KPo V Brně dne:

*uohsx003fvoj* UOHSX003FVOJ 

  PŘEDSEDA ÚŘADU PRO OCHRANU HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE 

 

ROZHODNUTÍ    Č. j.: ÚOHS‐R122/2010/HS‐2896/2011/310/KPo  V Brně dne: 22. 2. 2011       V řízení  o  odvolání,  které  proti  rozhodnutí  Úřadu  pro  ochranu  hospodářské  soutěže  č.j. ÚOHS‐S1A/03‐11014/2010/820/JNo  ze  dne  6.  8.  2010  ve  věci  zaplacení  úroku  z přeplatku  na  pokutě ve správním řízení sp.zn. S1/03, tj. z částku 81.700.000,‐ Kč, dle § 64 zák. č. 337/1992 Sb.,  o správě  daní  a  poplatků  ve  znění  pozdějších  předpisů  podala  společnost  Telefónica  O2  Czech  Republic,  a.s.,  se  sídlem  Praha  4,  Michle,  Za  Brumlovkou  266/2,  IČ  60193336,  zastoupená  Mgr.  Radkem  Pokorným,  advokátem,  advokátní  kanceláře  Pokorný  Vágner  a  spol.,  se  sídlem  Karolíny  Světlé 301/8, 110 00 Praha 1, na základě návrhu rozkladové komise     rozhodl takto:    Podané  odvolání  z a  m  í  t  á  m  a  rozhodnutí  Úřadu  pro  ochranu  hospodářské  soutěže  č.j.  ÚOHS‐ S1A/03‐11014/2010/820/JNo ze dne 6. 8. 2010 p o t v r z u j i. 

 

ODŮVODNĚNÍ  I. Napadené rozhodnutí     1. Úřad  pro  ochranu  hospodářské  soutěže  (dále  též  „Úřad“)  vydal  dne  6.  8.  2010  rozhodnutí  č.j. ÚOHS‐S1A/03/11014/2010/820/JNo (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým rozhodl o  žádosti společnosti Telefónica O2 Czech Republic, a.s. (dále též „účastník řízení“) o zaplacení 

Č. j.: ÚOHS‐R122/2010/HS‐2896/2011/310/KPo   

úroku  z  přeplatku  na  pokutě  uležené  ve  správním  řízení  sp.  zn.  S1/03,  tj.  z částky  81.700.000,‐ Kč, podle ust. § 64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění  pozdějších předpisů tak, že žádost účastníka zamítl.     II. Rozklad    2. Účastník  řízení  podal  proti  shora  uvedenému  rozhodnutí  Úřadu  dne  24.  8.  2010  rozklad,  které dne 22. 9. 2010 doplnil. V doplnění rozkladu uvádí účastník řízení jako odvolací důvody,  že  shledává  rozhodnutí  Úřadu  nesprávným  a  nezákonným  a  v rozporu  s jeho  předchozím  postupem,  neboť  dle  jeho  názoru,  nesprávně  aplikoval  zákon  č.  155/2009  Sb.,  kterým  se  mění zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, ve  znění pozdějších předpisů, ve vztahu k oprávnění a pravomoci Úřadu rozhodnout o úroku dle  §  64  odst.  6  zákona  č.  337/1992  Sb.,  o  správě  daní  a  poplatků  (dále  jen  „ZSDP“).  Dále  účastník  řízení  namítá,  že  Úřad  nesprávně  vyložil  ust.  §  64  odst.  6  ZSDP,  když  v této  věci  zaujal stanovisko, že není povinen uhradit příslušný úrok postupem podle § 64 odst. 6 ZSDP,  když  konstatoval,  že  při  uložení  pokuty  neměl  postavení  správce  daně.  Vrácením  pokuty  účastníku  řízení  postupem  dle  §  64  odst.  6  ZSDP  uznal  dle  mínění  účastníka  Úřad  svou  povinnost  k  vrácení  pokuty  a  zároveň  svou  příslušnost  k zaplacení  úroku,  která  je  dle  §  64  odst. 6 ZSDP s příslušností k vrácení daňového přeplatku (jistiny pokuty) neoddělitelně spjata  a  dále,  že  Úřad  neměl  vydat  rozhodnutí  o  zamítnutí  žádosti  o  zaplacení  úroku,  pokud  se  nepovažoval  za  kompetentní  orgán  k rozhodnutí  o  žádosti,  ale  měl  postoupit  věc  k tomu  příslušnému orgánu v souladu s § 22 odst. 1 ZSDP, respektive podat kompetenční žalobu dle  § 97 a násl. s.ř.s., ve znění pozdějších předpisů, což neučinil.     III. Petit rozkladu    3. S ohledem  na  výše  uvedené  skutečnosti  účastník  řízení  navrhuje,  aby  v případě,  že  Krajský  soud  v Brně  v řízení  o  žalobě  účastníka  proti  prvostupňovému  rozhodnutí  a  rozhodnutí  předsedy  Úřadu  znovu  shledá  nezákonnost  těchto  rozhodnutí  a  tím  i  nezákonnost  uložení  pokuty  společnosti  ve  výši  81.700.000,‐  Kč,  předseda  Úřadu  změnil  rozhodnutí  o  zamítnutí  žádosti  o  zaplacení  úroku  tak,  že  Úřad  je  povinen  zaplatit  společnosti  úrok  z pokuty  postupem dle § 64 odst. 6 ZSDP, za každý den prodlení s vrácením pokuty.     IV. Řízení o rozkladu    4. Správní orgán I. stupně neshledal důvody pro postup podle ust. § 49 odst. 1 ZSDP, tedy aby  odvolání účastníka v plném rozsahu vyhověl, a proto postoupil odvolání podle § 49 odst.  4  ZSDP k rozhodnutí předsedovi Úřadu.     5. Dne 1. 1. 2011 nabyl účinnosti zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“).  Tímto  daňovým  řádem  byl  zrušen  zákon  č.  337/1992  Sb.,  o  správě  daní  a  poplatků.  Podle  § 264 odst. 1 přechodných ustanovení k daňovému řádu se podává, že řízení nebo postupy,  které  byly  zahájeny  podle  dosavadních  právních  předpisů,  se  ode  dne  nabytí  účinnosti  tohoto  zákona  dokončí  a  práva  a  povinnosti  z nich  plynoucí  se  posoudí  podle  ustanovení 

2 

Č. j.: ÚOHS‐R122/2010/HS‐2896/2011/310/KPo   

6.

  7.

tohoto zákona, která upravují řízení, nebo postupy, které jsou jimi svou povahou a účelem  nejbližší.   Podle  §  114  odst.  2,  daňového  řadu  jsem  přezkoumal  odvoláním  napadené  rozhodnutí  v rozsahu  požadovaném  v odvolání,  vycházel  jsem  též  z toho,  že  podle  citovaného  ustanovení  nejsem  vázán  návrhy  odvolatele  ani  v případě,  že  v odvolání  neuplatněné  skutečnosti  ovlivní  rozhodnutí  v neprospěch  odvolatele.  Přitom  jsem  dospěl  k závěrům  uvedeným v dalších částech odůvodnění tohoto rozhodnutí.   Ve světle přechodných ustanovení k daňovému řádu, konkrétně § 264 odst. 1 jsem posoudil  otázku  úroku  z přeplatku,  dle  ustanovení  daňového  řádu,  které  je  svou  povahou  a  účelem  nejbližší § 64 odst. 6 ZSDP a to podle § 154 daňového řádu. Podle § 154 odst. 1 daňového  řádu  je  přeplatek  částka,  o  kterou  úhrn  plateb  a  vratek  na  kreditní  straně  osobního  daňového  účtu  převyšuje  úhrn  předpisů  a  odpisů  na  debetní  straně  osobního  daňového  účtu. Podle ust. § 155 odst. 1 daňového řádu, je daňový subjekt oprávněn požádat správce  daně,  u  něhož  má  vratitelný  přeplatek  o  použití  tohoto  přeplatku  na  úhradu  nedoplatku,  který  má  u  jiného  správce  daně,  nebo  na  úhradu  nedoplatku  jiného  daňového  subjektu  u  téhož nebo jiného správce daně. Podle ust. § 155 odst. 2 daňového řádu, správce daně vrátí  daňovému  subjektu  vratitelný  přeplatek  na  základě  žádosti  daňového  subjektu  o  vrácení  vratitelného přeplatku, nebo pokud tak stanoví zákon. Podle § 155 odst. 3 daňového řádu,  pokud v době podání žádosti o vrácení vratitelného přeplatku dosahuje vratitelný přeplatek  nejméně  částku  100,‐  Kč,  poukáže  jej  správce  daně  do  30‐ti  dnů  ode  dne  podání  žádosti  podle odst. 2. Podle § 155 odst. 5 daňového řádu, je‐li poukazován správcem daně vratitelný  přeplatek  na  žádost  po  lhůtě  stanovené  v odst.  3,  nebo  po  lhůtě  stanovené  zákonem  pro  vrácení  vratitelného  přeplatku,  který  se  vrátí  bez  žádosti,  náleží  daňovému  subjektu  úrok  z vratitelného  přeplatku,  který  odpovídá  roční  výši  repo  sazby,  stanovené  Českou  národní  bankou, zvýšené o 14 % bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Tento  úrok daňovému subjektu náleží ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula stanovená  lhůta pro vrácení vratitelného přeplatku do dne jeho poukázání daňovému subjektu. Úrok se  nepřizná,  nepřesahuje‐li  100,‐  Kč.  O  výši  úroku  rozhodne  správce  daně  bezodkladně  po  vrácení tohoto přeplatku.  

  V. Existence vratitelného přeplatku    8. S ohledem  na  výše  citovaná  ustanovení  daňového  řádu,  považuji  pro  posouzení  žádosti  účastníka o zaplacení úroku z přeplatku za zásadní, zda existuje vratitelný přeplatek, který je,  či byl Úřad povinen účastníků řízení vrátit a zda Úřad je, či byl v prodlení s vrácením tohoto  přeplatku.    9. V řízení  před  Úřadem,  bylo  prvostupňovým  rozhodnutím  ze  dne  30.  6.  2003,  č.j.  S 1/03‐ 3250/03‐ORP  ve  výroku  2.  uloženo  účastníku  řízení  za  porušení  ust.  §  11  odst.  1  zákona  č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, dle ust. § 22  odst.  2,  tohoto  zákona  uložena  pokuta  ve  výši  81.700.000,‐  Kč,  která  byla  splatná  do  15‐ti  dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.       3 

Č. j.: ÚOHS‐R122/2010/HS‐2896/2011/310/KPo   

10.

  11.

  12.

  13.

  14.

O rozkladu účastníka bylo rozhodnuto rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 19. 1. 2004, č.j.  R 20/2003,  kterým  byl  výrok  2.  (o  uložení  pokuty)  potvrzen.  Na  základě  pravomocného  a  vykonatelného rozhodnutí předsedy Úřadu uhradil účastník řízení uloženou pokutu.  Rozsudkem Krajského soudu v Brně, č.j. 62 Ca 61/2008‐299, ze dne 15. 12. 2009, soud zrušil  rozhodnutí  předsedy  Úřadu  pro  ochranu  hospodářské  soutěže  ze  dne  19.  1.  2004,  č.j. R 20/2003  a  rozhodnutí  Úřadu  pro  ochranu  hospodářské  soutěže  ze  dne  30.6.2003,  č.j. S 1/03‐3250/03‐ORP  a  věc  vrátil  žalovanému,  tedy  Úřadu  pro  ochranu  hospodářské  soutěže k dalšímu řízení.  Rozsudkem  Nejvyššího  správního  soudu  (dále  jen  „NSS“)  č.j.  8  Afs  29/2010‐353  ze  dne  30. 7. 2010  byl  zrušen  rozsudek  Krajského  soudu  v Brně,  č.j.  62  Ca  61/2008‐299  ze  dne  15. 12. 2009.  Účastník tedy nemá ani neměl daňový přeplatek, resp. přeplatek na pokutě je proto pojmově  vyloučeno, aby měl účastník nárok na úrok z přeplatku, i kdyby vznik takového nároku nebyl  vyloučen i z jiných důvodů.   Tato okolnost sama o sobě zakládá důvod pro zamítnutí odvolání účastníka řízení a potvrzení  rozhodnutí  prvostupňového  orgánu.  Ačkoliv  pro  rozhodnutí  o  odvolání  další  odvolací  námitky již nejsou právně významné, považuji přesto za nutné se k nim dále vyjádřit.  

  VI. K otázce pravomoci Úřadu k vrácení přeplatku na pokutě     15. Působnost  Úřadu  k ukládání,  ale  také  k následnému  výběru  vymáhání,  či  vracení  pokut  za  porušení  pravidel  hospodářské  soutěže,  bylo  upraveno    §  22  ZOHS  a  to  ve  znění  účinném  k 31. 8. 2009, kdy Úřad podle  § 22 odst. 6 ZOHS, při vybírání a vymáhání pokut postupoval  podle zvláštního právního předpisu, tedy dle ZSDP. Novelou zákona o ochraně hospodářské  soutěže provedenou zákonem č. 155/2009 Sb., byl s účinností od 1. 9. 2009 založen institut  tzv.  „dělené  správy“  podle  kterého  Úřad  ukládá  pokutu,  avšak  její  výběr,  resp.  vymáhání  provádí příslušný Celní úřad. K uložení pokuty dochází v řízení podle správního řádu, kdežto  k výběru  a  vymáhání  peněžitého  plnění  se  do  31. 12. 2010  použil  předpis  upravující  správu  daní, tedy konkrétně ZSDP, od 1. 1. 2011 pak daňový řád. Jelikož se vybraná pokuta stala po  právní  moci  rozsudku  Krajského  soudu  v Brně,  č.j.  62  Ca  61/2008‐299  ze  dne  15. 12. 2009  přeplatkem,  Úřad  dne  18. 12. 2009  sdělil  tuto  skutečnost  Celnímu  úřadu  Brno.  Tento  úřad  však  konstatoval  svoji  nepřístupnost,  a  opřel  se  přitom  o  stanovisko  Ministerstva  financí,  č.j. 25/99991/2009‐252 ze dne 8. 1. 2009, Úřad pak pokutu účastníku řízení 5. 2. 2010 vrátil.  Z důvodu přetrvávajících pochybností Úřadu o jeho kompetenci ve věci aplikace § 64 odst. 6  ZSDP,  pak  dospěl  k závěru,  že  bude  vhodné  rozhodnout  o  úroku  z přeplatku  samostatným  rozhodnutím.    VII. K nesprávnému výkladu § 64 odst. 6 ZSDP ohledně postavení Úřadu jako správce daně    16. Účastník řízení s uvedeným postupem Úřadu nesouhlasil, nejprve se obrátil s podnětem na  nečinnost Úřadu na předsedu Úřadu ve smyslu ust. § 34 c) ZSDP, následně podal žalobu na  4 

Č. j.: ÚOHS‐R122/2010/HS‐2896/2011/310/KPo   

ochranu proti nečinnosti u Krajského soudu v Brně podle  § 79 zák. č. 150/2002 Sb., soudní  řád správní (dále jen „s.ř.s.“). Krajský soud v Brně této žalobě účastníka vyhověl a rozsudkem  č.j.  62  Af  34/2010‐54  ze  dne  1.  7.  2010  uložil  Úřadu  povinnost  rozhodnout  o  žádosti  účastníka  týkající  se  zaplacení  úroku  z přeplatku  na  pokutě  do  30‐ti  dnů  od  právní  moci  rozsudku,  tj.  do  6.  8.  2010.  Úřad  podal  proti  tomuto  rozsudku  sice  kasační  stížnost,  spolu  s návrhem  na  přiznání  odkladného  účinku.  Jelikož  však  NSS  návrhu  na přiznání  odkladného  účinku  nebylo  vyhověno,  nezbylo  Úřadu  než  postupovat  v souladu  s pravomocným  rozsudkem Krajského soudu v Brně a napadené rozhodnutí dne 6. 8. 2010 vydat.     17.

  18.

  19.

  20.

O  kasační  stížnosti  rozhodl  NSS  rozsudkem  č.j.  5  Ans  11/2010‐104  ze  dne  2. 12. 2010.  V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že kasační stížnost Úřadu  není  důvodná.  Pokud  Úřad  v kasační  stížnosti  polemizoval  s  nedostatkem  své  pravomoci  rozhodnout o žádosti účastníka a tím obhajoval svoji nečinnost, pak Krajský soud nestanovil  Úřadu  povinnost  vrátit  požadovaný  úrok  ze  zaviněného  přeplatku  v intencích  §  64  odst.  6  ZSDP,  nýbrž  konstatoval  povinnost  rozhodnout  o  podání  účastníka,  kterým  požaduje  zaplacení  úroku  z přeplatku.  Soud  při  rozhodování  o  žalobách  na  ochranu  proti  nečinnosti  v žádném  případě  nepředjímá,  ani  jakkoliv  nepresumuje  meritorní  rozhodnutí  správního  orgánu.  Ochrana  se  zaměřuje  toliko  na  vydání  samotného  rozhodnutí  a  rozhodující  soud  nemůže  v jejím  rámci  stanovit  správnímu  orgánu  povinnost  vydat  rozhodnutí  konkrétního  obsahu.   V závěru  NSS  konstatoval,  že  v projednávané  věci  je  zásadní,  že  Úřad  rozhodl  v režimu  ust. § 64  ZSDP,  o  vrácení  pokuty  a  tuto  také  dne  5.  2.  2010  účastníku  vrátil.  Musí  se  tedy  rovněž vypořádat s otázkou nároku, či nenároku na úhradu úroku ze zaviněného přeplatku,  dle  odst. 6  citovaného  ustanovení.  V daném  případě,  byla  pokuta  uložena  za  účinnosti  zákona č. 143/2001 Sb. ve znění do 31. 8. 2009, kdy v ust. § 22 odst. 6, bylo stanoveno: „při  vybírání a vymáhání pokut postupuje Úřad, podle zvláštního právního předpisu“ s odkazem  na  zákon  č.  337/1992  Sb.,  o  správě  daní  a  poplatků.  V intencích  přechodných  ustanovení  k citovanému  zákonu  nelze  dovodit  jiný  výklad,  než  že  ten  kdo  pokutu  vybral,  ten  ji  také  vrátí.  Takto  Úřad  dle  názoru  Nejvyššího  správního  soudu  také  postupoval.  Nejvyšší  správní  soud souhlasí s Úřadem, že po účinnosti novely provedené zákonem č. 155/2009 Sb., již Úřad  není  v postavení  správce  daně  a  v nyní  projednávané  věci  mu  však  takové  postavení  dle  přechodných ustanovení svědčilo, ostatně sám tak postupoval, když pokutu vrátil. Proto byl  Úřad  povinen  bez  zbytečných  průtahů  rozhodnout  v  řízení,  které  bylo  zahájeno  úkonem  účastníka – žádostí o vrácení úroku.   Obecně přitom NSS poukázal na skutečnost, že ten kdo se s návrhem obrátí na správní orgán,  má nárok na určitý procesní postup, který mu umožňuje bránit jeho právní pozici. Proto se  také procesní předpisy tvoří, aby byla dána pravidla postupu žadatele i správního orgánu. Za  dané  situace  tedy  konstatuje  Nejvyšší  správní  soud,  že  Úřad  byl  povinen  vydat  správní  rozhodnutí a to bez ohledu na jeho možný obsah.   Ani z rozsudku Krajského soudu v Brně, ani citovaného rozsudku NSS ze dne 2. 12. 2010 tedy  nevyplývá, že by účastníku řízení vznikl nárok na úrok z přeplatku na pokutě ve smyslu  § 64  ZSDP.  Úřad  proto  setrvává  na  stanovisku,  které  je  v souladu  se  stanoviskem  Ministerstva  5 

Č. j.: ÚOHS‐R122/2010/HS‐2896/2011/310/KPo   

financí, které je obsaženo jak ve Sjednocujícím stanovisku, č.j. MF 05/17303/2010‐253, ale i  ve  stanovisku  č.j.  MF  25/99991/2009‐252  a  v  přípisech  Náměstka  ministra  financí,  č.j. 05/32968/2010‐252  ze  dne  19.  4.  2010  a  č.j.  05/63663/2010‐32  ze  dne  7.  7.  2010,  ze  kterých vyplývá jednoznačně, že pokud při uložení pokuty došlo k pochybení a rozhodnutí o  uložení pokuty bylo následně zrušeno, jde toto pochybení na vrub Úřadu a nelze hovořit o  povinnosti celního úřadu, který s uložením pokuty nemá nic společného a to jak na základě  současné právní úpravy, podle níž zajišťuje správu jejího placení, tak podle předchozí právní  úpravy, kdy správu placení zajišťoval sám Úřad. Není‐li zákonem explicitně upraven postup  při  vracení  platby  Úřadem,  jako  je  tomu  v daném  případě,  pak  s ohledem  na  aplikaci  části  šesté  ZSDP  za  výběr  a  vymáhání  peněžitých  plnění,  je  třeba  platbu  vybranou,  respektive  vymoženou,  na  základě  později  zrušeného  rozhodnutí  považovat  za  daňový  přeplatek  ve  smyslu  § 64 ZSDP. V souladu s dikcí § 64 ZSDP je kompetentní k vracení takového daňového  přeplatku  ten  správce  daně,  u  něhož  přeplatek  vznikl.  Současně,  ale  Ministerstvo  financí  uvádí,  že  pokuta  uložená  Úřadem,  byla  uložena  nikoliv  dle  daňových  zákonů,  ale  v režimu  správního řádu. Úřad tak při jejím uložení neměl a nemá ani podle současné právní úpravy  postavení  správce  daně.  Správcem  daně  se  podle  Ministerstva  financí  Úřad  stal  až  při  vybírání,  či  vymáhání  pokuty.  Protože  však  podle  §  64  ZSDP  nárok  na  úrok  z přeplatku  na  pokutě  vzniká  pouze  při  zrušení  zaplacené  pokuty  z důvodu  zavinění  správce  daně,  tak  Ministerstvo financí uzavírá, že ustanovení o úrocích ve smyslu § 64 ZSDP, nelze předmětné  věci  vůbec aplikovat.  Účastník  řízení  tak  při  zrušení  rozhodnutí  Úřadu  o  uložení  pokuty  má  nárok na vrácení pokuty, nikoliv však na zaplacení úroku z přeplatku na pokutě.    21.

  22.

V této souvislosti považuji za nutné citovat rozpornou judikaturu NSS k otázce aplikace ust.  § 64  ZSDP.  Podle  rozsudku  NSS,  č.j.  7  Afs  113/2004‐46  ze  dne  20.  1.  2006  nelze  považovat  pokutu za daň ve smyslu § 1 odst. 1 ZSDP. NSS konstatoval, že pojem daň je podle § 1 odst. 1  ZSDP legislativní zkratkou zahrnující daně, poplatky, odvody, zálohy na tyto příjmy a odvody  za  porušení  rozpočtové  kázně,  které  jsou  příjmem  státního  rozpočtu,  územního  rozpočtu,  nebo státních fondů a národního fondu. Protože pokuta uložená v blokovém řízení Policí ČR i  když je její vymáhání svěřeno v § 6 odst. 2 písm. c) zák. č. 531/1990 Sb., ve znění platném do  31. 12. 2002 územním finančním orgánům není podřaditelná pod pojem daň, nemůže jejím  uložením, a to ani nezákonným, vzniknout daňový přeplatek ve smyslu § 64 ZSDP.   Odlišný právní názor zaujal NSS ve věci 1 Afs 52/2010‐180 ze dne 12. 8. 2010 (Tato věc však  nebyla, v rozporu s ust. § 17  odst.  1 s.ř.s.  předložena rozšířenému senátu). Konstatoval, že  s odkazem na ust. § 1 odst. 4 ZSDP, sice pokuta ve smyslu legislativní zkratky pojmu „daň“  upravené v § 1 odst. 1 ZSDP není daní, ale je jinou platební povinností, při jejímž vybírání či  vymáhání se uplatňují ty části zákona o správě daní a poplatků, které na správu této platební  povinnosti dopadají. Podle ust. § 1 odst. 4 ZSDP správní orgán, soud nebo jiný státní orgán  věcně příslušný ke správě placení platební povinnosti, je považován za správce daně. Pokud  se  správní  orgán  ocitá  v postavení  správce  daně  z toho  pohledu,  že  je  pro  vybírání  a  vymáhání  platební  povinnosti  (pokuty)  povinen  postupovat  podle  ZSDP,  je  pak  jeho  povinností  aplikovat  shodným  způsobem  užitá  zákonná  ustanovení  jako  každý  jiný  správní  orgán, který příslušná ustanovení aplikuje v postavení správce daně.  

6 

Č. j.: ÚOHS‐R122/2010/HS‐2896/2011/310/KPo   

23.

          24.

  25.

  26.

Nemohu  předjímat  další  vývoj  judikatury  a  použitelnost  judikatury  k ZSDP  též  pro  daňový  řád. Podle ust. § 2 odst. 3 daňového řádu se daní pro účely tohoto zákona (míněno daňového  řádu) rozumí:   a) peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek,   b)  peněžité  plnění  pokud  zákon  stanoví,  že  se  při  jeho  správě  postupuje  podle  tohoto  zákona (míněno daňového řádu),   c) peněžité plnění v rámci dělené správy.   Podle ust. § 154 odst. 1 daňového řádu je přeplatek, částka o kterou úhrn plateb a vratek na  kreditní  straně  osobního  a  daňového  účtu  převyšuje  úhrn  předpisů  a  odpisů  na  debetní  straně osobního daňového účtu.   Podle  ust.  §  155  odst.  5  je‐li  poukazován  správcem  daně  vratitelný  přeplatek  na  žádost  po  lhůtě  stanovené  v odst.  3  nebo  po  lhůtě  stanovené  zákonem  pro  vrácení  vratitelného  přeplatku,  který  se  vrací  bez  žádosti,  náleží  daňovému  subjektu  úrok  z vratitelného  přeplatku, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené  o 14 % bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Tento úrok daňovému  subjektu  náleží  ode  dne  následujícího  po  dni,  ve  kterém  uplynula  stanovená  lhůta  pro  vrácení  vratitelného  přeplatku  do  dne  jeho  poukázání  daňovému  subjektu.  O  úroku  rozhodne správce daně bezodkladně po vrácení tohoto přeplatku.   Setrvávám tedy na názoru, že ani podle nové právní úpravy správy daní není Úřad správcem  daně  ve  smyslu  ust.  §  5  daňového  řádu  a  není  proto  povinen  aplikovat  ust.  §  155  odst.  5  daňového řádu, který upravuje úrok z přeplatku. 

  VIII. K otázce, zda měl Úřad postoupit věc dle ust. § 22 odst. 1 ZSDP, resp. podat kompetenční  žalobu podle § 97 a násl. s.ř.s.     27. Závěr  účastníka  řízení,  že  měl  Úřad  postupovat  dle  ust.  §  22  odst.  1  ZSDP,  resp.  podat  kompetenční žalobu dle ust. § 97 a násl. s.ř.s. není správný. Odkazuji na rozsudek NSS č.j. 5  Ans  11/2010‐104  ze  dne  2.  12.  2010,  ze  kterého  jsem  již  citoval  v čl.  III  rozhodnutí.  NSS  v rozsudku  konstatoval,  že  v tomto  konkrétním  případě,  když  Úřad  pokutu  vrátil,  měl  také  rozhodnout o žádosti o zaplacení úroku z přeplatku.     IX.  Závěr    28. Závěrem  konstatuji,  že  rozhodnutí  o  uložení  pokuty  účastníku  řízení,  č.j.  S 1/03‐3250/03‐ ORP, ve znění rozhodnutí předsedy Úřadu R 20/2003 ze dne 19. 1. 2004, kterým byla uložena  účastníku řízení pokuta ve výši 81.800.000,‐ Kč je z toho důvodu, že byl rozsudek Krajského  soudu  v Brně,  č.j.  62  Ca  61/2008‐299  ze  dne  15.  12.  2009,  (kterým  byla  obě  rozhodnutí  Úřadu  zrušena),  zrušen  rozsudkem  Nejvyššího  správního  soudu,  č.j.  8  Afs  29/2010‐353  ze  dne  30.  7.  2010,  pravomocné  a  vykonatelné.  Účastníku  řízení  nejen,  že  nevznikl  vratitelný  přeplatek  na  pokutě,  ale  naopak  má  v současné  době  nedoplatek  na  pokutě  ve  výši  81.800.000,‐ Kč  

7 

Č. j.: ÚOHS‐R122/2010/HS‐2896/2011/310/KPo   

29.

Z těchto  důvodů  nemůže  mít  účastník  řízení  nárok  na  zaplacení  úroku  z přeplatku,  i  kdyby  s ohledem na shora uvedený rozbor nebyl též z jiných důvodů nárok na úrok z přeplatku na  pokutě  vyloučen.  Proto  jsem  přesvědčen,  že  napadené rozhodnutí  je  správné,  bylo  vydáno  v souladu  s právními  předpisy,  a  proto  jsem  rozhodl  na  základě  návrhu  rozkladové  komise  tak,  jak  je  ve  výroku  rozhodnutí  uvedeno,  totiž  že  jsem  odvolání  zamítl  a  napadené  rozhodnutí potvrdil.    

POUČENÍ    Proti  tomuto  rozhodnutí  se  nelze  podle  ust.  §  116  odst.  4  zák.č.  280/2009  Sb.,  daňový  řád,  dále  odvolat.         Otisk úředního razítka        Ing. Petr Rafaj  předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže               Obdrží:  Mgr. Radek Pokorný, advokát,   Advokátní kancelář Pokorný, Wagner & spol,   Karolíny Světlé 301/8,   110 00 Praha 1    Vypraveno dne:   viz otisk razítka na poštovní obálce nebo časový údaj na obálce datové zprávy 

8