Koncert pro 3 792 terezínských hvězd
Umělecká agentura Monte Christo a Old Way Production uvádí pod záštitou prezidenta České republiky Miloše Zemana slavnostní zahájení XV. ročníku mezinárodního festivalu česko, německo, židovské kultury Devět bran 2014
Přesně před sedmdesáti lety z 8. na 9. března 1944 došlo v koncentračním táboře Osvětim – Birkenau k největší hromadné vraždě československých občanů v období druhé světové války. Smrtícím Cyklonem B bylo za nepředstavitelného utrpení během jedné noci usmrceno 3 792 židovských vězňů tzv. Terezínského rodinného tábora B II b. Z celkového počtu 17 500 vězňů se konce války dočkalo pouze 1 294 lidí.
Rudolfinum, Dvořákova síň, sobota 8. března 2014, 20:00hod. Koncert pro 3 792 terezínských hvězd Záštitu nad koncertem převzal ministr kultury Vlády České republiky Daniel Herman Koncert vznikl ve spolupráci s Českou televizí, Českým rozhlasem, vydavatelstvím Ringier Axel Springer CZ a.s. a Vojenským historickým ústavem v Praze. Za podporu děkujeme generální ředitelce vydavatelství Ringier Axel Springer CZ, a.s. paní Libuši Šmuclerové, generálnímu řediteli České televize panu Petru Dvořákovi, generálnímu řediteli Českého rozhlasu panu Peteru Duhanovi a řediteli Vojenského historického ústavu plk. Aleši Knížkovi. Zvláštní poděkování skupině ČEZ, a.s.
3
Program Průvodní slovo: Tereza Kostková I. část Viktor Ullmann, Koncert pro klavír a orchestr op. 25 Libor Pešek, dirigent Martin Kasík, klavír Symfonický orchestr Českého rozhlasu Pavel Haas / Zdeněk Zouhar, Symfonie pro velký orchestr Libor Pešek, dirigent Symfonický orchestr Českého rozhlasu Přestávka 15 minut II. část Hans Krása / Adolf Hoffmeister, Brundibár, zkrácená terezínská verze Libor Pešek, dirigent Symfonický orchestr Českého rozhlasu Dismanův rozhlasový dětský soubor Brundibár – Petra Horákova / Martin Sucharda Aninka – Valerie Rosa Hetzendorfova / Justina Šmuclerová Pepíček – Vlastimil Kaňka / Filip Svoboda Kocour – Adéla Pyšova / Pavlína Hrachovcová Vrabec – Claudia Monica Gutiérrez / Lenka Švorcova / Alžběta Synáčková Pes Azor – Lenka Švorcova / Alexandre Martin Mlíkař – Alžběta Synáčková / Gabriela Francová Děti a dospělí – Anna Bártová, Sidonia Borkovcová, Valeria Borkovcová, Malvina Borkovcová, Laura Hájková, Barbora Hladíková, Jakub Chaloupka, Gabriel Martin, Ella Ozuna, Jáchym Ozuna, Vojtěch Podrazil, Ondřej Svejkovský , Aneta Svejkovská, Barbora Šrámková, Dorota Tučková, Alžběta Volhejnová, Marie Žáková Režie: Zdena Fléglová Pěvecká příprava: Michal Macourek a Kateřina Macourková Hlaváčová
4
John Williams – Itzhak Perlman, Main Theme z filmu Schindlerův seznam Pavel Šporcl, housle / Petr Jiříkovský, klavír Československá hymna Pražský filharmonický sbor Lukáš Vasilek, sbormistr Hatikva Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu Klára Štoková, sólový zpěv Blanka Kulínská, sbormistr, vedoucí sboru Autor projektu a producent: Pavel Chalupa Scénář a režie: Petr Kracik, Old Way Production Režie přímého přenosu: Blažena Hončarivová, Česká televize a Michal Macourek, Český rozhlas Asistent režie: Jan Fronc, Česká televize Mistr zvuku: Zdeněk Žoček, Český rozhlas Dramaturg a kreativní producent: Vítězslav Sýkora, Česká televize Hudební dramaturg přenosu: Veronika Rezková, Český rozhlas Ředitel centra uměleckých těles: Jan Simon, Český rozhlas Manažer orchestru: Ondřej Kotrč, SOČR Ředitelka Pražského filharmonického sboru: Eva Sedláková Kostýmní výtvarník: Samiha Maleh Koordinátor provozu kostýmy: Pavla Kozáková, Fundus Filmové studio Barrandov Obchodní náměstek: Michal Medek, Rudolfinum Produkce: Eliška Vavrouchová, Old Way Production Alexander Nardelli, Česká televize Leona Hájková, Česká televize Iva Stangová, Český rozhlas Vojtěch Šafařík, SOČR Radim Dolanský, Pražský filharmonický sbor Eliška Pražáková, Agentura ArcoDiva Jana Dioszegi, manažerka Pavla Šporcla
5
průvodní slovo I. V tento den si připomínáme, že uplyne 70 let od od tragické události, kdy v koncentračním táboře Birkenau bylo za jedinou noc zavražděno 3792 československých občanů.V září 1943 bylo z terezínského ghetta do Osvětimi-Birkenau ve dvou transportech deportováno 5 tisíc vězňů, kterým se narozdíl od dřívějších transportů dostalo nebývalých „privilegií“: při příjezdu neprocházeli obvyklou selekcí a nedošlo také k rozdělení rodin do různých sekcí tábora - proto „rodinný“ tábor. K „privilegiím“ patřilo i to, že terezínští vězňové nebyli při příjezdu podrobeni ponižujícímu rituálu vyholení hlavy a že děti směly přes den pobývat na dětském bloku. V prosinci 1943 a v květnu 1944 pak v několika velkých transportech z Terezína přijelo dalších 12 500 vězňů, kteří byli umístěni v rodinném táboře. A přece jedna věc v tomto neskutečném světě bídy měla povahu přirozené lidské potřeby. Tou věcí byla kultura! Ač tu lidé stáli na hranici života a smr ti, přesto recitovali básně a zpívali písně, hráli divadlo a zpívali opery, organizovali koncerty vážné i populární hudby. Živořící lidé se tu opojovali hudbou při koncer tech sólistů, instrumentalistů, komorních souborů i orchestrů, zpěváků i pěveckých sborů, které se v Terezíně konaly v mimořádné frekvenci a na výši, jež mohla být ozdobou kteréhokoli evropského velkoměsta. . Mezi nimi byli nejenom vynikající pěvci a koncer tní umělci, dirigenti, klavíristé, houslisté a jiní instrumentalisté, ale i skladatelé jako Viktor Ullmann, Hans Krása, Pavel Haas, Gideon Glein, Karel Reiner a další, kteří skladbami, které zkomponovali v Terezíně, vytvořili nadčasový dokument tvůrčí síly vězněných lidí. To všechno bylo fantastické, neuvěřitelné! Když nacisté poznali, co lidé na kulturním poli dovedou, vymysleli si ďábelský plán. Z Terezína vytvořili tzv. Musterlager, vzorový tábor, který měl obalamutit svět, aby si přestal myslet, že se se Židy děje něco nekalého.
III. Dodnes není zcela zřejmé, proč organizátoři „konečného řešení“ rodinný tábor i s jeho na osvětimské poměry neobvyklými „privilegii“ vytvořili - jen aby jej po několika měsících zase zlikvidovali. Zřejmé je pouze to, že tato podivuhodná akce souvisela s nacistickými snahami maskovat genocidu Židů před vnějším světem a s návštěvou komise Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně, pro niž terezínské velitelství SS nařídilo ghetto speciálně zkrášlit. Vězňům rodinného tábora v Birkenau bylo několik dní před jejich zavražděním nařízeno napsat svým terezínským příbuzným postdatované korespondenční lístky z „pracovního tábora“ Birkenau. Terezínští vězňové tak měli před návštěvou komisaře Červeného kříže získat falešnou představu, že jejich rodiče, děti či sourozenci v Birkenau jsou v pořádku a především naživu. Přesně po šesti měsících pobytu bylo všem dosud žijícím vězňům, kteří byli do Osvětimi deportováni v září 1943, oznámeno, že budou přemístěni do „pracovního tábora Heydebreck“. Místo do tohoto fiktivního lágru však náklaďáky s vězni zamířily směrem k osvětimským plynovým komorám, kde byli v noci z 8. na 9. března 1944 bez selekce zavražděni. Podle několika svědectví zpívali před smrtí v osvětimských plynových komorách jako znak vzdoru československou hymnu, hatikvu (židovskou hymnu) a internacionálu.
II. V červnu 1944 nacisté podle předem připravených plánů dokazovali komisím mezinárodního Červeného kříže, jak si Židé šťastně žijí ve svém městě, které jim Hitler daroval. Neštítili se ani v tomto duchu natáčet propagační filmy. Byl to ovšem obraz zaranžovaný s německou důkladností. Městská hudba vyhrávala v hudebním pavilónu a lidé rozesetí v parku na lavičkách jí naslouchali, v „kavárně bez kávy“ hráli hudebníci populární hudbu, v sokolovně děti v kostýmech kulisách předváděly svou milovanou operu Brundibár. Když komise přišla do radničního sálu, žasla: židovští vězni jí zpívali slavné Verdiho Rekviem.Všem, kteří stáli na pódiu, se ale neodbytně vracela myšlenka: proboha, což nikdo neprohlédne, o jakou obludnou kamufláž zde jde, což se nikdo nedozví, že tento pěvecký sbor, který zde zpívá „Domine aeternam dona eis, Domine…“, skladbu o smrti a vykoupení, útěše a znovuvzkříšení, byl sestavován již potřetí, neboť ty předchozí byly odvlečeny do plynu? Dětská opera Brundibár od Hanse Krásy, se stala revolučním hitem tamějšího hudebního dění. Jestliže děti při jejím provádění hrozily pěstičkami zlému flašinetáři Brundibáru za zlo, které jim způsobil, prožívaly to tak, jakoby hrozily samotnému Adolfu Hitlerovi. I dospělí herci uváděli v ghettu s nadšením původní lidovou hru Ester, v níž krásná dívka zachrání židovský národ před vyhubením. Vidět takové hry bylo v Terezíně balzámem na duši, morální podporou, která burcovala touhu po přežití a návratu domů.
6
7
Viktor Ullmann hudební skladatel, pianista a dirigent
Viktor Ullmann (1. 1. 1898 – 17. 10. 1944) Narodil se v tehdy rakousko-uherském Těšíně, kde také začal studovat. Od roku 1914 žil ve Vídni. Patrně tam dokončil gymnázium a v letech 1918-19 po několik měsíců pracoval v Schönbergově kompozičním semináři. V letech 1920-1927 působil v tehdejším pražském Novém německém divadle (dnes Státní opera Praha) jako jeden z asistentů Alexandra Zemlinského. Umělecká spolupráce se Zemlinským i dlouholeté osobní přátelství váženého šéfa pražské německé opery poskytly Ullmannovi osobní zázemí a bohaté zkušenosti. Na přelomu dvacátých a třicátých let se Ullmann sblížil s antroposofickou společností. Nové duchovní zájmy ho vedly do Zürichu a později do Stuttgartu, kde bylo její hlavní sídlo. V roce 1933 byl však nucen opustit Německo. Vrátil se do Prahy a živil se jako svobodném povolání. Spolupracoval s hudebním vysíláním Čs. rozhlasu, psal recenze knih a hudebnin do časopisů, přispíval jako kritik do pražského listu Bohemia, přednášel ve vzdělávacích spolcích, soukromě vyučoval a mnohostranně se uplatnil v Československé společnosti pro hudební výchovu. V této době se sblížil s Aloisem Hábou a zapsal se do jeho čtvrttónového oddělení na pražské konzervatoři, kde studoval po dva roky (1935-37). Až do prvních válečných let soustřed‘oval Viktor Ullmann okruh českých i německých přátel, pro něž pořádal soukromé přehrávky, komomí koncerty nebo poslech hudby z gramofonových desek. 8. září 1942 byl Viktor Ullmann deportován do terezínského ghetta. I v nepředstavitelně obtížných podmínkách dále umělecky pracoval a spolu s Karlem Ančerlem, Rafaelem Schächterem, Gideonem Kleinem, Hansem Krásou a dalšími psal heroickou kapitolu táborového kulturního života. Z Terezína byl Viktor Ullmann odvezen do Osvětimi, kde patrně 18. října 1944 zemřel v plynové komoře. Ullmanova tvorba je považována za vrchol pražské židovsko-německé tvorby v první polovině 20. Století. Velká část jeho tvorby byla dlouhou dobu považována za ztracenou a teprve v roce 1989 došlo k nálezu části jeho skladeb. Některá z nalezených děl nebyla dosud zpracována. Část skladeb měla svoji premiéru po více než padesáti letech, přesto jsou považovány za velmi úspěšné. V době před druhou světovu válkou napsal Ullmann asi čtyřicet opusů z oboru orchestrální, komrní a klavírní hudby a dvě opery. Z Terezína se zachovaly literární práce a přibližně dvacet fragmentů téměř dokončených skladeb. Několikrát byla provedena opera z Terezína na libreto Petera Kiena Der Kaiser von Atlantis op. 49, hrají se i klavírní sonáty, terezínský smyčcový kvartet a písně.
8
9
Pavel Haas hudební skladatel
Pavel Haas (21. 6. 1899–17. 10. 1944) Narodil se jako prvorozený syn 21. června 1899 v Brně, v rodině obchodníka obuví Zikmunda Haase. Brno bylo v době Haasova narození z větší části městem německým. Haasovi se však hlásili k Čechům a doma se u nich mluvilo česky. Po dvou letech přišel na svět bratr Hugo, rovněž umělec. Oba bratři projevovali od dětství sklony k divadlu, jež mohly být dědictvím (či vlivem) ze strany vídeňského bratra paní Haasové, vídeňského herce. Oba bratři také hráli výtečně na klavír. Zde se probudil Pavlův zájem o hudbu, k níž měl podle svědectví bratra Huga větší talent. O první skladbičku se pokusil asi jako třináctiletý a o tři roky později už byl rozhodnut, že se hudbě bude cele věnovat. Oba bratři Haasovi se stali roku 1919 posluchači nově založené brněnské konzervatoře. Pavel studoval skladbu nejprve u Jana Kunce a Viléma Petrželky, Hugo zpěv. Hugo však již příliš tíhnul k divadlu, než aby měl vůli studia dokončit. Ani Pavel nedokončil studium konzervatoře „regulérně“; během čtvrtého ročníku totiž přešel do Janáčkovy mistrovské školy. Být Janáčkovým žákem muselo být mnohdy dramatické, před jeho temperamentem si nebyl žádný mladý adept skladby jist a tím méně jeho neumělé pokusy. Dá se říci, že Haas prošel skladatelským vývojem, který se ve větší či menší míře dotkl celé jeho generace: od romantických základů přes okouzlení secesí a lidovou písní, přechodným zapálením pro jazz a nová technická média včetně rozhlasu a filmu až po uvědomělé a hloubavé hledání vlastní umělecké konfese ve výběru námětů i jejich zpracování. Napětí březnových dnů roku 1939 se v Brně zásluhou německých šovinistů stupňovalo do té míry, že Pavel Haas sbalil s manželkou Soňou zavazadla a rozjeli se i se svým ročním dítětem do Prahy v naději, že tu naleznou bezpečí. Přijeli tam 15. března zároveň s německou okupační armádou. Haasovi se zklamaně vrátili druhý den domů. V následujících týdnech zjišťovali možnosti emigrovat do ciziny. Všechny pokusy o získání vstupních víz ať do SSSR, Anglie či USA selhaly. Osud jeho bratra Hugo Haase byl o něco šťastnější; ne proto, že jako divadelní a filmový herec byl populárnější a známější, nýbrž proto, že se mu podařilo nacistům uniknout a válku přežít. Po zmařených nadějích na útěk z okupovaného Československa následovala soukromá tragédie. Haasova manželka byla ruská Židovka, ovšem pravoslavného vyznání. Oficiálně se o jejím židovském původu nevědělo (doklady neexistovaly) a pro ni se tím naskytla šance na záchranu. V dubnu 1940 byli manželé Pavel a Soňa Haasovi rozloučeni. Pro Soňu Haasovou a děti to znamenalo záchranu, pro Pavla Haase rozsudek smrti. V době čekání, kdy již nemohl veřejně působit, psal svou Sinfonii. Zůstala torzem. Na její rekonstrukci se podílel hned po válce Osvald Chlubna a téměř po půlstoletí ji dokončil Zdeněk Zouhar. O poslední, terezínské kapitole Haasova života, bylo napsáno hodně. Svědectví i pokusy o rekonstrukci si v lecčems odporují. Jeho dílo vnímáme s vědomím okolností, za jakých vznikalo. Působí zde naše podvědomí, ale také čitelná a jasná symbolika, kterou skladatel do svých skladeb vtělil a kterou nám - o tom není pochyb - jistě chtěl předat: symbol svatováclavského chorálu, jehož téma se objevuje v řadě jeho skladeb. Symbol křehkosti i síly a trvalosti uměleckého díla, jakým je i jeho Studie pro smyčce, premiérovaná v září 1944 v rámci natáčení filmu Kurta Gerrona (jenž se pak sám stal nacistickou obětí). Film se měl stát svědectvím „skvělého zacházení“ s Židy ve Třetí říši. Měsíc poté byl Pavel Haas převezen do Osvětimi.
10
11
Hans Krása hudební skladatel
Hans Krása (30. 11. 1899– 8. 10. 1944) Hudební skladatel Hans Krása se narodil 30. listopadu 1899 v Praze. Pocházel z národnostně smíšené rodiny – jeho otcem byl český právník a maminkou Němka židovského původu. Hudební talent se u malého Hanse projevil už v ranném dětství, odmalička hrál na klavír a housle. Také komponovat začal už jako chlapec. Vystudoval pražskou konzervatoř a ve studiu kompozice pokračoval na Německé hudební akademii v Praze. Po studijních pobytech v Paříži a Berlíně se vrátil do Prahy, kde nastoupil jako korepetitor v Neues Deutsches Theater. Tady poznal skladatele a dirigenta Alexandra Zemlinského, který měl velký vliv na jeho budoucí kariéru. Život Hanse Krásy se v té době vyznačoval značně bohémským stylem, přátelil se s mnoha německými intelektuály i s českými umělci, především malíři a muzikanty. Hans Krása byl obdivovatelem Gustava Mahlera a cítil také velkou spřízněnost s francouzskou hudbu. Velkým úspěchem z znamenala Krásova opera o 2 dějstvích Verlobung im Traum (Zásnuby ve snu, 1928–1930) podle románu F. M. Dostojevského. Ta byla poprvé provedena v Neues Deutsches Theater v Praze v roce 1933 a získala Cenu československého státu. Roku 1938 Krása, spolu se spisovatel Adolfem Hoffmeisterem, skládá své patrně nejproslulejší dílo – dětskou operu Brundibár o dvou sourozencích, kterým hodná zvířátka pomůžou k vítězství nad zlým flašinetářem. Po vytvoření Protektorátu začíná Krása naplno pociťovat útlak a represe kvůli svému židovskému původu. Ačkoliv veškerá kulturní činnost byla už v té době Židům zakázaná, ještě v polovině roku 1941 tajně nacvičil s několika dalšími přáteli Brundibára jako dárek k padesátinám ředitele židovského sirotčince na pražském Hagiboru. 10. srpna 1942 Krása byl poslán do ghetta v severočeském Terezíně, kam jej mnozí jeho spolupracovníci brzy následovali. Ani v tamních neradostných podmínkách ale Hans Krása nesložil ruce do klína – nadále usilovně komponoval (Tři písně – pro baryton, klarinet, violu a violoncello – 1943, Předehra – pro malý orchestr –1943, Tanec – tanec pro smyčcové trio 1944, či Passacaglia a fuga – pro smyčcové trio – 1944), hlavně ale pomáhal organizovat umělecký život v ghettu. Přepracoval Brundibára a a ujal se vedení zkoušek na půdě Drážďanských kasáren. Nebylo to nic lehkého – do práce neustále zasahovaly transporty a dětské herce odvezené do koncentračních táborů na východě musely nahrazovat děti z nových transportů. Přesto se, více než dvou měsících zkoušení, konala 23. září 1943 v Magdeburských kasárnách premiéra. Opera měla velký úspěch a celkem se do podzimu 1944, kdy z Terezína odjížděly poslední transporty, odehrálo asi 55 repríz, tedy v průměru jedno představení týdně. Její úryvky se objevily také v nechvalně známém propagandistickém filmu „Theresienstadt“ (známějším pod názvem Vůdce daroval Židům město), natočeném roku 1944 pro komisi Mezinárodního červeného kříže. Krátce po jeho dokončení byl Hans Krása spolu s mnoha dalšími diváky i protagonisty své opery zařazen do transportu, odjíždějícího z Terezína do polské Osvětimi. Ačkoliv mu v té době bylo pouhých 45 let, v koncentráku neprošel selekcí a byl poslán do plynové komory. Stalo se tak v říjnu roku 1944, tedy jen několik málo týdnů před osvobozením tábora.
12
13
Libor Pešek dirigent
Libor Pešek (22. 6. 1933) Patří k významným osobnostem české i světové hudební scény. V letech 1987–1997 zastával místo uměleckého ředitele a šéfdirigenta Royal Liverpool Philharmonic Orchestra. V průběhu desetileté spolupráce rozšířil jeho repertoár a absolvoval řadu zahraničních turné. Od roku 1997 zastává funkci čestného dirigenta. Společně vystoupili na východním pobřeží USA (Boston, New York, Baltimore), na Dálném východě (Singapur, Taipei, Hong Kong), evropská turné zahrnovala několikeré hostování ve Španělsku, i koncerty v hlavních hudebních centrech Rakouska a Německa. Libor Pešek hostoval několikrát na prestižním londýnském festivalu BBC Proms v Royal Albert Hall, je rovněž zván na festival ve skotském Edinburghu. Nahrává pro firmy Virgin Classics, BMG, EMI a Supraphon.Významný je zejména komplet symfonií A. Dvořáka, natočený v Praze s ČF a částečně v Liverpoolu s RLPO. Na to navazuje projekt nahrávání Mahlerových symfonií s ČNSO pro japonskou společnost Victor Entertainment. Libor Pešek se narodil roku 1933 v Praze, vystudoval dirigování na HAMU pod vedením V. Neumanna a V. Smetáčka. V šedesátých letech založil soubor dechových nástrojů Komorní harmonie, a poté komorní orchestr Sebastian. V dalším období působil jako šéfdirigent Severočeské filharmonie v Teplicích (1963–1969) a Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích (1970–1977). Paralelně pracoval s orchestry v Holandsku, krátce působil jako šéf Slovenské filharmonie v Bratislavě. Při příležitosti státní návštěvy britské královny Alžběty II. v České republice, roku 1996, obdržel z jejích rukou řád „Rytíř britského impéria. Prezident ČR vyznamenal 28. 10. 1997 Libora Peška za vynikající umělecké výsledky medailí „Za zásluhy“ I. stupně. Libor Pešek je prezidentem MHF Prague Proms a šéfdirigentem ČNSO.
14
15
Martin Kasík klavírista
Martin Kasík (1976) Vítěz jedné z nejprestižnějších světových soutěží Young Concert Artists Competition v New Yorku 1999 – se věnuje klavírní hře od 4 let. Studoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě pod vedením Mgr. Moniky Tugedliebové a AMU v Praze ve třídě prof. Ivana Klánského. Je vítězem mnoha domácích i mezinárodních soutěží, mj. soutěže Pražského Jara 1998, držitelem ceny Davidoff Prix 2000 pro nejlepšího českého interpreta do 28 let v oblasti klasické hudby a Ceny Harmonie pro nejúspěšnějšího mladého umělce za rok 2002. Koncertoval v řadě prestižních koncertních sálů Evropy (Sál Berlínské filharmonie, Wigmore Hall v Londýně, Gewandhaus Lipsko, Tonhalle Zürich, Concertgebouw Amsterdam, De Doelen Rotterdam, Finlandia Hall Helsinky, Auditorio di Barcelona aj.), Spojených států amerických (Weill Recital Hall at Carnegie Hall, Alice Tully Hall a Avery Fisher Hall v New Yorku, Kennedy Center Washington aj.), Japonska (Tokyo Suntory Hall), Tai – Wanu (Philharmonic Hall) Singapuru (Singapore Victoria Concert Hall). Jako sólista vystupoval mj. s Chicago Symphony Orchestra, Minneapolis Symphony Orchestra, DSO Berlin, Tonhalle-Orchester Zürich, Stuttgarter Philharmoniker, Rotterdams Philharmonisch, Helsingin kaupunginorkesteri. Pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK, se kterými podnikl turné po USA a Japonsku. V roce 2008 se stal Martin Kasík prezidentem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních. Od roku 2009 vyučuje na pražské konzervatoři. Jako podagog působí rovněž na Akademii múzických umění v Praze. Martin Kasík vydal 12 CD ve spolupráci se společnostmi Supraphon a ArcoDiva.
16
17
Pavel Šporcl houslista
18
Pavel Šporcl (25. 4. 1973) Nejvýraznější český houslista a nejžádanější umělec klasické hudby. Díky svému umění a nekonvenčnímu vystupování slaví Pavel Šporcl úspěchy u všech generací posluchačů na nejvýznamnějších pódiích. Je častým hostem televizních a rozhlasových pořadů, objevuje se ve všech médiích. Jeho nahrávky zaujímají přední místa žebříčků prodeje.Začal hrát na housle v pěti letech. Vystudoval Pražskou konzervatoř a hudební fakultu AMU u profesora Václava Snítila.V letech 1991-96 studoval v USA na prestižních školách a univerzitách pod vedením vynikajících pedagogů Dorothy DeLay, Itzhaka Perlmana, Dr. Eduarda Schmiedera. Je nositelem významných cen a ocenění, koncertuje po celém světě, spolupracuje s řadou významných umělců, domácích i zahraničních orchestrů. Světově uznávaný kritik a historik Henry Roth zařadil Pavla Šporcla - jako jediného z českých houslistů mladé generace - do své knihy „Housloví virtuózové: Od Paganiniho po 21. století“ Jeho rozsáhlý repertoár zahrnuje 40 houslových koncertů, nespočet sonát, komorních a virtuózních děl. Vystoupení jsou velmi dobře přijímána jak širokou veřejností, tak i odbornou kritikou. Po uvedení Dvořákova houslového koncertu s Českou filharmonií - při jejím zahajovacím koncertu sezóny 2001/2002 v pražském Rudolfinu - nazvali kritikové Pavla Šporcla „talentem, který se rodí možná jednou za sto let...“ Ve své dosavadní kariéře spolupracoval s mnoha významnými orchestry. (Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Česká filharmonie, National Orchestra de France, Liverpoolská královská filharmonie, Orchestre de Paris, Kyoto Symphony Orchestra, New World Symphony Orchestra, Slovinská filharmonie, Suisse de Romande, Sinfonia Varsovia, Litevský národní symfonický orchestr, Slovenská filharmonie, Staatkapelle Weimar, Maďarský rozhlasový orchestr, Symf. Orch. hl.města Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, RTE National Symphony Orchestra Dublin, dirigenty (V.Ashkenazy, L.Pešek, J.Bělohlávek,V.Fedosejev,Y.P.Tortelier, A.Nelsons, R.Minczuk, J.Kout, J.J.Kantorow, G.Pehlivanian, S.Baudo, I.Volkov, C.Davis, M. Swierczewski, P. Altrichter, L.Svárovský) a sólisty (J.Suk, S.Mintz, N.Lugansky, J.Bárta) Koncerty Pavla Šporcla ve svých programech pravidelně uvádějí prestižní hudební festivaly. (Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Mezinárodní hudební festival Český Krumlov, Schleswig-Holstein, Brucknerfest, Rheingau Music, Festspiele Europaische Wochen, Passau, Colmar Music Festival, La Folle Journée Nantes, Moravský podzim, Janáčkův máj a další…) V létě 2004 s obrovským úspěchem debutoval na jednom z nejvýznamnějších světových festivalů v Salzburgu (Salzburger Festspiele). On sám rád překonává hranice mezi hudebními žánry a spolupracuje také s interprety z jiných hudebních oblastí. S projektem Gipsy Way s cikánskou cimbálovou kapelou odehrál přes 180 koncertů v mnoha zemích světa včetně Číny. V roce 2012 nahrál své první pop-crossoverové album Sporcelain. Na koncertních pódiích se mj. setkal s E. Pilarovou, V. Dykem, E. Farnou, Hradišťanem… Je patronem hudebního festivalu Znojmo. Každoročně provede několik benefičních koncertů, podporuje projekty nadací a neziskových organizací (Nadace Adra, Kapka naděje, Naše dítě, Běh pro Paraple, Esteta, Pomozte dětem, Olivova dětská léčebna, Hospic Anežky České, záchrana kostela v Neratově, záchrana záplavami postižených oblastí...). Pavel Šporcl se snaží přiblížit klasickou hudbu co nejširšímu okruhu posluchačů, především mládeži. Často vystupuje na „výchovných“ koncertech pro střední a vysoké školy, které mají díky jeho podání mezi mladými lidmi mimořádný ohlas. Hraje na modré housle postavené Janem Špidlenem v roce 2005 a na smyčce Petra Auředníka.
19
Symfonický orchestr Českého rozhlasu Symfonický orchestr Českého rozhlasu patří k předním a zároveň nejstarším českým orchestrálním tělesům. Svou nápaditou dramaturgií a stále stoupající uměleckou úrovní si vydobyl významné postavení v českém koncertním životě. Zároveň patří k vítaným hostům zahraničních koncertních síní. Jeho tradice se odvíjí od roku 1926 a je spojena s počátky vysílání Radiojournalu. Po roce 1945 se těleso proměnilo ve velký symfonický orchestr, s nímž jako šéfdirigenti pracovali Karel Ančerl, Alois Klíma, Jaroslav Krombholc a František Vajnar. Jako hosté zde působili např.Václav Talich,Václav Neumann, Libor Pešek, Charles Munch, Franz Konwitschny, Hermann Scherchen, Gennadij Rožděstvenskij nebo Charles Mackerras. Vlastní skladby provedli s rozhlasovými symfoniky Sergej Prokofjev, Ottorino Respighi, Arthur Honegger, Aram Chačaturjan, Ernst Křenek či Krzysztof Penderecki. Soudobá hudba tady vždy měla a má významné místo. V letech 1985-2011 stál v čele SOČRu šéfdirigent Vladimír Válek. Pod jeho soustavným uměleckým vedením se orchestr vypracoval k vysoké profesionální úrovni. Od sezony 2011-12 se uměleckého vedení ujímá Ondrej Lenárd, hlavním hostujícím dirigentem se stává Ronald Zollman. V současné době nabízí SOČR svým posluchačům koncerty v rámci abonentní řady ve Dvořákově síni Rudolfina. Je častým hostem celé řady významných kulturních událostí (festivaly Pražské jaro, Smetanova Litomyšl, Český Krumlov, Dvořákova Praha, Moravský podzim aj.). Umělecký kredit tělesa potvrzuje i příznivá odezva na jeho zahraniční turné, ať už ze strany posluchačů, či z řad odborné kritiky. Rozhlasoví symfonikové pravidelně hostují téměř v celé Evropě, vystupují v Japonsku, Jižní Koreji, Číně, na Taiwanu a ve Spojených státech.Těleso spolupracuje s řadou renomovaných sólistů (Gabriela Beňačková, Renée Fleming, Elina Garanča, Denice Graves, Edita Gruberová, Eva Urbanová, Pierre Amoyal, Stanislav Bunin, Gautier Capuçon, José Cura, Plácido Domingo, Ferruccio Furlanetto, Jonathan Gilad, Sergej Kačatrijan, Mischa Maisky, Shlomo Mintz, Raphaël Oleg, Alexander Rudin, Wolfgang Emanuel Schmidt, Josef Suk, Bryn Terfel, Viktor Tretjakov, Ramón Vargas). Bohatá je rovněž nahrávací činnost Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Ta se hojně realizuje na půdě domovské instituce, současně probíhá i pod záštitou předních vydavatelských domů (Supraphon, Radioservis, Pony Canyon, Clarton ad.). Pro Supraphon vznikly v uplynulých letech pod taktovkou Vladimíra Válka komplety Schulhoffových, Dvořákových, Čajkovského a Martinů symfonií, projekt Smetanova orchestrálního díla a ve světové premiéře komplet klavírních koncertů Erwina Schulhoffa a Václava Jana Tomáška se sólistou Janem Simonem. Prostřednictvím mezinárodní hudební výměny v rámci Evropské vysílací unie se nahrávky SOČRu dostávají ke statisícům posluchačů v celé Evropě i zámoří.
20
21
Dismanův rozhlasový dětský soubor Miloslav Disman, známý rozhlasový tvůrce a výjimečný pedagog, od jehož narození letos v dubnu uplyne 110 let, vedl dětské svěřence už na začátku třicátých let k práci před rozhlasovými mikrofony. Za den vzniku DRDS považoval datum svého nástupu do redakce tehdejšího Školského rozhlasu – stalo se tak 15. září 1935. Miloslav Disman osobně stál v čele DRDS až do roku 1973. V letech 1973 až 1990 vedl soubor režisér Jan Berger. Zdena a Václav Fleglovi, současní umělečtí vedoucí DRDS, se ujali nastudování jevištní rekonstrukce dětské opery „Brundibár“ jako jednoho ze svých prvních úkolů: Dismanův soubor hraje tuto dětskou operu od 18. října 1991, kdy ji v režii Zdeny Fleglové uvedl v Terezíně při příležitosti vzpomínkového večera k 50. výročí zahájení prvních transportů do z Prahy do tamního ghetta. Desítky představení doma i v zahraničí poté pomohly „Brundibárovi“ znovu na svět: soubor vystoupil mnohokrát před domácím publikem, včetně představení pro školy, ale mj. také na pařížském festivalu Du Marais, uvedl ho v rámci výročí Křišťálové noci v Berlíně i v Antverpách, Evropském městě kultury roku 1995. V roce 1998 byla inscenace zařazena do programu Pražského jara, o rok později ji soubor v anglické verzi hrál na turné v USA, v roce 2009 ve dvoraně Evropského parlamentu ve Štrasburku a krátce nato v Londýně. Podstatné však i po letech zůstává: každá nová generace „herců“ zpívá nejprve na půdě Magdeburských kasáren v Terezíně, kde byla opera v dobách ghetta hrána. Souborové děti se tak potkávají s pamětníky smutných terezínských dnů, do nichž právě „Brundibár“ vnášel slunce a naději. Bez nadsázky lze říci, že „Brundibár“ se stal neobyčejně cennou součástí souborového jevištního repertoáru, připomínající zmarněné životy vrstevníků dnešních účinkujících.
Dětský pěvecký sbor Počátky Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu sahají až do roku 1945. Na půdě tehdy Československého rozhlasu založil prof. Bohumil Kulínský kolektiv mladých zpěváků. Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu. Za dobu téměř třiceti let vybudoval rozhlasové těleso, které se nesmazatelnězapsalo do povědomí rozhlasových posluchačů a v oblasti české hudební kultury se stalo pojmem. Dlouhá léta stanul potom v čele DPS prof. Čestmír Stašek. Od roku 1992 pracujeDětský pěvecký sbor ČRo pod vedením dr. BlankyKulínské. Těžiště činnosti DPS lze spatřovat v rozhlasovém studiu, před mikrofonem. Sbor má n a svém kontě již úctyhodnou řadu rozhlasových nahrávek z tvorby soudobých českých budebních skladatelů ( Hanuš,Hurník, Eben, Kalabis, Lukáš, Teml, Vičar ) skladatelů počátku 20.století (Bendl, Foerster, Ježková, Krček, Křička, Loudová, Škvor, Trojan, Kabeláč, Mácha) a cykly lidových písní, koled a pastorel. DPS vystupuje v živých koncertních přenosech z vinohradského studia 1 a účastní se koncertního života doma i v zahraničí. Práce před mikrofonem vyžaduje od každého člena sboru hlasovou, intonační, rytmickou a v neposlední řadě i pracovní připravenost, kázeň a pohotovost. Proto je neocenitelnou předností práce v DPS také výchova a formování mladých lidí.
Počátky Dětského pěveckého sboru Českého rozhlasu sahají až do roku 1945. Na půdě tehdy Československého rozhlasu založil prof. Bohumil Kulínský kolektiv mladých zpěváků. Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu. Za dobu téměř třiceti let vybudoval rozhlasové těleso, které se nesmazatelnězapsalo do povědomí rozhlasových posluchačů a v oblasti české hudební kultury se stalo pojmem. Dlouhá léta stanul potom v čele DPS prof. Čestmír Stašek. Od roku 1992 pracujeDětský pěvecký sbor ČRo pod vedením dr. Blanky Kulínské. Těžiště činnosti DPS lze spatřovat v rozhlasovém studiu, před mikrofonem. Sbor má n a svém kontě již úctyhodnou řadu rozhlasových nahrávek z tvorby soudobých českých budebních skladatelů ( Hanuš,Hurník, Eben, Kalabis, Lukáš, Teml, Vičar ) skladatelů počátku 20.století (Bendl, Foerster, Ježková, Krček, Křička, Loudová, Škvor, Trojan, Kabeláč, Mácha) a cykly lidových písní, koled a pastorel. DPS vystupuje v živých koncertních přenosech z vinohradského studia 1 a účastní se koncertního života doma i v zahraničí. Práce před mikrofonem vyžaduje od každého člena sboru hlasovou, intonační, rytmickou a v neposlední řadě i pracovní připravenost, kázeň a pohotovost. Proto je neocenitelnou předností práce v DPS také výchova a formování mladých lidí.
22
23
Josef Gušlbauer Skladatel, muzikant a interpret Složil hudbu k divadelnímu představení MODLITBA PRO KATEŘINU HOROWITZOVOU.. Působí v hudební formaci MENORAH. Jeho poslední autorský projekt se jmenuje STOVĚŽATÉ BLUES.
PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR Uměleckou činnost zahájil v roce 1935 jako Sbor Radiojournalu Praha, později Český pěvecký sbor. Zprvu amatérské těleso se postupně profesionalizovalo a v roce 1953 bylo přičleněno k České filharmonii, jejíž součástí zůstalo do roku 1990. V současnosti sbor pracuje jako samostatné těleso pod vedením Lukáše Vasilka. Spolupracuje s předními českými i světovými orchestry, mezi něž patří Česká filharmonie, Berlínská filharmonie, Královský orchestr Concertgebouw, Vídeňská filharmonie, Orchestr lipského Gewandhausu, Symfonický orchestr BBC, Sanfranciský symfonický orchestr, a pravidelně pracuje s významnými dirigenty, mimo jiné s Riccardem Mutim, Pierrem Boulezem, Seijim Ozawou, Sirem Simonem Rattlem, Jiřím Bělohlávkem a donedávna také Claudiem Abbadem. Sbor je flexibilní a jeho repertoár široký. V roce 2011 účinkoval např. v inscenaci Wagnerova Parsifala v Národním divadle a podílel se na provedení Mahlerovy „Symfonie tisíců“ v Praze, Hannoveru a Hamburku, vystoupil na festivalu v Bregenzu (opera Andrea Chénier) a v Izraeli spolupracoval se Zubinem Mehtou. V roce 2012 se podílel na české premiéře Knihy sedmi pečetí Franze Schmidta s Českou filharmonií a Manfredem Honeckem a na Bregenzském festivalu uvedl společně s Vídeňskými symfoniky ve světové premiéře operu Detleva Glanerta Solaris. Do Bregenzu se vrátil v roce 2013 ve světové premiéře opery Andrého Tchaikowského Kupec benátský a v inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny, kterou zopakuje také v létě 2014. Natočil víc než 100 titulů pro řadu světových firem. Mezi jeho úspěšné nahrávky z poslední doby patří album Souvenirs sopranistky Anny Netrebko a profilové CD se sborovými skladbami Leonarda Bernsteina, Zoltána Kodálye a Leoše Janáčka.
24
25
za laskavé podpory
