Komparace financování církví a náboženských společností ve Francii a v ČR

MASARYKOVA UNIVERZITA EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA Studijní obor: Veřejná správa (L´Administration publique)

Komparace financování církví a náboženských společností ve Francii a v ČR Comparison of the funding of churches and parishes in FR and CR Diplomová práce

AUTOR: VEDOUCÍ PRÁCE:

Bc. Tereza Řídká Ing. František Svoboda, Ph.D.

Brno, duben 2009

J mé no a p ř í j me ní a ut or a: Ná z e v d i pl omové p r á c e : Ná z e v p r ác e v a nglič t i ně: Ka t e dr a: Ve d ouc í di p l omové p r á c e: Ro k ob ha j ob y:

Bc. Tereza Řídká Komparace financování církví a náboženských společností ve Francii a v ČR Comparison of the funding of churches and parishes in FR and CR veřejná ekonomie Ing. František Svoboda, Ph.D. 2009

Anotace Předmětem diplomové práce „Komparace financování církví a náboženských společností ve Francii a v ČR“ je porovnání systému a principů financování církví a náboženských společností v daných zemích. První část se věnuje obecnému vymezení pojmu církve a náboženské společnosti. Druhá a třetí část je zaměřena na charakteristiku soudobých systémů jednotlivých zemí a jejich historii. Ve čtvrté části oba systémy porovnávám, hledám společné a protichůdné body a vyvozuji z toho závěry a doporučení.

Annotation The goal of the submitted thesis “Comparison of the funding of churches and parishes in FR and CR” is to compare the system of financing of churches and parishes in the given countries. The first part is addressed to the determination of the term of churches and parishes. The second and the third parts are concentrated on describing the current systems of single countries and their history. In the fourth part I confront these two systems, I look for common and opposite points and I draw conclusions and recommendations from it.

Klíčová slova Česká republika, Francie, církev, náboženská společnost, financování, historie, komparace.

Keywords Czech Republic, France, church, parish, finances, history, comparison.

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Komparace financování církví a náboženských společností ve Francii a v ČR vypracovala samostatně pod vedením Ing. Františka Svobody, Ph.D. a uvedla v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně dne 30. dubna 2009 vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Františku Svobodovi, Ph.D. a paní Yvonne Huber za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěli k vypracování této diplomové práce.

OBSAH Úvod....................................................................................................................................... 7 1

Církve a náboženské společnosti .................................................................................... 9

1.1

Vztah církví a státu .................................................................................................... 9

1.2

Církve a náboženské společnosti ............................................................................... 9

1.3

Právo konfesní, církevní a kanonické ..................................................................... 11

2

Francie ........................................................................................................................... 13

2.1

Základní údaje.......................................................................................................... 13

2.2

Historie..................................................................................................................... 15

2.3

2.4

3

2.2.1

Období Velké francouzské revoluce (2. pol. 18. st.) ....................................... 15

2.2.2

Období konkordátu (19. st.) ............................................................................. 16

2.2.3

Cesta k sekularizaci (pol. 19. st.-poč. 20. st.) .................................................. 18

2.2.4

Rok 1904, přerušení diplomatických vztahů s Vatikánem .............................. 21

2.2.5

Příprava nového zákona (poč. 20. st.) .............................................................. 21

2.2.6

Rok 1905, zákon o separaci ............................................................................. 22

2.2.7

Francie od roku 1905 ....................................................................................... 23

Postavení církví ve Francii ...................................................................................... 25 2.3.1

Pozice církví ve francouzské světské společnosti............................................ 25

2.3.2

Vznik a zastoupení církví ................................................................................ 26

2.3.3

Právní rámec .................................................................................................... 27

Financování církví ................................................................................................... 28 2.4.1

Financování ze sbírek a darů ........................................................................... 29

2.4.2

Finanční pomoc státu ....................................................................................... 30

2.4.3

Financování z výnosu movitého a nemovitého majetku .................................. 31

2.4.4

Financování obecně prospěšných činností církví z veřejných rozpočtů .......... 31

2.4.5

Použití finančních prostředků .......................................................................... 32

Česká republika ............................................................................................................. 35

3.1

Základní údaje.......................................................................................................... 35

3.2

Historie..................................................................................................................... 36 3.2.1

Od přijetí křesťanství po bitvu na Bílé Hoře (9. - 17. století) ........................... 37

3.2.2

Od Bílé Hory k Josefu II. (17. - 18. století) ....................................................... 38

3.2.3

Od Josefa II. k Československu (18. – poč. 20. století) ..................................... 38 5

3.3

3.4

4

3.2.4

Československo od roku 1918 do konce války 1945 ......................................... 40

3.2.5

Československo od konce války v roce 1945 do roku 1992 ............................... 41

3.2.6

Česká republika od roku 1993 ......................................................................... 43

Postavení církví v ČR .............................................................................................. 43 3.3.1

Pozice církví v české společnosti ..................................................................... 43

3.3.2

Registrace církví .............................................................................................. 44

3.3.3

Právní rámec .................................................................................................... 45

Financování církví.................................................................................................... 47 3.4.1

Financování ze sbírek a darů............................................................................ 47

3.4.2

Financování ze státních dotací a subvencí ....................................................... 50

3.4.3

Financování z výnosu movitého a nemovitého majetku .................................. 54

3.4.4

Financování obecně prospěšných činností církví z veřejných rozpočtů .......... 55

3.4.5

Použití finančních prostředků .......................................................................... 56

Komparace..................................................................................................................... 57

4.1

Základní údaje .......................................................................................................... 57

4.2

Historický pohled ..................................................................................................... 59

4.3

Finance ..................................................................................................................... 61

Závěr .................................................................................................................................... 65 Seznam použité literatury..................................................................................................... 67 Seznam použitých zkratek ................................................................................................... 70 Seznam obrázků a grafů ....................................................................................................... 71 Seznam příloh ...................................................................................................................... 72

6

ÚVOD Problematika vztahu státu a církví stejně jako role církví v dnešní společnosti je (a nadále jistě bude) často diskutovanou otázkou. Nejčastějším předmětem takových diskuzí bývá soubor problémů spojených s financováním církví a náboženských společností, respektive otázka, jaký má být poměr mezi prostředky státními a soukromými. Pod pojmem financování církví a náboženských společností se v souhrnu konfesního i církevního práva nabízí výklad o zdrojích, ze kterých církve a náboženské společnosti financují veškerou svou činnost bez ohledu na to, do jaké míry se na tomto financování podílejí veřejné instituce a do jaké míry jde financování z vnitřních zdrojů. Církev už od počátku své existence vyvíjí instituce umožňující co nejširší a nejúčinnější pomoc potřebným. Tato charitativní činnost je však projevem cítění samotných věřících a lze říci, že církevní dobročinnost je jakýmsi součtem dobročinnosti jednotlivců a že není samotným účelem církve. Jediný skutečný důvod existence církve spočívá v oblasti náboženské víry. Církev je výsledkem a součástí potřeb náboženského života některých jednotlivců a ve své podstatě se tedy týká jen a pouze jich. Co se ovšem týká financování církevní činnosti ze státních prostředků, nabízí se zde určité ospravedlnění. Pokud získá projevem činnosti církve prospěch celá lidská společnost nebo její skutečně potřební členové, není důvodu, proč by stát neměl uvolnit patřičné finanční prostředky. A tím spíš, uvolňuje-li je na podporu takových činností i v jiných, „necírkevních“ případech. Cílem diplomové práce je analýza principu financování církví a náboženských společností ve Francii a v České republice, jejich vzájemná komparace a nalezení shodných rysů v současném systému financování. Dále pak i případné vývojové tendence do budoucna. Diplomová práce vychází ze zpracování právních předpisů a odborné literatury. Základními metodami použitými při zpracování tohoto tématu jsou metoda popisná a analýza, dále metoda komparace a syntézy získaných poznatků.

7

Celá práce je rozdělena do čtyř kapitol. První kapitola se věnuje obecnému pojmu církve a náboženské společnosti. Přesný výklad a porozumění významu tohoto spojení je důležité pro správné pochopení celé práce. Druhá kapitola se zabývá církvemi a náboženskými společnostmi ve Francii. V této kapitole charakterizuji nezbytné základní údaje o církvích ve Francii.. Podrobněji se také zabývám historií církví a náboženských společností, která je důležitou součástí současného uspořádání vztahů mezi státem a církvemi. V neposlední řadě rozebírám jejich právní úpravu, současné postavení a veškeré dostupné způsoby financování církví a náboženských společností. Třetí kapitola charakterizuje církve a náboženské společnosti v České republice. Stejně jako na případu Francie se zde věnuji problematice právní úpravy, historie i současného postavení. Důležitou součástí je opět oddíl, ve kterém popisuji jednotlivé zdroje financování. Čtvrtá, poslední kapitola navazuje na předchozí dvě kapitoly vzájemným porovnáváním dílčích systémů. Hledám rozdíly mezi financováním církví a náboženských společností ve Francii a v České republice, vzájemně je porovnávám a snažím se najít jejich možné využití i ve druhé zemi.

8

1 CÍRKVE A NÁBOŽENSKÉ SPOLEČNOSTI 1.1 Vztah církví a státu Moderní státy obvykle v rámci svého ústavního práva upravují svobodu náboženského vyznání jako jedno ze základních lidských práv. Svoboda náboženství upravuje velké množství vztahů ve společnosti, které mají zásadní význam pro život jednotlivce. Jedná se o vztah politiky a náboženství, vztah církví a státu a také vztah jednotlivce k celé problematice náboženství vůbec.1 Podmínky fungování církví a náboženských společností ve vztahu ke státu jsou v zemích západní civilizace tradičně regulovány zvláštními právními normami, které česká právní teorie označuje jako konfesní právo. Tato zvláštnost právního postavení církví a náboženských společností nemusí vždy znamenat naprostou odlišnost od právní úpravy obecně dopadající na jiné právní subjekty. Je výrazem hlubšího významu, který náboženské organizace pro stát a společnost po stovky a tisíce let představují, a důsledkem uvědomění si prospěšnosti jejich činnosti i dnes.2 Charakter povahy svobody náboženského vyznání a všech jejích aspektů je nicméně různý podle toho, o který stát se jedná a také podle toho, ve kterém časovém období se svoboda náboženského vyznání realizuje.

1.2 Církve a náboženské společnosti Církev a náboženská společnost, případně církev nebo náboženská společnost, jsou sousloví, která se objevují v právních předpisech České republiky a jejich předchůdců nejméně od poloviny 19. století. Některé formulace v některých zákonech vyznívají tak, jako by toto sousloví bylo použitelné pouze vcelku pro subjekty jednotného typu „církev a náboženská společnost“, jiná ustanovení zjevně označují či označovala jak církve, tak i náboženské společnosti jako označení dvou různých pojmů, byť označujících typy subjektů se shodnými právy a závazky.

1

LAMPARTER, M.: Církev a stát (Sborník příspěvků z 5. ročníku konference). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. ISBN 80-210-2421-6, s. 78 2 JAGER, P.: Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení: příručka pro veřejnou správu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. ISBN 80-7325-092-6, s. 7 9

Církev a náboženská společnost je definovaná (resp. jsou definované) v § 3 písm. a) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, jako „dobrovolné společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby.“ Zákon č. 308/1991 Sb. v § 4 odst. 1 obsahoval tuto definici: „Církví nebo náboženskou společností se podle tohoto zákona rozumí dobrovolné sdružení osob stejné náboženské víry v organizaci s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy a obřady.“ Označení církve dopadá na naprostou většinu náboženských organizací u nás oficiálně působících. Náboženských společností a jejich členů je v Evropě menšina. Samotný výraz církev (lat. ecclesia, fr. église) pochází z řečtiny a vztahuje se výhradně ke společenstvím křesťanským (a ne tedy např. islámským). Nejedná se o pojem jednoznačně vymezený, neboť odlišnou definici nabízí pohled právníka, sociologa či teologa, různým způsobem reflektují sebe samé i konkrétní církve. Označení náboženské společnosti je v realitě českého právního řádu i religionistiky v podstatě názvem náboženských útvarů, které, na rozdíl od církví, se sebou navzájem zpravidla historicky ani věroučně nemají nic společného. V praxi jde tedy o organizační jednotky náboženských systémů mimokřesťanských, typicky judaismu, hinduismu a islámu. Uvedené označení však používají i náboženské organizace, které sice nějakým způsobem z křesťanství vycházejí, avšak samy se za církev nepovažují.3 V bývalém Československu a v současné České republice i novodobé právní předpisy zachovaly tradiční rozlišení mezi církvemi a náboženskými společnostmi a používají oba tyto termíny vedle sebe, jako označení navzájem rovných náboženských institucí. O tom, které z obou tradičních a konfesními zákony používaných označení ta která církev či náboženská společnost použije, je otázkou její svobodné volby (př. Církev Ježíše Krista Svatých Posledních dnů či Náboženská společnost Svědkové Jehovovi). Není to ovšem závazné, takže existuje i třetí možnost: v názvu církve nebo náboženské společnosti se

3

JAGER, P.: Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení: příručka pro veřejnou správu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. ISBN 80-7325-092-6, s. 712 10

nemusí objevit žádné z obou uvedených označení (př. Jednota bratrská či Křesťanské sbory).4

1.3 Právo konfesní, církevní a kanonické 5 Právem konfesním lze nazvat souhrn právních norem upravující podmínky postavení věřících a působení církví a náboženských společností ve státě. Jejich účelem je především zaručit podmínky výkonu náboženské svobody a stanovit podmínky pro rozpoznání určitého útvaru jako církve či náboženské společnosti a nastavení parametrů jejich vztahu ke státní moci. Do předmětu zkoumání v tomto oboru byly postupně zařazeny rovněž předpisy, kterými se zajišťuje svoboda víry a náboženského přesvědčení jak individuální, tak kolektivní. Původní význam výrazu konfesní právo byl: práva jednotlivých vyznání (konfesí). Státy hlásící se k principům náboženské svobody připravují konfesně-právní normy zpravidla v součinnosti s těmi, jichž se týkají. Církve a náboženské společnosti se účastní legislativního procesu jako strany, které návrhy zákonů i podzákonných předpisů připomínkují. Církve a náboženské společnosti vystupují v těchto vztazích jednotlivě nebo společně. Církevním právem se označuje souhrn všech právních norem, které si církve a náboženské společnosti vytvářejí samy, v některých případech ovšem s účinky do práva státního (světského). Největším církevním právním systémem, z teoretického hlediska podkategorií církevního práva, je právo kanonické, které vytváří katolické církev. Tento první systém stojí na zásadách římského práva, a proto se v teoretických kategoriích často základům práva světského blíží.

4

TRETERA, J. R.: Stát a církve v České republice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-707-4, s. 69-70 5 JAGER, P.: Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení: příručka pro veřejnou správu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. ISBN 80-7325-092-6, s. 10 11

12

2 FRANCIE Francie je zemí se silnou katolickou tradicí, kde ovšem vztah mezi církví a státem nikdy nebyl jednoduchý. V celé francouzské historii můžeme být svědky opakujících se vln okupace a hnutí odporu. Ať už byli okupanty Římané, Angličané, Němci nebo sami Francouzi v obdobích vlády šlechty a vzpoury anarchistů, Francie byla vždy obrazem horlivosti a odvahy. Co bylo v mnoha ohledech vnímáno jako síla předsevzetí Francouzů, se však stalo také zdrojem nesmírného utrpení francouzské církve. Do začátku 20. století zemřelo ve Francii mučednickou smrtí více křesťanů než v kterékoli jiné zemi. Celá tato kapitola pojednává o nelehkém vývoji církví a náboženských společností ve Francii, který vyústil v separaci státu a církví. Autorka se zde zabývá také současným postavením církví v rámci francouzské společnosti a jejich právní úpravou. Poslední podkapitola je věnována financování, zejména oblasti nejdůležitějších zdrojů církví a náboženských společností.

2.1 Základní údaje Oblast náboženského vyznání ve Francii lze v dnešní době jen velmi obtížně vymezit. V posledních desetiletích se vyznání velice diversifikovalo a jednotlivé náboženské úkony se v souladu s všeobecným vývojem společnosti značně individualizovaly. Francie se v současnosti potýká s dosud neznámou náboženskou rozmanitostí. Lze vypozorovat především rozmach islámu, který se dostal na pozici druhého náboženství v zemi. Katolicismus ale stále zůstává nejrozšířenějším náboženstvím. Už od roku 1872 není ve Francii k dispozici žádná oficiální statistika týkající se náboženského vyznání. Od tohoto data je zakázáno sbírat jakékoli údaje o náboženské příslušnosti a etnickém původu obyvatel. Veškerá zjišťování tohoto druhu se dějí pouze na základě anket a odhadů, pomocí kterých lze nastínit následující rozdělení6: •

Katolicismus stále zůstává značně rozšířen, a to i přesto, že u něj došlo od 70. let k citelnému poklesu. V roce 2006 se už jen 65% Francouzů prohlašovalo za katolíky, zatímco ještě na začátku 70. let to bylo více než 80% a v roce 1905 dokonce 90%.

6

Statistika IFOP – La Croix. Le catholicisme en France en 2006. [online]. c2006, [cit. 15.2.2009]. Dostupné z: 13

•

Ateizmus se naopak neustále rozvíjí. Počet obyvatel, kteří se neztotožňují s žádnou církví (více než 25% Francouzů) roste a to hlavně u mladých lidí. Avšak být „bez vyznání“ nezbytně neznamená, že se člověk musí cítit ateistou nebo že se nemůže zajímat o „duchovní“ otázky.

•

Islám se stal druhým nejvýznamnějším náboženstvím ve Francii a je charakterizován širokou rozmanitostí praktikování. Odhaduje se, že zhruba 5 milionů obyvatel se hlásí k islámu, což tvoří 6% populace.

•

Protestantské církve jsou celkem stabilním společenstvím co do celkového počtu stoupenců, ale liší se ve složení jednotlivých církví. Představuje jej 2% obyvatel (4% ve věku 18 – 24 let), což je 1,2 milionů lidí. Mezi protestanty výrazně vzrostli počet evangelíků a členů apoštolské církve: odhaduje se, že v roce 2005 jich bylo kolem 350 000, což je téměř 30%.

•

Východní křesťanství představuje zhruba 750 000 obyvatel seskupených kolem ortodoxní (pravoslavné) církve, arménské apoštolské církve a dalšími orientálními církvemi (koptská církev, syrská církev,…)

•

Judaismus prošel očividným obdobím rozmachu. Hlásí se k němu cca 600 000 obyvatel, kteří jsou z velké většiny přistěhovalci z Pyrenejského poloostrova, kam se dostali ze Severní Afriky v 60. letech minulého století.

•

Buddhismus již není izolovaný na okraji jak tomu ve Francii dlouho bylo. Počet jeho věrných se odhaduje na 400 000 obyvatel, původem převážně z Asie.

•

Netypická náboženská hnutí představují například Svědci Jehovovi, ke kterým se hlásí na 140 000 lidí.

Francie je zemí, ve které můžeme nalézt největší počet muslimů, Židů a buddhistů z celé Evropy. Tato rozmanitost je ještě více patrná v zámořských oblastech, jako například na ostrově Réunion, kde vedle sebe existují křesťané, hinduisté a muslimové. Nepřetržitá přítomnost nových náboženských společností na celonárodním území, která jsou nejčastěji zastupována lidmi z jiných kontinentů (Afrika, Asie, Amerika) a představují

14

tak kulturní smýšlení i z jiných koutů naší civilizace, jasně ukazuje, že nabývání světového charakteru se neděje pouze na poli ekonomickém, ale i kulturním a náboženském. Následující tabulka znázorňuje procentuální vývoj rozdílných vyznání. Je zde patrný ústup katolicismu ve prospěch převážně ateizmu (bez vyznání).7 Tabulka 1: 1987-2006 – porovnání vývoje rozdílných vyznání 1987

1995

2001

2006

Katolíci

75%

69%

69%

65%

Protestanti

1%

2%

2%

2%

Ostatní náboženství

3%

5%

6%

6%

Bez vyznání

21%

24%

23%

27%

Pramen: Statistika IFOP – La Croix

2.2 Historie 2.2.1 Období Velké francouzské revoluce (2. pol. 18. st.) V předvečer Francouzské revoluce zhruba šestina pozemků ve Francii patřila církvi. Duchovenstvo neplatilo daně, ale církev vybírala desátky, odkud pocházely její hlavní příjmy. V knihách stížností, založenými ještě před událostmi z r. 1789, se jeden požadavek neustále opakoval: aby se majetek duchovenstva stal národním vlastnictvím a aby byly zrušeny desátky. Faráři ze skromnějších farností takovéto nároky jen podporovali. Je faktem, že tito lidé byli jednoznačně méně „dotováni“ než vyšší duchovenstvo, třebaže se jejich průměrný příjem, podle odhadů, pohyboval mezi 2 000 a 3 000 franky tehdejší doby, což rozhodně nebylo málo.8 Po vypuknutí francouzské revoluce v roce 1789, byla vydána Deklarace o lidských a občanských právech (26. srpna 1789), která proklamovala svobodu svědomí (čl. 10) a ústava (z roku 1791, hlava I), která zaručovala svobodný výkon náboženství. Přesto nechtěli zákonodárci opustit systém, v němž byla církev závislá na světské moci. Nicméně dne 4. srpna 1789 zrušilo Národní shromáždění privilegia šlechty a církve (př. zrušení desátků) a dekretem z 2. listopadu 1789 rozhodlo o znárodnění majetku duchovenstva; naproti tomu se stát zavázal hradit výdaje církve a životní náklady jejích duchovních. 7 8

Další výsledky statistiky IFOP viz Příloha 1 GAUCHER, R.: Les finances de l’église de France. Paříž: Albin Michel, 1981. ISBN 2-226-01174-9, s. 16 15

Církev tak byla oddělena od státu a její jmění bylo zkonfiskováno. S konfiskací byla spojena i reorganizace církve pomocí tak zvané civilní konstituce - Constitution civile du clergé (12. července 1790), jednostranného aktu státu, která upravovala postavení duchovních a organizaci výkonu katolického náboženství. Spojení s Římem bylo zcela odstraněno, biskupové a faráři měli být voleni občany. Pius VI. tento akt odsoudil (10. březen 1791, Breve Quod Aliquantum).9 To způsobilo první oloupení a první finanční otřes francouzské církve. Oloupení, protože revolucionáři opomněli „sociální“ upotřebení církevního majetku. Pokud někteří biskupové a faráři žili v přepychu a bohatství, hlavní část jejich fondů i tak sloužila k charitativním účelům. Církev totiž měla na starosti více než 2 200 hospiců, které ji každý rok stály 35 milionů franků. Takto „získané“ jmění je buďto prodáno těm, kdo je chtějí koupit anebo je nadále udržované státem. Následně začal režim Konventu – především za vlády teroru (květen 1793 – červen 1794) – uskutečňovat politiku systematického odkřesťanštění. V letech 1794 a 1795 byly vydány zákony, které odstraňovaly příspěvky ve prospěch církevních institucí a byla uzákoněna úplná odluka státu od církve. Ačkoliv se republika neustále odvolávala na princip náboženské svobody, přestala platit kněze, nedávala k dispozici žádné budovy, neuznávala žádné duchovní.10 Docházelo k pronásledování duchovních, kteří nechtěli na nové pořádky státu přistoupit. Na určitou dobu byl vydán i zákaz bohoslužeb a kostely byly uzavřeny.

2.2.2 Období konkordátu (19. st.)11 Konkordát, neboli režim konkordátu, je režim, který organizuje vztahy mezi jednotlivými církvemi a státem ve Francii mezi lety 1801 a 1905 K částečným změnám došlo po uchopení moci ve Francii Napoleonem Bonapartem a zvolením nového papeže Pia VII. v roce 1800. Bonaparte znovu nastolil náboženský smír a sjednal s Piem VII. konkordát podepsaný 15. července 1801. V tomto krátkém textu o rozsahu 17 článků ponechal Bonaparte několik nejasností. Článek 1 zaručoval veřejný výkon náboženství, „který je v souladu s policejními ustanoveními, jež vláda považuje za nutné pro udržení veřejného pořádku“. Po dohodě mezi církevními a státními úřady byly nově stanoveny oblasti církevní působnosti. Vyplácení farářů a biskupů bylo věcí státu. 9

ROBBERS, G.: Stát a církev v zemích EU. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0967-1, s. 132 Tamtéž, s. 133 11 Tamtéž, s. 133, 134 10

16

Neprodané a pro náboženské účely nutné kostely byly znovu vráceny biskupům, kteří s nimi mohli volně nakládat. Konkordát byl doplněn organickými články, jednostranným aktem francouzské vlády, který nikdy nebyl uznán Římem, avšak byl vyhlášen ve stejnou dobu jako konkordát a byl využíván dalšími vládami v 19. století. Tyto organické články upřesňovaly vztah mezi církví a státem. Umožňovaly státním úřadům přísnou policejní kontrolu nad duchovenstvem a nad rozvojem náboženského života. K tomuto zákonu Bonaparte připojil další organické články o protestantských církvích (reformované církve a Církev augsburského vyznání), které upravovaly organizaci církví a pamatovala na podobná policejní opatření jako pro Katolickou církev. Židovské náboženství bylo organizováno třemi dekrety z roku 1808. Tato legislativní úprava byla doplněna dalšími texty, které blíže vymezovaly právní postavení duchovních, otázku jejich platů a právní postavení movitého a nemovitého majetku přiděleného církvím k užívání. Tento majetek spravovaly veřejné náboženské orgány, zvláště církevní správy, jejichž organizaci a pravomoci upravoval dekret z 30. prosince 1809. V průběhu celého 19. století měla tato čtyři náboženská společenství status „uznaných náboženských společenství“, což jim zaručovalo určité výhody, zvláště finančního charakteru, ale zároveň je podřizovalo neustálé kontrole veřejné moci. Toto konkordátní zákonodárství bylo uplatňováno za zcela odlišných politických podmínek. V rychlém sledu se střídaly vlády příznivě nebo nepřátelsky nakloněné Katolické církvi nebo vůbec jakémukoli náboženství. V 19. století byly náboženské otázky ve Francii více než kde jinde pro každou vládu významným politickým tématem. Předpoklady pro to vytvořila revoluce; od červencové monarchie (1830) se však začaly vytvářet dva významné protichůdné ideové proudy, které spolu vzájemně soupeřily – jeden v rámci Katolické církve, druhý v centru politického života. Stoupenci tradičního pořádku, společnosti navazující na „starý režim“, byli považováni za jednoznačné obhájce klerikálních sil; na druhé straně se přívrženci nového pořádku, ovlivněni různými výdobytky z roku 1789, jevili jako neoblomní protivníci Katolické církve a jejího duchovenstva.

17

2.2.3 Cesta k sekularizaci (pol. 19. st.-poč. 20. st.) Stoupenci sekularizace, tedy oddělení politických a náboženských záležitostí, se dělí na dva tábory: •

první (Émile Combes, Maurice Allard,…), dědici jakobínské tradice, sní o vymýcení křesťanského náboženství nebo alespoň o jeho přesunu do čistě soukromé oblasti,

•

druzí (Jean Jaurès, Aristide Briand,…) jsou více umírněnější. Chtějí na jedné straně potvrdit neutralitu státu ve vztahu ke všem vyznáním, na straně druhé zaručit svobodu vyznání v souladu s Deklarací práv člověka a občana.

V roce 1848 byl Louis-Napoleon Bonaparte zvolen prezidentem. Aby si udržel moc, provedl v roce 1851 státní převrat, což vyvolalo rozsáhlé protesty v Paříži, které ovšem byly krvavě potlačeny. Následujícího roku Napoleon obnovil říši a změnil ústavu, ale Konkordát z roku 1801 podepsaný Napoleonem I. zachoval nedotčený. Po tomto příznivém vztahu, který se vytvořil mezi státní mocí a církví, vzniká nová frustrace zejména v dělnických vrstvách, které nemohly zapomenout na potlačení dělnického povstání z roku 1848. Během těchto incidentů byl při pokusu o smíření obou stran zabit pařížský arcibiskup Affre. Tato událost vedla k odsouzení dělnických povstání ze strany francouzských katolíků a k vytvoření trvalého konfliktu mezi nimi. V roce 1866 se Napoleon III. ve válce o italskou nezávislost postavil proti papeži a jemu příznivým státům, čímž na sebe přilákal hněv francouzského duchovenstva a jako odvetu provedl změny při aplikaci Konkordátu. O osmnáct let později, poté, co zavedl svá ustanovení již do všech oblastí, vyhlásil Napoleon III. válku Prusku: roku 1870 začala francouzsko-pruská válka. Po porážce u Sedanu Paříž odmítla přiznat prohru a postavila se proti novému prezidentovi, Adolphovi Thiersovi, který chtěl s Pruskem vyjednat kapitulaci. Vzpourou v roce 1871 se Paříž prohlásila nezávislým územím, nazvala se „komunou“ a byla řízena převážně Dělnickou stranou existující od roku 1864.12

12

MAYEUR, J.-M.: La séparation des Eglises et de l’Etat. Paříž: Editions de l’Atelier, 2005. 255 s. ISBN 27082-3785-3 18

Paříž přestala uznávat Konkordát z roku 1801 a deklarovala oddělení církve a státu. Pařížské lidové třídy byly totiž velmi nepřátelské vůči katolicismu, který úzce souvisel s císařským režimem a konzervativci. Město kromě jiného rozhodlo o zrušení rozpočtu pro církve a konfiskaci majetku náboženských kongregací. Napětí vyústilo v masakr dominikánů a jezuitů a zrušení či uzavření dalších klášterů pod nejrůznějšími záminkami. Byly prohledány kostely Saint-Laurent a Notre-Dame des Victoires a došlo i k pokusu o vypálení katedrály Notre-Dame. Pařížský arcibiskup Georges Darboy byl 2. dubna vzat jako rukojmí a následně popraven. Po něm bylo stejným způsobem uvězněno dalších 126 kněží a kolem čtyřiceti z nich popraveno. Thiers nakonec během tzv. Krvavého týdne13 převzal nad situací kontrolu. V roce 1871 byla sepsána nová, provizorní ústava a prezident Thiers byl nahrazen Mac Mahonem. V roce 1875 pak byla sepsána nová ústava, která v republice nastolila klid. V roce 1879 odstoupil Mac Mahon a byl nahrazen Jules Grevyem (který jmenoval Jules Ferryho ministrem školství a Charles de Freycineta předsedou rady). Jules Grevy a jeho ministři tentokrát aplikovali Konkordát ve smyslu co největší kontroly církve. Freycinet nechal rozpustit mnoho sdružení, pravidelně snižoval rozpočet pro náboženské účely, nechal zasahovat stát při výběru biskupů, předložil nový text zákona, který se souhlasem státu zrušil vojenské kaplany, podrobil kleriky vojenské službě a odvolal duchovní (i členy jiných náboženství) z výkonných orgánů institucí veřejného vzdělávání. 28. března 1880, spolu s Jules Ferrym, zakázal jezuitům navštěvovat školy a ostatním kongregacím dal tři měsíce na to, aby získaly potřebné povolení. Narušil tak diplomatické vztahy s papežem. Jezuity a řeholníky z jiných kongregací, kteří nesehnali povolení, vyhnal z Francie. Více než 5 600 řeholníků různého vyznání je tak nakonec ze země vyhoštěno. Zákonem Naquet připustil rozvod z důvodu cizoložství. Po převratu Jules Ferryho v roce 1883 se věci uklidňují a proticírkevní duch ztrácí svou původní sílu. V roce 1884 Lev XIII., který byl silně znepokojen situací ve Francii, vydal encykliku Nobilissima Gallorum Gens, kde uznává francouzské odchylky, ale vyzývá katolíky, aby spolupracovali s vládou pro blaho národa, což představovalo první krok církve k uznání republiky. Poté vydal ještě ve francouzštině encykliku Au milieu des sollicitudes, která podporovala uzákonění republikánské ústavy. Katolíky tento dokument rozdělil na dva názorové tábory, kdežto republikáni mu příliš nevěřili, protože v něm viděli past. 13

Krvavý týden (22.-28. května 1871) je poslední epizodou pařížské „komuny“, během kterého byla obec rozdrcena a povstalci masově popraveni. 19

Po Ferrym proběhlo téměř dvacet let bez skutečného pokroku v oblasti sekularizace. Následně se k moci dostal „levý blok“ v čele s Waldeck-Rousseauem, který seskupoval radikály a levicové republikány a pokračoval v práci započaté Ferrym. Politika levého bloku se však lišila od svého předchůdce v jedovatosti jejího proticírkevního ducha. Nicméně i tak bylo jednání Waldeck-Rousseaua mnohem mírnější než aktivismus Émile Comba. Republikáni, a zejména radikální republikáni se nyní, na začátku 20. stol., kdy třetí republika byla ještě nestabilní, obávali převahy katolické v oblasti vzdělávání mládeže, která probíhala prostřednictvím kongregací. Cílem Waldeck-Rousseaua nebylo odstranit všechny kongregace, ale spíše zakázat ty, které byly nejvíce „na obtíž“ a na ostatní alespoň dohlížet. Právě v tomto duchu byl přijat zákon ze dne 1. července 1901 o sdružování. Zákon na jedné straně počítá s režimem svobody pro zakládání asociací, na druhé straně ale také stanovuje, že každá kongregace musí být schválena zákonem, a že může být rozpuštěna nařízením v souladu s článkem 14. Většina kongregací (zhruba 80%) se této proceduře podřídila. Ti, kteří se podřídit odmítli, byli v říjnu 1901 rozpuštěni. Zákon byl ale ze začátku používán relativně liberálně - Waldeck-Rousseau informoval Vatikán, že všechny žádosti o schválení budou prozkoumávány umírněně.14 V roce 1902 byl radikálním tahem po volbách dosazen do vlády Émile Combes. Jeho příchod k moci změnil pohled na celou problematiku. Už od jeho uvedení do úřadu neskrýval svou touhu vést politiku agresivního sekularismu. Toto prohlášení bylo následováno zpřísněním ustanovení přijatých Waldeck-Rousseauem. V březnu 1903 byla započata nová etapa: všechny žádosti a schválení mužských kongregací byli zamítnuty. V červenci 1903 potkal stejný osud i kongregace ženské, což vedlo k rozporům i uvnitř republikánské většiny. Combes byl kritizován, že v podstatě přeměnil zákon o kontrole na zákon o vyloučení. Neslyšící kritiku, 7. července 1904 zakázal kongregacím vyučovat a odebral jim i možnost kázat a obchodovat s tím, že vzdělávací kongregace musí do deseti let úplně zmizet. V roce 1903 navíc vytvořil komisi, která měla za úkol připravit projekt nového zákona.

14

DAMIEN, A. a kol.: 1905, la séparation de l'Église et de l'État: Les textes fondateurs. Paříž: Librairie Académique Perrin, 2004. 476 s. ISBN 2-262-02277-1 20

2.2.4 Rok 1904, přerušení diplomatických vztahů s Vatikánem Sám Émile Combes váhal, zda se má více angažovat v separaci státu a církve: ve skutečnosti totiž v roce 1904 byly vztahy mezi státem a církví stále upraveny Konkordátem podepsaným Napoleonem Bonaparte a papežem o jedno století dříve. Tato úprava umožňovala vládě kontrolovat francouzské duchovenstvo při volbě svých biskupů. Combes se obával ztráty kontroly nad církví v případě zavedení separace, ale vývoj dalších událostí mu nedal na výběr: •

V červnu 1903 většina poslanců rozhodla, že je třeba diskutovat o případném oddělení a vytvořila výbor, jehož předsedou byl zvolen Aristide Briand.

•

V červenci 1903 umřel papež Lev XIII. a jeho nástupce, Pius X., již nebyl tak přizpůsobivý: incidenty mezi Francií a Vatikánem se jen množily.

Zákaz výuky kongregacemi vyvolal konflikt s papežem, který vyústil v přerušení diplomatických styků mezi francouzskou vládou a papežstvím. Odteď již šlo tušit, že k přijetí odluky nezbývalo než pár krůčků. Kromě toho celý projekt velmi rychle dozrával, protože papež, kterého se citelně dotkla opatření vůči kongregacím závislým na Římě, útočil jmenovitě na Émile Comba. Jakmile francouzská vláda v květnu 1904 obdržela zprávu, že Vatikán odmítl přijmout návštěvu prezidenta republiky Émile Loubeta, okamžitě přerušila veškeré diplomatické styky se Svatým stolcem. Od této chvíle již byla odluka nejen nevyhnutelná, ale dokonce i hodně urgentní.15

2.2.5 Příprava nového zákona (poč. 20. st.) Nový projekt zákona, připravovaný již od vzniku vlády, se hodně inspiroval v činnosti výboru, v jehož čele byl Aristide Briand. Aristide Briand si byl dobře vědom toho, že schválit zákon je jedna věc, ale aplikovat ho je věc jiná, a že zákon o separaci schválený levicí, ale odmítnutý katolíky, bude neaplikovatelný v terénu. To je také důvod proč chtěl ukázat, že se nesmí vytvořit zákon „namířený na církev jako revolver“, ale že je třeba brát v úvahu také přijatelné připomínky katolíků. Největší kámen úrazu při přípravě separace spočíval v přijetí článku 4 Zákona o separaci, který byl předmětem obav na obou stranách

15

MAYEUR, J.-M.: La séparation des Eglises et de l’Etat. Paříž: Editions de l’Atelier, 2005. 255s. ISBN 27082-3785-3 21

poslanecké sněmovny: tento článek stanovoval komu, v novém systému, připadne movitý a nemovitý církevní majetek. Katolíci se obávali, aby stát nechtěl církev úplně rozložit a vyvolat tak schizma, zatímco republikáni měli strach, že se dostává příliš velká moci náboženským sdružením. Prostřednictvím kompromisu a zejména prohlášením, že republikánská země se prokáže zdravým rozumem a spravedlností, Aristide Briand upravil některé formulace článku 4 navržené Émile Combem a tento zákon byl drtivou většinou přijat. Nakonec, i přes poměrně velké rozdíly (protože kompromis, který nastolil Briand, nestačil k utišení obav a protestů katolíků a dokonce rozdělil část radikální levice), byl zákon po schválení Shromážděním (341 pro a 233 proti) a Senátem (181 pro a 102 proti) 9. prosince 1905 uzákoněn (publikován byl v Úředním věstníku dne 11. prosince 1905). Zákon definitivně zrušil pojem „uznaných náboženství“ a z církví vytvořil sdružení spadající do oblasti soukromého práva. Kromě toho článek 4 zorganizoval převod majetku mnoha náboženských institucí na náboženská sdružení.

2.2.6 Rok 1905, zákon o separaci Pragmatický a vyjednávací talent Aristide Brianda nakonec umožnil aplikovat opatření a dohodu mezi republikány a katolickou církví. Novým zákonem skončila platnost Napoleonova Konkordátu z roku 1801, který doposud upravoval vztahy mezi francouzskou vládou a katolickou církví. Nový francouzský sekularismus hlásal svobodu vyznání a zaručoval svobodný výkon náboženství. Článek 1: „Republika zabezpečuje svobodu vyznání. Zaručuje svobodný výkon náboženství […]”. První článek vytvořil široký konsenzus. Použitím slov „zabezpečuje“ a „zaručuje“ tu text nechává jen malý prostor pro jeho aplikaci. Článek 2: „Republika neuznává, neplatí, ani jinak nedotuje žádné náboženství […]”. Tímto zákonem stát vyjádřil svoji náboženskou neutralitu, ale neosvobodil se od svých povinností. Chtěl každému zaručit všechny dostupné prostředky pro svobodné vykonávání náboženství v souladu se zájmy druhých. Právě v tomto smyslu byla zřízena kaplanství v uzavřených prostředích (kasárna, školy, vězení, nemocnice). Stát nechtěl žádným způsobem omezovat svobodu vyznání ani odsouvat církve do soukromé sféry. Zákon měl tři hlavní důsledky:

22

•

Církevní duchovní (biskupové, kněží, pastoři, rabíni,…) již nebyli placeni státem (zatímco před rokem 1905 tento rozpočet představoval 40 milionů franků) a stát zároveň ztratil právo veta při jmenování biskupů, které je od této doby vyhrazeno pouze papežskému nunciovi.

•

Veřejné církevní instituce byly rozpuštěny a nahrazeny náboženskými sdruženími; ta mohla získávat výnosy ze sbírek pro financování nákladů na bohoslužby, ale nesměla být v žádném případě dotována státem, krajem nebo obcí. Zákon také vymezil strukturu těchto spolků, která se odvíjela od počtu místního obyvatelstva. Přesně vymezeny byly také povolené finanční příjmy, které vždy musely pocházet od věřících (kromě prostředků nepovažovaných za zakázané subvence, které byly určeny k opravám zapsaných budov16). Tato sdružení může zakládat každá skupina, jíž je přiznána příslušnost k určitému kultu.17

•

Církevní majetek ve vlastnictví státu nebo obcí od roku 1789 v jejich vlastnictví zůstal, ale stát si vyhradil právo ho bezplatně převést na představitele církví pro účely výkonu bohoslužeb. Zákon o separaci předpokládal i provedení soupisu všeho movitého i nemovitého majetku ještě před tím, než ho svěří náboženským sdružením. Ve skutečnosti tento soupis proběhl pouhým odhadem.

2.2.7 Francie od roku 1905 Schválení a aplikace zákona o separaci byli poslední etapou v přechodu k sekularizaci, jejíž první snahy začaly již v roce 1789. 9. prosince 1905 je rozhodují datum, které ukončuje nejen Napoleonský Konkordát, ale především starodávné spojení mezi francouzskou katolickou církví a politickou mocí: zákon o separaci zavedl ve Francii přísnou odluku státu a církve. V roce 1906 byla ze státního rozpočtu vyškrtnuta položka na financování církví, výuka náboženství byla na všech školách nahrazena výukou morálky na rozumovém základě. Mohly existovat jen ty církevní řády, které se věnovaly charitě. Věřící se mohli

16

Tato úprava byla změněna zákonem z dubna 1908, který zmocnil veřejné korporace k zajištění nutných prostředků pro opravy církevních budov, které jim patří. 17 ROBBERS, G.: Stát a církev v zemích EU. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0967-1, s. 137 23

organizovat ve spolcích obdobně jako jiné korporace s tím, že stanovy spolku musely být předány příslušnému úřadu státní správy ke schválení.18 Alsasko a Mosela v době přijetí a vyhlášení zákona nepatřili k Francii. Ještě dnes proto mají zvláštní statut, jakési poslední dědictví z dob Konkordátu, kdy se s biskupy a kněžími zachází stejně jako s úředníky a i údržba budov je hrazena státem. V roce 2004 bylo na tyto účely údajně věnováno 37 milionů Euro. V roce 2000 byl zrušen článek 30 zakazující vyučovat náboženství během vyučovacích hodin na všech veřejných školách (vyhláška číslo 2000-549 ze dne 15. června 2000, čl. 724). V roce 2003 prošel zákon změnou – šlo o viditelné nošení náboženských symbolů ve školách. Tento návrh vyvolal hojnou kritiku v některých politických kruzích, kteří se obávali opětovného propojení státu a církví a znovuzačlenění náboženství do veřejné sféry. V roce 2004, v předvečer stých oslav od zavedení tohoto zákona, Nikolas Sarkozy, tehdejší ministr hospodářství, v knize s názvem Republika, náboženství, naděje, vyslovil myšlenku o možné změně zákona, aniž by ovšem byly zpochybněny jeho samotné základy. Navrhl, aby státu byly dány prostředky, aby mohl účinně kontrolovat financování církví a zvláště islámského náboženství, financovaného v současnosti z velké části islamistickými mocnostmi na Středním a Blízkém východě. Tato kontrola by podle něj umožnila osvobodit francouzskou muslimskou církev od extremistické kontroly. V poslední době se opět ozývají výzvy k úpravám zákona z roku 1905, zaměřené na řešení některých specifických potíží, například na způsob financování výstavby muslimských mešit. Sklon Francie k vysoce ideologické politice pouze zjitřil už tak polarizovanou debatu. Avšak v této debatě je hodně v sázce. Zákon z roku 1905 znamenal usmíření rozvratného zápasu, který nesmí propuknout nanovo. Ve Francii není místo pro novou náboženskou válku. Oficiální sekularismus se už v porovnání s ostatními demokratickými zeměmi nejeví jako pouhá další „francouzská výjimka“. Právě naopak, demokracie a sekularismus – ať už je jeho právní konstrukce jakákoli – jsou vzájemně provázané. Takové musí i zůstat. 18

REKTOŘÍK, J.: Ekonomická dimenze křesťanství a církve: její reflexe v ČR. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. ISBN 8021022930, s. 77 24

2.3 Postavení církví ve Francii 2.3.1 Pozice církví ve francouzské světské společnosti Ve Francii se rozdílné církve dovolávají světského principu, který se projevuje separací mezi sférou státu a církve. Článek 1 Ústavy z roku 1958 stanovený na základě článku 10 Deklarace práv člověka a občana stanovuje, že Francie je republikou světskou, demokratickou a sociální. Deklarace zaručuje rovnost před zákonem pro všechny občany bez rozdílu původu, rasy nebo náboženství. Respektuje všechna přesvědčení. Stát je garantem svobody vyznání a pluralismu náboženství. Jediné omezení náboženských aktivit se vztahuje na ohrožování či poškozování veřejného pořádku19. Stát musí být neutrální, nesmí upřednostňovat žádné náboženství a ke všem se musí chovat stejným způsobem. Stát žádnou církev přímo nefinancuje. I když jsou církve odděleny od státu, v žádném případě nejsou izolovány v soukromé sféře. Církevní funkcionáři zasahují do veřejných debat s cílem vyjádřit jejich názory na současné problémy, jako například etnické otázky spojené s pokrokem věd v oblasti života a zdraví20. Náboženské vzdělávání je poskytováno soukromými vzdělávacími instituty (od předškolních až po pomaturitní), které vzdělávají více než 2 miliony žáků, což představuje zhruba 15% z celkového počtu žáků21. Většina těchto zařízení (98%) je smluvní, což je zavazuje respektovat státní programy výměnou za odměňování vyučujících. Katolické školy představují 97% soukromých smluvních institucí. V roce 2003 bylo ve Francii 256 židovských škol, které navštěvovalo kolem 30 000 žáků. Dále zde existují 4 muslimské školy, přičemž všechny jsou mimosmluvní: gymnázium La Réussite v Aubervilliers založené v roce 2001, základní škola Taalim-al-Islam otevřená v roce 1990 na ostrově Réunion, gymnázium Averroès, založené roku 2003 v Lille a gymnázium al-Kindi z roku 2007 v Décines. Kromě toho působí ještě kněží ve veřejných školách, nemocnicích, vězeních a armádě.

19

Článek 10 deklarace práv člověka a občana: „Nikdo nesmí být obtěžován kvůli svým názorům, i náboženským, pokud ovšem jejich projevem nenarušuje veřejný pořádek." 20 Složení poradního výboru pro etnické otázky zahrnuje osobnosti z nejdůležitějších duchovních oblastí (katolická, protestantská, židovská a muslimská). Jsou jmenováni na základě rozhodnutí ministra zdraví. 21 V říjnu 2008 bylo n všech francouzských školách evidováno celkem 12 595 682 žáků. 25

2.3.2 Vznik a zastoupení církví Ve Francii neexistuje žádní státní náboženství, žádné oficiální nebo dominantní náboženství, žádné uznané církve. Žádné náboženství nemá zvláštní veřejný status. Jedná se v zásadě o soukromé záležitosti a jako takové jsou podřízeny soukromému právu. Stát ale nepovažuje vždy náboženství za čistě soukromou záležitost a přiznává jim někdy status, který je odlišný od jiných soukromých aktivit. Francouzský právní systém ovšem nevytvořil žádnou definici náboženství. Zákonodárce v neutrálním státě, který neuznává vůbec žádné náboženské společenství, o tom ani není oprávněn rozhodnout. V praxi je to soudce, který rozhoduje případ od případu. Soudy rozhodují vždy o každé skupině nebo sdružení, zda jim má být přiznán charakter církve a zda se pro ně má použít právní úprava závazná pro náboženské skupiny. Francouzské právo má jisté potíže ve vztahu k novým náboženským hnutím, protože se zdráhá definovat pojem náboženství. Soudy však neuznávají za „náboženskou“ každou skupinu, která se takto snaží sama sebe prezentovat. Status náboženského sdružení je přiznáván spíše zdrženlivě, a to především u nových hnutí. Soudy s rozhodnutím, zda je určitá skupina „náboženskou“ a určité sdružení „kultovním“ otálejí. Nemají také k dispozici žádná měřítka pro kvalifikování určité skupiny za „sektu“ nebo definici, co je sekta. Soudci však pracují ostražitě a usilují o to, aby nedocházelo k záměnám mezi náboženstvím a sektami a aby sekty neměly výhody z právního a finančního systému, jenž by napomáhal jejich rozvoji.22 Nejdůležitější církve jsou reprezentovány zastupitelskými orgány, které vyjadřují jejich oficiální názory a jednají s veřejnou mocí o organizačních otázkách církví. •

Katolická církev je od roku 1966 zastoupena Francouzskou biskupskou konferencí.

•

Protestanti jsou reprezentováni Protestantskou federací Francie (od roku 1905).

•

Židovská církev je seskupena okolo Konzistoria, které bylo vytvořeno 11. prosince 1808. Politické a světské zastoupení společenství vykonává od roku 1944 zastupitelská Rada pro francouzská židovská zařízení.

22

ROBBERS, G.: Stát a církev v zemích EU. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0967-1, s. 141 26

•

Pravoslavná církev je reprezentována Shromážděním ortodoxních biskupů Francie (od roku 1997).

•

Rada pro muslimské náboženství zastupuje muslimy od roku 2003.

•

Buddhisté jsou od roku 1986 zastoupeni Svazem buddhistů.

2.3.3 Právní rámec Francie je již více než jedno století světskou republikou. Podle článku 3 zákona ze dne 3. prosince 1905: „Republika neuznává, neplatí ani jinak nesubvencuje žádné náboženství. V důsledku toho budou od 1. ledna roku následujícího po přijetí tohoto zákona zrušeny všechny výdaje spojené s výkonem náboženství ve státních, krajských a obecních rozpočtech. Do uvedených rozpočtů mohou být nicméně zahrnuty výdaje související s kaplanskou činností a výdaje určené k zajištění svobodného výkonu náboženství ve veřejných institucích jako jsou základní školy, střední školy, nemocnice, azylová střediska a vězení.“ Fakticky tak v roce 1905 dochází k završení doposud neoficiální praxe separace státu a církví. Právní úpravu v oblasti církví lze charakterizovat třemi nejdůležitějšími zákony: Zákon z 1. července 1901 o sdružování, Zákon z 9. prosince 1905 o separaci církví a státu, který zaručuje volné vykonávání náboženství (čl. 1) a zavádí princip nesubvencování církví státem (čl. 2) a Zákon z 2. ledna 1907 o veřejně přístupném výkonu obřadů. Platná právní úprava o postavení církví, která byla sjednocena a silně propojena se čtyřmi náboženstvími uznávanými v roce 1905 – katolicismus, reformovaný protestantismus a luteránství, židovství – dnes čelí široké náboženské rozmanitosti. Uprostřed současné francouzské společnosti se tyto zákony stávají předmětem rozjímání a debat, obzvláště co se týče otázky financování kultovních míst, pohřební legislativy rozdílných náboženství,… Z mezinárodního hlediska je svoboda vyznání zaručena Všeobecnou deklarací lidských práv23, ve které se uvádí: „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru, sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo 23

Jedná se o nezávazný dokument, obsahující nejznámější katalog lidských práv. Byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948. 27

soukromě, vyučováním, prováděním náboženských úkonů, bohoslužbou a zachováváním obřadů“ (článek 18)24. Dále dodává: „Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování“ a „Nikdo nesmí být nucen, aby byl členem nějakého sdružení“ (článek 20)25.

Stejným způsobem svobodu myšlení, vědomí a náboženského přesvědčení zaručuje také Listina základních práv Evropské unie z roku 2007: „Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Toto právo zahrnuje svobodu změnit své náboženské vyznání nebo přesvědčení, jakož i svobodu projevovat své náboženské vyznání nebo přesvědčení sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo soukromě, bohoslužbou, vyučováním, prováděním úkonů a zachováváním obřadů“ (článek 10)26.

2.4 Financování církví Dříve vlastnila církev značný majetek, který jí umožňoval finanční zajištění vlastních potřeb. Dekretem z 2. listopadu 1789 však Národní shromáždění rozhodlo o zestátnění církevního majetku a o jeho prodeji za účelem vyrovnání státního deficitu. Na oplátku stát slíbil hradit duchovním přiměřené mzdy. Následně, v období konkordátu, stát a místní orgány (převážně obce) finančně zajišťovaly čtyři uznané církve, přičemž hrazeno bylo odměňování duchovních, výstavba budov, pomoc při jejich údržbě a některé provozní náklady. Čl. 2 zákona z roku 1905 zrušil rozpočtovou položku pro církve a ukončil tak vyplácení duchovních a všechny ostatní subvence z veřejných prostředků. I když toto ustanovení stále platí, není už stát k církvím natolik přísný. Církve dnes mají dva finanční zdroje: soukromé prostředky na jedné straně, na straně druhé pak státní pomoc, která však nemá formu přímých subvencí. Kromě toho mohou sdružení, jež nejsou náboženskými sdruženími, ale jsou církvím blízká, získávat příspěvky z veřejných rozpočtů.27 Veškeré budovy, které byly postaveny před rokem 1905, se staly majetkem státu nebo obcí. Týká se to všech katedrál, kostelů, přilehlých prostor a vnitřního vybavení (lavice,

24

Všeobecná deklarace lidských práv, dostupné z: http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecnadeklarace-lidskych-prav.pdf 25 tamtéž 26 Listina základních práv Evropské unie, dostupné z: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:C:2007:303:0001:0016:CS:PDF 27 ROBBERS, G.: Stát a církev v zemích EU. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0967-1, s. 151 28

sochy, varhany,…). Všechny tyto majetky jsou na starosti státu, příp. obcí. Církev prostory využívá a financuje pouze jejich provoz (topení, osvětlení, pojištění,…). Naproti tomu budovy, které byly postaveny po roce 1905, jsou majetkem církví. Nové kostely, pomocná centra, ubytování kněží, poutní místa, atd. jsou většinou majetkem diecézních sdružení, která je financují ze sbírek a darů věřících. Diecézní sdružení tedy platí veškeré náklady na provoz.

2.4.1 Financování ze sbírek a darů Odkud se dnes tedy berou hlavní zdroje církví? Existuje několik nejdůležitějších zdrojů: 1) Vybírání příspěvku pro církev. Jedná se o dobrovolnou daň, jejíž placení je povinné, ale její výše závisí na velkorysém uvážení věřících. Tato sbírka, která bývá doprovázena výzvou biskupů, se odlišuje od všech ostatních. Je určena pro odměňování kněží a dalších stálých zaměstnanců církve, které je ale doplněno i z dalších finančních zdrojů. Vybírá se jednou ročně. 2) Zdroje spojené přímo s výkonem úřadu: tzv. mešní příspěvek, což je dar za slavení mše na určitý úmysl (př. za rodinu). 3) Vedlejší příjmy: jedná se o dary při příležitosti svatby, pohřbu či křtu. 4) Sbírky prováděné v kostele buď pro jeho všeobecné potřeby nebo pro přesně daný účel. Sbírky při bohoslužbách (nebo též církevní sbírky) jsou dobrovolným příspěvkem věřících. Protože je však skutečně dává méně než polovina pravidelně praktikujících věřících, zůstává tento zdroj skrovný, ačkoliv má sloužit na živobytí diecézního kléru – sbírky a dary při jiných náboženských službách vynášejí více. 5) Dědictví a životní pojištění jsou také velmi důležitými zdroji příjmů. V roce 2006 tvořil celkový příjem katolické církve z těchto zdrojů (kromě dědictví) 465,3 miliard € (v roce 2005 to bylo 456,2 miliard €). Církve ovšem získávají i další prostředky z jiných zdrojů: za prodej svíček, různé slavnosti, půjčky. Ze všech těchto zdrojů je nejdůležitější církevní příspěvek. Příspěvek je v podstatě daň svobodně akceptovaná věřícími. Jestliže věřící nepřispěje, znamená to, že církev opustil, jestliže přispěje podprůměrně, může to být způsobeno jednak dočasnými finančními

29

problémy, jednak to může být známka určitého nezájmu či toho, že je mu církev již na obtíž. Každá místní církev teoreticky spravuje vlastní prostředky, uplatňuje se ovšem princip solidarity, který snižuje rozdíly mezi bohatými a chudými farnostmi a regiony. Pastoři pobírají platy, jejichž výše závisí na jejich věku a rodinných poměrech, nikoliv na místě jejich působení.28

2.4.2 Finanční pomoc státu Příjmy ze sbírek a darů jsou nejznámější, všeobecně uváděné zdroje. Pokud se ale podíváme na finance církví blížeji, je třeba uvést ještě další zdroje – tzv. nepřímou pomoc státu. Jedná se především o: •

Využívání tisíců kostelů, jejichž vlastníkem je stát nebo obce, kteří z velké části hradí náklady na jejich opravu a údržbu. Kdyby církev byla ochotna platit nájem a odpovídající výdaje za tento majetek, představovalo by to pro ni miliardové výdaje na opravy či pronájem. Toto uspořádání se ovšem týká pouze kostelů postavených před rokem 1905. O budovy postavené až po roce 1905 již církev pečuje sama – platí veškeré provozní náklady, opravy i údržbu.

•

Osvobození od daní. Náboženské stavby jsou osvobozeny od daní. Jedná se nejenom o budovy patřící státu, ale i o ty, jejichž vlastníkem jsou náboženská sdružení. Dále se také přímé daně nevztahují na částky vybrané v jednotlivých farnostech. Co se týče nákladů na evidenci, i ty jsou značně sníženy. A konečně dary a dědictví: jsou úplně osvobozeny od nástupnických práv. Právě dary a dědictví tvoří nezastupitelnou část všech zdrojů církve. Mimořádně příznivé je daňové právo především ve vztahu k náboženským a diecézním sdružením. Čl. 238 Všeobecného daňového zákoníku umožňuje podnikům a jednotlivcům do určité výše odečítat dary určené obecně prospěšným dílům nebo organizacím od jejich zdanitelných zisků a příjmů. Rada státu ve stanovisku z 15. května 1962 uznala, že tento přístup se vztahuje také na náboženská sdružení, pakliže se jedná o prostředky určené k výstavbě nebo údržbě církevních budov nebo určitých činností filantropického,

28

ROBBERS, G.: Stát a církev v zemích EU. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0967-1, s. 152 30

vzdělávacího, sociálního nebo rodinného charakteru. Na druhé straně už nemohou být od roku 1962 tyto odpočty použity na výplatu mezd duchovním. Také možnosti odpočtů z daní ve prospěch náboženských sdružení jsou značné. Tato záležitost je upravena zákonem z 23. července 1987, tzv. mecenášským zákonem. Byla jím podstatně zvýšena částka možných odpočtů z daní a dále byla zavedena možnost odečíst ze základu daně také církevní příspěvek (66% z daru, sleva nesmí přesáhnout 20% zdanitelných příjmů). Proto je pochopitelný zájem ze strany různých skupin dosáhnout uznání jakožto „náboženské sdružení“. Francouzské soudy ale přísně dbají na to, aby takovéhoto uznání nebylo zneužíváno.29 •

Stát může ručit za půjčky, které si vzaly náboženská nebo diecézní sdružení za účelem výstavby nových církevních budov.30

2.4.3 Financování z výnosu movitého a nemovitého majetku Mezi tento typ financování patří příjmy z nemovitého jmění a městských domů, obvykle velmi dobře umístěných. Některé jsou používány pro potřeby diecézí, jiné jsou pronajímány soukromníkům. Tento důležitý kapitál ovšem církev vzhledem k finančním potížím do značné míry rozhýřila.

2.4.4 Financování obecně prospěšných činností církví z veřejných rozpočtů Někteří duchovní jsou placeni státem, aniž by tím byl porušen zákon z roku 1905. jedná se o ty, kteří působí ve věznicích nebo v nemocnicích a o církevní učitele na soukromých školách, jestliže škola uzavřela se státem smlouvu podle zákona z roku 1959. Pokud se nejedná o náboženské sdružení, má obvykle skupina, jejíž činnost souvisí s určitou církví, formu obecně prospěšného sdružení a může žádat o finanční podporu od státu, místních orgánů a jiných veřejných organizací. 31

29

ROBBERS, G.: Stát a církev v zemích EU. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. ISBN 80-200-0967-1, s. 153 Tamtéž, s. 153 31 Tamtéž, s. 152-154 30

31

2.4.5 Použití finančních prostředků Jednotlivé účty církví ve Francii jsou řízeny decentralizovaným způsobem: každá diecéze je autonomní a řídí své vlastní zdroje podle svých priorit. K zajištění hladkého chodu byla vytvořena pozice diecézního ekonoma a rada pro ekonomické záležitosti. Náklady jednotlivých diecézí mají tendenci k růstu, a to zejména v důsledku vyšších životních nákladů, ale také díky početným projektům. Z globálního hlediska je rozdělení diecézních nákladů následující: Odměny a důchody kněží a biskupů Odměny kněží se pohybují mezi 747€ až 945€ čistého měsíčně, v závislosti na diecézi. Biskup dostává stejnou odměnu jako kněží v jeho diecézi. V odměně jsou zahrnuty i platby sociálního a zdravotního pojištění. K těmto odměnám kněží ještě z diecéze dostávají příplatky za odsloužené mše, což činí 18 € za mši a den. Měsíčně tak mohou získat dalších 540 €32. Všechny odměny jsou poskytovány z vybraných prostředků při sbírkách a z příspěvků na církev. Ostatní personální náklady Odměna jeptiškám, které jejich kongregace poskytla diecézi k dispozici (kolem 970€ měsíčně, tyto prostředky ovšem plynou přímo komunitě) a laickým sestrám, které pobírají plat (nutno podotknout, že většina těchto sester jsou dobrovolnice, pouze zhruba 10.000 z nich pobírá odměnu a to mezi minimální mzdou a 1.450€ čistého měsíčně). Tyto náklady obsahují i příspěvky na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, atd. Pozn.: Odměny, důchody a jiné osobní náklady kněží a ostatního personálu přestavují více než polovinu celkových nákladů diecéze. Toto platí v naprosté většině všech diecézí. Náklady na řízení, provoz a údržbu, zejména náklady spojené s nemovitostmi Diecéze zajišťují běžný provoz vnitřních prostor kostelů a různých přilehlých kluboven a sálů v případě, že spadají do soukromé působnosti obcí (tzn. provoz kostelů postavených před rokem 1905). V případě, že budovy patří církvi (tzn. že jsou postavené po roce 1905, což představuje více než 2.000 budov), má kromě předchozích nákladů diecéze na starosti i veškeré výdaje na výstavbu, větší opravy a údržbu kostelů. 32

Průměrná měsíční mzda ve Francii činí 2 622 €. 32

Celkové náklady na řízení, provoz a údržbu zpravidla představují více než čtvrtinu všech výdajů diecéze. Příspěvky na služby diecéze Jedná se o příspěvky na katechezi, almužny, farní automobil, atd. Dále i na diecézní média (farní zpravodaj, rádio, atd.) a na solidaritu. Tyto příspěvky v průměru představují 10% diecézních nákladů.

33

34

3 ČESKÁ REPUBLIKA Česká republika je stát, v němž se aplikují principy neidentifikace se jakýmkoli náboženstvím či ideologií, neutrality, parity a autonomie církví a náboženských společností. Článek 2 Listiny základních práv a svobod prohlašuje, že český stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat na výlučnou ideologii nebo náboženství. Rozhodné trvání na principu neidentifikace s žádným náboženstvím nebo výlučnou ideologií je samozřejmě reakcí na předchozí režim. Stupeň identifikace státu s marxistickou ideologií byl v Československu za vlády komunistické strany do roku 1989 tak vysoký, že persekuce církví a věřících byla jedna z největších v komunistickém bloku. Režim úplné odluky státu a církve nebyl na českém území nikdy přijat. Nyní stát aplikuje princip neidentifikace s jakýmkoli náboženstvím a princip parity a autonomie církví, avšak s církvemi v mnoha oblastech spolupracuje. Lze mluvit o použití běžného kooperačního modelu.33

3.1 Základní údaje V březnu roku 2001 proběhlo zatím poslední sčítání lidu. Po dlouholetém odstupu šetřila poslední dvě sčítání, v roce 1991 a 2001, opět náboženské vyznání obyvatel. Ve srovnání s posledním zjišťováním v roce 1950, případně s předcházejícím sčítáním v roce 1930, došlo v důsledku postupující sekularizace, zesílené u nás po roce 1950 všestranně podporovaným ateizmem k výraznému poklesu věřících a naopak ke vzrůstu osob bez vyznání. Pro dokreslení konkrétní situace lze uvést, že v roce 1950 bylo pouze půl milionu obyvatel, tedy 5,8 % bez vyznání a naopak více než 90 % obyvatel, početně více než 8,3 milionu osob uvádělo svoji příslušnost ke konkrétní církvi. Sčítání údajů o náboženském vyznání obyvatel v roce 1950 bylo první a jediné sčítání za dobu komunistického režimu. Pronásledování

církví

bylo

po

čtyřicet

let

marxisticko-leninské

ideologie

v Československu ještě větší než v sousedních zemích. Proto v roce 1991 překvapilo, že se k církvím v českých zemích přihlásilo téměř 45% obyvatel. V roce 1991 počet osob hlásících se k náboženskému vyznání dosáhl 4,5 milionu a představoval přibližně dvě pětiny všech obyvatel (43,9 %). Poměr věřících vůči 33

TRETERA, J. R.: Stát a církve v České republice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-707-4, s. 67-68 35

„nevěřícím“ byl tedy podle tohoto zjištění zhruba shodný, osoby hlásící se k nějakému náboženství mírně převýšily osoby bez vyznání v počtu 4,1 milionu. Údaje zjištěné v roce 1991 jsou přitom do určité míry výjimečné. V té době se vedly poměrně rozsáhlé diskuse o zařazení této otázky, diskutovalo se o formulaci dotazu, zda vůbec zjišťovat církevní příslušnost jako v předcházejících sčítáních, probíhaly mediální polemiky včetně protestů občanů a odmítajících petic. O deset let později, v roce 2001, těchto problémů nebylo. Otázka po náboženském vyznání byla pouze, i ve spolupráci s představiteli církví, upřesněna a to jak formulačně tak rovněž formálním uspořádáním včetně vysvětlivek. Z hlediska samotného časového vývoje došlo v průběhu devadesátých let minulého století, k podstatným změnám ve společnosti i v myšlení jednotlivých občanů, a také k nenaplněným očekáváním v činnosti jednotlivých církví, což se vše podílelo na poměrně výrazném poklesu religiozity. Tabulka 2: Skladba obyvatelstva podle náboženského vyznání v roce 1950 a v letech 1991 a 2001

Pramen:ČSÚ – obyvatelstvo hlásící se k jednotlivým církvím a náboženským společnostem

3.2 Historie34 Současný stav vztahu státu a církve v České republice je bezesporu poznamenán jeho historickým vývojem, který má již dlouhého trvání. Za tuto dobu se ve vzájemném vztahu 34

Členění kapitol převzato z: Studie OI č. 1: Církve a majetek I. (k restituci majetku církví a náboženských organizací). Občanský institut, květen 1993. ISBN 80-900190-4-8 36

těchto subjektů odehrály události, které byly charakteristické a svým způsobem i ojedinělé v celé západní Evropě.35

3.2.1 Od přijetí křesťanství po bitvu na Bílé Hoře (9. - 17. století) Rozsáhlá kolonizace zemí Koruny České začala po založení prvního řeholního domu u sv. Jiří na Hradě Pražském sestrou krále Boleslava II., Mladou. Zakladatelská role panovníka, byla ale původně omezena na pronájem pozemku řádu, který vše ostatní obstarával sám a zakladateli většinou platil určitý, často značně vysoký nájem. Městské, ale i venkovské kostely byly zpočátku budovány panovníkem, později také šlechtou a městy. Podle zásady bavorského práva platilo, že budova patří tomu, komu patří pozemek. A protože církev pozemky nevlastnila, patřila většina církevních staveb právě panovníkovi, šlechtě a městům. Majitelé pozemku finančně zajišťovali stavbu, provoz církve a hmotně zabezpečovali duchovní. Tím se církev stala závislá na panovníkovi a šlechtě, kteří rozhodovali o činnosti „svých kněží, svých kostelů, svých klášterů“. Proti této závislosti se ale církev výrazně ohrazovala a na 2. lateránském koncilu v roce 1139 požadoval, aby církevní stavby včetně pozemků byly zapsány jako majetek církví. Tím by dosáhla svobody v šíření svého poslání. Postupně se tak dělo a na přelomu 12. a 13. století majitelé začali měnit svá práva z vlastnických na patronátní. Patronátní právo bylo v podstatě omezené právo vlastnické a nadále se vztahovalo už jen na údržbu kostelů a far. Za to si ovšem panovník a šlechta podrželi právo na jmenování duchovních správců. Duchovní žili z desátků vybíraných od poddaných, které představovaly čtyřicátý díl roční úrody. Z toho ¼ dostal biskup a ¾ majitel církevní stavby ke krytí nákladů na údržbu a vydržování kněží. Část desátků posloužila i jako plat pro služebníky kostelů a jako almužna starým a nemocným. V důsledku schizmatu v církvi v roce 137836 došlo k husitským bouřím a následně válkám, k útoku proti katolickým kostelům a klášterům. Zde má původ názor některých občanů a představitelů státu, že církev má být chudá, aby byla věrohodná. Za husitských válek se šlechta a města zmocnily téměř veškerého církevního majetku v Čechách a zhruba 2/3 majetku na Moravě. Odhaduje se, že církvi zůstalo v této době ve

35 36

REKTOŘÍK, J.: Ekonomické postavení církví. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 12 V roce 1378 vzniklo papežské schizma, kdy existovali dva papežové (Avignonský a Římský). 37

vlastnictví jen asi 10 % půdního fondu dnešní České republiky a to hlavně díky Moravě a tomu, že za vlády Jiřího z Poděbrad získaly některé kláštery zpět část svého majetku. 37

3.2.2 Od Bílé Hory k Josefu II. (17. - 18. století) V roce 1624 vyhlásil Ferdinand II. katolické náboženství za jediné povolené náboženství v Čechách.. Zpočátku vypadalo, že vítězství Habsburků na Bílé Hoře umožní restituci církevního majetku ztraceného za husitských válek. To se však pro odpor šlechty a měst neuskutečnilo. Náhradou za restituci se stala dohoda mezi papežem a císařem z r. 1630 o ekonomickém zabezpečení církve v Čechách. V ní se arcibiskup pražský zavázal, že nebude požadovat restituci předhusitských církevních majetků a panovník se zavázal, že bude arcibiskupovi odvádět 15 krejcarů z každé bečky soli dovezené do Čech. Toto řešení umožnilo pražským arcibiskupům kupovat statky k získání nového zdroje důchodů k obnovování kostelů a farností. Církev bohatla a získávala tak moc. Šlo o obdobu bohatých let za Karla IV. Diecézní duchovní byli i v této době závislí na patronech svých kostelů nebo na desátcích.38

3.2.3 Od Josefa II. k Československu (18. – poč. 20. století) Karel VI. při snaze o zesílení státního vlivu na církve zakázal církvím v r. 1723 získávat nové nemovitosti. Jedná se o tzv. amortizační zákony, které s určitými výjimkami a zmírněními platily až do roku 1855. Marie Terezie zavedla nad církví tuhý státní dozor, zejména nad správou církevního a klášterního majetku. Výnos církevních nadací byl věnován armádě a školství. Zádušní jmění39 bylo zatíženo státní daní - kontribucí. Katolická církev v českých zemích byla také omezována ve svých vztazích k zahraničním institucím. To se týkalo hlavně řádů, jimž bylo zakázáno vyvážet peníze ze země a jejichž představení nesměli být cizinci. Josef II. ještě více přitvrdil státní dohled nad církví. Ve snaze řídit církevní život do nejmenších podrobností vydával dokonce nařízení týkající se liturgických záležitostí. Stanovil například kterou neděli se má slavit mše z výročí posvěcení kostela, omezil počet církevních svátků a i jinak zasahoval do liturgického kalendáře. Rozhodoval o tom, kolik svíček má být ten který den na oltáři rozsvíceno40. Zvlášť neúnosný byl zákaz pohřbívání v rakvích (aby se

37

REKTOŘÍK, J.: Ekonomické postavení církví. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 13 REKTOŘÍK, J.: Ekonomické postavení církví. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 14 39 Jmění jednotlivých záduší a podobných církevních nadací 40 Vysloužil si tím i ironické poznámky ze strany pruského krále (evangelíka), který pro podobné extravagance nazval Josefa II. svým bratrem „kostelníkem“.

38

38

ušetřilo dřevo) a jeho nahrazení pohřbíváním v pytlích. Pro tento zásah byl Josef II. velmi kritizován a ještě za svého života zákaz odvolal. Za zlepšení situace, krok ke spravedlivějšímu uspořádání náboženských záležitostí lze považovat Josefovy zákonodárné toleranční akty. Jejich stinnou stránkou ale bylo, že šlo pouze o omezenou toleranci. Katolická církev byla po celé toleranční období státem protěžována a upřednostňována, i když o dřívější autonomii a mnohé zákonné výjimky již dávno přišla. Tolerančním patentem z roku 1781 Josef II. povolil v českých zemích působení evangelických církví augsburského a helvetského vyznání a pravoslavné církve. Ale vzhledem k tomu, že se tento patent týkal pouze křesťanů – nekatolíků, byl v roce 1782 vydán jako dodatek pro židy ještě tzv. toleranční edikt. Josef II. také zrušil všechny kláštery, které se nevěnovaly školství, vědecké činnosti nebo zdravotnictví. Sekularizace se tak dotkla více než poloviny všech klášterů. Ze jmění zrušených klášterů zřídil zemské náboženské fondy, jejichž úroků mělo být používáno pro církevní účely, zejména k zabezpečení příjmů kléru vzhledem ke zrušení desátků a měly sloužit výlučně potřebám téže církve, k níž zrušená řeholní společenství příslušela. Kromě toho z tohoto zdroje byly financovány náklady na stavby nových kostelů a far. Po reformách Josefa II. poklesl církevní pozemkový fond asi na 5% celkového půdního fondu dnešní České republiky.41 Revoluce v roce 1848 osvobodila do značné míry církve ze státního područí. Bylo potřeba najít vyváženější uspořádání vztahů mezi státem a církví. To bylo nakonec nalezeno a upraveno Konkordátem z roku 1855. Tato poněkud ambivalentní mezinárodní smlouva, kterou rakouské mocnářství uzavřelo za všechny své země s Apoštolským stolcem, byla součástí postupné emancipace Katolické církve. Upravuje se jím řada dosud neřešených otázek a církev nabývá při řešení svých vlastních záležitostí značně rozsáhlejší autonomie než dosud. Konkordát byl ale v roce 1870 rakousko-uherským mocnářstvím vypovězen s odůvodněním, že druhá strana (Katolická církev) se stala „jinou“, a to vzhledem k vyhlášení dogmatu o papežské neomylnosti. Konkordát byl jako celek degradován zákonem č. 50/1874 ř.z. Zákonem z roku 1874 bylo církvi obnoveno právo zakládat nadace, byla zrušena státní kontrola nad hospodařením církve a byly upraveny vnější právní poměry církve. Protože patronátní vztahy zanikly a náboženský fond nebyl dostatečně velký pro financování platů 41

REKTOŘÍK, J.: Ekonomické postavení církví. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 14 39

kněží, musel být dotován ze státních prostředků. Obstarávání nových finančních prostředků pro církev, zejména na stavbu nových kostelů, placení farních zaměstnanců a na jiné potřeby farnosti, bylo řešeno uzákoněním tzv. kostelní konkurence. Každý, kdo se hlásil k určitému náboženství, musel přispívat formou kostelní přirážky k obecní dani na náboženské potřeby své farnosti. Tuto povinnost měly i právnické osoby sídlící ve farnosti.42 Pro vyrovnání rozdílů v příjmech kněží bohatších a chudších farností byl uzákoněn státní příspěvek, tzv. kongrua (zákon kongruový č. 47/1885 ř.z.). Jedná se o pojem označující výživné, které církev poskytovala duchovním ustanoveným na určité místo v duchovní správě. V konfesním právu je použit jako výraz pro doplatek, který se k nedostačující církevní kongrue poskytuje z veřejných prostředků.

3.2.4 Československo od roku 1918 do konce války 1945 Československé právo za první republiky definitivně uvolnilo církev a náboženské společnosti ze státního poručnictví. Církevní zřízení nekatolických církví byla i nadále zahrnována do právního systému státu a rovněž normy kanonického práva byly uznávány. Zákonem č. 96/1925 Sb. o vzájemných poměrech náboženských vyznání byla upravena pravidla uznávání členství v církvích či přestupování z jedné církve do druhé. Zákon také potvrdil příslušnost ke stavu „bez vyznání“ jako zvláštnímu náboženskému stavu a upravil svěcení nedělí a svátků. Pozemková reforma v roce 1919, i přesto, že vlivem okupace nebyla zcela dotažena do konce, snížila církevní pozemkový fond asi na 2% celkového půdního fondu dnešní České republiky. Zákony z roku 1874, upravující ekonomické zabezpečení církví, zůstaly ve své podstatě zachovány, protože původní plán o odluce církví od státu se ukázal z mnoha důvodů jako neschůdný. Náhradou za ztrátu části pozemkového majetku v církevním vlastnictví se stalo postupné zvyšování kongruových příplatků k příjmům duchovenstva. Úpravou trvalejšího rázu bylo přijetí zákona č. 122/1926 Sb. o úpravě platů duchovních státem uznaných církví a náboženských společností, který přiznal platy duchovním církví a náboženských společností za veřejné služby a navazující vládní nařízení č. 144/1926 Sb. o jejich nemocenském pojištění.43

42 43

REKTOŘÍK, J.: Ekonomické postavení církví. Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 15 Tamtéž 40

V roce 1927 se doposud nevyřešené poměry mezi církví a státem urovnaly uzavřením modu vivendi, který však neřešil ekonomické vztahy. Tato mezinárodní smlouva se týkala především obsazováním biskupských stolců v ČSR. Vznikem Protektorátu Čechy a Morava se na ekonomickém zabezpečení církve nic nezměnilo. Během okupace byly v odtrženém pohraničí některé nemovitosti zkonfiskovány a zcela tak došlu u majetku Řádu německých rytířů. Tento řád, kdysi rytířský, avšak v nové době opět nemocniční, býval kdysi, zejména v důsledku svého předreformačního působení v Pobaltí, považován za nositele germanizace. V nacistické Třetí říši však nebylo pro něho pochopení a byl naopak vystaven likvidačnímu procesu.

3.2.5 Československo od konce války v roce 1945 do roku 199244 Spolu se znárodňováním průmyslu a parcelováním zemědělské půdy byla církvi zákonem č. 142/1947 Sb. odňata zemědělská a lesní půda nad 50 ha. Tímto opatřením by klesl podíl církve hluboko pod 1%, avšak skutečné majetkové převody podle tohoto zákona se začaly provádět až po únoru 1948. Schválením zákona č. 46/1948 Sb. o pozemkové úpravě došlo k odnímání zbytku církevní půdy. V praxi se oba zákony prováděly současně a tím také došlo k likvidaci jednoho ze zdrojů hospodářského zabezpečení církve. Církvím zůstaly kostely, fary a farní zahrady jen do výměry 2 ha. Dle uvedených zákonů měla dostat církev finanční náhradu za odebrané pozemky, což se nikdy nestalo. Vzápětí byly v říjnu 1949 přijaty dva zákony, svazující církve a náboženské společnosti. Prvním byl zákon č. 217/1949 Sb. o zřízení Státního úřadu pro věci církevní, kterým byl položen základ pro přísný státní dozor nad církvemi a náboženskými společnostmi. Druhým pak byl zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem a v návaznosti na něj vládní nařízení č. 219/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církve římskokatolické státem. Kromě jiného §7 tohoto zákona stanovil, že duchovní svůj úřad smí vykonávat jen tehdy, má-li k tomu státní souhlas, který bylo možno kdykoli odebrat. Tento hluboký zásah do práv jedinců a celých církví byl základem právní úpravy po celou dobu komunistického režimu a navíc doplněn v trestním zákoníku o

44

Studie OI č. 1: Církve a majetek I. (k restituci majetku církví a náboženských organizací). Občanský institut, květen 1993. ISBN 80-900190-4-8 41

skutkovou podstatu trestného činu maření dozoru nad církvemi, který údajně spáchal ten, kdo porušil zákon o hospodářském zabezpečení církví45. Od přijetí tohoto zákona se zmenšila ekonomická základna církve pouze na státní příspěvky a sbírky. Ze státních příspěvků se měly hradit osobní požitky duchovních, stěhovací výlohy, sociální dávky a věcné náklady spojené s výkonem bohoslužeb, jiných náboženských úkonů a s církevní administrativou. Ve skutečnosti však byly věcné náklady a náklady na církevní administrativu hrazeny jen částečně. Stát také převzal dozor nad majetkem církví a převzal všechny veřejné i soukromé patronáty nad kostely a jinými církevními ústavy. V roce 1950 následovalo vyhnání řeholníků a řeholnic z klášterů, jejich internace, protiprávní zabavení jejich budov a převedení do vlastnictví různých státních a stranických organizací. Stát se tímto aktem zmocnil 850 klášterních objektů. Protože však tento čin nebyl podložen zákonem, prohlašovala prokuratura, že je tento majetek stále církevní. Celé období po únoru 1948 je charakteristické beznadějným chátráním církevního stavebního fondu. Stát se projevil jako velmi špatný vlastník. Pro dokreslení vážnosti situace a postoje státu k tomuto majetku lze uvést příklad kláštera v Chotěšově, jednoho z nejrozlehlejších klášterů u nás a ve střední Evropě. Po vyhnání řádových sester 31. července 1950 se sem nastěhovala armáda, která zde působila do roku 1973. Objektu to samozřejmě neprospělo, ale škody byly opravitelné, např. díry ve freskách, když zde stavěli tělocvičnu. Největší devastace nastává po roce 1977, kdy se objektu ujímá Krajské středisko státní památkové péče a ochrany přírody v Plzni. Pod jejich dohledem dochází doslova k rabování a vývozu všeho cenného ven, dveře, okna a pod. Byla-li škoda vyčíslená po odchodu armády 10 mil. Kčs, je dnešní vnitřní dluh odhadován asi na 1,5 mld. Kč.46 Příznivý vliv na záchranu některých církevních staveb mělo přijetí zákona č. 20/1985 Sb. o ochraně památkových objektů, to se však v praxi týkalo jen několika málo objektů. Po listopadu 1989 byl zákonem č. 16/1990 Sb. změněn zákon č. 218/1949 Sb. a to tak, že hospodářské zabezpečení zůstalo v plném rozsahu zachováno, avšak jeho rozsah stanovoval nově státní rozpočet. Dále byl tímto zákonem zrušen §7 zákona č. 218/1949 Sb. Stát již do 45

Ve skutečnosti při aplikaci trestního zákona o žádné hospodářské záležitosti nešlo. K naplnění skutkové podstaty stačilo, že duchovní, jenž momentálně neměl státní souhlas, vykonal kdekoli náboženský úkon. Duchovní, který sloužil beztrestně na jednom místě, mohl být potrestán za výkon bohoslužby na jiném místě, a to odnětím svobody až na tři léta. 46 Studie OI č. 1: Církve a majetek I. (k restituci majetku církví a náboženských organizací). Občanský institut, květen 1993. ISBN 80-900190-4-8 42

vnitřních záležitostí církví ani do ustanovování jakéhokoliv církevního funkcionáře nezasahoval. Tím byl u nás poprvé zaveden systém, který lze nazvat určitým typem odluky státu a církví, a to v přátelské a umírněné formě. Zákony č. 298/1990 Sb. a 338/1991 Sb. byly poupraveny některé majetkové vztahy řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého vrácením některých protiprávně odňatých budov. Smyslem těchto právních úprav bylo vůbec umožnit obnovení činnosti řádů, která byla bez jakékoliv zákonné podpory zastavena během jediné noci v roce 1950. Pokus o navrácení diecézního majetku, tedy původního majetku církve, byl v roce 1992 zmařen v parlamentu ČSFR. K přijetí zákona chyběly tři hlasy ve slovenské části Sněmovny národů.

3.2.6 Česká republika od roku 1993 Po vzniku České republiky k 1.1.1993 nenastaly v konfesním právu žádné podstatné změny. V českých zemích zůstala nadále otevřena otázka restituce majetku, zejména pozemkového, zabaveného církvím od února 1948. Církve dostávají dotace na platy duchovních nyní nikoliv podle počtu svých členů (jako za první republiky), ale podle počtu duchovních v aktivní službě. Důležitým zdrojem příjmů církví zůstávají sbírky a dary. Dárci mohou využívat výhody, stanovené zákonem č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, a žádat odečtení hodnoty těchto darů z daňového základu v přesně stanoveném rozmezí. Od zdanění jsou osvobozeny výnosy kostelních sbírek, příjmy za církevní úkony a příspěvky členů registrovaných církví a náboženských společností. Největší změny přinesl nový zákon o svobodě náboženské víry, který i přes jeho odmítnutí Senátem PČR a veto prezidenta republiky nakonec Poslanecká sněmovna PČR potvrdila s definitivní platností dne 18.12.2001. Zákon vyšel dne 7.1.2002 pod č. 3/2002 Sb. a nabyl k tomuto datu účinnosti.

3.3 Postavení církví v ČR 3.3.1 Pozice církví v české společnosti Česká republika patří k velmi výrazně sekularizovaným zemím, ani Slovensko, Rakousko, Polsko či Německo se nám v této oblasti nemohou rovnat. Všude je podíl přítomnosti 43

církve v praktickém životě vyšší než u nás. U nás je podle statistik pouhých 5% praktikujících křesťanů z celkového počtu obyvatel. Církevní průzkumy v tomto korespondují s průzkumy veřejného mínění vykonávané civilními agenturami.To znamená, že zhruba půl milionu lidí se zúčastňuje více či méně pravidelně náboženského života. Náboženské společnosti v České republice žijí stále ještě v napětí mezi dědictvím legislativy komunistického období a náboženskou svobodou. V éře vlády komunistické strany byla náboženská svoboda značně omezena. Vláda tehdy nedovolila žádnou náboženskou činnost, která by nebyla povolena státem. Záminkou k tomuto omezení byla údajná podpora náboženství tím, že stát povolené náboženské společnosti zajišťoval finančně. Důsledkem této „podpory“ pak byla možnost státního dohledu nad náboženskými společnostmi. Počet náboženských společností, které byly za těchto podmínek v České republice povoleny, dosáhl na konci komunistického období 18. V dnešní době církve a náboženské společnosti působí na území ČR pouze na základě registrace a stát uznává jako církve a náboženské společnosti jen ty, které jsou registrovány (na základě žádosti) podle zákona 3/2002 Sb. Registrace je podmiňována požadavky, které vedly k tomu, že ani po ukončení komunistického režimu nedošlo k registraci žádného skutečně nového subjektu v oblasti svobody vyznání. Do současnosti dokonce nedošlo ani k obnovení činnosti všech tehdy zrušených církví a náboženských společností.

3.3.2 Registrace církví Církve a náboženské společnosti působí na území ČR na základě registrace a stát uznává jako církve a náboženské společnosti jen ty, které jsou registrovány (na základě žádosti) podle zákona 3/2002 Sb. V žádosti musí být podána základní charakteristika církve a náboženské společnosti, jejího učení a poslání, zápis o založení církve a náboženské společnosti na území ČR a v originále podpisy 300 zletilých občanů České republiky nebo cizinců s trvalým pobytem v ČR hlásících se k této církvi a náboženské společnosti. Orgánem příslušným k registračnímu řízení je Ministerstvo kultury ČR, prakticky toto řízení provádí odbor církví tohoto ministerstva. Svůj úkol ministerstvo vnímá jako závazek ochránit společnost před šířením blíže nedefinovaných nových náboženských směrů. V činnosti ministerstva se projevuje velmi 44

malá snaha ochránit také práva věřících menšin a poskytnout jim například vodítko, jak si mají počínat a co mají ve své činnosti napravit, aby se jejich působení stalo přijatelným pro stát. Valná většina CNS působících v České republice se hlásí ke křesťanství. Kromě toho zde působí Federace židovských obcí a dvě společnosti zastupující východní náboženství (česká hinduistická náboženská společnost, Hnutí Hare Krišna). Existují i jiné CNS, které registraci dosud nezískaly nebo o ni ani neusilují (malé církve a sekty). Tabulka 3: Seznam registrovaných církví a náboženských společností Církev/náboženská společnost 1. Apoštolská církev 2. Bratrská jednota baptistů 3. Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü 4. Církev adventistů sedmého dne 5. Církev bratrská 6. Církev československá husitská 7. Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů v České republice 8. Církev Křesťanská společenství 9. Církev řeckokatolická 10. Církev římskokatolická 11. Církev živého Boha 12. Česká hinduistická náboženská společnost 13. Českobratrská církev evangelická 14. Evangelická církev augsburského vyznání v České republice 15. Evangelická církev metodistická 16. Federace židovských obcí v České republice 17. Jednota bratrská 18. Křesťanské sbory 19. Luterská evangelická církev a. v. v České republice 20. Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, Hnutí Hare Krišna 21. Náboženská společnost českých unitářů 22. Náboženská společnost Svědkové Jehovovi 23. Novoapoštolská církev v ČR 24. Obec křesťanů v České republice 25. Pravoslavná církev v českých zemích 26. Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice

Datum registrace 1.9.1991 1.9.1991 8.6.2007 1.9.1991 1.9.1991 1.9.1991 1.9.1991 20.6.2002 1.9.1991 1.9.1991 15.12.2007 25.11.2002 1.9.1991 1.9.1991 1.9.1991 1.9.1991 1.9.1991 1.9.1991 1.9.1991 21.11.2002 1.9.1991 1.9.1993 1.9.1991 4.9.2002 1.9.1991 26.5.2007

Pramen: Rejstřík církví a náboženských společností – Ministerstvo kultury České republiky

3.3.3 Právní rámec47 Ústavní rámec vztahu státu a církví a náboženských společností je založen především v Listině, která je podle čl. 3 a čl. 112 odst. 1 Ústavy součástí ústavního pořádku a dále v samotné Ústavě České republiky (úst. zákon č. 1/1993 Sb.) Náboženská svoboda je 47

Nařízení vlády č. 86/1993 Sb., o osobních požitcích poskytovaných duchovním církví a náboženských společností [online]. [cit. 25.3.2009]. Dostupné z 45

rovněž zajištěna mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, které mají podle čl. 10 Ústavy ČR přednost před zákonem a zákony s nimi musí být v souladu. V rámci těchto limitů a požadavků se pohybuje i navrhovaná právní úprava. Základní ústavní úprava je obsažena v čl. 2 odst. 1 Listiny, kde se stanoví, že stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Je tím vyjádřen demokratický princip laického státu, podobně jako v některých státech Evropy např. ve Francii, Německu, Španělsku, Portugalsku. Český stát v souladu se svými ústavními předpisy tedy nesmí preferovat žádné náboženské vyznání ani ateizmus. Nesmí nikoho diskriminovat pro jeho náboženství, víru nebo ateizmus a to ani přímo ani nepřímo. Taková ústavní úprava v České republice odpovídá i náboženské či nenáboženské orientaci obyvatelstva ve státě. Nelze proto spojovat úkony státu s úkony náboženskými nebo protináboženskými či ateistickými neboť by tím byla dotčena práva obyvatel jiného náboženského nebo nenáboženského smýšlení a vyznání. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu víry a náboženství či jiného smýšlení. Stát musí toto právo zaručit na celém svém území vůči každému (územní výsost) a musí je zaručit každému občanu, ať žije kdekoliv (personální výsost). Stát musí uvedené principy zaručit ve všech oblastech, a to i v oblasti územní samosprávy - v obcích a krajích. Stát nemůže ani ve vnějších vztazích připustit nerovnost či privilegia, jež by některé skupiny občanů zvýhodňovaly nebo znevýhodňovaly, pokud jde o jejich náboženství a víru ve vztahu k jiným náboženstvím. Náboženská svoboda je ústavně zaručena především v článku 15 a čl. 16 Listiny. V čl. 15 odst. 1 se stanoví, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru a nebo být bez náboženského vyznání. Tyto svobody musí zaručit stát. K obsahu ústavně zaručené náboženské svobody patří i právo každého svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním náboženství, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. O tom, jakým způsobem tak může činit v církvích a náboženských společnostech, pojednává čl. 16. odst. 2 Listiny. Listina nepreferuje ani způsob projevu náboženské svobody a víry v církvích a náboženských společnostech, ani mimo ně, a nikomu nemůže být bráněno, aby tak činil dle vlastní volby. Zákonná úprava je obsažena v zákoně o církvích a náboženských společnostech (č. 3/2002 Sb.), který konkretizuje individuální a kolektivní práva daná Listinou základních práv a 46

svobod a vztah mezi státem a církvemi a náboženskými společnostmi. Zákon o církvích a náboženských společnostech je založen na respektování svobody náboženského vyznání a vnitřní autonomie církví a náboženských společností a na důsledném uplatňování konfesní neutrality státu vůči církvím a náboženským společnostem. Upravuje registraci církví a náboženských společností a jejich svazů, která je realizována podle správního řádu, evidenci orgánů církví, řeholních a jiných církevních institucí a účelových zařízení jako právnických osob podle tohoto zákona a konkretizuje práva a povinnosti registrovaných církví a náboženských společností. Ze státního rozpočtu jsou na základě zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností (č. 218/1949 Sb.) financovány církve a náboženské společnosti, které mají oprávnění k výkonu zvláštního práva podle § 7 odst. 1 písm. c) zákona o církvích a náboženských společnostech.

3.4 Financování církví Financování církví u nás je nutno rozdělit minimálně na dvě části: první se týká vlastního provozu církví a druhá, zejména v případě církve katolické, oprav a údržby významných kulturních památek. Druhou, zcela odlišnou kapitolou, je činnost církví ve školství, zdravotnictví a sociální oblasti. Zde by měla podpora státu zůstat minimálně na stejné úrovni jak tomu je u ostatních organizací. Diverzifikace těchto služeb je pro jejich kvalitu a stabilitu nanejvýš žádoucí a prospěšná. V každém případě zbavuje stát a obce v budoucnosti mnoha starostí. Málo se ví, že větší část finančních prostředků církve vynakládají na jinou činnost než vlastní náboženské úkony. Všechny další aktivity jsou založené na lidské vzájemnosti a směřují právě do zanedbaných a vnitřně zadlužených oblastí života společnosti jako jsou školství, zdravotnictví, sociální péče, využívání volného času, záchrana kulturních památek apod.

3.4.1 Financování ze sbírek a darů48 Sbírky, konané při bohoslužbách v jejich průběhu nebo po jejich skončení, tvoří významnou součást příjmů všech církví v naší zemi i na celém světě. V některých našich farnostech a církvích jde v průměru až o několik desítek korun na účastníka bohoslužeb; vcelku je jejich výnos relativně vysoký a poměrně stálý. V evangelických církvích sbírky 48

TRETERA, J. R.: Stát a církve v České republice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-707-4, s. 127 - 130 47

tvoří zpravidla druhou nejvyšší příjmovou položku hned po salárech49. V katolických diecézích celkový výnos sbírek činil v posledních letech přibližně stejnou částku jako státní dotace na platy duchovenstva. Sbírky jsou osvobozeny od daně z příjmů. Dárce však na jejich základě žádné zvýhodnění nezískává. Naproti tomu v případě darů, poskytovaných jednotlivým církevním právnickým osobám, mohou dárci využívat výhody stanovené zákonem č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů, ve znění každoročně prováděných novelizací, a žádat odečtení hodnoty poskytnutých darů z daňového základu v přesně stanoveném rozmezí. Sbírky a) Kostelní sbírky. Běžným typem sbírek ve všech církvích je sbírka konaná během bohoslužeb, nebo bezprostředně po jejich skončení, která má anonymní ráz. Sbírka se koná pro obecné potřeby farnosti (farního sboru, náboženské obce), není-li vysloveně ohlášen speciální účel nebo jiné určení. b) Účelové sbírky se v Katolické církvi konají na sociální činnost organizovanou farními a diecézními charitami, na bohoslovce, na pomoc při živelných katastrofách doma i v zahraničí (záplavy, zemětřesení). V nekatolických církvích mají tyto sbírky, zejména konané na sběrací listiny, ještě větší tradici. Drobné dary Významným zdrojem příjmů v Katolické církvi jsou mešní stipendia, která je zřejmě žádoucí zachovat. Podobně i přijímání darů u příležitosti jiných církevních úkonů, zejména pohřbů, které jsou zdrojem příjmů téměř ve všech církvích. Roční příspěvky, desátky V nekatolických církvích a náboženských společnostech jde o důležitý zdroj příjmů. V Církvi československé husitské předepisují náboženské obce svým členům nevelký, ale povinný členský příspěvek, tzv. církevní daň, která ovšem není veřejnou daní a není právně vymahatelná.

49

Salár je příspěvek člena církve na její činnost. Každý dospělý člen sboru je povinen jej zaplatit. 48

V Československé církvi evangelické se vybírá salární příspěvek, který je sice formálně povinný, ale jeho výše je dobrovolná. Dobrovolnost zřejmě více odpovídá české mentalitě, nezaplatí sice všichni, ale zaplatí o to více. V některých sborech dnes již nadpoloviční většina plátců saláru platí částku 1 000,- a více ročně. Specifikum Církve adventistů sedmého dne je vybírání desátku, což církve lidového charakteru nebudou zřejmě moci z tradičních i praktických důvodů zavést. Naproti tomu některé sbory malých církevních společenství, např. Církve bratrské, již příspěvky podobného charakteru po svých členech žádají. Dary spojené s daňovými úlevami Významnou složkou příjmů církví ve většině zemí světa je nepřímá podpora ze strany veřejnosti, spočívající v daňových úlevách ve prospěch těch, kdo poskytnou církevním a jiným podobně veřejně prospěšným neziskovým organizacím dar. Jeho hodnota se do stanovené částky odečítá z daňového základu pro výpočet daně z příjmů jak fyzických, tak právnických osob. Jde o účinnou formu podpory iniciativy věřících, případně i mecenášů z necírkevních kruhů. U nás byla zavedena zákonem č. 586/1992 Sb. §15 tohoto zákona stanoví, že „od základu daně lze odečíst hodnotu darů poskytnutých obcím, krajům (…), na účely náboženské pro registrované církve a náboženské společnosti (…), pokud úhrnná hodnota darů ve zdaňovacím období přesáhne 2 % ze základu daně anebo činí alespoň 1000 Kč. V úhrnu lze odečíst nejvýše 10 % ze základu daně.“50 Je třeba, aby duchovní správci i v Katolické církvi překonali namnoze dosud trvající ostych, vyložili svým farníkům podstatu tohoto zdroje financování a nebáli se určité námahy, která je spojena s vystavováním potvrzení o poskytnutí daru. Pokud se někteří členové církve ostýchají tímto způsobem získat pro sebe zpět příslušný peněžní obnos, je třeba jim vysvětlit, že jim nikdo nebrání darovat takto získanou částku do sbírky nebo z ní učinit základ daru v následujícím účetním roce. Nejedná se o nic nepoctivého, je to v souladu s úmyslem zákonodárce podpořit nepřímou formou církevní a jiné podobné neziskové a veřejně prospěšné instituce a povzbudit finanční iniciativu jejich členů a příznivců.

50

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů [online]. c1998-2009, [cit. 10.4.2009] Dostupné z

49

Velikou předností této formy podpory církví je skutečnost, že dárce má svobodu výběru, které církevní instituci dar poskytne (farnost, diecéze, řeholní komunita, sociální aktivita, misijní aktivita). Je možné také zavázat obdarovanou církevní instituci, aby dar použila na konkrétní účel. Dar mohou poskytovat nejen fyzické osoby, ale i právnické osoby, takže se zde otevírá možnost moderního sponzorství.

3.4.2 Financování ze státních dotací a subvencí Podle §1 zákona č. 218/1949 Sb. stát poskytuje těm registrovaným církvím a náboženským společnostem, kterým bylo přiznáno oprávnění k výkonu zvláštního práva podle §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., úhradu osobních požitků duchovních, kteří působí jako zaměstnanci církví a náboženských společností. Celkový rozsah úhrady na tyto požitky stanovuje státní rozpočet, tj. zákony o státním rozpočtu schvalované pro každý kalendářní rok Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. V současné době je financováno celkem 17 církví a náboženských společností51: • Apoštolská církev • Bratrská jednota baptistů • Církev adventistů sedmého dne • Církev bratrská • Církev československá husitská • Církev řeckokatolická • Církev římskokatolická • Českobratrská církev evangelická • Evangelická církev augsburského vyznání v České republice • Evangelická církev metodistická • Federace židovských obcí v České republice • Jednota bratrská • Luterská evangelická církev a.v. v České republice • Náboženská společnost českých unitářů • Pravoslavná církev v českých zemích • Slezská církev evangelická augsburského vyznání • Starokatolická církev v ČR 51

Ministerstvo kultury ČR. Financování na základě zákona č. 218/1949 Sb. [online]. c2007, [cit. 14.4.2009] Dostupné z 50

Kritériem pro rozdělování těchto prostředků je od roku 2000 počet duchovních jednotlivých církví a náboženských společností. Před rokem 2000 se uplatňoval jiný způsob rozdělování daných finančních prostředků ze státního rozpočtu52. Finanční prostředky se rozdělovaly tak, že musely být pokryty základní platy duchovních a zbývající část se rozdělovala dle počtu věřících. Pro financování na základě zákona č. 218/1949 Sb. všech výše uvedených církví a náboženských společností jsou v zákonech o státním rozpočtu každoročně schvalovány finanční prostředky na činnost registrovaných církví a náboženských společností v těchto šesti závazných ukazatelích:53 1. platy duchovních 2. pojistné duchovních 3. platy administrativy 4. pojistné administrativy 5. prostředky na věcné náklady církví a náboženských společností 6. prostředky na údržbu církevního majetku Platy a pojistné duchovních54 Ministerstvo kultury jako pravidlo pro uvolňování finančních prostředků na platy duchovních stanovuje pravidelné předkládání jmenovitých seznamů duchovních při mzdových inventurách. CNS jsou povinny každému duchovnímu vyplatit v plné výši základní plat a každému duchovnímu, který má podle vnitřních předpisů CNS nárok na hodnostní přídavek, alespoň minimum rozmezí hodnostního přídavku určeného pro danou platovou třídu a platový stupeň. Platy a pojistní církevní administrativy55 Z prostředků na platy a pojistné administrativy mohou být hrazeny pouze platy a pojistné administrativních pracovníků ústředí CNS. Administrativou se rozumí zejména správa, organizování a vyřizování záležitostí církví a náboženských společností, práce spojená s

52

Viz Příloha č. 5 a 6 Ministerstvo kultury ČR. Financování na základě zákona č. 218/1949 Sb. [online]. c2007, [cit. 14.4.2009]. Dostupné z 54 Švecová, J. Ekonomická specifika církve a náboženských společností [online]. [cit. 8.4.2009]. Dostupné z 55 Švecová, J. Ekonomická specifika církve a náboženských společností [online]. [cit. 8.4.2009]. Dostupné z 53

51

vyřizováním spisové agendy všeho druhu, vykonávání různorodých administrativních prací. Z toho vyplývá, že z těchto prostředků nemohou být hrazeny platy a pojistné ostatních pracovníků např. uklízečky, řidiče, domovníka, vrátného, zahradníka, údržbáře,… Prostředky na věcné náklady církví56 Prostředky na věcné náklady CNS se poskytují na „provoz ústředí církví“. Prostředky na věcné náklady CNS můžou být čerpány pouze na úhradu materiálu, drobného hmotného majetku, energie a spotřeby paliva, pohonných hmot, opravy a údržbu, nájemné, vodné a stočné, cestovné, daně, poplatky a odvody, zákonné pojištění, kancelářské potřeby, služby (právní, poradenské, poštovné, telefony, internet, kopírování), bohoslužebné předměty, úklidové prostředky. Prostředky na údržbu církevního majetku57 Z prostředků na údržbu církevního majetku mohou být hrazeny pouze opravy objektů ve vlastnictví CNS nebo jejich církevních právnických osob, a to i ty, které nejsou památkově chráněné. Prostředky na údržbu církevního majetku nejsou poskytovány na opravy objektů sloužících k výdělečné činnosti (př. ubytovací a stravovací zařízení).

Následující graf zobrazuje vývojovou řadu finančních prostředků církví a náboženských společností ze státního rozpočtu. Na první pohled je patrné, že zatímco finance na platy duchovních mají v posledních letech neustále růstovou tendenci, u ostatních prostředků dochází spíše ke stagnaci a v případě prostředků na údržbu církevního majetku dokonce k mírnému poklesu.58

56

Tamtéž Tamtéž 58 Tabulka zdrojových dat viz Příloha č. 6 57

52

Graf 1: Vývoj financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu v letech 2000-2007 1 000 000 900 000 800 000 700 000 600 000 v tis. Kč 500 000 400 000 300 000 200 000 100 000 0 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

Platy duchovních Pojistné duchovních Platy administrativy Pojistné administrativy Prostředky na věcné náklady církví a náboženských společností Prostředky na údržbu církevního majetku Pramen: Počty duchovních a výše poskytnutých finančních prostředků – Ministerstvo kultury ČR + vlastní úprava

Stát tedy stále nese část nákladů na činnost církví ze svého rozpočtu. Od 1.1.1991 bylo zavedeno vyplácení příslušných částek přímo církevním ústředím a v případě Katolické církve jednotlivým diecézím. Vyšší řeholní představení jsou jediní řeholníci, kteří jsou za svou práci v řeholi odměňováni. Dotace na jejich plat přichází přes diecézi, na jejímž území má vyšší řeholní představený své sídlo. Přesto, že není diecézi podřízen, dostává od ní plat. Výše základních platů duchovních jsou stanoveny státními předpisy (vládní nařízení č. 86/1991 Sb. o osobních požitcích poskytovaných duchovním církví a náboženských společností)59. Tento stav je ovšem považován za přechodné provizorium, a to jak politickými orgány, tak i církvemi.60

59

Viz Příloha č. 3 a 4 TRETERA, J. R.: Stát a církve v České republice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-707-4, s. 131 60

53

3.4.3 Financování z výnosu movitého a nemovitého majetku61 Restituční zákon, kterým se původním vlastníkům navrací majetek vyvlastněný za komunistického režimu, se týkal převážně fyzických osob a některých organizací (např. tělocvičných), provést restituci církevního majetku však zůstal zákonodárný orgán dlužen. Nezbytné však bylo bez odkladu se postarat alespoň o nápravu nejkřiklavější křivdy způsobené komunistickým režimem obzvláště pronásledované skupině věřících, tj. řeholníkům a řeholnicím, a tím napravit škody dotýkající se ostatních věřících a také dalších obyvatel, jimž osoby řeholního zasvěcení přinášejí neocenitelné služby. Bylo naprosto nutné rychle vrátit řeholním řádům a kongregacím aspoň některé jejich kláštery, aby řeholníci a řeholnice mohli opět vytvořit komunity, otevřít noviciáty, obnovit svou činnost a opět získat ztracenou náboženskou svobodu. Po dlouhém a úporném jednání nakonec bylo dvěma výčtovými zákony č. 298/1990 Sb. a č. 338/1991 Sb. obnoveno vlastnické právo mužských i ženských řeholních řádů a kongregací k 265 klášterním objektům v celém Československu, z toho 170 klášterů na území České republiky. Tabulka 4: Rozdělení navrácených klášterů ČSFR

ČR obojí muž.

žen.

SR

muž.

žen.

obojí muž.

žen.

obojí

ze zákona 298/1990 Sb.

46

26

72

35

22

57

11

4

15

ze zákona 338/1991 Sb.

79

114

193

51

62

113

28

52

80

celkem

125

140

265

86

84

170

39

56

95

Pramen: TRETERA, J. R.: Stát a církve v České republice, s. 125

V některých z těchto objektů byly zřízeny církevní školy a školská zařízení, v některých dalších církevní sociální zařízení a církevní nemocnice. Zbývající části klášterních objektů, které neslouží ubytování řeholníků, kultu ani žádné z výše uvedených činností, lze pronajmout (na kanceláře, obchody apod.) a použít jako částečného zdroje příjmu na udržování klášterů. Hlavní zdroj udržování těchto budov – hospodářské pozemky – však nebyl dosud restituován. Kláštery tedy stále nemají adekvátní zdroj příjmů pro udržování svých budov. Společná domácnost řeholníků je udržována z jejich platů, které si přinášejí

61

TRETERA, J. R.: Stát a církve v České republice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-707-4, s. 125 - 127 54

ze svých zaměstnání. Novicové a studenti jsou živi z platů svých služebně starších spolubratří. V případech některých jiných církevních objektů, které nebyly v pozemkové evidenci přepsány na stát, došlo k jejich navrácení administrativní nebo soudní cestou. Otázka navrácení hospodářského majetku církví je považována za stále otevřenou. Proto nemají být na základě tzv. blokačních ustanovení zákona převáděny na další osoby v majetkové privatizaci. Část tohoto majetku však byla ještě před jejich vydáním převedena na obce, a tím z možnosti restituce vyloučena. Stejný problém, znemožnění návratu církvím, hrozí v rámci přechodu dalšího státního majetku, který byl původně majetkem církevním, na kraje. Současný vlastní majetek církví slouží jako dodatkový zdroj financování církevní činnosti jen v nepatrné míře. Jen v některých budovách lze část jejich prostor pronajmout; nájemné často nestačí ani na jejich běžnou údržbu.

3.4.4 Financování obecně prospěšných činností církví z veřejných rozpočtů62 Církevní školy a učitelé náboženství ve školách (i necírkevních) jsou placeni z veřejných prostředků. Podle dohody uzavřené Českou biskupskou konferencí, Ekumenickou radou církví a Ministerstvem obrany ČR dne 3.6. 1998 byla zřízena duchovní služba v České armádě, hrazená z prostředků tohoto ministerstva. Církevní nemocnice a sociální ústavy jsou financovány podobně jako státní nebo soukromé. Pokud jde o subvence na celospolečenské aktivity církví, tak má-li se ve společnosti skutečně uplatňovat spravedlnost v rozdělování, pak musí stát ze společných prostředků poskytovat subvence pro církevní školy, nemocnice a sociální zařízení. Ze stejných důvodů má stát krýt údržbu a rekonstrukce historických památek ve vlastnictví církve, tyto památky jsou totiž zdrojem příjmů veškeré občanské společnosti z cestovního ruchu. Církve je přitom zhodnocují jak běžnou údržbou, tak z nich činí stálým používáním živé památníky na rozdíl od méně přitažlivých svědků minulosti.

62

TRETERA, J. R.: Stát a církve v České republice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-707-4, s. 132 55

3.4.5 Použití finančních prostředků Každá církev v České republice disponuje vlastními účty, které jsou decentralizované, tzn., že každá diecéze řídí své vlastní zdroje dle svých priorit. Vzhledem k tomu, že náklady církví mají neustálou tendenci k růstu, pohybují se každoroční bilance v záporných číslech. Církve využívají získané finanční prostředky zejména na: • Platy a pojistné duchovenstva – v případě registrovaných církví jsou plně hrazeny z prostředků státního rozpočtu. • Provoz a údržbu církevního majetku – i na tyto náklady částečně přispívá stát, zbytek ale musí církev doplatit z vlastních zdrojů. • Opravy památek a ostatních nemovitostí – výdaje v této oblasti představují více jak třetinu církevního rozpočtu, ale i tak je to málo, na opravu spousty památek peníze stále nestačí. Církve ale využívají možnosti půjček a různých dotací od státu a jiných, i zahraničních, subjektů. • Dary a charitativní účely, účelové sbírky – i zde se jedná o nezanedbatelné výdaje. Charita je jednou z činností, prostřednictvím které je realizováno vlastní poslání církve a tudíž se i na ni vynakládají nemalé prostředky.

56

4 KOMPARACE 4.1 Základní údaje Ačkoli se ve Francii neprovádějí žádné oficiální statistiky týkající se náboženského vyznání, přesto soukromé agentury zpracovávají vlastní průzkumy. Poslední takový průzkum proběhle v roce 2006. Pro účely této komparace ovšem použiji výsledky z výzkumu z roku 2001, aby data byla srovnatelná s Českou republikou. Zde se totiž každých 10 let koná sčítání lidu, v rámci něhož se zjišťuje i náboženská příslušnost. Poslední takové sčítání proběhlo právě v roce 2001. Z výsledků je jasně patrný rozdíl v náboženském zastoupení jednotlivých zemí. Zatímco Francie se může považovat za zemi se silným katolickým zastoupením (69%), Česká republika je státem spíše ateistickým. Zde se ke katolictví hlásí pouze něco málo přes 25% obyvatel, zatímco necelých 60% lidí se považuje za ateisty. V obou zemích je ale patrný úbytek počtu věřících ve prospěch obyvatel bez jakéhokoli vyznání. Tabulka 5: Složení obyvatelstva dle náboženského vyznání v roce 2001 Katolíci

Protestanti

Ostatní náboženství

Bez vyznání

Nezjištěno

Francie

69%

2%

6%

23%

-

Česká republika

26,8%

2,3%

3,1%

59%

8,8%

Pramen: Statistika IFOP, ČSÚ a vlastní výpočty

S obdobným poklesem se setkáváme i u kněží. Jejich počet ve Francii i v České republice neustále klesá. Například ve Francii bylo v roce 2003 celkem 22 912 kněží, zatímco v roce 2007 to bylo pouze 20 277. V následující tabulce jsou porovnány statistické údaje o katolické církvi u nás a ve Francii. Dle těchto údajů připadá na jednoho kněze 1812 věřících ve Francii a 1529 věřících v České republice. Vezmeme-li v úvahu, že Francie je země se silnou katolickou tradicí, kde se ke katolické církvi hlásí téměř 70% obyvatel, zatímco v ČR je katolíků jen něco málo přes 25%, je zarážející, že po přepočtení věřících na 1 kněze je na tom Francie o něco hůře než my. To může být do značné míry dáno tím, že i když se za „věřící“ prohlašuje

57

tolik obyvatel, skutečných praktikantů je velice málo (kolem 5%) a proto se jen velmi obtížně hledají noví kněží. Co se týče ostatních duchovních povolání, má Česká republika vždy o něco nižší přepočtený počet věřících než Francie (tzn. na jednoho duchovního připadá méně věřících než ve Francii) a to s výjimkou jediného případu. Jedná se o řeholnice, které jsou ve Francii skutečně hojně zastoupeny – je jich více než dvakrát tolik co kněží. Tabulka 6: Statistické údaje o katolické církvi ve Francii a v ČR v roce 2003 Francie

Počet věřících (přepočtený)

Česká republika

Počet věřících (přepočtený)

60 180 529

100%

10 230 060

100%

cca 41 524 565

69%

2 740 780

26,7%

Diecéze

95

437 100

8

342 597

Kardinálové

9

4 613 840

2

1 370 390

119

348 945

20

137 039

Kněží

22 912

1 812

179363

1 529

- z toho řeholních

5 439

-

520

-

Řeholnice

46 007

902

2 123

1 291

Řeholníci

5 180

8 016

860

3 187

Počet obyvatel - z toho věřících

Biskupové

Pramen: Statistika katolické církve ve Francii a v ČR a vlastní výpočty

V oblasti právní úpravy postavení církví v jednotlivých zemích, je situace v každé z nich zcela odlišná. Ve Francii se za základní zákon dá považovat zákon z roku 1901 o sdružování a zákon z roku 1905 o odluce církví a státu. Tyto zákony sice zakotvují svobodu sdružování, ale také přísně oddělují církve od státu a tím jim znemožňují získat jakékoli subvence od státu. V České republice jsou základními právními předpisy v oblasti náboženského vyznání především Listina základních práv a svobod, která zaručuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání a zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností. Stát se těmito zákony sice neztotožňuje s žádným

63

Katolická církev v České republice [online]. [cit. 23.4.2009]. Dostupné z 58

náboženstvím, také se ale od něj nedistancuje podobně jako ve Francii. V ČR stát částečně financuje registrované církve a náboženské společnosti.

4.2 Historický pohled Novodobé francouzské dějiny jsou úzce spjaty s myšlenkou Francouzské revoluce, jejíž hlavní heslo „Svoboda, rovnost, bratrství“ je dodnes ústavně zakotveným heslem státu. Francouzskou revoluci provázelo vraždění kněží a mnichů, rabování klášterů a církevních statků, stejně jak nucené přísahy kněží a biskupů na civilní konstituci, jež odmítala jakoukoliv závislost na jiné moci – v tomto případě tedy závislost na církevní hierarchii, zvláště pak na Svatém stolci. Na druhé straně v Deklaraci lidských a občanských práv z 26. srpna 1789 byl v článku 10 zakotven princip svobody vyznání, podobně pak ústava z roku 1791 garantovala náboženskou svobodu. 2. listopadu 1789 byl vydán dekret znárodňující veškerý církevní majetek, v červenci 1790 pak byla vydána civilní konstituce. Následně byl zakotven státní kult rozumu, 21. února 1795 pak byla uzákoněna odluka státu od církve. Po nástupu Napoleona k moci došlo k pokusům zmírnit napětí mezi státem a církví, což vyústilo v podepsání konkordátu mezi Napoleonem a papežem Piem VII. 15. července 1801. Celé devatenácté století se pak neslo v zápolení dvou proudů – na straně jedné snahami o restauraci předrevolučního pořádku, na straně druhé pak nositeli revolučních tradic. Po přerušení diplomatických vztahů se Svatým stolcem na počátku 20. století došlo k vydání nového zákona zavádějícího striktní odluku státu od církve, a to 9. prosince 1905. Také historický vývoj v České republice byl docela bouřlivý. Již v roce 1624 bylo katolické náboženství prohlášeno císařským patentem za jediné přípustné v Čechách a všechna ostatní byla prohlášena za kacířská. Roku 1627 byla z Čech a o rok později i z Moravy formálně učiněna katolická země a z vůle Ferdinanda II. byli všichni nekatolíci nuceni buď přejít na tuto víru nebo opustit zemi. V roce 1781 Josef II. vydal toleranční patent poskytující omezené náboženské svobody protestantům augsburského a helvetského vyznání. Až v roce 1848 byla vyhlášena úplná svoboda náboženského vyznání. Po válce se k politické moci dostává KSČ. Ta chápala katolickou církev jako soupeře a snažila se si ji podřídit prostřednictvím dohody. Když neuspěla, rozhodla se k administrativním opatřením a silovým zásahům. Roku 1949 došlo k právním úpravám,

59

které umožňovaly státu fakticky rozhodovat o všech vnitřních i vnějších věcech církví. Činnost katolické církve pak až do roku 1989 probíhala především tajně a v ilegalitě. Po listopadu 1989 byl zákonem č. 16/1990 Sb. změněn zákon č. 218/1949 Sb. tak, že hospodářské zabezpečení zůstalo v plném rozsahu zachováno, avšak jeho rozsah stanoví státní rozpočet. Byl zrušen také Státní úřad pro věci církevní, který měl v komunistickém období rozvětvenou síť církevních tajemníků v národních výborech propojenou se Státní bezpečností. Mimo to došlo k dílčímu navrácení majetku řeholím a řádům – zákony č. 298/1990 Sb. a 338/1991 Sb. Z historického přehledu vztahu církví a státu ve Francii a v České republice je patrné, že v každé z těchto zemí určitou dobu panoval velmi nepřátelský režim vůči církvím. Zatímco ve Francii tento vývoj vyústil v úplnou odluku církve a státu, v České republice je sice církev od státu odloučena, ale stát i tak platí kněze všech registrovaných církví a přispívá na údržbu církevního majetku. Může se tak zdát, jakoby Česká republika mírně zaostávala za Francií a k zavedení přísně odluky by již neměla daleko. Tím, čím si prošly církve ve Francii, si s časovým odstupem prochází i církve v ČR. Je tedy otázkou, zda i u nás dojde k odloučení státu a církví nebo se podaří najít jiné, obou stranám vyhovující řešení vzájemných vztahů. Svými proměnami může vývoj církve ve Francii sloužit jako příklad pro hodnocení dopadů různých vztahů mezi státem a církví. Ve vztahu k podmínkám v Československu po roce 1918 je inspirující: • Nedůvěra v církev ve Francii v revolučním období po roce 1789 obdobně jako v ČSR po roce 1918 z důvodu identifikace církve s předcházející státní mocí. To vše včetně snahy o odluku státu od církve ve spojení s odebráním církevního majetku, ochuzením církve. Zatímco ve Francii byla odluka realizována v krátkém období dvakrát (v letech 1795 a 1905), v ČR se o ní jen hovořilo po roce 1918 a v současném období po roce 1989. • Totalitní podřízení církve státu ve Francii za Napoleona v letech 1800-1813 a v ČR za komunismu v letech 1948-1989, včetně odebrání majetku a vytvoření loajální „vlastní církve“.64

64

REKTOŘÍK, J.: Ekonomická dimenze křesťanství a církve: její reflexe v ČR. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. ISBN 8021022930, s. 78 60

4.3 Finance Financování církví ve Francii není upraveno žádným zákonem. O odměny kněží se zde nestará stát, ale sama církev. Ta je vyplácí z vlastních zdrojů, a to převážně z církevních příspěvků a sbírek. Aby se zamezilo rozdílům mezi bohatšími a chudšími farnostmi, platí zde princip solidarity, kdy bohatší farnosti „dotují“ ty chudší. I tak se ale průměrný plat pohybuje mezi 747 - 945€, což se na první pohled nemusí zdát mnoho. K tomu je ovšem třeba připočítat ještě příplatky za odsloužené mše, což činí 18€/mši/den. Pokud tedy kněz odslouží každý den mši, měsíčně tak dostane dalších 540€. Současným pramenem práva financování církví a náboženských společností v České republice je zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Podle tohoto zákona stát poskytuje osobní požitky církvím a náboženským společnostem, působícím v duchovní správě, administrativě, ústavech pro výchovu duchovních a výjimečně i jinde. Dle §3 osobní požitky duchovních tvoří základní plat, hodnostní přídavek a odměna za vyšší výkon. Podrobnosti (částky základního platu apod.) stanoví na základě §3 vláda svým nařízením. Průměrně se ale plat kněží pohybuje mezi 10 040 – 14 850 Kč měsíčně. V následující tabulce jsou porovnány základní měsíční platy kněží u nás a ve Francii. I když se po přepočtení na koruny zdá, že francouzští kněží jsou na tom co do výše odměny lépe než ti čeští, vztáhne-li se tato částka k průměrné měsíční mzdě v daném hospodářství, je výsledek zcela opačný. Zatímco čeští kněží pobírají kolem poloviny průměrné měsíční mzdy v ČR, ve Francii je to jen 1/3. Po připočtení příplatků za mše se ovšem dostaneme na zhruba stejnou úroveň (v poměru k průměrné mzdě) jako u nás. Tabulka 7: Základní měsíční platy kněží Francie Platy kněží

747 – 945 € + příplatky za mše (20 020 – 25 326 Kč)65

Česká republika 10 040 – 14 850 Kč

2 622 €

Průměrná hrubá měsíční mzda v hospodářství

(70 270 Kč)

Pramen: Příloha č. 2 k nařízení vlády č. 86/1993 Sb., server Mesec.cz a vlastní výpočty

65

Přepočteno dle aktuálního kursového lístku k 18. dubnu 2009, 1€ = 26,8Kč 61

21 687 Kč

Ani v jedné zemi tedy kněží nepobírají nějaké horentní sumy, ale také netrpí chudobou. V každé zemi je plat přizpůsoben tak, aby po zaplacení výloh na jídlo, ubytování a ostatní náklady, vždy knězi zbyla určitá částka pro osobní potřeby. Co se týče financování oprav a údržby církevních budov, i zde má každá země vlastní postupy. Ve Francii stát hradí opravy a údržbu veškerých budov postavených před rokem 1905, a to proto, že tyto budovy mu patří. Církve ovšem mohou na tyto opravy přispívat z vlastních zdrojů. O budovy postavené po roce 1905 se stará sama církev a ne jejich údržbu stát nijak nepřispívá. Může ovšem církvi ručit za půjčky na výstavbu nových a opravu stávajících církevních staveb. Oproti tomu v České republice stát poskytuje prostředky na údržbu církevního majetku a na věcné náklady církví ze státního rozpočtu. Stát ovšem hradí pouze minimum těchto nákladů a zbytek si musí církev zafinancovat sama. Při opravě, obnově a údržbě kulturních památek ve svém vlastnictví mají církve a náboženské společnost ještě možnost ucházet se o finanční prostředky z různých programů stejně jako ostatní právnické osoby soukromého nebo veřejného práva. Zaměříme-li se na zdaňování církví a náboženských společností, je situace v obou zemích, jak dokládá následující tabulka, stejná. Církve nezdaňují své příjmy, tzn. veškeré částky vybrané v jednotlivých farnostech a neplatí ani daň z nemovitostí. Stejně tak jsou v obou zemích církve osvobozeny od daně dědické a darovací. Tabulka 8: Přehled současných daňových úlev CNS Daň z příjmů Daň z nemovitostí Daň dědická a darovací Francie

ano

ano

ano

Česká republika

ano

ano

ano

Pramen: autorka

Také jednotliví dárci finančních prostředků církvím a náboženským společnostem, jako i jiným veřejně prospěšným organizacím, jsou v obou zemích zvýhodněni možností odpočtu těchto darů ze základu daně. Ve Francii je zmíněná problematika upravena mecenášským zákonem z 23. července 1987, v České republice pak zákonem č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů. Následují tabulka zobrazuje přehled možných odpočtů darů ze základu daně jak ve Francii, tak i v ČR. Zatímco ve Francii není pro fyzické ani právnické osoby stanovena žádná minimální hranice pro případný odpočet daru, v ČR je třeba darovat min 2% ze základu daně 62

nebo 1000 Kč v případě fyzických osob a 2000 Kč v případě osob právnických, aby se pak tento dar mohl od základu daně odečíst. Naproti tomu je ale ve Francii možné odečíst pouze 66% daru (60% u PO), kdežto v ČR lze v příslušných mezích odečíst dar celý. Tabulka 9: Přehled odpočtů darů ze základu daně Minimální hodnota daru

Možnost odpočtu

Maximální odpočet

FO

-

66% daru

20% ze základu daně

PO

-

60% daru

5‰ z obratu

FO

2% ze základu daně nebo 1000 Kč

100% daru

10% ze základu daně

PO

2000 Kč

100% daru

5% ze základu daně

Francie

Česká republika

Pramen: autorka

Tradiční financování církví na území českého státu z jejich vlastního majetku a z příspěvků a sbírek členů a jen doplňkově ze strany státu bylo zlikvidováno v dobách komunistické diktatury. Hospodářský majetek církví byl vyvlastněn. Rozhodný podíl financování ze strany státu v tomto období měl za účel ovládání církví a cílem jejich konečné likvidace. Od demokratického převratu v roce 1989 usilují církve i stát o zajištění nových forem financování církví. Tradiční zdroj financování, tj. hospodářský majetek, nebyl církvím z větší části stále vrácen. Stát řeší tuto situaci pokračováním dotačního systému, tentokrát však bez otevřené snahy církev ovládat. Ani politická, ani církevní reprezentace však nepodporuje, aby tento systém zůstal zachován. Od roku 1999 dochází k přímým jednáním mezi církvemi a státem se snahou, aby byla nově vyřešena otázka financování církví. Uvažuje se o zrušení dotací ze strany státu na duchovní správu a o rozšíření daňových úlev pro církevní sponzory. Není vyloučeno ještě navrácení části odcizeného církevního majetku. Jedním z uvažovaných řešení je také vyplácení náhrady za odcizený majetek.66

66

TRETERA, J. R.: Stát a církve v České republice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-707-4, s. 134 63

64

ZÁVĚR Francie i Česká republika jsou světské státy, tzn. že se neidentifikují s žádnou církví, respektují církevní neutralitu. Jako takové, státy zachovávají právní záruky realizace svobody vyznání a svědomí, jako i rovnoprávné postavení existujících církví. Charakteristickým znakem těchto států je, že přistupují ke všem uznaným náboženským vyznáním stejným způsobem. I tak se ale mezi jednotlivými zeměmi dají ve vztahu k církvím nalézt zásadní odlišnosti. Cílem předkládané diplomové práce byla analýza pravidel financování církví a náboženských společností ve Francii a v České republice a jejich vzájemná komparace a nalezení shodných rysů jak v současném systému financování, tak případně i v budoucích vývojových tendencích. I když v obou zemích došlo k obdobnému historickému vývoji ve vztahu mezi státem a církvemi, jednotlivé systémy financování se od sebe vzájemně liší. Zatímco ve Francii stát oficiálně na žádnou církev nepřispívá a ani ji nijak jinak nedotuje, v České republice je uzákoněno, že stát přispívá na údržbu církevního majetku a platí duchovenstvo. A i když se i u nás projevují určité snahy o oddělení církví od státu jako je tomu ve Francii, zatím tak uskutečněno nebylo. Naproti tomu lze najít určité shody v historickém vývoji, kdy v každé z těchto zemí určitou dobu panoval dosti nepřátelský režim vůči církvím, který se promítl i do současné právní úpravy. Církve ve Francii si prošly bouřlivým vývojem – od odluky v roce 1795, přes podřízení církve státu v letech 1800-1813, až po opětovnou odluku v roce 1905, která trvá dodnes. S měnícím se vývojem vztahu státu a církví se měnilo i ekonomické zabezpečení církví a náboženských společností. V dnešní době stát na žádné církve oficiálně nepřispívá. To s sebou přináší řadu výhod, kdy se např. stát nemusí o chod církví starat (resp. stará se např. jen o budovy a ne o platy duchovních), nečlenové církví nepřispívají na církve ze svých daní, státu se nesnižují disponibilní příjmy z daní, jak by tomu bylo v případě daňových asignací a konečně zavedený systém nutí členy církve pro silnou identifikaci se svou církví. Naproti tomu ovšem církve nemají dostatečné finanční prostředky pro plný výkon všech svých činností a jejich příjmy jsou nepravidelné a těžko předvídatelné. Jistou nevýhodou pro církve může být i to, že se stát stále stará o většinu církevních staveb (př. nemožnost provádět vlastní stavební úpravy).

65

V České republice se za asi nejtěžší období církví dá považovat období komunismu v letech 1948-1989, v němž byla církev plně podřízena státu. Po roce 1989 se i u nás začalo uvažovat o odluce církví a státu stejně jako je tomu ve Francii, uzákoněna ale dosud nebyla. Vzhledem k nízkému a stále se snižujícímu počtu věřících by ale pro Českou republiku nebylo příliš vhodné inspirovat se francouzským příkladem ve věci financování církví. Kdyby se i u nás zavedla přísná odluka státu a církví a stát by přestal vyplácet duchovním odměnu, je docela dobře možné, že by se církve ocitly ve velké finanční tísni. To, že stát platí duchovní a přispívá na údržbu církevního majetku ze státního rozpočtu, je pro církve značnou pomocí. Co se týče budoucích vývojových tendencí ve vztahu státu a církví, nabízí se pro Francii jediné řešení, a to zůstat tam, kde je nyní. Dokud je stávající systém financování vyhovující, není třeba hledat jiné východisko. Francie se nachází ve stavu přísné odluky a jakýkoli krok zpět by mohl vyvolat jen zmatky a nepokoje. Pokud se jednou k tomuto ráznému kroku rozhodla, mělo by to tak i nadále zůstat. Naproti tomu vztah státu a církví v ČR se nachází na křižovatce – stát se sice s žádnou církví neidentifikuje, ale stále financuje platy kněží ze státního rozpočtu. Je jen otázkou času jak dlouho bude tento stav akceptován a kdy a zda vůbec dojde ke změnám ve vztahu státu a církví. ČR by se mohla vydat ve stopách Francie, zavést přísnou odluku státu a církví a přestat jakkoli finančně podporovat církve, což by ale pro církve mohlo být finančně neúnosné. Jiným možným řešením by bylo nastolit vztah kooperace, kdy by církve byly financovány z církevních daní, případně z církevních příspěvků, které by platili členové jednotlivých církví. Další řešení se nabízí v souvislosti s církevními restitucemi. Vzhledem k tomu, že v České republice zatím nedošlo k úplnému navrácení církevního majetku, jednou z možných variant financování církví by tak bylo odškodnění za nevrácené nemovitosti. Tyto prostředky by byly vypláceny z fondu k tomuto účelu vytvořenému, po dohodnutou dobu a ve stanovené výši.

66

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Monografie 1. GAUCHER, R.: Les finances de l’église de France. Paříž: Albin Michel, 1981. 288 s. ISBN 2-226-01174-9 2. MAYEUR, J.-M.: La séparation des Eglises et de l’Etat. Paříž: Editions de l’Atelier, 2005. 255s. ISBN 2-7082-3785-3 3. DAMIEN, A. a kol.: 1905, la séparation de l'Église et de l'État: Les textes fondateurs. Paříž: Librairie Académique Perrin, 2004. 476 s. ISBN 2-262-02277-1 4. ROBBERS, G.: Stát a církev v zemích EU. 1. vyd. Praha: Academia, 2002. 368 s. ISBN 80-200-0967-1 5. TRETERA, J. R.: Stát a církve v České republice. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. 156 s. ISBN 80-7192-707-4 6. LAMPARTER, M.: Církev a stát (Sborník příspěvků z 5. ročníku konference). 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 98 s. ISBN 80-210-2421-6 7. LAMPARTER, M.: Právo financování církví a náboženských společností v ČR. In 6. ročník konference Církev a stát. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. s. 34-39. ISBN 80-210-2769-X 8. Studie OI č. 1: Církve a majetek I. (k restituci majetku církví a náboženských organizací). Občanský institut, květen 1993. ISBN 80-900190-4-8 9. KALNÝ, M.: Církevní majetek a restituce (Studie OI č. 7). Občanský institut, květen 1995. ISBN 80-901659-3-1 10. REKTOŘÍK, J.: Ekonomická dimenze křesťanství a církve: její reflexe v ČR. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2000. 206 s. ISBN 8021022930 11. REKTOŘÍK, J.: Ekonomické postavení církví. Brno: Masarykova univerzita, 1997. 12, 20 s. 12. DOSTÁL, P. a kol.: Vztah církví a státu: sborník textů. 1. vyd. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2004. 154 s. ISBN 80-86547-31-2 13. JAGER, P.: Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení: příručka pro veřejnou správu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 239s. ISBN 80-7325-092-6

67

14. SVOBODA, F. – ROSENMAYER, T.: Úvod do ekonomiky církevních organizací. 1. vyd. Brno: Centrum pro výzkum neziskového sektoru, 2004. 16s. ISBN 80-2393770-7

Zákony 15. Nařízení vlády č. 86/1993 Sb., o osobních požitcích poskytovaných duchovním církví a náboženských společností [online]. Dostupné z 16. Zákon č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností [online]. Dostupné z 17. Zákon č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) [online]. Dostupné z 18. Zákon

č.

586/1992

Sb.,

o

daních

z příjmů

[online].

Dostupné

z



Internetové zdroje 19. Ministère des Affaires étrangères et européennes. Les religions en France [online]. Dostupné z 20. Ifop. Le catholicisme en France en 2006 [online]. Dostupné z 21. La documentation française. Les pratiques religieuses en France [online]. Dostupné z 22. Všeobecná deklarace lidských práv [online]. Dostupné z 23. Úřední věstník Evropské unie. Listina základních práv Evropské unie [online]. Dostupné z 68

24. Ministerstvo kultury ČR. Financování na základě zákona č. 218/1949 Sb. [online]. Dostupné z 25. Ministerstvo kultury ČR. Počty duchovních a výše poskytnutých finančních prostředků [online]. Dostupné z 26. Český statistický úřad. Náboženské vyznání obyvatelstva [online]. Dostupné z 27. Švecová. J. Ekonomická specifika církve a náboženských společností [online]. Dostupné z 28. Wikipedie: Věřící-věkové skupiny-procenta [online]. Dostupné z 29. Katolická církev v České republice [online]. Dostupné z 30. Struktura církve v ČR [online]. Dostupné z 31. L´église catholique en France et en chiffres [online]. Dostupné z 32. Statistiques de l´Eglise catholique en France en 2008 [online]. Dostupné z 33. Francouzi tráví v práci nejméně času. Zatím? [online]. Dostupné z 34. Ministère de l’éducation nationale. Les grands chiffres 2007-2008 [online]. Dostupné z 35. ČBK - plenární sněm Katolické Církve v ČR. Statistiky a analýzy [online]. Dostupné z 36. Demografický informační portál. Analýza: víra deklarovaná x realizovaná [online]. Dostupné z 37. Český statistický úřad. Obyvatelstvo [online]. Dostupné z

69

SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK CNS

církve a náboženské společnosti

čl.

článek

ČR

Česká republika

ČSR

Československá republika

fr.

francouzsky

Ifop

Institut français d’opinion publique (Francouzský institut veřejného mínění)

kon.

konec

lat.

latinsky

MF

Ministerstvo financí

PČR

Parlament České republiky

poč.

počátek

pol.

polovina

ř.z.

říšský zákoník

Sb.

sbírka

st.

století

70

SEZNAM OBRÁZKŮ A GRAFŮ Tabulka 1: 1987-2006 – porovnání vývoje rozdílných vyznání .......................................... 15 Tabulka 2: Skladba obyvatelstva podle náboženského vyznání v roce 1950 a v letech 1991 a 2001 ................................................................................................................................... 36 Tabulka 3: Seznam registrovaných církví a náboženských společností .............................. 45 Tabulka 4: Rozdělení navrácených klášterů ........................................................................ 54 Tabulka 5: Složení obyvatelstva dle náboženského vyznání v roce 2001 ........................... 57 Tabulka 6: Statistické údaje o katolické církvi ve Francii a v ČR v roce 2003 ................... 58 Tabulka 7: Základní měsíční platy kněží ............................................................................. 61 Tabulka 8: Přehled současných daňových úlev CNS .......................................................... 62 Tabulka 9: Přehled odpočtů darů ze základu daně .............................................................. 63 Tabulka 10: Složení obyvatelstva podle náboženského vyznání v roce 2001 .......... Příloha 3

Graf 1: Vývoj financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu v letech 2000-2007 ............................................................................................................................ 53 Graf 2: 1952-2006 – vývoj katolického zastoupení ve francouzské populaci (v%) . Příloha 1 Graf 3: 1952-2006 – zastoupení praktikujících věřících v populaci - viditelný pokles (v%) .................................................................................................................................. Příloha 1 Graf 4: Socio-demografické složení katolíků a celé francouzské populace (v%) .... Příloha 1 Graf 5: Socio-demografické složení populace a praktikujících a nepraktikujících katolíků .................................................................................................................................. Příloha 1 Graf 6: Socio-demografické složení věřících a celé ČR ........................................... Příloha 2 Graf 7: Složení obyvatelstva ČR podle náboženského vyznání ............................... Příloha 3 Graf 8: Poměrné zastoupení věkových skupin věřícího obyvatelstva ČR (2001) .... Příloha 3

71

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1: Výsledky statistiky IFOP Příloha 2: Výsledky sčítání účastníků bohoslužeb Příloha 3: Náboženské vyznání obyvatelstva ČR Příloha 4: Základní platy podle platových tříd a platových stupňů (v Kč měsíčně) Příloha 5: Zařazení duchovních do platových tříd podle vykonávaných duchovenských činností Příloha 6: Rozdělování finančních prostředků ze státního rozpočtu před rokem 2000 Příloha 7: Přehled financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu Příloha 8: Přehled počtu duchovních a finančních prostředků v roce 2007

72

Příloha 1 Výsledky statistiky IFOP Graf 2: 1952-2006 – vývoj katolického zastoupení ve francouzské populaci (v%)

Pramen: Statistika IFOP

Graf 3: 1952-2006 – zastoupení praktikujících67 věřících v populaci - viditelný pokles (v%)

Pramen: Statistika IFOP

67

Věřící, kteří chodí na mši každou neděli

Graf 4: Socio-demografické složení katolíků a celé francouzské populace (v%) 28

55

52

27

26

24

48

45

18-24 let

21 21

19

25-34 let 15 35-49 let

11 8

Muži

50-64 let 65 let a více

Ženy Všichni francouzi

Všichni fancouzi

Katolíci

Katolíci

Zemědělci

31

Řemeslníci, obchodníci Svobodná povolání

25 18 14

18

18

14

13

16

13

60

59

Zprostředkovatel. činnost Zaměstnanci

Vesnická obec

27

25

Venkovská aglomerace

Dělníci

7 1

16

6

3

Důchodci

2 3

Všichni francouzi

13

Pařížská aglomerace

Ostatní neaktivní obyvatelstvo

Katolíci

Všichni francouzi

Katolíci

Pramen: Statistika IFOP

Graf 5: Socio-demografické složení populace a praktikujících a nepraktikujících katolíků68 Muži

18-24 let 35-49 let 65 let a více

Ženy

43

30

28

60 48

25-34 let 50-64 let

54

52 46 40

7

Praktikující katolíci

Zemědělci Svobodná povolání Zaměstnanci Důchodci

21

18

11

Všichni francouzi

24

23

21 21

19

17

9

8

Všichni francouzi

Praktikující katolíci

Vesnická obec

Venkovská aglomerace

Nepraktikující katolíci

Nepraktikující katolíci

Řemeslníci, obchodníci Zprostředkovatel. činnost Dělníci Ostatní neaktivní obyvatelstvo

Pařížská aglomerace

44 59

27

25 18 14 14

18

1

Všichni francouzi

20

18

14

13 8

7 3

60

58

Praktikující katolíci

15

28

25 16

8

27 14

13

6

5 2 2

14

1

3

Nepraktikující katolíci

Všichni francouzi

Praktikující katolíci

Nepraktikující katolíci

Pramen: Statistika IFOP 68

Nepraktikující katolíci se ve svém socio-demografickém složení velmi přibližují národnímu průměru.

Příloha 2 Výsledky sčítání účastníků bohoslužeb Sčítání účastníků bohoslužeb je jeden ze způsobů, jak získat představu o množství praktikujících věřících. Římskokatolická církev uspořádala v moderních českých dějinách dvě sčítání účastníků bohoslužeb, jedno v roce 1999, druhé v roce 2004. Obě proběhla o první neděli po Velikonocích na principu, že každý účastník bohoslužeb si vyzvedl lístek, na kterém natrhnutím příslušných polí vyznačil několik základních údajů (věk, pohlaví a zda je výdělečně činný). V letošním roce probíhá v pořadí již třetí sčítání účastníků bohoslužeb. Jeho výsledky ovšem v době vzniku této práce nejsou zatím uveřejněny, proto autorka pro následující grafy použila výsledky z roku 2004. Graf 6: Socio-demografické složení věřících a celé ČR Počet výdělečně činných a nečinných obyvatel v %

Počet obyvatel v %

61,3 48,7 51,3

67,2

65,30

Výdělečně činní

38,7 34,70 Muži C elkový počet obyvatel

32,8

Ženy Výdělečně nečinní

Katolíci C elá Č R

Průmě rný věk obyvate l

48,4 38,4

C elá Č R

Věřící

Průměrný věk

Pramen: Výsledky sčítání účastníků bohoslužeb, ČSÚ, vlastní výpočty

Věřící

Příloha 3 Náboženské vyznání obyvatelstva ČR Tabulka 10: Složení obyvatelstva podle náboženského vyznání v roce 2001 Česká republika Náboženské vyznání

v tom:

v tom:

Celkem věřící Církev římskokatolická Českobratr. církev evangelická Církev českosl. husitská Náboženská spol. Svědkové Jehovovi Pravosl. církev v českých zemích Evangelická církev a. v. v ČR Slezská církev evangelická a. v. Církev bratrská Církev adventistů sedmého dne Církev řeckokatolická Křesťanské sbory Luterská evangelická církev a. v. v ČR Apoštolská církev Bratrská jednota baptistů Jednota bratrská Evangelická církev metodistická Starokatolická církev v ČR Federace židovských obcí v ČR Církev Ježíše Krista Sv. posl. dnů Novoapoštolská církev v ČR Náboženská spol. českých unitářů ostatní a nepřesně určené bez vyznání nezjištěno Pramen: ČSÚ – náboženské vyznání obyvatelstva

Obyvatelstvo celkem abs. v% 10230060 100,0 3288088 32,1 2740780 26,8 117212 1,1 99103 1,0 23162 0,2 22968 0,2 14885 0,1 14020 0,1 9931 0,1 9757 0,1 7675 0,1 6927 0,1 5412 0,1 4565 0,0 3622 0,0 3426 0,0 2694 0,0 1605 0,0 1515 0,0 1366 0,0 449 0,0 302 0,0 196712 1,9 6039991 59,0 901981 8,8

Muži abs.

Ženy v%

4982071 100,0 1424420 28,6 1184162 23,8 49137 1,0 37717 0,8 9367 0,2 10019 0,2 6176 0,1 6343 0,1 4403 0,1 4149 0,1 3454 0,1 3082 0,1 2357 0,0 2061 0,0 1584 0,0 1469 0,0 1130 0,0 687 0,0 799 0,0 653 0,0 186 0,0 155 0,0 95330 1,9 3099810 62,2 457841 9,2

abs.

v%

5247989 100,0 1863668 35,5 1556618 29,7 68075 1,3 61386 1,2 13795 0,3 12949 0,2 8709 0,2 7677 0,1 5528 0,1 5608 0,1 4221 0,1 3845 0,1 3055 0,1 2504 0,0 2038 0,0 1957 0,0 1564 0,0 918 0,0 716 0,0 713 0,0 263 0,0 147 0,0 101382 1,9 2940181 56,0 444140 8,5

Graf 7: Složení obyvatelstva ČR podle náboženského vyznání Bez vyznání 59,0%

Římskokatolické Českobratrské evangelické Čsl. husitské Ostatní Nezjištěno 26,8%

8,8% 3,2% 1,0% 1,2%

Pramen: ČSÚ – náboženské vyznání obyvatelstva

Graf 8: Poměrné zastoupení věkových skupin věřícího obyvatelstva ČR (2001)

Pramen:Wikipedie: Věřící-věkové skupiny-procenta

Příloha 4 Základní platy podle platových tříd a platových stupňů (v Kč měsíčně) Platový stupeň

Počet let započitatelné praxe

I.

II.

III.

IV.

V.

1

do 3 let

9 070

10 040

11 130

12 570

14 260

2

do 6 let

9 540

10 570

11 720

13 270

15 060

3

do 9 let

10 040

11 090

12 300

13 950

15 860

4

do 12 let

10 500

11 660

12 910

14 650

16 650

5

do 15 let

11 020

12 160

13 500

15 360

17 420

6

do 18 let

11 500

12 710

14 090

16 060

18 230

7

do 21 let

11 960

13 260

14 690

16 730

19 010

8

do 24 let

12 460

13 790

15 270

17 410

19 820

9

do 27 let

12 940

14 310

15 870

18 110

20 620

10

nad 27 let

13 420

14 850

16 470

18 810

21 410

Platová třída

Pramen: Příloha č. 2 k nařízení vlády č. 86/1993 Sb.

Příloha 5 Zařazení duchovních do platových tříd podle vykonávaných duchovenských činností I. Platová třída Duchovní vykonávající duchovenskou činnost jako nesamostatní a výpomocní duchovní správcové, popřípadě pastorační asistenti. II. - V. Platová třída Podle náročnosti vykonávané duchovenské činnosti se zařadí duchovní v jednotlivých církvích a náboženských společnostech podle bodů A až N. Není-li činnost vykonávaná duchovním v bodech A až N uvedena, zařadí se duchovní do platové třídy na základě porovnání náročnosti jím vykonávané činnosti s činností uvedenou v těchto bodech. A. Římskokatolická a řeckokatolická církev II. samostatní duchovní správcové, úředníci konzistoří, III. konzistorní kancléři, ordinariátní sekretáři, sídelní kanovníci, diecézní vikáři (děkani), arcikněží, IV. sídelní dignitáři kapitul, generální vikáři a administrátoři diecézí, světící biskupové, generální sekretář biskupské konference, vyšší představení řeholních společenství, V. arcibiskupové, diecézní biskupové, apoštolští administrátoři. B. Československá církev husitská II. samostatní duchovní správcové (faráři, zatímní faráři nebo jáhnové pověření samostatným vedením náboženské obce) a kazatelé z povolání v diecézní administrativě, III. diecézní tajemníci, další diecézní funkcionáři (inspektoři náboženské výchovy, sekretáři duchovní péče), duchovenští členové rad, funkcionáři okrsků, přednostové oddělení úřadu ústřední rady a kazatelé v administrativě úřadu ústřední rady, IV. vedoucí diecézní tajemníci, tajemníci úřadu ústřední rady, ředitel kanceláří úřadu ústřední rady, přednostové odborů úřadu patriarchy, generální vikář, V. patriarcha, biskupové (správci diecéze). C. Českobratrská církev evangelická II. faráři a duchovní jim na roveň postavení, III. duchovenští členové seniorátních výborů, duchovenští tajemníci synodní rady, IV. senioři, vedoucí tajemníci synodní rady, vedoucí komise pro vikariát, V. synodní senior, duchovenští členové synodní rady. D. Pravoslavná církev II. duchovní správcové, duchovenští zaměstnanci ve službě eparchiální a metropolitní rady, III. okružní protopresbyteři, vedoucí tajemníci odborů a archivu eparchiální a metropolitní rady, členové církevního odboru eparchiální a metropolitní rady, členové duchovních soudů, igumeni, představení katedrálních chrámů, osobní tajemníci biskupů, IV. archimandrita, kancléř a vicekancléř metropolitní rady, metropolitní protopresbyter, ředitelé eparchiální a metropolitní kanceláře,

V. metropolita, arcibiskupové, eparchiální biskupové, biskupové-vikáři, správci eparchií, metropolitní administrátoři. E. Židovská náboženská obec II. Šames, III. Mašgiah, kantor, IV. vrchní kantor, V. vrchní rabín, rabín. F. Starokatolická církev II. samostatní duchovní správcové, sekretář biskupského ordinariátu, III. kanovníci katedrální kapituly, oblastní vikáři, IV. generální vikář nebo kancléř ordinariátu, V. biskup-ordinář nebo administrátor biskupství. G. Slezská evangelická církev a.v., Luterská evangelická církev a.v. II. seniorátní diakoni a senionární vikáři, administrátoři a pomocní duchovní, III. biskupský vikář, resp. diakon, faráři, duchovenští členové seniorátních výborů, tajemníci seniorátních výborů, IV. konsenioři, duchovenští členové církevní rady, tajemník církevního ústředí, V. biskup, náměstek biskupa, senioři. H. Bratrská jednota baptistů II. kazatelé, III. členové Rad, IV. tajemníci Rad, V. předsedové Rad. I. Církev bratrská II. kazatelé, III. členové Rad, IV. tajemníci Rad, V. předsedové Rad. J. Jednota bratrská II. kazatelé a diakoni samostatně spravující sbor, III. přesbyteři, IV. členové Úzké rady, ústřední tajemník, V. předseda Úzké rady, biskup. K. Evangelická církev metodistická II. kazatelé, III. členové Církevní rady, IV. tajemník a předseda duchovní správy v Církevní radě, V. superintendent. L. Novoapoštolská církev II. evangelista, pastýř samostatně spravující sbor, III. staršina, IV. náměstek hlavního kazatele, V. hlavní kazatel.

M. Náboženská společnost československých unitářů II. duchovní samostatně spravující sbor, III. tajemníci oblastí a ústředí, IV. oblastní duchovní správce, vedoucí tajemník ústředí, V. ústřední duchovní správce. N. Evangelické církve II. samostatní duchovní správcové, diakoni, III. duchovenští členové vyšších správních orgánů církve, tajemníci církevního ústředí, IV. duchovenští členové ústředního orgánu církve, náměstkové duchovenského představitele církve, vedoucí tajemník církevního ústředí, V. duchovenští představitelé vyšších správních orgánů církve a duchovenský představitel celé církve. Pramen: Příloha č. 1 k nařízení vlády č. 86/1993 Sb.

Příloha 6 Rozdělování finančních prostředků ze státního rozpočtu před rokem 2000 Do roku 2000 nebyly finanční prostředky ve státním rozpočtu rozděleny do šesti závazných ukazatelů, ani nedocházelo k jejich rozdělování podle počtu duchovních. Finanční prostředky se rozdělovaly tak, že musely být pokryty základní platy duchovních a zbývající část se rozdělovala v podstatě podle „počtu věřících“ zjištěných při posledním „sčítání lidu“. K tomuto účelu však dané statistické šetření nebylo určeno a bylo problémem, zda takto zjištěné výsledky je vůbec možné takovým způsobem využívat. Navíc v tomto rozdělování hrálo svou roli i jednání s jednotlivými církvemi a náboženskými společnostmi, čímž se do rozdělování daných prostředků vnášel subjektivní charakter. Kritérium zvolené od roku 2000 nelze sice považovat za ideální, avšak má tu výhodu, že rozdělování finančních prostředků ze státního rozpočtu probíhá podle jednotných pravidel pro všechny církve a náboženské společnosti, čímž byla eliminována možnost individuálně ovlivňovat výši rozpočtu jednotlivých církví a náboženských společností jak ze strany Ministerstva kultury tak ze strany příjemců finančních prostředků. Navíc tím, že byly odděleny finanční prostředky pro platy duchovních a platy administrativy církví a náboženských společností, byla též eliminována dílčí praxe některé části této administrativy na zvyšování svého počtu a platů na úkor pohyblivých částek platů duchovních.

Příloha 7 Přehled financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu

Souhrnný přehled financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu na základě zákona č. 218/1949 Sb. v letech 1994 - 1999 v tis. Kč

1994 Počet duchovních Platy duchovních a administrativy včetně pojistného Prostředky na věcné náklady církví a náboženských společností

1996

1997

1998

1999

2 578

2 631

2 769

2 898

2 998

3 298

281 267

290 173

421 802

446 475

470 000

549 000

96 132

103 135

69 058

45 164

37 719

36 919

-

-

55 000

48 050

36 000

20 913

377 399

393 308

545 860

539 689

543 719

606 832

Církevní kulturní památky CELKEM

1995

Souhrnný přehled financování církví a náboženských společností ze státního rozpočtu na základě zákona č. 218/1949 Sb. v letech 2000 - 2007 v tis. Kč

2000 Počet duchovních

3 501

2001 3 480

2002 3 651

2003 3 824

2004

2005

2006

2007

3 941

4 137

4 285

4 389

Platy duchovních

422 537 462 197 537 282 605 896 639 994

675 963

746 185

873 333

Pojistné duchovních

146 336 159 486 185 635 209 577 222 736

236 517

261 086

305 667

Platy administrativy

31 798

33 240

32 986

34 000

34 000

34 000

34 000

34 000

Pojistné administrativy Platy celkem včetně pojistného Prostředky na věcné náklady církví a náboženských společností Prostředky na údržbu církevního majetku 1)

11 004

11 434

11 433

11 776

11 866

11 890

11 887

11 900 1 224 900

CELKEM 1

611 675 666 357 767 336 861 249 908 596

958 370 1 053 158

38 833

40 700

40 117

39 700

37 000

33 509

37 000

37 000

12 030

24 745

25 300

25 300

23 058

26 491 23 740 1 018 370 2 171 341

23 740 1 285 640

662 538 731 802 832 753 926 249 968 654

) V roce 2000 se tento ukazatel státního rozpočtu nazýval "Církevní kulturní památky".

Pramen: Počty duchovních a výše poskytnutých finančních prostředků – Ministerstvo kultury České republiky

Příloha 8 Přehled počtu duchovních a finančních prostředků v roce 2007 v tis. Kč Počet duchovních (přepočtený)

Název

Církev římskokatolická celkem Českobratrská církev evangelická Církev československá husitská Slezská církev evangelická augsburského vyznání Pravoslavná církev v českých zemích

Platy duchovních

Pojistné duchovních

Platy administrativy

Pojistné administrativy

Věcné náklady

Údržba církevního majetku

CELKEM

2 899,49

574 854

201 199

23 338

8 168

25 397

16 454

849 410

231,79

52 259

18 291

1 599

560

1 740

1 100

75 549

410,84

83 781

29 323

2 729

955

2 971

1 872

121 631

89,75

17 198

6 019

598

209

652

484

25 160

171,59

32 409

11 343

1 080

378

1 177

746

47 133

Apoštolská církev

171,12

29 291

10 252

1 086

380

1 184

751

42 944

Církev bratrská Církev řeckokatolická Evangelická církev augsburského vyznání v České republice Evangelická církev metodistická

102,40

21 666

7 583

626

219

682

437

31 213

39,55

7 396

2 588

296

104

322

207

10 913

14,49

2 988

1 046

92

32

99

53

4 310

48,04

10 268

3 594

350

123

378

218

14 931

Jednota bratrská Luterská evangelická církev a.v. v České republice Starokatolická církev v ČR Federace židovských obcí v České republice Náboženská společnost českých unitářů Bratrská jednota baptistů Církev adventistů sedmého dne

87,56

16 929

5 925

502

176

548

353

24 433

11,90

2 882

1 009

109

38

118

0

4 156

41,26

7 699

2 695

278

97

300

169

11 238

35,37

6 679

2 338

292

102

318

204

9 933

3,65

918

321

24

8

26

17

1 314

30,50

6 116

2 141

284

100

307

174

9 122

0,00

0

0

717

251

781

501

2 250

4 389,30 873 333 305 667 34 000 11 900 37 000 23 740 Pramen: Počty duchovních a výše poskytnutých finančních prostředků – Ministerstvo kultury České republiky

1 285 640

CELKEM