Iva Tajovská Pavučiny touhy. Eroika

1

Pavuciny_text_03.indd 1

25.2.2009 13:06:24

2


25.2.2009 13:06:25

Iva Tajovská Pavučiny touhy Eroika

3


25.2.2009 13:06:25

4


25.2.2009 13:06:25

Iva Tajovská Pavučiny touhy

Eroika 5


25.2.2009 13:06:25

© Iva Tajovská, 2009 © Eroika, 2009 ISBN 978-80-86337-82-1

6


25.2.2009 13:06:25

Jana sedí u kancelářského stolu naproti ní a čeká, až dokončí rozpis pacientů na zítřek. Zdržuje, to snad musí dělat naschvál! Zase se včas nepřipravila. Od pěti je na nohou, těší se, jak se doma osprchuje a na chvíli natáhne. Místo toho tady už skoro hodinu po pracovní době trčí a nudí se. Poklepává nohou a hledí na Anninu soustředěnou tvář nad papíry. Ten účes jí vůbec nesluší. Je v něm nezajímavá. Nijaká. Potřebovala by už brýle, jen se za ně stydí. Mhouří oči a vyrábí si kolem nich vrásky. Nehodí se tam, narušují její hladký, porcelánový, divně projasněný obličej se stabilním, nadneseným úsměvem. Bez spěchu zapíná počítač a přenáší do něj údaje z papíru. „Už to bude, Jano, ještě chvilku strpení, než to zkontroluju a vytisknu. Nechcete se zatím stavit u paní účetní? Ráno říkala, že je potřeba, aby si všichni během dneška zaplatili obědy.“ Účetní Klára překládá stohy papírů, vytahuje příruční pokladnu a desky se stravenkami. „Už se někdy stalo, že jsi měla prázdný stůl?“ Jana se snaží zažertovat, ale zní to spíše jako provokace. „Už se někdy stalo, žes měla všechny pacienty zdravý?“ „Promiň, mně je tě jen líto, jak jsi tu věčně zavalená, já bych se z těch tvých papírů už dávno zbláznila.“ „Teď to bude zase chvilku lepší, je po výplatách.“ Ve dveřích stojí Anna s ještě teplým výtiskem rozpisu služeb a podává ho Janě. „Nezapomeňte, děvčata, že v pět hodin je setkání našich pracovníků s knězem. Není to povinné, ale předpokládám, že přijdete,“ připomíná, než dovře dveře do účtárny. Jana s Klárou se na sebe nešťastně dívají. „Půjdeme?“ „Můžeme nejít?“ „Třeba by nám to prošlo, když už stejně nejsme zapsaný v čekací listině na svatost zaměstnanců,“ směje se potichu Jana. „Já musím dodělat uzávěrku. Tam stejně jenom usínám a nevím, o čem je řeč.“ 7


25.2.2009 15:59:15

„Ty taky? Já na to úplně zapomněla, mám v podvečer sraz s kamarádkama.“ „Nebude nás mít ráda.“ „A měla někdy?“ „To ne, ale může se po nás vozit. A taky – příští týden se budou psát odměny.“

8


25.2.2009 15:59:15

Kráska Jiřina otevírá oči do blednoucí tmy. Malá ručička nástěnných hodin se doplazila k pětce a velká se sotva znatelným stínem dotýká dvanáctky. Spouští nohy z postele a cítí dotek chladné podlahy. Její přivyklé tělo nebere na vědomí přepych, že už léta nemusí vstávat do provlhlých rán pravidelně proplouvajících malou místností s vlažnými kamny. Už nemůže za každého počasí vyjíždět na kole do sousední vesnice k několika generacím stračen, z nichž část oblíbenkyň dostávala stejná jména. Řád vrytý do mozku celoživotními návyky dříve tělu nedovolil ranní spánek ve dnech volna a nic se nezměnilo ani poté, co jí věk a nemoci nařídily odpočinek. Prsty prohrabuje dlouhé, do popelavých, matných pramenů slepené vlasy. Naučeným pohybem je svíjí do kotouče a upevňuje červeným skřipcem. Časné vstávání prodlužuje už tak nesnesitelně roztahané dny. Přechází po tmavé světnici. Flanelová, spánkem zvlhlá noční košile se krabatí do nepravidelných skladů a bez nároku na politování žaluje na noční útlak. Na starém koberci pokrývajícím část prkenné podlahy jediné obyvatelné místnosti útlého domku, do kterého ústí hřbitovní zdi, jsou vyšlapané cestičky. Táhnou se od gauče ke kamnům a dále ke skleněnému sekretáři, kde se větví do užších. Vedou k protější stěně polepené několika vrstvami fotografií, výstřižků a plakátů, aby se sjednotily do široké, rovné cesty podél zdi. Je to její nejoblíbenější místo v domku. Pohybuje se drobnými, postranními krůčky a očima kopíruje každý centimetr před sebou. Občas něžně pohladí výstřižek pokroucený lepidlem nebo narovná odchlíplý růžek. Je čas zatopit. Přihřeje si meltu ze včerejška a dolije mlékem. Vernisáž bude moct pokračovat. Jiřina upevňuje tíhou vyproštěný pramen vlasů zpět do skřipce, popotáhne noční 9


25.2.2009 13:06:25

košili, odchlípne malíček od otlučeného kafáče a znovu přechází podél zdi. Cestička ji dovede ke gramofonu. Teď je to konečně ono! Přibouchne okna a zesiluje zvuk, aby přehlušila venkovní zpěv ptáků, který ji pokaždé znervózňuje. Usedá na gauč a slastně zavírá oči. Když deska dohraje, plácne se do čela. „Ksakru, ksakru, jsem já to ale truhlík! Určitě je už na cestě domů a uvidí mě takhle neupravenou!“ Oplachuje si obličej studenou vodou, obtiskuje ho do ručníku, který v sobě koncentruje pach starého, vlhkého domu. Spěšně se převléká. Přes šaty si přehazuje dederonovou zástěru potištěnou miniaturami pravidelně rozložených slunečnic. Zaplétá si drdol. Kratší čelní pramínek vytahuje ven a nechává ho koketně spuštěný do tváře. Přetírá si ústa výraznou rtěnkou a otáčí se před zrcadlem. „Jo, už dobrý, dobrý,“ chválí se. „Ale polepši se,“ domlouvá svému odrazu a hrozí mu prstem. „Víš, že jsi starší, tak se musíš snažit, holka.“ Zahledí se směrem k hodinám. „Cože, tolik? Už by tu měla být sestřička.“ Tento týden se střídá Jana s Annou. Má ji radši, není taková upjatá. A nespěchá tak. Anna je hodná, to jo, je to sestra pana faráře. S tím nešťastným bércákem si dala takovou práci, že se už konečně skoro zatáhl, nehnisá a nebolí. Trpělivě ten šeredný bolák ošetřuje, přitom jí samotné se ta její pochroumaná noha ekluje. Zapáchá, i kdyby ji měla celou noc namočenou v heřmánku. Sestřička Anna zkouší, co se dá. Na otevřené rány lepí takový mrňavý čtverečky náplasti, prý jsou moc drahý a ohromně léčivý. Pořád jí něco potichu povídá, ale všechno je s ní takový akurátní, až se člověk bojí, že řekne něco špatně a ona se začne tak divně, útrpně tvářit, div se nepokřižuje. Janičce může říct všechno. Je to dobré děvče, ráda se směje a klidně, sama od sebe, odveze i odpadky, které kamna nestráví. Ani si o to nemusí říkat. Občas jí, holce hubený, dá čokoládu a má vystaráno. Kdyby stihla dopsat ten dopis, 10


25.2.2009 13:06:25

mohla by ho Janičce dát, aby ho hodila ve městě do schránky. Nechce, aby se pan doktor zlobil, když příští týden nepřijde. Ne a ne to psaní dokončit. U čeho že to jen skončila? Znovu čte nahlas řádky ze včerejšího dne. Milý pane MUDr, posílám vám pozdrav a vzpomínku. To, co se stalo, se už nedá změnit. Stalo se a mně nezbývá než doufat, že vás to nebude mrzet, když budete mít o jednu pacientku míň. Co se týče mýho muže, starám se o něho dobře, všechno zvládám a stačím. Musím nejen dobře vypadat, ale taky prát, vařit, žehlit, mýt okna a různý ostatní věci. Není to jednoduchý, je toho moc, ale musím se snažit. To víte, není to jen tak, jsem o čtyři roky, dva měsíce a pět dní starší než on. Ale je nám spolu dobře, máme společný zájmy, koníčky i sny… Přemýšlí, ale nemůže si uvědomit, co vlastně chtěla ještě psát. Začíná mít vztek. „Tak mi pomoz, doktore, když seš pořád tak chytrej!“ říká hněvivě směrem k venkovním dveřím, za kterými o patnáct kilometrů dál leží krajské město s poliklinikou. Na novinách, kterými podložila nedopsaný dopis, rozepisuje propisovací tužku. Pohyb konejší přicházející nervozitu. Zavírá oči a přemýšlí. Konečně. Už ví! Přerušovaná linka na papíře se začíná tvarovat do slov. Poznala jsem mýho Karla v roce 1973. Hned, jak jsem ho viděla poprvé zblízka, pamatuju si to, jako by se to stalo včera, to jsem seděla ve třetí řadě zleva v Lucerně, bylo mi hned jasný, že se děje něco úžasnýho a nadpozemskýho. Náš platonický vztah trval spoustu roků. Vídali jsme se v Praze, hlavně na koncertech a při natáčení. Ale každý si žil svůj život. Do té doby, než přišel magický rok. Rok 2000. Pak to šlo ráz na ráz. O předpředpředminulých Vánocích už jsme byli spolu. A taky na Silvestra a Nový rok. Letos, 7. ledna v 10.30 jsme uzavřeli sňatek. Byly to nervy, museli jsme všechno do poslední chvíle tajit, to víte, 11


25.2.2009 13:06:25

médya. Na radnici jsme byli jenom my dva, svědkové a družičky. Jsem opravdu šťastná a spokojená. A nic mi nechybí. Jen si tak oba s Karlem občas trochu smutně povzdychneme, kéž by nám tak bylo o 20 roků míň! Pane MUDr, je to tak, už vás nebudu potřebovat, tak si tu objednávku na příští týden škrtněte. Mějte se se slečnou sestřičkou hezky. Přeju vám pevné zdraví. Vaše Jiřina Gottová Znovu si předčítá dopis nahlas. Je s ním spokojená. To by tak bylo, aby se zase štrachala k tomu doktorovi do města, strávila tam spoustu času mezi samými ujetými, co jsou na budku ze všeho, ale nejvíc z toho čekání, než přijdou na řadu. Zase poslouchat to handrkování, kdo předběhl, kdo byl objednaný a kdo zdržuje? Proč? Aby se pak zase musela cpát spoustou barevných prášků, po kterých se jí chce spát, motá se hlava a bolí žaludek? Zalepuje obálku a přechází ke stěně. „Tak co říkáš, Kájo, hezky jsem mu to napsala, viď?“ Žádný z plakátů, fotografií ani výstřižků neodpovídá. „No tak, Karlíku, na něco jsem se tě ptala,“ říká a do hlasu se jí začíná vkrádat podrážděnost. „Zase děláš, že neslyšíš!“ Ticho. Dnes už poněkolikáté pouští gramofon. Když se rozezvučí první melodie, zprudka ho vypíná. „Tak, chviličku přestaň zpívat. Budeme si povídat, jo? Ptala jsem se tě, jak se ti líbí ten dopis, co jsem teď dopsala.“ „Krásně jsi to napsala, Jiřinko,“ dostává konečně odpověď. Hluboký hlas přechází zpět do krátkého, koketního chichotání a potěšeného ženského tónu. „Ale to víš, dokázala bych ho napsat mnohem líp, ale nechtěla jsem se tam o nás dvou moc rozepisovat. Co je taky komu do našeho soukromí? Lidi uměj jenom závidět štěstí druhých. Počkej, slyším auto, jo, sestřička už je tady. Hlavně, abych jí nezapomněla dát ten dopis. Musí ho hodit do kastlíku, aby doktorovi přišel včas. Promiň, Kájo, chvíli se ti 12


25.2.2009 13:06:25

nemůžu věnovat. Pak ti to vynahradím. A taky ti dožehlím ty košile.“ Jana zase dneska nestíhá. Vrchní sestra Anna jí přidala nového pacienta. Od té doby, co šéfová po jednom semináři začala zavádět logisticky promyšlené trasy, to za nic nestojí. Jeden den je hotová už v jednu hodinu i s předáním odběrů do laborky a ještě si stačí s lidmi popovídat, druhý den neví, kam skočit dřív. Jasně, domácí péče se musí ufinancovat, náklady na provoz vozidla i ty ostatní jsou čím dál tím vyšší. Ale pacienty to nezajímá. Mají rádi svůj řád. Přesnou hodinu, ve kterou přijede pokud možno ta zdravotní sestřička, kterou si oblíbili. Záskoky, střídání a spěch nesou nelibě. Jenže Anna je chodící kalkulačka. Jo, umí, to se jí nedá vzít, je profík nejen jako zdravotní sestra, ale taky jako sestra manažerka, ale už to všechno dělá asi moc dlouho a nějak se jí z té profese začal vytrácet člověk – pacient. Na paní Jiřinu nebude mít dneska dost času, to zase vyslechne brblání a rozmrzelosti! Mají se rády. Nahmatala kliku vrátek do jejího světa, nechala se do něj uvést a nedělá v něm zbytečný chaos. A tak, když má volnější den, vypijí spolu kávu. Čerstvou, voňavou, ze zahraničí, co jí přivezl Karel z turné, ne přepražený laciný šunt za akční cenu z nějakého supermarketu ve městě. Jana se nepozastavuje nad tím, že Jiřinu vždycky zastihne doma v jejím oprýskaném domku s výhledem na hřbitov a nikdy není, jak pokaždé říkává, na cestách nebo na natáčení a koncertech s manželem. Ani nemusí vidět košile, které Jiřina přes den žehlí, až je z toho celá zchvácená. Ví, že v lednici neleží nachystaná svíčková a steaky, které podle Karla ani ten nejlepší kuchař v nejdražším a nejluxusnějším hotelu na světě nepřipraví tak dobře jako jeho žena. Jana s pochopením přikyvuje, když poslouchá, jak se ustaraná Jiřina od rána do večera nezastaví. „Holt se nedá nic dělat, mám se co otáčet, 13


25.2.2009 13:06:25

ale cizí ženskou na výpomoc bych v domě nesnesla. Já se o svýho manžela sama dobře postarám,“ zdůrazňuje, trpělivě upevňuje do skřipce padající pramínky vlasů a hladí si květovanou, dederonovou zástěru. „Tak, dneska máme jenom ten převaz,“ hlásí Jana s úsměvem a pokládá si kufřík na rozkývaný stolek, pod jehož plexisklem jsou vyrovnány fotografie muže s mikrofonem u úst. „Už chystám kafíčko, sestřičko,“ Jiřina chvátá ke kamnům a zapomíná na bolavé nohy. Rachtá v uhláku, přikládá a posouvá hrnek s vodou k většímu žáru. „Moc mě to mrzí, dneska mi zase nezbývá čas, snad až příště. Těšila jsem se na vaši dobrou kávu, ale ještě mě čeká nový pacient,“ říká Jana omluvně, a když vidí, jak se Jiřinin obličej krabatí zklamáním, konejšivě ji hladí po paži. „Ale to nejde, chtěla jsem vám vyprávět o včerejším natáčení, vždycky vás to tak zajímá. Když jsem to minulej týden vykládala sestře Anně, tak mě ani neposlouchala, jenom šup, šup, zalepit, na shledanou a odfrčet dál. Nebo byste si dala raději čaj? Ne? No, takže Janičko, co jsem to chtěla, jo… Kájovi to moc slušelo, řekla jsem mu, aby si vzal tu béžovou hedvábnou košili, ale povím vám, než ji člověk nažehlí, aby k něčemu vypadala, to dá opravdu zabrat. Ale nestěžuju si, to ne. Hedvábí je krásný materiál, však taky stojí fůru peněz. Jenže každý flíček je na něm hned vidět. Víte, mně se líbí, že Karel zpívá na živo, ne na ten… ten plebek jako ti ostatní rádoby zpěváci. Jo, můj Kája, to je třída. Ale to víte, to je košil, co propotí!“ Jana přikyvuje, ale nevnímá. Ani se o to nesnaží, Jiřininy řeči jsou pokaždé stejné, jen posledně byla košile vínová. Cítí, jak se jí v těle hromadí únava. Dneska ráno se už poněkolikáté přistihla, že se do práce netěší. S obavami se v ranním šeru strefovala klíčkem do zámku služebního auta s označením „Zdravotní a sociální služba“ stojícího před jejím domem. Bála se, že zase nenastartuje a motor si 14


25.2.2009 13:06:25

jen potměšile škytne tak jako včera. Nemocní čekají. Musí včas napíchat inzulíny, vzít odběry a odvézt je do laboratoře. Nemůže pacientům vysvětlovat, že by potřebovala nové, spolehlivé auto. Ne každodenním městským provozem otlučenou fabii, už tak koupenou jako ojetý vůz. Ty, co na ni ve svých domovech čekají, nezajímají zácpy na silnicích, náledí, poruchy. Všechno začíná být k nesnesení stejné. Poruchy. Řeči a stesky pacientů. I ty jejich choroby a bolesti se opakují. Dokonce i tlachání kamarádek. Volna po službě, víkendy. Pomluvy kolegyň, stále stejné a nenápadité. Jejich vyměňování si receptů a řeči, co budou dnes vařit, péct o víkendu, co mají kde v akci a jaké známky a poznámky nosí jejich děti domů. A Marek? Čím ten ji v poslední době překvapuje? Snad jen nemile, tím, že se toulá ještě častěji. A sama sebe tak, že už se kvůli němu netrápí tolik jako dřív. Její život začíná být pohlcovaný všedností. Utěšuje se, že je to příliš dlouho trvajícím vstáváním do tmy. Ale dny se už konečně začínají natahovat, jen kdyby se sluníčko polepšilo. Je špatný rok, letos se promenáduje více ukryté za mraky než na jasné, blankytné obloze. Co se to s ní děje? K čertu, je ještě moc mladá na život zdrcnutý do stereotypu, život poskládaný z každodenních stejností odlišených jen posunutím v čase. Vždyť má čerstvý, po nocích vydřený magisterský diplom a v srdci stále nosí touhu být užitečná. Vybrala si své povolání. Ne, vybrala si poslání. Po zdravotní škole a pětileté práci v nemocnici začala dál dálkově studovat. Aby všechno stíhala, přešla do agentury domácí péče. Zůstala, baví ji to víc než v nemocnici. Má své pacienty, kteří si ji oblíbili. Jezdí si autem a docela slušně vydělává. Nic by jí nemělo chybět. Jen Marek na ni už nečeká. Nebojí se o ni, když ráno odjíždí na svou trasu a jezdí po vesnicích se zplátovanými, v zimě neposypanými silnicemi. Neznepokojuje se, když se nečekaně zdrží. Nestrachuje se ani nežárlí. Už dávno jí přes den nepíše esemesky. 15


25.2.2009 13:06:25

Oba mají hodně volnosti. Příliš hodně. Ona nepotřebuje svobodu. Pro ni je Marek ten nejdůležitější. Chce být s ním. Už dávno ji nebaví několikrát týdně se scházet s kamarádkami, bývalými kolegyněmi a spolužačkami. Co si stále vykládat nového? Setkává se s nimi jen proto, aby nezůstávala sama doma, když on odchází. Chtěla by pro něj být důležitější než jeho přátelé. Chce ho mít víc doma. Být očekávána. Už se nepokouší mluvit o svatbě. Zvrácená doba s dvojkou na začátku letopočtu, ve které si ženy s muži přehazují role. Proč se musela pokořovat zdlouhavým čekáním na nabídku k sňatku, a když čas přezrál, byla nucena o svatbě sama začít mluvit? Není větší ponížení než být odmítnuta. „Čas, čas, ještě jsme moc mladí a stejně je to jenom formalita. Canc papíru. Žijeme spolu, to snad stačí,“ vykrucoval se. Svou potupu si prožila na dvakrát. Poprvé, když po letech soužití sama vyslovila slovo svatba, a on to přešel zamlouváním. Podruhé, když se znovu odhodlala, a on přímo odmítl. Bylo to podobné snům, které budí, snům, ve kterých se ocitá nahá uprostřed davu a nemá se čím zakrýt, nohy zmrtvělé a neschopné odnést obnažené tělo do úkrytu, zranitelná, sama mezi lidmi. Terčem pohledů, výsměchu, zostuzení. Čas. Na co stále čekat? Roky utíkají a každý další je o něco kratší. Pro ni není svatba cesta ke kusu papíru. Chce být nevěstou. Se vším, co k tomu patří. S bílými, perličkami zdobenými šaty, dlouhým závojem a jednoduše, ale elegantně uvázanou kyticí. Se spoustou svatebčanů, hudbou a fotografem. Chce si prožít svůj den. Chce jeho jméno. Čas. Překulila se jí třicítka. Napolovic platí nehorázný podnájem a nebudují si vlastní, společné bydlení. Čas, čas. Nejvyšší čas na dítě. „Tak co, kdy budeš mít miminko? Byla bys pěkná mamina,“ slyší ze všech stran v různých obměnách. Na tu otázku začíná být alergická. Co pokaždé odpovídat? Že to nezáleží jen na ní? Seznámili se před čtyřmi lety na tom nejnenápaditějším 16


25.2.2009 13:06:25

místě – v restauraci. Slavila se spolužačkami šťastně zdolanou obávanou zkoušku z farmakologie a on s kamarády své narozeniny. Nemohla z něj spustit oči. Tak nějak si jako dítě představovala anděla. Světlé, dlouhé, vlnité vlasy, štíhlá postava, blankytné oči v průzračně nevinném obličeji. Stálý, dětsky čistý úsměv. Muži o ni vždycky stáli. Ona je brala pouze v roli známých, společníků, kamarádů, doprovodu. O to víc o ni usilovali. Jako by v sobě nosili radar na rozpoznání nepředstíraného nezájmu, který jako prášek do pečiva kypří jejich potřebu zalíbit se, bojovat, snažit se a získat. Ten den, kdy se viděli poprvé, bylo všechno jinak. Jako by někdo do sklenice vína, které si Jana objednala, dolil kouzelný lektvar. Všechno bylo rychlé. Do jejího emočního světa se katapultoval žádoucí muž. Sešli se hned druhý den a pak každý následující. Během několika týdnů spolu bydleli v podnájmu. Soustředění se zatoulalo. Bolestně krásné, vyčerpávající období. Všechna slova toho druhého byla nejmilejší, nejduchaplnější, nejvýstižnější ze všech existujících. Každý pohyb a nově objevená vlastnost byla ta nejpozoruhodnější a každý společně prožitý čas krušně krátký. Proč na něj musí stále myslet? Mnohokrát přes den přistihne své myšlenky u něj. Dost, musí se přece soustředit na práci. Na řízení služebního auta, na své pacienty. Snaží se svou pozornost ukotvit u Jiřiny a říct jí něco pěkného. Ale myšlenky znovu odlétají. Marek je o tři roky mladší. Po roce společného soužití se jeho zamilovaný mozek unavil. Běžná přírodní zákonitost. Tomu, čemu Jana říkala láska, co si opředla gloriolou vznešenosti a nejušlechtilejšího lidského citu, začal Marek po jedné z pánských jízd na horách říkat chemie. „Nemůžu za to, že mi tělo přestalo vyrábět a šplouchat do krevního oběhu tu počáteční předimenzovanou dávku hormonů zamilovanosti, co člověka tak otupuje. Už to je vědecky dokázaný. 17


25.2.2009 13:06:25

Je to obyčejná chemie, kterou neovlivníme,“ vysvětloval jí nově převzatou teorii krátce poté, co po ranním milování žadonila o něžná slůvka vyznání. „Chemie? Ty chceš říct, že to krásný, co je mezi námi, není cit, ale prachsprostých několik miligramů nějakých hormonů?“ Ještě doufala, že ji Marek obejme a rozesměje se, jako pokaždé, když se v něm probudí veselý kluk, který nechce brát život moc vážně, a tak si dělá ze všeho legraci. „Chemie,“ stále se nesmál, ani ji neobjal. Vstal a začal se oblékat. „Ale mám tě rád,“ řekl jakoby mimochodem. „To říkáš jen tak, abys mě umlčel,“ Jana slyšela vlastní vyčítavý hlas. Natáhla se pro župan. Svou nahotu snáší jen v přítomnosti jeho obnaženosti. Uprostřed nedokončeného pohybu jí ho vytrhl a přehodil si ho přes ramena. Zálibně si ji prohlížel. Ale v jeho očích už nebylo tolik žádostivosti jako krátce po ranním probuzení. „Jsi moc pěkná. Moc.“ To už slyšela mnohokrát. Nejen od něj, slova chvály ji provázejí snad od prvních vzpomínek. Z roztomilého, okatého, poslušného dítěte vyrostla do pohledné dívky, která se rozvinula do přitažlivé ženy. Pravá blondýna s nápadnýma, ostružinovýma očima a dokonalou postavou. Krásná po ránu po probuzení stejně tak jako po drobných úpravách, kterými ženy po staletí fušují přírodě do řemesla. Přednost, která ji nikdy nestála žádné úsilí, danost bez zásluh vzácně zarámovaná do skromnosti. Nechce být pokořována povrchností. Touží po uznání toho, co vyvěrá z ní, toho, co musí vytvořit, naučit se, vybojovat, dokázat. Ne toho, co tvoří její, druhými velebený povrch, který jí byl velkoryse, ale nezaslouženě přidělen. V mnohém jí usnadňuje život a masíruje křehké sebevědomí. Ale dobře si uvědomuje pomíjivost a ohraničenost něčeho tak křehkého, jako je mládí a krása. Maminka byla také mladá a krásná. Janička čekala, až přijde pláč. O její záda se opíraly cizí pohledy. Byla strnulá, jako by ji někdo zbavil schopnosti pohybu a mož18


25.2.2009 13:06:25

nosti vlastního projevu. Když se rakev dala do pohybu, ozval se mnohohlasný vzlykot. Sousedka, která ji ráno navlékla do kousavého, temně šedého svetru a černé, skládané sukně směšně trčící nad koleny do stran, vzlykala nejhlasitěji. Na okamžik, jako na povel, přestala ve chvíli, kdy v kabelce soustředěně hledala kapesník. Ten malý čtverec jí připadal svou zářivě bělostnou barvou neslušný. Vnímala ho jako něco nepatřičného na tomto chmurném místě. Sousedka páchnoucí čerstvým potem ho zmuchlala v ruce. Ze sevřené dlaně trčel už jenom mírně pomačkaný cíp směřující k tmavé podlaze. Stále přitahoval dětský pohled a pak vyvracel plaché oči do stran. Tatínek stojící vedle se zmenšil. Janičce se zdálo, že se mu udělal pod sakem hrb. Brada mu při každé větě řečníka hovořícího uspávajícím hlasem padla ještě níž k hrudi. Výraz do jeho tváře se vrátil až ve chvíli, kdy se před nimi utvořila dlouhá, šedivá řada. Rozpité postavy, které jí připadaly bez obličejů, jí podávaly studené ruce a otevíraly ústa ke slovům, kterým nerozuměla. Občas někdo z nich pohladil dívčí hlavu. Každý dotek a soucitný pohled do ní zavrtával smutek, který měl propuknout až později. Smutek nevyplavený slzami a neumlčený časem. Jen mlhavě se pamatuje na ženu, které je podle fotografií podobná. Její pamětí se prochází světlovlasá, upravená, voňavá paní. Vzpomíná na různobarevné látky přikryté šustivými papírovými střihy, na matčinu skloněnou siluetu nad šicím strojem, na její vysokou postavu otáčející se před zrcadlem v nedokončených šatech se špendlíky v ústech. Jen těžko se rozpomíná na její náruč, pohlazení, vyprávění, neví, jestli jí kdy četla pohádky a otírala slzy. Neví, jestli je to selhání nespolehlivé paměti, nebo prostá neuskutečněnost toho, co mělo být. Chybí jí. Stále. Nechala ji napospas dospívání, bezradnému tátovi, který neuměl nést každodenní starosti, napospas samotě a zmatku příliš rychle obnažovaného života dospělých. Každá vzpomínka na maminku znovu našlehá tuše19


25.2.2009 13:06:25

ní nejistoty, nedokončenosti, nevyřčenosti. Snaží se bránit dorážejícímu smutku, kterému se ani po tolika letech nechce vyprchat. Neví, jestli stesk patří té krásné, tajuplné ženě, ke které ji váže tak málo vzpomínek, nebo spíše pojmu matka, který si během dospívání naplnila předpoklady toho, co matky mají svým dětem poskytnout. Nebo co jim dluží. Brání se svým spletitým, okoralým pocitům. Je už dávno dospělá. Má vlastní vztah. Brání se, když se ji vzpomínky snaží vtáhnout do svých rejů. Musí ovlivňovat a měnit přítomné, ne to, co je kdesi zaevidováno v už nedotknutelné minulosti a přisvorkováno k věčnosti. Jiřina dolévá z plechového kyblíku vodu do hrnce a rozzlobeně cloumá dvířky kamen, která nechtějí zapadnout. Škvírou promítají oranžový, plápolající, úzký obdélník. Z nespolehlivého skřipce se jí uvolňují další prameny vlasů. Vytahuje zásuvku kuchyňského stolu a sype její obsah na igelitový ubrus. K zemi směřují nejrychlejší kuličky a knoflíky, za nimi se líně koulí šroubky a připínáčky. Po stole se rozprostírají účtenky, zašedlé náplasti, léky, hřebínky a desítky dalších těžko identifikovaných předmětů. Přehrabuje se v nich a za neustálého komentování své činnosti konečně nachází kovové sponky. Upevňuje si je do vlasů. Jana se na ni dívá, ale není schopná vnímat její konání a slova. Myšlenky neustále utíkají ke dvěma lidem, kteří měli přiděleno důležité místo v jejím životě. Jedna z něj byla odvolána, druhý, živoucí, veselý, milovaný se plíživě vytrácí. Dívala se prosebně na Marka. „Vrať mi ho,“ natáhla ruku s krupičkami husí kůže pro župan a druhou si zakryla klín. Smál se, už z něj byl zase hravý chlapec, který se za celou dobu, co jsou spolu, nezměnil. Jen ten jeho v citech zlenivělý mozek vyslal signál hormonům zamilovanosti, aby už tolik nebláznily. 20


25.2.2009 13:06:25

„Jsi ta nejkrásnější žena, kterou znám.“ Jak ráda by vyměnila tento kompliment za jiná slova: „Miluji tě. Vážím si tě za to, jaká jsi.“ Marek nikdy neví, co by potřebovala slyšet. Jeho škádlení ji ani trochu nerozveselilo. Nemohla se zbavit probuzené tesknoty posledních týdnů. Potřebovala by ukonejšit. Cítí vyprahlost. Snad by se spokojila s umělým vyznáním, třeba i zavánějícím vlídnou lží, jen kdyby se alespoň trochu snažil. Ona ho stále miluje. Jako na začátku. Ta zamilovanost nevyprchává, naopak, dozrává do jiného, hlubšího citu. Chce se s ním zadlužit, koupit byt, zařizovat ho, milovat se v něm tím nejposvátnějším způsobem, kdy počnou dítě. Dříve dělala všechno pro to, aby mu dokázala nahradit jeho přátele a stále nové známé. Nyní, aby je dokázala tolerovat. Doposud měla dost trpělivosti, se kterou se ho pokoušela doprovázet ke zralosti. Ale v poslední době už jen zoufale loví unavenýma rukama v torzech tolerance, klopýtá, otupěle čeká, až Marek konečně zmoudří, dospěje, vybouří se. Její trpělivost není odměněna plody, nic se nelepší, naopak, začíná mu chybět ještě častější posezení s dalšími, novými kamarády na jiných místech. Má zalíbení ve změně. Ale i častá změna se může stát stereotypem. Fotbal, pivo, cigarety, legrace. Však i Jana má spoustu kamarádek, se kterými se čas od času ráda sejde. Nechce z jejich soužití udělat vězení, každý má nárok na své zájmy. Jen ten, kdo má volnost, se rád vrací. Ještě stále dokáže být respektující. Ale Marek neví, kolik přemáhání ji to v poslední době stojí. Ne, takováto zamilovanost není nic krásného. Je to omamná, otupující, vyčerpávající bolest. Nechce být zamilovaná. Chtěla by obyčejnou lásku. Už nemůže čekat, až ho čas vybrousí. Je nespokojená. Unavená. Už se několikrát přistihla, že by nejraděj vlezla místo svých pacientů do postele, přetáhla si přikrývku přes hlavu a odpočinula si od čekání a dotěrných vzpomínek.

21


25.2.2009 13:06:25

Pozoruje Jiřinu, jak přechází po cetkami přeplněné místnosti připomínající maringotku a nepřetržitě vykonává nějakou zbytečnou činnost. Samota, proplulo jí náhle hlavou slovo, které se odvážila uchopit. Uvědomila si, že to mlhavé čekání, stesk a zraňovaná naděje, které na ni stále zuřivěji útočí, lze krátce pojmenovat jedním slovem. Samota. Je sama. Vedle partnera, kterému už nestačí. Sama bez dítěte, jehož představa se kolem ní každým rokem stále neodbytněji vznáší, sladký přízrak klepe na její mysl a snaží se vklouznout do připraveného těla a zhmotnit. Je sama mezi bezmocnými, často osamělými, starými pacienty, kteří jenom skrytě a po troškách odkrajují z její energie, ochoty, zdraví, mládí. Odkládají na ni svoje trápení, ulevují si a sami jí kromě svých, jen pro ně samé pozoruhodných vzpomínek a zřídkavého vděku nemohou nic dát. Jana už nemá tolik sil, aby jim pokaždé dokázala naslouchat a pomáhala nést jejich bezmocnost. Organismus se brání, tvrdne, musí, její povolání si to časem samo vyžádalo, nemůže plýtvat soucitem, musí zahánět dojetí při pohledu na staré nemocné, které už čeká jenom ještě vyšší stáří a ještě více nemocí. Více bolestí, více hodin nenaplněných smysluplnou činností, více vyprahlosti. Žijí v čekání pozemské konečnosti. Ti unavenější a bolavější v jejím přivolávání, bojovníci proti hříšnosti a skrupulanti ve strachu snoubícím se s nadějí na blaženou věčnost. Už jim toho nezbývá mnoho k rozdávání, snad jen vzpomínky a zkušenosti, které nikoho nezajímají, musí se naučit brát a vyrovnat se s myšlenkou, že ve svých potomcích zasévají pocit, že nejsou dostatečně dobří, aby se o ně dokázali plnohodnotně postarat. Protože oni mají svou práci, roky a povinnosti. Své děti a své starosti. Energie, kterou potřebují na to, aby ji rozdělili do všech povinností, ubývá. Po čase už nedělí, jen unaveně paběrkují. Mnozí z jejich pacientů, až odejdou, budou chybět snad jen organizaci, ve které pracuje. Každý pacient – dobrý pacient. 22


25.2.2009 13:06:25

Co se to děje? Janě se nedaří zahnat ponuré myšlenky. Snaží se namluvit si, jak se těší, až si, hned jak skončí u Jiřiny a nového pacienta, koupí novou kabelku. Je vystavená ve výloze, kolem které každý den jezdí a trne, že tam do výplaty nevydrží. Je tak hezká. Ale kam ji vlastně unosí? V práci ji neužije a s Markem stejně skoro nikam nechodí. Ukazovala mu ji, když ho minulý týden přemluvila k podvečerní procházce. Jen řekl: „Hm.“ Ani ho nenapadlo, že se blíží její narozeniny. „Janičko, říkám to jenom vám. Doufám, že to nebudete nikde vykládat! Víte, on mi každý závidí. Ale nikdo neví, jak je to strašně náročný žít vedle takovýho muže. Musíme čelit miliónům ctitelek a fanoušků z celýho světa. To kdyby se v televizi objevil třeba s trošku pomačkaným límečkem, nebo nedej bože s utrženým knoflíčkem, brrr, nechci raději ani pomyslet. Takovou ostudu si nemůžu dovolit!“ Jiřina se otřásla při vyslovení svých nutkavých obav. Na chvíli zmlkla a zasnila se. „Ale všechny ty starosti a práce mi stojí za to. Máme krásný vztah. Karel mě totiž strašně miluje.“ Jana má Jiřinu nejraděj ze všech svých pacientů. Jako jedna z mála ještě není ani moc stará, ani těžce nemocná nebo bezmocná. Její zvučný hlas ji konečně donutil odtrhnout se od vlastních myšlenek a soustředit se na přítomnost. Poslouchá Jiřinino staronové vyprávění a přikyvuje. Chce se jí vyslovit nahlas, že zamilovanost v jakékoliv formě je zlovolná potměšilost přírody. Líbivý donucovací prostředek sloužící k pokračování života. Stříhá čtverec náplasti a lepí ho na bércový vřed rudě vystupující z modravého, lesknoucího se pozadí. Uvažuje, jaký je mezi nimi rozdíl. Snad jen v tom, že se její Marek vrací domů. Vypere mu skutečné košile, navaří existující jídlo, pomilují se, popovídají si. On opraví kapající kohoutky a rozviklané kliky na starých dveřích. Ale pak se ozve mobil, rozzáří se a jde se bavit. Bez ní. 23


25.2.2009 13:06:25

Jiřina začíná pokukovat po hodinách. „Za chvíli už přijede, naložila jsem svíčkovou, mohl by se jí ujíst. Pochopitelně musím dělat domácí knedlík. Dělám ho na páře. Však mi občas hubuje, že kvůli mně přibere, ale nenavařte mu, když mu tak chutná. No, k večeři už chystám jenom zeleninový saláty. Ale nemyslete si, že nedají práci. Chápejte, Janičko, on si musí držet figuru. Kdekdo mu závidí, ale nikdo neví, jak je těžký být slavnou tou… celebritou a pořád dobře vypadat.“ Jana kontroluje čas. Musí si pospíšit. Zase ztratí spoustu času hledáním bydliště nového pacienta. Na vesnicích se lidé neobtěžují označovat své domy jmenovkami na zvoncích branek. Opět ji čeká mnohonásobný štěkot psů, typický zvuk, který si ji bude předávat od domu k domu, než najde ten správný. „Jste nějak moc smutná a uspěchaná, taková zamyšlená,“ volá ji Jiřina zpět do reality. „Ale ne, vůbec ne,“ Jana profesionálně lže, „jen toho mám dneska moc. A auto mě začíná zlobit, nemůžu se na něj spolehnout, jsou to nervy, abych všude přijela včas. A také nám přibyl další pacient.“ „Ale příště posedíme, že jo? Chci vám pustit jeho nejkrásnější písničku.“ „Už se těším. Snad to vyjde, takže zase pozítří,“ loučí se zamyšleně. Jaké to je milovat muže z fotografií? Jeho hlas. Představy o něm. Možná bezpečnější a méně vyčerpávající než milovat nezralého muže. Usmívat se a čekat. „Hodíte mi ve městě tenhle dopis do kastlíku? Je to důležitý.“ „Prosím? Jo, ano, jistě. A přeji vám hezký den, paní Jiřino.“ „Až příště nebudete spěchat, pustím vám tu písničku, co zpívá jenom pro mě.“ Jaké to je milovat potištěné papíry, směšně malou postavu poskládanou z tisíců barevných bodů na obrazovce, hlas zali24


25.2.2009 13:06:25

sovaný do roztřesené křivky stočené do spirály na gramofonové desce? Směšné? Hloupé? Opravdu je hloupé milovat papírového muže a jeho hlas nikdy nepatřící přítomnosti? Je to milosrdnější. Plakáty, písně, bdělé sny a protříděné představy nezraňují. Odevzdává vrchní sestře Anně klíče od služebního auta pro zítřejší službu. „Auto zlobí, špatně startuje, je potřeba ho dát rychle do opravny,“ hlásí. „Zařídím to,“ Anna okamžitě uchopí mobil a povolává pracovníka zodpovědného za údržbu vozidel. Jana ji uznává jako profesionálku. Její rychlost, bystrost a přehled. Přesto doufala, že se minou. V poslední době s ní nerada jedná. Dřív, když nastoupila, Anniny otázky týkající se pacientů i jejího soukromého života považovala za upřímný zájem. Ale časem se otazníky příliš vykroutily a navršily do bloku, který se jí čím dál hůře překonával. Odpovědi se zkracovaly a na otázky zasahující do jejího mimopracovního života už reagovala vyhýbavě nebo vůbec. Mrzí ji, že má vůči své nadřízené takové zábrany. Vždyť jí vlastně nikdy nic špatného neudělala. Naopak. Snaží se jí vyjít vstříc. O rozvržení služeb se vždycky dohodly a v době, kdy se chystala na státnice, jí Anna umožnila vybrat si všechny nastřádané přesčasy v celku. Nebránila se ani poskytnutí několika dní neplaceného volna, které jí pak beztak částečně kompenzovala odměnou. Jana se stydí, že má k Anně výhrady, pro které by, pokud by je měla nahlas vyjádřit, nenalezla správné označení. Ta plíživě rostoucí antipatie pramení z mlhavého vnímání situací, kdy se nechová ke všem zdravotním sestrám spravedlivě. Upřednostňuje ty věřící a svobodné. Protože sama je taková. Nezadržitelně stárnoucí stará panna. Zběhlice. Mravokárkyně. Kazatelka. Paní ctnostná. Nemá muže. Nemá dítě. Má jen svou práci a přehnaný, protivný zájem o druhé. Žije si ve svém světě prostoupe25


25.2.2009 13:06:26

ném Bohem. Její Kristus jí supluje partnera, manžela, přítele. Musí se snažit. Odčiňovat. Jana o tom ví jen z náznaků služebně starších kolegyň a od účetní Kláry, která tu pracuje už řadu let a ledacos se jí donese. Říká se, že Anna zběhla z řeholního společenství a dodnes tím niterně trpí. Výčitky svědomí si sama sobě přidělila na doživotí. Nenávidí svůj předsudek o selhání a umenšuje ho tím, že nachází daleko větší v konání druhých. Napravuje ho tak urputně, až se málem dopracovala ke svatosti. Její pleť připomíná pokožku svatých z ikon, je průsvitná, porcelánová, čistá a hladká bez nejmenších nerovností a skvrnek. Jen stálý, povznesený úsměv do ní narýsoval dvě kolmé, symetrické rýhy k úzkým rtům a čas opředl oči mělkými vráskami. Ústa má plná abstraktních slov, kterým Jana nerozumí. Kristus, víra, posmrtný život, hřích, očistec, křesťanské ctnosti, svátosti. Mluví o tom tak často, až je to trapné. Ze schopné sestry manažerky, která s přehledem řídí náročný chod moderní organizace, dokáže během několika okamžiků přeskočit do poklidného, nehmatatelného světa svého Pána. Často mluví o pokoře, přesto z jejího chování cítí nadřazenost. Ne tu, která plyne z pracovní pozice, ale takovou, která pramení z přesvědčení, že jen ona se vejde do křesťanské morálky. Žije s bratrem knězem na faře a okázale dodržuje všech deset přikázání. Do úmoru slouží potřebám organizace, pacientů, příbuzných a potřebných z jejího okolí. Ale žije v pokušení a v nástrahami prošpikovaném světě, do kterého se musí vtěsnat. A co víc, být úspěšná. Něco skrývá, vyzařuje z ní těžko popsatelný rozpor, skrytý, mlhavý. Odsuzuje to, co závidí. Radosti z věcí, které považuje za plytké povrchnosti, pozemská pozlátka. Svým kolegyním a sousedkám veselý, bezstarostný smích. Jejich nápadníky. Milence. Manžele. Děti. Lásku spojenou s dotykem. Jana si dobře všimla její špatně maskované nevole, když se dozvěděla, že žije nesezdaná s Markem. Také nemůže přijít na jméno účetní Kláře za to, že je rozvedená a vzala si muže, 26


25.2.2009 13:06:26

který kvůli ní opustil svou ženu. Mluví s ní sladce, ale mezi svými oblíbenkyněmi občas vypustí zaobalené hodnocení, které v důsledku vyzní nelichotivě vůči její práci i soukromému životu. Proto se Anně vyhýbá. Nemá náladu na její skryté opovrhování, naznačování hříšnosti druhých a poukazování na porušování desatera. Středověk už dávno pominul. Bude si žít po svém. A i kdyby jí církevní organizace platila ještě jednou tolik, nenechá si do svého života od nikoho mluvit. I tak se hodně přizpůsobuje. Už si zvykla na všudypřítomné svaté obrázky na pracovišti, na růženec houpající se na zpětném zrcátku ve služebním autě, na půlmetrový kříž přibitý na stěnu v místnosti pro zdravotní sestry, ve které se před a po službě převléká a pokaždé se jí sevřou vnitřnosti při pohledu na extrakt bolesti a utrpení symbolizovaný naturalisticky zobrazeným, ukřižovaným Kristem. Nemá nic proti pondělní ranní modlitbě všech zaměstnanců za pacienty ani proti občasnému povinnému setkání s knězem. Proč ne, když to osvěží duši věřících kolegyň? Ale ráda se bez toho obejde, a když je to možné, vyhne se tomu tím, že si raději vezme ranní službu a vyrazí za pacienty k odběrům a píchání inzulínu. Ještě si za celou dobu působení v této organizaci nevšimla, že by modlitba nějakému jejich pacientovi pomohla. Ulehčení jim přinesly injekce, podané léky, převazy, rehabilitace, koupel, zájem a obyčejné, laskavé slovo. Necítí se o nic horší než její kolegyně se sepjatýma rukama. S bohem ji jako dítě nikdo neseznámil, a teď už to nechce dohánět jen proto, že pracuje v církevní organizaci. Bůh? To on si k sobě povolal její krásnou maminku? Kde se toulá, když v bolestech a osamění zdlouhavě umírají její pacienti? Proč trápí ty, kteří tady už nechtějí být? Přiděluje jim další nevyžádané dny života plné bezmocnosti a rozbředlého času. Proč jim neumožní včas a důstojně odejít? Nikdo, ani kněz, ani Anna, jí neuměl vysvětlit, proč jejich Bůh, absolutní láska, jak říkají, dopouští utrpení. Proč při 27


25.2.2009 13:06:26

projektování světa vytvořil nádhernou planetu plnou divotvorných krás a zároveň jí přidělil děsivý řád potravinového řetězce, kde slabší jsou požíráni silnějšími, hodnější pohlcováni dravějšími, kde dokonale zkonstruované a geniálně fungující lidské tělo oživované zranitelnou, křehkou duší bývá ochromováno bolestí, ohrožováno a mnohdy předčasně likvidováno nemocemi, znedůstojňováno stářím a bezmocí. Mladý kněz i povznesená Anna jí několikrát trpělivě vysvětlovali totéž podobnými slovy. Vzletná, mnohoobsažná, jejím rozumem nevstřebatelná slova. Když plynula z jejich snaživých úst, budila dojem přesvědčivosti, chvíli si myslela, že už už chápe a něco z toho by mohlo být pro ni přijatelné. Ale když přestali hovořit, zůstalo zase jenom prázdno. Nejasnost. Ještě větší otazník. Ale ona si s ním ví rady. Umí z tajuplné, pokroucené, znepokojující kličky s tečkou pod sebou udělat přímku. Zná odpověď. Bůh nic nedopouští. Zkrátka není. Jana jde domů pěšky, služební auto musela předat. Hodí se jí to, jen si bude muset ráno přivstat a opravený vůz vyzvednout před pracovištěm. Přechází silnici a už z dálky vidí vyhlídnutou kabelku ve výloze. Nálada se lepší. Prodavačka ji ochotně vyndává a nenápadně otírá prach. „Je poslední, každému se moc líbila, hodně ji kupovali. A máme k ní i boty,“ navádí. Krása! Stejně úžasné jako kabelka. Ale ta cena! Je v obchodě s prodavačkou sama. Přehazuje si kabelku přes rameno a nazouvá boty. Jsou z měkoučké kůže. „Ty jsou jak bačkůrky,“ říká nadšeně a prohlíží se v zrcadle tak, aby se viděla celá. Prodavačka s pochopením přikyvuje a vychvaluje zboží i to, jak zákaznici sedne a ladí. „Ach jo, ach jo,“ Jana vzdychá nahlas nad pokušením. „Ach jo, ty jsou tak hezký.“ „Moc vám to sluší, neváhejte.“ 28


25.2.2009 13:06:26

„Dobrá,“ nenechává se přemlouvat, ještě se dvakrát otočí před zrcadlem a nechá sesunout kabelku z ramena na předloktí. Čert si vem ten nový přehrávač. Na co ho kupovat? Šetřili na něj tři měsíce, a stejně ho chtěl jenom Marek. Ona by raději kupovala něco do domácnosti. Přehoz na sedačku, záclony nebo nábytek. Ale ne do cizího bytu, takové zařizování nebaví. Neumí žít jen přítomností. Radost, ano, radost, musím si dělat radost, přesvědčuje se, když u pultu váhavě vyrovnává přeložené tisícovky a bojí se, že až cinkne pokladna, začnou ji zaplavovat výčitky svědomí. Prodavačka vsouvá do krabice účtenku. „Ještě jsem vás chtěla upozornit, že vaše boty mají koženou podrážku. Měla byste si je dát co nejdříve podrazit. Můžete si to zadat třeba hned tady u nás.“ „Cože?“ Jana nechápe. „Nové boty dávat podrazit?“ „Nemusí to být hned, i když by to tak bylo lepší. Stačí, až budou mírně prochozený, ale ne moc, pak už by s tím byly problémy. Tak za měsíc, za dva.“ „Ale, ale.“ Jana stále nerozumí. „A také vám chci doporučit tento speciální sprej. Postříkejte si boty co nejdřív, hned před nošením, aby se na nich neudělaly skvrny. Běžný krém na tento druh povrchu není vhodný.“ „Ale,“ Jana přemýšlí, jestli si z ní prodavačka dělá legraci. „Z bot budete mít radost, uvidíte. Jen vyžadují zvláštní péči. Jedná se o jemnou, speciální useň. Je to obuv vhodná spíše do interiérů, ne na dlouhé nošení. Nebo třeba na přemístění do auta a tak. Také si dejte pozor, aby nezmokly.“ Ve chvíli, kdy Jana pochopila, že se nejedná o žert, rozesmála se. Z rozpaků. Ze situace hodné skryté kamery. „Ale nosit je můžu, že?“ „Samozřejmě. Jen s nimi musíte zacházet jinak než s obyčejnými, levnými botami z umělé usně.“ Jana si odnáší naplněnou igelitovou tašku. Snaží se nekazit si radost. No a co, říká si, taky si můžu dovolit být jednou 29


25.2.2009 13:06:26

za dámu a dopřát si luxusní, nepraktické zboží. Pohupuje si taškou a těší se domů, až si zaplní novou kabelku a nasadí nové boty v klimaticky neškodném interiéru s měkkým kobercem, který nepoškodí koženou podrážku. Přichází do prázdného bytu. Už ani nepamatuje, kdy na ni Marek čekal. Pomalu by už nepotřeboval klíče. Nespěchá za ní. Spěchá od ní. Koupená radost vyprchává. Sprchuje se. Připravuje večeři. A teprve až když se začne stmívat, vyndává svůj nákup, který jí už nezvedá tep. Padnou výborně. Měkoučké, pohodlné. Kabelka má šmrnc. Vypadá elegantně, a ačkoliv není velká, vejde se jí do ní i skládací deštník. V botách a s kabelkou přes rameno se otáčí před zrcadlem. Fajn, hezký. Dobrý… Smutně pokládá boty na krabici. Vedle usazuje nakrmenou kabelku. Hodí se k sobě. Hm… Copak se už neumí radovat? „Ale jdi ty,“ Markova ruka přejíždí po její tváři. Jeho měkké prsty chladí. „Nechci, abys mě konejšil, musíme si promluvit, potřebuju vědět, na čem jsme.“ „Chybí ti něco? Nežijeme si pěkně? Co tě to zase chytá? Zase máš svý období?“ Jana tyhle jeho zjednodušující řeči nesnáší. „Už to dlouho není co dřív. Máš u zadku vrtuli, doma jsi čím dál tím míň.“ „Mohlas jít se mnou.“ „Dobře víš, že mě nebaví sedět s tvými kamarády v hospodě nebo klubu. Mám toho za celý den dost, chci si odpoledne a večer odpočinout nebo se jít s tebou jenom normálně, obyčejně projít. Už se mnou nechceš ani chodit do kina, natož do divadla.“ „A jejej, zase začínáš vyčítat.“ Marek odchází z místnosti a míjí bez povšimnutí kabelku a boty položené na konferenčním stolku. 30


25.2.2009 13:06:26

„Neutíkej hned od všeho, co ti nevyhovuje,“ snaží se ho zadržet. „Ale to je pořád to samý, Jani, už mě nebaví to furt dokolečka rozebírat,“ jeho oči se překulují a na sotva postřehnutelný okamžik ukazují bělmo. Jana se dívá s údivem do jeho tváře. Nechápe, jak to Marek dokáže, že z jeho výrazu nikdy nevyprchá jeho dětsky naivní, až andělsky čistý výraz. Zůstává tam, i když jeho srdíčková ústa zpracovávají nelichotivá slova, vulgární historky a zcela nepochopitelně i v době, kdy neverbálně dává najevo nesouhlas nebo odmítnutí. „Takhle já už nechci žít, Marku, odcizuješ se mi a… a… a…,“ nemůže najít vhodná slova, je příliš rozrušená. V jeho blankytných očích na zlomek vteřiny zachytává něco, co u něj doposud nepoznala. Úšklebek. „A… a… a,“ paroduje, „jak chceš teda žít?“ „Jako normální ženská v mým věku. Mít svoje bydlení, mít v něm svýho chlapa a dítě.“ „Ach jo,“ mává otráveně rukou a znovu se pokouší odejít. „Proč pořád tlačíš na pilu? Máme dost času. Jdu se osprchovat.“ „Počkej. Máme? Myslíš my dva?“ „Jo.“ „Ne, ty se mnou nepočítáš. Máš svůj život. Já se ti do něj vejdu už jenom jako posluhovačka. Připadám si jako Čekanka. Už mě to nebaví. Potřebuju muže. Ne kluka.“ „Jani, nechej toho, jen máš špatnou náladu. Vždyť je nám spolu fajn. Vždyť nám takhle nic nechybí,“ jeho tón je smířlivý. Sedá si na sedačku vedle ní, objímá ji kolem ramen a chce ji k sobě přitáhnout. Ale její tělo je strnulé, dnes není za vláčnou, hadrovou, přilnavou panenku. Je nešťastná. Otupěla. Sklad příkoří v její duši se přeplnil a zneuctěná tolerance a trpělivost od něj předaly klíč skepsi. „No právě. Nebudu se tě o nic prosit. Už se nenechám ponižovat. Já chci žít opravdově. Ne jen pořád na tebe čekat. Začnu si hledat menší pronájem, abych to sama utáhla.“ 31


25.2.2009 13:06:26

Je překvapená, s jakou lehkostí se jí to podařilo vyřknout. Nevěřila, že dokáže jít tak daleko. Ještě před chvílí chtěla smlouvat. S kým? S ním, nebo spíš se sebou? Neví. Když v noci uslyšela klíče v zámku a typický zvuk jeho pohybu, uzrálo v ní rozhodnutí, kterému šlapala na paty úleva. Mezi pootevřenými dveřmi kuchyně ho zahlédla nad hrnci s připravenou večeří. Odkrýval pokličky, hrkal zásuvkou s příbory, cinkal a ani se nesnažil nedělat hluk. Ochutnával vystydlé jídlo s mihotajícím se škraloupem, a když ji zahlédl, začal bezstarostně vyprávět, co si dneska s kluky na bowlingu užil legrace. Jana uslyšela pleskot další kapky jeho bezstarostnosti. Plechový, studený, rozplizlý zvuk rozkmitávající unylou atmosféru v místnosti. Pouštět se do dalšího boje bez šance na vítězství? Na to už nemá sílu. Vždyť by to vítězství ani nebylo. Nechce bojovat. Jen chce úplně obyčejně žít jako jiné ženy v jejím věku. Mít někoho a něco svého. Je jí teskno. Teskněji, než když Marek stále častěji odcházel a ona věděla, že se rozesmátý a bezstarostný zase za pár hodin vrátí a bude jí vyprávět, co se kterému kamarádovi stalo, co kdo řekl a co byla největší legrace, aby si doma odpočinul, pomohl jí s drobnými pracemi a pak s tradiční formální otázkou „nechce se ti jít se mnou?“, nečekající na odpověď, odešel. Přestože to byla ona, kdo zpochybnil jejich vztah, cítí se odvržená. Úleva doprovázející dlouho odkládané rozhodnutí brzo vyprchala a zanechala ji v tratolišti prázdnoty. Nevysuší ho ani telefonáty, přímé, neobratné i nápadité nabídky Markových kamarádů i dalších známých, kteří zkouší zaujmout atraktivní, čerstvě uvolněné místo. Odešel. Příliš snadno. Jen málo, jen nepřesvědčivě se snažil přemlouvat a napravovat. „Vždyť se máme rádi,“ zapojil do bitvy o přežití zaběh32


25.2.2009 13:06:26

nutého nejúčinnější zbraň nabitou slovy mámivého příslibu. Účinkovala. Několik dní. Ještě teď cítí jeho prsty na tváři, letmý pohyb, kterým se loučil. Nezbavila se vzpomínky na jeho vyčkávací pohled, když s taškou postával mezi dveřmi. Odstěhoval se. Má mnoho dobrých kamarádů. S lehkým úsměvem. Marně se v něm pokoušela zachytit alespoň náznak smutku a trpkosti. Jeho nevinný, andělský výraz nadále zůstal nepoznamenán. Teprve až když jí odstup umožnil jiný pohled, pochopila, že to byla jeho vnitřní plochost a absolutní bezstarostnost, která nedovolila jeho líným citům vstoupit do přírodou naprogramovaného výrazu obličeje. Velkoryse tu zanechal většinu společných věcí a zbytečných drobností. Co si s nimi počít? Některé z nich potřebuje a ostatní nemá sílu vyházet. Nevyčítal, nehodnotil. Ani se neobtěžoval několikaleté soužití zakončit bilancující tečkou. Chybí, ta tečka měla dát ránu z milosti tetelící se naději. Smutek se zavrtává do nezahojeného místa a rozdmýchává léta potlačovaný, urputně životaschopný neklid. Je jí hůř než první dny, co se Marek odstěhoval, hůř než kdysi, když táta odcházel na schůzky s další matkou a ji zase nechal samotnou doma. Ta žena si to důrazně přála. Chtěla, aby jí tykala. Vyráběla milé obličeje, ale když se na ni nikdo nedíval, její tvář ztvrdla. Bydlela u nich už několik měsíců. Nejdéle ze všech předcházejících. Nesnášela ji nejvíce z těch, které tu kdy byly. Během pár dnů se rozprostřela po celém bytě. V koupelně zaplavila celou poličku a do Janiny skříně v pokojíku přemístila věci, které jí v ložnici překážely. Každá věta, která byla určena Janě, končila konstatováním: „Souhlasíš s tím, že.“ A protože za „že“ nikdy nestál otazník, souhlasila. Vytrvale jí říkala paní, dívčin mozek odmítal pojmout její jméno. Byl v tom neuvědomovaný vzdor, bláhová vzpoura proti všem „že“, která do svého slovníku převzal i táta. 33


25.2.2009 13:06:26

Vyčkávala, až odejde, jako ty ostatní. Vyhýbala se jí. Nyní už i tátovi. Kolem jeho ložnice začala chodit s odporem. Nedokázala do ní vstoupit tak jako dřív, když žila maminka. V noci se z ní ozývaly podivné zvuky. Nechápala. Citoslovce se přetavila do odpornosti. Kamarádky něco věděly. Sdělily, popsaly. „Jste ulhaný sprosťačky,“ vynadala jim a už se o tom odmítala bavit. „Ne, můj tatínek takovýhle věci nedělá, to tedy ne,“ začala slevovat po jednom z nočních filmů, kdy otec s paní odjeli na Moravu na návštěvu vinného sklípku. Ale když malý byt v noci stále neutichal a jednou v koši nalezla odpudivě mazlavý předmět mrtvolné barvy vykukující ze zmuchlaného ubrousku, připustila. Paní ji neobtěžovala přízní. Jen táta se ještě občas pokusil o pohlazení, povzbuzení a pusu. Definitivně se jí odcizil. Jeho pokožku pokryla vrstva čehosi odpudivě lepivého. Housenka se zakuklila. Ukryla do příbytku svého úniku. Byla v něm bezpečná. Ale sama. Ještě že má tolik kamarádek a bývalých spolužaček. Ale smyčka řečí o hajzlech chlapech nudí a unavuje. Pravidelně se scházejí už jen ty opuštěné a zhrzené. Ty vdané doma konejší své děti a některé z nich v duchu nadávají na toho svého mizeru sobeckého, který stále někde trajdá a není schopen pohlídat jejich maličké, aby si taky jednou za čas někam vyšly a vybředly z ubíjejícího stereotypu podělaných zadků, pobryndaných oblečků, žvatlání, pisklavých otázek, přípravy svačin pro školáky a únavného břemena asistence při psaní domácích úkolů. Už mnohokrát rozebraly Janinu situaci. Její přítelkyně neobratně zabalují do soucitu nejnovější radost, kterou jim její nový stav činí. Když může být taková krásná ženská jako Jana sama, co teprve ony, když mají příliš malá, velká prsa, šeredný zadek, jsou hubené, tlusté, vytáhlé, podsadité, brýlaté, mají příliš krátké a řídké vlasy nebo řasy, ošklivou pleť, vytahaná břicha, silná lýtka, kozí nohy. 34


25.2.2009 13:06:26

Jana je z ničeho nepodezřívá, je ráda, že ji někdo poslouchá. S kolegyněmi v práci o své situaci nemůže mluvit, jen občas s účetní Klárou. Ta je z jejího světa, má pro všechno pochopení, ale zoufale málo času. Když spolu usednou ke kávě, srkají ji horkou a spěchem degradují chvilku, která měla původně sloužit k vytržení z práce a krátkému odpočinku. Sama se hrozí narůstajících kupiček papírů na jejím stole a má výčitky, že ji zdržuje. Ostatní zdravotní sestřičky jsou převážně v terénu, jen zřídka mají možnost spolu déle hovořit. Jejich míjení na šatně nebo krátké setkání na poradě nedává šanci k vzájemnému poznání, nebo dokonce k vytvoření bližšího vztahu. Ale i kdyby ta možnost byla, kdo ví? Téměř všechny jsou vdané a mají děti. Jsou příliš okázale vzorné a lživě bezproblémové. Vrchní sestra Anna o jejím rozchodu s Markem něco ví. Kdopak jí to vyžvanil? „Jano, kdybyste neměla program na víkend, můžete přijít k nám na faru, dívala jsem se, že nemáte službu. Chystáme s bratrem setkání křesťanské mládeže. Bude tam občerstvení, každý něco málo napeče nebo koupí, zazpíváme si kancionály a budeme si na videu promítat film o páterovi Piovi, je moc pěkný.“ Je překvapená. „Na faru? Já? Proč?“ „Myslela jsem, že kdyby vám třeba bylo smutno nebo tak.“ „Už mám nějaký program, děkuji.“ Mrzí ji, že odmítla příliš břitce. Ale podvědomý strach ze zájmu této ženy se probudil a spustil varovnou sirénu. „Na faru! Já, mezi křesťanskou mládeží! Potenciální ovečka. Na takovýhle fígle nenaletím. Ne, děkuji, z toho mě laskavě vynechejte,“ dodává v duchu to, co se nadřízeným neříká. „Ještě je možné, že si to rozmyslíte.“ „Ne, děkuji, se známými jsme si naplánovali výlet do Prahy po obchodech, památkách a tak,“ vymýšlí rychle výmluvu. 35


25.2.2009 13:06:26

„Nebo kdyby se vám to hodilo někdy příště, rádi vás mezi sebou přivítáme.“ Nebude žádný program. Ani tento víkend, ani příští. Zase je prociví sama doma. Zabaví se pročítáním inzerátů s nabídkami podnájmů. Možná se s někým domluví a půjde si prohlédnout novou nabídku. Ty nehorázné ceny! Jak to utáhne? Za cizí kutloch chtějí skoro půlku její výplaty. Markův příspěvek na domácnost setsakramentsky chybí. Ale co, nějak si poradí, nepotřebuje být závislá na penězích nějakého chlapa. Chlapa? Kluka. Nabere si více služeb, Anna jí vyhoví. Postará se, aby ten vykuchaný víkend utekl. Půjde se projít do obchodů, upraví se a hezky oblékne. A vezme si novou kabelku. A boty, co na tom, že nejsou určené na větší chození. Je sucho, půjde opatrně jen po vydlážděných chodnících. Potřebovala by si koupit pořádný pleťový krém a dochází jí parfém. Udělá si radost, co by ne. V klidu si všechno projde a očichá. Ano. Těší se na sobotu a neděli. Na klid a čas jen pro sebe. Odpočine si od stesků a trápení pacientů. A zase začne číst. Jasně, a také se vrátí znovu k angličtině. Převaluje se. Spánkem se snaží odkrojit kus soboty. Je přeleželá, rozlámaná a z přemíry nočního a ranního útlumu ji pobolívá hlava. Už má prochozenou většinu obchodů, do dalších se jí nechce. Tisíce výrobků jí splynuly do nezajímavého slejvance. Uvařila si, přečetla noviny, uklidila a přemáchla prádlo. Knížka ji nebaví. Na angličtinu se nemůže soustředit. Stmívá se. Šero se vede za ruku s tesknotou. Otevírá láhev bílého vína. Neumí to, zápasí se špuntem. Nalévá si. Dolévá si. Pokouší se ignorovat to, co celý život nenávidí. Nejde to. Další sklenička. Smířit se. Zvyknout si. Na co že? Ještě decku. Přichází uvolněnost. Ještě jednu. Zaspat. Zapomenout.

36


25.2.2009 13:06:26

Vstává do ranního šera. Nedělní ráno ji vítá bolestí hlavy. Útroby šplouchají. Studená voda a káva přinášejí úlevu. S odporem vylévá nedopitou láhev. Pach vína přivolává vztek na včerejší ochromení vůle, na lacině, nebezpečně utápěnou sebelítost. Nezlikvidovala ji. Jen uspala. Nakyslost linoucí se z dřezu ji utvrzuje v předsevzetí, že to byla první a poslední láhev, ke které patřila jen jediná sklenička. Přechází po místnosti a přerovnává drobnosti. Znovu luxuje, vytírá podlahu, na které se od včerejška ještě nestačila usadit viditelná vrstva prachu. Další káva. Otevřená knížka bez oživlých slov. Kreslená, ukřičená pohádka v televizi, ve které dobro nevítězí nad zlem a méně abstraktní, výstřední a strakaté postavičky nepřemůžou, nepřelstí a nepřekřičí ty zběsilejší. Včerejší činnosti splynuly s dnešními. Otevírá skříňku a vytahuje šedou krabici od bot. Roky ležela nedotčená. Vyndává dopisy, papírky, fotografie, deník. Rozkládá je po sedačce. Pročítá tátovy dopisy do táborů, do školy v přírodě, na studentské brigády, dopisy spolužáků, kamarádů, ctitelů. Školní psaníčka a vzkazy. Se zvědavostí se po mnoha letech noří do deníku. Obsah krabice jí odkrojil několik hodin z vlekoucího se odpoledne. Ale mazlavě těžkou přítomnost neprojasnil. Extrakt dětství a dospívání zpřehledněný v dopisech a předestřený v deníku zachycujícím výrazné události a emoce je dokreslený blednoucími vzpomínkami. Přidělil jí poznání, o které nestojí. Odstup času a zahuštění kusu života do řádků psaných neohrabaným písmem, které až roky dalších studií změnily, způsobily, že čte o někom mimo sebe. A tak ho může lépe poznat. Pochopit. Obvinit. Ošpláchneš to nádobí už sama, viď?“ byla tátova pravidelná podvečerní slova na rozloučenou. 37


25.2.2009 13:06:26

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Iva Tajovská Pavučiny touhy. Eroika

Recommend Documents