1. Na venkově. Dívčí touhy Lidský život lze přirovnat ke stromu, který má kořeny, větve a listí. Narodila jsem se v roce 1949 v Kolonii Krypy u města Węgrów v Mazovsku. Ale nikdy jsem si nepředstavovala, že budu žít na místě, kde jsem přišla na svět. Proto můžu říct, že jsem se v Gdaňsku v roce 1968 narodila podruhé, jakoby znova. Semínko vypustilo klíček v rodné vísce, ale nenašlo tu správnou půdu, teprve v Gdaňsku zapustila malá rostlinka svůj první kořen a nasadila svůj první lístek. Postupem času se ta moje rostlina změnila ve strom s novými kořeny, s větvemi a listím. Když jsem pracovala ve stánku s květinami, přistoupil k němu jeden mladý muž. Chtěl si jen rozměnit peníze. Později přicházel znovu… A v roce 1969 jsme se vzali. Po roce přišlo na svět naše první dítě – Bogdan. Pak se rodily další. A strom zapouštěl kořeny ve čtvrtích Siedlce, Stogi nebo Zaspa v ulici Pilotów. Konečně naposled zakořenil v ulici Polanki. Teprve tady jsem pocítila, že je to mé místo na zemi. Dnes jsem jako starý, silný dub, který si je vědom své síly a zná svou hodnotu, který však vzhledem k té řadě let, která již minula, má lehce ztrouchnivělé dřevo. Nejsem ta Danuta z osmdesátých let nebo z pozdější doby. Jsem jiná, jinak silná, jinak vyzrálá. Jsem tím dubem, který je sice trochu
12
Danuta Wałęsová
ztrouchnivělý, ale, alespoň se domnívám, neskolila by jej ani obří vichřice. Když se můj muž dověděl, že se chystám pracovat na vzpomínkách, příliš toho neřekl. Jen utrousil: „No, uvidíme, co z toho vzejde.“ Co naplat, on se prostě k některým věcem staví skepticky. Ale já ne. Všímám si a chci si všímat kladů. Vím, že v životě nemůžu mít všechno, ale člověk musí být pozitivně naladěn. Kdybych se narodila v jiné rodině a kdyby si tehdy okolí všimlo, že mám na některé věci talent, možná byla bych šla na vysokou. To se ale nestalo. Ale nelituji, že jsem nestudovala dál. Necítím se špatně. I když, měla bych fakultu. Jednu, možná dokonce dvě? Někteří říkají: „Mám dvě fakulty.“ Chlubí se tím. V pořádku. Ale copak je počet diplomů zrcadlem lidské moudrosti? Je to jen papír. Hodnotu člověka lze postřehnout teprve v životě všedním i svátečním. Člověk na sobě stále musí pracovat. Kdo na sobě nepracuje, nerozvíjí se. Nejde si říct: „Teď už můžu všechno.“ Mohla bych si říct, že už jsem všeho dosáhla a nabyla moudrosti. Ale pokora člověku na oplátku také leccos dá. Nejlepším učitelem je život. Nejlepší školou je škola života. A je třeba se učit každý den. Tak jsem se učila. Pokusím se vyprávět, jak vypadalo toto mé studium, jak rostla ona rostlinka, jak se proměňovala ve strom. Nechť je to vyprávění starého dubu. Můj otec, Zbigniew Gołoœ, byl rolník; matka, Feliksa rozená Barszczová, také pocházela ze sedlácké rodiny. Rodiče už dlouho nežijí. I matka mého muže se jmenovala Feliksa. Obě to byly Fely! Otec měl pět hektarů půdy. Rodinné dědictví. Dalších pět hektarů měl v nájmu. Půda neúrodná, okolí chudé. Taky se u nás říkalo „samý lesy, písky a karasi“.1 Půda písčitá, neúrodná, páté, šesté kategorie. Co v takové zemi může růst? Ano, borové lesy. A karasem se míní ryba. Abychom si ulovili karase, museli jsme jít pět kilometrů až k řece Liwiec.
1
„Lasy, piaski i karaski ma szlachcic podlaski.“ Polské pořekadlo: Jen písek, karasy a lesy má šlechtic v Podlesí. (Pozn. překl.).
Na venkově. Dívčí touhy
13
Náš rodinný dům stál v kolonii. V okolí bydlelo osm, možná devět rodin. U nás se říkalo „kolonie“, v jiných regionech v zemi, třeba v Kašubsku, se používá pojem „sídliště“. Z naší kolonie do vesnice Krypy to byly tři kilometry. Bylo nás devět dětí. Já byla druhá nejstarší, první byla Krysia. Už nežije jeden z bratrů dvojčat, ano, i dvojčata jsme v té devítce měli. Životní podmínky nebyly jednoduché, dalo by se říct, že byly těžké. Vychovala jsem se sama. Rodiče na venkově dřív jenom plodili děti. Nevychovávali je. Krysia je o dva roky starší než já. A Jadzia, třetí v pořadí, se narodila rok a měsíc po mně v roce 1950. Za rok a půl se narodil bratr Włodek. Psal se rok 1952. Marek se narodil v roce 1953. Dvojčata Adam a Wiesław v roce 1954. A roku 1957 Bogusia. Nakonec přišel v roce 1960 na svět Waldek. Rodiče na děti neměli čas, stále se rodily další a oni se starali o hospodářství. Náš dům stál na menším kopci. Vlevo pole, vpravo pole a uprostřed dům. Už tam není. Před domem rostla hruška. Měli jsme také jabloně – antonovky, kostely, croncelské, a třešně. Takže šlo uložit nějaké zásoby a zavařeniny na zimu. Vždycky jsme to tak dělali. U domu byla kůlna, chlév a stodola. Vodu jsme čerpali ze studně. Vodovodní potrubí nebylo, a tak jsme ji nosili ve vědrech. Vedle studně stálo napajedlo pro krávy. Byl to tradiční dřevěný vesnický dům. Když jsem v roce 1968 odjížděla, měl ještě slaměnou střechu, až později eternitovou. V okolí už zapojovali proud, u nás ještě ne. Doma se svítilo petrolejkou a svíčkami. Pamatuji se, že jsme každý druhý den čistili skleněné stínítko od sazí, a když jsme chtěli, aby bylo lépe vidět, tak i dvakrát denně. Čistila jsem ho pořád. Do stáje se chodilo s petrolejkou. Elektriku sem natáhli, teprve až když jsem odjela. Ale měli jsme rozhlas po drátě. Říkali jsme mu „kolchozník“. Záchod byl za stodolou. Samozřejmě dřevěný. Už si nevzpomínám, jestli bylo do dveří vyřezané srdíčko, kolečko nebo čtvereček. Před domem ležel místo schodu velký kámen. Dům byl podsklepený, sklep obložený kameny. Díky tomu tam bylo i v létě chladno a sklep mohl sloužit jako lednička. Stál v něm sud s nasoleným masem a v zimě se zde skladovaly brambory.
14
Danuta Wałęsová
Dům měl půdu, ale neobyvatelnou. Spíš to bylo takové skladiště různých věcí. V zimě to byla sušárna. Na půdě stál obrovský kufr a v něm se skladovala mouka. Rohy kufru byly oplechované, aby se dovnitř neprokousaly myši. Z mouky maminka pekla buchty a dělávala nudle. Co si pamatuji, chléb jsme převážně kupovali. Pekli jsme ho jenom na svátky. V domě byly, jak se tehdy říkávalo, tři jizby. Naproti vchodu byla kuchyně – síň a u ní dva pokoje. Kachlová pec hřála na obě strany, do kuchyně i do pokoje. Kachlová kamna také hřála do dvou stran. V létě se topilo dřevem. Bzdinami, jak říkal můj muž, tedy malými větvičkami. V zimě se topilo uhlím, aby se teplo déle udrželo. Neměli jsme klasickou ložnici jako dnes, kdy mají manželé svůj pokoj a děti spí zvlášť. Spali jsme v těch třech jizbách. Rodiče společně s dětmi. A v posteli jsme spali po dvou. Já spala se sestrou. Jednou s tou, podruhé s jinou. A někdy i s bratrem. Postele byly dřevěné se slamníky naplněnými slámou. Dodnes si velice dobře pamatuji na ledovou peřinu. V zimě se tu netopilo. Skákali jsme pod peřinu, ze které se samou zimou doslova kouřilo! V dnešní době si mladí lidé, kteří to už nezažili, ani neuvědomují, v jakých podmínkách se tehdy žilo. Dokonce i já sama vidím, jak těžké je si to dnes představit. Podlaha byla dřevěná. Drhla se rýžovým kartáčem vkleče. Myla jsem ji nerada. A vůbec, jen co jsem trochu vyrostla, snila jsem o tom, jak odtud zmizím. Sice jsem tam žila, ale jako bych tam vůbec nebyla. Jako by mě všechno míjelo. Proto o svém dětství a mládí na vesnici vyprávím tak lhostejně a neosobně. V našem hospodářství jsme měli několik krav, prasata, slepice, kachny a husy. Pár koní a samozřejmě žebřiňák. Pamatuji se, že kola toho vozu byla ze dřeva. Když jsem byla hodně malá, měla jsem nehodu. Sama si to nepamatuji, vyprávěla mi to maminka. Byly mi tehdy dva nebo tři roky. Dívala jsem se, jak tatínek opaluje štětiny na zabitém praseti. Náhodou se rozlil líh, vzňal se a plameny mi sežehly obličej. Otec přiskočil a začal hasit, rukama mi zakryl obličej a strhl z něj spálenou kůži.
Na venkově. Dívčí touhy
15
Otec sel převážně žito. Na pšenici nebo řepu se naše půda nehodila, byla příliš chudá. Jinak tomu bylo blíž k vesnici Krypy. Tam byli hospodáři bohatší, půda tam byla úrodnější, a tak měli i pšenici i řepu. Vedle nás měl statek otcův bratr. Taky pět hektarů. Později odjel i s rodinou na západ, jak se říkalo. K Morągu. Otec si pronajal jejich půdu a měl díky tomu víc krmení pro dobytek. Přesto to někdy nestačilo a musel si ještě půjčovat od jiných statkářů. O něco později na našem pozemku objevili štěrk a začali ho těžit na výstavbu silnic. Díky tomu jsme si přivydělali nějaké peníze. Pro nás to bylo důležité, bylo nás přece devět dětí. Ne, nemohu říct, že bychom žili v bídě a umírali hlady… Ale na nové oblečení rodiče peníze skutečně neměli. Nosili jsme šaty jeden po druhém nebo jsme je od někoho dostávali. Museli jsme se zkrátka spokojit s tím, co jsme měli. Ale nevzpomínám si, že bychom někdy neměli co jíst. Hladem jsme netrpěli. Můj otec byl velmi pracovitý člověk. Snažil se o rodinu postarat tak, jak to jen v tehdejších podmínkách bylo možné. Dokonce mohu říct, že mi tam bylo dobře, nebyla jsem příliš náročná. Bohužel, přes veškerou pracovitost měl tatínek jednu chybu – utrácel peníze na mužské záležitosti… Občas se rád napil. Doma jsme hrávali dámu a karty. Tehdy to na vesnici asi byla jediná zábava. Moje rodina hrála karty ráda. Hrálo se do tisíce. Já jsem ale dámu nikdy pořádně neuměla a karty jsem vůbec hrála nerada. Zato můj tatínek hrával i o peníze. Vzpomínám si, jak se kdysi maminka zlobila, že už zase hraje. Tehdy jsme se pro něj vydaly k sousedovi, sešlo se tam hned několik hráčů. Oknem se dalo nakouknout dovnitř. Z plných plic jsme zakřičely: „Bezpečnost!!!“ Chlapi seskočili ze židlí a rozutekli se na všechny strany. Utekli, protože se bezpečnosti báli. Hazard byl v té době zakázaný. Až někdy do svých deseti jsem nechtěla být holka. Chtěla jsem být kluk. Podle tehdejších venkovských zvyklostí holky nesměly lézt po plotech, šplhat na stromy, svézt se na motorce nebo něco provést. Ale kluci to dělat mohli. A tak jsem byla naštvaná, že jsem holka! Chtěla jsem být kluk,
16
Danuta Wałęsová
abych mohla lézt přes plot a na stromy. A taky že jsem lezla! Chtěla jsem být kluk, abych mohla lumpačit. A taky že jsem lumpačila! Měli jsme jednoho souseda, byl to starý mládenec, takový mluvka, co neustále věštil konec světa. Vždycky když přijel za otcem, aby spolu poklábosili, kradla jsem mu motorku a projížděla jsem se po polích. Jednoho dne jsem se na ni posadila a roztrhla se mi sukně, dívky tehdy nenosily kalhoty, bohužel. Kradla jsem taky kosu, protože jsem ráda kosila. Nabrousila jsem ji a kosila. Až jsem si jednoho dne málem usekla nohu. Je to tak, poslušná jsem byla opravdu nerada. Otec mi něco přikázal, já to neudělala. Utíkala jsem před ním, on mě honil a pak mě švihal vrbovým proutkem přes lýtka. No, v dětství jsem ráda vyváděla. Z kolonie do farního kostela ve Węgrowě to bylo pět kilometrů. Na nedělní mši před polednem se většinou chodilo pěšky. Přestože byl otec z velmi pobožné rodiny, byl takový… vlažný. A maminka… Ale v neděli se do kostela chodilo vždycky. Popravdě řečeno si nepamatuji na nedělní obědy, přestože nedělní oběd, tedy oběd v den sváteční, měl podle zvyklostí být lepší než ten obyčejný, všední. Nepamatuji se na ty obědy, poněvadž jsem jídlu nikdy nepřikládala větší důležitost, nikdy jsem nebyla velký jedlík. Na své první svaté přijímání, které má být pro každé dítě velkým zážitkem a událostí, si také moc nepamatuji. Konalo se asi ve čtvrtek ve Węgrowě. Šaty jsem s největší pravděpodobností podědila po Kryše, v té doby to ani nemohlo být jinak. I školu jsme měli ve Węgrowě, asi tak o kilometr dál za kostelem, „Na Pískách“, jak se tehdy říkalo. Do školy se chodilo na osmou hodinu. Šest kilometrů tam, a stejně tak šest kilometrů zpět. V dešti, plískanici, ve sněhu po pás. Stejně se šlo. Nyní chodí děti jen na zastávku autobusu, a když autobus náhodou nejede, pak ani žádné z dětí do školy nedorazí. Tehdy ale školní autobus neexistoval. Se školou je spojená jedna úsměvná příhoda. Hned na začátku první třídy jsem se od učitelky dozvěděla, že… se jmenuji Mirosława, a ne Danuta! Udivilo mě to, zaskočilo, doma mě přece vždycky oslovovali „Danko“. Celá věc se ale rychle vyjasnila. Když mě otec zapisoval do matriky, dal mi jméno Mirosława. Ale později na křtinách jsem dostala jmé-
Na venkově. Dívčí touhy
17
no Danuta. A doma mi už jinak neřekli. Nevím, proč zrovna Danuta, v nejbližším příbuzenstvu žádná Danuta nebyla. Kvůli pravopisu jsem neměla moc ráda polský jazyk. Nevzpomínám si, proč mě bavil zeměpis, ale fascinovalo mě prohlížení map a vyhledávání různých míst. Taky jsem měla ráda matematiku, ačkoli jsem s ní měla jisté obtíže. Bylo to asi ve druhé třídě. Násobilku jsem se naučila během jednoho dne. Ale nemohla jsem pochopit dělení. Prostě to nešlo. Pamatuji si to jako dnes, učitelka mě vyvolala k tabuli a zadala mi příklad na dělení. Vůbec jsem to neuměla spočítat, a tak mi učitelka dala pětku. Posadila jsem se do lavice a celou hodinu jsem proplakala. Když to učitelka viděla, na konci hodiny prohlásila: „Kdybys uměla násobilku, uměla bys také dělení.“ Odpověděla jsem, že násobilku umím. A ona na to: „No tak pojď.“ Přezkoušela mě z násobilky a vedle pětky mi zapsala jedničku. Jenže já jsem pořád plakala. A tak se zeptala: „Proč pláčeš?“ „Protože mám tu pětku,“ vysvětlila jsem jí. Byla jsem ambiciózní, myslela jsem si, že když už jsem dostala jedničku, měla by učitelka tu pětku vymazat. Rodiče se o naše pokroky v učení příliš nezajímali. I když jim samozřejmě záleželo na tom, aby dítě získalo základní dovednosti jako čtení a psaní. Plánovala jsem si, že po základní škole budu dál studovat a stanu se zdravotní sestřičkou. Myslela jsem si, že se na sestřičku hodím. Později se ale všechno nějak rozplynulo. Nešlo snad ani o to, že by chyběly peníze na školu, která je v jiném městě. Někdo mi měl podat pomocnou ruku, ale nakonec z té mé zdrávky sešlo. Co naplat. Dneska už to není podstatné. Svou školní docházku jsem zakončila jako čtrnáctiletá na základní škole. Dál jsem pomáhala rodičům hospodařit. Když byly žně, sbírali jsme obilí a vázali ho do snopů, na podzim jsme na poli vykopávali brambory a okrajovala se řepa. To byla moc těžká práce. Chodila jsem také pracovat na pole k jiným rolníkům. Když už otec neměl obilí pro vlastní prasata nebo píci pro koně, půjčoval si, jak už jsem zmínila, od jednoho rolníka. Ale potom se musel „dluh odpracovat“, jak se říkalo. Taky jsem sázela les. Vzpomínám si, jak jsme se sestřenicí jezdily na kolech a sázely malé stromky. Ani tahle práce ne-
18
Danuta Wałęsová
byla zrovna lehká, ale aspoň nám zaplatili pár grošů. Měla jsem díky tomu několik zlotých a mohla jsem si něco koupit. Třeba látku na šaty, které ušila švadlena. Většina rodin ve vesnici na tom byla podobně jako my. Dívky z takových rodin mívaly zábrany, ostýchaly se oslovit chlapce a hovořit s ním. Byly tu i rodiny, kde bylo méně holek, jejich majetkové poměry možná byly o něco lepší, ale i tyhle dívky měly s klukama trápení. My čtyři jsme však žádný problém neměly. Ani já, ani mé sestry. Nikdy. Nestěžovala jsem si, že nemám svého kluka. Neměla jsem chlapce, zato jsem měla kamarády, protože jsem věděla, co od života chci. Věděla jsem, že odtamtud chci zmizet. Život v Krypech mi nevyhovoval. Možná jsem se tam ocitla jen náhodou? Možná mě tam jen shodil čáp? Na tancovačky se chodilo do hasičské zbrojnice. Buď pěšky tři kilometry z Kolonie do Kryp, nebo pět kilometrů do Liwy. Holky v mém věku se scházely v sobotu nebo v neděli v partách. Každá dívka si oblékla to nejhezčí, co měla, a šlo se na tancovačku. Zábavy se konaly převážně vpodvečer. Hrál nějaký orchestr a my jsme tančily. Nestála jsem u zdi a nečekala, až mě někdo vyzve k tanci, protože jsem tanec milovala a miluji. Stačilo mít partnera, pak jsem mohla klidně protančit celou noc. Dokonce i nyní bych ji protancovala, jenom kdybych měla s kým. Ostatně umět krásně tančit společenské tance byl můj nesplněný sen. Když jsem na nějaké taneční přehlídce a vidím, jak se taneční páry vznášejí po parketě, stále mě to bere! Nevím proč. Možná mám tanec v duši? A možná že lásku k tanci po mně zdědila dcera Magda, která kdysi chodila na balet? Z hudebních nástrojů jsem měla nejradši akordeon, ten jeho zvuk. Probouzel ve mně melancholii. Na vesnických zábavách to bylo jako… na vesnických zábavách. Kluci se občas chytli nebo se i pořádně poprali. Pamatuji se na jednu zábavu v Krypech, když se takhle mezi sebou začali řezat. Holky zuly boty a pustily se do nich ve snaze rozdělit je od sebe. Každá si pěkně chtěla chránit toho svého.
Na venkově. Dívčí touhy
19
Na jedné tancovačce zabili Marka. Byl to prima kluk. A jak uměl líbat! Ale tehdy to byl kluk mé kamarádky Kryši. Byli si souzeni, bohužel ale došlo k tragédii. Spousta mladých kluků, a dnes je to určitě stejné, chtěla holku odvézt na motorce do lesíka. Jak jinak, sbalit ji na motorku. Dneska asi spíš na auto. Ale já jsem byla vždycky silnější než kluci. Podívala jsem se na ně a bylo mi hned jasné, co chtějí, co se jim honí hlavou. A co bylo? Nic! Jen jsme se na té motorce projeli po lese. Já jsem byla mladá, oni byli mladí, tak za mnou chodili. A zvlášť jeden, Mietek. Stávalo se, že když k nám přišel, schovávala jsem se před ním. Sourozenci mě ale hledali tak dlouho, dokud mě nenašli, a pak už jsem si s ním musela jít povídat. Právě s ním jsem většinou chodila na tancovačky do zbrojnice. Jako kamarádka s kamarádem. Jenomže on si myslel, že jsem jeho holka a on že je můj kluk. Mně se ale nelíbil. Nechtěla jsem ho, nezamilovala jsem se do něho. Měla jsem ty své sny, kterými jsem žila a které se mi pomalinku naplňovaly. A on jako kdyby si uzurpoval právo být mým snoubencem. Takový vesnický kluk, který zatím ještě ani nevěděl, že se může zamilovat, ale už si myslel, že má na mě nárok. Typický mužský šovinismus. I já jsem byla jen obyčejná vesnická holka, ale díky svým touhám jsem v duchu žila někde úplně jinde. Když jsem odjela z Kryp, napsal mi do Gdaňska. Přišly asi dva dopisy. Ptal se, jestli se vrátím, anebo jestli ho vezmu s sebou. Ale neodepsala jsem. Byla jsem šťastná, že jsem se odtamtud dostala. A nechtěla jsem v něm vzbuzovat plané naděje. Celou záležitost jsem takhle utnula. A šlus. V té době byl na venkově samozřejmě jeden den jako druhý. V podstatě se jen měnila roční období. Co se ale ani v závislosti na ročním období neměnilo, byla práce na statku. Byla jsem slabé dítě, ne že bych neměla tolik vůle, ale jednoduše jsem neměla sílu tak tvrdě pracovat. Strašně jsem tu práci nesnášela, neskutečně. Bylo to něco příšerného. Neměla jsem ráda jedinou domácí práci, ani práci v hospodářství! Nejspíš právě proto jsem začala snít o tom, jak odtamtud odejdu. Už jako dítě jsem si tam nedokázala najít místo. Snít jsem začala, až když jsem byla větší, když už jsem začala chápat, v čem spočívá život. Bylo mi tak deset. Už
20
Danuta Wałęsová
jsem přestala trucovat, že nejsem kluk. Snila jsem. Nechtěla jsem se protloukat tak těžce jako moji rodiče. Snila jsem o dobrém manželovi, o dětech, vlastním koutku. Snila jsem jenom o tom – nebo snad spíš o tom všem? Měla jsem pocit, že abych mohla žít svůj vlastní život, najít si svoje místo, postavit hnízdečko, musím odejít a začít jinde. V té době jsem doma neměla nikoho, s kým bych si mohla popovídat, kdo by mi poradil nebo komu bych se svěřila. Jako bych žila jen vedle sourozenců, kamarádů a kamarádek, ne s nimi. Dneska by to možná někdo označil za určitý druh odcizení. Sice jsem pomáhala v domácnosti, v hospodářství, ale většinu času jsem trávila sněním a v těchto představách nikdo z nich nevystupoval. Byly jenom moje. Žila jsem nadějí, že se naplní. Jednou jsem vyprávěla svému tehdejšímu faráři, že jsem se dlouho za nic nemodlila. Žádné „pane Bože, prosím Tě o…“ Nikdy jsem se nemodlila za nic konkrétního. Mou modlitbou byly mé touhy, alespoň dnes si to tak vykládám. Nikdy jsem Boha nevzývala, ani jsem ho neprosila, aby mi dal to či ono. Modlit se za to, abych od Pána Boha něco dostala, jsem začala až docela nedávno. Modlit se, tak opravdově, jsem se naučila až před pár lety. Manžel je starý, já jsem také stará. Děti už jsou dospělé, navíc mají problémy. Víte, člověk se modlí i za děti nebo za vnoučata. Zároveň mě ale drásá, když si uvědomím, že bych se za nic modlit neměla. Měla bych se modlit bez nároků. Alespoň si to myslím! Nevím, jestli to říkám srozumitelně. Modlit se tak, jak jen to člověk dokáže. Třeba růženec nebo jakoukoli modlitbu, kterou člověk umí, ale ne účelově. Jde o to ukázat tak větší pokoru vůči božímu záměru. Když jsem z kolonie v devatenácti odcházela, byla jsem zakomplexovaná a nezkušená. Na druhou stranu jsem díky svým touhám stála nohama pevně na zemi. Snila jsem, ale přitom jsem věděla, co chci – že tam nechci zůstat, že si chci vybudovat vlastní život na svých vlastních principech. Aniž bych si z kohokoli brala příklad. Říká se, že se řídíme podle vzoru rodičů nebo někoho dalšího z rodiny. Ale já jsem se jejich cestou nevydala. Všechno jsem zahodila! Proto jsem předtím napsala, že jsem se v Gdaňsku znovu narodila. Na-
