavat,“ ozvala se Regin. „Je mimo.“ Helikoptéra vzlétla. Holly vzápětí spatřila náklaďák. Přijel ke vzletové dráze, zastavil a vyskočil z něj Cadeon. Viděla, že má černé oči. Bez váhání se rozběhl za helikoptérou. Zabíral pažemi, aby nabral rychlost. Tak odhodlaný výraz na jeho tváři ještě neviděla. Proč? Má snad výčitky svědomí? Nebo ještě něco horšího?

Co od ní jako od urozené čekal? Kouzelný luk a šíp? Čarovný štít? Regin se plácla do stehen. „Hele, koukejte, jak maká. Vypadá, jako by na tom závisel jeho život.“ Otevřela dveře. „Co to do tebe vjelo, fešáku? Tak mákni, mákni,“ povzbuzovala ho a škádlivě mu podala ruku. Chechtala se jako pominutá. „Proč to dělá?“ pronesla Holly pro sebe. Regin ji však zaslechla i přes řev vrtulí. „Nestarej se. Kdykoli mě někdo naservíroval nějakému padouchovi, aby si se mnou dotyčný zaskotačil, a nehnul u toho brvou, definitivně u mě skončil. Tehdy jsem neřešila jeho motivy. Prostě bylo vymalováno. Tak, zdvořile mu zamávej prostředníčkem a definitivně ho pusť z hlavy!“

47

Val Hall byl pro Holly noční můrou. Současně to byl neworleanský domov valkýr. Kolem stařičké poničené budovy kroužili duchové v potrhaných červených pláštích, prostranství před domem bylo prošpikované hromosvody a kmeny poničenými blesky. Sice foukal vánek, ale mlha na něj nebrala ohledy a ani se nehnula, jako by si žila vlastním životem. Holly by se při prvním pohledu na ten dům nejradši otočila na podpatku, naskočila do auta a vrátila se do země sněhu a ledu. Jenže to nešlo. Nïx vysadila ji a Regin před domem, houkla na ně, že se vrátí za týden, že v lednici mají „něco na zub“, a byla fuč. Při letu do New Orleansu se chtěla o Cadeonových úmyslech dozvědět víc, ale Nïx byla skoupá na slovo. Vylovila z ní jen to, že Cadeon měl pro své počínání skutečně vážné, ty nejvážnější důvody. Bohužel jí neřekla, o co šlo a jak se stalo, že ji s lehkým srdcem předal do spárů zlokněžníka. Holly si původně myslela, že si s Nïx konečně bude moct pořádně popovídat, ale nakonec byla stejně zmatená jako předtím. Úleva byla v nedohlednu. Regin ji vybídla, aby šla dál. Holly se rozhlížela kolem sebe. Několik valkýr sedělo na střeše, jiné se na galerii v patře houpaly v proutěných křeslech a koukaly na televizi. Holly měla pocit, že v ruce drží herní konzole Wii. Regin pár valkýr odstrčila z cesty. „Uhněte trochu, holky,“ pobízela je, „máme tu novinku.“ Většina valkýr si prohlížela Holly s neskrývaným zájmem. Pohled jiných byl spíš podezřívavý. Holly se ani nenadála a na Regin zatočila palba otázek: „Určitě patří k nám?“ „Můžeme ji šikanovat? Třeba jí můžeme namočit oblečení do vany!“ „Umí hrát kulečník?“

„Už někdy hrála videohry?“ „Podle vás mám umět hrát videohry?“ protáhla Holly. Valkýry se na ni vrhaly a dobíraly si ji stejně jako kdysi její fotbalisti. „Já je umím vymýšlet, natož hrát,“ odpověděla hrdě. Hned jí došlo, že taková silná slova nečekaly. Byly z ní vedle. „Slyšely jste,“ přisadila si Regin. „S Holly si nezahrávejte, nebo dostanete rovnou mezi oči.“ „Jak?“ „Má svoji stránku v Knize válečnic. Zlikvidovala bandu wendigů a zredukovala členstvo řádu Demonaeus o čtvrtinu. A to má za sebou teprve první měsíc.“ Přesně to jsi, Holly. Vražedkyně. Obdivují tě dokonce i násilné valkýry. Holly nevěděla, co má dělat. Nad horním rtem jí vyrazil pot. „Takže, dámy, očekávám od vás respekt a úctu, aby tady…“ Regin se zarazila. „Jak se vlastně budeš jako valkýra jmenovat?“ Valkýry se na ni lepily, byly příliš blízko. Holly se točila hlava, ztrácela půdu pod nohama. Přiložila si dlaň na čelo a zamumlala: „Dělá se mi zle. Potřebovala bych si lehnout.“ „Hele, já říkala, že to není pravá valkýra. My totiž nezvracíme.“ Regin se upřeně zadívala na Holly. „Co se děje?“ Co se děje? Na to se jí ptal i Cadeon. A ještě k tomu dodal své oblíbené „půlčíku“. Při vzpomínce na toho otrapu se jí udělalo zle a bez varování se pozvracela. Valkýry zalapaly po dechu a okamžitě couvly. „Dobrá zpráva je, že mi naskočilo tvoje jméno,“ pronesla Regin. „Vítej doma, Holly Těhotná.“

Ode dne, kdy valkýry podloudně přivezly Holly do Val Hallu, uplynulo pět dní. Cade přiběhl k helikoptéře o pár vteřin později, než měl, a nestačil Holly vyrvat ze spárů valkýr. „Nechápu, jak je možné, že ji tvoji muži nedokázali těm nádherám vyfouknout,“ nadával Rökovi. Právě spolu leželi mezi ohořelými stromy před panstvím valkýr a čekali. „Co mám asi dělat, když tenhle klan má třítisíciletou jasnovidku a ještě za ně kopou čarodějnice?“ bránil se Rök. „Prostě se na nás domluvily. Ani bych se nedivil, kdyby někde měly

schovaný tajný portál.“ „No, takže Holly je u své rodiny,“ povzdychl si Cade a napil se démonského piva. „Nečekám, že se se mnou budou zrovna nadšeně vybavovat.“ „Hele, nechci ti do toho kecat, ale podle mě bys měl zatraceně mizernou šanci i bez valkýr. Dobíhání helikoptéry jí srdce určitě neobměkčilo. Podle ní jsi na ni sehrál šaškárnu a tím je to pro ni vyřízené.“ Cade zaklel a Rök pokračoval: „Šlápl jsem ti na kuří oko, co?“ Luskl prsty a ukázal na láhev. Chtěl se napít. „Jaký to je?“ „Co jaký je?“ „Přece tohle.“ Rök ukázal na Cadeona a pak směrem k domu. „Myslíš jak to ti dva démoni udělají, aby přemohli Val Hall?“ Moc dobře věděl, na co Rök naráží, ale nehodlal mu to usnadňovat. „Jestli si chceš hrát na tupce, tak si posluž.“ Rök se napil a pokračoval: „Jaký to je, když se staráš nejen o sebe, ale ještě o někoho? Zajímá mě to, protože to je první věc, kterou jsi udělal, a já ne.“ „Na podobné kecy fakt nemám náladu. Vřele ti doporučuju, abys brzdil.“ Rök se ušklíbl. „Představ si, že by ti někdo do hrudi vrazil šíp,“ dodal Cade. Rök pokýval hlavou. „Hm, to už se mi párkrát stalo.“ „V tom případě si představ, jak by ti bylo, kdyby se ti díra po šípu nikdy nezacelila.“ „Nic moc.“ „Bylo by to děsný. Panebože, kdybych si s ní alespoň mohl promluvit, než odjedeme do Rothkaliny.“ I kdyby se totiž stal zázrak a on získal Holly zpátky, tvrdá realita byla taková, že by ji musel hned opustit. „Co to plácáš? Ty si s ní musíš promluvit, než odjedeš. Jinak bys nám stejně na nic nebyl. Nejíš, nespíš, máš plnou hlavu všeho možného, ale Omort to není. To je nejlepší cesta, jak připravit svoje muže o život.“ „Holly možná nevyjde celé měsíce, dokud nedokončí kód.“ Cadeon si dlaní promnul tvář. „S Nïx pořád nic nového?“ „Moji muži ji nahánějí, kde se dá −“

„Na koho čekáme?“ ozvalo se za nimi. Cade i Rök se bleskově stáhli. Za nimi seděla ve dřepu Nïx a taky koukala na dům. Ani jeden ji neslyšel přijít. Cade se vzpamatoval první. „Hledáme tě.“ „O tom nic nevím.“ Nïx vypadala stejně švihle jako jindy, ale navíc byla i nějaká utahaná. „Jak se má Holly?“ „Bezvadně. Postupně se zabydluje. Příští týden má dokonce rande s jakýmsi Deshem. Je to démon. Neznáte ho?“ Cadeon měl pocit, jako by dostal ránu mezi oči. „Tak honem, kluci, co ode mě potřebujete?“ „Musím vidět Holly, než odjedu na Rothkalinu. Stačilo by mi i pět minut, hlavně něco. Zařídila bys mi to?“ „A kde?“ „Sakra, kdekoli!“ „Ne ne, budeme to muset udělat jinak,“ zavrtěla hlavou. „Holly říkala, že by si moc přála krásný velký dům.“ „Opravdu?“ vyjekl. Klidně jí koupí ten nejkrásnější, největší − „Ne, neříkala,“ odpověděla Nïx sklesle. „Nebo jo? Teď ti nevím. Nevzpomínám si. Každopádně faktem zůstává, že by ti mohla odpustit. Ale co bude pak? Čekáš, že moje neteř bude žít v té zabordelené díře s bazénem, s tebou a kouřovým démonem?“ Zahrozila na Röka. Na její počest zdvihl láhev. „Dny tvého bohémského chaotického života byly sečteny, Cadeone. Vlastní žena je velká odpovědnost.“ „Jasně, chápu. Hlavně mi ji sem přiveď.“ „Pomůžu ti za jedné podmínky: ty a ti tvoji fešáci přestanete pronásledovat Néomi a jejího upíra.“ Takže Néomi skutečně žila. „Jak přežila?“ „Myslíš po tom, cos ji tak neomaleně probodl? Stal se z ní fantom. Je to na dlouhé povídání. Ale musely se zapojit čarodějnické síly.“

„Fantom?“ vykřikl Rök. „Už se nedivím, že jsem ji nemohl najít. Neměl jsem šanci, co?“ Nïx vážně zavrtěla hlavou. „Zvlášť když ji předem varuju, kde na ni kdo bude čekat.“ Muži strnuli. „Ty jsi teda věděla, že žije?“ užasl Cade. „Přesto jsi nám namluvila, že zemřela. Lhala jsi −“ „Ano, lhala a ti, co lžou, jsou špatní. Jo, promiň, tebe jsem nemyslela,“ dodala poťouchle. Náhle se zadívala do prázdna. „Trošku jsem vám zalhala, ale jinak by se nestaly ty věci, které se staly, a ty bys teď nebyl tady, neobcházel o půlnoci Val Hall, Groot by nebyl mrtvý, ty bys neměl kouzelný meč a Holly by nebyla −“ „Co by nebyla?“ „Ale nic.“ Pomalu vstala. „Pustím se do našeho plánu,“ pronesla a odběhla. Cadeonovi nedočkavě tlouklo srdce. Možná získá Holly zpátky! „Jo, abych nezapomněla!“ zvolala na něj přes rameno. „Tvůj bratr je ve městě!“

48

„Jak se ti líbí ve Val Hallu?“ zeptala se Nïx. „Docela jo,“ odpověděla Holly. Pátravě zkoumala, jestli je teta při smyslech. Nïx byla bohatá studnice informací, ale člověk ji nejdřív musel dohnat. A navíc ve stavu, kdy byla při smyslech. V posledních čtrnácti dnech na to Holly neměla zrovna moc štěstí. „Zabydluješ se tu?“ Holly začínala být naštvaná. O co jí jde? „Ano,“ odpověděla pomalu. Nelhala. Vzhledem k okolnostem se jí vedlo nadmíru dobře. Do svého loftového bytu se vrátit nemohla, a tak se zařizovala v pokojíku, který jí vyhradily valkýry. Regin ji naučila, jak přežít v domě − jak ostatním krást oblečení, bránit se, jak poznat, kdo právě přinesl z čistírny nejlepší oblečení, jak vycítit podraz a ubránit se mu. Navíc měla několikrát týdně trénovat se zbraní. Blížila se akcese a nebylo času nazbyt. Regin jí pomohla vyzkoušet meče, aby si vybrala ten, který jí bude sedět nejlíp. V tom měla Holly jasno. „Beru cokoli, hlavně ne obouruč.“ Mimo jiné se musela učit s Wii, protože valkýry nad ní vyhrávaly, i když byly opilé, a pak si o sobě moc myslely. Ve volném čase pracovala na kódu, o němž si všechny mylně myslely, že je to videohra, a tak jí ochotně dávaly pokoj. „Co škola?“ vyzvídala Nïx dál. „Minulý týden jsem zjistila, že Ph.D. můžu dokončit i dálkově.“ Holly totiž volala školitelce a popsala jí projekt. Školitelka ji ujistila, že takový projekt bude na doktorát stačit víc než bohatě. Už nemusela učit a ani nemusela docházet na žádné kurzy. Její třídu převzala Mei.

I s ní se Holly spojila. Mei ji nadšeně informovala o tom, že Tima čeká etická komise a že přišel o veškeré granty. Holly také věřila, že kód bude na doktorát stačit ažaž. Majitelem výzkumů, které prováděli studenti, se totiž stávaly univerzity. Její kód přinese škole nebývalou slávu a bohatství. Holly bylo jedno, že nositelem ocenění se nestane ona sama. Škola jí vždycky vyšla vstříc a ona se jí tak alespoň odvděčí. „Ale víš o tom, že tady nemusíš trčet od rána do večera, že jo?“ prohodila Nïx. Holly přikývla. „Jo, říkaly mi, že můžu vyrazit ven, když mě někdo doprovodí.“ Holly hrozilo mnohem menší nebezpečí než dřív. Cadeonovi a jeho mužům se podařilo vymýtit dvě frakce a lučištnice Tera důrazně rozšířila varování, že nikdo se ani nesmí opovážit dotknout se Holly. Kromě toho se o ní roznesla pověst, že nejradši ze všeho vraždí, což nepřátele muselo alespoň trochu „zahnat do kouta“, jak podotkla Regin. Rozhodně si to rozmyslí, než na ni vystartují. Nakonec přesto padlo rozhodnutí, že Holly nebude nikam chodit sama. „Jsem ráda, že tě Regin vzala pod ochranná křídla,“ pokračovala Nïx. „Ale nejde mi to do hlavy, protože Regin nepatří k nejochotnějším valkýrám.“ „Sama mi řekla, že mě má jako rozptýlení,“ přispěchala Holly s vysvětlením. „Prý nad tím nemám moc přemýšlet.“ Regin se nikdy neobtěžovala balit pravdu do pozlátka, pokaždé ji servírovala syrovou. Regin se dokonce nabídla, že jí pomůže najít vymítače ďábla pro Veselou dámu. K mostu s ní ale odmítla jít. Neotřesitelná Regin se totiž bála duchů. Holly proto pořád hledala parťáka, s nímž by v zimě vyrazila do Michiganu. Na druhou stranu se docela dobře zabydlovala. Život pro ni plynul naprosto parádně. Jen ji mrzelo, že čeká potomka věčného zla. Ve vzácných okamžicích jasného vědomí jí Nïx vysvětlovala, že tomu stejně nemohla zabránit, i kdyby brala prášky, měla pesar a nitroděložní tělísko, protože Cadeonovi stejně „mohla jedna proklouznout“. Urozená byla před prvním těhotenstvím extra plodná a mohla otěhotnět kdykoli. Muž s abnormální potencí jí klidně mohl poslat vzdušný polibek, a ona mu pak mohla za devět měsíců volat s velkou novinou. To bylo užitečné vědět. Aspoň teď. Nïx si mohla připsat bod k dobru. Předtím by bylo fajn, kdyby to Holly řekla, ale z nějakého důvodu to stejně neudělala.

Holly se však v hloubi duše nedomnívala, že by byl Cade opravdu zlý. Stejně se jí ale příčilo vědomí, že porodí démonské dítě. Pořád se nedokázala na dítě těšit a každým dnem čekala, že se to konečně zlomí a začne mít radost. Z větší části tetě odpustila. Bez Nïxiny pomoci by pořád tvrdohlavě lpěla na svém starém způsobu života, i když jí ten stávající vyhovoval mnohem lépe. Také jí došlo, že zdrojem jejího štěstí nebyl pouze Cadeon. Zrovna teď jí sice nepřipadalo, že by se jednoho dne znovu mohla naplno radovat ze života, ale doufala, že ten den přece jen přijde. Chtě nechtě si musela přiznat, že navzdory všemu, co se stalo, se jí po Cadeonovi moc stýská. Vždycky toužila po jediném: být normální. V říši Lorů byla. Navzdory svým prapodivnostem a obsesím do ní krásně zapadala. Nïx jí pověděla, že na své cestě pozná své pravé já. Holly přišla na něco ještě většího. Poznala, že je Holly Bystrá. Ta přezdívka se dokonce stala jejím novým jménem. Docela se jí líbilo, zvlášť ve srovnání s prvními nápady: Holly Jikrnačka, Holly Svobodná matka, Holly Křehotinka. Nïx jí vysvětlila, že jí vybraly jméno kvůli její inteligenci a také díky tomu, že se pohotově vydala za polární září, aby unikla nebezpečí. „Co ty a Cadeon?“ zeptala se Nïx. „Nemůžeš ho ze svého života navždycky vymazat.“ Nelhal jí, skutečně mu ji osud přiřkl. Nïx ji navíc upozornila na to, že démon bude chtít svou vyvolenou zpátky. První týden docházel k Val Hallu noc co noc. Nejdřív se choval, jako by mu valkýří dům patřil, a dorázoval si to rovnou ke dveřím. Tedy, měl to v plánu. Zlí duchové se ho ochotně ujali, popadli ho za límec a mrštili jím do starého dubu. Bylo to taková rána, že praskl kmen. Valkýry, které si na verandě hrály s Wii, se mohly utlouct smíchy. Pak na ni začal volat, ale tety popadly sluchátka a narazily je Holly na uši. A duchové po něm šli ještě zákeřněji. Jenže před pěti dny přestal chodit úplně… Holly konečně měla čas na přemýšlení. Vzpomínala na to, jak ji Cade neúnavně trénoval, a pozvolna dospívala k závěru, že o ni přece jen stál a že spoléhal na to, že se osvobodí, až ji předá Grootovi. Pohltily ho „naléhavé okolnosti“, musel si vybrat a ona nezvítězila. Na druhou stranu tomu vcelku rozuměla. Jedno jí však do hlavy nešlo. Nechápala, jak ji

mohl tak hrubě odmrštit, jak se jí mohl zbavit s takovou arogancí a nezájmem. Byla bez sebe strachy, nevěděla, co se s ní děje. A on se choval neskutečně krutě, odměřeně, lhostejně. Chtěl tím ošálit Groota i ji? Nikdy nezapomene na jeho výraz, když jí říkal: „Démonovi nikdy nevěř, pusinko…“ Lehkost, s jakou ji odkopl, ji přesto nepřestávala udivovat. Navíc jí během jejich cesty nesčetněkrát lhal. Neuměla posoudit, nakolik se k ní choval upřímně a kolikrát si s ní jen hrál. Jak mě jen mohl opustit… Nïx si odkašlala. Holly došlo, že ulítla stejně jako obvykle Nïx. „Něco ti dělá starosti, zlatíčko?“ „Ehm… ne, všechno je v pohodě. Díky, že ses za mnou zastavila.“ „Jsem ráda, že se ti tu líbí.“ Nïx upřela pohled do prázdna a usmála se. „Ale teď musíš zase o dům dál.“

49

Cadeon měl nervy na pochodu. Přijížděl k bratrovu domu. Proč bratr nikomu nezavolal a nedal jim vědět, že unikl ze zajetí? Cade si představoval všechno možné. Mučili ho? Udělali mu něco tak strašného, že nebyl schopný čelit ostatním? Cade zaparkoval svůj starý náklaďák. Navzdory tomu, že ho postihla vodní pohroma a byl prošpikovaný kulkami, stále jezdil. Zamračil se a chopil se meče. Ten meč nenáviděl a nemohl se dočkat, až se ho zbaví. Prošel kolem hlavního vchodu. Postřehl, že všechny žaluzie jsou zatažené. Chtěl odemknout postranní vchod, ale Rydstrom ho předběhl a otevřel mu sám. Neměl košili ani boty a narychlo si zapínal džíny, jako by si je právě navlékl. Cade ztuhl a užasle vytáhl obočí. „Rydstrome?“ Jeho bratr byl… jako vyměněný. Měl zatnuté čelisti a tvářil se jako ztělesnění zla. Svaly na krku a ramenou měl napnuté k prasknutí. Měl přimhouřené oči a na první pohled vypadal šíleně. Po hrudi mu stékaly čtyři tenké pramínky krve, podobně měl poškrábanou i tvář. Zdálo se, jako by ho někdo rozdrásal nehty. Panebože, co se stalo? Komu se vlastně dostal do spárů? „Mám tu stát celé odpoledne? Otevři.“ Bratr se nepohnul, jen se přes rameno ohlédl do domu. „Rydstrome, děláš mi pořádné starosti. Neblázni, pusť mě dovnitř a řekni mi, co se stalo. Poslední věc, kterou o tobě vím, je, že tě unesla Sabine.“

Bratr mlčel. „Unesli tě na Tornin? Přemohl jsi Omorta a utekl jsi?“ Rydstrom konečně něco udělal. Zavrtěl hlavou. „Tak jak ses, zatraceně, dostal domů? Z Torninu nikdo neuteče.“ „Měl jsem eso v rukávu,“ odpověděl ochraptělým hlasem. „Máš divný hlas, jsi v pohodě?“ „Budu.“ Znovu se ohlédl přes rameno. „Už brzy.“ „Mám ten meč,“ dodal Cade a podal mu ho. „Zabil jsem Groota.“ Rydstrom přikývl a bez zájmu si od něj meč vzal. Skoro se na něj nepodíval. Cade byl z bratra vedle. „To je meč, který porazí Omorta,“ zdůraznil bratrovi pomalu. „Na jaře vyrazíme do války,“ hlesl Rydstrom. „Připrav se.“ „Nic víc mi neřekneš? Ani slovo vděku, žádné poplácání po zádech?“ Do Cadeona vjel vztek. „Kdybys věděl, čím jsem prošel, abych získal tuhle zpropadenou věc, co se mnou musela absolvovat moje vyvolená… Jo, a jestli sis toho ještě nevšiml, tak jsi přišel o veyrona. Nepočítej s tím, že ho ještě uvidíš.“ „Je tam někdo?“ zaječel z nitra domu ženský hlas. „Panebože, pomoz mi!“ Cade zaslechl vrznutí matrace. A chřestění řetězů. „Drží mě tu proti mé vůli!“ Cadeonovi úžasem klesla brada. „To je… Sabine?“ Rydstrom využil svoji věznitelku k tomu, aby utekl? „To ona byla tvoje eso?“ „Pomoc! Prosím, pomozte!“ zaječela z plných plic. Rydstrom se na bratra podíval svým typicky pološíleným pohledem, jako by Cada varoval, aby se o nic nepokoušel. Cade se ovládl a ve snaze o běžný tón konstatoval: „Takže ty máš v posteli svázanou zlou čarodějku?“

Předtím ani Rydstrom nebyl zrovna moc oblečený. „Je moje,“ vyjel na něj Rydstrom. „Budu si s ní dělat, co uznám za vhodné. Rozhodně to nebude nic, co se nedělo mně.“ Vztekle zatnul pěsti. „Hej, v klidu, brácho, já ti ji neberu. Každému, co mu patří, ne?“ Provedla Sabine urozenému, královskému Rydstromovi tak hrozné věci, že se jí prostě musel pomstít? V tom případě se do ničeho nehodlal míchat. „Až si to s ní vyřídím, ozvu se ti.“ Rydstrom zabouchl dveře. Cade na ně ještě docela dlouho užasle koukal. Pak se pomalu otočil a zamířil ke schodům. „Do háje s tím vším,“ zavrčel. Má to snad znamenat, že už nejsem černá ovce…?

„Ty mě opravdu chceš vyhodit?“ zeptala se Holly šílené tety Nïx. Pustily se do hledání vhodného domu k bydlení. Nïx měla na mysli takový, který by „byl dokonalý pro Holly a valmona“. „Přece nemůžeš vychovávat dítě ve Val Hallu,“ namítla Nïx. „Samotné blesky by ho tam bez ustání ohrožovaly na životě.“ Holly s Nïx šla, neměla sílu na to, aby se s ní dohadovala. Dokonce nebyla proti, aby jely v Nïxině bentley, v němž nadále panoval děsný nepořádek. Holly si na nepořádek sice nezvykla, ale už ji neobtěžoval jako předtím. „Ty ses zbavila C-4?“ „Jo, jasně, tehdy v noci.“ Povzdychla si. „To bývaly časy.“ „Kdy tam budeme?“ vyzvídala Holly. Byl podvečer a zimní slunce mělo za hodinu zapadnout. „Hranici okresu jsme přejely už před dvaceti minutami.“ „Jsme tady,“ oznámila jí Nïx. Zabočila do otevřené brány. Příjezdovou cestu lemovaly duby a magnolie. Cesta se vlnila jako potůček a byla poměrně dlouhá. „Jak je ten pozemek velký?“ „Nevím. Plus minus hodně a ještě víc.“ Příjezdová cesta se konečně blížila ke konci. Holly samým úžasem otevřela ústa. Usedlost byla překrásná. Krásná krajina totiž obklopovala třípatrovou budovu ve smetanové barvě. Byla vybudovaná ve francouzském venkovském stylu, měla příkré špičaté střechy a oblouková vikýřová okna. Přední a boční strany zdobily galerie, jejichž krásu podtrhovalo umně zdobené černé lesklé zábradlí z tepaného železa. Hlavní vchod vítal příchozí třemi dórskými sloupy, které dosahovaly až do třetího patra.

„Jmenuje se U Devíti dubů.“ Na každé straně budovy majestátně stály tři mohutné duby. Holly usoudila, že další tři budou i za domem. „Dům má dvanáct místností, takže máš hned několik dětských pokojíčků.“ Holly připadalo zvláštní bavit se o pokojíčcích. Ještě divnější to bylo vzhledem ke skutečnosti, že potřebovala jen jeden. Víc ne. „Co myslíš?“ zeptala se Nïx, když zastavila na samém konci cesty. „Je překrásný,“ odpověděla Holly po pravdě. Foukal jemný větřík a rozechvíval listy banánovníků a palem. „Ale nemáš dojem, že pro mě a dítě je zbytečně velký? Můj loftový byt by mi vyhovoval víc.“ „Na takovémhle místě budeš vychovávat valmona ráda, ne? No co, už jsme tady, pojď to okouknout.“ Holly pokrčila rameny, vystoupila a po cihlové dlažbě se vydala za Nïx. Cestička se dělila a vedla k fontáně, v níž tryskala voda z devíti chrličů. Vystoupaly šest schodů na verandu. Dveře byly odemčené. „Počkej, přece nemůžeme jen tak jít dál,“ namítla Holly. „Čekají na nás.“ Zařízení domu chytilo Holly za srdce stejně jako dům samotný. Kamkoli se podívala, tam byly věci v násobcích tří. Šest barových židliček, tři bodová světla nad stolem. Dvanáct místností a tři patra… Všechno bylo jako dělané pro Holly. Definitivně za ni rozhodla pracovna v patře. Byla to krásná prostorná místnost s obrovským oknem, z něhož byl výhled na bazén. Jako obvykle se nechala unést počítačem. Okamžitě k němu zamířila. Byl zapnutý a na obrazovce byly ikony odrážející jeho vybavení. Holly zachmuřila obočí. „Ta platforma je v platnosti ani ne rok. Takovýhle systém ale není běžnému smrtelníkovi dostupný. Čí je to?“ Za ní se ozval zvučný hlas: „Tvoje, půlčíku. Kódy se samy nenapíšou.“

50

„Teda, Nïx!“ vyjela Holly na tetu. „Tys mě zase napálila? Jak to, žes mu o tom řekla?“ „Já mu o tom nic neřekla.“ „O čem?“ vyzvídal Cade zaraženě. „Do toho ti nic není!“ okřikla ho Holly. „Co chceš?“ „Tebe.“ „Hezky si hrajte, děti,“ oslovila je Nïx. „Budu v autě. Jen ještě nevím, jestli tady to auto zůstane.“ A byla pryč. Holly se na Cadeona hořce usmála. „Domluvili jste se na mě s Nïx, jo? Páni, to tady ještě nebylo.“ „Jinak by sis se mnou nepromluvila a já ti prostě potřebuju něco říct.“ Všimla si, že zhubl. Měl užší tvář a celkově vypadal vyčerpaně. No a? Je mi to jedno! „Podle mě bylo řečeno všechno. Kdybych to měla vyjádřit jednou větou, zněla by asi takhle: Stala jsem se součástí obchodní transakce.“ „Musel jsem to udělat. Musel jsem se chovat, jako bys mi byla úplně ukradená, jinak by mi Groot nedal meč.“ Holly ztuhla. „Ty máš ještě tu drzost mluvit přede mnou o tom zpropadeném meči?“ „Vrátil jsem se pro tebe, abych tě zachránil –“ „Nepovídej. Jak jsem to asi měla vědět? Nezdržela jsem se, víš? Vydržela jsem tam do prvního pokusu Groota o to, aby mi propíchl spánek bodcem.“

„Co ti udělal?“ vyjekl Cade a bez váhání k ní popošel blíž. Chytil ji za paži. Vytrhla se mu a varovně na něj zasyčela. „Nesahej na mě! Utekla jsem mu dřív, než ze mě stačil udělat sexuální otrokyni a chovnou klisnu. Tobě za pomoc rozhodně děkovat nemůžu.“ „Já vím, viděl jsem tě, jaks skočila.“ Takže se pro ni opravdu vrátil. „Skočil jsem hned za tebou, ale Groot mě přišpendlil ke stěně létajícími meči. Kromě toho bych se pro tebe vrátil mnohem dřív, ale Groot mě otrávil ostnem v rukojeti meče. Chtěl mi vzít vzpomínky na pevnost.“ „Jak to, že pevnost vybuchla?“ „Hodil jsem Groota do jeho vlastní výhně. Bohužel mě výbuch smetl taky, jinak bych proti wendigům ve vesnici bojoval po tvém boku. Stejně jsem ale viděl, žes moji pomoc nepotřebovala.“ „Nelžeš? Skutečně ses pro mě chtěl vrátit? Anebo sis to rozmyslel až potom?“ „Plán jsem měl jasně daný: získat meč, zabít s ním Groota a pak tě odtamtud co nejrychleji dostat.“ „Proč jsi mi o tom plánu neřekl?“ „Nemohl jsem. Groot uměl číst myšlenky. My démoni máme proti čtení myšlenek obrany, ale v tobě by četl jako v knize. Proto jsem tě učil bojovat. Chtěl jsem, abys byla připravená, kdyby se něco stalo.“ „Co kdybys mě tam nebral vůbec? Co kdybys mě nezradil? Celou dobu jsi mi lhal a tvrdil jsi mi, že se zase můžu proměnit v člověka.“ „Ano, Holly, lhal jsem ti. Měl jsem pocit, že nemám na vybranou. Sice víš, proč jsem potřeboval ten meč, jen jsi nevěděla, jak moc to bylo důležité.“ „Ale věděla. Devět století jsi hledal způsob, jak zabít Omorta, a myslel sis, že království Rothkalina se zhroutilo kvůli tobě. Taky se viníš ze smrti své nevlastní rodiny.“ Holly při výčtu jednotlivých položek došlo, kolik toho Cadeon nesl na bedrech. „Je toho ještě víc. Ten první večer, kdy bratr nepřišel, ho unesla Omortova sestra. Omámila ho kouzly a pak ho uvěznila v kobce, aby ho mohla… využít.“ „Co tím myslíš?“ „Sabine chtěla Rydstromovo dítě, aby navždycky získala nadvládu nad naším

královstvím. Když si představím, jak mu bylo…“ Cadeon si promnul bradu. „Pro Rydstroma by to bylo horší než smrt. Myslel jsem, že jediná cesta, jak ho osvobodit, byl ten meč.“ „Myslel? Už si to nemyslíš?“ „Z vězení se nějak dostal a vrátil se. Jenže je… jiný. Mám o něj starosti.“

Holly naklonila hlavu. „Půjdeš se se mnou projít?“ zeptal se. Zaskočilo ho, že s ní dokázal mluvit tak vyrovnaně. Ani mu nepřeskakoval hlas. Jeho vyvolená byla krásnější než kdykoli předtím. Světlé vlasy měla rozpuštěné. Nad rameny se jí svinovaly do kudrn. Měla nádhernou pleť a jasný pohled. Holly přemohla zvědavost a šla. „Chápu, proč jsi měl pocit, že musíš udělat všechno na světě, abys získal meč,“ řekla. „Rozumím tomu, opravdu. Jenže to nemění nic na tom, že jsem to odnesla v první linii. Jak mám teď věřit, že cokoli z toho, co se mezi námi stalo, bylo z tvé strany opravdové? Co když jsi mě podvedl se vším a ve všem?“ „Ne, to ne! Měl jsem ještě jiný plán, jak tě zachránit. Bohužel nevyšel. Vyslal jsem své muže do Teritorií, aby na mě počkali na dohodnutém místě. Chtěli jsme přepadnout Grootovu pevnost.“ „Ano?“ „Den předtím, než vypršel termín, jsem zjistil, že to nestihnou. Zamrzlá cesta byla zavátá a kvůli počasí se tam nedostali ani v helikoptéře.“ „Aha, ty bouře, jak mířily na jih…“ „Přesně tak. Proto jsem pořád telefonoval s Rökem. Snažil jsem se zařídit věci tak, abych nemusel udělat to, co jsem nakonec udělal. Nakonec nebylo zbytí. Co bys udělala na mém místě ty?“ Holly se kousla do rtu a odvrátila pohled. Cade pochopil, že by se rozhodla stejně. „Nemáš tušení, jak to bylo těžké, když jsem se musel chovat, jako bys pro mě nic neznamenala. A nevíš, jaká muka od té doby prožívám.“ „Jaká?“ zeptala se. „Jsem jako přejetý, nemám na nic náladu, protože myslím jen na tebe,“ odpověděl a popošel k Holly blíž. „Strašně moc jsi mi chyběla.“

Vnímala jeho horkost. Do nosu ji zašimrala jeho typická vůně. Panebože, jak moc jí chyběl! „O čem to Nïx předtím mluvila? Co nechceš, abych věděl?“ Hm, proč by mu to vlastně měla tajit? Stejně na to co nevidět přijde sám. „Bude z tebe… táta.“ Cadeon se málem zalkl, jak prudce zalapal po dechu. „Otec? Já? My…“ Znenadání se rozesmál, popadl ji do náručí a zatočil se s ní dokola. Nic takového od něj nečekala. „Ty z toho máš radost?“ Copak Holly nepochopila, jak moc o ni stojí? Jeho nadšení bylo nakažlivé. Holly se začínala usmívat. „Radost? To je slabé slovo! Konečně mám spojence na tom nejlepším místě. Pomůže mi přemluvit tě, abys na mě nebyla tak tvrdá. Zase mám šanci, že tě získám zpátky.“ Náhle strnul. „Počkej, ty z toho radost nemáš?“ „Ale… asi bych měla, jen si na to pořád nějak nemůžu zvyknout.“ Povzdychla si. „Ty se nebojíš, že ten tvůj spojenec se stane věčným strůjcem zla?“ Něžně jí odhrnul pramen vlasů za ucho. „Kdybych byl strůjcem zla, nikdy bych tě nedokázal tolik milovat.“ Dýchej, Holly! „Dej mi ještě jednu šanci, Holly. Uvidíš, že ti už nikdy nezalžu.“ „Dobře, ale jak ti mám teď věřit? Zničehonic mi znovu vtrhneš do života a vykládáš mi samé líbivé řečičky, slibuješ mi hory doly…“ Zamračila se. „Cadeone, kde máš rohy?“ Pokrčil rameny. „Zbavil jsem se jich. Potřebuješ normálního chlapa a já ti toužím dát všechno, o čem jsi kdy snila. Za domem je bazén. Je vzorně čistý. Věci v domě jsem uspořádal po třech nebo jejich násobcích. Hledal jsem je všude, kde se dalo.“ Aha, proto byl pryč. „Ale co ty rohy!“ vykřikla pobouřeně. Přece jí vyprávěl, že přijít o rohy je pro démona nejkrutější věc. Byly součástí jeho já, díky nim byl démon. On si je kvůli ní uřízl. „Když budeš chtít, za pár týdnů dorostou.“ „Ty sis je chtěl kvůli mně pořád dokola uřezávat?“ lekla se. Vždyť ho to muselo hrozně bolet. „Kdyby ti to udělalo radost, tak beze všeho.“

Víc nepotřebovala. Celá roztála. Chci ho! Strašně moc jí chyběl, moc a moc ho potřebovala. „Už to mám u tebe dobré, viď?“ usmál se. „Přestáváš se na mě zlobit, protože víš, že udělám naprosto všechno, co je v mých silách, aby ses se mnou měla jako v ráji. Kromě toho potřebuješ parťáka, který s tebou půjde za duchy, ne?“ Holly skutečně věřila, že to Cadeon podruhé nepokazí. Důvěřovala mu celým svým srdcem. „No, možná to přece jen začínáš mít u mě dobré, ale nemysli si bůhví co. Potřebuju, aby mě někdo odvezl do Michiganu.“ „Páni, půlčíku, kdybys věděla, jak moc jsi mi chyběla.“ Vzal jí tvář do dlaní. „Jen ti musím říct, že na jaře odjíždím do Rothkaliny. Jdeme do války.“ Holly se stáhla. „Jestli chceš, abychom byli spolu, tak za každých okolností. Na mužské výlety do válek ti kašlu.“ „Cože? Myslíš si, že bych vzal těhotnou ženu na válečné pole?“ „Jestli si ji chceš udržet, tak ti nic jiného nezbude, hošánku. Moje matka taky byla ve válce, když se mnou byla těhotná.“ Povzdychl si. „Nechci ti lhát, takže ti na rovinu říkám, že udělám všechno, abych ti tenhle nápad rozmluvil.“ „Já zase udělám všechno na světě, abych bojovala po tvém boku. Bezva, takže boj mezi námi právě začal,“ usmála se. Cade se naoko ironicky ušklíbl. „No potěš.“ Vzápětí zvážněl. „Slyšelas mě, když jsem ti říkal, že tě miluju?“ ujišťoval se ochraptělým hlasem, prodchnutým hlubokými pocity. „Jasně.“ Sklonil hlavu a láskyplně ji políbil. Holly se podlomila kolena. Když se od ní odtáhl a oba lapali po dechu, pro jistotu se zeptal: „Taky mě miluješ?“ „Možná,“ zašeptala. „Hodláš mě k definitivnímu názoru donutit sexem?“ „To si piš,“ ujistil ji bez váhání a se zamilovaným vrčením ji začal líbat na krku. Holly se spokojeně usmála a slastně zavřela oči. „Bezva, to beru…“

Z KNIHY LORŮ Lorové „…a ty citlivé bytosti, které nejsou lidského původu, by se měly sjednotit v jeden celek a měly by žít bok po boku lidí, ale ve svém vlastním světě.“

Valkýry „Pokud umírající panenská válečnice z posledních sil vybízí ostatní k odvaze, vyslyší ji Ódin a Freya. Tito dva bohové ji zachrání bleskem, přenesou do síně slávy a její odvahu navždy uchovají v podobě nesmrtelné dcery – valkýry.“ • Valkýry se živí elektrickou energií země, sdílejí ji ve svém klanu a přírodě ji vracejí při prudkých pocitech v podobě blesků. • Jsou nadpřirozeně silné a rychlé. • Bez patřičného školení nedokážou odolat lesklým předmětům a šperkům. • Všechny valkýry první generace jsou nevlastní sestry.

Demonarchie „Démoni jsou stejně pestrý rod jako lidé…“ • Soubor dynastií démonů. Některá království uzavírají pakty s upířím klanem. • Většina démonů se umí přemisťovat jako upíři. Některé druhy jsou povinny poslouchat rozkazy. • Démoni, kteří vylučují jed z tesáků, rohů nebo drápů, jsou zvýšeně zranitelní vůči jedu ostatních. • Démon nejdřív musí mít pohlavní akt s potenciální partnerkou, teprve při něm totiž pozná, zda je ta pravá. Říká se, že se o partnerku uchází.

Běsní démoni

„Ten, kdo vládne na Torninu, vládne celé říši…“ • Demonarchie sídlící na pláni Rothkalina. Ústředním místem je hrad Tornin a král Rydstrom III. je monarchou sesazeným z trůnu. • Běsní démoni kdysi strážili Studnici duší, tajuplný zdroj moci v Torninu. • Hrad však ovládl zlokněžník Omort Nesmrtelný a tím připravil Rydstroma o trůn.

Urozené „Být urozená znamená být odsouzená k záhubě…“ • Na vrcholu akcese urozená žena počne dítě, které se stane bojovníkem za zlo, či dobro – podle svého otce. • Šest z posledních sedmi urozených zplodilo potomky zla. • Některé frakce se snaží urozenou zavraždit, aby k narození bojovníků vůbec nedošlo. Jiné se snaží urozenou dostat do svých spárů, aby měly nad jejím potomkem kontrolu.

Upíři

Dvě protivnická vojska, upíří klan a armáda Zdrženců. • Umějí se teleportovat neboli přemisťovat; tímto způsobem cestují. Upír se může přemístit pouze tam, kde již byl. • Padlí upíři zabili své oběti tím, že jim vysáli všechnu krev. Poznají se podle rudých očí.

Dům čarodějnic „…nesmrtelné nositelky tajemného nadání, strůjkyně dobra i zla.“ • Mystické námezdné válečnice, které prodávají svá kouzla a čáry.

• Je přísně zakázáno, aby hromadily osobní bohatství a udělovaly nesmrtelnost.

Návratníci „Mrtví oloupení o věčný odpočinek, nucení sloužit pánu vládnoucímu temnými silami…“ • Mrtvola exhumovaná z hrobu a následně oživená, nejčastěji zlokněžníkem či nekromantem, který danou bytost následně ovládá. • Mohou být zabity až po smrti svého vládce.

Kvapík za talismany „Zrádný a hrůzostrašný závod za tajemnými talismany, amulety a dalšími poklady, který se odehrává na nejrůznějších místech celého světa.“ • Pravidla zakazují zabíjet – až do finále. Jiné druhy násilí a proradností jsou vydatně podporovány. • Koná se každých dvě stě padesát let.

Wendigové „… Nenasytní požírači mrtvol, lační po krvi. Sytí se a sytí, nasytitelní však nejsou.“ • Pobývají v lesích chladných severských zemí. Vyznačují se dlouhými drápy připomínajícími nože a vychrtlým tělem. • Plení hroby, aby se dostali k potravě.

Akcese „Měl by nastat čas, kdy všechny nesmrtelné bytosti v zemi Lorů od nejsilnějších valkýr přes upíry a Lykaje až po přízraky, proměňující se bytosti, víly a sirény… spolu začnou bojovat a vzájemně se vyhubí.“

• Jakýsi mystický systém, který udržuje rovnováhu v řadách stále početnější populace nesmrtelných bytostí. • Nastává jednou za pět set let. Možná právě teď…