Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta
Vojtěch Bienek
KOMPARACE LEGISLATIVNÍ ÚPRAVY NÁRODNÍCH PARKŮ V ČESKÉ REPUBLICE A JIHOAFRICKÉ REPUBLICE Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: doc. JUDr. Vojtěch Stejskal, Ph.D. Katedra: Katedra práva životního prostředí Datum vypracovaní práce (uzavření rukopisu): 2. září 2013
Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně ocitovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze dne 2. září 2013 Vojtěch Bienek
Poděkování Děkuji doc. JUDr. Vojtěchu Stejskalovi, Ph.D., vedoucímu diplomové práce, za jeho odborné vedení, rady a věcné připomínky, které mi poskytl při psaní této práce a za zájem, který mi během jejího psaní věnoval. Velké poděkování přísluší mým rodičům za podporu, zvláště v době studia.
Obsah Obsah ................................................................................................................................ 1 Seznam zkratek ................................................................................................................. 4 Úvod.................................................................................................................................. 5 1.
2.
Pojem NP a kategorizace chráněných území ............................................................. 8 1.1.
Kategorizace Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN) ................ 8
1.2.
Pojem národního parku ......................................................................... 10
Historie a vývoj NP ................................................................................................. 12 2.1.
Národní parky v Evropě ........................................................................ 13
2.2.
Národní parky v Africe ......................................................................... 14
2.2.1. 3.
Principy práva životního prostředí uplatňované při ochraně národních parků ........ 20 3.1.
4.
Přeshraniční národní parky a chráněná území ............................... 17
Principy využívané pro národní parky .................................................. 23
Mezinárodní právo týkající se národních parků ...................................................... 25 4.1.
Mezinárodní organizace zabývající se ochranou životního prostředí ... 26
4.1.1.
Organizace v rámci OSN ............................................................... 26
4.1.2.
EUROPARC .................................................................................. 27
4.1.3.
Jiné významné organizace ............................................................. 27
4.2.
Mezinárodní úmluvy ............................................................................. 28
4.2.1.
Ramsarská úmluva......................................................................... 28
4.2.2.
Úmluva o biologické rozmanitosti ................................................ 30
4.2.3.
CITES ............................................................................................ 31
4.2.4.
Bonnská úmluva ............................................................................ 32
4.2.5.
Bernská úmluva ............................................................................. 33
4.2.6.
Africké dohody o ochraně přírody ................................................ 34
1
5.
Právo EU (soustava Natura 2000) ........................................................................... 36 5.1.
Natura 2000 ........................................................................................... 36
5.1.1.
Směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a
planě rostoucích rostlin............................................................................................ 37 5.1.2. 6.
7.
8.
9.
Směrnice o ochraně volně žijících ptáků ....................................... 38
Národní parky v ČR................................................................................................. 41 6.1.
Krkonošský národní park ...................................................................... 41
6.2.
Národní park Šumava ............................................................................ 42
6.3.
Národní park Podyjí .............................................................................. 43
6.4.
Národní park České Švýcarsko ............................................................. 43
Národní parky v JAR ............................................................................................... 44 7.1.
Krugerův národní park .......................................................................... 45
7.2.
Národní park Kalahari Gemsbok .......................................................... 45
7.3.
Národní park Addo Elephant ................................................................ 46
7.4.
Park Pilanesberg .................................................................................... 47
Vnitrostátní právní úprava národních parků v ČR .................................................. 48 8.1.
Historický vývoj legislativy v ČR ......................................................... 48
8.2.
Platné prameny práva týkající se národních parků ............................... 50
8.2.1.
Ústavní prameny ............................................................................ 50
8.2.2.
Zákonné prameny .......................................................................... 51
8.2.3.
Podzákonné normy ........................................................................ 54
8.3.
Vyhlášení NP ........................................................................................ 55
8.4.
Právní nástroje ochrany přírody v NP ................................................... 56
8.5.
Zonace ................................................................................................... 59
8.6.
Shrnutí ................................................................................................... 60
Vnitrostátní právní úprava národních parků v JAR ................................................. 62
2
9.1.
Historický vývoj legislativy v JAR ....................................................... 62
9.2.
Legislativní proces a státní správa v JAR ............................................. 63
9.2.1.
Legislativní proces......................................................................... 63
9.2.2.
Státní správa odpovědná za činnost NP......................................... 63
9.3.
10.
Prameny práva týkající se NP ............................................................... 64
9.3.1.
Common law ................................................................................. 64
9.3.2.
Ústava ............................................................................................ 64
9.3.3.
Legislativa v provinciích ............................................................... 65
9.3.1.
National Environmental Management Act .................................... 67
9.3.2.
Biodiversity Act............................................................................. 68
9.3.3.
Protected Areas Act ....................................................................... 68
Porovnání České republiky a Jihoafrické republiky ............................................ 73
Závěry ............................................................................................................................. 76 Přílohy............................................................................................................................. 79 Příloha č. 1 - mapa chráněných území v České republice ............................... 79 Příloha č. 2 - mapa národních parků v Jihoafrické republice .......................... 80 Seznam použité literatury a citovaných pramenů ........................................................... 81 Summary ......................................................................................................................... 85 Abstrakt ........................................................................................................................... 86 Klíčová slova .................................................................................................................. 88
3
Seznam zkratek Biodiversity Act
National Environmental Management: Biodiversity Act 10 of 2004
CBD
Convention on Biological Diversity
CITES
Úmluva o mezinárodních obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora)
GMO
Geneticky modifikované organismy (genetically modified organisms)
CHKO
Chráněná krajinná oblast
IUCN
International Union for Conservation of Nature
NEMA
National Environmental Management Act 107 of 1998
NGO
Nevládní
organizace
(Non-Government
Organisation) NP
Národní park (national park)
OZ
Zákon č. 40/1964 Sb., Občanský zákoník
SANBI
South African National Biodiversity Institute
SANParks
South African National Parks
Protected Areas Act
National Environmental Management: Protected Areas Act 57 of 2003
Směrnice o ptácích
Směrnice Rady 2009/147/ES, o ochraně volně žijících ptáků
Směrnice o stanovištích
Směrnice Rady 92/43/EHS z 21. května 1992 o ochraně
přírodních
stanovišť,
volně
žijících
živočichů a planě rostoucích rostlin ZOPK
Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny
ZoŽP
Zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí
4
Úvod Ochrana životního prostředí je naprosto zásadní celospolečenský fenomén konce dvacátého a počátku jednadvacátého století. Jak se uvádí v Miléniové deklaraci, „Musíme vynaložit veškeré potřebné úsilí na to, abychom zbavili lidstvo, a zejména naše děti a vnoučata, všech ohrožení, jež by vedly k tomu, že budeme žít na planetě nenávratně zničené činností člověka a jejíž zdroje již nebudou stačit na zajištění potřeb obyvatel.“1 Myšlenka ochrany životního prostředí ovšem nová není. Ve světě se začala šířit zejména v období po skončení druhé světové války, a především od sedmdesátých let se vyvíjí s nebývalou rychlostí.2 Kořeny ochrany životního prostředí jsou však ještě daleko starší a zasahují do hluboké historie. Známý je příklad ochrany lesů ve Francii v sedmnáctém století, kterou pod názvem Ordonnance des eaux et forêts nařídil tehdejší ministr Jean-Baptiste Colbert.3 Jedním z nejdůležitějších cílů ochrany životního prostředí je i ochrana biologické rozmanitosti a ochrana přírody a krajiny, tedy to, co je v angličtině nazýváno conservation and preservation of nature4 Ztráta biologické rozmanitosti je jedním ze základních problémů dnešního životního prostředí.5 Je to také jeden z cílů tzv. 7. akčního programu pro životní prostředí.6 Jedná se již o sedmý akční program, který je aktualizovanou politikou Evropské Unie k ochraně životního prostředí. Úbytek
1
Čl. 21 Mileniové deklarace z tzv. Mileniový summit OSN. New York 6. - 8. září 2000, http://www.osn.cz/zpravodajstvi/zpravy/zprava.php?id=689 2 DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, úvod k I. vydání. 3 V té době to bylo nařízení motivované nikoliv toliko ochranou přírody jako takovou, ale potřebou dřeva pro vojenské účely. Viz Mosley, S. (2010). Environment in World History. Milton Park: Routledge. str. 42. 4 K odlišnostem mezi termíny conservation a preservation viz http://www.sustainableenvironment.org.uk/Earth/Conservation_and_Preservation.php. 5 Ochrana biodiverzity je mimo jiné i jednou ze čtyř hlavních priorit šestého akčního programu. Viz DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, str. 14. 6 Zde dokument Evropské komise k přípravě 7. akčního programu pro životní prostředí http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/envir/130788.pdf
5
biodiverzity je problémem globálním a mezinárodním, tedy netýká se pouze každého samostatného státu jednotlivě, ale celé společnosti jako celku. Ochrana biodiverzity a přírodních poměrů na určitém místě je možná kromě druhové ochrany také pomocí vytváření chráněných oblastí, vytyčených území, kde dochází k vyšší míře dohledu nad žádoucími ekologickými procesy a určité lidské činnosti jsou omezeny, či úplně zakázány. Oblastmi s velmi vysokou mírou ochrany jsou zejména národní parky, které jsou již po více než sto let zakládány na celém světě. Je zřejmé, že jsou národní parky, jakožto vymezená území s vyšší mírou ochrany přírody, důležitým prvkem systému národní a v některých případech i přeshraniční ochrany přírody. Jsou vytvářeny po celém světě již od devatenáctého století a obecně se dá říci, že jejich obliba i schopnost udržovat biodiverzitu roste.7 Díky tomu vzniká stále větší množství národních parků a u těch stávajících se zvětšuje rozloha (např. Addo Elephant Park za posledních 20 let svou rozlohu více než zdvojnásobil).8 Tato práce je vedena záměrem porovnat právní úpravu týkající se národních parků v České republice a Jihoafrické republice. Vybral jsem si toto téma, protože jsem měl možnost studovat právo v Jihoafrické republice a tato problematika mě velmi zajímá. Cílem této práce bude porovnat ochranu přírody v národních parcích v obou zemích. Srovnání samo o sobě je složité, protože obě země leží v naprosto odlišných geografických, ekonomických i společenských poměrech. Rozdílný je i historický vývoj obou zemí a částečně také používaný právní systém. Česká republika je se svou rozlohou podobná spíše regionu JAR, na jejímž území se nachází velehory, pobřeží omývají dva oceány, což komplikuje organizaci správy národních parků. Komplikované je i srovnání z důvodu využití finančních prostředků a hodnocení efektivity politiky ochrany životního prostředí. Přes všechny odlišnosti mají obě země v oblasti ochrany přírody aspekty společné. Jak v České republice, tak v JAR hraje velkou roli právo mezinárodní a v případě České republiky také právo evropské (právo Evropské unie). Oba státy jsou signatáři mnoha mezinárodních smluv, uzavřených v zájmu ochrany životního prostředí
7 8
Srovnej počet návštěvníků ve výroční zprávě SANParks www.sanparks.com/about/annual. Viz http://www.sanparks.org/about/
6
a zejména ochrany přírody (mj. Ramsarská úmluva, Úmluva o biologické rozmanitosti, úmluva CITES a další). Podobné téma, tedy srovnání legislativy v národních parcích v těchto zemích, zatím nebylo v literatuře srovnáváno. V práci jsem chtěl zachytit nejpodstatnější prvky legislativy obou zemí, mou ambicí naopak nebyl komplexní rozbor všech aspektů, jakožto takový by svým rozsahem přesáhl rozměry diplomové práce. Vzhledem k omezenému rozsahu diplomové práce se tato práce zaměřuje nejvíce na administraci národních parků, proces jejich vyhlašování a prvky přeshraniční spolupráce, o dalších významných aspekty, jako je zonace či problematika vlastnického práva na území národních parků zůstalo pojednání v omezeném rozsahu.
7
1. Pojem NP a kategorizace chráněných území 1.1.
Kategorizace Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN)
Mezinárodní svaz ochrany přírody - IUCN (International Union for Conservation of Nature) je mezinárodní nevládní organizace zabývající se ochranou přírody. Byla založena roku 1948 ve francouzském městě Fontainebleau, na přípravě založení se podílela i Československá republika prostřednictvím tehdejšího generálního konzervátora ochrany přírody Rudolfa Maximoviče, který se v letech 1946-1947 účastnil přípravných konferencí, a v dnešní době sdružuje více než 1200 členů, tj. států, vládních i nevládních organizací. Česká republika je členem, stejně jako další čtyři české subjekty (Český svaz ochránců přírody, Unie českých a slovenských zoologických zahrad, Správa Krkonošského národního parku a Agentura ochrany přírody a krajiny ČR).9 IUCN je nejstarší a největší organizací svého druhu působící v oblasti ochrany životního prostředí. Původní název zněl Mezinárodní unie pro ochranu přírody – IUPN (International Union for Protection of Nature), než byl v roce 1956 změněn na Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů (International Union for Conservation of Nature and Natural Resources).10 V roce 1990 začala organizace IUCN vedle této zkratky používat název Světový svaz ochrany přírody (World Conservation Union), od března 2008 se již tento název nepoužívá a je opět používáno názvu Mezinárodní svaz ochrany přírody. Hlavním cílem IUCN je ochrana biodiverzity, přírody a přírodních zdrojů. Za tímto účelem IUCN provádí vědecký výzkum, vytváří návrhy mezinárodních smluv, shromažďuje, analyzuje, interpretuje a publikuje odborné poznatky ze všech
9
Seznam všech členů Světového svazu přírody je dostupný na http://www.iucn.org/about/union/members/who_members/members_database/. 10 STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006, str. 86.
8
zkoumaných oblastí. Dále také vydává směrnice a návody, které prohlubují a sjednocují přístup k péči a ochraně přírody a krajiny.11 Při ochraně biodiverzity, se pozornost věnuje druhům ohroženým vyhynutím nebo vyhubením. K tomu se využívají tzv. červené seznamy IUCN,12 což je seznam ohrožených živočichů a rostlin, který IUCN vydává každé dva roky. Červené seznamy a knihy ohrožených druhů fauny a flóry představují významný nástroj ochrany biodiverzity, na druhou stranu může být jejich nevýhodou to, že v některých případech neodrážejí aktuální stavy a četnosti jednotlivých druhů. Vzhledem ke skutečnosti, že řada druhů není vůbec popsána a prostudována, ani ochrana vybraných druhů, zapsaných v seznamech, sama o sobě nezaručuje, že jsou chráněny opravdu nejohroženější a ekologicky nejdůležitější druhy. Dalším způsobem ochrany, je přístup územní, jehož účelem je chránit celý ekosystém, tedy poskytovat ochranu všem přítomným druhům. V současné době převažuje systém ochrany celých společenstev a ekosystémů. Dochází k vytváření soustav chráněných území, jako je například evropská soustava NATURA 2000 nebo projekt Člověk a biosféra, v jehož rámci existují biosférické rezervace. Organizace IUCN rozlišuje podle kritérií ochrany přírody šest kategorií (kategorie I se dále dělí na dvě podkategorie), které se navzájem odlišují výjimečností přírody na daném území, stupněm ochrany přírody, zásahem člověka a s tím související přeměnou krajiny, která je výsledkem dlouhodobé interakce přírody a člověka. Kategorie I Přísná přírodní rezervace (Strict Nature Reserve) obsahuje nejvyšší stupeň ochrany a nenarušenosti přírody a umožňuje především zkoumání a vědecký přístup, zatímco kategorie VI Chráněné území s udržitelným využíváním zdrojů (Managed Resource Protected Area) umožňuje i udržitelné využití přírodních zdrojů a menší míru nezměnitelnosti přírody.13
11
STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006, str. 87. 12 STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006, str. 39. 13 Ke kategorizaci IUCN viz PELC, F., PLESNÍK, J. Národní parky ve světě, různá podoba, ale stejný cíl Ochrana přírody, 2013, číslo 2.
9
Národní park (National Park) je další z kategorií chráněných území, označen jako kategorie II. Vyznačuje se tím, že poskytuje ochranu ekosystémům, které se na území národního parku nacházejí, ale na rozdíl od kategorie I, se na území národního parku počítá s lidským prvkem v podobě návštěvnosti a s tím souvisejícími ekonomickými a sociálními funkcemi národního parku. Národní parky jsou vytvářeny pro účely, které umožňují ekonomický užitek pomocí vzdělávacího a rekreačního turismu, a to tak, že využití neznehodnocuje prvotní účel národního parku. Okolí národního parku, ať již řízené způsobem, který vede ke konzumnímu využívání či nikoliv, by měly být vždy fungovat jako přírodní bariéra, která chrání přirozené druhy uvnitř národního parku a podporuje udržitelnost těchto druhů. V Jihoafrické republice je tématu tzv. „nárazníkových“ zón věnována značná pozornost. Kategorizace IUCN ovšem není závazná pro vnitrostátní právo, což ve svém důsledku znamená, že název „národní park“ lze používat i pro taková chráněná území, která nesplňují kritéria organizace IUCN. Krkonošský národní park a NP České Švýcarsko jsou kvůli člověkem značně přeměněným ekosystémům v rámci kategorií chráněných území IUCN zařazeny do kategorie V (chráněná krajinná oblast). Národní parky Podyjí a České Švýcarsko jsou zařazeny do kategorie II (národní park).14
1.2. Pojem národního parku Základním cílem ochrany kategorie národní park je postupně umožnit v maximální možné míře ponechání určitých částí území národního parku samovolnému vývoji, a tím umožnění uplatnění přírodních procesů.15 Sousloví národní park (angl. national park) vychází ze dvou anglických slov national, což je v překladu „národní“, vztahující se k veřejnému životu národa a park, což se dá chápat jako větší ohraničená plocha, území určené pro odpočinek a ochranu přírody.
14
Viz seznam chráněných oblastí http://www.protectedplanet.net/ To platí zejména v souvislosti s dozorem nad ekologickým fungováním národních parků, viz MIKO, Ladislav a Hana BOROVIČKOVÁ. Zákon o ochraně přírody a krajiny: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 153. 15
10
Jak
se
píše
v Hendrychově
právnickém
slovníku
„Národní
park
je
nejvýznamnější kategorií zvláště chráněných území, kterou vyhlašuje Parlament ČR zákonem.“16 Obsah sousloví národní park se ovšem různí stát od státu. To souvisí s historickým vývojem vzniku národních parků, kdy v angloamerické oblasti se vytvářely spíše pro společenské důvody, zatímco v kontinentální Evropě z důvodu ochrany přírodních zdrojů. Sjednotit obsah sousloví národní park v jednotlivých státech a sblížit tak i ochranu v nich se pokouší mezinárodní organizace IUCN, jak již vyplývá z její podstaty.17
16 17
HENDRYCH, Dušan. Právnický slovník. 3., podstatně rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009 http://www.iucn.org/about/
11
2. Historie a vývoj NP Historický vývoj ochrany přírody je možné datovat hluboko do dob před počátkem našeho letopočtu, trvalo ovšem dlouho, než ochrana přírody dostala nějaké hmatatelnější základy. V 19. století se začíná otázka ochrany přírody dostávat více k veřejnosti pomocí čím dál více vědeckých publikací.18 Tato okolnost měla velký význam pro rozšíření otázky ochrany přírody ještě rychleji mezi běžný lid. Ochrana přírody vytvářením chráněných území se vyvíjela dvěma různými cestami. Zaprvé to byl přístup konzervační, tedy vytváření „bezzásahových“ území, ve kterých se ale zároveň neprováděly žádné aktivní zásahy. Na druhé straně to byl způsob ochrany jednotlivých ohrožených prvků, tedy např. vytváření tzv. „přírodních památek“. Velmi podstatným jevem, který podnítil vytváření chráněných území, byla zpočátku nekontrolovaná kolonizace „divokého západu“. Bohaté Spojené státy americké, které vlastnily stále většinu půdy na svém území, mohly jednoduše vyčlenit obrovské rezervace, kde ochrana byla zajišťována z peněz státního rozpočtu a využívání přírodních zdrojů zde bylo zakázáno. Snaha zachovat budoucím generacím výjimečné přírodní bohatství vedla v roce 1872 v USA k založení Yellowstone NP, jako vymezeného území s vyšší mírou ochrany přírody. Vznikl tak první právně definovaný národní park na světě. Park původně sloužil jako možnost odpočinku pro osadníky, před kterými musel být, z důvodu poškozování divoké přírody, později chráněn.19 Myšlenka vytváření „národních parků“ se velmi rychle rozšířila a na konci století byly vyhlašovány národní parky nejen ve Spojených státech, ale také v Austrálii, Kanadě a na Novém Zélandu. Tím, jak se vytváření NP šířilo, koncept se rozvinul a v různých částech světa nabral jinou podobu. Při neúčasti jakéhokoliv mezinárodního dohlížejícího orgánu jednotlivé státy přijaly koncept národního parku podle svých sociálních a ekonomických možností. Některé vytvářely národní parky pro ochranu krajiny, jiné pro na ochranu celých
18 19
Např. kniha G. P. Marshe Člověk a příroda (Man and Nature) z roku 1864. Vznikl systém ochránců národních parků tzv. „rangerů“
12
ekosystémů a divoké přírody nezasažené člověkem. Také turismus byl významným faktorem pro vytváření národních parků, ačkoliv jakožto příčina vytváření NP byl spíše vedlejším podnětem, a celý proces byl daleko více odůvodňován ochranou přírody.20 V době mezi dvěma světovými válkami, kdy národní parky ve Spojených státech amerických získávaly reálné obrysy a v zemích západní Evropy teprve první národní parky vznikaly, americký botanik Prof. Harvey M. Hall popsal pojem národního parku v intencích USA a Evropy rozdílně.21 V Evropě té doby jsou národní parky, jakož i jiné oblasti, navrhovány a podporovány vědci, z důvodů ochrany přírody, biodiverzity, zkoumání přírodních procesů apod. Naopak ochrana přírody ve Spojených státech byla vedena myšlenkou vymezení určité oblasti pro odpočinek lidí a další společenské využití. Evropské národní parky v průběhu 20. století sehrály významnou roli při ochraně přírodních zdrojů a inspirovaly další regiony v podobném vytváření chráněných území22
2.1.
Národní parky v Evropě
Fenomén ochrany přírody formou zakládání národních parků se z USA brzy přenesl do Evropy, kde již v roce 1909 vznikají první národní parky ve Švédsku.23 Švédsko je brzy následováno Švýcarskem (1914) a Španělskem (1918). Ovšem hlavní evropské mocnosti vytvářejí národní parky o mnoho později. První národní parky ve Velké Británii vznikají v roce 1949, ve Francii 1963 a v Německu 1969. Po první světové válce vznikají národní parky v Itálii, na Islandu, v Polsku, Rumunsku a Řecku. Obecně se jedná o státy, které byly historicky ovládány jinými
20
HALL, Michael C. a Warwick FROST. Tourism and national parks: international perspectives on development, histories, and change. New York, NY: Routledge, 2009, předmluva. 21 HALL, H. M., European Reservations for the Protection of Natural Conditions, Journal of Forestry, 1929, str. 667-684. 22 Prof. Hall ve své studii také pozitivně hodnotí správu a fungování národních parků na obou stranách pohoří Tater. 23 MOSE, Ingo. Protected areas and regional development in Europe: towards a new model for the 21st century. Burlington, VT: Ashgate, 2007, str. 9.
13
evropskými státy, a vytváření národních parků bylo spojeno s potvrzováním jejich národní identity.24 Na území dnešní České republiky bylo významným přelomem vyhlášení Žofínského pralesa v roce 1838. Tento se společně s nedaleko ležícím pralesem Hojná Voda stal nejstarším chráněným územím v oblasti střední Evropy.25 Ochrana těchto dvou přírodních památek trvá dodnes.26 Po těchto dvou prvních rezervacích následovalo vyhlášení dalších chráněných území (Boubínský prales 27, Barrandova skála a další) a po významném rozšíření počtu státem chráněných maloplošných oblastí následovalo vyhlášení prvních velkoplošných chráněných oblastí státem v 50. letech dvacátého století. Prvním národním park byl vyhlášen roku 1963 Krkonošský národní park. V současné době rozloha chráněných územních celků neustále roste. V roce 2007 bylo ve 39 evropských zemích přibližně sto milionů hektarů chráněných území. V roce 2011 pak celková velikost vzrostla již na sto dvacet milionů hektarů.28 Velkou část tvoří chráněné oblasti v rámci soustavy NATURA 2000, které se ovšem s chráněnými územími vyhlášenými podle norem vnitrostátního práva často překrývají.
2.2.
Národní parky v Africe
Dříve než v Evropě, vznikala chráněná území v kolonizovaných zemích. S příchodem Evropanů do Afriky došlo ve velmi krátké době k takové změně krajiny a vybíjení zvěře, že i samy koloniální mocnosti přistoupily k vyhlášení území s právní ochranou. Na konci devatenáctého století byly tehdejší koloniální mocnosti stále více znepokojovány se zvyšujícím se úbytkem divoké zvěře z důvodu přílišného lovu. V roce 1900 byla přijata první mezinárodní smlouva týkající se ochrany přírody,
24
HALL, Michael C. a Warwick FROST. Tourism and national parks: international perspectives on development, histories, and change. New York, NY: Routledge, 2009, str. 41. 25 Viz stránky pralesa http://www.ckrumlov.cz/cz1250/region/soucas/i_zofpra.htm. 26 Národní přírodní rezervace Žofínský prales a národní přírodní památka Hojná Voda. 27 Ochrana Boubínského pralesa, v té době ve správě Jana ze Schwarzenberku je velmi hodnotné z důvodu provádění, na tehdejší dobu neobvyklého, vědeckého výzkumu. Více na stránkách http://www.boubinsky-prales.cz/ 28 Výroční zpráva CDDA (Common Database of Designated Areas) zde http://www.eea.europa.eu/. Databáze je spravována agenturou EEA (European Environmental Agency) sdružující 32 členských a 7 spolupracujících států v oblasti.
14
Dohoda o ochraně divokých zvířat, ptáků a ryb v Africe (Convention for the Preservation of Wild Animals, Birds and Fish in Africa), podepsaná Velkou Británií, Francií, Německem, Itálií a Portugalskem a Svobodným státem Kongo. Dohoda cílila na ochranu lovné zvěře a měla kontrolovat obchod a také doporučit vhodná opatření (např. lovecké sezony a období hájení). Dohoda byla všemi státy podepsána v květnu 1900 v Londýně, ale vzhledem k tomu, že bylo třeba, aby ji každý ze smluvních členů ratifikoval, a to se nestalo, nikdy nevstoupila v účinnost. Různé způsoby byly zkoušeny k omezení lovu. Británie ve svých koloniích zaváděla systém loveckých licencí a období hájení. Naopak Německo zavádělo rezervace divoké zvěře, ve kterých bylo lovení zakázáno.29 Rezervace zaujaly pozornost veřejnosti jako mnohem účinnější řešení a Britové je ve svých koloniích brzy přijali za své. Prvním orgánem dozorujícím ochranu přírody v Jižní Africe byla the Natal Game Protection Association ustanovena v roce 1883 a tehdejší prezident republiky Transvaal Paul Kruger podporoval vytvoření první rezervace divoké zvěře, Pongola Game Reserve v roce 1894. 30 Také soukromé rezervace divoké zvěře na africkém kontinentě se vytvářejí na přelomu devatenáctého a dvacátého století, tehdy ještě v zejména britských a francouzských koloniích. V dnešní JAR vznikají různé rezervace mezi roky 1894 a 1930, některé z nich relativně brzy to vyhlášení prvního národního parku na světě.31 Soukromé vlastnictví bylo také kamenem úrazu, se kterým se zastánci ochrany přírody museli vypořádat. Vlastníci soukromých rezervací měli možnost lovit bez jakýchkoliv licencí po celý rok, ostatní pouze v lovecké sezoně. A byl to právě Paul Kruger, pátý prezident Jihoafrické republiky, po kterém je pojmenován nejznámější tamější národní park, který se zasazoval o povinnost licence pro všechny lovce bez výjimky. 32
29
Německo po první světové válce přišlo o veškeré kolonie v Africe, takže je nemožné říci, jaký by byl vývoj tamních rezervací, a zda by došlo k vytvoření národních parků. 30 HALL, Michael C. a Warwick FROST. Tourism and national parks: international perspectives on development, histories, and change. New York, NY: Routledge, 2009, str. 39. 31 KIDD, Michael. Environmental law. 2nd ed. Cape Town, South Africa: Juta, 2011, str. 12. 32 GLOBLER, H., Dissecting the Kruger myth with blunt instruments: a rebuttal of Jane Carruthers's view, Journal of Southern African Studies, číslo 3, 1996, str. 458.
15
Vytváření národních parků bylo iniciováno ze strany koloniálních mocností od třicátých let dvacátého století, ovšem pokrok v tomto směru byl přerušen druhou světovou válkou. Po roce 1945 ve státech jako Keňa, Tanganika a Uganda rychle vznikají nové národní parky. V roce 1926 je vyhlášen také první národní park v jižní Africe, Kruger National Park.33 V mnoha ohledech bylo vytvoření tohoto NP výjimečné. Jižní Afrika byla samosprávný útvar, rozhodnutí o zřízení parku nebylo vydáno z koloniální autority. Místní turismus byl důležitým faktorem při vytváření NP, byl zde dostatečně bohatý trh, který vytvářel znatelnou poptávku. V roce 1928 navštívilo Kruger National Park kolem 800 návštěvníků, v roce 1938 to bylo již 38.000 a park začal lákat i zahraniční turisty.34 Kruger National Park si bral za vzor mnoho z prvních národních parků v USA. Navzdory tomu se zde vyvíjel odlišný model, a sice útočiště divoké zvěře (game sanctuary). Proto docházelo k časté záměně pojmů national park a game sanctuary. To, co se nakonec vyvinulo v Krugerově NP bylo velmi odlišné od dosavadních národních parků. Jednalo se o obrovské území bez geologických jevů nebo monumentálních scenérií, zato se zachovalou africkou faunou. Původně mělo vedení parku na mysli ochranu divoké zvěře (vycházejíc z tradice lovu) a k dosažení tohoto účelu chtělo vybít hlavní predátory (podobně, jako tomu bylo v Yellowstone NP). Ve třicátých letech dvacátého století však došlo k nárůstu zájmu právě o pozorování predátorů (zejména lvů) ze strany turistů.35 Dnes je již 7,3% rozlohy JAR (přibližně 90 000km2) prohlášeno za chráněné území a toto číslo neustále roste.36
33
Kruger National Park je součástí projektu Great Limpopo Transfrontier Park, národního parku, který se nachází částečně na území JAR, Zimbabwe a Mosambiku a byl vyhlášen 9. prosince 2002 v Xai-Xai. 34 HALL, Michael C. a Warwick FROST. Tourism and national parks: international perspectives on development, histories, and change. New York, NY: Routledge, 2009, str. 39. 35 HALL, Michael C. a Warwick FROST. Tourism and national parks: international perspectives on development, histories, and change. New York, NY: Routledge, 2009, str. 39. 36 Výroční zpráva 2011/2012 oddělení pro záležitosti životního prostředí ministerstva vod a životního prostředí.
16
2.2.1. Přeshraniční národní parky a chráněná území „Vytváření přeshraničních národních parků a chráněných území … je jedním z nejodvážnějších a nejvíce vzrušujících prvků ve vývoji v oblasti ochrany přírody.“37 Přeshraniční národní parky jsou v oblasti ochrany přírody naprosto zásadním prostředkem. Je potřeba sjednotit nejen oblast, ale také přístup a správu takového území. „Odborná debata dnes probíhá zejména v souvislosti s ochranou tzv. divočiny, ale vychází také ze skutečnosti, že kategorizace a přístupy k ochraně chráněných území nejsou dosud na mezinárodní úrovni sjednoceny a tudíž dochází často k situacím, kdy národní park v jedné zemi z pohledu předmětu a způsobu ochrany absolutně neodpovídá národnímu parku ve státě jiném.“38 V oblasti států jižní Afriky je otázka přeshraniční ochrany přírody velmi důležitá. Státy v této oblasti vznikaly většinou uměle, dohodou mezi koloniálními mocnostmi nad mapou při dohodování o rozdělení sféry vlivu. Kvůli tomu netvoří státy v této oblasti odpovídající přírodním poměrům, jako např. v Evropě. Vytváření chráněných oblastí je také motivováno především ochranou živočišných druhů, které jsou často migrující a je potřeba vyhradit pro ně velké území. Známý je příběh Lawrence Greena, který v oblasti nynějšího národního parku Karoo, ve městě Beaufort West pozoroval migraci antilopy skákavé (Springbok) po tři dny.39 Lze proto velmi pozitivně vnímat snahu o vytváření větších celistvých chráněných oblastí na území více států. Jednou z hlavních hybných sil je v tomto směru nadace Peace Parks (Peace Parks Foundation), která vznikla jako projekt Světového fondu na ochranu přírody (WWF) v devadesátých letech dvacátého století.40 Aktivita, která byla v té době rozvíjena zejména v Mosambiku, se rychle rozšířila i do okolních zemí a v současné době již jsou veřejnosti přístupné první z přeshraničních chráněných oblastí v zemích jižní Afriky.
37
Viz FUGGLE, Marinus André, Rufus Maruma RABIE. Environmental management in South Africa. 2nd ed. Cape Town: Juta, 2009, str. 968. 38 HÄRTEL, H.; K, Z. Dilema priorit: Chráníme biodiverzitu nebo procesy?. Ochrana přírody. 2009, roč. 64, č. 5, s. 17-21 39 Více zde http://www.centralkaroo.co.za/fauna&flora.htm#springbok. 40 Viz http://www.peaceparks.org/story.php?pid=1&mid=2.
17
Protože ochrana přírody není většinou ohraničena stejně jako státy, velmi aktuální je otázka přeshraniční spolupráce a tzv. „přeshraničních parků“. V této době je rozloha těchto oblastí v JAR a sousedních státech větší než 80 000km2.41 Takovéto oblasti jsou spravovány společně odpovědnými orgány dotčených států. Na území JAR se momentálně nachází šest přeshraničních chráněných území: Ais-Ais/Richtersveld
Transfrontier
Conservation
Park
(Jižní
Afrika/Namibie) Kgalagadi Transfrontier Park (Jižní Afrika/Botswana) Limpopo-Shashe
Transfrontier
Conservation
Area
(Jižní
Afrika/Botswana) Great Limpopo Transfrontier Park (Mosambik/Jižní Afrika/Zimbabwe) Lubombo
Transfrontier
Conservation
and
Resource
Area
(Svazijsko/Mosambik/Jižní Afrika) Maloti-Drakensberg Transfrontier Conservation and Development Area (Lesotho/Jižní Afrika) Vedení i ostatní záležitosti takové oblasti se řídí smlouvou uzavřenou účastnickými státy. Příkladem může být právě Great Limpopo Transfrontier Park. 42 Cílem vytvoření přeshraničního parku podle zakládající smlouvy bylo zejména zlepšovat
vzájemnou
přeshraniční
spolupráci
v otázkách
organizace
ochrany
ekosystému, posílit spolupráci mezi státy, soukromým sektorem, místní správou a NGO, vylepšit jednotnost ekosystému a biologických procesů napříč státy, budovat přeshraniční ekoturismus.43 Ve vedení parku figuruje trojstranný výbor ministrů, který se zabývá záležitostmi nejvyšší úrovně, dále spojená správní rada (joint management board), která interpretuje politické direktivy, schvaluje akční plány pro vývoj parku a dohlíží na harmonizaci očekávání a cílů jednotlivých stran. Každý členský stát funguje v rotačním systému jako řídící strana dva roky a jeho cílem je uvádět v soulad činnost a
41
Viz http://www.environment.gov.za/?q=content/projects-programmes/transfrontier-conservation-areas. Dříve známý jako Gaza-Kruger-Gonarezhou Transfrontier Park. 43 Čl. 3 Smlouvy o rozvoji Gaza-Kruger-Gonarezhou Transfrontier Park; smlouva dostupná na http://www.environment.gov.za. 42
18
implementaci akčních plánů, dále zajišťovat soulad s regionálními a mezinárodními smlouvami, připravovat hlášení ke klíčovým rozhodnutím a sjednávat s ostatními stranami otázky rozpočtu. Od schválení dohody došlo k několika změnám v rámci vedení parku, které jsou tímto předpisem definovány, ale i samotnou smlouvu je možné měnit, a to pouhou výměnou souhlasných diplomatických nót.44
44
FUGGLE, Marinus André, Rufus Maruma RABIE. Environmental management in South Africa. 2nd ed. Cape Town: Juta, 2009, str. 970.
19
3. Principy práva životního prostředí uplatňované při ochraně národních parků Během vývoje ochrany životního prostředí se vyvinulo a rozšířilo mnoho principů, na kterých dnešní právo životního prostředí buduje systém všech právních norem. Právní principy jsou důležitou součástí právního systému, přestože nejsou závazné a přímo aplikovatelné. Mají velký vliv na tvorbu, aplikaci a interpretaci práva. Jsou využívány pro doplnění mezer v právu, v případě nejasností při aplikaci práva a intepretaci právních pojmů i při sjednocování legislativy a judikatury. Tato kapitola je věnovaná podrobnějšímu vymezení principů platných v České republice a právu Evropské unie. Aby mohly být právní principy nezpochybnitelné, je totiž třeba, aby byly zakotveny v závazném právním předpise, případně mohou být použity orgánem aplikujícím právo při výkladu. Tato zásada je platná pro kontinentální právo, tedy i pro Českou republiku. Pro Jihoafrickou republiku platí tyto principy analogicky také, je ovšem třeba zmínit, že mnoho z nich není výslovně obsaženo v žádné psané podobě. Common law, které je typem práva platného v JAR je tímto typické, a přestože v poslední době dochází k uzákonění některých principů a institutů, je třeba z common law v tomto směru vycházet. Principy, které se týkají práva životního prostředí, je možné rozdělit na obecné, které se zároveň dotýkají i jiných oblastí práva a jsou jim společné a principy zvláštní, které jsou výlučně použitelné pro právo životního prostředí. Zvláštní principy, tedy týkající se práva životního prostředí, zakotvené v českém právním řádu lze nalézt v Ústavě, v čl. 7 „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“ a v Listině základních práv a svobod, v čl. 35.45 Další principy, kterými je právo životního prostředí do jisté míry determinováno, se vyskytují v právních předpisech nižší právní síly, především v ZOPK a ZŽP.
45
V LZPS je vyjádřeno právo na příznivé životní prostředí, právo na informace o životním prostředí a přírodních zdrojích a odpovědnost za životní prostředí.
20
Principy unijního práva jsou obsaženy ve Smlouvě o fungování Evropské unie (SFEU).46 Dále je pro principy unijního práva významná judikatura Soudního dvora Evropské unie (ESD). Nejvýznamnějšími principy platné pro Českou republiku v oblasti práva životního prostředí jsou zejména tyto: princip trvale udržitelného rozvoje – vůdčí princip ochrany životního prostředí vyjadřující myšlenku, že životní prostředí je jednou ze složek sociálního standardu (společně se sociálním blahobytem a ekonomickým rozvojem) zakotven mj. v čl. 2 SEU, čl. 11 SFEU, § 6 ZŽP; princip nejvyšší hodnoty – životní prostředí jako prioritní veřejný zájem zakotven v čl. 35 odst. 3 LZPS (výjimkou z ochrany je stav, kdy jiný veřejný zájem výrazně převýší zájem na ochraně přírody);47 princip vysoké úrovně ochrany – ochrana životního prostředí má být na nejvyšší
možné
úrovni
s ohledem
na
technické
prostředky,
s přihlédnutím k novým vědeckým poznatkům (zásada BAT - Best Available Technics), jak je zakotveno v 114/3, 191/2 SFEU a v zákoně o integrované prevenci;48 princip prevence – obecný právní princip uvedený v § 415 OZ, v oblasti práva životního prostředí se vyskytuje z důvodů potřeby příznivého stavu životního prostředí, obtížnosti následné nápravy a vysokých nákladů; princip předběžné opatrnosti – vychází z § 13 ZŽP a uvádí, že pochybnosti o ohrožení stavu životního prostředí nesmí zabránit opatření proti tomuto ohrožení směřujícímu; princip komplexnosti a integrace – životní prostředí funguje jako celek, proto je potřeba chránit celou soustavu, nikoliv jen část; tento princip se
46
Články 4, 11, 114/3, 191 SFEU. Viz § 43 a 56 ZOPK. 48 Zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů. 47
21
projevuje procesy schvalování zásahů do přírody EIA, IPPC, stanovisky ve stavebním právu; princip odpovědnosti původce, princip znečišťovatel platí – obecná právní zásada zakotvená v § 420 OZ, určující povinnost náhrady škody, specifikovaná zásadou PPP – Poluter Pays Principle, vyplývající ze zákona o předcházení ekologické újmě49 a směrnice 2004/35/ES; princip odpovědnosti státu – vychází z čl. 7 Ústavy a čl. 35 odst. 1 Listiny, kdy stát má povinnost dbát o ochranu přírodního bohatství a každý má právo na příznivé životní prostředí; toto ustanovení působí zejména vertikálně a domoci se ochrany je možno pouze v mezích zákona, které tato ustanovení provádějí;50 princip informovanosti a účasti veřejnosti – životní prostředí jako významný veřejný zájem a z toho vyplývající potřeba společnosti být informována a vůle spolurozhodovat; vychází zejména z Aarhuské úmluvy51 a čl. 35 odst. 2 Listiny; princip mezinárodní spolupráce – potřeba mezinárodní spolupráce vyplývá z charakteru životního prostředí jako fenoménu nepodléhajícího omezením státními hranicemi; je zanesena v mnoha mezinárodních smlouvách a regionálních dohodách, přičemž je zejména pamatováno na ochranu biodiverzity, volnou migraci živočichů a předcházení ohrožení životního prostředí na území více států. Principy, které se nejvíce dotýkají práva chráněných území, a tedy i národních parků, jsou ty, které jsou částečně v rozporu s jinými hlavními zásadami. Zejména zásada ochrany přírody, jako nejvyššího cíle, je někdy těžko slučitelná s listinou daným zákazem omezování osobní svobody. Velmi důležitý z hlediska ochrany biodiverzity je princip mezinárodní spolupráce. Jak již bylo řečeno, životní prostředí nereflektuje uměle vytyčené hranice, a
49
Zákon č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně některých zákonů Čl. 41 odst. 1 Listiny. 51 č. 124/2004 Sb. m. s. 50
22
proto je spolupráce sousedních států, zejména v oblastech s migrujícími živočichy, velmi vhodná. V tomto směru se mnohé zlepšuje v oblasti jižní Afriky, kde se zakládají přeshraniční národní parky a spolupráce jednotlivých států se neomezuje ani v oblasti spolupráce ekonomické či správní.
3.1.
Principy využívané pro národní parky
V oblasti ochrany přírody v národních parcích se více či méně uplatní všechny výše uvedené principy. Jejich aplikaci mají na starosti orgány odpovědné za vytváření a chod národních parků. Nejvíce využívá principu trvale udržitelného rozvoje, principu nejvyšší hodnoty a principu komplexnosti a integrace. Hospodářská činnost na území chráněných oblastí je limitována souhlasem správních orgánů, některé činnosti jsou zakázány v určitém období, některé po celou dobu. Významným principem je také účast veřejnosti. Její informovanost o stavu přírody, a tedy i o stavu přírody v národních parcích, pomáhá lépe přijímat různá legislativní opatření, která je poté také snazší aplikovat v praxi. Principem velmi podstatným, k němuž se v posledních 15 letech začalo více přihlížet, je princip mezinárodní spolupráce. Z části za to mohla politická situace, která v České republice, podobně jako v JAR neumožňovala (a v případě jižní Afriky jsou vztahy sousedních států v některých případech stále dosti vypjaté) prohloubení spolupráce mezi státy, v nichž vládl jiný režim. Otevření hranic České republiky na západ a urovnávání sporů v jižní Africe vede k významnému zlepšení sousedských vztahů nejen v oblasti ochrany přírody. Vytváření rozsáhlých chráněných území, která přesahují hranice jednoho státu, je přitom téma naprosto zásadní.52 Při porovnání principů práva životního prostředí ve vztahu k národním parkům v České republice a Jihoafrické republice docházíme k následujícím poznatkům. Jelikož jsou jak Česká, tak Jihoafrická republika společnými signatáři mnoha mezinárodních úmluv v oblasti životního prostředí, vyplývají pro ně podobné závazky, a zároveň tím signalizují, že se hlásí k podobným principům v oblasti ochrany přírody. Jak již bylo
52
Viz kapitola 3.2.1 Přeshraniční národní parky a chráněná území
23
uvedeno výše, principy ochrany přírody v právu Jihoafrické republiky dosti nejsou výslovně v zákonech zmíněny, ale v Ústavě Jihoafrické republiky v čl. 24 je obecně vyjádřeno právo každého na příznivé životní prostředí, a rámcová smlouva NEMA je postavena na principu udržitelného rozvoje a dalších (mj. principu komplexnosti a principu znečišťovatel platí).53
53
Více o tématu KIDD, Michael. Environmental law. 2nd ed. Cape Town, South Africa: Juta, 2011, str. 126 a FUGGLE, Marinus André, Rufus Maruma RABIE. Environmental management in South Africa. 2nd ed. Cape Town: Juta, 2009, str. 132 a násl.
24
4. Mezinárodní právo týkající se národních parků Z pohledu ochrany přírody hraje mezinárodní právo velmi významnou roli. Především při ochraně ohrožených a vzácných druhů, při ochraně ohrožených a vzácných stanovišť a v neposlední řadě při ochraně migrujících druhů, tedy ve všech oblastech ochrany přírody, při které je potřeba spolupráce více států mezi sebou. Ochranou přírody a krajiny se na úrovni mezinárodního práva zabývá řada mezinárodních smluv. Mezinárodní smlouvy jsou nejvýznamnějším pramenem mezinárodního práva v oblasti životního prostředí. Další prameny mezinárodního práva, např. dokumenty mezinárodních organizací, patří svých charakterem do kategorie soft law. I přes svou nevymahatelnost, jsou tyto dokumenty významné, když se mimo jiné spolupodílejí na přípravě norem právně vymahatelných. Jako nejvýznamnější subjekty v oblasti mezinárodního práva lze bezesporu označit státy, které mají schopnost uzavírat mezinárodní smlouvy s jinými subjekty a tím přispívat k ochraně přírody na územích větších, než je v jejich samotné pravomoci. Státy mohou svým dlouhodobým chováním dát příčinu vzniku mezinárodněprávnímu obyčeji, který je dalším z podstatných pramenů práva. Spolupráce států je tedy základním předpokladem fungujícího systému mezinárodního práva. Národní státy jsou stále nejdůležitějším i přes skutečnost, že v současné době roste význam mezinárodních vládních organizací jakožto aktérů v oblasti mezinárodního práva životního prostředí. Nezanedbatelnou úlohu sehrávají rovněž mezinárodní organizace nevládní povahy a vynechat nelze ani některé další subjekty, především světové finanční instituce a mezinárodní soudní tribunály. Zcela specifickou skupinu objektů, kterým jsou dnes v rámci mezinárodního práva životního prostředí přisouzena určitá oprávnění, tvoří jednotlivci.54
54
DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. 1. vyd. Beroun: IFEC, 2008, str. 10.
25
4.1.
Mezinárodní organizace zabývající se ochranou životního prostředí
V oblasti mezinárodního práva působí mnoho regionálních i celosvětových organizací zabývajících se ochranou životního prostředí. Vedle již zmiňované IUCN se životním prostředím na nejvyšší mezinárodní úrovni zabývají i další vládní či nevládní organizace.
4.1.1. Organizace v rámci OSN V rámci samotné OSN funguje řada organizací a programů. Jedním z nejvýznamnějších je program OSN pro životní prostředí (UNEP – United Nations Environment Programme)55, který se zabývá ochranou přírody v OSN. Jakožto ústřední instituce v oblasti ochrany životního prostředí a jediná, která se v rámci OSN zabývá výhradně touto problematikou, má za úkol rozhodovat o způsobu a postupu řešení globálních otázek životního prostředí a dbát o důsledné respektování zásad udržitelného rozvoje v rámci podpory orgánů OSN. UNEP byl v roce 1972 vytvořen jako přímý důsledek Stockholmské konference.56 Organizace UNEP sídlí v keňském Nairobi, odkud řídí celou svou agendu. Ta čítá řadu významných úspěchů, mezi jinými se UNEP podařilo zajistit uzavření Vídeňské úmluvy o ochraně ozonové vrstvy a následně také Montrealského protokolu k ochraně ozonové vrstvy. V oblasti ochrany biodiverzity je důležitý projekt na přežití velkých primátů, zejména goril, šimpanzů aj., kterým hrozí reálně vyhubení. Přes tyto úspěchy je postavení UNEP stále relativně slabé a hlasy z odborných kruhů navrhují vytvoření nové organizace, s plnou právní subjektivitou a vyšším rozpočtem.57 Mezi další význačné specializované agentury patří Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO - United Nations Educational, Scientific and
55
STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006, str. 77. 56 Stockholmská konference OSN o životním prostředí. Záznam o konferenci zde http://www.unep.org/Documents.Multilingual/Default.asp?DocumentID=97. 57 STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006, str. 79.
26
Cultural Organization), která funguje jako depozitář Úmluvy o mezinárodních mokřadech majících význam zvláště jako biotopy vodního ptactva (Ramsarská úmluva), a pod jejíž záštitou funguje program Člověk a biosféra. (MAB – Man and the Biosphere). V OSN dále existuje Program pro rozvoj (UNDP – United Nations Development Programme), důležitá je také činnost Světového fondu životního prostředí (GEF – Global Environment Facility Trust Fund), či Organizace pro výživu a zemědělství (FAO – Food and Agriculture Organization), která je agenturou OSN a přijala některé významné mezinárodní smlouvy.58 Do výčtu organizací na poli mezinárodní ochrany životního prostředí je třeba zmínit také Radu Evropy, která zaštiťuje mimo jiné Úmluvu o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť a další úmluvy.
4.1.2. EUROPARC Evropská federace pro národní parky byla založena roku 1973 ve švýcarské Basileji. V současnosti sídlí v Řezně a sdružuje více než 400 členů z 35 států. Jejími členy jsou národní parky, univerzity, nevládní organizace a další. Organizace EUROPARC úzce spolupracuje s Evropskou komisí, ale jedná se o instituci nevládní a nezávislou. Pomocí seminářů, školení a dalších aktivit pomáhá rozvíjet ochranu přírody v národních parcích po celé Evropě.59
4.1.3. Jiné významné organizace Vedle mezinárodních vládních organizací, mezi nimiž jsou nejvýznamnější výše uvedené, se v posledních letech do popředí dostávají mezinárodní organizace nevládní, jejichž činnost se projevuje větší flexibilitou a přesnějším zaměřením činnosti. Takovými jsou již dříve uvedená IUCN, Světový fond na ochranu přírody (WWF – World Wildlife Fund), Bird Life International, mezinárodní asociace organizací
58
Úmluva o mezinárodní ochraně rostlin (IPPC - International Plant Protection Convention), mezinárodní dohoda o rostlinných genetických zdrojích pro výživu a zemědělství aj. Viz Roudná, M.., Dotlačil, L. et al. (2007). Genetické zdroje – význam, využívání a ochrana, Praha: Ministerstvo životního prostředí. 59 Více na stránkách orgnizace http://www.europarc.org/
27
zabývajících se ochranou ptáků a jejich prostředí, nebo Wetland International, mezinárodní organizace na ochranu mokřadů.
4.2.
Mezinárodní úmluvy
Jednou z historicky prvních mezinárodních smluv na ochranu přírody byla tzv. Londýnská úmluva60 z roku 1933, uzavřená mezi tehdejšími koloniálními mocnostmi, jejímž cílem byla ochrana přírody na africkém kontinentě, a která mimo jiné definovala pojem národního parku.61 V Londýnské úmluvě byl také seznam druhů ohrožených lidskou činností a výslovný zákaz lovu a jiného nakládání se zvířaty uvedenými v seznamu bez potřebného povolení. Tato smlouva byla mezi jinými přijata i tehdejší Jihoafrickou unií. Podobného rázu byla také Úmluva o ochraně přírody na západní polokouli62 z roku 1940, sjednaná ve Washingtonu, podepsaná devatenácti státy amerického kontinentu. Ta také obsahuje definici národního parku a vyzývá k jejich zakládání. Ani jedna ze smluv nebyla nikdy přijata Československem nebo Českou republikou, vzhledem k její geografické poloze a hospodářským a geopolitickým zájmům, ale vzhledem k vývoji ochrany přírody formou zakládání národních parků, měly obě smlouvy velký dopad na budoucnost mezinárodního i vnitrostátního práva životního prostředí velmi výrazný vliv.
4.2.1. Ramsarská úmluva V roce 1971 byla v íránském Ramsaru dohodnuta Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva (Convention on Wetlands of International Importance especially as Waterfowl Habitat). Česká republika je
60
Convention Relative to the Preservation of Fauna and Flora in their Natural State, celá smlouva viz
http://iea.uoregon.edu/pages/view_treaty.php?t=1933PreservationFaunaFloraNaturalState.EN.txt&par=view_treaty_html. 61
Článek 2, odst. 1 Londýnské úmluvy. Convention on Nature Protection and Wild Life Preservation in the Western Hemisphere, celá smlouva viz http://sedac.ciesin.org/entri/texts/wildlife.western.hemisphere.1940.html. 62
28
smluvní stranou od roku 1990.63 Den 2. února, kdy byla úmluva přijata, je na počest slaven jako Světový den mokřadů (World Wetlands Day). Úmluva byla přijata z důvodu zhoršujícího se stavu přírodních stanovišť a podmínek života mokřadních ptáků. Mokřady jako biotop, jsou velmi citlivým přírodním ekosystémem, zvláště náchylným na změny v důsledku znečištění a jiných člověkem způsobených procesů, negativně ovlivňujících celkovou funkci tohoto biotopu. Úmluva svým přijetím významně přispěla ke zlepšení vnímání důležitosti mokřadů a k jejich rozumnému využívání. Mokřady podle definice v úmluvě jsou územím s močály, rašeliništi a vodami stojatými i tekoucími, přirozenými i umělými, sladkými i slanými, jejichž hloubka při odlivu nepřesahuje šest metrů. Jedná se tedy o jakýsi přechod mezi územím suchozemským a vodním prostředím.64 Cílem Ramsarské úmluvy je zajistit co nejširší ochranu mokřadům, jako stanovištím různých druhů živočichů, a také jako zdrojům hospodářských, vědeckých, kulturních a rekreačních užitků. Důležité je tedy jejich udržitelné využívání a ochrana před změnami a zničením, jelikož ztráta by byla nenahraditelná.65 Tato úmluva se tedy zaměřuje na ochranu mokřadů a vodního ptactva na mokřady vázaného.66 Každý z členských států je povinen nahlásit alespoň jeden mokřad, který je významný i pro vodní ptactvo, na Seznam mokřadů mezinárodního významu (List of Wetlands of International Importance).67 Mnohé z mokřadů zapsaných na seznamu se překrývají s hranicemi národních parků a některé jsou zapsány jako přeshraniční. V ČR jsou přeshraniční mokřadní lokality podle Ramsarské úmluvy Krkonošská rašeliniště a Mokřady Dolního Podyjí na soutoku s Moravou. V JAR je to lokalita při ústí řeky Orange na hranicích s Namibií (Orange River Mouth Wetland),
63
Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí č. 396/1990 Sb., o sjednání Úmluvy o mokřadech majících mezinárodní význam zejména jako biotopy vodního ptactva a Protokolu o její změně. 64 Definice mokřadu v čl. 1 Ramsarské úmluvy. 65 DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, str. 342. 66 Čl. 1 Ramsarské úmluvy. 67 Česká republika zapsala do seznamu k září 2012 celkem 14 mokřadů, mimo jiné Horní Jizera, Krušnohorská a Šumavská rašeliniště. Jižní Afrika má v seznamu 20 zapsaných mokřadů, mezi jinými St. Lucia System, Natal Drakensberg Park, či Kosi Bay. Celý seznam dostupný zde http://www.ramsar.org/pdf/sitelist.pdf.
29
Rezervace Ndumo na hranicích s Mozambikem (Ndumo Game Reserve) a mokřiny Makuleke při hranicích se Zimbabwe a Mozambikem (Makuleke Wetlands). Úmluva
také
předpokládá
a
podporuje
mezinárodní
spolupráci
mezi
jednotlivými státy. Státy se také zavazují pečovat o mokřady mimo seznam, podporovat vědecký výzkum mokřadů a spolupracovat s dalšími smluvními stranami, jakož i vyměňovat si mezi sebou informace.68 Smluvní strany se v roce 1990 dohodly na dodatku zvaném Montreux record, což je seznam mokřadů ohrožených již nastalými nebo hrozícími změnami ekologických poměrů, zejména technologickým rozvojem, znečištěním nebo jiným lidským zásahem.69
4.2.2. Úmluva o biologické rozmanitosti Úmluva o biologické rozmanitosti (CBD – Convention on Biological Diversity) je jednou z nejvýznamnějších mezinárodních smluv v oblasti ochrany přírody a zachování druhů. Úmluva byla přijata v červnu 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí v brazilském Rio de Janeiro. Jedná se o mezinárodní smlouvu vládní, stranami smlouvy jsou výhradně státy a Evropská unie. Česká republika přijala smlouvu v roce 1993, stejně tak jako Jižní Afrika. Hlavními cíli úmluvy jsou ochrana rozmanitosti rostlinných i živočišných druhů i jejich přírodních stanovišť, trvale udržitelné využívání složek těchto druhů a jejich přírodních stanovišť a spravedlivé a rovnoměrné přerozdělování přínosů plynoucích z využívání genetických zdrojů, včetně přístupu k takovýmto zdrojům.
Myšlenka
udržitelného využívání složek životního prostředí je pro tuto smlouvu zásadní a přelomová, liší se tím od předešlých dohod, které byly postaveny na systému zákazů a omezení využívání přírodních zdrojů. Úmluva, formou přijímání akčních strategií a prováděcích dokumentů, vytváří možnost spolupráce mezi členskými státy a takovouto mezinárodní a přeshraniční
68
STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006, str. 127. 69 V České republice se jedná o 4 mokřady, Litovelské Pomoraví, Mokřady dolního Podyjí, Poodří a Třeboňské rybníky. V Jižní Africe jsou na seznamu 2 lokality, Blesbokspruit a Orange River Mouth.
30
spolupráci podporuje. Široká volnost daná volně stanovenými podmínkami postupu při dohodování spolupráce mezi členy tomuto cíli napomáhá. K úmluvě byl v roce 2003 přijat prováděcí protokol zvaný Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti (CPB – Cartagena Protocol on Biosafety), kterým se stanoví podmínky bezpečného nakládání a zejména přeshraničního převozu modifikovaných organismů, které by mohly působit nepříznivě na zachování biologické rozmanitosti. V roce 2010 byl pak přijat Nagojský protokol o přístupu ke genetickým zdrojům a spravedlivém a rovnocenném rozdělení přínosů plynoucích z jejich využívání. Tento protokol podporuje výzkum, vývoj a inovaci v oblasti využívání genetických zdrojů a biotechnologií. Zároveň vytváří příznivé podmínky pro vztahy mezi poskytovateli a uživateli genetických zdrojů Ochrana biologické rozmanitosti se má podle úmluvy uskutečňovat primárně na místě přirozeného výskytu daného druhu, doporučuje tedy ochranu in situ, jakožto ochranu vhodnější nejen pro ohrožený druh, ale pro celý ekosystém, který by byl vyjmutím ohroženého druhu ovlivněn. Pouze pokud není takováto ochrana možná, navrhuje smlouva ochranu ex situ, tedy ochranu uměle podporovanou člověkem, např. v zoologických zahradách, arboretech a jiných člověkem vybudovaných ochranných lokalitách.
4.2.3. CITES Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES - Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora), byla v rámci UNEP uzavřená ve Washingtonu roku 1973. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších mezinárodních dokumentů v oblasti ochrany přírody. Tato úmluva, známá také jako Washingtonská úmluva, vstoupila v platnost v roce 1975, a následně se stala právně závaznou pro mnoho států včetně České republiky a Jihoafrické republiky. CITES byla uzavřena s cílem regulovat a účinně kontrolovat mezinárodní obchod s volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami. Díky
31
přijetí této úmluvy, došlo k zamezení úbytku populací mnoha druhů živočichů a rostlin v důsledku obchodu. Omezení předkládané úmluvou CITES se vztahuje na mezinárodní obchod, a konkrétně na vývoz, reexport, dovoz a introdukci z moře.70 Omezení se týká obchodu s exempláři, což je podle textu úmluvy živý či mrtvý živočich nebo rostlina a také jakákoliv část.71 V příloze I úmluvy jsou uvedeny druhu, které jsou ohroženy vyhubením a obchod s nimi je povolen pouze výjimečně, a pouze s velmi přísnými pravidly. V příloze II jsou zahrnuty takové druhy, které sice nejsou ohroženy vyhubením, ale mohly by se stát, pokud by byl obchod s nimi neregulovaným. V příloze III jsou pak uvedeny takové druhy, o kterých smluvní stát úmluvy, že jsou předmětem omezujícího opatření ve vztahu k mezinárodnímu obchodu a pro jejich kontrolu je vyžadována ochrana. Regulace obchodu podle úmluvy CITES je následující. Mezinárodní obchod s exempláři, které jsou uvedeny v příloze I úmluvy, je nezbytné povolení k vývozu a dovozu nebo potvrzení o reexportu.72 Obchod s exempláři uvedenými v příloze II je regulován pomocí povolení k vývozu nebo potvrzení o zpětném vývozu. Význam této úmluvy ve vztahu k ochraně přírody v národních parcích je velmi významný, a to zejména z důvodu zákazu obchodování se surovinami, jako je slonovina. V Jihoafrické republice vyvolává úmluva CITES protichůdné reakce, a to právě z důvodu zákazu obchodování se slonovinou, ale faktem zůstává, že po jejím přijetí se mnoho druhů rostlin i živočichů početně zvětšilo.
4.2.4. Bonnská úmluva Bonnská úmluva neboli Úmluva o ochraně stěhovavých druhů volně žijících živočichů (Convention on the Conseravtion of Migratory Species of Wild Animals) byla sjednána 23. června 1979 v Bonnu. Česká republika je smluvní stranou této úmluvy. Ta má za cíl poskytnout ochranu migrujícím živočišným druhům. Ty jsou rozděleny podle
70
Viz čl. I písm. c) úmluvy CITES. Viz čl. I písm. b) úmluvy CITES. 72 Viz čl. IX odst. 1 úmluvy CITES. 71
32
toho, jestli jsou ohroženy na celém území výskytu (ty mají větší ochranu), nebo jim pouze státy zajistí příhodné podmínky a budou pečovat o zachování stěhovavého druhu. Ochrana ohrožených druhů je bezprostřední povinností států, na jejichž území stěhovavý druh hnízdí, zimuje či táhne. S tím souvisí i povinnost států obnovovat přírodní stanoviště druhů, tam kde je to možné. Úmluva také podporuje následné dohody mezi státy, které přispívají ochraně stěhovavých druhů. Takovéto dohody je rovněž možné provádět pomocí tzv. memorand porozumění, která rozvíjejí spolupráci mezi státy v souvislosti s ochranou určitých druhů.73 Význam úmluvy pro ochranu přírody v národních parcích spočívá zejména v povinnosti států zajistit bezprostřední ochranu pro ohrožené druhy uvedené v příloze I.74
4.2.5. Bernská úmluva V roce 1979 byla na evropské úrovni sjednána Úmluva o ochraně evropské fauny a flóry a přírodních stanovišť (Convention on the Conservation of European Wildlife and Natural Habitats). Úmluva byla sjednána v Bernu, proto také nese neformální označení Bernská úmluva a vstoupila v platnost v roce 1982. Česká republika přijala tuto úmluvu v roce 1998.75 Členy jsou mimo evropských států také čtyři státy africké a Evropská unie. Hlavním cílem Bernské úmluvy je ochrana planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů, včetně míst jejich přirozeného výskytu, a to zejména těch druhů, poddruhů a lokalit, jejichž zachování vyžaduje spolupráci několika států, a dále podpora takové spolupráce. Obzvláště se pak zaměřuje na ochranu zranitelných a ohrožených druhů a druhů stěhovavých. V roce 1989 Stálý výbor Bernské Úmluvy doporučil smluvním stranám, aby vytvořily soustavu celoevropsky významných lokalit s výskytem cílových druhů a poddruhů planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a biotopů a typů přírodních stanovišť, která se nazývá soustava Smaragd (Emerald Network), kdy cílem je
73
Pro Českou republiku je podstatná Dohoda o ochraně netopýrů v Evropě, Dohoda o ochraně vodních ptáků v Africe a Eurásii a Memorandum porozumění o ochraně středoevropské populace dropa velkého. Více na stránkách Bonnské úmluva http://www.cms.int/ 74 Viz čl. II odst. 3 písm. b) Bonnské úmluvy. 75 Vyhlášena pod č. 107/2002 Sb. m. s.
33
spolupráce v oblasti územní ochrany. Na území členských států Evropské unie ovšem existuje v praxi významnější soustava Natura 2000, jejíž vytvoření je na rozdíl od soustavy Smaragd, právně vymahatelné76
4.2.6. Africké dohody o ochraně přírody Na africkém kontinentě bylo podepsáno již mnoho dohod v oblasti ochrany životního prostředí. Jedněmi z nejvýznamnějších jsou úmluvy o ochraně přírody z roku 1900, 1933, 1968 a 2003. První z nich, Úmluva o ochraně volně žijících zvířat, ptáků a ryb uzavřená v Londýně 19. května 1900 mezi Belgií, Francií, Itálií, Německem, Portugalskem, Spojeným královstvím a Španělskem směřovala k omezení vybíjení volně žijících živočichů a upravovala princip ochrany vzácných a ohrožených druhů. Nikdy ovšem nevstoupila v účinnost. Další úmluva uzavřená 8. listopadu 1933, reagovala na neúspěch té předchozí. Nazývá se Úmluva o ochraně zvířat a planě rostoucích rostlin v jejich přirozeném stavu (Convention Relative to the Preservation of Fauna and Flora in their Natural State). Byla uzavřena mezi Belgií, Francií, Itálií, Spojeným královstvím, Egyptem, Angloegyptským Súdánem a Jihoafrickou Unií. K úmluvě se později přidalo také Španělsko, Britská Indie, Portugalsko a Tanganika. Cílem úmluvy byla ochrana vymezeného seznamu ohrožených zvířat, vznik chráněných území, zákaz určitých způsobů lovu zvířat atd. Tato úmluva předcházela další úmluvě, podepsané v roce 1968. Africká úmluva na ochranu přírody a přírodních zdrojů (African Convention on the Conservation of Nature and Natural Resources)77 byla přijata v Alžíru 15. září 1968 42 státy výhradně z afrického kontinentu (mezi signatářskými státy chybí Jihoafrická republika), přičemž schválena byla později 30 z těchto států. Obsahově navázala na úmluvu z roku 1933, a naopak se stala předlohou pro úmluvu z roku 2003.
76
DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Mezinárodní právo životního prostředí. 1. vyd. Beroun: IFEC, 2008, str. 144. 77 Celá úmluva zde http://www.africancourt.org/en/images/documents/Sources%20of%20Law/Conservation%20of%20Nature/nature%20eng.pd f
34
Dne 11. července 2003 byla v Maputu přijata revidovaná verze Africké úmluvy z roku 1968. Bere v potaz moderní přístup ochrany přírody, vychází z výsledků konference ve Stockholmu z roku 1972 i konference v Rio de Janeiro z roku 1992 atd. Zabývá se ochranou biologické rozmanitosti, chráněnými územími, využitím poznatků moderní vědy i tradičních postupů.78 Dále se tato úmluva zabývá např. udržitelným rozvojem ve vztahu k přírodním zdrojům, problematikou nedostatku pitné vody, dezertifikací i obchodem s ohroženými druhy ve smyslu úmluvy CITES. Tato revidovaná verze,79 která podstatným způsobem šířeji rozvádí podmínky ochrany přírody na africkém kontinentu a vychází z verze z roku 1968, byla prozatím ratifikována pouze osmi státy. Mezi státy, které úmluvu ratifikovaly, se ani po deseti letech od přijetí neřadí Jihoafrická republika.
78
Více o tomto tématu IUCN. An Introduction to the African Convention on the Conservation of Nature and Natural Resources Iucn Enivornmental Policy and Law Paper. 2nd. ed. Gland [u.a.]: World Conservation Union, 2009 79 Celý text úmluvy zde: http://www.ecolex.org/server2.php/libcat/docs/TRE/Full/En/TRE001395.pdf
35
5. Právo EU (soustava Natura 2000) Právo Evropské unie v oblasti práva životního prostředí v současné době velmi výrazně ovlivňuje právo vnitrostátní. Určujícím je především čl. 191 SFEU, ve kterém je možné hledat základ pro systém unijního práva životního prostředí. Právo Evropské unie ovšem neobsahuje explicitně úpravu národních parků, jejichž navrhování, vyhlašování i obsah činnosti zůstávají výlučně v kompetenci členských států. Nepřímo mají na národní parky vliv systém chráněných území Natura 2000 a některé z unijních předpisů, které ovšem pro národní park, jakožto jinou kategorii chráněného území větší či menší význam mají.80 Na území Evropy již před vytvořením soustavy Natura 2000 existovala snaha o vytvoření soustavy Smaragd, jakožto důsledek environmentálních snah členských států Rady Evropy.
5.1.
Natura 2000
Natura 2000 je soustava chráněných území evropského významu, která zajišťuje, že všechny členské státy Evropské unie vytváří chráněné území podle jednotných principů. Vznikla přijetím směrnice č. 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin,81 podle které se vyhlašují Evropsky významné lokality (EVL) a směrnice 2009/147/ES, o ochraně volně žijících ptáků,82 na základě které se vyhlašují tzv. ptačí oblasti. Tyto oblasti společně tvoří chráněná území v rámci soustavy Natura 2000, ale jsou navrhovány a vyhlašovány podle rozdílných kritérií.
80
Směrnice o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/35/ES ze dne 21. dubna 2004 o odpovědnosti za životní prostředí v souvislosti s prevencí a nápravou škod na životním prostředí), rámcová směrnice o vodách (směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/60/ES ze dne 23. října 2000, kterou se stanoví rámec pro činnost Společenství v oblasti vodní politiky) a další. 81 Council Directive 92/43/EEC on the conservation of natural habitats and of wild fauna and flora (dále jako „směrnice o stanovištích“). 82 Council Directive 2009/147/EC on the conservation of wild birds (dále jako „směrnice o ptácích“).
36
Cílem vytvoření soustavy je šetrné využívání přírody ve vyhlášených oblastech, která doplňují již vyhlášené oblasti podle vnitrostátního práva. Natura 2000 nevylučuje ochranu území na vnitrostátní úrovni, a proto se chráněné oblasti velmi často překrývají. Ochrana biodiverzity na vyhlášených územích probíhá podle zásad šetrného a únosného využívání přírodního bohatství. Natura 2000 ovšem nenahrazuje soustavu národních chráněných území, naopak vhodně je doplňuje. Jednotlivé státy mohou samozřejmě chránit i jiná území, případně v soustavě Natura 2000 zvolit přísnější režim ochrany, než jak jej nastavuje legislativa Evropské unie.83 Do českého právního řádu byla soustava Natura 2000 přejata přijetím novelizujícího zákona č. 218/2004 Sb., kterým byla do zákona č.114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny vložena ustanovení o soustavě Natura 2000.
5.1.1. Směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin Směrnice o stanovištích, která byla přijata v roce 1992, se zabývá ochranou biologické rozmanitosti. Hlavním cílem je přispět k zajištění ochrany přírodních stanovišť a volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin na evropském území členských států EU. Jednotlivé státy mají podle směrnice za povinnost vypracovat seznam lokalit, na kterých se nacházejí vhodné typy přírodních stanovišť. Seznam musí být úplný a musí splňovat podmínky dané směrnicí, mezi které patří povinnost dodržovat odborná kritéria při sestavování seznamu, proto je možnost uvážení při sestavování seznamu do jisté míry omezena. Seznam je následně předán Evropské komisi, která na základě tohoto tzv. národního seznamu a po dohodě s daným státem schválí jednotlivé lokality významné pro společenství (SCI – Site of Community Importance). Po samotném schválení je možné, aby členský stát ustanovil jednotlivé SCI.
83
STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006. 498.
37
Pojem NATURA 2000 je definován v čl. 3 směrnice, kde se uvádí, že bude vytvořena spojitá evropská ekologická síť zvláštních oblastí ochrany (SAC - Special area of conservation). Síť, složená ze stanovišť určených podle příloh I a II směrnice umožní zachovat příslušné typy přírodních stanovišť a stanoviště druhů v jejich přirozeném areálu rozšíření ve stavu příznivém z hlediska jejich ochrany nebo popřípadě umožní tento stav obnovit.84 K tomu, aby SCI mohla být označována jako SAC, je potřeba splnit další kritéria stanovená směrnicí, mezi které patří vyhlášení na národní úrovni,85 zajištění ochrany území86 a zajištění ochranných opatření (conservation measures)87 Ačkoliv se oba druhy chráněných území SCI a SAC na evropské úrovni odlišují, používá pro oba termíny Česká republika jednotné označení Evropsky významná lokalita (EVL).88 V České republice se v této souvislosti uplatní také ustanovení § 39 a § 45c ZOPK, podle kterých je možné s vlastníkem či nájemcem pozemku uzavřít smlouvu o chráněné oblasti a v ní mj. sjednat podmínky k provádění činností podmíněných souhlasem orgánu ochrany přírody a krajiny. Pak se již nevyžaduje souhlas k jednotlivým případům.
5.1.2. Směrnice o ochraně volně žijících ptáků Směrnice o ochraně volně žijících ptáků je nejstarší právně závaznou normou týkající se ochrany životního prostředí, kterou tehdejší Evropské hospodářské společenství, předchůdce dnešní Evropské unie, přijalo. Stalo se tak 2. dubna 1979, v platnost vstoupila směrnice 6. dubna 1979, tedy o čtyři dny později.89 Tato směrnice byla novelizována a nyní platí již jen konsolidované znění, směrnice č.2009/147/ES.
84
Čl. 3 směrnice o stanovištích. Čl. 4.2 směrnice o stanovištích. 86 Zajištění ochrany probíhá podle ustanovení o zvláště chráněných územích §45c ZOPK. 87 Čl. 6.1 směrnice o stanovištích. 88 Dále k tématu http://www.nature.cz/natura2000-design3/sub-text.php?id=6779. 89 STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006, str. 236. 85
38
Jednou z hlavních příčin vytvoření směrnice byl klesající počet druhů ptáků na území společenství, a tedy nebezpečí pro zachování fungujících ekosystémů a životního prostředí jako celku. Hlavním cílem bylo tedy zachování stávajícího počtu druhů ptáků. Směrnice o ptácích upravuje druhovou ochranu volně žijících ptáků, územní ochranu ptactva (čl. 3 a 4), možnost vědeckého výzkumu (čl. 10), ochranu před nepůvodními druhy (čl. 11), a pravidla pro předávání informací o naplňování směrnice o ptácích členskými státy Evropské komisi (čl. 12). Podle čl. 3 směrnice mají státy přijmout nezbytná opatření k vytvoření žádoucích podmínek ochrany všech druhů ptáků a udržení jejich stavu v zájmu zachování fungujících ekosystémů, požadavků hospodářských a kulturně-sociálních. Za tímto účelem směrnice výslovně počítá se zřizováním chráněných území, péči o stanoviště uvnitř i vně a také s vytvářením biotopů a dohledem nad jejich funkcí. Směrnice o ptácích byla, stejně jako Směrnice o stanovištích implementována do českého zákona o ochraně přírody a krajiny. V § 45e ZOPK je řečeno, že „jako ptačí oblasti se vymezí území nejvhodnější pro ochranu z hlediska výskytu, stavu a početnosti populace těch druhů ptáků vyskytujících se na území ČR a stanovených Směrnicí o ptácích, které stanoví vláda nařízením“. K tomuto účelu vláda vydala nařízení č. 51/2005 Sb., kterým se stanoví druhy a počet ptáků, pro které se vymezují ptačí oblasti. Ptačí druhy označené v příloze I směrnice jsou pak objektem, pro který jsou určena zvláštní opatření. Pro takové druhy musí členský stát vyznačit tzv. zvláštní oblasti ochrany (SPA), a to taková, která odpovídají rozlohou a umístěním a jsou nejvhodnější pro daný počet druhů. Stejná pozornost je věnována i ptačím druhům stěhovavým, které v lokalitě přezimují, hnízdní apod.90 Seznam vybraných oblastí nahlásí členské státy Evropské komisi. Jednotlivé ptačí oblasti se vyhlašují nařízením vlády. Ptačí oblasti, vytvářené v oblastech dosud zvláště nechráněných, jsou vyhlašovány až po projednání s dotčenými kraji a obcemi. V nařízení může vláda rovněž podmínit některé činnosti na území chráněných oblastí
90
Čl. 4 odst. 2 směrnice o ptácích.
39
souhlasem orgánu ochrany přírody a krajiny (např. Správy CHKO či NP nebo v některých případech krajský úřad).
40
6. Národní parky v ČR V České republice existují v současné době čtyři národní parky. Tři z nich (Krkonošský národní park, Národní park Šumava a Národní park Podyjí) byly vyhlášeny nařízením vlády před nabytím účinnosti zákona o ochraně přírody a krajiny91 a jeden (NP České Švýcarsko) pak podle přijetím samostatného zákona.92 Vyhlášení národních parků nařízením vlády v roce 1991 vycházelo z tehdy platného zákona.93 Všechny stávající národní parky jsou příhraniční a od počátku jejich správy rozvíjejí přeshraniční spolupráci.94 Nejužší spolupráci navázal patrně Krkonošský národní park a Národní park Krkonoše (Karkonoski Park Narodowy) na polské straně hranic, který byl vyhlášený již v roce 1959, čehož výrazem je i například letošní zavedení společného loga národních parků. Naopak poněkud odlišné metody ochrany přírody, do jisté míry na české straně podmíněné politicky, panují např. po obou stranách hranice v Národním parku Šumavě, resp. v Národním parku Bavorský les (Nationalpark Bayerischer Wald).
6.1.
Krkonošský národní park
Nejstarší z národních parků na území České republiky byl založen již v roce 1963. Nachází se v severní části Čech, při hranicích s Polskem, na výměře 36 327 ha, a je tedy druhým největším na našem území. Národní park byl vyhlášen zákonem již v roce 1963 a k jeho znovu vyhlášení došlo 10. května 1991 nařízením vlády.95 Ochrana přírody v oblasti pohoří Krkonoš na
91
Podle §15 odst. 3 ZoOPK se národní park vyhlašuje přijetím zákona. Zákon č. 161/1999 Sb., kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko, a mění se zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. 93 §8 odst. 1 zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. 94 Viz PELC, F., PLESNÍK, J., Národní parky ve světě, různá podoba, ale stejný cíl, Ochrana přírody, 2013, číslo 2. 95 Nařízení vlády ČR č. 165/1991 Sb., kterým se zřizuje Krkonošský národní park a stanoví podmínky jeho ochrany. 92
41
české straně hranic s Polskem je ovšem podstatně starší, na některých lokalitách (Labský důl) sahá až do počátku 20.století.96 Specifikum KNP tkví především v tom, že chrání přírodu v oblasti nejvyššího pohoří ČR (nejvyšší hora Sněžka 1602 m.) a výjimečnost představuje hlavně soubor ekosystémů nazývaných krkonošská arkto-alpínská tundra. Tento biotop představuje kombinaci
severských,
středoevropských
a
alpínských
organismů
a
jejich
společenstev.97
6.2.
Národní park Šumava
Národní park Šumava je největším českým národním parkem s rozlohou 68 604 ha. Byl vyhlášen 10. května 1991 nařízením vlády98, přičemž ovšem ochrana přírody v oblasti pohoří Šumava na české straně hranic s Rakouskem a Německem je podstatně starší.99 Jeho unikátnost je zejména v druhovém zastoupení fauny i flory v oblasti částečně nedotčené člověkem. Mozaika jehličnatých i listnatých lesů (zejména smrkových a bukových), rašelinišť, ledovcových jezer a divokých řek vytváří prostředí vhodné pro mnoho ohrožených druhů živočichů (např. tetřev hlušec, los evropský) i rostlin (v NP více než 500 druhů vyšších rostlin).100 Na území národní parku a CHKO Šumava je celkem pět jezer ledovcového původu.
96
Viz PELC, F., PLESNÍK, J., Národní parky ve světě, různá podoba, ale stejný cíl, Ochrana přírody, 2013, číslo 2. 97 Více o jednotlivých biotopech http://www.krnap.cz/krkonosska-arkto-alpinska-tundra/. 98 Nařízení vlády ČR č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava a stanoví podmínky jeho ochrany. 99 V roce 1963 byla zřízena CHKO, viz výnos Ministerstva školství a kultury č. 53855/63 (27. 12. 1963). 100 Viz http://www.npsumava.cz/cz/1008/sekce/priroda/.
42
6.3.
Národní park Podyjí
Národní park Podyjí byl, stejně jako dva předešlé národní parky vyhlášen nařízením vlády 10. května 1991.101 Je nejmenším z národních parků v ČR, s výměrou 6283 ha. Jedná se o jediný národní park na území Moravy. Povodí řeky Dyje tvoří zalesněné kaňonovité údolí, a jelikož se jedná o území, které v době socialismu tvořilo hraniční pásmo, zůstalo z velké části nedotčeno vlivem člověka. V České republice se jedná o nejzachovalejší říční údolí. Národní park je významný zejména velkým druhovým spektrem flory na malém území, 77 druhů rostlin je zvláště chráněno (např. kosatec dvoubarvý, divizna nádherná), dále druhovým množstvím savců, obojživelníků i bezobratlých.102 Při dolním toku Dyje je možné nalézt vzácná vřesoviště.
6.4.
Národní park České Švýcarsko
Nejmladší z národních parků ČR byl vyhlášen zákonem 1. ledna 2000.103 Nachází se na pravém břehu řeky Labe v místech, kde řeka protíná hranici s Německem. Hlavním předmětem ochrany v národním parku jsou pískovcové útvary, které vytváří vzhled krajiny a na ně navázaná biologická struktura. Celé území je souvisle zalesněno a současně minimálně osídleno, což je velmi vhodné pro populace chráněných druhů ptactva (např. sokol stěhovavý, datel černý). V oblasti bylo pozorováno bezmála 150 druhů hnízdících ptáků. Za povšimnutí též stojí zachovalá lidová architektura na území národního parku i v přilehlých obcích.104
101
Nařízení vlády ČR č. 164/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Podyjí a stanoví podmínky jeho ochrany. 102 Viz http://www.nppodyji.cz/pece-o-uzemi. 103 Zákon č. 161/1999 Sb., kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko, a mění se zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. 104 Více v publikacích na webových stránkách NP http://www.npcs.cz/publikace.
43
7. Národní parky v JAR Národní parky v Jihoafrické republice jsou významné především ochranou zvěře. Obrovské rozlohy, na kterých se národní parky rozkládají, umožňují divoké zvěři její přirozenou migraci a obývání velkých území. Mnoho z nich lze nalézt podél největších toků, které nabízejí dostatek vody zvířatům a půdě dodávají dostatečnou vláhu. Klimatické podmínky v Jižní Africe jsou dosti specifické. V období evropského léta je na jihu Afriky období sucha, charakteristické nižšími teplotami a nulovou oblačností, které se přibližně v září mění na období dešťů, pro něž jsou typické horké dny a časté intenzivní bouřky s přívalovými dešti. Toto střídání teplot a srážek je nejvýznamnějším faktorem ovlivňujícím migraci ptactva a savců za zdroji vody a pastvinami. V největších národních parcích jako je Krugerův národní park nebo národní park Kalahari se dbá především na ochranu velkých savců, v poslední době se přistupuje k větší ochraně nosorožců bílých před pytláctvím, jelikož počet ubitých momentálně rapidně roste. Zároveň rozloha národních parků se v současnosti zvětšuje.105 Některé z národních parků jsou výjimečné tím, že v nich žije celá tzv. velká pětka (big five game), tedy pět velkých savců, kteří jsou velkým lákadlem pro turisty. Jedná se o slona afrického, nosorožce dvourohého (označovaného někdy jako nosorožec černý), lva pustinného, buvola afrického a levharta skvrnitého. Někdy bývá tato pětice označována jako nejnebezpečnější savci v Africe, ale ve skutečnosti je např. hroch obojživelný je pro člověka daleko nebezpečnější než slon nebo nosorožec. Označení velká pětka je pouze marketingový tah a lákadlo pro turisty, které se velmi dobře vyplatilo.
105
Viz výroční zpráva SANParks za období let 2011/2012.
44
7.1.
Krugerův národní park
Krugerův národní park je nejstarší národní park v Africe. Území bylo vyčleněno v roce 1898, tehdy jako rezervace divoké zvěře (Sabie game reserve).106 K prohlášení za národní park došlo v roce 1926. Park se nachází na hranicích s Mosambikem a Zimbabwe v provinciích Limpopo a Mpumalanga. S rozlohou přibližně 1 948 500 ha se jedná o jeden z největších národních parků na světě. Krugerův národní park je součástí přeshraničního národního parku Great Limpopo (Great Limpopo Transfrontier Park), vytvořeného na základě dohody Mosambiku, Botswany a Jihoafrické republiky. Park byl vytvořen díky úsilí vyvinutému zejména z nadace Peace Parks.107 Great Limpopo se rozkládá na území velkém 35.000 km2, přičemž ovšem existují plány na rozšíření chráněné oblasti, zejména na území Mosambiku, jejichž výsledkem by byla výměra téměř 100.000 km2. Díky tomu bude tvořit tento přeshraniční park tvořit jednu z největších chráněných oblastí na světě.108 V Krugerově národním parku je cílem ochrany zejména ptactvo a divoká zvěř, zahrnující i tzv. velkou pětku. Nachází se zde zhruba desítka různých biotopů zahrnující velké řeky s písčitými plážemi, travnatá pásma s množstvím predátorů i hustý porost s částí, která se dá porovnat s deštným pralesem.
7.2.
Národní park Kalahari Gemsbok
Národní park Kalahari Gemsbok se nachází na hranicích s Namibií a Botswanou na rozloze 9.600 km2. Oficiálně byl ustaven národním parkem v roce 1931. Jak je uvedeno v samotném názvu parku, je významný zejména z důvodu ochrany antilop.109 Nejčetněji je zastoupena antilopa skákavá, přímorožec jihoafrický a voduška velká.
106
Viz JOUBERT, S. C. J. (1986). The Kruger National Park – an introduction: Koedoe, číslo 1, str. 2. Viz bod 3.2.1. Přeshraniční národní parky a chráněná území 108 V oblasti jižní Afriky, mezi státy Angolou, Botswanou, Namibií, Zambií a Zimbabwe, je rovněž s přispěním Peace Parks Foundation dohodnut přeshraniční národní park Kavango-Zambezi s výměrou trojnásobně větší. 109 Gemsbok znamená v afrikánštině samec kamzíka. 107
45
Koncepčně je podobný Krugerově národnímu parku, také se jedná o velké území, na kterém žijí obrovská stáda výše zmíněných antilop a predátorů. Klimatické podmínky jsou zde naopak velmi odlišné. Národní park se nachází v oblasti velmi suché, nevhodné pro lidskou civilizaci, a z toho důvodu člověkem téměř nedotčené. Oblast je polopouští s písečnými půdami a suchými savanami, která je ohrožena desertifikací z důvodu přílišného spásání trávy zvířectvem.110 Charakteristické pro celé území parku jsou velké písečné duny z červeného písku a řídká vegetace. Národní park Kalahari vytváří společně s národním parkem Gemsbok v Botswaně společný přeshraniční národní park Kgalagadi. Na dohodě mezi Jihoafrickou republikou a Botswanou se začalo pracovat již od padesátých let dvacátého století, k jejímu uzavření pak došlo v 1999, čímž se národní park Kgalagadi stal prvním přeshraničním národním parkem v Africe. Stejně jako v případě jiných přeshraničních národních parků v jižní Africe to bylo za přispění nadace Peace Parks. Do budoucna se počítá s dalším rozšířením národního parku, a to přes hranice Namibie.111
7.3.
Národní park Addo Elephant
Národní park Addo Elephant se nachází v provincii Eastern Cape na jižním pobřeží Jihoafrické republiky nedaleko města Port Elizabeth. Je relativně menší než předchozí zmíněné s výměrou 1.640 km2, jedná se ovšem o třetí rozlohou největší národní park v JAR. Národní park Addo Elephant byl prohlášen národním parkem stejně jako národní park Kalahari Gemsbok v roce 1931 a stejně nese ve svém názvu nejdůležitější předmět ochrany. Vznikl z důvodu vybíjení slonů v oblasti Eastern Cape v první polovině dvacátého století. Mimo slonů žijí v národním parku také zbývající členové tzv. velké pětky, a proto je turisticky velmi oblíbenou destinací. Hojně zastoupené jsou přímořské druhy ptactva včetně tučňáků brýlových.
110 111
PELC, F., Přeshraniční národní park Kgalagadi, Ochrana přírody, 2007, číslo 3, str. 26-27. Viz http://www.peaceparks.org/story.php?pid=1002&mid=1039.
46
Podnebí je přímořské z důvodu blízkého Indického oceánu a srážky se zde vyskytují v průběhu celého roku. Je zde několik biotopů, jednotným ukazatelem je vyšší vlhkost a stabilní teplota a z toho vyplývající dostatek zeleně. Organizace SANParks plánuje rozšíření národního parku o velké území podél pobřeží Indického oceánu, které je z velké části neznehodnoceno lidskou činností, a proto je potřeba jej chránit.112
7.4.
Park Pilanesberg
Zvířecí rezervace Pilanesberg bývá označována jako národní park. 113 Jde však pouze o marketingový trik a Pilanesberg game reserve je ve skutečnosti rezervace divoké zvěře a nepatří do kategorie národních parků. V kategorizaci IUCN je zařazen do skupiny IV „Území pro péči o stanoviště/druhy“, což znamená, že zde dochází k aktivním zásahům člověkem za účelem ochrany určitých druhů; v tomto případě vyšším obratlovců. Důvodem, proč zde tuto chráněnou oblast uvádím je zaprvé pozoruhodný vznik této chráněné oblasti a zadruhé to, že v roce 2011 dosáhla nejvyšší návštěvnosti mezi všemi rezervacemi v Jihoafrické republice, zahrnující i národní parky. Tato rezervace byla uměle vybudována, když v roce 1979 bylo do předem vymezeného, plotem obehnaného území dovezeno přes 6000 zvířat z jiných rezervací po celé Jihoafrické republice. Postupně se zvětšovalo území, na kterém se rezervace nachází a v dnešní době se již jedná o 550 km2. Pilanesberg leží v Severozápadní provincii blízko hranic s Botswanou nedaleko provincie Gauteng, tedy velkých měst Pretorie a Johannesburgu.
112 113
Viz http://www.sanparks.org/parks/addo/conservation/ff/marine.php. Viz oficiální webové stránky Pilanesberg game reserve http://www.parksnorthwest.co.za/pilanesberg/.
47
8. Vnitrostátní právní úprava národních parků v ČR 8.1.
Historický vývoj legislativy v ČR
Nejstarší zmínkou v oblasti ochrany přírody může být tzv. Karlův majestát (Maiestas Carolina), dokument, který plánoval Karel IV. pro správu českých zemí vydat a vznikl okolo roku 1355. Návrhu tohoto právního předpisu obsahuje požadavek zachování nedotčených lesů, zakázáno je jakékoli kácení. V tomto smyslu se jedná o první lesní zákon u nás a o jednu z prvních regulací těžby dřeva v Evropě. Zákaz kácení stromů ale samozřejmě nebyl veden myšlenkou ochrany přírody samotné, jako spíše vůlí chránit bohatství lesů pro panovníka, a jeho oddělení od šlechty, která na těžbě tehdy vydělávala. Ustanovení se nelíbilo právě šlechtě a bohatým pánům, a mimo jiné i proto nakonec návrh nebyl schválen. Rakousko-Uhersko mělo v 19. století kvalitní zákony, mimo jiné lesní zákon č. 250/1852 ř. z., které přispívají k ochraně přírody. Další vývoj, který se ubíral směrem rozsáhlejší a přísnější ochrany, narušila první světová válka. Právní úprava ochrany přírody v moderním slova smyslu se datuje na území dnešní ČR teprve začátkem 20. století, se vznikem samostatné Československé republiky. Československá vláda věnovala již od počátku samostatnosti republiky pozornost ochraně přírody, zejména prostřednictvím ochrany území, tj. vyhlašováním zvláště chráněných území. Do roku 1938 bylo zřízeno celkem 142 přírodních rezervací.114 Centralizovaná moc měla v padesátých letech 20.stol. v úmyslu vytvořit velké celky chráněných území v souladu konzervačním přístupem k ochraně přírody, na jehož základech je postaven také zákon č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody. Zákon byl
téměř identický zákonu č. 1/1955 Sb. Slovenské národní rady, který byl vydán o rok
114
STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006, str. 401.
48
dříve pro území Slovenska.115 V zákoně se objevují pouze chráněná území, výslovně se počítá se zřizováním národních parků116, chráněné přírodní výtvory, přírodní památky a některé chráněné druhy živočichů, rostlin, nerostů a zkamenělin. Zmínka o ochraně přírody byla také v Ústavě z roku 1960, ovšem reálná ochrana byla v socialistickém státě, který budoval silnou průmyslovou výrobu a budování umělých rekreačních zařízení, téměř nemožná. Po sametové revoluci byl roku 1992 přijat nový zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, který nahradil zákon o státní ochraně přírody z roku 1956. Tento zákon je základním stavebním kamenem moderní environmentální legislativy v České republice. Český ráj, první chráněná krajinná oblast vznikla v roce 1956 a o sedm let později pak byl vytvořen první národní park na území České republiky – Krkonošský národní park. 117 V roce 1991 byly poté vyhlášeny Národní park Šumava118 a ve stejném roce i Národní park Podyjí.119 Znovu vyhlášen byl také Krkonošský národní park.120 Nejmladším národním parkem v České republice je Národní park České Švýcarsko vyhlášený zákonem roku 1999.121 Do budoucna se jeví jako pravděpodobné vyhlášení dalších národních parků, zejména se hovoří o možnosti prohlášení centrálních částí CHKO Křivoklátsko a CHKO Jeseníky.
115
DAMOHORSKÝ, Milan. Ochrana přírody: časopis státní ochrany přírody. Praha: Agentura ochrany přírody a krajiny ČR v nakladatelství ENVIRONS, 2006, roč. 61, č. 6, str. 161. 116 Definice NP „velké plochy původní nebo lidskými zásahy málo dotčené přírody, které mají obzvláštní vědecký význam, jsou důležité s hlediska klimatického, vodohospodářského nebo zdravotního a vedle toho mohou sloužit vzdělání našeho lidu, lze prohlásit za národní parky" (§4 zákona 40/1956 Sb.) se v zásadních náležitostech podobá té dnešní. 117 Vládní nařízení č. 41/1963 Sb., o zřízení Krkonošského národního parku ze dne 17. května 1963. 118 Nařízení vlády České republiky č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava a stanoví podmínky jeho ochrany ze dne 20. března 1991. 119 Nařízení vlády České republiky č. 164/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Podyjí a stanoví podmínky jeho ochrany ze dne 20. března 1991. 120 Nařízení vlády České republiky č. 165/1991 Sb., kterým se zřizuje Krkonošský národní park a stanoví podmínky jeho ochrany ze dne 20. března 1991. 121 Zákon č. 161/1999 Sb., kterým se vyhlašuje Národní park České Švýcarsko, a mění se zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů ze dne 1. července 1999.
49
8.2.
Platné prameny práva týkající se národních parků
V této kapitole se jedná spíše o zpřehlednění systému a celkové zestručnění nejdůležitějších právních předpisů týkajících se ochrany přírody v národních parcích, než o uzavřený výčet předpisů, které souvisejí s tímto tématem v právním řádu České republiky.
8.2.1. Ústavní prameny V zákoně č. 1/1993 Sb., Ústavě České republiky se v preambuli stanoví mimo jiné odhodlání střežit zděděné přírodní bohatství. Článek 7, který ve vládním návrhu zákona vůbec nebyl122, obsahuje povinnost státu dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Z pohledu ochrany přírody je to jediné místo v Ústavě, které se zabývá ekologickým aspektem. Zájem na ochraně přírodního prostředí a na šetrném využívání zdrojů z přírody je považován za zájem obecný.123 Konkrétněji je ochrana přírody zaznamenána v Listině základních práv a svobod, a to ve článku 11 odst. 3, který zakazuje výkon vlastnického práva, který poškozuje přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Dále ve článku 14 odst. 3 Listiny je uvedena možnost omezení svobody pohybu z důvodu ochrany přírody na vymezeném území a především ve článku 35, kde se podává, že každý má právo na příznivé životní prostředí, každý má právo na včasné a úplné informace o stavu přírodního prostředí a přírodních zdrojů, a že při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Povinnost ochrany přírodních zdrojů se vztahuje na státní orgány, jejich vlastní činnost a také na povinnost působit na soukromé subjekty.124
122
SLÁDEČEK, Vladimír, Vladimír MIKULE a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky: komentář. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 60. 123 SLÁDEČEK, Vladimír, Vladimír MIKULE a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky: komentář. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 61. 124 SLÁDEČEK, Vladimír, Vladimír MIKULE a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky: komentář. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 61.
50
8.2.2. Zákonné prameny Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je základním pramenem práva na ochranu životního prostředí v České republice. S účinností od 1. července 1992 jde o komplexní právní normu, která upravuje zvláštní ochranu územní i druhovou a obecně celé přírody a krajiny, flory, fauny i přírody neživé. ZOPK využívá k zajištění ochrany přírody nástroje administrativní povahy (ty se týkají výkonu, resp. omezení vlastnického práva – souhlasy, povolení, vyjádření, osvědčení apod.), dobrovolné závazky (např. dohody s vlastníkem pozemku o vymezení zvláště chráněného území), koncepční nástroje (plány a programy ochrany přírody), ekonomické nástroje (poplatky, finanční příspěvky), sankční nástroje i nástroje nápravného charakteru.125 ZOPK rozeznává v § 14 odst. 2 šest kategorií zvláště chráněných území. Tyto kategorie lze dále zařadit do dvou skupin podle rozlohy – maloplošná a velkoplošná území. Do skupiny velkoplošných území spadají národní parky a chráněné krajinné oblasti. Za maloplošná území jsou pak považovány národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památky a přírodní památky126. Národním parkům pro jejich estetickou a přírodovědeckou hodnotu poskytuje nejvyšší stupeň ochrany. Právní úprava národních parků je obsažena v části třetí, hlavě druhé ZOPK. Za národní parky jsou vyhlašována rozsáhlá území127, jedinečná v národním či mezinárodním měřítku, jejichž značnou část zaujímají přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy, v nichž rostliny, živočichové a neživá příroda mají mimořádný vědecký a výchovný význam.128 Národní parky se vyhlašují zákonem. V tom je obsaženo prostorové vymezení NP, jeho cíle a ochranné podmínky. Ty by měly naplňovat obecný cíl národních parků, kterým je umožnění samovolného vývoje.
125
STEJSKAL, Vojtěch. Vývojové tendence právní úpravy ochrany přírody. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2012, str. 169. 126 DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, str. 357-359 s. 127 Pojem rozsáhlá území definuje organizace IUCN v rámci kategorizace chráněných území. Národními parky jsou zpravidla vyhlašována území s rozlohou, která je větší než jeden tisíc hektarů. 128 Ustanovení § 15 ZOPK.
51
Zákon pracuje se slovním spojením přirozený a lidskou činností málo ovlivněný ekosystém. Na území ČR se jedná o přirozené lesy, případně tzv. primární bezlesí, které vzniklo působením podloží, anebo klimaticky. V kategorii primárního bezlesí se tak nachází například mokřady, rašeliniště, skalní stepi nebo přirozené skály. Požadavkem jedinečnosti a vědeckého, výchovného významu se rozumí, že národním parkem by mělo být vyhlašováno takové území, které v kontextu celého území ČR představuje nejvýznamnější ekosystémy. Tedy takové území, které je s velkou přirozenou biologickou rozmanitostí a značným výskytem významných druhů významných pro vědecké a ochranářské účely. Pravděpodobně nejvýznamnějším faktorem je kritérium celkového charakteru území v porovnání s jinými lokalitami s podobnými přírodními podmínkami129. V definici národního parku se pracuje také s pojmem značná část, což je možné interpretovat podle, podle klasifikace IUCN jako požadavek, aby přirozené nebo lidskou činností málo ovlivněné ekosystémy tvořily alespoň tři čtvrtiny území národního parku. zákon č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů – zákon poskytuje definici některých základních pojmů, např. životní prostředí, ochrana, znečišťování a poškozování životního prostředí, ekologická stabilita a jiné. Dále zavádí některé principy ochrany, jako jsou limity znečišťování, předběžná opatrnost nebo stanoví povinnosti, např. předcházení znečištění u zdroje, minimalizace nepříznivých důsledky atd. Jednotlivá ustanovení jsou většinou deklaratorní povahy a v praxi je jejich použití limitováno, pouze s konkrétnějšími předpisy. Dalšími právními předpisy na úseku ochrany životního prostředí, které se dotýkají problematiky národních parků v širších souvislostech jsou zejména:
129
MIKO, Ladislav a Hana BOROVIČKOVÁ. Zákon o ochraně přírody a krajiny: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007, s. 137.
52
zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů – předmětem tohoto zákona ochrana a stanovení prostředků pro zachování lesa, péče o les a obnova lesa jako významného přírodního zdroje, který tvoří nenahraditelnou složku životního prostředí. Dále ochrana lesa z důvodu plnění všech funkcí a pro podporu udržitelného hospodaření v něm. Zákon člení lesy na ochranné, kterými jsou lesy na mimořádně nepříznivých stanovištích, dále lesy zvláštního určení, což jsou ze zákona lesy v národních parcích, národních přírodních rezervacích a lesy v ochranných pásmech vodních zdrojů (lze sem řadit i další lesy, u kterých je větší zájem na funkci ochranné, estetické či přírodovědecké než produkční) a lesy hospodářské. Orgánem státní správy v této otázce je ministerstvo zemědělství, v případě lesů na území národních parků pak ministerstvo životního prostředí. Ke správě lesního majetku ve vlastnictví státu, s výjimkou lesů na území národních parků, byl zřízen státní podnik Lesy České republiky. zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti – tento zákon obsahuje především právní úpravu chovu zvěře volně žijící na území České republiky, dovoz a vývoz živé zvěře, dovoz a vypouštění živočichů, kteří zatím nežijí na území České republiky, tvorbu a využití honiteb, ochranu myslivosti, užívání honebních pozemků, náhrady škod způsobených zvěří, kontrolu ulovené zvěře atd. Myslivost patří do gesce ministerstva zemědělství. zákon č. č. 99/2004 Sb., o rybníkářství, výkonu rybářského práva, rybářské stráži, ochraně mořských rybolovných zdrojů a o změně některých zákonů (zákon o rybářství) – zákon obsahuje úpravu rybářství jako celoroční činnosti, která zajišťuje řádný chov, zušlechťování, ochranu a lov ryb a jiných vodních živočichů formou hospodaření na rybnících, případně výkonem rybářského práva na tekoucích vodách. Na území mimo národní parky je správním orgánem ministerstvo zemědělství. Další významné zákony z hlediska ochrany přírody, a tedy i ochrany v národních parcích: zákon č. 161/2000 Sb., o vyhlášení Národního parku České Švýcarsko zákon č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích
53
zákon č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon zákon č. 500/2004, správní řád
8.2.3. Podzákonné normy Nařízení vlády o zřízení národních parků: Nařízení vlády č. 163/1991 Sb., o zřízení Národního parku Šumava a stanovení podmínek jeho ochrany. Nařízení vlády č. 165/1991 Sb., o zřízení KRNAP a stanovení podmínek jeho ochrany. Nařízení vlády č. 164/1991 Sb., o zřízení Národního parku Šumava a stanovení podmínek jeho ochrany. Vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona České národní rady č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny – prováděcí vyhláška k zákonu o ochraně přírody a krajiny, dosti podrobně stanoví podmínky aplikace zákona, v přílohách uvádí mimo jiné seznamy zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. Vyhláška č. 64/2011 Sb., stanoví podmínky značení území národních parků jak na mapách, tak v samotném terénu národního parku. V terénu k označování území národního parku používá tabulí s velkým státním znakem České republiky s uvedením kategorie (národní park) a názvem příslušného národního parku (např. Podyjí). Pro označení prvních zón národních parků se používá tabulí s textem "I. zóna národního parku". V mapách se značí hranice národních parků, stejně jako hranice jejich ochranného pásma. Další značení je pak vymezeno v návštěvních řádech jednotlivých národních parků. Pásové značení je pak vytvořeno klubem českých turistů pro lepší orientaci v přírodě a nachází se často i v národních parcích na značených cestách.
54
8.3.
Vyhlášení NP
Národní parky v České republice jsou vyhlašovány zákonem, jak stanoví § 15 odst. 3 ZOPK. Změna, kdy je k vyhlášení národního parku potřeba zákona místo nařízení vlády pramení z důvodu větší legitimity procesu schvalování určitého území jako národního parku. Vyhlášení národního parku je odborná záležitost a legislativní proces je pro tuto činnost vhodnější z důvodů větší transparentnosti, informovanosti odborné veřejnosti a také z toho důvodu, že vyhlašování národních parků nabývá politických rozměrů. Navrhovaný národní park by měl splňovat kritéria, která již před schválením naznačí, zda je dané území vhodné pro vznik národního parku. Důležitým kritériem je, zda je možné dostatečně účinně uchovávat nebo ještě zlepšovat přírodní podmínky, tak jak stanoví cíle ochrany národního parku. Mezi území, u kterých to není možné, a proto jsou k vyhlášení národního parku nevhodná, patří taková, kde je velké množství soukromého nemovitého majetku, který zásadně omezuje možnost prosazování cílů v oblasti ochrany. Dalším typem nevhodné oblasti jsou takové s velkým podílem zastavěné plochy nebo zemědělské půdy. Také oblasti s upravovanými toky řek z důvodu vytváření protipovodňových opatření či oblasti využívané k rybnikaření nejsou pro vyhlášení národního parku vhodné. Prvotní inciativu směřující k vytvoření národního parku může vyvinout mnoho subjektů. Počítá se zejména s nevládními ekologickými organizacemi. Následně je potřeba, aby se postupovalo podle § 40 ZOPK, podle kterého orgán ochrany přírody, kterým je ministerstvo životního prostředí zajistí zpracování návrhu na vyhlášení národního parku. Dále ministerstvo zhodnotí stav daného přírodního prostředí a navrhne způsob, za jakých podmínek bude ochrana probíhat. Navrhne také přesně vymezené území, na kterém se bude národní park nacházet. Je třeba, aby návrh vycházel ze správného zhodnocení dochovaného stavu ekosystému. V návrhu budou uvedeny také cíle ochrany, a to jak krátkodobé, tak dlouhodobé, včetně konkrétních nástrojů a
55
prostředků, které mají k dosahování cílů sloužit. V procesu zpracování návrhu je nynější právní úprava oproti té dřívější podrobnější130.
8.4.
Právní nástroje ochrany přírody v NP
Ochrana přírody v národních parcích v České republice je zajišťována pomocí legislativních nástrojů obsažených v ZOPK. Jak vyplývá z § 15 odst. 2 ZOPK národní parky jsou vytvořeny za účelem ochrany přírody a veškeré využití musí být podřízeno tomuto cíli, a to v souladu s vědeckými a výchovnými cíli. Toto ustanovení míří na určité činnosti, které jsou na území národního parku zakázané, a jejichž povolení by znamenalo porušení zákona. V § 16 ZOPK jsou pak vypsány základní ochranné podmínky národních parků, což je seznam zakázaných činností. Tyto zákazy ovšem nejsou absolutní, a při splnění jistých podmínek může orgán ochrany přírody postupem podle § 43 odst. 3 ZOPK, tj. v případě, že veřejný zájem131 převažuje nad zájmem ochrany přírody, udělit ze zákazu výjimku. V dalších případech, kdy veřejný zájem významně převažuje nad zájmem ochrany přírody, může udělit výjimku vláda svým usnesením. Tento postup však není příliš častý. Jiné výjimky z § 16 ZOPK nejsou, a takové výjimky není možné ani zanést do zřizovací listiny či jiného dokumentu. Povinnosti a zákazy zakotvené v § 16 odst. 1 ZOPK se týkají celého území národního parku, ve druhém odstavci se pak jedná o území první zóny, která je chráněna přísněji. V § 16 odst. 1 písm. a) ZOPK se stanoví, že je na celém území národních parků zakázáno hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie,
130
MIKO, Ladislav a Hana BOROVIČKOVÁ. Zákon o ochraně přírody a krajiny: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007, s. 190. 131 K tomu nález Ústavního soudu ze dne 28.06.2005, sp. zn. Pl.ÚS 24/04 se zabýval pojmem „veřejný zájem“. Veřejný zájem je neurčitý právní pojem, který v sobě zahrnuje takové skutečnosti, které nelze jednoznačně definovat. Ústavní soud dospěl k závěru, že veřejný zájem se odlišuje v každé konkrétní situaci, měl by být zjišťován v průběhu správního řízení, a to na základě poměřování všech různých zájmů, po zvážení všech sporů a připomínek. Veřejný zájem je nutno nalézat v procesu rozhodování o určité otázce, nelze jej tedy v konkrétní věci předem stanovit.
56
zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů anebo nevratně poškozovat půdní povrch. Tato podmínka je zřejmě tou nejvýznamnější. Je třeba mít na mysli základní úkol územní ochrany přírody, čímž je ponechání ekosystémů na převážné většině plochy samovolnému vývoji s uplatněním přírodních procesů. V podmínkách ČR a střední Evropy obecně zpravidla nelze dosáhnout tohoto cíle bezprostředně po vyhlášení národního parku, nýbrž lze jej dosáhnout toliko postupnými kroky132. Dále k tomuto ustanovení zákon demonstrativně stanoví, že se jedná o takové prostředky a činnosti, jež mohou být s to způsobit podstatné změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů nebo nevratně poškozovat půdní povrch. Protože v některých částech národních parků stále probíhá hospodářská činnost, jedná se o velmi podstatné ustanovení. Hospodařením je třeba rozumět jako „veškeré činnosti vedoucí k udržení pozemků v požadovaném stavu", tedy nejen činnosti směřované výhradně ekonomicky. Např. se může jednat o používání chemických látek či narušování půdního povrchu, což může mít za následek erozi nebo nevratný odnos půdy. Na územích NP je podle § 16 odst. 1 písm. b) zakázáno zneškodňovat odpady. Zákaz je stanoven pro celé území národních parků u takových odpadů, které mají původ mimo území národního parku. Ostatní odpady je zakázáno zneškodňovat mimo místa k tomu vyhrazená se souhlasem orgánu přírody. Na území národních parků je také ve smyslu § 16 odst. 1 písm. h) zakázáno povolovat nebo uskutečňovat záměrné rozšiřování geograficky nepůvodních druhů rostlin a živočichů. Nepůvodními druhy jsou podle § 5 odst. 4 ZOPK takové druhy rostlin nebo živočichů, které nejsou součástí přirozených společenstev určitého regionu. Úprava v § 16 je tak speciální vzhledem k § 5.133 Na území NP může být také omezen volný pohyb osob mimo zastavěné území, turistická aktivita osob či dokonce vstup a vjezd. Konkrétní podmínky jsou stanoveny buď v ZOPK nebo v tzv. návštěvních řádech (ty jsou vydávány orgánem ochrany
132
MIKO, Ladislav a Hana BOROVIČKOVÁ. Zákon o ochraně přírody a krajiny: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007, s. 139. 133 Při vysazování nepůvodních druhů rostlin je třeba myslet na to, zda, přesto, že je druh nepůvodní, se na daném území nevyskytuje již trvale. V takovém případě by se o porušení zákona nejednalo.
57
přírody ve formě OOP). Návštěvní řády obsahují podrobnosti těchto omezení, neměly by ale uvádět omezení nad rámec zákona. Lesy v národních parcích nelze zařazovat do kategorie hospodářských lesů podle lesního zákona, a ty tak spadají do kategorie „lesy zvláštního určení“ nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu ochrany přírody do kategorie lesů ochranných. Zasahovat proti škůdcům lze pouze v případech mimořádných okolností a nepředvídatelných škod, kdy je zároveň potřeba získání souhlasu orgánu ochrany přírody a postup v mezích jím stanovených (forma závazného stanoviska podle § 149 SpŘ134) V zájmu zajištění samovolného vývoje přírody v národním parku na co největším území, je možné správním rozhodnutím v NP nebo na jeho části omezit nebo zcela vyloučit výkon práva myslivosti a práva rybářského.135 Pro účinnou ochranu přírody na území NP je dále potřeba přijmout dlouhodobější strategii. Tou je plán péče o národní park a jeho ochranné pásmo. Podle § 38 odst. 1 ZOPK se jedná o odborný a koncepční dokument ochrany přírody, který na základě údajů o dosavadním vývoji a současném stavu zvláště chráněného území navrhuje opatření na zachování nebo zlepšení stavu předmětu ochrany ve zvláště chráněném území a na zabezpečení zvláště chráněného území před nepříznivými vlivy okolí v jeho ochranném pásmu. Cílem je regulace soustavné činnosti člověka v území národního parku a vytvoření ucelené soustavy vědecky řízené péče o příslušný národní park136. Plán péče jistě napomáhá k ochraně národních parků, protože upravuje lidskou činnost přímo na jejich území i v ochranných pásmech. Dále slouží jako podklad pro plánovací dokumentace (podle stavebního zákona či lesního zákona) a je závazný pro orgány ochrany přírody při jejich rozhodování. Naopak osoby fyzické a právnické se jím řídit nemusí, plán péče je koncepčním nástrojem a důležitou součástí dokumentace potřebné pro vytvoření návrhu k vyhlášení národního parku.
134
DAMOHORSKÝ, Milan a kol. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, str. 154. MIKO, Ladislav a Hana BOROVIČKOVÁ. Zákon o ochraně přírody a krajiny: komentář. 2. vyd. Praha: C.H. Beck, 2007, str. 153. 136 STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006, str. 488. 135
58
Vytvoření plánu péče zajišťuje u národních parků ministerstvo životního prostředí, které je rozhodujícím orgánem ochrany přírody. Ministerstvo obvykle pověří zpracováním plánu péče odborně způsobilou právnické nebo fyzickou osobu, a to podle ustanovení § 73 ZOPK. Touto způsobilou osobou bývá například Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Dále se na projednávání a posouzení plánů péče podílejí příslušné rady jednotlivých národních parků137.
8.5.
Zonace
Pro vhodné využití národního parku je nezbytné rozdělení do zón, podle možnosti zásahu člověka. V národních parcích v ČR se podle ZOPK obvykle vymezují tři zóny ochrany přírody podle potřeby ochrany přírody a její zachovalosti. Protože se národní parky obvykle rozkládají na velké ploše, je nasnadě, že ne všechny oblasti bude vhodné chránit stejným způsobem. Ochrana v jednotlivých zónách národních parků je tedy jiná. V národním parku tedy vymezujeme zóny, které se od sebe liší podle výskytu přírodních zdrojů a biotopy, které jsou více ohrožené lidskou činností. Proto se v rozdílných zónách uplatní rozdílné ochranné podmínky. Území v první zóně podléhá nejpřísnějšímu režimu ochrany. Již podle podmínek ochrany v § 16 ZOPK a především privilegovaného druhého odstavce je jasné, že první zóna je specifická a je potřeba usilovat o co nejpřísnější ochranu138. V zóně jedna není vždy zákaz vstupu či aktivní ochrany přírody. Byť jsou zde oblasti ponechané vlastnímu vývoji, není to podmínkou nejpřísněji chráněné zóny. Plochy, které jsou ponechané samovolnému vývoji, bývají vymezovány na základě jiných kritérií. V národních parcích jsou pak i další zóny. Tyto podléhají méně přísnému režimu než zóna první. Druhá zóna je ohraničena územím, které zahrnuje přírodě blízké ekosystémy. Druhou zónu společně s první lze považovat za jádro národního parku.
137
STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006 str. 489. 138 Viz ustanovení § 16 odst. 2 ZOPK. V prvních zónách národních parků je zakázáno umisťování staveb, vstup mimo cesty vyznačené se souhlasem orgánu ochrany přírody (vyjma vlastníků pozemků), změny současné skladby a plochy kultur (nestanoví-li plán péče o národní park jinak) a hnojení, používání kejdu, silážní šťávy a jiných tekutých odpadů.
59
Třetí zóna bývá naopak společně s ochranným pásem národního parku považována za zónu nárazníkovou. To je oblast, jejíž funkce je především předcházení a zmírňování negativních vlivů přicházejících z vnějšího světa a majících vliv na vnitřní zóny národního parku139. Třetí zónu tvoří zejména takové ekosystémy, které jsou využívány či značně ovlivněny činností člověka. Takovými územími může být i obec či rekreační oblast. Vymezení jednotlivých zón se liší u každého národního parku a nalezneme je ve zřizovacích předpisech NP. Zóny stanoví ministerstvo vyhláškou. Při změnách ekosystému uvnitř jednotlivých zón je možné zonaci národního parku změnit. Tyto změny je dále potřeba reflektovat i v rámci hranic jednotlivých zón uvnitř národních parků. Jakákoliv takováto změna ovšem musí zůstat s cíli ochrany národního parku. Změna prochází podobným procesem jako samotné vyhlášení zvláště chráněné oblasti. Ministerstvo životního prostředí vyhláškou schvaluje vhodné návrhy k upravení zonace národních parků. Rozrůznění zón se může v některých případech jevit jako nežádoucí, zejména v oblasti s nejvyšší mírou ochrany, která by měla být téměř bezzásahová. Bezzásahovost totiž nemusí být vždy ku prospěchu. V případech, kdy jsou jednotlivé složky ekosystému navázány na určitý biotop, který vznikl činností člověka (posekané louky) je bezzásahovost dokonce na škodu.
8.6.
Shrnutí
Otázka vytváření národních parků je tématem, které není jednoduché rychle zhodnotit. Vývoj v České republice od devadesátých let je veskrze pozitivní. Zvýšil se objem prostředků vyčleněných na ochranu přírody i všeobecná povědomost a zapojení občanů i zájmových organizací. Sporným bodem může být otázka navýšení počtu národních parků. Domnívám se, že v České republice není vhodné překotně vyhlašovat národní parky, protože
139
MIKO Ladislav, BOROVIČKOVÁ Hana a kol. Zákon o ochraně přírody a krajiny – Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 149.
60
národní park je jistě něco výjimečného, a spolu s výhodami nese i omezení, což je pochopitelné, protože pro intenzivní ochranu přírody je potřeba restrikcí a sankcí. Z toho důvodu vidím jako problematické měnění režimu některých chráněných krajinných oblastí, s již funkčním méně intenzivním způsobem správy, na národní parky. Zároveň jsem zaznamenal spíše negativní reakce dotčeného obyvatelstva. Na druhé straně se po vyhlášení národního parku velmi pravděpodobně může zvednout příliv kapitálu, všeobecného zájmu turistů i investorů, jak se ukázalo v případě vyhlášení národního parku České Švýcarsko, a to přes prvotní odpor místního obyvatelstva. Národní parky jsou jistě dobře zavedenou značkou, která budí pozornost a je atraktivní. Národní park také může fungovat jako významný prvek v regionálním rozvoji. Naše biotopy nejsou natolik odlišné, aby bylo možné je jednoznačně od sebe rozeznat. V případě několika dalších CHKO si dokážu přeměnu na národní park představit, ale myslím, že i v případě, že by zůstal stávající počet, bylo by to pro Českou republiku adekvátní. Je možné shrnout, že národní parky chrání nejcennější přírodní zdroje a prostředí v České republice. Zvláštní režim ochrany v národních parcích je nastaven velmi přísně, takže ochrana je relativně velmi účinná a další výhodou je poměrně velká rozloha, na které se národní parky rozkládají, a ta také přispívá k efektivitě poskytované ochrany.
61
9. Vnitrostátní právní úprava národních parků v JAR 9.1.
Historický vývoj legislativy v JAR
Jihoafrická republika je země s dlouhou historií koloniální správy. Ačkoliv byla po většinu dvacátého století považována za samosprávnou, byl zde přetrvávající vliv evropských tradic, které se odrážejí ve všech sférách fungování státu. Právo, které bylo z Evropy přejato také, naráželo na boj mezi kolonialisty pocházejícími z Holandska, dnešního a britskými vojenskými silami, které se do Jižní Afriky dostaly později. Tento boj vyústil ve vznik jakéhosi mixu práva kontinentálního, přivezeného kolonialisty z Holandska a common law z Britských ostrovů. Právní systém používaný v JAR je tudíž specifický, když se v něm prolíná common law a právo kontinentální, založené na kodifikaci právních norem. Common law, ačkoliv má dlouhou tradici a jednotlivé instituty se vytvářely po desetiletí, ustupuje v posledních letech částečně do pozadí, jelikož s pádem apartheidu v roce 1994 přišlo období legislativní „bouře“, kdy bylo přijato velké množství zákonů, kterými se nyní jednotlivé aspekty práva životního prostředí řídí. Common law, hraje však i nyní důležitou roli v případech zákony neupravených.140 Je potřeba zmínit, že přijetí tohoto práva v oblasti ochrany životního prostředí z Anglie v průběhu nadvlády této evropské mocnosti, a jeho následný vývoj, byly učiněny především účelově, ne z důvodu ochrany přírody jako takové, ale z důvodů ekonomických a sociálních, tedy potřeb nejvyšší společenské, vládnoucí vrstvy. Tento fenomén je stejný ve vývoji common law v Anglii, v Jižní Africe i jinde ve světě a je o to více intenzivní, čím vzácnějšími se přírodní zdroje stávají. K institutům common law jsou následně legislativním procesem vhodně přijímány zákony, které tyto instituty doplňují a rozšiřují. V současnosti se nejvíce
140
Např. v oblasti trestního práva se využívá systém common law v procesní části a jsou jím vyjmenovány i některé trestné činy, např. trestný čin pytláctví.
62
mluví o potřebě přijetí zákona na ochranu nosorožců před pytláky, přestože samotné pytláctví je nelegální podle common law.141
9.2.
Legislativní proces a státní správa v JAR
9.2.1. Legislativní proces V Jihoafrické republice, která je svým zřízením unitární parlamentní republikou se dvěma komorami parlamentu a prezidentem, který je zároveň hlavou státu i vlády, se vytvářejí zákony v legislativním procesu, jehož články jsou obě komory parlamentu i prezident. Legislativní proces se ovšem liší podle závaznosti zákonů. V tomto směru se legislativní proces, ač v unitární Jihoafrické republice, podobá procesu tvorby zákonů ve federaci. Zákony, které jsou v oblastech, které jsou svěřeny státu, jsou přijímány jinak, než zákony, jejichž účel se dotýká oblastí, jejichž správa je svěřena provinciím.142 Legislativa národních parků však patří, na rozdíl od většiny ostatních oblastí ochrany životního prostředí, do části výhradně spravované státem.143
9.2.2. Státní správa odpovědná za činnost NP V JAR je za administraci národní legislativy týkající se životního prostředí odpovědné velké množství orgánů. Je to z důvodu roztříštěnosti pravomocí za jednotlivé složky ochrany životního prostředí. Pravomoc vyhlašovat národní parky přísluší výhradně státu, ale jiné záležitosti týkající se životního prostředí jsou spravovány regionálními úřady. Na úrovni národní vlády jsou jednotlivá ministerstva pod kontrolou příslušných ministrů, z těchto jsou pak z pohledu ochrany životního prostředí nejdůležitější
141
Viz výroční zpráva SANParks za období let 2011/2012 nebo projev ministra vodních záležitostí a životního prostředí Norman Mokoena z 14. března 2011 o potřebě nového zákona pro účinné potírání pytláctví na nosorožcích, viz http://www.sanews.gov.za/south-africa/tougher-action-against-rhinopoachers-needed. 142 Čl. 74 – 77 jihoafrické Ústavy. 143 Dodatek 4 jihoafrické Ústavy vyjmenovává oblasti, ve kterých má právo vytvářet právně závazné předpisy parlament i provinční správa. Do tohoto seznamu patří i oblast ochrany životního prostředí bez legislativy týkající se národních parků.
63
ministerstvo vodních záležitostí a životního prostředí a ministerstvo turismu.144 Na dalším stupni jsou to provincie, kde v jednotlivých výborech odpovědných za životní prostředí se kompetence a terminologie liší podle provincií. Na nejnižším stupni poté místní úřady, které jsou odpovědné za záležitosti na místní úrovni např. kontrolu neznečišťování, soulad výstavby s územním plánováním apod.
9.3.
Prameny práva týkající se NP
9.3.1. Common law Common law označuje zvěř jako res in commercio, tedy schopnou být majetkem osoby, a zároveň ve volné přírodě jako res nullius, tedy nevlastněnou nikým. K nabytí vlastnictví dochází jednostranným uchopením držby (occupatio), je zároveň také potřebná vůle být vlastníkem věci (animus domini). Vlastník zvěře ovšem o vlastnictví přichází v okamžiku, kdy zvěř unikne a není již ve fyzické moci bývalého vlastníka. To znamená, že divoká zvěř, která není v ničím vlastnictví, není nijak chráněna před tím, aby byla chycena, lovena, případně zabita. Stejně tak není nijak chráněna zvěř od okamžiku, kdy unikne z oploceného výběhu.145 Z toho důvodu byl přijat zákon o krádežích zvěře (Game Theft Act)146, který zaručuje vlastníku zvěře, že tento své vlastnictví neztrácí v případě, kdy zvěř unikne z oploceného nebo dostatečně uzavřeného výběhu, stájí nebo vozidla. Naopak, vlastnictví podle tohoto zákona nepřechází na osobu, která v bez souhlasu vlastníka nebo oprávněného držitele pozemku loví nebo chytá zvěř.
9.3.2. Ústava Jihoafrická Ústava byla přijata 10. prosince 1996 a vstoupila v platnost 7. února 1997. Navazuje na tzv. ‚Přechodnou Ústavu‘ (Interim Constitution) z roku 1993, první
144
Soustava jednotlivých ministerstev a obsah jejich působnosti se v JAR často mění (např. v roce 2009 spravovalo jedno ministerstvo agendu týkající turismu a životního prostředí, další pak vodní záležitosti a lesnictví). 145 Viz KIDD, Michael. Environmental law. 2nd ed. Cape Town, South Africa: Juta, 2011, str. 99. 146 Game Theft Act 105 of 1991.
64
demokratickou ústavu po pádu apartheidu. Jedná se o typ Ústavy psané, semi-rigidní, je v ní obsažen i katalog lidských práv. Zejména díky velmi širokému katalogu lidských práv je označována za jednu z nejmodernějších ústav.147 Lidská práva v ní zahrnutá vycházejí z myšlenky ochrany slabších, utlačovaných v období apartheidu. Ústavní soud, který byl vytvořen po pádu apartheidu v roce 1994, byl jednou z důležitých institucí, která přiměla parlament zahrnout všechna lidská práva do Ústavy, jak je tam můžete nalézt nyní.148 Článek 24 Ústavy je z pohledu ochrany životního prostředí stěžejním. Podle písmena a) tohoto článku, má každý právo na životní prostředí, které není škodlivé k jeho zdraví. V písmeně b) se vyjadřuje právo každého na to, aby bylo životní prostředí chráněno, ve prospěch současné i budoucích generací skrze národní legislativu a jiná opatření, která zabraňují znečištění a ekologické degradaci, podporují ochranu přírody a zaručují ekologicky udržitelný rozvoj a využití přírodního bohatství při podpoře ekonomického a sociálního rozvoje. Právo na životní prostředí se dále objevuje v Ústavě vícekrát. Povinnost dbát o zdravé životní prostředí má podle článku 146 odst. 2 písm. c) parlament přijímáním legislativy na národní úrovni a podle článku 152 odst. 1 písm. d) je povinností místních úřadů podporovat životní prostředí.
9.3.3. Legislativa v provinciích Před pádem apartheidu v roce 1994 existovaly v Jižní Africe nejrůznější normy na úpravu problematiky ochrany přírody a biodiverzity. Každá ze čtyř provincií (Natal Province, Orange Free State Province, Cape Province, Transvaal Province) měla své vlastní nařízení k ochraně přírody.149 Tato nařízení byla velmi podobná a týkala se většiny oblastí ochrany přírody. Příkladem může být nařízení provincie Natal, které
147
Např. KENDE, M., S., The South African Constitutional Court's Embrace of Socio-economic Rights: a Comparative Perspective, 2003, Chapman Law Review, str. 137. 148 KENDE, M., S., The South African Constitutional Court's Embrace of Socio-economic Rights: a Comparative Perspective, 2003, Chapman Law Review, str. 139 149 Natal Nature Conservation Ordinance 15 of 1974; Orange Free State Nature Conservation Ordinance 8 of 1969; Cape Nature and Environmental Conservation Ordinance 19 of 1974; Transvaal Nature Conservation Ordinance 12 of 1983.
65
zajišťuje ochranu divoké zvěře, savců, plazů, divokých ptáků, sladkovodních ryb, ohrožených rostlin, jakožto i úpravy soukromých rezervací, lovu zvěře a pobřežního rybolovu. Smysl těchto nařízení byl v regulaci a dohledu nad lovem pomocí systému licencí, zařazení různých druhů zvěře do odlišných kategorií, vymezení období lovecké sezony a zákaz určitých způsobů lovu.150 Odlišné kategorie ochrany zvěře zajišťovaly různý režim ochrany (tak bylo těžší získat povolení k lovu zvláště chráněné (specially protected) zvěře na rozdíl od povolení k lovu zvěře běžné (ordinary)). Některé způsoby lovu pak byly zakázány plošně (např. lov v noci, pomocí otrávených šípů). Nařízení také limitovala chov zvěře v zajetí a zoo. Zabraňovala zajetí, zabití i manipulaci s ohroženými druhy plazů, ptáků, savců i ohroženými druhy rostlin bez potřebného povolení vně chráněných území, s tím, že na chráněném území byla jakákoliv takováto činnost striktně zakázána.151 V době apartheidu v sedmdesátých letech dvacátého století byly v těchto čtyřech provinciích vytvořeny čtyři tzv. TBVC státy (Transkei, Bophuthatswana, Venda, Ciskei), které vystupovaly jako tzv. „nezávislé domoviny“ (independent homelands) a samosprávní regiony (jako např. KwaZulu a Qwaqwa) oprávněny přijímat svou vlastní legislativu týkající se ochrany přírody.152 Tato legislativa je často v platnosti dodnes, ale jelikož byl v roce 1994 vytvořen systém správy nový, a to rozdělení státu na nynějších devět provincií, a v některých nově vytvořených nyní přijata nová legislativa týkající se ochrany přírody153 existují tak předpisy paralelně, regulující stejné oblasti ochrany přírody. Např. v provincii KwaZulu-Natal stále platí nařízení o ochraně přírody z roku 1974, a zároveň zákon o ochraně přírody v provincii KwaZulu-Natal z roku 1997, je tedy možné si vybrat, které uplatnit.154 Tato roztříštěnost a nejednoznačnost je do jisté míry dána faktem, že
150
Je zakázáno např. lovit zvířata v noci nebo pomocí luku, šipek s jedem, pastí či psů. Viz KIDD, Michael. Environmental law. 2nd ed. Cape Town, South Africa: Juta, 2011, str. 100. 152 BARNARD, Duard. Road map to environmental legislation. 2nd ed. Pretoria: Impact Books, 2003, str. 12. 153 Mpumalanga Nature Conservation Act 10 of 1998; KwaZulu-Natal Nature Conservation Management Act 9 of 1997; Northern Cape Nature Conservation Act 9 of 2009. 154 Viz KIDD, Michael. Environmental law. 2nd ed. Cape Town, South Africa: Juta, 2011, str. 101. 151
66
Biodiversity Act155 byl přijat v roce 2004 a zodpovědné provinční orgány zatím nestihly zareagovat.
9.3.1. National Environmental Management Act Předchůdcem zákonu NEMA, který je rámcovým zákonem v oblasti ochrany přírody, byl rovněž rámcový zákon Environment Conservation Act (ECA).156 Navzdory názvu, který navádí k myšlence komplexní ochrany přírody, byl tento zákon adresován pouze vybraným prvkům ochrany přírody. Zejména kvůli této roztříštěnosti legislativy, a protože tento zákon neuváděl v život čl. 24 Ústavy, bylo zřejmé, že přijetí nového rámcového zákona je nevyhnutelné.157 Zákon NEMA je výsledkem procesu, označovaného jako CONNEPP (Consultative National Environmental Policy Process), kdy za významné účasti veřejnosti došlo nejprve v květnu 1998 k přijetí tzv. Bílého seznamu (White Paper on Environmental Management Policy for South Africa), který byl základem pro NEMA a tento poté vstoupil v účinnost 29. ledna 1999. Cílem zákona je napomáhat spolupráci v ochraně životního prostředí založením principů pro vytváření rozhodnutí k záležitostem vztahujícím se k životnímu prostředí a všech záležitostí souvisejících.158 Veškeré složky životního prostředí jsou zahrnuty v Biodiversity Act, a pokud se nachází na chráněném území, pak v Protected Areas Act. Jsou zde však i další normy, které se zabývají konkrétními složkami životního prostředí a významným způsobem se na ochraně biodiverzity podílejí. Jedná se o lesní zákon (National Forests Act)159, zákon o živých mořských zdrojích (Marine Living Resource Act)160, zákon o ochraně
155
National Environmental Management: Biodiversity Act 10 of 2004. Environment Conservation Act 73 of 1989. 157 Viz KIDD, Michael. Environmental law. 2nd ed. Cape Town, South Africa: Juta, 2011, str. 35. 158 Cíle vyplývající z podtitulu zákona ‚To provide for co-operative, environmental governance by establishing principles for decision-making on matters affecting the environment, institutions that will promote co-operative governance and procedures for co-ordinating environmental functions exercised by organs of state; and to provide for matters connected therewith. 159 National Forests Act 84 of 1998. 160 Marine Living Resource Act 18 of 1998. 156
67
zemědělských zdrojů (Conservation of Agricultural Resource Act)161, vodní zákon (National Water Act)162, zákon o GMO (GMO Act)163.
9.3.2. Biodiversity Act Tento zákon je založen na tzv. Bílém seznamu (White Paper)164, přičemž cíle zákona jsou odrazem cílů vytvořených Úmluvou o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity). Dalšími mezinárodními dokumenty, které měly být implementovány v tomto zákoně, jsou smlouva CITES, Ramsarská úmluva a Bonnská úmluva.165 Původně zamýšlený záměr vytvořit sjednocený zákon o biologické rozmanitosti a chráněných územích se nezdařil a vedle Biodiversity Act vznikl Protected Areas Act.166 Záměrem tohoto zákona je poskytnout podmínky pro uchování biologické rozmanitosti, a to jak její ochranou, tak vytvořením orgánů zodpovědných za její ochranu. Dále také udržitelné využití ohrožených biologických zdrojů, spravedlivé a rovnoměrné rozdělení zisků vzniklých z bioprůzkumu (bioprospecting) zahrnující ohrožené biologické zdroje. Podle Biodiversity Act je také vytvořen Jihoafrický národní institut pro biologickou rozmanitost (SANBI - South African National Biodiversity Institute).167
9.3.3. Protected Areas Act Protected Areas Act je dalším z konkrétně cílených zákonů v rámci NEMA, a byl přijat za podobných podmínek jako Biodiversity Act. Má za cíl sjednotit a
161
Conservation of Agricultural Resource Act 43 of 1983. National Water Act 36 of 1998. 163 Genetically Modified Organisms Act 15 of 1997. 164 Bílý seznam ochrany a udržitelného využití jihoafrické biodiverzity (White Paper on the Conservation and Sustainable Use of South Africa’s Biological Diversity) ministerstva životního prostředí a turismu z roku 1997. 165 Viz KIDD, Michael. Environmental law. 2nd ed. Cape Town, South Africa: Juta, 2011, str. 102. 166 National Environmental Management: Protected Areas Act 57 of 2003. 167 SANBI je institut zabývající se výzkumem biotechnologií zřízený pod University of Western Cape v Kapském Městě. Více zde http://www.sanbi.ac.za/. 162
68
zjednodušit veškerou legislativu týkající se chráněných území v Jihoafrické republice. Jelikož jsou Ústavou národní parky vyloučeny ze společné národní a provinční legislativní působnosti, a proces přijímání národní legislativy je odlišný od legislativního procesu při společné působnosti, všechna ustanovení týkající se národních parků musela být ze zákona vyjmuta a poté znovu včleněna novelou zákona. Cílem zákona je mj.168 poskytnout právní rámec pro vytváření chráněných území a jejich vedení, zajistit fungující systém chráněných území v Jižní Africe, zlepšit udržitelné využití chráněných území, zlepšit spolupráci místní správy ve vedení chráněných území a zajistit fungování South African National Parks (SANParks).169 Organizace SANParks byla vytvořena v roce 1926 jako vedoucí orgán dohledu nad správou národních parků. Organizace má své právní ukotvení v zákoně o chráněných územích (Protected Areas Act) a je odpovědná přímo ministerstvu vodních záležitostí a životního prostředí. Ministr jmenuje výkonnou radu a povinností organizace je pravidelně ministerstvo zpravovat o své činnosti a poskytovat údaje podle zákona o přístupu k informacím.170 V části druhé zákona je popsán systém chráněných území. Ten se skládá z následujících druhů chráněných území:
Zvláštní přírodní rezervace, národní parky, přírodní rezervace a chráněné území
Území světového dědictví
Přímořská chráněná území
Chráněné oblasti lesa, lesní přírodní rezervace a rezervace podle lesního zákona (National Forests Act)171
Horské oblasti podle příslušného zákona (Mountain Catchment Areas Act)172 .
168
Sec. 2 of Protected Areas Act. SANParks je organizace která dohlíží na národní parky v JAR. 170 Více na www.sanparks.org. 171 National Forests Act 84 of 1998. 172 Mountain Catchment Areas Act 63 of 1970. 169
69
Ministerstvo životního prostředí k tomuto systému vede registr chráněných území173, a je oprávněno předepsat normy a vyhlášky k dosažení jakéhokoliv z cílů zákona.174 Je třeba zmínit, že některé druhy chráněných území (mj. přímořská chráněná území, lesní rezervace) jsou upraveny ve speciálních zákonech a Protected Areas Act se použije pouze subsidiárně.175 Národní parky jsou upraveny v Sec. 20, která říká, za jakým účelem jsou národní parky vytvářeny a co je jejich cílem. Národní park vyhlašuje oznámením ve vládním věstníku (Government Gazette) ministr odpovědný za životní prostředí. Funkcí národních parků se zabývá také kapitola 5 zákona, která je zaměřena na organizaci, management, financování a fungování SANParks. Zákon vyžaduje, aby byl ke každému národnímu parku přijat plán řízení (management plan).176 Takový plán musí být v zájmu dostatečné efektivnosti aktuální, a proto jsou tyto plány vedením parků přezkoumávány, a případně přepracovávány v pětiletých cyklech. Hraniční či nárazníková pásma (buffer zones) obklopují národní parky. Jsou to zóny okolo národního parku, které jsou vytvořeny za účelem vhodné ochrany přírody i celého národního parku v zájmu zachování jeho účelu, v případě potřeby. Z důvodů problematických vztahů mezi lidmi obývajícími tzv. buffer zones a ochránci přírody se v odborných kruzích mluví již delší době o potřebě jasnějšího vymezení režimu těchto zón. Z posledních prohlášení vlády se dá očekávat, že politika ministerstva životního prostředí a celé vlády povede v tomto směru k nové legislativě.177 Národní parky byly dříve upraveny zákonem o národních parcích (National Parks Act)178, který byl zrušen novým Protected Areas Act. Všechny existující národní
173
Registr chráněných území JAR: http://gis.deat.gov.za/paregister. Sec. 11 of Protected Areas Act. 175 Pouze kapitoly 1 a 2 Protected Areas Act jsou bez výjimky platné pro všechna chráněná území. 176 Do 12 měsíců od jmenování managementu národního parku musí být vytvořen plán řízení a předán ke schválení ministerstvu životního prostředí. Sec. 39 (2) National Environment Management: Protected Areas Act No. 57 of 2003. 177 Viz KIDD, Michael. Environmental law. 2nd ed. Cape Town, South Africa: Juta, 2011, str. 120. 178 National Parks Act 57 of 1976. 174
70
parky byly prohlášeny podle tohoto zákona, nebo zákonů tomuto předcházejících, a zůstávají národními parky podle nové legislativy.179 Jedním z nejvíce kontroverzních aspektů zákona, je motiv, za jakým bylo do zákona včleněno ustanovení týkající se vedení národních parků. Vedení národních parků jmenuje ministr životního prostředí, a to vybírá z vhodných organizací, mj. SANParks či dalších vhodných osob. Tak by mohlo docházet k účelovému vybírání chráněných oblastí a jejich změně na národní parky, aby SANParks získalo kontrolu nad jejich vedením a některé chráněné oblasti, jejichž provoz přináší provinciím zisk, a tím pomáhá zlepšit situaci v celé provincii (např. Hluhluwe-Mfolozi v provincii KwaZuluNatal), by přešel do kompetence SANParks. Tato situace byla ještě vyostřena v roce 2009, kdy novelou zákona byla možnost volby ministra ohledně volby odpovědné osoby za vedení národního parku změněna tak, že nyní je správa automaticky přiřazena pod SANParks.180 Problémem jihoafrické ochrany přírody je také omezené finanční možnosti státu i dalších institucí a z toho vyplývající lítý boj mezi všemi zainteresovanými organizacemi o tyto prostředky, který může končit pro některé z nich až absolutním umrtvením veškerých aktivit. Jihoafrická republika je zemí s mladou historií demokracie. Všeobecné hlasovací právo bez rozdílu barvy pleti je přiznáno teprve od parlamentních voleb v roce 1994, a proto veškerá správní činnost prochází překotným vývojem. Na jedné straně se objevují klasické problémy mladých demokracií jako je vysoká míra korupce a zpuchřelost státní správy, ale v Jižní Africe je problémů více. Nezaměstnanost se dlouhodobě pohybuje kolem 25%, míra kriminality v zemi zůstává konstantně vysoká a průměrná doba dožití v posledních letech dokonce soustavně klesá. Otázkou je také politický vývoj země, kdy je velmi rozporuplné psát vůbec o nějaké soutěži politických stran. Vládnoucí strana African National Council (ANC), podporovaná stranou Congress of South African Trade Unions (COSATU) a Jihoafrickou komunistickou stranou (SACP) získala ve všech parlamentních volbách od pádu apartheidu více než 60% hlasů. Vládnoucí ANC
179 180
Viz KIDD, Michael. Environmental law. 2nd ed. Cape Town, South Africa: Juta, 2011, str. 117. Viz KIDD, Michael. Environmental law. 2nd ed. Cape Town, South Africa: Juta, 2011, str. 118.
71
tedy v tomto směru nemá konkurenci, ačkoliv je podle zpráv z poslední doby v rozkladu a bojuje s korupčními skandály svých nejvyšších představitelů. Z těchto faktů vyplývá nejistá budoucnost Jižní Afriky jako správně hospodařícího státu a ruku v ruce s tím také nejistota prostředků fondů na životní prostředí.
72
10. Porovnání České republiky a Jihoafrické republiky Při porovnávání jednotlivých aspektů ochrany přírody v České republice a Jihoafrické republice je třeba vycházet z historických, geografických, kulturních a sociálních kořenů, které činí tyto dvě země značně odlišnými. Co se týče legislativy, jejíž porovnání je pro tuto diplomovou práci stěžejní, docházím k následujícímu. Právní rámec ochrany přírody vychází v České republice z Ústavy, která v čl. 7 stanoví povinnost dbát o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. V Listině základních práv a svobod je pak vyjádřeno právo na příznivé životní prostředí, právo na informace o životním prostředí a přírodních zdrojích a odpovědnost za životní prostředí. V Ústavě JAR se právo na ochranu životního prostředí vyskytuje vícekrát. Je zdůrazněno právo na příznivé životní prostředí i na to, aby životní prostředí bylo chráněno ve prospěch současné i budoucích generací. Ve článku 24 Ústavy je ochrana přírody podporována, a dále je zde uvedena také zásada ekologického rozvoje a využití přírodního bohatství při podpoře ekonomického a sociálního rozvoje (tedy princip udržitelného rozvoje). Povinností dbát o zdravé životní prostředí je podle článku 146 pověřen parlament JAR a ve článku 152 se stanoví povinnost místních úřadů podporovat životní prostředí. Při srovnání legislativních nástrojů a institutů docházíme dále k následujícím poznatkům. Ochrana přírody v národních parcích v České republice je zajišťována pomocí legislativních nástrojů obsažených v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny; jedná se o komplexní právní normu, která upravuje zvláštní ochranu územní i druhovou a obecně celé přírody a krajiny, flory, fauny i přírody neživé. Naproti tomu byl v Jihoafrické republice přijat celý soubor norem, týkající se ochrany životního prostředí, který funguje na principu jednoho základního, generálního zákona (National Environmental Management Act), sloužícího jako lex generalis a několika dalších zákonů, které se věnují jednotlivým složkám životního prostředí. Jedním z těchto speciálních zákonů je i Protected Areas Act, který je ve vztahu k národním parkům nejvýznamnějším, neboť obsahuje ucelenou strukturu legislativní územní ochrany. Vedle Protected Areas Act jsou i další speciální zákony, např.
73
Biodiverzity Act, z hlediska ochrany přírody v národních parcích také velmi významné. Dále také Marine Living Resource Act či National Forests Act. Všechny tyto zákon jsou tedy složkovými zákony k zákonu hlavnímu. Prohlášení určitého území za národní park pak v obou zemích probíhá následujícím způsobem. Národní parky v České republice jsou vyhlašovány zákonem, jak stanoví § 15 odst. 3 ZOPK. K takovému prohlášení je tedy zapotřebí standardního zákonodárného procesu a národní park je poté vyhlášen ve sbírce zákonů.181 Pravomoc vyhlašovat národní parky přísluší v Jihoafrické republice výhradně státu (ministerstvu životního prostředí). Jiné záležitosti týkající se ochrany životního prostředí jsou ale spravovány regionálními úřady. V JAR je oproti české úpravě za administraci národní legislativy týkající se životního prostředí odpovědné velké množství orgánů. Je to z důvodu roztříštěnosti pravomocí za jednotlivé složky ochrany životního prostředí. Na úrovni národní vlády jsou jednotlivá ministerstva pod kontrolou příslušných ministrů, z těchto jsou pak z pohledu ochrany životního prostředí nejdůležitější ministerstvo vodních záležitostí a životního prostředí a ministerstvo turismu. Na dalším stupni jsou to provincie, kde v jednotlivých výborech odpovědných za životní prostředí se kompetence a terminologie liší podle provincií. K tomu, aby ochrana přírody na území NP byla účinnější, slouží v České republice plán péče o národní park a jeho ochranné pásmo. Podle § 38 odst. 1 ZOPK se jedná o odborný a koncepční dokument ochrany přírody, který na základě údajů o dosavadním vývoji a současném stavu zvláště chráněného území navrhuje opatření na zachování nebo zlepšení stavu předmětu ochrany ve zvláště chráněném území a na zabezpečení zvláště chráněného území před nepříznivými vlivy okolí v jeho ochranném pásmu. Cílem je regulace soustavné činnosti člověka v území národního parku a vytvoření ucelené soustavy vědecky řízené péče o příslušný národní park 182. Plán péče napomáhá k ochraně národních parků a slouží jako podklad pro plánovací dokumentace (podle stavebního zákona či lesního zákona). Vytvoření plánu péče zajišťuje u
181
Jedná se o platnou a účinnou úpravu. K vyhlašování národních parků před účinností ZOPK docházelo nařízením vlády. 182 STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost. Praha: Linde, 2006, str. 488.
74
národních parků ministerstvo životního prostředí, které je rozhodujícím orgánem v oblasti ochrany přírody. O fungování národních parků v Jihoafrické republice se stará organizace SANParks, která byla vytvořena již v roce 1926 jako vedoucí orgán dohledu nad správou národních parků. Organizace má své právní ukotvení v zákoně o chráněných územích (Protected Areas Act) a je odpovědná přímo ministerstvu vodních záležitostí a životního prostředí. V České republice se již řadu let hovoří o problematice legislativy k územní ochraně přírody. V Jihoafrické republice je v tomto směru velmi podobná situace, neboť po skončení apartheidu v roce 1994 byla přijata celá řada nových právních předpisů, týkajících se ochrany přírody, jež zásadně změnila pohled na tuto problematiku. Naopak historicky se proces vytváření chráněných území a zejména národních parků v obou zemích do značné míry liší, když první národní park byl na území dnešní Jihoafrické republiky vyhlášen již v roce 1898, zatímco první národní park v České republice (resp. tehdy české části Československé republiky), Krkonošský národní park, byl vyhlášen v roce 1963.
75
Závěry Jihoafrická legislativa týkající se ochrany životního prostředí patří k tomu nejnovějšímu v této oblasti vůbec. Systém rámcového zákona a na něj navázaných konkrétně cílených zákonů je moderní, pružný, reflektující momentální mezinárodní vývoj a může být i dosti efektivní. Je ovšem potřeba na tyto základní pilíře navršit konkrétní opatření formou vládních nařízení, ministerských vyhlášek a dalších administrativních norem příslušných orgánů. Z důvodu prodlení se pak z legislativy stává jakýsi kostlivec neobalený masem. Jihoafrická legislativa přijatá po pádu apartheidu je mezi odbornou veřejností vysoce oceňovaná. Ústava země přijatá v roce 1997 je jednou z nejmodernějších ústav na světě, se širokým katalogem lidských práv, reflektujícím vývoj v zemi i v právu mezinárodním. Teoreticky má tedy Jihoafrická republika výborné legislativní nástroje týkající se ochrany životního prostředí. Ve většině případů je legislativa nedávno přijatá, reflektující momentální environmentální poznatky. Prakticky se tak JAR neustále potýká s problémy, které se nedají vyřešit pouhým přijetím zákonů. Korupce vede k problematickému ustavování vedení jednotlivých organizačních složek odpovědných za životní prostředí. Nízká životní úroveň způsobuje potřebu čerpání z přírodních zdrojů, které tím často trpí a např. levné prostředky k zhodnocování půdy zemědělcům poškozují životní prostředí nad únosnou míru. Dalším problémem je nízká míra vzdělanosti, kdy si místní obyvatelé často neuvědomují následky svého ekologicky málo šetrného chování na přírodu. Vláda, která si je vědoma problémů v chudších částech země, se zaměřuje v prvé řadě na zlepšení životní úrovně sociálními programy, jako je stavba domů, škol a nemocnic a dále také vymýcení smrtelných chorob, zejména AIDS. Z těchto důvodů pak nezbývá příliš prostředků na ochranu a obnovu životního prostředí. Vyhlašování národních parků je v Jihoafrické republice jednodušší než v ČR. Oproti naší podmínce přijetí zákona, je postup v JAR jednodušší a k vyhlášení postačuje vyhlášení odpovědného ministra ve vládním věstníku. Díky tomuto přístupu je celý proces rychlejší a flexibilnější. Na druhou stranu pouhé prohlášení za národní park neznamená vysokou míru ochrany a samotné podmínky, jak je ochrana v rámci
76
národního parku organizována, jsou doplněny až po vyhlášení, vedením daného národního parku. Ten má tuto povinnost, ale lhůty jsou dlouhé, takže k reálné ochraně v národním parku dochází až řadu měsíců po vyhlášení. Pokud se týká úpravy národních parků v Evropě, mám za to, že právní úprava chráněných území v Evropě, a tedy i v ČR, je v současné době poněkud nepřehledná. Jedná se o velké množství institutů územní ochrany přírody ve vnitrostátní právní úpravě, např. institut smluvní ochrany uvedený v § 39 ZOPK, který je alternativou ke standardnímu procesu vyhlašování ochrany, ještě více znepřehledňuje a rozšiřuje již tak dosti rozsáhlou sbírku institutů územní ochrany. K tomu připojené instituty jako je soustava NATURA 2000, která je vytvořena podle unijního práva a svým přístupem se značně odlišuje od práva národního. Z toho důvodu se území chráněná v rámci soustavy NATURA 2000 často prolíná s územími, která jsou chráněna podle vnitrostátního práva. Další komplikací může být také to, že po přijetí mezinárodních dohod se na našem území potkávají odlišné právní koncepce ochrany přírody, což jistě dokumentuje klasifikace chráněných území podle IUCN. Národní parky, které jsou vyhlášeny podle vnitrostátního práva, nejsou přijaty za národní parky podle této klasifikace, což u nás vede k situaci, kdy nejstarší národní park na našem území podle IUCN národním parkem není. Tyto jevy ale pravděpodobně nelze brát jinak, než s pochopením a věřit, že v průběhu času dojde ke sblížení. Sbližování různých koncepcí a přístupů je jistě nutné a očekávatelné ve stále se rozvíjejícím oboru, kterým právo životního prostředí bezpochyby je. ČR a JAR se od sebe do velké míry liší. Liší se zároveň národní parky. Vždyť největší z národních parků v JAR zabírá rozlohu větší než 20% území České republiky, a téměř třicetkrát více než největší národní park v ČR. Ochrana přírody v ČR a JAR je vedena jinými cíli, a tomu je také přizpůsobena legislativa těchto států. V ČR se více dbá o kvalitu, v JAR spíše o kvantitu. Přesto jsou si oba státy v určitých aspektech podobné a legislativa není tak rozdílná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Věřím, že se mi v této diplomové práci podařilo alespoň částečně popsat územní ochranu v národních parcích v České republice a Jihoafrické republice a porovnat legislativu těchto dvou zemí v souvislostech, a že se mi také alespoň v obrysech
77
podařilo naznačit propojenost jednotlivých systémů mezinárodního, evropského a národních práv, které utváří celou soustavu práva životního prostředí v oblasti ochrany přírody v národních parcích. Téma práce, ač se může zdát úzké, mne při zpracování překvapilo svou rozsáhlostí. Z tohoto důvodu jsem se snažil popsat jednotlivé aspekty spíše obecně, abych dosáhl v rozumném rozsahu rozpracování všech vytýčených okruhů, které vyplývaly ze zadání tématu diplomové práce. Na závěr své práce bych rád vyjádřil své přesvědčení, že přes rozdílný historický, kulturní i právní vývoj v ČR a JAR si společnost v obou zemích plně uvědomuje svůj závazek vůči budoucím generacím a má zájem na udržení, zachování a rozvoji svého přírodního bohatství.
78
Přílohy Příloha č. 1 - mapa chráněných území v České republice Mapa znázorňující chráněné území v ČR183 zeleně vyznačena chráněné krajinné oblasti červeně vyznačeny národní parky
183
mapa k nalezení online zde http://www.cittadella.cz/europarc/index.php?p=seznam&site=default_cz
79
Příloha č. 2 - mapa národních parků v Jihoafrické republice Mapa znázorňující národní parky na území JAR184
184
mapa k nalezení online zde http://www.saparks.com/resources/map_sa-parks.htm
80
Seznam použité literatury a citovaných pramenů Knihy BARNARD, Duard. Road map to environmental legislation. 2nd ed. Pretoria: Impact Books, 2003. ISBN 06-203-1028-6. DAMOHORSKÝ, Milan a kol.. Právo životního prostředí. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2010, xlvii, 629 s. Právnické učebnice (C.H. Beck). ISBN 978-807-4003-387. DAMOHORSKÝ, Milan a kol.. Mezinárodní právo životního prostředí. 1. vyd. Beroun: IFEC, 2004-2008, 2 sv. ISBN 978-80-903409-8-52. FUGGLE, Marinus André, Rufus Maruma RABIE. Environmental management in South Africa. 2nd ed. Cape Town: Juta, 2009, lviii, 1142 p. ISBN 07-0218134-X. HALL, Michael C. a Warwick FROST. Tourism and national parks: international perspectives on development, histories, and change. New York, NY: Routledge, 2009. ISBN 02-038-8420-5. HENDRYCH, Dušan. Právnický slovník. 3., podstatně rozš. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2009, xxii, 1459 s. Beckovy odborné slovníky. ISBN 978-80-7400-059-1. KIDD, Michael. Environmental law. 2nd ed. Cape Town, South Africa: Juta, 2011, lviii, 1142 p. ISBN 0702185450. MIKO, Ladislav a Hana BOROVIČKOVÁ. Zákon o ochraně přírody a krajiny: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2007, xvii, 590 s. ISBN 978-80-7179585-8. MOSE, Ingo. Protected areas and regional development in Europe: towards a new model for the 21st century. Burlington, VT: Ashgate, 2007, xvii, 249 p. ISBN 07-546-4801-X. MOSLEY, Stephen. The environment in world history. 1st ed. New York, NY: Routledge, 2010, 123 p. Themes in world history. ISBN 02-038-5953-7. PIENAAR, U. de V. A Cameo from the Past The Prehistory and Early History of the Kruger National Park. Pretoria: Protea Boekhuis, 2012. ISBN 18-691-9195-1.
81
SANDS, Philippe. Principles of international environmental law. 2nd ed. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, 1116 s. ISBN 05-215-2106-8. Sládeček, V., Mikule, V., Syllová, J. (2007). Ústava České republiky. Praha: C. H. Beck. SLÁDEČEK, Vladimír, Vladimír MIKULE a Jindřiška SYLLOVÁ. Ústava České republiky: komentář. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, 2007, xiv, 935 p. ISBN 80717-9869-X. STEJSKAL, Vojtěch. Prosazování právní odpovědnosti v ochraně biodiverzity. Beroun: IFEC, 2006, 242 s. ISBN 80-903-4095-4. STEJSKAL, Vojtěch. Úvod do právní úpravy ochrany přírody a péče o biologickou rozmanitost: právní stav k 1.1.2006. Praha: Linde, 2006, 591 s. ISBN 80-7201609-1. STEJSKAL, Vojtěch. Vývojové tendence právní úpravy ochrany přírody. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2012, 301 s. Další publikace IUCN. An Introduction to the African Convention on the Conservation of Nature and Natural Resources Iucn Enivornmental Policy and Law Paper. 2nd. ed. Gland [u.a.]: World Conservation Union, 2009. ISBN 28-317-0913-X. DOTLAČIL, Ladislav a Milena ROUDNÁ. Genetické zdroje - význam, využívání a ochrana. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2007. ISBN 80-721-2469-2.
Odborné články HALL, H. M., European Reservations for the Protection of Natural Conditions, Journal of Forestry, 1929, str. 667-684. HÄRTEL, H.; KŘENOVÁ, Z. Dilema priorit: Chráníme biodiverzitu nebo procesy?, Ochrana přírody, číslo 5, 2009, roč. 64s. 17-21 HOŠEK, M., ROTH P., Směrnice o ptácích a stanovištích ve světle aktuálních potřeb ochrany přírody, Ochrana přírody, číslo 2, 2008. GLOBLER, H., Dissecting the Kruger myth with blunt instruments: a rebuttal of Jane Carruthers's view, Journal of Southern African Studies, číslo 3, 1996, str. 455472.
82
JOUBERT, S. C. J., The Kruger National Park – an introduction, Koedoe, 1986, číslo 1 MIKO, L., Pár slov k novele zákona č. 112/1992 Sb., Ochrana přírody, ročník 59, 2004, číslo 6. MŽP, Metodický pokyn pro uzavírání smluv o chráněném území nebo památném stromu, Věstník MŽP, ročník XVIII, duben 2008. MŽP, Věstník MŽP, ročník XXVII listopad 2007,. PELC, F., Přeshraniční národní park Kgalagadi, Ochrana přírody, 2007, číslo 3. PELC, F., PLESNÍK, J., Národní parky ve světě, různá podoba, ale stejný cíl, Ochrana přírody, 2013, číslo 2. RIVOLA, M., Evropská soustava Smaragd, Ministerstvo životního prostředí, Edice Planeta, ročník IX, 2001, číslo 1. KENDE, M., S., The South African Constitutional Court's Embrace of Socioeconomic Rights: a Comparative Perspective, Chapman Law Review, 2003.
Internetové prameny Agentura ochrany přírody ČR http://www.nature.cz/ CBD – Convention on Biological diversity http://www.cbd.int/ CMS – Convention on Migratory Species http://www.cms.int/
Convention on Wetlands http://www.ramsar.org/
EUROPARC http://www.europarc.org/
European Environment Agency
83
http://www.eea.europa.eu/ Organizace spravující národní parky v JAR http://www.sanparks.org/
Peace Parks Foundation http://www.peaceparks.org/
South African National Bioinformatics Institute http://www.sanbi.ac.za/
84
Summary Comparation of legislation of National Parks in the Czech Republic and the Republic of South Africa This thesis is written on the topic of a comparison of legislation of national parks in the Czech Republic and the Republic of South Africa and is divided into ten chapters. The first chapter discusses the term “national park” and categories of protected areas according to the IUCN categorization. The second chapter deals with the history of national parks and its evolution during centuries in Europe and Africa. In the third chapter is to find the basic principles of environmental law and especially those that are related to the national parks. The fourth chapter deals with international environmental law, the international organizations (both governmental and non-governmental) involved in environmental law, and especially the international environmental treaties. The treaties signed between few related states in Europe or Africa as well as treaties concluded between the states all around the world, even treaties where international organizations are parties of. The fifth chapter discusses the relevant sources of European Union law where the system Natura 2000 is the most important legal instrument. The sixth chapter is devoted to the national parks in the Czech Republic, particularly to every one of them (Krkonoše National Park, Šumava National Park, Podyjí National Park and the Bohemian Switzerland National Park. The seventh chapter is devoted to the selected national parks in South Africa (Kruger National Park, Kgalagadi National Park, Addo Elephant National Park, Pilanesberg. The eighth chapter focuses on the national legislation related to the conservation of nature of the Czech Republic while the ninth chapter focuses on the South African one. In both the chapters there is a chapter briefly describing national history of environmental legislation in the related country, in both chapters there is also a list of the most important legal acts including the Constitutions as the most important legal document and secondary legislation. The tenth chapter is devoted to the comparison of the system of national parks including legislation, administration and a process of a proclamation of national park in both countries The conclusion evaluates the findings from the previous chapters, including protection de lege lata and de lege ferenda.
85
Abstrakt Diplomová práce na téma Komparace legislativní úpravy národních parků v České republice a Jihoafrické republice podrobně pojednává o právní úpravě národních parků zejména v porovnání českého právního řádu a právního řádu Jihoafrické republiky, ale také v právu mezinárodním a právu Evropské Unie. Cílem práce je především podrobně rozebrat jednotlivé nástroje a instituty, kterými se řídí právo životního prostředí ve vztahu k národním parkům a seznámit čtenáře s východisky ochrany přírody v Evropě a Africe. Dále práce podává a vysvětluje základní pojmy týkající se problematiky územní ochrany životního prostředí a zachycuje historický vývoj právní úpravy národních parků a jim předcházejících chráněných území na obou kontinentech. Národní parky jsou nejvýznamnějším druhem chráněného území, jsou vyhlašovány státem a v oblasti ochrany přírody jde o naprosto zásadní prostředek ochrany přírody. Jejich úprava je zakotvena v zákonech jednotlivých států, v České republice je to zákon o ochraně přírody a krajiny z roku 1992, v Jihoafrické republice pak Protected Areas Act z roku 2003. Obecně je ovšem legislativa států velmi ovlivněna mezinárodními dohodami a čím dál větší vliv mají také mezinárodní organizace. Vliv mezinárodního práva na problematiku národních parků a jejich vytváření poté vede ke spolupráci především sousedních států a vytváření přeshraničních národních parků, které jsou velkým příslibem pro územní ochranu přírody do budoucna. Tato práce v závěru shrnuje nejdůležitější poznatky z porovnání legislativy obou zemí a z toho vyplývající možnosti změny a reflexe.
Abstract The thesis whose subject is Comparation of legislation of National Parks in the Czech Republic and the Republic of South Africa deals In detail with the legislation of national parks, especially in comparison of the Czech legal system and the legal system of South Africa, but also with the international law and European Union law. The aim is mainly to analyze in detail the individual instruments and institutions that govern the environmental law in relation to national parks and to acquaint the readers with scope of
86
nature conversation in Europe and Africa. The thesis also serves and explains the basic terms related to the territorial regulation of national parks and protected areas (prior to national parks) on both continents. National parks are the most important type of protected area; they are declare by the state and in the scope of nature conversation national parks are the most crucial mean of conversation. The regulation of national parks is embodied in the laws of individual states; in the Czech Republic it is the Act on the protection of nature and landscape of 1992 while in South Africa it is the Protected Areas Act of 2003. In general, however, the national legislation is very influenced by international treaties and by the international organizations whose influence is still growing. The influence of international law on national parks and their establishment leads to cooperation especially between neighboring countries and the creation of transfrontier national parks that seem to be a great promise for land conservation in the future. The thesis summarizes the most important findings from a comparison of the legislation of both countries and the consequent possibility of change and reflection.
87
Klíčová slova -
národní park
-
Česká republika
-
Jihoafrická republika
Key words national park Czech Republic Republic of South Africa
88
